Luděk Navara, Miroslav Kasáček: Volavčí sítě / Po stopách třetího odboje — ukázka

VOLAVČÍ SÍTĚPo stopách třetího odboje

Černobílá fotografi e lidské lebky je vystavena za výkladem v Tišnově u Brna. Lebka má v čele díru. Průstřel. Není to zrovna pěkný pohled. Píše se rok 1951. Fotografi e má všem ukazovat, jak krutí jsou ti, kteří se rozhodli zapojit do protikomunistického odboje. Nevá-hají sáhnout po zbrani a obětovat lidský život! Jaký byl ale skutečný příběh, který skončil popravou dvou nešťast-ných studentů z Tišnova — Vlastimila Železného a Aloise Pokorného? A jak vlastně vypadala jejich odbojová skupi-na JAN a vůbec odboj v okolním kraji? Kniha autorské dvojice Luděk Navara a Miroslav Kasáček se pokouší rozplést pozadí smutné události — ukazuje se, že s tragédií je spojena celá řada dalších příběhů i konkrétních osudů těch, kteří měli odvahu postavit se na odpor se zbraní v ruce. Autoři vycházejí z původních dobových pramenů i vzpo-mínek pamětníků a řada dokumentů je zveřejněna vůbec poprvé. Stejně jako v předchozí knize Příběhy třetího odboje doplňují vyprávění celou řadou autentických fotografi í a archiválií.

Cena 329 KčISBN 978-80-7294-663-1 VOLA

VČÍ S

ÍTĚ

Ludě

k Na

vara

Miro

slav

Kas

áček

Miroslav Kasáček (narozen 1937 v Litohoři u Moravských Budějovic) spojil své život-ní osudy s Brnem, kde v roce 1957 na Prv-ní vyšší průmyslové škole strojní maturoval. Rok 1969 a následná normalizace zasáhla i rodinu Miroslava Kasáčka. Za jeho pra-vicové a protisocialistické postoje mu byl okamžitě zrušen pracovní poměr v Elektro-technických závodech Julia Fučíka a nuceně nastupuje jako dělník do balírny na BVV (Brněnské veletrhy a výstavy). Zde pro-šel různými profesemi v dělnickém zařaze-ní. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a následně začal soukromě podnikat. Už v průběhu studií se Miroslav Kasáček se-známil se svou budoucí ženou Marií Melku-sovou, dcerou Aloise a Marie Melkusových, kteří byli podobně jako jiní perzekvováni komunistickým režimem v souvislosti s tra-gickými událostmi v Babicích na Třebíč-sku. Ze shromážděných vzpomínek rodi-ny, pamětníků a písemných svědectví spolu s Luďkem Navarou napsali knihu Mlynáři

od Babic (Host, Brno 2008). Úzká spoluprá-ce autorů přinesla další knihu Příběhy třetího

odboje (Host, Brno 2010).

Luděk Navara (narozen 1964 v Brně) je novinářem, scenáristou a spisovatelem, spolupracuje především s deníkem MF Dnes a Českou televizí. Zabývá se mimo jiné zločiny komunismu a nacismu. Je autorem knih Smrt si říká Tutter — nacistický vrah ve službách StB (2002, německy v roce 2005 pod názvem Der Tod

heißt Tutter) a Příběhy železné opony (2004, v roce 2006 německy s titulem Vorfälle am Eisernen Vorhang), kte-ré se staly předlohou pro stejnojmenný televizní se-riál, jenž získal ceny Elsa a Trilobit. V roce 2006 vy-šly Příběhy železné opony 2 a o rok později Nové příběhy

železné opony. Společně s Miroslavem Kasáčkem vy-dal v roce 2008 knihu Mlynáři od Babic o justičním teroru padesátých let a víře ve znovunabytí lidské důstojnosti. Oba autoři jsou podepsáni i pod kni-hou Příběhy třetího odboje (2010). Společně s Josefem Albrechtem připravil Luděk Navara knihu Abeceda komunismu (2010), která je určena především mlad-šímu čtenáři. Jméno Luďka Navary je uvedeno pod řadou scénářů k dokumentům vysílaným Českou tele-vizí. Například Můj otec generál o synově vzpomínání na generála Heliodora Píku, Muž, který přecenil čes-kou duši aneb Útěky Josefa Brykse či Dopisy z cely smrti o posledních myšlenkách nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti a popraveni. V roce 2008 získal Luděk Navara novinářskou Cenu Karla Havlíčka Borovského a v roce 2010 Cenu Antonína Švehly.

Volavci site_prebal_FINAL.indd 1 16.10.2012 14:37:54

Druhá a třetí strana přední předsádky

Volavci site_predsadky.indd 2-3 12.10.2012 14:28:01

Druhá a třetí strana přední předsádky

Volavci site_predsadky.indd 2-3 12.10.2012 14:28:01

čtvrtá strana přední / první strana zadní předsádky

Volavci site_predsadky.indd 1 12.10.2012 14:28:01

Volavci site_sazba.indd 1 12.10.2012 16:28:26


BRNO 2012

Luděk NavaraMiroslav Kasáček

VOLAVČÍ SÍTĚPo stopách třetího odboje


© Luděk Navara, 2012© Miroslav Kasáček, 2012© HOST — vydavatelství, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7294-663-1

Tato kniha vznikla díky laskavé fi nanční podpoře Jihomoravského kraje.


5

Vojáci svobody

Mezi lidmi, kteří se nikdy nesmířili s totalitním komunistickým režimem a rozdělením světa železnou oponou, byla celá řada skutečných hrdinů. Byli to svým způsobem vojáci svobody a bojovníci třetího odboje. Mnozí z nich v tomto boji padli.Jsem přesvědčen, že každý z vojáků svobody si zaslouží svůj památník. Jedním z takových památníků svého druhu je i tato kniha. Moudré bib-lické rčení říká, že poznání pravdy osvobozuje. Kniha Volavčí sítě pozná-ní pravdy napomáhá a doplňuje kamínky do mozaiky našich nedávných dějin. Přál bych si, aby hodnoty statečnosti, odvahy, víry a nadšení, kte-ré při četbě následujících příběhů vystupují z naší minulosti, vstoupily i do našich současných dnů a skutků. Daniel Hermanředitel Ústavu pro studium totalitních režimů


6

Toto je kniha o podlosti, nenávisti a zradě. Také o důvěřivosti. Ukazuje, jak otrlí odbojáři, bojovníci třetího odboje, naletěli špiclům, provokatérům tajné policie a zrádcům. Volavčí sítě komunistické Bezpečnosti pokrývaly doslova celou zemi. A nejen ji, sahaly daleko za hranice — do uprchlic-kých táborů i do emigrantských kruhů.Mezi těmi, kdo naletěli, byli i účastníci druhého odboje. Zkušení bojov-níci, kteří obstáli za nacistické okupace, možná podcenili skutečnost, že nepřítel tentokrát mluví stejnou řečí jako oni.Zdá se, že zrada a podlost slaví v těchto příbězích svůj triumf. Ale jen na první pohled. Nic netušící odbojáři šli do ztracených bojů s plným nasazením. Jestli se mnozí z nich stali obětí zrady či provokace, nijak to jejich hrdinství neumenšuje.Naopak.Zrada a podlost jsou nepřítelem neviditelným. A boj proti neviditelnému nepříteli lze jen málokdy vyhrát. Ale přesto je možné bojovat.To je hrdinství.To je odvaha.

Luděk Navara


7

Její jasně žluté oko s červenou panenkou hledí zlobně jako jestřábí. Ostrý zobák na dlouhém krku dovede bleskurychle seknout. Nehybná jako socha pozoruje lovící volavka, stojíc na dlouhých nohách v mělké vodě, co plave. Jediným prudkým seknutím se kořist dostane do zobáku.Z knihy Naše zoo, Osvěta, Praha 1952

Čím se od sebe odlišovaly „volavčí sítě“ gestapa od „ilegálních“ skupin vzni-kajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfi dentem gestapa a agentem StB kromě toho, že ten druhý mluvil česky?Eduard Stehlík, historik



KRVAVÁ VYSOČINA



11

Přestřelka

Je to skutečná bojová operace. Mladík se zabarikádoval na půdě, je ozbro-jen. Příslušníci Bezpečnosti se jej pokoušejí přimět, aby se vzdal.Odmítá.Ozbrojenci už v noci obklíčili celou obec. Stalo se to 17. května 1950 brzy ráno. Domovní prohlídka byla zřejmě jen záminkou. Tajní policisté šli najisto.„Byla to středa. Ráno jsem vstal, že půjdu krmit. Nasypal jsem koním a ještě jsem si šel na chvíli lehnout. Jen dolehnu na postel, slyším hukot auta,“ popisoval majitel usedlosti Jaromír Tomášek v roce 1996 v rozho-voru s Danielem Ženatým.Jenže za prvním autem bylo slyšet další.„Tady když jsou dvě auta, tak už se něco děje. Jenže ony nebyly dvě, ono jich bylo aspoň deset, džípy,“ popisoval Tomášek.Pochopil, že je zle.Rychle vybíhá na půdu varovat mladíka. Ten ale zůstane překvapivě klidný. „Mne živého nesmí dostat,“ řekne.Vlastně se spolu loučí.Mladík hospodáře uklidňuje: „Tobě se nic nestane, dostaneš rok dva.“ Pak odloží jeden náboj. „Ten je pro mě,“ řekne.Zbraně má v pořádku. Samopal i pistoli si vyčistil den předtím.Chalupa už je obklíčená. Ozbrojenci vtrhli dovnitř. Budí manželku a čtyř-letou dceru. Ptají se, kde je hospodář. Všimli si, že jsou otevřené dveře na půdu. Hospodář sestupuje. Sám.Mladík se rozhodl bojovat do poslední chvíle. Musel přece vědět, že nemá nejmenší šanci. Ozbrojenců bylo kolem stovky. Tajní policisté, příslušníci SNB i milicionáři. Místní, kteří na jejich vpád nikdy nezapomněli, je ani nedokázali přesně spočítat.Velitel nařizuje zahájení operace.Cílem je dostat mladíka z jeho skrýše za komínem a zatknout ho. Jenže jak to udělat?Výzvy nemají smysl. Nikdo se neozývá. Mladík na půdě je navíc evidentně ve výhodě. Nahoru vede jen jedna cesta. Kdo na půdu vejde jako první, bude zřejmě také prvním mrtvým. Nikdo nechce být prvním mrtvým.Takže to zkusí jinak. Majitelka usedlosti Svatava Tomášková je po ruce. Ozbrojenci ji zbaběle tlačí před sebou po schodech jako živý štít. Míří na ni samopaly.Tomášková má za úkol přemluvit mladíka, aby se vzdal. Jde nahoru. Zezadu se za ní opatrně sune příslušník Bezpečnosti.


12

Mladík přebíhá na druhý konec půdy.Ozbrojenec ho zahlídne. Okamžitě střílí. Kul-ka hvízdla kolem hlavy paní Tomáškové, ale mladíka nezasáhla.Rychle dolů! Začínalo jít do tuhého. Mladík hází seshora do kuchyně granát. Jenže... Nic... Žádný výbuch.„Tak mě hnali, abych jej šel sebrat. Ale vtom si uvědomili, že bych ho mohl hodit po nich. Pak ho teda vzal nějakej fízl, ale ten granát byl stejně jaksi vadný,“ popisoval Tomášek.Granát vyletěl oknem ze stavení, ale ani ven-ku nevybuchl.Přestřelka trvá už několik hodin.

Kolem jedenácté v polích, v jetelině, za vesnicí přistává letadlo. Přilétají nadřízení, vezou další zbraně. Porada. Pak si zavolají předsedu národ-ního výboru.Domlouvají se s ním, že statek vyklidí a zapálí. „Předseda byl nakonec rozumný a řekl, že to nemá cenu, ať počkají, mladík se beztak musí vzdát, není třeba likvidovat hospodářství. A tak se střílelo dál, asi do půl páté,“ vyprávěl Tomášek.Jeden proti stu.

Tady se bude střílet. Statek u Tomášků. Historické foto.

Tehdy jí byly čtyři. Eva Koktavá


13

Střílejí z druhé strany přímo do střechy, kva-litní pálené tašky se tříští a střepiny létají všude kolem.„Půlka střechy byla úplně zničená,“ vzpomí-nala Eva Koktavá, dcera hospodáře Tomáška. Na událost si ale sama pamatuje jen velmi mlhavě, tehdy jí byly pouhé čtyři roky. Navíc, když začala střelba, odtáhli příbuzní ji a ba-bičku pryč.Kolem půl páté se zdá, že situace se přece jen změnila. Není divu. Jeden proti stu.Zbraně umlkají.

„Pak to ustalo. Vylezli tam a on byl nebožtík. Asi nějakou kulku dostal, měl tři zásahy v břiše. To jsem se dozvěděl později,“ vzpomínal Tomášek. V té době byl už vlastně pod dozorem v autě. Na rukou má želízka. Potom jej odvezou rovnou do věznice v Brně na Cejlu.Když bylo po všem, mrtvý mladík ležel v přízemí přikrytý celtou. Na to už si vzpomíná i Eva Koktavá. Nic víc. Vlastně ano — jak odváželi jejího otce. „Tatínka jsem zahlédla v černém autě,“ popisovala.Později se všichni snažili na událost zapomenout. Pro celou rodinu to byla katastrofa — statek zničený, navíc polovinu ho zkonfi skovali ve prospěch státu. Eva sama měla problém dostat se na školu.

„Půlka střechy byla zničená.“ Statek u Tomášků. Pohled ze dvora.

Mrtvý. Bohuslav Pavlů


14

„Maminka byla nakonec ráda, že mohla zůstat doma. Byli i takoví, které vystěhovali,“ vzpo-míná Koktavá.Ledacos se dá přežít.Mladík ovšem nepřežil.Jmenoval se Bohuslav Pavlů a v tom roce mu bylo osmadvacet. Vesnice, v níž skončil jeho život, se nachází na Vysočině u Bystřice nad Pernštejnem. Je to malá obec poblíž Dolní Ro-žínky a Bobrové. Jmenuje se Račice.

Ten, který nepřežil

Když Bohuslav Pavlů dostal tip na úkryt u To-mášků, šel najisto. Statek v Račicích patřil k bezpečným místům, ležel na okraji obce a dalo se z něj utéct dozadu do polí.I majitelé byli spolehliví. Bezpečí — to v té době Pavlů opravdu potřeboval. Byl totiž už přes půl roku v ilegalitě.Skrýval se, měnil místa pobytu.Za sebou měl docela pozoruhodnou, ale i roz-poruplnou kariéru. Bohuslav Pavlů se to-tiž na Vysočině podobně skrýval už dříve — za války, kdy mu hrozilo pracovní nasazení, na které nenastoupil. Čelil dokonce udání jis-tého Františka Šibora, který na něj upozornil úřady. Podle vyšetřovacího spisu nazvaného „Simandl a spol.“ se později zapojil i do par-tyzánských akcí. Zřejmě ale nebyly nijak zá-sadní — jeho kolegové mu po válce vyčítali, že nezajistil partyzánské legitimace, čímž je připravil o některé výhody, které tento doklad tehdy zajišťoval.Jaký Pavlů byl? Lidé na Vysočině na něj vzpo-mínají jako na nenápadného mladíka. „Byl slušný, hezký, inteligentní, jako amatér foto-grafoval. Viděl jsem ho párkrát, jak jde s foto-

aparátem,“ vyprávěl Josef Špaček z Litavy, kterému bylo v roce 1950 devatenáct let, byl tedy o devět let mladší než Pavlů. Podle jiných pamět-níků Pavlů maloval a kreslil.

Hospodář. Jaromír Tomášek

Bojovník. Bohuslav Pavlů

Jaromír Tomášek se narodil 26. ledna 1920 v Horní Ro-žínce. Působil jako soukromý země dělec v Račicích u Bystři-ce nad Pernštejnem. Spolupra-coval s odbojáři, které u sebe ukrýval. Na půdě jeho domu byl 17. května 1950 obklíčen a za-střelen Bohuslav Pavlů. Tomá-šek byl odsouzen na osmnáct let, propuštěn byl po necelých

deseti letech.


15

„Byl veselý, někdy škodolibý, občas do někoho zavrtal, hrával v divadle a chodil na tancovač-ky,“ líčila Zdena Pestrová z Litavy.Po válce se Pavlů vrhá do politiky. Jako národ-ní socialista se zapojuje do stranické činnosti. Není to nijak překvapivé, národněsocialistické smýšlení má celá jeho rodina. Ale politickou kariéru překvapivě rozjíždí na druhém konci republiky, v Žatci.Podle některých dokumentů byl na území, které muselo být po vyhnání Němců zčásti dosídleno, vyslán stranou. A vypadá to, že se jí snažil opravdu prospět.V roce 1947, kdy politická atmosféra začíná houstnout, se stará o to, aby národní socialis-

té měli přehled o svých členech, kteří působí v bezpečnostních sborech. Logicky. Čeká se, že přijdou horší časy. A je možné, že se komunisté po-kusí o převrat. Na čí straně pak budou příslušníci Bezpečnosti? Pavlů se proto jako okresní tajemník národních socialistů snaží získat sezna-

my příslušníků SNB. Dostává k tomu pověření z krajského sekretariátu v Kladně. Není to nic složitého, domlouvá se se strážmistrem SNB Václavem Preinhalterem, který mu ten-to seznam dodá. Ostatně sám Preinhalter je stranický kolega a podobný seznam již vypraco-vával pro národněsocialistic-kého poslance Otu Horu.Preinhalter zastává v národ-něsocialistické straně v Žatci funkci propagačního referen-ta. Schází se se spolustraníky a přemýšlejí, jak zastavit na-stupující komunistický teror. Mluví o tom, že by chtěli získat do svých řad co nejvíc volyň-ských Čechů. A také o tom, že komunisté mají stále silnější a silnější pozice u ozbrojených složek.

Válka nekončí. Pavlů (vpravo) s přítelem Bučkem, 1945.

Bohuslav Pavlů se narodil 5. říj-na 1922 v Litavě. Otec brzy ze-mřel, o usedlost se staral jeho nevlastní bratr Jan Dolníček. Pavlů studoval obchodní aka-demii, za války se skrýval před pracovním nasazením. Po válce působil jako tajemník národních socialistů v Žatci. Tam byl zatčen, strávil několik měsíců ve vězení. Později místo nástupu na vojnu odešel do ilegality a skrýval se na různých místech na Vysočině. Dne 17. května 1950 byl obklí-

čen v Račicích a zastřelen.


16

Na schůzkách se kromě Preinhaltera objevuje Pavlů, úředník národního výboru Josef Žení-šek, poštovní úředník Dušan Míka a krajský zemědělský tajemník národněsocialistické strany Václav Fivebr. A také důstojník Robert Chlupatý ze žatecké posádky.Čeho se komunisté opravdu báli, to byl or-ganizovaný ozbrojený odpor. A Žatecko mělo specifi cké postavení, protože vyhnané Němce nahradili v tomto regionu volyňští Češi, re-emigranti z území tehdejšího Sovětského sva-zu, kteří využili možnosti vrátit se do staré vlasti. Volyňští Češi tvořili silné jádro Svobo-dovy armády, věděli, jak to v Sovětském sva-zu vypadá, znali Stalinův teror. A bylo jich dost — celkem se jich do Československa vrá-tilo kolem čtyřiceti tisíc.V únoru 1948, v době převratu, skutečně mno-zí z nich přemýšlejí, zda se nepostavit na od-por. „Mohu potvrdit se vší určitostí, že jsem v rozhovoru s tajemníkem Pavlů dne 21. února 1948 v poledních hodinách hovořil o součas-né situaci, přičemž mi tajemník Pavlů sdělil, že k němu stále docházejí rozhořčení volyňští

Demokrat. Ota Hora

Ota Hora se narodil 26. listo-padu 1909 v Golčově Jeníko-vě. Po válce se stal poslancem za národní socialisty (Česko-slovenská strana národně so-cialistická). Byl zastáncem tvr-dého odporu proti komunistům. Po komunistickém převratu emigroval do Kanady. V exilu napsal knihu Svědectví o puči. Zemřel v roce 1997 v Ottawě.

Tady se Pavlů narodil. Dům v Litavě.


17

Češi,“ uvedl 26. února 1948 Dušan Míka. Vy-pověděl také, že by Pavlů považoval za správ-né, kdyby se chtěli postavit režimu na odpor. A že mají zbraně.Dušan Míka byl totiž hned druhý den po úspěš-ném komunistickém převratu zatčen. Spo-lu s ním putovali za mříže Ženíšek i Fivebr. A také Pavlů.Ten byl poprvé vyslýchán již o den dříve, ko-munisté se potřebovali už během převratu do-stat ke stranickým písemnostem, které žatečtí národní socialisté chtěli prozíravě ukrýt, a tak je odvezli ze sekretariátu.Situace nevypadá dobře.Komunisté se opravdu Volyňáků bojí. Zajímá je, zda skutečně mají zbraně. „Pokud se týká volyňských Čechů, mohu udati, že značné pro-cento bylo organizováno u naší strany. Ti si mně ponejvíce stěžovali, že osídlování z jejich

řad není řádně prováděno, a v této věci jsem musel intervenovat a podá-vat zprávy zemědělskému poslanci Tornovi. Zda měli zbraně, kterých by chtěli použít v případě nějakého ozbrojeného puče, respektive akcí, nemo-

hu udati, pouze jsem zaslechl mezi lidmi, že nějaké zbraně mají,“ vypověděl další zadrže-ný Fivebr.Národněsocialistický poslanec Torn, se kterým spolupracoval také Pavlů a který byl stranic-kým expertem na zemědělství, s pádem demokracie politic-kou kariéru v tuzemsku končí. Emigruje do USA.Zato zadržení národní socialisté jsou na tom po únoru hůř — je na ně vypracováno trestní ozná-mení a jsou předáni do soudní vazby.Trestní oznámení je zasláno do Prahy hned ve dvou kopi-ích — na centrálu a na Zemskou úřadovnu Státní bezpečnosti.

Čeněk Torn se narodil 30. květ-na 1898 v Podlešíně na Kla-densku. Působil jako rolník a politik agrární strany. V le-tech 1927–1941 byl starostou Podlešína, v letech 1928–1941 členem okresního zastupitel-stva a výboru ve Slaném. V le-tech 1929 a 1935 kandido-val v parlamentních volbách. Roku 1941 byl zatčen gesta-pem a do konce války vězněn. Po válce vstoupil do Česko-slovenské strany národně so-cialistické, v letech 1946–1948 byl poslancem. Po únoru 1948 odešel do exilu, žil v USA, pů-sobil v Radě svobodného Čes-koslovenska. Zemřel 15. února

1980 v Chicagu.

Dostali ho z vězení? Jan Hájek, hostinský z Litavy, a Jan Dolníček, nevlastní bratr Bohuslava Pavlů.


18

Národní socialisté ze zapomenutého městečka se najednou těší pozornosti z nejvyšších míst.Včetně jejich tajemníka Bohuslava Pavlů.Ten je sice podezřelý ze zneužití úřední moci a porušení úředního tajem-ství, ale řízení se nepochopitelně vleče. Možná má komunistická (ne)spra-vedlnost dost jiné práce, možná není proti obviněným dostatek důkazů.Na Moravě se ale o Pavlů začíná šířit fáma, že utekl na Západ. Vrchní strážmistr Jan Liška, velitel stanice v Olší, se proto 21. května 1948 dotazuje, zda je Pavlů ještě ve vězení: „V obvodu zdejší stanice SNB se v poslední době vyskytla pověst, že Bohuslav Pavlů patrně uprchl za hra-nice ze strachu před trestem pro svoji politickou činnost. Rovněž i zdejší stanice neobdržela na jmenovaného žádný dotaz.“Pavlů je nakonec vězněn devět měsíců, pak se konečně může vrátit domů. Na Vysočinu.

Volyňáci v sítích StB

Zatímco Pavlů sedí ve vězení, Volyňáci ze Žatecka, kterých se režim tak bál, se pomalu dostávají pod kontrolu tajné policie. I když zpočátku to tak vůbec nevypadalo. V Žatci se totiž nejdřív začal skutečně formovat odboj. Vzniká skupina „JOPO“ — „Judexova odbojová protikomunistická organizace“. Má asi šest desítek členů. A pochopitelně — většina z nich jsou Volyňáci. Celých pětačtyřicet.Jenže vtip je v tom, že muž, který organizaci založil, ji také sám zradil. Jmenoval se Adolf Alfons Kotous, byl to dobrodruh, zloděj a slaboch. Na-víc trpěl sexuální úchylkou, za kterou bude později opravdu odsouzen.„Snažil se získat do organizace co nejvíc volyňských Čechů, ti měli zku-šenosti se sovětským režimem. Nebylo je třeba ani moc přesvědčovat,“ vzpomínal v roce 2012 Václav Kytl, bývalý člen JOPO. Ostatně i Kytl sám patřil k Volyňákům.Na Kotouse si vzpomíná dobře: „Vypadal jako pinkl z restaurace. Napo-mádované vlasy. Dvakrát jsem se s ním sešel.“V té době ovšem netušil, že Kotous už 14. září 1948 podepisuje slib spolu-práce s tajnou policií. Likvidace JOPO přijde brzy poté. Mezi 19. a 24. lis-topadem jsou nic netušící Kotousovi kolegové pozatýkáni. Skončí za mří-žemi s mnohaletými tresty vězení. Sám Kytl, který byl vedoucím odbojové buňky na obchodní škole v Postoloprtech, měl štěstí. Dostal „jen“ šest let.Kotous samozřejmě potrestán nebyl. Trestní stíhání bylo přerušeno — prý utekl na Západ. Ve skutečnosti se pod jiným jménem dal do služeb tajné policie. Dělal to jediné, co uměl — profesionálního zrádce. Česko-slovenská tajná policie se naučila od nacistického gestapa, jak vypadají


19

takzvané volavčí sítě, jak se uměle provokuje odpor. A likviduje...Kotous byl pro roli volavky opravdu vhodný. Působil v celé řadě odbojových skupin a postu-poval vždy podle stejného modelu — požadoval získávání nových členů. Pak si vyžádal sezna-my. Provokoval k větším akcím — ke shromaž-ďování zbraní, aby mohli její členové skončit za mřížemi jako teroristé.Mezi lety 1948 a 1953 dostal Kotous za mří-že téměř tři sta lidí, z toho devět na šibenici. Šedesát odbojářů ze Žatce bylo tedy jen za-čátkem.V archivním dokumentu z 30. listopadu 1965 nazvaném „Vyhodnocení arch. sv. Ústí nad La-bem S – 1317“, který vypracovalo 2. odděle-ní I. zvláštního odboru ministerstva vnitra, je popsána činnost skupiny JOPO a také role agenta Kotouse. A rovněž konec jeho provoka-térské kariéry: „Spolupráce s ním byla ukon-čena v září 1959 s odůvodněním, že je pohlav-ně úchylný, za což byl odsouzen na jeden rok nepodmíněně.“Jenže o Kotousovi a jeho roli při zatýkání v Žatci se Pavlů až do své tragické smrti nic nedozvěděl.

A nejspíš ani o volavčích sítích tajné policie. Možná by on i jeho přátelé z odboje byli obezřetnější.Kotous byl totiž jen jedním z mnoha.

Záhady kolem Pavlů

Když vrchní strážmistr Jan Liška, velitel stanice v Olší, zjišťoval u nad-řízených, zda je Pavlů stále ve vězení, nezapomněl upozornit na jeho po-divnou minulost. Liška napsal, že v letech 1938–1939 byl Pavlů stoupen-cem fašistické strany a vypomáhal Josefu Miroslavu Tichému z Tišnova, který byl vůdčí osobností kolaborantské organizace Moravská nacionální sociální strana.Tichý byl po válce za kolaboraci skutečně souzen a odsouzen. A popraven. Spolupracoval s ním Pavlů? Těžko říct, co ta podivná poznámka měla znamenat. Vždyť v letech 1938 –1939 Pavlů ještě nebyl plnoletý.

Adolf Alfons Kotous se naro-dil 26. ledna 1914 na Lounsku jako nemanželský syn. Zřejmě trpěl pocitem méněcennosti. Byl trestán za podvody a vydí-rání, v roce 1945 se v pohraničí vydával za partyzánského veli-tele. Od září 1948 působil jako agent-provokatér ve službách StB. V roce 1959 byl odsouzen za mravnostní delikt, v roce 1967 emigroval do Rakouska.

Zemřel roku 1988.

Volavka. Adolf Alfons Kotous


20

Ale nejasnosti se objevují i ohledně jeho pro-puštění z vězení. Podle vyšetřovacího spisu Jo-sefa Kulíka jej díky protekci dostali z vězení jeho nevlastní bratr Jan Dolníček a hostinský z Litavy Jan Hájek (není příbuzným Rudofa Hájka, hostinského v Rožné). Ale je možné, že byl jednoduše propuštěn, protože důka-zů proti němu bylo příliš málo. A režim měl dost práce s nebezpečnějšími nepřáteli. Sou-zen ostatně vůbec nebyl, podobně jako jeho žatečtí kolegové.Prostě se najednou objevil zase doma. Doma na Vysočině.

Zase doma, na Vysočině

Pavlů bydlí u rodičů a pracuje v tišnovských papírnách. Tam se po válce šrotovaly německé knihy. Pavlů si jich nabral, kolik chtěl. „Měl jich celý kufr,“ popisoval po letech Josef Špaček z Litavy. Podle něj se Pavlů učil německy, takže se mu nejspíš hodily.Jenže Pavlů bude muset brzy rukovat na vojnu. Nejspíš do pracovního tábora.Nechce se mu.

Oblíbený lékař. MUDr. Petr Fruhwirt

Tady našel pomoc. Pavlů získal neschopenku, aby nemusel na vojnu. Fruhwirtova ordinace.


21

„Byli jsme venku, sešlo se nás víc, a on říkal, že má povolávák a že jde na vojnu. Pravil, že musí udělat nějakou fl ignu, aby se vojně vyhnul. Později sousedka říkala, že šel s kufry k Šafránkovým,“ vzpomínal Jo-sef Špaček.Někdy v té době dostává Pavlů tip na tišnovského lékaře Fruhwirta. Na-vštěvuje ho a doktor mu skutečně vypisuje neschopenku. Ale Pavlů už přemýšlí, že by se zapojil do odboje. Dozvěděl se, že na Vysočině působí skupina „Dr. Hřebík“.Musí je najít.

Nedívat se, jak to dopadne

Na začátku byli tři: Rudolf Hájek, Vincenc Koutník a jeho bratr Josef. Že mají podob-né názory, zjistili brzy. Poprvé se scházejí na sportovišti v Rozsochách, kde sledují volej-balové utkání. Je červenec 1948. Josef Kout-ník, který v té době pracuje v Ostravě na leti-šti, přijel právě na návštěvu domů. Probírají vše — akční výbory i sjednocenou tělovýchovu.Závěr je jasný. Musí něco podniknout.Po utkání jedou do Hájkova hostince v Rožné. Tam už probírají konkrétní plány. Založí od-bojovou skupinu!

Tady se budou tajně scházet. Hotel v Rožné Rudolfa Hájka.

Odbojář. Vincenc Koutník


22

Všichni mají ve věci jasno. Vincenc Koutník to později mimoděk prozradí: „Musíte riskovat, ne se dívat, jak to dopadne a co z toho budete mít.“ Podobně smýšlel i Hájek. Oba mají za se-bou pestrou odbojovou minulost z války. Byli přesvědčeni, že partyzánský boj proti nepříteli má smysl, ale také za války sami viděli, jak se sovětští partyzáni chovali. „Velitel Labunskij byl poctivý člověk a s ním ještě několik dal-ších. Ale jinak... Po krátké době jsem pochopil, proč tady Rusové jsou. Nikoli aby bojovali, ale aby se měli dobře, obtěžovali lidi, vynucovali si od nich jídlo a oblečení,“ popisoval Koutník v září 2003 v rozhovoru s Milošem Doležalem pro Perspektivy, přílohu Katolického týdeníku.Na druhé straně Hájek za války s komunis-ty spolupracoval, a po válce dokonce požádal o vstup do KSČ. Vlastně ho k tomu vyzvali ko-legové partyzáni. Nakonec si to však rozmyslel a přihlásil se k národním socialistům.Vábení svých druhů z odboje ovšem odolal i Vincenc Koutník. Ten byl nositelem Česko-slovenského válečného kříže a dalších vyzna-menání. Proto dostal nabídku pracovat na mi-nisterstvu vnitra.Odmítl.Chce podnikat. Jenže doba podnikání nepřeje. Je členem Sokola. V červnu 1948 jede na XI. vše-sokolský slet do Prahy. Sokolové pochodují měs-tem, když někdo z nich zavolá: „Ať žije prezi-dent Beneš!“ Hned se přidávají další: „Ať žije

prezident Beneš!“ A pak znovu: „Ať žije prezident Beneš!“Lidé jim nadšeně mávají, někteří dokonce pláčou.Ať žije prezident Beneš!Ale jsou slyšet i další hesla: „Ostrava je černá, Benešovi věrná!“ Nebo: „Beneš je náš táta, vytáhne nás z bláta!“Je to naivní, ale upřímné.A tak davy pochodují směrem k tribuně na Staroměstském náměstí.Jenže Beneš už pár dnů prezidentem není.Na tribuně stojí komunista Klement Gottwald.Sokolové těsně před tribunou zmlknou.A před Gottwaldem odvrátí hlavy.

Po letech. Vincenc Koutník

Vincenc Koutník se narodil 19. července 1911 v Dolní Ro-žínce. Po vyučení pracoval v různých fi rmách, v roce 1943 odešel k partyzánům, pozdě-ji působil ve skupině „Miro-slav Tyrš“. Za účast ve dru-hém odboji byl vyznamenán „Česko slovenským válečným křížem 1939“, „Českosloven-skou medailí Za chrabrost před nepřítelem“. V roce 1948 spolu zakládal odbojovou sku-pinu „Dr. Hřebík“. Zatčen byl 16. září 1949, odsouzen na do-životí. Propuštěn byl v roce

1964. Zemřel roku 2007.


23

Dalo by se to vyjádřit jasněji?A bratři Koutníkové i Hájek jsou sokolové.

Dr. Hřebík

Je tedy jasné, jaký název si Koutník s Hájkem pro svou odbojovou skupinu zvolí. Koutník byl totiž za války členem partyzánské skupiny „Miroslav Tyrš“, pojmenované podle jedno-ho ze zakladatelů Sokola. V této partyzán-ské skupině bojovali proti nacistům Rusové, Češi a Slováci. Tentokrát budou ovšem bojo-vat proti komunismu, a tak se budou jmeno-vat jinak — skupinu nazvali po dr. Antonínu Hřebíkovi.Antonín Hřebík byl posledním starostou Česko-slovenské obce sokolské, ale během komunistic-kého převratu v únoru 1948 byl z popudu ko-munistů zbaven funkce.Bylo to jasné rozhodnutí. Koutník s Hájkem se domlouvají, že proti komunismu budou bojo-vat všemi prostředky. Vincenc Koutník o tom později vypovídal takto: „Na schůzce u Hájka jsme si mysleli, že mimo nás je více lidí ne-spokojeno, že více lidí touží po nápravě tako-vých nespravedlivých poměrů a že svou vůli jednou spontánně projeví hromadným povstá-ním, které povede k politické změně v našem státě, anebo že se tak stane pod vlivem mezi-národních světových událostí.“ A dodal: „Do-hodli jsme se, že založíme vlastní ilegální or-ganizaci v našem prostoru, kterou postupně rozšíříme, a podchytíme spolehlivé osoby, kte-ré nesouhlasí se stávajícím státním zřízením v ČSR. Název organizace jsme dali po bývalém starostovi Československé obce sokolské dok-toru Hřebíkovi.“Hned si zvolí krycí jména. Vincenc Koutník bude Skála. Hájkovo krycí jméno je Sokol.Je jisté, že členové odbojové skupiny by přede-vším měli být připraveni na vhodnou situaci.

Odbojář. Rudolf Hájek

Po letech. Rudolf Hájek

Rudolf Hájek se narodil 15. břez-na 1914 v Rožné. Navštěvoval gymnázium a hostinskou školu. Za války se zapojil do odboje. Byl majitelem hostince v Rož-né a členem Sokola, také náčel-níkem. Společně s Vincencem Koutníkem a jeho bratrem Jose-fem založili odbojovou skupinu „Dr. Hřebík“, jejímž byl vedou-cím. Zatčen byl 16. září 1949, od-souzen na doživotí. Na svobodu se dostal v roce 1964. Později žil

v Blansku.


24

Ta se ostatně čekala, nebylo vůbec jisté, že se studená válka nezmění ve skutečnou. „V pří-padě, že vznikne významné mezinárodní hnutí směřující proti komunismu, měla se k němu naše organizace připojit. Tím jsme měli na mysli válku nebo nějakou revoluci,“ vypovídal Koutník.Ale sami se snaží k takové revoluci přispět.Nejdříve budují síť spolehlivých spolupra-covníků. Hájek má organizaci pevně v ru-kou. Oslovuje živnostníka Josefa Svitavské-ho. Vysvětluje mu, že pokud vypukne státní převrat, bude třeba všechna důležitá místa obsadit spolehlivými lidmi a komunisty za-tknout. On dostal za úkol přichystat zbraně a měl mít na starosti převzetí moci v Bystřici nad Pernštejnem.„Svitavský přijal tuto funkci a podáním ruky mi slíbil a zavázal se ke svědomitému plnění všech těchto úkolů,“ vypověděl Hájek v proto-kolu datovaném dne 20. září 1949.Podobně Hájek získává další spolupracovníky. Síť nakonec pokrývá celé okolí Bystřice nad

Starosta. Dr. Antonín Hřebík

Antonín Hřebík se narodil 24. února 1902. Vystudoval prá-va, za války byl nacisty vězněn. Byl prvním poválečným a sou-časně posledním předúnorovým starostou Obce sokolské v Čes-koslovensku. Působil jako posla-nec za národní socialisty. Po ko-munistickém převratu byl zbaven funkce starosty, v březnu složil poslanecký mandát a v květnu se mu podařilo odejít za hrani-ce do USA. Zemřel v roce 1984.

Ještě je svoboda. Sokolská slavnost v Rozsochách.


25

Pernštejnem. Hájek postupuje konspirativně, nedělá si žádné záznamy a s budoucími spolu-pracovníky většinou vyjednává sám, bez pro-středníků.Slib spolupráce si dávají podáním ruky.Jedním z oslovených spolupracovníků je soud-ce z Bystřice nad Pernštejnem Karel Hutař, který bydlí v Nedvědicích. Je tamním náčel-níkem Sokola, má velkou autoritu, a hlavně je oblíbený, protože mnoha lidem dokáže poradit v právních záležitostech. Má se stát vedoucím tamní skupiny.Do skupiny vstoupil i Raimund Musil z Rod-kova, který jako soukromý zemědělec těžce doplácí na nové podivné poměry. Na podzim roku 1948 se rozhoduje pro spolupráci s od-bojem. Ukrývá psací stroj, cyklostyl, zajišťuje další schůzky.Odboj se rozšiřuje.Tisknou se letáky. Je podzim 1948. Do Háj-kovy restaurace přijíždí Eliška Roztoharová z Brna, bývalá školní inspektorka. Přiváží ně-kolik letáků. Je na nich text: „XI. všesokolský

slet ukázal, jak smýšlí většina českého národa, a připomněl tradici prezidenta Edvarda Beneše, aby lid zůstával věr-ný jeho myšlence a skutečné demokracii, jakou on si před-stavoval.“Rozmnožují tedy letáky dál. Asi sto kusů jich tisknou na cyklostylu a pak rozdělu-jí mezi své spolehlivé známé. Ti se už postarají o jejich roz-nášku.„Dal jsem příkaz, aby letá-ky byly rozhozeny kolem tra-tí a hlavních silnic, aby bylo vzbuzeno zdání, že byly vyho-zeny z jedoucího vlaku nebo motorových vozidel. Letáky

Odbojář. Josef Svitavský

Josef Svitavský se narodil 13. prosince 1911 v Bystřici nad Pernštejnem. V září 1948 se zapojil do odbojové organi-zace „Dr. Hřebík“. Shromaž-ďoval informace, byl vedoucím pro město Bystřici, měl získat další sympatizanty v Dalečíně a Víru. Ukryl u sebe vysílačku. Zatčen byl 17. května 1950, od-souzen na dvacet let. Propuštěn

byl 10. května 1960.

Netuší, co přijde. Karel Hutař jako náčelník Sokola.


26

také skutečně rozhozeny byly,“ vypověděl Rudolf Hájek v protokolu datovaném dne 20. září 1949.Letákové akce budí pozornost. Zapojí se do nich další člen odbojové skupiny Jaroslav Chocholáč ze Stříteže. Ve skupině má krycí jméno Hubert. Hájek jej pověří vedením od-bojové organizace ve Stříteži.Dostane za úkol rozhodit několik letáků nabá-dajících lidi, aby nevěřili vládě a komunistické straně. Ale také vyzývají zemědělce, aby nepl-nili dodávky státu.Chocholáč je má rozhodit doma ve Stříteži a v nedaleké Nedvědici. Nejlépe kolem ned-vědického nádraží.„Odejel jsem domů do Stříteže, kde jsem jeden leták připevnil na sklo vývěsní skříňky KSČ. Pak jsem sedl na svůj motocykl zn. Jawa 175 M-BP 77-8 a odejel jsem ze Stříteže do Ned-vědice, kde jsem u sokolovny na plot připevnil rýsováčkem jeden protistátní leták a u nádra-ží na plot další dva letáky. Poněvadž za mnou někdo přicházel s kapesní svítilnou, z obavy, abych se neprozradil, zbývající letáky jsem odhodil do příkopu u železničního přejezdu a rychle jsem vsedl na motocykl a odejel jsem domů,“ vypověděl Jaroslav Chocholáč při vý-slechu v květnu 1950.Byla to doba strachu, ale i odvahy.

Soudce. Karel Hutař

Zemře ve vězení. Raimund Musil

Přežil vězení. Karel Hutař s manželkou

Karel Hutař se narodil 28. září 1908 v Bystřici nad Pernštejnem. Vystudoval práva, v roce 1946 byl jmenován soudcem a pově-řen správou Okresní prokuratu-ry v Bystřici. Působil jako náčel-ník Sokola v Nedvědicích. V roce 1949 se zapojil do odbojové sku-piny „Dr. Hřebík“, zatčen byl 17. května 1950. Odsouzen byl na šestnáct let, na svobodu se

dostal v roce 1960.

Raimund Musil se narodil 31. srpna 1898 v Rodkově. Pra-coval na hospodářství svých rodičů. Zapojil se do odbojové


27

Jednotliví členové měli přes-ně rozdělené funkce. „Ru-dolf Hájek byl pověřen funk-cí organizační, já jsem si vzal na starost obstarání ilegálních přechodů státních hranic,“ vy-povídal Vincenc Koutník.Mělo to logiku. Koutníkův bratr František sloužil jako příslušník SNB v Hranicích u Aše, tedy v místě, kde želez-ná opona pokračovala na sever a rozdělovala Německo na dvě nestejné části. Počítali tedy s tím, že pomůže.Pomohl.Hned v létě mu Vincenc Kout-ník posílá Karla Matějku z Bystřice, který byl vyloučen ze studií. Chce na Západ. Pak zajistí přechod dalšímu vysoko-

školákovi — Františku Hájkovi z Rozsoch. Jen-že v prosinci 1948 se ukázalo, že cesta na Zá-pad je prozrazena.Tajná policie jde po Františku Koutníkovi.Ten se právě v té době chystá domů, na Vy-sočinu.Nepřijel.Místo něho se na Vysočině objevují dva pří-slušníci tajné policie.Hledají Františka.Situace nevypadá dobře. František Koutník sice dopaden není, ale jeho bratr Vincenc cítí, že je nejvyšší čas zmizet. Rozhoduje se — od-chází do ilegality! Rozhodnutí padlo 5. pro-since 1948.Ale kde se ukrýt?Bratr František úspěšně zmizí na Západ — do Německa. A následně do USA, kde později pracuje jako manažer v restauraci.Vincenc Koutník zůstane na Vysočině.

organizace „Dr. Hřebík“, ukrý-val na statku psací stroj, cyklo-styl a šifrovací klíč od vysílač-ky. Zatčen byl 15. května 1950, odsouzen k šestnácti letům věze-ní. Zemřel ve vězení na Borech 20. ledna 1952. Jako důvod byla

uvedena angina pectoris.

Hospodářství bez hospodáře. Musilův dům zchátrá a jeho majitel ve vězení zemře.

Odbojář. Jaroslav Chocholáč


Date post:	07-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	host-nakladatelstvi
View:	227 times
Download:	3 times

Luděk Navara, Miroslav Kasáček: Volavčí sítě / Po stopách třetího odboje — ukázka

Documents