65
Mýtus Zuzana Svobodová
Mýtus
Zuzana Svobodová
MYTHOS
• vyprávění, příběh – otázka pravdy, m. je první podobou pravdy
• svět člověka jak je (v m. důležitější než proč je)
• m. harmonizuje (slaďuje) vztah člověka a světa, připomínka znovu-rozvržení řádu světa: KOSMOS (x CHAOS / ne-řád)
• jiné pojetí: „pravdy a mýty...“
MYTHOS KAI PISTISmýtus a víra/důvěra
• m. se opírá o důvěru, je samozřejmý• tento „náš“ svět stvořen, založen• hierofanie, theofanie – Universum, kosmogonie• Axis mundi, „pevný bod“, „Střed“, Bét-el, posvátná Hora• odpovědi před otázkami: „Je tomu tak, protože je řečeno,
že je tomu tak“ – prohlašují Eskymáci na důkaz náležitého základu jejich posvátné historie.
• m. souvisí s ontologií – hovoří o tom, co se skutečně stalo, co se projevilo, co participuje na Bytí.
• každá doba má své otázky, na které se neptá
Časin illo tempore
• běžné časové trvání x posvátný Čas• posvátný Čas „neplyne“ – vratný, zpřítomněný
mytický Pračas, posvěcen bohy, tajemný• čas svátku, ab origine, in illo tempore, kruhový
čas, věčná mytická přítomnost (x dějinná přítomnost – profánní). Mýtus věčného návratu.
• schopnost zastavit historický čas• Čas původní – objevil se „najednou“, před
stvořením nebylo času• svět/země/KOSMOS – rok (jazyk domorodců S
Ameriky: minul svět / rok)
Templum a tempus
Etymologická příbuznost:• templum – prostorový aspekt• tempus – časový aspekt
Kosmogonie zahrnuje stvoření Světa a Času – exemplární (mýtus – exemplum) model „tvoření“.
Hřích: zapomnění modelu / imitatio dei
Desakralizovaný čas ústí v prchavé trvání a končí smrtí.
Příklad kosmického mýtuBabylónie: Enuma eliš – „Když nahoře nebe nemělo /ještě/
jméno a dole pevnina neměla /ještě/ jméno...“ báseň o Stvoření – konec 2. tis. př. Kr.
Trojice prvních/nejvyšších bohů: Anu – vládce nebes, Enlil – vládce země a hor, Enki – vládce vod
Marduk „zářící světlem“, „sluneční telátko“ – syn Enkiho – poráží obludu Tiámat (ze slané vody, ne-úroda), jejímu muži (Kingu) vezme desky osudu, získává moc nad světem. Marduk tvoří z rozsekaného těla Tiámat svět a první lidi z bahna a krve Kingua.
Nový rok – reaktualizace kosmogonie, kdy nejvyšší projev moci bohů, čistý, nový Čas – terapeutický účinek (očištění, obnovení, nový začátek, nové zrození, nová existence)
Epos o Gilgamešovimýtus zpracován Sumery ve 3. tis. př. Kr.Gilgameš – král Uruku (Erech v Bibli) na březích Eufratu,
ze 2/3 bůh, pyšný, despotický, bohové jej chtějí napravit – nechávají stvořit divokého muže – Enkidu, sveden prostitutkou, odmítán zvířaty (je méně „zvířecí“). Gilg. a Enkidu – nejprve boj, pak přátelství, přemohou Chuvavu (Chumbabu). Bohyně Ištar svádí G., je odmítnuta, potrestání: Enkidu onemocní, umírá, povodeň (6 dnů a 7 nocí, Utanapištim – loď, nesmrtelnost, rostlina vracející mládí ve studni, G. získává, ale had mu ji na zpáteční cestě ukradne,...
Nesmrtelnost není údělem člověka.
Překročení / rozpad mýtu• nedostačuje• neharmonizuje• neodpovídá• při zpochybnění světa• zlomil se kůl (pilíř, sloup Universa, universalis
columna) spojující zemi a nebe – „konec Světa“, návrat k Chaosu
• CHAOS: Drak, (mořská) Obluda, Had – bez-tvarost, ne-projevenost, Temnota, Smrt
• když se pravda stává tíží• „otřesová událost“ (Hegel: soumrak)• údiv, zrod otázky
Počátek filosofie?
Zuzana Svobodová
Kdy?
• Aristotelés: až tehdy, když utišena vnější potřeba a lidé měli volný čas (poprvé u kněží v Egyptě)
• u bohatých obchodníků v bohatém městě (Milétos – „perla Iónie“, přelom 7. a 6. st. př. Kr. – v dnešním Turecku)
• Prozíravost (Thalés): první předpověď zatmění Slunce: 25. 5. 585 př. Kr.
• Neboj se, člověče, není osudu! Pokus o novou iniciaci lidství.
• Hegel: „Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie.“
• Když nejde již o věci, ale o podstatu věcí:„Co to je, co je?“
Kde počátek?
• Odkud všechno pochází? Co je principem? Co je pralátka všeho?
• jednotný princip: božství, které vládne ve věcech („vše je plné bohů“)
• praoceán – z něj se vydělila země. Voda je pralátka. „Vše je voda.“ Styx.
• Fysis jako celek → fysikové, filosofové přírody
„ Milétská škola“• Thalés: HYDOR, FYSIS• Anaximandros (570 př. Kr.) – gnómón ve Spartě,
teoretická (theoria) pozorování v próze (Nietzsche: šlo o prvního filosofického spisovatele starověku). APEIRON – princip v ne-omezenosti, neustálá, tvůrčí síla, nepomíjivé, čas sám. Prabytí: neurčité, aby vznikání nepřestalo. Co už jednou vzniklo (to určité / ohraničené / jasné/konečné), zanikne/pomíjí/historické. Vznik a zánik. Zánik: trest a pokání za vinu; umírání – odpykávání viny. Vina: trvání na své existenci na úkor – usilování přes stanovenou míru: Svět je velkým bojem o bytí. Trvající zabraňuje přicházejícímu.
• Anaximenés (540 př. Kr.) – APEIROS AÉR; kvalita a kvantita
Nejstarší doba evropské vědy
• 7. a 6. st. př. Kr.• Pythagoras (572-494 př. Kr.) ze Samu, utekl do j Itálie
(Krotón, dnes Cotrone), zde filosofickonáboženský kruh, „pythagorovský spolek“ – mystéria, upravený orfismus, metempsychósis, dualismus: sóma séma. K očištění: pěstování spořádaného, spravedlivého života – životospráva, askeze. „pythagorovské mlčení“ (5 let, „vůl na jazyku“), „noční poslouchání“ – autos efá. Společný majetek – stolování, recitace (Homéra), hudba, cvičení. Na konci dne: sebereflexe. Později: mathématikové, akúsmatikové (náboženské rozjímání, číselná mystika).
• Harmonie (příčné propojení – vor), Filolaos (5. st. př. Kr.): kosmos – vesmír, uspořádaný celek, první: země se pohybuje v kruhu.
• Hudba sfér• Číslo základem všeho (tedy: omezené). Neomezené je
nesmyslné a nerozumné.
Politizující teologie
• Xenofanés z Kolofónu (cca 569-470 př. Kr.) – putující bard: filosofické zpěvy u krbů mocných, kritik antropomorfních představ bohů. Není ateistou. Snaží se čelit perskému panasiatismu změnou polyteistických kultů v účinnou panhelenizační myšlenku – politická snaha.
• 7 vlastností Xenofanova boha: jeden, největší, odlišný, cele všudypřítomný vnímáním i myšlením, spočívající – nehýbající se, není jen duch, ale má podobu koule.
Politizující teologie
Xenofanés:
„Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není. Celý on vidí a celý též myslí a celý též slyší, na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne; nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“ (Zl. B 23-26)
Filosof poustevník• Hérakleitos z Efesu (540-480 př. Kr.) aristokrat, opovrhuje
majetkem i davem. „sytost rodí hybris/mnohost“Světový proces je trvajícím aktem hybris. Bůh vidí svět v rozporné harmonii x omezený čl vidí
nespravedlnost, rozpor, utrpení.„plačící/plačtivý/temný filosof“ (pomluvy)antiteze: pyros, vliv perského kultu, logos; v souvztažnosti
protikladů se zviditelňuje hluboká jednota.„Neviditelná harmonie je silnější než viditelná.“ Zákon přechodu
protikladů, vystřídání jejich moci: „Ze všeho se stává jedno a z jednoho všechno.“
Lidé jsou jako spící (je úkolem filosofů je probudit), s logem, s nímž neustále zacházejí, žijí v rozštěpenosti.
Filosof poustevník• Hérakleitos:věčné vznikání. Dialektické myšlení.běžné mínění x vhled – logos„Duši je vlastní logos“ = filosofie poprvé hledí na nitro
člověka.„Prozkoumal jsem sám sebe.“„Fysis se ráda skrývá.“„Celý svět je oheň, který plane a uhasíná, ... ve věčném
koloběhu.“„Panta rei“ (Vše proudí/plyne) – Vše postupuje a nic netrvá.„... z neshodného je nejkrásnější harmonie“:Harmonie = Aréus (válka, boj) + Afrodita (krása, láska)„... boj je všem společný, právo je sporem.“„vše se děje podle sporu a nutnosti.“
Filosof poustevníkAnaxagorás z Klazomen říká, že cílem života je nazření
a z toho plynoucí svoboda;Hérakleitos z Efesu však, že zalíbení (nebo: uspokojení).
Kléméns Alexandrijský, Stromata II,130 (Hérakleitos A 21)Od starších přebírá myšlenku:
vševládného Osudu (ř. moira, heimarmené)Nutnosti (ř. ananké) – logos
a předává dál – stoikům: fatum (l. osud)
Hérakleitos: Pythagoras jako praotec všech podvodníků pěstujících polymathii (mnohoučenost, všeznalectví).
Sokratés: abych porozuměl Hérakleitovi, potřeboval bych délského potápěče.
Hegel: Hérakleitos je pravý počátek filosofie.Nietzsche: Hérakleitos nikdy nezestárne.
Dále viz fysis.cz
„Elejská škola“• j Itálie (Hylea – dnes Velia, zal. po r. 545 př. Kr. – řečtí
kolonisté, perská invaze)
• Parmenidés (cca 540-470 př. Kr.) – cesty (?Egypt, Athény – dialog s mladým Sokratem), možná učitelem Xenofanés (P. ale: nenábožensky)Bytí jest a nebytí není, bytí nemá vzniku ani zániku,
je věčné, stálé, neměnné, spojité, nepřetržité, homogenní, neporušené, nedělitelné,
jedno (to hen), podobající se okrouhlé kouli. (zl. B8)Jedno zůstává, zatímco mnohé se mění.
„otec racionalismu“ – cesta smyslového poznání je cesta většiny smrtelníků, doporučuje: rozumové poznání.
Úkolem čl: otevřít se pravdě, která se sama zjevuje.
„Elejská škola“• Zenón (cca 490-430 př. Kr.)aporie (bezradnost, nesnáz): půlení (A-B): Stadion - „Nelze projít
nekonečným počtem (míst) nebo se dotknout nekonečného počtu v konečném čase“ (A 25), Achilleus a želva, Letící šíp stojí: „Pohybující se nepohybuje ani na tom místě, kde je, ani na tom, kde není“ (B 4) .
„Je-li místo, v čem bude? Vždyť vše, co je, je v něčem, a co je v něčem, je též v (nějakém) místě. Bude tedy místo v místě, a to jde do nekonečna. Není tedy místa.“ (A 24).
Důkazy sporem proti mnohosti, pohybu, času, prostoru; upřednostnění racionality před zkušeností, zakoušením skutečnosti.
Klíč k pohybu hledal v klidu, pojmu, ohraničení. Více než o pohyb jde o povahu geometrického kontinua.
Vyhrocen rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, nabízejí jednoznačně formální řešení: skutečnost není zkušenost, ale myšlené objekty. Křižovatka v dějinách myšlení: dále linie k Platónovi, nebo k sofistům a Démokritovi (atomismus, „smějící se filosof“)
Období klasickéřecká filosofie
I
Zuzana Svobodová
Klasické období
• 5.-4. st. př. Kr.
• 500-449 př. Kr.: řecko-perské války
• uprostřed 5. st. př. Kr., vláda Periklea – „zlatý věk“ Athén
• v nejvyspělejších městských státech nastoleno demokratické zřízení
Klasické období• výchova a vzdělávání se v jednotlivých
městských státech liší, ale společné prvky:– orientace na praktické potřeby státu;– silná tendence k racionalismu;– úsilí o harmonický rozvoj tělesné i duchovní
stránky člověka– pouze pro svobodné, nesvobodní pouze
připravováni pro výkon svých povinností – fyzická práce.
• 2 výrazně odlišné systémy výchovy a vzdělávání: spartský, athénský.
Klasické období• Athény
– ideál kalokagathíe – kalon (krásné), to agathon (dobro, idea dobra: to agathon (5. st. př. Kr.) ← agathos.
– Solónovy zákony (6. st. př. Kr.): postiženi ti rodiče, kteří se o výchovu řádně nestarali (rodiče pak bez nároku na podporu ve stáří).
– Sirotkům (rodiče zahynuli v řecko-perských válkách) hradil náklady na vzdělání stát.
– do 7 let výchova v rodině (otec, despótés), 7-14 let: elementární, základní škola – již od 5. st. př. Kr.
– předměty: tělocvik (pětiboj: skok daleký, běh, zápas, hod diskem, hod oštěpem), čtení, psaní, počty, hudba, tanec, zpěv. (od 4. st. př. Kr. převládalo výtvarné umění nad výukou hudby).
– vyšší školy – doloženy od 4. st. př. Kr. První gymnásia – gymnasion (stavěl a provozoval stát): příprava mladíků od 15 do 17 let.
– kromě tělesné přípravy: gramatika, geometrie, aritmetika, múzika, atronomie. – Na sklonku klasické doby existovala v Athénách 3 gymnasia: Akadémie (zal.
Platónem r. 367 př. Kr. uzavřena Justiniánem r. 529 po Kr.), Lýkeion – zřídil Aristoteles, Kynosargés (kynikové)
– Efébie: původně 2 roky vojenské služby (18-20 let), později změna v další výchovné sebevzdělávání.
– sofisté – vedle „institucionálního“ vzdělávání
Démokritos (460-370 př. Kr.)• Město Abdéra (v Thrákii)• „smějící se“, „strachu čelící“ filosof• cesty do Babylonie, Persie, Indie, Egypta• učí se od Leukippa – hlavní principy pro učení o atomu• nejvyšším dobrem: euthymia (šťastná/dobrá mysl) – k tomu cesta:
nepřemáhání svých sil, zvažování nutnosti, zbavování se zbytečného konání (usilovat jen o skromný majetek)
• 2 principy: plno (to pléres) a prázdno (to kenon)• atomos (ne-dělitelný), atomy se pohybují díky prázdnu, pohyb je stále – od
věčnosti pohyblivá hmotná skutečnost• nic není náhodné, vše se děje z nutnosti (determinováno)• přírodní nutnost (ananké)• svět je soběstačný (bez Hybatele)• pravda se rodí ze vzájemného sporu mezi smysly a rozumem, čl jej musí
harmonicky řešit• v jednání (etika) usiluje o dobrou mysl a o nebázlivost (athambia, thambein
– děsit se, žasnout)• náboženství mají původ ve strachu z neznámého• bůh je duch v kulovitém ohni
Sofisté
• jejich působení doloženo od 5. st. př. Kr.• potulní učitelé (ne-institucionální vzdělávání), výuka za
mzdu• připravovali také pro budoucí politickou činnost• právo, řečnictví, historie, přírodní vědy• školení ve 3 dovednostech: myslet, mluvit, jednat (s
cílem: dosáhnout úspěchu)• „mistři v eristice“ (eris – spor, umění vést spory),
řečnické triky, logické úskoky – „sofismata“.• pozornost na člověka (ne již na přírodu)• u nich základy: politologie, pedagogika, filologie,
estetika; sensualisté, relativisté, skeptici, individualisté, pragmatici
Sofisté
• Prótagorás (cca 485-415 př. Kr.) z Abdérypovažován za zakladatele sofistikyumění řečnictví v politice, právnictví – prosazování, tím získává
v Athénách slávu a bohatství.Všichni lidé jsou si rovni. → zákon má platit pro všechnyČlověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že
nejsou.nikoli člověk obecně, ale konkrétní jednotlivecO bozích nelze vědět ani že jsou, ani že nejsou, ani jaká je
jejich povaha; na to, abychom to mohli zjistit, je věc příliš temná a náš život příliš krátký.
Obžalován z bezbožnosti (asebeia) a vypovězen z Athén, utíká na Sicílii, cestou asi zahynul při ztroskotání lodi.
→ Platónovy dialogy Protágoras, Theaitétos.
Sofisté
• Gorgias (asi 483-375 př. Kr.) z Leontin na Sicílii• 427 vystoupil v Athénách jako řečník, paradoxní zvraty,
argumenty dodávající pravděpodobnost• stanovuje formální pravidla pro uměleckou prózu (počty
slabik, rytmus, rým)• zlomky díla: O nejsoucnu neboli o přírodě – dokazuje: 1. nic
neexistuje, 2. kdyby něco existovalo, muselo by to být nepoznatelné, 3. i kdyby něco bylo možné poznat, nebylo by to poznání sdělitelné.
• Chvála Heleny – odmítá její vinu v trójské válce• Palaméda – příkladná obhajovací řeč. Palamédés: v tradici
bájí po Homérovi rozumný a vychytralý hrdina, vnuk Poseidóna. Odhalil Odysseovo předstírání, ten se mu pak pomstil zabitím. Tradice mu připisuje vynalezení písma (z písmen), vynález čísel, zákonů a hry na desce.
Sokratés (470/469-399 př. Kr.)
• Athény• řemeslník – kameník, sochař• gymnastická cvičení, tanec, dobrá kondice, účastní se
vojenských tažení, výborná soustředěnost• nezanechal žádné psané dílo• Xantipa• smysl jeho pozdějšího chození na tržiště a hřiště: sdělit,
že nejvíce záleží na správném myšlení• techné maieutiké (umění porodnické), plození v krásnu• umění položit v pravý čas pravou otázku• odměna: probouzející se vědomí
Sokratovi následovníci
• Xenofón (430/429-355 př. Kr.) z Athénhistorik, vojákO Kýrově vychování (Kyrú paideia) – obdiv ke spartskému
výchovnému systému, Kýros zakladatel perské říše, X. přitom popisuje ale spartskou výchovu
Založení SpartyLakedaimonské zřízeníKýrovo tažení (Anabasis)Obrana Sokrata (Apologiá Sokratús)Vzpomínky na Sokrata – líčí Sokratovy názory na výchovu
a vzdělání, i na schopnosti ženŘecké dějiny (Hellénika) – navazuje na Thukýdida,
popisuje dějiny z let 411-362 př. Kr. (Thukýdidés, 460-396 př. Kr., „zakladatel vědeckého dějepisectví“)
Sokratovi následovníci
• Kynikové (škola kynická) → cynickýnavazují na Sokratovo: ctnost je nad veškeré hmotné
bohatstvípředměstské athénské gymnasio Kynosargés – určeno
neplnoprávným občanůmzakladatel: Antisthenés (455-360 př. Kr.)Sokratés: skrze díry v jeho plášti vidím jeho ješitnostapathie – indiferentnost, lhostejnostautarkie – soběstačnost, autonomie (i v mravech) →
lhostejnost vůči politice, státu, rodině, náboženství, vědě, zdraví (všemu, kromě ctnosti)
smyslové poznání: vidím koně, koňovost však nevidím (proti nauce o idejích, anticipují budoucí nominalismus)
Ctnost je naučitelná trvalá vlastnost, učíme se jí v činu, práce má vnitřně kultivační význam: Práce je dobrem.
Sokratovi následovníci• Kynikové• Diogenés ze Sinópy (cca 400-323 př. Kr.)„Diogenés – kyón“ (pes)nadsázka, provokace, přeháněnízaměřen proti marnivosti, rozmařilosti, zhýčkanosti,
nesoběstačnosti, nadutosti bohatýchsud – číše je přílišnapodobuje cvičitele sboru, neboť i oni udávají vyšší tón, aby
ostatní zachytili tón správný (DL VI, 35)oškubaný kohout – Toto je Platonův člověk!Alexandr Veliký: (stínící slunci) Kdybych nebyl Alexandrem,
chtěl bych být Diogenem.Komenský: Diogenes Cynicus Redivivus (škola – divadelní –
hrou)
Sokratovi následovníciškola hédonická (kyrénská) – protipól kyniků
hédoné – slast
založil Aristippos z Kyrény v S Africe
Hegésias (kolem r. 300 př. Kr.): Je žádoucí jak život, tak smrt. – trvalá slast není možná; nazýván peisithanatos – přemlouvající k smrti, po jeho přednáškách docházelo k sérii sebevražd → Ptolemaiem I. v Alexandrii zakázány.
Sokratovi následovníciškola megarská
založil Eukleidos z Megary
Jestliže někdo říká, že lže, pak současně lže i mluví pravdu
– význam v moderní sémantice pro vztah jazyka a metajazyka
Období klasickéřecká filosofie
II
Zuzana Svobodová
Platón (428/7-348/7 př. Kr.)• vl. jm. Aristoklés, Platon přezdívka daná učitelem gymnastiky (platys –
široký)• aristokrat (na rozdíl od Sokrata)• snaha o ucelený systém výchovy a vzdělávání, požadavek podřízení
zájmům státu, ideál kalogathíe. Zaměřen na dospělé a dospívající, na nemnohé (dnes: všem), nic nezaručeno.
• filosofie – láska k moudrosti, záležitost vyvolených, božská (zda toho bůh dopřává), amatérská (milovnická)
• Moudrost je vlastností boha a láska k moudrosti je náklonností k bohu.• promýšlí základy státu a státnosti• kolem r. 387 př. Kr. zakládá v Athénách Akadémii (působila bez
přerušení téměř 900 let)• ideje – v nich je daná míra, kterou lze myšlenkově vytušit – proti sofistovi
Protagorovi, který tvrdil: Člověk je mírou všech věcí, nemůže existovat žádná všeobecná míra. Platón: to by ničilo základy vědy a mravnosti. Ve filosofii nejde o přemlouvání, ale o dialog (podobně Hérakleitos: každá věc potřebuje svůj protiklad)
Platón (428/7-348/7 př. Kr.)Platón - Mýtus o jeskyni (Ústava)
Platonovy inspirace
• eleatské učení o nehybném bytí
• pythagorejská mystika čísel
• Sokratovo tázání po pravdě
• východní myšlenkové tradice
• egyptské myšlenkové tradice
• řecká tradice mýtů (Akadémos)
Platonovy obrazy• nikoli systematická nauka• Kde se v lidech berou sny a touhy? – Duše má v sobě
uloženy obrazy harmonie, dobra, krásy, lásky. – Odkud jsou tyto obrazy? – Ze světa idejí (obrazů), tam lidské duše pobývaly.
• Ideje: věčné, mimo prostor a čas, hierarchie idejí (nejvyšší: idea dobra), předobraz konkrétní skutečnosti
• Duše: věčné, ale sestoupily dočasně do lidí; rozumné (proto v říši idejí), vznětlivé a žádostivé (proto strhovány k zemi a poutány tělem)
• Obsah poznání: rozpomínání (anamnésis) na svět idejí, kde duše pobývala
• Podnět k poznání: láska (Erós) jako touha po světě idejí („ideálním světě“), prazákladní tvořivá síla
Platonova představa státu• Politeia: Ústava / Republika
• analogie světa idejí a lidské duše
• stát řízen milovníky moudrosti (filosofy)
• 3 pokusy o realizaci v Syrakusách
• Zákony – revidovaná představa státu – s ústavou z různých systémů
Psychagogika – vedení duše
• psychagogiá – Platonova filosofie je působením na duši, výchova duše
• řeč mýtu, tvorba filosofického mýtu
• mýtus jako řeč duše – ví, ke komu mluvit a ke komu mlčet
• snaha o nový vztah: mýtus a logos (přesto zdroj idealismu)
Platon
• Problém poznání:– poznání založené na smyslech je zdání (doxa)– rozpomínání – dokonalé poznání– ideje cílem poznání – vše směřuje k přiblížení idejím
• Problém Boha:– nejvyšší ideou dobro, bůh– pramen pro ostatní id.: účast na božském bytí– bůh (demiurgos) stvořil (myšlením) svět – autorem
všech věcí, aby byly také jiné bytosti, které by se mu podobaly v dokonalosti a blaženosti
– později nejvyšší bytost hen – jedno, to zdrojem božského rozumu (demiurgos) a světové duše
Platon
• Psyché– „trojdílná“ (rozumová – to logistikon, nesmrtelná;
odvážlivá – to thymoides; žádostivá – to epithymetikon)
• Kosmologie– svět je stvořený (demiurgos), viditelný obraz boha– hmota se skládá ze 4 prvků: zem, voda, vzduch, oheň– podstatou každého prvku je tvar daný určitou kombinací
trojúhelníků– hvězdy a planety mají inteligentní duše, jsou „nebeskými
božstvy“, vládnou smrtelnými částmi lidské duše a lidského těla
– čas je pohybem nebeské sféry
Aristotelés(384, Stageira-322 př. Kr., Chalkida)
• syn lékaře Nikomacha
• žák Platóna (od 17ti let 20 roků v Akadémii - Athény): „Čtenář“
• vychovatel třináctiletého Alexandra Makedonského
• „encyklopedicky“ shrnul dosavadní vývoj řeckého myšlení
Aristotelés: Lykeion
cca r. 335 zakládá filosofickou a vědeckou školu: Lykeion – první organizované badatelské společenství v evropských dějinách (Apollón Lykeion – ochránce stád proti vlkům)
„škola peripatetická“ – procházet se (peripatein), kolonádní sloupořadí (peripatos)
výjimečnost:- vědecký a badatelský rozsah- způsob vyučování- kvalitní knihovna- využívání učebních pomůcek
Aristotelés• Logika
– Organon (nástroj – správného myšlení): 6 knih: Kategorie, O výkladu, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky, Sofistické paradoxy
– tvůrce systematické logiky– základní prvky myšlení: pojmy, ty dělí do 10 kategorií /
predikátů: podstata a 9 kategorií (kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, habitus, činnost, trpnost)
– sylogismus (deduktivní myšlení): subjekt S, predikát P, střední termín M – 3 možné figury:1) střední termín subjektem v obou premisách: M je P, M je S → S je P; 2) střední termín je predikátem v obou premisách: P je M, S není M → S není P; 3) střední termín subjektem v jedné a predikátem v druhé premise: M je P, S je M → S je P.
– epagogé (induktivní myšlení): z příkladů usuzujeme na zákon
Aristotelés• Metafyzika
– věda o prvních principech / příčinách– témata (dle Fyziky): Podstata neboli esence věcí, Látka
neboli subjekt, Zdroj pohybu neboli účinná příčina, Finální příčina neboli bůh.
– příčina všeho pohybu a změn: bůh – nesmyslová a věčná substance (smyslové a věčné: nebeská tělesa; smyslové a zanikající: ostatní)
– nauka o esencích (nahrazuje Platonovu nauku o ideách) – esence nejsou mimo věci, ale mají v nich svůj základ
– 4 příčiny všech věcí: vnitřní: látka (hylé), forma (eidos); vnější: příčina účinná, příčina finální.
– změna vyžaduje: formu, látku a sterésis (chybění, nedostatek)
Platon a Aristoteles Luca della Robbia, Florencie, 1437/39
