Mgr. Jan Siostrzonek(siostrzonek@fakulta.cz)www.sokrates.

cz

Rodinné právo - pojem, systém, vývoj

Rodinné právo

= souhrn právních norem, jejichž předmětem jsou práva a povinnosti osob, které v různých rolích vystupují v rodině a ve společenstvích rodině podobných

jde o práva a povinnosti manželů rodičů a dětí dalších příbuzných a dalších osob, které plní vůči dětem různé role nahrazující

funkci rodičů pojem RP současně označuje obor právní teorie, který se

jakou součást soukromoprávní teorie zabývá teoretickými otázkami společenských vztahů mezi osobami výše

uvedenými

je ovládáno zásadou rovnosti subjektů specifičností RP je, že je upravuje i tzv.

statusové otázky (normy upravující tuto oblast pak mají kogentní povahu)

Pojem právo Právo je jeden z několika společenských

normativních systémů, mimo právo stojí jiné neprávní společenské

normativní systémy (jejich dodržování není zajišťováno státním donucením, k dodržování slouží jiné prostředky, např. náboženské sankce, společenský odsudek, např. morálka existuje vedle práva, nesplývá s ním, náboženství, slušnost)

dále existují i dílčí (specifické) normativní systémy, např. pravidla chování příslušníků určitého chování (lékaři, notáři, advokáti apod.)

• Právo (objektivní) = specifický společenský normativní systém - systém norem (pravidel) společenského chování lidí, jehož chování je zabezpečováno (vynucováno) státem (státní mocí)- odpovídá na otázku, jak je dovoleno se chovat a jaké chování je zakázáno (co je po právu a co není po právu)

- normy objektivního práva = právní normy tvořeny jsou příkazy a zákazy, dovolením určitého chování

- objektivní právo se člení na subsystémy = právní odvětví, rodinné právo je jedním z nich

• subjektivní právo = míra a způsob možného chování subjektu práva (fyzické či právnické osoby)

- je chráněno objektivním právem (poskytnutím státního donucení) - odpovídá na otázku, zda určitému subjektu určité právo náleží či

nikoliv - bezvýjimečně platí v soukromém právu pravidlo obsažené v čl. 2

odst.3 LPS = vše, co není zákonem zakázáno, je dovoleno

obecně lze právo členit na právo hmotné (materiální) a procesní (formální)

→ objektivní právo hmotné = soustava právních norem, které stanoví, jak se lidé mají chovat × subjektivní právo hmotné = míra a způsob možného chování nositelé práva, které je objektivním právem chráněno, zaručeno, dovoleno

→ objektivní právo procesní = soustava právních norem upravujících postup orgánů i postup nositelů subjektivních práv a povinností při realizaci hmotného práva

- postup při realizaci hmotného práva = proces, řízení

- má obecně dvě fáze - nalézací = autoritativně (rozhodnutím orgánu státu) se konstatuje (nalézá) existence subjektivního práva či povinnosti u konkrétní osoby

- vykonávací = právním postupem se vymáhají (realizují) dříve vyslovená (nalezená) subjektivní práva a povinnosti (nejsou-li vykonána dobrovolně) × subjektivní právo procesní = individuální procesní právo subjektu (podat návrh na zahájení řízení, být slyšen v řízení apod.)

Třídění práva systém práva (právního řádu) se člení na

subsystémy = právní odvětví (části práva) právní odvětví (subsystémy) se seskupují do dvou

subsystémů vyššího řádu - subsystémy vyššího řádu = právo soukromé, právo veřejné

právní odvětví (subsystémy) se naopak dále člení na subsystémy nižšího řádu. např. občanské právo se člení právo dědické, práva věcná, práva závazková apod.

český právní řád se tradičně člení na právo veřejné a soukromé (v tomto smyslu odpovídá tradičnímu členění kontinentálního práva) – jedná se o tzv. dualismus veřejného a soukromého práva

dualismus práva veřejného a soukromého má historický původ v právu římském

k jejich rozlišení vznikla řada teorií (teorie zájmů, subjektivní apod.)

veřejné právo = jeden účastník (stát, obec popřípadě jiný nositel státní moci) právního vztahu vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné a svrchované moci a tím jako silnější účastník tento silnější účastník může druhému objektu

ukládat povinnosti (na základě zákona a v jeho mezích)

tato nerovnost subjektů odpovídá vztahu nadřízenosti a podřízenosti

soukromé právo = základním rysem je rovnost subjektů právních vztahů

rovnost subjektů právních vztahů se projevuje zejména v tom, že:

a) žádný subjekt právního vztahu nemůže jinému subjektu téhož vztahu sám jednostranně uložit povinnosti ani si založit právo (typicky spotřebitelské právo)

b) v případě sporu mezi účastníky téhož vztahu nemůže jeden účastník tento spor rozhodnout sám bez dohody s druhým účastníkem, ale musí se obrátit na soud (nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci)

základní zásada rovnosti subjektů soukromého práva v sobě nese další základní princip soukromého práva – autonomie vůle subjektů = je na vůli každého (subjektu), zda v souladu s tím, že může činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 LPS), vezme na sebe nějakou povinnost případně se stane subjektem práva a jakého

převážná část norem soukromého práva má dispozitivní povahu

autonomie vůle subjektů však má své limity stanovené objektivním právem (některé instituty rodinného práva)

Základní zásady soukromého práva

• zásada rovnosti subjektů • nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci • autonomie vůle subjektů • pacta sunt servanda = již uzavřené smlouvy mají být dodržovány

→ porušení smlouvy = porušení práva, které sebou nese právní odpovědnost pro toho, kdo smlouvu porušil

• neminem leadere = nikoho nepoškozovat→ nepoškozovat nikoho na osobnosti či jeho majetku→ týká se jak povinností smluvních tak i mimosmluvních • prevence = předcházení ohrožování či porušování práv • ochrana dobré víry = zákon má být vždy vykládán tak, aby nebyl

poškozen ten, kdo jednal v oprávněné dobré víře, že jedná po právu

• ochrana slabší strany = prosazuje se v poslední době v souvislosti s existencí ekonomicky silných obchodních společností

• neznalost zákona neomlouvá• zákaz odepření výkonu spravedlnosti (denegationis iustitiae)

Struktura soukromého práva a) obecné právo soukromé lze jej ztotožnit s právem občanským, jehož základním

předpisem je občanský zákoník

b) zvláštní (speciální) práva soukromá platí jen pro určité skupiny osob či právní vztahy jedná se především o právo obchodní, pracovní, rodinné

c) mezinárodní právo soukromé upravuje soukromoprávní vztahy se zahraničním prvkem

→ vztah obecného soukromého práva a zvláštních odvětví je vyjádřen zásadou subsidiarity = všude tam, kde některou speciální soukromoprávní otázku (spadající do oblasti ad b) neupravuje speciální právní předpis daného speciálního odvětví, použije se k řešení podpůrně obecný předpis práva občanského, např. § 104 zákona o rodině

zejména se jedná o situace, kdy speciální soukromoprávní předpis určitou otázku záměrně neřeší a ponechává ji obecnému režimu občanskoprávnímu, dále např. tzv. mezery v zákoně

RP je zvláštním právem soukromým – pokud některou otázku neřeší toto právo, pak se uplatní obecné soukromé právo (tj. občanské)

Systém rodinného práva

Za účelem uspořádání systému RP se rozlišuje materie statusová a ostatní soukromo právní rodinněprávní materie

Statusová materie je převážně upravena kogentními normami Např. založení a zánik manželství

Ostatní materie se pak člení dále do dvou skupin Manželské právo

Zahrnuje vztahy osobní, majetkové a osobně majetkové Rodinné právo v užším smyslu

Člení se na vztahy mezi rodiči a dítětem, vztahy náhradní péče o dítě a vztahy obdobné

- veřejnoprávní oblast RP je tvořena institutem sociálně právní ochrany - Jedná se zejména o zajištění ochrany práva dítěte na

příznivý vývoj a řádnou výchovu , ochranu jeho oprávněných zájmů (včetně ochrany jeho jmění)

- Zákonná úprava představuje doplnění úpravy obsažené v zákoně o rodině, nijak se nekříží (z povahy věci ani nemohou)

Prameny rodinného práva - Právní řád ČR je tzv. hierarchicky upořádán, proto i

prameny RP mají různou právní sílu

1) Prameny RP s nejvyšší právní silou - LPS v čl. 32

- zakotvuje ochranu rodičovství a rodiny- Zvláštní ochrana dětí a mladistvých- Rovnost práv dětí narozených v manželství a mimo ně

Omezení práv rodičů k dětem a odloučení dětí a rodičů se podmiňuje rozhodnutím soudů

Součástí pramenů s nejvyšší právní silou jsou i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy (čl. 10 Ústavy ČR)

Úmluva o právech dítěte Úmluva o lidských právech a základních svobodách Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním

osvojení Úmluva o osvojení dětí a celá řada dalších úmluv, které např. svým zaměřením

se nemusí primárně vztahovat na oblast RP

2) Zákonné prameny RP z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

jedná se o ústřední právní předpis

z.č. 99/1963 sb., občanský soudní řád zákon o sociálně právní ochraně dětí, zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství

Normy rodinného práva

Prvořadý význam má rozlišování právních norem na normy kogentní a dispozitivní

1. Kogentní normy od takových právních norem se právní úkon za

žádných okolností nemůže odchýlit projevem vůle subjektu právního vztahu nemohou

být tyto normy vyloučeny ani omezeny

Cíl (úkol) kogentních norem v soukromoprávních vztazích přisívají k ochraně

slabších subjektů korigují nerovnosti, které mohou při hospodářsky

nerovném postavení subjektů vznikat a jež mohou vést k nežádoucímu a neúnosnému zatížení jen jednoho subjektu

Povaha kogentních norem někdy vyplývá z textu normy, např. pokud norma

samotná obsahuje kategorický příkaz či zákaz nebo pokud prohlašuje ujednání za neplatné (viz výše)

2. Normy dispozitivní

v pochybnostech, zda je určité ustanovení dispozitivní či kogentní, je na místě jej považovat za dispozitivní

jejich použití může být vyloučenou souhlasným projevem vůle subjektů právního úkonu (LPS a Ú ČR)

Úkol dispozitivních norem

práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu stanoví jen podpůrně – tedy pouze pro případ, že si je subjekty právního vztahu neupraví jinak (projev autonomie vůle – tj. autonomie vůle při tvorbě obsahu právního vztahu)

Charakter dispozitivních norem nepochybný je tam, kde je součástí normy klauzule

„nebylo-li ujednáno jinak“

Působnost právních norem

Věcná působnost řeší otázku, jaké vztahy právní předpis upravuje každý právní předpis má ustanovení řešící věcnou

působnost

Osobní působnost pro které subjekty zákon platí dva aspekty

zda zákon platí pro všechny osoby (právnické, fyzické, stát) nebo jen pro některé z nich

zda zákon platí jen pro občany ČR či i pro cizince (viz prostorová působnost)

Prostorová působnost

na kterém území zákon platí Zákon o rodině zásadně platí na celém území ČR ve vztahu k cizincům případně osobám bez státní příslušnosti se

uplatní normy kolizního práva (zákon o mezinárodním právu soukromém)

Časová působnost Od jakého okamžiku do kdy platí předpis Uvedenou otázku v každém předpisu řeší tzv.

intertemporální ustanovení

Tzv. zpětná působnost právních norem (retroaktivita) Rozlišuje se pravá a nepravá retroaktivita Pravá r. = právní režim nového zákona se vztahuje i na

skutečnosti, které nastaly před nabytím jeho účinnosti Nepravá r. = vše, co se událo před nabytím účinnosti zákona

se posoudí podle předchozí právní úpravy. Pokud právní vztahy vzniklé podle předchozí právní úpravy trvají i za účinnosti nového zákona, řídí se již novým zákonem

Intertemporální ustanovení ZP obsahují celou řadu retroaktivních norem (r.nepravá)

Pravá retroaktivita není výslovně v platném soukromém právu zakázána (pouze u trestního práva je zakázána v neprospěch obviněného – čl. 40 odst. 6 LPS)

Pravá retroaktivita je však v rozporu se základními zásadami právního státu zejména zásadou právní jistoty a zásadou ochrany již nabytých

práv, a proto je nežádoucí (ustanovení předpisů s pravou retroaktivitou jsou běžně rušena ústavním soudem)

Aplikace a interpretace právních norem

Aplikace (používání) v širším smyslu = používání norem státními orgány, FO a PO v užším smyslu = pouze určitý způsob používání norem, a to

státními orgány – soudy (ochranu právům poskytuje pouze soud)

Zvláštní případy aplikace = analogie Rozlišuje se analogie zákona a analogie práva Analogie řeší případy, kdy určité situace nejsou řešeny

výslovně konkrétní právní normou Orgán aplikující právo (soud) však musí i v tomto případě

rozhodnout (v právním státě je zakázáno tzv. denegatio iustitiae, tj. odmítnutí rozhodnutí pro neexistenci práva)

Analogie zákona = v rámci zákona se použijí normy, které jsou konkrétnímu případu svou povahou nejbližší

Analogie práva řeší obdobnou situaci, ovšem zde neexistuje žádná právní norma, která by danou věc řešila přímo a současně neexistuje ani norma podobná svým obsahem a účelem (která by mohla být aplikována dle zásad analogie zákona) V takovém případě věc bude rozhodnuta podle zásad soukromého

práva

Interpretace (výklad) právních norem při aplikaci právních norem se postupuje tak, že:

nejprve se zjistí skutkový stav (dokazováním) poté se zjistí norma, která by na daný skutkový stav dopadala následně se objasní smysl normy u konkrétního případu

cílem interpretace je vyložit právní normu a její obsah při výkladu (interpretaci) se používají metody –

logická, gramatická, systematická, historická, teleologická, srovnávací

Podle subjektů rozlišujeme výklad

Autentický (legální) – provádí jej orgán (moci veřejné), který právní normu vydal

Soudní a to buď v podobě odůvodnění rozhodnutí konkrétního sporu nebo v podobě tzv. sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu

Vědecký (doktrinální) – např. vydáván právní vědou v odborné literatuře, komentářích k zákonům (v této souvislosti se největší vážnosti těší komentáře od spol. C.H.Beck)