PlžPlzeňský literární život

2Knihovna města Plzně / Pro libris / Ason-klubStředisko západočeských spisovatelůKruh přátel knižní kultury Ročník XI / 2012 / Číslo 2

Obsah

Tykadla1 Jana Horáková: Co s námi bude?

Poezie2 Josef Hrubý: Jako když kape hustý med3 Vlasta Špinková: Ani andělé s polámanými křídly

Próza6 Ivo Fencl: Rujný beran a šťastná štírka

Přesahy11 Ivan Martinovský: Knihy – cihly?

Jubileum12 Alena Vávrová: Básnickej guláš v Chebu!

Sova bez not14 Oldřich Janota: Byl dlouho v cizině

Listy Ason-klubu

Knihy mého života15 Milan Čechura: Vinnetou

Antibukolika16 Stanislav Bukovský: Kurvítko je všudypřítomné

Plž smajlík18 Petr Vyleta: Pokřiky na plzeňském zimním stadionu

Mladý Západ20 Vladimíra Brčáková: Ženy nepřivábíš, když…22 Jan Paur: Zdravotnické horůrky

Aforismy24 Karel Trinkewitz: Melancholidský život II.

Z českých rovů a hájů25 Viktor Viktora: Pax iiscum – Plzeň: kolumbarium

pod Korandovým sborem

(Ne)kriticky25 Milan Šedivý: Uhnětnout oráče s párem koní

a vzývat básníky k tomu26 Milan Čechura: Oko za oko?

Vizuální poezie28 Karel Adamus: Básně obrazy (2)

1Tykadla

Jana Horáková

Co s námi bude?Tak jsem si povzdychla nad oznáme-

ním šéfredaktora, že končí s editorialy.Jako by nám – redaktorům Plže – pustilruku, za kterou nás léta vedl. Neboť šéf-redaktor coby autor úvodníku je jakohrdina vstupující do arény, rytíř vjíždějícína literární kolbiště, muž neohroženěvcházející první do lokálu...

A pak už se jen pije a konzumuje. Ně-které plžiny jsou vskutku pro gurmety –na to nikdy neopomněl v editorialu upo-

zornit, některé plží víno ještě mladé – bu-diž k němu, čtenáři, laskav. Ale plží kvasje naštěstí neutuchající. V Plži se stáleněco vaří, leckterý autor se smaží v kotliliterární kritiky, stále se servíruje, degus-tuje – s láskou i plží shovívavostí. Všakpřes vše naše úsilí někde zdálky zazníváobčas replika správních radů odvalivšíchse od pohostinného stolu (z PostřižinBohumila Hrabala): „Musíte se víc snažit,pane správče, víc snažit!“

2Poezie

Josef Hrubý

Jako když kape hustý med

Básníci

Nakupovali jste někdy otroky?Bydleli jste v pekle na Kampě?Ukazovali jste hvězdydceři která nic nevnímala?Skočili jste z okna?Přejelo vás autotěsně před transportem do koncentráku?Otrávili jste houbami vlastní děti?Umírali jste ve svatební den?Jste básnícipropadli jste astrologiianebo alkoholu?

Anebo píšete slogany?

* * *

Pod náměstímotevřené oknoHraje tamsmyčcové kvartetojako když sečtyři hlasy milujounad kyticí vodyv městské kašně

Šero měkce našlapujea jakási dvojice říká:

„Až po vás, Karle Jaromíre…“

* * *

Kdepak je ta pohlednicez Horšovského TýnaSkleněné ruce s mateřídouškoua fotky

Máš hodinu na klavírpod perleťovým oblakemJe tam stín tak světlýjako tvá pleť u řeky

Jednou to přehraješ na klavírbarevný oblouk duhu snadmáš dětinský strach žene se bouřkaNebe se roztrhlo modřetak modře že bylo štěstímožná to největší na světě

* * *

Spánekten tě umí nazpaměťi s žebříky do nebeNa padákupadáš zpátky na zem

S upomínkou na Bordeauxpadáš do vinicv nichž ranní básníkdál doskáče

3

* * *

Počkej nasněžím tidvě tři písničkynebo ti je ohřeju na sporáku

Tyhle se mi rozsypalyty už nesbírej

* * *

Maluj na skle Budu se dívatModeluj šťávy Budu pítZahraj mango Budu poslouchatTancuj tři paprsky Zkusím to takéZapiš minerál ametyst Budu to čístOdjeď do Izraele Budu pospíchatUvař polévku z motýlů NapíšuChlebnikovoviNeumři Zkusím to za tebe

* * *

Tvé řádky přežvykujíjako krávyse sladce hnědým pohledemnějaký básnický skandál

Trikya vysokou magii se učíštak rychlejako když kape hustý medfilosofických metaforanebojako když ve sklenicích zlatě procitádvacet sluncí piv

Vlasta Špinková

Ani andělé s polámanýmikřídly

Kdo jsem

Nevím kdo jsemve vertikálním čase katedráltančících domůmrakodrapů šplhajících výš než věže babylonskév čase útrpného právav čase práva první nocizmatení jazykůa pádu věrozvěstůNevím

kdo jsemale nechci se tam vrátitznovu blouditDopřejte mi klenbu stromůzelený stínptačí křídlačerstvé povětří a nebeské beránky

Nevím kdo jsemale děkuji za naději

4

Až mně slunce

Až mně slunce setne hlavuv horkém létěmezi mákytělo klesne do obilínohy v hlíně uhnízděnéruce vzhůru nebemrovnou mezi ptákydovnitř budou ústa mluvitnevidomým očím

Zjara znova zrnído nedočkavých brázd

Tma

Oči mi uplavalypo divoké voděV té tměnedohledám sama sebeChybí jen krůčekk nepokořek netrpělivostik zešíleníUši ohmatávajíšumění deštěKonečky prstůnaslouchají proudění vodyPo paměti počítám listí stromůpospíchámnež přijde listopad

Až se bude proti voděvracet časmožná zas uvidím hvězdy

Zavřu oči

Jak dlouho trváodstřihnout se od pupeční šňůryněkdy to za nás uděláaž černá nicotaPročpak se tolik bojímeže na konci je tmaa pak už nicsnad ani andělé s polámanými křídlya žádné spasení

Ještě mi cesty hrbolatédýchají na zádaa řeky zdivočelésvou vodou křtí mé snyPřes sebe samu chci poobjímat světneschopná empatievložené do krátkých vět

Až vypustíme z klecí ptákykampak se budou vracetPole jsou spálenáa stromy umřelyZemě se chvíli točilasetrvačností časuSochy jsou bez tvářía bydlí pod mostemKlidně si zapal cigároplíce jsou stejně v hajzluV kapse se krčí čtyřlísteka neví kam se podítZemě je stejně šílenáApokalypsa bude rodituž nesou její praporya korouhve se točí

Až obrátím se v prachobejmu semínka a zavřu oči

5

Citadela

Jsou bílá místav zacyklení časukde osamělí zůstáváme zcelakde ve sblíženínenalezneš spásuPouze v tvém srdcizbývá citadelauvnitř pobořených hradeb životaJsou bílá místav zacyklení časukde jsou jen lvi a mapy nepopsanétam nikdy nenalezneš spásujen v srdciti zbývá citadela

Bez úplňku

Za nehty palcůzůstalo mi sněnía za ranního kuropěníkohouta slýchámtoho co už neníco si ho dávno uvařili do polívkyA bez úplňkuje nebe jako inkoustová kaňkaz rozskřípaného péra odkápnutáa divá lesní vílak tanečkům už je zutávšak bez úplňkuškobrtá o kořenya les je vyjevenýže tma jí šaty svlékáze snu se budímnení to však bděníten kohout z polévkyse v netopýra měníZa nehty palců zůstalo mi snění

Černobílá

Vypůjčila jsem siúsměv zebryje pruhovaný od ucha k uchujak zebra pro chodcečernobílá klaviaturana přechodudo duhových světůV černobílých snechcelé dny dovádímv notové osnověs pruhovanými hříbatya vůbec nevadíže neumím číst noty

Po černé bílé

Ta z Adamova žebrajak metafora nedělního odpolednetekoucí zlatý meda vůně maminčina štrúdluV čajové konvicidonesou vám tichoustrne v pavučině časPo černé bíléstarý ragtime tančízavoní z troubyvanilka na koláčizacinká z chodby tichý smíchSedmý den odpočívej jak se slušíPo bílé černénoty už se pletoupo zdech se dlouží stínyčaj dopit koláč dojedenPo bílé černékočičí tlapky preludujía staré piano je happyNad hlavou hvězdy roztančily tmavomodrý svět

6Próza

Ivo Fencl

Rujný beran a šťastná štírka1.„Ano, deset milionů, pane Lorenci.“„Deset milionů korun?“„Deset milionů euro, samozřejmě. Je

to přece loterie sponzorovaná Evrop-skou unií.“

Lapal ještě po dechu, i mobil se muv ruce zapotil. Nijak zvláštní mobil, mi-mochodem.

„Ale na to bych makal ještě deset let.“Ve skutečnosti by na to samozřejmě

pracoval mnohem déle, dost možná aždo smrti.

„Na jaký účet máme výhru převést?“ptala se útlá blondýnka, aspoň si ji podlehlasu okamžitě představil. A pak muvšechno došlo: „Na váš.“

Smích. „To je dobré. A vyjedete si pakse mnou?“

„Jasně. A ve vší počestnosti.“

2.Uplynul den. Celý čas se vyrovnával

s tou skutečností. „A klid!“ řekl si siceihned po dialogu s blondýnou, ale… Klid-ný nebyl. Co dělat? Vše uložím za nejvý-hodnějších podmínek? Jasně! Jen si kou-pím lepší auto a dost, mobil si nechámtenhle, to už je nostalgie a… Rychle sivydám pár knížek, tím si udělám jméno, užse to poveze samo. Dál? Budu jenom psátuž beze strachu, absolutní svoboda a...Vyskočil z válendy. Já to pořád nemůžupochopit! Taková náhoda, vždyť… Nikdyjsem nesázel. Hm. Ale smůlu v lásce přeceměl, ne? Jo, ta Ivana… Pěkně mě zdevas-tovala, což? Tak si prachy zasloužím.

V tom se možná poprvé mýlil. Ale bylyjeho. Na účtu. Mohl si dělat, co chtěl?Možná.

Ne, nějaký nedostatek sebevědomí užmě nepotká. Nikdy. Dostanu jakoukoliženu! Stoupl před zrcadlo. Lepší sako?Nebo ne, budu schválně chodit jakohadrář, jo, jako ten… Howard Hughes.Budu se chovat přesně, jak chci, vytvo-řím vlastní etiketu. Novou.

Skoro řekl etiku. A myslel si: kašlu nakonvence! Šaškárny. Teď budete tanco-vat podle Lorence. Všichni. Bezděky semu vybavilo, co četl o dekadentoviArnoštu Procházkovi, vydavateli Modernírevue. „Nic nepředstíral, návštěvy přijí-mal vleže na kanapi, hovořil do stropu,a tak přijímal rukopisy.“ Hó! Tak se takybudu chovat.

Ale pozor, nesmím porušit zákon, tak-že… Koupím si kartu na metro, nechcipřece, aby mě zavřeli. A co ještě? Dámse do psaní další knihy?

Věděl, že nedá. Začal psát esemeskuJuditě. Zase přestal: Kurva! Já se přecenepotřebuju ohlašovat! Sedl do auta, tě-šilo ho, jak je špinavé! Kraksna. Teď můžutedy koupit lepší, ale proč vlastně? Nebu-de to prdel pro všecky ty snoby, když budujezdit jako poručík Colombo? A najednouho napadla strašná věc. Jaká? Že člověkjeho osudu a povahy snad ještě nikdynikde nepřišel tak náhle k tolika prachům.Takže se budu chovat úplně bezpříkladně,jako utržený ze řetězu, jako blázen, jo,schválně. Budu absolutně výstřední. Žád-nej Hughes, Dalí. Jo. TO byl NĚKDO.Absolutní provokatér, ne? Dělal jen, cosám chtěl, hlavně že se o mně mluví, v nej-horším dobře! Ha, ha. Antireklamu chcitaky. Ať všichni prasknou vzteky. Já jimukážu a jediný rozdíl mezi mnou a bláznembude, že nebudu blázen. Smál se.

7

3.Místo aby jel rovnou k Juditě, zastavil

na předměstí v nákupním středisku a ne-vzal si košík, což u něj nebylo novum.Chodil mezi regály knížek a – „Můžu,všechny můžu… Ale proč vlastně?“

Půl z nich doma ještě ani neotevřel! Takyjsou knihovny. Hm. Tak kupovat filmy? Užnechtěl, nestačil se ještě podívat ani napůlku těch, co měl nahrané. Pár cédé-ček si ale vybral. Zase je vrátil (to si stáh-nu). Ó, jakou cítil pojednou lakotu.

Ale především nezájem o ty věci. Zni-čehonic. A další zboží? Nezajímalo hovůbec.

Ani neměl hlad, ráno přece o samotězhltl míchané vajíčko, což považoval zanejlepší jídlo. Anebo rohlíky s vajíčkem!zasnil se. Špagety! Grilované kuře! Ne,na jídlo mě taky nenachytáte – a šel přesšňůry ven.

Dohnal ho úhledný chlapík s vysílač-kou, měl tvídové sako a vypadal jakoKevin Costner ve filmu Osobní strážce:„Normální člověk nechodí přes šňůry.“

Ale já jo, blbe! chtěl mu říct, ale mlčel.A díval se na toho… švába, který řekl:„Můžete mi ukázat obsah batůžku?“ „Alejo.“ Ty křápe, myslel si. Měl tam knížku,nějakou svou povídku, pár vizitek, hře-ben a diktafon. „V pořádku,“ řekla kon-trola. „Omlouvám se.“

Lorenc se vzpamatoval, ačkoli předchvílí uvažoval o mužově likvidaci. „Vím.Neměl jsem jít přes šňůry. Já… jsem blb.“

Hezký muž se zasmál: „To jsem ne-řekl.“

„Ale jsem, příteli.“ A pojednou se Lo-renc skoro rozplakal. Štěstím?

Nevěděl. Pochopil ale, že už nikdy ne-bude nikoho provokovat. Nemusí. Ne-jsem jako Polívka v Kurvahošigutentág.Nemám zapotřebí, už to věděl.

A taky věděl, co zapotřebí má.

4.Zazvonil u Juditina domu, ale nikdo ne-

otvíral. Přesto klidně držel prst na zvon-ku. Minutu, dvě… Vyšel chlap. Poznalho: „Vy jste Viktor?“

„A vy Lorenc.“ Viktor se usmál. „Chce-te něco Juditě?“

„Jen jsem vám přišel říct, že jsem prá-vě vyhrál deset milionů dolarů.“ Slovodolarů znělo totiž lépe, takže lhal. Ostat-ně, bylo to jedno.

Viktor mlčel. Dokázal lidi odhadnoutrychle, skoro stejně rychle jako Judita,a už za tři vteřiny poznal, že tenhle člo-věk je opravdu bohatý a že se mu to stalonáhle. Že mu jde hlava kolem. Viktor pře-mýšlel a řekl: „Judita je na vernisáži.Chcete jí ještě něco?“

Lorenc se začal stydět a najednou ne-věděl, co dál. Konečně řekl: „Mám jidocela rád, tak jsem vám to chtěl oběmaříct.“

„Aha, a volal jste jí?“Vrtěl hlavou: „Ne. To mělo být překva-

pení.“Viktor se usmál: „Jedu večer do kan-

celáře, ale ona bude doma.“ Odcházel,jenže Lorenc vztáhl ruku. „Abyste si ne-myslel…“ Viktor zavřel.

5.„Kde je ta vernisáž, Judito?“ řval Lo-

renc do mobilu.„V galerii na náměstí.“„Já tam za vámi jedu.“Za chvíli stál ve dveřích radnice. Všude

plno hezky oblečené společnosti. Mno-hé znal, ale šel rovnou k Juditě, kterátam stála se sklenkou a kamarádemJirkou.

„Přišel jsem vám říct, a to jako buran, žejsem právě vyhrál deset milionů dolarů.“

Jirka Hrobil se skoro zasmál: „A conám z toho připíšeš?“

8

„Nic.“„To jste tak lakotný?“ zeptala se důstoj-

ně Judita (trochu hrála). „To jste…“ Pře-kvapovalo ji, jak Lorenc září, protože hoznala schlíplejšího. Chm. Že by se zami-loval?

„Asi tak lakotný jako vy,“ řekl jí, „kdyžnekupujete cigarety a žebráte o ně.“

„Jenže já už nekouřím.“„Aha.“ A zase se začal cítit trapně. „Ale

já jsem opravdu vyhrál.“ A pak si výhrunaplno uvědomil. „Lidi, lidi!“ Skočil k ma-líři, objal ho, snažil se jej roztočit: „Člo-věče malovanej, já jsem vyhrál! Desetmilionů dolarů.“

„A co si za to koupíte, pane Lorenci?Vary?“

„Nic! Rozumíte? Nic.“ Ale jsem svo-bodný, věděl. Konečně mám sebevě-domí. A mohl bych si dělat, co chci, alebudu korektní, a to bude můj masochis-mus. Jo. Budu se ovládat, i když vím, žebych si vás všecky mohl koupit, i když…Do prdele! Vždyť Michal Horáček je bo-hatší.

Kellner taky. A co Petr Čech? Motal segalerií v přízemí magistrátu a dělal, žekouká na obrazy, ale moc ho ty ženynezajímaly. Zajímala ho Judita, ale ta sedál bavila s Jirkou. Ani už se na Lorencenepodívala.

6.Večer u ní zase zazvonil. Vyšla na

chodník: „Vy jste se zbláznil?“„Judito, já jsem vyhrál deset milionů

dolarů.“„A co jste dělal? Letěl do bordelu?“„Jo. Jak jste to uhádla?“„Já vás znám.“„Ale jen jsem se tam prošel, přece si

nebudu kupovat ženskou za peníze, ne?Když miluju tebe.“

„Netykáme si a já vás nemám ráda už

ani jako kamaráda,“ řekla Judita s úsmě-vem.

„Ani s milionem dolarů?“„Ani s deseti.“„Ale to říkáte teď. Zítra budete mluvit

jinak.“Důstojně vrtěla hlavou, zatímco si mys-

lel: Všechny stejné! A vybavila se mu scé-na z Pamely, klubu, kde skutečně byl.Seděli tam dva mladí číšníci a jeden říkaldruhému: „Ty prašule ti zabírají. Na klín jídáš papír, ještě je studená, přikládáš, toje neuvěřitelný, jak rychle vyměknou.“

„Opravdu jste vyhrál?“ zeptala se Judi-ta.

„Já? Vyhrál!“Na očích mu ostatně poznala, že ne-

lže. „Tak pojď dál.“

7.Ještě u ní předtím nikdy nebyl. Seděli,

pili kafe. „Ty jsi doma sama?“„Viktor je v kanceláři.“„Vím.“„Ty jsi s ním mluvil?“„Jasně, on ti o tom neříkal?“Ani jsem mu za to nestál, uvědomil si

náhle. Položil jí ruku na odžínované steh-no. „Opravdu tě miluju.“

„Takže mě, doufám, neznásilníš.“„Já tě ale chci znásilnit.“ Připadal si

absolutně sebevědomý. Snad byl. Inu,magor s deseti miliony v hlavě. Raketouna Mars! Ale sahal na ni. Řekla: „Hele,víš co? Vypadni.“

„Ale Judito…“„Já dneska nemám čas.“Nohu však neodtáhla. On ji neelektrizo-

val. A tak se rozhodl, že přece přestoupízákon, i když maličko. Vrhl se na ni. Ale bylacelkem šikovná. Čekala to, uhnula a vy-manila se. Zůstala sedět. Vzrušená? Vzte-ky. Zase na ni sáhl. Najednou vytáhla z ka-belky pistoli: „Tak to by stačilo, ty neřáde.“

9

„Je… opravdová?“„Plynová.“Lorenc přikývl a vycouval z bytu.

8.Následující týdny si skutečně užíval. Po-

stupně navštívil všechny ženy, které se muza posledních dvacet let zalíbily, a s kaž-dou se – až na dvě výjimky – vyspal. Ně-kdy už při prvním setkání. Rekord mělaJana, která vydržela až do třetího.

Bylo to skvělé? Možná. Sexuálně bylvýkonný a mezi souložemi pilně psal, cožho bavilo. Také se znovu dobře soustře-dil na čtení. Dokonce i na učení. Postu-poval ve všem systematicky. Realizovalvydání svých knížek, kritiky ušly. A co?Vždycky věděl, že je nejlepší, jenom světto nedokáže uhádnout předem.

Potom... Stal se relativně slavným,a tak asi za půl roku požádal Judituo schůzku. Svolila. Seděli v kavárně a onse na ni zase mohl dívat. Ptala se: „Tak sito užíváš?“

Přikývl.„A máš někoho?“Zavrtěl hlavou.„A co Ivana? Tu jsi dobýval deset let.“„No… Vyspal jsem se s ní. Ale má IQ

králíka,“ vymýšlel si. „O čem bychom sebavili?“ A chtěl, aby mu to Judita řekla.Nebo aby řekla: Tak se bav se mnou a jišukej. Jenže Judita pravila: „Spolu už sevlastně taky nemáme o čem bavit.“

„Ale to není pravda.“„Ale je. Každý úplně jinde. Mám svou

práci. Viktora, děti… A nemám náladuani čas na tvý eskapády. Vždycky jsi byldivný. Neříkám, že jsem tě neměla chvíliráda, ale určitě bych s tebou nemohlažít. Vždyť jsi v podstatě blázen.“

„Jediný rozdíl mezi bláznem a mnou je,že já nejsem blázen,“ citoval pohotověDalího.

„Možná ne, ale co charakter? Zodpo-vědnost? Esprit? Fyzička?“

„Zodpovědnost má spisovatel jenomvůči vlastnímu dílu.“

„Ale když má syna jako ty?“„Syna strašně miluju, ale když nebude

chtít, nebude muset nikdy hnout prstem.Koneckonců,“ představoval si, „určitě setaky bude věnovat umění.“

„Umění? Pch. Umělec jsi tady jen ty,ale umělec v bezcharakternosti.“

„Což prý ženským imponuje, když jeněkdo hajzl. Ne?“

Dívala se na něj.„Ty jsi možná hajzl, nevím, ale rozhod-

ně žiješ v iluzích, a když jsi dostal peníze,jenom se to umocnilo.“

„Ale psaní je taky práce. Jo, iluze. Ale naprodej. Mne to baví. A sama víš, jak jsempopsal, jak bychom spolu žili až do smrti.“

„Popsal, jenže mně se to nelíbilo.“ „Proč?“ „Padám ti tam do náruče… Napadlo

tě, že miluju třeba i svou práci? Co o téjsi tam napsal? Nic.“

„Protože ji neznám.“„Ne. Protože pohrdáš každou prací,

tedy kromě psaní.“ Vstala. „Sbohem.“A pak už ji nikdy neviděl, mohl bych

napsat. Ale nebyla by to pravda.

9.Asi tak za rok Judita u Lorence zazvo-

nila. Byl doma sám, což si předtím rafi-novaně zjistila. Přišla v džínách a starébundě, nenamalovaná. „Ahoj.“

„Ahoj.“„Pořád píšeš?“„Tak nějak… zrovna nemám motivaci.“Minula ho. Šla rovnou k počítači

a všimla si na liště nápisu Obrázky. Klik-la. Objevily se dva soubory, pod jednímbylo napsáno: Blondýnka pomáhá čer-novlásce, a pod druhým: Černovláska

10

pomáhá blondýnce. Klikla na druhýa chvíli se dívala na erotický obrázeks hezky vypadající trojkou. „Takže si tozase děláš?“

„Vlastně je to jednodušší.“„To nemáš nikoho rád?“„Syna.“ Odmlčel se. „Rodiče, sestru.

Mám i pár kamarádů, ale…“ „Co?“ „Nechtěl jsem nikoho nového.“ „Držíš se módy?“ „Ne. Lidí z doby, co jsem byl chudej.“ „Ale všechny jejich manželky jsi ojel,

co?“ „Nejednou.“ „A co trojky?“ klikla na druhý obrázek.

„Taky k tomu došlo?“„Chlapa v posteli nesnesu, ale se dvě-

ma holkama jsem byl. Jo, zrovna takhle.“„Ale když nesneseš chlapa, tak to ho

máš asi malýho, ne?“„Myslíš?“„Nevím. Takže mi ho ukážeš?“„Ale já tě miluju. A to přece takhle ne-

jde.“„Máš pravdu. Tak tedy půjdeme do

postele.“Následoval ji. Svlékli se a chvíli vedle

sebe leželi pod přikrývkou. Řekla: „Notak ho ukaž. Hm, to jde. Roztomilej.“A rychle mu to dělala. „A teď zase ty.“Zapomněli na svět. Nakonec řekla, že užmusí jít.

„A zase se někdy setkáme?“ ptal se jí.„Co já vím? To přece záleží na tobě.“„…bych moc chtěl.“„Možná ano, možná ne, mám celkem

jednoduchou podmínku. Budeš mě mu-set dobývat vždycky od začátku a hezkyjako chlap.“

„Ale co Viktor?“„To už je i tvoje věc. Nashle.“

10.Došla za roh, kde už na ni čekalo auto.

Viktor měl podle dohody sedět uvnitř, aleopíral se o kapotu a kouřil. „Tak co?“

„Doufám, že jsi nečekal celou tu do-bu.“

„Ne, ne. Byl jsem v kanceláři.“„A nemáš tam nějakou?“Zasmál se. „A nemáš ty nějakého?“A pak ho nechala řídit a on se

uprostřed cesty domů zeptal: „Tak co?Pomilovala jsi se?“

„Jasně.“ „A?“ „Jsem moc ráda, že tě mám. Copak by

mi tohle jiný chlap dovolil?“„No. Jiná by se možná ani nedovolo-

vala.“„To já jo.“„Chtěl jsem jenom, abys byla spoko-

jená.“„To jsem i s tebou. A jenom mi možná

chybělo tohle.“„Jo? Ale nebude to pořád?“Zavrtěla hlavou. „Ne. Už jsem si to pro-

žila.“„Ale nebudeš mi za ním utíkat tajně?“Judita zavrtěla hlavou. „Ne. A nechá-

me ho, ať se snaží. Ostatně, nikomu ne-ubližuje… Nebo ty žárlíš?“

Zasmál se. Nuceně. „Já? To bych sivěru nedovolil.“

„…bych prosila.“Zvolna si položila předloktí na úplně

stažené okénko, letní vzduch jí čechralvlasy, měla na rozdíl od Lorence tisícemilionů a krajina jí připadala taky doko-nalá.

Některé ženy jsou jako vítr.

11Přesahy

Ivan Martinovský

Knihy – cihly?Zajímavá stížnost došla na konci léta

1946 nakladatelství J. R. Vilímek v Pra-ze:

V Praze, dne 25. 8. 1946.

PT.Nakladatelství J. R. Vilímek

v Praze.

Již řadu let chystám se Vám napsatia požádati Vás, abyste při příštím vydáníKlostermanna – a doufám, že se brzyopět dočkáme – neobtěžovali se zaplati-ti ilustrátorovi cestu na Šumavu. Šumav-ské ilustrace Vrobla1) jsou prostě ne-možné: zřejmě Šumavu v životě neviděl!Člověk pak nemá z knihy to pravé po-těšení. A podruhé: Vilímkova kniha sepozná se zavřenýma očima: podle váhy.To bylo před první válkou, po první válcea je to opět dnes. Pane nakladateli2) – tonejsou knihy, to jsou cihly. Prosíme Vás– obstarejte si lehčí papír. Věřte, že i toodstrašuje.

Nemějte mi tyto výtky za zlé, ale jsoudobře míněny.

VášEhm

1) František Vrobel (1892-1953), ma-líř, grafik, ilustrátor. Někteří historikovéumění naopak pokládají jeho ilustraceKlostermanna za „příkladné“.

2) Majitel nakladatelství Josef RichardVilímek ml. zemřel 3. prosince 1938. Poněm vládl podniku Jan Steiner, dosavad-ní ředitel. Někdy ho titulovali jako nakla-datele, on sám se pokládal „jen“ za ře-ditele, pravda velmi energického. Dopis

dostal až 2. září 1946. Zda a jak na nějreagoval, prameny neuvádějí.

Pisatelem dopisu je Josef Ehm (1909-1989), umělecký fotograf, autor řady pra-gensií, na kterých někdy spolupracovali se známým historikem umění VáclavemVilémem Štechem (1885-1974).

Zajímavý je tím, že náměty vybíralz „neokoukaných“ průmyslových čtvrtí(Bubny, Holešovice ad.), jejichž poeziitakto čtenářům objevoval.

K váze papíru: Nakladatel byl s výjim-kou let 1920-1939 závislý na přídělupapíru, vybírat kvalitu si nemohl. Po roce1945 byla situace stejná. O přídělu, aletaké o „povolení k tisku“ rozhodovaloministerstvo informací v čele se zlopo-věstným ideologem českého stalinismuVáclavem Kopeckým (1897-1961) a ažpříliš často se řídilo politickými hledisky.V jeho terminologii „kapitalistický“, tj. do-sud neznárodněný podnik jako Vilímekurčitě nepatřil mezi oblíbence, právě na-opak. Takže musel tisknout „cihly“, cožEhm kupodivu nepochopil.

12Jubileum

Alena Vávrová

Básnickej guláš v Chebu!

Něze setli šíj aneb Báseň(jako vždycky)

Jeden Ten jediný – čísovickýMexický korálekČichá vůně dálek V dlaniknihu otázek a básní

jako vždycky

Druhý – vestoje U starého trezoruzas bije konzula Písmenka žalují:padesát let nikdo nepohladiltoho bezdomovce

jako vždycky

ten třetí – pavouček nejistotyzešedivěl strachy a pro jistotupro Jistotu vše potahuje černýmsuknematributem smutku i smrti

jako vždycky

žádný netušíkdo je ten anděl s černými křídly Cos nohama svázanýmaprošel peklem

jako vždycky

knihy přecpané jsouhamburgry básnía řádný kus pořádného žvance

Nikde...žereme postojačky

Oš(t)klivá báseň

Ještě někde je Tenkdo jehlou deště šijeze smutku plášť

Ještě je Pláčtišící pláčuprostřed bílejch stěn

Tanečnice Černej šrámobjímá neukojené tělo nenasycenou duši

Neví ale Tuší:Zůstane to takUž nic se n e z a d ě j e

leda vlastní smrtpro kterou si jdeme ať jdeme Kamkoliv

Možná Dotknula se násTa z Nejhledanějšíchale šla bůhvíkam

(láska to není „strčit Hodo horké vlhké díry“a představovat si jinou)

plná slánka mrtvých dětívyschla jiža na chleba si maže lež

Kříž Smutek v srdci průsečíkNahoru Dolů Vpravo i Vlevorozpíná se křičí beznaděj

Ucho však utrhlo sea letívesmírnou tmou

13

Ranní modlitba

Modlím se takže husí kůže lezemi po celém tělestudí až na patách

Modlím se takže v mých očíchzelenýchstojí slzy slzičekPanny Marieze stráně od hřbitova

Modlím se k té nejvyšší instancia k Tobě Ty Dobrý:

ProsímNaskoč na tu Bíloumisku

nebeskýchvah

neb ďábel mne si rucea Ty nic když neudělášJsispoluvrah

Tak to roztáčíme

Básnickej guláš v Chebu!

Tak jemně pikantní jako umí býtjen některé báněPálivě se nám procházejí po jazykua ne a ne je polknout

jemně je vychutnáváme A když užUž už Nám sklouzávají do krku

vrátíme je přes kořenještě alespoň jednou zpátkydo chuťových pohárků

Jako Tenkrát – Polárkua Eskymo za padesátníkVždyť... Pamatujete!

Jelito Kopyto Platí to:napíšu báseň o tomproč básníci kradou

Roztáčíme to v GruziiA básník Krade jen Jakobyneřestné moje Okamžiky

a jeho paní Malánemořská Vílana jeho rozkaz Mačká spoušť

Sodoma Gomora v GruziiA to mi ještě básník přivezl FENY!(kdoví kde je ukradl...

Básníci totiž VždycinkyAlespoň maloučko KradliBudou krásti a Kradou

z čehož mj. vyplývá, žeKlaus jeBásník...)

14Sova bez not

Oldřich Janota

Byl dlouho v ciziněPo úspěchu románu Pravý výlet pana

Broučka do Měsíce začal SvatoplukČech chrlit další díly, jak už to u best-sellerů bývá. Úspěšný námět se ždímeaž do bezvědomí, někdy až komickýmopisováním od sebe sama. Nevyhnul setomu ani další díl broučkiád, Nový epo-chální výlet pana Broučka, tentokrát do15. století.

V popisu výletu do Prahy husitské jescéna, kde pan Brouček sedí v krčměu stolu se svým hostitelem Jankem odZvonu a jeho přáteli. K úžasu přítomnýchhusitů vyžahne pan Brouček donesenýmáz piva jedním lokem. „Tys věru dobrýpiva pitel!“ zvolá obdivně jeden z hostů.

Pan Brouček, zbabělý šosák, typickýprodukt Prahy století devatenáctého, doté doby zděšený nepochopitelným úrad-kem osudu, jenž ho přenesl do řad husit-ských obránců Prahy, se poprvé ukážejako chlap. Osopí se na zmíněného hos-ta, že „není žádný pytel!“ Aby nedošlo kervačce, musí Janek od Zvonu znesváře-né strany uchlácholit. Pan Brouček pou-ze špatně rozumí, protože „byl dlouhov cizině“, vysvětluje Janek.

Ve třetím dílu broučkiád, výletu panaBroučka do 21. století, najdeme tutoscénu opsanou téměř doslova. PanBrouček je po svém transferu neboli„přenosu“ (broučkiády jsou jedny z prv-ních fantasy knížek v Čechách), do Pra-hy coby bašty pravicového neoliberalis-mu, vtažen do politických kruhů na praž-ském magistrátu. A také, jak už to na je-ho výletech neodmyslitelně bývá, dopěkných šlamastyk.

Hned zpočátku nešťastně vyhlásí připodzimní inverzi nouzový smogový stav,včetně zákazu automobilového provozuv centru Prahy. Média jsou takovým bol-ševickým omezováním osobní svobodyautomobilistů pobouřena natolik, že odté doby přístroje sledující znečištěníovzduší již nikdy v Praze kritické hodnotynepřekročí.

Vzápětí je pan Brouček vtažen do aféryvěčně rekonstruovaného pískoviště naPetříně, poté označen za „kontrolní me-chanismy“, údajně selhávajícími v hospo-daření s miliardami investovanými dotunelu pod Mont Everestem, a aby tohonebylo dost, ulpí na něm pomluvy, žepodepsal prodej paláce Tádž Mahál zapakatel podnikateli, který ho obratemměstu pronajme za cenu vyšší ceny pro-dejní. Všechnu tuto špínu přijímá panBrouček s klidem vskutku stoickým, aletaké on je jen člověk.

Když při posezení v radničním clubujeden z hostů obdivně na pana Broučkazvolá: „Tys věru dobrý zastupitel!“, panBrouček se rozzuří, stejně jako v doběhusitské, že „není žádný pytel!“ Jehoobdivovatel se též urazí a rvačka je naspadnutí. Janek od Zvonu chlácholíBroučkova protivníka tím, že Broučekjen špatně rozumí, protože „byl dlouhov cizině“.

Nikdo sice neví, v jaké cizině, ani jakdlouho tam byl, ale přesto toto vysvětleníje dostačující pro husity i liberály. Říci popravdě, že jsou zde lidé přeneseníz jiného časoprostoru, by znělo jako čiráfantasmagorie.

15Knihy mého života

Milan Čechura

VinnetouPíší se třicátá léta minulého století. Chla-

pec míří ke stánku s novinami. V kapse mádvě koruny, jeho kapesné na týden. Má siza ně kupovat svačiny. Přistupuje kestánku a zdraví trafikanta. Ten už ho znáa sahá za sebe. Na pult klade červenězbarvený sešit a bere si korunu. Chlapecse jmenuje Vladimír a zhruba za patnáct letse ožení s dívkou Jaroslavou a budou mítsyna Milana. Nejspíš vám už svítá, viďte.Ano, ten chlapec je můj tatínek. Červenýsešit dává do tašky a jde do školy. Dělá totak každý týden, až do doby, kdy ho rodičepřistihnou, jak si v tom sešitě čte pod peři-nou. Když zjistí, že si ho kupuje za kapes-né, peníze mu přestanou dávat. Tím muznemožní zkompletovat celé dílo, neboť,jak už jste správně poznali, šlo o knihuv sešitovém vydání. Napsal ji německýspisovatel Karel May a nazval ji Vinnetoupodle hlavního hrdiny, náčelníka indián-ského kmene Apačů.

Od toho dne uplynulo dvacet pět let.Seděl jsem u stolu a přede mnou leželyúhledně složeny ty sešity bez konce. Vy-škemral jsem je na tatínkovi a on mi jepůjčil, i když se mu asi moc nechtělo.Otočil jsem první stránku. Díval se na měnejslavnější náčelník všech indiánů, cojich kdy na světě bylo. Seděl v trávě, očiupíral někam mimo mě a přes kolena mělpoloženou pušku, jejíž pažba byla bo-hatě zdobena. Chvíli jsem se na něj dívala pak jsem znova obrátil list.

Až do smrti si budu pamatovat tenhleokamžik. A zůstane pro mě posvátný.I když teď už samozřejmě vím, že žádnýVinnetou ve skutečnosti neexistoval a žeKarel May nikdy nevytáhl paty z Němec-ka a byl slabé až neduživé postavy, takže

Old Shatterhandem, tou známou Drtivoupěstí nikdy nemohl být. Na tato fakta jákašlu. Možná mě k jejich ignoranci při-měla řeč hrdinů románu, které jsem siceněkdy moc nerozuměl, ale která měuchvátila. Poslechněte si ji se mnou. Jenkraťoučký úryvek.

„Kdepak jste včera vězel, sir?“„Doma.“„Nevěste mně na nos bulíky.“„Mluvím pravdu, Mr. Henry.“„Pshaw…“Všimněte si těch krásných slov: sir, Mr.

Henry a pshaw, kterými a jim podobnýmise to v textu jen hemžilo. A mezi nimi seodvíjel příběh přátelství, zasazený dorámce nesčetných dobrodružství. To ne-může nechat žádného kluka chladným.Četl jsem takřka bez přestávky, jen pár-krát jsem se musel vyspat, až jsem do-spěl ke stránce 216, která končí slovy:„Bylo však lehce možné,

A dál už nebylo nic. Po mnoha letech jsem se dostal

k úplnému vydání, přečetl si ho a už tonebylo ono. Vinnetou v něm zemřel (nato v sešitovém vydání nedošlo), také mněuž nebylo deset a hlavně ten jazyk nebyldíky novému překladu zdaleka tak kou-zelný. Uznejte sami, že tomu tak být ne-mohlo, když se místo sir použilo pán,místo Mr. Henry taky a místo krásnéhopshaw něco podobného jako klatě.

Tak jsem se vám, přátelé, vyznal,a doufám, že nejste příliš intelektuálněnaladěni a neřeknete si, co to ten Če-chura četl za škvár. To bych se muselzaškaredit a ještě jednou použít to krás-né slůvko opovržení:

„Pshaw.“

Antibukolika 16

Stanislav Bukovský

Kurvítko je všudypřítomnéKurvítkoPřítele mám, který umí všechno opravit.

Má na to živnost: Práce všeho druhu.Letitá zkušenost jej přivedla k poznání, žekaždý výrobek, aby ekonomika šlapalaa nezaměstnaných nebylo ještě víc, musív sobě mít zakomponováno kurvítko. Vy siněco koupíte, je to hezké, zdánlivě solid-ní, dobře to funguje, ale jenom do času.Všechno je jinak neopotřebované, klidněby to mohlo sloužit až do aleluja, ale kur-vítko, třeba zcela nepatrné, vyřadí náhlepřístroj z činnosti. Opravit to nikdo neumía ani by se to nevyplatilo. Musí se tovyhodit a koupit nové. Tedy jediný, kdo toumí opravit, je můj přítel Jarda. Samozřej-mě, že to může opravit jen pro pár zná-mých, kdyby chtěl dělat zázraky a všech-no všem neustále a napořád opravovat,asi by ho zavřeli. Protože nikdo by pak užnic nekupoval. Jarda by vychytal u všechpřístrojů všechna kurvítka a v Číně by pakneměli co vyrábět a obchodní řetězce byneměly co prodávat. Asi by dostal doži-votí. A žádnou práci by ho tam dělat ne-nechali a trest by mu ani za vzorné cho-vání nezkrátili.

Když jsem se nad existencí kurvítekdůkladně zamyslel, došel jsem k závěru,že s lidmi je to jako s výrobky. Člověk sehýbe, mozek si přemýšlí a nemusíme anivědět, čím to je, že to tak pěkně funguje.A najednou se někde nečekaně ozvekurvítko. Všechno je jinak v úplném po-řádku, ale zkolabuje nám například srd-ce. Nebo slezina či játra nebo ledviny.Jak k tomu přijde ostatní tělo, třeba jendocela málo opotřebované, když kvůli je-ho jedné součástce se musí poroučetvšechno. Pokud se nenajde mezi lékaři

někdo stejně šikovný, jako je přítel Jarda,je s námi konec, neboli nastane exitus.

Ale nejen to, ono je kurvítko úplně vevšem. Zkrátka je všudypřítomné. Vezmě-te třeba takový socialismus s výhledemna komunismus. Tak to bylo vymyšleno,naplánováno, tak to mělo jednou provždyfungovat a ještě se to mělo přitom víca víc vylepšovat. A najednou bác. Přesta-lo to fungovat. Kurvítkem se stala špatnápovaha lidí. Namísto plánovaného neustá-le se rozvíjejícího altruismu se to zadrhlona reálném egoismu. No jinak to ani do-padnout nemohlo, stát je špatný hospo-dář, však víme. Trh, bylo nám řečeno, na-štěstí všechno vyřeší. Podnikatelé budoupodnikat, zemědělci budou mít láskuk půdě, obchodníčci si dají před svékrámky truhlíky s květinami, koberečkyna chodník a nikoho ani nenapadne, abyněkomu něco ukradl. To jen v socialismukdo nekradl hodinu, okrádal svou rodinu.

Ale kapitalismus dopadl zrovna tak. Za-se to zatracené kurvítko všechno pokazi-lo. Lidé zneužili nabyté svobody a najed-nou je všechno rozkradené a všichnijsme až po uši zadlužení. Mohlo to takpěkně běžet, čím by byly menší daně,tím by se víc vybralo a stát mohl být jentakový malý, docela maličký, nic by násdohromady nestál. Teď už se s tím alenedá nic dělat. Kdyby to chtěl někdo,dejme tomu nějaký statečný a neúplatnýJarda, spravit, tak by ho taky museli za-vřít. Na doživotí. Nejmíň. Teď už totiž mu-sí být stát veliký a drahý, aby si na svépřišli politici a jejich milci, čurbes čím dálvětší, aby měli dost práce právníci,a všichni musí být zadlužení, aby nepřišlizkrátka ani exekutoři.

17

Jediná naděje na nápravu je, že všech-ny lumpárny, co jich jenom je, by mohlopřekazit taky nějaké kurvítko. A proč ne?Mohou-li kurvítka dobré věci kazit, mohlyby kazit i věci špatné. Neboli špatné věcinapravovat.

DemokracieKdyž je kapuce na hlavě a šátek přes

ústa, oči vidí, ale zato strážci pořádkua kamery, i když vidí, moc neuvidí. Je tostejně podivná demokracie, jako když selidé špehují. Svoboda, to je kravál v autě,na hokeji, na fotbale, při cestě na fotbali z fotbalu, na technoparty. Zásadně ne-chceme nikde žádné kamery! Policajtijsou dinosauři, co přežili pád totality.Snad nám tu naši demokracii nezadusí.Hrrr na ně! Šutry, klacky do ruky a bijteje! Televize je na naší straně. Ochráncilidských práv, přidejte se! Vidíte to?Policie se nepřiměřeně brání. To je hus-tý! To je krása! Auta hoří, krámy hoří,sklo křupe pod nohama.

Už to nechce žádné kompromisy!Učitelé budou skákat, jak mládež píská.Na vojnu chválabohu už chodit nemu-síme, protože žádnou armádu nepotřebu-

jeme. Mládí vpřed! Svět patří nám! (Kdejsme tohle už jenom slyšeli?) Nechcemežádné maturity! Chceme drogy v malémsice, leč přiměřeném množství, a pro so-ciálně slabé na ně požadujeme dotaci.Nedostaneme-li ji, tak se rozzlobímea budeme zlí.

Pro přátele pořádku neboli pro nepřá-tele demokracie není v moderní spo-lečnosti místa. Dnes už naštěstí nemusínikdo nikoho poslouchat a každý si můžedělat, co chce. Nechceš pracovat? Ne-pracuj! Nechceš nic platit? Když nic ne-máš, neplať! Nemají ti co vzít. Kradeš?Do zákonem povolené částky klidněkraď dál! Chtějí na tobě legitimaci? Roz-sekej je mačetou! Máš dítě a nechcešho mít? Šoupni ho do baby boxu! Od-soudili tě do kriminálu? Když se ti tamnechce, tak tam nechoď, beztak tamnemají místo. Ublížil ti někdo, když jsikrad? Dej ho k soudu, zákon je na tvéstraně! Kradl jsi hodně moc nebo jsiněkoho zabil? Máš-li dost nakradeno,vezmi si dobrého, drahého právníka!Sedět půjdou okradení a pozůstalí. Ne-bo si kup soudce, to prý přijde levněji.Chceš mít titul a nechce se ti studovat?Tak si ho kup!

Tohle je pravá demokracie. Takhle vy-padá skutečná svoboda. Nechceš už mítžádné starosti? Staň se bezdomovcem!Máš prachy, zkušenosti, i titul sis už kou-pil, a nelekáš se starostí? Dej se na poli-tiku! Chceš být miliardářem? Staň se jím!V zemi neomezených možností a sku-tečné demokracie se přece můžeš zcelasvobodně rozhodnout, čím se staneš.Hlavně se nesmí nikomu závidět!

Také je důležité být optimistou. Je to,jak doporučuje devět psychologů a je-denáct psychiatrů z deseti, totiž zdravé.Nechť zhynou pesimisti, škarohlídi, rem-calové a staromilci! Ať žije pokrok!

18Plž smajlík

Petr Vyleta

Pokřiky na plzeňském zimním stadionu

Je s podivem, kam dospěl sport a zá-roveň s ním i diváci. Kolektivní sporty,zejména fotbal a hokej se v posledníchlétech vyznačují nejen hráčskou, ale pře-devším diváckou brutalitou, až se tím za-bývají vedení jednotlivých klubů, tělový-chovných svazů, odborníci a dokoncei politikové. Diskutuje se o tom, kdo byměl platit zasahující policii atd. Na sta-dionech se rvou party opilých fanoušků,vytrhávají se sedadla, ba ani výbuchya ohně nejsou neobvyklé.

V porovnání s tímto dnešním běsněnímbude znít spíše jako pohádka líčení di-váckého prostředí na zimním stadionuv Plzni v padesátých létech. Následujícířádky jsou jistým způsobem vyjádřenímobdivu k lidové slovesnosti, schopnostivystihnout situaci okamžiku a vtipnýmzpůsobem ji vyjádřit veršovaným pokři-kem. Dodnes mi není jasné, jak fungo-

vala režie a realizace těchto vskutku la-hodných krátkých výstupů.

Diváci tehdy stáli vesměs ukázněně natřech stranách stadionu, na jedné straněbyla tribuna. Jen tam se sedělo. Mnozíměli na hlavách klobouky a nechybělaani kravata. Ale nejúžasnější je skuteč-nost, že místo dnešního hrubého řvaní,sprostých nadávek a dalších projevů pri-mitivizmu a násilí tehdejší fanoušci skan-dovali unisono zvláštní rýmované věty. Jemožné, že některé byly připraveny jižpřed zápasem v jistě častých hovorecha přípravách na očekávaný zápas, ale pře-vážná většina takových rýmovaných a sbo-rových říkánek byla přímou reakcí nanastalou situaci.

Sám jsem byl jednou svědkem téměřneuvěřitelné reakce celého stadionu.Jednalo se o nějaký mezinárodní zápasa plzeňští dorostenci vyjeli před zahá-jením na led s dárky pro hosty. Každývezl košíček s plzeňským pivem. Jedenz těch chlapců však zaškobrtl a upadl.Sotva rozbité lahve třeskly o led, doslovacelý stadion zabouřil skandovaným Nesunesu koledu, upad jsem s ní na ledu.Zdálo se mi to už tehdy a tím více dnesjako zázrak. Ale hlavně – bylo to pro mneprojevem nesmírně kultivovaného divác-tví, které dnes tolik chybí.

A tady jsou další autentické pokřiky:My chceme Frantu Váňu! (Ruská píseň

s podmanivou melodií a slovy „bambjož-ka frontovaja“ se stala jakousi hymnouzimního stadionu v Plzni, ze slova fronto-vaja si lidová tvořivost stvořila Frantu Vá-ňu.)

19

Běží tady velká fáma, že umřel FrantaVáňa (když se píseň v reproduktorechneozývala).

Ptáme se vás hezky česky, už tam má-te naše desky?

My jsme tady nahoře, zahrajte námcestáře... (další oblíbená melodie)

Nebude to žádná hračka, čeká vás jennakládačka (výhrůžka hostům).

Nebude to žádná sranda, na vás stačíSventek Standa (plzeňský čs. reprezen-tant).

Škodováci, držte pusy, my vám dámečtyři kusy. (Ozvala se protistrana a jezřejmé, že stejný zvyk panoval i v Praze.)

My vám dáme branek více, na vás stačíPardubice.

Nechte si ty hrdiny, co přijeli z Cortiny.(Poznámka se týkala neúspěchu čs.reprezentace v čele s Vl. Zábrodským naOH 1956 v Cortině.)

Na vašeho Zábrodského máme v bran-ce Záhorského.

Máte tady špatnej led, na vás stačí Mo-torlet (brání se Praha).

Sokolovo ať se stydí, poslat lístky propár lidí. (Narážka na to, že bylo plzeň-ským zasláno málo vstupenek na praž-ské utkání.) – Kdyby jste se nebáli, lístkybyste poslali.

Protože se bojíte, proto tolik křičíte(odpovídá Praha).

My se vůbec nebojíme a vždycky férzvítězíme.

Sokolovo nehraje, rozhodčí to vyhraje.Vaše branky mají vadu, mají díru ještě

vzadu. (Praha – branka měla závadu nasíti) – Až sem příště pojedeme, tak sibranky přivezeme. – Zavolejte Frantu Vá-

ňu, ať vám spraví vaši bránu. – To vámdělal komunál, kolipak ten účet stál.

Dejte už sem matrace, my jdem ránodo práce (když se utkání vlivem technic-kých záležitostí protahovalo).

V Plzni mají řemeslníky, v Praze majídráteníky.

A vy pražští kubíci, vemte na to palici.Co Pražáci, co vám chybí, že mlčíte

jako ryby.Nebojte se, škodováci, jsou tu s vámi

Plzeňáci.Škodováci, hrajte s klidem, vždyť jste

tady se svým lidem.Co je to tam za skuhrání, tohle má být

vysílání!To čumějí Pražáci, jak je Plzeň vyplácí.Kluci, ať nás nezklamete a body si od-

vezete.Ptáme se trenéra Kostky, pojede Stan-

da do Moskvy? (Fanoušci byli zvědaví nanominaci do reprezentace.)

Po zápase: To Pražáci čumí, jak toPlzeň umí.

Lístky jste nám neposlali, body jsmevám oba vzali.

Těchto pár dokladů slovesné pohoto-vosti jsem si zaznamenal na zimním sta-dionu ve druhé polovině padesátých letjako elév sportovní redakce Čs. sportu.Je mi dodnes záhadou, jak bylo možnétak rychle vymyslet veršovaný pokřik, ně-jakým způsobem jej uvést ve známostdavu diváků a pak sborově zakřičet. Pa-mětníků těchto zvláštních časů jistě žijeještě mnoho. Škoda, že se asi nenajdenikdo, kdo by mohl obohatit sbírku těch-to svědectví o době nenávratně minulé.

20Mladý Západ

Vladimíra Brčáková

Ženy nepřivábíš, když…

Jsi jako facka

ta taky zčistajasnapřiletíneznámo kdy a z jaké stranypřesně jako tyštípnea zanechá otiskrudou růži ve tvářia ze strachu aby mi neuvadlaji nejen ve dnezalévámsvými slzami

Rybičky, rybičky, rybáři jedou…

Muži ženy dospělí i teenageřikomici i hystericivšichni jsme rybářiale ne starci co bojují s mořemjsme těmi kteří před publikemzveličují míru svých úlovkůvčetně uplavanýcha stěžují si na návnadu

bílí černí i žlutívšichni jsme rybářia když jsme zeleníje nám z háčků v hubězle

Postel

Až se ti dostanu pod sukně(myšleno pod deky)ochočím si tě a ty měbudem si v sobě nasazovat poutavždy ve stejnou hodinuAle zatímmá milánenastalnáš časvíšstoluju

Pán dveří

Bojím sekdy se otevřou dveřea v nich se octneš Tyna kterého nečekámale který vstoupí

S klikou v ruce

Ty – Pándveřína kterých čtešDNES ZAVŘENO

Neotvírejprosíma už vůbec ne dokořán!

21

Šplechty s Mozartem

Víš,co mi tuhle večerpovídal Mozart?Že můj životje rozepsanej part.A pak mi poplácal po ramenia hrdelně se zasmál:Tak koukej,ať má koule!

A na odchodu, když mi podával ruku,a já byl šílený z jeho chichotu,se ke mně důvěrně naklonil,asi jako já teď k tobě,a zvážněl,naoko či doopravdy,kdo u něj ví,a svěřil mi své tajemství:

Ženy nepřivábíš, kdyžjsi hodnej muž,sní totiž o těch, kolem nichž se točíhodně múz.

Jak si kdo ustele…

Já jsem si ustlalas kým si ale lehnu?Dnes povlékám do modředo padlého nebepřijde Ondřejzítra do červenalouče tam rozžhne Venaa nakonec – bílá!

Kdo ti ji uvěří?No přece Jiřía do vázy dám liliebabička říkávalamůj Jiří!

Ta byla Němcovéne tvojea i kdybyJiří dávno padlna bitevním poliběž ho tam vzkřísitvodou z liliejá zatím vyměním ty cíchy

Červený šátečku kolem se toč

Já s šátkem na očíchTy s šátkem všem na očíchtočíš se mnou v kole…

Ty jsi měla: Červeň na rtuMně řekli: Sejmi kartuJaká barva? Dobrá!

Ty jsi měla: Přiléhavý svetrMně řekli: Černý PetrJaká barva? Já jsem slepá bába!

Toč

ímesevkoleTočímesevkoleJá j

semslepábábaJájsemslepábába

22

Jan Paur

Zdravotnické horůrkyU zubařeJiž týden mě nesnesitelně bolí zub.

Jaké to utrpení. Nejspíš kaz. To by ještěšlo. Nejhorší na tom je, že se musímvydat ke svému stomatologovi. A co sibudeme říkat, toto povolání si člověknevybírá proto, že by chtěl světu pomá-hat. Nýbrž záměrně působit bolest.

Zubař patří mezi trojici nejkrutějšíchpovolání. Zbylá dvě jsou učitel a umělec.

Vydal jsem se vstříc svému osudu. Vy-čistil jsem si zuby, pravděpodobně na-posled, a zabouchl jsem za sebou dveřeod bytu. Celý se chvěji, mám totiž strach,co mi ten sadista bude dělat dnes. Minu-le mi „omylem“ vytrhl všechny tři zlatézuby Děda Vševěda.

Celou cestu jsem se loudal. Chtěljsem tam přijít co nejdéle. Nebyl bych toale já, kdybych nepřišel přesně. Takjsem potom musel chvátat a vůbec sisednout do správné tramvaje.

Dorazil jsem, bohužel. Sedl jsem si dočekárny naproti mladíkovi, co se modlil,aby návštěvu přežil. Čekám, kdy vyskočíz okna. Ani bych se nedivil, kdyby s se-bou vzal přimontované mříže.

Z ordinace jsou slyšet hrůzostrašnézvuky. Křik, vrtačka a hlas MUDr. Hrůz-ného. Nabíhá z toho husí kůže a mráz pozádech takový, že na zem padají kostkyledu.

MUDr. Hrůzný končí se svým pacien-tem. Poznal jsem to, protože jsem slyšelpro něj typické: „Celý den nic nekousat!“To znamená, že na řadě je nyní mladíkodnaproti. Mám ještě chvilku na sepsánítestamentu.

Když ale vykročila sama smrt a ukáza-la na mladíka, hoch omdlel. Nevím, jestli

simuloval, každopádně jsem musel jít dobrlohu smrti já.

Vkročil jsem do mučírny. Posadil se natrůn utrpení. MUDr. Hrůzný se ke mněpřiklonil a ptá se: „Tak copak vás trápí?“a natahoval se pro kladivo.

„Jen mě bolí zub.“ Odpovídám strachyse klepaje.

MUDr. Hrůzný se mi odborně dívá doúst. Poté prohlašuje, že tam mám spous-tu kazů. To by tak hrálo. Nejradši by mivytrhal všechny zuby v držce.

Celému orosenému mi ukládá pandoktor nástroj smrti do pusy. Tím nástro-jem jsou obyčejné kombinační kleště.A bez umrtvení se mi chystá vytrhat zby-tek chrupu.

Naštěstí jsem stále duchapřítomen,a tak říkám samotnému ďáblu, ať ho toani nenapadne. Bohužel se nezarazila zub mi tak jako tak vytrhl.

„Vypláchněte si,“ řekl podle. Nedostalmě. Po vytrhnutí se nevyplachuje, jenodplivuje. Na oplátku jsem se netrefil doplivátka.

Zub je vytržen, snad dokonce i správ-ný. Hodil jsem mu třicet kaček na stůla zdrhal jsem, jak jen to šlo.

Trauma budu mít bohužel nadosmrti,ale přežil jsem to. Cítím se skoro jakoválečný hrdina.

Takže takhle dopadla má návštěvau zubního lékaře. Něco v hlavě mi říká,že si mám čistit zuby. Nebo že toho šmej-da uvidím znovu. Pro jistotu si opatřími zbrojní průkaz a pistoli.

KlyzmaBudu nyní popisovat svoji hodinu oše-

třovatelství na střední zdravotnické škole.

23

Jistě si říkáte: to není nic zajímavého.Máte pravdu, není, ale to mi nebrání jipopsat.

Začíná výuka. Stal jsem se nešťast-níkem a musel jsem aplikovat gumovéfiguríně, paní Veselé, klyzma neboli klys-týr. Už zpočátku jsem poznal její výrazplný šoku, měl jsem pochyby, zda senerozbrečí. Po výkonu bych se nedivil,kdybych na ní uviděl slzy. Naštěstí je totvrdá figurína a nehnula ani brvou. Alestejně jsem se nezbavil pocitu, že se misměje, když se zrovna nedívám, a to mědo jisté míry znepokojovalo.

Připravil jsem si pomůcky. Irigátors vlažnou vodou, peán, nakalkované ste-rilní rukavice, buničinu, instila gel, emitnímisku, podložní mísu, podložku a parte.A nyní začal horor. Došlo k procesu sa-motnému. Všichni na mě koukali a díkyuvolněnému šroubku v krku i paní Vese-lá. Ti, co seděli, se přišli podívat blíže.Začal jsem se potit.

„Už vám někdy dělali klyzma, paní Ve-selá?“ zeptal jsem se figuríny.

„Ne,“ odpověděla figurína hlasem panípedagožky.

„Takže vám nyní vysvětlím, co to je. Továm strčím hadičku do konečníku, aby-ste se zbavila stresu v této oblasti...“

Neváhal jsem a pustil to do paní Veseléplným proudem. To by muselo bejt, abyse z toho… nevyléčila.

„Pane ošetřující, nemohl byste tenproud zmírnit?“

„Ano, mohl, ale nechtěla byste to radšinechat na mně?“

„Proč jste, proboha, šel studovat zdra-votní školu?“

„Chtěl jsem být řezník s maturitou a užprosím mlčte, musím se soustředit na va-še pozadí.“

Čekání na ukončení této práce se za-čalo protahovat, chvíli jsem myslel, že topustím dřív já než paní Veselá, která jistěsmutní nad mým výkonem.

Nejsem si vědom žádné chyby. Když miněco spadlo na zem, plivl jsem na toa očistil o svůj často používaný látkovýkapesník, abych udržel čistotu a sterilitu.Když si moje sliny dokáží poradit s bifte-kem, proč ne s mikroby. Ruce si nešpiním,tudíž mytí a desinfekce je taky zbytečná.

Dílo zkázy se chýlí ke konci. Vyndaljsem hadičku, setřel vodu, uklidil po so-bě. A rozloučil se s paní Veselou. Výkonjsem provedl tak důkladně, že nemělaslov. V duchu jsem se musel pochválit.To až do chvíle, než jsem si vyslechl ver-dikt paní učitelky, co zrovna vyndala hla-vu z dlaní. Byla rudá jak sovětská vlajka.Nechápal jsem proč, neměla se za costydět.

„Honzo, já se z tebe poseru!“ Vykřiklana mě tak rychle, že neovládla svůj slov-ník slušných slov. Ale nyní jsem pocho-pil, proč ta červeň stydlivosti. Klyzmajsem provedl tak dokonale, že zapůsobi-lo nejen na paní Veselou. To vysvětlujei to, že spolužáci, kteří seděli, se radšipostavili.

Nechápu, proč mi paní učitelka dalanedostatečnou. Figuríně se přeci ulevilo,podařil se mi i mnohonásobný efekt.

Zazvonilo. Konečně, nemohu se do-čkat svačiny. Připravil jsem si dokoncei tematickou. Rohlíky s nutelou. Jaká tonáhoda při podávání klystýru.

Doufám, že nyní chápete, proč tak ne-rad studuji na této škole. Kantoři prostěneocení vaši práci. Zřejmě ze závisti, žeto děláte lépe než oni sami.

Děkuji za pozornost a na shledanouv nemocnici.

Aforismy 24

Karel Trinkewitz

Melancholidský život II.Když historie napíše, že X. Y. bylzakálený v boji, neměli by historicina tom měnit ani čárku!

Kdo chce psavce bít, ten si hůl najde.

Máme například Fiat Service na opravuFiatů. Proč tedy ještě nemámeInteligence Service?

Hlavou zeť neprorazí, když mu tchánnepomůže.

Nabídla mu prs – a on chtěl hned jejíruku!

Žert nikdy nespí.

Lidé, kteří se rádi chlubí cizím peřím, byměli vydávat sedrané spisy.

Problémy, kterými se musejí zabývathlavy států, jsou opravdu někdyprožluklé. Například máslo.

Lidé někdy najdou třeba po letech svéztracené lineály.

Museli ho řezat, protože mu v mozkuobjevili zhoubný názor.

Některým lidem nevadí, když majív guláši vlast.

Někteří státníci se drží hesla: Drangna chvostě!

Komu není shůry dáno – v apatyce nekoupí. Tak je mi ale divné, proč jetolik apatických lidí?

Prý nevděk světem vládne. A já naopakmyslel, že svět ovládají vděky. Ženské.

Shromáždění, jehož prostřednictvím sešíří mýty, se jmenuje mýtink.

Výrok Nebuď labuť! má původ v řeckémytologii. Pronesla ho prý Leda, když jipřišli budit po noci lásky s Diem.

Když se dá vyfotografovat Zeus – tak jez toho většinou diapositiv!

Obrátila i otce čtyř dětí na panický útěk.

Někteří kritici píší solidní kritiky, jinísolidární.

Byla tak naivní, že si chtěla udělatvážnou známost s humoristou.

Ne každý vedoucí je vědoucí. V tom jeprávě háček.

Když byl malý, paběrkoval klásky. Dnespaběrkuje klasiky.

Člověk si zvykne i na šibenici, stane-lise katem.

Některý vedoucí neumí používat vestyku s podřízenými vybraných slov.Zvláště po b, f, l, m, p, s, v, z.

Avitaminóza je nedostatek vitamínů.Analogicky je aforismus nedostatekfórů.

Se zlatem na hřbetě odcházejí z nakla-datelství jenom knihy, nikoli autoři.

Pax iiscum – Plzeň:kolumbariumpod Korandovým sborem

Budova Korandova sboru Českobratrskécírkve evangelické na nábřeží Radbuzy je mo-numentálním dílem architekta Jaroslava Fiše-ra. Chrám byl postaven v letech 1934-1936.Velkolepě působí jeho vnitřní prostor, je totižzaklenut kupolí o průměru 20 metrů. Půso-bivá je také socha Ježíše Krista, odlitek díladánského sochaře 19. století Bertela Thor-valdsena (dar jedné z dánských protestant-ských církví), vévodí tomuto prostoru klasici-stickou uměřeností i vlídným, lidským gestemSpasitelovým zvoucím ovečky k sobě. Podtímto prostorem vznikla podle projektu roz-sáhlá krypta, kam jsou ukládány urny s po-pelem členů sboru a jejich rodin. V kolum-báriu je uložen popel dvou významnýchplzeňských osobností.

Fridolín Macháček (1884-1954) je jednímz představitelů plzeňské historiografie a bez-prostředním předchůdcem další osobnostitohoto typu – Miloslava Bělohlávka (o něm sezmiňoval Plž v č. 12/2006). Žák JaroslavaGolla, filozoficky uvažujícího historika svě-tového rozhledu, byl v roce 1919 jmenovánměstským archivářem. Penzionování přišlov prvních letech okupace (1941) na nátlakněmeckých úřadů. Zapojil se do odboje, rokpřed koncem druhé světové války byl zatčen.Zachránil se z pochodu smrti, který byl vy-praven z koncentračního tábora ve Flossen-bűrgu. Jeho publikační činnost dosáhla poč-tu 700 studií, článků, poznámek. Pro dějinyměsta jsou důležité dvě knižní publikace: Dvěstudie k dějinám Plzně a Plzeňska (zvláštěstudie Hospodářský a sociální vývoj plzeň-ského okresu sledoval počátky kolonizacea následujícího vývoje města) a Městskýdům, což je důkladný místopis Plzně.

Pavel Maur (1914-1989), žák Maxe Šva-binského a Jakuba Obrovského, se řadilk plzeňské výtvarné reprezentaci. V malbě sevěnoval krajinným tématům Plzeňska, Pošu-

maví i dojmům z cest po celé Evropě a Blíz-kém východu. Nevyhýbal se ani portrétům,figurálním kompozicím, zátiším. Viděl svět v ce-listvých barevných plochách, v nichž dominujídetailní postřehy. Publikoval teoretické statězabývající se problematikou výtvarné a estet-ické výchovy (působil na lidových školáchumění), psal úvody ke katalogům výstav, v me-dailoncích představoval kolegy výtvarníky.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

Uhnětnout oráče s páremkoní a vzývat básníkyk tomu

V plzeňské edici Imago et verbum vyšla uždruhá kniha Karla Trinkewitze, tentokrát s ná-zvem Jak jsem potkal básníky. Někdejší char-tista a emigrant je plzeňskému literárnímu pu-bliku (snad nejen jemu) znám coby básníkbřitkých minimalistických haiku, která stylověobohatil a rozvíjí. Tuhle křehkou slovní struk-turu uchopil duchem a rukou experimentáto-ra, čímž se z náladové orientální momentkystal zcela evropsky působící auditivní výbrus.Slovům rád dává Trinkewitz také obrazovoutvářnost a literatura vůbec je velkou inspiracípro jeho výtvarnou tvorbu. Ostatně vlastníobrázek si čtenář může udělat z jednatřicetikoláží, které tuto novinku doprovázejí. Z pís-men, která využívá jako stafáž, nejčastěji vy-stupují ženy: tváře žen, kštice žen, obrysyžen, nohy žen, ňadra žen a vůbec všemožnépodoby či pózy žen. Druhou linií výtvarní-kových koláží je pak to, co nejúžeji pojí výtvar-níka s literátem a básníkem: obrazové poctyvelkým tvůrcům. Tato druhá linie ilustrací splý-vá s povahou textů v knize jakožto literárníhovyznání. Trinkewitz se vděčně vyznává nejenze svých vzorů, s nimiž se setkával veskrzejen na papíře a nejen ve svých začátcích,obrací se i k těm, kteří byli přáteli, umělecký-mi kolegy a živou inspirací pro jeho tvůrčí roz-voj.

25Z českých rovů a hájů

26

Kniha je tedy dvojdomá. V medailonechprvního typu si autor nezřídka vypomáháencyklopedickými výztužemi, které knihu za-těžují a devalvují suchopárným encyklopedic-kým jmenováním dosažených výsledků. Dru-hý typ je sice oproti nim šťastně obdařen indi-viduálními rysy osobnosti, ten však nezřídkaomezuje forma, již si pro své vzpomínky lonijubilující osmdesátník vybral. Po svém experi-mentujícím založení přistoupil ke vzpomínkámtak, že zalomil volně se odvíjející text do ver-šů. Proto ji iniciátor knihy Vladimír Gardavskýnesprávně chápe v doslovu jako básnickou.O poezii tu ale zdaleka nejde; toky představ-vzpomínek, které měly snad být surrealistické(„já píši své básně převážně automaticky/maje důvěru v surrealistické pojetí umění“,str. 268), jsou až příliš vedeny reálně a logic-ko-syntaktickými vztahy, aby mohly být pova-žovány za surrealistickou poezii. Tak si to naautorovi vynutila vlastní vzpomínková náplň.Zvolená veršová forma zpětně zas tlačila natéma, a proto výsledkem vzájemných tlakůjsou memoáry zasažené schematismem.

Dogma volného, automatického plynutípředstav se pak spíš stává zástěrkou pro hus-tá opakování (i doslovná) nebo pro nepřes-nosti: Tomas Tranströmer není Thomas, z Ve-lemira Chlebnikova je Velemír. Josef Hiršalnevypadl z tramvaje, ale byl jí v chůzi poražen.Směšuje se básník a překladatel, editor sezaměňuje za autora. Jsem přesvědčen, žeméně uspěchaný přístup by Trinkewitzověknize svědčil mnohem víc. Autor měl pro svémemoáry použít nejen své deníky, které mudoma stojí v několika řadách podél celé zdi(jak jsme to viděli v 333), o nichž soudím, žemusely zůstat v poličkách netknuté, ale igno-roval i svou rozsáhlou korespondenci, kterouvýtečně ve vzpomínkách využívá zmíněný Hir-šal k dokreslení uměleckých názorů portréto-vaných osob.

Vzhledem k tomu, že Trinkewitz je kumštý-řem rozkročeným mezi prostorem německýma českým i mezi literaturou a výtvarným umě-ním, můžeme memoáry z výlučně básnic-kého titulu od něj považovat za čin hnedleliterárně perfidní. Stejně se zvolený titul ne-

podařilo udržet. Vždyť jakýpak byl Komenský,Hrabal, Kohout či Seydl básník? A co tu děláVáclav Malina, při vší úctě k němu? A pokuduznáme oprávněnost předchozích profilů,proč se tu nevzpomíná taky na Lenku Rei-nerovou, na niž by Trinkewitz mohl vzpomínatsnad jako jeden z mála? A věru opačně: žeIvan Diviš básníkem byl, a jakým! Avšak ten sejen mihne, jako pod čarou, stejně jako ně-kdejší velcí Trinkewitzovi výtvarní přátelé, kteřívykukují na čtenáře z textu jako marginální po-stavičky (Koblasa, Boudník atd.)

Přestože jsem knihu přečetl rád už pro tomíhání nespočtu slavných jmen, ze kterých jemísty tu gesto, tu příhoda, příště bych si přálvětší zřetel k podstatám i větší cit pro způsobsdělení a podání. Takto vnímám Trinkewitzovymemoáry jako spíš promarněnou příležitostpodat plastické svědectví o kulturním životědruhé poloviny minulého století, zejménav naší emigraci.

Milan Šedivý

Oko za oko?

Venku je sychravo. Lepší už to nebude.Ležím na gauči, skoro spím a v tom polově-domí přemýšlím, co jsem měl udělat a neudě-lal. Když si to uvědomím, přepadne mě zá-chvat malomyslnosti. Dlužím do Plže několikdílů rubriky, ke které jsem se zavázal, povíd-ku, o které jsem před čtrnácti dny po třetímpivu prohlašoval, že ji budu mít hotovou zadvě hodiny, a recenzi nové knihy Daniely Ko-vářové, o níž jsem jen o jedno pivo posunutříkal totéž. Ach jo, to je život. Něco s tím mu-sím udělat. Vzpomenu si, jak jsem před ča-sem vynadal jednomu kolegovi, že nebylschopen do termínu napsat pár řádků, a po-leje mě horko. Posadím se na gauči a s tu-pým výrazem ve tváři přejedu zrakem po míst-nosti.

Jak mi švidrají oči, zarazí se o něco ba-revného. Protože bez brýlí blbě vidím, vstanua pomalu se přesunu k barevnému předmětu.Je to kniha. To je snad znamení, pomyslím si.

Vezmu ji do ruky a došourám se zpátky kegauči. Knihu položím na stolek, nasadím sibrýle a zaostřím. Z obálky se na mě zubí ele-gantně oblečená Daniela Kovářová, spisova-telka, která se poslední dobou rozepsala tak,až je mi z toho mně, netáhlovi, poněkud styd-no. Ve spodní části pevného a lesklého obaluna mě mrká hned dvojitě název knížky. Okoza oko. A pod ním je na vysvětlenou uvedeno,že jde o justiční povídky a úplně dole se krčínázev nakladatelství Mladá fronta. Už vím sko-ro všechno. Jen ještě maličkost. Musím tuknížku přečíst. Sbohem rubriko, sbohem po-vídko.

Venku je pořád sychravo. Lepší už to ne-bude. Moje letargie, obklopena čerstvě uva-řenou kávou a zapálenou cigaretou, všakpomalu odplouvá na lodi zvané zvědavost dodáli. Jsem zvědavý už proto, že Daniela seopět vrací k povídkám. Ona sice od nichnikdy neodešla, jen jejich řadu přerušila Pří-ručkou pro ministryně. Pravda, mezi příruč-kou a justičními povídkami stojí ještě Nebepeklo ráj, ale to je spíš výbor z jejích dvouprvních sbírek, Láskyplných a Minutovýchpovídek, které vydala pod jménem Ida Sebas-tiani. Naštěstí tu je Wikipedie, jinak bych stěžíty názvy doloval ze své chatrné paměti. AleWikipedie Newikipedie, tu nepotřebuji k to-mu, abych si pamatoval, že mě ty první sbírkydocela nadchly. Povídky Daniely Kovářovéjsou totiž bravurně vypointované. To se mněvelice líbí, když do poslední chvíle čtenář neví„vo co gou“. Tak snad tyhle nové pojedou vestejných kolejích.

Venku leje jako z konve. To jsem si vybralnečas. Začtu se do první povídky s názvemZtráty a nálezy a po skončení četby spoko-jeně zamlaskám. Daniela je zpátky. Pak měz té spokojenosti na chvíli vyruší pes, který sedožaduje procházky. Ještě než mě vytáhnedo té sloty, stačím si všimnout, že po prvnípovídce následuje odlišným písmem prvníčást deníku začínajícího soudce. Toto zjištěníuž nestačím nijak zhodnotit, protože několikpříštích minut pobíhám mezi provazci deště

a snažím se přemluvit chlupatého soudruhak návratu do vyhřátých pelíšků. Když se mi tokonečně podaří, naleju si ještě jednu horkoukávu a znovu se ponořím mezi řádky.

Abych pravdu řekl, ten soudce mi tam mocneštymuje. Co s ním, s holomkem? Už tomám. Přeskočím ho. A jsem zpátky u povídeka vrním blahem. Ty jsou fakt dobré. Rokycan-ské pastorále, Bomba, Milosrdné lži. Nechcitady jmenovat všechny, to je zbytečné. O jed-né se však kraťoučce zmíním. Jmenuje seVše pro lásku a je přesně z kategorie těch,o kterých jsem mluvil v předchozím odstavci.Napětí až do samotného konce.

A jedu dál, je to takové rychločtení, soudcesi při tom ani neškrtne a najednou jsemu konce a mám dobrý pocit. Daniela prostěpovídku umí napsat. Mám natolik dobrý pocit,že vezmu na milost i soudce a přečtu si jehodeník vcelku. A hele. I to je docela dobré čte-ní. Jen mi chutná víc takhle samostatně.

Možná čekáte, když jsem vyjádřil spokoje-nost nad knížkou Daniely Kovářové Oko zaoko, že i příroda ukázala svoji vlídnější tvář.Houby s octem. Kvalitu cahotu venku obo-hatily sněhové vločky. Pes už zase stál u měa nervózně frkal. Musím ještě napsat povídkua aspoň jeden díl té rubriky, snažil jsem semu rozmluvit myšlenku zavléci mě do té hrůzyvenku. Moje problémy mu byly ukradené.Chytil mě za nohavici a táhl ke dveřím. Zachvíli jsme zase kličkovali mezi sněhodeštěma já měl před sebou usměvavou tvář autorkyz obálky knihy. Jo, kamaráde, řekl jsem smě-rem k Denymu (tak se to chlupaté psiskojmenuje): snad se bude stejně usmívat, ažtohle povídání bude číst. Deny se na mě podí-val a bylo vidět, co si myslí: Tvoje problémybych chtěl mít.

Sklonil jsem se a podrbal ho za mokrýmaplandavýma ušima. To víš, řekl jsem mu. Spi-sovatelé. Ale aby sis nemyslel. Když já se měldnes odpoledne dobře při čtení, tak ty se bu-deš mít dobře, až se vrátíme. Dostaneš buř-tíček.

Milan Čechura

27

28Vizuální poezie

Karel Adamus

Básně obrazy (2)

Tiráž

Autoři Plže:

Karel Adamus (1943 Plzeň) – výtvarník,básník, žije v Třinci

Vladimíra Brčáková (1982 Písek)– bohemistka a básnířka, žije v Plznia Bernarticích

Stanislav Bukovský (1944 Plzeň) – výtvarník a publicista

Milan Čechura (1949 Ústí nad Labem)– prozaik, žije v Plzni

Ivo Fencl (1964 Plzeň) – strážný, prozaika publicista, žije ve Starém Plzenci

Jana Horáková (1958 Plzeň) – redaktorka

Josef Hrubý (1932 Černětice u Volyně)– básník, žije v Plzni

Oldřich Janota (1949 Plzeň) – hudebníka literát, žije v Praze

Ivan Martinovský (1937 Úvaly u Prahy)– emeritní archivář města Plzně, v níž žije

Jan Paur (1992 Plzeň) – student a hospodský bard

Milan Šedivý (1977 Teplice) – básník

Vlasta Špinková (1950 Doudlebynad Orlicí) – básnířka, žijeve Chválenicích

Karel Trinkewitz (1931 Mečeříž) – výtvarník, básník, esejista, žije v Rabí

Alena Vávrová (1952 Dolní Žandov) – básnířka, žije ve Františkových Lázních

Vhrsti (1975 Rokycany) – pseudonymní výtvarník a prozaik, žije ve Strašicích

Viktor Viktora (1942 Plzeň) – bohemista

Petr Vyleta (1941 Plzeň) – publicista, žijev Praze

V příštím Plži mj. čtěte:

O Cenách Plže

Básně Karly Erbové a Hortensie Hustolesové

Texty Milana Čechury a Jana Sojky

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají Knihovna města Plzně spolus občanským sdružením Pro librisa ve spolupráci se Střediskemzápadočeských spisovatelů, Ason-klubema Kruhem přátel knižní kultury

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník XI, č. 2, únor 2012www.knihovna.plzen.euNáklad 500 ks ISSN 1213-9890

Obálka, zlom sazby, grafická úprava a ilustrace: VhrstiTisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR a Plzeňského kraje