Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Kníže VáclavAuthor(s): JIŘÍ HOŠNASource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 106, Čís. 2 (1983), pp. 70-78Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23464607 .

Accessed: 15/06/2014 17:39

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Kníže Václav

JIŘÍ HOSNA (PRAHA)

Je příznačné pro panovníky raného středověku, že brzy po své smrti do

stávají od autorů literárních děl přívlastky veliký, nebo dokonce i svatý. Je tak nazýván obnovitel císařského titulu na západě Karel Veliký i dal ší „renovator imperii" Ota I.1 Stejně jsou označováni polský Boleslav Chrabrý či anglický král Alfréd. Atributu svatý dosahuje náš kníže Václav, uherský král Štěpán, norský král Ólaf, kijevský kníže Vladimír a další

panovníci, biskupové a opati raného středověku. Svatý a veliký splývají jako synonyma v jediném významu: vytyčit a zdůraznit zásluhy těchto

jedinců o raně feudální stát.

V legendách a kronikách před námi defilují lidé, kteří stáli u zrodu českého státu, jeho ideologické nadstavby i u formování vědomí české národní pospolitosti. Kníže Václav je bezesporu onou ,,velikou" posta vou našich ranných dějin. Je jí nejenom svou skutečnou vladařskou čin ností, ale především svým významem světce a národního héroa, který v průběhu staletí zastínil jeho skutečný fyzický život. Tvořící se český národ a stát mohl zidealizovanou postavou knížete Václava přispět do

tehdejší evropské křesťanské civilizace svým závažným podílem. Václa vovo jméno nabývá v cizině proslulosti a mladému českému státu zvy šuje prestiž rovnocenného partnera mezi ostatními feudálními státy.

Václavova postava v literárním zobrazení středověkých autorů i v hod nocení moderních historiků vyrůstá ze schématu otce středověkého filo zofického myšlení Augustina Aurelia o protikladu mezi říší duchovní a říší pozemskou. Správný panovník měl však tento protiklad zharmo

nizovat v duchu Augustinovy teze „Kralovati jest sloužiti Bohu". Nezna mená to snad, že by novověcí badatelé vykládali historii nebo Václavovu osobnost z augustinských pozic, ale chci tím pouze upozornit na speci fický způsob zobrazování osobnosti ve středověké literatuře, z jehož zaje tí se při synchronním i diachronním hodnocení Václava nedokázala moderní historická věda vymanit. Literární věda pak v duchu Jakub cových a Vlčkových faktografických přístupů ke staršímu obdo bí dějin české literatury stála v těsné blízkosti tohoto pojetí.

Ve Václavově literárním portrétu se příkře střetávají dvě tváře. Tvář světce — mučedníka pro víru Kristovu — a tvář středověkého vládce. Ve smyslu uvedeného augustinského protikladu to znamená sladit zdán livě navzájem neslučitelné protivy. Neboť právě proto, že Václav, chá pající svůj knížecí úřad jako službu Bohu, je dovedl sladit, byl světcem. Úsilí autorů překonat toto dilema dává Václavovu portrétu typické na

pětí, v němž dochází ke konfrontaci ideálu se skutečnou panovnickou praxí.

Neméně zajímavý a dynamický Václavův obraz vytvářejí i novodobí badatelé 19. a 20. století. V jejich hodnocení knížete Václava vítězí vždy

1 Srov. Václav Chaloupecký, Kníže svatý Václav, Praha 1947, str. 9 nebo týž v Dějinách lidstva lil, Praha 1937, str. 409.

70

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

KNÍŽE VÁCLAV

jedna z jeho tváří. Buď je „očišťován" od nepravdivých „výmyslů" cír kevních středověkých autorů, nebo naopak ostře odsuzují jim nepocho pitelné mnišské záliby, nedůstojné vládce, či se pouští do hypotetických úvah o politických motivech událostí, které legendisté zaznamenávají.2 Moderní historik se ocitl jakoby v začarovaném kruhu středověkého křes ťanského filozofického myšlení, které ho svádí analyzovat je pro po třeby vědy. Nevolí však způsob vycházející z tvůrčích principů středo věké literatury, nýbrž se sna?í najít v uměleckém obraze legend zrnka

historických pravd, nebo dokonce i náznaky politických koncepcí. Je sice jisté, že legendy o knížeti Václavovi odrážejí skutečnost doby, v níž

byly napsány, nesledují ale cíl podat historii, nýbrž vzor, ideál světce, vhodný následování. Legenda má k historicky cennému dokladu právě tak daleko jako pověst k historii.3 Je tedy vůbec možné postihnout sku tečného knížete Václava v jeho povahových rysech, činech a jednání?

Dosavadní postupy, vycházející z iniciativy historiků, se zdají mluvit

proti. Byli nuceni kromě několika náhodných zmínek v zahraničních

kronikářských zprávách4 opírat se o staroslověnské a latinské legendy o knížeti Václavovi. Posuzovali je však pouze jako historický pramen, z něhož lze buď některé údaje přijmout jako věrohodné či na základě

jejich rozboru a srovnávání dospět k určité hypotéze, nebo je hodnotit

jako svědectví doby, v níž vznikly.5 Ani práce Oldřicha Králíka, tře baže v nich zdůrazňoval literární charakter legendistických zpráv, nedo

kázaly překročit hranice důkladného sice, leč přece jen málo efektivního

polemizování, zaměřeného převážně na datační a filiační spory.6) V sou časné historické i literárně historické literatuře není již vcelku pochyb ností o tom, že legendy jsou specifickým literárním žánrem českého středověkého písemnictví, ale dosud nebyly učiněny konkrétní kroky pokusit se o výklad václavských legend, a tím i Václavovy osobnosti, z tohoto zorného úhlu.

Zobrazení panovníka ve středověké literatuře se řídilo obsahovými a formálními prostředky, sahajícími hluboko do minulosti a. transformo vanými postupně antikou v topos ideálního vládce. Již zde se začalo

uskutečňovat střetávání původně náboženských představ o funkci pa novníka s drsnou bojovnickou praxí. Křesťanství pak ústy Isidora ze Sevilly' získává prostor pro ideál svého hrdiny: „Hrdinové jsou totiž na zýváni muži, kteří jsou hodni nebe kvůli své moudrosti a statečnosti."7 Tento postulát mohl jistě platit pro rytíře Karla Velikého, znamenal však málo u hrdiny, který si získal svým životem a mučednickou smrtí

2 Svou koncepci v hodnoceni Václavovy osobnosti prozrazují některé práce již sa

motným názvem, např. Josef Kalousek, Obrana knížete Václava Svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, Praha 1901.

3 Srov. Ludwig Z ô p f, Das Heiligen-Leben im 10. Jahrhundert, Lipsko a Berlín 1908, str. 62.

4 Především u Widukinda, ve Fuldských análech aj. 5 Sov. např. Rudolf Turek, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963, str. 166, Zdeněk

Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1975, str. 95. 5 Např. v Labyrintu dávných dějin českých, Praha 1970, str. 39—80 nebo v Nejstar

ším rodokmenu české literatury, Praha 1972, či v posmrtně vydané práci Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976.

7 Srov. Ernst Robert Curtius, Europáische Literatur und lateinisches Mittelalter, Bern 1948, str. 174—188.

71

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

JIŘÍ HOSNA

přívlastek svatý. Světec představuje rovněž hrdinu — vzor.8 Církev od něho očekávala daleko víc než od ideálního vládce, třebaže oba mají reprezentovat typ dokonalého křesťana. Ideál církve — světec — musel

splňovat především náročný asketický život. Asketické či mnišské rysy, jak je lapidárně nebo barvitě zachycují ve Václavově povaze autoři le

gend byly každému světci možno říci predestinovány. Nelze z toho ovšem vyvozovat, že to byla vždy pouhá literární šablona, podle níž středověcí autoři pracovali mechanicky, čili neznamená to, že by jednotlivci ne mohli v minulosti podobné činy vykonat, a může jimi prosvítat i jejich skutečná individualita. Totéž platí také o obrazu hrdiny světské epiky. Václavův portrét v legendách vyrůstá tedy na starobylém protikladu ná boženské a světské charakteristiky vládce, který byl vystupňován až na samu hranici své realizace ve spojení s křesťanským ideálem světce, za loženém na augustinském rozporu říše světla a tmy, jehož původ sahá až k orientálním mýtům.

Základní topos „fortitudo et sapientia" (statečnost a moudrost), jehož formování začíná pro evropskou literární tradici v Homérově Iliadě,9 již sám o sobě obsahuje dialektický protiklad v povaze hrdiny mezi étosem bojovníka a rozvážného muže. Není však pevným neměnným útva rem, ale prodělal od antiky do středověku v obou svých složkách i v je jich vzájemném vztahu dlouhý a složitý vývoj. Zvláště motiv moudrosti

prokázal značnou schopnost zahrnout v sobě významové posunuté pojmy od rozvážné rady v kruhu mykénských válečníků až po učené a umělec ké záliby vládců císařského Říma.10 Moudrost, vzdělání a smysl pro kul turní činnost charakterizují i postavu knížete Václava v legendárním zpracování. Navíc tato složka chvály vládce v některých svých moti vech přibírá k antickému základu nové rysy, které můžeme označit jako asketické. Topos „statečnosti a moudrosti" zde prochází určitými změ nami. Nemůžeme totiž v některých případech dost dobře od sebe oddělit

rysy panovníka a vlastnosti světce. První staroslověnská legenda spojuje Václavovo vzdělání s líčením jeho zbožného způsobu života: „A Bůh dal knížeti Václavovi milost velikou. A tak počal rozumět latinským kni hám jako dobrý biskup nebo kněz. A kdykoli je vzal, i řecké knihy nebo slovanské, četl zřetelně bez chyby. Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž — víru naplňuje — všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval a jednal podle naučení evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všecko dobré činil v životě svém."11 Václavova moudrost je zde vyjádřena v jeho schopnosti „vyznat se v knihách".

Nejstarší latinská legenda Crescente fide mluví o Václavově touze po vzdělání a podává konkrétní obraz výuky mladého knížete na hradě Budči: „Jeho otec ... poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam

8 Srov. tamtéž. 9 Srov. tamtéž. 10 Srov. tamtéž. 11 Emilie Bláhová, Václav K o n z a 1, Staroslověnské legendy (eského původu,

Praha 1976, str. 69. Zde i poznámky k dataci, str. 56—60.

72

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

KNtZE VÁCLAV

cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen."12 Potom legendista zaznamenává smrt Václavova otce Vratislava a začíná nové období ve Václavově životě, jeho volbu za knížete a nastolení. Charakterizuje přitom Václava jako moudrého a spravedlivého vládce a spojuje tyto vlastnosti s jeho „dob rým vychováním": „Tenkrát svrchu řečený mladíček, i když již byl v hod nosti knížecí, nijak nezapřel svého dobrého vychování. Byl totiž věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý."13 Vlastnost spravedli vého knížete rozvádí ihned konkrétními činy: „A když ihtěli jeho soud cové někoho odsoudit k smrti, hned si bral nějakou záminku a odcházel ze soudu, jsa pamětliv toho, co je řečeno v evangeliu (Luk. 6, 37): ,Ne suďte a nebudete souzeni.' Rovněž boural vězení a pozutínal všecky šibenice."14 Pak následuje popis Václavova křesťanského způsobu života s výrazným celkem tzv. šesti skutků křesťanského milosrdenství: „Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov i utěšite lem raněných; hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval

svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, hosty a cizince vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům uctivě přisluhoval, zblou dilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval také pokoru, trpělivost, mírnost a především lásku."15 V závěru Václavovy charakteristiky v sou vislosti s jeho vstupem na knížecí stolec se autor legendy vrací opět k jeho panovnické funkci: „Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal. Své vojsko vybavoval nejenom zbraněmi, ale i nejlepším oděvem."16

K jádru panovnické důstojnosti představované moudrostí, přistupují tedy postupně vlastnosti, které jsou s ní ve zjevném rozporu. Tvoří sou rodý celek spíše s projevy křesťanského milosrdenství. V souladu s ni mi popírá autor v raném středověku běžný kořistnický výkon knížecí vlády, ačkoliv zároveň doplňuje Václavovu charakteristiku výrazným re

alistickým činem raně feudálních vládců — péčí o družinu. Vcelku však u Václava převládají vlastnosti napodobující „činý život církevní"17, které vrcholí v asketickém způsobu života: „Ale také v postním čase putoval do kostelů od města k městu po strmých stezkách pěšky a bos, takže se dokonce v jeho šlépějích objevovala krev. Na těle oblečen drsnou žíněnou košilí a přes ni ozdoben královským rouchem bez ustání vzdával díky jedinému Bohu."18 Tyto zbožné skutky uzavírají svérázné pracovní úkony, Václavova vlastnoruční příprava hostií a vína pro bohoslužbu.

K vlastnostem světce patřilo také předvídání budoucnosti. Legendista

12 Oldřich Králík, Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, str. 30.

Všechny citáty z originálů legend psaných latinsky jsou uváděny v českých překla dech. K dataci Crescente srov. Jaroslav Ludvíkovský, Latinské legendy českého

středověku, SPFFBU E 18—19 (1973—1974), str. 280, a zatím poslední příspěvek k této

problematice v práci Dušana T ř e š t í k a, Počátky Přemyslovců, Praha 1981. 13 Nejstarší legendy přemyslovských Čech (dále jen už Nejstarší legendy), str. 30.

—Dobrým vychováním se tu rozumí osvojení principů křesťanské morálky. Český pře klad ovšem nevystihuje dost výrazně jednotu i vnitřní napětí dvou stránek Václavovy

predestinace: „permanens in principátu minime discessit a disciplina." Fontes rerum

Bohemicarum I, Praha 1873, str. 183. 11 Nejstarší legendy, str. 30. 15 Tamtéž. 16 Tamtéž. 17 Srov. Nejstarší legendy, str. 30—31. a Nejstarší legendy, str. 31.

73

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

JIKi HOŠNA

pomocí tohoto topu ve Václavově charakteristice načrtává ve zkratce Ludmilinu mučednickou smrt. Zároveň ji používá jako gradační motiv v obraze Václavova úsilí na cestě ke svatosti. Ludmilina smrt je totiž uváděna do přímé souvislosti s replikou Drahomíry a jejích rádců: „Co uiděláme? Vždyť měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!" I poslala ony neblahé muže se záští ke své tchyni, pře blažené stařeně jménem Ludmila, aby ji zavraždili.19 Následuje oloupení a vyhnání mnoha kněží a omezování Václava v jeho duchovním vzdě lání. I když připustíme, že toto místo se vyskytuje v hagiografické lite ratuře téměř od samého jejího počátku, ve Václavově životě je organic kou složkou, zapojenou do protikladu mezi požadavky světa pozemského a nebeského. Autorovi dává tento protiklad možnost Václavovu postavu výrazně individualizovat: „Když však dospěl v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru i zatvrzelost srdce, řka: ,Proč jste mi bránili učit se zákonu mého Pána Boha a sloužit jemu jedinému? Ale byl-li jsem dosud ve vaší mocL od této chvíle vypovídám vám po slušnost a chci sloužit Bohu.'"20 Kníže Václav v podobných scénách21

vystupuje z neosobní abstraktní monotónnosti literárního kánonu, po žadovaného pro životopis světce,22 a je zobrazován jako skutečný kníže raně feudálních Čech. Neboť ani v portrétu dokonalého křesťanského vládce nesměly chybět projevy křesťanského způsobu života. Tvoří páteř kladných charakteristik Kosmových knížat a zvláštní odlesk, na nepo dobný světecké svatozáři, zahaluje i postavu Karla Velikého v rolandov ském eposu.

Václavovo skutečné převzetí panovnické moci chápe autor legendy Crescente jako nový rozkvět křesťanské víry v Čechách. Václav pečuje o kněze a kleriky. Ti se obdivují jeho učenosti. Znovu zde zaznívá starý požadavek topu moudrosti společně s povinnostmi křesťanského vládce časně středověké církve. Autor nato hned dokresluje zatím převažující složku moudrosti i starým bojovnickým étosem vládce: „Též v jeho mysli třpytil se jas vzácné perly a Pán ráčil mu udělit tak významnou milost, že i z bitev vycházel vítězně."23 Dominující postavení složky sva

tosti, která napojila starobylý motiv moudrosti vládce novým křesťan

ským obsahem, prozrazuje však v okamžitě navazující souhrnné zkratce

Václavovy osobnosti: „Byl ui'ostlé postavy a těla tak cudného, že si vroucně přál prožít život neženat."24 V následujícím líčení tvrdého za cházení s těmi, kteří se nechtěli zřeknout pohanských zvyklostí, se od ráží skutečná krutá vládní praxe knížecí moci, která se ocitá opět v roz

poru s obrazem Václava člověka mírného a plného lásky. Středověký názor, že panovník zodpovídá Bohu za spásu svých poddaných, vyslovuje autor v jeho všední, teologickými formulacemi nezakryté podobě.

Na první pohled mechanicky řazené Václavovy ctnosti ukazují tudíž

19 Tamtéž. 20 Tamtéž, str. 31—32. 21 Stačí připomenout skutečnostní motivy při donucování lidí ke křesťanskému způ

sobu života, rytířskou hru na hradě Boleslavově nebo pohotové jednání v bratrovražed ném jitru.

22 Zdůrazňuji ovšem, že z hlediska estetického vnímání dnešního čtenáře.

23 Nejstarší legendy, str. 32. 24 Tamtéž, str. 32.

74

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

KNlŽE VÁCLAV

k jedinému cíli, zobrazit knížete Václava svatého v hranicích starobylého panovnického topu „statečnosti a moudrosti", přetvořeného podle poža davků křesťanské morálky. Tato snaha je však viditelně narušována ideou žánru. Legenda měla zobrazovat život světce, v němž by posluchač či čte nář nacházel svůj duchovní vzor. Rozpor mezi pojetím světce a panovníka nabýval daleko ostřejšího vyhrocení než protiklad mezi statečností a moudrostí. Šlo v podstatě o vztah dvou nesmiřitelných principů au

gustinské filozofie dějin lidstva: „říše nebeské" a „říše pozemské". Úsi lím teologů a právníků sladit křesťanskou ideologickou nadstavbu s mo censkou praxí panovníků jsou poznamenána dlouhá staletí středověkých dějin.25 U autora václavské legendy Crescente je tento myšlenkový ne soulad zvlášť patrný. Ideová funkce legendy nutí autora vyslovovat cha

rakteristiky, které jsou ve zřejmém rozporu s těmi, které uvedl předtím. Snaží se sice proto rozšiřovat především motiv moudrosti panovníka o vlastnosti světce, nebo dokonce tyto vlastnosti spojuje s představou ideálu bojovníka, ale tím vlastně prozrazuje svou nejistotu v řešení

problému. Portrét knížete Václava tím však získává specifické dvojpó lové napětí se silným individuálním zabarvením. Autor právě v okamži cích své rozpačitosti, jak sloučit obě Václavovy tváře do harmonického

celku, je ostře od sebe odlišuje. Knížete Václava tu spatřujeme v panov nickém postoji se všemi atributy raně středověkého vládce. Je náčelní kem družiny, o kterou se stará ve smyslu jejího patriarchálního rázu. Při výkonu vlády je rázný, zabezpečuje mladou církev ve své zemi, při čemž jeho povinnost pečovat o duše svých poddaných ilustruje legendista příkladem typickým pro raně feudální christianizační metody. Současně vložil autor do Václavovy charakteristiky všechny obvyklé projevy askeze a křesťanského způsobu života. Formálně mechanické, neuspořádané řazení Václavových vladařských a světeckých vlastností má však svůj vnitřní řád, vyvěrající ze zobrazovacích potřeb legendárního žánru: ne

opomenout nic, co by mohlo přispět k větší slávě nového světce.

Mantovský biskup G u m p o 1 d, autor o něco mladší legendy o sva tém Václavovi26, vyslovuje rozpor mezi světským a duchovním ideálem

již naprosto otevřeně a pokouší se jej i řešit: „Není se co diviti, že

dobrota mladičkého knížete, když se chopil práva v zemi, byla zevnitř

sevřena těžkými a rozličnými nesnázemi, poněvadž maje ze všeho nej více zření k věcem nebeským, rozhodl se v zbožném srdci, že ačkoli je

povinen pečovati o obecné dobro, nezpronevěří se přece přesladké po slušnosti k Bohu, k níž se hned od mladých let zavázal, i kdyby měl

pohrdnouti pozemským důstojenstvím. Obával se však, že by musil pykati za viny svěřeného lidu, kdyby neužíval zákona přiměřeného občanské

oblasti, leč nelámaje si dlouho hlavu těmito pochybami, velmi bystře zvolil pravou cestu tak, že ani neopomíjel toho, co měl konati v rámci

svých světských povinností, ani se pro příště nemusil strachovati, že

něco zanedbá pro bažení po věcech nebeských."27 Tuto teorii panovnické moci rozvádí ihned v praxi knížete Václava: ,,... sídle zkrátka v přívěti

25 Teologické i právnické spekulace měly většinou konkrétní politické motivace, jak tomu bylo např. v dobách bojů papežství s císařstvím.

26 Napsal ji na příkaz císaře Oty II. (973—983). 27 Nejstarší legendy, str. 39.

75

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

JIŘÍ HOSNA

vém a velmi skromném paláci, snažil se knížecím pokynem mírniti usta novení zákonů k obecnému prospěchu občanů i družiny. V rozsuzování byl obezřelý a hotov nad každým se smilovati, dával se snadno uprositi k prominutí trestu za nehodné viny provinilců a při soudním řízení mu

byl cizí všeliký způsob trestání; v soukromém styku byl prostý, vynikal čistotou mravů, neváhal s přísliby statků velmožům a stejně dbal i toho, aby byly plněny; před vznešenými však často dával přednost venkovské

sprostnosti chudých obyvatel a je si obliboval; osiřelým nahrazoval rodiče a hmotnou oporu a vždy se skvěl podivuhodným leskem laskavosti jakož to utěšitel a otcovský ochránce vyhnanců z vlasti. Ve všem počínání byl skromný a neobyčejný milovník trpělivosti, ve všech protivenstvích osudu byl opatrný a rozvážný, velmi štědře rozdílel jmění na potřeby plačící chudiny, vlídně konal skutky dobročinnosti a pokory, a jsa k sobě

zpravidla přísnější a k jiným všude shovívavější, štědrostí, útrpností, poučováním nevědomých a utvrzováním poučených zářil všem jako pří klad na věky."28

Třebaže autor vynaložil značné úsilí zachovat rovnováhu mezi obrazem Václava panovníka a Václava světce, přece ponenáhlu přesouvá tě žiště Václavovy charakteristiky ve prospěch ideálu hagiografie. Od vý chozí teorie kompromisního řešení, která není ničím jiným než obměnou známého topu zlaté střední cesty, se dostává Gumpold v závěru Václa

vovy charakteristiky podobně jako autor první staroslověnské legendy nebo autor Grestente opět k mechanickému výčtu asketických ctností. Asketické rysy potom rozvádí v konkrétních situacích: neodsuzoval k smrti, i když byl ortel zasloužený, zbořil všechny šibenice, přijímal kněze a pečoval o ně, dospěl k neobyčejnému pochopení písem svatých, navštěvoval a těšil slabé, pohřbíval mrtvé, jimž se spoluobčané neposta rali o pohřeb, neúčastnil se hodokvasů při obětech modlám, poučovalt pohany o víře křesťanské a káral jejich zatvrzelost s cílem dovést je ke Kristu, dodržoval posty, rozdával almužny, bos navštěvoval tajně se

svým panošem hradské kostely, až krev řinoucí se z jeho rozdrásaných útlých chodidel označovala jeho šlépěje, zasedal na trůn oblečen v nád herné roucho knížecí, ale vespod bylo jeho tělo rozdíráno drsnou ží něnou látkou, připravoval vlastníma rukama chléb a víno ke mši z úcty a lásky k oběti těla a krve Páně, předvídal budoucnost, pevně odolával naléhání příbuzných, kteří se ho snažili ve jménu veřejných potřeb odvrátit od zbožných předsevzetí.29 Jestliže autor legendy Crescente dosti ostře vyhraňuje obě části Václavova portrétu, Gumpold svým ré torským stylem tuto jejich protikladnost stírá a uměle slaďuje, takže se mu podaří přesvědčivěji posunout Václavův obraz k ideálu světce.

Gumpoldův postup je počátkem dlouhého vývoje starobylého panov nického topu „statečnosti a moudrosti", obohaceného o nový křesťanský obsah svatého knížete. Naznačuje cestu, jíž se mohli jeho následovníci řídit. Skutečně také další nejvýznamnější václavská legenda z 10. století, legenda tzv. Kristiána, vykresluje v mohutném kronikářsky pojatém vy právění Václavův portrét v duchu kompromisu, o nějž usiloval Gum

25 Tamtéž, str. 39—40, 29 Srov. Nejstarší legendy, str. 40—44.

76

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

KNÍŽE VÁCLAV

pold, i když jej přímo nevytýká jako on. Přesto však v některých mo tivech nechává Kristián zaznít realistickým prvkům, které na existující rozpor upozorňují, jako např. povinnost či spíše vládní nutnost knížete účastnil se pitek se svými družníky nebo konkretizace Václava vítěz ného vojevůdce v konfliktu s kouřimským knížetem.

Legendisté vrcholného středověku všechna „rušivá" témata v portrétu svatého knížete tlumí, nebo je přehodnocují podle dobového sociálně

politického cítění. Například velmi výrazný knížecí atribut ve Václa vově charakteristice — vítěz v bitvách — spojuje legenda Oriente iam soie30 s šířením víry křesťanské, jak to odpovídalo autorovým předsta vám o „svatém" boji proti pohanům, kterému církev dala své požehnání ústy papeže Urbana II. 27. listopadu 1095 v Clermontu. Druhá významná václavská legenda tohoto období Ut annuncietur sice opakuje tvrzení

legendy Crescente a Kristiánovy,31 že svatý Václav „byl v četných bitvách slavným vítězem", ale „přece se pohled jeho očí nikdy nepo skvrnil prolitím krve, ani svou pevnou pravicí hrotem zbraně nezasadil

žijícím nikdy rány", a znovu potom vysvětluje, že svatý Václav, „vychá

zeje do válek, nosil s sebou zbraně, ale že jich spíše užíval k obraně

svého života nebo k rytířskému vystupování než ke škodě či újmě svých

protivníků". A dodává, že tyto zbraně se uchovávají v komoře pražského kostela a v určitých dnech jsou na památku blaženého mučedníka

klérem a lidem uctivě pozdravovány. Václav je v obou gotických legen dách zobrazen jako rytíř, pro něhož jsou zbraně přirozeným atributem

a s nimiž je zpodobován i na nejstarších mincích a pečetích.

S teoreticky nejvyzrálejší koncepcí Václavovy světecké a vladařské

osobnosti se setkáváme i v tomto dílčím motivu v legendě Karlově. Karel IV. staví válečný konflikt svatého knížete s kouřimským vévodou

na augustinské antitezi mezi obyvateli „obce boží" a „obce pozemské".

Představuje svého oblíbeného světce na počátku srážky jako zákeřně

napadnutého panovníka. Nepřítel pustoší jeho knížectví, a proto Václav

vyráží bránit sobě svěřenou zemi a svůj lid. V duchu augustinského ideálu křesťanského vládce vzkazuje kouřimskému knížeti: „Když žá

dáš nad mým knížectvím vévoditi, což ti je toho potřeba, aby ti u boji zabiti byli, nad nimižto chceš pan-ovati? Jáť tvých lidí krve prolití ne

žádám; je-li ti se mnou boj libý, nade mnou nad samým zvítěze, panujž nade všemi mými. A pakliť já tě přemohu, ale ať tvoji pod mou moc

30 K dataci výše uváděné legendy Kristiánovy viz Jaroslav Ludvíkovský, La

tinské legendy českého středověku, str. 271. Naposledy se k této problematice vyslovil Dušan T ř e š t í k, Deset tezí o Kristiánově legendě, Folia historica Bohemica 2, Praha

1980 a Počátky Přemyslovců, Praha 1981. Poslední kritické vydání této legendy pořídil

Jaroslav Ludvíkovský vr. 1978. K dataci legendy Oriente srov. J. Ludvíkov

ský, Latinské legendy českého středověku, str. 285; ve své první recenzi vznikla tato

legenda po r. 1250. 31 Legenda Ut annucietur existuje rovněž ve dvou verzích. Jej! první podoba je starší

než Oriente I a vznikla asi mezi rokem 1170 a koncem 13. století. Srov. J. Ludvíkov

ský, Latinské legendy českého středověku, str. 284—285. Překlad podle Antonína

Podlahy, Vita sancii Wenceslai incipiens verbis „Ut annuncietur", Praha 1917, str.

29—30.

77

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

JIKI HOSNA

slušejí."32 Následuje známá scéna se zázračným viděním. Václav vítězí bez boje, ale nezabere soupeřovo panství, třebaže měl na to právo, pro pouští ho s napomenutím, aby měl na svém dosti, on sám, že jeho území nežádá. Odpovídá to plně smyslu augustinského pojetí panovnické vlády jako služby Bohu.

Způsob literárního zobrazení knížete Václava a jeho vývoj by si jistě zasluhovaly daleko podrobnější analýzy se zřetelem k ostatním václav

ským legendám i k jejich dalším ideově tematickým složkám, než bylo možné postihnout v tomto příspěvku. Šlo nám však v něm především o to, zamyslet se nad možnostmi nového pohledu na postavu knížete

Václava, který by vycházel z legend nikoli jako z historického pramene, nýbrž jako z literárního díla se specifickými zobrazovacími prostředky, podmíněnými sociálně politickými vazbami na skutečnost středověkého světa.

RËSUMË

Fíirst Wenzei

|ifii HOSNA

Der Autor versucht mit Hilfe der literaturgeschichtlichen Analyse des Topos

„jortitudo et sapientia" zu einer neuen Ansicht auf die mittelalterliche Wenzelshagio

graphie, vor alleni des 10. Jhs., zu gelangen. Von der sachlich realistischen Auffassung der Charakteristik des hi. Wenzels als eines vollkommenen christlichen Herrschers

in der ersten altslawischen Legende gelangen die Autoren der ersten lateinischen

Legenden sehr friih zum Problém, wie mit der Vorstellung des Herrschers als Heere

sanftihrers asketische ftir die Lebensweise eines Heiligen vorgeschriebene Normen in

Einklang zu bringen. Die LOsung finden wir bei Gumpold. Seine Nachfolger, vor

allem die Autoren der Wenzelslegenden des 13. u. 14. Jhs., gelangen zur vollen Syn thèse des Portrats „Herrscher und Heiliger". Den altertumlichen Topos der „Tapferkeit und Weisheit" fiillen sie mit einem neuen christlichen Inhalt.

32 Staročeský překlad podle vydání Jana Vilikovského, Próza z doby Karla IV.,

Praha 1948, str. 70. K dataci legendy srov. Jiří Spěváček, Karel IV., Praha 1979, str. 344—347.

78

This content downloaded from 91.229.229.212 on Sun, 15 Jun 2014 17:39:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions