98
Morfologie
Příručka k povinnému předmětu
bakalářského studia oboru ČJL
Robert Adam
Grafická úprava Jan Šerých
Sazba DTP Nakladatelství Karolinum
Vydání první
© Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2015
© Robert Adam, 2015
ISBN 978-80-246-2800-4 (online : pdf)
Příručka vznikla v rámci projektu Rozvoj a inovace
bakalářského studia českého jazyka v Ústavu českého jazyka
a teorie komunikace FF UK v Praze (CZ.2.17/3.1.00/33275),
který byl realizován v období 2011–2013 za finanční podpory
Operačního programu Praha Adaptabilita.
Univerzita Karlova v Praze
Nakladatelství Karolinum 2015
www.karolinum.cz
Obsah
Úvod 7
1. Předmět a místo morfologie 8
2. Formální tvarosloví, morfematika a morfonologie – základní pojmy 10
3. Morfologické kategorie 13 3.1 Jmenné morfologické kategorie 15 Cvičení 26 Řešení 28 3.2 Slovesné morfologické kategorie 30 Cvičení 41 Řešení 44
4. Slovní druhy 46 4.1 Sémantické kritérium 46 4.2 Syntaktické kritérium 47 4.3 Morfologické kritérium 48 4.4 Slovnědruhová teorie M. Komárka 48 Cvičení 51 Řešení 54 4.5 Neohebné slovní druhy 56 Cvičení 62 Řešení 66 4.6 Jmenné slovní druhy 69 Cvičení 77 Řešení 80 4.7 Slovesa 83
5. Formálněmorfologický systém 87 5.1 Deklinační typy 87 5.2 Konjugační typy 88 Cvičení 90 Řešení 92 5.3 Variantnost flexe 93 5.4 Vývoj flexe a jeho tendence 94
Literatura 97
7
Tato příručka má charakter vysokoškolské učebnice; je určena poslucha-čům povinné přednášky z morfologie, která je součástí studijního plánu bakalářského oboru český jazyk a literatura na FF UK v Praze.
Příručka vychází do značné míry z obvyklého pojetí morfologie češti-ny, tak jak je obsaženo v běžně dostupných mluvnicích a kompendiích, jakými jsou zejména Mluvnice češtiny 2, Encyklopedický slovník češtiny, Příruční mluvnice češtiny a Čeština – řeč a jazyk. Na tyto publikace při pa-rafrázování jejich výkladů obvykle výslovně neodkazuje. (Na některých místech se však od obvyklého pojetí odchyluje.)
Obsahem příručky je víceméně ucelený popis funkčního tvarosloví současné (zejména spisovné) češtiny; formální morfologii se věnuje jen obecně, neuvádí paradigmata jednotlivých ohýbacích typů ani popisy nepravidelností ve flexi. V návaznosti na výklady v úvodním jazykovém semináři (srov. Adam et al. 2014) volí tato příručka v oblasti morfologic-kých kategorií spíše formální než sémantický přístup.
Zkratky titulů
ČŘJ: Čeština – řeč a jazykESČ: Encyklopedický slovník češtinyMČ 2: Mluvnice češtiny 2PMČ: Příruční mluvnice češtiny
Úvod
8
1. Předmět a místo morfologie
V této příručce budeme vycházet z takového pojetí jazyka a jazykovědy, podle něhož jazykověda zkoumá jazyk jakožto znakový systém sloužící k vyjadřování významů, založený na lidské zkušenosti s vnitřní i vnější realitou, sociálně existující, lidmi osvojovaný jako komplexní dovednost a projevující se v řeči, v konkrétních promluvách (a z nich abstrahovaný).
Když používáme jazyk (ať už ke komunikaci, nebo k myšlení), tak slovy (přesněji řečeno pojmenováními) pojmenováváme skutečnost, tak jak si ji myslíme (jak ji mentálně zpracováváme), tj. vybíráme ze svého vědomí nějaké představy a ty pojmenováváme (už při onom vybírání nás však ovlivňuje naše jazyková zkušenost). Z těchto slov (pojmenování) zá-roveň vytváříme výpovědi, které nám umožňují o skutečnosti vypovídat (verbalizovat mentální operace, spojovat představy dohromady a vyjad-řovat vztahy mezi nimi). Ve flektivních jazycích, jako je čeština, přitom ta slova pozměňujeme; toto pozměňování slouží současně k vyjadřování vztahů mezi slovy a k vyjadřování obecných významů. Slovo je ve větě vždy realizováno prostřednictvím některého ze svých tvarů.
Morfologie neboli tvarosloví je jazykovědná disciplína zabývající se tou rovinou jazykového systému, na níž je jednotkou slovní tvar: rovinou morfologickou.
Morfologie je spolu s fonologií a syntaxí součástí gramatiky – nauky o vztazích mezi jazykovými znaky, jinak též nauky o jazykových formách a jednotkách a o pravidlech a způsobech jejich spojování v jednotky vyšší. Je to disciplína tradiční už od mluvnic antických přes nejstarší mluvnice češtiny (u nás byla zprvu nazývána etymologií).
9
Ve světové jazykovědě se pod pojmem morfologie chápe nauka o způ-sobech tvoření slov, o kombinatorice morfémů, o vnitřní struktuře slov. Dělí se na morfologii derivační (nauku o struktuře slova jako lexikální jednotky) a flektivní (nauku o gramatických morfémech, o gramatických významech/kategoriích a jejich vyjadřování). V lingvistice češtiny jakož-to jazyka vysoce flektivního se morfologií tradičně rozumí pouze morfo-logie flektivní, zatímco tzv. derivační morfologie (slovotvorba) spadá do lexikologie. Hranice mezi (flektivní) morfologií a slovotvorbou však není ostrá; jako pomezní jevy lze jmenovat stupňování adjektiv a příslovcí (nejveselejší, krásněji, méně krásně), tvoření slovesných adjektiv a sloves-ných substantiv (uvařená, chodící, svěcení), tvoření posesívních adjektiv (Jungmannova ulice × Palackého ulice) nebo změnu vidu (hodit > házet). Zatímco morfologie se zabývá především těmi morf(ém)y, které vyjadřují významy gramatické (obecnější, abstrahované), lexikologii zajímají ty, které vyjadřují významy lexikální, věcné (pojmy, představy).
Těsným vztahem je morfologie spojena se syntaxí. Slovní tvary plní zpravidla funkce ve větě, flexe slouží k vyjadřování syntaktických vztahů v syntagmatech, morfologické prostředky mají tedy služebné postavení vůči prostředkům syntaktickým. Také mezi těmito dvěma disciplínami je hranice neostrá: příkladem pomezního jevu mohou být např. tvary/konstrukce participiálního pasíva (byly přijaty), rezultativu (máme vyhrá-no, nechals rozsvíceno) nebo opisného imperativu (ať žehná).
Rozeznáváme morfologii funkční čili sémantickou a morfologii for-mální. Funkční tvarosloví znamená nauku o tvarech slov po stránce jejich významu, tj. o druzích slov, o gramatických významech (katego-riích) a o funkcích slovních tvarů v komunikaci a v systému jazykových prostředků: o tom, jaké (obecné) významy vyjadřují slova svými tvary, a o tom, které třídy slov vyjadřují které třídy těchto obecných významů. Formální tvarosloví pak znamená nauku o paradigmatech, tj. uspořáda-ných souborech tvarů ohebných slov.
V této příručce půjde o morfologii češtiny, a to o morfologii syn-chronní (tzn. jazyka žijících generací a běžně recipované literatury), převážně funkční, popisnou (tedy ne předepisující, ale ani vysvětlovací) a ve formální složce zpravidla (ale ne výhradně) normativní (vztaženou k obecně závazné kulturní varietě jazyka).
10
2. Formální tvarosloví,
morfematika a morfonologie –
základní pojmy
Nejmenší znakovou jednotkou, tzn. nejmenší jednotkou mající výraz i význam, je morfém. Je to jednotka abstraktní, systémová. Určuje se na základě (syntagmatických i paradigmatických) vztahů k sousedním jednotkám.
Podle funkce se morfémy dělí na lexikální (přesněji řečeno lexikální a derivační) a gramatické (relační): lexikální morfémy mají lexikální vý-znam, gramatické morfémy mají gramatický význam nebo gramatickou funkci: vyjadřují morfologické kategorie a/nebo konstruují tvary. Základ-ním lexikálním morfémem, nesoucím významové jádro slova, je kořen.
Podle pozice rozdělujeme nekořenové morfémy neboli afixy na pre-fixy (v pozici před kořenem), interfixy (mezi dvěma kořeny) a sufixy (za kořenem). Derivační morfém nacházející se na konci slova/tvaru (až za všemi sufixy gramatickými) nazýváme postfix. (Morfematický rozbor byl důkladně procvičen v úvodním jazykovém semináři.)
Konkrétní realizací morfémového znaku je morf. Má-li morfém více různých realizací, jde o alomorfy (např. kořen slovesa brát: ber – br – bor – bír – běr; předpona do – dů). Můžeme tedy vymezit morfém jako soubor formálně podobných morfů s totožným významem, vystupujících v různých slovních tvarech. (Existují však i morfémy realizované vždy týmž morfem.)
Podle distribuce se morfy dělí na volné (stojící samostatně, tzn. ve svém okolí přemístitelné) a vázané (vytvářející pomocí syntagmatických vztahů slovní tvary s jinými vázanými morfy, ve svém okolí nepřemísti-telné).
11
Výraz „slovo“ označuje v morfologii dva různé pojmy; můžeme je roz-lišit pomocí přívlastků „systémové“ a „textové“. Systémové slovo (neboli lexém) je abstraktní jednotka slovní zásoby; je-li ohebné, má slovní tvary. Textové slovo je naproti tomu jednotka konkrétní, ryze formální, reálně vyčlenitelná v textu svou přemístitelností (při písemné komunikaci jsou textová slova dobře vidět, textové procesory je umějí snadno spočítat; při zvukové komunikaci mohou vedle přemístitelnosti někdy při delimi-taci slov pomoci i suprasegmentální zvukové prostředky). Oba pojmy je nutno odlišovat, neboť např. různé tvary téhož slova systémového se mohou skládat z jednoho i více slov textových.
Základní morfologickou jednotkou je slovní tvar – formálně i význa-mově celistvé syntagma morfů, jehož prostřednictvím je systémové slovo realizováno v komunikaci.
Navzdory izomorfismu (strukturní podobnosti) jednotek morfema-tické a morfologické roviny jazyka máme bohužel na morfologické rovině k dispozici o jeden pojem méně: trojici morfém–morf–alomorf odpovídá pouhá dvojice (systémové) slovo–slovní tvar. Je vztah slov-ního tvaru a slova stejný jako vztah morfu a morfému, nebo jako vztah alomorfu a morfému? Systémovější by byla první možnost (slovní tvar je realizací slova), avšak v praxi implicitně převládá druhé pojetí: o tvarech se zpravidla mluví jen v případě slov ohebných.
Podle formy (přesněji podle počtu textových slov) rozeznáváme v češtině dva typy slovních tvarů – syntetické neboli jednoduché (oběh-ni) a analytické neboli složené (oběhla bys); analytický tvar, třebaže jeho složky mohou být rozděleny ve větě jinými slovy, se považuje za jeden tvar, protože úhrn morfologických významů vyjadřuje až jako celek.
Z morfologického hlediska je účelné dělit slovní tvar na dvě části: na tvarotvorný základ (morfologickou bázi) a tvarotvorný formant. Základ je společný všem tvarům daného slova a je tvořen morfémy vyjadřujícími lexikální význam, kdežto formant se při ohýbání slova mění a skládá se z morfémů vyjadřujících významy a funkce gramatické. Výjimku tvoří komplexní slovní tvary osobních zájmen (já, nás apod.) – v nich základ a formant rozlišit nelze, lexikální i gramatický význam jsou vyjadřovány v jediném morfu. Jinou výjimkou jsou tvary tvořené supletivně (člověk/lidé, jde/šel): u nich se při flexi mění i tvarotvorný základ včetně kořene.
Tvarotvorný základ spolu s kmenotvornou příponou tvoří kmen.
12
Součástí tvarotvorného formantu mohou být vedle afixů (koncovky, dalších tvarotvorných afixů a kmenotvorné přípony) také tvary pomoc-ných sloves, volné tvarotvorné morfy a rovněž morfonologické alter-nace. Morfonologická alternace je proces obměny fonémové skladby tvarotvorného základu; dochází k ní nejen při flexi, nýbrž i při derivaci. Soubor fonémů (nebo fonémových skupin) účastnících se alternace v alomorfech jednoho morfému se nazývá morfoném (např. k–c–č v ko-řeni slova ruka; sk–šť v adjektivní příponě -ský).
Soubor tvarů ohebného slova uspořádaný podle vyjadřovaných gra-matických významů označujeme jako paradigma tohoto slova. Para-digma se skládá z pozic. Pozicí v paradigmatu rozumíme konfiguraci vyjadřovaných hodnot morfologických kategorií (např. dativ plurálu feminina). Neohebná slova nevyjadřují morfologické kategorie, nemají tudíž paradigmata; naproti tomu tzv. nesklonná jména (angažmá, khaki, jejich) paradigma mají, ale všechny jeho pozice obsazují týmž tvarem. Je velmi důležité odlišovat pozici od konkrétního tvaru, který ji obsazuje. Počet tvarů ohebného slova a počet pozic v jeho paradigmatu nebývá totožný, a pokud je, je to vlastně náhoda. Nesoulad těchto počtů způso-bují jevy zvané homomorfie a polymorfie, oba v češtině značně rozšířené.
Homomorfie je tvarová homonymie: jeden tvar obsazuje více pozic. Jinými slovy: jeden a tentýž tvarotvorný formant může vyjádřit různé konfigurace gramatických významů (např. žen-y: G sg., N pl., A pl., V pl.). U deklinačního vzoru „stavení“ je homomorfie velmi výrazná, u nesklonných jmen je absolutní. V libovolném jmenném paradigmatu v češtině je vždy homomorfie mezi N pl. a V pl.
Polymorfie je tvarová synonymie: jednu pozici obsazuje více tvarů. Polymorfie se projevuje jako tvaroslovná dubletnost (jsou-li variantní tvary dva, např. D sg. útočníku/útočníkovi), eventuálně tripletnost (jsou-li tři: L sg. kameně/kameni/kamenu) či zcela periferně kvadrupletnost (liji/liju/leji/leju).
Paradigma se skládá z dílčích paradigmat neboli subparadigmat (např. u jmen je obvyklé zvlášť vydělovat subparadigma singulárové a plurálové). Některá slovesná subparadigmata mají své souhrnné názvy: např. infinitiv, přechodník (minulý), příčestí (trpné).
13
3. Morfologické kategorie
Morfologické kategorie – centrální předmět zkoumání funkčního tva-rosloví – mají povahu jazykových znaků: tvoří je sepětí zobecněného, kategoriálního, gramatického významu s příslušnými pravidelně fungu-jícími morfologickými prostředky jeho vyjádření (gramatickými afixy, pomocnými slovesy, volnými tvarotvornými morf(ém)y). V konkrétním slovním tvaru nabývá morfologická kategorie vždy nějaké hodnoty, při-čemž kategorie i hodnota mají název (např. kategorie čísla může nabýt buď hodnoty singuláru, nebo hodnoty plurálu). Jednotlivé morfologické kategorie češtiny jsou dvou-, tří-, čtyř- nebo sedmihodnotové.
Morfologické kategorie se projevují při flexi. Ve flektivním jazyce bývají sémata jednotlivých kategorií, tj. jejich hodnoty, vyjadřována do-hromady (v jediném morfu) se sématy jiných kategorií – např. v pádové koncovce jsou vyjádřena sémata všech jmenných kategorií. Konfigurací vyjadřovaných hodnot morfologických kategorií je definována pozice v paradigmatu.
Jmenný rod substantiv, některých zájmen a některých číslovek (nikoli však adjektiv) a podle obvyklého pojetí i slovesný vid jsou kategorie neflektivní (lexikálně-gramatické), tzn. při flexi příslušného lexému se nemění.
Výraz „kategorie“ se mnohdy pojímá široce a souvisí s kategorizací jako obecnou kognitivní činností lidské mysli (tj. členěním skutečnost-ního kontinua na kategorie). Takto je možné za kategorie označit např. lexikální abstrakce typu počitatelnosti substantiv, stavovosti, aktuálnosti děje apod.; o morfologické kategorie však nejde, neboť zde nejsou pří-tomny ony pravidelně a závazně fungující výrazové prostředky.
14
Morfologické kategorie se mohou za určitých okolností významově neutralizovat, tzn. rozdíl mezi významy jednotlivých hodnot dané kate-gorie přestane platit (např. při generickém užití substantiva mizí rozdíl mezi singulárem a plurálem: Špaček patří mezi pěvce. = Špačci patří mezi pěvce.). Obvyklé také je, že jedna z hodnot dané kategorie je bezpřízna-ková. Usoudit, která to je, můžeme buď podle toho, která hodnota je s to nahradit, zastoupit, popř. zahrnout hodnoty ostatní, nebo podle toho, kterou hodnotu použijeme, nemáme-li na mysli ani jeden ze základních významů jednotlivých hodnot (může se stát – jako např. u kategorie jmenného rodu u příčestí –, že každý z těchto dvou postupů přinese jiné výsledky).
Tak jako lexikální význam, může se i význam gramatický přenášet a proměňovat (transponovat): tak vzniká nesoulad mezi významem a formou, např. vykání jednomu adresátovi (Dáte si čaj, paní ředitelko?) nebo užití futura ve významu neúplné jistoty („Okazováchu“ – to bude imperfektum.). Dá se také říci, že příslušná hodnota dané kategorie je při transpozici užita v sekundární funkci. Transpozice mívají své účely pragmatické, aktualizační: nejčastěji bývají motivovány zdvořilostí nebo expresivitou.
Morfologické kategorie je možno rozčlenit na slovesné (uplatňující se primárně při konjugaci) a jmenné (uplatňující se primárně při deklinaci). Je tedy zřejmé, že morfologické kategorie jsou svázány s jednotlivými ohebnými slovními druhy. Slovní druhy a morfologické kategorie však spolu souvisejí i tak, že obojí může plnit velmi podobnou funkci – např. kategorie čísla i číslovky vyjadřují množství, pád i předložky vyjadřují vztahy substantiva k jinému slovu ve větě.
Ze syntaktického hlediska je účelné rozlišovat morfologické kategorie syntakticky nezávislé (pojmenovávací, např. číslo substantiv a substan-tivních zájmen), syntakticky vázané (pád substantiv) a syntakticky zá-visle proměnné (číslo adjektiv a adjektivních zájmen).
Podle jejich funkce můžeme rozeznávat kategorie komunikační čili pragmatické (vyjadřují nějaký aspekt interakce komunikantů), odrazové (vytvářejí obraz výseku skutečnosti) a strukturační (organizují výrazy v textu) – poslední funkce je vývojově nejmladší a progresívní. Komu-nikační funkci mají osoba, způsob a čas, odrazovou vid (zčásti ještě i jmenný rod a číslo), strukturační pád a slovesný rod.
15
3.1 Jmenné morfologické kategorie
3.1.1 Jmenný rod
Jmenný rod (genus) má od původu kognitivní (odrazovou) povahu: odráží rozdíly mezi substancemi živými a neživými, u živých mezi do-spělými a nedospělými a u dospělých rozdíly v pohlaví. Těmto vlast-nostem označovaných substancí (denotátů) se říká rod přirozený. Vztah k přirozenému rodu mají i v dnešní češtině substantiva pojmenovávající živé bytosti (osoby), hospodářská zvířata a nedospělé živé tvory: např. názvy mláďat bývají rodu středního. U názvů věcí a u abstrakt však žádný vztah k přirozenému rodu neexistuje (respektive věci přirozený rod nemají), a tak má jmenný rod substantiv v dnešní češtině převážně klasifikační funkci: zařazuje jméno do tvarové soustavy jmen, konkrétně k deklinačnímu typu, jehož souborem koncovek pak to jméno vyjadřuje pád a číslo. (Jmenný rod vyjadřují i jména nesklonná, avšak svými tvary jej nemanifestují.)
U substantiv je jmenný rod syntakticky nezávislý a neflektivní, lexi-kálně-gramatický: 1 lexém – 1 hodnota jmenného rodu. Stejná situace je i u zájmen kdo a co, u zájmen odvozených od nich slovotvornou před-ponou (např. nikdo) nebo postfixem (např. cokoli) a u řady substantiv-ních číslovek: nula, milión apod. Kategorii jmenného rodu nevyjadřují tzv. bezrodá zájmena – já, ty, my, vy a osobní zájmeno zvratné (sebe-si--sobě-se-sebou) – a základní číslovky s dvoutvarovou flexí (pět, …, jedenáct, …, dvacet, …, devadesát, (ně)kolik, tolik, mnoho, …).
U adjektiv, u většiny zájmen, u mnoha typů číslovek a u jmenných slo-žek slovesných tvarů (u přechodníků, příčestí), tzn. u slov a slovesných tvarů, jejichž primární funkcí je funkce přívlastku, (části) přísudku nebo doplňku, je rod syntakticky závisle proměnný: je dán rodem řídícího substantiva (nebo jeho ekvivalentu). (Pokud je řídícím výrazem bezro-dé osobní zájmeno, je rod dán přirozeným rodem jeho referentu.) Tyto lexémy a tvary jsou proto zpravidla schopny vyjádřit všechny hodnoty jmenného rodu. Některé číslovky však jmenný rod sice rozlišují, ale pro některou hodnotu této kategorie jim chybějí tvary (např. čtvery (ponožky/bonbóny), čtvera (kamna) × *čtveři).
Hodnota jmenného rodu je vyjadřována vždy pohromadě (v téže koncovce) s hodnotou čísla (rod bez čísla vyjádřit nelze) a u jmen i pádu.
16
V přechodnících a příčestích je tedy rod vyjadřován v rodové koncovce, v tvarech jmen v koncovce pádové.
Jmenný rod může být v češtině mužský životný (maskulinum anima-tum), mužský neživotný (maskulinum inanimatum), ženský (femini-num) a střední (neutrum). (Podle jiného, mj. i ve školách vyučovaného pojetí má čeština rody tři – mužský, ženský a střední – a jména vyjadřující rod mužský vyjadřují další morfologickou kategorii: životnost. S tímto pojetím však v této příručce nebudeme pracovat.)
Výše bylo uvedeno, že u substantiv označujících živé bytosti, zejména osoby, zpravidla jmenný rod (gramatický) odpovídá přirozenému rodu označované substance. Neplatí to však vždy, a proto se nelze při určování rodu přirozeným rodem řídit. Výrazově se jmenný rod projevuje dvěma způsoby: a) příslušností tvarů k deklinačnímu typu (vzoru), b) kongru-encí – tím, že substantivum svou hodnotu rodu „vnucuje“ výrazům, pro něž je substantivem řídícím. U několika substantiv dochází k nesouladu mezi zakončením v N pl. (a V pl.) a kongruencí, danou rodem přiroze-ným: lidičky, rodiče, koně; tato jména je vhodné chápat jako nepravidelně skloňovaná maskulina animata.
Jmenný rod je v plurálovém subparadigmatu často méně výrazný a např. u některých místních jmen s plurálovou formou (Košíře) může být obtížné určit jej jednoznačně.
Již bylo řečeno, že substantivní lexém zpravidla vyjadřuje jedinou hodnotu jmenného rodu. Existuje však řada substantiv, která různými způsoby vyjadřují rody dva, někdy i tři; žádné substantivum však není schopno vyjádřit všechny čtyři rody.
U malé skupiny substantivních lexémů (jde vesměs o pozůstatky starých souhláskových kmenů) je rod v singulárových tvarech jiný než v plurálových: dítě (n., f.), kníže (m. a., n.), hrabě (m. a., n.); někdy to platí jen o některých významech daných slov: ucho (n., n. nebo f.), oko (n., n. nebo f.). V této souvislosti někdy uváděné výrazy louka a oblak však mezi taková jména nepatří; luka a oblaka jsou samostatné nepočitatelné pomnožné lexémy.
Některá jména v rodě kolísají. Kolísání v rodě znamená, že jeden lexém vyjadřuje dva různé rody, aniž by jimi rozlišoval význam, a sou-
17
časně že obě rodové varianty mají společný tvar N sg. (ve zbytku pa-radigmatu se však zpravidla liší). Kolísání je v češtině obvyklé spíše u slov označujících neživé substance; jde o slova zakončená většinou na měkkou nebo obojetnou souhlásku, často o slova přejatá. Kolísání exis-tuje mezi m. i. a f. (hřídel, esej, Želiv), m. i. a n. (foyer), f. a n. (show/šou), okrajově mezi m. a. a n. (lamželezo). Kolísání mezi m. a. a m. i. (tzv. ko- lísání v životnosti) je časté: může být motivováno střetem významu se slovotvornou strukturou (jmenovatel, ledoborec), neostrostí hranice při-rozené živosti a neživosti (mikrob, slaneček), přenesením pojmenování osoby nebo zvířete na neživou substanci (koníček „záliba“), expresivitou či „zosobněním“ (individualizací) (hořčák, fiat).
Okrajovým případem kolísání v rodě je existence životného tvaru N pl. u několika neživotných jmen, která z dřívějších dob přetrvává v ci-tátech a aluzích (Poslední dnové lidstva; hrobové se otvírají).
Rodová dubletnost se od kolísání v rodě liší tím, že každá z rodo-vých variant má jiný tvar N sg. (lišící se koncovkou – pokud je rozdíl i v slovotvorném sufixu, o rodové dublety nejde). Existuje mezi m. i. a n. (apartmán/apartmá, barok/baroko), m. i. a f. (kedluben/kedlubna), f. a n. (snídaně/snídaní), nikoli mezi m. a. a m. i. Rodová dubletnost se podobně jako kolísání vyskytuje u názvů neživých substancí (věcí).
Pokud zapojíme do svých úvah o rodu substantiv i význam (včetně sémantického rysu přirozeného rodu), můžeme rozlišit další způsoby dvourodosti. Jednu takovou množinu tvoří jména vespolná. Vespolná jména jsou lexémy, které mají jeden gramatický jmenný rod, ačkoli ozna-čují substance s různými rody přirozenými (přesněji řečeno substance obou pohlaví). Vespolnost je obvyklá u jmen zvířat (strnad, štika, morče) a u expresívních pojmenování osob, užívaných zvlášť často v přísudku nebo ve vokativu: blázen, příšera, nemehlo.
Další množinu tvoří rodová homonyma (lze se setkat i s nepříliš vhodným termínem jména obourodá): to jsou dvojice lexémů lišících se jak gramatickým rodem, tak významem (mnohdy jen významovým rysem přirozeného rodu), avšak shodujících se tvarem N sg. Rodová homonymie existuje zejména mezi m. a. a f. (Péťa, účetní), m. a. a m. i. (nosič, editor), mezi jinými dvojicemi hodnot jmenného rodu jen řídce.
Popsané způsoby dvourodosti substantiv se mohou kombinovat. Např. výraz rukojmí kolísá mezi vespolným n. a rodovou homonymií m.
18
a. a f.; výraz káně v běžném úzu kolísá mezi většinovým n. a mnohem řidším f., zatímco v odborném stylu jde o rodová homonyma: f. je ozna-čením obecným a n. označením mláděte; výraz činitel je m. a., pokud označuje osobu (a např. ve spojení útok na veřejného činitele je vespolný), a kolísá mezi m. a. a m. i., pokud má význam „faktor“.
Paradigma maskulina animata a maskulina inanimata se formálně liší méně než paradigmata ostatních dvojic rodů: poznávacím znakem je to, že je-li to v daném deklinačním typu možné, m. a. má tvary N a A různé (platí to v obou číslech), kdežto m. i. stejné. Ze substantiv rodu m. i. je formálně snadné vytvořit substantiva rodu m. a., pokud se jejich denotát individualizuje a stane se jednající postavou: např. P. Rut napsal apo-kryfní pokračování pohádky Hrnečku, vař!, v němž je hrneček obdařen vlastní vůlí, a nazval jej O hrnečkovi; v textu se pak objevuje i posesívní adjektivum hrnečkův.
U slov, která mají jmenný rod syntakticky závisle proměnný, se uplat-ňují částečné rodové neutralizace, např. v N je pro čtyři rody trojí forma: v sg. velký/velká/velké, nesl/nesla/neslo (tzn. společný je tvar m. a. a m. i.), v pl. velcí/velké/velká, nesli/nesly/nesla (tzn. společný je tvar f. a m. i.) – m. i. se z tohoto hlediska jeví jako rod nejméně specifický, n. jako nej-odlišnější. Mimo spisovný jazyk jsou neutralizace ještě pokročilejší (srov. např. ty velký města rostly, ty velký chlapi přišli).
Bezpříznakovou hodnotou jmenného rodu je neutrum: je v přísudku bezpodmětých vět (Smrákalo se.), zařazují se k němu příležitostná meta-jazyková substantiva (Je tu jedno velké ALE.) a většina nesklonných slov. U názvů osob je však zpravidla bezpříznakové m. a.: v generickém užití a za určitých okolností v užití predikativním je obvyklé označovat jím i jedince ženského pohlaví (Poslanci odmítli změnu ústavy.; Kdo je největší švédský spisovatel? Přece Astrid Lindgrenová.). Při shodě s koordinačním syn-tagmatem (několikanásobným podmětem) funguje v češtině hierarchie rodů: zahrnuje-li podmět m. a., řídí se shoda jím, přednost má dále f./m. i. před n. (Vlaky i auta byly v testu pomalejší než jízdní kolo.).
K porušení rodové kongruence u shodného přívlastku dochází někdy s expresívním efektem: ty kluku ušatá!
19
3.1.2 Číslo
Hodnota čísla (numeru) je v češtině vyjadřována dohromady s hodno-tami jiných kategorií: u jmen pádu a většinou i rodu, u slovesných tvarů rodu nebo osoby.
Podobně jako jmenný rod je číslo primárně kategorií substantivní; u substantiv a slov užívaných ve funkci substantiv je kategorie čísla syntakticky nezávislá, kdežto u slov a tvarů s primární funkcí shodného přívlastku, přísudku a doplňku je syntakticky závisle proměnná.
Číslo většiny substantiv vyjadřuje četnost denotátů (pojmenováva-ných substancí) na základě kvantitativního rozdílu jeden × více než jeden; má tedy dvě hodnoty, singulár a plurál. Platí to o jménech pojme-novávajících rozčleněné, počitatelné substance (kusy, jednotlivce): plurál signalizuje rozčleněnost, singulár je bezpříznakový. Ve staré češtině měla kategorie čísla hodnoty tři, tou třetí byl duál. Původně duálové formy dnes existují u několika jmen, zejména u názvů párových částí těla, avšak s plurálovou platností. V původní funkci se duálové tvary zachovaly jen u číslovek dva a oba a ve tvaru stě; první dvě uvedené číslovky jsou dualia tantum a sto je jediné české slovo, které rozlišuje tři hodnoty kategorie čísla, avšak činí tak jen v N, A, V – v ostatních pádech je rozdíl mezi duálem a plurálem zrušen ve prospěch plurálové formy.
V češtině existuje řada jmen vybavených souborem tvarů jen pro jed-nu hodnotu kategorie čísla: buď mají pouze tvary singuláru (singularia tantum), nebo pouze tvary plurálu (pluralia tantum).
Singularia tantum (české synonymum neexistuje) tvoří v rámci sub-stantiv jednoznačněji vymezitelné a rozsáhlejší skupiny než pluralia tan-tum, ale poměrně často není jejich číselné omezení totální (tzn. v menší míře se užívají i tvary plurálové), poněvadž a) tvoření plurálových tvarů z tvarů singulárových je pravidelné a b) význam těchto substantiv se různě modifikuje.
Singularii tantum jsou: l jména hromadná (kolektiva): pojmenováváme jimi větší množství
substancí chápané jako celek; zpravidla jsou utvořena od substantiv označujících kusy/jednotlivce (poselstvo, maliní), ale existují i kolek-tiva odvozená od jiných slovních druhů (mládež, dobytek), kolektiva značková (hmyz) a pochopitelně i přejatá (publikum);
20
l jména látková: rozčleněnost jejich denotátů se nám jeví nejasná či nepodstatná, a proto je nepočítáme (droždí, stelivo); jiná látková jména však patří mezi pluralia tantum (kvasnice);
l abstrakta, tzn. názvy vlastností, dějů, stavů, okolností apod., tedy vlastně názvy nesubstancí jako substance pouze stylizovaných (chrab-rost, mír, dnešek);
l názvy jedinečných objektů (rovník, rokoko); l vlastní jména, označující svůj denotát jakožto jednotlivinu/indivi-
duum (Ještěd, Orinoko, Šumava); jiná vlastní jména však patří mezi pluralia tantum (Chřiby).
Plurálové tvary singularií tantum se užívají v posunutých nebo pře-nesených významech. Označují např. různé druhy látky (bílá i červená vína), obvyklá balení látky (prosím dvě vanilkové zmrzliny), projevy vlast-nosti (dopouštěli se surovostí), instance děje (počet hovorů za minulý měsíc), chápání kolektivu spíš jako instituce (zastupitelstva dotčených obcí) apod.
Pluralia tantum (jména pomnožná) zahrnují množství spíše menších sémanticky vymezitelných skupin slov. U některých z nich je příslušnost k této kategorii sporná (tradičně se mezi příklady pomnožných jmen uvá-dělo např. slovo plíce, u něhož dnes singulár není neobvyklý), u jiných je naopak možno jen odhadovat, jak by vypadaly singulárové tvary (dveře).
Pluralii tantum jsou:l názvy symetricky podvojných předmětů, zejména nástrojů (brýle,
kleště);l názvy předmětů složených z mnoha částí (varhany);l názvy funkčních celků složených z heterogenních částí (mluvidla);l názvy oděvů reflektujících párovost některých částí těla (kraťasy);l názvy svátků a období (dožínky, prázdniny); l názvy nemocí (zarděnky);l jména látková (povidla, kvasnice); jiná látková jména však patří mezi
singularia tantum (droždí);l vlastní jména (Chřiby, Pardubice); jiná vlastní jména však patří mezi
singularia tantum (Šumava).
Platí přitom, že charakter substance (např. skutečnost, že jde o ná-stroj skládající se ze dvou symetrických částí) nevede nutně k tomu, že její pojmenování bude pomnožné.
21
Jak zjistily Panevová a Ševčíková (2011), pro mnoho českých substan-tiv je typické, že jejich plurálová forma nemá primárně význam množství jednotlivin, nýbrž že jednotkou počítání je soubor; u jiných substantiv je takové chování sice spíše nezvyklé, ale možné. O souborovém významu svědčí počítání pomocí souborové číslovky (u těch prototypických už tam taková číslovka ani nemusí být): jde např. o jména boty, ruce, lyže, rodiče, koleje. Plurálová forma takových slov má tedy tři významy: jeden soubor (Obuj si boty.), více souborů (U Bati prodávají boty.) a více jednot-livin (Dvě levé boty přebývají.); často však vnímatel nemůže jednoznačně rozhodnout, který z těchto tří významů měl mluvčí na mysli.
Rozdíl mezi singulárem a plurálem bývá neutralizován při užití ge-nerickém (opak individuálního), tzn. tehdy, když substantivem ne-označujeme jednotlivce/kus(y), nýbrž druh či celou třídu, a to zejména v podmětové pozici při klasifikaci nebo kvalifikaci (Sedmihlásek je mistrný zpěvák. = Sedmihlásci jsou mistrní zpěváci.). K neutralizaci dochází i při užití distributivním, tzn. tehdy, pokud k sobě přiřazujeme dvě množiny substancí, z nichž jedna je nadřazená, v poměru 1 : 1 (Děti, přineste si židli. = Děti, přineste si židle.). (Jak plurálová, tak singulárová forma přitom při-pouštějí i jinou interpretaci než 1 : 1, ale zkušenost nás učí onu druhou interpretaci v obvyklé situaci zavrhnout, resp. ani nezvažovat.)
Plurál může být i prostředkem vyjádření expresivity: kruté mrazy, šilhat hlady.
Bezrodá zájmena já a ty jsou singularia tantum, my a vy pluralia tan-tum, zájmeno osobní zvratné má jen jedno číselné subparadigma, které má formu singuláru, ale oba číselné významy (Hleděl před sebe. Hleděli před sebe.). Jednorodá zájmena kdo, co (+ nikdo, cosi apod.) jsou singularia tantum, avšak ve vztažné funkci mohou mít kdo a co plurálový antecedent a tvořit syntagma s plurálovým tvarem přísudku (všichni, kdo přijeli). Ostatní zájmena rozlišují obě hodnoty kategorie čísla.
U číslovek je situace velmi rozmanitá. Např. z číslovek základních vyjadřují některé obě hodnoty čísla (milión), jiné jen jednu (čtyři) a další kategorii čísla vůbec nevyjadřují (jde o tytéž, které nevyjadřují ani jmen-ný rod: pět, osmdesát, kolik apod.).
Jediným slovesným tvarem, který kategorii čísla nevyjadřuje, je infini-tiv. (Infinitivní tvar vyjadřující participiální pasívum, např. být okouzlena, však pochopitelně číslo vyjadřuje.)
22
3.1.3 Pád
Pád (casus) je u všech jmen kategorií flektivní, proměnlivou. Pád syn-taktických substantiv (tzn. substantiv a slov, která se ve větě chovají jako substantiva) vyjadřuje jejich vztahy ve větě, má tedy relační po-vahu; tato morfologická kategorie má vlastně stejnou obecnou funkci jako slovní druh předložek. Výjimkou je vokativ: ten žádné syntaktické vztahy nevyjadřuje, nýbrž plní speciální funkci pragmatickou. Nejčastěji pád vyjadřuje vztah jména k výrazu, který mu syntakticky dominuje. Prostřednictvím syntaktických vztahů vyjadřuje pád vztahy významové (vztahy mezi pojmenovávanými substancemi a příznaky). Jednotlivé pády jsou sémanticky polyfunkční, avšak někteří autoři hledají za všemi významy daného pádu významový invariant, a to zpravidla v místních a prostorových vztazích (tzv. lokalistické pojetí pádů).
Některé publikace (důsledně Trávníček 1951, zčásti stále i ČŘJ, ESČ) mylně ztotožňují jednotlivé pády (tj. hodnoty této kategorie) s tvary pád vyjadřujícími, tzn. např. knihou podle nich je instrumentál. Tím však ztotožňují nositele funkce s funkcí; navíc tvar zpravidla vyjadřuje svou pádovou koncovkou i hodnoty čísla a rodu.
Ze zahraniční odborné literatury pronikl i do české lingvistiky pojem tzv. hloubkových pádů: hloubkové pády jsou něco jako aktanty, termín se používá bez vztahu k morfologické formě a do morfologie nepatří.
Kategorie pádu v češtině nabývá sedmi hodnot. Obecně je možno rozlišovat pády přímé (N, A) × nepřímé (G, D, L, I); vokativ stojí mimo tuto distinkci. V přímých pádech substantiva typicky plní své primární syntaktické funkce podmětu a předmětu, v nepřímých plní obvykle funkce sekundární.
Jednotlivé pády, přesněji řečeno jednotlivá užití jednotlivých hodnot kategorie pádu, je obvyklé a účelné rozdělit na předložkové (prostřed-kem vztahu je předložka a pád) a prosté. Lokál je v češtině vždy před-ložkový, vokativ pochopitelně vždy prostý.
Klasifikace pádů podle toho, kterým slovním druhem je substantivum v daném pádě dominováno, může být na pádové hodnoty vztažena jak obecně, tak pro jejich jednotlivá užití. Použijeme-li ji obecně, pak N, D, A, L, I budou pády primárně adverbálními, kdežto G bude pádem
23
primárně adnominálním. Použijeme-li ji jednotlivě, můžeme rozlišit např. genitiv adnominální (plán příprav), adverbální (pozbyla významu), adnumerální (pět měsíců) a adpronominální (něco lepšího).
Jak obecně, tak jednotlivě lze aplikovat i rozlišení pádů syntaktických (vyjadřujících hlavně větný člen), sémantických (vyjadřujících hlavně sémantický vztah), popřípadě pragmatických. Obecně je vokativ pádem pragmatickým, lokál a instrumentál (a podle P. Karlíka v ESČ i dativ) sémantickým a nominativ, genitiv a akuzativ – a ve funkčním generativ-ním popisu i dativ (Hajičová – Panevová – Sgall 2002: 17–18) – syntak- tickým.
Nominativ je notoricky pádem podmětu (v této funkci není domi-nován jiným větným členem), avšak plní i řadu dalších syntaktických funkcí. V predikativu (jmenné části přísudku) a v doplňku podmětu se shoduje s pádem řídícího členu; ve funkci přívlastku se uplatňuje jako tzv. nominativ jmenovací, tzn. jako pád, v němž stojí vlastní jméno nějaké substance po jejím označení druhovém (ve státě Oregon; se sýrem Leerdam-mer); v adverbiální funkci je obvyklý leda v ustálených spojeních (hlava nehlava) nebo po srovnávacích spojkách (stál jako socha, ještě zmatenější než já). Předložkový nominativ je v češtině řídký, uplatňuje se jen po několika přejatých předložkách (versus, kontra, …).
Bezpředložkový genitiv jakožto adnominální pád plní funkci pří-vlastku neshodného, vyjadřuje přitom různé sémantické vztahy (pose-sivitu, autorství, agens, patiens, část celku, …). Bezpředložkový genitiv dále funguje jako předmět sloves (zejména reflexiv tantum: všimněte si názvu; dotkli se ikony), adjektiv (plný hněvu) i predikativ (Bylo mi těch dětí líto.); mimoto se používá – arci mnohem méně často než dříve – místo akuzativu s odstínem částečnosti (partitiv: dolít vína), množství (napekla buchet) a negace (negativ, genitiv záporový: neměli připomínek). S týmiž sémantickými odstíny však nahrazuje i podmětový nominativ: Nezaměst-naných přibylo. To ale napadlo sněhu! Nebylo tam ani živáčka. V genitivu bývají také příslovečná určení vyjadřující umístění v čase (narodila se 5. května; vznikl roku 1938). Genitiv singuláru se objevuje u adjektiv rozvíjejících některá neurčitá zájmena (cosi tmavého), v genitivu plurálu (tzv. numerativu) je počítaný předmět po bezrodých, úhrnných a sku-pinových číslovkách (sedm statečných, devatero řemesel, trojice závodníků). Genitiv je běžně pádem předložkovým, po sekundárních předložkách je dokonce pádem nejčastějším – souvisí to s jeho adnominální funkcí,
24
neboť většina sekundárních předložek vznikla ustrnutím substantivních tvarů.
V dativu bývá předmět u sloves myšlenkových reakcí (divit se) a před-mět vyjadřující sémantickou roli adresáta děje (pomáhat); sémanticky s touto funkcí souvisí i funkce příslovečného určení (ne)prospěchu (kou-pil babičce knížku; vlepila mu pohlavek). Dativem se vyjadřuje proživatel (Magdě se chtělo spát), nositel příznaku vyjádřeného predikativem (je mi smutno) a vlastník (tzv. dativ posesívní: sundali mu kabát). Na přechodu k částicím jsou osobní zájmena v tzv. dativu etickém/kontaktovém (to vám byla krása) a emocionálním (to je mi překvapení).
Akuzativ je typicky pád rekční, pád přímého předmětu tranzitivních sloves. Prostý akuzativ plní i adverbiální funkce časové a měrové (začí-náme příští sobotu; celé dopoledne pracovali na zahradě; vážil tunu). Běžný je v nevětných výpovědích vyjadřujících přání, žádost apod. (Dobrou chuť! Demisi!).
Vokativ je pragmatický pád, fungující mimo syntaktickou strukturu. Oslovuje adresáta (Lenko!) nebo ho oslovením hodnotí (vokativ kvalifi-kační: Lumpe!). Formu vokativu jména má řada interakčních i emocionál-ních citoslovcí; testem, jak vokativ od citoslovce odlišit, může být podle P. Karlíka (2009) koreference jména ve vokativu a adresáta vyjádřeného 2. osobou slovesa (Pane, smiluj se! × Ježíši, ohol se!).
Lokál (někteří lingvisté používají matoucí anglicismus lokativ) je pád vždy předložkový. Ve spojení s předložkou má nejčastěji funkci ad-verbiální; předmět v lokálu mají slovesa mluvení a myšlení aj. (přemýšlet o něčem).
Instrumentál v češtině plní řadu funkcí. Jeho primární funkcí je vy-jádření prostředku a nástroje děje (odemknout klíčem), výrazná je i další adverbiální funkce původce děje při sekundární diatezi (byl svým před-chůdcem varován). Předmět v instrumentálu se vyskytuje u sloves pohybu (kroutit hlavou), u sloves stavových (trpět závratěmi) aj. – často není zcela jasné, zda jde o předmět, nebo o adverbiale. V instrumentálu bývá též jméno v přísudkové funkci při vyjádření dočasného zařazení, povolání apod. (dědeček byl ředitelem cukrovaru), při slovosledu přísudek–podmět (největší nevýhodou je vyšší cena) a ve spojení se sponovým slovesem stát se (po této zkušenosti se stal opatrnějším). Další funkcí prostého instrumentálu
25
je funkce doplňku předmětu (zvolili ji předsedkyní). Instrumentál se pojí s mnoha primárními předložkami, zejména ve významu lokalizace děje v prostoru i čase (za zdí se ozval šramot; stalo se to mezi Dušičkami a ad - ventem).
Pád syntaktických adjektiv (adjektiv, adjektivních zájmen, většiny číslovek a někdy i participiálních slovesných tvarů) je dán shodou s ří-dícím substantivem.
26
Cvičení
1. Označte substantiva s jedním jmenným rodem (m. a., m. i., f., n.) a určete ho:Velikonoce, status quo, lamželezo, dobytek, whisky, umrlec, sleď, děle-nec, plevel, dráček, Vlasta, čepel, výprodej, panoráma, ozim, špunt, los, sekáč, startér, rádce, šerpa, syntax
2. Rozdělte následující substantiva na kolísající v rodě, s rodovou dubletou, s různými rody v sg. a pl., rodově homonymní a vespolná:hořčák, vodič, smeč, kedluben, markrabě, slaneček, chudák, pěnkava, Třebíč, cestující, prostor, korál, kyčel, naivka, baroko, šál, taxík, Míša, troska, ohyzda, ťululum, káně, činitel, rukojmí
3. Označte výrazy, které mají bez posunu významu pouze singulárové tvary:sen, harampádí, pravěk, pečivo, gin, vstupné, včelstvo, občanstvo, ob-čanství, mládež, loupež, sádlo, hejno, kadidlo, kormidlo, rákosí, nanebe-vzetí, odpad, prach, důvěrnost, chrabrost, žízeň, holeň, kázeň, ráhnoví, nuda, křemen, rula, sluch, zvuk
4. Označte pluralia tantum a určete jejich rod: brusle, hrábě, perkuse, potahy, zarděnky, odpadky, splašky, čtyřicátiny, traviny, piliny, lasagne, záda, virózy, motyky, žestě, klávesy, plavky, kraťa-sy, finance, mince, nosítka, vdavky, mravy, pašije, dupačky, kramfleky, šaty, vesla, váhy, červánky, vnitřnosti, farnosti
5. Určete pád zvýrazněných slov a pojmenujte jeho (sémantickou nebo syntaktickou) funkci:Štěpáne, pojď ke mně. Pět chatiček nemůžete natírat celé čtyři dni! Měsíc zakryl veliký mrak. Že prý byly vlasy děda Vševěda vytrhávány pinzetou! Seděla, oči otevřené dokořán, a nemohla se vzpamatovat. Ne-mám námitek. Žádného odvolání proti tomuto verdiktu není. Narodila se v obci Hluboká. Pročs to nevzal s sebou, ty osle? Daliborovi včera operovali srdce. S výbavou polárníka a s odhodláním Dona Quijota odjel v pátek v prvním lednovém týdnu do Arktidy. Poručík si povšiml důležité maličkosti: mechanismus byl poškozen mrazem. Minulý rok mírně přibylo narozených dětí. Schneidrovi to ale bylo málo a zlostí se úplně rozklepal. Žena laskavé tváře mu podala vody a kus chleba.
28
Řešení
1. Označte substantiva s jedním jmenným rodem (m. a., m. i., f., n.) a určete ho:Velikonoce f., status quo m. i., whisky f., umrlec m. a., plevel m. i., dráček m. a., čepel f., výprodej m. i., ozim m. i., syntax f.
2. Rozdělte následující substantiva na kolísající v rodě, s rodovou dubletou, s různými rody v sg. a pl., rodově homonymní a vespolná:hořčák – kolísá m. a./m. i.; vodič – rodová homonymie m. a./m. i.; smeč – kolísá m. i./f.; kedluben – m. i., rodová dubleta kedlubna f.; markrabě – v sg. m. a., v pl. n.; slaneček – kolísá m. a./m. i.; chudák – vespolné m. a.; pěnkava – vespolné f.; Třebíč – kolísá m. i./f.; cestující – rodová homo-nymie m. a./f.; prostor – m. i., částečná rodová dubleta prostora f.; korál – spíš rodová homonymie než kolísání m. a./m. i.; kyčel – kolísání m. i./f.; naivka – rodová homonymie m. a./f.; baroko – n., rodová dubleta barok m. i.; šál – m. i., rodová dubleta šála f.; taxík – kolísá m. a./m. i.; Míša – rodová homonymie m. a./f.; troska – vespolné f.; ohyzda – ro-dová homonymie m. a./f.; ťululum – vespolné n., v pl. zpravidla m. a.; káně – vespolné + kolísá f./n., v terminologii rodová homonymie f./n.; činitel – rodová homonymie: m. a. / kolísající m. a./m. i.; rukojmí – ko-lísá: vespolné n. / rodová homonymie m. a./f.
3. Označte výrazy, které mají bez posunu významu pouze singulárové tvary:harampádí, pravěk, pečivo, gin, vstupné, občanstvo, mládež, sádlo, kadidlo, rákosí, prach, chrabrost, žízeň, kázeň, ráhnoví, nuda, rula, sluch
4. Označte pluralia tantum a určete jejich rod: hrábě f., perkuse f., zarděnky f., splašky m. i., čtyřicátiny f., piliny f., la-sagne f., záda n., žestě m. i., plavky f., kraťasy m. i., finance f., nosítka n., vdavky f., pašije f., dupačky f., šaty m. i., červánky m. i., vnitřnosti f.
5. Určete pád zvýrazněných slov a pojmenujte jeho (sémantickou nebo syntaktickou) funkci:Štěpáne – vokativ identifikační; chatiček – genitiv po číslovce (numera-tiv); dni – akuzativ časového rozpětí (časově měrový); Měsíc – akuzativ objektový; děda Vševěda – genitiv přivlastňovací; pinzetou – instru-mentál prostředkový; oči – akuzativ objektový (elipsa majíc); námitek,
29
odvolání – genitiv záporový; Hluboká – nominativ jmenovací; osle – vokativ kvalifikační; Daliborovi – dativ prospěchový (tzv. přivlastňo-vací); polárníka – genitiv druhové příslušnosti; Dona Quijota – genitiv přirovnávací; pátek – akuzativ časový; maličkosti – genitiv objektový; mrazem – instrumentál původce děje; rok – akuzativ časový; dětí – geni-tiv množství; Schneidrovi – dativ zřetelový; zlostí – instrumentál příčiny; tváře – genitiv vlastnosti; vody, chleba – genitiv partitivní
30
3.2 Slovesné morfologické kategorie
3.2.1 Osoba a číslo
Slovesná osoba vyjadřuje vztah obsahu predikátu (děje) k účastníkům komunikačního aktu: 1. osoba k mluvčímu/pisateli, 2. osoba k adresá-tovi, 3. osoba k předmětu komunikace (jejímu neúčastníkovi). Protože vyjadřuje predikační vztah, tedy syntagmatický vztah mezi subjektem a predikátem, vyjadřují ji pouze finitní slovesné tvary. Osoba má těsný vztah k osobním zájmenům: subjektem predikátu v 1. a 2. os. nemůže být nic jiného než právě osobní zájmena (subjekt však může být – a zpravi-dla bývá – nevyjádřen). (Bylo by tedy možné pokládat slovesnou osobu za kategorii svým způsobem kongruenční; pokud bychom ji však chtěli považovat za plně kongruenční, museli bychom tvrdit, že všechna slova, která mohou být podmětem, s výjimkou zájmen já, ty, my, vy vyjadřují 3. osobu.)
Kategorie osoby je těsně spojena s kategorií čísla: obě kategoriální hodnoty jsou vyjadřovány v jednom morfu. Osoba má v češtině tři hod-noty, ale je obvyklé uvažovat o ní souběžně s číslem a rozlišovat vlastně šest „osobočísel“.
1. os. sg. vyjadřuje vztah k samotnému mluvčímu/pisateli (on je sub-jektem, jemu se přisuzuje děj nebo vlastnost), 2. os. sg. k samotnému ad-resátovi, 3. os. sg. k jedné substanci, která v daném komunikačním aktu nevystupuje v roli mluvčího ani adresáta, 3. os. pl. k množině takových substancí. U zbylých dvou „osobočísel“ je základních, netransponova-ných významů více.
2. os. pl. = 1) více adresátů, 2) adresát/více adresátů + neúčastník/neúčastníci komunikace. (Jinými slovy: 1) vy = ty + ty; 2) vy = ty (ty + ty) + on/oni.) Oba významy 2. os. pl. jsou běžné. Jak je vidět, 2. os. pl. může zahrnovat i substance, k nimž se referuje osobou 3.
1. os. pl. = 1) více mluvčích/pisatelů (my tři králové jdeme k vám), 2) mluvčí/pisatel/více mluvčích/více pisatelů + adresát/více adresátů (tzv. plurál inkluzívní), 3) mluvčí/pisatel (více mluvčích/více pisatelů) + ne-účastník/neúčastníci komunikace, 4) mluvčí/pisatel (více mluvčích/více pisatelů) + adresát/více adresátů + neúčastník/neúčastníci komunikace. (Jinými slovy: 1) my = já + já; 2) my = já (já + já) + ty (ty + ty); 3) my = já
31
(já + já) + on/oni; 4) my = já (já + já) + ty (ty + ty) + on/oni.) 1. os. pl. má tedy velmi široké použití: může zahrnovat i substance, k nimž se referuje 2. a/nebo 3. osobou.
Kategorie čísla je u sloves vždy syntakticky závisle proměnná, tj. kon-gruenční. Hodnota čísla je vyjadřována vždy pohromadě s hodnotami jiných kategorií: buď osoby (v osobní koncovce finitního tvaru), nebo jmenného rodu (v rodové koncovce přechodníku a příčestí).
3. os. sg. v bezpodmětých větách se někdy hodnotí jako neosoba, ab-sence osoby (a příslušná slovesa jako slovesa neosobní), srov. Vondráček (2003). Jinou, pro spíše formální přístup této příručky vhodnější mož-ností je považovat užívání 3. os. sg. v bezpodmětých větách za doklad bezpříznakovosti 3. os. (a) sg.
Transpozice osoby a/nebo čísla (jejich užití v posunutém, aktuali-zovaném významu) jsou v češtině dosti časté. Bývají motivovány prag-maticky, nejčastěji zdvořilostí nebo expresivitou. Transpozicí osoby je archaické onkání, kdysi užívané v komunikaci s podřízenou osobou (nahrazován při něm býval i imperativ indikativem, a to préteritem: Lojzinko, šla sem!), dalším příkladem může být identifikace mluvčího s množinou neúčastníků (Zítra hrajeme proti Dánsku.). Transpozicí čísla je např. moravské honorifikační tatíček říkali, plurál autorský (pluralis modestiae) i královský (pl. maiestaticus) a také vykání: při něm dochází k inkonzistenci v čísle uvnitř složených slovesných tvarů s příčestími, např. byl (sg.) byste (pl.) upozorněn (sg.); takové hybridní tvary, ač v ko-munikaci navýsost běžné, nebývají uvedeny v mluvnicích. Transpozicí osoby a čísla zároveň je archaické zdvořilé onikání (nahrazován při něm býval i imperativ indikativem, a to prézentem: Nevyhánějí mě, pane rado!), transpozici obsahuje také mluva rodičů o malých dětech (Tak co, už lezete? – Zatím se jenom plazíme.) aj.
3.2.2 Způsob
Slovesný způsob (modus) je vyjadřován právě tam, kde je vyjadřována i osoba, tzn. ve finitních slovesných tvarech; modálně specifikuje predi-kát. Podle ESČ vyjadřuje postoj mluvčího k obsahu slovesa (subjektivní modalitu), zatímco v pojetí MČ 2 a PMČ vyjadřuje vztah obsahu slovesa ke skutečnosti (objektivní modalitu); asi jde vždy o to, že mluvčí hodnotí obsah slovesa (děj), ale buď z hlediska vztahu výpovědi ke skutečnosti,
32
nebo z hlediska úlohy výpovědi v komunikaci. Podle M. Dokulila (1997: 150) způsob znamená způsob platnosti výpovědi a subjektivnost i objek-tivnost jsou vždy přítomny zároveň.
Také systém slovesného způsobu, tj. organizaci jeho hodnot, lze pojímat různě. Obvyklý je přístup, podle nějž má způsob tři hodnoty (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací) a kondicionál má dvě subhod-noty (minulý a přítomný). Dokulil (1997: 157–158) přináší pojetí binární: imperativ × neimperativ (imp. příznakový z hlediska apelovosti a volní účasti) > indikativ × kondicionál (kond. příznakový z hlediska fiktivnos-ti) > kondicionál přítomný × kondicionál minulý (kond. min. příznakový z hlediska nereálnosti). V této příručce se přikláníme k tomu (a je to obdobné našemu přístupu ke jmennému rodu), že způsob má hodnoty čtyři: indikativ, kondicionál přítomný, kondicionál minulý a imperativ. To, co je přisuzováno predikátem, musí být prezentováno jako reálné, hypotetické, nereálné nebo žádoucí.
Indikativ je bezpříznakový způsob a jako jediný z hodnot způ-sobu na sebe váže kategorii času. Kondicionál přítomný vyjadřuje nefaktový, hypotetický, potenciální děj; kondicionál minulý děj kon-trafaktový, nereálný, nepřekonatelnou překážku. Přívlastky „přítomný“ a „minulý“ nejsou zcela přesné: ačkoli obvykle skutečně referujeme kondicionálem minulým k ději, který se neuskutečnil v minulosti, není to možnost jediná. Např. v celkem realistické větě Zítra bych ti býval za-volal. je nereálný děj umístěn do budoucnosti, jak napovídá adverbium zítra.
Kondicionál minulý v současné češtině výrazně ustupuje (zvlášť tam, kde je kontrafaktovost odvoditelná z kontextu). Nahrazuje ho zejména kondicionál přítomný, při vyjadřování podmínky rovněž infinitiv a ve větě, na níž vyjádření podmínky závisí, indikativ préterita (Kdybych býval přišel dřív, bylo by to dopadlo dobře. = Kdybych přišel dřív, dopadlo by to dobře. = Přijít dřív, dopadlo to dobře.). Kondicionál minulý nejspíš mizí proto, že jeho tvary jsou příliš složité (nejméně tříslovné).
Kondicionálové tvary se v češtině skládají z minulého příčestí přísluš-
ného slovesa a ze zvláštních kondicionálových tvarů pomocného slovesa být (původně šlo o tvary aoristu) a v případě kondicionálu minulého navíc z minulého příčestí pomocného slovesa být a/nebo bývat. Kondicio-nálové tvary pomocného slovesa splývají se spojkami aby, kdyby, i kdyby.
33
Imperativ vyjadřuje apelovost, pragmatické zaměření na adresáta; pokud jde o mluvní akty, uplatňuje se zejména v aktech direktivních. Děj představuje jako žádoucí a jeho vykonání požaduje na adresátovi. Tak jako kondicionál, ani imperativ se nepojí s morfologickou kategorií času.
Tvary vyjadřující imperativ se tvoří jako syntetické od přítomného kmene. Množství hodnot osoby (přesněji vzato „osobočísla“) je v im-perativu menší: vzhledem ke svému pragmatickému zaměření se im-perativ uplatňuje toliko ve vztahu k samotnému adresátovi (2. os. sg.), zmnoženému nebo doprovázenému adresátovi (2. os. pl.) a adresátovi zahrnutému v jednotu s mluvčím (inkluzívní 1. os. pl.). Imperativ 3. os., tvarově shodný s 2. os. a odlišitelný pouze prostřednictvím kongruence s podmětem, se dnes vyskytuje jen reziduálně, zpravidla v ustálených spojeních (Děj se vůle Páně. Budiž světlo! Spadněte nebesa!).
Modalita, způsob platnosti výpovědi se vyjadřuje nejen slovesným způsobem, nýbrž i mimomorfologickými prostředky (syntaktickými konstrukcemi, lexikálně, intonací); často se chybně směšuje způsob jako morfologická kategorie, tj. morfologicky vyjadřovaná modalita, s modalitou větnou (tzv. druhy vět podle postoje mluvčího). Čeština např. nemá způsob přací (optativ): přací věty se tvoří pomocí částic (kéž). Nemorfologický je i tzv. opisný imperativ (ať přijde) – ani on nepatří do slovesného paradigmatu.
Příklady transpozice způsobu mohou být např. indikativ prézen-tu ve významu kategorického rozkazu (Dáš to sem!) nebo kondicionál přítomný ve významu zdvořilé žádosti (Dala byste mi mapku?). Užívají se i spojené transpozice způsobu a osoby (ostatně na změny v oblasti způsobu jsme upozorňovali už výše při popisu onkání a onikání), např. rozkaz adresátům lze vyjádřit mj. formami Pánové, makáme, makáme! nebo Nikdo ani nehlesne! aj.
3.2.3 Čas
Podle M. Komárka (2006: 119–120) komunikační kategorie času a způso-bu tvoří jeden funkční celek aktualizačních kategorií predikátu, a to tak, že se na temporální protiklady navrstvují sémantické rysy modální. Ko-márek rozeznává binárně čas empirický (tj. s nímž už máme zkušenost) × neempirický; neempirický čas je apelový × neapelový, empirický čas je minulý (a to hypotetický × nehypotetický) × neminulý (rovněž hypote-
34
tický × nehypotetický.) „Časům“ uvedeným zde po středníku se obvykle říká (popořadě) imperativ, futurum, kondicionál minulý, préteritum, kondicionál přítomný, prézens. Obvyklé je arci chápání opačné, totiž že kategorie času je podřízena kategorii způsobu a vázána na indikativ.
Kategorie času (tempus) vyjadřuje zařazení obsahu predikátu na časovou osu; je-li středovým bodem osy doba promluvy, jde o čas abso-lutní/základní/objektivní, pokud jiný okamžik, o čas relativní. Morfo-logické vyjádření má v češtině především čas absolutní. Rozlišujeme tři jeho hodnoty: prézens, préteritum a futurum.
Základním významem prézentu je, že se obsah predikátu týká oka-mžiku promluvy nebo časového období okolo něj (na obě strany součas-ně). Tvary vyjadřující hodnotu prézentu se tvoří synteticky od prézentní-ho kmene; takové tvary může mít kterékoli sloveso, u sloves dokonavých však nemají vždy význam přítomný, nýbrž též (a patrně častěji) význam budoucí (Až to skončí, prozvoň mě.).
V préteritu obsah predikátu předchází dobu promluvy. Tvary vyja-dřující hodnotu préterita se tvoří analyticky pomocí minulého příčestí příslušného slovesa a prézentního finitního tvaru pomocného slovesa být; ve 3. osobě obou čísel je pomocné sloveso nulové (nutně se vypou-ští), ve 2. os. sg. je (regionálně i spisovně) zkrátitelné na -s; regionálně nespisovně může být nulové pomocné sloveso také v 1. os. sg. i pl., je-li podmět explicitně vyjádřen osobním zájmenem. Tvary préterita se tvoří stejně u všech sloves.
Ve futuru obsah predikátu následuje po okamžiku promluvy. Tvary vyjadřující hodnotu futura se tvoří 1) u slovesa být synteticky od zvlášt-ního (třetího), futurálního kmene takovými koncovkami, jako by byly prézentní, 2) u několika desítek nedokonavých sloves, zejména s význa-mem jednosměrného pohybu, synteticky prefixem po- (u slovesa jít pů-) přidaným k prézentnímu tvaru, 3) u ostatních nedokonavých sloves analyticky infinitivem příslušného slovesa a futurálním finitním tvarem pomocného slovesa být. Futurum není v češtině gramatikalizováno úplně, neboť existuje pouze u sloves nedokonavých, zatímco slovesa dokonavá budoucnost vyjadřují svými prézentními tvary. (Čas je tedy kromě způso-bu úzce propojen také s videm: bez přihlédnutí k vidu nelze interpretovat význam časových forem.)
35
Bezpříznakový je prézens: používá se i tehdy, když mluvčí nechce zařadit obsah predikátu na časovou osu, tzn. u atemporálních neboli gnómických dějů (Země se otáčí kolem své osy. Kdo rychle dává, dvakrát dává.); časové období okolo okamžiku promluvy je tu vlastně „protaže-no“ na obě strany absolutně. (Gnómický arci může být i jiný čas: Rychle nabyl, rychle pozbyl.)
Transpozice času zahrnují prézens historický (Roku 1887 přichází jako osmadvacetiletý do Prahy.) a dramatický (Popošel jsem krok, a tu náhle spatřím neznámou postavu vcházet na hřbitov.), futurální prézens pro vyjádření plá-novaných dějů (Jedeš zítra domů?), futurum s významem lehce oslabené jistotní modality (Někdo zvoní – to bude děda.) atd.
Relativní čas znamená časové zařazení vztažené nikoli k okamžiku promluvy, nýbrž k času jiného děje (zpravidla přísudkového, vyjádřené-ho verbem finitem) – tzn. lze o něm uvažovat jen tam, kde jsou v nějakém časovém vztahu dva děje. Hodnotami relativního času jsou předčasnost (před tímto hlavním dějem), současnost a následnost. Morfologické vy-jádření má relativní čas pouze u přechodníků; přechodníky vyjadřující předčasnost se nazývají minulé, přechodníky vyjadřující současnost se nazývají přítomné, následnost přechodníkem vyjádřit nelze.
Jako sémantický rys (bez formálního morfologického vyjádření) je relativní čas rozlišitelný např. ve vedlejších větách časových nebo obsaho-vých díky vidu, příslovečnému určení času a/nebo spojce. V obsahových větách pak vlastně není význam časových forem absolutního času vzta-žen k okamžiku promluvy, nýbrž právě k času nadřazeného děje: např. ve vedlejší větě v souvětí Nevěděl jsem, že to budeš posuzovat ty. je zjevné, že její děj (ve futuru) následuje po ději věty hlavní, avšak není zřejmé, zda už proběhl před okamžikem promluvy, probíhá okolo tohoto okamžiku, nebo bude probíhat až po něm.
Také antepréteritum patří paradigmaticky do soustavy časů abso-lutních (je vyjadřováno zvláštními finitními tvary), ale významově jde o čas relativní, neboť zařazuje obsah predikátu na časovou osu nikoli vzhledem k okamžiku promluvy, nýbrž vzhledem k času nadřazeného děje. Antepréteritum je dnes v češtině archaické; tvořilo se analyticky z minulého příčestí příslušného slovesa a préteritního finitního tvaru pomocného slovesa (PMČ to popisuje obráceně), např. byla jsem vzkázala. Nazývat ho plusquamperfektum, jak se někdy děje, je v češtině, která nemá perfektum, nesystémové.
36
Bez morfologické realizace, ale s důsledky pro vztah morfologické formy a významu je v češtině opozice aktuálnost × neaktuálnost děje (aktuálnost znamená koincidenci s nějakým časovým bodem). Např. pré-zentní aktivní tvary dokonavých sloves mohou vyjádřit přítomnost, avšak jedině neaktuální (Letos se to vždycky před koncem zasekne. neznamená, že k zaseknutí došlo právě v okamžiku promluvy). Tzv. frekventativa neboli slovesa habituálně-iterativní vyjadřují děj uzuální, a to jedině neaktuální (Jezdívám tam přes Milevsko. neznamená, že mluvčí právě jede).
3.2.4 Vid
Slovesný vid (aspekt) je morfologická kategorie komplikovanější než ty předešlé – je to totiž kategorie lexikálně-gramatická s problematickou měrou přináležitosti do morfologie. Teoretické uchopení vidu je v čes-kých mluvnicích a jiných odborných pracích velmi neustálené.
Podle ESČ vid vyjadřuje netemporální časovou dimenzi děje. Ve vět-šině pojetí má dvě hodnoty, dokonavost (perfektivitu) a nedokonavost (imperfektivitu); nedokonavý vid je považován za bezpříznakový. Roz-díl mezi hodnotami se nevyjadřuje tvarotvornými afixy ani pomocnými slovy, tzn. nevyjadřuje se morfologickými prostředky. Vid je kategorie neflektivní, ale má závažné morfologické důsledky, paradigma dokona-vého a nedokonavého slovesa vypadají jinak.
Existují slovesa obouvidová (obě hodnoty je schopna vyjádřit táž forma: jmenovat, věnovat, svatořečit, aplikovat, akceptovat), existuje při-nejmenším jedno sloveso, v jehož vidovém zařazení se členové českého jazykového společenství (vášnivě) neshodují (soustředit se), neexistuje však bezvidové sloveso ani bezvidový tvar slovesa.
Dokonavá slovesa pojímají děj jako celek, jako událost, jako omezeně trvající, jako završený; slovesa nedokonavá děj uchopují v průběhu, jako proces (ale jelikož je nedokonavost bezpříznaková, umějí vyjádřit i děj jako celek: Užs jí psal?).
Dokonavé sloveso nemůže vyjádřit aktuální přítomnost. Svým aktiv-ním prézentním tvarem vyjadřuje 1) budoucnost (že se celek děje naplní po okamžiku promluvy: až to nakreslíš…), 2) neaktuální přítomnost (kdykoli ho potkám…; uběhne stovku pod 13 vteřin), 3) nezařazení do času – gnómičnost (komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí). Aktivní futurální tvar dokonavé
37
sloveso netvoří. V indikativu pasíva má dokonavé sloveso zvláštní tvary pro všechny časové hodnoty, ale prézentní tvar (je uvedena) ani zde nevy-jadřuje aktuálně přítomný děj, nýbrž v přítomnosti platící výsledný stav.
Druhý rozdíl v paradigmatu dokonavého a nedokonavého slovesa se týká neurčitých tvarů a relativního času: dokonavé sloveso tvoří aktivní přechodník pouze minulý/předčasný, zatímco nedokonavé pouze pří-tomný/současný (s výjimkou slovesa být, které tvoří oba).
Další rozdíly mezi dokonavými a nedokonavými slovesy už jsou mimo - morfologické: Dokonavé sloveso nelze spojit v infinitivu s fázovým slo-vesem. Nedokonavé sloveso nelze užít v prézentním tvaru ve vedlejší větě časové se spojkou až. Od nedokonavých sloves se nikdy neodvozují rezultativní slovesná adjektiva na -lý.
Dokonavá a nedokonavá slovesa často tvoří vidové dvojice. Nej-obvyklejší je tvoření perfektiv od imperfektiv slovotvorným (prostě vidovým nebo tzv. subsumpčním) prefixem (psát > napsat); je však velmi sporné, které takové dvojice se liší jen videm, a nikoli významem, a mo-hou tedy být považovány za dvojice vidové. Navíc polysémní sloveso může mít v různých významech různý vidový protějšek. Za indikátor vidové dvojice se někdy považuje neexistence sekundárního imperfektiva (*napisovat). Imperfektiva od perfektiv se tvoří sufixem, a to buď kme-notvorným (hodit > házet) , nebo slovotvorným -v- (dát > dávat). Vidové dvojice „supletivní“ (termín je v uvozovkách proto, že tu není užit ve vztahu k flexi) jsou výjimečné: brát–vzít, -kládat–-ložit. V češtině existují i vidové trojice: okolo perfektiva stojí ve slovotvorné řadě dvě souznačná imperfektiva (zlatit > pozlatit > pozlacovat).
Vidové dvojice se vyskytují jen u sloves označujících děje mutační (směřující k výsledku), nikoli např. u sloves stavových apod. Nemutační slovesa jsou tedy buď perfektiva tantum, nebo imperfektiva tantum.
Pod vlivem teorie Fr. Kopečného (1962) se někdy chápe vid jako kategorie tříhodnotová: dokonavost × nedokonavost nenásobená × ne-dokonavost násobená neaktuální (dát–dávat–dávávat).
K pohybu mezi vidy dochází při vyjadřování rozkazu a zákazu: zpravidla proti dokonavosti v kladném imperativu stojí nedokonavost v záporném (otevři – neotvírej) – zakazuje se činnost sama, ne její završe-
38
ní. Záporný imperativ dokonavý (neotevři) plní spíš komunikační funkci výstrahy či varování.
Skupina starobylých sloves pohybu rozlišuje v rámci nedokonavého vidu svou formou pohyb jednosměrný/determinovaný (lineární, směřu-jící k cíli, např. letět) × nejednosměrný/nedeterminovaný (létat). Vztah mezi nimi se podobá vztahu uvnitř vidové dvojice, např. proti kladnému imperativu determinovanému stojí záporný nedeterminovaný: jdi – ne-choď. A. V. Isačenko (1960) označuje tato slovesa za předvidová, podle P. Adamce (1999) u nich má vid jiné dvě hodnoty než u jiných sloves, totiž právě jednosměrnost a nejednosměrnost.
3.2.5 Slovesný rod
Slovesný rod (genus verbi) je poměrně komplikovaná kategorie. Jako je vid na pomezí morfologie a lexikologie/slovotvorby, je slovesný rod na pomezí morfologie a syntaxe: svědčí o tom např. skutečnost, že na rod je vázána valence/vazba slovesa. Podle ESČ navíc nejde o kategorii, která je formálně jednoznačně dána jako morfologické paradigma daných slo-vesných tvarů, nýbrž která je definována podle příslušné lingvistické teorie.
Významem slovesného rodu jsou různé způsoby ztvárnění děje zalo-ženého na témže predikátu. Slovesný rod vyjadřuje diatezi – vztah mezi formálněsyntaktickou a větněsémantickou rovinou, tedy mezi větnými členy a sémantickými rolemi (participanty sémantické struktury věty) –, a to subjektovou (vztah mezi subjektem a činitelem děje). Postavení či-nitele děje (agentu) v subjektu se nazývá primární subjektová diateze; v případě sekundární subjektové diateze činitel děje v pozici subjektu není: u tranzitivních sloves je v subjektové pozici patiens, u jiných je věta bez podmětu.
Podle toho, zda je děj reprezentován tak, že v subjektové pozici je agens, nebo jinak, se rozlišují dvě hodnoty kategorie slovesného rodu: aktivum (= agens v podmětové pozici) a pasívum. Vyjadřujeme-li se pri-márně o činnosti subjektu děje, užíváme aktiva; je-li východiskem našeho pohledu na situaci objekt děje, ten se vysune do komunikačního popředí a použijeme pasíva; volbu mezi oběma hodnotami ovlivňuje složitá sou-hra faktorů slovosledu, aktuálního členění, kontextu a perspektivizace výpovědi. Bezpříznakové je aktivum, vazba mezi agentem a podmětem je přirozená. Slovesný rod je kategorie flektivní (byť jsou různé názory
39
na to, v jaké míře). Početná menšina sloves je však schopna vyjádřit jen jednu hodnotu slovesného rodu: např. slovesa sedět, moci, růst vyjadřují vždy rod činný, sloveso dát se (s modálním významem, např. to se nedá vydržet) vždy rod trpný.
Pasívum však – a to u jiných morfologických kategorií současné češ-tiny nemá obdoby – může být vyjádřeno dvojí morfologickou formou. Podle ní rozeznáváme pasívum zvratné (reflexívní) a opisné (partici-piální, s trpným příčestím). Někteří jazykovědci nepovažují zvratné pa-sívum za pasívum a nazývají ho reflexívní forma slovesná nebo reflexívní deagentiv.
Tvary zvratného pasíva jsou jediné složené slovesné tvary, které se netvoří za pomoci pomocného slovesa. Skládají se z volného tvarotvor-ného morfému se a z nějakého (aktivního) tvaru příslušného slovesa. Z gramatik není zcela jasné, z jakého. Běžné jsou bezpochyby tvary 3. os. indikativu (všech časů) i kondicionálu (přítomného i minulého), u performativních sloves se řídce užívají i tvary jiných osob (vyzýváte se). Přechodníky zvratného pasíva jsou extrémně neobvyklé, ač jejich užívání nebrání žádné formální ani významové obtíže. Sporná je existence infini-tivu zvratného pasíva; podle analogie s Může být uvedeno číslo orientační? je však vhodné i ve spojení Může se uvést i číslo orientační? rozdělit složený přísudek na může a uvést se, a infinitiv zvratného pasíva lze tedy pokládat za existující.
Zvratné pasívum implikuje obecně pojatého osobního konatele děje (Vichře, tady se nevane! s konatelem neosobním by byla aktualizace), ale nemůže ho vyjádřit explicitně (*Most se od loňska opravuje firmou Metro-stav.). Netvoří se od reflexiv tantum. Tvoření však není omezeno syn-taktickými vlastnostmi sloves a užívání nemá obecný slohový příznak.
Sekundární podmětová diateze (deagentizace) může znamenat ge-neralizaci agentu (tohleto se nedělá), jeho anonymizaci (nejdřív se pokryla střecha, až pak se nahazovalo), popř. se místo role agentu ve větě uplatňuje jiná sémantická role (proživatel: spalo se mi tu krásně; nositel modální dispozice: nechce se mi o tom mluvit; beneficiens: ztratil se mi deštník). První dva uvedené typy se za pasívum považují vždy, u ostatních je pasívní chápání spíše neobvyklé.
40
Složený slovesný tvar vyjadřující opisné pasívum se skládá z trpného příčestí (vyšita, obdarováni) a libovolného tvaru slovesa být – jeho tvoření tedy není omezeno jen na některé hodnoty některých kategorií a infini-tiv i přechodníky opisného pasíva jsou běžné. Tvary opisného pasíva tvoří zpravidla slovesa tranzitivní (byť ne všechna), méně často jiná předmětová a jen okrajově bezpředmětová; netvoří je reflexiva tantum. Užívání opisného pasíva je příznakem vyššího stylu: kdežto v písemných odborných textech je velmi časté, v běžné spontánní zvukové komuni-kaci je řídké (výjimkou jsou tvary 3. os. sg. neutra vyjadřující výsledný stav, např. je vymalováno, a v Čechách i tvary slovesa bít). Je-li to pro komunikační záměr účelné, agens může být explicitně vyjádřen formou příslovečného určení: zpravidla substantivem v instrumentále, řidčeji spojením předložky od a substantiva v genitivu (Dva misionáři byli zajati povstaleckou skupinou. Od paní ředitelky byl potrestán důtkou.).
Tvary opisného pasíva se obvykle pokládají za složené slovesné tvary. M. Komárek (2006: 122–123) sice uvádí několik důvodů, proč je adekvát-nější považovat formy opisného pasíva za konstrukce syntaktické a za morfologický prostředek slovesného rodu považovat jen příčestí trpné, avšak se zřetelem k celku slovesného paradigmatu a ke značné synonymii opisného a zvratného pasíva se zdá vhodnější podržet tradiční chápání.
3.2.6 Jmenný rod
Poslední morfologickou kategorií, kterou může v češtině vyjadřovat slo-vesný tvar, je jmenný rod (podrobněji viz 3.1.1): mužský životný, mužský neživotný, ženský, střední. Jmenný rod vyjadřují právě ty slovesné tvary, které obsahují rodovou koncovku: přechodník minulý i přítomný, pří-čestí trpné i činné (minulé). Příčestí činné je v řečových komunikátech vždy složkou nějakého složeného slovesného tvaru, příčestí trpné je složkou složeného slovesného tvaru většinou; jmenný rod tedy vyjadřují i všechny složené slovesné tvary, jejichž složkou je příčestí.
41
Cvičení
1. Vypište z textu všechny slovesné tvary a určete vyjadřované morfo-logické kategorie:Dál se nejede; dál už hučí zelená horská říčka v ohybu těsného údolí. Tak, tady jsme jako na dně kapsy, konec, dál není nic. Myslím, že sem byla železnice postavena jen proto, aby vozila fošny z pily a dlouhé, rovné pně spoutané řetězem. (…) Dvakrát za den přijížděl osobní vláček se dvěma vozy, z nichž vylezl hlouček vousáčů s pilami a sekerami, se zelenými klobouky na zrzavých palicích; když odzvonil signál jeho příjezdu, bim bim bim, bim bim bim, vycházelo se na peron, aby se asistovalo velké události dne. (…) večer bude stát před nádražím kočárek s kníratým kočím, jenž bude zádumčivě odhánět konečkem biče mouchy s plece ryšavých koní. (…) Pak přisupí vláček se dvěma vozy, pan přednosta trochu uctivě a trochu důvěrně salutuje tomu velmoži z pily, který si jde sednout do kočárku, mluvě nápadně hlasitě; (…) teď nezbývá než jít do hospody, kde je jeden stůl prostřen bílým ubrusem pro pány z nádraží, z pily a z lesní správy (…).
(Karel Čapek)
2. Rozhodněte, které z následujících slovesných tvarů mají formu kondicionálu minulého a které vyjadřují kontrafaktuální (ireálný) děj:Potkat Zdenu před deseti lety, vzal bych si ji. Byla bys překvapena, ko-lik jich tam bylo odvezeno. Kdyby to byli bývali věděli, tak tam vůbec nechodili. Kdybychom si koupili dalekohled, orel mořský by býval v Dívčicích spatřen častěji. Mít o trochu víc místa, s chutí by se protáhl. Kéž bys nebyla bývala vybrána!
3. Rozhodněte, zda jsou v následujících větách podtrženy slovesné tva-ry v trpném rodě. Pokud ne, pojmenujte prostředek, který je podtržen:Obchody se zavírají v šest. Marcela a Viktor se hádají, jako by se nenávi-děli. Mluvilo se tam hlavně o nedávných teroristických útocích. Zde se přijme prodavačka. Už se holky převlékají? Pět vojáků bylo raněných. Máme vyhráno, protože jsem dostala přidáno! Takový host nebýval vítán.
4. Určete vid, určete význam prézentního tvaru a rozhodněte, zda sloveso vyjadřuje děj násobený, nebo nenásobený:Přijdeme včas? Barbora Špotáková hází oštěpem. Bratranec nosí červe-nobílou kšiltovku. Hele, tamhle letí čáp. Až táta odhází sníh, věnuje vám
42
třeba půl hodiny. Vždy podaruje příbuzenstvo mnoha dary, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost. Filip se ihned zorientuje, přeskáče povalené stoličky a vmžiku pootevře všechny tři zásuvky. Hynek jde příští rok do školy, ale při svých čtyřiceti kilogramech se už dnes nevejde do prv-ňákovské lavice. Dospělí jedinci dorůstají délky patnácti až sedmnácti centimetrů.
44
Řešení
1. Vypište z textu všechny slovesné tvary a určete vyjadřované morfo-logické kategorie:nejede se – 3. os. sg. ind. préz. pas. nedok. hučí – 3. os. sg. ind. préz. akt. nedok.jsme – 1. os. pl. ind. préz. akt. nedok.není – 3. os. sg. ind. préz. akt. nedok.myslím – 1. os. sg. ind. préz. akt. nedok.byla postavena – 3. os. sg. f. ind. prét. pas. dok.vozila by – 3. os. sg. f. kond. přít. akt. nedok.přijížděl – 3. os. sg. m. i. ind. prét. akt. nedok.vylezl – 3. os. sg. m. i. ind. prét. akt. dok.odzvonil – 3. os. sg. m. i. ind. prét. akt. dok.vycházelo se – 3. os. sg. n. ind. prét. pas. nedok.asistovalo by se – 3. os. sg. n. kond. přít. pas. nedok.bude stát – 3. os. sg. ind. fut. akt. nedok.bude odhánět – 3. os. sg. ind. fut. akt. nedok.přisupí – 3. os. sg. ind. préz. akt. dok.salutuje – 3. os. sg. ind. préz. akt. nedok.jde – 3. os. sg. ind. préz. akt. nedok.sednout si – inf. akt. dok.mluvě – přech. přít. sg. m. a. akt. nedok.nezbývá – 3. os. sg. ind. préz. akt. nedok.jít – inf. akt. nedok.je prostřen – 3. os. sg. m. i. ind. préz. pas. dok.
2. Rozhodněte, které z následujících slovesných tvarů mají formu kondicionálu minulého a které vyjadřují kontrafaktuální (ireálný) děj:kondicionál minulý: byli by bývali věděli, nebyla bys bývala vybránakontrafaktuální děj: potkat, vzal bych si, byli by bývali věděli, nechodili, nebyla bys bývala vybrána
3. Rozhodněte, zda jsou v následujících větách podtrženy slovesné tva-ry v trpném rodě. Pokud ne, pojmenujte prostředek, který je podtržen:hádají se – reflexivum (resp. reciprocum) tantum; nenáviděli by se – slovesný tvar v činném rodě + zvratné zájmeno ve funkci předmětu s významem recipročním; převlékají se – slovesný tvar v činném rodě + zvratné zájmeno ve funkci předmětu; bylo raněných – sponové sloveso + adjektivum; máme – slovesný tvar v činném rodě; dostala jsem – slo-
45
vesný tvar v činném rodě; ostatní podtržené tvary jsou slovesnými tvary v trpném rodě
4. Určete vid, určete význam prézentního tvaru a rozhodněte, zda sloveso vyjadřuje děj násobený, nebo nenásobený:přijdeme – dokonavý, budoucí, nenásobený; hází – nedokonavý, aktuální přítomný nenásobený/neaktuální přítomný násobený; nosí – nedok., neakt. přít., nás.; letí – nedok., akt. přít., nenás.; odhází – dok., bud., nás. (distributivní); věnuje – dok., bud., nenás.; podaruje – dok., neakt. přít., nás. (distr.); nevěnuje – spíše nedok., neakt. přít., nenás./nás.; zorientuje se – dok., min./fiktivní, nenás.; přeskáče – dok., min./fikt., nás. (distr.); pootevře – dok., min./fikt., nenás.; jde – nedok., plánovaný bud., nenás.; nevejde se – dok., neakt. přít., nenás.; dorůstají – nedok., všeobecně platný, nenás.
46
4. Slovní druhy
Problematika slovních druhů se nachází na pomezí morfologie a lexi-kologie; pro funkční tvarosloví je slovnědruhová klasifikace nutným vý-chodiskem. Rozlišování druhů slov má v evropské lingvistice tisíciletou a u nás půltisíciletou tradici, avšak proměňuje se zařazení některých slov, chápání podstaty některých slovních druhů a také jejich počet – ten se v české lingvistice ustálil na deseti: substantiva, adjektiva, zájmena, čís-lovky, slovesa, příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce. (Dáváme zde přednost domácím termínům s výjimkou dvouslovných, od nichž nelze tvořit odvozeniny.)
Tradičně se slovní druhy vydělují podle tří kritérií: podle obecného významu, podle syntaktických funkcí a syntaktických vlastností a podle vlastností morfologických.
4.1 Sémantické kritérium
Substantivy pojmenováváme substance (osoby, zvířata, věci, …), tj. sa- mostatné jevy – představy, které mohou být nositeli příznaků. Adjekti-vy pojmenováváme vlastnosti substancí, tj. jejich příznaky neurčované podle času. Slovesy pojmenováváme děje, tj. příznaky určované podle času. Příslovci vyjadřujeme okolnosti, stupně a způsoby vlastností, dějů a jiných okolností, stupňů a způsobů, tj. příznaky příznaků.
Zájmeny nepojmenováváme, nýbrž jen naznačujeme substanci nebo vlastnost, a to vzhledem k situaci a kontextu (deikticky). Číslovkami označujeme substanci, vlastnost nebo vztah významu číselného, množ-stevního. Citoslovci vyjadřujeme citové stavy, interakci zaměřenou na
47
adresáta projevu nebo pohyb (pojmenováváme ho zpravidla nápodo-bou); citoslovce pojímají situaci globálně, bez jejího rozčleňování na substance, vlastnosti aj.
Spojky a předložky jsou pomocná slova vyjadřující vzájemné vztahy představ; v případě předložek jde vždy o vztah, na jehož (alespoň) jedné straně je substance. Částicemi vyjadřujeme svůj vztah či postoj k některé složce komunikace. Tyto tři slovní druhy se obvykle označují jako neplno-významové (synsémantické). Neplnovýznamovost pochopitelně nezna-mená nevýznamovost, až na výjimky (např. částici teda užívanou některý-mi mluvčími jako tzv. vycpávkové slovo) výrazy patřící k těmto slovním druhům nějaký význam mají. Běžně se neplnovýznamovost vykládá tak, že daná slova nabývají významu až v kontextu; to však není přesné: jednak jde spíš o to, že se tato slova nedají použít jinak než v kontextu, jednak lze mnohým zástupcům těchto slovních druhů připsat zřetelný význam bez ohledu na kontext (např. spojka avšak sama o sobě zřetelně vyjadřuje rozpor, předložka zpoza lokální východisko apod.). Neplnovýznamovost je tak vhodnější pojímat negativně (v souladu s termínem samým): nepl-novýznamová slova neoznačují ani komplexní situaci (jako citoslovce), ani složky skutečnosti (substance a příznaky). Jako kritéria plnový-znamovosti lexému bývají uváděny schopnost být rématem výpovědi, negovatelnost a schopnost tvořit nebo zodpovídat doplňovací otázku.
Jak je vidět, na základě sémantického kritéria je obtížné odlišit od sebe předložky a spojky, potíže mohou být i s vymezením číslovek, s odlišením modálních a stavových sloves od modálních a stavových predikativ aj. Zvláštní je i skutečnost, že zatímco slova deikticky ozna-čující substance a vlastnosti vydělujeme jako zvláštní slovní druh, slova deikticky označující okolnosti ponecháváme mezi příslovci.
4.2 Syntaktické krit�
