PF 2010 - focolare.czfocolare.cz/novemesto/2009NM12.pdfi vlastní dveře, abychom mohli dru-hým...

12/2009 ROČNÍK 18 (12)

PF 2010

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

2 | Nové město | 12/2009 2 | Nové město | 12/2009

CO VÁS ZAJÍMÁ ...

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci

Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové

město, a požádat vás o fi nanční pomocpravidelnými nebo jednorázovými příspěvky.

Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme.

Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00,

[email protected], m: 00420 737 436 810

Správní rada:Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila

Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Advent 2/Lokální oteplování 3/Riskovat stojí za to 4/Afrika žádá prostor 6/Tobě a nám, Anežko Česká 7/Rozhlasové přemýšlení o katolické rodině 8/Ježíš mezi námi 10/Pizza pro Manilu 12/Škola Abba 13/Slovo života 15/Milost, abych to dokázala 16/

Ekumenické setkání biskupů 17/Člověk a média 19/Po pěti letech znovu v Olomouci 21/G8 a vzájemná závislost 22/Úloha politiky v encyklice Caritas in veritate 22/Být „in“ 24/Komiks 25/Deserto di Varazze 26/Křížovka 27/Pizza pro Manilu 28/

OBSAHFo

to: V

ero

nik

a D

em

lová

AdventKromě vánoční symboliky, s níž nás již v adventu obklopují nákupní cen-tra, se stále více ve společnosti setká-váme s touhou prožít tento čas nějak jinak, svátečněji. Jak můžeme tuto touhu lidí po posvátnu, kterou vní-máme, něčím nasytit? A čím máme v adventu sami být, abychom mohli druhé obdarovat? S. D.

Především se nenechejme nalá-kat nákupními centry s jejich pouťovou reklamní vánoční atmosférou, která s čím dál větším předstihem jen útočí na naše peněženky. Bylo by dobré nepropadnout iluzi, že se nám

RADOSTNÉ VÁNOCE

„Věřme, že i za dveřmi druhého člo-věka se nalézá Dítě položené v jeslích, a proto klepejme přátelsky a trpělivě na jeho dveře a nenechme se odradit.

Nezapomeňme ale odemknout i vlastní dveře, abychom mohli dru-hým otvírat. A pokud si myslíme, že jsme snad ztratili nebo někam založili klíč, nepřestaňme ho hledat. Není da-leko a lze ho najít.“ Klaus Hemmerle

Milí čtenáři,vám i vašim blízkým přejeme po-

žehnaný advent, radostné Vánoce a nový rok plný naděje. Redakce

v nich podaří na poslední chvíli koupit takový dárek, který vykompenzuje to, že jsme dřív na blízkého člověka neměli čas.

Pro křesťany by měl být advent dobou, kdy s celou církví ještě více toužíme po příchodu Ježíše Krista, kterého očekává-me. Každoroční slavení adventní liturgie nám zpřítomňuje útěšné očekávání pří-chodu Mesiáše (Vykupitele), zvláště jak o něm hovoří prorok Izajáš, ale oživuje i touhu po druhém příchodu Krista ve slávě na konci časů.

Advent má být proto dobou kajícnos-ti, ztišení, kdy člověk očišťuje své spojení s Bohem i vztahy s bližními. Znamená to zpomalit v hektickém způsobu živo-ta a více se soustředit na to, k čemu nás skutečně Bůh volá v každém okamžiku dne. Snažit se nepřehlušit jeho hlas zby-tečnou činností, třeba i televizí, či inter-netem… Měl by to být čas obnovy ro-

dinných vztahů, vzájemné komunikace, zkrátka čas, kdy se snažíme být vůči sobě více pozorní, víc na sebe hodní. Najdě-me si čas na společný adventní program s rodinou, přáteli (neomezujme se jen na esemesky a maily) a třeba i na pro-cházky přírodou s její jímavou krásou… Kdo nemá možnost zajít ve všední den na bohoslužby, může si každý den vzít do ruky Bibli a doma si alespoň krátce číst… Prostě udělat si více času na Boha i na své nejbližší a učit se v tichu svého já a v modlitbě naslouchat Bohu i bližním. Něco si odříci, pro někoho něco dobré-ho udělat… Smířit se s Bohem i lidmi ve svátosti smíření.

Pak možná zjistíme, že jsme daleko více otevřeni štědré Boží lásce, z jejíž pl-nosti jsme potom schopni rozdávat tam, kde to Bůh od nás očekává. Takže po-žehnaný Advent! Miloslav Kněz

12/2009 | Nové město | 3

Není nic nového na tom, že stá-le propojenější svět je zároveň stále zranitelnější. Vypovídají o tom i některé události prá-vě končícího roku, které sou-stavně burcují naši pozornost. S obavami sledujeme celosvě-

tové šíření viru způsobujícího epidemii prasečí chřipky, usnadňované častými a rychlými přesuny lidí v globální vesnici dnešního světa.

S nemenšími starostmi pozorujeme krizový vývoj hospodářství prakticky ve všech zemích, k jehož budoucím perspek-tivám se nedokáží jednoznačně vyjádřit ani donedávna sebejistí ekonomičtí od-borníci.

A potom je tu pokračující epidemie AIDS, nevyřešená a často ani neřešená ekologická krize, nekončící a prozatím nerozhodný boj s terorismem…

Dosud jsou to možná jen signály něče-ho, co se nás netýká až tak bezprostředně, ale k čemu bychom neměli zůstávat hluší a slepí.

Pokud bychom se snažili pochopit dů-vod a podstatu téměř všech krizí ohrožu-jících dnešní lidstvo jako celek, došli by-chom k závěru, že je to krize vztahů mezi lidmi, která začíná v malém a postupně nabývá povahu celosvětových nespravedl-ností volajících po řešení.

Nikdo z nás sice nemůže přímo ovliv-nit vývoj nezaměstnanosti nebo zastavit globální oteplování, ale rozhodně každý nějak působí na mikroklima prostředí, kde se odvíjí jeho každodenní život. Mí-rou lásky, kterou vkládáme do vztahů utvářených každý den s druhými lidmi, se stáváme spolutvůrci lepšího společen-ského klimatu, protože „láska je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, eko-nomických, politických)“ (Benedikt XVI. Caritas in veritate, 2).

Člověk není hříčkou anonymních sil, jak se někdy může zdát, ale jeho život je výslednicí různorodých vztahů, které je každý povolán tvořit a ovlivňovat. Nej-lepší a pro každého možnou odpovědí na globální ohrožení je lokální ozdravová-ní mnohostranných vztahů mezi lidmi, které představuje účinné uskutečňování zásady „myslet globálně, jednat lokál-ně“.

Zvlášť teď přichází vhodná doba, aby-chom si to připomněli. Advent a Vánoce jsou časem očekávání, časem příslibu. Je-

Lokální oteplování

jich poselství nám připomíná cosi, co už se stalo, ale ještě není dovršeno, něco, co máme dotvářet svým životem.

Zároveň v tomto čase je v každém z nás silně přítomný pojem domova, který je úzce spjat s pocitem tepla a bezpečí a je synonymem vztahů darující lásky.

Dnes více než kdy jindy platí, že naším domovem je celý, navzájem stále více pro-pojený svět, za který neseme spoluzodpo-vědnost tam, kde právě žijeme.

Svůj díl zodpovědnosti realizujeme i tím, že se vzájemně otvíráme pro logi-ku dávání a přijímání a tak kolem sebe

v malém vytváříme základ pro menta-litu, která se má ve velkém realizovat na celospolečenské úrovni, ve světě eko-nomie a politiky, aby se vzájemná větší blízkost lidí proměnila v opravdové spo-lečenství, v uznání toho, že lidský rod je jednou rodinou (srov. Caritas in veritate, 53).

Pro každého z nás tato jedna velká lid-ská rodina začíná snahou, aby u nás do-ma bylo stále teplo a naše dveře zůstávaly trvale otevřené i pro druhé.

Jiří Kratochvíl

Foto: Mario Ponta


4 | Nové město | 12/2009 4

Prof. Dr. Karel Skalický, Th.D. na cestě ke kněžství neváhal riskovat život. V Římě, kde studoval i pů-sobil část života, se setkal se spiritualitou Chiary Lu-bichové a Piero Coda, ny-nější rektor Univerzitní-ho institutu Sophia, byl na Lateránské univerzitě je-ho asistentem. Po cestách blízkých i vzdálených se navrátil zpět do rodných Jižních Čech, aby dal svou odbornou erudici do služ-by českobudějovické teo-logické fakultě.

Vlistopadu jsme slavili 20. výro-čí znovunaby-té svobody. Vy jste část období k o m u n i s t i c k é nadvlády prožil

v exilu. Co vašemu rozhod-nutí odejít do ciziny před-cházelo? Jak tento krok při-jala vaše rodina?

„Jak otec, tak matka při-jali můj krok kladně, bez nejmenšího náznaku výčit-ky. A myslím, že byli v hlou-bi srdce spokojeni s tím, že jsem se tak rozhodl a že jsem v tomto rozhodnutí odejít a překročit hranice tenkrát uspěl. A co tomu přechodu předcházelo? Stručně řeče-no: mé rozhodnutí následo-vat Krista tím, že se stanu knězem.“

V Římě jste vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Jak ve vás dozrálo toto povolání? Pomýšlel jste na to již před svým odcho-dem?

„Samozřejmě, že jsem mys-lel na kněžské povolání už před odchodem. Právě pro-to jsem též odcházel. Jinak bych se byl nikdy k takové-mu kroku neodvážil. Takový krok totiž tenkrát znamenal riskovat život. Projít zakáza-ným a střeženým pásmem, prostříhat se třemi bariérami ostnatého drátu tehdejší tak-

zvané železné opony, to byla hra o život a o smrt, takže bez vědomí a vůle stát se knězem bych nikdy takový risk ne-podstoupil.“

Měl jste blízký kontakt s kardinálem Beranem, po jehož boku jste pracoval ja-ko sekretář. Ovlivnila tato zkušenost nějak váš další život?

„Na tuto dobu mám krás-né vzpomínky. To, že mě pan kardinál povolal za svého druhého sekretáře, mělo veli-ký význam pro celý můj další život. V době koncilu jsem totiž měl v úmyslu jít do La-tinské Ameriky jako misio-nář a byl jsem už v jedná-ní s biskupem Tato, kterého jsem právě na koncilu poznal a který by si mě byl vzal do své diecéze Santiago del Este-ro v Argentině. Když mě však pan kardinál povolal, abych pracoval u něj, tak z mého úmyslu jít jako misionář do Jižní Ameriky sešlo, a šel jsem do služeb pana kardiná-la Berana.“

Vyučoval jste na Laterán-ské univerzitě… Jak na toto období vzpomínáte?

„S nostalgií, protože to by-la doba mého intelektuálního a teologického zrání a vůbec celé mojí teologické formace. V prvních letech výuky na Lateránské univerzitě jsem se totiž musel věnovat různým námětům. První dva roky to byla téměř čistě biblická teo-logie, hlavně evangelium sva-tého Jana. Pak mi bylo ulože-no nové zadání, a to teologie naděje, teologie pozemských skutečností, teologie rozvoje, pokroku, revoluce, politická teologie a teologie osvobo-zení. Až v roce 1974 jsem začal vyučovat po zemřelém profesoru Boublíkovi fun-damentální teologii, teologii mimokřesťanských nábožen-ství a pak ještě religionistiku. To všechno mě tedy formo-valo. Kromě toho jsem byl kaplanem u bratří Maristů.

Riskovat stojí za to

Prof. Karel Skalický

Při přednášce pro bratry Maristy v Guatemale, prosinec 1992.


12/2009 | Nové město | 5

Karel Skalický se narodil 20. květ-na 1934 v Hluboké nad Vltavou. Velkou část svého života strávil v zahraničí. Po ukončení reálného

gymnázia pracoval v Českých Budějo-vicích jako pomocný technik a v letech 1953 – 1956 studoval v Praze na Vyso-ké škole zemědělské.

V červnu 1956 přešel ilegálně hranice do Rakouska, odkud po třech měsících odešel do Říma, kde našel útočiště v čes-koslovenské koleji Nepomucenum, aby v letech 1956 až 1962 studoval filozofii a teologii na Papežské lateránské uni-verzitě.

Kněžské svěcení přijal v prosinci 1961 v Lateránské bazilice.

V roce 1962 dosáhl licenciátu z teo-logie, v roce 1965 z filozofie a v roce 1966 doktorátu z teologie.

V letech 1962 až 1965 byl asistentem mládeže v Oratoriu Svatého Petra ve Vatikáně.

V lednu 1966 se stal druhým sekre-tářem kardinála Josefa Berana, kterým zůstal až do jeho smrti v květnu 1969.

Vyučoval na Lateránské univerzitě, v roce 1979 krátce též v Zambii a v roce 1982 v Ekvádoru, Guatemale a Porto-riku.

V roce 1994 se vrátil zpět do Čech

a od té doby působí na Teologické fa-kultě Jihočeské univerzity, v období od roku 1996 do roku 1999 byl jejím dě-kanem.

V současné době je vedoucím kated-ry systematické a ekumenické teologie.

V roce 2006 mu byl prezidentem re-publiky propůjčen Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lid-ských práv.

Je čestným občanem města Hluboká nad Vltavou a lze se s ním setkat při bo-hoslužbách v kostele sv. Prokopa a Jana Křtitele v Českých Budějovicích.

Je autorem řady odborných publikací.

To je kongregace laická. Jsou to řeholníci, kteří mají ře-holní sliby, ale nejsou kněží. Proto potřebují vždycky ně-jakého kaplana. A tak jsem jim v jejich generálním domě v Římě po šestnáct let dělal kaplana a samozřejmě sdílel i jejich problémy, což byly především problémy Latin-ské Ameriky. A jelikož jsem byl kaplanem právě jejich studentů, kteří byli vybráni pro studium v Římě z celé-ho světa, to znamená z celé-ho amerického kontinentu, z Austrálie, z Afriky a samo-zřejmě i ze západní Evropy, prostě odevšad, kde tito bra-tři Maristi byli a působili, tak jsem se tam dostal do styku s mezinárodním prostředím, které mě též formovalo, takže Lateránská univerzita a kon-gregace bratří Maristů utvá-řely mou formaci.“

Se spiritualitou Chiary Lubichové jste se setkal již během svého působení v Ří-mě. Čím může z vašeho po-hledu obohatit církev a sou-časnou teologii?

„Mám za to, že spiritualita Chiary Lubichové obohacuje církev i současnou teologii tím, že klade nový silný dů-raz na společenství, na jedno-tu, čímž otevírá ekumenický

rozměr nejen velmi naléhavě, ale i nově a rozšířeně. A po-kud jde o spirituální teologii, tak důraz Chiary Lubichové na Ježíšovu golgotskou opuš-těnost Bohem jako vyvrcho-lení jeho kenoze, to je důraz, který považuji za velmi důle-žitý. Krásně ho rozvíjí právě můj bývalý asistent, nyní rek-tor Univerzitního institutu Sophia, Piero Coda ve svém díle Il Logos e il nulla. To po-važuji za podnětný a velmi

zajímavý přínos ke spirituál-ní teologii.“

Benedikt XVI. se během své návštěvy České repub-liky setkal se zástupci aka-demické obce. Jaký byl váš osobní dojem z tohoto se-tkání?

„Dojem byl velmi uspoko-jivý. Řekl bych dokonce i po-vznášející a dojemný. V urči-tém okamžiku jsem cítil, že se mi skoro derou slzy do očí. V jeho projevu na mne zvlášť

zapůsobilo propojení dvou skutečností: skutečnosti svo-body a skutečnosti smyslu. Že svoboda je vždycky vázána na smysl a že smysl je vlastně základem svobody. Toto pro-pojení svobody a smyslu mě velmi zaujalo a rád bych ho poněkud hlouběji promýš-lel.“

Svatý otec ve Staré Bole-slavi vyzval mladé lidi k ná-sledování Krista. Vy se díky tomu, že přednášíte na teo-logické fakultě v Českých Budějovicích, stále setká-váte s mladými lidmi. Do-mníváte se, že lze v mladých lidech 21. století nějak pro-budit či povzbudit touhu po následování Ježíše?

„Jsem přesvědčen o tom, že v mladých lidech jedna-dvacátého století je touha po následování Ježíše stále ži-vá. Mám neustále příležitost se s jejími projevy setkávat. A právě to je pro mne veli-kým povzbuzením. Zároveň mi to dodává chuť a sílu zde pracovat, protože jsem pře-svědčen, že to má smysl, že Ježíšův hlas ´pojď a následuj mne´ nepřestává působit ani v mládeži jednadvacátého století.“

Za rozhovor děkujeJan Ouška

Fota

: arc

hiv

pro

f. Sk

alic

kéh

o

Se studenty Lateránské univerzity v roce 1990.

6 | Nové město | 12/2009

LIDÉ A UDÁLOSTI

V říjnu proběhla biskup-ská synoda o Africe. Šlo o mnohem víc než o vel-kou církevní událost. Pro univerzální církev je připo-mínkou toho, že křesťan-ská spiritualita a nasazení pro službu člověku vytváří jeden nerozdílný celek.

Témata dr uhého mimořádného za-sedání biskupské synody pro Afriku v říjnu letošního roku se týkala so-ciální, polit ické

a ekonomické situace na tomto kontinentu. Pozornost byla zvláště věnována třem klíčovým otázkám – smíření, spravedlnosti a míru. O so-ciálních tématech se hovořilo z úhlu pohledu, který šel „dál a hlouběji, než jak o těchto problémech obvykle jedná svět“, uvádí se v poselství čle-nům církve. Nedošlo k žádné politizaci, ani k abstraktní-mu a od reality vzdálenému spiritualismu, konstatoval s uspokojením Benedikt XVI. A shrnul, že bylo řečeno „konkrétní, ale duchovní slo-vo“ a že se podařilo dotknout se skutečnosti, „ale z per-spektivy Boha a jeho Slova“.

Synoda totiž prohlásila, že k uskutečnění smíření (a spravedlnosti a míru) je zapotřebí „spirituality, a ni-koli strategie!“ (povšimněte si vykřičníku). Papež řekl, že připomněla celé univerzální církvi, že křesťanská spiritua-lita spolu s nasazením pro službu člověku představu-je nerozdílný celek. V době, kdy křesťanství má tendenci uzavírat se jen do privátní sféry, za to musíme Africe poděkovat.

Jestliže má být smíření hodnověrné a trvalé, zna-mená to zajet na hlubinu, protože smíření „je přede-vším postojem, dispozicí srdce, láskyplným pohledem na druhého, předpokládající

konverzi celého člověka“. Dá se jen těžko uvěřit, že jsou to slova politika, Edema Kodjo, emeritního generálního se-kretáře Organizace Africké Unie (OUA), přítomného na synodě. Přítomnost církve – rodiny Boží ve společnos-ti má být její solí a světlem. V mnoha případech zde totiž existuje pravý opak rodiny: násilí, války, kmenové nepřá-

První mimořádné zase-dání biskupské synody pro Afriku proběhlo v roce 1994. Její závěrečné myš-lenky uvedl Jan Pavel II.v exhortaci Ecclesia in Af-rica (Církev v Africe), vy-dané v roce 1995. Během posledních patnácti let se africká politická situace podstatně změnila, tak-že si představitelé africké

církve vyžádali další za-sedání, které se příznačně zaměřilo na téma Církev v Africe ve službách smíře-ní, spravedlnosti a míru, na rozdíl od prvního zasedá-ní, zaměřeného na evan-gelizaci.

Na africkém kontinen-tu nyní žije více než 158 milionů katolíků, což je 17% z celkového počtu

obyvatel. Pokud bude tento trend pokračovat, předběhne Afrika za pěta-dvacet let v počtu katolíků Evropu. Biskupů je v Afri-ce 638, kněží přes 33 tisíc (v roce 1997 25 tisíc), 24 tisíc seminaristů, 48 tisíc studentů malých seminářů a téměř 61 tisíc řeholnic.

Paolo Lóriga(redakčně kráceno)

telství, ničení přírody, korup-ce, diktatura, migrace uvnitř kontinentu i mimo něj, šíření malárie, AIDS, malé uznání důstojnosti ženy… Odsou-zení tohoto zla zaznělo v sy-nodní aule spolu s protestem proti ekonomické, politické a kulturní nadvládě západní-ho světa velmi hlasitě.

„Afrika žádá jen prostor, aby mohla dýchat a rozvíjet

Afrika žádá prostor

se. Afrika se už dala do pohy-bu a církev ji provází světlem evangelia.“ Afrika už nechce, aby se s ní jednalo jako s kon-tinentem bez naděje. Synoda jí připomněla její důstojnost, a proto Afrika po autoritách požaduje, aby uznaly její sku-tečný význam. „Afriko, vstaň, vezmi své lože a choď.“

Costanzo Donegana

Foto

: C. G

en

nar

i

Zasedání biskupské synody o Africe.

12/2009 | Nové město | 7

LIDÉ A UDÁLOSTI

Pražský světící bis-kup Jan Lebeda, vy-svěcený na konci 80. let, ve své děkovné řeči řekl: „Naši svatí jdou dějinami s ná-mi!“ Když se mod-

líme ´věřím ve společenství svatých´, ne vždy si uvědo-míme jejich reálnou blízkost a připravenost vstoupit do děje na naše zavolání. Deseti-letí duchovní obnovy národa vyzvedlo postavy národních světců jako vzory a patrony obnovy jednotlivých oblastí života. A oni tuto výzvu při-jali. Nejsilněji jsme to pocítili při svatořečení Anežky Pře-myslovny. S deseti tisíci pout-níky, kteří přijeli do Říma na její svatořečení, jsme vstoupi-li do Evropy dávno před tím, než byla naše země přijata do Evropské unie. Uvedla nás do ní Anežka.

25. listopadu 1989 přišli věřící do chrámu svatého Ví-ta poděkovat za svatořečení Anežky. Po skončení boho-služby se zástup účastníků rozrostl v téměř milionové shromáždění na Letenské pláni. Lidé zpívali o pustém životě bez lásky a o velikos-ti svobody, rozpomínali se na slova otčenáše a prožíva-li vzájemnou blízkost dětí jednoho Otce. Jakoby národ prožíval vzkříšení. Byla to hvězdná hodina naší národní historie, doba velkého očeká-vání a naděje.

Anežka se dozvěděla od českých rytířů, že mládí Itá-lie jde za Františkem. V re-akci na konzumismus své doby si zvolil paní Chudobu. Chudoba neznamená nouzi, ale odpoutanost. Svatý Pavel píše: „Máme-li co jíst a do čeho se obléci, jsme spoko-jeni.“ Hmotný blahobyt ne-nasytí duši člověka. Po vzoru Františka a Kláry napodobila i Anežka Božího Syna, který sestoupil z trůnu nebes a stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby.

Odmítla stát se nevěstou Jindřicha Štaufského i anglic-kého krále a stala se nevěstou Kristovou. Svým rozhodnu-tím tehdy udivila Evropu. 47 let sloužila Kristu v trpí-cích a chudých. Jakoby v těch pohnutých dnech před dvace-ti lety vystoupila na trůn – ne ten politický, ale duchovní, aby zasáhla mateřským, ne-bo snad můžeme říci ma-riánským způsobem, tak jako kdysi usmiřovala znepřátele-né strany při sporu mladého

a starého krále o český trůn. Odehrálo se to takovým způ-sobem, že to národ pocítil jako dotek Boží blízkosti a přízně.

V tomto duchu vyzněla i oslava v brněnské katedrá-le ve výroční den svatořeče-ní této slavné Přemyslovny. V literárně hudebním pásmu v režii Jana Antonína Pitín-ského zazněly zdramatizova-né úryvky z literárního díla Františka Křeliny, Otokara Březiny a Jaroslava Hilberta, které se prolínaly se zpěvy

Tobě a nám, Anežko Česká

gregoriánského chorálu a var-hanními meditacemi Oliviera Messiaena. Na tehdejší udá-losti si zavzpomínali jejich přímí účastníci, místopředse-da senátu Petr Pithart a kněz Tomáš Halík. Mohli jsme s Anežkou projít jejím du-chovním zráním přes poku-šení a zkoušky, které si musela vybojovat s okolním světem i ve svém nitru. Přesvědčivě ji představily tři pražské he-rečky – Vlasta Chramostová, Daniela Kolářová a Martha Issová. Celý večer zakončilo Te Deum Arvo Pärta v pro-vedení brněnského vysoko-školského sboru Vox juvenalis a mladých hudebníků Ensem-ble Opera Diversa.

Celá oslava podtrhla du-chovní rozměr událostí před dvaceti lety, i když se věnova-la Anežčinu životnímu příbě-hu. Ukázala, že když se člověk zcela daruje Bohu, nepřestává být prospěšný lidem.

Od sametové revoluce uběhlo dvacet let. Má dnes náš národ vizi a ideály? Poněkud pozapomenuté heslo Václava Havla „Pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí“ nám v nedávné době připomněl i papež, když hovořil o lásce v pravdě a o správném pocho-pení a uchopení svobody. Víra neznásilňuje rozum, ale dává mu světlo. Víra nebere svobo-du, ale dává jí cíl a schopnost správně jí využívat.

Anežčin klášter byl první klášter klarisek za Alpami a Čechy tak žily tím, co tehdy hýbalo Evropou. Svatořečení Anežky nás znovu propojilo s duchovními proudy Evropy. Jak zaznělo v úvaze jedno-ho z řečníků, možná jsme si příliš zvykli od Evropy brát. Musíme se naučit i dávat. Ne-můžeme si hrát jen na svém českém písečku. Můžeme být sami sebou, jen když dáme do společného evropského dob-ra to nejlepší, co máme, a při-jmeme duchovní bohatství ostatních. Jiří Mikulášek

Fota

: Zd

en

ěk

Ko

laří

k

Události před dvaceti lety, které přinesly naší zemi vy-touženou svobodu, byly předznamenány svatořečením Anežky Přemyslovny. Jak poznamenává v rozhovoru pro Katolický týdeník otec biskup Václav Malý, nejednalo se pouze o souhru různých společenských a politických okolností, ale byl to velký dar nebes.

Záběr z vystoupení.

Martha Issová v roli sv. Anežky České.

8 | Nové město | 12/2009

Pojem rodina začíná mít v sou-časnosti mlhavé rysy. Ani sami odborníci – zvláště psy-chologové a sociologové – se už na její definici nedokážou shodnout. Dřívější vymezení „vícegenerační soužití rodičů

a dětí, ať už v rodině úplné nebo neú-plné,“ mnozí odmítají jako zastaralé a příliš konzervativní. Za rodinu leckdo považuje například i manžele marně toužící po dítěti, nesezdaný pár s dět-mi či třeba homosexuální pár bez dětí, poněvadž za rozhodující kritérium pro „rodinu“ považuje už jen společně obý-vanou domácnost a deklarovaný pocit vzájemnosti.

Z nedávné oficiální Zprávy o stavu ro-diny, která byla součástí dlouhodobé stu-die Výzkumného ústavu práce a sociál-ních věcí, navíc vyplynulo, že „klasický“ typ rodiny tvořený rodiči a jejich dětmi začíná být jen menšinovým modelem. Nesezdaného soužití, rozvodů a v jejich důsledku pestře kombinovaných pří-buzenských propletenců přibývá. Stále častěji se také spekuluje o tom, že rodina je v čase postmoderny historicky překo-nanou institucí.

Pro křesťansky smýšlejícího člověka je ovšem takové stanovisko nepřijatel-né. Biblická zpráva o stvoření dokládá,

že manželství a rodina jsou nedílnou součástí Božího plánu pro smysluplný a naplněný život lidí, a stejně tak i před-obrazem vztahu mezi Kristem a jeho církví. Při každodenním soužití s naši-mi nejbližšími dostáváme ideální pří-ležitost, jak poznávat Boha i sebe samé a jak projít dokonalou školou na cestě k osobnosti proměněné působením Du-cha Svatého, která už není vydána napo-spas momentálním vášním a sobectví, nýbrž ve víře usiluje o láskyplné řešení všech situací a sporů, třeba i velmi slo-žitých.

Jak se dnes v České republice žije katolickým rodinám? Jakým největším vnitřním pnutím jsou vystaveny v sou-časné sekularizované společnosti, v níž se většina nehlásí k žádné z církví? Jaké problémy řeší? Co je trápí? A čím jsou naopak silné? Čím společnost obohacu-jí?

Odpovědi na nesnadné otázky hledali ve výše zmíněném rozhlasovém pořadu psycholožka z pražské křesťanské peda-gogicko-psychologické poradny Hana Imlaufová a katolický kněz a správce farnosti při kostele sv. Terezie v Praze––Kobylisích Josef Brtník. Oba hovo-řili o zkušenostech ze svých setkávání s klienty poradny, respektive členy círk-ve, a reagovali také na autentické po-

Rozhlasové přemýšlení o katolické rodině

Hovory o vztazích lze na ČRo 6 poslouchat každou neděli od 19.30 hodin. Pořad přináší zamyšlení nad současnými vztahy v rodině, na pracovišti, mezi generacemi a v celé společnosti v posledních dvaceti le-tech od pádu komunismu. Naladit si ho lze na středních vlnách 639 kHz, 954 kHz nebo 1332 kHz. Odvysílané díly jsou kdykoliv k dispozici jako Rá-

dio na přání na http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=1971. Pořad „Katolická rodina dnes“ běžel 27. září 2009.

Anketní příspěvky, které u příle-žitosti natáčení poskytly známé i ne-známé osobnosti, jsou zveřejněny na http://www.evalabusova.cz/ankety/katolicka_rodina.php

střehy současných katolických rodin ze speciální ankety, vyhlášené v rámci po-řadu.

Řeč byla například o tom, proč to i v katolických rodinách navzdory sna-ze o harmonické soužití někdy pořádně zaskřípe nebo dokonce dojde mezi man-želi, navzdory manželskému slibu, k vy-hasnutí lásky a rozpadu vztahu. Jaký pro-blém skrývá pouhá formální příslušnost k instituci církve, bez živé víry v srdci. Jak se stavět k námitkám, že katolictví je dnes odtrženo od každodenního života a na mimo stojící občany působí svým obsahem nečitelně, neuchopitelně atd.

Zvláštní pozornost byla věnována otázce, jak rozpoznat míru potřebného přizpůsobování se moderní době, a kde se naopak držet výroku apoštola Pavla z listu Římanům: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpů-sobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bo-hulibé a dokonalé.“ (Řím 12,1–2)

Bylo řečeno, že žádné jednoznačné doporučení v tomto smyslu neexistuje. Hlavním rádcem by mělo zůstat svědo-mí jednotlivce, které Josef Brtník nazval nejvyšší svatyní, v níž dochází k nejdů-ležitějšímu setkání mezi člověkem a Bo-hem. Svědomí je však třeba udržovat bdělé každodenním hledáním pravdy, četbou Písma svatého, modlitbou a pře-devším setkáváním s lidmi. Proč? Proto-že víra se pozná po ovoci a přítomnost Boha v srdci schopností milovat bližní a prospívat jim: „Říká-li kdo: Miluji Bo-ha´, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého brat-ra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přiká-zání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra.“ (1 Jan 4,20–21)

Být dnes v České republice křesťanem může na jednu stranu přinášet nesnadný pocit příslušnosti k menšině, která šlape po náročné cestě proti proudu. Zároveň ale nabízí povznášející vědomí vnitřní-ho povolání a ochrany hodnot, které ve-dou k pravému lidství dnes, stejně jako před dvěma tisíci lety.

Eva Labusová

(Nezávislá publicistka a autorka webo-vých stránek „pro živou rodinu“ – více na www.evalabusova.cz)

RODINA

V rámci nedávné návštěvy papeže Benedikta XVI. v České republice od-vysílal Český rozhlas 6 ve svém pravidelném nedělním diskusním pořadu Hovory o vztazích speciální díl, věnovaný dnešnímu životu katolických ro-din.

12/2009 | Nové město | 9

RODINA

Foto

: arc

hiv

Osvětové semináře

o pozitivním rodičovství

„Nadace Naše dítě usiluje od svého vzniku v roce 1993 o pomoc ohroženým a tý-raným dětem. Nově chceme

klást větší důraz též na prevenci so-ciálně-patologických jevů, protože jsme přesvědčeni, že právě prevencí lze pro dobro dětí udělat nejvíc. Zároveň si uvě-domujeme, že pro dítě je nejlepší ochra-nou dobré rodičovské zázemí a správné vedení bez jakýchkoliv násilných prvků ve výchově. Proto od ledna 2010 zaha-jujeme novou řadu interaktivních semi-nářů zaměřených na takzvané pozitivní rodičovství, při nichž chceme spolupra-covat s renomovanými odborníky “, sdě-lila počátkem letošního září na tiskové konferenci ředitelka Nadace Naše dítě ing. Zuzana Baudyšová.

Cílem seminářů je zahájení systema-tické osvěty na celospolečenské úrov-ni za spolupráce médií, upozornění na hlavní principy pozitivního rodičovství, propojení poznatků odborných výzku-mů s každodenní praxí a otevření disku-se směřující k dalšímu hledání a uplat-ňování toho, čeho se dětem nedostává a co by povzbudilo jejich optimální vý-voj. Semináře chtějí přispět k tomu, aby rodičovství budoucnosti bylo v daleko širší míře vnímáno jako důležitá, odpo-vědná a svým způsobem kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem jsou dospělé osobnosti schopné prosociálního cho-vání, přispívající k prosperitě a obnově společnosti, a zároveň také aspoň trochu osobně šťastné.

První z těchto seminářů se koná 21. ledna 2010 od 9.30 do 17.30 hod. v budově Justiční akademie v Praze 1 (Hybernská 1006/18). Během programu promluví PhDr. Eva Labusová o pozitiv-ním rodičovství, PhDr. Jaroslav Šturma o významu prvních let života a v dalším příspěvku též o rodině jako celoživotním projektu a o možnostech pomoci zvenčí v případě potřeby, dále Mgr. Ing. Marie Nováková o každodenním životě v man-

želství a rodině, PhDr. Simona Hoskov-cová, Ph.D. o jasném vymezování hra-nic jako součásti lásky k dítěti a Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. o situacích, kdy dochází k rozvodu a jak tyto situace řešit s ohledem na děti.

Více o programu seminářů, určených odborníkům i rodičům, lze nalézt na www.nasedite.cz.

OBNOVA LÁSKY V RODINĚ

Úsilí Nadace Naše dítě šířit ideu po-zitivního rodičovství se šťastně setkalo s iniciativou Nadačního fondu Jiřiny Prekopové, směřujícího k obnově lásky v rodinách. Oba subjekty tu spojují své síly ve snaze nabídnout společnosti, jež je stále více postihována krizí rodiny, účinný lék.

Seminář pro odbornou veřejnost na téma „Obnova lásky v rodině – výchova láskou“ se uskuteční 6. – 7. ledna 2010 v Brně (Údolní 39).

Výchova hodná člověka se uskuteč-

ňuje láskou a pro lásku. Taková výcho-va nepřipouští fyzické tresty ani trestání odnětím lásky. Hybnou silou výchovy je radost a nikoli strach. Láska mezi rodiči a dětmi musí být bezvýhradná. Platí to i pro vzájemné vztahy mezi rodiči. Kde chybí láska, je o to naléhavější vzájem-ná úcta. Má-li se bezpodmínečná láska v rodině podařit, je k vyřešení konfliktů nezbytně nutné vzájemné vyjádření citů. Prevence konfliktů spočívá v dodržování řádu a v závazném respektování pravidel stanovících hranice.

Toto poznání není ničím novým, je zakotveno v naší výchovné a psycholo-gické tradici již od dob Jana Amose Ko-menského. Je součástí odkazu profesora Zdeňka Matějčka, na nějž navazují Jiřina Prekopová a Jaroslav Šturma.

V rámci programu promluví PhDr. Ji-řina Prekopová o tom, co dítě a manžel-ství potřebuje, proběhne práce ve skupi-nách a výměna zkušeností. Více na www.prekopova-pevneobjeti.cz.

Eva Labusová

10 | Nové město | 12/2009

SPIRITUALITA JEDNOTY

Foto

: CSC

Au

dio

visi

vi

Chiara Lubichová

DOKONČENÍ TÉMATU CHIARY LUBICHOVÉ.

I z tohoto hlediska cítíme, jak překvapivě aktuální je naše povolání. Svým úsi-lím žít evangelium jsme na správné cestě, a jelikož nemůžeme být spojeni s velkou částí odlouče-

ných církví prostřednictvím eucharistie, cítíme, že mů-žeme být sjednoceni, jsou-li splněny nutné podmínky, přítomností Ježíšovou me-zi více osobami. Toto je náš ekumenismus.

JEŽÍŠ MEZI NÁMIU PAVLA VI.

A závěrem se podívejme, zda též Svatý otec Pavel VI. se zmínil o Ježíši mezi námi. Po-kud víme, tak ano a vícekrát: v projevech ke kardinálům na konsistoři roku 1969, k Ital-ské biskupské konferenci,

k římským farářům a post-ním kazatelům a při jiných příležitostech.

Skvělé bylo, co jsme slyšeli z úst papežových u příleži-tosti jeho návštěvy ve farnos-ti Panny Marie Utěšitelky:

Dnes jsou Vánoce (…)

Je to příležitost si mezi sebou vzájemně přát.

Co bychom si však měli přát?Nesporně, abychom v tomto roce (…),

který by se měl stát – jak chceme – nej-svatějším rokem našeho života, kráčeli po svaté cestě společně.

Přeji toto všem, ale zvláště pak někte-rým z nás.

Dnes na nás působí kouzlo Vánoc tak, že se všichni cítíme více jako rodina, více jedno mezi sebou, více jako bratři a sest-ry, a tedy všechno – radosti i bolesti – vzájemně více sdílíme.

Bolesti především s těmi, kteří z růz-ných důvodů prožívají tyto Vánoce tváří v tvář utrpení.

A právě těmto z nás si dnes zvlášť pře-jeme adresovat toto kolegamento1.

Utrpení!To, které nás někdy zcela zachvátí, ne-

bo to, které se nás jen dotkne a přimísí hořkost do sladkosti našich dnů.

Utrpení: nemoc, neštěstí, zkouška, bolestná okolnost…

Utrpení!Jak se dívat na tuto skutečnost, která

se i v těchto dnech velmi zblízka dotýká mnohých lidí našeho Hnutí, nebo která může kdykoliv nastat u každého člově-ka?

Jak definovat, jak identifikovat utrpe-ní? Jak je pojmenovat? Jaký hlas k nám skrze ně promlouvá?

Pokud se na utrpení díváme lidský-ma očima, jsme v pokušení hledat jeho příčinu buď v sobě nebo mimo nás, na-příklad v lidské zlobě, v přírodě nebo v něčem jiném. To neštěstí se stalo vinou toho a toho, tato choroba je z mé viny, tahle bolestná zkouška má příčinu v tom a v tom…

A vše to může být i pravda, avšak uvažujeme-li pouze takto, na cosi dů-ležitého zapomínáme. Zapomínáme, že za událostmi našeho života stojí Bůh se svou láskou, který všechno chce nebo dopouští z vyššího důvodu, kterým je naše dobro.

A proto svatí berou každou bolestnou událost, která se jich dotýká, přímo z ru-

kou Božích. Je obdivuhodné, že se v tom nikdy nezmýlí.

Pro ně je bolest hlasem Božím a ničím jiným.

Protože jsou pohrouženi do Božího slova, chápou, čím je a čím má být utr-pení pro křesťana. Chápou změnu, kte-rou Ježíš v tomto smyslu vykonal. Vidí‚ že je proměnil z negativní skutečnosti ve skutečnost pozitivní.

Ježíš sám je vysvětlením jejich utrpe-ní: Ježíš ukřižovaný.

Proto je utrpení dokonce milovanou a dobrou věcí.

Proto je neproklínají, ale snášejí je, přijímají, objímají.

Otevřme ostatně i my Nový zákon a dostane se nám potvrzení.

Neříká snad sv. Jakub ve svém listu: „Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouš-kách.“ (Jak 1,2)

Utrpení je tedy důvodem k radosti. Když nás Ježíš vyzval, abychom vza-

li svůj kříž a následovali ho, nedodává snad: protože kdo „ztratí svůj život“

„Jsou věřící spojeni v lásce, v lásce Kristově? Jistě tohle je živá farnost, zde je pravá cír-kev, jelikož se zde překypují-cím způsobem uskutečňuje božsko-lidský zjev, neustále udržující přítomnost Krista mezi námi. Jsou věřící spolu jen proto, že jsou přihlášeni u městského přihlašovacího úřadu nebo v křestní matri-ce? Jsou shromážděním jen proto, že v neděli jsou na mši a při tom se neznají a možná navzájem na sebe nevraží? Je-li tomu tak, pak církev není vnitřně spojena, to pojidlo, které ze všech má udělat sku-tečnou organickou jednotu, ještě nepůsobí…

Vzpomeňte si – uzavírá papež – na slavnostní výrok Kristův: Poznají opravdu, že

jste moji učedníci, věrohodní následovníci a věřící, budete-li mít lásku jedni k druhým, bude-li zde tato vroucí láska srdcí, bude-li skutečně živá tato sympatie, kterou chceme, ale kterou stále více žijeme. Budeme-li ji neustále tvořit a bude-li nám tryskat ze srd-ce s onou šíří srdce a s onou schopností rodit Krista mezi námi, pak výsledkem toho bu-de, že pocítíme, že jsme spoje-ni v něm a skrze něho.“68

Jestliže tedy „pravá církev“ vypadá takto, pak musíme ří-ci, že vše nás vybízí, abychom i ze své strany našeho hnutí vyvinuli to největší úsilí, aby-chom ji učinili zářící přítom-ností Kristovou v co největ-ším počtu jejích částí, zářící tím, že on tam je.

68. Insegnamenti di Paolo VI, Vatikán 1965, II, str. 1072–1074.

Vánoce s těmi, kdo trpí

Ježíš mezi námi

12/2009 | Nové město | 11

SPIRITUALITA JEDNOTY

(a to je vrchol utrpení) „nalezne ho“? (Mt 10,39)

Bolest je tedy nadějí na spásu. Pro sv. Pavla je utrpení dokonce chvá-

lou, jedinou chválou. Říká: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.“ (Gal 6,14)

Ano, pro toho, kdo se dívá křesťan-ským pohledem‚ je utrpení velkou věcí. Je dokonce možností doplnit naším utr-pením utrpení Kristovo pro vlastní očiš-tění a pro vykoupení mnohých.

Co tedy dnes říci těm z nás, kteří trpí? Co jim přát? Jak k nim přistupovat?

Především k nim přistupujme s nej-větší úctou. I když si to možná ještě ne-myslí, v těchto okamžicích jsou navští-veni Bohem.

Sdílejme pak s nimi, jak jen to je mož-né, jejich kříže a mějme s nimi skutečně Ježíše uprostřed. Ujišťujme je i o naší neustálé vzpomínce a modlitbě, aby do-kázali přijmout přímo z rukou Božích to, co je bolestné a co jim způsobuje utrpe-ní, a dokázali to spojit s Ježíšovým utr-pením a přinést tak co největší užitek.

Pomozme jim, aby si byli vždy vědomi hodnoty utrpení.

A připomínejme jim ten nádherný křesťanský princip naší spirituality, kde bolest tím, že ji milujeme jako tvář Ježí-še ukřižovaného a opuštěného, je možné proměnit v radost.

A nyní nějaké slovo pro ty, kteří proží-vají Vánoce v pokoji a radosti.

Protože víme, že ten, kdo se vydá po cestách Božích, se nemůže vyhnout utr-pení, přejeme všem, aby dokázali každou malou nebo velkou bolest, se kterou se se-tkají, přijmout s láskou, velkou láskou, aby ji darovali Dítěti Ježíši, který se dnes naro-dil, jako mu obětovali své dary Tři králové. To bude nejlepší kadidlo, zlato a myrha, které můžeme položit k jesličkám.

Takové ať jsou naše Vánoce a před-sevzetí pro následující dva týdny: sdílet každé utrpení a našimi bratry, kteří jsou nejvíce zkoušeni, a obětovat své bolesti Dítěti Ježíši.

Chiara LubichováRocca di Papa 25. prosince 1986 (In cam-mino col Risorto, Città nuova, Řím 1987, str. 169).

1. Celosvětové telefonické spojení Hnutí fo-koláre, sloužící ke sdělení duchovní myš-lenky a zpráv z Hnutí.

Foto

: Ve

ron

ika

De

mlo

vá

12 | Nové město | 12/2009

CITADELA

Pizza pro

Manilu

Na konci září jsme ve zprávách sly-šeli o rozsáhlých záplavách na Fi-lipínách. Hlavní město Mani la bylo ze čtyř pětin

zatopeno. Mnoho lidí přišlo o život, mnoho jich zůstalo bez střechy nad hlavou a hro-zilo nebezpečí epidemií v si-tuaci, kdy byla většina zdra-votnických zařízení v Manile neschopna provozu…

Opravdu nelze pro tyto tr-pící bratry a sestry něco udě-lat? Filipíny jsou daleko… „Cokoliv jste učinili jedno-mu z nejposlednějších bratří, mně jste učinili,“ říká Ježíš v evangeliu.

Mladí pro sjednocený svět z celého světa (z Holand-ska, Německa, Bulharska, ale i třeba z Pákistánu nebo Brazílie) se zapojili do pomo-ci.

Se skupinou mládeže pře-mýšlíme, co můžeme udělat my, v České republice. Sbír-ku? Koncert? Pak přišel je-den nápad. Upečeme pizzu v Centru Mariapoli ve Vinoři, kde k tomu máme podmínky, a za příspěvek ji nabídneme vinořským obyvatelům k so-botní večeři. Dostali jsme plnou podporu pana starosty Františka Švarce, který zprá-vu uveřejnil i na vinořských internetových stránkách. Vyrobili jsme objednávko-vé lístky, akci vyhlásili také na nedělní mši svaté a děti i mládež obcházely sousedy a příbuzné a přijímaly ob-jednávky na čtyři druhy piz-zy.

Fota

: Mar

kéta

No

váko

vá

Objednáno bylo téměř 120 pizz! Naštěstí o pekaře nebyla nouze. Během dvou odpoled-ní se jich v Centru Mariapoli vystřídalo asi dvacet, větši-nou mezi 10–23 lety, ale moc šikovná byla i pětiletá Emin-ka a dvě babičky.

Než jsme začali, řekli jsme si, že chceme pracovat s lás-kou, s ohledem na druhé, a jestli se budeme mít rádi, naši lásku pocítí i ti, kteří na dalekých Filipínách tolik strádají. A během několika hodin se asi 22 kilogramů mouky proměnilo pod naši-ma rukama ve voňavé placky, které jsme následující den na-plnili rajčaty, sýrem, šunkou a dalšími dobrotami a balili do krabic.

V sobotu 17. října v 17 ho-din odpoledne byly naše pizzy vyrovnané v krabicích podle druhů a my jsme spolu s nimi čekali na zákazníky. Jeden náš kamarád, který prožil rok na Filipínách, přinesl i snímky zaplavených míst, takže kdo přišel, mohl nahlédnout do tvrdé reality záplav. Lidé při-cházeli a odcházeli s radostí. Byli potěšeni, že mohli něco dobrého podpořit, a ještě celý další týden jsme slyšeli časté díky za skvělý nápad a výbor-nou pizzu.

Večer jsme byli docela una-vení, ale šťastní. Udělali jsme, co jsme mohli, a navíc nás to moc bavilo a bylo nám spolu dobře.

Prostřednictvím fondu Mladých za sjednocený svět, jsme do Manily poslali 13 225 Kč, které jsme vybrali za pizzu, a dalších 8 275 Kč, které jsme vybrali při nedělní sbírce ve vinořské farnosti. Možná je to kapka v moři, ale jak říká Matka Tereza, kdyby nebyla, chyběla by. A pak když se takových kapek sejde více…, kdoví jaký proud z to-ho vzejde…

Lenka Jedličková

(Fotoreportáž na str. 28)

Pouštíme se do práce. Čeká nás zpracovat asi 22 kilogramů mouky.

Foto

: Már

ia L

ang

sch

ová

Společně to zvládáme. Během dvou odpolední se nás při práci vystří-dalo asi dvacet.

Hotovo! Pizza našim zákazníkům chutnala a všichni jsme byli šťastní, že jsme mohli pomoci těm, kteří naši pomoc potřebovali.

TEOLOGIE JEDNOTY

1312/2009 | Nové město |

IV.

I.

Škol

a A

bba

Z hist

orie

„Hnu

tí jed

noty“

*

DO

KO

NČ

EN

Í

Takže

vla

stn

ě n

ic n

ové

ho

, p

roto

že o

d d

ob

Jež

íšo

výc

h a

ž d

osu

d t

u je

Eva

nge

liu

m s

tále

. A p

řito

m b

ylo

no

vé v

šech

-n

o, p

roto

že n

ové

byl

o t

o, ž

e js

me

ho

usk

ute

čňo

vali

sp

o-

lečn

ě m

ezi s

ebo

u.

Ti,

kte

ří ž

ili

v p

anen

ství

, n

eděl

ali

rozd

ílu

mez

i se

bo

u

a o

stat

ním

i: v

šich

ni j

sme

byl

i bra

tři,

sje

dn

oce

ní B

oží

Vů

-lí

, kte

rá v

olá

tak

, jak

ch

ce. A

jed

en c

hvá

lil p

ovo

lán

í d

ru-

héh

o.

A p

rost

í lid

é to

po

cho

pil

i a n

ásle

do

vali

nás

, ale

zau

jatí

kla

dli

pře

-k

ážk

y.V

elm

i b

rzy

při

šlo

pro

nás

led

ová

ní,

kte

ré B

ůh

do

pu

stil

, ab

ych

om

se

oči

šťo

vali

.D

uše

nal

ézal

y v

Ko

mu

nit

ách

Živ

ot,

ale

pří

slu

šníc

i ji

nýc

h h

nu

-tí

při

cház

eli

s k

riti

kam

i a

pře

káž

kam

i a

brz

dil

i tí

m n

adše

ní,

mo

ž-n

á p

řeh

nan

é, a

le p

och

op

itel

né

u j

akéh

ok

oli

v vz

nik

ajíc

ího

hn

utí

. K

dyž

tyt

o k

riti

ky

a p

řek

ážk

y p

řich

ázel

y, f

orm

ova

ly v

nás

ved

le lá

s-k

y k

bli

žním

u i

ro

zváž

no

st a

dal

ší c

tno

sti:

sta

lo s

e z

nic

h t

aké

Bo

ží

po

žeh

nán

í.C

írk

evn

í au

tori

ta v

šak

ko

nst

ato

vala

, k

dyž

byl

a se

vší

m o

bez

ná-

men

a, ž

e ta

to o

bvi

něn

í n

emaj

í žá

dn

é o

po

dst

atn

ění,

i k

dyž

jso

u t

a-k

ové

nep

říje

mn

ost

i lo

gick

é. C

hrá

nil

a n

ás,

op

íraj

íc s

e p

řito

m m

i-m

o ji

né

o s

lova

Sva

téh

o o

tce,

kte

rý v

jed

né

své

pro

mlu

vě p

rosi

l lid

i z

A.C

.30, a

by

po

máh

ali

inci

ativ

ám, k

teré

by

snad

Pán

vzb

ud

il i

mi-

mo

jeji

ch ř

ady.

Vel

mi

brz

y –

tak

é d

íky

záp

asů

m s

ok

olí

m –

jsm

e se

v K

om

un

i-tá

ch z

ačal

i cí

tit

všic

hn

i je

dn

o,

od

lišn

ě o

d s

věta

, v

něm

ž js

me

žili

Jed

no

ta v

yžad

uje

ob

ěť,

vyža

du

je t

otá

lní

smrt

vla

stn

ího

Já.

Pro

to

du

še, k

teré

si j

i pře

jí, j

ako

vzo

r sv

ého

živ

ota

mil

ují

Uk

řižo

van

ého

Je-

žíše

. Uk

řižo

vat

se a

vzd

át s

e to

ho,

co

mám

e a

co js

me,

ab

ych

om

byl

i ja

ko

On

, ab

ych

om

byl

i d

alší

m J

ím,

je t

ou

ho

u v

šech

du

ší F

ok

olá

re

a vš

ech

, kd

o t

voří

Ko

mu

nit

u. B

ez N

ěho

nen

í Jed

no

ta, p

roto

že L

ásk

a je

ob

ěť, j

e to

Uk

řižo

van

ý Je

žíš:

„M

ilu

jte

se, j

ako

jsem

já m

ilo

val v

ás.“

Tyt

o d

uše

(Id

eál j

e sk

ute

čný,

v K

om

un

itác

h s

e b

ere

do

slo

va a

vů

li

po

silu

je J

edn

ota

v J

ežíš

i)3

6 o

pra

vdu

mo

ho

u s

e sv

atým

Pav

lem

říc

i,

že n

ezn

ají

nik

oh

o j

inéh

o n

ež U

kři

žova

néh

o K

rist

a! A

pře

dev

ším

h

o m

ilu

jí, k

dyž

ve

svém

nej

vyšš

ím u

trp

ení v

ykři

kl:

„B

ože

mů

j, B

o-

že m

ůj,

pro

č js

i mn

e o

pu

stil

?“O

n je

jed

iný

vzo

r, k

terý

pře

d s

ebo

u v

naš

em ž

ivo

tě m

áme

a o

kte

-ré

m u

stav

ičn

ě ro

zjím

áme.

C

hia

ra L

ubi

chov

á

* V

pře

dm

luvě

(vi

z N

ové

měs

to 1

0, 2

00

9)

M. V

and

elee

ne

vysv

ětlu

je m

imo

jin

é p

o-

nec

hán

í vel

kýc

h p

ísm

en v

tex

tu.

30

. Kat

oli

cká

akce

.3

1. V

tiš

těn

ém t

extu

byl

a ta

to v

ěta

vyň

ata.

32

. V t

iště

ném

text

u: „

jak

o n

edáv

né

ob

ráce

ní j

edn

é u

bo

hé

dív

ky,

kte

ré s

e zm

ocn

ila

zed

nář

ská

a k

om

un

isti

cká

sek

ta a

kte

rá v

ícek

rát

svat

ok

rád

ežn

ě d

on

esla

Nej

svět

ější

Sv

áto

st d

o z

edn

ářsk

é ló

že a

to

pil

a se

v n

ejst

rašn

ější

ch h

říší

ch:

ale

„Om

nia

Vin

cit

Am

or!

“ („

Nad

e vš

ím z

vítě

zí lá

ska!

“ –

po

zn. p

řek

l.)

33

. V t

iště

ném

tex

tu: „

něc

o n

adp

řiro

zen

ého“

.3

4. V

tiš

těn

ém t

extu

je v

lože

no

: „a

v ru

ce t

oh

o, k

do

ho

zas

tup

uje

na

zem

i“.

35

. V t

iště

ném

tex

tu j

e vl

ože

no

: „B

ůh

, jeh

ož

po

slo

uch

áme

v C

írk

evn

ích

Nad

říze

-n

ých

, Bů

h, j

eho

ž m

ilu

jem

e v

bra

trec

h.“

36

. V t

iště

ném

tex

tu b

yla

vyň

ata

vsu

vka

v zá

vorc

e.

Kre

sba:

Pe

tr E

ttle

r

TEOLOGIE JEDNOTY

14

II.III.

a pro

ti něm

už jsm

e zde stáli s n

aším Id

eálem vzájem

né lásk

y, do

ve-d

ené až k

jedn

otě s B

oh

em a s b

ratry.B

ylo to

jako

no

vá po

do

ba p

rvních

Křesťan

ských

Ko

mu

nit.

Po

sko

nčen

í války se m

no

ho

lidí vrátilo

do

svých vesn

ic a měst

a něk

teří od

jeli za prací n

ebo

stud

iem. K

aždý si však

v srdci n

esl Id

eál s vědo

mím

, že mu

sí po

uze m

ilovat. A

milo

val tam, k

am šel

– jak

se to n

aučil v T

riden

tu –

a ko

lem n

ěho

rozk

vétala Ko

mu

nita:

navazo

valy se vztahy m

ezi bratry b

lízkým

i si životem

, vztahy, k

teré n

a zem p

řinesl Ježíš a k

teré byly zap

om

enu

ty nato

lik, že v p

řepl-

něn

ých m

ěstech stále ještě b

yli lidé, k

teří um

írali hlad

em, p

roto

že b

yli sami.

Všich

ni cítili, že m

usí vid

ět bratra v k

aždém

, kd

o sto

jí vedle n

ich,

a toto

po

znán

í pro

bo

uzelo

lásku

, a láska p

ak vzájem

no

u p

om

oc.

A tak

v mn

oh

a italských

městech

vyro

stly malé K

om

un

ity lidí

sjedn

ocen

ých Stejn

ým Id

eálem.

S věd

om

ím K

rásy a Ho

dn

oty E

vangelia jsm

e všichn

i zůstáva-

li v jedn

otě, žili jsm

e je spo

lečně, sd

ělovali jsm

e si své zku

šeno

sti a tak

se stávalo sp

olečn

ým to

, co se p

od

ařilo.

Síť Jedn

oty sh

rom

ažďo

vala hříšn

íky, k

teří se stávali našim

i prv-

ním

i přáteli. N

aší tou

ho

u b

ylo jíst s n

imi, p

ovažo

vat je za bratry

a tím n

ásledo

vat Ježíše. Každ

ý cítil v jedn

otě se všem

i ob

rovsk

ou

sílu

a hrd

ost n

a to, že jsm

e Křesťan

é, Bo

ží Děti.

Cítili jsm

e se Živým

Mystick

ým T

ělem, živým

i a aktivn

ími ú

dy,

tvořícím

i jedn

o T

ělo.

Dn

es pro

ud

í Oh

eň L

ásky m

ezi všemi a jso

u n

ás již tisíce. Zak

ou

-šet Jed

no

tu zn

amen

á vstou

pit d

o R

áje, navzd

ory m

no

ha b

olestem

zd

e na zem

i.V

ěříme, že P

án zažeh

nu

l tato F

ok

oláre p

rostě p

roto

, aby zn

ovu

vn

esl Oh

eň, k

terý přin

esl na zem

tam, k

de n

ení.

Nem

áme p

rogram

a nep

lánu

jeme p

ráci, ktero

u je třeb

a ud

ělat, d

uše, k

teré je třeba získ

at, ob

last, kd

e rozp

ou

tat po

žár.O

kam

žik za o

kam

žikem

milu

jeme B

oh

a z celého

srdce a sk

rze N

ěj milu

jeme b

ližníh

o, k

terého

nám

Bů

h staví d

o cesty, stejn

ě jako

seb

e, ve snaze zap

álit ho

stejným

Ideálem

.N

evybírám

e si lidi an

i místa, m

ilujem

e všechn

y bez ro

zdílu

, a tak

se – z B

oží vů

le, o n

íž rozh

od

ly ok

oln

osti –

rozšířil Id

eál i do

nejza-

pad

lejších k

ou

tů Itálie a d

o zah

raničí.

Je rozeset tém

ěř ve všech italsk

ých k

rajích, včetn

ě Sicílie a Sar-d

ínie.

Kd

e jsou

Ko

mu

nity d

ost p

očetn

é, ko

nají se sh

rom

ážděn

í lidí,

kteří b

ydlí b

lízko

sebe. Jso

u to

setkán

í, která si b

ratři přejí a p

ři

nich

ž mlu

ví – většin

ou

v příto

mn

osti jed

no

ho

neb

o více k

něží –

n

ěkd

o z F

ok

oláre o

životn

ích zk

ušen

ostech

nap

lněn

ých E

vange-

liem, a k

de se b

ratři dělí o

své po

třeby, to

uh

y, rado

sti, pro

stě o všech

-n

o. K

aždý je p

ro všech

ny a všich

ni jso

u p

ro k

aždéh

o.

Samo

zřejmě n

ezačínám

e na n

ějakém

místě s H

nu

tím b

ez po

vo-

lení b

isku

pa a faráře; ti jso

u u

po

zorň

ován

i, kd

yž už jso

u alesp

oň

n

ěkteré d

uše tím

to P

lamen

em zap

álené. P

ok

ud

nen

í církevn

í auto

-rita sp

ok

ojen

á, nek

on

á se nic.

Vím

e, že k velk

ému

do

bru

všech b

yla na m

no

ha k

olejích

a v mn

o-

ha k

lášterech zažeh

nu

ta další F

ok

oláre d

uší sjed

no

cených

v Ježíšo-

vě jmén

u.

Jedn

ota je, k

rom

ě jinéh

o, sk

utečn

ým cvičištěm

Svatosti, p

roto

že vyžad

uje sm

rt vlastníh

o Já z lásk

y, která stále h

oří ve slu

žbě b

ratru.

Ab

ycho

m b

yli sjedn

ocen

i, využívám

e do

pisů

neb

o textů

, v nich

ž se h

ovo

ří o p

rožitých

zku

šeno

stech a k

teré nám

po

máh

ají op

ravdo

-vě žít jak

o k

řesťané. 3

1

Jsme O

tcova R

od

ina, v čele m

áme B

ratra Ježíše, který žije stále

mezi n

ámi v síle n

aší Jedn

oty. Z

a všech o

ko

lno

stí a všud

e zako

u-

šíme –

jsme-li d

va neb

o více sjed

no

ceni v Jeh

o Jm

énu

– že O

n je

up

rostřed

nás, tak

že je s nám

i na cestách

, ve městě, d

om

a, venk

u,

v díln

ě, ve ško

le atd.

Ježíš pak

v du

ších fo

ko

larínů

ko

ná sk

utečn

á ob

rácení, jak

o b

ylo

ned

ávné o

brácen

í ko

mu

nistick

é zedn

ářky, k

terá více než sto

pad

e-sátk

rát svatok

rádežn

ě do

nesla N

ejsvětější Svátost d

o zed

nářsk

é lóže

a top

ila se v nejstrašn

ějších h

říších: A

le „Om

nia V

incit A

mo

r.“3

2

Ti, k

teří cho

dili d

o zap

álené K

om

un

ity bez p

ředsu

dk

ů, m

ěli do

-jem

, že v ní síd

lí Du

ch Svatý

33 jak

o v P

rvok

řesťansk

ých K

om

un

i-tách

, a mn

ozí d

íky to

mu

, že strávili jeden

jedin

ý den

neb

o i m

éně

ve Fo

ko

láre neb

o v K

om

un

itě, našli v d

uši sílu

vyzpo

vídat se a zm

ě-n

it život, a ip

so facto se p

rom

ěnili v ap

ošto

ly. V K

om

un

itách m

no

ha

bratří se jim

pak

do

stalo p

om

oci, ab

y zůstali d

ob

ří dík

y tvrdé p

ráci n

a sob

ě, která n

ásledu

je po

ob

rácení.

Je to p

rostě u

sku

tečněn

í Ježíšovy Z

ávěti, kd

y se všichn

i snaží b

ýt jed

no

s Ježíšem, tak

jako

je Ježíš jedn

o s O

tcem, a n

ásledk

em to

ho

i jed

no

mezi seb

ou

navzájem

. Je to evan

gelní Id

eál přin

esený d

o

světa, tak jak

o b

yl ve světě Ježíš, a fok

olarín

i chtějí b

ýt skrze vyzařo

-ván

í Lásk

y nástro

ji v Bo

ží ruce

34 k

očištěn

í pro

středí.

Bů

h je L

áska a vyzařo

vat Lásk

u zn

amen

á vyzařovat B

oh

a, a kd

o

Ho

chce vyzařo

vat, mu

sí Ho

mít. T

edy B

ůh

v nás i B

ůh

mim

o n

ás.A

tak jsm

e zůstávaly v T

om

, Kd

o h

ýbe celým

Hn

utím

; zůstaly

jsme v Id

eálu, k

terý jsme si n

a začátku

zvolily

: v Bo

hu

. Bů

h, k

terý je V

šechn

o, k

terý je začátek a k

on

ec. 35

| Nové město | 12/2009

12/2009 | Nové město | 15

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na prosinec 2009

Kre

sba:

Pe

tr E

ttle

r

„TAK AŤ VAŠE SVĚTLO SVÍTÍ LIDEM, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“ (MT 5,16)1

(…)

Světlo se projevuje v „dobrých skutcích“. Září skrze dobré skutky křesťanů.

Namítneš snad, že dobré skutky ne-dělají pouze křes-

ťané. I ostatní se podílejí na pokroku, staví domy, usilují o spravedlnost…

Máš pravdu. Samozřejmě že i křesťan tohle všechno dělá a má dělat, ale jeho specific-kým posláním není jenom to. Křesťan má konat dobré skut-ky v novém duchu, tak, že už nežije on, ale Kristus v něm.

Evangelista totiž nemá na mysli pouze jednotlivé skut-ky lásky (například navštěvo-vat vězně či odívat nahé nebo další skutky milosrdenství, aktuální v dnešní době), ale naprosté přilnutí života křes-ťana k Boží vůli, které působí, že se „dobrým skutkem“ stá-vá celý jeho život.

Křesťan se tím stává jakoby průzračným a chvála za jeho skutky se už nevzdává jemu, ale Kristu v něm, protože je-ho prostřednictvím je Bůh přítomen ve světě. Úkolem křesťana tedy je dát zazářit světlu, které v něm přebývá, a být tak „znamením“ této Boží přítomnosti mezi lidmi.

„TAK AŤ VAŠE SVĚTLO SVÍTÍ LIDEM,ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Podobně jako dobré skutky každého jednotlivého věřící-

ho, má i křesťanské společen-ství ve světě totéž specifické poslání. Má odhalovat svým životem Boží přítomnost, která se projevuje tam, kde jsou dva nebo tři sjednoceni v jeho jménu, přítomnost Bo-hem přislíbenou církvi až do konce věků.

Prvotní církev připisovala těmto Ježíšovým slovům vel-kou důležitost. Zvláště v těž-kých chvílích, kdy byli křes-ťané osočováni, je povzbuzo-vala, aby nereagovali násilím. Jejich chování mělo být tím nejúčinnějším vyvrácením zlých pomluv.

V listu Titovi čteme:„Stejně tak napomínej

mladé muže, aby se ovládali. Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: (ukazuj)

neporušenost v nauce, váž-nost, zdravé učení, jemuž ne-ní možno nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahan-ben.“2

„TAK AŤ VAŠE SVĚTLO SVÍTÍ LIDEM, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

I dnes je důsledně žitý křesťanský život světlem, které přivádí lidi k Bohu. Po-slechni si jeden příběh:

Antonie odešla kvůli práci ze Sardinie do města Greno-ble ve Francii. Našla zaměst-nání v jedné kanceláři, kde

mnozí neměli příliš velkou chuť do práce. Jako křesťanka se Antonie snažila v každém vidět Ježíše, kterému je třeba sloužit, všem pomáhala a by-la vždy klidná a usměvavá. V kanceláři se často někdo rozzlobil, zvýšil hlas, vylil si na ni zlost či si z ní utahoval: „Jestli máš takovou chuť do práce, tady ji máš, můžeš ji udělat i za mě.“

Antonie mlčky pracovala dál. Věděla, že tito lidé ne-jsou zlí, jen má každý z nich pravděpodobně nějaké trápe-ní. Jednoho dne, když ostatní odešli, se jí nadřízený zeptal: „Jak to že nikdy neztrácíte trpělivost a vždy se usmívá-te?“ Odpověděla s úsměvem: „Snažím se být klidná a vidět věci z té dobré stránky.“

Nadřízený jí na to s údi-vem odpověděl: „To musí mít určitě něco společného s Bo-hem, jinak to není možné. A to jsem v Boha nevěřil!“

Za několik dní Antonii zavolali na ředitelství, kde se dozvěděla, že bude přelože-na na jiné pracoviště, aby je proměnila – jak jí ředitel řekl – stejným způsobem jako to, kde pracovala dosud.

„TAK AŤ VAŠE SVĚTLO SVÍTÍ LIDEM, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Chiara Lubichová

1. Slovo života na srpen 1979. V úplné verzi vyšlo v publika-ci Essere la Tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, sv. II., Città Nuova, Řím 1982, str. 53–55.

2. Tit 2,6–8.

16 | Nové město | 12/2009

ŽIVOT ZE SLOVA

Milost, abych to dokázala

Letos v létě přišel do naší rodi-ny patnáctiletý Marek z Itálie, který měl u nás strávit sedm týdnů. Zpočátku pro mě nebylo těžké milovat ho jako první, ale postupně se u mne začala pro-jevovat únava a začala jsem si

uvědomovat, že od něho čekám na naši lásku nějakou odezvu. Myslela jsem, že by bylo hezké, kdyby ji vyjádřil třeba tím, že doma trochu pomůže. Přitom jsem si ale vůbec po tom všem, co jsme dělali pro jeho zábavu, nebyla jistá, zda je u nás šťastný.

Pak jsem si vzpomněla, že když milu-jeme bližního z lásky k Bohu, neměla by nastat žádná chvíle, v níž bychom si řekli: „Už jsem miloval dost.“ Bůh nás miloval až do konce (viz Jan 13,1), a tak jsem se rozhodla začít znovu a prosit Boha o mi-lost, abych to dokázala.

Začala jsem se cítit v lásce svobodná a uvědomovala jsem si, že i napětí zmize-lo. Zakoušela jsem blízkost Boha a radost, která převyšovala všechnu útěchu, která by mohla pocházet z Markova uznání.

Když se Marek vrátil do Itálie, brzy jsme od jeho matky dostali email. Psala, jak byl Marek šťastný, a jak ho to léto opravdu proměnilo. Prožíval v životě těžké oka-mžiky a byl pak trochu tvrdý a negativis-tický, ale teď je jiný a mnohem klidnější. Jeho matka vycítila, že život v atmosféře vzájemné lásky a úcty ovlivnil jeho názo-ry a postoje. Dokonce Markův otec, který několik roků trpěl depresemi, reagoval na změněné Markovo chování doma tak, že se rozhodl pro léčení.

To mne dojalo, protože jsem v tom vi-děla naplnění Ježíšova slibu, že když se snažíme milovat a vytvářet jednotu, on je s námi a my zakoušíme novou jednotu s Bohem a mezi sebou. K. K.

Hračky pro potřebné

„Prodáváme hračky, abychom pomohli chudým,“ hlásal pla-kát u stánku dětí.

Nějaký muž se u stánku za-stavil a ptal se: „Komu patří tenhle vlá-ček?“

Pětiletý Ondřej odpověděl: „Byl můj, ale já jsem ho dal Ježíšovi.“

Pán vyndal peněženku a zaplatil dva-krát tolik, než jaká byla u vláčku cena. Pak vrátil vláček chlapci. „To je pro tebe. Jestli chceš, můžeš si ho nechat nebo ho dát zpátky Ježíšovi.“

Ondřej řekl: „Děkuji vám. Vrátím ho Ježíšovi!“

Muž byl hluboce dojat. „Tohle pro mne byla opravdu lekce!“ A. H.

Nejcennější dar

Snažila jsem se milovat rodinu svého manžela a myslet na ni stejně jako na svou vlastní. I když s jeho rodiči to nebylo vždy snadné, jeho babička

představovala ještě daleko větší problém. Byla to zvlášť nešťastná a nespokojená osoba, která lidem okolo sebe ztěžovala život. Já jsem byla možná jediná, která si udělala čas být s ní, protože všichni ostat-ní už byli unavení posloucháním jejích stálých stížností. Zdálo se, že se po letech mezi mnou a babičkou vytváří jakési pou-to. Trvalo sice dlouho, než k tomu došlo, ale já jsem tomu byla ráda. Když se naše rodina odstěhovala pryč, psala jsem jí, te-lefonovala a posílala obrázky od dětí.

Smrt mého otce mě přivedla zpět do mé-ho rodného města. Předsevzala jsem si, že ji navštívím, protože jsem věděla, že je na tom špatně se zdravím. Když jsem ji navští-vila, viděla jsem, že její negativní postoje stále přetrvávají. Hned mi začala říkat, jak je nešťastná, jak o ni nikdo nedbá, jak je v domě hlučno a tak dále. Vůbec se neze-ptala na pohřeb otce, na to, jak se mám já a rodina. Pro mne to byl těžký rozhovor, chtěla jsem odejít, ale cítila jsem, že musím v lásce vytrvat, a tak jsem zůstala.

O několik dní později přijel do města manželův bratr se svou přítelkyní. I když spolu nijak dlouho nechodili, brzy jsem poznala, že manželově babičce se moc líbí. Zavolala si ji a ukazovala jí truhlu na výbavu, kterou jí chtěla odkázat.

Byla jsem opravdu překvapená a bolelo mě to. Zdálo se, že láska, kterou jsem se jí snažila po ta léta dávat, pro ni nic ne-znamenala.

Přestože to byl pro mne těžký okamžik, vzpomněla jsem si, že jsem ji nemilova-la pro sebe, ale z lásky k Ježíši. Když jsem o tom pak mluvila s manželem, uvědomi-la jsem si, že jsem zakusila trochu toho odmítnutí, které Ježíš cítil na kříži. Sjed-nocena s ním jsem pak mohla pokračovat v lásce, jak to udělal on. Byl to zvrat, který mi dal sílu prožít s ní v opravdové lásce její poslední dny života. Byl to můj dárek pro ni a cítila jsem uvnitř radost, která byla mnohem cennější než jakýkoli dar, který by byla mohla dát ona mně. J. A.

Foto

: arc

hiv

12/2009 | Nové město | 17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Pětatřicet biskupů z pat-nácti zemí a sedmi růz-ných křesťanských církví se v září setkalo v Luthero-vě městě Eisleben. Zatím-co hovořili o budoucnos-ti církve, zakoušeli církev budoucnosti.

Biskup syrské pra-voslavné církve z Indie se zeptal prezidentky Hnu-tí fokoláre Marie Voce, jak si před-stavuje církev bu-

doucnosti. Pokud by tuto otázku obešla a poukázala na nepředvídatelné působe-ní Ducha Svatého, zajisté by jí to nikdo nezazlíval. Ona se ale rozhlédla po pestrém kru-hu biskupů ze sedmi různých křesťanských církví, pousmá-la se a řekla: „Takto si před-stavuji církev budoucnosti.“

Abychom její přirovnání pochopili, musíme se ale na tuto nevelikou skupinu bis-kupů podívat podrobněji. Ti-to představitelé křesťanských církví, kteří se považují za přá-tele Hnutí fokoláre, se takto setkávají již po osmadvacáté. Letos na každoroční setkání přijeli zástupci pravoslavných a starých východních církví, anglikánského společenství, evangelické, metodistické a katolické církve.

Místo jejich setkání ležící v srdci Německa je symbolic-ké ze dvou důvodů. Před de-seti lety tu byl nově založený katolický klášter cisterciaček a zároveň je Eisleben rodným městem reformátora Martina Luthera.

Martin Luther, jeho život, prostředí, teologie a místa, ve kterých působil, se proto staly pro ekumenické setkání biskupů důležitými souvis-lostmi. Téma spojené s Mar-tinem Lutherem ale nezůstalo jen u teologických rozhovorů. „Chceme se vzájemně pozná-vat od kořenů,“ řekl kardinál Miloslav Vlk, který tato se-

tkání koordinuje. „A kde by k tomu mohlo dojít lépe než ve vlasti reformátora,“ dopl-nil zemský biskup Christian Krause, který biskupy do Ně-mecka pozval.

Krause, bývalý prezident Světové luteránské federace, připravil své „milé přátele“

také na jednodenní výlet do luteránského města Witten-berg. Popsal jim přelomové historické období před 500 lety, tehdejší nepevnost Svaté říše římské národa německé-ho, strach lidí z očistce a pek-la, snahu mnicha Martina Luthera o vytvoření obrazu

milosrdného Boha a koneč-ně jeho pokus o „osvobození víry podle evangelia“, který dospěl tam, kam Luther ni-kdy nechtěl – k hlubokému rozkolu křesťanů. Po tomto úvodu se pestrá skupina bis-kupů vydala na prohlídku Wittenbergu, s historickým exkurzem po dějinách refor-mace.

Účinky vzájemné bratrské lásky v tomto ekumenickém společenství byly stále zřetel-nější. Když například katolic-ký odborník na Luthera Hu-bertus Blaumeiser referoval o Lutherovi jako o kazateli, srovnávali pravoslavní, angli-kánští i evangeličtí biskupové svůj přístup k Božímu slovu s jeho příkladnou hlubokou láskou.

Lutherův vztah k Božímu slovu se niterně dotkl kaž-dého z přítomných biskupů nejen z pohledu jejich úlohy „kazatelů“, zvěstovatelů evan-gelia, ale také zcela osobně, vždyť zcela bezprostřední žití Božího slova bylo – vedle Lutherovy osobnosti a jeho učení – druhým stěžejním bodem tohoto ekumenické-ho setkání. To platilo nejen pro společné chvíle modlitby, ale vedlo je také k tomu, aby se i v ostatních chvílích stalo

Ekumenické setkání biskupů

Maria Voce hovoří k biskupům o tom, jak si představuje církev bu-

doucnosti.

Společné foto před vraty zámeckého kostela ve Wittenbergu, na která prý Luther pověsil 95 tezí.

Fota

: G. K

lau

s

18 | Nové město | 12/2009

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

nějaké slovo z Písma princi-pem jejich života. Pro každý den tak bylo vybráno jedno „Slovo života“ a na začátku dalšího dne si pak biskupové velmi osobním způsobem vy-měňovali zkušenosti z minu-lého dne, jak toto slovo „žili“.

Bratrské a přátelské vzta-hy napříč všemi konfesemi, o něž usilovali již řadu let, vytvářely atmosféru, ve kte-ré nemusel mít nikdo strach, že ztratí svou tvář. Naopak, důvěra byla tak veliká, že si představitelé církví mohli bez ostychu navzájem přiznávat i své vlastní chyby. Se stejnou skromností si biskupové vy-slechli i svědectví ze života

laiků – jednotlivců nebo ce-lých společenství.

Vrcholem každého setkání biskupů je závěrečná ekume-nická bohoslužba, během níž biskupové slavnostně obno-vují „svůj pakt“. Navzájem si v něm slibují, že se budou přede vším a ve všem vzá-jemně milovat, tak „jako Ježíš miloval nás“, takže „kříž jed-noho bude křížem druhého, radost jednoho bude radostí druhého, touha jednoho bude touhou druhého, aby všichni byli jedno a aby svět uvěřil“.

Vzájemná objetí, kterými biskupové stvrdili tento pakt, jasně ukázala, jak vážně to

myslí. Mnoho z nich nosí ko-pii textu s sebou v peněžence, aby si denně připomínali jed-notu společenství. I ze srdeč-ných pozdravů těch, kteří pakt již jednou (nebo vícekrát) uzavřeli a tentokrát u toho ne-mohli být, bylo cítit, jak váž-ně berou tento slib. A ostatní, kteří se bohoslužby účastnili, se cítili jako zástupy svědků u svaté smlouvy a mnohým z nich vstoupily slzy do očí.

„Jsem zde jménem mé biskupské konference,“ řekl jeden katolický biskup z Bra-zílie. „Samozřejmě budu re-ferovat o tom, co jsme tady společně prožili.“ A biskup jedné staré východní církve

s úsměvem hovořil o tom, že způsob jednání těchto setká-ní biskupů „tajně“ zařadí do vzdělání kněžských kandidá-tů své církve.

„O budoucnosti církve“, tak znělo oficiální téma letošního setkání. Zúčastnění biskupové o něm mnoho slyšeli a vymě-ňovali si své názory, ale hlavně a především „církev budouc-nosti“ spolu zakoušeli.

To, co tomuto ekumenic-kému setkání biskupů s ohle-dem na církev budoucnosti ještě chybí, je společenství stolu Páně. Na tom je třeba s důrazem pracovat.

Joachim Schwind(redakčně kráceno)

LÁSKA DO KRAJNOSTIZa všechna ta léta, kdy se každoroč-

ně, většinou někde v Evropě, setkáváme s biskupy různých křesťanských církví, jsou to pro mne velmi silné zkušenosti hlubokého bratrství, které vytváří lás-ka Ducha Svatého, vlitá nám do srdcí právě skrze něj. Když v tomto duchu prožijete takové setkání, přestane být uvedená věta o hlubokém bratrství hez-kou a zbožnou frází a stane se rajskou skutečností. Tady není touha a nutnost něco dokazovat. Chápeme, že „největ-ší je láska“ (1 Kor 13,13). Poznáváme, že ekumenismus spočívá právě v tom! Nikdy bychom si nebyli tak blízko, ani po žádné diskusi na nejkrásnější teo-logické téma, i kdybychom se při tom shodli do posledního písmene. Ve svět-le jednoty v Kristově lásce se najednou rozplývají i ty nejkomplikovanější teo-logické otázky. Není to relativizace dů-ležitosti jednoty v naukových otázkách, ale je to zkušenost, že jediná bezpečná cesta k jednotě je láska. K jednotě, ne-jen té praktické v životě, ale i naukové, v učení. Je to první předpoklad každé-ho ekumenického snažení. Jen když miluji bratra láskou Kristovou, která jde do krajnosti, jsem disponován mu porozumět. A také on je disponován porozumět mně! Nejde o přetahování, o to, kdo má pravdu, o „vítězství“, ale oběma jde o to najít společně pravdu, „být v pravdě“, jde o vítězství Pravdy. Tady musí začínat každý ekumenis-

mus. Myslím, že všechny ty teologické komise, které mají krásné plány práce, potřebují napřed prožít aspoň krátký čas v úsilí otevírat se Duchu Svatému při praktické snaze o konkrétní bra-trskou lásku. To je nejhlubší prožitek toho, co se v článku o našem setkání popisuje… Kard. Miloslav Vlk,

arcibiskup pražský

VELKÁ JEDNOTA Prostředí, ve kterém se setkání kona-

lo, bylo velmi milé a zároveň úctyhod-né. Byl to starobylý a proslulý klášter cisterciaček Helfta poblíž Lutherova ro-diště Eisleben, který byl po mnoha sta-letích opět obnoven, takže sestry cister-ciačky tam znovu žijí a působí. Klášter proslavily ve druhé polovině 13. století tři slavné mystičky, Mechtilda z Hacke-bornu, Mechtilda z Magderburku a pře-devším Gertruda z Helfty, zvaná Veliká. Při našem setkání o ní měl přednášku jeden z luterských biskupů, který po-ukázal na její spiritualitu velké důvěry v Boží lásku (napsala o ní čtyřdílnou

knihu Poselství Božské lásky). Litoval, že tato spiritualita nebyla tehdy víc rozšířena, ale naopak téměř neznámá. Místo ní zcela převládala spiritualita strachu před Bohem a Božím soudem. Ta hodně ovlivnila i Luthera, který se nedaleko odtud narodil o dvě století později. On na tuto spiritualitu strachu reagoval svou naléhavou otázkou „kde najdu milosrdného Boha“, která vyústila v odpověď (spolu s reagováním na dal-ší problémy) vyhlášením reformačních tezí (které podle tradice přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu). To se stalo počátkem reformace s ná-sledným rozdělením církve. Luterský biskup vyjádřil myšlenku, že kdyby se tato spiritualita víry v Boží lásku mohla tehdy více rozšířit, možná by k Luthe-rovu vystoupení i k následné reformaci a rozdělení církve vůbec nedošlo.

Mezi námi byla velká jednota. To pocítila a vyjádřila i prezidentka Hnu-tí fokoláre Maria Emmaus Voce, která nás navštívila krátce po zahájení. Bylo o to cennější, že už na začátku setkání jsme byli dobrým společenstvím. Je to dáno především tím, že jsme společen-stvím, které se setkává už mnoho let a k této jednotě postupně dozrálo. Dej Pán, aby se tato jednota šířila stále víc mezi biskupy, kněžími i věřícími jed-notlivých církví a církevních společen-ství, jak si to on sám přeje.

Mons. František Radkovský, biskup plzeňský

VÍTĚZSTVÍ PRAVDY

Z České republiky se letošního eku-menického setkání biskupů zúčast-nili kardinál Miloslav Vlk a plzeň-ský biskup František Radkovský.

12/2009 | Nové město | 19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Na konferenci se svými příspěvky vystoupili kore-spondent němec-kého listu „Die Welt“ Hans Jőrg Schmidt, vedoucí

poradců předsedy vlády Vla-dimír Mlynář a Daniel Raus, šéfredaktor redakce nábo-ženského vysílání Českého rozhlasu. Zatímco první pří-spěvek díky pohledu novi-náře z prostředí zavedené demokracie umožnil poslu-chačům srovnání s úrovní na-šich médií a nevyhýbal se ani otázkám, které jsou globálně obecnějším jevem, zajímavý pohled z nitra polistopadové-ho vývoje zprostředkoval ze své zkušenosti novináře i po-litika Vladimír Mlynář. Tře-tí přednášející Daniel Raus pak okruh tématu rozšířil na problematiku náboženského vysílání veřejnoprávním mé-diem.

SVOBODA MÉDIÍ A VNITŘNÍ SVOBODA NOVINÁŘŮ

Hans Jőrg Schmidt zmí-nil v úvodu svého příspěvku o svobodě médií a vnitřní svobodě novinářů vlastní zkušenost ze setkání s výcho-doněmeckými novináři, kteří tehdy s bezvýhradnou posluš-ností zveřejňovali pouze to, co jim bylo předem „přede-psáno“. Toto poohlédnutí při-pomnělo přítomným nároč-nost proměny, kterou musela podstoupit i česká média.

Zajímavý pohled uvedl Hans Jőrg Schmidt k tématu mediální svobody v souvis-losti s uveřejněním karikatur, dotýkajících se islámu. I když svoboda tisku nemá v kom-petenci posuzovat a rozlišo-vat kvalitu, neměla by zna-menat ztrátu odpovědnosti novináře.

V souvislosti s odpověd-ností mediálních pracovníků se zmínil také o ohrožení, kterým je propojení tlaků ze

strany nejrůznějších public relations agentur, lobbistic-kých skupin apod. Dalším vlivem ohrožujícím kvalitu novinářské práce je nedosta-tek času, celkové zhoršování pracovních podmínek a tlak na zvyšování zisku. To jsou některé ze současných globál-nějších problémů, které dnes podle něj média ohrožují.

Obranou před degradací novinářské práce je zvyšo-vání kvality, kterou vidí pře-devším v důkladnější práci s informacemi. Dalším pro-blémem, ohrožujícím úroveň médií, je jejich bulvarizace. Jako příklad stírání rozdílu mezi bulvárními a seriozní-mi novinami uvedl jeden čes-ký seriózní deník, který dal na titulní straně prostor „Su-perstar“. Taková věc by podle něj nebyla v německém tisku zatím možná.

ETAPY VÝVOJE MÉDIÍ V POREVOLUČNÍM OBDOBÍ

Druhý přednášející Vladi-

mír Mlynář uvedl svoji řeč nejprve doznáním, že po-zvání přijal hlavně „z úcty k paní Věře a z úcty k dílu Josefa Luxe“. Ve vlastní úva-ze nad uplynulými dvaceti lety rozdělil nejprve celé ob-dobí do pěti různých etap. První z nich (do roku 1991) označil za dobu revolučního nadšení, další (do roku 1993) za dobu servilní podpory nového režimu. Jako negativ-ní jev z této doby ale zmínil neoprávněnou kritiku Josefa Luxe, který podle něj patřil mezi ty, „co to nespraved-livě schytávali od mnohých médií“, i když kritičnost vůči politikům a vládě začala až později. Novináři se chovali, jak řekl, v těchto letech ještě seriózně a pro jejich práci platil určitý étos. Za zlomové období považuje nástup tele-vize Nova, která představuje počátek bulvarizace a prefe-rování komerce. Zahraniční vlastníci českých médií na jedné straně přinesli žádoucí nezávislost, na druhé jednali

s mentalitou běžného podni-kání. Podle některých názorů zahraniční majitelé nesledují obsah, protože nerozumí ře-či, a tak zde médiím prochází to, co by jim jinde neprošlo.

Období od roku 2002 až do dneška zařadil do posled-ní etapy, v níž se stává hlavní mediální hodnotou rychlost a forma nabývá zkratkovitos-ti. Novináři tím, jak události zprostředkovávají, mohou nebezpečně manipulovat a vyvolávat u lidí falešnou představu, že jsou informo-váni o všem, co se událo. Jde o „virtuální mediální reali-tu“, pro kterou použil termín Václava Bělohradského „me-zisvět“. Dopad zkreslující rea-lity, ať už záměrně nebo díky povrchní práci či neznalosti problematiky, je podle něj dnes mnohem větší, poně-vadž informace jsou předá-vány nesrovnatelně většímu počtu lidí.

Česko je, jak také řekl, pří-liš malá země, malé mediální prostředí, a tudíž má i men-ší počet náročných čtenářů (jde o zhruba 7% populace). Tato nízká poptávka je prv-ní příčinou toho, proč u nás neexistují kvalitní deníky. Druhou příčinou je otázka kvality novinářů a „fatální generační propad“ – chy-bí generace, která by byla mladším vzorem. Třetí pří-činu spatřuje v tom, že ne-existuje kvalitní samosprávnáorganizace, kde by se vedla vnitřní diskuse o tom, co je ještě únosné a etické, a kte-rá by sloužila k samoočistě novinářů. Tuto službu podle něj nemůže vykonávat nikdo zvenku, žádný stát nebo ja-kákoli vnější instituce, jen samotní novináři. Kritické ohlédnutí po stavu dnešních médií přirovnal k biblické-mu příběhu – „jsme upro-střed pouště, odléváme zlaté tele, nemáme ještě za se-bou čtyřicetileté putování…“ Za model novinářské práce

Člověk a média

Hans Jőrg Schmidt

Letošní podzimní, v pořadí již 15. konference se pod ná-zvem „Kam jsme došli?“ zaměřila na rekapitulaci vývo-je médií v letech 1989 až 2009. Konferenci uspořádalo Hnutí fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spoluprá-ci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a meziná-rodním projektem NetOne.

20 | Nové město | 12/2009

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

označil americká média, kde je dnes také „trend jednově-tých zpráv“, ale vedle nich jsou pro čtenáře k dispozici „rozsáhlé, důkladně zpraco-vané rozvádějící texty“.

V následné diskusi řekl zajímavý názor na fenomén „mediální kampaně“. Vyjád-řil se v tom smyslu, že když čte o nějaké kauze vícekrát, „je mu ta vlna podezřelá“. V této souvislosti se znovu vrátil ke kvalitě zpracování zpráv, s níž měl sám špatnou zkušenost jako politik během svého soudního procesu (ve kterém byl nakonec zproš-těn celého obvinění – pozn. red.). Nikdo v médiích tehdy neinformoval o jeho kau-ze správně, ani když to bylo v jeho prospěch. „To mě sblí-žilo s Josefem Luxem,“ řekl. Nezájem médií o závažná té-mata nebo povrchní přístup k nim považuje za fatální chybu současnosti.

PŘÍSTUP NOVINÁŘE K NÁBOŽENSKÝM OTÁZKÁM

Hlavní téma příspěvku Daniela Rause se především týkalo jeho současné práce šéfredaktora redakce nábo-ženského vysílání Českého rozhlasu.

Na úvod zmínil zajímavý průzkum, co lidé od Českého rozhlasu očekávají. Žebříček těchto přání zahajovala před-pověď počasí, následovaly regionální zprávy, zprávy z domova, písničky na přání, zprávy ze světa, na devate-náctém místě se umístil sport a náboženské vysílání se umístilo až na pětatřicátém, posledním místě.

Nicméně, jak řekl, „ve svě-tové novinářské obci“ se dnes diskutují „tři velké otázky“: otázka „infotainmentu“1, „Ci-tizen journalismus“ neboli „občanské žurnalistiky“2 a to, zda a jak by mělo náboženství patřit do veřejných, obecně zaměřených médií, když nábo-

ženská sféra disponuje vlastní-mi, komunitními médii.

Zlomovou roli v hledání odpovědi na poslední z otázek pak podle něj sehrálo 11. zá-ří. Nejde ale jen, jak uvedl, o otázky spojené s nábožen-sky motivovaným teroris-mem, jde vlastně o „základní ideový princip“. „Člověk je bytost náboženská a politic-ká“ a „náboženská dimenze existuje, ať chceme nebo ne“. Ani potlačením nezmizí, ale může transformovat do pseu-donáboženské formy. „Ko-munismus vše zredukoval na horizontální rovinu, ale

sám nabral kurz vertikální“ a totéž platí pro diktátorské režimy typu Mao Ce-tunga, Pol Pota či Kim Ir-sena.

To, že i v Česku může být náboženská tématika žádaná, doložil na průzkumu poslu-chačů Radiožurnálu, ve kte-rém se vysílání Křesťanského týdeníku umístilo překvapivě dobře. Aby bylo náboženské vysílání se zájmem sledová-no, nesmí „kázat“, být „pro-pagandou s nějakým cílem“ a nesmí být prezentováno „jakýmkoli klišé“.3

Následná diskuse se věno-vala i problematice islámu

a otázce jeho spojení s tero-rismem. Daniel Raus vysvětlil rozdíly interpretace mezi kraj-ní polohou liberálních a kon-zervativních médií, v jejichž mezích probíhá ve světových médiích diskuse. „Liberální média oddělují náboženství a terorismus“, kdežto konzer-vativní média se domnívají, že „každý, kdo vyznává islám, skončí jako terorista“. Sám souhlasí s míněním Paula Marshalla4, který na otázku, zda „vede islám k násilí “, od-povídá otázkou „jaký islám“? O tutéž otázku podle něj jde i v diskusi o stavbě brněnské mešity. Islám je jinak struk-turovaný než křesťanství a na tyto otázky nemohou odpoví-dat novináři. To jsou témata, která podle něj patří do veřej-noprávních médií a která dnes posluchače náboženského vy-sílání navíc zajímají. Dalších témat, která by posluchače zaujala, lze podle něj nalézt také dost. Anna Černá

1. Druh zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vyvolat emo-ce a pobavit. (Pozn. red.)

2. Stále více médií po celém svě-tě se do výroby zpravodajství snaží zapojit své čtenáře, divá-ky, respektive posluchače, aby se sami stali autory zpráv, což je díky moderní technice čím dál jednodušší. Tento feno-mén u našich západních sou-sedů pojmenovali „občanská žurnalistika“. (Pozn. red.)

2. Též poznamenal, že za klišé považuje i mínění, že česká společnost je ateistická. Lidí, hlásících se k nějaké církvi, je, jak uvedl, v české společnosti stále nesrovnatelně víc než členů či příznivců jednotli-vých politických stran. (Podle sčítání v roce 2001 se hlásilo více než 2,7 mil. lidí ke kato-lické církvi a více než 0,5 mil. k ostatním církvím – pozn. red.)

3. Religionista z Hudsonova in-stitutu – Centra pro nábožen-skou svobodu ve Washingto-nu. (Pozn. red.)

Fota

: Mar

kéta

Jír

ů

Vladimír Mlynář

Daniel Raus a moderátorka Veronika Sedláčková

12/2009 | Nové město | 21

KULTURA

23. října 2009 se už podru-hé za dobu pěti let před-stavila v olomouckém Mo-ravském divadle Společ-nost klasického baletu z města Reggio Emilia, v je-jímž uměleckém vedení se skvěle doplňují Liliana Cosi a Marinel Stefanes-cu, mimořádné umělecké osobnosti a hvězdná ba-letní dvojice, která svého času zářila na mnoha vel-kých světových scénách. Jako slavnostní úvod nově se rodícího mezinárodního festivalu nazvaného Ballet Days of Olomouc, mělo pu-blikum možnost zhlédnout celovečerní představení „Variace na téma lásky“, které je vzájemně propo-jeným souborem originál-ních baletních kreací na hudbu Albinoniho, Chopi-na, Enescua, Čajkovského, Skrjabina a Liszta.

Téma lásky mezi ženou a mužem je jistě lákavé k umě-leckému ztvárnění, ale přináší s sebou i mnohá úskalí, kte-rá jsou v klasickém

baletu snad ještě riskantnější než u jiných tvůrčích oborů. V Olomouci jsme byli svěd-ky mimořádně šťastného uchopení tak obtížné látky. Kromě skvělého tanečního provedení, které je pro daný soubor typické a neodmys-litelné, se na výsledném do-jmu harmonie podílel i zcela jedinečný soulad choreo-grafie s hudbou a nádherné, výtvarně cítěné barevné sou-zvuky kostýmů a scény, která nebyla pouhým „pozadím“ pro tanec, ale byla vytvořena jako integrální, plně platná složka celého děje. Dalo by se téměř říci, že představení bylo zároveň plnokrevným

„malířským dílem“, obrazem na špičkové úrovni součas-ného výtvarného umění. Byl to však obraz plný pohybu a neustálých proměn. Silné, do hloubky zasahující scény, s něžně i dramaticky se odví-jející dějovou linií, s různými odstíny lásky jako okouzle-ní, zamilovanost, vroucnost, radost a nadšení, ale i s kon-trastními momenty, s dra-matem nedorozumění a roz-chodu, s narušením harmo-nie vztahu a smrtí. Vše bylo ztvárněno ve velké čistotě, ve výmluvných, ale výsostně poeticky pojatých pohybo-vých vizích, ani v náznaku se nikde neobjevila frivolnost,

či povrchní sladkost. Monu-mentální závěr s pěti taneč-ními páry pak byl oslavou věrnosti a závaznosti vztahu na celý život.

Návštěva baletního vystou-pení stejného souboru po pě-ti letech nám určitě přinesla také možnost srovnávat. Posun kupředu je evidentní, především ve vývoji k stále větší jednotě a harmonič-nosti všech složek baletního představení, které je schopné vás vtáhnout dovnitř natolik, že už nevnímáte jednotlivé detaily, ale necháte se unášet jedinečnou krásou díla jako celku. Zážitek byl pro nás o to silnější, že se zejména

s Lilianou Cosi, fokolarín-kou, známe už dlouhou dobu a měli jsme vzácnou možnost spolupracovat s ní na něko-lika multimediálních umě-leckých projektech, počínaje první aktivitou v Rimini v ro-ce 1995, s názvem „Stavíme mosty“, a později na cyklu „Město jako místo pro člově-ka“, připravovaném společně s riminskými přáteli ze sdru-žení La Ginestra. To všechno nám umožnilo ještě osobněj-ší účast na tomto krásném a nevšedním olomouckém představení.

Jako malý zázrak se nako-nec podařilo krátké, ale ne-smírně srdečné a intenzivní setkání asi desítky lidí z míst-ní komunity Hnutí fokoláre s Lilianou Cosi ve vestibulu Moravského divadla. Sama Liliana nám k tomu hned po návratu domů napsala: „Ještě jednou bych vám chtěla podě-kovat za to, že jste přišli. Lás-ka dělá zázraky, a tak se ´dva paprsky´ setkaly na své dráze. Působili jste krásou svého spo-lečenství, jako obraz, část mo-zaiky Hnutí ve světě. Bylo to pro mne velice milé překvape-ní. Vztah mezi námi se posílil a upevnil, můžeme nyní po-kračovat na své cestě víc spo-lečně a vnášet do světa radost a harmonii.“

Miroslava a Marek Trizuljakovi

Po pěti letech znovu v Olomouci

Foto

: Mir

osl

ava

Triz

ulja

ková

Foto

: Mar

ek

Triz

ulja

k

Představení „Variace na téma lásky.“

Setkání s Lilianou Cosi (vlevo).

22 | Nové město | 12/2009

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Láska je základní cestou sociální na-uky církve. Veškerá odpovědnost a závazky vyplývající z této nauky vycházejí z lásky, která je podle Ježí-šova učení shrnutím celého Zákona (srov. Mt 22,36–40). Láska dává sku-tečný obsah osobnímu vztahu k Bo-hu a k bližnímu; láska je základ neje-nom mikrovztahů (s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společen-ských, ekonomických, politických).“ (čl. 2)

Papež se ve své encyklice vícekrát vrací k úloze státu a veřejné mo-ci. V článku 41 říká: „Integrovaná ekonomika současnosti úlohu stá-

tů neeliminuje, ale spíše zavazuje vlády k těsnější vzájemné spolupráci. Moud-rost a rozumnost nás vedou k tomu, že by se neměl příliš ukvapeně hlásat konec státu. S přihlédnutím k řešení současné krize se spíše zdá, že role státu bude na-růstat a že stát získá znovu řadu svých kompetencí.“ To vyžaduje i potřeba „uskutečňování nového, sociálně odpo-vědného a člověku přiměřeného ekono-micko-výrobního řádu“. Jde o nesmírný úkol hledání společného dobra, jehož splnění předpokládá velkou míru kom-petencí.

Aby se mohlo takového cíle dosáh-nout, je podle encykliky třeba rozčlenit „politické autority na místní, národní a mezinárodní úroveň“, což je „mimo

jiné jedním z nejlepších způsobů, jak zvládnout ekonomickou globalizaci. Je to i způsob, jak se vyhnout tomu, aby ekonomická globalizace podkopala zá-klady demokracie.“

Encyklika vyjmenovává různé krizové situace světa a dnešní společnosti, které naléhavě vyžadují taková nutná opatře-ní, jež v mnoha případech představují „nová řešení“. Je zřejmé, že takový úkol bezprostředně a přednostně patří do sféry politiky a jejích veřejnoprávních struktur.

Jak jsem řekl, krizové situace a jejich příznaky jsou rozmanité. Encyklika vy-jmenovává „mocné síly techniky, síť vzá-jemných vztahů na celoplanetární úrovni, zhoubné důsledky špatně zvládnutých,

Ideály, které nám jako dě-dictví zanechala naše za-kladatelka Chiara Lubi-chová, se dají shrnout v to, co bylo jejím snem – při-spět k uskutečnění uni-verzálního bratrství, jehož prostřednictvím se buduje jednota lidské rodiny.

To nás vybízí, aby-chom se na me-zinárodní spole-čenství dívali jako na rodinu národů, které mají, i když v různých podo-

bách, společné zlaté pravidlo: „Dělej druhým, co chceš, aby dělali tobě.“ Nabádá nás ke vzájemné solidaritě, která spojí všechny národy světa a rozšíří se i na budoucí gene-race tím, že určí našemu způ-sobu využívání přírodního bohatství míru, respektující práva budoucích generací.

Planeta nám dává jasná znamení (globální oteplová-ní, změny klimatu, varující situace rozsáhlých oblastí na zemi, kterým hrozí zničující

dezertifikace1) o potřebách environmentální solidarity mezi národy i mezi generace-mi. A to vše ve chvíli, kdy se ve světě šíří vážná ekonomic-ká krize, která se v průmyslo-vých státech stává strašákem, v rozvojových zemích invo-lucí2 a v nejchudších zemích smrtonosnou hrozbou. Právě tyto jevy, samy o sobě i ve svých důsledcích negativní, mohou představovat příleži-tost pro rozhodující způsob zásahu.

Chybí snad zdroje k tomu, aby se zasáhlo a mohly se na-plnit cíle, dlouho označované za absolutně naléhavé, které si G8 vytyčila už v roce 2000? Odpověď je – ne. Jde spíše o problém politické vůle, zda vůbec dostupné zdroje k do-sažení existujících cílů vyu-žít. Je možné dnes v tomto smyslu žádat po hlavách států hlubokou a radikální změnu? Možná právě dnes ano!

Už je jisté, že současná eko-nomická krize se dá překonat jedině společně. Můžeme vy-kročit směrem ke spravedli-

vějšímu a bratrštějšímu světu, jestliže jednotlivé, navzájem propojené problémy budeme považovat za jedinečnou pří-ležitost ke společnému růstu celého mezinárodního spo-lečenství rozvinutých států stejně tak jako zemí, pro něž je i minimální blahobyt ne-dosažitelný.

Dnes je ta pravá chvíle pro velká rozhodnutí, čas uznat „vzájemnou závislost“ a vy-vodit z toho závěry. Dnes je ta pravá chvíle pro vzájemnou úctu mezi národy, dokonce pro vzájemnou lásku, takovou jako mezi skutečnými bratry. Dnes je třeba dát přednost dialogu před hegemonií, sdí-lení přírodních zdrojů před jejich hromaděním, důležité je i sdílení intelektuálního potenciálu. Člověk by neměl hledat potvrzení své identity formou obrany nebo opozice, ale v sounáležitosti k plnému společenství materiálních dober, občanských ctností, kultury a zkušeností s poli-tickými strukturami.

Shoda představitelů z pře-

vážně průmyslových zemí se nesmí omezit jen na obran-nou politiku. Musí si uvědo-mit, že největší hrozbou pro mír a bezpečnost je prohlu-bování ekonomické propasti mezi národy a že je tedy ne-zbytné okamžitě pracovat na prosazení rovného přístupu k přírodním, ekonomickým a technologickým zdrojům.

Na závěr bych chtěla citovat slova adresovaná shromáždě-ní politiků ve Washingtonu, která Chiara napsala v roce 2003: „Bratrství není jen hod-nota, je to globální paradigma politického vývoje, je to hna-cí síla pozitivních procesů. Po tisíciletích historie, kdy jsme poznali plody násilí a nená-visti, máme dnes všichni prá-vo žádat, aby lidstvo začalo zakoušet, jaké by mohly být plody lásky. A to nejen mezi jednotlivci, ale i mezi náro-dy.“

Maria Voce

1. Rozšiřování pouště vlivem lid-ské činnosti.2. Omezování, zanikání.

G8 a vzájemná závislost

Úloha politiky v encyklice Caritas in veritate

12/2009 | Nové město | 23

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Foto

: Giu

sep

pe

Dis

tefa

no

vesměs spekulativních finančních ope-rací na reálnou ekonomiku, obrovské, často konkrétní okolností vyvolané mig-rační proudy, jež jsou ale poté ponechány bez odpovídající regulace, i nekontrolo-vané vykořisťování přírodních zdrojů“, pohoršení budící rostoucí ohromné roz-díly nejen mezi bohatými a chudými ze-měmi, ale také uvnitř jednotlivých zemí, korupce a nezákonnost, která je patrná „na jednání ekonomických a politických subjektů v bohatých – starých i nových – zemích, stejně jako v zemích chudých“, nerespektování lidských práv pracujících ze strany velkých nadnárodních spo-lečností i místních podniků, přehnané formy ochrany poznatků v bohatých zemích, když se příliš rigidně uplatňují práva na intelektuální vlastnictví.

Encyklika tváří v tvář těmto kri-zovým situacím ukazuje potřebu ne-zbytných opatření, ale i nových řešení. I když není možné se v tomto článku zabývat celou encyklikou, přesto si ne-lze nevšimnout toho, co má v encyklice přednostní a nepopíratelnou důležitost, a sice že „důstojnost lidské osoby a po-třeby spravedlnosti vyžadují, aby – ob-zvláště dnes – ekonomická rozhodnutí nevedla k přílišnému, morálně nepřija-telnému zvyšování majetkových rozdí-lů a aby jako prioritu i nadále sledovala dostupnost zaměstnání a možnost pra-covat pro všechny.“ Stačily by tyto dva

cíle, aby úloha politiky a těch, kteří mají v politice zodpovědnost, nabyla velké důležitosti jak na národní, tak meziná-rodní úrovni.

Co se týká první ze jmenovaných po-třeb, encyklika říká, že „systematické zvyšování nerovností mezi sociálními skupinami uvnitř jedné země i mezi oby-vatelstvem různých zemí (tedy masivní růst relativní chudoby) nejenže narušuje sociální soudržnost, a je tak hrozbou pro demokracii, ale má i negativní dopad na ekonomiku“. Zdůrazňuje tedy, že „dob-ře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni; když budou říze-ny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovnosti a vyvolat i celo-světovou krizi. Je zapotřebí odstranit nedostatky tohoto procesu, které způso-bují nová rozdělení mezi národy i uvnitř národů.“

Encyklika podtrhuje, že „ekonomická aktivita není schopna prostým rozšíře-ním tržní logiky vyřešit všechny sociální problémy. Tato aktivita musí být zaměře-na na dosažení společného dobra, o což se má také a především starat politická obec … Kdysi snad bylo myslitelné nej-prve svěřit ekonomice vytváření bohat-ství a poté dát politice za úkol jeho roz-dělování. Dnes se toto všechno jeví jako obtížnější, protože ekonomické aktivity

se neomezují jen na určité teritorium, zatímco autorita vlád zůstává i nadále vymezena především místně. Pravidla spravedlnosti musí být proto respekto-vána už od počátku, kdy se určitý eko-nomický proces teprve rozbíhá, a ne až poté nebo jen okrajově.“ „Spravedlnost se týká všech fází ekonomické aktivity: nacházení zdrojů, financování, výroba, spotřeba i veškeré další fáze ekonomic-kého cyklu.“

S odvoláním na situaci v rozvojových zemích encyklika poukazuje na četné faktory a příčiny, které brání nebo zpo-malují jejich rozvoj, a které zčásti byly již výše vyjmenovány. Kromě toho do-kument říká, že „skutečnost že některé státy, mocenské skupiny a významné společnosti hromadí zásoby neobnovi-telných zdrojů energie, představuje váž-nou překážku pro rozvoj chudých zemí“. Proto se ukazuje, že je „zapotřebí i celo-světového přerozdělování energetických zdrojů, aby k nim získaly přístup i země, které je postrádají“.

„Rozšíření blahobytu na světové úrov-ni tedy nesmí být zbrzděno egoistickými a protekcionistickými projekty či jedno-strannými zájmy. Zapojení rozvíjejících se či rozvojových zemí nám dnes umožní lépe krizi zvládnout … Tak bude možno prožívat a usměrňovat globalizaci lidstva v kategoriích vztahovosti, společenství a sdílení dober.“ Gianni Caso

24 | Nové město | 12/2009

U ŠÁLKU ČAJE S HELENOU FILCÍKOVOU

Na šálek čaje jsme tento-krát pozvali Helenu Filcí-kovou. Je matkou pěti dě-tí, má mladistvého ducha a je stále „in“, a to i v práci – pracuje totiž v dívčím ča-sopise „IN!“

Moh l a byste n á m ř í c t , co vedlo ke vzniku toho-to časopisu?

„IN! vzni-kl při Sekci

pro mládež České biskupské konference. Mládež a lidé pracující s dospívajícími mě-li přání, aby vznikl časopis s lepším obsahem, než jsou běžně dostupné bulvární dív-čí časopisy. Podle průzkumu trhu se zjistilo, že o takový časopis by byl mezi děvčaty ve starším školním věku zá-jem. Sekce pro mládež pak přizvala ke spolupráci ty, kteří již vydávali časopis Tar-sicius pro ministranty, a tak v roce 2005 vyšlo první číslo IN!. Vychází jako měsíčník (s letním dvojčíslem).“

Proč právě název IN!? „Název si navrhly samy bu-

doucí čtenářky. Na webových stránkách Sekce pro mládež byl vyhlášen konkurz na jmé-no a IN!´ zvítězilo vysokým počtem hlasů. Vyjadřuje, že být mladou křesťankou je moderní a že věřící děvčata by se měla správně orientovat i ve světě.“

A jak se křesťanské hod-noty promítají do obsahu časopisu?

„Není to tak, že by se na každé stránce psalo o Bohu, ale o všem, o čem se píše – od módy přes sport a kulturu – se píše z křesťanského úhlu pohledu. Kromě toho je v ča-sopise pravidelná rubrika ´Duchovní INjekce´.

V každém čísle je také roz-hovor s nějakou inspirativní osobností. Nemusí být nutně

věřící, ale snažíme se, aby se se čtenářkami podělila o své životní hodnoty. Některé populární osobnosti řekly IN!u i mimořádně hluboké věci.“

Například?„Například Ewa Farna. Bě-

hem rozhovoru vyšlo najevo, že tehdy patnáctiletá zpěvač-ka, populární u věkové skupi-ny našich čtenářek, je evan-gelička. Dala jsem stranou

všechny připravené otázky a povídaly jsme si o její víře a jak se jí s ní žije v šoubyzny-su. Na závěr na sebe prozra-dila, že se snažila složit píseň s křesťanským námětem, ale že se jí to zatím nepovedlo. Časopis IN! se chopil příle-žitosti a vyhlásil soutěž o text písničky pro Ewu. Vítězný text s názvem „Boží mlejny“ si Ewa vybrala jako svoji pi-lotní skladbu ve svém tehdy novém albu.

´Celebritou´ se stala také naše redaktorka Anežka Bar-toníková, která onemocněla leukémií. Čtenářky jí psaly do nemocnice a snažily se ji podporovat při léčbě. Když se uzdravila, podala o svém boji s nemocí krásné svědectví na stránkách IN!“

Jak dlouho pro časopis pracujete a co je vaším úko-lem?

„K práci v časopise jsem se dostala rok po jeho vzni-ku a mám na starosti marke-ting a propagaci. Ale protože je nás málo a každý dělá tak trochu všechno, postupem času jsem začala dělat i roz-hovory.“

Co pro vás tato práce zna-mená?

„Jsem ráda, že jsem se do-stala do party mladých lidí, která s nadšením dělá smys-luplnou práci. Velmi si jich vážím, protože mnozí z nich, kdyby svého talentu využili v soukromé firmě, by urči-tě byli mnohem víc hmotně oceněni. Svou práci ale chá-pou jako službu a podporu děvčatům na jejich cestě do-spíváním. A jsem šťastná, že jsem ve svých padesáti letech konečně ´in´.

Během návštěvy Svatého otce, při jeho slovech k mlá-deži, jsme si s radostí uvě-domili, že naše práce souzní s jeho myšlenkami. Těsně před jeho odjezdem jsme mu napsali dopis a přiložili několik čísel přeložených do němčiny. K naší radosti při-šla do deseti dnů odpověď, kde se píše, že Svatý otec oce-ňuje tento způsob pastorace děvčat a žehná všem, kteří jsou s námi touto myšlenkou spojeni.“

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Více o časopisu IN! na:www.in.cz

Být „in“

Z OHLASŮ ČTENÁŘEK

„Všude kolem sebe vidím, jak je IN! potřebný. Kdyby nebyl, moje mladší sestra by stoprocentně četla nevhod-né časopisy… Jsem opravdu ráda za to, co děláte pro ce-lou společnost a pro všechny holky (popřípadě kluky).“

„Děkuju moc za povzbuzení, občas to fakt potřebuju, když nevím jak dál. Vážím si vaší práce, musí být fajn dobíjet holkám v koncích baterky.“

„Když jsem si přečetla váš článek o brýlích, rozhodla jsem se, že si konečně zajdu k očnímu, protože již delší dobu nevidím vůbec nic. Ted už se nemusím bát, že mi brýle nebudou slušet.“

Helena Filcíková

Foto

: Ště

pán

Filc

ík

12/2009 | Nové město | 25

26 | Nové město | 12/2009

ŽIVOT ZE SLOVA

Hřeju se u kamen, za oknem se „žení čerti“ a já myslím na lé-to. Neopouští mě vzpomínka na karmelitánský klášter De-serto di Varazze poblíž ital-ského Janova. Neumím si to vysvětlit. Mám rád podzim

a zimu, větrné a sychravé počasí u mě nevyvolává deprese, ale tiché soustředě-ní. Přesto jsem asi nějakou částí své oso-by doma na jihu. Odtud přišla antická kultura, bez níž bych zůstal barbarem. Odtud přišlo křesťanství, citlivost pro Boží skutečnosti rozněcovaná jižním sluncem a temperamentem. Zbožnost žitá přirozeně, nikoliv fanaticky, vzdo-rovitě a temně.

Nemůžu zapomenout na celé to roz-lehlé území kláštera. Lesnatý, kopcovitý terén, protkaný pěšinami vyšlapanými řeholními bratry. Na kapličky, poloroz-padlé poustevny a mnohá posvátná mís-ta spjatá s úctou, většinou mariánskou.

Vracím se ke kapličce sv. Eliáše. Uvnitř sádrová soška Panny Marie, pouťový re-liéf Krista a naivně malovaný, zpola slou-paný obrázek starozákonního proroka. Niku zbudovanou ve skále obrůstá křeh-ká popínavá zeleň násobící malebnost místa. Pramínkem vody, jistě zázračné, vytékajícím úplně dole, si umývám oči. Pane, ať vidím. Modlitba je tou nejpřiro-zenější činností, kterou tady lze dělat.

Prorok Eliáš je pro karmelitány důle-žitý. Hora Karmel, kde zvítězil nad Baa-

lovými kněžími, se stala místem úcty, pokání a meditace. Ve 12. století se zde začali scházet muži, aby se modlili. Byli to většinou bývalí křižáci, rozhodnu-tí změnit svůj život. Karmelitáni jsou jediným řádem, který nezaložil svatý zakladatel, ale přímo Duch Svatý. Beze zbytku přijímám tuto interpretaci, je vy-světlením velké životnosti řádu. Bratr Massimo nám vypráví o historii klášte-ra. V bývalém refektáři si prohlížíme do-kumenty zavěšené po stěnách. Expozice končí osvětlenou vitrínou s přehlednou sbírkou místního hmyzu, kterou vytvořil jeden Čech. Tuto stopu zde zanechal pa-ter Matúš během svého ročního pobytu. Pravidelně se sem vrací, většinou s mlá-deží, letos vzal s sebou část své nové far-nosti, tedy i mě s rodinou.

Z našeho domu, plného patrových postelí, stoupáme každý večer na mši. Začíná po modlitbě nešpor, ohlašované zvonem připomínajícím český umírá-ček. Stavba, v níž se řeholníci modlí od začátku 17. století, prošla v 80. letech ra-dikální modernizací. Ve skutečnosti byl klášter téměř celý zbourán a postaven znova tak, aby vyhovoval současným po-třebám. Přes tento nepietní zásah si bu-dova uchovala to podstatné. V nových zdech utkvěl duch modlitby.

Někdy sjíždíme krkolomnou cestou dolů k moři. My, suchozemci, mocně přitahovaní tímto živlem. Nekonečná, pohupující se vodní masa je fascinující.

Avšak to, co se děje kolem, mě hodně zklamává. Fádnost turismu a jeho pro-jevů na mě doléhá při našem výletu do Nice. Projíždíme víc než 300 km po po-břeží včetně slavného Monte Carla a nej-větším dojmem je stejnost. Zestejnění krajiny následkem jednotné poptávky po tom, jak se rekreovat u moře. Sluneč-níky, lehátka, parkoviště, hřiště, restau-race a stále dokola. Fabrika vyrábějící odpočinek. Rád se vracím do našeho poutního domu.

Podél říčních ramen obtékajících kláš-ter dozrávají sladké, masité fíky. Kame-nitým, v létě téměř vyschlým korytem lze chodit celý den a nepotkat člověka. Voda vymodelovala ohromné sochy, řečiště je dramatickou, stále se měnící krajinou. V některých částech jsou vy-hloubena kamenná jezírka a vany, kde je možné i plavat. Romantické, samotářské koupání.

Večerem zní řezané vábení cikád. Vzduch je prosycen levandulí, divokým česnekem a množstvím bylin. Jejich vů-ně rozpoznáváme v omáčce do špaget, kterou nám připravili bosí bratři karme-litáni. Je to omáčka na rozloučenou.

Hřeju se u kamen, za oknem se „žení čerti“ a já myslím na Deserto. Co je to, co nedá zapomenout? Snad zážitek je-dinečnosti místa utvářeného po staletí zbožností. Možná též vědomí ohrožení. Napříč pozemkem prochází veřejná ces-ta, budova klášterní fortny i mlýn jsou v užívání rekreantů, pěšiny, které ještě nedávno prosekával a udržoval sám pře-vor, zarůstají křovím. Ve chvíli skepse ovlivněné českou zkušeností mě přemá-há temná představa: Klášter je přebudo-vaný na hotel, poutní domy a poustevny na apartmány. Obnovené cestičky jsou vysypány štěrkem a na místech kapliček stojí stánky s občerstvením. Nablýska-né mikrobusy převážejí hosty k moři či sladkovodním jezírkům obklopeným lehátky, slunečníky, restauracemi, par-kovišti…

Noviciát je naštěstí zdravou komu-nitou. Dokonce je plný, bydlí zde pět řeholníků a pět noviců. Je to v souladu s ustanovením svaté Terezie z Avily, vel-ké reformátorky řádu, prosazující malá společenství.

Deserto di Varazze je světlem na svíc-nu, městem na hoře, zjevením. Místem, kam se člověk chce vracet.

Petr Štěpán

Deserto di Varazze K

resb

a: P

etr

Ště

pán

27

KŘÍŽOVKA

Časopis Hnutí fokoláreProsinec 2009, ročník 18 (12)Roční příspěvek 440,- KčPůlroční příspěvek 220,- KčPříspěvek na jedno číslo 40,- KčBankovní spojení:UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Prahač. ú. 6043141003, kód banky: 2700IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003Swift: BACXCZPPZodpovědný redaktor:Mgr. Marie KoukolováVýkonný redaktor:Mgr. Ludmila ŠturmováTechnický redaktor: Veronika NěmečkováRedakční rada:RNDr. Irena Sargánková, CSc.PhDr. Ilona ŠpaňhelováŠtěpán FilcíkReg. číslo: MK ČR E 7868Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,OZ Praha, č.j. NP 1362/1994Ze dne 27. 6. 1994Grafická úprava a zlom:Pavel VodičkaLucie Vodičková Tisk: OMIKRONISSN 1212 – 0782Překlady a redakční spolupráce:Mgr. Anna ČernáIng. Václava DunovskáP. Bohumil KolářMgr. Veronika MatiáškováDott. Martina O’ByrnePhDr. Jarmila SynkováPhDr. Drahomíra SyrůčkováNOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚArgentina Ciudad NuevaAustrálie New CityBelgie Nieuwe StadBrazílie Cidade NovaDánsko Ny StadFilipíny New CityFrancie Nouvelle CiteHolandsko Nieuwe StadHongkong San Sing Seung Yuet HongChorvatsko Novi svijetItálie Citta NuovaKanada Nouvelle CiteKolumbie Ciudad NuevaKorea CumulMaďarsko Új VárosNěmecko Neue StadtPolsko Nowe MiastoPortugalsko Cidade NovaRumunsko Oras NouSlovensko Nové mestoSlovinsko Novi svetŠpanělsko Ciudad Nuevaa Ciutat NovaŠvýcarsko Citta NuovaŠvédsko Enad VärldUruguay Ciudad NuevaUSA Living CityVelká Británie New City

Objednávky časopisuNové město zasílejte na adresu:Nové městoAdministraceModletínská 2, 101 00 Praha 101Tel./Fax: 00420 / 222 518 569e-mail: [email protected]

Objednávky slovenského časopisuNové mesto zasílejte na adresu:Nové mestoBjornsonova 6811 05 Bratislava, Slovenskoe-mail: [email protected]

Titulní strana: Betlém, vstup do jeskyně Ježíšova narození.Foto: Markéta Jírů

Naše křížovka

Vánoce – slavnost narození Spasitele, pro mnohé ovšem svátky lidí dobré vůle, pro jiné svátky rodiny a pro děti prázdniny, rozsvícený stromeček a dárky. A jak vidí Vánoce americký pastor a světoznámý spisovatel Robert Fulghum? Vánoce nejsou nějaké datum v kalendáři,... (dokončení citátu v TAJENCE).

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

K P K P K P K P K P K P K P K P K

Walter Kostner

Vpisujte vždy dva pětipísmenné výrazy – první končí pod tajenkou a druhý začíná nad ní.

To nejkrás-

nější!

Všechno pěkné jednou

skončí!

Co zůstane?

PIPO A TIPO

1/ oblečení typická pro konkrétní kraj nebo profesi • ježděním opotřebovaný

2/ rozkaz • rozkazovat3/ pokládá • uchazeč4/ vokální skladby • shromáždění, koncily5/ dopravní prostředek tažený

koňmi • malé tahy tužkou6/ starobylá obilnina (semena

= jáhly) • použije sůl7/ okolo • madagaskarská poloopice8/ počátek, zdroj • určeno

k používání ve vodě9/ obřad přijetí do církve • manželka

Achašveroše – ochránkyně židů před pronásledováním

10/ v opozici, naopak • přenesení barvy z matrice na papír

11/ značka fotografických přístrojů a materiálů • cíl velkého závodu se startem v Paříži

12/ opravdoví, skuteční • upozornění13/ mimo to • prudce jedovaté byliny14/ rada • nabýváš na váze15/ někdo • výrůstek na semeni rostliny

(velmi nepříjemný pod oděvem)16/ předměty z látky používané na

sypký materiál • trouchnivění 17/ herec vzbuzující veselost • vodní

nádrž pro židovskou rituální očistu

Pizza propro Manilu

Filipíny byly na konci září postiženy ohromnými záplavami. I my v České republice jsme se zapojili do pomoci.

V Praze – Vinoři jsme se rozhodli upéct „pizzu pro Filipíny“. Přijímáme objednávky…

… a v Centru Mariapoli se pouštíme do práce. Nejprve vyválet, pak ozdobit

a připravit krabice na upečenou pizzu! Večer jsme unavení, ale šťastní, že jsme pomohli.

Do Manily jsme poslali 13 225 Kč za pizzu a 8 275 Kč, vybraných při nedělní sbírce ve vinořské farnosti.

Foto

: Már

ia L

ang

sch

ová

Foto

: arc

hiv

Fota

: Mar

kéta

Mar

kéta

No

váko

vá

Lenka Jedličková (Více na str. 12)

Foto

: arc

hiv

Date post:	27-Oct-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

PF 2010 - focolare.czfocolare.cz/novemesto/2009NM12.pdfi vlastní dveře, abychom mohli dru-hým...

Documents