Mozek Cloveka 2006 - AGCESformulemi. Kniha je ur čena pro všechny lidi, kte ří se zajímají o...

1 Copyright 2006 – Aleš Grmela 26.7.2006 18:21

Předmluva

Vážený čtenáři,

do rukou se Vám dostává kniha o funkci lidského mozku. Tato kniha je určena všem čtenářů, kteří se chtějí obeznámit s tím, jak funguje lidský mozek.

Kniha je určena všem čtenářům a to i těm, kteří se funkcí mozku nezabývají jako náplní svojí každodenní práce. Kniha tedy není určena pouze úzkému okruhu odborníků k jejich vědecké činnosti. Přesto i ti zde mohou nalézt mnoho informací, které lze k vědecké práci využít.

Rozhodl jsem se napsat tuto knihu, abych informoval Vás i celou veřejnost o mých nejnovějších poznatcích vedoucích k poznání toho, jak funguje lidský mozek nejen z hlediska lékařských pohledů, ale také z hledisek nejmodernější matematiky a výpočetní techniky.

I přesto zde nehledejte složité matematické a technické teorie, ale všeobecně srozumitelný popis funkce toho nejsložitějšího orgánu, který příroda dokázala vytvořit – lidského mozku.

Lidé se snaží již po mnoho roků poznat, jak lidský i zvířecí mozek funguje. Většinou se lidé zajímají právě o ten svůj, tedy lidský mozek a považují ten zvířecí mozek za příliš jednoduchý, abychom se jím vůbec zabývali.

Taková představa je poněkud nesprávná. I zvířecí mozek je natolik složitý, že dnes nemáme ještě technologie, které by dokázaly nahradit i ten tak jednoduchý a často tolik opovrhovaný zvířecí mozek. Lidé jsou přesvědčeni, že zvířecí mozek je jen velmi zjednodušený lidský mozek. Ale ani zvířecí mozek nám není známý natolik, abychom mohli říci, že mu plně rozumíme.

U výzkumu na zvířatech lidé příliš neřeší etické otázky spojené s usmrcením zvířete za účelem výzkumu mozku. Zatímco u výzkumu na lidech již nelze provádět takové postupy, které by poškodily zkoumaného člověka a nebo mu dokonce způsobily smrt. Proto je lidský mozek zahalen mnoha tajemstvími. Výzkumy mozku prováděné, takzvaně invazivně, jsou problematické z mnoha důvodů. Invazivní metody léčby nebo výzkumu jsou takové metody, které poškozují zkoumaný objekt – člověka nebo zvíře.

Pokud nelze použít invazivní metody výzkumu a je nutné znát chování mozku po určitých nevratných zásazích, je nutné čekat na případy, kdy se stane úraz či jiná událost bez aktivního zásahu člověka, která člověka poškodí. Pak je třeba vytěžit maximum informací z takového neštěstí k poznání funkce mozku po určitém poškození.

Další důležitou možností je využití neinvazivních metod zkoumání funkce lidského mozku. To je metod, které člověka nepoškozují. K nim patří tvorba teorií o fungování mozku jako celku i jeho částí jak pouze teoreticky, tak i z událostí, které se dějí mimovolně, z nichž lze vytěžit materiál ke zkoumání mozku.


Příroda a život poskytuje velmi mnoho událostí, kdy nastane poškození člověka, ale často jsou to události, při nichž nenastane právě takové poškození, které by vědci potřebovali k poznání vlivu poruchy na funkci mozku.

Dalším důležitým aspektem výzkumu mozku je velká variabilita mozků různých lidí. Mozky dvou různých lidí jsou zaručeně různé a nelze se plně spolehnout na informace získané poznáním funkce mozku od jednoho jedince nebo z neštěstí jednoho člověka a jejich platnost u jiného člověka. Přesto u velké části funkcí lze říci, že jsou společné většině lidí. Vědci získají z nešťastné události tím více, čím více jsou připraveni teoreticky na velké množství různých typů porušení správné činnosti mozku.

Je proto nutné vytvořit množství takových teorií, které jsou za podpory empirických informací získaných z nešťastných událostí buď potvrzeny nebo vyvráceny. Některé ve spojení s informacemi z praxe obstojí jiné jsou vyvráceny a jsou vytvořeny.

Toto přispěje k vytvoření nových teorií, které opět čekají na událost, která je buď vyvrátí nebo potvrdí. Vytvoří se koloběh mezi praxí a teorií, který nakonec přinese očekávaný užitek v podobě poznání funkce lidského mozku. Je proto třeba zaměřit se na teoretický výzkum, který ukáže správnou cestu k cíli, aniž přitom kohokoli jakkoliv poškodí.

Takovým výzkumem jsem se začal zabývat již v roce 1981. Začal jsem používat velmi složité a sofistikované matematické teorie k výzkumu biologických systémů. Může se zdát, že teoretický výzkum nevede tak dobře k cíli jako výzkum prováděný na skutečných lidech. Za dobu, co takovým způsobem mozek zkoumám, jsem se přesvědčil, že takový typ výzkumu nedílně patří k ostatním typům výzkumu a není ničím jiným nahraditelný. Empirická poznání se musí opírat o teoretické poznatky a naopak.

Tento teoretický výzkum vychází z poznatků jiných odborníků, kteří objevili mnoho zajímavého o mozku. Takový výzkum spojuje poznatky jiných odborníků do nových souvislostí a s použitím matematiky a počítačové vědy jim dává nový rozměr. V matematice, na rozdíl od věd biologických, je možné nalézt vztahy, které platí zcela obecně nejen pro mozek, ale pro celou přírodu. Tyto metody jsem se pokusil použít k výzkumu lidského mozku.

V této publikaci nebudu zacházet do podrobností a zatěžovat vás – čtenáře – složitými matematickými formulemi. Kniha je určena pro všechny lidi, kteří se zajímají o lidský mozek, tedy především o ten svůj. Kniha je určena k tomu, aby ukázala nejen to, jak mozek funguje, ale také to, co mozek poškozuje a co mu naopak prospívá.

Cílem této publikace je pomoci lidem se vyznat sami v sobě a nespoléhat se pouze na odborníky, kteří pomohou až vznikne nějaký problém. Pokud problém vznikne, je možné jej často opravit zavedením vhodné léčby. Přesto však i sami lékaři se shodují v názoru, že je lépe, když zdravotní problém ani nevznikne. Je proto se naučit problémům předcházet v samém počátku.

Zdraví bych přirovnal k porcelánovému hrníčku, který při neopatrném zacházení rozbijete například pouze na dva kusy. Takový hrníček můžete velmi snadno opravit s použitím kvalitního lepidla a můžete jej i nadále používat. Přesto sami jistě uznáte, že takový hrníček již ztratil něco ze své původní krásy.

Prostě není to už ten původní krásný hrníček, který jste měli tolik rádi. Je prasklý a prasklina je na něm patrná a bude již navždy. Hrníček si můžete koupit ve většině případů nový. Zdraví si ale nekoupí nikdo.

Se zdravím a životem je to obdobné. Pokud nevznikne nějaká vážná nemoc, je to vždy lepší než, když ji musíme složitými způsoby léčit. Nemoc někdy můžeme vyléčit. Vždy zůstanou stopy po této nemoci v těle. Pokud se jedná o nemoc snadno vyléčitelnou, jsou stopy malé nebo prakticky žádné. Pokud jde o nemoc těžko léčitelnou, pak jsou stopy již trvalé.

Nejčastějšími nemocemi přinášející trvalé nevratné stopy jsou obecně řečeno nemoci oběhového ústrojí. Patří sem infarkt myokardu, mozková příhoda (mozková mrtvice), apod. Následky těchto nemocí jsou vždy nevratné a vždy velmi vážné. Proto je třeba se těmto nemocem vyhnout.


Tato kniha popisuje funkci lidského mozku. Jak by ale mohla pomoci při léčbě tělesných nemocí? Tato otázka se zdá být na první pohled nesmyslná. Přesto je nutné si uvědomit, že lidský mozek řídí celý organismus.

Bez mozku by bylo celé tělo zcela nefunkční. Mozek je naším absolutním vládcem. Jakákoliv porucha mozku se ihned nebo velmi brzy projeví v nesprávné funkci těla. Starejme se proto o naše mozky, neboť jsme jen tím co naše mozky jsou.

Starejme se nejen každý o ten svůj mozek, ale také se starejme o mozky lidí nám svěřených do péče a o mozky všech ostatních lidí, kteří s námi žijí a jsou nám jakkoliv blízcí i vzdálení. Vše, co uděláme pro jiné, se nám dříve nebo později vrátí.

Řeknete si, ale jak se mohu starat o cizí mozek. Vždyť na to přece nemám žádné právo. To ale není úplně pravda. My máme nejen právo, ale máme spíše i povinnost se takto starat o lidi kolem nás.

Jak tohle můžeme dělat? I na tuto otázku je odpověď na první pohled velmi jednoduchá. Neubližujme lidem kolem nás, oni nebudou psychicky trpět a tím se budeme starat o jejich mozky i o ten svůj. Budou-li trpět oni naším přičiněním zanedlouho budeme trpět i my jejich přičiněním. Někdy to bude úmyslně ve formě pomsty, někdy naopak to bude zcela neúmyslně prostě jako změna formy jednání.

Pokud se mnou někdo nějak jedná pak zřejmě očekává, že s ním budu jednat obdobně nebo stejně. Takový člověk si ale není často schopen uvědomit, že on sám nastartoval takovou formu jednání. Pokud se jedná o špatné jednání, pak jej člověk často chápe jako agresi ze strany té strany původně postižené a sám zahájí ještě tvrdší sebeobranu nebo spíše protiútok. Tím se lidé dostanou do začarovaného kruhu, z něhož se nelze dostat ven.

Poznání funkce lidského mozku Vám pomůže se vyhnout mnoha nedobrým událostem v životě a pomůže Vám udržet si psychickou pohodu a zdraví v maximální možné míře. Každý máme jinou schopnost poznat funkci svého mozku, ale také ovlivnit si svůj život tak, aby odpovídal nejnovějším poznatkům o funkci mozku. Je třeba ale pokusit se, ale aspoň částečně si život ovlivnit k lepšímu. Často to není vůbec obtížné. Rádi bychom to udělali, kdybychom věděli jak.

Je proto více než nutné se s takovými přírodními zákony seznámit. Pouze tímto se lze uchránit před škodami, které příroda může napáchat každému, kdo její zákony poruší. Porušení zákonů přírody se u člověka projeví tak, že se poruší rovnováha v jeho životě, čímž vzniknou nemoci a různé druhy neštěstí.

Kniha, jejíž úvod právě čtete, se zabývá právě tím, jak si sám programovat svůj mozek a jak ovlivnit některé události ve svém životě, aby tyto události vedly k udržení duševního a tím i tělesného zdraví. Mým cílem bylo ukázat, jak mozek ovlivňuje život člověka. Jak mu může pomoci a jak naopak uškodit.

Bylo již mnoho příkladů, kdy řídicí počítač svoji chybou způsobil zkázu civilního dopravního letadla a jiné další katastrofy. Lidský mozek je složitý řídicí počítač, který nás řídí, abychom se sami nepoškozovali a neublížili si. Přesto nás může také poškodit nebudeme-li se o něj aspoň trochu starat.

Každý, kdo se rozhodl naučit se rozumět svému mozku, se bude snažit zlepšit svoji duši a své zdraví. I když se ne každému podaří plně porozumět mozku, prospěch bude mít každý, kdo se o to jen pokusí a naučí se, byť jen částečně, ovládat svůj mozek. Nelze o mozku vědět vše, neboť zatím není nikdo takový, kdo by o mozku věděl vše.

Již sama cesta hledání pravdy o funkci mozku je natolik zajímavá, vzrušující a podněcující, že ji nelze ničím jiným nahradit. Žádné příběhy vymyšlené lidmi nelze přirovnat k úžasnému pocitu, který člověka úplně pohltí při získávání informací o sobě samém, přírodě a pravdě.

Věřím, že i Vám bude kniha prospěšná a pomůže Vám v nesnázích, které Vás provázejí v životě. Kniha Vám může pomoci v lepším poznání, jak si udržet vlastní zdraví přinejmenším v tom stavu, v němž jej máte nyní a nebo si jej zlepšit.

Neslibuji zázraky, jen se domnívám, že poznání mozku umožní člověku si zařídit život tak, aby se předešlo zdravotním potížím, které je nutné léčit pomocí silných léků nebo operativně.


Silné léky mají vždy nežádoucí vedlejší účinky a operativní zákrok vždy znamená určitý zásah do organismu, který se po čase projeví jistými potížemi.

Metoda poznání své duše je bezpečná již tím, že se každý člověk léčí sám, aniž přitom používá chemických preparátů a prakticky si takto nemůže uškodit. Poznání vlastní duše se takto stává jednou z nejdůležitějších dovedností pro člověka, který se rozhodl sám se sebou něco udělat.

Jsem přesvědčen, že některým čtenářům přinese kniha zásadní změnu života, jiným jen částečnou. Nikoho však nenechá chladným bez zájmu o tuto problematiku. Vždyť jde přece o to vůbec nejdůležitější, co vůbec máme – o náš mozek.

Neznám člověka, který by byl lhostejný ke svým duševním schopnostem. Každý se více či méně zajímá sám o sebe a chce být lepší než ostatní. Mnozí se ve své pýše domnívají, že jsou nejlepšími, a ve skutečnosti k tomu mají daleko.

Zájem o svůj vlastní mozek každého člověka zlepší. Snaží se o to všechny velké církve. Jejich hlavní publikace jako je například bible popisuje především mozek. V současnosti se již i věda začíná zabývat zkoumáním lidského mozku i duše.

Pokud i Vy patříte do skupiny takových lidí, je kniha určena právě Vám.


Obsah

1. Úvod....................................................................................8 2. Charakteristiky lidského mozku........................................13

Pohyb těla................................................................................... 13 Paměť ......................................................................................... 13 Smysly a vnímání....................................................................... 13 Myšlení....................................................................................... 14 Kapacita ..................................................................................... 14 Plasticita ..................................................................................... 14 Citlivost na podněty ................................................................... 14 Talent ......................................................................................... 14 Duše ........................................................................................... 14 Sensibilita a mimosmyslové vnímání......................................... 15 Genialita ..................................................................................... 15 Kvalita mozku ............................................................................ 15

3. Počítače a mozek...............................................................17 Rozpoznávání obrazů ................................................................. 17 Rozhodování .............................................................................. 17 Myšlení....................................................................................... 18 Počítače a myšlení...................................................................... 18 Analogové počítače.................................................................... 18 Číslicové počítače ...................................................................... 19 Mozek a počítač ......................................................................... 19

4. Základní stavební prvky mozku ........................................20 Neuron........................................................................................ 21 Axon........................................................................................... 23 Synapse ...................................................................................... 24 Dendrit ....................................................................................... 24 Gliová buňka .............................................................................. 25 Souvislosti jednotlivých stavebních prvků mozku ..................... 25

5. Základní principy funkce lidského mozku ........................26 Výzkum lidského mozku............................................................ 26 Lidské tělo a kybernetika ........................................................... 27 Srdeční a mozkové buňky .......................................................... 28 Mozek a jeho funkce .................................................................. 29

6. Generování impulsů v mozku ...........................................32 Úvod........................................................................................... 32 Srdce a mozek ............................................................................ 32 Generování impulsů v mozku .................................................... 33 Model neuronu ........................................................................... 34 Gliová buňka .............................................................................. 35

7. Šíření signálů a energií v neurálních strukturách ..............36 Šíření signálů.............................................................................. 36 Proudění energie......................................................................... 37 Duše a energie ............................................................................ 38 Ovládání šíření energie v těle i mozku....................................... 39 Sebeovládání .............................................................................. 40

8. Pohyb a stabilita ................................................................41 Stabilita ...................................................................................... 41 Poruchy řízení statické stability ................................................. 41 Pohyb ......................................................................................... 42 Poruchy řízení dynamické stability ............................................ 43 Okysličení mozku....................................................................... 43 Filosofické aspekty..................................................................... 43 Na závěr o stabilitě a pohybu ..................................................... 44

9. Paměť ................................................................................45 Teorie funkce paměti mozku...................................................... 45 Krátkodobá paměť ..................................................................... 45


Střednědobá paměť .................................................................... 46 Dlouhodobá paměť..................................................................... 46 Dynamická paměť ...................................................................... 47 Statická paměť ........................................................................... 47 Proces zapamatování.................................................................. 47 Proces zapomínání ..................................................................... 47 Konstruktivní zapamatování i zapomínání................................. 47 Destruktivní zapamatování i zapomínání ................................... 48 Uložení informace v mozku ....................................................... 48 Vybavování si informace z mozku............................................. 49

10. Sériové a paralelní zpracování informace .........................50 Logické myšlení ......................................................................... 50 Prostorové myšlení a cítění ........................................................ 51

11. Růst lidského mozku .........................................................52 Růst neuronů, dendritů, axonů a gliových buněk ....................... 52 Počet neuronů............................................................................. 52 Axony......................................................................................... 53 Teorie vzniku neuronu ............................................................... 53

12. Zpracování konkrétních a abstraktních pojmů ..................55 Konkrétní a abstraktní pojmy..................................................... 55 Pocity ......................................................................................... 56 Smysly a pocity .......................................................................... 57 Vnímání zrakem......................................................................... 57 Vnímání sluchem ....................................................................... 59 Vnímání čichem a chutí.............................................................. 59 Vnímání hmatem........................................................................ 60 Zpracování smyslů rozumem ..................................................... 60 Vnímání rozumem – abstraktní myšlení .................................... 60 Cit a Emoce................................................................................ 61

13. Vibrace a vlny v lidském mozku.......................................62 Vlny............................................................................................ 62 Vibrace ....................................................................................... 62 Strach a úzkost ........................................................................... 62 Uvolnění..................................................................................... 63 Efektivita činnosti mozku........................................................... 63 Pozitivní a negativní vibrace a senzibilita .................................. 64 Kvalita života ............................................................................. 64 Pozitivní pocity .......................................................................... 64 Negativní pocity ......................................................................... 64 Neutrální a kombinované pocity ................................................ 65 Na závěr o vibracích................................................................... 65

14. Vnitřní energie člověka .....................................................66 Obecně o energii ........................................................................ 66 Tepelná energie v lidském těle................................................... 66 Energie mozku ........................................................................... 66 Energie mozku a talent............................................................... 67 Kosmická energie....................................................................... 67 Celková a průměrná energie mozku........................................... 68 Pohyb a energie .......................................................................... 68 Duševní energie člověka ............................................................ 69 Vlastnosti vnitřní duševní energie.............................................. 70 Význam vnitřní energie a její ovládání ...................................... 72 Na závěr o vnitřní energii člověka ............................................. 73

15. Mimosmyslové vnímání mozkem .....................................74 Na úvod o smyslovém a mimosmyslovém vnímání................... 74 Vytváření signálů na povrchu těla.............................................. 74 Vnímání signálů šířených z povrchu těla ................................... 75 Vnímání signálů na dálku a v čase ............................................. 75 Na závěr o smyslovém a mimosmyslovém vnímání .................. 77

16. Vnímání abstraktna ...........................................................78


Dobro ......................................................................................... 78 Duše a hmota.............................................................................. 79 Krása a dokonalost ..................................................................... 81 Láska .......................................................................................... 83 Vcítění........................................................................................ 84 Citlivost, jemnost a vnímavost ................................................... 85 Ohleduplnost .............................................................................. 85 Bolest a utrpení .......................................................................... 85 Myšlení a rozum......................................................................... 88 Plasticita ..................................................................................... 89 Povaha a charakter ..................................................................... 89 Tvořivost .................................................................................... 89 Moudrost .................................................................................... 90 Velikost a malost........................................................................ 90 Talent ......................................................................................... 90 Genialita ..................................................................................... 91 Osobnost a síla duše ................................................................... 91

17. Tělo a duše ........................................................................93 18. Použitá literatura ...............................................................94


1. Úvod

Lidský mozek se vyvíjel po mnoho milionů let a to nejprve jako mozek primátů a později jako mozek nového druhu – člověka. Nevíme sice, kdy se tak stalo a také nevíme proč se tak stalo, že některý druh primátů se začal vyvíjet odlišně. Přesto se stalo, že na rozdíl od ostatních živočichů má člověk nejlépe vyvinutý mozek ze všech živočichů této planety.

Někteří živočichové mají dobře vyvinutý čich, jiní zrak, jiní jsou schopni pohybovat se ve vzduchu na svých vlastních křídlech, jiní jsou naopak schopni pohybovat se velmi rychle s pomocí svých vlastních nohou. U člověka se nejvíce vyvinul mozek. Jelikož mozek je hlavním řídicím orgánech celého těla, je nasnadě, že jsou s takovým orgánem spojeny některé vlastnosti, které ostatní živočichové nemají a ani nemohou mít, pokud jejich mozek zůstane takovým jakým je.

Na rozdíl od zvířat mají lidé díky svému dokonale vyvinutému mozku plno výhod, ale i nevýhod.

Kvalitní mozek dostal člověka do pozice vládnoucího živočišného druhu. Toto je samo o sobě výhodou, která mu umožňuje řídit život na Zemi podle svých pravidel. Jejich nesprávné použití a přílišné zneužívání může přinést člověku i ostatním živočichům velké problémy a tím i nevýhody v podobě škod.

Příliš silná nadvláda člověka nad ostatními živočichy činí člověka zodpovědným za vše, co se stane s ostatními živočišnými druhy. Tuto zodpovědnost musí člověk začít lépe chápat a uvědomit si, že každý musí pochopit nejdříve sám sebe, aby pochopil ostatní lidi a následkem toho, aby byl schopen chápat život na Zemi.

Jednou z výhod, které liší člověka od zvířat je kvalita pohybu. Náš pohyb není zdaleka tak rychlý, jak si myslíme ve srovnání s některými zvířaty. Důležitým rozdílem je však citlivost a jemnost pohybu. Například tuto vlastnost lze ukázat na způsobu ovládání prstů a končetin. Ani primáti, ač mají také prsty na rukou i na nohou, nejsou schopni s nimi provádět tak složité a jemné činnosti jako lidé.

Primáti jsou schopni uchopit stéblo trávy, vytahovat s jeho pomocí mravence z díry a tím jej používat jako nástroj k získávání potravy. Uchopení takového předmětu – stébla – je natolik nemotorné, že si lze jen těžko představit, že by tito primáti byli schopni provádět složité úkony při montování nějakých technických zařízení, psát nebo dělat jiné jemné a citlivé pohyby.

Dalším rozdílem je citlivost a jemnost ovládání hlasivek. U člověka se ovládání hlasivek věnuje mnohem více neuronů a ostatních částí mozku než u jiných živočichů. Jen proto můžeme mluvit. Zvířata jsou schopna vydávat mnoho různých zvuků. Tyto zvuky nejsou vesměs ničím jiným než různým skřeky, štěkání, apod. I zpěv ptáků je ve srovnání s lidskou řečí velmi jednoduchý.

Velká část mozku je také věnována ovládání mimiky lidského obličeje. Především ovládání rtů a jejich okolí si vyžaduje použití velmi velkého počtu malých svalů. K tomuto se proto využívá velmi velké části mozku.

V poslední fázi vývoje člověka se objevilo myšlení jako nejvyšší stupeň činnosti mozku. Myšlení se vyvinulo z pohybu nebo na jeho základě. Mozek každého živočicha má schopnost jistého stupně myšlení. Často jde ale o myšlení velmi primitivní. Především jde pouze o řízení získávání potravy, sebeobrany, úniku před útočníkem, nalezení si partnera k udržení přirozené reprodukce, zachování druhu, apod.

U člověka se vyvinulo myšlení na podstatně vyšší úrovni než u jakéhokoliv jiného živočicha. Tím se stal člověk jedním z nejúspěšnějších živočichů této planety. Pravděpodobně je zdaleka nejúspěšnějším savcem. Jeho vysoká inteligence mu umožnila si zabezpečit dostatek potravy. Tím se mohl začít rozvíjet i v jiném směru. Mohl se začít zabývat činnostmi, které nejsou nezbytně nutné k zachování rodu nebo přirozené reprodukce.

Tím se začal rozvíjet opět ve schopnosti si získat potravu a tím opět se může dále rozvíjet v jiných než nezbytně nutných oblastech života. V této spirále si získal tak výsostné postavení, které je neotřesitelné a neohrozitelné jinými živočichy.


Vlastní rozvoj člověka s sebou nese i jisté problémy a nevýhody. Člověk za svou bezmeznou moc platí civilizačními chorobami a celkovým poškozením genetického kódu. To je dnes již jediná možnost, která by mohla člověka ohrozit z přírodního hlediska. Další hrozbou je jeho neuvěřitelná síla, která může způsobit sebezničení celého rodu i celé Země.

Aby se tak nestalo, je třeba poznat vlastní mozek a začít jej ovládat. Neznamená to nechat se ovládat, ale ovládat každý sám sebe. Sebeovládání je jednou z možností jak zabránit vzniku působení negativních směrů v lidském životě. Poznání svého mozku je hlavním a nejdůležitějším úkolem současné vědy. Důvodem je právě ona obrovská nekontrolovaná síla člověka, která by mohla způsobit zkázu. Člověk již přestal být schopen ovládnout sám sebe. Lidé neznají funkci svého mozku, nejsou schopni ovládnout své nejzákladnější emoce a přesto nebo právě proto chtějí ovládat vše a to i to, čemu ani nerozumějí.

Setkal jsem se také s lidmi, kteří se zajímají o psychologii i o funkci mozku ne proto, aby zlepšili sami sebe, ale jen proto, aby se naučili ovládat jiné lidi a sami z tohoto těžili. Někteří lidé chtějí ovládat jiné lidi jen proto, aby jim škodili, aniž by jim to přineslo jakýkoliv užitek. Prostě chtějí pouze ubližovat jiným. Takoví lidé existovali vždy a existují i nyní. Doposud využívali výsledků praktické psychologie, aby ovládali jiné lidi a tím je přiměli jednat podle svých vlastních cílů.

Takové jednání je škodlivé nejen pro ovládaného člověka, ale i pro ovládajícího. Každý člověk dříve či později pozná, že byl pouze oklamán. Ovládající si může říci, že již stejně bude pozdě. Jenže lidé si takové poznání nenechají pro sebe a sdělí je jiným lidem. Takže ovládající se tím sám dostane do pasti, kterou sám nastražil.

I kdyby takový člověk prošel životem bez toho, že by se mu stalo cokoliv špatného za to co zlého učinil jiným, zůstane po něm pouze něco škaredého a celý život takového člověka se pro budoucnost stane jen nechutnou vzpomínkou. Celkový přínos pro ostatní je pouze negativní.

Poznání funkce mozku ukáže lidem, jak je nutné jednat správně podle zákonů přírody a nemyslet si, že pouhá chytrost může člověku prospět. Ve skutečnosti i v oblasti funkce mozku platí jisté přírodní zákony. A přírodní zákony mají jednu velmi pozitivní vlastnost ve srovnání se zákony lidskými. Nelze je porušit bez následků.

Musíme proto poznat sami sebe a naučit se žít tak, abychom byli schopni ovládnout svoje emoce. Tím získáme správnou sílu, která nebude působit proti nám. Bez poznání funkce lidského mozku se pouze snažíme o cosi a děláme přitom mnoho zbytečných chyb. Takové chyby nás stojí mnoho úsilí při nápravě následků.

Mnoho lidí se pokouší poznat, jak lidský mozek funguje. Většinou jsou to ale odborníci z oblasti počítačů, kteří chtějí vytvořit počítač fungující stejně jako mozek člověka. Několik odborníků již prohlásilo, že takový počítač tvoří, a že jej vytvoří velmi brzy. Lze se zatím domnívat, že tito vědci přehlédli několik důležitých skutečností. Proto vytvořili opět pouze složité výpočetní systémy, které významně přispěly k rozvoji výpočetní techniky, ale lidský mozek jako počítač zatím nevytvořili.

Příroda tvoří denně mnoho set tisíc lidských mozků na celém světě. My jej zatím nedokážeme vytvořit ani ve formě primitivního funkčního vzorku. Současné inteligentní počítače nemají zdaleka schopnosti primátů ba dokonce ani ještě jednodušších savců.

Hlavním cílem této knihy tedy není vytvoření návodu, jak sestrojit počítač pracující stejně jako lidský mozek. Hlavní cíl je třeba hledat jinde. Cílem je naučit lidi poznávat sami sebe a svůj mozek, aby si takto dokázali zlepšit svůj život a svého života si více vážit. Neumíme život vytvořit. Zato jej umíme snadno ničit. Nejen zbraněmi všeho druhu, ale i v denním životě necitlivým jednáním člověka k člověku i bezohledným zacházením každý sám se sebou samým i s jinými bytostmi.

Moderní doba odstranila z našich životů víru v dobro a v Boha. V některých částech světa ještě se tomu tak nestalo. Nicméně v té časti, kde se tak již stalo, vzniklo prázdno, což způsobilo, že se lidé začali chovat k sobě i jiným neuvěřitelně bezohledně a mnohdy i krutě. Není již v silách člověka vrátit víru v dobro a v Boha do duší lidí. V lidské společnosti se rozšiřuje kriminalita a celkově vzrůstá brutalita trestných činů. Mnohdy tyto činy nejsou potrestány, neboť nejsou odhaleny, případně nejsou pouze dokázány. Sami propagátoři víry v dobro a v Boha se mnohdy natolik provinili proti filosofii,


kterou sami hlásali, že již nikoho nepřesvědčí. Víra sama o sobě již přestala lidi omezovat v jejich neomezeném páchání zlého.

Jedinou nadějí pro lidi je vědecké poznání funkce svého mozku. Naše mozky vytvořily vše, co lidé vytvořili. Stejně je to i s vírou v Boha. Musíme poznat proč se tak stalo. Pokud poznáme své mozky již nebudeme moci obviňovat Boha za cokoliv nebo se na něj naopak spoléhat, ale obviňovat budeme jen sebe a budeme se muset spolehnout také pouze sami na sebe.

Ve všech důležitých náboženstvích jsou popsány jisté zásady a vztahy dobra a zla. Tyto vztahy a zásady budeme muset jednou najít, neboť jde o jistý druh přírodních zákonů, které jsou popsány bez podrobných důkazů. Nic to ale nemění na skutečnosti, že platí. Tyto zákony byly poznány lidmi z mnoha generací a tito lidé je nalezli a předali nám informace o nich v podobě jistých náboženských pravidel chování a víry v Boha.

Tito lidé ale nemají vesměs zkušenosti s matematikou a jinými technickými obory a navíc matematika ani technické obory nemají aparát, který by dokázal popsat takové přírodní zákony exaktně tedy tak, aby byly reprodukovatelné a bylo možné se na ně spolehnout.

Při poznávání funkce mozku jsem zjistil, že pokud pochopíme, jak funguje lidský mozek, pochopíme vše o nás a o těch zákonech, které odmítáme jen proto, že je nechápeme.

Co tím vlastně získáme? Získáme tím obrovské poznání života, jeho principů a možná i smyslu. Poznání funkce lidského mozku bude velkým předělem v životě lidí. Bude možné soudit lidi za činy, které dnes můžeme pouze odsuzovat. A budeme vůbec někoho soudit? Nebo si jen počkáme na okamžik, kdy se viník odsoudí a potrestá sám, případně když bude potrestán za to, co udělal zlého.

Pochopení funkce lidského mozku bude znamenat, že budeme vidět do duše člověka hlouběji než kdykoliv dříve. Porozumění duši člověka nás postaví před nová poznání druhých lidí. Takové poznání pak umožní pokračovat v dalším studiu lidské duše a mozku. Důležitější než vlastní poznání je možnost změnit své jednání ku prospěchu ostatních lidí a především ke svému prospěchu.

Při výkladu funkce lidského mozku se budeme muset aspoň částečně dozvědět některé základní informace o struktuře a stavbě mozku. Bez pochopení základních informací o mozku nelze postoupit k vyšším stupňům poznání. Člověk, který se nenaučil základům malé násobilky, se nenaučí složité matematické postupy při řešení náročných úloh.

V dalším kroku se pokusím přiblížit funkci těchto základních stavebních prvků lidského mozku. Pak teprve se dostaneme k výkladu funkce mozku jako celku.

Až v druhé polovině této knihy se budeme zabývat vyššími formami funkce lidského mozku. Těmi vyššími formami je schopnost lidského mozku řešit abstraktní pojmy a vůbec duchovno jako takové. Mozky zvířat nejsou schopny řešit ani abstraktní pojmy ani nejsou schopny se zabývat duchovními pojmy, jak je známe u lidí.

I přesto, že kniha vznikla propojením mnoha vědních oborů, jako je matematika, počítačové vědy, medicínské vědy, psychologie apod., nebude Vás nutit znát všechny tyto vědní obory ani matematické formule ani jiné složité postupy, které vedly k napsání této knihy. Kniha je určena všem těm, kdo se chtějí dovědět něco o mozku, a tyto vědomosti prakticky využít ke svému prospěchu.

Právě propojení matematicko-technických vědních oborů s obory biologicko-medicínskými se dosáhlo poznání mozku v míře, která nebyla jinak možná. Matematika již zasahuje i do psychologie. Právě zde by ji téměř nikdo nečekal.

Ještě tak v případě biologických věd si většina čtenářů dokáže představit, že tělo funguje na základě fyzikálních principů, které se popisují s pomocí různých matematických postupů. Ale zde již začínáme uvažovat i v naprosto jiných souvislostech, kdy matematika začíná popisovat i psychické funkce mozku. Tyto směry jsou zatím pouze v začátcích. Přesto se ukazuje, že takové postupy povedou k hlubokému poznání mozku i duše člověka.

Tak hluboké poznání mozku i duše nám otevře cestu k tomu, aby lidé poznali, že ideje popisované většinou náboženství nejsou jen něčím hypotetickým, ale že jde o empirická poznání mající reálný


základ. Již nebudeme hovořit o tom, že toto či ono způsobil Bůh. Budeme říkat, že jsme si udělali a zavinili sami neboť jsme porušili důležitý přírodní zákon.

Mezi takové přírodní zákony patří i pojem zločin a trest. Spáchám-li zločin, jsem za něj potrestán i v případě, že se na takový zločin nepřijde a nejsem trestán soudem. V případě poznání takových přírodních zákonů budou lidé nuceni přehodnotit normy svého chování i posuzování svých činů.

V konečném důsledku je také obtížné si představit, že by někdo chtěl zneužít takového poznání proti ostatním. Budu-li vědět, že budu potrestán za cokoliv zlého, a to i za zneužití jistého poznání, a toto potrestání bude více než jisté, pak nebudu zlé věci dělat.

Uvedu zde jeden příklad ze svého života. Když mi bylo 18 roků, začal jsem číst knihu Jak získávati přátele a působiti na lidi od amerického autora, který se jmenoval Dale Carnegie.

Tato kniha popisuje některé psychologické postupy, jak ovlivňovat a ovládat lidi. Jelikož jsem byl ještě velmi mladý a zvídavý, chtěl jsem si tyto postupy ověřit. Samozřejmě jsem je ihned vyzkoušel. Když jsem viděl, jak některé z nich fungují, byl jsem překvapen. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že pokud něco podobného udělám a ovlivním život člověka v jeho neprospěch, jsem za vše, co se mu stane plně zodpovědný a budu za to potrestán.

Jelikož mé zkoušení a ověřování nikdy nedosáhlo míry, kdy bych uškodil, nebyl jsem za toto poznání trestán. Filosofie a postupy Dalea Carnegieho se učí na různých seminářích. A lidé je zneužívají a bez jakýchkoliv zábran poškozují jiné lidi.

Jelikož jsem se s takovými postupy obeznámil, jsem schopen velmi snadno rozpoznat lidi, kteří je znají také a navíc je zneužívají. Jsou to lidé vesměs nějak postižení a chtějí si takto dokázat svoji převahu. Sami netuší, že za nějaký čas se sami budou ptát, co jsem komu udělal, že se mi stalo něco takového.

V současnosti pouze pozoruji lidi, kteří se naučí něco málo o psychologii člověka a ihned spěchají, aby tyto znalosti zneužili a jiným ublížili. Vůbec se netrápí tím, co se lidem stane a jak jim tímto uškodí. Bohužel nejsem schopen takovým lidem vysvětlit, co vlastně dělají, a že jsou to oni, kdo jsou příčinou mnohého zlého. Přesvědčit hloupého člověka je téměř nemožné.

Pro některé lidi je poznání škodlivé, pro ty moudré je poznání povznášející. Uvědomíme si také, do které z těchto skupin patříme. I to je užitečné.

Tato kniha se snaží ukázat, jak mozek funguje a jak si sami ovlivňujeme svůj život a jak si jej můžeme ovlivnit do budoucna. Tím získáme více než jen nějaké pochybné výhody nad ostatními. Především nám poznání funkce lidského mozku pomůže změnit naše jednání a způsob myšlení.

Nebudeme si sami ničit svůj mozek a zkracovat a poškozovat si svůj život a jeho kvalitu. Pokud se nám to podaří i jen zčásti, pak jsme udělali pro sebe i jiné více než jinými způsoby.

Před několika lety jsem se zúčastnil školení asertivity. Školitelé nás učili, jak se prosazovat ve společnosti a učili nás, jak odlišovat asertivitu od agresivity. Můj celkový dojem nebyl velmi přesvědčivý. Zjistil jsem, že mnozí lidé se naučí asertivitě a začnou ji používat či spíše zneužívat k obchodním účelům.

Něco mi toto školení přineslo pozitivního. Dozvěděl jsem se tam, že člověk je řízen především svými pocity. Vše, co děláme, dělám kvůli svým pocitům. Někteří se snaží zbohatnou, aby cítili svoji nadvládu nad ostatními, aby mohli svými penězi řídit jiné. Někteří mají pocit, že dělají něco dobrého, když jiným dávají práci se slovy, že bez nich by ti ostatní žili v bídě.

Někteří lidé dělají opravdu dobré skutky proto, aby se cítili dobrými, aby přinesli dobro ostatním. Někteří to dělají pouze proto, aby se dostali do nebe, které je jim slibováno různými náboženstvími.

Nevím, zda-li nebe existuje a ani nevím, kdo z nás se může do takového nebe dostat. Je mnoho různých náboženství a každé má o tom svoji představu a víru.

Podívejme se na to čistě vědecky.


Každý člověk se chce cítit dobře. A každý pro to dělá, co může. Mnoho geneticky daných potřeb nás nutí, abychom dělali jisté věci v životě. Například jsme nuceni si najít partnera či partnerku a mít spolu děti.

Jsme přírodou nuceni například k sexuálním aktivitám, apod. Pokud se nějak proviníme tomu, k čemu nás příroda nutí, jsme potrestáni. Trest přírody se projevuje vesměs bolestí a utrpením. Proto se snažíme dělat vše proto, abychom nebyli přírodou trestáni za neplnění některých geneticky daných povinností. Jednou z nich je mít v životě dobrý pocit. Pokud jej nemáme, jsme trestání depresemi a celkovým poškozením duševního zdraví.

Je proto dobré si vytvořit základ pro dobrý životní pocit a ten nás vede k dobrému v ostatních směrech.

Další kapitoly této knihy ukáží podrobněji, jak si navodit dobrý životní pocit a zlepšit si život.


2. Charakteristiky lidského mozku

V této kapitole jsou uvedeny charakteristiky lidského mozku velmi zkráceně. Omezil jsem se pouze na definice, které odpovídají obsahu a druhu této publikace. Záměrně zde nepoužívám složité a podrobné definice, neboť by spíše komplikovaly výklad funkce mozku.

Pohyb těla

Většina živočichů má schopnost se volně pohybovat v prostoru, aniž jsou pevně spojeni se svým vnějším okolím. Rostliny jsou vázány na jisté malé území, na němž žijí a zpravidla nejsou schopny měnit svoji polohu v prostoru. Pohyb rostlin zpravidla není, až na výjimky možný. Živočichové jsou naproti tomu zcela autonomní organismy schopné se volně pohybovat a kontrolovat svoji polohu v prostoru.

K tomu jsou vybaveni končetinami, které jejich polohu mění. Také jsou vybaveni řídicím systémem, který ovládá končetiny tak, aby se pohybovali požadovaným směrem. Tím řídicím systémem je u savců mozek, u jednodušších živočichů je to většinou soubor nebo svazek ganglií umožňujících jednoduché pohyby.

Živočichové mají zpravidla vizuální systém detekce svojí polohy v prostoru – zrak – umožňující jim zjisti svoji polohu a podle požadavků ji měnit.

Paměť

Paměť je schopnost organismu ukládat informace do svého řídicího systému – mozku nebo do jiných částí těla za účelem jejich pozdějšího využití při řízení polohy v prostoru a učení se.

Každý živočich musí být schopen si zapamatovat, kde byl před chvílí, aby se nepohyboval v jistém kruhu a stále si nemyslel, že je na tomto místě poprvé. Musí být schopen srovnat své pozorování okolí s obrazem uloženým v paměti o tom, kde se již nacházel před krátkou i delší dobou.

Paměť také umožňuje živočichům se vrátit na místo, kde již našel svoji potravu a zde ji opět hledat.

Smysly a vnímání

Smysly jsou určeny ke komunikaci mozku s vnějším prostředím. Smysly předávají informace o kvantitativních i kvalitativních atributech okolí, v němž se živočich pohybuje.

Smysly jsou určeny především k tomu aby informovaly živočicha o výskytu potravy, predátora, o výskytu kořisti a kořist o přítomnosti predátora.

Hlavní smysly jsou:

• Zrak • Čich • Chuť • Sluch • Hmat

Smysly budou podrobněji probrány v následujících kapitolách této publikace.


Myšlení

Myšlení je schopnost nalézat vztahy mezi vjemy z různých smyslů a paměti. Myšlení je schopné vytvořit komplexní výsledek z několika různých vjemů a posoudit jejich význam na základě záznamů z paměti a podle nich se rozhodnout.

Takové rozhodnutí pak přeměnit v nutnou akci ve formě pohybu nebo prostě vytvořit nový záznam do mozku, který umožní se později lépe rozhodnout v jiném případě.

Kapacita

Kapacita mozku je dána počtem neuronů a ostatních neurálních struktur v mozku. Čím více mám neuronů, tím větší mám potenciální kapacitu mozku. Ne každý ji umí stejně dobře využít. Jiný tuto kapacitu ztratí vlivem poškození mozku.

Plasticita

Plasticita je schopnost člověka formovat svůj mozek. Plasticita je proto také schopnost mozku přizpůsobit se konkrétním novým podmínkám, jimž je organismus vystaven.

Úroveň plasticity je důležitá pro schopnost se učit nebo vyrovnat se se změnami okolí.

Citlivost na podněty

Každý mozek je jinak citlivý na vnější podněty. Je to míra schopnosti vnímat vnější podněty. Tato schopnost je dvojí.

Za prvé jde o schopnost smyslů vnímat okolní podněty. Někteří živočichové mají citlivější smysly než člověk a jsou jimi schopni lépe vnímat okolí. Příkladem je pes se svým až stonásobně lepším čichem než má člověk. Druhým příkladem je orel se svým vynikajícím zrakem.

Za druhé jde o citlivost vnímání rozumem. Zde je ale nejlepší člověk. Jeho schopnost rozumem posoudit i nejjemnější rozdíly významu vazeb mezi vjemy je mimořádná. Člověk je schopen odlišit od sebe události v přírodě a přiřadit jim jistý význam a vlastnosti. Díky této schopnosti se člověk stal nejúspěšnějším živočišným druhem na Zemi.

Talent

Talent je spojován s mimořádně vyvinutou schopností k určité aktivitě. Je vždy spojován pouze s člověkem a jeho schopnostmi. U zvířat se o talentu nehovoří.

Příkladem talentu je talent umělecký ke zpěvu, hraní na určitý nástroj, nebo malování, sochařství, apod.

Dále je to talent na matematiku a technické vědní obory nebo naopak na sport. Má-li někdo nějaký talent, měl by jej ve svém životě využít. Pokud tak neučiní je zpravidla nešťastný, neboť tento talent k něčemu podstatnému mu přináší naopak menší schopnosti v tom, co je pro ostatní běžné a takový člověk se proto často trápí tím, co neumí.

Duše

Duše je zmiňována v mnoha náboženstvích jako nehmotná část lidské bytosti. Jak jsme dnes zvyklí vnímat počítač jako hardware s jistým software, je duše tím software lidského mozku. Toto je pouze zjednodušené chápání lidské duše. Její nehmotnost je tímto mnohem zřejmější než jak se to zdálo


dříve. Proto jakékoliv snahy měření a vážení toho, co z člověka uniklo po smrti ztrácí smysl. Je-li něco nehmotné, pak to skutečně nemá žádný fyzikální rozměr, který bychom mohli měřit nebo vážit.

Ve smyslu chápání funkce lidského mozku můžeme duši chápat jakou soubor schopností lidského mozku k jistým činnostem. Čím více máme skutečných schopností, tím lepší máme duši.

Tyto schopnosti můžeme chápat buď výčtem. Tedy čím více různých schopností máme, tím je naše duše silnější.

Nebo naopak může schopnosti chápat svojí hloubkou. Čím hlubší máme vědomosti v tom či jiném oboru lidské činnosti, tím lepší máme duši.

Hloubka schopností má obecně větší cenu než počet schopností, neboť hloubka znalostí a schopností vyžaduje mnohem větší úsilí k jejich dosažení.

Sensibilita a mimosmyslové vnímání

Sensibilita je mimořádná schopnost mimosmyslového vnímání. Existují lidé, kteří mají schopnost vnímat události bez toho, aby k tomu použili pět známých smyslů. Příkladem může být schopnost vnímat to, co si myslí jiný člověk na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů.

Takové vnímání nelze vysvětlit žádným fyzikálně přijatelným způsobem. Doposud nám zůstává záhadnou, jak je něco podobného možné, lze ovšem říci, že takové věci existují a jsou prokazatelné.

Nemít zkušenosti s takovými schopnosti, určitě bych jim nevěřil. Musím, ale konstatovat, že existují a jsou tak skutečné jako smyslové vnímání. Je s nimi spojování mnoho záhad. To není nijak divné, neboť v dřívějších dobách bylo mnoho záhad spojování s úkazy, které jsou dnes již dobře známé fyzikálně podrobně popsané a vysvětlené.

I mimosmyslové vnímání bude jednou vysvětleno a pojem sensibilita bude patřit mezi běžné pojmy používané v denním životě.

Genialita

Genialita je schopnost člověka vykonat nebo vykonávat mimořádný čin, který není dosažitelný pro jiné lidi. Je pravděpodobné, že takový čin je spojen se schopností mimosmyslového vnímání i přesto, že to není na první pohled zřejmé.

Lidé mající schopnosti ohodnocené pojmem genialita jsou často v jiných oblastech méně schopní než průměrný člověk. Zato ve svém oboru vynikají nad ostatní tak, že pro ně je dosažení obdobného výsledku naprosto nemožné.

Geniálním lidem je nutné pomoci v prosazení jejich práce a nevidět jejich problémy s tím, co je pro ostatní normální.

Genialita je obrazem síly duše. V tomto případě jde o zcela mimořádnou sílu lidské duše vykonat něco dokonalé a vynikající.

Kvalita mozku

Pojem kvalita mozku je velmi nejasný. Nelze v současnosti přesně určit co lze pod pojmem kvalita mozku chápat. Je to genialita nebo naopak schopnost dokonale se vyrovnat s běžnými problémy.

Z dosavadního výkladu vyplývá, že kvalita mozku je tím lepší, čím silnější má člověk duši. Čím více a čím hlubších má člověk schopností a dovedností, tím je jeho mozek lepší.

Také je nutné ukázat, že kvalita duše se snižuje vším negativním, co člověk ve svém životě dělá.


Proto chceme-li zlepšit kvalitu svého mozku musíme se snažit o posílení svojí duše. Toho může dosáhnout pouze a jedině skrze posílení svých schopností.

Ztrácení času čímkoliv negativním nás pouze odvádí od toho cíle. Když si uvědomíme, že žijeme pouze jeden jediný život, pak bychom měli dobře zvážit, jak tohoto jediného života využijeme. Budeme se utápět v negativních pocitech a za svůj život neuděláme nic jiného než, že jej nějak prožijeme nebo jej budeme žít plně a zcela jej využijeme k tomu, abychom udělali něco užitečného pro sebe i pro jiné?

Máme svobodnou vůli si se svým životem udělat cokoli chceme. A vidíme, že velká část lidí svůj život utrácí zbytečnými aktivitami a činnostmi. Místo využití života k čemukoliv dobrému, jej ztrácejí ve sporech s ostatními lidmi.

Kvalita mozku se projevuje také schopností využít života k dobrým věcem. Myslím, že otázka kvality života zůstává stále otevřená k veřejné diskusi, a rozhodně není uzavřená a vyřešená.


3. Počítače a mozek

V souvislosti se zvyšováním výkonnosti číslicových počítačů a zmenšováním jejich velikosti se objevily se také snahy přirovnat funkci lidského mozku k činnosti počítače. Vědci přicházeli s mnoha teoriemi ukazujícími, že počítač je schopen funkci mozku nahradit v mnoha směrech. Paralelně s tímto přesvědčením se také začaly ukazovat rozdíly funkce mozku a číslicových počítačů.

V minulosti se zdálo být téměř samozřejmým, že lidský mozek a číslicový počítač mají podobnou strukturu. Dnes již víme, že číslicový počítač není lidskému mozku vůbec podobný a jeho funkce se s funkcí lidského mozku nedá jednoduše přirovnat. Vnější projevy při zpracování dat vykazují jistou podobnost, ale vnitřní struktura je zcela nepodobná.

Lidský mozek je možné považovat za biologický počítač. Jeho struktura a funkce je předmětem zkoumání mnoha odborníků na celém světě. Dnes již ale víme, že je třeba vycházet z jiných principů při zkoumání funkce lidského mozku než jak jsme zvyklí chápat činnost číslicových počítačů.

Počítače jsou konstruovány tak, aby mohly nahradit některé funkce lidského mozku v praxi. Počítače jsou schopny provádět většinu toho, co dělá lidský mozek. Jsou zde však druhy činností, které dnešní počítače nejsou schopny provádět stejně efektivně jako lidský mozek nebo je dokonce nejsou schopny provádět téměř vůbec.

Rozpoznávání obrazů

Tím nejznámějším, co lidský mozek provádí stále a velmi kvalitně, je rozpoznávání objektů očima. Prakticky denně a trvale jsme nuceni pozorovat život kolem sebe a zcela nevědomě rozpoznáváme obrazy, které vidíme. Připadá nám to samozřejmé. Ve skutečnosti to ale vůbec samozřejmé není.

Pokusíme-li se vytvořit počítačový program, který by uměl rozpoznávat byť jen primitivní obrazce, zjistíme, jak je to obtížné. Rozpoznání jediného obrazu je natolik složitý problém, že není uspokojivě doposud řešen nikde ve světě.

I pouhé rozpoznání psaného textu je velmi složité a problematické. Mnohem složitější je rozpoznávání lidských tváří.

Podle tohoto je nám zcela jasné, že o funkci mozku v oblasti rozpoznávání obrazů toho mnoho nevíme.

Rozhodování

Ještě méně toho víme o procesu rozhodování. Číslicový počítač může být naprogramován tak, že je schopen jistá rozhodnutí udělat. Ve většině případů jsou to ale rozhodnutí velmi jednoduchá a v mnoha případech jsou i nesprávná.

Na rozdíl od rozhodování v počítači, je rozhodování lidského mozku velmi efektivní. Mozek je schopen vzít v úvahu všechny vědomosti, které kdy získal najednou do úvahy a podle těchto všech vědomostí pak učiní závěr.

Je téměř s podivem, že závěry získané mozkem jsou ve většině případů lepší než závěry získané rozhodnutím počítače. Z těchto důvodů slouží počítače spíše k poskytování údajů pro člověka, aby ten rozhodl. Rozhodnutí jsou tím lepší a správnější, čím více a kvalitnějších informací je podáno člověku, který se má rozhodovat.

Zpravidla veškerá rozhodnutí o životě jiného člověka nesmějí být svěřena stroji, neboť by za případné závažné pochybení nikdo nebyl zodpovědný.

Naopak existuje již mnoho případů, kdy se podařilo předat mnoho rozhodování počítačům. Jde o případy, kdy lidské smysly jsou natolik pomalé, že by se rozhodovaly příliš dlouho, než aby výsledek vzniklý lidským rozhodnutím měl ještě nějaký smysl.


Zpravidla jde o rozhodování o funkci technických zařízení používaných v dopravě. Některé přístroje umístěné v automobilech jsou schopny se rozhodovat samy bez nutnosti čekat na potvrzení člověkem. Události v dopravě probíhají většinou tak rychle, že člověk není schopen reagovat, aby odvrátil hrozící nebezpečí.

Proto některá rozhodnutí v brzdových a jiných bezpečnostních systémech automobilů byla předána stroji.

Pokud jde ale o strategická rozhodnutí, kde čas nehraje důležitou roli, ale důležitá je kvalita výsledku rozhodnutí, tam všude rozhoduje lidský mozek lépe než počítač.

Myšlení

Proces myšlení a rozhodování má velmi mnoho společného. Správné rozhodnutí je vždy výsledkem myšlení.

Myšlení je schopnost lidského mozku. Jiné mozky tuto schopnost nemají dostatečně rozvinutou. Zvířata jsou schopna učinit jistá rozhodnutí vycházející z jejich základních životních potřeb jako je přežití útoku útočníka nebo nalezení potravy.

Při komplikovaných situacích ovšem nejsou schopna složitějších rozhodovacích postupů. Člověk je schopen většinu živočichů, díky schopnostem myslet, oklamat a tím nad nimi zvítězit. Vítězství člověk dosahuje ne silou nebo rychlostí, ale schopností vymyslet složité postupy vedoucí k úspěchu.

Díky své převaze ve schopnosti myslet se člověk dostal tak daleko, že již žádné zvíře není schopné nad člověkem zvítězit. Tím nemíním jednotlivý útok jistého zvířete na jedince, který se dostal to teritoria, kde zvíře loví. Mám na mysli celkovou sílu člověka při tom, když člověk použije techniku k dosažení svého cíle.

Nyní již rozum člověka velí chránit ostatní živočichy, neboť oni nemají šanci se bránit. Vyhubením by pak byl i člověk vystaven nebezpečí vyhynutí. Lidský rozum se dostává do vyšší úrovně, kdy je schopen myslet ve více úrovních.

Ani zde není míněn konkrétní jeden člověk – lovec, který loví pro svůj zisk a nic jiného jej nezajímá. Je zde míněn člověk jako živočišný druh.

Budeme-li uvažovat o schopnostech počítače myslet, pak zjistíme, že myšlení není počítači vlastní. Proces myšlení vyžaduje zapojení velkého množství informací do procesu. Toho není počítač principiálně schopen.

Počítače a myšlení

Počítač je schopen provádět pouze to, co do něj bylo vloženo programátorem. Člověk je schopen vytvářet postupy, které nejsou tak pevně determinovány jako jsou postupy dané programem počítače. Jakákoliv odchylka od daného postupu je v počítači považována za chybu. Myšlení člověka je namísto toho velmi proměnlivé a není určené žádným přesným algoritmem, zapojením ani programem.

Doposud jsme se zabývali pouze číslicovými počítači. Ale existují také jiné počítače než pouze číslicové. Jsou to počítače analogové.

Analogové počítače

Ještě dříve než jsme poznali číslicové počítače, existovaly již počítače analogové. V dnešní době se již analogové počítače nepoužívají, neboť byly vytlačeny číslicovými počítači. Potřeba analogových počítačů poklesla právě s nárůstem výkonu číslicových počítačů.

Není na škodu se o analogových počítačích zmínit. Důvodem této zmínky je jejich podobnost s funkcí lidského mozku.


Jak již sám název naznačuje, analogové počítače nepočítají s čísly. Počítají pomocí elektrického napětí.

Na rozdíl od číslicových počítačů se analogové počítače využívají především k řešení diferenciálních rovnic. Pouze při využití těchto počítačů lze pochopit řešení diferenciálních rovnic a tím principy života.

Život sám o sobě je dynamický proces, který lze teoreticky nějakými diferenciálními rovnicemi popsat. Slovo teoreticky zde uvádím proto, že není v lidských silách toto učinit.

Analogové počítače nám slouží nyní k tomu, abychom lépe pochopili životní procesy. Přitom není nezbytně nutné uvažovat o naprogramování chování člověka do počítače. Již pochopení je nám velmi užitečné.

Číslicové počítače

Číslicové počítače se objevily později než počítače analogové. Přesto plně ovládly celý svět a jsou nyní využívány téměř všude. I k řešení diferenciálních rovnic se využívají spíše číslicové počítače než analogové.

Číslicové počítače jsou mnohem spolehlivější a přesnější. Současné metody numerického řešení diferenciálních rovnic poskytují dostatečně dobrý matematický aparát k tomu, abychom mohli diferenciální rovnice řešit bez použití analogových počítačů.

Mozek a počítač

Před mnoha lety se lidé domnívali, že bude možné jednoduše simulovat chování člověka pouze tím, že informace o člověku vložíme do počítače a budeme o člověku znát vše, tedy i o mozku. Dnes vidíme, že tomu tak není. Lidský mozek je natolik složitý, že dnes ještě neznáme funkci mozku dost podrobně.

Pouze se snažíme pochopit některé principy. A jde nám to velmi pomalu. Mnohem pomaleji, než jsme čekali.

Domnívám se , že nikdy nebudeme schopni plně pochopit všechny detaily funkce mozku. Pouze se nám podaří pochopit určitou část funkce mozku. Tato část bude natolik rozsáhlá, že budeme moci svůj život změnit tak, abychom celkově zkvalitnili náš život podle zákonů přírody.

Počítače nám pomohou simulovat procesy chování člověka. Z nich se budeme dovídat více sami o sobě a budeme se moci podle výsledků simulací lépe zařídit, aby náš život byl plnější a hodnotnější.


4. Základní stavební prvky mozku

V této kapitole se pokusím popsat základní vlastnosti stavebních prvků mozku.

Budete-li zvažovat, zda-li kapitolu přeskočit a pokračovat četbou následující kapitoly, pak bych chtěl upozornit, že tato kapitola je velmi důležitá k pochopení činnosti mozku. Je lepší tuto kapitolu pozorně přečíst. Tím se otevře nový pohled na mozek a jeho funkci. Můžete takto dál postupovat v chápání vyšších funkcí mozku.

Přirovnal bych tuto kapitolu k malé násobilce. Pokud se člověk nenaučí znát malou násobilku, pak se nenaučí ani tu velkou, a tím méně se může dostat ke znalostem počtů a matematiky.

Nebo trochu jinak. Pokud chce někdo stavět dům, musí znát základní stavební prvky jako cihly, maltu, vápno, cement a další stavební prvky, z nichž je dům sestaven.

Chceme-li poznat mozek, musíme znát i jeho základní stavební prvky jako jsou neurony, synapse, axony a dendrity.

Pokud jste se již seznámili s těmito základními stavebními prvky četbou jiné literatury, úvod této kapitoly se vám může zdát být nezáživný. Pak vězte, že zde na vás čekají některé nové a zajímavé poznatky a teorie, které jinde nenajdete.

Základními stavebními prvky lidského mozku jsou:

1. Neuron 2. Dendrit 3. Axon 4. Synapse 5. Gliová buňka

Z nich pouze gliová buňka se neúčastní vlastní funkce mozku a vědci předpokládají, že její funkce je pouze podpůrná. Gliová buňka podle názorů odborníků zásobuje neurony energií. Jde ovšem spíše o názor vědců než o ověřenou skutečnost. Přesto se ukazuje, že gliová buňka se neúčastní funkce mozku podle současných vědomostí a znalostí.

Hlavní funkční stavební jednotkou mozku je neuron. Díky existenci neuronů mozek může fungovat. Neuron je základním stavebním prvkem a držitelem života člověka i jiných živočichů. Při významném úbytku neuronů odumírá mozek a záhy i tělo. Neurony existují nejen v mozku ale i v míše. Proto pokud mozek odumře, může tělo ještě nějakou dobu žít s pomocí neuronů v míše a samozřejmě s velkou podporou přístrojů, které takové tělo drží při životě. Přirozený samostatný život těla bez mozku možný není.

Většině lidí je známo, že neuron vytváří nebo spíše generuje impulsy. Impulsy jsou generovány v sadách v okamžiku, kdy je neuron vybuzen na jednom nebo více vstupních vláknech. Tato vlákna se nazývají dendrity. Dendrity jsou výběžky neuronu, na něž přiléhají výstupní vlákna neuronů – axony - v místech nazvaných synapse.

Tímto jsme se dostali opět k výstupům neuronů. Postupoval jsem zde v opačném směru než je přirozená postup impulsů v mozku. Proto bych celý postup popsal znova ale tak, aby postup popisu odpovídal směru postupu impulsů v mozku.

Impulsy jsou generovány na výstupech neuronů v místě zvaném axon-hillock. Z tohoto místa vychází jediný výstup neuronu zvaný axon. Axon je zpravidla připojen k dendritu nebo přímo k tělu neuronu pomocí synapse. Proto impulsy dále přicházejí do dendritů nebo přímo do neuronů.

Podle tohoto popisu je zřejmé, že impulsy vygenerované neuronem se vracejí do oběhu zpět do vstupů jiných neuronů než kde byly vygenerovány. Po nějakém čase se impulsy vracejí zpět i do těch neuronů, které původně vygenerovaly zmíněnou sadu impulsů. Tomuto principu se říká zpětná vazba.


Pokud bychom se na uvedený princip dívali čistě technicky nebo matematicky, můžeme zde vidět celou problematiku regulace a řízení, jak ji známe z obou zmíněných vědních oborů. To nám ukazuje, že mozek je v podstatě řídicí počítač, který řídí naše tělo. To již sice známe empiricky, ale zde vidíme zcela jednoznačně, že tomu tak je, a jaký příroda použila princip k řízení našeho organismu.

Příroda neumí vytvořit takové počítače, jak je známe z našich pracovišť nebo domácností. Příroda umí vytvořit ale jiné systémy fungující na úplně jiných principech, které jsme zatím podrobně nepoznali. V této publikací bych chtěl některé z nich popsat a ukázat jejich vazbu na lidskou duši.

Nebudu zde podrobně probírat principy řízení organismu mozkem podle znalostí matematiky ani regulací. Celý popis oprostím od těchto složitých postupů a přiblížím funkci mozku i těm, kdož chtějí mozek poznat a přitom je jim matematika velmi vzdálená. Postačí vědět, že vše, co je zde uvedeno vychází ze znalostí založených na zcela přesných a matematicky podložených teoriích.

Neuron

Již jsem zde uvedl, že neuron je základní stavební prvek mozku schopný generovat impulsy. Přesto je tato informace poněkud zjednodušená. Při studiu funkce mozku se vědci domnívali po dlouhé roky, že neuron je schopen provádět určité matematické výpočty obdobně jako jednoduché počítače propojené do velkých počítačových sítí.

V současnosti bylo již objeveno a potvrzeno, že neurony takové schopnosti nemají. Neuron je běžnou buňkou jako každá jiná. Má velmi podobné vlastnosti jako ostatní buňky v lidském těle. Liší se z biologického hlediska pouze nepatrně.

1. Neuron je obalen membránou jako ostatní buňky. 2. Neuron generuje impulsy stejné velikosti jako ostarní buňky. 3. Generování impulsů probíhá podle stejných principů v celém těle jako i v mozku. 4. Chemické látky odpovědné za chod neuronů jsou stejné jako v jiných buňkách.

Jaké jsou odlišnosti neuronu od ostatních buněk.

1. Neuron je menší než většina ostatních buněk v těle. 2. Neuron je schopen generovat sady impulsů zatímco ostatní buňky generují pouze jediný

impuls nebo pouze impulsy zpracovávají. 3. Impulsy generované neurony jsou kratší než impulsy generované například svalovými

buňkami.

Funkci buněk jsem měl možnost poznat při výzkumu srdečních nemocí. Obeznámil jsem se, jak pracuje srdce a především srdeční buňka zvaná myocit. Uvědomil jsem si, že každý člověk vznikl dělením jedné jediné buňky. Tato buňka sama vznikla sice spojením dvou buněk – spermie a vajíčka. Ovšem před tím než nastalo dělení, obě buňky se spojily do jediné buňky. Ta dala základ vzniku celého těla. Proto jsou principy funkce neuronu i ostatních buněk stejné.

Ovšem jsou zde jisté rozdíly mezi buňkami, které umožní dát každé buňce její skutečnou funkci. Genetický kód uložený v každé buňce nastaví její vlastnosti tak, aby plnila požadovanou funkci v těle.

Zde bych se chtěl zabývat již pouze neuronem a jeho vlastnostmi. V mozku existují dva základní druhy neuronů. Ve skutečnosti je ale skupin neuronů mnohem více. Rozdělení na dvě skupiny má své opodstatnění z hlediska funkčnosti neuronů. Do dvou skupin rozdělil neurony italský vědec Golgi.

Golgi zjistil, že jeden typ neuronů má v průměru větší tělo, má výstupní axon a generuje impulsy. Impulsy postupují u tohoto typu neuronu pouze jedním směrem – od vstupů na výstup. První z obou typů neuronů byl nazván Golgiho neuron typu I.

Druhým typem neuronů je neuron, který má v průměru menší tělo než první typ a v mnoha případech nemá výstupní axon a nebo jeho výstupní axon je velmi krátký. Impulsy procházejí neuronem oběma


směry, ze vstupů na výstup i z výstupu na vstup. I vstupy umožňují obousměrný průchod signálů. Tento typ neuronů byl nazván Golgiho neuron typu II.

První z obou typů (Golgi typ I) je v literatuře velmi dobře popsán. Naproti tomu druhý typ (Golgi typ II) je popisován jen velmi zřídka.

Moje zkušenosti se srdečními nemocemi mě dovedly k teorii o vzniku neuronu Golgi typ II. Vycházel jsem z poznatků o vzniku a zhojení infarktu myokardu na srdci. Jen velmi zkráceně bych popsal vznik infarktu myokardu následně.

Infarkt myokardu vznikne tím, že se část srdeční stěny nedostatečně prokrvuje a tím se nedostatečně prokysličuje. Nedostatek kyslíku přicházejícího do buněk srdeční stěny pak způsobí odumření části srdeční stěny. Toto odumření části srdeční stěny je provázeno obecně známými projevy jako je bolest na hrudníku, celková ztráta energie člověka, zhoršené dýchání, apod. Pokud toto odumření zasáhne jen část srdeční stěny a ne celé srdce, stěna se zahojí a člověk může žít dále. Pokud se neprokrví velká část srdce, člověk zemře.

Zahojení infarktu proběhne přeměnou srdeční tkáně na vazivo. Vazivo má jednu výhodnou a jednu nevýhodnou vlastnost. Tou výhodnou je celkové zpevnění srdeční stěny. Tou nevýhodnou je skutečnost, že v tomto místě se srdce již nestahuje a nemůže pumpovat krev. Pokud se velká část srdce promění na vazivo, sníží se průchod krve organismem. Celková schopnost srdce pumpovat krev se takto sníží.

Celkově se zmenší množství krve procházející do organismu – především do mozku. To má za následek celkové snížení celkové vnitřní energie člověka.

Člověk ztratí část svojí původní energie, snadněji se unaví a nemůže již vykonávat činnosti, které více zatěžují jeho organismus. Rozvod kyslíku do všech tkání se sníží, což má právě za následek, že všechny orgány v těle člověka fungují hůře. Mozek člověka je orgánem, který spotřebovává nejvíce za všech orgánů.

Přesto, že mozek člověka váží u ženy asi 1,5 kg a u muže asi 1,7 kg, spotřebovává přibližně jednu třetinu kyslíku přicházejícího do organismu. Bez dostatečného přísunu kyslíku pak rychleji odumírají neurony a ostatní tkáně lidského mozku.

Pro lepší představu bych uvedl, že orgán, jehož hmotnost je zhruba 2% hmotnosti celého těla spotřebovává asi 30% kyslíku přicházejícího do organismu. Mozek je největší spotřebitel kyslíku ze všech orgánů v těle. Proto již při malém snížení přísunu kyslíku do organismu člověka mozek začíná rychleji ztrácet svoji energii a vitalitu. Začíná vždy snadněji a dříve odumírat a celkově ztrácet výkonnost.

Mozkové buňky jsou mnohem citlivější na nedostatek kyslíku než například svalové buňky. Odumírají mnohem dříve než ostatní buňky v těle.

Odumírání mozku je pravděpodobně spojeno s převodem mozkových buněk Gogiho typu I na buňky Gogiho typu II. Tento přechod lze přirovnat právě k přechodu normální srdeční stěny na vazivo.

Další vlastností vaziva je, že vede elektrický proud mnohem rychleji a snadněji než původní srdeční sval a vede elektrický proud všemi směry. Původní srdeční sval vede proud pomalu a pouze jedním směrem. Zato ale proud v srdečním svalu způsobuje stahy srdečního svalstva a tím pumpuje krev.

U neuronů je tomu obdobně. Neurony prvního typu (Golgi typ I) jsou ty živé a fungující neurony, které vedou signály pomocí chemických přenašečů. Postup signálů je proto výrazně pomalejší než u případu elektrického vedení impulsů. Tyto neurony generují signály samy o sobě.

Neurony druhého typu (Golgi typ II) jsou podobné vazivu. Také vedou signály elektricky a nikoliv chemickými přenašeči. Proto průchod signálu je velmi rychlý. Tyto neurony negenerují signály, pouze je přenášejí. Neurony typu 2 jsou pravděpodobně odumřelé neurony typu 1. Mozek takové neurony neodstraní, ale využije je k asociativním funkcím.

Těmto funkcím se budeme věnovat později v některé z následujících kapitol zabývajících se pamětí. Odumření neuronu je jeden za základních principů, který umožňuje mozku si trvale uložit informaci.


Axon

Když signál opouští neuron a dostává se k jiným neuronům, pak se tak děje v jediném místě na neuronu zvaném axon-hillock., k němuž je připojen výstupní vodič zvaný axon. Slovo vodič je poněkud nepřesné, neboť by mohlo navodit představu, že signály jsou v mozku vedeny podobnými vodiči, jaké známe v počítačích. V počítačích jsou signály vedeny kovovými vodiči, které vedou signály elektricky.

Naopak v axonech jsou signály vedeny chemicky. Axony vedou signály pomocí saltatorního vedení. Saltatorní vedení by se dalo nazvat jako vedení pomocí krátkých úseků přerušených Ranvierovými zářezy. Signál je veden od jednoho zářezu k dalšímu. V každém zářezu se obnoví velikost impulsu, jak byla na předchozím zářezu a impuls je předán dále. Na úseku mezi zářezy se velikost impulsu velmi výrazně sníží. Pokud by vzdálenost mezi zářezy byla poněkud větší než je, signály by se přestaly přenášet. Nechci příliš zacházet do podrobností, které by přesněji objasnily principy přenosu signálu v axonech, neboť bychom museli použít matematiku poněkud více než je užitečné a nutné pro tuto publikaci.

K usnadnění vedení signálů v axonech jsou axony obaleny myelinovou pochvou. Jde vlastně o obal podobný roli papíru, který ovíjí vlastní axon. Ranvierovy zářezy jsou přerušeními této myelinové pochvy.

Dále je třeba si uvědomit některé věci o funkci axonu, abychom lépe pochopili funkci mozku. Důležité na axonech je právě ono saltatorní vedení signálů. Jde o to, že impuls procházející mezi dvěma Ranvierovými zářezy je vlastně na malou chvilku uchovám v axonu jako v dynamické paměti. Dynamické paměť uchovává data je na velmi krátkou dobu až do obnovení informace v ní. Po uplynutí této krátké doby musí být informace obnovena, jinak by se ztratila. Tedy vidíme zde, že axon slouží i jako paměť. V této kapitole se nebudeme zabývat paměťovými vlastnostmi axonů. Takové téma ponechám na jinou kapitolu zabývající se pamětí.

Chtěl jsem jen upozornit na to, že axon není pouhý vodič elektrického proudu. Navíc je třeba si také uvést, že axon je vlastně trubička, kterou prochází jisté chemické látky. Účelem těchto látek je zásobování neuronů a axonů energií. Každý úsek mezi dvěma Ranvierovými zářezy obnovuje velikost impulsu. A každá obnova velikosti impulsu si vyžaduje jistou energii. Tato energie je dodána právě prostřednictvím látek, které protékají axonem.

Je známo, že v případě přerušení axonu neuron, do kterého axon vstupuje, odumře, pokud tento axon byl jediným vstupem daného neuronu. Přesněji řečeno pokud axon je jediným zdrojem energie neuronu a pokud axon přerušíme, neuron odumře. V případě, že má neuron více vstupů, může k němu proudit energie z více zdrojů a neuron se tak stává mnohem stabilnějším. Je mnohem méně snadné takový neuron poškodit nebo zcela zničit.

V mozku pravděpodobně dochází k soutěži mezi neurony o přežití. Čím je neuron aktivnější, tím více má vstupů a čím více má vstupů tím je také aktivnější. Neurony s malým počtem vstupů jsou náchylnější k odumření.

Proto lze odvodit následující myšlenku. Čím je některá část mozku aktivnější, tím více se rozvíjí a tím stabilnější se stává. Čím je mozek aktivnější, tím větší má množství propojení a tím je stabilnější.

Člověk, který více zatěžuje svůj mozek, může žít déle než člověk, který svůj mozek zanedbává a nechává jej zahálet.

I v dalších kapitolách se seznámíme s tímto principem a jeho potvrzením. Celá kniha Vás přesvědčí o tom, že má smysl se o mozek starat a žít podle principů zde popsaných a obecně známých ze všech náboženství.

I tato skutečnost je velmi důležitá k pochopení funkce lidského mozku. V dalších kapitolách ji budeme velmi potřebovat, abychom pochopili jisté části funkce mozku.


Synapse

Synapse je místo dotyku axonu a dendritu nebo axonu a těla neuronu. Pokud se axon připojí k tělu neuronu, k dendritu nebo k jinému axonu, vznikne zde propojovací článek zvaný synapse.

Synapse byly předmětem podrobného studia a je možné se o nich mnoho dočíst ve většině publikacích zabývajících se funkcí lidského mozku. Jelikož jde o propojovací články mezi neurony, byla jim přičítána hlavní zásluha na tom jak mozek funguje.

Vědci se domnívali, že synapse jsou schopny se spínat a rozpojovat jako spínače a tím ovlivňují směr chodu elektrochemických signálů v mozku. V takové teorii mi schází nějaký ovládací signálový vodič, jímž by bylo možné synapsi ovládat. Nic takového ovšem neexistuje. Synapse má pouze vstup a výstup. Tím nelze dosáhnout ovládání spínání synapse.

Snažil jsem se pochopit, jak může být synapse ovládána a zjistil jsem, že vlastně ovládána není vůbec a vlastně synapse nemá schopnosti, které jí byly přičítány dříve. Prostě je ani nemůže mít.

Jediný princip, který u synapse slouží k přepínání signálů je prahová funkce. To znamená, že synapsí projde signál pouze s určitou energií nebo napětím, které je větší než nějaká hodnota prahového napětí, která musí být překročena. Pak se signál přenese.

Taková vlastnost je společná všem buňkám v mozku. Tedy synapse se neliší od ostatních buněk v principu přenosu signálu. Hlavní odlišností je to, že je to místo styku dvou různých buněk, které nevznikly původně vedle sebe, ale dostaly se k sobě při procesu propojování dvou různých míst v mozku.

Jelikož prahové napětí, které je nutné k přenosu signálu je vždy větší než prahové napětí, které způsobí zastavení přenosu signálu, nastane to, že při překonání té vyšší hodnoty se impuls přenese celý. Při poklesu napětí na vstupu pod hodnotu toho nižšího prahového napětí se synapse vypne a další impuls se přenes pouze v případě, že jeho hodnota překročí tu vyšší hodnotu prahového napětí.

Jinými slovy zde existují dvě hodnoty prahového napětí. Jedna hodnota je vyšší, druhá je nižší. Ta vyšší hodnota musí být překonána k tomu, aby bylo možné signál vyslat, zatímco ta nižší hodnota musí být překonána směrem z vyšších hodnot k nižším, aby se přenos signálu zastavil.

Tomuto principu se v elektronice říká hystereze. Možná, že jste se dočetli vy fyzice o hysterezi u magnetizace materiálu. To je ale o něčem zcela jiném. Hysterezí se v této publikaci nebudu podrobně zabývat.

Synapse jsou také rozděleny do dvou základních skupin na chemické a elektrické synapse. I zde se naskýtá myšlenka zda-li elektrická synapse není jen odumřelou chemickou synapsí. Je to pravděpodobné, ale nemám k dispozici konkrétní podklady pro takové tvrzení.

Synapse jsou prvky umožňující řízení průtoku chemických přenašečů skrze štěrbinu případně otvor, který se buď zavírá nebo otvírá podle chemického nebo elektrického působení.

Dendrit

Dendrit je výběžek neuronu, k němuž jsou připojeny axony pomocí synapsí. Dendrity vytvářejí rozsáhlé a bohatě větvené stromy vstupů neuronů. Oproti axonu, má dendrit mnohem větší průměr. Dendrit nevede signály pomocí saltatorního vedení jako axon. Signál je zde veden stejně jako v úseku mezi dvěma Ranvierovými zářezy.

Přesto i zde existuje jistá podobnost, neboť v místech, kde se setkávají dendrity, jsou místa fungující jako obnova signálu tedy podobně jako Ranvierův zářez.

I zde vidíme podobnost všech struktur v mozku a jistou jednotu funkce částí, které byly pojmenovány odlišně. Právě pojmenovávání určitých částí a jejich třídění do tříd a skupin působí mnohdy klamavě. Pak se často ztrácí původní souvislosti mezi odlišně pojmenovanými a přesto funkčně podobnými


částmi jednoho celku, kterým je lidské tělo nebo lidský mozek. Záleží pouze na způsobu pohledu na problém.

Gliová buňka

Většina pramenů popisuje gliovou buňku jako stavební prvek mozku, jehož skutečný význam pro funkci mozku není v současnosti ještě zcela zřejmý.

Teorie hovoří o tom, že gliová buňka je pravděpodobně zodpovědná za zásobování neuronů a ostatních stavebních prvků mozku energií a živinami.

V dalším textu této publikace se vrátím k funkci gliových buněk z pohledu teorie funkce lidského mozku popisované a poprvé uvedené v této publikaci.

Z hlediska správných návazností myšlenek je třeba funkci gliových buněk uvést až po té, co bude popsána funkce mozku.

Souvislosti jednotlivých stavebních prvků mozku

Předpokládám, že jste si povšimli jistých souvislostí a podobností jednotlivých stavebních prvků mozku. Pokud nikoliv, pak si pozorně přečtěte následující část této kapitoly.

Ukazuje se například, že axon-hillock, Ranvierův zářez, chemická synapse a místo styku větví dendritického stromu jsou si funkčně velmi podobné. Podobnou vlastností u všech těchto jednotek je generování impulsů. Pokud elektrické napětí na vstupu takové jednotky přesáhne určitý práh, jednotka vygeneruje impuls nebo sadu impulsů. Jednotky se liší především svým umístěním v mozku a určitými odlišnostmi závislými na funkci, kterou buňka vytváří.

Další podobnost můžeme nalézt srovnáním těla neuronu, s úsekem mezi dvěma Ranvierovými zářezy a dendritem. I zde nalézáme řadu podobností. Všechny tyto prvky negenerují impulsy, ale slouží jako zásobárny energie pro impulsy generované jednotkami uvedenými v předchozím odstavci.

I zde se ukazuje, že mozek byl vytvořen z jedné jediné buňky, která se začala dělit a podle genetického kódu vytvářet mozek jako celek. Stejně je tomu i u celého těla. Podobnost je ale zcela zřejmá.

Na základě těchto podobností se v následujících kapitolách pokusím odvodit funkční souvislosti mezi jednotlivými částmi mozku a jejich vliv na nejvyšší funkce mozku vůbec. Cílem je ukázat jednotu všech částí mozku, a tím odvodit a popsat funkci lidského mozku.


5. Základní principy funkce lidského mozku

Výzkum lidského mozku

Většina čtenářů by předpokládala, že popis principu funkce mozku bude uveden až na konci knihy jako „zlatý hřeb“ celé publikace, neboť popis funkce mozku je hlavním cílem této knihy i jedním z hlavních cílů současné vědy. Přesto jsem se rozhodl právě v úvodních kapitolách popsat, jak mozek funguje a pak teprve se začít zabývat detaily z jeho funkce a tím, jak potvrdit, že tomu tak opravdu je.

Neznamená to, že již na počátku knihy bude popsána funkce mozku do všech detailů. Spíše je zde nastíněna v hrubých rysech a v možnostech, které v současnosti máme. Nelze proto říci, že toto je již konečné vysvětlení funkce mozku. Je možné ale uvést funkci mozku tak, jak ji v současnosti vidí moderní věda.

K podrobným detailům se dostaneme v dalších kapitolách této publikace. Funkce mozku není doposud známá a nelze očekávat, že bude dopodrobna odhalena v blízké budoucnosti. Cílem je dostat se co nejblíže k popisu funkce mozku teoreticky na základě současných praktických vědomostí.

Tyto teorie budou zase dále použity jinými odborníky k získání dalších praktických informací z výzkumu mozku, které se budou o tyto teoretické informace opírat. Některé budou potvrzeny, jiné vyvráceny. Tak už to ve vědě chodí. Nikdo si neklade za cíl vytvořit pouze platné a fungující teorie.

Teorie se mohou i mýlit. Jejich potvrzení či vyvrácení musí být již správné a bezchybné. Důležité je si přiznat, že jsme se mýlili a uvést pravdu o svých vlastních omylech. Tohoto se neobávám a omyly bez jakýchkoliv problémů přiznám, pokud zjistím, že jsem se mýlil. Ale budu prosazovat myšlenky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou správné.

Tato publikace vychází z již publikovaných i doposud nepublikovaných teorií. Ty již publikované teorie prošly řadou prověrek, které jsem na ně aplikoval. Neshledal jsem je nesprávnými, proto je zde uvádím a stavím na nich nová odvození nových teorií.

Postupně se takto přibližuji správnému poznání funkce lidského mozku. Cítím, že takto nastoupená cesta je správná a vede k cíli. Domnívám se, že funkce mozku bude popsána velmi podrobně a bude to brzy. Není třeba se obávat tohoto odhalení. Spíše je dobré se na to těšit, neboť uvedená teorie přinese lidem mnoho dobrého.

Vědci a nejen oni se již mnoho staletí zabývají tím, jak mozek funguje. Nutno přiznat, že takových lidí není mnoho. Statistiky odhadují, že funkcí mozku se ve světě v současnosti zabývá zhruba 80 až 100 tisíc lidí. Dalo by se očekávat, že zájem o mozek mezi vědci bude mnohem větší.

Důvodem mého předpokladu je celková důležitost funkce mozku. Jak jsem již uvedl v této knize, je zřejmé, že cokoliv lidé vytvořili, to jim umožnil pouze mozek. Žádný jiný orgán v lidském těle nemá podobnou vlastnost. Mnoho lidí se o mozek přesto zajímá.

Složitost celého problému mnoha lidem nedovolí věnovat příliš mnoho času tomuto problému. Sám bych se tímto problémem také nezačal nikdy zabývat, ale život mě zavedl právě k této problematice. V této kapitole se chci zmínit o tom, jak se přihodilo, že jsem se začal zabývat funkcí lidského mozku.

V letech 1976 až 1981 jsem studoval vysokou školu v Brně. Konkrétně to bylo Vysoké učení technické, fakulta elektrotechnická, kde jsem v té době studoval obor samočinné počítače. Právě tímto oborem jsem se zabýval. Původně jsem začal studovat obor kybernetika, ale po dvou letech studia jsem přešel na obor samočinné počítače.

Dnes vidím, že rozdíl v obou oborech je velmi malý a vlastní studium funkce mozku se blíží spíše oboru kybernetika než oboru počítače. Ze studia jsem si tedy odnesl obojí. Jak znalost počítačů, tak i řízení dynamických systémů.


Lidské tělo a kybernetika

Lidské tělo je jedním z nejsložitějších systémů, který je řízem mozkem. A tímto se právě zabývá kybernetika. Kybernetika v sobě zahrnuje vše, co se týká studia řízení dynamických a regulovaných systémů. Hlavní částí matematiky používané při popisu dějů spadajících do oblasti kybernetiky je řešení diferenciálních rovnic.

Při studiu vysoké školy jsem se nezabýval funkcí lidského mozku a dokonce jsem ani neměl přímý zájem o medicínské obory studia i přesto, že mě medicína vždy svým způsobem bavila a přitahovala. Již v dětství jsem rád pomáhal lidem při jakýchkoliv zdravotních potížích. Ale medicínou jsem se zabývat nemohl z důvodů dnes již jen těžko pochopitelných. Studium technických oborů nebylo blokováno různými politickými vlivy a proto jsem se dal na studium počítačů.

Při studiu jsem měl velké štěstí, neboť jsem se dostal do laboratoře analogových a hybridních počítačů, kde jsem pracoval pod vedením Ing. Kunovského. Zabýval jsem se vývojem analogových počítačů a jejich přeměnou na číslicové počítače, které by byly schopny řešit diferenciální rovnice. Především jsem se začal zabývat společně s pracovníky týmu na odstranění nevýhod dosavadních analogových počítačů.

Jen bych krátce uvedl, že analogové počítače jsou v dnešní době pro většinu studentů již zcela neznámým pojmem. Ve školách se tento obor již neučí a v praxi se takové počítače již nepoužívají. Tyto počítače se od nynějších počítačů liší zcela zásadně celou koncepcí.

Analogové počítače nepočítají s čísly, ale s elektrickým napětím. Analogové počítače nejsou příliš použitelné v praxi z mnoha vážných důvodů. Jejich hlavní přednost je spíše v oblasti vědy a poznání funkce mozku, neboť právě tyto počítače řeší problémy, které jsem se rozhodl použít k řešení funkce lidského mozku. Analogové počítače řeší diferenciální rovnice. K ničemu jinému se v podstatě nehodí.

Jen velmi krátce bych uvedl co to jsou diferenciální rovnice a k čemu jsou vhodné. Diferenciální rovnice jsou matematický aparátem určeným k výpočtům dynamických procesů, jinými slovy pohybu. Výsledkem řešení diferenciální rovnice není číslo nebo soustava čísel, ale vždy je to křivka nebo soustava křivek.

Takový aparát je vhodný právě k popisu systémů, které se stále v čase mění. Víme sami, že život je pohyb a tedy k popisu živých systémů je takový matematický aparát velmi vhodný. Jelikož k řízení těla je potřeba mozku, je tento aparát vhodný k popisu funkce lidského mozku i mozků zvířat.

Tím nejdůležitějším, co je třeba řídit v lidském životě je právě pohyb. I velmi primitivní živočichové, kteří žili na naší planetě před mnoha miliony lety se uměli pohybovat velmi obratně a jejich pohyb byl velmi plynulý a spojitý. Podle objevů koster dinosaurů víme, že někteří z nich již dokázali udržet rovnováhu natolik, že mohli stát pouze na dvou nohách. Jejich systém řízení pohybu byl natolik dobrý, že se dokázali pohybovat velmi rychle, a někteří dokázali i uchopit kořist v pohybu.

Takový pohyb je velmi složitý z hlediska řízení. Živočich, který toto dokáže, musí být vybaven schopností předvídat budoucí polohu kořisti. Útok má téměř vždy stejný scénář. Kořist je nejčastěji vyrušena útočníkem ze svého klidového postavení. Její obranou je nejčastěji rychlý únik. Útočník musí být schopen zachytit kořist i při rychlém únikovém pohybu. Tedy musí znát polohu kořisti, do níž se dostane za dobu vlastního útoku. Útočníkovy zuby nebo drápy se musejí setkat s kořistí právě v jednom okamžiku na jednom místě.

K tomu, aby se tak stalo, musí být mozek útočníka vybaven schopností vypočítat dráhu pohybu kořisti a také odhadnout polohu. Pokud toto útočním nedovede, musí být schopen si najít kořist, kterou je schopen ulovit. Pokud se mu ani toto nepovede pak nejspíše zemře hlady.

Cílem této publikace není popisovat matematické postupy, které mě vedly k poznání toho, jak mozek funguje, byť jen částečně. Mnoho matematických vzorců, které bych v této publikaci jistě mohl uvést by omezily okruh čtenářů, kteří by mohli knihu číst.

Při spolupráci na vývoji metod pro nové číslicové počítače se mi podařilo nalézt jistou metodu řešení těchto diferenciálních rovnic. Opět se zde nebudu zabývat podrobnostmi.


Krátce po ukončení studia jsem opět navštívil Brno. Jednoho krásného podzimního dne jsem stál na autobusové zastávce brněnské městské dopravy a poněkud dlouho jsem čekal na autobus. V tomto čase jsem přemýšlel, jak bych využil metodu prakticky. Napadlo mě použít ji k popisu funkce lidského mozku. Uvědomil jsem si, že popis funkce mozku s použitím této metody by byl obor, který by mohl být úspěšný, neboť velká většina lidí se zajímá o svůj mozek.

Byl v tom ale podstatný háček. O mozku jsem věděl asi tolik, že mozek je složen z nějakých malých buněk, které se pravděpodobně nazývají neurony nebo asi tak nějak, a že tyto neurony jsou spojeny do paralelního výpočetního systému. V dnešní době mi moje úroveň vědomostí o mozku připadá poněkud úsměvná. Nicméně bylo tomu tak.

Po ukončení studia na vysoké škole jsem začal přemýšlet o praktickém využití této metody.

Srdeční a mozkové buňky

Stále jsem hledal něco zajímavého na vzorcích, které jsem objevil za dob studia. V roce 1984 přišli do kanceláře, v níž jsem pracoval, dva lékaři Prof. MUDr. Boudík a MUDr. Stojan. Přišli s tím, že mají jistou metodu vhodnou k analýze srdečních nemocí, a že by chtěli, aby oddělení, kde jsem pracoval, jim vyvinilo přístroj, který by pomohl analyzovat srdeční nemoci podle jejich vědeckých poznatků.

Začali jsme tedy vyvíjet přístroj, který toho byl schopen aspoň částečně. Přístroj se nám podařilo vyvinout. Byl velmi užitečný, přesto se do praxe nikdy nedostal. Náhlá smrt MUDr. Stojana pak ukončila celý projekt.

Celý projekt mi pomohl v tom, že jsem byl nucen se naučit medicínu, byť jen částečně. Sice z hlediska lékařského je od srdce k mozku velmi daleko. Je ale pravdou také to, že zde existuje mnoho podobností, které mi pomohly získat cenné vědomosti a vůbec schopnost přemýšlet v dimenzích medicíny. Do té doby jsem byl zvyklý přemýšlet pouze technicky.

Cenné na tomto výzkumu bylo právě propojení dvou skupin vědních oborů. Podařilo se mi propojit znalosti technické a matematické se znalostmi z oblasti medicíny. Začal jsem studovat publikace týkající se funkce lidského mozku.

Především po roce 1990, kdy jsem byl nucen opustit vědecký výzkum úplně, jsem se začal výzkumem zabývat soukromě. V pracovní době jsem se zabýval prací na počítačích IBM AS/400 a po pracovní době pak vědeckým zkoumáním funkce mozku. Práce na počítačích byla vědě velmi vzdálená. Bylo mi mnohokrát velmi smutno, že jsem byl nucen vědu opustit. Až po mnoha letech jsem zjistil, že nevýhoda se stala výhodou.

Začal jsem číst různé knihy významných autorů, abych zjistil, zda-li nenajdu nějakou informaci, která by popřela moji teorii popisující funkci mozku. Stále jsem nenacházel nic, co by ji vyvrátilo. Spíše jsem byl stále více a více přesvědčen, o správnosti této myšlenky.

Proto jsem se rozhodl napsat celou teorii do publikace. V roce 1994 jsem začal knihu psát. Ani jsem příliš nepřemýšlel o tom, je-li kniha užitečná nebo bude-li obchodně úspěšná. Věřil jsem, že bude úspěšná ve světě. Proto jsem ji začal psát anglicky. Také jsem měl v úmyslu spolupracovat na vývoji mozku s NASA a jinými organizacemi, které jsou schopny použít funkci mozku ke svojí práci.

Práce na knize byla velmi tvrdá a vysilující. Trvala plné tři roky. Za tu dobu jsem se naučil anglicky natolik, že se kniha stala čitelnou a srozumitelnou.

Dosáhl jsem toho, že jsem popsal celou metodu podrobně. Nicméně kniha se hodí spíše pro vědecká pracoviště a to pouze pro některá. Hlavním důvodem malého zájmu byla příliš velká složitost celé problematiky funkce mozku. Čtenáři se většinou nechtějí příliš unavit četbou složité vědecké literatury. A vážných zájemců o funkci mozku je přece jen velmi málo. Zato jsem se setkal s velkým zájmem ze stany NASA a organizací, které potřebují zpracovávat diferenciální rovnice. Kniha splnila svůj účel.


To nebyl ale konec s historií této knihy. V roce 2001 jsem obdržel pozvání na konferenci pořádanou vědecko-inženýrskou společností WSEAS. Konference se konala v únoru 2001 ve městě Puerto de la Cruz na ostrově Tenerife na Kanárských ostrovech.

Zde jsem přednesl svoji teorii o funkci mozku před mnoha vědci z celého světa. Teorie byla velmi kladně přijata. Přesto, že mnozí vědci na počátku popírali teorii funkce mozku, po této přednášce se objevilo mnoho vědců, kteří ji začali přijímat.

Tuto publikaci jsem se rozhodl napsat právě naopak než tomu bylo u první knihy. Chci přiblížit funkci mozku co největšímu počtu čtenářů. Nechci, aby funkce mozku byla známá pouze několika málo skupinám lidí, kteří by tuto znalost mohli zneužít. Je třeba se zajímat o funkci mozku. Mozek bude dříve či později poznán a prozkoumán velmi podrobně a brzy.

Nezáleží ani na tom, kdy se tak stane, ale určitě se tak stane. Je třeba být připraven a být informován v předstihu. Pouze tak si může člověk udržet maximální míru svobody. Je známo, že čím je člověk vzdělanější, tím je i svobodnější. O znalosti funkce lidského mozku to platí přinejmenším dvojnásobně ve srovnání s jakoukoliv jinou znalostí.

Důležitost mozku pro náš život je nepopiratelná. Kdo bude mozek znát a rozumět mu, bude ve velké výhodě ve srovnání s ostatními lidmi. Vše, co lidé vytvořili na této Zemi, vytvořil vlastně náš mozek. I nejjednodušší manuální práce, o níž by člověk možná poněkud ironicky řekl, že taková práce se dělá bez použití mozku, byla vytvořena mozkem. Žádná práce nemůže být dělána bez použití mozku.

Pohyb je do značné míry řízen pouze míchou, ale mícha sama o sobě nedokáže pohyb zahájit nebo ukončit ani jej nasměrovat. Veškeré složitější pohyby řídí mozek. Každý pohyb je započatý, ukončený i korigovaný mozkem.

Mozek a jeho funkce

Proto se podívejme na to, jak mozek funguje. V této kapitole si probereme jen nejzákladnější principy. V dalších kapitolách pak budu popisovat mozek podrobněji.

V této kapitole jsem uvedl, že jsem mozek začal studovat a zkoumat s použitím matematického aparátu (diferenciálních rovnic) popisujícího pohyb. Uvědomíme-li si, co je pro nás pohyb, zjistíme, že je to úplně nejdůležitější součást našeho života. Pohyb je život, je úryvek z citátů mnoha moudrých lidí. Příroda se rozhodla nám dát svobodu tím, že nás odpoutala od země a umožnila nám volný pohyb. Rostliny takové štěstí neměly.

Příroda se rozhodla vybavit nás orgány, které nám tento pohyb umožní. Museli jsme se naučit řídit svoji polohu v prostředí. Orgán, který se umí orientovat v prostředí i neznámém musí být složitý. O tom není pochyb. Zpočátku byla tato schopnost dána zvířatům. Až mnohem později lidem.

Pohyb je základem našeho svobodného bytí. Příroda nás vybavila mozkem, který je schopen řídit naše končetiny, aby nás udržely a umožnily nám pohyb vpřed i vzad. Mozek je také schopen vnímat polohu těla zrakem a podle toho se řídit.

Snímání polohy těla zrakem je již příliš složité na naše skromné znalosti, proto je třeba pochopit to jednodušší. Lidé se domnívali, že chápou zcela podrobně řízení pohybu lidského organismu. Přesvědčil jsem se, že tomu tak není. Lidé ve skutečnosti neznají základní principy řízení pohybu mozkem.

Ve své první publikaci jsem nastínil několik teorií. Ukazuje se, že tyto teorie jsou vhodnými kandidáty na popis funkce mozku při řízení pohybu. Na první pohled se zdá, že se řeší jen nějaký okrajový problém. Opak je pravdou. Právě proto, že pohyb je zcela základním prvkem v životě lidí, je nutné jej prozkoumat co nejdůkladněji a nejpodrobněji. Bez takové znalosti nikdy nebudeme moci říkat, že jsme schopni sestrojit počítač pracující jako lidský mozek.

Princip celé teorie spočívá v popsání toho, jak mozek řeší diferenciální rovnice. Jinými slovy teorie ukazuje, jak mozek je schopen řídit nejen náš pohyb, ale i regulaci tělesné teploty a regulaci jiných dalších veličin.


Nechci z této knihy udělat vědeckou publikaci a podrobně popsat principy řízení těla mozkem. Chci pouze ukázat, že taková teorie existuje a začíná být již přijímána odborníky z celého světa.

Také jsem chtěl ukázat, že onen tak opomíjený pohyb není zdaleka tak jednoduchý, jak se doposud zdálo. Jde o složitý princip, který lze podrobně popsat především odborníkům. Pokud se vyskytne zájem o tuto problematiku, pak zájemce mohu odkázat na svoji první publikaci Neural Computing and Neural Science: A Theory of Information Processing in the Human Brain.

V této publikaci jsem se zabýval právě pohybem a myšlením. Na první pohled se jedná o dva zcela odlišné procesy v lidském mozku. Ve skutečnosti jde ale o dva si velmi blízké procesy. V jisté knize jsem se dočetl, že myšlení vzniklo právě z řízení pohybu. Podrobnější analýza obou procesů mi naznačuje, že je to pravděpodobné.

Pokud se vědci zabývají funkcí mozku, pak se nejčastěji zabývají funkcemi jako je vidění, sluch, čich, apod. Uvedené funkce patří do skupiny vyšších nervových funkcí a navíc jsou to funkce smyslové. Všechny se vztahují ke smyslům.

Další skupiny vědců se zabývají molekulární biologií mozku. Přesněji řečeno se zabývají jednotlivými stavebními prvky mozku, které jsem zmínil v předchozí kapitole. Studium těchto stavebních prvků mozku je již velmi rozvinuté díky elektronovým mikroskopům, počítačové tomografii, a dalším vědním disciplínám. Uvedený výzkum je zcela nepostradatelný při popisu funkce mozku. Přesto lze říci, že se těmito výzkumy nepodařilo vyřešit problém fungování mozku jako celku.

Funkcí mozku jako celku se zabývají dva základní vědní obory. Jsou jimi psychologie a psychiatrie. Psychologie se zabývá funkcí zdravého mozku, psychiatrie se zabývá mozkem postiženým nějakou duševní chorobou. Oba tyto obory řeší funkci mozku poněkud empiricky, to je na základě zkušeností s pacienty nebo klienty psychologických poraden.

K poznání funkce mozku je třeba ale trochu více teorie. Mezi molekulární biologií a psychologií vznikla určitá mezera v poznání, kterou se doposud nepodařilo uspokojivě vyřešit. Molekulární biologie se zabývá neurony a jejich propojeními, zatímco psychologie a psychiatrie se naopak zabývá celkovou mentální funkčností mozku.

Mezeru mezi těmito oběma velkými skupinami se pokouší zaplnit vědci zabývající se problémy vidění sluchu a podobně. Také se o toto zaplnění pokoušejí týmy vědců z oblasti výpočetní techniky, kteří se pomocí počítačů pokoušejí simulovat funkci mozku za pomocí takzvaných genetických algoritmů.

I přesto mezera existuje a není zcela uspokojivě zaplněná. Důvodem je velká složitost všech vědních oborů. Ten, kdo se naučí rozumět počítačům, nemá již mnoho sil se naučit rozumět medicíně. K poznání funkce mozku je právě zapotřebí propojit vědní obory technické s biologickými. A nejen to. Je třeba propojit všechny vědní obory do jednoho celku. Pak teprve budeme schopni obsáhnout funkci mozku do všech detailů. To se nám asi nikdy nepodaří. Proto se pokusíme pochopit aspoň částečně funkci mozku dle našich možností.

Při poznávání funkce mozku jsem použil jak vědní obory technické, tak i vědní obory biologicko-medicínské. Díky tomuto spojení vznikla teorie, která naznačuje, že by s její pomocí bylo možné odhalit, jak mozek funguje.

V dalších kapitolách této knihy se pokusím přiblížit výsledky svého bádání tak, aby jim bylo pokud možno co nejlépe rozumět a také, aby byla kniha čtivá.

Ukazuje se, že se podařilo nalézt cestu k poznání funkce lidského mozku. Nemohu tvrdit, že jsem objevil, jak mozek funguje do všech detailů. Takové tvrzení by bylo příliš sebevědomé a optimistické. Ovšem mohu říci, že se podařilo objevit již takové množství informací o funkci mozku, že lze bez nadsázky tvrdit, že toto poznání je použitelné v mnoha vědních i nevědních oborech.

Posuďte sami, zda-li se to podařilo. Chci touto publikací ukázat, že informace zde uvedená je schopná lidem pomoci jak v životě, tak i v oblasti udržení svého zdraví a duševní hygieny i v kontaktu s ostatními lidmi.


Považoval bych za úspěch, kdyby kniha pomohla několika lidem si zlepšit své zdraví a nalézt životní rovnováhu. Věřím, že kniha má v sobě tuto moc i sílu. V dalším textu knihy se budu tímto zabývat a postupně objasňovat, jak by informace uvedená v knize mohla být prospěšná.

Za doby studia funkce mozku jsem se setkal s tolika různými novými informacemi, které mě naplnily nesmírným množstvím nových úžasných zážitků, že to nemohu přirovnat k ničemu jinému ve svém dosavadním životě. Veškerá tajemná zákoutí funkce lidského mozku a jejich objevování mi připadají mnohem zajímavější než ty nejtajemnější příběhy z televizních seriálů.

Objevování nepoznaného je tou nejkrásnější činností v životě člověka.


6. Generování impulsů v mozku

Úvod

Většinu lidí asi nezajímá, jak jsou v těle i mozku impulsy generovány. Většinou ke všem důležitým úvahám stačí, že neurony generují impulsy a vcelku již většina lidí nepřemýšlí, proč se tak děje. V této kapitole se dovíte mnoho nesmírně zajímavých a nečekaných informací o svém mozku. Také budete seznámeni s tím, jak úžasné je objevování nových a neprobádaných teorií o mozku.

V mnoha učebnicích a publikacích se můžete dočíst o tom, jak probíhá generování impulsů. Tyto publikace popisují především membránové iontové kanály, jimiž procházejí jednotlivé prvky (sodík a draslík). Zde je pak shledáván princip generování impulsů. Publikace popisují způsoby otvírání a zavírání iontových kanálů a dávají je do přímé souvislosti s tvorbou impulsů.

Četl jsem několik publikací o mozku, kde jsem téměř vždy narazil na popis principu generování impulsů v neuronech. Při četbě mi přišlo ale poněkud divné, že tomu stále nerozumím. Jaká síla otvírá a zavírá miliony iontových kanálů najednou v pravidelném rytmu a podle potřeby organismu. Stále mi zde scházel nějaký řídicí signál a jeho přívod ke každému jednotlivému kanálu, aby jej mohl řídit.

Až časem jsem si uvědomil, že takové signály neexistují. V nepatrných organismech, jak jsou neurony, nelze již uvažovat s vedením vodičů uvnitř membrány a řízení jednotlivých kanálů. Později jsem pochopil, že princip otevírání a zavírání jednotlivých iontových kanálů a vlastní generování impulsů funguje poněkud jinak, než popisují publikace. Mohu říci, že pouze takto mi dává smysl, kde se bere energie a vlastní řízení otevírání kanálů.

Uvedená teorie nebyla doposud nikde publikována. Proto není možné její správnost ověřit z jiných pramenů. Úvahou a na základě mnohaletých zkušeností jsem dospěl k tomu, že se změní názor na funkci neuronů i mozku.

Věřím, že uvedená teorie bude potvrzena do všech detailů a změní pohled na funkci mozku. Dosavadní teorie, které jsem předložil ve svojí první publikaci byly již v několika případech potvrzeny a v tisku se objevila jejich potvrzení z různých renomovaných vědeckých pracovišť ve světě.

Pokud se tito odborníci, kteří tyto teorie potvrdili, s mojí publikací neseznámili, pak došli ke stejnému názoru jako já.

Není ani tak důležité, kdo teorii objevil první a kdo o ní první informoval veřejnost. Důležitější, že jsem se nemýlil a cesta, kterou zde ukazuji vede správným směrem k popisu funkce mozku.

Srdce a mozek

Základem mých úvah je funkce srdce i mozku v těle. Srdeční sval funguje po celý náš život a jsme na jeho činnosti závislí. Na druhé straně jádrem našeho duševního bytí je mozek. Stejně jako srdce je i mozek orgánem, bez něhož žít nemůžeme. Srdce lze transplantačně nahradit, ale mozek nikoliv. Mozek tvoří naši osobnost. Pokud bychom byli schopni vyměnit tělu mozek, po takové transplantaci by se člověk probudil jako úplně nová bytost. Tedy jako úplně jiný člověk. Tato možnost zatím neexistuje a zřejmě asi nikdy existovat nebude.

Srdce svojí činností pumpuje krev do celého organismu. Krev je pumpována pod jistým, poměrně velkým, tlakem. Většina z nás svůj krevní tlak zná, neboť při návštěvě lékaře je mu tlak krve změřen. Krevní tlak je jedno z prvních měření, které o člověku a jeho zdraví již něco napoví. Srdce vytváří tlak v tepnách i cévách. Tepny přivádějí okysličenou krev do celého těla. Tlak krve se přenáší i dále do všech tkání. Je proto zřejmé, že tento tlak se přenáší až do buněk. Znamená to tedy, že do buněk nejen v těle jako takovém, ale i do buněčných struktur lidského mozku.

Mnoho roků jsem uvažoval nad tím, co vlastně je tou hybnou silou, která iniciuje činnost mozku. Domníval jsem se jako ostatně většina lidí zabývajících se funkcí mozku, že to je elektrická a chemická aktivita mozku.


Až nyní jsem si uvědomil, že to může být pouze srdce a tlak, který srdce přináší do celého těla. Tedy, že mozek není elektrochemický počítač, ale že je to elektrochemickomechanický počítač. Toto slovo vypadá poněkud děsivě. Říká ale pouze to, že mozek je na prvním místě mechanický počítač, a pak následně je chemický a elektrický.

Již v předchozích kapitolách jsem se zmínil o tom, že axony jsou dutá vlákna, jimiž postupují živiny od jednoho neuronu ke druhému. Pokud se axon přeruší a následující neuron má pouze tento jediný přívod živin, pak neuron odumře. Toto bylo vědecky prokázáno a je podrobně popsáno v [14].

Je zřejmé, že veškerý pohyb uvnitř lidského těla je umožněn pouze tlakem krve. Mám tím namysli i pohyb látek jako jsou neurotransmitery, tedy přenašečů neurálních vzruchů. Tlak krve v srdci a tepnách kolísá v impulsech generovaných srdečními stahy. Ovšem v buňkách tomu již může být zcela jinak. Impulsy tlaku vytvořené srdcem již pravděpodobně vymizí a tlak je zde již téměř konstantní. Ovšem impulsy vytvářené neurony tento tlak mění a způsobují jeho změny vlivem pulsací neuronů.

Impulsy vycházející z neuronů jsou nejen elektrické a chemické, ale jsou i mechanické. Neurony v rytmu generování impulsů mírně mění svůj objem. Pulsují tou rychlostí, kterou z něj vycházejí elektricko-chemicko-mechanické impulsy.

Generování impulsů v mozku

Již po mnoho roků uvažuji, jak je možné, že neurony generují sady impulsů. Jak je možné, že sady impulsů jsou řízeny vstupními signály. Jak je možné, že jsou to pouze tyto buňky a žádné jiné. Dále mě vždy zajímalo, jak příroda dokázala vytvořit tak složitou věc jako je lidský mozek schopný myšlení způsobem, který přece nemůže být neúměrně složitý.

Příroda neumí vytvořit digitální počítač podobný tomu, který většinou známe ze svých pracovišť i svých domácností. Mozek sice pracuje částečně digitálně, aspoň tím, že generuje impulsy. Princip funkce mozku je ale zcela jiný než princip funkce číslicového počítače.

Existuje mnoho publikací věhlasných autorů, které problematiku generování impulsů v neuronech popisují. Podrobně jsem pročítal takové publikace. Ve všech publikacích zabývajících se touto tématikou je uveden popis funkce membránových kanálů, jimiž procházejí ionty sodíku, draslíku, vápníku nebo chlóru. Jsou zde popsány i principy uzavírání kanálů pomocí miniaturních klapek. Vše je popsáno tak podrobně, že je obtížné vše detailně pochopit.

Jsou to velmi zajímavé informace. Mají ale jednu slabinu. Neukazují ani nevysvětlují, kde se bere energie, která vytváří impulsy. Kde se bere energie umožňující přenos iontů přes buněčnou membránu. Proč chemické látky protékají mezi neurony a přenášejí impulsy. Ani z těchto teorií není zřejmé, proč ionty proudí dovnitř neuronu a ven skrze iontové kanály způsoben, který je popisován.

Při studiu těchto principů mi zde stále něco chybělo. To něco je právě energie, která je nezbytně nutná ke generování impulsů.

Proto jsem začal o celém principu funkce lidského mozku uvažovat jinak. Vzal jsem do úvahy proudění chemických látek skrze neurony, dendrity i axony. Toto by mohlo naznačovat směr, který by ukázal na zdroj energie pro generování impulsů.

Uvědomil jsem si, že je to právě srdce, kdo vytváří tlak v tepnách, cévách i v celém těle. Tlak se přenáší z tepen a cév i do buněk. Tlak krve je vytvářen v impulsech při srdečních stazích, neboli tlukotu srdce. Do nejvzdálenějších míst v těle, tedy do buněk, se tlak dostává již jako spojitý permanentní tlak bez podstatných změn. Tlak v buňkách mozku musí být regulován tak, aby nedocházelo k výpadkům funkce mozku v souvislosti s pulsací krevního tlaku v tepnách a cévách.

Proto proudění živin v neuronech, dendritech a axonech je spojité bez impulsů daných tlukotem srdce. Ovšem proudění látek v neuronech spojité, jak již víme, není. Je řízeno rychlými impulsy, které nemají nic společného s impulsy tlukotu srdce. Jsou to impulsy, které neurony samy vytvářejí.

Pokud by se přenášely impulsy tlukotu srdce až do neuronů mohlo by docházet k rušení funkce neuronů a výpadků některých impulsů. Proto se domnívám, že je nutné, aby tlak v mozku byl stálý.


Nyní je již jediný problém. Jak impulsy vznikají. Princip tvorby impulsů musí být velmi jednoduchý. Příroda nezná žádné složité principy. To pouze lidé si dělají život složitým a hledají všude mnohem složitější principy, než jaké jsou.

Hledal jsem, jak bych simuloval mechanické principy proudění chemických látek v neuronech, dendritech a axonech. Až nyní jsem si uvědomil, že ideálním způsobem, jak vše vysvětlit a demonstrovat, je běžný pouťový balónek, který si děti kupují na poutích nechávají jej nafouknout vodíkem nebo héliem, aby se jim balónek sám vznášel.

Vzal jsem tento balónek a nafouknul jej. Tím jsem získal trvalý konstantní tlak. Pak jsem mírně uvolnil otvor, jímž jsem balónek nafukoval. Ozýval se vibrující zvuk. Otvor v balónku působí jako uzávěrka, která má schopnost vibrovat. Je to pružná uzávěrka.

Zvláště srovnání pouťového balónku a neuronu má jisté podobnosti, kterých je nutné si všimnout. Neuron je také velký relativně ve srovnání s dendrity a axony, z níž látky vycházejí velmi malým otvorem zvaným axon-hillock.

Je velmi pravděpodobné, že výstup látek z neuronu do axonu je provázen vibracemi jak směrem ven z neuronu tak také podle principu akce a reakce uvnitř neuronu. Tyto vibrace pak spouštějí impulsy v membránových kanálech.

Navíc každý axon je tvořen úseky, které jsou odděleny Ranvierovými zářezy. Každý tento úsek je něco jako miniaturní neuron s jedním vstupem a jedním výstupem. I každý tento úsek generuje impulsy nebo spíše obnovuje vstupní impuls, aby na výstupu tohoto úseku byla energie impulsu dostatečná. Při otvírání a zavírání vstupů i výstupů nebo synapsí se podílí jak elektrický proud, tak také vlastní chemické látky i mechanický tlak.

Impulsy tedy pravděpodobně negeneruje neuron, ale axon-hillock. To je výstupní bod, němž je axon připojen k neuronu. Impulsy a jejich frekvence je dána prostupností axonu, který vychází z neuronu. Neuron je pouhou zásobárnou energie, která jej opouští spojitě. Tím, že se ale dostane do axonu děleného Ranvierovými zářezy se proud rozkmitá a začne vytvářet impulsy.

Měření rychlosti postupu signálu v axonech ukazují, že čím má axon větší průměr, tím je rychlost šíření signálu v axonu vyšší.

Teorie funkce neuronů, které jsem již četl, tímto nepopírám. Spíše je doplňuji o jistá fakta na zamyšlení.

Model neuronu

Doposud jsem se domníval, že neuron je něco jako napětím řízený generátor impulsů. Čím větší napětí je na vstupu, tím větší je počet vygenerovaných impulsů na výstupu neuronu. Většina modelů neuronu je založena na takovém principu. Tento princip je obecně uznávaný a popisovaný na celém světě. Především matematické teorie popisující funkci mozku jsou založeny na takovém principu. Dnes je mi jasné, že tento model má jednu slabinu, je nesprávný jako celek.

V publikaci [14] jsem se dočetl o tom, že neuron generuje sady impulsů jisté pevně dané frekvence. Pouze se stává, že některý impuls se nevytvoří a neuron pokračuje v generování dále. Pouze se zvětší rozteč mezi dvěma následujícími impulsy. To ale pouze výjimečně. Toto bylo experimentálně změřeno na neuronech. Uvedená informace o neuronech je zřejmě správnější než teorie matematiků, kteří popisují neuron často podle toho, jaký by jej chtěli mít, než podle toho jaký ve skutečnosti je.

Spolehnu se tedy na měření odborníků z oblasti medicíny. Pokud dám tuto teorii do souvislosti s teorií mechanické teorie funkce neuronu, kterou jsem zde uvedl, vychází mi, že zde dochází ke shodě.

Pokud neuron generuje impulsy pouze tím, že spojitý proud vycházející z neuronu do axonu je rozkmitán, pak se tak může stát pouze pod jednou frekvencí.

Pokud neuron nemá v sobě dostatek chemických látek na generování impulsů, některé impulsy vypadnou a zvětší se rozteč mezi sousedními impulsy. Délka skupiny vygenerovaných impulsů je dána


množstvím látek v neuronu. Pokud se látka vyčerpá, neuron přeruší svoji činnost. Pokud je látky v neuronu dostatek, neuron zahájí generování impulsů.

Na výstupu neuronu jsou generovány impulsy jak mechanické, tak elektrické. A lze říci, že i chemické impulsy jsou spoluvytvářeny také.

Nerad bych se ve svých úvahách mýlil. Domnívám se, že tyto argumenty jsou natolik přesvědčivé, že omyl je málo pravděpodobný. Ve své teorii se opírám o vědecké poznatky založené na empirických měřeních renomovaných odborníků z celého světa. Tato teorie je na nich založená. To znamená, že teorie je správná pokud informace v publikacích, které jsem studoval jsou správné.

Gliová buňka

V této kapitole se opět vracím k funkci gliových buněk v mozku.

Hlavní funkcí gliových buněk je zásobování neurálních struktur živinami a energií. V tom se prameny shodují a pravděpodobně se ani nemýlí. Také se většinou shodují v tom, že skutečný význam gliových buněk není zcela jasný. Zmíněné publikace ale neuvádějí, že tou energií, která je pro neurony nejdůležitější může být vnitřní tlak.

Pokud je funkce neuronu skutečně závislá na tlaku, pak je třeba tlak v neuronu stabilizovat a udržovat na jisté hodnotě i v době, kdy tlak v těle poklesne pod jistou hodnotu na krátkou dobu.

Vlivem různých potíží se může tlak krve měnit a to jak k vyšším, tak i k nižším hodnotám. Tlak v mozku ale musí pravděpodobně zůstat stále stejný.

Všichni víme, že lidé s nízkým krevním tlakem trpí závratěmi a někdy ztrácejí vědomí, které ale záhy nabudou po pádu na zem. Dlouho trvající nízký tlak působí negativně právě na aktivitu člověka tím, že ji snižuje. Člověk může usínat i v době, kdy by usínat neměl.

Naopak lidé s vysokým krevním tlakem jsou velmi nervózní a přepjatí. Vysoký krevní tlak má negativní vliv na nervové buňky. Nervové buňky se rychleji opotřebovávají a odumírají na přetížení.

Je proto více než zřejmé, že tlak v mozku musí být regulován. Potíže vznikají především v případech, kdy změny tlaku trvají dlouho a mozek není schopen tyto tlakové změny vyrovnat.

Netroufám si skálopevně tvrdit, že gliové buňky zcela jistě regulují vnitřní tlak v mozku. Z teoretického pohledu je pravděpodobné, že takto může být tlak v mozku regulován. A regulován musí být, to lze považovat za téměř jisté. Vliv gliových buněk se nabízí jako jedna z možných alternativ.

Je třeba si uvědomit, že dosavadní vědecké zkoumání nepřineslo uspokojivé vysvětlení funkce gliových buněk. A nakonec ani jsem nikde neobjevil teorii popisující vnitřní tlak v mozku jako jeden z důležitých faktorů jeho funkce.

Proto je vhodné se zamyslet, zda-li není tlak jedním z významných parametrů určujících funkci gliových buněk.

Vzal bych příklad z technických zařízení. I přesto, že mozek není tak jednoduchý jako jsou stroje sestrojené člověkem, musí zde platit stejné fyzikální principy. V tom je mozek sejný jako každý jiný stroj. Příroda je pouze jedna a platí v ní pouze jedny zákony.

Každý stroj závislý na tlaku vzduchu, páry, vody nebo oleje má stabilizátor tohoto tlaku. V případě plynových brzd nákladních vozidel je tlak v brzdách udržován pomocí tlakové nádoby umožňující vozidlu zastavit i v případě, že motor přestane fungovat a tlak v brzdách může poklesnout dříve než by vozidlo zastavilo. Tlaková nádoba zajistí, že vzduch je do brzd dodáván tak dlouho, než automobil zastaví.

Mozek musí mít také zásobárnu udržující správný tlak v neuronech a ostatních neurálních strukturách. K tomu pravděpodobně slouží gliové buňky.


7. Šíření signálů a energií v neurálních strukturách

Šíření signálů

V publikaci [14] je podrobně popsán pokus, který potvrdil proudění látek v axonech. Tedy látky proudí mezi dvěma neurony – z výstupu jednoho neuronu do vstupu následujícího neuronu. To jednoduše znamená jediné. Tlak v prvním neuronu je vyšší než tlak ve druhém neuronu. Pokud by toto neplatilo, látky by nemohly proudit tímto směrem. Voda vždy proudí shora dolů nebo z místa s vyšší potenciální energií do místa s nižší energií. Chceme-li, aby voda tekla nahoru, musíme jí pomoci vyšším tlakem vytvoření čerpadlem. U neuronů tomu nemůže být jinak.

V případě neurálního systému je však jeden problém. Neurony jsou propojeny do smyček a signály v nich postupují v cyklech. Signál z jednoho neuronu se může do toho stejného neuronu vrátit přes jiné neurony, jimiž mezitím prošel.

V případě vody není ale možné, aby přitekla tam, odkud odtekla. Voda se dostává na svůj počátek pouze ve formě dešťových srážek. V mozku ale nic podobného neexistuje. V mozku musí existovat něco takového, co nahradí dešťové srážky z příkladu toku vody v přírodě.

V mozku je přítomna regulace tlaku v neuronu, která udržuje energetickou hladinu neuronu na správné úrovni. A vše lze vysvětlit například tím, že sám neuron je schopen pumpovat látky v sobě obsažené to výstupních struktur – axonů.

Abychom lépe pochopili funkci šíření signálů mezi neurony, musíme se nejdříve podívat na šíření signálů ve dvojici neuronů.

Signál vychází z vysílajícího neuronu (neuron 1) a přichází do přijímajícího neuronu (neuron 2). Pokud je energetická hladina neuronu 1 vyšší než energetická hladiny neuronu 2, dochází k přenosu signálů. Pokud se energetické hladiny vyrovnají a neuron 1 se vybije na energetickou hladinu neuronu 2 nebo pod její úroveň, přenos signálu se zastaví.

Signály nezačnou proudit opačným směrem, ale proudění energie se zastaví. Oba neurony pak čekají nějakou dobu na změnu energetického stavu do původního stavu, kde neuron 1 měl vyšší energetickou úroveň než neuron 2.

Neurony během svého života trvale přecházejí mezi dvěmi základními stavy. Prvním stavem je generování impulsů neboli vybíjení svojí vnitřní energie. Druhým stavem je stav klidu neboli nabíjení vnitřní energie.

Stav první:

Neuron je již nabitý a plný energie reprezentované mnoha druhy chemických látek. Konkrétní látky nebudu v této publikaci probírat. V odkazech je možné nalézt několik publikací, které podrobně popisují všechny látky, které jsou nutné k šíření signálu v mozku.

Příkladem může být publikace [14], která obsahuje natolik podrobný popis dějů v mozku, že není snadné vše důkladně prostudovat.

Stav druhý:

Neuron je vybitý a je připraven přijímat energii ze vstupů – dendritů. Probíhá postupné nabíjení neuronu energií. Různé chemické látky, jako jsou neuropřenašeče apod. vstupují do těla neuronu a tím zvyšují jeho vnitřní elektrický potenciál, což můžeme chápat jako vzrůst vnitřní energie. Není to ale pouze elektrický náboj, co mění energii neuronu. Změní se také i vnitřní tlak v neuronu, což též reprezentuje změnu vnitřní energie neuronu.


Jakmile se neuron nabije na energii přesahující jistou prahovou úroveň, je připraven generovat impulsy. Generování impulsů ale nemůže začít dokud se nevybije neuron následující, do něhož vstupuje axon vycházející z neuronu 1.

V okamžiku splnění obou podmínek se zahájí generování impulsů, což znamená přechod ke stavu jedna.

Proudění energie

Základem pochopení proudění energie v neurálních strukturách je myšlenka uvedená v minulé kapitole. Látky proudí v axonech velmi pomalu i přesto, že signály se šíří výrazně rychleji.

Poměr rychlostí šíření signálů a rychlost prodění látek v axonech není spornou záležitostí. Je třeba si uvědomit, že jde o dvě zcela odlišné věci. Vezměme si za příklad šíření zvuku v kapalinách. I kapalina, která se vůbec nehýbe, může přenášet zvuk vysokou rychlostí, tedy asi třikrát rychleji než ve vzduchu. Vlastní pohyb nemá na šíření zvuku vůbec žádný vliv.

Stejně to platí i o šíření impulsů v neurálních strukturách. Je zde ovšem jistý rozdíl. Elektrické vzruchy mají jistý podíl na kontrakcích jednotlivých částí axonů, což způsobuje pohyb kapalin uvnitř axonů.

Proudění kapalin v axonech se musí podřídit základním fyzikálním zákonům o směru proudění a energii prostředí. Kapaliny nacházející se ve větších výškách mají větší potenciální energii než kapaliny nacházející se v menších výškách. Stejně to platí o případu většího tlaku kapaliny.

Energie proudí vždy mezi dvěma neurony. Neuron 1 je vysílající neuron, neuron 2 je přijímající. Toto platí pouze pro určitý pevně stanovený okamžik. V okamžiku následujícím se role změní. Neuron, která energii vysílal se změní na neuron energii přijímající. Pro neuron 2 platí, že se změní z neuronu přijímajícího na neuron vysílající energii.

V každém dalším okamžiku se situace mění dle zákonů, které nám zůstávají nadále skryty. Procesy v mozku proto považujeme za stochastické. Většinou, pokud nevíme, jak vypočítat některé zákonitosti dění v přírodě, použijeme statistické výpočty zabývající se pravděpodobností výskytu jisté události a hovoříme o stochastických dějích. Tedy dějích, které se dějí pouze s jistou pravděpodobností.

Mozek je natolik složitý, že jinou možnost v současnosti ani nemáme. Přesto se pomalu dostáváme ke stále novým zjištěním, která nás posouvají stále blíže k poznání, jak mozek funguje.

Teorie proudění energie mi připadá jako velmi přijatelný způsob vysvětlení jistých dějů v mozku, jimž ne zcela snadno začínáme rozumět.

Energie v mozku proudí stále ve smyčkách a je řízena naším vědomím a vůlí. My může energii nasměrovat do těch míst mozku, kde chceme, aby působila a posilovala mozek.

Proto se některé části mozku posilují a jiné zakrňují. Sami si to ani neuvědomujeme jsme-li dospělí a náš mozek se mění již jen velmi málo. U dětí a mláďat vůbec je tomu jinak. Jejich mozek se vyvíjí velmi rychle a rychle se i mění. Jakákoliv změna působí s větší silou na strukturu mozku.

Proto vývoj mladého člověka není možno zanedbat. Pokud se tak stane, jsou zápisy do mozku velmi pevné a hluboké. Například pokud mladý člověk trpěl v dětství nedostatkem pozitivních podnětů v dětství, již nikdy nebude mít život klidný a bezstarostný. Stále bude v životě vidět vše negativníma očima.

Energie proudí v mozku do těch oblastí, kam jsme ji nasměrovali sami nebo nám byla nasměrována nám blízkými lidmi.

Tím, že se učíme a vzděláváme provádíme směrování energie v mozku do oblastí, které chceme využívat. Ty oblasti mozku se pak posílí a budou schopny ovládat naučené dovednosti mnohem lépe než před učením.


Proudění energie v mozku není pouze prázdným pojmem, jak se můžeme domnívat při poslechu některých lidí, kteří se šířením energie v lidském těle nezabývají. Proudění energie je zcela jasný a fyzikálně zřejmý jev závisející na proudění chemických látek v neurálních strukturách.

Proudění látek v trubkách závisí na průměru trubek a tlaku, kterým je kapalina do trubek vháněna. Také závisí na kvalitě vnitřního povrchu trubek.

Jistě všichni známe problémy způsobené ucpáváním věnčitých srdečních tepen u lidí s nemocným srdcem. Zhoršení kvality vnitřního povrchu tepen způsobí snížení průtoku krve tepnami a potíže s tím spojené.

U neurálních struktur tomu bude podobně. Jen si nejsem jistý, že u axonů může docházet k ucpávání podobnému u srdečních věnčitých tepen. Ale není to vyloučeno.

Víme, že průtok krve u fyzicky zdatných jedinců je mnohem větší než u jedinců fyzicky nezdatných. Jejich tepny a cévy jsou schopny se roztáhnout a uvolnit tak, aby mohly vést mnohem více krve do celého těla. Srdce je schopné vytvořit dostatečný tlak, aby se krev mohla rychleji dostávat do celého těla.

U mozku je tomu stejně. Mozek se sice neposiluje fyzickým pohybem, ale studiem a duševním zatěžováním. Zvětšuje se tím počet impulsů generovaných mozkem a celkově se zvětšuje průtok axonů. Zvětšuje si jejich průměr, aby mohly vést více energie k ostatním neurálním strukturám.

Při zkoumání toku energie v mozku a celém těle se dostáváme stále blíže pochopení senzibilních lidí, kteří již před mnoha staletími objevili mnoho o energii lidského těla. Ukazuje se, že se nemýlili a zároveň se také ukazuje, že věda byla příliš slepá než, aby viděla pravdu o jevech týkajících se energie.

Senzibilní člověk je často schopen poznat mnohem více než je možné mozkem pochopit a předat v písemné formě ostatním lidem. Cit je natolik silnou vlastností, že jej nedokáže plně docenit. To se ale velmi brzy změní.

Vědecké poznatky popsané v této knize nelze jednoduše ignorovat a bagatelizovat, neboť vycházejí z vědeckých objevů již dávno potvrzených a uznaných. Věřím, že to mnozí budou dělat. Nicméně je zřejmé, že nebudou moci uspět. Pravdu není možné umlčet nebo nechat v zapomnění. Vždy vyjde najevo.

Otevření se těmto novým vědeckým pohledů na funkci lidského mozku nám může přinést pouze pozitivní dopad na naše životy i zdraví. Právě šíření energie v lidském mozku i těle je tím nejdůležitějším, co nás učí všechna významná náboženství.

Duše a energie

Tímto se dostáváme ke zcela zvláštní a ne zcela typické kombinaci dvou pojmů. Jaký je vůbec vztah duše a energie? Je vůbec nějaký?

Již v minulých kapitolách jsem popsal jak je možno pomocí vlastního vědomí řídit tok energie v mozku. To je ten vztah mezi duší a energií.

My můžeme pomocí naší vůle tedy duše řídit velikost průtoku energie v našem mozku a to i v jeho jednotlivých částech. Dostáváme se tím k tomu nejdůležitějšímu v našem životě. Může řídit sami sebe a kvalitu svého života.

Jistě Vás bude zajímat, jak to můžete udělat. Opět bych se zde odvolal na zkušenosti generací lidí. Je to vztah dobra a zla.

Dobré je to, co nám pomáhá šířit energii v našem těle i mozku. Zlé je to, co nám blokuje šíření energie v těle i mozku.


Většina lidí ví, co je dobré a co není. Víme to jaksi odjakživa a nevíme ani proč. U některých případů nám není příliš jasné, jak je to doopravdy. Vysvětlení podle šíření energie je zcela jasné pro většinu lidí. Jen není úplně jasné, jak se podle tohoto pravidla zařídit, abychom si co nejvíce prospěli.

Ovládání šíření energie v těle i mozku

Již víme, že každý může sám sebe ovládat tak jak chce. Ne každý to ale umí. V životě jsme ovládáni mnoha touhami a přáními. Reklama nás nutí, abychom se hnali za věcmi, které většinou ani nepotřebujeme.

Jen málo lidí si dokáže uvědomit, co je v životě důležité a za tím jít. Sám jsem se mnohokrát nechal zlákat k touhám a přáním tohoto druhu. Dnes již vím, jak je důležité se řídit tím, co je pro nás důležité.

Zabýval jsem se pochopením, jak ovládnout sám sebe. Jak řídit vlastní energii ke svému dobru. Již před mnoha lety jsem cvičil jisté cviky na uvolnění. Nechápal jsem, jak uvolnění funguje. Pochopil jsem to, a chtěl bych se o toto podělit se všemi, kdo mají zájem pomoci sami sobě.

Hlavní je uvědomit si, jak působí negativní myšlenky v těle. Je třeba si sednout do pohodlného křesla a sledovat se především v okamžicích, kdy jsme se přistihli při negativních myšlenkách. Například máme-li strach z čehokoliv. Bez ohledu na to jde-li o něco důležitého nebo nepodstatného.

Strach je tím téměř nejhorším, co nás může v životě potkat. A se strachem se setkáváme všichni a to velmi často. Proto každý z nás má zkušenosti se strachem a jeho projevy.

Hlavními projevy strachu jsou úzkost a celkové napětí. Toto napětí se netýká pouze kosterního svalstva (příčně pruhovaného), ale i svalstva hladkého. Hladké svalstvo je většinou to, které je řízeno mozkem bez našeho vědomí. Nejsme jej schopni ovládat.

Strach a jeho projevy způsobí mimovolní napětí vnitřního hladkého svalstva. Pokud strach, úzkost a napětí trvá dlouhou dobu, například dny týdny či měsíce, dostaví se následky. A mohu říci, že tyto následky jsou vesměs velmi velké a těžké.

Vznikají nemoci oběhového ústrojí (srdeční infarkt, mrtvice), rakovina nebo duševní poruchy. Těchto nemocí je celá řada. A všechny jsou pro člověka velmi zhoubné.

Je proto nejdůležitějším zbavit se všech negativních myšlenek a strachu. Nejen strach je zodpovědný za vznik těchto vážných chorob. Ke strachu patří obecně všechny negativní vlastnosti, které vůbec známe.

Patří sem především nenávist, žárlivost, závist apod. I negativní myšlenky jako přát někomu něco zlého též způsobuje vnitřní napětí.

Vnitřní napětí v lidském organismu, pokud trvá dlouho, se fixuje a není možné se jej zbavit. Tímto napětím se sníží průtok energie do neurálních struktur zodpovědných za řízení vnitřních orgánů lidského těla. Poškození neurálních struktur může způsobit vznik těžkých nemocí i u lidí v podstatě téměř zdravých.

Chceme-li pomoci sami sobě, pak tak můžeme učinit tím, že se budeme řídit zásadami dobra. Budeme dobro činit a přát ostatním. Nebudeme nikomu noc závidět a nebudeme nikoho nenávidět. To je pouze část toho, co je třeba udělat.

Celkově musíme uvolnit svoje vnitřní svalstvo. Toho dosáhneme buď rekreačním sportem nebo celkovým duševním uvolněním. K rekreačnímu sportu se nebudu podrobněji vyjadřovat, neboť jde o velmi jednoduchý způsob uvolnění, který ale nemusí sám o sobě mít účinek v případě, že stále setrváváme v negativních myšlenkách.

Jediný správný způsob je oprostit od všeho zlého. Udělat si čas na to, abychom si sedli do pohodlného křesla, pustili si nějakou relaxační hudbu a začali myslet na krásné věci. Je třeba si vyčistit duši.

Tyto cviky nejdou hned napoprvé. Jejich nácvik trvá dlouho dobu. Ale vyplatí se. Sám jsem takto hodiny strávil poslechem kvalitní hudby a představováním si pouze hezkého.


Cvik je účinný právě tehdy, když se u Vás projeví pocit vlastního hlubokého štěstí a radosti. Nesmí jít o radost bujarou, ale klidnou a šťastnou.

Jako důležitý bod je uvědomit si, že všichni jsme řízeni přírodou a nemůžeme svůj život ovlivnit ve všech směrech. Všichni ale může řídit sami sebe tak, abychom se cítili šťastni. Tento pocit vnitřního pocitu štěstí nám dodá tolik vnitřní síly, že budeme překvapeni.

Sám mohu potvrdit, že jsem takový pocit měl. Zbavil jsem všech vnitřních pocitu napětí a ostatních negativních myšlenek. Tím jsem se dostal z jistého velmi závažného problému.

Sebeovládání

Sebeovládání je jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou můžeme získat. Je jistě obtížné umět ovládat jiné lidi. Je ovšem mnohem obtížnější umět ovládnout sami sebe.

Abychom si mohli změnit svůj život k lepšímu, musíme se naučit zaměřit svoji pozornost na určitou část těla a tuto část těla cítit. Musíme cítit až v té části těla, na kterou myslíme, že tak činíme. Je třeba cítit jisté šimrání v místě, které jsme zaměřili svou myslí.

Pokud se nám podaří dosáhnout zaměření určité části těla, jsme na nejlepší cestě ji začít ovládat. Zaměřte se na místo zvané solar plexus. Toto místo leží těsně pod hrudní kostí na břiše. Začněte zhluboka dýchat. Ale dýchání by nemělo být vynucené. Mělo by být přirozené a klidné.

Pokud jste se správně zaměřili na solar plexus, pak by hluboké dýchání mělo nastat samo o sobě bez toho, že byste se o to sami nějak snažili. Pokud se hluboké dýchání nedostaví, snažte se dýchat sami zvolna a stále myslete na to, že je třeba se uvolnit. Opakujte toto cvičení později. Po nějaké době uspějete.

Myslete klidně na to, že se uvolňujete. Zapomeňte na cokoliv negativního, co vás v životě potkává. Můžete myslet na něco pěkného z vaší dovolené, na krásnou krajinu, moře, sluncem prozářenou oblohu, zasněžené hory. Prostě na cokoliv, co vás vzdálí od denního ruchu a napětí. Nemyslete na lidi, kteří vám jakkoli vadí nebo na ty, kdo vám působí bolest.

Odpusťte těmto lidem a odpusťte sami sobě, co jste způsobili sami sobě i jiným. Zbavte se prostě všeho zlého.


8. Pohyb a stabilita

V jedné z předchozích kapitol jsem se zmínil o důležitosti pohybu a stability pro člověka. V této kapitole bych chtěl popsat mechanismy řízení stability a pohybu mozkem detailněji.

Stabilita

Jedním z nejdůležitějších parametrů našeho života je stabilita organismu i jeho nejmenších částí. Většinu lidí napadne myšlenka, že pravděpodobně nejdůležitější ze všeho bude řízení stability tělesné teploty. Někteří živočichové nemají schopnost udržet si stálou tělesnou teplotu. Proto jsou nuceni přečkat chladné období ve spánku.

Lidé a ostatní savci mají výhodu v tom, že jejich mozek je schopen teplotu těla řídit a stabilizovat.

Tělo, u něhož je třeba stabilizovat teplotu, musí mít vlastní zdroj tepla a možnost teplo odvádět z organismu do vnějšího okolí. Mozek pak musí být schopen řídit jak výrobu tepla tak i jeho odvádění z těla ven.

Lidské tělo má v sobě zařízeno několik mechanismů, jak zajistit obojí. Jedním z nejdůležitějším principů, který řídí naši tělesnou teplotu je řízení průchodnosti tepen a cév. Tepny vedou ohřátou krev do okrajových částí těla, kde se krev ochlazuje. Cévy pak přivádějí ochlazenou krev zpět do nitra těla, kde se krev znova ohřeje.

Mozek musí být schopen řídit rychlost průchodu, aby se krev ani příliš neochladila a nebo aby se příliš neohřívala. Přitom se nesmí stát, aby se tepny úplně uzavřely, čímž by organismus začal strádat nedostatkem kyslíku.

Tento regulační mechanismus je pro nás nezbytně nutný a pomáhá nám přežít i extrémní změny teploty. Někdy může tento mechanismus selhat a způsobit i vážné potíže.

Poruchy řízení statické stability

Většina lidí by si řekla, že není možné, aby si tělo samo zastavilo krevní oběh v nějaké části těla a tím poškodilo samo sebe. Bohužel možné to je. Zdravé tělo by sice takovou věc nikdy nemělo udělat, ale nejsme všichni zdraví a většina z nás, má nějaký ten zdravotní problém. Civilizace s sebou přináší nejen hezké a příjemné věci do našich životů, ale přináší i mnoho stresů, depresí, úzkostí a nedostatku pohybu, čímž vzniká mnoho potíží a nemocí. Někteří lidé mají takové zdravotní problémy, které dokáží porušit stabilitu organismu. Pak mohou vzniknout potíže i s průtokem krve a nesprávným okysličením části těla.

Během studia funkce lidského mozku jsem poznal, že velká část obtíží, které proděláváme v našem životě je způsobena právě nesprávnou funkcí mozku. Mozek nesprávně řídí naše tělo a tím jej poškozuje. Je proto nejprve nutné poznat, jak mozek řídí určité tělesné funkce a pak začít napravovat potíže. Často lidé, kteří se dostali do velkých psychických potíží, prodělali různé nemoci, jež vznikly právě snížením průtoku krve.

Lékaři dělí nemoci do různých skupin. Jedna ze skupin nás bude zajímat v souvislosti s funkcí mozku nejvíce. Jde o takzvané psychosomatické nemoci. Do této skupiny patří nemoci těla způsobené nesprávnou funkcí mozku. Ve většině případů jsou to civilizační nemoci způsobené psychickým přetížením organismu.

Při podrobnějším zkoumání příčin vzniku nemocí jsem dospěl k názoru, že většina nemocí vznikla právě nesprávnou funkcí mozku. Rozhodně sem patří nemoci oběhového ústrojí. To jsou všechny cévní nemoci způsobené zanášením tepen a cév vápennými sloučeninami. Následky tohoto procesu se nazývají například infarkt myokardu, angína pectoris, ischemická choroba srdeční, mozková mrtvice, apod.


V další velké skupině jsou nemoci postihující imunitní systém. Sem patří všechny typy alergických onemocnění. Jako jsou senná rýma, kopřivka, bronchiální astma, atp.

V dalších kapitolách se pokusím popsat mnohé z těchto potíží a jak se k nim dospělo, abychom jim mohli předcházet.

Pohyb

Pohyb je řízen obdobně jako stabilita. Zatímco stabilita organismu je řízena spíše staticky, je pohyb řízen dynamicky. Matematický aparát k tomuto účelu je však stejný. Jde o řešení diferenciálních rovnic. Nebudeme se zabývat podrobnostmi z tohoto oboru. Důležité je především to, že řízení pohybu a stability je zajišťováno stejnými principy.

I toto nám ukazuje směr vývoje a „moudrost“ přírody a její schopnost jeden princip využít mnoha různými způsobu k řešení různých problémů.

Řízení pohybu bych zde probral způsobem, který by nezatěžoval přílišnými podrobnosti a složitým matematickým aparátem. Cílem je ukázat pouze základy řízení pohybu.

Základním principem řízení pohybu je stažení svalu končetiny vlivem zvýšeného počtu elektrických impulsů přicházejících do svalu z mozku. Podívejte se svoji paži. Dejte paží příkaz, aby se ruka na této paži přiblížila k obličeji. Zároveň si všimněte, že dvojhlavý sval na vaší paži se stáhnul. Tím zkrátil svoji délku. Přitom trojhlavý sval na zadní straně paže dostal příkaz se uvolnit. Tento pohyb vznikl tím, že do dvojhlavého svalu přišlo více impulsů než do jiných svalů. A do trojhlavého svalu nepřišly impulsy žádné, nebo jich bylo velmi málo.

Pokud se podíváme blíže na rytmický pohyb paže při chůzi, uvidíme, že tento proces stahování a uvolňování probíhá zcela automaticky a rytmicky v obou pažích. Nemusíme na něj myslet a přesto pažemi pohybuje správně. A nejen jimi. Ve stejném rytmu jsou řízeny nohy, svaly hrudníku i zad a vlastně svaly celého těla.

Je třeba si uvědomit, že takové řízení je velmi složité. A mozek je umí i přesto provádět zcela spolehlivě a bez chyb. Prostě řídí všechno svalstvo jako celek, který je plně synchronizován jedním centrem.

Takové řízení je typické pro počítače umožňující řešit diferenciální rovnice, neboť právě to je matematický aparát určený k řízení spojitých pohybů.

Řešením diferenciálních rovnic na analogových počítačích jsem se začal zabývat již v roce 1977. Právě ty mě přivedly až k poznání funkce lidského mozku do té míry, jak je uvedeno ve všech mých publikacích.

Základní myšlenka celé mojí práce vychází právě z toho, že mozek řídí pohyb těla. Pohyb se popisuje diferenciálními rovnicemi. Základní operací při řešení diferenciálních rovnic je integrace. Je proto zcela zřejmé, že mozek umí řešit integraci diferenciálních rovnic i přesto, že neuron sám o sobě to neumí. Propojení neuronů v mozku je takové, že celá síť neuronů řeší systém diferenciálních rovnic.

Jelikož počet rovnic, které mozek řeší je obrovský, a nelze jednoduše říci ani kolik jich a vůbec již jaké to jsou rovnice, přichází na řadu otázka řešení stability všech diferenciálních rovnic, tedy stability celého mozku.

Nejde již o stability statickou, ale o dynamickou stabilitu. Jaký je rozdíl mezi statickou a dynamickou stabilitou bych ukázal na rozdílu dvou procesů. Tím prvním je proces stabilizace teploty, což je statická stabilita. Druhým příkladem je stabilizace rychlosti průtoku krve v tepnách, což je naopak stabilita dynamická, neboť regulovaným prvkem je dynamická veličina – rychlost.


Poruchy řízení dynamické stability

Poruchy řízení stability mozku jsou velmi časté a vždy jsou závažné. Poruchy stability lze rozdělit opět do dvou skupin podle toho, jde-li o statickou nebo dynamickou veličinu. Již jsem zmínil některé typy poruch statické stability. Nyní bych ukázal na poruchy dynamické stability.

Poruchy dynamické stability jsou ovlivněny poruchami činnosti mozku v oblasti poruchy psychického zdraví. Pokud jsme příliš nervózní a přepjatí, mozek se zabývá řešením zbytečností, které se většinou vyřešit nedají nebo jejich řešení je složité a dlouhodobé.

Mozek se dostane do stavu, kdy není schopen ovládat některé vitální funkce v těle a dochází k poruchám průtoku krve v tepnách a cévách nebo k poruchám pohybu vzduchu v průdušnicích a průduškách. V obou případech to vede ke zhoršenému okysličování buněk těla i mozku. Toto zpětně vede k dalšímu zhoršování dynamiky toku vzduchu i krve. Tím se zhoršuje celý proces zásobování těla kyslíkem.

Okysličení mozku

Každý lidský orgán je u každého člověka jinak citlivý na nedostatek kyslíku. Proto u někoho vzniknou duševní poruchy, u někoho poruchy činnosti jater, plic, žaludku a mnoha jiných orgánů. I kloubní nemoci mohou být a povětšinou jsou způsobeny zhoršením zásobování těla kyslíkem.

Mozek, ač váží zhruba 1,5 kg u žen a asi 1,7 kg u mužů, spotřebuje zhruba 20 až 30 procent kyslíku přicházejícího do těla. Tento nepoměr ve spotřebě kyslíku ve srovnání s ostatními orgány pak znamená zvýšenou citlivost mozku na nedostatek kyslíku.

Na nedostatek kyslíku v mozku lidský mozek reaguje zhoršením duševní pohody, stresem nebo depresemi. Pokud okysličení mozku se nezlepšuje, vznikají až velmi závažné nevratné duševní poruchy. Z takových se již člověk nikdy nezotaví.

Při nedostatku kyslíku v mozku dochází ke zrychlenému odumírání neuronů. Ukazuje se, že mozek dokáže neurony obnovovat i když tato teorie není ještě zcela potvrzena. Pokud by se tak nedělo, člověk by se nikdy nezotavil z různých duševních nemocí. U většiny běžných depresivních stavů lze říci, že se s časem zlepšují.

U velmi těžkých duševních nemocí již nelze očekávat zlepšení nebo nápravu. U těžkých duševních nemocí je pravděpodobné, že množství odumřelých nebo jinak poškozených neuronů je tak velké, že se již nedá napravit žádnými léky ani s časem se nedá očekávat přírůstek nových neuronů, které by nahradily ty staré poškozené neurony i jejich propojení.

Filosofické aspekty

Budete-li studovat většinu kvalitních filosofických prací ať starých antických filosofů, jakým byl například Sokrates, Platón a jiný nebo naopak náboženských filosofů či proroků, jakými byli například Ježíš Kristus, Mohamed, Buddha nebo i jiní, zjistíte, že vše, co oni hlásali, se týká především okysličení mozku.

Hlásání filosofie dobra, klidu, pohody, neubližování druhým, lásky k bližnímu, je lépe nechat ublížit sobě než ubližovat jiným, a mnoho dalších myšlenek se shoduje s tím, co je dobré pro dynamickou stabilitu lidského mozku.

Tedy vše, co tito filosofové ve své době kázali se shoduje s duševní hygienou člověka. Vše vytváří jeden celek, který se shoduje jak vědecky, filosoficky tak i duchovně. Vše je téměř shodné ať se na to podíváme kterýmkoliv z pohledů zde zmíněných.

Dobro pro člověka je právě správné okysličení mozku. A proč právě mozku? Je třeba si uvědomit, že smrt člověka je dána smrtí jeho mozku, nikoliv těla. Na první pohled se může zdát být naprosto nesmyslné oddělit od sebe smrt mozku a těla. Nesmyslné to není. Již sám jsem se přesvědčil na


příkladu z vlastní rodiny, že se může stát, že člověku odumře mozek a tělo ještě žije. Sice je možné jej udržet pouze pod kontrolou lékařů a složitých a velmi drahých přístrojů. I přesto lze uvažovat, že tělo žije, ale mozek nikoliv.

Toto nastane například u astmatických záchvatů. Kdy nedostatek kyslíku přicházejícího do mozku způsobí smrt mozku. Jelikož tělu stačí výrazně méně kyslíku, tělo přežije mozek. Nakonec i tělo musí zemřít, neboť bez mozku nemá tělo samo o sobě šanci žít ani v omezeném smyslu slova.

Mějme proto na paměti, že dobré je pouze to, co je dobré pro náš mozek. Budeme-li žít ve zbytečných stresech pouze kvůli zisku, pomalu ztrácíme mozek kousek po kousku. A to je to, co je pro nás špatné. Můžeme sice fyzicky žít a pohybovat se. Ovšem náš duševní život se stává omezeným.

Odtud pak vychází rady všech vědců, filosofů i duchovních. Starejte se o své mozky, neboť jste jen tím, čím je váš mozek. Celá náboženství se zabývají pouze mozkem i když hovoří o Bohu.

Na závěr o stabilitě a pohybu

Sami vidíte kam až jsme se dostali v našich úvahách o stabilitě a pohybu. V mozku je vše propojené mnohem složitěji než se nám může zdát na první pohled. Nelze však zatracovat žádnou informaci o mozku a ponechat ji bez povšimnutí, neboť i ona může mít zcela zásadní význam pro náš život.


9. Paměť

Cílem této kapitoly je objasnit funkci paměti lidského mozku. Popis paměti vychází z matematických teorií o paměti jako principu uchování informace v živých i neživých objektech.

Schopnost uchovat informaci je základní funkcí lidského mozku. Proto způsob ukládání informace do paměti, neboli zapamatování informace a vyvolávání informace z paměti, neboli vzpomenutí si, je jednou z nejdůležitějších částí této knihy.

Opakem ukládání informace do mozku je zapomínání. I toto je velmi důležité pro lidský mozek. Pokud bychom některé druhy informace nezapomněli, zabírala by nám zcela zbytečně určitou oblast v mozku a my bychom neměli dostatek mozkové kapacity pro užitečnou informaci, kterou nutně v životě potřebujeme.

Nejprve se podíváme na současné teorie o paměti lidského mozku. Pak teprve probereme nové teorie o funkci paměti jak v lidském mozku tak i lidském těle.

Teorie funkce paměti mozku

Typy paměti lidského mozku byly rozděleny do tří základních skupin:

1. Krátkodobá paměť (Short Term Memory – STM) je prvním typem paměti v mozku. Informace může být uchována pouze na velmi krátkou dobu. Tak sekundy až minuty.

2. Střednědobá paměť (Medium Term Memory – MTM) je druhým typem paměti. Informace může být uchována desítky minut, hodiny až dny.

3. Dlouhodobá paměť (Long Term Memory – LTM) je třetím typem paměti. Informace může být uchována mnoho dní, týdnů, měsíců i roků. Někdy až do konce života.

Domnívám se, že je obtížné nalézt přesné hranice mezi jednotlivými pamětmi a přesně je proto oddělit, neboť mozek pracuje na bázi spojitých procesů. Lidé mají jistý smysl pro to, co je krátkodobá nebo dlouhodobá paměť. Přesto je obtížné definovat oba hraniční typy paměti. Principy ukládání do paměti mozku jsou různé, proto si myslím, že je lepší prozkoumat podrobněji jednotlivé principy ukládání informace do paměti a pak teprve hodnotit, zda-li uvedený princip má charakter paměti krátkodobé, střednědobé nebo dokonce dlouhodobé.

Krátkodobá paměť

Krátkodobá paměť je určena k zapamatování si událostí na několik sekund až minut.

Existuje mnoho teorií, jak tento typ paměti pracuje. Ovšem jen málo z nich se zakládá na skutečně ověřených výzkumech. Zkoumání takových procesů je obtížné právě proto, že informace v mozku existuje jen krátkou dobu a lze jen těžko vyzkoumat, jak se informace uloží do paměti.

Především krátkodobá paměť neponechává v mozku žádné strukturální změny. Informace je zde uložena jako v dynamické paměti, což znamená, že po jisté době z mozku nenávratně zmizí.

Jak jsem již uvedl v předcházejících kapitolách, přenos informace v mozku probíhá na principech saltatorního vedení. To znamená, že impuls vygenerovaný neuronem je přenesen do prvního segmentu axonu. Následující segment axonu je oddělen pomocí Ranvierova zářezu. V něm se impuls obnoví a předá se dalšímu segmentu jako si běžci předávají štafetu ve štafetovém běhu. Pokud se impuls dostane pryč ze segmentu, kde již byl, přejde do následujícího segmentu. Ovšem na jeho místo může přijít nový impuls z neuronu. Přesně takto funguje dynamická paměť v počítačích

Uvědomíme-li si, že tento proces takto funguje v celém mozku, je zřejmé, že takto lze jistou informaci uložit na krátký čas. Po určité době se informace ztratí i přesto, že v mozku může probíhat v určitých smyčkách stále dokola. Propojení mozku zajistí, že informace se po určité době sama vytratí.


Pokud by se informace neuchovávala v cyklech vytvořených propojením neuronů, mohla by v mozku setrvat nejdéle asi 100 až 300 milisekund.

Pokud by se informace probíhající v cyklech neztratila, a i to se stává, způsobila by přetížení neuronů v cyklickém propojení a jejich odumření. Tak by vznikl záznam trvalejší než jen krátkodobý.

Střednědobá paměť

Střednědobá paměť je schopna udržet informaci déle než paměť krátkodobá. Odhadem je to desítky minut, hodiny až dny, možná i týdny. Na rozdíl od dlouhodobé paměti se informace ze střednědobé paměti vždy nakonec ztratí.

Tento typ paměti byl uveden v knize [9], kde je popsán výzkum prováděný s mořským bezobratlým živočichem zvaným Aplysia. Vědci prováděli dráždění těla tohoto živočicha pomocí prudkého proudu vody.

Pokusy byly prováděny tak, že po aplikaci impulsu vytvořeného proudem vody na tělo živočicha měřili reakci neuronů v mozku. Mozek tohoto velkého červa je velmi primitivní. Má zhruba 23 ganglií určených řízení jen základních funkcí jeho stejně primitivného organismu. I neurony jsou velké, proto připojení elektrod k nim je poměrně snadné.

Při opakovaných pokusech s proudem vody se zjistilo, že neurony jsou méně aktivní než byly při první aplikaci. Celková citlivost neuronů na vnější podněty se snižovala s přibývajícími aplikacemi proudu vody.

Po jisté době od ukončení pokusů se citlivost neuronů vrátila téměř na původní hodnoty. Doba mezi posledním pokusem a prvním následujícím pokusem byla několik dní.

Takto vědci zjistili, že neurony v mozku červa Aplysia téměř zapomněly na dráždění, prováděné před několika dny. Zapomnění není ovšem úplné. Po obnovení pokusů se zjistilo, že neurony si snadněji zvykají na impulsy zvnějšku. A celý proces znecitlivění neuronů na podněty je mnohem rychlejší.

Neurony si zapamatovaly, že byly nepříjemně drážděny a stávají se citlivější na stejné podněty. Touto jejich zvýšenou citlivostí je způsobeno jejich rychlejší snížení aktivity při dráždění tedy jejich znecitlivění vůči silným proudům vody.

Lidský mozek funguje obdobně i když na podstatně vyšší úrovni. Funkce neuronů u člověka i mořského červa je prakticky shodná. Na rozdíl od červa má člověk velké množství neuronů. Proto i celková odezva na dráždění neuronů je mnohem složitější.

Ovšem doba, po kterou informace setrvává v mozku je téměř shodná pro červa i člověka, neboť závisí na vlastním neuronu a ne na jejich propojení.

V podstatě zde dojde ke strukturálním změnám uvnitř drážděného neuronu. A to je ve skutečnosti paměťový záznam střednědobého významu pro mozek.

Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť se schopná udržet informaci déle než paměť střednědobá. Horní limit dlouhodobé paměti je omezen délkou života jednotlivce. Tedy dlouhodobá paměť je schopná si udržet informaci i po celý zbytek života, pokud není zapomenuta vlivem ztráty neuronů.

Dlouhodobý záznam vzniká ze záznamu střednědobého jeho zafixováním ve strukturách mozku. Jestliže střednědobý záznam byl vytvořen strukturální změnou uvnitř neuronu, je u záznamu dlouhodobého vytvořena strukturální změna v celém mozku. Některé neurony odumřou, jiné se vytvoří. Stejné je to i s propojeními neuronů. Dlouhodobá paměť je vytvořena pomocí strukturálních změn mozku.


Dynamická paměť

Dynamická paměť je popsána jako součást krátkodobé paměti. Je to paměť schopná vytvářet paměťové záznamy jen z údajů trvale se pohybujících v síti neuronů. Informace je zde uchovávána jak v neuronech, tak i v axonech. Axony jsou tvořeny velkou řadou segmentů oddělených Ranvierovými zářezy.

Každý z těchto segmentů funguje jako neuron s jedním vstupem a jedním výstupem. A každý segment funguje také jako jednotka obnovující velikost přenášeného impulsu.

Informační kapacita mozku není dána pouze počtem neuronů, ale ve skutečnosti je to také počet segmentů všech axonů v těle. Tedy nejen v mozku, ale opravdu v celém těle.

Dynamická paměť je tvořena všemi neurony i axony celého těla. Informace běžící z mozku až do nejvzdálenějšího míst v některé z končetin se nakonec vrátí zpět do mozku. Je sice nějak pozměněn, ale důležité je, že se vrátí a takto uzavře cyklus.

Pří ztrátě vědomí vlivem například úrazu se veškerá informace takto uložená ztrácí.

Statická paměť

Statická paměť je tvořena strukturálními změnami v mozku. Je to paměť, která udrží informaci po delší dobu. Paměť není nutno obnovovat. I po ztrátě toku impulsů se obnoví a lze z ní informace získat. Pří ztrátě vědomí může být veškerá informace takto uložená opět k dispozici, neboť se neztrácí.

Paměť střednědobá i dlouhodobá je statická a to i přesto, že se může po nějaké době některý záznam těchto dvou typů paměti ztratit.

Proces zapamatování

Informace nejprve vstoupí pomocí lidských smyslů do mozku. Potom se dostává do krátkodobé paměti a to zcela automaticky, neboť všechny nervové dráhy v mozku jsou tvořeny neurony a axony.

Pokud je informace pro člověka zajímavá nebo jinak důležitá, je vícekrát zpracována stejnými neurony a jejich propojeními. Vzniknou první, zatím slabé, strukturální změny v neuronech. Tím se informace dostala do střednědobé paměti.

Je-li informace důležitá nebo velmi závažná, strukturální změny v neuronech se prohloubí. Informace se držena delší dobu a je zafixována nejen uvnitř neuronů ale také se změní propojení neuronů. Tím se záznam informace stává dlouhodobým.

Jelikož změny propojení mohou být tvořeny novými propojením, která vznikla nebo naopak tím, že některá propojení se ztratila, můžeme záznamy do statické dlouhodobé paměti dělit na konstruktivní a destruktivní.

Proces zapomínání

Proces zapomínání existující nepotřebné informace je pro mozek stejně důležitý jako proces zapamatování si nové informace. Pokud bychom nezapomínali a pamatovali bychom si úplně všechno, asi bychom brzy vyčerpali svoji kapacitu mozku a nedožili bychom se vysokého věku. Mozek by byl natolik vyčerpán, že by brzy odumřel a my zároveň s ním.

Konstruktivní zapamatování i zapomínání

Konstruktivní zapamatování je proces vzniku záznamu tím, že se vytvoří nové struktury. Vznikne buď nové propojení neuronů nebo nové neurony.


Konstruktivní zapomínání je proces ztráty záznamu tím, že se vytvořil nový záznam konstruktivní cestou. Zároveň se vznikem nového záznamu se jiný záznam zapomene tím, že se přemaskuje jeho

Oba konstruktivní procesy jsou typické pro učení. Vznik nových struktur je vždy časově náročnější než jakýkoliv proces destrukce. Proto trvalá práce a učení vytvoří nové struktury v mozku. Při této práci je důležité ji vykonávat v klidu a bez stresů či depresí. I pocity nenávisti k práci způsobí, že význam takové práce již není natolik pozitivní, jak by měl být. Je nutné práci vykonávat s láskou a chutí. Pokud to není možné a práce je vykonávána jako holá nutnost, je tedy dobré ji vykonávat s vědomím, že je tato práce nutná, že se jí stejně nevyhnu, a proto se tím, nebudu trápit.

V takových případech je vliv práce i učení konstruktivní proces.

Destruktivní zapamatování i zapomínání

Destruktivní zapomínání je proces, při němž se z mozku ztratí záznamy vlivem ztráty neurálních struktur. Je vcelku zřejmé, že při ztrátě neuronů a jejich propojení například přílišným požíváním alkoholu nebo i jinak se jisté informace z mozku ztratí. Většinou nejde o ztrátu celé informace, ale povětšinou se ztratí jen nějaká část informace. My si toho ani nevšimneme, neboť si většinu pamatujeme. Často si ale ani neuvědomíme ztrátu informace, protože nemyslíme na vše, co jsme si v minulosti zapamatovali. Většinou až jistou informaci potřebujeme, nemůžeme si vzpomenout.

Destruktivní zapamatování je proces, při němž se v mozku vytvoří nový záznam vlivem ztráty neurálních struktur. Do této skupiny patří takové procesy, které vytvoří permanentní nebo dlouhotrvající záznam v paměti člověka velmi rychle, a proto destruktivně. Jde většinou o události pro člověka velmi významné, ale často také velmi tragické. Například přítomnost člověka při dopravní nehodě. A nezávisí ani na tom, je-li člověk přímým účastníkem nehody nebo pouze svědek. V obou případech si člověk pamatuje vše do detailů často i po celý zbytek života.

Jde rozhodně o vytvoření záznamu v mozku. Mozek nemohl mít čas si takovou informaci zapamatovat tím, že by vytvořil nové neurony nebo jejich propojení. Existuje zde proto mechanismus, který umožní vytvořit záznam o nové informaci změnou struktury mozku.

Destruktivním procesům je dobré se vždy vyhnout i když nutno dodat, že to ve valné většině případů možné není. Nevyhneme se událostem jako jsou dopravní nehody, zvláště, když je sami nezaviníme. Ani neovlivníme úmrtí blízkých rodinných příslušníků. Často bychom si přáli mít dostatek síly nést všechny životní útrapy statečně a bez utrpení. Snáze se něco podobného radí než pak udělá.

Mozek je ale vybaven k tomu, aby překonal i velká utrpení. Pokud však počet utrpení nebo jejich celková síla překoná jistou mez, vzniknou duševní poruch, které se léčí velmi nesnadno. Mnohé z nich nelze napravit již vůbec. Vše toto je zcela individuální a závisí pouze na síle člověka překonat životní nesnáze a utrpení.

Je proto velmi důležité udržovat mozek co možná v dobrém stavu. Netrápit sebe ani druhé, neboť utrpení způsobovaná jiným se jednou vrátí člověku nazpět a zbytečně tak ztrácí svoji vnitřní sílu překonat situace, které nemůže ovlivnit.

Uložení informace v mozku

Informace je v mozku uložena způsobem, jenž doposud nebyl odhalen. Vědci stále studují způsoby uložení informace v mozku. Studium probíhá mnoha různými způsoby.

Jedním z nich je výzkum využívající krysy. Vědci naučili krysu procházet bludištěm. Pak jí začali odebírat postupně tu část mozku, o níž se domnívali, že je zodpovědná za paměť. Po odebrání jisté části mozku vždy nechali krysu projít bludištěm. Byli překvapení tím, že krysa byly schopna nalézt správnou cestu i při ztrátě téměř celé části mozku pamatující si správnou cestu. Krysa měla pouze jednu šedesátinu této oblasti a přesto si cestu pamatovala.


Z tohoto výzkumu vyplynulo jednoznačně, že paměťové záznamy se v mozku neukládají na jedno místo, ale do celého objemu paměťové části mozku. Informace zde není uložena jako v počítači na malém prostoru, ale na určitých buňkách – neuronech rozprostřených na celé ploše.

Tento typ paměti se často nazývá holografická paměť. Holografie je věda zabývající se tvorbou prostorového zaznamenávání obrazů na plošné fotografické desce pomocí laseru. Při pohledu na desku, která není osvícena laserem není vidět žádný konkrétní obraz. Až po osvícení laserem se objeví na desce viditelný obraz.

Pojem holografická paměť je sice nepřesný, ale částečně vystihuje rozprostření informace v celém objemu paměťového prostoru mozku. Tento typ paměti má výhodu v celkovém rozprostření informace po celém prostoru mozku. Takže ztráta části neuronů se nepromítne do výrazného omezení duševních schopností člověka. Tedy těch schopností, které doposud člověk měl.

Vrátíme se ještě k pokusu krysy procházející bludištěm. Tento pokus neskončil pouze s tím, že krysa je schopná si pamatovat cestu bludištěm pouze šedesátinou své paměťové kapacity. Vědci zkoumali i to, co se stane, když se bude krysa učit procházet bludištěm s omezenou kapacitou paměťové části mozku.

Zjistili, že úbytek pěti procent z paměťového prostoru již silně omezí schopnost krysy naučit se novou cestu bludištěm.

Jinými slovy lze říci, že úbytek paměťové části mozku má silný vliv na učení se nových věcí, ale malý vliv na vybavení si informací již v mozku uložených.

Vybavování si informace z mozku

Zapomínání je ve většině případů způsobeno přemaskováním již existujících záznamů v mozku novými informace přicházejícími v životě během učení či získávání nových zkušeností. Paměťové záznamy nejsou většinou zapomenuty úplně. Ztratí se z nich pouze část.

Pro mozek je pak složité částečně poškozenou informaci obnovit tak, aby bylo možné ji použít k rozpomenutí se na jistou událost nebo objekt. Objektem zde může být buď člověk, tvář člověka, budova, město, krajina, dopravní prostředek, atp.

Zatímco počítačová paměť si uloží obraz vždy zcela přesně ve všech detailech, paměť mozku si informaci vždy uloží nepřesně. Ani okamžitě po shlédnutí nějakého obrazu, si jej nelze zapamatovat přesně. Pokud si jej máme vybavit, vždy si z něj něco pamatujeme a něco nikoliv. A to, co si pamatujeme, je natolik zkreslené, že to nelze srovnat s pamětí počítače ve spojení s kamerou.

Mozek je nucen informaci buď dotvořit tak, aby byla co nejvěrnější dle skutečnosti.

Vezměme si příklad holografické paměti. Čtení informace z paměti, kde informace je uložena rozprostřeně po celém obejmu paměti si vyžaduje mít mechanismus, který je schopen aktivovat neurony v celém objemu mozku tak, aby se získala jistá konkrétní informace.

Složitost mozku je tak velká, že podrobnosti o vybavování informace z mozku v současnosti nelze získat.


10. Sériové a paralelní zpracování informace

Mnoho vědců zkoumá, jak lidský mozek zpracovává informace. Jednou z otázek, které vědce velmi zajímají je i otázka způsobu zpracování informace. Je mozek sériový počítač nebo jde spíše o paralelní víceprocesorový systém?

Odpověď je velmi jednoduchá. Mozek umí zpracovávat informace jak sériově tak i paralelně.

Příkladem sériové informace je zpracování řeči pomocí sluchu. Do ucha přichází slova i věty uspořádané v sérii. Mozek je přijímá také v sérii. Umí je dekódovat a správně jim přiřadí smysl.

Naopak při zpracování obrazu mozek funguje jako paralelní počítač. V jednom okamžiku dokáže zpracovat celý obraz jako celek, nikoliv jako běžný počítač, který je nucen obraz zpracovávat jako velkou sadu bodů. Mozek vnímá všechny body obrazu jako jeden veliký komplex, který zpracuje najednou. Nezabývá se detaily, ale vnímá všechny vazby v obrazu bez toho, aby musel nalézat jejich vazby v časové souslednosti.

Při jízdě autem mozek zpracovává dlouhé série stále se měnících obrazů. Mozek zpracuje každý obraz paralelně v jediném okamžiku. V pohybu je ale nucen zpracovat série obrazů. Spíše jde o spojitě se měnící jediný obraz.

Pokud ale sledujeme film v kině nebo v televizi, mozek skutečně zpracovává dlouhé série obrazů.

Odtud vyplývá, že mozek je sérioparalelní počítač. Je schopen sériově řadit velmi složité paralelní operace.

Tímto ale kapitola nekončí i přesto, že již na samém počátku jsme si ukázali, jak je to se sériovým a paralelním zpracováním informace v mozku. Tak jednoduché to ale opravdu není. Musíme se ještě společně podívat na celou řadu operací, které mozek provádí a jak je provádí. Kde budeme hledat zpracování paralelní a kde naopak zpracování sériové. Oba typy zpracování mají jiný vliv na mozek, na jeho strukturu i funkci.

Logické myšlení

Často při zkoumání myšlení máme na mysli pouze myšlení logické. Proto se jím budeme zabývat nejdříve a pak si probereme i jiné typy myšlení.

Logické myšlení je založeno na rozhodovací podmínce. Rozhodovací podmínku vyjádříme matematicky následovně: KDYŽ (Podmínka) PAK (Akce když podmínka je splněna) JINAK (Akce když podmínka není splněna).

Jako příklad může sloužit následující podmínka. KDYŽ (Mám u sebe dostatek peněz) PAK (Půjdu na oběd do restaurace) JINAK (Koupím si něco v bufetu).

Toto je příklad té nejjednodušší podmínky, kterou člověk v životě řeší. V životě je nutné řešit podmínky složitější obsahující i množství logických operací. Nyní uvedu příklad podmínky složené ze dvou částí.

KDYŽ (Se mi bude jistá věc líbit A budu-li mít na ni peníze) PAK (Koupím si ji) JINAK (Nekoupím si ji).

V této podmínce je zastoupena operace A. V tomto případě se výsledek zakoupení jisté věci uskuteční pouze, že jsou splněny obě části podmínky.

Obdobně si můžeme ukázat i jinou podmínku obsahující operaci NEBO.

KDYŽ (Se mi bude jistá věc líbit NEBO se ta věc bude líbit mojí manželce) PAK (Koupím ji) JINAK (Nekoupím ji).

V několika jednoduchých a názorných příkladech jsem uvedl způsoby funkce mozku při logickém myšlení.


Již na první pohled je patrné, že logické myšlení je typická sériová operace. Nejprve mozek musí zpracovat rozhodovací podmínku, podle níž určí, která z operací se vybere. Bude-li to operace za PAK nebo operace za JINAK.

Logické myšlení je určeno především ke zpracování operací rozhodování se. Je to principiálně vnímání okolního světa čistým rozumem. Logické myšlení je odpovědné za vnímání konkrétního světa. Abstraktní pojmy jsou pomocí logického myšlení již většinou jen zpracovávány a posuzovány.

Prostorové myšlení a cítění

Prostorové myšlení a cítění je zahrnuto do skupiny paralelního vnímání okolního světa. Mozek u takového vnímání nezabývá jednotlivostmi. Vnímá nejen obrazy, ale vše jako celek. Při takovém způsobu práce mozku se zapojí do činnosti cit. Je zde myšlen cit pro někoho nebo pro něco.

Naskýtá se otázka, jak bychom definovali, co to je cit. Neuvedu zde žádnou konkrétní definici. Spíše se podíváme na prostorové vnímání a cit jako na jeden společný fenomén. Domnívám se totiž, že cit je pouze jiný výraz pro paralelní vnímání prostoru.

Vnímání citem je vždy vnímání paralelní. Vždy člověk přijímá informaci tak, že tato ovlivní celý mozek i tělo. Mozek musí být nastaven tak, aby se nezabýval konkrétními detaily, a aby z nich nezačal tvořit podmínky a jejich souvislosti.

Zatímco logické vnímání je spojeno s uvědomělým procesem, vnímání citem jen málo uvědomělé. Spíše zde hovoříme o podvědomém vnímání.

Cit pracuje s velmi nízkými rozhodovacími prahy při řešení podmínek. Většinou ovšem u cítění podmínky vůbec nejsou zahrnuty. Například vnímáme-li jistého člověka citem, vidíme jej buď v dobrém světle nebo ve špatném světle. Samozřejmě také ve všech odstínech daných těmito dvěma hraničními stavy.

Máme z tohoto člověka jistý pocit a vlastně ani nevíme proč. Nemáme sice žádné konkrétní informace o tom, co udělal nebo jak žil. Prostě máme z něj nějaký pocit. Mozek se přepne do funkce prostorového vnímání celku. Až časem zjistíme rozumem, zda-li náš pocit byl správný či nikoliv.

Paralelní prostorové myšlení a cit jsou zodpovědné za vnímání abstraktních pojmů. Konkrétní objekty jsou také vnímány pomocí paralelního myšlení. Abstraktní pojmy nemohou být vnímány pomocí logického myšlení.

Paralelní prostorové myšlení a cit jsou zahrnuty do pojmu vnímání.


11. Růst lidského mozku

Při pohledu do lebky zesnulého člověka si lze povšimnout otisku mozku v lebeční kosti. Je to velmi zajímavé. Mozek je ve srovnání s kostí velmi měkký a přesto se otiskne do velmi tvrdé kosti. Také si lze všimnout, že mozek malého dítěte je mnohem menší než mozek dospělého člověka. Z obou povšimnutí vyplývá pouze jediné. Mozek během života roste. A roste tak rychle a s takovou silou, že lebeční kost se nestačí zvětšovat tak rychle, jak by bylo třeba a mozek se vytlačuje do kosti a celou ji zvětšuje.

Růst mozku je nutné vzít do úvahy a přiřadit jej k ostatním částem výzkumu o mozku. Na základě této jednoduché úvahy se naskýtá řada jiných úvah. Jak je možné, že mozek roste? Pokud si vzpomínám vždy jsem se dovídal pouze jediné. Mozek se při narození vyvine tak jak je, a po dobu života se na něm mění pouze propojení. Počet neuronů se zmenšuje a především již žádné neurony nepřibývají.

Pak je otázkou, jak je možné, že mozek roste, a jak se rozvíjí. Které struktury rostou a které nikoliv. Je vůbec pravda, že se počet neuronů nezvětšuje, anebo je to všechno jinak.

To je jen pár otázek, které mě napadají při promýšlení, proč mozek roste. V této kapitole se podíváme podrobněji na problém růstu lidského mozku. Proč se tak děje. Které struktury mohou růst, a které naopak nemohou růst, co jejich růst zapříčiňuje, a jaký je důvod jejich růstu.

Otázek by bylo ještě mnoho. Je třeba se omezit pouze na některé a na ty se pokusit najít odpověď.

Růst neuronů, dendritů, axonů a gliových buněk

Jedna z možností růstu mozku je zvětšování velikosti neurálních struktur. Je možné i pravděpodobné, že velikost těchto struktur roste. Stejně jak se zvětšuje lidské tělo od narození, je pravděpodobné, že se zvětšuje i velikost neurálních struktur. Bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo.

Celkově větší dynamika činnosti dospělého mozku by tomu napovídala. Mozek produkuje v době dospívání i dospělosti více impulsů než v době dětství. Když si uvědomíme, že axony i dendrity jsou v principu trubičky, jimiž prochází různé látky umožňující a podporující vlastní činnost mozku, je snadné si představit, že s rostoucím věkem zvláště v mládí se množství těchto látek zvětšuje. Zvětšuje se i průměr axonů i dendritů a následkem toho by se měla zvětšit velikost neuronů.

Větší axony, dendrity i neurony pracují rychleji než ty menší. Tím stále roste jejich výkonnost i velikost. Čím více jsou neurální struktury používané, tím rychleji rostou.

Nepoužívané neurální struktury se naopak zmenšují a vytrácejí se, aby uvolnily místo těm více používaným.

Růst a mizení neurálních struktur se přenáší také na celé oblasti mozku. Více používané oblasti mozku se zvětšují a rozšiřují svoji rozlohu, zatímco oblasti málo používané se zmenšují a dokonce mohou i zmizet úplně.

Velmi aktivním lidem s několika různými aktivitami se celkově mozek zvětšuje. Těm ostatním se mozek buď nezvětšuje nebo dokonce se může i zmenšovat.

Počet neuronů

Výzkum mozku prochází velkými změnami v chápání mozku jako celku i v poznávání nových vlastností. S tím je spojeno také vyvracení nebo přinejmenším zpochybňování ne zcela ověřených skutečností.

Tezi o nerostoucím počtu neuronů v mozku považuji za málo prozkoumanou a nevěřím, že bychom mohli vydržet žít celý život s jedenkrát danou sadou tak citlivých buněk jako jsou neurony. Uvědomme si, že neurony jsou poměrně malé buňky, které jsou navíc velmi citlivé na nedostatek


kyslíku. Jsou snadno zranitelné jak nedostatkem kyslíku, tak i různými jedovatými chemickými látkami, které se do našeho těla dostávají dobrovolně i nedobrovolně.

Chemické látky, které našemu mozku velmi škodí, přičemž je někteří lidé požívají velmi a rádi, jsou alkoholy. Již několikrát jsem měl možnost vidět velmi silně opilé lidi. Jejich mozek musí být tak silně intoxikován, že je s podivem, že vůbec žijí. Dokonce někteří jsou přistiženi při řízení vozidla s množstvím alkoholu v krvi, které bylo pro většinu ostatních lidí smrtelné. Přesto tito lidé přežijí a po vystřízlivění jsou vcelku normální. Pokud přestanou požívat alkohol, jejich zdravotní problémy se stabilizují a částečně zlepší. Pokud je ale požívání alkoholu silné, pak se tito lidé dostávají do stavu, z něhož již není návratu.

Podle tohoto pozorování bych spíše předpokládal, že mozek je schopen neurony částečně obnovovat. Ve starším věku je celková obnova organismu ztížená a zpomaluje se. Předpokládám, že i u mozku je tomu obdobně.

Axony

Axony jsou tenká vlákny, která vedou impuls vycházející z neuronů. Každý neuron může mít pouze jeden výstup, počet vstupů omezen není. Jak již bylo několikrát zmíněno, axony vedou signály takzvaným saltatorním vedením.

Každý axon je obalen myelinovou vrstvou nebo spíše je zavinutý v myelinové vrstvě jako když svíjíte koberec do role. Tato myelinová vrstva je přerušována pravidelně po celé délce axonu Ranvierovými zářezy.

Tato myelinová vrstva omezuje možnost růstu axonu do šířky. V podstatě jsem v literatuře nezjistil, zda-li je možné, aby se průměr axonu mohl zvětšovat. Je pouze jisté, že některé axony jsou tenké, jiné jsou silné respektive mají velký průměr. Axony v mozku jsou především tenké, axony vedoucí do končetin jsou silné.

Lze usuzovat, že průměr axonů se může podle míry používání měnit. Používanější budou silnější než ty méně používané. Přesto zde bude existovat jisté genetické předurčení udávající, které axony mají být silné a které naopak tenké. I přesto lze uvažovat o změně průměru axonu dle jeho využití.

Pokud tomu tak je, pak při velkém počtu axonů v mozku lze uvažovat o tom, že mozek bude růst v závislosti na jeho používání právě vlivem růstu průměru axonů. A se vzrůstem průměrné velikosti průměru axonů v mozku by se mohla zvětšovat i rychlost práce mozku.

Teorie vzniku neuronu

Zatímco dosavadní teorie tvrdily, že počet neuronů se v životě nemění, délka axonů se dle těch samých teorií zvětšuje a tvoří se nové axony, které vytvářejí nové spoje mezi neurony.

Uvedené teorie mají slabinu v tom, že axony a neurony jsou principiálně tvořeny stejným způsobem. Lze proto jen těžko věřit tomu, že by axony mohly růst a vyvíjet se, a neurony by přitom zůstávaly bez této možnosti. Že by jejich osudem bylo pouze odumírat, mi nepřipadá být pravděpodobné. Pokusím se zde popsat teorie vzniku neuronů.

Začal bych u volného axonu, který je již v mozku vytvořen a vychází buď z neuronu nebo z jiného axonu, z něhož se oddělil větvením. Tento axon se stále prodlužuje a hledá místo, kde by se uchytil a mohl tak vytvořit nové propojení dvou míst v mozku.

Pokud se to takovému axonu nepodaří včas a pokud je tento axon silně zásobován látkami z neuronu nebo jiného axonu, začne se poslední segment axonu zvětšovat do tvaru kuličky nebo jiného podobného útvaru, který není přímo kulovitého tvaru, ale je poněkud protáhlý něco jako brambora.

Takto zakončený axon se již k žádnému jinému neuronu ani jinému axonu nepřipojí. Sám začne fungovat jako neuron a proto se z něj oddělí nový axon, který pokračuje v hledání nového místa pro připojení.


Neuron, který takto vznikl má jediný vstup a jediný výstup. Postupem času se k tomuto neuronu připojí další axony z jiných neuronů. V místech připojení pak začnou vznikat dendrity. Neuron se tak stane novým platným stavebním prvkem mozku.

Druhá teorie vzniku nového neuronu vychází ze skutečnosti, podle níž se volný axon hledající místo svého připojení, nenapojí na neuron ale na jiný axon. V místě spojení dvou axonů vznikne relativně velký útvar, který se začne zvětšovat vlivem toho, že se v jednom místě stýkají dva axony a jeden výstupní nestačí odvádět chemické látky dál. Tento zvětšený útvar je základem ke vzniku neuronu.

Takto by bylo možné nalézt mnoho dalších teorií vzniku neuronů. Ve skutečnosti je celý proces možná poněkud jiný, ale ne podstatně.

Přesto lze takto nalézt cestu k objevu vzniku neuronů v dospělém mozku s použitím podobných teorií.


12. Zpracování konkrétních a abstraktních pojmů

Konkrétní a abstraktní pojmy

Lidský mozek je nejvyvinutější tkání, která na této Zemi vůbec existuje. Jak bylo uvedeno v některé z předchozích kapitol, tato tkáň je složená z hmotných částic jako jsou neurony, axony, dendrity, synapse apod.

Mozek může materiální objekty vnímat, pojmenovávat je, ukládat si informace o nich do paměti. Toto si dovedeme představit, neboť již sami dokážeme vytvořit zařízení, která dokáží zaznamenávat a uchovávat v paměti. Je to sice jiná paměť, než jakou má lidský mozek, přesto je mozku podobná v jednom bodě. Je to hmotná paměť tvořená z hmotných částic.

Mozek může hmotné objekty nejen vnímat, ale prostřednictvím těla může materiální objekty také vytvářet. Také lze na základě již existujících hmotných objektů tvořit objekty úplně nové, které v přírodě neexistují.

Je proto snadno představitelné, že mozek je schopen zpracovávat hmotné objekty. Již hůře si dovedeme představit, že mozek bude schopen zpracovávat objekty nehmotné podstaty. Je třeba si také upřesnit, co to jsou hmotné objekty a co to jsou objekty nehmotné.

Hmotnými objekty rozumím všechny takové objekty, které mají hmotnou podstatu. Jde například o všechny předměty jak přírodní povahy tak povahy umělé. Tedy o objekty, které si příroda vytvořila sama bez zásahu člověka tak i ty předměty, které vytvořil člověk svým úsilím. Ale sem také zahrnuji i takové věci jako je zvuk šířený vzduchem. Zvuk je pouze vibrací hmotných částic. I světlo má povahu částečně hmotnou a částečně vlnovou. V obou případech jde ale o něco uchopitelného a vnímatelného měřením či zrakem.

Za hmotné objekty považuji vše, co můžeme vnímat našimi smysly. V některých případech těm našim smyslům musíme pomoci různými přístroji. V konečném důsledku je ale výstup z nějakého přístroje nakonec vnímán lidskými smysly.

Naproti tomu máme objekty nehmotného charakteru, které nemají žádnou reprezentaci v hmotném světě. Jde o výrazy ukazující na takové jevy, které si vůbec nelze představit jako něco, co by mohlo existovat ve hmotném světě. Za nehmotné objekty považuji vše, co nemůžeme vnímat našimi smysly ani s pomocí nejsložitějších přístrojů. Za takové objekty považuji abstraktní pojmy jako jsou láska, nenávist, žárlivost, vůle, tvořivost, moudrost apod.

Tyto pojmy jsou výhradně zpracovávány mozkem. Do mozku nevstupují ve formě signálů nebo podnětů. Pouze z něj vycházejí ve formě jistých projevů chování nebo řeči, s jejíž pomocí své pocity popisujeme.

Přesto je mozek schopen takové termíny používat, pracovat s nimi, ukládat si je do paměti a z paměti je také vyvolávat dle potřeby. Mozek je schopen vytvářet i asociace mezi nehmotnými výrazy vzájemně i ve vztahu ke hmotným objektům.

Odtud vyvozuji, že mozek je schopen ukládat nehmotné abstraktní pojmy ve hmotné podobě ve formě neurálních struktur nebo propojení neuronů.

Uvažuji, je-li možné, že mozek ukládá informaci o abstraktních pojmech ve formě slov a vět nebo je to úplně jinak. Rozhodně si mozek dokáže ukládat slova do paměti a pak je vyvolávat ve správném pořadí a s jejich pomocí pak tvořit věty. Mozek si také pamatuje celé často používané věty. Nebo si pamatuje motivy umožňující rychlé tvoření vět. Tedy ani celé věty ani pouze slova, ale něco mezi tím.

Jenže u abstraktních pojmů je to prakticky shodné. Mozek používá abstraktní slovo jako by mělo význam konkrétního objektu. Může pomocí něj vytvářet věty i motivy ke tvorbě vět.

Abstraktní pojem si mozek zapamatuje jako jakékoliv jiné slovo mající konkrétní význam. Ale jak je to s pamětí významu slova?


Mozek má jednu zajímavou vlastnost. Tou je možnost ukládat do paměti významy slov nebo představu o významech slov.

Vlastní slovo si mozek zapamatuje jak ve fonetické formě (jak slovo zní), tak také ve znakové formě (jak se slovo píše). Oba tvary si zapamatuje odděleně. Toto lze doložit tím, že někteří lidé jsou schopni mluvit nějakým jazykem a přesto nedovedou psát ani číst. Také existují neslyšící lidé, kteří naopak jsou schopni číst i psát, ale nedovedou ani mluvit, a proto si ani nezapamatují slyšený obsah slova ve fonetické podobě.

Mozek je schopen si zapamatovat význam slova bez ohledu na formu, jakou vstoupil do mozku. U slov mající obsah konkrétního objektu si zapamatuje tvar a velikost objektu nebo jisté obecné znaky charakterizující daný objekt. Podrobnosti si pak dotvoří v okamžiku, kdy je slovo zapotřebí.

U slov s abstraktním významem dochází k problému se zaznamenáním abstraktního významu slova. Jak si například představit zaznamenání významu slova láska nebo krása, když ani u jednoho ze slov neznáme přesnou a správnou definici. Přesto obě slova běžně prakticky používáme.

Budeme-li řešit problém zpracování abstraktních pojmů, jakými jsou právě láska a krása, musíme nejdříve řešit problém, jak mozek vnímá pocity.

Pocity

Zpracování pocitů v mozku je nesmírně zajímavou oblastí, která se v současnosti rozvíjí rychle. V budoucnosti se stane jednou z nejdůležitějších oblastí výzkumu. Proč tomu tak pravděpodobně bude si právě v této kapitole ukážeme.

Jak již bylo zmíněno, vědci objevili v mozku dvě oblasti umožňující vnímat buď bolest nebo naopak slast. Tuto vlastnost zkoumali na myších či krysách. Výzkum probíhal tak, že v mozku krysy umístili elektrodu do oblasti, která vnímá bolest a pak tuto oblast dráždili elektrickým proudem. Zjistili, že se krysa snaží za každou cenu ubránit aktivování signálu ovlivňující tuto oblast mozku.

Pak umístili elektrodu do oblasti, která aktivuje pocity slasti. Krysa vyžadovala, aby signál aktivující tuto oblast byl vysílán. Proto umístili krysu do krabice, kde jí instalovali páčku aktivující oblast slasti v mozku. Ukázali kryse, k čemu páčka slouží, a pak jen přihlíželi jak se krysa snaží páčku stále aktivovat, aby si vytvářela pocity slasti. Krysa přestala i přijímat potravu, jak moc si vyžadovala aktivování této oblasti.

U člověka existují také tyto oblasti. Na základě této informace může vyvozovat určité předpoklady a snažit se je prokázat nebo vyvrátit. Tím se můžeme dobrat jistého výsledku či nového poznání, aniž bychom používali stejných metod výzkumu na člověku, jaké byly použity na krysách.

Nejprve si musíme ukázat proč existují takové dvě oblasti v mozku. Obě tyto oblasti jsou nutné k přežití jedince i druhu. Indikace formou bolesti nám ukazuje, co je pro nás škodlivé, čeho se máme vyvarovat. Indikace slasti nám naopak ukazuje, co musíme dělat, abychom přežili. Například přijímání potravy nebo sexuální aktivity nám musejí přinášet příjemné pocity případně až slast. Bez těchto dvou základních aktivit bychom buď zemřeli hlady nebo bychom vymřeli.

Právě ten druhý případ můžeme pozorovat u medvědů Panda, jejichž druh vymírá právě díky velmi nízké sexuální apetenci neboli chuti k sexuálním aktivitám. Ten první případ nám demonstruje například nemoc bulimie, což je chorobný odpor k jídlu. Lidé trpící touto chorobou často umírají podvýživou. U přijímání potravy se uplatňuje i princip vnímání bolesti při nedostatku potravy. Tento pocit většinu jedinců přinutí k hledání potravy nebo obživy. I u sexuálních aktivit je člověk částečně nucen k jejich provádění.

Na těchto velmi jednoduchých příkladech si můžeme snadno ukázat, jak důležitými jsou pro nás tyto dvě oblasti mozku.

Ale byli bychom příliš nízko, kdyby náš mozek byl schopen pouze těchto činností a tohoto způsobu vnímání. Jelikož náš mozek se vyvinul podstatně výš než mozek krys, můžeme si ukázat na některé jemnější detaily v rozdílech chování člověka a zvířat.


Především mozek člověka má mnohem více neuronů než mozek zvířat. Proto je jeho složitost mnohem větší. Se složitostí jde ruku v ruce i jemnost a citlivost při vnímání pocitů. A zde je právě ten důležitý prvek funkce mozku, jímž se budeme zabývat. Je to vnímání pocitů lidským mozkem s ohledem na jeho velkou složitost.

Při vnímání pocitů máme dva hraniční body, což jsou pocit bolesti a pocit slasti. Avšak v životě nic není ani černé ani bílé. Vždy existují odstíny obou těchto barev a nebo dokonce existuje mnoho barev. S charakteristikou pocitů je to obdobné jako s barvami. Můžeme se pohybovat kdekoliv mezi dvěma danými hraničními body bolesti a slasti, a můžeme vidět, jak lze přecházet mezi jednotlivými stavy.

Smysly a pocity

Člověk má 5 základních smyslů:

1. Zrak 2. Sluch 3. Čich 4. Chuť 5. Hmat a dotyk

Všechny tyto smysly jsou připojeny k mozku pomocí nervových vláken. Smysly slouží jako vstupní brány signálů předávaných do mozku. Signály jsou předávány do oblastí určených ke zpracování daného typu signálů. Mimo to jsou také signály přiváděny do obou oblastí, které zpracovávají pocity.

Jistě každý ví, že hmat nebo spíš dotyk může být příjemný nebo naopak nepříjemný až bolestivý. Stejně je to i s chutí. Něco nám chutná něco nechutná a něco je nám téměř odporné. Stejně je to u dalších smyslů jako je zrak, sluch a čich. To vše je známé a nepřipadá nám to nijak divné. To vše také umějí zpracovat smysly zvířat – především savců.

Vnímání zrakem

Kde je tedy rozdíl mezi námi a zvířaty? Rozdíl je především ve kvalitě zpracování signálů. Zde je hlavním a nejvýznamnějším smyslem zrak. Pomocí zraku vnímáme krásu velmi citlivě a jemně. Vezměme si například výtvarné umění. Víme, že některý obraz se nám líbí, jiný nikoliv. Jako za příklad bych uvedl zcela abstraktní obrazy, kde nevidíme konkrétní útvary. Zde oči vnímají především kombinace barev.

Tyto kombinace jsou buď příjemné nebo nikoliv. To znamená, že některé kombinace barev více ovlivňují pocity slasti, jiné více ovlivňují pocity odporu. Některé signály přicházející z očí do mozku jsou připojeny do oblasti vnímání pocitů slasti, jiné jsou připojeny do oblasti, kde se zpracovává bolest. V malém měřítku je bolest vnímána jako odpor vůči něčemu. Také může být vnímána jako něco škaredého.

Je obtížné říci, jak je tomu u zvířat, neboť ona nejsou schopna nám své pocity sdělit. Lze ale podle zkušenosti chování zvířat usuzovat, že u nich není smysl pro vnímání krásných a škaredých barevných kombinací vyvinutý, pokud vůbec vidí barvy.

Jedním rozměrem při vnímání zrakem je vnímání barev a jejich kombinací. Dalším rozměrem je vnímání útvarů. Zde hrají roli jak celé útvary, tak jejich poměrové vztahy i vztahy částí útvaru vzájemně. Například zjistilo se postupem dlouhého časového období, že člověk vnímá jako útvary jako krásné, pokud u nich jisté poměry délek odpovídají tak zvanému zlatému řezu.

Tyto poměry zlatého řezu jsou také významné při vnímání krásy soch a staveb. Je ovšem problematické proč tomu tak je. Proč člověk vnímá právě tento poměr jako krásný a jiné jako škaredé. Pravděpodobně je tomu proto, že celé lidské tělo odpovídá tomuto poměru. Člověk vnímá lidské tělo jako krásné a vše co mu poměrově odpovídá.


Poměry v lidském těle se vyvinuly dle zákona evoluce podle potřeby a efektivity pro život a přežití jedince ve světě. Bylo by obtížné a složité řešit otázky evoluce druhů v této publikaci zabývající se pouze mozkem.

Mozek vnímá krásu útvarů a jejich poměrů zřejmě proto, že sám mozek se vytvořil podle stejných zákonů a poměrů jako celé tělo. A jisté poměry velikostí a vzdáleností budou v mozku odpovídat stejným zákonům jako u těla. Vcelku by taková myšlenka dávala smysl. Důkazy však doposud chybí. Proto mohu jen uvést, že nic podobného jsem nezkoumal a nemám to ani potvrzené.

Konkrétní detaily vnímání viditelných objektů zrakem bych ponechal jiným autorům z těch vědních nebo uměleckých oborů, jimž lépe přísluší se k těmto oborům vyjadřovat.

V této publikaci bych se raději zabýval myšlenkou zpracování vizuálních dat v mozku ve formě pocitů. To je právě velmi zajímavé. Je třeba si uvědomit, že mozek dokáže vizuální vjemy třídit a rozlišovat tak, aby u něj vzbuzovaly emoce. Právě vizuální emoce, se domnívám, vznikají tím, že se část obrazů převede do oblasti zpracování slasti, a část obrazů se převede do oblasti zpracování bolesti.

Tato vlastnost mozku umožňuje vybírat si partnery podle jistých znaků tvarů těla. Proto se některá žena mužům líbí jiná nikoliv. Obdobně je to i naopak, muži se líbí ženám. Každý člověk má ve svém mozku vytvořená jiná propojení a vůbec struktura mozku je u každého jedince jedinečná a neopakovatelná. Proto máme každý jiná kritéria při výběru partnerů zrakem.

Jde o to, že při posuzování obrazu ženy může a také dochází v jistých případech u mužů až ke vzrušení, zatímco v jiných případech k ochladnutí vzrušení. To je právě způsobeno, že jistý obraz nebo jeho motivy jsou převedeny do oblasti vnímání slasti nebo naopak do druhé oblasti vnímající odpor či bolest. Obdobně to funguje i při zpracování obrazu některých částí těla.

Pokud lépe analyzujeme většinu druhů umění, zjistíme, že často je založeno právě na principu automatického propojení zrakových vjemů na oblast slasti.

Ale není to pouze toto, co způsobuje aktivaci oblasti slasti. Při zkoumání sexuálního chování jedinců bychom takto příliš zabředli do jednostranného pojení vnímání života jako výhradně sexuální komunikaci lidí, což bylo typické například pro známého psychologa Sigmunda Freuda.

Existují i jiné obrazy, které aktivují oblast slasti zcela jiným způsobem. Vzpomínám si na své pocity při vnímání obrazu „Apolon a Marzias“ od Tiziana uloženého v obrazové galerii na zámku v Kroměříži. Tento obraz rozhodně nezpůsobuje sexuální vjemy a neovlivňuje oblast slasti takovým způsobem jako tomu je v případě obrazů majících sexuální význam. Tento obraz navozuje pocity úžasu a velikosti. Působení obrazu je nesmírně silné. Člověk u tohoto obrazu stojí a vnímá sílu působení barev i tvarů na obrazu.

Jak si představit takovéto působení obrazu. Jde o ovlivnění spíše oblasti slasti nebo naopak oblasti bolesti. Uvedl bych ještě jiný obraz, který na mě silně zapůsobil. Jde o obraz mladé královny ???, která vládla pouhý jeden týden nebo snad devět dní než jí byla setnuta hlava. Obraz je uložen v Britské národní galerii na Trafalgarském náměstí v Londýně. Obraz jsem viděl před několika lety a dodnes jej v duchu vidím. Na obraze klečí mladá královna před popravčím špalkem a má zavázané oči. Vedle ní sedí její komorná a má v očích děs a hrůzu nad smrtí tak krásné mladé dívky – královny.

Výraz obrazu je tak mocný, že v člověku vyvolá nesmírně silné emoce. V tomto případě se domnívám, že obraz způsobil spíše aktivaci oblasti bolesti než oblasti slasti. Možná obraz aktivuje obě oblasti, a každou jinak. A přesto nebo spíše právě proto je vidět, že obraz je krásný. Je v něm hloubka citu a děsu zároveň. Je nezapomenutelný. Nezapomenutelný je i příběh, vztahující se k obrazu.

Ale pokud složíme dohromady popis obrazu s obrazem vlastním, je celková emoce výsledkem jistého průniku mezi skutečnými pocity a rozumovým objasněním. V takovém případě je situace poněkud složitější a zmíním se o ní v některé z dalších kapitol, kde budu popisovat rozumové zpracování informace.

Někteří umělci dokáží ve svém díle zachytit více než je prostý obraz člověka či předmětu. Dokáží do svého díla vložit sílu energie, která dává hodnotu události, již zobrazuje. Někdy se zobrazení této


energie umělci prostě zdaří zcela nečekaně. Jindy umělec je schopen takové obrazy tvořit téměř podle svého přání.

Velcí umělci jsou schopni takové obrazy malovat bez toho, že by čekali na náhodu či souhru okolností. Tito umělci vědí nebo přinejmenším cítí, jak funguje mozek člověka a podle toho svůj obraz vytvoří. Zde jde především o citlivost umělce. Je-li dostatečně citlivý, vytvoří vynikající obraz naprosto bez znalosti funkce mozku. Tak tomu je nejčastěji.

Je velmi obtížné si představit konkrétní zapojení neuronů v mozku, které by vykonávalo popsané funkce. Je ovšem zřejmé, že mozek funguje způsobem, jenž není dokonale prozkoumán. Je však zřejmé, že dokáže rozlišovat hezké a nehezké obrazy. Mohli bychom takto probrat stovky obrazů a tak posoudit jejich vnitřní význam a tento podrobněji prozkoumat.

Vnímání sluchem

Obdobné je to i s vnímáním zvuků. Vezměme si za příklad hudbu, což je příklad buď krásných nebo škaredých kombinací tónů a nebo jejich kombinací a souzvuků. I zde je problém nějak posoudit, co je krásné a co je škaredé. Víme, že některé kombinace tónů jsou takzvaně libozvučné, což se nazývá konsonance. Jiné jsou nelibozvučné, což je disonance.

Odtud vidíme, že některé kombinace tónů jsou směřovány do oblasti zpracovávají pocity slasti, jiné do oblasti bolesti či odporu.

U lidského mozku nehrají důležitou roli pouze kombinace tónů ve statické podobě akordu. Lidský mozek je schopen vnímat i časově závislé sekvence tónu jako krásné nebo naopak škaredé. Složíme-li vnímání krásy jak kombinací tónů tak i jejich sekvencí do jednoho komplexu, vidíme, že není vůbec jednoduché rozhodnout, jak mozek vnímá, co je a nebo není krásné v oblasti hudby.

Mozek je schopen přepínat směr šíření signálů mezi oběma oblastmi zcela spojitě. I části informace jsou zpracovány a odeslány do jedné nebo druhé oblasti.

Mozek také vnímá celek jako krásný nebo naopak jako škaredý podle toho, co převažovalo v dané informaci. Za jednu informaci můžeme považovat například jednu píseň. Pokud v písni převažují hezké motivy, je chápána jako krásná. Pokud v písni převažují nehezké motivy, je vnímána jako nehezká. Ale tak úplně jednoduché to také není. Někdy může člověk vnímat jistou píseň jako krásnou a jiný ji vnímá právě naopak.

Každý člověk má jinou stavbu mozku a proto u každého člověka je směrování jistých motivů hudby jiné.

Vnímání čichem a chutí

Čichem člověk vnímá velké množství podnětů – pachů. I čich hraje velkou roli v životě člověka. Proto je také zpracováván mozkem velmi sofistikovaně. Také zde, jako v předešlých dvou případech, se setkáváme s odlišením různých vůní či pachů podle jejich významu pro jedince.

Všichni víme, že některé pachy jsou nám příjemné, jiné již méně a některé vůbec nesnášíme. Příjemné pachy jsou pro nás vůně ty nepříjemné jsou zápachy. Některý pach nám nepřekonatelně vadí, jiný snášíme a některý může působit i pozitivně a některé pachy, jsou-li to vůně, vyhledáváme. Ve skutečnosti je tomu tak, že zápach není pro mozek pouze jiná kvalita vůně.

Čich z pohledu této publikace není ovšem příliš zajímavým, neboť zde není významného rozdílu ve srovnání se zvířaty. Snad hlavním rozdílem je to, že zvířata mají většinou lepší čich než člověk.

U vnímání chutí bych uvedl totéž, co u čichu. Význam pro tuto knihu je omezený a od zvířat se v tomto směru lišíme jen málo.

V obou případech jak u vnímání čichem tak i chutí jsou do mozku přenášeny informace chemických receptorů. Oba typy receptorů ovlivňují emoce velmi silně.


Vnímání hmatem

Na rozdíl od čichu a chuti je hmat u člověka vyvinut velmi dobře. Hmat patří ke smyslům ovlivňujícím emoce, což je velmi důležité pro člověka.

U hmatu ale není žádná velmi specifická důležitost co se týká odlišení předmětů z hlediska jejich kvality či umělecké nebo jiné hodnoty. Proto se hmatem nebudu podrobněji zabývat.

Zpracování smyslů rozumem

Doposud jsem popisoval vnímání konkrétních objektů pomocí lidských smyslů a jejich vliv na emoce. Nyní se budu zabývat tím, jak člověk vnímá rozumem.

Rozum se vyvinul u člověka ve srovnání se všemi druhy zvířat nejvíce. Ve skutečnosti je zřejmé, že žádný jiný živočich není schopen vykonávat tak složité činnosti, jaké člověk vykonává vcelku běžně v každodenní praxi.

To nejsložitější, co kdy člověk dokázal, je opuštění naší planety s možností návratu zpět. A musíme si uvědomit, že žádný jiný tvor na této planetě není schopen podobného činu.

I přes tak bouřlivý a vynikající pokrok ve všech vědách nám zatím zůstává skrytá jedna významná věc. Tou je funkce mozku a především jeho vnímání okolního světa rozumem. Rozum je to, co nás nejvíce odlišuje od zvířat.

Informace, které se dostaly do mozku prostřednictvím našich smyslů, jsou dále zpracovávány mozkem, což platí i u zvířat. U člověka jsou ale zpracovávány mnohem komplexněji rozumem. Rozum nám umožňuje tyto informace zesílit, zeslabit nebo dokonce zcela obrátit jejich význam.

Jako příklad bych uvedl pohled muže na krásnou ženu. Tento pohled u něj vzbudí touhu se s ní seznámit a v neposlední řadě i sexuální touhu. Pokud se o té samé ženě dozví informace, které kazí její pověst, jsou veškeré snahy a touhy obráceny například v pohrdání. Totéž platí i obráceně o mužích a ženách.

Toto byl jen velmi jednoduchý příklad ukazující na to, jak rozum dokáže obrátit nebo vůbec ovlivnit působení signálů přicházejících do lidského mozku pomocí smyslů.

Vnímání rozumem – abstraktní myšlení

Lidský mozek je schopen pracovat s informacemi, které se do něj nedostaly pomocí smyslů. Jsou to informace, které nevznikly v mozku ale po vstupu v něm stále zůstávají. Tyto informace sice vznikly na základě informací, které původně byly vytvořeny smyslovými vjemy. Primární smyslové vjemy byly však přepracovány samotným mozkem do zcela jiné podoby a mozek pracuje již s těmito odvozenými informacemi jako by byly primární.

Takové informace lze nazvat jako abstraktní pojmy. Mezi nejčastěji užívané abstraktní pojmy patří slovo láska, nenávist, závist, žárlivost apod. Jde zpravidla o slova popisující emoce a pocity člověka. I slovo rozum lze považovat za abstraktní pojem, neboť jej lze jen těžko definovat a lze jen obtížně nalézt jeho hmotný základ.

Takto by bylo možné vyjmenovat velké množství abstraktních výrazů, jež běžně používáme a nedovedeme si bez nich život představit.

Lidský rozum dokáže abstraktní slova vytvářet, přiřazovat jim význam a kombinovat abstraktní slova vzájemně i se slovy majícími konkrétní význam.

Tato slova nemají žádný hmotný význam, přesto mají jistý základ v propojení neuronů v mozku. To je jediný jejich hmotný podklad. Je to obdobné jako s programy v počítači. Program jako takový nemá žádný hmotný podklad, přesto může existovat pouze ve hmotném počítači. Bez tohoto počítače nemá program smysl.


Propojení v mozku je utvořeno pomocí hmotných prvků (neurony, axony, dendrity a synapse). Přesto jejich význam může člověk chápat jako abstraktní výraz.

Cit a Emoce

Slovo emoce vzniklo ze slova „motion“, neboli pohyb. Slovo emoce by bylo možné chápat také jako hnutí mysli. Tedy něco takového, co má dynamický význam pro náš mozek. Lze jej také chápat jako schopnost vnímat události citem.

Cit má význam spíše statický. To znamená, že k někomu pociťujeme lásku, která se nemění.


13. Vibrace a vlny v lidském mozku

O vibracích v lidském mozku se často dovídáme od lidí, kteří se zabývají vnitřní lidskou energií a různými duchovními směry, jež jsou často opovrhovány vědeckými institucemi jako nevědecké a proto neužitečné.

Tito lidé si stojí za svým, a vnímají jisté energie ve formě vibrací. Používají termínů jako pozitivní vibrace a negativní vibrace.

Seznámil jsem se s těmito lidmi a začal se zabývat tím, proč tomu tak je čistě vědecky. Jde-li o skutečné vibrace a jak chápat jejich pozitivní či negativní význam pro člověka.

Existuje mnoho oborů lidské činnosti, které jsou závislé na empirických zkušenostech, které nebylo možné doposud vědecky podrobně poznat a popsat. Podíváme se tedy na to, jak vibrace v těle vznikají. Jaký je jejich význam a také na problémy, které způsobují. Vibrace jsou zpravidla nazývány vlnami. Proto vlny a vibrace v lidském mozku spolu úzce souvisí i když podle toho, jak oba výrazy používají je zde jistý významový rozdíl.

Vlny

Neurony generují série impulsů. Při větším vybuzení je série impulsů delší a frekvence impulsů je vyšší. Při změně vybuzení neuronu se mění i počet impulsů v sérii a jejich frekvence

Pokud je neuron rytmicky aktivován pomalými vlnami i změny frekvence impulsů jsou pomalé, takovým vlnám říkáme vlny Alfa.

Pokud je ale neuron aktivován rychlými vstupními vlnami, je změna frekvence generovaných impulsů velká a rychlá. Tyto rychlejší vlny mají názvy jako Beta, Gama nebo Delta, atp.

Ve skutečnosti pouze vlny Alfa jsou pravidelné vlny, všechny ostatní jsou již nepravidelné, neboť jejich pravidelnost je rušena činností mozku.

Vibrace

Rušení pravidelných vln Alfa je buď pravidelné nebo naopak nepravidelné. Pravidelné rušení vzniká při uvolnění neboli pozitivním myšlením, zatímco nepravidelné rušení vzniká vnitřním napětím neboli negativním myšlením. Je tedy zřejmá souvislost mezi vlnami a vibracemi podle toho, jak oba tyto pojmy lidé používají.

Uvolnění či relaxace způsobuje malé napětí svalstva. Neurony generují malé množství impulsů v pravidelných rytmech. Opakem uvolnění je napětí nebo v silnějším stavu je to úzkost. Tento stav vytváří velké množství impulsů.

Velké množství impulsů zvyšuje napětí svalů, což vyčerpává organismus. Pokud napětí roste až na velmi vysokou úroveň nastává nepravé uvolnění. To je způsobeno přepětím svalstva. Svaly se již nemohou dále napínat a proto ochabují. To je obranný mechanismus organismu proti sebepoškození.

Při tomto nepravém uvolnění se ale stále tělo vyčerpává. K tomuto dochází tím, že příliš velké množství impulsů přicházejících do svalu způsobí rytmické stahování a uvolňování svalu. Toto uvolní napětí, čímž se sval nepřetrhne, ale stále se čerpá velké množství energie.

Strach a úzkost

U všech živočichů se vyvinul obranný reflex umožňující přežití. Tento reflex je nazýván strach. Díky jemu se živočich při spatření útočníka začne bránit buď útěkem nebo protiútokem. V každém případě


jsou vyvolány velmi silné reakce ve formě vygenerování velkého množství impulsů do organismu. Impulsy jsou předány do svalů, aby ty mohly aktivně působit při záchraně jednotlivce.

U člověka je situace jiná. Člověk již není při strachu nucen prchat s použitím svého svalstva. Strach je častěji než útokem fyzickým vyprovokován útokem psychologickým. Člověk je sice ohrožen, ale není nucen prchat. Dokonce se často ani nemůže nijak bránit. Musí pokračovat v jisté činnosti i když je ohrožen.

Toto ohrožení se vztahuje například k jeho pozici v zaměstnání nebo je vydírán, je na něj vytvářen jistý psychologický tlak a podobně.

Nutnost prchat před útočníkem se sice vytratila, ale obranný reflex zůstal. Proto u člověka vznikají silné vnitřní vibrace, které mu škodí. Vznikají takzvané škodlivé negativní vibrace.

Uvolnění

Při uvolnění se mozek aktivuje minimálně a proto vznikají pomalé vlny Alfa. Tyto vlny existují v mozku jako aktivační pojistka. Neuron, pokud by nebyl aktivní, začne odumírat. I jedna noc, kdy by mozek zcela odpočíval a nebyl vůbec aktivován, by znamenala odumření mozku. Mozek proto vytváří pomalé sady impulsů, které udržují mozek v minimální aktivaci i v době, kdy není mozek aktivován jakoukoliv činností, tedy ve spánku.

Impulsy se šíří v mozku postupně ve vlnách a proto vznikají dlouhé a pomalé vlny Alfa. Jelikož tyto vlny mají udržovat člověka při životě především v době spánku, jsou jeho průvodním jevem.

Efektivita činnosti mozku

Pokud je člověk v bdělém stavu a přesto má pomalejší vlny, pak se dostává do stavu uvolnění. Je to jiný stav než spánek. Mozek takto funguje efektivněji. Vytváří jen tolik impulsů, kolik je zapotřebí a posílá je pouze na místa, kde je lze využít.

Navíc je zde ještě jeden problém. Tím je řízení činnosti vnitřních orgánů. Vnitřní orgány jsou tvořeny hladkým svalstvem (vyjma srdce). Tyto orgány jsou řízeny mozkem zcela automaticky bez možnosti jejich chod ovlivňovat vůlí.

Pokud je mozek nesprávně aktivován vlivem napětí a úzkosti, nastává rušení činnosti těchto vnitřních orgánů. Mozek je pouze jeden a má všechny neurony propojené do jedné velmi složité sítě. Platí proto jedno základní pravidlo. Cokoliv se stane ve kterékoliv části mozku, dostane se dříve či později do všech částí mozku.

Proto způsob aktivace mozku má velký vliv a význam jak pro svalstvo řízené vůlí, tak také pro svalstvo, které vůlí řídit nelze. Rozladění činnosti vnitřních orgánů, které nelze řídit vůlí, se pak obtížně vrací do původního stavu vyladění.

Dlouhodobé rozladění vnitřních orgánů se stává normou pro chování a stává se stavem „správným“. Slovo správným jsem uzavřel do uvozovek proto, že tento stav správný není, ale vypadá pro organismus jako by správný byl. Takto přetěžovaný orgán je stále více vyčerpáván, čímž vznikne nějaké porucha činnosti. Ta se pak projeví nemocí.

Lidé žijící ve stálém velkém strachu a napětí si takto poškozují zdraví. Ve většině případů to vůbec nevnímají, neboť celý proces je velmi pomalý a trvá i mnoho let, zvláště u, na počátku, zcela zdravých lidí. Ve skutečnosti vznikne ale takové poškození organismu, které již nelze napravit. Často se projeví tím, že člověk zemře dříve než ostatní lidé žijící v uvolnění. Někdy ani člověk není varován nějakou vážnou nemocí.

V některých případech člověka potká velmi vážná choroba především z oblasti nemocí oběhového ústrojí. Příkladem jsou nemoci jako infarkt myokardu, mozková mrtvice, angína pectoris, apod. Další ze skupiny vážných nemocí způsobených nesprávnou aktivací organismu je rakovina.


Existuje ještě třetí skupina nemocí způsobujících alergie. Ve většině tyto nemoci smrtelné nejsou. Ovšem ta hlavní a nejznámější alergická nemoc – průduškové astma –je smrtelná.

Všechny tři zmíněné skupiny nemocí patří to jedné velké skupiny nemocí psychosomatických. Psychosomatické nemoci jsou v překladu vlastně nemoci těla způsobené psychikou, což je v podstatě rozladěním činnosti mozku vlivem nesprávného negativního myšlení.

Naopak lidé žijící v uvolnění s pocity lásky nejsou tolik přetěžování takto vážnými nemocemi a často se dožívají vyššího věku než ti, kdož žijí v nenávisti ke všemu a všem.

V tomto ale neplatí žádná striktní pravidla a případ od případu konkrétního člověka se mohou vyskytnout značné rozdíly. Proto nelze brát jeden konkrétní případ jako důkaz.

Pozitivní a negativní vibrace a senzibilita

V každém případě existují vibrace pro člověka pozitivní i negativní. Každý člověk má v sobě jisté vibrace. Ty jsou závislé na jeho celkovém životním postoji tak také na okamžitém stavu. Každý člověk tyto vibrace vyzařuje. I malé změny jsou patrné na každém člověku. Někteří lidé je dokáží vnímat.

Citlivost na tyto vibrace se nazývá senzibilita. Tento jev je známý a vyskytuje se u mnoha lidí na celém světě. Mnozí o tom ani nevědí, že mají nějaké zvláštní schopnosti, neboť nejsou schopni srovnat sami sebe s ostatními. Tito lidé si myslí, že jejich schopnosti jsou něčím naprosto normálním.

V podstatě mají pravdu. Vnímání druhých lidí jinak než smysly je něčím zcela normálním, byť ne každý má tuto schopnost dostatečně vyvinutou. Nebo lépe ještě jinak. Někteří lidí mají tuto schopnost vyvinutou výrazně lépe než jiní.

Lidé jsou schopni vnímat vibrace lidí ze svého okolí. Je to jeden z ukazatelů, proč jsou nám někteří lidé sympatičtí a jiní nikoliv. My tyto vibrace vnímáme a porovnáváme s tím, co známe ze svého dětství. Proto někomu může být sympatický i zlý člověk a někomu je sympatický dobrý člověk.

Kvalita života

Pokud člověk žije s dobrými pocity dlouhodobě, vytváří se u něj celkově pozitivní pohled na život. Tím se ovlivní aktivace jeho organismu tak, že se jeho tělo zbytečně nepřetěžuje. Vzniká tak stav, kdy jeho tělo nezatěžuje mozek nesmyslnými problémy. V takovém případě se výrazně zlepší kvalita života člověka.

Tuto kvalitu života si nelze ničím koupit za žádné peníze. Tu je nutné si vypěstovat dlouhodobým pozitivním myšlením.

Pozitivní pocity

Hlavním pozitivním pocitem je láska. Zde není míněna láska sexuální, ale láska obecná. Z tohoto pocitu lásky k jinému člověku pak vycházejí ostatní pozitivní pocity jako jsou porozumění, vcítění, sympatie. Lidé takto orientovaní neváhají jinému pomoci.

Negativní pocity

Hlavním negativním pocitem je nenávist. Z něj pak vycházejí závist, žárlivost, nepřejícnost a mnoho dalších pocitů. Lidé takto orientovaní neváhají jinému uškodit.


Neutrální a kombinované pocity

Jeden z pocitů vypadá na první pohled jako pocit pozitivní, ale ve skutečnosti je spíše pocitem negativním. Je jím touha. Touha přinesla lidem mnoho dobrého i zlého. Touha po moci a bohatství přivádí člověka do pocitů napětí, stresů a depresí.

Touha po lásce přivádí člověka k úžasným pocitům dobra a porozumění. Touha po lásce ke konkrétnímu člověku může být také velmi destruktivní a často přivádí lidi až k sebevraždě.

Touha vykonat velké dílo může být jak pozitivní tak negativní. Je-li tato touha spojená s touhou po slávě, moci a penězích, jde o negativní pocit. Je-li tato touha prostá těchto vazeb na hmotné bohatství, je pocitem pozitivním.

Na závěr o vibracích

Podle popisu vibrací v lidském mozku i těle člověka je patrné, že ti lidé, kdož se zabývají duchovnem a vibracemi ať laicky nebo profesionálně nejsou daleko od pravdy. Pozitivní i negativní vibrace existují a silně ovlivňují náš život. Někteří lidé jsou schopni je vnímat, jiní nikoliv.

Podstatná je jejich fyzikální podstata. Nejde pouze o něco mimo naše běžné vnímání. Lidé jsou schopni tyto vibrace vnímat, a jako u každé jiné lidské aktivity, někteří lidé jsou k tomuto nadáni více, jiní méně.

Doposud není jasné, jak je možné, že se tyto vibrace šíří i na obrovské vzdálenosti. Je téměř jisté, že se tak děje. Avšak není dostatek informací, které ukázaly na některé fyzikální principy potvrzující takové šíření.

Věřím, že i toto se podaří i přesto, že dnes není zřejmé, kdy se tak stane.


14. Vnitřní energie člověka

Obecně o energii

Lidé zabývající se vibracemi a vnitřní energií člověka si již dávno povšimli, že něco takového existuje. Víme, že každý člověk je v tomto směru zcela jiný. Přesto dnes není mnoho materiálů popisujících vnitřní energii člověka vědecky. Nevíme, kde tuto energii hledat a proč tomu tak je, že každý jsme jiný.

V podstatě není divu, že nejsme stejní v tomto směru, když ve všech jiných jsme různí. Spíš jde o to zjistit, proč tomu tak je a kde hledat vnitřní energii.

Vezměme si na pomoc běžné fyzikálně snadno vysvětlitelné dění v přírodě. Vezměme si dům a jeho vytápění pomocí ústředního topení. Velikost radiátorů a průměry trubek se již stabilizovaly na jistých hodnotách, ale uvažujme, že tomu tak není a my si můžeme vše zvolit.

Jak tedy budeme postupovat? Nejprve si změříme velikost prostoru, který budeme vytápět a podle nějakých tabulek určíme, kolik tepelné energie budeme potřebovat k vytopení celého objektu. Odtud pak vypočítáme velikosti radiátorů a průměry trubek.

V podstatě platí, že čím je objekt větší, tím větší radiátory budeme potřebovat. Tomu bude odpovídat i průměr trubek přivádějící teplo do radiátorů. Myslím, že v tomto případě je vše jasné.

Tepelná energie v lidském těle

U člověka je tomu podobně. Větší tělo musí být vyhříváno větším množstvím krve, neboť krev je tekutina vyhřívající tělo a zároveň regulující jeho teplotu. Tělo reguluje svoji teplotu několika způsoby. Jedním z nich je regulace průtoku krve v tepnách a cévách změnou průměru neboli světlosti jak tepen, tak i cév.

Lidský organismus je schopen měnit průměr tepen i cév s pomocí regulační funkce mozku. Pokud se vytváří více impulsů, cévy se více stahují. Nebo s větším počtem impulsů se stahuje svalstvo, které stlačuje cévy, čímž mění množství krve přitékající do svalu.

Tepelná energie se v těle vytváří při trávení a zpracování potravy. Dochází tak k přeměně potravy na energii. Čím více tělo energie vyrobí, tím více jí musí spotřebovat nebo vyzářit.

Při nadvýrobě energie se tělo zbavuje energie například tak, že zvětší světlost tepen a cév, čímž předá více energie to periferních částí těla. Zde se tělo energie zbavuje vyzařováním do okolního prostoru.

Energie mozku

Stejně jako v celém lidském těle to funguje i v mozku. Mozek je protkán cévami i tepnami a ohřívá se stejným způsobem jako ostatní části těla.

Na rozdíl od jiných tkání je mozek protkán obrovským množstvím axonů a dendritů. Jak axony, tak i dendrity jsou v podstatě trubičky mikroskopického průměru. V nich neprotéká krev, nýbrž jiné tekutiny obsahující neuropřenašeče. To jsou látky schopné přenášet elektrické a chemické impulsy mezi neurony buď svojí vlastní vodivostí nebo pomocí nábojů v chemických látkách.

Při popisu energie mozku jde především o chemický přenos elektrického náboje. I zde bude platit to, co platí pro všechny ostatní části lidského těla. Čím větší je průměr těchto trubiček, tím větší je množství přenesené látky a je také větší rychlost přenosu elektrického náboje mezi neurony.

Bylo by nereálné, abychom všichni měli stejný průměr axonů a dendritů v mozku. Spíše je pravděpodobné, že každý člověk je v tomto směru jiný. Odlišnost struktury mozku je větší mezi různými jednotlivci než je odlišnost stavby jejich těl.


Je proto pravděpodobné, a možná i jisté, že různí lidé mají různé průměry axonů i dendritů a vůbec stavba jejich mozků se velmi výrazně liší.

Porovnejme dva mozky. Jeden má v průměru malou světlost axonů i dendritů, zatímco ten druhý má světlost obou stavebních prvků mnohem větší. Pak platí, že rychlost pohybu signálů v mozku s většími průměry axonů a dendritů je větší než u prvního mozku. Při větší rychlosti se přenese více informací mezi neurony. Proto celková přenesená elektrická i chemická energie je větší než je tomu u mozku s menšími průměry axonů i dendritů.

Tato myšlenky je velmi jednoduchá. Nemám doposud žádné konkrétní důkazy, že tomu tak je. Ale je zřejmé, že z pohledu matematiky tomu ani jinak nemůže být. Základní myšlenky, z nichž vycházím, jsou natolik průzračné, že je není třeba dokazovat.

Energie mozku a talent

Máme nyní dva mozky, jeden v průměru malým průměrem axonů a dendritů, a druhý mozek, který má v průměru průměry axonů a dendritů velké.

Člověk s prvním mozkem je mnohem méně výkonný než ten druhý. V myšlení je mnohem pomalejší a vůbec veškerá práce mu jde hůře. Zatímco člověku s mozkem číslo dvě jde veškerá práce snadno a v myšlení je velmi rychlý. Má dobrý úsudek a snadno řeší matematické úlohy i životní situace.

Ve skutečnosti to tak jednoduché není. Průměrný průměr axonů a dendritů ještě nic nedokazuje o skutečných schopnostech člověka. Nejvíce záleží na průměru axonů a dendritů v určité oblasti mozku. Je pravděpodobné, že různé oblasti mozku u různých lidí budou mít různé průměry axonů a dendritů.

Právě oblasti určují výkonnost člověka v určitém oboru. Některé oblasti ovládají řeč, jiné zrak a vidění, jiné matematické myšlení, apod.

Vyvinutí některé oblasti mozku má vliv na skutečné schopnosti či talent konkrétního člověka.

Kosmická energie

V poslední době se hojně setkáváme v literatuře s pojmem kosmická energie. Pod tímto pojmem se skrývá empirický popis jistého druhu energie, která nám zprostředkovává některé obtížně vysvětlitelné úkazy našeho života. K nim patří především telepatie, telekineze, léčitelství pomocí přikládání rukou.

Sám mám osobně zkušenosti s telepatií, kterou jsem se nikdy nesnažil provozovat. Přesto jsem zjistil, že vím některé informace, které bych vlastně ani vědět neměl, neboť mi je nikdo nesdělil běžnými smyslovými cestami. Přesto jsem byl schopen vnímat některé věci na velkou dálku. Dálka byla natolik velká, že zde určitě nemohlo jít o přenos signálů podobný jako u vysílačů a přijímačů elektromagnetického vlnění.

Pokud se k člověku dostane myšlenka jiného člověka v určité době a je zřejmé, že nemohlo jít o náhodu, musela působit jistá energie, která zajistila přenos této myšlenky. Není doposud možné podrobněji takovou energii popsat, jelikož podstata této energie není známá. Proto se pro tento druh energie používá názvu kosmická energie.

I přesto, že o této energii víme jen velmi málo a musíme se spolehnout pouze na empirické zkušenosti, nelze informace o ní nikterak bagatelizovat a znehodnocovat. Je třeba si uvědomit, že většina současných vědomostí pochází z empirických výzkumů, jimž většina lidí nevěřila. Teorie byla většinou dodána k empirickým vědomostem až mnohem později.

Někdy je tomu sice naopak. Teorie někdy předpoví existenci jevů, o nichž nic nevíme. Takových objevů je nesrovnatelně méně.


Celková a průměrná energie mozku

Celková duševní energie mozku bude do značné míry závislá na průměrné výkonnosti mozku. Tedy na množství impulsů přenesených v celém objemu mozku v jistém časovém intervalu.

U člověka s velkým počtem impulsů v mozku jde o celkově duševně výkonnou osobnost. Takový člověk vyzařuje velké množství energie ze svého těla a má zpravidla velké duševní schopnosti v čemkoliv se mu zamane.

Jak se ale dá dosáhnout velké duševní energie. Lze jí dosáhnout vůlí nebo jde pouze o vrozenou dispozici? Jako u všech lidských vlastností i v tomto případě jde především o to, jak se mozek vyvinul při narození. Tedy jde o vrozenou dispozici, kterou lze rozvíjet. Člověk se již narodí s jistým rozložením poměrů v mozku, ale do značné míry lze vývoj mozku ovlivnit.

Jak tedy ovlivnit vývoj mozku? Především je to stejné jako s vývojem svalstva. Vezměme si například kulturistu. To je nejjasnější příklad rozvoje svalstva. Správným a pravidelným zatěžováním určitých svalů lze dosáhnout jejich zvětšení na požadovanou velikost. I v tomto oboru lidské činnosti platí, že talentovaní lidé to mají mnohem jednodušší než ti ostatní. Ale tak to na světě chodí a je třeba se s tím smířit.

S mozkem je to úplně to samé. Pokud mozek trénujeme, rozvíjí se. Pokud lenošíme a trávíme život pouze odpočinkem, mozek se nerozvíjí, ale dokonce může i odumírat. Ti, kdož se odmalička snažili usilovně duševně pracovat a nic nezanedbávat, mají více vyvinutý mozek než ti, kdož se nesnažili a spíše šidili své učitele tím, že opisovali a nechali si napovídat od spolužáků. Funguje zde naprostá spravedlnost. Kdo se snažil, ten má mozek dobře vyvinutý, ti ostatní jej nemají vyvinutý dostatečně dobře.

Je patrné, že mozek je nutné rozvíjet již odmala. Začít s rozvojem v dospělém věku sice není marné, ale nelze pak dosáhnout takových výsledků, jako když se začne již v raném dětství. Opět zde uvedu příklad ze sportu. Je známé, že sportovec, chce-li být úspěšný ve vrcholovém sportu, musí začít již od dětství. V opačném případě má ve většině případů smůlu a vrcholovým sportovcem se nikdy nestane.

S rozvojem mozku je to úplně stejné. Chce-li člověk dosáhnout úspěchů na poli vědy, je třeba se snažit rozvíjet mozek od dětství. Jen bych zde upozornil, že mozek je velmi citlivý orgán a není dobré jej přetěžovat již v raném dětství a tak napáchat více škody než užitku. Přetěžování může způsobit vážné duševní choroby. Je třeba mozek rozvíjet nenásilně a to tak, aby se rozvíjel sám.

Tato celková duševní energie má také význam při zkoumání vnitřní energie z hlediska duchovního pojetí. Při větší vnitřní energii mozku je větší i citlivost mozku na vnější podněty. Čím více je mozek vyspělý, tím citlivější je.

Pohyb a energie

Všichni víme, nebo bychom měli vědět, že naše těla jsou v neustálém pohybu a probíhá v nich neustálá změna. V době našeho života nejsme nikdy v úplném klidu. Stále se v nás něco pohybuje podle zadaných úkolů. A to je vlastně život.

U každého člověka je tento pohyb jinak velký, jinak rychlý. Lze proto říci, že naše tělo má jistou vnitřní energii, o níž jsem se již také zmínil. Celková dynamika pohybu těla udává velikost vnitřní energie člověka. Každý máme tuto energii jinou, obecně vzato, ale každý ji má nenulovou. Pouze po smrti člověka klesne vnitřní energie na nulu.

Problém je pouze v jednom. V základních fyzikálních zákonech platí zákon zachování hmoty i zákon zachování energie. Hmota nemůže ani vzniknout a nemůže se ani ztratit. Může se pouze přeměnit v jinou formu hmoty.

V tomto existuje pouze jediná výjimka a tou je jaderná reakce, při níž dochází k přeměně hmoty na energii. Tedy v tomto případě se z hmoty stane energie. Hmota se zcela rozpadne a přemění na velké množství energie dané slavnou rovnicí vytvořenou Albertem Einsteinem.


E=mc2 (16.1)

Význam rovnice spočívá v tom, že ukazuje převodní vztah mezi energií a hmotou.

Vezmeme-li zákon zachování energie, pak platí, že energie nemůže vzniknout ani se ztratit. Pouze se může přeměnit v jinou formu. Tedy až na případ přechodu mezi hmotou a energií.

Dnes již známe způsob, jak přeměnit hmotu na energii, ale zatím neznáme způsob vytvoření hmoty z energie. Tento způsob přechodu nebyl doposud popsán. Směr přeměny je tedy jednosměrný. Hmota se přemění v energii, ale nazpět to není možné. Pak tedy musí platit, že hmota se neztrácí, ale pouze přeměňuje v energii.

Naskýtá se proto jednoduchá otázka. Jak je to s vnitřní energií člověka? Pokud člověk zemře, jeho vnitřní energie se vytratí z jeho těla. Ovšem nemůže se vytratit ze světa. Podle tohoto jednoduchého fyzikálního zákona musí energie dál existovat mimo tělo.

Za dobu svého života všichni vyzařujeme jistou energii. Především je to přebytečná tepelná energie, kterou tělo musí vyzářit, aby se nepřehřálo. Dále je to elektrická energie, kterou si tělo vytváří jako základní prostředek k životu. Pohyb všech částic v těle představuje značnou kinetickou (pohybovou) energii. I když se nepohybujeme, pohybují se látky v nás. Jejich pohyb představuje poměrně velkou energii.

Všechny tyto energie vznikly z potravy, kterou přijímáme a dovedeme ji přeměnit na tyto energie. V okamžiku smrti člověka se všechny tyto energie náhle ztratí. Otázkou je kam se podějí. Kde je máme hledat.

Velikost vnitřní energie člověka může být chápána jako síla duše člověka. K tomuto způsobu chápání je několik pádných důvodů.

Lze tedy ukázat, že okamžitá ztráta vnitřní energie člověka je vlastně přechod člověka do posmrtného života. Pokud takový život vůbec existuje. Tedy žije již pouze jistá forma energie. My ji nevidíme, ale tato energie je zde připravena k další přeměně.

Ukončení života člověka bych přirovnal k zastavení rychle jedoucího dopravního prostředku. K zastavení auta, vlaku i vlastního pohybu je zapotřebí energie. Není-li tato energie k dispozici, pak pohyb trvá a nikdy neskončí.

Zde na Zemi je to tření, které spotřebovává pohybovou energii. Proto pohybující se dopravní prostředky zastaví, pokud jim není dodávána energie. Při pohybu ve vesmíru není tření přítomno, proto k již započatému pohybu není energie zapotřebí. Energie je nutná pouze ke změně rychlosti a směru pohybu. Chceme-li raketu ve vesmíru urychlit, musíme spustit motory. Stejnou energii pak potřebujeme k jejímu zpomalení na původní rychlost. Jelikož žijeme především na Zemi, nebudeme se zabývat otázkou života a vesmíru.

Energie pohybujícího se auta se přemění v tepelnou energii při brzdění. Dojde k ohřátí brzdových kotoučů či bubnů. Jejich vychladnutí pak znamená vyzáření tepelné energie do prostoru. Toto teplo se v prostoru neztratí. Jeho množství je však tak malé, že se rozptýlí a není již dále patrné. Přesto teoreticky vzato tato tepelná energie stále existuje a nemůže se ze Země vytratit.

Duševní energie člověka

Duševní energie člověka se také nemůže jednoduše zcela vytratit. Stále existuje mimo naše tělo. Na první pohled se zdá, že jde o velmi slabou energii, která nemůže nic změnit. Ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vytváří velmi specifickou formu energie, která se nejenže nevytrácí, ale působí stále na další pokolení.


Duševní energie člověka má jinou formu než tepelná nebo elektrická energie. Je to doposud neznámá forma energie. Bude nutné ji v budoucnu lépe poznat a prozkoumat. Zatím víme, že existuje a známe její působení z empirického poznání. Doposud zcela chybí teorie.

Z mnoha různých filosofií a kultur víme, že dotyk dvou lidí má velký význam pro psychický vývoj obou jedinců, toho kdo se dotýká i toho, kdo je dotýkán. Zní to velmi netypicky, ale krátce řečeno platí, že pokud se muž dotkne ženy rukama, pak tento dotyk má význam jak pro ženu tak i pro muže. Lépe, když se dotýkají lidé vzájemně, tím lepší je výsledek vzájemného působení.

Kdysi před mnoha lety jsem slyšel výklad jednoho psychologa o tom, jak je důležitý vzájemný kontakt mezi lidmi. Na toto téma bylo vypracováno mnoho psychologických studií. Výsledky ukazují, že vzájemný dotyk je psychicky velmi prospěšný.

Při vzájemným dotyku mají prospěch oba jedinci. Samozřejmě musí jít o dotyk chtěný. Snad nejmarkantnější je význam dotyku mezi rodiči a jejich dětmi. Malé děti jsou nesmírně citlivé a vnímavé na kontakt mezi rodiči jimi. Pokud se rodiče dětí dotýkají tak, že je hladí a hrají si s nimi, děti jsou klidnější a lépe snášejí veškerá příkoří od svých spolužáků a ostatních lidí.

Většinou nepomůže dětem říkat, že je máme rádi. Je nutné jim to dokázat. A tím prvním a nejzákladnějším důkazem je dotyk ve formě pohlazení například po hlavičce.

I na toto téma bylo ve světě napsáno mnoho vědeckých studií, které jednoznačně ukazují na význam dotyku a kontaktu mezi lidmi.

U kontaktu mezi rodiči a jejich dětmi nesmí v žádném případě jít o kontakt sexuální, takový kontakt má pak zcela opačný vliv na dítě než by bylo žádoucí. Pak mezi rodiči vzájemně je dobré jde-li o kontakt sexuální. Ten má velmi pozitivní vliv na jejich psychiku. Ale i kontakt nesexuální mezi dospělými lidmi je užitečný a prospěšný. To je to o čem bych se zde rád zmínil.

Jelikož kontakt mezi lidmi má velký a silný vliv na psychiku člověka, musí existovat nějaká síla či energie, kterou si lidé mezi sebou předávají pouze dotykem rukou. Nevíme, kde se bere taková energie, ale mnoho vědeckých studií ukazuje, že skutečně existuje.

Takto jsem se chtěl dostat k tomu, abych popsal význam vzájemného dotyku lidí a jeho významu pro člověka. Nedávno jsem se obeznámil s tím, že někteří lidé jsou nadáni touto silou více jiní méně. Nejsme všichni stejní a nemáme všichni stejné schopnosti. Lze říci, že cokoliv děláme nebo jsme schopni dělat, je podřízeno našim schopnostem to či ono dělat. Někdo je nadán jistou činnost dělat lépe než jiný člověk.

Stejně tak je to i se vzájemným dotykem lidí. Někdo působí na jiného malou energií, někdo působí energií velkou. Existují lidé, kteří jsou nadáni velkou vnitřní energií, kterou mohou předávat jiným lidem. Jejich dotyk má takovou sílu, že jsou schopni dokonce jiného člověka léčit a vyléčit.

Vlastnosti vnitřní duševní energie

Doposud nevíme jak a proč funguje pozitivní vliv dotyku mezi rodiči a dětmi, tak také nevíme jak proč funguje předávání vnitřní energie mezi dospělými lidmi za účelem uzdravování. Tuto energii máme všichni v sobě. Každý z nás ji může využívat. A nejen to, každý z nás ji využívá, aniž o tom ví.

Vnitřní energii má každý z nás a každý ji využívá k tomu, aby žil. Bez ní by zřejmě nebylo života. Stále nevíme, proč žijeme, jaká je to síla, která nám dává možnost žít. Právě vnitřní energie člověka je tou silou, která nám umožňuje žít. Proto její význam je zcela dominantní. A u takovéto síly je třeba se zastavit a probrat si některé její vlastnosti.

Můžeme usuzovat, že velikost i kvalita vnitřní energie člověka je u každého jedince obecně vzato jiná. Velikost vnitřní energie není závislá na věku člověka, ale na jeho duši. Stejně tak kvalita této energie není určena věkem ani jinými měřitelnými vlastnostmi lidského těla. Obojí je závislé na činech a kvalitě duše člověka. Čím lepší jsou činy člověka, tím více má této vnitřní energie. Každý špatný čin tuto vnitřní energii člověku odebírá mění její vlastnosti. Dobré činy přinášejí člověku dobro a špatné


činy přinášejí člověku zlo. Je jedno z pravidel, s nímž ne každý souhlasí, ale skutečnost je taková, že tomu tak je.

Často ani nevíme, co jsme komu dobrého nebo zlého udělali. Většinou zapomeneme, co jsme udělali a často si ani neuvědomíme, že to bylo dobré nebo zlé. Proto nejsme ani schopni posoudit, význam toho, co se nám děje v našem životě. Většinou nedostaneme okamžitou odplatu za dobré či zlé, ale vše se rozhodne a stane až po delší době, pak si již ani nevzpomeneme, co jsme vlastně udělali.

Ukazuje se, že vše, co děláme se ukládá do našeho vědomí a podvědomí a zůstává tam po dobu celého našeho života. Podle toho je pak určován náš život. Naše vnitřní energie se tím buď zvětšuje nebo naopak zmenšuje. Celkový stav vnitřní energie se pak promítá do našeho chování. Ostatní lidé zcela podvědomě vnímají velikost naší vnitřní energie a podle toho se k nám chovají.

Uvedeme si příklad z přírody. Jedním z nejzákladnějších příkladů je vzájemný vztah a chování dravce a jeho kořisti. Dravec převážně útočí na jedince nějak oslabené a nemocné. Hlavním úkolem dravce je nejprve zabíjet jedince, kteří by v přírodě nemohli obstát nebo by znamenali pro rozvoj druhu zhoršení genetické výbavy. Jde o to, že někteří jedinci se přírodě nepovedou a již se narodí slabí nebo během života si způsobí zranění. V takovém případě se příroda snaží se takových jedinců zbavit. K tomu účelu si vytvořila dravce, kteří jí pomohou očistit se od jedinců vnitřně oslabených.

Dravci jsou proto vybaveni zvláštním smyslem umožňujícím odlišit zdravého jedince od jedince oslabeného. Jedním z příznaků je schopnost případně kořisti uniknout. Nedostatek síly znamená oslabení. V některých případech se dravec řídí vnímáním vnitřní energie kořisti. Podle této energie se rozhodne zda-li zaútočí nebo ne.

Uvedu jeden případ chování člověka a žraloků. Před mnoha lety jsem četl o příběhu jednoho ruského námořníka, který byl silnou vlnou vymrštěn z paluby lodi do moře plného žraloků. Ocitl se přímo v hejnu žraloků. Jeho kolegové zjistili, že jim kolega schází asi po jedné hodině plavby. Otočili loď a vrátili se pro něj. To jim trvalo opět hodinu. Námořníka našli a vylovili jej z moře bez jediného zranění. Tento námořník plaval dvě hodiny v hejnu žraloků a čekal na loď. On dobře věděl, že nemá smysl plavat rychle, žralokům nelze uniknout. Proto se maximálně uklidnil a prováděl jen nejnutnější pohyby. Také šetřil energii, aby v moři vydržel co nejdéle. Také věděl, že žraloci reagují na prudší pohyby, které pro něj znamenají nemocného jedince. Pouze takové zabíjejí. Zdravé zpravidla nikoliv.

Tímto příběhem chci ukázat, že živočichové jsou vybaveni schopností rozpoznat vnitřní energii jiného jedince bez ohledu jde-li o kořist nebo o jedince stejného druhu. Člověk je velmi vyspělý ve srovnání s jinými živočichy. Svojí vyspělostí ale přišel o mnoho, čím jej příroda vybavila. V tomto případě se tak ale nestalo. Vnímání vnitřní energie ostatních lidí člověku zůstalo a patří k jedné z nejdůležitějších výbav, jež mu pomáhá přežít a orientovat se mezi ostatními lidmi.

Druhým příkladem využití vnitřní energie je souboj jedinců stejného druhu o postavení v komunitě a nadvládu nad ostatními včetně získání největšího počtu samiček nebo zvítězit v boji o jistou samičku. V těchto případech jde více o vnitřní energii a sílu než pouze o vnější projevy fyzické síly. Vnitřní síla se zpravidla projeví i na vnější síle. A to nejen na síle fyzické, ale i duševní. Duševní síla je zpravidla pro člověka důležitější než síla fyzická.

Člověk ve svém životě prochází obdobími, kdy je vnitřní energie buď na vrcholu, nebo v propadu anebo také prochází přechodovými obdobími nárůstu a poklesu vnitřní energie. Proto člověk nikdy nemůže být jen trvale šťastný nebo jen nešťastný. Nemůže mít pouze úspěch nebo neúspěch.

A to není vše. Každý z nás má celkovou vnitřní energii jinou. Proto máme každý jinak vysoký pozitivní vrchol vnitřní energie a také jinak hluboký propad vnitřní energie. Jejich rozdíl nám dává jistou střední hodnotu, kolem níž se v životě pohybujeme. Jen na každém z nás závisí hodnota vrcholu i propadu. To si určíme sami našimi postoji vůči ostatním lidem.

Sami může ovlivnit, jak velké bude naše životní štěstí i naše životní smůla. To, co se nám děje je závislé právě na naší vnitřní energii. Uvedu jeden příklad z mého života.

Před dvaceti lety, když jsem byl ještě studentem, jsem se musel podrobit operaci slepého střeva. Ještě dříve, než se zahojila jizva po operaci, jsem cestoval vlakem domů, abych navštívil svoji mámu. Cestoval jsem rychlíkem, a musel jsem přestupovat, neboť rychlík nejel přímo do stanice, kam jsem


potřeboval. Tehdy jsem stál na nástupišti a čekal na vlak. V tom, ke mně přistoupili tři mladí hoši a zatlačili mě mírně stranou, abychom nebyli příliš na očích. Bylo to za bílého dne a na nástupišti jsem nebyl sám.

Tito hoši po mě chtěli nějaké peníze. Bez váhání jsem jim je dal. Nebyl jsem schopen se bránit. Byl jsem oslaben po operaci. Jizva nebyla zahojená. Pokud bych se o cokoliv pokusil, mohl bych přijít i o život pouhou ranou pěstí do břicha.

Nestalo se mi to nikdy před tím ani potom. Již tehdy jsem si uvědomil, že tito hoši cítili, že jsem oslaben, a že budu snadnou kořistí. Dobře věděli, že se nebudu moci bránit. Měl jsem jen málo peněz. Nevzali mi ani všechny peníze. Chtěli jen relativně málo. Bylo to pro mě ponaučení, při němž jsem si uvědomil, jak důležitá je vnitřní energie.

Význam vnitřní energie a její ovládání

Každý svého štěstí strůjcem je staré české přísloví nebo spíše pořekadlo. Je často používané a přitom velmi pravdivé. Je takovým zrcadlem, které nám může ukázat, že cokoliv sami děláme, se nám vrací.

A podíváme-li se na toto pořekadlo skrze teorii o vnitřní energii, uvidíme, že se vůbec nemýlí. Často o tom pochybujeme, neboť vidíme mnoho nespravedlnosti v našich životech. Domnívám se, že častěji vidíme tu nespravedlnost než spravedlnost. Nevíme totiž, kde spravedlnost hledat.

Pro většinu z nás je tou hlavní spravedlností to, jak se kdo z nás má. Přesněji řečeno, kdo má kolik peněz na svých kontech. Ve skutečnosti je tomu ale poněkud jinak.

Uvědomme si, že člověk silně orientovaný na dobro má mnohem více. Člověk orientovaný na zlo má pak ve svém životě pouze zlo a penězi se nevykoupí.

Nejprve si probereme stav vnitřní energie u lidí, kteří mají v sobě více zla než dobra. Tito lidé mají velmi silně zrychlenou tvorbu impulsů v organismu. Impulsy jsou generovány tak, že působí proti sobě a nevytvářejí žádný aktivní pohyb nebo myšlenku. Tito lidé pociťují především silný strach o svůj majetek a peníze. Trpí silnou až krutou nenávistí vůči všem lidem ve svém okolí. Mají strach o to, že jim tito lidé chtějí ublížit a něco vzít. Trápí se tak silně, že trpí nespavostí a chutí se krutě mstít za naprosto malicherné věci, které jim ani vážně neuškodí.

Kdyby nic jiného pak jen sám tento pocit a trvalá jejich nenávist vůči všem v okolí je tím největším trestem. Tyto vibrace vyčerpávají jejich organismus a berou jim schopnost vnímat okolí správným způsobem.

Takoví lidé se nesnesitelně trápí a trápí i všechny ve svém okolí. Ubližují aniž by jim bylo ubližováno. Oni sami trpí tím, že se jejich vnitřní energie vytratila a oni mají strach. Člověk, který má dostatek vnitřní energie, se druhých nebojí a druhým přeje vše dobré, neboť sám má dost dobrého.

Sám strach je předzvěstí něčeho nedobrého. Každý člověk je schopen vnímat svůj osud. Někdo lépe, jiný hůře. Vlastní pocit strachu je vytvořen právě schopností vnímat, že se člověku opravdu stane něco zlého. A to zlé se člověku stane právě proto, že má málo vnitřní energie. Hmotné bohatství nezaručí člověku dostatek vnitřní energie, a vůbec nezáleží na tom, jak dobré jsou potraviny, které takový člověk jí, ani na tom, jak si užívá rekreace a jak je kvalitní.

Vnitřní energie se vytrácí ze člověka zlem a nesprávnými vibracemi.

Je proto dobré se zbavit strachu tím, že budu žít čistě podle všech zásad zachování a posílení vnitřní energie. Pak lze očekávat, že tato vnitřní energie dá člověku dost síly, aby se zbavil strachu. Tím z něj vyprchá nenávist a následkem toho i veškeré negativní pocity.

Člověk sám může poměrně snadno ovládat svoji vnitřní energii. Je třeba se uvolnit a začít myslet pouze pozitivně. Přát lidem dobré a přát to i sobě. I když se může zdát, že je snadné se takto napravit, velká většina lidí toho není schopna. Stále setrvávají na svých postojích a čekají, že bude lépe. Čekají marně. Nikdy nebude lépe, pokud se sami nezbaví svých pocitů zla. Pokud se jich ale zbaví, pak bude zaručeně lépe.


Příliš mnoho vibrací zabraňuje člověku, aby vnímal signály přicházející zvnějšku. Ty jsou mnohem slabší než se mu dostává z jeho nitra. Proto člověk často nevnímá krásu. Člověk se snaží, aby k němu přicházely signály zvnějšku, a ty aby byly pro něj zajímavé, musí jimi přebít ty své vnitřní signály. Jelikož ty vnitřní jsou silné a zlé, musí být i ty vnější velmi silné, dokonce silnější než ty vnitřní.

A velmi silné signály jsou pro člověka spíše zlé než dobré. To ovšem není na první pohled patrné. Až časem člověk někdy zjistí, že to, co dělal, bylo vlastně všechno špatně. Takový člověk se snaží zlo přebíjet ještě větším zlem, přičemž si myslí, že je to dobro. Ve skutečnosti to ale dobro není. Ovšem součet dvou zel vytvoří zase pouze zlo.

Jak si představit to, co jsem uvedl v předchozím odstavci? Je to jednoduché. Člověk, který je například přetížený bojem se svými konkurenty, si chce dopřát pocitů lásky. Tu lásku jde hledat k prostitutkám. Tam ji ovšem nemůže nikdy najít. Nachází sice krátkodobé zapomnění na problémy, které jej přivedly až sem, ale určitě nenajde lásku člověka, který mu lásku vrátí.

Takový člověk se dostává do uzavřeného kruhu, z něhož se sám nemůže dostat. Po dlouhé době, kdy takový člověk žije pouze v nenávisti, již ztratí schopnost cítit něco jiného. Někdy může takovému člověku pomoci velké utrpení, které jej potká. Pokud má člověk v sobě ještě aspoň kousek dobra, uvědomí si, jak žil a svůj život změní.

Pokud ale v sobě člověk nemá ani ten malinký kousek dobra, najde si někoho, o kom si myslí, že je zodpovědný za jeho utrpení. Tomu pak začne krutě ubližovat. Nikdy nepochopí, že to jeho utrpení bylo pouze zkouškou nebo možností, jak se dostat ze začarovaného kruhu. Místo poznání sebe sama, takový člověk začne páchat ještě mnohem větší zlo. A cyklus se uzavře. Takovému člověku již nic nemůže pomoci. Svůj život stráví v utrpení a v nenávisti. Nikdy nepozná nic hezkého. V podstatě utratí svůj vlastní život za peníze, které nashromáždil většinou buď nepoctivě nebo je pro něj vydělali jiní.

Na závěr o vnitřní energii člověka

Takto jsme se dostali od čistého vědeckého pojetí zkoumání mozku až k pojetí duchovnímu. Vidíme, že je zde jistá pevná vazba, a že tedy duchovní přístup k funkci mozku a pojetí duše člověka má své opodstatnění. Vůbec nejde o nevědecký přístup. Je to přístup empirický, který bude vyžadovat doplnění o vědecké teorie.

Tato kniha právě přináší jistý vědecký přístup k tomuto pojetí funkce mozku i k duši. Již podle této publikace je zřejmé, že není možné duchovní přístupy odmítat. Je nutné jej přijmout s velkou pokorou a spíše se snažit nalézt příslušné teorie k již existujícím empirickým poznatkům.

Je snadné vše odmítnout se slovy, že je to nevědecké. S obdobným přístupem jsme se již setkali například ve středověku, kdy astronomové byli upalováni za vědecký názor. V podstatě tehdy církevní činitelé nebyli schopni pochopit vědeckou pravdu.

Nyní stojíme před opačným problémem. Lidé zabývající se vírou a lidskou duší přinášejí jisté nepochybně pravdivé empirické vědomosti do našeho života. A jsou to právě vědci, kteří stojí proti takovému poznání. Nejsou schopni pochopit, že i jiní mohou mít pravdu. Tehdy se věřící lidé mýlili v otázce pohybu vesmírných těles. Ale nyní se v otázce existence duše a existence vnitřní energie člověka nemýlí.


15. Mimosmyslové vnímání mozkem

Na úvod o smyslovém a mimosmyslovém vnímání

V minulých kapitolách jsem probíral zpracování konkrétních a abstraktních pojmů, vnímání vibrací a vnitřní energii člověka. V této kapitole se budu zabývat mimosmyslovým vnímáním dění kolem nás. Již kapitola o vibracích naznačila, jak je to s vnímáním jiným způsobem než pouze lidskými smysly a kapitola o vnitřní energii přispěla k pochopení, jak je to s citlivostí mozku.

Mimosmyslové vnímání je tak konkrétní a zřejmé jako je vnímání lidskými smysly. Víme o něm a jako bychom o něm raději ani nechtěli slyšet. Připadá nám to nevědecké a celé nesmyslné i přesto, že existují lidé s takovými schopnostmi. Oni jsou schopni a ochotni své schopnosti kdykoliv předvést a člověk je schopen se přesvědčit, že jim to opravdu někdy vyjde a někdy nikoliv.

Pak se na takové schopnosti můžeme dívat jako na něco nespolehlivého, co vyšlo pouze náhodou nebo také co zpravidla vychází, ale někdy prostě nikoliv. Někteří lidé nechtějí uznat jeho existenci. Věřím, že po přečtení této knihy, bude i pro tyto lidi snazší začít uvažovat o existenci tak úžasného jevu jako je mimosmyslové vnímání.

Mimosmyslové vnímání není rozhodně přesné jako vnímání lidskými smysly. Je zatížené značnou chybou při rekonstrukci toho, co vnímavá osoba viděla ve svém nitru. Přesto nemůžeme říci, že je to nesmysl, neboť v mnoha případech je vidění natolik přesné, že nemůže jít o náhodu nebo podvod. Sám jsem měl již několik takových situací v životě, kdy jsem naprosto jasně něco věděl dopředu nebo naopak jsem věděl, co se děje právě nyní daleko ode mě a je mi jasné, že nejde o náhodu.

Vím, že přenos myšlenek existuje, a že je nutné s ním počítat. Máme možnost sice takovou existenci popírat a bagatelizovat ji. Přesto existenci je úplně jedno, jak se na ni díváme, a zda-li ji vnímáme. Přenos myšlenek prostě existuje a my máme možnost jej buď poznat nebo jej ignorovat. Pokud jej ignorujeme, pak svým způsobem mnoho ztrácíme a také o mnoho přicházíme. Zvláště jde-li o tak závažnou věc, jako je mimosmyslové vnímání.

Vytváření signálů na povrchu těla

V této publikaci jsem uvedl několik základních myšlenek, který zde zopakuji. Jde o to, abychom si uvědomili několik skutečností, které vytvoří celkový obraz o teorii mimosmyslového vnímání.

Především je třeba si zopakovat, že neurony generují impulsy a tyto impulsy se šíří v celém mozku i do celého těla. Mozek vytváří celé série impulsů v závislosti na způsobu aktivace neuronů. Pokud bychom sledovali šíření vzruchů z jednoho jediného neuronu nebo z malé skupiny neuronů (skupina neuronů, kterou můžeme sledovat bude vždy malá vzhledem k počtu neuronů existujících v mozku), nutně bychom zjistili, že sekvence generované neuronem nedávají smysl. Viděli bychom, že sekvence je v podstatě náhodný sled impulsů.

Pokud se na neuron podíváme jako na součást velkého celku tvořícího celý mozek, uvidíme, že sekvence nejsou náhodné, ale že dávají jistý smysl. Pokud bychom je studovali velmi podrobně, zjistili bychom, že se v nich skrývá úplná informace o jedinci, jemuž mozek patří.

Uvědomíme-li si, že tyto impulsy se šíří celým tělem člověka pomocí dlouhých spojovacích vodičů (axonů) můžeme si představit tyto vodiče jako antény. Tato představa není daleko od pravdy, neboť každý vodič je nejen vodičem, ale i anténou. Toto vyplývá ze zákonů fyziky, které byly objeveny již velmi dávno anglickým fyzikem Maxwellem.

Dlouhé velké axony jsou umístěny uvnitř těla a signály z nich se dostávají na povrch těla mnohem tenčími vodiči – axony, které inervují povrchové buňky na těle.

Na rozdíl od dlouhých axonů, jsou ty krátké a tenké rozmístěny po celém povrchu těla i uvnitř. Takto se signály dostávají na povrch v podobě jiné než je tomu uvnitř dlouhých axonů. Signály na povrchu těla jsou šířeny paralelně jako vlny naráz vycházející z organismu.


Těmto vlnám se v literatuře často říká korona. Někteří autoři publikací zaměřených většinou duchovně nazývají slovem korona vyzařování energie z lidského těla. Vlivem změn rychlosti šíření signálů v těle se mění velikost i poměry ve vyzařování energie. Změny rychlosti šíření vlny v lidském těle jsou závislé na konkrétním stavu organismu.

Všechny tyto informace lze ověřit pomocí speciálních měřicích přístrojů, které umožňují snímat elektrické signály z mnoha elektrod umístěných na povrchu těla současně. Spolupracoval jsem na vývoji takového přístroje. Jeho účelem bylo zjišťování chorob srdce mnohem přesněji, než je to možné pomocí jiných metod. Tento měřicí přístroj mě přesvědčil, že člověk vyzařuje signály o sobě do prostoru, a vůbec přitom nezáleží, jak je budeme nazývat (například korona nebo i jinak).

Vnímání signálů šířených z povrchu těla

Někteří lidé mají schopnosti signály vysílané člověkem vnímat. V kapitole Vnitřní energie člověka jsem uvedl, že mozek je schopný vnímat signály tím lépe, čím je jeho vnitřní energie větší. Lidé s takovým mozkem jsou i schopni lépe dekódovat informaci, která přišla do jejich organismu.

Zde bude pravděpodobně fungovat velmi zajímavý princip. Každý člověk je schopen vnímat sám sebe, lépe řečeno povrch svého těla. Vlivem různých poruch šíření signálů, vlivem nemoci nebo nesprávného myšlení je signál na povrchu těla porušený. Mozek pak reaguje nepříjemnými pocity nebo bolestí.

Pokud je šíření signálů zcela v pořádku vlivem správného myšlení, člověk necítí bolest z povrchu těla. Mozek pak snáze vnímá signály přicházející zvnějšku a pokouší se je umístit tak, kam patří. Pokud si představíme nějakého člověka, pak si vždy v představách natočíme jeho tělo tak, aby odpovídalo poloze našeho těla bez ohledu, jak jsou polohy obou těl odlišné. Pak signály přicházející z hlavy směřují do hlavy a signály z nohou směřují do nohou.

Vnímavý člověk je schopen takové transformace polohy vnímaného těla podle polohy svého těla. Pak na základě pocitů ve svých orgánech může vnímat jiného člověka.

Vnímání signálů na dálku a v čase

Snadno si dovedeme představit, že člověk vysílá signály, které jiný člověk je schopen přijmout, zpracovat a vyhodnotit. Jelikož signály vysílané člověkem jsou velmi slabé, je i vzdálenost šíření signálů malá. Proto člověk je schopen vyhodnotit například zdravotní stav člověka při blízkém přímém i nepřímém kontaktu.

Existují ale lidé, kteří jsou schopni vnímat šíření signálů z člověka na dálku. A je nutné uvést, že jde o dálku skutečně velkou, což můžeme upřesnit i na tisíce kilometrů.

V takovém případě již nelze uvažovat o přímém přenosu elektrických signálů z jednoho jedince na druhého. Přesto musí existovat nějaký fyzikální princip, jenž umožní dálkový přenos signálů. Doposud jej neznáme. Věřím, že jej snad někdo objeví.

Je třeba si uvědomit, že člověk, který zná cokoliv o jiném člověku, musí informaci získat přenosem informace nějakým fyzikálně vysvětlitelným způsobem. Je skutečností, že je toho ještě mnoho, co neumíme vysvětlit. Přesto je zřejmé, že musí existovat nějaký princip přenosu energie na dálku.

Je možné například to, že v některých případech si citlivý člověk domyslí na základě zkušeností, co jiný člověk dělá a jak může asi myslet. V takovém případě přenos energie mezi oběma jedinci nemusí existovat. Toto však na mysli nemám. Spíše uvažuji o případu, kdy se skutečně jedná o přenos informace mezi dvěma jedinci, která nemohla být dotvořena mozkem jednoho z nich. Jedná se o případy, kdy nastane přenos zcela konkrétní a specifické informace mezi jedinci. Taková informace musí být jedinečná a nezaměnitelná. Nesmí být možný jakýkoliv jiný výklad této přenesené informace než jaký je. Informace musí být jednoznačná. Pak je zřejmé, že nastal přenos zcela konkrétní informace mimosmyslově na dálku pomocí doposud neznámé kosmické energie.


Pokud existuje jistý doposud nepopsaný princip přenosu energie mezi lidmi (kosmická energie), pak lze uvažovat i následujícím způsobem. Lidé jsou pravděpodobně všichni napojeni na nějakou energetickou síť. Každý zde může obecně vzato komunikovat s kýmkoliv. Existuje pouze ta podmínka, že dotyčného člověka zná. Úroveň nutného poznání je závislá na citlivosti každého jednotlivce.

Citlivějším jedincům pak stačí dokonce člověka vidět na fotografii nebo mít od něj kus oděvu nebo nějaký jiný předmět, který ten druhý jedinec používá. U některých lidí je nutné se znát naprosto dokonale a pak přenos začne fungovat. A lidé velmi málo citliví mají tuto schopnost natolik potlačenou, že mimosmyslově nevnímají jiného člověka prakticky vůbec. Tito lidé jsou odkázáni pouze na smysly.

Pokud existuje takový přenos energií mezi lidmi, pak je pravděpodobné, že prostor umožňující vazbu jakéhokoliv člověka na jakéhokoliv jiného člověka má i svoji paměť. A vše, co uděláme, se do této paměti zapíše a navždy zde zůstane.

Uvažuji následovně. Každý člověk je schopen si pamatovat vše, co v životě udělal. Na některé nedůležité věci sice zapomene, ale pokud jsou mu připomenuty, opět si vzpomene. Paměť u člověka není výhradně součástí mozku, ale celého těla. Celé tělo je schopné si jistou informaci pamatovat. Každá část těla si pamatuje jiný druh informace. Mozek si pamatuje něco jiného než svaly končetin. Ale lze říci, že každá buňka lidského těla je schopná nést jistou informaci a tu si pamatovat.

Pokud přeneseme tuto úvahu na nějaký, doposud neznámý časoprostor, můžeme také uvažovat o něm v této dimenzi. Také může být schopen si vše pamatovat. My nejsme schopni veškerou informaci získat zpět, ale ta informace tam je. V takovém případě lze uvažovat o možnosti zápisu informace do hmoty.

Uvedu jeden zajímavý příklad. Byl jsem jednou na prohlídce nějakého hradu. Již si nepamatuji, který to byl a ani nevím, kdy to bylo, neboť jsem viděl již mnoho hradů a konkrétní detaily se mi začaly již vytrácet z paměti. Na této jedné prohlídce mě zaujal výklad průvodkyně, která uvedla příběh ze svého života. Říkala, že při prohlídkách tohoto hradu říkávala o jisté místnosti historku, že v ní byl někdo zavražděn.

Jednou se stalo, že jeden z návštěvníků jí řekl, že to není možné, že v této místnosti nikdo nikdy zavražděn nebyl. Pak ale přišli do vedlejší místnosti a onen návštěvník řekl, že někdo byl zavražděn právě v této místnosti a ukázal i místo, kde se vražda odehrála.

Této průvodkyni bylo divné, že to tento návštěvník tak přesně věděl. Proto začala pátrat v historických knihách uložených na hradě.Knihy jí potvrdily, že tento návštěvník měl pravdu.

Sám mám zkušenosti ze svého života, že na některém hradě je mi velmi dobře a rád tam jezdím, na jiném hradě je mi přímo zle a nechci tam jezdit. Jsou místa, která vyzařují velmi pozitivní energii, jiná vyzařují energii negativní.

Mohl bych zde uvést místa s pozitivní energií a místa s opačnou energií. Není účelem této publikace seznámit čtenáře s konkrétními lokalitami a jejich energiemi. Účelem této publikace je ukázat na existenci a význam takových míst.

To vše znamená jediné. Hmota je schopná si zapamatovat události, které se v její blízkosti dějí. A pamatuje si to dlouho. Události, které se na hradech staly se datují do období starých i několik staletí. Dokonce lze říci, že čas zde velkou roli nehraje.

Význam této skutečnosti je nesmírně zajímavý. Je zřejmé, že existuje nějaký prostor, který je schopen přenášet informace a tyto informace si pamatovat. Tímto se dostáváme k existenci věčného života. Tento věčný život nemá již schopnost něco měnit, má schopnost pouze si pamatovat, co jsme udělali za svého života.

Člověk může události utvářet a měnit. Pokud člověk přestane existovat, již nemá tuto možnost. Pouze zanechá ve hmotě ze svého okolí nesmazatelné stopy, které zde zůstanou věky.


Na závěr o smyslovém a mimosmyslovém vnímání

V kapitole o mimosmyslovém vnímání jsem chtěl pouze nastínit existenci jiných sil a energií, o nichž se věda zatím obecně nezmiňuje. Jde o takové vlastnosti mozku, které naznačují, že existuje ještě mnoho, o čemž nevíme dostatek, abychom o tom mohli psát s vědeckou přesností.

Dosavadní empirické zkušenosti v současnosti nemůžeme popsat s pomocí matematiky. Matematika je měřítkem vědeckosti přístupu. Čím je v oboru více matematiky, tím více je tento obor vědou.


16. Vnímání abstraktna

V této kapitole se budu zabývat tím, jak vnímáme abstraktno. Tedy jak vnímáme a zpracováváme některé abstraktní pojmy, které běžně v životě používáme.

Abstraktních pojmů používáme velmi mnoho. Není účelem probrat zde úplně všechny. Vybral jsem pouze několik nejdůležitějších dle mého mínění. Ty jsem se rozhodl popsat a ukázat, jak jsou vnímány z hlediska funkce lidského mozku.

Dobro

Nejdůležitějším abstraktním pojmem pro život člověka je slovo dobro a také jeho opačný význam zlo. Pojmy dobro a zlo se zabývá prakticky většina knih patřících do skupin beletrie a také pohádky pro děti. V televizi můžeme nalézt mnoho pořadů, které řeší pojem dobra i zla. Jsou to především různé detektivní příběhy, kde většinou ti dobří zvítězí apod. Ve skutečnosti to však tak jednoduché vždy nebývá.

Pojmy dobro a zlo cítíme a vnímáme nějak podvědomě. Nikdo nám nemusel vysvětlovat dopodrobna, co je, a co není dobré nebo naopak špatné. Je nám vrozené vnímat, co je pro nás užitečné tedy dobré a čemu bychom se měli vyhnout, co nám může uškodit, tedy je pro nás špatné. Toto vnímání je součástí pudu sebezáchovy. Pokud bychom nebyli schopni toto odlišovat, asi bychom nebyli schopni žít dlouho. Určitě bychom udělali brzy nějakou chybu, která by nás stála život. Přitom bychom si ani nemysleli, že to byla chyba. I vlastní odlišení, co je a co není chyba vychází z vrozeného vnímání dobra a zla.

Vnímání dobra a zla nám bylo dáno do vínku již v dobách, kdy člověk člověkem dnešního typu ještě nebyl. V době, kdy se ještě podobal spíše lidoopům než současnému člověku. Uvědomíme-li si, že i zvířata musejí mít v sobě zakódovanou informaci o tom, co je pro ně dobré a co nikoliv, musí nám být zcela zřejmé, že tento vjem musí u každého jedince existovat od samého prvopočátku existence života na Zemi.

Na rozdíl od zvířat se člověk rychle vyvinul. Především se u člověka nesmírně rychle vyvinul orgán, který jej od zvířat odlišuje. Tím je samozřejmě jeho mozek. Prudký rozvoj kapacity a výkonnosti mozku znamenal pro člověka nejen pozitivní ale také negativní význam.

Jistě bychom zde mohli vyjmenovat celou škálu pozitivních stránek rozvoje lidského mozku. V této kapitole mě budou zajímat spíše ty negativní.

Mozek člověka se vyvinul a umožnil mu změnit život kolem sebe mnohem rychleji než jak se příroda dokáže s takovou změnou vyrovnat. Tím se stalo, že se pro člověka změnil žebříček hodnot. Co bylo pro člověka sice částečně zůstalo dobrým, ovšem ne u všeho. Problémem je to, že některé z věcí, které byly pro člověka dobré se staly špatnými a naopak, co bylo špatné se stalo dobrým.

Člověk v takových případech není schopen vnímat, že je pro něj něco dobré, neboť má ve svých genech zakódováno, že to je dobré. Stejně tak naopak. Co bylo dříve špatným, a geny určují, že se tomu člověk má vyhnout, je nyní dobré a člověk by to měl chtít.

Jelikož se u člověka vyvinul rozum, měl by být schopen rozumu použít k tomu, aby správně rozeznal, co je v současné době pro něj dobré a co je nedobré nebo dokonce špatné. Ne každý je ovšem nadán tak silným a kvalitním rozumem, aby pochopil, co je dobré pro něj dobré a co nikoliv. Často si člověk myslí něco a až časem se dozví, že je vše jinak.

Síla genů je tak veliká, že je velmi obtížné ji překonat. Člověk by chtěl si najít správnou cestu životem. Ovšem právě geny nám ji ukazují mnohdy nesprávně. Proto vždy budou existovat lidé, kteří se sice budou snažit udělat pro sebe to nejlepší, ale udělají opak.


Hlavním hlediskem pro člověka moderní doby by mělo být následující tvrzení. Pro člověka je dobré to, co prospívá mozku. Toto tvrzení sice není ověřené, ale zkusme společně uvažovat nad tímto tvrzením, je-li správné nebo ne.

Především se podívejme společně na některé příklady toho, co je pro lidský mozek prospěšné, a co je škodlivé. Hlavním měřítkem by mělo být toto. Jelikož délka života našeho mozku určuje délku života celého těla, je dobré se chovat k mozku tak, aby žil co nejdéle.

Je zde i jiná otázka. Je pro nás dobré, abychom žili co nejdéle nebo je nám to jedno. Zde si myslím, že odpověď je snadná. Neznám jediného člověka, kterému je jedno, jak dlouho žije. Většina si ani nepřipouští, že jednoho dne musí zemřít. Na smrt lidé povětšinou ani nemyslí. Lidé dokonce namyslí ani na svoje zdraví, jak by měli.

Jakékoliv poškozování mozku poškozuje i zdraví člověka. Trvalým a pomalým poškozováním mozku si člověk nepřivodí většinou náhlou a rychlou smrt. Spíše jde o pomalé umírání ve formě přibývajícího počtu nemocí. Jen některé jsou smrtelné, některé nikoliv. Ale všechny mají společné to, že přispívají ke zkrácení života člověka.

Myslím, že se shodneme na tom, že každý z nás chce žít co nejdéle. Proto budeme chtít, aby i náš mozek žil co nejdéle. Proto bychom se měli snažit hledat, co mozku prospívá a co mu škodí. Hledání toho, co je pro mozek je určitě potřebné a nutné. Ovšem nebudeme-li schopni svůj život změnit tak, že odstraníme vše škodlivé pro mozek, pak zřejmě naše snaha o získání vědomostí o mozku se mine účinkem.

Tato kniha není určena k tomu, aby nabídla úplný návod, jak si svůj život zlepšit. Myslím, že ani neexistuje jednoznačný návod. Spíše se kniha pokouší nabídnout několik teorií, které povedou k lepšímu poznání nás samých. A teprve pak snad najdeme, co je pro nás ve skutečnosti dobré a co nikoliv. Do té doby bude žít, jak jsme žili a žijeme. Budeme se orientovat podle toho, co nás příroda naučila. Ale ani to není špatné. Život člověka se tak jak tak prodloužil od dob, co se stal člověkem. Takže velkou chybu neuděláme ani tak.

Již malá snaha řídit se některými zásadami, které nás vedou k omezení nesprávných životních kroků vedoucích ke zlému pro nás jsou užitečné. Jistě nemá cenu se jakkoliv stresovat, že neděláme vše dokonale. Stačí již něco, a i to je dobré.

Nyní se ještě podíváme, jak mozek vnímá, co je pro něj dobré, a co nikoliv. Již jsem zmínil vliv genů při vnímání dobra a zla. Dobré nám má působit rozkoš nebo slast, to zlé naopak bolest a utrpení. Stavba našich genů nám ukazuje jisté věci a děje pro nás dobré tím, jak propojila vnímání těchto věcí a dějů na obě oblasti, vnímání slasti a bolesti.

Lidský rozum má takové schopnosti, že může zapojené mozku ovlivnit tak, že se vnímání obojího změní. Co bylo vnímáno jako dobré je po zásahu rozumu vnímáno jako zlé a naopak.

Z uvedeného výkladu dobra a zla je patrné, že oba termíny jsou sice abstraktní, ale mají zcela konkrétní hmotnou reprezentaci v mozku v podobě propojení neuronů. Přesto vlastní termíny nemají hmotnou podstatu ani v tom případě, že jejich vnímání je reprezentováno hmotným propojením neuronů v lidském mozku.

Duše a hmota

Zde vidíme, jak nehmotná myšlenka určuje tvar hmoty. Jistý nehmotný termín je reprezentován hmotným propojením. Jiným slovy nehmotný výraz určuje, jak bude hmota vypadat po té, co se vytvoří propojení.

Vezměme celou obrovskou sadu abstraktních termínů a výrazů, které jsme schopni ovládnout jedním mozkem. Celá tato sada nám definuje propojení významného počtu neuronů v mozku. Tomuto propojení říkáme duše člověka. Toto je vlastně duše vložená do hmoty. Pokud očekáváme, že duše je něco hmotného, co z člověka odejde ve smrti, pak jsme na omylu. Duše jako taková není hmotná.


Pouze existuje ve hmotě. Je součástí hmoty. Duše ve hmotě zůstává i když je tato hmota neživá. Pouze aktivita hmoty nazývaná život může v sobě obsahovat aktivní duši, které může něco měnit.

Jak je zřejmé z předchozí kapitoly, duše člověka daná souborem všech abstraktních pojmů, které člověk zvládne definuje strukturu mozku, tedy strukturu hmoty. Tato změna struktury je daná životem a snahou člověka se učit nové a stále nové.

Se smrtí člověka z něj odejde aktivní forma duše. Propojení neuronů zůstane až do doby než se celé tělo rozpadne. Zůstává pouze to, co člověk ve svém životě udělal. Ať to bylo to, co udělal svýma rukama nebo svým mozkem. Vlastně vždy je to pouze mozkem, neboť ruce jsou mozkem řízeny.

Důležité je také to, co udělal svými slovy. Svými slovy člověk předává část svojí duše jiným lidem. Ti pomocí svých smyslů přijímají informace a ukládají si ji do mozku. Společně s informace si vkládají do svých mozků i část duše toho člověka, který se o svoji duši podělil s ostatními.

Podělit se o svoji duši ovšem neznamená o něco přijít, jako když se dělíme o hmotné statky. Právě naopak. Pokud se podělíme o svoji duši s jinými, získáváme zase něco od nich a vlastně tím duševně všichni bohatneme.

Pokud jednou zemřeme, naše duše žije v lidech, s nimiž jsme se o ni podělili. Není to již život fyzický, na nějž jsme byli zvyklí. Je to jiná forma života. Je to posmrtný život. Tělo sice zemřelo, ovšem duše žije dále. Pokud chápeme náš současný život jako život našeho mozku a tělo je pouze podružným nositelem tohoto mozku, dodavatelem energie pro mozek nebo jako nutnou hmotnou schránkou pro mozek,je pro nás základem života duše.

V živém těle duši budujeme a měníme. Vytváříme ji a zapisujeme její obraz do všech a všeho v našem okolí. Určitě naši duši předáváme lidem okolo nás. Svému partnerovi, s nímž žijeme, svým dětem, svým rodičům, blízkým přátelům a známým, svým žákům, jsme-li učitelé a v neposlední řadě komukoliv s nímž se potkáme.

Toto je přenos prvního řádu. Tím mám na mysli přenos, který my realizujeme přímo. Pak existuje i přenos druhého a vyššího řádu. To je přenos realizovaný člověkem, kterému jsme my předali část svojí duše a on či ona předává takto nabytou část naší duše dále svým přátelům, známým nebo blízkým. Žák, jenž se naučil něčemu od svého učitele, později své vědomosti předává svým žákům nebo podřízeným v zaměstnání.

Předávání duše z člověka na člověka nebo i živého tvora je zcela pochopitelné. Již méně je pochopitelné předávání duše z člověka na neživé věci. Již jsem v této publikaci uvedl případy, kdy se duše člověka, který spáchal zločin zapsala nesmazatelně do místa, kde byl zločin spáchán. I v tomto případě jde o předání duše, ale je to již předání ze člověka na nehmotné věci.

Musím přiznat, že k tomuto nemohu uvést nic konkrétního, abych tento jev nějak podrobněji vysvětlil. Snad bych mohl jen uvést obsah jedné zprávy uvedené v televizních novinách o jednom japonském vědci, který zkoumal vliv jistých druhů hudby a způsobů popisu lahviček na krystalizaci destilované vody po jejím zmrazení.

Pokus prováděl následovně. Vzal několik lahviček s destilovanou vodou. Na ně napsal popisky se slovy jako je láska, nenávist, zloba apod. Pak nechal na lahvičky působit silný chlad, aby destilovaná vody v nich zmrzla. Po opakování pokusů zjistil, že voda v lahvičkách krystalizuje jinak pro případy, kdy je na lahvičce napsáno slovo významově pozitivní nebo slovo významově negativní.

Obdobně uvedený pokus opakoval i s hudbou. Vystavil lahvičky působení hudby vážné nebo klidné, a také působení hudby moderní s vysokým stupněm tvrdosti této hudby. Zjistil také vliv na krystalizaci vody při zmrznutí.

To je vše, co jsem stačil pochytit z krátké zprávy v televizi. Jelikož jsem si nemohl uvedenou zprávu nahrát na video, nemohl jsem si ji ani zopakovat. Přesto se pokusím vyvodit závěr z této zprávy ve formě úvahy.

Pokud je výzkum pravdivý, je tedy možné, že pozitivní i negativní působení se zapisuje do hmoty. Jelikož voda je podstatnou součástí celého hmotného těla, je vliv působení vody na život velký. Vždyť


lidské tělo obsahuje asi 80 procent vody v různé formě. Vlastní uhlovodíky, z nichž je naše tělo vybudováno jsou chemicky především voda a uhlík.

Uvedený výzkum, pokud je pravdivý ukazuje, že působení lidské duše se zapisuje i do hmoty neživé. Proto to, jak jednáme a mluvíme se zapisuje do všech věcí, které používáme. A na rozdíl od předání duše živým bytostem, zůstává předání duše neživé hmotě mnohem déle.

Mnozí jistě namítnou, že je to pouze neověřená spekulace. K tomu bych uvedl pouze to, že jsem uvedený příklad neuvedl ve formě důkazu, o nějž bychom se mohli vědecky opřít a brát jej za neotřesitelný fakt. Tato myšlenky je zde uvedena jako námět k diskusi.

Někteří velmi citliví lidé jsou schopni vnímat místa s takzvanou pozitivní i negativní energií. Sám mám zkušenost, že na tom něco je. Není možné se těmto lidem posmívat. Oni vědí, o čem hovoří. Místa působící pozitivně nebo naopak negativně existují. A nejsou to pouze místa s geopatogenními zónami. Jsou to i místa ovlivněná lidskou činností.

Celou úvahu o duši bych uzavřel tím, že zřejmé, že člověk je schopen svoji duši předávat jiným lidem a živým bytostem jako jsou zvířata. A je velmi pravděpodobné, že člověk je schopen svoji duši předávat i neživé hmotě.

Krása a dokonalost

Třetím nejdůležitějším abstraktním pojmem pro život člověka je slovo krása. Často jej používáme, proto jsem se rozhodl jej probrat. Krásu vnímáme, aniž si to uvědomujeme. Pro každého z nás je krásné něco jiné. Ovšem existují obecné principy ukazující, že něco je krásné bez ohledu na pozorovatele.

Jakých vjemů se slovo krása dotýká? Řekl bych, že se týká téměř všech. Jde o smyslové vjemy i o myšlenkové procesy. Prostě téměř vše může být krásné nebo škaredé. Vše můžeme chápat jako krásné, byť to nevnímáme svými smysly.

Již Albert Einstein se zajímal o funkci lidského mozku a zabýval i pojmem krása. V jeho době byla výpočetní technika v naprostých začátcích. Proto nebylo z čeho vycházet při výzkumu funkce lidského mozku. Právě poznatky ze zpracování informace na počítačích přispěly i k bližšímu poznání pojmu krása.

V oblasti výzkumu mozku udělala i medicína značné pokroky díky možnosti použít dokonalé nejmodernější přístroje umožňující „nahlédnout“ do lidského mozku i při plné aktivitě člověka, aniž jej poškodí. Výzkum poznání funkce lidského mozku v medicíně byl za dob života Alberta Einsteina také velmi nedokonalý. A není divu, že v jeho době nebylo možné uvažovat o možnosti hlubšího poznání funkce mozku. Proto vnímání pojmu krása bylo nesmírně obtížné hlouběji pochopit a lépe je definovat.

V kapitole Zpracování konkrétních a abstraktních pojmů jsem se zabýval vnímáním konkrétních objektů pomocí lidských smyslů. O slově krása zde nebylo ani řeči, neboť jde o pojem abstraktní. V této kapitole se budeme zabývat pojmem krása poněkud blíže a obecněji než tomu může být v kontextu vnímání lidskými smysly.

Krása je vnímána lidským mozkem bez ohledu na to, jak se do mozku signály dostaly. Lépe řečeno bez ohledu na konkrétní lidský smysl, jímž podnět přišel do mozku. Dokonce krásná může být i myšlenka nebo teorie nebo cokoliv, co do mozku vůbec nijak nepřišlo, pouze se v mozku zrodilo. Je mnoho myšlenek, které jsou považovány za krásné.

Některé podněty přicházející do části mozku rozhodující o kráse jsou převedeny do té části, která aktivuje pocity slasti, jiné podněty jsou převedeny do části aktivující bolest. Ale až tak jednoduché to není.

Vnímání pojmu jako krása je velmi složité je třeba se mu věnovat podrobněji. Domnívám se, že podstatnou součástí vnímání pojmu krása je genetická výbava jedince. Genetický kód v sobě nese


mnoho informace o stavbě lidského těla. Také v sobě nese informaci o tom, co je pro každého jedince dobré a co nikoliv.

Pokud se shoduje skutečnost s tím, co je pro nás dobré a pozitivní, považujeme ji za krásnou, pokud se neshoduje s naším vnitřním cítěním, považujeme ji za nekrásnou, ale ještě ne za škaredou. Pokud se tato neshoda zesílí a začne v nás vyvolávat jistý odpor, začneme ji vnímat jako škaredou.

Vidíme-li člověka, jehož rysy tváře odpovídají správným a daným proporcím, vnímáme jej jako krásný. Pokud vidíme tvář člověka, která neodpovídá správným proporcím, vnímáme ji jako nehezkou. Někteří malíři se pokusili kreslit obličeje různě zpitvořené tím, že změnili poměry velikosti určitých útvarů na tváři člověka. Tyto kresby nám ukazují na příklad toho, že vnímáme takové tváře jako škaredé.

Také zde může hrát roli vnímání tváří lidí, které jsme viděli po narození nebo v útlém dětství. Lidé, které jsme si zvykli vidět, nám připadají jako normální a tudíž krásní. Ostatní lidé nám mohou připadat škaredí.

Výzkum popularity Hollywoodských herců ukazuje, že herec je tím oblíbenější čím má symetričtější tvář. Čím více se levá polovina obličeje podobá pravé, tím je herec u diváků oblíbenější. Výzkum porovnával rozdílnost tváří sestavených ze dvou levých a dvou pravých polovin tváře. Čím jsou si takto sestavené tváře podobnější, tím jsou si podobnější obě poloviny hlavy a tím je takový člověk oblíbenější u většího počtu diváků.

Dále člověk při pohledu na tvář jiného člověka vnímá jeho vnitřní energii. Čím je jeho vnitřní energie větší, tím krásnější se nám takový člověk jeví. Pak již nemusí platit shodnost levé a pravé poloviny tváře.

Je otázkou, jak ale vnímáme vnitřní energii jiného člověka. Zde je několik ukazatelů. Je známé, že ovládání mimických svalů tváře zabírá v mozku největší část neuronů ve srovnání se všemi ostatními oblastmi lidského těla. Proto tvář je velmi kvalitním ukazatelem naší nálady i vnitřní energie.

Například nenucený úsměv na tváři ukazuje větší vnitřní energii než smutek ve tváři. Někdy vidíme pouze široce rozevřené oči, jejichž otevření je způsobeno uvolněním svalů ovládajících oční víčka. I toto je ukazatelem celkové pohody a větší vnitřní energie.

Vidíme-li člověka s větší vnitřní energií, vnímáme jej jako krásnějšího než člověka s nižší vnitřní energií.

V případě vnímání krásných výtvarných děl ani toto není přesné. Výtvarné dílo může v sobě obsahovat všechny prvky, o nichž jsem se zmínil při popisu vnímání krásy lidského obličeje vnímaného přímo bez jakékoliv nepřímého zobrazování.

Proporce tváře i těla jedince mohou být na obraze buď správné nebo nesprávné. Pak osobu nakreslenou na obraze vnímáme jako krásnou nebo škaredou.

I obraz v sobě může nést jistou vnitřní energii. Není zřejmé, jak se stane, že některý obraz ji v sobě má a jiný nikoliv. Ani nejlepší světoví malíři nejsou schopni toto ovlivnit tak, aby dokázali namalovat obraz obsahující tuto energii vždy. I u nich se ukazuje, že někdy namalují obraz obsahující velkou vnitřní energii, jindy se jim to nepodaří tak dokonale. Nejlepším malířům se daří obrazy s velkou vnitřní energií malovat častěji než těm ostatním. Tímto se také odlišuje geniální malíř od malíře průměrného.

Jak se stane, že některý obraz obsahuje velkou vnitřní energii a jiný nikoliv. Zde je nutné uvést, že kdybychom toto věděli, měli bychom pouze geniální malíře a žádné průměrné. A genialita by se stala průměrem.

Při vnímání krásy hudby je situace obdobná. Také existují umělci, kteří jsou schopni zkomponovat díla obsahující velkou vnitřní energii a proto je vnímáme jako krásná, a ta ostatní jako průměrná, případně až škaredá.

V hudbě bych uvedl jako příklad krásné hudby skladbu Óda na radost od Ludvika van Beethovena. Jen několik málo tónů seřazených do poměrně krátké sekvence. A nikdy se nám nezprotiví. Tato


krátká sekvence tónů dokáže opravdu v člověku vyprovokovat pocit radosti. Název skladby se plně shoduje s vlivem na posluchače.

Mozek jako by se v tomto případě dostal do konsonance neboli souznění s hudbou. A taková hudba nám připadá nádherná.

I v případě hudební tvorby odlišujeme geniální skladatele a ty ostatní. Geniální skladatelé dokáží do hudby vložit mnoho energie a tu předat posluchačům. Zde je jisté vysvětlení, proč se mladým lidem líbí jistá moderní hudba, ač tato rozhodně není libozvučná. Sám pozoruji již delší dobu oblíbenost některých skupin prezentujících moderní tvorbu. Jde především o velmi tvrdou hudbu, která mě zajímá z těchto výzkumných důvodů. Zjišťuji, že tato hudba není ani hezká, ale má něco v sobě, co k ní přitahuje především mladé posluchače.

Moderní hudba má stejně jako hudba klasická v sobě silnou vnitřní energii a nebo také nikoliv. Pokud ji v sobě má, posluchači ji berou za krásnou. V opačném případě ji neberou.

U hudby nejde pouze o kompozici ale také o interpretaci. I když je kompozice hudby dobrá a obsahuje v sobě hodně vnitřní energie, pokud ji interpret předvádí se slabou vnitřní energií, je vnímána špatně, tedy jako nehezká.

Krása myšlenek je tím snad nejzajímavějším na světě vůbec. Kdysi někdo moudrý řekl: „Nic nemá větší sílu, než správná myšlenka ve správný čas“.

Studoval jsem vysokou školu technického zaměření. Při studiu mě nejvíce ze všeho zajímala matematika. Zajímala mě proto, že se mi líbila. Matematika je prostě krásná věda. Je krásná proto, že je dokonalá.

Většina čtenářů se mnou asi nebude souhlasit. Matematika a krásná? Vždyť to přece nejde dohromady. U vědy jako je matematika, má slovo krása úplně jiný význam než v případě uměleckých oborů. Ve vědě i v umění platí staré rčení, že v dokonalosti je krása.

Krásné je to, co bude jakýmkoliv dalším zásahem vždy horší. Krása přírody je v její dokonalosti. Vraťme se ale k matematice. Matematika popisuje dění v přírodě. Čím je popis jednodušší, stručnější a výstižnější, tím je i krásnější.

Při studiu matematiky jsem si uvědomil, že některé formule a vzorce jsou prostě krásné a jiné nikoliv. Ty krásné byly vždy dokonalé. Již nebylo možné k nim cokoliv přidat, ani od nich cokoliv ubrat. Prostě musely být takové a jenom takové, jak byly.

Schopnost vnímat krásu znamená schopnost vnímat dokonalost. Každý z nás má schopnost vnímat dokonalost v nějakém jiném oboru lidské činnosti.

Láska

Dalším důležitým abstraktním pojmem pro život člověka je slovo láska. I jeho opak nenávist je důležitý, neboť používán velmi často a dlužno dodat až příliš často. Lidé pravděpodobně více nenávidí než milují. To je ale chyba, neboť si tím sami sobě kazí život, a nic dobrého jim to nepřináší a také ani nepřinese.

V této kapitole se podíváme na pojem láska a proč je pro nás tak důležitá. Kde lásku hledat a jak ji praktikovat, abychom si v životě co nejvíce prospěli. Tato kniha není žádnou sexuologickou příručkou a o sexuální lásce zde nebude řeč. Jdou pouze o lásku obecnou bez sexuálního pojetí.

Lásku lze definovat různými způsoby. Pokusím se zde uvést jednu definici, která mi připadá nejvýstižnější. Láska je potřeba krásy a dokonalosti. Také bychom mohli říci, že láska je pochopením

krásy a dokonalosti. Pokud pochopíme, krásu jistého člověka, zamilujeme si jej. Stejně je to i s uměleckými díly.

U pozitivně laděného člověka se lze setkat s přirozenou potřebou hledat krásu a dokonalost ve všem, s čím se v životě setkají. To neznamená hledání dokonalost za každou cenu, ale hledání i dokonalosti v nedokonalosti. Život i příroda je zcela dokonalá. My si ovšem pouze myslíme, že je nedokonalá a


musíme se snažit ji napravit. Taková náprava většinou končí tím, že se přesvědčíme o její dokonalosti. Příroda je vytvořena tak, že v ní nelze nic změnit bez toho, abychom udělali chybu.

Umíme-li dokonalost pochopit, zamilujeme si ji. Vidíme-li na člověku, že není dokonalý, a začneme-li jej za to odsuzovat, nic jsme nepochopili. Člověk byl přírodou vytvořen tak jak je. Je vždy tvorem chybujícím. Je ovšem schopen chyby napravovat. To je ta dokonalost. Nemůžeme dosáhnou toho, že nebudeme dělat chyby, ale můžeme dosáhnout toho, že chyby, které uděláme, také napravíme.

Lásku pak chápu jako schopnost pochopit svoji vlastní dokonalost či nedokonalost a schopnost odpustit druhým jejich nedokonalost. Ten, kdo pochopil, že sám není schopen se vyhnout dělání chyb, snáze odpustí chyby jiným.

Setkáváme se ovšem většinou s lidmi, kteří hledají chyby pouze u druhých. O svých raději nepřemýšlí vůbec, anebo když již začnou, pak si myslí, že oni jsou dokonalí a bez chyb. Takoví lidé také nedokážou lásku pochopit, a vůbec již nejsou schopni ji provozovat.

Těmito lidmi se ale zabývat nebudeme. Jde mi ohledání lásky, nikoliv o hledání a vymítání zla. Zlo v této publikaci raději přejdeme, jakoby neexistovalo. Budeme se snažit hledat jen to dobré, zlo se pak ztratí samo, aniž bychom o tom věděli.

Zmínil jsem se o provozování lásky.Jak si představíme tento termín? Již na počátku této kapitoly jsem odvrhnul vztah k sexuální lásce. Ona sama láskou vlastně ani moc nemusí být ve všech případech. Pokud je sexuální láska spojena se skutečnou láskou člověka k člověku, pak lze to úvah i sexuální lásku zahrnout.

Lásku provozuje ten, kdo hledá dokonalost v nedokonalosti. Ten, kdo je schopen se vcítit do duše jiného člověka, porozumět mu a pochopit jeho radost i bolest. Je to člověk, který dokáže jinému pomoci, a nic od něj neočekávat. Dokáže pomoci i po té co byl zrazen, a jeho pomoc byla obrácena proti jemu samému ve zlém. Provozování lásky je program člověka pro život, kdy je třeba odpustit jinému provinění proti sobě.

Má taková láska vůbec smysl? Vždyť logicky vzato ani přece nemůže mít. Vezmu-li, že mi někdo ublíží, já mu odpustím a ještě pomohu. Dává to vůbec nějaký smysl? Na první pohled ne.

Z dlouhodobého pohledu však ano. Při pohledu na některé události svého života jsem zjistil, že dobré, co jsem udělal se mi v dobré obrátilo. To zlé se ovšem obrátilo ve zlé.

Zpravidla lidé provozující lásku jako svůj životní cíl, si lépe prožijí život než ti, kdo trápí jiné i sebe. Je lépe mít v životě radost než stále myslet na to, kdo mi ublížil a komu mám ublížit, abych se pomstil.

Jde o čas. Ten máme vyměřený jen jednou. Nevíme, kolik jej máme, a jak dlouho zde budeme. Je důležité tento čas neztratit. Čas má pro každého člověka nesmírnou hodnotu, neboť jej nelze koupit. Ztracený čas je jednou pryč a nevrátí se již nikdy zpět.

Lidé, kteří dokáží milovat nebo mít rádi sebe i jiné, tento čas neztrácejí. Užívají si jej, jak jen mohou. Mnozí jej vymění za pochybný zisk a peníze.

Láska je pro nás důležitá právě jako vodítko k tomu, jak máme trávit čas a nemrhat jím zbytečně.

Vcítění

Jedním ze základních vodítek k lásce člověka k člověku je schopnost se vcítit do pocitů druhého člověka.

Každý z nás v životě prožívá mnoho dobrého a mnoho zlého. A nejen to. Také každý z nás udělal mnoho dobrého i špatného jiným lidem. Většinu dobrého nebo zlého si dělají lidé mezi sebou. Jen málo je toho, co vznikne samo od sebe a nikdo za to nemůže. Ve velké většině případů se dá říci, že to či ono dobré nebo naopak zlé udělal jistý konkrétní člověk.


Mohl to udělat buď úmyslně nebo neúmyslně. Jde mi o to, co lidé dělají úmyslně. To totiž formuje jejich duši. Pokud člověk udělá něco pro jiného člověka, pak to dělá vždy proto, že se pokusil se vcítit do jeho pocitů a snažil se je nějak ovlivnit. Někdy pozitivně jindy negativně.

Snaha druhému člověku ublížit je vedená vcítěním se do jeho role trpitele. „On bude trpět a já to tak chci.“ Je v podstatě pocit člověka, který ubližuje jinému.

Snaha pomoci je vedená také vcítěním. Ovšem pocit je tvořen potřebou zbavit někoho jeho utrpení. Někdy takový čit vede člověka zcela bez popudu jiného člověka, jindy je to na požádání o pomoc.

Prostě schopnost se vcítit do pocitů druhého člověka vede buď ke snaze pomoci nebo ke snaze ublížit. To vždy závisí na schopnostech a duši každého z nás.

Citlivost, jemnost a vnímavost

Schopnost vcítit se do jiného člověka je závislá na schopnosti vnímat jeho pocity. Každý člověk vnímá jiného člověka svými smysly i mimosmyslově. Podle toho, jak podrobně dokáže vnímající vnímaného pochopit a poznat, pak hovoříme o jeho citlivosti nebo jemnosti.

Lidský mozek má schopnost zesilování vjemů. Každý jedinec je různě citlivý na vnější podněty, neboť zesilovací konstanta je pro každého člověka obecně různá.

Lze uvést, že citlivost člověka je závislá na průměrném průměru axonů. Z toho vyplývá, že závisí na rychlosti myšlení člověka. Tedy čím rychleji člověk myslí, tím je i celkově citlivější. Citlivější lidé jsou i vnímavější a jemnější.

Ohleduplnost

Ohleduplnost je výsledkem větší citlivosti člověka a jeho pozitivního ladění. Pokud je člověk velmi citlivý a je-li laděn negativně, pak nejde o člověka bezohledného. Bezohledný člověk je necitlivý a málo vnímavý. Jde spíše o člověka krutého.

Ohleduplný člověk je citlivý natolik, že pochopí bolest druhého a nemá zájem ji prohlubovat. Spíše se snaží ji mírnit.

Bolest a utrpení

Ačkoliv jsem se rozhodl v této knize zabývat se především pozitivními lidskými pocity, také se nemohu ubránit uvést i popis pocitů negativních, byť pouze na první pohled. Ve všem pozitivním je i něco negativního a ve všem negativním je i něco pozitivního, je jedna ze základních moudrost, kterou je dobré se řídit.

Z předchozích kapitol je již zřejmé, jak člověk vnímá bolest a utrpení. Je to elektrochemickou aktivací oblast mozku určené k vnímání bolesti. Vnímání bolesti je jedním z hlavních mechanismů zajišťující přežití člověka v přírodě.

Bolest se nelze proto vyhnout je nutné se naučit ji snášet a překonávat. Není žádným problémem použít silné medikamenty omezující vnímání bolesti. Problémem může být spíše omezení jejího vnímání na takovou míru, že si člověk sám sobě ublíží a nepociťuje to jako něco nesprávného.

K čemu je nám bolest dobrá je již poněkud více zřejmé. Přesto je dobré se podívat na více detailů týkající se užitečnosti bolest a utrpení pro člověka.

To hlavní je uvědomit si, že vnímání pocitu bolesti a utrpení vyvolává v člověku sebeobranné mechanismy, které mají zajistit jeho přežití. V tom nejjednodušším případě se často uvádí uhnutí končetiny při dotyku na horký povrch. Člověk se chrání tak, že velkou rychlostí uhne s končetinou z místa, které pro něj znamená poškození těla vlivem vysoké teploty nebo mechanického poškození říznutím, apod.


Pokud se člověk spálí poprvé, vnímá bolest velmi intenzívně a někdy i s pláčem. Při opakovaném kontaktu s horkým povrchem již pouze uhne. Ale poučí se a příště si dá větší pozor. Tento mechanismus je velmi jednoduchý a myslím, že většině lidí je velice dobře známý. Uvádím jej pouze proto, abychom se snadno dostali ke složitějším reakcím mozku na bolestivé podněty.

Důležité je vidět, že při opakovaném kontaktu s bolestí, je bolest vnímána jako menší. Vlivem mechanismu senzibilizace a přivykání se zmenší vnímání bolesti. U některých lidí tomu může být i naopak. Jde především o lidi slabší nebo nemocné.

Lze také říci, že člověk se posílí. Pochopí, že jistá bolest jej nezničí a proto se pro něj stane snesitelnější, není-li tato bolest spojená s nebezpečím smrti. Ale i v případech ohrožení života se člověk stane silnějším a přestane si takového nebezpečí všímat. Nelze říci, že by chtěl zemřít, ale prostě se přestane bát o život.

U lidí slabších může velké nebezpečí vyvolat spíše duševní nemoc a strach o život přímo patologický. Silný jedinec se naopak přestane bát. Je zde patrný rozdíl mezi silnějším a slabším jedincem. Příroda provádí automatickou selekci a odlišení silnějších a slabších jedinců.

Pro člověka je proto velmi důležité naučit se překonávat nejen bolest fyzickou ale i duševní. V dnešní době člověk prožívá mnohem více duševní bolesti a utrpení než té fyzické bolesti.

V moderním civilizovaném světě již není tolik fyzického násilí jako tomu bylo v dřívějších dobách, kdy lidé spolu často bojovali. Zákony buď neexistovaly nebo bylo obtížné je vymáhat. Dnes je mnoho zákonů omezujících fyzické násilí a poměrně málo zákonů omezující duševní násilí. Proto toho duševního násilí je mezi lidmi příliš mnoho. Příliš silná vazba lidí na peníze je činí psychicky velmi zranitelnými.

Duševní bolest je vnímána člověkem stejně jako bolest fyzická. A její následky mohou být jsou také zničující i posilující. Podíváme se společně, co se děje s mozkem při vnímání bolesti a utrpení.

Bolest se v lidském těle projevuje jako sada impulsů generovaná v místě, kde bolest vznikla. Tato sada impulsů je pak přivedena do oblasti mozku vnímající bolest. Čím více je impulsů, tím více je bolest vnímána. Čím delší dobu bolest trvá tím více se bolest vnímána jako utrpení. Utrpení je bolest vnímaná delší dobu.

Při vzniku bolesti si člověk vytvoří záznam v paměti o detailech vzniku této bolesti. Záznam je především destruktivního typu. Vytvoří se několik propojení v mozku vlivem zničení několika neuronů a jejich propojení. Toto se stane především u fyzické bolesti například při popálení o horký povrch plotny sporáku.

Při utrpení nastává ale poněkud jiná situace. Jelikož bolest při utrpení je dlouhodobá, není možné, aby v mozku začaly mizet neurony trvale ve velkém množství. Přesto lze ale předpokládat, že neurony mizí rychleji než v případě spokojeného života bez utrpení. To by ukazovalo na to, proč někdy vznikají duševní poruchy u lidí dlouhodobě trpících.

Pokud utrpení trvá dlouhou dobu. Mozek sám začne fungovat tak, aby se bránil vlastnímu sebezničení. Silně vytěžovaná propojení se začnou posilovat a začnou se hromadně vytvářet nová propojení, která nahrazují utrpením zničené neurony i jejich propojení. Vlivem vzniku nových propojení začnou vznikat i nové neurony.

Jak jsem uvedl již v předchozích kapitolách, propojení neuronů která jsou více využívána zvětší svůj průměr, čímž zrychlí přenos signálů. Rychleji se začnou tvořit nová propojení. Axony začnou rychleji růst a tím se začnou rychleji tvořit neurony.

Mozek se začne automaticky regenerovat především u silných jedinců. U slabých jedinců se mozek může i zhroutit. Zhroucení se dá ale předejít. Pro člověka je proto třeba se připravovat na možnost vzniku bolest a utrpení tím, že si stále v životě posiluje mozek nějakou duševní činností.

Při vzniku dlouhodobého utrpení se nejprve člověk dostane dolů. Mozek trpí ztrátou neuronů a celkově ztrácí svoji vnitřní energii. Po určité době nastává regenerace a mozek se začíná zbavovat bolesti i utrpení. Bolest takzvaně přebolí a utrpení zeslábne. Celkově se člověku zlepší nálada a mozek se dostává do režimu vlastní obnovy.


Funguje to tejně jako zahojení rány. Pokud se říznete, nejprve cítíte palčivou bolest. Ta brzy přebolí a nastává období trvalejší, ale slabší bolesti. Pak nastává období hojení rány. Při konečném zhojení již neteče krev, rána nebolí, ale jsou zde vidět stopy zhojení. I ty po dlouhém čase někdy vymizí, někdy ovšem mohou zůstat až do konce života. To závisí na velikost rány a na způsobu jejího vytvoření.

Obnova mozku musí fungovat podobně jako je tomu i u jiných částí těla. Bylo by velmi divné, kdyby tomu bylo v zásadě úplně jinak.

Při dlouhodobém utrpení se na jedné straně mozek částečně poškodí, ale na druhé straně se mozek také regeneruje. Proto člověk mnoho věcí při takovém utrpení zapomene a mnohému novému se naučí. Při regeneraci mozku se u mnoha lidí vytvořila neobyčejně velká vnitřní síla, která lidem umožní dosáhnout neobyčejných výsledků na poli vědy, umění i jiných oborů.

U mnoha lidí se vytvořila neobyčejná vnitřní síla, která jim umožnila stát se léčiteli a umožnila jim léčit jiné lidi pouhým dotýkáním se rukama. U jiných pak tato regenerační síla znamená vznik osvícení známého z buddhistického náboženství.

Někteří lidé pak mohou mít schopnosti vidět události, které se dějí někde mimo nich nebo události, které se doposud nestaly.

Lidem, žijícím v dlouhodobém utrpení, se zpřístupní jistý druh energie, který není ostatním přístupný. Dnes o tomto víme jen velmi málo, a proto je obtížné o tomto cokoliv konkrétního napsat. Určitě není ale možné tyto jevy ignorovat a stavět se k nim jako k něčemu nesmyslnému. Tyto jevy existují i přesto, že jim nerozumíme.

Lidé žijící již před mnoha tisíci lety o nich mnoho věděli a popsali je do různých významných knih jako je bible, korán a další.

K těmto jevům je třeba vzhlížet s úctou a hlubokou pokorou, neboť jejich síla je tak mocná, že ji nejsme schopni překonat žádnými prostředky, jimiž jsem schopni vládnout. Bolest a utrpení jsou pro člověka nesmírně důležité pocity. Člověk se musí naučit s nimi žít a ovládat je, aby jimi nebyl ovládán a přemožen. Pokud se mu podaří je ovládnout, může díky bolesti a utrpení mnoho získat. Pokud se mu to ale nepodaří, pak mnoho ztrácí.

Mnoha lidem se často nedaří zvládat bolest a utrpení. Často se proto utíkají k lékařům i psychiatrům, aby jim pomohli. Pak teprve se jim podaří takové pocity ovládnout. Dlouhodobé utrpení může někdy lidský mozek vyčerpat a unavit. Mozek pak nezvládá vytvářet dostatek chemických látek nutných k jeho funkci. Dodáním obdobných látek pomocí léků umožní člověku překonat nejhorší období přetížení a vytvořit nová propojení, která jej uvedou do správného režimu fungování.

Někdy lidský mozek při dlouhodobém utrpení se dostane do velmi zvláštního stavu a je schopen vytvořit geniální dílo. Zde bych jako příklad uvedl geniálního sochaře jakým byl Michelagelo Buonarotti. Tento génius byl schopen vytvořit svá nejgeniálnější díla pravděpodobně díky utrpení, které prožíval po celý život.

Nedostatek peněz a stálý tlak papeže Pia dvanáctého způsobil, že vytvořil neobyčejná díla, jejichž význam trvá až dodnes. Samozřejmě bez geniality, která mu byla vrozená by se mu to nikdy nepodařilo. Utrpení mu pravděpodobně pouze pomohlo dosáhnout naprosto neobyčejných výsledků.

Určitě není možné chápat život tak, že pouhé utrpení je nutnou podmínkou k vytvoření geniálního díla. Musí být splněna ještě podmínka schopnosti obnovy mozku. Bez této schopnosti mozek více ztrácí než získává.

Problematika bolesti a utrpení je velmi složitá a nelze ji detailně probrat v jedné publikaci. Je přesto zřejmé, že je to jedna z nejdůležitějších částí našeho života. Schopnost jejího zvládnutí určuje kvalitu našeho života.


Myšlení a rozum

Myšlení je schopnost člověka logicky zpracovávat vnější i vnitřní podněty rozumem. Pomocí myšlení je možné také tyto vnější podněty zpracovávat a měnit. Taková definice je jistě platná, ale je neúplná.

Mnohem lepší je chápání myšlení jako mechanismu umožňujícího tvořit a formovat naši duši. Všichni víme, že pomocí logického myšlení se můžeme rozhodovat, můžeme pracovat a tvořit, což nás odlišuje od zvířat. Tohle všechno je součástí naší duše. Proto myšlení tvoří naši duši.

Myšlení rozhoduje o tom, co bude uloženo do naší paměti a jak bude informace do paměti vložena. Je mnoho událostí, které se vloží do paměti bez rozhodnutí rozumu, tedy myšlenky, ale pouze samy o sobě jsou do paměti uloženy bez možnosti se rozhodnout.

Pokud ale můžeme o jistých věcech přemýšlet a zpracovat je rozumem, pak se nám uloží do paměti ve formě, kterou určil rozum. Můžeme stejnou věc či událost vnímat mnoha různými způsoby. Právě náš rozum určí, jak budeme co chápat. Dosavadní zkušenosti uložené v paměti formují také to, jak budeme chápat nové podněty do mozku přicházející.

Je mnoho způsobů chápání, které jsou nám vrozeny. Máme je uloženy v souboru genetických informací, jejichž nositelem je každá buňka našeho těla. Pak je ale mnoho informací, které jsme v době našeho života získali. Ty jsou zcela specifické a vznikají buď náhodou nebo shodou okolností.

My je přijímáme do našich mozků a stále podle nich se formujeme. Informaci o nových zkušenostech si uložíme do mozku a podle nich posoudíme další nové události. Velmi záleží na tom, jak události přijmeme a jak je potom uložíme do mozku.

Pokud si lépe uvědomíme tento proces je nám jasné, že jedna myšlenka formuje tu budoucí doposud neznámou. Pokud si tedy jistou myšlenku uložíme do mozku nesprávně, pak tu následující si na jedné straně můžeme uložit správně, a nebo také ne. Pokud následující myšlenka je v příčinné vazbě na myšlenku předchozí, je větší nebezpečí, že pokud ta první byla uložena nesprávně, bude i ta druhá (následující) uložena také nesprávně.

Tato vazba je silnější pokud vzniká již odmalička. Pokud rodiče svému dítěti vštípí do mozku nesprávné postoje k životu, pak ve vyšším věku s tím již mnoho nenadělají. Pokud člověk již odmalička vidí, že rodiče kouří, připadá mu to normální a správné. Pak i samo začne spíše kouřit než člověk, jehož rodiče nekouří.

To by bylo to nejjednodušší chápání časové vazby mezi myšlenkami u člověka. Ve skutečnosti je to složitější než se nám může zdát na první pohled.

Vezměme si do úvahy pojem lež. Lež je vlastně obrácení významu tvrzení. Tvrdím, že jistý čin je správný. Je-li tento čin vskutku správný pak je to pravda. Lež vznikne tím, že nesprávný čin chápeme jako správný. Tím si vlastně nalháváme.

Mozek je schopen obracet významy tvrzení. Pokud je někomu vštípeno do hlavy, že krádež je správný čin, pak takový člověk bude krást a vlastně ani nepochopí proč jej ta „zlá“ policie pronásleduje.

Vzniká tak zcela pokřivený obraz o tom, jak chápat dobro a zlo. Stačí si do mozku vštípit, že zlá věc je ve skutečnosti dobrá a život člověka se celkově změní velmi podstatně během několika let. Na jednu špatně uloženou myšlenku se naváží další a všechny budou špatné. Vytvoří se zápis do mozku, který člověka přivede tam, kde si nepřál nikdy být.

Všiml jsem si, že lidé velmi často nemluví pravdu a nebo dokonce úmyslně lžou, aby dosáhli nějakého prospěchu. Vůbec si přitom neuvědomují, jak si tím mění svůj charakter k horšímu. První lež bývá často následovaná další lží a po několika takových krocích již nelze ze lží vůbec vybřednout. Problém je v tom, že se na sérii lží vždy přijde a člověk není schopen z nich vybřednout. Pak velmi často končí špatně.

Ale i kdyby špatně neskončili, zatěžují si mozek velkým množstvím nesprávné informace, která je zavádí do bludných kruhů, v nichž se pohybují a v životě nestačí udělat žádné užitečné věci. Možná, že jim o to ani nejde, aby vytvořili cokoliv užitečného. Prostě chtějí pouze žít a trápí sebe i své okolí nějakými nesmysly


Jedním ze základních přání člověka je prožít šťastný, spokojený s plnohodnotný život. K naplnění tohoto přání nestačí získat bohatství. Je nutné ale umět vyrovnat se s bolestí a utrpením, které k člověku přichází ať je bohatý nebo nikoliv.

Plasticita

Lidský mozek je velmi variabilní orgán, který se dokáže přizpůsobit mnoha složitým a velmi rozdílným situacím. Této variabilitě lidského mozku říkáme plasticita. Plasticita je vlastně schopnost člověka formovat svůj mozek učením.

Člověk se za svůj život dokáže naučit mnoho více či méně užitečných věcí. Podíváme-li se na různé lidi, uvědomíme si, jak rozdílné jsou zájmy lidí. Někteří se věnují umění, jiní technice a další se zabývají historií. Někteří lidé jsou schopni dokázat mnoho ve sportu, jiní naopak jsou neschopni jakéhokoliv fyzicky náročného pohybu. Jedni mají dokonale vyvinutý mozek schopný vytvořit velká umělecká díla, jiní jsou schopní spíše objevovat nové zákony přírody.

Tak si můžeme uvědomit jak jeden lidský orgán dokáže sebe zmodifikovat pro mnoho naprosto odlišných činností. Nelze tuto schopnost chápat tak, že jeden konkrétní člověk bude schopen dělat vše nebo aspoň mnoho z vyjmenovaného na vynikající úrovni. Myslím, že takovou míru plasticity nemůžeme od člověka očekávat. A nebude to možné ani v budoucnu.

Na plasticitu musíme pohlížet jako na schopnost mozku se přizpůsobit tomu, co chceme, aby dělal. Jak se jednou mozek něčemu naučí, je schopen to dělat. Je ale horší se přizpůsobit něčemu jinému. Například ze sportovce se nikdy nestane úspěšný vědec a úspěšný vědec nikdy nebude vynikajícím vrcholovým sportovcem.

Je zřejmé, že některé činnosti, jimž se mozek naučí nedovolí, aby se mohl mozek naučit jiným dovednostem.

Pokud porovnáme schopnosti člověka se schopnostmi zvířat se modifikovat pro různé činnosti, musíme konstatovat, že v tomto směru jsou lidské schopnosti neporovnatelně větší. Jistý druh zvířat má svůj jistý zaběhnutý životní styl. A všichni jedinci tohoto druhu se chovají velmi podobně. Lze říci, že jejich chování je téměř shodné ve srovnání s odlišnostmi v chování lidí si i velmi blízkých.

Například dva sourozenci u lidí jsou mnohem více od sebe vzdáleni, co se týče svých schopností než je tomu u zvířat. Zatímco jeden ze sourozenců se věnuje vědě, druhý pak má talent na umění. Tím je jejich chování významně odlišné. Zatímco srovnáme-li dva jedince ze stejného vrhu u zvířat, pak jsou si poměrně velmi podobní ve svém chování i přesto, že i u nich lze vystopovat různé povahové rysy.

Povaha a charakter

Každý jedinec ať jde o člověka nebo o zvíře je svým způsobem jedinečný a neopakovatelný. Příroda je schopná tvořit prakticky nekonečně mnoho téměř stejných a přitom odlišných jedinců. Jedinci stejného druhu se vzájemně liší jak fyzicky tak i psychicky. Každý má poněkud jinou stavbu těla i jiné chování. Typem chováním jedince nazýváme povahu.

Povaha je ale něco trochu více než jen typ chování.

Tvořivost

Jednou z vlastností mozku, kterou lze přiřadit pouze mozku lidskému a žádnému jinému, je tvořivost. Pouze lidský mozek je vybaven schopností vytvořit něco takového, co doposud v přírodě neexistovalo. Pouze lidský mozek je schopen na základě dosavadního poznání vytvořit nové tvary a motivy, které by jinak nemohly být v přírodě vytvořeny.


Není snadné si vysvětlit, jak lidský mozek chápe a vnímá již existující termíny a objekty. Ale je to stále snadnější než si představit, jak je možné vytvořit něco úplně nového, co nebylo doposud uděláno ani vytvořeno ani objeveno.

Víme pouze jediné. Lidský mozek toho je schopen, a vidíme to takzvaně na každém kroku. Podíváme-li se všude kolem sebe vidíme plno lidských výtvorů, které vnímáme jako zcela normální. Nijak se nepozastavujeme, že existuje vše to, co jsme byli schopni vyrobit. Chápeme to jako naprostou samozřejmost. Ale ve skutečnosti to vůbec samozřejmé není.

Ale vše, co jsme byli schopni vytvořit za tisíce let celé existence lidstva, vzniklo díky tvořivosti lidí. Díky schopnosti lidského mozku vytvářet nové tvary na základě poznání tvarů již existujících.

Tvořivost je abstraktní pojem. Výsledek tohoto pojmu je však zcela konkrétní. Uvědomění si toho, co lidé udělali, nás vede k ještě většímu úžasu nad dokonalostí lidského mozku. Také nás přesvědčuje, že poznání sebe sama nebude pro lidský mozek jednoduchým úkolem.

Moudrost

Moudrost budeme chápat jako míru schopnosti člověka poznat sám sebe a své okolí. Odtud také vychází vybudování si správného postoje k životu.

Při poznávání lidského mozku si lidský mozek klade za úkol poznat sám sebe. Na základě poznání sebe pak mozek poznává své okolí.

A může vůbec nějaký systém poznat sám sebe? Má dostatek inteligence, aby sám sebe poznal? K poznání čehokoliv je třeba aspoň taková inteligence, jaká je zapotřebí k vytvoření toho, co chceme poznat. Poznáme a pochopíme pouze to, co jsme schopni zvládnout. Tedy inteligentnějšího člověka než jsme sami nikdy nepoznáme dokonale. Naším limitem je naše schopnost poznání a to je naše inteligence.

Má-li mozek poznat sám sebe musí být inteligentnější než je sám. A to není možné. Proto lidský mozek sám sebe nikdy nepozná zcela dokonale.

Vůbec to ovšem neznamená, že nemá smysl se snažit o poznání funkce lidského mozku. Smysl je v tom, že poznáme aspoň část a i to nám pomůže se lépe vyznat sami v sobě. A poznání sebe nám pomůže být lepší jeden k druhému, neboť budeme lépe schopni vcítit se jeden do bolestí druhých, což nám pomůže se více přiblížit k ideálům hlásaným a šířeným většinou světových náboženství.

Snáze se dostaneme a přiblížíme k moudrosti, neboť míra pochopení vlastního bytí bude mnohem větší.

Velikost a malost

Velikost a malost nejsou pojmy konkrétní v tomto smyslu slova. Nejde o rozměry těla člověka. Jde o termíny čistě abstraktní, znamenající duševní schopnosti člověka.

Jak si vysvětlit termíny jako je velikost a malost. Jak oba termíny chápat v souvislosti s poznáním funkce lidského mozku.

Talent

Míra talentu člověka je mírou schopnosti vnímat dokonalost v daném oboru. Talentovaný člověk je schopen pojmout určitý obor do té míry, že je schopen pochopit, co je na tomto oboru podstatné. A je schopen dosáhnout v tomto oboru určitých mimořádných výsledků, což není ostatním lidem jednoduše možné.


Talentovaný člověk je schopen v daném oboru vykonávat práci mnohem rychleji a efektivně než lidé nemající talent pro daný obor činnosti. Takový člověk je schopen se v oboru vyvíjet a je-li jeho píle dostatečná, může dosáhnout až na nejvyšší stupně dosažitelné v tomto oboru.

Vlastní talent k jistému oboru ale není genialitou, neboť talent nezaručuje schopnost dosáhnout absolutní dokonalosti v poznání skutečnosti.

Genialita

Je-li talent člověka je schopností vnímat dokonalost v daném oboru, je genialita dosažením této dokonalosti. Genialita je schopnost vytvořit takovou myšlenku nebo objekt, že k němu nelze nic přidat ani od něj odebrat. Je to prostě dosažení samé podstaty problému.

Geniální člověk je nebo byl schopen vytvořit takovou myšlenku, která přežije i staletí. Na této myšlence nelze nic změnit, lze ji pouze rozšířit. Příkladem je celá Newtonovská mechanika. Newtonovská mechanika je součást fyziky popisující pohyb těles. Jejich rychlosti, sčítání a odčítání rychlostí, výpočet ujetých drah, apod.

Ve své době to byla myšlenka zcela geniální. Až Einsteinova teorie relativity ji změnila tím, že ji rozšířila o speciální rovnice popisující děje při pohybu velmi velkými rychlostmi blížícími se rychlosti světla.

Obě myšlenky jsou geniální, neboť ani jedna nebyla a nemůže být vyvrácena. Ukazuje se, že každá z nich platí při dodržení jistých podmínek.

Osobnost a síla duše

Pojmem osobnost rozumím jistou vlastnost člověka, která jej odlišuje od ostatních. Je to význam člověka pro ostatní lidi. Řekneme o někom, že je osobnost proto, že je pouze populární? To určitě ne. Osobností se člověk stává a má ji teprve dosáhne-li v jistém oboru velmi velkých úspěchů trvalé hodnoty.

Člověk může být talentovaný i geniální a přesto není ještě osobností. Osobností se člověk stává po té, co vykoná jednoznačně pozitivní velký čin, který zpravidla ukazuje na nezpochybnitelné kvality člověka. Zde jsem uvedl spíš význam slova osobnost ve smyslu ohodnocení člověka.

Slovo osobnost lze chápat také jako vlastnost nebo sílu duše člověka. Duše člověka je abstraktní pojem nemající konkrétní význam. Ovšem při pohledu na různé lidi, vidíme, že se duševně liší. Některý člověk má silnější duši, jiný slabší.

Jak si ale představíme pojem síla duše. Silnější duši mají zpravidla lidé, kteří dokáží vydržet více duševní zátěže. Tím není myšleno vydržet pouze více utrpení způsobeného jinými lidmi, ale je tím především myšlena duševní zátěž vyžadovaná ke tvorbě a práci.

Čím více toho umíme, tím silnější máme duši. Sílu duše lze pozitivně ovlivnit trvalou klidnou duševní prací. Nezáleží ani tolik na našem majetku a čeho jsme dosáhli ekonomicky, ale spíše na tom, čeho jsme dosáhli svojí duševní prací.

Tvořivá práce vyžaduje od člověka, aby vydal velké množství energie, chce-li něco kvalitního vytvořit. U většiny lidí se setkáváme s uvadnutím zájmu jde-li o složitý problém, který by vyžadoval velké duševní vypětí.

Člověk se silnou duší je schopen se koncentrovat i na úkoly, které jiným připadají složité natolik, že ještě dříve než začnou problém řešit jej odsoudí do role neřešitelného problému. Zpravidla lidé nechtějí ztrácet čas zabýváním se neřešitelnými problémy. Chtějí dosáhnout snadno a rychle řešení, které by vyhovělo.


Někteří lidé si naopak libují v řešení velmi složitých až neřešitelných problémů. Pouze v takovém případě lze vyřešit něco užitečného a někdy i svým způsobem nalézt „velké“ řešení. Čím je nalezení správného a jednoduchého řešení obtížnější, tím bývá také jeho nalezení významnější.

Během svého života jsem si všiml, že čím více práce vložíme nebo jsme nuceni vložit do řešení nějakého problému, tím má toto řešení větší hodnotu. Obtížně se hledají příklady takových řešení. Možná toto neplatí vždy za všech okolností, ale obecně ve většině případů to platí.

Lidé k tomu, aby byli schopni se zabývat nejsložitějšími řešeními, musejí mít také správně vyvinutý a uzpůsobený mozek. Celkově musejí mít silnější axony a více neuronů. Celková vnitřní energie člověka musí být větší.

Nalézání nových myšlenek a objevů vyžaduje velké množství energie, které když člověk nemá, nemůže objevit zpravidla nic, co by stálo za povšimnutí.


17. Tělo a duše

Tělo a duše – dvě stránky jednoho celku. Celou touto publikací se prolínají dvě základní stránky našeho bytí. Je to stránka hmotná a stránka nehmotná. Co je hmotné váže se k tělu, a to nehmotné se naproti tomu váže k duši.

Toto je zřejmě pravda. Přesto je třeba si ukázat trochu více z pojetí vazby tělesného a duševního.

Již v předcházejících kapitolách jsme si ukázali, že naše tělo by nemohlo existovat bez duše a duše by nemohla existovat bez těla. A je tomu tak? Nebo je tomu jinak? Na to se podíváme společně v této kapitole.

Tělo si lze přirovnat ke hmotě a duši k energii. Tedy duše představuje energetickou část naší bytosti, kdežto tělo představuje část hmotnou.


18. Použitá literatura

[1] Grmela Aleš, Neural Computing and Neural Science – A Theory of Information Processing in the Human Brain, AGCES Publishing, 1997.

[2] Grmela Aleš, Function of the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Socienty Press, 2001.

[3] Grmela Aleš, Connections in the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Socienty Press, 2001.

[4] Grmela Aleš, Mastorakis Nikos, Memorising and Forgetting in the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Academic Socienty Press, 2002.

[5] Grmela Aleš, Mastorakis Nikos, Processing of Logical Functions in the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Academic Socienty Press, 2002.

[6] Grmela Aleš, Mastorakis Nikos, Concrete and Abstract Terms Processing in the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Academic Socienty Press, 2003.

[7] Grmela Aleš, Mastorakis Nikos, Concrete and Abstract Terms Processing in the Human Brain, Advances in Neural Networks and Applications, World Scientific and Engineering Academic Socienty Press, 2003.

[8] Grmela, Aleš., Incremental matrix microprocessor. Diploma Theme. VUT Brno Faculty of Electronics. Czech Republic. 1981.

[9] Dowling, J.E., Neurons and networks: an introduction to neuroscience. Harvard University. 1992.

[10] Grof, S., Beyond the brain. State University of New York. 1985

[11] Grof, S., The Holotropic Mind. Harper San Francisco. 1992.

[12] Anderson, J.A. and Rosenfeld, E., NEUROCOMPUTING. MIT Press Cambridge, Massachusetts London England. 1988

[13] Munem, M.A., CALCULUS with Analytical Geometry, Worth Publishers, Inc., 1984.

[14] Kandel, E.R., Schwartz J.H., Jessel T.M., Principles of Neural Science, Third Edition, Prentice-Hall International Inc., 1992.

[15] Kandel, E.R., Schwartz J.H., Jessel T.M., Essentials of Neural Science and Behaviour, Prentice-Hall International Inc., 1995.

[16] Brown, A.G., Nerve Cells and Nervous System, An Introduction to Neuroscience, Springer-Verlag, 1991.

[17] Carpenter, R.H.S, Neurophysiology, 2nd Edition, Edward Arnold A memeber of the Hodder Headline Group London Sydney Auckland, 1990.

[18] Trojan, S., Lékařská fyziologie, Avicenum Praha, 1994.

[19] Koukolík, F., Vybrané přednášky o vztahu mozku a chování, Karolinum Praha, 1995.

[20] Koukolík, F., Drtilová, J., Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a

uchvácené moci, Makropulos, 1996.

[21] Ingram, J., Hořící dům. Cesta za tajemstvím mozku , OLDAG 1996.

Date post:	07-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	4 times
Download:	0 times

Mozek Cloveka 2006 - AGCESformulemi. Kniha je ur čena pro všechny lidi, kte ří se zajímají o...

Documents