Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Neznámé rukopisy probuzenské. (Kollár, Jungmann, Chmelenský, Vacek Kamenický.)Author(s): FRANTIŠEK KRČMA, Jan Kollár, J. Chmelenský and Fran. Jarosl. WacekSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 71, Čís. 1 (1947), pp. 19-23Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457236 .

Accessed: 16/06/2014 10:16

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Hláska t а к v řeči dětské. 19

К. jednou (2; 11,13) za sebou: tach to vidíš, taí to viaiš). Take shora zmíněná snaha chlapcova o správné opakování slov s dovětkem

dlatuluj mi! ukazuje, že sotva mu lze podkládati touhu po funkč ním rozlišováním hlásek. Byly to jen pokusy o jejich správnou zvukovou reprodukci. Pro toto chápání vývoje hlásek v dětské

řeči také svědčí šetření Thabaultova 8, která dosti dobře ukazují, že děti neupínají vždy pozornost na smysl slov, poněvadž jsou silně upoutány jejich zvukovou podobou a dále intonací i mimi

kou, kterou dospělí pronášená slova doprovázívají.

Závěr:

Při soustavném pozorování je možno zjistit ve vývoji dětské řeči takovou pravidelnost, že lze mluviti o hláskových zákonech, které jsou často obdobné se zákony, jež platí pro vývoj jazyka vůbec. Bylo to zde ukázáno na souhláskách velárních a bude to

platit také o hláskách ostatních. Vývoj jednotlivých hlásek (fo némů) i pořadí, v němž se v dětské mluvě objevují, je možno vy kládati v počátečních obdobích dětské řeči vývójem schopností fysiologicko-artikulačních a postupným zdokonalováním akus tického rozlišování jednotlivých hlásek. Teprve později tu při stoupí též chápání a oceňování jejich stránky významově funkční.

8 Roger Thabault, L'enfant et la langue écrite,8 Paris 1945, s. 81: „Et

tous ont un goíit trěs vif pour les sonorités mystérieuses et sans signification." — S. 97: „Le corps des mots — en tout cas — joue dans son esprit (dans l'esprit de l'enfant) un role essentiel, plus important parfois que leur signi fication."

FRANTIŠEK KRČMA:

Neznámé rukopisy probuzenské.

{Kollár, Jungmann, Chmelenský, Vacek Kamenický.)

Jan Kollár je jeden z mála našich starších básníků, kteří si

uspořádali a vydali za svého života své dílo básnické. Vydal je dokonce dvakrát s názvem „Díla básnická Jana Kollára ve dvou

dílích" r. 1832 a 1845: v prvním díle „Slávy Dceru", v druhém,

nepoměrně menším, „Menší básně". Vydání z r. 1852 je nedo

prodané vydání z r. 1845, opatřené jen novým titulem a novým

vroěením, do něhož byl za I. díl vložen dodatek 23 znělek nových,

složených do r. 1851, opatřených poznámkou, mezi které znělky

„Slávy Dcery" nutno je zařadíti, takže celkový počet znělek básně stoupl na 645. V „Menších básních" vedle elegií, ód, ro mancí, balad, písní a příležitostných básní zařadil na konec před básně přeložené své „Nápisy", z nichž některé patří vedle „Slávy Dcery" к nejcennějším částem jeho básnického díla.

Kollár otiskl v svém posledním vydání spisů (1845) „Ná

2*

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

20 František Krčma:

pisů" celkem šedesát, к nimž Bačkovský v svém na svou dobu

pečlivém vydání Kollárových Menších básní, nazvaném „Sebrané drobné básně od Jana Kollára" (1887), připojil ještě na třicet

„Nápisů" Kollárem nezařáděných. A přece ani tím není počet „Nápisů" vyčerpán.

Ve sbírce rukopisu dlouholetého pražského sberatele, p. Boh.

Duška, jemuž děkuji za laskavé upozornění a za ochotné za

půjčení rukopisného materiálu, je uložen lístek formátu 18,1 x9,7 cm, obsahující Kollárovou rukou psané znělky ,,0 ty, v kterémž

každodenně klekám" (III, 67), „Osamělý na života hladkém"

(III, 102), „Černá noc se nad mnou rozkřídlila" (III, 103), za nimiž následuje pod názvem ,,K Nápisům" pět dvouveršových „Nápisů" Kollárových, z nichž dva, druhý a pátý, nazvané „Po msta" a „Povinnost přítomnosti" byly Kollárem po prvé otištěny r. 1822 v Zieglerově „Dobroslavu" a zařaděny jím do jeho díla básnického r. 1845. Zbývající tři nebyly dosud otištěny a jsou neznámy. Podle výrazů Slovan, slovanský zde užitých patří vznikem do nej staršího období básnického tvoření Kollárova

(později básník nahrazoval je tvary Slavjan, slavjanský). Ne

odchýlíme se daleko od pravdy tvrzením, že vznikly na rozhraní

let 1821 a 1822 a že tento latinkou psaný lístek byl ještě s jiným dnes nezvěstným poslán redaktoru „Dobroslava" Jos. Liboslavu

Zieglerovi, který 1822 otiskl s třemi jinými ony tři znělky výše uvedené, za nimiž následovaly i ony dva výše zmíněné „Nápisy". Pochází tedy tento zajímavý rukopis, jak se zdá, z redakční po zůstalosti Zieglerovy.

Ty tři neznámé „Nápisy" zní:

Zahanbenj.

Dřjwe Slowan nebude mluviti swé sám řeči wlastnj, Nežli ho mistr učit začne slovensky cyzý.

Gesta přes Němce [= Německem].

"Wesnice zwáti slyšjm kdekoli gdu a města slowanská:

Můg Bože! takžli lidé zde snad у břewna žerau?

Předpogatost. Ciň že co čiň nelidem takowým, gimž mrtwina milšj Nežli žiwot; mrtwé wjс řeči nežli žiwé.

Tyto tri „Nápisy" mají charakteristické znaky poesie Kol

lárovy: prozrazují už tehdy básníky horujícího pro řeči slovanské a „Cesta přes Němce" jev zkratce básníkovo zalkání nad zánikem

Slovanů polabských jeho slavného „Předzpěvu". V téže sbírce jsou i dva dopisy Kollárem poslané z Pešti;

jeden z 2. listopadu 1842 psaný superintendentu Dr. Pavlu Jo

zeflymu, z něhož patrny zásluhy obou slovenských vlastenců

v bojích proti úředním maďarským zásahům do autonomie evan

gelické církve slovenské (form. 21, 5 χ 13,5 cm po obou stranách,

získán z aukce Zinkový). Druhý dopis je adresován 18. března

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Neznámé rukopisy probuzenské. 21

1843 profesoru české řeči a literatury v Olomouci ΑΙ. V. Šembe rovi (psáno na jedné straně form. 25,5x20 cm, na druhé straně je adresa). Kollár vyřizuje v něm Šemberovu objednávku 12 exemplářů svého „Cestopisu". Tento dopis byl zakoupen ve Švý carsku a z jeho popisu se dovídáme, že byl dán ,,á M. de Knorring par le professeur Šembera, Vienne, Juin 1860". Baron Karel Knorring (1810—1870) byl ruským vyslancem a měl velkou sbírku autografů, jež byla 28.—30. května 1934 v Basileji prodána v dražbě u fmy Henning Oppermann z majetku fmy Ulrico Hoepli v Miláně. Odtud jej získal dnešní majitel.

Dopis psaný latinkou zní:

Welectěný Pane a Přjteli! 18 Března 843 w Pešti

Oznamugi Wám tjmto, že p. Slawjk kupec Brněnský nechce aneb ra

děgi nemůže Waše předplacené exx Cestopisu cřo Brna wzjti, anť tu samu službu giž p. Ohéralowi pro dosti drahný počet exx přisljbil. Mnoho pak wzjti gemu nelze, anť wlastní přjležitosti nemá.

W tomto položenj přinucen gsem byl Wáš baljk se 12 ezrcasice wázaný mi do Prahy na knihkupectwj Kronberger& ftiwnač poslati, což se prawě dnes stalo. Račtež se tedy tam bud u samého Kronbergra, bud i u našich pražských přátelůw (Staňka, Ammerlinga atd) hlásiti, aby w Praze Waše exx dlauho neleželi [tak v originále].

WSichni předplatitelé dostanou exx vázané anglickým způsobem v ze leném plátně darem ode mne. Krámská cena Cestopisu se nezwýšj ale stegná zůstane s předplatný aby i chudobněgšj geg sobě kaupiti mohli. O by gen knihkupci soukromě ceny nepowyšowali a naše publikum tak nedřeli.

Geden ex račte darem co sbjratel wděčně přigati: ostatnj co nad před platitele gest prodegte

Měgte se dobře Wáš upřjmný ctitel

Jan Kollár

[Adresa]: [Poštovní razítko]: Pesth. Sr Wohlgeboren

Herrn Aloys W. Schembera Professor der bohm. Sprache und Literatur

in Olmiitz. Per "Wien.

Ve sbírce téhož sběratele jsou tři vzpomínkové listy z pa mátníku se zlatou ořízkou (form. 9,8x15,5 cm), získané spolu s rukopisem Kollárových znělek a Nápisů u pražského starožit

níka Knoflíčka kolem r. 1930. Jsou vesměs psány latinkou a

v rozměru časoměrného elegickéhó disticha Jungmannem, Čela

kovským a Chmelenským. Otiskuji je také v tomto pořadu.

Wlast a jazyk milovat nenadarmo ge člowěku dáno; Má zachpwať maudrost, zlý swěta řád co rušj. Zeť ta milost pěkná i mladšj útroby gjmá, Náděgi mám, Cechové po mně že geště budau.

W Praze 20 Dubna 1827.

Josef Jungmann D. F. [= Doktor Filosofie] a Prof.

Čelakovského dvojverší je otištěno mezi epigramy v „Kvítí" s názvem „Reseda" v Knihách šesterých 1847, str. 263, kde

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

22 František Krčma:

čteme se tají, kdežto na rukopisném lístku je: se gewj. Lístek

je datován: W Praze 20 Ledna 827 a podepsán rusky F. L. Čela

kovskij. Chmelenský napsal toto čtyřverší: Oběma rozličnau ač nám ge kráčeti cestau:

Stegný wytknut nám Čechie cjl weliký. Tam к němu taužně hledjm a —■ genom že mi wůle ge —· pláči; Wemte co mám, Druzi a Wlasti! —· tu srdce mogel

W Praze dne 7ho ledna 1827. J. Chmelenský

JUC.

Z obsahu lístku Jungmannova je zřejmo, že byl napsán členu mladší generace buditelské, v prvním verši lístku Chmelenského

je narážka na různost stavu, byl tento neznámý vlastenec asi

knězem, a z lístku Čelakovského je patrno, že byli oba důvěrnými přáteli.

Po napsání těchto řádků zapůjčil mi p. Boh. Dušek lístek

čtvrtý, stejné velikosti a se zlatou ořízkou, jejž zakoupil s ostat ními třemi, ale jejž později vyměnil za rukopis jiný. Dnešní ma

jetník mu jej zapůjčil pro mne к srovnání. Je psán Fr. J. Vackem

Kamenickým v Klokotech dne 21. září 1828; hned na první pohled jsem zjistil, že byl psán Kamarýtovi, jemuž tedy jsou věnovány i ostatní tři lístky výše popsané. Báseň Kamenického má 30 veršů a zabrala celý téměř lístek po obou stranách. Báseň je výrazem

hlubokých přátelských citů a pevné víry v slavné z mrtvých vstání Slovanů, zároveň je výzvou к Čechům lhostejným а к od

rodilcům, aby si uvědomili své vlastenecké povinnosti. V akademickém vydání Celakovského korespondence I.

str. 387 nalezl jsem potvrzení pobytu Vackova v Klokotech u Ka marýta ve dnech před sv. Václavem r. 1828, kdy podnikli spolu

výlet na Vorlík к návštěvě přítele Slámy, jenž tam byl tehdy zá

meckým kaplanem. Také o pamětním lístku Jungmannově je zmínka v korespondenci Celakovského (I. 307) z 27. března 1827.

Čelakovský píše Kamarýtovi: „Jungmanna myslím někdy po

žádati, až jej v dobré míře naleznu, aby ti tedy něco na lístek napsal". Stalo se tak 20. dubna 1827. Palackého požádati jménem Kamarýtovým Čelakovský odmítl: „Palackého ty si dožádej sám; mně nelíbo oč jej žádati". Pamětní lístek od Chmelenského ze 7. ledna 1827 jistě zprostředkoval Čelakovský, jenž svému mi láčkovi Kamarýtovi napsal věnování o věrném přátelství 20. ledna 1827. Mé závěry potvrzuje i otisk obou veršů v Celakov ského korespondenci I. str. 443 s poznámkou „Kamarýtovi do

památníku". Tyto lístky památníkové poesie dobové jsou cennými lite

rárně historickými doklady к pochopení vlasteneckého cítění let dvacátých minulého století. Zvláště pak verše Jungmannovy, ač příležitostné, jsou přesto vzácným doplňkem jeho básnického odkazu.

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Neznámé rukopisy probuzenské. 23

Nakonec otiskuji báseň Vacka Kamenického:

Proč po Tobě, bratře můg, serce mé wzdy taužj, Když žalost mi nad milau "Wlastj ňádra aužj? Bez Tebe by rozbité byly žebry moge Mezi nimiž citowé mocnj wedau boge. Ráda bolest ustáwá, když se druhu gewj, Kterýž oko wygasnj, tjsni poulewj. Tak my když se u swatých Klokot procházjme, —

Neboť drahé památky pradědů swých ctjme —

Rádi o starých časech sobě powjdáme, Želem gati snadněgi sobě powzdycháme: I Klokotské skaliny s námi zastonagj [ = zasténají], Češi že swé Mateři serce probodagj; Sama řeka Lužnice zázlobau se pěnj, Staročeské bodrosti že guž wjce nenj. Ó by wšude hučela, kde swé wlny walj By se odrodilcowé ze swé winy káli. A kdo twrd gsa nechce wjc Wlasť swau milowati, By ho gegj praudowé chtěli pochowatil Stud nám ljce zaléwá, pakli rozwážjme, Že poklidně w chrapotu hnusném geště spjme! Anto giným národům slunce gasné swjtj Gest — ó běda! Čechům nám u dřjmotě hnjti! Kdo mi takau traubu dá, bych ge ze snu zbudil Genž gim mozek zatočil, serce smrtno zprudil! —

Tichá woda, prawjme, břehy silné bráwá; Tak též z ticha mnohého strašný hřmot powstáwá: My — ač spati nemůžem, budit gich nesmjme Pracugjce dušewně, čekati musjme; —

Až na zvony udeřj wěrné rukou dánj Potom bude Slowanů — slawné z mrtvých wstání 1! 1

W Klokotech dne 21 zářj 1828

Fran. Jaroši. Wacek

Kamenicky w. г. [= viastni tukouj.

Gilbert Миггау: Aeschylus, the Creator of Tragédy. Oxford 1940. Stran XI + 242.

Jak ukazuje již podtitul knihy předního znalce řecké tragedie, šlo v tomto díle především o určení a zjištění těch prvků drama tické tvorby Aischylovy, pro něž lze v něm spatřovati tvůrce sku tečné tragedie, nejen snad řecké, nýbrž světové vůbec.

Po úvodu, к němuž se ještě vrátíme, následuje vlastní výklad, rozdělený v sedm obsáhlých kapitol. M. přehlíží stručně počátky řecké tragedie (zpěv při obětování kozla, symbolicky zastupujícího samého Dionysa), zamýšlí se nad rituálem, doprovázejícím zrození a smrt vegetativních démonů, j. byli Osiris, Adonis i Dionysos, s nímž u Reků jsou spjaty i počátky tragedie, sat. dramatu i ko

medie, sleduje letmo i vliv, jaký měla řecká tragedie na doby

pozdější. Následuje stručný nástin životních osudů Aischylových, doprovázený těmi chronologickými údaji, které jsou nám dosta

tečně známy. Pak přistupuje M. к svému úkolu hlavnímu. Roze

znává tři složky v Aischylově dramatické tvorbě, pro něž si zaslu

huje jména tvůrce tragedie. Prvníznichse týká struktury mythu a stavby děje, v nichž se

projevuje vznešenost (σεμνόν, σεμνότης). Tu dokazuje M. roz

This content downloaded from 188.72.126.108 on Mon, 16 Jun 2014 10:16:52 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions