BRNO 2010

Luděk NavaraMiroslav Kasáček

PŘÍBĚHY TŘETÍHO ODBOJE

© Luděk Navara, 2010© Miroslav Kasáček, 2010© HOST — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN 978-80-7294-341-8

Tato kniha vznikla díky laskavé fi nanční podpoře Jihomoravského kraje, Dopravních staveb Brno, s. r. o., a nadace Český literární fond.

5

Tři příběhy třetího odboje

Jsou to příběhy plné dobrodružství. Ale také odvahy, strachu, lásky, zkla-mání, bolesti. Nadšení i naivity. Ano, jsou to i příběhy těch, kteří věřili, že dokáží víc, než na co mohli mít sílu. Ale málo je v těch příbězích re-zignace a málo lhostejnosti.Zato krutosti, té je v nich dost. Tolik krutosti a násilí, až se tají dech.Takový byl konec čtyřicátých a začátek padesátých let. Násilí nepřišlo samo od sebe, stálo na samém počátku režimu, který tehdy ovládl zemi a snažil se ovládnout i její obyvatele. Jen malý krůček by tehdy stačil — a násilí by zcela opanovalo srdce našich otců a dědů.Příběhy z padesátých let jsou úžasné především svou osudovostí. Ne bylo snadné stát mimo to, co se dělo, nebylo snadné nevidět, ale ze všeho nej-těžší bylo se smířit.Tři příběhy ukazují, jak různé byly způsoby vzdoru a jak podobné byly způsoby represí. Představitelé prvního příběhu jsou nebezpeční pouhou svou existencí. Ani nemusí mít zbraně, ty jim nakonec podstrčí sami tajní policisté. Za to je čeká peklo na zemi: vyšetřovna v Uherském Hradišti a mučení elektrickým proudem.Do přímých záškodnických akcí se ovšem nebojí jít hrdinové druhého pří-běhu; zapalují stohy, stodoly, vyhrožují komunistickým funk cio nářům. Je to jejich odpověď na týrání zemědělců a násilnou kolektivizaci vesnice.Představitelé třetího příběhu rozehrávají zpravodajské hry. Mají zbraně, spojení do ciziny, zajišťují přechody osob přes hranici a přenos informací. Pro režim jsou proto mimořádně nebezpeční. Ne všem se činnost odbojářů může líbit. Jules Verne napsal: Historie si váží hrdinů, i když někdy odsuzuje výsledky jejich hrdinství.Jenže odplata režimu byla podobně krutá, ať už byl odpor jakýkoli. Lidé umírali na šibenicích, ve vězeních, křičeli hrůzou v mučírnách, v celách nebo trávili konce svých životů marnými pokusy zapomenout. Tedy za-pomenout na to, co zažili po svém zatčení. Na to, co zažívali předtím, jsou jakýmsi neokázalým, nehlasitým způsobem hrdí. Oprávněně.Děkuji Pražskému literárnímu domu autorů německého jazyka a Lite-rární radě německé spolkové země Hesensko. Díky jejich laskavé podpoře jsem celý měsíc ve Wiesbadenu mohl nerušeně přemýšlet a psát.

Luděk Navara

VÍTEJ V PEKLE, BÍLÝ ORLE!

9

Špice na vánoční stromek

Připravené měl tehdy všechno. Dárky, stromeček. Na Štědrý den ještě dokoupí pár posledních drobností, knížky pro děti a špici na stromek. Jeho známý z fi rmy Haas a Žáček mu přinese husu. Alespoň Vánoce se musí podařit, když už se nepodařil celý ten rok.

Rok 1948. Ten rok, ve kterém úředník brněn-ské Hypoteční banky Bohuslav Koukal a otec čtyř dětí nakonec přece jen skončí ve vězení.Už když se chystal ráno do města, stáli před domem.„Tatíčku, zdá se, že nás hlídají,“ řekla mu man-želka Marie, když vstával.Měla pravdu.„Od pěti od rána přecházejí naproti po ulici dva páni, dívají se do oken,“ dodala.Ale Bohuslav Koukal si opravdu nechtěl ka-zit Vánoce. „Alespoň se nám nemůže nic stát, když nás hlídají,“ snažil se zavtipkovat. Obavy sice měl, ale nedal je najevo.

Oblékl se. Jako jindy. Jako kdyby nebyly Vánoce, jako kdyby nebyl rok 1948 a jako kdyby před domem nestáli dva tajní.Vyšel ven.

Ještě klidné Vánoce. Rodina Koukalova. Archiv rodiny

Marie Koukalová, maminka. Archiv rodiny

10

Dva pánové za ním.„To je pan Koukal,“ slyšel ještě sousedku, která ochotně mužům potvrdila, že čekají na správ-ném místě. Šli za ním.Ale Bohuslav Koukal to nechtěl nikomu uleh-čovat. Rozběhl se, naskočil do tramvaje a odjel směrem do centra Brna.Zdálo se, že se to povedlo.Jenomže pánové měli auto. Vyrazili hned, po několika zastávkách nastoupili do tram-vaje. Postavili se k němu, každý z jedné strany.Sledovali ho i na ulici, když vystoupil z tram-

vaje. Koukal zamířil do banky. Šel na oddělení, kterému šéfoval, pánové se někde ztratili. Pak seděl u náměstka ředitele Aleše Linharta. Vyprá-věli si, když se pánové zase objevili. Tentokrát i s ředitelem. Vyměnili si potichu s Linhartem pár slov; ten ho varoval: „Slávku, nedělej nic proti-státního!“ „Nedělám,“ odpověděl Koukal. „To ti můžu odpřísáhnout.“Vyšel zadním vchodem, zamířil na Kobližnou ulici, ale pánové za ním.„Pan Koukal?“ konečně ho oslovili.Zbytečná otázka, pomyslel si.„Co to máte?“ ptali se dál. Ukázali na dárky.Koukal měl u sebe husu, knihy a špici na stromek. Ta je zajímala nejvíc. Byla pečlivě zabalená, aby se nerozbila.„To je špice na vánoční stromeček,“ vysvětloval tajným Koukal.„Položte to tady na chodník a odstupte pět kroků zpět,“ nařídili mu.„Půjdete s námi,“ řekli pak.„Musím si vzít tu špici,“ odporoval.Kupodivu souhlasili.Vedli ho na Mozartovu ulici, kde už pro něj chystali celu. Šel před nimi,

v rukou dárky, husu a špici. Bylo jasné, že Koukal se dnes domů nedostane.„Zavezeme věci k vám domů, když jsou ty Vá-noce,“ nabídli se panové.Pánové byli pečliví a pořádní, dárky poctivě doručili rodině. Mysleli to dobře. Děti oprav-du budou mít Vánoce s husou, knihami a stro-mečkem se špicí. Bude to mít jen jednu drob-nou vadu……slavit budou bez tatínka.A přímo na Štědrý den i bez maminky.

Bohuslav Koukal se narodil 15. pro since 1905, žil v Brně--Žabovřeskách. Absolvoval ob-chodní akademii, v době před zatčením pracoval jako vedou-cí oddělení Hypoteční banky v Brně. Měl čtyři děti. Věřící katolík Koukal byl aktivním čle-nem Orla, za války byl tři roky vězněn a poté se dva roky skrý-

val na chatě poblíž Brna.

Bohuslav Koukal. Archiv rodiny

11

Kočka leze dírou

Zatímco se tajní dohadují s Koukalem o špici na stromeček, jiní pánové vniknou do jeho bytu. Mají povolení k domovní prohlídce.Mohou všechno.Přehazují věci, prohledávají skříně a police. Je Štědrý den. Paní Kouka-lová prožívá nejhorší Vánoce svého života.„Měla jsem spalničky, ležela jsem v obýváku, ale oni mě vyhnali,“ popi-suje dcera Marie, které tehdy bylo šest let.Měla vztek.Ze vzteku si sedá ke klavíru.Hraje.Buší do kláves vší silou.Umí jen dvě písničky. Kočka leze dírou je jedna z nich. „Vyhrožovali, že mi nařežou, jestli toho nenechám,“ vzpomíná Marie.Kočka leze dírou…Nenechala.…pes oknem.„Já do toho mlátila, co to šlo. Ze vzteku… Štvalo mě, že lezou do našich hraček, že je Štědrý den zkažený, že je všecko vzhůru nohama.“

Horší časy teprve přijdou. Koukalovy děti Vojtěch a Marie s maminkou v roce 1947. Archiv rodiny

12

Uprostřed všeho nepořádku zůstal tím všudypřítomným zmatkem ne-dotčen jen klavír.Pánové nemluví.Babička brečí.Marie hraje.Kočka leze dírou,pes oknem…Je Štědrý den 1948.Když tajní vyhnali Marii z obýváku, prohlédli gauč a zjistili, že uvnitř je úložný prostor. Jako truhla.Byl plný starých fotografi í, dopisů, pohlednic. Fotek z táborů, sportovních akcí, poutí, kterých se všichni tak rádi účastnili.Pánové začali třídit. Přehrabovali a prohlíželi jeden dopis po druhém.Většinou mlčeli. Ostatně dost na tom, že museli poslouchat Mariino bu-šení do klavíru.„Našli tam fotku a na ní bylo napsáno, že Varšava zdraví Paříž. Začali zjišťovat, jaké je spojení mezi Varšavou a Paříží. Mysleli si, že je to ně-jaká špionáž. Ale ve skutečnosti to byla jen fotka z tábora, kde chatky měly jména podle měst. Naši kluci bydleli v chatce, která se jmenovala Varšava. A zdravili kamarády, kteří bydleli v sousední jménem Paříž,“ popisuje dcera Marie.Kdyby se to neodehrálo na konci roku 1948, bylo by to k smíchu.Nakonec tajní usoudili, že fotografi í je příliš mnoho. Nebyli schopni je roztřídit a pečlivě prohlédnout. Jednoduše je nasypali do pytle a odvezli.

Zachráněná fotka. Kurs Orla v Uherském Hradišti. Fotografi e, která unikla vyšetřovatelům StB. Archiv rodiny

13

„Už nám je nevrátili,“ vzpomíná Marie.S fotografi emi odvezli do vězení i paní Koukalovou, ta se však druhý den směla vrátit domů. Pytel rodinných fotografi í, dopisů a vzpomínek zmi-zel navždycky.Na těch fotkách byla zachycena celá minulost Koukalovy rodiny i historie organizace, s níž byla rodina tradičně spojena. Jezdívali na společné tábo-ry, poutě, na divadelní představení či výlety, které členové organizace při-pravovali. Protože se jednalo z velké části o moravské katolíky, plánovali i tradiční pouť na Svatý Hostýn. Byla to prostě alternativa pro všechny, kteří nechtěli do Sokola. Oslovovali se mezi sebou bratři a sestry.Ta organizace měla za první republiky přes sto tisíc členů.Ta organizace se jmenovala Orel.

Vzhůru, orle!

Kvůli členství v Orlu se Bohuslav Koukal dostal do vězení už jednou. Na začátku nacistické okupace se domlouval s kolegy ze Sokola, jak by

se i Orel zapojil do odboje. „Orel byl připrave-ný. Měli jsme vycvičené branné oddíly,“ napsal později ve svých vzpomínkách.Zdá se, že písni Vzhůru, orle slovanský, bílý orle náš, která o půl století později bude znít přinejmenším hodně zastarale, tehdy lidé opravdu věřili.A byli ochotni kvůli těm několika slovům leda-cos riskovat.Koukal byl však hned v roce 1939 zatčen, od-vezen do Breslau (dnešní Wrocław). Ukázalo se, že Němci vědí všechno. „Věděli, co je ná-čelnická rada, kdo v ní je. Nejvíc je zajímalo,

kolika lidem velí člen náčelnické rady,“ vzpomínal Koukal.Vlastně byl ten zájem Němců docela logický — okupantům vadila už

sama organizace, která měla spo-jení na tisíce dobro volníků v celé zemi. Ano, vypukne-li jednou po-vstání, toto bude nebezpečný ne-přítel. Ostatně členy Orla byli i parašutisté Jozef Gab čík a Jan Kubiš, kteří provedli atentát na Heydricha.Vzhůru, orle…

Vzhůru, orle slovanský, bílý orle náš,rodné země od věků byl jsi věrná stráž.

Silný spár a peruť máš, smělý je tvůj hled,v srdci lásku k národu, v hrudi víry vznět,

s tebou půjdem kupředu, nikdy o krok zpět!Byť i povstal vrahů val, zahřmí v český luh:

Vpřed jen, bratři, směle dál! K vítězství: Zdař Bůh!

Orelská hymna

Jozef Gabčík. Archiv Orla

14

Ano, nebezpečný nepřítel — a proto později na Orla zaměří svou pozornost i komunisté.Jenže v případě Bohuslava Koukala nacisté příliš důslední nejsou. Když jej dva roky před koncem války poslal německý soudce domů do Brna, aby se tam hlásil na tajné policii, ge-stapu, Koukal volil raději útěk do nedalekých Bílovic nad Svitavou. Tam přežíval dva roky na chatě až do konce války. Němci na něj nej-spíš zapomněli, čeští četníci o něm sice věděli, ale dali mu pokoj.Když válka skončila a nacisté zmizeli, Orel se

obnovil. „Začátky byly velmi nadějné, měli jsme víc členů než při rozpuš-tění a stále přicházeli noví. Po válce šli lidé do sebe, víc jim záleželo na duchovní činnosti než na atletice. Byl jsem dvakrát vedoucím státního kursu výchovy v přírodě,“ vzpomínal Koukal.Vše se zdá být na dobré cestě.Na 29. února 1948 jsou naplánovány orelské slavnosti v Praze. Zahájí je mší svatou arcibiskup Josef Beran. Vše se připravuje s velkým před-stihem.Koukalův švagr, člen vedení Orla a ministerský rada Jiří Malášek, píše do časopisu Orel: „Cvičíte už prostná pro rok 1949?“

Vzhůru, orle slovanský! Cvičení prostná. Bohuslav Koukal (první zprava).Archiv rodiny

Jan Kubiš. Archiv Orla

15

Komunistická spravedlnost I

Bedřich Pokorný, fanatický komunista, zpravodajce, muž určený na hod-ně špinavou práci, patřil kupodivu mezi Koukalovy brněnské známé. Když se stal náměstkem ministra vnitra, jel Koukal za ním, aby se při-mluvil za jednoho svého známého: „Jde o Josefa Tvrdého, který byl ve-litelem policie v Brně. Vy jste ho vyhodili a zakázali mu nosit uniformu, ale on by si přitom zasloužil spíš vyznamenání.“„Všechno vím, všechno znám, choval se dobře,“ odpověděl Pokorný. „Ale podívej se, není komunista, nemůže sedět na takovém místě! Ať je rád, že dostal plnou penzi. Není komunista, nemůžu pro tebe nic udělat.“

Směšná píseň

Orelská organizace funguje. Na dny 21. a 22. února 1948 je do Prahy svolán nácvik pro vedoucí žáků. Z Břeclavi přijíždí orelský funkcionář Josef Papež. A s překvapením zjišťuje, že všechno je jinak. Únorová krize je v plném proudu. „Přijel jsem do Prahy brzy ráno, Václavské náměstí téměř prázdné, kameloti vykřikovali: Ministr Drtina se pokusil o sebe-vraždu. V místě nácviku nikdo.“V prostoru vystoupení orelských cvičenců Papež s úžasem sleduje česko-slovenské osudné drama. Únorová krize vrcholí — sjezd závodních rad požaduje demisi ministrů, kteří se postavili proti politice Gottwaldovy komunistické strany. Pokud by to někomu stále ještě nebylo jasné, ať se podívá: Lidové milice se objevily v ulicích Prahy. Poslední číslo časopisu

Orel vychází 23. února.Vzhůru, orle! Je to směšná píseň.V době únorového převratu je Koukalovi třia-čtyřicet let. Absolvent obchodní akademie a úředník Hypoteční banky je v náčelnické radě Orla a nechce se jen tak smířit s tím, že s kon-cem demokracie skončí i Orel.Copak ty tři roky v nacistickém vězení byly zbytečné? Ale akční výbory v jednotlivých okresech a městech už pár dnů po únoru zabavují orelský majetek. Jak o to usilovali komunis-té už před únorem, tělovýchovné organizace se v Československu sjednocují.

Josef Papež. Archiv Orla

16

Nedobrovolně.Kancelář Orla však funguje. A bude fungovat až do 30. září 1948. Ostat-ně ofi ciálně ještě Orel zrušený není.Přesto je jasné, že je konec.Koukal se svými kolegy usiluje alespoň o to, aby Orel směl zůstat coby kulturně-náboženská organizace. Do té doby, než se žádost vyřídí, nebu-dou raději podnikat žádné protestní akce. Ani provokovat.Jenže bratři a sestry z Orla se scházejí dál. Nikdo jim to přece nemůže zakázat!Ani tradiční poutě.Ani tu největší na Svatý Hostýn, která se připravovala už od roku 1947.Nebo může?

Víc než kdykoli jindy

Hostýnská pouť v srpnu 1948 se opravdu podařila. Přijeli poutníci z celé země, v pěti speciálních vlacích a dvou stech padesáti autobusech.„Byl jsem pověřen spolu s kolegou zajištěním poutě. Šlo o to rozeslat oběž-níky, pozvánky. Domluvit dechovku. Zajistili jsme pět zvláštních vlaků,“ vzpomínal někdejší tajemník ústředí Orla Miroslav Kozlovský.Ale zdaleka ne všechno šlo hladce. Pošta, která přicházela do ústředí Orla, byla kontrolována. Nebo nebyla doručena vůbec. Tajemník Koz-lovský vyzýval župní funkcionáře, aby dopisy posílané na ústředí Orla byly na sudých stránkách psané modrou skalicí — aby je nezasvěcený člověk nemohl přečíst.Orel pořádal srpnové poutě na Hostýn už od třicátých let, tentokrát však bylo poutníků víc než kdykoli předtím.Když se lidé večer na Hostýně shromáždili, začali neplánovaně vystupo-vat řečníci. Zaznívaly nesouhlasné názory s novým režimem. Dav zpíval a volal:„Ať žije prezident Beneš!“„Ať žije paní Hana!“„Ať žije svobodná republika!“„Bylo ale jasné, že tam jsou i agenti tajné Bezpečnosti. Později jsem ně-které z nich poznal, když mě StB vyšetřovala v Uherském Hradišti,“ vzpomíná Kozlovský.Komunisté mu úspěšnou přípravu pouti samozřejmě nezapomenou. Jeho kolegovi Karlu Procházkovi zase přičtou k tíži, že objednal na pouť va-lašskou kapelu. Bohuslav Koukal bude muset čelit obvinění, že pozval světícího biskupa Stanislava Zelu. Zatčeni budou ale i ti, kteří o pouti jen veřejně mluvili a zvali na ni. Například farář Josef Smejkal, který

17

dostal od Kozlovského informace o pouti a zval na ni všechny ze svého okolí, především bývalé členy Orla. Podle odhadů přijelo tehdy na Hostýn asi sto až sto dvacet tisíc lidí. „Za to mohla tehdejší politicky vyhrocená situace,“ mínil Kozlovský.Nejspíš právě nejistá doba přilákala tak velké davy na legendární poutní místo, kde je na oltáři socha Panny Marie s Ježíškem, který metá blesky. Blesky prý zastrašily Tatary, kteří kdysi vpadli na Moravu a drancovali. Lidé tehdy našli útočiště na Hostýně a Panna Maria je zachránila.Tisíce lidí se znovu modlí k Panně Marii. Stoupají na Hostýn, vyhřívají se na slunci, myslí na Pannu Marii a Je-žíška s blesky.Pomůže i tentokrát?„Dávejte císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu,“ káže při té osudné pouti v osmačtyřicátém na Hostýně olomoucký světící biskup Stanislav Zela. Jenomže co když se zachce císaři mít i to, co je Boží? „A tehdy, když jsme vyšli z kostela, mnozí staří známí jsme se po dlouhé době uviděli a samozřejmě vítali a pozdravovali. A poněvadž jsme byli hladoví, řeklo se, že se trochu posilníme. A poněvadž u kostela je chládek a byla tehdy dost zima, rozhodli jsme, že se potom sejdeme u konce kří-žové cesty nahoře u hřbitova, kde svítí sluníčko, abychom si popovídali,“ psal ve svých vzpomínkách středoškolský učitel na reálném gymnáziu v Uherském Brodě Zdeněk Svoboda.

Tady se to stalo. Poutníky přivezlo pět speciálních vlaků a dvě stě padesát autobusů. Svatý Hostýn. Foto Monika Hlaváčová

18

Spolu s ním tam byl i Koukal a další kolegové z Orla: Rostislav Slavotí-nek, profesor Jiří Malášek. Nikdo z nich netuší, že jsou sledováni a že se z tohoto náhodného setkání na pouti později stane ilegální schůzka náčelnické rady.Za tuto schůzku na srpnovém sluníčku všichni zaplatí.Za pouť všichni zaplatí.Za Orla zaplatí.Zaplatí za každou hloupost, která zaujme vyšetřovatele.Ale to nikdo z nich opravdu netuší.

Večírek ve Velkých Karlovicích

Výborný nápad. Udělají si večírek. Samozřejmě, v té divné době, kdy je o všechno taková nouze, si musí mladí orli pomoci sami. Každý z účast-níků donese dvě vajíčka a lžíci sádla. Ostatně vyjít si do přírody o svato-dušních svátcích a osmažit si vajíčka prý bývalo ve Velkých Karlovicích běžné.Celé se to bude tedy jmenovat vaječnicová partie.Rozdají si mezi sebou pozvánky. Stojí na nich: „Pozvání na první vaječni-covou partii, která se koná na svatodušní svátky ve Velkých Karlovicích v chatě Františka Oravce.“ Vaječnicovou partii zorganizovali Josef Plán-ka, František Oravec a Bohumil Zhof. Pozvánku napsal Rudolf Slavík z Velkých Karlovic.Není zrovna moc opatrný. Na konec pozvánky totiž připsal: 1. ilegální sjezd Orla Horního Vsacka.Místo konání je ale jasné. Oravcova chata leží nad krásným údolím Vse-tínské Bečvy, kousek před místem, kde se údolí rozděluje. Jedna cesta míří nahoru na Makov, druhá do Malých Karlovic a na Kasárna. K sa-motné chatě se chodí po polní cestě od silnice, cesta do prudkého svahu trvá asi deset minut. Mladí orli ovšem k chatě vybíhali pěšinou. Přímo vzhůru. A protože nahoře nebyla ani studna, museli si nosit nejen jídlo, ale i vodu.Na chatě se scházeli často. Zpívali u táboráku, debatovali, učili se a cviči-li. Vedle chaty si postavili hrazdu. Jezdili tam mladí až z Hutiska, z Va-lašské Polanky, samozřejmě i ze Vsetína. Velké Karlovice mají své kouzlo.Jsou to idylické časy.Brzy skončí.Ve vyšetřovacím spise se večírek ve Velkých Karlovicích bude pozdě-ji popisovat takto: „Tato první ilegální schůzka se uskutečnila v nedě-li na svato dušní svátky 1948 a dostavilo se na místo, tj. do víkendové chaty Františka Oravce, 25 až 30 příslušníků Orla. Vzhledem k tomu,

19

že na tuto schůzku se dostavilo i několik osob pro příslušníky Orla ne-spolehlivých, dohodli se páter Stanislav Straňák, František Oravec, Jo-sef Plánka, Bohumil Zhof, Rudolf Slavík, Petr Haferník a Josef Vrla, že utvoří užší kroužek, respektive užší výbor, jehož úkolem bude řídit ile-gální proti státní činnost podle úkolů, jež budou dostávat od ilegálního protistátního ústředí Orla z Brna nebo z Prahy.“Tajní policisté už po nich jdou.Připraví provokaci.Ano. Pro nešťastné orly ze Vsetínska byla pozvánka na vaječnicovou par-tii pozvánkou do pekla.

Šest stovek letáků

Zatímco mladí orli se baví na Oravcově chatě, Bohumil Zhof má pochyby, zda postupují správně. Tuší, že StB po nich jde, dozvěděl se od známého, že je mezi nimi udavač.„Nemůžeme kolem toho dělat takový humbuk,“ řekl tehdy Oravcovi. „Když se něco dělá ilegálně, nepíše se to přece na pozvánky.“V té osudné době se totiž Zhofovi dostal do ruky leták odbojové skupiny Vietor. Píše se v něm o tom, že se její členové mají připravit na možnou

Osudný večírek. Na „vaječnicovou partii“ na Oravcově chatě ve Velkých Karlovicích její účastníci nikdy nezapomenou. Na snímku poslední pamětník Bohumil Zhof z Hovězího. Foto Monika Hlaváčová

19

že na tuto schůzku se dostavilo i několik osob pro příslušníky Orla ne-spolehlivých, dohodli se páter Stanislav Straňák, František Oravec, Jo-sef Plánka, Bohumil Zhof, Rudolf Slavík, Petr Haferník a Josef Vrla, že utvoří užší kroužek, respektive užší výbor, jehož úkolem bude řídit ile-gální proti státní činnost podle úkolů, jež budou dostávat od ilegálního protistátního ústředí Orla z Brna nebo z Prahy.“Tajní policisté už po nich jdou.Připraví provokaci.Ano. Pro nešťastné orly ze Vsetínska byla pozvánka na vaječnicovou par-tii pozvánkou do pekla.

Šest stovek letáků

Zatímco mladí orli se baví na Oravcově chatě, Bohumil Zhof má pochyby, zda postupují správně. Tuší, že StB po nich jde, dozvěděl se od známého, že je mezi nimi udavač.„Nemůžeme kolem toho dělat takový humbuk,“ řekl tehdy Oravcovi. „Když se něco dělá ilegálně, nepíše se to přece na pozvánky.“V té osudné době se totiž Zhofovi dostal do ruky leták odbojové skupiny Vietor. Píše se v něm o tom, že se její členové mají připravit na možnou

Osudný večírek. Na „vaječnicovou partii“ na Oravcově chatě ve Velkých Karlovicích její účastníci nikdy nezapomenou. Na snímku poslední pamětník Bohumil Zhof z Hovězího. Foto Monika Hlaváčová