LITURGICKÝ SLOVNÍK · cítí být sto podílet se na tomto novém zpracování; právě...

LITURGICKÝSLOVNÍKRupert Berger

LITURGICKÝ SLOVNÍKRupert Berger

V Y Š E H R A D

© Verlag Herder Freiburg im Breisgau, 1999

Translation © Václav Konzal, Jaroslav Vokoun a Zdeněk Lochovský, 2008

ISBN 978-80-7021-965-2

Na přebalu:Kristův zázrak rozmnožení chleba a rybbazilika S. Apollinare Nuovo v Ravenně6. století, mozaika

Kniha vychází s laskavým přispěním Sozialwerk der Ackermann-Gemeinde, Mnichov

7

AUTORSKÁ PŘEDMLUVA

Radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. Kristovi učedníci je sdí-lejí, a proto se dostávají ke slovu také v jejich bohoslužebném životě; pře-vratné změny posledních desetiletí i zde zanechaly své stopy. Nově vydá-vané liturgické knihy, římské výnosy a pokyny biskupských konferencíz jedné strany, rostoucí kompetence vědeckého liturgického bádání spe-ciálně v sociokulturních otázkách ze strany druhé, především však rostou-cí ztotožnění obcí věřících s jejich bohoslužbou učinilo tak nezbytnýmdůkladné přepracování osvědčeného Příručního pastoračně liturgickéhoslovníku (Pastoralliturgisches Handlexicon), jejž jsem mohl vydat spo-lečně s Adolfem Adamem. Profesor Adam se ze zdravotních důvodů ne-cítí být s to podílet se na tomto novém zpracování; právě nastoupený dů-chodový odpočinek naopak mně časově umožnil, abych celé vydání vzalna sebe.

Na základní koncepci příručního slovníku se nic nezměnilo. Novézpracování reaguje především na četné mezitím provedené změny litur-gických knih a na další postup liturgické obnovy, potom na nově kladenéotázky a na pokrok liturgické vědy. Abecední seznam hesel spolu s od-kazovými hesly (s. 19 –33) a s doplňkovými odkazy na pojmy v textuhesel (s. 583 –588) by měly přispět k snadnějšímu přístupu k různýmaspektům souhrnných informací.

Bohoslužba obcí nežije nakonec z historických a sociologických po-znatků, nýbrž z oživujícího Ducha Božího. V důvěře v něho svěřuji Novýpříruční pastoračně liturgický slovník všem, kdo se zajímají o liturgii.

Traunstein, o Velikonocích 1999 Rupert Berger

8

ZKRATKY BIBLIOGRAFICKÉ

AC Antike und Christentum (F. J. Dölger), Münster 1929 –50 (Antika a křesTanství)

AEM Allgemeine Einführung in das Römische Meßbuch (čes. v. VPŘM)

AES Allgemeine Einführung in das Stundengebet(čes. v. VPDMC)

AfS Anzeiger für die Seelsorge (tj. pokračování AkG)(Pastorační věstník)

AG „Ad gentes“; dekret II. Vat. o misijní činnosti církveAkG Anzeiger für die katholische Geistlichkeit, Freiburg

1890nn (Věstník katolického duchovenstva)ALT Arbeitsgemeinschaft Liturgische Texte

(Pracovní skupina pro liturgické texty)ALw Archiv für Liturgiewissenschaft, Regensburg 1950nn,

nyní Fribourg – Švýcarsko (Archiv pro liturgiku)AÖL Arbeitsgemeinschaft für ökumenisches Liedgut

(Pracovní skupina pro ekumenické písně)Apol Apologie sv. JustinaArbeitshilfen Sekretariat der DBK, Arbeitshilfen, Bonn 1970nn

(Pracovní texty Sekretariátu Něm. biskupské konference)AT Altes Testament (čes. SZ)Ben Benedictionale, Freiburg aj. 1978 (Benedikcionál)BenRom Rituale Romanum. De benedictionibus, Roma 1984

(Římský rituál. Žehnání)BK Bischofskonferenz (Biskupská konference)BM Benediktinische Monatsschrift, Beuron (nyní EA)

(Benediktinský měsíčník)CaerEp Caeremoniale Episcoporum, Roma 1984

(Biskupský ceremoniál)CD „Christus Dominus“, dekret II. Vat. o pastýřské službě

biskupů v církvi

9

Zkratky bibliografické

CIC Codex iuris canonici, Roma 1983 (Kodex církevního práva)

ČEP Český ekumenický překlad BibleČM Český misál, Praha 1983DB Die deutschen Bischöfe, vyd. Sekretariát Něm. bisk.

konference 1967nn (Němečtí biskupové)DBK Deutsche Bischofskonferenz

(Německá biskupská konference)DH H. Denzinger, Enchiridion symbolorum,

vyd. P. Hünermann, Freiburg, 37. vydání 1991(Příruční přehled věroučných ustanovení)

Diak Diakonia, Mainz–Wien 1970nnDLK Deutsche Liturgiekommission der DBK

(Něm. liturg. komise Něm. biskupské konference)DV „Dei Verbum“, věroučná konstit. II. Vat. o Božím

zjeveníEA Erbe und Auftrag, Beuron 1959nn (dříve BM)

(Dědictví a úkol)EDIL Enchiridion documentorum instaurationis liturgicae

(vyd. R. Kaczynski)(Příruční přehled dokumentů liturgické obnovy)sv. 1 Torino 1976, sv. 2 Roma 1988, sv. 3 Roma 1997(něm. vydání H. Rennings – M. Klöckener (vyd.), sv. 1 Kevelaer 1983, sv. 2 Kevelaer – Fribourg (Švýcarsko) 1997

EKD Evangelische Kirche in Deutschland(Evangelická církev Německa)

FC Fontes christiani, Freiburg 1991nn (KřesTanské prameny)

F. Aufnahme Die Feier der Aufnahme gültig Getaufter, 1974(Obřady přijetí platně pokřtěných do plného společen-ství katolické církve)

F. Begräbnis Die kirchliche Begräbnisfeier, 1973(Obřady církevního pohřbu)

F. Buße Die Feier der Buße, 1974 (Obřady pokání)F. Eingliederung Die Feier der Eingliederung Erwachsener in die

Kirche, 1975 (Obřad začlenění dospělých do církve)


10

F. Firmung Die Feier der Firmung, 1973 (Slavnost biřmování)F. Kindertaufe Die Feier der Kindertaufe, 1971 (Obřad křtu dětí)F. Kommunion- Kommunionspendung und Eucharistieverehrung

spendung außerhalb der Messe, 1976(Přijímání eucharistie a eucharistická úcta mimo mši)

F. Kranken- Die Feier der Krankensakramente, 2. vyd. 1994sakramente (Obřady svátosti nemocných)

F. Trauung Die Feier der Trauung, 2.vyd. 1992 (Obřad sňatku)Gd Gottesdienst, Freiburg 1967nn (Bohoslužba)Gdk Gottesdienst der Kirche. Handbuch der Liturgiewis-

senschaft (vyd. H. B. Meyer aj.), Regensburg 1983nn(Bohoslužba církve. Liturgická příručka)

GL Gotteslob. Katholisches Gebet- und Gesangbuch, 1975(Chvály Boží. Katol. modlitební kniha se zpěvníkem)

GOK Grundordnung des Kirchenjahres(Základní uspořádání církevního roku; obsaženo mj.v AEM, čes. v VPŘM)

GS „Gaudium et spes“, pastorální konstituce II. Vat.o církvi v dnešním světě

GuL Geist und Leben (do 1947 Zeitschrift für Aszese undMystik)(Duch a život, dříve Časopis pro askezi a mystiku)

HD Heiliger Dienst, Salzburg 1947nn (Svatá služba)HPTh Handbuch der Pastoraltheologie, Freiburg 1964nn

(Příručka pastorální teologie)IAG Internationale Arbeitsgemeinschaft der Liturgischen

Kommissionen im deutschen Sprachgebiet(Mezinárodní pracovní sdružení liturgických komisí německojazyčné oblasti)

Instr I „Inter oecumenici“, první instrukce Kongregace ritů z 26. 9. 1964 (EDIL 1, 199 – 297)

Instr II „Tres abhinc annos“, druhá instrukce Kongregace ritůze 4. 5. 1967 (EDIL 1, 808 – 837)

JAC Jahrbuch für Antike und Christentum, Münster 1958nn(Ročenka antiky a křesTanství) E = Ergänzungsband (Dodatky)

JLH Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie, Kassel 1955nn(Ročenka liturgiky a hymnologie)

11


JLw Jahrbuch für Liturgiewissenschaft, Münster 1921–1941(Ročenky liturgiky)

LG „Lumen gentium“, věroučná konstituce II. Vat. o církviLiturgie & Liturgie & Gemeinde – Impulse & Perspektiven,& Gemeinde Trier 1994nn

(Něm. liturg. institut, Liturgie a obec – impulzy a perspektivy)

LJ Liturgisches Jahrbuch, Münster 1951nn(Liturgická ročenka)

LK Liturgiekonstitution des Vat. II. (v. SC)LKÖ Liturgische Kommission für Österreich

(Liturg. komise Rakouska)LuM Liturgie und Mönchtum. Laacher Hefte, Maria Laach

1948nn (Liturgie a mnišství)MD Meßbuch für die Bistümer des deutschen Sprachgebie-

tes, Bd. 2, Freiburg aj. 1975, 2. vyd. 1988(Misál pro diecéze německy mluvících oblastí)

MedDei „Mediator Dei“, encyklika Pia XII. o posvátné liturgii1947

MR Missale Romanum 1970, 2. vyd. 1974 (Římský misál)NT Neues Testament (čes. NZ)NZ Nový zákonPEL Pastorale Einführung ins Meßlektionar, 2. vyd. 1981

(Pastorační uvedení do mešního lekcionáře)PastH Pastoralliturgische Hilfen, Deutsches Liturgisches

Institut, Trier 1989nn (Pastorálně liturgická poradna)Pontif Pontifikale, Handausgabe mit pastoralliturgischen

Hinweisen, I.–IV., Freiburg 1994(Pontifikál, příruční vydání s pastorálně liturgickýmivýklady)

SC „Sacrosanctum Concilium“, konstituce II. Vat. o posvátné liturgii (LK)

StdZ Stimmen der Zeit, Freiburg 1871nn (Hlasy doby)SZ Starý zákonThPQ Theologisch-praktische Quartalschrift, Linz, nověji

Regensburg, 1848nn (Teologicko-praktický čtvrtletník)TThZ Trierer Theologische Zeitschrift, Trier 1888nn

(Trevírský teologický časopis)


12

ThWAT Theologisches Wörterbuch zum AT (ed. G. J. Botter-weck), Stuttgart 1970nn (Teologický slovník ke SZ)

ThWNT Theologisches Wörterbuch zum NT (ed. G. Kittel),Stuttgart 1933nn (Teologický slovník k NZ)

Vat. II Druhý vatikánský koncil 1962–1965Verlautbarungen Verlautbarungen des Apostolischen Stuhls, Sekretariat

der DBK 1975nn(Vyhlášky Apoštolského stolce, Sekretariát Německébiskupské konference)

VPDMC Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve 1971VPŘM Všeobecné pokyny k Římskému misálu, in: Český

misál 1983, 3. upravené vydání 2002VULRK Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a o kalendáři,

in: Český misál 1983WGL Werkbuch zum GL (ed. J. Seuffert), 9 sv., Freiburg

1975 –1979 (Pracovní texty ke zpěvníku „Gotteslob“)WSyn Gemeinsame Synode der Bistümer in der DBK in

Würzburg 1971–1975(Společná synoda diecézí Něm. biskupské konferenceve Würzburgu 1971–1975)

Zeremoniale Deutsche Ausgabe des CaerEp, Solothurn aj. 1998(Německé vydání biskupského ceremoniálu)

ZkTh Zeitschrift für katholische Theologie, Innsbruck–Wien1988nn (Časopis pro katolickou teologii)

13

ZKRATKY OBECNÉ

aram. aramejsky, aramejskýbyz. byzantskýčes. česky, českýhebr. hebrejsky, hebrejskýlat. latinsky, latinskýliturg. liturgickýmj. mimo jinén, nn a následujícínapř. napříkladněm. německy, německýnz. novozákonnír. rokřec. řecky, řeckýřím. římskýslovan. slovansky, církevněslovanskystol. stoletísv. svatý, svazeksz. starozákonnítj. to jestv. vizvyd. vydavatelžid. židovský

14

Gn Genesis (1. Mojžíšova)Ex Exodus (2. Mojžíšova)Lv Levitikus (3. Mojžíšova)Num Numeri (4. Mojžíšova)Dt Deuteronomium

(5. Mojžíšova)Joz JozueSd SoudcůRt Rút1 Sam 1. Samuelova2 Sam 2. Samuelova1 Král 1. Královská2 Král 2. Královská1 Kron 1. Kronik (Paralipomenon)2 Kron 2. Kronik (Paralipomenon)Ezd EzdrášNeh NehemjášTob TobijášJdt JuditEst Ester1 Mak 1. Makabejská2 Mak 2. MakabejskáJob JóbŽ Žalmy

Př PříslovíKaz KazatelPís Píseň písníMdr MoudrostiSír SírachovecIz IzajášJer JeremjášPláč Žalozpěvy, NářkyBar BaruchEz EzechielDan DanielOz OzeášJl JóelAm ÁmosAbd AbdijášJon JonášMich MicheášNah NahumHab HabakukSof SofonjášAg AgeusZach ZacharjášMal Malachiáš

ZKRATKY BIBLICKÝCH KNIH

STARÝ ZÁKON

15

Zkratky biblických knih

Mt MatoušMk MarekLk LukášJan JanSk Skutky apoštolůŘím Římanům1 Kor 1. list KorinTanům2 Kor 2. list KorinTanůmGal List GalaTanůmEf List EfezanůmFlp List FilipanůmKol List Kolosanům1 Te 1. list Tesalonickým2 Te 2. list Tesalonickým

1 Tim 1. list Timoteovi2 Tim 2. list TimoteoviTit List TitoviFlm List FilemonoviŽid List ŽidůmJak List Jakubův1 Petr 1. list Petrův2 Petr 2. list Petrův1 Jan 1. list Janův2 Jan 2. list Janův3 Jan 3. list JanůvJud List JudůvZj Zjevení Janovo

(Apokalypsa)

NOVÝ ZÁKON

16

VÝBĚR Z ČESKÉ LITERATURY O LITURGII

PO DRUHÉM VATIKÁNSKÉM KONCILU

Adam, A., Liturgický rok, Praha 1998Adam, A., Liturgika (KřesTanská bohoslužba a její vývoj), Praha 2001Bouše, Z. B., Malá katolická liturgika, Praha 2004Bouše, Z. B., Několik statí z katolické liturgiky, v: týž, Epilegomena, Praha

2000, 81– 97Bradáč, J., Posvěcení času, Olomouc 1992Bradáč, J., Posvátná znamení, Olomouc 1994Cikrle, K., Sehnal, J., Příručka pro varhaníky, Rosice 1999Černoušek, T., Liturgický prostor, Olomouc 1995Denis, H., Jak slavit eucharistii, Kostelní Vydří 2000Dokumenty liturgické obnovy (uspořádal F. Kunetka), Olomouc 1994Donghi, A., Gesta a slova, Kostelní Vydří 1997Emminghaus, J. H., Eucharistie, Praha 20042

Filipi, P., Hostina chudých, Praha 1991Guardini, R., O duchu liturgie, Praha 1993Guardini, R., O posvátných znameních, Kostelní Vydří 1992Hermant, D., Boží znamení, Kostelní Vydří 1997Kunetka, F., Židovské kořeny křesTanské anafory, Olomouc 1994Kunetka, F., Liturgický rok ve slavení církve, Olomouc 1995Kunetka, F., Slavnost našeho vykoupení, Kostelní Vydří 1997Kunetka, F., Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii, Olomouc 1999Kunetka F., „Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem“

(Dt 16,11). Židovský rok a jeho svátky, Olomouc 2000Kunetka, F., Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří 2001Nováček, V., Mše svatá – naše jedinečná pastorační šance, Třebíč 1996Pokorný, L. a kol., Obnovená liturgie, Praha 1976Pokorný, L. Prostřený stůl, Praha 1979Pokorný, L. Světlo svátostí a času, Praha 1981Richter, K., Liturgie a život, Praha 1996Salajka, M., KřesTanská bohoslužba, Praha 1985Sante, C. di, Židovská modlitba. K počátkům křesTanské liturgie, Praha

1995

17

POZNÁMKA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

I když se některé církevní a bohoslužebné reálie země původu tohoto slov-níku od situace v českých zemích liší, přesto je i pro českého čtenáře jejichuvedení a výklad užitečné, a proto je redukce těchto výkladů jen mini-mální a technického charakteru. Pokud jde o uvádění literatury, odkazu-jeme na výše uvedený Výběr z české literatury o liturgii po Druhém va-tikánském koncilu. Ty doplňujeme ve stručnosti některými liturgickýmiprameny a výklady z dějin českého bohoslužebně liturgického prostředí,což se odráží také v soupisu zkratek a systému odkazů. Odkazová hesla(hesla bez vlastního textu) jsou tištěna odlišným typem (kurzivou) a od-kazují na stranu vlastního hesla (vysázeného základním typem).

Hesla jsou řazena důsledně abecedně. Rozhodující je první podstatnéjméno hesla: např. pojem „generální absoluce“ je zpracován v heslu„Absoluce generální“, „závěrečné mariánské antifony“ v heslu „Antifonymariánské závěrečné“. Tento princip má však výjimky: jednak u názvůmodliteb (např. Ave Maria, Te Deum), jednak u názvů svátků (např.Božího Těla, Velký pátek, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova); považují se zajednotku a jejich slovosled se ve znění hesla neupravuje.

19

AAbakus v. Stolek kredenční 462Abatyše 35Abluce 35Absoluce 35Absoluce generální 36Abstinence v. Půst 411Accentus, Recitativ v. Zpěv 561Adaptace 36Admissio v. Přijetí mezi kandidáty

jáhenství a kněžství 394Adsum 37Advent 37Agapé, Agapy 38Agenda 39Agnus Dei 39Aklamace 39Akolyta 40Akomodace v. Adaptace 36Alba 41Alegoréze 42Aleluja, Hallelujah 42Alexandrie 43Ambarválie 44Ambon 44Amburbále 45Amen 45Amikt v. Alba 41Anafora, Modlitba eucharistická 46Anamnéze 47Anděl Páně (modlitba a zvonění) 47Andělé, Svátky andělů 48Andělů strážných v. Andělé 48Angelus v. Anděl Páně 47

Anniversarium v. Výročí 545Antependium 49Anticipování v. Matutinum 264,

v. Vigilie 536Antifona 49Antifona k přijímání v. Zpěv k přijí-

mání 562Antifonář, Antifonále (Zpěvy antifo-

nální) 50Antifonie, Zpěv antifonální 50Antifony mariánské závěrečné 51Antifony „O“ 52Antimensium 52Antiochie 52Aplikace, Úmysl, Intence 54Apologie 55Apoštolové 55Apsida 56Asistence 56Asketové v. Mniši 277Asperges 56Aspergil, Kropáč 57Asterisk(us), Hvězdička 57Atrium 57Ave Maria, Zdrávas 58

BBaldachýn 58Balzám v. Křižmo 226Baptisterium 58Barok, Baroko 59Bartoloměj v. Svátky apoštolů 468Barvy liturgické 60Bazilika 61

HESLÁŘ

Heslář

20

Bdění noční 62Beatifikace v. Svatořečení 476Béma 63Benedikce v. Svěcení a žehnání 488Benedikce opata v. Žehnání opatské

580Benedikcionál 63Benediktus 64Beracha, Berachot v. Modlitba

eucharistická 280Berla 64Bible v bohoslužbě 65Bílá neděle 66Bílá sobota 66Binace 67Biret 67Biřmování 67Biskup 70Biskupství v. Diecéze 112Blahořečení, Beatifikace v. Svato-

řečení, Kanonizace 476Bohoslužba v. Liturgie 246Bohoslužba bez kněze 72Bohoslužba dětská v. Děti při

bohoslužbě 109Bohoslužba farní 74Bohoslužba kající, Liturgie pokání

75Bohoslužba predikantská 76Bohoslužba pro mládež 77Bohoslužba rodinná 79Bohoslužba slova 79Bohoslužba stacionární v. Statio 495

v. Bohoslužba bez kněze 72Bohoslužba školní (mše)

v. Děti při bohoslužbě 109Bohoslužba tematická 81Bohoslužby ekumenické 82Bohoslužby modlitební

v. Pobožnost 361, v. Modlitba hodinek 286, v. Bohoslužba slova 79

Book of Common Prayer 83Božího Těla, slavnost 84Bratrství 86Breviář 86Breviář svatokřížský, Breviář křížový

88Budoucnost liturgie 89Bůh, Boží obraz v liturgii 90Bursa 91Byzanc 91

CCappa magna 93Celebrant 93Ceremonář, Ceremoniář 93Ceremoniál, Ceremoniale 94Ceremonie, Obřad 94Ceroferář v. Světlonoš 496Cesta křížová 94Ciborium 95Cingulum v. Alba 41Církev 95Codex rubricarum, Kodex rubrik 97Coemeterium v. Hřbitov 149Collectio rituum v. Rituál 423Comites Christi v. Oktáv vánoční

335Commendatio animae v. Liturgie

za umírající 257Commune sanctorum, Texty společné

o svatých 98Communicantes (V tomto spole-

čenství) 98Communio v. Zpěv k přijímání 562Completorium v. Kompletář 203Concentus v. Zpěv 561Confessio, Konfese 99Confiteor, Konfiteor, Vyznávám se

99Consignatorium, Konsignatorium

100

21

Heslář

Corporale v. Korporál 212Credo, Krédo 100Cursus, Kurzus, Klauzule rytmické

100Custodia, Kustodie v. Monstrance

296Cvičení zbožná, Exercitia pia

v. Liturgie 246Cyklus čtení v. Řád čtení 436Cyklus roční v. Mezidobí liturgické

269

ČČas 101Časopisy liturgické 102Četnost mší 103Člověk 104Čtení, Lectio 104Čtení krátké, Lectio brevis

v. Kapitulum 181Čtení Písma 105Čtení průběžné, Lectio continua 106

DDalmatika 107Dávání jména v. Jmeniny 170Dechnutí 107Dějiny liturgie v. Liturgie 246Dělba rolí v. Účast aktivní 516,

v. Pomocníci při bohoslužbě370

Den 108Den kající a prosebný 108Den svěcení kněžstva v. Svěcení

kněžské 490Děti při bohoslužbě 109Diakon, Jáhen 110Diakonisa, Jáhenka 112Diecéze, Biskupství 112Dies irae (Den hněvu) 113Díkučinění v. Eucharistie 127

Diptycha, Diptychy 113Direktář 114Disciplina arcani 115Dispozice liturgická 115Dny kvatembrové v. Kvatembr 233Dny prosebné, Průvod prosebný

116Dny všední v týdnu, Ferie 117Doba karolinská 117Doba postní, Doba (před)velikonoční

kající v. Quadragesima 413Doba umučení, Tempus Passionis

118Doba velikonoční 118Dóm 120Dominica v. Neděle (2.) 315Dominica vacans 120Dominus vobiscum 120Dotýkání v. Ruka 434Doxologie 121Držení těla v. Gesta 137Duch svatý 121Duchovenstvo v. Klérus 191Duplex (Dvojný svátek) v. Pořadí

přednosti svátků 375Dušiček, památka v. Vzpomínka

na všechny věrné zemřelé 551Dveřník v. Ostiář 345

EEditio typica, Vydání vzorové

v. Knihy liturgické 195Effata v. Ritus Effata 425Ektenie 122Elekt (Electus) v. Katechumenát 184Elevace v. Pozdvihování 379Embolismus 123Empora 123Enarxe v. Zahájení 552,

v. Obřady mešní vstupní 330Epakta, Epakty 124

Heslář

22

Epifanie 124Epikléze 126Epištola 127Eucharistie 127Eulogie 129Evangeliář 130Evangelium 130Evangelium poslední 131Exorcismus 131Exorcista 132Expozice v. Výstav nejsvětější

svátosti 546Exsultet 132

FFaldistorium, Křeslo sklápěcí 133Falsibordoni v. Psalmodie (I. 3.)

408Farnost 134Ferie v. Dny všední v týdnu 117Fermentum 134Filip a Jakub v. Svátky apoštolů 468Flectamus genua v. Modlitba 278,

v. Výzva 548Formy mešní 135Fótismos v. Křest 220Fótisterion v. Baptisterium 58Fótizomenát v. Katechumenát 184

GGabriel v. Andělé 48Gaudete 137Gelasianum v. Sakramentář 440Genuflexe v. Klečení 189Gesta 137Getsemany, Pobožnost getsemanská

138Gloria 138Gong v. Zvony, Zvonky 572Gotteslob („Boží chvály“) 139Graduál(e) 140

Gregorianika 141Gregorianum v. Sakramentář 440Gremiále 141

HHadrianum v. Sakramentář 440Halleluja v. Aleluja 42Hanc igitur (Přijmi tedy milostivě)

142Hebdomadář 142Heortologie 142Hlásání, Kázání v. Zvěstování 570Hledění v. Vidění 535Hnutí liturgické 142Hod Boží svatodušní v. Svátky

svatodušní 476Hod Boží vánoční v. Vánoce 524Hod Boží velikonoční v. Velikonoce

548Hodina svatá 144Hodinka, Hóra v. Modlitba hodinek

286Hodinky malé, Hóry malé 144Hodinky temné 145Hold v. Aleluja 42Homilie 145Hóra v. Modlitba hodinek 286Hora lectionis v. Modlitba se čtením

292Hóry malé v. Hodinky malé 144Hosanna (Hosianna) 146Hostie 146Hostina v. Stolování 462Hostina obětní 147Hra v bohoslužbě 148Hrob Boží v. Vzkříšení 550Hromnice v. Uvedení Páně

do chrámu 522Hřbitov 149Hřích v. Pokání 366,

v. Svátost smíření 480

23

Heslář

Hudba chrámová 149Hudba v bohoslužbě 150Humerál, Humerale v. Alba 41Hvězdička v. Asterisk(us) 57Hymnus 151

CHCharita 152Chléb 153Chodba křížová 154Chór, Sbor kostelní

v. Hudba chrámová 149, v. Chór, Kůr 154

Chór, Kůr 154Chorál 155Chrám v. Kostel 212Chvála Boží 156Chvály ranní v. Laudy 239

IIkona v. Obraz 327Ikonostas, Templon 157Improperie, Nářky 158Incens, Okuřování v. Kadidlo 172Iniciace 159Inklinace v. Úklona 518Insignie 160Instalace, Uvedení do úřadu 160Instituty liturgické 161Intence (mešní) v. Aplikace 54Intercese v. Přímluvy 402,

v. Diptycha 113Interkomunio, Společenství stolu

Páně 162Intinkce, Namáčení 162Intonace, Zanotování, Předzpěvování

163Introit, Vstup 163Intronizace 164Invitatorium, Uvedení do první

modlitby dne 164

Invocabit 165Ite missa est v. Propuštění 386Itinerárium, Modlitba cestovní 165

JJáhen v. Diakon 110Jáhenka v. Diakonisa 111Jakub Starší v. Svátky apoštolů (6.)

468Jan Evangelista v. Svátky apoštolů

(2.) 468Jan Křtitel 165Jazyk kultovní v. Jazyk liturgický

166Jazyk liturgický 166Jeruzalém 168Jesličky 169Jména Ježíš, svátek 169Jmeniny, Dávání jména 170Jméno 170Jméno křestní v. Jmeniny 170Josef, sv. 170Josefinismus v. Osvícenství 345Jubilus v. Aleluja 42Juda Tadeáš v. Svátky apoštolů (9.)

468Judica 171

KKadidlo 172Kaditelnice v. Kadidlo 172Kalendarium 173Kalendář 174Kalendář diecézní 174Kalendář generální v. Kalendář

všeobecný 176Kalendář gregoriánský 174Kalendář regionální 175Kalendář řeholní 176Kalendář světový v. Reforma

kalendářní 416

Heslář

24

Kalendář všeobecný, Kalendář generální 176

Kalich 176Kámen oltářní v. Relikvie 420Kampanila v. Věž kostelní 534Kancionál v. Zpěvník 564Kánon 177Kanonizace v. Svatořečení 476Kanovníci 179Kantikum 179Kantilace 180Kantor, Předzpěvák 181Kapitula 181Kapitulum 181Kaplan 182Kaple 182Kartuziáni 182Katedra, Trůn 183Katedrála 183„Katechismus“ v. Příprava

snoubenců 407Katechumenát 184Kázání, Predikace 186Kázání laické 187Kázání postní 188Kazatelna 188Kiborium, Baldachýn 189Klanění, Latrie 189Klauzule rytmická v. Cursus 100Klečení, Pokleknutí 189Klérus, Duchovenstvo 191Klimpajtl v. Pinkl 358Kmotři 191Kněz, Presbyter 192Knihy liturgické 195Kodex rubrik v. Codex rubricarum

97Kolekta 200Komemorace, Připomínka 201Komentátor 202Komise liturgická 202

Kompletář, Completorium 203Komune v. Commune sanctorum 98Komunikace v bohoslužbě 204Koncelebrace 205Koncil tridentský 207Koncil vatikánský II. 207Kondak v. Kontakion 210Konfese v. Confessio 99Konfiteor v. Confiteor 99Kongregace pro bohoslužbu 208Kongregace ritů 209Konsekrace 209Konsekrace biskupská v. Svěcení

biskupské 489Konsekrace kostela v. Svěcení

kostela 492Konsekrace oltáře v. Svěcení oltáře

494Konsignatorium v. Consignatorium

100Konstituce liturgická, Konstituce

o posvátné liturgii „SacrosanctumConcilium“ 209

Kontakion, Kondak 210Konverze 211Kopule, Kupole 211Korouhev, Korouhvička 212Korporál, Corporale 212Kostel, Chrám 212Kostelník 214Kostely titulární 215Kreativita 215Krédo v. Credo 100Krev 216Krista Krále, slavnost 217Kristus 217Kropáč v. Aspergil 57Kropení, Pokropení 218Kroužek liturgický 219Krypta 219Křeslo sklápěcí v. Faldistorium 133

25

Heslář

Křest 220Křest dětí 222Křest domácí 224Křest v nebezpečí smrti 224KřesTanství prvotní 224Kříž 225Kříže apoštolské v. Svěcení kostela

492Křižmo 226Křtitelnice 226Křtu Páně, svátek 227Kult 227Kult mariánský v. Maria 263,

v. Svátky mariánské 472Kult Srdce Ježíšova, Slavnost

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova,První pátky 230

Kult svatých, Uctívání svatých, Svátky svatých 230

Kupole v. Kopule 211Kůr v. Chór 154Kurzus v. Cursus 100Kustodie v. Monstrance 296Kvatembr, Dny kvatembrové 233Květná neděle, Památka Kristova

vjezdu do Jeruzaléma 235Kyrie eleison 235

LLaetare 237Laik 237Lámání chleba 238Lampa v. Světlo věčné 495Latina 239Latrie v. Klanění 189Laudy, Chvály ranní (Laudes

matutinae) 239Lavabo v. Umývání rukou 520Lavice chórové 241Lavice kostelní 241Lectio v. Čtení 104

Lectio brevis v. Kapitulum 181Lectio continua v. Čtení průběžné

106Lekcionář 242Lektor 242Lektorium, Podium 243Letnice v. Svátky svatodušní 476Lettner v. Lektorium 243Líbání nohou 243Libera 243Lid Boží 244Litanie 245Litanie ke všem svatým 245Litera nedělní 246Liturgia horarum v. Modlitba

hodinek 286Liturgie, Bohoslužba 246Liturgie francko-galská 248Liturgie hodinek, Liturgia horarum

v. Modlitba hodinek 286Liturgie klementinská 248Liturgie koncilní 249Liturgie latinské 249Liturgie limská 252Liturgie milánská 252Liturgie monastická 252Liturgie pohřební 253Liturgie pokání v. Bohoslužba kající

75Liturgie předposvěcených darů 255Liturgie starokatolická 256Liturgie sv. Basila 256Liturgie sv. Jana Zlatoústého 256Liturgie za umírající 257Liturgika (věda o liturgii) 258Liturgika pastorální 259Lucernarium 259Lukáš 260Lustrace, OčišTování 260

Heslář

26

MMagie 261Magnificat 261Manipul 261Manteleta 262Manželství 262Marana tha 262Marek 262Maria, Úcta mariánská 263Martyrologium 264Matutinum 264Mazání, Pomazání 266Media při bohoslužbě 266Mediator Dei 267Melisma 268Memento 268Memorie v. Památka 347Měsíce mariánské 269Mezidobí liturgické 269Mezizpěvy 270Ministranti 270Misál 271Misálek 273Miserere 274Missa in cantu v. Mše slavná 303Missa in domo v. Mše domácí 298Místnost zpovědní v. Zpovědnice

569Místo liturgické 274Míšení 275Mitra 276Mláiátek, svátek 277Missa praesanctificatorum v. Litur-

gie předposvěcených darů 255Mniši, Asketové 277Modlitba 278Modlitba cestovní v. Itinerarium

165Modlitba čtyřicetihodinová 280Modlitba eucharistická, Anafora

280

Modlitba hodinek – Denní modlitbacírkve 286

Modlitba nad dary 290Modlitba po přijímání 291Modlitba prosebná 292Modlitba se čtením, Hora lectionis

292Modlitba soukromá 293Modlitba stolní 294Modlitba stupňová 294Modlitba věřících v. Přímluvy 402Modlitba vstupní 294Modlitba všeobecná (za církev

a svět) 295Modlitby předsednické, prezidiální

295Mody čtecí v. Tóny (mody) čtecí 509Monstrance 296Mozzetta 296Mše 296Mše andělská 297Mše čelem k lidu 298Mše domácí, Missa in domo 298Mše gregoriánské 299Mše Hubertova 299Mše katechumenů 299Mše konventní 300Mše levitská 300Mše polní 300Mše pontifikální 300Mše před vystavenou svátostí oltářní

301Mše s lidovým zpěvem 301Mše skupinová 302Mše slavná 303Mše soukromá, bez účasti lidu 304Mše společenství 305Mše tichá 306Mše tomášská 306Mše večerní 307Mše votivní 308

27

Heslář

Mše zpívaná 308Mučedník 309Münster 310Mystagogie 310Mysterium 311

NNáčiní liturgické 312Náhrobek 312Namáčení v. Intinkce 162Nanebevstoupení Páně 313Napomenutí eucharistické 313Narozeniny 314Nartex 314Nářky v. Improperie 158Naslouchání, Slyšení 314Neděle 315Neděle zemřelých 319Nejsvětější Trojice, slavnost 319Nejsvětějšího Srdce Ježíšova,

slavnost v. Kult Srdce Ježíšova230

Neofyté 320Nešpory 320Neumy 322Novéna 322Novéna svatodušní 323Nunc dimittis 323

OObec 323OběT 324Obcházení 327Obláčka v. Oblékání 327Oblékání 327Obraz 327Obraz oltářní v. Retábl 423Obřad v. Ceremonie 94,

v. Ritus 424Obřady mešní vstupní, Enarxe 330Obřezání Páně, svátek 330

Obyčeje náboženské 330Oculi 331OčišCování v. Lustrace 260Odklad křtu 332OdpověD v. Responsum 422Officium lectionis v. Modlitba

se čtením 292Officium parvum 332Oficium v. Modlitba hodinek – Denní

modlitba církve 286, v. Breviář 86

Oficium za zemřelé 333Oheň 333Ohlášky 333Okruh svátků 334Okruh vánoční 334Okruh velikonoční 334Oktáv 334Oktáv vánoční 335Okurence, Souběh svátků 336Okuřování v. Kadidlo 172Oleje svaté 336Oltář 337Oltář čelem k lidu 339Oltář křížový 340Oltář vedlejší (boční) 340Opat 340Orace 341Orate fratres 341Oratorium 342Ordinace v. Svátost svěcení kněžstva

483Ordinarium 343Ordo lectionum v. Řád čtení 436Ordo missae v. Řád mešní 437Ordo Romanus 343Orientace východní v. Východ 543Oslovení 344Ostiář, Dveřník 345Osvícenství 345Otčenáš v. Pater noster 354

Heslář

28

PPala 346Palium 347Památka Kristova vjezdu do Jeruza-

léma v. Květná neděle 235Památka, Memorie 347Památka, Připomínka 348Památka výroční v. Výročí 545Panna 348Papež 349Paraliturgie 350Paramenta v. Roucha liturgická 430Participatio actuosa v. Účast aktivní

516Partikule 350Parusie 351Pascha, Tajemství velikonoční 351Pastorace nemocných 352Pašije 352Paškál v. Svíce velikonoční 497Pátek 353Paténa 353Pater noster (Otče náš) 354Patero ran Ježíšových 355Patriarcha 355Patrocinium v. Patron 356Patron, Patrocinium 356Penzum 357Perikopy 358Pileolus, Solideo 358Pinkl, Klimpajtl 358Píseň 358Píseň ke kázání 360PlášC chórový v. Pluviál 361Plátno oltářní 361Pluviál, PlášT chórový 361Pobožnost 361Pobožnost getsemanská

v. Getsemany 138Pobožnost mešní 363Podávání na ruku 363

Poděkování za úrodu 364Podium v. Lektorium 243Podjáhen v. Subdiakon 464Poezie liturgická 364Pokání 366Pokleknutí v. Klečení 189Pokropení v. Kropení 218Pokyny v. Výzva 548Políbení liturgické 367Políbení pokoje v. Pozdravení pokoje

378Políček symbolický 367Položení základního kamene 368Pomazání v. Mazání 266Pomazání nemocných 368Pomocníci při bohoslužbě 370Pomocník eucharistický 371Pontifikál 372Pontifikálie 373Popel 373Popelec v. Popeleční středa 374Popeleční středa, Popelec 374Portál 374Pořadí přednosti svátků 375Postkomunio v. Modlitba po

přijímání 291Poslední večeře v. Večeře Páně 527Posvícení v. Výročí posvěcení

kostela 545PouT 376Pověření k službě 376Povinnost chórová 376Povýšení sv. Kříže, svátek 377Pozdrav 377Pozdravení 378Pozdravení pokoje, Políbení pokoje

378Pozdvihování, Elevace 379Požehnání blažejské 380Požehnání domu 380Požehnání papežské 380

29

Heslář

Právo zvykové v. Zvyky 573Preces 381Predella 382Predikace v. Kázání 186Preface 382Prelát 383Presbyter v. Kněz 192Presbyterium 383Prima 384Primice 384Procesí v. Průvod 389Profes v. Sliby řeholní 451Proměnění Páně, svátek 385Proměňování 385Proprium 385Propuštění 386Prosfora 386Proskomidie 387Proskynéze v. Klečení 189Prostor oltářní 387Prostrace v. Klečení 189Prostředky audiovizuální v. Media

při bohoslužbě 266Prsten 388Průvod, Procesí 389Průvod obětní 390Průvod prosebný v. Dny prosebné 116První pátky v. Kult Srdce Ježíšova

230Předmodlívač, Předříkávač 391Předpostí 392Předříkávač v. Předmodlívač 391Předzpěvák v. Kantor 181Předzpěvování v. Intonace 163Překlad 392Přenos bohoslužeb, televizní 393Přijetí biskupa, liturgické 394Přijetí mezi kandidáty jáhenství

a kněžství, Admissio 394Přijímání eucharistie a její rozdílení

(podávání) 395

Přijímání kalicha, Přijímání podobojí398

Přijímání nemocných 399Přijímání podobojí v. Přijímání

kalicha 398Přijímání první 401Přijímání velikonoční 401Přímluvy, Modlitba věřících 402Připomínka v. Komemorace 201Připomínka (obnova) křtu 403Příprava darů 404Příprava na křest dítěte 407Příprava snoubenců, „Katechismus“

407Příručka kantorská v. Zpěvy

s odpovědí lidu 566Přítomnost Kristova 407Psalmodie, Zpěv žalmů 408Psalterium v. Žaltář 576Pult 411Purifikatorium, Purifikatoř 411Půst 411Půst eucharistický 412

QQuadragesima 413Quam oblationem 414

RRadost 415Ráno 415Rány Kristovy v. Patero ran

Ježíšových 355Recitativ, Accentus v. Zpěv 561Reforma kalendářní 416Reforma liturgická 416Reformace 418Refrén 419Rekonciliace 420Relikvie 420Reminiscere 421

Heslář

30

Responsorium 421Responsum, Odpověi 422Retábl 423Reverence v. Vzdávání úcty 549Rituál, Rituále 423Ritus, Obřad 424Ritus dominikánský v. Rity speciální

427Ritus Effata 425Ritus kuriální 425Rity orientální 426Rity speciální 427Rocheta chórová, Superpelice 428Rok církevní v. Rok liturgický 428Rok liturgický, Rok církevní 428Roráty 430Roucha liturgická, Paramenta 430Roucha mešní 432Rubriky 433Ruka, Vzkládání rukou 434Růženec 434

ŘŘád čtení 436Řád mešní, Ordo Missae 437Řády církevní 438Řím 439

SSacramentum v. Svátost 477Sacramentum ordinis v. Svátost

svěcení kněžstva 483Sakramentálie v. Svátostina 486Sakramentář 440Sakrárium 442Sákristie 442Sanktorál 443Sanktus 443Sbor kostelní v. Hudba chrámová

149, v. Chór, Kůr 154Sedadlo kněžské 444

Sedilia 444Sekreta v. Modlitba nad dary 290Sekvence 445Semiologie 446Sezení 446Shromáždění 447Schola, Schola cantorum 448Skrutinium 448Slavnost liturgická 449Slib křestní 450Sliby řeholní 451Slova ustanovení, Zpráva o ustano-

vení eucharistie 452Slovo Boží 453Slyšení v. Naslouchání 314Směrnice pro slavení mše 454Sňatek 455Solideo v. Pileolus 358Souběh svátků v. Okurence 336Spása 457Společenství stolu Páně

v. Interkomunio 162Srdce Ježíšova, slavnost v. Kult

Srdce Ježížova 230Stání 458Statio 459Stipendium mešní 460Stolek kredenční, Abakus 462Stolování, Hostina 462Strana 463Středověk 463Subdiakon, Podjáhen 464Sůl 465Superpelice v. Rocheta chórová 428Svaté rodiny, svátek 465Svátek 465Svátek průvodní 467Svátek titulární 467Svátky andělů v. Andělé 48Svátky apoštolů 468Svátky ideové 471

31

Heslář

Svátky mariánské 472Svátky svatodušní, Letnice 476Svátky svatých v. Kult svatých 230Svatořečení, Kanonizace 476Svátost, Sacramentum 477Svátost pokání v. Svátost smíření 480Svátost smíření, Svátost

pokání, Zpověi 480Svátost svěcení kněžstva, Ordinace

483Svatostánek, Tabernákl 485Svátostina, Sakramentálie 486Svatý 487Svěcení a žehnání, Benedikce 488Svěcení biskupské, Konsekrace

biskupská 489Svěcení kněžské 490Svěcení kostela, Konsekrace kostela

492Svěcení nižší 494Svěcení oltáře, Konsekrace oltáře

494Svěcení vyšší 495Světlo 495Světlo věčné, Lampa 495Světlonoš, Ceroferář 496Svíce 496Svíce apoštolské v. Svěcení kostela

492Svíce křestní 497Svíce velikonoční, Paškál 497Svícen 498Symbol 499Symbolum v. Vyznání víry 547

ŠŠat křestní 501Štóla1 (součást liturgického roucha)

501Štóla2 (hmotný příspěvek) 502

TTabernákl v. Svatostánek 485Tabulky kanonické 502Tajemství velikonoční v. Pascha 351Talár 502Tanec 503Te Deum 503Te igitur 504Technika a bohoslužba 504Těla a Krve Páně, slavnost v. Božího

Těla, slavnost 84Tělo 505Templon v. Ikonostas 157Temporál 505Tempus Passionis v. Doba umučení

118Termín Velikonoc 506Texty a písně ekumenické 506Texty společné o svatých

v. Commune sanctorum 98Tiara 507Ticho 507Titul svěcení 508Tóny (mody) čtecí 509Tonzura 509Traktus a verš před evangeliem 510Triduum velikonoční v. Velikonoce

528Trisagion, Trishagion 510Tropar(ion) 511Tropus 511Trůn v. Katedra 183Tumba 512Tunicella 512Tunika 512Turiferář 513Týden 513Týden svatý, velký 514

Heslář

32

UÚcta 514Úcta mariánská v. Maria 263,

v. Svátky mariánské 472Uctívání 515Uctívání kříže 515Uctívání svatých v. Kult svatých 230Účast aktivní 516Uchovávání eucharistie 517Úklona, Inklinace 518Úkon kajícnosti ve mši 518Umění a liturgie 519Úmysl v. Aplikace, Intence 54Umývání 520Umývání rukou 520Úřad (a služba) církevní 521Uvedení do první modlitby dne

v. Invitatorium 164Uvedení do úřadu v. Instalace 160Uvedení Páně do chrámu, svátek

522Úvod matky 522Úvod mše 523Uvolnění 523Uzavření manželství v. Sňatek 455

VVánoce 524Varhaník 525Varhany 526Večer 526Večeře Páně, Poslední večeře 527Vedení bohoslužeb 527Velikonoce, Velká noc, Triduum

velikonoční 528Velký pátek 531Vélum 533Vélum postní 533Versikul(us) 533Věž kostelní 534Vchod v. Vstup 541

Vícehlas 534Vidění 535Vigilie 536Víno 537Voda 538Voda křestní 539Voda Řehořova, voda řehořská 539Voda svěcená 540Volno v. Uvolnění 523Vstup, vchod 541Všech svatých, slavnost 542Vůně 542Vydání vzorové v. Knihy liturgické

195Východ, Orientace východní 543Výchova liturgická 543Výklad mešní 544Výročí, Památka výroční,

Anniversarium 545Výročí posvěcení kostela, Posvícení

545Výstav nejsvětější svátosti 546Vyznání hříchů v. Zpověi 567Vyznání hříchů veřejné (typ Offene

Schuld) 547Vyznání víry, Symbolum 547Vyznavač 548Vyznávám se v. Confiteor 99Výzva, Pokyny 548Výzva k modlitbě 549Vzdávání úcty, Reverence 549Vzdělávání 549Vzkládání rukou v. Ruka 434Vzkříšení, slavnost 550Vzpomínka na všechny věrné zemřelé,

„Dušiček“, památka 551

ZZahájení, Enarxe 552Zahalení 553Zákonodárství liturgické 553

33

Heslář

Zanotování v. Intonace 163Zasnoubení 553Zasvěcení panen 554Zažehnávání počasí 555Zbožnost lidová 556Zbožnost liturgická 556Zdrávas v. Ave Maria 58Zdvojení 557Zelený čtvrtek 557Zjevení Páně, slavnost v. Epifanie

124Znamení 559Znamení kříže 560Zpěv 561Zpěv alelujový, Zpěv před evan-

geliem 562Zpěv antifonální v. Antifonie 50Zpěv k přijímání, Communio 562Zpěv lidu 563Zpěv před evangeliem v. Zpěv

alelujový 562Zpěv žalmů v. Psalmodie 408Zpěvák 564Zpěvník, Kancionál 564Zpěvy antifonální v. Antifonář 50Zpěvy procesionální 565

Zpěvy s odpovědí lidu, Příručka kantorská 566

Zpověi, Vyznání hříchů 567Zpověi první 568Zpovědnice, Místnost zpovědní 569Zpráva o ustanovení eucharistie

v. Slova ustanovení 452Zvěstování 570Zvěstování Páně, slavnost 572Zvony, Zvonky 572Zvyky, Právo zvykové 573

ŽŽalm responzoriální 574Žalmista v. Kantor 181Žalmy 574Žaltář, Psalterium 576Žehnání 577Žehnání bylin 579Žehnání dětí 579Žehnání jídel 579Žehnání opatské, Benedikce opata

580Žehnání plodů země 580Žena v bohoslužbě 581Židé 582

Zahájení

552

mecku se může stipendium za druhou a třetí mši přijmout ve prospěchcharitativního Díla sv. Bonifáce („Bonifatiuswerk“). Připadne-li den Du-šiček na neděli, mešní formulář svátku má přednost (nikoli ovšem textyhodinek), jelikož podle SC 81 má památka zemřelých velikonočně-ne-dělní charakter. – V mnoha farnostech se odpoledne na Všechny svaténebo na den Dušiček konají průvody k vyzdobeným hrobům a konají sepřímluvné pobožnosti (podle pokynů Benedikcionálu). Zachoval se nábo-ženský zvyk kropení hrobů svěcenou vodou (symbol života) a zažíhánísvětel na hrobech.

ZZahájení, Enarxe—Určité formy zahájení se v průběhu času rozvinouu všech bohoslužeb. Značnou měrou pocházejí ze soukromých příprav-ných modliteb, které se pomalu připojují k liturgii jako závazné, jako např.→ modlitba stupňová. Podobně tomu je patrně i s veršem „Deus, in adju-torium meum intende“ – „Bože, pospěš mi na pomoc“, jímž Benedikt a potéi Řím zahajují denní hóry v modlitbě hodinek; tento verš žalmu považo-vali již pouštní otcové za výbornou „střelnou modlitbu“ proti pokušením,zvláště proti roztržitostem při modlitbě, a proto se říkala na počátku spo-lečné modlitby. K zahájení noční modlitby předepsal Benedikt verš „Pane,otevři mé rty…“ a „na probuzení“ žalm 95/94 (→ invitatorium). V byzant-ském oficiu začínají denní hodinky doxologií; u nešpor (hesperinu), jimižzačíná liturgický den, přistupuje „prooimion – proimion“ ve formě žalmu104/103. Oblíbeným úvodním veršem, především u požehnání, je „Adju-torium nostrum…“ – „Naše pomoc je ve jménu Hospodina…“ Se všemitěmito úvodními zvoláními se zpravidla spojuje → znamení kříže. I důle-žité části bohoslužby se často začínají vlastní → výzvou („Modleme se“,„Vzdávejme díky“, „Zpozorněme“ či „Dávejme pozor“) nebo → pozdra-vem. Významným aktem zahájení se stal → vstup (vchod), provázený zpě-vem nebo → litanií (→ aklamace) a většinou uzavíraný modlitbou kněze.→ Obřady mešní vstupní.

553

Zasnoubení

Zahalení—S formami zahalování se setkáváme v křesSanské bohoslužběv případě zahalení → oltáře (popř. oltářního prostoru) → ikonostasem naVýchodě a postním → vélem na Západě. Zahalování → křížů a → obrazůo někdejší první neděli Umučení se objevilo na Západě ve 12. století. Kon-cem 13. století biskup Vilém Durandus z Mende (jižní Francie) tento zvykvysvětluje tím, že Kristus prý v době utrpení skryl své božství, což je na-značeno v závěrečné větě evangelijní perikopy této neděle (Jan 8,59). Jinív tom viděli připomínku Pánova ponížení a záměr vrýt tím jeho obraz ještěhlouběji do našich srdcí. Při novém uspořádávání postní liturgie se nej-prve projevila určitá nejistota. Podle rozhodnutí některých biskupskýchkonferencí se má zahalování křížů a obrazů ponechat, a sice u křížů až dokonce velkopáteční liturgie, u obrazů až do počátku slavnosti Velké noci(→ Velikonoce). B. Kleinheyer právem poukázal na to, že smysl má pouzezahalování oněch obrazů, které představují v slávě trůnícího Pána, nikolivšak těch, které ukazují Pána v jeho ponížení.

Zákonodárství liturgické—Z povahy věci řídí liturgický život svěřenécírkve →biskup. Pochopitelné sjednocovací a centralizující tendence svě-řují toto právo rostoucí měrou do rukou →patriarchů. Protože je římskýbiskup jediným patriarchou Západu, vyvinulo se z této situace po odloučenívýchodních církví výlučné právo papeže vytvářet liturgické zákonodárství(→Kongregace ritů, Kongregace pro bohoslužbu), zakotvené v kodexuz r. 1917 v kánonu 1257. Druhý vatikánský koncil opětovně přiznává litur-gická práva biskupům v rámci právního řádu (CIC 1983 kánon 838) a novědává právo biskupským konferencím (SC 22) jako „teritoriálním autori-tám“, především pro vydávání liturgických knih v národních jazycích. Tytotexty se po schválení jednotlivými biskupskými konferencemi (aprobace)potvrzují (konfirmují) v Římě, případně se podle CIC (kánon 838 §2 a 3)„přezkoumávají“ překlady. Rozsáhlejší přizpůsobení liturgie místním po-měrům stanovují biskupské konference tajným hlasováním (rozhodujedvoutřetinová většina) a také tyto úpravy vyžadují schválení Římem.

Zanotování v. Intonace

Zasnoubení—Podle dnešního právního pojetí vzájemný příslib manžel-ství dvou k tomu způsobilých osob, obecně bez liturgických forem.

1. Dějiny. Ve starých dobách měly zásnuby podstatně větší význam.To má kořeny ve staroorientálním manželském právu a jeho arrhalových

Zasvěcení panen

554

zásnubách, vzešlých ze systému koupě nevěsty: Ženich uzavře s otcemnebo jiným nevěstiným právním zástupcem smlouvu o budoucím předánínevěsty a zaplatí zálohu (hebr. arrha) kupní ceny jako věcné ručení (zástavu)za naplnění smlouvy nejprve otci nevěsty, později nevěstě samotné (v tomtopřípadě často ve formě → prstenu). Přes východní provincie Římské říšepronikly arrhalové zásnuby ve staletích po Kristu na Západ a působilytaké na germánské právo. Tyto zásnuby byly více než slibem manželství;byla to již téměř součást uzavírání manželství, které bylo dokončeno pře-dáním nevěsty a jejím uvedením do ženichova domu; zásnuby již zava-zovaly k věrnosti, takže vztahy k jiné osobě se trestaly jako cizoložství.–Christianizací zůstaly tyto rodinné zvyky v zásadě nedotčeny. V 11. sto-letí se však kněz začíná ptát obou snoubenců, zda skutečně chtějí uzavřítmanželství, dříve než jim požehná při svatební mši a při požehnání ne-věstě; to vede k tomu, že předání nevěsty a zásnubní obřady se postupněkonaly až zde při vchodu do kostela a nakonec vzešel ze starých zásnub-ních forem slibu manželství a předání prstenu dnešní obřad → sňatku.V téže době kanonisté v navázání na staré římské právo rozpracovali po-jetí zásnub nikoli už jako prohlášení vůle uzavřít manželství, ale jako slibupro budoucnost. – Ve východní církvi si zásnuby udržely význam počátkumanželství; během času byly všude spojeny s oddavkami v jedinou boho-služebnou slavnost, která proto sestává ze dvou zřetelně rozeznatelnýchčástí arrhalových zásnub a korunování ženicha a nevěsty. – V evangelic-kém prostoru už není dříve existující církevní slavení zásnub obvyklé.

2. Současná úprava. Církevní právo přenechává úpravu zásnub parti-kulárnímu právu (CIC 1983, can. 1062); nový formulář sňatku prohlašujeveřejné vyhlášení úmyslu uzavřít manželství za tak významné, že litur-gická forma zde má smysl (PE – Pastorační úvod 19). Německý → bene-dikcionál obsahuje obřad zásnub ve formě bohoslužby slova (N. 55) s po-žehnáním a výměnou → prstenů. Srov. BenRom 195 – 214.

Zasvěcení panen—Výchozím momentem bylo historicky velatio, tj. pře-dání závoje. Závoj totiž vyznačoval provdané ženy a již Tertulián vyslo-vil požadavek, aby křesSanské → panny nosily závoj jako zasnoubené ne-věsty Kristovy. Podle starého římského zvyku přistupuje k předání závojedalší významný prvek, žehnací eucharistická modlitba. V průběhu středo-věku (srov. např. Římsko-germánský pontifikál z 10. stol.) se obřad za-svěcení panen dál rozvíjel a obohacoval paralelně s obřady svatebnímia přidaly se i některé prvky z liturgie svěcení kléru (consecratio virginum).

555

Zažehnávání počasí

Zatímco zasvěcení panen bývalo původně především obřadem pro pannyžijící ve světě, v pozdějších dobách bylo naopak vyhrazeno pro jeptiškyžijící v klášterní klauzuře. Počátkem novověku obřad vypadl z užívánía přežíval vlastně pouze v působení na obřad řeholní obláčky a řeholníchslibů v ženských řeholních společenstvích (profes, → sliby řeholní). V po-sledních desetiletích se v mnoha klášterech opět uděluje v určitý čas pořeholních slibech. Poté, co Druhý vatikánský koncil předepsal přepraco-vání příslušného obřadu (SC 80), uveřejnila Kongregace pro bohoslužbudekretem z 31. 5. 1970 obřad nový, který vycházel postupně i v překla-dech do národních jazyků (např. německy 1975), se změnami 1994 v ponti-fikálu). Tento obřad zasvěcení mohou podstoupit také panny žijící ve světě.– Při biskupské mši s vlastním formulářem pro obřad zasvěcení panenbiskup po vstupu přítomné panny pozve a představí, po homilii následujepříslib panen (liší se forma pro profesní klášterní sestry a pro ženy žijícíve světě), modlitba litanií a vlastní slib (profes), resp. rozhodnutí propanenský život. Biskup vztahuje potom ruce nad zasvěcované pannya zpívá modlitbu zasvěcení. Obřad končí předáním prstenu a závoje, pří-padně i knihy hodinek (breviáře, denní modlitby církve).

Zažehnávání počasí—Ve středověku se proti postupující povětrnostnífrontě táhlo průvodem za zvonění zvonů (dosud částečně zvonění protibouřce, → zvony) a doprovodu modliteb s částečkou Kristova kříže (reli-kvií) nebo s nejsvětější svátostí, a tím se mraky zažehnávaly. Z tohoto spe-ciálního zažehnávání počasí se vyvinulo obecné zažehnávání počasí, kterése denně po mši konalo od Nalezení sv. kříže do Povýšení sv. kříže reli-kvií Kříže nebo nejsvětější svátostí. Biskupové a teologové neviděli ten-to zvyk rádi pro jeho drastičnost a nebezpečí nepochopení a nejednou jejpotírali. Podnes se konají prosebné průvody a bohoslužby za ochranu předbouřkou (lijáky, krupobitím). Naproti tomu dnes již oprávněné touze lidu,aby se denně konaly modlitby za ochranu před škodami způsobenýmipočasím, nevycházíme vstříc ani tak zažehnáváním počasí jako spíše od-povídající intencí v přímluvách, eventuálně i odpovídajícím závěrečnýmpožehnáním při mši. – Římský rituál žádné zažehnávání neznal, zato alepodle starobylého zvyku obsahoval modlitební shromáždění (s litaniemia žalmem 148) při přicházející bouři. Podle lidového zvyku se v domác-nosti přitom zapaluje hromnička (→ svíce), spalují se nebo se zasouvajípalmové ratolesti nebo polínka z velikonočního ohně. Německé benedik-cionály znají několik forem zažehnávání počasí.

Zbožnost lidová

556

Zbožnost lidová—Výrazové formy křesSanského života, existující vedleoficiální liturgie a mimo ni. Jako „lidová zbožnost“ se označuje proto, žena Západě se od → doby karolinské stávala oficiální bohoslužba pro prostélidi stále nepřístupnější a nesrozumitelnější a nakonec už jim zůstaly té-měř jen mimoliturgické formy zbožnosti, které se ovšem pěstovaly i vevzdělaných vrstvách. Na Východě se církevní obce nikdy v takové mířeliturgii neodcizily; náboženský život se tam děje v podstatě v liturgii. –Lidová zbožnost vyrůstá na jedné straně ze spoluprožívání liturgie; vy-bírá z ní momenty lehce srozumitelné (ranní a večerní modlitba), a přede-vším dramatické (→ vzkříšení, → křížová cesta) a zintenzivňuje je, zvláštěrozvinutím smyslových a citových komponentů (→ pobožnost). Až tím seliturgie opravdu stává faktorem i v rodinném životě, snadno však přebujísekundárními formami, v nichž např. úcta svatých (úcta k sv. Josefu a má-jová pobožnost) překrývají liturgický rok Páně. Na druhé straně kořenílidová zbožnost také v přežívajících pozůstatcích zvyklostí příslušnéhopředkřesSanského náboženství. I to má pozitivní stránku, protože tím jsoumnohé přirozené podněty člověka vevázány do jeho vztahu ke Kristu a ži-vot přirozených společenství je spojen se zvěstí o Kristu; církev se protovždy přizpůsobovala příslušné kultuře a částečně jí dokonce otevřela pří-stup do liturgie (→ adaptace). Významná část dnešní oficiální liturgie jepřevzata z přirozené zbožnosti (ranní a večerní chvály) a mimokřesSan-ských náboženských zvyklostí (→ Vánoce 1). Vlivy mimokřesSanské kul-tury však nejsou bez nebezpečí; vnášejí lehce do křesSanské bohoslužbymyšlení nevykoupeného → kultu, spojené s koloběhem přírody, a ohro-žují ji až i → magií; proto potřebují stálé kritické zkoumání a pročišSováníslovem Božím. SC 13 doporučuje proto konání pobožností křesSanskéholidu, výslovně však žádá, aby se sladily s liturgií, „v jisté míře z ní vyplý-valy a lid k ní vedly“.

Zbožnost liturgická—Slovo „zbožnost“ prošlo od 16. století značnýmvýznamovým posunem. Původně bylo synonymní s výrazy jako řádnost,statečnost, užitečnost a až počátkem novověku postupně převládl významnáboženský – ve smyslu bázeň Boží, počestnost, poctivost před Bohem,uctivé smýšlení před Bohem a bohulibý život. Počátkem 19. století se po-jem značně zúžil na náboženský citový život (Schleiermacher) a na zbož-nost se pohlíželo výlučně jako na vnitřní postoj. Současná doba znovu sil-něji zdůrazňuje (často příliš jednostranně) „zbožnost služby světu“.

557

Zelený čtvrtek

Liturgická zbožnost je postoj a chování křesSana, který je zaujat a for-mován → paschou, velikonočním tajemstvím Krista slaveným v → litur-gii, tzn. účinně působícím v přítomnosti. Zahrnuje v sobě jak významovýobsah latinského pojmu pietas ve smyslu → úcty před Bohem ve smýšleníi kultickém jednání, tak významový obsah latinského pojmu devotio vesmyslu osobní oddanosti Bohu i lidem. Tato plnost obsahu dostatečně za-jišSuje ochranu pojmu zbožnosti před chybnými formami a nedorozumě-ními jako je estetizující záliba ve vnějším ceremoniálu nebo proti světunamířená uzavřenost do sebe. Liturgická zbožnost není přednostně zamě-řená na osobní povznesení a na zdraví a spásu vlastní duše, je předevšímodpovědí na Bohem vyslovené spásné slovo a jeho spasitelné dílo. Ne-spokojuje se proto liturgickou slavností samou a nezůstává jen při ní, nýbržje si vědoma toho, že je zavázána v prodloužení Boží spásné vůle ke služběsvětu a člověku, stává se apoštolátem. V tomto smyslu zahrnuje liturgickázbožnost také biblický pojem caritas (láska), jak nás o tom jasně přesvěd-čují křesSanské obce v počáteční době církve. Z tohoto ohledu není tedyžádným přeháněním, když Druhý vatikánský koncil označuje liturgii zazdroj a pramen, z něhož vyvěrá veškerá síla církve (SC 10).

Zdrávas v. Ave Maria

Zdvojení—Z různých důvodů se nezřídka objevuje v tradičním průběhuliturgie. Dnešní římský ritus se v karolinské epoše (→ doba karolinská)rozrostl dodatečným přebíráním oblíbených galských zvyků do ritu městaŘíma; podobně se v jiných obřadech zdvojují jednání a modlitby tím, žestojí vedle starých místních zvyklostí. Mnohá opakování, především troj-násobné (většinou zesilující) mluvení a konání určitého úkonu odpovídátypické zálibě → středověku v kupení a vršení. Některá opakování jsouna újmu jednoduchosti, důslednosti stavby a průhlednosti úkonu; bylaproto odstraněna (SC 34; 50; také 28). Naproti tomu je trojnásobné stup-ňující opakování přirozeným a působivým formálním prostředkem, kterýby měl být uchován pro vrcholné okamžiky bohoslužby.

Zelený čtvrtek—Čtvrtek → Svatého týdne, poslední den → doby postní,quadragesimy; večer tohoto dne patří již k velikonočnímu triduu (→ Ve-likonoce). Název je překladem (lidovou etymologií zkresleného) němec-kého pojmenování Gründonnerstag, původem od středohornoněmeckého

Zelený čtvrtek

558

slovesa „gronan“ (plakat), nejspíš proto, že v římské církvi byli v tentoden přijímáni zpět do společenství veřejní kajícníci („plačící“ – „flentes“),kteří se tak mohli spolu s celou obcí účastnit velikonoční eucharistickéhostiny. Propuštění ze stavu kajícníků vedlo k dalšímu názvu Zelenéhočtvrtku v něm. oblastech – „Antlaßtag“ (Den propuštění).

K nejstarším tradičním obřadům všech ritů patří v tento den svěcení → křižma, v Římě též oleje katechumenů a oleje nemocných (→ olejesvaté). Příslušná „křižmová mše“ (Missa chrismatis) se podle nového mi-sálu slouží dopoledne a slouží ji biskup s koncelebrujícím jeho presbyte-riem (v případě mimořádných obtíží může být tato mše ovšem přeloženai o několik dní dříve). S touto mší může být spojena (v návaznosti na ho-milii) obnova kněžských závazků (připravenosti ke kněžské službě).

Večerní mší Zeleného čtvrtku začíná slavnost velikonočního tridua(trojdenní). Má se jí zúčastnit celá obec věřících, všechny ostatní mše –s výjimkou biskupské dopolední mše křižmové – se vynechávají. Svato-stánek má být zcela prázdný, chléb pro přijímání při večerní mši musí býtpro všechny konsekrován při ní. Při Gloria zvoní zvony, pak ztichnou až doGloria velikonoční vigilie. Také varhany a ostatní nástroje po tuto dobumlčí (jen v nutném případě smějí provázet lidový zpěv).

Od nového řádu obřadů Svatého týdne (1955) se koná po evangeliu(Jan 13,1–15) umývání nohou (mandatum – podle Jan 13,34). Církev tentosymbol služebné lásky nikdy zcela neopouštěla: Už ve 4. století se naZápadě (mimo Řím) setkáváme s umýváním nohou v rámci křtu, v kláš-terech panoval zvyk umývání nohou hostům, chudým a nemocným. To-ledská 17. synoda (694) požaduje umývání nohou na Zelený čtvrtek vevšech kostelích Španělska i Galie. V Římě je tento obřad dosvědčen od12. století. Misál z r. 1570 počítá s umýváním nohou bez vazby na mši,zejména v biskupských a opatských kostelích. V současné době se podlepastorační vhodnosti doporučuje všude, a to po homilii. Nemusí se při-tom držet prvek biblické hry, tj. umývání nohou dvanácti mužů, obřad mábýt výrazem služebné lásky.

Po modlitbě po přijímání se všechny zbylé hostie, případně hostie před-posvěcené pro Velký pátek odnesou průvodem k vedlejšímu oltáři nebodo boční kaple a z oltáře se odstraní všechny ozdoby („denudatio alta-ris“ – odhalování oltáře). Případná následná adorace je spojena s Kristo-vou řečí na rozloučenou a s Kristovým utrpením v zahradě na Olivové hoře.

Zjevení Páně, slavnost v. Epifanie

559

Znamení

Znamení—Předmět smyslového vnímání (slovo, → obraz, → symbol, → gesto), odkazující ke skutečnosti, kterou „signalizuje“.

1. Křes?anská bohoslužba má strukturu znamení. Každá, i nekřesSan-ská bohoslužba má takovou strukturu, protože ji konají lidé (→ člověk),odkázaní svou tělesně-duchovní přirozeností na smyslové vnímání a vní-matelnou komunikaci. Pro křesSanskou bohoslužbu je však struktura zna-mení specifická ve vlastním smyslu v důsledku inkarnace, „vtělení“ druhébožské osoby; Kristova slova a Kristovy činy („znamení“) a celá jeho po-stava poukazují na blízkost Boží reality, signalizují ji a tím ji činí lidskyvnímatelnou. Kristus jako viditelné znamení má pokračování v → církvi.Církev jako znamení (SC 2) a znamení v církvi (SC 7; 59) proto nejsouvýsledkem libovolného ustanovení; nejsou předem zbaveny svého přiro-zeného smyslu, aby jim pak byl vnucen nový (náboženský, křesSanský)význam; křesSanská skutečnost naopak spočívá právě v přirozeném zací-lení znamení, které je přijímáno vírou; funkce znamení v bohoslužběa v církevní obci spočívá v prodloužení jeho přirozené funkce. Znamenírovněž nejsou lidovými znázorněními teologických úvah, které by bylynejprve promyšleny a pak převedeny do bohoslužebných znamení; jsouspíše podobou, v níž se skutečnost spásy projevuje; teologické uvažovánínavazuje až na tuto podobu a jevovou formu spásy a snaží se myšlenímpostihnout a systematizovat ukázanou skutečnost. Věřící křesSan proto ne-dosahuje skutečnosti spásy tím, že vyjde za znamení, aby dospěl ke sku-tečnosti, jež je „za nimi“, ale tím, že ve znameních a prostřednictvím zna-mení postihuje skutečnost spásy, která je ve znameních signalizovánaa smyslově ztvárněna (→ symbol, → svátost, → zvěstování).

2. Znamení ukrývá a zakrývá. Každé znamení (slovo, symbol, gesto)současně odhaluje a zahaluje. Slávu Boží na tváři Kristově neseme v „hli-něných nádobách“ (2 Kor 4,7), slovo v inkarnované podobě není adekvát-ním výrazem, znamení není dostatečně průhledné pro skutečnost, k nížodkazuje. Přesto je odhalující („zjevující“) charakter znamení význam-nější; křesSan sice čeká na neomezené Zjevení, na jeho plný, neumenše-ný výraz, ten však nadále ponese strukturu znamení, protože Kristus zůs-tává Slovem a obrazem Otce i po skončení věků, pouze odpadne zahalujícícharakter znamení, podmíněný naší existencí v čase.

3. Znamení dnes. V epoše → techniky poklesla zjevující síla mnohýchznamení; člověk se s nimi nesetkává jako s přirozenými znameními vesvém každodenním životě. Vzdor vší technické civilizaci však základnízkušenosti lidského života (světlo a tma, teplo a chlad, hlad a žízeň, jídlo

Znamení kříže

560

a pití, smrt a život) zůstávají živé; mnohé jsou dokonce prožívány s no-vou hloubkou, vědoměji a intenzivněji, jako například vzájemná odkáza-nost lidí; právě v oblasti kontaktu s bližními dnes znamení hrají větší rolinež kdy jindy. – Protože tedy jsou znamení podrobena ve své přirozenéoblasti v povážlivém rozsahu proměnám, musí se odpovídajícím způso-bem i v prostoru církve a v bohoslužbě stále přizpůsobovat změněné ži-votní zkušenosti (liturgická → reforma). Jinak už texty a obřady dosta-tečně zřetelně nevyjadřují ono svaté, jemuž slouží; lid je nemůže snadnoa správně postihnout, čímž se přímo převrací jejich úkol; nemohou užsloužit slavení živého společenství (SC 21; 59). Proto bohoslužba sicezůstává vázána na tytéž základní úkony (shromažXování, zvěstování,křestní koupel, hostina), ale ty musejí být v každé době umožňovány jimpřiměřenou formou.

Znamení kříže—(lat. signaculum, řec. sfragis – znamení, pečeS)—Spe-cificky křesSanská forma → žehnání sobě samému a jiným. – Označovatněco nebo někoho znamením jako veřejný projev vlastnictví je zvyk užpředkřesSanský. Tak např. otroci nosili často na čele znamení svého pána(jméno, iniciály jména aj.). V Ez 9,4 – 6 znamená označení písmenemTAW (ve starém hebrejském písmu má tvar kříže) přivlastnění Hospodi-nem, a tím záchranu od Hospodina, podobně i Zj 7,1– 8. Proto pokřižo-vání čela patří velmi brzy k úvodním ceremoniím přijetí do katechume-nátu, přičemž křížem označují čelo katechumena také rodiče a kmotři.Toto vlastnické znamení na čele představuje přiznání kandidáta ke Kristua jeho spolehnutí na záchranu Kristem. Katechumen se staví pod ochranukříže, jenž podle starého přesvědčení zahání démony. Pokřižování, a pře-devším sebepokřižování jakožto připomínka křtu se tak stává žehnacímgestem, podtrženým a zintenzivnělým použitím → svěcené vody. Starší„malý kříž“ a mladší „velký kříž“ se v římské liturgii uplatnily mnohoná-sobně (mše, svátosti, svátostiny, oficium), zejména v obřadech vstupnícha zahajovacích, malý (trojitý, kříž na čele, ústech a hrudi) především napočátku evangelia. Znamení kříže se hojně používá ve východníchcírkvích. Ale také Martin Luther lpí na kříži a doporučuje se pokřižovatvždy při ranním procitnutí i při uléhání ke spánku navečer (Malý kate-chismus). Vzývání Boží Trojice („Ve jménu Otce…“) s oblibou spojovanés pokřižováním pochází z raného středověku a činí odkaz na křest obzvlášSvýrazným. – Křížem se žehnají i věci, a vědomě se tak stavějí do vlast-nictví Boha a do moci jeho požehnání (→ svěcení a žehnání). – Obyčejně

561

Zpěv

se žehnalo jenom třemi prsty (vzývání nejsvětější Trojice), v latinskémprovedení se přitom spojoval palec s malíčkem, v řeckém palec s ukazo-váčkem (výraz spojení obou přirozeností v Kristu). Příčné břevno křížetáhnou Řekové zprava doleva, na Západě je od 14. století obvyklý směropačný, zleva doprava.

Zpěv—Není něčím, co vstupuje do liturgie jen jako zdobný prvek, jakoprostředek umělecké výbavy liturgie, zpěv sám je jednou stránkou litur-gie, její „nezbytnou a integrující součástí“ (SC 112). Zpěv není obleče-ním, ale tělem liturgie; není to tak, že předem dané texty se dodatečnězhudebňují, nýbrž že liturgie podstatným dílem sestává z písní a zpěvů,které se na Západě v důsledku úpadkového vývoje mohly posléze také jenprostě recitovat. Při slavnostním vzdávání díků a chvály Boží v eucharis-tii je zpěv tou nejpřirozenější formou vyjadřování; → radost věčné sva-tební hostiny se musí zrcadlit i v jejím pozemském odlesku a předstihu;shromáždění radostně naladěných lidí se vždycky vyjadřuje zpěvem. Platíto nejen o slavení eucharistie při mši, ale o každém liturgickém shromáž-dění, speciálně také o oficiu, modlitbě (zpěvu) hodinek (SC 99; VPDMC267– 284). Už apoštolské listy vybízejí ke zpěvu (Kol 3,16n; Ef 5,19n)a hymnická místa tradují nejen epištoly, ale i apokalypsa (zpěvy apoštol-ské církve). Rozsáhlé skupiny křesSanstva připouštějí do bohoslužby do-konce hudební nástroje (→ hudba).

Církevní tradice rozlišuje při zpěvu liturgických textů dvě formy – „ac-centus“ a „concentus“. „Accentus“ (to, co se zpívá k někomu, k něčemu)není pro naše dnešní ucho vlastně ani zpěvem, nýbrž spíše povznešenouči nadnesenou mluvou v podobě → kantilace biblických čtení (jakéhosirecitativu; → tóny čtecí) a v podobě slavnostní modlitby (také preface) nebo→ aklamace, tj. dialogického odpovídání obce věřících (také ve velkýchútvarech, jako jsou Sanktus nebo Gloria). Takovéto akcentuální formynejsou opatřeny notací, nýbrž jen drobnými pomocnými znaky nad tex-tem („akcenty“). Naproti tomu formy concentu jsou vlastním umělýma uměleckým zpěvem a předpokládají provedení → scholou. Jsou přede-vším ve → zpěvech procesionálních pro sváteční mše a ve zpěvech res-ponzoriálních, pokud jsou prováděny scholou (→ mezizpěvy). – Pro dnešníuspořádání mešní liturgie je důležitější funkční rozlišování zpěvu akčníhoa doprovodného. Akční zpěv je sám o sobě liturgickým úkonem; celé shro-máždění realizuje tento zpěv aktivně nebo nasloucháním, aniž se přitomděje cokoli jiného. Akčním liturgickým zpěvem je především responzo-

Zpěv alelujový

562

riální žalm v bohoslužbě slova (→ žalm responzoriální) a → Sanktus přieucharistické modlitbě, do jisté míry také děkovný zpěv po přijímání. Tytoakční zpěvy závisejí na textu, ten nelze libovolně zaměňovat ani neome-zeně parafrázovat nebo zpracovávat písňovou formou. Nemohou-li se tytozpěvy z nějakého důvodu zpívat, musí se jejich text alespoň recitovat, je-likož by se tak neučinil nezbytný krok v průběhu bohoslužby. Doprovodnézpěvy nemají naproti tomu takovouto samostatnou funkci, doprovázejípouze nějaký jiný liturgický úkon. Jde tu především o → zpěvy procesio-nální, jejichž melodie se vznáší nad úkony vstupu, nad průvodem s daryi nad přijímáním, a podobně i při lámání chleba při → Agnus Dei. Tytozpěvy se obecně vyvinuly až pro sváteční bohoslužby velkého shromáž-dění obce jakožto hudební obohacení důležitých liturgických procesů.Mohou i chybět, jelikož to podstatné se děje v úkonech, které tyto zpěvypouze provázejí. Doprovodná funkce záleží na hudební povaze, text tu mámenší význam (než při akčních zpěvech), takže má málo smyslu tento textpři odpadnutí zpěvu předčítat (vytvářela by se tím zcela falešná funkce –čtením textu písně nevzniká žádná píseň), lepší náhradou pro vznik do-provodné funkce je nějaká parafráze nebo odpovídající → píseň. Přitomse uplatňuje náležitým způsobem chrámový → sbor. – Běžné dělení meš-ních zpěvů na → ordinarium (neměnné) a → proprium (proměnlivé mešnízpěvy) slouží jen pohodlnějšímu užívání; a je spíše zavádějící, jelikožstaví do stejné řady zpěvy se zcela odlišnou funkcí.

Zpěv alelujový, Zpěv před evangeliem—Zpravidla → aleluja, eventuálněrozšířené o jeden verš. V postní době je místo aleluja aklamace Kristaneboli (podle starší tradice) → traktus.

Zpěv antifonální v. Antifonie

Zpěv k přijímání, Communio—Na rozdíl od → zpěvů procesionálníchpři vstupu a při přinášení darů se náznaky údajů o responzoriálním lido-vém zpěvu při příchodu k přijímání vyskytují velice záhy. Nejdříve se na-bízely halelové žalmy (chvalozpěvy) s refrénovým aleluja; velmi rozší-řený je žalm 34, zejména s refrénem 9. verše: „Okuste a vizte, jak dobrýje Pán…“ Tak si dodnes počíná mozarabský ritus, který proměnlivé textyzná při přistupování ke stolu Páně (ad accedentes) jenom v postní a veliko-noční době. Starý galikánský ritus nazýval jistě velice podobně vystavěnýodpovídající zpěv trecanum (asi kvůli jeho tříveršové podobě). Když se

563

Zpěv lidu

zformovala schola, vytvořila antifonální žalm (vybraný vždy na konkrétnísváteční příležitost); v byzantském obřadu se nazývá koinónikon – kino-nikon a zpravidla končí slovem aleluja, v římském antiphona ad commu-nionem nebo prostě communio, v milánském transitorium. V průběhu stře-dověku se tento antifonální žalm scvrkl postupně (v důsledku úbytkupřijímání věřících) na chórový tropar (antifonu). Římský ritus volí rámu-jící antifonu často nikoli ze žalmu, ale z denního evangelia; tím vytváříkřížové spojení mezi příchodem Krista v slově a v eucharistickém chle-bu. – To, že obec přistupuje k přijímání eucharistie se zpěvem, se zaklá-dá především na radostné povaze eucharistie jako svatební hostiny (Mk2,19); proto karolinské prameny výslovně předpisují pro přijímání o Vel-kém pátku: „Všichni přijímají tělo a krev Páně v mlčení, aniž by něco zpí-vali.“ Společný zpěv dále jasně ukazuje, že → přijímání není izolovanýmsetkáním jednotlivce s Kristem, nýbrž přistupováním bratří a sester kespolečnému stolu. A posléze chce ustavičně zaznívající slovo Písma uká-zat a učinit zřejmým, že „komunio“ se neděje v samotném požívání po-krmu, ale teprve jeho přijetím ve víře a „poslušnosti“. Samotná píseň sek přistupování ke komuniu zpravidla nehodí, protože celý děj příliš silněsvazuje; prosté responzoriální formy, které komunikující obec může zpí-vat bez zpěvníku, by měly mít přednost. Oprávněná touha po tichu právěve vrcholném bodu obřadu eucharistické slavnosti má být naplňována jed-nak tím, že se nezpívá a nehraje bez přestávky, jednak tím, že se po skon-čení podávání dá po jistou dobu prostor soustředěnému mlčení; právě zde,kde se všichni nasytili Božími dary a naplnili se mírem, právě zde má →ticho své pravé místo. – Pečlivě se musí rozlišovat mezi zpěvem k přijí-mání na počátku podávání eucharistie a mezi děkovným hymnem či písnízaváděnými VPŘM po vzoru jiných ritů a zpívanými až po skončenémpodávání, když už je oltář prázdný. Před tímto děkovným zpěvem má býtaspoň krátké ticho, rozhodně se nemá prostě bez pauzy přecházet ze zpěvuk přijímání k děkovnému hymnu. Pro toto díkučinění se na rozdíl od zpěvu„communia“ forma společné písně celé obce velmi hodí.

Zpěv lidu—Podle Kol 3,16 (Ef 5,18) se členové církevní obce navzájempoučují a napomínají „žalmy, chválami a zpěvem, jak jim dává Duch“,a tím naplňují poslání své kněžské služby – zvěstovat velké Boží činy(1 Petr 2,9). To se děje především formou (z)volání (→ aklamace) a staro-křesSanských hymnů, které z aklamací postupně narůstaly (→ hymnus I),při slavení mše odpověXmi po čtení (→ žalm responzoriální), zčásti také

Zpěvák

564

při přijímání (→ zpěv k přijímání), a aklamacemi, včetně Kyrie, Sanktus,Agnus Dei, a také Gloria. Naproti tomu psalmodie Introitu a Offertoriavznikla již původně jako sváteční přídavek chóru pro zvláštní bohoslužby.Zpěvy lidu ovšem v průběhu doby ve stále větší míře přebíral → chór (kle-riků, později zpěváků). Termín „zpěv lidu“ tím nabyl jiného významu; ne-znamenal už zapojení celé shromážděné obce do oficiálního bohoslužeb-ného zpěvu, ale označuje lidové náboženské zpěvy, většinou v mateřštině,které v určitém smyslu pramení z liturgie, ale jsou více přizpůsobeny cí-tění jednotlivých národních mentalit. Jako nová možnost takového lido-vého zpívání se rozvíjela především → píseň, která však byla chápánapouze jako přídavek k bohoslužbě; naproti tomu Luther vedl své stou-pence k tomu, aby se ve zpěvu písně sborem viděla podstatná složka boho-služebného shromáždění. Současné reformy vracejí bohoslužebný významfakticky provozovanému zpěvu lidu i v latinské církvi; především všakoživují staré formy aklamací (SC 118n; → zpěv) a umožňují tak všem → účast, jaká jim je přiměřená.

Zpěv před evangeliem v. Zpěv alelujový

Zpěv žalmů v. Psalmodie

Zpěvák—Člen → scholy nebo → sboru (chóru); při přesném vyjadřováníje třeba odlišovat od → kantora – předzpěváka církevní obce. Členovéchóru konají při bohoslužbě významnou liturgickou službu (SC 29; → zpěv), nemají však vylučovat shromážděnou obec z činné → účasti (SC 114). Pečlivé uvedení zpěváků do ducha liturgie a do bohoslužebnýchúkolů chóru je důležitým pastoračním úkolem faráře a diecézních komisípro chrámovou hudbu.

Zpěvník, Kancionál—Kancionál je kniha shromažXující soubor boho-služebných modliteb a zpěvů pro církevní obce. Jako knižní typ vyrostlykancionály v Německu na půdě reformačních sborů s jejich bohoslužbouv národním jazyce. V katolickém prostředí vznikaly zpěvníky původnějako soukromé sbírky (v Německu 1537 M. Vehe, 1567 J. Leisentrit), po-tom jako úředně předepsaná vydání, nakonec od doby osvícenské jakovlastní oficiální diecézní kancionály, které řídily v rámci konkrétní → die-céze účast věřících na mši a modlitbách církve. Mimo německy mluvícíoblasti nebyly podobné kancionály příliš známé – až na české země: če-

565

Zpěvy procesionální

ská lidová duchovní píseň je doložena už od 14. století (ještě starší jsou„Hospodine, pomiluj ny“ – českocírkevněslovanská z konce 10. stol.a „Svatý Václave“ ze stol. 12.) a příznačné pro ni je prolínání textů a me-lodií bratrských, utrakvistických, katolických i protestantských (→ pí-seň). – Silný pohyb obyvatelstva po 1. světové válce stále více ukazovalpotřebu jednotného naddiecézního kancionálu – v Německu tato potřebavedla v r. 1916 k návrhu 23 „jednotných písní“ pro všechny diecéze a kon-cem 20. let k vydání společného znění nejdůležitějších modliteb. Po zku-šenostech s kancionálem pro mládež („Kirchenlied“ – Kostelní píseňz r. 1938) bylo po 2. světové válce závazně předepsáno 74 jednotnýchpísní („E-písně“) a v r. 1949 vznikl soubor modliteb, litanií a písní procelou německou oblast. V r. 1975 vydaly katolické diecéze Německa a Ra-kouska jednotné modlitby a zpěvník → „Gotteslob“ (Boží chvály) s růz-nými dodatky (pro Rakousko, pro jednotlivé diecéze), obsahující řadu eku-menických písní (→ texty a písně ekumenické). Od r. 1998 mají svůj novýkancionál také ve Švýcarsku („Kirchengesangbuch“), společný kancionálpředložili r. 1994 i němečtí, rakouští a alsasští evangelíci („EvangelischesGesangbuch“). – V českých a moravských diecézích úsilí o jednotný kan-cionál vedlo od diecézních zpěvníků („Český kancionál“ v českých die-cézích, „Boží cesta“ v olomoucké arcidiecézi, „Cyrilometodějský kancio-nál“ v brněnské diecézi) přes neúspěšný sjednocovací pokus („Českýkancionál svatováclavský“ 1947) k dnešnímu stavu: v r. 1973 byl vydán„Kancionál (společný zpěvník českých a moravských diecézí)“, v násle-dujících desetiletích vícekrát doplňovaný a znovu vydávaný, v r. 1990 pak„Mešní zpěvy“. Zatímco jednotný kancionál pokračuje v linii starých die-cézních zpěvníků svým charakterem doprovodných zpěvů kněžské litur-gie, přináší i řadu mešních ordinarií a odpovědí lidu, jsou „Mešní zpěvy“uspořádány podobně jako latinské „Ordo cantus Missae“ z r. 1972 nebo„Graduale Romanum“ z r. 1974, představují tedy český graduál, jehožzpěvy bohoslužbu neprovázejí, ale spoluvytvářejí.

Zpěvy antifonální v. Antifonář

Zpěvy procesionální—Souhrnné označení zpěvů při → vstupu (vchodu),při průvodu s dary (→ příprava darů) a při komuniu (→ zpěv k přijímání).Zatímco → mezizpěvy odpovídají na zvěstování Božího slova, a to přímozpěvem žalmů, nemají procesionální zpěvy účel v sobě samých; jsou spíšejen doprovodem děje, na který se soustřeXuje pozornost, totiž doprovodem

Zpěvy s odpovědí lidu

566

průvodu, procesí. Bez průvodu ztrácejí tyto zpěvy svůj vlastní smysl.Jejich hlavní poslání spočívá v tom, aby byly slavnostním hudebním do-provodem. Protože nejde v první řadě o určitý text, mohou nastoupit takéjiné texty a jiné hudební formy, které jsou pro to určeny; možnou náhra-dou je např. varhanní nebo instrumentální hudba, zatímco prosté čtenítextu by bylo absurdní. Procesionální zpěvy mají vyjadřovat postoj a ná-ladu účastníků procesí a obřad, který provázejí, mají vyložit, učinit sro-zumitelným a otevřít srdce. – Nejméně příznačným typem procesionál-ního zpěvu je → zpěv k přijímání. Ten je možné zpívat i v prostředí malýchdomácích společenství, která se shromažXují kolem stolu a k přijímání ne-musejí chodit v průvodu; na místě je v takovém případě responzoriálnízpěv. – Ve velkých římských bazilikách se však tyto zpěvy podobají těm,které se zpívají při slavnostním příchodu papeže; vyznačují se vystoupe-ním → scholy, která přispívá slavnostním → troparem, lid se účastní psal-modie zpěváků krátkým refrénem, opakujícím se veršem, který se vyvi-nul ze závěrečné části troparu (repetenda). Teprve zavedení římské liturgieve Francké říši vedlo k uplatnění procesionálních zpěvů v každé mši. Sou-časný reformovaný misál místo toho poskytuje vstupní antifonu a anti-fonu k přijímání, při mších bez zpěvu je může kněz předčítat. Strukturaúvodního zpěvu už není předepsaná; vedle tradičního introitu z graduáluje možné vybrat i jiné vhodné zpěvy, které obci pomohou vnitřně se při-pravit a soustředit na bohoslužbu. Ukazuje se, že vhodné jsou hymny a pís-ňové formy, které střídavě zpívá chór a lid; jako vzor se uvádívá Gloria,laus et honor tibi sit z průvodu s ratolestmi o Květné neděli. Jednoduchébohoslužby bez skutečného vstupu potřebují nepochybně jinou úvodní for-mu. – Zpěv k přípravě darů provází průvod s dary věřících. Protože prů-vod přitom většinou odpadá a nanejvýš je naznačen slavnostním předá-ním darů před oltářem, nemá tento zpěv žádnou zvláštní úlohu; postačíkrátký slavnostní chórový zpěv, píseň obce nebo hra na varhany; často je namístě ticho. – Průvod k → evangeliu doprovází → aklamace → aleluja.

Zpěvy s odpovědí lidu, Příručka kantorská—Tato příručka nového typuje běžná až od liturgické reformy. Obsahuje verše responzoriálního žalmu(→ žalm responzoriální) zpívaného kantorem po prvním čtení ve mši. (Vestředověké liturgii mu odpovídá Cantatorium, které obsahovalo melodiek veršům graduálu.) Lekcionář obsahuje pouze text responzoriálníhožalmu, melodické ztvárnění je ponecháno uměleckým schopnostem kan-tora: může improvizovat, může sám komponovat, může přebírat cizí před-

567

Zpově9

lohy. Konkrétní uspořádání závisí na biskupských konferencích. Českýkantor má k dispozici pro mešní liturgii Zpěvy s odpovědí lidu (1984)a Mešní zpěvy (1990), pro denní modlitbu církve hymnář (Denní mod-litba církve – Hymny 1988). V německy mluvících zemích se užívá „Kan-torenbuch zum Gotteslob“ ve dvou různě notovaných verzích (plně a čás-tečně), plně notované je pětidílné „Münchener Kantorale“ (1991– 95).

Zpově9, Vyznání hříchů—Vyznání viny náleží podle svatých Písemk nejdůležitějším výrazovým formám → pokání, účinného odvrácení odhříchu (srov. Jak 5,16). ZpověX je proto také důležitou součástí → svá-tosti smíření. Byly ovšem známy a praktikovány také různé formy zpo-vědi mimo svátost smíření. Věřící proto rádi vyhledávali charismatickémuže, svěřovali se jejich přímluvné modlitbě a očekávali od nich pomocv hledání cesty k odpuštění a doufali, že dostanou také radu pro další cestu(duchovní vedení). V mužských komunitách na Východě se vytvořil ka-jící obřad, jejž by bylo možno označit za laickou zpověX. Některého zespolubratří, který obecně nebyl knězem, seznámil kající mnich se svou vi-nou a poprosil ho o modlitbu. Doba pokání uložená za takto vyzpovídanéhříchy bývala podstatně menší než při veřejném církevním obřadu pokání.Po prošlé kající době byl příslušný kajícník znovu přijat do plného spo-lečenství mnichů, jeho vina se považovala za odpuštěnou. Ještě ve středo-věku se v naléhavých případech zpovídali lidé ze svých hříchů i laikůma prosili je o přímluvu. V evangelických církvích se po vzoru Lutherově(až do r. 1520 chápal zpověX jako svátost) původně individuální zpověXuchovávala, přičemž mohl zpověX vyslechnout a slova smíření vyslovitnejen ordinovaný duchovní, ale každý člen obce na základě obecnéhokněžství pokřtěných (→ svátost smíření).

Také v katolické církvi se v současné době vyskytují snahy nově oživitvyznávání hříchů před „bratřími“ a „sestrami“. Takováto „laická zpově] “v rámci „revision de vie“ (nápravy života) může být za určitých předpo-kladů důležitým krokem k procesu obrácení a jako vzájemné dosvědčo-vání víry může nabýt velkého významu pro křesSanskou spiritualitu. –Blízko takovéto laické zpovědi stojí také doznání viny vůči člověku, vůčikterému jsme se dopustili nějakého bezpráví (smírná zpověX). Smířenís takovým člověkem se v Horském kázání Ježíšově pokládá za nezbytnoupodmínku oběti, jež se líbí Bohu (Mt 5,23n). – Ve svátosti smíření samése zásadně vyžaduje pouze zpověX ze (subjektivně) těžkých hříchů, poČtvrtém lateránském koncilu (1215) se vyžaduje zpověX nejméně jednou

Zpově9 první

568

v roce. Nebylo by proto správné, aby se při katechezi a v kázání urgovalapro všechny věřící roční zpověX („velikonoční zpověX“). Toto konstato-vání nechce nijak zmenšovat význam „zpovědí ze zbožnosti“, při nichžse věřící vyznává pouze z lehkých hříchů a které se v novověku začalymylně považovat za podmínku každého přijímání eucharistie. I takovátozpověX, jestliže se nevykonává schematicky legalisticky, nýbrž je vyzná-ním nedostatečnosti vůči nárokům následování Krista a odhaluje našislabou víru, naději a lásku, i takováto zpověX představuje cenný očistnýproces, k němuž může výrazně přispět oboustranná ochota s důvěrou sipohovořit a ze strany kněze porozumění, s nímž rozmluvu vede. Pro ta-kovýto úkon je třeba vytvořit lepší prostorové i časové předpoklady, kteréusnadňují a podporují osobní a ozdravný zpovědní rozhovor (tzn. např.žádné zpovědní „špičky“ před určitými svátky, vyloučení spěchu a „ma-sového odbavování“; → zpovědnice, zpovědní místnost). – Protože je vy-znání hříchů v rámci svátosti smíření jednou z několika podmínek, kterépro přijetí svátosti musí kajícník splnit, je označení svátosti smíření ter-mínem „zpově]“ málo šSastné: především se tak zastírá, že rozhodujícímdějem je tu slovo smíření, a nikoli nějaký úkon člověka. – Vedle indivi-duální zpovědi existuje všeobecné (společné) vyznání hříchů, pro něž máliturgie několik podob: → úkon kajícnosti při mši, → Konfiteor, → vy-znání hříchů, → liturgie pokání.

Zpově9 první—Následující text se zabývá svátostně zdůvodněným po-řadím první zpovědi a prvního přijímání.

Když dekret Quam singulari Kongregace pro svátosti z 8. 8. 1910 (zaPia X.) stanovil pro první sv. přijímání „věk rozlišování“ kolem 7. roku,bylo v něm výslovně uvedeno i předchozí přijetí svátosti pokání. Prvnípřijímání, které se v mnoha zemích děje ještě dříve („v pravý čas“), vy-tvořilo pro mnohé problém, zda by nebylo rozumnější stanovit první zpo-věX až za nějaký čas po prvním přijímání. V tomto smyslu obsahoval rám-cový plán pro katechezi schválený německou biskupskou konferencí2./3. 5. 1967 ustanovení, že děti mají být vedeny zpravidla ve druhém roceškolní docházky k prvnímu přijímání a v první třetině čtvrté třídy k prvnízpovědi. Před prvním přijímáním se předpokládala pouze výchova dětí kekajícnosti (a lítosti). (Podobně tomu bylo v rakouském rámcovém plánuz r. 1969). „Directorium catechisticum generale“ Kongregace pro klérusz 11. 4. 1971 však trvá na pořadí první zpověX – první přijímání (EDIL2569n), což bylo zdůrazněno ještě jednou 24. 5. 1973 (EDIL 3058n). Nato

569

Zpovědnice

uveřejnila německá biskupská konference 27. 9. 1973 směrnice ohledněvhodné doby pro první přijímání, v nichž se sice trvá na Římem žádanémpořadí jako na pravidle, ale na přání rodičů lze připustit výjimky. Würzbur-ská synoda, jejíž usnesení Důrazy dnešní svátostné pastorace bylo vy-dáno 22. 11. 1974, chtěla, aby okamžik první zpovědi závisel předevšímna konkrétní situaci víry dítěte a jeho rodiny. Co se týče pořadí prvníhopřijetí obou svátostí, má se vyjít vstříc přání rodičů, při velmi časném prv-ním přijímání se však má k první zpovědi přistoupit až později (4. 6.).Švýcarská „Synoda 72“ se rovněž vyslovila pro svobodnou volbu pořadí.Rakouští biskupové prosili s ohledem na zahájený školní rok o odklad svékonkrétní úpravy.

Dopisem z 31. 3. 1977 prefekti Kongregací pro svátosti a bohoslužbua pro kleriky ještě jednou důrazně připomněli německému episkopátu řím-ský požadavek. Nato německá biskupská konference vydala nové směr-nice „odpovídající novějším prohlášením Svatého stolce, s ohledem napastorální zkušenosti posledních let a vzhledem k rozdílné praxi v mnohafarnostech“ (19. 9. 1977). V nich se obecně konstatuje, že první přijetísvátosti pokání má předcházet prvnímu přijetí eucharistie. Všechny dětimají být ještě na prvním stupni základní školy připraveny k oběma svá-tostem a přijmout je v uvedeném pořadí (nr. 3). Příprava je „za odpověd-nosti faráře společným úkolem rodičů, farních obcí a výuky náboženství“(nr. 4). – Odpovídajícím způsobem byly upraveny směrnice i v ostatníchzemích německé jazykové oblasti. – Tím byl ukončen experiment, protiněmuž na jedné straně nestály žádné závažné důvody teologie svátostía pro nějž na druhé straně mluvily dobré nábožensko – pedagogické a ná-božensko – psychologické důvody. Proti němu uváděné pastorační zku-šenosti a obavy, že by při pozdější první zpovědi mohlo dojít k tomu,že mnohé děti nepřijmou svátost pokání nikdy, ani ve svém pozdějšímživotě, jsou – i při dosavadním pořadí – s ohledem na široce rozšířenéodcizení svátostnému životu zjevně méně relevantní.

Zpovědnice, Místnost zpovědní—Jelikož kněz při tom, když pomáhá za-jistit kajícníkovi nový počátek ve → svátosti smíření, vykonává výsost-nou činnost, je pro něho přiměřenou poloha těla → sezení. K tomuto účelubývalo instalováno na příhodném místě, zhusta poblíž oltáře, přenosné se-dadlo. Po Tridentském koncilu se začala mezi knězem a kajícníkem zři-zovat mřížka a r. 1614 byla tato mřížka Římským rituálem (Rituale Ro-manum) zavedena jako povinná. V barokní době vznikly pevné, většinou

Zvěstování

570

trojdílné a společně zastřešené zpovědnice. V novější době se doporučujía realizují tzv. zpovědní místnosti, kde se zpovědní rozhovor může rozvi-nout za příznivějších podmínek. Ale i tam, kde by kajícníci z důvodu za-chování anonymity rádi zůstali při zpovědnicích, by měla být zpovědnicezřízena tak, „aby mohl kajícník při zpovědi sedět, aby se nemuselo šep-tat, aby se případně mohli kněz a kajícník vidět a … aby se zabránilovšemu spěchu a jednotvárné rutině“ (K. Rahner). – Nový římský benedik-cionál obsahuje mj. obřad žehnání nové zpovědnice (930– 942).

Zpráva o ustanovení eucharistie v. Slova ustanovení

Zvěstování—I. Událost zvěstování:1. Synoptická evangelia shrnují Ježíšovo zvěstování do věty: „Naplnil

se čas a přiblížilo se Boží království. ObraSte se a věřte evangeliu!“ (Mk1,15). Ježíšova slova o této skutečnosti pouze nemluví, ale zpřítomňují ji;v Ježíši Kristu se totiž uskutečňuje Boží vláda; jeho slovo zpřístupňuječlověku skutečnost skrytou v oběti na kříži. Tím se z výroku stává nárokna posluchače; Kristovo slovo jej uvádí do krize (rozhodování), musí seobrátit (→ pokání), rozhodnout se pro přijetí slova, a tím se dostává nacestu spásy; slovo se mu stává Boží silou, která zachraňuje věřícího (Řím1,16). Když se však nároku slova uzavře, obrátí se mu nepřijatá zvěst kezkáze, zjeví mu „hněv“ Boží.

2. Apoštolové nesou Ježíšovo zvěstování a poselství dále. Nejen o němvyprávějí, nejen referují o historických faktech, ale spíše vyhlašují, žeUkřižovaný je Boží moudrost a síla (1 Kor 1,23n); svědčí v jeho prospěch,stojí a mluví přímo na místě Kristově. Sám Bůh napomíná skrze apoštola(2 Kor 5,20; srov. 1 Te 2,13). Není to apoštolské slovo o Kristu, ale je toslovo Kristovo (2 Kor 13,3) a sama Boží moudrost (1 Kor 2,7). Protoi apoštolovo svědectví staví posluchače před rozhodnutí, slovo volá, ohla-šuje spásu (2 Kor 5,18n) a soudí, žádá poslušnou odpověX víry (Řím 1,5).Apoštolové však Kristova slova prostě nereprodukují v tomtéž znění, alenaopak je překládají do příslušného obzoru jazyka a porozumění poslu-chačů; Skutky apoštolů to ukazují například na rozdílné formě, v níž Pavelpředkládá zvěst v synagoze (Sk 13,16 – 41), před prostými pohany (14,15 –18) a před filozoficky vzdělanými lidmi (17,22–31).

3. Zvěstování apoštolů ve svých rozmanitých formách zůstalo živé,protože bylo zapsáno v Písmu, a proto se může stát současným s každoupřítomností (→ Slovo Boží).

571

Zvěstování

4. Přitom je třeba ještě naléhavěji než v dobách apoštolských obcí pře-dat zvěst v příslušném jazykovém a životním kontextu dané doby. Protozvěstování nespočívá ani tolik v předčítání, „ozvučení“ toho, co je za-psáno v Písmu, jako spíše ve výkladu Písma, → homilii a → kázání. Ká-zání překládá Boží zvěst, zapsanou v Písmu apoštolskými slovy, do okruhuživota a chápání shromážděné církevní obce, aS už se vykládá určitá pe-rikopa nebo systematicky probírá nějaká otázka víry. V živém svědectvíkázání přichází Boží nárok k jednotlivci konkrétně a s nárokem a nutí hok rozhodnutí. I o kázání platí: Není to lidské umění přemlouvat, ale prů-kazem (zpřístupněním) Ducha, živé skutečnosti; nemluví pouze o tom,kde lze najít spásu, ale přímo zpřítomňuje Krista a staví posluchače bez-prostředně do spásné krize; víra posluchače kázání se nezakládá na lidskémoudrosti kazatele, ale na Boží skutečnosti (1 Kor 2,4n). Tímto zmocně-ním se kázání a bohoslužebné zvěstování liší od úkolu zvěstovat, kterýmá každý pokřtěný (1 Petr 2,9) a kterou dennodenně plní svým životemve svém prostředí. Apoštolské zmocnění k zvěstování má → biskup; to onje poslán kázat (Řím 10,15); pod jeho vedením a usměrněním vykonávajítoto zmocnění i kněží a jiní biskupem poslaní („missio“) pokřtění a biř-movaní křesSané; duchovní dar proroctví totiž není vázán na ordinovanouslužbu, ale jistě je tento dar zavázán k pořádku a službě církevní obci(1 Kor 12 a 14; → kázání laické).

II. Zvěstování v životě církevní obce:→ Církev, jak říká její řecké jméno ekklésia, vzniká Božím zavoláním,

které je slyšeno a přijímáno s poslušnou vírou (→ slyšení). Ti, kdo „ná-sledují“ toto volání a obrátí se, shromažXují se ve společenství věřících.U tohoto volajícího slova musí církevní obec zůstávat a toto slovo v nímusí zůstat stále přítomné formou trvalého zvěstování; slovo zvěstování(kázání, bohoslužby slova) musí stavět obec stále znovu do situace jejíhopůvodu. Proto je zapotřebí nejen prvního zvěstování, volajícího k víře, aletrvalého zvěstování, napomínání i povzbuzování. Církevní obci je nutnostále znovu „připomínat“ to, co již jistě ví (Řím 15,15). Toto „připomí-nání“ nemá psychologickou, ale existenciální povahu, je obnovenou od-povědí Ano na Boží zavolání, novou ochotou přijmout kříž, prohloube-ným porozuměním (Jan 2,22; 14,26). Opakovaným zvěstováním „posilujea upevňuje“ apoštol církevní obec (Sk 14,22 aj.; srov. Lk 22,32); přitomse věřící stále znovu podrobuje nároku Kristovu a vládě Boží, prožívástále spásné obrácení (→ pokání) a příklon k církvi. – Také svátost jako„znamení víry“ patří do oblasti zvěstování: Znamení přitom zintenzivňuje

Zvěstování Páně, slavnost

572

možnost vnímání, protože je lze nejen slyšet, ale také vidět a zakoušet:bez ohlašujícího slova však znamení nemluví, bez přijetí s vírou nesloužíbudování církevní obce a spáse příjemce.

Zvěstování Páně, slavnost—Jména, která tento svátek nesl v průběhučasu, jej přiřazují zčásti k svátkům Páně, zčásti k svátkům mariánským.Již v 5. století se v Ravenně o neděli před Vánocemi připomínalo zvěsto-vání (annuntiatio), popř. vtělení (incarnatio) Páně a tento termín se udr-žel v milánské liturgii a v jistém smyslu i ve Španělsku (18. 12.) ještědlouho. Svátek 25. března, devět měsíců před Vánocemi, je dosvědčen naVýchodě pro polovinu 6. století, na Západě pro 7. století. MR a MD i ČMupřednostňují jméno „Zvěstování Páně“ místo dosavadního ZvěstováníPanny Marie. Pokud svátek připadne na svatý týden nebo velikonočníoktáv, přesouvá se na pondělí následující po velikonočním oktávu.

Zvony, Zvonky—(něm. „Glocken“ odvozeno přes latinizované zvuko-malebné „clocca“ z irského „clog“; lat. většinou „signum“ nebo „campa-na“ – srov. označení zvonice „campanila“). Znějící kovové nádoby slou-žily od nejstarších časů (nejprve asi v Číně) jako znamení pro svolávánílidí. Také v antice byly zvony známy jako soukromé i veřejné svolávacínástroje. KřesSanství převzalo zvony nejprve pro potřeby klášterů. V kláš-terech zvonění postupně nahradilo klepadla, i když někde dodnes opatdává znamení dřevěným klepadlem a ve východních klášterech a církvíchhraje „sémantron“ (v byzantské výslovnosti „simandron“) stále velkouroli. V římské liturgii přežívají klepadla ve formě klapaček a řehtaček na-hrazujících od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty zvony. Z klášterního uží-vání zvony na Západě pronikly (asi přes irské potulné mnichy) do životaobcí; stejně v některých církvích i na Východě (i když tam navíc protišíření zvonů působily muslimské zákazy). – V první řadě slouží zvonyk tomu, aby svolávaly věřící a aby slavnostně doprovázely začátky boho-služeb (vstup, vchod). Ale i během mší upozorňují krátká znamení zvonůty, kteří zůstali doma, na průběh bohoslužby (zvonění při evangeliu a připroměňování), aby se jim umožnilo se v modlitbách v duchu napojit. Zvo-nění však také slouží k výzvě k soukromé modlitbě (→ Anděl Páně), zvonyzaznívají při křtu, svatbě i při smrti a obecně slouží jako výraz radosti vě-řících (při průvodech, vítáních, částečně i při → Sanktus). Od 12. stoletímají některé obce místo jediného zvonu skupiny zvonů na zvonicích,přičemž se jednotlivým zvonům někdy přisuzovaly speciální funkce (kle-

573

Zvyky

káníček k Anděl Páně, ke křtu, umíráčky, sanktusové zvonky). Protožev mnoha zemích panují úzké vztahy církevních a politických reprezentacíobce, je pochopitelné, že zvonění slouží také profánním účelům (vyzvá-nění při povodních i požárech, zvonění při občanských slavnostech, např.při ukončení bojů apod.) a někde dokonce vznikaly konflikty kvůli právuna zvonění. – Protože je úkol zvonů především bohoslužebný, vyvinul se(nejprve v galikánském prostředí) obřad svěcení či žehnání zvonů. Obřadvykonává biskup nebo farář či rektor kostela. Po biblickém čtení a homi-lii následuje žehnací modlitba s prosbou o jednotu těch, kdo se budou naznamení zvonů shromažXovat, dále pokropení svěcenou vodou a okouřeníkadidlem, eventuálně podle dřívějšího obyčeje mazání křižmem na čty-řech místech; po rozezvučení zvonů následuje chvalozpěv (žalm 149), pří-mluvy, modlitba Páně a závěrečné požehnání. Církve reformace si zvonyponechaly a vyhrazují jim podobné role; jejich „žehnání zvonů“ sestáváz biblických čtení a modliteb. – Už v raném středověku se připisoval (nej-prve v galské oblasti) zvonům apotropaický význam (ochrana před dé-mony), takže se vyzvánělo jak v době moru, tak při hrozbě přírodníchpohrom (bouřkové vyzvánění → zažehnávání počasí). – V souvislostis tím, že kolem r. 1200 vzniká → pozdvihování, vyvinuly se malé oltářnízvonky (tintinabula), jimiž se vyzvánělo také při přinášení eucharistie ne-mocným (→ přijímání nemocných) a později se jejich pomocí upozorňo-valo na hlavní části mše (srov. VPŘM 109).

Zvyky, Právo zvykové—Zvyky hrají v bohoslužbě velkou úlohu. → Rub-riky jsou na Východě odedávna, a dnes znovu také na Západě formulo-vány stručně, liturgický život se řídí více tradičními zvyky. Kultu je při-tom obecně vlastní silná tendence k setrvačnosti, až úzkostlivé lpění nazděděných formách. Kristus nezanechal své obci žádné kultovní předpisy,které by se měly pečlivě zachovávat, nýbrž prostou základní strukturu ži-vota obce s několika pradávnými znameními, která jsou srozumitelná kaž-dému člověku (stolování, koupel) a pro jejichž konkrétní provedení je obciponechána velká volnost. Přesto i v křesSanské liturgii existuje tendencek setrvačnosti, existují obyčeje a věrnost vůči tradičním formám, neboS zavšemi různými možnostmi realizace vždycky působí jeden a týž Duch. –Naopak zase místní zvyklosti už záhy vedly k vytvoření lokálního litur-gického práva. To bylo vždycky uznáváno a podporováno jako rozšířenía výklad zvyklostí obecných (consuetudo praeter legem – zvyk mimo sta-novená pravidla). Existuje ovšem také praxe zvykového práva jdoucího

Žalm responzoriální

574

proti výslovnému znění i proti smyslu zákona (např. výstav nejsvětějšísvátosti během mše mimo slavnost Božího těla); jakkoli byly jeho různépřípady pranýřovány jako nešvar, leckdy se je nepodařilo odstranit.

ŽŽalm responzoriální—Žalm je přednášený responzoriálně po prvnímčtení mše. Je to především součást zvěstování, a proto jej přednáší jedenzpěvák (žalmista) z ambonu; hojně rozšířené předzpěvování z kůru od var-han tuto zvěstnou úlohu nenaplňuje. Je však také výrazem vděčného přita-kání obce věřících k tomu, co se ve čtení zvěstovalo, výrazem připrave-nosti a ochoty, a tak je „podstatným prvkem bohoslužby slova“ (VPŘM36). „Responzoriální žalm se má zpravidla zpívat“ (EDIL 4075). Při res-ponzoriálním zpěvu zpívá kantor z lekcionáře nebo z příručky pro kan-tory refrén, ten pak obec opakuje; po každé skupině veršů předzpěváko-vých vždy znovu obec vpadne s refrénem; opakováním se refrén vrývátaké do paměti. Necvičená obec věřících vystačí zpočátku s několika máloznámými refrény. Žalm může také zpěvák přednést celý „modo directo“bez refrénů obce, nebo jej mohou zpívat všichni společně. – Jako res-ponzoriální žalm se může zvolit též textově zkrácená, ale hudebně o tobohatěji vyvedená forma → graduále z pokladnice gregoriánského cho-rálu. Zcela nevhodné je nahrazovat responzoriální žalm nějakou písní,protože se svou uzavřenou formou nezapojí do proudu zvěstování; vhod-nější tu jsou responzoriální zpěvy. Rozjímavé ticho, případně meditativ-ní hudba jsou po čtení rozhodně vhodné, žalm však nenahradí.

Žalmista v. Kantor

Žalmy—150 písní, které obsahuje starozákonní kniha Žalmů (řec. slovo„psalmoi“ znamená vlastně „písně s doprovodem harfy“), hrají v životěnovozákonní obce podstatně větší roli než většina ostatních částí Staréhozákona; svědčí o tom už četné citace v novozákonních spisech. Často semá za to, že žalmy se ve shromáždění křesSanských obcí používaly nej-dříve jenom jako čtení, a ne jako písně; jako písně sloužily vlastní básně,

575

Žalmy

které se žalmům podobaly (nápodobné žalmy) a kterých ve 2. století exi-stoval velký počet (→ hymnus 1). Nepřerušená tradice, která v → mod-litbě hodinek → večer a → ráno navazuje na synagogální modlitby tamids jejich zpěvem žalmů ovšem naznačuje, že zpěv žalmů jako chvála Bohuexistoval pravděpodobně i v nejstarší době. Z tohoto kořene vyrůstá → penzum → psalmodie jako jádro mnišské modlitby hodinek. V životěobce se používá vybraných žalmů především jako responzoriálních žalmů(→ žalmy responzoriální), které navazují na čtení Písma (→ mezizpěvy).Zneužívání křesSanských hymnů učiteli bludných učení mělo za následekzatlačení této písňové formy, takže přímo výlučným zpěvníkem křesSan-ské církve se ve 4. století stala starozákonní kniha žalmů. Z nich byly vy-bírány také písně k průvodům (→ zpěvy procesionální), které jsou pro svá-teční bohoslužbu nepostradatelné. Především se ale staly podstatnou částí→ modlitby hodinek. – Tradice z nich vyčlenila zvláštní skupiny i jednot-livé žalmy (→ žaltář). Z jednotlivých žalmů nabyly zvláštní důležitostžalmy De profundis (130) a → Miserere (51) a jako písně ke komuniužalmy 23 a 34. Ze skupin žalmů se už dříve vyčleňovaly kající žalmy(6, 32, 38, 51, 102, 130, 142), stejně jako už v Písmu utvořené seskupenígraduálních žalmů („poutní písně“ či „písně stupňů“ 120–135). Co se po-čítání týká, existují jisté rozdíly v hebrejských rukopisech na jedné, a v řec-ko-latinských na druhé straně. V novém vydání denní modlitby církve jeřecko-latinský způsob počítání v závorkách. Německý jednotný překladStarého zákona, který byl pořízen z původního hebrejského textu („Ein-heitsübersetzung“), převzal hebrejský způsob počítání (rovněž tento slov-ník). Přes svůj starozákonní obsah a svoji často cizí formu mohly žalmytak velký význam v životě křesSanské obce získat proto, že se jedná o pís-ně, poetické výtvory. Kdo zpívá píseň, prožívá náladu, která v nich za-znívá, jde mu o stav nitra, který chce vyzpívat; jednotlivé slovo ve svémracionálním obsahu přitom bere méně vážně. Pro písně a hymny prototaké neplatí tak přísné zákony, kterým jsou jinak podřízeny liturgické mod-litby (→ oslovení); racionální obsah písně nelze jednoduše přetvořit dodogmatické výpovědi. Pro tento poetický charakter se starozákonní textyžalmů mohou pojímat a prožívat pod zorným úhlem pohledu Nového zá-kona. Otcové hovořili o tomto přístupu ve dvou formách: a) Žalm je mod-litbou Krista, hlavy a jeho údů; modlí se ho věřící začlenění do Kristovatěla; nevěsta mluví slovy ženicha; b) Žalm bezprostředně směřuje keKristu: v žalmech se tak hojně vyskytující oslovení „Pán“ už v Novémzákoně vztahuje na Krista. Vysloveně byly tyto křesSanské interpretace

Žaltář

576

obsaženy především ve sbírkách žalmových kolekt, modliteb, které uza-víraly, jak bylo mezi mnichy obvyklé, rozjímavé ticho po přednesenémžalmu (→ slavnost liturgická). Žalm tak skutečně patří církvi, je určený„pro dědičku“, „pro dovršení“, jak otcové chápali některé tak nejasné nad-pisy žalmů. Tento přístup k modlitbě žalmů se křesSanskému lidu v dů-sledku staletí trvajícího vývoje vytratil a je mu jej třeba trpělivým poučo-váním opět otvírat. NeboS jako Duchem inspirované slovo Písma zůstávajížalmy stále zamilovanými písněmi církve, ze kterých ustavičně čerpáducha Písma. K vybraným žalmům mohou najít přístup i prostí lidé. –Důležité podněty ke správné modlitbě žalmů se nacházejí ve VPDMC100 –109. „Kvůli jistým psychologickým těžkostem“ už nová denní mo-dlitba církve do modlitby hodinek nezařadila, tzv. „proklínací žalmy“ 58,83 a 109, „ve kterých charakter kletby převažuje“; vztahuje se to i na po-dobné jednotlivé verše jiných žalmů (VPDMC 131).

Žaltář, Psalterium—Liturgická kniha obsahující 150 → žalmů v biblic-kém řazení, rozšířená často o hymny a kantika.

1. Rozdělení. Pro účel průběžného zpívání žalmů (→ penzum) je žaltářrozdělen ve většině ritů na úseky, které byly podle pevného schématupostupně stanoveny na jednotlivé dny v týdnu (později také na jednotlivémodlitební hodiny). – Byzantský žaltář je rozdělen do 20 kathismat(doslova „místo k sezení“, protože se během jejich zpívání může sedět;původně přestávka po recitaci skupiny žalmů, během níž se vsedě medi-tovalo), každé kathisma o třech stazích („stání“, protože všichni při závě-rečné doxologii povstávají). Běžně se koná jedno kathisma k večernímnešporám a dvě má ranní orthros, cyklus počíná nešporami v sobotu ve-čer. – Arméni rozdělují žalmy 1–147 v návaznosti na osm církevních tó-nin (hlasů) do osmi kánonů; každý sestává ze sedmi copulae a jednohokantika. Každý den se o ranních chválách průběžně bere další kánon, bezohledu na hranici týdne. – Východní Syřané rozdělují žaltář do 20 hullale(název je zřejmě odvozen od aleluja, které se zpívalo mezi verši; 21. hul-lala sestává ze starozákonních kantik), většinou o třech (někdy také dvounebo čtyřech) marmita, která jsou rozdělena tak, že v nočním oficiu při-jdou všechny žalmy na řadu dvakrát týdně. – Na Západě se penzum žalmůrozvrhovalo na matutinum a nešpory, přičemž nešporám se přidělovalyžalmy od čísla 109 výše. Ambroziánský žaltář člení dnes žalmy 1–108určené pro noční oficium do deseti dekurií, které se používají v dvoutý-denním rytmu od pondělí do pátku.

577

Žehnání

2. Čtyřtýdenní žaltář. V knihách modliteb hodinek na Západě je zpěvžalmů předem rozčleněn na dny a hóry a hned opatřen nutnými antifo-nami. Zatímco římská modlitba hodinek dosud rozčleňovala žalmy nadobu jednoho týdne, projde se v současnosti celé psalterium v průběhučtyř týdnů (s výjimkou několika proklínacích žalmů a dále několika dě-jepravných žalmů, které byly zařazeny jenom pro zvláštní údobí roku).Cyklus začíná vždy od začátku na 1. neděli adventní, postní a velikonočnía na 1., 5., 9., atd. neděli v liturgickém mezidobí.

3. Různé textové formy latinského psalteria. Vlastní starolatinské Psal-terium Romanum římské církve, ze kterého jsou ve velké míře převzatyantifony a responzoria římského misálu a breviáře, byl definitivně v po-tridentském vydání breviáře nahrazen Psalteriem Gallicanem (částíz velké míry ztracené revize starolatinského Starého zákona, kterou pořídilJeroným před překladem Vulgáty na základě 5. sloupce Origenovy Hexa-ply; Psalterium iuxta Hebraeos, které patří k Vulgátě, bylo liturgickyv užívání nanejvýš přechodně ve Španělsku), a to poté, co ho zavedli užfrantiškáni namísto římského psalteria v kuriálním breviáři. Vedle tohopřetrvávají další místní tradice, jako Psalterium Ambrosianum nebo Psal-terium Mozarabicum. Pokus o vytvoření nového překladu pro římskouliturgii, který byl zveřejněn papežským biblickým institutem r. 1945 z po-věření Pia XII. (Psalterium Pianum), se nesetkal se souhlasem latiníků.Nová Liturgia Horarum uvádí text žalmů z Neovulgáty.

4. Lid, který byl od karolinské doby vyloučen z bezprostřední účastina modlitbě hodinek, si podle starších vzorů vytvořil náhradu za penzumžalmů pospojováním jiných modliteb, které znal, hlavně Otčenášů. → Rů-ženec se svými 150 Zdrávasy a podobnými formami modliteb se protos oblibou nazývá „malým žaltářem“.

Žehnání—(z lat. signare – označovat, tzn. znamením kříže)—Předáníbožské životní síly, posvátného života (chápáno i biologicky, Gn 1,28).

1. Všeobecný význam: Podle biblicko-křesSanského chápání je Bůh sámzdrojem veškerého požehnání, tzn. všech dobrých darů (srov. Jak 1,17).„Pochválen buX Bůh … který nás v Kristu obdařil vším duchovním po-žehnáním …“ (Efezským 1,3). Prostředníkem Božího požehnání je JežíšKristus, který věřícím udílí požehnání jako velekněz nové smlouvy pře-devším při bohoslužbě. Boží požehnání ale mohou vyprošovat i samivěřící, pro sebe i pro druhé. Žehnací modlitby jsou často doprovázenyvzkládáním rukou, rozpětím rukou a znamením kříže. Ve středověku se

Žehnání

578

používají pro žehnání znamením kříže často také osvědčené předměty,jako relikvie, částečky kříže, krucifixy apod. Zvláště oblíbené a oceňo-vané je také svátostné požehnání s použitím → monstrance nebo → py-xidy. Žehnání ale není jen věcí ordinovaných, všichni pokřtění a biřmo-vaní totiž mají zplnomocnění žehnat, například rodiče svým dětem.

2. Závěrečné žehnání: Už v raném starověku se v mnoha liturgiích nakonci eucharistické slavnosti vytvořila žehnací modlitba, kterou obvykleuváděl diakon výzvou ke sklonění před Bohem („Humiliate capita vestraDeo“ – Skloňte své hlavy před Bohem). Zatímco ve východních ritech setoto žehnání značně rozrůstá, v Římě dostává strohou podobu orace. ZaŘehoře I. (590 – 604) je tato „modlitba nad skloněnými hlavami“ (oratiosuper populum) chápána jako požehnání pro kajícníky a v podstatě ome-zena na → quadragesimu; a v této podobě se uchovala až do nedávné mi-nulosti. – V Římě navíc papež při opouštění oltáře žehnal různým skupi-nám kleriků a bohoslužebných pomocníků, stejně jako věřícím, a tentozvyk brzy přejali ostatní biskupové, až se nakonec toto „přidané“ požeh-nání udělovalo od oltáře. – V Galii vznikl už v 5. století zvyk, že biskup(od cca 600 i kněz) propustil po Pater noster slavnostním požehnáním ty,kdo nešli k přijímání. Většinou bylo trojčlenné a přizpůsobené danémuobdobí liturgického roku. Když byla na francko-galském území převzatařímská liturgie, přesunulo se toto požehnání, i na nátlak Říma, na konecmše. – Jako doplňující závěrečné požehnání je třeba vidět také posledníevangelium (→ evangelium poslední) a taktéž → zažehnávání počasí.V době baroka se začíná rituálně rozlišovat mezi trojnásobným požehná-ním biskupa se dvěma předchozími versikuly a prostým požehnánímkněze. Po II. vatikánském koncilu bylo závěrečné požehnání předsunutopřed slova propuštění (Instr II, 16). – Nový řád mše dává možnost použíto určitých dnech a při zvláštních příležitostech místo jednoduchého závě-rečného požehnání slavnostní trojčlennou žehnací formuli (slavnostní po-žehnání) na způsob starogalského požehnání nebo modlitbu za věřící podlestaré inklinační modlitby (modlitby nad skloněnými hlavami); kněz k tomuzpívá (říká) s rozpjatýma rukama žehnací modlitbu, na kterou sbor od-poví svým „amen“, a zakončí trojiční žehnací formulí doplněnou zname-ním kříže. Nato se pronáší propouštěcí formule. Slavnostní modlitba ho-dinek, bohoslužby slova a slavení svátostí se uzavírá stejným způsobem.Neordinovaní, kteří jsou pověřeni vedením bohoslužeb, používají prosbyo požehnání ve formě 1. osoby množného čísla.

3. → Svěcení a žehnání.

579

Žehnání jídel

Žehnání bylin—Již pohanská antika i staré germánské národy věděly o lé-čivé síle četných rostlin, které vykopávaly a trhaly za doprovodu tajem-ných zaříkávání a s magickým ceremoniálem. Církev středověku se sna-žila tento hluboce zakořeněný obyčej pokřesSanštit, a tak vyvozovali vesvých modlitbách působení bylin z Boha, z přímluv Bohorodičky a sva-tých. Už v 10. století lze doložit na různých místech v Německu příslušnéžehnací formuláře. To, že se žehnání bylin kladlo na slavnost NanebevzetíPanny Marie (15. srpna; → svátky mariánské, I,4), může souviset s okol-ností, že četné byliny i klasy různých druhů obilí, ze kterých se připravo-valo nejrůznější „koření“, dozrávaly teprve v měsíci srpnu. Přispět mohlok volbě tohoto svátku i to, že Pannu Marii liturgie ráda oslavuje jako „liliiv dolinách, jako lilii mezi trním“ (Pís 2,1). Občas se ovšem vyskytlypřípady žehnání bylin i o jiných svátcích (např. o slavnosti NejsvětějšíTrojice). – Zdaleka ne všechny dávné žehnací formuláře bohužel odpoví-daly kritériím, která se měla aplikovat na → svátostiny (sakramentálie);koncentrovaly se totiž spíš na požehnané věci než na spásu a prospěchosob, a pouhému vlastnění požehnaných bylin se připisovalo jisté jakobyautomatické ochranné působení. Revidovaný žehnací formulář je obsaženv novém → benedikcionálu (latinský 1984, český 1994).

Žehnání dětí—V souvislosti s křtem a žehnáním matek je ve většině ritůznámo i žehnání dětí. Při křtu dětí znamenají dítě křížem na čele po knězitaké rodiče a kmotři; toto křestní žehnání obnovují ustavičně, když pokři-žují své dítě pokaždé před spaním, před cestou do školy a při význam-ných životních událostech. Dětem se dostává vlastního požehnání také přirůzných slavnostech obce, tradičně např. o Vánocích (na svátek svatýchMláXátek) a na počátku školního roku. Pomůckou pro žehnání dětí můžebýt v řadě příležitostí nový benedikcionál.

Žehnání jídel—Stejně jako věřící Žid přijímá i křesSan každé jídlo s ve-lebením Boha (→ modlitba eucharistická); tím je jídlo „posvěceno“ (srov.1 Tim 4,3 –5); → svěcení a žehnání. Od počátku je toto žehnání každo-denního jídla zahrnuto do eucharistie (→ žehnání plodů země). Velký li-dový význam (dílem s vlastními žehnacími texty, které ukazují na Veliko-noce) má žehnání jídla o Velikonocích; po strádání postní doby má býtvýslovně požehnáno maso, vajíčka a chléb (zadělaný mlékem a tukem)pro první jídlo. Dnes se mnozí snaží nechat velikonoční liturgii doznít přispolečné rodinné snídani, při níž velikonoční světlo a posvěcené jídlo sym-

Žehnání opatské

580

bolizují spojitost s Božím domem. Podobné úvahy platí i pro → agapy, kekterým se shromažXují účastníci bohoslužeb a pro které se žehná přede-vším chleba a víno. Společná modlitba před jídlem promění každé → sto-lování mezi křesSany v zážitek pozvání k Božímu stolu.

Žehnání opatské, Benedikce opata—Benedikt z Nursie pojednává ve svéřeholi o náročné úloze opata velice podrobně, jakákoli zmínka o nějakémzvláštním obřadu uvedení opata do úřadu ovšem chybí. Až počátkem7. století se setkáváme se zárodky obřadu, a to v podobě jedné orace.V průběhu středověku se obřad postupně stával slavnostnějším, až se silněpřipodobnil obřadu biskupského svěcení. Kongregace pro bohoslužbu pu-blikovala 9. listopadu 1970 nový ritus jako součást Římského pontifikálu(Ordo benedictionis abbatis et abbatissae), německy mluvící země dostalyněmeckou verzi v podobě 2. svazku pontifikálu v r. 1993. Tato liturgickápříručka jasně představuje a popisuje duchovní úřad představeného (opata)a zároveň se vyhýbá přirovnávání obřadu k biskupskému svěcení – nejdeo dílčí akt v rámci svátosti svěcení, ale o svátostinu, o žehnání.

Benedikce opata se má konat pokud možno v neděli nebo ve svátek,aby se mohlo zúčastnit větší množství lidu. Zpravidla řídí obřad místníbiskup. Při mši (s vlastními texty) koncelebrují řeholní kněží, dva mnišipříslušného kláštera opatskému kandidátu asistují. Po úvodním pozdra-vení věřících je kandidát představen, u opatů s vlastní jurisdikční oblastíse přečte také papežské pověření. Po homilii a slibu kandidáta se všichnimodlí litanie, nato biskup vztáhne ruce a pronáší žehnací modlitbu, kte-rou si zvolil ze čtyř orací, potom předává řeholi (případně i prsten a mi-tru) a berlu. Pokud jde o opata s vlastní jurisdikční oblastí, prochází bě-hem Te Deum po závěrečné modlitbě řadami věřících a žehná jim, pakpronese krátkou promluvu a udělí požehnání; jinak žehná věřícím hlavnícelebrant.

Žehnání plodů země—Požívání Božích darů se slovy díků Stvořiteli,čímž se dary posvěcují, je doloženo v 1 Tim 4,3 –5. Už první dochovanétexty pro žehnání plodů země jsou určeny k začlenění do eucharistickémodlitby, takže se denní → stolování věřících dostává do spojení s žeh-náním večeře Páně (eucharistie). – V římské liturgii se z různých žehnánípokrmů před závěrečnou doxologií eucharistické modlitby (mléko, med,sýr, fazole, hrozny, olivy) dochovalo do dnešní doby žehnání olivovéhooleje pro pomazání nemocných, a to ve mši na Zelený čtvrtek (mše při

581

Žena v bohoslužbě

svěcení olejů – Missa chrismatis, → oleje svaté, → Zelený čtvrtek). Jakovšechny tyto modlitby nad pokrmy uzavírá žehnací modlitbu při svěceníolejů zmínka o Kristu, která přechází v závěrečnou formuli: „neboS skrzeněho toto všechno stále tvoříš a je to dobré, všechno posvěcuješ, životemnaplňuješ, žehnáš a nám rozděluješ“. Tato závěrečná formule se stala pev-nou součástí první eucharistické modlitby (římského kánonu). Novodobébádání opět vztahuje tuto formuli spíše na eucharistické dary, a nikoli pri-márně na charitativní dary věřících (→ agapé). – Jako paralelní vývoj v by-zantské liturgii je třeba označit žehnání → eulogií, tj. nekonsekrovanýchchlebů z darů věřících; k žehnání eulogií (antidóron) dochází po epiklé-zi. – Nový → benedikcionál uvádí též žehnání vína o svátku sv. Jana Evan-gelisty i o dalších svátcích, dále velikonoční žehnání jídel (chléb, vejce,maso), → žehnání bylin (15. 8.), plodů úrody (→ poděkování za úrodu),žehnání chleba o svátcích některých svatých a domácí žehnání chleba.Římský benedikcionál (1984) uvádí pouze žehnání čerstvých plodů připoděkování za úrodu.

Žena v bohoslužbě—Při vší Bohem chtěné přirozené diferencovanosti(1 Kor 11,14) jsou v Kristu muž a žena naprosto rovnoprávní, jsou „jednov Kristu“ (Gal 3,28). Ženy patří od počátku do sboru učedníků(Lk 9,2n; 23,49); ženy od počátku spolupracují při zvěstování evangelia,řídí společenství křesSanů v domácnostech (srov. pozdravné listy Řím16,1–16 a Flp 4,1–3); ženám se dostává týchž charismat jako mužůma promlouvají prorocky (1 Kor 11,4nn). Přesto pastorální epištoly anihojně citovaná glosa (1 Kor 11,4nn) nejspíš pod rostoucím synagogálnímvlivem nepřipouštějí, aby ženy přebíraly vlastní vůdčí službu, zplnomoc-něné hlásání evangelia v obci věřících. Tento zákaz by mohl být jenomdobově podmíněný, způsobený sociologickým postavením ženy v antickéa středověké kultuře; většina dnešních teologů i doslovné znění tradičníchzdůvodnění se ovšem kloní k tomu, aby se tento zákaz viděl jako hlou-běji teologicky zakotvený ve spásnědějinné funkci obou pohlaví (Kristusjako muž „narozený z ženy“ – Gal 4,4). Ve vysvětlení Kongregace pronauku víry z r. 1977 k otázce připuštění žen ke kněžské službě se církev„z věrnosti k příkladu svého Pána“ rozhodně nepovažuje za oprávněnouke kněžské ordinaci žen (EDIL 3494 –3512; DH 4590 – 4606). Jiné služby,a to i s bohoslužebnými úkoly, ovšem ženy vždycky vykonávaly, zejménatakové, které jsou mimořádně blízké jejich ženskému a mateřskému osob-nostnímu typu. Tak se už v Bibli začíná formovat stav vdov (nikoli ještě

Židé

582

ve Sk 6,1 a 9,39, ale už v 1 Tim 5,9nn); ve 3. století kvete vdovský stavjako instituce, na konci 4. století však už zaniká. Na jeho místě vyrůstáinstitut → jáhenek (diakonis), také s liturgickými úkoly. V protikladu k do-savadní kanonistice (církevnímu právu) už proto obnovená liturgie nezpo-chybňuje, že žena koná opravdovou liturgickou službu, když je pověřo-vána lektorskou funkcí nebo pomáhá při podávání eucharistie, nelogickyse jí však stále ještě brání, aby byla ustanovena k příslušnému úřadu a službělektora a akolyty. K často žádanému diakonátu žen (např. Würzburskásynoda něm. biskupů) se Řím ještě nevyslovil. – Ženy (z feministickýchkruhů zejména) si stěžují, že tradiční liturgii určuje zcela jenom mužskázkušenost a že ženské životní souvislosti nemají v liturgii místo. Feminis-tické skupiny začínají slavit bohoslužby utvořené ženami pro ženy („fe-ministické liturgie“), pro něž jsou charakteristické rituály kladoucí důrazna tělo (→ tanec) a bohaté symboly, ale nabízejí se i rituály k životnímstadiím ženy; jako doplněk bohoslužby obce se leckomu jeví jako pozi-tivní, jako alternativa místo liturgie je nepřijatelná. Na bohoslužbu prá-vem směřuje požadavek mluvy „zahrnující“, tj. ženy výslovně zmiňující,a takového lekcionáře, který biblické postavy žen nezamlčuje, nýbrž zmi-ňuje. – Stará církev při bohoslužbě muže a ženy oddělovala, na Východěčasto ženám vykazuje dokonce empóru nebo prostě nějak oddělený pro-stor. Odůvodňovalo se to často praxí pozdravení pokoje, ale může jít jeno dědictví synagogy. Dnešní pastorace dává přednost spojení celé rodinyi při bohoslužbě a nechce udržovat umělé hranice mezi stavy, které už veveřejném životě neexistují.

Židé—Modlící se církev ví dobře, že se ve křtu stáváme všichni dětmiAbrahamovými a že se nám dostává téže důstojnosti, jakou Bůh propůj-čil svému lidu, Izraeli (srov. modlitbu po 3. čtení velikonoční vigilie); cír-kev také věří, že podle Božího zaslíbení (Řím) 11,25 –32) dojde Izraelspolečně plnosti spásy. Proto také obsahuje modlitba věřících římskécírkve konaná o Velkém pátku také jednu prosbu za Židy (po Druhém va-tikánském koncilu byla upravena, aby nenavozovala chybné výklady). –Církev stojí se svou bohoslužbou na širokých židovských základech:žalmy z bohoslužby SZ tvoří páteř křesSanských hodinek, SZ se v křes-Sanské bohoslužbě ustavičně hlásá, Kristus navazuje své formy NZ naformy židovského národa, bohoslužba slova je strukturálně vystavěna nasynagogální bohoslužbě (→ bohoslužba slova).

583

Abrenunciace → Slib křestníAgrypnia → VigilieAitésis, Etisis → EktenieAius → TrisagionAkoiméti → ČasAkroteleution → TroparAlia → OraceAlma Redemptoris mater → Antifony

mariánské závěrečnéAmikt → AlbaAnastasimon → TroparAnticipování → Matutinum, VigilieAntidóron → EulogieApodeipnon, Apodipnon → Kom-

pletářAposticha → NešporyArmariolum → SvatostánekArtoforion → SvatostánekAtrapa → SymbolAve Regina coelorum → Antifony

mariánské závěrečné

Bartoloměj → Svátky apoštolůBenedictio in thalamo → Požehnání

domuBlahoslavený → SvatořečeníBraga → Rity speciálníBrandeum → RelikvieBreviarium Gothicum → Liturgie

latinské

Calamus → Přijímání kalichaCampagi → Pontifikálie

Cantatorium → GraduálCapitulare → LekcionářCapsa → CiboriumCauda → Cappa magnaCelebrant hlavní → KoncelebraceCingulum → AlbaCollatio → KompletářCollecta → StatioComes → LekcionářCommendatio animae → Liturgie

za umírajícíCompetentes → IniciaceConcentus → Kantilace, ZpěvConductus → VícehlasConfractorium → Agnus DeiConsilium → Kongregace pro

bohoslužbuConsuetudines → Ordo RomanusContestatio → PrefaceCotta → RochetaCuppa → KalichCustodia → Monstrance

Čtení hagiografické → Čtení,Modlitba se čtením, Řád čtení

Dary na modlení → Stipendiummešní

Dedicatio → Svěcení kostelaDekurie → ŽaltářDen osmý → NeděleDen Páně → NeděleDen propuštění → Zelený čtvrtek

DOPLŇKOVÉ ODKAZY NA POJMY V TEXTU HESEL

Doplňkové odkazy na pojmy v textu hesel

584

Denudatio altaris → Zelený čtvrtekDepositio crucis → Vzkříšení,

slavnostDeprecatio Gelasii → PřímluvyDiakonikon → SakristieDiskos → PaténaDominikáni → Rity speciálníDuodecima → Nešpory

Efymnion → KontakionEgeria → Jeruzalém„Einheitsübersetzung“ – jednotný

překlad → Bible v bohoslužběEirénika, Irinika → EktenieEisodikon, Isodikon → IntroitEkfoneze → Ektenie, ModlitbaEnjana → KánonEnkolpion → KřížEpendysis → Plátno oltářníEpigonation → AlbaEpimanikie → AlbaEpitafios → Vzkříšení, slavnostEpitrachilion → Štóla1

Etheria, Egeria → JeruzalémEuchologium → Knihy liturgickéExedra → ApsidaExercitia sacra → Liturgie

Falsibordoni → PsalmodieFelon(ion) → Roucha mešníFerraiolo → PrelátFerula → BerlaFestum → Pořadí přednosti svátkůFilip a Jakub Mladší → Svátky

apoštolůFistula → Náčiní liturgické, Přijí-

mání kalichaFons baptismalis → KřtitelniceFormale → PluviálFós hilaron → Lucernarium

Fotizomeni → Katechumenát„Frauendreissiger“ → Maria

Gabriel → Andělé, Svátky andělůGallicanum Vetus → SakramentářGelasiana mladší → SakramentářGelasianum vetus → SakramentářGregorianum → Sakramentář

Habitus formalis → TalárHabitus Pianus → Prelát, TalárHadrianum → SakramentářHolubice eucharistická → CiboriumHorologion → Knihy liturgickéHromnice → Uvedení Páně

do chrámuHromnička → Zažehnávání počasíHullale → ŽaltářHypakoé, Ipakoi → TroparHypapante → Uvedení Páně do

chrámu

Chrismale → Plátno oltářní„Christuslob“ → Officium parvum

IAG → Komise liturgickéIllatio → PrefaceImmersio → KřestImmolatio → PrefaceIndiculus → LekcionářInfule → MitraInfusio → KřestIngressa → Introit, VstupInkardinace → Titul svěceníInkulturace → AdaptaceIntercelebrace → InterkomunioIson → VícehlasItala → Překlad

585


Jakub Starší → Svátky apoštolůJan, apoštol a evangelista → Svátky

apoštolůJména Panny Marie → Svátky

mariánské

Kalendář juliánský → Kalendář,Kalendář gregoriánský

Kalich zásobní → CiboriumKamilávka, Camelaucum → MitraKampanila → Věž kostelníKarmelitáni → Rity speciálníKatafalk → TumbaKatasarkion → Plátno oltářníKathisma → ŽaltářKázule → Roucha mešníKlanění věčné → Modlitba čtyřiceti-

hodinováKlapačky a řehtačky → ZvonyKláštery bazilikální → MnišiKlekátko → FaldistoriumKnihy denní modlitby církve,

Breviáře → Modlitba hodinekKnihy liturgické novogalikánské

→ Liturgie latinskéKolekta žaltářní → OraceKomunio otevřené → InterkomunioKonkurence → OkurenceKonopeum → SvatostánekKonvičky → Náčiní liturgické

Láska k bližním → CharitaLavabo → Umývání, Umývání rukouLeisy → PíseňLeonianum → SakramentářLibelli → SakramentářLiber Mozarabicus sacramentorum

→ SakramentářLitie → NešporyLiturgie ambroziánská → Liturgie

milánská

Liturgie arménská → ByzancLiturgie diecézní → LiturgieLiturgie galikánská → Liturgie

latinskéLiturgie keltská → Liturgie latinskéLiturgie mozarabská → Liturgie

latinskéLiturgie starogalská → Liturgie

latinskéLiturgie starošpanělská → Liturgie

latinskéLiturgie vizigótská → Liturgie

latinskéLunula → MonstranceLyon → Rity speciálníLžička → Náčiní liturgické

Mandatum → Zelený čtvrtekManuál → RituálMatěj → Svátky apoštolůMatky Boží Panny Marie, slavnost

→ Svátky mariánskéMatouš → Svátky apoštolůMeditace → TichoMelismatika interpunkční → Psal-

modieMelismatika vnitřní → PsalmodieMemorie → Pořadí přednosti svátkůMenza → OltářMěsíc růžencový → Měsíce

mariánskéMetanie → Klečení, PokleknutíMineje → Knihy liturgickéMisál stowský → SakramentářMisál z Bobbia → SakramentářMisie lidové → KázáníMissa bifaciata → Četnost mšíMissa dialogata → Mše společenstvíMissa praesanctificatorum

→ Liturgie předposvěcených darů


586

Missa recitata → Mše společenství,Formy mešní

Missa sicca → Četnost mšíMissa solemnis → Mše levitskáMissa stationalis → Formy mešní,

Mše pontifikálníMissale Curiae → MisálMissale Gothicum → SakramentářMissale mixtum → Liturgie latinskéModlitba chórová → Modlitba

hodinekModlitba nad skloněnými hlavami

→ ŽehnáníModlitba paradigmatická → Liturgie

za umírajícíMoneovy mše → SakramentářMotetta → VícehlasMřížky → Prostor oltářníMše čtvrteční → Výstav nejsv.

svátostiMše křižmová → Zelený čtvrtek,

Oleje svatéMše rituální → Mše votivníMyron → Křižmo

Nalezení sv. Kříže → Povýšení sv. Kříže, svátek

Nanebevzetí Panny Marie → Svátkymariánské

Narození Panny Marie → Svátkymariánské

Natale → VýročíNatale Solis invicti → VánoceNavikulář → TuriferářNávštěva nemocných → Pastorace

nemocnýchNavštívení Panny Marie → Svátky

mariánské„Nebesa“ → BaldachýnNeděle tematické → Bohoslužba

tematická

Neovulgáta → Bible v bohoslužbě,Překlad

Neposkvrněného srdce Mariina→ Svátky mariánské

Nešpory vánoční → Modlitbahodinek

Noc liturgická → Modlitba hodinekNodus → KalichNokturn → Matutinum

Obejití, Objíždění → ObcházeníObě? díků → Průvod obětníObsequiale → Rituál, RituáleOdpustky → AbsoluceOfferenda → Průvod obětníOffertorium → Průvod obětní,

Příprava darůOfficium → IntroitOfficium capituli → PrimaOhlášení data Velikonoc → Epi-

fanie 3Oikos, Ikos → KontakionOktoich(os) → Knihy liturgickéOlej katechumenů → Oleje svatéOlej nemocných → Oleje svatéOmofor(ion) → PaliumOndřej → Apoštolové, Svátky

apoštolů’Onita → TroparOrarion → Štóla1

Oratio ad complendum → Modlitbapo přijímání, Postkomunio

Oratio fidelium → PřímluvyOratio super sindonem → OraceOrganum → VícehlasOrnát → Roucha liturgickáOstatky sv. Kříže → PartikuleOstensorium → Monstrance

Pacifikál → Pozdravení pokojePaenula → Roucha mešní

587


Panny Marie Karmelské → Svátkymariánské

Panny Marie Královny → Svátkymariánské

Panny Marie Lurdské → Svátkymariánské

Panny Marie početé bez poskvrnyprvotního hříchu → Svátkymariánské

Panny Marie Růžencové → Svátkymariánské

Parura → AlbaPascha annotinum → Připomínka,

obnova křtuPastoforia → SakristiePastorale → RituálPavel → Svátky apoštolůPax → Pozdravení pokojePektorál → KřížPentekostarion → Knihy liturgickéPentekoste → Doba velikonočníPetr → Svátky apoštolůPiscina → Baptisterium, KřtitelnicePíseň kostelní → PíseňPíseň týdne → Graduál, SekvencePísně jednotné → ZpěvníkPití lásky sv. Jana → Svátky

apoštolů, VínoPlaneta → Roucha mešníPláš? nešporní → PluviálPláštík na ciborium → VélumPlátno nešporní → Plátno oltářníPlicata → Roucha mešníPobožnosti májové → Měsíce

mariánskéPodávání trubičkou → Přijímání

kalichaPokrm na cestu → Přijímání

nemocných, Liturgie za umírajícíPolévání → Křest

Pomazání poslední → Pomazánínemocných

Ponoření → KřestPortatile → AntimensionPověření → Pomocník eucharistickýPožehnání nevěstě → SňatekPožehnání poutníkům → ItinerariumPožehnání umírajícím → Požehnání

papežskéPremonstráti → Rity speciálníPrieres du prône → Modlitba

všeobecnáProfánní → SvatýProimion → KontakionProsa → SekvenceProstrace → KlečeníProthesis → SakristiePrůvod do polí → Dny prosebnéPřijímání dodatečné → Uchovávání

eucharistiePřítomnost aktuální → Přítomnost

KristovaPřítomnost reálná → Přítomnost

KristovaPsalmus in directum → PsalmodiePůlnoční → Modlitba se čtenímPyxis → Ciborium

Rada liturgická → Kongregace pro bohoslužbu, Reformaliturgická

Rationale → PaliumRegina coeli → Antifony mariánské

závěrečnéResponze → AklamaceRogationes → Dny prosebnéRok Páně → Rok liturgickýRondelli → PíseňRukavice → Pontifikálie


588

Řád perikop → Řád čteníŘazení (Řetězení) modliteb

→ Růženec

Sacerdotale → RituálSacrificium → Průvod obětníSakkos → Roucha mešníSakrální → SvatýSakristán → KostelníkSalve Regina → Antifony mariánské

závěrečnéSarrocium → RochetaScyphus → KalichSecretarium → SakristieSedadlo předsednické → Sedadlo

kněžskéSedmibolestná → Svátky mariánskéSeptenarium → Mše gregoriánskéSeptuaginta → PřekladSignatio → MíšeníSimandron → ZvonySlavnost → Pořadí přednosti svátkůSlužebníci oltáře → MinistrantiSobota mariánská → Maria, úcta

mariánskáSoboty zlaté → MariaSollemnitas → Pořadí přednosti

svátkůSonus → Průvod obětníStauropigion, stavropijion → Polo-

žení základního kameneStefanismos → SňatekStéla → SvatostánekStichar → AlbaStichologie → TroparStipes → OltářStola latior → Roucha mešníStolec sv. Petra, svátek → Svátky

apoštolů

Střevíce pontifikální → PontifikálieSub divo → Mše polníSub tuum praesidium → Antifony

mariánské závěrečnéSvátek následný → Svátek průvodníSvěcení jordánské → EpifanieSynapte → EktenieSynthronos → Presbyterium

Šimon a Juda → Svátky apoštolů

Tamid (obě?) → Modlitba hodinekTempus per annum → Mezidobí

liturgickéTeologie mysterijní → Přítomnost

KristovaTheotokion → Maria, úcta

mariánská; TroparTomáš → Svátky apoštolůTransitorium → Zpěv k přijímáníTrecanum → Zpěv k přijímáníTricenarium → Mše gregoriánskéTrinace → BinaceTriod(ion) → Knihy liturgickéTří králů, svátek → Epifanie

Umbella → BaldachýnUmývání nohou → Zelený čtvrtek

Velatio nuptialis → SňatekVélum na kalich → VélumVenia → Klečení, PokleknutíVeronense → SakramentářVersetty → VarhanyVetus latina → PřekladViaticum → Přijímání nemocných,

Liturgie za umírajícíVidi aquam → AspergesVíno sv. Jana → Svátky apoštolů


Voda tříkrálová → Voda svěcenáVoda velikonoční → Voda svěcenáVulgata → Bible v bohoslužbě,

PřekladVyznání víry nicejsko-cařihradské

→ Vyznání víry, Symbolum

Wardapet → Berla

Zaopatřování → Přijímání nemoc-ných, Liturgie za umírající

Zápis katechumenů → KatechumenátZasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

→ Svátky mariánskéZeon → Míšení, VodaZpěv akční → ZpěvZpěvy doprovodné → ZpěvZpověL laická → ZpověQZvěstování Panně Marii → Zvěsto-

vání Páně, slavnostZvonění bouřkové → Zažehnávání

počasí

LITURGICKÝSLOVNÍKRupert BergerZ německého originálu Neues Pastoralliturgisches Handlexikon,

vydaného nakladatelstvím Herder Freiburg im Breisgau (r. 1999),

přeložili Václav Konzal, Jaroslav Vokoun a Zdeněk Lochovský

Rejstříky hesel sestavil a českými liturgickými reáliemi doplnil Václav Konzal

Typografie Zbyněk Kočvar

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o.,

roku 2008 jako svou 832. publikaci

Vydání první. AA 36,89. Stran 592

Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský

Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava

Doporučená cena 498 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: [email protected]

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7021-965-2

E D I C E T E O L O G I E

Date post:	20-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

LITURGICKÝ SLOVNÍK · cítí být sto podílet se na tomto novém zpracování; právě...

Documents