Oleksandr Myched

Machrovismus. Pohádky konce světa

02 Knihovna MAČ

UA

Oleksandr MychedNarodil se roku 1988 v Kyjevě, kde i vystudoval. Nyní pracuje v Li-terárním ústavu Ukrajinské akademie věd. Kulturolog, literární teoretik a kurátor uměleckých projektů, konkrétně multimediální otevřené platformy AmneziJa a literárního programu kyjevského Gogolfestu. V letech 2011–2012 napsal sbírku 25 povídek Pon-tyjizm, v níž si pohrává s nejrůznějšími kulturními kódy. Mimo jiné popisuje i budoucí válku Ukrajiny s Ruskem, jež se ve světě všu-dypřítomných médií a sociálních sítí stane jednou velkou reality show. Podle jeho slov se „myšlenka na válku zrodila z předtuchy globální apokalypsy, která se v předvečer roku 2012 jaksi vnu-covala“. V únoru letošního roku vydal „dynamický psychothri-ller“ Astra, zabývající se „nejhlubšími strachy lidského vědomí“.

Oleksandr Myched

Machrovismus. Pohádky konce světa

© Oleksandr Myched, 2015Translation © Helena Pazdiorová, 2015Photography © Anton Ivanov, 2015© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-137-1

Vychází u příležitosti literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2015, čestný host Ukrajina Brno Ostrava Košice Львів Wrocławwww.autorskecteni.czwww.autorskecitanie.skwww.misyacavtorskykhchytan.com.uawww.msa.wroclaw.pl

Mediální partneři

The translation was kindly supported by the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam. Publikace vznikla za finanční podpory International Visegrad Fund, Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury, Nadace Český literární fond.

9

Nezávislí

Válka se protáhla a přešla do dalšího stadia. Začaly se odehrá-vat válečné události jiného charakteru — informačního. Kanály mezi sebou soutěžily ve vychytralosti režisérských objevů. Válku bylo možné prohrát, aniž by padl jediný výstřel. Všechny výstřely, všechna krev, kterou vysílali v televizi, to všechno byla kulisa, re-kvizita, magie „nového televizního kina“, jak stačili PR agenti vy-myšlený televizní svět nazvat.

Rozpačití diváci přepínali z kanálu na kanál, aby, podle starého zvyku, z různých reportáží dali dohromady jednu myšlenku. In-formační aritmetický průměr. Například když nepřátelští infor-mátoři oznamovali, že se do zajetí dostalo sto vojáků, ale naši horko těžko prokázali číslo třicet, usměvavý divák si z toho udě-lal závěr, že skutečné číslo kolísá mezi padesáti a sedmdesáti. Všudypřítomní PR agenti tento efekt nazvali „vyjížďka taxíkem“: v případě, že by stanovil cenu taxikář, je od ní vždy třeba odečíst 10–15 jednotek, kdybyste cenu stanovili vy, taxikář by k ní auto-maticky a s naštváním přihodil ještě 35–40 jednotek.

Tehdy se čísla neuváděla vůbec, a když přece, tak jen narychlo mezi reklamou na kybersexové stroje a vintage exotickou nabídkou sadby brambor. Válka byla na této frontě prohraná — tisk byl oku-pován, síť odpojena a rádio už dlouho nikdo stejně neposlouchal.

Informační válka produkovala své hrdiny. Virtuální hrdiny, kteří byli zmodelováni z několika reálných bojovníků z doby druhé svě-tové a kteří dostávali virtuální odznaky od virtuálních generálů a úředníků zcela nevirtuální země.

10

Informační válka se táhla celým územím, dolétla i do těch nejza-padlejších vesnic, kde byl aspoň jeden jediný televizní přijímač — zrnící televize, schopná přenášet obraz. Propagandisté stavěli památníky neznámému vojínovi, kterého mládež podle zvyku nazývala Anonymus. Takové památníky se vynořovaly v každé vsi. Vojáci neznámého vojska neměli zřetelné tělo ani tvář. Jejich obličeje byly nahrazeny monitory, na kterých přenášeli černobílé filmové záběry, speciálně natočené na retro, ovšem po pravdě, jedinou kameru, jaká se ve státním filmovém studiu našla.

Památníky neznámého vojína se neustále transformovaly. Jako by imitovaly šlápnutí na nepřátelskou minu, kousky jejich socho-vitých těl vybuchovaly do všech stran, obnažujíce tak vojákovu kostru, a za okamžik, jako by byly přitáhnuty magnetem, kupily se znovu dohromady. Jiné památníky ronily zázračnou červenou te-kutinu, která měla symbolizovat krev z prostřelených ran. Haranti a ožralci červenou tekutinu rychle ochutnali, načež se ukázalo, že je to oslazený roztok z prášku dřišťálu, který v armádních skladech zůstal z předchozích epoch. Přesto periodický krvavý průjem neza-stavoval ani dospělé, ani děti od neustálého uctívání těl anonymů.

Agenti informační války se rozjeli po celé zemi. Většinou to byli televizní herci, kteří se začátkem televizních šarvátek zůstali bez práce, neboť ve velkých městech se lidé snažili, pokud možno, co nejméně vycházet do ulic, aby: a) je nevyhodila do povětří náhodná mina, b) se neocitli pod koly aut nebo pod nepřátelskou palbou nebo c) nechytili neznámý vir, vyvinutý speciálně k napadání oby-vatel země (jako by před tím, než je oddělá, nahlížel do jejich pasu a prověřoval rodokmen). Nezaměstnaní herci věnovali úsilí a talent, aby přesvědčili lidi na východě, že na západě už začaly emigrace a deportace. Prý se většina okamžitě odstěhovala k příbuzenstvu do Řeči pospolité a Rakousko-Uherska. A menšina se vším nezbyt-ným a nenahraditelným míjela hranice a překážky a šla na východ.

11

Mezitím na opačném konci země jiné oddíly herců prováděly svá diverzantská hostující představení, podle potřeby u toho měnily nářeční mluvu a vybíraly slova a přesvědčovaly o tom, co všechno už na Západě začalo. A tito byli teprve prvními, přijdou jiní, přitáhne i zbytek. Od půlnoci do poledne se činoherní herci harcovali, aby v každém osídleném místě rozehrávali opravdová dramata, při nichž přesvědčovali diváky, že válka je tak zuřivá jako nikdy dřív, že mnoho našich už položilo život, takže dost, bratři, hlavy k sobě, je čas dělat aspoň něco. Herci se harcovali se svými operetami a národní rádio neutichalo ani na okamžik. A místní drbny všude zachycovaly dobře zahrané bajky, takže se příběhy dále živě předávaly z úst do úst.

Informační válka vytvářela své hrdiny. Zobrazovali je jako ná-rodní reky. Spustili o nich několik kreslených seriálů pro výchovu k patriotismu. Jejich figurky pro děti byly tím nejkrásnějším miku-lášským dárkem pro Petříka a Katušku. Jejich již dospělé kopie pro dospělé osamělé dívky a ženy pak měly nemenší poptávku. A mnoho gumových bojovníků lůžkové fronty vybuchovalo kvůli nadměrnému množství patriotických citů (ty dokládala černá obočí), aby tak získali svou část svobody. Pro PR agenty bylo klíčové vybrat hrdinům správná jména; taková, která se vázala k národním příběhům, k slavné historii a kterým se ve jméně ozý-val kozácký pokřik a výzva k činu.

Jejich nejúspěšnějším projektem byl Vernyhora. Stal se jedi-nou příčinou toho, že lidé úplně vylezli ze svých protileteckých krytů, aby se podívali na jeho koncerty na stadionech. Jeho statná postava i obratnost prozrazovaly zaníceného, všem známého reka, bojovníka za nezávislost. Obyčejně se jeho anšlágy skládaly z dramaturgicky ověřených kázání, která jasně vyzývala k činu. Ta byla oddělována vystoupeními neofolkových kapel, obnaže-ných rusalek a výstřely z vintage kalašnikovů.

12

Sláva Vernyhory se šířila. Úryvky z jeho vystoupení se čím dál častěji přenášely na monitorových obličejích neznámých vojínů.

Ostap Vernyhora, dříve Jakiv Petrovyč Vrtichvost, učitel dějepisu krajského formátu, se čím dál tím hlouběji vžíval do svého obrazu. Při-způsoboval se modelu popsanému PR agenty. Byl rozjetou značkou, která přinášela peníze. Ale chápal, že nastal čas opravdových činů.

***

Ráno bylo chladné. Ještě za tmy místní aktivisté připravovali ves-nické náměstí na příjezd hostů z hlavního města. Všude rozvě-šovali patriotické stužky, jejichž barva se měnila podle módních sezon, které svou nepředvídatelností připomínaly předpověď počasí. Mezi aktivisty dokonce vznikl spor, protože ve vesnici našli stuhy jen z minulé a předminulé sezony. Ale z této ne. Nad náměstím se ozývaly hlasy:

„Jestli z toho nebudou řeči…“„Že co?“„No že se to asi nehodí…“Nakonec ženské řekly, že by to teda šlo, a shora navázaly rušnyky.Na náměstí se začali scházet lidé. Každý se s každým zdvořile

vítal. Staříci, kteří si oblékli ten nejlepší oděv, mrkali na babičky a nakrucovali si kníry. Ty se sice tvářily otráveně, stejně ale oplát-kou nakonec koketovaly. Mladší šli s prapory a korouhvemi, které tuto sezonu znovu přišly do módy. Dívky nesly obrovské vlastno-ručně vyrobené plakáty, na nichž se Vernyhora vyjímal v různých obrazech — tady bojovný, tady přívětivý syn Vlasti, tady zamyš-lený mudrc. Na plakátech bylo napsáno: „MRTNÍK vítá VERNY-HORU!“, „VERNYHORA-MY-MRTNÍK“, „MRTNÍK JE S TEBOU!“. V těch slovech se skrývalo milostné roztoužení, přání, sten i tlu-kot dívčích srdcí, mladých obyvatelek obce Mrtník.

13

Příjezd Vernyhory se odkládal. Šířily se jakési neurčité zprávy o přestřelkách a léčkách. Chladla jáhlová kaše. Okorávaly svá-teční mazance. Obyvatelé křehli zimou. Postupně zhasínaly pla-mínky v očích. Opilci se s nadějí dívali směrem k neznámému vojínovi, s očekáváním svatého přijímání, doplněného něčím alkoholickým.

Na narychlo sbité scéně vystupovali aktivisté, vyprávěli o hr-dinově životní cestě, pokoušeli se za velmi levno prodat katalogy s výčtem všech produktů obchodní značky Vernyhora.

Aktivisté vyzývali k boji za nezávislost. Oheň, který se rozhoří zde, v Mrtníku, zachvátí později celou zem.

Konečně, když se začalo stmívat, bylo slyšet hrčení kolony hr-batých retrobusů. Zastavily hned vedle scény, přičemž zadusily několik slepic a vyplašily všechny vesnické čokly. Z autobusů se vyhrnul dav ozbrojených lidí oblečených v černém a s automaty v rukách. Jako poslední vyšel směrem k udivenému davu Ver-nyhora, ustrojen ne tak jako vždy, ne v národním kostýmu. Byl celý v černém. Ale nikdo nepochyboval, že by to nebyl on, hrdina války. Ostap Vernyhora s automatem v rukou.

Za úplného ticha vkročil na scénu. Rozpačitým vesničanům se z hlavy vykouřily všechny pozdravy, děvčata stydlivě schovávala plakáty za záda a staří chápali, že chléb se solí se teď jaksi nehodí.

Vernyhora stál na scéně a chladným pohledem ostřeloval lidi:„Pro vás je celá tahle válka jen národní košile a dávno zapome-

nutý patriotismus. Pro vás je revoluce cirkusový stan a karneval. Válka je ale krutá realita. Náš čas nastal. Realita je vlastně ještě děsivější než prolhané televizní reportáže. Nemůžeme zůstat stranou, když okupanti ničí naši nezávislost,“ jeho hlas mohut-něl a letěl dál vesnicí, „poučení z dějin si pamatujeme dobře. Je třeba postavit se jim. Je čas je udolat! Je čas ukázat, pánové, kdo je v této zemi pánem. Že jsme opravdu nezávislí!“

14

Poslední slova překryla vlna schvalujících výkřiků. Mládež po-vytahovala plakáty, staří kapesníky, aby si otřeli nečekané slzy.

Vernyhora si nevšímal okolního povyku. Chladným pohledem, jako sekačkou, prohlížel dav.

„Teď všichni nastupte do řady. Hněte sebou! Dnes jedeme osvo-bodit hlavní město od okupantů. To, co vám v televizi neřekli, je, že už ho nepřítel dávno obsadil a že je zachváceno ohněm. Po-třebujeme opravdové hrdiny, a ne figurky! Potřebujeme lidi, kteří jsou připraveni za ideu zemřít! Potřebujeme vás!!!“

Dav už nepodporoval Vernyhoru tak rozhodně, ale ten neo-slaboval nátlak:

„Bratři! Míst v autobuse je pro všechny málo. Všem stačit ne-budou. Ale my potřebujeme jen ty nejodvážnější z vás!“

Vernyhora udělal pauzu a dodal:„Ať udělá krok ten, kdo je připraven hned odjet do hlavního

města a bojovat za naši nezávislost!“Dav se jako řada natrénovaných vojáků pohnul jediným společ-

ným krokem, neboť v sobě probudil jakési, zdálo by se, že dávno zapomenuté, instinkty pokory.

„Ať udělá ještě jeden krok ten, kdo je připraven za nezávislost naší země zabíjet!“

Had davu trochu prořídnul, jako by svléknul starou kůži, která mu už v žití překážela.

„Náš čas nastal! Ať udělá poslední krok ten, kdo je připraven za naši svobodu zemřít!“

Poslední slova překrylo ohlušující štěkání automatů, které od-střelovaly ty, co se ten poslední krok odvážili udělat.

„Ty, kteří chtěli zabíjet, do prdele s něma, do vězení, na výslech,“ podnikavě zavelel Jakiv Petrovyč automatníkům, „a všechny zbý-vající do sklepů k dalšímu prošetření. Nezávislí… Tfuj, kurva. Tak, do práce. Cirkus skončil.“

15

Dopisy

V posteli leží stará žena. Čeká na svého dospělého syna, který má za chvíli přijít. Drží zažloutlou zapečetěnou obálku. Její vědomí a paměť jsou jako velikánský proud vody, ve kterém tu a tam pro-svítají ještě nezatopené oblasti. Představuje si sama sebe jako ptáčka, který přelétá z pahorku na pahorek. Vzdálenost mezi pa-horky se pokaždé zvětšuje, ptáček se unavuje.

Protáčí vzpomínky jako jednotlivé snímky, co se projektují do vědomí. Jako první přicházejí falešné vzpomínky — vzpomínky na sebe vyprávěné jinými nebo dodatečně vyvstanuvší z fotek. Za nimi prolétají jako přízraky školní léta. První sňatek, který pomi-nul stejně rychle jako první školková zamilovanost. A dál pustina.

Nahmatává vzpomínky v temné místnosti své paměti. Vyno-řují se obrazy, náhodné záblesky událostí a hudba. Čekání dcery, a narození syna. Nenaskytnutí se muže, na kterého tak dlouho čekala. A pořád dál a dál, blíž k současnosti. Jenže teď už to není zajímavé. Připadá si, jako by proběhla muzejními sály, ale ještě má do zavření trochu času a chce se vrátit zpátky, chce konečně najít mistrovské dílo, kvůli kterému sem vlastně přišla.

Bolí ji nohy, unavené chůzí po muzeu šálivých pamětních desek.„Jsem?“ ptá se slabým hlasem.„Byla jsem… byla…“ unavené oči se zavírají.A vtom, jako rychlý sen, prolétají vzpomínky, které potřebuje.

Chce je chytit. Ptáček už vidí ten vhodný pahorek; zvedá se z vody, vyrůstá do rozměrů hory. Ptáček dolétá na vrcholek, vyčerpaně na něj padá a cítí, jak se mu po celém těle rozlévá teplo.

Vzpomíná.„Nebyla jsem…“