1

Literatura

I. díl

Literární teorie Báje a mýty, bible

Od českého národního obrození po realismus (konec 18. století – 2. polovina 19. století)

Gymnázium Velké Meziříčí 2018

2

Z katalogu požadavků pro maturitu z českého jazyka a literatury od r. 2018 A. didaktický test 1.8 orientuje se ve vývoji české a světové literatury

prokáže základní přehled o vývoji české a světové literatury;

rozezná podle charakteristických rysů základní literární směry a hnutí;

přiřadí text k příslušnému literárnímu směru. 1.9 aplikuje základní znalosti literární teorie na konkrétní text

rozliší prózu a poezii; lyrický, epický a dramatický text;

rozezná na základě textu charakteristické rysy literárních druhů a žánrů;

rozezná autora, vypravěče / lyrický subjekt, postavy; postihne vztah mezi nimi a způsob, jak jsou textem vytvářeny;

rozezná typy promluv (přímá řeč, nepřímá řeč, polopřímá řeč, neznačená přímá řeč);

rozezná vyprávěcí způsoby, rozliší dialog a monolog (včetně vnitřního monologu);

nalezne v textu motiv, téma;

orientuje se v principech kompoziční výstavby textu, rozezná kompoziční postupy (např. chronologický, retrospektivní);

analyzuje jazykové prostředky a jejich funkci v textu;

analyzuje zvukovou a grafickou stránku textu a jejich funkci v textu;

nalezne v textu tropy a figury (alegorie, aliterace, anafora, apostrofa, dysfemismus, elipsa, epifora, epizeuxis, eufemismus, gradace, hyperbola, inverze, metafora, metonymie, oxymóron, personifikace, přirovnání, řečnická otázka, symbol, synekdocha);

rozliší vázaný a volný verš;

určí typ rýmového schématu a jeho pojmenování (sdružený, střídavý, obkročný, přerývaný). B. ústní zkouška 3.1 analyzuje umělecký text

využije vědomosti získané přečtením celého díla, z něhož pochází výňatek;

zasadí výňatek do kontextu díla;

nalezne v textu motiv, téma;

charakterizuje vypravěče / lyrický subjekt, postavy;

rozezná vyprávěcí způsoby, rozliší dialog a monolog (včetně vnitřního monologu);

rozezná typy promluv (přímá řeč, nepřímá řeč, polopřímá řeč, neznačená přímá řeč);

orientuje se v časoprostoru díla i konkrétního výňatku;

charakterizuje kompoziční výstavbu díla i konkrétního výňatku;

analyzuje jazykové prostředky a jejich funkci v textu;

nalezne v textu tropy a figury (alegorie, aliterace, anafora, apostrofa, dysfemismus, elipsa, epifora, epizeuxis, eufemismus, gradace, hyperbola, inverze, metafora, metonymie, oxymóron, personifikace, přirovnání, řečnická otázka, symbol, synekdocha);

rozliší vázaný a volný verš;

určí typ rýmového schématu a jeho pojmenování (sdružený, střídavý, obkročný, přerývaný);

rozezná na základě textu charakteristické rysy literárních druhů a žánrů; 3.2 charakterizuje literárněhistorický kontext literárního díla

zařadí literární dílo do kontextu autorovy tvorby, do literárního / obecně kulturního kontextu;

3

Knihy pro 1. ročník vyššího gymnázia – vlastní četba + referáty Části bible Části ze Starého zákona: stvoření světa a člověka, vyhnání z ráje, Kain a Ábel, babylonská věž, potopa, Noe, Abraham + Sára, Sodoma a Gomora, obětování Izáka, Izák + Rebeka, Ezau, Jákob + Ráchel, příběh Josefův = 1. kniha Mojžíšova, Mojžíš vyvádí Židy z Egypta = úvod 2. knihy Mojžíšovy, Desatero, David a Goliáš, Šalamoun, část Píseň písní. Části z Nového zákona: Lukášovo evangelium, 1. Pavlův list Korintským. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu bible! Slovník biblické kultury (1992) Biblický slovník Adolfa Novotného (1956, 1992) – je dostupný i on-line

Části Starověkých bájí a pověstí od Rudolfa Mertlíka Oddíly a části: O bozích, Prométheus, Potopa, O nejkrásnějším z bohů, O nelaskavější bohyni a její dceři, královně podsvětí, Afrodíté, Faëthon, Hloupý král Midás, Perseus, Héraklés, Daidalos a Íkaros, Dobrodružná plavba Argonautů za zlatým rounem, Příhody Théseovy, Oidipús, Amor a Psýché, Orfeus a Eurydiké, Damoklův meč, Trojská válka + Odysseova dobrodružství, Aeneovo bloudění, Romulus a Remus. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz níže u tématu antická mytologie! V. Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí Slovník antické kultury 1. + 2. fáze ČNO 1. František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých nebo Ohlas písní ruských

romantismus ve světové tvorbě

2. Jane Austenová: Pýcha a předsudek

3. Charlotte Brontëová: Jana Eyrová

4. Walter Scott: Ivanhoe

5. Edgar Allan Poe: povídky

6. Edgar Allan Poe: Havran

7. Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži

8. Victor Hugo: Bídníci

9. Stendhal: Červený a černý nebo Kartouza parmská

10. Alexandre Dumas: Tři mušketýři nebo titul dle domluvy

11. Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

12. Alexandr Sergejevič Puškin: Piková dáma

romantismus v české tvorbě

13. Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák

14. Karel Hynek Mácha: Máj

15. Karel Jaromír Erben: Kytice

počátky realismu v české literatuře

16. Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie

17. Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra

18. Karel Havlíček Borovský: Epigramy

19. Karel Havlíček Borovský: Obrazy z Rus

4

20. Božena Němcová: Babička

21. Božena Němcová: Divá Bára nebo V zámku a podzámčí nebo povídka dle domluvy

realismus a naturalismus ve světové literatuře

22. Charles Dickens: Oliver Twist nebo David Copperfield

23. Honoré de Balzac: Otec Goriot

24. Honoré de Balzac: Evženie Grandetová nebo Gobseck

25. Guy de Maupassant: Miláček

26. Guy de Maupassant: povídky

27. Jules Verne: kniha dle domluvy

28. Gustav Flaubert: Paní Bovaryová

29. Émile Zola: Zabiják nebo Nana

30. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

31. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Petrohradské povídky

32. Fjodor Michailovič Dostojevskij: Zločin a trest

33. Fjodor Michailovič Dostojevskij: Idiot

34. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová I

35. Anton Pavlovič Čechov: povídky/humoresky

36. Henrik Ibsen: Nora

realismus a naturalismus v české tvorbě, májovci, ruchovci, lumírovci

37. Vítězslav Hálek: básně

38. Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška nebo Na statku a v chaloupce

39. Jan Neruda: Povídky malostranské

40. Jan Neruda: Balady a romance

41. Karolína Světlá: Vesnický román nebo Kříž u potoka

42. Jakub Arbes: Svatý Xaverius nebo romaneto dle domluvy

43. Josef Václav Sládek: rozbor 1 básnické sbírky (i určené dětem)

44. Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století

45. Jaroslav Vrchlický: básnická sbírka

46. Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně

47. Julius Zeyer: Radúz a Mahulena

48. Alois Jirásek: Filosofská historie

49. Alois Jirásek: F. L. Věk 1. díl

50. Karel Václav Rais: Kalibův zločin

51. Ladislav Stroupežnický: Naši furianti

52. Gabriela Preissová: Její pastorkyňa nebo Gazdina roba

53. Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi

54. Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša

55. Toulky českou minulostí 8 - vznik a výzdoba ND

56. Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik

5

Zásady zpracování referátu o literárním díle: 1. v dostatečném časovém předstihu dílo pečlivě a poctivě přečíst, dělat si průběžně poznámky

2. najít v odborné (tedy primární, ne sekundární!) literatuře informace o díle (minimálně dva různé

zdroje informací, nepoužívat pochybné zdroje např. z internetu!!)

3. citace zdrojů na konci referátu – dle platné normy pro odborné práce; tedy využívat generátor údajů na www.citace.com a u zdrojů z internetových stránek je potřeba zkopírovat přesný odkaz

4. zpracovat vlastní referát: a) vhodné oslovení a vymezení tématu referátu b) autor, (popř. překladatel), název díla, vysvětlení názvu díla, základní bibliografické údaje

o vydání knihy, s nímž jste pracovali c) rozbor obsahu díla - jen ústně d) doba vzniku díla, vysvětlení dobového historického a literárního kontextu, zasazení do kontextu

celkové autorovy tvorby

e) literární druh, literární žánr a jejich vysvětlení, zařazení k literárnímu proudu a znaky tohoto

proudu v díle

f) forma, námět, tematika díla, prostředí, kam je děj zasazen

g) kompozice díla

h) výstavba děje, jeho spád, způsob vypravování děje, role vypravěče

i) postavy a jejich charakteristika, vztahy mezi nimi

j) u poezie role lyrického subjektu, rozbor formální a významový konkrétního textu nebo jeho části

k) slovní zásoba použitá v rovině vypravěče a jednotlivých postav

l) styl díla, rozbor uměleckých prostředků, myšlenkové stránky, vyznění díla (dobré je pracovat

s předmluvami a doslovy u děl, slovníky apod.)

m) zajímavosti o díle, adaptace apod.

n) vlastní zamyšlení nad textem, vlastní interpretace a hodnocení v konfrontaci s interpretací díla

uváděné v odborných zdrojích, vyznění díla, jeho význam

o) proložit vhodně vybranými ukázkami jak pro vysvětlení obsahu knihy, tak při jejím rozboru, pro

doložení tvrzení a poznatků, které se týkají bodů f) a g) (do hodiny je knihu třeba vzít, aby si ji

spolužáci mohli prohlédnout a aby bylo možno ukázky prezentovat)

p) časový rozsah: cca 15 - 20 minut, rozbor knihy by měl tvořit minimálně 50 % práce

5. přednes referátu:

a) pohlídat si jazykovou kulturu a kultivovanost projevu, spisovnost vyjadřování

b) pečlivá, srozumitelná, jasná výslovnost

c) dostatečná hlasitost

d) vhodné tempo

e) správné zacházení s pauzami, správné dýchání

f) přesvědčivost

g) kontakt s posluchači

h) fundovanost - vědět, o čem mluvím (znát význam použitých slov, hlavně cizích, odlišovat

myšlenky své a vyčtené, rozumět tématu)

6

6. dělat ostatním zápis na tabuli, popř. promítnout prezentaci na počítači, dle domluvy zpracovaný

sylabus dát k dispozici i ostatním v elektronické podobě

7. diskuse o díle a referátu, hodnocení prezentace

8. dodržet termín přednesu referátu!

Formální a obsahové náležitosti seminární práce, odborné práce, práce v rámci SOČ

1) Rozsah - 8 – 10 normostran textu, SOČ až třeba 50 stran 2) Formální a obsahová úprava

- titulní strana, obsah, úvod, vlastní text s poznámkovým aparátem, závěr, seznam použitých pramenů a literatury (zde rozlišit primární prameny, odbornou literaturu a internetové zdroje, neuvádět slovníky, …), popřípadě přílohy

- každá kapitola na novém listu papíru, názvy kapitol i podkapitol na samostatném řádku (bez tečky)

- úvod – stručné seznámení s problematikou, zdůvodnit volbu tématu, uvést cíl práce, stručná metodologie

- závěr – shrnutí; musí korespondovat s úvodem - číslování stran – až úvod (nezačíná však číslem 1) - citování použitých pramenů a literatury na základě jakékoliv normy platné v ČR, avšak jednotně

v celé seminární práci (možnost využít webový portál www.citace.com), citovat pod čarou - přímé citace – uvozovky či kurzíva - jako zdroj použít minimálně 3 odborné tituly - lze doplnit obrázky, tabulky, mapy a jiné přílohy – popis, též uvést zdroj - odborný styl

3) Závazná grafická úprava

Náležitosti titulní strany 1. název školy 2. název předmětu 3. název seminární práce 4. zadal/a 5. vypracoval/a 6. datum a místo

Další části práce

- max. 30 řádků/strana, na 1 řádku max. 60 znaků (tj. max. 1800 znaků/strana) - řádkování 1,5 - velikost písma 12 - členění do odstavců - zarovnat do bloku - horní okraj 20 – 25 mm, dolní okraj 15 – 20 mm - levý okraj 35 mm, pravý okraj 15 mm (doporučeno; nastavit dle používaného písma) - doporučené písmo – Arial, Tahoma, Times New Roman - tisknout vždy jednostranně

4) Další důležité informace - nutnost konzultovat zvolené téma s vyučujícím

7

- dodržet termín odevzdání seminární práce - hodnocení seminární práce vychází ze školního řádu Příklad citace odborné monografie v textu ŠÍP, Josef: Svědectví o statečnosti. Velkomeziříčsko a odboj v letech 1938-1945. Velké Meziříčí: Český svaz bojovníků za svobodu, 2005, s. 36-37. Tamtéž, s. 63. Příklad citace internetového zdroje v textu Školství, [online]. 1997÷2010, [cit. 2012-1-7]. Úryvek dostupný z WWW: <http://www.mestovm.cz/cs/dalsi-instituce/skolstvi>. Příklad citace odborné monografie v seznamu pramenů a literatury ZÁMEČNÍK, Stanislav: Český odboj a národní povstání v květnu 1945. Praha: Naše vojsko, 2006, 293 s., ISBN 80-206-0812-5. Příklad citace internetového zdroje v seznamu pramenů a literatury http://www.mestovm.cz/cs/dalsi-instituce/skolstvi, poslední aktualizace 2010, [cit. 7.1. 2012].

Kulturní deníky - ručně či na počítači, zapisovat skutečně přečtené knihy z doporučené četby i dle

vlastního výběru a vkusu, možno doplnit seriózními materiály a informacemi, kontrola 3-4x ročně

Náležitosti zápisu do KD u knih z četby, vlastní knihy zapisujte tak jako dosud.

1. citace bibliografických údajů o knize podle www.citace.com 2. záměr autora, námět 3. literární druh + žánr, hlavní motivy 4. doba, místo, prostředí 5. kompozice díla 6. přiřazení díla ke směru, konkrétní projevy směru v díle 7. charakteristika postav a vztahů mezi nimi 8. rozbor dobře vybrané a přiměřeně dlouhé konkrétní ukázky z díla (1/2 zápisu):

a) kompozice b) forma vypravování, role vypravěče//lyrický mluvčí c) postavy a jejich vztahy d) téma a motivy ukázky e) jazyková složka f) grafické a zvukové prostředky, tropy, figury g) projevy směru

9. dostatečně rozsáhlé a do hloubky jdoucí vlastní zamyšlení nad knihou, její interpretace – mělo by tvořit aspoň ¼ zápisu

Divadla

- název představení, režie, námět, popř. hudba, herecké obsazení - kdy a kde bylo zhlédnuto - stručný obsah - využité divadelní prostředky, herecké výkony - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou

Filmy - název filmu, režie, kamera, námět, popř. hudba

8

- kdy a kde bylo zhlédnuto - stručný obsah - využité filmové prostředky - vlastní hodnocení, popř. srovnání s kritikou

Koncerty - o jaký program se jednalo, kdo vystupoval - kdy a kde se koncert odehrával - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou

Výstavy - kdo vystavoval, o jakou výstavu se jednalo - kdy a kde bylo absolvováno - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou

Další akce Kulturní aktuality ve třídě 1x týdně Dění v kultuře, pozvánky na celostátní i místní úrovni během následujícího týdne – 5 minut

Učebnice a sešity: Mluvnice a sloh Přehled středoškolského učiva českého jazyka (Didaktis, 4., přepracované vydání, Brno 2015) A4 velký linkovaný sešit na zápisy a cvičení Papírová složka a 4x linkovaný dvojlist A4 na slohové práce A4 tenký linkovaný na diktáty a cvičení - bude zůstávat ve škole Pravidla českého pravopisu + česká mluvnice (stačí stručná) (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) Literatura Skripta I. díl – www.gvm.cz – Předmětová komise českého jazyka – výukové materiály DHN Složka A4 na materiály k literatuře + sešit či volné listy na zápisy Kulturní deník

9

PERIODIZACE UMĚLECKÝCH SLOHỦ V EVROPĚ A KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY

ZÁKLADNÍ ORIENTACE – UMĚLECKÉ SLOHY Starověk

1. starověká orientální literatura – Indie, Čína, Persie, Egypt, Mezopotámie, Palestina (3. tis. př. n. l. – 7. stol. n. l.)

2. antická literatura - řecká (8. – 3. stol. př. n. l.) - římská (3. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.)

Středověk 1. předrománské (6. – 9. stol.) a románské období (9. – 12. stol.) 2. gotické období (12. – 15. stol.)

Novověk 1. renesance (14. – 16. stol.) 2. baroko a klasicismus (16. – 18. stol.)

3. osvícenství (18. stol.) 4. preromantismus (18. stol.)

5. romantismus (1. pol. 19. stol.) 6. realismus (2. pol. 19. stol)

7. impresionismus, symbolismus, dekadence, secese (přelom 19. a 20. století) 8. dadaismus, kubismus, futurismus, kubofuturismus, expresionismus, surrealismus, proudy

ve světové próze, proletářské umění, poetismus, proudy v české meziválečné próze

9. existencionalismus, neorealismus, literatura s válečnou tematikou, beat generation, rozhněvaní mladí muži, univerzitní román, nový román, absurdní literatura, magický realismus, postmodernismus, humanistická próza, …

VZNIK LITERATURY

1. Proč a jak se vyvinula u lidí schopnost řeči?

2. K čemu řeč sloužila a slouží? Jak souvisí řeč s myšlením?

3. Co znamená, že řeč má magickou funkci? Jak se to projevovalo v životě lidí?

10

4. Jaké zkušenosti zejména si lidé začali předávat z generace na generaci?

5. Co je to ústní lidová slovesnost, jaké jsou její znaky a dokdy trvá její tradice?

6. Jaké byly nejstarší žánry orální tradice?

7. Kde bylo vynalezeno písmo, jaké jeho druhy znáte a na jaké materiály se psalo?

8. Co znamená pojem literatura, jak ji dělíme?

9. Jakým způsobem vznikly nejstarší literární památky světa?

Lidová slovesnost Ústní lidová slovesnost (folklor) - venkovský (původní), městský - primární slovesné umění, existovala před vynalezením písma a vedle psané literatury existuje dosud - vyjadřuje lidový názor na život, optimismus, … - znaky: ústní tradování (forma jen zčásti fixovaná => variabilita), anonymita autora, kolektivnost

(vyjadřuje myšlení i cítění kolektivu), improvizovanost, funkčnost, spojování žánrových postupů - druhy: lyrika - písně - milostné, k obřadům, vojenské, ukolébavky, pracovní, …

epika - balady báje pověsti pohádky anekdoty přísloví, pranostiky, rčení

drama (obchůzkové, zpěvohra), loutkové divadlo

11

- na tzv. vysokou literaturu působila poetika lidové slovesnosti jako inspirační zdroj hlavně v historických situacích národního ohrožení, ve chvílích vystupňovaného pocitu národní sounáležitosti

- ovlivnila zejména období po Bílé hoře - baroko, preromantismus a romantismus, 30. léta 20. stol. Rozlišujte!!! ústní lidová slovesnost – viz výše lidová slovesnost sekundárně zapsaná sběrateli – folkloristy zafixovaná autentická lidová slovesnost, někdy v jedné verzi textu, někdy variace, někdy cenzurní zásahy sběratele tvorba umělá v duchu lidové slovesnosti = ohlasy – lidová slovesnost inspirací pro vlastní autorovu tvorbu tvorba zlidovělá – jedná se o umělý text, který se ale časem stal natolik populárním, že ho znají široké vrstvy, aniž vědí, kdo je autorem textu tvorba pololidová – známe autora textu, ten ale pochází z lidových vrstev a odráží lidový pohled na svět

KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY

Bible – zdroj evropské kultury, jako literární památku by měl znát každý Evropan - bible (τα βιβλία = knihy), Písmo svaté, Písmo, kniha knih (SZ 1200-200 př. n. l., NZ 50-120 n. l.)

= soubor historických, právnických, liturgických a literárních textů, které považuje za posvátné křesťanství (a judaismus), původně psáno na papyrových svitcích

- nejčtenější, nejpřekládanější a nejinterpretovanější dílo světa, dodnes má obrovský vliv na duchovní a literární vývoj

- obrovské množství loci communes, tedy motivů, frazeologismů, témat, metafor ovlivnilo světovou i českou literaturu, ale i umění obecně, proto je třeba se s biblí seznámit

- ovlivnila hagiografii, legendistiku, alegorické putování, duchovní epos, biblické drama, mystérium, „karnevalová literatura“, barokní literatura, romantismus, symbolismus, katolicky orientovaná literatura, adaptace, filosofické romány, eseje, …

- kompozice 1) Starý zákon (12. – 2. st. př. n. l.)

- napsán hebrejsky (a aramejsky) - Pentateuch = 5 knih Mojžíšových = tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri,

Deuteronomium) - historické knihy, královské knihy (David, Goliáš, Šalomoun) - Žalmy, Přísloví, Píseň písní, Proroci - stvoření světa a člověka, vyhnání z Edenu, Kain a Ábel, Noe a archa, Abrahám, Lot, Izák,

Jákob, Ezau, příběh o Josefovi, Mojžíš, 7 ran egyptských, 40 let na poušti, Desatero, pád Jericha

- Ivan Olbracht: Biblické příběhy, John Steinbeck: Na východ od ráje, Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, film Stvoření světa, muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, píseň Řek jednou Mojžíš lidu svému, Stará archa, píseň David a Goliáš ze hry Těžká Barbora V+W, spirituály, …

2) Nový zákon (50 – 120 n. l.) - napsáno řecky - 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – pojednávají o životě, učení, smrti a vzkříšení Ježíše

Krista - Skutky apoštolů – vznik prvotní křesťanské církve, Listy (Epištoly) – 21, nejstarší část NZ,

základy křesťanské věrouky, Apokalypsa (Zjevení sv. Jana) – poslední dny světa

12

- K. Čapek: Apokryfy, M. A. Bulgakov: Mistr a Markétka, písně K. Kryla, muzikál Jesus Christ Superstar, gospel, …

- dějiny Izraele podány jako události řízené Bohem (Hospodinem, Jahvem, Jehovou), nejde o pouhou historickou zprávu, ale i její etický a nábožensko-výchovný výklad

- text umožňuje množství nejrůznějších interpretací a pohledů - množství nejrůznějších žánrových postupů - myšlenkový a kulturní vliv okolních kultur – mezopotamské, babylonské, egyptské aj. - jednotlivé části se též odlišují individuálním autorským stylem - 3. st. – Septuaginta (překlad do řečtiny) - 4. st. – sv. Hieronymus (Jeroným) – Vulgáta (překlad do latiny) - apokryfy - biblický kánon, křesťanský kánon = „kánon alexandrijský“, katolický – 1546 na tridentském koncilu

(řešil mj. katolictví a protestantismus) - nejstarším překlad některých částí bible pořídili do staroslověnštiny Cyril a Metoděj (9. stol.),

nejdůležitější pak je Bible kralická (1576 – 1594) – členové zakázané jednoty bratrské, kompletní překlad bible z originálních jazyků s komentářem, 6 knih (Šestidílka, „Jednodílka“), vysoký typografická úroveň, vytříbený jazyk, základ pro novodobou normu českého jazyka vzniklou za obrození (konec 18. stol., J. Dobrovský)

- český ekumenický překlad (1961 – 1979) - dělení na knihy, kapitoly + verše (od 13. – 16. stol.) - ukázky: viz samostatný papír

Bible – opakování

1. Jak se to má s pravopisem slova?

2. Co znamená slovo „bible“?

3. V čem tkví její význam obzvlášť pro Evropany?

4. Z kterých základních částí se bible skládá, kdy tyto části vznikly a jakým jazykem byly napsány?

5. Jak dále „vnitřně“ tyto celky dělíme?

6. Co znamená, že text bible byl kanonizován, a kdy se tak stalo?

7. Jak je edičně umožněna snadná orientace v textu bible?

8. Která část bible je zároveň nejposvátnějším textem judaismu?

9. Jaké žánry v bibli najdeme?

10. Kde se ve starověku nacházela oblast Judska a kde (Severního) Izraele?

11. Kde se podle tradice narodil Ježíš Kristus? Uveďte též tradiční datum jeho narození.

12. V kterém městě, posvátném pro všechna tři monoteistická náboženství, byl Ježíš přítomen

o velikonočním týdnu a také zde zemřel? Který den v týdnu byl Ježíš vzkříšen?

13. Slovník pojmů:

Starý zákon - stvoření světa a člověka, začít od Adama, ráj/eden, strom poznání, prvotní hřích,

vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Kainovo znamení, Metuzalém, nimrod, potopa světa, archa Noemova,

babylonská věž a zmatení jazyků, Abraham a Sára, Sodoma a Gomora, sodoma a gomora, Lot a jeho

13

rodina, zůstat jako solný sloup/Lotova žena, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel, Jákobův žebřík, být

zarostlý jako Ezau, Josef a jeho bratři, benjamínek, putifarka, Mojžíš a Áron, deset ran egyptských,

přechod přes Rudé moře, mana nebeská, archa úmluvy, Desatero božích přikázání, země zaslíbená,

Jericho, David a Goliáš, goliáš, Šalamoun, šalamounské rozhodnutí, stavba chrámu v Jeruzalémě,

Jób, trpět jako Job, babylonské zajetí Židů, Daniel v jámě lvové, Judita a Holofernes, Jonáš v břiše

velryby, žalmy, přísloví, Píseň písní, prorok

Nový zákon - evangelium, evangelista, Alžběta, Jan Křtitel, Betlém, Josef a Marie, Ježíš, Anna

a Jáchym, Herodes a vraždění neviňátek, herodes, Salome, útěk do Egypta, počet učedníků, apoštol,

podobenství, návrat ztraceného syna, kázání, ležet jako lazar, farizej, samaritán, poslední večeře

Páně, modlitba Páně, Jidáš, jidáš, Petr, Pilát, dostat s někam jako Pilát do Kréda, mýt si nad někým

ruce, ukřižování, vzkříšení, letnice (naplnění Duchem svatým), jak se ze Šavla stal Pavel, epištoly,

Apokalypsa (Zjevení Janovo), apokalypsa, Armaggedon, armagedon, sedmá pečeť

14. Jak se nazývá překlad bible do řečtiny a latiny? Kdo přeložil bibli do latiny?

15. Kdo a kdy pořídil první překlad bible do slovanského jazyka?

16. Který český překlad bible měl kulturně a společensky největší význam? Proč, čím?

17. Co je to apokryf?

18. Co znamená slovo ekumenický?

19. Koho a jak inspirovala bible ve světové literatuře? V české? A v dalších druzích umění?

Antická mytologie - báje starého Řecka a Říma - základ evropské kultury a vzdělanosti (myšlenkové a etické principy, společenské instituce, vědní

a umělecké obory) - zdroje informací o antické mytologii:

Robert Graves: Řecké mýty I a II Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí (Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti) Slovník antické kultury

Slovník pojmů:

roh hojnosti, olympijské hry, Olymp(os), Tantalova muka, sisyfovská práce, odysea, Achillova pata, jablko

sváru, Paridův soud, pythijská/pythická odpověď, danajský dar, trojský kůň, osedlat Pegasa, Damoklův

meč, panický strach, Ikarův pád, Ariadnina nit, Pandořina skříňka, oidipovský komplex, herojský/heroický

výkon, deus ex machina, Augiášův chlév, Thespidova kára, Pyrrhovo vítězství, hérostratovský syndrom,

drakonické zákony, platonická láska, lesbická láska, gordický uzel, překročit Rubikon, Elektřin komplex,

lukulské hody, lakonická odpověď, maraton, slavit triumf, ovace, nektar, ambrózie, herkules, hektor,

14

múza, Léthé, lyra, Hellén, bakchantky, bakchanálie, Roma, nymfy, věštírna, podsvětí, Cháronův peníz,

fúrie, venuše, amazonky, narcis(ismus), Adónis

Přehled základních řeckých a římských bohů a hrdinů

řecky latinsky (atribut), „resort“

Afrodite Venus bohyně krásy a lásky

Apollon Apollo (slunce), bůh umění, věštectví, lékařství, vůdce Múz

Ares Mars bůh války a válečného vraždění

Artemis Diana (měsíc), panenská bohyně lovu, ochranitelka lesů a zvěře

Athéna Minerva panenská bohyně moudrosti, řemesel, umění, rozvážně vedeného boje, ochránkyně práva, statečnosti a spravedlnosti

Bakchos, Dionýsos

Bakchus, Liber (thyrsos + břečťan), bůh vína a nevázaného veselí

Demeter Ceres bohyně plodnosti země, úrody

Persefone Proserpina manželka Hádova, vládkyně podsvětí

Erinye Furiae 3 bohyně pomsty a kletby (špatného svědomí)

Eros Amor, Cupido (luk a šípy), okřídlený bůh lásky

Hades Pluto vládce podsvětní říše mrtvých, bratr Diův

Helios Sol (zlatý vůz), bůh životodárného slunce

Hera Iuno manželka a sestra Diova, bohyně manželství

Hermes Mercurius okřídlený posel bohů, patron obchodníků, pocestných, zlodějů a podvodníků, průvodce zemřelých do podsvětí

Múzy Musae 9 bohyň umění

Poseidon Neptunus vládce všeho vodstva

Zeus, gen. Dia Iuppiter, gen. Iova

nejvyšší bůh, vládce bohů a lidí, dárce života a lidských osudů, vládce hromu a blesku, ochránce pohostinství, státu a rodiny

Aineias Aeneas Trójan, který po mnoha peripetiích doplul do Latia a stal se praotcem Římanů

Agamemnon řecký vojevůdce, který stál v čele vojsk x Tróji, manžel Klytaimnestry, bratr Menelaa, švagr Heleny, otec Ifigenie, Elektry a Oresta

Achilleus Achilles největší řecký hrdina u Tróje, zranitelný na patě

Antigone dcera Oidipova, tragická hrdinka, která se vzepřela svému strýci Kreontovi a proti jeho zákazu vedena morálkou pohřbila bratra, potrestána zemřela

Argonauté skupina řeckých hrdinů vedená Iasonem plavící se na lodi Argo za zlatým rounem do Kolchidy

Ariadne věnovala Theseovi klubko s nití, které mu pomohlo najít cestu z labyrintu, opuštěna Theseem na ostrově Naxu

Daidalos athénský řemeslník, vynálezce, který se pokusil uprchnout z Kréty pomocí křídel, otec nešťastného Ikara

Elektra dcera Agamemnonova a Klytaimnestry, sestra Orestova, která jej přiměla zavraždit matku

Eurydike partnerka Orfeova, uštknutá hadem, Orfeus se ji neúspěšně snažil vyvést z podsvětí

Gorgony 3, ošklivé obludy, nejznámější Gorgona Medúza, pohled na ni měnil v kámen

Hektor nejslavnější trojský hrdina v trojské válce, syn Priamův

Helena manželka Menelaova, švagrová Agamemnona, sestra Klytaimnestry, unesena Paridem, příčina trojské války

Herakles Hercules nejslavnější řecký hrdina, musel splnit 12 úkolů

Iason vůdce Argonautů, řecký hrdina s osudem „jednou dole, jednou nahoře“

15

Ifigeneia Ifigenia dcera Agamemnona a Klytaimnestry, obětovaná před vyplutím řeckých lodí do Tróje

Iokaste matka a manželka Oidipova

Ikaros syn Daidalův, zřítil se do moře, protože se mu rozpustil vosk na křídlech, na nichž se pokoušeli prchnout z Kréty

Klytaimnestra manželka Agamemnona

Kreon bratr Iokasty, tyran v Thébách

Laios manžel Iokasty, otec Oidipův

Medeia Médea zhrzená manželka Iasonova

Minos krétský král

Minotaurus syn Pasifae (manželky Minoa) a býka, netvor v labyrintu

Odysseus Ulixes lstivý bojovník u Tróje, složitý návrat domů

Oidipus tragický hrdina marně prchající před strašným osudem

Orestes bratr Elektry, syn Agamemnona a Klytaimnestry, pronásledován Erinyemi

Orfeus geniální hráč na lyru, partner Eurydiky

Paris únosce Heleny, trojský princ, původce války, „Paridův soud“

Patroklos věrný druh Achillův, padl v trojské válce

Penelope věrná Odysseova manželka

Perseus Zeus + Danae, výrazně kladný hrdina, měl donést hlavu Medusy, + Andromeda

Priamos starý trojský král, otec Parida, Hektora,…

Prométheus Titán, který měl rád lidi, donesl jim oheň, a proto byl potrestán

Romulus zakladatel Říma

Remus zakladatel Říma

Teiresias slepý věštec v Thébách

Telemachos syn Odysseův

Theseus athénský hrdina (porazil Minotaura, zradil Ariadnu, několik manželek, vláda v Athénách)

Romeo a Julie – motiv tragické lásky mezi mladými lidmi, jimž v naplnění jejich milostných tužeb brání nějaké vnější okolnosti Don Quijote, donkichotství - kontrast směšného zevnějšku i jednání a opravdové a idealistické touhy po lásce, dobru, ušlechtilosti, svobodě, které u ostatních naráží na nepochopení a přináší neúspěch faustovský motiv – motiv pokoušení vzdělaného a po poznání toužícího člověka „ďáblem“, tedy něčím, co je pro běžné smrtelníky nepřijatelné, za hranicí morálky, ale zároveň neodolatelné; motiv tragické lásky, kdy nad obětavostí vítězí individualismus; boj mezi dobrem a zlem v člověku

16

ZÁKLADY TEORIE LITERATURY

Vymezení pojmu literatura, funkce literatury, věda o literatuře

Literatura = písemnictví, veškeré písemné záznamy, zvláště společensky významné texty

- výrazový prostředek - jazyk 1. umělecká = krásná, beletrie – estetické působení na rozum i cit, jedinečnost, originalita, působivost 2. odborná = vědecká (nauková a populárně naučná) – zaměřená na poznání, poučení, založená na

faktech, věcná 3. administrativní = jednací – zaměřená na styk mezi institucemi a veřejností 4. publicistická – zaměřená nejen na informace, ale i subjektivní hodnocení 5. náboženská Lidová slovesnost x umělá literatura Funkce umělecké literatury: a) estetická – tlumočí určité pojetí krásy b) citová – působí na emoce c) informativní – rozvíjí schopnosti myšlení a vyjadřování, může zprostředkovávat určité poznatky d) formativní – výchovná, pomáhá utvářet morální a estetické hodnoty, literatura může mít zpětně vliv

na náš život e) společenská – upozorňuje na závažné společenské problémy, zachycuje mezilidské vztahy apod. f) relaxační – poskytuje pobavení, oddych, zklidnění Literatura podle vztahu k určitému společenství: - světová - národní - regionální Věda o literatuře: 1. literární teorie - podstata literatury, obecné zákonitosti vzniku literárního díla, struktura díla,

literární druhy, žánry, útvary, umělecké prostředky 2. literární historie - vývoj literatury, význam děl a spisovatelů 3. literární kritika - hodnocení, výklady a rozbory děl

Vymezení pojmu próza a poezie

Próza - v popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická

pravidla, připomíná přirozenou formu běžné řeči - základní stavební jednotka – věta zapisovaná do řádek; text členěn do odstavců, kapitol - uplatňuje se částečně v epice a dramatu

Poezie

- v popředí rytmicko-melodické členění promluvy a zvláštní grafické uspořádání textu - psána ve verších, které se sdružují do strof (slok)

17

Literární druhy a žánry (výběr) Literární druhy: 1. epika 2. lyrika 3. drama Epika – literární druh, v němž je skutečnost literárně ztvárňována vypravováním příběhu/má děj

- jednotlivé události jsou uváděny v časoprostorových a příčinných souvislostech - příběh zprostředkovává více či méně zjevný vypravěč

a) malá

bajka = krátký prozaický nebo veršovaný příběh, v němž se zvířata, někdy i věci projevují a jednají jako lidé, vyúsťuje obvykle v mravní poučení anekdota = krátký příběh s vtipnou pointou, různé druhy (skotské, židovské, policajtské, o hlupácích, erotické, kameňáky, …) aforismus = stručné, vtipné, výstižné vyjádření myšlenky, úvahy, staví na kontrastu, protikladnosti hádanka = zašifrované sdělení; určeno k zábavě

b) střední báje/mýtus = vypravování o nadpřirozených bytostech, o bozích, démonech, o hrdinech s nadlidskými schopnostmi

- sloužil jako nadčasový vzor lidského chování - jeho prostřednictvím si člověk vykládal svět a své postavení v něm

pověst = prozaický výpravný žánr (pocházející z ústní lidové slovesnosti), v němž se vedle fantastických prvků objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami, prostředím (hora, hrad, kostel, strom, …) a s událostmi, jež se staly

- x mýtus (báje), která má filosofický a vysvětlující podtext - národní, démonické

legenda = prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku - vypravování o životě a mimořádných činech, zázracích a utrpení, někdy i mučednické smrti

světců - obvykle s výchovným naučením - bývaly součástí náboženských obřadů

bohatýrský zpěv (bylina) = zpracovává událost, čin ruského bohatýra pohádka = prozaický výpravný žánr původně lidové slovesnosti se smyšleným dějem a takovým hlavním hrdinou, který zpravidla představuje dobro, poctivost, moudrost, pracovitost, chytrost a sílu a další kladné a krásné lidské vlastnosti a ideály, po jejichž naplnění člověk odedávna touží

- hrdiny prochází zkouškami, překonává překážky, vítězí nad zlem, mravní nedostatečností, nad smrtí, nakonec jej čeká odměna

- ustálené vstupní a závěrečné formule, stálé přívlastky, přirovnání, využití magických čísel - fantastické (kouzelné) pohádky - bájné bytosti, kouzelné předměty - zvířecí - legendární - s biblickými hrdiny - novelistické - mají blízko k reálnému životu - umělé - vytvářejí vlastní poetiku, nevážou se na lidovou tradici

povídka = příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha postavami a nepříliš komplikovanou fabulí, prvky uměleckého popisu, postavy se v průběhu děje neproměňují

- může být krátká, jindy se rozsahem blíží románu - různé druhy povídek

novela = žánr prozaické epiky se zajímavým a napínavým příběhem přehledně komponovaným - rychlým spádem děje často směřuje k výrazné pointě - postavy se nevyvíjejí, děj nebývá zpomalován odbočkami

18

romaneto = žánr prozaické epiky s fantastickým nebo dobrodružným příběhem, v jehož průběhu se postupně odhaluje tajemství, nebo je také logickou úvahou zodpovídána složitá otázka

c) velká epos = žánr veršované epiky, rozsáhlá báseň s dějem zvolna probíhajícím, se zevrubnými popisy, četnými epizodami, rozsáhlými přirovnáními

- hrdinský, rytířský, duchovní, historický, idylický, zvířecí, … román = žánr velké prozaické epiky vytvářející spojitou řadu příběhů se společnými postavami

- zachycuje rozsáhlý úsek života, složité vztahy mezi lidmi a nejrůznější situace jejich psychického prožívání, do popředí vystupuje hlavní dějová linie, která se dále větví do epizod

- obrovské množství druhů: psychologický, společenský, milostný, sci-fi, fantasy, pikareskní, historický, venkovský, městský, realistický, humoristický, satirický, utopický, filosofický, detektivní, biografický, román v dopisech, román-řeka, román-deník, román-kronika, …

Lyrickoepické žánry balada = lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění s rychlým spádem děje a tragickým zakončením

- hrdina balady se zpravidla ocitá v nerovném boji se silami, jimž nakonec podléhá (balady fantastické), nebo podléhá zlu vznikajícímu v lidských vztazích (balady sociální)

romance = původně žánr španělské literatury 14. a 15. stol., lyrickoepická báseň, v níž postupně převládla milostná tematika nad vyprávěním o hrdinských činech, optimistické vyznění poema (básnická povídka, byronská povídka) = rozsáhlá báseň s dějem jen naznačeným, v popředí city, dojmy, nálady, úvahy lyrického mluvčího Lyrika

- literární druh, jenž vyjadřuje dění vyplývající ze subjektivního vztahu lyrického subjektu ke skutečnosti

- lyrický subjekt (lyrický hrdina, lyrický mluvčí) – monologicky vypovídá o bezprostředních zážitcích, dojmech, citovém rozpoložení, náladách, vyslovuje své myšlenky

píseň = žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy a dalšími znaky (např. refrénem), jež souvisejí s původem v lidové slovesnosti, těmito znaky ovlivňuje i píseň umělou

- spřízněnost s melodikou a rytmičností hudby, s níž je žánr spjat lyrická báseň = obvykle členěna do strof, dějovost potlačena, vyjádření pocitů, nálad, přírodní líčení, …, lyrický subjekt sonet = 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3); 1. kvartet = teze, myšlenka, 2. kvartet = antiteze nebo rozvíjení myšlenky, 2 terceta = syntéza, pointa, často rýmový vzorec abba, abba, cac, ede nebo variace u tercet; často milostná tematika balada francouzská (villonská) = lyrická skladba s třemi strofami (7-12 veršů), závěrečným posláním (4-6 veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrénem) elegie = žánr lyriky vyjadřující smutek a stesk nad ztrátou blízkého člověka, nad dávno uplynulými krásnými chvílemi apod. epitaf = náhrobní nápis (většinou veršovaný) óda/hymnus = báseň oslavující – často velmi vzrušeně – kladné stránky života, vlast, velikost osobnosti, krásu, lásku, přátelství, dobro, pravdu

- vznešenost, nadnesenost stylu satira = báseň, próza či drama vysmívající se ostře kriticky, ale zároveň humorně nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským pokleskům a chybám

19

epigram = žánr reflexivní lyriky, krátká, většinou satirická báseň s vyostřenou pointou pásmo = báseň vyznačující se volným, asociativním spojováním významově často vzdálených motivů i větších tematických celků (polytematická báseň), střídání úhlů pohledu Drama

- literární druh předpokládající předvádění příběhu prostřednictvím jednání, dialogů a monologů dramatických postav

- popis prostředí, rysy přímé charakteristiky postav a představy o jejich dramatických akcích bývají zachyceny ve scénických a režijních poznámkách

- určeno ke scénickému provedení tragédie = hlavní dramatický žánr, drama vážného obsahu, jehož hrdinové se ocitají v dramatickém konfliktu se silami (nadpřirozenými, rozvracejícími lidské nitro), které je přerůstají a s nimiž vedou nerovný boj, výstavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa komedie/veselohra = hlavní dramatický žánr, dějový konflikt i role jednajících postav jsou pojaty komicky, tzn. s příslušným zaměřením na střetnutí ideální představy a nicotné skutečnosti, právě významový kontrast vzbuzuje smích

- dramatický zápas o věci a záležitosti banální, malicherné končívá smírným rozuzlením činohra/drama v užším slova smyslu = dramatické dílo, které v sobě slučuje prvky tragédie i komedie

- drama ze života, dramatická báchorka, náboženské drama, měšťanské drama, filosofické drama, utopické drama, absurdní drama, …

Hudebně-dramatické žánry melodram = dramatický žánr spojující mluvené slovo s instrumentální hudbou, se sólovým nástrojem nebo s orchestrem, zpracováno buď jevištně, nebo koncertně muzikál/divadelní revue = druh syntetického divadla, kde nespojuje slovní text s hudbou, zpěvem a tancem opera = hudebně-dramatický žánr, který spojuje hudbu a text, výstavba je dramatická, tedy podobná jako u klasického dramatu opereta = hudebně-dramatický žánr, v němž se spojuje text s hudbou, na rozdíl od opery se zde střídá mluvené slovo s hudbou a zpěvem, popř. tanečními výstupy, většinou komický námět Žánry literatury faktu (věcné literatury)

- leží na hranicích principu uměleckého a neuměleckého, těžiště leží ve vyjádření myšlenky, poznatku a funkcí textu je spíše poučení

reportáž = žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka, zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící přístup cestopis = popisuje autorovo putování, a to nejčastěji do cizích zemí

- pozorování krajiny, lidí, zvyků, hospodářství, kultury, politického systému atd., srovnání s poměry doma

- existuje i fiktivní cestopis románová biografie nebo autobiografie = vylíčení života člověka formou románu na základě studia archivních materiálů, deníků, pamětí apod., zachycuje též vnitřní vývoj osobnosti populárně naučná literatura = rozhodující je přesné poučení, které je podáno přístupnou formou fejeton = menší publicistický útvar, který bývá jazykově, kompozičně, i tematicky velmi rozmanitý, bývá napsán poutavě a vtipně, má úvahový charakter a zabývá se živým aktuálním tématem, autor v něm vyjadřuje osobní názor, přístup i nadhled

- sloupek, kurzívka

20

interview/rozhovor = rozhovor s významnou, známou a pro veřejnost zajímavou osobností, otázky + odpovědi, existuje i fiktivní rozhovor korespondence = osobní nebo úřední písemný projev, který většinou pisatel adresuje konkrétní osobě (osobám)

- oznámení, zprávy, výzva, dotaz, telegram, pohlednice, soustrast, blahopřání, … - má svá ustálená formální pravidla

memoáry (vzpomínky, paměti) = svědectví pamětníka minulých událostí, usilují o historickou pravdivost kronika = prozaický žánr, kdy se dějinné události zaznamenávají tak, jak za sebou přicházejí v čase (chronologicky), mívá velký rozsah deník = zaznamenává vlastní zážitky, myšlenky, nálady a pocity v postupném chronologickém zpracování esej = střední žánr prózy ležící na pomezí literatury umělecké, popř. publicistické a odborné, autorsky nápadité pojednání na aktuální téma

- osobitost, originalita, osobní zaujetí, výrazné a bohaté jazykové prostředky, metaforičnost jazyka, …

- nevyčerpává tematiku v celé její šíři přísloví = stručný, často poetický výrok, který obsahuje lidovou moudrost, má uzavřenou myšlenku, zhuštěnou formu a poučný závěr, podává určitý výklad světa

- o práci, o člověku a společnosti, o štěstí a neštěstí, pravdě a lži, zdraví, nemoci a smrti, … pranostika = jistý druh přísloví týkající se zkušenosti člověka v oblasti počasí, přírody nebo polních prací rčení = obrazné ustálené spojení slov pořekadlo = podobné přísloví, ale nemá poučný záměr hádanka = krátká veršovaná nebo prozaická forma zábavně-poučného poslání

- skládá se ze zadání úkolu a rozuzlení, které vyžaduje důvtip a je na adresátovi

Struktura literárního díla

Literární dílo má - obsah

- formu

Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy)

Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno

Složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké 1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje,

prostředí apod. Celkové téma – námět

- např. hovoříme o díle z venkovského prostředí, ze studentského prostředí, o námětu historickém, současném, vědecko-fantastickém, dobrodružném, milostném apod.

Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek, osobitě zpracovaný námět Hlavní téma – nejdůležitější téma v literárním díle, v knize mohou být i dvě nebo více hlavních témat Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech

21

Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby Děj = vše, co se odehrává v díle, hlavní a vedlejší děj Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Čas – chronologický x retrospektivní; reálný čas lze zkracovat (zrychlené tempo) nebo zpomalovat (retardovat) pomocí, detailů, odboček, úvah Postava – aktér, hlavní x vedlejší, kladná x záporná, uvedena popisem a charakteristikou přímou a nepřímou, titulní postava = postava uvedená v titulu díla, nemusí být hlavní postavou Literární typ – postava shrnující vlastnosti určité skupiny lidí týchž zkušeností, společenského postavení, charakteru Vypravěč = mluvčí epického, popř. dramatického díla

1. vypravěč v autorské vyprávěcí situaci = „vševědoucí“ – stojí mimo svět ostatních postav, nazírá vypravované události a děje zvenčí, nezúčastněně, objektivně; vytváří tzv. promluvové pásmo vypravěče odlišující se od pásma postav (čas od času však na sebe může vypravěč upozornit ich-formou, např. při rozmluvě se čtenářem apod., např. v prózách Vančurových)

2. vypravěč ve vyprávěcí situaci ich-formy (1. os. sg.) – poživatel, přímý účastník děje, jedna z jeho postav, ten, který příběh vypravuje a zároveň prožívá, ruší se protikladnost promluvového pásma vypravěče a postav

3. vypravěč personální vyprávěcí situace = „reflektor“, „snímající oko kamery“ – ten, který vyvolává zdání bezprostřednosti probíhajících dějů a procesů jejich niterného prožívání; čtenáři se jeví zobrazovaná skutečnost jako obsah vypravěčova vědomí (např. v prózách Proustových, Joycových, Woolfové)

Lyrický subjekt = mluvčí v lyrickém díle Vypravěčské postupy:

1. pásmo vypravěče x pásmo postav 2. er-forma x ich-forma x wir-forma, … 3. monolog/vnitřní monolog x dialog 4. přímá řeč (v uvozovkách) x nepřímá řeč (reprodukce něčí výpovědi; Tvrdil, že se právě vrátil

z Měsíce) x neznačená přímá řeč (projev postavy vnímám skrze autora, gramaticky shodné s přímou řečí, ale bez uvozovek, vnitřní monolog postavy; Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. (Čapek)) x polopřímá řeč (postava promlouvá nepřímo, jakoby z odstupu, promluva není doslovný citát, gramaticky ve 3. osobě, projev uveden vypravěčem; Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika … nějaké kožešiny. (Olbracht))

Prostředí = vnější svět, v kterém se rozvíjí děj a který obklopuje postavy Titul = nadpis díla; má funkci estetickou, uměleckou a pojmenovávací Autor = původce díla

- anonym, pseudonym, autorská šifra

22

2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků, uspořádání obsahových

a jazykových složek ve vyšší celek - kompoziční schémata založena na dějovém napětí a časových vazbách Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje

- fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu

Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla

- konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru

a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav).

Uspořádání témat: 1. v čase - princip:

a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) paralelní (prolínavý) – souběžně několik dějových linií, které se propojují d) řetězový – sled samostatných příhod spjatých jednou postavou e) rámcový - odvíjí příběhy z jednoho úvodního f) „in medias res“ – čtenář vtažen přímo doprostřed děje bez úvodu; porušení logického časového

sledu, začátek se čtenář většinou dozví retrospektivně 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích Prostředky kompoziční výstavby: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe 5. montáž – celek vzniká sestavováním částí jiných celků; technika střihu, často kombinace literárních žánrů 6. báseň x básnická skladba x básnická sbírka

3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …) 2. stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy,

archaismy, historismy, neologismy, poetismy, …) 3. syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled,

souřadnost a podřadnost 4. textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská

řeč, řeč postav (přímá, nepřímá, polopřímá, neznačená přímá) 5. zvukové prostředky:

rytmus, rým, asonance eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu x kakofonie (nelibozvučnost)

23

V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh (Toman) x Nesnese se se sestrou. onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy Na topole podle skal zelený mužík zatleskal (Erben), Řinčí řetězů hřmot (Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu Slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně (Biebl)

6. pojmenování obrazná (tropy)

a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (stálé; označuje stálou, očekávanou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobné; vyjadřuje subjektivní hodnocení) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty)

b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti bledá tvář luny (Mácha), v mrazivé chýši tam ptáčata (=děti) zbyla (Bezruč) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty o lásce šeptal tichý mech (Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) (Nezval) přijali ho pod rodnou střechu perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) (Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) dysfemismus – vyjádření směřující k zápornému hodnocení (objevil se tam jakýsi čokl) hyperbola - nadsázka, zveličení jevu, zvýšení expresivity Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla (Erben) litotes – opak hyperboly, zjemnění výrazu, vyjádření kladu dvěma zápory, popření opačného významu mne ona nemá nerada (Villon) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost chodí jako živá mrtvola mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón (Mácha) ironie – záměrné užití slov v opačném významu oslí uši právě dobře ke koruně sluší (Havlíček) Ta písemka se vám opravdu povedla! sarkasmus - zesílená ironie a tak dostal Halfar místo (= hrob sebevraha) (Bezruč) alegorie (jinotaj) – obrazné vyjádření dějů kvůli utajení skutečného obsahu kontrast – protiklad, záměrné spojení protikladných slov a myšlenek; vyhrocený paralelismus Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal (Mácha) symbol – znak, který zastupuje obecný pojem; mnohoznačnost kříž = symbol křesťanství, kominík = symbol štěstí

c) figury - zvláštní obraty větné stavby zdůrazňující myšlenku 1) zvukové

24

opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis Utichly továrny, utichly ulice (Wolker) na začátku veršů = anafora Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva (Nezval) na konci veršů = epifora Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? (Erben) na konci jednoho a začátku druhého verše = epanastrofa Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína (Čelakovský) aliterace – náslovný rým; opakování stejné hlásky na začátku sousedních slov/vět Plyne peníz po penízku (středověká žákovská poezie)

2) syntaktické asyndeton – vynechání spojovacích výrazů, zhuštěné sdělení Dělník je smrtelný, práce je živá – chybí ale (Wolker) polysyndeton – užití více spojovacích výrazů Je tráva vysoká a laskavá a živá (Neumann)

3) slovosledné a syntakticko-významové inverze – změna pořádku slov kvůli zdůraznění příznakového místa v próze, v poezii funkce rytmická Čas nový nové chce mít činy (Neruda) anastrofa – druh inverze, obrácení slovosledu dvouslovného spojení Noc šeredná se po předměstí sráží (Zahradníček) paralelismus – bohatě rozvinutý příměr; přirovnávané jevy jsou položeny volně vedle sebe Eržika ptáček, Eržika rybka (Olbracht) antiteze - přirovnání protikladem teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský) gradace (stupňování) – uspořádání slov podle jejich významu a účinku směrem vzestupným – klimax kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější (Nezval) směrem sestupným – antiklimax Rozmarný zlatník listy vytepal ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi (Toman)

4) eliptické elipsa (výpustka) – vynechání části textu, kterou lze domyslet z kontextu Malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba (Erben) apoziopeze – nedokončená výpověď; ukončena pomlčkou nebo trojtečkou „Co já jsem všechno… a proč?“ (Mikulášek)

5) myšlenkové, hodnotící, řečnické apostrofa – básnické oslovení neživého objektu Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak (Borovský)

25

řečnická otázka – nevyžaduje odpověď, oživuje text smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova?(Bezruč) pleonasmus – nadbytečné hromadění slov souznačných kvůli zpomalení výpovědi nebo k zvýraznění skutečnosti Po modrém blankytu bělavé páry hynou (Mácha) tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v polotmě a polosvětle mine tu den po dni (Erben)

7. grafické prostředky

- verš, strofa, typy písma, interpunkce - básně – obrazy (kaligramy) - akrostich = báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena/slabiky dávají svisle slovo/větu, často

jméno člověka, jemuž je báseň věnována

Teorie verše

Verš = základní stavební jednotka poezie, intonační a rytmický celek, 1 „řádek“ básně - pravidelný (tradiční, vázaný) – výraznost textu způsobena rytmem, popř. rýmem; pravidelné

střídání důrazů (přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a krátkých slabik) - volný – má minimum metrického impulzu, odlišuje se graficky rozdílnou délkou veršů, rým bývá

nepravidelný nebo úplně chybí, často texty bez interpunkce - bezrozměrný – má nestejný počet slabik, většinou rýmovaný

Strofa (sloka) = skupina veršů, celek spjatý rytmicky, rýmově, zpravidla i obsahově Stichická báseň = báseň bez strofického členění, verše v nepřetržitém sledu Přesah (enjambement) = větný úsek přesahuje do dalšího verše Někde v noci mezi topoly zvoní zvonky, křupe koní klus. (Hora) Metrum = schéma pravidelného opakování stop, rytmus je jeho realizací Stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých či přízvučných a dob lehkých či nepřízvučných Druhy stop (výběr): trochej Velké, širé, rodné lány (Sládek)

daktyl Stříhali dohola malého chlapečka (Kainar)

jamb Byl pozdní večer, první máj (Mácha)

daktylotrochej Letní ty noci zářivá (Neruda) Rytmus = pravidelné opakování zvukových schémat, stop

26

Prozodické systémy verše: 1. vázaný

a) sylabický (sylaba = slabika) - každý verš má shodný počet slabik + rým

b) tónický - verše mají shodný počet přízvučných slabik

c) sylabotónický - střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, stejný počet slabik ve verších, rým

d) časoměrný - střídání krátkých a dlouhých slabik ve verši (nejznámější hexametr, pentametr,

elegické distichon)

2. volný verš - není dán počtem slabik ani přízvuků, základem verše je intonace

Rým = zvuková shoda na konci veršů (souhl. + samohl.) (lány - strany) Rýmová schémata:

1. rým sdružený a a b b c c

2. rým střídavý a b a b

3. rým obkročný a b b a

4. rým přerývaný a b c a, a b c b

5. rým postupný a b c a b c

6. rým tirádový a a a a

Asonance = shoda jen samohlásky na konci veršů (parohy - do vody)

Úkol

1. Napište z vašeho pohledu několik nejdůležitějších důvodů, proč je důležité se učit literaturu a o literatuře:

2. Uveďte v bodech několik důvodů, proč je dobré číst i kvalitní, náročnější literaturu:

3. Kdybyste si s sebou na pustý ostrov směli vzít jen 5 knih, které by to byly a proč?

27

Teorie literatury v praxi

1. Stopa Jiří Suchý Marnivá sestřenice Měla vlasy samou loknu Ráno přistoupila k oknu Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela Nutno ještě podotknouti Že si vlasy kulmou kroutí Nesuší si vlasy fénem Nýbrž jen tak nad plamenem

Josef Kainar Stříhali dohola malého chlapečka Stříhali dohola malého chlapečka Kadeře padaly na zem a zmíraly Kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku

2. Rým Při jedné dolině vítr pofukuje, při druhé dolině snížek poletuje Rukama lomila, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko?

Bude vojna, bude, kdo tam na ni půjde? Která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. Mateři děkuju za dobré chování, ale tatíčkovi za to zlé vdávání

3. Akrostich Přemysl Rut Méně než vzpomínka: márnice kabinetu A busty klasiků jako hlavy uťaté Rouhavým jazykem kantora. Stokráte Kamenem knihy jsem rozbíjel okna světu. Éra těch letoucích moudrostí gymnázia Trvala den a noc. Den zval se Neděle A jméno noci vám nepovím, přátelé.

4. Refrén Jiří Suchý Calypso o šťastné zemi Já znám jeden šťastný kraj Tak zvednem se a půjdem tam Lidi se tam dobře maj Tak zvednem se a půjdem tam Nevědí co je zlost a hádky Nemají ve všem nepořádky Tak zvednem se a půjdem tam Tak zvednem se a půjdem tam

28

5. Stopa Vítězslav Hálek Myšlenky jako jiskry skáčí a duše velikosti dokořán přede mnou krás, div srdce stačí, svět starý za mnou mládím obetkán. … … Dech jara sezval přátele, a jakby neznal hrází, i té mé duši pokynul, že do všech růží vchází. 6. Určete stavbu sloky, druh rýmu a metrum: a) Tři jezdci vyjeli úsvitem, kdes každý z mlhavé strany, sjeli se pod modrým blankytem a na mžik rozbili stany.

Každého jara kmeny rév přehořké slzy lijou,

že těch tak málo ve světě

již jenom víno pijou.

b)Po mém pohřbu křepčili, hudba skočnou hrála, matka jídlem, nápojem hosti častovala.

I jedou spolu jako o závod a chřípě divokých koní, jak větřily by jiný vzduch, se dmou a podkovy zvoní.

29

Literární druhy a žánry – cvičení 1

1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu:

Navečer včera tvá tři políbení přivedla všecku krev mou do varu. Snažím se darmo nalézt zapomnění pohledem dlouhým na dno poháru.

(F. Gellner) 2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry:

epika – bajka – román – pověst – komedie –

3. O jaký literární žánr se jedná?

lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění, její děj směřuje rychlým spádem k tragickému závěru –

žánr věcné literatury, který popisuje autorovo putování, nejčastěji do cizích zemí – žánr prozaické epiky středního rozsahu, obsahuje příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha postavami, které se během děje nevyvíjejí –

4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:

I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, předčítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen knihám rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení evangelia, nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, kostely všechny okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, vše dobré konal v životě svém.

30

Literární druhy a žánry – cvičení 2

1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu:

V městě teď bouří karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spěje moje firma. Pánbu mne pere všema čtyrma.

(F. Gellner) 2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry:

anekdota – tragédie – kronika – memoáry - lyrika –

3. O jaký literární žánr se jedná?

žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka, zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící přístup –

žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy, event. refrénem, bývá spjat s hudbou – prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku líčí život a skutky, často i mučednickou smrt světců –

4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:

Voli táhli vůz, náprava skřípala, voli se obrátili a řekli jí: „Ty jedna, my táhneme celý náklad a ty naříkáš?“ Tak je to i mezi lidmi, někteří lidé dělají, jako by umdlévali, zatímco druzí se dřou.

31

Literární druhy a žánry – cvičení 3

1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu: V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí.

(J. Seifert)

2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry:

romance – mýtus – muzikál – kronika – drama -

3. O jaký literární žánr se jedná? žánr věcné literatury, kde se střídají otázky a odpovědi, dialog mezi autorem a osobou známou, zajímavou – žánr vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským chybám, tvorba vyostřeně kriticky hodnotící a odsuzující – stručné, vtipné, duchaplné vyjádření myšlenky, které staví na zjevném nebo skrytém protikladu –

4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli:

Jan Skácel: Co zbylo z anděla

Ráno, pokud jsou všechny stromy ještě obvázané a věci nedotknuty, mezi dvěma topoly anděl se vznáší, v letu dospává. V trhlinách spánku zpívá.

Kdo první na ulici vyjde, tím zpěvem raněn bývá, snad něco tuší, ale nezahlédne. Je zeleno a to je vše, co zbylo z anděla.

32

Komplexní analýza uměleckého textu – cvičení 4 1. František Gellner: Perspektiva

Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na té naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. (Po nás potopa)

2. Petr Šabach: Hovno hoří

Jednoho dne přišel můj otec domů. Tajnůstkářsky se na nás usmíval. Vítězoslavně uvítal hlavně mého bratra. Bylo vidět, že míní definitivně zvrátit průběh jejich ideologického boje ve svůj prospěch. „Tady už přestává legrace, hoši!“ oznámil nám a ukázal záhadný balíček, který držel v pravé ruce. Stáli jsme v předsíni. Máma, bratr a já. „Tak podívej, posměváčku,“ zabodl bratrovi prst do hrudi, „doufám, že teď už mi konečně dáš za pravdu.“ Bratr mlčel a díval se na otce zničujícím způsobem. „Peru,“ oznámila máma. Otec se otočil na mě: „Pionýre, co se stane se skleničkou, když s ní praštím o zem?“ „Já nevím,“ řekl jsem, „asi se rozbije.“ „Rozbije?“ zvedl otec komediantsky obočí. „Že se rozbije?“ Šťastně se usmál a vzápětí zvážněl. „Ano, tak tomu dřív skutečně bylo. Neškleb se!“ okřikl bratra. „Jenže...,“ v tu chvíli si dal na čas, „pak se dalo dohromady pár chytrých hlav a ty si řekly: Dost! A není náhoda,“ obrátil se na bratra a pečlivě artikulovat každé slovo, „že těch pár chytrých hlav se sešlo v Polské lidové republice! V socialistickém Polsku!“ Pokýval hlavou a slavnostně prohlásil: „Nerozbitná sklenička!“

33

3. Cimrman / Smoljak / Svěrák: Dlouhý, Široký a Krátkozraký (Pohádka, která u dětí propadla) 3. obraz Na královském zámku

ZLATOVLÁSKA (po chvíli ticha): Překvapuje mne, že tě neodpuzuje můj zevnějšek, princi. JASOŇ (vyhlíží princeznu, netuše, že stojí vedle ní): Eh! Sjezdil jsem světa kraj a hned tak se něčeho neleknu. ZLATOVLÁSKA: Ani ti nevadí, že mám vousy? JASOŇ: Ech! To já jsem se na cestě k vám setkal s všelijakou cháskou. Tuhle jsem dokonce spal v hospodě s jedním a ten měl ve vousech, nelžu ti, i blechy. ZLATOVLÁSKA: To já mám vousy čisté. Denně si je myji. JASOŇ: U nás na hradě se taky mejeme. ZLATOVLÁSKA: Takže, princi, abychom si to ujasnili, moje vousy ti v zásadě nevadí? JASOŇ: Vůbec ne. ZLATOVLÁSKA: Ach, princi, já mám takovou radost! (Vezme Jasoně do náruče, zvedne ho jako dítě a zatočí s ním.) KRÁL (vejde): Děti zlaté! Vidím, že jste v sobě našli zalíbení. ZLATOVLÁSKA: Tatínku, vousy mu nevadí!

KRÁL: To rád slyším. Opravdu je tomu tak, princi? JASOŇ: Pročpak by mi měly vadit? Můj královský otec je má také. A mnohem delší. KRÁL: Copak u otce se to snese. ZLATOVLÁSKA: Horší je to u nevěsty. KRÁL: No hlavně že se máte rádi. Tak už ho pusť, dítě, ať si ho neumačkáš. ZLATOVLÁSKA (postaví prince na nohy): A svatbu vystrojíme hned zítra! KRÁL: Jak si přejete, děti. JASOŇ: Vaše královská Výsosti, nebylo by vhodné, abych pohovořil také s princeznou? KRÁL: Vy jste spolu nehovořili? ZLATOVLÁSKA: Hovořili. JASOŇ: Nehovořili. ZLATOVLÁSKA: Ale hovořili! JASOŇ: Ale nehovořili! KRÁL: Tak co jste tu, u všech všudy, celou tu dobu dělali? JASOŇ: My jsme tu, u všech všudy, hovořili.

4. Potkal potkan potkana pod kamenem, pod kamenem stíny modra nebe v očích krásné ženy stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny stíny citů jež jsou beze jména Chuť měla podzimkovou a něhu měla podzimkovou a úzkost měla podzimkovou Byl čas přišitých hvězd Mařenek zmařených rozkopaných dětí Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i dědictví mi danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou.

Chlapecké srdce je písnička na začátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal

k svátku Svítání na západě (titul sb. O. Březiny) „Pfff,“ prskala přitom a syčela: „Zasssolím ti, usssmrtím tě, nasssekám ti, rozsssápu tě na kusssy.“ Jak lvové bijem o mříže jak lvové v kleci jatí Vyletěla holubička ze skály, probudila modré oči ze spaní. Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

34

ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ

(80. léta 18. stol. - 40. léta 19. stol.)

1. fáze českého národního obrození (ČNO) (přibližně 80. léta 18. stol. - poč. 19. stol.)

Myšlenkový, historický a umělecký kontext doby Klasicismus —> v Evropě v 17. stol. - utužení feudalismu, —> absolutismu, nejvyšší autoritou ne Bůh, ale panovník, který dává státu řád (Ludvík XIV: „Stát jsem já.“) - —> ve Francii za vlády Ludvíka XIV. - rysy:

1. racionalismus (filosof R. Descartes: „Myslím, tedy jsem.“) 2. kritériem krásy pravdivost, střídmost, uměřenost 3. zájem o antiku - studium antických uměleckých pravidel, antika - závazným uměleckým vzorem

=> přísná nápodoba 4. řád - je třeba podrobit se normám 5. přísné druhové a žánrové rozdělení literatury (Aristoteles: Poetika)

- klasicistní umění: 1. fáze = klasicismus (architektura: Versailles, zahradní architektura - „francouzský park“, hudba: Franz Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven), 2. fáze = empír - sloh období Napoleonovy vlády, zdobnější než klasicismus (užité umění), termín novoklasicismus pro umění let 1800 - 1830 (sochařství: Antonio Canova, Jacques Louis David)

Evropa v 2. pol. 18. stol. - —> občanská společnost, v l. 1789 - 1793 —> Velká francouzská revoluce

- osvícenství, preromantismus - zrod nového pojetí národa (národ - ne spjat pouze s územím, ale i historií, tradicemi, kulturou

a zejména národním jazykem) Osvícenství —> ve Francii v 18. stol., projevuje se ve filosofii, politice, literatuře, … - rysy:

1. důraz na lidský rozum (vzdělání činí člověka lepším, brání manipulaci s ním) 2. optimismus vyplývající z víry, že věci je možno poznat rozumem 3. důvěra ve společenský pokrok 4. humanita 5. společenská kritičnost (x církvi, x absolutismu, x společenským špičkám, …) 6. osvícenec je schopen obsáhnout filosofii, literaturu, vědu, politiku 7. myšlenky se šířily prostřednictvím divadla, publicistiky, v literárních salonech

KLASICISMUS

17. století

umělecký směr

navazuje na antiku

rozumová kázeň

cit podřízen rozumu a povinnosti

krása je v pravdě a obrazu přírody

umění se přizpůsobuje absolutistickému státu

loajální vůči církvi

vyhovuje šlechtě

OSVÍCENSTVÍ

18. století

myšlenkový proud

navazuje na renesanci (rozvíjí tradice racionalismu, optimismu)

důvěra v „osvícený“ rozum

svoboda myšlení a rovnost

poznaná pravda

umění míří proti feudálně absolut. státu

kritický vůči církvi

vyhovuje měšťanstvu

Habsburská monarchie - osvícenské reformy Marie Terezie (1740 - 1780) a Josefa II. (1780 - 1790):

povinná školní docházka

35

zrušení nevolnictví (1781) => umožnění pohybu venkovského obyvatelstva (stěhování do měst)

toleranční patent (1781)

zrušení jezuitského řádu, rušení klášterů, škol - centralizace státní správy pomocí byrokratického aparátu - úředním, univerzitním a středoškolským jazykem němčina => germanizace vyšších vrstev

Čechy a Morava - neexistoval samostatný státní útvar, Češi součástí rakouské habsburské monarchie

- malý počet ekonomicky silnější šlechty a měšťanstva - zemské vlastenectví přechází v jazykové vlastenectví - užívání češtiny se omezovalo takřka výhradně na venkovské prostředí (kde ovšem žily 4/5

obyvatelstva) - —> české národní obrození = společenský proces (časově vymezovaný od poslední třetiny 18.

stol. do r. 1848) probíhající v českých zemích jako součásti habsburské monarchie a vedoucí k pozvednutí českého jazyka a literatury k intelektuálním funkcím a posléze v rovině politické k národní emancipaci, feudální společnost se zároveň změnila v občanskou; nositelé procesu = obrozenci

- umění: pozdní rokoko (letohrádek Mitrovských v Brně), klasicismus (Stavovské divadlo v Praze, Jan Jakub Ryba), empír (zámek Kačina, Antonín Machek)

Obecná charakteristika období 1. fáze ČNO: obranné období, cílem zachování existence češtiny => vydávání existujících i nových „obran českého jazyka“, v myšlenkové sféře osvícenství, v literatuře klasicismus, obrození nebylo spontánním procesem, ale nastartováno skupinami národně uvědomělých intelektuálů (kněží, soukromí badatelé apod.) Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 5, 6 Alois Jirásek: F. L. Věk

I. Počátky novočeské vědy - r. 1774 osvícensky orientovaní vědci —> Soukromou společnost nauk, od r. 1790 přejmenovanou na Královskou českou

společnost nauk (vědecká činnost má sloužit lidem, svoboda vědeckého bádání)

- důležitá aktivita v oblasti zkoumání literární historie, historie a jazykovědy - vědeckým jazykem němčina, (okrajově latina), nikoli čeština, které chybělo stylové rozrůznění

a prostředky pro vyšší, tj. umělecký a odborný styl - stav češtiny na počátku NO:

1. rozkolísaná jazyková norma, chybějící spisovná norma 2. rozkolísaný pravopis 3. ve slovní zásobě mnoho dialektismů, germanismů, latinismů 4. chybějící vyšší slovní vrstva jazyka, neexistuje odborný styl,

čtenářsky náročnější literatura - obrodné snahy byly zaměřeny na jazyk, studium historie, literatury

Josef Dobrovský (1753 - 1829)

- filolog, zakladatel slavistiky, vědec osvícenského typu - psal německy a latinsky - filologická díla: Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) - německy

- základy novodobé spisovné češtiny, určující se stala norma jazyka Bible kralické

36

- pochybnosti, že by čeština mohla plnit náročné funkce (věda, literatura, hl. poezie, …) Německo-český slovník (1. díl 1802, 2. díl 1821)

- literárněhistorická díla: Dějiny českého jazyka a literatury (1792, 1818) - německy

- dějiny české literatury podává souběžně s vývojem jazyka - za vrchol považuje jazyk a literaturu doby Veleslavínovy - pro české básnictví doporučoval používat přízvučnou prozódii

Rozbor textů – 1. fáze ČNO

Karel Ignác Thám (1763 – 1816): Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783)

(…) Ó jak truchlou (truchlivou) probůh za dnů našich jazyk český vzal proměnu! Nevypravitelná zajisté jest nevážnost a bezsmyslnost jazyka, v němž zplozeni jsme, kteréhož předci chtíce zachovati válečným před nepřáteli hájili ramenem, lehce sobě vážiti, zavrci (zavrhnout), a dokona (dokonce) z vlasti své vyhlazovati! Ó kdyby nyní ožili milí předkové naši, kdyby procitl M. Jan Hus z Husince, Bohuslav Lobkovic z Hasenštejnu, Karel Žerotín, Jan Hodějovský, Daniel z Veleslavína, Jan Amos Komenský, Bohuslav Balbín a jiní, ó jak by se mutili (rmoutili), jak by žalostili, vidouce, že jazyk jich milostný, od nich vždy velebený, za dnů nynějších od samých vlastenců hanebně zanedbán a potupen jest, přeušlechtilý, pak jich spisy a práce onde onde porůznu rozmetané práchnivějí, nastojte, a červivějí! 1. Kdy byl text vydán? 2. Co znamená značka (…) použitá na začátku textu? 3. Proč jsou v textu použita slova napsaná kurzivou v závorce? 4. Jak se nazývá tvar použitý u slov chtíce, vidouce? 5. Uveďte příklady slov, na nichž budete dokumentovat, že je pro nás dnes text archaický (jsou v něm

užity dnes již zastaralé výrazy). 6. Co znamená značka M. před jménem Jana Husa? 7. Kdo jsou:

Jan Hus – Jan Amos Komenský – Daniel Adam z Veleslavína – Karel Žerotín – Bohuslav Balbín –

37

8. Jakým slovem byste nahradili podtržený výraz, aby byl jasně zřejmý jeho význam?

9. Jak K. I. Thám hodnotí stav českého jazyka ve své době? 10. Text K. I. Tháma vyznívá:

a) objektivně b) emocionálně c) kriticky

Josef Dobrovský (1753 – 1829): Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury) (1792)

Čtvrté údobí, které bychom mohli nazvat vládnoucím českým údobím. Památky z tohoto údobí. Českým reformátorem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, tedy také jeho řeči. Všechno nalézá nyní veliký zájem v zkoumání starých teologických nauk, poměrů duchovné moci, jejích hranic a jejího zneužití. (…). Od této doby jsou nyní velmi často opisovány české bible, které se ještě ve velkém množství zachovaly až do našich časů. (…). Při své bohoslužbě zavedli /táboři/ češtinu již před r. 1423. (…). Zákony, listiny a jiné spisy duchovního a světského obsahu jsou nyní stále častěji psány v češtině. Němci jsou ze všech úřadů vyloučeni (…) Cizím kupcům bylo papežskými bulami zakázáno českým kacířům přivážeti zboží! Tak začali nyní Čechové, aniž byli cizí silou určováni nebo zahraničním příkladem lákáni, po předchozích již prvních pokusech napínati své vlastní síly.

Překlad Benjamin Jedlička

1. O jaký se jedná literární žánr? 2. V jakém jazyce byl text původně napsán a proč? 3. Jakým obdobím české historie se z hlediska jazyka a literatury autor v ukázce zabývá? 4. Jak toto období po stránce jazykové a literární autor hodnotí? 5. K čemu Čechy přivedlo to, že papež svými bulami zakázal do Čech přivážet cizí zboží? 6. Proč v očích papeže byli Češi kacíři? 7. Jak měl patrně tento text na čtenáře v době obrození působit?

8. Proč je slovo /táboři/ uvedeno v takovéto grafické podobě?

38

II. Počátky moderní publicistiky - významná role při rozvoji ČNO v mimopražských centrech

Václav Matěj Kramerius (1753 - 1808)

- novinář, vydavatel a nakladatel - pochopil význam novin, propagace NO - —> nakladatelství a knihkupectví Česká expedice (1791), vydával hlavně památky starší české literatury => zvýšení

úrovně česky psané literatury a čtenářstva, centrum obrozenecké Prahy III. Počátky divadla a divadelnictví

- r. 1738 —> německé divadlo (činohra, opera) - r. 1783 —> Stavovské divadlo - málo českých představení - r. 1771 v divadle v Kotcích (1738) - v l. 1786 - 1789 na Václavském náměstí (tehdy Koňském trhu) —> divadlo Bouda

- vlastenecké divadlo, dřevěné - repertoár: historické hry, Shakespearova dramata - velké finanční problémy - kolem divadla —> skupina divadelních pracovníků, překladatelů, herců, dramatických autorů (Václav

Thám (1765 - asi 1816) - herec, režisér, spisovatel, novinář)

IV. Počátky novočeské poezie - snaha o povznesení české poezie - —> Básně v řeči vázané (vydán V. Thámem, 1785)

- 2dílný sborník starších českých básní, překladů i původní tvorby ovlivněné anakreontskou poezií - —> básnická skupina v čele s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem (1769 - 1820) —> v l. 1795 - 1814 5 básnických

almanachů - rozmanité žánry evropského klasicismu (óda, balada, hrdinský epos, komický epos, didaktické básně), vyšší úroveň než Thámův sborník, vyšší podíl původní tvorby

2. fáze českého národního obrození

(přibližně od r. 1815 do konce 20. let 19. stol.)

Obecná charakteristika období 2. fáze ČNO: útočné období, objev RKZ, —> prozódie, v umění preromantismus, v ideologii – silný nacionalismus a slovanské cítění, v literatuře kladeny náročné cíle, vlastní doba ČNO (rozšíření obrozeneckých snah a vlivů) Preromantismus —> v polovině 18. století v Anglii jako reakce na klasicismus - znaky:

1. zdůraznění citu pro lidský život, základ morálky, x chladnému rozumu => zobrazování ideálního světa a prostředí lišícího se od současnosti => inspirace dávnověkem, exotickými prostředími, kulisou příroda, svět neporušený civilizací

2. smysl pro vznešenost, původnost, starobylost, lidovou kulturu, mytologii => sběratelství lidové slovesnosti

3. míšení žánrů, do popředí se dostávají dříve podceňované žánry - povídky, román, cestopis, romance, balada

4. záliba v antických autorech, hlavně řeckých 5. obliba některých motivů, které přešly do romantismu (postavy mnicha, poustevníka, vězně,

poutníka, noční scenérie, měsíc apod.) 6. preromantický básník se často stylizuje do postoje barda = mluvčího lidu 7. literární mystifikace 8. u nás —> po napoleonských válkách

- uplatňování měšťanského vkusu a vidění světa - důraz na morální a výchovnou stránku literatury, v popředí morální a citová stránka

člověka - odklon od antiky, napodobuje se lidová poezie => vzniká poezie ohlasová - národní svéráz, —> nacionalismus

39

- velký zájem o středověkou historii (Hájkova kronika) - zájem o přírodu, ta zasahuje do děje - porušena pravidla klasicismu, nad řád je kladena opravdovost, spontánnost, stírání hranic

mezi žánry, —> smíšené žánry, uvolnění verše

Literární vývoj – v popředí další generace – jungmannovci, jejich program:

1. obohacení a uzákonění spisovného jazyka, vypracování básnického a odborného jazyka (J. Jungmann, bratři Presslové, J. E. Purkyně), víra v budoucnost jazyka, národa

2. vznik klasické literatury, tvorba náročné poezie (M. Z. Polák, J. Kollár) 3. posilování historického vědomí, obdiv k národní minulosti (F. Palacký) 4. formulování a propagace slovanské myšlenky, orientované rusofilsky (P. J. Šafařík, J. Kollár,

F. Čelakovský) 5. orientace na lidové vrstvy, které se národu neodcizily 6. úsilí o rovnoprávné začlenění české vědy a kultury do evropského kontextu

I. Jazykověda, literatura a historie

Josef Jungmann (1773 – 1847)

- jazykovědec, překladatel, básník, organizátor, propagátor češtiny, —> 1. vědecký časopis Krok

- stejný význam pro 2. f. ČNO jako Dobrovský pro 1. (rozdíl: od skepticky a racionalisticky smýšlejícího Dobrovského byl J. pln nadšení a víry v budoucnost jazyka a národa)

- shromáždil kolem sebe mladé básníky a vědce => —> Jungmannova básnická a vědecká škola (J. S. Presl, K. B. Presl, J. E. Purkyně, A. Jungmann, A. Marek, M. Z. Polák, …), která ovlivnila i Palackého, Čelakovského

- básnická tvorba málo rozsáhlá, důležitější jsou překlady cizích náročných děl (Chateaubriandova Atala, Miltonův Ztracený ráj, Slovo o pluku Igorově atd.), => jazyková bádání

- působivé časopisecké stati (O jazyce českém) Slovník česko-německý (1834 - 1839) – 5dílný, velkolepé a jedinečné dílo

- dokazuje bohatost českého jazyka, chybějící slovní zásobu citlivě doplňoval Slovesnost (1820) = první česká teorie literatury a slohová čítanka

- —> po vydání vládního nařízení o možnosti výuky Č na gymnáziích r. 1816

František Palacký (1798 – 1876)

- „otec národa“ – získal si velkou úctu, sympatie našel u Dobrovského, Jungmanna, spolupracoval se Šafaříkem, Havlíčkem, redaktor Časopisu Českého muzea, zemský historiograf

Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (1848 - 1876 - české vydání) - po rozsáhlých přípravných pracích začal psát nejprve od r. 1836 německy, od

r. 1848 česky své životní dílo - dějiny od počátku národních dějin do r. 1526, 5 dílů v 11 knihách - idealizace nejstarších dějin (vliv RKZ), za vrchol našich dějin považuje husitství

pro jeho demokratismus a svobodu myšlení - moderní pojetí, vynikající sloh, monumentálnost, vrcholné dílo českého

obrozeneckého dějepisectví, ovlivnil historickou prózu - činný v politice, zastánce konstitučního liberalismu a tzv. austroslavismu

(habsburská monarchie se má přetvořit ve federaci rovnoprávných států) s K. Havlíčkem, po rakousko-uherském vyrovnání bojoval za české ústavní právo

40

Rozbor textů Josef Jungmann: O jazyku českém. Rozmlouvání první (1806) Z Veleslavína: Chvalné a potěšidlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí můj milý

jazyk se šíří. Vy, jakožto patrno jest, Němec jste; odkud prosím rodič? Čech: Na, na, pan, ja Šech je a v Šechy narotil. Z Veleslavína: I toť jste tedy celé živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo,

abyste se doučil jazyku českému? Čech: Ja byl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva byl a v Prase

umšel. Z Veleslavína: Probůh, jak jest to možné: Čech – Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj? Čech: Můj jasyk ja mlufit tobše. Z Veleslavína: Pohříchu nehrubě: leda byste (čehož Bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku. Čech: Můj jasyk je němesky. Z Veleslavína: I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Poříč

za obydlí vykázali; aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu od sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste s Čechy málo obcoval?

Čech: Prafil fám, še s Prase sem. Ja ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Já mám tobše tabák koušil, tobše billiard hral, cechofal i fechofal, a mám všecko tělal, so se šikofal na šlověk od kultůr, lebši neš mancher kafalír.

Z Veleslavína: Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost? Čech: Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kdo šest v těle a tobry kapát na tělo má,

ten šesky mlufit hanba. Z Veleslavína: Nastojte! Česky mluviti se hanbí! Jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od

končin do končin celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! - V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! (...)

1. Jakou formou je text vystavěn? 2. Které postavy v textu vystupují a čím se od sebe liší? Popište obsah jejich řeči a jazyk, jímž mluví. 3. Co je předmětem autorovy satiry? 4. Pro které století je charakteristická řeč postavy Z Veleslavína? 5. Zaměřte se na promluvy Čecha. Vyberte z jeho řeči německé výrazy a zkomolená česká slova,

kterým nerozumíte. Prodiskutujte je mezi sebou a poté s vyučujícím.

II. Poezie

Rukopis královédvorský (RK) a Rukopis zelenohorský (RZ)

- v 2. f. ČNO – zájem o starou českou literaturu => vydávání staročeských památek - r. 1817 a 1818 objev RKZ

41

RK - údajně ze 13. stol. - objeven r. 1817 Václavem Hankou - 6 epických, 2 lyrickoepické a 6 lyrických básní s historickými a milostnými náměty - kvalitní, ideologicky zabarvená poezie => velké nadšení - nevzbudil podezření

RZ - zlomek básně o staročeském sněmu a Libušině soudu mezi Chrudošem a Šťáhlavem - údajně z 10. (11.) století - tiskem r. 1819 - tak idealizované dílo, že vzbudilo pochybnosti (zejm. u Dobrovského), x Palacký, Šafařík

- boje o pravost RKZ – 80. léta 19. stol. – x pravosti TGM a J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, J. Vlček (hluboké historické a jazykové studium), definitivně za padělky prohlášeny v 60. letech 20. století po zkoumání v kriminalistickém ústavu

- klady RKZ – nejúspěšnější díla té doby, aktivizovaly národní sebeuvědomění, překládány do evropských jazyků jako žádná jiná česká díla, inspirační zdroj pro naše umělce (Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Smetana, Šafařík, Palacký, …)

- zápory RKZ – podvrženost => záminka k útokům na celou českou kulturu - původ RKZ – patrně Václav Hanka (knihovník a archivář Českého muzea), Josef Linda (novinář

a spisovatel) a František Horčička (malíř a restaurátor) - Miroslav Ivanov – Tajemství RKZ, M. (J.) Urban: Poslední tečka za Rukopisy, Smoljak, Svěrák,

Cimrman: České nebe

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)

- zabýval se slovanskou lidovou slovesností - tvůrce tzv. ohlasové poezie = původní tvorba ve stylu lidové

slovesnosti, její umělá nápodoba Ohlas písní ruských (1829) – látka z ruských bylin (rus. bohatýrských zpěvů) + z vlastní fantazie

- bohatýři = hrdinové z lidu nezištně bojující za vlast, proti jejím nepřátelům, mravní vzor, smysl pro spravedlnost, udatnost, inteligence

- úmysl oslavit hrdinství ruského lidu; v Rusku viděl autor mravní posilu pro boj vlastního nesvobodného národa (v minulosti vítězné boje x Turkům, v současnosti porážka Napoleona)

- postavy vězňů, zbojníků x carskému režimu (ale jen okrajově, Čelakovský cara obdivoval) - epické básně mají povahu dávných bohatýrských zpěvů - lyrické básně zobrazují všední i sváteční, šťastné i smutné okamžiky života ruského lidu,

přírodní jevy - prvky ruského jazyka, výrazové prostředky ruské lidové písně - patos - velký úspěch

Ohlas písní českých (1839) – obraz života na českém venkově z 30. let - žádné hrdinské básně, zato obsahuje satirické a výsměšné písně x vrchnosti a maloměšťáctví,

milostnou poezii, tematika práce, přírodní motivy, zobrazení okamžiků lidské družnosti, alegorické básně sociálně a politicky laděné, nacionální tón

- spisovný i lidový jazyk - typizace lidových postav - nepatetické texty

42

- převážně lyrika - 57 básní: 1. básně baladické (Toman a lesní panna, Sňatek), 2. básně žalozpěvné, ovšem

skrze smutek zaznívá naděje, humor, pozitivno (II, X, XVIII, XX), 3. písně naivní, žertovné, satirické – většina, 4. písně v nejužším slova smyslu, 5. popěvky = krátce pronesený cit či básnický obraz (LVII)

- přispěly k melodičnosti české poezie

Rozbor textů

Rukopis královédvorský: Beneš Heřmanův - novočeský překlad Aj, ty slunce, aj, slunéčko, cožpak ty žalost nemáš? Nač ještě svítíš na nás, nešťastné lidi? Kde je kníže, kde lid náš branný K Otovi v dálku zajel. Kdo nepřátelům nás vyrve, sirobná vlasti? Dlouhým tahem cizáci táhnou - a Sasíci jsou to - od zhořeleckých hvozdů do našich krajů. Dejte, nebožáci, dejte stříbro, zlato, majetek a pak vám ohněm zžehnou dvory i krovy! Všechno nám ohněm zžehli, stříbro i zlato vzali, dobytek odehnali - dál k Troskám táhnou. Nechte, kmeti, nechte nářku! Travička už nám vstává, tak dlouho zdupávaná od cizích kopyt! Z polních květů věnce vijte vyprostiteli svému! Osení zelená se, nastane změna.

Rychle změna ponastala. Aj, to Beneš Heřmanův tajně lid shromažďuje do boje se Sasíky! Tak se shlukli selští lidé v lese pod hrubou skálou, za zbraň měl každý cep na nepřítele. Beneš, Beneš v čele jede Za ním všechen lid v hněvu „Pomstu! pomstu!" volá „lupičům Sasům!" Aj, už uchvátila zuříc ukrutnost obě strany a v útrobách vře zloba zuřícím mužům. Zaplanuly oči jejich hrozivě proti sobě, nad kyje kyje vzlétly, nad kopí kopí. Srazily se obě strany, dva valící se hvozdy, jako blesk hromu nebem, tak bleskly meče. Zazvučel křik hrůzonosný a zvěř poplašil lesní i okřídlence nebes až přes tři vrchy.

43

Rozléhal se po úvalech od skalnatých hor v dálku třesk kyjů i třesk mečů jak pád pňů starých. A tak stály obě strany bez hnutí proti sobě, patami zasazeny, opřeny lýtkem.

Obrátil se Beneš vzhůru, pokynul mečem vpravo, a šiky tam se hrnou, pokynul vlevo, a bouří i vlevo šiky. A zadem k skalnatému lomu a všechen kámen na Sasy svrhnou.

Z chlumu v rovinu boj přešel; úpěli nepřátelé, prchali nepřátelé, pobiti byli!

1. Z jaké literární památky je ukázka vybrána a jaký je titul textu? 2. O jaký se jedná literární druh? 3. Proveďte do textu rozbor formální stránky ukázky. 4. Jaký je význam slova chlum užitého v textu?

5. Kdo se v bitvě utkal, jak bitva dopadla a proč? 6. V jaké době se měly uvedené události odehrát?

7. Jaké je ideologické vyznění textu? 8. Jak měl text působit na soudobé čtenáře?

9. Co znamená slovo falsum? Jak pojem souvisí s uvedenou literární památkou?

10. Kdo namaloval obrovský obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, který je umístěn v Muzeu Českého ráje v Turnově?

44

Rukopis královédvorský: Růže Ach, ty růže, krásná růže! Proč jsi raně rozkvetla, rozkvetlá pak pomrzla, pomrzlá pak uvadla, uvadlá pak opadla? Večer jsem dlouho seděla, do jitra jsem seděla, nic se dočkat nemohla, všechny třísky, loučky spálila. Usnula jsem a ve snách snila, jako by mně ubohé na pravé ruce s prstu svlékl se zlatý prstének, smekl se drahý kamének; kamének jsem nenašla, milého se nedočkala! 1. O jaký se jedná literární druh a žánr? 2. Jakou má text atmosféru, o čem je? 3. Čím se text zjevně inspiroval?

Rukopis zelenohorský - Libušin soud - novočeský překlad Aj, Vltavo, proč svou vodu čeříš, proč čeříš svou vodu stříbropěnnou? Což tě rozvlnila prudká bouře, sesypavší mračno širých nebes, opláchnuvší hlavy hor zelených, vyplavivší zlatopískou hlínu? Jakpak bych svou vodu nečeřila, když spor krutý zvedli rodní bratři, rodní bratři o dědictví otců, když spor krutý mezi sebou zvedli prudký Chrudoš na Otavě křivé, na Otavě křivé, zlatonosné, chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici, ze starého rodu větve Popelovy, který přišel s pluky Čechovými

v tyto žírné vlasti přes tři řeky? (…) Když se vladykové s lechy sešli na posvátném sídle Vyšehradě, každý podle svého věku vešel a pak kněžna v běloskvoucí říze, usednuvší na otcovský stolec v slavném sněmu mezi kmety svými, kdež i stály dvě přemoudré panny, znalé svatých obřadů při soudech první měla desky pravdodatné, druhá meč, jenž provinilce trestá, a proti nim oheň pravdozvěstný a pod nimi svatočistná voda. (…)

45

Vstal Ratibor od hor Krkonoší, jal se tato slova hovořiti: „Hanba nám v cizině právo hledat!

Máme právo po zákonu svatém, který přinesli otcové naši v tyto vlasti…

1. Z jaké literární památky je ukázka vybrána? 2. Jak text vypadá po formální stránce? 3. O co se v textu jedná? 4. Jaké umělecké prostředky v textu najdeme?

5. Jaké je vyznění textu? 6. Jak měl text působit na soudobé čtenáře? František Ladislav Čelakovský: Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl, křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jak by po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence z koně strhli a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. – A zpod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí z tětivy hedvábné, střela ta se zaryla v bílá ňadra,

v bílá ňadra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv, utíká maní nemaní v šíré pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole, na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!“ Tomu hlasu kůň bujný porozuměl; on prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína a třetím skokem – Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v šírém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil a schytav a svázav koně tatarské, on s nimi ujížděl ve svatou Rus.

46

1. O jaký se jedná literární druh a žánr?

2. Vysvětlete pojem ohlasová poezie.

3. Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.

4. Jaká je slovní zásoba textu?

5. Kdo je bohatýr a jaké má vlastnosti? Co autora pro postavu Muromce inspirovalo?

6. Jaké básnické prostředky jsou v textu užity?

7. Jak se nazývá slovesný tvar u slov složiv, přikloniv, strhnuvše?

Toman a lesní panna Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: „Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?“ „Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici; znenadání nemám stání, zas mě čekej o svítání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou.“ Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: „Slyš, Tománku, radu mou, nedávej se doubravou: objeď dolem k Svaté hoře, ať nemám po tobě hoře, dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí.“ Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen

patří s koně do oken: děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá; otec jedná námluvy, matka hledí obsluhy. Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal, a mládenec zavzdychal. Panna jenom snoubená najednou se zarděla; svědomí ji přece tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře: „Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.“ Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě

ubíral se k doubravě. „Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly, proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly! Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!“ To když sladce zpívala,

47

v oči se mu dívala. Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!“ To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala;

Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál podle řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!“ To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala,

v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!“

1. O jaký se jedná literární žánr a jaké jsou typické znaky tohoto žánru?

2. Najděte v textu rysy, které jsou inspirovány lidovou poezií.

3. Jaké postavy v textu vystupují a jaké mezi sebou mají vztahy?

4. Jak vypadá epická složka textu? Jaký příběh se v něm odehrává?

5. Jakou roli má v textu Lesní panna, jakou sílu symbolizuje?

6. Jak vypadá text po jazykové stránce? František Ladislav Čelakovský: Pocestný Je to chůze po tom světě - kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to život na tom světě - že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše.

Ej, co já dám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho - až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.

1. Poslechněte si zhudebněnou verzi textu od skupiny Spirituál kvintet.

2. Z jakého díla je text vybrán?

3. O jaký se jedná literární druh a žánr?

4. Vysvětlete pojem ohlasová poezie.

5. Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.

6. Jaká je slovní zásoba textu?

7. Vysvětlete do textu význam obsahu 1. a 6. sloky („co tím chtěl básník říct?“)

8. Vysvětlete titul básně.

9. V které sloce najdeme sociální motiv? V čem motiv spočívá?

III. Divadlo - ve 20. letech – český soubor německého Stavovského divadla se profesionalizoval pod vedením dramaturga Jana Nepomuka Štěpánka, látky z minulosti, veselohry ze současnosti

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)

- rytířské, historické, pohádkové náměty + náměty ze současnosti Divotvorný klobouk – lakota obchodníka Rohovín Čtverrohý – žertovná jednoaktovka Každý něco pro vlast – konverzační satira - vítězí většinou mladí lidé vtipem a morální převahou

Opakování učiva - 1. a 2. fáze národního obrození

1. Doplňte následující text:

Základním úředním jazykem v __________________________ monarchii byla po tereziánských

a josefínských osvícenských reformách ______________________. Mezi nejvýznamnější osvícenské

reformy patří _______________________________ a ____________________________ z roku 1781. Na

základě zmíněných reforem a celoevropského politického ovzduší startuje v českých zemích společenský

proces směřující k záchraně českého jazyka a literatury a posléze i k národní emancipaci, který nazýváme

_____________________________________.

První fázi tohoto procesu označujeme jako období _______________________, cílem bylo

zachování existence češtiny. Bádání vědců se v tomto údobí soustřeďuje především na dvě oblasti:

__________________________ a _______________________. Nejvýznamnějším představitelem

a vědcem této etapy je ________________________________. Tento všestranný osvícenský badatel

a vzdělanec se mj. zasloužil o konstituování novočeské spisovné jazykové normy na základě jazyka

období __________________________.

Prvním vlasteneckým divadlem se stalo divadlo zvané __________________ - dřevěné stavení stojící

na Koňském trhu (dnes Václavském náměstí), působící v letech 1786-1789. O šíření obrozeneckých

myšlenek mezi lidové vrstvy se zasloužil novinář, vydavatel a nakladatel

_____________________________.

Druhou fázi procesu pak nazýváme obdobím _________________________, protože se upevňuje

role českého jazyka ve veřejném životě. Vůdčím duchem, organizátorem, překladatelem a literátem

49

tohoto období je _____________________________. Skupinu vzdělanců - vědců a literátů - kterou

kolem sebe tato osobnost shromáždila, nazýváme _________________________. Jejich cílem bylo

dostat spisovnou češtinu do oblasti _________________________ a ____________.

Zvýšený zájem o národní historii se realizoval především ve velkolepém díle autora

_________________________________ s názvem ___________________________________________.

Toto a podobná historická díla byla psána s cílem __________________________ národní sebevědomí

Čechů.

Velký posun v rozvoji poezie znamenal „nález“ dvou podvržených literárních památek, které měly

pocházet ze středověku. Jednalo se o _______________________________

a __________________________________. Jeden z nich se zabývá mytickou událostí, na které se měla

dokumentovat vyspělost českého práva v dávných dobách. Zmiňovanou událostí je

________________________________. Dalším zdrojem pro tvorbu poezie se stala nápodoba lidové

tvorby, již nazýváme poezií __________________________. Ve svých dvou sbírkách ji pěstoval

______________________________________, který se inspiroval ruskými bylinami a českými lidovými

texty.

2. Zodpovězte otázky a úkoly z okruhu učiva o českém národním obrození: 1. Jaké bylo postavení českých zemí v rámci habsburské monarchie? 2. Kdo byli nositeli osvícenství v habsburské monarchii? Jaké reformy byly zavedeny? 3. Vysvětlete pojem národní obrození.

4. Charakterizujte 1. fázi ČNO.

5. Charakterizujte 2. fázi ČNO. 6. Srovnejte 1. a 2. fázi ČNO v těchto oblastech:

Věda - jazykověda, literatura, historie

Josef Dobrovský Josef Jungmann jungmannovci

František Palacký

Publicistika

Václav Matěj Kramerius ------

Poezie

Václav Thám, puchmajerovci RK, RZ

František Ladislav Čelakovský

Divadlo

Divadlo Bouda, Václav Thám Václav Kliment Klicpera

7. Vysvětlete pojem Jungmannova škola básnická a vědecká (= jungmannovci).

50

Klíčové pojmy a spisovatelé období 1.a 2. fáze českého národního obrození

národní obrození, klasicismus, osvícenství, preromantismus, jazykověda, novočeská jazyková norma, Jungmannova básnická a vědecká škola = jungmannovci, historiografie, austroslavismus, RKZ, literární mystifikace, ohlasová poezie, lidová slovesnost, sběratelství lidové slovesnosti Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký, František Ladislav Čelakovský

ROMANTISMUS

(1. polovina 19. stol.)

Romantismus – nový umělecký a životní styl, který —> v Anglii na poč. 19. stol. - x rozumovosti, řádu, x klasicismu, naopak důraz na cit, individualitu, spontánnost, představivost - představa konfliktu necitelného světa a jedince, který se v něm nemůže uplatnit => revolta

x společnosti a konvencím končící nezdarem - únik do fantazie, náboženských představ, ale i prvky ateismu, mysticismu, tajemnosti, hrůzy, obdiv

k lidové poezii, myšlenka návratu k přírodě, k období dětství, obdiv k minulosti (středověk), nadšení pro národ a národnost, tedy i folklor, subjektivní přístup ke skutečnosti

- vznik nových estetických hodnot, kontrast, bizarnost - snaha strhnout čtenáře, emocionální působení - výjimečná, tajemná prostředí - romantický hrdina - většinou splývá s autorem, často vstupuje přímo do děje

- osamělý, nepochopený světem, nedoceněný, bouří se proti konvencím a pokryteckému okolí

- silný jedinec, vyhraněný individualismus, pesimismus - snaží se bojovat za ušlechtilou ideu - hledá únik v protispolečenském gestu nebo násilném činu, končívá tragicky, umírá

mladý - touží po lásce, kterou však není schopen najít, neexistuje totiž ideální žena =>

tragické lásky, přitahují jej ženy jiných ­ zbojníci, vězni, tuláci, poutníci, cikáni, hendikepovaní

- romantická hrdinka - spoutaná konvencemi, odmítá vášnivou lásku => tragično, útěk k přírodě - žánry: romantický a historický román, povídka, intimní a reflexivní lyrika, básnická povídka,

pohádka, balada Umění v romantismu a) malířství: Eugéne Delacroix, Francisco Goya

b) architektura: westminsterský chrám v Londýně, edinburská katedrála, staroanglická venkovská sídla, zámek Neuschwanstein v Bavorsku

c) hudba: písňová tvorba s klavírním doprovodem, symfonie, romantická opera, balet, Franz Schubert, Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Ferenc Liszt, Richard Wagner, Petr Iljič Čajkovskij, Felix Mendelssohn-Bartoldy, Carl Maria von Weber

1. Romantismus v Německu - různorodý, od odporu ke klasicismu po mystiku

- vlastenectví, zájem o lidovou slovesnost a dějiny Heinrich Heine

Jacob (1785 –1863) a Wilhelm (1786 – 1859) Grimmové

- zabývali se lid. slovesností a germánskou mytologií na odborné úrovni

51

- vliv na Němcovou, Erbena Pohádky pro děti a celou rodinu (1812 – 15)

2. Romantismus v Anglii

George Gordon Byron (1788 – 1824)

- vytvořil zvl. typ básnické lyrickoepické povídky (byronská povídka = rozsáhlá básnická skladba, dějový základ prostoupen lyrickými prvky, reflexemi a popisy), tvořil básnická dramata

- titanismus = revolta proti řádu, Bohu, osudu - v dílech silná autobiografičnost Childe Haroldova pouť (1812 – 1818) – rozsáhlý epos, autobiografické prvky

- hlavní hrdina putuje Evropou, líčení krás přírody i měst, úvahy o porobě národů atd.

Džaur (1813), Korzár (1814), Lara (1814) —> romantický typ hrdiny bojujícího proti tyranii, vyznávající citovou a názorovou svobodu, vědomého si svého vznešeného poslání a pohrdajícího přízemními lidmi

Percy Bysshe Shelley (1792 – 1822)

- básník, odpor x pokrytectví, tyranii a sociální nespravedlnosti, ateista, opustil Anglii Odpoutaný Prométheus (1820) – dramatická utopická báseň

- titanismus – vzdor x světovému řádu a Bohu; Prométheus vzdoruje Jupiterovi tak dlouho, až jej smete z trůnu - filosofické představy o konečném vítězství dobra nad zlem

John Keats (1795 – 1821)

- dnes nejčtenější z anglických romantických básníků - názor, že básnické dílo má krásnou formou vyjadřovat pravdivý obsah - psal ódy, sonety, balady

Jane Austenová (1775 – 1817)

­ představitelka tzv. rodinného románu = vykresluje běžný život střední třídy s důrazem na každodenní, běžné činnosti v době, kdy ekonomické změny umožnily vznik třídy žen, které hledaly způsob, jak vyplnit svůj volný čas

­ pozornost věnována inteligentním, morálně silným ženám, které se vymykají průměru, v centru dění mladá žena či mladé ženy, jejichž problémy jsou typické pro mladé, neprovdané ženy z vyšší vrstvy na poč. 18. stol.

­ možnost či nemožnost dosáhnout společensky vhodného sňatku ­ schopnost detailního zachycení charakteru postav a jejich pocitů ­ jemné postřehy z běžného života středních a vyšších společenských

vrstev ­ laskavý humor a satira, morální poselství ­ její díla vycházela anonymně, její autorství bylo zveřejněno až po její

smrti ­ řada filmových adaptací Rozum a cit (1811) Pýcha a předsudek (1813) – nejznámější z románů, ironický nadhled podání

­ osudy dcer Bennetových, hlavně sester Jane a Elisabeth, jež jsou na vdávání ­ v hledáčku rodiny urození a majetní mladí pánové Darcy a Bingley

Mansfieldské panství (1814), Emma (1815)

52

Walter Scott (1771 – 1832)

- sběratel skotských lidových balad, autor historických románů a povídek Waverley (1814) – románová prvotina, námět ze skotských dějin, velký úspěch Ivanhoe (1819) – námět z anglických dějin doby Richarda Lví srdce - v dílech vystihoval charakteristiku doby velmi plasticky, napínavý děj,

najdeme tu čest, hrdinství, mravní ušlechtilost, vlastenectví - velký vliv na historickou prózu v celé Evropě Další představitelé romantismu v Anglii: Charlotte Brontëová (1816 – 1855): Jana

Eyrová, Emily Brontëová (1818 – 1848): Na Větrné hůrce, Mary Shelleyová (1797 – 1851): Frankenstein

Opakování – romantismus v Anglii

1. Zopakujte si učivo o projevech realismu v Anglii:

a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli angličtí romantičtí spisovatelé?

b) Vyjmenujte hlavní básnické představitele romantismu v Anglii. c) Kdo z anglických romantických autorů pěstoval historický román a povídku? d) Vysvětlete termín byronská povídka.

2. Rozeberte následující texty:

George Gordon Byron: Paměť (překlad: Hana Žantovská) Je po všem! - Ve snu zřel jsem, co mne čeká. Už nadějí můj zítřek nepřetéká, mých šťastných dnů je hrstka na přelomu. Neštěstí vítr mrazivý mne honí, můj úsvit žití temná mračna cloní, naděje, láska, radost jdou mi z domu! Kéž bych moh paměť ještě přidat k tomu. Literární druh: Literární žánr: Formální rozbor (sloka, verš, rým): Jazyková stránka textu: Básnické prostředky: Vyznění textu:

53

Romantické rysy textu:

3. Romantismus v Americe

Edgar Allan Poe (1809 - 1849)

- americký povídkář, básník a kritik - zakladatel americké novelistické tvorby, předchůdce detektivní a hororové prózy - fantastičnost, kombinační schopnosti, umění vyvolávat pocit hrůzy a tajemna - mistr vypočítavé psychologické pointy, preferoval racionální přístup k textu - milovník paradoxu, mystifikací a šokující grotesky soubory povídek: Vražda v ulici Morgue (detektiv-amatér logicky uvažující) – Berenice a jiné povídky (patologické stavy, záhady), Jáma a kyvadlo

- dokonalé zvládnutí vyprávěcí techniky, nejdříve si stanovil konečný efekt a pak konstruoval děj

- vytvořil konstrukční techniku detektivního románu založenou na dedukci – policie, detektiv musí najít příčiny a důsledky dějů, které vedly k vraždě, tato technika se používá v detektivkách dodnes

- prvním velkým racionálně založeným, dedukční metodu ovládajícím, ale zároveň excentrickým detektivem je Poeův Auguste Dupin, předloha pro Sh. Holmese, H. Poirota ad.

- objevuje se později tak osvědčená oscilace mezi geniálním detektivem a jeho duševně mírně omezeným pomocníkem, průvodcem, vzor pro dr. Watsona, kap. Hastingse ad.

- motiv „záhady zamčeného pokoje“ - motiv omezené policie, která z neschopnosti nebo

lehkomyslnosti přehlíží stopy, později objevené Velkým detektivem, nebo z nich vyvozuje falešné dedukce, motiv policií neprávem podezíraného

- zločincem nejméně podezřelá osoba - po vyloučení všeho možného musí být pravda to, co zbude, ať je

sebenepravděpodobnější - čím fantastičtěji případ vypadá, tím snadněji je vyřešitelný - směr klasický, intelektuální (dedukce) (detective, mystery story) x

směr romantický, senzační (důležitá barvitá, hrůzostrašná atmosféra, napínavost (thriller), míšení obou směrů

Havran (1845) - balada, cílem dosáhnout vysokého účinku na čtenáře - ve Filosofii básnické skladby provedl rozbor své básně, uvádí, že text vznikl ryze racionální

cestou, nikoli že je plodem náhodné básnické inspirace - vyšel z předpokladu, že účinnost básně závisí především na její délce, ideální je podle něj text

o délce kolem 100 veršů (Havran má 108 veršů) - oblast Krásy, základní tón – smutek; Smutná krása se nejlépe vyjádří pomocí refrénu, a to

refrénu ideálního, sestávajícího z jediného slova, z důvodů zvukomalby zvolil nevermore - účinek refrénu závisí na monotónnosti, ale ta by u lidského mluvčího působila nepřirozeně,

proto je refrén přiřknut mluvícímu živočichovi – havranovi - nejsmutnějším námětem určil smrt, nejsmutnější smrtí je smrt mladé krásné ženy, kde motiv

smutku ideálně splývá s motivem krásy - vypravěčem stanovil toho, kdo nejvíc trpí smrtí krásné ženy, tedy truchlícího milence - práci na básni začal tím, že zkomponoval poslední sloku, a vyšel ze zásady, že refrén

nevermore vyslovovaný mechanicky ptákem musí vzbudit v čtenáři maximum žalu – učinil je tedy odpovědí na milencovu otázku, zdali se ještě někdy, třeba v ráji, sejdou se svou milou

54

- teprve potom prý zkomponoval zbytek básně, odzadu dopředu, a hlídal, aby báseň vygradovala právě v poslední sloce, náhodě neponechával ani volbu typu verše a sloky

- atmosféra tmavého pokoje, kde je teplo a klid, ale zároveň smutek kontrastuje s bouřlivou nocí venku

- napětí, překvapující vývoj děje, silná lyrická složka - jak se autorovi podařilo záměr naplnit, můžete sami jako čtenáři posoudit níže z překladu

Vítězslava Nezvala

Opakování – romantismus v Americe

Přečtěte si báseň Edgara Allana Poea Havran ve známém překladu Vítězslava Nezvala a diskutujte o tom, jak na vás působí vzhledem k výše uvedenému autorovu záměru. Zájemci si mohou pročíst i další české překlady textu.

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné – když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –

jednou jen a pak už ne.“ Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné světice zvonu Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,

jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –

jednou jen a pak již ne.“ Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné, že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –

venku tam a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně, to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně

jenom to a víc již ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;

55

podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne – ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“

vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z doby, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné

si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, že bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –

Havran děl: „Už víckrát ne.“ Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné

a říká si: „Už víckrát ne.“ Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“

Však havran dí: „Už víckrát ne.“ Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné – pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,

jako je: ,už víckrát ne!´“ Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem, křeslo, mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné

,už víckrát ne´. Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,

56

ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –

Však havran děl: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť upuštěný, žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –

Havran dí: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –

Havran dí: „Už víckrát ne.“ „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“

Havran dí: „Už víckrát ne.“ Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –

nevzchopí se – víckrát ne.

4. Romantismus ve Francii – kritický postoj ke klasicistní tragédii, inspirace Shakespearem, citovost,

hlásá návrat k přírodě (vliv J. J. Rousseaua)

Victor Hugo (1802 – 1885)

- básník, prozaik, dramatik - v básnických sbírkách zaznívá soucit s utlačenými => sociální a politické básně, ale i intimní lyrika Legenda věků (1859 – 1883) - rozsáhlý trojdílný cyklus epických básní

- vize vývoje lidstva za pokrokem a humanitou - próza – romány: Chrám Matky Boží v Paříži (1831) – rozsáhlý romantický historický román

- děj zasazen do středověku (15. stol.) do Paříže

57

- dobrodružný děj plný epizod plyne pomalu, je zpomalován detailními popisy a výkladovými pasážemi (proslulý je např. několikastránkový popis chrámu Notre Dame), čtenář se musí obrnit trpělivostí – to, co dnes vnímáme negativně, však bylo pro čtenáře v 19. stol. pozitivem (rozvíjela se představivost, jiné časové možnosti)

- obraz společnosti od královského paláce po žebráky a cikány - typičtí romantičtí hrdinové:

Frollo (kněz) --- Quasimodo (postižený) --- Esmeralda (cikánská tanečnice) --- Phoebus, Petr Gringoire, kajícnice

- umění kontrastu: svět chrámu x svět „tam venku“, lidské nitro x zevnějšek, podoba, krása x ošklivost, dobro x zlo, chudoba x bohatství, světlo x tma, den x noc, krutost x soucit, předsudky x pravda, rozum x cit

- napínavý děj, tajuplnost, bizarnost postav - emocionální působení, psychologického zachycení vášní

jednotlivých postav - tragické vyústění - výrazná role vypravěče, který se obrací ke čtenáři, děj

komentuje s nadhledem, ironií, doplňuje jej různými komentáři, spojnice mezi čtenářem a současností a krutou dobou středověku

- mnoho filmových a divadelních podob Ubožáci/Bídníci (1862) – rozsáhlý román, prvky realismu

- ukazuje nespravedlnost společenských zákonů v době 1. 1/3 19. stol. ve Francii, obžaloba lidského ponížení

- Jean Valjean, trestanec, se stane laskavým člověkem, který se stará o osiřelou Cosettu a hledí zmírnit utrpení chudých, je však pronásledován ctižádostivým policistou Javertem

- velká řada různých postav - Jean Valjean, Fantina, Cosetta, Myriel, Javert, Marius - zfilmováno, muzikál, …

Alexandre Dumas st. (1802 - 1870)

- vl. jménem Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie - v mládí ovlivnil vývoj francouzského dramatu - nesmírně plodný autor (měl řadu spolupracovníků, dokázal zároveň diktovat několik románů

najednou) historických romantických dobrodružných románů po vzoru Waltra Scotta, které získaly velkou čtenářskou oblibu, velkou pomocí pro něj byla spolupráce s historikem Augustem Maquetem

- napínavé příběhy, historické kulisy, tajemné postavy, dobrá fabulace a vypravěčské umění, přitažlivost

- mnoho děl zfilmováno, dokonce v několika verzích Hrabě Monte Christo (1844-5) – rozsáhlý 6dílný romanticko-dobrodružný román

­ společenské poměry ve Francii po pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonů na francouzský trůn

­ příběh Edmonda Dantèse, lodního důstojníka na obchodní lodi Faraón

­ složitě propracovaná zápletka plná intrik, která Edmonda odloučí od snoubenky Mercedes a přivede do obávaného vězení na ostrově If

­ zlomem je Edmondovo seznámení s abbém Fariou, který jej vzdělá a učiní dědicem pohádkového pokladu na ostrově Monte Christo

58

­ Edmond se rozhodne vypátrat, kdo stojí za komplotem proti němu, a zosnuje velkolepou pomstu

Tři mušketýři (1848-50) - proslulý a oblíbený romanticko-dobrodružný román o dvou částech ­ hrdinové Athos, Porthos, Aramis, d´Artagnan mají historický podklad ­ děj zasazen do doby Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu ­ první část pojednává o seznámení hrdinů, službě u pana de Tréville a jejich misi na záchranu

královniny cti a překažení kardinálovy intriky ­ druhá část zachycuje obléhání, resp. obranu pevnosti La Rochelle, kardinálovy intriky, v nichž

hraje zásadní roli krásná a tajemná milady de Winter, dobytí pevnosti a pomstu milady i trest, který ji stihne

­ mnoho postav, milostná linie, dobrodružství, napínavý děj ­ má ještě pokračování po 20 letech e ještě 10 letech

Královna Margot, Černý tulipán, Paní z Monsoreau, Rytíř de Maison-Rouge, Josef Balsamo, Robin Hood,

Alexandre Dumas ml. Dáma s kaméliemi

Alfred de Musset (1810 – 1857)

- ústředním tématem jeho děl nešťastná láska Zpověď dítěte svého věku (1836) – intimní autobiografický román, zachycující milostný vztah k George Sandové

Stendhal (1783 – 1842)

- vl. jménem Henri Beyle - řazen jak k romantismu, tak k realismu Červený a černý (1830) – román, barvy = symboly

- hlavním hrdinou ambiciózní mladík Julien Sorel chce udělat kariéru (vojenství, kněžství), pokrytec, který ctižádosti podřizuje i milostné city

- hyne na popravišti Kartouza parmská (1839) - román

- Fabrizzio del Dongo se účastní bitvy u Waterloo, je rozčarován Napoleonovým pádem, prožije vášnivý vztah s Klélií, který končí tragicky, Fabrizzio nakonec vstupuje do kláštera

- zfilmováno - v románech věcné a neosobní podání

Opakování – romantismus ve Francii

1. Zopakujte si učivo o projevech realismu ve Francii:

a) Uveďte hlavní představitele francouzského literárního romantismu.

b) Který z těchto autorů vynikl nejen jako prozaik, ale také jako básník?

c) Který z autorů bývá svou tvorbou řazen jak do romantismu, tak do realismu?

2. Rozeberte následující text: Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži

Mrskání bylo skončeno. Dva pacholci přísežného mučitele omyli krvácející ramena odsouzencova,

natřeli je jakousi mastí, jež okamžitě zacelila všechny rány, a hodili mu na ramena jakýsi žlutý hadr, střižený jako ornát. Pierrat Torterue zatím oklepával rudé a krví nasáklé řemínky o dlažbu.

Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři, kterou mistr Florián Barbedienne tak moudře přidal k rozsudku pana Roberta d´Estouteville – vše pro větší slávu staré fysiologické a psychologické slovní hříčky Jana Cumènského: „Surdus absurdum1.“

59

Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene.

Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.

Ukázali jsme už, že Quasimodo byl všeobecně nenáviděn, pravda, z mnoha pochopitelných důvodů. V celém tom davu nebyl snad jediný divák, který by neměl nebo se alespoň nedomníval, že má důvod stěžovat si na zlého hrbáče od Matky Boží. Jeho vystavení na pranýři bylo přivítáno všeobecnou veselostí a krutý trest, který právě podstoupil, i bědný stav, v němž byl po trestu, nijak dav neobměkčily, naopak, přiostřily ještě jeho nenávist, neboť do ní přimísily osten výsměchu.

A tak, když bylo učiněno zadost „uražené spravedlnosti“, jak ještě dnes drmolí čtverhranné doktorské birety, následovaly tisíceré pomstychtivé projevy lidí z davu. I tu, jako ve velkém sále, vynikaly zvláště ženy. Všechny proti němu měly nějakou zášť, jedny pro jeho zlomyslnost, druhé pro jeho ošklivost. Ty byly nejzuřivější.

„Ach, ty škraboško Antikristova!“ volala jedna. „Ty husare na koštěti!“ křičela druhá. „Ta smutně rozšklebená tvář,“ řvala třetí, „vynesla by mu dnes papežství bláznů stejně jako včera.“ „Výborně,“ ozvala se jedna babka. „Takhle se šklebí na pranýři, kdy se už zašklebí na šibenici?“ „A kdypak ti narazí na hlavu ten tvůj velký zvon, až se propadneš tisíc stop pod zem, prokletý

zvoníku?“ „A tenhle ďábel zvoní Anděla Páně!“ „Ten hluchoun, ten jednooký, ten hrbáč, ta obluda!“ „Tvoje tvář by pomohla těhotné ženě k potratu spíš než všechny medicíny a lektvary!“ A oba studenti, Jan ze Mlýna s Robinem Vejražkou, zpívali až do ochraptění starý lidový popěvek:

Oprátku pro darebu, hranici pro opici!

Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny. Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť obecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu. Z počátku se držel dobře. Ale ponenáhlu se jeho trpělivost, vybičovaná důtkami mučitele, počala lámat a pod všemi těmi žahadly hmyzu povolovala. Asturský býk, kterého mnohdy jen málo podráždí útoky pikadora, rozzuří se dotíráním psů a drážděním banderillerů.

Nejprve se podíval po shromážděném davu hrozivým pohledem. Ale poněvadž byl pevně svázán, nemohl pohledem zahnat ty mouchy, jež ho bodaly do ran. I začal sebou házet v okovech, až pod jeho zuřivými nárazy skřípělo staré pranýřové kolo ve stěžejích. Smích a hulákání tím jen vzrostly.

Když nemohl rozrazit obojek, který ho svíral jako lapenou šelmu, upadl opět do svého klidu; jen chvílemi se jeho mohutná hruď nadmula zuřivým povzdechem. Na jeho obličeji nebylo ani hanby, ani studu. Byl příliš vzdálen vědomí, že patří do lidské společnosti, a příliš blízko stavu přírodnímu, než aby věděl, co je to hanba. Cožpak v takovém stupni ošklivosti lze ještě pociťovat hanbu? Avšak zlost, nenávist a zoufalství ponenáhlu rozprostíraly po té šeredné tváři mrak stále temnější, čím dál víc nabitý výbušninou, jež sršela nesčetný i blesky z oka kyklopova.

Ale tento mrak se na okamžik rozjasnil, když projížděl davem kněz na mezku. Sotva ubožák spatřil z dálky mezka s knězem, jeho obličej změkl. Zuřivost, jež obličej křečovitě stahovala, vystřídal podivný úsměv plný něhy, mírnosti a nevýslovné oddanosti. Jak se kněz blížil, byl tento úsměv stále zřetelnější, určitější, zářivější. Jako by jím nešťastník vítal příchod svého zachránce. Leč v okamžiku, kdy mezek dospěl tak blízko k pranýři, že jezdec mohl odsouzence poznat, sklopil kněz oči, prudce se obrátil a pobodl mezka ke klusu, jako by se honem chtěl zbavit ponižujících proseb a jako by si nepřál, aby byl poznán a pozdraven ubožákem v takovém postavení.

60

Ten kněz byl arcijáhen páter Klaudius Frollo. Mrak na čele Quasimodově opět potemněl. Chvíli v něm ještě probleskoval úsměv, ale úsměv hořký,

malomyslný, plný hlubokého smutku. Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř

kamenován. Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo,

přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „Pít!“

Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá a zpocená, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že i kdyby se byla našla v davu nějaká soucitná duše, nějaký měšťan nebo měštka, která by se pokusila přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit i milosrdného samaritána.

Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: „Pít!“

Všichni vyprskli v smích. „Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. „Na,

tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“ Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným

zvoněním!“ „Tak co, chlapečku,“ řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, „ještě nám budeš čarovat

s věží Matky Boží?“ „Tu máš misku a napij se!“ ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. „Jen jsi přešel přes

cestu mé ženě, už porodila dítě s dvěma hlavami!“ „A moje kočka měla kotě o šesti nohách!“ ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou. „Pít,“ opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje. V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka.

Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu. Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za

nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinu.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.

A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil.

Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň.

Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšené ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.

A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.

61

Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená.

Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!“ 1

Hluchý je hloupý (lat.)

1. O jaký se jedná literární žánr? Co je podstatou tohoto žánru?

2. Kam a do jaké doby je děj ukázky zasazen? 3. Jak rychlý je dějový spád a proč?

4. Jaká je role vypravěče v textu?

5. S jakými hrdiny se v ukázce setkáváme a jaká je jejich charakteristika? Jaký mají mezi sebou vztah?

6. Jaké rysy romantismu v textu najdeme?

3. U jednoho představitele francouzského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla: Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru: Forma díla: Kompozice díla: Jazyková a stylistická stránka díla: Charakteristika postav, vztahy mezi nimi: Spád děje + zdůvodnění tvrzení: Stručné naznačení obsahu:

62

Prvky romantismu v díle: Vlastní postřehy a hodnocení:

5. Romantismus v Rusku – vznikal v podmínkách absolutistické carské samovlády opírající se o policejní

aparát

Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837)

- básník, prozaik, dramatik, kritik, publicista, historik - položil základy moderní spisovné ruštiny - jeho dílo mělo pro ruskou literaturu obrovský význam Kavkazský zajatec (1821), Cikáni (1823) – poemy ovlivněné Byronem

- rozervaní hrdinové horují pro osobní a občanskou svobodu Evžen Oněgin (1825 – 1833) – román ve verších, oněginská (puškinská) strofa

- 8 (resp. 10) hlav, nedokončeno kvůli cenzuře - složka epická – prostá kompozice, lineárně rozvíjený příběh - složka lyrická – charakteristika a líčení životního stylu postav, jemné detaily, líčení přírody,

cest po Rusku, úvahy, vsuvky, komentáře - důležitá je role vypravěče (splývá s autorem), který děj

komentuje, doplňuje, obohacuje o svoje zážitky a postřehy, prvky ironie, sebeironie, humoru, společenská kritika

- pilíři jsou dva dopisy: Taťánin Oněginovi ve 3. hlavě a Oněginův Taťáně v 8. hlavě

- založeno na kontrastech prostředí i lidských povah mladých hrdinů: Oněgin x Lenskij (přátelé, později sokové), Taťána x Olga (sestry)

- Evžen Oněgin - typ zbytečného člověka = člověk vyřazený ze svého společenského prostředí, pyšný na svou extravagantnost, poněvadž v ní vidí znak své výjimečnosti; člověk pociťující nudu, citově vyprahlý, i když ve společnosti dokáže být okouzlující, atraktivní zejména pro dámy, ovšem sám v ničem nevidí smysl, ani ve své existenci, připadá zbytečný sám sobě, nikoli ostatním

- Vladimír Lenskij – statkář a básník, citlivý, milující Olgu, laskavý, plný chuti do života - Taťána – introvertní, snílek, romantik, vážná, citlivá, miluje přírodu, která je pro ni útěchou,

čtenářka romantických děl, zamilovaná do Oněgina, jenž ji okouzlil svou sečtělostí, inteligencí, šarmem, odhodlá se vyjevit mu v dopise své city, je jím zklamána, zásadová, věrná, mravná

- Olga – extrovertní, veselá zasnoubena s Lenským, bezstarostná, oblíbená; po nevinném flirtu s Oněginem ztrácí v souboji Lenského, provdá se za důstojníka armády

- hlavní hrdina Oněgin, znuděný životem, odmítá lásku krásné a inteligentní Taťány, v souboji kvůli Olze zabije přítele Lenského => odjíždí na cesty

63

- po létech se vrací a setkává s vdanou Taťánou, do níž se vášnivě zamiluje, ale Taťána ho odmítá

- existuje zpracováno jak opera Piková dáma (1833) – novela s fantastickým námětem, zpracováno jako balet Kapitánská dcerka (1826) - historická próza ovlivněná Waltrem Scottem Boris Godunov (1826) - historické drama, zpracováno jako opera

Michail Jurjevič Lermontov (1814 – 1841)

Démon (1856) – poema vycházející z biblických legend a ovlivněná gruzínským folklórem - názor, že zlo se rodí z bezmocnosti dobra => tragika ušlechtilých lidí, kteří usilují o proměnu světa, filosofické

dílo - Démon zavržený Bohem pro svou vzpouru nalézá lásku u pozemské ženy Tamary, ta ji však zabíjí => Démon

znovu prohrává zápas s Bohem - Démon není satan, spíš hrdý, nespokojený duch

Hrdina naší doby (1840) – román o „zbytečném člověku“ Pečorinovi, který nenachází smysl své existence, je nihilistou

Opakování – romantismus v Rusku

1. Zopakujte si učivo o projevech realismu v Rusku: a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli ruští romantičtí spisovatelé? b) Uveďte jména hlavních představitelů literárního romantismu v Rusku.

c) Jakým jazykem byla díla psána?

2. Pozorně si přečtěte následující text a odpovězte na níže uvedené otázky:

VIII A dočkala se. Procitlýma očima ví: toť on, toť on! A jeho jen, žel, vidí jima, a její den i noc, snu ston je pln ho; dívce okouzlené vše jenom jeho připomene vždy poznovu. Řeč laskavá teď mrazivou ji nechává, i oči služky starostlivé. I hosty vítá s nechutí a k hovoru je nenutí a nenávidí z duše snivé, jíž láska táhne nad hlavou, přítomnost jejich zdlouhavou. IX A s jakým zájmem, s jakou chutí teď rozkošné čte romány! Jak pije do zapomenutí

klam citů začarovaný! Jak šťastná síla obraznosti vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí! A Wolmar, milec Juliin, Malek Adhel, rek Cottinin, i Werther, smrti zasvěcený, i Grandisson ten skvělý zas, jenž kolikráte uspal nás, se slili ve snu jedné ženy v jediný obraz, v jeden stín – vždy byl to Eugen Oněgin. X S románem v ruce, zcela vžila se ve své vzory Taťána. Klarissou, Julií též byla na toulkách lesem od rána, a Delfinou se cítíc zase, s neblahou knihou toulává se, v ní hledá vlastní tajný sen,

64

jenž ze srdce se line ven, a její vzdechy v knize loví všech cizích vášní ohlasy; blouznivě předříkává si list, posílaný hrdinovi… Leč Eugen, cokoli byl on, dojista nebyl Grandisson. XI Sloh drže v ladném, vážném stínu, ohnivý tvůrce kdysi dbal, by vrh nám pohled na hrdinu jak na úplný ideál. Rek jeho vždy, ač lásku sklízel, měl se zločinci mnohou svízel, přetékal citem, moudrostí a vnější přitažlivostí. Vždy čistou vášní hořel jistě a v čestném boji desetkrát byl ochoten všanc život dát – a vzadu na posledním listě… zločince stihl přísný trest a dobro odměněno jest. XII Však my jak v mlze jsme teď, běda, morálka nudí bez mezí, a dnešní čtenář v knize hledá jen krásný hřích, jenž vítězí. Britanská Musa báchorkami sny nedospělé dívky mámí, vkus Byronův jí udělal. Teď Vampyr se jí modlou stal a Melmoth, tulák zamračený, či Korsár nebo Věčný Žid a Sbogar podemílá klid tajemstvím okouzlené ženy. A romantický žal se skví i na zoufalém sobectví. XIII Přátelé, jaký smysl má to? Snad z vůle nebes přestanou být básníkem a nový zato běs vstoupí ve mne. Zamanu si přes to, že se Foibos zhrozí, psát nízkým slohem krotké prózy. A vesel, překvapím svou zem pak staromódním románem. V něm zločin, jenž se v mukách svíjí

vám hrůzně líčit nebudu. Jen příběh prostých osudů a ruských rodin historii vám vypovím, a lásky vzdech, a mravy, zbylé po dědech. XIV O prostých řečech otce, děda vám povím, ale nejvíce o starých lípách, pod něž sedá nad vodou mladá dvojice; o kleté žárlivosti vírech, o slzách, odluce a smírech; milencům rozejít se dám, než povedu je k oddavkám. Vzpomenu vášnivých slov lásky a řečí roztoužených chvil, jež na jazyk mi vyloudil u nohou milované krásky žár mladosti. Těch krásných vět, jimž odvykl jsem od těch let! XV Já s pláčem přihlížím tvé muce, Taťáno, Táňo rozmilá! Módnímu tyranovi v ruce ty osud svůj jsi vložila. Ty zahyneš. Však dříve, drahá, po temném štěstí ještě sahá tvá zaslepená naděje. Poznáváš něhy záchvěje a piješ kouzelný jed přání, jež vzdech ti loudí na ústa; tam všude loubí vyrůstá, jež šťastná shledání tvá chrání. a před očima všude již stín osudného svůdce zříš. XVI Taťána, běda, nemá stání, rozsévá pod stromy svůj žal. Pojednou oči v přemítání ji strnou, nemůže jít dál. Hruď dme se jí a v bledé tváři jí na okamžik plamen září, blesk do očí, v sluch šum jí leh a v hrdle přiškrcený dech. Noc nastává; a luna loví ospalé vlny života. A slavík, slavík klokotá

65

do zamlžených korun v křoví. Nemohouc usnout, černou tmou Taťána volá chůvu svou. XVII „Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu. Otevři okno. A pojď blíž.“ – Co je ti? – „Povídej, než usnu. O starých časech něco, víš?“ – A co jen, Táňo? Znávala jsem sic všelijaké báje časem, jak víly v lese tančily, jak zlí duchové strašili. A teď jsem, Táňo, zapomněla. Jsou to přec léta. Inu, čas a stáří všecko splete v nás. – „Nu, však ty víš… jen kdybys chtěla… (o vílách přece nechci nic) mi o své první lásce říc…“ XVIII – Máš rozum, Táňo? My v ty časy - přec neslýchaly o lásce. Nebožka tchyně by mě asi zabila v zuřivosti své. – „Jak jsi se tedy, ňáno, vdala?“ – A tak, Bůh chtěl, já poslouchala. Můj Váňa mladší byl než já, tenkráte třináctiletá. Dva týdny, šetřilo se časem, chodili svati. Na třetí už žehnal otec dítěti. Ze strachu hořce plakala jsem a s pláčem rozpletli mi cop. Tak vdávaly se za mých dob. XIX Pak mezi cizí odvedli mě… Ty ale neposloucháš již – „Ach, ňáňo má, stesk umučí mě. Je mi tak těžko. Nevěříš? Chce se mi plakat. Ach, má hlava!“ – Mé dítě, jistě nejsi zdráva… Pán Bůh se smiluj, zachraň nás! Chceš něco? Čekám na rozkaz… Svěcenou vodu máme doma… vždyť celá hoříš… pro Pána… – „Ne… jsem jen zamilována.“ – Bůh budiž s tebou, holčičko má… – A drsná ruka rozechvěle

křižuje Táňu po čele. XX „Jsem zamilována,“ zas hlásí své chůvě hořce Taťána. – Ach, miláčku, ty nemocna jsi. – „Nech mě. Jsem zamilována.“ A zatím luna ze své výše po bledé tváři sklouzla tiše a ulehla si v důvěře na rozpuštěné kadeře, na kapky slz, jež v očích svitly, i na oděnou prostince stařenku, k mladé hrdince se sklánějící v dlouhé kytli; a v čarodějném přísvitu vzdychaly obě ženy tu. XXI Sen Taťánina srdce zapad v daleký, modrý luny svit. A myšlenkou jí šleh nápad… „Jdi pryč. Chci samotu a klid. Jen s mého stolku všecko sejmi a papír s perem, ňáňo, dej mi, lehnu si brzo.“ V světnici při luně, němě zářící, s tvářemi v dlaních Táňa píše, v Eugena mění se jí svět a z lehce tryskajících vět nevinná dívčí láska dýše. A psaní, v letu napsané… Taťáno, kdo je dostane? Taťánin dopis Oněginovi „Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas,

66

než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my… z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného? … Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá… Tak chtěji nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti… Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, když nezřený, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění - a nebyl to jen sen – jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano… Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl, nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo ji? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti.

Modlím se k tobě. Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě. Přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mi číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání, a směle svěřuji se vám…“ XXXII Taťána vzdychá z teskné duše. List v prstech se jí zachvívá. Růžová obálka jí suše na zprahlých ústech utkvívá. Hlavička už jí padá zase. Košilka lehce spustila se jí se sličného ramene. Měsíční světlo zmámené už pohasíná. Nad dolinou už jasní mha. Teď sedláka roh pastýřův ven vyláká. Stříbrné vlnky strouhou plynou. Je ráno. Všichni vstali již. Však s Taťánou je dneska kříž. (…) IX Tak sníval často Eugen v bdění. Byl za dob první mladosti obětí bouřných poblouznění a vášní do bezuzdnosti. V života klínu měkce chován, dnes rozčarovalo ho, žel. I touhy spěch ho omrzel, i úspěch, který v letu sklízel. V tichu i hluku jako stroj mu do duše hřměl nepokoj, i léčil smíchem nudy svízel. Tak ubil osm krásných let, života nejsvěžejší květ. X Už krásky nemiloval, ale

67

lhostejným poutníkem se stal. Nechtěla – bez žalu šel dále, zradila – jen si zazpíval. Hrál lásku, cítě nudu v skrytu, opouštěl ženy bez soucitu, nemaje za nic přízeň, hněv. Salónů omrzelý lev tak k svému whistu jezdí denně, rozšafně nad kartami bdí, pak klidně domů odjíždí, když lehl si, spí nerušeně a zrána ještě sotva ví, kam na večer se vypraví. XI Když Tánin list však držel v ruce, Oněgin živě dojat byl. Nad slovy, vydechlými v muce, v roj myšlenek se pohroužil. Jak obraz Tánin zapomněti, vzhled ušlý, tvář s bledou pletí; v nevinný, konejšivý sen ho ukolébal dopis ten. A snad že na tu chvíli snivou v něm po lásce se vzkřísil hlad. On ale nechtěl oklamat tu čistou duši důvěřivou. Teď v alej snad vás vésti smím, kde Taťána se sešla s ním. XII Dvě minuty tak stáli němi, až Eugen s vážným pohledem promluvil k Táně: „Psala jste mi, nezapírejte. Četl jsem ty důvěřivé vaše řádky, ten projev lásky, čistý sladký; jsem vaší upřímnosti rád; cit, jejž jsem dávno nechal spát, jste ve mně rozezněla věru. ne, nehodlám vám lichotit a stejně upřímný chci být jak vy. Důvěru za důvěru. Má zpověď spojena je s tím. A buďte dobrým soudcem mým.

XIII Kdybych svůj život uzavříti v kruh domácnosti jednou snil, kdyby mi otcem, mužem býti příznivý osud nařídil, kdyby mnou na chvíli jen, drahá, plul obraz rodinného blaha, jen s vámi, věřte, chtěl bych žít, jen u vás hledal bych svůj klid. To pravdou bez fráze je vskutku: našel bych dávný ideál a vás jen bych si zval za družku dní svých, svého smutku, jak záruku, že hoden vás, bych šťasten snad… být mohl zas! XIV Mé štěstí? Listu podobá se, jejž ve vichřici trousí kmen. Jsem ztracen, Bože, vaší kráse i lásce… jsem vás nehoden. Manželství se mnou zlem by bylo, žal oběma by připravilo. A třeba miloval bych vás, zvyk odcizil by mě a čas; plakala byste – a co zmůže v mém srdci ženských slzí proud, než v zběsilost je uvrhnout? I posuďte jen, jaké růže by asi Hymen po času nám nadlouho vplet do vlasů. XV Je hroznější věc v světě celém než dům, kde žena zklamaná se denně trápí nad manželem, v své samotě jak prodaná? Kde nudný muž, ač váží si jí, přec s hněvem k osudu ji míjí, vždy němý a vždy nasupen, vždy zlý a chladně žárliv jen? A po takovém muži vy jste toužila ve své čistotě, když planoucí své prostotě jste oddala se ve svém listě? Což osud neblahý by byl vám úděl tento přisoudil? Přeložil V. A. Jung

68

1. O jaký se jedná literární žánr? Jak vypadá text po formální stránce?

2. Aluze (narážky, odkazy) na které autory a která díla romantické literatury jste v textu odhalili? 3. Jakou roli hraje v textu vypravěč? 4. Které postavy jsou v ukázce středem naší pozornosti? Jak byste tyto postavy charakterizovali? V jaké

situaci se tyto postava nacházejí? Jakou roli mají tyto postavy v rámci celého díla?

5. Jaké dva pohledy na lásku jsou v textu konfrontovány? Kdo je jejich nositelem?

6. Kdo je označován jako ňáňa? 7. Jaký vztah je mezi Taťánou a Oněginem? Jak Oněgin reaguje na Taťánino vyznání?

8. Definujte pojem zbytečný člověk.

3. U jednoho představitele ruského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla: Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru: Forma díla: Kompozice díla:

69

Jazyková a stylistická stránka díla: Charakteristika postav, vztahy mezi nimi: Spád děje + zdůvodnění tvrzení: Stručné naznačení obsahu: Prvky romantismu v díle: Vlastní postřehy a hodnocení:

6. Romantismus v Polsku – spjat s děním ve státě, národněosvobozenecký boj (Polsko rozděleno mezi tři státy) => revolučnost reprezentovaná zchudlou šlechtou, po porážce revoluce r. 1831 - emigrace

Adam Mickiewicz (1798 – 1855)

Pan Tadeáš (1834) – rozsáhlý epos s komplikovaným dějem - 2 zemanské rodiny, znesvářené starým nepřátelstvím, usmíří až láska mezi dětmi

Tadeášem a Zoškou - v postavě Tadeáše zobrazen ideál mravně čistého Poláka, který na svém panství ruší

nevolnictví - líčení klidného života drobné venkovské šlechty, obraz přírody - v pozadí Napoleonovo tažení do Ruska

Klíčové pojmy a spisovatelé světového romantismu

Sturm und Drang, gotický román, biedermeier, romantismus, romantický hrdina, romantická hrdinka, román, povídka, intimní a reflexivní lyrika, básnická povídka, byronská povídka, detektivní a hororová próza, historický román, romanticko-dobrodružný román, rodinný román George Gordon Byron, Jane Austenová, Walter Scott, Edgar Allan Poe, Victor Hugo, Alexandre Dumas st., Alexandr Sergejevič Puškin

70

3. fáze českého národního obrození – romantismus a biedermeier (30. a 40. léta 19. stol.)

Obecná charakteristika období: v umění – romantismus, vlivem napoleonství šíření svobodomyslných myšlenek, —> novodobý nacionalismus a národně osvobozenecké hnutí, po pádu Napoleona se v Evropě utužují reakční vládní systémy (Metternichův absolutismus) x tomu nespokojenost mas uvědomujících si nemožnost ovlivňovat tok dějin => pocit vyřazenosti z dění, odcizenost světu

Romantismus v českém umění: malířství – Ant. Mánes, Josef Navrátil, zčásti Josef Mánes, Julius Mařák, Adolf Kosárek, sochařství – část tvorby J. V. Myslbeka, hudba – Václav Jan Tomášek

Literární vývoj – rozšíření NO do širokých vrstev, v popředí ne vědci, ale umělci (beletrie) - vymizela myšlenka slovanské vzájemnosti, ale slovanství i nadále chápáno jako hodnota - zájem o český folklór - minulost chápána jako povzbuzení pro současnost a budoucnost - literatura má náročnější cíle - v 30. létech převažují výchovné cíle nad uměleckými záměry (vliv biedermeieru) + spor o orientaci

české literatury (romantismus, Mácha) - v 40. létech se zvýšila umělecká náročnost literatury, polemická srážka mezi Tylem a Havlíčkem

o podobě účinného vlastenectví

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

- zpočátku německy psané preromantické verše nízké kvality - typické symboly: poutník/poustevník/loupežník, symbol země, protiklad snu a skutečnosti,

básnický extremismus Máj (1836) – lyrickoepická básnická skladba, základní dílo české moderní poezie

- předzpěv Čechové jsou národ dobrý + 4 zpěvy + 2 intermezza - 1. zpěv – líčení prvomájového večera u jezera v kontrastu s osudem dívky Jarmily, která čeká

na svého milého, jehož se však nedočká; místo toho se od posla dozvídá o Vilémově vině a trestu a páchá sebevraždu

- 2. zpěv – obraz nočního vězení, kde Vilém několik hodin před popravou přemítá o vině, trestu, osudu, životě a smrti

- 1. intermezzo – půlnoční popraviště, příroda se připravuje na Vilémův pohřeb - 3. zpěv – krása jarního rána v kontrastu s lidským osudem, Vilém je veden na popraviště

doprovázený zástupem lidí, jeho vyznání lásky rodné zemi, vzpomínka na dětství, rozloučení se životem, přírodou, láskou a jeho poprava

- 2. intermezzo – obraz horské přírody, Vilémovi druhové truchlí pro svého vůdce u ohně - 4. zpěv – po sedmi letech se v zimě na popraviště dostává poutník; vrací se sem na prvního

máje, zjišťuje informace o Vilémově osudu, vzpomíná na své vlastní dětství, truchlí nad vlastním osudem

- zpěvy zakončeny trojitým zvoláním jména některé z postav - filosofické úvahy o smyslu života, nevíra v posmrtný život, kritika společnosti - dynamický, barvitý obraz přírody v kontrastu s osudem Viléma, Jarmily a poutníka - vystavěno jako drama - básnické prostředky: jambický spád + trochej, zvukomalba, eufonie, metafora, personifikace,

epiteton, oxymóron, neologismy, poetismy, rým - jazyk vybroušený, vyspělý, básnický - romantické prvky: líčení přírody, noční scenérie, kontrasty, Vilém = loupežník, vyvrženec

společnosti, padlá dívka, tragická láska, nezvratnost osudu, hrdinové umírají mladí - dílo ve své době nepochopeno, domněnka, že přílišná subjektivita škodí vlasteneckým

zájmům

71

- vliv na další generace, dodatečné ocenění - první moderní novodobá báseň, navazuje na evropský romantismus

Cikáni (1835) – román, motiv podobný Máji Marinka (1834) – povídka, kontrast krásy a umění x ošklivosti, života x smrti, představy x skutečnosti

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

- přispěl k zvýšení úrovně českého divadla, cílem jeho sentimentálních, romantických her vlastenectví, poučení, zvýraznění krásy jazyka

- názorové konflikty s Máchou, Havlíčkem, dramatikem Kolárem 1. novinářská činnost – redaktor časopisu Květy, Vlastimil, Pražský posel 2. próza 3. divadelní hry a) ze současnosti – dramatickou zápletkou láska mladých lidí Paličova dcera (1846) – objevuje se i kritika společnosti b) veselohry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834) s písní Kde domov můj? (hudba František Škroup), která se časem stala národní hymnou

c) dramatické báchorky – komika lidových postav se mísí s romantičností nadpřirozených bytostí, připomínají pohádku i tím, že dobro vítězí nad zlem Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dramatická báchorka, pohádková hra

- postava dudáka Švandy s kouzelným nástrojem, typického romantického rozporuplného hrdiny, jenž musí projít dlouhou a dobrodružnou cestu k poznání pravých hodnot, věrné a milující Dorotky, moudrého Kalafuny a jeho hašteřivé ženy, podvodníka Vocilky => silně rázovité postavy nesoucí vlastnosti typického českého člověka

- lidové postavy mluvící prostým jazykem se mísí s bytostmi nadpřirozenými, které se vyjadřují vzletným jazykem a ve verších

- oslava ženské lásky, která dokáže divy - lesní víly s královnou Lesanou představují odvěký řád přírody, který nelze beztrestně

přestoupit d) historické hry Jan Hus (1848) – spojitost s revolucí r. 1848 Kutnohorští havíři aneb krvavý soud (1848) – sociální drama

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)

- zabýval se národopisem a vydáváním staročeských literárních památek, v lidové slovesnosti viděl odraz starých mýtů, slovanského etnického základu (hlavně v pohádkách)

- zakladatelem české moderní balady, navazuje ovšem na baladu lidovou

Kytice z pověstí národních (1853) – 20 let práce - jediná původní kniha, nejprve vydáno časopisecky - epika, původně 12, v konečné verzi 13 balad - propracovaná kompozice sbírky, pečlivě provedené rozvržení

básní - Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý

den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně

72

- dramatický konflikt vyplývá z povahových vlastností hrdinů, problém viny a trestu, vina spočívá ve vědomém či nevědomém porušení mezilidských vztahů, řádu, etického principu a je spjata s osobou, která trest přijímá

- někdy tragický až krutý závěr, někdy po pokání následuje odpuštění a vykoupení - důležitý vztah matka --- dcera - nadčasovost a nadprostorovost prostředí - nadpřirozené bytosti - umění baladické a dějové zkratky - úsporný jazyk (neslovesné věty, absence spojek, místo sloves citoslovce, …) - dramatické podání, dynamičnost, zvukomalba - prostředky lid. balady - ovlivnil další autory

Opakování učiva a rozbor textů

Karel Hynek Mácha: Máj O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakých prostředí je děj zasazen? Jakou roli hraje v díle čas a doba? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailní rozbor vámi zvoleného úryvku. Kdy dílo poprvé vyšlo a jaké byly čtenářské a kritické ohlasy? 1. Na základě ukázky a zkušeností z četby odpovězte na otázky týkající se skladby Karla Hynka Máchy

Máj: Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko - v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k ním: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!“ (...) Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední,

73

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, (...)

a) Z které části skladby je ukázka vybrána?

b) Kdo v úryvku promlouvá?

c) V jaké situaci se mluvčí v textu nachází?

d) Ke komu se mluvčí obrací, koho, co oslovuje?

e) K čemu se mluvčí upíná, v čem vidí nadosobní hodnotu?

f) Jaký básnický prostředek je využit v části označené tučnou kurzívou?

g) Jaký básnický prostředek je použit v tučné podtržené části?

h) Jaký básnický prostředek je použitý v tučné podtržené kurzivě?

i) V ukázce najdeme spíše projevy epiky nebo lyriky?

j) Proveďte v ukázce rozbor rýmu. Jaké typy rýmu jsou použity?

k) Jak vypadá ukázka po jazykové stránce?

l) Vypište zdrobnělinu přídavného jména, která se v textu vyskytuje:

m) Vypište z textu tvar přechodníku minulého:

n) Najděte dvě slova, u kterých je dle dnešního úzu tvaroslovná chyba.

o) Celkově jde o skladbu lyrickou, epickou, lyrickoepickou?

p) Jaká je kompozice celé skladby? (Z jakých částí se skladba skládá?)

q) Uveďte alespoň tři romantické prvky, které se ve skladbě vyskytují:

r) Co tvoří lyrickou složku Máje?

s) Co tvoří epickou složku Máje?

t) Jsou lyrické a epické části skladby v souladu či v kontrastu?

2. Odpovězte na základě vlastní četby na otázky vztahující se k dílu Josefa Kajetána Tyla Strakonický

dudák:

a) O jaký se jedná literární druh a žánr?

74

b) Vysvětlete, co je podstatou tohoto literárního žánru: c) Jak vypadá text po jazykové stránce? d) Jaké typické české rysy se na jednotlivých postavách projevují?

Švanda -

Dorotka -

Vocilka -

Kalafuna -

e) Na jaký nástroj hraje Švanda a čím se tento nástroj vyznačuje? f) Jaké city/hodnoty Tyl oslavuje a klade je v hodnotovém žebříčku nejvýš?

3. Objasněte pojmy:

ohlasová tvorba –

zlidovělá tvorba –

4. Uveďte 4 znaky lidové slovesnosti: 5. S využitím zkušenosti z vlastní četby a ukázky proveďte rozbor ukázky ze sbírky Karla Jaromíra

Erbena Kytice:

Dceřina kletba

Což jsi se tak zasmušila, dcero má, což jsi se tak zasmušila? Veselá jsi jindy byla, nyní přestal tobě smích! „Zabila jsem holoubátko, matko má, zabila jsem holoubátko - opuštěné jediňátko - bílé bylo jako sníh!“ Holoubátko to nebylo, dcero má, holoubátko to nebylo -

líčko se ti proměnilo a potrhán je tvůj vzhled! „Och, zabila jsem děťátko, matko má, och, zabila jsem děťátko, své ubohé zrozeňátko - žalostí bych pošla hned!“

A co míníš učiniti, dcero má, a co míníš učiniti, kterak vinu napraviti

a smířiti boží hněv? „Půjdu hledat květu toho, matko má, půjdu hledat květu toho, kterýž snímá viny mnoho a vzbouřenou chladí krev.“

A kde najdeš toho květu, dcero má, a kde najdeš toho květu po všem široširém světu, v které roste zahrádce? „Tam za branou nad

75

vršíkem, matko má, tam za branou nad vršíkem, na tom sloupu se hřebíkem, na konopné oprátce!“

A co vzkážeš hochu tomu, dcero má, a co vzkážeš hochu tomu, jenž chodíval k nám do domu

a s tebou se těšíval? „Vzkazuji mu požehnání, matko má, vzkazuji mu požehnání - červa v duši do skonání, že mi zrádně mluvíval!“

A co necháš svojí matce, dcero má,

a co necháš svojí matce, jež tě milovala sladce a draze tě chovala?

„Kletbu zůstavuji tobě, matko má, kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!“

a) O jaký se jedná žánr a co je podstatou tohoto žánru? b) Co bývá obecně příčinou tragična v Erbenových skladbách? c) Jaký mezilidský vztah ve svých skladbách Erben považuje za mimořádně důležitý? d) Jak vypadá text po formální stránce (sloka, verš, rým)? Jaký má text formální charakter celkově?

e) Kdo se čím se v textu básně provinil a jaký trest následuje? Pozor! Přemýšlejte pozorně.

f) Co znamená slovo zůstavuji? ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klíčové pojmy a autoři z období českého romantismu

romantismus, biedermeier, lyricko-epická básnická skladba, dramatická báchorka, balada, lidová slovesnost Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben

Počátky českého realismu, dokončení ČNO (40. a 50. léta 19. stol.)

Božena Němcová (1820? – 1862)

- básnická tvorba poplatná době, důležitá próza - sběratelství lidové slovesnosti - lidovou látku zpravidla upravovala po svém, zobrazovala typické prostředí a typickými postavami

českého lidu a jeho povahovými vlastnostmi - vítězství dobra nad zlem Národní báchorky a pověsti (1845 – 1846), Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 1858) - v její tvorbě najdeme jak prvky sentimentální, resp. romantické, tak věrné vykreslení reality,

řešení problémů doby je však velmi idealistické

76

Babička (1855) – podtitul Obrazy z venkovského života - autorčin únik z těžké skutečnosti do idyly dětství, nejde však

o dílo životopisné - snaha ukázat harmonický život prostých lidí s ústřední

postavou ideálně dokonalého člověka, babičky - popis zvyků, pověr venkovských lidí během kalendářního

roku - děj – v ratibořickém údolí na Starém bělidle, konfrontace

života venkovanů a panské společnosti, epizodický charakter děje spojen postavou babičky; samostatnou část tvoří příběh o Viktorce

- další postavy: Panklovi, kněžna, schovanka Hortensie, Viktorka, Kristla, Jakub, Kudrnovi, mlynářovi, …

- prvky realistické (způsob zobrazení prostředí), ale dílo je také velmi idealizované (vztahy mezi lidmi, postava kněžny, harmonie s přírodou, …)

- snaha zobrazit kladného hrdinu, „dobrého člověka“ Baruška (1853) Divá Bára (1856) povídky s jednoduchým příběhem, Dobrý člověk (1858) který prověřuje hrdinovy dobré vlastnosti Pan učitel (1860) Pohorská vesnice (1856) – idealizovaný pokus o harmonizaci mezi lidem a šlechtou V zámku a podzámčí 1856) – kontrast mezi krutostí chudoby a rozmařilostí zbohatlíků

- novinářská činnost – Pražské noviny – články o formách vlády, informoval o politickém dění v cizině => politická výchova čtenáře, od r. 1848 vydával Národní noviny – austroslavismus, tribunou liberální strany, pestrá forma článků, humoristická příloha Šotek, od r. 1850 vydával v Kutné Hoře politickou revui Slovan – ostře kritická protivídeňská opozice => politicky pronásledován, souzen, r. 1851 internován v tyrolském Brixenu, zemřel krátce po návratu do Čech

- literární kritik, překladatel, básník, satirik, epigramatik Epigramy - /epigram = krátká satirická báseň s výraznou pointou/

- 5 oddílů (církvi, králi, vlasti, Múzám a světu), útok na katolickou církev, byrokracii a stát, na nezdravé jevy v národním životě

- prvky hovorového jazyka, demokratičnost obsahu, rytmus, lehkost, prostota - mnohé jsou aktuální i dnes - př. Etymologický, Selský, Z historie literatury české, …

- v Brixenu —> 3 velké satirické (humor a komično jsou využity ke kritice nezdravých společenských jevů) skladby:

Tyrolské elegie (napsáno 1852, vyšlo 1861) - /elegie = žalozpěv, tradiční elegie —> ve starověku, psána elegickým distichem/ - podnětem vlastní zážitek, zatčení a cesta do Brixenu, život ve vyhnanství, opovržení

rakouskou vládou a policejním systémem - ironie (vědomý protiklad toho, co autor říká, a toho, co myslí), sarkasmus (jízlivý posměšek)

Král Lávra (napsáno 1854, vyšlo 1870) - pohádkový motiv, ironie, shovívavý humor

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

77

- parodie historií o hodných panovnících (x brutální činy) Křest sv. Vladimíra (napsáno 1848 – 1854, vyšlo 1876) – nedokončeno

- satira inspirovaná Nestorovým letopisem, kde se mluví o nástupu křesťanství v Kyjevské Rusi - podání lidovým vypravěčem - kritika absolutismu jako způsobu vlády, kritika katolické církve - aktualizace

Rozbor textu

Karel Havlíček Borovský: Epigramy Jehly, špičky, sochory a kůly stesal, skoval, zostřil, sebral kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel Borovský Havel. Demokratský Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Politický Pomodli se, Čechu, k svatému Vojtěchu, by tě vzaly samostatné národy do cechu. Etymologický Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? „Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek!“ Verba docent, exempla trahunt „Co sám nerad, nečiň jinému!“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy. Sympatetické léčení Bodne-li tě žihadélkem včela, vlož na ránu hned její vlastní med: bodne-li tě epigramská střela, vlož na ránu – prostředek máš jistý – chumáč vlasů z epigramatisty. Originálnost Není nad původnost, každý po ní touží,

lidé chodí přes most, to já půjdu louží. Tyrolské elegie I Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? – Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškutýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku: neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. II Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídenské pán ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci – když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle.

78

„Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!“ Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – ¨ on je Angličan. Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr! haf! haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákoník, dobře, že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – III Občan zvyklý na pořádek – bylo to v prosinci – především jsem si obul punčochy v slavné asistenci. Pak jsem teprv četl psaní – však ho tuhle mám – rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám. Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví!

Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí. IV Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít: že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se vzbudí, třeba – s námi jet. Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. Že mám též, pokud jsme v Čechách, inkognito jet, – sic nám dají dotěraví lidé hrůzu komis hned. Ještě mi dal pan Dedera více moudrých rad, dle nichž se Bachovi pacienti mají spravovat. Tak mne vábil jak Sirena, až jsem obul boty, oblík vetu, kabát, pak i kožich – dříve však kalhoty! Koně a žandarmi stáli dávno před domem: „Milí braši, maličké strpení, hned již pojedem!“ V Ó, měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! –

79

Také´s mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista hořkost těchto chvil. Matka, žena, sestra, dcerka, malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvilinka! Já jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla. Neb ti všichni blíže dveří posud stáli stráž: aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž! VI Trubka břeští, kola hrčí, jedem k Jihlavi, vzadu, abychom nic neztratili, klušou žandarmi. Ten borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: „Jsi to, můj hošku? Pode mnou jest tvá kolíbka, já tě viděl křtít, starému vikáři ministrovat, pilně se učit. Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodní jít, naší chase plamenem veselým na cestu svítit. Vidíš, jak ty roky plynou, znám tě třicet let: ale, chlapče, jaké to obludy

vidím s tebou jet?“ – VII Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlenky na Kufštejn z hlavy mi nevyšly. Teprva když jsme nechali Kufštejn vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se jen ví kam: veselé ty trubky postiljonů jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude přepřahovali: kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali! Telegraf je přece jenom hezký vynález! Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti. Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil mělnického čtyry lahvice. Čili se v něm vlastenecké hnuly myšlenky? Čili doufal, že to pro mne bude Lethe na Čechy? Mělnické jsem dávno dopil, piju vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. – VIII

80

Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón: nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhallu do Weidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ – prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horempádem nese, a postiljon někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvilka, neboť neznám žádnou větší slast nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mi – jsemť já čtenář bible – o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. Metejme los! pravím, mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit. Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajícně vyrazivše dvířka z vozu vyskákali. –

Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo, národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! – – Bez kočího, bez opratí, potmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím – mustr delikventů! – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Weidringu zlou, mazali si špiritusem záda, nosy arnikou. To je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Weidringu poštmistr Dahlrupp. IX Přijeli jsme do Brixenu bez vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitancí. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech.

81

Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii,

ty mi dali za anděle strážce v té Siberii.

1. O jaký se jedná literární žánr? 2. Jaká je kompozice textu? 3. Jaký námět text zpracovává? 4. Jakým způsobem je námět pojednán? 5. S jakými postavami se v textu setkáváme? 6. Jaké dobové narážky jsou v textu patrné? 7. Jak vypadá text po jazykové stránce? 8. Jaké umělecké prostředky autor využívá? 9. Jaké historce je věnována pozornost v VIII. části? ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klíčové pojmy a autoři k počátkům realismu v české literatuře

romantismus, realismus, austroslavismus, konstituce, bachovský absolutismus, novočeská žurnalistika, povídka, epigram, satirická skladba, ironie, sarkasmus Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský

REALISMUS A NATURALISMUS

(od 30. let 19. stol., naturalismus od 70. let 19. stol.) Obecná charakteristika období: nástup kapitalismu volné konkurence, rozmach přírodních věd a techniky (Darwinova evoluční teorie, Pasteurovy objevy, technické vynálezy, …) => důvěra v rozum a smyslové poznání, ve spolehlivost exaktních věd a přírodovědeckých experimentů, které přejímaly metodologicky i společenské vědy (—> sociologie, A.Comt —> pozitivismus, z Hegela vycházející K. Marx —> dialektický materialismus), zájem o sociální otázky

Literární vývoj – spisovatelé studují lidské nitro podle zásad exaktních věd => duševní život jedince je výslednicí dědičnosti, výchovy, společenského a národního prostředí, popř. rasy (determinismus)

82

Realismus – v 2. pol. 19. stol. pak —> kritický realismus - snaha o maximální pravdivost, komplexnost - přesné zobrazení skutečnosti, snaha ukázat na zlo, křivdy => kritičnost - všestranné studium společnosti ve všech jejích projevech, snaha o objektivnost (vypravěč stojí

„nad“ dějem) - neobrací se k výjimečnému jedinci, ale ke společenské skupině nebo průměrnému člověku, typizace - hrdinův charakter se vyvíjí podle doby a okolností - zájem o současnost - přehlednost, věcnost, popisnost Realismus ve světovém umění – neusiluje o přikrašlování, ale o pravdu => zobrazení všedních situací, obyčejných neidealizovaných lidí

- Gustav Courbet (obrazy Dobrý den, pane Courbete, Pohřeb v Ornans) - Francois Millet (venkov, práce, obraz Sběračky klasů) - Édouard Manet (obrazy Snídaně v trávě, Olympia) - barbizonská škola (krajiny malované v plenéru) - prerafaelisté (úsilí o čisté umění, často literární náměty, obrazy J. E. Millaise: Slepá dívka, Ofélie) - Honoré Daumier (umění spjaté s politikou) - peredvižnici (ruští odpůrci klasicismu, Ilja Repin: Burlaci na Volze, Ivan Hrozný a jeho syn Ivan)

1. Realismus v Anglii – předchůdci Daniel Defoe a Jonathan Swift

Charles Dickens (1812 – 1870)

- v dílech se zabývá osudy sirotků, kteří se probíjejí životem a krutostí dospělých

- žurnalista a prozaik, prosadil se => finanční zajištění, sláva Kronika Pickwickova klubu (1836 – 1837) – rozsáhlý román, který autora proslavil

- kritický obraz soudobé Anglie, různých společenských prostředí a poměrů zmírněný laskavým humorem, epizodní charakter příběhů

Oliver Twist (1838) – román se sociálním podtextem, vycházející z vlastních zkušeností

- příběh osiřelého chlapce, který zažije různé ústrky a dostává se mezi londýnskou spodinu, velké množství postav

- čtivost, krutost vztahů mezi lidmi kontrastuje se sentimentálností, smírný konec David Copperfield (1850) román s autobiografickými prvky, složitý děj Malá Dorritka (1851), Nadějné vyhlídky (1861)

Další představitel realismu v Anglii: William Makepeace Thackeray (1811 – 1863): Trh marnosti, v Americe Herman Melville: Bílá velryba

2. Realismus v Německu – hnutí Mladé Německo (1830 – 1848), které kritizuje měšťáctví, horlí x státnímu absolutismu,

píše o sociální problematice, ideje jednotného Německa, propaguje ženskou emancipovanost, svobodu myšlení i jednání —> lyrika revolučně politického rázu

Heinrich Heine (1797 – 1856)

- poezie tematicky neromantická (sociální kritika, kritika nacionalismu a militarismu), formálně však ano - jednoduchost a melodičnost básní, ale i satira a vtip, některé jeho básně zlidověly Kniha písní (1827) – soubor reflexivní lyriky, pesimisticky orientovaný, známý v Čechách

83

3. Realismus ve Francii – předchůdci Pierre-Jean Béranger (1780 – 1957) – písničkář x režimu, —> tradici občan.

poezie, a George Sandová (1804 – 1876) – vl. jm. Aurora Dupinová, psala romány o společenském postavení žen a jejich právu na plný citový život

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

- nejvýznamnější autor francouzského realismu - snaha zachytit život ze všech možných hledisek, průřez celou

francouzskou společností 19. stol. - vynikající psycholog mravně problematických lidí - realistické popisy, gradace děje, nečekané zápletky, napětí,

dobrodružství - zvláštní práce s postavami: zatímco je 1 postava v jednom

románu hlavní, v dalším je vedlejší - —> tzv. Lidskou komedii, v dílech zachycuje mravy doby, kdy

začaly rozhodovat peníze (—> asi 100 románů, rozdělení do 3 částí: studie mravů, studie filosofická, studie analytická)

- jádro —> 3 romány: Otec Goriot (1835) – příběh bohatého kupce, který dal veškerý majetek dcerám a ty ho opustily

- souběžně osud mladíka Evžena Rastignaka, který touží „dobýt“ Paříž, odhazuje morální zásady, do tajů úspěšnosti jej zasvěcuje zločinec Vautrin

Ztracené iluze (1837 – 1843) – románová trilogie - paralelní historie venkovského básníka a jeho přítele vynálezce v Paříži

Lesk a bída kurtizán (1838 – 1847) – románová tetralogie - líčení vztahů společenských špiček se zločinci

Evženie Grandetová (1834) – typ lakomce, který zničí štěstí své dcery, protože jí odmítne dát věno, aby se mu nezmenšil majetek Šagrénová kůže (1831) – kůže = talisman splní majiteli každé přání, ale zároveň zmenšuje jeho štěstí

Gustave Flaubert (1821 – 1880)

- kritik měšťácké společnosti, mistr v zobrazení lidských vášní a citových vztahů

- dílo není tak encyklopedické jako u Balzaka - svá díla léta propracovával, protože byl zajištěn finančně - mistr v analýze lidské psychiky, zachycuje cit v nejrůznějších

podobách Paní Bovaryová (1857) – román o 3 částech

- psychologicky hluboce pojatý příběh romanticky založené vdané ženy, která v denním životním i manželském stereotypu nenachází smysl života, umírá sebevraždou po milostných a finančních dobrodružstvích

- bovarismus – útěk od skutečnosti k iluzím

Émile Zola (1840 – 1902)

- —> nový literární směr dovádějící do krajnosti některé zásady realismu – naturalismus (člověk omezen na biologickou podstatu a ukázán jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti (tzv. determinace))

- teoretikem i tvůrcem naturalismu, otiskl několik programových studií (Experimentální román)

84

- cyklus Rougon-Macquartové = biologická a společenská historie jedné rodiny, člověk představen ve své fyziologické podstatě ovládané pudy (celkem 20 románů, napsaných 1871 – 1893), román založený na podstatě experimentu

Štěstí Rougonů (1871) – 1. část cyklu - vdova po zdravém muži Adelaide Rougonová žije

s opilcem Maquartem a poslední léta života tráví v blázinci - Rougonové = legitimní linie Adelaidiných potomků –

buržoazní intelektuálové na vzestupu, Maquartové = dělníci, obchodníci, živnostníci

- rod Mouretů – stojí mezi oběma třídami a sňatky s nimi uzavírají jak Rougonové, tak Maquartové

- v dalších částech cyklu vzestup potomků rodu Maquartů, nejvýznamnější části cyklu:

Zabiják (1877) – naturalistický román - osudy ženy Gervaisy, jejího druha Lantiera, manžela

Coupeaua a jejich přátel - rodině se začne dařit velmi dobře, vzmáhá se do doby, než Coupeau propadne alkoholismu

(přesná studie) a postupně utrácí jmění - mravnímu úpadku podlehne i Gervaisa a její děti - lidé, kteří podléhají vlivu dědičnosti, pudů a prostředí, v němž jsou nuceni žít - strhující podání

Nana (1880) – život vyšších společenských kruhů - účast v dreyfusiádě na straně lidských práv

Guy de Maupassant (1830 – 1893)

- spisovatel a žurnalista - zakladatel moderní povídky a novely - dějová dramatičnost, úsporný, sevřený styl, výrazné postavy, práce s charakterizačním

detailem Kulička (1880) – povídka

- hlavní hrdinkou prostitutka, která za francouzsko-německé války projeví větší smysl pro morálku než společnost, která jí opovrhuje

Miláček (1885) – román o novináři, který ke kariérnímu vzestupu využívá žen a intrik Věno (1884) – krátká povídka o všedním malém dramatu nese rysy autorova stylu

Jules Verne (1828 – 1905)

- autor dobrodružných próz, považován za jednoho ze zakladatelů sci-fi - zajímal se o vědu, cestování a geografii - ve svých dílech předpověděl řadu vědeckých a technických objevů a vynálezů - velké množství děl, dodnes čtenářsky oblíbený - mnoho filmových adaptací —> cyklus Podivuhodné cesty (mají shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa. Pierre-Jules Hetzel, Vernův nakladatel) Pět neděl v balóně (1863) Cesta do středu Země (1864) Dvacet tisíc mil pod mořem (1869-70 Cesta kolem světa za osmdesát dní (1873) Tajuplný ostrov (1875) Patnáctiletý kapitán (1878)

85

Ocelové město (1879) Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Christo) (1885) Tajemný hrad v Karpatech (1892) Vynález zkázy (1896)

4. Realismus v Rusku – podporován činností významných kritiků Vissariona Grigorjeviče Bělinského, Alexandra

Ivanoviče Gercena, Nikolaje Gavriloviče Černyševského - nedokončená epická skladba Kdo žije šťastně na Rusi Nikolaje Alexejeviče Někrasova

- kritika života v carském Rusku => pronásledování

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)

- míšení romantismu a realismu - obraz ruské společnosti a jejích slabostí a chyb, satirický

výsměch všem podvodníkům a hlupákům tzv. petrohradské povídky – cyklus geniálních povídek

- hrdinou osobité postavy, vyskytují se i fantastické motivy, romantické prvky

- nejznámější: Plášť, Podobizna, Bláznovy zápisky, Nos Taras Bulba (1835) – povídka o hrdinském boji ukrajinských kozáků x polským magnátům Revizor (1836) – satirická groteskní komedie

- anekdotický příběh o nevýznamném úředníkovi Chlestakovovi, kterého považují v okresním městě za revizora a který neváhá využít omylu ve svůj prospěch

- dílo odhalující úplatkářství, nemorálnost, hloupost lidí a byrokracii státního aparátu Mrtvé duše (1842) – satirický román zobrazující poměry v tehdejším Rusku

- hlavní hrdina Čičikov se rozhodne zbohatnout machinacemi s tzv. „mrtvými dušemi“ - odhaluje se úpadek statkářské vrstvy, úplatnost úředníků - pokračování románu autor zničil

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883)

Lovcovy zápisky (1852) – soubor črt a povídek vyjadřující protest x ruskému nevolnickému systému Rudin, Šlechtické hnízdo, V podvečer (1859) – romány zachycující společenské procesy v Rusku kolem poloviny 19. stol. - v tvorbě —> dva typy ruské inteligence – hamletovský (své nápady nedokáže uskutečnit

podlomen skepsí) a donkichotský (romantik, který nedokáže realizovat své sny) Otcové a děti (1862) – rozsáhlý román

- hl. hrdina Bazarov neuznává klasické hodnoty (nihilismus), reprezentuje příslušníky mladé generace, která je znechucena dobou, v níž pro sebe nespatřuje žádné perspektivy => buď nečinné hloubání, nebo násilí a revolta

- Bazarov však přesto v nitru touží po ideálu a silném citu

Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891)

Oblomov (1859) – román zobrazující pasivní typ člověka, který je sice dobrosrdečný, čestný a upřímný, ale zároveň nerozhodný a lenivý, nedokáže své sny uskutečňovat, ztrácí i lásku - protikladem je poruštělý Němec Štolc, praktický a činorodý - oblomovština

86

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

- jeden ze světově nejvýznamnějších autorů, filozof, pedagog (zásady volné výchovy)

- psal povídky, dramata, náboženskovýchovné statě, ale nejvýznamnější jsou 2 romány:

Vojna a mír (1865) – 4dílná románová epopej zobrazující Rusko v 1. 1/3 19. stol., 250 postav

- na pozadí událostí Napoleonovy éry (tažení do Ruska, jeho porážka a ústup) zobrazeny osudy ruské společnosti (hl. rodiny Bolkonských a Rostovových)

- kontrast 2 šlechtických intelektuálů: Andrej Bolkonskij (energičnost, racionálnost, hrdost) x Pierre Bezuchov (idealistický snílek, filozof hledající odpověď na otázky po smyslu života), z ženských postav důležitá Nataša Rostovová

- dílo vzniklo na základě studia pramenů - myšlenky, že dějiny jsou tvořeny sledem nepostižitelných detailů

Anna Kareninová (1873 – 1877) – široce pojatý román - 2 milostné a rodinné osudy a vývoj ruské a petrohradské společnosti - ničivý vliv vášnivé lásky vdané Anny Kareninové k Vronskému a v kontrastu štěstí manželů

Levinových - hluboká psychologická analýza citových a duševních stavů hl. hrdinů

Vzkříšení (1899) – sociálně kritický román - ovlivněn učením Chelčického (neprotivit se zlu násilím)

Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821 – 1881)

- předchůdcem moderní formy románu (promyšlená kompozice díla), zaměřeného psychologicky

- za účast v tzv. hnutí petraševců odsouzen v 28 letech k trestu smrti, dostal však milost, káznice na Sibiři + nemoc => tyto extrémní prožitky se odrazily v jeho tvorbě (umění pronikat k složitým psychologickým pochodům lidského nitra, pochopení lidí nenormální povahy, soucit s utrpením), zobrazoval zločince, revolucionáře, lidi s duševními poruchami, …

Zápisky z mrtvého domu (1861) – zážitky ze Sibiře Zločin a trest (1866) – román o 6 dílech s epilogem

- hrdina románu Rodion Raskolnikov zavraždí pro peníze starou lichvářku a její sestru

- vytvořil si teorii o právu silných jedinců překračovat morální zákony a dopouštět se i zločinů, tu autor kritizuje

- propadá duševní krizi, teprve obětavá a čistá láska prostitutky Soni Marmeladovové, ušlechtilé a milující bytosti, jej pohne k pokání

- dějová složka chudá, jádrem zachycení psychického a mravního dramatu hlavního hrdiny Běsi (1872) - rozsáhlý román, odsudek radikálního revolučního hnutí a terorismu Idiot (1868) - román, oslava „překrásného člověka“

- hl. hrdinou mladý kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se vrací do Petrohradu ze sanatoria pro duševně choré, kde se podrobil léčbě epilepsie

- téma díla je neseno úlohou Myškina v životech jiných lidí (Rogožin, Nastasja Filipovna, Aglaja Ivanovna ad.)

87

- dokáže rozpoznat opravdové city a názory lidí nezakryté přetvářkou, rozumí jim, dokáže je milovat a vzbuzovat v nich touhu po dobru a lásce

- lidé, kteří nedokážou pochopit jeho ušlechtilost a dobrotu, ho pro jeho bezelstnost a idealismus označují za idiota

- Myškin prožije tak pozoruhodné věci, že znovu upadá do duševní nemoci => názor, že mravně nezkažený a vnitřně krásný člověk ve zkažené společnosti nemůže žít

- řada motivů z evangelií, x nihilismu, víra v lidské hodnoty a platnost morálních principů, x hrdinům jako je Raskolnikov či hrdinové Běsů

Bratři Karamazovovi (1880) - román líčící osudy rodiny Karamazovových - každý ze 4 synů otce Fjodora Pavloviče představuje osobitý lidský typ, zápletkou vražda otce

- vnitřní monolog postav - hrdinové v rozhodujících životních okamžicích - kritika vypjatého individualismu, absolutní svobody - netoužil po radikální změně neutěšených společenských poměrů, ale po obrodě jednotlivce

v duchu křesťanských ideálů

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904)

- vliv na vývoj světové prózy a dramatu - existenciální otázky lidského života - mistr povídky – dramatický spád, stylová vyváženost, satirický

podtext, smysl pro humor se kombinuje s hořkou tragičností, kritika zhierarchizované ruské společnosti, smysl pro charakterizační detail

- humoreska = krátká povídka či novela s humoristickým obsahem, která spojuje komično s vážnějším společenským cílem

Úředníkova smrt, Chameleon, Profesor literatury, Dáma s psíčkem, Pokoj č. 6 – povídky - dramata – lyrické psychologické drama: důležitá role atmosféry,

minimalizována vnější dějová složka, dramatičnost, zásadní jsou vnitřní konflikty postav, jejich rozhovory jsou vlastně monology

Racek (1897) otázky smyslu života či životních hodnot Strýček Váňa (1897) na přelomu století Tři sestry (1901) – konflikt mezi sny 3 sester a realitou Višňový sad (1901) – paralela motivu starého višňového sadu, který má být vykácen, a zanikajícího světa staré ruské venkovské šlechty plného ušlechtilých ideálů

Další významní realističtí spisovatelé v Evropě:

Henrik Ibsen (1828 – 1906)

- norský dramatik, který ovlivnil vývoj dramatu v celé Evropě - zakladatel realistického dramatu, po Shakespearovi druhým nejhranějším světovým dramatikem - zabývá se společenskomorálními problémy, drama dokazující určitou tezi,

kterou přímo řekne některá z postav, napsal 26 her Peer Gynt (1867) – dramatická báseň ve verších o 5 dějstvích, hudbu složil Edvard Grieg

- titulní hrdina zpodobňuje povahové rysy norského lidu - Peer = symbol polovičatosti, lhář a mluvka, egoista, Solveig = láska,

sebeobětování - míšení reality a fantazie

Nora (také Domov loutek, 1879) – otázka postavení ženy ve společnosti 19.

88

stol., kdy je závislá na muži ekonomicky, právně a na základě konvencí vytvořených muži, nemůže být skutečným „člověkem“, řešení - emancipace Hedda Gablerová Divoká kachna, Nepřítel lidu - —> nové jevištní postupy (retrospekce, odstranění monologů, scénická diskuse)

Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916)

- polský prozaik, dramatik a publicista, autor historické beletrie scottovského typu (snaha posílit národní sebevědomí), romantické rysy děl

Quo vadis (1896) – román z prostředí Neronova Říma, osud Petroniův, šíření křesťanství a pronásledování jeho nositelů Ohněm a mečem (1883 – 1887) – románová trilogie ze 17. stol. Křižáci (1897 – 1900) – války Poláků s německými křižáky na počátku 15. století

Realismus / naturalismus – shrnutí

Západní Evropa - Anglie, Francie, Rusko

průřez celou společností od špiček po periferii

bezohledný kariérista zneužívající ostatní (často ženy)

čím horší morálka (veřejně však skrývaná), tím větší společenský úspěch

rozumovost

láska - často falešný cit, pokrytectví, cesta ke kariéře

postavení ženy ve společnosti, otázka ženské emancipace

problematické postavení dětí, hlavně sirotků apod., ve společnosti

realismus

naturalismus

determinismus

typizace

bovarismus

oblomovština

cyklus Lidská komedie

cyklus Rougon-Macquartové

cyklus Podivuhodné cesty

Východní Evropa - Rusko

vyšší a střední společenské vrstvy

byrokratický aparát => typická postava úředníka

korupce, přetvářka, podlézavost, autorita daná společenským postavením

v povídkách a dramatech satira

v rozsáhlých románech hluboká psychologická analýza postav, úvahy filosofické, politické, etické, sociologické, děj tvoří často jen menší část románu

ženy nešťastné v manželství, navazující mimomanželský vztah => tragika jejich osudu

boj se společenskými konvencemi, tradiční morálkou

vypravěč objektivní, kritický, stojí nad dějem a postavami

89

Rozbory textů

1. Přečtěte si následující ukázky, proveďte jejich rozbor a ukažte na nich rysy typické pro realismus: Charles Dickens: David Copperfield (překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi) Davidova maminka se po smrti svého muže znovu provdá. Následující úryvek líčí první Davidovo setkání s nevlastním otcem.

„Běž hezky dolů, má milovaná,“ řekl pan Murdstone. „Přijdeme s Davidem za tebou spolu.“

A když matku doprovodil očima ze dveří a rozloučil se s ní pokynem hlavy a úsměvem, obrátil zachmuřený obličej k Peggotce: „Vy nevíte, má milá, jak se vaše paní jmenuje?“

„Je mou paní už hezky dlouho, pane,“ odpověděla Peggotka. „Měla bych to tedy vědět.“ „To je sice pravda,“ odpověděl, „Ale když jsem šel po schodech nahoru, zdálo se mi, že vás slyším říkat jí jménem, které jí nepatří. Jak víte, přijala jméno moje. Budete si to pamatovat?“

Peggotka se po mně několikrát úzkostlivě podívala a pak se bez odpovědi vypoklonkovala z pokoje; pochopila patrně, že nový pán na její odchod čeká, a neměla žádnou záminku, aby tam zůstala. Když jsme v pokoji zbyli jen my dva sami, zavřel pan Murdstone dveře, posadil se na židli, podržel si mě vstoje před sebou a zadíval se mi pevně do očí. Cítil jsem, že přitažlivost toho pohledu nutí moje oči hledět neméně pevně do očí jemu. Kdykoli si vzpomínám, jak jsme tehdy stáli proti sobě tváří v tvář, vždycky se mi zdá, že znovu slyším ten prudký a vzrušený tlukot svého srdce.

„Davide,“ řekl a tak stiskl rty, až je měl jako dva tenké proužky, „když mám co dělat s jankovitým koněm nebo psem, co myslíš, že udělám?“

„Nevím.“ „Zmlátím ho.“ Předtím jsem mu odpověděl jakýmsi bezdechým šepotem, ale teď jsem ve své němotě cítil, že

mám dechu ještě míň. „Zmlátím ho, až se začne kroutit bolestí. Řeknu si, že toho filutu zkrotím, a i kdyby ho to mělo stát

poslední kapičku krve v těle, tak to dokážu. Co to máš na tváři?“ „Špínu,“ řekl jsem. Věděl stejně dobře jako já, že to jsou rozmazané slzy. Ale i kdyby mi byl tutéž otázku položil třeba

dvacetkrát a pokaždé ji doprovodil dvaceti ranami, myslím, že by mé dětské srdce bylo spíš puklo, než bych mu to byl přiznal.

„Na takové mládě jsi hodně chápavý,“ řekl s vážným úsměvem, který se k němu hodil, „a vidím, že jsi mi moc dobře porozuměl. – A teď si umyjte obličej, panáčku, a marš se mnou dolů.“

Ukázal na umyvadlo, o němž mě předtím napadlo, že se podobá paní Gummidgeové, a pokynul mi hlavou, abych okamžitě poslechl. Už tehdy jsem měl málo pochybností a dnes jich mám ještě méně, že by mě byl bez sebemenší výčitky svědomí srazil k zemi, kdybych zaváhal. Ze Stendhalova dopisu Balzakovi:

Darebáci jsou většinou nabubřelí a výmluvní. Já však chci být především pravdivý. Jaký to div v tomto století komedie ve společnosti, v níž tři čtvrtiny účinkujících jsou drzí jarmareční vyvolavači! Znám jen jediné pravidlo: být jasný. Nejsem-li jasný, celý svět, který jsem vy-tvořil, je zničen. Nejlepší styl je nenápadný… nechci strojenými prostředky okouzlovat duši čtenáře.

Překlad Pavel Levit Charles Dickens: kronika Pickwickova klubu (1836-1837)

„Tak co, mladý muži, co bychme rádi?“ „Je tady někdo, kdo se jmenuje Sam?“ zeptal se klučina hlasitým sopránkem. „A jak se má menovat dál?“ zeptal se Sam Weller a ohlédl se. „Jak to mám vědět?“ odsekl břitce mladý pán v huňaté čepici.

90

„Ty mi máš nějak nabroušíno, jen co je pravda,“ řekl pan Weller, „ale bejt tebou, tak bysem se s tím vostrým jazykem moc nevytahoval, aby ti ho náhodou někdo nepřískříp. Jak si to představuješ, přijít si taklenc do hotelu a ptát se po Samovi tak zdvořile jako nějakej divokej Indián?“

„Protože mi to jeden starej pán tak řek,“ odpověděl klučina. „Kerej starej pán?“ zeptal se Sam s hlubokým opovržením. „Ten, co jezdí s ipswičským dostavníkem a bejvá u nás,“ odpověděl klučina. „Včera ráno mi řek,

abysem dneska vodpůldne došel sem k Jiřímu se supem a našel Sama.“ „To je tatíček, slečno drahá,“ pravil pan Weller a obrátil se jako na vysvětlenou k dámě u výčepního

stolu. „Ať visím, se mi zdá, že ani neví, jaký mám přímení. Tak co, cumlíku, co dál, šprosrlátko?“ „No co,“ řekl chlapec, „máte přej za ním přijít dneska v šest k nám, protože s váma chce mluvit –

k Modrýmu kanci na Leadenhall Marketu. Mám vyřídit, že přijdete?“ „Tudlenctu zprávu si můžete dovolit podat, pane pán,“ odpověděl Sam. A s tímto zplnomocněním

se mladý pán obrátil k odchodu a cestou rozehrál veškeru ozvěnu hostinského dvora několikerým vervním a krajně dovedným napodobením honáckého písknutí, které se rozlehlo s obzvláštní sytostí a silou.

Když si nejdříve od pana Pickwicka, kterému v nynějším rozčileném a úzkostlivém rozpoložení nebylo nijak proti mysli, aby zůstal sám, vyžádal dovolení se vzdálit, vydal se pan Weller dlouho před určenou hodinou na cestu; a protože'mu zbývalo dost času, zabrousil až k Primátorskému domu, kde se zastavil a s velmi klidným a myslitelským výrazem pozoroval zástup průvodčích a vozků předměstských dostavníků, kteří se k obrovskému zděšení i zmatku stařenkovského obyvatelstva oněch končin poblíž tohoto proslulého sídelního paláce scházejí. Když tam prolelkoval asi půl hodiny, zamířil pan Weller zase zpátky a proplétal se bludištěm postranních uliček a průchodních dvorů směrem k Leadenhall Marketu. A protože jen zabíjel čas, který mu zbýval, a zastavoval se skorem na každém kroku, aby si prohlédl, co mu padlo do oka, nijak nepřekvapuje, že pan Weller stanul i před výkladem malého papírnictví a obchodu s tisky; a kdybychom nepřipojili bližší vysvětlení, jistě by se zdálo velmi podivné, že sotva spočinul zrakem na jistých obrázcích, vystavených tam na prodej, nenadále sebou škubl, pleskl se prudce do pravého stehna a důrazně zvolal: „No ne, nebejt tohodle, byl bysem na to dočista zapomněl, až by bylo pozdě!“

Obrázek, na který Sam Weller při těchto slovech právě upíral oči, představoval v křiklavě živých barvách dvě lidská srdce, sešpejlená k sobě šípem, kterak se opékají nad veselým ohýnkem, a lidožrouta s lidožroutkou v moderním úboru - pána oblečeného v modrém kabátě a bílých kalhotách a dámu v sytě červených pláštěnkových šatech s paraplíčkem téže barvy - kterak s hladovým pohledem v očích přicházejí po točité písčité pěšině k místu hostiny. Nesporně neslušný mladý pán, ošacený jen dvěma křidélky a ničím víc, dohlížel na obrázku na pečení; v pozadí se tyčila podoba známé věže kostela na londýnském Langham Place a dohromady to zkrátka byla valentinka, milostné psaníčko, posílané ke dni čtrnáctého února. Psaná vývěska ve výkladě pak oznamovala, že jich papírník má uvnitř velký výběr a zavazuje se je rozprodat všem krajanům bez rozdílu za sníženou cenu půl druhého šilinku za kus.

„Byl bysem na to zapomněl; byl bysem na to dočista zapomněl!“ řekl si Sam; a jen to řekl, vešel ihned do krámu a požádal o jeden aršík nejlepšího dopisního papíru se zlatou ořízkou a o pero s tvrdou špičkou, za které může papírník ručit, že nebude skřípat ani kaňkat. Žádané věci obratem dostal a zamířil ihned čilým rázným krokem, velmi odlišným od dosavadní loudavé chůze, přímo k Leadenhall Marketu; když tam došel a rozhlédl se po náměstí, spatřil vývěsní štít, na němž malířovo umění zobrazilo tvora, který se vzdáleně podobal blankytnému slonu s orlím nosem místo chobotu. Správně usoudil, že to je hledaný Modrý kanec, vešel dovnitř a ptal se po otci.

„Ten nepřijde ještě dobré tři čtvrti hodiny, možná i déle,“ řekla mladá dáma, která u Modrého kance dohlížela na provoz domácnosti.

„No, dobrá, slečno zlatá,“ odpověděl Sam. „Dala byste mi prozatím laskavě za devět pencí brandy a žbrk vody ne moc horký a taky kalamář?“

(Sam pracně dopíše Valentinku a předčítá ji otci).

91

Sam si namočil pero do inkoustu, aby je měl pohotově, kdyby chtěl něco opravit, a začal velmi divadelním stylem:

„Slíčná -“ „Počkej,“ zvolal pan Weller a zazvonil. „Dvojitou sklenici jako vobyčejně, děvče drahý.“ „Prosím, pane,“ přikývlo děvče, které se jako na obrtlíku objevilo, odešlo, vrátilo a znovu zmizelo. „Se mi zdá, že vás tady nějak znají,“ poznamenal Sam. „To jo," odpověděl otec, „svýho času sem tady bejval často. Tak čti, Samku.“ „Slíčná děvo!!" opakoval Sam. „Snad to není ve verších!“ přerušil ho otec. „Ne, ne,“ odpověděl Sam. „To moc rád slyším,“ přikývl pan Weller. „Verše, to je proti přírodě; nikdo jaktěživ nemluví ve

verších, leda koledníci na Štěpána nebo vyvolávači, co vychvalujou Warrenův viks nebo Rowlandův volej nebo vůbec nějakej takovej podlej kalakter; ať se mi nikdá tak nezahodíš, abysi mluvil ve verších, synu můj! Tak začni znova, Samku.“

S kritickou vážností se pan Weller ujal opět dýmky a Sam začal znovu a četl; „Slíčná děvo!! Píšu Vám, že sem nemehlo –“ „To se nehodí,“ poznamenal pan Weller a vyňal dýmku z úst. „Ne, není to nemehlo,“ vysvětloval Sam a přidržel si dopis k světlu, ,, je to nemohl, vona je tady

zrovna kaňka - že sem nemohl zapomenout.“ „Móc pěkný,“ pochválil pan Weller, „Čti dál.“ „Že sem nemohl zapomenout a sem ouplně vo - to sem blázen, to sem blázen, na to slovo se vůbec

nepamatuju,“ řekl Sam a v marné námaze si vzpomenout se škrábal brkem ve vlasech. „Tak proč se do toho raděj nekoukneš?“ zeptal se pan Weller. „Ale dyť do toho koukám,“ odpověděl Sam, „ale von je tady zasejc kanec. Stojí za tím něco jako

uzenej.“ „Snad tedy voblouzenej,“ nadhodil pan Weller. „Ne, to není to,“ řekl Sam, „ vokouzlenej, to je vono.“ „Ale není to takový pěkný slovo jako voblouzenej, Samku,“ pravil pan Weller vážně. „Myslíte?“ řekl Sam. „Dávno ne," odpověděl otec. „Ale nemyslíte, že to říká víc?“ ptal se Sam. „No, snad to je přeci jen lepčejší, krápět něžnější,“ řekl pan Weller po chvíli rozvažování. „Tak čti

dál, Samku.“ „Píšu Vám, že sem nemohl zapomenout a sem ouplně vokouzlenej, jaká Ste strašná fešanda.

Fešanda a to mně nikdo neveme.“ „To máš moc pěkně sesumírovaný,“ pravil pan Weller starší, když si vyndal dýmku, aby mohl

promluvit. „No, taky myslím, že to je docela pěkný,“ poznamenal Sam, kterému to náramně zalichotilo. „Víš, co se tě mně na tomhle tvým psaní líbí?“ řekl pan Weller starší. „To ten styl, že tam nemáš

žádný nadávky - žádný Venuše ani nic podobnýho. Jakej to má smysl, říkat mladý ženský Venuše nebo anděl, Samku?“

„To je pravda, to nemá smysl,“ odpověděl Sam. „To bysi jí moh zrovna tak dobře říkat křídlatej lev nebo jednorožec nebo hnedle celej královskej

erb, vo kerým každej dobře ví, že to je celá menažérie báchorečnejch zvířat,“ dodal pan Weller. „To máte pravdu,“ přikýval Sam. „Tak hyjé, Samku,“ řekl pan Weller. Sam výzvě vyhověl, a zatím co si otec pokuřoval s výrazem napůl mudrckým a napůl shovívavým,

který byl nadobyčej povzbudivý, pokračoval takto: „Než sem Vás viděl, tak sem myslel, že všecky ženský sou na jedno brdo.“ „To taky sou,“ poznamenal jako mimochodem pan Weller starší.

92

„Ale teďka,“ četl Sam dále, „teďka teprv vidím, jaký sem byl ukrutný, hloupý, neuvěřitelný trdlo, poněváč není pod sluncem druhá jako Vy a já Vás mám radši než všechno na světě. Myslel sem, tady abysem to radši řek krapet silnějc,“ pravil Sam a vzhlédl od dopisu.

Pan Weller souhlasně přikývl a Sam se pustil znovu do čtení. „A tak se chápu příležitosti dnešního dne, Márinko má znejmilejší, jako povídal ten pán, co byl

v ouzkejch, dyž si vyšel v neděli na špacír - abysem Vám řek, že se mi hned, jak sem Vás poprvně a jedinkrát spatřil, Váš vobrázek vtisk do srdce rychlejc a hezčejc než jak kdy nějakou podobiznu udělala ta vobrázková mašina, vo který Ste snad už slyšela. Márinko má znejmilejší, i dyž tu podobiznu dodělá a dá ji hnedle do rámečku pod sklo, zkrátka sakumprásk i s háčkem na pověšení a to všecko za 2 minuty a 1/4.“

„Nevím, nevím, Samku, ale todle se mi zdá už skorém moc básnický, “ řekl pan Weller jako na pováženou.

„Ale co vás nemá,“ odpověděl Sam a pustil se opět chvatně do čtení, aby předešel další námitky. „Vyvolte si mně teda, Márinko má znejmilejší, jako svýho ctitele, a rozmyslete si, co Vám píšu,

Márinko má znejmilejší, tím končím. To je všechno,“ řekl Sam. „Ten konec se mi zdá nějak moc useknutej, nemyslíš, Samku?“ zeptal se pan Weller. „Ani ne,“ opáčil Sam, „vona bude chtít, aby toho bylo víc, a to je vlastně při psaní dopisů ten

největší kumšt.” „No,“ řekl pan Weller starší, „na tom něco je. Jen bysem tě byl rád, dyby se toudlenc ušlechtilou

zásadou řídila při řeči taky tvá macecha. No a nepodepíšeš to?“ „To je ta nesnáz,” řekl Sam, „nevím, jak to mám podepsat.” „Napiš Weller, “ radil přítomný stařešina toho jména. „To nejde,” řekl Sam. „Valentinka se nikdá nepodepisuje pravým menem.” „Tak ji tedy podepiš Pickwick," pravil pan Weller, „je to moc pěkný meno a lehko se píše.” „To ste na to káp,” řekl Sam. „A moh bysem zakončit veršíčkem - co myslíte?” „To se mi nezdá, Same,” namítl Weller otec. „Eště sem v životě neviděl pořádnýho kočího, kerej by

psal verše, leda jednoho, kerej napsal dojemnou básničku večír před tím, než ho pro loupežnictví pověsili; a eště ke všemu byl jenom z Camberwellu, tak to ani nic neznamená.”

Ale Sam si nedal vymluvit básnický obrat, který mu napadl, a proto dopis podepsal: Váš milovník Pickwick. A když psaníčko velmi důmyslně složil a namačkal do jednoho rohu ještě s kopce adresu „Slečně

Marii, služebné u pana měšťanosty Nupkinse, Ipswich, Suffolk,” zapečetil je oplatkovou zálepkou a hotové k odeslání si je schoval do kapsy.

Honoré de Balzac: Gobseck (1830) Byla mi nápadná Gobseckova poslední slova i to, co mi předtím právě povídala domovnice, i vzal jsem klíče místností v prvním a druhém poschodí, abych se tam šel podívat. V první světnici, kterou jsem otevřel, se mi dostalo vysvětlení řečí, které jsem považoval za nesmyslné, když jsem viděl výsledky lakomství, jemuž zbyl už jen ten nelogický pud, kterého tolik příkladů nám poskytují venkovští lakomci. V světnici sousedící s tou, ve které Gobseck skonal, byly zkažené paštiky, spousta poživatin všech druhů, ba i škeble, ryby pokryté vrstvou plísně, jejichž různé zápachy mě málem udusily. Všude se hemžilo červy a hmyzem. Tyto nedávné dary byly rozházeny mezi krabicemi všech tvarů, bedničkami čaje, žoky kávy. Na krbu byla v stříbrné polévkové míse avisa zboží, došlého na jeho jméno do Havru: balíky bavlny, bedny cukru, sudy rumu, zásilky kávy, indiga, tabáku, celý bazar koloniálního zboží. Místnost byla zatarasena nábytkem, stříbrným náčiním, lustry, obrazy, vázami, krásnými rytinami, stočenými a bez rámu, a kuriozitami. Snad tato ohromná spousta cenných věcí nepocházela zcela z darů a byly to vlastně zástavy, které mu zůstaly, když nebyly vyplaceny. Viděl jsem schránky s erby nebo znaky, soupravy

93

nádherného prádla, drahocenné zbraně, ale bez nálepek. Když jsem otevřel knihu, která se nezdála být na svém místě, našel jsem v ní tisícifrankovou bankovku. Umínil jsem si, že poberu nejnepatrnější věci, jednu po druhé, prozkoumám podlahy, stropy, římsy a zdi, abych shledal všechno zlato, jehož byl tak vášnivě chtivý tento Holanďan, hodný štětce Rembrantova. V celém svém právnickém životě jsem nespatřil podobných výsledků lakomství a originality. Když jsem se vrátil do jeho světnice, našel jsem na jeho psacím stole vysvětlení postupného hromadění a směsice tohoto bohatství. Byla tam pod těžítkem korespondence mezi Gobseckem a obchodníky, kterým bezpochyby obyčejně prodával dary, které obdržel. Nuže, buďže se ti lidé stali obětí Gobseckovy obratnosti, anebo že Gobseck chtěl příliš velkou cenu za své poživatiny nebo tovary, každý obchod zůstal nedojednán. Chevetovi neprodal poživatiny, poněvadž je nechtěl Chevet převzít leda se třiceti procenty ztráty pro Gobsecka. Gobseck se tahal o několik franků rozdílu a průběhem dohadování ze zboží zkazilo. Při stříbrném náčiní nechtěl hradit odesílací výlohy; při kávě nechtěl zaručit, co se prováží; zkrátka každý předmět zavdával příčinu k rozepřím, jež znamenaly u Gobsecka první příznaky toho nepochopitelného dětinství a paličáctví postihujícího všechny starce, u kterých silná vášeň přežije rozumnost. Řekl jsem si, jak si to řekl on sám: „Komu připadnou tato bohatství?“

Překlad Jaromír Fiala Sledujte funkci popisu v daném textu. Dovedete si představit interiér místnosti? Gustav Flaubert: Paní Bovaryová (1857)

Ema nespala, jen se tvářila, jako by spala; a zatímco Karel usínal po jejím boku, ona procitala do

jiných snů. Už týden ji unášelo cválající čtyřspřeží do nových krajů, odkud se už nikdy ani ona, ani Rudolf

nevrátí. Jedou a jedou, paže propletené, ústa mlčící, často spatří z vrcholu nějaké hory nádherné město s báněmi, mosty, loděmi, citrónovými háji a katedrálami z bílého mramoru, s čapími hnízdy na špičatých vížkách. Jedou zvolna po velkých dlažebních kamenech a na zemi leží kytice květů, nabízejí je ženy sešněrované v červených živůtcích. Do hlaholu zvonů a hýkání mezků zaléhá tlumená hra kytar a šumění fontán, z nichž vzlétá rosný oblak a osvěžuje hraničky ovoce, narovnaného v pyramidy u paty bledých soch, které se usmívají pod vodotryskem. A pak jednoho večera dorazí k rybářské vesnici, kde se podél mořských útesů a chatrčí suší ve větru hnědé sítě. Tam se zastaví, tam budou žít; budou bydlit v nízkém domku s plochou střechou, ve stínu palmy, hluboko v zálivu na břehu moře. Budou se projíždět v gondole, budou se houpat v síti; život to bude lehký a volný jako jejich hedvábný šat, vlahý a hvězdný jako ty sladké noci, do nichž se budou hroužit. Avšak na širých prostorách této budoucnosti, jak si ji v duchu kouzlila, nevyvstávalo nic obyčejného: dni, jeden jako druhý skvělé, byly si podobny jako vlna vlně; a všechno to se kolébalo na nekonečném obzoru, ladném modravém a zalitém sluncem. Ale v té kolébce zakašlalo dítě nebo Bovary hlučněji zachrápal, a Ema usínala až k ránu, když do okna vnikal úsvit a Justýnek na náměstí otvíral okenice lékárny. Už dříve vzkázala pro Lheureuxe a řekla mu: „Potřebovala bych plášť, velký plášť s širokým límcem a podšívkou.“ „Odjíždíte na cesty?“ „Ne! Ale… na tom nezáleží, spoléhám na vás, ano? A brzy!“ Uklonil se. „Ještě bych potřebovala,“ pokračovala, „kufr… ne příliš těžký… pohodlný.“ „Ano, ano, rozumím, tak dvaadevadesát krát padesát, jak se teď dělají.“ „S cestovní taškou.“ „Tady určitě došlo k nějaké domácí vádě,“ pomyslil si Lheureux. „A hleďte,“ řekla paní Bovaryová a vytáhla z pasu hodinky, „vezměte si to: je to na úhradu.“ A obchodník se ohrazoval, co ji to napadá; přece se znají; copak jí nedůvěřuje? Jaké dětinství! Ema však naléhala, aby vzal alespoň řetízek; Lheureux jej už strčil do kapsy a odcházel, když ho zavolala:

94

„Necháte všechno u sebe. Co se týče pláště,“ zdálo se, že uvažuje, „ne, ani ten mi nenoste; ale dáte mi adresu dělníkovu a upozorníte ho, aby ho měl pro mne připravený.“ K útěku mělo dojít příští měsíc. Ema odjede z Yonville, jako by jela do Rouenu nakupovat. Rudolf zamluví místa, obstará pasy a dokonce napíše do Paříže, aby dostali přímý dostavník až do Marseille; tam si koupí kočár a pak už pojedou bez zastávky až do Janova. Její starostí bude poslat k Lheureuxovi své zavazadlo, aby je dal dopravit přímo do Vlaštovky; tak v nikom nevznikne podezření; v celém jednání nebylo ani zmínky o dítěti. Rudolf se varoval o něm mluvit a sama na ně možná ani nepomyslila. Nejdříve si Rudolf vyžádal ještě čtrnáct dní, aby dokončil jakési přípravy; když uplynul týden, vyžádal si dalších čtrnáct dní; pak řekl, že je nemocen; potom odjel na cesty; minul srpen a po všech těch odkladech se dohodli, že to bude neodvolatelně čtvrtého září, v pondělí. Konečně přišla sobota, předposlední večer před odjezdem. Rudolf přišel dříve než obvykle

„Je všechno připraveno?“ tázala se. „Ano.“ Obešli záhon a šli si sednout na zídku u terasy. „Jsi smutný,“ řekla Ema. „Ne, proč?“ Ale díval se na ni podivně, se zvláštní něžností. „To proto, že odjíždíš?“ pokračovala, „že opouštíš své záliby, svůj život? Ach, rozumím… Ale já, já

nemám na světě nic, ty jsi mé všecko. Budu tobě také vším, budu ti rodinou, vlastí: budu o tebe pečovat, budu tě milovat.“

„Jak jsi rozkošná!“ řekl a sevřel ji v náruči. „Opravdu?“ zasmála se rozkošnicky. „Miluješ mě? Přísahej!“ „Zdali tě miluji! Zdali tě miluji! Zbožňuji tě, lásko moje!“ Za loukou u samé země vzcházel purpurový úplněk. Jako černá děravá záclona jej místy zakrývali větve topolů, jak mezi nimi rychle stoupal. Pak vyplul bělostně skvoucí na pusté nebe a osvětlil je; a tu, zvolniv běh, spustil na řeku velkou skvrnu protkanou myriadou hvězd a jeho stříbřitý svit se v ní svíjel až ke dnu jako bezhlavý had se svítícími šupinami. Byla tu také podoba s obrovským svícnem, s něhož se po celé délce řinou krůpěje roztavených démantů. Kolem nich se prostírala tichá noc; listí tonulo v záplavě stínů. Ema měla oči přivřené a zhluboka vzdychajíc vdechovala van svěžího větru. Nemluvili, příliš pohrouženi do zátop svých snění. Do srdcí se jim vkládala něha bývalých dnů, hojná a tichá jako plynoucí řeka, a tak plná sladkého mdlení, kolik ho tam zanášela vůně jasmínu; vrhala do jejich vzpomínek stíny nesmírnější a zádumčivější než stíny nehybných vrb, dloužící se po trávě. Často šustlo v listí nějaké noční zvíře, ježek nebo kolčava, vydávající se na lov, anebo bylo chvílemi slyšet, jak se od zákrsku odděluje zralá broskev a padá, samojediná. „Ach, jak krásná noc!“ řekl Rudolf. „Budeme mít jiné!“ odvětila Ema. A jako by mluvila sama k sobě: „Ano, bude pěkné cestovat… Proč ale je mi tak smutno u srdce? Je to úzkost z neznámého?: Je to tím, že opouštím, čemu jsem zvykla… či spíše… že, je to přemíra štěstí! Jak jsem slabá, viď? Odpusť mi!“

„Ještě je čas,“ vzkřikl. „Rozmysli se, třeba budeš litovat.“ „Nikdy,“ řekla prudce. Přistoupila k němu blíž a dodala: „Co se mi vlastně může stát zlého? Není pouště, propasti nebo oceánu, abych je s tebou

nepřekročila. Čím dále budeme pospolu, tím více bude náš život podoben objetí každý den těsnějšímu a pevnějšímu. Nic nás nebude rušit, nebudou starosti ani překážky! Budeme sami, zcela svoji, věčně… Mluv přece, odpověz mi!“ Odpovídal v pravidelných přestávkách: „Ano… ano!“ Hrábla mu do vlasů a opakovala dětským hlasem, přestože jí po tváři stékaly slzy jako hrách:

95

„Rudolfe, Rudolfe!… Ach, Rudolfe, můj drahý Rudolfku!“ Odbila půlnoc. „Půlnoc!“ pravila. „Tak tedy zítra, ještě jeden den!“ Vstal a měl se k odchodu; a jako by tento pohyb byl už znamením k odchodu,

Ema se pojednou zeptala s veselou tváří: „Máš pasy?“ „Ano.“ „Na nic jsi nezapomněl?“ „Ne.“ „Víš to jistě?“ „Ovšem.“

„Budeš na mne čekat v hotelu Provence, viď? … V poledne?“ Přikývl. „Tak na shledanou zítra!“ pravila a naposledy ho pohladila. Dívala se, jak se vzdaluje. Neobracel se. Popoběhla za ním a volala, vyklánějíc se mezi houštinami u vody.

„Zítra na shledanou!“ Byl už za řekou a kráčel rychle přes luka. Po chvíli se zastavil; a když viděl, jak její bílý šat znenáhla mizí ve stínu jako přízrak, dostal takové

bušení srdce, že se opřel o strom, aby nepadl. „Jsem já ale hlupák!“ zvolal a strašlivě se zalekl. „Nu co! Byla to pěkná milenka.“ A hned před ním vyvstala Emina krása se všemi požitky této lásky. Nejdříve se rozněžnil, pak se

vzepřel. „Přece, proboha,‘‘ rozkládal rukama, „nemohu jen tak odjet do ciziny, uvázat si na krk dítě!“

Říkal si ty věci, aby se ještě utvrdil. „A pak, potíže, výdaje… Ach! Ne, ne, tisíckrát ne! Bylo by to příliš hloupé!“

XIII Sotva došel Rudolf domů, prudce usedl k psacímu stolu, pod jelení hlavu, loveckou trofej, která

visela na stěně. Vzal pero do ruky, ale nemohl si nic vymyslit; opřel se oběma rukama o stůl a začal uvažovat. Ema najednou byla, zdálo se mu, vržena zpět do daleké minulosti, jako by rozhodnutí, k němuž dospěl, postavilo mezi ně nesmírnou časovou prostoru. Aby si ji zase trochu připamatoval, šel do skříně u hlavy postele pro starou krabici od remešských piškotů, kam zpravidla ukládal milostné dopisy; zavanul z ní pach vlhkého prachu a zvadlých růží. Nejdříve uviděl kapesníček, potřísněný krví z nosu; už si na to ani nevzpomínal. Vedle ležela Emina miniatura, ve všech rozích pomačkaná, jak nedbale byla uložena; kdysi mu ji věnovala; její úbor mu připadal hledaný a divadelní pohled působil na něho svrchovaně ubohým dojmem; a jak se tak upřeně díval na obrázek a vyvolával vzpomínku na živý model, Eminy rysy se mu v paměti rozplývaly, jako by se byly obě postavy, živá i malovaná, jedna o druhou třely a navzájem rozmazávaly. Nakonec otevřel některé její dopisy; byly plny výkladů a vysvětlivek týkajících se jejich cesty, krátké, technické a spěšné jako obchodní dopisy. Chtěl se podívat na ty dlouhé, z dřívější doby; byly až na dně krabice a musil všecko zpřeházet, aby se k nim dostal; mimovolně se začal probírat tou hromadou papírů a věcí: byly tam bez ladu a skladu kytky, podvazek, černá maska, vlásničky a vlasy – co vlasů! Hnědé, světlé: některé se zachytily o kování krabice a při otevírání se i přetrhly. Toulaje se takto vzpomínkami, zkoumal písmo i styl dopisů, nestejný jako jejich pravopis. Byly něžné i veselé, žertovné, zádumčivé; některé žadonily o lásku, jiné o peníze. Při některém slově se upamatovával na tvář, na gesto, na barvu hlasu; někdy se však už nepamatoval na nic.

Jak se všechny tyto ženy najednou sbíhaly do jeho paměti, překážely jedna druhé a snižovaly se jakoby na touž milostnou úroveň, takže byly nakonec jedna jako druhá. I hrábl do té míchanice dopisů

96

rukou, nabral jich plnou hrst a bavil se chvíli tím, že je přesypával na způsob vodopádu z pravé ruky do levé. Konečně znuděn a ospalý odnesl krabici zpět do skříně a říkal si:

„Samé žvásty!“ A to byl konečný závěr; neboť požitky jako školáci na školním dvoře udupaly jeho srdce tak, že už

na něm nerostlo nic zeleného; a co tudy prošlo ztřeštěnějšího než děti, nezanechalo tam ani jako ty děti své jméno vyryté do zdi.

„A teď,“ řekl si, „teď se do toho dáme!“ Psal: „Odvahu, Emo, odvahu! Nechci být neštěstím Vašeho života…“ „Konečně,“ říkal si, „vždyť je to čistá pravda; jednám jen v jejím zájmu; jsem čestný člověk.“ „Rozhodla jste se k útěku po zralé úvaze? Znáte propast, k níž jsem vás přivlekl, ubohý andílku? Že

ne! Šla jste svou cestou důvěřivě a pošetile, věřila jste ve štěstí, v budoucnost… Ach my nešťastníci, my blázni!“

Tu přestal Rudolf psát a přemýšlel o nějaké vhodné výmluvě. Co abych napsal, že jsem přišel o celé jmění?… Ach ne, to by ostatně bylo málo platné. Později by

to začalo znovu. Copak člověk může u takových ženských apelovat na rozum? Chvíli uvažoval, pak psal dále: „Věřte, že na Vás nezapomenu a budu Vám vždycky hluboce oddán; jednoho dne, dříve či později

(tak to už na světě chodí), by ten zápal jistě ochabl! Dostavila by se omrzelost a kdo ví, zdali bych zůstal ušetřen té kruté bolesti, že byste mě nakonec zahrnula výčitkami a sám že bych je zakoušel jako jejich původce. Trýzní mě už pouhá myšlenka na hoře, které se nyní na Vás žene. Emo, zapomeňte na mne! Proč jsem Vás jen poznal? Proč jste byla tak krásná? Je to moje vina? Ach, můj bože, ne, ne, dávejte vinu jen osudu!“

„Tohle slovo se nikdy nemíjí účinkem!“ říkal si. „Ach, kdybyste byla jednou z těch žen s frivolním srdcem, jakých je na tucty, tu bych se byl mohl

sobecky odvážit takového pokusu, v tom případě bez nebezpečí pro Vás. Ale to líbezné zanícení, které je Vaším kouzlem a zároveň Vaší trýzní, Vám překáželo, Vy zbožnění hodná ženo, abyste postihla, jak falešné by bylo naše budoucí postavení. Ani já jsem zprvu na to nemyslil; hověl jsem si ve stínu toho ideálního štěstí jako ve stínu mancinely a nepomyslil jsem na následky.“

„Bude si možná myslit, že se jí zříkám z lakoty… Ech co, to nevadí! Aťsi! Jednou musí být konec!“ „Svět je krutý, Emo. Byl by nám v patách, ať bychom se octli kdekoli. Musila byste poslouchat

dotěrné otázky, snášet pomluvy, pohrdání, snad by Vás i uráželi! „Vás, Emo! Ach! … A já, který by Vás chtěl posadit na trůn! Já, který si odnáším myšlenku na Vás

jako talisman! Neboť já se trestám vyhnanstvím za všechno zlo, které jsem Vám způsobil. Odjíždím. Kam? Nevím, jsem šílený! Sbohem. Buďte vždy dobrá! Zachovejte vzpomínku na nešťastníka, který Vás ztratil. Naučte své dítě znát mé jméno, ať je vyslovuje ve svých modlitbách. “

Plaménky obou svíček se třásly. Rudolf vstal, šel zavřít okno, a když zase usedl, řekl si: „To by tak bylo všechno. Ach, ještě toto, aby mi sem třeba nepřišla vyvádět: „Až budete číst tyto smutné řádky, budu už daleko; neboť jsem se rozhodl, že uprchnu co

nejrychleji, abych odolal pokušení znovu Vás spatřit. Žádnou slabost! Vrátím se; a snad později budeme spolu velmi chladně rozmlouvat o zašlých dnech naší lásky. Sbohem!“

Připojil ještě jedno poslední sbohem a rozdělil je ve dvě slova: S Bohem! To se mu zdálo zvlášť vkusné.

„A teď, jak se mám podepsat?“ říkal si. „Váš oddaný… Ne. Váš přítel?… Ano, to bude nejlepší.“ „Váš přítel. “ Dopis ještě jednou přečetl. Zamlouval se mu. „Ubohá děvečka!“ pomyslil si dojatě. „Bude mě považovat za necitelnějšího než balvan; copak

takhle nějaká ta slza navrch, to by nebylo špatné; ale já neumím ronit slzy, nemohu za to. “ Nalil tedy do

97

sklenice trochu vody, namočil v ní prst a pustil s výše velkou kapku: utvořila na inkoustu bledou skvrnu; když pak hledal, čím psaní zapečetit, padl na razítko Amor nel cor.1

„Zrovna moc se to nehodí… Ale co, to nemůže vadit! “ Pak vykouřil tři dýmky a šel spat.

Překlad Miroslav Jindra Které motivy ukazují plytkost Eminy romantické iluze? Jak je vytvořen kontrast mezi textem Rudolfova dopisu a jeho skutečnými záměry? Émile Zola: Zabiják (1877) Gervaisa přistoupila k asistentovi, který si vyťukával prsty na opěradle křesla nějakou písničku. „Poslechněte, pane doktore, tentokrát je to tedy vážné? “ Asistent jen pokýval hlavou a neodpověděl. „Poslouchejte, teď si něco šeptá… Slyšíte? Co to je?” „To asi něco vidí,” zašeptal mladý muž, „nemluvte, nechte mě poslouchat!” Coupeau mluvil přerývavým hlasem. V očích však měl přece šibalský plamínek. Díval se na zem, napravo, nalevo, obcházel dokola, jako by se toulal po vincenneském lesíku, a mluvil sám pro sebe. „No tohle! To je roztomilé, to je báječné!… Jsou tady boudy jako na jarmarku! A ta hezoučká hudba! A ta hostina! Tamhle rozbíjejí hrnce! Báječné! A tamhle se to rozsvěcuje; červené balónky ve vzduchu a skáče to a utíká to! Ó, ó! Ty svítilny na stromech! – To je radost se podívat, odevšad to cáká, z fontán, z vodopádů, voda zpívá, ó, jako ministrant… Prima, tyhle vodopády!” A vztyčil se, jako by chtěl lépe slyšet rozkošnou píseň vody, silně vdechoval vzduch a myslel, že pije čerstvou vodu tryskající z fontány. Ale poznenáhlu jeho tvář zase dostala výraz úzkosti. Tu se shrbil, běhal rychleji podél zdí cely a přidušeným hlasem vyhrožoval: „Zas nějaké darebáctví, tohleto… Však já jsem si dával pozor… Ticho, vy všiváci! Ano, děláte si ze mne dobrý den! Chcete si ze mne střílet, a proto tak pijete a vřeštíte tam se svými courami… Však počkejte, já vám tam v té boudě roztřískám dršťky! U sta hromů, dáte mi už svatý pokoj!” Sevřel pěsti; pak vyrazil chraplavý výkřik a v běhu se shrbil; zuby mu cvakaly hrůzou a vykoktal: „Kvůli tomu se chci zabít. Ne, neskočím tam!… tolik vody, bodejť že nemám odvahu! Ne, neskočím tam!” Vodopády, které před ním utíkaly, když se blížil, postupovaly za ním, když couval. A najednou se podíval pitomě kolem sebe a zašeptal sotva srozumitelným hlasem: „Ne to není možné, navedli proti mně doktory!” „Já už jdu, pane doktore, dobrou noc!” řekla Gervaisa asistentovi. „Moc mě to rozčílilo. Ještě přijdu.” Byla bílá jako křída. Coupeau tančil dál svůj sólový tanec od okna k slamníku a od slamníku k oknu, potil se, lopotil se, stále si dávaje stejný takt . Tu Gervaisa utekla. Ale co jí bylo platné, že letěla po schodech jako diva, až dolů slyšela prokletý tanec svého muže. Ach Bože můj, jak je venku krásně! Jak se to dýchá!

Překlad Jaroslav a Růžena Pochovi Jakou funkci má popis v naturalistickém textu? Guy de Maupassant: Věno (1880)

Nikdo se nedivil svatbě notáře Šimona Lebrumenta se slečnou Janou Cordierovou. Lebrument právě odkoupil notářství pana Papillona a samozřejmě potřeboval peníze na zaplacení; a slečna Jana Cordierová měla tři sta tisíc franků na hotovosti, v bankovkách nebo v cenných papírech.

Notář Lebrument byl hezký chlapík, měl své kouzlo, pravda, notářské kouzlo, venkovské kouzlo, ale přece jen kouzlo, což bylo v Boutigny-le-Rebous vzácné. 1 nel cor – v srdci

98

Slečna Cordierová měla půvab a svěžest, trochu nemotorný půvab a trochu omšelou svěžest; celkem to však byla hezká, přitažlivá a vážená dívka.

Svatební obřad vzrušil celé Boutigny. Lidé velice obdivovali novomanžele, kteří se vrátili do manželského bytu ukrýt své štěstí; rozhodli se,

že po několika dnech v soukromí si prostě vyjedou na pár dní do Paříže. To soukromí bylo kouzelné, notář Lebrument dovedl do prvních styků se ženou přinést vynikající

obratnost, jemnost a vhodné chování. Dal si heslo: „Všechno se podaří tomu, kdo dovede čekat.“ Dovedl být trpělivý a současně energický. Úspěch byl rychlý a úplný.

Za čtyři dny paní Lebrumentová svého muže zbožňovala. Již se bez něho nemohla obejít, musil být celý den u ní, aby ho mohla hladit, líbat, hrát si s jeho rukama, s jeho vousy, s nosem a tak dále. Sedala si mu na klín, brala ho za uši a říkala: „Zavři oči a otevři ústa!“ Otvíral důvěřivě ústa, přimhuřoval oči a dostával dobrý, velmi něžný a dlouhý polibek, až se celý rozechvěl. Také on neměl dost hlazení, dost rtů, dost rukou, nestačilo mu celé tělo, aby dost oslavil svou ženu od rána do večera a od večera do rána. Jakmile uplynul první týden, řekl své mladé ženě:

„Jestli chceš, pojedeme příští týden do Paříže. Budeme tam jako milenci, jako za svobodna, budeme chodit do restaurací, do divadla, do tanečních kaváren, všude, všude.“

Skákala radostí. „Ó, ano, ó, jeďme co nejdříve.“ Dodal: „A protože nesmíme na nic zapomenout, upozorni otce, aby měl připravené tvé věno; vezmu je

s sebou a zaplatím při té příležitosti notáři Papillonovi.“ Řekla: „Řeknu mu to zítra ráno.“ Popadl ji do náruče a znovu se pustil do něžné hry, kterou už týden měla tak ráda. Příští úterý tchán s tchyní doprovázeli na nádraží dceru se zetěm, odjíždějící do hlavního města. Tchán říkal: „Ujišťuji vás, že je neopatrné vézt v aktovce tolik peněz.“ Mladý notář se usmíval. „Nemějte žádnou starost, tatínku, jsem zvyklý. Chápete, při mém povolání se občas stává, že mám

u sebe téměř milión. Takhle se aspoň vyhneme celé řadě formalit a urychlíme to. Nemějte žádnou starost.“

Průvodčí vyvolával: „Cestující do Paříže nastupovat!“ Rychle nastoupili do vagónu, kde seděly dvě staré dámy. Lebrument zašeptal ženě do ucha: „To je nepříjemné, nebudu si moci zakouřit.“ Tiše odpověděla: „Mne to mrzí také, ale ne pro ten tvůj doutník.“ Vlak zahvízdal a vyjel. Jízda trvala hodinu a moc si toho neřekli, poněvadž stařenky nespaly. Jakmile byli na nádraží Saint-Lazare, notář Lebrument řekl ženě: „Jestli chceš, drahoušku, nejdříve se na bulváru naobědváme, pak se klidně vrátíme pro zavazadlo

a odvezeme je do hotelu.“ Hned souhlasila: „Ó, ano, pojďme se naobědvat do restaurace. Je to daleko?“ Odpověděl: „Ano, je to kus cesty, ale pojedeme omnibusem.“ Podivila se: „Proč ne drožkou?“ S úsměvem ji začal kárat:

99

„Tak ti jsi takhle hospodárná? Drožka na pět minut cesty, třicet centimů za minutu, ty by sis neodřekla nic.“

„To je pravda,“ uznala trochu zahanbeně. Právě jel kolem velký omnibus, tažený třemi koňmi. Lebrument zvolal: „Řidiči! Eh! Řidiči!“ Těžký vůz se zastavil. Mladý notář postrčil ženu a velmi rychle řekl: „Nastup dovnitř, já si vylezu nahoru, abych si před obědem vykouřil aspoň cigaretu.“ Nestačila odpovědět; průvodčí ji popadl za paži, aby jím pomohl na stupátko, a strčil ji do vozu;

zděšeně padla na lavičku a ohromeně se zadním oknem dívala na manželovy nohy, jak lezou na střechu. Zůstala strnule sedět mezi tlustým pánem, který byl cítit dýmkou, a starou ženou, načichlou psy. Všichni ostatní cestující, kteří tu němě seděli v řadě- prodavač z koloniálu, dělnice, četař pěchoty, pán se zlatými brýlemi a s hedvábným kloboukem, který měl širokou střechu s okraji zvednutými jako okap, dvě dámy, tvářící se vznešeně a zlostně, jako by svým chováním chtěly naznačit: „Jsme tady, ale patřily bychom na lepší místo“, dvě jeptišky, prostovlasé děvče a zřízenec pohřebního ústavu, ti všichni vypadali jako sbírka karikatur, jako muzeum grotesek, jako řada loutek s komickými lidskými tvářemi, jaké se o pouti srážejí na střelnici.

Škubání vozu kývalo jejich hlavami, otřásalo jimi, rozhoupávalo ochablou kůži na tvářích. Poněvadž je hluk kol omamoval, zdáli se hloupí a ospalí.

Nehybná mladá žena přemýšlela: „Proč nejede se mnou?“ Zaplavovala ji vlna smutku. Opravdu si mohli tu cigaretu odříci. Jeptišky daly znamení, aby kočí

zastavil, pak jedna za druhou vystoupily; kolem nich se rozlinula mdlá vůně starých sukní. Vyjeli, potom zastavili znovu. A nastoupila rudá, udýchaná kuchařka. Posadila se a na klín si dala košík s nákupem. V omnibusu se rozlil silný zápach pomyjí. „Je to dál, než bych si byla myslila,“ uvažovala Jana. Zřízenec pohřebního ústavu odešel a nahradil ho jakýsi kočí, čpící stájemi. Za prostovlasé děvče nastoupil posluha, jehož nohy vydechovaly pach jeho pochůzek. Paní notářové tu nebylo dobře, všecko se jí hnusilo a bylo jí do pláče, aniž věděla proč. Další nohy vystoupily, jiné nastoupily. Omnibus jel stále nekonečnými ulicemi, zastavoval na stanicích a znovu vyjížděl.

„To je ale daleko!“ říkala si Jana. „Jen aby tam z nudy neusnul. Už několik dní je dost unavený.“ Cestující poznenáhlu vystupovali. Zůstala sama, docela sama. Průvodčí volal: „Vaugirard!“ Podívala se na něho, chápala, že to slovo je určeno pro ni, už ve voze nikdo jiný nebyl. A zavolal

potřetí: „Vaugirard!“ Zeptala se tedy: „Kde jsme?“ Odpověděl dosti hrubým tónem: „Hrome, jsme ve Vaugirardu, přece to křičím už po dvacáté.“ „Bulvár je daleko?“ řekla. „Který bulvár?“ „Italský.“ „Ten jsme přejeli už dávno!“ „Ach! Upozornil byste laskavě mého muže?“ „Vašeho muže? A kde?“ „No na střeše.“ „Na střeše! Tam už dávno ani není noha.“ Zděšeně sebou škubla. „Jak to? To není možné. Nastoupil se mnou. Podívejte se tam dobře, musí tam být!“ Průvodčí začal být sprostý.

100

„Tak dost, děvenko, dost řečí, jednoho jste ztratila, deset jich najdete. Uvolněte místo, jsme na konečné. Na ulici si najdete jiného.“

Do očí jí vhrkly slzy; naléhala: „Ale vy se mýlíte, určitě se mýlíte. Měl pod paží velkou aktovku.“ Rozesmál se: „Velkou aktovku! Už vím, ten vystoupil u Madeleine. To je jedno, utekl vám, ach, ach…“ Vůz se zastavil. Vystoupila a pudově se podívala na střechu omnibusu. Nebyl tam vůbec nikdo. Tu se

rozplakala a neuvědomujíc si nic, že se na ni dívají a že ji poslouchají, řekla si nahlas: „Co si jen počnu?“ Přišel inspektor. „Co je?“ Průvodčí posměvačným tónem odpověděl: „Té dámě se cestou ztratil manžel.“ Inspektor poznamenal: „Dobrá, to nic není, starejte se o svou službu.“ A zamířil zpět do kanceláře. Šla tedy, kam ji nohy nesly, byla příliš zděšená a zmatená, aby pochopila, co se to stalo. Kam půjde?

Co bude dělat? Co se s ním asi stalo? Jak mohlo dojít k takovému omylu, zapomenutí, k takovému přehmatu nebo k tak neuvěřitelné roztržitosti?

V kapse měla dva franky. Na koho se obrátí? A najednou si vzpomněla na svého bratrance Barala, zástupce přednosty oddělení na ministerstvu námořnictva.

Měla právě tak na zaplacení drožky, dala se odvézt k němu. A potkala ho u domu, právě odcházel na ministerstvo. Nesl jako Lebrument pod paží velkou aktovku.

Vyskočila z drožky. Zavolala: „Jindřichu!“

Ohromeně se zastavil. „Jana?… Tady?… Co děláte, odkud jedete?“ Oči měla uplakané a koktala: „Můj manžel se před chvílí ztratil.“ „Ztratil? A kde?“ „Na omnibuse.“ „Na omnibuse?… Ó…“ A plačky mu vyložila své dobrodružství. Naslouchal a přemýšlel. Zeptal se: „Byl ráno klidný?“ „Ano.“ „Dobrá. A neměl u sebe mnoho peněz?“ „Měl, nesl mé věno.“ „Vaše věno?… Celé?“ „Celé… chtěl hned zaplatit odstupné za své notářství.“ „Nu, drahá sestřenice, teď asi váš manžel ujíždí do Belgie.“ Nechápala ještě. Jektala: „Říkáte… že můj muž?…“ „Říkám, že ukradl vaše… váš kapitál… a to je vše.“ Zůstala strnule stát, dusila se a šeptala: „Tak to je… to je… to je ničema.“ Pak omdlévajíc vzrušením s pláčem si opřela bratrancovi hlavu o vestu. Poněvadž se lidé po nich ohlíželi, jemně ji vedl do dveří svého domu, podpíral ji na schodišti, a když

překvapená služka přišla otevřít, nařídil: „Žofie, běžte do restaurace a kupte oběd pro dva. Dnes nepůjdu na ministerstvo.“

Překlad Břetislav Štorm

101

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (překlad: Zdeněk Mahler) 4. dějství, výstup 6. Vstoupí Správce. SPRÁVCE: Dovolte, abych se představil: správce chudinského ústavu Zemljanika. CHLESTAKOV: Poklona. (Ukáže na židli) Račte. SPRÁVCE: Měl jsem tu čest osobně vás uvítat a provést - CHLESTAKOV: A jo! Já si vzpomínám. To byla znamenitá snídaně. SPRÁVCE: Pro vlast všecko! CHLESTAKOV: To byste nevěřil – ale já si potrpím na vybranou kuchyni. Každý máme – Poslyšte, nebyl vy jste včera o kousek menší? SPRÁVCE: To je velice možné. Mohu směle prohlásit, že se při horlivém výkonu služby naprosto nešetřím! – Zato tuhle Poštmistr! Ten nedělá ale vůbec nic! Zásilky zdržuje – schválně si račte přešetřit, jak to tam vypadá. Nebo soudce – ten, co tu byl přede mnou. Lítá jen za zajícem, a v úředních místnostech si drží psy – a to jeho chování – neměl bych to říkat, je to můj přítel a dokonce příbuzný, ale když je to v zájmu vlasti! Dobčinského už jistě ráčíte znát – má tady statek… Tak jak se ten Dobčinskij hne z domu, soudce šup tam – už sedí u jeho manželky. To můžu odpřisáhnout. Schválně si ty děti zkontrolujte: ani jedno není po otci, všecky – ta malá nejvíc – celej soudce! -- CHLESTAKOV: Kdo by to do něj řek! SPRÁVCE: A školní inspektor? Jak mu mohla vláda svěřit takovou funkci? Vždyť je to buřič! Pak má ta mládež k něčemu vypadat? Kdybyste si přál, abych vám to všecko vypravoval písemně…? CHLESTAKOV: Třeba. Sepište mi to. Kolikrát se člověk nudí – aspoň nějaké povyražení. Já jsem zapomněl vaše ctěné jméno… SPRÁVCE: Zemljanka. CHLESTAKOV: Ach ano, Zemljanika. A co takhle – vy dětičky máte? SPRÁVCE: Zajisté. Pět. Dvě dospělý… CHLESTAKOV: Neříkejte? Dospělý dětičky. A jakpak oni – jak se tento? SPRÁVCE: Vy se ráčíte zajímat, jak se jmenují? CHLESTAKOV: Ano, jak se jmenují. SPRÁVCE: Nikifor, Christofor, Termofor… CHLESTAKOV: To je milé… SPRÁVCE: Nesmím déle zdržovat… Váš čas je vyměřen, povinnost volá… (Uklání se a chce odejít) CHLESTAKOV: (ho vyprovází) To nic, to nic… Jen zas přijďte. S vámi je legrace. (Vrací se, ještě skočí ke dveřím a zavolá za ním) Okamžik! Vy – no! Já mám taky paměť… SPRÁVCE: Artěmij Filipovič. CHLESTAKOV: Taková nepříjemnost: měl jsem cestou mimořádná vydání. Kdybyste mi, Artěmiji Filipoviči, prokázal laskavost – tak čtyři sta… půjčit. SPRÁVCE: K službám. CHLESTAKOV: Jako na zavolanou… Děkuji vám. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová (překlad Anna Očadlíková)

Ples právě začínal, když Kitty s matkou vstoupila na velké, světlem zaplavené schodiště se špalírem květin a napudrovaných lokajů v červených livrejích. Ze sálu jak z úlu doléhal stejnoměrný šumivý ruch, a zatím co si dámy před zrcadlem mezi stromky na plošině upravovaly účesy a toalety, zazněly ze sálu jemné a výrazné zvuky houslí: orchestr začínal hrát první valčík. Stařeček ve fraku, který si u vedlejšího zrcadla uhlazoval šediny na spáncích a šířil kolem sebe vůni voňavek, srazil se s nimi na schodišti a ustoupil stranou, zřejmě libě zaujat líbezným zjevem neznámé mu Kitty. Bezvousý mladíček v nápadně vystřižené vestě, jeden z těch mladých světáků, jimž kníže Ščerbackij říkal „cucáci“, s úklonou je předběhl, rovnaje si v chůzi bílou kravatu, hned se však vrátil a požádal Kitty o čtverylku.

102

První čtverylku zadala již Vronskému, byla tedy nucena zadat tomuto mladíčkovi druhou. Stranou u dveří si zapínal rukavici jakýsi důstojník, a hladě si knír, zálibně pohlížel na růžovou Kitty. (...)

Kitty měla svůj šťastný den. Šaty ji nikde netísnily, krajkové náběry nikde nezplihly, kokardy se nepomačkaly a neutrhly. Růžové střevíčky na vysokých, vykrojených kramflíčkách nikde netlačily a nožky v nich jen hrály. Hustý vrkoč plavých vlasů držel na malé hlavičce jako vlastní. Všechny tři knoflíčky na dlouhých rukavicích se zapjaly a neutrhly a rukavice padly jak ulité, aniž porušily tvar rukou. Černá sametka s medailonem objímala šíji zvlášť něžně. Ta sametka byla rozkošná; když se Kitty dívala na svou šíji doma do zrcadla, cítila, že ta sametka mluví. O všem jiném by se snad ještě dalo pochybovat, ale sametka byla rozkošná. Kitty se i tady na plesu usmála, když se na ni podívala do zrcadla. Na holých ramenou a pažích cítila mramorovou svěžest, pocit, který zvlášť milovala. Oči se jí leskly, ruměné rty se samy od sebe usmívaly vědomím vlastní vábnosti. Sotva vkročila do sálu a zamířila k tylovému a krajkovému, opentlenému a ověnčenému kroužku dam čekajících na vyzvání k tanci (Kitty nikdy v tomto kroužku nestávala), už byla vyzvána k valčíku, a vyzval ji nejlepší kavalír, podle plesové hierarchie první kavalír, proslulý pořadatel a ceremoniář plesů, ženatý, sličný a statný muž Jegoruška Korsunskij. Právě opustil hraběnku Baninovou, s níž přetančil první kolo valčíku, a přehlížeje svou doménu, totiž několik prvních tančících párů, zhlédl vcházející Kitty a rozběhl se k ní tím zvláštním bujarým, jen plesovým pořadatelům vlastním plavným krokem, uklonil se, a nečekaje ani na její souhlas, vztáhl ruku, aby objal její útlý pas. Kitty se ohlédla, komu by dala podržet vějíř, a hostitelka ho s úsměvem od ní vzala.

„Je to od vás hezké, že jste přijeli včas,“ řekl, když ji bral kolem pasu, „protože tenhle zvyk chodit pozdě, to není žádný způsob“

Kitty mu položila ohnutou levou paži na rameno a její nožky v růžových střevíčcích se bystře, lehce a rytmicky podle taktu hudby jaly klouzat po hladkých parketách.

„Valčík s vámi je úplný odpočinek,“ řekl při počátečních volných krocích valčíku. „Ta báječná lehkost, ta précision...“ říkal jí totéž, co říkal téměř všem dobrým známým.

Odpověděla mu na pochvalu úsměvem a přes jeho rameno se rozhlížela po sálu. Nebyla už začátečnicí, jíž všechny tváře na plesu splývají v jediný mámivý dojem, nebyla však také z těch všemi plesy prometených dívek, jimž všechny tváře na plesu jsou už k omrzení známé. Byla uprostřed mezi těmito dvěma typy - sice vzrušená, ale přitom natolik ukázněná, že mohla pozorovat. V levém koutě sálu viděla seskupený výkvět společnosti. Tam byla do nemožnosti dekoltovaná krasavice Lydie, žena Korsunského, tam byla hostitelka, tam svítil svou pleší Krivin, který se vždy držel tam, kde byl výkvět společnosti. Sem vzhlíželi mladíčkové, netroufajíce si přistoupit. Tam také našla pohledem Stivu a pak spatřila půvabnou postavu a hlavu Anny v černé sametové robě. I on tam byl. Kitty ho neviděla od onoho večera, kdy odmítla Levina. Spatřila ho ihned svýma bystrozrakýma očima a dokonce postřehla, že se dívá na ni.

„Nuže, ještě jedno kolo? Nejste unavena?“ řekl trochu udýchaně Korsunskij. „Ne, děkuji vám.“ „Kam vás mám tedy dovést?“ „Myslím, že je tu Kareninová - doveďte mě k ní.“ „Kamkoliv je libo.“ A Korsunskij zvolňovaným krokem zakormidloval v tanci přímo ke skupině v levém rohu,

s omluvami „Pardon, mesdames, pardon, pardon, mesdames“ prolavíroval mořem krajek, tylu a stuh, a aniž pírkem zavadil, zatočil svou dámou tak prudce, že se objevily její štíhlé nožky v prolamovaných punčochách a široce rozevlátá vlečka se zachytila na Krivinových kolenou. Korsunskij se uklonil, vypjal prsa ve vystřižené vestě a podal Kitty ruku, aby ji dovedl k Anně Arkaďjevně. Uzardělá Kitty sebrala vlečku s Krivinových nohou a trochu omámená tancem rozhlédla se po Anně. Anna nebyla v lila, jak si Kitty tak rozhodně přála, nýbrž v černé, sametové, hluboce vystřižené robě, která odhalovala její plná, jak ze staré slonoviny vysoustruhovaná ramena a hruď a oblé paže s útlým, křehkým zápěstím. Celou robu zdobila benátská krajka. Na hlavě v černých vlasech, svých vlastních bez umělých podložek, měla malou girlandu macešek, a právě takovou girlandu v pase na černé stuze mezi bílými krajkami. Učesána

103

byla nenápadně. Nápadné a nadmíru slušivé byly jen ty vzpurné, drobné prstýnky kučeravých vlasů, které se jí vždy kadeřily v týlu a na spáncích. Na pevné, jak vysoustruhované šíji měla šňůru perel.

Kitty viděla Annu každý den, byla do ní zamilována a představovala si ji rozhodně v lila. Ale když ji spatřila v černém, cítila, že ještě neznala všechen její půvab. Byla překvapena, jak docela novou Annu spatřila. Nyní si uvědomila, že Anna nemohla být v lila, že její půvab tkvěl právě v tom, že byla vždycky výraznější než její toaleta, že toaleta mohla být jen pozadím její osobnosti. I černá róba s nádhernými krajkami byla na ní úplně nenápadná; byl to jen rámec, z něhož vynikala ona sama, prostá, přirozená, elegantní a přitom veselá a živá.

Stála jako vždy neobyčejně zpříma, a když se Kitty připojila k hloučku, mluvila právě s hostitelem, pootáčejíc k němu hlavu.

„Ne, já nehodím kamenem,“ odpovídala mu na cosi, „třebaže to nechápu,“ pokračovala, krčíc rameny, a ihned se obrátila ke Kitty s něžně shovívavým úsměvem. Letmým, ženským pohledem ocenila její toaletu a téměř neznatelným, ale Kitty srozumitelným pokývnutím vzdala chválu její toaletě i kráse. „Vy i do sálu vcházíte tančíc,“ dodala.

„To je jedna z mých nejvěmějších pomocnic,“ řekl Korsunskij, klaně se Anně Arkaďjevně, kterou ještě neměl příležitost pozdravit. „Princezna přispívá k lesku a veselé náladě plesu. Kolo valčíku, Anno Arkaďjevno?“ řekl s úklonou.

„A vy se znáte?“ zeptal se hostitel. „S kým my se neznáme? My se ženou jsme známí jak bílé vrány, “ odpověděl Korsunskij. „Kolo

valčíku, Anno Arkaďjevno?“ „Raději netančím, když to nemusí být,“ řekla. „Ale dnes to musí být.“ Vtom přistoupil Vronskij. „Když to tedy musí dnes být, tak pojďme,“ řekla, nechala poklonu Vronského bez povšimnutí

a rychle položila paži Korsunskému na rameno. „Co proti němu má?“ pomyslila si Kitty, která postřehla, že Anna úmyslně přehlédla poklonu

Vronského. Vronskij se připojil ke Kitty, připomněl jí první čtverylku a vyslovil politování, že tak dlouho neměl potěšení ji vidět. Kitty zalíbeně pozorovala tančící Annu a naslouchala mu. Čekala, že ji vyzve k valčíku, a když se nedočkala, udiveně k němu vzhlédla. Zapálil si a kvapněji vyzval k tanci, ale sotva ji objal kolem štíhlého pasu a udělal první krok, hudba ustala. Kitty mu z těsné blízkosti popatřila do tváře a tento pohled plný lásky, který na něho upřela a který on nechal bez odpovědi, dlouho potom, po celá léta ji pálil v srdci pocitem trýznivého studu.

„Pardon! Pardon! Valčík! Valčík!“ volal s protější strany sálu Korsunskij a sám počal tančit s první nahodilou slečnou.

Vronskij přetančil s Kitty několik kol valčíku. Po valčíku šla Kitty k matce, a sotva promluvila pár slov s hraběnkou Nordstonovou, už pro ni přišel Vronskij k první čtverylce (...)

Během tance Kitty pochopí, že jsou Anna a Vronský do sebe zamilováni. Mluvili o společných známých, vedli naprosto bezvýznamný rozhovor, ale Kitty se zdálo, že každé

slovo, jež vyřkli, rozhodovalo o jejich i jejím osudu. A bylo divné, že sice ve skutečnosti mluvili o tom, jak je komický Ivan Ivanovič se svou francouzštinou a že Jelecká mohla najít lepší partii, ale přitom byla tato slova pro ně významná a oni to cítili stejně jako Kitty. Celý ples, celý svět — všechno se Kitty ztrácelo v mlze. Jen přísná škola výchovy, kterou prošla, jí pomáhala a nutila dělat to, co se od ní očekávalo — tančit, odpovídat na otázky, mluvit a dokonce se i usmívat. Ale před mazurkou, když už se začaly rozestavovat židle a jednotlivé páry se začaly trousit z malých sálů do velkého, přepadl ji záchvat zoufalství a hrůzy. Pěti tanečníkům odřekla a teď mazurku netančila. Ani nemohla doufat, že ji ještě někdo vyzve, právě proto, že měla ve společnosti velký úspěch, a nikoho ani nenapadlo, že by dosud nebyla zadána. Měla by říci matce, že je nemocná, a odjet domů, ale k tomu neměla dost sil. Byla zdrcená.

Uchýlila se do hloubi malého salonu a klesla do křesla. Nadýchaná sukně se vdula jako oblak kolem jejího štíhlého dříku, jedna holá, útlá, něžná dívčí paže, bezvládně svěšená, utonula v záhybech

104

růžové tuniky, v druhé držela vějíř a rychlými krátkými pohyby si ovívala rozpálenou tvář. Ale přes to, Že vypadala jako motýl, který se jen snesl na stéblo trávy, připraven vzápětí rozepnout duhová křídla a vzlétnout, strašlivé zoufalství jí rvalo srdce.

„A co když se mýlím? Snad se nic nestalo?“ i znovu si připomínala všechno, co viděla.

„Kitty, co to znamená?“ řekla hraběnka Nordstonová, která se k ní neslyšně po koberci přiblížila. „Vůbec ničemu nerozumím.“ Kitty se zachvěl dolní ret. Rychle vstala. „Ty netančíš mazurku, Kitty?“ „Ne, ne,“ řekla Kitty a hlasu sejí chvěly slzy. „On ji přede mnou vyzval k mazurce,“ řekla Nordstonová, jista, že Kitty pochopí, kdo je on a ona. „A ona řekla? Což vy netančíte s princeznou Ščerbackou?“ „Och, mně je všechno jedno!“ odpověděla Kitty. Nikdo než ona sama nemohl pochopit, v jaké je situaci, nikdo nevěděl, že včera odmítla muže, kterého snad miluje, a odmítla ho proto, že důvěřovala jinému. Hraběnka Nordstonová vyhledala Korsunského, s nímž byla zadána na mazurku, a nařídila mu, aby vyzval Kitty. Kitty tančila v prvním páru a na štěstí nemusela mluvit, protože Korsunskij byl ustavičně na skoku po svém svěřenectví. Vronskij s Annou tančili téměř proti ní. Viděla je svýma bystrozrakýma očima, viděla je i zblízka, když se páry setkávaly, a každým pohledem se víca víc přesvědčovala, že její neštěstí je naprosté. Viděla, že si v tomto plném sále uvědomují jen sami sebe. Na tváři Vronského, vždy tak sebevědomé a suverénní, viděla ten zmatený a pokorný výraz, který ji tak ohromil — výraz moudrého psa, když něco provede. Anna se usmívala a její úsměv se sděloval jemu. Zamyslila se a i on zvážněl. Jakási nadpřirozená síla přitahovala Kittin pohled k Annině tváři. Anna byla půvabná ve svých černých, jednoduchých šatech, půvabné byly její oblé paže s náramky, půvabná byla pevná šíje se šňůrkou perel, půvabné byly černé kučery, uvolněné z účesu, půvabné byly graciezní pohyby malých rukou a nohou, půvabná byla tato krásná tvář ve svém vzrušení — ale v tom půvabu bylo něco hrozného a krutého. Kitty se jí obdivovala ještě víc než dřív a čím dál víc trpěla. Cítila se zdeptaná a její tvář to prozrazovala. Změnila se tak, že Vronskij ji ani hned nepoznal, když se s ní při mazurce střetl. „Nádherný ples,“ řekl jí, aby vůbec něco řekl. „Ano,“ odpověděla. V polovině mazurky při složité figuře, nejnovější to invenci Korsunského, Anna vstoupila do středu kola, vybrala si dva kavalíry a přizvala si jednu dámu a Kitty. Kitty se k ní blížila s bázlivým pohledem. Anna se na ni podívala přimhouřenýma očima, usmála se a stiskla jí ruku. Když však viděla, že Kitty jí na úsměv odpovídá jen zoufalým a užaslým výrazem, odvrátila se od ní a začala vesele hovořit s druhou dámou.

„Ano, je v ní něco cizího, něco ďábelského při všem půvabu,“ řekla si Kitty. Anna se zdráhala zůstat na večeři a hostitel ji přemlouval. „Ale nedělejte drahoty, Anno Arkaďjevno!“ přidal se Korsunskij a vsunul si její nahou paži pod

rukáv fraku. „Kdybyste věděla, jaký mám nápad do cotillonu! Un bi-jou!“ A pomalinku krok za krokem se snažil ji odvést. Hostitel se pochvalně usmíval.

,,Ne, nezůstanu,“ odpověděla Anna s úsměvem, ale tak rozhodně, že Korsunskij i hostitel vzdor tomu úsměvu nahlédli, že nezůstane.

„Opravdu ne, beztak jsem v Moskvě na tomto vašem jediném plesu tančila víc než za celou zimu v Petrohradu,“ řekla Anna, ohlížejíc se na Vronského, který stál vedle ní. „Musím si před cestou odpočinout.“

„A vy určitě zítra odjíždíte?“ zeptal se Vronskij. „Ano, myslím že určitě,“ odpověděla Anna, jakoby udivena smělostí otázky, ale nezadržitelný,

chvějivý záblesk očí a úsměvu ožehl při těchto slovech Vronského.

105

Anna Arkaďjevna na večeři nezůstala a odjela.

Anton Pavlovič Čechov: Úředníkova smrt (překlad: Jaroslav Hulák)

Jednoho krásného večera seděl neméně krásný exekutor Ivan Dmitrič Červjakov v křesle ve druhé řadě a kukátkem sledoval „Cornevillské zvonky“. Díval se a cítil vrcholnou slast. Tu však náhle… V povídkách se toto „tu však náhle“ vyskytuje často. Autoři mají pravdu: život přináší tolik nečekaných zvratů! Tedy náhle se jeho tvář svraštila, oči mu povylezly z důlků, zaskočil mu dech… odtrhl kukátko od očí, sehnul se a… hepčí!!! Kýchl, jak zřejmo. Kýchání se nikde nikomu nezakazuje. Kýchají mužici i policejní inspektoři a občas dokonce i tajní radové. Kýchají všichni. Červjakov také nikterak neupadl do rozpaků, osušil se kapesníkem a jako ohleduplný člověk se rozhlédl po svých sousedech, jestli někoho svým kýchnutím nevyrušil. Ale vzápětí už chtě nechtě zrozpačitěl. Všiml si totiž, jak stařeček, který seděl před ním v první řadě křesel, si pečlivě utírá rukavičkou pleš a zátylek a nevrle si něco bručí. Červjakov poznal ve stařečkovi generála Brizžalova z ministerstva dopravy.

Poprskal jsem ho! přemítal Červjakov. Není to sice můj přímý představený, ale i tak je to nepříjemné. Musím se omluvit.

Odkašlal si, nachýlil se kupředu a zašeptal generálovi do ucha: „Odpusťte, Excelence, že jsem vás poprskal… To tak najednou…“

„Prosím, prosím…“ „Promiňte mi, můj ty bože. Vždyť… Já nerad!“ „Ale, prosím vás, seďte přece! Chci poslouchat!“ Zmatený Červnajkov se hloupě usmál a opět se zadíval na scénu. Díval se, ale žádnou slast už

necítil. Začal se mučit obavami. O přestávce přistoupil k Brizžalovovi, točil se podle něho, a když přemohl ostych, zašeptal:

„Poprskal jsem vás, Excelence, promiňte mi… Vždyť… Já ne…“ „Dost už, prosím vás! Dávno jsem na to zapomněl a vy mi to pořád připomínáte!“ řekl generál

a v jeho dolním rtu to netrpělivě cuklo. Zapomněl, ale dobře jsem viděl tu jízlivost v očích, říkal si Červjakov a nedůvěřivě generála

pozoroval. Nechce o tom mluvit. Jak mu to jen vysvětlit, že jsem opravdu nechtěl… Že je to lidské! Jinak si bude myslet, že jsem na něho chtěl plivnout. A když si to nemyslí hned, přijde na to dodatečně.

Doma vyprávěl Červjakov o tom, jak neslušně se zachoval, své ženě. Měl doje, že žena tu událost přešla až příliš lehkomyslně. Všehovšudy se trochu vylekala, ale uklidnila se hned, jakmile se dověděla, že Brizžalov je „cizí“.

„Ale přesto jdi a omluv se mu,“ řekla. „Nebo si bude myslet, že se neumíš ve společnosti chovat!“ „To máš právě to! Omlouval jsem se, ale on se tak nějak divně… Neřekl mi kloudné slovo.

Ostatně, nebyl na to čas.“ Druhého dne se Červjakov navlékl do nové úřednické uniformy, dal se ostříhat a vydal se

k Brizžalovovi, aby mu všecko vysvětlil… V předsíni zastal mnoho stran a mezi nimi samotného generála, který už zahájil úřední hodiny. Když vyřídil několik případů, pozvedl generál oči i k Červjakovovi.

„Včera v Arkadii, pamatujete-li se, Excelence,“ hlásil mu úředník, „jsem prosím kýchl a… Nerad jsem vás poprskal…“

„Ale taková hloupost… Můj ty bože! Co si přejete?“ obrátil se generál k dalšímu návštěvníkovi. Nechce se mnou mluvit! přemítal Červjakov celý bledý. Zlobí se tedy… Ne, takhle to nemůžu

nechat… Vysvětlím mu to… Když generál vyřídil posledního z přítomných a už odcházel do vnitřních místností, Červjakov ho

dohonil a začal brebentit: „Excelence! Jestliže si dovoluji Excelenci obtěžovat, je to jen proto, že jsem ohleduplný člověk

a že se, neváhám to říci, kaji!... Neudělal jsem to schválně, to sám račte uznat, prosím!“ Generál se zatvářil, jako by mu bylo do pláče, a mávl rukou.

106

„Nechte už toho vysmívání, ano? Velectěný pane!“ řekl a zmizel za dveřmi. O jakém vysmívání to mluví? vrtalo Červjakovovi hlavou. Nikdo se mu přece nevysmívá! Generál,

a nepochopí to! Když je to tak, co bych se tomu fanfarónovi dál omlouval! Čert ho vem! Napíšu mu dopis a nebudu za ním lézt! Ví bůh, že nebudu!

Tak Červjakov uvažoval cestou domů. Generálovi však nenapsal. Přemýšlel, přemýšlel, ale dopis si nevymyslel. Nezbývalo, než aby se tam nazítří vypravil sám a zjednal v záležitosti jasno.

„Jestliže jsem si včera dovolil obtěžovati vaši Excelenci,“ zakoktal, když k němu generál tázavě pozvedl zrak, „nebylo to proto, že jsem se vám chtěl vysmívat, jak jste ráčil říci. Prosil jsem vás o prominutí, protože jsem vás poprskal, když jsem kýchl, prosím… Ale nikterak jsem se nemínil vysmívat. Copak bych se mohl vysmívat? Budeme-li se my posmívat, pak už nebude vůbec žádná úcta… k nikomu…“

„Ven!“ houkl najednou generál a zesinal rozčilením. „Jak prosím?“ šeptl Červjakov v úděsu. „Ven!“ opakoval generál a zadupal. V Červjakovovi se cosi utrhlo. Neviděl a neslyšel, vypotácel se ze dveří, vyšel ven a ploužil se po

ulici… Popaměti se dostal domů, ani nesvlékl uniformu, ulehl na divan a…. umřel.

2. U jednoho představitele realismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla:

Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru:

Forma díla:

Kompozice díla:

Jazyková a stylistická stránka díla:

Charakteristika postav, vztahy mezi nimi:

Spád děje + zdůvodnění tvrzení:

Stručné naznačení obsahu:

107

Prvky realismu v díle: Vlastní postřehy a hodnocení:

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klíčové pojmy z období realismu ve světové literatuře

kritický realismus, naturalismus, typizace, determinismus, cyklus Lidská komedie, bovarismus, oblomovština, cyklus Rougon-Macquartové, cyklus Podivuhodné cesty, realistické drama, románový cyklus, román (s dětským hrdinou, psychologický, sociálně kritický, vědecko-fantastický), povídka, humoreska Charles Dickens, Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Jules Verne, Èmile Zola, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Anton Pavlovič Čechov, Henrik Ibsen

Česká literatura 2. poloviny 19. století 1. Generace májovců (50. - 70. léta 19. století)

Obecná charakteristika období: v 50. letech bachovský absolutismus => málo české literatury a tisku, r. 1861 Bachův pád => uvolnění politické a kulturní atmosféry, vedoucí složkou národa měšťanstvo, r. 1863 rozštěpení národní strany na staročechy (konzervativce) a mladočechy (pokrokovější), neúspěch české politiky vyvrcholil r. 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání

Literární vývoj - od r. 1851 —> beletristický časopis Lumír F. B. Mikovce, orientace k vyspělejším cizím literaturám - r. 1855 —> almanach Lada Nióla vydaná skupinou spisovatelů v čele Josefem Václavem Fričem,

vzbudil odpor konzervativců - r. 1858 —> almanach Máj, v němž poprvé vystoupila mladá básnická generace v čele s J. Nerudou

a V. Hálkem jako názorově jednotná skupina —> tzv. generace májovců - hlásili se k odkazu K. H. Máchy - Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Josef

Václav Frič, ze starší generace Karel Sabina, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová - program májovců: 1. odvrat od minulosti, zájem o přítomnost

2. pravdivé zobrazení světa (realismus), zájem o sociální otázky, touha po svobodě a všelidských ideálech

3. aktivní účast spisovatele v politice (novinářství) 4. profesionalita (psaní není vlastenecká práce, ale povolání) 5. moderní chápání literatury, snaha pozvednout její úroveň, přiblížit ji

vrcholným evropským literaturám, vstřebání cizích vlivů

108

- almanach Máj vzbudil odpor, mladým byl vytýkán nedostatek národního cítění a kopírování cizích vzorů

Vítězslav Hálek (1835 – 1874)

- ve své době čtenářsky velice oblíben básnické dílo: Večerní písně (1859) – sbírka obsahující drobné lyrické básně v písňové formě

- milostná lyrika ovlivněná osobním prožitkem šťastné lásky, která je nejvyšší hodnotou v lidském životě V přírodě (1872) – 3dílný cyklus lyrické poezie, příroda zdrojem moudrosti a harmonie próza: - psal především povídky z venkovského života, nešlo mu však o kritiku poměrů na vesnici, nýbrž o poukaz na zlepšení

vztahů pomocí lásky => idealizace hrdinů, jejich ušlechtilost má být hodna následování Muzikantská Liduška (1861) – hlavní hrdinka je nucena pro peníze opustit svého milého a vdát se za nemilovaného muže, když se však vzmůže na odpor, zjistí, že její milý utekl => pomate se na rozumu Na statku a v chaloupce (1871) – vrchol Hálkovy prózy

- kontrast šťastného života, lásky a souladu s přírodou u chudých a citovou vyprahlostí a chamtivostí u bohatých

Na vejminku (1873) – povídka - bolestný vztah mezi dětmi a rodiči žijícími na výminku, rodiče dáni na milost

a nemilost svým potomkům Poldík rumař (1874) – povídka z městského prostředí

- příběh o pražském pískaři, který se obětavě postará o syna ženy, kterou kdysi miloval, ale ona si vzala jiného

novinářská činnost: - redigoval časopisy Lumír (přejm. Zlatá Praha), Květy, redaktorem v Národních

listech - psal o vlastenectví, cestopisné fejetony, literárněkritické stati

Jan Neruda (1834 – 1891)

- básník, prozaik, novinář, literární a divadelní kritik, umělecky největší osobnost májovské generace

novinářská činnost: - redaktorem Času a Hlasu, od. r. 1860 trvale v Národních listech - vynikající žurnalista – výborný styl, bystrý postřeh, pohotovost,

aktuálnost => oblíbenost - proslulé fejetony (Kam s ním?, První máj 1890), sociální studie,

cestopisné črty, kritiky básnická tvorba: - realismus, neidealizuje - přímost, srozumitelnost, bez přemíry básnických obrazů - vtip, humor, sarkasmus, sociální cítění - epičnost, reflexivnost - inspirace lidovou poezií - neokázalý, prostý jazyk, přesné až drsné vyjadřování - většinou trochejský ráz veršů Hřbitovní kvítí (1857) – prvotina

- opak k Hálkovým Večerním písním - projev mladického pesimismu, skepse, ironie, drsný tón, minimum obrazných pojmenování,

hovorovost - protesty x sociální nespravedlnosti, reflexe, lyrika - Dva červi, Na vršíku dům stál bláznů - nepochopení u kritiky i čtenářů

109

Knihy veršů (1868) – intimní lyrika rozdělená do 3 oddílů - Kniha veršů výpravných (epika)

- epické, často rozsáhlejší skladby, inspirace lidovou baladou, sociální balady - Dědova mísa

- Kniha veršů lyrických a smíšených (lyrika) - založena na vlastním prožitku - pododdíly: Otci, Matičce, Anně + další básně a oddíly - rozporuplný vztah k otci, navenek chladný a mužsky neosobní, v nitru plný lásky,

hledání cesty k sobě - vztah k matce byl nejsilnějším Nerudovým citovým poutem, horoucí cit, úcta k prosté

ženě - Anna Holinová byla Nerudova první velká láska, ale z existenčních důvodů si ji nemohl

vzít - později zařazena i proslulá skladba Vším jsem byl rád!

- Kniha veršů časových a příležitých - skladby z období Hřbitovního kvítí, ironická reakce na časy Bachova absolutismu

Písně kosmické (1878) – obrat k optimismu, přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku - forma pololidového popěvku, hymnické ódy či vlastenecké deklamace - vztahy lidí a národů konfrontuje s řádem vesmíru - smutek z omezenosti lidského poznání, humor skrývá potlačovanou bolest, propracovanost

kompozice sbírky - vzbudilo velký kladný čtenářský ohlas - A mluví člověk, Seděly žáby v kaluži, Zelená hvězdo v zenitu

Balady a romance (1883) – sbírka epiky, míšení žánrů balady a romance, zdánlivě neosobní tón - 3 námětové okruhy: obecně lidské vztahy, látky týkající se českého národního charakteru,

látky biblické a legendární - Romance o Karlu IV., Romance štědrovečerní, Balada dětská, Balada česká

Prosté motivy (1883) – intimní zpověď stárnoucího básníka - 4 oddíly podle ročních období symbolizují sepětí přírodního rytmu s životem člověka - vroucí cit k přírodě a venkovu - pocit osamělosti vystřídán milostným štěstím (vztah k Aničce Tiché), rezignace a smíření

s osudem Zpěvy páteční (1896) – posmrtně vydaná sbírka, setřídil a vydal Jaroslav Vrchlický

- patetické verše o těžkém údělu národa, pašijové motivy národního utrpení ustupují před výzvami k národní aktivitě a důvěrou v budoucnost

próza: - čerpal především ze svých vzpomínek na rázovité figurky Malé Strany - stručný, úsečný, hovorový jazyk - realismus Povídky malostranské (1878) – soubor 13 povídek

- zobrazeno osobité starosvětské prostředí s typickými lidičkami od žebráků po honoraci, zachyceny lidské chyby, selhání, ale i tolerance a láska, hlavně však jedinečnost všech lidských osudů, mistrná charakteristika postav => drobnokresba

- střídání vážného s humorným a satirickým - Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém

srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že…, Psáno o letošních dušičkách, Figurky

Arabesky (1864) – povídky - opět zachycuje lidové postavy z malostranského prostředí, často se smutnými osudy

110

- děj oslaben ve prospěch vykreslení postavy v určitém společenském prostředí drama: - jako dramatik nebyl Neruda moc úspěšný (Francesca di Rimini)

Rozbor textů

1. Četbou v hodině si připomeňte některou prózu z Nerudových Povídek malostranských a proveďte její rozbor před spolužáky. Soustřeďte se při tom hlavně na umělecké, stylistické a jazykové prostředky. 2. Proveďte rozbor formy, obsahu i uměleckých prostředků u následujícího průřezu Nerudovými básnickými sbírkami:

Jan Neruda: Hřbitovní kvítí (1857) 15 Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek, pranic krásného. – Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „Myslím, bratře, že ti géniové jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více.“ 17 Neplač, neplač, brachu, nenaříkej, že je záhad v světě k znavení, jenom pít a jíst si pilně zvykej, v hrobě času dost pak k strávení. A až umřeš, budeš zbaven všeho, tělo v prach se moudře rozpadne, a co zde ti bylo záhadného, zůstane ti pak i záhadné. Jakou však tvá mysl píseň hude, zpívá s tebou celý tvůj i čas, která lež tě hnětla, hněsti bude v jiné formě jiné lidi zas. Knihy veršů (1868) Dědova mísa V kamnech praská, dědek každou chvíli zvadlé ruce sobě zahřívá, kolo vrčí, syn si s prací pílí, nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí, vnoučeti se očka kmitají – „Hlele, co náš táta všecko umí, jak mu tříšťky z rukou lítají! Dřevo ukrad jsi v panském lese – komu děláš z něho koryto?“ „Dědovi; - již se mu ruka třese, nádobí už všecko rozbito.“ „Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!“ „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ V kamnech praská, dědek shrben pláče, zvadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče – „Táto, proč se kolo nehýbá?“ Otci Milovali jsme se, otče jak se milovat jen může, ctili jsme se, drahý otče, muž jak může ctíti muže. A přec stála jakás síla příkré pýchy mezi námi, že jsme žili, jako žijou dobří, ale chladní známí. Často o samotě náruč toužebně jsme rozepjali, a když jsme se sešli, - chladně proti sobě zas jsme stáli.

111

Matičce Proto mně draha tak milá má matička, že je tak malička, že je tak chudička. A kdyby byla snad chudší než oblázek, přec bych ji v srdci svém choval co obrázek. A kdyby byla snad svázána v uzlíčku, přec bych ji miloval, tu drahou matičku. ----------------------- Z času zaživa pohřbených (Roku 1852) … Národe můj, národe můj milý, rád bych zapěl zpěv svůj labutí, rád bych zhynul, kdybych věděl, že tím zdržím chrámu tvého sesutí. Národe můj, lide přenešťastný, zašlost tvá už ztlívá někde v koutě, budoucnost tvá pod katovým mečem, přítomnost tvá v těžkém, bídném poutě! … České verše … My neumíme ještě umírat pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu, a proti všemu vlasti prospěchu kramářsky vážíme svou vlastní škodu. My neumíme ještě umírat a neumíme ještě býti mužem; však umře-li ta naše krásná vlast, zdaž my pak ještě dále žíti můžem? Písně kosmické (1878) 15 Měsíček, pěkný mládenec, s jemně zářící lící, oblétá Zemi panenku jak holub holubici. Když ji hled jeho políbí zvlní se ňadra její, oheň se vnitřní rozkypí

a rty se žárem chvějí. Přece se věčně upejpá, ret její vždy zas chladne, stoudně si vede vpovzdálí – a Měsíc schne a vadne. Znej ty panenky jako já, budeš si vést jináče: ve dne se každá upejpá – a v noci blahem pláče. Panenka Zem po celou noc hledí k tvé slíčné tváři – k ránu je plno rosných slz jak dívčím po polštáři. 21 (A mluví člověk:) Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá my blesk k myšlénkám spřaháme a noha parou cválá. My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme! 22 Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený odvíral tvrdé lebi.

112

Vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé drtky, mluvil o pánech hvězdářích zove je „Světa krtky“. Pravil, že jejich hvězdný zkum zvláštní je mírou veden, dvacet že milionů mil teprv jim loket jeden. Tedy že, řekněm pro příklad

- věříme-li v ty krtky -, k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky. Rozmluvil se pak o Slunci - žáby jsou divem němy -, ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí. Slunce že velmi slouží nám, paprskovými klíny štípajíc věčnost na rok a směnkové na termíny. O kometách že těžká řeč, rozhodnout že to nechce, míní však, že by nemělo soudit se příliš lehce. Nejsou snad všechny nešťastny, nejsou snad zhoubny všecky, o jedné ale vypráví sám rytíř Luběněcki: sotva se její paprsky odněkud k nám sem vdraly, vskutku se v glinské hospodě hanebně ševci sprali. O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé. Vezmem-li pak pod spektroskop paprslek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kol horlivě šuškají posluchači. Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráči. „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“ 31 Zelená hvězdo v zenitu, sviť vesele, vesele! Když si tak někdy vzpomenu, jak staří jsme přátelé! Před lety jsi mě slyšela, jak jasně jsem zavýsknul, když jsem své děvče poprvé si na prsa přitisknul. Před lety jsi mě viděla, jak děsně jsem ublednul, mrtvou když její ručinku jsem k ústům svým pozvednul. To jsou jen drobty života, jen bubliny pramene, člověk si na ně během let tak náhodou vzpomene. Radost i žal my přežijem, my přežijem cokoli! – Nač ale náhlá slza ta – vždyť mne to už nebolí? Balady a romance (1883) Balada rajská Šla Maria, šla do ráje, kdo ji potkal, pěkně klekl, uklonil se, „Zdrávas!“ řekl. Jenom svatá Eližběta nepoklekla, nezdravila; Maria se zastavila: „Poslouchej ty, copak je to? Vypadáš jak neduživá – i tvá záře celá křivá – oko mdlé a chůze líná – vždyť jsi jako umučení,

113

což ti v nebi zdrávo není?“ Svatá s výčitkou se staví, kysele dí: „Bože milý, já mám strašně dlouhou chvíli!“ „Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli Každá patronka své lidi opatruje, v lásce řídí – kohopak jsem tobě dala?“ Svatá zdvihá oči černé a dí smutně: „Ženy věrné Pět set let jsem zde už svatou, hledím, pátrám, jak se sluší, nemám ještě jednu duši. jenom jednou přišla zpráva, že kdes v Čechách žena jistá je jak anděl věrná, čistá: než však zrak můj sletěl dolů na ochranu její ctnosti – bylo už zas po věrnosti!“ Prosté motivy (1883) 2 Binokl na očích, v ruce hůl, kráčím si květnatým dolem, vážně jdu, jako bych neviděl, jaro co tropí zde kolem. Vždyť je to všechno zas navlas tak jako pře čtyřiceti lety – po nebi známý ten ptáků zpěv, po stromech známé ty květy! Zase kol děvčátek skotačí hošíci nezralých boků; děvčátka písničky zpívají tištěné tohoto roku. Není, ach není v tom postupu, všechno jde dávným svým krokem – bojím se, jenom my starší že moudříme každičkým rokem! Bojím se, tak že to bude už do světa skonání všude, jaro že povždy ty květy své, mládí své písně mít bude! Kráčím kol hochů a děvčátek, šveholem, zpěvem až zmámen, binokl na očích, v ruce hůl,

s nehybnou tváří co kámen.

11 Přede dvorem stará vrba, pně už vydoutnalé, samá jizva, samá troucheň – kdy ji podtít ale? Zjara, když jí zbylá větev květem pookřeje? V letě, když své staré tělo na sluníčku hřeje? Či snad v zimě? Spí pak jistě? Necítí to ani? Starý strom a starý člověk má tak málo spaní! Zpěvy páteční (1896) Láska … Koho bych miloval šírém tom na světě!? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte – do stáří, do skonu volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátce – všechno jsem oplakal, zase se osvěžil – tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!

Vším jsem byl rád! Ba nač bych osudu snad svému lál, že zahrával si se mnou zde jako s míčem, že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem, že ze mne ledacos už udělal od skromné otázky až hrdé ku odvětě, že padl jsem a vstal zas nastokrát – já ledačím už byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trpký novým jenom pláčem tišil a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha – ach, ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát – ba ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

114

A k bídě zas mně osud sílu dal, že vykročil jsem v život volným krokem, a síla rostla každým dnem a rokem, až z chlapce zcela svůj se muž pak stal, muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě, jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Když tedy byl jsem, co tak sluje muž, hned pěkné dívky – přírody jak zvykem – mne učinily svojím zahradníkem a luzně prály: Služ nám, muži, služ; nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe, kvést věčně chce, a přece musí zrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Však osud pravil: Do jistých jen dob! Až přijde ti to velké milování, smrt vyrvi dívku tvému celování, ty žij a v prsou svých nos její hrob. A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte, ty sám a sám se máš jen žitím brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, též kryptou musím býti rád.

Mně řekl osud: Českým pěvcem buď, pěj jen, co sluší nešťastnému lidu, stesk zoufalý a žhavou jeho bídu, tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť, buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě, tvůj lid má hojit, tobě srdce drát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. A dále řekl: Prostý voják buď! Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni, nepřátel slina oko tvoje třísni a kámen zloby v tvoji bouchej hruď. Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde kolem hněte, tisíckrát raněn zmírej nastokrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Snad osud lecjaký má ještě sen: však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo, a v mysli mé i prsou všechno zdrávo – nechť nový cíl dá tedy nový den, zas začniž znovu osud, jakby od dítěte, jinými do mne, mnou do jiných prát – nechť čímkoli jsem ještě v božím světě, čím budu kdy, tím také budu rád.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Karolína Světlá (1830 – 1899)

- vlastním jménem Johanna Rottová – Mužáková a) městské povídky – kriticky zachycovala pražskou aristokratickou společnost, sobeckou rodičovskou autoritu, nesmyslnou výchovu dívek b) romány s historickou tematikou c) prózy z venkovského prostředí – zakladatelka venkovské prózy u nás

- názor, že venkovský lid je mravně výš než pražská měšťanská smetánka - realitu mísila s lidovým mýtem, učením náboženských sekt, utopickými představami o lepším uspořádání

společnosti cestou mravního zdokonalení => —> určité idealizované postavy, které jsou nositeli autorčiných myšlenek a ideálů

- záměrně se snažila ukazovat život na venkově lepším, než jak jej viděla - prohloubené psychologické charakteristiky postav, fabulační dovednost - vztahují se k určité události nebo jedinečné postavě

- 1. ještědské povídky Kresby z Ještědí (1880) – prózy s jednodušším dějem a výraznou charakteristikou

postav - Hubička, Nebožka Barbora

- 2. ještědské romány – závažná společenská problematika, psychologie postav, dramaticky komponovaný děj, víra v očistnou moc lásky, převážně ženské hrdinky, morálně silné, společensky výjimečné, vzdělané, emancipované ženy, které obětují svou lásku morálce

Vesnický román (1867) – příběh nešťastné lásky - Antoš Jírovec žije v nešťastném manželství s mnohem starší rychtářkou,

zamiluje se do dívky Sylvy, která je ušlechtilá a obětavá, ale konvence,

115

etika a okolnosti jim nedovolí vzít se ani po rychtářčině smrti, Sylva odchází do kláštera Kříž u potoka (1868) – nejlepší dílo

- příběh Evičky, která po velkém sebezapření a obětavosti zbaví rod Potockých, kam se přivdala, kletby, že každé manželství bude nešťastné

Jakub Arbes (1840 – 1914)

- prozaik, novinář, literární kritik - nejhodnotnější částí jeho tvorby jsou tzv. romaneta (= románová skladba menšího rozsahu, v níž prostupují děj

úvahy vědecké, filozofické a sociální, působivost spočívá v napětí mezi záhadou a jejím vědeckým rozuzlením, Nerudův termín)

- záhady, strašidelné scenerie, mystické momenty, náboženské úkazy, výstřední hrdinové - vliv E. A. Poea, J. Verna, romantismu Ďábel na skřipci (1866), Zázračná madona (1875), Ukřižovaná (1876) – racionalismus vítězí nad náboženskou vírou Svatý Xaverius (1873), Etiopská lilie (1879), Lotr Gólo (1886) – problém zneuznaného, výjimečného jedince ubíjeného zápasem o vlastní existenci => skrytá autobiografičnost - psal i romány s výrazně sociálním podtextem, autobiografickými rysy, racionalismus,

filozofie

Další autoři z okruhu májovců: Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Gustav Pfleger Moravský, Sofie Podlipská, Alois Vojtěch Šmilovský ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------

Klíčové pojmy ke generaci májovců

almanach Máj, májovci, žurnalistika, Národní listy, fejeton, povídka, arabeska, román (vesnický, s ženskou hrdinkou), romaneto Jan Neruda

2. Generace ruchovců a lumírovců (70. - 80. léta 19. století)

Literární vývoj - kulturní a literární aktivity v 70. – 80. letech 19. stol.:

- vydávání almanachů (Ruch ad.) - rozkvět literárních časopisů (Lumír, Květy, Osvěta) - —> umělecké organizace - —> tábory lidu - —> nakladatelství (Otto, Vilímek, Topič) - rozdělení Karlovy univerzity - r. 1881 a 1883 otevřeno Národní divadlo - —> Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění

- do literatury v pol. 70. let vstupuje nová generace spisovatelů, většinou pocházeli ze zámožnějších vrstev nebo inteligence, plynně navazuje na generaci Nerudovu a Hálkovu

- tzv. „národní“ křídlo, ruchovci (E. Krásnohorská, S. Čech), naplňovalo národní program vlasteneckou a politickou poezií, zájmem o českou historii, název podle almanachu Ruch vydaného r. 1868 u příležitosti položení základního kamene pro stavbu ND

- od r. 1877 kolem časopisu Lumír soustředěn kroužek autorů (J. V. Sládek, J. Zeyer, J. Vrchlický), který se zaměřuje v překladech a inspiraci na vyspělou západní literaturu (zvlášť románskou – Vrchlický a anglosaskou – Sládek => zbavení

116

orientace na německou literaturu), snaha zapojit českou literaturu do evropských proudů => „kosmopolitní“ křídlo, lumírovci

- spor mezi ruchovci a lumírovci: E. Krásnohorská r. 1877 otiskla v ČČM stať Obraz novějšího básnictví českého, v níž formulovala názor, že literatura má být podřízena službě národu a kritizovala tvorbu J. Vrchlického => vyhrocení sporů mezi tzv. směrem „národním“ a „kosmopolitním“ (světovým). Na stranu Vrchlického se postavil Lumír, na stranu Krásnohorské revue Osvěta => ostrá polemika mezi oběma křídly, mladí básníci byli podezíráni z nedostatku národního cítění. V 80. letech napětí mezi oběma křídly opadlo, uznány obě tendence

- obecná charakteristika tvorby tzv. generace ruchovců a lumírovců:

a) vlastenecké nadšení, literární cíle se podřizují národním zájmům - ruchovci b) oslaben sociální moment c) znovu ožívá myšlenka slovanské jednoty, zdůrazněna potřeba užší vazby se Slováky d) —> překlady děl ze slovanských, ale i dalších evropských literatur, především západních -

lumírovci e) ovlivnění romantismem f) zájem o minulost, hledají se v ní příklady pro současný politický zápas g) silný zájem o venkov a selství – hledání zdravého jádra českého národa – ruchovci

žánry: reflexivní lyrika, epika s historickými či alegorickými látkami, nápodoba lidové písně, balada, byronská povídka, —> patetický sloh zatížený rétorikou Umění: Malířství – dekorativní monumentalita, historické náměty, zájem o slovanské národy, krajinářství, potréty Václav Brožík – historická plátna (Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým), Mikoláš Aleš (cyklus Vlast v ND), Jaroslav Čermák (Černohorská kráska), Karel Purkyně – portréty (Politizující kovář), Julius Mařák, Antonín Chittussi - krajinářství Sochařství: Josef Václav Myslbek (pomník sv. Václava) Hudba: Antonín Dvořák (symfonie, koncerty, kantáty, písně, opery), Zdeněk Fibich (opery, symfonické básně, melodramy)

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912)

- vl. jménem Emil Frída - tvůrce díla, které v české literatuře nemá obdoby, překonal názorové i tematické hranice - překladatel (Dante: Božská komedie, Goethe: Faust, díla Poeova, Byronova, Calderonova ad.) - rysy tvorby:

1) důraz na estetické kvality (lartpourlartismus), ideál čistého a absolutního umění 2) nepřehlednost, obrovské množství děl => jistá povrchnost 3) uvedení různých básnických forem (běžných v západních literaturách) do české poezie

(rondel, gazel, ritornel, sonet, ballata, sestina, tercina, rispet…) 4) nejrůznější témata: příroda, ženská krása, lidské vědění, historie, láska, … 5) střídání pocitu štěstí a zoufalství (vliv osobních prožitků) 6) inspirace pro další autory

- jako student publikoval ve Světozoru a almanachu Anemonky, překládal verše V. Huga

Zlomky epopeje (70. – 80. léta) – básnický cyklus, ovlivněn Legendou věků V. Huga

- V. chtěl obsáhnout vývoj celého lidstva v podobě zamyšlení nad smyslem dějin, sledování etického vývoje lidstva

- víra v postupné směřování lidstva k humanitě - neurčitý počet sbírek (cca 15) - chybí chronologická posloupnost, útržky z období

mytologického a starověkého - epicko-reflexivní poezie

117

- např. Duch a svět, Legenda o sv. Prokopu, Bar Kochba - lyrika, především milostná – vliv nejdříve pocitu štěstí, v 90. letech zlom, krize v manželství např. Dojmy a rozmary, Hudba v duši, Okna v bouři - na začátku 20. stol. nové vzepětí k oslavě života, přírody, krásy a radosti - drama – náměty ze světových a českých dějin Hippodamie – trilogie přibližující se stavbou antickému dramatu Drahomíra – tragédie Noc na Karlštejně (1884) – veselohra o Karlu IV., dodnes velmi úspěšná

Josef Václav Sládek (1845- 1912)

- původně ruchovec, pak přešel k lumírovcům (obhajoval Vrchlického) - intimní lyrika, epiku tvořil jen málo, prozaik, žurnalista, fejetonista, překladatel (zvl. dílo

Shakespearovo), zakladatel moderní poezie pro děti - zpočátku —> vlasteneckou poezii plnou mravního patosu, útěk od

měšťáckého života k selství, „básník českého rolníka“ – celoživotní téma

- hutnost, umění zkratky (x Vrchlickému a Čechovi) Jiskry na moři (1880) – převážně lyrika (intimní – vzpomínky na zemřelou ženu) a vlastenecká, burcující, epika ze života venkovského lidu Selské písně a české znělky (1889) - nejzralejší sbírka

- sedlák vzorem mužnosti a vyrovnanosti s osudem - mravní síla rolníka vyplývá z přilnutí k rodné zemi, hlubokého

vztahu k přírodě - vlastenecká myšlenka rozvedena ve 2. části - krátké uzavřené lyrické básně zachycují různé, i protichůdné životní situace (štěstí, bolest,

smrt, otázka smyslu života) - ohlasy lidové poezie, návaznost na Čelakovského - sbírky reflexivní poezie ze závěrečné části života: V zimním slunci (1897) - teskné sbírky Za soumraku (1907) - otázky smyslu bytí, práce, bolesti, smrti Léthé a jiné básně (1909) - vyrovnání se s pocity marnosti, opora v Bohu, víra ve venkovanství -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Julius Zeyer (1841 – 1901)

- rysy tvorby: 1) únik do fantazie, mýtu, legendy, zájem o historii => novoromantismus 2) v dílech —> vznešený, mravný, hrdinský svět 3) osobité zpracovávání cizích látek (francouzských, španělských, anglických,

orientálních atd.) 4) —> epickou poezii, lyrizovanou prózu 5) barvitá líčení (zejm. exotických prostředí), inverzní pořádek slov

- zpočátku —> fantastické novely a romány z pražského i cizího prostředí - hlavní hrdinové hledají lásku jako naplnění života, jsou ubíjeni prostředím, teprve

smrt dává smysl jejich životu a lásce - vrcholem Zeyerovy prozaické tvorby 2 romány: Jan Maria Plojhar (1888) – román odrážející vnitřní autorův svět a názory na svět, národ a umění

- po vášnivém milostném vztahu a po zranění v souboji, v němž hájil čest českého národa, odjíždí Plojhar na léčení do Itálie, kde prožije lásku k dívce Caterině

- když se blíží hrdinova smrt, Caterina se jí též zasvěcuje - Plojhar = hrdina plný rozporů ((sen x skutečnost, vůle x pasivita)

118

Dům U Tonoucí hvězdy (1894) – román zaměřený podobně jako předchozí - hl. hrdina Slovák Daniel Rojko prožívá bolestně vztah k svému porobenému národu, ale ve své rezignaci dospívá

až k nihilismu - umírá v Paříži v pesimistické beznaději

Tři legendy o krucifixu (1892) – 3 povídky zpracovávající legendární látky - drama: Radúz a Mahulena (1898) – scénická pohádka ze slovenského lidového prostředí

- zhudebněno Josefem Sukem

Svatopluk Čech (1846 – 1908)

- básník a prozaik, opožděný dědic romantismu a obrození - rysy tvorby:

1) historismus zaměřený k aktuální politické problematice 2) smysl pro spravedlnost vedoucí k nevěrohodnému

sociálnímu smíru v dílech 3) výmluvný, barvitý verš, zdobnost, určeno ke kolektivnímu

působení (např. na táborech lidu) 4) rétorismus (skrovný děj je prokládán rozsáhlými

disputacemi a přírodním líčením) 5) schematičnost postav (zejm. ženských) 6) převažuje epika (sociální a politická problematika) nad

lyrikou, alegorie, satiry - v 70. a 80. letech jeho tvorba obrovsky populární, dnes

zastaralá, mnohomluvná, čtenářsky obtížně přístupná - poezie: Evropa (1878) – alegorická dramatická epická báseň

- = jméno lodi, na níž odplouvají do vyhnanství političtí vězňové – revolucionáři, spor mezi anarchisty a demokratickými revolucionáři vede ke zkáze lodi

- Čechův skepticismus vůči revoluci - reakce na společenský radikalismus, události pařížské komuny a anarchistického hnutí

v Rusku Lešetínský kovář (1883, 1899) – báseň s ostře kritickým sociálním podtextem

- báseň postihuje změny na českém venkově i sílící odpor proti německému kapitálu - kovář odolává nátlaku cizích podnikatelů na koupi jeho kovárny, shromáždí kolem sebe

nespokojence, vyvolají vzpouru, v boji však podlehnou a s nimi zahyne i kovář - závěr odráží Čechův smysl pro spravedlnost, ale je nevěrohodný, idealizovaný (kovárna se

dostává do rukou českého podnikatele a posléze i dcery kováře) Písně otroka (1895) – reflexivní lyrika deklamačního charakteru, populární

- patos proti bezpráví sociálních a národních utlačovatelů - próza: Jestřáb kontra Hrdlička (1876) – novela, ostrý konflikt přesně vykreslených, kontrastních povah Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) proslulá prozaická díla Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889)

- satiricko-humoristická kritika českého maloměšťáctví

Eliška Krásnohorská (1847 – 1926)

- vl. jménem Alžběta Pechová - představitelka národního křídla české literatury, literární kritička s velkým rozhledem, podílela se na založení

1. dívčího gymnázia Minerva

119

- libretistka Smetanových oper (Čertova stěna, Hubička, Tajemství) - —> lyrickou poezii a díla pro děti

Rozbor textů

Svatopluk Čech: Fráze (1887) Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou své city, dumy vkládám do zpěvu, že leckdo hodí knihu moji stranou a v pohrdavém řekne úsměvu: Oj, brachu, tvoje píseň není nová, jde vyšlapanou všední pěšinou, vděk davu známá ošumělá slova tká sobě za výbavu lacinou, ji hluchým, planým třeskem doprovází zvon frází. Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné však obviňujte jen můj chudý zpěv, jenž halí v roucho vetché, neúchvatné, co plá mi v duši, zač bych cedil krev. A věřte také: všechno hluché není, co starým heslem zpěv můj prochvívá, co lhostejnost nebo záští skryté hází v koš frází. Ztrň moje ruka, píše-li ta slova jen pro potlesk, že lid je slyší rád! Má duše stále idol Pravdy chová a nepřilže si ctností ani vad. V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí, jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, - vždy budu tam, kde její záře plá, nechť pokrytec ji pohrdavě hází v koš frází. (Jitřní písně) Lešetínský kovář (1883) II. Krásně bylo v Lešetíně: Vesnička to prostomilá jak robátko v matky klíně, utajena světu, snila ve hvozdnatém údolí.

Vížkou rděl se nad dědinou kostel mezi topoly, a kol něho v zeleň stinnou třešní, jabloní a hruší tísnila se chatek tlupa jako slípky, když je vzruší na blankytu přelet supa. Takto klidně v lesů stíně žil ten vábný horský luh, až kdys náhle divný ruch rozvlnil se v jeho klíně: Řinčí špičák, boře skály, duní topor, kmeny tříště, vše kol hemžení, hyb stálý, obrovské jak mraveniště. Hledí úval postrašený, hledí teskně družné chýše, jak z těch ruchů širé stěny chvatně rostou výš a výše, jak se otvory v nich šklebí oken nesčetných, jak vedle komín titán vzrůstá k nebi, nad nejvyšší horské jedle, teď již nad kostelní kříž a dál u závratnou výš. Věž to vzpíná pod oblohu nový chrám, kde v obětisku dýmavém se slouží bohu našich časů, bohu zisku; kde mu oltář divný spleten z koles, řemenů a vřeten… A jak vábný dol se mění! Ve skal hrudi obnažené prach se znímá s řevem hromu, v jejich pleci rozražené zejí děsné rány lomu. Proměnil se v kalné tůně říčky křišťálový proud, místo dechů čerstvé vůně šíří morný puch a čmoud,

120

bažinou se vleče rmutně, temnou pěnou šeptá smutně zežloutlému rákosí o vrbách, jichž klesly řady, o povadlých květech milých, o zhynulých rybkách čilých. Josef Václav Sládek Neuměl bych zapomenout Táhnou mraky ku západu, kývají mi nad horami a já hlavu v dlaně kladu. – „Pojď zas, hochu, pojď zas s námi, tam bys mohl zapomenout.“ Táhly mraky a já s nimi přes hory a moře dálné, letem cestu značily mi mraky kalné, – zraky kalné, neuměl jsem zapomenout. Krásno tam za oceánem, srdce volná, šíje tuhy, každý svým, jen Bůh všech pánem, krásné jsou ty volné luhy, umí-li kdo zapomenout. Stál jsem moře na pokraji, díval jsem se přes vod pláni. „A kdy byl bych zde jak v ráji“ – přece jsem tam neměl stání, neuměl jsem zapomenout. Táhněte si ku západu, mraky, lidé, tažní ptáci, všech těch vašich u pokladů naši bídu, naši práci neuměl bych zapomenout. (Básně, 1875) U bran štěstí Tloukl jsem na štěstí brány, jako jiní na ně tlukou;- otevřelo, chopilo mne tou svou vlídnou, teplou rukou. Usmálo se. – Kolem stáli lidé šťastní. – „Srdcem lehcí,“

dělo, „vešli za mé brány. Chceš být šťasten?“ Děl jsem: „nechci.“ (Sluncem a stínem, 1887) Z osudu rukou Z osudu rukou vzal jsem svůj los, jak zrno, jež hodil na brázdu kdos. Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas. Vzklíčí a roste, dá zrno a dost; jak ono na zemi jsem jenom host. Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob; a mne život těší a neděsí hrob. V zem, jež ho vydala, schýlí se klas; - kdes v boží zahradě vyrostou zas. (Selské písně a české znělky, 1889) Jaroslav Vrchlický Cesta ořeším Tak úzká byla, že dva motýli jen těsně letět mohli vedle sebe, že paprsky jen po ní tančily, hlemýžď, jda přes ni, přepažil ji celou. Sem tam se kmital modrý kousek nebe; my spolu šli tou její klenbou ztmělou, a zázrak! ač to přece pravda jistá, vždy oba na ní dost jsme měli místa. (Poutí k Eldorádu, 1882) A povídali… A povídali, že se od hor mračí, a byly to jen tvoje vlasy černé, jež v tmách škrtily perutí svou dračí, v tmách škrtily to moje srdce věrné. A povídali, že se od hor blýská, tvých očí žeh to v srdce mé se vtiská. Nech povídat je, nám by lépe bylo, by do srdcí to jednou uhodilo! (rispet)

121

(Moje sonáta, 1893) Soše Svobody v New Yorku II. Ba, zdá se mi, že onen anděl báje, jenž hlídal mečem z plamenů a síry ty přísně zakázané dveře ráje, zkad v pláči prchal člověk chudý a sirý; že v tobě ožil, anděl síly, víry, jenž uchem jedním k hvězdám naslouchaje jich stíhá rej a kosmické vše taje, však druhým loví lidstva shod a víry; Ten anděl, jenž psal Méně, Fares, Tekel, ten hrozný anděl Danteových pekel, jenž lidstvo soudí soudem revoluce; Ten v tobě vzpřímen jest, přes vlny moře on křičí: Vy, jenž na své lkáte hoře, zda máte čistou hruď a čisté ruce? III. Neb svoboda je anděl velký, ryzí a v čistém srdci příbytek jen volí, rmut sobectví se netkne její řízy, ni dogma církve, ni paragraf školy. Smrt jede za ní, bohatou žeň sklízí a šerý sup se vznáší nad mrtvoly, kde farizejci jsou jí apoštoly,

pro zlaté tele, kterým božství zmizí; Neb svoboda je cherub trestající mohutné dlaně, přísných, vážných lící, jenž mluví nejraděj v děl strašném hromu; Ta neslétne v kloaku našich hnisů, ji nepřivábí fráze časopisů, v tvář nepohlédne u nás – pranikomu! Nejvšednější motiv Hoch vyzáblý a bledý, neduživá mi psaní přines´: Pane, smilujte se, dnes otec umřel, doma není skývy a dětí pět se v pláči zimou třese! Hoch ubohý co říká, sám snad věří a neví, otec jeho v krátkém čase o smrti matky že lhal u týchž dveří, a propíjí, co dostal, v krčmě zase. Hoch nezachvěl se ani nad lží svojí byv usvědčen a sebrav dárek malý šel tupě jako přišel. V jizbě mojí však Stan stál a jeho rty se smály. A pravil: Kluk mi dobrým pomahačem; jak tebe on, bůh rovněž vesmír šidí: za bídný groš, jejž dals´ mu pohnut pláčem, ti stokrát víc vzal – tvoji víru v lidi! (Dědictví Tantalovo, 1888)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klíčové pojmy z období ruchovců a lumírovců

časopis Lumír, almanach Ruch, lartpourlartismus, překladová literatura, reflexivní lyrika, epika s historickými či alegorickými látkami, intimní lyrika, nápodoba lidové písně, balada, byronská povídka, vlastenecká poezie, patetický sloh zatížený rétorikou, alegorie Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech

122

3. Kritický realismus v české próze (70. - 80. léta 19. století)

Kritický realismus v českém prostředí: 1. realismus se v české beletrii nerozvinul do takové podoby jako např. ve francouzské či ruské

literatuře, plněji se uplatnil spíše ve sféře vědy 2. realistického účinku má spisovatel dosahovat přímým pozorováním krajového nebo sociálního

prostředí => odborná národopisná studia 3. důraz na realistický detail => drobnokresba, nikoli zachycení společnosti v celku jako tomu např. bylo

v literaturách evropských 4. rozvoj 2 typů próz - próza s historickou tematikou – projev národně buditelských tendencí

- próza s venkovskou tematikou – dokumentárnost 5. —> realistické drama 6. realismus pokračuje ještě hluboko ve 20. století souběžně s dalšími literárními proudy a tendencemi 7. —> naturalistická próza

1. Realismus ve vědě

- => nové zkoumání pravosti RKZ, ostré boje mezi zastánci (hlavně mladočeši) a odpůrci pravosti (x pravosti Antonín

Vašek, otec P. Bezruče, jazykovědec Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček, Tomáš Garrigue Masaryk)

- přehodnocování dosavadního stavu v různých vědních oborech (česká věda byla pozadu oproti Evropě), vydávání moderního vědeckého časopisu Atheneum

- encyklopedické snahy => Ottův slovník naučný (od r. 1888) - —> Česká akademie věd (1890) mecenášem a architektem Josefem Hlávkou - —> časopis Čas (1886) založený Janem Herbenem se zaměřil na vědu, politiku a veřejný život - opora v hudebním a literárním estetikovi Otakaru Hostinském: O realismu uměleckém (1890)

- podílel se ideově na vzniku strany realistů, kteří se stali opozicí vůči mladočechům i sociálním demokratům (kritika marxismu)

- vůdčí myšlenku českých dějin viděl v uskutečňování zásad humanity (např. u Husa, českých bratří), např. dílo Česká otázka (Snahy a tužby národního obrození) (1895)

- studium ruské literatury a poměrů v Rusku (dílo Rusko a Evropa) - za 1. světové války vedoucím zahraničního odboje s Edvardem Benešem a Milanem

Rastislavem Štefánikem (dílo Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 - 1918) - r. 1918 zvolen prvním československým prezidentem - všímal si i beletrie jako literární kritik - x romantismu a naturalismu

2. Historická beletrie

- v r. 1867 proběhlo rakousko-uherské vyrovnání, Češi vyšli zkrátka a i nadále nebyli politicky příliš úspěšní => pocity rozčarování, potřeba evokovat šťastnější období českých dějin (hlavně husitství a národní obrození)

- pohled do minulosti měl být povzbuzením pro současnost, hledaly se paralely k soudobému společenskému dění, sentiment

- ne všichni hodnotili českou minulost stejně - někteří autoři spatřovali vrchol demokratických snah v husitství, jiní zase spojovali perspektivy Čechů se šlechtickými vrstvami

- velký vliv Palackého Dějin na tvůrce historické prózy

Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937)

123

Zikmund Winter (1846 - 1912)

- zajímal se o 16. a počátek 17. století (český humanismus) - k historickým skutečnostem přistupoval objektivně, kriticky - archaizovaný jazyk a určitou charakteristickou stavbu vět Rozina Sebranec (1905) - psychologická povídka, povahokresebné umění, zfilmováno Mistr Kampanus (1907) - román

- rozsáhlý obraz života v Praze a na pražské univerzitě v době předbělohorské a bělohorské (bělohorská bitva, staroměstská poprava, rekatolizace, …)

- řada skutečných historických postav - hlavní postavou rektor pražského vysokého učení, humanistický básník Jan

Kampanus Vodňanský, který se snaží univerzitu za cenu osobních obětí zachránit před jezuity, ale jeho činy jsou marné a rektor svůj život dobrovolně ukončuje

Alois Jirásek (1851 - 1930)

- vrchol českých dějin spatřoval stejně jako Palacký v husitském období a v bratrství, naopak úpadek národa viděl v době pobělohorské (doba „temna“, baroko a rekatolizace byly pro evangelicky smýšlejícího spisovatele obdobím protilidovým, kulturního úpadku, obdobím násilného vyvracení přirozené víry)

- za nositele historického dění považoval lid => v jeho romány nejsou monografické, nýbrž zde vystupují typizované postavy, které ztělesňují postoje a názory lidu jako celku

- subjektivní pohled na dějiny, je patrné, na čí straně autor je - mistr fabulace, dobrá výstavby dramatických zápletek, barvité líčení dobové atmosféry, avšak

bohatý děj linoucí se mnoha proudy je pro dnešního čtenáře leckdy zdlouhavý, popisy reálií jsou místy nudné => při čtení je třeba obrnit se trpělivostí

- slabinou nedostatečně prokreslené postavy, poněkud černobílé vidění, průhledná charakteristika postav

- mistr davových, zejména válečných scén - tvůrce historické epopeje Tolstého ražení a) tematika mýtů a pověstí Staré pověsti české (1894) - soubor pověstí z dávných dob

- autor čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy, Václava Hájka z Libočan a dalších pramenů - typický poetický jazyk

b) husitské období Mezi proudy (1887 - 1890) - trilogie zachycující vznik husitského hnutí

- morální a společenská podstata reformního církevního hnutí Proti všem (1893) - trilogie zobrazující rozmach a vrchol husitství (1419 - 20)

- husité se pod Žižkovým vedením střetávají s domácími i cizími představiteli feudální a církevní moci

- zajímavé vykreslení bitvy na Vítkově - zachycena diferencovanost husitského hnutí

Bratrstvo (1899 - 1909) - trilogie ukazující závěr husitského hnutí - líčí osudy bratříků, kteří na Slovensku pomáhají Janu Jiskrovi z Brandýsa

c) období baroka Temno (1913) - umělecky nejvyzrálejší dílo, které na desítky let určovalo negativní pohled společnosti na období baroka

- široká románová freska líčí jezuitskou snahu zahladit zbytky „kacířství“ v českém národě (sugestivně podaná postava Antonína Koniáše), ale i osudy tajných nekatolíků, kteří musí ze země prchat

- román končí velkolepou scénou svatořečení Jana Nepomuského Psohlavci (1884) - román vykresluje život na chodském venkově

- postava Jana Sladkého Koziny, který vede boj proti útlaku pánu z Trhanova - pofiderní práce s historickými materiály

Skály (1886) - román o osudech nekatolické zemanské rodiny Skaláci (1874) - román zobrazující velkou selskou vzpouru na Náchodsku v r. 1775

d) období rokoka a osvícenství Na dvoře vévodském (1877) - román

124

e) národní obrození F. L. Věk (1888 - 1906) - románová pentalogie

- líčeny počátky NO v širokých souvislostech - děj se soustřeďuje kolem hlavní postavy Františka Ladislava Věka (předlohou skutečná osoba

dobrušského rodáka F. L. Heka) - František studuje v Praze, setkává se s Josefem II., Krameriem v jeho nakladatelství, přátelí se

s Š. Hněvkovským, V. Thámem, stává se aktivním vlastencem, působí obrozenecky na venkově

- nechybí milostné zápletky - čtivý a barvitý obrázek přelomu 18. a 19. století

Filosofská historie (1877) - povídka odehrávající se v Litomyšli a v Praze v roce 1848 - obraz života mladých studentů s jejich láskami, radostmi a strastmi - rodina aktuára Roubínka ztělesněním názorů biedermeieru - do úsměvného příběhu dramaticky zasahuje revoluce

- —> dramata Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903), Jan Roháč (1918) - tematika husitství zpracovaná v dramatické trilogii Lucerna (1905) - nehranější drama, pohádková hra

- mlynář musí s lampou doprovodit kněžnu na lesní zámeček, zalíbí se jí, je mu nabídnuta moc i bohatství, ale on odolá a zachová věrnost Haničce, zmaří i úklady proti staré lípě

3. Venkovská (a městská) próza

- snaha zachytit umělecky soudobou vesnici, zvláštnosti života tamních obyvatel, procesy, které zde

probíhaly za překotného rozvoje průmyslu - střet těch, kteří podlehli touze po majetku, s těmi, kdo si uchovali smysl pro dobro a lidskost - přetrvává určitá idealizace mravní hodnoty venkovského člověka

Karel Václav Rais (1859 - 1926)

- působil jako učitel na Hlinecku a v Praze - romanopisec a povídkář - nejčastěji zobrazoval vztahy lidí, do nichž zasáhla moc peněz nebo touha po „panském“

životě - silný kritický tón, chmurný pohled na společnost - zobrazení egoismu vyplývajícího z lidských slabostí, vášní a milostného poblouznění Výminkáři (1891) - soubor povídek

- tématem rozklad rodinných vztahů, spory dětí s výminkáři - hrdiny smutně i tragicky laděných příběhů jsou starci, kteří přes nevděk a ústrky

pomáhají svým dětem až do konce života - krutá otevřenost, s níž se popisují vztahy mezi lidmi

Kalibův zločin (1895) - román - chmurný příběh dobráka, který je 2 vypočítavými ženami přiveden až ke zločinu

- časem převážila snaha vyvážit kritiku zobrazením ideálního vesnického člověka (mravného, nesobeckého, žijícího tradičně, přirozeně inteligentního)

Pantáta Bezoušek (1897) - povídka - starosvětský sedlák Bezoušek si za své návštěvy v Praze všechny získá svou dobrosrdečností a venkovskou

přímostí a pomáhá mladým Zapadlí vlastenci (1893) - román z prostředí venkovské inteligence

- hold všem kněžím a učitelům, kteří buditelsky působili v zapadlých vískách - sentiment

Alois (1861 - 1925) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové

- život a tvorba spjaty s Brněnskem Rok na vsi (1903 - 1904) - „kronika moravské dědiny“

125

- život moravské vesnice v rámci zemědělského a církevního roku se všemi zvyky, radostmi a obtížemi, rázovití obyvatelé vesnice Habrůvka

- zachycuje morální rozklad venkova vlivem negativního vlivu města

- divadelní podoba Další autoři vesnické prózy: Teréza Nováková, Antal Stašek, Jan Herben, Jindřich Šimon Baar, Karel Klostermann

Městská povídka a román

Ignát Herrmann (1854 - 1935)

- zakladatel městské realistické prózy, autor „pražského románu“ - mistr drobnokresby, dokáže dobře zachytit prostředí, atmosféru i mentalitu lidí - autor lidově oblíbené četby v 2. pol. 19. stol. U snědeného krámu (1890) - román

- pražský kupec Martin Žemla, naivní a dobrý člověk, se stává obětí paní Šustrové a její dcery Pavlíny, která se za něho z vypočítavosti provdá

- obě ženy ho postupně připraví o všechen majetek - po zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají, spáchá Martin sebevraždu - v charakteristice postav se mísí prvky vážnosti a komiky

Úkol

Přečtěte si v čítance některé ukázky z děl českého realismu a najděte v nich typické rysy tohoto směru: posuďte tematiku, jazyk, prostředí, charakteristiku postav a vztahy mezi nimi.

4. Realistické drama

Nástin vývoje divadelnictví v 2. pol. 19. stol.: 50. léta 19. stol. - útlum 60. léta 19. stol. —> Prozatímní divadlo (neofic. název)

- předcházelo stavbě ND, postaveno r. 1862, 1. kamenná česká scéna - 1. představení - nepříliš vydařená Hálkova tragédie Král Vukašín - Emanuel Bozděch, Josef Jiří Kolár - stísněné prostory, ale působilo útulně, navzdory technickým problémům velmi oblíbené - působil zde B. Smetana, výrazné herecké a režisérské osobnosti - existovalo 21 let, r. 1883 začleněno do ND jako jeho součást

70. - 80. léta 19. stol. —> Národní divadlo („Zlatá kaplička“) - ustavena komise, která pomocí konkurzů vybírala stavitele a další tvůrce ND - položení základního kamene po dlouhých průtazích 17. 5. 1868, velká národní manifestace - počet základních kamenů v základech stavby není přesně znám, pocházejí z různých památných míst, Mánesem

malovanou zakládací listinu obsahoval kámen z málo známých Louňovic - „reportáž“ z poklepu na základní kameny viz Toulky českou minulostí 8 str. 105-6 - architekti:

Josef Zítek - osloven r. 1865, výborný a grandiózní projekt, ovšem nesmírně drahý (původně se plánovalo 472 000 zl., fakticky bylo třeba 1 815 000 zl.)

- 1. otevření 11. 6. 1881 na počest korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky Štěpánky Belgické - ostuda (B. Smetana: Libuše)

- 12. 8. 1881 divadlo z 1/3 vyhořelo, kolem příčiny požáru se dodnes vznáší tajemství, zmatek při hašení požáru - bezprostředně po vyhoření divadla nové sbírky (během 6 týdnů se vybralo přes 1 mil. zl.)

Josef Schulz - oprava a dokončení ND - 18. 11. 1883 znovuotevření ND opět Smetanovou Libuší - tvůrci výzdoby ND:

sochaři: Bohuslav Schnirch - hlavní tvůrce sochařské výzdoby a dekorativní plastiky v ND (trigy, sochy Apollóna a Múz na vnější fasádě, portál jeviště, královská (prezidentská) lóže atd. uvnitř divadla)

126

Antonín Wagner - alegorické sochy na fasádě ND Josef Václav Myslbek - socha Hudby ve foyeru malíři: Josef Tulka - 5 fresek v otevřené lodžii, silně ovlivněn Josefem Mánesem Mikoláš Aleš - lunety ve foyeru = cyklus Vlast, podíl i na další výzdobě stěn ve foyeru František Ženíšek - nástěnné malby ve foyeru, strop hlediště (Múzy = alegorie umění), původní opona Václav Brožík - výzdoba pánského salonu královské (prezidentské lóže) historickými náměty Julius Mařák - výzdoba předsíně královské (prezidentské) lóže krajinomalbou Vojtěch Hynais - výzdoba dámského budoáru při královské (prezidentské) lóži, nová opona

- vliv vlastenectví, důraz na památné chvíle českých dějin, mytologii, významná místa, svou důležitou roli sehrál obdiv k rukopisům, které byly přímým inspiračním zdrojem

- velký podíl mladé nadšené umělecké generace - „výkladní skříň“ českého národa, nejcennější a nejkrásnější světská reprezentativní budova 19. stol. zrozená

z českého národa - financoval český národ, sněm, město Praha, ... formou „sponzorských“ darů, veřejných sbírek, loterií, ... - doba stavby včetně projektování a plánování: 33 let a 10 měsíců, celkové náklady: 3 204 199 zl. 55 kr.

- rozvoj realistického dramatu

Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892)

- dramaturg Národního divadla - vývoj od patetického romantického dramatu k psychologickému prohloubení postav Naši furianti (1887) - realistické drama

- premiéra narazila na neúspěch u diváků a kritiky, záhy však hra oblíbena - spor mezi vysloužilým vojákem a krejčím, kdo bude ve vesnici ponocným - zdařilé zobrazení typů vesničanů s jejich tvrdohlavostí, pýchou, intrikářstvím, ale i vtipností

Gabriela Preissová (1862 - 1946)

- náměty k prózám a dramatům čerpala ze Slovácka, kde prožila část života Gazdina roba (1889) - tragédie

- příběh venkovské švadleny, které chudoba a jiná víra zabrání vzít si milého, s ním už jako vdaná za jiného a s ženatým odchází za prací do Rakouska s příslibem, že se rozvedou a vezmou

- tragický závěr - zhudebněno J. B. Foersterem jako opera Eva

Její pastorkyňa (1890) - tragédie - stará mlynářka kostelnička se z lásky ke své pastorkyni dopouští zločinu, aby zachránila

štěstí své nevlastní dcery - opera L. Janáčka Její pastorkyňa (Jenůfa)

Alois a Vilém Mrštíkové

Maryša (1894) – tragédie, sociální drama - logická stavba kopírující klasickou tragédii (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa),

mistrovská úspornost - prudký dějový spád, výrazná charakteristika jednotlivých postav - na údělu ženy (po staletí obklopené společenskými předsudky a omezeními) se podává

kritický obraz nejen venkovské společnosti - ústředním konfliktem vražda nemilovaného muže-vdovce, za nějž je z donucení provdána

mladá Maryša, která miluje nemajetného Francka - úloha majetkových poměrů na vesnici, síla předsudků, Maryša však není pasivní bytost - částečná inspirace skutečnými náměty, část vymyšlena, mistrovsky propojeno - role folkloru, role furiantství - realisticky přesné scénické poznámky

127

Úkoly

1. Odpovězte stručně na následující otázky a zopakujte si tak, co byste měli vědět o Národním divadle, nejvýznamnější české světské památce 19. století.

1.1 Kdy byl položen základní kámen Národního divadla a jaký literární almanach při této příležitosti

vznikl?

1.2 Architekti stavby budovy ND:

1.3 Rok prvního a druhého otevření ND:

1.4 Proč bylo ND otevřeno dvakrát?

1.5 Jakým představením kterého autora bylo divadlo poprvé i podruhé otevřeno?

1.6 Jakými náměty byla výzdoba ND inspirována především?

1.7 Kdo je autorem alegorické sochy Hudba (tentýž autor vytvořil sochu sv. Václava na Václavském

náměstí v Praze)?

1.8 Kdo je autorem současné opony?

1.9 Uveďte jména dvou významných malířů, kteří se na výzdobě ND převážně podíleli (jeden je autorem

lunet ve foyeru a druhý vyzdobil mj. strop hlediště):

1.10 Prvním dramaturgem ND se stal:

1.11 Tento dramaturg přivedl na jeviště ND žánr zvaný:

Rozbor textu

Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša Čtvrté jednání, výstup první VÁVROVÁ – LÍZAL na odchodu u dveří LÍZAL No mjé rozum – poslechni. VÁVROVÁ Já ho tenkrát měla a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte. Vám

k haňbě tady zvostanu a nikam nepudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro peníze si mě bral, proč mu je nedáte?

LÍZAL Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal – ale na rozhážku jich nemám. – Víš te, že mě žaluje? Že se chce se mnó sódit?

VÁVROVÁ (s trpkým smíchem) Proto vy chcete, abych šla k vám!? LÍZAL Pro to ne. VÁVROVÁ Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat? Za peníze si mě u vás

koupil, pro peníze vás včil žaluje, a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já sa neprodávala, prodával jste vy. Byli ste u notára; mně ste se na nic ani neptali. Spravte si to spolem; mně déte pokoj! -

LÍZAL Neposlechneš teda? VÁVROVÁ Neposlechnu. LÍZAL Budeš teho litovat!

128

VÁVROVÁ Nevím proč. – Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste sa zakládali, svatýho písma ste se dovolávali – jen abyste mě měli tady. Ani na pana faráře ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co je lidskýho na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně tu líbí. Všemu sem přivykla – děckám, mužovi, dření, všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se – co se stane dál – vy budete mít na svědomí.

Vzdálený ozvuk ryze venkovské muziky melancholické melodie. LÍZAL (zaraženě) Co se může stát? VÁVROVÁ Ah – nic. LÍZAL (dívá se na ni chvíli) VÁVROVÁ (proti němu) LÍZAL Co tím obméšlíš, děvčico hlópá? VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky urovnávajíc cestou židle a různé v cestě ležící věci)

Dobrýho nic, to si můžete myslet. LÍZAL (pohrozí prstem)

Ať se nechytneme. (Výhrůžně.) S Franckem pré se slízáš, s Franckem pré chceš utýct.

VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne) To je lež! (Pauza.) A dyby – na to su tu já a Vávra. Vám do toho nic není.

LÍZAL A! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem budó prstem ukazovat? Čí seš děcko? Kdo ti vychoval?

VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem) Vy ste se mě toho málo nevychovávali. Dyby nebylo babičky, od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muža utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu haňbu vám neudělám, na to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí – můžete jít spánembohem.

LÍZAL Nepudeš teda? VÁVROVÁ Ne. LÍZAL Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.)

1. O jaký se jedná literární druh a žánr? 2. Jak se nazývá tento typ jevištního textu? 3. Které postavy v ukázce vystupují a jaký je mezi nimi příbuzenský vztah? 4. O kterých dalších postavách se v textu mluví a jaký mají vztah k jednajícím? 5. Co je předmětem sporu mezi postavami?

129

6. Co se dozvídáme o událostech předcházejících této ukázce? 7. Jak vypadá text po jazykové stránce? Kam byste lokálně zařadili děj díla? 8. V řeči které postavy je silně patrna ironie? Doložte to na konkrétní citaci. 9. Jaké rysy realismu text nese? Co se v díle kritizuje? 10. Co jsou scénické poznámky, k čemu slouží a jak je poznáte?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

5. Naturalismus v české literatuře

- jako programový směr se u nás neuplatnil, ale jeho vliv najdeme v tvorbě řady autorů - v českém prostředí tento směr narazil na četné odpůrce (E. Krásnohorská, T. G. Masaryk, F. X. Šalda - ten svými

kritickými statěmi ovlivnil odklon české literatury od naturalistických tendencí a její příklon k impresionismu, zájmu o sociální podmínky, o psychologickou analýzu a úsilí o životní harmonii)

- nejde o napínavý děj, nýbrž o podrobný popis, drastické scény, vzrušenou mluvu (i s vulgarismy) - studie sociálně, mravně a psychicky vyšinutých lidí

Vilém Mrštík (1863 - 1912)

- romanopisec a dramatik - teoretickým vykladačem a zastáncem literárního naturalismu Santa Lucia (1893) - naturalistický román

- ukazuje nemožnost vytrhnout se z vlivu prostředí, uplatnit vlastní vůli a snahu utvářet si život dle vlastních představ

- osud chudého moravského studenta Jiřího Jordána, který si své ideály spojuje s Prahou - nakonec v milované, ale bezcitné Praze bídně umírá

Pohádka máje (1897) - lyrický impresionistický román - oslava jara, přírody a lásky, krásná, náladově podbarvená líčení přírody a duševních stavů

hrdinů tvoří velkou část díla - příběh velkoměstem zkaženého studenta Ríši a jeho vztahu k mladičké naivní Helence - názor, že opravdová lásky společně s přírodou člověka mravně obrozují

Karel Matěj Čapek-Chod (1860 - 1927)

- žurnalista, romanopisec a povídkář - naturalismus se v jeho tvorbě projevuje důsledným determinismem Kašpar Lén mstitel (1908) - monografický román = 1 ústřední postava a jednotný styl

- studuje vznik zločinu v mysli dobráckého a nepříliš inteligentního zedníka, který se mstí za svedení své milé

- groteskní vidění životních situací, v nichž splývá vznešené s komickým, životní vzmach sráží vlastní nemohoucnost

- autor zůstává nad dějem a osudy hrdinů Turbina (1916) - román

- úpadek pražské měšťanské společnosti ukázán na rodině Ulliků

130

- symbolem rozkladu nová turbina, která má v podniku zabránit bankrotu - tragikomické zápletky, v nichž postavy postupně procházejí procesem ztráty iluzí - nejvíce se to projevuje na osudu Ullikových dcer Tyndy a Máni (neúspěšná umělkyně, neúspěšná vědkyně) - dramatičnost dána střídáním vyhrocených scén s volným vyprávěním, groteskními scénami a detailními popisy - dokonalá znalost prostředí - skvělé vypravěčské umění

Karel Josef Šlejhar: Kuře melancholik ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázky ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klíčové pojmy k českému realismu

realismus, naturalismus, venkovská próza, městská próza, realistické drama, románová kronika, román, povídka, tragédie, Národní divadlo Alois Jirásek, Alois Mrštík, Vilém Mrštík