Praha, 4.5.2009

Lenka Hořínková Kouřiloválenka@horinkova-kourilova.cz

Co je hermeneutika, náčrt dějin, vývojAplikace hermeneutiky jako metodyPotencionální aplikace hermeneutiky v LISVirtuální komunity jako socio-informační

prostředíKategorie textuText jako komunikátTextový diskurz jako akt interlokuce Hermeneutický přístup ke zkoumání

virtuálních komunit

Text jako komunikátDiskurz jako zdroj poznáníKomunikace jako odkrývání smysluZnalost jako produkt sociální komunikace

Etymologie slova:Έρμηνεύειν 1.vyjadřovat – tzn. vypovídat , mluvit2.vykládat – tzn. interpretovat, objasňovat3.překládat – tj. tlumočit

Hermés (lat. Mercurius) – v originálním poselství bohů je vždy něco skrytého → potřebí prostředníka, médium, které je schopno poselství předat a vysvětlit; souvislost příliš zjevná na to, aby byla též pravdivá

Otázka po původu významového pole slova έρμηνεύειν zůstává dosud otevřená

Shoda mezi odborníky → klást její počátky do řecké kultury

Z bádání vyplynulo, že sami Řekové nechápali έρμηνεύειν pouze jako interpretování smyslu výpovědi

Výpověď (έρμηνεία) samu pojímali jako interpretování, neboť pro ně byla převodem myšlenek v duši do vnější řeči

Tedy prvotní dění řeči je interpretacio

Historii hermeneutiky lze sledovat v dějinných obdobích od:

antiky (Filón Alexandrijský, „otec alegorie“),přes patristiku (Órigenés, Augustinus),středověk (učení o čtverém smyslu Písma),reformaci (Martin Luther, Matthias Flacius

Illyricus),novověk (Johann Conrad Dannhauer, Johann

Martin Chladenius, Georg Friedrich Maier).

Do období novověku lze hovořit o předfilosofickém období hermeneutiky, jež chápeme jako období, které předchází konstituování filosofické hermeneutiky, nikoli tedy jako období, které by bylo zcela prosto filosofické reflexe.

Filosofická hermeneutika → k jejímu konstituování přispěl:

romantismus (Friedrich Ast, Friedrich Schlegel, Friedrich Ernst Daniel Schleiermacher),

a historismus (Johann Droysen, Wilhelm Dilthey).

Filosofická hermeneutika, představitelé:Martin Heidegger - rozumění spjato s lidským

pobytem, de facto patří k jeho charakteristice; důraz kladen na ontologický charakter rozumění,

Hans-Georg Gadamer – pracuje s takovými pojmy jako Vorurteile – předsudky – transcendentální podmínky našeho rozumění; Zeitenabstand – časový odstup – pomáhá rozeznávat správné předsudky od nesprávných; rozhovor – rozumění je výkonem rozhovoru, uskutečňováním dialektiky otázky a odpovědi; Vorverständnis – předporozumění; Horizont – objekt zkoumání se nachází uvnitř určitých souvislostí; Horizontverschmelzung – splývání horizontů,

Jürgen Habermas – spojován s Tiefhermeneutik (hlubinná hermeneutika) – spojení tradiční filosofické hermeneutiky, psychoanalýzy a teorie komunikativní kompetence,

Karl-Otto Apel – spojován s tzv. transcendentální hermeneutikou, usiloval o zprostředkování mezi existenciálně orientovanou hermeneutikou a analytickou filosofií jazyka,

Paul Ricoeur – nejdůležitějším východiskem procesu porozumění a nejvýznamnější kategorií hermeneutického procesu je pro něj diskurz, dále pracuje s takovými pojmy jako symbol a metafora.

O konce 19. století se hermeneutika spolu s fenomenologií považovaly za alternativu ke kvantitativním metodám.

Z těchto dvou filosofických disciplín se vyvinuly speciální výzkumné metody používané v humanitních i sociálních vědách.

Šlo o to nalézt metodu, která by mohla být adekvátní protiváhou k nomotetickému vysvětlování přírodních věd a zároveň se hledal ideál „rozumějící“ či interpretující vědy.

V 60. letech 20. století byla hermeneutika začleněna do sociálních věd jakožto část, resp. součást interpretativních sociálních teorií a modelů výzkumné práce.

Z historické perspektivy se nejvíce rozšířila hermeneutika textová.

Rozlišujeme ovšem i hermeneutiku předmětnou (předmětné projevy v dané společenské oblasti) a hermeneutiku jednání (interpretace jednotlivých činností). Ovšem v obecnějším smyslu lze jak hermeneutiku předmětnou, tak hermeneutiku jednání chápat jako hermeneutiku textu.

Hermeneutika a kvalitativní výzkum:Hermeneutiku lze považovat za základ kvalitativního

výzkumu, jelikož ten staví své výsledky na hloubkovém interpretativním přístupu.

V kvalitativním přístupu rozeznáváme několik forem hermeneutiky, záleží na tom, z kterého filosofického myšlení vycházíme.

Hovoříme tedy např. o heideggerovské hermeneutice – její snahou je odhalit skryté fenomény a jejich významy; či o hlubinné hermeneutice Jürgena Habermase, která zdůrazňuje hermeneutiku komunikace, jde především o porozumění sociálnímu jednání jedinců.

V 80. letech 20. století vyvinul Ulrich Oevermann (asistent u Jürgena Habermase) se svými spolupracovníky v rámci výzkumu socializace objektivní hermeneutiku. Objektivní hermeneutika má za cíl odhalit objektivní struktury za subjektivními významovými strukturami, které jsou zprostředkovány datovým materiálem.

Oevermann tuto koncepci považuje za střední cestu mezi redukcionisticko-přírodovědnou pozicí a čistě kontemplativní duchovědnou pozicí.

Dále se můžeme setkat se sociálně-vědní hermeneutickou parafrází, což je forma hermeneutiky, která se používá k interpretaci narativních interview, ke zkoumání životních podmínek apod.

V případě hermeneutiky zaměřené na historii života jde o metodicky řízené zkoumání, které se zaměřuje na historicko-filosofické a antropologické porozumění lidí v jejich sociálně dané životní praxi, na porozumění jejich světovému názoru a jejich vlastní životní situace.

Hermeneutická etnografie vychází z přesvědčení, že etnografická analýza má objevovat významy pozorované sociální interakce.

Obecně lze říci, že z hlediska plurality přístupů, jíž se hermeneutika vyznačuje, můžeme hovořit o hermeneutice historické, gramatické, psychologické, divinatorické, individuální, komparativní, existencionální, metafyzické, fragmentální, intuitivní, právní, teologické, pedagogické, literární, umělecké a mnoha dalších.

Neustálé hledání perspektiv interpretační teorie (Neil Pollock), např: analýza dokumentů, bibliografické pořádání, dynamické struktury slovníku, informační management, vyhledávání informací, knihovnická praxe, účel knihoven, metodologie procesů, profesionální komunity a komunikace v těchto komunitách, vývoj systémů, virtuální komunity atd.

Vyhledávání informací - úkolem vyhledávání informací je vyvést uživatele z jeho stavu nejistoty („upadlosti“- Verfallen) a přiblížit ho ke stavu vrženosti (Geworfenheit – známá situace) s ohledem na jeho přání po informaci.

Design systémů - uživatel je zvyklý na nějaký systém, tj. nachází se ve stavu vrženosti a to do té doby, dokud v zařízení nedojde k situaci Verfallen; je třeba navrhovat systémy tak, aby se uživatel příliš nezabýval fungováním zařízení, nýbrž se soustředil na svůj vlastní problém.

Komunita z hlediska sociálního paradigmatu bývá definována jako skupina lidí, mezi nimiž dochází k nějaké formě interakce.

Tuto definici můžeme považovat za jednu z nejširších.

Konkrétnější definice pak vymezují komunitu podle jejího spojení s určitým prostředím, případně lokalitou nebo určitými zájmy.

Většinou dochází k dvojímu chápání komunity: za prvé komunita jako spojení s určitým místem (lokální komunity), za druhé jako spojení určité skupinové identity nebo zájmu (profesní komunity).

Tím ovšem není řečeno, že např. lokální komunita nesdílí společné zájmy či skupinovou identitu.

V současné době se adekvátně hovoří o postmoderní koncepci komunity, jež klade důraz na pružnost vztahů.

Jde o komunitu, která jakoby překračuje jednotu a identitu.

Komunita kosmopolitní – jedná se o další typ komunity, která reprezentuje post-tradiční charakter komunity.

Základem této komunity je komunikace, která je schopna překračovat omezení daná geografickými limity.

Krystalickou formou kosmopolitní komunity se může stát komunita virtuální, jež se stala komunitou komunikace.

Někteří badatelé se vyhýbají pojmu virtuální komunita, a to z důvodu dosud neexistující jednotné definice termínu virtualita.

Jelikož komunikace v těchto komunitách probíhá online, navrhují termín online komunita.

Definice se zpravidla zaměřují na ty charakteristiky virtuální komunity, jež ji činí právě virtuální. Či ji vymezují v opozici ke komunitě reálné.

Virtuální komunita – je problematickým bytím (entitou), jde o „experiment“ společenství, ve kterém význam komunity nespočívá na fyzické blízkosti.

Přičemž komunita ve smyslu fyzického uspořádání je rovněž problematickou entitou, avšak právě ona fyzická blízkost ji může propůjčovat zdání propojenosti.

Je závislá na technické podpoře (CMC technologie), avšak není ji zcela podřízena, neboť povětšinou zůstává při jakékoli modifikaci komunikace, využívá zdrojů, které jsou jí v dané době k dispozici.

Virtuální komunity používají k „udržení sebe samých“ nový systém komunikace nebo zvláštní způsob interakce.

Chceme-li porozumět způsobu, jakým virtuální komunity fungují, musíme zaměřit pozornost na způsob interakce a na podmínky, v nichž se taková interakce uskutečňuje.

Povětšinou se při studiu výše zmíněné interakce klade důraz buď na lingvistické, psychologické, sociální, mediální či antropologické aspekty, tomu pak odpovídají různé obecné teorie.

Z hlediska celostnějšího pojetí by bylo vhodné propojit dané aspekty do širšího kontextu studia.

Hermeneutická teorie je obzvláště vhodná pro studium interakce virtuálních komunit, spočívající převážně na písemném diskurzu, jelikož se mimo jiné zabývá možností smyslu bytí neseného napříč časem a prostorem prostřednictvím textů.

Dále může poskytnout mechanismus pro porozumění způsobů, jakými aktéři virtuálních komunit tvoří své komunity skrze interpretativní akty nebo přesněji skrze interpretace manifestované v aktech psaní jakožto odpovědí na jiná psaní.

Zájem o studium textu, v různě širokém pojetí, je typický pro řadu vědních disciplín.

V lingvistice v druhé polovině 20. století patrný pohyb jejího objektu od jazyka jakožto systému k textu jakožto realizaci systému, potažmo ke komunikaci.

Možnost poznat text nelze jen prostřednictvím aparátu jediné disciplíny.

Text, chápaný jako znak sdělující v procesu společenského předávání významů, je totiž útvarem sémioticky komplexním.

Zkoumání textu jako komplexní složky komunikačního procesu.

Komunikační pojetí textu – takové pojetí, v němž je text chápán jako komplexní znakový útvar fungující (sdělující a působící) v procesu sociální komunikace.

Existuje mnoho komunikačních přístupů k textu. Další z přístupů chápe text jako znak utvářený v procesu poznání a směřující k jistému konkrétnímu výkladu světa.

Ke zkoumání textu jako součásti procesu komunikace neoddělitelně náleží rovněž jeho fáze recepce, speciálně pak problém porozumění.

De facto jde o důsledek snah včlenit do úvah o textu význam.

Význam se ovšem nepojí pouze s textem, nýbrž i s vědomím (každého individuálního) vnímatele textu.

Text je tedy realita, jejíž existence je dána produkcí, materiální reprezentací a recepcí.

Text ve smyslu písemného rezultátu řečové aktivity, pomocí něhož se realizuje přenos informace.

Přes vzrůstající počet virtuálních komunit, které podporují interakci mezi účastníky pomocí multimediálních aplikací, je stále hlavním komunikačním prostředkem psaný text.

Text je stále nejsilnější formou sebeprezentace na internetu a stává se skutečně hlavní formou společenské interakce, což s sebou přináší řadu zajímavých způsobů zkoumání.

Text tedy jako komunikátor a zprostředkovatel informací.

Díky kontextu elektronické sféry nalézáme nový obsah komunikačního fenoménu textu, dochází k renesanci textové komunikace.

Text, resp. psaný diskurz hraje nezastupitelnou roli ve virtuálních komunitách, jejichž existence spočívá v komunikaci výhradně skrze texty a na ně navazující interpretaci.

V tomto smyslu pak hraje text roli nejen gnoseologickou, nýbrž rovněž a možná v prvé řadě ontologickou.

Aplikace výše zmíněné nejvýznamnější kategorie hermeneutického procesu Paula Ricoeura - diskurzu.

Diskurz ve smyslu Saussureho parole (tedy jazyka jakožto promluvy, zprávy) v protikladu k jeho langue (jazyka jakožto systému či lingvistickému kódu).

Jazyk je lépe srozumitelný skrze konkretizaci v diskurzu, než skrze abstraktní systémy sémiotiky.

Jazyk zakládá na rozdíl od strukturalismu na dvou entitách – znacích a větách.

Znak je „virtuální“ a zkoumá jej sémiotika a věta je skutečná událost promluvy a zabývá se jí sémantika.

Ricoeur hledá kritéria k odlišení sémantiky a sémiotiky.

Kritérium – diskurz jako událost. Je to jedinečná a skutečná událost jazyka, má ontologickou prioritu. Zpráva (parole) poskytuje neustálou aktualizaci kódu (langue).

Diskurz se realizuje jako událost, ale chápaný je jako význam. Významem neboli smyslem diskurzu je obsah jeho výpovědi. (syntéza singulární identifikace – role subjektu, který identifikuje něco jednotlivého – a univerzální predikace - role predikátu, který univerzálně označuje, např. druh kvality, třídu věci …)

Diskurz je dialektickou jednotou události a významu.

Akt interlokuční (další příspěvek k dialektice události a významu) – charakteristika diskurzu – je někomu adresovaný. Základní strukturou diskurzu je dialog.

Od dialektiky události a významu se odvíjí dialektika smyslu a reference.

Totiž význam diskurzu má ještě vnitřní dialektiku – významem se myslí jednak to, co zamýšlí mluvčí a ale zároveň také to, co zamýšlí věta.

Význam výpovědi, který zamýšlí mluvčí je subjektivní stránkou významu, kdežto to, co zamýšlí věta je objektivní stránka výpovědi.

Objektivní stránku diskurzu lze vyložit dvěma způsoby: jednak „co“ diskurzu (jeho smysl) a „o čem“ diskurzu (je jeho reference, význam).

Opět k původnímu rozlišování sémantiky od sémiotiky – pouze věta umožňuje odlišit smysl od významu, neboli to co se mluví, od toho o čem se mluví. V systému (langue) totiž neexistuje žádný problém reference (významu), neboť znaky odkazují jen k dalším znakům uvnitř systému.

Psaný text je formou diskurzu. Při psaní dochází k plné manifestaci toho, co v

promluvě existuje potencionálně, a to k odloučení významu od události.

Při substituci promluvy písmem dochází k některým důležitým změnám:

Změna vztahu mezi zprávou a jejím médiem – fixace diskurzu písmem – písmem nezachycujeme událost promluvy, nýbrž to, co jsme promluvou „sdělili“ (intencionální exteriorizaci).

Fixuje se tedy význam události, nikoli událost jako událost a intencionální exteriorizace je tím, co nám umožňuje zapsat diskurz neboli řečový akt. Ricoeur dokonce hovoří o tom, že se psaní může objevit na místě promluvy, pakliže budeme psaní chápat nikoli jako obyčejnou fixaci mluveného diskurzu, nýbrž jako lidské myšlení přímo, bez zprostředkující instance mluveného jazyka.

Změna vztahu zprávy k mluvčímu – zaniká i nezaniká dialogická situace. Přestávají splývat autorova intence a význam textu – inskripce – sémantická autonomie textu.

Sémantická autonomie textu neznamená, že autorský význam ztrácí zcela svoji důležitost.

Změna vztahu textové zprávy k posluchači – mluvený diskurz se obrací cíleně k někomu, kdo se nachází v dialogické situaci, psaný diskurz prakticky ke komukoli, kdo umí číst – univerzalizace auditoria. Psaný diskurz se vymanil ze situace FtF.

Změna vztahu zprávy a reference – jde o změnu nejkomplexnější, týkající se referenční funkce diskurzu. V mluveném diskurzu je posledním kritériem reference možnost ukázat danou věc jako složku situace, ve které se mluvčí a posluchač nachází.

Jde o ostenzivní způsob samotného diskurzu. Některé texty pak podmínky ostenzivní reference pro své čtenáře rekonstruují, tedy poskytují čtenáři ekvivalent ostenzivní reference způsobem „jako by“ („jako by tam byli“).

Text de facto osvobozuje svoji referenci od omezení situační reference.

Intencionální exteriorizace – není jistým druhem odcizení? Řešením dialektika odstupu a přisvojení. Odstupem se rozumí časová a prostorová mezera mezi námi a určitým diskurzem. Přisvojením se rozumí protiklad k sémantické autonomii textu.

Online textovou výměnu lze chápat rovněž jako diskurz, elektronický diskurz.

Elektronický diskurz zahrnuje různé typy online textové interakce jako např. chaty, fóra s diskusními skupinami, blogy apod. a je jedinečným způsobem komunikace, slučujícím aspekty psaného a mluveného diskurzu.

Ať už virtuální komunity používají ke své interakci jakýkoli nástroj k online textové výměně, existují jako textové rozhovory a jsou závislé na určitém žánru psaní, jež přímo napodobuje situaci interlokuce.

Virtuální komunity jsou tedy závislé na výše zmíněném modu „jako by“ a jsou „obývané“ účastníky, kteří pomocí textů rozmlouvají s jinými účastníky, jako by tito byli skutečně přítomni v situaci interlokuce.

Kontext virtuálních komunit je definován přítomností textů, pohybujících se napříč virtuálním prostorem a jasným odstupem.

Virtuální komunity lze nejlépe definovat jejich vlastní jednotlivou historií psaní a čtení, historií dokumentovanou stále rostoucím „tělem“ textových zpráv.

Texty si nejen udržují stopu svých „stvořitelů“, ale aktivně užívají i ostenzivní referenci. Tímto procesem je situace interlokuce realizována jak materií psaného slova, tak i významy, které napodobují mluvené akty diskurzu.

Texty virtuální komunity jsou výlučně dialogické a mohou být tedy viděny jako plné manifestace diskurzu.

Virtuální komunity přežívají jen v míře, ve které jsou čtenáři také pisateli a jsou ochotni ujmout se veřejné aktivity odesílání textů komunitě.

Funkce zprostředkování textů ve virtuální komunitě závisí rovněž na vývoji všeobecných norem a očekávání (generativní nástroje), které slouží k vytváření a udržování diskurzivního jednání a interakce v komunitě.

Je možné o záplavě textů říci, že vytváří komunitu? Jak to, že virtuální komunity nalézají takový silný smysl své vlastní spojitosti a sebe sama jako komunity v potencionálně odcizujícím textu?

Mizení „lidského činitele“ je nejen věcí elektronického zprostředkování, ale a především vyplývá z „odstupu“ neboli „intencionální exteriorizace“, skrze kterou je každý psaný diskurz vykonáván.

Tím, že virtuální komunity vezmou tento textově zprostředkovaný odstup za vlastní, pokoušejí se ho učinit produktivním.

Virtuální komunity existují a jsou schopny existovat „jako by“ byly pravými komunitami díky transformaci odstupu do blízkosti.

Hermeneutický přístup v kombinaci s lingvistickou antropologií se snaží objasnit např. jak užívání jazyka reflektuje a ovlivňuje kulturu ve virtuálních komunitách.

Texty slouží jako „krev“ elektronických míst, ke zprostředkování myšlenek a pocitů účastníků, vedou k růstu a vývoji komunity nebo naopak k jejímu zániku.

Teoretickým a metodologickým východiskem je fakt, že text nějakým způsobem reflektuje či odráží kulturu.

Text neslouží pouze jako prostředek pro komunikaci, nýbrž tvoří „archiv“ sociálně kontextualizovaných informací.

Porozumění textu vyžaduje odkrývání hodnot a norem zasazených v prostředí jazyka komunity.

Cílem hermeneutiky je mimo jiné porozumět, jak účastníci chápou své prostředí.

Interpretace textu je závislá na kontextu, ve kterém je text psán.

Textu porozumíme zkoumáním vztahu textu k různým druhům kontextů.

Mezi čtyři důležité kontextuální vztahy řadíme:1.Koherenci – vztah textových jednotek k jiným

textovým jednotkám v textu2.Invence – vztah textu k přidruženým textům3.Intence – vztah textu k jeho tvůrci nebo

tvůrcům4.Reference – vztah textu k neliterárním

událostem

Gary Burnett a jeho spolupracovníci se pokoušeli tento konceptuální model aplikovat v diskusní skupině Usenet, věnované technologii firewall (6 týdnů, léto 2002), s cílem porozumět způsobům, kterými text tvoří a udržuje kulturu v takovém prostředí.

Ke své studii, založené na analyzování příspěvků diskusní skupiny Usenet, si Burnett se spolupracovníky vybral určité vzorky, neboť plný archiv dané skupiny obsahoval téměř 2000 příspěvků několika stovek účastníků.

K analýze si zvolili tyto vzorky:1.Padesát po sobě jdoucích příspěvků z jednoho

náhodně vybraného dne.2.Všechny příspěvky z pěti nejaktivnějších

vláken.3.Všechny příspěvky od pěti nejaktivnějších

účastníků.4.Všechny příspěvky náhodně vybrané řady pěti

krátkých vláken.

Užití rozmanitých vzorků dat pro analýzu dovoluje hlubší porozumění kontextu změn a plnější popis norem a praxe komunikace, která charakterizuje diskusní skupinu.

U každého vzorku textové komunikace byl učiněn přehled o vzorku, následovaný analýzou z hlediska koherence, invence, intence a reference. Poté byla učiněna celková charakteristika kultury komunity reprezentované tímto vzorkem. Analýzu vždy uzavíralo upozornění na omezení vzorku.

První vzorek padesáti po sobě jdoucích příspěvků poskytuje nejpřirozenější pohled na diskusní skupinu, protože se zabývá každou zprávou ve skupině během určitého časového období, aniž by preferoval volbu individuálních přispěvovatelů a nebo vláken.

Vzorek třetí – vzorek pěti hojných přispěvovatelů.Celkový pohled na vzorek: během studovaného

období těchto pět jednotlivců přispělo 400 samostatnými příspěvky do skupiny. Každý z nich má jedinečný profil s různícími se charakteristikami. Všichni se zdají být muži, ačkoli to nelze říci s jistotou.

Charakteristika přispěvovatele: každý z pěti jednotlivých přispěvovatelů je charakterizován počtem příspěvků, které zaslal do skupiny, dále tím, zda používá plné jméno či pseudonym, zda používá správnou e-mailovou adresu a nebo ji nějak modifikuje jako ochranu proti spamům, zda používá podepsaný soubor, zda používá pozdravy či zdvořilostní fráze jakéhokoli druhu atd.

Např. 4. přispěvovatel je zcela otevřený – užívá svoje jméno, správnou e-mailovou adresu a podepsaný soubor (včetně citace populární písně), 55 příspěvků.

Koherence (vztah textových jednotek k jiným textovým jednotkám v textu) – každý z přispěvovatelů udržoval konzistentní přístup ke strukturování zpráv, vytrhávání krátkých částí z předchozích příspěvků k poskytnutí kontextu pro svoje odpovědi. Ovšem když se ve vláknu objeví něco, co naruší posloupnost dotazů a odpovědí, např. když příspěvek prozradí nedostatek znalosti v problematice nebo nedostatek kvalifikace nebo odmítá kvalifikaci hojně přispívajícího, pak tyto vzorce selhávají → přispívající se začnou vyhýbat odpovědím a soustředí pozornost na vnímání neznalostí, popř. výhrůžek.

Každý z výše uvedených přispěvovatelů vkládá do svých příspěvků malé personalizované črty, které nemusí přesně odpovídat normám diskusní skupiny, slouží k jejich identifikaci jako individuí. Např. jeden přispěvovatel vkládá automatizovaný úvod k čemukoli, na co reaguje od jiných přispěvovatelů. („nyní je čas reagovat na to, co [někdo] napsal:“)

Reference (vztah textu k neliterárním událostem) – udržovat sdílenou referenci je nástroj pro budování komunity. Jen jeden z pěti nejhojněji přispívajících účastníků odpovídá jen na příspěvky, které odkazují k určitému produktu firewall.

Dva z pěti přispívají do širokého pole témat firewall, ačkoli jeden z nich přispívá mnohem častěji, pokud diskuse zahrnuje určitý produkt. Další se snaží odpovídat i na nejnaivnější otázky týkající se firewall a občas funguje jako smírčí, např. když se drží věcného tématu a snaží se odpovídat jakoby nechápal, že jde o flaming. Tato odpověď pak vrátila skupinu opět k tématu vztahujícímu se k firewall.

Invence (vztah textu k přidruženým textům) – příspěvky pěti nejhojněji přispívajících autorů jsou vysoce nezávislé a proto na rozdíl od jiných vzorků zobrazují méně jasně vztah k asociovaným textům. Tendují spíše k čerpání odpovědí na otázky ze svých vlastních kvalifikací týkajících se firewall. Přesto se objevují případy, kdy jeden z přispěvovatelů odkazuje novějšího člena komunity na různá jiná vlákna, která podle něj pravděpodobně obsahují relevantní informaci.

Intence (vztah textu k jeho tvůrci nebo tvůrcům) – v rámci našeho vzorku je patrné, že přispěvovatelé poskytují pomoc, uplatňují svoje znalosti, udržují si svoje renomé, občas rozdmýchávají flaming a nebo naopak se pokouší udržet smír. Z textů je zřejmé pouze to, že chrání svoje znalosti, kvalifikaci a renomé, ovšem není zcela zřejmé jaký jiný užitek z této ochrany mají, než si tímto udržují vysoký profil v rámci diskusní skupiny.

Celková charakteristika komunity ve vzorku: hojní přispěvovatelé nepřispívají ve větší míře do pokračujících vláken, ale spíše tendují přispívat jednou či dvakrát do vlákna. Pět nejhojněji přispívajících se v našem vzorku zřídka mezi sebou navzájem ovlivňují. Zodpovídají dotazy zaslané méně frekventovanými přispěvovateli a nabízí jim radu a pomoc, udržujíc tak vlastní kvalifikaci v povědomí jiných. Téměř nikdy nezačínají vlákna, povětšinou nekladou dotazy. Pouze jeden z pěti začal dvě nová vlákna, ostatní čtyři nezačali žádné.

Pokud se na něco ptali, činili tak proto, aby objasnili „informační potřebu“ někoho jiného a nebo aby „očernili“ znalost někoho jiného, jako např. v následujícím příkladě: „Působím na poli IT od roku 1971 od doby mainframe až do klient server platforem. Už jsem zapomněl v tomhle průmyslu víc věcí, než ty budeš kdy znát.“

V řídkých případech přispěvovatelé vynaložili svoji „moc“ působit jako arbitr diskusní skupiny, např. když upozorňovali, aby se jiní přispěvovatelé vyhnuli nějaké oblasti a nebo když doporučovali efektivnější předmět příspěvku.

Samozřejmě tento vzorek má i svá omezení: analýza této datové části nám neumožňuje zkoumat či porozumět kultuře diskusní skupiny jako celku. Tento vzorek je zaměřen spíše na individua než na skupinové interakce, našemu pohledu na vytváření znalosti ve skupině tedy chybí kontext. Nejsme totiž, při zaměření na texty produkované pěti nejhojněji přispívajícími, schopni vidět, jak jsou ony texty vnímány a interpretovány jinými ve skupině.

Vzorek opomíjí pohled na komunitu jako celek, ale i na sociální roli, kterou hrají velmi aktivní přispěvovatelé.