Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

O básníka husitských skladeb sborníku budyšínského a o Rozmlouvání o vzniku husitské bouřez r. 1424Author(s): F. M. BARTOŠSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 89, Čís. 2 (1966), pp. 133-138Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465015 .

Accessed: 15/06/2014 04:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

O básníka husitských skladeb

sborníku budyšínského

a o Rozmlouvání

o vzniku husitské bouře z r. 1424

F. Μ. BARTOŠ (PRAHA)

Tři obsáhlé veršované a dvě prozaické skladby z r. 1420, které pobělo horský exulant zachránil před zkázou do Gersdorfské knihovny v lužic kém Budyšíně, náležejí к nejvzácnějším památkám naší středověké slo vesné kultury, ale jejich zpřístupnění a vědecké zpracování bylo rozličně ztíženo nepřízní osudu. R. Urbánek, jemuž se dostalo 1909 cti, že mu bylo svěřeno jejich vydání, nedostal se к splnění úkolu ani za 40 let, přestože se volání po vydání ozývalo od 1917, kdy cenu básní ukázaly ukázky, uveřejněné Arnoštem Krausem, čím dále tím důrazněji, zejména od 1927, kdy nejrozsáhlejší skladbě věnoval rozbor J. Pekař. Edici usku tečnil teprve 1952 Jiří Daňhelka, vzbudila však málo pozornosti. Není divu, když se vydavatel dokázal vyhnout nejzávažnější otázce, která v do savadním studiu památky zůstala sporná a dal sice oznámit 1959 v aka demických Dějinách české literatury (I, 237], že napsal práci, kde prý podrobil kritice dosavadní pokusy o řešení oné základní otázky, ale nechává nás na ni čekat zatím 6 let. Vítám proto článek Emila Pra

žáka, Hádání s Horou a Rozmlouvání o Cechách ve vzájemném vztahu a ve vývoji českého dialogu v LF 88, 1965, 204—24, jenž se pokouší 0 vlastní řešení vzpomenutého problému. Vítám tento pokus, že mi dává

možnost vrátit se ještě jednou к thesi, kterou jsem uvedl do literatury 1920 jako myšlenku, jež takřka nepotřebuje důkazů, ale kterou jsem

hájil potom důkazy novými a novými ještě několikrát. Nebyla to myšlenka moje. Uslyšel jsem ji od zesnulého R. Urbánka a s jeho jménem jsem ji uvedl do světa, ale argumenty, jež jsem pro ni hned tehdy uvedl, byly moje. A byl jsem to rovněž já, kdo prvý podal zevrubné důvody pro autor ství M. Vavřince z Březové u všech pěti skladeb sborníku budyšínského, v tom také Hádání (LF 55, 1928, 337—9. O Hádání již ČNM 1920, 199 a 1924, 102]. Ujímám se tedy jejich obrany tím spíše, že Urbánka již není a že i můj den se chýlí rychle к západu.

Nuže, jak zní Pražákova odpověď na základní onu otázku, kdo že je básníkem skladeb sborníku budyšínského? Prohlašuje za neudržitelné autorství Vavřince z Březové nejen u Hádání Prahy s Horou, nýbrž 1 u ostatních skladeb sborníku, které jako všichni, kdož se jimi zabývali, pokládá za dílo jediného autora. Podle Pražáka je totiž básník Tábor, ano dokonce chiliasta. Pro první část tvrzení se autor opírá o J. Pekaře, jenž se pokusil skladbu přiřknout pražskému Táboroví 1927 v 1. sv. svého Žižky. Ale rok nato, když se Urbánek nemohl odhodlat к obraně autorství M. Vavřince, učinil jsem to sám v uv. LF a 1957 ve Sbor. historickém 5, 50—52, kde jsem shrnul výsledky svého bádání o M. Vavřincovi, jsem

133

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

F. Μ. BARTOŠ

se mohl dovolat svých výkladů v uv. ČNM, kde jsem prokázal, že názory, které Pekař pokládal za táborské, zastával v té době M. Jakoubek ze Stříbra, kolega a v době husitské revoluce stoupenec strany M. Vavřin ce. A to jest, smím říci, ne snad jen mů] osobní názor, nýbrž ještě dnes platný soud vědy. Neboť od té doby se nenašel nikdo, kdo by se byl pokusil o vyvrácení mých důvodů a Pekař sám se neodvážil vystoupit na obranu oné své these, jako se o to pokusil v tolika jiných otázkách v obsáhlých opravách a dodatcích v 4. sv. svého díla, s. 191—207. Kdo

chce tedy dnes otřást mou thesí, musí se pokusit o to sám, ne se scho

vávat za Pekařovu autoritu. Věda vyžaduje a může vést diskusi jedině důvody. Pražák se nemůže dovolávat ani omluvy, že mu snad můj článek unikl, neboť ho sám cituje [211, pozn. 19]. Nechci ho však soudit příliš přísně. Byl zřejmě příliš uchvácen objevem, kterým, jak se domýšlí, pře konal nejen Bartoše, ale i Pekaře, že totiž autor všech skladeb sborníku budyšínského byl prý chiliasta. Kdo z nás všech připadl na něco podob ného? Není to žel než téměř neuvěřitelný omyl.

Podle Pražáka má klíčový význam pro interpretaci skladby chiliastický vstupní motiv, který zůstal dosud, jak zdůrazňuje, mimo pozornost bada telů, vstupní verše, které prý třeba považovat za básníkovo přiznání к chiliasmu, za předznamenání chiliastického pojetí sporu, jejž Hádání

obsa-huje. Ty verše, jimž prý dosud nikdo neporozuměl, znějí takto: „ Včas všie búře i hřímanie, země hnutie, krup, blýskanie, o němž sv. Jan pověděl, když jest božskú tajnost viděl, stal se zázrak nevídaný a od vě kóv neslýchaný teď nedávno v české zemi." V těchto nevinných verších

se projevuje podle Pražáka chiliasta. A přece si stačí přečíst úvod, jenž jim předchází, a báseň samu, abychom jasně viděli, jak mylná je taková interpretace. Báseň se začíná autorovým vypravováním, že napsal Hádání

г. 1420 za obléhání Vyšehradu Pražany, kteří ho dobyli vyhladověním posádky v sedmi nedělích (jak známo, 1. listopadu), a to к utěšení

dobrým lidem. Vavřinec z Březové se přihlašuje za autora zřetelně vzpo mínkou své Kroniky (ed. Goll 436), jak seděl s jinými mistry a bakaláři Karlovy university v den kapitulace 28. října na protějším břehu Vltavy na Kavčí hoře a čekal tu na výsledek jednání, a jak se ukázala duha, což si vyložil jako znamení dobrého konce. Tento výjev by byl býval

příliš světský pro úvod dramatického soudu Prahy a Hory před tváři samého Krista, a proto básník sáhl pro charakterizaci nevídaného zá

zraku, jak nazývá ten soud, к nejoblíbenější knize Nového Zákona, к Zjevení Janovu, a vybral z něho dva verše, jež vystihují vzrušené časy války, v nichž píše. Ale v tom, že sáhl do Apokalypsy, není pranic chi liastického. Chiliasté přece prorokovali skonání věků, Kristův příchod a poslední soud. Soud, který vypisuje básník Hádání, je však něco docela jiného. Končí se tím, že Kristus, vyslechnuv žaloby Prahy na Horu, přísně Horu pokárá a pohrozí jí tresty, setrvá-li v boji proti Praze a jeho věr ným. Nato obě soupeřky Kristu poděkují a básník odejde klidně domů. Zde se tedy ujímám samého Pekaře. Má zcela pravdu, když říká, že po chi liasmu není v celé rozsáhlé skladbě ani stopy. A myslím, že smím říci, že ani po pokuse Pražákově nemusím měnit pranic na svém soudu, že v Hádání není ani stopy po táborství, a že moje these, že jeho autorem je M. Vavřinec, zůstává neotřesena. -

Učiniv takto zadost požadavkům vědecké diskuse v otázce Hádání, přecházím к druhé části článku Pražákova, věnované památce, o niž

134

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

O BÁSNÍKA HUSITSKÝCH SKLADEB A O ROZMLOUVÁNÍ O VZNIKU HUSITSKÉ BOUŘE

vyslovuje domněnku hodně pravděpodobnou, že její básník, kněz kato lický, měl při jejím skládání na očích Vavřincovo Hádání. I tato část Pražákova článku ukládá mi povinnost ujmout se obrany pojetí, jež jsem vyslovil o autorovi, a abych ji bránil před planými námitkami datování této památky, které bylo dosud nesporné. Podle Pražáka je toto dato vání, které čteme v čele Rozmlouvání, mystifikace, a tím padá prý také možnost, že by je byl napsal kněz Jakub Trch, kterému jsem je přičetl já. Jak vidět, běží o závažnou otázku, a to v diskusi, v níž jsem povinen ujmout se slova, i kdyby se mi nebylo dostalo cti, učinit kněze Trcha, o jehož osudech životních nebylo dříve nic známo, živoucí osobností naší literatury politické. Jak ukáži, nepodařilo se Pražákovi nikterak otřást mými výklady o knězi Trchovi, ale i zde vítám příležitost к diskusi а к novému osvětlení muže, jenž nám zůstavil tolik cenných zpráv o hu

sitské bouři a který je sám pozoruhodným zjevem jejích dějin. Skladba, o niž běží, je známější pod názvem Václav, Havel a Tábor,

s nímž byla uvedena do veřejnosti 1831 Palackým a 1963 konečně úplně vydána F. Svejkovským v edici Veršované skladby doby husitské. Pražák

ji nazývá málo šťastně Rozmlouvání o Cechách a označuje zkratkou R, kterou podržím i zde. Básník klade vznik díla hned úvodem do r. 1424, a nikdo z nás, kdo jsme se jím zabývali, nepokládal za potřebné o jeho pravdomluvnosti pochybovat. Pražák klade však skladbu až na sklonek let šedesátých, asi do r. 1467 nebo 1468. Je to tvrzení velmi smělé, ano troufalé. Skladba nemá nikterak nedostatek dobových narážek a ty

všecky zapadají jasně do r. 1424, přesněji do osmi prvých měsíců t. г., ne-li do 14. září, kdy Žižka, jehož básník zve katem a mluví o něm jak o živém, podepsal mír s Prahou. Tím zvrátil politickou situaci, která se zrcadlí v básni, a pochoval naděje, jež vtiskly jejímu původci do ruky péro. To vyložil přesvědčivě 1955 v ČSPS 63, 23 R. Urbánek, jehož článek Pražák zná, z něhož si však nevzal žádné poučení. Výklad zesnulého his

torika mohl mu být dostatečnou výstrahou, aby si rozmyslil obviňovat

ze lži básníka, který, třeba katolík, má podle staré etické zásady právo, aby byl pokládán za pravdomluvného, dokud se mu nedokáže lež.

„Autor," tvrdí Pražák (s. 210—11), „zcela ignoruje základní fakta, která nemohla být kterémukoli ze současníků neznáma." Na důkaz toho

čteme, že spisovatel ignoruje fakt, že vojska šlechty podobojí i podjednou operovala 1424 s Prahou společně, a to už z dřívějška. Je mi záhadou, kde Pražák takové ignorování zjistil. Či snad myslí, že básník byl povi nen líčit bitvy panské koalice s Žižkou jako nějaká kronika? Dále igno ruje prý básník, že se Žižka již dávno s Tábory rozešel a od té doby stál v čele vojsk východočeského svazu, bratrstva orebitů. Ve skutečnosti

bojuje Žižka i po založení východočeského bratrstva společně s Tábory až do své smrti. Odkud má Pražák pojetí protichůdné, o tom zachovává mlčení. Mé pojetí je vypsáno v mé Husitské revoluci 1, 186—96.

Ale smím snad již ustat v kritice dalších lehkovážných tvrzení Pra

žákových, o jejichž doložení nedbá, když mohu čtenáře odkázat i pro ně na svůj podrobně dokumentovaný obraz politických poměrů doby, v níž R vzniklo, a když se ještě vrátím к hlavním otázkám jeho vzniku. Avšak dříve se musím vyrovnat s onou částí Pražákovy argumentace, kterou

zpravidla začíná, kdokoli řeší úkol, jaký si on vybral. Nejsnáze a nej rychleji rozhodneme, že se některá památka hlásí do doby, do které nenáleží, zjistíme-li v ní anachronismy. Takový anachronism našel Pra

135

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

F. Μ. BARTOŠ

žák kupodivu jediný. Stačil by však na to, abych byl umlčen, jen kdyby to byl opravdový anachronism. „Některé argumenty, jichž R užívá proti utrakvismu, tvrdí Pražák, jsou argumenty, s nimiž římská strana vystou

pila teprve mnohem později, až po basilejské úmluvě." To dokazuje Pražák z Rokycanovy Postily, a to tvrzením, že mluvčí katolíků Václav tu zná již odpověď na argument, na nějž prý podle Rokycany neměl Řím odpověď ještě v Basileji tj. za diskuse s husitskými obránci kalicha 1433—37. Nuže, předmětem diskuse byly husitské důkazy, že kalich byl řádem církve prvotní, ustanovený Kristem a prováděným apoštoly, ano

ještě asi 12 století, než byl vyhrazen toliko kněžím. Rokycana prokázal správnost husitských důkazů tak dokonale, že ho čestný odpůrce a přední bohoslovec koncilu nazval českým Achillem. Důkazy ty jsou uznávány dnes i katolickými bohoslo>/ci jako nesporný majetek vědy. Úřední ob hájce katolického názoru v Basileji se jim ovšem vzpíral a zastával názor, že Kristus i Pavel nemínili přijímání z kalicha, nýbrž jen přijímání du chovní, a tento názor hájil již i básník R. Tuto sofistiku ovšem Rokycana zamítal a žádal jasný důkaz, že přijímání pod jednou bylo prováděno již v době apoštolské, a mohl tedy právem tvrdit, že nikdo z odpůrců nedokázal najít doklad o něčem takovém. To je podstata sporu o kalich a zároveň důkaz, že jí Pražák neporozuměl, a že jeho argumentace je zcela neprůkazná. Tento domnělý anachronismus může nás zajímat jen tím, že se stal prvním chybným krokem, který Pražáka zavedl neod

vratně к dalším a pro které třeba jeho pokus o datování R na sklonek vlády krále Jiřího prohlásit za zcela nepodařený. A přece to byl právě Pražák, jenž se octl na nejlepší cestě potvrdit naopak dosavadní datování

R novým cenným důvodem.

Rozsáhlá a umělecky vybudovaná skladba, jak právem nazývá R, usi luje prý o získání nerozhodných pro stranu podjednou. Toto pojetí po kládám za omyl. Pražák byl tu zmýlen postavou Vrtoše či Vrtocha, jenž

je třetí osobou, která se v R účastní dialogu. To ovšem svádí к domněnce, že Vrtoch představuje samostatnou stranu jako druzí dva rozmlouvající, katolík Václav a Tábor, a že je v triu rovnocenným účastníkem Václava

a Tábora. Všimneme-li si však úlohy, jakou Vrtoch hraje v R, poznáme, že jeho íunkce ve skladbě je podstatně odchylná: udržovat dialog, jenž by jinak uvázl. Tím nechci však tvrdit, že byi byl katolický spisovatsl postavu Vrtocha vymyslil jen za tím účelem. Má spisovateli umožnit,

aby mohl uvést na scénu třetí stranu, která nesměla chybět v r. 1424

v diskusi o náboženské situaci v Čechách, ale proti níž básník otevřeně polemizovat nesměl z vážných důvodů politických. Je to Praha a mocný svaz jejích spojenců šlechtických i městských. Jaké důvody přiměly kato lického básníka к tomuto rozhodnutí? Odpověď je jednoduchá. Vynutila si to na něm politická situace jeho strany. Strana katolická byla od léta 1423 v politickém spojenectví se stranou pražskou a její borec se musil mírnit. Mohl o ní promluvit jedině nepřímo, ústy Tábora, ale směl do ní bít přece, poněvadž Pražané měli mnoho zásad společných se stranou táborskou, jak byly shrnuty ve společném programu čtyř pražských arti kulů. Avšak hlavním cílem básníkova útoku je Tábor, Tábor Žižky kata.

Je s podivem, že tento charakter skladby nebyl Pražákem rozpoznán. Je to přece právě on, kdo prvý ukázal na to, že dílo vyvrcholuje bojov ným závěrem, kde básník vyhlašuje Táborům válku odplatou za vše, co zlého v zemi napáchali a co se on ve své skladbě ústy svého mluvčího,

136

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

O BÁSNÍKA HUSITSKÝCH SKLADEB A O ROZMLOUVÁNI O VZNIKU HUSITSKÉ BOUŘE

katolíka Václava, vynasnažil vypsat křiklavými barvami. К tomuto bo jovnému závěru vskutku celá báseň spěje (Pražák to vyslovuje, str. 211, hypermoderní češtinou, že ústí к rozhodnutí zbraněmi) a jím vyvrcholuje. A smíme proto usoudit (to říkám ovšem již na vlastní odpovídání], že

byla také proto napsána. To byl vlastní cíl katolického básníka, nikoliv, jak říká Pražák, to, aby získal pro svou stranu nerozhodné Vrtochy. Tímto domyšlením nabývá postřeh Pražákův ceny tím větší, že ona bo

jovná výzva к útoku na Tábory, kterou skladba zřejmě vyvrcholila, je nám nepochybně zachována jen v podobě tak zmírněné a vybledlé, že

její znění spíše vytušíme než zřetelně poznáváme. Ale pravý smysl útočné

výzvy vyniká ze závěrečných slov katolíka Václava, jenž je mluvčím

básníka samého, ze slov, kterými ukončuje diskusi, jež je obsahem sklad by, zcela jasně. Ten doslov možno shrnout asi v tato slova: „Domluvil jsem s tebou, Tábore, praví Václav, každého slova je již škoda pro tvou nenapravitelnost. Neuznáváš věcné důvody a dovoláváš se toho, že Bůh

žehná vašim zbraním. Dobrá tedy, když se spoléháš na sílu, užijeme tvé zbraně tak dobře jako ty. Každý má právo na obranu. Tvým mečem tě

již porazím." Ale tu náhle bojovnost katolického básníka vychladne a on skončí uhýbavými verši: „nebo vida, že zle činíš, nechceš dbáti, musíš se za to u pekle káti." Co se stalo, že ruka, která napsala tak bojovné hrozby, nenadále klesla? Odpověď na to dá nám, doufám, pokus o přes nější zařazení skladby do událostí r. 1424, do něhož báseň zapadá, jak uvidíme, zcela bezvadně.

К tomuto pokusu užiji významného projevu, který je takřka protějškem R, a jehož správné datování se mi přece podařilo po dvojím marném po kuse (první vyšel 1914 v LF 310, 312), jak jsem mohl stručně naznačit v uv. své knize s. 190, pozn. 23. Je to traktát M. J. Příbrama De con ditionibus belli, jak ho nazval J. Cochlaeus [podrobná data v mé Lite rární činnosti M. J. Rokycany, J. Příbrama a P. Payna, 1928, 67—8 č. 10]. Tento vášnivý útok na Žižku a na Tábory, kteří však nejsou jmenováni, byl napsán na žádost zemské vlády v Čechách, zvolené zemským sněmem z členů vysoké šlechty husitské a katolické v Praze 1. listopadu 1423,

jejích 12 vladařů, či jak se říkalo a jak praví také Příbram, hejtmanů. Ti si objednali tento útok od tohoto vášnivého dávného bojovníka proti Táborům, a ten ochotně vyhověl snad ještě r. 1423, spíše však teprve asi v dubnu 1424, na kdy byl chystán obecný úder na bratrstva Žižkova, v jejichž čele stanul zase on sám. Oder ten byl v programu oné vlády od počátku, ale sláva nepřemožitelného vojevůdce a jeho státnická moudrost zadržovaly útok nepřátel hodně dlouho. Teprve ohrožení vý chodočeského bratrstva donutilo Žižku, aby opustil v květnu jižní Čechy, kde byli Táboři strženi do nebezpečné války s landfrídem plzeňským, a pokusil se probít na Hradecko přes Kostelec n. L. Tu byl obklíčen pře silou, ale unikl přece a rozdrtil vojsko panské koalice 7. června u Ma lešova. Znalost této politické situace dovoluje nám zasadit R spolehlivě do událostí právě vzpomenutých. Básník se chopil péra zřejmě, jakmile se dověděl o Příbramově útoku na Žižku nebo aspoň o tom, že mistr píše svůj traktát proti Táborům. Avšak porážka panských vojsk u Malešova

jeho bojovností otřásla. A vydržel-li ještě tento otřes, učinila to událost, nastalá o měsíc či dva měsíce později: převrat v Praze, jež se vymkla za malešovské krize vládě panské koalice a povolala na trůn knížete

Korybuta. A co se básníka dotklo přímo osobně, byl pád, jehož obětí

137

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

F. Μ. BARTOŠ

se stal Μ. Příbram. Tento vášnivý odpůrce Tábora byl obětován Žižkovi a jeho smíru s ním a s Tábory a uvržen do vězení. Tím by se naráz vy světlil zbázlivělý závěr R, který tolik kontrastuje s útočným obsahem skladby a s jejím závěrem v podobě, jaké se smíme domýšlet. Podrob nosti к tomu všemu se najdou nyní v mé uvedené knize, str. 187—195.

138

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 04:59:30 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions