Komunikace - text A5 · 3.3 Braillovo bodové písmo 18 3.4 Kompenzační pomůcky 18 3.4.1 Bílá...

Platnéřská 4, Praha 1- 1 -

Učební text pro Dívčí katolické střední školy

Komunikace nejen pro seniory

Blanka Kubátová

Dívčí katolická střední škola - 2 -

© Dívčí katolická střední škola, 2012© Blanka Kubátová, 2012

Vytiskla Tiskárna F&F, Praha 4

ISBN 978-80-87755-06-8


Obsah

1. Úvod do komunikace 5 1.1 Druhy komunikace 5 1.1.2 Verbální komunikace 5 1.1.3 Nonverbální (neverbální) komunikace 6 1.1.3.1 Druhy neverbální komunikace 6 1.1.4 Komunikace životním stylem 9 1.1.5 Zásady přímé komunikace 9 1.1.6 Znaky problematické komunikace 102. Augumentativní a alternativní komunikace 11 2.1 Makaton Margaret Walker 12 2.2 Piktogramy 12 2.3 Bliss Charlese Blisse 133. Komunikace s lidmi zrakově postiženými 15 3.1 Zásadypřikomunikacisezrakověpostiženým 15 3.2 Příkladypomocizrakověpostiženémuvurčitýchsituacích 16 3.3 Braillovobodovépísmo 18 3.4 Kompenzačnípomůcky 18 3.4.1 Bílá hůl 21 3.4.2 Digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem 22 3.4.4 Ozvučený mobilní telefon 22 3.4.5 Pichtův psací stroj 23 3.4.6 Hlásič hladiny do nádob 23 3.4.7 Digitální záznamník 24 3.4.8 Vodící pes 24 3.4.9 Kompenzační pomůcky pro volný čas 244. Komunikace se sluchově postiženými 26 4.1 Formydorozumívání 26 4.1.1 Komunikace běžnou řečí spojenou s odezíráním 26 4.1.2 Komunikace pomocí znakového jazyka 27 4.2 Zásadypřikomunikacisesluchověpostiženými 28 4.3 Kompenzačnípomůcky 29


4.3.1 Naslouchadlo 29 4.3.2 Český znakový jazyk 305. Komunikace s lidmi s pohybovým a jiným tělesným postižením 37 5.1 Zásadyprokomunikacistělesněpostiženými 376. Komunikace u člověka s demencí 39 6.1 Verbálníkomunikaceulidísdemencí 40 6.2 Neverbálníkomunikaceulidísdemencí 417. Komunikace se seniory 438. Příloha 45 8.1Hrynaprocvičeníkomunikace 45 8.1.1 Haptika 45 8.1.2 Proxemika 46


1.Úvoddokomunikace

Komunikace je proces vzájemného dorozumívání a sdělování. Jedná se přede-vším o přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.

Komunikace mezi lidmi je nezbytnou součástí každodenního života člověka. Lidé mají potřebu komunikace, komunikují s okolím už od svého narození.

Kromě určitých typů postižení mluví člověk již od raného dětství.Pod pojmem komunikace, si většinou každý představí nějaký rozhovor. To

není ale jediný způsob komunikace. Komunikujeme i pomocí mimiky, gest, ko-munikujeme i třeba s počítačem, nebo přijímáme informace z televize, rádia. To všechno můžeme zahrnout pod pojem komunikace.

Je vědecky prozkoumáno, že asi jen 7 % informací, které získáváme při komu-nikaci, poskytují slova, 38 % získáváme z tónu a barvy hlasu a 55 % z řeči lidského těla. Znamená to tedy, že většina našich informací nepochází ze slovního projevu. To, co přijímáme „verbálním kanálem“ jsou jen holá fakta. „Neverbálním kaná-lem“ se k nám dostává to, co verbálně nelze úplně sdělit tzv. mezitóny, postoje, nálady, skutečné pocity.

Komunikace ovšem není vždy jen pozitivní a přínosná, má i své negativní projevy. Mezi takové projevy patří například pomluvy, fámy, lhaní, manipulace, agresivita, dezinformace.

Důležité není jen to, co říkáme, ale i to, jak to říkáme. Pro úspěšnou komuni-kaci se potřebujeme umět vžít do ostatních lidí a získat si jejich důvěru.

1.1 Druhy komunikace1.1.2 Verbální komunikace

Patří mezi nejčastější prostředky mezilidské komunikace. Na jejím vzniku se podílí ústrojí sluchové, hlasové a artikulační. Verbální komunikací se rozumí vyjadřování pomocí slov prostřednictvím příslušného jazyka. V širším pojetí se do verbální komunikace zařazuje komunikace ústní i písemná, přímá nebo zpro-středkovaná či živá nebo reprodukovaná.


Druhy verbální komunikace:• Formální komunikace – je obvykle plánována, má stanoveny specifické cíle

a bývá realizována jako neveřejná záležitost. Příkladem může být například přijímací pohovor, zkoušení.

• Neformální komunikace – vyskytuje se mnohem častěji než formální komu-nikace, je nenáročná na přípravu. Příkladem může být běžné povídání mezi lidmi.

• Písemná komunikace – je zprostředkována písemnou formou ve formě ruko-pisu, strojopisu nebo na počítači. Písemná komunikace vyžaduje zřetelnost, úplnost, stručnost, správnost a zdvořilost.Písemná komunikace zahrnuje korespondenci (úřední dopis, osobní a spole-

čenský dopis, životopis a motivační dopis, e-mail, SMS a MMS zprávy), vizitky, odborné publikace.

1.1.3 Nonverbální (neverbální) komunikaceJe fylogeneticky starší než verbální komunikace. Používá se nevědomě a je

tím pádem hůře kontrolovatelná. Vyjadřuje se ke vztahům, co člověk cítí a pro-žívá. Může fungovat jako samostatný komunikační kanál bez ohledu na verbální stránku komunikace. Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, jak svého partnera a infor-mace o vlastních emocích, napětí a rozpoložení.

1.1.3.1 Druhy neverbální komunikace1. Mimika – je komunikace vyjádřená výrazem obličeje.

Na obličeji se jedná o oblast:- obočí a čela,- očí a víček,- dolní části obličeje,- nos,- ústa.

Mimikou můžeme vyjádřit pocity štěstí x neštěstí; radost x smutek; spokoje-nost x nespokojenost; klid x rozčilení; strach x pocit jistoty.

Výraz obličeje je nejdůležitějším zdrojem informací. Informuje o aktuálním stavu člověka, zejména o emočním (tj. citovém) stavu člověka.

2. Gestika – je komunikace vyjádřená pohybem rukou. Gesta často dodávají důraz mluvenému sdělení. Lidé s přibývajícím věkem redukují nejen verbální


komunikace ale i gesta. Např. když lže malé dítě, většinou si zakrývá pusu rukou. To proto, aby jako zadrželo tu lež. Toto gesto se s věkem neztrácí, pouze se mění. Dospělí dovedou gesto zadržet. Třeba ruka dojde až k obličeji a člověk se chytne za ucho, nebo se člověk podrbe na nosu. Nebo má člověk jen takový tik v ruce.

Při běžné komunikaci působí velmi důvěryhodně otevřené ruce. Tento člověk působí na nás otevřeně, že s námi mluví čestně a přímo. Schovávající dlaně něco skrývají. Držení se za prsty (hraní si s nimi) označují bezmocnost člověka. Je vyvedený z míry, ztratil oporu i slovní argumenty. Třením konečků prstů se pro-jevuje strach z hádky. Nejjistější pro to, aby si druhý člověk nemohl dotvářet naše myšlenky podle gestikulace rukou je dát ruce do kapes. Takový postoj není ani positivní, ani negativní. Ruce v kapsách vytvářejí dobrou bariéru. Ruce v zadních kapsách u kalhot vyjadřují povýšenost člověka, že je člověk nad věcí. Ruce v bok označují vyzývavý postoj. Třeba jako postoj na souboj.

Rozeznáváme gesta:• ilustrační – doprovázejí řeč;• sémantická – významová, přímo tlumočí slova nebo fráze;• akustická – informace je přenášená zvukem;• adaptéry – uspokojují nějakou potřebu.

3. Haptika je komunikace prostřednictvím hmatu. Jedná se o způsob sdělení, které se tlumočí bezprostředním tělesným kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě). Haptiku častěji používají děti, ženy, přátelé. Dotyk je zvlášť významný pro děti a staré lidi. Přináší pocit blízkosti druhého člověka, něhu, zklidnění, zlepšuje spánkový rytmus.

Nejčastěji se druhých lidí dotýkáme na:• hlavě,• ramenou,• pažích,• rukou.

Vztah člověka k nám se dá poznat i podle podáváni rukou. Upřímné podání rukou je prostě tak nějak přiměřeně stisknout ruku druhému, podat mu ji tak normálně. Podáváme celou ruku, nejen prsty. Intenzita stisku má být střední (ne „leklá ryba“, ani „svěrák“). Pevný stisk je považován za známku jistoty, spolehli-vosti. Příliš pevný a silný stisk je známkou agrese. Stisk by neměl trvat déle než 5 sekund („těší mě“), kratší je chápán jako projev nezájmu, delší jako dotěrnost nebo zájem. Vlhká a studená dlaň je nepříjemná, vyjadřuje napětí, úzkost. Při po-dání ruky je druhá ruka volně podél těla. Podávání ruky je doprovázeno pohledem do očí, mimikou, gesty, postojem těla, akustickými projevy.


4. Proxemika – je komunikace vyjádřená vymezeným prostorem, který komuni-kující při rozmluvě používají. Jde o sdělování informací prostřednictvím přiblížení a oddálení. Máme 4 hlavní rozměry osobního prostoru:• intimní – od pokožky těla do 15–30 cm. Je určena pro lidi, se kterými jsme

v intimním vztahu (děti, partneři, milenci, ...). Pouštíme sem pouze lidi, se kterými se cítíme bezpečně, neočekáváme ohrožení. Člověk je při narušení intimní zóny ve střehu, necítí se dobře. Intimní zónu narušujeme dvěma způ-soby. Buď je to láska, sex a velmi intimní city, nebo nenávist, nepřátelství, otevřený útok. V obou případech je to vzrušující událost.

• osobní – od pokožky těla 45/75 až 90/120 cm. Vstupují sem příbuzní, přátelé, aniž by vyvolali jakékoliv znepokojení. Horní hranice je určena pro neznámé lidi.

• sociální – od pokožky těla 120–370 cm. Vzájemný dotyk je v těchto rozmezích nemožný. Dochází v ní k výměně názorů, nedochází k žádným náznakům intimností. Běžně v tuto vzdálenost dodržujeme v kontaktu s cizími lidmi v obchodě, na úřadě, na ulici.

• veřejná – od pokožky těla 370–760 cm a více. Je typická pro veřejná vystou-pení (herci, učitelé, ...).V průběhu komunikace můžeme tyto rozměry (zóny) měnit nebo setrvat

v jediné. Uvedené vzdálenosti jsou pouze orientační. Jsou totiž dány celou řadou faktorů – záleží na temperamentu, národnosti apod. Např. introverti zaujímají v komunikaci větší vzdálenosti a blízký kontakt je jim často nepříjemný. Muži obecně naopak zaujímají bližší vzdálenosti (a to překvapivě k mužům i ženám).

Právě proxemická vzdálenost o lidech vypovídá – při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost, než při druhém, jinou vzdálenost však s toutéž osobou na rušné ulici, obchodním jednání nebo v intimní situaci.

Velikost jednotlivých vzdálenostních zón je individuální. Závisí na:• pohlaví – narušení osobní zóny muže mužem lze chápat jako útok, vniknutí

muže do osobní zóny ženy lze chápat jako dvoření nebo obtěžování;• věku – děti mohou beztrestně porušovat osobní zóny dospělých;• osobnosti – introverti mají větší osobní zónu než extroverti;• kultuře, etniku, náboženství – jižní národy mají osobní zónu menší než se-

verní;• zalidněnosti kraje, v němž člověk žije – lidé na vesnici mají větší osobní zónu

než lidé ve městě.

5. Očníkontakt – je komunikace vyjádřená zrakem. Zrak je nejcitlivějším pří-jemcem informací, patří také k důležitým vysílačům.


Patří sem:- délka trvání pohledu,- pootevření víček,- mrkání,- tvar a pohyb obočí.

6. Posturologie – je komunikace vyjádřená polohou těla k okolí. Polohou těla, fyzickým postojem vyjadřujeme to, co se s námi momentálně děje, co se dělo, a nebo se bude dít. Rozeznáváme 3 základní polohy – vstoje, vsedě, vleže. Postu-rologie se zabývá komplexně držením těla, jeho napětím nebo uvolněním, náklony, polohou rukou, nohou, hlavy, směrem natočení těla a konfigurací všech částí těla.

Příklady posturologie• držení těla v prostoru – vzpřímené, shrbené, sebejisté, nedbalé, stísněné,

malátné.• držení hlavy – skloněné, hrdé až arogantní, vzpřímené, ztuhlé.• typy postojů – uvolněné, nedbalé, jisté, připravené zaútočit, pevné, neklidné,

pohroužený do sebe apod.• typy posezu – noha přes nohu, vzpřímené sezení, shrbené sezení.• chůze – rychlá, pomalá, klátivá.• držení trupu• držení rukou• držení nohou• poloha prstů – propletené, volně položené na noho

1.1.4 Komunikace životním stylemDo tohoto druhu komunikace patří sem úprava zevnějšku, móda, účes, zaří-

zení bytu, četba. Veškeré tyto věci vypovídají o člověku a komunikují s okolím, aniž si to uvědomujeme.

1.1.5 Zásady přímé komunikace• vždy mluví jen jeden• hovor jako „ping pong“• soulad s tělesnou pozicí a gesty• přiměřená síla hlasu


• schopnost jasně vyjádřit své postoje, potřeby a požadavky• schopnost říkat, je-li to potřeba, jasně „NE“ bez pocitů viny• schopnost závorkování – neuhýbat k dalšímu tématu, neschopnost udržet my-

šlenku• schopnost přijímání komplimentů a kritiky• respektování „hranic“ druhého na různých úrovních

1.1.6 Znaky problematické komunikace1. dva monology2. skákání do řeči druhému3. odbíhání od tématu4. „řídká řeč“ – malý obsah5. překotné a nesouvislé stavby vět6. nerespektování „hranic druhého“ na různých úrovních

DomácíúkolVypozorujte a popište, jaké neverbální prostředky komunikace používá při komu-nikaci některý člen rodiny.

Otázkykopakování• Co si představujete pod pojmem komunikace• Co si komunikací sdělujeme• Jakým způsobem může komunikace působit negativně• Jaká je verbální komunikace• Jaké máme druhy verbální komunikace• Jaká je neverbální komunikace• Čím komunikujeme mimikou, gestikou, haptikou, proxemikou a posturologií• Co vyjadřujeme mimikou• Jaká gesta používáme při komunikaci• Kde na lidském těle použijeme haptiku• Jaké jsou jednotlivé zóny při komunikaci• Co sledujeme při komunikaci zrakem


2.Augumentativníaalternativníkomunikace

Komunikace je proces, v němž sděluje člověk ostatním své myšlenky, city. Komunikace podporuje rozvoj myšlení. Pro těžce zdravotně postižené, u nichž je verbální komunikace omezena nebo zcela nemožná, jsou určeny Systémy aug-mentativní a alternativní komunikace (zkratka AAK).

Systém AAK je souhrn všech postupů a prostředků, který se užívá pro rozvoj dorozumívání konkrétní osoby.

Augmentativní a alternativní komunikace (AAK) se pokouší kompenzovat projevy závažných komunikačních poruch. AAK umožňuje těžce postiženým osobám, u nichž je částečně nebo úplně znemožněna verbální komunikace, doro-zumívat se, komunikovat se svým okolím, vyjádřit svoje pocity, přání, reagovat na podněty.

Augmentativní komunikační systémy podporují již existující komunikační schopnosti, určité existující dovednosti, které jsou však nedostatečné pro dorozu-mívání, usnadňují porozumění řeči i vlastní vyjadřování.

Alternativní komunikační systémy se užívají jako náhrada mluvené řeči. V případě sluchově postižených jsou to ty, které se používají jako náhrada znakové řeči.

Augmentativní a alternativní komunikace je určena pro děti i dospělé:• mentálně postižené,• autisty,• postižené dětskou mozkovou obrnou,• neslyšící,• s vícenásobným postižením,• s poruchou po mozkové příhodě, po úrazu mozku,• s motorickým postižením jiného původu,• s důsledky laryngektomie (Laryngektomie je chirurgické protětí nebo odstra-

nění hrtanu. Trvalá laryngektomie se provádí při rozsáhlých zhoubných nádo-rech hrtanu. Při operaci je odstraněn celý hrtan postižený zhoubným nádorem, případně i jeho okolí. Trvalá laryngektomie s sebou nese ztrátu hlasu a stálý otvor do dýchací trubice v přední straně krku, tzv. „slavík“.)


Systémy AAK mohou zahrnovat komunikační prostředky jako:• oční kontakt,• mimiku,• gestiku,• znakovou řeč,• prstovou abecedu,• dorozumívání se pomocí obrázků, předmětů, symbolů, počítačů, pomůcek

s hlasovým výstupem.

Při výběru vhodných prostředků AAK je nutné u každého postiženého individu-álně posoudit:• současný způsob dorozumívání,• předpokládaný vývoj dorozumívání,• stupeň rozumění řeči,• komunikační potřeby postiženého,• pohybové možnosti,• úroveň kognitivních schopností.

Komunikační systémy mohou být dynamické nebo statické:a) Dynamické systémy zahrnují znaky a gesta, prstová abeceda, znaková řeč,

Makaton.b) Statické systémy zahrnují systém Bliss, piktogramy.

2.1 MakatonMargaretWalkerJe jazykový program, který poskytuje základní prostředky komunikace,

podněcuje rozvoj mluvené řeči i porozumění pojmům u jedinců s poruchami ko-munikace. Znaky a řeč jsou často doplněny obrázkovými symboly.

2.2 PiktogramyJsou zjednodušená zobrazení skutečnosti. Jsou snadno srozumitelná všem.

Jednoduchým řazením piktogramů je možné skládat věty nebo např. rozvrh hodin, program dne atd.


2.3 BlissCharleseBlisseJe komunikační systém, který používá místo slov jednoduché obrázky. Sys-

tém Bliss byl upraven a rozvinut tak, aby mohl sloužit jedincům s omezenými pohybovými funkcemi rukou.(např. aby bylo možno ukazovat očima, namířeným paprskem atd.). Základní slovník obsahuje asi sto symbolů. Bliss symboly se většinou sestavují do tabulek, které mohou postižení nosit sebou. Nad symbolem v tabulce je umístěn nápis, takže dorozumívání je možné i s lidmi, kteří systém Bliss neznají.

Ke komunikaci postižených osob s poruchami v oblasti řeči slouží nejen komu-nikační systémy, ale i různé neelektronické i elektronické komunikační pomůcky.

Pokud má osoba těžké tělesné postižení a nemůže ovládat pomůcky rukou, je nutné u každého najít individuální způsob ovládání – hlavou, bradou, kolenem, ukazovátkem na hlavě, zvukem, dechem atd.

AAK se rozvíjí v různých zemích již více než dvacet let. V roce 1983 vznikla Mezinárodní společnost pro augmentativní a alternativní komunikaci na ochranu práv osob, které mají obtíže v komunikaci. U nás bylo v roce 1994 založeno Sdru-žení pro augmentativní a alternativní komunikaci.

Domácíúkol:Najděte na úřadech, v MHD, v budově piktogramy a vyfotografujte jeVytvořte sadu piktogramů pro komunikaci o rodině a domácím prostředí.

Otázkykopakování• Co se skrývá pod zkratkou AAK• Pro jaké skupiny lidí je systém AAK určen• Jaké komunikační prostředky používá AAK• Které AAK patří do statických systémů a které do dynamických systémů• Co je makaton, piktogramy a systém Bliss


Ukázky piktogramů


3.Komunikaceslidmizrakověpostiženými

Potkat na ulici nebo na jiném veřejném místě nevidomého člověka není pro mnoho lidí běžný zážitek. V současné době se setkáváme s mnoha lidmi, kteří nejsou přímo nevidomí, ale jinak zrakově postižení a většinou neupoutávají naši pozornost a tak si jich mnohdy ani nevšimneme. Na první pohled to na nich není často zřejmé, ve známém prostředí se orientují velmi dobře a tak nás kontakt a ko-munikace s nimi může i překvapit.

I mezi lidmi se zrakovým postižením jsou lidé velmi inteligentní stejně jako méně nadaní. Komunikace s nimi může být naprosto přirozená a bezproblémová, jestliže je budeme přijímat jako zcela normální lidi, kteří pouze v určitých situa-cích potřebují naši pomoc.

Slabozrací lidé mohou při komunikaci využívat svůj zrak alespoň z části podobným způsobem jako ostatní. Přitom používají korekční a kompenzační pomůcky (lupy, brýle apod.).

3.1 Zásadypřikomunikacisezrakověpostiženým• Při setkání s lidmi se zrakovým postižením je vhodné na sebe při pozdravu

upozornit lehkým dotykem nejlépe na předloktí, aby dotyčnému člověku bylo zřejmé, že hovoříme právě s ním a aby dokázal přesně určit naši polohu. Je vhodné iniciativně navázat kontakt, protože sám navazuje kontakt s lidmi kolem sebe obtížně. I nevidomému člověku můžeme při pozdravu podat ruku.

• Při písemné komunikaci je třeba využívat silných kontrastů (tmavý fix se silnou stopou na bílém papíru), doporučuje se psát velkými tiskacími písmeny.

• Při odchodu bychom měli nevidomého člověka upozornit, že se vzdalujeme a tím i ukončujeme komunikaci. V opačném případě by si mohl myslet, že tam stále jsme a pokračoval by v rozhovoru i po našem odchodu.

• Během rozhovoru se doporučuje stát čelem k nevidomému, přestože nás nevidí, mají tito lidé poměrně dobře vycvičený sluch a poznají, když se při rozhovoru otáčíme jinam, někdy dokonce velmi přesně vyčtou z hlasu i další neverbální prvky jako úsměv, nervozitu, nezájem, nesoustředěnost apod.

• Při komunikaci s osobu zrakově postiženou bychom měli snížit na minimální hluk v okolním prostředí.

• Pokud chceme hovořit s nevidomým přímo nikdy se neobracejme na jeho doprovod.


• V kontaktu se zrakově postiženými lidmi bychom se měli chovat zcela přiro-zeně, nic by nemělo být křečovité a násilné. V komunikaci s nevidomým je vhodné vyvarovat se soucitu, o který zrakově postižení příliš nestojí.

• Při komunikaci s člověkem se zrakovým postižením nespoléhejme na gesti-kulaci, mimiku a další neverbální prostředky vnímané zrakově. Větší význam má hlas (modulace, zabarvení apod.) a další komunikační prvky přijímané především sluchem nebo hmatem.

• Pokud nevidomý člověk někoho osloví v prostředí s větším množstvím lidí, měli bychom zareagovat, i když se k nám sám neobrátí a nestojí před námi, je totiž možné, že se pokouší najít pomoc a neví, kam přesně se obrátit.

• Během rozhovoru s člověkem se zrakovým postižením bychom jej měli nejen informovat o všem podstatném, co se odehrává v jeho okolí (včetně vysvětlení, odkud které zvuky pocházejí), ale také mu všechno, co může sám dobře vidět detailně a co nejpřesněji popsat (nevhodná slova jsou „toto“, „támhleto“ apod.), lépe je popisovat, co je „nalevo“, „před námi“ apod., popisu barev a dalších konkrétních vizuálních vjemů se rozhodně vyhýbat nemusíme, mluvené slovo má v tomto případě důležitou kompenzační funkci.

• Vyvarujme se svévolné fyzické manipulace s člověkem se zrakovým posti-žením, taková pomoc (vedení, nasměrování apod.) by měla následovat vždy až po slovním upozornění a vzájemné domluvě. Rozhodně je ale potřeba upozornit takového jedince nato, na co bychom upozornili i kohokoli jiného – například pokud si někde zamaže oděv, pokud mu něco upadne, aniž by si toho povšiml, nebo že třeba stojí na místě, kde právě překáží.

• Odstraňme nebezpečné překážky a bariéry, které mohou být pro nevidomého nebo slabozrakého jedince velmi ohrožující (např. vytažené šuplíky, pootev-řená dvířka zejména prosklených dvířek, vyčnívající předměty), nebo na ně alespoň včas a důrazně upozorněme.

• Během rozhovoru s nevidomým člověkem se lze také procházet, stačí, když mu nabídneme, aby se lehce zavěsil do naší paže a přiměřenou rychlostí nás pak o krůček pozadu následoval, při tomto vedení může sledovat směr našich pohybů a včas zareagovat na překážku a změny, na které slovně upozorňujeme.

3.2 PříkladypomocizrakověpostiženémuvurčitýchsituacíchPři chůzi – Při doprovodu je nejlepší nabídnout nevidomému, aby se přidr-

žel Vašeho lokte. Velice cenným je slovní popis situace. Průvodce jde uvolněně a klidně přibližně o půl kroku před nevidomým a vždy na té straně, která je méně schůdná a může zde případně hrozit nebezpečí, např. výkopy na chodníku. Na ob-rubníky a schodiště vstupujte kolmo. Před vstupem zpomalte a slovně informujte o situaci a případných zvláštnostech.


Neustálý kontakt – a to jak prostřednictvím hmatu (držení se nabídnuté paže nad loktem) tak i kontakt slovní. V případě, kdy je průvodce nucen se na chvíli vzdálit, najde nevidomému vhodné místo (nikoliv např. čelem proti zdi), popíše mu okolí a naznačí vhodnou orientaci vůči prostředí.

Informace – nevidomý je průvodcem vždy informován o okolním prostředí. Jedná-li se o naléhavou cestu při nepříznivých podmínkách, postačí krátké in-formace o nejdůležitějších bodech a událostech, aby nevidomý nebyl zbytečně rozptylován. Naopak jde-li o klidnější cestu, může průvodce líčit i zdánlivé zbytečnosti a maličkosti a též se nevyhýbá zrakovým dojmům včetně barev. V po-kročilejším stupni sehranosti nevidomého a jeho průvodce, tento může podávat informace pohyby své ruky, natáčením těla, zrychlováním či zpomalováním (např. změna směru, překážka apod.). Při doprovázení můžete nevidomému nabídnout popis okolí, jeho hlavních rysů a zajímavostí. Při popisování nemusíte vynechávat vizuální dojmy včetně barev. Vaše včasné a věcné slovní upozornění na výkop, nové lešení, zaparkované auto na chodníku apod. může být neocenitelnou pomocí samostatně se pohybujícímu nevidomému.

Dveře – již při příchodu ke dveřím musí být nevidomý na té straně dveří, kde se nacházejí panty. Volnou rukou průvodce otevírá dveře, kliku bere do ruky, za kterou se ho drží nevidomý a ten následně svou volnou rukou sklouzne po prů-vodcově ruce a nalézá kliku a poté sám zavírá.

V dopravě – průvodce jde při nastupování, vystupování či na pohyblivých schodech opět mírně vpředu. Při nástupu nebo výstupu z MHD jděte první, při-pojte ústní informaci o začátku schodů nebo umístění madla. Přeje-li si nevidomý posadit, průvodce položí svoji ruku, za kterou se ho drží nevidomý, na opěradlo volného sedadla a nevidomý svou rukou sklouzne na sedadlo a sám se pak posadí, případně můžeme nevidomému konkrétně popsat, kde se volné místo nachází (nepoužívejte slova tam, nedaleko apod.).

Sedání ke stolu – průvodce i nevidomý přichází k židli zezadu. Již během příchodu ke stolu průvodce nevidomého upozorňuje na předměty, které by mohl shodit (např. květiny, příbory atd.). Průvodce židli upraví, aby opěradlo nebylo příliš vzdáleno od hrany stolu a současně s ní bylo rovnoběžně. Položí na opěradlo svoji ruku, za kterou se drží nevidomý a ten již sám nachází stůl se židlí, jenž odsunuje a sedá si. Průvodce poté zaujímá své místo, nejlépe vedle nevidomého a taktně a nenápadně mu případně sděluje jací lidé jsou u stolu a kde konkrétně sedí. Pomáhá také při výběru jídla a před jeho konzumací popisuje rozložení pokrmu na talíři pomocí číslic na ciferníku hodin. Při placení je hodné pomoci s rozlišováním peněz.

Osobní hygiena – je-li průvodce opačného pohlaví než nevidomý, požádá o pomoc cizí důvěryhodnou osobu. Jasně sdělí oč jde a o co je žádána. Je-li průvodce pohlaví stejného seznámí nevidomého na WC s typem zařízení. Při


zachování zásad hygieny ho dovede k toaletní míse, postaví před mušli či na okraj žlábku. Též mu ukáže toaletní papír, umyvadlo, mýdlo a ručník. Zachovat falešný takt v případě znečištění oděvu nevidomého či jeho jiné „nehody“ je nanejvýš nevhodné. Nevidomý bude velmi vděčen za případné upozornění a pomoc s jejich nápravou.

Na úřadě – případně u lékaře a v jiných interiérech průvodce informuje ne-vidomého o rozmístění nábytku a osobách v místnosti. Před podpisem úředních dokumentů průvodce nejprve nevidomého seznámí s jejich obsahem. Samotný akt podpisu může proběhnout: průvodce položí podpisovou šablonu na místo podpisu nebo položí ukazováček ruky nevidomého na řádku, kde se má sám podepsat nebo položí hrot tužky, kterou drží nevidomý, na začátek budoucího podpisu.

Pomoc druhých je pro nevidomého důležitá především v neznámém prostředí. Někdy stačí využít oči vidícího jako zrakovou kontrolu (vidící např. zkontroluje, zda nevidomý vypral všechnu špínu z oděvu), jindy vykonává vidící činnost spolu se zrakově postiženým (např. nákup v samoobsluze). Někdo má to štěstí, že má kolem sebe „své“ lidi – rodiče, partnera/ partnerku, přátele – pro něž je pomoc blízkému samozřejmá. Jiní zrakově postižení mají možnost využívat různé služby (průvodcovská a předčitatelská služba, osobní asistence, dobrovolnické programy). Je důležité si uvědomit, že lidé se zrakovým postižením „pouze nevidí“.

3.3 BraillovobodovépísmoV písemné komunikaci využívají nevidomí a těžce zrakově postižení jedinci

obvykle Braillovo bodové písmo, kterým lze zapsat jakýkoli text včetně číslic nebo interpunkce, a dokonce pořídit i notový záznam. Nevýhodou tohoto písma ovšem je, že jej většina ostatních lidí nedokáže číst. Pro zápis veškerých textů se používá česká základní znaková sada Braillova písma. Existuje 64 kombinací šesti bodů uspořádaných do dvou sloupečků a třech řad, které jsou buď vytlačené nebo nevytlačené.

Ruční psaní slepeckého textu se provádí také pomocí Pražské tabulky, která se skládá ze dvou plastových listů. Spodní je opatřen vylisovanými dolíky, v horním jsou řádky šablon se šesti body. Mezi tyto plátky se vloží papír a pomocí speciál-ního bodátka se vytvářejí jednotlivé body.

Jednotlivým kombinacím jsou přiřazeny následující znaky:


Braillovo písmo nerozlišuje uvozovky nahoře a dole, má pro uvozovky jediný znak.


Textově se Braillovo písmo popisuje takto:a (1), b (12), c(14), d (145), … A (6+1), 1 (3456+1), % (3456+1234)

Příklady„Ahoj lidi“ (6+1+125+135+245+0+123+24+145+24)

„1583 Kč“ (3456+1+15+125+14+0+6+13+146)

Při úplné ztrátě zraku čtou knihy psané Braillovým písmem nebo použí-vají speciálně upravené počítače se skenery, hmatovými displeji nebo software na čtení obrazovky s mluveným výstupem. Většina knih, které si mohou zapůj-čit v knihovně pro nevidomé a dokonce i některé internetové stránky už bývají ozvučeny.

3.4 KompenzačnípomůckyNezbytnými předměty v životě nevidomého člověka jsou tzv. kompenzační

pomůcky, které mu usnadňují každodenní činnosti.Zrakově postižení lidé proto často komunikují mluvenou řečí nejenom s dru-

hými, ale i s přístroji, příkladem může být hlasové ovládání (formou „audiopo-kynů“) mobilního telefonu, kalkulačky, počítačů a internetový kontakt.

Kompenzační pomůckou pro postižené rozumíme nástroj, přístroj nebo za-řízení speciálně vyrobené nebo speciálně upravené tak, aby svými vlastnostmi a možnostmi použití kompenzovalo nějakou nedostatečnost způsobenou daným postižením.

Podle účelu použití se kompenzační pomůcky pro zrakově handicapované dělí na:• pomůcky usnadňující nebo umožňující orientaci a pohyb nevidomého (např.

bílá hůl);• pomůcky pro každodenní použití a do domácnosti (např. hodiny, měřící pří-

stroje, šablona na bankovky, ...);• pomůcky na zpřístupnění a zpracování informaci (např. speciální i klasické

psací stroje, kamerové lupy, speciálně upravené PC, ...).


3.4.1 Bílá hůlČistě bílou hůl využívají jak osoby nevidomé, tak lidé, kteří mají omezené

vidění, např. velmi úzké zorné pole, kdy sledují prostor před sebou, ale na zem současně nevidí. Holí si tedy při chůzi osahávají prostor před nohami. Druhou variantou je hůl bílá s červenými pruhy, kterou využívají hluchoslepí lidé.

Hůl bílá orientačníTento typ kompenzační pomůcky usnadňuje nevidomému orientaci a komuni-

kaci. Můžeme jej také nazvat signalizační pomůckou. Pořizovací cena se pohybuje kolem 500 Kč a výše. Tato kompenzační pomůcka je hrazena v plné výši zdravotní pojišťovnou.

Existují 4 konstrukční varianty bílých holí:1. „Bílá hůl neskládací“ (1 dílná) Zpravidla nejlehčí a nejlevnější a pro vlastní chůzi i nejkomfortnější hůl. Její

nevýhodou je, že je neskladná a nelze na ní nastavit délku.2. „Bílá hůl skládací“ (2 a více dílná) Nelze nastavit délku, ale lze ji složit úměrně k počtu dílů, ze kterých je sesta-

vena (např. 5 dílná na 1/5).3. „Bílá hůl teleskopická“ (2 a více dílná) Typickou vlastností teleskopických holí bývá možnost nastavit libovolnou

délku, skladnost pak souvisí s počtem dílů, z kterého je složena. Zpravidla bývá složena z méně dílů a bývá tedy i méně skladná než hůl skládací.

4. „Bílá hůl kombinovaná“ (3 a více dílná) Rozumí se kombinace skládací a teleskopické hole, zpravidla několik dílů

skládacích doplněných jedním teleskopickým dílem. Taková hůl bývá skladnější, než hůl čistě teleskopická, ale přitom si na rozdíl

od hole čistě skládací uchovává možnost nastavit délku.


3.4.2 Digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupemUmožní nevidomým zcela samostatně „číst“ běžně tištěné texty (jako knihy,

časopisy či skripta) a psát. Text je programem rozpoznávání naskenovaného tiště-ného textu, hlasové syntézy a screen readeru převeden do digitální zvukové podoby a přečten uživateli. K tomuto je potřebný ještě vhodný textový editor s podporou hlasového výstupu. (Cena podobného zařízení se pohybuje kolem 150 000 Kč).

3.4.3 Náramkové hodinky pro nevidoméKompenzační pomůcka, která spadá do oblasti časomíry. Slouží k odstranění

informačních bariér, tedy aby si nevidomí mohl určit daný čas. Náramkové ho-dinky se vyrábějí jak v dámském tak i v pánském provedení. Některé hodinky nabízí jak hmatový display, tak jedním knoflíkem ovladatelný hlasový výstup v angličtině. (cena 2 700 Kč).


3.4.4 Ozvučený mobilní telefonV současné době se u nás nabízejí dva způsoby řešení zpřístupnění práce s mo-

bilním telefonem. První spočívá v kompletním ozvučení prostředí pomocí odečí-tacího programu a hlasové syntézy. Ozvučeny jsou nejen všechny běžné funkce telefonu včetně stavu signálu a baterie, identifikace volajícího, práce s telefonním seznamem, čtení a psaní SMS zpráv, ale i většina pokročilých funkcí včetně přístupu k Internetu a nastavení telefonu. Druhým řešením je využití speciálního programu, který nabízí vlastní uzpůsobené prostředí s rychlým přístupem k ozvučeným funk-cím. Snadné je nejjednodušší využití telefonu (oznámení kdo volá-volal, oznámení času, přečtení SMS zprávy a podobné). I další funkce jsou intuitivní a užitečné, nabízejí například využití GPS, četbu textů či přehrávání hudby.

3.4.5 Pichtův psací strojJe základní pomůckou usnadňující komunikaci a možnost psaní textu v reliéf-

ním slepeckém Braillově písmu. Šesti bodům odpovídá šest kláves a žádaný znak se získá současným stisknutím jejich příslušné kombinace.

3.4.6 Hlásič hladiny do nádobTato kompenzační pomůcka slouží nevidomému při nalévání vodivé tekutiny

do nádoby. Je uložen ve válcovém pouzdře ze světlého plastu, jehož rozměry jsou 35 × 55 × 25 mm a z pouzdra vycházejí dvě antikorové kontrolní elektrody. Na-pájení zajišťují tři knoflíkové baterie. Hlásič se zavěsí pomocí elektrod na okraj nádoby. Jakmile hladina nalévané tekutiny dosáhne k elektrodám, hlásič začne vydávat zvukový signál. Po vyndání z tekutiny hlásič umlkne.

3.4.7 Digitální záznamníkTato kompenzační pomůcka slouží nevidomému pro odstranění informačních

bariér, např. nevidomý si neumí přečíst display, proto může použít hlasově digi-


tální záznamník, případně slouží ke vkládání hlasových záznamů a některé již mají funkci nahrávání hudby.

Digitálních záznamníků je více druhů.

3.4.8 Vodící pesTato kompenzační pomůcka pomáhá nevidomému při orientaci a pohybu. Po-

řizovací cena je hrazena až do výše 100 % sociálními odbory úřadů s rozšířenou působností. Na přidělení příspěvku na vodícího psa má nárok občan ČR, který je z důvodu svého zrakového postižení držitelem průkazu mimořádných výhod 3. stupně (ZTP/P). O příspěvek je třeba požádat sociální odbor úřadu podle místa trvalého bydliště. Cena předávaného vodícího psa se v současné době pohybuje kolem 190 000 Kč.

3.4.9 Kompenzační pomůcky pro volný časNevidomí mají v dnešní době celou řadu kompenzačních pomůcek pro volný

čas. Jedná se především o hry pro děti i dospělé, různé knížky k nahmatávání, pohlednice, atlas EU, zvířátka pro děti se zvukem apod.


DomácíúkolPomocí tabulky Brailova písma sestavte své jméno a příjmení

Otázkykopakování:• Co musíme dodržovat při komunikaci se zrakově postiženými• Jaké kompenzační pomůcky usnadňují zrakově postižným komunikaci


4.Komunikacesesluchověpostiženými

Nejvíce zasaženou oblastí v životě člověka se sluchovým postižením je právě komunikace. Rozhovor s neslyšícím nebo nedoslýchavým jedincem je vždy ne-obvyklým zážitkem. Když dotyčný správně nezachytí, co skutečně říkáme, může dojít i k humorným nedorozuměním – a to se právě nedoslýchavým lidem stává velmi snadno.

Člověk se závažným sluchovým postižením, který komunikuje běžnou řečí je prakticky závislý především na odezírání z úst komunikačního partnera.

Neslyšící lidé nebo lidé s těžkým sluchovým postižením nejsou hloupí. Jejich postižení sice může navenek vyvolávat mnohá nedorozumění a vlivem častého vzájemného nepochopení v určitých případech i dojem snížených rozumových schopností.

Velký význam klade sluchově postižený na neverbální projevy, daleko více zde hovoří gesta, výrazy tváře, tělesný postoj atd. Při komunikaci se nebojme doplnit své sdělení v případě potřeby tím, že ukážeme na předmět nebo obrázek, napíšeme důležité slovo. Použijeme cokoliv, co pomůže správnému a rychlejšímu vzájemnému porozumění. Velice důležité je při komunikaci si průběžně ověřovat, zda nám dotyčný rozumí.

Komunikace s člověkem se sluchovým postižením bude pro nás záviset přede-vším na formě dorozumívání, kterou ovládá.

4.1 Formydorozumívání4.1.1 Komunikace běžnou řečí spojenou s odezíráním

Běžnou řečí s odezíráním komunikují obvykle lidé s různým stupněm nedo-slýchavosti. Řada lidí, kteří kompenzují svou sluchovou ztrátu pomocí sluchadla, uplatňuje odezírání jako podpůrnou metodu, která zlepšuje porozumění řeči dru-hých osob.

Pravidla pro komunikaci běžnou řečí s odezíráním:• Na začátku komunikace může být někdy nezbytné upozornit člověka se slu-

chovým postižením, že mu hodláme něco sdělit. Jestliže nám právě nevěnuje pozornost, stačí dát mu signál lehkým dotekem třeba na předloktí.


• Důležitým předpokladem úspěšného odezírání je vzdálenost, odezírající potřebuje zřetelně vidět vaši tvář (především rty), takže optimální vzdále-nost komunikačních partnerů by v tomto případě měla být někde v rozmezí 0,5–4 m.

• Postoj obou komunikačních partnerů by měl být přizpůsoben tak, aby na sebe dobře viděli, je proto vhodné, aby stáli nebo seděli naproti sobě a nejlépe tak, aby měli oči přibližně ve stejné úrovni a mohli udržovat přirozený zrakový kontakt.

• I v přijatelné vzdálenosti by měla být tvář mluvčího vždy dostatečně osvětlena, jestliže stojíme v polostínu a odezírajícímu naopak svítí slunce do očí, nemá možnost úspěšně odezírat z našich úst.

• Rychlost řeči by měla poněkud nižší, aby odezírající člověk mohl zachycovat dostatečné sekvence a stíhal porozumět jejich obsahu, není však nutné hovořit příliš pomalu.

• Sdělení by mělo být podáno jasným a srozumitelným způsobem, raději v jed-noduchých větách než v dlouhých a složitých souvětích, je vhodné vyhýbat se cizím a málo frekventovaným slovům.

• Doporučuje se artikulovat poněkud zřetelněji (ne přehnaně), protože odezí-rající dokáže zachytit pouze menší část sdělení a zbytek si musí domýšlet, je důležité správně vyslovovat především odezíratelné hlásky (p, b, m, v, f, a, e, i, o, u apod.). Pomáhá také výraznější oddělování jednotlivých slov, artikulace se rovněž lépe daří, pokud mluvíme bezhlasně.

• Rozhovor je vhodné doplňovat přiměřenou a odpovídající mimikou a ges-tikulací, ovšem tak, abychom neomezovali odezírání z mluvidel (nešklebit se, nešermovat rukama před obličejem apod.), překážet může také žvýkání, kouření, zakrývání si úst rukou nebo rouškou, někdy způsobuje komplikace hustý plnovous mluvčího.

• Nikdy si nebuďme příliš jisti tím, že odezírající všechno správně pochopil, do-poručuje se ověřovat porozumění kontrolními otázkami nebo se občas přímo zeptat, zda rozumí.Odezírání je aktivita velmi namáhavá a náročná na soustředění.

4.1.2 Komunikace pomocí znakového jazykaPokud se potřebujeme při náhodném setkání dorozumět s člověkem, který

preferuje znakový jazyk a my ho sami neznáme, můžeme zkusit běžná, obecně srozumitelná gesta. Další možností je písemná komunikace, i neslyšící lidé umějí psát, ovšem forma jejich vyjadřování bývá jednodušší a gramaticky poněkud odlišná.


4.2 Zásady při komunikaci se sluchově postiženými• Pokud chceme s člověkem se sluchovým postižením začít komunikovat, upo-

zorňujeme ho třeba lehkým dotykem.• S osobou se sluchovým postižením bychom měli komunikovat v klidném

a dobře osvětleném prostoru.• Na začátku rozhovoru je vhodné stručně sdělit a vyjasnit téma další konver-

zace, pokud jej náhodou v průběhu hovoru změníme (nebo do něj odbočíme), musíme o tom člověka se sluchovým postižením srozumitelně informovat. Používejme všeobecně známá slova, jednoduché věty, vyhněme se složitým výrazům, cizím slovům, ironii.

• Během rozhovoru s neslyšícím nebo nedoslýchavým člověkem zůstávejme v jeho blízkosti, ani se k němu neobracejme zády, pozorně udržujme oční kontakt, při komunikaci ve skupině by měl člověk se sluchovým postižením dobře vidět na všechny ostatní. Hovořme tak, aby vám dobře viděl na rty.

• Odstraňme vše, co by mohlo překážet nebo ztěžovat odezírání a porozumění• Je zbytečné na neslyšícího křičet, raději zkusme mluvit pomalu a zřetelně

vyslovovat. Mluvme naopak spíše bez hlasu. Pomůže nám to lépe artikulovat.• Využívejme ve větší míře při komunikaci srozumitelné výrazy obličeje

a gestikulaci, jestliže známe daktylní (prstovou) abecedu nebo alespoň nějaké základy znakového jazyka, neváhejme je využít.

• Ověřujeme si, že nám sluchově postižený člověk rozumí, případně sdělení zopakujeme nebo zkusme zvolit jiná slova.

• S člověkem s těžkým sluchovým postižením nemluvme souvisle příliš dlouho o složitých tématech, odezírání běžné řeči, ale i tlumočení do znakového ja-zyka jsou velmi náročné aktivity a poměrně brzy nastupuje únava, s níž klesá pozornost a efektivita dorozumívání.

• Také písemná komunikace s člověkem se sluchovým postižením by měla být přiměřeně jednoduchá, stručná a výstižná.

• Pokud budeme potřebovat vyjednat se sluchově postiženým něco závažného, využijme raději tlumočnické služby.


4.3 Kompenzačnípomůcky4.3.1 Naslouchadlo

Sluchadlo je elektronická pomůcka, která se nejčastěji nosí za uchem nebo v uchu. Skládá se z mikrofonu, reproduktoru a mikročipu se zesilovačem. Na-pájeno je pak malou baterií. V současné době mohou být sluchadla vyráběna tak malá, že jsou ve zvukovodu téměř neviditelná. Přes malou velikost je v nich však zachována kvalita reprodukce zvuku, která odpovídá poslechu CD nahrávky. Sluchadlo nedokáže zajistit zcela normální zvuk, může však pomoci co nejlépe využívat zbytky sluchu postiženého. Máme 3 typy: závěsná, zvuková a kanálová. Cena se liší podle typů a vybavení.

1. Závěsné sluchadloMá dvě části:

• Vlastní sluchadlo, do kterého musíte vložit elektrický zdroj (speciální baterie do sluchadla)

• Koncovku s hadičkou – na její kvalitě rovněž závisí úspěšnost poslechu slu-chadlem.Při dlouhodobém nepoužívání sluchadla např. přes noc či několik dní, ještě

doporučujeme vyjmout baterii a nebo alespoň otevřít komůrku s baterií, aby se výpary ze zdroje nehromadily ve sluchadle a neporušovaly elektroniku sluchadla.


2. Zvukovodové sluchadloJe jeden kompaktní celek – celé sluchadlo je vestavěno do skořepinky, která

je odlita z upraveného otisku ucha. Jeho používání je velmi jednoduché. Velikost sluchadla se odvíjí od velikosti vady – čím těžší vada tím větší sluchadlo – a také od velikosti použité baterie.

4.3.2 Český znakový jazykČeský znakový jazyk je základním komunikačním systémem těch neslyšících

osob v České republice, které jej samy považují za hlavní formu své komunikace.Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém

tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český zna-kový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.

Komunikační systémy vycházející z českého jazyka• Komunikačními systémy neslyšících osob vycházejícími z českého jazyka jsou

znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči.

• Znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, převzaté z českého znakového jazyka. Znakovaná čeština v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob, které ovládají český jazyk.

• Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy. Prstová abeceda je využívána zejména k odhláskování cizích slov, odborných termínů, případně dalších pojmů. Prstová abeceda


v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob.

• Vizualizace mluvené češtiny je zřetelná artikulace jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace.

• Písemný záznam mluvené řeči je převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase.

Dvouruční prstová abecedaA B C

D E F (varianta 1)

F (varianta 2) G H

CH I J


K L M

N O P

Q R S

T U V


W X Y

Z

kresby: Stefan Wöhrmann


Jednoruční prstová abeceda


Ukázka prstové abecedy

AHOJ

Znakový jazyk

SPÁT AHOJ


Otázkykopakování• Co musíme dodržovat při komunikaci se sluchově postiženými?• Jaké kompenzační pomůcky usnadňují sluchově postižným komunikaci?


5.Komunikaceslidmispohybovýmajinýmtělesnýmpostižením

Člověk s tělesným postižením se s námi potřebuje dorozumívat.Důležité je nenechat se ovlivnit tzv. haló-efektem (účinkem prvního dojmu),

který může být spojen s nepříjemnými pocity, nejistotou, obavami nebo dokonce s odporem. Za pocity se samozřejmě nemusíme stydět, jsou zcela přirozené a stěží je dokážeme ovlivnit. Co však ovlivnit lze je náš přístup ke komunikaci při kon-taktu s člověkem s postižením. Překonání počátečního ostychu, strachu a možná zbytečných předsudků nás zanedlouho může přivést k poznání, že hovoříme se zcela normálním člověkem, který jenom poněkud neobvykle vypadá.

Zejména u osob se spastickými formami DMO nebo s jinými nápadnými od-chylkami bychom si měli dát dobrý pozor, abychom automaticky nespojovali jejich vizáž, tělesné projevy a případné řečové obtíže s nižší úrovní integrace.

5.1 Zásadyprokomunikacistělesněpostiženými• Při komunikaci s člověkem na vozíku je vhodné fyzicky se snížit na jeho úro-

veň (posadit se vedle něj apod.). Nikdy se přitom neopíráme o vozík (rozhodně ne bez svolení toho, kdo na něm sedí).

• Doprovází-li člověka s tělesným (nebo i jiným) postižením další osoba, není jejím posláním hovořit za handicapovaného jedince nebo o něm. V rozhovoru se rozhodně obracejme na toho, s kým a o kom právě mluvíme.

• Tělesné (pohybové) postižení není automaticky spojeno s postižením intelektu (mentálním) a smyslů (zraku a sluchu). K člověku s pohybovým handicapem tedy nepřistupujeme tak, jako by jeho postižení bylo závažnější, než ve sku-tečnosti je.

• Pokud se dotyčný vyjadřuje obtížně, ponechme mu dostatek času k formulaci sdělení, pozorně mu naslouchejme a ověřujeme si, zda správně rozumíme.

• Jestliže je to nezbytné, neváhejme využít doplňujících nebo náhradních způ-sobů komunikace (mimika, gesta, obrázky, písemné sdělení apod.). Důležité je jakkoli se dorozumět, na formě tolik nezáleží.

• Pomoc člověku s postižením můžeme vždy slušně nabídnout, nikdy ji však nevnucujeme. Má-li člověk s tělesným postižením asistenčního psy, nikdy


bychom jej neměli rušit při práci – tedy volat na něj, hladit jej bez dovolení apod.

Otázkykopakování• Co musíme dodržovat při komunikaci se pohybově postiženými


6.Komunikaceučlověkasdemencí

Komunikace nám dává pocit spojení s druhými. V demenci schopnost sdí-let zkušenosti s druhými postupně mizí. Člověk s demencí dokáže stále méně s druhými normálně mluvit. Stojí ho mnohem víc úsilí, když má druhým jasně vysvětlit, co cítí nebo co potřebuje. Zároveň musí vyvíjet stále větší úsilí, aby pochopil, co se druzí snaží objasnit jemu. Při normálním rozhovoru mezi dvěma lidmi do něho oba přispívají víceméně stejně. Tato rovnováha však chybí, když se snažíme konverzovat s člověkem trpícím demencí. Čím pokročilejší je demence, tím víc energie bude potřeb vynaložit, abychom dosáhli jistého stupně opravdové komunikace.

Komunikace ve třech fázích demence1. V prvním stadiu, ve fázi potřeby dohledu, nedokáže už člověk s demencí

mluvit o nedávných událostech a často má potíže najít správná slova. V ja-kémkoliv typu rozhovoru se bude stále více uchylovat ke slovům, jež jsou mlhavá a nejasná. Tato slova se označují jako prázdná, protože nesdělují nic konkrétního.

Příklady těchto prázdných slov jsou třeba:• to• někde• věci• něco• někdo• lidé• tak• oni

Např.: Nemůžu tu věc najít, musí to někde být.

Pokud člověk s demencí udělá chybu v pojmenování nějakého předmětu, často vybere slovo, které je blízko tomu správnému. (např. tuha místo tužka). Ve většině případů však člověk s demencí v této fázi docela dobře rozumí, co se jim říká.


2. Ve druhém stadiu, ve fázi potřeby péče, je pro člověka s demencí stále ob-tížnější zapojit se do jakéhokoli typu rozhovoru a bude se o to snažit mnohem méně často, než měl ve zvyku v minulosti. Pro lidi kolem něho bude možná složité, aby mu porozuměli, protože pokládá za samozřejmé, že automaticky vědí, o čem mluví. Také nepoužívá žádná úvodní slova nebo věty, jež by normálně uváděly posluchače do rozhovoru. Člověk prostě začne povídat odněkud zprostředka a pochopitelně nevidí situaci z hlediska posluchače. Už nedokáže pochopit význam abstraktních pojmů jako např. inteligence, poli-tika, myšlenka, šance aj. V jeho mysli také není rozdíl mezi přítomnou situací a minulostí.

Člověk také už nedokáže vyprávět dobře a logicky příběh. Proces zpětné vazby, který spojuje to, co jsme řekli, s tím, co budeme říkat dál, je nyní mimo jeho schopnosti a to znamená, že rozhovory nemají začátek ani konec. Člověka s demencí stojí obrovské úsilí, když má dát dohromady správnou větu. Aby se s tím vyrovnal co nejlépe, uchyluje se k automatismům a běžným frázím.

3. Ve třetím stadiu, ve fázi potřeby ošetřovatelské péče, přestává člověk mluvit docela. Nedokáže pronést už ani ty nejběžnější ze svých „rituálních“ vět. Jeho vyjadřovací schopnosti úplně mizí, až na několik neartikulovatelných zvuků. Stěží dokáže odpovědět na jakoukoli otázku a reaguje pouze na fyzické im-pulzy jako bolest, teplo, chlad nebo pohyb.

Je velmi důležité zajistit, aby rozhovor s příbuzným nebo partnerem nemoc-ným nemusel soutěžit s pronikajícími zvuky pozadí, jako je nahlas puštěné rádio nebo televize.

Také bychom sami jako pečovatelé neměli být pod nějakým tlakem, např. ča-sovým. Důležité je soustředit se plně na člověka s demencí a jeho potřeby, Snažit se rovněž za každou cenu vyhnout tomu, abychom v jeho přítomnosti šeptali.

6.1 VerbálníkomunikaceulidísdemencíDůležité je vézt rozhovor tak, aby byl stručný a jasný. U dlouhých a složitých

oznámení člověk s demencí ztrácí nit. Také to platí, pokud si člověk s demencí má vybrat ze dvou nebo tří možností. Žádosti, aby něco udělal, je nejlépe vyslovit těsně předtím, než mají být provedeny. Je moudré vyslovit žádost v prostředí nebo v situaci, ve které se bude provádět.

Musíme si být vždy jisti, zda člověk s demencí skutečně pochopil, co jsme mu řekli.

Jedním z rysů demence je to, že mozek potřebuje na zpracování informací, jež do něho přicházejí, mnohem více času. Člověk i s mírnou demencí bude brzy


potřebovat pětkrát více času na zpracování informace než lidé nezatížení touto nemocí.

Jednou z nejobtížnějších stránek jednání s člověkem v rané fázi demence jsou pro členy rodiny nebo pečovatele únavné a neproduktivní diskuze. Pečující osoba má potom sklon říct člověkovi ano na něco co není pravda, a než se naděje, ocitá se uprostřed bitvy, kde není vítězů.

Abychom dokázali úspěšně proplouvat na vlnách toho, co ten druhý pokládá za pravdivé, musíme přijmout fakt, že ten druhý trpí demencí, a proto žije jakoby v jiném světě a čase.

Snažíme se člověka s demencí nebo jejich příbuzné neuvádět do rozpaků, je lepší vyhnout se otázkám na věci, jež se odehrály před krátkou dobou.

Někteří příbuzní mají sklon bombardovat člověka otázkami, zejména když ho přijdou navštívit do domova. Zapomínají, že jeho zajímá jejich vyprávění, zvláště když se jedná o lidi, které má rád. Proto je důležité, abychom mu řekli, co jsme dělali my, co nás rozesmálo, co nás zarmoutilo, které přátelé jsme navštívili atd. Nevadí, že člověk úplně nechápe všechno, co se říká, budou na něho příjemně působit pocity a emoce, jež vyzařují z nás. Naše vyprávění dává člověku s demencí pocit, že nám na něm záleží a že někam patří.

6.2 NeverbálníkomunikaceulidísdemencíVždycky je dobré mluvit klidným a vyrovnaným tónem, není potřeba zvyšo-

vat hlas. Ačkoli má většina z nás sklon mluvit hlasitěji k lidem, kteří z různých důvodů méně rozumí tomu, co se říká, je důležité, abychom to nedělali. Člověk s demencí si často vysvětluje hlasitý projev jako hněv a jeho reakcí může být také hněv, smutek, neklid nebo úzkost.

Také úsměv dokáže při komunikaci s člověkem s demencí udělat divy.Obecné pravidlo, jež platí u člověka s demencí, je co nejvíce udržovat kontakt

očima a nikdy od něho neodvracet své tělo. Pokud to zařídíte tak, abyste zůstali v jeho zorném poli, když s ním mluvíte nebo když mu nějak pomáháte, zjistíte, že na vás bude reagovat pružněji.

Mějme na mysli, že proces demence časem setře z paměti člověka s demencí všechny informace, a když s ním lidé začnou mluvit o dřívějších obdobích a minu-lých událostech jeho života, bude se postupně cítit stále bezmocnější.

Když už nechápe slova, může ke člověkovi mluvit vaše tělo. Můžeme ho vzít kolem ramen, jemně ho poplácat po zádech, pohladit po paži, podržet za ruku, usmívat se na něho. Až do úplného konce bude člověk s demencí schopen rozeznat melodii věty.


Nakonec můžeme komunikovat jen tím, že tam jste. Klidná přítomnost někoho. Koho zná a komu důvěřuje, se rovná slovům: „Neboj se, jsem tady, jsi v bezpečí.“ Člověk s těžkou demencí potřebuje právě tohle.

Otázkykopakování• V čem se od sebe liší komunikace v jednotlivých fázích demence• Co je pro člověka s demencí v komunikaci důležité• Jakým způsobem komunikujeme s člověkem s demencí, když už nám nero-

zumí


7. Komunikace se seniory

Průměrná délka života se pomalu ale jistě zvyšuje, většinou tu pobýváme déle než naši rodiče a ještě déle než naši prarodiče. Také doba chátrání a kdovíjakých neduhů přichází o pár let později. Prožít spokojeně nebo alespoň přijatelně léta stárnutí a stáří určitě není snadné. Útěchou může být, že čím jsou těžkosti a potíže stáří větší, tím větší je naděje, že už nebudou dlouho trvat.

O čem staří lidé rádi mluví• Rádi vzpomínají na minulost, i hodně dávnou, a pomocí panoramatického

pohledu se ponořují do vlastního života, zvláště do významných událostí.• Rádi vzpomínají na aktivity středního věku, kdy žili naplno, takže je nač

vzpomínat.• Rádi mluví o tom, co by dělali a udělali, kdyby mohli.• Potěší je, když se na ně mladší obracejí s prosbou o radu.• Rádi vyprávějí o tom, jak to vypadalo ve městě a v ulicích předtím, než je

převálcovaly urbanistické změny.• Rádi slyší jakoby mimochodem pronesené poznámky, že dobře vypadají,

vkusně se oblékají a že jim to stále dobře myslí.• A též: rádi v pohodě mlčí ve společnosti blízkých lidí.

Jak se starými lidmi komunikovat• Vést staré lidi k přijetí stáří – k integritě, moudrosti, která je opakem zoufal-

ství.• Podporovat vzpomínky na minulost připomínáním životních jubileí, rodin-

nými oslavami, společenskými slavnostmi a svátky, nabídkami naslouchat nebo účastnit se akcí, které jsou vzpomínkové, půjčováním literatury.

• Být si vědom, že vzpomínání starých lidí není vždy jen radostné, sdílet s nimi i jejich smutek.

• Nabízet nové možnosti, jak naplnit nesplněná přání z minulosti, na která ne-zbyl dříve čas.

• Přispět k podpoře rodinné, skupinové a společenské sounáležitosti.• Podpořit cílevědomé chování s jasným životním plánem a s nalezeným život-

ním stylem. Jeho součástí může být třeba i zaujaté luštění křížovek.


• Vědět, že rozhovory se starými lidmi protkané průběžnými informacemi o světě, mají pozitivní efekt, který neovlivňuje jen je samé, ale mění pocity a postoje těch, kteří s nimi rozmlouvají.

Rozhovory, citlivě vedené s cílem umožnit starému člověku sdělovat a předá-vat životní zkušenosti vedou k pozitivnímu přeznačkování událostí nepříjemných. O uvedených a podobných tématech se staří lidé většinou spontánně rozpovídají, někdy i s pláčem, ale s příjemným zážitkem z toho, že mohou o těchto tématech mluvit, že je o ně zájem a je jim nasloucháno.

Nač při komunikování se seniory dávat pozor, co brát v úvahu• Především počítejme se snížením výkonnosti krátkodobé paměti. Staří lidé si

nevzpomenou o čem to včera či před chvilkou mluvili či co si domluvili. Zato vybavování starších i hodně dávných paměťových obsahů se všemi detaily jde starým lidem výborně. Rádi vzpomínají na období kdy se život dařil, byli na vrcholku výkonnosti, plni naděje, plánů a třeba i iluzí.

• Myšlení je u starých lidí ulpívavé, málo pružné. Staří lidé mívají potíže s tím, že jim myšlenky utíkají a někdy se i zaběhnou.

• Zájmy a koníčky nemusíme v důchodu ošidit, právě naopak, je na ně víc času. Všechny činnosti, které člověk dělá pro potěchu, mají ve stáří zelenou, pokud ovšem nejde o aktivity vyžadující náročnou finanční nebo tělesnou kondici.

Jak se seniory a seniorkami mluvit• hlavně pomalu• hlasitě• často

Co jste vy, byli jsme ještě nedávno my; a co jsme teď my, budete i vy – a to brzy, čas příšerně letí, což se vám teď nezdá, my to však už víme zcela jistě.

DomácíúkolV rodině nebo na praxi si popovídejte se seniorem a popište, v čem byl rozho-

vor přínosný a v čem nikoli

Otázkykopakování• o čem senioři rádi mluví• jaké zásady je dobré při komunikaci dodržovat


8.Příloha

8.1Hrynaprocvičeníkomunikace

8.1.1 Haptika1. Rozdělte doteky na přátelské a nepřátelské – stisk, pohlavek, hlazení, poplá-

cání, polibek, objetí, facka, podání ruky, píchnutí, štípnutí

Přátelské Nepřátelské

2. Masírujeme slůněUtvořte dvojice a domluvte se, kdo se nechá masírovat jako první.Jeden z vás bude slůně a druhý ošetřovatel, který se o slůně stará.Vyučující vypráví příběh a během vyprávění předvádí masážní pohyby.

Příběh:„Bylo jednou jedno ZOO a v něm žilo veselé slůně.Každý den za ním chodil jeho ošetřovatel.Slůně si hrálo v blátě, proto ho ošetřovatel musí namydlit (přejíždějte plochými

dlaněmi po zádech), potom mu pustit sprchu na zádíčka (poklepejte špičkami prstů), tu a tam zůstal ještě kousek špíny (poštipujte, ale opatrně, jemně) a úplně na konec se všechno ještě pěkně opláchne (plochými dlaněmi přejíždějte shora dolů).“

Sdělte si navzájem své pocity. Která role vám byla bližší – slůně nebo ošetřo-vatel?


8.1.2 Proxemika1. V jakých vzdálenostech jste ve vztahu k lidem, s nimiž se denně setkáváte?

Rozdělte do jednotlivých vzdálenostních zón vztah:• S rodiči• Se spolužáky• S učiteli• S přítelem• S prodavačkou• S hercem na jevišti• S listonošem• Se spolucestujícími• S kadeřmicí• S člověky• S lékařem

Intimní zóna Osobní zóna Sociální zóna Veřejná zóna

2. Vysílané signályRozdělte se do dvojic a sehrajte scénky:

• Jedna osoba se k vám pomalu blíží.• Máte ji pouze pomocí výrazu obličeje, tedy beze slov a gest, dát najevo, jak

blízko k vám smí přijít.• Jedna osoba se k vám pomalu blíží.

Opět beze slov, ale tentokrát i s gestikulací rukou jí zastavte v tom bodu, kdy vám je její blízkost ještě příjemná.

Vašim úkolem je rozeznat a akceptovat „vysílané signály“.

3. SochařVytvořte náhodné trojice (2 sochy + 1 sochař)Úkolem sochaře je vytvořit sousoší, které vzdáleností vyjadřuje vztah mezi

sochami.


Každá situace je zdůvodněna studenty (sochařem).• Dítě a jeho teta• Sestra a člověk při rozhovoru• Kamarádky při rozhovoru• Milenci v parku• Uchazečka o zaměstnání při pohovoru se zaměstnavatelem• dítě a rodič při záškoláctví


Date post:	31-Dec-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

Komunikace - text A5 · 3.3 Braillovo bodové písmo 18 3.4 Kompenzační pomůcky 18 3.4.1 Bílá...

Documents