PETER A MARY HARRISONOVI

IVO ŽELEZNÝ PRAHA

Vzpomínky dětí,

které zemřely a znovu se narodily

© Peter and Mary Harrison, 1983 Translation © Lenka Štěpánková, 1992

Přeložila Lenka Štěpánková

OBSAH

Úvod 5 Část dětí Holčička vzpomíná, jak ji srazil 8 Holčička vzpomíná na vlastní pohřeb 13 Chlapec vzpomíná na vraždu Thomase Becketa . 20 Holčička vzpomíná na svou práci ošetřovatelky . 23

vzpomíná na své mládí německého váleč­ného pilota 28

Holčička vzpomíná na dobu, kdy byla vlastní pra­babičkou 32

Holčička vzpomíná na svůj předešlý život v Jižní Africe 37

Chlapec vzpomíná na svou práci automechanika 41 Holčička vzpomíná na své mateřství 45 Chlapec vzpomíná na svůj život před narozením 50 Holčička vzpomíná na svůj šlechtický původ . . . 54 Holčička vzpomíná na svou čarodejníckou minu­

lost 57 Holčička vzpomíná na katastrofu zřícení mostu . 59 Chlapec vzpomíná, jak se utopil 64 Holčička vzpomíná, jak se narodila jako chlapec 68 Chlapec vzpomíná na válku v džungli 72 Holčička vzpomíná na Ježíše Krista 77 Holčička vzpomíná na svůj život spojený s hudbou 81 Chlapec vzpomíná, jak byl vlastním . 83 Chlapec vzpomíná na posmrtný život své . . 87 Holčička vzpomíná na kovotepeckou dílnu . . . . 92 Holčička vzpomíná na život v klášteře 94 Holčička vzpomíná na svého koně 98 Chlapec vzpomíná na život v nebi 100

Holčička vzpomíná na svou smrt 102 Holčička vzpomíná, jak přišla na svět 104 Život po smrti 107 Část druhá: Hypnotická regrese 115 Část třetí: Lékařské a náboženské hledisko Lékařské hledisko 124 Náboženské hledisko . 131

ÚVOD

Mnozí lidé mají takový strach ze smrti, že se uzavírají do sebe, propadají malomyslnosti a stresům, ztrácejí schop­nost uvolnit se a plně vychutnávat život.

Následující příběhy odhalují samu podstatu lidského vědomí, jsou známkou toho, že život osobnosti neexis­tuje jen během našeho současného života na Zemi, ale také v čase a prostoru před narozením. Hodně si pa­matuje dny a měsíce strávené v matčině lůně a některé do­konce vzpomínají na svou existenci dřívější, ještě před po­četím, v říši, jež se podobá Zemi, protože jsou v ní také domy, školy, řeky, stromy atd., ale zároveň se liší v mate­riální podstatě, tj. v životě řízeném podle úplně jiných zá­konů a pravidel.

Většina příběhů přináší rozpomínání dětí na jejich dří­vější život. K němu dochází spontánně, často je vyvoláno nějakou banální každodenní činností nebo zážitkem. Ani v jednom případě nedošlo k hypnóze. Ani v jednom pří­padě rodiče nedělali unáhlené závěry. Teprve když si je­jich děti opakovaně spontánně vybavovaly místa, lidi a předměty, které se evidentně vymykaly jejich chápání, při­pustili rodiče, že na těch záhadných vzpomínkách může být něco pravdy.

Fakt, že ve všech případech jde o děti předškolního věku, poprvé se začínají rozpomínat na svou minulost ve dvou třech letech, může být příznačný. V šesti letech jako by vzpomínky začaly pomalu mizet.

Je to možná tím, že ve věku, kdy se děti učí souvisle mluvit, začínají se vzpomínky ztrácet, a když začnou cho­dit do školy, mozek je zatěžován rostoucím množstvím údajů, které musí vstřebat, a prenatální zážitky jsou za­tlačeny do podvědomí.

V několika případech se objevují pochybnosti o exis­tenci života před narozením, už v nemateriálni říši nebo na Zemi. Ale tomu tak, pak myšlenka posmrtného

být chápána jako přirozené pokračování osobnosti.

Jestli se nám tedy podařilo zachytit a předat radostné poselství, že fyzická smrt neznamená konec, dosáhli jsme svého cíle.

ČÁST PRVNÍ

PŘÍBĚHY DĚTÍ v

před narozením a život po smrti

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ, JAK JI SRAZIL VLAK

Nicola Wheaterová, Keighley

Kathleen, matka pětileté Nicoly, je přesvědčena, že její dcera už jednou žila. Ve dvou letech se totiž o tom za­čala zmiňovat a postupně svůj předešlý život popsala. Bydleli tehdy někde v Haworthu, nedaleko Západního Yorkshiru, známého rodiště sester Brontěových. Sem je mimochodem situován i děj světoznámé Větrné hůrky.

Ten podivný příběh začal, když malá Nicola dostala ke druhým narozeninám hračku - pejska na kolečkách.

„Budu mu říkat Mufík jako tomu sdělila ra­dostně matce. Kathleen se smála, před časem sice měli psa, ale ten se jmenoval úplně jinak. Brala celou věc jako dětskou hru a nadšeně souhlasila, že právě Mufík je to nejlepší jméno pro pejska.

Po čase si Kathleen uvědomila, ze Nicola tráví s Mu- většinu času a neustále se ho vyptává na příhody,

které spolu zažili v minulosti. Nepřikládala „vzpomín­kám" své dcery žádnou váhu, děti přece mívají bohatou fantazii. Až jednou ji Nicola překvapila na svůj věk po­divnou otázkou.

„Proč jsem holka, mami? Proč už nejsem kluk jako dřív?" zeptala se s vážnou

„Co tím chceš říct?" zarazila se matka. „Když byla mojí maminkou paní Bensonová, narodila

jsem se jako kluk a hrála si s Mufíkem." Ta odpověď Kathleen zmátla. Zvláště zmínka o paní

Bensonové. Ona ani Nicola přece nikoho s takovým jmé­nem neznaly.

Narážek na minulost stále přibývalo a to přimělo matku věnovat jim pozornost. Zejména proto, že dce­řiny vzpomínky zněly vždycky do detailu stejně, nikdy se nelišily. Trvala na tom, že se narodila chlapec, a i když křestní jméno zapomněla, věděla jistě, že pří-

znělo A její matka, paní Bensonová, se jmenovala snad Elspeth či žila blízko Ha-

a měla dvě sestry a samozřejmě Mufíka. Otec pracoval na dráze, pokládal koleje a celá rodina bydlela v malém domku na trati.

Holčička dokázala popsat dům do nejmenších po­drobností. Stál v řadě čtyř domků z šedého kamene. Ko­lem se prostírala rozlehlá pole, kde si s Mufíkem hrávali.

Maminka nosila dlouhou domácí zástěru, prý přesně takovou, jakou má teď její panenka, a vlasy si stahovala do legračního drdůlku. Otce však Nicola zřejmě neměla moc ráda. Proč vlastně, o tom nechtěla mluvit. Pamato­vala si dobře, že nosil velké těžké boty a jeho tvář byla vždycky černá od sazí. Jakmile chtěla Kathleen vyzvě­

o panu Bensonovi něco víc, holčička mlčela jako za­řezaná.

Pamatuje si dodnes, jak sedávali na zápraží spolu s Mu­fíkem a jedním chlapcem ze sousedství, jehož jméno však zapomněla, a maminka jim dávala ke svačině chleba s máslem.

„Můj kamarád byl mladší než pokračovala hol­čička ve vyprávění, „asi o dva roky. Spolu jsme si vždycky chodili hrát na pole za domem. Házeli jsme Mufíkovi mí­ček a on nám ho přinášel zpátky," vzpomíná Nicola na toulky po okolí.

Její dvě sestry byly zřejmě mladší než ona, protože o ně nejevila zájem, jak tomu bývá v případě každého nor­málního malého chlapce.

„Byla to ještě mrňata," konstatovala rozhodně a do­dala: „S miminama se nedá běhat venku. Taky jsme si chodili hrát na koleje, a to mi maminka vždycky zaka­zovala, ale já ji nikdy neposlechla," přiznává.

Nicola si jasně pamatovala, jak ji srazil vlak. „Hráli jsme si s kamarádem a Mufíkem na kolejích

a najednou jsme viděli pána s lucernou. Hned potom se přiřítil vlak a přejel mě." Když se Kathleen zeptala, co se stalo potom, holčička pokračovala: „Odvezli mě do

nemocnice. Pořád se mě ptali, jak mi je, ale já nemohla chodit ani mluvit, a tak jsem nemohla ani odpovědět."

„A co se dělo dál?" ptala se Kathleen. „Usnula jsem a umřela a viděla jsem Ježíška v nebi.

Ale já neumřela doopravdy," dodala po chvíli se smí­chem. „Místo toho jsem přišla k tobě a ty jsi moje další maminka." Na otázku, jaký byl Ježíšek, malá odpově­děla: „No jaký - krásný! Opravdu krásný! Ale nepama­tuji si přesně, co měl na sobě. Byl ale mnohem hezčí než na obrázcích."

Vzhledem k tomu, že Nicolin příběh zněl tak suges­tivně, rozhodla se Kathleen vzít svou dcerku do Ha-worthu, kde nikdy předtím nebyly. Chtěla si tak buď ově­řit jednotlivá fakta, nebo učinit celé té neuvěřitelné zá­hadě jednou provždy konec.

Cestou míjely zanedbané pěšiny lemované živými ploty, ponuré, větrem bičované pustiny a Kathleen, která tuto oblast vůbec neznala, beznadějně zabloudila. Nicola tu stejně jako její matka nikdy nebyla, ale přesto za­krátko našla cestu, po níž došly přímo do vesnice, kam měly namířeno.

„Znám tu cestu, protože jsme si tu všude kolem často hrávali," vysvětlovala Nicola a zavedla svou matku na konec vesnice k řadě čtyř domků z šedého kamene. Kathleen stála jako u vytržení - tohle je tedy Nicolin dří­vější domov. Všechno do detailu odpovídalo popisu -jak dům, tak jeho okolí. Za staveními se rozprostírala roz­lehlá pole. Kathleen si všimla i adresy: Chapel 12, Oakworth.

Hned nato se s Nicolou vydala na místní faru. Napadlo ji, že by právě tady mohla v registru najít nějakou stopu po Bensonově rodině. Farář jí však příliš naděje nedá­val, poněvadž takové příjmení se ve zdejším kraji vy­skytuje jen zřídka. Nicméně povolení k prohlídce rodo­vých sňatkových dokumentů dostala, přestože podle pastorova názoru jen zbytečně ztrácela čas.

Srdce jí prudce bušilo, když obracela časem zažloutlé stránky. Vtom její pohled uvízl na hledaném jméně. Zá-

obsahoval údaj o narození dítěte - chlapce jmé­nem John Henry datum narození 20. června 1875. - Thomas - traťový dělník, matka Lu-cey Bensonová.

Kathleen se podívala na tvář malé Nicoly a pak zpět do registru. Copak její dcera a malý John by skutečně mohli být jedna a tatáž osoba? Ale jméno matky jí vrta­lo hlavou ještě víc. Podle Nicoly se její předchozí ma­minka jmenovala Elspeth nebo a v záznamu stálo Lucey. Mohla to být chyba způsobená podobností obou jmen? Otcovo zaměstnání traťového dělníka se naopak naprosto shodovalo s vyprávěním.

Další pátrání přineslo zjištění ještě překvapivější. Po­skytlo je svědectví pana Dewhirsta, knihovníka z obecního archívu města Bradfordu, který má na sta­rosti sčítání lidu v haworthském okrese.

Podle zákona se sčítání lidu provádí každých deset let a výsledky musí zůstat utajeny po dobu jednoho století. To znamená, že poslední přístupné údaje pocházely

roku 1881:

Adresa: Chapel č. 12, Oakworth jméno rod. poměr věk povolání místo narození

Thomas

otec let

dělník Kildwick (Yorkshire)

(?) Bensonová manželka let Bradford

(Yorkshire) Hephyibah Bensonová dcera 3 roky Keighley

(Yorkshire) Sellis Bensonová dcera 6 měsíců Keighley

(Yorkshire)

Přestože se evidentně jednalo o tutéž Bensonovu ro­dinu, kterou uváděly farní registry, chyběla zde zmínka o synovi. Podle zákona musel být do sčítání lidu zane­sen každý člen rodiny. Znamená to tedy, že chlapec mu­sel zemřít před rokem 1881.

A si Nicola obě sestřičky - tedy i mladší Sellis, které bylo v roce sčítání pouhých 6 měsíců, je jasné,

že chlapec zemřel někdy mezi rokem 1880 a 1881. Zřejmě ve věku pěti, šesti let.

Místní nemocnice byla naneštěstí ve zmíněných letech uzavřena, takže se nedalo zjistit, zda přijímala chlapce po železničním neštěstí.

Je tu ještě neshoda v matčině křestním jménu. Podle dokumentace sčítání lidu by se žena Thomase Bensona měla jmenovat což ovšem pan archivář Dewhirst zpochybňuje. Staré, ručně psané záznamy se těžko dešif­rují, a tak velké S může také klidně být ozdobné L. Po­zoruhodná je rovněž záliba Bensonových v nezvyklých jménech - Hephyibah a Sellis, a to si ještě pan archivář není zcela jist, zda se dlouhé dívčí jméno podařilo rozluštit správně. Mnohdy jsou téměř nečitelné doku­menty jediným klíčem k objasnění historických faktů.

Předpokládejme tedy, že se manželka Thomase sona jmenovala Lucy. To by se shodovalo se zápisem v re­gistru na faře v Haworthu. Lucey je totéž jméno, pouze s rozdílem v hláskování - v psané podobě. Nicola však ještě uvedla Lucy je možná uloženo hlu­boko v podvědomí a časem interpretováno jako Elsie.

Zcela živý však zůstal otřesný zážitek tragické nehody. Jednoho večera seděla celá rodina pohromadě u tele­vize. Dávali film Říjnový muž s Millsem v hlavní roli. V jedné scéně stojí hrdina nahoře na mostě a chystá se skočit pod vlak. Následuje detailní záběr lokomotivy, hrozivě se blížící po kolejích. V ten moment začala malá Nicola hystericky křičet. Zhroutila se na koberec, házela sebou, celá se třásla a lapala po dechu. Matka si myslela, že dostala nějaký záchvat, a snažila se jí pomoci. Hol­čička však nebyla k utišení, vykřikovala pořád „Vlak! Vlak!" a zklidnila se, až když matka vypnula te­levizi.

„To musela znovu prožívat tu otřesnou tragédii," za­šeptala vzrušeně Kathleen. „Koho by napadlo, že na ni ten film tak zapůsobí."

Jedno možné vysvětlení se snad nabízelo. Okamžik dočasného zastínění ducha Nicolina duchem dávného

člena rodiny Bensonových z 19. století. Ale dívčina po­divná reakce na řítící se vlak může svědčit i o tom, že po­dobný silný zážitek je schopen vyvolat tak prudký zá­chvat znovu.

Matka nemá nejmenších pochyb, že jde o reinkarnaci. Nevěděla o výzkumu prováděném v archívu, a když sly­šela, že se vyprávění její dcery shoduje s danými fakty a že chlapec jménem John Henry, syn traťového dělníka, zemřel před sčítáním lidu v roce 1881 - utvrdila se ve svém přesvědčení, že se její dítě narodilo podruhé.

„Vždycky se mi zdálo, že Nicola mluví pravdu. Kdyby si vymýšlela, příběh by se jistě v detailech lišil. k tomu nikdy nedošlo. Teď, když znám výsledky sčítání lidu, vím, že mi nelhala. Neexistuje přece jiné vysvětlení pro tak podrobnou a přesnou znalost místa, kde v životě nebyla."

A co se týče Nicoly samotné - této roztomilé pětileté holčičky s baculatými tvářemi a zlatými kadeřemi? Nej-raději vzpomíná, jak si ve svém předchozím životě hrála s Mufíkem.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA VLASTNÍ POHŘEB

Mandy Seabrooková, Hitchin

Gillian právě dopila svou odpolední kávu, když jí tělem projela bodavá bolest. Pocítila nával vzrušení, když si uvědomila, že to ustavičné čekání přece jen jednou musí skončit. Hlavou se jí honily představy, jak stráví pozdní léto s nově narozeným miminkem.

Jako každá nastávající matka pečlivě přerovnávala pastelově zbarvené prádélko, které už čekalo na ten velký den.

Holčička se narodila v moderní porodnici v Leedsu. Oba rodiče zářili štěstím, když malou vítali na svět, a její

čtyřletá sestřička překypovala radostí, že si bude moci hrát s opravdovým miminkem.

Na pyšnou rodinu se snesla záplava a blaho­přání od přátel a známých.

Oslavy bohužel netrvaly dlouho. Při běžné lé­kařské prohlídce se zjistilo, že se Mandy narodila se srdeční vadou. Gillianin úsměv se rozplynul v slzách. Dítě putovalo na jednotku intenzívní péče. Následující dny se rodiče jak ve strašném snu zmítali mezi nadějí a zoufalstvím. Naslouchali lékařům, kteří se je snažili pravit na případné komplikace.

Mohli o miminko i přijít. krize pominula a stav malé Mandy se stabi­

lizoval. Začala přibírat i na váze. Propustili ji z nemocnice a ži­

vot rodiny se vrátil do normálních kolejí. Po půl roce dostala obyčejnou rýmu, a i když to matku

zpočátku vyděsilo, brzy se uklidnila, protože zdravotní stav dcerky se za dva dny rapidně zlepšil.

„Takových dětí už jsem viděla. Náhle se jim vrátí ener­gie, a pak přijde pronesla prorocky babička, která pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra.

Ta poznámka Gillianu zamrazila. K večeru se matce zdálo, že zaslechla dusivé zakaš­

lání. Pospíchala k postýlce a zděšeně zírala, jak se dítě s tvářičkou celou fialovou snaží popadnout dech. Dok­tor přišel téměř okamžitě. Malou Mandy prohlédl a zjis­til, že právě prodělala těžký infarkt. Moc naděje nedá­val.

Náhle se puls zastavil úplně. Z výrazu doktorovy tváře bylo Gillianě jasné, že je konec. Dívala se na své dítě jako omráčená. Lékař se k malému tělíčku naklonil. Tady pomůže jen umělé dýchání. Gillianě stékaly po tvá­řích slzy radosti, když se drobná hruď pohnula, jako by chtěla na ten životadárný dech odpovědět. Vzala dcerku do náruče a přitiskla ji k srdci, jako by jím sama chtěla její malé srdíčko rozbušit. Dětská tvářička se uvolnila a hleděla matku široce otevřenýma očima.

Úleva trvala jen několik krátkých minut. „Políbila jsem ji, a jak jsem se nad ni sklonila, poznala

jsem, že je všechno marné," povzdechla si matka. Druhý infarkt už holčička nepřežila. Lékař znovu zkusil umělé dýchání, ale bez úspěchu. Dítě leželo nehybně v matčině náruči a Gillianě se zdálo, že je konec světa.

Mandina smrt rodinu poznamenala. Měsíce prožité v úzkosti a strachu si vybraly krutou daň, manželský vztah pomalu odumíral. Když Mandin život visel na vlásku, šly všechny ostatní problémy stranou, ale když se ta tenká nitka přetrhla, partnerský vztah se docela zhroutil a oba manželé se rozhodli jít svou vlastní ces­tou.

Gillian, poznamenaná ztrátou dítěte a krachem man­želství, se zoufale snažila posbírat a slepit střepy svého života.

Seznámila se se sympatickým a chápavým Georgem Seabrookem, na kterého se mohla spoléhat stále víc a víc. Nakonec se vzali a její život se opět vrátil do normálních kolejí. George prožil obdobné trauma jako Gillian, které rovněž skončilo rozvodem. Dohodli se, že zapomenou na vše, co bylo, a začnou znovu.

Měli dohromady čtyři děti: Wendy, Seana, Johna a to čtvrté - malou holčičku, která se narodila v květnu 1972, se rozhodli pojmenovat Mandy. Byla té první až neuvě­řitelně podobná - světle modré oči se zorničkami čer­nými jako uhel. Svou úmluvu však dodrželi a o první Mandy nepadlo ani slovo.

dva roky později se jednoho slunečného jarního od­poledne vypravila celá rodina na výlet za město. Malá Mandy seděla na matčině klíně na předním sedadle, za­tímco ostatní děti obsadily zadní sedadlo a zpívaly, jak už to při podobných cestách bývá. Cestou minuly hřbi­tov na předměstí, kde odpočívala první Mandy.

Ta druhá, nejmladší z dětí, najednou vyskočila z mat­čina klína.

„Podívej, mami," křičela vzrušeně a ukazovala okén­kem ven. „Sem jste mě tenkrát položili do hrobečku a tys

málem spadla za mnou, pamatuješ?" Rodiče se na sebe zděšeně podívali, neschopni slova.

„Přejel mi mráz po vzpomíná později Gillian, kterou ztráta dítěte tak poznamenala, že o něm nikdy nemluvila. George za volantem se leknutím celý zachvěl.

„Jako bych dostal ránu elektrickým proudem," říká. „Neexistovala přece možnost, jak by se naše malá o tom neštěstí mohla dozvědět."

Mandy pak popsala maličký stříbrný náramek s vyry­tými křížky a růžičkami, který měla na zápěstí, když le­žela v rakvi. Byl z pravého stříbra a holčička ho dostala jako dárek od otcova bratra Patrika, o němž druhá Mandy neměla ani ponětí. Na náramku byl vyryt také nápis, na který si teď dívenka vzpomněla: „Milé Mandy od strýčka Patrika".

Když tenkrát první Mandy zemřela, Gillian se léčila čas na psychiatrii a dostávala prášky na uklidnění.

Byla na pokraji zhroucení, když stála nad hrobem svého dítěte. Vlivem anestetík a nahromaděného žalu se jí za­točila hlava, zavrávorala, ztratila rovnováhu. Noha se jí smekla po mokré hlíně a málem spadla dolů na malou bílou rakvičku.

Teď je třeba zmínit se ještě o dvou zajímavých malič­kostech. Když se Mandy narodila, chmýří na hlavičce se jí na temeni sbíhalo do jediného chomáče a z levé spodní dásně se jí nezvykle brzy začal klubat zoubek.

Mandy číslo dvě se začal bělat první zoubek na tom­též místě a na temeni hlavičky se objevila stejná kade­řavá ozdoba.

I přes tu zarážející podobu obou holčiček rodiče ne­napadlo, že tu něco nápadně nehraje.

„Nehledali jsme spojitost mezi oběma miminky. Ani jeden z nás nevěřil na reinkarnaci, teprve mnohem po­zději jsme si začali všímat možného spojení mezi oběma holčičkami," říká Gillian.

Z druhé Mandy se zatím stalo bystré, čilé a zdravé dítě veselé povahy. Má dlouhé rovné hnědé vlasy, ale ta oje­dinělá kučera zůstává na temeni stále patrná.

Když jí byly tři roky, procházeli s tatínkem kolem ná­draží v Leedsu. Mířili k bufetu, když tu malá Mandy za­hlédla v davu lidí chlapce na invalidním vozíku.

je v pořádku, už může chodit," řekla zničeho­nic.

George ta poznámka šokovala. Se svou první ženou měl totiž syna, který onemocněl obrnou a zemřel, když bylo Mandy jen pár měsíců. Navíc o něm nemohla vě­dět, nikdy o něm před ní ani před ostatními dětmi ne­mluvili. Postižený chlapec u něj navíc nikdy nežil, starali se o něj rodiče jeho bývalé manželky. A samotné jméno Stephen bylo v rodině tabu.

George tedy nevěřil svým uším, když se o něm Mandy zmínila.

„Koho tím myslíš? Jaký Stevie?" zeptal se dcerky za­raženě.

„No přece tvůj Stevie. Už může chodit." Do George jako když hrom uhodí. Poslední věta mu vrtala hlavou nejvíc. To dítě je přece ještě moc malé na to, aby vědělo, co je to obrna. Stejně tak nešlo Georgovi na rozum, jak přišla na jméno jeho syna.

Právě na Mandiny páté narozeniny, když Gillian při­pravovala oběd, přišla za ní holčička do kuchyně a za­tahala ji za sukni.

„Mami, proč jsi plakala, když jsem umřela?" zeptala se zčistajasna.

„Ale vždyť nejsi mrtvá, zlato," odpověděla ohromená matka.

„Jen si vzpomeň, mami, to jsem byla ještě moc malá," trvala na svém. „Nemohla jsem dlouho žít, protože jsem byla slaboučká. Ale teď jsem se vrátila."

Mandině sestře bylo právě pět let, když malá sestřička zemřela. V té době začínala chodit do školy a v den pohřbu šla na vyučování jako obvykle. Gillian to považovala za nejmoudřejší řešení.

Když se matka později provdala podruhé, Carol se při­rozeně stala součástí nové rodiny. Nabízí se tedy stěžejní otázka: Mohla Carol vyprávět malé Mandy, že měla ses-

která se jmenovala stejně jako ona a která umřela? Je možné, aby dvě nevlastní sestry -jedna dvou­letá a druhá jedenáctiletá - vedly takový rozhovor? Možné to jistě je, ale dost málo pravděpodobné.

Za prvé, nebyla na pohřbu a ani nevěděla, kde hřbitov leží, takže Mandin postřeh o uložení do hro-bečku zůstává záhadou.

Tím spíš, že auto jelo po dálnici velkou rychlostí a hřbi­tov se za okénkem jen mihl.

Za druhé, se Carol pohřbu, nemohla tudíž vidět, jak matka uklouzla a málem spadla do jámy. Ale jak předat takové informace pětiletému dítěti? Stále tu zůstává možnost, že Carol vyslechla nějaký rozhovor o nehodě na hřbitově, zůstal jí v paměti a pak ho pře­dala druhé Mandy.

Hlavním úskalím této dedukce však zůstává časový faktor. Když první Mandy pohřbívali, bylo Carol právě pět let. A když se Mandy číslo dvě poprvé zmínila o hřbi­tově, bylo Carol jedenáct a Mandy dva roky. Dokonce i kdyby Carol své nevlastní sestřičce o tom všem vyprá­věla, stěží by si tak malé dítě vybavilo pohřeb v oka­mžiku, kdy auto v rychlosti míjelo hřbitov. Vzpomeňte si, že Mandy seděla s matkou na předním sedadle, za­tímco ostatní děti si zpívaly vzadu. A co ta zmínka o tom, jak matka málem spadla do hrobu? To je stejně neprav­děpodobné, a že Carol se pohřbu nezúčastnila a ani nevěděla, kde hřbitov leží, i nemožné.

A konečně za třetí - co takové detaily jako podoba očí, zoubek a kadeř?

A jak lze vysvětlit poznámku o Stephenovi? Stephen byl dítětem George Seabrooka z prvního manželství. Mandy byla ze druhého. Holčička Stephena nikdy nevi­děla ani o něm neslyšela. Zemřel, když jí byly teprve čtyři měsíce. Jak se dají potom vysvětlit její slova o tom, že Stephen už může chodit?

A ještě jedna záhada. George Seabrook sbíral kdysi papírové uzávěry krabic od mléka, které dal jednou dě­tem na hraní. Gillianu právě plně zaměstnával úklid,

avšak letmo postřehla, že uzávěry, které připomínaly střapaté chuchvalce ovčí vlny, mohou v dětské hře slou­žit jako střelivo. Vzápětí se Mandy obrátila na matku, proč že vlastně schovala ten její střapatý míček. Gillian zpočátku nechápala, o čem dítě mluví, a zcela zaujata mytím nádobí mechanicky odpověděla.

„Musí být někde na zahradě, zlato." Ať se ztratí jaká­koli hračka, vždycky se najde někde na zahradě.

Mandy se však nenechala odbýt a trvala na tom, že matka míček schovala.

„A o jakém míčku to mluvíš?" zeptala se konečně. tom žlutém, co jsi schovala v rakvičce," zněla od­

pověď. Gillian si vybavila pohřeb. Malá právě začala

chodit do školy a naučila se od dětí dělat z uzávěrů od mléka střapaté míčky. Jeden přinesla domů a dala ho malé sestřičce na hraní. Když miminko zemřelo, chtěla mu ho dát s sebou do rakve, ale Gillian nesouhlasila. Tím pro matku tehdy celá věc skončila.

Když jí teď druhá Mandy celou záležitost připomněla, Gillian zavolala Carol, která byla venku, a tudíž netu­šila, o čem se v kuchyni mluví. Dívka se po chvíli při­znala, že když se nikdo nedíval, položila míček pod tě­líčko nemluvněte. Rakev zůstala otevřená celý den a noc, měla tedy dost času na ukrytí míčku, aniž si jí kdo všiml, zvlášť když v domě vládl tehdy zmatek. Její matka se vzpamatovávala ze šoku a neměla myšlenky na to, sle­dovat každý Carolin krok.

Mandy matku deptala svými neustálými vzpomínkami na nešťastnou minulost.

„Pamatuješ na tu noc, kdy jsem umřela?" zeptala se jí jednoho dne. To už jí bylo šest let. „Na nebi svítila jasná hvězdička." Matka se přinutila myslet na dny, které se tolik snažila zapomenout.

„A náhle jsem to viděla jako včera," říká Gillian. „Šla jsem k oknu, abych zatáhla závěsy, a vtom jsem si všimla nezvykle jasné hvězdy nad zahradou. Svým jasem mě upoutala a visela tak nízko... Ale od té doby jsem na ni

zapomněla. ,To byla moje hvězdička,' řekla mi na to Mandy. ,Chtěla jsem ti tím říct, že se vrátím

Mandy si je svým předešlým životem zcela jista. si moc dobře, když jsem byla první

Mandy," přiznává. „Ale nelíbilo se mi, že všichni brečeli, když jsem umřela. Bylo prima vrátit se."

George Seabrook, racionální, inteligentní muž, býval v těch věcech velice skeptický.

„Dříve jsem si myslel, že když je člověk mrtvý, je pro­stě mrtvý a ale dnes už si to nemyslím. Cítím, že moje holčička už opravdu jednou žila."

„Jsme skutečně přesvědčeni že se Mandy narodila znovu," souhlasí Gillian. „Říká se, že když matka ztratí dítě, další jí to vynahradí, ale není to tak úplně pravda. Trochu to samozřejmě pomůže, ale nikdy ne docela. Já jsem se uzavřela do sebe a dlouho s nikým nepromlu­vila. Kdybych tenkrát věděla, že se mi Mandy vrátí, dí­vala bych se na její smrt úplně jinak. Ale i kdyby mi to býval někdo řekl, asi bych tomu nevěřila. Teď tomu však věřím."

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA VRAŽDU THOMASE BECKETA

Filip Harding, Milton Keynes

Teta Rosemary vzala malého dvouapůlletého Filipa na výlet do Oxfordu. Chlapec tam ještě nikdy nebyl a Ro­semary vlastně také ne, průjezd městem v dálkovém autobuse.

Na cestu se vydali jednoho jasného slunečného rána. „Teto, se podívat na hodiny?" zeptal se chla­

pec, sotva dorazili na místo. Rosemary nebrala otázku vážně, napadlo ji, že Filip

zřejmě zahlédl nějaké hodiny cestou. „Ale já myslím ty legrační," upřesnil synovec. „Jaké legrační?" nechápala.

„Ty velké pomalované, na kostele," vysvětlil chlapec. „Vždycky jsem se na chtěl jít kouknout," dodal.

„Ale tys nemohl vidět žádné hodiny, nikdy jsi tu ne­byl," namítla teta.

„Viděl," trval na svém Filip. „Když jsem tu bydlel a když jsem se jmenoval Andrew."

„Samozřejmě jsem myslela, že plácá nesmysly," ko­mentuje celou věc Rosemary, už jen proto, že podle jeho popisu šlo o něco zcela neobvyklého. Vypadalo to spíš na hodiny sluneční."

Teta pak navrhla, že by měli jít nakupovat, ale Filip si nedal říct a začal plakat.

„Vypadal tak zničeně, že jsem se o něj začala bát," po­kračuje Rosemary. „Byl těmi hodinami posedlý."

Nepomáhaly ani sliby, že dostane zmrzlinu a bonbóny. Chlapec se nechtěl hnout z místa. Zajímaly ho jen ty ho­diny.

„Byla jsem úplně bezmocná," povzdechla si Rose­mary. „Nevěděla jsem, co mám dělat, na koho se obrá­tit. ,Já ale nevím, kde ty tvé hodiny hledat,' řekla jsem mu."

Chlapec vzal tetu za ruku a vedl ji postranními ulič­kami.

„Šel tak jistě a rozhodně, že jsem rezignovala a po­slušně ho následovala. Najednou se před námi objevil starý kostel s nejpodivnějšími hodinami, co jsem kdy vi­děla. Nevěřila jsem svým očím. Odpovídaly přesně chlapcovu popisu."

„Pořád mi to nešlo do hlavy," vysvětluje Rosemary, jako by se omlouvala. „Myslela jsem, že si kluk vymýšlí, ale on měl úplnou pravdu. Šlo o klasický ciferník s čísly a ručičkami, kombinovaný se slunečními hodinami. Proto působila chlapcova výpověď tak zmateně."

Rosemary vrtalo hlavou, jak může Filip o hodinách ale chlapec ji ujistil, že si je pamatuje z doby, kdy

tu žil jako malý chlapec a jmenoval se Andrew. Rosemary se s tím nikomu nesvěřila, dokonce ani jeho

rodičům ne.

„Bylo to tak přitažené za vlasy, že by mě určitě po­kládali za blázna."

Asi o rok později rodiče na čas odjeli a hlí­dala malého Filipa znovu.

„Když jsem byl Andrew, viděl sem, ak zavraždili Tho­mase Becketa," řekl zčistajasna chlapec.

V Rosemary by se krve nedořezal - zmínka o -wovi pro ni už nebyla žádným překvapením, ale kde tak malý špunt vzal jméno skutečné historické postavy a vý­raz zavraždit? Vždyť jsou mu teprve tři roky a taková historická fakta musí být nad jeho chápání.

„Byla jsem tak šokovaná, že jsem ze sebe nevydala pokračuje Rosemary. „Filip mi vysvětlil, že An­

drew byl starší než on, bylo mu šest a už uměl psát." „Zapsal jsem všechno, co jsem viděl," říká chlapec do­

slova. „Měl jsem hodně popsaných sešitů, ale myslím, že se ztratily." Filip vzpomíná, jak ho vzali z Oxfordu do Canterbury právě v den, kdy byl arcibiskup za­vražděn. Pamatuje si, že viděl zástupy lidí a spoustu vo­jáků.

„Měli dlouhé meče a velké pomalované štíty a na ob­ličejích podivné masky. Někteří seděli na vyzdobených koních. Muži měli na sobě krátké šaty a ženy dlouhé. Všichni křičeli," popisuje celou situaci chlapec. V době vraždy stál prý v davu uvnitř canterburské katedrály.

Přestože bylo tehdy chlapci pouhých šest let, cítil závažnost celé situace.

„Věděl jsem, že se děje něco hrozného, a proto jsem si všechno zapisoval. Všude se ozýval křik. Uvnitř ko­stela byla tma a já moc dobře neviděl. Navíc jsem se mač­kal v tlačenici a přes hlavy před sebou jsem Becketa ani nezahlédl, ale v kostele určitě byl. Vojáci ho zabili a pak utekli. Lidé se strkali a křičeli pořád víc a víc, báli se."

Teď už Rosemary nepochybovala o pravdivosti slov svého synovce a o tom, že už jednou žil, a to dokonce už ve 12. století.

„Žádné dítě jeho věku nemohlo znát tak přesně udá­losti dávno minulé. U nás doma se o historii nehovoří

a ani za nic bychom před tříletým dítětem nemluvili o vraždě.

A pochybuji o tom, že kdokoli z nás nějaké podrob­nosti o Becketovi zná. Vím jen, že žil a byl zavražděn, ale jak a proč, o tom nemám ani ponětí," konstatuje Ro-

„Celá ta věc se mi zdá podivná. A nejvíc mi ne­jde na rozum, že Filip použil slova zavraždit, ne zabít, které by se k jeho věku spíš hodilo. A navíc přesně ví, co slovo vražda znamená."

V životopise Thomase Becketa existuje jedna spoji­tost s Oxfordem. Sepsal jej Robert z převor chrámu v. Frideswida v Oxfordu v letech Protože však převor nebyl ženatý, není pravděpodobné, že by u sebe měl v době vraždy šestiletého chlapce. An­drew byl spíš členem církevního sboru, jedním z účast­níků bohoslužby konané onoho osudného večera v roce 1170. Události té noci se do chlapcovy mysli zapsaly tak hluboko, že jsou živé ještě po více než osmi stech letech.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVOU PRÁCI OŠETŘOVATELKY

Angela Mahonyová,

Angela se narodila ve městě Corku na jihu Irska. Po ne­celých dvou letech se rodiče přestěhovali do v ang­lickém hrabství Dorset. Byla to jejich první cesta mimo Irsko. Asi třetí den po příjezdu do města se Kathleen vy­dala se svou malou dcerkou na procházku po obchodech.

Když míjely Barclay House - velkou budovu banky, holčička začala rozrušeně křičet: „Podívej, mami, tohle je moje nemocnice! Tady jsem byla sestřička!"

Matka dítěti vysvětlila, že ta velká budova není ne­mocnice, ale banka, kde se úředníci starají o peníze ji­ných lidí.

„Tak vidíš, Angie, tady nemají žádné sestřičky," do­dala ještě.

Angela však podléhala rozrušení čím dál víc, odmítala jakékoli matčino vysvětlení a trvala na svém.

„Je to opakovala stále dokola. „Byla jsem tu předtím jako sestřička," ukazovala prstem na budovu.

Matka nechápala, co to má znamenat, a připomínala své dcerce, že jsou ve městě jen tři dny a po téhle ulici jdou poprvé v životě.

„Když jsem byla sestřička, chodila jsem vždycky po téhle cestě v šatech až na zem a v čepečku," protesto­vala. Popsala svou uniformu jako dlouhou sukni s bílou zástěrou a čepeček zvláštního tvaru.

odvedla dítě domů a snažila se na ty j3odivné řeči zapomenout. pár dní později, když na procházce míjeli Barclay House podruhé, Angie, zase celá rozru­šená, opakovala svůj neuvěřitelný příběh.

Tentokrát je doprovázel Desmond, Angelin otec. „Co to má znamenat?" obrátil se nechápavě na svou

ženu, a ta mu vyprávěla průběh jejich první procházky. „Ale to je absurdní," vrtěl „kde přišla k tako­

vým nesmyslům?" Kathieen ujistila svého muže, že ji to zaskočilo zrovna

tak jako jeho, tím spíš, že mezi přáteli a příbuznými se nevyskytuje nikdo, kdo by měl něco společného se zdra­votnictvím. Kde to ta holka mohla vzít?

„Kromě toho se zdá, že tuhle ulici zná a trvá na tom, že by tu měla být nemocnice," povzdechla si.

„Cos to říkala mamince za nesmysly, Angie?" zeptal se otec dcery důrazně. „Tys přece nikdy nebyla sestřička. Nehrála sis s panenkami na nemocnici?"

„S panenkami ne! S velkými lidmi!" bránila se malá rozhodně. „Když jsem tu byla minule, pracovala jsem tamhle," ukázala zase na budovu banky. „Jako sest­řička."

Od toho dne, pokaždé když Kathieen s dcerkou mí­jely budovu banky, Angela opakovala pořád dokola svou historku. Časem se její vyjadřování stávalo jasnější a lo­gičtější, rozvíjela se schopnost detailnějšího popisu. Podle vyprávění tehdy pečovala o hodně nemocných lidí

a musela pracovat dlouhé hodiny. Pamatuje si, že dostá­vala i noční služby.

„Někdy jsem byla vzhůru celou noc a ani jsem se ne­zastavila. Bála jsem se, protože byla velká tma."

„Ráda bych věděla, na čem jsem," svěřila se nám matka. „Angela nám pořád tvrdí totéž, nikdy nezměnila ani sebemenší detail. Kdyby si vymýšlela, tak neřeknu. Ale ona se drží pořád jednoho příběhu - mluví o životě a práci ošetřovatelky. Začínám věřit, že jde skutečně o vzpomínky na její minulost," přiznává rozpačitě Kath-

„Je mi jasné, že děti mají bujnou fantazii a někdy přijdou s málo pravděpodobnými Ale vždycky část zapomenou, a když příběh vyprávějí po­druhé, buď některé detaily vynechají nebo pozmění, nebo pletou páté přes deváté a nakonec z toho vyjde ně­kolik verzí téhož příběhu. A právě to je vždycky pro­zradí. Ale kdykoli Angie mluví o své pečovatelské mi­nulosti, tvrdí stále totéž. Skutečně to vypadá, že její vzpo­mínky jsou a prostě si je jen tak nevymýšlí."

Při zkoumání Angelina příběhu vyšla najevo dosud neznámá skutečnost. Hned vedle budovy dnešní banky býval do roku 1838 chudobinec spolu s káznicí pro lehčí provinilce a v něm, stejně jako v jiných podobných ústa­vech, pracovaly zdravotní sestry a staraly se o nemocné. V roce 1900 se ústav proměnil v nemocnici. Tehdy si jeho představení dávali na výběru kvalitních zdravotních ses­ter záležet.

Nově vzniklá nemocnice se pak stala součástí staré ne­mocnice v známé tehdy jako pojmenované po Lady Cornelii Wimbornové, která fi­nancovala její provoz.

Angela tehdy mohla pracovat jako ošetřovatelka jak v chudobinci, tak v nemocnici. Tenkrát se zdravotní sestry střídaly. Podle sociálního zákonodárství té doby, které spravovalo ústavy pro chudé, se v roce 1873 pohyboval minimální věk zdravotních sester na hranici pětadvaceti let. Po roce 1900, kdy došlo k proměně na

nemocnici, se věk snížil na jednadvacet let, a jakmile se dívka vdala, musela své místo opustit.

I když podmínky v sociálních zařízeních byly tehdy v celé zemi velmi drsné jak pro pacienty, tak pro zdra­votní personál, ústav v měl lepší pověst než vět­šina ostatních. Zvláště péče o děti byla na vyšší úrovni než jinde, uplatňoval se v ní individuální přístup.

Dívka, která se tehdy chtěla stát ošetřovatelkou, mo­hla být buď přijata do tříletého zdravotnického kursu, nebo jít pracovat do ústavu jako nekvalifikovaná síla.

V čele ústavu stáli obvykle ředitel a vrchní sestra, vět­šinou manželé, kteří se starali o každodenní chod ne­mocnice. Ředitel nesl odpovědnost za doplňování zásob i za vybavení a jeho žena dohlížela na prádelnu, kuchyni a celkovou hygienu.

V úplných počátcích provozu ústavu se stávaly oše­třovatelkami chudé ženy, samy postižené těžkými cho­robami, které v ústavu zůstávaly a v bídných podmín­kách se staraly o své spolupacienty.

Jakékoli změny se v sociálním zákonodárství prová­děly velmi těžko. Proto se životní podmínky udržovaly na stále nízké úrovni. Tech několik diplomovaných zdra­votních sester dostávalo tak nízkou mzdu, že obvykle od­cházely za lepšími podmínkami do nemocnic dotova­ných z dobrovolných příspěvků. Chápaly prostě ústav pro chudé pouze jako odrazový můstek k výhodnějším místům soukromých ošetřovatelek.

Ústav se snažil vyhledávat pro ošetřovatelskou práci dívky ze solidně zajištěných středních vrstev, které by se jí věnovaly jako svému poslání. V praxi se tahle snaha příliš neosvědčila, protože spousta dívek s nižším vzděr

brala profesi ošetřovatelky jako vyplnění času do svatby. Kvůli nedostatku sester byla jeden čas dostateč­ným kritériem k přijetí pouhá schopnost přečíst lékařův recept.

ženy se brzy staly skvrnou na štítu úspěšně se rozvíjející ošetřovatelské profese v Anglii. Často děsily pacienty svou naprostou bezohledností, pohlížely na ně

jako na kriminálníky, kteří si nezaslouží slušné zachá­zení. Tento přístup se mezi nekvalifikovanými ošetřova­telkami tak rozšířil, že si vynutil schválení zákona, z ně­hož měla být poskytována odborná péče podle one­mocnění pacienta, ne podle jeho morálního profilu.

Svobodné matky zažívaly v ústavech zvlášť těžké chvíle. Na znamení hanby je ostříhali nakrátko a oblékli do stejných žlutých pytlovitých šatů, jimiž ocejcho­vány padlé ženy. Mezi všemi zloději, hrdlořezy a bandity se řadily neprovdané matky na nejnižší příčku. Taková byla morálka viktoriánské Anglie.

Poručníci ústavů pro chudé stanovili pro ošetřovatelky velmi tvrdá pravidla. Až na mimořádně naléhavé vý­jimky se nesměly pouštět do řeči s mužským personá­lem. Bydlely v miniaturních světničkách jen s nejnut­nějším vybavením - skříní, malou truhlou a postelí. Na stěnách nemohly viset obrazy ani žádné jiné dekorace. Prý kvůli prachu a dalšímu uklízení.

Sestry pracovaly od půl osmé ráno do osmi večer. Šest dní v týdnu, s osobním volnem jediného odpoledne. Noční služba začínala v osm večer a končila v půl osmé ráno. Často musela jediná sestra sama zvládnout třicet lůžek - mnohdy pacienty s nebezpečnými nakažlivými chorobami. V nuznějších nebo menších ústavech neměla ošetřovatelka ani svůj vlastní pokoj. Spala přímo na od­dělení mezi pacienty a často sloužila den a noc bez pře­stávky.

Podmínky v nemocnicích se zdály o něco lepší, ale pře­sto i tady zoufale chyběly kvalifikované síly. Nezávislé nemocnice si obvykle pacienty vybíraly, avšak přeplněné chudinské nemocnice musely zdolat nápor dočasně ne­mocných i přestárlých a slabomyslných pacientů, prostě všech, o něž nebyl jinde zájem.

Časem se sociální podmínky zlepšily a chudobince za­čaly postupně mizet. Staré, nevyhovující ústavy nahra­dily zbrusu nové, mnohem lépe vybavené nemocnice, jak je známe dodnes.

Jestlipak se čtyřletá Angela stane ošetřovatelkou, až

vyroste? Teď je na podobné úvahy o budoucím povolání ještě moc malá. Je to dítě chytré, dobře vychované a zdá se, že na svůj věk až nezvykle ukázněné. Už od tří let umí číst a psát.

„Nejednou nás lidé na ulici zastavili a divili se, jak je Angie šikovná," říká Kathleen. „Jako by byla mnohem starší."

Angela usmívá, když to slyší. Co by si asi ti lidé po­mysleli, kdyby znali její životní příběh z minulého sto­letí?

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA SVÉ MLÁDÍ NĚMECKÉHO VÁLEČNÉHO PILOTA

Carl Edon, Middlesbrough

Když si malý Carl hraje s letadélky, jeho rodiče v tom nevidí jen čistě dětský zájem, ale vzpomínky na dobu, kdy sloužil jako pilot u německého válečného letectva.

„Hned jak začal mluvit, říkával, že jednou narazil s le­tadlem do okna jakési budovy," vysvětluje jeho matka Valerie. „Nakonec zřejmě zemřel na četná zranění, způ­sobená havárií. Je to více než podivné, takové věci od malého dítěte, zvlášť když nikdy nejevilo oprav­dový zájem o dobrodružné příběhy a ani nevidělo žádné válečné filmy nebo něco podobného."

Když chlapec trochu povyrostl, začal se lépe vyjadřo­vat. Jeho příběh se pak obohatil o další podrobnosti, až zazněl tak opravdově, že ho rodiče přestali brát jen jako dětské fantazírování. Patřičný spád dostal zejména poté, když se Carl naučil kreslit. Jako všechny děti to zkoušel nejprve s pastelkami a barevnými křídami. Měl vánky i jednoduché doplňovačky, z nichž po spojení všech teček vznikne obrázek.

Jednoho dne seděl jako obyčejně u stolu nad svými oblíbenými ale místo vybarvování ob­rázků pokreslil celou stránku zvláštními znaky. Čistota

kresby udivila Valerii nejvíc. Na rozdíl od běžné čmára­nice tříletého dítěte hleděla na přesně vyvedené odznaky a medaile, které jí kromě jediného vůbec nic neříkaly. Do horního rohu omalovánek nakreslil její syn hákový kříž. Všechny odznaky byly zachyceny téměř dokonale.

„Ty odznaky jsem nosil na uniformě, když jsem řídil letadlo," odvětil klidně když viděl matčino zděšení.

Ještě překvapivěji však zapůsobila pilotní kabina, kte­rou namaloval v barvách krátce po svých pátých naro­zeninách. Pamatoval si přesnou podobu pilotního pultu, dokázal překvapeným rodičům vysvětlit funkci každé páčky, ciferníku i měřícího přístroje. Nezapomněl do­konce ani polohu tlačítka na spouštění bomb.

„Nechápu, jak přišel ke těm informacím," vrtí hlavou Carlův otec nad podrobným náčrtem. Jeho syn přece ještě nikdy neseděl v letadle, natož v pilotní ka­bině.

Chlapec vzpomíná, jak ho tenkrát v devatenácti letech naverbovali k Luftwaffe - německému vojenskému le­tectvu. Ubytovali je ve velkém výcvikovém táboře.

„V barácích jsme měli výlevky, ale žádné kohoutky. Voda se nosila zvenku od pumpy," vypráví chlapec. Vo­jáky prý cvičili v poskytování první pomoci, aby si mohli navzájem ošetřit každé zranění. Všichni to museli umět, aby mohli splnit svou povinnost.

Rodiče zaskočila ta představa, že jejich syn salutuje před zarámovaným obrazem Hitlera.

„Nevěřila jsem svým uším," říká Valerie. „Neměla jsem ani ponětí o tom, že zná, nebo dokonce jen slyšel to strašné jméno. Rozhodně se o něm doma nemluvilo."

Podle Carlova vyprávění dostávali vojáci rozkaz shromáždit se ve velké hale.

„Na stěně visel Hitlerův obraz a my museli stát v po­zoru a heilovat." Chlapec předvádí perfektní stoj spatný a pozdrav, jako by od narození nic jiného nedělal.

„Na sobě jsem měl šedé kalhoty zasunuté do vysokých kožených bot a černé sako," odpovídá na další matčinu otázku.

Protože rodiče nevěřili, že syn může opravdu popiso­vat německou uniformu včetně odznaků, zašli bez jeho vědomí do místní knihovny. Tam se ke své hrůze pře­svědčili, že popsal všechno včetně pilotní kabiny zcela přesně. Popisu odpovídaly sebemenší detaily na fo­tografiích ve staré publikaci o německých vojenských le­tadlech z druhé světové války.

Carl dokázal podrobně popsat i svou tragickou ne­hodu. Letěl tehdy velmi nízko nad střechami domů a na několik minut musel ztratit vědomí. Na chvíli se mu za­tmělo před očima. Když přišel k sobě, řítil se velkou rych­lostí přímo proti jakési budově. V zoufalé snaze zabrá­nit srážce mačkal všechny knoflíky na přístrojové desce, ale bylo už pozdě. Letadlo narazilo plnou rychlostí přímo do okna v posledním poschodí.

Chlapci utkvěl v paměti ten strašný pocit, když zjistil, že přišel o pravou nohu. Vzápětí vykrvácel v troskách letadla.

Těžká rána osudu postihla i jeho mladou snoubenku. Znali se už od dětství, vyrůstali spolu, ačkoli byla o něco mladší než on. Poslední myšlenky před smrtí patřily právě jí.

„Bylo mi jí tak líto," přiznává Carl. „Jak ji to zdrtí, až se dozví o neštěstí."

Chlapec měl tehdy ještě mladšího bratra, rovněž A dodnes je přesvědčen, že zahynul krátce po něm.

Na rodiče se pamatuje velmi přesně. Otec se jmeno­val Fritz a byl to bodrý chlapík. Carl ho měl moc rád.

„Byl samá legrace, často jsme se smáli. Brával mě na procházky do lesa." Vyprávěl Carlovi o stromech a kvě­tinách, které viděli na svých toulkách. Jejich dům stál na kraji malebné vísky, zasazené v kopcích, obklopené hustými lesy.

„Vesnice to nebyla velká," upřesňuje hoch, „ale líbilo se mi tam a měl jsem ji rád."

Rodině vládla matka. Byla malá, silnější postavy, s tmavými hnědými vlasy a malými brýlemi, posazenými na kraji nosu.

„Museli jsme ji poslouchat na slovo," směje se chla­pec. V domácnosti měl na starosti přípravu dřeva na to­pení. Pamatuje si jako včera, jak dlouhé kmeny na polínka, ty pak vozil na trakaři domů a rovnal do hra­nice v kůlně. Vůně čerstvého dříví se mu navždy vryla do paměti a vrací ho ve vzpomínkách do lesů, které tak miloval.

Rovněž do smrti nezapomene na vůně z kuchyně. „Maminka dělala takovou zvláštní polévku, úplně ji­

nou, než jíme dneska. Byla tmavě červená a hustá. Jedli jsme ji skoro každý den. Ale měli jsme i jiná jídla," do­dává na vysvětlenou s úsměvem. „Jen si nemůžu vzpo­menout jaká."

Valerii napadlo, zda neexistuje souvislost mezi vzpomínkami na předešlý život a ostatními členy

rodiny. „Moje švagrová je původem Němka a její otec bojo­

val za války jako pilot." Je snad pouhá náhoda, že také zahynul, když ho Angličané sestřelili?

Švagrová byla ještě hodně malá, když se její ovdovělá matka provdala za Angličana a celá rodina se usadila v Británii. Nevlastní otec pak holčičku adoptoval. Ne-podstrčil snad Valerii vrtkavý osud dítě, které se pů­vodně mělo narodit její švagrové?

Další dvě Valeriiny děti, Darren a Angela, jsou úplně jiné než Mají tmavé vlasy a snědší pleť, jsou dobře rostlé, zatímco jejich bratr je slaboučký jako za groš kudla, bledý, má světle blonďaté vlasy a téměř bílé řasy.

Edonovi vlastně ani pořádně nevědí, proč dali chlapci zrovna jméno Carl.

„Je to až neuvěřitelné, vybrali jsme mu jméno, aniž jsme tušili, že má co dělat s Němci," vrtí hlavou matka. „Na poslední třídní schůzce jsem se od jeho učitelky do­zvěděla ještě jednu zvláštnost. Když na něj mluví, pro-bodává ji očima. A když mu dá početní úkol, bleskově z něj vypadne správný výsledek. Ale na otázku, jak k němu došel, jí prostě neodpoví. Zřejmě si myslí, že není nutné zatěžovat se postupem, když už zná řešení."

Na svých devět let je mimořádně bystrý. Už teď má v sobě jasné rysy pedantství, zvlášť v oblečení i v cel­kovém vzhledu. Matka dbá na perfektně vyžehlené lí­mečky košil a úzkostlivě čisté prádlo. Jde snad o pozů­statek vojenské důkladnosti?

„Nedávno přišla návštěva," směje se Valerie. „Carl ji vyděsil, když začal smrtelně vážně vyprávět o Hit­

lerovi včetně těch pozdravů." Čím je Carl starší, tím méně o svém záhadném životě

hovoří, jako by pomalu zapomínal. Nejeví ani zvláštní zájem o válečné filmy v televizi. Když se přece jen na ně­jaký podívá, občas upozorní na chybu ve výstroji. Jed­nou dokonce pronesl zajímavou poznámku na adresu ně­meckého důstojníka.

„Vypadá přesně jako můj seržant," odtušil jen tak mi­mochodem naprosto klidným hlasem.

Důvodem nezájmu o válečné filmy jsou zřejmě vzpomínky na to, co opravdu prožil. Kdo by mu mohl vyčítat, že se nechce, byť jen v myšlenkách, vracet do těch hrozných dnů, plných násilí a smrti.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA DOBU, KDY BYLA VLASTNÍ PRABABIČKOU

Kelly Defen

Když paní Williamsová čekala třetí dítě, postihla celou rodinu bolestná ztráta. Mrakem, který vrhl stín na tu radostnou událost, byla smrt hodné a laskavé babičky. Odešla v říjnu roku, v požehnaném věku osmdesáti devíti let.

babičku stokrát oplakala, a teprve když se v květnu následujícího roku narodila malá Kelly, pře­stalo se jí po babičce tak zoufale stýskat a začala se po­

s její ztrátou vyrovnávat. Několik let poté došla k přesvědčení, že se babiččina duše vrátila zpátky na zem v podobě malé Kelly.

Vše začalo, když holčička oslavila druhé narozeniny. Jednou si hověla na klíně tetičky a zčistajasna po­vídá:

„Pamatuješ, jak jsem tě houpala zrovna tak jako ty mě?"

Obě mladé ženy, Diane i její sestra Pam, se rozesmály. Co to to dítě plácá za hlouposti? Smích je však brzy pře­šel, když malá Kelly s naprostou přesností popsala účes na „Kleopatru", který Pam nosívala.

„A já tě vždycky česávala," dodala Kelly. Pam skutečně nosila rovně zastřižené vlasy, ale asi

před dvaceti lety, když jí bylo pět. A tenkrát ji česávala právě babička.

Kelly pak dál vyprávěla ohromené tetě o jejím piho­vatém nose a o červených šatech s bílými puntíky, které měla nejraději. Pam a Diane si vyměnily udivené po­hledy, protože puntíkaté šaty s volánky, o nichž Kelly mluvila, koupila babička Pamele před mnoha lety.

Jak jen se malá mohla dozvědět o odložených, dávno zapomenutých šatech?

„Nikdy jsem nevěřila na posmrtný život nebo převtě­lování přiznává Diane. „Ale po narození dcerky jsem změnila názor. Teď už věřím. S manželem jsme se přesvědčili, že babička žije dál v naší malé. Vím, zní to absurdně, ale Kelly skutečně mluví jako ona. Jako by to byla jedna osoba s týmiž vzpomínkami."

Dianin manžel, nemá pro dceřino chování žádné vysvětlení.

„Je to prostě hádanka," konstatuje. „Někdy mi až na­skočí husí kůže, když ji tak poslouchám. V podobných záhadách se nevyznám, ale tohle není jen tak. Musí za tím něco být."

Pam je z poznámek své neteře celá zděšená. „Vždyť jde o události staré mnoho let," říká vzrušeně.

„Bylo to tak neskutečné, když popisovala mé šaty a účes, tím spíš, že mě nemohla vidět na fotkách, protože z té doby žádné nemáme," vrtí bezradně hlavou. „A kde vzalo dvouleté dítě Kleopatru? Jak může vědět, že účesu,

co se tehdy nosil, se říkalo právě tak? Jednak už dávno vyšel z módy, a o královně Kleopatře se dosud před ma­lou taky nemluvilo. Nebyl důvod."

„Zdá se, že Kelly ví o své prababičce všechno, i když se mě na ni nikdy moc neptala," pokračuje „Vždyť ona i stejně mluví a má tatáž gesta. Vždycky, když si sedá, postaví malou dětskou kabelku na podlahu a opře ji o nohu křesla, přesně, jak to dělávala babička."

Všichni, kdo znali starou paní, potvrzují i jejich vzá­jemnou podobnost.

„Naše Kelly je parádnice, stejně jako byla babička," vypráví dál. „Jako všechny malé holčičky si ráda hraje s panenkami a nejrůznějšími taštičkami, ale na roz­díl od ostatních dětí v nich má dokonalý pořádek. Všechno pěkně srovnané, každá věc má své místo. Ba­bička si právě tak vždycky přerovnávala věci v kabelce, u ní to byla až posedlost. Nesnesla zmačkané papírové kapesníky ani papírky od bonbónů a vždycky se rozči­lovala, když nemohla honem najít koš na odpadky."

„Když občas mluví o mé babičce, vždycky mě to zmate," dodá ještě matka. „Jako by mluvila o sobě. Pak se zmiňuje o věcech, které se staly ještě před jejím na­rozením, tudíž o nich nemůže mít ani ponětí."

V poslední době prý našla zálibu v módě z doby krá­lovny Viktorie - prostě v šatech, co nosila babička, když byla malá. Dokáže je podrobně popsat a mluví o nich jako o šatech, které „jsme tehdy nosily".

„Zdá se, že má v hlavě zcela konkrétní představy toho, o čem se mluví," říká „Jedny černé šaty bych podle jejího detailního a tolikrát opakovaného popisu dokázala spíchnout."

„Ty šaty měly sukni až na zem," trvala na svém Kelly. „Byly celé černé, s bílým límcem až úplně k bradě, s dlou­hými rukávy. A sukně se krásně točila."

Rodičům nejde na rozum, odkud má jejich dcera všechny ty informace.

„Nemáme doma ani knížky, ani fotografie, jež by jí prozradily takové detaily," krčí rameny otec. „Dokonce

když narazím na nějaké noviny nebo časopisy s fotogra­fiemi viktoriánského období, snažím se jich co nejrych­leji zbavit, jen aby ji nemohly

„Představte pokračuje Diane, „že když se jí ze­ptám, kde bere všechny ty znalosti, vždycky mi odpoví, že pozorovala dámy na plese. Dívala se prý tajně oknem, aby ji nikdo neviděl. Jsem z ní už celá popletená a ně­kdy jí vůbec nerozumím."

„Ale je," povzdechne si ještě Diane po chvíli, „že její odpověď zůstává pořád stejná: nahlížela oknem do tanečního sálu. Co se nás týče, plesy jsou věcí minulosti. Já nebyla za celý život ani na jednom. Čert ví, jak na to ta naše holka přišla."

Některé události si ani Diane sama nepamatuje. „Jednoho dne přišla Kelly s tím, že ráda vzpomíná na

dobu, kdy bydlela v malém domečku. Já si ale zaboha nemohla uvědomit, kdy a v jakém domku naše babička vlastně bydlela. Byla jsem si jista, že to není pravda, ale Kelly trvala na svém. Popisovala dokonce i modře kvě­tované záclony. A pak jsem si konečně vzpomněla. Ba­bička skutečně bydlela v domku, ale jen pár týdnů, to jsem byla ještě moc malá. Dokonce jsem ji tam i jednou navštívila."

Když bylo Kelly sedm let, Dianina matka náhle ze­mřela. Celá rodina truchlila, ale nejstatečnější se zdála být malá Kelly.

„Babička teď odpočívá se všemi, které měla ráda stejně jako nás, i s pradědečkem a prababičkou." Ta po­známka všechny překvapila, z úst sedmiletého dítěte za­zněla naprosto nečekaně.

„Kelly chovala k mé matce zvlášť velkou náklonnost. Maminka měla pět vnoučat včetně mých dalších dvou dětí - desetiletého Spencera a dvanáctileté Tracey. Všechny si rády hrály a dováděly, kromě Kelly. Ta si hrá­vala na její maminku, starala se o ni."

V červnu se vdávala Dianina sestra a svatba byla pro celou rodinu o to smutnější a dojemnější, že na ní chy­běla maminka.

„Jako rodina držíme při sobě," vysvětluje Diane, „a po mamince se nám moc stýská. Cítili jsme se všichni bídně, protože jsme věděli, jak se na ten slavnostní den těšila.

V kostele jsme hodně plakaly. Kelly se starší sestrou šly za družičky. Ta malá ze mě nespustila oči a měla tak povzbudivý pohled, který mi dával odvahu a vnitřní sílu. Na ten zvláštní pocit nikdy nezapomenu. Nebýt jí, ob­řad bych asi nevydržela."

Nedávno Dianu navštívila přítelkyně. V mládí spolu hodně kamarádily, ale když se zasnoubila s

přestaly se stýkat. Teď se tedy sešly po delší době. Byly zcela zabrány do vzpomínek na mládí a na chvíli zapomněly na malou Kelly, která si hrála v rohu pokoje.

mluvila o zvlášť povedené dovolené z osmapade-sátého roku,

„To si vykřikla náhle holčička. „Ten rok bylo hodně berušek."

Diane si už časem zvykla na reakce své dcerky, a tak poznámku vzala na vědomí a přitakala, protože malá měla pravdu. Přítelkyně se však zatvářila zděšeně.

„Slyšelas, co řekla?" zeptala se, protože ji ta zvláštní odpověď pochopitelně udivila.

„Jo, občas s něčím takovým přijde," zasmála se „Ale jak to může vědět?" Přítelkyni snad Dianin klid

šokoval víc než samotná odpověď dítěte. Byla z toho celá nesvá.

„Vím to," začala vysvětlovat Kelly, „protože když jste ten rok jely na dovolenou k moři, nosily se ty legrační kulaté dráty pod sukně, aby hodně stály. Tenkrát jsme se ti s tvojí mámou smály, že jsi jak kostelní zvon."

Teď zas zůstala stát s otevřenou pusou Nemo­hla ze sebe vypravit ani slovo. Myslela, že si za tu dobu už vytvořila jakýsi ochranný systém vůči poznámkám své dcery, ale tohle bylo i na ni moc. Kelly měla ve všem na­prostou pravdu. Koncem padesátých let se skutečně no­sily široké, hodně nabrané kolové sukně s volánkovými spodničkami a kovovými oblouky. Tenkrát si z ní obě dě­laly legraci - jak maminka, tak - kdo jiný než - babička.

Další vazba, která spojuje malou Kelly s minulostí, vy­šla najevo jednoho odpoledne, kdy někteří členové ro­diny seděli v hale a probírali situaci na Falklandských ostrovech. Kdosi vyjádřil obavu z možného leteckého útoku na Británii.

„Jako za poslední války, když bombardovali, to byla hrůza. A každý ví, že Birmingham tenkrát skoro zničili."

„Smrt milované babičky byla velkou osobní ztrátou," říká „Ale od té doby, co se s ní začala Kelly zto­tožňovat, utvrdila ve mně pevné přesvědčení, že je ba­bička stále s námi."

Sedmiletá Kelly je veselá a sebevědomá, vnímavá a přemýšlivá dívka, která dokáže už teď být v debatě s dospělými jejich rovnocenným partnerem.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVŮJ PŘEDEŠLÝ ŽIVOT V JIŽNÍ AFRICE

Justine Shillitoová, Reading

„Když jsem bydlela v Africe, svítilo tam sluníčko celý den," řekla jednoho krásného letního odpoledne malá Justine, když si hrála na zahradě. A protože jí byly teprve tři roky a nikdy nevytáhla paty z Anglie, maminku Be-

to pořádně vyděsilo. „Šokovalo mě to, protože jsem jí nikdy nečetla žádné

příběhy, kde by se o Africe mluvilo, a ona sama v tele­vizi sleduje pouze pořady pro děti."

Na otázku, jak se tehdy jako holčička jmenovala, od­pověděla bez zaváhání, že Mary.

„A lidé tam byli černí nebo bílí?" chtěla Beverly dcerku vyzkoušet.

„Chudáci byli černí a normální lidi bílí," zněla odpo­věď, která matku utvrdila v tom, že nejde jen o bujnou dětskou fantazii.

V průběhu několika následujících týdnů vyprávěla malá Justine rodičům o životě na černém kontinentě.

Měla dva bratry a její matka se jmenovala Ann. Otec byl jakýsi farmář. Rodina žila na farmě nebo nějakém ma­lém statku, kde chovali drůbež a psy.

Jako Mary nechodila Justine do školy, jen si hrála u domu se svým hnědobílým pejskem Toho si pamatuje moc dobře, stejně jako ukrutné horko a sucho.

Rodina na tom musela být finančně dobře, protože měli na zahradě vlastní bazén. Matce pomáhala v do­mácnosti statná černoška s hustými drobnými, jakoby vl­něnými kudrlinkami na hlavě, které říkali Daisy. Přes­tože žila s rodinou, nespala přímo v domě, ale v malé chýši na konci zahrady, spolu se svým mužem nebo snad synem, jménem Tom-Tom. Justine si nebyla jistá, v ja­kém vztahu jsou, ale vypadalo to na syna, protože Tom-Tom musel Daisy poslouchat. Co řekla, to platilo.

Justine měla Daisy ráda, Tom-Toma už méně. „Jednou ukradl mé mamince svěřila se.

„Zapíral to, ale Daisy pak prstýnek našla v chýši. Tom-Tom se staral o zahradu a o dům, a měl rád chr­lila ze sebe holčička všechno, co věděla o tom černém chlapci. „Ale mně to nechutnalo, tak mi to maminka ni­kdy nenutila."

„Mealie" je slangový výraz jídlo z kukuřice a brambor, kterým se živí původní obyvatelstvo na jihu Afriky. Jídávali ho prý vždycky Daisy s Tom-Tomem, ale jen ve své chatrči, nikdy v domě.

„Černoši žili vždy ve svém světě," řekla jednou Jus­tine až neuvěřitelně moudře a podle jejích slov a navíc i podle výrazu „mealie" lze soudit, že opravdu byla v Jižní Africe.

Další detail, který tuto hypotézu potvrzuje, se týká pa­nického strachu dítěte z jistých „baubies". Matka zpo­čátku neměla ani ponětí, o čem dcerka mluví.

„Vždy, když jsem se jí zeptala, co vlastně „baubies" znamená, propukla v hysterický pláč. Snažila jsem se ji uklidnit, ale marně. Nic nepomáhalo."

Tento pojem zůstával dlouho nejasný. Ať se obrátili kamkoli, nikdo si s tím výrazem nevěděl rady, nikdo ho

v životě neslyšel. Hrozilo, že to podivné slovo, které v malé dívence vyvolávalo takovou panickou hrůzu, zů­stane navždy záhadou.

Matka se nakonec odhodlala najít znalce Jihoafrické republiky, který strávil v buši mnoho let. Na otázku, zda slyšel někdy slovo „baubies", ihned odvětil:

„Myslíte boerbee? Jistě, to je název pro africký skot." Jde o zvlášť houževnatý druh hovězího dobytka s dlou­

hatánskými rohy, speciálně vypěstovaný pro chov v ex­trémně suchých oblastech. Rozhodně se nepodobá běž­nému domácímu skotu, klidně se pasoucímu na loukách po celé Evropě. Jsou to divoká, volně se potulující zví­řata, jež díky své velikosti a délce rohů vypadají velmi děsivě. Není divu, že malé dítě obejde hrůza, kdykoli si na ty obry vzpomene, zvlášť s nimi nějakou špat­nou zkušenost.

Slova „baubies" a „boerbee" zní tak podobně, že je docela možné, že Justina měla na mysli to druhé. A to nám znovu potvrzuje „jihoafrickou teorii".

Existuje ještě jedna záhada, s níž si zpočátku Beverly nevěděla rady. Justine několikrát použila výrazu „kafas", který matka nikdy předtím neslyšela. Původně si mys­lela, že její dcerka mluví o „calves"*). Bylo by to docela dobře možné, žili přece na farmě, ale malá namítla:

„Ne calves, mami. Kafas!" Matka však stále nechápala, o čem je řeč. „Černí kafas, víš?" vysvětlovalo dítě. Beverly nevěděla, že „kaffir" je výraz pro příslušníky

afrického národa (Kafrů), mluvící jedním z jazyků Bantu. Bývá také užíván jihoafrickými bělochy v širším kontextu jako hanlivé pojmenování příslušníků černoš­ské komunity.

Kde jen mohla malá Justine vzít takové vědomosti o daleké zemi a jejím způsobu života, který se tolik lišil od toho jejich? Holčička také nezapomněla rodičům po­drobně popsat zahradu plnou velkých ovocných stromů,

*) calves = anglicky telata

s krásným bílým domem uprostřed, z něhož vedly schody přímo do bazénu.

Někdy se prý objevili v zahradě i hadi. Jednoho dne seděly s maminkou v chládku kuchyně a najednou se ve dveřích zadního vchodu vynořil had. Matka se tehdy k smrti vylekala a volala na tatínka, který něco dělal v za­hradě. V mžiku vběhl do domu, v ruce velký kámen.

„Zachránil nás," končí své vyprávění Justine. „Zabil hada kamenem do hlavy."

„Nezdá se, že by z hadů měla nějaký velký strach," konstatuje „To, že se její matka tenkrát bála, v ní samotné strach nevyvolalo. Vím určitě, že kdyby ji to děsilo, hned by se mi svěřila," dodává ještě. „Ale ví­dala možná hady často, nebo byla ještě tak malá, že si nebezpečí říkala přece, že ještě necho­dila do školy."

Chodit do chýše na konci zahrady nesměla. „Maminka mi to zakázala," přiznala se smutně. Když jednoho dne pekla Beverly jablkový koláč a Jus­

tine jí pomáhala, jak to malé holčičky rády dělávají, ná­hle se zarazila, jako by si na něco vzpomněla.

dělala koláče jinak," pronesla zamyšleně. „Ne­dávala tu horní vrstvu na jablíčka." „Určitě měla na mysli klasický koláč s ovocem navrch." říká Beverly.

V té souvislosti si Justine ještě vzpomněla, že měli v za­hradě hodně jabloní. Tom-Tom si vždycky vzal dlouhý žebřík a trhal jablíčka. Měl ještě kropit trávník a zalévat květiny pomocí dlouhé gumové hadice.

jako dlouhatananánský had," smála Holčička tvrdí, že měla ještě dva bratry, ale jejich

jména a věk už zapomněla. Hrávali si spolu v bazénu a stříkali po sobě hadicí. Společně také každé ráno sbí­rali vajíčka a odnášeli je Daisy do kuchyně.

„Často mě napadá, co by se stalo, kdybychom naši ma­lou vzali do Afriky," přiznává Beverly. „Třeba by ji to táhlo na určité místo. Ale v dohledné době si takový vý­let těžko budeme moci dovolit."

Možná je to tak dobře, si na hrůzu,

s jakou prožívala vzpomínky na ty rohaté africké obry. Z někdejší Mary teď vyrostla šestiletá Justine, buclatá holčička plná energie, která má ze všeho nejradši mámin jablkový koláč a šlehačku.

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA SVOU PRÁCI AUTOMECHANIKA

Jonathan Pike, Leigh-onSea

Když bylo Jonathanovi tři a půl roku, přestěhovali se z v Essexu na předměstí Southend-on-Sea. Když ho matka poprvé vzala na procházku do parku, malý Jonathan se vesele proháněl po vysokém koberci do červena zbarveného listí. Bylo nádherné odpoledne, sluneční paprsky probleskovaly mezi větvemi stromů a dokreslovaly přirozenou krásu barev podzimu. Vzduch příjemně voněl po spáleném dřevě a Anna si všimla ja­kéhosi muže, který hrabal listí na hromádky a ty pak há­zel do železného koše se žhavým uhlím.

„Když mi bylo deset, chodívali jsme povídá na­jednou Jonathan se šťastným úsměvem, jako by byl rád, že si vzpomněl na něco příjemného. „Pálili jsme listí a pak nás honil policajt."

Za to může ten ohýnek, napadlo Annu. Vyvolal v něm tak živou představu, že už tu někdy byl. Chlapcovou po­známkou se dál nezabývala, dokonce se nesvěřila ani manželovi.

Několik dní nato měla Anna plné ruce práce se že­hlením. Jonathan směl toho večera zůstat vzhůru o něco déle než jindy, a tak seděl v pokoji a pozoroval matku při práci. Když nadešel čas jít do postele, dal jí pusu na dobrou noc a táta ho jako vždycky vzal na záda a odnesl nahoru do ložnice.

jsem byl malej kluk, ta druhá maminka taky žehlila," povídá Jonathan cestou. Otce to trochu překvapilo, ale neříkal nic.

„Nejdřív mě napadlo, že jsem špatně slyšel nebo že trochu pomotal to, co chtěl říct," vysvětluje Tom později.

„Tak mu povídám: ,Myslíš tím, že ses díval, jak ma­minka žehlí?' ,Nemyslím tuhle maminku,' on na to. ,Ta druhá.' Jaká druhá?' ptám se ho. ,No přece ta, co jsem měl, když jsem tu byl předtím,' - zněla odpověď. Byl si tak jistý, že mě to zaráželo. Zeptal jsem se ho, co to zna­mená to ,předtím' a on mi vysvětlil, že tu blízko bydlí­val, když býval malý, s jinou maminkou a tatínkem." Tom se na chvíli odmlčel. „Protože jsem od něj nikdy nic po­dobného neslyšel, pořádně mi to vrtalo hlavou," pokra­čuje ve vyprávění. „Uložil jsem ho do postele a bylo mi z toho všelijak. Ležel tam tak klidně a usmíval se, jako by řekl něco zcela obvyklého. Vůbec se tím netrápil."

Tom svého malého synka pořádně přikryl a dal mu

ozval se ještě Jonathan, když už byl otec na od­chodu, „když ta druhá maminka žehlila, ukazovala mi, jak se dělají puky na kalhotách."

Tom sešel celý tumpachový dolů ke své ženě. Řekl jí, co právě slyšel, a ona mu zas vyprávěla příhodu z parku. Ohýnek ze suchého listí by ještě pochopili, ale puky na kalhotách? Ty jim nešly na rozum, copak takový špunt může vědět, jak se žehlí puky? Tom nosí doma džínsy a žehlení ostatních kalhot přenechávají čistírně.

„Ani bych se nepokoušela žehlit puky doma, to by mohlo špatně dopadnout," směje se jeho žena.

„A dětské kalhotky buď puky už mají, nebo se na nich nemusí dělat vůbec. Překvapilo nás, že Jonathan vůbec ví, co to puky jsou."

Zakrátko poté projížděli autobusem vilovou čtvrtí zvanou Chalkwell.

„Tady bydlela Angela," řekl Jonathan a ukázal na velký bílý dům.

„Kdo to byl?" zeptala se zvědavě matka. „Moje žena," odvětil chlapec. Anna nevěřila svým uším.

„Kde bys vzal manželku?" zalapala po dechu. „Jsou ti teprve tři!"

„To jo, ale když jsem tady byl minule, vyrostl jsem a oženil se."

Postupně se Anna dozvěděla, že její syn měl dvě děti - chlapce a holčičku - a ta malá se jmenovala Angela po mamince. Měla dlouhé vlásky, mašlemi svázané do cu­líků. Těsně před spaním je máma česávala a natáčela na kousky plátna. Ráno, když se holčička probudila, měla vlasy plné krásných kudrlinek.

Když na zpáteční cestě míjeli velkou křižovatku, Jo-nathana náhle cosi vyrušilo. Vypadal, že každou chvíli omdlí. Anna ho napjatě pozorovala.

„Tady zabili moji holčičku," řekl pojednou bezbarvým hlasem.

Vypadal jako hromádka neštěstí, jen se rozplakat. Na matčinu otázku, zda je v pořádku, jen pokýval hlavou a dodal: „Přejelo ji auto."

Pokaždé, když jeli kolem, Jonathan opakoval tu smut­nou větu a ukazoval prstem pořád na jedno a totéž místo na křižovatce dvou ulic. Nikdy se nespletl, tvrdil stále to­též. Malá Angela tehdy přebíhala přes cestu a srazilo ji auto. Byla na místě mrtvá.

Při jiné příležitosti, to zas míjeli v autobusu velký au­toservis, se Jonathan nechal slyšet, že v něm pracoval jako mechanik. Musel se prý vyznat ve všech typech aut a umět je spravit.

Jonathan má ještě dvě mladší sestry, dvouletou Eliza­beth a roční Louise. Jednou večer přišel do koupelny, zrovna když byly ve vaně.

„Přesně tak jsem koupal Angelu," poznamenal po chvíli jakoby mimochodem.

„To je tvoje panenka?" chichotala se Elizabeth. Ta otázka Jonathana popíchla. „Neměl jsem panenky. Angela byla moje dcera," od­

pověděl přezíravě. Elizabeth samozřejmě nechápala vůbec nic a dál se

vesele cachtala ve vaně, ale Anna moc dobře věděla, o čem je řeč.

„Tys vážně měl dcerku?" zeptala se ho bezradně. „Ano, a umřela" opáčil rozhodně. „A co tvůj chlapec," sondovala matka dál. „Jméno jsem už zapomněl, pamatuju si jenom Angelu,

protože se jmenovala stejně jako moje žena," vysvětlo­vat Jonathan.

Pak mamince vyprávěl, že se po svatbě nastěhovali do jednoho z těch velkých bílých domů v Chalkwellu. Měli hezkou velkou zahradu se spoustou květin a zeleniny. Přesnou adresu nebo alespoň číslo domu si však neza­pamatoval.

Do města přijeli teprve nedávno a Anně proto vrtalo hlavou, jak může její syn znát přesný název čtvrti, kde nikdy předtím nebyl. Vždyť tudy projížděli autobusem poprvé až spolu.

Jonathan si bohužel nepamatuje své tehdejší jméno, a tak se nedá ověřit, zda tu dříve skutečně pracoval.

Hlavním orientačním bodem mohla tedy být dopravní nehoda, při které zahynula malá Angela. Ale nikdo z pa­mětníků už tu nebydlí, a i kdyby, těžko by si ji zapama­toval jen podle křestního jména. Lidé si většinou pama­tují pouze příjmení. Časem se možná rozpomenou, že auto porazilo malou Jonesovou, nebo dcerku Billyho Smitha ze sousedství, ale křestní jméno nikomu nic ne-řekne.

Do roku 1960 byla místní policie nezávislá, ale pak se spojila s policií okresní a všechny záznamy ze stanice v Southendu se převezly do trezoru. A zase jsme tam, kde jsme byli. přesné datum či příjmení, je té­měř nemožné vypátrat něco bližšího. Služebně nejstarší policista, seržant Ernie Dark ze southendské dopravní policie, si však přece jen pamatuje, že se na tomto místě před třiceti lety stala nehoda, při níž zahynula malá hol­čička...

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVÉ MATEŘSTVÍ

Gaynor Marshová, ostrov Man

Když paní Marshová jednoho rána zjistila, že je krabice s oblíbenými kukuřičnými lupínky prázdná, rozhodla se, že připraví dětem k snídani ovesnou kaši. Snad to uví­tají jako příjemnou změnu. Sedmiletý Laurie, který po­spíchal do školy, jen cosi zamumlal, ale jeho dvouletá sestřička Gaynor protestovala naplno:

„Ovesnou kaši nemám ráda," prohlásila nesmlouvavě. „Jak to můžeš vědět?" nechápala matka. „Nikdys ji

přece neochutnala!" „Ale jo," ujišťovala ji Gaynor. „Když jsem byla malá

předtím, jedla jsem ji a taky mi nechutnala." Znepokojená matka si jen povzdechla, ale v duchu se

nemohla ubránit úsměvu, když slyšel tu „pamětnickou" poznámku. Pokládala to za výmluvu, aby nemusela kaši jíst, a jen se podivila nad vynalézavostí své mladší dcerky.

„Nikdy jsem od ní nic podobného neslyšela," přiznává Margery. „Myslela jsem, že si jen vymýšlí, proto jsem to nijak nerozebírala. Později jsem se snažila vysvětlit jí, že není možné předem vědět, zda nám něco zachutná či ne, pokud to ani neokusíme. Napadlo mě vylepšit kaši ma­linovou zavařeninou, protože samotná kaše opravdu ne­vypadala lákavě, ale

I přes matčino úsilí zůstala Gaynor neoblomná. Kaše jí prostě nejela a

„Když jsem já byla maminka," postěžovala si pak plač­tivě, „nenutila jsem děti jíst to, co jim nechutnalo."

„Jaké děti?" vyhrkla Margery netrpělivě, zatímco vy­hazovala obsah talíře do odpadkového koše.

„No přece svoje děti," vysvětlovala Gaynor. „Když jsem já byla maminka! A taky jsem na ně nekřičela," do­dala ještě vyčítavě. „Byla jsem na ně vždycky hodná."

Margery nevěděla, co si o tom má myslet, ale v

dujících týdnech ani měsících se historka o dětech ne­změnila. Gaynor vzpomínala, jak si se svými dvěma dcer­kami hrávala a učila je šít a spoustu jiných potřebných věcí. K jídlu jim prý dávala jen to, co jim chutnalo. Nej-raději chodily do lesa sbírat ostružiny, které pak zobaly cestou zpátky. Doma se na ni pak mohly dívat, jak vaří marmeládu. K horkému hrnci se však nesměly přiblížit, aby se nespálily, zato mohly pomáhat s přípravou a čiš­těním ovoce.

„Je to zvláštní," svěřuje se matka. „Kdykoli jsem se jí zeptala na ty dvě dcerky, nikdy neodpověděla. Nikterak jsem nenaléhala. Nechci jí klást konkrétní otázky týka­jící se té záhady, abych zbytečně nepodporovala její fan­tazii. Snažím se spíš obrátit list a mluvit o úplně jiných věcech."

Margery cítí, že vzpomínky její dcery jsou nejčastěji vyvolány různými zážitky z každodenního života. Ta ovesná kaše k snídani jí například připomněla, že ji už v předešlém životě neměla ráda.

Ale vraťme se ještě do doby, kdy Gaynor oslavila dvé druhé narozeniny. Tehdy se jí poprvé podařilo říct celou větu.

„Toho dne jsme se šly projít," vzpomíná matka. „Vzala jsem Gaynor do míst, kde ještě nikdy nebyla, aby měla nějakou změnu. Jak se tak loudáme po úzké pěšině, do­razíme až ke starému hřbitovu. Gaynor se pojednou zmocnil neklid. Původně jsem si myslela, že kvůli pest­rým květinám, rozmístěným na náhrobcích, ale kdepak. Začala skákat a ukazovala rukou přes hřbitovní zeď. ,Tady jsem se narodila!' vykřikla pak svou první souvis­lou

„Dost mě to pokračuje po chvíli Margery. „Její hlas zněl tak přesvědčivě. Nikdy předtím jsem od ní souvislou větu neslyšela. Do té doby pořád jen tak žvatlala jako všechny malé děti. V životě by mě nena­padlo, že první věta, kterou od ní bude tak po­divná. Nemohla jsem se vzpamatovat a chvíli mi trvalo, než jsme se vydaly zpět k domovu."

„Ale mám ještě jednu zajímavost," naváže Margery po chvíli nit vyprávění. „Jednou večer jsme se chystali do postele a Gaynor, tehdy ještě miminko, spávala v dět­ské postýlce v rohu ložnice. Náhle jsem se uviděla ve dve­řích a byla jsem úplně jiná. Dívala jsem se do místnosti osvětlené narůžovělým světlem, v ní seděla rodina, kte­rou jsem nikdy v životě neviděla - otec, matka a dvě nebo tři malé děti. Všichni měli na sobě velmi staromódni šaty. Jednoduché, jakoby ručně šité," vypráví Margery. „Že­niny šaty byly z hrubého tmavě hnědého plátna, sukně dlouhá až ke kotníkům, u krku a v pase protažená šňůrka na zdrhnutí. Přes šaty měla uvázanou dlouhou bílou zá­stěru."

Otec prý seděl u velkého ohně a děti si hrály na zemi. Slyšela je smát se a mluvit, ale co si přesně povídaly, ne­rozuměla. Vlastně si není stoprocentně jista, zda sku­tečně slyšela nějaké hlasy. Teď, s odstupem času, nabývá dojmu, že se jí to spíš zdálo.

V pokoji nebylo mnoho nábytku, rodina zřejmě pat­řila k těm chudším. Dřevěný nábytek byl hrubý, neo­pracovaný a stejně jako šaty vyrobený podomácku. Uprostřed místnosti stál velký stůl a pár jednoduchých lavic. Otec seděl na jedné z nich a kouřil zvláštní dýmku s dlouhou troubelí. Margery ta dýmka zmátla, to nebyl běžný typ, jaký můžete vidět v Anglii. Zdálo se jí, že jednu takovou podobnou viděla kdysi v muzeu landsku.

Muž měl na sobě lehkou pestrou košili a tmavě hně­dou kazajku. Do tváře mu neviděla, stínil si ji rukou, ve které držel dýmku.

„Vypadalo to na sedmnácté století," usuzuje Margery. „Přestože rodina působila chudě, nebyla na tom zase tak zle. Určitě se nedalo hovořit o té největší bídě."

Jak tak Margery stála ve dveřích a pozorovala je, če­kala, kdy si jí všimnou a zeptají se, co tu vlastně pohle­dává.

„Ale oni ani slovo," usmívá se. „Chovali se prostě tak, jako bych tam nebyla."

„Ta žena mě něčím přitahovala," pokračuje po chvíli opět ve vyprávění. „Nevím, čím to je, ale nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Právě dávala na stůl jídlo. Měli ta­líře, misky ze dřeva. Stála zády k ohni, takže jsem jí viděla do obličeje. Nemohlo jí být víc než pětadvacet let. Vlasy měla stažené dozadu a na hlavě malý šáteček, uvázaný za krkem. Zástěra jí splývala volně z ramen, ru­kávy vyhrnuté až k loktům."

Pojednou Margery ucítila, jak ji nějaká neznámá síla tlačí dozadu. Prostor mezi dveřmi se stále zmenšoval, až vypadal jako černý tunel, pak malý černý otvor, a nako­nec zjistila, že se dívá do oční panenky své malé která tiše ležela v postýlce.

Chvíli na dítě strnule zírala a pak se vrátila ke své po­steli a hrůzou zkoprněla, když sama sebe uviděla tvrdě spát vedle manžela.

„Na ten hrozný pocit nikdy nezapomenu," otřese se Margery. „Pak už si jen pamatuju, jak sedím na posteli a rozhlížím se kolem sebe. Ten šok mě asi musel probu­dit."

Tento jev se nazývá Spočívá v tom, že éterické nebo nehmotné tělo se ve spánku oddělí od těla hmotného. Celé vědomí a osobnost jsou přítomny v těle éterickém. Hmotná schránka obsahuje jen materiální komponenty - svalstvo, kosti, krev atd. Hmotné tělo bě­hem celého procesu funguje normálně, jen trochu utlu­meně. Znamená to, že srdce stále bije, krev cirkuluje, ale děje se to jaksi automaticky, jako když letadlo řídí au­tomatický pilot.

Margery věří, že scéna, jíž se stala svědkem, se v pře­dešlém životě její dcery skutečně odehrála. Gaynor byla matkou rodiny, ženou, která ji podvědomě tak přitaho­vala. A ty dvě malé děti musely být její dcerky. Dokonce je přesvědčena, že tam viděla tři děti, v rozmezí od dvou do pěti let. Musely to být její děti, i když je neviděla zcela jasně.

Zajímavé je, že k odhmotnění došlo v době, kdy byly Gaynor teprve čtyři měsíce. Tedy mnohem dřív, než při-

šla se svými vzpomínkami z dřívějšího života. Ta rodinná scéna tedy nemohla vzniknout v matčině vědomí pod vli­vem dceřina vyprávění.

„Skoro jako bych byla uvnitř Gaynor a mohla se na­ladit na její shrnuje své pocity Margery.

Matka často Gaynor přistihla, jak v noci hovoří se dvěma neviditelnými bytostmi.

„Mohla jsem samozřejmě slyšet jen ji," vypráví Mar­gery, „ale vždycky to mělo svou logiku. Nešlo o souvislý řetěz myšlenek či slov. Repliky jasně navazovaly na ne­slyšné otázky a odpovědi. podle mimiky, jako by se skutečně obracela na někoho v místnosti, mně ne­viditelného. Ona ho však viděla velmi dobře."

Kdykoli se Margery dcerky zeptala, s kým to mluví, opáčila jen: „Se svou Nikdy odpověď nerozvedla, a Margery dál nevyzvídala.

Než se malá Gaynor narodila, prodělala Margery po­trat. Když však čekala holčičku, zdál se jí podivný sen. Jasně viděla své ještě nenarozené dítě. Pamatuje si drob­nou tvářičku miminka, které se už dralo na svět. Náhle pak držela v náručí čerstvě narozené nemluvně, které v mžiku skočilo na zem a začalo pobíhat okolo ní. Zpo­čátku mělo tvář malé Gaynor, když se narodila, a po chvíli když trochu povyrostla. Na Margery sen hluboce zapůsobil. Utvrdilo ji to v přesvědčení, že podruhé už o dítě nepřijdou. Ve snu se objevila Gaynor jako jedno z dvojčat, ale holčička se pak narodila sama. Za nějaký čas Margery znovu otěhotněla a tentokrát opravdu če­kala dvojčátka. Naneštěstí však o ně přišla.

Po všech těch podivných událostech je Margery pře­svědčena, že Gaynor přišla na svět jako odpověd na dávno zapomenuté poselství z minulosti.

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA SVŮJ ŽIVOT PŘED NAROZENÍM

Sanderson, Coventry

Jednoho dne si tříapůlletý Desmond na podlaze se svými autíčky.

„Víš, mami," povídá zčistajasna své matce, „než jsem přišel k tobě, byl jsem u tety Ruth, ale dlouho jsem tam nezůstal."

Ta slova Dorothy zarazila, protože její švagrové Ruth se zhruba před deseti lety narodil mrtvý syn. Brzy poté tragicky zahynul i její muž.

„Nervově se z toho, chudák, zhroutila," vzpomíná Do­rothy. „Dlouho se nemohla vzpamatovat. Nikdy o nich nechtěla mluvit. Celá rodina to respektovala a brala na ni ohled. Po celou tu dobu se nikdo o manželovi ani o dí­těti slovem nezmínil. Proto jsem si naprosto jistá, že náš malý nemohl o mrtvém dítěti vědět."

Malý Desmond si všechno pamatuje naprosto jasně. U tety Ruth bylo krásně teplo, vlhko a útulně, měkce se odrážel od stěn a pořád se točil dokola. Cítil se tam šťastně. Obklopovala ho sice tma, ale on se ani trochu nebál. Všechno probíhalo tak přirozeně.

„Taky jsem někdy spal. Jednou jsem usnul, a když jsem se probudil, už jsem u tety nebyl," líčí chlapec porod.

Na matčinu otázku, kde tedy potom byl, odpovídá s naprostou samozřejmostí: „No vrátil jsem se přece domů."

„Řekl to takovým tónem, až jsem si připadala jako hlupák, že se na to vůbec můžu ptát," směje se Dorothy. „Ať už je to jeho doma kdekoli'/'

Na otázku, co tím má na mysli, odvětil zase bez zavá­hání: „No přece místo, kde jsem bydlel, než jsem odešel k tetě Ruth. Je tam hezká travička a všichni ostatní kluci a holky. Vrátil jsem se zpátky k Robertovi a Samantě."

V několika následujících týdnech mohla Dorothy vy-

slechnout mnoho podrobností týkajících se dova „domova", kde kromě dětí žili také dospělí, kteří na děti dohlíželi. Tech her, co se děti nahrály! Někdy o hry organizované, jako například závody ve člunech, ale většinou se děti bavily samy tím, na co měly zrovna chuť. Závody se musely konat u příležitosti nějakých oslav, protože čluny byly ozdobeny spoustou květin.

Desmond závodil po boku svých nejlepších přátel. Pla­chetnice ale neměli, protože stejně nefoukal vítr, čluny poháněli vpřed pomocí vesel.

svátcích jsme vždycky museli zpívat a jednou do­konce přišel nějaký pán, aby nám k tomu zahrál," chlubí se Desmond. Prý tam vůbec neznali bonbóny, zato po­řád jedli ovoce. Bylo šťavnaté a moc dobré a podobalo se velkým švestkám, uvnitř bez pecky. Někteří nemocní lidé dostávali ovoce, aby se jim po smrti ulevilo.

Kromě dětí tam žilo mnoho domácích zvířat - králíků a psů. Desmond se obzvlášť přátelil s malým, zelenožlu­tým ptáčkem, který ho všude doprovázel. Nehnul se od něho ani na krok.

Je zajímavé povšimnout si, že v Desmondově příběhu existuje jistá spojitost mezi tímto životem a očekáváním příchodu na svět v matčině lůně.

„Nechtěla jsem ho moc zpovídat," říká Dorothy, „ale podle si zřejmě pamatuje něco i z doby před pří­chodem k Ruth a něco po něm. Mám na mysli období poté, co opustil Ruth, a než přišel ke mně. Pojem času v Desmondově předchozím životě není zřejmě stejný jako náš pozemský čas. Má trochu problémy s přesnou orientací. Myslím tím přesné určení, kdy se co stalo. Ani v nejmenším ale nepochybuje o tom, že jeho zážitky jsou reálné."

Kontinuita je patrná z návazností jednotlivých vzpo­mínek. Chlapec si živě pamatuje, jak se před odchodem z domova rozloučil se svým opeřeným kamarádem, pak přišel do matčina lůna, a když se probudil ze spánku, byl opět doma a znovu se shledal se svým zelenožlutým ptáč­kem, s nímž se předtím loučil.

Oba odchody byly pečlivě naplánovány. Chlapec moc dobře věděl, co ho čeká, aby se na to mohl náležitě při­pravit.

„Věděl jsem, že půjdu k tobě a tátovi, protože mi to řekli," přiznal se. Nic tedy není ponecháno náhodě.

„Taky mi vyprávěl," vzpomíná ještě Dorothy, „jak si hrával s dětmi v bazénu, ale prý neplavali. Prý ani nese­děli v loďce. Myslela jsem, že si ze mě střílí, ale pak jsem to pochopila."

„Nemuseli jsme plavat," vysvětlil Desmond matce. „Nepotopili jsme se a nikdy jsme se nezmáčeli." Zůstali prý na hladině, voda je nadnášela a kapky po nich sté­kaly jako po labutím peří.

„Někdy jsme se přece jen potopili," připouští chlapec, „ale voda se nám nedostala ani do nosu, ani do očí."

„A ta voda nám zpívala písničky," vzpomene si ještě Desmond, „ale beze slov. A když jsme cákali, zvonila jak rolničky. A byla barevná! Jako malá duha. Ale někdy taky měla jen jednu barvu." Byla prý měkká na dotek a vůbec po sobě nenechávala mokré stopy. Kapky se spo­jovaly v pramínek, a ten stékal zpátky do bazénu.

„Když jsme z bazénu vylezli, nemuseli jsme se ani utí­rat," shrnuje Desmond povídání, jako by to byla ta nej­přirozenější věc na světě.

Jindy zas na maminku vyrukoval s tím, že už chodil do školy. V té době zrovna začal navštěvovat školku, tak se Dorothy domnívala, že to popletl. On ji však brzy vy­vedl z omylu.

„Ne do školky," oponoval. „Myslím velkou školu, všichni jsme tam doma chodili a učili se spoustu věcí." Učitelé s dětmi bydleli a starali se o ně zároveň jako vy­chovatelé.

„Patrně obdoba školní vesničky," napadlo Dorothy. Ne přímo internátní škola a hlavně asi ne tak přísná. Podle synova líčení to spíš vypadalo na prázdninový tá­bor s výukou. Bohužel si však nepamatuje, co je tam na­učili, zato mu utkvělo v hlavě, že měli k dispozici spou­stu knih.

„Je to zvláštní, ačkoliv je náš Desmond někdy jak utr­žený ze řetězu, knihy v něm budí respekt. Já sama jsem členkou čtenářského klubu a chráním knížky jako oko v hlavě. Když si v nich Desmond listuje, nemusím se bát.

ho ani nenapadne roztrhat je nebo do nich čmá­rat. Číst ještě samozřejmě neumí, ale knížky si prohlíží rád. Někdy se tomu jeho vážnému a zadumanému po­hledu na potištěné stránky musím smát. Často mě na­padne otázka, na co asi v tu chvíli myslí."

Dorothy se nikdy své švagrové Ruth nesvěřila s vy­právěním svého synka. Narůstá v ní totiž stále větší po­dezření, že Desmond je původně její zemřelé dítě.

„Vlastní děti nemá," říká Dorothy smutně, „proto se bojím, aby si nevzala do hlavy, že Desmond patří jí. A vů­bec, nechci se znovu vracet do minulosti. Ruth se s tím smířila jednou provždy a bylo by ode mne kruté připo­mínat jí neštěstí, na které se snaží zapomenout." Čím je Desmond starší, tím méně vypráví o svém původním do­mově.

„Je mu šest a zdá se, že už skoro na všechno zapo­mněl," konstatuje matka. „Ale občas ještě přijde s něja­kou tou záhadou, která člověka zmate."

Ale vraťme se ještě jednou o rok nazpátek, kdy chla­pec oslavil své páté narozeniny.

„Já jsem ho tehdy na zahradě učila sít semínka," vy­práví Dorothy. „A on mi vyrazil dech tím, že prý doma s kamarády pěstovali zpívající květiny. Když jsem se ho ptala, co to má znamenat, odpověděl mi s vážnou tváří, že to byly květiny, z nichž se ozývala hudba. Prý je to na­učil jeden člověk, který toho o květinách věděl hodně. Stačilo jen na rostlinku v jednom kuse myslet a ona se za nějaký čas objevila. Zřejmě se postupně zhmotnila -stonek, listy, okvětní lístky atd. A obarvila se podle přání. Chcete růžovou - vyroste růžová. A tvary těch kytiček se prý úplně lišily od těch, co máme na zahradě."

„Právě tak jako vodě se těmhle květinkám přisuzo­vala schopnost vyluzovat nějaký zvuk," snaží se po chvilce o vysvětlení Dorothy. „Docházelo v nich k pře-

měně nějaké síly, energie a ta se projevovala ve formě zvuku či hudby. se mýlím," připustila žena. „Ale vycházím z toho, co vím od Desmonda. Když se o tom takhle mluví, zní to absurdně. Já ale že náš syn musel zažít něco zvláštního. Na naší zahradě určitě žádné zpívající rostliny neviděl," dodá se smíchem. „Jsme rádi, když se nám vyvede pár pampelišek."

otec John bere synovy řeči vážně. „Nemluvíme o tom často, zvlášť od té doby, co začal

chodit do školy, protože, jak se zdá, toho už spoustu za­pomněl. Ale odkud se to mohl tehdy dozvědět? Byl moc malý. Musel to sám prožít. Tady nejde jen o vodu a kytičky. Tvrdil přece, že nejdřív se narodil Ruth a pak teprve nám. To je neuvěřitelné. Kdyby sestra o dítě ne­přišla, bylo by to něco jiného. Já o jeho předchozím ži­votě nepochybuji. Vždyť tyhle vzpomínky ho provázely čtyři roky."

Desmond začal chodit do školy a vzpomínky se po­malu vytrácely. Dnes už jen sem tam přeskočí záblesk toho, co se s ním dělo před narozením. Možná proto, že ve škole musí v rychlém tempu postupně vstřebávat velké množství vědomostí. Mozek má co dělat s přílivem nových znalostí, a nemá tedy čas vyvolávat znovu dávné vzpomínky.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVŮJ ŠLECHTICKÝ PŮVOD

Liverpool

Malá Gayle měla už od dvou let na svůj věk velmi bo­hatý slovník.

U Woodwardových se vždycky jedlo v kuchyni. Jed­noho dne po obědě ještě seděla celá rodina chvíli u stolu.

tu kávu v hale, mami," povídá náhle do ticha Gayle.

Otce ta poznámka rozesmála.

„Copak jsi nějaká princezna?" zeptal se. „Samozřejmě, proč se ptáš?" odpověděla jako do­

spělá. „Jaks na to přišla?" divila se matka. „Když jsem bydlela v obrovském domě, byla jsem

princezna." „V jakém domě?" nemohla se vzpamatovat matka. „No přece v tom velikánském, s dlouhým schodištěm.

S ohromnými pokoji a vysokými stropy, pamatuješ?" „Ale já žádný takový neznám," namítla matka. „Byla jsem bohatá paní a nosila jsem krásné dlouhé

šaty," trvala na svém Gayle. Dívčina matka věděla, že její dcera nikdy v podobném

domě nebydlela ani ho nemohla nikde vidět. Gayle po­stupně začínala vyprávět o svém předešlém životě. V tom velkém domě se spoustou služebnictva měli i koně a ně­které Zapřahali do kočáru. Ten vždycky zářil čistotou. Byl celý černý, zdobený lesklým měděným kováním, po obou stranách svítily vždy vzorně vyleštěné lucerny. „Uvnitř byl celý červený, jen nahoře ve dveřích měl skla, jako okýnka," popisovala holčička. „A kromě sedadel uvnitř měl nahoře vpředu sedátko pro kočího. Někdy táhl kočár jen jeden kůň, někdy dva, ale Blesk nikdy. To byl můj kůň - nejkrásnější ze všech!"

„Kočár prý používala celá rodina," doplňuje Edna, co si pamatuje z dceřina vyprávění. „Někdy ho posílali pro společnost, jež přijala pozvání na večírek. A že měli hostů požehnaně! Zvláštní je, že si nepamatuje jednot­livé členy rodiny, spíš jí utkvěl způsob života, který vedli, ne už jednotliví příbuzní."

Nejraději prý měla velké večírky, protože si na ně ob­lékla ty nejlepší šaty. Tehdy se nosívaly dlouhé až ke kot­níkům, samý volánek a krajka, na rukávech zdobené stužkami a mašličkami.

„Měla jsem spoustu krásných šatů v různých barvách, a všechny s vycpaným zadečkem!" chlubí se Gayle.

Tím „vycpaným zadečkem" zřejmě myslela honzíka. Kromě mnoha pokojů měli v domě i velký sál, kde se

tančilo za doprovodu malého orchestru. Ples se konal vždy po večeři, kdy se stoly vynesly ven a zbylo dost místa na tanec.

„Vždycky přišlo pánů v legračních kabátcích, měli límec až k bradě, vázanky, a ty vypadaly jako

popisuje holčička účastníky slavnostních taneč­ních večerů.

Jednoho dne se zeptala, zda by si nemohla po­řídit ještě jednoho koně, jako byl Blesk. Matka se podi­vila, proč potřebuje dalšího houpacího koně, když už jed­noho má.

„Ne houpacího," opravila ji dcerka. „Myslím živého, opravdového, černého, na kterém jsem jezdila, jsem bydlela ve velkém

„Napřed jsme mysleli, že má jen bujnou fantazii," vy­světluje matka, „ale popisovala všechno tak živě, že nám nasadila brouka do hlavy. Kdyby se to její vzpomínání nezakládalo na nějakém vlastním zážitku, nedokázala by se do toho tak vcítit. V televizi sleduje pouze dětské po­řady a z nich určitě nemohla načerpat takové podrob­nosti. Začínáme věřit, že se narodila podruhé. Ať vypráví o čemkoli ze svého předešlého života, každou vzpo­mínku končí poznámkou, že si svou kávu vždy dávala přinést do haly."

Gayle miluje balet a nijak neskrývá svou zálibu ve sta­rodávných „špercích". Začala je sbírat, zejména staré brože, a už se jich doma sešla slušná hromádka. Chodí pro ně na bleší trh.

Jednou jí matka chtěla změnit účes, jakmile se však chopila nůžek, že dcerku ostříhá, malá Gayle katego­ricky odmítla.

„Chci dlouhé vlasy, zrovna jak jsem je nosila, když jsem byla princezna," zdůvodnila svůj protest. Mívala prý je hodně dlouhé a nikdy si je nečesala sama. To byl úkol pro komornou, která se jí zároveň starala i o šaty. Kartáčovala jí vlasy a natáčela je na „legrační horkou ty­

jak Gayle nazvala předchůdkyni dnešní kulmy. Nosívala spoustu nejrůznějších klobouků, ty se sklado-

valy v kulatých barevných krabicích. Pamatuje si do­konce i malý černý klobouček, který si vždycky brávala na projížďky s Bleskem.

„Někdy mi komorná dávala na hlavu cizí vlasy," po­znamenala jednou „Byly bílé, ne jako ty moje." Šlo evidentně o napudrovanou paruku, kterou tehdy no­sily dámy z kruhů.

Malá Gayle má sice drobnou, ale hezky stavěnou po­stavu. Je ostýchavá, na svůj věk nezvykle ženská, dů­stojná a trochu staromódni. Chápe svůj předchozí život jako zcela přirozenou součást své minulosti. Určitě má za to, že každý člověk pobývá na Zemi víckrát, a nevidí tedy ve svých vzpomínkách nic neobvyklého nebo zvláštního.

Možná má Gayle pravdu a my všichni přece jen no­síme v sobě vzpomínky na naše minulé životy. Máme je však uloženy hluboko v podvědomí a ony čekají na ji­skřičku, která by je zažehla, aby z nás vyšlehly mohut­ným plamenem.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVOU Č A R O D E J N Í C K O U M I N U L O S T

Julie

Dlouho před druhými narozeninami dovedla Julie skvěle kreslit. Ne kytičky, domečky nebo sluníčka, jak bývá u dětí jejího věku zvykem, ale velmi podrobné slo­žité náčrty stále jednoho a téhož - čarodějnic!

„Copak to zarazila se jednoho dne ba­bička, když si všimla, jak vnučka horečnatě jezdí tužkou po papíře a ze spleti čar pomalu roste zvláštní motiv, při­pomínající něco velmi podivného.

„No přece sebe, když jsem byla čarodějnice," odpo­věděla holčička zcela samozřejmě.

To bylo na babičku trochu moc. Chvíli na svou vnučku nechápavě zírala a hlavou se jí honila jediná myšlenka.

Kde vzala to slovo? čarodějnicích se u nich doma přece nikdy nemluvilo a Julii ještě nebyly ani dva roky, nemo­hla se o nich tedy nikde dočíst. Doma to slovo rozhodně slyšet nemohla, o tom byla babička skálopevně pře­svědčena. Juliina matka se totiž obávala všech nepo­chopitelných záhad a k těm podle ní čarodějnice roz­hodně patřily. Nejpozoruhodnější na celé věci byla rych­lost, s jakou holčička obrázky vytvářela.

„Od okamžiku, kdy udržela tužku v ruce, kreslí čaro­dějnice," konstatuje babička s výčitkou v hlase. „Dokáže to tak rychle, jako by ani nepřemýšlela, co vlastně kreslí. Jde to tak nějak automaticky, ale i při té neuvěřitelné rychlosti jsou obrázky propracované do nejmenšího de­tailu. V jejím věku je to opravdu víc než záhada."

Juliiny kresby jsou po technické stránce velmi dobré. Nemají nic společného s obvyklými čmáranicemi malých dětí.

„Pozadí obrázků tvoří postavy a rostliny prapodivných a v každém případě nereálných tvarů," popisuje výtvory své vnučky paní Tomlinsonová. A opravdu. Jednotlivé postavy, květiny i stromy nezapřou osobitý styl, založený spíš na symbolu než na věrném zobrazení. Čarodějnice jako hlavní téma jsou však vyvedeny do nejmenších po­drobností. Po symbolismu tu není ani památky, jako by právě to symbolické pozadí mělo utlumit méně důležité detaily a dát tak vyniknout samotné podstatě.

„Když jsem žila předtím, pila jsem ptačí krev," po­chlubila se jednou Julie vyděšené babičce. „Byla sladká a moc dobrá."

Na některých kresbách můžeme najít drobné ptáky v letu nebo i na zemi. Na ní ovšem nestojí, jak bychom očekávali, nýbrž leží nožkama nahoru. Jasná známka toho, že jsou mrtví. Tady pravděpodobně existuje nějaká spojitost s poznámkou o ptačí krvi. Paní Tomlinsonová však tuto představu zavrhuje.

„Nedokážu se s tím vyrovnat," vrtí nešťastně hlavou. „Neumím si představit nic hroznějšího. Nikdy jsme se jí na nic neptali," pokračuje ve vyprávění. „Stalo se to ja-

kýmsi rodinným pravidlem. Myslím, že se všichni tak tro­chu bojíme, co bychom se mohli dozvědět. Některé věci je zkrátka lepší nevědět."

Julie se narodila ve Wellingboroughu, malém měs­tečku v hrabství Northamptonshire, kde se před mnoha sty lety vyskytovaly silné sekty. Existují záznamy o několika upáleních na hranici, ale to v tomhle kraji rozhodně nepatřilo k běžným metodám. Společnost je tehdy chápala jako součást života a více méně je sná­šela. K upálení došlo jen v případě, prokázán ně­jaký nekalý skutek vůči občanům.

Čarodějnice se mohly shromažďovat na dnešní Sheep Street a zadním traktem hostince U Ša­

kterém prý kdysi bydlel Oliver Cromwell. Jedna z nejvýmluvnějších kreseb malé Julie zobrazuje

zvláštně tvarovaný strom v poli a čarodějnici stojící vedle nápadného ohně. Uprostřed plamenů leží nahé novoro­zeně.

„Nechápu to," povzdychne si paní Tomlinsonová. „Má přece děti ráda. Jako většina holčiček v tomhle věku si hraje s panenkami a nedá na ně dopustit."

„Julie nám také vyprávěla, jak v noci chodily do lesa zapalovat velké ohně," pokračuje po chvíli babička. „Pak vždycky zabily ovci, zřejmě jako oběť. Naše Julie je skálopevně přesvědčena, že předtím žila jako čaro­dějnice, a když ji tak poslouchám, začínám tomu pomalu věřit."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA KATASTROFU ZŘÍCENÍ MOSTU

Darlington

Toho osudného večera, 28. prosince 1879, zachvátila vý­chodní pobřeží Skotska mohutná vichřice. Parní loko­motiva č. 224 vyjela ze stanice Burntisland, poté, co na-

brala cestující z trajektu William Muir, který právě do­razil z Edinburghu přes řeku Forth.

Ještě před půl rokem se muselo cestovat z Edinburghu do Dundee dvěma trajekty, nejdřív přes ústí řeky Forth a pak přes řeku Tay. Ale prvního června se otevřel že­lezniční most pro osobní přepravu, postavený na řece Tay. Byl to skutečný velikán, dlouhý dvě míle a ve výšce osmdesát stop nad rozbouřenou hladinou.

V jednom z vagónů seděl té hrůzné noci před sto lety mladý otec se čtyřmi malými dětmi - dvěma děvčátky a dvěma chlapci, z nichž jeden, ještě úplné miminko, mu ležel na klíně. Měli namířeno za babičkou do Dundee.

Děti se bály, protože vichřice cloumala s vagóny, jako by byly z papíru. Burácení hromů je tak vyděsilo, že se jedno po druhém rozplakaly.

Ve vedlejším kupé seděl pan Linton. Cestoval sám z Edinburghu do do St. Andrews. Protože byla neděle a obvyklý přípoj z Leuchars nejezdil, rozhodl se poslat pro kočár, jenž by ho dovezl z Leuchars přímo do St. An­drews.

Když z vedlejšího kupé uslyšel dětský pláč, zvedl se a ochotně nabídl zoufalému otci pomoc. Ten se chudák musel s dětmi vydat na cestu sám, manželka zůstala u pří­buzných v Edinburghu, protože čekala páté dítě.

Mladý muž se snažil utišit zoufale plačící děti, ale bez úspěchu. Pan Linton vzal jednu z holčiček na klín a po­koušel se ji uchlácholit, ale také příliš nepochodil.

Když vlak dosupěl do Leuchars, pan Linton vyskočil, aby se zeptal přednosty stanice Thomase Robertsona, zda jeho dostavník už přijel.

„Ne, pane," odvětil muž dunivým hlasem ve snaze překřičet bouři. „Zatím nedorazil. Bouře ho nejspíš za­

Linton se rozhodl nečekat, rozloučil se s myšlenkou,

že kočár přijede, a nastoupil zpět do vlaku. Než trčet na opuštěném nádraží v takovém nečase, to si raději najme v hotelu v Dundee pokoj na jednu noc a hned zítra ráno, až se bouře utiší, se vydá do St. Andrews.

Přednosta stanice dal zatím pro jistotu zkontrolovat všechna kola. Vlak ještě čekala nelehká cesta do St. Fort a dále přes most do Dundee.

Ještě než dal pokyn k odjezdu, naposledy se pozorně podíval směrem ke klikaté příjezdové cestě, zda neuvidí přijíždět dostavník. A skutečně, tmou už problikávalo slabé světýlko blížícího se vozu a přes kvílení větru bylo sem tam slyšet jeho kodrcání.

Běžel hned k vlaku, aby to oznámil panu Lintonovi. Pomohl mu s těžkými zavazadly vystoupit na perón a vlak konečně mohl pokračovat v cestě.

Když míjel stavědlo na jižním břehu řeky, zpomalil a signalista Thomas Barclay dal znamení, že cesta na most je volná. S topičem, který se vykláněl z otevřené kabiny a zprávu přijal, si vyměnili letmý pozdrav. Marshall pak zavolal na strojvůdce Da­vida Mitchella, že může zrychlit na obvyklých pětadva­cet mil v hodině, tedy maximální povolenou rychlost pro osobní vlaky při přejezdu mostu.

Přesně v 19:14 vyslal Thomas Barclay signál, že vlak vjíždí na most. Signalista na druhém břehu očekával prů­jezd vlaku v 19:19. Vlak s pětasedmdesáti cestujícími vjel té tmavé noci na most přes řeku Tay, aby se nikdy ne­dostal na druhý břeh.

Strojvůdce s topičem se přitiskli na řídicí páky své ote­vřené kabiny, aby se skryli před větrem a kroupami. Při průjezdu nejošidnějšího místa uprostřed mostu se vlak prudce otřásl. Na tomto místě se most mění v tunel že­lezného mřížoví příhradových nosníků.

Najednou projelo tmou ohlušující dunění a skřípění rozkymáceného mostu. Pod náporem prudkých větru a mohutných vln praskly opěrné sloupy. Nosníky se uvolnily a vlak se všemi cestujícími se zřítil do tem­ných vln rozbouřené řeky.

Dostavník se pomalu prodíral silným vichrem a pan Linton sledoval okénkem v dálce křivku ohromného mo­stu a na ní vlak jako pohyblivý řetěz světel. Vtom se mu naskytl úděsný pohled. Uprostřed mostu se světelný had

i s těžkými nosníky zřítil do zpěněné řeky. Ihned se mu v mysli vybavila vzpomínka na děti, které ve vodě našly jistou smrt.

„Jako by ta vichřice s obrovským burácením soustře­dila všechnu svou sílu právě na stržení mostu," popsal později tu hrůznou podívanou.

Zastavil drožku a hleděl na černou siluetu až tam, kde místo pokračování oblouku zela prázdnota, nic než prázdný prostor nad vodou.

Jeden z námořníků cvičné lodi Mars, kotvící nedaleko, stál zrovna v době neštěstí na palubě. Také viděl, jak svě­telný had zmizel ve vlnách. A zůstal jen mohutný, zbor­cený oblouk na horizontu a kolem zlověstně kvílela vi­chřice.

Z celkového počtu pětasedmdesáti pasažérů, kteří tehdy přišli o život v nejtragičtějším železničním neštěstí všech dob, jich našli v řece jen čtyřicet šest.

Po více než sto letech se malé, tříapůlleté holčičce z Darlingtonu začaly vybavovat vzpomínky na tu dávnou osudnou zimní noc.

Diane si hrála se svým dětským kufříkem, který do­stala od babičky. Oblékla dvě panenky a pečlivě sbalila do kufříku různé drobnosti.

„Jedu do Dundee navštívit babičku," oznámila stroze. „Ale já nebydlím v Dundee, zlato," ohradila se paní

Pembertonová, v Darlingtonu." „Snad nemyslíš druhou babičku?" napadlo starou

paní po chvíli. „Ta taky není z Dundee. Nemělas na mysli Newcastle?"

„Ne, myslím jinou babičku. Jezdili jsme za ní do Dun­dee přes velký most, když jsem byla malá předtím."

„Ale vždyť Dundee není ani v Anglii," pokoušela se paní Pembertonová vysvětlit své vnučce. „Leží ve Skot­sku. A tys přece ve Skotsku nikdy nebyla."

„Bydlela jsem tam, když jsem tu byla předtím, a ba­bičku jsme měli v Dundee," trvala na svém

„Překvapilo mě, kolik toho naše malá ví o tom ne­štěstí. Přitom se o něm doma nikdy nemluvilo," říká ba-

bička. „V Dundee nemáme ani příbuzné, ani přátele, nikoho. A co se týká babiček, Diane má kromě

mě ještě jednu z otcovy strany. Ta je sice původem ze Skotska, ale už tam nemá žádné příbuzné. A já se naro­dila a vyrůstala tady v Darlingtonu. Nikdy v životě jsem z Anglie nevytáhla paty."

„Když jsem jela za babičkou do Dundee, spadla jsem do vody," pochlubila se jednoho dne

„Jak to myslíš?" zeptala se jí babička. „To bylo s jiným tatínkem. Spadli jsme do vody, když

jsme jeli ve vlaku," uzavřela celou záhadu. Od toho dne opakovala pořád totéž. Byla samozřejmě

ještě příliš malá, aby věděla něco o nehodě z roku 1879. Nemohla se o ní nikde dočíst, ani v televizi se o ní ne­mluvilo. A navíc holčička sleduje pouze dětské pořady.

sourozencích se však ani slovem nezmínila, přes­tože podle výroku „všichni jsme spadli do vody" je zřejmé, že nemyslela jen sebe a otce, na něhož má stále živé vzpomínky. matce však také nikdy nemluví.

Našli se i další svědci kromě pana Lintona, kteří té noci viděli mladého tatínka se čtyřmi dětmi. Na stanici St. Fort, poslední zastávce před mostem, se vybíraly lístky od všech cestujících končících v Dundee. Ti, co po­kračovali dál na sever přes Arbroath, Stonehaven, Aber-deen až na východní pobřeží, museli lístky předložit ke kontrole.

Výběrčí lístků William Friend se po odjezdu vlaku před přednostou stanice v St. zmínil o muži se třemi nebo čtyřmi dětmi. Tenkrát ho napadlo, že má asi, chudák, co dělat s tolika dětmi v tak strašném počasí. Podle lístků zjistil, kam mají namířeno. Také si všiml, že v kupé chyběla jakákoli maličkost, která by svědčila o přítomnosti matky. Vlastně hlavně proto mu mladý ta­tínek utkvěl v paměti.

Zdá se, že ve vlaku tehdy jely pouze čtyři malé děti -dva chlapci a dvě děvčátka. Byla snad malá jed­ním z nich?

Pomyšlení na nebohé děti, které ukončily svůj krátký

život v rozbouřených vlnách, je jistě skličující. to však člověka potěší vědomí, že malá Diane je spokojená a vyrovnaná holčička, která si stejně jako ostatní děti ráda hraje s panenkami. to ta malá z onoho osud­ného vlaku, pak se šťastně vrátila.

seli jsme drhnout celou palubu a vůbec dělat práci."

Susan se o tom rozhovoru zmínila svému muži, a tím celá věc víceméně skončila. Až jednou večer je navštívil Gregův Peter Rawlings. Vystěhoval se před ně­kolika lety do Austrálie a nikdy malého Simona neviděl, protože ten se narodil až po jeho odchodu. Peter dřív pracoval jako námořník na obchodní lodi.

Když uložili chlapce spát, pohodlně se usadili a začali vzpomínat na staré časy. Konverzace se samozřejmě to­čila i kolem lodí. Greg se zeptal Petra, zda zná slangový výraz, který použil jeho syn. Měl dojem, že ho někde sly­šel, snad v souvislosti s vojenskou službou, ale sám na vojně nikdy nebyl.

„Ale zareagoval přítel pohotově. „To přece zná každý voják i námořník. Na rajónech, při úklidu, se vždycky najde dost práce navíc. Jako forma trestu. Ne-jenomže se muselo stále pracovat, ale často provinilci nedostali svůj příděl rumu a jídla."

Po Petrově návštěvě přestali rodiče brát poznámky svého syna na lehkou váhu. Vrtalo jim hlavou, kde k tomu výrazu přišel.

„Od nikoho ze známých to nemá. My se s manželem můžeme pouze domnívat, že si ho skutečně pamatuje ze svého předchozího

„Ví toho o plachetnicích víc než já," přiznává otec s pý­chou v hlase. „Poví vám všechno o nejrůznějších typech plachet a lodní výstroji i o místech, jež navštívil. Zmi­ňuje se o věcech, které vůbec neznám. Třeba o vrati-plachtě zadního stěžně, představte si to!"

Simon musel být jedním z řadových námořníků. Jed­nak proto, že se nezmínil o žádné hodnosti, a hlavně proto, že by jako důstojník těžko dostával za úkol drh­nout palubu.

„Stačí mu jen někde sebrat nějaký předmět, nebo se jen na něco podívat, a začnou se mu vybavovat vzpo­mínky," říká matka. „Jednou si takhle prohlížel staré roz­bité hodiny, co jsem mu dala na hraní, pořád je otáčel

v ruce. Prý mu připomněly kormidlo na té jeho lodi. Vy- padal při tom tak nepřítomně, jako v transu, jako by se náhle ocitl v jiném světě."

Zřejmě podnikali velmi dlouhé plavby, protože někdy prý si po čase začali námořníci jít na nervy a dokonce se poprali. I proto dostávali těžkou práci, aby neměli na po­dobné šarvátky čas.

I když si Simon nepamatuje ani jeden název místa, kde byl, v mysli se uchovaly živé vzpomínky na jakýsi ostrov, u něhož zakotvili. Všude kolem byl nádherně jemný pí­sek a spousta stromů, květin a ovoce. Rozdělávali na po­břeží ohně, podnikali malé výpravy po okolí a hledali něco k snědku. Spali ale ve svých kajutách na lodi, kot­vící nedaleko břehu. Jedli hodně banánů a jiného ovoce, které už nedovedl popsat. Tady u nás v obchodě je prý nikdy neviděl.

„Bylo pořád horko, ale my jsme museli vždycky roz­dělat oheň," vypráví Simon. Dnes už nemá ponětí proč, ale jistě kvůli přípravě jídla, nebo jako ochranu před di­vokými zvířaty.

„A potkali jste tam nějaké lidi?" zeptala se Susan zvě­davě.

„Hrozně moc lidí," přikývl chlapec. „Nebyli oblečení, ale pomalovaní a měli na sobě hodně korálků."

„A mluvili jste s nimi?" vyzvídala dál. „Zkoušeli na nás mluvit, ale my jim nerozuměli. Ří­

kali legrační slova. Dávali nám banány a ještě jiné ovoce."

Na matčinu otázku, zda vypadali jako Simon, odpo­věděl chlapec, že ano, ale byli hodně opálení. černo­chy ani Indy ale zřejmě nešlo, protože Simon má indic­kého kamaráda, a tomu se prý nepodobali.

„Dostali se asi na nějaký ostrov v Polynésii," tipuje matka. „Samozřejmě to nemohu vědět přesně, ale sou­dím tak podle synova popisu." Její domněnku podporo­val popis bujné vegetace, spousta ovoce a horké slunce.

Domorodci bubnovali a zpívali zvláštní monotónní písně.

„Tancovali a dávali nám samé dobroty," pochvaloval si

„Jako by se zúčastnili nějakých oslav," napadá Susan. Ostrované se k nim chovali laskavě, mírumilovně a štědře."

Zdá se, že Simon se se svou smrtí smířil. „Dal bych krk za to, že takové trauma jako utonutí

musí zanechat na lidském vědomí následky," říká otec. „Ale našeho kluka to, zdá se, ani v nejmenším nepo­znamenalo. Pamatuje si, že s ním byl jeho věrný pes. Chlapce ten ošklivý zážitek vůbec nevyděsil, jako by se ho ani netýkal. To mu spíš vadilo, že voda, ve které se utopil, byla špinavá."

Bouře zastihla loď někde v přístavu, na ote­vřeném moři by voda těžko mohla být znečištěná. Ale

by potom posádka zůstávala na palubě, mohla přece přečkat bouři v bezpečí na břehu.

Chlapec se samozřejmě mohl utopit nešťastnou náho­dou. Loď kotvila ve velkém přístavu a on se v bouři možná snažil spolu se svým psem dostat na břeh a spadl přes palubu.

„Když jsem se dostal pod vodu, kolem byla najednou tma a ticho," popsal chlapec svou smrt.

„Dlouho jsem spal, a když jsem se probudil, viděl jsem vedle sebe svého pejska. Všude bylo plno světla, ale já jsem únavou zase usnul. Dál si to moc nepamatuju. Vím jen, že jsem se po dlouhé době vrátil a vy jste byli mí noví rodiče."

„A narodil ses tehdy taky jako Angličan?" zeptala se Susan.

„Myslím, že ano," odpověděl chlapec. „Mluvil jsem stejně jako teď."

Malého Simona jeho předchozí život nikterak nevy­vádí z míry, a i když se v lodích skutečně vyzná, není jimi nijak zvlášť nadšený. Považuje svůj minulý život za skon­čenou záležitost a po životě na moři nijak zvlášť ne­prahne. Asi má že jednou to stačilo.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ, JAK SE NARODILA JAKO CHLAPEC

Sharon Prescottová, Lanark

„Když jsem byla kluk, bydlela jsem tamhle, za tím ko­stelem," řekla jednoho dne tříapůlletá Sharon matce, když procházely trhem jednoho malého skotského měs­tečka.

Matka se zatvářila trochu překvapeně, ale pak si po­myslela, že se jedná o výplod bujné dětské fantazie, a pustila poznámku z hlavy.

Uběhlo pár týdnů a Judy s dcerou opět nakupovaly na stejném místě, když Sharon najednou ukázala prstem na kostel a opakovala ten svůj „nesmysl".

„Tak tedy pojď," přistoupila Judy ze zvědavosti na hru. „Ukaž mi, kdes vlastně bydlela."

Dcerka ji vzala za ruku a vedla za kostel, přes dětské hřiště a přes několik ulic. Náhle se zarazila a začala se bezradně rozhlížet kolem sebe.

„No tak, Sharon," pobídla ji matka. „Přestaň už s těmi hloupostmi, jenom ztrácíme čas."

Holčička však stála jako přikovaná. „Všechno se tu změnilo, mami," kroutila udiveně hla­

vou. Judy došla trpělivost a popadla dcerku za ruku, aby ji odvedla zpátky.

„Ale já jsem tu opravdu bydlela," bránila se Sharon a odmítla se hnout z místa. „Teď ale všechno vypadá úplně jinak."

Večer se Judy svěřila svému muži. Ten podle jejího vy­právění poznal, že jde o čtvrť, kde v dětství krátkodobě bydlel.

„Vím, že manželova rodina odtamtud pochází," při­znala Judy. „Ale tehdy mě to nenapadlo. Uvědomila jsem si to, až když jsme to večer s Glenem probírali. Zjis­tili jsme, že Sharon mě dovedla na místo, kde stával je­jich dům. Já osobně tehdy rodinu svého manžela neznala.

Rodina musela dům opustit, když byl ještě do­cela malý, protože se celá čtvrť rekonstruovala. Všechny staré domy zbourali, jejich obyvatelé se přestěhovali do okolních částí města.

Malou Sharon tedy s největší pravděpodobností zmátla nová zástavba.

„Stála tam, celá zmatená, protože všechno vypadalo úplně jinak," popisuje Judy reakci své dcery. „Byla však skálopevně přesvědčena, že stojíme ve správné ulici. Ce­stu znala perfektně, popletly ji jen ty nové domy."

Glenovi prarodiče bydleli ve svém starém domku léta. Když se jejich syn, tedy Glenův otec, oženil, přestěho­val se na nějaký čas do blízké vesnice k manželčiným ro­dičům. Po narození syna se mladí manželé vrátili na ně­kolik měsíců do města, než dostali vlastní dům. Malý Glen tedy žil v domku svých prarodičů jen krátce, za­tímco dědeček s babičkou více než třicet let.

Existovalo snad nějaké spojení mezi malou Sharon a prarodiči jejího otce, které nikdy neviděla?

„Jak ses jmenovala, když jsi tehdy byla malá hol­čička?" zeptal se Glen jednou své dcerky, protože chtěl celé té její záhadě přijít na kloub.

„Ale já nebyla holka, reagovala okamžitě. „Na­rodila jsem se jako kluk."

Ta odpověď vyvedla tatínka z míry. čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě. „To přece

není možné." Holčička ho však ujistila, že to možné je. „A když jsem vyrostla," dodala ještě na vysvětlenou,

„pracovala jsem dole pod kopcem. Každé ráno jsem cho­dila do práce kolem Forbesovy farmy."

„Přejel mi z toho mráz po zádech," vypráví Glen. „Ta farma skutečně před lety existovala, ale už je to hodně dávno, co zmizela spolu s ostatními starými domky v naší čtvrti během asanace. Všichni už na ni zapomněli a od té doby se o ní nemluvilo. Jen otec se o ní snad jeden­krát přede mnou zmínil."

Čert ví, jak na ni malá Sharon přišla. Není, kdo by se

před ní o staré farmě zmínil. Všechny rodiny v soused­ství jsou mladé, přistěhovaly se dávno poté, co ji zbou­rali.

„Mnoho míst bývá pojmenováno podle budov, které na nich v minulosti stávaly," uvažuje dál „Tohle však není ten případ. Všechny okolní ulice dostaly nové názvy. Po Forbesově farmě se nejmenuje vůbec nic, ani mezi lidmi se tomu místu tak neříká."

Kde však mohla Sharon jako mladý muž tenkrát pra­covat?

„Jsou dvě říká Glen. „Dole pod kopcem stojí dvě velké továrny. Ale spíš mě napadá něco jiného. Můj dědeček nějaký čas pracoval ve velkém pekařství a k tomu taky vedla cesta kolem staré farmy."

Další spojitost mezi Sharon a pradědečkem? Možná. Stařík vycházel z domku časně ráno a namířil si to dolů po cestě, kolem farmy, a pokračoval pořád dál, až po ně­kolika stech metrech dorazil do pekařství, které už také dávno neexistuje.

Malá Sharon se na své chlapecké dětství pamatuje velmi dobře.

„Měla jsem krásnou kočičku, hnědou jak oříšek," po­chlubila se jednou matce. „Toulala se kolem domku a chytala myši. Já jí je vždycky pomáhala hledat."

„Moje první maminka často plakala," pokračovala Sharon ve vyprávění. „Kvůli jedné zlé paní." Víc však Judy z holčičky nedostala. Najednou ztichla, tvář jí zka­meněla a v očích se jí objevily slzy. Ta vzpomínka ji ně­jak rozrušila.

Přešlo několik dní. Jednoho slunečného odpoledne houpal Glen svou dcerku v zahradní houpačce. Holčička se zničehonic dala do křiku.

„Zastav! Zastav! Já chci dolů!" jako když ji na nože berou.

„Vypadala tak zděšeně, že jsem okamžitě přestal," po­pisuje příhodu otec. „Vůbec nic jsem nechápal, houpala se přece tak ráda. Obvykle to bývám já, koho to omrzí dřív."

Sharon dohlédla z houpačky až na cestu za sadem. Co ji mohlo tak vyděsit? Jakmile seskočila, popadla otce za ruku a táhla ho k domu.

„To je ona! To je ona!" vyrážela ze sebe zoufale. se podíval směrem k cestě, ale nikoho neviděl.

Doma se snažil malou ji, že po cestě ni­kdo nešel.

„Ale já ji viděla," vzlykala Sharon a rozmazávala si sl­zičky po tváři. „Je zlá a jde si pro nás!"

Vtom se ozvalo klepání na dveře. Sharon začala hys­tericky ječet a utíkala k matce.

„Neotvírejte!" opakovala. „Nechoďte ke dveřím!" Ale Glen přece jen otevřel. Na prahu stála cikánka

s kufříkem plným cetek a kromě nich nabízela hádání z ruky. Glen na ni hleděl podezíravě. Nikdy ji v okolí ne­zahlédl, ale přesto se jí zeptal, zda tu už někdy nebyla. Odpověděla, že je tu poprvé a ještě nikoho nezná. Měla dobrou vyřídilku a slibovala Glenovi předpověď té nej­lepší budoucnosti, když jí dobře zaplatí.

Glen však odmítl a důrazně ji požádal, aby ani ona, ani její přátelé do jejich domu už nikdy nechodili.

Když se vrátil do kuchyně, malá Sharon pořád ještě plakala.

„Už je všechno v pořádku," konejšil ji. „Už se nemu­síš ničeho bát."

„To byla ta zlá paní, kvůli které maminka plakala," vzlykala holčička, a konečně rodičům vyprávěla, proč měla celou dobu takový strach. Stejně jako dnes zakle­pala tenkrát na dveře cikánka, že prý umí věštit bu­doucnost. A protože neměli peníze na zaplacení, roz­zlobila se a celou rodinu proklela. To maminku vyděsilo natolik, že se rozplakala.

„Teď už tu na podomní obchodníky nebo vykladače budoucnosti sotva narazíte," komentuje situaci Glen, „ale před léty to bylo zcela běžné. Za městem nedaleko našich starých domků se tehdy usadil cikánský tábor. Ni­komu ale zato byli dotěrní až hrůza. Jejich čtení z ruky zpočátku lidi lákalo, ale brzy je přestalo ba-

vit. Cikánů bylo jak psů a pořád obcházeli domky a žeb­rali. Zdejší rodiny patřily k těm chudším, samy neměly na rozdávání. A tyhle cikánky se svou prchlivou nátu­rou vás hned proklínaly, když nedostaly, co si zamanuly. Přitom ta jejich předpověď nebyla nic víc než jen samé výmysly. Ale ty potvory dovedly pohrozit tak přesvěd­čivě, že z toho na člověka padla úzkost a strach."

„Nešlo samozřejmě o tutéž doplňuje manže­lovo vyprávění Judy. „Ale všechny cikánky přece vypa­dají podobně - červené tváře, vysedlé lícní kosti, větši­nou nosí vlasy vzadu sepnuté a na nich šátek. Protože tráví většinu života venku, mají hrubou, načervenalou pleť a nejsou to žádné křehotinky." Není tedy divu, že si Sharon obě ženy spojila v jednu, která pro ni ztělesňo­vala zlo.

cítí určitou spojitost mezi svým dědečkem a dce­rou.

„Nedokážu to přesně vyjádřit," snaží se nám svůj po­cit přiblížit, „ale hodně věcí do sebe zapadá."

Tu možnost vzájemného propojení samozřejmě nelze s určitostí vyloučit. Záhada zůstává nevyřešena. Malou Sharon to však, zdá se, ani trochu netrápí a ze všeho nej-raději vzpomíná na svou roztomilou kočičku.

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA VÁLKU V DŽUNGLI

Stephen Blackpool

Už od narození se malý Stephen bál letadel. Kdykoli pře­letělo nad jejich domem letadlo, začal hystericky plakat. Matka zprvu myslela, že ho děsí jen dunivý zvuk motoru, ale mýlila se.

Jednoho dne časně zrána, ještě než zazvonil budík, se malý, tehdy dvouletý Stephen vyškrábal ze své postýlky, utíkal do ložnice, vylezl k matce na postel a začal s ní cloumat, aby ji probudil.

„Letadlo sem letí, mami, letadlo!" křičel jako smyslů zbavený.

Tessa však nic neslyšela a snažila se dítě uklidnit, že se mu jen něco zdálo.

„Nemám rád letadla, protože mě jednou jedno pora­nilo do bříška," snažil se vysvětlit svou obavu. Tessa chvíli soustředěně seděla, zda přece jen neuslyší zvuk motoru, ale kolem vládlo naprosté ticho.

„Ne, zlato, žádné letadlo tu není," uklidňovala ho. „A i kdyby, se mnou se ti nemůže nic stát." V tu ránu se nad domem přehnala s burácivým lomozem stíhačka. Tessa svého synka sevřela pevně v náručí. Jak to, pro­boha, jen mohl poznat, vrtalo jí hlavou.

„Zdálo se mi, jako by blížící se letadlo dokázal vytu­šit. Nechce se mi věřit, že mohl něco zaslechnout pře­dem, vždyť bylo tak časné ráno a kolem ticho jak v hrobě. Musela bych to slyšet také."

Tessa vypráví, jak jednou odpoledne, to zrovna dojedli a už se chtěli zvednout od stolu, náhle přeletěl nad do­mem tryskáč. Stephen se v mžiku vrhl obličejem k zemi a bleskurychle se odplížil pod stůl.

„Ta pohotová reakce mi vyrazila dech," přiznala se Tessa. Když se opět rozhostilo ticho, Stephen stále ležel pod stolem. Teprve po chvíli, se slovy „Už je pryč" vy­lezl ven.

Asi o rok později, to mu byly tři, si hrál s otcem na za­hradě. Náhle si zničehonic začal mnout žaludek.

„Jednou mi letadlo poranilo bříško, zdůvodňo­val své počínání.

„Nemusíš se letadel bát," smál se „Až vyrosteš, zjistíš, že jen vypadají obrovská a vydávají velký rámus, ale nemohou se k tobě přiblížit tak, aby ti něco udělala."

„Letadlo mě zranilo do bříška," opakoval tvrdošíjně Stephen.

„To se ti jen něco zdálo," vysvětloval trpělivě otec. „Právě proto, že máš z letadel strach."

„Nezdálo, tatínku," trval na svém chlapec. „Stalo se to, když jsem žil předtím, než jsem umřel."

„Než jsi umřel?" opakoval nechápavě „Umřel jsem, když mě letadlo poranilo do bříška,"

přikývl Stephen. už začínal tušit, že na slovech jeho synka může

být něco pravdy. „Protože s tím vyrukoval tak najednou, bez zaváhání,"

přiznává, „donutil mě o tom přemýšlet. Trochu mě šo­kovala ta slova o smrti, nic podobného jsme od něho ni­kdy neslyšeli. Věděli jsme jen o jeho panické hrůze z le­tadel."

„Byl jsem dospělý," vyprávěl Stephen dál, „a museli jsme se schovávat před letadly."

si ihned vzpomněl, jak jeho syn hbitě zalezl pod stůl. Určitě to spolu nějak souvisí.

„Proč jste se schovávali?" zeptal se. „Protože nám letadla chtěla ublížit," odpověděl chla­

pec. „Ale proč?" vyptával se dál otec. „Protože jsme všichni bojovali mezi stromy." „A kde byly ty stromy?" naléhal „Nevím," hleslo dítě. „Ale bylo jich hodně a nám bylo

pořád strašné horko." A tak se postupným vyptáváním dozvěděl, že jeho

syn bojoval jako člen přepadového oddílu nejspíš někde v džungli. Kromě pozemních bojů se občas stali i terčem útoku nízko letících letadel, která je ostřelovala a bom­bardovala.

„Chtěli nás zabít," vyprávěl otci. „Snažili jsme se scho­vat na stromech, když jsme v dálce zaslechli motory, ale jednou mě stejně trefili do bříška."

„A co se stalo pak?" zeptal se „Umřel jsem," odpověděl chlapec klidným hlasem.

„Tekla mi krev. Pak jsem na stromě usnul. Když jsem se probudil, bylo mi Pořád jsem ale ještě seděl na stromě. A pak za mnou přišla ta paní."

„Jaká paní?" „Moc hodná. Vzala mě za ruku a odvedla na hezké

místo, se spoustou postelí a řekla mi, abych šel zase spát."

zpočátku napadlo, že o nějakou nemocnici. „Leželi tam nemocní lidé?" zeptal se proto syna. „Ne, nebyli nemocní, jenom unavení." „A pamatuješ si, co se stalo pak?" „Občas jsem se probudil a pak jsem zase usnul a tak

pořád dokola." „A viděls tam někoho?" vyzvídal otec. „Ta paní se mnou byla pořád. Nevím ani, jak se jme­

novala. Říkala, že jsem umřel a musím hodně spát, abych zesílil. Moc se mi líbila, nosila modré šaty..."

„Dlouhé, nebo jaké se nosí dneska?" „Ani moc dlouhé, ani moc krátké," prohodil Stephen

po chvilce přemýšlení. „Asi takové, jaké nosí naše ma­minka."

„A pamatuješ si, co bylo potom?" „Musel jsem dlouho čekat," zachmuřil se chlapec.

„A pak přišel čas jít k tobě a k mamince." „Vážně?" zavrtěl hlavou a nevěděl, co si o tom

všem má myslet. „A jak jsi poznal, že přišel čas znovu se narodit?"

vrtalo mu hlavou. „Oni nám vždycky řekli, když na nás přišla řada." „Kdo oni?" naléhal otec. „No ti lidé, kteří se o nás starali." „Takže vás tam bylo hodně?" „No jéje," usmál se Stephen. „Měl jsem tam spoustu

kamarádů." „A co jste celý den dělali? Hráli si nebo pracovali?" „Tam bylo práce!" mávl rukou chlapec, jako to dělá­

vají dospělí. „Ale nemuseli jsme pracovat, jen ten, kdo chtěl."

„A co ty?" chtěl vědět tatínek napůl z legrace. „Já jsem dělal v knihovně," utrousil malý jakoby mi­

mochodem. Ta odpověď Billa vyvedla z míry. Pochyboval, že jeho

syn ví, co si pod tím slovem vlastně představit. Ale možná zaslechl matku, když mluvila o místní knihovně.

„Máš na mysli knihovnu, kam chodíme s zkoušel synka.

„Ne," zavrtěl rozhodně hlavou. „Ta moje byla mno­hem větší než vaše. Byla obrovská," dodal na vysvětle­nou.

„A cos tam dělal?" zeptal se otec nedůvěřivě. „Musel jsem opravovat knížky." „Co tím myslíš?" nechápal „Někdy v nich byly chyby a já je musel těm lidem opra­

vit." „Jakým lidem?" si začínal připadat jako blázen. „No přece těm, co ty knížky psali. Už si ale

tuju, jak se všichni jmenovali. Moc jsem s nimi nemlu­vil."

„A jak jsi proboha věděl, co máš opravit?" o se začínaly pokoušet mrákoty.

„Od lidí, co se o nás starali," pokrčil rameny chlapec. „Od nich jsem se taky dozvěděl, kdy se máme vrátit na svět. Na jejich jména už si ale taky nevzpomínám."

Když začal Stephen ve čtyřech letech chodit do školky, většina vzpomínek pozvolna zmizela do podvědomí. Přesto mu však chvíli trvalo, než překonal hrůzu z leta­del. Čím byl větší, tím méně si pamatoval, proč ho ta le­tadla vlastně děsí, jako by zapomínal, že mu způsobila zranění, kterým podlehl.

„Je to víc než podivné," říká chlapcova matka, „ale zdá se, že se toho strachu začíná pomalu zbavovat. Jed­nou si na něj možná ani nevzpomene. Od té doby, co chodí do školy, mu na ostatní myšlenky nezbývá moc času."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA JEŽÍŠE KRISTA

Lorna Taylorová,

Už od osmnácti měsíců byla Lorna schopna slyšet a vi­dět lidi mimo čas a prostor.

Mrskala sebou a smála se, pusu od ucha k uchu, a má­vala ručkama, jako by se snažila uchopit nějakou hračku, volně zavěšenou nad postýlkou. Hihňala se a tetelila, celá radostí bez sebe. Věc měla však jeden háček. V po­koji kromě ní nikdo nebyl.

„Jako by si s ní někdo hrál a hračkou vždycky včas ucukl, aby ji malá nemohla chytit," popisuje situaci Mar­garet, matka dítěte. „Soustředěný výraz tvářičky napo­vídal, že na někoho reaguje, její upřený pohled směřo­val do prostoru nad postýlkou, jako by tam někdo stál. Občas sice očima pohnula, ale vypadalo to spíš, že se ta neviditelná postava trochu pohybuje a malá ji stále sle­duje. Často mě napadlo, kdo to asi mohl být. Ale ať to byl kdokoli, muselo jít o dospělého člověka, protože úhel pohledu dítěte zůstával stejný, jako když jsem nad po­stýlkou stála já. Tvářila se vždycky tak šťastně, když si s ní ten neznámý hrál.

„Nepamatuji si," vypráví Margaret dál, „že by Lorna někdy nepochopila, co jí říkáme. Vždy věděla naprosto přesně, co se kolem ní děje, o čem s ní mluvíme. Někdy se mi upřeně zadívala na ústa a v jejích očích se zrcad­lilo něco zvláštního, to mi jasně dávalo najevo, že všem mým slovům rozumí."

Když slavila druhé narozeniny, zemřel její dědeček, Margaretin otec. Zdálo se, že i přes svůj nízký věk má holčička pojem o smrti a zrození a je s těmi dvěma jevy smířena, přijímá je naprosto přirozeně. Tehdy prý přišla k matce, vzala ji kolem krku a snažila se ji utěšit.

„Nebuď smutná, mami, děda je teď s Ježíškem a se svou maminkou a tatínkem a už ho nic nebolí."

budu stará," pronesla holčička asi dva dny na to, „umřu docela ráda, protože se vrátím k Ježíškovi mezi ty, které mám ráda."

„Jak to víš?" zeptala se překvapeně matka. „Vždyť jsem byla s Ježíškem, i než jsem se narodila." „A jak to víš, že to byl Ježíšek?" zapochybovala Mar­

garet. „To přece věděl každý," nedala se odradit Lorna.

„Vždycky, když nás přišel navštívit, všichni o Něm mlu­vili."

„A kam za vámi vlastně chodil?" nedala matce zvě­davost.

„Do našeho druhého domova, kde jsem žila před na­rozením."

„Dobře," nedala se odbýt matka, „ale kde to bylo?" „Tam jsou všichni předtím, než se narodí," poučila ji

dcerka. „Já se na to ale vůbec nepamatuju," protestovala Mar­

garet. „Určitě jsi tam byla, a tatínek taky, jen jsi už moc velká

a zapomnělas to," vysvětlovala malá Lorna. To Margaret rozesmálo. „Jenže já jsem si to nepamatovala ani jako dítě," na­

mítla ještě. „Ale pamatovala," uzavřela rozmluvu holčička. „Jak

jsi rostla, postupně jsi to zapomínala." David - dívčin otec - nevěřil svým uším, když mu manželka líčila roz­hovor s dcerou. Rozhodl se, že celé té záhadě přijde na kloub. Že by něco slyšela na náboženství a nějak se jí to v hlavě ppmotalo? Lorna to však popřela.

„V škole jsem Ježíška neviděla, byl tam jen pan farář," řekla rozhodně.

„Možná, žes viděla Ježíška na obrázku a myslela sis, že je skutečný," zkoušel na ni vyzrát.

„Jéje, v knížce jsem měla hodně Jeho obrázků," roze­smála se Lorna, „ale víc se mi líbil ve skutečnosti!"

Když začala Lorna chodit do školky, učitelka si ji ne­mohla vynachválit. Byla mnohem vyspělejší, chytřejší

a ukázněnější než ostatní děti. Nemusela ji vůbec napo­mínat, holčička sama věděla, co může a co ne, a se vším si uměla poradit. A jak dokázala být chápavá a ohledu­plná!

„Hned poznala, když měl někdo nějaké trápení," ko­mentovala její chování učitelka. „Kolikrát mě děti po­trápí svou neposlušností, jsou příliš hlučné a Lorna na mě v tom okamžiku hleděla s takovým poro­zuměním, jako by skutečně věděla, jak mi je. Ten po­kojný, uklidňující výraz její tváře mi vždycky pomohl. Vnímala jsem ji spíš jako přítelkyni."

Margaret se nemůže ubránit pocitu, že její malá dcerka se teprve ve školce naučila, jak se stát dítětem.

Jednou, krátce po třetích narozeninách, spolu mlčky seděly v autě, zaparkovaném v centru města, a čekaly na tatínka. Pozorovaly kolem proudící davy lidí.

„Já vím, odkud všichni tihle lidé přišli," přerušila ná­hle holčička ticho. „Kdysi dávno tu nebyli žádní lidé, ani domy, ani auta, jen stromy, tráva a obloha. Ale ráda bych věděla, kdy sem přišla první žena s mužem."

Jak se zdá, pro osobní vztahy má Lorna velmi dobré předpoklady. Když přišla poprvé do školky, seznámila se naráz se spoustou dětí.

„Jakmile jsem viděla řekla později matce, „věděla jsem, že ji budu mít ráda. Tomu se říká přátel­ství?" zeptala se nakonec. Když matka kývla hlavou na souhlas, holčička pokračovala:

„Myslela jsem, že Noreen je taky má přítelkyně, ale ona jen čeká u dveří, řekne ahoj tomu, kdo se objeví první, a s ním si pak celý den hraje. To není opravdové přátelství, viď, mami?" podívala se na Margaret tázavě.

Když Lorně bylo tři a půl roku, začala se opět častěji zmiňovat o svém bývalém domově.

„Ježíšek s námi nebyl pořád," svěřila se jednoho dne tátovi. „Přicházel k nám na návštěvu jen někdy."

Davida v té chvíli napadlo pokusit se o rozluštění celé záhady. Teď, když jeho dcera chodí do školky, ovlivňuje její život více lidí a její vědomosti stále rostou. Někdo jí

mohl dát podnět k tomu, aby si zase vzpomněla na svůj život před narozením.

„Nečetli jste si ve školce něco o Ježíškovi?" zeptal se nenápadně.

„Zkoušeli jsme vánoční besídku," přikývla Lorna. „Paní učitelka říkala, že až umřeme a půjdeme do nebe, Ježíšek s námi bude pořád. Ale já vím, že pořád ne," do­dala potutelně. „My Ho nemůžeme vidět pořád, ale on nás ano."

„Jak jsi na to přišla?" zarazil se otec. si to," pokrčila rameny. „Chodil za námi

jenom někdy." „Ještě jsi neumřela, nemůžeš vědět, co přijde potom,"

naléhal David. „Ale umřela," usadila ho dcerka. „A pak jsem Ho vi­

děla." „Jak to myslíš, kdy jsi umřela?" kroutil nechápavě hla­

vou David. „Když jsem tu byla předtím!" „Jenže tys tu přece nemohla být," přel se otec. „Ale ano," řekla pomalu a podívala se mu přímo do „To jsem měla jiného tatínka." David se nezmohl na „Zmocnilo se mě podivné vzrušení," popisuje své po­

city. „Doslova mi ztuhla krev v žilách. Jako by mi Lorna dala nahlédnout do záhadného tajemství. V té chvíli jsem nevěděl, zda vůbec chci slyšet víc."

„A kdo byl tvůj tatínek?" zeptal se jí, když se trochu vzpamatoval.

„Já vlastně nevím," odpověděla zamyšleně. „Měla jsem i jinou maminku."

„Pověz mi něco o ní," naléhal David. „Dohromady nic o ní nevím," přiznala malá po chvilce

váhání, „ale určitě jsem ji měla." „A co se s nimi stalo?" vyzvídal David dál. „Nevím." pokrčila rameny Lorna. „Když jsem byla

malá, onemocněla jsem a umřela. Pak jsem se vrátila

k Ježíškovi. Ale jak říkám, chodil za námi jen někdy, ne­byl s námi pořád," dodala kategoricky.

„A jak vypadal?" zněla další otázka. „Usmíval se," rozzářila se malá. „Dobře," kývl hlavou otec. „A co dál?" „Byl hezký a oči Mu zářily jako hvězdy," popisovala

Ježíše holčička. „Taky s Ním přicházeli jeho přátelé." „Přátelé?" zapochyboval otec. „Ano, ale jejich jména jsem už zapomněla," po­

vzdechla „A říkal něco?" „Mluvil jinak než my," vysvětlovala Lorna. „Nepou­

žíval slova." „Co vám tedy řekl?" nedal se odbýt David. „Přišel, aby nám přinesl světlo," řekla holčička tiše.

„Jasné světlo..., aby nám pomohl." Jak malá Lorna pomalu rostla a začala chodit do školy,

zdálo se, že její vzpomínky postupně mizí. Neztratily se však úplně. Má ještě dva mladší bratry, na kterých není nic pozoruhodného. Jsou stejní jako všechny ostatní děti.

„Nedávno jeden z nich zlobil, rošťák jeden," vypráví Margaret, „a tak dostal na zadek. Rozbrečel se, protože si umínil, že ho nemám ráda -jak to někdy děti dělávají. Lorna ho vzala za ruku a snažila se ho utěšit.

,To víš, že tě má maminka ráda,' domlouvala mu. ,A vždycky měla. Jen se jí nelíbilo, že jsi dneska zlobil.'

Přestože jsem měla vztek, musela jsem se smát," po­pisuje příhodu Margaret. „Ve svých pěti letech pocho­pila celou situaci a zareagovala jako dospělá."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVŮJ ŽIVOT SPOJENÝ S HUDBOU

Charlotte Leeds

Jakmile se Charlotte postavila na nohy, ukázalo se, že má úžasný cit pro rytmus, a když si listovala v matčiných

katalozích, vždy našla fotografie kytar. Dlouho pro­hlížela a zkoušela na prstíky hrát.

Nebyly jí ještě ani dva roky, a všechno už napovídalo, že má jeden život za sebou.

„Musela se tehdy zabývat hudbou," říká Alyson, matka malé Charlotte. „Svědčí o tom mimo jiné nebý­valý zájem o hudební nástroje."

Jednou jsem zrovna dělala něco v kuchyni a ona si hrála na zemi s panenkami. Bylo zapnuté rádio, vysílali zrovna klavírní skladbu. Charlotte najednou od­hodila hračky, narovnala se a začala ve vzduchu imito­vat pohyb prstů po klávesnici. Pobavilo mě to a zároveň překvapilo, protože piano v životě neviděla."

„Myslíš, že jsi Chopin?" zeptala se jí Alyson z legrace. Holčičce se samým vzrušením nahrnula krev do tváře

a zuřivě začala kývat hlavou, jako by chtěla říct, že matka není tak daleko od pravdy.

„Zoufale se snažila něco mi sdělit, ale neznala ještě potřebná slova," popisuje chování svého dítěte Alyson. „Reagovala na Chopina, přestože to jméno nemohla znát, nikdy jsme o něm před ní nemluvili. Její reakce byla skutečně neuvěřitelná; oči se jí rozsvítily a ve tváři měla takový zvláštní výraz, jako by mě pobízela, abych hádala dál, dokud nenarazím na to pravé jméno."

Bylo by příliš naivní se domnívat, že malá Charlotte se v minulosti narodila přímo jako Chopin.

„Tomu nevěřím," uvažovala dál „to jméno je jen vodítko, určitě ne odpověď. Charlotte se tehdy po­koušela vést mé myšlenky, abych ještě chvíli hádala, a ob­jevila tak její předchozí totožnost. Co by se asi stalo, kdy­bych si vzpomněla ještě na další jména?" směje se.

Malá Charlotte je na svůj věk velmi vyspělá, působí jako zralá bytost v dětské skořápce.

„Pár dní po jejím narození," svěřuje se nám Alyson, „mě navštívili rodiče. Posadili se každý z jedné strany postele. Malá se dívala na babičku, když vtom děda pro­nesl něco o ní, otočila k němu hlavu a zadívala se mu přímo do očí. Ani jako malému miminku jí nepadala hla-

vička, vždycky ji dokázala udržet a už od prvního dne byla schopná soustředit se na určitý objekt."

Když jí matka poprvé ukázala peníze, zdálo se, že in­stinktivně ví, k čemu slouží, a když dostala do ruky pero a papír, nevyšly z toho čmáranice, které bychom čekali od tak malých dětí. Místo toho se na papíře objevily vzorně rovné řádky pečlivě napsaných značek, připomí­najících těsnopis.

Holčička je úzkostlivě čistotná a má velký smysl pro humor. Už ve třech měsících se smála pronikavým, na­kažlivým smíchem a každé ráno, jakmile otevřela oči, měla v nich napsáno, že je na světě opravdu ráda.

Jednoho večera zaslechla Alyson z postýlky její hih-ňání, a když chtěla zjistit příčinu, malá Charlotte odpo­věděla:

„To princezna způsobila, že se Charlotte směje." V místnosti kromě ní a dítěte nikdo nebyl.

„Každý den se mi tak dychtivě snaží ukázat, co všechno už ví a zná. Jejím posledním triumfem je pravý dřeváčkový tanec na stole s rukama v bok, přesně tak, jak má vypadat."

„Umí už toho tolik," povzdychne si matka. „Nechce se mi věřit, že to všechno stačila vstřebat za tu krátkou dobu, co je s námi. Některé věci dělá tak automaticky, jako by je už měla v sobě odpradávna.

CHLAPEC VZPOMÍNÁ, JAK BYL VLASTNÍM DĚDEČKEM

Richard Wootton Bassett

Richardovi rodiče hovořili o události, která se stala ně­kolik let před jeho příchodem na svět. Dvouapůlletý chlapec si na podlaze hrál s autíčky a rozhovor dospě­lých zdánlivě nevnímal. Byl tak potichu, že na jeho pří­tomnost úplně zapomněli.

Mluvili o chlapcově dědečkovi, který zemřel devět

měsíců před jeho narozením. Jednou si poranil ruku se­káčkem a musel tehdy na pohotovost do místní nemoc­nice, aby mu ránu sešili.

„Pěkně mě to bolelo," ozval se zničehonic malý Ri­chard, který vzhlédl od svých autíček.

„Myslíš snad dědečka, ne?" opravila ho matka. „Ne, sebe." Chlapec natáhl levou ruku a ukázal na

místo mezi palcem a ukazováčkem. „Už to ale nebolí," dodal s úlevou.

Na dětské ruce nebylo ani památky po nějaké jizvě, místo zranění však souhlasilo na chlup přesně.

Frances, chlapcova matka, se o úrazu nikdy před svým synem ani slovem nezmínila. Jak tedy mohl určit místo s takovou přesností?

„Pochopte, nebylo to nic mimořádného, o čem by se muselo mluvit. Šlo jen o malou nehodu," vysvětluje Frances. „Náhodou jsem si na tatínka vzpomněla, pro­tože příteli mého muže se teď stalo něco podobného."

Když se Len, chlapcův otec, zeptal svého syna, jak je možné, že ví, kterou ruku si dědeček poranil, chlapec od­pověděl:

„Pamatuju si to, protože to byla moje ruka." „Jak si to můžeš pamatovat, přece ještě na

světě, když se to stalo," rozčilil se otec. „Ale byl, namítl chlapec klidně. „Já už jsem se

jednou narodil." Rodiče se na sebe podívali a vyprskli smíchy. Snažili

se chlapci všechno logicky vysvětlit, ale marně. Stále trval na svém.

Pár měsíců nato se rodina přestěhovala do Nort-hamptonu, města pro ni zcela neznámého.

„Půjdeme do ulice York Road, mami?" zeptal se malý Richard dva dny po příjezdu.

„Kde to, proboha, je?" vylekala se Frances. Ve městě se ještě pořádně nevyznala.

„Vždyť víš," uklidňoval ji chlapec. „Chodil jsem tam, když jsem tu byl předtím."

„Nikdys tam nemohl chodit," prohlásila rezolutně

a popadla synka za ruku, aby mu dokázala, že jde jen o výplod jeho bujné fantazie, a skoncovala tak jednou provždy s jeho prapodivnými řečmi.

Na ulici se zeptala prvního kolemjdoucího na cestu do York Road. Očekávala samozřejmě, že ulice toho jména ve městě vůbec neexistuje. Opak byl však pravdou. Do­stalo se jí přesného popisu trasy.

„Proč ses ptala, mami?" vyčetl jí Richard, když ko­lemjdoucí zmizel za rohem. „Já přece cestu

Francis to tak šokovalo, že se bez řeči nechala svým synem vést. Ten však nešel podle nápovědy kolemjdou­cího a na matčiny protesty se jen potutelně usmíval.

„Tohle je moje zkratka," dodal vítězoslavně, když se náhle octli pod cedulkou „York Road".

„Dobrá, ale co budeme dělat teď?" zeptala se Fran-ces odevzdaně, protože si vůbec nedovedla vysvětlit, co se vlastně děje.

„Chtěl bych se podívat do toho starého obchodu, kde jsem si kupoval cigarety," odvětil synek.

„Prošli jsme ulicí několikrát tam a zpátky," vypráví Frances, „ale po trafice jako by se zem slehla. Asi na třech místech Richard zaváhal, ale nakonec vždycky zklamaně zavrtěl hlavou."

Chlapcův dědeček kdysi bydlíval a pracoval v Nort-hamptonu, ještě předtím, než se oženil a založil rodinu. Frances cítí, že tu musí existovat něco jako vazba mezi jejím otcem a synem.

„Mám z toho v hlavě zmatek," posteskne si. „Tatínek se nikdy o té ulici přede mnou nezmínil. Samozřejmě se tu asi vyznal, když tady bydlel. Stavěl domy, a tak pra­coval každou chvíli někde jinde, to asi bude vysvětlení. A ulice se za ta léta musela změnit, proto se Richardovi nepodařilo najít ten obchod."

Chlapec se prý ještě zmínil o velké hospodě z červe­ných cihel, kam tenkrát chodíval. Stávala někde na kopci za parkem, jen dvě ulice od domu, v němž bydlel.

Když byl Richard ještě hodně malý, až nezvykle lpěl na domově. Vždycky těžce nesl, když ho rodiče vzali

třeba jen na víkend pryč. Přepadl ho splín, celou dobu byl neklidný a nedalo se s ním vydržet.

Když však jeli navštívit babičku, nevlastní matku Fran-ces, štěstím jen zářil a choval se přímo vzorně.

Většina dětí jezdí ráda za babičkou, tohle však nebyla jeho vlastní - otec se po smrti své první ženy znovu ože­nil.

„I když Richard nevypadá jako tatínek, chová se velmi podobně," přiznává Frances. „Zní to trochu hloupě, ale mně skutečně připadá, že v něm žije otcův duch, jeho osobnost. Můj táta zemřel v lednu a Richard se narodil přesně devět měsíců na to. Mají stejný způsob vyjadřo­vání, mají rádi stejné věci."

Richard stále loví v paměti nejrůznější epizody ze svého předešlého života, které se mnohdy shodují s ži­votním příběhem jeho dědečka.

„Ve všem si je ohromně jistý, ani na chvíli nezaváhá," říká Len, chlapcův otec. „V žádném případě na nás ne­chodí jen s nějakými zamlženými vzpomínkami, ale všechno si pamatuje naprosto přesně."

„Dám za to krk, že už se jednou narodil," pokračuje Len po chvíli. „Spousta věcí může vypadat podivně, ale to přece neznamená, že se opravdu nestaly. Já osobně na převtělování duší věřím, i když to neumím rozumově vy­světlit."

„Nebojím se smrti," svěřil se jednou chlapec rodičům. „Už jednou jsem umřel a nebylo na tom nic hrozného."

„Sama se v tom nevyznám," povzdychne si chlapcova matka. „Jde to mimo mě, nemá to hlavu ani patu. Sly­šela jsem o tomhle jevu už dřív, ale ani ve snu mě nena­padlo, že k tomu dojde i v naší rodině."

CHLAPEC VZPOMÍNÁ NA POSMRTNÝ ŽIVOT SVÉ DUŠE

Alexander Rochester

Pár měsíců po Alexandrových druhých narozeninách se jeho rodina přestěhovala do Kilburnu v Londýně. Byt byl v hrozném stavu a potřeboval uklidit, a tak Brenda, chlapcova teta, posadila malého synovce do kočárku, že se půjdou projít, aby její sestra měla na práci klid.

„Sotva jsem se pustila do úklidu," říká Irena, chlap­cova matka, „přiběhla Brenda zpátky bílá jako stěna. Už nikdy prý nepůjde s Alexandrem na procházku, protože ji k smrti vyděsil."

Šli dolů ulicí, kolem nějakého starého hřbitova, když tu náhle chlapec ukázal na náhrobky.

„Podívej, růže," řekl klidným hlasem. „Tady jsem spal, když jsem vyrostl."

Brenda se tak polekala, že by se v ní krve nedořezal. „Nikdy jsem kolem toho hřbitova nešla," přiznává

Irena. „Sotva jsme se nastěhovali. Už jsem se sice na byt byla podívat, Alexandra mi tehdy hlídala sestra, ale to jsem neprocházela okolí, jen do bytu a zpátky. Nemám ani tušení, jak to tu kolem vypadá. Neměli jsme ani te­levizi, kde by kluk mohl vidět nějaký podobný hřbitov. Od nás o něm taky mohl těžko něco slyšet."

Přestože příhoda Irenu trochu zaskočila, snažila se pustit ji z hlavy.

Asi půl roku nato seděl Alexander u večeře a najed­nou povídá:

„Když jsem byl opravdu velký, umřel jsem." Ireně přejel mráz po zádech, stejně jako když jí sestra

vyprávěla příhodu se hřbitovem. „Vážně?" opáčila naoko bezstarostně. „Ano," přikývl chlapec. „Ležel jsem pod zemí." Matce se rozbušilo srdce. „Jak to snažila se zachovat klid.

„Normálně, ležel jsem pod zemí a nahoře rostla tráva a kvetly ukončilo dítě debatu s překvapivou sa­mozřejmostí.

Irenu od té chvíle stále pronásledoval nepříjemný po­cit strachu, ale synek byl, jak se zdálo, v dobrém rozpo­ložení.

„Jaké to je, byt pod zemí?" zeptala se ho jednou. „Nevadilo mi to," usmál se, „už mě nic nebolelo." „Tebe předtím něco bolelo?" podivila se matka. „Břicho a nohy. Byl jsem zraněný ve válce." Irena nevěřila svým uším. Stála jak solný sloup a ne­

věděla, co na to říct. Potřebovala by znát odpovědi na tolik otázek, ale kde

začít? Pak došla k závěru, že snad bude lepší na nic se neptat a nechat ho povídat.

„Prostě jsem si sedla," popisuje rozhovor Irena, „a s napětím čekala, co uslyším. Jenže Alexander se místo vyprávění pustil do pudinku. A když jsem poznala, že z něj nic nedostanu, nechala jsem ho zatím být."

Nazítří si chlapec hrál s autíčky jako obvykle, ale matce nedalo, aby znovu nezačala zjišťovat podrobnosti o předešlém životě svého syna.

„Včera jsi povídal, žes byl raněný. Jak se to stalo?" ze­ptala se přímo.

„Myslíš, když jsem umřel?" ozval se hned. Matka pokývala hlavou. „Tenkrát byla válka." „Jaká?" „To nevím," přiznal se Alexander. „Pamatuju si jen

spoustu rámusu a hrozný zmatek. Ale neumřel jsem hned, ještě chvíli jsem žil," upřesnil svou odpověď.

Další chlapcovy vzpomínky se týkají hřbitova. „Jak víš, žes ležel zrovna tam?" vyzvídá Irena. „Vím to, protože tam spali všichni ostatní. A nad nimi

rostla tráva a „Ale když jsi spal, nemohls je přece vidět," nedá matce

základní logika.

„Sice jsem spal," připustil Alexander, „ale zároveň jsem viděl spoustu růží."

„Tomu nerozumím," kapituluje matka. „Copak jsi ne­měl zavřené oči?"

„Nedíval jsem se skutečnýma očima," vysvětlil. Matku ta odpověď dokonale zmátla, že zase nevěděla,

co si o tom má myslet. „Takže tys vlastně neležel pod zemí, že ne?" zkoušela

si udělat v hlavě jasno. „Ležel," namítl chlapec, „ale taky jsem se procházel

nahoře mezi kytičkami." „To přece nejde!" protestovala matka. „Nemohls

přece být na dvou místech najednou!" Ireně se zdálo, že se každou chvíli musí zbláznit.

„Když je mrtvý, tak to jde," vysvětlil Alexan­der.

Prý dlouho ležel a spal, ale když chtěl, mohl chodit i kolem, i když připustil, že ho stále přemáhala velká únava, a tak spíš toužil po spánku.

„A kde jsi všude chodil?" nedala se odradit matka. „Já jsem vlastně nechodil jako normálně," přiznalo

dítě. „To tě ty poraněné nohy tak bolely, žes nemohl po­

řádně chodit?" „Ne, hned po smrti bolet přestaly," vzpomínal chla­

pec. „Ale já jsem se uměl pohybovat bez nich. Taky jsem se byl podívat na cestě za zdí. Proto jsem ji teď poznal, když jsme po ní s tetou šli."

„A cos ještě dělal?" vyzvídala dál matka. „Pozoroval jsem, jak dávají do země ostatní lidi," při­

znal, „Ve válce jich hodně padlo. Prohlížel jsem si jejich kytičky."

Během následujících několika měsíců mluvil malý Alexander o své smrti často. se ukázalo, že ze­mřel jako dospělý muž, ale nikoli voják. Vypadalo to na smrt při náletu.

Když se probral, ležel uvězněný pod sesutou hroma­dou cihel.

„Jak dlouho jsi tam ležel?" zeptala se matka lítostivě. „Nevím," zavrtěl hlavou chlapec. „Nepamatuji si ani,

jak mě vytáhli. Vím jen, že potom jsem dlouho spal." „A tos usnul už pod cihlami?" chtěla vědět Irena. Ale­

xander jen rozpačitě pokrčil rameny. „A víš, co dál?" Matka se rozhodla, že syna tro­

chu vyzkouší. ví, jestli si teď nezačne vymýšlet úplně jinou historku. Chlapec se však nedal.

„Říkal jsem ti přece, že jsem se chodil dívat ven na ky­tičky," řekl vyčítavě. „A dostal jsem se taky na cestu za zdí."

„Mluvils tam s někým?" pokračovala Irena. „Chtěl jsem," povzdychl si, „ale oni mě neposlouchali.

Šli pořád dál, ani se nezastavili. Asi se mnou nechtěli mluvit."

„A slyšeli tě vůbec?" „Určitě, křičel jsem na ně, ale oni dělali, že neslyší." „A cos na ně křičel?" „Že už mě nohy nebolí," odpověděl Alexander a stále

se tvářil ukřivděně. „Copak oni z toho neměli radost?" „Nevím," potřásl smutně hlavou. „A cos dělal dál?" pokračovala Irena po chvíli v na­

čatém rozhovoru. „Vrátil jsem se zpátky k růžím." „Myslíš zpátky pod zem." „Ne, tam už jsem ležel." „Vždyť jsi mi před chvílí tvrdil," zvýšila hlas matka,

„že ses byl podívat na cestě. A teď zas, žes ležel celou dobu pod zemí. To přece nedává smysl!"

„Ležel jsem pod zemí, ale nebyl jsem to já," vysvětlil chlapec. „Já jsem křičel na ty lidi, co šli kolem."

„Ale ty ses přece nemohl uložit zpátky pod zem dřív, než ses vrátil z procházky!" Ireně už z toho šla hlava ko­lem.

„Ne," trval na svém chlapec. „Pamatuju si, že jsem spal pod zemí, ale chtěl jsem zůstat nahoře mezi růžičkami."

„Řekl to takovým tónem," svěřuje se nám Irena, „že

jsem si připadala jako úplný idiot, když nechápu jeho od­povědi. Jemu to všechno přišlo logické a nedovedl si vy­světlit, proč jsem pořád tak zmatená."

Když Alexandrovi bylo asi tři a půl roku, seděla Irena jednou odpoledne se sousedkou venku na zahradě. Chla­pec si hrál na písku a obě ženy si povídaly. Irena se zmí­nila o podivných vzpomínkách svého syna.

„Poslouchala mě, ale jen ze vypráví Irena. „Tvářila se nedůvěřivě, až mi začalo být trapně, tak jsem radši zmlkla. "

Od té doby se Irena s tou záhadou nikomu nesvěřila. „Zní to všechno tak absurdně, že ani nemohu mít li­

dem za zlé, když pochybují. Kdo to nepoznal na vlastní kůži,

„Jednou se Alexander vrátil z venku černý jako bota, celý od bláta, prostě jako správný kluk," směje se Irena. „Vypadal tak šťastně a spokojeně. Na otázku, co ho tak potěšilo, mi odpověděl v tom smyslu, že bude hodný v tomto životě, bude šťastný i v tom dalším."

„Málem jsem omdlela, když jsem to slyšela," vloží se do hovoru Brenda, která tehdy přišla svou sestru nav­štívit. „Malý špunt, a říká takové věci!"

Jak Alexander rostl, vzpomínky postupně mizely, a když začal chodit do školy, nepamatoval si ze svého předešlého života už vůbec nic. Jednou mu Irena připo­mněla, co všechno před časem říkával. Zaskočilo ho to, protože nic z toho mu v hlavě nezůstalo. Nic, kromě po­divného tušení, že nezemřel přirozenou smrtí.

Když mu bylo šest, přišel jednoho dne za matkou, že se jí potřebuje s něčím svěřit.

„Slib mi, že se mi nebudeš smát," pošeptal jí důvěrně, „a nebudeš si myslet, že jsem hlupák."

Irena pochopitelně přikývla. Asi se chce pochlubit, že se zamiloval, napadlo ji.

„Myslím, že jsem zahynul ve válce," vysoukal ze sebe po chvíli. „Jenže nevím, ve které."

V tu chvíli jí bleskly hlavou všechny ty jeho útržko­vité dětské vzpomínky. Kdo ví, jestli jeho duše tenkrát

skutečně nebloudila po starém hřbitově. Pokaždé, když jde Irena kolem, neubrání se pohledu na omšelé náh­robky, ale ještě nikdy se neodvážila vstoupit dovnitř.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ KOVOTEPECKOU DÍLNU

Mandy Richardsová, Llandyfyl

Když byly Mandy dva roky, přestěhovala se její tetička z Walesu do Norfolku. Několik týdnů nato dostala Man-dina matka od sestry pozvání, a tak se celá rodina jed­noho krásného odpoledne vydala na návštěvu.

Silnice nebyly přeplněné, a tak ubíhala rychle a příjemně. Před polednem se zastavili na oběd v měs­tečku Harleston. Když procházeli po předměstí a hledali vhodnou restauraci, Mandy najednou překvapeně vy­pískla.

„Podívej, mami," křičela vzrušeně, „tady ten starý pán dělal všechny prstýnky!" A ukazovala na zpustlou cha­trč s dehtovou střechou. Rodiče ji odbyli, ať si nevymýšlí hlouposti, ale Mandy se nedala.

„Pozorovala jsem ho oknem," trvala na svém. „A co to bylo za pána?" zeptala se matka, aby dcerce

udělala radost. „Starý pán s takovým legračním kladívkem." „Nemáš na mysli někoho z pohádky?" reagovala

matka pochybovačně. „Ne," zavrtěla hlavou malá, „to byl opravdický pán.

Pozorovala jsem ho zadním oknem." „A kdypak?" pousmála se matka, vědoma si toho, že

její malá dcerka v životě nevytáhla paty z Walesu, natož aby se chodila dívat do nějaké polorozpadlé boudy v úplně cizím městě.

jsem žila poprvé," usadila ji Mandy. Teď se do rozhovoru vložil i otec. Ta prapodivná kon­

verzace ho začala bavit.

„Člověk přece nemůže žít víckrát," poučil dcerku moudře.

„Proč ne?" namítla. „Já se na to dobře pamatuju. Byd­lela jsem blízko a sem jsme si chodily se sestrou hrát!"

„Ale ty přece nemáš sestřičku," nesouhlasil. „Teď ne," připustila, „ale předtím jsem ji měla." A Mandy začala vyprávět svůj příběh. Její

sestra se jmenovala Sarah a narodila se o několik let dřív. Své vlastní jméno si Mandy bohužel nezapamatovala. Chodily si hrát k chatrči a Sarah vždycky svou mladší sestřičku vyzvedla, aby se mohla podívat oknem dovnitř.

„Viděla jsem tam starého pána, jak bouchá takovým legračním kladívkem do stříbrných prstýnků a ná­ramků," pochlubila se.

Jeho tvář se jí vryla do paměti - měl šedivé vlasy a hu­ňatý knír. Nosil malé brýle s tenkou obroučkou a ty mu vždycky při práci sjely až na špičku nosu.

Zadní okno se prý dělilo na dvě půlky. Tu spodní vy­plňovalo zamlžené sklo, přes které nebylo vidět. Horní část pokrývalo sklo obyčejné, čiré.

Spolu se starým mužem pracovaly v dílně ještě tři ženy. Jedna z nich vždycky dávala stříbrné kroužky do malých krabiček, které potom ještě balila do hnědého papíru.

Starého kovotepce si holčička pamatuje nejlíp, pro­tože pracoval tváří k oknu. Střídavě do kousků stříbra divoce bušil tím zvláštním kladívkem, střídavě prováděl jemnou práci, nad níž se skláněl se soustředěným výra­zem v tváři.

V souvislosti s ženami se jí žádné podrobnosti v mysli nevybavují. Nepamatuje si ani jejich šaty, ani účesy, jen má pocit, že muž byl oblečen celý v tmavém. Nosil ko­šili nebo halenu, snad černou, snad tmavě modrou, a na ní obrovskou koženou zástěru.

Od té doby, kdykoli jeli za tetičkou, Mandy si nikdy neodpustila své „vzpomínání". Asi po roce se její matka rozhodla, že je nejvyšší čas s celou tou záhadou skonco­vat.

Jednou požádala manžela, aby zastavil přímo před

zchátralou boudou. Napadlo ji totiž, že dcerku vyzkouší. Vystoupili z auta a obešli celou barabiznu. Vzadu vypa­dalo všechno přesně tak, jak to Mandy popisovala.

Okno bylo zataraseno rezavou mříží a za ní, i přes sil­nou vrstvu prachu a pavučin, jasně viděli, že spodní ta­bulka je vyplněna mléčným sklem.

Mandy byla ještě příliš malá na to, aby uměla pojme­novat mléčné sklo. Přesto dokázala staré okno popsat naprosto přesně.

Uvnitř dílny se vršily hromady harampádí. „Určitě tu barabiznu používali jako usou­

dila matka. „Všechny ty staré krámy byly tak zrezivělé, jako by poslední majitel práskl do bot a nechal všechno tak, jak to stálo a leželo.

Chatrč železničního mostu na předměstí Har-lestonu stojí dodnes. Mandini rodiče si na rozdíl od své dcery nejsou jisti, zda v ní kdysi bývala kovotepecká dílna.

Bez vědomí matky, paní Richardsové, jsme se pustili do pátrání. Z údajů o sčítání lidu vyplynulo, že v roce 1868 skutečně žil ve městě kovotepec, který měl krámek na předměstí. Tehdy nebyl kraj hustě obydlen a jednotlivé osamělé domy se evidovaly ve vztahu k nej­bližší železnici. Stříbrotepec Michael Mothersole půso­bil někde v blízkosti starého železničního mostu, na kři­žovatce silnice a tratě. A to je přesně tam, kde si malá Mandy hrávala se svou sestřičkou.

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA ŽIVOT V KLÁŠTEŘE

Elspeth Laceyová,

Jako každý večer, koupala zase jednou Joan svou osm­náctiměsíční dcerku ve vaně. Holčička v té době zrovna začínala mluvit, a tak si pořád něco mumlala pro sebe. Dnes se však matce zdálo, že se jí snaží něco sdělit. Moc

to však nedařilo, protože se teprve učila souvisle vy­jadřovat.

Joan ji tedy požádala, zda by nemohla zopakovat, co má na srdci.

„Jdu na slib," řekla malá, tentokrát docela zřetelně. „Cože?" zeptala se nechápavě matka. „Tam nahoru na kopec." Dětské oči najednou zeskel-

natěly a hleděly nepřítomně, jako by se Elspeth dostala do nějakého transu.

„Když jsem viděla v její tváři ten podivný výraz, pře­běhl mi mráz po zádech. Byla jako omámená," svěřuje se nám Joan.

„Podél cesty je plno květin," pokračovala holčička jako ve snách. „Trháme je a dáváme na oltář."

„A kam vlastně jdete?" zeptala se Joan tiše, aby ji ne­vyrušila.

„Skládat slib s ostatními dívkami." Matce začalo svítat. „Jaký slib, Elspeth?" téměř šeptala. „Nejsem Elspeth, jmenuji se Rose a brzy budu sestra

Teresa," odpovídala monotónně holčička. Ta odpověď matku fascinovala. Malá se vyjadřovala

bez nejmenších obtíží - jasně a plynule. „V rodině žádnou jeptišku nemáme," krčí bezradně

rameny. „Nejsme vlastně ani katolíci. Ohromilo mě, když začala mluvit, jako by o řádových sestrách věděla všechno."

„Mám na sobě dlouhé bílé šaty a jdu k oltáři," po­kračovala Elspeth. Pak se odmlčela, stočila pohled na matku a chvíli na ni nehybně zírala, oči doširoka ote­vřené.

„Vypadala tak překvapeně, jako by se náhle probu­dila," popisuje celou situaci matka.

Joan svou malou dcerku osušila a oblékla do pyžama. Když se pak malá uvelebila se svým plyšovým medvíd­kem pod peřinou, zeptala se:

„Mami, víš, že jsem jednou byla starší?" „Jak to myslíš?" opáčila matka.

„Vždycky jsem nosila dlouhé černé šaty až na zem a hlavě černou látku a byla jsem moc a moc stará."

„Neříkej," vrtěla hlavou Joan. „Kdypak?" „Když jsem tu byla předtím," odpověděla ještě hol­

čička a zívla. Už by měla spát, napadlo Joan a rozhodla se, že toho

vyptávání pro dnešek nechá. Elspeth však, jako by se znovu dostala do toho podivného transu.

„Ležela na zádech a nepřítomně zírala do stropu. Jindy se dívá na mě, když se mnou mluví. Měla zas ten skelný pohled jako před chvílí."

Toho večera už malá neřekla ani slovo a nejinak tomu bylo i v příštích dnech.

Joan časem na celou záležitost téměř zapomněla. Až jednou, to byly Elspeth už čtyři roky, se při rozhovoru s matkou znovu dostala do transu. V očích se zas obje­vil ten známý skelný pohled a začala povídat. Slova se hrnula z úst proudem bez jediného zaváhání. Jmenovala se sestra Teresa. si jak svůj příchod do kláš­tera, tak závěrečný řádový slib. sestry měly po­řád plno práce. Ona například pomáhala v kuchyni, mu­sela dojit kozy a vyrábět sýr. Dívky nesměly mnoho mlu­vit, zvlášt když začali vyzvánět. Zvon dával znamení, že všechny sestry musí zmlknout, ať dělaly cokoliv.

Bydlela v malé studené cele s jednou postelí a dvěma kousky nábytku. Musela vstávat hodně brzy ráno, ještě za tmy. Kromě práce trávila den v modlitbách.

Elspeth se na chvíli odmlčela. Ve stavu hlubokého transu však byla pořád, protože

měla stále ten nepřítomný pohled. „Nevěděla jsem, co mám dělat," přiznala se Joan.

„Bála jsem se s ní zatřást, mohla bych ji polekat. Vypa­dala velmi šťastně a v tváři měla tak nezvykle klidný vý­raz. Rozhodla jsem se na ni promluvit, možná ji přivedu zpátky do normálního stavu."

„Jsi v pořádku?" zeptala se tedy opatrně. „Ano," přisvědčila malá. Jako by matka svou otázkou

dala impuls k dalšímu vyprávění, holčička se znovu roz­povídala.

Jednou se modlila ve své cele a najednou, zničehonic, se skácela na podlahu. Snažila se volat o pomoc, ale ne­mohla ze sebe vydat ani hlásku. Pak se všude rozpro­střela tma.

Když se probudila, obklopovaly ji přítelkyně - sestry, které už dříve zemřely.

Řekly jí, že s ní nějaký čas zůstanou. Všechny měly na sobě své řeholní šaty, ale některé vypadaly mladší, než si je pamatovala. Ona sama začala po chvíli také znovu mládnout. Pobyla se svými přítelkyněmi skutečně jen krátce. Ale kam se dostala pak, to už si nepamatuje.

„Mluvila jak v hypnóze," snaží se nám matka přiblížit chování své dcery. „Na nic víc už jsem se jí neptala, mlu­vila sama od sebe. Já jen tiše seděla a poslouchala. Jak­mile se dostala k okamžiku, kdy musela své sestry opus­tit a jít někam jinam, jako by naráz všechno zapomněla. Začala mě zase vnímat, dostala se do normálního stavu."

A od té doby, jako když utne - žádné vzpomínky na předešlý život, žádné jeptišky. Sedmiletá Elspeth je ve­selá a bezstarostná, ráda si hraje, ráda chodí do školy.

„Když ji vidím, jak lítá venku s ostatními dětmi za mí­čem, stěží si ji představím jako jeptišku. Ale její vzpo­mínky přece zněly tak opravdově, a k nim ještě její tehdejší věk, nechce se mi věřit, že je má odji­nud než z vlastní hlavy. Když se poprvé zmínila o řádo­vém slibu, byla přece ještě úplně malá, teprve se učila mluvit."

Joan nikdy své dcerce nepřipomněla, co jí kdysi vy­právěla. Má pocit, že už si asi nic nepamatuje.

„Panenky ji nikdy moc nelákaly," říká nám matka s úsměvem, zatímco malá Elspeth hraje fotbal s dětmi ze sousedství. „Mnohem víc ji zajímá, kolik vstřelí gólů. Chápala bych to spíš, kdyby se poprvé narodila jako kluk, k jeptišce má opravdu daleko."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVÉHO KONĚ

Debbie Sellersová, Hornsea

Už od dětství Debbii přitahovali koně. Sandra, její to nemohla pochopit, protože ona sama se koní

vždycky bála. Jednoho večera, když už Sandra uložila svou tříletou

dcerku do postele, zaslechla z jejího pokoje potlačovaný smích. Nedalo jí to a šla se podívat, co malou tak roze­smálo.

„Ale, jen jsem si vzpomněla, jak jsem jezdívala na koni," odpověděla Debbie. „Jednou jsem se dostala na silnici a uviděla policajta na kole. Předjela jsem ho a ru­kou mu srazila čepici z hlavy. Prskal vzteky, ale já mu ujela a musela jsem se smát, div jsem z koně nespadla."

„A kdy se to, proboha, stalo?" zmohla se překvapená matka na jedinou otázku.

„Když jsem žila předtím," odpověděla dcera s úsmě­vem. „Měli jsme hodně koní a já je všechny měla ráda. Ale Kaštánek patřil jenom mně. Byl krásně hnědý se světlými skvrnami."

Debbie si pamatuje, že pomáhala manželovi ve stá­jích. Popsala matce dopodrobna, jak se koně správně sedlají a hřebelcují. Žili tehdy na venkově a její muž vedl něco jako jezdeckou školu.

„Bývalo u nás hodně dětí, i někteří dospělí," řekla do­slova, „a manžel je učil jezdit."

„A chodilas taky do normální školy?" zeptala se matka.

„Jasně," odpověděla holčička, „do vsi." Tam se jí prý líbilo a dokonce si pamatuje i něco z toho,

co se tenkrát naučila. Debbie teď chodí do první třídy, a když se začali učit

psát, nedělalo jí to žádné potíže. Sandra si ale uvědo­mila, že ji nikdy neviděla cvičit psaní doma.

„Proč se učit, co umím?" reagovala na její údiv dcera. „Všechna slova, co teď bereme, jsem se musela učit už

jednou." Debbie si z předešlého života na jiné členy rodiny

kromě manžela nepamatuje. Ví, že nějaké příbuzné měla, ale zda šlo o rodiče, sourozence či někoho jiného, to už dnes říct nedokáže. Její muž se prý jmenoval Da-vidson, nebo tak nějak. Možná jen David..., není si úplně jista, zda David bylo křestní jméno či součást příjmení.

Její vzpomínky se točí hlavně kolem koní. Sandra se domnívá, že muselo jít o chovatele, protože podle Deb­bie běhalo vedle dospělých klisen vždycky plno hříbat.

„Bydleli v nějakém starém domě s velikými míst­nostmi. Podle dceřina popisu bych to odhadla na farmu," uvažuje nahlas Sandra.

Nejradši měla Debbie asi kuchyň. „Stála tam taková legrační černá lesklá pec, spojená

s ohništěm," vzpomíná. Když se rozdělal oheň, žár zahřál pec a mohlo se na

ní vařit. Zřejmě tedy jde o dobu hodně minulou, kdy ne­byl ještě ani plyn, ani elektřina. Hrnce a konvice se ně­kdy stavěly přímo na oheň, tedy mezi žhavé uhlíky, nebo se zavěšovaly nad plamen na velké háky.

Z kuchyně si Debbie pamatuje ještě rozměrný ka­menný pult, na kterém se připravoval chleba do pece.

„Když si představím tu naši velkou kuchyň, ještě dneska cítím vůni čerstvě upečeného chleba," směje se Debbie.

Její otec Jim je vzpomínkami své dcery zaskočen. „Buď má tak bujnou fantazii, nebo už skutečně jeden

život prožila. Ale na to bych moc nesázel." dodá s úsmě­vem.

A pokud jde o malou Debbie, ráda by zas měla koně. „Musí si na něj ušetřit," podotkne otec. „Ale jak ji

znám, půjde dřív do důchodu. Vždycky utratí všechny našetřené peníze za zmrzlinu, a pak aby začínala znova od začátku."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ NA SVOU SMRT

Mandy Hartleyová, Maidstone

Mandy byla čilé a bystré dítě. „Když se narodila a podali mi ji," vzpomíná její matka

Susan, „vzala jsem ji do náručí a ona se na mě zadívala, jako by se ptala: kdopak jsi?"

Během následujících dnů v porodnici nevycházela no­vopečená maminka z údivu. Zdálo se, že novorozeně je mimořádně chápavé.

„Měla tak chytrý výraz, jako by věděla předem, ta­kový úděl mimina obnáší."

„No ne, ty jsi mazaná jak liška," zhodnotila svou vnučku tchyně, když ji uviděla poprvé.

Jednou, to už bylo Mandy dva a půl roku, vešla Susan do kuchyně - a co nevidí. Malá sedí uprostřed na zemi, od hlavy k patě zmazaná šlehačkou, obklopená zbytky rozpatlaných dortů. Ty měla všude - ve vlasech, na tváři, na šatech - prostě hotové boží dopuštění. Susan nejprve vyprskla smíchy, ale za chvíli jí došlo, co se vlastně stalo, a popadla ji zlost. Chtěla dceři vyhubovat a vysvětlit, že zákusky nejsou zrovna ta nejlepší hračka.

„Řeknu to na tebe mamince," vyhrkla v sebeobraně Mandy, která poznala, že je zle.

Susan ta slova zarazila. „Já jsem přece tvoje maminka!" opravila dceru dů­

razně. „Já myslím tu druhou maminku," vysvětlovala hol­

čička. „Jakou, proboha?" nechápala matka. „Když jsem byla malá předtím."

čem to mluvíš?" nevěřila Susan svým uším. „Měla jsem jinou maminku!" trvala na svém Mandy

a tvářila se smrtelně vážně. To Susan trochu mátlo. „Dobře," souhlasila po chvíli. „Ale proč jsi odešla?"

„Protože mě píchla nožem," hleslo dítě sklíčeně. „Vážně?" zděsila se Susan. „Ty si vymýšlíš, viď?" „Bodla mě a pak jsem umřela." Mandy najednou vy­

padala jako hromádka neštěstí. Susan se proto rozhodla převést rozhovor jinam.

Uplynulo několik týdnů a Mandy se o své první ma­mince zmínila znovu. Tentokrát se rozhovořila o své smrti.

„Najednou jsem byla hodně slabá a ospalá a zmenšila jsem se," popsala své pocity. „Když jsem se probudila, byla jsem u tebe a u tatínka a zase jsem vyrostla."

„A kolik ti bylo let, když ti to maminka udělala?" ze­ptala se tiše Susan.

„Asi osm," odpověděla Mandy. „Pamatuju si taky, že než jsem se vám narodila, ležela jsem u tebe v bříšku. Tam jsem se zase probudila. Všude byla tma a teplo a sly­šela jsem hlasy zvenku. Ty jsi mluvila a někdy taky kři­čela."

Když Mandy oslavila své druhé narozeniny, Susan zjis­tila, že čeká další miminko, ale v desátém týdnu těho­tenství bohužel potratila. Brzy nato otěhotněla znovu a od Mandy se dozvěděla zajímavou věc. Přestože prý miminko umřelo v bříšku, vrátí se teď zpátky.

Susan neví, co si má o poznámkách své dcerky mys­let. Co se týče převtělování duší, snaží se být střízlivá.

„Nevím, zda se moje holčička narodila už podruhé," říká. „To nemůže s určitostí tvrdit nikdo. Vzpomínky se jí vracejí v záblescích a sype je ze sebe takovou rychlo­stí, že je vyloučeno, aby si předem připravila, co bude ří­kat."

své první matce mluví velmi často a Susan je pře­svědčena, že někde hluboko v podvědomí by se našla ještě řada zajímavých postřehů. Nechce však svou dceru podrobovat hypnóze nebo čemukoliv podobnému.

je výraz její tváře," uzavírá příběh své dcerky Susan. „Nepochybuji o tom, že svým vzpo­mínkám věří."

HOLČIČKA VZPOMÍNÁ, JAK PŘIŠLA NA SVĚT Bakerová, London

Malá Hermione si pamatuje, jak se narodila. byla tma a slyšela jsem hlasité zvuky," říká své

matce doslova. „A byla jsem moc unavená. Před­tím jsem byla s Ježíškem. On pak odešel, ale neřekl

V paměti jí utkvěly dny a měsíce strávené v matčině

lůně a její vědomí sahá ještě dál, až do života před na­rozením. Vybavuje si také, že v té době měla dva kama­rády.

V matčině lůně ji tma neobklopovala, ta se kolem roz­prostřela až při porodu. Pamatuje si také zvuky, které k ní pronikaly z okolního světa, slyšela i matčin hlas.

Jednoho dne, když matka, poměrně známá herečka, studovala jeden ze scénářů, Hermione náhle prohlásila:

„Teď už se cítím zase ve své kůži." Matku to překvapilo. „Jako by mi patřil celý svět!" Ta sdělení přišla nečekaně, nepředcházel jim žádný

rozhovor a holčička se tvářila šťastně a spokojeně. Hermione už od malička zajímaly mapy a zdálo se, že

má určité znalosti ze zeměpisu. Poprvé uviděla mapu, když matka kdysi v zásuvce našla starou mapu světa. Chtěla ji ukázat dcerce, aby si dovedla představit, jak vlastně svět vypadá. Rozložila ji na stole, ale než se zmo­hla na slovo, Hermione položila prstík na Severní Ame­riku.

„Amerika. Tam bydlí teta," řekla lakonicky. A skutečně, teta žije v New Yorku. pak ukázala

na Keňu. „Afrika," zněla správná odpověď. To ohromilo,

nikdy přece před svou dcerou o Africe nemluvila.

Asi měsíc nato předčítala před spaním své holčičce ka­pitolu z Alenky v říši divů.

„Napjatě poslouchala," vypráví Anne, „ale nechce se mi věřit, že tomu všemu rozuměla. Když jsem došla k větě: Housenka kouřila vodní dýmku, zeptala jsem se, zdali ví, co to znamená. Věděla, a ještě ke všemu se na mě vyčítavě podívala, jak to, že neznám takovou zá­kladní

Co se týče reinkarnace, je Anne sama skeptická, ne­věří, že člověk je schopen plně poznat svět se všemi jeho zákonitostmi. Připouští však, že Hermionin pohled na svět neodpovídá jejímu věku, a to ji mate.

Dívčin otec je v těchto otázkách nezaujatý. Je aktiv­ním členem anglikánské církve a stejně jako jeho žena si není jist, co za tím vším vězí, co si má o poznámkách své dcery myslet.

„Dá to práci, přesvědčit ho o podobných věcech," říká Anne, „ale přesto sám cítí, že tady není něco v pořádku. Jak může tak malé dítě vědět tolik věcí, které jsme je ni­kdy neučili?"

většinou kupuje mražený hrášek, ale jednou mí­jela zelinářství a zahlédla velké čerstvé hrachové lusky. Napadlo ji, že by nebylo špatné koupit tentokrát je, aby mohla Hermione naučit, jak se loupou. Stejně jí chce dcerka vždycky při vaření pomáhat a hrachu bude určitě mnohem užitečnější než ty její lepkavé vý­tvory z mouky a vody, které pyšně nazývá těstem.

Po příchodu domů vyndala matka hrášek z tašky a chy­stala se dcerce všechno pěkně vysvětlit, protože věděla, že malá Hermione hrachové lusky v životě neviděla.

„Hurá, lusky!" zahlaholila holčička. „Ty už jsem dlouho neloupala!"

Anne by dala krk za to, že její dcera lusky nikdy v ži­votě ani neviděla.

k tomu cedník," pokračovala Hermione zkušeně.

„Polilo mě horko," popisuje situaci „Slovo jako cedník nemohou přece tak malé děti znát. Ale ona si a-

koby nic zavázala zástěrku, vyhrnula rukávy a pustila se do práce. Šlo jí to, jako by celý život nic ji­ného nedělala."

Jindy si povídaly o kamarádkách. vyprávěla nějakou veselou příhodu. Matka

se jí zeptala, jestli se také kamarádí s nějakými chlapci. Následoval rozhovor přesně tak, jak ho uvádíme:

Hermione: „Měla jsem dva kamarády, ale umřeli." „Kdo umřel?"

Hermione: „Ti malí kluci, se kterými jsem kamará­dila."

„Snad umřelo to kamarádství mezi vámi, ne?" Hermione: „Ne. Umřeli ti kluci, co jsem s nimi kama­

rádila." „Co se jim stalo?"

Hermione: „Spadli do vody a sežral je žralok." „Proboha! Takže už nikdy

Hermione: „Ne." „Kdo ti to řekl?"

Hermione: „Nikdo. Objevil se prostě žralok a se­žral je."

„Stalo se to, když jste plavali?" Hermione: „Ne." Anne: „Mám dojem, že si vymýšlíš!" Matku pomalu přecházela trpělivost, ale zvědavost

přece jen nakonec zvítězila, protože odpovědi zněly víc než záhadně. Rozhodla se proto vyptávat dál.

„Já tomu nevěřím, ale někteří lidé tvrdí, že žili už dříve. Myslíš si to taky?"

Hermione: „Ano." Anne: „A kdes žila?" Hermione: „V Londýně."

„Kdy? Teď?" Hermione: „Už dávno."

„Co jsi nosila na sobě?" Hermione: „Jako teď." (Na sobě měla krátké bílé

šaty.) „Takhle krátké? Nebo delší?"

Hermione: „Delší." Anne: „A kdo jsi byla?" Hermione: „Dáma."

„Bohatá?" Hermione: „Dost bohatá, rozmařilá dáma."

„Byla jsi vdaná?" Hermione: „Ano." Anne: „A měla jsi nějaké děti?" Hermione: „Ano."

„Kolik?" Hermione: „Šestnáct nebo sedmnáct." Anne jen polkla překvapením: „A tys bydlela pořád

v Londýně?" Hermione: „V Londýně a v severských krajích." Hermionina matka známá herečka z londýnské

čtvrti West End, se tváří dost vyhýbavě, pokud jde o vzpomínky její dcery.

„Kdo opravdu ví, co to má znamenat?" ptá se sama sebe.

Hermione je šťastné, zdravé a krásné dítě s baculatými tvářemi, velkými modrými kukadly a světlými vlásky.

„Hrozně jí chutná," směje se matka, „sní, na co při­jde. Je to zkrátka naše potěšení!"

ještě vzpomíná na jednu příhodu z pošty. Her­mione tehdy byl sotva rok. Potřebovaly koupit nějaké známky, a jak tak stály ve frontě, všiml si holčičky úplně cizí člověk.

„Ty máš ale chytrý kukuč," usmál se na ni a pohladil ji po hlavě. „Jako bys už všemu rozuměla."

„Tenkrát jsem si toho moc nevšímala," připouští Anne, „ale těch drobností, co do sebe zapadají, je nějak podezřele mnoho, tak nevím..."

ŽIVOT PO SMRTI

Existuje mnoho lidí, kteří podávají důkaz existence po­smrtného života. A bezpočet knih s touto problemati-

kou zdobí police veřejných knihoven po celé Anglii. Bě­hem našeho pátrání po životech před narozením se vy­skytlo několik zajímavých zážitků, týkajících se přežití lidské osobnosti i po fyzické smrti.

Poněvadž jsme se ve svém výzkumu zaměřili přede­vším na děti, mají následující příběhy nejpřirozenější souvislost s těmi nejmenšími. Myslíme si, že do naší knihy patří nejen pro svou informační hodnotu, ale i jako útěcha pro ty nešťastné rodiče, jež své děti ztratili. Ni­kdy se proto nevzdávejte naděje.

Paní Angela manželka lékaře, je velmi inteligentní, vyrovnaná a realisticky uvažující žena. Jednou někam vezla děti autem a nešťastnou ná­hodou se stala obětí řetězové havárie. Pětiletá Sa-

nejmladší ze tří dětí, utrpěla těžké zranění hlavy a několik dní nato zemřela.

Angela se nemohla vzpamatovat. Navzdory té hrozné ráně však odmítla brát jakékoliv uklidňující léky. Věděla, že se se svým utrpením musí vypořádat sama, bez prášků, bez alkoholu. Mučil ji pocit viny - vždyť kdyby tehdy ne­chala děti doma, nemuselo se stát tak strašné neštěstí.

Zoufale se snažila vyrovnat se s tím už kvůli manže­lovi a zbylým dvěma dětem. Beztak už hodně vytrpěli a ona jim nechtěla ještě přidělávat starosti. Jako man­želka lékaře si byla dobře vědoma nebezpečí depresí, a tak si umínila udělat všechno pro to, aby z její tváře zmizel smutek a skleslost.

Asi šest neděl po smrti malé Samanthy se však stala prazvláštní věc, která dočista změnila Angelin život. Jed­nou v noci nemohla spát, bloumala po domě a bylo jí všelijak. Když se vracela do postele, hodiny ukazovaly půl šesté. Náhle ji něco přimělo otočit hlavu k toalet­nímu stolku v rohu ložnice.

„Stála tam Samantha a dívala se na vypráví ro­zechvěle Angela. „Měla na sobě svou nejmilejší noční košilku. Nerada jsem jí ji dávala, protože nebyla

něná. Ležela vždycky složená na dně zásuvky prádelníku v dětském pokoji."

vypadala vyplašeně a zmateně," pokračuje po chvíli Angela ve svém vyprávění. „Sedla jsem si do nohou postele a z ní oči. Stála teď docela blízko. ,Holčičko moje,' povídám jí šeptem. ,Ty nejsi úplně mrtvá, viď že ne?' Jsem unavená, od­pověděla mi. Vztáhla jsem k ní ruce a ona vykročila smě­rem ke mně. Nedovedete si představit, jak mi bylo. Sedla si mi na klín - hřejivá, prostě živá. Hladila jsem ji po dlouhých hedvábných vlasech. Byla skutečná."

Angela si uvědomovala pozoruhodnost situace. Do­týkala se celého dívčina těla, aby se přesvědčila, že se jí to všechno jen nezdá.

„Celá hřála a vypadala úplně normálně, jako vy nebo já," vzpomíná dojatě matka.

Angela se pak zeptala Samanthy, jestli se nechce k mámě a tátovi na chvíli přitulit. Snažila se vzbudit man­žela, ale marně.

„Bála jsem se mluvit moc hlasitě, abych Samanthu ne-vyplašila a ona mi nezmizela. Když jsem muže nemohla vzbudit, po chvíli jsem to vzdala. Malá se ke mně pod peřinou přitulila, jak to dělávala vždycky. Hladila jsem její dlouhé vlásky, rozprostřené na polštáři. Všechno vy­padalo jako dřív, jako by se vůbec nic nestalo."

„Jsem unavená, maminko, musím už jít," řekla Sa­mantha po chvíli a dívala se do rohu místnosti, kde si ji Angela poprvé všimla.

„Jako by tam někdo stál," uvažuje matka, „a volal ji zpátky. V pokoji ale nikdo cizí nebyl. Dám krk za to, že ji někdo volal k sobě."

„Přijdeš se na maminku zase podívat?" zeptala se An­gela opatrně.

Malá neodpověděla. „A pak prostě zmizela," povzdechla si matka. „Hned

jsem se podívala na hodiny vedle postele - bylo přesně půl šesté a deset minut. Všechno to trvalo pouhých de­set minut! Pamatuju si, jako by to bylo včera. Pocítila

jsem nesmírnou úlevu, po celém těle se rozlil klid a mír, už jsem věděla, že život existuje i po smrti."

Ten zážitek změnil Angelin pohled na svět. „Musím připustit," přiznává, „že jsem bývala vždycky

spíš materialista, v Boha jsem nevěřila, ale teď jsem svůj názor musela změnit a jsem přesvědčena, že život smrtí nekončí."

Angela nyní pomáhá rodičům, kteří ztratili své děti. Je členkou sdružení s názvem „Přátelé v nouzi", založe­ného právě pozůstalými rodiči. Jednotliví členové se stří­dají ve službách u telefonu ve dne v noci a poskytují ne­šťastným lidem pomoc a útěchu.

Známý americký psychotronik řekl před časem An­gele, že už spolu se Samanthou jednou na světě pobý­vala a že dítěti bylo předurčeno zemřít, aby Angela uvě­řila v posmrtný život.

„Náš vzájemný vztah v minulém životě však prý ne­byl rodičovský," říká Angela, „ale přátelský. Měla mi prý oplatit nějaký dluh z minulosti, abych změnila své ná­zory a vlastně celý způsob života. Samantha se mi měla narodit jako dcera, pak zemřít, znovu se vrátit, a tím mě přesvědčit, že život smrtí nekončí. Je to krutý důkaz," komentuje Angela, „ale byla to jediná cesta, jak pře­svědčit tak skeptického materialistu, jako jsem já."

Angela dnes děkuje své dcerce za tu zkušenost. Prožité neštěstí ji obohatilo po duchovní stránce. Cítí,

že ji Samantha stále doprovází, a už ví, že se nikdy doo­pravdy nerozejdou.

Děťátko paní Debbie Neesdenové zemřelo ve spánku z neznámých příčin jen několik měsíců po narození. Mat­čin žal byl zpočátku nesnesitelný, ale zanedlouho se uti­šil. Co bylo příčinou?

„Týden po synkově smrti se mi zdál zvláštní sen," vy­práví Debbie. „Zčistajasna se přede mnou objevila žena a v náručí držela malý raneček. Do tváře jsem jí nevi­děla, ale vím jistě, že držela mého chlapečka. Poznala jsem ho hned podle vlásků nad čelem."

Mladá žena ve snu přistoupila k neznámé, která ne- ani slovo, jen odkryla šál a ukázala jí děťátko.

Matka požádala, zda by si chlapečka nemohla pochovat, a neznámá neochotně souhlasila. Debbie vzala dítě do náruče, pevně ho k sobě přitiskla a celé zlíbala.

„Chtěla jsem si ho nechat u sebe," vzdychla si matka, „ale ona jen zavrtěla hlavou a vzala si ho zpátky. V tom okamžiku jsem se probudila, celá

měsíc později se Debbie opět zdál podivný sen. Pro­cházela obrovským skladištěm, plným velkých krabic. Vtom zaslechla nějaký zvuk. Otočila se a za ní stála ta neznámá žena z prvního snu.

„Chvíli jsme na sebe hleděly, líčí setkání Debbie. „Pak mi pokynula, abych ji následovala. Zavedla mě až k zadní řadě krabic a nad jednou z nich se zastavila. Ležel v ní můj chlapeček. Vypadal o něco starší, tak na sedmimě-síční miminko, a taky trochu vyrostl a zesílil. Poznal mě a natáhl ke mně ručičky."

Když ho chtěla Debbie k sobě přivinout, neznámá žena ji předešla a s dítětem v náručí spěchala pryč.

Debbie to rozhořčilo, že začala křičet, ale žena se ne­zastavila. Zoufalá matka se rozběhla za ní, ale neznámá se jí ztrácela mezi řadami krabic.

„Proč mě tak trápíš?" křičela za ní Debbie. „Chci si ho jen Neznámá zmizela a mladá žena se pro­budila naprosto vyčerpaná.

několik týdnů později opět živý sen, zajíma­vější než ty předchozí. Šla nakupovat a před samoob­sluhou náhle spatřila svůj kočárek. Přistoupila až k němu a uviděla svého synka, jak si něco žvatlá sám pro sebe. Zase ji poznal a roztáhl pusinku do širokého úsměvu.

„Připadal mi stejně velký jako minule," líčí své třetí setkání se synem Debbie. „Z obchodu pak vyšla má ne­známá a taky se na mě usmála. Byla to pořád jedna a ta­táž žena, ale mně najednou došlo, že ji odněkud znám, jen jsem si nemohla vzpomenout odkud. Mohlo jí být tak kolem sedmdesáti, vlasy měla bílé jako sníh. Pohla­dila jsem malého po hlavičce a on zavrněl. Bezmocně

jsem se rozplakala. Žena mě začala prý se teď o chlapečka stará a nic mu neschází."

Pak nešťastné matce vysvětlila, že sny zanedlouho skončí a ona už své dítě nikdy víc neuvidí. Všechno jí prý ještě vysvětlí v příštím snu. Debbie jen odevzdaně po­kývala hlavou a chlapce políbila. Pak se probudila. Ten­tokrát se však cítila mnohem klidnější a vyrovnanější. Jen ji trošku zaskočilo, že je chlapeček bez ní spokojený, že mu vůbec nechybí.

Poslední sen přišel asi po půl roce. Seděla na travna­tém břehu jakési malé říčky. Najednou spatřila na mostě ženu s malým dítětem. Blížila se směrem k ní. Chlapec, roztomilý blonďáček, se držel ženy za ruku a šel ještě trochu nejistým krokem, zřejmě se teprve učil chodit.

„Když přišli až ke mně, poznala jsem je," vybavuje si Debbie v paměti. „Byl to můj chlapeček a babička, která zemřela už před deseti lety a kterou jsem měla moc ráda. Popadla jsem chlapce a on se ke mně pevně přitiskl. Mohl mu být tak rok. Na sobě měl běžné oblečení, jaké děti nosívají v létě."

Babička pak vysvětlila vnučce, že její Michael nebyl předurčen k životu na Zemi, ale měla se z něj stát lesná bytost. Mladá žena hodně vytrpěla, ale stalo se, co se mělo stát. Kdyby chlapeček nezemřel několik týdnů po narození, Bůh by ho k sobě povolal ještě před jeho třetími narozeninami. Debbie prý znovu otěhotní a na­rodí se jí holčička.

Malý Michael je už dostatečně připraven na to, aby mohl vstoupit do nebe, kam ho ona bude doprovázet. Debbie se vlastně nezdály obyčejné sny, prožívala jakési astrální představy, jimiž vstoupila do duchovního světa, zatímco její tělo leželo v posteli.

Svého syna už neuvidí, dokud tam nevstoupí sama. Babička jí však slíbila, že se o chlapce dobře postará a všemu ho naučí přesně tak, jak to udělala Debbie.

„Jen jsem kývala a po tvářích mi stékaly slzy. Napo­sled jsem svého syna políbila a pak se jen dívala, jak od­cházejí zpět k mostu. Mávala jsem, dokud mi nezmizeli

z očí. Je to podivné, ale ani jsem se nepokoušela běžet za nimi. Pak jsem se

Debbie skutečně brzy nato znovu otěhotněla a na své miminko už se moc těší.

„Připadá mi," uvažuje nahlas, „jako by všechno, co se stalo, probíhalo podle předem připraveného plánu tak, abych se cítila co nejlíp. Díky astrálním představám už dneska vím, že existuje posmrtný život a že o mého syna je dobře postaráno. Jen bych si přála, aby takovou jis­totu mělo více lidí."

Když malá Siobhan náhle osm měsíců po narození ze­mřela, byla to pro její babičku, paní Barbaru Hooleovou z Cheltenhamu, strašná rána.

„Položili jsme ji jako každé odpoledne do postýlky," vybavuje si v paměti nejhorší okamžik svého života. „Vy­padala úplně normálně - veselá, zdravá. Ale když její matka přišla za chvíli k postýlce a chtěla se s malou po­mazlit, dítě bylo najednou bezvládné jako hadrová pa­nenka."

„Právě když se narodila," pokračuje po chvíli ve vy­právění paní Barbara, „ležela jsem delší dobu v nemoc­nici. Když mi ji přinesli ukázat, na chvíli jsem si ji po­chovala. Nikdy v životě nezapomenu, jak se na mě ten­krát podívala. Tak upřeně a soustředěně, jako by ani nebyla miminko, a chtěla mi něco důležitého sdělit.

Dneska mi nikdo nevymluví, že mi chtěla říct, abych se nebála, že ještě neumřu, i když lékaři tvrdili opak. Měla pravdu, Bůh jí požehnej. Kdybych tak jen mohla odejít místo ní."

Paní Barbara se na chvilku odmlčí. V očích se jí lesk­nou slzy.

„Hned po její smrti, se mi stále vracel jeden sen," po­kračuje hlasem plným dojetí. „Naše holčička ke mně při­cházela bosá, v krátké modré košilce. Vlásky měla hebké jako chmýří a na tvářičce široký úsměv. Vždycky ke mně natahovala ruce. Určitě mě chce přesvědčit, že smrt ještě neznamená konec," uvažuje nahlas paní Barbara.

„A nejpodivnější na tom všem je, že ještě než se mi ten sen začal zdát, přesně tak jsem si svou malou vnučku představovala. V každém snu však vypadala malinko ji­nak, jako by pomaloučku rostla. Siobhan už dávno není miminko. Zemřela před dvěma roky a od té doby už tro­chu povyrostla a naučila se chodit jako každé jiné dvou­leté dítě.

Popsané příběhy mají jedno společné. Nejenže dávají tušit, že život smrtí nekončí, ale ve všech je obsaženo i úsilí podat o tom přesvědčivý důkaz, ať už v podobě zhmotnění, astrálního vidění nebo snu.

ČÁST D R U H Á

H Y P N O T I C K Á R E G R E S E

Mnoho lidí se ve stavu hypnózy navrátilo do nejrůzněj­ších stadií svého života - do matčina lůna i ještě dále do minulosti. Svůj barvitý a vzrušující život často popisují do nejmenších detailů.

Pomocí hypnoterapie se mohou v řadě případů vyře­šit i takové problémy jako alkoholismus, hazardní hráč­ská vášeň, kouření, nadměrné přejídání, kleptomanie atd. Hypnózou se dají léčit i nemoci psychického cha­rakteru. Nejdříve je třeba vymezit původ choroby a pak přimět pacienta podívat se tváří v tvář podmínkám, jež nemoc způsobily, a smířit se s nimi. To může vést k vy­léčení nebo vymizení příznaků.

Není pochyb o tom, že hypnoterapie hraje v dnešní společnosti důležitou roli. Nesmíme si ji však plést s ji­nými druhy hypnotické regrese, které nemají s lékař­skými a společenskými problémy nic společného a pro­vádějí se pouze za účelem navrácení člověka do před­chozího života, ať už skutečného, nebo domnělého.

Ve výjimečných případech se mohou u osoby oživit vzpomínky na minulý život, ale hodnověrné důkazy o tom téměř neexistují. Skoro v každém případě vzniká nepřekonatelný problém, zda je návrat do minulého ži­vota prokazatelný.

muž v hypnóze podrobně popíše život římského setníka, opentlí jej množstvím detailů, ale to ještě ne­znamená, že se skutečně vrátil do minulého života. Mohl vycházet z poznatků načerpaných z knih, filmů a novi­nových článků během života současného. Domnívá se, že tyto informace už dávno zapomněl, ale ony jsou za­tím uloženy v mozku a pomocí hypnózy se mohou opět vyvolat. V éře hromadných sdělovacích prostředků se nabízí bezpočet příležitostí, jak vědomosti načerpat.

ža každá zkušenost, pocit či myšlenka se uloží v našem mozku, nepřekvapí nás, že tam najdeme i mnoho zážitků dávno zapomenutých. A protože se tyto zkušenosti našemu vědomí jeví jako zcela nové, mohou často budit zdání příběhu z jiného života.

Jeden velmi známý a uznávaný hypnotizér to shrnul

následovně: jsem to zjistit já, mohl to rovněž zjistit můj klient." důkaz, že se určitá událost v minulosti skutečně stala, pak právě sám fakt existence tohoto důkazu a možnost jeho probádání mu dává punc věrohodnosti.

Je však málo pravděpodobné, že se důkaz, ať vědomě, či podvědomě, dostal až do klientova mozku, kde čeká uložen jako v počítačové paměti, připraven v pravý čas, tj. pod vlivem hypnózy vyplout na povrch. Na druhé straně, přesvědčivý důkaz o události samé, nedá se pravdivost výpovědi nijak doložit.

Je třeba vzít v úvahu pořadí, v jakém se zážitek a jeho odraz v mozku člověka registrují. Zda si klient skutečně pamatuje svou dřívější existenci nebo si pouze vybavuje zážitky ze svého současného života.

Odpověď není bohužel jednoduchá vzhledem k tomu, že máme co dělat se zážitky uloženými v podvědomí. Jestliže se určitý zážitek nebo obraz mysli zaznamenal dřív, než měla osoba ponětí o konkrétní události, pak je velká pravděpodobnost, že dotyčný opravdu svůj záži­tek prožil a uložil si ho do paměti.

Odlišme ovšem případ, kdy si člověk záměrně vymyslí přijatelný příběh, aby nenechal hypnotizéra na holič­kách, kdyby se sezení náhodou nepovedlo. Existuje také hodně příkladů, kdy subjekt použije metody autosugesce nebo autohypnózy tak, že hypnotizérem uveden do transu, vyrukuje se svou připravenou odpovědí. Sílu su-gesce nesmíme podceňovat. Spousta lidí někdy reaguje úplně nelogicky, protože jsou přesvědčeni, že by tak re­agovat měli.

Popišme jeden pokus. Čtyřem lidem trpícím sennou rýmou zavázali oči. Před každého postavili misku s ku­kuřičnou moučkou. Řekli jim však, že v miskách je rost­linný pyl. Jeden po druhém museli ponořit prsty do misky a přiložit je k nosu. Všichni se automaticky rozkýchali a začaly jim slzet oči - typické příznaky alergie.

Po nějakém čase experiment zopakovali. Týmž čtyřem lidem opět zavázali oči a postavili před ně misky, tento-

krát s pravým pylem. Řekli jim že jde o kukuřič­nou moučku. Nikdo z nich kýchat nezačal.

Co z toho plyne? Člověk má tendenci přizpůsobit se své vsugerované představě. Když tedy hypnotizér chce uvést člověka do transu, aby se dozvěděl něco z jeho předchozího života, přiměje jej líčit zvláštní krásné zá­žitky. V tomto případě se ovšem nejedná o prolhanost či nepoctivost, ale o reakci na danou sugesci.

Co se týče předvádění hypnózy na jevišti, hypnotizér si svou osobu pečlivě vybírá. To však publiku nedá znát, zvláště o zkušeného profesionála. Ten nikdy ne­riskuje a pracuje pouze se subjektem, o kterém je pře­svědčen, že bude na jeho sugesci reagovat.

Celé představení vypadá zpravidla následovně: Hyp­notizér vyzve dobrovolníky a na scénu přispěchá něko­lik odvážlivců z publika. Hypnotizér si mezi mini pečlivě vybírá.

Skupinka lidí na jevišti má za úkol provádět jednodu­ché úkony, jako např. sepnout ruce nad hlavou. Poté jim hypnotizér že až napočítá do tří, nebudou moci ruce rozpojit. Dává přitom pozor, kdo ihned ruce roz­pojil a kdo na sebe nechal působit jeho vůli a zůstal s ru­kama sepnutýma. Hypnotizér hned pozná, kdo se pře­tvařuje, různě pitvoří a naoko se zoufale snaží od sebe ruce odtrhnout.

Po tomto jednoduchém testu si hypnotizér může vy­brat nejlepší subjekty. Ostatní opustí scénu za potlesku diváků. Může následovat další testování citlivosti vy­braných jedinců, jež mistr doprovází vhodným komen­tářem, takže diváci vlastně netuší, že své subjekty dále hodnotí.

si vybere jednoho a pustí se do svého efekt­ního čísla, které obecenstvo sleduje s úsměvem nebo s posvátnou hrůzou.

Většina podobných kousků není nic než optický klam, obchodní trik. A tak je relativně jednoduchý výkon pre­zentován jako něco neuvěřitelně obtížného, k čemu mohlo dojít pouze po uvedení subjektu do hlubokého

hypnotického transu. Obratný showman obyčejně zkouší udělat dojem na publikum bombastickým ním, což mu dodává na vážnosti a důvěryhodnosti.

Možná v každém z nás dřímá trocha touhy se předvá­dět a hypnóza nám poskytuje štít, za nějž se schováváme, abychom uchránili svou vlastní osobnost a identitu a za­pomněli na zábrany.

Tento sklon určitým způsobem se předvádět a zastínit tak zakořeněné může vést k řadě chorobných úzkostí a problematických duševních stavů. V tomto směru je hypnoterapie obzvlášť cenná. Jistý hypnotera-peut z Institutu terapie v Londýně spolu­pracoval s lékařem, u jehož pacientky se projevovaly vnější příznaky srdeční slabosti, ale četné testy špatnou funkci srdečního svalu neprokázaly. Šlo o atraktivní ženu středního věku, žijící dvanáct let v šťastném manželství s jedním mužem. Pravidelně si stěžovala na bolesti na prsou a v předloktí, bušení srdce a srdeční arytmii.

Hypnoterapeut přivedl pacientku do transu a požádal ji, aby se v myšlenkách vrátila do doby, kdy se srdeční potíže začaly objevovat. Žena si živě vybavila večerní rozhovor s manželem. Když se jí zeptal, jak strávila od­poledne, náhle se jí udělalo nevolno, což přerostlo v sr­deční záchvat. Hypnotizér ji však požádal, aby mu po­psala průběh celého dne. Vyšlo najevo, že na nákupu ná­hodou potkala svou starou lásku, muže, se kterým chodila, než poznala manžela. Prohodila s ním prý jen několik slov, ale na naléhání terapeuta se přiznala, že ji onen muž stále silně přitahuje. V duchu se tomu bránila, protože se cítila před manželem provinile.

Když ten jí pak večer svou otázkou odpolední setkání připomněl, pocit viny se vrátil a ji nenapadlo nic jiného než předstírat srdeční slabost. Její taktika se neminula účinkem - manžel se tak vylekal, že se okamžitě přestal vyptávat.

Od toho okamžiku se však tělo začalo bránit automa­ticky samo tímto způsobem - tedy srdečními záchvaty, řízenými podvědomím. Ani žena sama je nedokázala ve-

domě ovlivnit. Teprve až když ji hypnotizér přivedl k sa­mému jádru problému, byla schopna se s tím vypořádat a záchvaty ustaly.

Pravda je, že mnoho lidí se v hypnóze vrátilo do stavu, který je podle jejich nejlepšího přesvědčení předchozím životem. Docent David Stevenson z katedry tropického lékařství v Liverpoolu působil v Africe jako misijní lé­kař a napsal předmluvu ke knize Hypnoterapie - nová

jejíž autorkou je Monica Říká v ní: „Regrese k vzpomínkám na předchozí život může také někdy vyléčit stavy úzkosti. Strach z vody nebo závratě nejspíš pramení ze vzpomínek na utonutí nebo pád. Vě­domí, že noční můra či se vztahují k něčemu, co už dávno minulo, pomůže rozptýlit strach.

Ačkoli moderní věda odmítá takové jevy, jako jsou pověry, nebo je neuznává za součást obvyklého vědec­kého obrazu světa, pečlivé zaznamenávání a zkoumání věrohodnosti patří vlastně do oblasti vědeckého vý­zkumu. se jejich správnost, pak je věda bude muset přijmout za obecnou pravdu, stejně jako jednou musela být přijata skutečnost, že Země je kulatá."

Věda a církev se v pohledu na tuto otázku shodují. Obě existenci tohoto fenoménu sice popírají, ale záro­veň jej potřebují nějak zpracovat přizpůsobit si ho. Proto nemůže být zcela odmítán.

Modifikace materialistického zaměření naší současné společnosti a krátkozrakých názorů některých politiků by mohla prospět lepšímu porozumění. Jinak nás všechny čeká život v bezútěšném prostředí s radioaktiv­ním odpadem, které bychom tu zanechali svým pravnu­kům. si to však včas, můžeme tomu ještě předejít. U některých afrických kmenů považují nově narozené dítě za „dědečka", který se v jeho podobě vrá­til na svět.

Pokud jsme už někdy předtím žili, nemáme důvod bát se smrti a umírání. Tem, kdo trpí nevyléčitelnými ne­mocemi, i jejich rodinám a přátelům se o smrti snáz ho­voří.

Britská společnost je příliš humánní na to, aby popra­vila několikanásobného vraha, ale potraty nezakazuje. Ukončí tak život více než sto tisícům nenarozených dětí ročně.

Po liverpoolských zdech se píšou hesla: „Žena má právo se rozhodnout" a „Právo dítěte na život". Můžete namítnout, že reinkarnace, umělé přerušení těhotenství pouze oddálí návrat jedince na Zem. Za­stánci potratů zastávají názor, že mysl nenarozeného dí­těte je jen čistý, nepopsaný list. však o by­tost se vzpomínkami na předešlý život či nesmrtelnou duši, pak to celé mění situaci."

V dopise otištěném v odborném časopise British Me- Association News Review píše pod titulem Fetální

vzpomínky dr. Stevenson: „Zúčastnil jsem se mnoha se­ancí liverpoolského hypnoterapeuta Joea Keetona, při nichž vracel lidi zpět do doby před jejich narozením. Mnohým se vybavovaly velmi živé a přesvědčivé před­stavy..."

Někteří lidé nechtějí podobné vzpomínky vůbec při­jmout, považují je za pouhý výplod fantazie.

Druzí je chápou jako důkaz reinkarnace. Pokoušel jsem se vyhledat v kartotékách lékařské knihovny tři lé­kaře, o nichž se vzpomínky zmiňovaly, ale bez úspěchu. Zato se mi však bez obtíží podařilo najít svého otce a jeho strýce, kteří prováděli lékařskou v vzpo­mínky týkaly.

Někdy je velmi obtížné určit, zda se dospělému člo­věku v hypnóze vybavují skutečné vzpomínky na před­chozí existenci či jen směsice vzpomínek a fantazie za­ložená na pozapomenutých zážitcích, poznatcích z knih, rozhlasu a televize, které načerpal během svého součas­ného života. Jasnější důkaz o pravosti vzpomínek na­jdeme u malých dětí. Tak malých, že ještě nedovedou číst a nemají zážitky z televize. Hned jak se naučí mlu­vit, poskytují nám informace z minulých životů, které prožily jako identifikovatelné osoby, obvykle nepříliš da-

jak v čase, tak v prostoru, od svého nynějšího do­mova.

Neměli bychom studium takových poznatků odmítat. Jestliže mohou být prokázány, jejich vliv na náš současný systém poznání a víry může být značný. A před­

nezvratné důkazy, pak je musíme přijmout. I když hypnóza slouží svému účelu a může fungovat

jako jedna z možných metod oživování vzpomínek, je ve své podstatě diskutabilní a neprobádaná. Většinu hyp­notizovaných osob tvoří ovšem dospělí s určitým poten­ciálem znalostí, poznatků a zkušeností, načerpaných v průběhu života. Dá se tedy říci, že mají dostatek ma­teriálu pro vytvoření domnělého předchozího života.

Ani v jednom případě popsaném v naší knize nebylo použito hypnózy. Děti vždy reagovaly spontánně a jejich první zmínce o minulém životě nepředcházel žádný roz­hovor, který by je k podobným úvahám mohl přivést.

ČÁST T Ř E T Í

L É K A Ř S K É A N Á B O Ž E N S K É

H L E D I S K O

LÉKAŘSKÉ HLEDISKO

Hlavním cílem lékařské profese je zlepšování života péčí o lidské tělo. Jeden vynikající londýnský odborník si stále vzpomíná na větu, již slyšel od svého učitele: „Pře-svědčte se o tom, že tělu nehrozí nebezpečí infekce, pak ho být, pomůže si samo."

Není pochyb o tom, že vydatný spánek může vyléčit spoustu drobných potíží. Co se to v našem těle v noci děje, že se ráno probouzíme čerství a svěží? Jaká síla v nás působí, když tělo spí? Něco se muselo stát, když se bolest zmírnila a neklid utišil.

Jedním z možných vysvětlení může být obnovovací proces prováděný éterickým tělem, jež je nemateriálním protějškem těla fyzického. Ve spánku se vypne vědomí, a tělo se tak může úplně uvolnit. Éterické tělo v té době dodává jednotlivým buňkám potřebnou energii, aby se rychle zregenerovaly.

Mnoho lidí namítne, že se buňky v těle obnovují samy. Je dokázáno, že buňky odumírají a jsou nahrazovány nově vzniklými. Otázkou zůstává, co způsobilo tento proces. Jaká energie aktivuje vznik nových buněk?

Podívejme se na hmotné tělo jako na počítač napro­gramovaný k činnosti za určitých podmínek, tj. když po­třebný počet předem vytvořených buněk funguje tak, jak je třeba. Když jedna buňka odumře, ať už z jakéhokoli důvodu - působením slunečního záření, větru, zranění, automaticky ji nahradí buňka nová - přesně jako v po­čítačovém programu. Tento proces však může být usku­tečněn jen s pomocí určité energie, která k němu musí dát podnět.

myšlenku, že lidská bytost není pouze lid­ské tělo, pak můžeme odpovědět na řadu otázek. Éte­rické neboli nehmotné tělo může být rovněž pojítkem mezi různými reinkarnacemi.*

Pokaždé, když dostává duše tělesnou podobu, se její fyzický vzhled změní, protože vzniká po rodičích, ale éte­rické tělo, jež je nositelem duše, ducha a podstaty osob-

nosti, zůstává stejné. tělo pak předává své zá­žitky fyzickému vědomí, a tak vznikají záblesky událostí a vzpomínek na předešlé existence.

Toto nehmotné tělo, které prostupuje tělem fyzickým, si pamatuje na dřívější formy inkarnace včetně všech zra­nění a poškození předešlého fyzického těla. Některé děti se narodí s jizvou, mateřským znaménkem či

Dominik se například narodil jako zdravé a krásné

dítě s jizvou na přední části pravého stehna. Připomíná sešitou bodnou ránu - bílá čára, která se nikdy neopálí.

před svými třetími narozeninami stál na židli a pro­hlížel si obrázek na stěně. Babička ho zlehka přidržo­vala, aby nespadl, a tak se jizvy dotkla.

„To mi udělal muž ve člunu velkým nožem," komen­toval zčistajasna své zranění chlapec. Babička s matkou se na sebe udiveně podívaly. té jizvě se přece doma nikdy nemluvilo.

„Všude byla samá krev, spousta krve," pokračoval Do­minik.

Na matčin dotaz, co se stalo potom, pohotově odpo­věděl:

„Spadl jsem do vody a utopil se." Jeho hlas zněl plač­tivě, ale pak se ovládl a začal vyprávět. Jmenoval se a měl sestru Zitu.

„A znáš teď nějakou Zitu?" zeptala se matka. „To jsi přece ty, mami," usmál se. Dominik se hrozně bál vody a vždycky plakal, když

ho maminka koupala. Vyváděl tolik, že ho musela jen otírat houbou. Jizva je na noze stále zřetelná a roste s ním.

Chlapcova matka tvrdí, že nikdy nebyl na žádném člunu, natož aby stál tváří v tvář muži, jenž se ohání no­žem. Matku překvapila zmínka o krvi, protože ji nikdy pořádně neviděl a lze pochybovat o tom, zda vůbec ví, co slovo krev znamená.

Nehmotné tělo existuje dál i po smrti, nezávisle na těle fyzickém, které tvoří vlastně jen vnější schránku a roz-

padá se, jakmile se obě těla od sebe po smrti oddělí. Éte­ tělo pak přežívá v odlišné rovině vibrací. Vědci však

zatím nedokázali zachytit jejich frekvenci. To samo­zřejmě neznamená, že by nemohly existovat. Před obje­vením elektromagnetických vln by bývali lidé nikdy ne­věřili, že může existovat rozhlasové vysílání. Přesto všude kolem nás toto vlnění existovalo a čekalo, až je někdo objeví. Určitě přijde čas, kdy i vibrace budou známy nám všem, a snad je pak přijmeme jako součást svého života, či přesněji řečeno -jako součást svých bu­doucích životů. To nepochybně rozptýlí strach ze smrti, s nímž se někteří nedokážou vyrovnat.

Zděděná neboli genetická paměť je často považována za vysvětlení případů reinkarnace.

Vraťme se k příběhu malé Mandy. Dívčina matka se zúčastnila pohřbu svého prvního dítěte, které zemřelo v pěti měsících... Celá zdrcená a nešťastná přitom má­lem spadla do čerstvě vykopaného hrobu, když se jí smekla noha po mokré hlíně. zážitek se jí navždy vtiskl do paměti. Když se narodila Mandy číslo dvě, zdědila matčiny geny, které ovlivnily její fyzické at­ributy i vlastnosti. Je možné, aby se matčiny vzpomínky a zážitky přenesly na dítě pomocí genů, a tak holčičce implantovaly matčinu vzpomínku na pohřeb?

Genetická paměť hraje nepochybně důležitou roli v objasnění nepochopitelného chování dětí. To ovšem nevyjasňuje všechny aspekty případu malé Mandy, proto by nebylo moudré opírat se jen o toto vysvětlení. Přes­tože stříbrný náramek byl pohřben v rakvi, matka o něm věděla a pamatovala si, jak vypadal. Vjem tedy mohl být přenesen z její hlavy do mozku Mandy číslo dvě. Jenže jak potom vysvětlit žlutý míček? Holčička si že ho měla u sebe v rakvi - matka to ovšem netušila. Jak se může na dítě přenést vjem rodičů, který vůbec ne-prožili?

Dalším zajímavým v případě Mandy je sku­tečnost, že genetický vliv mohl mít na holčičku jen jeden z rodičů, a to matka. Každé z dětí mělo totiž jiného otce.

Dále jsou tu poznámky o Stephenovi. Zde však padesá­tiprocentní spojení existuje, protože obě děti měly stej­ného otce. Mohly Mandiny poznámky o Stephenovi svědčit o genetickém vlivu či přenosu z otce na dceru? Možná ano. Ale co věta „Už může chodit"? George Seabrook si pamatoval svého syna na invalid­ním vozíčku. Ledaže by pan Seabrook někde hluboko v podvědomí doufal, že po smrti snad bude chlapec cho­dit, a ta myšlenka se telepaticky přenesla na Mandy.

Dr. Peter Fenwick, neurolog z nemocnice Sv. Thomase v Londýně a odborný asistent na katedře psychiatrie, se však domnívá, že v Mandině případě se nejedná o ge­netickou paměť. Podle něj spíš zaslechla podobné výroky od matky a jen je opakovala. Další možnou a logickou odpovědí by však mohla být i reinkarnace. Připomeňme si dívčina slova: „Mami, proč jsi plakala, když jsem umřela? Tys nevěděla, že se vrátím?"

„Není pravděpodobné, že by tyto otázky opakovala po matce," uzavírá dr. Fenwick.

Je příznačné, že téměř všechny děti začnou mluvit o minulém životě ve věku dvou až tří let. Většina lidí se zřejmě rodí s určitými zakódovanými vzpomínkami na předchozí existence, a jakmile se naučí mluvit, začnou popisovat lidi, místa, události a zážitky z minulého ži­vota. Rodiče je zpravidla neberou vážně, považují jejich řeči za výplody fantazie. V době, kdy se děti začínají vy­jadřovat souvisle, všechny vzpomínky zmizí. Pak začnou chodit do školy a vzpomínky na prenatální období jsou přílivem nových vědomostí zatlačeny hluboko do pod­vědomí. To by mohlo vysvětlit stále větší počet případů, kdy podvědomí ve stavu hypnózy odkrývá bohatství faktů týkajících se předchozí existence.

Dr. Fenwick se zmiňuje o vědecké studii, podle které se rytmus mozkové činnosti u dětí v posledním měsíci před narozením mění, což bývá vysvětleno tím, že se jim zdají sny. Určitá možnost, že se nenarozeným dětem zdají sny, tedy existuje. čem asi? Nemají přece žádné

zážitky, na nichž jsou skutečné sny založeny. Zdá se jim snad o jejich minulém životě na onom

Podle nejnovějších poznatků má už plod v děloze vy­vinutý sluch, hmat a zrak. Odpovídají tomu mnohá svě­dectví dětí, které si pamatují své pocity v matčině lůně. Některé hovoří o velké tmě, jiné o zlaté záři, většina po­ciťovala vlhko a téměř všechny se shodly na tom, že ko­lem byl slyšet neustále nějaký hluk.

Zvukový faktor hraje jednu z nejdůležitějších rolí v emocionálním vývoji dítěte. Každodenní zvuky kolem nás se filtrují a pronikají až k plodu, ať už jde o proni­kavé zvonění budíku, burácení tryskového letadla nad hlavou nebo běžnou konverzaci.

V Japonsku např. nesmějí těhotné ženy pracovat v hlučném prostředí. Mohlo by dojít k poškození plodu a dítě by mohlo v pozdějším věku trpět psychosomatic­kými problémy.

Střídání světla a tmy lze vysvětlit střídáním spánku a bdění. Plod mohl během spánku (kromě fáze „rych­lých očních pohybů") vnímat tmu a v okamžiku probu­zení si uvědomovat světlo jako zlatou zář nebo jako jas.

Dr. Arthur Guirdham, psychiatr z Beathu, známý svými výzkumy dětí trpících nočními děsy, je přesvěd­čen, že nepříjemné sny jsou v mnoha případech způso­beny traumatickým zážitkem v minulých životech. To by mohlo být velmi často vysvětlením různých fobií nebo nepochopitelného chování dětí, kdy si rodiče nejsou vě­domi žádných příčinných souvislostí. V mnoha přípa­dech se neurotické stavy týkají násilné smrti - utonutí, železniční nehody atd. Tyto děti pak trpí panic­kou hrůzou z nožů, vody nebo vlaku.

Podle dr. Guirdhama může mít i těžký porod za ná­sledek obsedantní chování v dospělosti - fobie, úzkost apod.

Matčin emocionální stav má pro dítě dalekosáhlé ná­sledky, zejména v prvních třech měsících To je rozhodující období, kdy se vyvíjejí všechny orgány

a je nejvíce ohroženo léky, alkoholem a hlavně nikotinem, který ohrožuje jeho zdravý vývoj.

Nenarozené dítě také trpí matčinými depresemi a stresy. Když dospělý člověk upadne do stavu deprese, je tím postižena každá buňka v jeho těle. Proto se nega­tivní pocity přenášejí na dítě, a to trpí spolu s matkou.

těhotná žena pesimismu, existuje velice re­álné nebezpečí, že to může vést ke skutečné chorobě. Je přece známo, že přílišné zaměření na smutné a morbidní myšlenky vede k žaludečním potížím, k poškození jater, a to nastávající matce určitě nesvědčí.

depresím, se na život pesi­misticky, se v pochmurných myšlenkách, mů­žeme spustit nezvratný proces, působící zhoubně na naše tělesné orgány. Důsledkem bývá nechutenství, neteč-nost, neschopnost soustředění a dokonce nehybnost, ve­doucí až k různým zažívacím obtížím, k duševním poru­chám, k hlubokému bezvědomí a třeba i k smrti.

Veselá mysl nám naopak může vrátit chuť do života. I ten nejdelší tunel má na konci světlo, i když to nemusí být na první pohled viditelné. Každý má nějaké starosti. Jak si s nimi poradíme, to záleží jen na způsobu myšlení.

se plod v klidu a pohodě, bude dítě reagovat po­zitivně. Tuto skutečnost potvrzují důkazy nashromáž­děné dr. Michelem Clementsem z londýnské nemocnice, který s pomocí Yehudi Menuhina, světově proslulého houslisty, před časem zkoumal určitý počet nastávajících matek, zda jejich dosud nenarozené děti budou reago­vat na hudbu. Reakce dětí byly velmi zajímavé. Potvr­dily skutečnost, že většina z nich dávala přednost flétně a houslím před ostatními hudebními nástroji. Řada bu­doucích maminek prošla vyšetřením ultrazvukem, kdy se pohyby plodu přenášely na televizní obrazovku. Tato metoda umožňuje sledovat vývoj dítěte. Měřením hla­vičky se dá upřesnit očekávaný termín porodu. Vyskyt-

se odchylky, provádějí se důkladnější testy. Dostáváme se ke složité otázce potratů a lékařských

i morálních zásad s nimi spojených. Hlavním morálním

problémem je určit okamžik, kdy dochází ke spojení duše, ducha, životní síly, na přesném termínu nezáleží, s plodem. Naše případy potvrdily, že pokud je tato ži­votní síla jakožto nositelka duchovní identity přítomna už před početím, pak existuje po celých devět měsíců tě­hotenství.

tuto pravděpodobnost, pak by snad bylo na místě zrevidovat současný zákon týkající se potratů.

Zákony života působí záhadně a my jim nikdy nebu­deme schopni zcela porozumět. Od té doby, co se začalo pravidelně používat ultrazvukového vyšetření v těho­tenských poradnách, vrtá hlavou, jak lékařům, tak paci­entkám jeden nevysvětlitelný jev. Je to nebezpečí zmi­zení plodu. Matka čeká podle prvního vyšetření dvoj­čata, ale po dalším s hrůzou zjistí, že tam zůstalo jedno z nich a druhé zmizelo beze stopy.

Dr. H. P. Robinson, porodník a gynekolog z Králov­ské nemocnice při univerzitě v Glasgowě, se pokusil tuto záhadu vysvětlit prováděním rozsáhlých testů. Jedna z možností je, že matčino tělo zcela vstřebá tkáň dítěte. Jedná se o vlastní tkáň, takže nedochází k otravě, a druhý plod není patrně vůbec ohrožen. To, zda zbývající dvojče v pozdějším věku emocionálně trpí vzhledem k náhlému zmizení jeho sourozence, je jiná otázka. Jeden případ v historii ukazuje, že dvojče, které se narodilo samo, v dětství truchlilo pro svého nenarozeného sourozence.

K největším traumatům při zmizení plodu dochází, po­kud se v těhotenství neprovede vyšetření ultrazvukem. Na základě diagnózy očekává matka dvojčata, psychicky se na to připravuje, a když se narodí pouze jedno dítě, je úplně zdrcená. Nemůže pochopit, co se vlastně stalo. Když se druhé dítě nenarodilo mrtvé, kde může být? Ob­vykle to trvá dlouho, než se s tím matka smíří.

Zmizení plodu jako přirozený potrat, svě­dectví o moci a síle matky přírody. Druhé dítě se z ně­jakého důvodu nenarodí. Můžeme si říct, že se duše těchto dětí znovu na zem vrátí, až přijde jejich čas. Když dojde k takové události a plod zmizí nebo se narodí

mrtvý, můžeme hledat vysvětlení ve stále se měnícím běhu světa a lidí v něm. Rodičům se má např. narodit dítě a v průběhu těhotenství dojde u jeho matky ke změně vztahu k němu. Ve skrytu duše si přeje, aby ne­musela dítě donosit. Není pak vyloučeno, že Prozřetel­nost pak celou věc vyřeší tak, že se takové matce dítě nenarodí.

NÁBOŽENSKÉ HLEDISKO

Protestantské reinkarnaci neuznávají. Připomeňme si prohlášení arcibiskupa canterbur-

ského, mluvčího anglikánské církve: „Není to otázka, k níž by křesťané zaujímali nějaké oficiální stanovisko. Jistě víte, že církev zavrhla jakoukoli myšlenku na rein­karnaci už velmi dávno. Od té doby se nenašel žádný přesvědčivý důkaz, aby bylo nutno tento jev znovu zkou­mat. Kdyby se nějaký naskytl, nepochybuji o tom, že by se o celé otázce začalo znovu uvažovat. Doposud se tak však nestalo, a tak celá otázka zůstává v kategorii ,ne-

Římskokatolická církev neuznává reinkarnaci, pro­

tože není součástí božího zjevení. Na pozemský život hledí jako na období, kdy se rozhodujeme pro život dobra či zla. Až zemřeme, naše nesmrtelná duše se podle toho, kterou cestu jsme si zvolili, dostane do nebe, očistce či do pekla. Nebe je pro ty, kteří předstupují k Bohu, v očistci se duše zemřelých, kteří žili v souladu s Bohem, musí před vstupem na nebesa připravit a očistit. Do pekla jdou hříšníci, kteří se v pozemském životě od Boha odvrátili.

Podle Kristovy církve nemá převtělování duší v jeho učení místo, i když tato církev věří v posmrtnou existenci ducha v podobě, která je předurčena pozemským živo­tem.

Někteří křesťanští spiritualisté reinkarnaci přijímají, jiní ne. Většina však věří v její možnost. Jejich hlavním

cílem je dokázat světu, že život nekončí fyzickou smrtí, a pořádají seance, při nichž médium předává od zesnu­lých jejich příbuzným zprávy, obsahující osobní údaje, které médium nemůže znát. Tím dokazují, že i po smrti si člověk zachovává schopnost komunikace. Každý z nás má podle nich duchovního průvodce, který nám pomáhá v každodenním životě a zároveň slouží jako prostředník při spojení s našimi zemřelými.

Mormoni sice převtělování duší neuznávají, ale věří v život před narozením ve formě duchovní existence. Du­chovní bytosti, potomci vyvolených rodičů, mužů a žen, vypadají po všech stránkách jako nesmrtelníci, jen jejich duchovní tělo je tvořeno z čistší a jemnější substance než jejich tělo smrtelné.

Podle mormonů je smyslem pozemské existence život ve víře, a proto jsou naše vzpomínky na život před na­rozením v království nebeského Otce zpravidla potla­čeny. Život je věčný. Lidská duše nikdy neumírá, opětné spojení ducha s tělem je přislíbeno každému. Nám všem přinese fyzická smrt odměnu či trest, které si zasloužíme za svůj pozemský život s věčným pohybem vpřed a štěs­tím jako naději pro všechny.

Řecká ortodoxní církev také reinkarnaci neuznává. Podle ní se zemřelý dostane buď do nebe, nebo do pekla. A to jen jedenkrát a s konečnou platností. Pokud je prý duše zatracena do pekla, není pro ni V pekle je přinucena odvrátit se od Boha, a naopak v nebi se s Bo­hem spojí. Život na Zemi přesně vymezuje cestu duše po fyzické smrti. Duši umírajícího člověka mohou po­moci jen modlitby pozůstalých.

Svědci Jehovovi reinkarnaci rovněž neuznávají, ale věří ve vzkříšení a v poslední soud. Za svůj život na Zemi bude souzen každý. Oživlá těla povstanou a jejich duše se k nim připojí. Proto se každý člověk vrátí na svět ta­kový, jaký z něj odešel. Nějaké převtělování duší tedy nepřichází v úvahu.

Nová církev byla založena na základě učení Emanue­la Swedenborga, který se narodil ve Švédsku v roce 1688

a zemřel roku 1772. Reinkarnaci nevyznává, hlavně kvůli přesvědčení, že na Zemi není nutno žít více než jeden ži­vot. Ten jako příprava na život věčný stačí. Po smrti žije duše dál v tzv. světě duchů, než se podle svého údělu do­stane buď do nebe, nebo do pekla.

Swedenborg věřil, že duchové z neviditelných světů jsou úzce spojeni se všemi lidmi na světě. Dříve, když byli v tělesné schránce, žili na Zemi. Reinkarnace je vý­sledkem komunikace jejich vlastních vzpomínek nebo myšlenek s myslí živých lidí, kteří na Zemi. Tak si člověk vybaví něco, co v životě neviděl nebo neslyšel, a přijme to jako osobní vzpomínku na svou předchozí existenci.

Buddhisté nepřijímají reinkarnaci jako takovou, ale věří ve znovuzrození, což pro ně znamená něco docela jiného, co předpokládá interakci ducha a těla v celém kosmu. Neznají Boha ani duši, jen živé bytosti zabýva­jící se osvícením ducha a těla, jehož může být dosaženo nalezením vyváženého stavu - dokonalé rovnováhy.

Buddhisté věří, že tělo rozum, poněvadž je zdrojem energie, která slouží jako potrava ducha. Mysl nabitá energií zpětně přebírá vládu nad materiálním tě­lem. Stoupenci buddhismu jsou však zároveň přesvěd­čeni, že duch může existovat i bez tělesné schránky.

Buddha se nesmířil s tím, že některým lidem přináší smrt věčné štěstí, jiným naopak nekonečné utrpení. Učil, že za životem následuje smrt, a každý jednotlivý život bude probíhat v podmínkách, které jsme si vytvořili svým předešlým životem podle toho, jaké morální úrovně jsme dosáhli. nebo člověk se zlým úmyslem, čeká ho neštěstí, a naopak jedná-li s čis­tou myslí, bude odměněn. stárne, umírá a mění se v prach, ale mysl přežívá jeho smrt. Všechny skutky mají příčiny a podmínky, a ty zas samy dál působí jako pří­činy a podmínky dalších skutků a tak pořád dál a dál.

Islám s reinkarnací rovněž nesouhlasí. Na Zemi je pouze jeden život. Ve smrti se duše oddělí od těla a letí do nebe nebo do pekla. Peklo funguje jako nemocnice,

kde se léčí duše, aby mohla vstoupit do království ne­beského. Pobyt v pekle je přechodný, není chápán jako věčný úděl či trest, protože Alláh je milosrdný.

V nebi a v pekle se duši nabízí spousta příležitostí k učení a zdokonalování a podle toho, jak jich využije, dostává se stále blíž a blíž k Alláhovi. Když duše odmítá na sobě pracovat, zůstává stále v pekle, dokud svůj po­stoj nezmění. Každý čin a rozhodnutí jsou motivovány pouze svobodnou vůlí duše samé.

Hinduismus je na rozdíl od všech ostatních nábožen­ských směrů založen na koncepci reinkarnace podle karmy, záznamu dobra a zla, nashromážděného v prů­běhu pozemského života. Každý člověk se vrací na Zem mnohokrát, aby vyrovnal svou karmu, tj. aby splatil dluhy své duše z minulých životů. Okolnosti, do nichž se člověk narodí, jsou dány stavem jeho karmy před naro­zením. Pokud byl v předešlém životě např. vzteklý a ne­trpělivý, rovnováha duše se obnoví tím, že se podruhé narodí v takových podmínkách, aby se duše mohla nau­čit větší trpělivosti. Toho se dá dosáhnout různými způ­soby. Může být předurčen k sňatku s trpělivou ženou, jež ho vlastním příkladem bude trpělivosti učit.

Ale ne všechno funguje tak hladce a jednoduše. Stává se, že člověk může být přinucen zdokonalovat svou duši daleko nepříjemnějším způsobem. Může se narodit v ro­dině, kde je některý její člen tělesně postižený, a tudíž ho to k trpělivosti donutí. Nebo může mít potomka se stejně vznětlivou povahou, jakou trpěl v předešlém ži­votě sám. Teprve pak pochopí, jak je trpělivost důležitá.

Tak tedy působí zákon karmy - všechny omyly se na­praví, nedokončená práce dokončí, všechny zlé úmysly a činy jsou vystřídány dobrými. Karma provází člověka ve stále se opakujícím cyklu příchodu na svět a umírání - a je stálou součástí vědomí nebo duše. Ta se musí mno­hokrát převtělit, než se dluhy v karmě splatí. Když se však docílí rovnováhy, není třeba dalších reinkarnací a duše dosáhne stavu nejvyšší dokonalosti a nesmrtel­nosti - nazývaného nirvána.

Když muž a žena zplodí dítě, jeho vlastnosti závisí na určitých faktorech, tj. na karmě matky, otce i dítěte sa­motného. rodiče svou karmou z předchozích ži­votů předurčeni k tomu, aby zplodili posvátné dítě, stane se tak a posvátné dítě se narodí těmto rodičům. Někdy se může stát, že se dítě znovu narodí jako lev. Stejně tak se kráva může narodit jako člověk. Podle hinduistické filozofie se zákon karmy týká každé formy života, nejen lidské.

Scientologové reinkarnaci uznávají a věří, že co zase­jeme v jednom životě, to ve druhém sklidíme. Zdůraz­ňují neustálou snahu po zdokonalování duchovní stránky života, která existuje jako nezávislá síla, i když

umírá. Podle jejich přesvědčení za dlouhá léta došlo k po­

klesu morálních hodnot, což se odrazilo ve formování určitých postojů, např. v příklonu k materialistické stránce života, jako opaku k duchovnímu směřování. Za­bývají se rostoucím počtem neurotických a psychických poruch a snaží se v tomto směru radit a pomáhat.

Židé věří, že se jejich duše po smrti dostanou k Bohu přes očistec, kde tráví nějaký čas rozjímáním, popř. si odpykávají trest. V otázce reinkarnace se jejich názory různí, třebaže jejich mystická tradice, která se odráží v učení rabínů, hovoří o stěhování duší.

Podle názoru židovské víry existuje hierarchie odměn a trestů. Louis Jacobs o nich hovoří ve své knize Židov­ská teologie. Připomíná názory židovských kabalistů.

v neštěstí s národem i dobří lidé, je to proto, že podléhají zákonu platnému pro všechny bez výjimky, pokud nejde o člověka spravedlivého, který si zaslouží být spasen. Ale i ten, kdo je vinen jen částečně, napří­klad proto, že se mu nedařilo kárat ostatní za jejich zlé skutky, přijde do záhuby spolu s nimi. Je také pravda, že zvlášť spravedlivý člověk má moc zachránit i hříšného. Hříšníkovi se může dostat požehnání, aby sloužil jako nástroj pro naplnění božího záměru. Může mít např. spravedlivého syna, jenž zdědí jeho bohatství a použije

ho k dobrému účelu. žena, je to trest za její vlastní hříchy a také plod musí pykat za hříchy, které spá­chal v předešlém životě. To také vysvětluje, proč nevinné děti trpí. Ve skutečnosti tak nevinné nejsou, mají na svě­domí hřích z předchozí inkarnace."

Jacobs ve své knize dál píše: „Co rozumí současný žid pod pojmem posmrtný život? Záleží na tom, jakého člo­věka máme na mysli. Někteří, a kupodivu mezi ně patří i věřící, nevyznávají žádnou teorii o posmrtném životě, ale to je velmi zvláštní náboženský názor, který omezuje příležitost člověka setkat se s Bohem na krátkou chvíli vezdejšího života. Můžeme věřit tomu, že Bůh tvořil jen proto, aby ničil? Že všechny lidské naděje a sny o lep­ším, dokonalejším životě jsou odsouzeny k záhubě? Z poněkud jiného pohledu se hovoří o jednotlivcích, kteří žijí dál ve svých dětech nebo životech lidí, jež ovliv­nili, anebo ve svých skutcích či díle. že Shakespeare je nesmrtelný, protože jeho dramata se bu­dou číst věčně, nemyslíme tím Shakespeara jako člověka, ale jeho myšlenky. Myšlenka, že se lidské skutky zacho­vávají pro věčnost, se rozhodně brát na lehkou váhu. Není to ani naše toužebné přání, ani náboženské vyznání. Víra v posmrtný život je v judaismu hluboce za­kořeněna a odmítat ji by bylo ochuzením a despirituali-zací judaismu jako takového.

Současní židé, věřící v posmrtný život, mají sklon spíš zdůrazňovat nesmrtelnost duše než vzkříšení mrtvých."

Z tohoto stručného přehledu nejrůznějších nábožen­ství vidíme, že obecná témata zrození, smrti a posmrt­ného života procházejí každým z nich. Na závěr této ka­pitoly o vztahu víry k reinkarnaci bude asi vhodné zmí­nit se o bibli, podle níž Jan Křtitel přišel jako duchovní vtělení Eliáše - čili že byl Eliášovou reinkarnací.

V době příchodu Ježíše musela být myšlenka reinkar­nace přijatelná dokonce i pro jeho žáky. Když se jich to­tiž Ježíš zeptal, za koho jej považují, odpovídali různě. Všichni však ve svých reakcích naznačili, že jim myš-

návratu duše zemřelého v jiném fyzickém těle není cizí a že je nepřekvapuje. Víra v reinkarnaci pro ně tedy musela být zcela běžnou záležitostí.

Peter a Mary Harrisonovi

PODRUHÉ NA TOMTO

Z anglického originálu The That Time vydaného nakladatelstvím Sinclair Publishing Ltd. 1989, přeložila Lenka Štěpánková. Typografie Antonín Kresba na obálce Tomáš Vydal jako svou dvoustou sedmdesátou pátou publikaci Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r. ó., v Praze 1992. Odpovědná redaktorka Jana Mertinová. Vytisklo Naše vojsko, Praha 6 - Liboc. Vydání první. 13/34 1970-228-92 Doporučená cena 29 Kčs.