-
ROVNOVÁHAzpravodaj číslo 3ročník VIIwww.asociacehospicu.cz
prosinec 2017
Konference APHPP se zúčastnilo na 300 posluchačů
Tato konference se pro Asociaci stává již zavedenou tradicí, co
do intervalu každoročního konání, avšak nikoli co do obsahu.
Podtitul konference tentokrát zněl: Kdybych měl už jen jeden den
života. Otázka, nad kterou člověk normálně nepřemýšlí je však v
hospici pravidelnou praxí a každý pacient, každý pečující ji vnímá
jinak. Někdo řeší více otázku budoucnosti. Zda existuje něco po
smrti, zda je
naděje. Někdo řeší naopak pouze minulost, zda celý dosavadní
život měl nějaký smysl. Někdo se nedokáže smířit s přítomností. Tím
vším se zabývá duchovní péče. Svoje zkušenosti s touto péčí přijela
v přednáškách představit řada osobností: Václav Hořejší, Tomáš
Machula, Bogdan Stępień, Jeroným Klimeš, Patricia Dobríková,
Zlatica Dorková, Robert Huneš a Jana Siebe-rová. O kvalitě
přednášek svědčí i po-
děkování jedné z účastnic konference, které následně zaslala
pořadatelům: „Konference mi doslova nalila optimi-smus do žil. Tedy
ne konference jako pojem, ale její obsah. Výborně vybraní
přednášející – erudovaní, empatičtí, vtipní. Návaznost témat, spád
a hlav-ně, alespoň pro mne, velké povzbu-zení do dalšího putování
hospicovým i osobním životem.“ Podobné pozi-tivní reakce
vyjadřovali i mnozí další. Konference se celkově zúčastnilo na 300
posluchačů a už několik týdnů před zahájením byla všechna místa
rezervovaná.
(red)
Foto
: Jak
ub H
olm
an
12. 10. 2017 zažil Palác Caritas v Praze příval hospicových
pracovníků. Konala se zde mezinárodní konference „Role duchovní
péče o umírající v 21. století“, kterou pořádala Asociace
poskytovatelů hospicové paliativní péče pod záštitou Ministerstva
zdravotnictví ČR.
-
2 Ze života Asociace
BOGDAN STĘPIEŃ: Když mluvím o doprovázení nemoc-
ných, napadá mě vztah mezi bohatým a chudým. Často si bohatý
myslí, že on je pomocí, záchranou pro chudého. A není to náhodou
opačně? Uvedu přiklad.
Vyprávěl O. Kevin Scallon o náv-štěvě jednoho umírajícího. Ve
vesnici kam ho dovedli, se setkal s chudo-bou, velkou nouzí. Byly
tam jenom malomocní. Chtěl pak pomoci, tak dovezl jídlo, hygienické
prostředky, různě – podle něho bohatou a štědrou pomoc. Náčelník
vesnice mu za po-moc poděkoval, ale dost chladně, odměřeně. Potom
ho někdo poprosil, aby u nich slavil mši svatou. Po mši byli
všichni šťastní a děkování náčelníka bylo tentokrát opravdu vřelé.
To O. Kevin je potřeboval, aby pochopil, čím skutečně může nejvíce
pomoci.
PATRICIA DOBRÍKOVÁ, ZLATICA DORKOVÁ:
Často krát je to práve ťažká choro-ba, ktorá človeka zastaví a
prinúti ho uvažovať o skutočnostiach, na ktoré
v tom svojom uponáhľanom živote ani nestíhal a možno radšej ani
nech-cel myslieť. Práve vo chvíľach, kedy sme konfrontovaní so
svojou vlastnou krehkosťou sa do popredia dostávajú spirituálne
otázky ľudskej existencie a človek sa začína pýtať na zmysel
svo-jho života, rieši otázku utrpenia, smrti, prípadne viny a z
toho vyplývajúcej potreby odpustenia.
ROBERT HUNEŠ: Absence naděje na konci života
způsobuje velké bolesti. Zejména na duši. Jak řekl Václav Havel,
naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Ale jistota, že
něco má smysl bez ohle-du na to, jak to dopadne. V hospici je dobrá
paliativní medicína podmínkou nutnou, ale zdaleka ne postačující.
Kvalitní medicína je „servisním zákla-dem“ pro další péči. Pro péči
vedoucí k zaléčení bolesti duševní, sociální a, ano, i duchovní, k
usmíření s blízkými i se sebou samým, k odpuštění sobě i druhým, k
nalezení smyslu života. Trefně tyto chvíle vystihl V. E. Frankl:
„Jeden velký okamžik prožitý v závěru
našeho života může dát zpětně smysl celému našemu životu.“
JERONÝM KLIMEŠ: Všeobecně známe staré české přísloví
říká: „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Je proto udivující, jak
moje generace se chová, jako by ho nikdy v životě neslyšela, a
vůbec se nepřipravuje na své stáří a umírání. Když jsem navštívil
svou babičku v Kroměříži na psychiat-rii, našel jsem ji
přikurtovanou – prý neklidný pacient. Tak mi ji před mými zraky
odvázali a já jsem se s ní prošel. Prošli jsme chodbou tam a zpět a
babička povídá: Jerome, jsem unavená, potřebuji si sednout. Tak
jsem si řekl: „Aha, tak to je ta definice neklidného pacienta. To
je člověk, který se chce jednou za dvě hodiny projít po chodbě,
nebo se občas postavit a protáhnout!“ Na to holt česká psychiatrie
není připravena. Jestliže české lékařství není připraveno na to, že
člověk se chce občas projít a protáhnout, tak my – především moje
generace v tzv. nejlepších letech, musíme být připraveni na
stávající stav péče o starého pacienta.
Pokračování na str. 3.
Absence naděje způsobuje velké bolesti
Přednášky z konference „Role duchovní péče o umírající v 21.
století“ byly účastníkům zaslány prostřednictvím sborníků. Jejich
část zde přetiskujeme.
Foto
: Jak
ub H
olm
an
-
Ze života Asociace 3
ŘEDITEL HOSPICE ANEŽKY ČESKÉ OCENĚN PREZIDENTEM REPUBLIKY
V sobotu 28. října 2017 při slavnos-ti české státnosti udělil
prezident Miloš Zeman ve Vladislavském sále na Pražském hradě
státní vyzna-menání 39 osobnostem. Mezi vyz-namenanými Medailí Za
zásluhy o stát byl též ředitel Oblastní charity Červený Kostelec
Ing. Miroslav Wa-
jsar. Vyznamenání obdržel za přínos v oblasti řízení a
poskytování hospi-cové péče. Gratulujeme!
NOVÁ ADRESA DOMÁCÍHO HOSPICE SV. VERONIKY
Stávající prostory dlouhodobě nevy-hovovaly rozvíjejícímu se
hospici. Od ledna 2018 začne fungovat na nové adrese: Dobrovodská
105/32, České Budějovice.
MUDr. MARIE SVATOŠOVÁ V POŘADU GEN
MUDr. Marie Svatošová vystoupila v pořadu GEN – Galerie elity
náro-da. Její životní dráhu i plány do bu-doucna ztvárnil v lidsky
působivém portrétu režisér Zdeněk Tyc.
Pořad je možno shlédnout v archivu České televize.
Krátké zprávy
Dokončení ze str. 2.
TOMÁŠ MACHULA: Zdařilý život je naším úkolem na
základě odpovědnosti, kterou máme sami před sebou (nebýt zbabělí
a neu-tíkat z boje) i před společností (dobrý příklad, příležitost
k uzdravení vztahů, odmítnutí strachu ze slabosti a zdán-livé
trapnosti konce života). Význam-ným bodem je zde také možnost
zne-užití. Umírající odmítající euthanasii vlastně bojuje nejen za
zdařilé zavr-šení vlastního života, ale i za to, aby nezavdal
příležitost otevřít Pandořinu skříňku nesnesitelné lehkosti
asisto-vaných sebevražd, které se mohou zvrhnout v asistované
předpokládané sebevraždy („už mu to nemyslí, ale ur-čitě by si to
přál“) a nakonec i v prosté vraždy („proč má zabírat místo
zdra-vým?“).
JANA SIEBEROVÁ: Často se mne posluchači přednášek
ptají, jak je přijímána zdravotní péče okořeněná křesťanským
přístupem. Řekla bych, že po téměř devíti letech hospicové služby
položené na křesťanských základech, dobře. Jistě, v některých
kruzích vzbuzujeme stálé napětí, ale tím se absolutně
nezneklidňuji. Vždyť v domácí hospicové péči pečujeme o celého
člověka v oblasti fyzické, psychické, sociální a duchovní. Naši
nemocní jsou citliví, oni velmi rychle rozpoznají, zda podstatou
hospicové služby je skutečná láska. Nechceme nikomu dokazovat, že
jsme služba v něčem lepší, ale zároveň
se nestydíme nabídnout umírajícímu člověku duchovní péči. On sám
nám klade otázky, které se týkají strachu ze smrti, ptají se
například, zda se setkají se svými blízkými, zda něco může po smrti
být. Vždy jsou to otázky, které se dotýkají hloubek lidského
života. Základní prostředek v duchovní péči je rozhovor, jehož
předpokladem je naslouchání, společné hledání a dobírání se se
odpovědí na těžké otázky. Téma rozhovoru určuje sám pacient.
VÁCLAV HOŘEJŠÍ: Myslím tedy, že rozhodně existuje
velmi nadějná možnost, že se tradiční náboženství opět stanou
žádoucí sil-nou duchovní oporou pro většinu mo-derního lidstva,
aniž by byla v rozporu s výsledky vědeckého poznání a rozu-mu
vůbec... Tím ale naprosto neříkám, že má jít o jakýsi „projekt
racionální-ho náboženství“ – jde jen o to, aby se pokud možno
nevyhrocovaly zbytečné a asi jen zdánlivé rozpory s rozumem
(založené spíše jen na nedorozumě-ních a falešných výkladech).
Foto
: Jak
ub H
olm
an
-
4 Rozhovor
Proč jste se rozhodly jít na stáž právě do hospice?
Magda: Rozhodla jsem se jít na praxi do Domácí-ho hospice ze
dvou důvodů. Zakladatelku paní Janu Sie-berovou jsem poznala už na
střední škole ve třetím roční-ku. Docházeli jsme do Duhy na předmět
pečovatelství, který vedla právě paní Jana. Při její výuce často
také mlu-vila o příbězích z hospicové péče a při každé její hodině
jsem čím dál více poznávala, že je to opravdu člověk na správném
místě. Takže prv-ním důvodem bylo, že mě to lákalo jít na praxi k
dobrosr-dečné a přívětivé paní Janě Sieberové a být více zasvě-cena
do péče o lidi s nevy-
léčitelnou nemocí. Druhým důvodem je i to, že má ba-kalářská
práce nese název: Domácí hospic – informova-nost laické veřejnosti
o jeho fungování a tak jsem chtěla nasbírat nějaké zkušenosti,
abych měla o čem psát.
Jana: S existencí hospice a jeho funkcí jsem se okra-jově
seznámila v rámci stu-dia střední školy. Součástí mého
pokračujícího studia sociální práce na Univerzi-tě Hradec Králové
je praxe v zařízeních, které studenty zaujaly. Velmi mě zajímalo,
co obnáší práce v takovém-to zařízení, co vše obsahuje péče o
nevyléčitelně nemoc-né a jejich rodiny a také, jak toto poslaní
přijímají lidé, kteří v hospici pracují. Právě
proto jsme, společně se svou spolužačkou Magdou oslovi-ly paní
Sieberovou a požáda-ly jí o možnost stáže.
S jakou představou jste do hospice přišly a jaká byla nakonec
realita?
Magda: S nijak zvláštní představou jsem do hospi-ce
nepřicházela. Měla jsem přečtenou knížku, kterou paní Jana napsala
– Příběh naplněné naděje. Tak jsem tak trochu tušila, do jaké-ho
prostředí přicházím. Do prostředí velice přátelské-ho, ve kterém
spolupracují úžasní lidé s velkým srdcem, kteří ačkoliv vykonávají
ne-lehkou službu, mají úsměv na tváři.
Stáž v domácím hospici
Jana Drbohlavová a Magda Horáčková (vpravo dole) s týmem Duhy.
Foto: Jakub Holman
Ale asi jsem si představo-vala, že se dostanu více do praxe s
pacienty. To zrovna v období mé praxe nebylo možné, protože
zemřeli. I tak jsem však byla u jedné paci-entky a na jedné
pozůstalost-ní návštěvě. Plno zajímavých příběhů řečené paní Janou
a sociální pracovnicí Mag-dou mi poskytlo informace, jak to v této
službě funguje.
Jana: Do domácího hos-pice jsem přicházela s před-stavou, že
výkon tohoto po-slání je velmi náročný pro psychiku, a že v takovém
to prostředí je smutná nálada. Poté mě překvapilo, jaká soudržnost
a pohoda mezi členy týmu panuje. Všichni si pomáhají a přistupují
ke svému poslání velmi zodpo-vědně.
Dovedete si představit, že byste jednou v nějakém hospici
pracovaly?
Magda: Nejsem si tím úplně jistá, ale řekla bych, že spíše ano.
Tato služba mě svým fungováním nadchla pro svoji důležitost a
potřeb-nost. Lidský a přátelský pří-stup k lidem je tu na prvním
místě a to se mi taky velmi zamlouvá. Ale jak bych zvlá-dala po
psychické stránce být u smrti pacienta, to si nedo-kážu sama sebe
představit, jaké reakce a pocity by to ve mně vyvolávalo. Asi by
pro mě začátky nebyly nejsnad-nější, ale časem si myslím, že bych
dokázala být v týmu dobrou pracovnicí.
Jana: Práce v hospici je velmi zajímavá a přínosná, proto si
dovedu představit, že bych v hospici pracovala. Tato práce by mě
bavila, ale vím, že by to nebylo jedno-duché. (red)
Jana Drbohlavová a Magda Horáčková jsou studentky oboru Sociální
práce na Univerzitě Hradec Králové. Jako praxi si zvolily stáž v
Domácím hospici Duha, o.p.s. Co jim tato zkušenost přinesla,
odpovídají v našem rozhovoru.
-
Příběh z hospice 5
Hospic nejsou pouze nemocní a zdravotníci. Jsou to také
dobro-volníci, přátelé, sponzoři a také studenti na praxi. Jedna ze
studen-tek se rozhodla příběh své praxe v hospici sepsat.
Koncem mé prázdninové brigády jsem po dlouhém odhodlávání se
na-psala na facebookovou stránku hospice Duha, jestli bych k nim
mohla na pra-xi. Vzhledem k tomu, že bylo celkem pozdě večer, tak
jsem ani neočekávala odpověď a pomalu jsem šla spát. Jen co jsem
ulehla do postele, přišla mi zpětná vazba z hospice. Ten kdo mi
odepsal, mě podpořil hned v prvních řádcích té zprávy a ani se
nezlobil, že píšu takhle pozdě. Poslal mi kontakt na paní
Sie-berovou, prý ať jí zavolám.
Já jsem tam ten první den přišla, a měla jsem v hlavě různé
pocity. Pak jsem chvíli přemýšlela, jak se k nim vlastně dobudu
(nemají na dveřích kliky, ale koule). Tak jsem zazvonila na zvonek
– otevřel mi snad anděl - byla jsem seznámena se všemi členy
“rodi-ny“ (pracovní tým). Pozvali mě, abych se s nimi nasnídala. Já
jsem byla úplně mimo, nikdy jsem toto na pracovišti nezažila.
Přitom je to škoda, protože podle mě to neuvěřitelně utuží vztahy
mezi kolegy.
Během snídaně jsme si naplánova-li den a já měla možnost jet do
rodin. Měla jsem tolik otázek a takový strach, že se na něco
zapomenu zeptat. Jeli jsme za jedním pánem. Byl to srandi-sta,
pořád měl zajímavé připomínky. Potom jsme jeli za paní. Byla hodně
dušná, špatně se jí dýchalo. V tom všem však bylo krásné vidět, jak
rodi-ně na mamince záleží. Aby mohla spát v jedné posteli s
manželem, upravili jí postel tak, aby tam nic nepřekáželo a jí to
vyhovovalo. Potom jsme dorazili znovu za pacientem, u kterého jsme
byli už ráno. Byla jsem s ním chvíli sama, a tak jsme si povídali.
On mi pak během chvíle ticha položil otázku: „Jak dlouho to bude
ještě trvat? To umírá-ní je dlouhé.“ V tu chvíli to pro mě byl
šok. Nevěděla jsem, co mám odpově-dět, tak jsem tam jen tak
potichu stála a mlčela.
RYCHLÁ SMRT NENÍ KRÁSNÁ
Moje praxe utíkala stále rychleji a rychleji, a každým dnem mi
dochá-zelo, že brzy skončí. Já se dozvídala nové a nové věci. Nové
příběhy, které mě obohacovaly. Každý byl silný a při-tom tak moc
nádherný.
Dozvěděla jsem se v Duze, že rychlá smrt není krásná. Dozvěděla
jsem se, že duše člověka je jedna z nejdůleži-tějších věcí a je
potřeba jí před smrtí také ošetřit. Většině lidí, kteří umírají
sami v nemocnici, duši nikdo neošetří.
Lidé jsou nejhezčí před smrtí
Kateřina Minarčíková (vpravo) jako dobrovolník na benefi čním
koncertu pro Duhu. Foto: Vojtěch Polák
Dozvěděla jsem se, že euthanasie není dobrá věc, člověku totiž
může uniknout tolik důležitých věcí. To mávnutí křídla sokola, ve
kterém by ten umírající mohl najít odpověď. Dozvěděla jsem se, že
lidé jsou nejhezčí před smrtí, protože jsou upřímní a nemusí nic
skrývat.
Jinak, myslím, že to není náhoda a že jsme byli s jedním
pacientem, kte-rý umíral, nějakým způsobem propoje-ni. Myslela jsem
na něj každým dnem. Dnes, když mi končila praxe, tak ze-mřel a já
nikdy v životě nezapomenu na to jeho poslední: „pa, pa.“ Provázel
mě mojí praxí a dá se říct, že jsme spolu nastoupili a spolu taky
odešli.
Kateřina Minarčíková(redakčně upraveno)
-
6 Ze života hospiců
Projekt mobilní salaše byl první zku-šební návštěvou tohoto
projektu přímo na místě a to právě v Diakonii ČCE – hospic
CITADELA: „Děkujeme vedení za důvěru nás přijmout, velmi si toho
vážíme. Naše ovečky přijely poděkovat za to, že toto místo
existuje. Velmi se
těšily za všemi, kteří zde jsou ať již jako uživatelé nebo
pracovníci“, vysvětluje důvody pilotního uskutečnění projektu právě
v CITADELE Ing. Mgr. Gabriela Žitníková z Venkovské školy Bludička,
která za vznikem projektu stojí. „Mno-zí se zeptají a k čemu to
vlastně je? Jaký
Mobilní salaš přijela do CITADELY
Foto
: arc
hiv D
iako
nie Č
CE –
hos
pice
CIT
ADEL
A
Na slavnost sv. Hedviky 16. října udělil ostravsko-opavský
biskup František V. Lobkowicz 24 ocenění za obětavou službu pro
diecézi. Mezi oceněnými osobnostmi je také paní Libuše Siudová z
Hospice sv. Lukáše.
V Charitě Ostrava působí paní Li-buše přes dvacet let. Nejprve v
Cha-ritním domě sv. Veroniky v Paskově, kde se starala o lidi s
onkologickým
onemocněním, v roce 2007 přešla do Hospice sv. Lukáše jako
ošetřovatelka osob v terminálním stadiu nemoci. Za-jišťuje jejich
základní životní potřeby, poskytuje terapeutickou pomoc. Obě-tavě
pomáhá lidem v závěru života, vždy naplněná pochopením, vníma-vostí
a ochotou být tu pro druhé. Její služba je velkým přínosem pro
kvalitu poskytovaných služeb Charity Ostrava.
(red)
Biskup ocenil ošetřovatelku z Hospice sv. Lukáše
Foto
: arc
hiv H
ospi
ce sv
. Luk
áše
je smysl toho? Víte, staří lidé či lidé s hendikepem mají mnohdy
důsled-kem svých zdravotních omezení velmi limitované množství
podnětů, časem tak ztrácejí různé dovednosti, zhoršu-je se paměť,
mobilita, jemná motorika. Ovečky mohou do jejich života přinést
jakési nové nabuzení, vzpomínku, při-táhnout pozornost a díky vlně
i před-mětům vážící se k chovu ovcí je možné v lidech cílové
skupiny vzbudit zájem přirozeně něco dělat“, pokračuje dále
představením projektu.
Klienti Diakonie ČCE – hospice CITADELA na zahradě hospice
po-zorovali živé ovečky v ohrádce, hladili si je, dotýkali se vlny,
cinkali zvoneč-kem, očichávali vůni žinčice ze starého črpáku,
zkoušeli si náročnost stříhání ručními nůžkami a prohlédli si další
předměty ze salaše. Společně si všich-ni zazpívali, zájemci si
vyzkoušeli hru na píšťalku. V interiéru hospice pak proběhla malá
rukodělná dílnička na zpracování vlny. Přítomní si zkusili
rozčesávat vlnu na kramplu, přímo z ní si pak mohli vyrobit něco
drobného pa-mátku“. Paní Žitníková předvedla také spřádání vlny na
kolovrátku.
Projekt byl podpořen: Moravsko-slezským krajem, Úřadem práce
měs-ta Nový Jičín, Nadací české spořitelny a soukromými příznivci
Bludičky.
Zuzana Venturová
V úterý 19. září 2017 přijela za klienty Diakonie ČCE – hospice
CITADELA Venkovská škola Bludička, z. s. s novým programem pro
seniory a hendikepované Mobilní salaš. Program, který je vhodný pro
organizace, kde je problém s přepravou osob, využívá ovečky a vše
co k nim patří k aktivizaci cílové skupiny.
-
Ze života hospiců 7
V pořadí již sedmé vzpomínkové set-kání na zemřelé klienty,
během kterého byla sloužena mše svatá, letos proběhlo ve středu 22.
listopadu v 16.30 hodin v klášterní kapli Neposkvrněného početí
Panny Marie na Kylešovské ulici v Opavě. Po mši, sloužené O.
Klementem Rečlem, pak setkání pokračovalo neformálním posezením s
malým občerstvením, které tak jako loni připravili klienti
sociálně-
terapeutické dílny Radost. Zde už ale pracovnice Pokojného
přístavu byly z kapacitních důvodů schopny pozvat pouze rodinné
příslušníky těch klientů, kteří jejich péči využívali od roku 2016.
Pokojný přístav, který na Opavsku slouží od dubna roku 2007, již
totiž za deset let své služby doprovodil na poslední cestě v
domácím prostředí více než tisíc lidí.
Ivo Mludek
O uplynulém víkendu si běžci společně zavzpomínali na výročí
sametové revoluce v roce 1989 během i chůzí v parku u Sadové
kavárny ve Františkových Lázních, kde se konal 9. ročník
Františkolázeňské 24hodinovky.
V minulém roce si novou trať a záze-mí Sadové kavárny vyzkoušelo
372 běž-ců, letošní ročník bylo běžců 430. Nejvytrvalejším běžcem
byl p. Unger, který naběhal 190 km a mezi ženami kralovala pí
Václava Molcarová. Mezi štafetami zvítězila štafeta USK Aka-demik s
celkem zaběhnutými 280 km.
Dokonce se na akci vydala paní Eliška Havlíčková, která za námi
při-
jela z Newportu a na vozíčku zdolala 17 km!
K r o m b ě h u m o h l i ú č a s t n í c i 24hodinovky
shlédnout čtyři divadelní hry v podání Ochotníků z Ostrova, kteří
si připravili dvě pohádky pro malé diváky a dvě aktovky pro starší
gene-raci. Divadelní představení nebyla je-diným kulturním
programem 24hodi-novky, účastníci si mohli v neděli před obědem
poslechnout ženský pěvecký sbor Luběnky. Ochotníci z Ostrova i
Luběnky vystoupili bez nároku na honorář.
Podle předběžných propočtů to vy-padá, že i letošní výtěžek opět
překročí částku 100 000 Kč, která bude přede-
vším věnována na provoz mobilního hospice v Chebu, také bude
předána částka ve výši 5 000 Kč organizaci Centrum dobré vůle,
která za ni pořídí tříkolku pro dítě s rozštěpovou vadou. Kromě
benefičních účelů měla akce i osvětový rozměr v oblasti pěstounské
péče, protože svou činnost prezento-vala organizace Dobrá rodina,
o.p.s., které se na akci přihlásily zájemkyně o informace, která
uvažují o pěstoun-ství nebo osvojení.
Na úplný závěr 24hodinovky zazněla Česká a Slovenská hymna v
podání ředitele Západočeského symfonického orchestru pana Milana
Muzikáře.
Tým organizátorů 24hodinovky
Františkolázeňská 24hodinovka 2017
Ani v okamžicích smutku nejsou sami
Tým mobilního hospice Pokojný přístav. Foto: Ivo Mludek
Silná vazba vzniká velmi často mezi personálem mobilního hospice
Charity Opava Pokojný přístav a rodinnými příslušníky, kteří s nimi
doprovázejí v domácím prostředí na poslední cestě svého blízkého.
Pouto, které je utvářeno společně prožitými chvílemi bolesti,
smíření i naděje, trvá většinou i poté, co se se svým blízkým
navždy rozloučí. Jednou za rok si pak tyto společné chvíle všichni
připomínají na vzpomínkovém setkání.
-
8 Ze života hospiců
O služby Hospice Sv. Jiří je stále větší zájem, protože ale
služba zůstává závislá především na darech, nemá hospic prostředky,
aby zvýšenému zájmu lidí vyhověl. Musí tak snížit počet
obsluhovaných klientů z pat-nácti na osm. Vzhledem k tomu, že
podpora ze systému veřejného zdra-votnictví má být možná až od
příštího roku, a to ještě s otazníky, obrací se hospic na
jednotlivce, rodiny či fi rmy, kteří by mohli a chtěli darovat
jakou-koli částku. Obdržené peníze budou směřovat na znovurozšíření
kapacity hospice.
„Prosíme všechny dobré duše, které mohou darovat i malou částku,
aby hospici přispěli, abychom se mohli vrátit k maximální kapacitě
klientů,“ říká Alena Votavová, ředitelka Hospice Sv. Jiří.
Za rok 2016 měl hospic v Chebu 78 klientů, což byl více jak
dvojná-sobný nárůst oproti roku 2015, kdy
šlo o 36 klientů. Bylo tak třeba posílit personál, který se o
lidi v posledních dnech života a jejich blízké stará. Od ledna 2017
se pečovatelský tým hospice rozrostl o dvě zdravotní se-stry,
jednoho lékaře, jednu sociální pracovnici a nově v týmu uvítal
fyzi-oterapeutku. K 31. 8. 2017 měl hospic v péči 59 klientů, což
je další nárůst klientů. S tím došlo k větší spotřebě léků,
zdravotnického materiálu a po-honných hmot, protože hospic slouží
klientům od Aše po Mariánské Lázně. „Například za materiál a léky
jsme od ledna do srpna zaplatili přes 160 000 Kč, pohonné hmoty nás
měsíčně vyj-dou na 20 000 Kč,“ vypočítává Alena Votavová.
Většina klientů hospice jsou nízkopříjmové rodiny, které nemají
fi -nance na léky a zdravotnický materiál, takže jim hospic
potřebné léky a ma-teriál dodával na své náklady. V mnoha případech
také odpouštěl poplatky za
Hospic omezuje počet klientů
Foto
: Arc
hiv H
ospi
ce S
v. Ji
ří, o
.p.s.
služby. A to i přesto, že Hospic Sv. Jiří vybírá ve srovnání s
dalšími hospici nízké poplatky – klienti platí 150 ko-run jen za
dny, kdy jim byla poskytnuta služba. Jinde se většinou platí
paušálně i za dny, ve kterých služba poskyt-nuta nebyla a hradí se
i zdravotnické pomůcky a potřeby.
„Nechceme dělat z hospice VIP službu. Umírání doma nemá být
privilegium, ale dostupná možnost pro ty, kteří si ji vyberou,“
vysvětluje Alena Votavová. V tuto chvíli tak činí poplatky za
služby dvě procenta příjmů hospice.
Lidé v Česku přitom chtějí umírat převážně doma. Podle výzkumu
ne-ziskové organizace Cesty domů chce 78 procent lidí dožít v
domácím prostředí. V současné době však lidé umírají nejvíce na
akutním lůžku v ne-mocnici, v domovech pro seniory nebo v léčebnách
dlouhodobě nemocných. Hospic se nejčastěji stará o onkol-ogické
pacienty, kde je k důstojnému umírání doma asistence odborného
personálu nutná.
Alena Votavová
Hospic Sv. Jiří v Chebu musí omezit počet klientů, které
najednou obsluhuje. Na rostoucí zájem o své služby, totiž nemá
dostatek fi nančních prostředků. Žádá proto veřejnost, zda by na
jeho činnost nemohla přispět, aby více lidí na Chebsku mohlo
strávit poslední dny života doma.
-
Ze života hospiců 9
Každý den po práci zajít do Hospice na Svatém Kopečku a
podporovat a dodávat sílu manželovi.
Takto vypadal život paní Jarky z Olomouce dlouhého půlroku, v
době, kdy její muž „balancoval“ na hranici života a smrti. Pak
nastal zvrat. „V hospici jsme se procházeli nebo jsem mu
předčítala. Pak jsem přinesla fotoaparát, a když na tom byl lépe a
vyvezli jej na sedačce na terasu, fotil si okolí. V hospici se mu
velmi věnovali, docházel za ním i pan farář a vedli diskuse o
životě. Také jej navštěvovala dobrovolnice, paní z ro-zhlasu.
Přestože dožíval v hospici, svůj život prožíval a já na něm začala
vidět zlepšení. Dokonce se vrátil domů. To bylo fajn,“ vzpomíná
paní Jarka... Také ona se zúčastnila v říjnu vzpomínkové-ho setkání
těch, jejichž blízcí v Hospici na Svatém Kopečku zemřeli. Hospic
toto setkání pořádá každý rok vždy na jaře a na podzim, paní Jarka
sem zavítala potřetí. „Ráda se sem vracím a setkávám se s lidmi,
kteří se mému muži tolik věnovali,“ uzavírá.
Kapli v hospici vyplňuje přes čtyřicet návštěvníků, nechybí ani
někteří oby-vatelé hospice a personál. Úvodní řeč ředitele hospice
Jiřího Borika se ten-tokrát nese ve svátečním duchu. Hos-pic totiž
v listopadu slaví 15 let od svého vzniku. „Zřídit hospic byla
myšlenka otce arcibiskupa. Uskutečnil ji bývalý ředitel
Arcidiecézní charity Olomouc Jindřich Suchánek. Největší tíha však
padla v začátku na první ředitelku, mou předchůdkyni, Janu
Vážanovou. Vážím si toho, co pro hospic udělala. Děkuji i
pracovníkům a dobrovolníkům a také vám, že jste nám svěřili do péče
své blízké,“ promlouvá Jiří Borik k pozůstalým.
ŽIVME TOUHU PO ŽIVOTĚ, NADĚJI...
Mše svatá může začít. Slouží ji otec Bernard, který se zamýšlí
nad tím, proč
pláčeme, kdy odcházejí naši blízcí. „Pláčeme z touhy po životě,
která je v nás. Pláčeme proto, že nám náš blízký bude chybět, je to
smutek nad námi samotnými. Kdo jste opuštění, živte tu touhu po
životě, naději…“ Otec Bernard ujišťuje přítomné, že tu nikdo není
náhodou a že ti, kteří žili dobrým životem, jdou do lepšího.
Zároveň vybízí své posluchače, ať žijí svůj život nejlépe, jak umí.
„Buďme vděční, děkujme za to, co se nám děje. Máme duši dítěte,
které očekává, že ten zodpovědný vše zařídí. Proto Ježíš říká:
buďme jako děti,“ říká dál otec Bernard.
Po mši zazní v prostoru kaple verše Jitky Dobrovítovské a
Ludm-ily Nováčkové. Autorky se nechaly inspirovat tím, co v hospici
prožily při doprovázení umírajících a pozůstalých.
Pozůstalí zavzpomínali na své blízké. Hospic si připomněl i 15.
výročí
Ocenění první ředitelky hospice, Mgr. Jany Vážanové. Foto:
Karolína Opatřilová
Na tomto setkání nabídnou přítomným u příležitosti výročí
hospice novou sbírku veršů s názvem Krajina smíření. Účastníci
setkání tak budou jedni z prvních jejích čtenářů. Knížka dosta-nou
darem. „Anonymními spolutvůrci některých veršů jsou i lidé z řad
ne-mocných a pozůstalých, kteří v hospici pobývali. Když jsme s
psaním začínali, nenapadlo nás, že tu budeme před vámi stát a
recitovat i za 14 let,“ sděluje po skončení kulturního programu
Jitka Dobrovítovská. Nejdříve v hospici vykonávala dobrovolnickou
službu, následně pracovala jako recepční, asis-tentka pro klienty,
pak jako pracovnice v přímé péči u lůžka. K dobrovolnictví se poté
znovu vrátila.
Karolína Opatřilová (redakčně kráceno)
-
10 Ze života hospiců
Za dvanáct let svého působení tato obecně prospěšná společnost
vybudo-vala a provozuje stejnojmenný lůžkový hospic v Prachaticích,
domácí Hospic sv. Veroniky v Českých Budějovicích a Domov Matky
Vojtěchy (zařízení pro osoby s Alzheimerovou chorobou v nejtěžší
fázi tohoto onemocnění). Ve svých zařízeních dopřála důstojné
umírání několika tisícům pacientů. „Je vidět, že křesťanské
milosrdenství přetavené v laskavou a kvalitní péči oslovuje velkou
část společnosti. Není třeba o víře mnoho mluvit, je lepší ji žít“,
uvedl ředitel hospice Robert Huneš
Ceny uděluje Nadace rozvoje občanské společnosti nejlepším
nez-iskovým organizacím v České repub-lice. „Ocenění Neziskovka
roku je jeden z nejvhodnějších způsobů, jak zviditelnit
profesionálně řízené nezis-kovky, představit příklady dobré praxe
ostatním, a ukázat na kvalitu jejich práce, říká zástupkyně
ředitelky NROS a manažerka Neziskovky roku.“
(red)
Na společném snímku zleva: Ing. Jiří Vavera, ekonom o.p.s., Mgr.
Eva Ludačková, vrchní sestra hospice, Mgr. Markéta Nováková,
sociální pracovník Domova Matky Vojtěchy, PhDr. Robert Huneš,
ředitel o.p.s. Foto: archiv Hospice sv. Jana N. Neumanna
Hospic sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.– NEZISKOVKA ROKU 2017
Nevšední atmosféru mohli okusit všichni, kdo přišli v páteční
podvečer 6. října do obřadní síně v Červeném Kostelci, kde se
konala slavnostní ver-nisáž výstavy Šikovné ruce a otevře-ná srdce
pro hospic 2017 aneb lidé lidem. Sotva vstoupili do místnosti, už
bylo veselo. Lidová muzika Šmi-kuranda z České Skalice předvedla
lidové písničky z Podorlicka a z Vý-chodních Čech. A to ne jen tak
obyčej-ně, ale se vší parádou! Každý její člen zpíval s nakažlivou
radostí a v kroji. Přítomní se tak mohli po uspěcha-ném týdnu
nadýchnout doušku po-hody, která provázela v dřívějších dobách
vesnické veselice. A pak už všichni s napětím očekávali, kdo
získá ocenění za nejnápaditější vý-robek. Do soutěže bylo
přihlášeno 145 soutěžících, kteří darovali více jak 3tisíce
výrobků. Mezi soutěžící-mi bylo osm dětí do 14 let – jako
jed-notlivců, mnoho dalších dětí se však zúčastnilo kolektivními
pracemi za svoji třídu, školu či kroužek. Byla to: Základní škola
Hradební, Brou-mov, Dětský domov, Základní speci-ální škola a
Praktická škola Jaroměř – kolektiv 1. třídy, Gymnázium Dvůr Králové
nad Labem – třída 1. C.,Základní škola Náchod – Drtino-vo nám. –
IV. A, Estetický kroužek při ZŠ Náchod tř. IV. A, Základní škola
Náchod, Základní škola Trut-nov 2, Mateřská školka Studánka
Červený Kostelec a Základní a Ma-teřská škola Batňovice. Všem,
kteří vedli děti při tvoření a motivovali je k dobročinnosti, patří
vřelý dík. Letos byl nově také zvolen Miláček publika. Přítomní na
vernisáži moh-li zvolit jedno číslo výrobku, které se jim jevilo
vhodné pro ocenění. Volby Miláčka publika se účastnilo 56 osob a
nejvíce bodů – celkem 8, získalo číslo 87, které patří dospělé-mu
soutěžícímu, panu Petrovi Sei-fertovi z Teplic nad Metují. Výtěžek
letošní dobročinné výstavy je určen na nákup nového sanitního vozu.
Už v prvních dnech prodejní výstavy získal Hospic Anežky České přes
20 000 Kč.
Eva Wagenknechtová
Šikovné ruce a otevřená ruce pro hospic 2017
-
Ze života hospiců 11
Rada pro hodnocení spolehlivosti veřejně prospěšných organizací
se na svém zasedání 23. 10. 2017 rozhodla udělit naší organizaci
TŘI, o.p.s. značku SPOLEHLIVÁ VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÁ ORGANIZACE (Značku
spolehlivosti).
Značka spolehlivosti vznikla v reak-ci na poptávku dárců a
neziskových or-ganizací. Jejím účelem je poskytnout p o t e n c i á
l n í m d á r c ů m i š i r o k é veřejnosti informaci o tom, že
veřejně prospěšná organizace řádně hospodaří se svěřenými
prostředky, které transparentně a adekvátně využívá k naplňování
svého deklarovaného pos-lání. Značka spolehlivosti tak má ambi-ci
stát se významným samoregulačním nástrojem, který v českém
neziskovém sektoru doposud chyběl. Hodnocení spolehlivosti je
poměrně komplikovaný
TŘI, o.p.s. získala Značku spolehlivosti
a sofistikovaný proces, založený na unikátní metodice, kterou
vytvořila Asociace veřejně prospěšných orga-nizací ČR (AVPO
ČR).
„Je správné, že u nás existuje systém prověřování neziskových
subjektů, jest-li se chovají odpovědně“ říká ředitelka TŘI o.p.s.,
Dr. Monika Horníková, „adekvátní hospodaření s darovanými
prostředky, odpovědné naplňování poslání spolu s dalším rozvojem
orga-nizace jsou důležité atributy pro dárce, ale i samotné
organizace. Získání značky spolehlivosti je garancí, že orga-
nizace je auditovaná ne jenom klasicky fi nančním auditem, ale
víc komplexně. Pro nás je proces získání značky možností srovnávání
se s jinými orga-nizacemi a vytváří závazek k dalšímu zlepšování.“
Značka spolehlivosti je udělována na dobu tří let. V roce 2015 se
Značka spolehlivosti stala součástí Programu Česká kvalita, čímž
potvr-dila, že splňuje nejpřísnější kritéria nezávislosti a
objektivity. V současné době má značku pouze 25 neziskových
organizací.
Lucie Véghová
Akreditace v oblasti dobrovolnické služby pro Tři, o.p.s.
Tři, o.p.s., provozovatel Hospice Dobrého Pastýře, opětovně
uspěl se svou žádostí na Ministerstvo vnitra ČR o udělení
akreditace v oblasti dobrovolnické služby. Znamená to, že jsme
získali akreditaci na vysílání dobrovolníků v rámci dlouhodobé
dobrovolnické služby v oblasti
pomoci zdravotně postiženým a seniorům na území Čerčan v
pro-jektu „Dobrovolníci v lůžkovém hospici“. Platnost této
akreditace je 4 roky, do 30. 9. 2021.
Akreditace Ministerstva vnitra nám umožňuje vytvářet
dobro-volníkům optimální podmínky pro
jejich práci. Díky ní můžeme pokrýt část nákladů na realizaci
dobro-volnického programu ze státních dotací. Tak můžeme
dobrovolníky lépe vybírat a připravovat na jejich činnost a během
činnosti je chránit před riziky, kterým mohou být vys-taveni. Lucie
Véghová
Foto
: arc
hiv T
ŘI, o
.p.s.
-
12 Ze života hospiců
Karlovo náměstí 317/5, Praha 2, 128 01,
www.asociacehospicu.czZpravodaj Rovnováha byl vytištěn na náklady
MMR v nákladu 600 ks. Rovnováha – zpra-vodaj Asociace poskytovatelů
hospicové paliativní péče. Vyšlo: prosinec 2017. Zpravodaj je
neprodejný. Šéfredaktor: Jakub Holman, sazba: Lucie Dezortová.
Registrace: MV ČR:
29. 6. 2005, VS/1-1/61268/05-R. Podpořit činnost APHPP můžete na
č. ú.: 198481152/0300. Uzávěrka příštího čísla je 10. února 2018.
Poděkování podporovatelům.
v
H o s p i c e j s o u s p o l e č e n s k y č a s t o probírané
téma. Přesto je problematika důstojného umírání něčím, před čím
společnost strká jako pštros hlavu do písku. Přibližně těmito slovy
byla 9. říj-na 2017 zahájena na krajském úřadě v Hradci Králové
hospicová výstava Být spolu…
Výstavu uskutečnily ve spolupráci s Královéhradeckým krajem
všech-ny hospice, které poskytují svoji péči na území tohoto
regionu. Za pomoci doprovodných textů a fotografi í před-stavily
návštěvníkům svoji službu onko-logicky nemocným pacientům v
termi-nálním stádiu onemocnění. Průřezem této výstavy pak byly
umělecké fotogra-fi e Petra Wagenknechta, který vlastně stál u
počátků celé této akce. Rozhodl se nafotit lidi v jejich různých
etapách života, během kterých prožívají různé vztahy s okolím i
svými nejbližšími. Na fotografi ích tak bylo možné spatřit malé
děti, závody v běhu, rodinnou oslavu nebo stařenku, která prohlíží
svou sva-tební fotografii. Myšlenka fotografií „být spolu“ nadchla
Domácí hospic Setkání a jeho tým se rozhodl uspořá-dat výstavu o
hospicové péči, kterou by doplňovaly právě fotografie Petra
Wagenknechta. Vždyť hospicová péče není o ničem jiném, než o tom
„být spo-lu“. Přesněji řečeno o tom, aby nemocný nezůstal sám. Aby
pečující rodina nezů-stala sama ve své těžké životní situaci…
Výstava se nakonec stala putovní. Od Domácího hospice Sdílení si
ji vy-půjčil Domácí hospic Duha, který ji na čas umístil do
předsálí městské radni-ce v Hořicích. Po jejím ukončení vzešla
myšlenka, že by bylo dobré, kdyby se představily všechny hospice z
okolí. Myšlenka nadchla náměstka hejtmana
Vernisáží započala výstava „Být spolu…“ o hospicové péči v
Královéhradeckém kraji
Foto
: Jak
ub H
olm
an
ing. Dernera, a tak se celá akce mohla uskutečnit přímo v srdci
Královéhra-deckého kraje. Přítomni byli zástupci Domácího hospice
Duha, Domácího hospice Setkání, perinatálního hospi-ce Dítě v
srdci, Hospice Anežky České a Domácí hospicové péče Oblastní
charity Hradec Králové. Po promluvě pana Dernera měli své slovo
zástupci hospiců. Jana Sieberová z Duhy využila svůj čas k
poděkování všem za podporu hospiců a za spolupráci, která umožnila,
aby v Královéhradeckém kraji bylo dostatek poskytovatelů hospicové
péče, aniž by některá oblast zůstala nepokryta. Andrea Kolaříková
ze Setkání představila pana Wagenk-nechta a základní příběh
výstavy. Za perinatální hospic promluvila s tlumo-čením Amy
Kuebelbeck, zakladatelka perinatální péče v USA. Perinatální
hospic je specifickým tím, že dopro-vází rodiče, jejichž
nenarozenému děťátku byla diagnostikována nemoc těžko slučitelná se
životem po naroze-ní. Nabízí tak pomoc těm, jejichž dítě zemřelo
před porodem, během něho nebo v době krátce po něm.
Po Amy Kuebelbeck dostal slovo pan ředitel Wajsar z Hospice
Anežky České v Červeném Kostelci, prvního lůžkového hospice
zbudovaného v ČR. Na závěr promluvil Václav Hrček, ředitel Oblastní
charity Hradec Králové, který především vyzdvihl nelehkou práci
hospicových zdravotních sester.
Příjemně strávené odpoledne na ver-nisáži, kterou hrou na
hudební nástroje doprovodili manželé Chudí, započala výstava, jíž
bylo možno shlédnout na krajském úřadě do 3. listopadu 2017.
Jakub Holman
