JMB022 Uvod do historie manual final - Univerzita...

1

STUDIJNÍ MANUÁL

Název předmětu: Úvod do historie

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond

2

CÍL A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PŘEDMĚTU

Kurz přináší výklad základních pojmů a souvislostí historické metodologie a moderní

historiografie. Cílem předmětu je objasnit hlavní parametry historiografie jako svébytné

disciplíny, vysvětlit klíčové pojmy její metodologie, ukázat, jak se tyto parametry i pojmy

proměňovaly v rámci vývoje moderního dějepisectví, a poskytnout základní návod jak

postupovat při zpracování historického tématu.

PODMÍNKY PRO ÚSPĚŠNÉ ABSOLVOVÁNÍ PŘEDMĚTU

Výsledná známka se bude skládat z 30% z výsledku midtermu (test ověřující orientaci v

probrané látce) a z 70% ze závěrečné zkoušky zahrnující test (ověřující schopnost pracovat se

získanými poznatky).


3

TÉMATICKÝ OBSAH PŘEDMĚTU

1. Historie: realistické a konstruktivistické stanovisko

2. Jak vzniká historie

3. Záznam a příběh

4. Historické poznání a zkoumání minulosti

5. Předmoderní pohledy na dějiny

6. Klasický historismus aneb jako to vlastně bylo? Od politických dějin ke kritické reflexi sociálního kontextu modernity: lidé a třídy jako tvůrci dějin

7. Horizontální rekonstrukce dějepisectví aneb jak vyprávět struktury? Od anonymních makrodějin dlouhých řad k jejich „new“ a „post“ revizi

8. Dějiny může mít kdokoliv aneb následky lingvistického vpádu do dějin

9. Metodologie, metoda, metodika

10. Historická metodologie – obecný rámec a základní metody (dedukce a indukce, typy metod, komparace a typologie, možnosti a meze kvantifikace)

11. Historický pramen a problémy jeho interpretace (vývoj pojmu, pramen jako artefakt, pramen jako zdroj informace, pramen jako kód, pramen jako uzel sítě, jak zpravovat pramen)

12. Historická skutečnost a historický fakt (minulost mezi realismem a konstruktivismem, otázka historického soudu, pravdy a objektivity)

Literatura

Josef Bartoš, Úvod do metodiky historického bádání a nauky o pramenech. Olomouc 1999Jacques Le Goff, Paměť a dějiny. Praha 2007Miroslav Hroch a kol., Úvod do studia dějepisu. Praha 1985George G. Iggers, Dějepisectví ve 20. století. Praha 2002.O psaní dějin. Teoretické a metodologické problémy literární historiografie. Praha 2007.Jerzy Topolski, Metodologia historii. Warszawa 1994Zdeněk Vašíček, Archeologie, historie, minulost. Praha 2006.Veyne Paul, Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec 2010.


4

1. Realismus a konstruktivismus

Historie jako minulost a historie jako disciplína

Terminologická dichotomie

Historie jako to, co bylo (minulost)Historie jako poznání toho, co bylo

Dějepis, dějezpyt, historiografie

Historie a dějepis nejsou totéž, historie a dějepis se do jisté míry nepotřebují

Byla minulost?

Realistické stanovisko tvrdí, že ano, jsou záznamy, je živá paměť, materiální stopy minulosti vidíme kolem sebe Konstruktivistické stanovisko tvrdí, že je to jedno, protože minulostí je jenom to, co z ní uděláme

Dá se minulost poznat?

Realisté tvrdí, že ano, pokud máme dobrou metodu, která zajistí pravdivé poznání

Konstruktivisté tvrdí, že ano, akorát že to, co poznáváme, není minulost, ale naše dohoda o tom, čím pro nás je a může být

Co je za tím?

Realismus: objektivní realita, korespondenční koncepce pravdy, síla metodologie, nestrannostKonstruktivismus: konstrukt minulosti, pravda jako dohoda, ideologie, moc


5

2. Jak vzniká historie a proč to víme?

Historické vědomí: sjednocování simultánních diachronních linií v sociálně dostatečně strukturovaném prostorovém bodu!, jehož parametry jsou

vývoj sociální organizace (od jednoduché ke komplikované)narativ (od konkrétního k univerzálnímu, od jednoduchého k abstraktnímu)záznam (od nutnosti k úzu/normě)

Sociální realita jako soustava prostorových vztahů putuje časem a proměňuje se a jako taková se vymezuje vůči těm soustavám, které jsou jiné (typologie) nebo podobné (komparace)

Čas a rytmus Aby byla minulost popsatelná, musí vzniknout představa času a představa pohybu prostoru v času, který přestává být vnímán jako jednolité plynutí (proud vody)

Čas je rytmizován různými formami opakování od tělesných úkonů přes přírodní cykly až po socio-kulturní rytmy (denní rozvrh, pracovní doba, plán)

Čas je dán schopností vnímat synchronnost nebo odlišit posun v čase (dva jevy v čase nejde redukovat na jeden)

Čas je zaznamenatelný opakovatelným systémem – časové jednotky, systémy

Historický čas společnostiVnímání času a prostoru je sociální ve smyslu sdělení a sdílení výpovědí o nich (kdy,

kdo, o čem a proč co říká) Složitější sociální realita znamená, že v jednom určitém časoprostorovém bodu (teď a tady) nelze o této realitě sdělit vše Složitější sociální realita vyvolává potřebu tzv. odložené komunikace, tj. záznamu dění přesahujícího „tady a teď“ Historie je záznamem toho, co za záznam z nějakého důvodu stojí, záznam se pořizuje proto, aby přítomnost byla zachycena pro budoucnost Záznam jako lokalizace minulosti

Záznam lokalizuje nějaké minulé „teď a tady“ v časoprostorovém pojetí „jeho doby“ Záznam je lokalizován nejprve v časoprostorovém pojetí své doby a posléze je „čten“ v rámci jiných časoprostorových konstelací jako její otisk (stopa), pramen

Záznam jako kontejner obsahuje parametry, které např.:umožní jeho uživatelskou lokalizaci (například listinný materiál v archivu, archivní

průvodce, pomůcka, mapa archeologického naleziště)umožní interpretaci a pochopení jeho původního/historického „teď a tady“, k čemuž

slouží historiografie

Záznam je podáván příběhem/vyprávěním (narativem)


6


7

3. Záznam a příběh

Sociální realita je nejprve vnějším společným referenčním rámcem nutně nesouvisejících simultánních příběhů (Hérodotos)

Ustavení organizovaného sociálního rámce (rod, město, stát) vytváří potřebu jeho vyplnění obrazem (Thúkýdidés) jako kompozicí příběhů

Vnitřní rozvoj rámce obsahuje prvky, které už nelze zaznamenat obrazem, musí vzniknout zobecnění založené na pojmech

Vyprávění – epická forma

Příběh je konkrétní, primární je dění, vypráví se o události nebo souboru událostí, nezobecňuje se, děj nemusí mít formu a logiku literárního příběhu Příběh společenství žije v příbězích jeho hrdinů vytknutých „před závorku“ daného společenství nebo jeho hodnot

Vyprávění – literární formaVyprávění se neřídí dějem, ale formou, která je organizací vyprávění/jeho záznamu

Organizace textu (styl, žánr) ve vazbě na estetický vkus nebo kulturní kódy ovlivňuje například výběr motivů a témat, jejich interpretaci, způsob jejich podání, jejich čtení

PříběhJe složen z počátku-středu-konce a rozsahu

Musí zahrnout esenci podávaného děje Musí se oddělit od své předlohy změnou časového režimu „Dětský“ příběh buď nezvládne podání děje v plném rozsahu (čas vyprávění je kratší než čas děje) nebo nezvládne logiku (formální vazby nejdou převyprávět)

Vyprávění jako zkratkaSložitější děj potřebuje „přemostění“ od prostého vyprávění k výkladu

Potřeba „zkratky“ - zkratka jako pojem, jako struktura nebo formální systém, jako alegorie/metafora (tanec, píseň, literatura)

Příběh je vlastním místem času, který je původně časem vyprávění(Paul Ricoeur)


8

4. „Teorie“ historického poznání

Filozofie/epistemologie se ptá, jak víme, že něco je, a pokud to víme, jak jsme k tomu dopěli, historická epistemologie se ptá, jak víme, že něco bylo, a pokud to víme, jak jsme k tomu dospěli

Poznání dějin jako obnovení v jejich totalitě je nemožné (dějiny jsou méně než minulost)Mnoho věcí nebylo zaznamenáno

Z těch, které byly zaznamenány, se mnoho nezachovaloZ těch, které se zachovaly, neznáme všechnyZ těch, které známe, ne všem rozumímeA k tomu se pořád se všechno mění v minulost

Známé dějiny známe ze záznamůNezachovaly se nám dějiny, ale jejich stopy, záznamy a interpretaceInterpretace neobnoví dějiny, protože dějiny nebyly interpretací, ale lidmi a událostmiDo dějin se nedostaneme s cestovkou, ale čtením a výkladem záznamů o nichTyto výklady srovnáváme v času a prostoru, „čteme“ dějiny „historicky“

Nejsou dějiny mimo interpretace, stejně tak nejsou interpretace mimo dějiny

Záznamy interpretujemeInterpretace jsou intersubjektivní, protože je vytvářejí lidé v sociálním kontextuInterpretace je vytvořena někým pro někoho jiného za nějakým účelemInterpretující stojí mezi minulostí a její interpretacíProtože se lidé liší (teď i kdysi), liší se i jejich interpretace minulosti

Interpretace dějin je víc než dějinyruší jejich zapomnění

o dějinách víme víc a jinak než lidé, kteří v nich žili přicházíme i na věci, na které lidé tehdy nepřišli spojujeme minulost, přítomnost a budoucnost

Interpretace a metodologie metodologie jsou zastoupeny školami a lidmi

metodologií je hodně mocco je pravda o dějinách, když pravdu má/chce mít každá metodologiemetodologie buď spolupracují, nebo rivalizujíněkteré jsou preferované a některé ne

Interpretace, ideologie a moco dominanci interpretací rozhoduje postavení jejich tvůrců v síti mocenských vztahův horším případě je interpretace diktovaná dlouhodobě jedním subjektemv lepším případě se interpreti střídají v různě dlouhých obdobích/cyklechmetodologické opce mají mocenskou povahumoc neznamená jen politiku, moc je všude


9

Co je historie?To záleží na tom, kdo pro koho, proč a jak kdy a kde (a někdy i za kolik) ji píše


10

5. Předmoderní pohledy na dějiny

MytologieMytologie není schopna dostatečně vysvětlit proměnu rodové společnosti ve státní

(„bohové nestačí“), je „mimo čas“ Historie začne zkoumat současné a minulé jevy prostřednictvím vlastního nebo sděleného a sdíleného svědectví (Hérodotos) Minulost se stává dějinami spíše tam, kde má sociální realita složitější povahu, je pluralitní, typická proměnlivostí v čase (Atény)

Antika: historiografie jako rétorikaHistorie souvisí s politikou, poskytuje argumenty, argumenty používá formou rétorických figur, souží jako přesvědčovací strategie. Tím posiluje o obnovuje jednotu obce (polis). Přesvědčit a zachovat jednotu je důležitější než pravda.

Středověk – dějiny jako boží plán na zemi.Dějiny jsou eschatologické schéma. Skrze skutky lidí naplňován boží plán na zemi. Dějiny per gestas Dei. Periodizace založena biblicky. Narativní rámec. Historické cykly. Dějiny mají konec.

Renesance – předpoklady metodologieHistorická perspektiva jako kritické zhodnocení minulosti v jejích památkách – falsa. Objevení antiky a zámořská expanze zpochybní obraz univerzálních dějin, které se v čase i prostoru začnou rozpadat na civilizace. Reformace dodá vernakulární jazyk a národ. Rétorika ve smyslu uspořádání argumentů se mění z přesvědčovací na konfirmativní strategii. Věc může být dokázána a zůstat dokázaná mimo dosah přesvědčovacích strategií. Důkaz se přesunuje z rétorické do metodologické roviny. Je naznačena metodologie, ale chybí moderní koncept metody a chybí nebo je slabý odborný aparát.

Racionalismus a erudicionismusMetoda – Descartes. Přechod ke konfirmativní rétorice podložen strategií důkazu. Inflace listinného materiálu – falsa, právní analýza, majetkové spory. Nutný systematický sběr a třídění materiálů. Základem důkazu je kritické vyhodnocení listinného materiálu. Rozvoj podpůrných disciplín – Jean Mabillon De re diplomatica libri sex (1681).Pramen jako fyzická a interpretovatelná entita.

OsvícenstvíArchiv - kam umístit sebraný a utříděný materiál? Způsob ukládání – tematický nebo podle producenta?Hledání nového historického schématu. Filozofická dimenze důkazu. Univerzální řád dějin (teismus, deismus, sekulární obraz). Idea pokroku. Objevení Západu a Východu. Rétorika jako metodika výkladu – prezentace.


11

6. Historismus

Profesionalizace:1) archiv2) knihovna3) univerzita: a) výuka a výzkum (seminář)b) generační kontinuita (poslání a školy)c) demokratický deficit4) Internacionalizace: pobočky, kongresy5) Pramenné edice6) Časopisy7) Encyklopedie, slovníky a příručky

Základní rámecMinulost byla jednání lidí v čase je výlučně diachronní. Minulost je zachována v pramenech. Mezi historikem a minulostí je kulturní sounáležitost. V dějinách existuje kontinuita. Tím je dána souvislost současnosti s nějakým minulým jevem, kterou má historik pochopit a převyprávět na základě:a) kritického vyhodnocení pramenůb) odpovídající formy vyprávěníMinulost lze rekonstruovat takovou, jaká byla, nelze ji však hodnotit, hodnotící soud je nepřenosný. Leopold von Ranke (noetický a etický rozměr realismu).

Dějiny – politika - osobnostiHistorismus je předindustriálním konceptem dějin. Historismus vnímá jen určitou vrstvu proměn určité části společnosti, má limitovanou sociální zkušenost světa přecházejícího z rukou starých elit do rukou středního stavu (Balzac). Historismus má silnou vazbu na osvícenecký obraz světa jako politickou strukturu, z romantismu si bere vizi světa v pohybu. Vzniká v době válek a velké diplomacie – silné osobnosti. Velcí muži jsou kvintesencí doby (epika – román – velké osobnosti vytknuté před závorku, ale proměňující společnost se bez nich již obejde fyzicky). Více politická je německá, víc sociálně založená je francouzská historiografie.

Historismus a světHistorismus je evropocentrický. Neevropské národy nemají skutečné dějiny, jejich dějiny jsou méně „kulturní“, více „přírodní“. Vznik konceptu orientalismu a okcidentalismu. Koloniální koncept. Literatura, zejména román, dává základní narativní schéma (Bildung). Historický román.


12

7. Horizontální rekonstrukce dějepisectví aneb jak vyprávět struktury? Od anonymních makrodějin dlouhých řad k jejich „new“ a „post“ revizi

Kritika základůJacob Burckhardt: Úvahy o světových dějinách, vědomí krizeFriedrich Nietzsche: O užitku a škodlivosti historie pro život, poznání podporuje mocDiskontinuita (ne kumulace), dílčí pravdy (ne jedna univerzální), minulost je aspektem přítomnosti (ne sama o sobě).Novokantovská filozofie dějin a spor o nomotetické a idiografické pojetí dějinPoznání prostřednictvím „rozmyslu“ (Verstand)

Krize historismuSpor o Karla Lamprechta a knihu Německé dějiny (1891)Ne politice, událostem a osobnostemiNárodní duch, sociální a kulturní dějiny, metodologie sociálních vědNěmecko – kritika (státní tradice)Francie – sociologie (E. Durkheim)Spojené státy – dějiny demokratické společnosti

Historische Schule der National Ökonomie

Social History ve Spojených státech

Annales: škola, proud, tendence?

Annales: dějiny času a prostoru

Annales: lidé

Kritische Theorie und Sozialgeschichte

Bielefeldská škola

Industrializace a dělnická třída

Marxistická historiografie

Co zůstalo, co přibylo?Minulost bylaVšichni mají jedny dějinyTy se skládají z fragmentovaného času, prostoru a aktérůNamísto dějin politicky privilegovaných jsou to ale také dějiny sociálně opomíjenýchTyto dějiny je možné poznat a rekonstruovatHistoriografie nepoznává jednotliviny, ale celky/struktury


13

Tyto struktury je možné/nutné kvantifikovat/formalizovatHistoriografie tudíž musí být věda à la scienceMusí být profesní a profesionální


14

8. Dějiny může mít kdokoliv aneb následky lingvistického vpádu do dějin

Nové dějiny a narativní renesanceReorientace výzkumu z „velkých“ na „malé“ celky, z makro na mikro úroveň. Velká schémata nedostačují k vysvětlení společnosti a moci, moc je všude (Foucault).

Mikrohistorická perspektiva aneb „small is beautiful“Schémata sociálních dějin nestačí, je třeba sestoupit k lidem, zajímavé jsou nejen elity, ale i sociální periferie nebo „nepodstatní“ lidé, italská a německá variace na mikrohistorii

Spor sociálních dějin a mikrohistorieMakropřístup anonymizuje, odlidšťuje, mikropřístup hrozí rozpadem výkladu dějin na „veselé příhody z natáčení“, semiotická analýza, „zhuštěný popis“ (Clifford Geertz a Hans Medick).

Jazyk a znak• je svébytný uzavřený systém s vlastními pravidly• nevyjadřuje myšlenky, je jejich podmínkou• formu(lu)je skutečnost, ale nevztahuje se k ní• vyjadřujeme se ve strukturách jazyka, které nemůžeme ovlivnit

Základní jednotkou jazyka je znak zahrnující pojem jako tzv. označované/signifié/signified akustické vyjádření pojmu, Ferdinand de Saussure, Kurs obecné lingvistiky, 1916

Jazyk a textJazyk produkuje znaky v podobě textu. Textem může být vše, co jsme schopni „přečíst“ (kultura). Mimo text není nic, text není referenční, na autorovi nezáleží. Text má diskurzivní povahu. Jazyk je daný, diskurz je záměrný. Povahu diskurzu můžeme dekonstruovat.

Text a skutečnostpoznání textu je poznáním toho, co jej produkuje (skutečnost je obsažena v textu, nikoliv mimo něj). Produkce textu je označující strategií, jejíž analýzou se dostáváme k produkujícímu „tomu“, které produkuje ono označované/pojem mezi označujícím a označovaným není vztah.

Text a dějiny v postmoderní interpretaciDějiny existují v souborech různých „textů“, takže výpověď o nějakém historickém fenoménu je vždycky jen fiktivní výpovědí doby, v níž výpověď vzniká, o tomto fenoménu: mizí základní opozice mezi faktem a fikcí.

Postmoderní kritikaRacionalismus je kamuflovanou formou moci (Foucault) legitimizující dominanci západní civilizace navenek (postkolonialismus) i dovnitř (feminismus).

Co potřebujeme?


15

(…) potřebujeme přesnější chápání předmětu našeho zkoumání, nebo se ocitneme v postavení hrdiny javánské lidové pohádky „Hloupý chlapec“, který se poté, co ho matka vyslala do

světa s doporučením, aby si našel klidnou ženu, vrátil domů s mrtvolou.


16

9. Metodologie, metoda a metodika

Metodologie – úrovně• Metodologie jako obecná filozofie (logika, teorie vědy): základní předpoklad vědy

jako takové. • Metodologie jako druhová záležitost: základní předpoklad skupin věd (sociální,

exaktní, přírodní).• Metodologie jako předpoklad funkčnosti jedné konkrétní disciplíny.

Metodologie – obsah a funkceObsah:Soubor metod určité vědy nebo souboru věd, studium metod a postupů vědecké práce.Umožňuje:Vykonávat vědeckou práci a rozumět jí ve smyslu správného výběru, použití a výkladu metod, komunikaci vědců v rámci oborů i mezioborově.

Metoda, subjekt-objektový vztah, cesta/způsob/nástroj poznání

Metodika – technika - přístup• Není považována za součást metodologie• Označuje originální nebo opakovaný způsob, jímž je při poznání nějaké věci

uplatňována metoda nebo soubor metod• Technika vědecké práce pak označuje např. konkrétní způsob získávání dat, zahrnuje

vazbu na organizační schémata pracoviště• Přístup označuje konkrétní aplikaci metodiky nebo techniky při výzkumu nějakého

problému• Pojmy jsou seřazeny hierarchicky/sestupně a vyjadřují snižující se úroveň obecnosti

Klasifikace metodExplanační (zajímá je vysvětlení „věci“)

empirické• pozorování• měření• experiment)

obecně teoretické• analýza• syntéza• indukce• dedukce• analogie• srovnání• specifikace

Interpretační (zajímá je „aktér“ – tvůrce věci)• narativní


17

• hermeneutické


18

10. Metodologie historiografie

Pragmatická: řemeslo• metody• kritika pramene

Apragmatická: výzkum výpovědí o dějinách• Podání, jazyk, pravda

Předmětová: výzkum konkrétních dějin• Historický fakt, událost, proces

(Jerzy Topolski)

Pragmatická strategie: výzkumná proceduraVýběr tématu, definice základní otázky/otázek, výběr odpovídající metodologie/metodHeuristika – zdroje: primární prameny, sekundární literaturaKritika pramenů: vnější, vnitřníRekonstrukce zkoumaného: co je to, co se staloVysvětlení zkoumaného: proč a jak se to staloStanovení věrohodnosti výsledku výzkumuEventuelní zobecnění (teoretické zarámování)Syntéza v rámci výsledků stávajícího bádáníStanovení měřítek hodnocení zkoumaného jevu

Apragmatická strategie: analýza produktu a žánruRekonstrukce způsobu, jímž vzniká historiografické díloAnalýza historiografického dílaRole jazyka a narativu/textuHistoriografie jako diskurzImaginace a intuiceHodnocení

Předmětová strategie: dějiny jako objektHistorický fakt a jeho konstruováníHistorická podmíněnost historického faktuHistorický proces z hlediska:

• Kauzálnosti• (In)determinismu• Náhody a pravidelnosti• Svobodné vůle• Průkaznosti zákonitostí

Pramenné a mimopramenné poznání (pragmatický model)

Přímá a nepřímá metodaPřímá metoda:


19

• s pomocí pramenů popisujeme a rekonstruujeme minulost/její část• předpokladem je dostatečné množství pramenů a jejich spolehlivá interpretace• historický jev je identifikovatelný přímo v pramenech

Nepřímá metoda: zahrnuje ověřitelné postupy využívané tam, kde nevystačíme s přímou metodou, tj.

• obecně vědní postupy• sdílené/převzaté disciplíny• významná role mimopramenného poznání• riziko ilustrativnosti nepřímé metody

Progrese a retrospektivaPochopení „z doby“ a „z důsledků“Progresivní (genetická) metoda

• postupujeme v čase z minulosti k přítomnostiRetrospektivní (rekonstrukční) metoda

• z důsledků odvozujeme předchozí procesDiachronní, synchronní a asynchronní aspekt

Sdílené/převzaté metodyBiografistika (genealogie)

• forma typologie• individuální a kolektivní biografie (prosopografie)• biogram

Geografie (historická geografie a historická kartografie)• dějiny území• území jako kontext jiného typu problému• klasifikace typů území a jeho kontextu• zobrazení území

Demografie• dějiny populace a jejich aspekty• biologický a kulturní faktor• závislost na vývoji pramenů (hmotné a písemné)

Filologie (analýza jazykových aspektů problému)

• osobní a místní jména (antroponomastika a toponomastika)• slovní zásoba a terminologie

Kvantifikace• statistika (prestatistické a statistické období)• konkrétní kvantifikační strategie podle témat (hospodářské dějiny, demografie)


20

11. Historický pramen

Užší definice: takové výsledky minulé lidské aktivity, které jsou vhodné k poznání a ověřování historických faktŠirší definice: prameny jsou materiálem, z něhož se odvíjí naše poznání minulosti

Užší – „exkluzivní“, resp. „konzervativní“ pojetívyžaduje, aby „stopa“ minulosti měla aktivní podíl na jejím vytvářenímá tendenci redukovat pramen na lidskou činnostokruh disponibilních pramenů zužuje na to, co považuje za dominantní rys minulostipoliticky orientovaná historiografie může pomíjet sociokulturní nebo hospodářské pramenyje založena na kumulativním a induktivním pojetí poznání minulosti, v němž je pramen „hotovou stavební kostkou“relativně snadno vymezuje okruh disponibilních pramenů

Širší – „inkluzivní“, resp. „liberální“ pojetípostavení pramene v minulosti z hlediska podílu na jejím utváření definuje historikje otevřenější ve smyslu přístupnosti pro různě orientované směry bádánímůže zahrnout ne-lidské prvky (příroda)může absorbovat nové poznatkyje založena na koncepci poznání, v níž hraje větší roli poznávající subjekt, který „stopu“ do role pramene „nastylizuje“je riziková řemeslně i eticky tím, že klade vysoké nároky na schopnost zvládnout počáteční amorfnost a množství potenciálních pramenů

Klasifikace pramenůFormální znaky, PůvodObsahInformační strukturaTypMůže mít zásadní význam, protože může sloužit jako organizační kritérium ukládání dokumentů v archivu

Formální znaky – „médium-nosič“Prameny písemné povahyPrameny ústní povahyPrameny nepsané

• Prameny hmotné povahy• Prameny obrazové• Prameny zvukové

Původ – „kdo to udělal“Zahrnuje míru záměru, míru poznávací hodnoty a okolnosti vznikuBernheim:


21

• Tradice (všechno, co podá zprávu o minulosti)• Pozůstatek (bezprostřední stopa lidské činnosti)

Droysen:• Památky (vědomě zanechaná zpráva o minulosti)• Pozůstatky (všechno, co podá zprávu o minulosti)• Prameny (systém zpráv o historických faktech)

Sporné, hodně subjektivní

Obsah – vymezení odvozeného historického faktuErgotechnické (hmotná kultura a ekonomika)Sociotechnické (sociální vztahy)Psychotechnické (duchovní sféra)Tradice (co přežívá jako „živá paměť minulosti“)

Informační struktura (blízko k lingvistickým a komunikačním teoriím)Podle typu znaku, jímž je vyjádřen

• Písemné (převažující)• Nepísemné (jiný typ jazyka)

Podle míry zprostředkováníBezprostřední – pramen splývá s historickým faktemZprostředkované

• vytvoření dekódovacího kanálu mezi tvůrcem a odběratelem• věrohodnost tvůrce a míra adresnosti• osobní a institucionální aspekt

TypPragmaticko-funkcionalistický přístupZákladní dělení: psané – nepsanéZbytek podle výzkumné situace:

• Příklad: kroniky+fresky+miniatury• Příklad: korespondence+fotografie+osobní dokumenty• Příklad: deníky+notové partitury+nahrávky

Písemné materiályInstitucionální - výsledek činnosti instituce, záznam činnosti instituce, komunikace institucí, změna institucí, instituce a lidé, instituce a politikaOsobní

• Korespondence• Deníky• Poznámky, účty, náčrty

Literární (narativní)• Historická zpracování (letopisy, kroniky, biografie, paměti)• Publicistika (noviny, časopisy, záznamy televize, rozhlasu)• Další odborná literatura• Beletrie, poezie, drama


22


23

12. Historický fakt, jeho jedinečnost a opakovatelnost

Dva koncepty

Ontologický (objektivní)

Epistemologický (metodologický)

Historický a/nebo historiografický fakt

Metody určování historických fakt

Klasifikace a kontext historických fakt

Komplexnost (jednoduchá x složitá)Tématičnost (sociální, ekonomická, politická)Závažnost (hierarchie a rozhodnutí)Časoprostorovost Vztah k prameniHistorický a sociální fakt: kombinace funkcionalistického a dynamického aspektuStrukturální, pozitivisté a dynamické

Historický proces

Kauzalita• kauzální princip a kauzální řady• kauzalita a morfologie• kauzalita jako historický a historiografický fakt

(In)determinismus (fatalismus x voluntarismus)Pravidlo/zákonitost a náhodaSvoboda a determinace rozhodování a činnosti

Problém zákonitostiDiachronní - kauzálníSynchronní - strukturální


Date post:	04-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

JMB022 Uvod do historie manual final - Univerzita...

Documents