Odborná spolupráce Václav Ruml a Martin Tichý, Ústav pro studium totalitních režimů

Kniha Abeceda komunismu je součástí multimediálního projektu Abeceda komunistických zločinů, na kterém se podílelo Občanské sdružení PANT, mediální společnost MaFra, a. s., a Ústav pro studium totalitních režimů

© Luděk Navara, Josef Albrecht, 2010© HOST — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN 978-80-7294-340-1

9

AAsanaceNemohli jste vracet ty facky, říkáMuzikanta Vratislava Brabence donutili komunis-té k emigraci

Na začátku je nezávislý hudební styl. Under-ground, androš, jak se někdy „česky“ říká.Na konci je pomsta. Pomsta komunistického re-žimu, který nezávislého muzikanta vyhání ze země.„Myslím, že je provokovalo, že si jich moc ne-všímáme. Prostě jsme hráli a dělali, jako kdyby ti komunisti nebyli. Ignorance je největší trest. Dělat, že někoho nevidím, je větší urážka než říkat špatná slova,“ vypráví Vratislav Brabenec, saxofonista legendární kapely The Plastic People of the Universe.Právě Brabencova „cesta od androše k Asana-ci“ názorně ukazuje, jak se režim vypořádával s těmi, které nemohl ovládnout. Je také příbě-hem o tom, jak se obrana jedné kapely stala úspěšným bojem za svobodu slova jako tako-vého.Jenže na začátku to tak vůbec nevypadalo.Ještě do poloviny sedmdesátých let je skupi-na Plastic People režimem trpěna. Koncerty jsou monitorovány, návštěvníci šikanováni, ale

The Plastic People of the Universe

Režim skupinu zpočátku toleruje

10

kapela hraje. V roce 1976 je rozprášena. Brabe-nec skončí ve vězení. Na osm měsíců.

HNUTÍ CHARTYVlastně to byl nesmírný paradox. Právě sami komunisté svým tažením proti Plastikům vyvo-lali širší protestní hnutí. „StB se domnívala, že to skončí jinak. Ale sblížily se dosud nepropo-jené okruhy lidí,“ připomíná historik Petr Bla-žek. Ano, tehdy se mezi českými intelektuály rodí myšlenka, že se kapele má pomoci. Jenže ne všem její odvážné texty zrovna „sedí“. K ta-kovým patří filozof Jan Patočka. „Tehdy zazněl jeho názor, že to, co Plastici hrají, není jeho hudební styl, že se mu to dokonce nelíbí, ale bude bojovat za to, aby mohli svobodně hrát. To byla velice zásadní myšlenka,“ vzpomínala později disidentka Dana Němcová. Zrodila se rezoluce na podporu Plastiků. A začalo se ro-dit něco víc: hnutí Charty. Občanská iniciativa kritizující komunistickou vládu za porušování

Tažení proti hudebníkům sjednotí opozici

Rezoluce na podporu Plastiků

NEPOHODLNÍ. Skupina The Plastic People of the Universe na 3. festivalu druhé kultury na Hrádečku v roce 1977. FOTO JIŘÍ BEDNÁŘ, ARCHIV LIBRI PROHIBITI

11

lidských a občanských práv, k jejichž dodržo-vání se sama zavázala přijetím mezinárodních dohod „Paktu o občanských a politických prá-vech“ a „Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem re-publiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Hel-sinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost v březnu 1976.„Charta svým vystoupením režim vyděsila,“ řekl historik Vilém Prečan.Byl to pro komunistické vládce nejspíš oprav-du šok.Dne 7. ledna 1977 otiskly dokument Charty zá-padní noviny. Ještě týž den jedná předsednic-tvo Ústředního výboru KSČ. Vede ho Gustáv Husák, tehdejší generální tajemník strany (a jak-si mimochodem i prezident republiky). Dostává úkol: „Předsednictvo ÚV KSČ ukládá soudruhu Gustávu Husákovi informovat o akci nepřátelské skupiny, která předala západním sdělovacím pro-středkům pamflet pod názvem Charta 77; v du-chu diskuse předsednictva ÚV KSČ rozpracovat

Charta šokuje představitele komunistického režimu

NEPOHODLNÝ. Vratislav Brabenec byl donucen k emi graci ze své vlasti. FOTO JOSEF ALBRECHT

12

konkrétní potřebná opatření.“ O čem všem se jed-nalo, není jasné. Ale tehdy se zrodil plán, že pro-ti chartistům je třeba bojovat. Začala perzekuce.

AKCE ASANACERozkaz číslo 32 s krycím názvem Asanace pode-psal ještě v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Ja-romír Obzina. Rozkazy byly jasné: „Působením StB donutit aktivní evidované osoby, aby se vy-stěhovaly do zahraničí.“ Formy nátlaku byly růz-né — vydírání, šikana, propouštění ze zaměstná-ní, ale i obyčejná brutalita. Nešlo o nic nového: deportace spisovatele Alexandra Solženicyna ze Sovětského svazu v únoru 1974 předznamena-la pozdější vyhánění nepohodlných osob v celé východní Evropě.Do akce Asanace byl zařazen i Brabenec, který mezitím Chartu také podepsal. Nevěděl přes-ně, co se děje, ale tušil, že tajní policisté postu-pují podle jednotného scénáře. „Všemi fyzický-mi i psychickými prostředky donutit Brabence k vystěhování,“ stálo v dokumentu tajné policie.Ale Brabenec vzdoroval. I poté, co mu při jed-nom z výslechů řekli, že jeho ženu a dvouleté dítě unesli. „Já nevěděl, jestli je to pravda, ale říct někomu něco takového! Že vám z moci úřed-ní unesli ženu a dceru, a vyžadovat spolupráci!“ vzpomíná Brabenec.Ještě po letech netají rozhořčení. Spolupráci od-mítl. „Nemáte rád svoji dceru,“ řekli mu tehdy příslušníci StB.Brabenec si uvědomil, že se tajní policisté ne-zastaví před ničím. Kapituloval. „Poslední ka-pičkou bylo přepadení Ziny Freundové,“ říká. Ano, útok na Zinu Freundovou byl varováním pro všechny. Dva příslušníci StB v noci zazvo-nili u bytu chartistky Freundové. Jeden z nich se představil jako básník Ivan Jirous, který byl známý svými nočními návštěvami. Když jim

Inspirace v Sovětském svazu

Do akce Asanace je zařazen i Brabenec

Noční útok na Zinu Freundovou

13

Freundová otevřela, vtrhli k ní do bytu a zmlá-tili ji.Freundová přepadení ohlásila na policii, ta však nic nevyšetřila. Pochopitelně. Ukázalo se, že pro-ti zvůli StB vlastně neexistuje obrana. Brabenec to formuloval takto: „Když bude chtít zloděj či násilník přepadnout nějakou ženskou, může ta ženská sáhnout po noži a bude v právu. Ale my jsme nemohli sáhnout po noži, my jsme ty fac-ky nemohli vracet.“Brabenec se vystěhoval. Nebyl sám. Odešla řada známých osobností: například pozdější pražský rabín Karol Sidon, zpěvák Jaroslav Hutka či novi-nář Ivan Medek. Do pádu komunismu odešlo asi dvě stě osmdesát signatářů Charty, tedy asi pat-náct procent předlistopadových chartistů.Samozřejmě odešla i Zina Freundová. Sám Brabe-nec žil nejdříve ve Vídni, potom v Kanadě.Až v roce 2001 začne v Praze soud se strůjci akce Asanace, mnozí se tam po letech setkají. Nejdů-ležitější postavou procesu je však bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina. Je mu sedmdesát dva let. Trestu se nedožije. Zemřel v lednu 2003.

• • • • •CO BYLA ASANACEDodnes není jasné, jak tento název vznikl. Tajná policie tak pojmenovala akci, která měla za cíl donutit nepohodlné osoby, především signatá-ře Charty, k vystěhování ze země. StB využíva-la všech prostředků: psychoteroru i obyčejného násilí. Tehdejší Československo opustilo asi dvě stě osmdesát signatářů Charty, tedy asi patnáct procent předlistopadových chartistů.

KDO ZA NI BYL ODPOVĚDNÝRozkaz k zahájení akce Asanace podepsal v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.

Akce Asanace je namířena proti signatářům Charty

Jaromír Obzina podepsal rozkaz k zahájení akce Asanace.

14

Vlastní akce řídila 10. správa FMV nebo SNB, jejímž náčelníkem byl nejprve Vladimír Stárek a později Zdeněk Wiederlechner. Na akcích se podíleli krajští šéfové StB a prováděli ji řadoví příslušníci. Jedním z nich byl Jiří Šimák, odpo-vědný za útok na Zinu Freundovou. Sám Ob-zina zemřel dřív, než o trestu rozhodl odvola-cí soud.

VRATISLAV BRABENECPůvodně studoval bohosloveckou fakultu. Poz-ději začal hrát profesionálně jazz, ke kapele The Plastic People of the Universe se připojil na pod-zim roku 1972. V roce 1976 byl spolu s kolegy pronásledován a skončil ve vězení. Pod nátla-kem režimu se v roce 1982 vystěhoval do Ka-nady, kde se živil jako zahradní architekt. Bra-benec je známý i jako textař, básník a zpěvák.

NÁPRAVA AŽ PO SEDMADVACETI LETECHVratislav Brabenec a další hudebníci, kteří byli v listopadu 1976 odsouzeni za údajné výtržnic-tví, se domohli nápravy až v únoru 2003. Nej-vyšší soud nesmyslné odsouzení zrušil, dospěl po sedmadvaceti letech k závěru, že tehdejší pro-ces byl nezákonný.V původním obvinění stálo: „Obžalovaní or-ganizovali a účastnili se vystupování hudeb-ních skupin, které vyjadřovaly neúctu opaková-ním vulgarismů. Funkcionáře lidosprávy uvedli v omyl tím, že se jedná o kulturní akci.“„Tehdejší soudní řízení nemůže být označeno za správné a odpovídající zákonům,“ prohlásil v roce 2003 soudce Nejvyššího soudu Franti-šek Hrabec. Komunistická moc se původně po-koušela dostat do vězení celkem čtyřiadvacet lidí, kteří hráli v různých kapelách, ale nako-nec na seznamu zůstali čtyři: Svatopluk Kará-sek (odseděl si 8 měsíců), organizátor většiny

Obzina umírá před vynesením rozsudku

Původní rozhodnutí je zrušeno v roce 2003

15

„nepohodlných“ kulturních akcí Ivan (Magor) Ji-rous (18 měsíců), Pavel Zajíček (12 měsíců) a Vra-tislav Brabenec (8 měsíců). Všichni byli odsou-zeni na základě „důkazů“, ke kterým se před soudem nemohli vyjádřit. Karáskův tehdejší ad-vokát Otakar Motejl proti postupu soudu pro-testoval marně. Za muzikanty, kterým hrozily i mnohem tvrdší tresty, se tehdy postavila řada umělců, například básník Jaroslav Seifert.Proces v roce 1976 odstartoval vlnu dalších re-presí. „Ta obvinění dnes vypadají jako malicher-ná, ale jejich dopad byl tehdy nedozírný,“ řekl bezprostředně po verdiktu Nejvyššího soudu Ji-rous. Lidé, kteří byli s odsouzenými v kontak-tu, byli vyhazováni ze škol nebo měli problé-my v zaměstnání. Jirous sám putoval zakrátko znovu do vězení a zbývající tři muzikanti byli donuceni k emigraci v rámci akce Asanace.

• • • • •Cílem bylo zastrašit a umlčetRozhovor s Vilémem Prečanem

Historik Vilém Prečan zkoumá moderní dějiny a má i zkušenost emigranta. Poté, co byl stíhán pro podvracení republiky za spoluautorství tzv. Černé knihy z roku 1968, odešel v červenci 1976 do exilu, kde vybudoval sbírky českého a sloven-ského samizdatu a založil Československé doku-mentační středisko nezávislé literatury. Podle něho lze z historických dokumentů určit, kdo odpovídá za akci Asanace.

V Asanaci se tajná policie zaměřila hlavně na signatáře Charty 77. Proč?Charta svým vystoupením režim vyděsila. Moci-páni se báli o „pořádek“, který s takovým úsilím obnovili. Nebyli si jisti, co udělá většina donuce-

Otakar Motejl zastupoval hudebníka Svatopluka Karáska.

16

ná k mlčení a k poslušnosti. Proto ta hysteric-ká reakce. A proto ta ohlušující kampaň včetně Anti charty.

Co tedy bylo cílem?Cílem bylo chartisty izolovat, zastrašit, umlčet. A také demonstrovat, co čeká každého, kdo se nepodrobí. Jenže Charta nepodlehla. Naopak. Po prvních dvou měsících vzrostl počet signatářů téměř na trojnásobek. Nezbylo než podniknout proti Chartě dlouhodobé poziční tažení.

Ale proč vyhánění ze země?Tváří v tvář mezinárodní veřejnosti a jejím pro-testům nemohli všechny chartisty zavřít. Zdá-lo se schůdnější a méně riskantní vytlačit je za hranice. Po celou dobu, kdy se Asanace prakti-kovala, považoval režim Chartu za svého nejne-bezpečnějšího protivníka. Charta mu nastavo-vala zrcadlo, informovala veřejnost v zahraničí i doma pomocí samizdatu a rozhlasových stanic, rozrušovala totalitu systému a vytvářela prostor pro svobodnou diskusi. Spolu s Výborem na obra-nu nespravedlivě stíhaných (VONS) upozorňova-la na policejní a soudní perzekuci.

Kdy Asanace působila nejtvrději?Jedním z kulminačních bodů, kdy bylo zaregis-trováno nejvíce případů fyzického násilí, bylo ob-dobí zrodu polské Solidarity. Od léta 1980 do pro-since 1981 se režim obával, aby jiskra svobody nepřeskočila z Polska do Československa.

Lišil se přístup k jednotlivým lidem?Přednostně se akce Asanace zaměřovala na mladší, zahraniční veřejnosti méně známé oso-by, jejichž stíhání nemohlo vyvolat příliš hlasité protesty a solidární akce.

17

Ví se, kolik signatářů opustilo zemi?Podle propočtu jedné z mých kolegyň odešlo ještě před 17. listopadem dvě stě osmdesát signatářů Charty. Je to asi patnáct procent předlistopado-vých chartistů. Není sporu o tom, že naprostá většina z nich se rozhodovala pod tlakem, který často hraničil s terorem, někteří odcházeli po le-tech strávených ve vězení.

Měla akce Asanace obdobu v zemích sovětské-ho bloku?V těchto zemích se kombinovaly všechny způso-by, jak pacifikovat ty, které režim považoval za své protivníky. Začínalo to perzekucí v práci, pak přišel postih celých rodin, psychiatrické léčebny, tlak na vystěhování. Všechnu pozdější „asanaci“ kdekoli jinde v sovětské východní Evropě před-znamenal případ ze Sovětského svazu. Myslím tím svéráznou deportaci spisovatele Alexandra Solženicyna do SRN v únoru 1974.

Kdo nese za akci Asanace odpovědnost?To lze snadno zjistit z dochovaných dokumen-tů a výpovědí svědků. Odpovědnost šla od shora dolů, ale ani ti dole nebyli bez viny. Všechno začalo rozkazem číslo 32 z roku 1977, který po-depsal tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Celostátní dlouhodobou akci zaměřenou na vy-stěhování „nepohodlných opozičních aktivistů“ řídila 10. správa FMV, jejímž náčelníkem byl nejprve generálmajor Vladimír Stárek a poz-ději, od června 1982, plukovník Zdeněk Wie-derlechner, a správa StB Praha v čele s náčel-níkem Oldřichem Mézlem. V plánu činnosti akce Izolace na rok 1981, podepsaném majorem Karlem Vykypělem a zmíněným Stárkem, sto-jí v bodě 8: „I nadále organizovat v rámci Asa-nace plánovité vycestování z ČSSR těch objek-tů a exponentů československé opozice, kteří

Vilém Prečan — historik se zkušeností emigranta.

18

i nadále vystupují z krajně nepřátelských pozic a u nichž preventivně bezpečnostními ani repre-sivními opatřeními nelze dosáhnout žádoucího výsledku.“

Lidé z tajné policie říkají, že násilí páchali je-dinci a Asanace pomáhala disidentům, kteří se chtěli vystěhovat…To je výsměch obětem. Rozkazy, instrukce a plá-ny činnosti hovořily jasně: „Působením StB do-nutit aktivní evidované osoby, aby se vystěhovaly do zahraničí.“ A jaké formy donucení byly použi-ty, bylo popsáno už ve své době v dokumentech VONS či Amnesty International. Sám jsem vi-děl, v jakém stavu přijížděli na Západ někteří z těch, jimž Státní bezpečnost „pomohla“ se vy-stěhovat. StB pomáhala disidentům! Leda tak, že její orgány koordinovaly své donucovací akce s oddělením pasů a víz, aby žádostem o vystěho-vání obětí vyhovělo.(Z ROZHOVORU V MFD 15. 2. 2002; UPRAVENO)

Říká se: Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím relativního klidu. Režim už nebyl tak tvrdý a násilnický jako v padesátých letech. Vázlo sice zásobování, ale kdo nedělal potí-že, mohl v klidu žít.Skutečnost: Násilí přetrvalo, bylo jen méně viditelné. Režim používal rafinovanější meto-dy. Brutalita byla nahrazena psychoterorem a vydíráním. Právo na vzdělání či cestování bylo možné kdykoli bez důvodu odepřít.

MÝTY A REALITA