31

Ivan Urban a Oldřich Lubojacký měří vzdálenosti mezi jednotlivými kame-ny-hraničníky. Kámen s číslem 34 byl objeven přímo v korytu potoka V nižších partiích

toku potoka přechází značení na tesanéhraniční kameny.První z nich (snímeknahoře) nese v pořadíčíslo 21

o valé hranice panství v horách

Těžko se dohadovat, zda má hranice panství přímý vztah ke zná-mému Rozmezí, ale je to velmi pravděpodobné. Číslo 1 je vytesáno navelkém kameni ležícím na pravém břehu potoka, a to zhruba pod azi-mutem 254° od Rozmezí, tedy od balvanu, kde se stýkají tři panství. Zetří stran jsou na něm vytesány letopočty 1822 a písmena HF, HR a HM,což jsou zkratky znamenající „Herrschaft Friedland, Reichenberga Morchenstern“ (viz Kniha o Jizerských horách od M. Nevrlého), tedypanství Frýdlantské, Liberecké a Smržovské. A právě panství Smržov-ské je podle našeho mínění přímý následník označení panství hraběteDesfours-Walderode.

Další vzestupná čísla se pravidelně střídají, jak již bylo popsáno,a jsou od sebe ve vzdálenostech 20–40 m. Dá se konstatovat, že obec-ně vymezují zákruty potoka a vždy využívají přírodních balvanů na jehookraji. Nutno ovšem podotknout, že některá čísla bylo opravdu obtížnénajít. Za 200 let se terén trochu změnil, mnohá čísla jsou ukryta pod vy-sokou vrstvou hlíny a mechu a vyžadovalo určitou dávku trpělivosti a de-tektivních schopností je objevit.

Od čísla 21 se situace trochu mění. Zde začínají tesané sloupky-hra-ničníky čas od času doprovázené novodobějšími kameny označujícímilesní oddělení. Sloupek s číslem 29 a iniciálami DW leží volně, protožebyl stržen vývratem mohutného stromu. Také některé další hraničníkyjsou trochu poznamenány měnícím se korytem potoka, jsou buď vyvrá-cené, a nebo zapadlé a zarostlé. Číslo 34 pak leží přímo v korytu Jele-ního potoka, stržené bylo zřejmě velkou vodou. Výjimku v řadě tvoří čís-lo 36, které opět využívá přírodní balvan. Posledním kamenem, který sezatím podařilo objevit, je sloupek s číslem 37. Zde zatím jakoby hraniceopět mizí.

Po celodenním lopocení, hledání, měření, zakreslování a pořizovánífotodokumentace jsme se posunuli údolím o necelý 1,5 km..., nicméněs dobrým pocitem, že jsme opět poodkryli kousek historie Jizerskýchhor, který dosud unikal pozornosti a patří bezesporu k tomu zajímavé-mu, co naše pohoří skrývá. Pochopitelně tím naše badatelská práce ne-končí – čeká nás zodpovědět další otázky: Z kterých let přesně hranicepochází a pokračuje-li dále?, pokud ne, Proč byl vyznačen pouze jedenkrátký úsek?, Existuje někde historický zákres či zápis?

Je toho mnoho, co je třeba dobádat, ale první a zásadní krok bylučiněn.

foto autor a Oldřich Lubojacký

Krkonoše9_04 25.8.2004 14:58 Stránka 31

32

První byli „divocí skauti“Co mají všichni trampové – mladí i staří –

společné, jsou víkendové vandry přírodou.Přestože české trampské hnutí nikdo neřídía neorganizuje, existuje po celé zemi svébyt-ně již přes 80 let, navíc tramping se svou oso-bitou kulturou nemá v dějinách pobytu v příro-dě u jiných národů na světě obdoby.

Táboření v přírodě, jako základ trampingu,pěstovali již mladí členové turistických spolkůa sportovních klubů před první světovou vál-kou. První trampové byli odrostlí – „divocí“ –skauti, kteří vyrůstali v bídě činžáků pražskýchdělnických čtvrtí a konec týdne trávili v přírodě.Po skončení války a vzniku samostatného Čes-koslovenska se trampské hnutí nezrodilo jentak náhodou. Vyrostlo ze skautingu, woodcraf-tu (lesní moudrosti) E. T. Setona a záplavyamerické literatury, filmů a šlágrů, které šířilave 20. letech YMCA – Mezinárodní organizacepro zachování duchovních hodnot křesťanstvía smysluplného využití volného času mladýchlidí. Velmi silně na české trampy zapůsobilo dí-lo amerického spisovatele a dobrodruha JackaLondona, který v knize Cesta sepsal příběhyamerických tuláků-trampů křižujících „státy“ nastřechách a podvozcích vagonů. Poprvé u násvyšla v překladu J. Vorla v roce 1922 a pravdě-podobně podle ní se začali „divocí skauti“ na-zývat trampové. Obrazy lovců, zlatokopů, indi-ánů, kovbojů, traperů a námořníků ovlivnilytrampské hnutí natolik, že první období „divo-kých skautů“ (1918–19) vystřídala doba „kov-bojská“ (1919–27), kdy se např. vžil úřad šeri-fa, doba „kanadská“, „námořnická“ a sportovní.

V roce 1918 v místech vltavských Svato-jánských proudů údajně vznikla první tramp-ská osada Ztracená naděje neboli Ztracenka,a postupně byla objevena všechna údolí řekVltavy, Berounky, Sázavy a Kocáby. Partychlapců a děvčat jezdily jen tak pod širák, podstany, později si stavěly přístřešky, chaty a sru-by. Tam, kde vznikaly přímo chatové kolonie,které příliš původní romantiky nenabízely, serodil trampský sport. U ohňů se hodně zpíva-lo, skládaly se původní trampské písničky. Jeparadoxem, že světová hospodářská krize po

ké říkalo „Na kopci“, tehdy žilo kolem 6 000obyvatel české menšiny. Měli českého staro-stu Josefa Votočka, v jehož oblíbeném hos-tinci se trampové scházeli. Na podzim 1931U Votočků poprvé zazpívala výše jmenovanáparta několik trampských písní, které se takzalíbily, že vedly k prudkému nástupu dalšíchpříznivců trampingu. Vytvářely se party a par-tičky, v nichž se chtěli chlapci odlišovat, a taknosili stejné kostkované košile, pumpky, klo-bouky rozsekané na „maděru“... První kon-takty s mimolibereckými trampy zajistil JosefUhlíř, když vyjeli společně v roce 1932 naprvní vandr do Podsemínského údolí v Čes-kém ráji, rovněž docházelo ke sbližovánís trampy z Jablonce nad Nisou. Průkopnícitrampingu na severu si však jedny z prvníchchat stavěli na březích Kamenice a Jizeryu Splzova a Sněhova.

Založení osady Severní RyvesRok 1934 byl pro tramping na severu veli-

ce významný, neboť se stal v mnohém jakým-si mezníkem. Do rodného města se vrátil členUnie trampských osad Ferda Otruba, jenžztratil v Praze práci. Brzy dal dohromady pěti-člennou partu, všichni byli Růžodoláci, a nej-dříve si říkali parta H. R. R., čili Horní Růžo-dol–Rochlice, ale došlo k přejmenovaní, cožFerda zaznamenal do osadní kroniky.

To naše staré HRR, to se moc nelíbilo, ta-ky můj druhý návrh Atrapešan, což značí ob-ráceně „Naše parta“, se Jarkovi nezamlouvala prosazoval stále jméno naší pražské osa-dy, kde byl 14 dní na návštěvě. Asi má od-tamtud moc milé vzpomínky. Tak hold, kdyžjsem viděl, že mu to dělá dobře a mám ještěz Prahy velkou osadní a malou stolní vlajku,pojmenovali jsme naši osadu Ryves, a jeli-kož jsme zde na severu, pokřtili jsme se na„Severní Ryves“. Mně se ten název sice mocnelíbí, ale říkám, nezáleží na jméně, ale nacharakteru. Co je platné, když má osadakrásné jméno, když její osadníci nestojí aniza hovor.

Osadníci již delší čas nosili myšlenku napostavení vlastní chaty v Jizerských horách,jenže lesní správa nedovolovala táboření anižádné stavby. Nakonec si poblíž Tönnelbaude(dnešní Jablonecká chata) pronajali soukromýpozemek a pětičlenná posádka Severního Ry-vesu: šerif Ferda Otruba, pokladník JozéfkoUnčovský, kytarista Jarka Kos, vrchní kuchařKarel Chour a kronikář a jednatel Míla Václa-vík, začala v létě 1934 stavět. První trampskýsrub v Jizerských horách slavnostně otevřeli11. listopadu 1934.

I začal stavební ruch veliký velmi. Chodilijsme na stavbu i v týdnu. Jarka si na to vzaldovolenou, jelikož se nám na tři neděle ulil nacvičení. Kamarád Paulus nám také pomáhalroubit, a co se nám velice hodilo, nechal náspřespat v jeho chalupě a vařil nám švestkovéknedlíky. A tak pomalu, ale jistě rostla nám na-še bouda. Příští neděli pak přivezl Joska au-tem cihly, vápno, cement a papír na střechu,tatínka a maminku a ještě nějaké hosty, přišlimoji rodiče, rodina Novotných a několik po-

kronika

Stavba chaty začala v létě 1934, téhož roku11. listopadu ji trampové slavnostně otevřeli

Severní Ryves – nejstar‰í jizersko hroce 1929 v mnohém pomohlajejich popularitě. V době, kdyu nás krize byla vleklejší nežv jiných zemích, vzrostl zájemo živá vystoupení trampskýchsborů v divadlech, nakladatel-ství tiskla zpěvníky, trampsképísničky zněly v rozhlase, na-hrávalo je osm gramofonovýchspolečností!

Průkopníci trampingu na Liberecku

K nám na drsný jizerskohor-ský sever se dostal tramping po-měrně pozdě. Všude jinde se uždeset let měly trampské osadyčile k světu, trampští skladatelépřivedli na svět již řadu oblíbe-ných písní, např. Cariboo, Bes-sie, Vlajka, Anita. Co tyto dodnes

známé písničky způsobily mezi mládeží v Li-berci, píše v Dějinách trampingu Bob Hurikán –Josef Peterka.

Až kolem let 1928–1929 přivezl Jarka Čer-ný z Prahy několik trampských písniček, kterése tak zalíbily, chlapci pátrali po účelu a idejíchneznámého trampingu. Semínko trampingupadlo na úrodnou půdu mezi dorůstající skau-ty, jimž přísné skautské zákony nevyhovovaly.Roku 1931 se utvořilo několik part, pěstujícívýhradně zpívání trampských a národních pís-niček. V jedné z part těchto zpívajících nad-šenců byl Kódl Koštejn, Míla Václavík, MílaHora, Bouďa Beroušek, Karel Schejbal a ně-kolik jiných. A trampovalo se…

Dospívající mládež v převážně německémLiberci byla organizována ve skautských od-dílech, Sokole, DTJ či sportovních klubech.V liberecké čtvrti Horní Růžodol, které se ta-

Osadníci Severního Ryvesu před svou chatou v roce 1935. Zlevakuchař Karel Chour, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista JarkaKos, šerif Ferda Otruba, kronikář Míla Václavík a krásná neznámá...

Krkonoše9_04 25.8.2004 14:58 Stránka 32

33

Osadu Severní Ryves navštívil v roce 1936 takénovinář a spisovatel Jiří Mucha (vlevo), s nímžo rok později přijel i mladý dirigent Rafael Kubelík

První jizerskohorští trampové hodně na své osa-dě sportovali, vedle lyžování, volejbalu a ping--pongu rádi měřili své síly ve střelbě z luku

o horská trampská osadamocníků, Friedl, Fanda a Bulín, vozil se píseka šutry, stavěly se komín a sklep a byla tuv neděli také slavnost rovnosti čili glajchy. Vy-bíralo se na pivo, a co je to tuplák na tolik po-mocníků, muselo se jít víckrát a pak ještěděvčata vařila kakao, aby se to pivo s tímovocem a uzenkami srovnalo. Taky se na náspřišli podívat nějací velcí páni, ani nepozdravi-li, ani se mnou moc nemluvili, jen šli za boudu,odměřili dlouhými kroky vzdálenost naší bou-dy k státnímu, jak říkají zdejší venkované pan-skému lesu, a zase odešli. Ale měli nahořeu hospody auto a za několik dní přijeli zas.Vonbyl tenkrát krásný podzim, a co by si ti pánineudělali pěkný výlet státním autem do hor,vždyť za to dostanou diety.

Když na jaře 1935 při neopatrném rozehří-vání dehtu chata Tabu u Jizery shořela do zá-kladů, Ferda Otruba navrhl uspořádat „čaj“ veprospěch kamarádů, na stavbu chaty nové. To

skou písničku. Konalse samozřejmě U Vo-točků. Zúčastnily seho osady Řachavajz Varnsdorfu, Staříkamarádi, Taraco, Do-bromil a Hurikán duoz Prahy. Takové by-lo i obrácené pořadísoutěže. Bob Huri-kán si se svou man-želkou Bó (BobinaPeterková) vyzpívalivelký broušený po-hár, navíc Bob písníRykatado přivedl nasvět nový trampskýevergreen, který sesamozřejmě stal hym-nou spojených osad.(Tato píseň je někdyuváděna pod názvemChlapci z Rikatada, měkké „i“ proto, že BobHurikán mylně uváděl osadu Ryves jako Ri-wes.)

V neděli 16. 2. navštívil Bob s Bó naši osa-du. Dosti dobře se lyžařilo, hostům se u náslíbilo, že se jim ani domů nechtělo. Aby bylypotvrzeny přátelské styky mezi osadou Huri-kán a Severní Ryves, zapůjčil nám Bob svojisquaw na několik dní. Nechal ji u nás na bou-dě a sám odjel do Prahy. Ovšem za poměrněvelice krátkou dobu ji zase odvolal zpátky,takže Bó již v úterý 18. 2. opustila osadu, abyse odebrala domů za svým pánem. Osadavšak odchodem oblíbené partnerky Boba Hu-rikána nezesmutněla. Přišla náhrada ve for-mě dvou děvčat z Prahy, kterým Ferda dávalkurz v lyžaření. Také u sousedů na Tabu ho-

PAVEL D. VINKLÁT

stovaly dvě osoby něžného pohlaví, kteréjsou doposud u nás na drsném severu hodněvzácné. Míla Václavík

Ryvesáci žili bohatým společenským živo-tem, na boudě měli stále plno, hojně sporto-vali, pořádali volejbalové turnaje, v zimě lov nališku a lyžařské závody, oblíbili si lukostřelbu,ping-pong… Ze známých osobností k nim čas-to přijížděli Bob Hurikán s Bó a kamarádi spřá-telených osad ze Sázavy (Riwes), Berounky(Strong Boys), z Varnsdorfu (Řachavaj) ad.

V roce 1936 osada hostila novináře a spi-sovatele Jiřího Muchu, který vzal příští rok navandr do Jizerek svého přítele, tehdy ještěmladého dirigenta Rafaela Kubelíka. Na osa-dě strávili několik dní, soutěžili ve střelbě lu-kem..., ke slovu přišla kytara u táboráku.

Chata v plamenech…Do atmosféry té doby však již začínaly vířit

německé bubny a píšťaly, jako předzvěst nej-černějšího období 20. století.

Osady Rykatada se ještě v roce 1938, neždošlo k záboru pohraničí a odchodu Čechůdo vnitrozemí, na svých chatách a srubechvzájemně navštěvovaly a upevňovaly sou-držnost. Ale v pohnutých chvílích, kdy bylojasné, že vypukne válka, končí na počátkuroku 1939 i osadní kronika. Chata SeverníhoRyvesu byla nejdříve vykradena a později14. ledna 1939 zapálena. Pravděpodobněse o zkázu postarala aktivní hitlerovská mlá-dež. Chatu Tabu často používali mladí Němci,ale válku přečkala. Později byla přestěhovánana hrabětickou louku a zvelebena. Kde cha-ty obou osad stály, je dnes velmi obtížné na-lézt, neboť nové cesty pro stavbu josefodol-ské přehrady změnily své. Když jsme však najaře 1994 posledního žijícího osadníka – čty-řiaosmdesátiletého Karla Choura, v roce jehoodchodu do věčných lovišť, ještě naposledyvyvezli k Jablonecké chatě, aby se podíval domíst svého mládí a ukázal nám, kde přesněsrub stál, šel po krátké chvíli váhání zcela na-jisto... Oči měl vzpomínkami vlhké.

Foto archiv

podnítilo svolání a setkání všech trampskýchosad v Horním Růžodole. Kamarádský čin pakpřispěl k tomu, že se osada Tabu, do níž pat-řili Jaroslav Matějka, Josef Hrubý, Jerry – Jar-ka Ježek a Arnošt Dunda, rozhodla postavitnovou chatu hned vedle Severního Ryvesu.Kamarádi z Ryvesu a Tabu si velmi dobře ro-zuměli, a tak řadu potlachů, turnajů a závodův Jizerkách pořádali společně.

Spojené osady RykatadoNa schůzce, která se konala 11. června

1935, se dohodlo založení Spojených tramp-ských osad Horního Růžodolu. Když Ferdavedle sebe položil začáteční písmena zaklá-dajících osad – Ryves, Kamarádi, Tabu a Do-bromil, vznikl název Rykatado.

Na ustavující valné hromadě 4. listopadubyl zvolen prvním šerifem a pod Spojenétrampské osady Rykatado se přihlásily i další:Targo, Rackové, Taraco, Severní záře, Údolíkaribů ad. Vznikla tak mohutná trampská or-ganizace. Osady se střídaly v pořádání „čajů“a zábav a činnost byla dokonce organizovánav několika sportovních sekcích: volejbal, ping--pong, lukostřelba, atletika apod.

Velkou trampskou událostí roku 1936 bylkarneval spojený se soutěží o nejhezčí tramp-

Spojeným osadám Rykatado složil v roce 1936 Bob Hurikán (uprostřed s ce-dulí) píseň – hymnu. Často za osadníky Severního Ryvesu přijížděl a podnikals nimi výpravy do Jizerských hor

Krkonoše9_04 25.8.2004 14:58 Stránka 33

34

Miluji přírodu od malička a jsem šťastná,když si můžu i dnes sednout do louky plnékvětin. Mít možnost poslouchat to bzučenía hemžení hmyzu, být rostlinám na dosahtak, že se dají prohlížet jednotlivá kvítka, anižby je člověk musel utrhnout. I když to zas ne-ní tak dávno, kdy jsem vždycky o prázdnináchna naší chalupě nosila mamince z ještěd-ských strání kytice lučních květin. Hlavnězvonky, pryskyřníky, pampelišky, chrpy, třezal-ky, rdesna..., a jindy jen svázané stonkem trá-vy do malé kytičky mateřídoušku, rozrazil čijitrocel.

Krásné vrcholící léto jsme nedávno trá-vily s kamarádkou na chalupě pod Bedři-chovským lesem u Chrastavy. Z nízké roube-né chaloupky byl nádherný výhled na celýJeštědský hřbet, že se daly podle barev nadálku krásně rozeznat jednotlivé druhy le-sů – smrkové, bukové, modřínové... Vždypřes den jsme se couraly po lese, jindy jsmena přírodní vyjížďky braly kola, ovšem do téchvíle, než přijel její přítel. Věděla jsem, ženaší dívčí romantice je odzvoněno. Navíc tenmůj byl služebně až na Slovensku. Jednouoba odjeli na celé dopoledne a já zůstala sa-ma. Nechali mi však digitální foťák a ať prejsi fotím, co chci a kolik toho chci, že má do-bitou baterii.

Hned ráno jsem šla do louky na lovy bezezbraní. Moc květů tam ale nerostlo, jen samétřezalky, jinak samá přerostlá tráva. Až ko-nečně! Narazila jsem na malý ostrůvek asipatnácti zářivých kopretin. Už jsem se chy-stala jedné kopretince začít škubat okvětnílístky, abych zjistila, jak na mě myslí můj milý,ale vtom jsem dostala nápad.

Vyfotím všechny květy v detailu, jednu sipak namátkou vyberu a na displeji odpočí-tám: má mě rád, nemá mě rád... A ejhle – fun-guje to! Asi za hodinu mi přítel volá, že tu slu-žebku zkrátil a zítra se vrací.

jak jsem zmáãkla spou‰È

MŮJ MILÝ BY SE DIVIL!

pfiíbûhy z hor

Když přijel, tak jsem mu tu krásnou kopre-tinu, co se dál vystavuje na slunci, šla hnedukázat.

Text a foto Yvetta Mlčkovská,Liberec

Kolem roku 1963 se jizerskohorští trampo-vé soustředili na kempu Fort Adamson u pří-toku Černé Nisy do bedřichovské přehrady.Mnohdy se tam najednou sešla i stovkatrampů z Liberce, Jablonce nad Nisou, jezdilisem i kluci z Prahy a odjinud.

Jednou takhle k večeru, když už se zača-lo smrákat, jsem seděl s kamarádem MalýmRedem z osady Jizerka na přítoku, kde bylonatažené lano s kladkou, po kterém se pře-jíždělo na druhý břeh na jakýsi poloostrov.V té době byly na Fortu nám neznámé tváře,které se nechovaly jako správní trampové,což se nám nelíbilo. Tak jsme přemýšleli, jakýkanadský žertík jim provedeme. Lano s klad-kou k tomu bylo jako stvořené. Měl jsem v ru-ce lano, které bylo ukotveno kolem stromu,když se v tu chvíli začaly neznámé tváře při-bližovat. Rozhodli jsme se, že už je na časepotrestat je. Byli hluční, a když už je někdopod vodou, tak není slyšet. Proto jsem se roz-hodl urychleně pověsit lano na slabou větev,a poposedli jsme pár metrů dále. Co násle-dovalo, bychom nikomu nepřáli.

První křikloun uchopil kladku, rozběhl sea asi po pěti metrech se lano uvolnilo z větvea křikloun zmizel pod vodou. Vtom ostatníz party ukázali na nás a začali křičet: „To jsouoni!“ Neváhali jsme ani vteřinu a už jsme mi-zeli v temném lese. Křiklouni nás okamžitězačali pronásledovat. Prchali jsme přes oplo-cenky, které pod námi praskaly, a jak to křik-louni zaslechli, volali: „Tamhle jsou!“ Ale za-chránili jsme se před pořádným výpraskemjen díky tomu, že jsme se vyznali v lesích naČerné Nise. Tma nás stále chránila, až jsmedoběhli ke kamarádům z osady Stray Bea-vers, kteří nás ukryli, a tam jsme přečkali dorána, než se křiklouni uklidnili.

Jan Kotlář (Píďa),Liberec,

foto archiv

Asi bych už mnohokrát zabloudil, nebýt tu-ristických značek. Jsou skvělé, prý u nás má-me jedno z nejlepších turistických značení nasvětě. Ale co je moc, to je moc... K tomu, comám na srdci, však později.

na to nezapomenu

KDYŽ JE NĚKDO POD VODOU,NENÍ SLYŠET

uÏ jste tam byli?

POŘÁD PO MODRÉ...AŽ DO HEJNIC

Když jsem si v letošním časopise KRKO-NOŠE–JIZERSKÉ hory č. 6 přečetl pěkný člá-nek o Staré poutní cestě, hned jsem se tamvydal. Znal jsem ji do té doby pouze z vy-právění libereckých přátel, a nikdy mě nena-padlo, projít si ji celou, stejně jako ona dávnáprocesí kráčející do hejnického chrámu Na-vštívení panny Marie za soškou Mater For-mosy. Asi v tomto příspěvku neřeknu nicnového, jen mohu všem doporučit cestu z Old-řichovského sedla do Hejnic přes lučinatépodhůří s řadou krásně opravených a udržo-vaných božích muk. Člověk nemusí být oddánBohu, aby na cestě, do níž se otiskly nohystatisíců poutníků, na něho boží přítomnostpůsobila.

Co mě však nepotěšilo, bylo torzo jedno-ho z prvních božích muk před samotou Dubi-na. Copak to, zničené zastavení se jistě do-čká (věřím, že brzy) opravy a zkrášlení, ale žeho do té doby využijí turističtí značkaři jakosměrovník, mi připadá přímo barbarské, a na-víc na tomto „jasném“ rozcestí i zbytečné. Po-chybuji, že by někdo odbočil z široké na užšípostranní cestu kamsi do hor. Jistě by nemu-selo být marné umístit, zřejmě k „výchozímu“místu u Hausmannky, tabuli s plánkem a in-formacemi o Staré poutní cestě. Její obliba byjistě stoupla.

Text Karel Heřmánek,Mladá Boleslav,

foto Pavel D. Vinklát

Krkonoše9_04 25.8.2004 14:58 Stránka 34

Je to již více než 150 let, psal setehdy rok 1843 a jistý pekař Keilprodal panu Kratzerovi, také pekaři,starý hrázděný dům nesoucí číslo 85.Nový majitel zaplatil za nemovitost 1 400 zlatých. Pro porovnání – krávase tehdy dala koupit za 30–50 zla-tých. Ještě v témže roce byl v domězřízen hostinec „Zum Kaiser von Öster-reich – U císaře rakouského“, dlouhopřed tím se zde však pekl a prodávalpoctivý voňavý chléb. Majiteli se ved-lo asi dobře vzhledem ke strategicképoloze hostince poblíž poutního kos-tela. Rok nato ale starý hostineczboural a postavil nový – kamenný,dokonce i se sálem.

Až do roku 1889 byl objekt stří-davě v držení rozsáhlého rodu Krat-zerů. Pak je prodán soustružníkudřeva panu J. F. Scholzovi. Ten bu-dovu okamžitě bourá a staví velkýobjekt takřka v té podobě, jak jejznáme dnes. O Vánocích 1900 otvíráhotel a přejmenovává ho na „Klosterhof – Klášterní dvůr“. Zanedlouho sevšak vrací k původnímu, i když trochu změněnému názvu „Kaiserhof – Cí-sařský dvůr“. Po roce 1918 je hotel přejmenován na „Hotel Scholz“, v tédobě je již jeho majitel rovněž vlastníkem dvou porcelánek na hranicíchHejnic s Lužcem. V roce 1921 je v sále postavena promítací kabina a za-hájeno promítání filmů. Náklady stavby činily 125 000 Kčs.

O hejnickém hotelu sedmi jmen

O dva roky později hoteliérScholz umírá a vlastníkem hoteluse stává pan Möller, na fasádě seobjevuje jeho jméno, tedy „HotelMöller“. Po roce 1945 se objevujena dlouhá léta na budově název„Hotel Praha“, a když začala býtjeho kapacita plně využívána prorekreaci ROH, někdo hodně dale-ko a vysoko rozhodl o změně jmé-na na „Hotel Perun“.

Ze starých reklam se dovídá-me, že hotel měl mládežnickoua studentskou ubytovnu s mírný-mi cenami, pěkné pokoje s do-brými lůžky, společenskou míst-nost, jídelnu, verandu s vyhlídkou na kostel, malý a velký sál s tanečnímparketem a 25 m vysokou zasklenou věž s rozhledem na blízké hory. Ja-ko denní celková kapacita hotelu se uvádí neuvěřitelných 2 000 míst!

Střechu objektu kryly barevně glazované tašky a zdobily malá a vel-ká vyhlídková věž. Na jedné z nejstarších litografických pohlednic je do-konce u sálu stožár s větrným kolem, snad na výrobu elektrického prou-du. Je to ale jen litografie, takže se mohlo jednat jen o zbožné přánímajitele. Na dalších pohlednicích jsou překrásné interiéry tanečního sá-lu, jídelny a verandy. Zde se konaly nezapomenutelné plesy s impozant-ní květinovou výzdobou. Ještě žijící pamětníci vzpomínají, jak rádi tančilina parketu, který byl znám jako „pérový“. Sál byl lemován velkými zrcadlya celou místnost obkružovaly honosné balkony. Divadelní jeviště pama-tovalo stovky divadelních inscenací, ale i koncertů. Dokonce zde prývystupoval i Johann Strauss. Sál byl také často využíván k pořádání růz-ných politických mí-tinků, kdy býval vyzdo-ben rozličnými politic-kými symboly, jež bylyčasem prohlášenyza zločinné. Za prv-ní světové války bylzřízen v hotelu laza-ret a za druhé po-skytl hotel útočištěrodinám z vybombar-dovaných průmyslo-vých měst Německa.

Po necitlivé adap-taci někdy kolem ro-ku 1960 přišel hotelo typické věže, štukyi glazovanou krytinustřechy. Za několik letbyl objekt doplněno moderní divadelnípřístavbu. A pak sestalo, že hotel, kterýpřežil mizérii obousvětových válek a hos-podářskou krizi 30.let, nepřežil „privati-zaci“. Neprofesionál-ními stavebními úpra-vami po roce 1995 došlo k narušení statiky objektu a úplnému zříceníjedné z vnějších stěn. Místo sedmi honosných názvů, které hotel po-stupně nesl, je na štítu u hlavního vchodu připevněna cedule hlásající, kdoza zkázou Perunu stojí a komu dodnes vlastně ta dnešní ruina patří.

Zde je snad na místě použít archaický citát J. V. Šimáka pro úplně jinýobjekt: „A kolem nejvíce spousty, omítka opadává, zdi se provalují, zhou-ba sahá i na objekt sám a nápravy se neděje. Žalno pohleděti.“

V současnosti je chátrající objekt na prodej, a tak si přejme, aby se po-dobné renovace jako blízký klášter dožil i nešťastný hotel Perun.

Miroslav JechFoto A. Augsten (archiv Milana Humla), P. D. Vinklát, archiv P. Kurtina

osudy památek

Objekt vybudoval místní podnikatel J. F. Scholz. V roce 1900 ho otevřel jakoKlosterhof, brzy byl přejmenován na Kaiserhof, až po roce 1918 nesl jménosvého majitele

▼

Vedle hotelu vznikl ve 20. letech, na místě původního hejnického hřbito-va, dnes již neexistující památník padlým v první světové válce

Vyhlídková věž hotelu dlouho nabíze-la výhled na město s poutním chrá-mem a panoráma hor se skalamiOřešníku

Jméno Hotel Praha dostala budova poroce 1945, s nástupem komunistickémoci se z balkonu řečnilo při prvomájo-vých oslavách

Nezodpovědná privatizace na počátku 90. let vedla k sou-časnému neutěšenému vzhledu hotelu Perun, chybnéstavební úpravy v roce 1997 ke zřícení jižní stěny

35

Krkonoše9_04 25.8.2004 14:58 Stránka 35

36

Málokdo si povšimne při přecházení či pře-jíždění mostu přes řeku Smědou – pod frýd-lantským zámkem u panského pivovaru – ba-rokní sochy sv. Jana Nepomuckého. Již kolemroku 1729 sem nechala sochu umístit hraběn-ka Johanna Emerenciana Gallasová. Její činnebyl v rámci českého království nijak ojedině-lý, neboť právě v tomto roce vyvrcholil processvatořečení a Jan z Nepomuku se stal oficiál-ním světcem pozdně barokní doby, a zasáhl dokulturně společenského života v celé středníEvropě. Tehdy si nikdo nepomyslel, že symbolsvé doby dopadne tak, jak se s ním můžemesetkat na mostě dnes. Vlivem eroze se sochapomalu rozpouští a do minulého roku byla skry-tá náletovými stromy. Osud sochy Jana Nepo-muckého je ve skutečnosti tragédií naší doby,která začala před téměř 60 lety. Sudety – ne-přehledné majetkové poměry, nedostatek pe-

skrytá tajemství

Jan Nepomuck˘ na Fr˘dlantském mostû

Krajinu fotografuji jako obraz...

rozhovor

Liberecký fotograf Zdeněk Lín patří již řa-du let k uznávaným tvůrcům krajinářské foto-grafie. O jeho svébytném tvůrčím přístupusvědčí nejen všeobecná obliba z autorskýcha kolektivních výstav, ale také řada oceněníz fotografických soutěží u nás i z mezinárod-ních klání. Poprvé poskytl své dvě černobíléfotografie do knihy Jizerské hory v roce 1971a nyní, tedy po 33 letech, mu vyšla první au-torská publikace nazvaná Krajiny Jizerskýchhor. V ní výtvarně pojatý soubor více než 120černobílých a tónovaných fotografií předsta-vuje jeho milované pohoří v rozmanitých ná-ladách všech ročních období.

Co vás přitahuje na fotografování právěkrajiny a přírody?

Každý máme možnost výběru, jak trávitsvůj volný čas. Někdo hospodu, jiný holky.Obé nezavrhuji, ale dávám z mnoha dalšíchnabídek přednost toulání se přírodou, jíž senechávám inspirovat. Pro vnímavého člově-

ka je neutuchajícím zdrojem dojmů a pocitůa je pouze na něm, jak si takové působenítransformuje. A protože jsem fotograf, přená-ším své souznění s přírodou do fotografiekrajiny. Snažím se o takové zpracování, abydojmy, které obohatily mě, působily tak i naostatní. Krajinu fotografuji jako obraz...Výtvarnou fotografií se zabýváte přes 30 let, které své tvůrčí období považujete za nejplodnější?

Tato období jsou dvě. První je přelom 70.a 80. let, kdy na podkladě konkurzu vyspě-lých autorů vznikla v Liberci tvůrčí skupina7F, která během krátké doby patřila mezinejlepší v bývalém Československu. Druhézačíná asi od poloviny 90. let a zaplaťpán-bůh trvá dodnes. Jsem už v penzi a mám ko-nečně více času na tvorbu, což se promítái do výsledků v soutěžích.Černobílé fotografie upravujete dosti neobvyklou, zato působivou technikou.Proč jste si ji vlastně vybral?

Tato technika poskytuje nové možnostive výtvarných prostředcích a rozšíření polohobsahových sdělení. Na rozdíl od běžnéhozpůsobu zpracování barevné fotografie pra-cuji s materiály černobílými. Barvu užívámaž ve druhé fázi specifickým systémem che-mických úprav. Touto metodou však nejdeúspěšně upravovat každou fotografii, a pakobraz zpracovaný tímto způsobem je vždyoriginálem.Co naopak oceňujete na barevných snímcích?

Když neplýtvá barvou, ale užívá střídmoustupnici a nenapodobuje barevné plakáty.Nedávno vyšla výpravná kniha vašichfotografií Krajiny Jizerských hor.Jak vlastně tento projekt přišel na svět?

Stalo se to díky nabídce nakladatelstvíKnihy 555 z Liberce, které mne na jaře 2003oslovilo a já po kratší úvaze přijal, aniž sidobře uvědomil, co to vše obnáší. Běhemzbývajícího roku jsem nafotografoval desítkymetrů hlavně barevných filmů, abychom paknásledně zjistili, že by se publikace silně po-

dobala dosud již vyšlým knihám o Jizerkách.Dalším tříbením názorů jsme posléze došlike konečné verzi, která je kompromisemmého pojetí jako fotografa, textaře Pavla D.Vinkláta i grafika Jana Měřičky.Co vše se v knize odráží, co je jejím záměrem, co má divákovi i čtenáři sdělovat...?

Sdělení, že člověk Jizerské hory nejenomhumanizuje, ale současně i devastuje. Smys-lem práce obou autorů, kteří se setkali ke spo-lečné tvůrčí práci, je přenést potěšení, kteréoba zažívají při svých toulkách horami, těm,kteří u toho nebyli, nebo nemohli být.

Dana Filipová, foto Hana Línová

Zdeněk Lín se narodil 30. října 1937 v Jičíně.Absolvoval Střední železniční školu v Lounecha od roku 1965 žije v Liberci, kde byl do dů-chodu zaměstnán u Českých drah jako tech-nik. Výtvarnou fotografií se zabývá od počátku70. let, v roce 1974 byl spoluzakladatelempřední tvůrčí skupiny 7F. Postupem let se stalčlenem Svazu českých fotografů a Pentax klu-bu Praha, v současnosti je členem liberecké-ho Fomaklubu Liberec a Kontaktu, volnéhosdružení fotografů Euroregionu Nisa. Origina-litou jeho tvorby je úprava černobílé fotografiespecifickým chemickým postupem Pierra Jaf-feuxe, čímž se jeho umělecká práce stává ne-zaměnitelnou. Své fotografie publikoval v de-sítkách časopisů, ty jizerskohorské se poprvéobjevily v knize Jizerské hory (1971), letos muvyšla první autorská fotografická publikaceKrajiny Jizerských hor. Dále obrazově vybavilknihy Abeceda Jógy, Přirozené prostředky prozdraví, Nálada, Přátelství! Co je přátelství?,Neztrať svou kotvu, Na cestu..., Jen obyčejnážena?. V tuzemsku připravil od roku 1974šestnáct samostatných výstav, ale jeho foto-grafie byly přijaty na mnoha fotografických sa-lonech a výstavách většiny evropských zemíi ve světě, např. v Japonsku, Kuvajtu. V soutě-žích u nás a v zahraničí získal množství cen.Je ženatý, má dvě děti a žije v Liberci.

něz na obnovu zničeného kulturního dědictvía možná i lhostejnost, to jsou příčiny postup-ného chátrání. Most, na kterém Nepomuk sto-jí, je ve správě Krajské správy a údržby silnic.Směšné, či spíše tragické je, že k mostu, naněmž stojí bezmála 300 let, nepatří! Socha takteoreticky i prakticky nemá vlastníka.

Jistou nadějí je snaha města Frýdlant řešitpatovou situaci a pomoci barokní památce.Vše je zdlouhavé, jednání trvají několik let,a nepomáhá ani odbor památkové péče Kraj-ského úřadu Libereckého kraje, který sochueviduje. Věřme, že řešení přijde co nejdřívea získají se i prostředky na restaurování pa-mátky. Není totiž nic smutnějšího, než pozoro-vat opomíjení a postupný zánik jednoho z dělslávy barokní Čechie na Frýdlantsku.

Jan Heinzl, foto Pavel D. Vinklát

Krkonoše9_04 25.8.2004 15:17 Stránka 36