o TERÉZE NovAKOVÉ

Napsal

ARNE NovAK

(Se dv~ma nezndmjmipracemi

TerézyN ovd k ové)

1930

Fr. Lukavskj - Českd Tfebovd

PŘEDMLUVA

Tři stati o životě a osobnosti mé matky, které spojujiv této knížce, nejsou ani vzpomínkami ani studiemiliterárně kritickými. Miluji z písemnictví memoiro-vého pouze ty práce, jež jsou zároveň výsledkem slo·vesné činnosti tvůrčí, dokreslujíce a doplňujíce dílemobraznosti to, co dodala trpná a vždy nespolehlivápamět. Ale mám sotva právo, abych si takto přetvářelobraz své máteře, nehledíc ani k tomu, že bych seostýchal rozpřádati ve veřejnosti tak důvěrné a ne·důtklivé vztahy citové i povahové, jako jest poměrmatky a syna. Proto se neodvažuji nazvati tyto třičlánky vzpomínkami. Nenamlouvám si však ani, žebych mohlo Teréze Novákové pojednati kdy v pravémslova smyslu kriticky: nedovedl a nechtěl bych toho,neboť by~h se tím sám oloupil o tu citovou výsadu,kterou Neruda uzavřel do drahého verše: "SRDCEJE VŽDYCKY, ACH, SRDCEM JEN D1TĚTE!"Zde, bohudíky, nepomůže odstup let, nepomůže stáří,nepomůže psychologické a vědecké vyškolení od sub·jektivismu, který se staví do cesty pravé kritičnosti.I spokojil jsem se v těchto studiích, z nichž dvě prvnívyšly již v dávno rozebraných "Podobiznách žen",jakousi střední cestou: spoléhaje stejně na intimnízasvěcení životní jako na studium děl básnířčiných,pokusil jsem se snésti, urovnati a v zákonnou jed-notu uspořádati osobní i literární data, která objas-ňují lidský a umělecký vývoj Terézy Novákové, hlavně

s

pokud se týkaji obou jejich nejvýznamnějšich vztahů:k češstvi a k východočeskému domovu jejiho srdce.

Sotva se mýlim, soudim-li, že pochopeni jejiho vý-voje prospěji podstatně také obě jeji práce, které do-datkempřipojuji, zachraňuje je před úplným zapad-nutim. Mezi vášnivou asentimentálnizpovědízr.1893a hořce zádumčivou elegiizr. 1910leži daleká dráhapoznáni a bolesti, tvořeni a zralosti, tragiky a veli-kosti ... ukázati k milnikům této strmé KAMENITÉSTEZKY jest právě účelem přitomné neveliké pub-likace.

V Brně o Dušičkách 1929.Arne Novák.

TŘI STATI Z VÝVOJE

TE R É Z Y N OV Á K O VÉ

CEŠSTVf TERÉZY NovAKOVÉ

Velikost lidskou nesou dvě mohutné vnitřnísíly: stále živá schopnost zákonného vývojea mravní dar pevné jednoty osobnostní při

tomto nepřetržitém růstu. Kdo prošel dalekou asložitou dráhou vývojovou a přece vždy zůstal vě-ren sobě sám v základních složkách své bytosti, na-plnil nejkrásnější lidské poslání na zemi: obraz boží,který při narození přijal z Tvůrcových rukou, ode-vzdal mu při skonu sice nezkalený a neporušený, alepropracovaný a projemnělý zkouškami ducha, čin-nosti a lásky. Teréze Novákové, již osud zahrnul to-lika neblahými dary skřínky Pandořiny, bylo přánoužívati obého údělu velkých lidí: vyvíjela se bohatěa samostatně až do posledních let svého života apřece zachovávala povahovou a mravní jednolitost,která se zrcadlí ve veškerých projevech její duševšestranné a neunavné. Vzdálenější pozorovatelé,kteří s klidnou věcností dějepiscovou neb kritiko-vou pohlížejí na díla i snahy této básnířky a mysli-telky, ukázali již a ještě ukáží, kterak její chrabrý aoduševnělý idealismus postupoval slovesně od matnéa neživotné konvence odvozeného a vychudlého ro-mantismu přes podrobné a pokorné studium drob-ných jednotlivin životních až k tragickému pojetízdánlivě nepatrných osudů lidských a jak zde do-vedl sloučiti přesnost metody realistické s roman-tickým řešením posledních temných otázek; toť sám

9

ustřední problém, k jehož duševědnému a umělec·kému luštění zavazuje literární studium zjevu Te-rézy Novákové. Budiž však dovoleno mně, jenž jsempo dlouhá léta stál své matce blízko, ne·li nejblíže,a to nejen hlasem krve a společenstvím života, nýbrži pospolitostí práce a souzvukem zájmů, abych uká·zal, že samo češství, které zpravidla bývá neměn-ným a trvalým statkem názorového a citového ži-vota, se vyvíjelo u Terézy Novákové velmi složitě,rozšiřujíc a prohlubujíc svůj obsah. Rozhodnou, bahorující Češkou byla má matka vždy; avšak v jakbohatou a svítivou drůzu podivuhodně vyhraněný~hkrystalů vyspěla její národnost postupně za vlivusoustavného studia, mravního zrání a obecného po-kroku češství!

Teréza Nováková vzešla z rodiny německé krví,nikoliv však smyšlením.

Děd můj, František Lanhaus, úředník České spo-řitelny, narodil se v Hradci Králové, kdež otec jehobyl poštmistrem, ale po meči pocházeli Lanhauso-vé podle tradice z Porýnska, po přeslici z německéčásti sevérozápadních Čech, doma mluvilo se, tuším,po německu. František Lanhaus přilnul však půso-bením královéhraqeckého prostředí a hlavně vla·steneckého gymnasia tamního k národnosti české,jíž přiblížil jej zvláště horlivý kult naší hudby, aleuzavřená, klidná, až flegmatická povaha jeho ne·připouštěla hlasitějších projevů smýšlení a cítěníčeského, zvláště když němečtí představení a sou·

10

druzi v úřadě pronásledovali každý doklad upřím-ného češstvÍ.

Jeho choť Arnoštka, matka Terézy Novákové, vy-šla úplně z rodu a prostředí německého. Byla dce-rou vynikající rodiny Deutschovy, která svou ko-lébku, poněmčenou Jihlavu, zaměnila za Vídeň avelmi záhy úplně přijala význačnou společenskoupovahu vídeňskou: vyšli z ní bankéři, úředníci že-lezniční a obchodníci ve starorakouském slohu,dcery blouznily o Hradním divadle a vdávaJy se zarakouské dústojníky. Moje babička Arnoštka, kra-soduchá paní jemného vtipu a vzdělaného vkusu,musila se vzdáti uměleckých snů vídeňských a kon-venčním sňatkem navždy uvázla v Praze a ve skrom-ných poměrech úřednických, ale svou originálnosta neodvislost duševní projevila zcela osobitým vzta-hem k češství, které ji obklopovalo. Nenaučila sesice nikdy jen poněkud správně česky, s manželema dospělými dětmi mluvila vždy po německu, alesrncem přilnula vroucně k politickým i vzdělanost-ním snahám českého národa; posílala syny do čes-kých obecných a středních škol, dcery do ústavůvedených v duchu česky vlasteneckém a s radostínavštěvovala s nimi společnosti české. Byla to vů-bec nevšední, nešťastná žena, která poněkud svrchupohlížela na praktické potřeby životní a nacházelaútěchu v oblastech kulturních. Dva drobné rysyosvětlují jasně pronikavou samostatnost jejího smý-šlení: r. 1870 postavila se ve francouzsko·německéválce s rozhodnou důsledností na stranu poraže-

II

ných, a když počala vycházeti v překladu Tolstého"Vojna a mír", rázem vycítila v horoucím obdivujedinečnou velikost spisovatelovu. Není zcela snad·no představiti si dvojjazyčný ráz rodiny Lanhauso-vy: matka mluvila s dětmi po německu, otec aslužky česky; doma zpívaly se naše písně a při tomkořenila řeč citáty z výmarských klasiků; většinaznámých náležela německé společnosti pražské, alecelá rodina horovala pro politické snahy českýchstran - zdá se, že Arnoštka Lanhausová, která bylav domě osobností vůdčí, cítila, kterak v českém tá·boře jest budoucnost kulturní a životní, a měla dostiodvahy pro poznání to zříci se vztahů a svazků mi-nulostních.

Teréza Lanhausová, narozená dne 31. července1853 v Praze v Žitné ulici, byla do čtvrtého rokuvychovávána matkou i chůvou po německu; teprvepak naučil ji otec češtině a vzbudil v ní živou zá-libu pro české národní písně. Ale vlastní uvědo-mění národní procitlo v děvčátku teprve na výbor·ném vzdělávacím ústavě manželů Amerlingových,kde pobylo až do r. 1868; na ústavě vyučovalo sesice někťerým předmětům něm.ecky, ale celý duchbyl tu vlastenecký ve smyslu staršího historickéhoromantismu: mnoho se pěstovaly starší dějiny, vlas-tivěda a česká mluvnice,' též hodiny zpěvu pod-porovaly lásku k národnosti. Amerlingovské češ-ství, více obrácené ke kultu minula než k přítomnéskutečnosti, bylo velmi sentimentální, ba namnozepřímo ilusionistické: horovalo se o dávné slávě

12

české, hlavně v době pře myslovské a lucemburské,přednášely se nadšeně skladby domněle staročes-kých Rukopisů, opěvovala se písněmi staročeskýchromantiků ze školy Čelakovského krása a velikostvlasti i pohotová odvaha položiti za ni život - se-trvačností udržovaly se takto v dívčí mládeži ná-rodní ideály předbřeznové, které posilovalo též čtenístarší české literatury, Kollára, Vocela, Jablonského,Klicpery a Chocholouška. Ale ze vnějšího světadoléhaly na vnímavou duši dívčí novější proudy:někteří mladší učitelé na ústavě, hlavně prostředníbásník H. V. Tůma, hlásali vedle vlastenectví star-šího způsobu též -liberální zásady, jak je činem za·stával obrozený konstitucionalismus český; stálé ve-řejné projevy svobodomyslné mládeže proti vláděa pražským Němcům odrážely se živě v mysli dív-čině; literatura družiny Májové nabízela matné, alesvůdné typy blouznivého, trpitelského češství vePflegrově Olšovském a Jarolímu z románu Naúsvitě od K. Světlé, a posléze zazněl i z nejnovějšíprodukce t6n, jenž úplně hověl představám mladéhorující svobodomyslné Češky - Svatopluk Čechnapsal své Umírání.

Velmi věrným ohlasem mladistvých vlastenec·kých a liberálních tužeb Terézy Lanhausové v le-tech 1865-1868 jsou tři dokumentární práce no-velistické, dvě povídkové vzpomínky, zařazené doknihy Z měst a ze samot, Z dívčí školy a Z méhorodného domu, i rozsáhlá memoirová skladba ažrománové rozlohy, Z jarních dob, vydaná až po smrti

13

spisovatelčině samostatně. Naivní a zádumčivá črtaZ dívčíškoly ukazuje v postavě Ludmily Horákové,zřejmě s rysy autobiografickými, v čem záleželapodstata češství· podle dívčích názorů Terézy Lan-hausové; láska k národní minulosti, vroucí poměrk českému jazyku, nadšení pro vlastenecké písně- tot trojí statek, jejž mladá žena, zcela v duchubásní i listů Boženy Němcové, míní jako matka ode-vzdati svému dítěti. Ve vzpomínkové kresbě Z méhorodného domu, prosycené kouzlem blouznivéhodětinství, zdůrazněno jest tragickou figurou Heř·manovou liberálně politické tíhnutí Mladé Čechiea postižen je správně i oslňující opar romantiky,jenž obestíral v očích mládeže politické "mučed-nictví". Zajímavě prohloubeny jsou všecky tyto'otázky v širokém autentickém obraze dívčích tužeba snů Terézy Lanhausové, Z jarních dob, který vzniklaž počátkem let devadesátých a uveřejněn poprvé1915 v Zlaté Praze. Spisovatelčina blíženka IdaLhotová prožívá až bolestně rozpor mezi dvojímčešstvím: zamítá starší historisující, jazykové are·signované vlastenectví, jež je zosobněno přítelemjejího otce, pa~m Faktorem, a rozhoduje se pronárodnost hájenou liberální, útóčnou politikou, jížslouží student Kovář - ale sama, dospívajíc, chcetrpělivou a obětavou prací učitelky prospívati češ-ství, které by takřka syntetisovalo oba směry. Závěrtento ovšem myšlen jest v duchu pozdějších názorůTerézy Novákové, které vyvrcholily přesvědčenímo nutnosti obětovati osobní blaho užitku obecnému;

14

romantická mladá její léta snila o štěstí lásky a opá-jela se občas také přeludem společenského vynik-nutí - v létech 1869-1876 měla Teréza Lanhau-sová, která vynikala pikantním zjevem a duchaplnouvervou, mnoho radostného smyslu pro zábavy a proflirt, což bylo v rozmarném rozporu s její byronov-skou rozervaností.

Na podzim r. 1876 zavedl ji sňatek do Litomyšle.V náčrtku kvlastnímu životopisu praví o tom velmipříznačně: "Bylo to pro mne skokem tak ohrom-ným, že jsem se dlouho z toho vzpamatovati ne-mohla. Života maloměstského a jeho složitých pra-videl jsem naprosto neznala, o lidu dočetla jsem seleda z knih - vše bylo tak cizí, nepřátelské, a jaksemi to zdálo bezbarvým a nezajímavým! A nad tose měl bývalý vyhýčkaný miláček státi pojednouvážnou samostatnou ženou!" Také češství TerézyNovákové prošlo nyní řadou prudkých, očistnýchkrisí. Velmi rozhodně na jeho prohloubení působiljejí chOť, Dr. Josef Novák. Náležel sice k téže vlas,tenecké a svobodomyslné inteligenci, s níž se zadívčích let stýkala, ale přinášel ještě něco novéhoa obrodného: byl potomek ryzí venkovské rodinyjihočeské, která v generaci jeho rodičů schudla, oddětství byl odkázán na sebe a jen svou bystrou in-teligencí a příkladnou pracovitostí povznesl se spo·lečensky - v něm poznala a zamilovala si dcerkaúzkoprsé třídy úřednické, stižené kletbou dvojjazyč-nosti, čestnou a opravdovou lidovost českou a odněho naučila se ne toliko jazykové správnosti, ale

15

i nepředsudnému pojímání národního života. Lito-myšl sama zvláštními svými společenskými poměryV sedmdesátých letech pomáhala upevňovati ná-rodní vědomí Terézy Novákové. Vlivem panskéhoistátního úřednictva měla tamní inteligence, zvláštěženská, nátěr německý, a mladá, zajímavá i tempera-mentní Pražanka, která samolibými maloměštkamibyla zprvu hýčkána, později však pomlouvána, po-chopila záhy, že vítězství národního uyědomění byznamenalo mezi těmito nadutými šosačkami záro-veň konec zpátečnických předsudkú - češství bylotu souznačno s pokrokem. Usilovala proto hor-livě o nápravu, ale setkávajíc se s neporozuměním,ano, i s posměchem, uchylovala se do vzdorné sa-moty, oddávajíc se pasivní oposici duše hrdé, alenezkušené: ze starších jejích beletristických pracívypráví o tom rozmarná knížečka Z naší národníspolečnosti a patetická povídka Démon. Teréza No-váková nedovedla tenkráte ještě sestoupiti do hlou-bek života: cizím jí zústával netoliko rázovitý lidv okolí Litomyšle, který se jí později stal osudem,ale i zachovalé vrstvy měšťanstva litomyšlského,u něhož se právě v té době Alois Jirásek poučovalo duši starobylého města. Vzrůstající rodina a četnéstarosti odvedly ji na několik roků od veřejnosti;jako matka, pečlivá a svědomitá až k sebezničení,vychovávala své děti v onom vlasteneckocitovémsměru, jenž jest nám již znám z črty Z dívčí školy.

Soustavná literární činnost mé matky počíná serokem 1882; nelze dosti důrazně vytknouti, že ji

16

Karolina Světlá netoliko podnítila, ale i určovalasvými zásadami. Teréza Nováková podivovala searcit nade vše velkým ještědským rOlp.ánům bás-nířčiným a uctívala v jejich nadživotních hrdináchstejně mravní heroismus jako rázovité češství, alena začátku svého literárního působení vyznávala:rozhodně ony tendence, ke kterým K. Světlá do-spěla v posledním období svého tvoření: básníkvykonává svým dílem mravně národní poslání, po-siluje ochablou vůli, určuje správný směr myšlen-kám, ztělesňuje dějem a dialogem řešení problémů,které právě v oné chvíli zaměstnávají mysli jehorodáků a čtenářů. První velká výpravná skladbaTerézy Novákové, Maloměstský román, připsanýprávě Karolině Světlé v den jejích .~~des~tin, vy-hnala tuto národně vychovanou a výstražnou ten-denci až do krajnosti, jsouc při tom až příkrýmsoudem citového života hrdinky Svatavy Krovecké,za níž se skrývá melancholická postava Zdeňky Hav-líčkové. Leč jak z Maloměstského románu, tak i zestarších a pozdějších prací Terézy Novákové ze spo-lečenského života českého mluví úzké a jaksi chudépojetí národnosti, na níž stále lpí starý konvencio-nalismus.

Zatím však Teréza Nováková statečně a čestněpracovala o zreálnění a prohloubení svého češstvÍ.Úplně souběžně s její literární i spolkovou snahouo vyšší vzdělanostní úroveň našich žen a o jejichmravně společenské sebevědomí postupoval u nízájem, který byl pronikavou a promyšlenou antici-

17

pací nedavného hnutí za svéráz. Podnícena národo·pisným hnutím na Moravě, seskupujícím se kolemmonsignora Ign. Wurma a rodiny Wanklovy, pou-čena přímo odbórně v otázce krojové, ale přijímajícpři tom starý romantický názor o svéprávnosti li·dového umění, hlásala v přednáškách i v článcích(tyto vyšly hlavně v olomoucké Domácí Hospodynia v prvních ročnících Kalendáře paní a dívek), žečeská žena má ve všem svém životě vděčně a sou·stavně čerpati z formového bohatství vytvořenéhonaším lidem: má se oblékati po česku, má míti své-rázně zřízenou domácnost, má spolupůsobiti na užitípůvodních motivů stavebních při bytové architek.tuře atd.

Nebyla dojista ve vSem tom myslitelkou původnía iniciátorkou nejstarší; v oboru krojovém byla jírádkyní Miloslava Procházková, o téže věci si do-pisovala s Renátou Tyršovou, a pro architektonic·kou svéráznost českého domova otevřel jí zraky JanProusek, ale již před čtyřiceti léty, roku 1886, značilomé matce hnutí za svéráznost podstatné rozšířenínárodního povědo~mí: češství není pro ni již tolikocitové roznícení příslušností jazykovou a kmeno·vou, ani pouhá hrdá vzpomínka na národní velikostdějinnou, nýbrž bezpečná jistota samobytné kultury,zajištěné tradicí a odevzdávané z pokolení na po-kolení.

Touto cestou dospěla má matka také k soustav·nému studiu východočeského lidu, jež mělo nej·prve povahu odborně národopisnou, kdežto později

18

sestoupilo až k hlubinám kmenově a náboženskypsychologickým; při tom zdržena byla zdánlivouoklikou: popularisačně výchovnými pracemi his-torickými. Velká dějepisná čítanka pro naše panía dívky, nadepsaná Slavín žen českých, která odr. 1888 vycházela v olomouckých časopisech Mil.Procházkové, Včelce i v Domácí Hospodyni,ar.1894byla vydána knižně v Libuši, znamená vyvrcho-lení romantického historismu Terézy Novákové.Vše, co v minulosti naší od báječných dob až doúpadku bělohorského české ženy vykonaly vel·kého, zaznamenáno jest nadšeným perem horlivésběratelky a obratné popularisatorky jako důvodpýchy a příklad národně mravní opravdovosti; his·torie česká nevykládá se tu z určitého hlediska ná-zorového, nýbrž předvádí v celé rozloze provázenavlasteneckým patosem citového zbarvení. Pozorněj.šímu čtenáři těchto dvaceti šesti kapitol na 475 stra·nách nezůstane však utajeno, jak spisovatelčinopojetí se postupně prohlubuje; v druhé poloviciknihy proniká již vyhraněný názor, že netolikochloubou, ale i smyslem naší minulosti jest nábo·žensky reformační úsilí o pravdu boží a o mravnípovznesení člověka v duchu křesťanském; husitstvía hlav.q.ě bratrství pokládá již r. 1893 Teréza No-váková za vyvrcholení našeho dějinného vývoje -domněle nahodilou episodou historicky populari.sační nově se obohatilo češství spisovatelky Slavína.

A tu ukázán byl správný směr také jejímu studiuvýchodočeské duše lidové: podrobný a soucitný

19

realismus Úlomků žuly dělí od hrdinských povaho-kreseb Jana Jílka, Jiřího Šmatlána a Librova gruntumužné poznání, že životní krása a božský rys ven·kovanů východočeských nezáleží v bolestném a trp·ném napětí sil v boji o chléb, nýbrž v statečném ačinném zápase za poznání pravdy a práva - tímstávají se sedláci, chalupníci a podruhové z Lito-myšlska, Poličska a Skutečska dědici naší refor-mace a spolu účastníky národně kulturního úsilí.Tato hluboká koncepce východočeského lidu ne·vznikla ovšem rázem a byla by bývala sotva možnabez zevrubného studia národopisného a vlastivěd-ného stejně jako bez neobyčejného rozšíření obzoru,které přinesl návrat z Litomyšle do Prahy r. 1895.JHorlivé čtení moderních literatur, zvláště anglické,německé a severské, soustavné zabývání se ženskouotázkou ve všech jejích odvětvích, cesty po Ně·mecku a Švýcařích poučily mou matku o soudobékultuře zahraniční a ozřejmily jí vše, co u nás jestrázovité a původní; nelze bez pohnutí sledovati jakknižečku Kresby a dojmy z cest neustále prostupujedvojí vůdčí motiv, pronikavé pochopení kosmo·politické a věrná láska k českému domovu. Nejentuto knížku, ležící poněkud stránou vlastní činnostiTerézy Novákové: celé její obsáhlé a všestrannépůsobenífeministické, jak zobrazuje je sbírka Zežen·ského hnutí, založeno jest na tomto památném dvoj-zvuku: nikde na světě nemá žena tak odpovědného,a nesnadného postavení jako v malém národě, jakov Čechách - nestačít jí rovnati se šíří rozhledu

20

a plnQstí práce štastnějším sousedkám, nýbrž musínad to dbáti úkolů, jež jí ukládá kulturní a národnípotřeba jejího domova.

Zde stanulo češství Terézy Novákové již na vrcho-lu své moudré a požehnané zralosti. Poznáváme totaké, přihlédneme-li s tohoto hlediska k jejím oběmamistrovským dílům románovým, k Dětem čistéhoživého a k Drašarovi. V zapadlých pohorských kon-činách východních Čech prožívají lidoví hrdinovétěchto velikých skladeb tragické osudy, kde se protinim sta~í všecky poměry a celé jejich prostředí Ispolečenské, za vnitřní pravdu svého neklidného a ičasto bloudícího člověčenství, vzpínajícího se někdy·k náboženským výšinám a klesajícího jindy do smys-lových temnot, vedou krvavý zápas, v němž poslézepodléhají. Jsou přikováni k půdě, krutě omezovánidrobnými skutečnostmi každodenního života, ne-mohou se vyprostiti z malých a trapných poměrůdomova - přes to však jdou ne úchylně a statečněza božím hlasem, který děti čistého života volák svobodnému poznání, Drašara k plnému vyžitízemě a její smyslné volnosti. Tol typické, tragickélidství obou knih.

Ale v obou románech zaznívá ještě struna jiná:jak nešťastní blouznivci na Skutečsku tak podlo-mený piarista poličský prožívají stále svou národ-nost a její kulturní potřeby, účastní se vzdělanost-ního ruchu českého obrození, trpí hořem nesvobod-ného domova a rostou nadějemi v lepší zítřky, proněž pracují ze všech svych sil, uvědomujíce si stále,

21

že pouze v národnosti jest živá a svobodná plnostživota jednotlivcova. A tak zdůraznila Teréza No-váková ve vrcholných svých knihách i své hrdé ačestné češstvÍ. Tato mravní jistota, že k dokonalémulidství můžeme dospěti pouze skrze opravdové adovršené češství, byla z vůdčích zásad jejích posled-ních let, kdy k vyspělosti rozumové přibyla bez-pečnost mravní zkušenosti. Tenkráte v jednom z po-sledních svých článků feministických, Svazy žen anacionalismus, napsala památná slova, která dlužnopovažovati za její důtklivý odkaz:

"Štěstí, povznesení, kulturní ucelení a mravníprohloubení jednoho národa jest společným zájmemvšech jeho členů; nechat společně k němu pracují,v míru, v dorozumě~í, rozdělíce si úkoly podle svýchschopností, individualit a prostředků. Podobná spo-lečná práce uspíší vzájemné poznání a tím i vzá-jemnou úctu; nelze si pomysliti, že by žena, pracujícía snažící se po boku mužově. neustálila v něm -pokud není ducha obmezeného neb nezdravě umí-něného! - přesvědčení o plné a rovné své ceněa takto i jeho nepřiměla, aby pomáhal jí získati toho,čeho dosud se jí jako příslušníci pohlaví dlouhozanedbávaného nedostává. .

Práce ve velkém světovém rámci podle všeobec-ných pravidel jest zatím za poměrů stávajících ne-možna, nemožna alespoň v jistých oborech. Zajistéi její čas přijde se vzdělaností stále se prohlubujícíj

s humanitou vždy se tříbící; až to bude, pak onačinnost, pojímající miliony různorodé ve svůj kolo-

22

běh, ukáie se čímsi přirozeným, co dostavuje sebez zápasu pohlaví, plemen, politických činitelů.Nehude pak ani hradehních zdí, ani opovržení, anizávisti.

Myslím, že onen den jest posud velmi vzdálen;zatím v pološeru ohrany neskládejme, ženy animuii, ruce v klín a konejme své kulturní úkoly! .."

23

TEREZA NOVÁKOVÁ A ČECHYVÝCHODNl

Když na začátku září roku 1876 přijíždělatřiadvacetiletá Teréza Nováková se svýmrovněž mladistvým chotěm Drem losefem

Novákem, nově jmenovaným profesorem gymnasialitomyšlského, od nádraží v Zámrskách povozem doLitomyšle, netušila ani ve snách, že se jí východníČechy stanou osudem. O kraji, do něhož blouzniváa romantická Pražka přicházela, měla představyzcela neurčité, a sama Litomyšl, která v sedmde-sátých létech nebyla ještě posvěcena tradicí lite-rární, byla jí prázdným zvukem, jenž rozplývavě za·zníval z některých školských vzpomínek nadšenémilovnice vlasteneckého· dějepisu. Ba, vnímavá avznětlivá mladá paní nevstupovala do nového svéhobydliště se zvláštním zájmem; domnívalať se, že seco nevidět vrátí trvale do Prahy a do společenskýchpoměrů, z kterých vyšla.

Velmi často vyprávěla má matka, jak nevlídně acize na ni v prvních létech působila Litomyšl, a jaknešťastna se cílila v nezvykléni prostředí. Trpělastísněnými poměry maloměstskými i zevním nátě-rem samovolné germanisace tehdejší Litomyšle; ne-chápala naprosto, co z kulturní svéráznosti zacho-valo si město a obyvatelstvo starobylého zámeckéhoIJ. gymnasijního sídla; nesnažila seznámiti se s kra-jem a lidem vůkolním. Bolestné pohrdání a pyšný

24

vzdor vůči obklopujícímu ji světu byly základnírysy duševní nálady v prvním tříletí 1876 až 1879;jen v elegii opuštěného renesančního zámku a jehopanské zahrady nacházela rozmarná a hrdá myslTerézy Novákové zalíbení a uklidnění; marně sna·žil se vysoce inteligentní a zdravě reální manželsmiřovati milovanou svou družkou se společenskýmokolím. První literární pokusy, které, tuším, vesměszůstaly tehdy nedokončeny, nezpodobovaly novéhoživotního prostředí, nýbrž kochaly se ve vzpomín·kách na dětská a dívčí léta, tu způsobem rozmar·ným, tu v blouznivé romantice; jsou to Klepy z plesůa Z mého rodného domu. Máme autentický obraztehdejší Terézy Novákové, který správně vystihujepsychické její ladění: Alois Jirásek, který se za svéhopobytu litomyšlského s naší rodinou přátelsky stý-kal, líčí mou matku jako mladičkou paní v druhémdíle svých Pamětí a zdůrazňuje její živou letoru i jejínadšené byronství a správně póznamenává, že v prv·ním tomto období litomyšlském~ ní na spisovatel-skou činnost nebylo ani pomyšlení.

R.1879 přestěhovali se manželé Novákovi z městana předměstí Záhradí, kdež bydlili osm roků a kdese jim narodilo pět dětí; přesídlení to mělo v životěmé matky neočekávaně hluboký význam. Skoro sou-časně zemřela v Praze Teréze Novákové matka, asmrt ta znamenala rozpadnutí pražské rodiny; mámatka pak stále pevněji zapouštěla kořeny v Lito-myšli, která stávala se jí domovem, zvláště když při-bývalo dětských hlavič~k a s nimi starostí, nemocí

25

ano, ihmotné tísně, zároveň však jasu a štěstí v do-mácnosti. Záhradí samo se starosvětským, napolovesnickým svým rázem a se zásobou prostoduchýchtypů probudilo s~ysl mladé pozorovatelky pro sku-tečnost a pro lidský život; zde hledati jest nejprv-nější skromničké začátky národopisného realismuTerézy Novákové. Soustavnou činnost spisovatel-skou počíná r. 1882 na podnět Karoliny Světlé;první ty práce, kromě příležitostných přednášek,vzpomínek a úvah čerpaly povídkově z dívčíchvzpomínek, ironisovaly spíše rozmarně než útočněúzkoprsé maloměšťáctví, pokoušely se o psycholo-gickou kresbu ženských sentimentálně roztouženýcha vzdorovitě osamělých postav i obdobných roze-rvaných a snivých povah mužských: všude jest tuplno byronství, jež zpravidla zavádí k mlhavostipodání a k patetické strojenosti slohu. Ale v sou-borech těchto prvotin, jež vydány s názvy Z našínárodní společnosti, Z měst a ze samot a Kresby ačrty v r. 1887 až 1891, čtou se také obrázky jinéhodruhu: idylické obrázky drobných postaviček pro-sycené důvěrnou láskou k prostému lidu a prozra-zující leckdy pronikavost životního pozorování;mravoučná tendence skoro kalendářová nedovede, .

v nich utlumiti čestného úsilí realistického. Jsouváženy buď z jižních Čech,. kde r. 1884 navštívilaTeréza Nováková rodinu svého chotě, nebo z lito-myšlského Záhradí, a vynikají správností postřehui teplem podání nad ony povídky, v kterých zpodo-bovala Litomyšl samu. Z okolí litomyšlského do

26

r. 1886 znala jenom lázně Hory u České Třebové,památné pobytem Bož. Němcové a později skonemlitomyšlského rodáka H. G. Schauera, kde s chura-vým svým otcem, trávívala p,rázdniny, a zběžně ně-kolik okolních měst; ale tyto dojmy výletové ne-měly valného vlivu na její tvoření.

Asi od roku 1885 účastnila se má matka činně,ano, obětavě ruchu spolkového, a desetileté vůdčíjejí postavení v Spolku paní a dívek bylo výmluv-ným důkazem, že pohrdlivou a vzdornou isolaci za-měnila za činorodou práci výchovnou i buditelskou;Litomyšl nyní nebyla pouze domovem 'rodiny, aletaké domovem snah - vliv zásad K. Světlé nebyltu beze vlivu. Z prvních veřejných podniků Spolkupaní a dívek byla výstava ručních prací, jež mimo-děk uvedla Terézu Novákovou k studiu národopis-nému. Zajímalať se již dříve o etnografický ruch naMoravě, vedený 19n. Wurmem, rodinou Wanklovoua M. Procházkovou, a zvláště tato paní, do jejíchžčasopisů má matka pilně přispívala, obracela pilnějejí zřetel k národnímu kroji a k lidovému vyšívání.Mezi přípravami k oné výstavce se poznalo, že sena Litomyšlsku dlouho zachoval lidový kroj, jehožpamátky v netušeném bohatství byly i v městě i vevsích roztroušeny, a má matka umínila si kroj teni vyšívání poznati, popsati a pokud možno sebrati.Tak vznikla první česká monografie tohoto druhu,Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku, na-psaná roku ] 887 a knižně vydaná roku 1891; takvzala původ velmi rozsáhlá činost sběratelská zprvu

27

pro Náprstkovo, později Zemské museum, poslézei pro vlastní sbírky, jež odkazem přešly do Náro-dopisného musea českoslovanského.

Současně roku 1886 poznala má matka vesnickýživot na Litomyšlsku, když ztrávila prázdniny v za·chovalé vesnici Budislavi, kam se několikrát k mno·homěsíčnímu pobytu vrátila; podobně dlela mnohotýdnů v Lubné na Litomyšlsku, v Nových Hradechna Vysokomýtsku, v Telecím na Poličsku (v letech1887-1895). Nejprve, kromě lesní a horské pří·rody, zajímal ji lid jako národopisnou sběratelku:s důvěrníky z venkovské inteligence (hlavní zásluhutu měla Teréza Klusoňová, choť řídícího učitelev Budislavi) procházela statky a chalupami, vyptá.vala se po národopisných, jmenovitě krojových pa·mátkách, zapisovala si pilně etnografické jednotli.vosti; nápisy a kresby na lomenicích a litomyšlskénářečí zajímaly ji velmi záhy; rázovití starci a sta·řeny, již pro ni také sbírali, budili její zvláštní po·zornost. Již roku 1891 studovala s dychtivou z,:ě.davostí a s opravdovým porozuměním náboženskýa duchovní život vesničanů v Budislavi a v okolí,jak dosvědčuje stať kuse vydan~ později v ČeskémLidu. Teréza Nováková nebyla sama povahou hlu·boce náboženská a s jakýmsi deistickým liberalis·mem zápasila velmi dlouho, až do pozdních let myš·lenkové své zralosti, ale historicky nadaný její duchumožňoval jí poznávati i chápati veškeré projevyreformačního hnutí v našem lidu; dávná láska k hu-sitství a bratrství, vliv Karoliny Světlé, vlastní stu·

28

dium dějepisné, kdy psala Slavín žen českých, pod-porovaly její sklon. Nesprávno však jest, hledá-lise tu někdy ohlas myšlenek Masarykových a De-nisových; jejich díla moje matka četla mnohem poz-ději, když již vlastní její názor o náboženském životěvesničanů východočeských byl uzrál. Ve zmíněnéstati nacházejí se již první skrovné nápovědi k poz-dější největší románové skladbě Terézy NovákovéDěti čistého živého; hned za prvních svých pobytův Budislavi poznala tam a hlavně v sousedních,velmi rázovitých Kamenných Sedlištích, některépostavy, které v románové obměně vystupují v pa-mátném tom díle, při jehož vzniku vědecké díloRezkovo o Dějinách prostonárodního hnutí nábo-ženského mělo podíl zcela nepatrný.

Zprvu netušila Teréza Nováková sama, že boha-tých svých poznatků a poznámek národopisnýchužije povídkově; vracela se novelisticky k místůmprázdninových svých pobytů, měnila je v dějištěsvýcb konversačních novel neb lyricky zbarvenýchpohádek. První novelistická práce, založená na in-tensivním studiu bytu, mravů, povahy ajazyka lidu naBudislavsku, jest Drobová polévka, psaná roku 1893podle příběhu a postav na Kamenných Sedlištích.Spisovatelka ji označuje jakožto "kresbu podle sku-tečnosti z nejvýchodnějších Čech": vlastní invenceautorčina potlačena je na míru nejskrovnější, každýprojev myšlenkový i jazykový doložen je dokumen-tárně, kolorit místní až do vlastních jmen (v té věcise Teréza Nováková lišila vědomě a zásadně od K.

29

Světlé} úzkostlivě je zachován; umění záleží v zhu-štěnosti, intensitě mužně realistického podání. Zcelapříbuzného rázu jsou další tři povídky, rovněž zařa-zené r. 1902 do svazku Úlomky žuly a psané v le-tech 1894-1900, S núší, Z rána před svatbou aPřed pohřbem: děj čerpán z Budislavě a z Kamen-ných Sedlišť, hmotné podmínky životní stojí v po-předí, dialektu využito vydatně, odchylky od mo-delú jsou nepatrné, líčení krajinné jest provedenos nesmělou střídmostí, předmětný realismus dospěltu až ke krajní mezi, ale všude provázen láskypl·nou účastí něžného srdce pravé lidumilky.

R. 1893 dostalo se mé matce od spolku Svato-boru nevelikého cestovního stipendia k dúklad-nému poznání kraje, jejž sama s oblibou nazývalanejvýchodnějšími Čechami, míníc tím hlavně Lito-myšlsko, Poličsko a Skutečsko; sotva které bohatéstipendium přineslo našíliteratuře užitek tak mnoho-násobný jako tato skromná podpora. Na jejím zá-kladě pobyla Teréza Nováková na jaře a v létě 1894v Borové, v Pusté Rybné, v Telecím a v Bystrémna Poličsku, v Krouné a v Luži na Vysokomýtsku;ve feuilletonech, sebraných r. 1898 v knížce Z nej-východnějších Čech, podala první, průpravkou žeňsvého studia. Nešlo o pouhý národopis; provádějícpráci vlastivědnou, všímala si krajiny i starožitností,staveb i života, poměrů hmotných i náboženskýchprojevů; přáteléve školách, nafarách, ve statcích, cha-loupkách i domech městských, jimž věnovala onenspisek, byli jí průvodci a rádci. Za požehnaného toho

30

roku vynořily se jí z napsaných i nenapsaných doku-mentů lidové mysli látky a náměty jejích velkýchskladeb, provedených arciť o mnoho později. Tak do-stala v Telecím do rukou vlastní životopis Jana Jílka,pro jehož zpodobení užila zkušeností v místech jehopobytu v Lubné a v Širokém Dole; v Borové našlacelou látku Jiřího Šmatlána; v Pusté Rybné a v Bře-zinách chodila po prvé po stopách Michla-Drašara;z Bystrého vypravila se do Ned vězí, kde poznala hrdi-nu knihy Na Librově gruntě, a když prodlévala vKrou-né, doceloval se jí při návštěvě České Rybné, Mi-řetína a Otradova složitý obraz Dětí čistého živého.Prozatím odnášela si vedle velmi obsáhlých zápiskůnázorné představy vesnic a osob, které mínila lí-čiti a krátce před odjezdem z Litomyšle počala pra-covati o Janu Jílkovi.

V září 1895 opouštěla Teréza Nováková po de-vatenácti létech Litomyšl. Loučila se s ní téměř s taktěžkým srdcem, jako byla do ní dmhdy vstupovala.Nebyl to pouze čerstvý hrob dceruščin - prvníhodospělého dítěte, jež ztratila - co jí činilo odchodtak těžkým: opouštěla rozvitou činnost veřejnoua. spolkovou, o jejíž užitečnosti byla právem pře-svědčena; vzdalovala se od lidu a kraje, jehož stu-dium stalo se jí tak drahým; a samo město bylo jíjiž skutečným milovaným domovem. Nevěděla, zdase k tomu všemu vrátí, a zda Praha ve svém bo-hatém proudění duševním neobrátí jejího vývojenovým směrem.

Skutečně na nějaký čas ležely východočeské práce

31

mé matky ladem. Národopisné, odborně pojaté zkou·mání kroje českého vůbec, činnost ve spolku Mi·nerva, založení ženského Světa a Ústředního spolkučeských žen, konečně narození nejmladšího synáčkaJaroslava, nedovolily ani, aby byl záhy dokon·čen Jan Jílek, ačkoliv právě pro něj podnikalav Praze důkladné studie o dějinách české emigrace.Když byl r. 1897 dopsán, zaslala jej má matka Sva·topluku Čechovi pro K věty a na jeho přání dílopřepracovala, soustředila a zkrátila, třebaže v kniž·ním vydání se pak částečně vrátila k původnímuznění. Vůbec moje matka často práce své, hlavněrozsáhlé skladby, podrobovala komposičním změ-nám, a to zpravidla k zřejmému jejich prospěchua byla tu přístup na návrhům, které se jí nejprvezdály nemilosrdnými; za mnoho dobrou radu vděčístarší její díla mému otci, jenž jí napočátku čin-nosti vychovával v jazykové -ryzosti a nejednouupozorňoval i na otázky komposiční; ani pozdějinechybělo mé matce takových rádců v okruhu jínejbližším. Nejméně změn prodělaly románky JiříŠmatlán a Na Librově gruntě, z nichž onen dokončenr. 1899, tento r. 1901. Mezi nimi ~ Janem Jílkemjest rozdíl podstatný; invence nyní jest mnohembohatší, epický proud daleko mocnější; knihy majízaokrouhlenou komposici a dějovou jednotu. V nichdovedla Teréza Nováková vykresliti individuálnípříběh románový na širokém pozadí národně kul·turních dějin; připravila se na to nejen monogra-ficky podrobným zahloubáním se do historie českého

32

socialismu a roku 1848, ale i živou osobní účastína soudobém životě veřej ném ; nebyla by toho všakdovedla, kdyby nebyla přistoupila opravdová zralostumělecká. Tu lze sledovati i na tom, jak nyní umělazpodobiti také městský život ve východních Čechách,v Litomyšli neb v Poličce, který dříve buď jen na-značovala ironickými poznámkami neb podávala vevelmi matném a sentimentálním líčení; tento darkulturní evokace stupňován jest ještě v Dětech čis-tého živého a hlavně v Drašarovi, kde nejen staráPolička a Litomyšl, ale i Beroun, České Budějovice,Prahá, ano i peštbudínská evangelická fara vzkří-šeny jsou nezapomenutelně.

Líčíc dějiště východočeských svých románů, ne-musila Teréza Nováková spoléhati pouze na vzdá-lené své vzpomínky a hojné své poznámky; vracela!se od roku 1898 vždy znovu do milovaného svéhokraje. Zevním podnětem bylo, že, vybídnuta Aloi·sem Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro OttovyČechy Litomyšlsko, Poličsko, Lanškrounsko a Vy-sokomýtsko; mnohé končiny potud neznala a úlohusvou pojímala tak vážně, že prošla veškeré vesnice,samoty i většinu lesů těchto okresů, německé a po-němčené obce v to počítajíc. Kdežto dříve ji přinárodopisných pochůzkách provází val něžný chOť,konala nyní své vlastivědné pouti s nejstarším mi·lovaným synem Theodorem, jehož rozsáhlé vědo-mosti přírodopisné doplňovaly historické a národo-pisné znalosti matčiny; v blouznivé lásce k přírodě,v neutuchajícím zájmu o kraj a lid, ve vytrvalém

33

snášení mnohých nesnází, ba útrap, byli si pokrevníputovníci rovni. Na zkušenostech oněch cest za-kládá se netoliko XIII. díl Čech, jenž dokončenbyl nedlouho po smrti Theodorově, ale i knížka promládež Potulky po Čechách východních, vzniknuvšíz přednášek a vydaná pohrobně roku 1913; kromětoho i dúležitá národopisná monografie Východo-české lomenice, která v knižní úpravě vyšla roku1903.

Když roku 1901 Theodor, matčina láska a chlouba.při botanické výpravě utonul, tatím co vědecký světskládal do mladého přírodopisce a myslitele nej-krásnější naděje, chtěla má matka dáti bezměrnémusvému zoufalství projev tím, že navždy odloží perospisovatelské. Vrátila se sice po roce do východ-ních Čech, ale hledala tu- všude jen stopy< ztrace-ného svého syna, s nímž prochodila všecky ty kon-činy. Změnila tragický záměr její důtklivá slova mi·lujících rádců, kteří jí doporučovali tvoření jakonejkrásnější službu lásky památce oplakávanéhosyna? Nebo spíše byla to veliká životní síla bás-nířčina, která se přihlásila všemu na vzdory, a kte-rou živil styk s drahým krajem? Roku 1903 zakou-pila se Teréza Nováková s manželem v městečkuProseči mezi Litomyšlí, Skutčí, Poličkou a Vys.Mýtem v bezprostřední blízkostí Budislavě a jejíchkrásných lesů; útulně přestavěná chalupa v starézahradě za hustým hlohovým plotem a s dalekýmpohledem do volných, z části vlastních polí bylazprvu dějištěm elegického žalu, později vytrvalé

34

práce tvůrčí. Není náhodou, že většinou zde vzniklyDěti čistého živého, o nichž má matka pracovalav letech 1903-1906. Látka, jak již řečeno, zají·mala spisovatelku déle než deset let, ale teprve po-byt v Proseči, styk s učitelem Josefem Chalupníkemjenž se prokázal jedinečně spolehlivým zpravoda-jem, důvěrné poznání různých skrytých končin naSkutečsku daly pevný základ mohutné té skladbě.Proseč sama (v knize Městečko) s nedalekými vesni-cemi Českou Rybnou (Dolce), Miřetínem (Rovinka)Pasekami a Otradovem (Zderadov) soustředí kolemsebe složitý děj, rozvětvený po několika rodech a ge·neracích;'městečku Proseči dostalo se pomníku jedi.nečného. Promyšleně komponovaný román o koncia rozvratu sekty adamitské nezrodil se však pouzez objektivního studia cizích duší~ nýbrž křtěn jestna každé stránce oním tragickým pojetím života,které Teréza Nováková zaplatila neštěstím mateř·ského srdce roku 1901. Tragika ta jest bez senti·mentálnosti, provází! ji stále neohrožený pohled dovášní a bludů lidských.

To platí ve zvýšené míře též o poslední velkés~ladbě její Drašarovi, který byl celý napsán v dvou-letí 1908 a 1909 v Proseči, kam se má matka roku1908po otcově skonu trvale přestěhovala. O Draša-rovi psala již r. 1894 a rekem objemného románumínila jej učiniti ještě před Dětmi čistého živého,které si původně představovala jako kratší povídku.Do Drašara dovedla vměstnati ne toliko mnohé stu~die konané na Poličsku a na nejrůznějších místech

35

Čech, netoliko odborná přímo badání o řádu pia-ristickém, ale' i širokou, trpkou a přísnou znalostživota, kterou si osvojila_ ~ celé soustavě neštěstíod roku 1901 následují cl. Proti Dětem čistého ži-vého jest v Drašarovi rártmC komposiční ovšem o-pět monograficky zúžen, při čemž spolupůsobilavydatně využitá autobiografie rekova, ale ve dvouohledech, kritikou přehlédnutých, značí kniha tavzestup vývojový: nepodává se tu pouhá tragikaintelektu a citu, jako dosud, nýbrž zároveň tragikasmyslů hrdinových, a pak v žádné románové" knizespisovatelčině není tolik hluboké poesie jak v 'to'mtodíle, jemuž autorka vepsala ve štír odvážná slova:"lidské, příliš lidské'(:

Nebylo Teréze mmové přáno, aby, dozrávšitakto lidsky i básnicky, stvořila další řadu děl, slu-čujících hlubokou znalost lidu s realistickým mi-strovstvím románového uměnf. Odečtou-li se kratšícesty za hranice a delší léčebný pobyt v Praze,nebydlela v zátiší prosečském souvisle ani tři ro-ky. Pokud nebránila nemoc, byla to doba ůsilnépráce, v níž vedle Wagnerovy hudby hledala nar-kotikum proti pesimistickému titanismu, který seosamělé umělkyně zmocňoval a jenž vyvřel knihoulyrických pros Výkřiky a vzdechy. Důvěrný styks lidem, drobná práce vzdělávací v Proseči i v mě-stech okolních, rozvětvená korespondence a ko-nečně i úzkostlivě pečlivé vedení domácnosti bylytu protiváhou. Roku 1908 vznikla knížka pro mlá-dež Dvě stařenky; jedna z hrdinek, Špitálnice Ková·

36

řová, oživuje vzpomínku poličskou, druhá, BabičkaDivišová, odehrává se ve Sloupnici u Litomyšle.Tato svěží, poněkud didakticky zabarvená povíd-ka náleží k oněm pracím Terézy Novákové, jimižzapsala se do srdcí evangelíků východočeských;sympatisovala s nimi srdečně i v životě. Jest všaknesprávno, vidí·li v ní evangelíci čeští hlavně spi-sovatelku Jana Jílka; nábožensky svobodné stano-visko mé matky k naší reformaci, k němuž se pro-pracovala po velké krisi svého života, vyjádřenojest v Dětech čistého živého a v Drašarovi. Velmioblíbeným plánem mé matky v posledních letechjejího života byla druhá řada Úlomků žuly; že bybyly tyto povídky daleko předstihly serii první,ukazují obě sem patřící práce,zase čerpané z Budi-slavě a Kamenných Sedlišt, Halouzky (1907) a Nafaře (1911 a 1912). Jmenovitě rozměrná povídkaposlední, psaná takřka perem umírající ženy, jestnevYTovnatelný kus mistrovský: zpívá v něm poe-sie kraje i srdce lidu, temná žádost i smírné od-puštění, svěží mládí a moudrost dozrání. Často ohá-vala se má matka, že práce té nedokončí: tak hro-ziyé byly návaly její smrtelné nemoci. Vzchopilase znovu a nejen že pracovala na povídce dále, alei osnovala také velké dílo nové, jež mělo s názvemo kousek pole vypravovati typický osud agrárníz vesničky Boru nedaleko Proseče. Ale z toho plánuzbyly pouze stručné náčrtky, nedovolující úsudkuo celkovém rozvržení. Ještě v říjnu 1912 mluvilamá matka o tomto díle; několik dní potom odvá·

37

želi jsme ji do Prahy ve stavu nadobro beznaděj-ném.

Její popel neodpočívá ve východních Čechách,jako tam nestála její kolébka. A přece nelze říci,že Teréza Nováková byla ve východních Čecháchjen hostem. Nedobyla si tam pro vZdy domovskéhopráva pouze činností, studiem a láskou, nestala setam čestnou občankou toliko velikými uměleckýmičiny, nýbrž srostla pro vždy s chmurným a krás-ným krajem tím a vzala na sebe úkol vykoupitijej:

V jeho temném utrpení, v jeho tvrdé'mz á p a s e li d s k é m, p ř íl i š li d s k é m, n a I e z1aprvky božské krásy, božské věčnosti.

38

TERÉZA NovAKOvA V PROSEČI

Zapadlé východočeské městečko Proseč naSkutečsku zůstane trvale spojeno se jménemTerézy Novákové, a každoročně vyhledávají

v něm sta turistů domek v Zábořské ulici, kde bás-nířka trávívala v posledních devíti letech svého ži-vota všecky letní měsíce a kam se v západu svýchdnů uchýlila trvale. Tam napsala svou poslednírozsáhlou skladbu románovou, tam nedlouho předsmrtí soustředila své pohasínající síly, aby se roz-loučila s čtenářstvem velkou lyrickou básní v prósea pak i hlubokou studií feministickou - po nichnásledovalo jenom těžké umírání a milosrdný skonv rodné Praze.

Za svého litomyšlského pobytu netušila TerézaNováková ani zdaleka, že se jí Proseč stane kusemosudu a že si trvale získá její zalíbení. Od r. 1887pobývala s rodinou čtyřikráte ve dvou místech odProseče jen así hodinu vzdálených, v Budislavi naLitomyšlsku a v Nových Hradech u Vys. Mýta, a tu~nala Proseč jenom z povzdálí a povrchně. Entu-siastická básnířka prudkého citu, smělé představi-vosti a romantického vkusu, jakou byla na rozhranílet 80. a 90., blouznila o divoké kráse lesnatéhopodhoří, o malebných pískovcových útesech upro-střed ború, o tmavých lesních rybnících uzavřenýchstě~mi jedlí, smrků a bříz, o zurčivých studánkáchv hlubokých roklinách, o tanci duhových šídel nad

39

potůčky, o srnách pasoucích se podvečer na osa·mělých paloucích; skoro dětsky si oživovala tytoscenerie postavami z pohádek a bájí a ve výbušíchdívčí citovosti plakávala matka pěti dětí vášnivě,když se na konci prázdnin loučila se svými lesy,dokvítajícími právě fialovými zvonci vřesovými.Ale tento přírodní ráj romantického srdce zdál sejí končiti právě před nepatrným městečkem Pro·sečí, které se skrovničkými zbytky starých dřevě-ných staveb a střízlivými kamennými domky, roz·loženými do protáhlého náměstí pod kostelíkem,jevilo se tak nezajímavým dokladem odumírajícíhosvérázu lidového.

K tomuto se obracela jiná, věcnější a plodnějšístránka romantismu Terézy Novákové za jejích lito-myšlských let. Budislav, vesnice národopisně velmizachovalá ještě před čtyřiceti roky, kdy se nejenv dřevěných stavbách, ale i v kroji a v nářečí bylosnadno dopátrati stop starodávné rázovitosti, bylaTeréze Novákové branou k poznání nejprve životaa pak i ducha lidu východočeskéhQ... Tento zájempramenil původně z nazírání romantického, z kultudomnělé originality a svojskosti, ze záliby v staro·dávnosti, ale školen čím dále věcněji a objektiv·něji, přecházel v reální a realistický smysl pozoro-vatelský a brzy také tvůrč,nRoku 1893 napsalačtyřicetiletá spisovatelka svou první lidopisnou po·vídku, a takových novelistických "črt -podle sku-tečnosti znejvýchodnějších Čech", skládajících poz-ději knihu Úlomky žuly, vznikla průpravou k vel·

40

kým románovým skladbám další trojice, z části jizna půdě pražské. Všecky jsou přímo opakem sou-časných romantických pohádek, inspirovaných takénamnoze budislavskými dojmy a to nejenom prosvé střídmé, střízlivé, až suché podání slohové, aletaké pro metodu přísně pozorovatelskou, která sku-tečnost zdrženlivě a opatrně okresluje, lpějíc ůzkost-livě na životních modelech, kombinujíc jenomvýjimečně motivy, ulpívajíc skromně na ději jedi-ném; oč začátečnici v lidovědném realismu hlavněa vlastně jediné jde, toť průkaznost faktů, názor-ná konkrétnost přednesu, silně vypracovaná relief-nost rázovitých jednotlivostí národopisně volených.V druhém z těchto Úlomků žuly, v dosti rozměrnépovídce S nůší, jejíž prostou stařenku, žalně ožehloutragikou všedního života, poznala autorka jako po-slici na krásné silnici mezi Budislaví a Prosečí, vy-stupuje po prvé městečko Proseč jako částečné dě-jiště, ale jenom povšechně bez hlubší karakteristikyna důkaz, že zde spisovatelka doposud nezdomác-něla.

Teprve když v létě r. 1893 studijní cesta, tvoří-cí průpravu ke kraj opisnému dílu Čechy východnív Ottových Čechách, zavedla Terézu Novákovouznovu na několik dnů do Proseče, přilnula k měs-tečku dotud značně podceňovanému a lépe se s nímseznámila. Poznala v něm nejenom výhodné výcho-disko pro celou Českomoravskou vysočinu, ale takéněkdejší důležité středisko náboženského hnutí ada-mitského, kterým se již několik let zabývala jako

41

předmětem lidovědného studia psychologického,i jako románovým námětem, dotud nesnadno.zdo-latelným. Vábilo ji sžíti se důvěrněji s místem, v němžse jako v uzlu sbíhaly nitky rozsáhlého a hromad-ného života sektářského, rozptýleného po různýchobcích Litomyšlska a Skutečska; některé osobníznámosti s pamětníky prosečskými, tak cenné projejí studie i práce, jí Proseč ještě přibližovaly. lob·měnila dávný plán, zakoupiti se pro letní pobytys chotěm a s rodinou v Budislavi, a roku 1903 stalise manželé Novákovi majetníky chalupy č. 74 "nadomkách" v Proseči při zábořské silnici. Zachovav-še úhelné zdi a půdorys budovy, ale přestavivše celýdomek pohodlně, mohli r. 1904 manželé Novákovivztyčiti na archaistické lomenici typický východo-český kabřinec s památným nápisem: "Mír přebý.vejž v domě tomto. Tato lomenice vyzdvižena ná·kladem dra Josefa a Terézy Novákových r.1904."Nyní se Teréza Nováková vracela každoročně dosvé prosečské chalupy v pozdním létě a pobývalatu vždy hluboko do podzimu. Ale rodina, na niž přivýstavbě a úpravě chalupy bylo pamatováno, se tra-gickými událostmi zmenšovala; v září roku 1905dotrpěla v zahradním pokojíku podlomená a rozvá-tá princezna Pampeliška, Lila, a na léto roku 1907přijížděla Teréza Nováková do Proseče jako vdova.

V létě r.l908 rozhodla se přestěhovati do Prosečetrvale a uskutečnila svůj plán, ale nejprve nemocnejmladšího synáčka, Jaroslava, pak dlouhá a těžkáchoroba vlastní způsobily, že tento prosečský pobyt

42

byl přerušován návštěvami v Praze, kde se po dva-kráte pozdržela několik měsíců; kromě toho cestypo Švýcařích a Bavorsku, léčení v Karlových Va·rech, byly podniknuty z Pro seče. Odečtou-li se tytopřerývky, pobyla Teréza Nováková od léta r.l908do podzimu r.1912 celkem neúplné tři roky, z nichždlouhé zimní měsíce byly skoro poustevnické,zvláštěopíraly·li se divoké větry a prudké sněhové vániceo krov osamělého stavení v staré ovocné zahradě.

Samotářské procházky opuštěnou krajinou, trochuhudby místních ochotníků, dýchánky pořádané ob·čas pro paní a dívky prosečské přinášívaly změnudo pravidelného programu denního, který byl vy·plněn vedením domácnosti, četbou, korespondencía hlavně velice vydatnou prací slovesnou, v níž sedocela pravidelně střídaly symbolické pohádkys realistickým uměním povídkovým, feministickápublicistika s uměleckými essayemi, črty cestopis·né se vzpomínkami literárními. Nejobjemnější dílo,které T. Nováková napsala celé v Proseči, jest románkněze-buditele, Drašar, úplně pro sycený chmurněpesimistickou náladou tohoto jejího posledního ob·dobí životního, ale svědčící zároveň, jak se vyzráláa zocelená básnířka dívala nyní na skutečnost bezpředsudků mužně s vzácnou monumentalitou rea·listickou. Básnířka promluvila v Proseči naposledkouzelně melancholickou prósou lyrickou V rychm-burském parku, v níž se v temnou melodii slévajíhlasy východočeské přírody s hlasy východočeskéminulosti ... všecko zde jest odhmotněno, všecko

43

a zduchovněno, všecko vykoupeno, velkou bolestímoudrosti. Pak napsala Teréza Nováková v Prosečiještě závěrečný svůj projev publicistický, Genialitacitu, řešící důmyslně otázku ženskou jako otázkulidskou, a již již klesala ruka ochromená smrtelnouchorobou, jíž básnířka za dva měsíce po té, podlehlav Praze 13. listopadu roku 1912.

Tři z pozdějších prací Terézy Novákové mají zajeviště Proseč a rozvádějí motivy, vyvážené z tam·ního života a podání, největší román básnířčin Dětičistého živého, psaný v 1.1903-1906, drobný obrá·zek Káčo, vstávej! z r.l909aposlední, nejzávažnějšípovídka z Úlomků žuly, Na faře, kterou spisovatelka- v ustavičném zápase se svou chorobou - vytvo-řila nadlidským úsilím a přece v jasných a svěžíchbarvách koncem r. 1911 a počátkem r:'1912.

V Dětech čistého živého sluje Proseč prostě Měs·tečko,a zde, v domově moudrého Josefa Kvapila, sta·tečné Heleny Koutné a mladistvého problematika,školmistra Jiřího Koutného, se slévají v jednotu ži·votní i románovou všecky různorodé proudy a pra·ménky náboženského blouznilství, sektářství, chi·liasmu a osvícenství v nejvýchodvějších Čechách;prosečský rozvážný občan Josef ~ vapil, stojící pří·mo symbolicky na pomezí bludařského mysticismua náboženského osvícenství, dějově i osudově sou·středí kolem sebe všecky Děti čistého živého a taképřijímá na sebe největší podíl tragického utrpení,kterým jsou důsledně pronásledováni tito věrní vy·znavačinejvyššího Ducha. Pronika výmpozorováním

44

postihla zde spisovatelka v důmyslné zkratce takékulturní úkol, který na našem venkově připadl ta·kovému městečku Proseči před půl stoletím ..KOežtov odlehlých a zapadlých vesnicích, samotách a mlý-nech dodoutnávaly v chladnoucím popelu posledníplameny náboženské reformace české, jakj e rozdmy-chalo hnutí v dobách tolerančního patentu, kdežtotam beze styku se světem a osvětou, posiloványlibovolným výkladem bible, se měnily v dusivé dý-my chiliastického blouznění a očekávání, vcházelyv městečku přičiněním osvícenských občanů ve styks novodobými ideami veřejnými, přetvářely se v zá-sady svobodomyslného pokroku, posilovaly svýmpodílem národní obrození, ale při tom se tragickyztravovaly, pozbývaly původního obsahu, odumíralysamy sobě.fato konce~ce ~eského malého městečkauprostřed-zachovalého venkova má hlubokou prav-divost dějinnou, ale zároveň ji obklopuje dech onohozádumčivého pesimismu, vlastního Teréze Nováko-vé, s nímž v pozdních svých letech pozorovala utr-pení, zanikání, hynutí všeho živoucího, obětovanéhobuď rodu nebo ide.!!. Podzimní intermezzo, Káčo, vstávej! jest vděku-

plná lyrická variáce na motiv zaslechnutý v Proseči,kteroq básnířka aovedla zasaditi do náladového pro-středí přírodního a obklopiti tak vlahým jasem sli-tování, dobroty a odpuštění, že se zdá jakoby laskavámoudrost blížícího se západu životního inspirovalatuto drobnůstku, jež svou scenerií, stejně jako básněv próse Brand čili Slunce, slunce! a Povídka o vich-

45

rech (z Výkřiků a vzdechů) připomínají krajinnépozadí osamělých procházek básnířčiných v nejbliž.ším okolí prosečském ..

A tušivý záblesk teskného a přece zjasněnéhoživotního západu stře se i nad malým románkemz Budislavě a z Proseče, Na faře, který teprve čekásvého kritického zhodnocení. Táž prosečská evan·gelická fara, na níž se dál násilný křest dítěte AdamityPako sty, tvoří pozadí milostné tragedie v povídce,kde všecko má přímo klasickou pravdivost, průkaz-nou přesvědčivost, názornou plnost reality, prošlénitrem zralého umělce, již bezpečně stojícího nadživotem. Ale jest to méně Pro seč sama, než krásnácesta mezi Prosečí a Budislaví, covedle Skalky - Bu-dislavě inspirovalo povídku, táž cesta, po níž napočátku své realistické dráhy vedla Teréza Nová·ková hrdinku příběhů S nůší:

Kdokoliv chce porozuměti mocnému vývojovémuvzestupu Terézy Novákové, nechť si v jedné a téžeknize, v Úlomcích žuly, za sebou pročte dvojí vylí·čení téže cesty mezi oběma krajními stanicemi lid·ského poměru básnířčina k Čechám východním,mezi Budislaví jejích začátků a Proseči jejího mis-trovství. .. pak pochopí, že Proseč v životě a tvořeníTerézy Novákové nebyla ani pouhou místní skuteč·ností, ani osobní náhodou, nýbrž symbolickou znač·kou pro vyzvání, zaplacené zkušenostmi tragickými.

46

PŘÍLOHY

VLASTN12lVOTOPIS Z R. 1893

Narodilajsem se dne 31. července roku 1853v Praze v Žitnobranské, dnes Žitné ulicič. 525 v České škole, bývalé to Amerlingově

Budči, jako první dítě svých rodičů, Františka Lan-hausa, úředníka České Spořitelny, a Arnoštky roz.Deutschové.

Můj otec byl rodič z Hradce Králové, syn poštov-ního úředníka, jeho matka původem z Teplic; matkamoje narodila se v Jihlavě, ale byla jako nemluvnědo Vídně přenesena a tam vychována. Byla tedyNěmka, ale jedna z těch vzácných duší, která námČechům přála, o naše snahy se zajímala a je pod-porovala. Učila jsem se od ní a od své chůvy Lízy,Němkyně od Plzně, mluviti německy, a teprve večtvrtém roce učil mne otec po česku hovořiti. Dřívenež česká slova znala jsem české písně, neboť otecbyl zanícený hudebník - Čech. Byla jsem t. zv.zázračné dítě, které vše konalo dříve, než byl čas,- ale tělesnou sílu a celý rozvoj zázračného dí-těte podlomila zhoubná spála v prosinci 1858,tuším, zuřící, jíž jsem málem životem propadla -jsouc jí přece urvána, dlouhou dobu jsem stonalaa na konec z ní památkou podržela ušní chorobu,která celé moje mládí černým mrakem zahalovala,mne od 5. do 18. roku z ordinační síně do síně vo-dila a vůbec ze silného, krevnatého dítěte učinilapouhý stín bývalé jeho bytosti.

51

Do školy mne zavedli v létě 1859, pak po prázd·ninách počala jsem se pravidelně učiti. Navštěvovalajsem ústav Františky Svatavy Amerlingové, kterýhyl v Široké ulici č. 18. později na Koňském trhuu Zlatého beránka. Pobyla jsem tam, často všakchuravostí jsouc doma zdržována, až do r. 1868,r. 1869 ještě jsem se tam doučovala frančtině aručním pracím. Mým učitelem byl zprvu p. Vaněk,za základ svého vědění však děkuji V. Cardovi, poz-ději profesoru vyšší dívčí školy, jenž byl mi uči·telem přísným, ale znamenitým. U Sv. Amerlin.gové a jejího slovutného chotě též mnohému jsmese učily. V posledním roce 1868-1869 byl v ústavěučitelem nynější ředitel uhersko·hradištského gym-nasia H. V. Tůma, jenž velmi působil na mojevlastenecké vědomí, přednášeje ponejvíce o českéliteratuře a nabádaje nás k horlivé četbě. Tímtosměrem působil na mne též otec, jeho kolega GustavPfleger.Moravský, dále můj mladistvý soudruh,kterého jsem vylíčila jako Heřmana v práci Z méhorodného domu, pak návštěva Sokolovny (ústavuTyršova) v rocích 1865-66.

Školní moje leta byla však pro mou chorobudobou chmurného utrpení, všecko moje vědění těžcebylo vydobyto, a jen úspěchy moje při učení,vášeň čtenářská a nade vše něžná láska mé matky,jejíž jsem byla do konce jejího života výhradnímmiláčkem, učinily, že jsem vůbec ráda žila. Oteczase brával mnena výlety po Praze i v jejím okolí;Hradčany, Vyšehrad, pražské kostely, sbírky mu·

52

sejní poznala jsem velmi záhy, též českou hudbu ačeské (Prozatímní) divadlo. Můj dětský věk seznatilze z povídek i vzpomínek: Z mého rodného domu,Z jarních dob, Staré upomínky sokolské, Františ-ka Svatava Amerlingová, jako zase práce Klepyz plesů, Z dívčí školy, Orlando Ferro, Čtvero dob,Správnost půl práce jsou odleskem mých dívčíchlet. Vystoupivši ze školy, učila jsem se dále fran-couzské kon versaci a angli čtině, ke kteréž řeči jsemnad jiné přilnula, ba i ke zkoušce z ní se připra-vpvala, čemuž opět churavost zabránila. V ziměr. 1870 byla jsem Sofií Podlipskou uvedena doAmerického klubu dam, jemuž za mnohé příjem·né chvíle a za větší rozhled po životě děkuji.Dospěvši trochu, vstoupila jsem do světa a účast·nila se nejvíce zábav kruhů studentských. R. 1872dlela jsem pro churavost v Teplicích; vzpomínkouz té doby jest črta Na zřícenině kostomlatské, Snya skutečnost a některé Hovory po práci.

V září r. 1874 jsem se zasnoubila s nynějšímsvým manželem dr. Jos. Novákem, kterého poznalajsem, jsouc ještě polovičním dítětem jako kolegubý.valého svého učitele H. V. Tůmy; dne 5. srp-na r. 1876 byli jsme oddáni v kostele svatoště-pánském na Novém městě. (Rodiče moji bydlelitehdy vedle Palmů na Karlově náměstí.) Po k:r:átkésvatební cestě p~istěhQvali .jsme. se v:zářLQQ __Lit..o-myšle, kam byl můj ženich v červenci 1876 za pro-fesora c. k. gymnasia jmenován, co.l.hylo pro mneskokem tak ohromntIIl'H že jsem.s.e.dlouho .z--tGho

53

vzpamatovati nemohla. Zivota maloměstského ajehosložitých pravidel naprosto jsem neznala, o lidu do-četla jsem se leda z knih - vše bylo tak cizí, ne·přátelské a jak se mi to zdálo bezbarvým a nezajíma.vým! A nad to se měl bývalý vyhýčkaný miláčekstáti pojednou vážnou, samostatnou ženou! Po mno-hých bojích zvykla jsem si přece; dlím nyní na17. rok ve starobylém městě, v němž během časumnohé přirostlo mi pevně k srdci, a jehož rázo-vitý lid okolní i jeho kulturu od r. 1887 učinilajsem svým nejmilejším studiem. Ohromná přeměnastala se se mnou, odnaučila jsem se věřiti, že štěstíjest cílem člověka, vím nyní, že jsem se zrodila,abych trpěla a se odříkala a hlavně abych co nej~více pracovala. Přeměnu túto vylíčila jsem v práciSny a skutečnost a alegoricky v Bajce o pošetilémptáčeti.

Proměna byla by se snad přeceneuskutečnila,kdy·by mne nebylo stihlo ráz na ráz tolik utrpení. Hnedr. 1877 v září zoufala jsem si nad mrtvě narozenoudceruškou, r. 1879 nalezli mou vášnivě milovanoumatku mrtvu na prahu pokoje, a mne po tři týdnyhýčkali zprávami o jejím zlepšeném stavu, poně·vadž byla obava o můj život - narodil se mi můjnejstarší synek Theodor. Roku 1883 ztratila jsemotce, krátce to po narození pátého mého dítěteFrantiška Vladimíra. Obklopena tlumem čtyř ma·lých dětí, zbavena rodičů, takměř beze přátel, pod·porována jsem byla jen něžnou láskou svého chotě,jediného svého přítele, slunečního svého paprsku,

54

jenž nastoupil na místo mé matky a nyní chránilněkdejšího jejího vyhýčkaného miláčka. Od r. 1879bydleli jsme na idylickém předměstí Záhradí, kdenarodily se moje děti: Theodor, Arnošt, Marie,Vladimír ar. 1886 nejmladší Lila. Roku 1887 pře-stěhovali jsme se zpět do města. Líbezné Záhradívylíčila jsem v pracích V Zákoutí, U dědků, Za-sněžen a v Maloměstském románě; chalupa ba-bičky Krovecké jest stavení právě naproti mémubývalému bydlišti. Dokud byl ještě otec živ, setká-vali jsme se s ním na Horách u České Třebové;krásné lesní scenerie tohoto koutečku užila jsemv povídkách V lázních pohorských, Dorotka a NaHorách. Roku 1885 podnikli jsme cestu okružníhlavně na český jih; některé dojmy z cesty té slo-žila jsem v pracích a článcích: Železný kříž (z rodinytam vylíčené a usazené na Malých Budech u Mi-rotic pochází můj manžel), Musa sapientum, Nasaních, Sen v noci svatojanské, Sny a skutečnost,Pohádka o starém hradě.

Ruch národopisný na blízké Moravě kolem roku1885 se probouzející záhy i ke mně dolehl; i promy.šlenku svérázného kroje a obydlí brzy jsem senadchla a na základě tom spřátelila se s Milosla-vou Procházkovou, jejíchž listů jsem po šest letnejvěrnější spolupracovnicí. Napsala jsem do Do-mácí Hospodyně a Včelky mnoho článků, Slavínžen českých (Slavín zavedl mne k studiu historic-kému, k němuž během času vroucně jsem přilnula),a serii posudků literárních O ženách a od žen, a

55

hlavně sedm řad Hovorů po práci, jež měly býtijaksi odleskem našeho života národního. V litomyšl-ském Spolku paní. a dívek, v jehož výboru jsembyla skoro od počátku (1885) členem a brzy na tostarostkou, obíraly jsme se myšlenkou spořádativýstavu ručních prací; jakmile však počala se naMoravě hýbati myšlenka etnografická, sbírání vy·šívání, připojila jsem k chystané výstavě i oddělenístarých prací. Výstava konána roku 1887 v máji, aejhle! z okolí sešlo se do té míry starých předmě-tů, že poznala jsem zhruba obrysy zvláštního kroje,o němž dosud málo kdo mluvil, a o který nikdotakměř se nestaral. Umínila jsem si, že budu POkroji pátrati. Rok před tím poznala jsem divokoukrásu budislavských skalra poněvadž i z vesniceté byly některé částky kroje, bylo mým vroucímpřáním tam po delší čas pobýti.

To se o prázdninách šťastně splnilo; hledání,zprvu bezvýsledné, hlavně za pomoci paní učite-lové Klusoňové dalo se pravým směrem, a koncemříjna bylo tolik sebráno a probadáno, že přikročilajsem k sepsání článku Kroj lidový a národní vyší-vání na Litomyšlsku. Darmo jsem naléhala na uve·řejnění jeho ve Světozoru; nakladatelství obávalose drahých illustrací a odkládalo dále. Nebylať věcještě tak populární jako teď. Konečně umluvili jsmes Mil. Procházkovou, že článek otištěn bude v Hos-podyni 1890 a pak s obrázky ve zvláštním vydání,což se i stalo 1891. Bylo to první dílko o českémvyšívání. Budislav a okolní vesnice poskytly mi

56

ještě jiného materiálu etnografického; v ČeskémLidu vyšel roku 1892 článeček (valně zkrácený)Něco z náhožensky smíšených obcí v nejzazšímkonci Čech, v lednu 1893 O rozličném nádobí anáčiní na Litomyšlsku, článek o výzdobách lome-nic a nápisech na nich leží v redakci. Ke knize črtz rázovité krajiny té již déle se chystám, i bude,dá-li Bůh, ještě letos hotova. Budislava blízké lesyu Kamenných Sedlišf a Lubné poskytly mi i jevištěk pracím: Sfinx, Lesní pohádka, Rozdíly, Pohádkapodzimní. Litomyšl sama je scénou v novelách ačrtách: Démon, Otázky, Starý pavillon, Duma naHrutově, Dva Duškové, Maloměstský román, Pa-mátce Bedřicha Smetany, její poměry společenskévylíčila jsem v črtách: Ve prospěch českého čtení,V dcerách vlasti síla národa a Stůj co stůj. PráceVe vavřínové koruně a Vše pro vlast, Laura kotvív mých pražských vzpomínkách a Baronessa vevzpomínkách mé matky; ona jest nejstarší z dcerDolanových, Leontýna.

Nyní ještě něco o tom, jak se mi péro octlo v rucea mé práce ve sloupcích časopisů. S pérem jsem sihr~la již od 9. neb 10. svého roku, psala si českéi německé "básničky", pohádky a přání k svátkůmatd. Roku 1868 a 1869 dala jsem se do toho vážně,jak jsem myslila, a také jako 16letá poslala redak-toru Květů Vítěz. Hálkovi sbírku svých hroznýchveršů. Dostalo se mi v listárně odpovědi tak las-kavé, že dnes nechápu, jak mohla platiti oněm šky-tavkám; tenkráte ovšem účinkovala jako studená

57

sprcha - myslila jsem si, ze hy některá mohla býtiotištěna, Hrála jsem si dále; veršújsem již nepsala,ale všeliké zmotané fantasie, pohádky, cestopisy.Roku 1873 do nového Lumíra poslala jsem takécestopisnou črtu, nebyla taktéž tištěna (také tohonezasluhovala!), ale redakce žádala si větší výběr.Já bláhová neposlala - nic. V zimě 1876 počalajsem si hráti s Klepy, které jsem však teprve do-psala v hrozném roce 1878, na rozptýlení svéhostesku. Také do životopisu Swiftova jsem se pustilaa do úvodu práce Z mého rodného domu.

Těžké starosti a ztráty zajaly mne tak, že jsemse po 4.roky péra ani netkla; až na podzim roku1882 slíbila jsem, že budu ve prospěch mateřské'školy přednášeti. Volila jsem si za téma svého mi-láčka mezi českými spisovateli, Karolinu Světlou;přednáška se líbila, byla uveřejněna v Jitřence,která nedávno počala vycházeti v blízké Poličce- a dostala se K. Světlé na oči. To vlastně bylopříčinou mé spisovatelské dráhy, Vzácná paní do-psala mi, k další činnosti mne nabádala - bylajsem u vytržení nad listem, který ještě teď jen s po-hnutím ·béřu do ruky, Váhala jsem uposlechnouti,nedůvěřovala jsem sobě a konečně přece tak uči-nila. Dokončila jsem hned Z mého rodného domu,Lauru napsala, a pak již to šlo dále bez ustání.První moje práce skoro všecky jsou v Jitřence, doSvětozora dostala jsem se záhy laskavostí PrimaSobotky; i s Vesnou a Literárními Listy ve dlou-hém jsem byla spojení (až do roku 1890), svoje

58

literární články psala jsem pod pseudonymem N. T.Feodorovič s názvukem na křestní jméno otcovo.

R. 1888 navštívila jsem po 4 letech zase Prahua poznala blíže Karolinu Světlou, již znávala jsemjako plaché děcko a z vypravování své matky, kte·rá jako ženě (spisů jejích neznala) vroucně se jí ko-řila. Svůj neobmezený podiv a svou lásku k slavnépaní dovolila jsem si vyjádřiti ještě znova v Ka·lendáři 1890 a životopisnou knihou v Matici Lidu1890.

Karolina Světlli~ ii.ž- o..d.mládí y'edl~_Svato·plup Ce.cha...mým miláčkemy českéJiteratuře;v anglické jest jím Charles Dickens, jehož' knihymi učarovaly, rovněž jako básnická bytost Byro-nova a Swiftova. Z Němců po příkladě. své matkyjiž v dětství přilnula jsem k SchfIlerovi - byl azůstane tento veliký, spravedlivý Germán mým vy-volencem. >

Roku 1890 jsouc zahrnuta ůtoky se stran pseudo.anonymních, chtěla jsem odhoditi péro. Ale četbaMillovy knihy O poddanství žen lépe mne poučila.Neuznána, štvána, hanobena, neustanu do poslední-ního dechu konati svou povinnost; vím, naučilajsem se tomu draze: mým cílem není štěstí - jestjím utrpení a práce.

59

ZA FRANTIŠKEM JANDLEM

VPusté Kamenici, pěkné, zapadlé vesnici Česko-moravské vysočiny, konán byl dne 14. listo-padu 1909 za třeskuté, náhlepřikvapivší zimy

koncert Učitelského kroužku ve prospěch školníchknihoven nejbližších osad. Hybnou jeho silou, hlav-ním původcem, jenž program sestavil, zkoušky řídil,zpěvy i sóla na křídlovku doprovázel smyčcovéhosboru oktetového se účastnil, na klavír hrál - bylmladý, dvacetiletý, útloučký jinoch, skoro ještě dítě,na školu v Rychnově u Krouné právě jako výpo--,mocná síla vyslaný. Jak od klavíru ke stolu oktetaspěchal, noty a vysvětlení rozdával, horlivě kon·feroval, byly na mladém hudebníku nejnápadnějšíbohaté hnědé kučery, jež spadaly mu do čela ajako pohyblivým, ozdobným rámcem obklopovalyjeho bezbarvou, poněkud chorobnou tvář příjem-ných rysů. Teprve kdo déle si ho všímal, postřehlza ostrým skřipcem pěkné modré oči, trochu krát-kozraké, a tklivý, rozpačitý úsměv na úzkých rtech.Pravého, vroucího oživení dostalo se té hlavě te-prve, když nesmělý hoch zasedl ke klavíru, vzal doruky violu nebo housle.

Vypravovali o něm předem, že na piano hrajepřímo virtuosně, že jako chlapeček šestiletý již pře-kvapoval svou hrou na harmonium, že, žák dvanácti-letý, vystoupil na koncertě v České Třebové jakointerpret - Beethovenovy sonaty.

60

Tento učitelský synek, František Jandl, narozenýv Nových Hradech a vyrostší v České Rybné u Pro-seče, by!zřej mě skvělým hudebním talentem, a hudbabyla mu předurčena jako životní poslání; ale kdyžjako pouhé děcko postaven byl na rozcestí volby,nejspíše sugescí svého okolí a ovzduší rozhodl se,že bude učitelem, i vstoupil na pedagogium.

Vystudoval je za poměrů nesnadných a namáha-vých v Poličce, sám při tom hudbě uče; a i tamjeho vychovatelé. hudebníci výjimečně nadanémužáku stále poukazovali k hudbě a nabádali jej k dal-šímu hudebnímu studiu. Lnul k němu již z vlastníiniciativy; mezi učebnice příštího pedagoga vlou-dily se jako nejmilejší součástka Foersterova naukao harmonii, Dějiny hudby (Procházkou doplněné),k nimž později přibyla Jodassohnova kniha o kontra-punktu. ..,.

Bylo jen při rozeno, že hudební talent toužil povyžití a vybití, jehož nemohla mu poskytnouti hra namaličkém, nedokonalém harmoniu; tím měl býtii koncert v Pusté Kamenici a další produkce, kteréUčitelský kroužek zamýšlel pořádati i ve vesnicíchopět jiných.

Zdálo se, že zapadlému koutu Skutečska nastávánezvyklý hudební ruch a řada cenných požitků;pořad v Pusté Kamenici se zdařil a líbil, mladičkýrežisér zvláště prokázal svůj vkus dvěma slavnýmipiecami Schubertovými, balladou Král duchů (Ed-konig) a vášnivou písní lásky U moře (Am Meer),v nichž doprovázel na klavíru zpěvný hlas, před·

61

stavovaný tu křídlovkou vesnického hudebníka!Než, hmotný výtěžek koncertu nenahradil nesnadné,nepřístupnou zimní krajinou konané cesty ke zkou-škám, veliký aparát pořadatelský, který na vesnicijest daleko obtížnější nežli v městě; jediná korunačistého zisku dostala se ubohým školním knihov-nám, a tolik nadšení způsobilo výsledek leda mo-rální. Učitelský kroužek, a hlavně mladý pořadatelmalomyslně sklonil hlavu a odročil zatím pokra.čování zamýšlených koncertů.

Leč přišla má sobeckost, dychtící, aby rozšířenabyla kulturní hlediska žen a dívek prosečských;ta otevřela mladému virtuosu a jeho učitelskému-druhu, tehdy v Pusté Kamenici barytonu-solistovi,'nové a vděčné působiště. Dne 8. prosince 1908 za-loženy Dýchánky pro ženy a dívky vše-ch vrstevv Proseči - a vedle programu literárně-poučnéhobyla to kouzelně krásná hra na klavír FrantiškaJandla, byl to zpěv jím doprovázený, jenž rozezvu-čel mysl a rozkochal srdce posluchaček. Hrál Sme·tanu, Fibicha, Beethovena, Čajkovského, Mendels-sohna; doprovázel zpěvy od Novotného, Bendla,Schuberta, Frimla, Smetanovy "Písně večerní" naslova Hálkova, úryvky z jeho Dalibora.

Dýchánek druhý o hromnicích věnován Erbe·novi-Fibichovi; jejich slavný melodram Štědrý denokouzlil a rozplakal všechny přítomné. Nezapome-nutelně mistrovsky zněly pod štíhlými prsty Fran-tiška Jandla měňavé motivy předoucích děvčat, doskoku a jásotu nutila verva, již propůjčil svatební

62

hudbě, a srdce rozrýval veliký smutek pohřebníhoprůvodu "panenské lilie", jež "vykvetla, jak by zalí-vána rosou, uvadla, jak by podsečena kosou". Kdožby byl tušil, že hraje mladý hudebník vlastní svůjosud, za jediný rok se dostavící? "Ubohá Marie!"Ubohý "Ferencz, školní pomocník v Rychnově",jak rozmarně podepsal se na jeden svůj sešit no-tový ...

Třetí dýchánek, dne 25. března 1909 náležel JanuNerudovi; Ballada o duši Karla Havlíčka proměně-na opět v melodram, jehož hudební část, utkanouz různých významných nápěvů a lahodné spojovacíimprovisace složil sám doprovazeč, čehož arciť ni-kdo netušil.

Tyto hudební svátky, podávané tak plně a ochot·ně, vykoupeny byly arciť dlouhými a nesnadnýmipoú1mi po silnicích a lesících, jež spojují jednotlivámísta naší přísné, a zvláště v zimě 1908 až 1909 nej-severnějším krajům se podobající vysočiny.

Ale když se v mírné pohodě prosince r.l909 sešlyopět paní a dívky prosečské, aby uctily geniálníBoženu Němcovou, tu se kadeřavá hlava FrantiškaJandla neklonila již nad klávesy, ležela těžkou cho-robou ztrýzněna v Horním Jelení na poduškách lože,jež mělo se mu státi ložem úmrtním - a jiné, šťast-nější ruce provázely zpěvy.

Neslyšela jsem rozmilého virtuosa hráti jen o ves-nickém koncertě a o dýcháncích; přicházel, kdyžteplý čas nastal, častěji a hrál hlavně - RichardaWagnera. Jeho Lohengrina, Mistry-pěvce, Zlato Rý-

63

na, Soumrak bohů, Tristana a Isoldu přehrál dopočátku července úplně, z části i několikráte.

Bylo podivuhodoo, jak on, jenž vychován bylv uctívání klasické, průzračné hudby, brzy vniklv bludiště a propasti Wagnerových skladeb a jakzáhy porozuměl taji všech tajů, záhadnému Trista-nu. Někdy se mu zdálo, že jsou mu Mistři-pěvci nej-milejší, a zase byl vzrušen a dojat kolozpěvy v Tris-tanu, jež i lidem hudebně vnímavým bÝvají jakobycizí, bezezvukou řečí. Hrál·li Isoldinu smrt z láskyneb Sachsovo vznešené odříkání se - byla to hudbavpravdě nebeská --

Jednou pořadem hry se dostal k nedlouhé pře-dehře třetího jednání Tristana; když dokončil pre-ludium a než intonoval pastevcův roh, svěsil rucea vydechl zhluboka: Jak jest to krásné ...

Tato skladba, tak velmi zádumčivá a spolu ne-smírně rozrušující,líčí pozvolné umírání Tristanovona rodném hradě... byla to prorocká tucha, ježvložila mu na rty ta zbožně zálibná slova?

Wagnerem se otevřel Františku Jandlovi, podlevlastních jeho slov, zcela nový hudební svět; snažilse poctivě veň dále vnikati, nesporné jeho obtížepřemáhati. Kromě toho miloval i Griega, Čajkov-ského a sladké Písně beze slov Mendelssohnovy.Když poprvé zahrál píseň číslo 10. (Agitato e confuoco, D-dur), zazvučela mu tak silně v duši, že sipřál ji míti stále a sbírku si zakoupil. Slyšela jsemji od něho ještě za počínající jeho churavosti v září,a zůstane pro mne spolu se zmíněnými úryvky z Wag-

nera nerozlučně spojena s bytostí ubohého Ferencze.Sedávala jsem opodál, často se zastřenýma oči-

ma, aby unikal mi čas i místo, a naslouchala klavírurozezvučenému jakoby zázrakem vším utrpením, všíslastí minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti.Aneb z blízka sledovala mezi notovými řádky text,pojící se k motivům, a představovala si k dvojímuumění Wagnerovu třetí scénické, o němž jsem vě-děla, že záhy je uvidím, a pro jehož soubor chtělajsem se co nejpronikavěji připraviti. Můj kadeřavýpianista pomáhal mi k tomu tak obětavě, s tolikeroutrpělivostí! Nazývala jsem jej pro jeho hru svýmDavidem, a často opakovala verše z Hebrejskýchmelodií Byronových, v nichž Saul vyznává: Má dušetemna ...

Připadalo mi, že kouzelné umění, které dovedevnikati v nejtemnější hlubiny duše a přiváděti donich jas, které umí rozvířiti duši tak, že smísí sev ní zoufání minula s jásotem budoucí naděje, smí·sí se osoby, čas, tóny i city, až posluchač jat jestohromnou, závratnou vlnou - nemělo by býti po-hřbeno v těžkém a nebezpečném životě horské školyjednotřídky neb dvojtřídky, nýbrž vyvedeno na širší,rovnější dráhu a dovedeno k vysokému cíli doko-nalosti. Přála jsem si vřele, aby nesmělý školnípomocník v Rychnově uposlechl nabádání svýchučitelů- hudebníků na pedagogiu a své vlastní vrou-cí touhy; aby maličké, nedokonalé harmonium, přiněmž studoval a ůkoly harmonie řešil, kdy jen čtvrt·hodinka se naskytla, zaměnil za nástroj větší, lepší.

65

Vymýšlela a naznačovala jsem mu cesty, jimiž daloby se dojíti cíle.

Chtěl četným těmto sugescím, plným radostnéhoočekávání a růžových cílů budoucích vyhověti; bylychvíle, kdy pevně věřil, že toto hudební studiumdovede spojiti s přípravou k učitelským zkouškám,jichž zvolené povolání a rodina od něho žádaly; bylyjiné, kdy obával se, že budou mu do cesty navalenypřekážky nepřekonatelné. Nebyl duchem, jenž úpr-kem žene se k metě své, rozmetávaje vše, co do cestyse staví; něžnou jeho postavu, kadeřavou hlavu, cho-robně bezbarvou tvář jakoby zahaloval neviditelnýmrak, a on pod ním se skláněl v nezhojitelné ne-smělosti. Nedůvěřoval dosti svému předurčení; akdyž velebeno jeho hluboké vnikání do umění hu-debního, jeho všestranné nadání - tiskl prý jakostudent i verše a malbou se zdarem se zabýval -odporoval tomu s melancholickým, mlčenlivým arozpačitým úsměvem.

A tato útlá, nesmělá bytost, je7.obávala se, že ne·splní ani podmínek pravidelné životní dráhy, bylapřinucena prožíti zkoušky nejt쎊Í.

Letní prázdniny 1909 místo osvěžení a posily dalyv mladém muži uzráti chorobě, dávno snad dříma·jící; byl jako prozatímní učitel ustanoven na školuv Perálci u Proseče, a přišel do ní bled a vysílen.Nepřikládal tomu nejprve váhy ani on ani jehookolí, a to bylo mu osudno, nebol včasná pomoc,systematické léčení bylo by zachránilo tento mladýživot, tak mimořádně slibný, jako zachránilo stati·

66

síce jiných. Ríkávalo se kdysi, že každý český stu-dent byl na určité doby ohrožen souchotinami, byfpak dožil se jako stařec četných desítek let.

František Jandl neučil v Perálci dlouho, deset,čtrnácte dní; pak v domě rodičů započala ona exis-tence, na tomto bědném světě snad nejstrašnější,kdy mladá bytost nevidí před sebou další cesty,nýbrž otevřený hrob, jenž pojme její nedospělé těloa zaškrtí její duši, nedomysli vší a nedokonavší svojeposlání.

Zprvu doufal v uzdravení alespoň pozvolné; pakse obzor víc a více zatemňoval, a již 16. října napsal:"Četl jsem nedávno u Svatopluka Čecha: Vesna jestmiláčkem zdravých; ale nemilosrdnou vražednicíchorých. Co bude se mnou?"

A tak po dlouhých, bědných měsících, kdy ne-tčeny zůstávaly klavír i malé harmonium, kdy seprach usazoval na dílech taje hudby roz1ušfujících,kdy všecko, co bylo začato, zůstávalo neukončeno,přišla veliká vlna, která vedle zetlelých kmenů azralých stromů v moře minulosti a nic oty sráží aodplavuje i mladé snítky, byť nasazen byl na nichkvět sebe sladší a listí pučelo sebe svěžeji a silněji .

. Ubohý školní pomocník Ferencz!Ubohý typický, český osude! Hudební pronikavý

talent, těžké mládí, jež si každou trochu svého vzdě-lání zakupuje nesnázemi a obětmi, útlé tělo posta-vené do krutosti horské přírody, dráha vymezená,studie započaté, a na konec dlouhé umírání, zkáza,nic --

67

POZNÁMKY

ČEŠSTVí TERÉZY NOVÁKOVÉ(Psdno roku 1916.)

Ke straně ll. Snad podle jména, ale asi nesprávně, přism:o-ván byl rodině Deutschově po meči nebo po přeslici původ~idovský, ano, některé nekrology hledaly stopy toho i v povazea ve fysiognomii mé matky; zřejmý východní rys v tváři Te-rézy Novákové byl však dědictvím po otci, jenž neměl jistě anikapky semitské krve v žilách. Rodina Deutschova vynikala ne-obyčejným nadáním, které se projevilo v několika potomcíchliterárně, ač u nikoho tak skvěle, jako u mé matky; z jejíchpřímých bratranců proslul C. Karlweiss jako populární spiso-vatel lidových her a komedií vídeňských, které se i v Prazeprovozovaly, a hildesheimský novinář Vilém Wallis jako rea-listický dramatik střední polohy; sestřenka Žofie Jarzébeckápsávala se zdarem humoristické bajky veršem do německýchrodinných týdeníků. PrarodičeDeutschovi sami byli však zcelalidé neliterární: děd mé matky Emanuel Štěpán, bystrý ob-chodník velkého počtářského umu a tvrdého srdce, babičkajejí Žofie, rozená Kernová, pocházející z Třeště, rozmarná apanovačná dáma ve slohu ancien régimu.

Ke straně 15. Vlastní životopis Terézy Novákové, viz zdev příloze.

Ke straně 16. Cyklus Z naší národní společnosti, vzniklý r.1886, vyšel poprvé v Líbuší 1887 a jest nyní pojat do svazkuV lázních pohorských a jiné kresby a črty; povídka Démonz roku 1897' vyšla kni~ně v sebraných spisech v čele svazkuDémon a jiné ~enské podobizny.

Ke straně 18. Korespondenci Terézy NDvákové s JanemProuskem vydával od 1'. 1918 v "Ženském Světě" J. V. Šimák.

Ke straně 22. Svazy~ena nacionalismus původně vyšlov Pře-hledu 1910, knižně T souboru Ze ženského hnutí.

71

TERÉZA NOVÁKOVÁ A ČECHY VÝCHODNl(Psdno roku 1916.)

Ke straně 25. Klepy z plesů i črta Z mého rodného domudnes v knize Z měst a ze samot.

Ke straně 26. Kniha Kresby a črty z roku 1891přešla v se-braných spisech do svazku V lázních pohorských a jiné kresbya črty.

Ke straně 50. Svazeček Z nejvýchodnějších Čech zařazennově do svazku S mošnou a holi poutnickou.

Ke straně 56.Dvě stařenky, vydané r. 1908nákladem Laich·trovým, přešly posléze do souboru Železný křiž a jiné povfdky.

Ke straně 57, Halouzky i Na faře pojaty do druhého vydáníÚlomků žuly.

TERÉZA NOVÁKOVÁ V PROSEČI(Psdno roku 1928.)

Ke straně 401. Romantické pohádky, inspirované Budislavi aokolim, jsou ve svazku Modernich pohádek tyto: Lesní pohád-ka, Pohádka podzimni, Pohádka o roztřištěných stromech.

Ke straně 405. V rychmburském parku původně v Lumiru1912, dnes v 2. vyd. Výkřiků a vzdechů; Genialita citu v Pře-hledu roku 1915; Káčo, vstávej! v knize Železný křiž.

V L A S T Níž I V O TOP I S Z R O K U 189 5.

Když roku 1895 ~titelka Terézy Novákové, mladistvá spiso-vatelka Anna Popelková v Poličce, chystala pro Kalendář pania dívek životopis své literární i spolkové učitelky, vyžádala siod ní data, která jí byla poskytnuta v souvislé formě této stati;

72

článek sám uveřejněn až roku 1913 v Zlaté Praze; do žádnéz knih Terézy Novákové dosud nepojat.

Ke straně 5~. Hanuš Věnceslav Tůma (18+6-1911), v mládíepigqnský básník, osvědčil se později jako školský i národnípracovník na Moravě, posléze jako ředitel prvního českéhogymnasia v Brně.

Ke straně 53. Z uvedených prací se dnes čtou v knize Z města ze samot: Z mého rodného domu, Z dívčí školy, Klepy z ple-sů; p{)vídka Z jarních dob zařazena do Dvou obrázků staro-pražských spolu s prací Z jeslí, psanou roku 1893 a obrážejícírovněž dětské a dívčí dojmyi vzpomínky spisovatelčiny; Čtverodob pojato do sbírky S kamenité stezky; Orlando Ferro obsa-žen v knize V lázních pohorských a jiné kresby a črty. V časo-pisech a sbornících zůstaly a do knih doposud nepojaty práce:Staré vzpomínky sokolské (slavnostní list ke sletu župy ~cho-dočeské 1886) Františka Svatava Amerlingová (v Domácf hos-podyni 1887) a Správnost půl práce (tamže 1889)' Črta Na zří-cenině kostomlatské ve sbírce Železný kříž, povídka Sny a sku-tečnost v knize V lázních pohorských a jiné kresby a črty.

Ke straně 5+. Bajka o pošetilém ptáčeti v Moderních po-hádkách. - Z dětí nejstarší Theodor, narozený roku 1879, uto-nul jako nadaný přírodozpytec na botanické výpravě v Labiroku 1901, Marie, narozená roku 1881, zemřela v Litomyšliroku 1895, František Vladimír, narozen roku 1883, skončilsebevraždou v Praze roku 1905 a téhož roku zemřela srdečníchorobou v Proseči Lila, narozená roku 1886. K dětem přibylv Prazll roku 1896 Jaroslav, který jako mladičký filosof padlve světové válce na ruském bojišti roku 1915.

Ke straně 55. Z prací s náměty neb podněty litomyšlskýmipojaty V zákoutí a II dědků do knihy Z měst a ze samot, Za-sněžen do cyklu Z naší národní společnosti ve sbírce V lázníchpohorských, Dorotka se čte dnes v Železném kříži, črta Nahorách jenom v Jitřence 1883' Železný kříž dal jméno poslednisbirce beletrie T. Nováková, původně (Janem KabeHkem) na-zvané Z lidu a pro lid, tamže Pohádka o starém hradě; Musasapientum a Sny a skutečnost v knize V lázních pohorských a

73

jiné kresby a črty, tamže Sen v noci svatojanské; Na saníchv knize Z měst a ze samot.

Ke straně 55 a 56. Slavín žen českých vycházel r. 1888-1889ve Včelce, roku 1891-1896, v Domácí Hospodyni a roku 1894-vydán knižně v Libuši. Literární posudky O ženách a od ženbyly uveřejňovány v Domácí Hospodyni v letech 1890-1892.Tamže vyšly cyklicky Hovory po práci 1887, Nové hovory popráci 1888, K sesterským srdcím 1889 a 1890, Sestrám česko-slovenským 1891, Šestá řada hovorů 1892 a Sedmá řada ho-vorů 1893.

Ke straně 57. Články z Českého Lidu do knih nepojatyostati o lomenicích v. výše. - Sfinxvknize Démonajiné žensképodobizny, Lesní pohádka a Pohádka podzimní v Moderníchpohádkách, Rozdíly v almanachu O bídě lidské 1889. VknizeZ kamenité stezky: Otázky, v knize Z měst i ze samot: Starýpavillon; Železný kříž: črta Dva Duškové; S poutnickou holí a',brašnou: Duma na Hrutově. Památce B. Smetany jen v alma-nachu Dívčí svět 1892Práce :Veprospěch českého čtení, V dce-rách vlasti síla národa, Vevavřínové koruně, Stůj costůj, Všeprovlast přešly s cyklem Z naší národní společnosti z roku 1887doknihy Z lázní pohorských. Povídka Laura vknize Z měst a zesamot, Baronessa ve svazku Démon a jiné ženské podobizny.

Ke straně 58. Ze životopisu Swiftova vyšla později Stella aVanessa ve Světozoru 1885.

Ke straně 59' "Útoky se stran pseudoanonymních" míní pře-citlivělá spisovatelka ostré kritiky svých knih K. Světlá, jejíživot a spisy, Z měst a ze samot a Maloměstský román v Čase,Literárních Listech a Hlídce Literární; skutečně toho roku jejíproduktivnost značně ochabla.

74

ZAFRANTIŠKEM JANDLEM

Učitel František Jandl zemřel 16. dubna 1910 v·Horním Je-lení a byl tam i pochován; T. Nováková ho tam před smrtíještě navštívila. Nekrolog vyšel v Osvětě Lidu za redakce AI.Hajna, kam napsala T. Nováková také drobnou pohrobní vzpo-mínku na prosečského vzorného rolníka, svého milého sousedaFranti§ka Chalupníka.

* *

OBSAH

Předmluva . . . . . . • . . • • 5

Tři stati z vývoje Terézy Novákové

Češství Terézy Novákové . . . . . 9Teréza Nováková a Čechy východní . 24Teréza Nováková v rroseči . . . . 39

Přílohy

Vlastní životopis z roku 1893. . . . 51Za Františkem Jandlem. . . . . . 60

Poznámky . . . . . . . . . . . 71

ARNE NOVÁK

o TERÉZE NovAKOVÉSe dvěma neznámými pracemi

Terézy Novákové

Graficky upravil, kresbami a obálkou vyzdobil Petr

Dillinger. Vytiskla knihtiskárna F. Obziny ve Vyš-

kově na Moravě, a ·vydal nakladatel F. Lukavský

v České Třebové v zimě 1930. Mimo náklad ",-yšlo

30 výtisků na ručním papíře

E Dle E F. L U K A V S K É H o

Ř í D í V. K. K R O F T A

S V'A Z E K 28.

72