Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) je spo-lečně s některými sklípkany považován zanejvětšího pavouka evropského kontinen-tu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodnédélky 3,5 cm (obr. 2). A to do toho není za -počítána délka nohou, s těmi by chom sedo stali až na 7 cm! Takové zvíře vzbuzujerespekt i mezi arachnology, kteří se pavou-ky každodenně zabývají. Prakticky každýpavouk je jedovatý, a tak bychom čekali,že podobný gigant bude opravdu nebez-pečný. Opak je však pravdou. Jeho kousnutínení nebezpečnější než bodnutí včelou.Jakou příčinu má ne obvyklá velikost toho-to pavouka? Bezpochyby skutečnost, žeroste víc než jeden rok. Celý ontogenetic-ký vývoj na prosté většiny našich pavoukůse odehrává v rámci jediného roku. Poté,co dospějí, nemohou dále vyměňovat ma -lou kutikulu za větší, a tak se jejich růstzastaví. Samci slíďáka tatarského ale dosa-hují dospělosti až po jednom a půl roce, ná -padně větší samice dokonce o rok později.

Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdydochází ke kopulaci. Samci většinou krát-ce poté hynou. Samice skladuje sperma vesvých zásobních váčcích přes zimu a najaře klade kulovitý kokon obalený pavuči-nou, který stejně jako jiní slíďáci nosí při-předený ke svým snovacím bradavkám nazadečku. Pozorování ze zajetí naznačují,že vychováním další generace mladýchslíďáčků životní pouť samice nemusí kon-čit. Jsou známy i případy, kdy se samicedo žily až 7 let, čímž se zařadily mezi nej-déle žijící araneomorfní pavouky vůbec(araneomorfními pavouky rozumíme evo-lučně vyspělejší sku pinu, protějšek sklíp-kanů a ještě pri mitivnějších sklípkošů).

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mlá-ďata na krátkou dobu nechají vozit na mat-čině hřbetě. Po osamostatnění je můžemeza slunných dnů spatřit volně pobíhat popo vrchu holé půdy, kde slídí po kořisti.Tato ži votní fáze však netrvá dlouho. Star-ší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den

vedou skrytý život v norách, zato na lov sevydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory po -bíhající na povrchu půdy a skokem lovícínoční motýly a jiné členovce posedáva -jící na vegetaci. Ve světle baterky nás naprvní pohled upoutají velké oči inverzní-ho typu, které díky reflexní vrstvě zvanétapetum lucidum odrážejí dopadající svět-lo, a tak září jako reflektory. Po lovu pavou -ci opět zalézají do svých doupat. Ta jsoutvořena svislou norou vypředenou pavu-činou, jejíž délka závisí na velikosti maji-tele a na typu substrátu. Obvyklá hloubkanor dospělých samic je 10–20 cm, lze alenalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďá kůmhloubí v písčitém substrátu, v kompaktnípůdě si vytvářejí nory spíše upravenímpuklin (obr. 3). Nora ko mu nikuje s povr-chem ústím, u dospělých samic širokýmjako myší díra. Ústí lemuje pavučinový lí -mec, do kterého pavouk zapřádá úlomkyrostlin, hlínu apod.

Spatřit noru je však pro netrénované okovelice těžké. Pokud se nám ji podaří na -lézt, můžeme majitele vylákat po mocí stéb -la trávy. Vykoukne na nás přední částí hla-vohrudi s klepítky a makadly pokrytýmizářivě žlutooranžovými chlupy (obr. 5). Ta -kové zbarvení přední části těla je u pavou-ků žijících v norách nápadně časté, snadjim pomáhá zastrašit případného predáto-ra. Vylákáme-li pavouka úplně, spatřímesvrchu hnědočerného tvora posetého še -divými skvrnami, jejichž velikost můžebýt různá. Oproti svým na povrchu žijícímpříbuzným má slíďák tatarský poměrněkrátké nohy, dlouhé by mu v noře zřejměpřekážely. Neběhá proto rychle. Pokud semu ale podaří odběhnout, bude těžké hoznovu najít. Díky zmíněnému strakatémuzbarvení totiž téměř splývá se substrátem(obr. 6). Navíc se jednotlivé populace do -vedou barvě substrátu na stanovišti čás-tečně přizpůsobit, na tmavém štěrku sevyskytují převážně tmaví jedinci, na svět-lém písku naopak pavouci světlí. Pokudslíďákovi nedáme šanci uniknout, začne sestavět na zadní, aby nám ukázal spodní

živa 1/2008 25 www.avcr.cz/ziva

Milan Řezáč a kolektiv autorů

Návrat tarantule aneb slíďáktatarský opět v České republice

Problém globálních změn klimatu se již natrvalo usadil v popředí zájmu nejenve vědeckých kruzích. Někteří ho zveličují, jiní popírají. Mezi takové, kterýmoteplování prospívá, bez ohledu na to, zda je výsledkem našeho hospodařenína planetě nebo projevem přirozených periodických fluktuací klimatu, patřínapř. kudlanka nábožná, postupně se v ČR šířící na nové lokality. Pozoro váníz posledních let nasvědčují, že oteplování svědčí i slíďákovi tatarskému –na šemu největšímu pavoukovi, přezdívanému tarantule.

1 Lokalita slíďáka tatarského (Lycosasingoriensis) u obce Napajedla u Zlína.Druh vyhledává otevřená stanovištěv nížinách2 Slíďák tatarský je největší evropskýpavouk, samice dorůstají délky až 3,5 cm

1

2

stranu svého těla. Tu má působivě kontrast -ně zbarvenou; zatímco tělo je sametověčerné, na no hách se střídají černé a bílépruhy.

Slíďák tatarský je svým výskytem vázánna stepní zónu celé palearktické oblasti.Je to obrovské území sahající od jihový-chodní Evropy až po Čínu. V Evropě jepoměrně hojný v okolí Černého a Kaspic-kého moře a v severní části Balkánskéhopoloostrova. Na počátku 20. stol. se na -krátko stal hojným dokonce i ve středníEvropě.

Expanze na začátku 20. stoletíExpanzi slíďáka tatarského do středníEvropy na začátku 20. stol. zdokumento-val Josef Kratochvíl – zoolog, s jehož jmé-nem se můžeme setkat nejen v arachno-logické literatuře. Významně také přispělnapř. k výzkumu našich mravenců, třás-něnek a hlodavců.

V první polovině 19. stol. byl slíďák ta -tarský v rámci Evropy znám pouze z oblas-tí na východ od Karpat. Jeho rozšíření do -slova kopírovalo východní úpatí Karpat,od jejich jižní části v Rumunsku až posamý sever v povodí řeky Dněstr na západ-ní Ukrajině. Povšimněme si, že poslednězmíněná oblast je položena ještě severnějinež většina území ČR. Zdá se, že právě

Karpaty byly pro slíďáka tatarského barié-rou nedovolující se rozšířit dále na západ.Nemělo tomu ale tak být na dlouho.

V r. 1888 se slíďák tatarský objevil v prů-lomovém údolí Dunaje přetínajícím Karpat -ský oblouk, zvaném Železná vrata. Ocitl setak na samém prahu Panonské ní žiny, roz-sáhlého území připomínajícího svým step-ním charakterem jeho domovinu v se ver -ním okolí Černého moře. Ná sle dující běhudálostí proto nebyl překva pivý.

V r. 1895 byl slíďák tatarský pozorovánhluboko v Panonské nížině, u maďarskéhoměsta Kiskunfélegyháza. V té době bylo jižMaďarsko jednou z arachnologicky nej lépeprozkoumaných oblastí v Evropě, je tedynepravděpodobné, že by tam tak velkýpavouk do té doby unikal pozornosti. Potése jako lavina šířil dál směrem na seve ro -západ. Postupně kolonizoval celou Uher-skou nížinu, jeho ex panzi nezastavil aniširoký tok Dunaje. V r. 1920 byl poprvéspatřen na území Slovenska, u obce Ždaňu Košic. Zároveň postupoval údolím Du -naje dál na severozápad; v témže roce jakona Slovensku se objevil u Nezi derskéhojezera v Rakousku. Konečně v r. 1924 bylspatřen první slíďák tatarský u Břeclavi naMoravě.

Ani tím však jeho tažení neskončilo.Hornomoravským úvalem postupuje dálena sever, v r. 1938 ho pozorovali u Olo-mouce, o pět let později u Lipníka nadBečvou. Ve druhé polovině 40. let byl do -konce nalezen až na pomezí Východočes-kého kraje a Moravy, v pískovém lomuu rybníka Rosnička u Svitav (Vojtěch Sei-del). Severněji už na našem území pozo-rován nebyl. Že tato expanze nebyla jennásledkem náhodného překonání bariérybrzdící přirozené šíření, ale také zřejměodrazem klimatických změn, dokládá pa -ralelní šíření i v jiných částech areálu. V tédobě začal slíďák tatarský pronikat na se -verozápad i ze zmíněného údolí Dněstru.Při postupu do nížiny řeky Visly a jejíchpřítoků mu v cestě nestálo žádné pohoří.Tam se objevil již v r. 1867. Nejdále nazápad byl pozorován v r. 1942 u Krakova,i když někteří autoři (Proszynski a Sta rega1961) podloženost výskytu na území Pol-ska zpochybňují.

Všechny lokality na území ČR měly teh-dy jedno společné – nacházely se výhrad-ně v nízkých nadmořských výškách (do450 m). Pravděpodobně to nebylo proto,

že by pavouci využívali k šíření údolí řekjako koridory, ale spíš pro klimatickoupříz nivost nížin. Takovou rychlou expan-zi překonávající i velké překážky by pěškynezvládli. Umožnila ji zjevně schopnostmladých pavoučků šířit se vzduchem (tzv.ballooning). Dospělého slíďáka tatarské-ho by odnesla snad jen silná vichřice. Pa -voučci vylézají na vyvýšená místa, vypou-š tějí ze zadečku vlákna, a ta po dosaženípatřičné délky vítr uchopí i s pa voučkem.To jsou ty pavučiny, které létají za sluneč-ných dnů pozdního léta vzduchem.

Ale zpět k naší historii. Stejně bleskově,jako se u nás slíďák tatarský objevil, taktaké zmizel. Od 70. let 20. stol. ho v Čes-ké republice už nikdo nespatřil. Z více než40 zaznamenaných lokalit se nám ucho-valo jen několik jedinců naložených v lihuve sbírce Národního muzea. Právě nedo-statek dokladového materiálu dal prostorpro spekulace, kolik že druhů rodu Lyco-sa se u nás vůbec vyskytovalo. Na jednomse však všichni shodovali – tito velcí slí-ďáci na území ČR opět vymizeli. Stejně takvyhynuli v Polsku a Rakousku.

Novodobá expanzeV posledních letech se ale začaly v míst-ním tisku a dokonce i v televizi objevovatzprávy o pozorování velkých slíďáků najižní Moravě. Viděni byli u Kunovic naokraji Uherského Hradiště (2003), u Bru-mova – Bylnice v Bílých Karpatech (2003),u Zlína (2003) a u Židlochovic u Brna(2006).

Nejdetailnějšího zdokumentování v po -době článku v ča sopise Ochrana přírody(2004, 59: 18) se dočkal nález učiněnýv r. 2003 u obce Drslavice na Uherskohra-dišťsku. Místo původu jedince však bylopochybné, neboť pavouk byl chycen na na -vážce hlíny pocházející z výkopu u nece-lých 10 km vzdálené obce Hluk. To všaknebyl jediný problém. Chycená samicebyla na základě fotografie chybně deter-minována jako slíďák úhorní (Geolycosavultuosa), druh známý třeba z jižního Slo-venska, který se však v ČR nikdy nevysky -toval. Od slíďáka tatarského se kromě jiné-ho liší menším vzrůstem, zbarvením (např.nemá ze spodní strany černá kolena no -hou) a tvarem kopulačních orgánů.

Ani jeden nález nebyl zdokumentovándokladovým exemplářem, a tak nebylomožné provést jednoznačné určení. Exis -

www.avcr.cz/ziva 26 živa 1/2008

Výskyt slíďáka tatarského (Lycosa singoriensis) na území ČRv období první pozorované expanze (1924–50)

Novodobé nálezy slíďáka tatarského v ČR (od r. 2003).Oba orig. M. Řezáče

3 Ústí nory slíďáka tatarského na břehurybníka u obce Napajedla u Zlína

3

tovaly však zdařilé fotografie samic z loka-lit Drslavice, Kunovice (obr. 4) a Brumov– Bylnice, jejichž zbarvení odpovídalo slí-ďákovi tatarskému.

Nepřehledná situace nás 13. května2007 vedla k návštěvě tří ze šesti uvádě-ných lokalit. Výsledkem naší exkurzebylo nalezení tří dospělých samic slíďá-ka tatarského u obce Hluk (obr. 6), prav-děpodobně přesně na místě, odkud bylpřed čtyřmi lety dovezen do obce Drsla-vice. Navíc jsme na začátku června 2007,po upozornění M. Veselého, nalezli boha-té populace na hlinitopísčitých březíchmrtvých ra men Moravy v okolí Napajedel(obr. 1). Paralelně jsme od J. Špendlíka zís-kali další samici chycenou v květnu 2007na Syslím kopci u obce Bulhary pod Pála-vou. Je tedy pravděpodobné, že všechnapozorování velkých slíďáků z po sledníchlet na jižní Moravě se vztahují k tomutodruhu.

Stejně jako ve 20. stol. i dnes slíďák tatar-ský osidluje pouze místa v nížinách, nevýše než 350 m n. m. Na všech lokalitáchbyl nalezen na druhotných stanovištích. Tapro něho byla charakteristická i v minulémstoletí, kdy kolonizoval např. opuštěnécihelny a pískovny. Je nepravděpodobné,že by byl slíďák tatarský u nás 50 let pře-hlížen a potom v rámci pěti let pozorovánhned 7×. Navíc ve všech 7 případech šloo náhodná pozorování. Systematický prů-zkum by pravděpodobně odhalil dalekovětší po čet lokalit. Proto se domníváme, žezjištěné výskyty spíše dokumentují dalšíexpanzi, než pozůstatek z expanze předeš -lé. V souladu s touto hypotézou je fakt, žeslíďák tatarský se před dvěma lety znovuobjevil také ve východním Rakousku, kon-krétně v nížině Dunaje a řeky Leitha, a i tamse nápadně šíří (H. M. Berg a J. Gruber,nepublikované údaje).

Znovu vyhyne?Slíďák tatarský je bezpochyby jedním z na -šich nejatraktivnějších pavouků. Jistě nejenmy bychom si přáli potkávat tento skvostv naší přírodě co možná nejdéle. Proto senabízí otázka, zda můžeme udělat něco proto, aby se historie minulého století neopa-kovala. Nesčetné příklady nás snad již po -učily, že vyhlásit bezobratlého živočichaza zákonem chráněného nic neřeší. Pavouknení orel skalní, má mnohem početnějšípo pulace, ale zato je daleko těsněji svázáns konkrétním stanovištěm.

Území jižní Moravy se nachází na sa -motném severním okraji areálu slíďáka,který zřejmě pulzuje v závislosti na kli-matických výkyvech. Udržovat současnévychýlení není v moci naší ochrany pří-rody. Vedle klimatu však zbývá řada pod-mínek, které ovlivňovat umíme. Za jiš ťo vá -ní neustálého dostatku vhodných stanovišťv krajině by v tomto případě nebylo v našíochraně přírody nijak ojedinělé, bagrují sejezírka pro rozmnožování obojživelníků,revitalizují se toky, aby vyhovovaly perlo -rodce říční (Margaritifera margaritifera),pod Řípem se rozorávají písčiny, aby nevy-hynul náš endemický hvozdík písečný čes -ký (Dian thus arenarius subsp. bohemicus).Předběžné informace o stanovištních ná -rocích druhu už máme. Slíďák tatarskýu nás dnes, stejně jako před 50 lety, osid-luje otevřená stanoviště s obnaženou pís-čitou půdou, jen spoře porostlou bylinnouvegetací. Stanoviště musí být relativně sta-bilní, alespoň do té míry, aby slíďákoviumožnila dokončit tříletý životní cyklus.Z přirozených společenstev splňují tako-vé podmínky břehy neregulovaných dyna-mických toků nebo spásané stráně. Jenžetakové biotopy na jižní Moravě v součas-nosti už téměř ne existují. Proto není divu,že slíďák tatarský dnes obývá výhradně

lidskou činností vytvořené ruderální bio-topy, jako jsou úhory, okraje polí, cihel-ny, pískovny a půdy obnažené při staveb-ní činnosti. Z po hledu slíďáka je jejichnevýhodou značná pomíjivost, jsou vytvo-řeny jednorázově, obvykle neexistuje žád-ný pravi delně narušující činitel, u zmíně-ných při rozených společenstev zajištěnýv prvním případě rozvodňováním tokua ve druhém pastvou, který by je udržovalnezarostlé. Vhodné ruderály tak sice mizí,nové se však stále vytvářejí. V případěvzácného druhu, kterému by jeho migrač-ní schopnosti nedovolovaly se této dyna-mice přizpůsobit, by byla na místě aktiv-ní ochrana i ruderálního stanoviště. To alenení případ slíďáka tatarského.

Slíďák tatarský je snadno poznatelnýdruh, jehož šíření může pomoci zdoku-mentovat širší veřejnost. Chtěli bychomčtenáře poprosit, aby nás informovalio dalších pozorováních (kon taktní adresav kulérové příloze). Nález prosím zdoku-mentujte dokladovým exem plářem nebofotografií.

Kolektiv spoluautorů: Stanislav Macík,Jan Dolanský, Sérgio Henriques, IvetaChvátalová, Jan Korba, Stanislav Korenko,Rudolf Macek, Pavel Šnajdara, SlavomilVinkler a Kristýna Chmelová

živa 1/2008 27 www.avcr.cz/ziva

4 Samice slíďáka tatarského (Lycosasingoriensis) z lokality Kunovice u Uher-ského Brodu. Foto J. Barčík 5 Samice slíďáka tatarského z lokalityZeleneč u Trnavy, Slovensko. Při nebez-pečí pavouk vystaví výstražně zbarvenoubřišní stranu těla. Snímky S. Macíka,pokud není uvedeno jinak6 Samice z lokality Hluk u UherskéhoBrodu. Patrné je krycí zbarvení hřbetnístrany těla. Foto S. Korenko

4

5 6