�

Úvod

Při setkání s vyčerpaným člověkem si pokaždé povšimneme stejné věci: působí nejen rezignovaným a sklíčeným dojmem, ale také jako by mu doslova scházel dech. Říká, že potřebuje čas, aby se mohl opět nadech-nout. Když tyto lidi duchovně doprovázím, dozvídám se z rozhovorů, že velmi touží získat novou naději. Ve svém současném duševním rozpoložení v sobě patr-ně nenacházejí žádný pramen, z něhož by mohli čerpat. V této souvislosti je velmi příznačné přirovnání k obra-zu vyschlého pramene: pramen, ze kterého obvykle pijeme, najednou nic nevydává. Vyčerpaný člověk se cítí prázdný a vyprahlý. Jeho tvůrčí síly ochabují, vytrácí se tvořivost. Člověk přestává vnímat sám sebe, je nespokojený, vysílený a často mívá pocit, jako by byl drcen masou lidí, kteří po něm neustále něco chtějí.

V dnešní době se nemluví jen o vyčerpání, ale i o takzvaném syndromu vyhoření (anglicky burnout). Podstata je přitom stejná: člověk ztratí veškerou sílu, necítí v sobě žádnou jiskřičku života. Syndrom vyhoře-ní postihuje zejména příslušníky pomáhajících profesí. Ohroženi jsou však i lidé, kteří nesou velkou odpověd-nost a jsou vystaveni značnému výkonnostnímu tlaku. Když byl kdysi fotbalový trenér Otmar Hitzfeld za vel-kého očekávání ze strany veřejnosti dotázán, zda by měl zájem trénovat německý národní tým, odmítl nabídku s odůvodněním, že jeho „baterie“ je zcela vybitá. Jiný

�

manažer zase jednou řekl, že si připadá jako vyhořelá raketa. A vyhořelou raketu nelze, jak známo, již dále využít. Když dojde v autě benzin, můžeme nádrž dopl-nit za určitý poplatek na čerpacích stanicích. I baterii je možné opět dobít. Lidé ale nejsou stroje.

Jak to vypadá s naší duševní energií, když se cítíme slabí a zcela na konci sil? Jak najdeme opět cestu k pra-menům našeho života?

Vyčerpaní a vyhaslí lidé touží po pramenech ener-gie, ze kterých by mohli čerpat. Na velkých reklamních plakátech jednoho výrobce minerálních vod byl uveden text: „Můj pramen energie“. Jiná společnost zase použí-vá slogan „Pramen čisté síly“, se kterým jsou asociačně spojeny hodnoty jako vitalita, síla, atraktivita, mládí a zdraví. Patrně tak chtějí lidem nabídnout odpověď na jejich touhu po svěžesti a životodárné síle. Celá řada kurzů pro manažery je dnes zaměřena zejména na to, jak opět „doplnit palivo“, jak „dobít baterii“, a objevit tak v sobě vlastní vnitřní prameny síly. V současné psy-chologii se často mluví o takzvaných duševních zdrojích. Slovo ressource (zdroj) pochází z francouzštiny a zna-mená zásoby, které jsou k dispozici, zdroj, ze kterého lze čerpat. Je odvozeno z latinského resurgere, tj. „opět povstat“. Toto slovo je zcela identické s tím, které se objevuje v Bibli v souvislosti se zmrtvýchvstáním, se vzkříšením Ježíše Krista.

Tyto prameny jsou často ukryty pod silnou slup-kou a je třeba je nejprve odhalit. Jestliže se mi podaří proniknout až k samotnému jádru uvnitř, kde je kon-centrována veškerá síla in nuce, pak bude do mého myšlení a konání proudit dostatek energie, pak ve mně může něco vzkvétat. Toto vnitřní jádro plné energie,

�

plné zaslíbení, je v každém z nás. Aby ale mohlo prolo-mit slupku, jež ho zahaluje, potřebuje ticho. Pouze tak může náš život dozrát a být plodný.

Mnoho lidí má dnes pocit, že pramen jejich života je zakalen, že ztratil svou regenerační schopnost. Že je znečištěn chováním, které zraňuje jejich duši, či vněj-šími pocity, které zanesly dříve čistý pramen. Tehdy začnou lidé toužit po osvěžující a životodárné vodě průzračných pramenů. Když na přednáškách mluvím o pramenech, ze kterých čerpáme, zejména pak o pra-menech spirituality, lidé se mě často ptají, jak mohu nalézt tuto vnitřní sílu, kterou nazývám pramenem Ducha svatého?

Cítím, že se za těmito otázkami neskrývá jen vědo-mé či nevědomé poznání mnohých lidí, kteří prohlédli svou „postonávající“ životní situaci. Cítím za tím také silnou touhu po něčem, co uzdravuje a dává sílu.

Jiní lidé mají pocit, jako by dosud nerušené proudě-ní jejich pramene bylo najednou ohroženo. Obávají se, že pramen vyschne a jeho voda se ztratí kdesi v zemi. U proroka Jeremiáše se setkáváme s obrazem popras-kané cisterny, ze které vyteče voda a bez užitku se vsákne do okolní země. Bible nazývá samotného Boha nevyčerpatelným pramenem. Jeremiáš vytýká lidem, že opustili Boha, „zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2,13). Tento obraz odráží situaci mnoha dnešních lidí. Nevědí, kde zůstala voda, ze které kdysi čerpali. Tato voda kdesi vyschla. Ale kde?

Studny a prameny patří k základním symbolům naší kultury, neboť život bez vody není možný. Když mniši z opatství v Münsterschwarzachu začali po opětovném

10

osídlení kláštera v roce 1913 vrtat studnu, narazili na vodu již v pětimetrové hloubce. Byl to ale jen slabý pramen, který se rychle vsakoval. Když přišlo horké počasí, přestal téct úplně. Kromě toho byla jeho voda velmi kalná. Mniši tedy museli vrtat dál. Až teprve v hloubce 80 metrů konečně narazili na vodu. Zásoby této podzemní vody pak byly téměř nevyčerpatelné. Přestože byla v létě spotřeba vody velká, hladina vody ve studni zůstala téměř stejná.

Pro mne je to hezký příměr. Jestliže nevynaloží-me dostatečné úsilí, narazíme pouze na kalnou vodu. Někdy se nám může zdát, že tyto prameny jsou zcela čisté, a skutečně nám pomohou dočasně utišit žízeň. Po určité době, kdy z nich budeme pít, ale vyschnou. Jsou to prameny, které vyvěrají pouze z povrchu naší duše. Jakmile náš život zachvátí žár, vyschnou. Tyto prameny jsou neustále znečišťovány vnějšími vlivy. Některé prameny jsou natolik kalné, že nám nemohou dodat skutečnou energii. Jestliže chceme, aby voda našich pramenů byla čistá a životodárná, nesmíme hle-dat jen na povrchu. Musíme jít dál – až k pramenům, které nám poskytnou skutečné osvěžení, jež učiní náš život plodným a vyčistí kal, který se usadil v našem nitru.

Všichni dobře víme, jak odlišně mohou probíhat naše všední dny. Někdy pracujeme celý den s vervou a nepo-cítíme sebemenší únavu. Když se například o dovolené probudíme do slunečného dne, bez obav se vydáme tře-ba i na delší túru. I přes veškerou námahu, se kterou je chůze spojena, nám přináší naše putování radost. Jsou ovšem dny, kdy se nám nic nedaří. Cítíme se unavení a vyčerpaní. Chybí nám potřebná motivace. Občas nás dokonce ochromí pocit naprosté nechuti. Nemáme zájem o nic, co nás ten den čeká. Strach z některého

11

kolegy nás může zcela znehybnit. Tlak, kterému jsme v práci vystaveni, nás připraví o veškerou energii. Otáz-kou zůstává, z čeho pak máme čerpat sílu.

Můžeme si povšimnout, že někdy máme pocit, jako by z nás prýštila energie a jako by vzkvétalo i vše kolem nás. Známe ovšem i chvíle, kdy se cítíme vyčerpaní, nespokojení a zahořklí. Můžeme si být jisti tím, že pokaždé, když se cítíme vyčerpaní, čerpáme z kalného pramene.

Vyčerpání je něco jiného než únava. Existuje takzvaná „pozitivní“ únava. Když se vrátíme domů z namáhavé tú-ry, jsme spokojeni a příjemně unaveni. Tento druh únavy v nás vyvolává pocit něčeho příjemného. Dokážeme vní-mat sami sebe. Jsme naplněni vděčností za to, co jsme dokázali. I přes veškerou únavu pociťujeme v sobě život. Podobně je tomu tehdy, když máme za sebou nároč-ný pracovní den. Ale tato únava v sobě zároveň nese i vděčnost. Naplňuje nás příjemným pocitem, že naše rozhodnutí angažovat se pro druhé mělo smysl.

Únava také zpravidla souvisí s výsledkem naší prá-ce. Jestliže je naše úsilí korunováno úspěchem, jedná se o pozitivní únavu. Případný neúspěch má naopak za následek nespokojenost. Zejména tehdy, jestliže jsme vyčerpaní a zahořklí, nespokojení či pociťujeme-liprázdnotu, měli bychom si položit otázku: Z jakého pramene jsme právě čerpali? V takových situacích je zcela přirozené a nikterak neobvyklé, že opakovaně čerpáme z kalných pramenů. Měli bychom ale usilo-vat o to, abychom si tuto skutečnost také uvědomovali a hledali hlouběji, abychom narazili na čisté a osvěžu-jící prameny.

Prameny v sobě odpradávna skrývaly cosi fascinu-jícího a jejich zvláštní atmosféra lidi přitahovala. Voda

12

má životodárnou a regenerující schopnost. Jelikož pra-meny vyvěrají z hlubin země a jejich voda je naprosto průzračná, byly vždy považovány za posvátná a chrá-něná místa. Voda z pramene neslouží pouze k utišení momentální žízně. Prýští dál, a umožňuje tak neustálou obrodu života. Tyto životodárné prameny bývaly dříve často uctívány, nebo byly dokonce spojovány s konkrét-ním božstvem. Antická mytologie chápala pramen jako místo přítomnosti božských sil. Již v dřívějších dobách lidé vnímali, že pramen je zdrojem nejen vnějšího, ale i vnitřního života. V Řecku byl považován za ochránce pramenů Apollon, bůh jasného úsudku. Čisté prame-ny byly také příslibem jasného myšlení, nezkaleného nečistými afekty. V blízkosti místa pramene se často nacházely věštírny, kam směřovali poutníci, aby zís-kali od bohů znamení pro důležitá životní rozhodnutí. Ve starém Izraeli byly studny považovány za posvátná místa. Jákobova studna u městečka Sichem fascinuje poutníky dodnes. Když se napijí její osvěžující vody, pochopí, proč Ježíš rozmlouval se samařskou ženou o živé vodě právě tady. V pohádkách se často vypráví o studni věčného mládí. Člověk, který ochutná vodu z takové studny, se bude cítit jako znovuzrozený a vše staré a opotřebené bude obnoveno.

Křesťanská lidová zbožnost navázala na toužebná přání, se kterými lidé přicházeli k pramenům, a spojila je s uctíváním Matky Boží, Panny Marie, a se zázraky. V místech zjevení Panny Marie často vytryskl nový pra-men vody, jako např. v Lurdech, v Bad Elsteru nebo ve Wemdingu (zde se nachází poutní bazilika Maria Brünnlein, tj. „Studánka Panny Marie“). Zbožní pout-níci přicházejí do těchto míst s nadějí, že mariánský pramen vyléčí či alespoň zmírní jejich nemoci a neduhy

13

a že dá jejich životu nový směr. I tato skutečnost svědčí o tom, že léčivá a průzračná voda pramenů byla patr-ně odnepaměti spojována s příslibem životního zdaru. To, co nám předkládají dějiny náboženství a lidová zbožnost, bych nyní rád pozvedl na duchovní a tera-peutickou úroveň. Ptáme-li se, proč se při očekávání uzdravení a posily, nalezení správné cesty a osvěžení neřídíme jen vnějšími prameny, ale proč se přitom dotýkáme i vnitřních pramenů, které nám daroval Bůh, abychom z nich pili a nacházeli v nich osvěžení a novou sílu, přemýšlíme tak zároveň o správném životě.

Smysluplnost a zdar našeho života závisí na pra-menech, ze kterých čerpáme. V této knize chci proto pojednat o pramenech, které jsou zdrojem neustálého osvěžení a oživení v našem životě. Tím mám na mysli jednak chování a životní postoje, které jsem převzal od rodičů nebo které mi byly dány. Dále tím rozumím pramen, který nikdy nevyschne, neboť je nekonečný a božský. Tento pramen nazývám pramenem Ducha svatého. Mnoho lidí touží po vnitřním a čistém pra-meni Ducha svatého, který by vyléčil jejich rány a neustále jim dával sílu, aby mohli čelit těžkostem života. Zároveň však mají obavy, aby tento vnitřní pramen nebyl nijak ohrožen – buď jejich nespráv-ným chováním a způsobem života, nebo působením vnějších vlivů. Proto se budu nejprve zabývat kalnými prameny, ze kterých lidé často čerpají. Teprve až je poznáme, budeme moci skrze ně sestoupit k čistému prameni, který se nachází na dně naší duše. Tento pramen je nevyčerpatelný, neboť vyvěrá nejen z nás samotných, nýbrž především z Boha.

132

6.

Prameny, ze kterých čerPám

Lidé se mě v kurzech často ptají, ze kterých pra-menů čerpám já sám. Když se dozvědí, co všechno obnáší moje činnost v klášteře a o mých dalších akti-vitách mimo klášter, domnívají se, že je toho příliš mnoho. Já sám však nemám dojem, že bych byl pře-tížený nebo že bych žil ve stresu. Vím, že to není moje zásluha. Když se zamyslím nad tím, z jakých pramenů jsem během všech těch let čerpal a ze kterých čerpám až dosud, mohu jen s vděčností pohlížet na to, co mi darovali rodiče, spolubratři, přátelé a v neposlední řadě také Bůh. Ten je a zůstává vlastním pramenem mého života.

Jsem vděčný za své dětství. Při duchovním dopro-vázení se setkávám s mnoha lidmi, kteří mi vyprávějí o svém dětství, které nebylo vždy zrovna jednoduché. V takových chvílích pohlížím s velkou vděčností na dobu a poměry, v nichž jsem vyrůstal. Bylo nás doma celkem sedm dětí. Neustále se něco dělo, a tak jsem se nikdy necítil sám. Můj otec byl hluboce nábožensky založený a vedl dobrý život. Ale neměl strach postavit se pře-kážkám. Jako mladý muž odešel jednoho dne z Porúří do Bavorska. Rozzlobilo ho totiž, že musel pracovat na katolický svátek Tří králů. To už vyžadovalo jistou odvahu. S velkými obtížemi si vybudoval v novém prostředí vlastní obchod. Nikdy ale nedopustil, aby ho práce zcela pohltila. Po všechny ty roky si vždy dokázal

133

najít dostatek času také na nás, na děti. Způsobem jemu vlastním nás pak zasvěcoval do tajemství života.

Má matka byla spíše prakticky založena. Vedla domácnost a dávala našemu dětskému životu řád. I ona byla hluboce věřící. Jakákoliv dogmatičnost nebo netolerance jí však byly cizí. Když můj otec v roce 1971 zemřel – bylo to krátce před tím, než jsem byl vysvěcen na kněze – učinila má matka ve svém životě ještě jeden velký vnitřní krok. Ve svém věku se i přes silnou vadu zraku neustále těšila ze života. Důvěřova-la svému citu a širokému srdci. Ačkoliv byla řádnou členkou církve, nebála se veřejně a otevřeně říci, co jí vadí na odpustcích. Od rodičů jsme tedy dostali pevný základ. Samozřejmě že ani oni nebyli bez chyb. A když jsme ještě jako děti poznali, že i oni mají určité limity, nebylo to nic zásadního, co by v nás vyvolalo obavy. Rodiče nám toho dali mnoho, ale zcela jistě ne vše, co bychom bývali potřebovali. A tak zde zůstaly jis-té nedostatky, které jsem si bolestně uvědomil, když jsem se začal poprvé zabývat psychologií. Tehdy jsem pocítil, že jsem nezažil takovou něhu, jakou bych si býval přál. To, že rodiče přijali a milovali každého z nás, se považovalo za samozřejmost, byť to nedávali navenek příliš najevo. Celkově mám ale pocit, že dět-ství je důležitým pramenem, ze kterého mohu dnes čerpat.

Jako dítě jsem často míval zvláštní nápady. Jednoho dne jsem se například rozhodl, že si postavím rybníček. Od jakéhosi mistra zedníka jsem si vyškemral pytel cementu. Pln nadšení jsem si vytvořil ostrůvek a kolem něho příkop. Z cementu a písku jsem si připravil maltu, kterou jsem pak nanesl na stěny. Z nedaleké zatopené pískovny jsem si donesl ryby a rostliny. Vedle rybníčku

134

jsem pak postavil tabuli s nápisem „Vstup na ostrov: 10 feniků“. Již tehdy se ve mně začal projevovat obchod-ní duch. V klášteře jsem pak chtěl tyto sklony definitivně pohřbít, neboť narušovaly mou ideální představu mni-cha. Opat na mě ale naléhal, abych své vlohy uplatnil ve službách kláštera. A tak jsem se vždy snažil hospo-dařit s penězi kreativně a vydělat peníze, aniž by to bylo na úkor ostatních.

Přirozeně nejde o to, abych jako dospělý člověk pokračoval v dětských hrách. Dětské hry se ale mohou stát obrazem pro můj vnitřní pramen. Jako dítě jsem chtěl být vždycky zedníkem. Kdybych se jím byl stal, nemohl bych zcela jistě rozvíjet celou řadu svých dalších schopností. Přesto je toto řemeslo dodnes důležitým obrazem pro knihy, které píšu. Chtěl bych, abych mohl svým psaním postavit dům. Lidé by se měli cítit při četbě knihy pochopeni a akceptováni. Člověk, který se cítí pochopen, si může odpočinout a znovu se nadech-nout. Četba mu dodá vzpruhu a pocit bezpečí. Po čase prodlení a vnitřního rozhovoru s předkládanými myš-lenkami a zkušenostmi tak může posílen vyjít opět ven a utvářet sám sebe a společně s ostatními stavět humán-nější svět. Při psaní cítím, jak se tento obraz a intence v něm vyjádřená stávají pro mě pramenem, ze kterého pak jednoduše plynou slova. Kdybych měl jiný motiv, tj. kdybych psal proto, abych naplnil očekávání recen-zenta nebo aby se mé knihy úspěšně prodávaly či abych napsal něco dokonalého, potom bych čerpal z kalného pramene, který by mě brzy vysílil. Myšlenky, které spojuji s obrazem zedníka a se stavbou domu, mi napo-máhají k tomu, abych při psaní opět realizoval to, co považuji za smysluplné. Naplňuje mě to radostí a dodá-vá mi další sílu.

135

V dětství jsme měli dostatek volného prostoru, kde jsme mohli rozvíjet vlastní fantazii. Neustále jsme si vymýšleli nové hry a kousky a rádi jsme si podomácku vyráběli různé věci. Ačkoliv byl vnější rámec skromný, měli jsme jednoduše jistotu, na kterou jsme se mohli spolehnout. Od svých rodičů jsem dostal víru, že problé-my, které mi přináší život do cesty, jsou řešitelné a že si sám mohu utvářet vlastní budoucnost. Ale to, jak o nás smýšleli jiní, bylo přesto velmi důležité. To mě nějakou dobu znejišťovalo. Zároveň jsem si ale uvědomil jedno: můj otec žil tak, jak to cítil ve svém nejhlubším nitru. To mi brzy dalo svobodu, abych žil svůj vlastní život.

Náš otec nám dopřával volnost. Když jsme přišli s novými nápady, byl na to vždy pyšný a podporoval nás. Když nám bylo 14 nebo 1� let, vydali jsme se se sourozenci na kolech do Rakouska a do Švýcarska. Otec nám nestanovil žádná pravidla. Důvěřoval nám, že se budeme chovat správně a že se opět vrátíme domů ve zdraví. Tato důvěra mně samotnému později pomohla k tomu, že jsem dokázal důvěřovat mladým lidem, se kterými jsem pracoval, aniž bych si dělal sta-rosti, že by se mohlo přihodit něco zlého. Přece jen se jednalo o kurzy, kterých se někdy účastnilo téměř 300 lidí. A skutečně, nakonec vždy všechno dopadlo dobře.

Jsem vděčný za farnost, ve které jsem vyrůstal. V roce 1947 byl náš kostel v Lochhamu prvním koste-lem, který byl po válce postaven v mnichovské diecézi. Byl to prostý kostel, ale cítil jsem se v něm vždy příjem-ně. V naší farnosti bylo živo. Měli jsme zapálené kněze a kaplany a setkávali jsme se s mnoha mladými lidmi. Již jako dítě jsem se velmi těšil na slavnostní bohosluž-by, zejména o Vánocích, Velikonocích nebo o svátku

136

Božího těla. V těchto chvílích jsem někde v duši zaží-val hluboké pohnutí. S radostí vzpomínám na májové pobožnosti, hezké mariánské písně a vůni květin, která se rozlévala v kostele. V těchto okamžicích vstupovalo do kostela cosi něžného. Ve způsobu, jakým jsme slavili pobožnost, jsem cítil bezpečí a lásku.

S vděčností vzpomínám také na školu, kterou jsem navštěvoval. Na základní škole mě učení bavilo. Byla to spíše hra než povinnost. Bylo mi teprve 10 let, když jsem začal studovat v internátu v St. Ludwigu poblíž Münsterschwarzachu. Internát byl vzdálen 300 kilo-metrů od domova. Bylo pro mě pokaždé velmi těžké, když jsem se musel vracet zpět do internátu. Ale i zde jsem poznal dobré učitele. Naučili mě, jak se správně a efektivně učit. Kromě toho ve mně probudili zájem o mnohé další předměty – zejména pak o matematiku, cizí jazyky a hudbu. Má matka byla velmi muzikální, otec nikoliv. Na hodinách hudební výchovy jsem patřil spíše mezi slabší žáky. Když mi bylo 14 let, začal jsem hrát na violoncello a tehdy mě začala hudba fascino-vat. Páter Otto, který byl mým učitelem, mi ukázal, jak se dá v pubertě modulovat hlas. On sám nebyl přitom žádným perfekcionistou. Ale dokázal dobře odhadnout schopnosti a hranice svých žáků. Od doby, kdy se ve mně probudila láska k hudbě, je hudba jedním z důležitých pramenů, ze kterých čerpám. S radostí poslouchám Bachovy kantáty. Často přitom používám sluchátka, abych se mohl zcela oddat hudbě. Při poslechu Bacho-vých kantát se dotýkám vlastní duchovní touhy. Hudba mě přivádí až do hlubin mého srdce. Zde tuším, co mě skutečně povznáší a co mě živí. Velké pohnutí ale ve mně vyvolává také hudba dalších klasických sklada-telů, jako je např. Mozart, Beethoven a Haydn. Když

13�

mě něco v práci rozhněvá, pustím si CD s Mozartovou operou Cosi fan tutte nebo Figarovu svatbu. Osvěžující hudba zažene zlobu a mé srdce je opět lehké.

Jednou z věcí, kterou jsem se naučil od svého otce a kterou jsem pak ještě později prohloubil studiem v internátu a ve škole, je pevná disciplína. Sportovec může prohrát, ale nesmí se pro to zlobit – to bylo otco-vo heslo. Byl to také otec, kdo mě naučil, abych vydržel u jedné věci. A tak jsem si během gymnaziálních studií osvojil vlastní způsob učení: nikdy jsem dlouho nese-děl nad jednou věcí, snažil jsem se svou mysl neustále oživovat a zaměřit vnitřní pozornost na různé předmě-ty. Tento druh časové disciplíny, která má svůj vnitřní rytmus, je pro mě dodnes důležitým pramenem, z něhož čerpám. Nemám dojem, že bych se do této disciplíny nějak nutil. Je to spíše forma práce, která vyhovuje mé duši.

Mám sice dobrou časovou disciplínu, avšak na mém pracovním stole vládne nepořádek. I to jsem patrně zdědil po svém otci. Když jsme o Vánocích potřebova-li otcův pracovní stůl, abychom na něj mohli postavit vánoční stromek a betlém, matka všechno jednoduše sklidila. To byl pro mého otce pokaždé problém. Čas-to pak nemohl najít to, co potřeboval. Nemám tušení, proč jsem od něj tuto vlastnost přejal. Nicméně úklid pokoje nebo srovnání věcí na pracovním stole jsou čin-nosti, které neustále odsouvám na dobu, až budu mít méně práce. Takový okamžik ovšem nastává skutečně zřídka. A tak se mi na stole hromadí spousta věcí. Den-ní poštu vyřizuji většinou hned. Když mě ale pisatelé chtějí využít k tomu, abych za ně vykonal knihovnickou práci a vyhledal jim vhodnou literaturu, nebo když ode

13�

mě očekávají úplné romány, tehdy se ve mně probudí vzdor a nechám věci být.

Někteří mí spolubratři nemohou pochopit, proč se u některých problémů nedokážu více rozohnit nebo alespoň neprotestuji nahlas. Já ale cítím, že i to je něco, čemu jsem se naučil od svého otce. Byly chvíle, kdy se otec projevoval jako vášnivý bojovník. Pokaždé, když měl dojem, že na něm stát páchá křivdu, byl velmi energický a psal rázné dopisy. Avšak v mnoha ohledech si dokázal zachovat klidnou mysl. Některé věci pro něj nebyly jednoduše důležité, neboť žil z jiného pramene. Člověka, který dokáže rozpoznat povrchnost někte-rých problémů a povznést se nad ně, pak něco jen tak nevyvede z míry. V tomto ohledu je pro mě otec stálým vzorem.

Dalším z pramenů, který jsem objevil díky svému otci, je příroda. Otec s námi rád chodil do lesa a učil nás poznávat ptáky a stromy. Večer nám pak vyprávěl o souhvězdích. Dodnes je pro mě velmi posilující, když se mohu vypravit na túru a zcela se oddat přírodě. Když se mohu dívat, vnímat vůně a vše kolem sebe a jen tak naslouchat. Ve stvoření vnímám Stvořitele, který stvořil i mne. Potkávám v něm i mateřského Boha, u kterého se cítím v bezpečí, obklopen láskou, životem a něhou.

Otec si s námi také často povídal. Vyprávěl nám příběhy ze svého života, vysvětloval nám, co ho přimě-lo a pohánělo k tomu, aby žil právě tímto způsobem. Rozhovory s ním v sobě měly vždy nádech něčeho neznámého, tajemného. Stejný pocit mám i dnes při rozhovorech, které se zdaří a jsou plodné. Při tako-vém rozhovoru se dotýkáme něčeho, co nás přesahuje.

13�

Nediskutujeme o věcech, nevyměňujeme si vědomosti, nýbrž se ocitneme na zcela jiné úrovni. Zejména roz-hovory se ženami vnímám často jako velmi inspirující. V těchto chvílích cítím, že si skutečně rozumíme a mlu-víme o tomtéž. Ženy mi při rozhovoru často nabídnou nový pohled na věc, který by mne samotného nenapadl. Tato zkušenost je oživující a zároveň mě motivuje k dal-šímu hledání, abych našel klíč, který odemyká dveře k tajemství.

Zkušenosti s četbou pro mě představují jednu z nej-důležitějších zkušeností mého dětství, zejména když si vzpomenu na svého otce, který se vždy v neděli odpo-ledne ponořil do čtení nějaké knihy. Když má nejstarší sestra začala číst Karla Maye, často se stávalo, že pak nemohla knihy najít. Otec si je bral, aby si je sám pře-četl. Později vyhledával spíše náboženskou literaturu. Četl i ve vysokém věku. Zajímalo ho, jak ostatní vní-mali a chápali víru a život. Když mu bylo �8 let, začal se učit rusky. Rusko a jeho zvláštní mentalita ho vždy fascinovaly. V mládí jsem nebyl žádný velký čtenář. Tehdy bylo pro mě nejdůležitější hraní. Dnes je ale pro mě četba důležitým pramenem. Některé knihy mě doslova fascinují. Dříve jsem excerpoval celé svazky. Podtrhával jsem si nejdůležitější místa a vypisoval si je na lístečky, které jsem si pak tematicky zařazoval do kartotéky. Dnes je pro mě důležitější, když se mohu do nějaké knihy zahloubat a ponořit se do vlastního světa. Každá kniha šíří vlastní specifickou atmosféru. A já přitom cítím, že již samotné nasávání této atmosfé-ry mi dělá dobře. Není nutné, abych se vystavoval tlaku a realizoval to, co čtu. Již samotná četba děl mystiků nebo církevních otců dokáže změnit mne i mé vnitřní rozpoložení. Samozřejmě existují knihy, které studuji

140

důkladně a které mi zprostředkovávají nové náhledy. V těchto knihách je pro mě důležitá každá jednotlivá věta.

Za důležité prameny vděčím také své matce. Mat-ka byla veskrze prakticky založená žena a v mnohém je pro mě dosud velkou inspirací. Uměla se postavit k problémům a dle svých možností věci zorganizovat a zvládnout. Po celý svůj život si uchovala optimistický náhled. I když ve stáří už téměř neviděla, nikdy si nena-říkala. Snažila se vždy vnímat věci pozitivně a neduhy brala s humorem. A udržovala se v dobré duševní kondici. Měla vrozený dar naslouchat druhým. Když při charitativní sbírce obcházela lidi ve vesnici, vždy si našla dostatek času, aby si s nimi mohla popovídat. Neměla obavu jít do domu, kde ještě drželi smutek po zemřelém. Jednoduše druhým naslouchala a odpo-vídala prostými slovy. Její slova nezněla nikdy poučně, nýbrž byla plná porozumění a soucitu. Měla zvláštní cit pro to, jak navázat rozhovor s ostatními a dozvědět se, jak se jim skutečně daří. Nebyla to zvědavost, ale zájem o lidi. A pokaždé se snažila, aby věděli, že jim rozumí, že se za ně modlí a že existuje cesta, která jim pomůže vyrovnat se s bolestí.

Dnes čerpám zejména z pramene svého mnišského života. První tři hodiny dne jsou dobou ticha, modlitby a meditace. Mívám pak pocit, že tyto tři hodiny, které patří Bohu, patří zároveň i mně. Je to čas, kdy jsem skutečně sám se sebou a kdy se otevírám Bohu, který je tím skutečným pramenem mého života. I když bývám velmi zaneprázdněn, jsou pro mě tyto tři hodiny posvát-nou dobou, kterou si nenechám ničím narušit. Rytmus dne včetně dob modliteb je pro mě důležitý zejména

141

proto, abych neztratil svůj střed a zůstal ve spojení s vnitřním pramenem. Důležitý je pro mě právě zpěv žalmů. Někdy je zpívání skutečně namáhavé, zejmé-na když sbor nedokáže udržet melodii. Ale obvykle se těšívám na nešpory, kdy zpíváme půl hodiny žalmy. Často to vnímám jako určitý luxus, který si dopřávám, i když jsem hodně zaneprázdněn. Ale právě ono pevné zachovávání modlitebních chvil relativizuje důležitost mé vlastní práce a ukazuje mi, co je skutečně podstatné – abychom ve všem velebili Boha.

Za to, že se duchovní cesta mnišství stala důležitým pramenem mého života, vděčím mnohým spolu-bratrům, zejména novicmistru, pateru Augustinu Hahnerovi. Pater Hahner byl nadaným varhaníkem a učitelem. Nebyl to typický novicmistr. Sám se musel nejprve obeznámit s mnišskou spiritualitou. Ale způ-sob, jakým prožíval své mnišství, byl pro mě velmi přesvědčivý. Posílil ve mně lásku k liturgii, kterou jsem pociťoval již v dětství. Když komentoval nejrůznější slavnosti církevního roku, nemluvil o teologii slavnosti, nýbrž vyprávěl o vlastních zkušenostech. Velmi na mě zapůsobil jeho úvod do svátku Všech svatých. Vyprávěl nám, jak jako voják v poli vzpomínal na to, že jeho spo-lubratři právě zpívají slavnostní nešpory s antifonou: „Vidi turbam magnam – Viděl jsem stát před trůnem veliký zástup svatých ze všech národů.“ Na jeho osobní vedení si vzpomenu pokaždé, když sám zpívám tuto antifonu. Tehdy se otevřou nebesa nad bitevními poli tohoto světa i nad mými osobními boji. Starosti a pro-blémy, které mě svírají, se tím zrelativizují.

Důležitým pramenem je pro mě i každodenní sla-vení eucharistie. Přirozeně se mi také občas stává, že

142

jsem roztržitý nebo že mám hlavu plnou jiných myšle-nek a starostí. Ale když se oddám eucharistii, vnímám ji pak jako místo, kde se vše ve mně proměňuje a přeměňuje. Smrt, strnulost, tma se stanou místem vzkříšení, světla a naděje. Při epiklézi pozdvihuji ruce nad dary chleba a vína, nad svým všedním dnem a vyprošuji si u Ducha svatého milost, aby proměnil můj den. Aby tam, kde se denně lopotím, začal prou-dit pramen Ducha svatého. Svaté přijímání vnímám jako nejintenzivnější setkání s Ježíšem Kristem. Před-stavuji si, jak Kristus – a společně s ním i jeho Duch – do mě proniká. A tento Ježíšův Duch je pramenem, ze kterého pak mohu během dne čerpat. Při svátosti přijímání si uvědomuji, na čem v mém životě skutečně záleží: nikoliv na tom, co dokážu, nýbrž na tom, abych se dokázal otevřít pro Ježíše Krista a jeho Ducha. Pro-sím Ježíše o to, aby prostoupil má slova i skutky svým Duchem. To dává mému životu jinou chuť. A zároveň mě to zbavuje tíživého tlaku, který si někdy vytvářím sám v sobě tím, že chci, aby ze mne vyzařovala pouze přátelskost a vlídnost.

Když mám vést diskusi, o které vím, že nebude snad-ná, poprosím krátce o to, abych byl otevřen Božímu Duchu. Snažím se připomenout si zkušenost ze slavení eucharistie. To mě ochrání před tím, abych se nenechal strhnout a nepodlehl emocím ostatních lidí. Mohu pak lépe vnímat své partnery v diskusi. Oprostím se od tla-ku, který mě nutí přesvědčovat ostatní nebo prosazovat vlastní názor. Oddám se zcela myšlence a důvěře v to, že mezi námi přebývá ještě jiný Duch. Dříve se mi často stávalo, že jsem se upnul na problémy, které vyvsta-ly během rozhovoru. Tížily mě pak jako těžký balvan a stály mě mnoho sil. Jestliže budu žít během všedního

143

dne z pramene eucharistie, můj všední den se promění a nebude pro mě tak obtížný.

Jsem vděčný za všechny prameny, ze kterých mohu každý den čerpat. Byli to mí rodiče, učitelé, vychova-telé a spolubratři, kteří mě k nim přivedli. Vím, že to není moje zásluha, nýbrž Boží dar, který ctím zejména tím, že z těchto pramenů také piji. Vyprávěl jsem zde o svých pramenech proto, aby ses i ty, milý čtenáři, mohl zamyslet nad svým životem a hledal prameny, které ti Bůh v životě daroval.

151

obsah

Úvod .............................................................................................................7

1. KALNé PRAMENy ............................................................................... 15

Negativní emoce .................................................................................... 17Destruktivní životní vzory .....................................................................28Náboženské přeznačování ....................................................................37

2. PRůZRAČNé PRAMENy .....................................................................45

Dotek dětství .........................................................................................4�Ohrožení vlastního nitra ....................................................................... 51Cesty k vlastním zdrojům .....................................................................5�Jak vzniká zdraví ...................................................................................�7Vnitřní dítě ............................................................................................72

3. PRAMEN DUCHA SVATéHO ..............................................................7�

Léčivé podněty ......................................................................................79Plody Ducha svatého .............................................................................85Ctnosti a hodnoty ..................................................................................99Smysl a orientace ................................................................................10�

4. DUCHOVNí CESTA .............................................................................111

Slova naplněná Duchem svatým ..........................................................111Meditace a modlitba ............................................................................115Síla rituálů ............................................................................................121Chvíle ticha a pokoje ...........................................................................122Prožitek přírody ..................................................................................124

5. OBRAZy PRAMENE V BIBLI ............................................................. 127

�. PRAMENy, ZE KTERýCH ČERPáM ................................................. 132

7. HLEDEJ VLASTNí PRAMENy ..........................................................144