DOSPÍVAJÍCÍMDÍVKÁM

Napsala

Jolana Gerelyová

VYDALY

ŠKOLSKÉ SESTRY O.S.F.PRAHA XII —KRÁL. VINOHRADY,

KORUNNÍ TŘ. a.

1936

Nihil obstat:

Ant. Čulík, censor deputatus.

IMPRIMATURDr. Praelatus TheophilusOpatrný,

vicarius generalis.

Pragae, die 19. Novembri8I936.N.O.16709.

ÚVODEM

Tato kniha mluví sice o dívkách, ale není věnovánajenom jim, nýbrž všem, kdož sledují cesty dnešní dívčímládeže starostlivým zrakem a chtěli byji vésti k lepšíbudoucnosti.

O výchovu dívek se obyčejněstará matka a škola.Ale matka často nemívájasno v duši a stojí bezradněpřed svou těžkou a odpovědnou úlohou. Škola pak bezpomoci rodiny nestačí.

Tato knížka chceponěkud pomoci oběma. Přihlíže­jíc k tomu, že příklad je působivější než slovo,snaží se,aby řešila otázky dívčí výchovyformou drobných při­běhů z denního života a rozmluvam.

Je psána na základě katolického světovéhonázoru,který si jediný v nejkrutějších bojích uhájil pevné ajisté místo.

Kéž prospěje všem, kdož ji budou čísti a kéž jimusnadní cestu ctnosti!

folana Gerelyová.

PŘEDMLUVA

Ten, jenž doporučuje tento spisek, sám napsal ně­kolik knih na podobný námět, alepro chlapceajinochy.

Častěji jsem byl žádán, abych něcopodobnéhozpra­coval také pro dívky. Neboť nestačí pečovat o ideálnívzdělání dušejinochů, a na dívky ve vzdělání, ve vy­tváření charakteru, v pěstování náboženskéhoa mrav­ně čistéhoživota zapomínat.

Sám jsem však vyhověti nemohl. Neboťtyto otázkya životní problémy vycházejí z jiných základů a mu­sejí býti pro dívky zpracovány řečíjemnější. Zde semusí ujmout práce jen žena hluboce vzdělaná, kterázároveň dovedepsáti jemným perem.

NechťBůh žehná této knize! Každá kapitola, kaž­dý odstavec, každý řádek, každé slovoje řízeno lds­kou, bdělou, starostlivou, mateřskou, láskou, která sedo dnešního světa dívá otevřenýma očima, velmi dobřezná boje a zápasy dospívajících a dospělých dívek,vystihuje jejich myšlení a vyjadřování, a cítí s jejichduší, zmítanou tistcerýmirozpory. Každá stránka tétoknihy dýše životem, hloubkou. Odpovídá na nejobtíž­nější otázky mládí způsobem velmi taktním. Učí —a neunavuje, vychovává — a nerozkazuje, napomíná— a nevede hádek.

Cesty dnešních dívek vedou přes lávky velmi úzkéa tato kniha je chčé šťastně převést do země harmo­nického života na druhém břehu.

Dr. Tihamér Tóth.

ZCE<“»baBY

“S)Da„m

3SRK2r)=

KLEa3

-o v“© |

m3ndDŮLZ—a.,

GEA

ddí|Pa

děZABE

naPajSKY

ROZLOUČENÍ S PANENKOU

Irenka nebyla nějaká staromódní, vosková loutka,ale krásná panenka, že podobnou těžko najít.

Lidka ji považovala za Živou holčičku a měla jinesmírně ráda. Když její duše oplývala něžnosti,tiskla ji k srdečku a dávala jí nejsladší jména. Dělilase s ní o radost i o žal a Často jí svěťovala i malátajemství, starosti a přání. Nic jí nevadilo, že loutkaneodpovídá. Její čisté dětské srdce se ještě neza­bývalo ponurou skutečností, v její obraznosti ožívalcelý svět. Irenka byla hned Lidčiným dítětem, hnedjejí přítelkyní, hned žačkou. Oddaně se podrobilaúloze pacientky, kterou paní doktorka ošetřovala.A když milá dívenka hrála divadlo, neměla trpěhvěj­šího diváka nad Irču.

Ale to vše už minulo. Liduška se vrátila z prázd­nin a neměla na Irenku čas. Začala škola, bylo třebakupovati sešity a knihy, přišlo setkání s přítelky­němi... a vůbec se mnoho, mnoho změnilo.

Lidka stojí před skříní, kam jednou v záchvatuhněvu Irču hodila. Teďji vyndala a začala ji mlčkybalit, jak se sluší, když pořádné děvčátko něco uklá­dá na delší čas, možná, že navždy. Dala pannu s ce­lou její výbavou do veliké krabice a tu uložila donejspodnější přihrádky. Aby ji při tom loučení ne­bolelo srdce, začala si zpívat. Ale nebyl to zpěv spo­kojeného dítěte, bylo to jako: „„Zpívám, abych ne­plakala.““Vždyťi dospělí často zpěvem zastírají slzy,aby neprozradili, co opravducítí.

Lidka byla v té chvíli velmi nespravedlivá. Hně­

9

vala se na pannu,jako by chudinka mohla vědět, žeje to hanba, když si někdo ve Čtrnácti letech ještěhraje s loutkami. Vždyť to do nedávna nevěděla anisama. To přítelkyně Ela ji o tom teprv poučila.

Stalo se to tak: Jednou odpoledne přišla Elak Lidce, která se s Irčou v náručí houpala na hou­pací židli. Při tom pannětiše vyprávěla. — Kdyžsivětší dívky vezmou panenku, je to skoro tak, jakoby si psaly deník. Je v tom ještě něco ze hry, alepodnětem jetouha duše po důvěrném sdělení.Ahneddodáváme, že to je touha vpravdě ženská, neboť jeu žen mnohem silnější než u mužů. Jejich citovýsvět je bohatší a někdy se přímo citem dusí. Jenmálo žen jej dovede utajit, jen málo žen si stačí.Většinou hledají útočiště u přítelkyň nebo se svěřujídeníku. Malé dívenky se utíkají k panenkám. A mys­lím, ty že činí nejlépe, protože panenky vše sicevyslechnou, ale nic nevyzradí. —

O tomhle ovšem Ela nevěděla. Ačkoli jí bylo sotvapatnáct let, přece již byla —nevím, jak bych se vy­jádřila — byla světačkou v malém vydání. Nehrálasi již, nýbrž pěstovala sport, neměla panenku, alezato koketovala, neučila se, nýbrž četla potají podlavicí romány. Následek toho byl, že profesoři aprofesorkyji „„pronásledovali““—prý pro její ,spo­lečenské úspěchy“ — a nezastavili se ani před „„ne­spravedlivou“ klasifikací.Došlo až k tomu, že uboháEla musila loni ještě před koncem roku „„nutně““odcestovati, aby mohla třídu „„dobrovolně““opako­vat. To vše asi přispělo k tomu, že přítelkyně na nihleděly s obdivem, že jim imponovala.

IO

Nyní pochopíme, že se taková dáma tenkrát od­poledne Lidce smála, až se ohýbala. Ubohá Lídaby se byla 1 se svou panenkou nejraději propadla.Do té doby jí ani na mysl nepřišlo, že by si snaddívka jejího věku neměla již tak hrát. Nové poznáníji zasáhlo jako blesk. Ele, velké slečně, věřilanaslovo.

Při loučeníji prosila, aby to nikomu neříkala. Elaslíbila ochotně již proto, aby si ostatní dívky o nínepovídaly, že se přátelí „,s takovým dítětem“.

Tak se tedy stalo, že Lidka Irču uklidila a umínilasl, Že povede život jiný.

Ale jaký ? I před tím mívala často tolik práce, žes1na pannu ani nevzpomněla. Ale nyní, když se při­pravila do školy, netěšily ji ani ruční práce, aničtení, netěšilo ji nic. Stýskalo se jí, ale k tomu sepřece nemohla přiznat.

Ubohá Lidko! Kdybyti nabídli všechny pokladya všechny radosti světapod tou jedinou podmínkou,že nesmíš myslit na svou Irenku, musela bys je od­mítnout, protože bys to nedovedla!

Lidka byla ještě dítě, nevinné dítě čistého srdce.Škoda, že právě nyní přišla o svou panenku!

KOUKOL MEZI PŠENICÍ

Profesorka Marketa Podhorská vstupovala od ně­jaké doby do své třídy jaksi zesmutnělá. Chybělajíradostivost, která jindy ozařovala její tváť, 1když seneusmívala. Jako by se stín usadil na jejím Čele.Jistě ji tížila veliká starost.

II

Dříve, když vešla do třídy, bylo žákyním, jakokdyž zasvitne sluníčko. Nyní se při pohledu na nispíše zachvěly. „„Cose jí jen stalo ?““ptaly se jednadruhé. Zdálo se jim, že učitelka hledá mezi nimivinnici, jejíž svědomí není Čisté, neboť její pohledbyl jako reflektor, když prozkoumává krajinu...

Při vyučování napětí trochu povolilo. Učitelka sevěnovala svému předmětu s celou duší a dívkymimoděk podléhaly její silné osobnosti. Bylaťuměl­kyní ve vyučování, milovala svůj obor 1své žákyně.

Ale se zvukem zvonku kouzlo zmizelo. Jako bytřídu probudil z krásného snu. Profesorka vyšla paks dívkami na chodbu, neboť byla jejich třídní.

Nezasvěcenec neví, co znamená dobrá třídní prosvou třídu. Bytost, stojící vzděláním na výši doby,mateřskou láskou povznáší k sobě své svěřenky,které k ní pohlížejí s důvěrou a s úctou. Ale o tříděMarketině jako by to už neplatilo. Hovor na chodběse nerozvíjel jako dříve. Několik dívek se hned od­dělilo a na čele profesorčině se rozložil hlubší stín.

Ubohá Marketa! Celé týdny ji trápila nejistota,teď už ví, jak se věci mají.

Dva měsíce trvá školní rok a ona poznává den odedne určitěji, jak jí uniká několik žákyň, které takémá vésti. Čtyři léta učila ty dobré, většinou dětskyčisté duše, myslila, že právě letos začne pevněsta­vět, a zatím... Bylo jí smutno jako umělci, kte­rému někdo zničil dílo ještě nedokončené. Už vío těch tajných ničivých rukách!

Knížka, kterou při vyučování zkonfiskovala, a„psaníčka“ vyzradily mnoho. Velkým žalobcem

I2

bylo také zákoutí na chodbě, kde častěji přistihlaněkolik šeptajících si dívek. Nejisté pohledy, tvář­nost vždy hotová ke lži a neupřímnost celého cho­vání pověděly všechno.

Není pochybnosti: Ela, která se letos dostala dojejí třídy, ji teď otravuje.

Vliv učitelčin na žákyně nemůže sice zamezit, alesnaží se bojovat proti němu a zeslabovatjej.

První větší bolestné překvapení zažila Marketatehdy, když vracejíc se po vyučování domů, spatřilapřed školní budovou několik mladíků, kteří, jakpozději poznala, čekali na studentky z její třídy.Podobných případů bylo už více, jednalo se o nichv konferencích a bojovalo se proti nim tresty škol­ského řádu. Ale její svěřenky dosud nikdy nebylymezi obžalovanými a ona byla přesvědčena, že nežlipřekonají kritická léta dospívání, podaří se jí vtisk­nouti do jejich srdcí tolik dívčí hrdosti a tolik sebe­vědomí, že jedovatý duch doby do nich nevnikne.Jistě ve svém optimismu trochu přepínala, ale kdoví, zda by to její teplá mateřská ruka nebyla alespoňzčásti vykonala ?

Stačil lístek, zapomenutý v domácím sešitě, abypoznala, Žese některé dívky na popud Ely scházejí,když mají odpoledne prázdno a chodí společně naprocházky nebo do biografu. Mezi řádky se do­vtípila, že rodiče o tom nevědí. Někteří členovésboru si také stěžovali, že s1žákynějejí třídy při vy­učování posílají psaníčka ačtou zábavné knihy. Ne­očekávanákontrola pak vynesla na světlo různýlite­rární brak. Velmi zabolelo profesorku, když dívka

D3

jinak vážná a svědomitá, byvši otázána, proč nebylav neděli na mši svaté, odpověděla uctivě sice, alejako osoba dospělá: „Člověk přece může být dobrý1když nechodí do kostela ““ Bylo zřejmo, že se tatookřídlená fráze moderní mládeže nezrodila v hlavějejí.

Z výletu své třídy se Marketa vrátila v náladěvelmi stísněné. Jindy bezstarostné, veselé dívky,které běhaly, vymýšlely nové a nové hry, se letostříštily ve skupinky po dvou,po třech a „„způsobně““se procházely jako na korse. Svolala je a přemáhajícse,sama začalaspolečné hry, které bývalyvyvrchole­ním radostné nálady. Její upřímná dobrota upoutalačást dívek, takže si vesele hrály. Jiné se dívaly ne­tečně, některé dokonce zkřivily ústa k pohrdlivémuúsměšku,který pravil: „„Marnápráce! My už dětminejsmeanebudeme...“

Rovněž bolestně Marketu ranilo, když jednou,procházejíc se s matkou a s přítelkyní, zpozorovalahlučně se bavící společnost šesti dívek a čtyř mla­díků. Na jejich smíchu bylo patrno, že není upřím­ný, nýbrž chce jen na sebe upozorňovat. Bohužel,tento falešnými tóny znějící smích není dnes u mla­dičkých koket zvláštností. Kdo jej slyší, rozeznájejod srdečného mladého dívčího smíchu a mimovolněse s odporem odvrátí. Také Marketin pohled ze­smutněl a tvář bledla i Ččervenalatak, že dva starost­livé hlasy pronesly zároveň: „Co ti je, Marketo ?““

Obrátila jen hlavu ke skupině povykujících mla­dých lidí a stydíc se zašeptala : „Moje žákyně »“

Není divu, že takové události otřásly naší učitel­

14

kou. Její ušlechtilá bytost hledala chybu u sebe.Snažila se poznat přísným zpytováním svědomí, zdajejí mimoškolský život nebyl na újmu když ne uči­telskému, tedy snad jejímu vychovatelskému úkolu.

Ne, nemohla si vyčítat, že by byla vědomě za­nedbávala své vychovatelské povinnosti. Bylo jí tři­cet let, byla vážnáa žila jen svému povolání a svýmžačkám. Patřila mezi Ženy mateřského srdce, které,čím více lásku rozdávají, tím více jí mají. Jejichsrdce jest jako nevyčerpatelný pramen, skýtající bo­haté proudy vod.

Ani nyní nenaříká namarnou práci, nýbrž naspoušť, kterou objevila v duších svých studentek.Je opravdu možné, aby kapka jedu otrávila pohárčisté vody, nebo aby koukol, náhodou zapadlý dozemě, ničil celý lán krásné pšenice? A je možné,aby práci několika let ničila jediná dívka, ještě skorodítě, které snad ani neví, co Činí? Jak tomu zabrá­nit? Jistě to není případ ojedinělý, nýbrž den ze dnese opakující. Chyba je v duchu doby! Dokud ten senezmění, třeba chránit mládež před jeho nákazou.Ale jak?

Škola sama nestačí, i kdyby v ní vyučovali nej­vzornější pedagogové. Tady je jediné řešení: Přede­vším musí přispět rodina ku pomoci.

Marketa napsala tedy matce Elině, aby ji v zájmusvé dcerušky brzy navštívila.

I5

MODERNÍ MATKA

Elina matka sedí v ústavní hovorně proti profe­sorce Marketě. Když vyslechla stížnost na svojidceru, oddychla si a na jejích nabarvených rtech seobjevil úsměv: „„Jiného proti ní nemáte? Myslilajsem,že jí opět nejde učení, a přecenic platno, dneš­ní doba žádá, aby děvče z lepší rodiny mělo matu­ritu. Pokud jde o ty stížnosti, Ela je moderní děvče,je snad trochu zralejší než jiné dívky jejího věku,alevěřtemi, přesto je hodná, má dobré srdce .. . Domanemáme příčinyk nespokojenosti s ní. Otec sice ně­kdy myslí, právě tak jako vy, že jí příliš důvěřuji,že s1dělá, co chce, ale přece nemohu moderní děvčezavřít mezi Čtyřistěny ! Ona je tak rozumná,že jistěnikdy nepřekročí mezí slušnosti.

A ten nevinný polibek u vchodu ? To přece nicnení— jen malýflirt, jiného nic! Jsem přesvědčena,že moje Ela neztratí hlavu a nikdy se neprovdá zamuže, který by jí nebyl hoden...

Že je to hra nebezpečná? Že ohrožuje mravy?Podívejte se, slečno profesorko, já nezastávám ná­zor, že by ženy měly míti tutéž volnost jako muži,ale malý, nevinný flirt, to přece ještě není nemrav­nost. — Dnešní dívky jsou dosti uvědomělé, abynevěděly,kam až mohoujít...

Že strhuje i jiné? Ale, slečno profesorko, stěžo­vali si snad jejich rodiče ? Jistě ne. Možná, že jsou1 rádi, když takové duchaplné děvče uvede jejichnezkušenějšídcerku do Života...

A konečně: Copak my matky, nemámetaké právo

16

na život? Podívejte se na mne! Jsem již tak stará,abych od rána do večera seděla v dětském pokojinebo chodila za svoji dcerou jako stará chůva?Vždyť mládež se baví docela jinak než my dospělí.Budeme-li jim stále v patách, pokazíme zábavu jim1sobě a ustavičným hlídáním znemožníme svobod­ný rozvoj jejich osobnosti.

Nechápu vaše rozhorlení, slečnoprofesorko. —Kde je chyba ?V rodině ?Že my vám1nepomáháme:?Promiňte, nechci vás opravdu uraziti, ale myslím,že škola se mástarat o to, aby našim dětem poskytlavzdělání; ostatní ať ponechá nám... Vždyťrodičejsou odpovědníza své děti...

Zkažený duch doby ? Nemravná móda ? Přílišnávolnost ? "To jsou jen fráze! Dříve nebyla mládežjiná. Rozdíl je jen v tom, že dříve ji nutili, aby sepřetvařovala, kdežto dnes se ukazuje tak, jak je.Dnes konečně chápeme, že se přirozenost nedá po­tlačovat, že se energie musí vybíti — když ne jinak—tedy potají...

Že dnešní móda kazí a znetvořuje všechno při­rozené? To je jiná otázka. Móda je jen projevemzměny vkusu. Já vidím v tom, že se naší době nelíbítvář bledá, lesklá, s vráskami, jen estetický vývoj.To krasocit nám vtiskuje do ruky pudr, rouge, ty­činky na rty a podobné věci. Tvrdíte, že mladá,zdravá tvářnepotřebujenic z toho?... Ach...!

Nechci se s vámi, slečno profesorko, přít, neboťvidím, že naše názory se různí. A když to nynívíte, jistě se nebudete pozastavovat nad Eliným cho­váním a celá věc bude vyřízena.. .“

18

Opravdu, Marketa nechtěla o tom dále mluvit.Stručně oznámila, že školní kázeň vyžaduje, aby Elabuď dostudovala doma — jako privatistka, neboz ústavu vůbec odešla. A již odváděla nemile pře­kvapenou paní do ředitelny.

Koukol byl sice vytržen, ale byla přece jen obava,zda 1 s kořeny.

A jest jej vůbec možno vyplenit, když mnohodnešních rodičů smýšlí také tak? Vždyť ona panískutečně Marketě vyrazila zbraň z ruky otázkou,zda si rodiče dívek na její dceru stěžovali.

Ale ne! Marketa nemá jen sama takové názory.Vždyť zná tolik lidí smýšlejících jako ona. Ale na­proti tomu, o čem svědčí dívky bez dozoru na kou­palištích, v biografech, při sportu, na výletech ?Jistě o tom, že se rodiče o ně příliš nebojí. I to jepravda, že dnešní mládež jest většinou již zkušenáa neřítí se do záhuby s očima zavřenýma, nýbržs otevřenýma.

Vždyťjejich vědomosti se opírají většinou o zku­šenost. Mravní jádro, ukryté v hluboké pravdivosti,jim uniklo. Hranice mezi dobrem a zlem se Častoztrácejí 1 zraku dospělých. Jak by je mohla poznatmládež ? Snaha všechno vyrovnat, tak aby se snížilyvrchy a vyplnily doliny, nepřipravuje cestu prav­dám Kristovým, nýbrž prostě sklání dobré ke zlémua pozvedá zlo na stejný stupeň s dobrem, aby takvšude byla volnost, volnost bez odpovědnosti.

Doufejme, že je i mnoho těch, kteří se nezkaziliani při takové volnosti. Ale co znamenají pro rodinu,pro vlast a pro lidskou společnost lidé, které mů­

19

žeme nazývat dobrými jen proto, že nejsou zlí?Mládež není vinna. Neví, kam se má obrátit. Její

tragika se podobá životu kachňátek, která spatřilasvětlo světa na kraji vyschlého rybníka. Jejich matkasi neví rady a zmateně pobíhá po břehu, svolávajícmládata k sobě.

Ale kachničky samy zdravým instinktem tušív dálce vodu a šly by ji hledat, jen kdyby je někdovedl. Nemají však vůdce. Proto se pustí sama zaštěstím a není divu, že zabloudí.

Potřebujeme vůdců, a to uvědomělých, oběta­vých, kteří vědí o prameni čistých vod a mají dostiodvahy vést mládež k němu.

Bohu díky, jsou takové duše! Často je jich více,než si myslíme. Jsou moderní matky, jsou také mo­derní apoštolové a apoštolky.

Ti chápou, že veliký vliv, zejména na mládež,nemá tak slovo, jako spíše harmonie, která z nászáří, život, kterým žijeme, práce, kterou milujeme,a ideály, v něž věříme!

MAMINKA

Lidka se nedovedla do úlohy velké slečny vžít.Pohybovala se přirozeně a nesměle, jako kdyby jibyli oblékli do dlouhých šatů, v kterých neumí cho­dit. Strojený tón hlasu ji neslušel, jako nesluší žád­nému děvčátku jejího věku. Samacítila, jak je ta hrapošetilá a směšná.

Odchod Ely ji trochu rozrušil. Nepoutalo ji k nísice nic hlubšího, naopak, spadla s ní divná stísně­

20

nost, kterou mimoděkcítila v přítomnosti té smělé,pánovité a vysmívající se spolužačky,ale její zmizeníbylo takové záhadné: Odešla sice sama, ale všechnyvěděly, že musela. Nerozuměly dobře celé věci,tušily však, že tu nebylo něco v pořádku. S počátkubyly bez vůdkyně. Některé chtěly kráčet dále ces­tou, po které je Ela vedla, ale nedovedly to. Vracelyse zahanbeny k bývalému pořádnému životu a cítilynovou chuťk práci, když v pohledu profesorky Mar­kety zpozorovaly známý teplý svit.

Měly štěstí. Špatný vliv na ně trval jen krátce,takže jejich duše hlouběji nezasáhl. Ale přece jennezůstal bez účinku. Zdálo se, že na veselé, dětskémysli některých dívek zůstal jakýsi stín.

Liduščina matka pozorovala svou dceru starostli­vým zrakem. Znala ji dobře. Vždy se zajímala o jejíživot ve škole, o profesorky a o spolužačky, proto jínebylo těžko poznati, proč se najednou tak změnila.Byla však matkou moudrou. Nechtěla si uzavřít ces­tu do srdce vlastního dítěte ani vyzvídáním, ani zá­kazy. Chtěla je léčiti tak, aby toho ani nepozorovalo.

Jednou odpoledne, když spolu seděly nad ručníprací, obrátila se k dceři se slovy: „„Lidunko,víš, žetento týden má naše Danuška svátek ? Nechtěla bysjí způsobit radost ?““

Jak by Lidka nechtěla! Vždyťmá malou sestřičkutak ráda! Není snad na světě děvčátka, v jehož srdciby se neprobudila dřímající láska mateřská, když semu naskytne příležitost, aby někoho potěšilo.

„Myslila jsem, že bys jí mohla dát panenku Irču,když si s ní již stejně nehraješ...“

2

Lidka se trochu zarazila. Bylo vidět, že na tako­výto dar nepomyslila.

„+Danuškaje sice ještě malá,““pokračovala matka,„a ze začátku by snad ani s tak krásnou pannou ne­uměla zacházet, ale když si moje velká, moudráLidka bude hrát s ní, pak vydrží dlouho panenka1 radost Danuščina.“

Lidčiny oči zazářily a matka poznala, že její lékúčinkuje.

Lidka potají vyndala Irču, pečlivě prohlédla jejívýbavu, přešívala a spravovala. Při této práci za­kusila pravdivost slov, že mnohem větší radost pů­sobí dávat než přijímat.k A zůstal-li ještě nějaký stín smutku najejím čele,pak zmizel úplně, když si obě sestřičky po prvéhrály s darovanou panenkou. Ale panna ponenáhluustupovala do pozadí a Lidka se víc a více přibližo­vala k malé sestřičce. Nejen, že si s ní hrála, ji opat­rovala, ale také, bylo-li třeba, ji napomínala. Da­nuška zase si zvykla obracet se se svými malýmiradostmia žalostmi nejdřívek Lidušce, kterou s po­čátku jen žŽertem,ale později doopravdy nazývala„maminkou“.

A jak si nová maminka dávala pozor, aby před­cházela malé sestřičce dobrým příkladem! "Tak senepozorovaně dostala na cestu, která vede k dospě­lému dívčímu věku. Měla nyní znovu panenku aměla také malou sestřičku.

A jako přirozeně odešla od panenky k Danušce,tak přejde jednou 1k svým dětem.

Taková je cesta mateřství.

22

f—ýho| Ý.A=©

iD ——:

UnéE) XG EN“hajMsja

:JÍAADBn

l——.NS

: „téS .i =—

Vus

C AZZ:­

1dd8aA

“,

UŽ PŘIJDE JEŽÍŠEK. .!

Vánoce jsou přede dveřmi ! Už se jen dvakrát vy­spíme!

Danuška nespala, ačkolivšichni myslili, že dávnousnula. Maminka se s ní pomodlila, uložila ji dopostýlky, políbila ji, zhasila světlo a odešla z pokoje.Ale maličká se za chvilku posadila a pozorovala.V pokoji nebylo docela tma. Z vedlejší místnostitam pronikalo tlumené světlo a také tichý hovor.

Slovům nebylo rozumět, ale Danušku zpravidlanezajímalo, co si vedle povídají. Stačilo jí, když vě­děla, že jsou tam rodiče a sourozenci. S tím vědo­mím usínala bezpečně, pokojně, sladce. Ale dnesbylo vše jiné!

V hlavičce dítěte se honily divné myšlenky.Ve škole si všechny povídaly o vánocích. Jedna

dívenka poučila ostatní, že stromeček nenosí Ježí­šek, nýbrž rodiče jej koupí na trhu jako jiné věci.A některé holčičky přisvědčovaly. Danuška mlčela;styděla se přiznat, že dosud věřila, že Ježíšek na­děluje. Hned, jak přišla domů, odběhla ke služceFáně a zeptala se jí, kde se kupují vánoční stromečky.K rodičům a k sourozencům si s takovou otázkounetroufala.

Fána byla pracovitá, dobrá, avšak trochu ome­zená osoba. Nemohla pochopit, proč páni tak stro­meček skrývají, když přece u nich doma se s tímnedělalo tajností. Řekla tedy Daně, že stromeček jejiž ve sklepě a cukrovinky i ozdoby bude dnes ma­minka s Lidkou vázat na stříbrné nitky. Když to

24

chce Danuška vidět, ať jen večer vstane s postýlkya podívá se klíčovou dírkou.

Proto teď Dana sedí na postýlce a čeká. Za chvil­ku seskočí a krade se po špičkách ke dveřím.

Ale je v nich klíč. Vytáhne jej opatrně, a co vidí!Chvěje se na celém těle, pláč jí svírá hrdlo, ale díváse,dívá.© Ano,celárodinasedíkolemstolu:Jetam Lidka, Maruška, Jiří, 1 tatínek. Ti dva stavějíBetlem, ostatní s maminkou navazují stříbrné nitky,právě jak říkala Fanča.

Proč jen všichni Danu tak podvádějí ? Proč jen,proč ? Proč velcí lidé kKlamoumalé děti? Možná, ževůbec Ježíšek není. Možná, že si to lidé vymyslilijen proto, aby děti byly hodné!

Srdce dítěte sevřela krutá bolest. Zapomnělo za­strčit klíč, kleslo na zem a usedavě štkalo.

Maminka zvedla hlavu. Co to? Jako když někdopláče ? Vyskočila a spěchala do vedlejšího pokoje.Hned u dveří našla vzlykající Danušku. Pochopilarázem vše, ale dlouho trvalo, než se jí podařilo za­rmoucenou dcerušku upokojiti.

Položila ji do postýlky a začala vyprávět o Ježíš­kov1.Danato již věděla ze školy, ale dnes z úst mat­činých to bylo zvláště krásné. Slyšela, jak se malýJežíšek narodil, jak k němu přišli pastýři s dárkya pak východní mudrci.

„Od té doby uplynulo přes devatenáct set let, alelidé každý rok o vánocích slaví Ježíškovo narození.Každý by mu rád přinesl dárek, jako tenkrát pastýřia mudrcové. Ale Ježíšek není již tak mezi námi, jakobyl v Betlemě. Nevidíme ho, nemůžemezlíbati jeho

25

ručky a dáti do nich dárky. Ale on zná naše srdce,a proto se postaral, abychom to přece mohli učinit.Poučil lidi, že když způsobí radost malým dětemv jeho jménu, přijme to tak, jako by to bylo jemusamému.

Proto všichni, kdož chtějí o vánocích Ježíška po­těšit, obdarovávají jeho jménem nevinné malé děti.Položí své dárky k jesličkám pod stromečeka říkají,že jsou od Ježíška, který je posílá dětem. A když to ří­kají, nelžou. Neboť on dává velkým lidem sílu a zdra­ví, aby mohli zaněho obdařit děti, které velice miluje.

Co však chceme ve jménu Ježíškově dát, nepro­zradíme, aby radost byla tím větší. Vždyť i ty násněkdy překvapuješ. Možná, že o Štědrém večeruuvidíme, co nám Ježíšek posílá po naší Danušce.Vidíš, jak klopíš hlavičku, že jsem to uhodla?...A ted, když jsi již velké děvčátko, které tomu roz­umí, můžeš zdobit vánoční stromek s námi. Dnes užne, je pozdě,ale zítra. A co vše bude pod vánočnímstromkem, nevyzradíme ani my, ani Danuška. A naŠtědrý den, až pokleknemeu jesliček, poděkujemeJežíškovi za vše,.co nám přinesl. Neboť nyní i tychápeš, že za to, co dostaneme, musíme poděkovatjemu...“

Danuška se přitulila k mamince a Červenajíc sezeptala se tiše: „„Maminko, nehněváš se ani ty aniJežíšek, že jsem se dívala klíčovou dírkou ?““

„Ne, děťátko,ale po druhé, když něčemu neroz­umíš, přijď raději hned ke mně. Stopování neníčestné a moje dceruška chce být jistě s Boží pomocíhodným a upřímným děvčátkem !“

26

„Ano, maminko, když Ježíšek tak rád přijímádárky, které dáváme dětem, chtěla bych také dátněco malému děťátku.““

Mamince se zalily oči slzami: „To můžeš. Je­žíšek bude mít radost. Víš o nějakém chudémdítěti ?“

„Ano 3v naší třídě je chudá Růženka Novotných.Říkala, že nebudou mít stromeček, že na to nemají.A má ještě dvě menší sestřičky.““

„Zítra spolu stromeček koupíme. Samajej ozdo­bíš. Zeptáš se, kde Růženka bydlí a pozítří jí jejs Liduškou zanesete. Tak a teď hezky spi“

Danuška spala klidně celou noc. — "Tak radost­ných vánoc jako letos — ještě neměla.

POLIBEK

Věra oslavovala dvacáté narozeniny. Když bylypodávány cukrovinky, trochu koketní Olga si vzalakrásnou sněhovou pusinku, držela ji chvilku ve svéjemné, pěstěné ručce a zvolala:

„Haló, hubička je na prodej. Kdo dá víc? — Poprvé, po druhé, po třetí ?““Vtipné, veselé poznámkyprovázely tuto výzvu. A hned se začalomluviti o hu­bičce, ovšem ne o té z cukru.

Tu se jeden z mladíků obrátil k Olze s otázkou:„A co by stála hubička od vás ?“

Olga koketně pokrčila rameny a řekla: „„Možná,že nic, to záleží na náladě l“

„Považujete polibek za věc tak bezcennou?““

27

„Nemyslím, že by to bylo něco zvlášť význam­ného.“

Věra se podívala na Olgu vážně: ,„Já považuji po­libek, zvláště první polibek za věc velikou.“

Olga se zasmála: „„První hubička, ach, kde té jekonec! Nebylo mi ještě ani patnáct let, když jsem jidostala.““ |

„Smím se zeptat od koho ?““pronesl jiný mladík,skoro ještě dítě.

„To víte, Že ne od maminky.““Jiný z mládenců, který si rád hrál na moudrého,

doložil: „Vždyť na tom není nic zlého. Dnes je po­libek věcí tak běžnou jako stisknutí ruky.“

Věra se naň vážně podívala: ,„A co, až budetechtít, aby se děvče, které milujete, stalo vaší že­nou, nebudete si přát, aby její první polibek patřilvám?“

Milý řečník se nějak rozkašlal a pak se snažil svůjnázor ospravedlnit: „„Jistě by bylo krásné, kdybyprvní polibek mé nevěsty patřil mně, ale konečněna tom mnoho nezáleží. I když snad přede mnoulíbala jiného, neznamená to, Že ho více milovala.A kdyby ho i byla milovala, hlavní věc jest, že nynímiluje mne.“

„„Máš pravdu, tak je to správné. Ať žije přítom­nost! Kdo by se trápil pro minulost,““volali ostatní.

Vtom se ozval vážný hlas muže, který dosudmlčel: „„Hoši, zapomínáte, že minulost je kořenempřítomnosti. Je-li kořen ztrouchnivělý, nikdy z něhonevyroste krásný strom.““

„Ach, těch několik polibků přece život nezkazí!

28

Vždyť to není Žádná nemravnost, jen příjemný do­tyk—nicvíce...“

„Ne, přátelé“ pokračoval vážný hlas, „polibeknení jen prázdný dotyk, neboť jsou v něm skrytycity. Matčin polibekje jiný, než polibek sestřinnebobratrův a polibek dvou mladých lidí je také jiný.Před ním předchází upřímná láska, která má toliksíly, že se chce zavázat na celý život. Polibek pakzpečetí tuto doživotní smlouvudvou duší. Této pe­četi se nesmí bezmyšlenkovitě zneužívat, neboť byztratil fia ceně l“

Nastalo ticho, které přerušil Věřin jemný, melo­dický hlas: „„Myslím, že pro muže nemá polibektakový význam jako pro nás, dívky. Možná, že takéne pro všechny. Ale jistě jich mnoho smýšlí jako já.Vždyť se s posměchem říká, Že romány, psané prodívky, končí asi těmito slovy: „Mladý muž ji objala políbil“ Román končí, jako by pak již nebylo nic.Ale pravým rozhodujícím polibkem končí jen kapi­tola života. Dosud bylo vše jen přípravou, očekává­ním, takovým osudem Šípkové Růženky, jíž sezjevil ve snu princ. Pro něho střeží svou duši, proněho chce zachovati své City čisté a neporušené.A když se princjejích snů skutečně objeví, tu mupodá všechny poklady své duše a s blaženým úsmě­vem řekne: „Hled, to vše náleží tobě. Ještě nikdo

z toho nedostal“ "Tehdy princ vděčně a oddaněs prvním polibkem přijme 1příslibtěch pokladů..

Věřin hlas jako by přicházel s čistých výšin. G­nický úsměv na rtech mladíků pohasínal a na tvá­říchněkterých dívek plály rudé růže. Nikdo jim sice

29

neviděl do duše, přece však bylo zřejmo, že litujíněčeho, co již nemohou dáti —1kdyby princ přišel— poněvadž to dávno ztratily a ani možná nevědíkdeas kým...

Chvalozpěv o prvním polibku ještě nedozněl,když do pokoje mezi mládež vstoupila teta Marta,sestra Věřiny matky, spisovatelka. Byla to jemná,duchaplná žena, která přes svých padesát let bylastále mladá a uměla být mladým lidem přítelkyní.Mládež ji měla ráda, poslouchala její slova sezájmem jistě 1 proto, že oblíbená autorka bylazahalena nymbem slávy. Již dlouho stála u dveří asledovala hovor. Kdyžji spatřili, všichni vstali. Onavšak jim pokynula, aby zůstali sedět a ujala se slovao témže předmětě.

„Polibek není opravdu jen prázdné gesto. Vždyť1při podání ruky někdy jako kdyby proběhl člově­kem elektrický proud. Polibek se právě pro tentopocit stává žádoucím dívce i mladíkovi, kteří si aždosud byli cizí. Kdyby při něm nic necítili, ne­toužili by po něm. Ale právě proto vrhá polibekstín na čistotu duše.

Neříkejte, že se to týká vás samých, že to je tedyjen vaše starost. Když se jinoch a dívka zasnubují,vstupují třeba mimovolně do služeb věčných Božíchúmyslů, poněvadž již tehdy na ně čekáněkdo, kdojim jednou se svými sourozenci bude říkat: „Vatín­ku, maminko *

Vy, moderní mladí lidé, kteří tady veřejně o po­libku debatujete, nesmíte se horšit, že vám říkám1toto.

jo

Moji drazí, vy Špatněchápete manželství a v němskrytý plán Boží. Myslíte, že cílem manželství jestspojení dvou lidí v zamilované blaženosti a zapomí­náte, že manželstvíjest jen prostředkem k zachovánílidského pokolení. Jedinec se tu stává spolupracov­níkem na velikém díle Stvořitelově. Ale lidstvo jesobecké, pohodlné, touží po požitku a sotva by při­jalo úlohu tak těžkou a odpovědnou, kdyby mu PánBůh nebyl dal podivuhodný, k jakékoli oběti ochot­ný a na těžkosti zapomínající cit, který nazývámeláskou.

Vlaštovka nepřemýšlí a nefilosofuje, ale krásně,pokojně a přirozeně plní příkaz Stvořitelův stavějíchnízdo ne pro sebe, ale pro svá mláďata. I dva mladílidé, když si zařizují domov, stavějí takové hnízdo.Ale je smutnou výsadou lidí, že mohou zapomenoutna vážné Boží úmysly a dívají se na nejopravdovějšískutečnost jako na hru, při které se může pošpinit1 člověk i hnízdo.

A přece dítě, každé dítě má právo na posvátnostsvého domova, na čistotu otce 1 matky. Má právožádat, aby se matka k němu blížila se rty, jichž senikdo jiný nedotkl milostným polibkem než jehootec.

Jen si vzpomeňte na svoje matky ! S jakými pocitybyste přijímali jejich drahý mateřský polibek, kdy­byste věděli, že ve svém dívčím věku podávaly rtytak ochotně jako ruku.

A vy, mladý muži, který jste před chvílí tak za­stával právo svobodného líbání, co říkáte tomuto:Před několika dny jsem v parku viděla procházející

jI

se dvojici mladých dí, kteří šli přede mnoua stálese líbali; ona dívka se nápadně podobala vaší sestřič­ce Vlastě.“

Mladík vyskočil a zapomínaje 1na pravidla sluš­nosti, vzkřiklrozčilen :,/To není pravda! Moje sestrase s nikým nelíbá. Dokažte, Že to byla ona“

Teta se usmála.„A tak! Tedy, když jde o vlastní sestru, to již není

polibek tak malichernou věcí! Ale buďte klidný!Když jsem je předešla, schválně jsem se otočila apoznala jsem, že to není Vlasta. Potřebovala jsemtoho přirovnání jen k tomu, abych vyhnala zajícez křoví. Jest vám jen ke cti, že se tak statečně za­stáváte své sestry. Vy všichni však vězte, že, chce-lijiž bratr míti Čistou sestru, mnohem více žádá dítě,aby mělo čisté rodiče!

Jakým měřítkem měříte svoje drahé, takovýmhodnotíte 1sebe. Když se mladí muži blíží k ženám,aťmyslí na své matky a sestry. Ovšem, záleží též nadívkách, aby se samy o úctu nepřipravily.

Ostatně nepokládejte všechno to, coprojevuje mo­derní mládež, za bernou minci. Jak jste předchvilkouviděli, každý dovede v hloubi duše ocenit bezůhon­nost a čistotu, ba, tvrdím dokonce, že po ní touží.

Každý lehkomyslník má chvíle, kdy potají, abynikdo neviděl, hořkými slzami pláče nad poskvrně­nou čistotou duše1 těla.

Ale nezapomínejme, že k duchovníČistotě patří1to,abychom veřejněnemluvili o věcech, které jsou skry­ty v nejsoukromější a v nejhlubší svatyni vlastníhosrdce. Nehovořme tedy už mezi sebou ani o polibku.

j2

Když nám všakněkdy zbude tichá a pokojná půlho­dinka, zamysleme se nad tím, co jsme právě slyšeli.

Teď všakjiž dosti vážného rozhovoru. Vedlev po­koji čeká na vás hudbaa tanec.““

Mladí lidé vstávali zamyšlení a jeden z mladíkůse zeptal: „„Av tanci nevidíte nic špatného ?“

Teta Marta zavrtěla hlavou.„Což pak mě pokládáte za podivínku, která chce

mládež zbavovat radostí Života? Vždyť jsem bylataké mladá a vím, že mládí potřebuje pohybu.A kdyžse to dějepodle rytmu hudby,je to krásnějšía ladnější. Tanec je projevem radostného mládí:Ovšem jen tehdy, zůstane-li jen tancem, takovýmVart pour Vart. Bohužel, dnes jako by záleželo jen natěsném objetí dvou tanečníků a na pohybech, jimižse vyzývavěuplatňují linie těla a dráždí smysly. Od­pusťte, mladí přátelé, ale moderní tance nemají poe­sie valčíku, ani krásné nálady naší Besedy. Je tonudné a řekněme upřímně: vášnivé a odporné mil­kování. Slyšela jsem, že letos v zimě bude opětv módě valčík, ale ne ten starý. Horečka jazzů sešíří a pod záminkou tance svádí k objímání.

Jděte jen tančit. Ale nehledejte v tom flirt anismyslnost a ve svém druhu vizte jen dobrého taneč­níka. A nezapomeňte ani na to, Žeopravdu nevinnýtanec vás rozveselí a naplní vaše srdce dětskou ra­dostí. Když jí necítíte, tedy se do vašeho tancevloudilo něco, co tam nepatří. Podívejte se, děti!Je možno tancovat čistě 1 neslušně, právě tak jakožíti. A toto „čistě“nebo „nečistě“ rozhoduje o ceněnašeho života.“

33

POMLUVA

Dívky vyšly ze školy a jako obyčejně hned utvo­řily několik menších skupin, které kráčely domů zaveselého hovoru. Nepospíchaly příliš a když se ně­která měla odloučiti, bylo si teprve mnohosdělovati.Ty poslední, které ze skupiny zbyly, nemohly senikdy rozejíti. Právě v poslední chvíli si musily ještěříci tolik neodkladných zpráv.

Lidka se právě rozloučila s poslední dvojicí. Sotvazamířila do postranní uličky, přiběhl k ní Vláda.

„„Rukulíbám, slečno Lidko,““pozdravilji jako vel­kou dámu, ;,co myslíte, když půjdu nyní k vám, za­stihnu Jiřího doma ?“

Lidka se začČervenalaa ohlédla se, zda snad přítel­kyně Jitka a Terezka zaslechly onen pozdrav. A hnedsilvzpomněla, co by asi řekla maminka, kdybyjejbyla slyšela. Jistě by řekla: „„Nechte toho „ruku­líbání“, Vládo, na to má Liduška dosti Času za třiléta.““Ale maminka tu nebyla a tak Lidka hrdě při­jala ten pozdrav pro dospělé. Nevěděla jistě, zda jipřítelkyně pozorují, poněvadž měly hlavy k soběnakloněny a stále si něco šeptaly. Proto Vládovi od­pověděla prostě: „„Myslím, že ano. Chodí domůobyčejněo půl druhé. Do oběda budete míti dostičasu s ním promluviti, neboť tatínek přichází ažv půl třetí. Tak došli až před dům Lidčiných rodičů.

Jitka s Terezkou se na sebe podívaly: „„ak cotomu říkáš? Ta nevinná Lidunka!“

„To víš teprve dnes ? Ach, kolikrát už s ní šel!“„Jistě ? Tys je viděla ?““

34

heTN

A6M"»

aho

'4=

v

HL

„4

n38hd

RA

|MĚ

4

:-ss:>

»>No,já právě ne,ale jiní.“»„+Loje zajímavé. Nikdo by to do ní neřekl.““„To je pravda, takové věci nemá nikdo napsané

na čele,““dodala Jitka. Ale pak se podívala na ho­dinky a rychle se loučila:

„Již je pozdě, s Bohem“„S Bohem“Odpoledne se Terezka sešla s Janou. Vzala ji za

ruku a začala tajemně: „„Povědělabych ti něco zají­mavého, kdybys mislíbila, že to nikomu neřekneš.“

„„Myslíš,že jsem taková klepna?“„Ne, ale přisahej, že to s tebou umře“„Dobře tedy, přisahám !“Terezka spustila: „Představ si, Lída má ctitele!

Dali si dostaveníčko na rohu Jižní ulice. Ale mělasmůlu. My s Jitkou jsme ji vyprovázely až na roh.Už po cestě jsem pozorovala, že se nějak chce od násdostat, ale právě proto jsme šly stále s ní.. .“

„A byla v rozpacích, když se setkala s tím mlá­dencem?“

„A v jakých, panečku! Naznačovala mu pořádočima, aby šel dále, ale on nerozuměl.““

„A je ten hoch hezký ?“„Vůbec nic zvláštního.. .“Druhého dne sdělovalatu novinu Jana přítelkyni

Magdě, ovšem pod rouškou tajemství: „„Poslyš,po­vím ti něco zajímavého, ale musíš mlčet jako ryba“

„Snad ne o Lídě?““„Vy už o tom víš?“„Hned včera jsem se to dověděla od Jitky, když

jsem se s ní setkala. Ale zdá se, Žeje to už stará věc.“

36

„Ale víš, do Lídy bych nic takového neřekla.Představ si, jak vodí za nos profesorku Marketu,která ji tolik důvěřuje“

„A jaká je koketa! Ten Vláda R. je bratr okta­vánky Betky R. Vím o něm, že chodil za jednouBetčinou přítelkyní. A teďsi s ním začne ten svatou­šek Lidka!“

„Jak to víš ?“„Dobře. Když měla Věra narozeniny, byli po­

zváni 1 R. Betka nemohla přijít, měla anginu, aleVláda přišel. Tam se s ním Lída setkala po prvé“

„Ale, vždyť prý Lída byla s menšími děvčatyjinde, ne mezi velkými.. .“

„Jsi ty ale hloupá! Což se nemohla s Vládousetkat, když chtěla ?““

Tu se k nim připojila 1 Klára:»„+Víte,já ji podezřívám už dlouho, ale nechtěla

jsem nic říkat. Jednou jsem viděla v biografu páreka to děvče se nápadně podobalo Lidce. Nyní vímjistě, že to byla ona.. .“

Lidušce bylo toho dne nápadné, že když se o pře­stávce blížila k některé skupině, hned všecky ztichly,jako by si povídaly o ní. Již se jich chtěla přímozeptat, co proti ní mají, když jí Jana zavolala:

„Liduško, ráda bych ti něco řekla, ale musíš mislíbit, že nikomu neřekneš, že ses to dověděla odemne. Děvčata si o tobě povídají, že míváš dennědostaveníčko s chlapcem. Už prý vás spolu vidělyv parku.“

Když uviděla překvapení na Lidčině tváři, honemdodala:

37

»,Jávím, že na tom není ani slůvka pravdy, chtělajsem tě jen upozornit, jaké jsou tvé nejlepší přítel­kyně.“

Lidce se po té zprávě zatočila hlava. Trvalo hez­kou chvíli, než si uvědomila, jak ta pomluva vznikla.Když jí pak profesorka Marketa vyvolala k tabuliz algebry, byla chudinka tak spletená, Že nevypo­čítala nic. Profesorka se tomu divila. Vždyť Lidkabyla výborná počtářka.

Ovšem, že se mezi třiceti dívkami našla jedna,která po hodině profesorce prozradila příčinu Lid­čina neúspěchu. Byla přijata dosti nemilostivě, po­něvadž Marketa nenáviděla donášení. Ale v tomtopřípadě bylo třeba celou věc vyšetřiti. Proto hnedpříští hodinu veřejně projednala záležitost, kteráprošla tolika ústy. Netrvalo dlouho a měla o všemjasný obraz.

„„Je mi líto,““ začala, „„Žese něco takového mohlostát mezi mými rozumnými žačkami. Zároveň sestydím 1 za celé ženské pokolení. Neboť jste opětdokázaly, jak oprávněnéjsou výtky, že bez rozvahyodsuzujeme, zveličujeme, skutečnost převracíme,všechno vyštěbetáme, mlčet nedovedeme, dané slo­vo ani přísahau nás nic neznamená, neznáme upřím­ného přátelství. Chodíte do střední školy, chcete sevědomostmi vyrovnat mužům, chcetejít s vysvědče­ním dospělosti na vysokou školu nebo do úřadu.Chcete být soudci, profesorkami, učitelkami. Alejak je vidět, po prvním výslechu svědků byste ob­viněného odsoudily a potom byste ho prosily zaodpuštění. Ve škole byste uvěřily každému klepu.

38

Nebo budete advokátkami, lékařkami. Víte, že setěm lidem svěřují Často tajemství? Představte si,co by se stalo, kdybyste všechno vyštěbetaly. Ne­myslete si, že až se vám dostane odpovědné místo,dostaví se i vědomí a cit odpovědnosti! Kdo neumísvůj jazyk krotiti ve věcech malých a bezvýznam­ných, nedovede to ani ve velkých.

A ještě něco: Kdyby alespoň taková klevetnicepovídala pravdu! Ale to si přidá, pravdu obrátí na­rub. Co na příklad jste vytvořily z toho, že Vláda,potkav náhodou Lidku, šel s ní domů, poněvadžchtěl mluvit s její bratrem.

A jak se ospravedlníte, že jste každá svatosvatěslíbila, že budete mlčet a slibu jste nedostála ?

A pak se divte, Že se ženám nedůvěřuje a každýse bojí svěřit jim nějaké tajemství. Vidíte, dívky,jak i vy jste přispěly k znehodnocení ženské cti.

Kdo umí opravdu mlčet, ten nemusí přisahat.Jeho prosté „ano“nebo „ne“je dostatečnou zárukou.Nic špatného o nikom nepovídejme dále, aťjiž námto bylo sděleno důvěrně nebo ne.

A nyní ať se přihlásí, kdo by se chtěl ještě něcozeptat, nebo něco poznamenat. Je pravda, že Česttřídy žádá, abyste mi oznámily, když máte něcoproti chování některé žákyně. Ale rozumějte mi,prosím, dobře! "Takovéupozornění je někdy povin­ností, ale tajné udavačství je vždy podlost.

Co jste měly učinit v tomto případě ? Předevšímjste se měly zeptat Lidky, s kým to šla domů a proč.Její odpověď by vám vše objasnila.

A kdyby se věc zdála podezřelou, tu by měla být

39

Liduška upozorněna, že její jednání není správné.Kdyby to nepomohlo, pak teprv by se to mělo ozná­mit na příslušném místě. Ale i tehdy, to si dobřezapamatujte, mají na to právo očití svědkovéa v pří­tomnosti obviněného, aby se mohlhájiti.

A nakonec vám musím, děvčátka, říci,že nejhoršípři tom byl úplný nedostatek lásky. Když celou věcposuzují přísněji, vidím v ní mnoho zlomyslnosti.Vždyťjste dosud s Lidkou všechny dobře vycházelya najednou jste ji šmahem odsoudily bez důvodua bez zeptání.

Prosím vás, zpytujte se každý večer, zda jste tohodne nehřešily řečí! Byla bych ráda, kdybyste mi počase řekly, alespoň všeobecně, jak se vám daří v pro­vádění této důležité cvičby. Kdybyste nemohly nicsvésti, pustily bychom se do práce spojenými silami.

Myslím, že Liduška odpustí svým družkám jejichomyl a nebude se na ně hněvat. Každá z nás si musíříci: „Což jsem se také někdy takto nezmýlila ?“ Jenten má právo hodit na bližního kamenem, kdo nikdyjazykem nezhřešil. A kdo je tak dokonalý, ten právěpro svou dokonalost toho neučiní“

NEDOBŘE VOLENÉ POVOLÁNÍ

Dvě dívky se vracely z malířské výstavy. Jednabyla velmi hezkáa její jasné oči se vesele dívaly nasvět. Prosté šaty prozrazovaly nejen chudobu, ale1jemný vkus. Druhá měla obličej jako unavený a nartech úsměšek. Její šaty svědčily svou módní vý­

40

středností, že je šila laciná domácí švadlena. Klo­bouček měl podivný tvar a nehodil se k té všednía silně nalíčené tváři.

A opravdu nebyla hezká ta dívka, když zlostněvybuchla:

„Já maluji mnohem lepší obrazy, než Jarka R.,ale moudrá komise vytahuje jenom její — moje od­strčí—protože nemám protekci...

Druhá vážně odpověděla:„Nevím, Vilmo, zda se nemýlíš. Jarka je velmi

nadaná. Všichni to uznávali již na akademii. Kdežtomy...nezlobse,žemluvímvmnožnémčísle.. .,my jsme jenom průměrné, prostřední talenty ..“

„„Průměrné, prostřední ! "Toje hloupá řeč! Studo­valy s námi i podprůměrné. A s protekcí se i tyuplatní. Ty, Božko, můžeš být závratný talent anikde se neuplatníš. A já právě tak...“

Ale Božka nesouhlasila:„Jsi nespravedlivá, Vilmo !Také vím, že k získání

výhodného místa na výstavě je potřebí protekce, aleto ještěneznamená uplatnění. K pravému vyniknutív umění je třeba geniálnosti. Čím déle se učím a čímhlouběji do umění vnikám, tím určitěji vidím, ževětšina z nás přes všechno umělecké vzdělání zů­stává jen femeslníky, často jistě pilnými a doved­nými, ale nikdy se nestává umělci!...“

„A proč jsi tedy zvolila dráhu uměleckou ?““„Proč? Právě proto, proč ty a většina ostatních.

Ráda kreslím. Dovednost mé ruky byla nápadná,takže vyhlídky byly dosti slibné. Našel se i strýček,který ve mně „objevil“ umělkyni velmi nadějnou.

4I

Rodiče též věřiliv můj talent, ač profesoři na akade­mu již v prvních letech mne příliš nepovzbuzovali.Někdy mě sice pochválili, ale dnes již vím, žeúspěchu jsem dosáhla spíše usilovnou pílí než vlo­hami. Věř mi, že jsem prožila hodně smutných ahořkých chvilek, než jsem dospělak tomuto poznání.Ale nyní, chvála Bohu, bouře mám za sebou a jsemklidná. Co dělat ?“

„Ale já se nevzdám,““vybuchla opět Vilma. „„Na­stoupila jsem na dráhu uměleckou a musím na nívytrvat. Náš byt je přeplněn mými obrazy, a prodatnemohu jedinkého. Tak to nemůže zůstat, přišlabych o rozum!“

„A co mám říkat já? Ty máš alespoň domov.Tvoji rodiče tě přece ještě nějaký čas uživí. Mněotec zemřel, a matka, třebas žije na venkově, sotvasama vystačí s ubohou pensičkou. Ale já vůbec ne­mám chuť přijít o rozum. Mám vůli dosti silnou,abych zapomněla, že jsem se připravovala k drázeumělecké, a půjdu prostě za chlebem, jako jde tolikjiných dívek.“

„Snad nepůjdeš někam k dětem za chůvu ?““po­směšně se zeptala Vilma, „„neboťjiných vyhlídekdnes není. Bez protekce se nestaneš ani profesorkoukreslení ani úřednicí v kanceláři.“

Božkase zastavila a odhodlaně, krátce prohlásila :„Dnes vím jen to, že chci žíti a budu žíti. V za­

městnáních si nevybírám, jen když jsou poctivá.“Vilma, překvapena rázným tónem Božčiným, ze­

ptala se jemněji:„„Máš již vyhlídku na nějaké místo ?“

42

Božka se trochu rozmýšlela a pak řekla:»„Víš,moje maminka se dobře zná s rodinou jisté­

ho velkostatkáře. Bratr pánův je profesorem medi­ciny zde v městě. Jmenuje se doktor Lazovský. Dalimi doporučení k němu, že mi jistě pomůže. Je tovelmi moudrý a dobrý muž. Uvedl mě do své rodinya slíbil mi, že mi něco opatří. Zatím mi nabídl místouvaděčky ve své ordinaci.“

Vilma zděšeně pohlédla na svoji družku:„„A ty jsi to přijala ?““„Anoa ještě jsem mu upřímně poděkovala za jeho

starostlivost.““„„Ale,Božko, jak se můžeš tak snižovat, ty, uměl­

kyně ? Raději bych zemřelahladem, než bych přijalatakové místo *“

Božka se usmívala:„ušila jsem to, proto jsem s tebou o tom ne­

chtěla mluvit. Takové jste skoro všecky. Myslíte s1,že náš akademický diplom zčervená hanbou, kdyžsi nevyděláme chleba uměleckou prací. Nedosta­tek nadání jest sám v sobě naší tragedií. Vy ji všakještě zvětšujete svou nerozumnou a neoprávněnouhrdostí.““

Vilma vybuchla vášnivě:„Proto jsem se tolik učila, proto jsem snila o umě­

lecké slávě, abych teď zapisovala jména do knihya rozdávala čísla? K tomu by mibyla stačila obecnáškola l“

„Ale, Vilmo, ty opravdu nechceš nic pochopit.Vždyť zde již nejde o to, zda máme místo, přimě­řené svému vzdělání, nebo nějaké podřadnější. Zde

43

běžío to: buďse uskrovníme, nebo zemřemehladem1se svými uměleckýmisny. Já jsem se již rozhodla.Chci žíti! A jsem přesvědčena, budu-li se takto při­čiňovat, že mi Bůh pomůže. Je jisto, Žejsem špatnězvolila své povolání. Ale když silnou a nemilosrdnourukou zničím všechny své sny, jistě dřívenebo poz­ději najdu nový cíl. Čekárna profesora Lazovskéhobude jen předsíní mého života. Jsem mladá a zdra­vá, miluji práci a pevně důvěřujiv Boha...“

Po několika měsících se naše malířky opět setkaly.Nebylo to však na výstavě uměleckých obrazů,nýbrž v nemocnici. Vilma se pokusila o sebevraždu.Nezdařila se jí. Nyní leží těžce nemocná, ale při tommnohem Čilejší,veselejšía důvěřivějšínež tehdy...

Božka se dočetla v novinách o činu nešťastné pří­telkyně a přišla ji navštívit.

„Jak ses jen mohla něčeho takového odvážit ?““zeptala se a hlas se jí chvěl upřímným soucitem.Nelitovala ani tak churavéhotěla, jako spíše ubohéduše, která chtěla tak násilně zasáhnout do plánůProzřetelnosti.

Vilměse zalily oči slzami. Za chvilku odpověděla:„Byla to zdravá lekce. Teprve ve smrtelné úzkosti

jsem poznala cenu lidského života, ba zamilovalajsem si jej a péčí ctihodné sestry, která mě s takovouláskou ošetřuje, jsem poznala 1 Pána Boha. Božko,dopřeje-li mi Bůh zdraví, budu pracovat jako ty.“

44

UMĚNÍ ŽÍTI

Jednou večer seděla rodina Lazovských pohro­madě. I teta Marta byla s nimi. Za řeči se obrátilaVěra k otci s otázkou:

„„Vatínku, nedávno jsi pravil, že Boženka doko­nale rozumí uměníživota. Jak jsi to myslil ?““

„Ze vždysi naleznecíl, pro který je radostno pra­covat. Ztratila víru ve své umělecké poslání, ale ne­rmoutí se pro to. Hledá jiný Životní cíl. Možná, žev srdci doufá, že se jednou splní poslání, kterémána světě jako žena, ale také počítá s tím, že se tytojejí naděje třeba nesplní. A proto se nikdy ne­zhroutí.“ |

„„Představovalajsem si uměnížíti jinak,““usmála seVěra, „„domnívalajsem se, že takovým umělcem je,kdo dovede nejvíce vytěžiti z jeho krás. Tím neroz­umím požitky bez ohledu na lidské i božské zákony,jakse to dneschápe. Myslím jenomna požitkyušlech­tilé a na to,co právem slove krásné. U mne je uměl­cem života ten, kdo chápe přírodní krásy 1umění,aťje to umění výtvarné, hudba nebo básnictví, kdocestuje a snaží se poznati vše, oč má zájem, kdo sivybuduje krásný a útulný domov, kdo má dobrépřátele —zkrátka —kdo z hlubin Života dobývá, coje v nich krásné a dobré.. .“

„Kdybylidé, kteří takto žijí, byli spokojeni a bla­ženi,“ odpověděl doktor Lazovský, „„dalbych ti rádza pravdu. Ale zkušenost mluví jinak. Nejšťastnějšínejsou ti, kdo mají vše, co si lze za peníze opatřit,nýbrž naopak ti, kdož se dovedou přizpůsobiti život­

45

2 WP

ním poměrům. Proto pokládám za uměnížíti schop­nost přizpůsobovatse“

„Ale, tatínku, nemyslila jsem na požitky, kterémožno koupit za peníze, nýbrž na to, aby člověkbylduševně tak vyspělý, aby dovedl využít krásy, kte­rou Život podává.“

Vu se k debatě připojila paní Lazovská:„Věrka opravdu není příliš vzdálena od správ­

ného chápání Života. Vždyť vše kolem nás je plnékrásy. Kolik lidí sevšak na ni ani nepodívá !Kdybychmohla rozhodovat, postavila bych při výchově mlá­deže do popředí literaturu, hudbu, výtvarné umění,poznání přírody, a potom teprve ostatní předměty.Myslím ovšem jenom na školy střední, ne na odbor­né. Vím z vlastní zkušenosti, jakou pomocnicí ječlověku v těžkých životních chvílích mysl, vníma­jící krásu a dobro života. V nemoci a ve strastechna příklad oblaží dobrá kniha. Chmurnou, zoufalounáladu, stejně jako bouřlivou vášeň zkrotí krásnáhudba. A znavené nervy se znovu vzchopí kouzlempřírody. To vše je ale možné jenom tehdy, když jepůda připravena. Kolik žen, zničených ustavičnýmhledáním požitků (často nízkých), by se bylo za­chránilo, kdyby byly bývaly vychovány k tomu, abyhledaly radost a zábavu jen v tom, co je opravdukrásné... A nezapomeňme na práci! Když je řečo uměnížíti, tedy vložme do toho rámce celý Život.Podstatnou jeho složkoujest práce. Kdo pracuje jenpro chléb, kdo mrzutě vleče okovy, ten neví, Cojeuměnížíti. Stane se, že každý nemůže konat práci,která by se mulíbila. I v tom případě je třeba pro­

46

měnit nutnost v ctnost a plnit povinnosti co nej­svědomitěji. Po nějakém čase nechuť pravděpodob­ně zmuizí.“

„Zdá se mi, že v tom je klíč k životnímu umění,“pravila teta Marta, „když 1 ze zla umíme čerpatpodněty k dobru.

V umění je soulad. V hudbě je to harmoniehlasů, v malířství harmonie barev, v životě pak vy­rovnanost duše. Harmonická duše pozná ihned kaž­dý špatný, falešný tón a přičiňuje se, aby zmizel.K tomuje však zapotřebí, aby se člověkstále klidněpozoroval, aby byl stále „doma“, jinak řečeno, abybyl soustředěn a žil v přítomnosti Boží.

Tedy ne budhistická lhostejnost, vlastně necitel­nost, jak se někdy lidé domnívají. Z té nikdy ne­vykvete umění života.“

„A což, když někdo nemá takové rovnováhy ? —V které škole se jí naučí ?““zeptal se Jiří.

„Ve škole živé víry. Kdo věří, nemůže být bez­nadějně nešťastný. Nejtruchlivější události tohotoživota pozbývají hrůzy ve světle věčnosti. —Zemřelsnad, koho jsem milovala ? Věřím, že se s ním dřívenebo později shledám. Zklamala jsem se v někom ?Doufám, že smutek můj pod zorným úhlem věčno­sti brzy pomine. — Lidé mne nechápou ? To jenv čase, který rychle plyne. Ale Pán Bůh ví, kdojsem. — Souží mě nemoc? Oslakené tělo nebudejiž trpěti. Život časný jest jako okamžik proti věč­nosti. —A tak mohu bojovat proti všem bolestem ži­vota. Hle, těžiště !"Toudrží rovnováhu mého Života.

Nevěrci řeknou, že je to autosugesce. A kdyby to

47

opravdu nebylo nic více, neměli bychom se toho1 tehdy uchopiti oběma rukama ? Vždyť v lékařstvíje sugesce uznávaným lékem. Že jí duše zdravé ne­potřebují? Ukažte mi.tak zdravou duši, kterou bynic — ani dobré ani zlé neotřáslo.

Pyšný člověkřekne: „Já jsem pánem přírody. Po­malu spoutám její síly; kdo se proti mně postaví ?“Ale přírodní síly 1Bůh mu odpovídají:

Hory se řítí, rozpoutané živly ničí lidskou prácia Člověka samého přemáhá smrt. Je možno to všeunést bez víry?

V dětství jsem byla velmi zbožná. Tak nás vycho­vali. Ale přišlo bujné mládí s knihami a s divadlem—a do duše se vplížily pochybnosti. Byla bych jistězahynula, kdybych si nebyla povšimlaslabé, v hlou­bi duše doutnající jiskérky. Časem vzrostla v oheň,který dnes hřejenejen mne, ale všechny, kdož u mnehledají pomoci.

Věřící člověk ví, že není středem světa. VÍ, že sevše netočí kolem něho, nýbrž že sám se musí při­způsobit. Kdo to dobře umí, je do jisté míry uměl­cem života. Lidé ho mají rádi, poněvadžví, kdy jetřeba mluvit a kdy mlčet, dovede se radovat s radují­cími a plakat s plačícími, je-li potřebí, dovede1 věsti,pilně pracuje, ale dopřeje sobě i jiným také časuk odpočinku. Jen jedno zavrhuje a odmítá: bezna­dějnou zoufalost.

A ještě krásnějším květem životního umění jestto, o čem hovořilaVěrkaa její maminka,totiž správ­né využití života.

Podle mého názoru není třeba tak zdůrazňovat

46

umění ve výchově, poněvadž k tomu, abychom do­vedli žíti, jest především potřebí praktických vědo­mostí. Ale jistě je nutno, aby se více ukazovalo, covpravdě tvoří krásný život a jak k němu dospět.Vždyť život bez krásy by byl jako poušť.““

SAMOSTATNÁ ŽENA

Paní Lazovská držela v ruce dopis a zamyšleněhleděla před sebe. Skoro se lekla, když ji manželzezadu objal a vesele zvolal: „„Dobré jitro, Irmo ““

Místo odpovědi mu podala dopis: „Podívej se,píše mi Marie, bude se vdávat.“

Sotva doktor Lazovský zběžně přehlédl obsah do­pisu, zvolal:

„Ale to je hrozné! Za takového podvcdníka?““Paní Lazovská se udiveně otázala: „Ten Jaro­

mír H., že je podvodník ?“*“Když z vyprávění svého muže poznala, že se ne­

mýlí, odhodlaně prohlásila:„Půjdu k Marii. Jistě nemá, chudinka, ani tušení,

co jí hrozí. Musím ji na to upozornit, aby si nezni­čila život. Ale že ona se chytila do takových osidel!Ona, takové rozvážné, prozíravé, čisté děvče. Tonemohupochopit...“

Doktor Lazovský jemně pohladil svoji choť povlasech, mezi nimiž se již lesklyprvnístříbrné nitky:

„„+Ano,moje drahá, to dosvědčuje, že 1samostatnáa uvědomělá žena ztroskotává na jednom místě, atím místem je srdce.““

50

Všichni, kdož znali Marii V., shodovali se v tom,že je to moderní dívka reálního smyslu pro Život,ideální přesnosti a obchodního ducha.

Její otec byl váženým měšťanem dvacátého sto­letí, ale svými Životními názory pevně tkvěl vestoletí devatenáctém. Zdědil je po otci s dobřeprospívající tiskárnou. Své dvě děti, hocha a děvče,vychovával v témže duchu. Když mu zemřela žena,svěřil dceřinu výchovu klášteru, kde se jí dostalonejen vědomostí, ale 1 pevného mravního základu.

Později na otcovo přání vykonala maturitu na ob­chodní akademii a pak pracovala v otcově kanceláři.

Ale nebyla spokojena. Prosila otce, aby jí dovolilvychodit průmyslovou školu. Život však zhatil jejíplány. Bratr zemřelna chorobu, kterou si přinesl zesvětové války a nežli uplynul rok smutku, ranilaotce srdeční mrtvice. Marie zůstala sama. Na radumatčiny přítelkyně z mládí, ale vlastně z vlastníiniciativy převzala vedení otcovy tiskárny. Vpravilase brzy do nového povolání, neboťjí pomáhal věrný,starý vedoucí úředník firmy a pak měla odbornévědomosti. Brzy si lidé v městě o ní vyprávěli jakoo novém typu moderní ženy, která spravuje podniks mužským rozumem a s ženskou vynalézavostí1 trpělivostí, a která nedovolí srdci, aby se pletlo dověcí, které mu nepatří... Za několik let zavedlav tiskárně tolik prospěšných novot, že by byl otecsvůj podnik nepoznal, kdyby byl vstal z hrobu.

Na vlastní osobní Život jí opravdu nezbývaločasu. Dopřála si jednou za Časkoncert nebo divadlo,tu a tam se sešla s přítelkyní a v mrtvé sezoně cesto­

sI

vala. I to si však dovedla zařídit tak, že zotaveníspojila se zájmy obchodními.

Srdce nemělo dosud valnou úlohu v jejím životě.Obchod to ani nedovolil.

Ale jednou přece promluvilo. Při obchodním jed­nání se seznámila s vážným, inteligentním mužem.Ze seznámení časemvzniklo přátelstvía tak se stalo,že někdy mluvili též o jiných věcech než o obchodě.

Ale Marie se měla na pozoru, aby ani v nejmen­ším neprozradila, co se děje v jejím nitru. Přecevšak onen muž čím dále tím určitěji ovládal jejísrdce. A přišel čas, kdy se nemohla dočkat, až seobjeví ve dveřích kanceláře. Když se pak sklánělanad sloupci číslic v obchodních knihách, často po­divnou hrou fantasie místo nich vídala rysy mužskétváře a nezaháněla toho přeludu ... Neboť tehdysi už byla vědoma, že její srdce promluvilo. Avšakjednoho dne přišel onen muž záře štěstím a ukazujezásnubní prsten, vyprávěljí o své snoubence.Tehdyse rozplakala žena v duši Mariině. Ale poněvadžbyla zvyklá se ovládat, usmívala se a blahopřála mu.

A pak hovořili jako jindy a on slíbil, že přivedesvoji nevěstu, aby v Marii uzřela vzor ženské ener­gie a samostatnosti. Tedy energii a samostatnosti semá od ní učit ta dívenka? — Proč si tedy neza­muloval ji?

„Je tak podivné,““ řekla potom nahlas, „jak dvacizí lidé spojují svůj osobní odlišný život v man­želství...“

„„Ano,““odpověděl muž, ,,to je také v manželstvínejtěžší otázkou. Dovedu si představiti šťastnéman­

52

želství jen tam, kde individualita jednoho je odká­zána na podporu druhého, silnějšího. Ze dvou ne­poddajných, tvrdých povah nikdy nemůže vznik­nouti šťastný svazek. Vás na příklad si těžko před­stavím jako manželku.““

Na udivený pohled Mariin vysvětloval:„„Vyjste vtělená ráznost a sebevědomí, nepotře­

bujete vůdce, vždy víte, co máte dělati. Vedle vásby byl muž jen jako „manžel královny“ a k takovéúloze v manželství se odhodlává jen slaboch, nebočlověkkrajně vypočítavý. Všeobecně hledá muž ta­kovou ženu, která by k němu vzhlížela s úctou, při­jímala jeho rady a potřebovala jeho opory.“

„Ale to dnes mužové nenajdou takových žen.Dnešní dívky už nejsou loutky, které by čekalyna to, aby je muži rozmazlovali a hráli si s nimi.Dnešní dívka chce býti mužovou družkou v nej­vznešenějším smyslu slova.““

„Máte pravdu. Dnešní dívka je jiná, než bývaladříve. Mužové to vědí a váží si toho. Dělí se s nío starost a Často i o práci, ale vůdcem přece jenzůstane muž. Neboť nadarmo Bůh nestvofil mužetělesně 1duševně tvrdšího, pevnějšího, nadarmo munedal ruku, hodící se ke kormidlu. A žena..., můjBože ..., přecevám nebudu opakovat, co básníci,vědci, psychologové i lékaři milionkrát o ní napsali.Obsah tohoje, Žei samostatné, vzdělané a moudréděvče naší doby, chce-li být úplně šťastné, musísvojiruku vložiti do ruky mužovy s vědomím,že mužjesicevůdcem,aležeteprvejejízásluhoua s jejípomocí budou jeho práce a jejich Život dokonalé.“

53

„A myslíte, že bych nebyla schopna ani takovépomocné práce ?“

Usmál se: „„Cožo to. Pomáhat umíte. Víte ale,tak shora dolů, jako mocný slabému, jako dospělýdítěti...“

„Asi máte pravdu. Jest tedy údělem silné ženy,aby šla životem sama“

Od té rozmluvy se ta věta stala jejím Životnímheslem. Nikdo nevěděl, že nevzniklo v hloubi duše,ale že bylo vytvořeno rozumem a silnou vůlí.

A zvolna zapomínala a žila klidně do svého dva­atřicátého roku. Tehdy se jí zmocnila podivná tesk­nota. Když spatřila malé dítě, zabolelo ji srdce.Zcelajistě ji bolelo. Večer, jdouc po ulici, hleděla doosvětlených oken a hádala, zdali tam bydlí šťastnílidé. Pozorovala ženy, s nimiž se setkávala, a chtělaz jejich tváře vyčísti, zda jsou provdány nebo zdajsou tak osamělé jako ona.

A tehdy potkala Jaromíra H. Její dobré srdce seslitovalo nad jeho dobrodružným životem. Vzdělanýten člověkz nedostatku zaměstnání propadl zlé spo­lečnosti — zadlužil se — potom opět našel místo —bylymusvěřenypeníze— nastalonešťastnézauzlení—kombinace— dohady —a obvinění z pronevěry.—Marie byla přesvědčena, že je možno toho člověkazachránit před úplným zpustnutím, pozvednoutjejk sobě a poskytnout mu řádnou práci. Tím chtěla1svůj život vysvobodit z prázdnoty, která nemácíle.A když potom na jeho otázku, zda se odváží spojitsvůj život s jeho, odpověděla „„ano““,již věděla, žesoucit, který se s počátku ozýval v jejím srdci, se

54

změnil ve vážnou příchylnost... ba, marně by totajila — 1 v lásku.

A nyní proti ní sedí paní Lazovská, přítelkynějejízemřelé matky a chce ji mermomocí přesvědčiti, žečlověk, kterého miluje, je lotr.

„„Ne,není pravda, že zpronevěřil peníze,““ hovoříMarie hlasem, v němž se chvěje vzrušení, „„vímo všem. Mně nelže. Stal se obětí nešťastných chybv rozpočtu, možná i své malé nedbalosti.. .“

A když jí paní Lazovská podávala důkaz za důka­zem, takže musela uznat jeho vinu, tu zvolala zou­fale:

»Dobře! Řekněmetedy, že je defraudantem. Ale1pak se stanu jeho ženou, neboť mne potřebuje tímvíce. Miluje mě. Utekl se ke mně jako k poslednímuútočišti, beze mne bude ztracen, možná, Žese stanesebevrahem a já na tom budu míti podíl...“

„Ale, Marie, že by sis tak chtěla zkazit život?Vždyť ten člověk nemá na svědomí jen tento pod­vod. Ty nevíš o něm všechno ! Když se mu dostanedo rukou více peněz, bude ještě lehkomyslnější.A nepodaří-li se mu uniknout rukám spravedlnosti,jednoho dne ho zavrou.“

„„Ito snesu“„Ty, možná, ano. Ale co řekneš svým dětem,

kterým jsi vybrala takového otce ? Nebudeš se mocivymlouvat, Žesho neznala! Nebojíš se takové odpo­vědnosti ?““

„Svým dětem ?““Marie se zarazila. Jen chvěníprozrazovalo, jak těžký boj bojuje. Potom zdvihlahlavu a nejistě se podívala na Lazovskou. Ta po­

53

chopila, oč prosí ty oči. Marie stále ještě doufá, ne­může se rozhodnout.

Tu se paní Lazovská odhodlala zasadit jí posled­ní ránu. Sklonila se k Marii a zašeptala: „„Je mi tětak líto, když vidím,jak trpíš, ale nesmím tě ušetřitnejtrpčí pravdy.“

»+Cohoršího mi ještě můžešříci ?““ptaly se zoufaleoči Mariiny. Rty se ani nepohnuly.

„Ten člověktě nemiluje. Před několika dny hýřilpo celou noc se svou milenkou v baru. Byljiž opilýa nahlas jí sliboval, že nyní bude vše jiné. Přižení sedo velkého obchodu. Potom jí zařídí krásný byt abudou spolu cestovat. Žena aťprý vede obchod dál,jako jej vedla doposud. Přece prý jen tak zadarmonepřivede pod čepec starou pannu ? Odpusť mi, Ma­rie, Že ti to musím sdělit, ale slyšeli to jiní lidé —naštěstí nikdo nevěděl, o koho jde.“

Marie byla se svou duševnísilou u konce. Z očíjívyhrkly slzy a za chvíli křečovitý pláč otřásal celýmjejím tělem.

Člověk dovede obětovat rodinné štěstí, čest, bu­doucnost, dokud je očarován kouzelnými slovy: Onmě miluje! — Nyní kouzlo zmizelo a zbyla jen špi­navá a drsná skutečnost.

Paní Lazovská věděla, že už není potřebí slov.Marie byla těžce zraněna v hloubi duše.

56

NERVOSNÍ

Průvan přibouchl dveře. Olga sebou trhla, alečetla dále. V kuchyni spadla poklička. Toho jižnervosní čtenářkanesnesla. Odhodila knihu a běželado kuchyně. Ani si neuvědomula, jak při tom třískladveřmi.

„U nás aby se člověk zbláznil!“ zvolala. „„Celýtýden pracuji a kdyžsi alespoň v neděli chci odpoči­nout — jen samé rány a bouchání!“

Její maminka,stojící u plotny, klidně odpověděla:„Když mi bylo dvacet let jako tobě, to jsme se se

sestrami nejvíce mrzely, když bylo doma příliš ti­cho, a ne, když tam byl hluk. A když jsme mělyticha právě dost, postaraly jsme se o důkladnouzměnu.““

„Ach ano, když ti bylo dvacet let, tehdy chodilovše jinak. To se mládež ještě bavila a užívala světa.My však musíme pracovat »“

„Víš, drahé dítě, my jsme tehdy pracovaly vícenež vy dnes, ale konaly jsme práci zdravou. V tomje ten rozdíl. V našem domě, u něhož byla zahrada,se vstávalo v šest hodin. Uklízely se místnosti, metlse dvůr, pak se pracovalo v zahradě, krmila se drů­bež, šlo se nakupovat; potom jsme vařily, po obědějsme umyly nádobía šily jsme. V měšťanskérodině,jako byla naše, bylo by bývalo hanbou mít služebnéděvče, když byly v domě dvě dospělé dcery. Ale myjsme se za domácí práci nestyděly. Více jsme jí vy­dělaly a více ušetřily, nežli ty se svými čtyřmi styměsíčně.Ale ovšem, kdybys ty, kterás vychodila ob­

56

chodní školu, na něco v domácnosti sáhla, snad bystrop spadl.

Olga si zacpávala uši.„„Zaseta stará písnička! Znám ji už zpaměti ! "Teď

přijde, že jste všechny byly veselé, zdravé a svěžía o nervose jste věděly jen z románů. Ale i v romá­nech trpěly nervosou jen vznešené dámy, které ne­měly nic jiného na práci. Že to dobře umím? Alechtěla bych slyšet něco nového. Vlastně nechci sly­šet nic. Toužím jen, abych si mohla spokojeněčíst.““

„Něco nového jsi chtěla slyšet? Tedy: Dej si nadveře těžké závěsy ““

Olga se dala do pláče.„Celý týden vysedávám v kanceláři u stroje a píši

nebo počítám, abych si vydělala ubohých čtyři stakorun, které nestačí ani na šaty. Nervy mi již vy­povídají službu při té jednotvárné, duchamornépráci a doma se mnou takto zacházejí |“

„Nebuď nespravedlivá, Olgo! Zkoušela jsem tos tebou také jinak. Jen si vzpomeň, jakou láskou aněžností jsem tě obklopovala. Jak jsem tě šetřila asnažila jsem se, aby ses ve volných chvílích dobřepobavila. Ale tys měvždy odmítla. Něžnostjsi nazý­vala mazlením, které už není pro dospělou dívku.Jindy jsi odsekla, že jsi nemocná. A když jsmese tis otcem chtěli postarat o vhodnou zábavu, prohlá­sila jsi, že nikoho nepotřebuješ, že jsi moderní děvčea půjdeš sama svou cestou.

Milé dítě, i nejsilnější provaz se přetrhne, je-lipřetížen. Nediv se, že se přetrhla 1nit mé trpělivo­sti. Vidíš, již tě nechávám, abys kráčela sama cestou.

59

Jen zdaleka tě provází moje starostlivá, strachujícíse láska. Ale tolik alespoň od tebe žádám, abys i tymne nechala pracovat. Snad nechceš, abych mělav kuchyni koberce, aby pokličky spadly do měkkéhoa abych neotvírala okna, aby snad průvan nepřirazildveře a nevyrušil tě ze čtení.

Tvůj otec, tvoji bratři studenti a zajisté 1 ty po­třebujete čistého bytu a dobré stravy. Proto obstará­vám domácnost sama a mám jen posluhovačku.Možná, že bys byla méně nervosní, kdybys mialespoň v neděli dopoledne trochu pomohla přivaťení, místo aby sis unavovala nervy hověním svéčtenářské vášni!“

Olga se obrátila k mamince zády a odcházela.Matkasi pak vzdychla a nebránila slzám, aby ulevilyjejímu hoři. —

V předsíni zazvonil zvonek. Olga se ani nehnula.Rozmrzele řekla: „„Volno““, když uslyšela po

chvilce zaklepat na dveře. Dovnitř se vhrnuly třiveselé, zdravé dívky, její družky z kanceláře.

„Pojď s námi na kluziště! Rychle, oblékej se!Pospěšsi“ volalyjedna přesdruhou a zvonilybrus­lem1.

Olga se trpce usmála, vše v ní opravdu vřelo.A nebylo také divu! Právě když je v nejlepším, při­jdou ji rozčilovat.

„Jste hodné, že jste na mne myslily, ale nepůjdus vámi; jsem unavená, nervosní. Raději si domaodpočinu a něco si přečtu.““

„Ty nešťastnice,““vyhrkla jedna z nich, ,,jsi ner­vosní, protože pořád sedíš !“

60

„A od ustavičného sedění jsi též unavená. Pohybby tě vyléčil |“

„Zvláště na čerstvém vzduchu,““ doložila třetí.„Podívej se jen, jak sluníčko svítí, jak je oblohamodrá a jak se sníh třpytí! Že tě to neláká ven?Bylas již na mši svaté ?““

„Ne, ještě nebyla“ přiznávala se Olga trochurozpačitě. „Půjdu až na půldvanáctou.““

„Nic na půldvanáctou,““ spustily všechny tři.„Teď hned půjdeš! My právě přicházíme z velké.Za chvilku začne tichá mše svatá. Půjdemes tebou.A potom zůstaneme až do dvou na ledě. Všem námto doma dovolili,aleopůl třetímusíme být u oběda“

Olga posměšně poznamenala: „Vo jste ještě ta­kové děti, že musíte mít ke všemu zvláštní do­volení ?“

Dívky se na sebe podívaly. Všechny byly úředni­cemi, ale nikdy je nenapadlo, že by je jejich zaměst­nání mělo osvobozovat od zachovávání domácíhopořádku.

„Ovšem,““ odpověděla jedna z nich, „„neodchá­zíme bez dovolení. Já bych na příklad ani nemohla.Jsme doma dvě sestry a v neděli střídavěpomáhámemamince. Dnes mám volno já, příští neděli sestra.“

„Já bych se nevzdala společného nedělního obědaza nic na světě,““ řekla druhá, „„neboťje to jedinýden v týdnu, kdy jsme všichni pohromadě. Vždyckys1toho mámetolik povídat, že bychom mohli oběd­vat do večera.“

Třetí již měla řečnění dost a zvolala: „„Pojdme,čas utíká! Když Olga nechce s námi, ať zůstane

c

ÓI

doma. Brzy bude její obličej hráti duhovými bar­vami! Ale o gustu nelze disputovat.“

»„+Jakto?“„„Nu;oči má už červené od ustavičného čtení,její

pleť je bílá, skoro průhledná, a pod očima má modrékruhy, poněvadž sebe1 jiné trápí“

Veselý trojlístek se šibalsky usmál a podnikl po­slední útok.

Jedna z nich začala s velikým pathosem:„Pohyb je zdraví,zdraví je veselá mysl,veselá mysl je krása!Ty, Olgo, nechceš být krásná ?““„„Ne,““odsekla čtenářka zatvrzele.Dívky se obrátily a odcházely. V předsíni na ně

čekala Olžina matka.„Nepodařilo se vám ji vylákat ?“Když uslyšela zápornou odpověd, odcházela zvol­

na do kuchyně, ale dveřezavřelatiše, tichounce...

MYLNÉ NÁZORY

Když tetaMarta, která měla známý spisovatelskýpseudonym Amika, vstoupila do budovy, v níž sescházívalo Sdružení moderních dívek, slyšela křikrozčilených hlasů:

»„Vystoupíme ze spolku! Vždyť je tu jako ve vý­chovně starých panen z XVIII. století l“

„Asi podle tvých názorů, ale my sl to nemyslí­mel“

62

„Snad by sis přála, aby zde byla přípravka prodámy z polosvěta, ne ?“

„Ne, zde se nemluví ani o starých pannách anio „dámách z polosvěta“, tady jde o práva moderníženy,o to, zdali je mravnost právem, Čipovinností.“

„„Mravnéjest to, co za mravné uznám“„A co, když já totéž považuji za nemravné ?““„„Ale,přestaňte, vždyť jde o Čest našeho spolku /“„Prosím tě, co je čest spolku ? I ta závisí na tom,

co za Čest spolku pokládám.““Amika vstoupila a žádala o slovo. Křik se ztišil,

dívky spisovatelku uctivě pozdravily a nabídly jímisto.

„Snad jsem přišla nevhod. Zdá se mi, že jsemvpadla do hádky.“

„Mluvily jsme o tom, paní spisovatelko,““vysvět­lovala jedna z dívek, „„ženaše členka Helena N.žijeve společné domácnosti s jistým umělcem. Právěnyní členky podaly návrh, aby byla ze spolku vy­loučena, ale naše názory se zde velmi různí. Ně­které říkají, Že naše sdružení nemůže trpět mezisvými členkami takové, které pohrdají zákony mrav­ními, jiné míní, že Helena nejedná nečestně, nýbržjest dítětem dneška a proto nemáme práva, abychomji vylučovaly. Ráda bych věděla, paní spisovatelko,jak vy se na věc díváte, vždyť jste byla vždy našílaskavou protektorkou a přítelkyní“

„Předně navrhuji, aby byl spolek rozpuštěn, ne­boť se v něm objevují názory tak rozdílné, že ne­mohou žít svorně pod jednou střechou a nemohouposloužit společnémucíli.““

63

+[o znamená,““zeptala se jedna z dívek, „že co jemravné, nemůže být moderní a co je moderní, ne­může být mravné ?“

„Ale to naprosto ne ““odpověděla Amika, „jednonevylučuje druhé. Naopak, jest naší snahou, abyz moderního Životanezmizela mravnost a aby mrav­nost nebyla pokládána za zaostalou nemodernost.Ve vašem případěnejde o to, zda Helenaje nečestnánebo moderní. Vždyť člověk může být moderní apři tom čestný, ale může být i moderní a nečestný.Ale stejně tak může být čestný nebo nečestný, i kdyžje nemoderní. Raději mi odpovězte na tuto otázku:Proč by nebylo i dnes nemravné, co za takové uzná­vali všichni kulturní národové, zvláště po přijetíkřesťanství ?““

„Ach, na to je snadná odpověd,““pronesla jednadívka. „„Myjsme osvícenější než byli staří a nedbá­me různých předsudků, kterým oni říkali mrav­nost.“

„Povězte mi, drahá slečno,““ řekla Amika, „„při­jímá váš spolek za členy také pouliční dívky ?““

»„Jakto ráčíte myslit, paní spisovatelko ?““zeptalase dívka nepříjemně dotčena.

„Nu, proč se zlobíte,““ na oko udiveně se ptalaAmika. „,Je-li mravnost jen předsudkem, tedy anilehkým ženštinám se nesmí říkat nemravné. Majíjen méně předsudků než vy, to je všecko.““

„Ale prosím,““ rozčilovala se jiná členka, „,jepře­ce veliký rozdíl v tom, činit něco z lásky nebo zapeníze“

„„Ano, ano,““ přisvědčovaly ostatní.

64

„Ach tak, vy tedy uznáváte, že pohnutky měníhodnotu skutků. Vidíte, teď se naše názory shodují.ÚtěkHelenya jejížitísumělcemjenemravné,pro­tože jeho cílem není úmluva na celý život, založenírodiny a výchova nového pokolení, nýbrž jen uko­jení pomíjivého citového vzplanutí, uspokojení žá­dostivosti. Spojení těchto dvou lidí, posvěcené předBohem i před lidmi svátostí manželství, by bylomravné...“

„Ano, připouštím, že je v tom mnoho pravdy,“ozvala se jiná členka, „,ale je statisticky dokázáno,že nás Ženje více než mužů. Z toho vyplývá, že vše­chny ani nemůžeme uzavřít opravdové manželství.A proto nemáme již právo ani na lásku ? Proč by­chom nemohly i my žíti tak svobodně jako muži?““

Na rtech spisovatelky se objevil smutný úsměv:„Vidíte, vy moderní mladé dámy, jak nesamo­

statně myslíte. Bez rozmyslu a bez kritiky opakujetehloupé a bludné fráze, které jste kdovíkde slyšelynebo čtly v novinách. Ale, povím vám povídku:

V jednom hospodářství žilo mnoho krásných bí­lých holubů. Jednohojitra se všichni slétli a založiliPrvní moderní spolek holubů.

Při první schůzi jeden holub vystoupil a začalřečniti:

„Velevážení,milí druhové !Založením tohoto spol­ku začíná pro nás nová doba. Dost již dřívějšíhoskromného holubího Života,dosti našeho uskrovňo­vání se v holubníku 1stále stejné stravy! My přecenejsme méně než ostatní drůbež, proč bychom sinemohli hledat potravu na smetišti jako ona ?Potom

65

jsou na dvoře prasátka. Těm je dovoleno, aby sekoupala v blátě a nás odtamtud vyhánějí, do omr­zení nám připomínajíce pověstnou čistotu holubů.My, osvícený národ holubí, víme, že tato Čistota jejen předsudkem, který nás připravuje o požitek kou­pele v kalu. Navrhuji, abychom na nikoho nedbali,o nic se nestarali, nýbrž hledali si zrní na smetištia koupali se v kalužích.“

Návrh byl jednohlasněpřijathlasitýmvrkáním...A konec? Dovedete si jistě představit bílého ho­loubka, vykoupaného v blátě ““

Než byla povídka u konce, ubylo posluchačeknápadně. ,„Vzpomněla jsem si, Že na mne domačekají...“ „„Skoda,nemohu tu déle zůstati...“„Už je tak pozdě? Musím honem domů.“

Mezi zbylými vynikala hezká, inteligentní dívka.Ta se pojednou hlasitě rozesmála a obrátila se kespisovatelce se slovy:

„Povídka splnila své poslání a jak se zdá, někte­rých se dotkla na nejcitlivějším místě. Pravda bolí.Náš spolek je skutečně nutno rozpustit. Já už vy­stupuji.“

»,Já také, já také,““ozvalo se s několika stran.„Paní spisovatelka má pravdu. Na odporujících

si životních názorech nelze nic zbudovat. I v algebřese plus a minusruší...“

„Ale když jsme tu tak zbyly jako nový „Spolekpozůstalých“ ““—pravila opět hezká dívka hledíc naspisovatelku — „„ráda bych se ještě něco zeptala.Nechci hledati zrní na smetišti, ale nemohu pocho­pit, proč bychom nemohly hledati obživu v někte­

66

rém čestném zaměstnání? Je pravda, že užmámepřístup i k tak zvaným mužským zaměstnáním,alekdyž se tam odvážíme, tu sklízíme Často posměch,ne-li opovržení. Na přední místa se vůbec nedosta­neme. Mužové se v okamžiku změní v nepřátele,když chceme vedle nich státi ne jako manželky,nýbrž jako osoby jim rovné a když se hlásíme o účastna práci, kterou dříve konali jen oni. Vždyť se vše­chny nemůžeme vdát a místa pro ženské síly jsoupřeplněna. Pak také naše vyšší vzdělání nám dáváprávo, abychom si práci vybraly.“

„„Uznávám;““ řekla spisovatelka, „„že se takovétoobtíže skutečně vyskytují, ale nemůžemesi je odů­vodňovat jen nepřátelstvím mužů. Příčiny jsouhlubší.Prvníznicha jistěhlavníjestvšeobecnýnedosta­tek práce. Muži nebojují o pracovní místa jen seženami, ale také mezi sebou. V mnohých případech,kde muž má slušně placené a přiměřenézaměstnání,je za dnešních poměrů nespravedlivé, zůstává-li za­městnána i jeho žena. Pokud budou rodiny, kdenemá práci ani otec ani matka, je třeba takový dvo­jitý příjem zameziti. Ovšem, jinak je třeba soudito ženě, která je sama. Ta má plné právo, aby si vy­dělávala chléb.

Druhá příčina, která činí ženu neschopnou Kon­kurence s mužem, jest její přirozenost. Ani vzdě­lání, ani disciplina vůle, ba ani nadprůměrná sílafysická nic nezmění na tom, že žena je předevšímstvořena k tomu, aby byla matkou. I když právěneplní toto poslání, přece musí trpět příznaky,které

67

charakterisují její přirozenost. A musí snášet i du­ševní ochablost, spojenou s oněmi fysiologickýmipříznaky. Silná vůle a inteligence dovede sice nála­dovost do jisté míry ukázniti, může do určitýchmezí zvládnout 1nevolnost fysickou, ale nemůže jeodstraniti. Nejen matka a paní domácnosti, nejenrozmazlená dáma velkého světa je v určitý Čas ner­vosnější, hněvivější, unavenější a skleslejší —ale téžučitelka, úřednice, lékařka, spisovatelka, zkrátkakaždá žena.

Nevzala bych si na svědomí, abych v té doběsvěřila ženě řízení vlaku, neboť to vyžaduje velkéhoduševního napětí. Ale nesvěřilabych jí ani auto anisložitější stroj. Tato skutečnost se dá sice popírat,ne však odstranit. Popíráním se ještě nikdy nic sesvěta nesprovodilo.

To jest také mocný nepřítel ženské práce. A s nímse obyčejně spojuje velká citlivost, která činí ženuneschopnou některých zaměstnání, zvláště tako­vých, která vyžadují přísné objektivnosti. Dosavad­ní zkušenosti dosvědčují, že žena, která v sobě hnutícitu potlačí, upadá do jiného extrému : stává se ne­mulosrdnou a ukrutnou.

Ale mezi nepřátele ženské práce patří i ženy samy.Snad se tomu divíte, ale je to pravda.“

Amika se obrátila k dívkám:„Neřekly byste mi, slečny, kdo je vaším zubním

lékařem ?““

Pochopily, a proto mlčely.„Vaše výmluvné mlčení mi prozrazuje, že vše­

chny chodíte k lékaři. A kdybych se zeptala žen

66

vůbec, vyšlo by najevo, že je velmi málo takových,které v nemoci vyhledají lékařku. Nedůvěřují jí,a přece máme velmi dobré síly. A člověk by nevěřil,že ani v delikátních případech ženských chorob ne­chodí všecky na radu k lékařkám.

Ale nechme lékařek. Možná, že si na ně ženyještě nezvykly. Šití šatů však jistě není novým žen­ským zaměstnáním. A přece si raději dáváte šítpláště a kostymy ke krejčímu než k švadleně. „Málepší střih“, vymlouváte se. Nezdá se vám, že tímženy samydávají za pravdu tvrzení, že některé práceneumějí provést tak dobře jako muži. A všimněmesi kuchařství! Ještě jsem neslyšela, že by se ženyohrazovaly proti tomu, Žepráce kuchaře se více cenínež práce kuchařky. Tato skutečnost je tím podiv­nější, že Šití a vaření jsou přece zaměstnání ryzeženská.

A ještě jeden příklad z praxe:V Hamburkuje, vlastně donedávna bylo, ženské

policejní oddělení. Přednostkou byla žena a všechnypodřízené byly rovněž ženy. Nekonaly snad dobřesvé povinnosti? Osvědčilyse výborně. Ale... ne­snášely se dobře. Dvě z úřednic spáchaly sebevraž­du jen proto, že jejich představená, která dříve bylajejich přítelkyní, nyní jim poroučela. Možná, že jimpříliš dávala pociťovat svou moc. Ale možná, že sitak počínala proto, že obě úřednice chtěly těžitiz přátelství s nía Činily si nároky na lepší místa. Aťjetomu jakkoliv—to se však dosud nestalo, aby se mužzavraždil proto, že jeho představený, který je mimoúřad jeho přítelem,mu dal pocítit svou autoritu.

69

Ale nemusím choditi pro příklady k tak nezvyk­lému povolání, jako je ženská policie. Podívejme sedo školy! Je známo, že učitelky zpravidla ředitelkurády nemají. Znám učitelky, které žádaly o pře­ložení, aby nemusely být podřízeny ženě. A je přecetak přirozené, aby dívčí školu řídila Žena a ne muž.

Nemám tedy pravdu, když tvrdím, že jednouz největších nepřítelkyň žen jest Žena sama ?

Doporučuji vám proto, abyste utvořily spolek nej­modernější a nejpotřebnější: — Spolek svornýchžen“

VLASTENECKÝ VEČER

Slavnou herečku navštívilo několik členek dám­ského výboru. Přišly ji poprosit, aby vystoupila nazábavním večírku ochotníků. Po představení budetanec.2 V herečce se vzbouřil vlastenecký cit: Tolik ženz lepší společnosti a ani jedna nemáv těchto těžkýchdobáchjiné starosti, než aranžovati ochotnická před­stavení spojená s tancem ? Copak jsou tak slepé ahluché, že nevidí bídu dneška a neslyší varovnýchhlasů nejlepších lidí svého národa? Což jsou bezrozumu a bez citu? A co je to napadlo, Žeprávějizvou na takovou zábavu. Již jim chtěla upřímněřícisvé mínění, když se vůdkyně znovu ujala slova:

„Slovutná umělkyně, račte prominout, ale za­pomněla jsem připomenout to nejdůležitější, že tenvečírek totiž pořádáme ve prospěch nezaměstna­ných a o nějaké zábavě nemůže být ani řeč. Pracu­

70

jeme jen z pohnutek vlasteneckých a ne pro zá­bavu.“

„Ale prosím vás,“ chtěla herečka namítnouti,když vtom přistoupila jiná paní a chtějíc zabránitodmítnutí, které vyčtla z tváře umělkyně, pokra­čovala:

„„My,které jsme převzaly přípravné práce, mámetak veliké, vlivné známosti, že úspěch je zaručen.Můžeme vám slíbit, že obecenstvo bude vděčné.A program jsme sestavily jen z vážných, vlastenec­kých čísel. Cítíme, čím jsme povinny svému ná­rodu.“

Bystré oko umělkyně dobře prohlédlo dámy, za­halené v drahocenných kožišinách. Komu jsou asidlužny za ty kožichy ? A jsou-li tak zámožné, že simohou zaplatit takový přepych, proč nepomáhajíubožákům bez tanečních večerů ?

Ale věděla, že by se ptala marně. — Po krátkémpřemýšlení svolila. Vymínila si jen, Že číslo progra­mu si zvolí sama a napřed ho neoznámí.

Dámy, které čekaly, že budou odmítnuty, si od­dechly a chválily známé šlechetné smýšlení uměl­kyně a její vlastenecké cítění. Ani nepozorovalyzvláštní výhrůžný úsměv, který zvlnil její rty, kdyžse s nimi loučila.

O několik minut později jedna z těch šlechet­ných zvoucích dam volala manžela:

»»„Jsito ty Karle? — Ano, jsem! — Chtěla jsem tijen říci, že Heda nebude moci všechna svá číslapřednášet v jedněch šatech. Podařilo se nám získatk spoluúčinkování paní K. a tím úroveň našeho

JI

podniku úžasně stoupla. Je vyloučeno, aby se našedcery připředstavení, které bude společenskou udá­lostí, objevily oblečeny jako na vesnickou hasičskouslavnost.

Že jsi již dal pět set korun ? Věř mi, i tak jsi natom lépe než já. Ty dáš peníze a o víc se nestaráš.Já však stále musím od Hedy poslouchat, jakou jePopelkou mezi ostatními, že ještě potřebuje to a to,že dnešní mládež vůbec nemá žádných radostí, pro­tože se pořád na ní šetří, a ty zase naříkáš, co toděvče stojí. Matky dnešních děvčat mají jistě těžképostavení — to cítím nejlépe já.“

„Ale co tě napadá? Myslíš, že bude cíle večírkudosaženo, když Hedě koupím ještě jedny šaty ?““

„Kolik mladých dam účinkuje? Myslím, že asidvacet. Proč se ptáš? Ach tak, za prvé nepřijdedvě stě hostí, ale nejméně pět set, za druhé vstupnénení pět korun, ale vzhledem na dobročinný účeldeset korun. Nepřepínám, když počítám se ziskempěti tisíc korun. A to nepočítám s tím, že někteříhostédajívíce...

Ale prosím tě, nevymýšlej stále námitky! "Tojepravda, že těch dvacet dívek vydá dohromady zatoalety nějakých deset — dvanáct tisíc korun. Aleco dělat, když v nynější době není možno děvčelaciněji obléci ? A nezapomínej, že my těch dvanácttisíc nevezmeme z těch pěti tisíc vstupného.

Že je to Ženskápštrosí politika? Je. Kdybychomvšak tu věc přenechaly vám, naše ubohé dcery by senikdy nepobavily ani neprovdaly. Ostatně, nač tolikřečí! Potřebuji ještě dvě stě korun.“

72

S těmi slovy Hedina matka zavěsila sluchátkos vědomím člověka, který vykonal svoji povinnost.

Když vyšla na ulici, potkala Věru Lazovskou.„Ach, slečno, proč se nechcete zůčastnit našeho

vlasteneckého večera ?“„„Bohužel,nemohu, milostivá paní. Moji rodiče

i já se domníváme, že není správné vydávat tolikpeněz za zábavu v dnešní těžké době.““

„Ano, uznávám, že žijeme v zlých dobách, alekdyž už my staří tím trpíme, nemáme přece práva,abychom 1 mládež trápili a odsuzovali ji k trud­nomyslnosti...“

„O0 dobrou náladu se přece hned tak nedámeoloupit. Umíme se dobře pobavit 1bez velkých vý­dajů. Ale nemáme ani mnoho času na zábavy, pro­tože se musíme učit. Budeme přece ještě dosti mla­dé, až skončíme studia. Pak možná už budoulepšípoměry, zvláštěkdyž se o to přičiníme...“

»„Vyjste filosof! A jak jste prostě oblečena! Jakobyste ani nebyla dcerou slavného profesora lékařskéfakulty, nýbrž nějakého skromného venkovskéholékaře.“

Věra se začervenala. Přece nemůže poučovat mat­ku svépřítelkyně,jaké povinnosti majív dnešních ne­utěšených dobách rodiny lépe situované! Vtom paníspatřila ve Věřinýchrukou balíček a zvolala vítězně:

„„Ipodívejmese, že máte v tom balíčku také látkuna šatyl“

„Ano,“ odpověděla Věra, „„užv létě jsem si za­koupila domácí Iněné plátno a chci si na něm dátpředtisknout vzor na vyšívání.“

73

„Jakže? Vy si už teď šijete letní šaty ?““„Nechci ty šaty jenom na léto. Když se někdy

sejdeme na čajovém večírku, takové Šaty mi stačí;je proto dobře, když jsou připraveny. A maminka1 teta říkají, Že prostá prací látka -sluší mládí mno­hem lépe než hedvábné krepy, žoržety a podobnédrahé látky. Smluvily jsme se s několika přítelky­němi, že nebudeme nosit drahé šaty. Co nosíjiní,o to se nestaráme. Také se řídíme rozumnou mó­dou, jenže se oblékáme podle okolností a podlehospodářských poměrů.““

Dáma pohladila Věru po tváři. Potom připojilas lehkýmposměchem v hlase: „Vždyť já říkám, žejste filosof. A jistě se nechcete brzy vdát ? To našeHeda je docela jiná —není tak moderní a rozumná— ale je to opravdová dnešní mladá dívka. Chce sebaviti a co nejdříve vdát. S Bohem, na shledanou,slečno! Vyřiďte pozdrav paní matce“

*

Nastal toužebně očekávaný večer. V zákulisí plnorozčilení, trémy, dokonce tu a tam i hádka. Hledištěje už dosti obsazeno. Příbuzní účinkujících se marněsnaží skrýt svůj neklid. Vždyťje tu tolik známých apřátel, pohotových k bezohledné kritice...

Konečně je vše připraveno — jen umělkyně ne­přichází. Zklamání, rozladění, řinčení telefonu. Na­to člen zábavního výboru vystupuje před oponu aoznamuje, že představení začne, poněvadž uměl­kyně může přijít až o desáté hodině.

Zábava začíná a pokračuje. Je po představení.

74

Sousední pokoj se otvírá, obecenstvo odcházík bufetu a hotelový personál mění hlediště v ta­neční sál.

Začíná se tančit. Vlečky drahých toalet se smý­kají po podlaze, vzduch je zamořen směsí voňavek.Dívky se tulí ke svým tanečníkům jako hadi kekmeni stromu. Nálada stoupá, někteří z pánů jsourozjaření alkoholem nebo blízkostí tanečnic. Napředstaveníse již docela zapomnělo. Tu se objevilaumělkyně.

Hudba naráz utichla, obecenstvo utíkalo ke křes­lům a všichni se snažili, aby taneční síň, přesycenoutěžkým vzduchem, opět proměnili v divadlo. Uměl­kyně tomu zabránila. Slíbila, že přijde, tedy přišla.Dlouho se však nemůže zdržet. Přednese jen jedi­nou báseň. Vystupuje na jeviště. V sále je hrobovéticho.

Začíná příjemným altovým hlasem:„„Báseň,kterou přednesu, napsal ve světové válce

vlastenecký básník, sklíčený těžkým žalem. Myslím,že se však hodí i pro naši dobu, zvláště pak pro totomísto.““

A přednáší s citem a s hlubokým porozuměnímvlasteneckou báseň, jíž autor vyjádřil smutek i bídu,zoufalství 1bolest.

Žaluje tam na tanec, na zábavy a plesy, jichž sedívky zúčastňují s bezstarostnou lehkomyslností.

Diví se, že mají ještě chuť k tančení a k paráděnísea nemyslí na osud své vlasti.

Nečervenají se pro svou stádovost a bezmyšlen­Kovitost ?

75

Ke konci každé sloky zazněl do svědomí refrén:„Dívky, styďte sel“

Hned po prvních verších se posluchačstvo zne­klidnilo. Dámy z výboru s úžasem hleděly na sebea herečku div zlostnými pohledy neprobodly. Cosi myslí? Snad jim nechce zkazit celý večer ?

Ale umělkyně nevidí, neslyší, jen pokračuje.Básník dále Iká nad osudem vlasti a ironicky po­

vzbuzuje mladý ženský svět, aby se jen nedal rušitve svých zábavách — co mu je do starostí a bídydruhých!

Po několika slohách se nejedny oči zalily slzami.Báseň zvolna začala působit i na ty sobecké duše.

Umělkyně přednáší o ranách, které zanechala vesvětě válka a které se dosud nezahojily.

A závěrečnéverše zasviští jako bič spravedlivéhohněvu nad zkadeřenými hlavami bavících se žen.

Jen ať se dále baví a smějí, vždyť téměř nevědí,že je na světě ještě něco jiného než taneca bály.

A jestliže to snad vědí, nedbají o to, necítí s ni­kým.

Nakonec opět ukrutný refrén: „„Dívky, styďtesel.. “Skončila. Uplynulo několik vteřin, než se užaslé

obecenstvo vzpamatovalo a začalo tleskat. Herečkase rozhlédla vážným pohledem, němě se uklonilaa zmizela za oponou.

Lidé, jejichž svědomí bylo vyburcováno, nevědělico mají dělat. Nálada a opojení zmizely, zůstala jenveliká prázdnota.

„Byla to krásná báseň,““prohodil kdosi, jen aby

76

prolomil vyčítavé, nepříjemné ticho. „„Dovedu siživě představit, jak za války působila. Ale dnes přecejen není Časová.Nemůžeme od mládeže žádat, abyse nebavila, dokud nenastanou lepší čČasy.““

Některým ony tvrdé výčitky vnikly hlouběji doduše:

„Vždyť umělkyně přece sama řekla, že ty veršejsou 1 pro dobu dnešní a pro toto místo! Myslilajistě na bídu, nezaměstnanost, na nejisté poměrypolitické a na všechno zlo, které stále hrozivějivzrůstá.“

„A snad by nám ani nebyla naši zábavu pokazila,“řekl kdosi upřímně, „sale dotklo se jí asi bolestně,že v těchto těžkých dobách zakrýváme svoji touhupo zábavě pláštíkem vlastenectví.“

Zatím co se někteří takto domlouvali, jiní odešlia v šatně se oblékali do kožichů a drahých plášťů.

Konečně jeden z pořadatelů ovládl situaci a zvuč­ným hlasem zvolal:

„Pryč se všemi smutnými! Dámy a pánové, taneczačíná“

A zábava se znovu rozproudila, třebas ne již takbujně. Bylato veselost, podobná vynucenému úsmě­Vu,při němž se rty stahují k pláči.

MARIE SE UZDRAVUJE

Marie navštívila přítelkyni, lékařku Annu.„„Nesnesudéle takového života,““přiznala se. ,„Ne­

mohu spát, nemohu pracovat, nic mě netěší. Kdyby

77

to mělo trvat ještě nějaký Čas — přišla bych o roz­um.“

A potom zvolna vypravovala příběh své poblou­dilé lásky. Annaji nechala mluvit, jen tu a tam jídodala odvahy otázkou. A dívala se na ni vážným,soucitným pohledem. Byl něžnýa teplý, jaký mívajíženy mateřských duší —a vnikal do hlubin.

„Proč právě já mám být tak nešťastná ?““naříkalaMarie. „Vždyť je tolik žen osamělých, a přece jsouživy šťastně. Mnohé jsou slabší a nemají mýchschopností a mého nadání, a neztratí tak hloupěsrdce 1hlavu. A když snad srdce ztratí a nenaleznouza ně náhradu, nic si z toho nedělají, nýbrž žijíklidně dále. A já, která jsem myslela, že jsem moud­rá a silná —se nemohu vzpamatovat ...“

++DraháMarie,“ začala lékařka, „„tvůjpřípad nenítak neobvyklý, jak se domníváš. Není též úplnýmzhroucením moudrosti a síly. Možná, že to bude protebe malým zklamáním —možná, že se trochu po­těšíš, když ti řeknu, že to je docela všední a obecnýzjev v životě žen, které překročily třicátý rok věku.Příčina není tak v duševních jako spíše ve fysio­logických oblastech.

Je to tak: Dívka studuje do dvaadvaceti, čtyři­advaceti let; potom pracuje ve svém povolání. Láskuzná jen, jak o ní slyší vyprávět, nebo z románů. A jižsama začíná věřit, že její srdce není stvořeno protakový cit, když pojednou s příchodem kritickéhověku vypučí dosud neznámé tužby záhadným způ­sobem z nejtajnějších úkrytů duše.

Některým se včas podaří spoutat ony pudy a po

78

menším nebo větším duševním boji se vrátí k staréřádné cestě života.

Ale jsou i ženy, které právě v tomto nebezpečnémvěku potkají muže, o němž se domnívají, že je to tenpravý. A obyčejně se nemýlí. Dnes není zvláštností,že Žena třiceti- až pětatřicetiletá se provdá a jejímanželství je šťastné.Ale když muž není takový,jaksi ho malovala ve svých snech, je nešťastná. Neboťkdo žil do pětatřiceti let samostatně, stal se osob­ností, která se těžko přizpůsobuje. Pro ni už samopřizpůsobení může někdy znamenat veliký životníotřes.

Tvůj případ, Marie, je tohoto druhu a můžešděkovati Bohu, že tak skončil. Projdeš tímto zkla­máním a budeš jako dříve, ba ještě silnější a samo­statnější.

Jest ještě třetí typ žen. To jsou ty, které nechtějíuznat, že stárnou a když se nemohou provdat, po­čínají si ve svých citových projevech jako mladičkédívky. Samy cit obyčejně jen předstírají a také ses opravdovým málokdy setkávají, proto jdou ze zkla­mání do zklamání. Naříkají na muže veřejně i tajně.Mnohé z nich ukrývají pravou podobu pod maskounenávisti k mužům. Myslím, že znáš tento typ. Jsouto tak zvané staré panny. Věkovéhranice pro ně není.Ale, chvála Bohu, denně jich ubývá, protože dnešnídívka, spokojená se svým zaměstnáním a majícípřed sebou určitý cíl, není starou pannou ani v pa­desáti —šedesáti letech. A brzy se tak nebude pře­zdívat ani dívkám, které překročily rok třicátý.

Teď zajisté uznáš, že tvoje rána není nevyléčitel­

79

ná. I ty šťastněprojdeš zkouškou, kterou prodělalotolik jiných žen.“

„Vy také ?“„Ano, také! Ale jsem lékařkou. Vím, jak tělo

působí na ducha a naopak, a když u sebe pozorujivětší rozladěnost, hned pátrám po fysické příčině.Když ji naleznu, brzy se vše urovná.I já jsem pro­žila hořkosti třicetiletých, kdy nás přepadá pocitosamocenosti a s ním spojená touha „poněkom“.Alebrzy jsem našla lék: začala jsem ještě více pracovat.Nebylo mi to obtížné, protože mám své povoláníráda. Pokládám je za poslání Boží, neboť mohu po­máhat bližním. Věťmi, kdo má práci, ten není osa­mocený a poměrně lehce zdolá duševní krisi, způso­benou fysickými příčinami.“

„+Kdomá práci!““povzdechla Marie malomyslně.„Ale já jí nemám. S počátku mě tiskárna zajímala.Vymýšlela jsem nové a nové plány, stále jsem něcozlepšovala. Ale dnes vidím, že můj podnik jde „sám“a považuji jej jenom za obchod, nikoli za práci, zapovolání.. .“

„„Ale,Marie,““pravila lékařka výčítavě. „Tak mlu­víš ty, která jsi chtěla být výtvarnou umělkyní!Vždyť právě tiskárny dnes živí tisíce umělců, a tybys nedovedla ve své tiskárně nalézti zaměstnání,milé svému srdci ?“

Vyndala ze zásuvky knihu: „„Podívej se, zde jerukopis knihy, která brzy vyjde. Je moderní, roze­bírá sociální problémy. Autor mě prosil, abychrukopis přečetla a upozornila ho, kdyby snad bylaněkde chyba v části psychologické. Překrásné dílo!

80

Nejsem umělkyně, ale cítím, že by se ta kniha krásněilustrovala i technicky vypravila. To by byla prácepro tebe!“

Marie už rukopis prohlížela. Anna pozorovalavý­raz jejího obličeje. Lhostejnost zmizela, oči chvíleminabývaly lesku, dokonce se objevilo na její tvářii mírné rozčilení —horečka to umělce, v jehož ob­razivosti vzniká nová představa.

Anna položila ruku na spis: „Teď hned to ne­můžeš celé přečíst. Ale poprosím autora, aby tirukopis půjčil. Pak se pokusíš o ilustrace. Spisova­teli tím prokážeš velikou službu a ještě větší čtená­řům, neboť pravda v krásném rouše snadněji vnikádo duše. Bí;34

A jako lékařkati radím : Jeď do hor, někam hodněvysoko — alespoň do výšky tisíc metrů. Neboť po­slední události oslabily tvoje nervy. Uvidíš, když seti vrátí tělesné zdraví, že s duševní náladou nebudeuž mnoho práce. Zima je v horách překrásná a změ­na vzduchu tě celou promění.“

„Nemám ráda zimu. Sport nepěstuji, cobych tedydělala se zimní krásou ? Mám se procházet jako sta­řečkové sto kroků vpřed a sto kroků zpět ?““

Anna se usmála:„Je vidět, že zimu neznáš, protožes ji vždy pro­

žívala ve velkém městě. A potom jsi v té věci taktrochu ze starého světa. Nikdy jsi neprovozovalasport! Ale na tom nezáleží. Chceš-li se uzdravit,poslechni mne! Dám ti doporučení do vhodnéhosanatoria. Tam v horách můžeš i pracovat. Budešmít více Času než zde.“

I

Při zmínce o práci Marie svolila. Nová nadějezaplavila její duši. Pracovat, kreslit, něco ze sebedát! "Toby bylo hezké! Umělecké snahyji tak dávnoopustily, obchodje udusil. Vlastně ani ne obchod —ona sama. VždyťAnna má pravdu, modernítiskárnaskýtá tolik příležitostí k umělecké tvorbě. Že jí todřívenenapadlo ? To jiný musel objevit poklad, kte­rý ležel před ní. Možná, že by nebylo tolik nešťast­ných lidí, kdyby každý dovedl ve svém zaměstnáníobjeviti to, co by vyplnilo jeho život.““

,A piš mi alespoň každý týden“ loučila se s níAnna. „Hlavně o tom, jak pokračuje práce. S PánemBohem a na shledanou“

Za týden přišla první zpráva od Marie —pohled­nice.

„Opravdu, je zde nahoře krásně. Pruhy temnězelených lesů, oslňující sněžná bělost, jaký to okouz­lující obraz! Člověku se zdá, že je blíže Pánu Bohu.A ten čistý vzduch! Spím při otevřeném okně. Aleještě jsem skoro nic nenakreslila; pracuji jen pochvilkách, tak po večerech. Lékař m1 rozdělil Častéměř na minuty. Mám pevně stanovenou dobuk jídlu, ke spánku i k odpočinku na terase při pat­nácti stupních mrazu“

Za týden: „„Panprimář trochu ubral odpočinku,ale ne ve prospěch kreslení, nýbrž sportu. Já a sport!Co tomu říkáš? Nejdříve jsem se styděla sednoutsina sáňky. Zdálo se mi to dětinské! Ale teďse už ne­stydím. Vždyť si člověk po prvé kazí život, když sestydí být dítětem. Tady sáňkují 1staří lidé. Na lyžese postavit neodvážím, ačkoli vím, že to je skvělá

62

jízda. Teď již večer nemohu pracovat, neboť, sotvapřijdu do pokoje, ulehnu a spím jako dudek.“

Za čtrnáct dní přišla fotografie, jak Marie sáňkujea smějese, směje...

A po dalších čtrnácti dnech psala:„Drahá Ančo! Jak jsem ti vděčna, žes mi byla

lékařkou a přítelkyní v jedné osobě! Měla jsi prav­du. Sníh a zima na horách mě úplně změnily. Ne­jsem již ta stará Marie. Našla jsem sebe samou,tu,kterou jsem ztratila, když jsem se vzdala milé práce.Ale dnes již toho nelituji. Kdybych jí nebyla zane­chala, možná, že bych jí dnes neuměla dostatečněocenit.

V posledním týdnu jsem lyžovala a sáňkovala akreslila. Byla jsem šťastná, neboť můj rozum nemělnámitek proti takové blaženosti.

Nyní budu tak žít 1doma. Nedopustím, aby ob­chod pohltil můj individuální život.

Se srdcem jsem už asi také vyúčtovala. Vím, ně­kdo namítne, že mám ještě dosti Času na to, abychse zřekla manželství. "To právě nečiním. Ale jestjisto, že, kdyby se snad ještě někdy mé srdce ote­vřelo, nejdříve se zeptám rozumu, aby vyřkl roz­hodující slovo. Neuspím ho, neomámím, jako jsemučinila v minulosti. Ostatně jdu vstříc samotě s ra­dostí, s novou nadějí a s novými plány a vím, žesamota znamená svobodu.

Ještě jednou Ti děkuji, Že ses mne tak sesterskyujala. Zaplať Ti to Bůh!“

83

POKUŠENÍ

Věra s Miladou se srazily v městských sadech.Věrka pospíchala k tetě Martě, zamyšlená Miladahleděla k zemi a nevšímala si ničeho kolem sebe.Poznaly se teprve, když se obě zároveň začalyomlou­vat. Studovaly spolu na gymnasiu, maturovaly té­hož dne a měly se rády. Ale od té doby se neviděly.Věra šla na universitu, Milada se stala úřednicív bance.

Věra zasypala bývalou přítelkyni otázkami. Zdálose jí, že se nějak změnila. Vypadala utrápená a una­vená. Také její odpovědi byly podivně úsečné, jakoby jí společnost Věry nebyla příjemná, ale zase —jako by jí nechtěla od sebe pustit.

Věra vycítila, že zde není všecko v pořádku. Protonabídla Miladě, že by si zase jednou mohly spolutrochu pohovořit a za chvíli seděly na odlehlé lavič­ce, pohrouženy do rozhovoru nějak zvlášťvážného.

Miladiny oči se leskly jako v horečce. Věra bylanějak vyděšená. Potom se naklonila k přítelkyni azeptala se šeptem:

„A právě dnes ? Bože můj, ještě dnes chceš k ně­mujíti ?““

Milada zoufale vydechla:„Nevím. Opravdu, sama nevím. Povídal, že k ve­

čeru o šesté hodině bude mě očekávat. Když ne­přijdu, je všemu konec. Bude si mysliti, že si z něhotropím blázny. A já ho miluji. Věro, kdybys věděla,jak ho miluji!“

Před ušlechtilou a čistou Věřinou duší se zjevil

84

těžký život dívek, které si samy vydělávají chléb —život, plný pokušení. AŽ dosud o něm čtla jenv románech — nyní stojí před ní v celé hroznéskutečnosti. Pochopila, Že sama pomoci nemůže.Slova jsou marná, zde je potřebí něco učinit. Aleco ? Tu ji napadlo, že vlastně šla navštívit tetu Mar­tu. Což —kdyby ona se Milady ujala!

„Miládko, tak ráda bych ti pomohla. Samacítíš,že se před tebou otvírá propast. Nejraději bys za­vřela oči, abys neviděla, kam se zřítíš. Ale nemůžeš!voje srdce bojuje s rozumem ... Bože můj, alejá nejsem dosti moudrá, abych ti pomohla. Ale jsemna cestě k tetě Martě. "Ta rozumí dívčí duši jakomálokdo. Víš, to je ta, co píše krásné články podjménem „Amika“.Ve svých knihách již odpovědělana tolik otázek. Pojď k ní! Jistě 1 tobě dobře po­radí“

Milada svěsila hlavu: „„Vím,co mi řekne: Že jeto zakázáno. To já také vím, ale všechno marno. Alepřece bych s ní ráda promluvila. Do šesti hodin jeještěčasudost...“

Když Věra zazvonila u dveří tetiny vily, mimo­volně chytila přítelkyni za ruku, jako by se bála, abyv posledním okamžiku neutekla. Ale Milada stálaklidně. Možná, že byla ráda, že nemusím být sesvými myšlenkami sama. Už stojí před slavnou spi­sovatelkou!

Věra ji představila a potom rychle oznámila cílnávštěvy. Držíc pevně Miladu za ruku prosila:

„Leto Marto, buďnyní opravdu „amikou“.PomozMiladě! Já bych tak sama ráda učinila, ale nevím,

86

jak. Ona spěje do záhuby. V šest hodin ji někdoočekáváve svém bytě, někdo, koho Milada miluje.Teto Marto, tys již tolik viděla, tolik zkusila a tolikkrásného napsala, pomoz“

Ruka Miladina se chvěla a oči hledaly dveře.Ale teta Marta ji objala a milým, mateřským hla­

sem zvala dále.Ne, této něžné, důvěryhodné bytosti nelze odříci.

Věra tiše odešla a Milada vypravovala pomalu, ne­rada, přerývaně, všední, ach, tak strašně všední pří­běh své lásky:

„„Ano,je také v bance... ne, nejsmev téže míst­nosti... je to již starší úředník... je v ředitelskékanceláři... Vídám ho několikrátdenně... jed­nou mě doprovázel domů ... Velmi pěkně jsme sebavili... Ne, nedvořilsemi.. Bylvždyjenvelmipozorný... Vždypoznal,kdyžměněcotrápilo...ptal se mne, zdali se mi nepřihodiloněco zlého...Říkal, že mi pozná žal na očích... Chodívali jsmespolu na procházku... I do cukrárny jsme zašli.Ale nikdy jsem nedovolila, aby za mne platil.

Potom mě jednou políbil. Tak náhle... Ale ne­bránila jsem se... bylo to tak přirozené. Musilose to státi. Sama jsem po tom toužila...

O manželství?Ale ano, také jsme o tom mluvili...Ale zatím si mě nemůževzíti. Rodiče mají pro něhojinou nevěstu. Ale on ji nemiluje. Miluje jenommne. Musíme čekat, až bude mít tak veliký plat,aby nebyl na nikom závislý, ani na otci ne.

A já mu věřím. Jistě si mě vezme. Ale nechcevěřit, že ho opravdu miluji, chce důkaz.

87

Tolikrát již mě prosil, abych ho navštívila. Alejá vím, co by to znamenalo. Nešla jsem...

Ale dnes... dnes povídal, že již má té komediedost. Když mu nevěřím, abychom se rozešli. A jáse ho nedovedu zříci.. .“

Milada se s pláčem vrhla do náručí tety Marty,jako by to byla matka.

„„Dceruško, máte rodiče ?““„+Ano,bydlím u nich...“„Ne, Milošovi jsem musila slíbit, Že jim nic ne­

řeknu dokud se naše záležitost tak neupraví, aby­chom se mohli veřejnězasnoubit...“

„A nepřipadá vám divné, toto vše tajit před mat­kou?“

„Já vlastně nic netajím. Mohu dělat, co chci. Ro­diče se nikdy neptají, kam jdu, nanejvýš, když má­me hosty, jsou rádi, když jsem doma. Jen někdys nimi jdu na návštěvu nebo do divadla... Milošby k nám mohl přijít, ale on „dosud“nechce.. .“

„„Máte své rodiče ráda ?““„Jak bych neměla“„+Comyslíte, nehněvali by se, kdyby věděli o této

známosti? Nebáli by se o vás?“„Proč by se hněvali? Vědí přece, že v kanceláři

jsou muži a pak — důvěřujími...“„,Ahle, jejich důvěra není docela oprávněná! Milá

dívenko, jsem přesvědčena, že si vás ten člověk ne­vezme! Odkudto tak jistěvím ?Z jeho jednání, z jehotajnůstkářství, z toho, že nechce přijít k vašim rodi­čům —a hlavněz toho, že vás nyní chce svést.. .“

„„Nechcemě svést. Vždyť budu jeho ženou. A to­

86

Jik mě miluje, že nechce déle čekat. A má pravdu,když říká, Že to je směšné, když si dva lidé až posvatbě jako na povel padnou do náručí. Člověk mábýt blažen tehdy, když mu káže srdce a ne, až kdyžpřikývnousvatební hosté. ..“

„A co vás tedy až dosud zdržovalo ? Proč vašesvědomí nesouhlasí s takovým jednáním ?“

Milada byla zmatena : „„Božemůj, jen předsudky,které nám vštípili. A potom lidé, kteří sami nejsoulepší, ale jakmile se něco takového o člověku do­vědí, hned ho vyloučí ze společnosti.. .“

„Proč říkáte, že nejsou lepší? Tedy přeceuznáváte, že v tom, co chcete učinit, je něco špat­ného!“

Milada se dala do pláče:„Vždyť já již sama nevím, co povídám. Když je

Miloš u mne, myslím, že má pravdu. Ale když jsemsama, tu se mi přece zdá vše hrozné. “

„A což kdybych přece měla pravdu a on vás opus­til, až by se stalo, co se již nedá napravit ?““

„Ne, to není možné!““zastenala dívka.Amika přitiskla k sobě zápasící dívčí hlavičku a

tichým hlasem pokračovala:„Milé dítě, to, co ve vás zápasí proti hříchu, je

vaše čistá dívčí duše, kterou Bůh stvořil k svémuobrazu a která je zrcadlem jeho krásy, a proto sehrozí hříchu. Neboť, aťMiloš říká, co chce, vy přecejen cítíte, že to, k čemu se chystáte, je hřích. Aninemluvím o tom, že je to hřích proti Bohu, neboťse mi zdá, že vaše víra je velmi slabá. Ale jest tohřích i proti přírodě a jeho následky.. .“

89

Přes Miladin ustrašený, odmítavý pohyb pokra­čovala:

„„Vím,drahoušku, že on vás ujistil, že následkynebudou. A právě v tom je skryt nejtěžší hřích protizákonu Božímu 1 přirozenému. Dobře si zapama­tujte, milé dítě, že za takovými skutky kráčí trestv zápětí. Lomu se nikdo nevyhne. Kdybyste tušila,jaké lidské trosky chodí kolem nás, ač na oko žijíbezstarostným životem rozkošníků. Lékařiby o tommohli napsat celé knihy.

Nezdá se vám, drahá Milado, že člověk, kterýod vás žádá tak nebezpečnou oběť,nemůže vás mítopravdu rád ?“

Vy mladí rádi zaměňujete lásku se žádostivosti,neboť navenek není mezi nimi rozdílu. Z obou pra­mení něžnost, pozornost, polibky, nejvroucnější tou­ha. Ale žádost je smyslové pobouření, které omá­mený, svedený člověk — zvláště dívka — považujeza něco trvalého, ale které po činu končí vystřízlivě­ním. Muž je obyčejně od začátku chladnější a právěproto, když cítí nebo ví, že jde jen o ukojení smyslů,nechce se vázat na celý život. A to je ve vašem pří­padě, milé dítě.

Neboť muž, který opravdu miluje, především ctíduševníi tělesnou čistotu toho, koho miluje a chráníjí proti každému a proti všemu, 1 proti vlastní žá­dostivosti. A potom hlavně touží, aby předmět svélásky k sobě připoutal na celý život. Cítí, Žejen onabytost může být matkou jeho dětí, pokračovánímjeho Života...

A vy byste chtěla celý svůj život obětovat pro

90

jediný zlý čin, pro chvilkovévzplanutí citů...?“Milada pohlédla na svoji mateřskou rádkyni:

„Ale, což kdybyste se přece jen mýlila a Miloš měopravdu miloval —nezničím v něm tento cit svounedůvěrou ? Když bych se nebála svěřit se mu nacelý život v manželství, proč nemohu 1nyní důvěťo­vat jeho slovům?“

„„Proto,dceruško, že úcta mužova k milované by­tosti je nejen svědectvím o jeho lásce, ale též jejízárukou. Když vy zachováte čistotu, tehdy on vida,že klepe na zavřenédveře,se buď vrátí, nebo odejde,neboťsám nejlépe ví, zdali chtěl jen dobrodružství,nebo svazek pro celý život. Odvrátí-li se od vás,děkujte Bohu, že se to stalo, dokud neníještě pozdě.Jinak svou zdrželivostí svatbu jen urychlíte...“

Milada ještě odporovala, ale již slabě: „„Konečně,jsem děvčez dobré rodiny. Nemohl by mnejen takbeztrestně opustit. Otec i bratr by ho přinutili, abydostál danému slovu.. .“

Na to Amika vstala, šla k psacímu stolku a vyňalaze zásuvky dopis.

„Podívejte se, Miládko, takových listů dostávámna sta od dívek i od žen, které čtou mé knihy a pakse ke mně obracejí s důvěrou, abych jim podala po­mocnou ruku. Tady je právě takový dopis, přišelvčera; přečtu vám z něho něco:

„Jsem vdána pět let. Mému synáčkovi je půlpátaroku. To vám, myslím, vysvětlí vše. Omámená,za­milovaná, uvěřilajsem muži, který mi sliboval man­želství, ale nikdy to nemyslil vážně. Na jednomjarním výletě jsem se stala jeho milenkou. Od té

9I

doby jsem byla ztracena. Probuzená vášeň se ne­dala již spoutat... Brzy jsem poznala, že budumatkou. Moji rodiče neuměli a nechtěli nést hanbumého pádu a přinutili mého svůdce k manželství.Můj otec totiž zastával vysoké postavení a kdyby bylchtěl, mohl zničiti budoucnost muže, který měsvedl.

A dnes, po pěti letech, jsem v takovém postavení,že by mi bylo mnohem lépe, kdybych nesla hanbusvého hříchu a žila sama s dítětem někde mezi ci­zími lidmi.

Za celých pět let jsem neměla klidného dne. Můjmuž mi stále vyčítá, že jsem mu otrávila život, Žes1mohl vzít za manželku poctivou dívku. Marně sebráním tím, že on sám mě o čistotu připravil. Říká,že jen pomatení muži si berou za ženy své milenky.Paní spisovatelko, prosím Vás snažně, poraďte mi,co mám dělat? Sama bych ještě snesla takové řeči,které se opakují den co den, ale můj syn zakrátkovyroste —vždyťuž nynísi leccos z otcových výrokůpamatuje — a co pak, Bože můj, až mi to dítě doočí řekne,že mne nemůže ctít?...“

Miladě se při té hrozné zpovědi svíralo srdce. —Pak rázně vstala a prohlásila: „„Děkujivám. Jsemrozhodnuta. Nepůjdu nikam. Ale zítra —co budezítra, až ho potkám? Co mu řeknu? Jak přežiji,jestli mě opustí?“

Amikas láskou pohladila zmučenoutvářičku:„+Comu odpovíte? Hrdě a vážně jen tolik: Mi­

luje-li vás opravdu, ať to dokáže tím, že svůj životnavždy připoutá k životu vašemu. Do té doby všakaťčeká. On tím neztratí nic —vy však jen získáte.

92

Ani nevím, jakého jste náboženství, děvuško?““„Jsem katolička.““Tvář tety Marty se rozjasnila:„+„[Dovám mohu poradit mocnou oporu. Pojďte,

půjdeme k našim řeholním Otcům! Vyzpovídejte sea potom choďte co nejčastěji k svatému přijímání.Zdá se mi, že se nemýlím, když soudím, že jste tro­chu zanedbala náboženský život. Začněte znovu!Uvidíte, že vám bude, jako by vás držela silná paže,abyste neupadla. A kdyby vás ten muž i dále lákal,řekněte sl jen: „Zítra jdu k sv. přijímání“

Jestliže se však moje věštba splní a on vás opustí,pak buďte přesvědčena, že je to vůle Boží a že Pro­zřetelnost má s vámi jiné plány. Svatá zpověď jenesmírný dar Božího milosrdenství a podivuhodnýprostředek k uklidnění. To, že se jí mnozí vysmí­vají, je důkazem,že se jí bojí; jen proto ji sami sobězesměšňují. Slečno Milado, poslechněte mé radya poznáte, jak blaží klidné svědomí.“

Políbila dívku a té bylo, jako by měla mateřskésvé přítelkyni za to, co pro ni učinila, připnout naprsa řád čestné legie. Pak s ní klidně kráčela keklášternímu chrámu.

ZKÁZA

Jednou večer utíkala Eva domů jako by ji někdohonil. Tváře jí hořely, ale co chvíli se zatřásla jakov zimnici. Ubíhala postranními uličkami, aby ne­potkala nikoho ze známých. Avšak lekala se i cizích

93

lidí, které potkávala, že jí z tváře vyčtou, že pozbylaněčeho, co má větší cenu, než až dosud myslila —že... ztratila nevinnost. Když doběhladomů, řeklazběžně matce, že nebude večeřet, protože již jedlau přítelkyně. Ve svém pokojíku odhodila kabát aklobouk, klesla na pohovku a skryla rozpálenou tvářdo ozdobné podušky. Neplakala, .. . nemohla. Jenpříval myšlenek se honil její hlavou.

Několik měsíců žila jako omámená. Nyní se pro­bírá z opojení. Dvě hrozná slova vystupují do po­předí a hučíjí v uších: „„Padléděvče — padlé děv­čel“ Slyšela je v hluku aut, ve hřmotuelektrik, slyšíje v melodii, kterou hraje radio v sousedním bytě.

„Ale vždyť nepadla!““ Co učinila, učinila celkemsamostatně, svobodně, podle svého lidského práva.A pak: vždyťje již dvaadvacetiletá, sama si vyděláváchléb, může tedy také sama sebou disponovat. Aleproč jen nepřestáváv její duši znít: „„Padlé děvče ?““

A kam se poděla sebevědomá hrdost, kterou odsvého skutku očekávala? Vždy si myslila, jak sebude potom povznešeně dívat na ostatní dívky av duchu jim bude říkat, že se odvážila toho, comnohéz nich —jak soudila —se neodváží učinit jenze zbabělosti. A na její tváři se rozhostí jistota, kte­rou mladé dívky závidívajíprovdaným ženám.A za­tím, chce-li být upřímná, musí uznat, že to, co za­Žila, je zklamání a porážka —nic více...

Chtěla dokázat, že je úplně rovnoprávná s mužem— a poznává, že se stala jeho poddanou,jeho hrač­kou. Smutná a velmi nízká to úloha! A jak to, žetatáž úloha v manželství staví ženu tak vysoko ? Její

94

myslí proběhly vzpomínky nato, co slýchávalakdysi—dávno —ve škole i v kostele, že totiž Ženu pozved­lo křesťanství. Nazaretský dům, svatá Rodina —ano, to jsou obrazy, které znala ve svém dětství. Tojen v okamžiku prolétlo její hlavou, možná jen pro­to, aby z toho vznikla nová otázka: Po jakých to šlacestách, že ...? Vždyťještěpředrokem na nic tako­vého ani nepomyslila! Po maturitě, vykonané s vy­znamenáním, dostala místo v úřadě a byla známajako velmi svědomitá a pilná pracovnice. Její vážné,zdrželivé chování nutilo k povinné úctě všechnymužské kolegy, kolegyněji zase měly rády proto, žejim často ochotně vypomohla.

A potom ... ano, již si vzpomíná ... přišlojí dorukou několik knih. V jednom antikvariátě ohlašo­vali levný knižní výprodej. Vždy byla horlivou čte­nářkou — proto si jednu sbírku koupila. Byla tomíchanina : Balzac, Zola a několik neznámých auto­TŮ, jejichž knihy měly lákavé nápisy : „Co by každádívka ráda věděla““, „Rovnost a svoboda v lásce““,„Kamarádské manželství jako zkouška trvaléhoštěstí“...

Pamatuje se, jak ty knihy hltala. Zdánlivě vě­decké řešení problémů ji okouzlilo. Vyplnila se naní do poslední písmenky slova: „„Když otvírámeknihu, odevzdáváme kormidlo své duše do rukouspisovatelových.““* Cítila, že myšlenky v kniháchjsou její vlastní, jenže se až dosud jimi neobírala.Její životní stezka nebyla správná. Dobrovolně si

*) Výrok sv. Basila Velikého.

95

vybrala osud Popelky, a přece již dávno mohla žítživotem, na jaký má právo. A Častak běží! Jest jí uždvaadvacet let a nikde vyhlídka na změnu. Načvlastně čeká? Skoro každá její přítelkyně má svéhorytíře a chodí s ním do kaváren, do kina, do divadla.Ona nemá nikoho. Ovšem, chodí také do divadla, ales rodiči a sedí tam vedle nich jako dítě z obecnéškoly. O nočních zábavách nemá ani ponětí. Tyknihyjí otevřelyoči. Ale musí se dovědět ještě více.A nekupovala už jen knihy ve výprodejích, nýbržpídila se přímo po knihách „„jenpro dospělé“.

Její obraznost byla stále přeplněna smyslnýmipředstavami a duše se vzrušovala žádostivostí.

Za knihami přišlakosmetika. Přesný návod k pěs­tění krásy poskytl spis: „O umění okouzlovati“.

Kolik to nocí probděla čtouc moderní romány!A nebylto jen tak zvanýliterární brak. Dívka, kterávystudovala gymnasium, má přece vyšší umělecképožadavky. Ale 1 „,literaturou““ lze dospět k týmžkoncům. Vždyť dnes nejeden opravdu spisovatel anejedna spisovatelka propůjčují své nadání k tomu,aby oslavovali zvířecí pudy v člověku.

A když si Eva vybavila cesty, po kterých se do­stala do propasti, jasně si uvědomila 1to, jak se změ­nilo chování mužů k ní.

Takoví z nich, kteří hledají jen dobrodružství,hned poznají na ženě, zdali s ní možno začít zná­most. Změnu v duši Evině vyčetli z její nalíčenétváře,z jejího obleku i z pohybů. Dříve chodila stálesama, nyní však se jí každou chvíli nabídl nějakýprůvodce. I počínání kolegů v kanceláři se změnilo.

96

S počátkuji stíhali jen krátkými, běžnými pohledy,brzo se odvažovali více. Bylo to, jako by se pojednouzřítila přehrada, která je od ní oddělovala.

Pak to pokračovalo už rychle, neboť cesta hříchuje cesta vyšlapaná — chodíjich po ní mnoho a kdo sena mdostal, málokdy se vrátí na stezku ctnosti. Ale je1 příkrá; těžko se na ní zastavit — a ještě těžší sedostat nahoru. — —

Eva vyskočila s pohovky a vzdorovitě pohodilahlavou: Co se stalo, stalo se, to nikdo nezmění. Užje jí všechno jedno. Vždyť nemůže být na světěhorší život, než je ten jednotvárný v kanceláři!

Ale byl a nastal!Tužby Eviny rostly! Její šéf je pochopil. A brzy

se z ní stala jedna z placených, vydržovaných mile­nek.

Za půldruhého roku se dostala ještě „„výše“ —do nočního baru.

A odtamtud vede cesta jen na ulici nebo do ne­mocnice! Ubohá Eva! Škoda, že neměla nikoho, kdoby jí byl vzal z ruky první svůdnou knihu, kdo by jibyl zachytil při prvním chybném kroku. Boží milo­srdenství jí onoho večera marně poslalo na pomocvzpomínku z dětství, obraz Nazaretského domku.Eva neviděla tu pomoc — neboť neměla už víry.

A její svůdce, kniha, dále beztrestně obchází mezimladými lidmi a otravuje jejich duše.

To že dokáže kniha, tento projev božské jiskryv člověku, skladiště nádherných myšlenek velikýchduchů, důkaz světového pokroku ? Taková ne, nýbržta druhá!

97

Jak je naše řečchudá, když pro tak důležitý pro­středek k zušlechťování nebo k ničení, má stejnéslovo: Aniha!

Z LIDČINA DENÍKU ,25. února.

Myslím, že nikdo na světě není v tak nepříjem­ném postavení jako my, patnáctileté dívky. Nejsmejiž dětmi, a přece nás nikdo nepokládá za slečny.Jediná bytost, která mě pokládá za dospělou, je našeDanuška. Kdyby nebylo jí, musila bych si zoufatnad stálým ponižováním.

Před několika dny, když jsem chtěla moderníšaty, jaké nosí slečny, rodinná porada odhlasovala,Že se pro „„takovémalé děvčátko““moderníšaty ještěnehodí. Dokonce i Boženka se k nim přidala, ač byjako umělkyně mohla mít modernější názory. Alevšechny moje spolužačkyse už strojí moderně. Snadjen Klára ne, poněvadž ji doma také stále mají zadítě jako mne.

Sestra Věra říká, že ona ani teď nemá takové šatyjako moje spolužačky a že si jich ani nepřeje, neboťona prý, když jde na ulici, tak se „„oblékne““a ne„svlékne““. Je pravda, že naše Věra i tak je velmikrásná a že se mládenci po ní otáčejí, když se někdeobjeví. Ale ona se o ně nestará. Nevím, čím to je,ale Věra je jiná než ostatní dívky. Škoda, že nejsemtak moudrá jako ona, a asi už nikdy nebudu.

Když myslím na budoucnost, jsem Často celáztrápená. Jednou večer v posteli mě napadlo, kdy­bych tak celou noc proplakala, Že by to ráno ma­

98

minka zpozorovala,a jistě by se nade mnou slitovalaa možná, že bych přece jen ty moderníšaty dostala.Ale na neštěstí jsem brzy usnula, všecko jsem za­spala a druhý den jsem měla zcela dobrou náladu.

Ano,i to jek zlosti. Někdy jsem tak rozlítostněná,že bych nejraději hned zemřela, a najednou z ni­čeho nic dostanu tak dobrou náladu, že bych nej­raději skákala, tančila a celý svět objímala. Zdá semi, že jsem vůbec podivné stvoření. Možná, že vše­chny dívky jsou takové. Možná, že to patří k tomu„„hroznému““ věku. ,I. brezna.

Profesorka Marketa se nás dnes ptala, jaké po­volání si která z nás zvolí. Většina dívek nevěděla.Řekly, že o tom ještě nikdy nepřemýšlely. Ale jájsem pravila, že chci být profesorkou, neboť je tovelmi krásné povolání. Chci býti taková, jako je ona.Každý ji má rád a po tom 1 já velice toužím. Téžmám ráda malé dívky. Vždycky se potěším, když simohu hrát s naší Danuškou. Ale k tomu, aby mějednou měli lidé tak rádi, jako mají naši profesorku,je jistě třeba, abych byla také tak moudrá, hodnáa hezká. Ale to vše snad přijde samo, když se člověkpořád tolik učí a má rád své povolání.

Stejně se nikdy nevdám. Tak nemoderně oble­čené děvčesi nikdo nevezme. Aspoň tedy budu mítživotní povolání.

Již jsem o svých plánech mluvila s maminkou1s tatínkem a oba jsou s nimi spokojeni. Prý si mákaždý vybrat povolání, ke kterému má chuť. A tomoje je prý pro ženu velmi vhodné.

99

Otec zazlívá dívkám, že většina z nich nemyslína to, čím jednou budou. A přece již v kvartě jepotřebí se pro něco rozhodnout.

I Klára se rozhodla. Chce být lékařkou.Když jsem tak po pořádku probrala všechny dív­

ky z naší třídy, poznala jsem, že právě ty mají nej­

myslí, že jsou ještě děti. Je to zvláštní. Snad přecemají rodiče pravdu, když nám nedovolují, abychomse strojily a chovaly jako velké slečny, neboť paklépe studujeme a správněji se dívámena Životnež ty„„dospělé““.To mě napadlo dnes po prvé!

5. března.

Když jsme dnes v poledne šly ze školy, Míla měvybídla, abych s ní šla k divadlu, že počkáme, ažpůjdou herci ze zkoušky. Zprvu jsem nechtěla, ne­boť jsem se bála, aby nás někdo neviděl, ale Milařekla, že se budeme procházet, jako bychom náho­dou šly kolem. Nechtěla jsem jí pokazit radost a takjsem jí vyhověla. Divila jsem se, když jsem spatřila,kolik dívek se před divadlem procházelo. A při tomkaždá hlídala svůj ideál. Jak je to směšné! Vždyťjeden herec si stejně nemůže vzíti všechny dívky,které za ním běhají! Míla mě upozornila, když jejíideál, herec V., vyšel z divadla. Když byl blízko nás,začala hlasitě mluvit a kroutila se, Že jsem se za nistyděla. Tak si dívky počínají, když chtějí na sebeupozornit. Již jsem si toho několikrát všimla. HerecV. se na nás podíval, ale jen tak, jako když někohovyruší hluk. Potom šel se svými přáteli dále. A proto

Io0

se Míla a tolik jiných dívek procházelo před diva­dlem! A vždyť ten V. není ani hezký! Alespoň mněse nelíbí. A není ani mladý. Když při pozdravunazvedl klobouk, spatřila jsem, že má pleš. Ale Mílaříká,že se na herce nesmíme dívati jako na obyčejnélidi a že V. je na jevišti vzorem opravdového muže.Na jevišti a opravdový ? To se nějak k sobě nehodí.— Nevyplatilo se mi však to procházení u divadla.Náš Jiří se mi vysmál a také jsem dostala, že jsempřišla pozdě k obědu. ,

o. března.

Včera jsem byla na návštěvě u Jiřiny. Byly jsmetam celkem čtyři. Po čaji Jiřina požádala jejich po­mocnici v domácnosti, aby nám vyložila karty, ne­boť prý to umí jako nějaká cikánka. Nechtěla jsemsi dát vykládat, neboť maminkaříká, že je to pověraa tedy hřích. Ale dívky se mi vysmály. Říkaly, žetomu přece nemusím věřit. A žertovaly, že se asibojím pravdy. Tak jjsem tedy svolila,Aby i mně vy­ložila. Napovídala mi toho, ani si vše nepamatuji.Ale hlavní bylo, že se ke mně blíží hezký mladýmuž. Setkáme se ve společnosti. Horoucně se domne zamiluje. Ale musím dát pozor, neboť ho mi­luje jiná žena a bude mi ho chtít Istivě odloudit.

A teď na to stále myslím. Včera jsem celý večer,ba, 1při modlitbě —viděla jen tváře známých mlá­denců a hádala jsem, který to asi bude. Potom jsemty myšlenky odmítala. Vždyť stejně není pravda, coříkajíkarty, ani tomu nesmímevěřiti. Ale ta věštbami nedá pokoje.

TOI

I5. března.

Dnes nepůjdu spat, dokud si ve svém deníčku ne­ulevím. Stalo se něco velikého. Splnilo se co věštilykarty. Byly jsme pozvány na čaj k Anušce a tamjsem se seznámila s mladým mužem. Je poslucha­čem práv a jmenuje se Černý. Mluvil se mnou jakos opravdovou dámou a bylo na něm vidět, že se mulíbím. Já jsem byla trochu zmatená, poněvadž se midosud nikdo nedvořil. Ale hned jsem věděla, že je toten, jehož mi karty předpověděly.

Doma jsem byla nesvá. Jindy jsem vždy vypravo­vala, kdo tam byl a s kým jsmese bavily. Ale dnes,když jsem si vzpomněla na Černého,cítila jsem, jakse mi krev žene do tváří. Jen aby to na mně nikdonepoznal!

18. března.

Ach, jak jsem nešťastná! Kdo ví, zda Ho ještěuvidím! Píši „„Ho““velkým písmenem, neboť cítím,že toto seznámení rozhodne o celém mém životě.Stále na Něho myslím. Dívky ve škole povídaly, žejsem nějaká roztržitá. A co se mi ještě nikdy ne­stalo: nevypočítala jsem matematickou komposici.

21. března.

Dnes jsme se náhodou setkali. Jak jsem blažená!Jen se bojím, zdali mě neviděl někdo ze známých,neboťteďby bylo pravda, že se procházím s mladýmmužem. Maminkasi všimla, Žejsem z hodiny klavírupřišla později než jindy. Řekla jsem, že jsem sesetkala se spolužačkou. Ale ta lež mě velice trápí.

I02

Maminka říká, že každý velký hřích začíná lží. Aleco mám dělat? Kdybych se přiznala, jistě bych Hojiž nikdy nespatřila.

Milan Černý řekl, že jsem nejroztomilejší dívka,jakou kdy v životě poznal. To zní skoro jako vy­znání!

26. března.

Když se potkáme, chvěji se podivnou úzkostí asrdce mi bije. To je jistě láska!

28. března.

Smluvili jsme si s Černým výlet na velikonočnísvátky. Ale co doma! "Tam nemohu říci pravdu.A proč bych nemohla? Jsem stále tak rozrušená,a přece nečiním nic zlého. Ale přece jen nejednámsprávně. I ve škole nám zakazují chodit na takovéschůzky. Proč ? Doma mito ještě nezakázali — takéneměli proč —jen jsem musela maminceslíbit, že jípovím o všem, co budu ve svém životě považovat zadůležité. Slíbila jsem tehdy ochotně a nyní...A maminka tehdy ještě doložila, napadne-li mě na­jednou, abych před ní něco zatajila, že jistě to „„ně­co““je zlé a zakázané. Ale je v mém případě něcozlého ? Vždyť je konečně cílem každé dívky, aby sevdala, dříve však se musí přece s někým seznámit!Nevím si rady, snad bych se měla svěřit Věře. Alene. Ani s nío tom nemohu mluvit. Můj Bože! Dnesvečer se zvláště pomodlím, aby se celá ta hádankanějak rozluštila, aby se mé svědomí uklidnilo aabych se mohla s Milanem setkávat 1dále.

I03

ROZUM VÍTĚZÍ

Nastávaly velikonoční prázdniny. Lidka ještě ne­odložila aktovku s knihami, a už jí maminka ozna­movala:

„Mám pro tebe radostnou novinu. Strýc Pavela teta vás zvou na svůj statek do B.“

„Ach ...!)“ ozvalo se z úst Lidčiných. Ale z tónuhlasu bylo patrno, že jí ta zpráva nějak netěší.

„Rozumí se,“ pokračovala matka usmívajíc se,»»Žejsme pozvánípřijali. Pojedeš ty a Jiří, Věra s Da­nuškou zůstanou doma, aby nám tu nebylo smut­no.“

Proti tomu nebylo možno nic namítat. StrýčkaPavla, bratra otcova, měli všichni rádi a na statkuv B., kde hospodařil, se děti Lazovských měly vždydobře. Jindy by byla Lidka skákala radostí. Dnesjívšak bylo skoro do pláče. Myslila na Milana Čer­ného a na smluvený velikonoční výlet. Maminkajako by vůbec její rozpaky nepozorovala. Klidněpokračovala:

»»Jižjsem ti připravila zavazadlo. Kdyby sis snadchtěla ještě něco s sebou vzít, je tam ještě místo.“

Lidka sena matku podívala téměřzoufale. ,,A kdypojedeme ?“

Paní Lazovská litovala zápasící dcerušku. Četladobře v její tváři a věděla, jak by alespoň odpolednechtěla mít pro sebe. Ale nemohlo to být. Neboť totorychlé odcestování bylo hlavním bodem ve váleč­ném plánu jejich rodičů. Proto přitulila Liduškuk sobě a klidně odpověděla:

104

„Hned po obědě, dítě, abyste tam večer byli ahodně užili jarního vzduchu.“

Lída ovšem neodpověděla. — Jak mohla by tušit— že matčino bystré oko zpozorovalo již tenkrát,když po prvé vyslovila jméno Milana Černého, co seděje v jejím srdci. Paní Lazovská viděla, jak jejídcerka často přichází pozdě ze školy, jak je roztržitáa nervosní, zamlklá, jak zanedbává i učení —samé toznámky, že u ní není vše v pořádku. Neboťrozumnámatka pozoruje duši dítěte stejně jako tělo, aby cho­robu poznala již v počátcích a ji léčila. Ale jak?Vtakových případech není snadné zasahovat do zále­žitostí srdce. Přecitlivělost tohoto dívčího věku ne­sneseněkdyani laskavéhoupozornění, ani nevinnéhozájmu, tím méně si dá poroučet a zakazovat. Rodičese dlouho radili o milé dcerce a otec konečně nalezllék: „„Je potřebí, aby se Ludmila rychle dostalaz domova. Nesmí mít ani chvilku, aby mohla odběh­nout nebo napsat psaní. Pryč s ní, do jiného prostře­dí, které zdravým vzduchem a hojným pohybem,dobrou společností a novými dojmy dokáže mnoho!

A tak se Lída s Jiřím dostali do B. Strýc Pavel1teta Helenaje přijali s láskou a děti s jásotem. Lid­ka si doma pevně umínila, že bude stále smutnáa nemluvná. Viděla se ozářenou romantickým svět­lem nešťastnězamilované dívky, kterou násilím od­trhli od předmětu její lásky. Představovalasi, jak sepo deseti dnech vrátí domů —bledá a vyhublá. Cořekne Milan, až uvidí, jak pro něho trpí! Velmidobře na to psal Thompson, že u mladých lidí jeneštěstí vlastně jen rubem blaženosti. —Nad jejími

Io5

úmysly však zvítězila síla mládí, která, když je za­městnána, zabíjí všechny chorobné bacily. A v B.byl život velmi rušný a pestrý! Vycházky, hry, po­máhání tetě v milých přípravách na svátky, účast navznešené liturgii Zeleného čtvrtku, Velkého pátkua Bílé soboty, výlet na Velikonoční pondělí, to všepůsobilo, že si jen večer uvědomila, že si celý denna Milana ani nevzpomněla. Byla pak už tak una­vená, že hned usnula. *

Ale dobře si uvědomovala, jak jiní jsou lidé tamna venkově.

Jak milé a přirozené jsou na příklad její sestřeniceHelenka a Hedva. Celý den s nimi může mluvit,a přece o chlapcích nepadne ani slovo. O módě ao šatech si také někdy povídají, ale není to do omrze­ní, ustavičně. A bratranci také dovedou býti dobrý­mi přáteli. Helenka a Hedva jsou na vychovánív klášteře a také jen přijely na prázdniny. Obě dvějsou veselé, bystré a moudré. S Hedvou uzavřelapřátelství hned první den.

Asi po pěti dnech si při důvěrném hovoru s Hed­vou vzpomněla Lidka na Milana. Chtěla se jí svěřit.Ale jak! Když pohlédla na tu zdravou, veselou amoudrou dívku, nemohla se k tomu odhodlati. Sty­děla se za všecky ty citové výlevy, idylické chvilkya společné romantické procházky. Dokonce ji na­padlo, že je ten švihácký, velkoměstský Milan směš­ný, zvláště když ho přirovná k bratranci Karlovi.Těžko by vysvětlila rozdíl mezi oběma hochy, aleto věděla dobře, že vše mluví ve prospěch Karlův.Kdyby se tu najednou objevil Milan ve svém obleku

107

posledního střihu s vycpanými rameny a s moder­ním účesem a kdyby začal strojeně vypravovato fil­mových hvězdách, o moderníliteratuře a o marnostiživota —kdyby kritisoval všechno, co sám neudělal,jistě by se všichni útrpně usmívali.

Ne, o tom svém hloupém, bezvýznamném flirtunemůže mluviti! Raději se Hedvy zeptá, čím chcebýti.

Hedviččiny oči zazářily: „Čím ? Zahradnicí. Víš,to je nejkrásnější povolání na světě. Nechápu, pročse mu věnují jenom muži, když je téměř PánemBohem určeno nám“

Lidka dobře nechápala: „„Chceš zahradničit jentak z dlouhé chvíle, či se tím chceš opravdu živit ?““

Hedva se rozesmála: „/To víš, že se chci Živitprávě tak, jako se jiné dívky živí vyučováním, psa­ním nastroji, léčením a kdoví čím ještě. Víš, dívkyjsou jako opičky“ pokračovala vážně, „„přebírajímužům nejnudnější zaměstnání. Některé se mořív úřadech, u advokátů, jiné na poště jednotvárněrazítkují, telegrafují nebo telefonují, jiné sedí u po­kladen. Samostatnější práci se odváží převzíti jendívky s universitním vzděláním, profesorky, lékař­ky, advokátky. Ale většinou ani v tom nevidí oprav­du povolání —jsou tam prostě proto, že se musí ži­vit. Nedivím se městským dívkám — chudinkám.Pro vysoké domy a pro úzké ulice ani nepoznajíkrásu Boží přírody a proto si ji nemohou zamilovati.Ale proč se 1 venkovské dívky tak bez rozmysluhrnou mezi čtyři stěny kancelářských místností —to opravdu nemohu pochopiti. ..“

108

„A jak začneš ?““zeptala se Ludmila.„Po maturitě vstoupím do zahradnické školy, po­

tom budu pracovat doma. Ještě nevím, co budelepší, zda zelinářství či květinářství; třeba budupěstovat i ovoce. V ústavě mám přítelkyni, kteráchce pracovat se mnou. Rozumí se, že za plat,bude-li náš podnik prospívat. Kdyby nás však zezačátku nemohl obě uživit, tedy jí najdeme místona některém panství v okolí. Tatínek prý ví o ně­kolika, kde by rádi svěřilizahradnictví ženám, kterému dobře rozumějí.. .“

Lidka se zamyslila:„Vy jste tak moudré a upřímné. A my — máš

pravdu —my jsme jako opice. Pořád se díváme, codělají druzí a bojíme se, co tomu řeknou.“

Hedva se usmála: „„Pomlouváníjest hlavním za­městnáním velkoměstských dívek. Znám to z ústa­vu.“

„ak 1 tam jsou opravdová velkoměstská děv­čata ?““divila se Lidka.

„A jak velkoměstská!““odpověděla Hedva s po­hrdavým gestem. „„Víš,všechno záleží na tom, zdamá člověk dosti odvahy a samostatnosti konat to,po čem touží.““

„,Aještě mi pověz,““prosila Ludmila, „„jeHelenkataké taková jako ty? Je přece o půldruhého rokustarší a již brzy opustí ústav.“

„„Ach,my jsme všichni stejní,““ hrdě odpovídalaHedva. „„Helasi chce zařídit drůbežárnu. "Toje taképěkné zaměstnání, jako zahradnictví.“

„Ale musí se při tom hodně pracovati?““

I09

„„Musí. Ale je to práce zdravá.““ Po těch slovechHedva vyskočila s proutěného zahradního křesla,protáhla se, potom několikrát obtančila kolem stolua zasmála se:

»„Vy,velkoměstské dívky, ač máte nádherné plo­várny a pěstujete sport, jste přece hrozně chou­lostivé, rozmazlené. Jak jen slyšíte o fysické práci,již se lekáte. Nic nevydržíte, hned jste unavené, na­chlazené a vrchol všeho —také nervosní. Víš, prvnírok jsme si s Helou také něco z toho přinesly z ústa­vu domů. Bylo to nové, a proto se nám to líbilo. Aletatínek a maminka nás z nervosy brzy vyléčili. Teďse nás již nic takového netkne. Zmoudřely jsme.“

„Když se na tebe dívám;““ povídala Lidka za­myšleně, „„vidímsvět v docela jiném světle. Byla jsijiž zamilována?““

„Jak by ne,“ vesele se přiznávala Hedva, „„do­konce celé léto. Ale když jsem chtěla o své láscesníti, maminka mi dala tolik práce, že jsem nemohlana nic jiného mysliti. A v ústavě jsem na všechnozapomněla. Počkej, ještě jsem byla zamilována doprofesora hudby. Ale to jsme byly všechny ; bylo tou nás v módě. Za nějaký čas však to pominulo jakokaždá móda. Teď se již do něho nezamiluji, jen dosvého manžela, budu-li nějakého míti.. .“

„A když ho nebudeš míti?““„I tak budu živa. Ale na to mám ještě dosti Času

za pět za šest let. Chci být ještě dívkou. AŽse vdám,nebudu tak volná a šťastná...“

„„Zkrátka, studentská láska sama sebou mizí,“mudrovala Lída nahlas. „U každého ?“

IIrIo

Hedva jí prudce zatřásla. „„y, vždyť ty jsi za­milována“ Lidka se trochu lekla, ale pak se se smí­chem bránila:

„Jen jsem byla, dokud jsem nepřišla sem. Ale jižto mizí. Myslím, že již to vlastně přestalo docela...““

Prázdniny rychle uběhly a Ludmila se vrátilak rodičům, opálená, svěží, celá změněná.

TETA HELENA PÍŠE SVÉ ŠVAGROVÉ

Drahá Irmo!

Posílám T1 Tvoji dcerušku veselou a zdravou.Doufám, že se nám ji podařilo zcela vyléčit. Teďjen dej pozor, aby do té nemoci opět předčasně ne­upadla.

Po Tvém přání jsem ji pozorovala a došla jsemk závěru, že je to rozumné, dobrosrdečné, nevinnédítě — opravdu dítě. A právě proto na ni snadnopůsobí nejrůznější vlivy. Hned se naklání vpravo,hned zase vlevo. Skoro všechny dívky v jejím věkujsou takové.

Domajistě na ni mají největší vliv její spolužačky.Ty chudinky většinou čerpají svoji Životní „„mou­drost““z biografu, nebo z pochybných obrázkovýchčasopisů.Bohužel, od chvíle, kdy rodiče pustili z ru­kou otěže výchovy svých dětí, chopily se jí neod­povědné živly prostřednictvím biografu a tisku.Ubohá mládež! Myslí si, že se osvobodila, odpou­tala...a zatím přišlajenom z deštěpod okap. Dešťbýval alespoň čistý —kdežto okap je špinavý. Nej­

III

smutnější při tom je, že ze života dnešní mládeževymizel téměř nejkrásnější věk. Dnešní čtrnácti- apatnáctileté dívky, které by přece měly být bez­starostně veselé jakonebeští ptáčkové, už znají vzru­šení smyslů, muka zklamánía žárlivosti —ba někdyse jim Život tak hnusí, že se odhodlávají 1 k sebe­vraždě.

Sotva se poupějejich života trochu rozvije,již jespáleno Žáremléta. Vím,že to vše víš a že Ti neříkámnic nového, ale jistě neškodí, když o těch věcechčastěji přemýšlíme a hovoříme o nich s těmi, kteřímají děti.

A snad mi nebudeš zazlívat moji radu. Upozor­ňuji Tě, drahá Irmo, abys hodně bděla nad svýmidětmi. Není třeba přitahovat uzdu tak, aby se ne­mohly hnout —ale jest osudnou chybou, pustíme-liotěže z rukou docela. Je potřebí, aby jich děti, krá­čející po dobré cestě, ani necítily. Ale jakmile bychtěly trochu odbočit, pak je nutno přitáhnout.Když jsem byla mladá, byla jsem na návštěvě vevýborném chlapeckém ústavě, kde měli hoši dovo­leno, aby ráno 1 po obědě šli na hodinu, kam bychtěli. Budova stála na kopci, který byl celý majet­kem ústavu. Nikdo chlapcům nezakazoval, že ne­smějí překročit hranice ústavního majetku —a přeceto nikdo neučinil. Proč? Území bylo tak rozsáhlé,že se po něm mohli toulat s pocitem volnosti —alekdo by byl šel dále, nebyl by se za hodinu vrátil.Podobněsi to představuji s tou uzdou.

V případě Lidunčině bylo dobrým zatrhnutím,že jste ji poslali k nám. Dítě, zaujaté novými dojmy,

II2

běželo dále a ani nepozorovalo, že jest na jiné cestě.Ano, tak se to má dělat! Typická malá „;žena““sedostala pod vliv naší Hedvy. A odvažuji se tvrdit —ne proto, že jsem její matkou —že ten vliv byl dobrý.

Z rychlého obratu své slunečnice vidíš, že musíšdávat pozor, kdo je sluncem, k němuž se Tvé děv­čátko obrací. Bdi opravdu velmi pečlivě nad jejíspolečností. Od klamného světla ji odvraťrychle, alenenápadně.

A také nezapomínej, že dospívající dívka musí býtstále zaměstnána, tak aby nikdy neměla ani chvilkyk nudění se. Pozorovala jsem, že se asi Liduškav kuchyni dosud mnoho neotáčela. Jistě má dostpráce: učení, hudbu; a také k pobavení se jí musínechat čas. Ani nemyslím, že bys ji měla vést k to­mu, aby vařila, ale přece jen ať 1 v kuchyni přiložíněkdy ruku k dílu: „Pojď sem, Lidunko, pomůžešmi péci koláče.Hnedti to ukáži““ Nebo když čekátenávštěvu,zvláště když si sama pozve přítelkyně,mů­žeš říci: „„Podívej se, Liduško, jak by bylo hezké,kdyby ses mohla pochlubit, žes pohoštění.připraviladocela sama. Že to Zdeňka, Lola nebo Dáša ne­dělají? Snad by ses nestyděla za to, že umíš více nežony ?““Tak se Tvoje dcerka hravě seznámí s kuchař­ským uměním a jednou bude ráda, že to umí.

Nemohla jsem za těch několik dní vyzkoumat,zda Liduška miluje umění. Jestliže ano, pak jí po­skytni alespoň občas příležitosti, aby se mu mohlavěnovat. Aťhraje, kreslí nebo maluje. Čím více věcíji zajímá, tím bohatší bude její život, neboť budemoci prožívat krásu různým způsobem.

II3

Teď mě napadá, že se zajímala o fotografování.I to je dobré. Zařidte jí brzy malou temnou komoru,aby si sama obrázky vyvolávala. Jen nezapomínejte,že hlavní věc je, aby byla stále zaměstnána.

Ať se také hodně pohybuje, chodí na plovárnu(ale jen na dámskou, uzavřenou), ať bruslí, ať setřeba též účastní, ovšem s rozumem, výstupu dohor. Je velikým nedostatkem, že se téměř nenajdeslušná, jen dámská plovárna. Bylo by jich tak po­třebí!

Víš, Irmo, vždy závidím hochům skautování, kte­ré tak podivuhodně lehce řeší nesnadnou otázku,jak možno tělo i duši zaměstnati tak, aby se neublí­žilo ani jednomu ani druhému. Něco takového bypotřebovaly i naše dcerušky. Něco takového, a přecetrochu jiného. Ale je to marné! Šaty přešívanénikdynepadnou tak jako šité podle míry. Proto se takédívčí skauting příliš neosvědčil.

Je to těžký problém, neboť dívky v tomto věkudají mnoho na zevnějšek,na formu. Ta je musí při­vábit. Ale do formy se musí vlít duše, aby mělynejen požitek, nýbrž také užitek. Ať mají hodněpohybu,her, radostí, změn, ale aťtím neutrpíjejichženskost. A to vše musí být povznášeno myšlenkouna věčnost. Kéž bych věděla o někom, kdo by do­vedl pro dospívající dívky vytvořit „„krajinučistýchradostí“!

Doté doby ji musíme my matky vytvářet samy.O Liduškua o její sourozence se nebojím. Víš proč ?Ty jsi jim opravdu matkou a moudrý, šlechetnýTvůj manžel otcem. Příklad rodičů je dědictvím,

I14

uloženým hluboko do duše dítěte. Takový pokladse neztratí. Škoda, že moderní rodiče na to zapomí­nají! — Ale zdá se mi, že se z mého dopisu stalcelý článek.

Chtěla jsem Ti podat zprávu jen o Tvé dcerušce,ale probudila se ve mně venkovská hospodyně, pe­čující o všecko.

Doufám, že se proto nebudeš hněvat na svoji sta­rou, zkušenou švagrovou

Helenu.

TAJEMSTVÍ ŽIVOTA

Jednou odpoledne seděla Lidka vedle matky avypravovala jí o pobytu u strýce. Ač minulo již ně­kolik dní, přece měla stále co vyprávět.

»»Jižjsem ti, maminko, říkala, že také Anežka sesvým mužem byla na návštěvě u rodičů. Je to přecejen divné, že Anežčin muž je u tety Heleny takéjako doma. Víš, viděla jsem ho jen dvakrát v životě:po prvé o svatbě a nyní o svátcích. Nu, mněje cel­kem cizí, a přece je to muž mé sestřenice. Není todivné ? Loni byla Anežka ještě veselá dívka, hrála sis námi a dováděla a nyní... nyní již je ženou abrzy.. .“

Lidka se zarazila. Těžko o tom hovořiti s mamin­kou. Cítila jakýsi stud. A přece... nemůže v tombýti nic špatného, když u strýčka veřejně mluvilio budoucím vnoučátku.

Maminkají však pomohla z nesnází. Řekla svýmklidným hlasem:

II5

„Ano, teta Helena mi již dříve psala, že čekajímaličké. Všichni z toho mají velikou radost. Pravda,teďjiž Anežka nemůže s vámi dovádět, musí dávat

zor na sebe 1 na své děťátko...“Liduška se přitulila k matce a tichounce se ze­

ptala:„„Aje už živé?“„Ano je. Vyvíjí se v těle své maminky,až je dosti

silné, aby mohlo přijít na svět.. .“Lidka neříkala nic, ale matka četla v jejích očích.Jak dlouhose již trápila otázkou, o níž není mož­

no s nikým hovořiti. Děvčata ve škole si o tom všeli­cos šeptala, ale před ní vždy zmlkla, poněvadž jipovažují za malé dítě. Ale 1 když někdy tu a tamzaslechla poznámku, byla obyčejně taková, že sestyděla poslouchat dále. Ale v hloubi duše cítí, žetoto veliké tajemství, tajemství života musí mítivysvětlení stejně krásné jako vážné.

Maminka přivinula dcerušku k sobě, vroucně po­hlédla na obraz Matičky Boží a začala tiše povídat:„Jistě jsi již často viděla jadérka v ovoci, v jablkách,v hruškách. Když se seménko zasadí do země, pro­dírá se z hlíny, pučí, vyrostou mu větvičky, listía květya pomalu je z něho rostlina. Podobná drobnáseménka jsou též v těle každé ženy. Jsou tak malá,že jich pouhým okem není vidět. Ale sám od sebese z nich Život nevyvine tak, jako ani u rostlin ne.

Učila ses v rostlinopise, že jsou dvojí květy : praš­níkové a pestíkové. Někdy jsou obojí na jednomstromě, jindy mají některé stromy květy prašníkovéa jiné pestíkové. Z květu vznikne jen tehdy ovoce,

II7

když pyl z květů prašníkových jest zanesen do pestí­kových a oplodní je. I to víš, že se rostliny samynemohou s místa hnouti a že se Pán Bůh postaralo zůrodnění jich tím, že vítr, včely a hmyz přenášejípyl s květu na květ.

Tak je tomu1 v životě lidském. Prašníkovým kvě­tem je otec, pestíkovým matka. A ta drobounká se­ménka v těle matčině vzklíčí jen tehdy, když na něpadne pyl květu prašníkového, který Bůh umístilv těle mužově. Z těch maličkých semének se potompomalu vyvinuje živé děťátko.Tento nový životjemalý a velmi slabý a kdyby přišel na svět, hned byzahynul. Proto Pán Bůh umístil v těle mateřskémmalou kolébku a v té jest lidský plod uložen devětměsíců. Jeho jediným pokrmem je krev matčina,z té roste a sílí. Proto, když matka nosí své dítě podsrdcem v té malé kolébce, musí na sebe dávat velicepozor. Co postihne její tělo, to pocítí 1 dítě. Do­vedešsi jistě představit, jak snadno se může ublížittakovému slabounkému, křehkémustvořeníčku.

V té době musí matka požívat výživných pokrmů,aby její krev byla zdravá nejen pro ni, ale i pro jejídítko. A protože ve chvíli, kdy ze seménka povstalživot, Pán Bůh do něho vložil nesmrtelnou duši,musí se matka snažit, aby byla dobrá, zbožná, musímyslit jen na krásné a šlechetné věci.

A dobří musí být všichni kolem ní, nesmějí ji roz­čilovat, nýbrž mají ji obklopovat jen láskou.

Neboť to není snadná věc, po devět měsíců chovatve svém těle vyvíjející se děťátko. Je to doba velmiobtížná, ale zároveň 1 velice blažená.

118

Když uplyne devět měsíců, přijde na svět vy­vinuté děťátko.Ale jeho příchod je spojen s velikýmibolestmi. Proto po narození děťátka musí matkazůstat na lůžku, aby zesílela...“

„Ach,““pravila Lidka, „„tose raději vůbec nebuduvdávat, když mám tolik trpět“

Matka se usmála: „/Tak by mluvily všechny dív­ky, kdyby Pán Bůh nebyl předvídal tento strach anedal k jeho požehnání lásku. Neboť, drahá dceruš­ko, když někoho opravdu milujeme, nebojíme seutrpení, ba cítíme, že bychom za něho dovedly i ze­mříti. A Pán Bůh vložil do lidského srdce nejenlásku, ale také velikou touhu po dítěti.

Z této touhy se dá poznat láska pravá, Bohem roz­žatá. Jistě jsi již slyšela o dívkách, které byly sve­deny nebo se staly milenkami mužů, s nimiž Žijíne­oddány.

Vidíš, drahé dítě, takoví lidé se nemilují oprav­dově. Nestarají se ani o dítě ani o budoucnost, jeno to, aby se vyžili podle svých choutek.

Myslím, Lidunko, že chápeš, jaký je to velikýhřích. Neboť Pán Bůh nestvořil lásku jen pro ra­dost, ale proto, aby ulehčovala utrpení, s nímžjestspojeno zakládání rodiny. Podobněčiní1 lékař,kdyždo hořkého léku přimíchá něco sladkého. Malé děti,které nevědí, k čemu ten lék slouží, by ho jinak ne­chtěly. Myslíš, kdyby nemocné dítě užilo z léku jenté sladkosti, že by si prospělo ?

Takovými nerozumnými dětmi jsou lidé, kteřínechtějí rodinu. Jen sladkost a rozkoš by si chtělivybrat. Bohužel o dnešní mládežise již nedá říci, že

II9

je nerozumné dítě —neboť ona ví, co dělá. A právěten vědomý, dobrovolný a chtěný skutek je velikýmhříchem.““

„Ale maminko,““podotkla Lidunka, „„mladímužimají přece větší vinu než dívky. Kdyby jim nepletlihlavu, nestalo by se nic hříšného. Děvčata se přecechlapcům nedvoří.“

„>Vtom nemáš pravdu, dceruško. Oba jsou vinni,neboť jest tomu tak: U mužů jest touha po láscemnohem větší než u žen. Rozuměj mi, drahé dítě,nemyslím blouznění, které často dívky považujíza lásku, myslím touhu, z jejíhož splnění vznikánový život. Ta bývá u nich někdy tak silná, žejí přímo fysicky trpí. Podobají se lidem, kteřítrpístrašnoužízní.Nepřemáhajíseapijí—a jejim jedno, co a kde. Vezmou vše co jim přijdedo cesty. A jako žíznivý, který se napil, se užo nápoj nestará, tak 1 muž obyčejně opustí děvče,jež svedl, neboť nemiloval jeho duši, nýbrž jen tělo.Jistě mužové jsou velmi vinni, Že se nedovedouovládat.

Ale nezdáse t1, Žejsou vinny i dívky, které se takoblékají a chovají, aby u mužů vzbuzovaly žádost ?Je to tak, jako když žíznivému nabízejí nejlepší vínoa pak ho odsuzují, že se opil. Proto nahota a móda,která ji předpisuje, je nemravná, poněvadž pokoušílidi. Často zvábí ke hříchu i toho, kdo neměl zléhoúmyslu.

Nyní snad, dceruško moje, pochopíš, proč nedo­volujeme ani tobě ani Věře, abyste chodily ve vý­středních šatech, které by vzbuzovaly pozornost

I20

mužů. Když posypeme stůl cukrem, marně se sna­žíme odehnat s něho mouchy.

Oblékejte se 1dále vkusně, ale prostě. Vážní, sluš­ní mužové nepřehlížejí takové dívky, ba naopak, vy­hledávají je. O ostatní se nestarejte. Ani o to, Li­duško, nedbej, jak se strojí a jak se chovají ostatnídívky. To, že tě ještě pokládají za děvčátko, nemusítě trápit. Nyní víš, že je to tak dobře a že to takmusí být.

Potom— kdyžjiž tak o těch věcech mluvíme, při­pomenu ti něco. Nedávno jsi přinesla domů knihuod přítelkyně. Tehdy jsem tě prosila, abys ji mněk vůli vrátila nečtenou. Nyní ti povím, proč jsem tood tebe chtěla. V tom románě se psalo o lásce ne­pěkné, ne opravdové a dle vůle Boží utvořené,o níž jsem před chvílí mluvila. Kdo takové knihyčítá, ten si naplňuje mysl takovými představami,myšlenkami a znenáhla, ale jistě ztratí čistotu duše.Taková čtenářkanepovažuje za špatné, když se samavečer prochází s mladíkem, s ním se líbá, ba, ne­stydí seani s chlapci sekoupat jen v krátkém tričku. —Ani nepozoruje, jak mravně upadáa klesá do hříchu.

Pán Bůh dal každé ženě přirozený cit, který jíchrání Čistotu duše 1těla. Je to stydlivost. Nevinnádívka se začervená, když slyší neslušné řeči, nebovidí nemravné obrazy a velmi by se styděla, kdybyjiněkdo, zvláště muž, viděl nedostatečně oblečenou.Která dívka se nestydí, ta již nemá nejjistější zbraň,chránící její nevinnost. Jsou 1takové dívky, které sechlubí, že se odváží všeho, že se vůbec nestydí. Alenemají příčinu chlubit se, nýbrž plakat.“

I2I

„„Ach,maminko, já budu opatrná! Nyní již vím,proč nám ve škole nedovolují chodit s chlapci. Užrozumím 1 sestřenkám Hedvě a Helence. Tetičkajim jistě také vše takto vysvětlila.“

„Ano, Lidunko! Každá dobrá, nevinná dívka,když něčemu nerozumí, prosí matku o vysvětlení.Nedovedemesi představiti nevinnější duši, než bylaPanna Maria. A hle! I ona rozumněla tajemství, jakvzniká život, neboť, když jí anděl zvěstoval, že po­rodí syna, udivena se ptala: „Kterak se to stane,když muže nepoznávám ?““

„Teď rozumím slovům „počalaz Duchasvatého“,“pravila Lidka s vyjasněnou tvářičkou. ,„Znamenáto,že Duch svatý v té malé kolébce v těle Panny Marieutvořil tělíčko Ježíška.““

„„Ano,tak je to,““odpověděla matka, vinouc dce­rušku ještě více k sobě. „„Ztoho, že 1 Ježíšek chtělna svět přijít prostřednictvím matky, můžeš poznatkrásu a posvátnost mateřství“

Lidunka vzala matku kolem krku:„Pověz mi, mamičko, hodnějsi trpěla, když jsem

se narodila ?““„Dosti. A ještě dlouho jsem pak byla nemoc­ná...“„Moje drahá maminečko! A já ti 1 nyní, když

bych už měla být moudrá, působím často tolik bo­lestí! Ale chci být hodnější.

Ale ještě jedné věci nerozumím... .“ dodala za­myšleně. „„Čímto je, že matky tolik milují své děti,místo aby je nenáviděly, když pro ně tolik zkusily.“

„Vy hloupinká“ smála se matka. „„Cožpakjsem

I22

ti neřekla, že Bůh to tak zařídil? On myslil na vše.I to je jeho dílem, že matka, když po prvé přitisknek srdci novorozeňátko, zapomene na všechno, copro ně vytrpělaa je šťastna,že je má. Kdybyjí ně­kdo řekl, Že musí ještě jednou přetrpět všechny tybolesti — jinak že dítě ztratí — jistě by je ochotněpodstoupila.“

„„Jakje to krásné a obdivuhodné“ zašeptala Lid­ka. „„Maminko,já už nikdy nebudu poslouchat,co siděvčata povídají o lásce. Vždyťony mluvítak, že semusí člověkstydět, ale když o tom mluvíš ty, je všedocela jiné, skoro to připadá jako modlitba...“

„Nejen připadá — ono to, Liduško, skutečněmodlitbou je. Čistá láska a krásný rodinný život naní zbudovaný, je opravdu modlitbou, neboť sloužík Boží cti a chvále. A právě proto se na ni nelze při­pravovat koketováním a flirtem, ale čistým tělem anevinnou, zbožnou duší.. .“

Matka 1dcera zmlkly. Jak se držely v objetí, skoroslyšely tlukot svých srdcí. Uplynulo několik minutdojemnéhoticha, potom se Liduška pojednou sklo­nila, políbila matčinu ruku a zašeptala jen dvěslůvka:

„Děkuji, maminečkojc

VÝLET A VÝLET

Vlasta se vracela po nábřeží domů. Napadlo ji,aby sl trochu upravila obličej. Podívala se do zrcát­ka. Její oči byly unavené, rty bezbarvé, pleť šedá.Ten výlet trochu pokazil její vzhled, zvláště oči!

I23

Ty jsou jako bez života. Škoda, že se zde nemůžedokonale upravit. Ale přece si tváře osvěží popraš­kem pudru a rty rudou tyčinkou.

Za chvíli na ni hleděla ze zrcátka slušná hlavička,taková jako mívají voskové figuriny, vzorně nalíčenéve výlohách kadeřnických závodů. Několik lidí, kte­ří šli mimo, užasle hledělo na slečinku, která sekrášlí na veřejné ulici. Ale to Vlastu nezmátlo. Ko­mu se to nelíbí, ať zavře oči, nebo ať se dívá doVltavy.

Vzpomněla si, jak v dětství, když byla při něčempřistižena, vždy ve zmatku vyplázla jazyk. A ted,když její oči zachytily úšklebek jednoho z chodců,byla by naň málem jazyk vyplázla také — ne snadproto, že by se styděla, nýbrž za trest, že je tak ne­vychovaný.

A jak je unavena, bez radosti a všichni lidé jsoujíprotivní...

Aza takových myšleneksi začalavybavovat dnešníodpoledne:

Zdeněk Borský na ni čekal na konečné stanicielektrické dráhy. Potom spolu šli do skal a do lesa.Bylo krásné odpoledne a dobře se bavili. Rozmlou­vali o všem a o ničem, až se hovor stočil na film.Musí uznati, že v tom oboru je Borskýodborníkem.Ale ona také není pozadu. Když mluvili o zamilo­vané scéně v novém filmu, obrátil se, pevněji objal,zvrátil její hlavu dozadu. Vlasta se nebránila. Vě­děla, že je v této póze hezká. Každá filmová herečkaby jí mohla závidět. Přivřenýma očima hleděla naBorského. Sklonil se k ní a něco šeptal. Ani mu ne­

I24

rozuměla. Jen cítila na rtech jeho dlouhý polibek.(Jaká škoda, že nebyl po ruce filmový aparát!) Pakmu polibek vrátila. Není do Borského zamilována,ale bylo tak příjemně v jeho objetí. Potom začalichodit lidé —a bylo po náladě.

Jen tomu nerozumí, proč je vlastně tak unavena ?Vždyťpřece mnoho nechodili —co ji tak rozladilo ?

Připomněla si pocit, který měla, když ji Borskýpolíbil a pocítila hořkost. Jak že to bylo, když ten­krát u Lazovskýchdebatovali o polibku ? Teta Mar­ta řekla, že takový polibek není čistý. Od té dobyo tom nepřemýšlela. Ale nyní... nyní cítí, žeteta Marta měla pravdu. Není a nemůže býtvšechno v pořádku, když je člověk potom jakozničený...

Někdo ji pozdravil.„„Ach,Věro,to jsi ty ?““zvolala překvapená Vlasta.

Stálať před ní dívka krásná jako květ, se zářícímaočima ve zdravě Červené tváři.

»Víš, odkud se vracím ? Byly jsme na celodennímvýletě. Právě jsem se rozloučila s ostatními.““Jejíhlaszněljasně,veselea jejíočiseneusmívaly,nýbrž přímo smály čistou radostí.

„Bylo to nádherné“ pokračovala. „„Stráně jsouplny ptačího zpěvu a co je všudefialek! Podívej se,“a vytáhla pěknou kytičku, zabalenou ve vlhkém me­chu. „A ten Čarokrásný rozhled s kopců. To byl den,že jsem ještě teďcelá šťastná. Jsem sice trochu una­vena, ale mám tak dobrou náladu, že kdyby ne­chodili lidé, jistě bych si radostí zpívala ...“

Vlasta jen poslouchala, dívala se a mlčela. I ona

I25

chodila tam nahoře, ale z té krásy neviděla nic. Za­bolelo ji srdce a bylo jí do pláče. Záviděla trochuVěře, tomu velikému dítěti, které je ve své radostitak krásné. Věděla, že se Věra nemaluje. Ubohédívčí stvoření, sklíčené a nervosní vytušilo dobřeštěstí a Čistou krásu zdravé dětské duše z očí, jež sena ni upřímně dívaly.

Usedla na nejbližší lavičku a na oko lhostejně seoptala:

„Byli s vámi také chlapci ?“Věra si sedla k ní a zasmála se:„Ale kdepak! "To bychom se nebyly tak dobře

bavily! Že jsme byly samy, hrály jsme si, zpívaly,běhaly o závod a vyváděly hlouposti jako děti.Když jsou s námi chlapci, je všechno jiné. Musímedávat pozor na každý pohyb, aby třeba naší veselostnepovažovali za koketnost. A potom... ..“pokračo­vala vážněji, „,jen si to přiznejme, když jsou s námichlapci, probouzí se v nás touha zalíbiti se jim.Snad to ani není z vypočítavosti, jen tak mimo­volně. Neboť je to již v naší povaze. Ani si toněkdy neuvědomujeme, a přece je tomu tak.A stejně je tomu 1 u hochů, když jsou ve společ­nosti dívek... Jest dobře bavit se někdy s hc­chy, ale má-li být naše zábava bezstarostná, mu­síme být samy.““

„A s kým jsi vlastně byla na výletě ?“»„Ještějsem ti to neřekla ? Se studentkami z Ma­

riánské družiny.“++ZMariánské ?““„Ano.“

I26

„Ale vždyťje to přece spolek náboženský ? V tomse jen modlí, ne?“

„Záleží na tom, jakou modlitbu myslíš.““„Jakou modlitbu ? Nu, Otčenáš, Zdrávas a po­

dobně.“„„V tom smyslu se stále nemodlíme, ale v tom ano,

že pokud je to možné, zachováváme zbožnou ná­ladu duše vždy, při práci i při zábavě.“

„Tomu nerozumím,““ přiznávala se Vlasta. ,„Po­dle toho se i nyní modlíš ?““

„Nyní zvláště“ odpovídala Věra a milá sesterskádobrota se chvěla v jejím hlase, „poněvadž bychtomu chtěla naučiti i jistou dobrou, ale Ihostejnouduši. Ale,““pokračovala, „„snažily jsme se, aby 1nášvýlet byl modlitbou. Hned Časně ráno jsme jej obě­tovaly Pánu Bohu a potom jsme se bavily, že z tohoměli jistě radost i nebešťané. Neboť jsme byly jakoděti a to mají v nebi velmi rádi.. .“

Vlasta na chvíli zavřela oči, ale i tak se viděla vesvůdné póze v náručí Borského. Nebylo potřebívíce přirovnávati oba výlety. Mluvily jasnou řečí.Vlasta cítila odpor. Chtěla poprosit Věru, aby ji takéjednou vzala na takový krásný, zbožný výlet. Nartech se jí chvěla prosba, aby mohla alespoň Častějis Věrou mluvit. Jak by jí to prospělo! Vždyť 1tenodpor, který náhle pocítila proti sobě, působí, jakoby její duše byla již lehčí, Čistší.

Ale tu si vzpomněla, že je pozvána na večer k pří­telkyni. Bude tam velká společnost. A ona potomk sobě zavolá několik dívek, které nemají ctitelůa bude jim vypravovat o dnešním odpoledni tak

127

povýšeně a s nedbalým přízvukem, jako dáma vel­kého světa: ,„No, víte, ten Borský za mnou blázní,že je to opravdu směšné. Tak vám dnes odpo­ledne...“

Vlasta vstala.„+»Nazdar,Věro! Pospíchám. Jsem na večer po­

zvána k Peškovům.““+9 Pánem Bohem,““loučila se Věra vážně.A rozešly se každá svým směrem.

FILMOVÁ HVĚZDA

Jednou ráno přinesla kterási sextánka do třídynovinový výstřižek. Celá třída jej chtěla honem vi­dět. Jedna druhé jej z ruky přímo rvala. Bylo to jenněkolik řádků, líčících „všední případ“: V bytědivadelního herce X. Y. spáchala sebevraždu sedm­náctiletá dívka. Jak se zjistilo, šlo o Elu, dceru vel­koobchodníka Hladkého. Poněvadž bývala v bytějmenovaného herce Častěji,pustila ji bytná dovnitf,1když herec nebyl doma. A ona se tam otrávila. Pří­čina hrozného činu není známa...

Ale milé sextánky ji znaly. Vždyť tomu nebylotak dávno, co Ela chodila s nimi. Později mezi ro­kem vystoupila, ale přítelkyně se s ní občas přecesetkávaly.

Před nějakým časemji potkala Klára. Elase jí celášťastnáchlubila, že se stane filmovou hvězdou, budedostávat skvělý honorář a pak se obklopí leskem apřepychem...

128

, SSZŠ ho S"=S SŮ

»„Víš,“pravila, „mám k tomu povolání neobyčej­ný talent. Od malička po něm toužím —vždyť víš,jak jsem ráda chodila do kina — ale tatínek o tomnechce ani slyšet. [ maminka mi bránila... Ještěani o všem nevědí... Ale tobě povím, jak se všeudálo. Seznámila jsem se s filmovým hercem. "Tenobjevil moje schopnosti a nyní se již „vzdělávám“.“

Překvapená Klára se zeptala:„„Chodíš do dramatické školy ?““„Ne,““ odpovídala Ela. „/To nemohu bez vědomí

rodičů. Umělec, o němž jsem se ti zmínila, mě učísám.““

„Kde?“Ela byla v rozpacích.„Dlouho jsme se radili, ale nenašli jsme jiného

východiska,než že musím chodit... nu... dojeho bytu. Ale víš, on není sám. Mástarou bytnou,slušnouženu ... Jistěv tom není nic zlého... Aleto překvapení doma, až se jim najednou představímjako hotová filmová umělkyně! Můj učitel mě užbrzy zavede ke zkoušce. Kdo ví, zdali hned ne­uzavru skvělou smlouvu.““

Asi za dva měsíce uviděla Elu Jitka.„Počkej“ volala za ní, aby ji zastavila.„Slyšela jsem, že budeš filmovou herečkou. Jak je

to zajímavé! V kterém kuse budeš po prvé hrát a vekterém kinu tě uvidíme ?“

Proud Jitčiny výmluvnosti se zastavil, když po­hlédla do tváře bývalé spolužačky. Ela byla bledá,přepadlá a oči, smutné oči se dívaly z prohlubněmodrýchstínů...

I30

„„Jsinemocná ?““zeptala se Jitka soucitně. „Mášasi mnoho práce.“

„Ano, velmi mnoho,““ odpovídala Ela a její očiutíkaly před soucitným pohledem Jitčiným. ,,Aleodpusť, spěchám. S Bohem a pozdravuj děvčata“

Jitka se dívala překvapena za mizející spolužač­kou. Bylo to podivné setkání! Jest jí teď úzko, jakoby její srdce svírala tvrdá ruka. Nějaká zlá před­tuchají plní duši.

Když ve školevypravovala o svém setkání, míněnídívekserozcházelo.Všechnyvzpomínkynanioživly:

„Pamatujete se, jakou mívala ráno horečku, kdyžvečer byla v biografu nebo v divadle ?““

„A jak dovedla věrně reprodukovat, co viděla aslyšela ?"“

„A jak dobře napodobila herce ?““+Ten umělec má pravdu : Ela je pro divadlo jako

stvořená ““„Ať ale to se přece nesluší, aby chodila do jeho

bytu“„Kdo může vědět, jaké úmysly má ten člověk“„„Možná, že Ela ani nemá zvláštního nadání, ale

on jí to jen namlouvá, abyji snáze zlákal!“„Také je možné, že je do ní opravdu zamilován

a bojí se, že Elini rodiče budou sňatku bránit. Taktos1alespoň jejich svolení vynutí“

„„Možná, že ji chce jenom pobláznit!““„Ať je tomu tak nebo jinak, já bych přece sama

nešla do bytu mladého muže!“„Ale bude-li z ní slavná filmová hvězda, je to

přece jen skvělá kariéra“

c

I3I

„„Ach,co do takového povolání! To je docela něcojiného být profesorkou, lékařkou, nebo vybrati sipovolání, ve kterém člověkprokazuje lidstvu dobroa kterého si každý váží“

„Vždyť přece filmová herečka koná také dobro,když baví lidi.“

„Ano, avšak kolik je kusů, v nichž se lidé učí jenzlému ? Slyšela jsem o chlapcích, kteří se z filmůnaučili zabíjet a vraždit, o dívkách, kterým filmy takpopletly hlavu, že se úplně zkazily.“

„„Ano,a kolik je děvčat, které hned, jako Ela věří,že mají nadání a když z toho potom nic není, majícelý život zkažený ““

„+[o jsou zbytečné řeči. Ela je šťastné děvče. Po­dívejte se, jak krásně jsem předtančila na poslednímplese. Všichni to uznávají, moje jméno bylo 1v no­vinách, a přecenikdo pro mne nic neudělal. Nemámzkrátka štěstí. Myslím na to dnem 1nocí. Kdybychměla peníze, šla bych se tajně učit k baletnímu mis­trovi. Ale takto, když jsme chudí, mohu jen čekat,zdali mě někdo objeví.. .“

Elino „,štěstí““ tehdy vzrušilo mysl dívek. Po­tají jí záviděly 1 ty, které nahlas mluvily proti ní.A v některých neklidných hlavičkách se rodily dob­rodružné plány, jak dobýt slávy a světového jmé­na. Ty pošetilé osůbky neměly ani tušení o tom, coje pravé umění, které se objevuje jako Boží jiskrav duši umělcově —a hnaly se jen za vzdušným, ba­revným přeludem. Jejich očividěly v kKlamnémleskujeviště Čistézlato a drahokamy,a více si vážily jména,otištěného v novinách, než všech vysvědčení světa.

I32

Anáhle tento oslňující plamen filmovéslávy zhasl.Z barevnékrásy zůstal jen dým...

Dívky se opět začaly domýšlet.„„Možná, že herec Elu svedl a potom ji chtěl

opustit.““„„Nebo se zamiloval do jiné a Ela se ze žárlivosti

zabila.““„„Možná, že byla při zkoušce odmítnuta a hanba

i lítost ji vehnaly na cestu zoufalství.“Pravdu se nedovědělynikdy. Jen to bylo jasné, že

Elin pokus o uplatnění ve filmu úplně ztroskotal.Neboť to přece jen všechny chápaly, že se člověknestává sebevrahem z radosti a ze štěstí. Marně siněkteré chtěly namluviti, že se Ela stala obětí ne­šťastnénáhody. Mnohé četly stále noviny a musilyuznat, že Elin případ je jeden z mnohých.

Jejich duše dosud omámené přeludy, se pod vli­vem strašné zprávy začalyvzpamatovávat;jejich po­děšené očihleděly do životní propasti, která se roze­vřelatak blízko nich v celé své hrůze. Násilná Elinasmrt je poučila, že život je vážný. "Téhožvečera seleckterá z těch moderních dívek přitulila k mamin­ce. Ani rodiče Lidčini netušili, proč se k nim dnesjejich dcerka vine s tak velikou láskou ... Nemohliani tušit, že ona jim v duchu děkuje, že ji střeží vesvatyni domova, že ji opatrují jako v teplém hníz­dečku a pevně ji vedou za ruku, aby nezabloudilave světě,plném nebezpečí...

133

NA PLOVÁRNĚ

Dva mladíci sihovívhorkém písku apozorujíokolí:„Podívej se tamhle na tu v žlutém pyjamu! Krou­

tí se, jako by tančila černošskýtanec“„Va v tom fialovém se zelenými pruhy je ještě

zajímavější. Kdo ví, na které módní výstavě a odkterého modelu se naučila těm pohybům“

„Je vidět, že tomu nerozumíš. Na to jeden modelnestačil. Raději se zeptej, kolik hodin se tomu učilapřed zrcadlem“

»„Podívejse, tam ta je trochu tlustá“„Nu, trochu masáže by jí neškodilo“»„Víš,ale to nechápu,jak se taková kostra, jako je

tamhle ta Červená, odváží obléci plavky !“„Když o tom již mluvíme, tam té ve světle zele­

ných plavkách bych také hlavu na rámě nesklonil.Bylo by to tvrdé odpočinutí...“

„Já bych si tu rád vybral pěkné děvče.“„Snad se nechceš ženit ?““„Nač ty hned myslíš? Snad jsem padlý na hlavu,

abych si tady hledal ženu ? Ale malé pobavení ne­škodí!“

„„Avěř, že si ty dívky většinou myslí, že právě zdeuloví ženicha.“

„Pro mne, aťsi myslí, co chtějí, to je jisté, že já sinevezmuani jednuznich...“

„Od které doby jsi tak ctnostný ?“„Od žádné. Ale myslím, že plovárna je jakási

módní přehlídka. Manželství však —to je něco do­cela jiného. Ale to je teď vedlejší. Hlavní věc je, že

134

tam tu báječnoubrunetkuještě dnes políbím. Pozvuji do loďky.“

„Což ji znáš ?““„Ještě ne. Ale to půjde hravě. Vždyť z každého

jejího pohybu čtu: Seznámení možné! Příteli, já sev ženách vyznám.“

Při těch slovech vyskočil a namířil k dívce v růžo­vém koupacím trikotu. Byla sama. Šel kolem ní a„náhodou““ zavadil o její rameno.

„Odpusťte mi, tisíckrát prosím, mojinepozornost.Jistě se nehněváte ?““

Děvče se usmálo nalíčenýmirty:„Nemám ve zvyku hněvat se na neznámé.“„Ale vždyť já nejsem tak neznámý. Jmenuji se

BedřichH. Již dávno se obdivuji vaší postavě.. .“A za chvíli leželi vedle sebe v písku živě hovoříce.

Nedaleko nich si hověla jiná dvojice:„„Cože,Máňo, vy neumíte plavat na zádech ? Proč

jste mi to neřekla již dříve? Pojďte, naučím vástomu, vždyťto nic není. Jen trochu odvahy! Vstou­pili do vody. Za chvilku Máňa ležela na vodě nazádech, vlastně na rukou mládence. Nad něčím ta­kovým by se jistě na suchu pohoršili. Ale tady, vevodě?... Ostatně na tom není nic zlého, když sečlověk chce naučit plavat na zádech. Ale přece seněkdo nad tím horšil. Byl to doktor Jan Mráz. Stálve vodě se založenýma rukama a hleděl s výrazemodporu na děvče, které se smálo, kopalo a stříkalokolem sebe, ležíc na rukou cizího muže.

Už mám té plovárny dost, pomyslil si. Proč jsemsem chodil? Přešla mě chuť na svačinu!

T35

Když vystoupil z vody, uviděl kolegu. Ten sedivil:

»„„Jene,co ty tady děláš? Dosud jsem tě zde ne­viděl“

Doktor trpce odpověděl:„A už také neuvidíš.““++No,no, není potřebí hledět tak škarohlídsky na

veselé stránky života! Proč by si člověk nemohl popráci dopřát slunečních a říčních lázní ?“

Doktor Mráz se zeptal:„+1y, nejsi členem veslařského klubu ? Tam máš

obojí: slunce i vodu v čistším, klidnějším prostředí.

Veslováníjest krásný sport, dobrý pohyb po dlou­hém vysedávání v kanceláři .

„„Máš pravdu,““ smál se druhý, „ale tam nejsoudívky a ženy. Kde spatříš tolik krásy jako zde?“

„Tomu říkáškrása? Nu, proti gustu.. .“V té chvíli k nim přiběhl Bedřich H.:„„Haló,Jene, ty jsi zde ? To je dobře, že se s tebou

setkávám. Pamatuješ se, jak jsi tenkrát v zimě u La­zovských zpíval chvalozpěv na čistý polibek ? Nuže,příteli, před chvílí jsem dal nejčistší polibek ve svémživotě, a to tmavovlásce na krk. Voda tak omyla jejípleť, že jistě na ní nezbylo ani stopy po suchozem­ských bacilech. Právě proto jsem ji nelíbal na ústa.Neboť jsem již takový zpátečník, že nevěřím nama­lovanýmrtům...“

Zrak doktora Mráze Ihostejně bloudil kolem. Po­jednou utkvěl překvapen na osobách, sedících nabalkoněv protější restauraci. Pak se obrátil k Bedři­chovi se zvláštním nápadem:

I36

„Poslechni, už několikrát jsem se přesvědčil, žeumíš se ženami jednat tak dobře, že ti žádná ne­odolá. Podívej se! "Tam sedí Věra Lazovská. Pokusse políbit ji na hrdlo aťna suchu nebo ve vodě. Kdyžse ti to podaří, rád ti vydám svědectví, žes neodo­latelný.“

Bedřich se smíchem zavrtěl hlavou:„Ale kdepak! Ani kdybys mi nabízel tisícovou

sázku“„A proč ne?“„Protože s Věrou nejsou žerty. Ta by mi dala

jednu za ucho. Na zdar“Jan se usmál a odcházel. Za deset minutstál oble­

čený na balkoně. Jako divem hned se mu vrátil hlad.Objednal si svačinu.

„Kdy jste byla dole ve vodě ?““zeptal se Věry.„Nebyla jsem tam vůbec. Maminka se chtěla jenpodívat na život na plovárně. Podívaly jsme se anetoužíme po něm.. .“

Potom se vážně podívala na doktora:„Řekněte, Jene, mají ti lidé duši ?““„Kteří ?“„Ti dole. Já nic jiného nevidím než těla, samá

těla. Ovšem duše je neviditelná, ale možnoji tušit.U těchto však? ... Jako by tam dole u vody běhalajenom nějaká zvířátka. —"Teďse mi jistě vysmějete,že přes své vysokoškolské vzdělání jsem tak zaostalá.Ale nemohu jinak, hnusí se mi to...“

»„Mně,Věruško, také ...“Pohledy jejich se dlouze spojily. Dvě duše si po­

rozuměly.

137

OSAMĚLA

Bylo šedé, mlhavé podzimní odpoledne, když siBlažena trpce uvědomila, že se nudí. Nebylo to po­znání nové, ale dosud se za to styděla sama před se­bou. Ona, pětatřicetiletá správkyně městské knihov­ny, všeobecně uznávaná za ženu velmi inteligentní,najednou se nudí jako nějaká povrchní světačka,jako lehkomyslný mladík nebo nerozumné dospíva­jící děvče.

I odpoledne trávívala v knihovně. Pročítala umě­lecká 1vědeckádíla, znala všechnyliterární novinkya její vzdělání v tom oboru bylo značné.

Její útulný a vybraně zařízenýbyt byl jako malýmrájem. Starala se oň i o vedení domácnosti dívka,zběhlá v domácích pracích a dobrá kuchařka.

Blaženino povolání ji přímo nutilo, aby chodilačastěji do divadla, koncertů, na výstavy i na před­nášky.

Plným právem se o ní říkalo,že žije krásným živo­tem inteligentníŽeny...

A přece 1 jejímu životu něco chybělo — vždyť senudila!

Ano, chyběla jí rodina. Blažena to věděla. Alepřece nebyla proto smutná. Sňatku se již dávnozřekla a se svou osamoceností se už spřátelila. Mys­lila si, že krásy života, které si našla, jí rodinu na­hradí. A teď nejednou pozoruje jakousi prázdnotu,která bolí. Blažena není rozmarná. Přemýšlí, jak byvyplnila prázdnotu, které lidé říkajínuda. Nic jiné­ho jí nenapadá, než že v sobotu odpoledne odjede

I38

k přítelkyni na venkov. Snad ta krátká změna jitrochu osvěží.

Příjemně ztrávila půldruhého dne. Ale když nazpáteční cestě ve vlaku přemýšlela o zítřku, vidělajasně, že je tam, kde byla v pátek odpoledne. K sed­mé hodině večerní dojela na nádraží. Pomalu, za­myšlena šla na stanici elektrické dráhy. Z myšlenekji vyrušila asi sedmnáctiletá chudá dívka, podle oble­ku z venkova. Obrátila se k ní s pohledem bázlivýma hlas se jí chvěl zadržovaným pláčem, když prosila:„Buďte tak laskava a poraďte mi, kde bych dostalanocleh ?“

Blažena se zastavila. Laskavě se dívala na cizídívku. Dojalo ji, že se mezi tolika cestujícími, kteřívystoupili z vlaku, obrátila právě k ní s takovou dů­věrou a odvážila se jí oslovit. Vzala tedy děvče zaruku a zeptala se:

„„Jste tu sama?“Dívka po té otázce začala hořce plakat:„„Jely jsme ze vsi dvě, ale když jsme přesedaly,

Pepička se mi ztratila. Nevím, kde je.““„+Proč sem jedete ?““„„Chtěly jsme si vyhledat službu.““„A máte adresu na někoho ?““„Ne. A k čemu adresu, říkaly jsme si. Vždyť již

tolik děvčat od nás šlo do města sloužit a žádná seneztratila.“

Blažena se bezradně rozhlížela kolem sebe. Jejípohled utkvěl na tabulce s nápisem ,„Nádražní mi­sle“.

Za několik minut byla s děvčetem v kanceláři

140

Nádražní misie. "Tam bylo rušno. Vedoucí dámadávala pokyny těm, které měly službu: „„Vytodvědívky doveďte, prosím, na tuto adresu; toto děvčetam a tam. Podívám se, kde by bylo ještě místo. Aleje nás tu málo. Někdo zde musí zůstat, aby vyšetřil,co se stalo s Pepičkou. Až doprovodíte děvčata namísto, musíte se ještě vrátit.“

Blažena se nabídla:„Dovedu sama tu dívku na místoUkázala legitimaci a představila se. A tak se do­

stala se svou chráněnkou Julčou do Domova kato­lických pomocnic v domácnosti. Při první návštěvědlouho rozmlouvala s jeho představenou. Zajímaljíosud Julči, kterou tam laskavěpřijaly. Ke konci roz­mluvy se už zajímala o osud všech Julek a Pepiček,které přicházejí za službou do velkého města.

„Zítra přijdu opět,““loučila se. „„Možná, že bychvůbec mohla pomáhat při vaší krásné a záslužnépráci.“ A tak se pomalu seznamovala s různýmizprostředkovatelnami práce, poznávala útulky proslužebná děvčata, domovy dělnických žen, opatrov­ny jejich dětí a vůbec všechnu velkoměstskou čin­nost sociální a charitativní. A prázdné mezery v je­jím životě mizely. Dávno sice věděla o takovýchinstitucích, ale nikdy jí nenapadlo, že by se i onamohla zůčastnit práce v nich, protože dosud jí ne­přišel do cesty nikdo, kdo by byl odkázán na jejípomoc.

Avšak... divná věc, že si člověk-ebyčejněnej­méně všímá toho, co je kolem něho. Blažena praco­vala již několik týdnů v patronátě, když si vzpo­

cc

I4I

mněla na svoji služebnou. Kam asi ona chodíváv neděli odpoledne? Nečestné děvče by ve svémbytě netrpěla!

Vždyť od ní přísně žádala, aby byla večer domapřed zavřením domu, starala se, aby nezanedbalanedělní mši svatou, ale kam chodí v neděli odpoled­ne, co po večerech čte a jaký je její duševní Život,na to dosud nepomyslila.

Hned příštíneděli vzala s sebouTerezku do pat­ronátu, kde právě bylo divadelní představení. Dru­hou neděli ji nemusila pobízet, pospíchala tam sama,neboť odedávna toužila, aby si také jednou mohlazahrát divadlo. Kdyžse jí to podařilo, zamilovala sipatronát celou duší a jinam v neděli odpoledne ne­chtěla jít.

Pomalu zvykla i tomu,že četlaknihy, které jí Bla­žena půjčovala a pak o nich spolu debatovaly; baTerezka se radívala se svou paní, 1 jak s1 má ušítšaty. A tak most pravé lásky překlenul vzdálenostmezi paní a služkou.

Pomalu vzrůstal počet těch, kdož potřebovali po­moci Blaženiny. Dcera správcové domu, kde Bla­žena bydlila, začala vážně churavět. Blažena se po­starala, aby se dívka brzo dostala do ozdravovny.Sluha v knihovně měl čtyři dcery. Jedna z nich sedala na špatné cesty. Bylo třeba rychle pracovat nazáchranějejí duše i jejího těla. Blažena přišla 1na to,že je potřebí občas pohovořit s pradlenou, poněvadžjejí muž, Niltumějl, ji popletl frázemi,které po němopakovala domnívajíc se, Že jimi možno spasit světchudýchlidí...

I42

Když si pak Blažena večer sedla ke knize, hřálo jinezvyklé teplo, kterého dříve neznala. Teprve nyníměla z četby užitek. Dříve, že jí bylo příliš mnoho,tížila, přesycovala, znechucovala se. Nyní však čte­nářka, unavená prací sociální a starostmi jiných,toužila po klidných večerech nad knihou a těšila sena ně. Zdálo se jí, že i její mysl je svěžejší a že ra­dostně vítá krásné myšlenky!

A což teprve hudba! Jaký to byl požitek, kdyžs unaveným tělem a s žíznivou duší při lehké ručnípráci poslouchala klasická díla, která z dáli přinášelyvlny rozhlasu!

Každá ušlechtilá zábava měla nyní v jejích očíchzvláštní cenu. To od té doby, co nebyla jedinýmobsahem jejího života.

Když za rok potkala jednu přítelkyni z mladýchlet a ta, stejně osamělá jako ona, naříkala, jak se nudí,poradila jí z vlastní zkušenosti:

»,Chop se nějaké sociální práce! Ve Svazu katolic­kých žen a dívekjest jí dost pro všechny osaměléne­bo bezdětné ženy. Kolik matek opouští, někdy 1za­nedbává své děti, jen aby se jí mohly zůčastnit!A my, Ženy osamělé, které nic neztratíme, a nic ne­zanedbáme, nesmíme zapomínat, že naší rodinoujsou naši bližní a že jim musíme nahrazovat matkuvšude tam, kde jí není nebo kde nestačí. Vždyťcelýdnešní svět svou mravní 1 sociální bídou volá napomoc všechny ženy mateřského srdce.““

143

POVOLÁNÍ

V klášterním ústavě bylo rušno. Chovanky od­jížděly na prázdniny. Některé stály v hloučcích pochodbách, jiné se procházely v zahradě. Všechnymluvily najednou, vždyťsi toho měly ještě tolik po­vědět. Ctihodné sestry se s úsměvem smiřovalys tím hlukem, přistupovaly k té i k oné skupiněa sezájmem sledovaly prázdninové plány svých žákyň.Občas se objevila usměvavá tvář sestřičky vrátné.To vždycky celý houf k ní běžel najednou. Věděly,že pro některou přijeli z domova. Potom se s níhlučně loučily:

+9 Bohem! Na shledanou! A piš brzo“ Nejlepšípřítelkyně se doprovázejí k fortně. Křik a šum sevzmáhá. Není znát, že jeden hlas ubyl. V tichémzákoutí zahrady se procházejí dvě dívky. Je to He­lena Horskáa její důvěrná přítelkyněAnděla. Skon­čily studia a loučí se s ústavem navždy.

Helenase ptá: „„Myslíš to opravdu vážně ?“*“Anděla klidně a pevně odpovídá:„Ano. Jsem rozhodnuta. Proč bych váhala ? Moje

touha sloužit Bohu je taková, že nemám důvodu,abych o svém povolání pochybovala. Po svatémstavu kněžském není na světě nic vznešenějšího,a mezi různými stavy nic krásnějšího; je to největšímilost, kterou Bůh duši po křtu svatém může dáti.Pán mne volá. Světské radosti mne nevábí. Požitkysvěta jsou prázdné a duši nenasytí. [oužím zasvětitcelý život službě Boží a práci na spáse duší.““

„Vždyť já také chci sloužit Bohu, ale venku, ve

144

v 66světě,““praví Helena. „„Proč bych se měla uzavíratmezi čtyři zdi, když ve světě je tolik tělesné i du­chovní bídy ?““

„Máš pravdu. Svět přímo volá po apoštolskýchduších. Ale já cítím, že mne Bůh neurčil pro apo­štolskou Činnost ve světě. Každá z nás má jiné na­dání a jiné náklonnosti. Hlavní věc je, abychom svéposlání poznaly a uspořádaly svůj život podle něho.““

„Dobře. Ale jak je poznám? Což když to jestjenom rozmar?“

„Právě tak se jednou ptal kdosi biskupa Procház­ky blahé paměti a on odpověděl: „Jena tom něco, žepovolání je rozmar. Ale doložte k tomu, že je torozmar reálný, o stavu věcí přesvědčený, velkoduš­ný, obětavý a dobrý. Zakládá se na poznání a chtění,ne na rozplývání se v citech, které bud pomine jakopára, nebo chce zeďprorážet hlavou.““

„„Nuže, já jsem viděla a nyní chci. Cítím, že proSpasitelovo „Chceš-li býti dokonalým“ je nutno zřícise světa.“

„,Vidíš, to je to,co mě trápí,““povzdechla Helena.„Zříci se světa! Dovedu pochopit, že je možno

zříci se něčeho, co člověk zná, ba i toho, co snadmiluje. Ale zříkat se něčeho, co neznáme, je přílišodvážné. Poznánía lítost může přijít teprve potom,až bude pozdě. A tvoje poznatky o světěnejsou ještětakové, aby ses ho mohla odříci.“

++Možná,že se ho proto tak snadno zříkám, že honeznám, anebo lépe řečeno,že mne to málo, co jsemz něho poznala,neláká...“

„>Jak to můžeš pronášet s takovým klidem! Cožpak

145

nemáš v žilách krev ? Necitíš, že jsi mladá a že bysměla užít života? Vždyť jsi bývala taková veselá!Nebolí tě při tom srdce ?“

Anděla se odmlčela. Bylo na ní vidět, že neradamluví o svých nejhlubších citech. Chvíli se rozmýš­lela a pak odhodlaně prohlásila:

„Někdy se mi stává, že pociťují divnou úzkost.Ale trvá jen chvilku. Je to přirozené před takovýmživotním rozhodnutím. Vím to od své sestry, žetakový pocit zachvacuje 1 světskou nevěstu předsvatbou. Ale nikdy jsem neslyšela, že by se některádívka proto vzdala manželství. A přece jde častovstříc životu mnohem neklidnějšímu, čekána ní vícenebezpečí a trápení než na mne, která se chci za­světit Bohu. Vlastně mám radost z té úzkosti, neboťvidím, že mé rozhodnutí přece jen bude obětí. Ne­čekala jsem od Života mnoho — proto také mnohoneztrácím. Ale moje mládí s přirozenou touhou posvobodě lne k světu a to je jediné, co mohu Pánupřinést v oběť.Jak bych si mohla bez oběti zasloužitpo celou věčnost místo mezi vyvolenými, kteří do­provázejí Beránka, kamkoli jde ?““

„,Acož když se jednou v tobě ozve touha po životěa bude chtít opanovat tvou vůli ?““

„Pak budu hledat sílu v modlitbě.““„A když se nebudeš moci ani modlit ?“„Pak skloním hlavu, přijmu to pokušení od Pána

jako zkoušku nebo jako trest, budu stále vytrvaleopakovat, zpívat: Tys Pán a Bůh můj! a trpělivěčekat, až se mi vrátí moc modlitby.““

„Vys plna důvěry!“

I46

„To je tím, že jsem přesvědčena, že mě Pán Bůhvolá, a když jeho hlasu uposlechnu, nikdy mi ne­bude chybět potřebných milostí.“

Tu dívky spatřilypřicházet Mater Josefu. Byla tosestra velmi moudrá a dobrotivá. Obě dívky ji milo­valy větší láskou než je obyčejná příchylnost žákyňk učitelkám. Vstoupila do kláštera před dvacetilety,když jí bylo už osmadvacet. Znala život, ale, jak sezdálo, nelitovala svého kroku, neboťz její tváře zářilklid a vnitřní štěstí.

Helena hned začala: „Právě zkouším Andělinořeholní povolání. Viďte, ctihodná Mater, že je ře­holní život těžký! Anděla vidí jen jeho světlé strán­ky. Ať pozná 1 temné, aby se mohla uvědomělerozhodnout pro svět čí klášter.“

Mater Josefa se usmála:„Chcete vlastně vědět, co je v klášteře nejtěžší,

viďte ? Tedy nic jiného, než to, co si s sebou do něhopřinášíme: vlastní drahá, sobecká, vroucně milo­vaná osobička. S tou je nejtěžší kříž. Všude jsou sicelidé rozličných povah, ať žijí ve světě nebo v kláš­teře. Rozdil je jen v tom, že v klášteře vlastní sobec­kost více trpí než ve světě, protože jsme na sebe víceodkázány a mezi čtyřmizdmi jsmesi bližší. Musímese vzdát lecčehos ze své individuality, abychom ne­rušily souladu. Ve světě se v nejhorším případě lidérozejdou, někdy i sami před sebou utekou do spo­lečnosti. Ale v klášteřenení kam utéci. Vlastně je tujediné útočiště: svatostánek. I kdyby, ač se to zřídkastává, společný život tu působil větší obtíže než vesvětě, svatostánek je zde bližší než tam venku.

147

Všichni v životě mnoho trpíme tím, co je protinaší vůli, ale, kdežto ve světě je nucené utrpení jenmukou, u nás je posvěcováno poslušností a stává sez něho zásluha, ctnost.““

Nedaleko se objevilo několik rozjařených dívek.Jedna z nich volala:

„Snad se ještě neučíte, že se tváříte tak vážně ?““Jejich veselost brzy nakazila i Andělu. Pustily se dohry a různými pošetilými nápady si krátily Čas, nežpro ně přišli rodiče a příbuzní. Přímo zářily dobrounáladou.

Helena se obrátila k Mater Josefě:„Nemohu se s tím stále smířit: "Takovéveselé,

bystré děvče, plné života — a má povolání k řehol­nímu životu“

Ctihodná sestra ji pohladila po vlasech a odpo­věděla:

„Právě to je charakteristický znak opravdovéhopovolání. Což jste zapomněla, drahé dítě, že Bůhmiluje dárce veselého ? „Ne vy jste mne vyvolili,ale já jsem vyvolil vás,“pravil sám Spasitel, a býtina věky snoubenkou Kristovou, toť štěstí, jež sva­tou radostí plní stále duše řeholnice a prozařujevšecky prostory klášterní. Škoda, že špatná litera­tura, nepravé předsudky, nepochopení rodičů zmaříčasto povoláni k stavu řeholnímu. A přece jsoukláštery velikým požehnáním pro svět a pro řehol­nice pozemským rájem.““

I48

S BOHEM, KRÁSNÁ DÍVČÍ LÉTA!

Dnes má svatbu Věra Lazovská. Bere si doktoraJana Mráze.

Stojí v bílých svatebních šatech s myrtovým vě­nečkem na hlavě ve svém dívčím pokojíku. Je sama.Má sepjaté ruce a tiše se modlí. Očijejí jsou upřenyna kříž nad dívčím lůžkem.

Ani nepozoruje, že někdo vešel. To sestřeniceHelenkatiše vstoupila a zezadu Věru objala. Musilase jí na něco zeptat:

„Jak je ti, Věruško? Nemáš strach před nezná­mou budoucností ?““

Věra se na ní podívala šťastným, hlubokým po­hledem:

„„Ne,nebojím se! V tom, že my dva jsme se na­lezli, vidím řízení Boží. A když mě Bůh zavedl natuto životní dráhu, vím, že mi dá 1 milosti, abychdobře plnila povinnosti, které jsem na sebe vzala.“

Helena pohlédla udiveně na sestřenici. Před ně­kolika dny slyšela skoro totéž v klášterní zahradě odAnděly. To ji naplnilo zvláštní radostí.

„„Mášpravdu, Věro! Kdo poznal vůli Boží, ten senemusí ničeho bát.““

*

Je po oddavkách. Před kostelem stojí plno zvě­davců. Chtějí spatřit krásné novomanžely. Všichnise usmívají — vždyť je tak líbezné vidět na tomtosmutném světě dvě blažené bytosti. —

Doma Věra vešla ještě jednou s matkou do dív­

I50

čího pokoje. Paní Lazovská dojata, se slzami v očíchjemně snímala věneček a závoj s hlavy dceřiny. Pakji políbila na čelo, právě na místě, kde byla před tímmyrta.

„Drahé dítě,““šeptala, „„zůstaňvždy tak nevinná,tak čistá. Často jsme spolu hovořily o životě ženya o jejích vážných povinnostech. Nyní už jen ně­kolik slov: I když jsi odložila věnec a závoj; krásnéto symboly dívčíčistoty, Čistotu samu nesmíš odložitnikdy. Vzpomeň si na květ svlačce. Přijímá polibkysluneční, ale jak slunko zapadne, jeho kalich sezavře.Nemysli, že je to pokorný hold otrokyně pánua veliteli, ne, to je uvědomělésebeobětovánílásce...

Ale... a to je podmínkou štěstí v manželství,1 v této sebeoběti lásky musí být čistá zdrželivost.Ta je jako lehký, jemný závoj na těle ženy, ale kdojej shodí, dobrovolně vede svého druha všední bra­nou zvyku, nudy a Často 1 úplného vystřízlivění.

Veliká láska, kterou cítíte dnes, se ztiší Časem.Dnes se ještě podobá horskému vodopádu, který seřítí do hloubi s ohromnou silou. Ale zakrátko, aždospěje do údolí, vyhloubísi koryto a bude z něhoklidný potůček.

Tak se 1 první sladké dni manželství v řečištivšedního života pomalu promění v tichou krásuklidného rodinného štěstí.

Sama uvidíš, jak rychle uběhne několik týdnů,1 měsíců.Ba, i první rok uplyne... A, Bůh dá, amoje Věrkapřitiskne k srdci nový, drahý život. A zaněkolik let — doufejme — hnízdečko, které dneszačínáte stavět, bude plno jásotu veselých, zdravých

I5I

dětí. Jistě i ty, drahá moje dcero, tak smýšlíš a potom toužíš. Nuže, slib mi v této svaté chvíli, kdy seloučíš s domovem, že i tehdy, až v tvém novémdomově drobné dětské rtíky budou na tebe sladcevolat „mama“,ty sama zůstaneš poslušným dítětemBožím, které se nebude bouřit proti vůli Stvořite­lově, když mu ve své moudrosti bude chtít svěřitvíce takových životů.

Věť,drahé dítě, dům bez dětí je chladný, pustý.Ale jediné dítě, to je jen neúplná, chorobná blaže­nost. Ono samo je přes veškerou péči rodičů jensirotečkem, poněvadž nemá sourozenců, je osamo­ceným květem, rozkvetlým mezi příkrými stěnamivysokých hor, je osamělou srnkou ve zlaté, měkkékleci. A rodiče mají s ním více starostí než radostí.Na stromě národa jsou takové větve s jediným kvě­tem znamením pozvolného vymírání. Nevěř lidem,kteří říkají, že se jedno dítě lépe vychová, než vícejich. Nestarejme se, mylidé, tolik o zítřek!Konejmejen dnes, co nám povinnost káže, a ostatní ponech­me moudrému řízení Božímu.

Podívej se, tatínek a já jsme vstupovali do novéhodomova mnohem skromněji, než jdete vy dnes. Pro­žívali jsme zlé časy. A hle! Z našeho hnízdečka vy­letí čtyřizdravé děti. Ty odlétáš první. Nebojím seo tebe! Vím, že teplo domova, které si s sebou od­nášíš, se rozhostí i v tvém domě, jak do něho vkro­číš. A také ti důvěřuji, že nedopustíš, aby se toovzduší pokazilo.“

U Lazovských žili vždy prostě, bez citových scén.Měli se rádi, ale neříkali si to.

152

Nyní však, když Věra stála na prahu nového ži­vota, srdce ji donutilo, že své city projevila zvlášt­ním způsobem.

Poklekla před matkou a poprosila o požehnání,jako činívaly děti v dřívějších dobách:

»„Maminečkomoje, požehnej mi“Paní Lazovská se sklonila a znamenajíc Čelo, ústa

a prsa své nejstarší křížem, pronášela hlasem, pře­rývaným slzami: „Požehnání všemohoucího BohaOtce i Syna 1 Ducha svatého sestup na tebe a zů­stávej s tebou dále! Amen.“ —

Profesor Lazovský v té době hovořil se svým ze­těm. Oba muži si hleděli do očí:

„Synu můj, svěřujiŽivotsvé dcery tvým čestnýmmužným rukám. Chraň ji, jako jsme ji až dosudchránili my! Nejen tělo, ale 1 duši. Věra je Čisté,moudré a samostatně smýšlející děvče.Budeti ideál­ní družkou Života, jestliže nyní, v první době, sámničím soulad neporušíš. Neměj mi za zlé moji radu.V této chvíli k tobě mluví místo otce zkušený lékařa psycholog. Vím dobře, že símě neštěstí a manžel­ského rozvratu bývá zaseto hned v prvních dnechlíbánek. Nechciti dávat pokyny. Tvůj vlastní jemno­cit a takt najde správnou cestu. Jen jedinou prosbuk tobě mám. Jednej s tou čistou dívkou tak, jak bysis přál, aby jednou s tvou dcerou jednal, kdo si jivezme za ženu ...“

„Děkuji vám;““ odvětil doktor Mráz. „„Nezapo­menu nikdy na tuto radu. Chvála Bohu, vyrostljsem ve zdravém ovzduší u své matky a u sester.Naučil jsem se ženu ctít a jsem šťasten, Že jsem

I53

v dnešním zkaženém světě nalezl tak čistou družkuživota. S Boží pomocí si ji chci takovou zachovatpro sebe i pro svojeděti.. .“

A dva opravdoví mužové si pevně stiskli ruku.

*

Čas poručil, novomanželé se zvedli k odchodu.Věra ještě jednou objala milený domov pohledemplným něhy. V duchu děkovala za všecku lásku,které se jí v něm dostalo, za vzdělání, za víru, kteroují rodiče vštípili do duše. Citila, že by měla děkovatještězamnoho...ale...pod oknynetrpělivěhrčelmotor auta. Ještě několik polibků, poslední objetía novomanželé odcházeli do moderního Babylonu,kde na ně čekal tichý domek Nazaretský.

OBSAH

ÚvodemPředmluvaRozloučení s panenkouKoukol mezi pšenicíModerní matkaMaminka.... .Už přijde Ježíšek...!PolibekPomluva „.Nedobře volené povoláníUmění žítiSamostatná ženaNervosníMylné názory .Vlastenecký večerMarie se uzdravujePokušeníZkáza .Z Lidčina deníkuRozum vítězíTeta Helena píše své švagrovéTajemství životaVýlet a výletFilmová hvězdaNa plovárněOsaměláPovolání........S Bohem, krásná dívčí léta!

Str.

II1620242734404550

62

7077849398

I04IIIIISI23128

I34138144148

Magyar Katolikus Lexikon > G > Gerely

Gerely (1892-ig Geiduschek) Józsa Jolán (Bp., 1882): polgári iskolai tanár. - Tanító1,1904: polg. isk. számtan-mértan tanári okl-et szerzett a bpi angolkisasszonyoknál.1903-10: tanító a bpi el., 1911-24: a polg. isk-ban. Nyugdíjasként a bpi szoc. nóvérekházában élt. Szak- és napilapokba fóként tanůgy1 cikkeket írt. Az 1910/20-as évekbenfóként ford. 1930-44: írta kat. szellemů leányregényeit s a leányifj-nak szántped-ónnevelési témájů kv-eit. E témakorókben az egyik legnépszerůbb - s a korabelikat. leánynev. szakemberei által elismert és osztonzótt - hazai írónó. Kůlf. lelkikv-eketis leford., maradandó értéků Selma Lagerlof reg-einek ford-a. - M: Kis képes biblia.I-II. o. Bp., 1898. - Vezérkv.a bibliák tanitásához. Uo., 1899. - Kis képes biblia. II-VI.o.Uo.,1900.| Szert-tan.Uo.,1902.| Szert-tankózépisk-kszámára.Uo.,1902.Szert-tan polg. isk-k sz. Uo., 1902. - Biblia polg. isk. sz. Uo., 1903. - Bpi biblia I-II. o.Uo., 1909. - A vt. kirnó. Írta D. L. Coloma. Ford. Uo., 1909. (Családi regénytár 53-54.)- Boy. Irta uó. Ford. Uo., 1911. (uaz 63-64.) - G.k. biblia I-II. o. Uo., 1915. - Ó tudjamiért. Irta Elinor Glyn. Ford. 1-2. kot. Uo., 1917. - Henriette szerelme. Írta FrancoisCoppée. Ford. Uo., 1918. - Csampó láma zarándokůtja. Írta Sven Hedin. Ford. Uo.,1922. - Csampó láma a nomádok fóldjén. Irta uó. Ford. Uo., 1923. - A számkivetett.Írta Selma Lagerlof. Ford. Uo., 1922. - Jeruzsálem. Írta uó. Ford. 1-2. kot. Uo., 1927.­Mártika, a kis kereszthordozó. Rákospalota, 1930. - A mai leányok útja. Bp., 1932.(Ném-ůl: Wege d. Mádchen. Ford. K. V. Mánássy. Paderborn, 1934) - Egy élet egylélekért. Bp., 1933. - A můvelt leány. Uo., 1933. - Add nekem a szivedet. Uo., 1934. ­Egy „kis lélek" a „kis osvényen" Filippetto Mária lete 1912-1927. Ford.Rákospalota, 1934. - Hivatás v. robot. A dolgozó leány. Bp., 1934. - Lelki harc. Irta L.Scupoli. Ford. Rákospalota, 1934. (Lelki kultúra kv-ei 1.) - Szúz Mária és a szíve. ÍrtaE.M.Valori.Ford.Uo.,1935.(Lelkiéletkiskv-ei15.)| Kivagvok?Bp.,1936.(Ném-ůl:Werbinich?Ford.K.V.Máriássy.Paderborn,1937)| Elmélkedésekazevang-ról. 1-3. kót. Írta Beaudenom. Ford. Bp., 1936. - Gyermekeink boldogságárólvan szó! Rákospalota, 1937. (Lelkiélet kis kv-ei 25.) - Ha tudnáď... Bp., 1938. - Margitanya. Szt Margitról nev. Mária anya, a Mária Reparatrix szerzetestársaság tagja1867-1932. Ford. Uo., 1938. - A bocsánatos bůn. Irta A. Beltrami. Ford. Rákospalota,1939.(Lelkiéletkiskv-e132.)| SzťzMárianyomában.Uo.,1939.(uaz34.)Onátadás. Írta J. Schrijvers. Ford. Uo., 1940. (Lelki kultúra kv-ei 11.) - Isten vésójealatt. Janssen Arnold, a steyli missziós můvek alapítója. Írta S. Kasbauer. Ford. Kószeg,1941. - Életiink a sztmise tiikrében. Rákospalota, 1941. (Lelkiélet kis kv-ei 36.) - Majdha asszony leszek... Levélreg. Bp., 1943. - A Szúzanya hív tégeď. Rákospalota, 1944.­Egy m. nagyasszony. Szentkereszty Janka brnó élete. - Betůjegye: G. J. (Egyh. Kózl.1910). 88

M. kózalkalmazotti alm. Bp., 1938:150. - Gulyás 1956:555. - Gulyás X:708.

Gerely (1892-ig Geiduschek) József (Bp., 1871. júl. 22.-Bp., 1915. szept. 16.): pap,minisztériumi elóadó. - G. Józsa Jolán bátyja. A teol-t Bécsben végezte. 1894. II. 17:esztergomi egyhm-s pappá szent., Bpen hittanár. 1898: Esterházy Móric gr. családjánálneveló, 1906: a fóreálisk. hittanára. 1912: gr. Zichy János kultuszmin. alatt a VKMreferense, 1913: múz. és kvtári másodelóadó. 1902. VIII. 19-tól haláláig szerk. azEgyh. Kózlónyt. 1906: magához váltotta a Magyar Szemlét, VII. 4-ig szerk., ekkoreladta. 1908-ig a kerszoc. Új Lap napilap fószerk-je. 1907: a Kat. Sajtóegyesiůletalapítófótitkára.— Fm:Sion.Topográfiaitanulm.arégiJeruzsálemról.Bp.,1895.(Klny. Hittud. Folyóir.) - Kis képes biblia vagyis az idvósség tórt. Az el. isk. 1-2. és3-5. o. számára. Uo., 1896. Ném., tót, vend nyelven is sok kiad-ban. - Bibliai lex. 1.kót.Uo.,1897.-AMiatyánkkv-e.Uo.,1902.— R.K.szertartástan.Népisk.(polg.,képzók) sz. Uo., 1902. - Anthelme, Paul: A lelkiismeret. Dráma 5 fv. Ford. Uo., 1903.­

A kat. sajtó úgye. Uo., 1908. - A kat. sajtópártolás orsz. szervezete. Uo., 1908. Akatechézis az apostolok idejében. H.n., 1910. -1896. I-XII: az egri Tanitsatok fómunk.,1902. VII-1906: az Egyházi Koózlónyfel. szerk-je. - Betůjegye1 az Egyh. Kózl-ben: £;G.; LY; ly; 88

Egyh.Kózl.1913:1/2.sz.(Arck.);1915:38.sz.(HivatalJózsef)© GulyásX:710.Viczián 1995:170.