Pavel Filipi: Pozvání k nadějimavé... · Web viewPavel Filipi: Pozvání k naději Kapitoly o...

Pavel Filipi: Pozvání k nadějiKapitoly o homiletické hermeneutice a exegezi

TS CASD Sázava

1

ObsahÚvodem..........................................................................................................................................5

TEXT, ČTENÍ A VÝKLAD..................................................................................................................................5

1. KÁZÁNÍ NA BIBLICKÝ TEXT?...............................................................................................................5

1.1. Možnosti.............................................................................................................................5

1.2. Námitky..............................................................................................................................6

1.3. Pohled do historie...............................................................................................................6

1.4. Proč tedy biblický text?.......................................................................................................6

2. PREDIKABILITA................................................................................................................................7

3. TEXT A ČTENÍ..................................................................................................................................7

3.1. Co je text?................................................................................................................................7

3.2. Čtení a porozumění.................................................................................................................8

4. TEXT A VÝKLAD...............................................................................................................................8

4.1. Odklon od diachronie.............................................................................................................8

4.2. Strukturalismus........................................................................................................................8

4.3. Některé nové metody..............................................................................................................8

4.4. Co řekne homiletický exeget..................................................................................................10

5. INTERKULTURNÍ HERMENEUTIKA.......................................................................................................10

HOMILETICKÁ EXEGEZE...............................................................................................................................11

6. PŘÍSTUPY (ČÁST TEORETICKÁ)..........................................................................................................11

6.1. Existuje „homiletická exegeze“?............................................................................................11

6.2. Základní hermeneutický problém..........................................................................................11

6.3. Mlčení textu nebo otevřený text?.........................................................................................12

6.4. Exkurz: Quattuor sensus Scripturae?.....................................................................................12

6.5. Podobenství a solitéry...........................................................................................................13

6.6. Intertextualita – kanonický přístup........................................................................................14

6.7. Exkurz – Starý zákon v Novém...............................................................................................15

6.8. Biblické motivy..................................................................................................................15

6.9. Dějiny působení................................................................................................................16

6.10. Shrnutí a teze................................................................................................................16

6.11. Shrnutí příkladem.........................................................................................................17

7. POSTUPY (ČÁST PRAKTICKÁ)............................................................................................................19

7.1. K textu: předexegetické operace......................................................................................19

2

7.2. Vtextu: exegetická operace..............................................................................................20

7.3. O používání komentářů (J. Roskovec)...............................................................................25

ROZVEDENÍ A PŘÍKLADY..............................................................................................................................25

8. CO JE KÁZÁNÍ?..............................................................................................................................25

8.1. Proč kázání?......................................................................................................................25

8.2. Funkce kázání?..................................................................................................................26

9. KÁZÁNÍ EVANGELIA........................................................................................................................26

9.1. Exkurz: Hermeneutika svědectví.......................................................................................26

10. ALTERNATIVA NEBO POLEMIKA?...................................................................................................27

11. JEŽÍŠOVA PODOBENSTVÍ..............................................................................................................27

11.1. Několik rad homiletickému vykladači podobenství.......................................................27

12. STVOŘENÍ – POZVÁNÍ K CHVÁLE, MOUDROSTI, K ČASU......................................................................28

12.1. Pozvání k chvále - doxologii..........................................................................................28

12.2. Pozvání k důvěře ve Slovo: zpráva o stvoření světa......................................................28

12.3. Pozvání k životní orientaci: sapienciální texty...............................................................29

12.4. Nabídka času, budoucnosti...........................................................................................29

13. POZVÁNÍ DO VELKÉHO PŘÍBĚHU....................................................................................................29

13.1. O příbězích obecně.......................................................................................................29

13.2. Příběhy Bible.................................................................................................................30

13.3. Velký příběh..................................................................................................................30

13.4. Vznik Hospodinova lidu: praotci...................................................................................30

13.5. Za hranicemi dějin (apokalyptické texty)......................................................................31

13.6. Komprimované příběhy: genealogie.............................................................................31

14. PROROCKÉ TEXTY.......................................................................................................................31

14.1. Protest proti idolatrii: Člověk k obrazu Božímu.............................................................31

14.2. Protest proti hříchu: člověk povolán ke svobodě..........................................................32

14.3. Priorita malého, slabého...............................................................................................33

15. PŘEDPISY MOJŽÍŠSKÉHO ZÁKONA..................................................................................................33

15.1. Alternativa k fascinaci ekonomickou realitou: promíjení dluhů a milostivé léto..........34

15.2. Řád oběti: Defatalizace lidské viny................................................................................34

16. PŘÍBĚH JEŽÍŠŮV.........................................................................................................................35

16.1. Ježíšovy zázraky............................................................................................................35

16.2. Ježíšova smrt.................................................................................................................36

16.3. Exkurz: Kristova zástupná oběť.....................................................................................36

3

17. MEZITÍM NA TOMTO SVĚTĚ: NZ EPIŠTOLY......................................................................................37

17.1. Ospravedlnění...............................................................................................................37

17.2. Poddáni buďte: Epištoní pareneze................................................................................38

18. ŽALMY: PROPŮJČENÁ ŘEČ............................................................................................................38

18.1. Řeč žalmů......................................................................................................................39

18.2. Ztracená a navrácená řeč..............................................................................................39

18.3. Žalmy nářku..................................................................................................................40

18.4. Hymny a chvály.............................................................................................................42

PŘÍPRAVA KÁZÁNÍ......................................................................................................................................43

19. OSNOVA..................................................................................................................................43

19.1. Exkurz: Problematika skopusu a střídání perspektiv u výpravných textů......................44

19.2. Rétorická hlediska.........................................................................................................44

20. ÚVOD A ZÁVĚR..........................................................................................................................45

20.1. Úvod.............................................................................................................................45

20.2. Závěr.............................................................................................................................46

21. ILUSTRACE................................................................................................................................46

22. SPECIFICKÉ STYLOVÉ PROSTŘEDKY. REDUNDANCE.............................................................................47

22.1. Personae.......................................................................................................................47

22.2. Redundance..................................................................................................................48

23. JAZYK KÁZÁNÍ...........................................................................................................................49

23.1. Sermo humilis, submilis (řeč nízká, vznešená)..............................................................49

23.2. Elaborovaný, restringovaný kód...................................................................................49

23.3. Zvláštní obezřetnost.....................................................................................................49

24. ZPĚTNÁ VAZBA: DVOJÍ BÁZEŇ......................................................................................................50

4

ÚvodemHomiletika: nauka o kázání„Protestantismus definoval svůj vztah k modernímu světu vždy znovu hermeneutickými programy.

Zřeknout se toho by bylo znamením slabosti vitality protestantismu“ (citát Gerda Heissena).Hermeneutika – široký záběr, teorie porozumění nejen textům, ale i světu, který nás obklopuje.

V této knize jde o teorii porozumění textu biblických a jejich výklad.Výchozí otázka: „jak číst, jak vykládat, jak aktualizovat starobylé texty bible, aby se staly

relevantním oslovením našeho současníka?“ a zároveň „Jak je možné našemu současníku starobylé texty vykládat tak, aby se staly pozváním k důvěře, že se v nich nabízí porozumění, jež jinde nenalezne, ale bytostně potřebuje?“

TEXT, ČTENÍ A VÝKLAD

1. KÁZÁNÍ NA BIBLICKÝ TEXT?Musí být křesťanské kázání, aby bylo křesťanským kázáním, pokaždé výkladem určité pasáže

z Bible?

1.1. MožnostiJaké jiné možnosti má křesťanské kázání? a) Kazatelské promluvy vycházely také z kalendáře světců – kazatel se soustředil na postavu (či

událost), jež byl v příslušný den v kalendáři a promluvil o významnosti, příkladnosti a záslužnosti jednoho světce, světice. Biblické poselství v dějinách působilo v konkrétních příbězích či událostech. Úskalí jak docílit, aby bylo posluchačům zřejmé, že osobní příběh byl inspirován evangeliem?

b) V protestantském prostředí byly pokusy založit kázání na výrocích konfese či katechismu – jakési shrnutí biblického poselství; Bible je tak nepřímým základem. Nebezpečí formulace konfesí jsou proti biblickým textům statické, naukové, tetické.

c) Kázání na základě duchovní písně.d) Současný katolický způsob: během mše jsou předčítány tři biblické oddíly (SZ, epištoly a

evangelia + popř. žalm) – v nich se zvýrazňuje průnik témat či motivů a na tom se buduje

5

homile. Nejde o výklad toho textu, ale o úvahu nad tím, co všechny aktuální texty spojuje. Nepodaří-li se průnik najít, vzniknou homilie dvou až čtyř meditací nad příslušnými texty. Výhoda – ukázání propojenosti SZ a NZ. Nevýhoda abstrakce, zobecňování, někdy problematické s harmonizováním.

1.2. NámitkyKázání JK, apoštolů a SZ proroků! Církev je povolána k tomu, aby zvěstovala „dobrou zprávu“,

evangelium aby tímto zvěstováním byla současnost jak souzena, tak vedena k naději vykoupení. Bible má vstupovat do křesťanského kázání svou nabídkou příběhů, symbolů, podobenství atd., ael ne tak, že by měla být východiskem, nahrazujícím obsah kázání – samo evangelium.

Probuzenecká kázání: biblický text je na druhém místě (na prvním je poselství o spáse hříšníka.Křesťanské kázání není pozváním k víře v bibli (její učení), ale k víře v evangelium, k víře v Krista.Kázání apoštolů (viz Sk): nevychází z textu, nýbrž události (vzkříšení) a texty kombinuje v jakémsi

horizontálním průřezu dějinami spásy.

1.3. Pohled do historieProč tedy Bb text jako základ kázání? Tak to pojímali – Oriegenes, Justinos Mučedník… židovská

bohoslužba v synagoze – předčítání Tóry s komentáři a příklady.Patristická a středověká doba: Augustin, Hus

1.4. Proč tedy biblický text?Vynecháme tvrzení „vázanost k textu Bb dodává kázání formální autoritu a zakládá jeho nárok na

pravdivost a spolehlivost.“ Lepší je, podaří-li se kazateli posluchače přesvědčit, že Bb texty představují zajímavou, lákavou nabídku nového porozumění a nové praxe.

1.4.1. Verbum externumBůh promluvil dříve, než kazatel. Je zde slovo/Slovo, které předcházelo kázání. Kázání nezačíná

mluvením, ale mlčením – nasloucháním Slovu, jež bylo před námi, než jsme otevřeli ústa a je nad námi a bylo svědecky zaznamenáno v Bb. Kazatel nemá pro bližního žádné slovo, které by mu nebylo napřed dáno. Odkazováním na Bb text dává kazatel najevo, že nečerpá z vlastních zdrojů, ani zdrojů vlastní duchovní zkušenosti, ale sám je osloven a zůstává v rozhovoru se svým protějškem, který zde byl před ním a je nad ním. Evangelium není věc tvorby, kázání ano.

1.4.2. Oblak svědkůBible není Boží slovo, ale obsahuje svědectví o Božím slovu – jak lidé v různých dobách a situacích

B oslovení vnímali, přijímali, odmítali, ve víře i nevěře, poslušnosti i neposlušnosti, ve zkušenosti B blízkosti i opuštěnosti Bohem. Kazatel se tak vřazuje do tohoto zástupu svědků, kt. zde byli před ním.

Svědkové podávají kazatelům pomocnou ruku, nabízejí jim slova pro vyjádření toho, co B slovo působí, když se dotkne lidské mysli a svědomí. Naše křehké pokusy tlumočit poselství o spáse jsou podepírání tisícerou rukou.

Cílem kázání není, abyste posluchač konformoval s Bb minulostí, ale aby minulým svědectvím podnícen a povzbuzen vykročil sovu vlastní cestou víry (nebo víry došel). Kázání je výkladem zaměřeným k přítomnosti a budoucnosti posluchačů.

6

1.4.3. Diferenciace a koncentraceKázání pomáhá vyjádřit bohatství průmětů evangelia do různých směrů. Bůh tak miloval svět…

(ústřední téma) je v Bb rozvedeno do velkého množství příběhů, situací, poloha, atd. Dle tohoznáme různé žánry – narace, adorace, pareneze, prorocké kázání, mudrosloví, vyznání, apokalyptika, žalmy…

Homiletická exegeze má vystihnout správný poměr koncentrace na ústřední poselství a diferenciace jeho explikací. Aby se v různých „variacích“ neztratilo „ústřední téma“ a aby ústřední téma nepohltilo všechny své variace.

2. PREDIKABILITA

Může se každý Bb text stát základem kázání? Nikoli – některé texty jsou homileticky těžko přístupné (SZ rodokmeny, zprávy z Jz o usazování kmenů, prorocké zvěsti soudu pohanským národům…)

J.B. Souček: „Nejsme povinni umět kázat na jakékoli biblické sovo – i kdyby šlo o starocírkevní perikopu. Jsme ale zváni, abychom v Písmu hledali a bádali kriticky, s otevřenýma očima, ale také s otevřeným srdcem, plni nadějného očekávání, že můžeme být překvapeni osvícením, povzbuzením i napomenutím, kterého se nám dostane snad na neočekávaných místech.“

Kázání nemá být exegetickou exhibicí kazatele.Avšak některé texty v určitých dobách mlčí, jindy mluví.Rozsáhlé plochy vyprávění („ságy“), jejichž kérygmatikcý potenciál není uložen v jednotivých

epizodách, nýbrž v celku „románu“. Např. příběh Jákobova syna Josefa má svou zvěstnou linii jako celek, ale z jednotlivých peripetií jen ojediněle můžeme vytěžit aktuální poselství. Podobně jako o izraelských či judských králích čteme „činil – nečinil, co je dobré v očích H“ lze mít za námět kázán í jen v generálním schématu.

Není textů, které by principiálně a definitivně ležely mimo hranice kazatelské použitelnosti. Ale je řada textů, které se v životě jednoho kazatele nikdy nestanou základem kázání.

3. TEXT A ČTENÍ

3.1. Co je text?„text“ a „textil“ společný základ v latinském „tago“ (tkát). Text je útvar, celek, umně a plánovitě

sestavený z jednotlivých prvků (slov, vět) tak jako tkanina je setkána z jednotlivých vláken. U gobelínu zprav. nevnímáme jednotlivé nitky, působí na nás jako celek. U textu, abychom mu porozuměli, musíme sledovat jeho jednotlivé prvky a systém, podle kt. jsou uspořádány. Sledujeme to systémem jazyka.

Text je jedním ze způsobů sdělení, komunikace – je určen adresátu nepřítomnému, vzdálenému (místem, časem). Adresát (čtenář) se nemůže spoléhat na pomocné prostředky komunikace (gesta, mimika, modulace hlasu) a nemá zpětnou vazbu ke svému protějšku. Na druhé straně se otevírají širší možnosti jak si text přivlastnit. Existuje přímý vztah mezi různými druhy (žánry) textu a možnostmi pochopení textu. Kde je tento vztah narušen, text přestává fungovat, či funguje omezeně, chybně až komicky. Reklamní leták se těžko může stát pohádkou před spaním.

7

3.2. Čtení a porozuměníZákladnou, ze kt. je možno text sledovat (číst/chápat), je jazyk. Abychom text mohli číst, musíme

rozumět jazyku, v němž je text napsán (či do něj přeložen), chápat syntaktické struktury, jichž užívá, popř. i jejich záměrné narušení, jak je to u poezie.

Vztah mezi textem a jeho čtenářem je složitý – je to složitý soubor myšlenkových operací vyvolaných jednotlivými slovy či souslovím textu a jejich asociacemi, uvědomělými či neuvědomělými očekáváním vůči durhu daného textu, kladnou nebo zápornou rezonancí textu s jinými známými texty, s vlastní osobní či kolektivní zkušeností, s tradicí apod.

4. TEXT A VÝKLAD

4.1. Odklon od diachronie„Historická kritika“ po dvě staletí se snažila o co nejpřesnější zjištění toho, jak biblické texty

vznikaly (diachronický postup). Novější metody se zaměřují (kriticky) k potenciálu textů jako takovému, nezkoumajíce jeho minulost, nýbrž jeho „budoucnost“, jeho skutečné i možné působení na recipienta. Proti „estetice produkce“ (textů) kladou „estetiku recepce“.

4.2. StrukturalismusLidská skutečnost je našemu myšlení přístupná jen jako analogie struktur lidské řeči a její

pochopení je umožněno prostřednictvím konkrétní promluvy. Předpoklad, s nímž strukturalismus pracuje:

Jevy se nevyskytují izolovaně, nýbrž ve spojení s jinými jevy, s nimi tvoří strukturovanou (strukturovatelnou) souvislost, kterou je třeba odhalit pomocí modelů.

Strukturalistu nezajímá v první řadě to, co autor snad chtěl sdělit, nýbrž to, co struktury jazyka sdělit umožnily. Význam jednotlivých prvků (znaků) v textu získává jedině z toho, jakou zaujímají pozici v souboru vztahů uvnitř struktury, nikoli z toho, že odkazují ke skutečnostem mimořečových.

Ve výkladu textu se spokojí s nynější podobou textu. Jednotlivé prvky vytvářejí soubor vzájemných vztahů (souladu, nesouladu – binární opozice). Analýza těchto vztahů je vlastním předmětem výkladu – umožňuje souznění s textem u čtenáře, jehož řeč je předpokládaně strukturována stejným způsobem.

Nové metody, postrukturalistické – odmítají diachronní metody, ale nesdílejí generální filozofické premisy strukturalismu a radikalizují postupy.„Vše co máme, jsou texty“ - - pozornost vykladače primárně a soustředěně – tzv. close reading. Na rozdíl od strukturalismu se nesoustředí ke stabilitě textů, ale dynamice. Zajímá je spíše pohyb, který texty vyjadřují a u příjemce vyvolávají.

Paul Ricoeur (1913-2005) zdůraznil autonomii textů vůči jejich původu v osobě nebo záměru autora. V okamžiku, kdy autor vyprodukoval text a vyslal jej „do oběhu“, přestal být jeho pánem a odchází ze scény.

4.3. Některé nové metodyRétorická kritikaNejde o studium určitého durhu textů, ale studium funkce každého textu. texty chtěli, měly nějak

„fungovat“: získat, přesvědčit, potěšit, obžalovat…. Rétorická kritika studuje prostředky a strategie, kt. se této funkce mělo dosáhnout:

8

jakých prostředků užil (hypotetický, předpokládaný, implied) autor vůči svým předpokládaným čtenářům

způsob vedení hlavního argumentu volba argumentů podpůrných užití ilustrací a metafor reference k autoritě či autoritám – např. při argumentaci z Písma

Otázkou je, jak to funguje u našeho současníka, zda lze docílit téhož přesvědčovacího efektu.

Kritika narativníZajímá se o výpravné texty – text musí být zkoumán jako celistvý svět sám o sobě, jako v sobě

uzavřené univerzum; vnášet do textu něco z vnějšku narušuje jeho fungování. Vychází se ze zjištění rozdílu a z těsného spojení mezi tím, co je vyprávěno (story) a způsobu, jak je to vyprávěno (discourse). „Obsah“ textu má podstatný vliv na jeho „formu“ a naopak.

Zkoumá se, jak je příběh prezentován jaká je role vypravěče, „pozorovatelna“ vypravěče hodnotová stupnice vypravěče stylové prostředky vypravěče narativní vzorce …

Zájem: zjistit, jak funguje vztah mezi textem a jeho čtenářem; vztah mezi nimi je dán a kontrolován instancemi zakomponovanými v textu (př. mezery a zámlky ve vyprávění, neočekávané a jakoby nadbytečné „poznámky na okraj“, střídání perspektiv, zvolnění či naopak zrychlení časového rytmu, nepravidelnosti či naopak záměrné symetrie atd.) – jimi má být osloven i čtenář dnešní.

Na straně textu: a) autor – nejen jako historická osoba, ale i „předpokládaný“ autor (ve skutečnosti jde o několik autorů, redaktorů, škol atd; b) předpokládaný první čtenář.

Na straně příjemce: a) „ideální čtenář“, netotožný s „předpokládaným čtenářem“; b) další aktér – např. vypravěč (vkládá novou dimenzi).

Úmyslem narativní kritiky je napomoci tomu, aby se skutečný čtenář co nejvíce přiblížil čtenáři předpokládanému.

Př. Mk 3,19 „Jidáš Iškariotský…který ho pak zradil“ – ale v 14,10 je jen jako jeden z Dvanácti – něco to sděluje čtenáři.

Stejně v rytmu vyprávění Mk 1-10 jde o měsíce (rok?), i když stále opakuje slova „hned“. Zbytek příběhu Mk se odehrává v průběhu jednoho týdne. Co znamená toto nápadné zpomalení?

Metoda čtenářovy odezvy (reader-response criticism; audience -oriented)„Interakční výklad“, vychází z těchto předpokladů:a) Literatura má performativní, operativní, událostní povahu - něco předvádí, inscenuje, vytváří…

a stejně tak i její recepce (četba)b) Význam není literárním textu „vlastní“, není v textu zakonzervován, ale vzniká teprve

v interakci mezi textem a čtenářem. Bez čtenáře nemá literatura žádný význam.

Zastánci této metody připouštějí různou míru kontroly textem v čtenářově odezvě: Text je vlastně prázdný, nepopsaný list a teprve čtenář do něj vkládá význam – jakoby ten

text sám psal (Stanley Fish).

9

Test sám svého čtenáře poněkud „navádí“ např. tím, co zamlčuje, a tím podněcuje čtenáře, aby mezery vyplnil a tak text „dotvořil“ (wolfgang Iser) nebo si posloužil jinými prostředky (jazykovými, stylistickými).

Zkoumá se: jak a na co recipient (čtenář) reaguje a z jakých společenských, epistémických či kulturních předpokladů, jakou roli zde hraje příslušnost čtenáře k urč. společenství. Předpokládají, že čtenář nereaguje vždy souhlasně, někdy je udiven, překvapen, vyprovokován k protestu vůči tomu, co čte.

Uplatnění: skupinový výklad Bible, bibliodrama

Program dekonstrukce – Jacques Derrida (1930-2004)Postupuje opačně než strukturalisté: rozkladem struktury na jednotlivé prvky, aby zjistil, podle

jakého skladebného plánu byly sestaveny, které možné další prvky byly případně vyloučeny a proč, resp. jaké protiklady jsou v textu konstruovány uměle, ačkoli ve skutečnosti tvoří dialektickou jednotu. Co toto tvrzení „netvrdí“, vypouští, zamlčuje, nepřipouští, zapírá. Vnikáme k tomu z druhé strany, výsledek se podobá odlitku. Texty a interpretace tak budou zbaveny své domnělé definitivnosti – bude umožněn vstup nových, nečekaných perspektiv, které budou při zacházení se texty přítomny zároveň, ať tak, že se budou vzájemně doplňovat či budou v konfliktu a napětí.

4.4. Co řekne homiletický exegetHistorická kritika = pokus osvobodit Bibli a výklad od tradicí a vřadila ji do historických souvislostí. Metody se soustřeďují k otázce „jak“, která jim splývá s otázkou „co“ k nerozeznání. Zatímco

dosavadní výklady se zabývaly hlavně tím, co Bb příběh chce říci, narativní (i rétorická) kritika se soustřeďuje k tomu, jak to říká.

Smysl Bb textu není v tom, že chce být pouze recitován, opakován, nýbrž v tom, že chce být pochopen, kázání, přivlastněn – je to dynamický proud komunikace, který spěchá ke svému příjemci.

Teologicky: tyto metodiky snadno přehlížejí hranici mezi tím, kdy recipitent vlastním úsilím z textu získává jeho poselství, a tím, že toto poselství sám tvoří, tj. do textu vkládá ze svých předpokladů osobních, náboženských, kulturních, politických. Nejde jen o to, aby čtenář do Bb textu vnikl, aby jej doplnil svým významem, nýbrž též o to, aby text vnikl do čtenáře, jež sám jím má být proměněn, aby se naučil chápat sebe sama a svůj život nově. Toto ovšem nemůže žádný text a žádná metoda jeho výkladu vyvolat, to je záležitostí „vnitřního svědectví Ducha svatého“.

Křesťanské společenství, v němž se pohybuje homiletický vykladač a jemuž adresuje svůj výklad, vytváří specifická očekávání vůči Bb textu a jeho aktuálnímu výkladu. Toto očekávání věřícího společenství, stejně jako obvyklý bohoslužebný kontext, do nějž je kázání vřazeno, chápeme jako projevy působení DS a nebráníme se jim.

5. INTERKULTURNÍ HERMENEUTIKA

Snaží se vyvážit slabé stránky literárních metod. Každý čtenář a vykladač je určen mj. svým kulturním prostředím. Umožní Bb výklad napříč kulturami? Výzkume se zabýval amsterodamský biblista Hans de Wit:

Různost kulturních kontextů nemá zrušit univerzalitu poselství Bb, ale naznačit cesty, jak je příslušný partikulární kontext možno uvést do vztahu k tomuto univerzalismu, eschatologickému poselství kreativně a produktivně.

10

Texty byly svěřeny skupinám věřících křesťanů v předpokladu, že výklad Bb je záležitostí „komunity interpretů“ téže základní orientace (víry) nebo přinejmenším téhož základního očekávání vůči Bb textům.

Velkou roli zde hraje specifická církevní tradice, která je také součástí kulturního kontextu Všechny kultury mají svou „hloubkovou dimenzi“ – 5 základních otázek:

1. Fenomén moci a skutečnost nerovnosti ve vztahu k moci2. Vztah mezi individuem a kolektivem3. Očekávaná sociální role žen a mužů4. Způsob, jak se vypořádat s nejistotou existence5. Způsob, jak vnímat přítomnost, minulost a budoucnost

Číst texty „očima druhého“

HOMILETICKÁ EXEGEZE

6. PŘÍSTUPY (ČÁST TEORETICKÁ)

6.1. Existuje „homiletická exegeze“?Nebudeme se ptát homiletické exegeze, jak řeší svůj vztah k exegezi „vědecké“, nýbrž naopak se

zeptáme vědecké, jak řeší svůj vztah k exegezi homiletické, k tomuto „finálnímu kroku“ své vlastní odbornosti. Bb nebyla napsána za účelem vědeckého zkoumání, i když bez vědeckého zkoumání nemůže být kriticky a spolehlivě pochopena; praktické užití Bb je tedy tím nejvlastnějším místem každé exegeze.

Audiatur et altera pars (dejme slovo druhé straně)Je pravda, že NZ texty, zejm. epištoly, jsou již kázáním svého druhu. Ale co víme o „situaci“ jejich

tehdejších příjemců? Navíc, texty jako texty již opustily své původní parametry a daly se svou cestou k příjemci dnešnímu, jehož svět se již nikdy neztotožní se světem prvních adresátů.

6.2. Základní hermeneutický problémP. Pokorný „Jsou tím, co při výkladu hledáme, konkrétní příběhy a výroky, události – nebo jsou to

struktury a principy, obecné, nenáhodné a snad i absolutní skutečnosti?.... Jaký je vzájemný vztah těchto dvou stránek každého textu?“ Snahou kazatele není přece informovat o neopakovatelné minulosti, jak o ní text referuje, nýbrž vydolovat z textu poselství, které by oslovilo přítomného posluchače v každé době. Avšak je možno toto poselství zcela uvolnit z konkrétních příběhů, událostí a osob, s nimiž je v textech svázáno? Proč není poselství Bb většinou podáno formou obecných naučení, duchovních rad, mravních principů, které by stačilo vždy jen aplikovat na nové situace?

Přístupy:a) Někteří kazatelé vnímají Bb jako zásobárnu obecných hesel k některým pojmům (víra,

modlitba pokání…), které se ve vykládaném textu objevuje a který je možno do textu snadno vložit.

b) Někteří se snaží objevit v daném textu jeho „kérygmatický obsah“, který lze potom užít jako „skopus“ kázání. Nesoustřeďuje se na pojem, ale myšlenku. Opravdu však tím usiluje o vytěžení poselství textu?

11

c) Někteří v příběhu víry objevují typické prvky, přenositelné z vyprávění Bb textů na dnešní situaci dnešních adresátů. Př. H.D. Preuss mluví o „typologii existence“ – typické Boží jednání a typické situace věřícího společenství je ve vzájemné relaci. Typologický výklad Písma může být velmi produktivní avšak přespřílišné zobecnění „typů“ se odklání od dynamické povahy textů.

d) Méně kazatelé praktikují Historický výklad, který usiluje o to, aby metodami historické kritiky dosáhl tzv. „původního“ záměru Bb autora, které má něco sdělit dnešnímu posluchači. Vykladač pak podezřele dobře ví, „co chtěl autor říci“, a sděluje svým posluchačům „jak to Pavel myslel“, „co tím Jeremijáš mínil“

e) Jiní se snaží o rekonstrukci původní situace, do níž text byl určen a hledají její analogie v současnosti. Př. „babylonské zajetí v době totality“ – Boží lid strádá vnějším útlakem i vnitřní slabostí, stal se ubohou hračkou v mocenském soupeření Egypta a Babylonu, nebo-li Východu a Západu.

6.3. Mlčení textu nebo otevřený text?Text: přitažlivost x mlčení (napětí) Text vyřizuje své poselství, ale jakmile jej chceme

aktualizovat a klademe mu otázky, které by měly otevřít rozhovor, setkáme se jen s mlčením (P. Pokorný). Přitažlivost Bb textu stojí v napětí s potřebou uvést text do aktuálního rozhovoru s posluchači pod kazatelnou. Mlčení textu je způsobeno rozdílem času, diachronií. Jak překlenout propast času, zející mezi dávným Bb textem a jeho přítomným vykladačem, čtenářem a posluchačem?

Pro Gerda Theissena text nemlčí, text zve, nebo přesněji: zve tím, že mlčí. A zve právě tím, že má v sobě schopnost nabývat nových a nových významů“. „Mlčení“ a „otevřenost“ textu jsou vlastně dvě stránky téže skutečnosti. Text (písemně fixovaná výpověď) „mlčí“ tak, že přepouští svůj význam (významy) svému čtenáři, posluchači, vykladači. Pro ně nabývá nových a nových významů, aby oni produkovali nový text (= kázání).

Text jako text ztratil svůj někdejší kontext, je „dekontextualizován“ (i když kontextem je a zůstává kanonická literatura). Ale smyslem našich homileticko-vykladačských operací je „rekontextualizace“ pokoušíme se vrátit text do kontextu, ale do kontextu našeho, současného.

Ve většině případů se při rekonstrukci původního kontextu nemůžeme opřít o žádné instance mimobiblické a jsme opět odkázání jen na interpretaci toho, co je v textech. Někdy vzniká dojem, že někteří Bb autoři záměrně své kontexty kamuflovali. I to množství různých hypotéz, jimiž nás zahrnuje odborná exegeze, je dokladem, že jde o texty stále otevřené.

6.4. Exkurz: Quattuor sensus Scripturae? Středověká nauka o „čtverém smyslu“ každé biblické výpovědi:1) Smysl doslovný (sensus literalis) – prostředkující čtenáři fakta dějů2) Smysl alegorický (sensus allegoricus) – prostředkující předměty víry3) Smysl mravní (sensus moralis) – prostředkující zásady chování a jednání4) Smysl odkazující kupředu,anagogický (sensus anagogicus) – ujišťující o naději otho, k čemu

směřujeme.Vliv myšlenky tří „kardinálních ctností“ – víra, láska, naděje.Antiochejská škola – skrytý smysl Písma časově, na linii dějin spásy (typologicky)Alexandrijská škola – uchopení staticky, metodou alegorizace. Origenes (185-250) o trojím

smyslu Písma; Augustin (354-430)alegorie jen někde.

12

Př. slovo „Jeruzalém“:1) Doslovný smysl – jméno Izraelského města2) Alegorický smysl – církev3) Mravní smysl – lidská duše4) Anagogický smysl – nebeský JeruzalémPřiměřená exegeze, a to i homiletická, by neměla předčasně utíkat od textu v jeho literní podobě.

6.5. Podobenství a solitéryÚkol kázat nutí homiletického vykladače, aby Bb chápal jako paradigmata, podobenství, vzorové

příběhy, v nichž se bezprostřední vztah k současnému posluchači dá bez velkých problémů zjistit. Takovéto texty v Bb nalezneme:

JK podobenství Žalmové, poetické a mudroslovné texty

Můžeme předpokládat, že ti, kdo jimi mají být osloveni, jsou zaměnitelní. I dnešní čtenář/posluchač, a č v jiné situaci, se v nich může nalézt, s rolemi aktérů se pokusně identifikovat, jejich poselství, často překvapivému, na sebe dát působit.

Větší část textů se však brání takovému hladkému vstupu do zkušenosti současníka. To jsou texty „solitéry“. Vztahují se k jednorázovým datům, událostem, situacím, osudům, zkušenostem, které nejsou snadno, ne vždy a vlastně jen zřídka napodobitelné nebo vůbec nikdy.

Např. „sváteční perikopy“ – narození, ukřižování, vzkříšení JK jen jako jednorázová, nenapodobitelná událost

stejně i zprávy o zázracích – vzpírají se jakékoli snadné identifikaci celá řada „naříkavých žalmů“ – jak bych mohl sobě či svým posluchačům vsugerovat, že se

ocitli v té situaci hlubokého ponížení, nepřátelství či strádání jako žalmista?Tyto texty mohou být kázány jako popisy, jako zprávy, referáty, ujištění o tom, co Bůh vykonal a

vykoná, jako povzbuzení k víře a naději. Třebaže jsme se jako Boží lid neocitli v egyptském otroctví, třebaže jsem se jako věřící člověk neocitl v hrozné situaci žalmistově, můžeme se spolehnout, že i kdybychom se v takových situacích ocitli, nebude to situace fatální, jež by znamenala konec Božích cest a úmyslů s námi. I takového solitérní texty v sobě nesou poselství naděje.

Jan Roskovec: perikopa o uzdravení setníkova chlapce: do líčení jedné události si v jednotlivých verzích zjednala přístup tradice, projevila se potřeba přítomné církve aktualizovat předávaný materiál s ohledem na vlastní situaci. Tím vznikly odlišnosti jednotlivých „evangelistů“, které však nesmazaly jedinečnost událostí. Tato historická událost je vlastním textem a všechny tři kanonické zprávy, které o ním máme, jsou již kázáním na tento text. Tato kázání se ve svém základním půdorysu dávají svým textem jednoznačně určit. Společnou tendencí všech tří je překonat „solitérnost“ textu.

J. Smolík sleduje „homiletický pohyb v NZ“. Tradice uvolnila texty z jejich historického rámce JK působení a vložila do rámce nové homiletické situace prvotní církve. Právo a odvahu k tomuto novému kroku Tridentům dal sám vzkříšený JK v DS.

Texty Bb v dnešní podobě už prošly procesem tradičních úprav, nesou stopy aktualizačních zásahů. Jen zřídka ovšem jsme v té situaci, že máme k dispozici několikero srovnatelných verzí téže události, abychom na nich mohli pozorovat posuny způsobené tradicí.

13

6.6. Intertextualita – kanonický přístupÚkolem exegeze je pak mj. postihovat teologický kontext napříč celým kánonem, ukazovat nejen

to, že kánon je strukturou, ale i v čem a jak je strukturou.Intertextualita – teorie vztahů mezi textyKaždý autor textu je ve svém výběru výrazových prostředků ovlivněn texty již existujícími,

uchovávanými v kulturní paměti. Intertextualita je také chápána z hlediska příjemce/posluchače. Tomu do „aktu čtení“ vstupují jiné texty a určují celý proces recepce vědomě či nevědomě.

Žádný kazatel nečte Bb text jako „nepopsaný list“, většinou nám při čtení nerozumní jiné texty, příbuzné nebo i kontrastní.

Teologický kontext každého textu je třeba hledat napříč celým kánonem (canonical approach). B.S. Childs (nar. 1923, kanonický přístup) a J.A. Sanders (nar. 1927, kanonická kritika), R. Rendolf

(nar. 1925): u každého textu je možno hledat souvislosti a výkladové směrnice v celém kánonu. Pro teologický výklad je rozhodujícím kontextem jednotlivého Bb textu kánon, ne kontext historický.

Childs: zajímá s i o dogmatiku (dějiny působení )Sanders: kánon je pro něho spíše otiskem plynulého procesu, během něhož byly staré

autoritativní tradice vystaveny novým situacím a výzvám a byly tudíž nově formovány a formulovány, interpretovány, aplikovány – Bb texty jsou adaptabilní pro život. Třebaže texty v průběhu své cesty získali stabilní formu, přesto byly učiněny adaptabilními pro potřeby příští generace. Jakmile se objevila potřeba, vnikly do zmrazeného textu a učinily ho relevantním pro nový problém. Kánon tvoří pro současného vykladače jisté paradigma, jak zacházet se starými texty v jejich stabilnosti (uzavřenosti) i v jejich nové aplikovatelnosti.

Existují témata, motivy či formy, obrazy a metafory, které přesahují jednotlivý text, probíhají napříč Bb a přitom mění (nebo nemění) své pointy, otevírají se novým aplikacím, polemizují s předchozími či je potvrzují. Někdy zjišťujeme, že autor textu dřívější tradici znal, revokoval, citoval, navázal na ni, transformoval ji, korigoval (např. Za 1,4; Ez 18,1nn aj.). Zvláště poetické texty si přivlastňují řeč, která po generaci zněla (př. „áronské požehnání v Ž 4,7 aj.)

Např. metafory cesty, vycházení, vcházení, procesí, putování, bezdomovectví x přebývání, setrvání, spočinutí, domov v různých okruzích Bb tradice a v různých žánrech, různé funkce (dynamizující a stabilizující). Podobně je to s metaforou moře, vody, valících se řek, bezednosti, hloubky, zavlažujících potoků, vláhy atd. pokaždé s jiným funkčním vyústěním

Jednotlivé obrazy, motivy Myšlenkové (zvěstné) celky: exodus, spravedlnost ze skutků a bez skutků Postavy: David, Abraham Příběhy: putování pouští, obsazování kananejské země, královské zřízení, chrám, příběh

Rút (který je v rozporu s příkazem Dt 23,4, že Moábec je vyloučen ze společenství IzraeleToto vše tradice zpracovávala, přepracovávala, transformovala – různé hlasy, role, funkce,

akcenty… Jako rozhovor svědků, kteří společně četli, poslouchali, opakovali, recitovali Bb tradice, je kánon

skrytým upozorněním, že „kanonické“ povaze Bible odpovídá číst ji a vykládat společně, v rozhovoru v rámci společenství víry – společenství, do nějž organicky patří také lid staré smlouvy.

Svět textu: vykladač je konfrontován nejen s textem, nýbrž i s jeho „světem“, proud textu.

6.7. Exkurz – Starý zákon v NovémKdyž se křesťané rozhodli učinit SZ součástí své Bb, tak tím navrhly, aby se texty SZ staly

podkladem křesťanského kázání – „Nový je ve Starém skryt, Starý se Novým odkrývá“. Jak se SZ textů zhostit v kázání, aby bylo kázáním křesťanským?

14

Antitetická metoda: zjišťuje rozpory mezi SZ a NZ, rozdíly stupně dokonalosti mezi nimi.Alegorická metoda: alegorizací lze vysvětlit skoro všechno skoro vším!Typologická metoda: SZ vypráví typické příběhy, typické pro B jednání s lidem, lidmi (viz Heller „Bůh sestupující“)

Novozákonní pisatelé: neváhají ohýbat a přizpůsobovat SZ texty svým aktuálním zvěstným záměrům (viz „tak se naplnilo Písmo“ v Mt 2,15; nebo jinak v Sk 7, Ga 3, Žd aj). To však není v rozporu se sz písemnictvím. Jednotlivá stádia příběhu, kt. SZ vypráví, se pokaždé ukazují jako nedefinitivní: okupace zaslíbené země naplňuje zaslíbení otcům, ale po ní přichází jako další stádium Sijón a davidovské království, ale ani to ještě není poslední slovo, přicházejí proroci a otevírají eschatologický horizont. Dějiny lidu smlouvy jsou dějinami permanentního začínání, nových a nových iniciativ z H strany. SZ je otevřen kupředu, chybí mu koncovka. Proto není NZ interpretace SZ ničím nelegitimním, co by vybočovalo z logiky SZ písemnictví. Dali jim nový výklad a nový význam. SZ znovu a znovu převypráví“ příběhy Izrele.

Příběh exoduEz 20 – rekapitulace jiná než v Tóře. Drží se sice tradičního schématu, ale provádí úpravu látky v řetězec čtyř

Hospodinových neúspěchů u lidu:V Egyptě – „oni se mu vzepřeli… žádný neupustil hnusné modly (Ez 20,8.. .viz i Ž 106,7)Ve dvou generacích na poušti (Ez 20,13. 21n)

SZ příběhy čteme ve světle jejich pozdějších interpretací (např. ztotožnění Boha praotců s Hospodinem, osvoboditelem Egypta). SZ čteme „odpředu“ nikoli „odzadu“. Námitka židovských vykladačů, že křesťané neuzavřenost SZ uzavřeli „christologickou koncovkou“, že narýsovali chybějící přeponu trojúhelníku, není na místě. Ježíš Kristus je vyvrcholením dějů lidu smlouvy, vyvrcholením ale takovým, že tyto děje neuzavírá, ale naopak otevírá směrem ke svému „druhému příchodu“. Kristus je Deus Venturus, Bůh přišlý a přicházející do lidských historií. Výrazem toho je „liturgický rámec“ křesťanského kázání, který umožňuje kázat na sz text svobodně, bez křečovité snah pašovat Krista, k němuž se modlíme do každé druhé věty.

6.8. Biblické motivyTeissen: „základní motivy biblické víry“ tvoří rastr, jehož rámce by homiletický výklad textů neměl

vybočit:Motivy, kt. dynamicky organizují významy Bb textů na straně recipienta (čtenáře/vykladače).

Uvádí variantně řadu těchto motivů: motiv stvořenosti, moudrosti, zázraku, odcizení, naděje, obrazu, exodu, víry, inkarnace,

zástupnosti, třídy pozic, agapé, stigmatizace utrpení, osudu, distance, ospravedlnění…avšak podotýká, že výčet nemusí být úplný, kazatel možná objeví motivy další.Funkce motivů: podobá se funkci gramatických pravidel jazyka (omezený počet), nepatrný ve

srovnání s nekonečným množstvím výpovědí, které s jejich pomocí můžeme učinit. Výpověď, kt. by se neřídila těmito pravidly, by byla blábol (nesrozumitelná). Kazatel volí svou vlastní, novou řeč, produkuje „nový text“.

Motivy mají obdobu ve vědomí moderního, sekulárního současníka, v hloubce jeho zkušenosti, jejíž citlivost v našem kulturním okruhu trvale ovlivnilo židovství a křesťanství. Např. motiv obrácení“ – každý vědec kriticky reviduje dřívější poznání, k němuž dospěli jiní i on sám.

Porozumění není srozumění, ale může se srozuměním kdykoli stát.

15

6.9. Dějiny působeníPřístup k Bb textu jako textu, kt. má za sebou dlouhou nejen kanonickou, ale i pokanonickou

historii, během níž působil, byl čten, vykládán, vešel do písní, modliteb, liturgie, sloužil za inspiraci umělcům a prostým lidem k útěše či znejistění. Je to ale jen pomocný nástroj:

a) Pohybujeme se zde na nejisté půdě – často působila značná svévoli či utilitární užívání (zneužívání)

b) Nikdo není schopen zahrnout do svého pohledu všechny možnosti dějin působeníJe to často záležitost náhodného sběru a intuice; patří spíše do „meditační“ fáze přípravy kázání.

6.10. Shrnutí a tezeCílem všech exegetických – nejen homileticko-exegetických – postupů je nikoli stanovit jeden

jediný správný výklad, nýbrž vyloučit možné výklady nesprávné. Teoreticky vzato je každý text otevřen neurčitému množství různých výklad, z nichž žádný nemůže

být pokládán za jedině správný. Tím však není řečeno, že by nemohly existovat výklady prokazatelně nesprávné. Odborné zacházení s textem Bible chrání kazatele před vykladačskou svévolí, před okamžitými nápady, bere jej do myšlenkové kázně a „pročišťuje jeho řeč“. (R. Bohren)

„Autorita a výklad Písma“ (J. Heller a P. Filipi): text má fungovat jako náš „protějšek“Věnovat pozornost

textu v jeho konkrétní podobě Jeho jazykové stránce Jeho literární struktuře Jeho kontextu kanonickému

Bb texty jsou nasměrovány k čtenáři/posluchači tak, aby rozšířily jeho horizont, proměnily jeho životní perspektivu, nabídly alternativu. Je nesprávný takový výklad, který by chtěl jen potvrdit „status quo“ a zamlčet alternativní, budoucnostní, eschatologický rozvrh světa a života, k němuž Bb poselství zve, aby byl ve víře přijat. Odkazují k historii, ale takové, která pokračuje i poté, co byly napsány a kanonizovány, i poté, co jsou dnes vykládány. Výklad, které to respektuje, je výkladem přiměřeným, odpovídajícím této povaze textů.

Různost výkladů (správných): roli zde hraje i osobní zkušenost kazatelů s delší praxí: když po čase kázali na určitý text, kt. již jednou vykládali, vytvořili zpravidla kázání, jež nebylo s dřívějším identické.

Příklad: Simeon a Anna (L 2,25-38)- řada motivů:1) Příběh Simeona, čekajícího spravedlivého izraelského, který se dočkal a může odejít (Nunc

dimitis jako modlitba před usnutím a před zesnutím).2) S tím souvisí Lk třídění na lid chudý, očekávající potěšený, a bohatý, sebespokojený (6,24). Do

první komunity patří i prorokyně Anna.3) Typologie „starého“ a „nového“ (věku, zákona, mesiášství, proroctví) může mít dvojí pointu

a) Staré je na odchodu (blízká smrt Simeona, vysoký věk Anny), nové (dítě) nastupuje. b) V líčené scéně však dochází k setkání, přiblížení, doteku, objetí (v. 28) starého

s novým.4) Stejně tak i kontrapunkty: Instituce (chrám) – událost (setkání; Zákon – Duch mohou být

pojaty ne jako protiklady, nýbrž jako průniky

16

5) Údiv rodičů a Simeonova promluva k matce (v 34a) naznačuje motiv eschatologického soudu a kříže.

6) Role hymnů v Lk úvodních kapitolách: význam narozeného dítěte lze jen „vyzpívat“. Každý z těchto motivů je legitimní. Je věcí kazatelovy volby, na který (které) z nich se soustředí

v konkrétním kázání.Pozor na posluchače – aby střídáním perspektiv nebyl uveden ve zmatek.

6.11. Shrnutí příklademIz 55,1-3 1 "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte,

pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! 2 Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! 3 Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná."

1. Rétorika.Nakupením různých obrazů se prorocké kázání ocitá v rovině poetických textů. První čtení: rétorika připomíná orientálního pouličního prodavače, který za zákazníkem vybíhá.

Dnes připomíná i televizní reklamu – kontrastuje dva druhy zboží, resp. dvě ceny s otázkou, výzvou „proč nenakupujete u mě?“ Nabízí se tu zboží, které jiní prodavači nemají a za cenu, kt. oni nenabízejí. Kdo jsou ti jiní prodavači? V čem spočívá rozdíl zboží?

2. Co se nabízí?Crescendo: voda víno a mléko (spojení bez obdoby v Bb) chléb „co je dobré“ tuk

budete živi smlouva věčná milosrdenství Davidova. Od „elementární“, k životu nezbytné vody přes „nadnormativ“ tuku a ž k věčné smlouvě. Jde o to, co „nasytí“, co je „dobré“. To se nabízí „zdarma“. Kontrastní zboží „ne-chléb“, něco „co nenasycuje“, za co se utrácejí peníze, výdělek. Kupovat bez peněz, je v kontrastu s kupováním za peníze. Je tomu tak, že modus („bez peněz“) ovlivňuje předmět nabídky?

Kontrast „za peníze – zadarmo“ je jedním z hlavních zvěstných prvků tohoto oddílu.3. Intertextualita.

Mk 6,35-44 (zázračné nasycení) - učedníci uvažují mentálně (36nn), Ježíš sytí zadarmo a ještě zbude.

Mt 10,8 „zadarmo jste vzali, zadarmo dávejte“ (Ř 3,24 - ospravedlnění zdarma jeho milostí sola gratia).

Př 8 – moudrost volá a nabízí Mt 11,28 a – JK zve a nabízí odpočinutí těm, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. J 7,37 – JK v poslední den svátků volá „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně“ Zj 21,6 – Alfa a Omega nabízí žíznivým živou vodu zadarmo (také v 22,17)

Dvě poslední: oslovují žíznivé, nabízí „vodu“ a vyzývají k „přistoupení (též J 6,35 a 4,13nn)Zve se tu na banket /jako Př 9,1/, kde Moudrost zve ke stolu a nabízí poražené dobytče, víno

smísené s vodou, chléb; nebo jako Mt 22,1nn par, kde ovšem je řeč jen o mase krmných dobytčat? Nebo jde o přístup k elementárním zdrojům života? Má prorokova báseň univerzálně-eschatologickou notu (viz Iz 25,6), je možno ji tam legitimně vidět? Je pozvání výzvou ke „všem národům“ nebo jen k lidu smlouvy? Nebo k oběma adresátům?

4. Kdo jsou osloveni? Ti, kdo žízní“ Ti kdo nemají peníze Ti, kdo jsou schopni „slyšet“ (naklonit ucho)

17

Oslovení jsou označeni jako ti, „kdo nemají peníze“, ale oni peníze mají, avšak utrácejí ne za chléb a svůj výdělek za to, co nenasycuje.

5. Lexikální nález.„žízeň“ kánon rozšiřuje význam „žízně“ k „touze“.SZ

slovo „žízeň“ většinou symbolicky, odkazující na ohrožení života na poušti (2S 17,29), typická situace putování z Egypta (Ex 17,3 – reptání) a podivuhodného zásahu vodou ze skály, k němuž se tradice opakovaně vrací (Ne 9,15; Iz 48,21), očekávajíc jeho (eschatologické) opakování (Iz 41,17n; 43,3 aj.).

Často metaforicky o touze duše – Ž 42,2; 63,2; 107,5; Iz 29,8 a 32,6. Amos (8,11nn) specifikuje „hlad a žízeň po slyšení H slova“

NZ Metaforicky „žízeň“

V babylonském systému platí „máš jen to, co si zaplatíš, na co si vyděláš“. V náboženském „já dávám, abys dal ty“ (do ut des). Prodavačova nabídka je nabídkou alternativní „to , co opravdu nasytí, je zadarmo a je nabízeno všem (?) hladovým, toužícím“

Proč autor užil této rétoriky a metaforiky, když chtěl izraelským zajatcům ohlásit konec jejich údělu v babylonském exilu? Proč sáhl k symbolice (eschatologického) banketu mimo monetární systém?

6. Korektura.Z nadčasové úvahy o tom, co je v životě „zadarmo“ mě vrací text do příběhu lidu smlouvy, lidu

Davidova. Odkazuje ne k obecným dějinám, ale dějinám speciálním – smlouvě a Davidovi. Smlouva – máchovská smlouva se stvořením (Gn 9,16), k zachovávání soboty (Ex 31,16), ale také

silně eschatologizován v prorockém kázání (Jr 32,40; 50,5; Ez 16,60; 37,26) – obnova smlouvy, uzavřené s Izraelem, , jíž se on zpronevěřil (Iz 24,5), smlouvy nyní již nezrušitelné.

„Milosrdenství Davidovi“ (chesed David) – ojedinělé spojení, Ž 89,20, zaslíbení daná davidovskému trůnu navěky (v 20-30) ocitají v rozporu s údělem Izraele (v 31-49), s vyústěním ve výkřik „kde zůstalo tvé milosrdenství, ó Panovníku, jež jsi odpřísáhl Davidovi na svou věrnost?“ (v 50). Iz 55,3 je odpovědí na tento výkřik, či jeho tradiční pintu: nesoulad mezi věčným milosrdenstvím a přítomný údělem. Zaslíbení určená davidovské dynastii přecházejí nyní na celý lid, a to v i v situaci, kdy není pomyšlení na restituci davidovského království ve smyslu politickém. Transfer zaslíbení smlouvy a milosrdenství (typizovaného Davidem) na celý lid není nutně spojen s obnovou původní politické struktury navrátilců z Babylona.

Tímto nás to vrací do reálu. Poselství, jež nesl příběh zvláštního lidu, se stává nabídkou „všem žíznivým“.

7. Dějiny působení.Proč se v některých liturgických textech k VP objevuje výraz „smlouva nová a věčná“, ač to nemá

doslovnou oporu v NZ?

7. POSTUPY (ČÁST PRAKTICKÁ)

7.1. K textu: předexegetické operace

7.1.1. Volba textuDvě možnosti: zvolení dle perikop – Bb oddílů předepsaných na jednotlivé neděle a svátky celého

roku, nebo zvolí souvislé probírání některých Bb oddílů (celých knih, cyklů…).

18

Předepsané perikopy: starocírkevní perikopy (luterská reformace, Jednota bratrská). Ke vzniku přispěly hlavní křesťanské svátky. Kazatel se musí vystavit i těm textům, které by jinak neodpovídaly jeho přirozeným sklonům, k nimž by se třeba neodhodlal. I zdánlivě neaktuální, odlehlé texty se mohou stát velmi přiléhavými, aktuálními. Mohou být dobrým vodítkem pro začínajícího kazatele.

Leticio continua: souvislé čtení, navazuje na židovskou bohoslužbu synagogální. Texty nejsou vytrhovány ze svých širších kontextů, ze systému, v nichž od určitého stadia fungovaly. Posluchačům se umožní předchozí příprava na vykládaný text. Kazatel má možnost solidnější, kontinuální přípravy vlastním odborným studiem. Nevýhoda: narazí při tom na texty odlehlé, homileticky těžko přístupné. Lze to však příslušnou knihu probírat selektivně anebo koncipovat seriální kázání na texty spojené postavou (Jákob apod.), tématem (smlouva) či žánrem (podobenství).

Volná volba textu. působí různé faktory kazatelova osobní ponořenost do Písma - Někdy raději sáhne k motivům a textům

oblíbeným, příjemným, neuvádějícím jej do rozpaků. Podvědomě děláme určitou selekci. Pastorační zkušenost – rozhovory s lidmi (čemu lidé nerozumí) Kazatelův odhad toho, co je „znamením času“ „kairos“ Slova – může se vztahovat

k situaci vnější (politické, dějinné, přírodním událostem) nebo vnitřní (nápor sekt, mezicírkevní nevraživost…) či k potřebě posluchače systematičtěji v některých otázkách víry a života.

Nebezpečí: pokud je návaznost na situaci posluchačů až příliš zřetelná, z textu mohou zaslechnout jen „své“ odpovědi na situaci a nedají si je Bb poselstvím uvést do oprávněné otázky. Kazatel pak raději nevolí text, který se v dané situaci přímo podbízí, aby nemusel v kázání polemizovat, vyvracet pokleslé, laciné, falešné asociace.

Kazatel musí mít svůj text rád. Svobodnou volbou textu roste pokušení „uhnout“ od textu, který se při bližším ohledání ukázal jako obtížný, zavrhnout text, kt. se při poctivé exegezi ukáže jako nesouhlasný s nápadem, s nímž jsem si jej zvolil, opustit jej – když jsem si jej sám zvolil!

7.1.2. MeditaceText je náš partner, jakoby samostatný subjekt, osoba milovaná, k níž máme téměř intimní vztah.

Smyslem předexegetických operací je najít ke zvolenému textu takový postoj a vztah, kt. nám umožní, abychom ho četli a vykládali s láskou, ne jako jakési monstrum, které nás tísní, čím více se přibližuje neděle. (S. Kirkegaard doporučuje číst Bb text jako milostný dopis.)

Předporozumění (reader-response 1)Nikdo nepřistupuje k Bb textu jako „nepopsaný list“ – stojí v určité tradici, neotvírá Bb poprvé,

formovalo jej prostředí, kázání, kt. slyšel a četl, písně, katechismus…Médium řeči je společné textu i kazateli už mu nějak rozumí.Metoda „čtenářovy odezvy“: klást textu kontrolní otázky (spontánně). Čím text potvrzuje nebo

ruší naši konvenční dogmatiku? Naši osobní zkušenost? Náš názor na život a svět, Proč ruší? Je chyba v textu nebo ve mně?

Ať napíše text vlastními slovy – pak ať to srovná s Bb (co vynechal? Proč? Co zdůraznil a proč?). Autoreflexe!

Zástupné naslouchání (priestly listening): reader response 2

19

Číst a slyšet text také očima a ušima svých současníků, svých posluchačů pod dojmem událostí, o nichž referují sdělovací prostředky. Do mysli vstupují osoby, příběhy, názory, které zná či odhaduje a stávají se předměty meditace. Je to zástupné naslouchání textu za jeho posluchače. Zjišťujeme:

Moment předpokládané distance mezi textem a posluchačem. A) Z důvodu časové odlehlosti – text je vnímán jako poselství zdávna, z neopakovatelné dětské naivity. B) Z důvodu napětí mezi nárokem textu a naší praxí víry – text staví před nárok, jemuž nemůžeme či nechceme, nejsme schopni dostát.

Moment předpokládaného souznění mezi textem a posluchačem. Meditující kazatel si rád uvědomí konstelace, kdy jeho předpokládaný posluchače spontánně „dá textu za pravdu“.

„Přežvykovat text“ (Luther)Meditace: je to více než jen prosté čtení textu, ale méně než exegeze. S textem chodíme ve svých

všedních povinnostech i ve chvílích odpočinku, ve své samotě i ve styku s druhými. Naučit se text nazpaměť, čichat k němu, ochutnávat ho, zjišťovat, čím mi voní nebo naopak,

naslouchat jeho zvuku. „Hrát si s textem“ – cílem je najít k textu přátelský, intimní vztah, být tím textem těhotný (Möller), aby se nám stal milým partnerem, abychom se jím dali zaujmout, ano i zajmout, abychom si text oblíbili, ano zamilovali až k pocitu, že bychom o něco důležitého přišli, kdybychom právě na tento text nekázali.

7.2. Vtextu: exegetická operace

7.2.1. Čti text jako textNyní máme mobilizovat svou erudici odbornou. Čti raději opakovaně, nahlas, po pauzách

několikahodinových či několikadenních. Bb texty jsou určeny k hlasitému předčítání, k poslechu, nikoli ke čtení. Intonace, důraz, dynamika přednesu mohou najednou prozradit jejich skryté významy (tečka, vykřičník, otazník…).

Hlavně u Žalmů: uvážit kolik „mluvčích“, jaké role, dialogy hlavně u liturgických textů (př. Ž 24).Podobenství „o bláznivém boháčovi“ (L 12,16nn), „o nepoctivém správci“ (L 16,1nn) a Ž 103

vnitřní monolog.Příklad:Různí „mluvčí“ v Ž 821 A V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy:2 B "Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům?3 Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, 4 pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!"5 B?A?C? Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí.6 B?A?C? "Ač jsem řekl: >Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího<7 zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař."8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!

A,B,C různí mluvčí: A – komentátor; C – komentátor č. 2 různé varianty jak to číst (dramatizace)

7.2.2. Pokus o vlastní překladHebrejské a řecké myšlení překlad je výkladem! Př. „bét“ (dům) = shromáždění kultické, rodina,

rod. Řecké „oikos“ = základní sociologická jednotka, vícegenerační rodina (vč. otroků). V ČJ je dům jen stavba.

Výhody vlastního překladu

20

Díky tomu pečlivě čteme text, sledujeme detaily (close reading) Nejsme vázání na literární hladkost překladu, můžeme si dovolit přesněji kopírovat syntaxi

originálu.Ex 20,2 lze číst různě „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…Já Hospodin, jsem tvůj Bůh… Já, Hospodin,tvůj

Bůh, jsem ten, který...“Zachování anakolutu (vybočení z vazby) či brachylogie originálu: Ga 2,6 „Od těch však, zdajíc se

čímsi být – čím kdysi byli, nikterak mi nezáleží, osob člověka Bůh přijímá – mně tedy zdající se nic neuložili“ (anakolut). Ř 11,18 „Vynášíš-li se, ne ty neseš kořen, nýbrž kořen tebe“ (brachylogie).

Můžeme zachovat tvrdé vazby a výrazy či asonance a slovní hříčky originálu. Můžeme se pokusit v grafickém znázornění vyjádřit „anatomii textu“, zejm. u řeckého ptc.

Příklad Mt 28,19b-20Jdouce tedy

ČIŇTE UČEDNÍKY všechny národykřtíce je ve jméno Otce…učíce je

zachovávat vše,co jsem vám přikázal

Triadická struktura Ef 4,22-24Vám jest

ODLOŽIT(z hlediska dřívějšího způsobu života) starého člověka hynoucího podle žádosti klamu

OBNOVIT SEduchem mysli své a

OBLÉCI nového člověkapodle Boha stvořeného ve spravedlnosti a svatosti pravdy

Vlastní překlad s pomoci dobrého slovníku umožní provést lexikální rozbor textu. - Etymologie: porozumění významu podle aktuálního užívání (tóra jaráá =

ukazovat; hřích peša – násilné vlomení a narušení celistvosti, chattá – míjení cíle, avón – křivdit, ohýbat, kroutit; parrésia – říci vše)

- Náplň slova a jeho pozadí – biblické metafory (apolytrósis = vykoupení… otroka, zajatce; sfragis = pečeť, cejchování otroků křest)

- Transparentní či rezonantní slova a spojení – polohy, kt. třeba nebyly zamýšleny, ale působily při poslechu a četbě (liturgické polohy u Ž 4,7 rezonuje s Aronským požehnáním)

7.2.3. Exkurz o používání konkordanceNěkdy to může odpoutat od konkrétního textu k obecnému, abstraktnímu pojmu – ztratíme onu

určitost. Soustředit se:

v jakých významových odstínech či polohách se dané slovo vyskytuje

21

zaměřit se na výskyt celých sousloví či frází PC programy Nejprve hledat – v nejbližším okolí, pak v rámci žánru či literárního okruhu

(Deteronomistické dílo, synoptici, janovský okruh) a nakonec v celé Bb Lépe je lexikon používat až po stanovení „anatomie textu“

7.2.4. Zkoumej „anatomii textu“Jan Blahoslav „Kazatel zachází s textem jako kdyby řezník polože skopce na štok, ta jej lecjaks na

kusy sekal, žádných přihbí a kloubův a jiných regulí a obyčejů řeznických nic nešetře.“ Jde o proniknutí do vnitřní stavby textu za pomoci signálů, které text sám nabízí.

7.2.4.1. Urči druh (žánr) textuProrocké kázání, kněžský pokyn, podobenství, dopis, pareneze, apokalyptika, narace…

Umožní identifikovat literární, stylové a strukturní prvky. Usnadní odpověď na otázku, co v daném textu můžeme/nemůžeme hledat (např.

v apokalyptice nelze rekonstruovat historii; ze žalmu žalmistovu biografii; z podobenství zemědělský život v Galileji)

Přiblíží myšlenkovou a emoční „polohu“ textu a nastolí otázku, zda je možno, aby s touto polohou rezonovala i poloha kázání.

7.2.4.2. Identifikuj hranice textuJeho začátek a konec – každý je součástí širšího kontextu a z něho vyňat. Kudy probíhá řez,

oddělující zvolený segment od jeho okolí, a proč. Nový myšlenkový nebo dějový celek – např. změnou scenéria (Mk 5,2 + 21 – „na protější

břeh“); časový či jiný údaj („ve čtvrtém roce vlády izaelského krále…) nové oslovení („bratří, upaden-li…“) nové téma („pokud jde o maso obětované modlám…)

Jiné jsou se svým kontextem důmyslně propojeny: hebr. slovo „kí“ (protože) je-li na začátku věty, spojuje výpověď co nejtěsněji s výpovědí

předcházející. Řecká věta s „gar“ (totiž) – nezačíná nový myšlenkový celek – viz Žd

7.2.4.3. Věnuj pozornost slovesůmHebrejský idiom: v hebr. větě zpravidla předchází sloveso podstatnému jménu (předsudek

podmětu), je to nápadné, když tomu tak není – podstatné jméno má zvláštní důraz. Subjekt je primárně určen jednáním.

Pochopení dynamické struktury, syntaxi, vzájemnou souvislost či závislosti dějů (činností, jednání). Jak jsou jednotlivé výpovědi seřazeny v parataktickém (souřadném) souvětí; v hypotaxi (souvětí podřadném). Vztah vět vedlejších: příčinný, účelový, účinkový. Které jsou kontrastní (alla) a též doprovodné okolnosti (příslovečné určení) – v řečtině často jako ptc. (např. správně v 1Tm 6,12 „bojuj dobrý boj výry, dosáhni… „(ne, „abys dosáhl“).

22

Nahlédnutí do časových relací textu – co předchází, následuje – někdy nehraje roli souslednost časová (př. Ř 6,8 – „ Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli (minulost), věříme (přítomnost), že spolu s ním budeme(budoucnost) také žít.“

Při analýze časových relací přihlédnout k:- K narativu v hebr.- K okolnosti, že hebr. sloveso neodpovídá českému v pojetí času, ale spíše vidu a

řecké jen z části (aorist nevyjadřuje jen minulost, ale ukončenost, dokonavost děje či činnosti, zvl. v ptc.)

Zvláštní pozornost: slovesa v pohybu (nepohybu) v rámci oddílu, zejm. v kontrastu (např. v hebrejském textu)

- Kontrastní dynamika – př. Ježíš jde (z Jericha do Jeruzaléma), ale zastaví se. Slepec sedí u cesty, pak vyskočí k Ježíšovi a na pokyn „jdi“ následuje Ježíše na cestě (signál: „vedle cesty“ sedí – „po cestě“ následuje. Viz Mk 10,46-52

- Sledování sloves projevu v textu, např. „mluvit“, „říkat“, „volat“, „řvát“, „sdělit“, „odpovídat“, „ptát se“, „prosit“, „přikazovat“

7.2.5. Některé další rétorické prostředky7.2.5.1. Paralelismus membrorumV hebr. poezii – nejde jen o vyjádření dvojí (či trojí) perspektivy, nýbrž snad i o vzdálený ohlas

pravidla, že pravdivost potvrzuje výpověď dvou nebo tří svědků (Dt 17,6). Paralelismus synonymní – obě části tutéž myšlenku Antitetický – v kontrastu Syntetický – druhý rozvádí předešlou Parabolický – první člen je příměrem pro druhý

7.2.5.2. Ostatní Repetice slov nebo větných částí – emfaze, klíčové pro další pasáž (pozornost k rezonanci

napříč kánonem) – např. Ž 42,6.12; 43,5 Refrény – podobné jako repetice, uzavírají výpověď do bloků (inkluze) opakovanými

sentencemi (např. 1Kr 14,26b-40) Imperativy – emfatické; někdy formulované jako opativ (prosba, přání) Trojčlenné struktury sloves/větných částí – významový vrchol je zprav. na třetím členu

(př. Fp 3,2 „dejte pozro na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejt si pozor na tu rozřízku“)

Samostatná osobní zájmena (hebr.) – odlišnost od předchozí, či silný důraz.

7.2.6. Intertextualita a dějiny působení7.2.6.1. IntertextualitaKde všude se slovo, pojem, postava vyskytují – zejména specifický kontext a záměr jejich výskytu.

Zda a jak pozdější tradice daný motiv přetvořil a proč asi. Mají posuny nějakou sledovatelnou logiku? Abraham – u Pavla (příklad spravedlnosti bez skutků) a Jakuba (opak než Pavel). Jaký

dopad na výklad Abrahamova příběhu v Gn bude mít zjištění, že tento příběh je v epištolách užit jako argument/ilustrace v rámci jiného žánru, ve věroučném diskurzu a parenezi. Smí i současný vykladač takto nakládat s příběhovovými texty legitimně?

Kain a Ábel (Gn 4) – ve SZ není na ně přímý odkaz. NZ v Mt 23,35 par. – Abel jako první martyr; v Žd 11,4 a 1J 3,12 – racionalizace (Abel byl spravedlivý, proto musel zemřít, Kajn

23

je prototypem rouhačů (Ju 11). V 1J nejde o moralizaci kontext je o milování bratra, starost o bratra v nouzi. V Žd – souvislost s obětí Krista („krev volající ze země“ jako v Gn).

Vyvedení z Egypta – častá, různé kontexty a funkce oslava, díkůvzdání, obnova dějinné paměti, pareneze k poslušnosti, zdroj očekávání a naděje, „druhý exodus“

Pokušení na poušti – reptání (Ex 17,1-7) vyústí do „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ Epizoda u Massy a Meriby (též Nu 20,1-13, 1Kr 10) neměla upadnout v zapomnění rekapitulace dějin Izraele(Ž 106,32) varování před neposlušností Zákona a modlářstvím (Dt 6,16), výzva k účasti na bohoslužbě (Ž 95,7b-9 a Ž 81,9-13), povzbuzení k naději (Žd 3,7-11). Proti pokušitelské otázce Hospodinův „hlas“ (a Zákon) jako na způsob, jímž je „mezi námi“ – když se připomíná svým hlasem, zákonem, zaslíbením, nastává ono „jajjóm“ - dnes (Žd 4,6nn). A na řadě je poslušná odpověď víry.

Formule milosti – „Hospodin je Bůh plný slitování, milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný“ v různých kontextech (Hospodin, Mojžíšova modlitba, žalmista v Ž 86,15 prosí, aby takto vstoupil do osobní nouze; doxologie, výzva k obrácení, výčitky zhrzeného Jonáše…) – viz str. 87

- Zohlednit jednotlivý konkrétní text v jeho specifičnosti, individuálně, chránit před univerzalizacemi. Př. podobenství „o posledním soudu“ (Mt 25,31-46) – nemusí se harmonizovat s pavlovským učením o milosti a ospravedlnění.

- Kanonický přístup: nové a nové vztahy významů, dynamické souvislosti, závislosti a odlišnosti. Př. při výkladu scény, v níž Syrofeničanka naléhá na JK (Mt 15,27 par), bude snad pro posluchače zajímavé vědět, kdo všechno v Bb vyprávění takto neuctivě, drze vyjednává s Hospodinem – Abraham u Sodomy (Gn 18), Jákob zápasící a nevzdávající se bez požehnání u Jaboku (Gn 32), žalmisté jejichž nářek někdy připomíná vydírání; proroci, JK podobenství (půlnoční návštěvník, soudce a vdova…)

7.2.6.2. Dějiny působeníMusíme více spoléhat na svou znalost anebo intuici

Komentáře – jak byl různě text chápán v dějinách Je-li text v některém systému předepsaným čtením (perikopou) liturgického roku – př. Podobenství

o dělnících na vinici bylo „předpostní“ u kleriků, kteří se postili (pracovali) déle než ostatní, ale větší odměna je nečeká.

Zařazení textu v denní modlitbě církve (breviáře) – náročné Dějiny působení textu – doklad, že se na něho kázalo (př. Husovo kázání na Mk 16 „Nu kněží! Když

v následování Kristy pochybíte, napomenou-li vás ženy, mile přijměte; jáť chci rád přijmout, kdykoli mě babka čemu dobrému … naučí.“

Jak je textu užito v katechismech – jaké dogma má doložit… Obraz Bb poselství se vtiskl nějak už v době dětství (např. dětem se někdy předkládá, že v příběhu

„marnotratného syna“ byl ten starší hodný chlapec a mladší byl neposlušný“ deformace textu) Duchovní písně

7.3. O používání komentářů (J. Roskovec)

7.3.1. Proč vlastně číst komentářeUšetření práce hlavně co se týká exegeze – sématika, jazyky, dobové pozadí… - diachronní analýza

24

Četbou komentářů nabývá exegetická práce charakter rozhovoru. Pokud se nepodaří do takovéhoto rozhovoru vstoupit, hrozí nebezpečí, že četba komentáře zůstane bez vlivu a nebo že kazatelovu práci ovlivní špatně: že totiž ten svou práci nad textem vyřídí výpisky z komentáře, které pak předloží svým posluchačům.

7.3.2. Kdy a jak číst komentářea) Na začátku exegetické práce – vlastní prací pak to ověřit; komentátor má na něho značný vlivb) V pokročilejším stádiu – když už má formulované vlastní otázky, má jistý svůj pohled na text,

svoji zásobu nápadů a má tak s čím vstoupit do rozhovoru s komentátoremc) Nečíst komentář souvisle, kombinovaně – podle toho, jak se otázky vynořujíKomentátor: snaha poskytnout čtenáři co nejvíce informací, které mohou napomoci

k porozumění textu; podává je zhuštěně, odtažitě – ponechává otevřené různé alternativy.Homiletický exeget: musí informace třídit a hodnotit, sleduje to, co mu pomůže k aktuálnímu

uchopení textu – musí se rozhodovat. Sleduje praktické cíle.

ROZVEDENÍ A PŘÍKLADY

8. CO JE KÁZÁNÍ?Barth: „Kázání je pokusem, uloženým církvi, sloužit Božímu slovu jedince k tomu povolaným, a to

tak, že Bb text je lidem přítomnosti volnou řečí vykládán jako text, který se právě jich týká, jako ohlášení toho, co oni sami mají slyšet od Boha.“

Smysl kázání: umožnit vstup Božího slova do jednotlivcova příběhu tak ,aby jím byl osloven a uvěřil mu v prostoru věřícího společenství, které tomuto Božímu záměru poslušně odpovídá povoláním kazatelů.

8.1. Proč kázání?Kázání je komunikace, komunikační dění. Prvním „komunikátorem“ není kazatel, který sám stojí

v procesu komunikace, jenž vychází z jiného zdroje, od Boha. Boží sebesdělení se děje tak, že je uchopitelné a reprodukovatelné lidskou řečí (proto

antropomorfismy). Jde o projev Boží náklonnosti, Boží sebezapření, o jeho sestoupení, o jeho přizpůsobení. Kázáním pak církev vstupuje do tohoto sestupného pohybu Boha k lidem, jakoby jej „imituje“. V tomto smyslu není kázání Boží slov, ale jen a jen lidské.

Barth – kázání jako podobenství Božího království. Jako literární svět Bible je souborem znaků, tak i kázání klade znaky, znamení, poukazy, odkazující posluchače vně sebe sama (i vně kázání) k božímu primárnímu sebesdělení, BK.

K tomuto odkazování dochází ve specifickému kontextu – společenství věřících. Kázání se koná v přítomnosti DS.

Uvedení do historie Božího díla a záměru záchrany lidské rodiny a celého stvoření, se kázání samo dostává do souvislosti s touto historií, jež dosud není u konce. Stává se součástí procesu, který míří k parúsii. Kázání – je mu vyměřen čas mezi vzkříšením JK a jeho druhým příchodem.

Kázání se koná v současnosti a veřejně oslovuje současníky. Kázání nebude moci zamlčet, že člověk, každý člověk je předmětem Boží lásky jako ospravedlněný hříšník změna smýšlení, promítne se do jeho rozhodování a jednání.

25

8.2. Funkce kázání?W. Brueggmann (nar. 1933): „Kázání není mravní naučení nebo řešení problémů či výklad

věrouky… není to dobrá porada, není to romantické laskání ani dobrý humor. Je to spíše pohotový, spolehlivý, překvapivý návrh, že skutečný svět, do něhož nás Bůh zve, abychom v něm žili, není ten svět, který nám jako dosažitelný předkládají vládci tohoto věku.“

Kázání je návrhem, nabídkou, pozváním k víře, že existuje jiný svět, do kterého nás zve Bůh, skutečnější.

Kázání je nabídkou ke svobodě se rozhodnout proti tlaku archontů (ideologie, idolatrie), jejichž obraz světa je nám předkládán, abychom jej pasivně přijali.

V čem a jak biblické kázání zve k alternativnímu pohledu na skutečnost a to diferencovaně podle jednotlivých témat Bb řeči a podle jednotlivých žánrů Bb podání a jeho intertextuality.

9. KÁZÁNÍ EVANGELIA

kázání má být živým hlasem evangelia, má zvěstovat evangelium Ježíše Krista. Kázání je přenosem dobré zprávy. Když někde zemře (nebo se narodí) člověk, začne se nás to týkat teprve od okamžiku, kdy o tom dostaneme zprávu; do té doby to není skutečností, k níž zaujmeme nějaký postoj. Když prorok si Jeremjáš stěžuje na to, že se vůbec narodil, proklíná muže, „jenž zvěstoval (básar) mému otci: Narodilo se ti dítě…“ (Jr 20,15), jakoby teprve tím vznikla realita.

Kázání přináší (dobrou) zprávu „odjinud“. Toto „odjinud“ je v našem případě biblický text, jeho svět. K „události“ máme vstup jen prostřednictvím textu.

9.1. Exkurz: Hermeneutika svědectvíTexty Bb = svědectví:

Různost až rozpornost (málokdy je několik svědectví o téže události identických) Odlišný úhel pohledu – různý zájem a úmysl svědka Svědectví nemají účel sama v sobě, ale směřují k jinému adresátovi, který má učinit závěr

a) rozsudek; b) úsudek Svědectví jsou zaujatá Nemohou se nevztahovat k události, realitě

Ježíšovo kázání: inovativní potenciál, rozšíření horizontů, překračování obvyklých hranicAugustin: vnitřní směrnice výkladu Písma a předávání je láska k Bohu a bližnímu.Výklad a kázání Bible nabízí vstup do světa, v němž „ten druhý“ ve své relativní jinakosti i „Ten

Druhý“ ve své absolutní jinakosti jsou předmětem lásky, nikoli újmou či ohrožením vlastních (zděděných či vsugerovaných) životních rozvrhů, jak je produkuje cor incurvatum in se (Luther), jež nás tak vrhá do mrazivé samoty. Tato „hermeneutika lásky“ (Brown) nabízí takovou alternativu a přispívá tím jak k orientaci společenství víry, tak k ozdravění celé kultury.

10. ALTERNATIVA NEBO POLEMIKA?Pozváním ke způsobu jinému, nabídkou důstojnější cesty. Cílem Bb textu a jeho homiletického

výkladu je, aby jej posluchač (čtenář) posléze jako nabídku, pozvání přijal, aby mu uvěřil.

26

Adresátem našeho kázání je člověk, jehož vnímání skutečnosti je do hloubky sekularizované, a to i ten, který věrně neděli co neděli sedá pod naší kazatelnou (čest výjimkám); je vystaven hrubému anebo i rafinovaně jemnému náporu bezalternativního vidění, náporu fatalismu „jediných možných cest“, jediných (tj. „našich) pravdivých pravd, mediálním virtualizacím skutečnosti.

Nabídkou alternativního rozvrhu života a světa může kazatel, čerpající z bible, oslovit oba typy posluchačů: „církevníky“ i „necírkevním“. Potud mizí zásadní rozdíl mezi kázáním „misijním“ a kázáním „sborovým“

KÁZÁNÍ – TROJÍ ZKUŠENOST (Klaus-Peter Herzsch)(1) Zkušenost zrcadlení, souhlasného poznání – posluchač zjišťuje, že tomu tak opravdu je, tak to

v životě chodí…(2) Zkušenost překvapení – posluchač pohlédne na skutečnost z nezvyklého úhlu, jakoby cizíma

očima.(3) Zkušenost rozšíření obzoru – posluchač nachází širší rámec pro svou vlastní zkušenost.

11. JEŽÍŠOVA PODOBENSTVÍ

Podobenství – pozvání k dorozumění o alternativní logice mezi vypravěčem a posluchačem, aniž však vypravěč může posluchače ke své logice donutit.

JK zvěst o BK nepochopení, odpor ---- překvapivost jeho poselství; je v nich vždy moment jakési provokace. Ale tato provokace není odcizením, absurditou. Vyústění podobenstvím nabízené je logické, logičtější než případné jiné, ano nejlogičtější ze všech, kdežto všechna jiná vyústění se projeví jako nesmyslná až absurdní. Posluchač sleduje vypravěče po jednotlivých krocích, až na koci zjistí, že se octl někde, kde niky nepředpokládal, že by mohl stanout; a je s tím srozuměn. BK neprohlašuje lidství za nesmysl. Ale chce nabídnout a otevřít nový, budoucí smysl, lépe odpovídající pravému lidství.

Mt 20,1nn Dělníci na vinici: posluchač je vtažen do vyprávěného děje, překvapen závěrečným odměňováním (ne však tolik, jako prvně najatí dělníci, neboť jit ví, kolik jim bylo slíbeno v 2.). Posléze musí dát zapravdu hospodáři „příteli nekřivdím ti“ (v. 13) i dalším jeho dvěma argumentům (v. 14n): Má nebeské království (v.1) sovu logiku a logickou přec! Tento záměr např. prozrazují všechna podobenství, uvozená „Který člověk …., kdo z vás by…“ (např. L 15,4.8 aj.).

JK kázání – unikátní literární kreace, naše kázání je nemůže napodobit. Ale může nás inspirovat pozvání k jiné logice vnímání skutečnosti.

11.1. Několik rad homiletickému vykladači podobenství Podobenství neodkazuje k reáliím mimo svůj vlastní text. K pochopení slouží spíše

kanonická souvislost metafor (např. vinice, pole…), odkazují k BK, realitám, řádům, jež platit budou, ale jež nelze zatím empiricky ověřit.

Vnitřní stavba a rétorika – afekty, motivace (např. u Milosrdného Samařana „byl pohnut soucitem…“ jeho motivace; kněz a lévita nemají udanou motivaci proč ho obešli jakou měl strategii vypravěč? … podobně u Marnotratného syna je důležité až to „šel do sebe“ a ne proč chtěl od otce vyplatit).

Úspornost – jen aktéři, na kt. záleží (vypravěč musí krotit svou fantazii). Dvojí či několikeré vyústění – různé skupiny adresátů např. v podobenství o „ztracených“

(L 15) (farizee a zákoníci, celníci a hříšníci, přátelé a sousedi; posluchači) Moment překvapení – jiná dimenze (budoucí, eschatologická), odkazují k tomu, co ještě

není vidět. Nabízejí „jiné oči“, které již vidí žeň a plnící se stodoly.

27

12. STVOŘENÍ – POZVÁNÍ K CHVÁLE, MOUDROSTI, K ČASU

Příběhy se odehrávají ve stvořeném světě. Spor „biblické víry“ s přírodní vědou (vývojovými teoriemi) je snad již antikvován z obou stran a křesťanské kázání jej nebude oživovat. Ale lze pozorovat jistou citlivost pro aktuálnost myšlenky stvoření z hlediska úvah o životním prostředí.

Moltman: „Poté co se lidé po staletí snažili chápat Boží stvoření jako přírodu… záleží nyní na tom, abychom chápali poznatelnou, ovládnutelnou a užitečnou přírodu jako Boží stvoření a naučili se vážit si jí jako takové.“

12.1. Pozvání k chvále - doxologiiŽ 104

První a poslední fráze Ž 104 je doxologie, chvalozpěv jednotlivce – žádná spekulace. Jde od obecného /kosmos/ k jednotlivému /příroda, člověk/. Tvoření (předmět vděčnosti)

je líčeno a) jako uspořádání (přeskupení) vesmírných skutečností (1b-9), vč. moře a v něm dovádějící stvůry. B) jako tvorba základů života pro živočichy a pro člověka (10-18); c) k němuž patří zrytmizování času (19-23).

Idylické líčení světa – obyvatelný dům; střízlivé („potravní řetězec“ s účastí všech tvorů). Člověk má zvláštní postavení – pracuje.

Generativní povaha (život na zemi může fungovat samo) – není samo ze sebe, 27-32 „Hříšníci a svévolníci“ nepřijímají stvoření jako dar od Hospodina a nemají zájem na tom,

aby se „Hospodin radoval ze svého díla“ (31b). Pointa – všechna porušenost, již stvoření také vykazuje, nám původ v „přírodě“, ale v člověku, v jeho „hříšnosti a svévoli“.

Boží stvoření – dogmatika staroreformační:a) Boží prozřetelné opatrováníb) Boží zachováníc) Co vyšlo z B stvořitelské ruky, nemůže se vrátit do nicoty ani nemůže být vydáno zlé náhodě.

12.2. Pozvání k důvěře ve Slovo: zpráva o stvoření světaStaroorientální kosmologie, dvě představy předchozí síly chaosu byly přemoženy božskou silou;

svět vznikl pohlavním plozením.Bible: svět vznikl projevem H vůle, vyjádřeným stvořitelským slovem (Ž 33,6; J 1,1n; Žd 11,3; 2Pt

3,5 aj.)Narativní ztvárnění v Gn 1 a 2

„stvořit“ (bárá) – jen pro Boží tvůrčí činnost… další slova pro Boží činnost je asa (učinit), jácar (vytvořit dílo, dát tvar či funkci – o hrnčíři); qana (založit, získat do vlastnictví), jálad (zplodit)

Židovské výklady místo bárá – béró… „Na počátku tvoření nebe a země…“ Boží tvoření je především činnost pořadatelská, oddělující, rytmizující. Bůh separuje, co

nemá splývat: světlo a tmu, den a noc, vody a souš, tvory mořské a suchozemské, pozemské a létavé – ale též je přiřazuje k sobě to, co má držet pohromadě.

Dvě verze stvoření: první má v centru „řád“ (jehož porušení vyvolá zřícení kosmických struktur – Gn 6-8); druhý „vztah“(porušením se rozpadá společenství – Gn 3 a 11)

12.3. Pozvání k životní orientaci: sapienciální textyStvoření lidé = rovnost mezi nimi.Svět – systém vnitřní pravidelnosti

28

Mudrosloví – chování a jednání; chybí odkaz k „velkému příběhu“ dějin spásyKázat na sapienciální testy lze jen omezeně. Je to svou povahou „obecná modrost“, kterou

izraelské písemnictví sdílelo s okolními kulturami. Některé se vyřazují s kazatelského horizontu samy, jiných užijeme pro jiné zvěstovatelské a katechetické příležitosti. Slovo Boží, evangelium milosti, o něž v kázání jde, je v těchto textech příliš skryto za moralistickou tendencí k potvrzení statusu quo společenské konvence; proniknout do této skrytosti poukazem na milosrdný řád, který byl B stvoření vtisknut, se daří jen v některých případech.

Při určitých příležitostech těchto textů lze dobře a s prospěchem užít jako životní „halachy“, pro životní rozhodování, kde nejde ještě o poslední otázky, ale už na i pragmatická řešení. Jsou chvíle, kdy připomenout onu obecnou modrost, stručně formulovanou a snadno zapamatovatelnou, eticky spolehlivou, protože zakotvenou v B řádu, je projevem milosrdné pomoci našemu současníku, pokud už zapomněl, že se při svém jednání musí rozhodovat mezi alternativami.

12.4. Nabídka času, budoucnosti„na počátku“ existuje pokračování, do nejzazší budoucnosti. Stvořený svět „má čas“, a to čas

otevřený k budoucnosti nové vnímání času (má „počátek“ i „konec“).Výhled k novému stvoření, k novému nebi, zemi, o níž byl ujištěn už lid SZ – nové lidství.

13. POZVÁNÍ DO VELKÉHO PŘÍBĚHU

Heller: „Bible vznikala a krystalizovala jako vyznání víry“Malé dějinné krédo Dt 26,5-9, NZ vyznání Bůh jednající

13.1. O příbězích obecně

13.1.1. Příběh a vyprávěníČas příběhu „nestojí“, jednotlivé akty jsou propojeny jednající postavou (postavami). Od příběhu

odlišujeme vyprávění, tj. převedení příběhu do mluveného či písemného projevu.Někdy vyprávění

jakoby předbíhá čas (prolepse např. Mt 4,23-25 sumarizuje dění, kt. bude teprve vyprávěno v k. 8-9)

nebo naopak se vrací v čase, tzv. flash-back neboli analyse (Mk 15,40-41) nebo kdy je vložena událost paralelně probíhající, tzv. paralepse (např. Mk 5,21-24 + 25-

34 + 34-43 – dcera Jairova a žena s krvácením; Gn 38 – Juda Támar přerušuje linii Josefovské novely)

Strategie vypravěče: místo děje, střídání, perspektiva, postavy, proměny, detaily… Vyprávění (i biblické) jsou literární konstrukty, toho si musí homiletický vykladač být vědom.

13.1.2. Kdo je vypravěčLiterární vypravěč: nesděluje to, co čtenář/posluchač nemusí vědět, je to skrytý režisér příběhu; je

prostředník mezi příběhem a posluchačem (ve Sk je ale totožný s jedním z aktérů); vypravěč ví více, než aktéři

13.1.3. Jak vyprávěný příběh působí?Někdy se čtenář identifikuje s postavou, vzorci a modely jednání postav (rolemi)Setkání několika světů: světa, v němž se vypráví (svět vypravěče), světa toho, jemuž se vypráví

29

13.2. Příběhy BibleVnitřní propojenost jednání je – často jakoby z pozadí – určována jednáním Božím. Tento příběh

je začleněn do Božího plánu, záměru, úmyslu. Lidé v příbězích ale nejsou B loutkami, jednají často, jakoby Boží plán neexistoval.

13.2.1. Svět příběhů BibleBiblické příběhy směřují k tomu, aby horizont čtenáře neuzavíraly, nýbrž konfrontací s jiným

světem jej otevřely novým možnostem porozumění i jednání.

RŮZNÉ SKUPINY PŘÍBĚHŮ:1) Příběhy darování – plné překvapení

dar syna (Izák, Chana, Alžběta, syn darovaný v plnosti času v Ga 4,4) dar vysvobození (exodus, návrat z Babylonského zajetí, Vysvoboditel Ježíš v Mt 1,21) dar zachování života (záchrana v Egyptě před hladem, na poušti, dar země, dar

života v hojnosti… dar smlouvy (Exodus, Nová smlouva – Jr a Žd)

2) Příběhy lidského selhávání, hříchu Pochybování Sáry a Abrama Ježíšovy učedníci Selhání Davida Pavlovo pronásledování křesťanů

13.3. Velký příběhMalé příběhy se skládají do „velkého příběhu“ – „dějin spásy“. Bibli chybí mocenský nástroj, jak

svého čtenáře přinutit, aby svůj malý příběh do jejího velkého příběhu vpravil. Pozvání vyjít ze samoty do společenství svých předků ve víře (Žd 11-12,1), uznat, že oni všichni tvoří jeho „rodokmen“.

13.4. Vznik Hospodinova lidu: praotci

13.4.1. Vyvolený lidGn 12 lid Boží volby (H výzva + zaslíbení v Gn 12,1-4). Vyvolenost vyžaduje přitakání – „vydat se

na cestu“.

13.4.2. Communio viatorumH lid nevzniká na žádném vlastním území, žádný z praotců nezískal „zaslíbenou zemi“ (Gn 28,13-

15). Boží lid se má spokojit s tím, že jej Bůh střeží „všude, kam půjdeš“, bez ohledu na teritorium, na kterém žije. Své „občanství“, své domovské právo má totiž mimo geografické a politické uspořádání našeho světa, v „nebesích“ (Fp 3,20), takže mu není újmou žít „ve stanech“, tj. dočasných ubikacích, které jsou přenositelné z místa na místo., z režimu do režimu.

13.5. Za hranicemi dějin (apokalyptické texty)(1) Odhalování něčeho, co není přímo zjevné běžnému pozorování – dějiny světa a jejich vyústění.

Adresáti stojí v poslední epoše, nyní se sděluje, co bude za hranicemi.(2) Autor sděluje „tajemství“ – jen pro ty, co to dokážou rozluštit, symboly, alegorie. Potřebný

„klíč“ naznačí.

30

(3) Účel: ujistit, že vše je již rozhodnuto, vše je v B rukou. Nastává nový věk.(4) Autor je pseudonym – interpretace dějin ve zpětném pohledu.(5) Poetické opisy – liturgické prostředky, bohoslužebný kontext.

13.5.1. Jak s takovými texty kazatelsky naložíme?Zjevení Janovo: autor není anonymní, současník adresátů, dostal ho od Krista. Nejde o časový

sled, je to spíše spirála.Př. Zj 13,11-18 – str. 142

13.6. Komprimované příběhy: genealogieCíl: ukázat, že máme své „předdějiny“, nejsme první (ani poslední) v řadě pokolení, s nimiž

souvisíme, když ne po krvi, tedy po víře a touze. Je to lék proti amnézii, ztrátě paměti.Jsou to příběhy osob, mají svá jména. Jsou to opět literární konstrukty, mají svůj záměrPr. Gn 10 a Ježíšův rodokmen

14. PROROCKÉ TEXTY

Prorok je náboženský reformátor, který usiluje vymýtit náboženství zvnějšnělého kultu hlásáním náboženství etického (Iz 1,11-20; 58; Am 5,21-25).

Prorok je sociální reformátor, tepající bezpráví a útisk bezmocných (Am 5,7-15; Jr 26-28) Prorok je silná náboženská individualita, stojící v osamění a provázená často nepřátelstvím

ze strany většinové náboženské společnosti, kterou kárá za její prostřednost, nedůslednost a modlářství (Jr 15,17; 16,5-8)

Prorok je pozorný čtenář „znamení času“ v současných dějinných poměrech a interpretuje je neohroženě, byťsi proti proudu převládajícího mínění a mocenských aspirací (Iz 7,1-9; 30,1-8; Jr 24 a 43).

Prorok je odvážná osobnost, která vystupuje se svým poselstvím z náboženského azylu do veřejné arény (Jr 22; 26; 37)

H slovo k prorokům: často slovo o soudu pro napravování porušeného řádu a nastolení právaZaslíbení nápravy = slovo milosti a nadějePojmenování ne-řádů návod jak začít s nápravouProroci navazují na starší tradici (Dt), radikalizují ji v nové situaci.

14.1. Protest proti idolatrii: Člověk k obrazu BožímuTexty x modloslužbě (kazatelsky obtížné)a) Obraz H žárlícího, nesnášenlivého, dotčeného tím, že by mohli existovat ještě jiní bohové

v pantheonu, Hospodina netolerantního k pluralitě náboženských cest (dnešní doba nemá „jiných bohů“)

b) Obtížná aplikace těchto textů v našem světě bez bohů; není příliš laciné odhalovat skrytou modloslužbu našeho současníka (sport, erotika, konzum…)?

Příklad: Iz 56,3-83 "Slyšte mě, dome Jákobův, všichni, kdo jste zůstali domu Izraelovu, vy, kteří jste chováni již od života matky, od

matčina lůna na rukou nošeni: 4 Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním." 5 "Komu mě připodobníte, a s kým mě srovnáte, komu mě přirovnáte, abychom si byli podobni? 6 Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí. 7

31

Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání. 8 Připomeňte si to, vzmužte se, vezměte si to k srdci, nevěrníci.

Jednání mezi H a lidem smlouvy dialog: H klade rétorickou otázku (5), předpokládá odpověď a klade ji na srdce adresátům (8). Taková dialogická situace je situace kazatele, vyřizujícího toto slovo, jež se posluchačů ptá.

Ptá se na jejich zkušenost (3b), apeluje na ni (není tomu už od matčina lůna?); ze své strany potvrzuje (bude tomu tak až do vašeho stáří – v.4). Motiv stáří = období ubývání sil (Gn 48,10; 1Kr 15,23), potřeba zvláštní B přízně (Ž 71,9.18) i lidské péče (Rt 4,15). Utěšené a dlouhé stáří = projev požehnání (Gn 15,15; Ž 92,15) a zaslíbení rajské doby (Za 8,4)

„Já sám“ (aní hú) já, nikdo jiný + já tentýž (na tom se nic nezmění) Ironie, sarkasmus: „nosit“ (Hospodin nosí modla musí být nošena) – podobně v Jr

10,5;Ž 115,4-8 Pointa, kontrast: lidé se „hrbí a klanějí“ před tím, co sami vytvořili (nákladně – 6b,

namáhavě 44,12) kloní se tedy sama sobě. Naslouchání takové modle naslouchání ozvěně vlastního hlasu. Božstvo je tak stvořeno k obrazu člověka a ne naopak (viz Iz 44,13)

Pak platí, co řekl Marx, Feurbach, Freud: „náboženství je grandiózní sebeklam, sebeprojekce lidských jedinců či kolektivů“

Pokušení idolatrie: nabízí možnost boha vlastnit, disponovat jím (nosit ho tam, kde ho potřebuju, nenosit tam, kde mi překáží). Zbude nudný, pozitivistický fetišismus realit. Halík: „Já žel už celkem vím, co sám od sebe mohu čekat, kdežto můj Bůh mě neustále překvapuje. Raději pobývám v prostorách s otevřeným výhledem než uzavřeným oknem.“

Polemika proti modlářství je obranou člověka, B lidu, aby se nehrbil před tím, co sám vytvořil je to pozvání k důstojnosti B stvoření k otevřeným horizontům.

14.2. Protest proti hříchu: člověk povolán ke svoboděProrocká kázání: protest proti nepravostem, hrozba před soudem a trestemLuther: má být kázání snahou zveličovat hřích, aby tím více vynikla milost? SZ proroci: kritika se vztahuje ke konkrétním neřádům a zlořádům

Jr 5,25-38 Stvořitelský řád : i moře respektuje své hranice, podobné mudrosloví. Hřích – zdá se

„sladký“, ale hřích se závodníkovi plete pod nohy jako nevhodný šat – před závodem ho má „odložit“ (Žd 12,1).

Konkrétní neřádstva : nejde o to, jak to vnímají lidé, ale Bůh Zvrácenost : a) obraz ptáčníka jak se lstivě zmocňuje oběti (26n); b) sociální oblast (28); c)

hřích je bezpráví (Am 8,4nn) Chamtivost, sobectví, nesolidarita otřesná věc (30); lidu to vyhovuje (31) Hospodin se ozývá skrze proroka

Všechen Boží (prorocký, kazatelský) protest proti hříchu, všechna hrozba soudem je hygienou lidského společenství.

14.3. Priorita malého, slabého JK poselství: Mk 10,41nn; 10,13; Lk 9,48; 22,26 aj.SZ – vdovy, sirotci….

32

Vyvolení Izraele tj výraz H. volby pro nevýznamné – pro nomádský kmen bez vlastního území a organizace

Ez 34,17-22 „Já vykonám soud mezi ovcí a ovcí“ –v 34 1-10 jde o „pastýře Izraele“, ale zde jsou

osloveny ovce „běda pastýřům“ x „soud mezi ovcemi“ uvnitř lidu Dva nepořádky ve stádu (dva obrazy): a) Některé vypasou, druhé jen paběrkují; b) některé

jsou silnější a vystrkávají ty slabší Nástroj – nohy a boky Pointa: 2x „Hle já..“ = Já Hospodin se do toho vkládám a prohlašuji ty druhé ovce

(znevýhodněné) za „své ovce“. To je můj soud. Náprava a restituce jde ve prospěch malých a slabých. Zde je Soudce prohlašuje za „své“

(ovce). V podobenství o posledním soudu (Mt 25) se s nimi, svými bratry a sestrami nejmenšími, už přímo ztotožní: „Mně jste učinili“

Křesťanské společenství žije se svými slabými (ve víře Ř 14,1), občanské společenství se svými handicapovanými.

15. PŘEDPISY MOJŽÍŠSKÉHO ZÁKONA

Zákon je vložen do velkého vyprávění (exodus, vstup do Zaslíbené země) – je 2x, před vstupem do země

jde o pravidla, jež mají být realizována v zemi zaslíbené (obyčej izraelské církve není normou, norma je nad církví). Poslušnost zákonu platí i pro diasporu a vyhnanství.

Mojžíšův zákon: různorodá ustanovení (částečně si odporují). Tradice to vysvětluje tak, že vše spojí s postavou Mojžíše, kt. na Sinaji (Ex 20) vyhlašuje zákona později v moábské zemi (Dt 1,5) ho vysvětluje a aplikuje do nové situace. Díky tomu pak takto postupují i v interpretaci proroci a rabíni (mišna, talmud).

Anachronismus: vystoupení proroků zřejmě předcházelo době, kdy byla Tóra uspořádána do nynější podoby. Ale kanonické uspořádání ukazuje, že máme proroky číst jako kritický komentář Tóry. Otázkou je, nakolik se může kazatel zapojit do tohoto proudu pokračujících interpretačních textů tak vzdálených.

Obtížné: co z Mojžíšova zákona platí a co už ne.Předpisy kultické a rituální „hellerovská“ erudice a invence – pokud je chceme nějak aplikovat

dnes.

Kultické očišťování: nečistota souvisí se smrtí, je dotykem smrti (von Rad) pokyny k očištění jsou projevem H vůle k životu.

15.1. Alternativa k fascinaci ekonomickou realitou: promíjení dluhů a milostivé létoDt 15,1-11

Vážnost – Mojžíšova autorita + rétorické figury (zdvojení ve figura etymologica – posloucháním poslouchej, otevíráním otevírej, dáváním dej)

Odpuštněí, prominutí je konkrétní …. Jako v modlitbě Páně „naše viny“

33

Náprava je uložena ne dlužníkům, ale věřitelům Není to jednorázové, ale opakované (každý sedmý rok) x opakovaně a nepočítaně (Mt

18,21nn) Pokyn v. 4 „ať není u tebe potřebného“ – jakoby zpochybnění v. 11 „potřebný ze země

nevymizí“ chudoba bude vždy… Pokračuje ale „proto…ochotně otevírej ruku…“ = překonání fatalismu chudoby solidaritou a péčí. Viz Sk 4,34 (nikdo mezi nimi netrpěl nouzí).

Světová diskuze: o návrzích na oddlužení zemí

Lv 25,8-55 Ohlas u proroků (Jr 34,8-22; Iz 58,6-12; 61,1-3; 63,4 atd.) – JK navazuje v L 4,16-21 (kázání

v Nazaretě), přišel, aby vyhlásil milostivé léto“ (programové vyhlášení) Svoboda obyvatelům, restituce majetku, neosívání půdy, prominutí dluhů zásah do

ekonomiky, zasahování do cizího majetku je předmětem kritiky. „duchovní“ skutečnost – ozdravení Izraele (začlenění jako rovnoprávné i ty, kdo se

z nějakých důvodů ocitli v nouzi). Je to projevem H péče o „veřejné zdraví“ společnosti. Zdůvodnění: a) vyvedení z Egypta; b) Vlastnické poměry

Dodržování milostivého léta: nesnadné, např. Dt 15,9 (odmítnuta spekulace s půjčkou, když se blíží sedmý rok)

Inspirace pro kolektiv jako latentní kritika poměrů čekají na své uskutečnění Řádné ustanovení – pravidelnost (jako šabat) Společnost nemá dost nástrojů jak chránit slabé proti silným Ochrana slabých a před kořistěním je legitimizována z nejvyšších míst Sedmý a Padesátý rok = překážka chamtivosti

15.2. Řád oběti: Defatalizace lidské vinyI v tomto zákoně jsou „stopy“ evangelia

Lv 5,20-26 Podobně v Nu 5,5-10 Autorita B slova „promluvil Hospodin“ „prohřeší-li se někdo“, jednat věrolomně Nečestné jednání – a) někdo zapře držení cizího majetku b) někdo bližního vydírá c) někdo

zapře, že našel věc, kt. jiný ztratil hřích porušení důvěry Újma – bližnímu i Hospodinu.

Něco z našich provinění odhalí běžné lidské zákony, něco konvence (etické kodexy), něco naše svědomí, něco teprve až Boží slovo.

Toto je návrh, jak se toho provinění zbavit a) Náhrada bližnímu - vrácení věci + 20% navíc b) Náhrada Hospodinu – oběť u kněze

Cíl: není potvrdit vinu, jak se projeví třeba i prostým šizením bližního, nýbrž pozvat na cesty, na nichž je možno se viny zbavit. První je v možnostech proviněného – náhrada újmy. Druhá v možnostech „kněze“, kt. vykoná oběť smíření, iniciovaným přinesením „berana bez vady“.

Hřích – v oblasti materiální (nejen duchovní), zranění důvěry (narušení vztahů)

34

Náprava: a) vztahů k bližnímu; b) smíření s Bohem – tam za nás musí vstoupit druhý (kněz), ebed Jahve, spravedlivý, nespravedlivě trpící (Iz 53,10) – velekněz JK, kt. „má soucit s našimi slabostmi, vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my“ (Žd 4,14-15).

Smírčí oběť Provinění v rovině mezilidské je zároveň hříchem, proviněním proti Bohu smlouvy, vychýlí

z perspektivy, že oblast sakrální a oblast „profánní“ nejsou odděleny (vždyť narušují „sakrální řád“, udělaly v něm díru, spáchané zlo se šíří řetězovou reakcí to může zastavit pouze ten, kdo je tvůrcem řádu a jeho nejvyšším garantem.)

Smírčí oběť = projev „obranyschopnosti“ narušeného organismu řádu. Ten, kdo přistupuje k oběti, činí to s vědomím, že se zranil B řád života, že nějakého smíření je vůbec zapotřebí. Oběť je nejprve akt kajícího vědomí či postoje. Toto vědomí se má vtělit do konkrétního jednání (obětní zvíře přinést a zabít) = akt poslušnosti.

Oběť v tomto pojení není jednání, jež vyrostlo z touhy člověka po sebezdokonalení. Vyrostlo z H iniciativy, je to jeho nabízená ruka, podaná i tam, kde došlo k narušení řádu života. Smíření uděluje H, aktéry jsou kněží, prostředkem ceremoniál krve, příjemce Izrael. Někde je ale výslovně řečeno, že smiřuje Hospodin.

Toto SZ evangelium defatalizuje lidskou vinu, aniž ji bagatelizuje.

16. PŘÍBĚH JEŽÍŠŮV

Evangelia = zpětná projekce, popavlovská Evangelia – koncept JK – žid (rodokmeny), učil, uzdravoval, byl v chrámě i synagogách Tituly JK a dogmatické formule (pravý bůh a pravý člověk“ Evangelia význam pro víru a jednání křesťanů JK překračoval hranice společenské a náboženské = převracel perspektivy, navrhoval

přijetí místo vyloučení, odpuštění místo odsouzeníJK mise: Kázal evangelium BK a uzdravoval každou chorobu a každou nemoc v lidu.SK 6,1-6: apoštolové kázali a modlitby; diakoni - služba při stolech

16.1. Ježíšovy zázrakyJK víra rebelovala proti uzavřenosti světa a tím nás může a má inspirovat (J.L. Hromádka, D.S

Cairns).Dějiny výkladů: liberalismus….Šlo pokaždé o intervenci JK zvláštní B moci ve prospěch člověka (lidí) postižených (nemocných,

posedlých, hladových, bázlivých…).Heller: „Zázraky nejsou poselstvím o tom, co všechno Bůh (Kristus) může. On může vše, co chce.

Zázraky jsou poselstvím o tom, co Bůh chce.“ Uzdravení: nečinil z nich svou družinu, ale sympatizanty, obdivovatele Bezplánovitost – jakoby náhodou Strádání tělesné – neodtahoval se z oblasti těla, hmoty, sociálních realit V centru není hřích, minulost – ale JK čin, kt. postiženému vrací budoucnost a lidskou

blízkost. V setkání se zhoubnými silami není na místě kapitulace, pasivita, odevzdání osudu. Nemoc

se má léčit, posedlost překonávat, postižení mají být vraceni z izolace

35

L 13,10-17 uzdravení v sobotu Uzdravení + diskuze s představenými v synagoze (čin potřebuje výklad) Ochrnutá žena v centru, ne JK kázání (žena v synagoze?) Žena: „úplně sehnutá a nemohla se napřímit“ „ihned se vzpřímila a velebila Boha“,

jakoby do té doby nebyla schopná Boha velebit JK: „spatřil ji“ zavolal řekl….. nečeká na žádost ženy Reakce: negativní (představený synagogy oslovuje zástup) Reakce: JK (sobota je den svobody); zástup se radoval

Vyprávění o zázracích, nás, dnešní čtenáře, de facto staví do této pozice přihlížejících.

16.2. Ježíšova smrtZabírá velké místo, podrobný – zvláštní kompozice a rétorické technikyKaždé velkopáteční kázání se koná již post Christum resurrectum, po vzkříšení Páně.Výhled ke kříži = perspektiva vzkříšení. Vzkříšení není ale „happy end“, předem kalkulovatelné

vyústění příběhu. Vyprávění o „nevěřícím Tomáši“ připomíná, že Vzkříšený, má ještě „stopy po hřebech a rány v boku“. Vzkříšení není šifrou, kryjící triumfalismus církve, a ukřižování širfou, kryjící všechno utrpení světa.

16.3. Exkurz: Kristova zástupná oběťLidé nemusejí umírat v nepřátelství s Bohem. Bůh se k JK smrti přiznal, přijal“, identifikoval se s ní.

Tím padá představa, že Bůh vše zinscenoval a tak sám porušil zákaz lidských obětí. Smrt jeho Syna je obětí jeho vlastní.

Oběť – újma, sebeomezení, kt. si ukládáme většinou dobrovolně (kladní až imperativní náboj)Žd: v tom, co vykonal JK, se bortí veškerá představa kultické oběti: obětina a obětník jsou totožní,

ji to nejsme my, kdo přinášíme oběť, ale on, sám sebe, a jednou provždy. Od té chvíle je „oběť“ jen etická kvalita (směrnice) jednání (Ř 12), vyjadřující, že člověk nemá žít na

úkor, nýbrž ve prospěch druhých.

Oběť jako motiv nápravy zranění, jež se stalo řádu spravedlnosti, přesahuje bezprostřední důsledek zlého činu. Starost o nápravu vzal na sebe H. akt oběti je výrazem pokorného a kajícího uznání, že jsme tuto škodu na B řádu způsobili.

Oběť jako motiv darování a přijetí daru. Kdo nepochopí, že žije z daru, jen těžko pochopí i to, proč křesťanská tradice spojila Kristovu smrt s myšlenkou oběti.

17. MEZITÍM NA TOMTO SVĚTĚ: NZ EPIŠTOLY

Chvíle, kdy uvěřili adresáti zvěsti evangelia a přijali křest. Epištoly jsou svým způsobem pokřestní katecheze.

„Nyní“ neznamená jen dobu po přijetí křtu, ale i dobu po Kristu a jeho vzkříšení. V epištolách – pokyny pro „zbývající čas života“ i upozornění, že „ještě ne“: nedohlédáme na konce všech věcí, nevidíme.

36

Epištoly nejsou misijním kázání nevěrců s cílem vzbudit jejich víru. Jsou to texty, jejichž záměrem je víru prohloubit, upevnit, pročistit a zejm. uvést do vztahu k životní praxi. Nevyznaná víra a přijatý křest křesťana doživotně neimunizuje proti různým nástrahám, kt. by mohly vést i k odpadnutí od víry, že zápas víry není u konce a má se promítnout i do rozhodování ve všedním dni, do vztahů k souvěrcům i jinověrcům.

Dvojí zřetela) Myšlenkové projasnění přijaté víry (někdy v konfrontaci se soudobými naukami či náladami

okolního světa)b) Osvědčení přijaté víry v životě

Pareneze:(a) Většinou adresovány do konkrétních situací adresátů, kt. je nesnadno aplikovat pro nás (např.

problém masa obětovaného modlám)(b) Oslabují „milostnou“ notu kázání evangelia permanentní obavou z moralismu

17.1. OspravedlněníTexty o ospravedlnění chtějí ujistit křesťana, kt. vírou přijal evangelium, že už tím fakticky obstál

na B soudu. V evangeliu mu byl doručen osvobozující rozsudek (sola gratia) a když mu uvěřil (sola fide), přijal jej jakoby „do vlastních rukou“, jak jsou písemnosti od soudu vypravovány. Nic dalšího není třeba. Je to nabídka od ideologie, manipulace…

Předpoklad: člověk má bytostnou potřebu „ospravedlnit“ svůj života a že toto ospravedlnění se děje na fórů B soudu.

Ř 3,21-30Univerzalita hříchu (všichni zhřešili)Laciná milost

Zvěst o ospravedlnění je protijed k osudnému farizejství, k touze člověk potvrzovat či prosazovat sám sebe, svou spravedlnost na rozdíl od druhých – nebo i protikladu k druhým. V synoptických evangeliích se vyskytuje termín „ospravedlnění“ v L 18,9-14: podobenství o farizeu a celníkovi. Je snad náhoda, že protipólem celníka, který se „ani neodvážil pozdvihnout oči k nebi“ a jen prosil o slitování (v 13), je zde líčen právě farizeus, který v modlitbě děkuje, že „není jako ostatní lidé“? ale právě o celníkovi se říká, že se „vrátil domů ospravedlněn“, a ne ten farizeus.

Pokorný: kdo se pokouší dnešním lidem představit pavlovské učení o ospravedlnění, má začínat od tohoto lukášovského textu. My jím končíme.

17.2. Poddáni buďte: Epištoní parenezePareneze – někdy v ustálené literární formě tzv. „domácích řádů“, obsahují pokyny pro jednotlivé

skupiny domácnosti (oikos): rodiče děti muže

ženy pány otroky

37

Dnes: jiné problémy! (hierarchie, antická domácnost…) podobnost „obecné moudrosti“ – z židovské halachy, stoické filozofie, přirozené

racionality…. Zdroj a původ řádné mravní orientace je v JK Křesťané – odlišní od světa Pareneze – dovnitř křesťanské obce společné víry a vzájemné modlitby. Kdyby se

„apoštol“ za příjemce svých napomenutí nemodlil, pozbyl by práva je napomínat (tak i dnešní kazatel)

Domácí řády – podřízenost x poddanost (vyšší projev svobody- umět v těchto pořádcích svobodně žít jako Kristův učedník)

1Tm 6,1-2 (otroci a páni) Fm – Pavle vrací Onezima jeho pánu „ne už jako otroka, nýbrž… jako milovaného bratra“ Napomínání nejen těch slabších složek společnosti, ale i těch silných (mocných)

Podaří-li se kazateli zaslechnout v epištolních parénézích tyto jemné, ale autentické tóny, pak se mu i tyto texty stanou vítanými předlohami kázání.

18. ŽALMY: PROPŮJČENÁ ŘEČ

Přitažlivost: obrazná řeč poetická skladba, půvab řeči syrová lidskost – žalmista se odhaluje, neskrývá se za zbožnou masku intimnost rozhovoru žalmisty s Bohem – jako s terapeutem, kt. adresují své nářky,

stížnosti, touhy, Bůh jako nejlepší pastýř a terapeut do jejich lidské situace může přinést řešení

Jako kazatelské texty jsou málo užívané byly součástí bohoslužby na jiném místě přílišná syrovost Lze kázat na modlitby? Na lidské odpovědi na Boží slovo? Ale máme v bibli něco jiného,

než lidské slovo, lidské pokusy vyjádřit B slovo? Poselství: aby bylo slyšeno, předáváno, zpřístupněno dalším i dalším generacím (Ž 78,1-9).

Žalmista často vystupuje jako „svědek“ či zvěstovatel (22,23), do jehož úst Bůh vložil svou píseň (40,40)

Naše kázání na Žalmy, alespoň některé, je tedy již jakýmsi „kázáním na kázání“. Ale není tomu tak i v řadě ostatních případů, ať jde o prorocké texty SZ nebo epištolní NZ?

Ž – byly to liturgické texty, kt. se naslouchalo – nejsou to soukromé modlitby Svým původem patří k Izraeli, lidu smlouvy – některé rekurují (44, 78…) a bez této vazby

by nedávaly smysl. Obecné lidské zkušenosti (nepřátelství, vina, bolest, nemoc, neštěstí, opuštěnost, vysvobození, uzdravení, odpuštění, radost, oslava…) jsou uvedeny do přímého vztahu k H.

38

18.1. Řeč žalmůPoetická, metafory

Pozor na racionalizaci! Metafora – otevírá a prostředkuje nové významy (dimenze významů); nejen ornamentální, ale i kognitivní funkci. Rozšiřuje horizont, alternativní vidění skutečnosti.

Metafora – figura, vyjadřuje, že nějaké A je nějaké B, ale tak, že toto „je“ nemůže být nahrazeno rovnítkem (A=B), mezi A a B je spíše netotožnost, než totožnost: ve (známějším) B existuje jen nějaká jednotlivost, která charakterizuje (méně známé) A. Tím metafora provokuje, mobilizuje představivost i myšlení.

Metafora vytváří jakýsi vztah, asymetrický (jednosměrný). „Bůh skála“ vypovídá něco o Bohu, ale ne o skále (18,3). Kdybychom chtěli metafory obrátit, vzniklo by něco opovážlivého (nelze říct „skála je bůh“) – tak vznikala v Izraeli modloslužba (místo Boha smlouvy začali vzývat skálu, horu (121,1), slunce (84,12).

Obrazy a metafory se opakují v celých žalmech – „hrozící vody, jež Hospodin ovládá“, „stezka, cesta, dvě cesty…“, „azyl, útočiště“, „lovecká síť“, „osidla“, „chrámový štít“, „stín“ (stín křídel)

18.2. Ztracená a navrácená řečMédiem „vypůjčené řeči“ vstupuje příběh žalmistů do příběhu generací. Generací včetně každé

současné, naší. Vypůjčená řeč žalmistů je vypůjčitelná a od začátku tak byla míněna. Všechny příští generace B lidu mohou tuto řeč opakovat, vejít do ní, skrýt v ní svůj vlastní příběh, svá trápení, radost, chvály, naděje. Řeč žalmů si může vypůjčit každý, komu již vlastní řeč došla. Jsou to „texty k použití“

Helmut TackeŽalmy nářků vyjadřují situaci, kt. namnoze procházejí osoby trpící melancholií či depresí, a kt.

nedokáží pojmenovat ani oni sami ani jejich okolí. Rozvinuté obrazy strádání, jež žalmisté líčí, nejdou na vrub orientálnímu přehánění emocí (jak se občas dočteme), nýbrž odpovídají dosti přesně tomu, co v různých stádiích své choroby prožívají psychicky nemocní lidé, aniž jsou s to tomu dát verbální výraz. Zvláštnost žalmů je ovšem v tom, že žalmisté toto své strádání vyjadřují jako modlitbu, sdělují je Bohu Izraele. To je dimenze, kt. psychoterapeut buď nezná nebo se neodvažuje uplatni, kt. však může mít terapeutický efekt. Skutečnost, že se ještě ve svém strádání mohu modlit, vztáhnout se k někomu, kdo je mimo mne, kdo je „věrný ve svém věčném milosrdenství“ a koho ještě mohu vděčně chválit (do doxologie ústí většina Ž nářků), přináší naději na uzdravení.

Ztráta modlitební řeči: rozličné příčiny úzkost, sevření duchy, sžíravá skepse, rozhlodaná víra, ztráta naděje, tíha provinění, pocit, že se Bůh natrvalo odmlčel, vzdálil, uzavřel (Ž 32) Proč jsi mě opustil? Jak dlouho chceš mlčet? Probuď se přece! - není problémem, zda Bůh

existuje, nýbrž zda zůstal se svým lidem solidární.

Skrytá odpověď Žalmista o svém problému nemlčí Naříkají, dotěrně se ptají, až vydírají, někdy sebeobžaloba

39

Výzvy Hospodinu: Povstaň, Probuď se, Naslouchej.. Adresují řeč Hospodinu – možnost obracet se na něj se stížností; stěžovat si Bohu je lepší

než stěžovat si na Boha sám sobě nebo druhým Nemá-li tato Bohu adresovaná řeč být nesmyslem, musí předpokládat, že adresát bude

nějak reagovat. Proto má často formu otázky: „Proč?“, ale také „Jak dlouho ještě?“ kdo se ptá, dává najevo své přesvědčení, že bude ještě nějaká odpověď a že bude nějaké „potom“

Osobní příběh žalmistův, pohnutý příběh izraelské pospolitosti nejsou stacionární, nekončí v přítomné chvíli, budou chtít ještě nějaké pokračování. Nic není natrvalo, jen H milosrdenství je věčné.

18.3. Žalmy nářkuPředchozí výklady – hl . o „naříkavých žalmech“Píseň díků a chvály – ze zkušenosti bolesti a neštěstí (osobní, lidu smlouvy…). Jen zřídka můžeme

předpokládat, že mezi posluchači našeho kázání budou tací, kt. se tato zkušenost bolesti vyhnula; spíše naopak.

Přechod mezi oběma částmi žalmu (žalobou a díkem) bývá nejednou strmý, náhlý, takže vzniká dojem, jakoby šlo o dvě různé skladby, jež byly dodatečně spojeny.

Žalmy (hlavně naříkavé) jsou výrazem a zároveň nabídkou defatalizace údělu: Lidské příběhy bolesti a nešťastné příběhy světa či církve nejsou žádným neproměnitelným osudem.

Žalm 22 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – není to otázka našeho současníka. Žalmista

se ptá 2x stejně – že Bůh opustil není třeba sdělovat všem lidem, to sluší přednést na „nejvyšším fóru“, předat na správnou adresu. Zájmeno „ty“ – nejdůležitější rétorický prostředek (zdůraznění) – vztahuje se k Protějšku pozvednutí očí od sebe. Žalmisté upínají svůj zrak vzhůru

Elie Wiesel: dítě zabloudilo v lese. Pláče a volá tatínka: Tatínku, tatínku. Dokud dokáže volat a křičet, má naději, že je otec uslyší a nalezne. Až přestane křičet, bude ztraceno. – a na to Wiesel, trýzněný nad osudem svých umučených židovských bratří a sester, dodá: Věřte, že já nepřestávám křičet.

Nepřestávat křičet, nepřestávat volat, když už všechno ukazuje k tomu, že nás Bůh opouští, anebo už docela opustil – taková je první nabídka kázání na tento žalm po všech dějinných hrůzách anebo o i osobních tragédiích.

Znalci hebrejštiny: výraz, kt. zde musíme překládat tázací částicí „Proč“, se vlastně neptá po příčině v minulosti, nýbrž po účelu v budoucnosti. Hebr. „lammá“ = „K čemu?“ „K jakému cíli?“ „Co je tím zamýšleno?“ „Jaký vzdálený, mně toho času nepřístupný horizont smyslu to vše má?“ „Poznám to někdy?“ nepátrá po příčinách v minulosti (co jsem udělal špatně), ale dožaduje se budoucnosti. Dává najevo, že stále ještě něco čeká od Boha, kt. nepřestal být „Bůh můj“, i když opustil toto závratné spojení „Bůh můj – opustil“ je něco zcela unikátního (ale v žalmech ne zcela ojedinělého).

Přechod mezi 2 částmi – náhlý (22b) „A tys mi odpověděl“ – osa kompozice. Odpovídá Hospodin = vděčné vyznání, vyslyšení, zastal se mě.

40

První část žalmu (2-22) Jakoby žalmistův pohled ustavičně přeskakoval od líčení vlastní bědné situacie k vyznání o

Hospodinu. Viz – trojí způsoby označení zájmen pro 1.os a 2. os. (anochí, attá) - dvě zcela odlišné zkušenosti

Zkušenost s Hospodinem : minulá, zkušenost „otců“, rozpomínání zpřítomňuje minulost. Pohled žalmistův je obrácen vzhůru ; a to znamená také obrácen zpět do minula. Není to

ale rekapitulace vlastních zisků a ztrát, ale B cest a činů, onoho příběhu Hospodinova s lidem smlouvy a lidskou rodinou (kanonická paměť)

Žalmistova situace : protiklad „blízkost“ a „vzdálenost“ (v. 12) – prostorové metafory jsou obvyklé. Ke zkušenosti, že Bůh opustil a že „neodpovídá na volání“ přistupuj ejště „je daleko“. Zato blízko je „soužení“. Nemělo by to být naopak? Výraz „soužení“ (cárá) patří ještě k prostorovým metaforám (v ČJ souvisí s přídavným jm. „úzký“), soužení je zúžený prostor, sevření. Soužení se pak projevuje jako „obklíčení“, „obstoupeníů, „obkroužení“

METAFORY a) zvířecí (býci, bášanští tuři, psi. Lev, jednorožci) – jsou nepřátelští lidé? Nebo ztělesnění

sil zla, hrozících zpustošením až likvidací života? Démoni nemoci? Úzkostné sny? b) tělesné újmy, strádání ,chřadnutí (nesoudržná kostra, měknutí tělesných částí, sucho

v ústech) – jsou to klinické příznaky, diagnózy?c) protivníků (nepřátel) – je to hon na lišku (žalmistu)? Je to samozvaný tribunál, k. hned

vykoná trest za žalmistovu bezbožnost a jeho oděv rozdělí ještě před popravou? Každý z těchto obrazů mohl mít své konkrétní pozadí, jejich společným jmenovatelem

může být to, že jde v každém případě o síly destrukce, kt. jsou zřetelně mimo jakoukoli kontrolu ze strany žalmistovy.

O kom to může být? O zadluženém, na kt. dotírají věřitelé (obklíčení zlovolnou smečkou). Nemocný (chorobné stavy)? Člověk nespravedlivě stíhaný justicí (samozvaní soudci). Člověk trpící úzkostnými stavy (noční můry)

Žalmista zde nakupil zkušenosti různých jedinců, skupin, dob, právě proto, aby své líčení otevřel různým jedincům, skupinám, dobám.

Druhá část žalmu (23-32) Rozdílná poetika od první části. Řeč nářku přešla v řeč chvály – otázky, výzvy a prosby se změnily v indikativ. Střídá přímé oslovení Hospodina s výpověďmi o Hospodinu – modlitba přechází ve

vyznání. Předpokládá bohoslužebné shromáždění („bratří“, „velké shromáždění“) Horizont se rozšiřuje – už v něm není jen žalmista a Bůh, vstupují i další. Žalmistův pohled

směřuje do stran a kupředu. Příběh proměny – vyprávěn, předáván dál (bratřím a potomstvu), nemlčí.

Žalmy nářku patří do velké skupiny žalmů, jež vyjadřují prosby – žalmů prosebných. Existují i nářky lidu (množné číslo). Jsou součástí i jiných žánrů (Pl).

41

18.4. Hymny a chvályHebrejské jméno celé knihy – tehílím (chvály)Častý námět: dík a chvála za to, že Hospodin převrátil rozložení sil (Píseň Mirijam – Ex 15,21)

Výzva k chvále (oslavě, zpěvu) – tak obvykle začínají. Není to samozřejmé, proto je třeba lidi k tomu podnítit, povzbudit, pozvat. Žalmy jsou pozváním těm, kdo žijí v pocitu, že ke chválení H není příhodná doba, nálada, příčina.

V těchto žalmech není osloven Bůh. Vyzýváni jsou – Boží lid, shromáždění věřných, všechny národy, nebesa nebes….

Ž 148 Chvála má zní „z nebes“ (1-6) a pak „ze země“ (7-12) eschatologická vize: všechno

stvoření, obě jeho poloviny, se posléze má spojit k B chvále; až ustanou rozdíly mezi církví pozemskou a církví nebeskou, mezi říší lidí a říší přírody, zbude již jen prostor ke všeobecné chvále, k věčnému šabatu – tak končí celý žaltář (150,6). Je to stále ještě jen předmět naděje a touhy izraelských hloučků a křesťanských menšin. Ale nezamlčíme, že poznání k chvále nesměřuje jen k těmto hloučkům a menšinám; a že již dnes e svými chvalozpěvy vztahujeme se k tomuto cíle i všeho B stvoření, dotýkáme se ho zatím tápavě a torzovitě a chutnáme již v bohoslužbě něco málo z toho, co nás jednou čeká. Chválit Boha není újmou, nýbrž pozdvižením lidské důstojnosti. Chválit Hospodina není možno proti ostatním, ale posléze (v naději) s ostatními.

K čemu se zve? - k chválám do bohoslužebných slavností Množné číslo „chvalte Hospodina“ = svědectví těm, kdo jí naslouchají Rozkazovací způsobo – imperativ nemusí vyjadřovat jen rozkaz. Žalmistovy výzvy

k chválám jsou spíše v této tónině: pozvání a a vítání. Všechny národy a všichni lidé se zvou a vítají ke chvále a díkůvzdání.

Chválit Hospodina: nejen nutné, nýbrž je to i možné a dobré.

Ž 117 Verš 2 – důvod k chvále; má přesvědčit „všechny národy“, o tom, co se děje (stalo) národu

jednomu (Izraeli). Národy jsou pozvány, aby vstoupili do světa chválení, který vyrostl ze zvláštní historie lidu smlouvy.

„milosrdenství“ a „věrnost“ či „pravda“ – toto párové spojení je ve SZ časté základní zkušenost Izraele s Hospodinem. Je to vyjádření slovy, které nejsou totožné , v zákrytu (odporují si) paradox víry v H, kt. nám zústavil „lid První smlouvy“: On je milosrdný svou věrností. Je věrný ve svéém milosrdenství.

Ž 136 Většina použitých sloves jsou užity pro líčení H jednání v „dějinách“ Izraele. Kdežto

participia spíše v líčení jeho stvořitelských a přírodních zásahů. Odkazují ke dvěma skutečnostem jako důvod chvály a) příběh lidu smlouvy; b) skutečnosti stvořeného kosmu. V žalmech obracejících se ke shromáždění převládá druhý důvod (stvoření).

Jde o oslabení dynamického, eschatologického rozměru Boží chvály? Ne!

42

1) Výzva k chválení, opřená o reflexi stvořeného světa a přírody, nikde není tak čistá jako v Ž 104. Většinou do zdůvodnění vstupují i jiné motivy (žehnání lidu, spravedlnost a právo, pomoc utištěným, slepý,, sirotkům… - poukazy, které dynamizují status quo. V Ž 135 je „dějinný příběh“ kombinován s motivem „přírodním“ tak, že první jednoznačně převažuje.

2) Odkazy ke stvoření a B vládě nad ním nevyjadřují jako předmět chvály předně „stav“, nýbrž akci. Chvály neopěvují svět a jeho poměry, nýbrž jednání Hospodina, kt. světu vládne. Sám svět o sobě není pevný, pevný je „trůn Hospodinův“ a hledáš-li pevný bod ve vesmíru, chvalozpěvy tě orientují, kam máš upínat svůj zrak.

3) Tímto zřetelem k H, kt. je v těchto textech vyznáván a chválen jako „milosrdný a věrný“, je našemu pobývání ve světě nabídnuta základní důvěra, že tento svět nepatří démonům či archontům, kt. se vydávají za jeho pány. Jsi zbaven pokušení hledat jiné, lepší světy, jiné, lepší vládce a zastánce či soudce, jiné, lepší trůny. Sem ukazují výroky o tom, že H je hoden „nejvyšší chvály“, protože je nad „všechny bohy“, nad „všemi pronárody“

PŘÍPRAVA KÁZÁNÍ

19. OSNOVA

Modely kázání(1) Didaktická – kázání jako proces učení(2) Naratologická – jako vyprávění(3) Dialogická – jako rozhovor(4) Sémiotická – jako otevřené umělecké dílo

Krokya) Rozhodnutí, jaký typ kázání, jaké jeho vyústění zvolímb) Redukce, selekce materiálů získaného předešlou exegezí – korespondence s textem,

celistvostí výkladu, srozumitelnostic) Argumentace: rozhodnutí, co nutno či možno do kázání přidat – souvislosti Bb, reálie,

ilustrace, ohled na posluchačed) Pořadí jednotlivých myšlenkových kroků

Analytická metoda (homilie, textovní dispozice) – struktura kázání sleduje pořadí jednotlivých částí textu. ael málokterý Bb text vznikl jako předloha pro kázání. Jednotlivé pojmy či myšlenky se mohou stát náměty samostatných miniúvah vzájemně nesouvisejících.

Symetrická metoda (tématické kázání, artikulní dispozice) – text je dekonstruován a rekonstruován z hlediska své údajně zjištěné hlavní myšlenky. Kázání má celistvost, ael text je oslaben ve své komunikační dynamice ve prospěch nadstavených ideových konstrukcí. Nebezpečí hrozí hlavně u krátkých ,výrokových textů.

19.1. Exkurz: Problematika skopusu a střídání perspektiv u výpravných textůSkopus. Formulace ústředný myšlenky

43

Barth: v celoé Bb je jen jedno téma, totiž vlastní Boží slovo, jeho zjevení, JK sám. Pokus stanovit téma nemůže být nic jiného, než nešvar, neaduté, avšak bezmocné počíná ní uvést na scénu JK naším uvažováním

Teissen: odmítá skopus (ohled na posluchače – sám si má najít skopus), text jako pole variací.

19.2. Rétorická hlediskaVliv renesanční (antické) rétoriky na reformační homiletiku (teologicky modifikován)Augustin: „Je-li řečnické umění samo o sobě neutrální a má proto značnou moc přesvědčovat

stejně o špatných jako o správných věcech, proč by se neměli snažit dobří lidé získat je k boji za pravdu?

ANTICKÁ RÉTORIKA – RŮZNÉ DRUHY VEŘEJNÉ ŘEČI(1) Genus iudicale (řeč před soudem) – žaloba, obhajoba; předmětem je minulá (kriminální)

událost, její funkcí je docere, poučit a jejím cílem dopomoci ke spravedlivému úsudku soudců.(2) Genus deliberativum (politická řeč) – předmětem je veřejná situace obce, její funkcí je

movere, pohnout k rozhodunutí o přiměřeném jednání a cílem, aby posluchač tomuto jednání dal souhlas.

(3) Genus demonstrativu (slavnostní řeč) – jejím předmětem je osoba nebo událost, která zasluhuje chválu, její funkci dectare, potěšit, a cílem oslava.

Kázání má všechny tři prvky: poučení, povzbuzení k jednání, potěšení. Protestantské kázání od Melanchtona má tendenci upřednostňovat docereI (poučovat) a movere (moralizovat)před dectare (potěšovat).

KÁZÁNÍ DLE KOMENSKÉHO1. Exordium, úvod (z osoby, z místa, z času, z textu, odjinud)2. Propositio a partitio (stručné uvedení do námětu a rozvrhu kázání; má být „s textem

reciproca“ a co možná stručná)3. Declaratio (vysvětlení slov textu)4. Demonstratio (potvrzení pravdy textu a co z textu samého, ze souvislostí celobiblických,

z katechismu, z rozumu, z příkladů – ilustrací, z podobenství – typologie)5. Applicatio (aplikace je „duše kázání“, anima concionis: ujišťuje v pravdě, odvrací od bludu,

vede k zamilování ctnosti, k nelibosti vůči hříchu, k potěšení v kříži.6. Conclusio, epilogus (opakování, napomenutí, přání)

Do tohoto modelu také někdy vkládáme contrarium et simile (námitka a podobnost se situací posluchačů)

Moderní modely Motivace (vzbuzení zájmu posluchačů, antická cappatio benevolentiae) Prezentace problému. Trial and error (= vyloučení chybných řešení) Nabídka správného řešení (evangelium) Verifikace a realizace (důsledky pro praxi)

44

Nebo Verbalizace situace posluchačů. Internalizace (identifikace posluchačů s problémem) Trial and error (=hranice lidských možností) Úžas a dík. Důsledky pro praxi (aplikace)

20. ÚVOD A ZÁVĚR

20.1. Úvod

20.1.1. Důvody proti úvodům

K. Barth: „Nejlepší úvod je takový, který byl vynechán“Barth: B. Slovo nevyžaduje žádný „navazovací bod“, žádné analogon v člověku, žádnou cappatio

bevoletiae. Vlastním úvodem ke kázání je bohoslužba, která má vzbudit typické očekávání na Boží slovo

(Smolík); podobně Bulowski se táže, proč musí motivační fáze stát na začátku kázání, které stojí v kontextu bohoslužby, jež snad dostatečně motivuje.

Teorie komunikace: první minuty (3-6) jsou dobou největší pozornosti posluchače a je tedy nehospodárné je vyplnit vedlejšími výklady.

20.1.2. Důvody ve prospěch úvodů(1) Komunikační (Bukowski): funkce úvodů není vyhledat „navazovací bod“, nýbrž vzbudit zájem

(v tuto chvíli ještě největší) pozornost posluchače. Je třeba rozlišovat mezi úvodem funkčním a nefunkčním. Textem vstupuje do posluchačova orbitu cosi nového a je třeba posluchače nejdříve upozornit (přesvědčit), že tomu má věnovat pozornost. Dle Josuttise se kazatel v úvodu často pokouší spojit obsah textu a předpokládaný (ne)zájem třetí veličinou (pojmem, konstrukcí – modlitba, víra, politika…) s vysokou mírou abstrakce a generalizace. Ve většině případů se v kázání již k myšlence úvodu nevrací.

(2) Výkladové: pro porozumění textu je někdy nutno předsunout vysvětlení o dobovém pozadí, souvislosti, reáliích, aby byl vstup posluchače do výkladu usnadněn.

(3) Situační: verbalizování kairos dnešního zvěstování, a to Z hlediska liturgického roku (advent, postní doba…) Z hlediska aktuálních událostí (obce, posluchačů…) – třeba opatrnosti

20.2. ZávěrStrmý, neprotrahovaný, určitýPříčiny protrahovaného závěru:1. Věcné: usiluje o celkové vytěžení svého „materiálu“; mívá pocit, že to musí uvést na pravou

míru; vyvážit jednostrannost textu (soud doplnit milostí; lacinou milost vykompenzovat přísností atd.)

45

2. Osobní: souvisí s vědomím smrtelnosti kazatele – akceptujeme-li sovu smrtelnost, nabýváme svobody ukončit kázání ve vědomí, že konec kázání není koncem bohoslužeb, ani koncem B slova. Boží slovo nekončí s mým dnešním kázáním, neskončí ani s mým posledním kázáním.

20.2.1. Možnosti závěrů, které se uplatňují(1) Závěr christologický: oporou tohoto přístupu jsou apoštolská kázání v NZ (Sk, L 4,21).

Produktivní je hledat v SZ textech implicitní christologii (Bůh jedná „kristovským způsobem“ – věrný, milosrdný, soudící, trpící) – viz Heller „Bůh sestupující“.

(2) Závěr parénetický: opora ve stavbě epištol (hl. Ř); zvěst evangelia tíhne k následování, praxi, poslušnosti.

(3) Závěr eschatologický: texty mají potenciál odkazující k budoucnosti. Konec kázání je odkazem ke Konci všech věcí, ujištěním, že je možno se spolehnout na „věci poslední“, na acharít hebrejské bible, na ta eschata víc, než na to, nás v tomto věku znejisťuje, na pravdu, která není, ale bude platit. Eschatologický závěr je zároveň vyústěním doxologickým.

21. ILUSTRACE

Vložené vyprávění (životního) příběhu – nebo jen epizody, události, okolnosti apod. – zpravidla vztažené k určité postavě (postavám), jímž osvětlujeme vykládaný text, jeho myšlenku a zvěst.

DŮVODY PRO POUŽÍVÁNÍ ILUSTRACÍ1) Historické – legendy, acta martyrium, confessorum byly součástí křesťanského zvěstování od

nejstarších dob. V pietismu a probuzenectví k nim přibyla testimonia, osobní svědectví o vlastní cestě spásy.

2) Rétorické – osvětlují myšlenku kázání, oživují výklad – ale musí mít zřetelný vztah k věci (nesmí být užívána jako argument či důkaz)

3) Věcné – myšlenky a pojmy, s nimiž pracuje kázání, měly a mají své průměty, svá osvědčení v reálu života.

PROČ NEPOUŽÍVAT ILUSTRACE1) Nechuť k legendám – sklon k intelektuálnímu (přednáškovému) kázání2) Obava – aby ilustrace nepřehlušila kázání (ilustrace o 50-60 slovech mají tendenci se

osamostatnit)3) Obava z idealizace (heroizace) příběhů či postav - aby nezastřelo, že každý lidský příběh (i

ten „nejsvatější“) nese stopy porušenosti hříchem4) Chudý repertoár, neznalost, nesečtělost kazatelů

KDE LZE NALÉZT ILUSTRACE? Biblické příběhy a postavy – podobně jako v Žd 11; 12,16n Příběhy z dávných i nedávných dějin židovska a křesťanstva – patristika, Augustinova

Vyznání, středověk, reformace, pietismus, probuzenectví, zámořská misie, memoárová literatura (Karafiátovy Paměti), chasidské povídky (E. Wiesel)

Současná literatura (beletrie, naučná) Skutečné příběhy ze současnosti – ne intimní kazatelovy

46

22. SPECIFICKÉ STYLOVÉ PROSTŘEDKY. REDUNDANCE

22.1. Personae

22.1.1. První osoba singuláruNení často – kázání jako přenos dobré zprávy není výpovědí kazatele o sobě (byl by to signál pýchy

– „Já“)Ego verifikatorické (negativní užijí „já“)kazatel ze své zkušenosti hledí zdůvodnit pravdu, kterou káže (nebezpečí). Tím nevylučujeme

možnost, že vlastní zkušenost kazatele je použita jako ilustrace

Ego negativní (pozitivní užití „já“)Zvěstovat smrt člověka a všeho člověčího se vztahuje i na kazatele. Kazatel jako první adresát

zvěsti přiznává posluchačům, že sám nedostojí nárokům, které zvěstuje. Tím ruší hru, pohříchu obvyklou, kdy kazatel zvěstuje výzvy, o nichž ví, že jim posluchači nemohou dostát, a oni vědí, že on to také ví. Bratrské homiletiky uvádějí: „sám sobě kázati“

Ego pozitivní, konfesroské – ego reprezentativní (posléze přechází v „My“)Kazatel jako první adresát zvěstí k ní říká Ano a Amen. Např. „Teprve teď vím, když mě pokora a

tichost JK srdce táhne k učednictví, teprve teď vím, že JK kříž je dřevo mé viny, mých provinění, spojující dřevo mého jha, mé prohry, kterou on vzal na sebe.“

22.1.2. První osoba pluráluČastá: vyjadřuje

Reakci posluchačů na předkládanou zvěst Výchozí zkušenostní pozici posluchačů Říká tím, že je s posluchači „na stejné lodi“

Užití nespecifickéNestaví posluchače do žádné role, nevyhlašuje hodnocení; např. „My všichni jsme dětmi svých

rodičů“

Užití specifickéa) My anticipační – předpokládá kladnou reakci, srozumění se zvěstí, důvěra v kladné očekávání

(pozor na manipulaci!)b) My kondemnační (negativní generalizace) – tlačí posluchače do negativní role, odporu proti

kázání; postuluje hříšnost posluchačů, aby dokázal, že se jich kázání týká (je to nepoctivé, problematické). Např. „Nejsme snad v nejednom ohledu stejní, jako ti, kteří tenkrát slyšeli Jeremijášovo slovo na vlastní uši? Jistěže jsme! I my přece neustále propadáme pokušení žít podle vlastních představ a sobeckých plánů a odvrhnout Boží slovo… I my jsme továrny na modly. Proto se Jeremijášovo slov týká také nás.“

c) My paušalizační – pokouší se vyjádřit jakoby obecnou zkušenost „moderního člověka“ nebo jeho reakci na současné události (je to nekorektní).

Každou větu v 1.os. pl. prověř raději 2x (posluchači se při kázání už nemohou bránit)

47

22.1.3. Druhá osoba plurálu i singuláruLogičtější – vnitřní spád komunikace, sdělení, oslovení – kazatel inscenuje dialog. Viz Karafiátova kázání „A tu nejeden z vás není na mém stanovisku: Vždyť to, co nám předkládáš,

že ten nebeský Pán přišel za námi na svět… to je báj nade všechny báje. Nu, já to přijímám, já si to od vás rád dávám líbít… já nejsem na to, abych vám předkládal báje…. Já jdu dál. Nahlédněte prosím do Mk 16,15. Nu jak tomu rozumíte?“

Lze použít: v oslovení (výzvě, pozvání) Např. „On, Ježíš, jde za námi, za tebou, za mnou, hledá tě jako svoji ovečku, chce se s tebou mít rád a všechno pro tebe obětuje.“

Pozor na předpokládané postoje a námitky. Např. „Jistě se ptáte, jak je to možné, že takový zásadní rozdíl mezi líčením synptiků a líčením Janovým.“ (Karafiát chytře „nejeden z vás…“)

22.2. RedundanceZdánlivá nadbytečnost řečových prostředků nad minimální potřebu. Opakem je pregnance

(úsporná řeč). V běžné řeči je redundance obvyklá (50-75%), usnadňuje komunikace.

Ohled na posluchačePro ně je redundance třeba. Posluchač je odkázán na naslouchání; rychlost předávání sdělení

tomu musí odpovídat. Jsou momenty, kde se musí zpomalit: Selektivní naslouchání – posluchač vnímá jen něco (nezachytí někdy až 80%) Kazatel má jen omezené neverbální prostředky Chybí zpětná vazba Informace v kázání je zhusta možno jen obtížně bezprostředně verifikovat a zpracovat;

posluchač musí vynaložit úsilí nejen k porozumění, ale aby i sdělení konfrontoval se svou realitou, zkušeností, perspektivou a zařadil do celku.

PROSTŘEDKY REDUNDANCE

Repetice – doslovný, alternované Spirálový paralelismus – pokaždé posune výpověď o stupeň dále

Př. „Jak byla překonána ta vina minulosti, která ještě po letech nesla své kruté následky? Řetězec viny nepřekonal král David, když se dal vést přáním poškozených a vyhověl jejich žádosti. Řetězec viny nepřekonal pokus Gebeoňanů o odplatu… Samochod viny, logiku zla a zmaru pozastaví teprve Rispa, podivná žena, o níž se nedozvídáme víc, než to, že zoufale brání poslední záhubě svých zemřelých synů… A Bůh jí dal za pravdu.“

Řečnické otázky – oživujíNapř. „kde jinde najdu lásku, která pro mne obětovala život? Kde mi dají po čem hladoví má duše? Chcete ji nasytit blahobytem? Anebo poučkami a formulkami? Naše duše řve jako jelen. Necháte ji hladovou? Já nevidím jinou možnost, nemám kam jít. Neznám nic, co by mi bylo nad dary přicházejícího Pána. Díky Bohu, že nám to dal uvěřit a poznat.“

Režijní poznámky – vložená sdělení, jimiž ukončujeme myšlenkový celek nebo nahlašujeme další průběh kázání, popř. upozorňujeme posluchače na důležitý moment vykládaného textu.

Např. „Toto bylo první, nač žalmista položil důraz. A nyní to druhé…“ či „Všimněme si dobře: Ježíš nám nezakazuje, abychom se hněvali, říká jen, že kdo se hněvá, musí počítat s tím, že…“

48

Redundance není slovní vata – nefunkční výplň.

23. JAZYK KÁZÁNÍ

23.1. Sermo humilis, submilis (řeč nízká, vznešená)Nejvznešenější skutečnosti vyjadřuje Bible řečí „pozemskou“ a dalekosáhlé události líčí v prostých

scénách. Původ tohoto propojení je v myšlení židovském - souvisí s podáním, v němž se Bůh vtělil v člověka nejnižší společenské vrstvy.

Není to však řeč pokleslá, banální, chaotická, neukázněná; neprojevuje se barbarismy, sarkasme (ten je vždy projevem křeče), archaismy, ornamentalismy. Je to jazyk prostý, ale ne primitivní, lidový, ale ne vulgární, lehký, ale ne banální, zemitý, ale ne přízemní, jadrný, ale ne sprostý, hutný, ale ne tvrdý či krutý.

23.2. Elaborovaný, restringovaný kódElaborovaný kód – bohatá řeč na slovník, syntaktické konstrukce (souvětí), abstrakce, zkratky,

názvuky, řeč distancovaná a objektivuzijící.Restringovaný kód – řeč elementarizovaná, konkrétní, prostá syntaxe, emotivní a názorná

Na jazyku se pozná, zda kazatel má posluchače rád a počítá s tím, že oni jsou odkázání jen na jeho mluvený projev.

23.3. Zvláštní obezřetnost Manipulativní užití jazyka Negativní výpovědi - každou negativní větu raději podrobit kontrole: Jak zní její kladný

protějšek?, raději je vynechávat Pokleslá řeč, žargon – může být projevem strachu ,že budu odmítnut, křečovité

podbízení; efekt je často nulový

24. ZPĚTNÁ VAZBA: DVOJÍ BÁZEŇ

Kázání má „prvního posluchače“ – tím je trojjediný Bůh, jehož jméno má být oslaveno; a má „druhý text“, tím je nynější posluchač, který má být vzat vážně s láskou a pozorností.

Často je kazatel žádán o plný text pro nepřítomné.

49

Kontrola hotového kazatelského produktu: Kontrola dogmatiky - co se zvěstuje o Bohu, Kristu, DS, Trojici, člověku, hříchu a

odpuštění, věčném životě, o BK, o Božím lidu SZ A NZ…? Kontrola vztahu k posluchačům – srozumitelnost Kdybych měl jen minutu času na kazatelně – co bych řekl?, obsahové těžisko

Povzbuzení na závěrJan Blahoslav (Vady kazatelů): Pamatovati na to i často sobě v mysli obnovovati, kdo jsi, čí služebník, kterého Pána místo držíš, s čím jsi

poslán a k komu. Vzat jsi jako David od pastvy ex humili loco, Kristův služebník jsi, šafář tajemství Božích, k čeládce jeho jsi poslán, aby jim pokrmy od Pána jako synům a dcerám nařízené rozděloval, jsa povinen časem svým ze všeho pánu svému počet učiniti. Pakli nejsi ještě cele ten, tedy jsi toho pomocník jeho větší neb menší a spolu s ním Kristův učelník a služebník větší neb menší neb i nejmenší…

Kdo jsou pak ti, kterýmž představen, zdali ne tobě rovní bratři tvoji, tak dobří jako i ty, snad lepší v něčem. Nemáš přes ně nic; neníť proč by se nad ně výšiti, jimi pohrdati; čeládka Páně, témuž jako i ty Pánu a snad někdy a platněji, mileji sloužící než ty… Správcím tě ustanivlii, nevyvyšuj se, ale buď jako jeden z nich, totiž ani v řeči, ani v skutcích vysoké mysli neprokazuj‘ Svěřeny jsou věci veliké…

Hádej, k čemu tě taková nesmírná dobrota Boží vede a pokouká…

50

Date post:	31-Dec-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Pavel Filipi: Pozvání k nadějimavé... · Web viewPavel Filipi: Pozvání k naději Kapitoly o...

Documents