Praha 2015

PODŘIĎ SE

Třetí část sérieTemné touhy

Maya Banks: Podřiď seVydání prvníCopyright © 2014 by Maya BanksAll rights reserved.

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1915. publikaciPřeloženo z anglického originálu Taking It All vydaného nakladatelstvím The Berkley Publishing Group, published by the Penguin Group (USA), v roce 2014Český překlad © 2015 Zuzana ĽalíkováOdpovědná redaktorka Renata HeitelováKorektorka Marie KejvalováIlustrace na přebalu © 2015 Emil KřižkaPřebal a vazba © 2015 Emil KřižkaSazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírovánači jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsanéÚřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0072-6

BARONETPraha 2015

Přeložila: ZUZANA ĽALÍKOVÁ

Maya Banks

PODŘIĎ SETřetí část sérieTemné touhy

Pro Carrie,z lásky

7

1. kapitola

v

Chessy Morganová zabočila na parkoviště u hous-tonského Lux Café a vykulila oči překvapením, když kousek před sebou spatřila auto jak Kylie, tak Joss.

Nepřekvapilo ji, že tu Kylie už je. Vždycky by-la dochvilná. Ale Joss? Joss neustále chodila všude pozdě. Chessy a Kylie téměř vždy čekaly na Joss, která pak do restaurace vběhla celá rozesmátá a své zpoždění pokaždé nějak omlouvala, ačkoli to od ní kamarádky nikdy nežádaly.

A, no, kdo by se mohl na Joss zlobit? Zvláště kvůli něčemu pro ni tak typickému jako pozdní příchody. Joss dokázala svou vřelou a milou povahou kdykoli rozzářit celou místnost. Ušla dlouhou cestu, od vdo-vy truchlící po svém manželovi Carsonovi po že-nu, kterou byla nyní. Teď byla šťastná. Zamilovaná. Vdaná za Dashe, nejlepšího přítele svého zesnulé-ho manžela. Chessy oběma svým kamarádkám je-jich štěstí ze srdce přála. Joss i Kylie nalezly lásku. Zvlášť u Kylie to byl obrovský krok kupředu. Doká-zala překonat démony své minulosti, kteří až příliš dlouho ovládali i její přítomnost.

8

Kylie našla svou spřízněnou duši v Jensenovi a tvořili spolu dokonalý pár. Chessy ani na okamžik nepochybovala o tom, že se Jensen ke Kylie skvěle hodí.

Kéž by jen Chessy mohla říct, že její vlastní mi-lostný život – její manželský svazek – byl stejně do-konalý jako jejích přítelkyň.

S povzdechem vystoupila ze svého mercedesu SUV a posmutněle se na sedmimístný vůz zadívala. Když jí ho Tate daroval, přemýšlela, proč pro všech-no na světě pořídil něco tak velkého, ale on se na ni zadíval s tou okouzlující rošťáckou jiskrou v oku a pověděl jí, že se tak do toho auta skvěle vejdou všechny jejich děti. Děti, o nichž kdysi přemýšleli – po svatbě o nich mluvili často. Mluvili o svých snech o velké rodině a domě plném dětí, lásky a smíchu. Ale v poslední době už Tate nechtěl téma dětí ani otevírat.

Poté, co z jeho firmy odešel jeho společník, se Tate plně soustředil na budování svého podnikání. Chtěl s dětmi počkat, až se vše uklidní a budou zajištění. Chessy ale v duchu přemítala, jestli ten den někdy nastane. Za poslední rok ani jednou nesebrala odva-hu se ho na to zeptat.

Cítila, že se od ní Tate stále víc a víc odtahuje, jeho kariéra mu zabírala čím dál víc času, a tak teď Ches-sy měla pocit, že je až na druhé, možná až na třetí ne-bo kdovíkolikáté příčce na jeho žebříčku priorit.

„Proboha, Chessy. Přestaň to už dramatizovat. Není to tak strašné. Tate tě miluje. Ty miluješ jeho. Musíš být jen trpělivá a počkat. Všechno se vyřeší,“ okřikla se nahlas.

Vzpamatovala se, a jakmile vešla do restaurace, pozdravila se s kamarádkami – dávala si přitom po-zor, aby se jí ve tváři nezračila žádná z jejích chmur-

9

ných myšlenek. Nechtěla, aby si o ni dělaly ještě více starostí. Už celé měsíce věděly, že se něco děje. Vi-děla, jak si vyměňují pohledy, když si myslely, že se nedívá. Jí ale nic neušlo. Neušly jí ani ty ustarané po-hledy. Ani pochybnosti, které se jim zračily v očích. Věděla, že se bojí, co se s jejím vztahem s Tatem stane. Obě ženy ale byly šťastné. Neskonale šťast-né. A Chessy je nechtěla stáhnout do temných hlubin vlastního smutku.

To ona byla z jejich trojice vždy ta nejveselejší. Ta, jež pořád rozdávala úsměvy a které jiskřilo v očích štěstím. Až na to, že vůbec neuměla skrývat vlastní pocity. Ať dobré, nebo špatné, vždy do ní bylo vidět. Když byla šťastná, byla opravdu šťastná. Plná živo-ta. Bavila se. Zářila, jak jí kamarádky často říkávaly. Když však nebyla šťastná, kamarádky v ní dokáza-ly číst jako v otevřené knize, pronikly za její masku a ona je ani na vteřinu neoblafla.

Přesto se obrnila, nasadila svůj nejzářivější úsměv, až ji z něj bolely tváře, a vydala se k boxu, kde Kylie a Joss seděly.

„Díkybohu, už jsi tady!“ vykřikla Kylie, popad-la Chessy za ruku a stáhla ji na sedačku vedle sebe. „Joss úplně září a má v očích takový ten pohled, co prozrazuje, že před námi něco tají, ale nechtěla mi nic říct, dokud nedorazíš.“

Chessy se poslušně posadila, když ji Kylie stáhla vedle sebe, a jakmile uviděla její rozhořčení, že jí Joss nechtěla nic prozradit, dokud s nimi nebude i ona, za-křenila se. Bolest v její duši trochu polevila – jak by taky ne, když byla s dvěma nejlepšími kamarádkami? Jen být s nimi rozhánělo smutek, který se v poslední době stal nedílnou součástí jejího života.

„Aha, už chápu, o čem to Kylie mluví, Joss,“ po-znamenala Chessy při pohledu na svou kamarádku.

10

„Máš na tváři přesně ten stejný spokojený úsměv ja-ko kočka, co právě slízla smetanu, a rozhodně záříš. Tak to vyklop. Už jsme tu všechny a nemůžeme se dočkat. Nenuť mě, abych ti ublížila, protože tě mů-žu ujistit, že Kylie v tom pojede se mnou. Chuděrka musela čekat, dokud nedorazím, a klidně si na tebe sedneme, když budeme muset, tak už povídej!“

Kylie horečně přikyvovala a oči upírala na Jossin široký úsměv, který se jí zračil ve tváři a zaléval svou září každičký rys jejího obličeje. Pro Chessy to bylo jako rána do žaludku. Joss opravdu zářila. Vypadala tak šťastně, až Chessy téměř bolelo na ni pohlédnout. Ani za nic ale nehodlala zničit své kamarádce tento okamžik čirého štěstí tím, že by byť jen maličko dala před přítelkyněmi najevo, jak je sama nešťastná.

„Jsme s Dashem těhotní,“ oznámila Joss s neskrý-vanou radostí. „Jsem těhotná,“ opravila se. Tvář jí zjihla, v očích se jí zračila láska a štěstí. „Budeme mít děťátko!“

Kylie vypískla a okamžitě se na Joss vrhla, pevně ji objala a vůbec si nevšímala překvapených pohledů ostatních návštěvníků restaurace, kteří seděli nejblí-že k boxu tří nejlepších kamarádek.

Chessy ihned vstala, ačkoli se jí žaludek bolesti-vě svíral, a rychle obešla stůl, protože přes Kylie se k Joss nemohla dostat.

„Tak moc ti to přeju,“ zašeptala Chessy, protože nahlas ta slova kvůli knedlíku v krku vyslovit nedo-kázala.

Joss ji objala, pak se ale odtáhla a pronikavým po-hledem se na Chessy zadívala.

„Děkuju,“ řekla jí Joss tiše. „Tak teď už bys nám mohla říct, co se to s tebou děje a proč vypadáš tak nešťastně. Je to kvůli Tateovi? Zhoršilo se to mezi vámi?“

11

Chessy pokleslo srdce. Mělo jí dojít, že ze všech lidí právě své nejlepší kamarádky neoblafne. A teď, když Joss zářila radostí ze své novinky – z té úžasné, báječné zprávy – protože se konečně stalo skutečnos-tí to, co si tak dlouho přála, to poslední, co Chessy chtěla, bylo tuto chvíli zničit.

Vzala Joss za ruku a stiskla ji. „Dneska je to tvůj den, kamarádko. O mých bolístkách si můžeme po-vyprávět jindy. Teď ale musíme připít nastávající matce a začít přemýšlet nad věcmi jako dětské ob-lečení nebo možná jména! Bože můj, Kylie, musíme pro Joss nachystat parádní oslavu na uvítanou mi-minka. Takovou, jakou ještě svět neviděl! A musíme do toho zaangažovat naše muže. A běda jim, jestli se začnou vymlouvat, že je to ženská záležitost.“

Kylie a Joss si vyměnily pohledy, jak to dělávaly často, když si myslely, že je Chessy nevidí, a Chessy sebou v duchu škubla, protože bylo zřejmé, kolik sta-rostí si o ni její kamarádky dělají.

„Opravdu vás byť jen na vteřinu napadlo, že by mi radost z mého těhotenství zastínila všechno ostatní?“ zeptala se Joss jasně káravým tónem, přestože poká-rání v jejím hlasu bylo z nejpřátelštějších.

Joss v sobě neměla ani kapku jedu, ani kapku zlé povahy. Prostě to v sobě neměla. A ze všech lidí, kte-ré Chessy za svůj život potkala, měla právě Joss to největší a nejsmířlivější srdce.

Chessy zvedla ruce. „Já vím, zlato. Vím to. Věř mi, vím. Jen to na vás nechci vybalit, když bychom měly spíš oslavovat. Stejně se tím nic nezmění. Je to pořád dokola ta stará písnička a já bych si zase jenom stěžovala. Všechno se časem zlepší.“

Joss ztišila hlas, v očích se jí zračila láska, tolik lásky, kterou cítila ke své kamarádce, až to Chessy téměř vehnalo slzy do očí.

12

„Vím, jak těžké pro tebe musí být poslouchat, že jsem těhotná,“ řekla Joss něžně. „Vím, že chceš děti. Že jste je s Tatem už dávno chtěli a ty je pořád chceš a on to teď odmítá. A vím taky, že jsi zpochybňova-la svoje důvody, proč si chceš děti pořídit. Nedávno jsme o tom mluvily a shodly jsme se, že dokud s Ta-tem nevyřešíte současnou situaci, pak by dítě všech-no ještě víc zkomplikovalo.“

Chessy jim nechtěla lhát, zvlášť ženám, které mi-lovala nejvíc na světě. Byly to její nejlepší kamarád-ky. Její sestry. Její opory.

„Nebudu tvrdit, že to ani trochu nebolí. No, dob-ře, že to hodně nebolí,“ opravila se, když zachytila pohled, kterým po ní Kylie střelila. Ten, který jasně říkal: Nikoho neoblbneš, kamarádko. „Není tajem-stvím, že chci děti. Velkou rodinu. Chci to, co jsem jako dítě nepoznala. Chci celý zástup dětí, které bu-dou vědět, že je celým srdcem a duší miluji a chci.“

„Chceš to, co ti tvoji rodiče nedali,“ poznamenala Kylie tiše.

Chessy po ní hodila pohledem plným porozumění. Chessy a Kylie si byly, co se dětství týče, v jedné věci podobné. Obě byly nechtěné, ale tady veškerá podob-nost končila. Kylie prožila strašlivé dětství plné utrpe-ní v rukách stvůry, jež se sotva dala označovat za otce.

Chessy nemohla říct, že by byla jako dítě fyzicky nebo slovně týraná. Ona jednoduše… neexistovala. Pro své rodiče neexistovala. Chessy byla neplánova-né dítě rodičů, kteří nikdy neměli v úmyslu mít dítě. A tudíž ani nehodlali své životy přizpůsobit tomu, že jedno mají. Žili tak jako dřív a Chessy s nimi coby nechtěná přítěž. Jako malá byla odmítaná, ne týraná, ale určitě se najdou ti, kteří by řekli, že odmítání je další forma týrání. Chessy nikdy fyzicky neublížili, ale citově? Rozhodně ano.

13

Tate věděl, jaké měla Chessy dětství – plné osamě-losti a přehlížení. Přivádělo ho to k zuřivosti a přísa-hal, že s ním to nikdy nezažije. Až… nyní. Vždy pro něj byla prioritou číslo jedna. Její touhy, přání, sny, některé z nich vyslovené, jiné Tate intuitivně vycí-til sám a bez dalšího otálení je uspokojil. Často pl-nil tužby, o nichž sama třeba ani netušila, že je má. Pokaždé šel až za hranice svých možností, aby jí dal vše, co jako dítě postrádala.

Bože, chtěla to zase zažít. Chtěla mít svého man-žela opět jenom pro sebe. Chtěla, aby vše bylo jako dřív, než se tak pohroužil do budování své finanční a poradenské společnosti s partnerem, který se na něj nakonec vykašlal, a Tate se tak musel o potřeby svých klientů starat sám.

A ona ve svém srdci věděla, že Tate stále touží všechny její sny splnit. Nechtěl, aby jí kdykoli chy-bělo cokoli, co by jí mohl sám zajistit. Finančně. Vě-děla, že Tate má srdce na pravém místě, ale peníze nebyly to, co si Chessy nejvíc přála. Finanční jistota byla příjemná, to ano, ale za cenu jejich manželství? Jen chtěla zpět svého manžela. Toho, kdo jako jedi-ný dokáže naplnit všechny její emoční potřeby. A ne pouze finanční. Protože peníze lásku nenahradí, ne-nahradí muže, kterého milovala nade vše na světě. Dokázala by mu to vysvětlit, aniž by to mezi nimi nevybudovalo propast? Takovou, jakou už nikdy ne-překonají? To jednoduše nemohla riskovat. Nic jí ne-stálo za to, aby ztratila Tatea. Ani její trapný pocit nejistoty a její sobecká přání, která se zdála v porov-nání s celým obrazem nicotná. Většina žen by byla vděčná za manžela, který by se mohl každý den pře-trhnout, aby dal své ženě, cokoli bude moct. Jak by mohla vysvětlit, že pro ni materiální věci nic nezna-menají, protože by trhlinu mezi nimi ještě víc roz-

14

šiřovaly, pokud by výměnou za ně musela obětovat své manželství?

„Zlato, co se to mezi tebou a Tatem děje?“ zepta-la se Joss a starostlivě nakrčila obočí. „Tolikrát jsme o tom mluvily, ale já mám přesto pocit, že nám neří-káš celou pravdu. Jako bys před námi částečně tajila, co cítíš nebo co se stalo. Máš strach, že tě podvádí?“

Chessy se prudce nadechla. Jen myšlenka, jakkoli nicotná, že ji Tate možná podvádí, jí působila tako-vou agonii, že ji obcházela velkým obloukem, aby tu bolest necítila. Upřímně litovala toho okamžiku sla-bosti, kdy se se svými obavami kamarádkám svěřila, bez ohledu na to, jak málo tomu sama věřila.

„Vím, že mě miluje,“ prohlásila Chessy rozhod-ně. „Vím, že by mě nepodvedl. Na to je příliš čestný. Kdyby chtěl jinou ženu, vím, že by mi to řekl přímo a jednoduše požádal o rozvod.“

Bože, i slovo rozvod ji v srdci a duši bolavě bod-lo, přestože věděla, že k tomu nikdy nedojde. Ale za-chvacovala ji panika i z pouhého pomyšlení na to, že by její manželství mohlo jednou skončit. Nedokázala nad tím déle přemýšlet, protože ji to uvnitř ničilo.

„Jenže když někoho miluješ, nemůžeš mu působit bolest,“ poznamenala tiše Kylie.

Bůh ví, že Kylie sama poznala, jak láska bolí, když vztah skončil. Kdyby osobně nenakopala Jensena do zadnice za to, že to s ní ukončil „pro její vlastní dobro“, nejspíš by stále ještě byli od sebe a jeden bez druhého zoufalí a nešťastní.

„On neví, jak mi ubližuje, protože jsem mu to ne-řekla,“ pronesla Chessy tiše. „To je moje vina. Ne-můžu předpokládat, že se něco zlepší, když on ani neví, že vůbec existuje problém, který by měl vyře-šit. Přiznávám, jsem zbabělec. Zčásti ho chci prostě požádat, aby se přestal tolik soustředit na práci, chci

15

mu říct, že mi nezáleží na tom, kolik peněz máme v bance. Ale na druhou stranu si říkám, že bych se měla vzchopit a ještě chvíli počkat, jestli se to ne-vyřeší samo, a pak bych měla svého muže zpátky a všechno by bylo jako dřív.“

Joss i Kylie si rezignovaně povzdechly. Tohle téma probíraly snad tucetkrát. Chessy věděla, že s jejím přístupem nesouhlasí, ale měly ji rády a bezpodmí-nečně ji podporovaly. A za to je zbožňovala.

Věděla, že mají důvod, proč jsou z ní tak zoufalé. Naslouchaly jejím nářkům na problém, kterému se nechtěla postavit čelem, natož aby se ho pokusila na-pravit. Chessy bylo jasné, že jen strká hlavu do písku a nechce ani myslet na to, v jakém stavu se ocitlo její manželství, jenže kdyby o tom přemýšlela, mu-sela by si přiznat, že se její manželství ocitlo ve slepé uličce. A na to ještě nebyla připravená. Ještě ne.

„V pátek máme výročí,“ pokračovala Chessy, ten-tokrát úmyslně živějším tónem, aby uvolnila tíživý směr, jímž se jejich rozhovor ubíral. „Tate mi slíbil intimní večeři v restauraci, kde výročí vždy slavíme. Bez telefonů. Bez hovorů o práci. Řekl, že odejde z práce dřív a že si pro nás zamluví celý víkend. A,“ protáhla to slovo, „řekl, že má se mnou po večeři své plány, takže se nemůžu dočkat. Myslím, že víkend, kdy spolu budeme jen my dva, dokáže zázraky a tře-ba se zbavím i té své nejistoty a hloupých domněnek. Uvědomuju si, že je chyba, když s Tatem víc nemlu-vím a že jsem mu neřekla, jak jsem teď nešťastná. Ale o víkendu, který bude patřit jenom nám a naše-mu vztahu, si s ním rozhodně promluvím. O všem.“

Kylie a Joss si vyměnily úlevné pohledy.„To je báječné,“ poznamenala Joss.„Jsem tak ráda, že ses k tomu konečně rozhodla,“

řekla Kylie. „Souhlasím s tebou. Víkend, kdy spolu

16

budete sami dva, je přesně to, co potřebuješ, aby ses cítila lépe a tak. A to, že si s ním otevřeně promlu-víš o všem, co cítíš, je obrovský krok tím správným směrem. Nedovedu si představit, že by Tate nepo-hnul nebem i zemí, abys byla zase šťastná. Ale jak jsi sama řekla, nejdřív musí vědět, že nějaký problém nastal, aby to mohl vůbec začít řešit.“

Chessy se usmála. Srdce měla zase lehké, bolest částečně zmizela a ona se pohroužila do léčivého tepla neochvějné, bezpodmínečné lásky svých kama-rádek. Jen bůh ví, že Chessy sama často rozdávala rady i pohrůžky, že kamarádkám nakope zadek, kdy-koli viděla, že si šlapou po štěstí. Teď se z ní stal po-krytec, když nedokázala polknout svou vlastní medi-cínu – když jim předtím říkala, co mají dělat, a teď sama jejich rady odmítala.

S tím je ale konec. Čekal ji ten nejkrásnější víkend plný oslav výročí. S Tatem si připomenou lásku, o níž věděla, že mezi nimi stále panuje. Stráví spolu nádherný víkend plný lásky a smíchu a ona si s ním promluví o tom, jak je čím dál víc nešťastná. Bylo načase, aby zvedla hlavu a postavila se za svůj ži-vot a vztah s mužem, kterého milovala celým srdcem a duší.

17

2. kapitola

v

Ten PáTeK Chessy seděla u stolu, který Tate rezervo-val v restauraci pro jejich výroční večeři, a odoláva-la pokušení podívat se na hodinky. Existoval milion důvodů, proč by mohl mít Tate zpoždění. Dopravní zácpa. Nedokázal se utrhnout dřív z práce. Nevadilo jí to, hlavně aby se konečně objevil a jejich víkend mohl začít, jak jí slíbil.

Na počátku jejich manželství dělal Tate, co mohl, aby to byl pro ni výjimečný den. Jednou se tu najedli a on ji pak odvezl domů, řekl jí, aby si sbalila, proto-že jedou na celý týden na Bora Bora.

Stále se při té vzpomínce musela usmívat. Jak nadšená byla z toho, že pro ni Tate přichystal takové překvapení. Chtěl si s ní zopakovat jejich líbánky. Bydleli ve stejném bungalovu u vody. Spávali v té samé posteli jako o líbánkách. Také v ní strávili vět-šinu týdne a vstávali jen na jídlo nebo aby si zapla-vali.

Za poslední dva roky ale nebyl na takové radován-ky čas. Pořád jedli ve stejné restauraci, ale v pondělí ráno zase odjel do práce jako obvykle.

18

Znovu pohlédla na hodinky a úlevně vydechla. Ne-měl zpoždění. To ona dorazila o pár minut dřív. Roz-hodla se, že si zajde na dámy, aby zkontrolovala, že vypadá tak, jak má, proto vstala a zamířila na toaletu.

Při přípravě věnovala zvláštní pozornost make-upu a vlasům a oblékla si svůdné upnuté šaty, které se bu-dou Tateovi určitě líbit. S trochou štěstí z ní po ce-lý večer nespustí oči, v nichž se mu bude zračit, co všechno ji čeká, jakmile dorazí domů.

Rozechvěla se nedočkavostí, opravila si rtěnku a uhladila vlasy. Podél krku a tváří jí padaly uvol-něné pramínky vlasů. Věděla bez jakékoli falešné skromnosti, že vypadá naprosto skvěle.

Doufala, že až se vrátí, Tate už bude sedět u jejich stolu. Zavřela kabelku a vydala se zpátky. Srdce jí pokleslo, když spatřila, že jeho židle je stále prázdná. Pomalu se usadila a rozhlédla se, jestli ho neuvidí.

Ztěžka si povzdechla, když jí zavibroval telefon. Doufala, že to je Tate. Otevřela kabelku a zalovila v ní. Pohlédla na jméno volajícího a viděla, že to je skutečně Tate.

„Tate? Kde jsi?“ vydechla a snažila se zabránit to-mu, aby v jejím hlase zaslechl vyčítavý tón.

„Omlouvám se, holčičko.“ Jeho sametový, hlubo-ký hlas ji pohladil na uších, zachvěla se jako pokaž-dé, když jí řekl „holčičko“. „Na poslední chvíli mě zdržel telefonát s klientem, ale už jsem na cestě. Dej mi dvacet minut, podle dopravy, a sejdeme se tam. Jestli chceš, rovnou nám oběma objednej. Víš, co mám rád. Dorazím, než přinesou jídlo.“

Chessy se bezděčně zamračila, koutky rtů jí pokles-ly. Takhle to v jejich vztahu nefungovalo. Rozhodně ne. Tate byl její dominant. Nejen její dominant, ale také milenec, manžel, muž, kterého zbožňovala – a kterému věřila – celým srdcem.

19

To on vždy o všem rozhodoval. To on jim pokaždé objednával jídlo. U srdce ji píchlo provinilým poci-tem. Chovala se jako rozmazlené děcko. Vždyť on přece jen nechtěl dál zdržovat jejich večeři, ale ma-lá část její duše vnímala, že v poslední době, a stá-le častěji, se svého dominantního postavení vůči ní vzdával. Stále častěji byla nucena jednat sama za se-be. Činit rozhodnutí, která dříve vykonával Tate.

Pro vnějšího pozorovatele by to asi vyznívalo hloupě. Jako by snad nebyla schopná se sama roz-hodovat, jako by snad byla bez svého manžela bez-mocná a ztracená. Ale ona se dobrovolně rozhodla převést veškerou moc nad jejich vztahem na Tatea. Díky němu se cítila v bezpečí. Zbožňovaná. Milova-ná, protože se staral o všechny její potřeby. Nebo to tak bylo alespoň donedávna.

Pro tento vztah – tento způsob života – se rozhodla sama. Nejspíš to bylo největší rozhodnutí jejího živo-ta. Byla to inteligentní, chytrá žena. Věděla dobře, če-ho je schopná. Ale rozhodla se předat moc nad sebou svému dominantovi. Submisivita nebyla pro slabo-chy. Vůbec ne. Věděla dobře, že v manželství s Tatem má stejné slovo jako on. Jen trochu jiným způsobem.

„Postarám se o to,“ odpověděla tiše. „Dojeď v po-řádku. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím a konečně za-čneme slavit výročí. Těším se, že budeme mít víkend sami pro sebe. Už je to tak dlouho, Tate. Nedokážu vypovědět, jak moc to potřebuju. Jak moc potřebuju tebe.“

Nastala dlouhá pauza. V duchu se proklela za to, že večer nejspíš pokazila dřív, než vůbec začal. Jako kdyby Tate netušil, co na takovou téměř úpěnlivou prosbu říct.

„Miluju tě. Brzy se uvidíme,“ řekla zvesela, aby zamluvila trapné ticho, které se rozhostilo po jejím

20

toužebném výlevu. Ale mluvila pravdu. Opravdu ho potřebovala. Potřebovala svého manžela zpět, i kdy-by to mělo být na jediný víkend, po němž se věci vrátí do stejného stavu jako předtím.

„Také svou holčičku miluju,“ odpověděl chrapla-vě. „Dorazím, jak nejrychleji to půjde.“

Když ukončila hovor, měla pocit, jako by ji v ža-ludku tížil balvan. A nechápala proč. Přijde jen o dvacet minut později. Díky bohu, že vůbec dorazí. Když jí zavibroval telefon, čekala oznámení, že vů-bec nedorazí. Že se něco stalo a on musí jejich večeři zrušit. Na jejich výročí.

Tak k tomu jejich manželství směřovalo? Že od něj bude už vždycky čekat to nejhorší? Na její obranu je ale nutné říct, že se jí ničeho jiného poslední dva ro-ky nedostávalo. Od chvíle, kdy se na Tatea jeho spo-lečník vykašlal a on se musel začít starat o všechny své klienty sám, se Tate zařekl, že o žádného klienta nepřijde.

Do dnešního dne ztratil pouze jednoho a chtěl to tak nechat. Což znamenalo, že musel být k dostižení dvacet čtyři hodin denně. Klienti si s ním domlouvali schůzky. Nebo mu v panice volali, když byl na burze zrovna špatný den. Zdálo se, že tomu nikdy nebude konec.

Zpočátku Tate Chessy zval, aby se k němu na ve-čeřích s jeho klienty připojila. Chtěl, aby byla do-konalou hostitelkou. Ve svém domě pořádali večírky, které Chessy organizovala jen s menší pomocí Joss, jež byla vynikající kuchařka.

Ale v poslední době? Ani jednou nenavrhl, aby se k němu při jakékoli příležitosti připojila. Jen úsečně odvětil, že je toho na ni moc a že nechce, aby je je-ho práce pohltila oba. Nejdřív to Chessy brala jako znamení, že mu na ní záleží. Že se o ni chce postarat

21

a nechce ji vystavovat stresu. Manželství je ale přece především partnerství, ne?

Nedomnívala se, že by Tatea někdy zklamala ne-bo ho někdy ztrapnila, ale jedna její paranoidní část právě nad tímhle přemýšlela. Jestli se za ni přece jen nestydí, jestli není na vkus jeho usedlých, zbohat-lických klientů příliš otevřená, příliš energická. To, že nechtěl, aby mu stála po boku, když při večeřích okouzloval a získával klienty, bylo jen dalším zna-mením, že ji odmítá. Dříve jí to nevadilo, ale když se teď ohlédla zpět, srdce se jí bolavě stáhlo. Una-vovalo už Tatea jejich manželství? Jejich vztah? Ne-věděla, co se děje, a to ji uvnitř sžíralo. Bylo stále obtížnější maskovat rostoucí nespokojenost zářivým úsměvem a přísliby podpory. Lhala svým přátelům, přestože věděla, že vidí přímo skrze její masku. Ale už ten prostý fakt, že lhala, že toho v sobě tolik dusi-la, v ní probouzel pocit, že je ta nejhorší podvodnice.

Polkla knedlík v krku, odhodlaná, že dnes večer plakat nebude a nezničí si dokonalý make-up. Joss a Kylie jí s ním obě pomáhaly a na dnešní výroční večer ji připravily. Potřebovala jejich podporu, pro-tože začínala pochybovat sama o sobě, a to se jí pří-čilo.

Jen to, že se dobrovolně podřídila Tateovi, z ní nedělalo ženu bez kusu mozku, neschopnou vyplnit ani ten nejjednodušší úkol, pokud jí to on nenařídí. Ale to, že tu pro ni byl, opatroval ji a hýčkal, se stalo jejím přístavem. Věděla, že kdyby kdykoli padala, on ji zachytí. To vědomí ji utěšovalo. Dávalo jí po-cit bezpečí, na který spoléhala. Ale v poslední době? Měla pocit, že se pro ni ten bezpečný přístav uzaví-rá. Bylo smutné, co to vypovídalo o jejím manžel-ství – že toužila po tom, co mají Joss a Kylie, a chtě-la to taky.

22

Pročetla si jídelní lístek a mávla na číšníka. Pravda byla, že neměla hlad a nervy měla napjaté k prask-nutí, protože se o tomto víkendu chystala si s Tatem o své rostoucí nespokojenosti promluvit a neměla se-bemenší tušení, jak to udělat.

Jedna její část předpokládala, že se Tate zděsí, když zjistí, že jí nedává, co potřebuje. Jiná její část se bála, že se bude zlobit za to, že „nechápe“ oběti, které při-náší, aby je finančně zabezpečil. Bylo to jedno nebo druhé a jí bylo smutno, že neví, co si Tate myslí, pro-tože neměla tušení, jak zareaguje. Chtěla být přesvěd-čená, že ji pochopí a udělá, co bude moct, aby s ní trávil víc času. Jenže ona to netušila a to ji ničilo.

U jejího stolu se bryskně objevil číšník. Tichým hlasem objednala pro sebe i Tatea a požádala o láhev jejich oblíbeného vína. Perlivé bílé, které pili na své výročí pokaždé. Objevili ho na líbánkách a slíbili si, že si jím každý rok připijí na ještě lepší následující rok.

Tak proč měla pocit, že ji na ramenou tíží celý svět? Proč při posledních dvou výročních přípitcích na „ještě lepší příští rok“ cítila zklamání, protože ten končící rok nebyl o nic lepší? Byl jen horší a horší.

Nebyla tak hloupá, aby si řekla, že horší to už být nemůže, protože mohlo. Co kdyby Tate na její při-znání, jak je nešťastná, řekl, že je také nešťastný a že chce manželství ukončit? To by bylo to nejstrašněj-ší, co by se mohlo stát, takže všechno může být jistě ještě horší, ačkoli v tuto chvíli přemítala, jestli byli ve svých srdcích pořád ještě manželé.

Manželé se nechovají tak jako oni dva. Alespoň ne lidé v manželských vztazích, které znala. Nebo spíš ve vztazích obecně. Byli Joss a Dash nebo Kylie s Jensenem výjimkami, co potvrzují pravidla? Nebo byli naprosto normální? Protože Chessyino manžel-

23

ství ani zdaleka nepřipomínalo ty milující, úzce spja-té páry, s nimiž se přátelila. A ona se navíc nikdy ne-dívala na nikoho mimo ně, protože… no… bála se. Protože se bála, co by zjistila. Takže se rozhodla rad-ši strkat hlavu do písku, což však nikam nevedlo. Jen se cítila ještě hůř.

Zakázala si podívat se na hodinky. Namísto toho si prohlížela ostatní návštěvníky v sále a hrála svou oblíbenou hru, při níž se snažila odhadnout, jací lidé si tu právě vychutnávají své pokrmy.

Zahlédla hádku v plném proudu. Pár byl stále hla-sitější, až žena svého partnera okřikla, aby byl zticha, a pak se oba rozpačitě rozhlíželi, jestli je někdo ne-pozoruje. Chessy rychle odvrátila zrak, nechtěla, aby se ta žena kvůli ní cítila ještě nepříjemněji.

Pousmála se, když zahlédla postarší pár, který se držel za ruce položené na stole, a volnou rukou si připíjeli. Pak se starší muž naklonil, aby svou ženu políbil, a Chessy se sevřelo srdce.

Až když číšník přinesl objednané jídlo, Chessy si uvědomila, kolik času uplynulo. Roztržitě se zadíva-la na hodinky a všimla si, že uteklo už třicet minut. Přitom ještě chvíli čekala, než jídlo objednala, v na-ději, že Tate dorazí, než jim chody přinesou.

Číšník se na ni zadíval tak soucitně, až to Chessy téměř nevydržela. Zářivě se usmála. „Můj manžel za chvíli dorazí. Určitě dřív, než jídlo vystydne.“

Číšník pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno. Položil před ni talíř a pak naproti ní položil i Tateův. Jakmile odešel, Chessy se natáhla a přesunula talíř na místo vedle sebe.

Takto s Tatem vždy sedávali. Nikdy naproti sobě, protože se tak nemohli vzájemně dotýkat, ani spo-lu mluvit o intimnostech ze strachu, že by je někdo uslyšel.

24

Seděla a měla pocit, že je příliš nápadná, protože před ní leželo jídlo a nos jí naplňovala lahodná vůně. Kde jen ten Tate je?

Vytáhla telefon a zkontrolovala si příchozí zprávy, protože před vstupem do restaurace zvonění vypnu-la. Bylo tedy možné, že neucítila vibrování oznamu-jící příchozí hovor nebo textovku.

Telefon ale nic neukazoval. Zhluboka se nadech-la, vytočila číslo a čekala, zatímco mobil vyzváněl. Zamračila se, když to okamžitě nezvedl. A pak se jí žaludek stáhl, když hovor spadl do hlasové schránky.

Stalo se něco strašného? Měl snad nehodu? Její ho-vory nikdy nenechával spadnout do hlasové schrán-ky. Ne že by mu během dne volala nějak často. Vě-děla, kolik má práce, a nechtěla působit dojmem, že je na něm moc závislá nebo že by ho každou chvíli potřebovala. I když to přesně takhle bylo. Potřebova-la ho. Potřebovala svého manžela.

Úzkost ji svírala stále víc, zatímco dál pozorova-la, jak jídlo chladne. Měla by se najíst. Ať se on nají sám, jestli a až dorazí. Nepřipouštěla si, že by mohl být zraněný a potřeboval pomoc, zatímco tu na něj čeká.

Když uplynula hodina, kousek od ní se zastavil číšník. Bylo zřejmé, že očekával, že odejde. Tohle byla velmi oblíbená restaurace a měli plno rezervací. Hodina byla víc než dost, aby se najedla a vychutna-la si i dezert, a přesto její manžel nedorazil. Ležely před ní dva talíře studeného jídla a navíc měla žalu-dek příliš stažený, než aby do sebe dostala alespoň sousto. Bála se, že kdyby okusila předkrm, zvracela by.

V očích ji pálily slzy. Strach se mísil se vztekem. Jedinou omluvou za to, že měl už hodinu zpoždění, když říkal, že přijde jen o dvacet minut později, by

25

bylo, kdyby měl nehodu nebo se stalo něco podobně strašného.

Zalovila v kabelce, aby spočítala hotovost, a mod-lila se, aby to stačilo. Neměla čas, ani nechtěla čekat další drahocenné minuty, než si číšník převezme její platební kartu, než se zadá platba a podepíše účet.

K její úlevě měla v hotovosti dost, aby to stačilo i na spropitné, přestože číšník neudělal nic víc, než že jí přinesl jídlo. Nesnědené jídlo. Hodila peníze na stůl a rychle vyrazila ke dveřím. Z Tateovy zrady ji v očích pálily slzy.

Pak pocítila osten viny, protože mohl mít nehodu. Mohl být někde v nemocnici, ale proč by jí v tom případě nezavolali?

Skoro klopýtla, když elegantní běhoun přešel v kluzký mramor, který pokrýval podlahu podél baru až k východu. Byla už u dveří, když koutkem oka za-hlédla něco, co upoutalo její pozornost.

V naprostém šoku, s ústy pootevřenými zírala na… Tatea. Seděl v baru s cizí ženou, popíjel drink a širo-ce se na ni usmíval. A ta žena byla okouzlující. Vy-soká, štíhlá, elegantní. Očividně byla bohatá. A dotý-kala se Chessyina manžela. Její ruka zlehka, a přesto intimně spočívala na jeho paži.

Bože, on byl s cizí ženou ve stejné restauraci, v níž měl slavit výročí s manželkou. Jak se opovažoval přitáhnout tu ženskou do této restaurace, do jejich re-staurace?

Přes slzy neviděla. Chystala se otočit na patě, když Tate vzhlédl, ve tváři výraz naprostého šoku. Ne vi-ny. Spíš výčitek. Viděla, že zaklel, rychle pohyboval rty a zadíval se přitom na hodinky.

Pak k ní vykročil. Přinutila se k pohybu, přesto-že nohy měla paralyzované smutkem a ponížením. K východu skoro běžela a bylo jí jedno, že do restau-