Quadragesimale admontské. Sbírka kázání pro kající dobu

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Quadragesimale admontské. Sbírka kázání pro kající dobuAuthor(s): Hana Florianová and Hana ŠedinováSource: Listy filologické / Folia philologica, Vol. 124, No. 1/2 (2001), pp. 154-164Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23468039 .

Accessed: 10/06/2014 17:05

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.127 on Tue, 10 Jun 2014 17:05:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23468039?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Listy filologické CXXIV, 2001, 1-2 ZPRÁVY

ZPRÁVY

Quadragesimale admontské. Sbírka kázání pro kající dobu

V polovině r. 2000 vzniklo na Uni

verzitě Palackého v Olomouci s podpo rou Ministerstva školství, mládeže a tělo

výchovy výzkumné Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesanč

ními texty (ředitelka doc. Lenka Karfíko

vá, dr. theol.)· Tohoto projektu se účastní

rovněž Ústav pro klasická studia А V ČR

v Praze spolu s Masarykovou univerzitou

v Brně. Hlavním cílem Centra je vydá vání edic latinských rukopisů spjatých s českými zeměmi,' překladů důležitých děl evropské křesťanské kultury2 a odbor

ných monografií к oběma typům textů.

Pracoviště Ústavu pro klasická studia

se na tomto projektu podílí mimo jiné la

tinskou edicí díla Quadragesimale ad

montské, kterou spolu s překladem, ú

vodní studií a výkladovými poznámkami

připravují pracovnice Slovníku středově

ké latiny Hana Florianová, Dana Martín

ková, Zuzana Silagiová a Hana Šedinová.

V první etapě práce se badatelky věno

valy přepisu 150 folií rukopisu (asi 360

tiskových stran), od ledna 2001 pracují na kritické edici textu. Na následujících stránkách by chtěly editorky podat první informaci o připravované edici, a to pře

1 Tyto edice budou publikovány v řadě

Fontes Latini Bohemorum (nakladatelství Oikúmené), v níž od jejího založení v r. 1997

vyšlo prozatím pět svazků. 2 Tyto překlady budou publikovány v řa

dě Knihovna středověké tradice (nakladatel ství Oikúmené), v níž od jejího založení v r. 1997 vyšlo prozatím šest svazků.

devším o rukopisném dochování díla a o dílčích tématech, která se v textu ob

jevují a jimž budou při práci na této kni

ze věnovat pozornost.

Rukopisná tradice

Sbírka postních kázání zvaná Qua

dragesimale admontské se dochovala ve

dvou opisech, jež se nacházejí v kode

xech uchovávaných původně ve fondu

knihovny rakouského benediktinského

kláštera v Admontě. Jedná se o kodexy s admontskou signaturou 550 (fol. 55r

208r) a 590 (fol. lv-29v). O kodexu 550

(z 15. století) nacházíme první zmínku

v Zíbrtově článku v Časopise Musea krá

lovství českého z r. 1909,3 a to díky básni

Vojtěcha Raňkova z Ježova De evitatio

ne amoris carnalis. Sám Zíbrt však vy cházel ze starší zprávy R. Wolkana, na niž ve svém článku odkazuje. Druhou zmínku o tomto admontském rukopise čteme v Listech filologických z r. 1929,4 kde Jan Vilikovský upozorňuje na novou

latinskou verzi bajky o lišce a džbánu, jež se nachází právě ve sbírce postních kázá

ní Quadragesimale (fol. 110r v). Vilikov

ský upozorňuje, že text postních kázání

je opisem z r. 1434, jak dokazuje explicit na fol. 208r: Et sic est finis huius Qua

dragesimalis, sabbato ante conductum

pasche Anno domini М"СССС°ХХХ1Ш"

tempore persecucionis wiklefistarum sive

husitarum. Podrobný popis kodexu po dává Vilikovský v dalším článku Latin

ská poesie v středověkých Čechách v ča

3 Č. Zíbrt, Bohemica XIV. а XV. stol. v cizích bibliothekách, in: Časopis Musea Království českého 83, 1909, str. 433.

4 J. Vilikovský, Nová latinská verse baj ky o lišce a džbánu, in: Listy filologické' 56, 1929, str. 246-247.

154




sopise Bratislava z r. 19305 spolu s orien

tačními body, které by mohly pomoci sta

novit autorství, dataci a provenienci. Dal

ší podrobný popis admontského kode

xu 550 je podán v Časopise archivní ško

ly z г. 19346 v rámci soupisu bohemikál

ních rukopisů admontských (v časopise

je také otištěno několik exempel z kode

xu 550: např. o antiošském almužníkovi, o pravdomluvném vojákovi, o ženě, kte

rá se chtěla zbavit svého muže, o psíčkovi a oslíkovi, o rodičce a jejím hloupém sy novi aj., z kodexu 590 je zde uvedena

bajka o nezbedném beránkovi). Tento

soupis upozorňuje na další opis textu

Quadragesimale v admontském kodexu

nesoucím signaturu 590,7 kde je text ne

úplný, jak ukazuje podstatně menší počet folií, na nichž je zapsán (fol. lv-29v). Au

toři soupisu Tille a Vilikovský jej rovněž

datují do 15. stol. a podávají jeho popis. Na kodex 590 upozornil poprvé I. Za

hradník ve Věstníku České akademie z r.

1902 v článku Iter Austriacum} Oba ko

dexy se dostaly do fondu dnešní Národní

knihovny v Praze díky zakoupení 34 bo

hemikálních rukopisů z admontského

kláštera (jejich výběr byl uskutečněn prá vě na základě soupisu vydaného Tillem

a Vilikovským) v letech 1936-1937.9

Kodex 550 s úplným textem Quadra

gesimale je dnes uložen v rukopisném

5 J. Vilikovský, Latinská poesie v středo

věkých Cechách, in: Bratislava 4, 1930, str.

88-89. 6 V. Tille - J. Vilikovský, Rukopisná

bohemika v Admontě, in: Časopis archivní

školy 11, 1934, str. 100-101. 7

Ibid., str. 103-104.

81. Zahradníka zmiňují V. Tille - J. Vi

likovský, Rukopisná bohemika v Admontě, str. 77-78.

4 M. Hejnová, Průvodce po fondech od

dělení rukopisů a vzácných tisků Státní kni

hovny ČSR v Praze, Praha 1989, str. 59.

oddělení Národní knihovny v Praze pod

signaturou XX В 5. Jak bylo uvedeno

výše, text je opisem a v explicitu je dato

ván rokem 1434. К době jeho vzniku lze

uvést, že text vznikl s určitostí ve 2. pol. 14. stol. Pro to svědčí citace autorů, kteří

zemřeli krátce před koncem i. pol. 14.

stol., a to Roberta Holcota (t 1349) a Ši

mona Fidatiho z Cascie (t 1348), a rov

něž vyprávění o Karlu IV., v němž je zmi

ňován jako císař (stal se jím r. 1355). Na

tento úsek textu upozornil již Vilikov

ský10 (fol. 168r v): Et audivi, quando se

mel imperator noster Carolus, quando in

Roma in forma pauperis peregrinabatur, id est putowal, cum venit ad illam eccle

siam, contigit eum calcare super Шит

lapidem et statím ille lapis sub eo pod

wratil. Sepius iste imperator flexit et la

pis iterum vertit se secundo et tercio.

Типе imperator miratus interrogavit,

qualis ille lapis esset. Fuit sibi dictum,

quia in eo Cristianos secuerunt, id est

roztynali. Типе ipse: Inconveniens est,

quod iste lapis ita viliter iaceret. Et sic fe cit eum in altům cancellare, id est zamrze

ziti. Fakt, že Karel IV. vystupuje v příbě hu jako císař, však není dostatečným dů

kazem, že by text musel vzniknout již za

jeho života. V textu na fol. 63r však nalé

záme v autorově povzdechnutí nad lid

skou lhostejností к Bohu další důležitou

informaci: O, quomodo nunc homines

maxime frigeseunt, id est zastyďaci, in

amore Dei. Habemus bene annos iubi

leos et homines sunt valde frigidi in cari

tate... Srovnáním s Friedrichovou Chro

nologií11 zjistíme, že jubilejní léta byla ve

14. stol. vyhlášena na rok 1350 a 1390.

Za pravděpodobný rok vzniku této sbír

10 J. Vilikovský, Latinská poesie v stře

dověkých Cechách, str. 89. 11 G. Friedrich, Rukověť křesťanske'

chronologie, Praha 1934, str. 68-69.

155



Listy filologické CXXIV, 2001. 1-2 ZPRÁVY

ky postních kázání můžeme tedy poklá dat rok 1390 nebo dobu krátce po něm.

Autorem kázání je kněz, Čech. o čemž

svědčí hojné užívání češtiny v kázáních.

Víme o něm, že působil v Praze (na fol.

57v čteme: Ambrosius: Si mílie annis vi

verem et semper ieiunarem in mortali

peccato, melius esset, si semper carnes

comederem sine peccato mortali. ... Bo

nus testis est Deus. Quid prodesset tibi.

quod hic in Praga laudareris et in Roma

tunc temporis cruciareris ?),'2 a je možné,

že měl vztah i к Římu (viz níže) а к Ba

vorsku; cf. fol. 103r: Multociens se Cris

tus appellat unum hominem in signum, ut

unitatem diligamus et unionem, поп in

moribus, quia hic sunt alii mores quam in

Bawaria in ieiunio, quia hic ieiunant et

ibi поп et sic de aliis, sed unitatem in

fide.n Autor sám sebe zařazoval mezi

vzdělance (fol. 131'): Et ergo hec domi

nica secundum vos dicitur druzebna, sed

nos litterati vocamus dominicam de rosa

vel de saturitate. Myšlenkově byl blízký Konrádu Waldhauserovi - v textu totiž

často narážíme na kritiku vysokého kléru,

12 Další zmínka o Praze se nachází na fol.

89v: o, quam multi sunt immundi in anima!

Videmus, qucindo aliquod hostium ante do

mům fit clausum, ibi sepefiunt immundicie,

specialiter ut in Praga, et per hoc notatur,

quod multo plus interius sic aliqui immundas

habent animas, per hoc eciam hostia, scili

cet oculos, immundas manus in tactibus etc.

o Praze padne zmínka rovněž v bajce o ne

posedném beránkovi v kodexu 590 (fol.

29v), která začíná takto: Erat quidam vir cal

vus et habuit beranconem, et ubicumque se

debat, semper ludebat cum ipso dicens: hup

berssy, hup berssy. Semel autem transivit ad sermonem wzaw s sebu stolyczku more Pra

gensi, et cum sederet, rozdrzemal se... 13 Na vztah к Bavorsku upozornil již

J. Vilikovský, Latinská poesie v středově

kých Cechách, str. 88.

boháčů a mravů. Např. na fol. 132" čteme:

Pro eo vos divites, qui estis quasi in mon

te ducentes lautam vitam habentes ante

vos usiones, luceos, respicite nunc pau

peres, qui alleca поп possunt habere.

Text Quadragesimale se v kodexu

XX В 5 nachází spolu s dalšími sbírkami

kázání a spisy teologickými, jako je např.

teologické pojednání Honoria z Autun

Elucidarium nebo Anselma z Canterbury De passione Domini, ale obsahuje i ast

ronomický traktát De sphera materiali

Jana Sacroboska nebo již výše zmíněnou

báseň Vojtěcha Raňkova z Ježova s ko

mentářem a další díla.

Admontský kodex 590 nese dnes sig naturu Národní knihovny XX В 9. Text

sbírky Quadragesimale je v něm obsažen

na foliích lv-29v a nachází se ve společ nosti dalších anonymních sbírek kázání,

českých receptů a jedné české básně.

Tento text (označme jej pracovně písme nem B) obsahuje na rozdíl od úplného textu prvního kodexu (označme jej pra covně písmenem A) pouze nedělní čtení

(v řádném sledu), přičemž text poslední ho kázání na neděli velikonoční je zcela

odlišný od textu kázání na tutéž neděli

uvedeného v textu A. Podstatná část ká

zání na velikonoční neděli v textu A (foi.

205r-208r) je totiž tematicky věnována

výkladu o smrtelném hříchu obžerství

a o opětovném upadání do hříchů různé

ho druhu, přičemž kázání je zakončeno

vyprávěním o matce rodičce, která posla la (neúspěšně) svého hloupého syna pro

hlívy. Vyprávění končí vyčítavým po vzdechem a nabádáním: Sic multi šunt in

sipientes et numquam volunt sapere et

fieri sapientes. Rogemus veram zophiam, id est sapienciam, id est Cristum, qui no

bis tribuat eam et sic de aliis. Poté násle

duje explicit s datem zápisu. V závěreč

ném kázání na velikonoční neděli v tex

tu В (fol. 29r v) se autor zabývá tím, jaké verše z bible mají naplňovat duši věřící

156



Listy filologické CXXIV, 2001, I -2 ZPRÁVY

ho u příležitosti zmrtvýchvstání Krista;

přitom je tu podán etymologický výklad slova Alleluya, a to latinsky14 i česky.15 К textu je pak na fol. 29v bez jakékoliv souvislosti připojena půvabná bajka o ne

zbedném beránkovi, která nemá v textu

A svůj protějšek. Tím opis Quadragesi male v kodexu 590 končí.

Text В se od textu A výrazně liší ne

jen grafickou úpravou (v В jsou jednotli vá kázání zřetelně oddělena volným mís

tem), ale i po jazykové stránce. Text В je

plynulejší, věty nejsou tolik porušené, takže jejich překlad by nepůsobil takové

potíže jako v textu A, kde bude nutno

zřejmě poměrně často domýšlet, co měl

autor při psaní vlastně na mysli. Jako pří klad textu A uveďme úsek z fol. 65r v:

Unde legitur de sancto Iordano mona

cho, qui habuit in suo ordine post san

ctum Dominicum valde bonos fratres sanctos in Bononia, quod unafuit obses

sa demonio, et dum venisset sanctus lor

danus, поп potuit expellere. Text В má

před Bononia sloveso contigit, čímž se

věta objasňuje. Bez srovnání s textem В

by však nebylo možno s jistotou určit, zda v textu A nevypadl celý řádek nebo

několik vět výkladu. Na druhé straně ne

srozumitelný může být i text В (fol. 2V):

14 Latinská etymologie se nachází v tex

tu В na fol. 29r: Ethimologisatur litteraliter

sic: al - altissimus, le - levabitur in cruce, lu - lugebant apostoli, ia - iam surexit, gaude te, discipuli.

15 Opis českého etymologického výkla

du slova Alleluya podali V. Tille - J. Vili

kovský, Rukopisná bohemika v Admontě, str.

103-104. Tato etymologie zní (fol. 29v): al

alle horze meho mynuleho zamucze / le lepy

gsem bozym wikupenym nynye / lu luczipera nebo luczka sye neboge /ya ya giz hrzechow

nemagye, protož wesele zacznu Boh wssemo

huczi■

Et cum ieiunasset etc. (tj. Kristus). Non

sic de eo fuit sicut de nobis. Nos semel

comedimus per diem, ipse autem пес co

medit, пес bibit. Symon dicit: Ieiunium

Cristi est suum et nostrum; suum fuit,

quia corpus maceravit, nostrum fuit, quia nostrum ieiunium sanctificavit, sine quo

fieri non possumus, quia ieiunium de

betfieri racionale. "Bez čeho nemůžeme

být" a co se vlastně "má dít rozumně",

podává lépe text A (fol. 66r"v): Et cum

ieiunasset. Non sic de eo fuit sicut de

nobis. Nos semel comedimus, ipse non.

Sine quo fieri non possumus, quia ieiuni

um debet fieri racionale. Non comedit

пес bibit. Symon dicit: Ieiunium Cristi

fuit suum et nostrum; suum fuit, quia cor

pus maceravit, nostrum fuit, quia nos

trum ieiunium sanctificavit. Zajímavé je také to, že české výrazy užité v obou ru

kopisech si někdy navzájem neodpovída

jí. Například text A na fol. 159v uvádí:

Semel ivit, id est chodil cerwus, sed ad

huc cornua sua in se nusquam viderat

пес conspexerat.'6 V textu В na fol. 22'

však nalezneme odchylné znění: Semel

cervus bral sye spaciatum et adhuc cor

nua sua in se numquam viderat.

Charakter obou textů nás vede к do

mněnce, že se jedná o opisy dvou rozdíl

ně provedených zápisů původního textu,

přičemž text В je kvalitnější. Oba texty se

rozcházejí rovněž v důsledku změn vzni

klých opisem, jako je umístění vět nebo

celých částí textu na odlišných místech.

Paleografové, na něž jsme se obrátily, soudí, že text В byl opsán někdy v 2. de

sítiletí 15. stol. či nedlouho po r. 1420."

Je tedy jen o málo starší než text A.

16 Typické pro text A je také to, že před

českým výrazem bývá v naprosté většině

užito spojení id est. 17 Za toto časové určeni děkujeme prof.

Z. Hledíkové a prof. P. Spunarovi.

157




Vzhledem к tomu, že text В se zachoval

v neúplné podobě, nebude možné kritic

kou edici připravit jinak než pouze podle textu A (kodex NK XX В 5), z textu В

pak máme v úmyslu otisknout alespoň

celý latinský text a pro srovnání uvést

český překlad některého z nedělních ká

zání.

Obsah spisu

Text Quadragesimale se skládá ze

čtyřiceti sedmi kázání, z nichž čtyřicet šest bylo určeno pro jednotlivé dny před velikonoční kající doby (tj. doby postní) od Popeleční středy až do Bílé soboty a čtyřicáté sedmé kázání připadá na veli

konoční neděli, která již do postního ob

dobí nespadá. Zvláštností celého textuje

spojení těchto kázání, sepsaných a pro

slovených v Praze, s římskou stacionární

liturgií, jež tvoří rámec celého díla. Au

tor Quadragesimale na začátku svého

textu uvádí (fol. 55v): ...quia isto sacro

tempo re semper Rome fit stacio, id est

poklona, aput aliquam ecclesiam..., ideo

semper de una stacione dicam vobis eu

wangelium, ut si ibi corpore fieri поп

possumus, saltem corde recomendemus

nos ipsis sanctis, aput quos fit stacio.

Slovo statio mělo v raně křesťanské lite

ratuře zprvu význam "půst (v souvislosti

s určitým druhem modlitby)", později znamenalo "shromáždění, bohoslužbu

v postních dnech", a posléze se ustálilo

jako termín užívaný ve spojení s "mís

tem, kde se v postní den konají bohosluž

by".18 Přibližně od 4. stol. byly tedy bo

hoslužby v postních dnech "stacionární"

18 Cf. J. F. Baldowin, The Urban Chara cter of Christian Worship. The Origins, De

velopment, and Meaning of Stational Litur

gy, in: Orientalia Christiana Analecta 228, Roma 1987, str. 143-144.

a konaly se v Římě v určitých kostelích,

kterým se rovněž říkalo "stacionární".

Výběr jednotlivých kostelů podléhal

pevným pravidlům a ke změnám dochá

zelo jen zcela výjimečně:

1) ve zvlášť významných dnech před velikonočního období (o všech postních nedělích, v kvatembrových dnech a v po sledních čtyřech dnech svatého týdne) se

bohoslužby konaly výhradně ve význam

ných bazilikách (svatopetrská či laterán

ské bazilika, baziliky S. Maria Maggio re, S. Croce in Gerusalemme nebo S. Lo

renzofuori le mura).

2) v běžných postních dnech týdne

(nejprve ve středu a v pátek, později také

v pondělí, v úterý a v sobotu) se boho

služby konaly v tzv. "titulech". Tento ter

mín souvisí s původně soukromými rezi

dencemi zámožných Římanů, jež byly

opatřeny tabulkou (titulus) se jménem vlastníka. Se vznikem a šířením křesťan

ství mnozí Římané, kteří tajně přijali křesťanskou víru, dali část svého obydlí к dispozici křesťanské komunitě za tím

účelem, aby zde byly konány bohosluž

by. Některé tyto svatyně, nazývané podle

původního soukromého římského obydlí tituli, zanikly, většina jich však byla pře stavěna na baziliky, které si buď pone

chaly původní jméno, spojené často se

jménem vlastníka rezidence či příslušní ka jeho rodiny, jenž byl pro vyznávání křesťanské víry umučen,19 nebo dostaly

19 Na místě stejnojmenného titulu byly postaveny např. římské baziliky S. Cecilia, S. Clemente, S. Marco, S. Prassede a další. Na baziliku S. Susanna byl přestavěn také ti tulus Susannae, který se ovšem jmenoval pů vodně titulus Gaii. Kostel se nachází v řím

ské čtvrti, jež byla již v době republiky a cí

sařství zastavěna soukromými rezidencemi.

Světice je připomínána v souvislosti se dvě

ma obydlími; podle legendy je obývali v do

158



Listy filologické CXXIV, 2001, 1 -2 ZPRÁVY

nové jméno, obvykle podle světce, jehož

ostatky byly do přestavěného kostela pře

neseny a jemuž byl kostel zasvěcen.20

bě Diokletianově papež Gaius (283-296) a jeho bratr, kněz Gabinius, se svou dcerou

Zuzanou, která se stala v tomto domě mu

čednicí. Takto lze pravděpodobně vysvětlit kontinuitu mezi názvem titulus Caii, zmiňo

vaným v úředních církevních listinách z r.

499, a mezi názvem titulus sanctcie Susan

nae, který je dosvědčen poprvé v soupise ti

tulů z r. 595, zatímco první již není uveden; cf. soupis titulů z římských koncilů kona

ných v r. 499 a v r. 595 u J. F. Baldowina,

ibid., str. 114. Archeologický výzkum potvr

zuje, že kostel byl vybudován na místě dvou

původních obydlí z 1.-2. stol. Zajímavou historii má také jméno baziliky 5. Pudenzia

na, jež byla podle tradice zasvěcena sv. Pu

dencianě (Pudentiana). Ve skutečnosti však

stálo na místě budoucího kostela původně

obydlí senátora Pudenta (titulus Pudentis) a je pravděpodobnější, že ze spojení ecclesia

Pudentiana, tj. svatyně postavená na místě

domu senátora Pudenta, vzniklo ecclesia sanctae Pudentianae, tj. kostel sv. Pudencia

ny. Pouze částečně zůstalo zachováno jmé no původního titulu např. v názvu baziliky 5. Lorenzo in Lučina; tento kostel zasvěcený sv. Vavřinci byl vystavěn na místě rezidence římské matróny Lučiny (titulus Lucinae), která po přijetí křesťanské víry poskytla své

obydlí křesťanům ke konání bohoslužeb. 20 Takto byl přejmenován např. titulus

Aemilianae na římském pahorku Caelium,

uváděný pod tímto jménem v soupise titulů

z r. 499, na titulus a později baziliku 55.

Quattro Coronati (pod tímto jménem v sou

pise z r. 595). Během více než devadesáti let,

jež uplynula mezi oběma koncily, rostla stá

le více úcta к mučedníkům a to vysvětluje změnu názvu místa zejména donátora, který

postoupil dům či pozemek, na čtyři světce.

Cf. J. F. Baldowin, ibid.; M. G. Barberini, I Santi Quattro Coronati a Roma, Roma

1989.

3) Za Řehoře II. (8. stol.) byl ustano

ven za postní den v liturgii také čtvrtek.

Kostely, v nichž se ve čtvrtek konaly bo

hoslužby v období předvelikonočního

půstu, byly vždy diakonie (např. kostel

S. Apollinare nebo bazilika SS. Cosma e

Damiano na římském Foru).

Postupně se tak ustanovil jistý řád, ve

kterém kostele se mají v určitý den před velikonočního období21 konat bohosluž

by. Při srovnání jednotlivých stationes

a jejich pořadí v textu Quadragesimale se

stationes a s pořadím, v němž jsou zapsá

ny v raně křesťanských pramenech (Co mes z Wiirzburgu, gregoriánské sakra

mentáře, Ordo Romanus XVI),22 se uká

zalo, že jednotlivé kostely ajejich pořadí téměř přesně souhlasí. Prozatím není jis té, zda lze tuto shodu přičítat pouze auto

rově dobré znalosti pramenů se seznamy

jednotlivých stacionárních kostelů, nebo

zda lze předpokládat, že pobýval v Římě

v období před Velikonocemi (jak by na

povídaly zmínky o římských reáliích).

Zajímavá je spojitost mezi jednotli

vými stacionárními kostely a mezi čte

ním z Písma,23 které tvoří osnovu každé

ho kázání. Někdy je tato spojitost zjevná

21 Stacionární bohoslužby se konaly o

všem v Římě v postních dnech po celý rok

(především o velikonočním týdnu a v obdo

bí adventu) a sloužily se kromě stacionárních

bazilik, užívaných v období předvelikonoč ního půstu, také v některých dalších koste

lích (např. v S. Maria ad Martyres, S. Marti

no ai Monti aj.). 22 Srovnání bylo provedeno prozatím na

základě monografie J. F. Baldowina, ibid.,

který uvádí v přílohách 3-7, str. 285-291,

seznamy jednotlivých stationes pro období

předvelikonočního půstu, pocházející ze

zmíněných pramenů. 23 Při stacionárních bohoslužbách bylo

pro každé kázání stanoveno čtení z evange lia a čtení ze Starého zákona nebo z epištol.

159




na první pohled: např. třetí sobotu postní ho období (pětadvacátý den) se četl z Da

niela (13,1-9; 15-17 etc.) příběh o Zu

zaně a statio se konala v kostele sv. Zu

zany. Jindy je vztah skrytější, ale stále

ještě dost zřejmý: např. třetí čtvrtek (dva

cátý třetí den) je osnovou kázání čtení

z Lukášova evangelia (4,38) o Kristově

uzdravování nemocných v Kafarnau a sta

tio se konala v kostele sv. Kosmy a Da

miána na římském Foru. Někdy však spo

jitost mezi stacionárním kostelem a čte

ním z Písma není tak zjevná a je nutné se

známit se podrobněji s topografií Říma

a s historií jednotlivých kostelů: např. tře

tí pátek (dvacátý čtvrtý den) se četlo z Ja

nova evangelia (4,5-12) z perikopy o set

kání Ježíše se Samařankou u Jákobovy

studny a statio se konala v kostele S. Lo

renzo in Lučina, který byl postaven nad

studnou.24 Podobně první úterý (sedmý

den) je osnovou kázání pasáž z Matou

šova evangelia (21,10-14) o vyhnání pe nězoměnců z chrámu a statio se konala

v kostele S. Anastasia na úpatí Palatinu;

tento kostel byl průčelím obrácen к trhům

a ke směnárně zlata.25 Takové spojení

existuje pravděpodobně u všech kázání, ne vždy ale bude snadné je odkrýt.

Kromě tématu stacionárních kostelů,

probíraných v rámci jednotlivých kázání, lze vypozorovat v textu ještě další pravi delně se opakující téma. Je to pojednání o sedmi smrtelných hříších, které autor

jednotlivě rozebírá uprostřed nedělních

kázání26 ve spojení s výkladem o sedmi

národech bránících Izraelcům vstoupit do

země zaslíbené.27 Autor Quadragesima

24 Srv. J. F. Baldowin, ibid., str. 154. 25 Cf. J. F. Baldowin, ibid. 26 Ve druhém rukopise (text B) chybí

zmínka o sedmém hříchu a národu. 27 O pohanských národech, které musí

Izrael porazit, aby mohl pobývat v zaslíbené

le vytváří dvojice: Girgašejci28 - pýcha

(superbia), Kenaanci - lakomství (avari

tia), Perizejci - smilstvo (luxuria), Emo

rejci - závist (invidia), Chivejci

- hněv

(ira), Chetejci - lenost (accidia), Jebúsej

ci - obžerství (gula),29 a spojení mezi hří

chy a národy vysvětluje pomocí etymolo

gického výkladu. Také stavba jednotlivých kázání byla

vytvořena podle víceméně jednotného modelu. Začínají obvykle čtením z Písma

nebo z některého antického či středově

kého autora,30 po němž následuje pasáž

zemi, se hovoří v Písmu nejprve v knize Nu meri (13,29), ale teprve v knize Jozue se ob

jevuje všech sedm jmen; jsou to Kenaanci,

Chetejci, Chivejci, Perizejci, Girgašejci,

Emorejci a Jebúsejci (Joz 3,10; 24,11). 28 Písař napsal jméno prvního a sedmého

národa jako Gebuseus, vzhledem к uvedené

etymologii, kterou vytvořil Jeroným, se však u prvního národa jedná o Girgašejce. Cf. Je

roným, Liber interpretationis Hebraicorum

nominum, CC-SL 72, str. 66: Gergesaeus colonum eiciens. Podobně text Quadragesi male, fol. 67": Primus populus vocabatur

Gebuseus, qui interpretatur ratay extra eie

ctus, zbawen sweho BYDLA, per quem intelligi tur superbia, que estprima sua gravedine. Et bene interpretatur eiciens colonum, nam eie

cit angelům colonum de celo. 29 Toto přiřazení sedmi hříchů к sedmi

národům nacházíme již např. u Hugona ze Sv. Viktora, Expos. inAbdiam, PL 175, 384

AB, jednotlivé dvojice se však liší od dvojic v textu Quadragesimale.

30 Několik kázání začíná citací přisuzo vanou Pliniovi (dvacáté šesté kázání, fol.

13lr; třicáté osmé kázání, fol. 174') nebo Macrobiovi (třicáté kázání, fol. 147"). Z ra

ných křesťanských autorů se objevují na za čátku kázání pasáže z Jeronýma (dvanácté

kázání, fol. 86r). Origena (osmnácté kázá

ní, fol. 104v; dvacáté třetí kázání, fol. 122r) a Augustina (srv. třetí kázání, fol. 60r, deváté

kázání, fol. 77v, devatenácté kázání, fol. 107v,

160




věnovaná stacionárnímu kostelu.31 Autor

zde obeznámí čtenáře s některými (občas i dost pitoreskními) podrobnostmi spoje nými s onou lokalitou či se životem a pů sobností světce, jemuž je kostel zasvě cen.32 Skutečnou osnovu kázání, jak již

a další). Ze středověkých autorů jsou to např. Albert Veliký (sedmnácté kázání, fol. 102r), Petr Berchorius (třicáté třetí kázání, fol. 156", a další) a sv. Brigita (čtyřicáté čtvrté kázání, fol. 194").

31 Tato pasáž začíná ve všech případech různými variantami formule hodie est stacio ad (např. sanctam Sabinam, sanctam Balbi

nam, sanctum Laurencium). 32

Vyprávění o světci čerpané velmi prav děpodobně z legendy nacházíme např. ve tři cátém kázání, kdy se koná statio v bazilice S. Silvestře. Kostel nesl jméno papeže Sil vestra I. (314-335), jenž podle tradice pokřtil císaře Konstantina. Autor Quadragesimale se rozepisuje zvláště o bohulibém působení papeže, jenž prý zachránil Řím před dvěma zhoubami - modloslužebnictvím a drakem. Zatímco však Silvestrův boj proti pohan ským modlám je odbyt pouhou zmínkou,

vyprávění o drakovi, který vydával tak straš

livý puch, že mnozí pomřeli, líčí autor Qua dragesimale obšírně a barvitě (fol. 148v): lile

(sc. Silvester) eciam liberavit Romani duo bus malis, videlicet ab ydolis et dracone.

Quando enim imperatorfuit baptisatus, tunc venerunt ad eum episcopi gentilium dicen

tes: "O imperator, quid fecisti, quamcito conversus es adfidem Crístianorum, statím

unus draco inficit nos, id est smradí nam,

quod per eius fetorem multi pereunt et multa

milia mortui sunt. Si Silvester ille liberaret

nos ab illo dracone, omneš eciam credere

mus. "

Типе imperator monuit Silvestrům

papam et sanctus Silvester per instruccio nem sancti Petři, qui in visione sibi apparuit, ivit ad Ulam foveam et dixit: "In nomine Ihe su Cristi pro nobis nati ex Virgine, passi, crucifixi, precipio tibi, draco, ut in illafovea maneas ad novissimum diem et peramplius

bylo řečeno, však tvoří pasáž z evange lia33 a z komentářů, jimiž autor příběh z evangelia vykládá. Někdy jej komentu

je paralelou ze Starého nebo z Nového

zákona, popř. z apokryfů a z deuteroka

nonických knih,34 jindy použije myšlen

ky některého starověkého autora35 nebo

významného středověkého teologa; tyto

pasáže prokládá také nejrůznějšími reáli

emi, morálními postřehy a exemply, kte

rá rovněž obsahují morální ponaučení. V souvislosti s citáty z Písma se v tex

tu objevuje množství osobních a místních

jmen, s nimiž autor s oblibou spojuje ety

nulli noceas. "

Et sic ligavit eumfilo serico, et sicfactum est, quod numquam peramplius nocuir.

33 Čtení z evangelia měla v předveliko nočním období, jež mělo vést к obrácení a pokání, mimořádný význam. Systém jed notlivých perikop stanovených pro každý den byl proto vypracován tak, aby připravil věřící na slavnost velikonočních tajemství, a to připomínáním křtu nebo pokáním. Při

pomínkou křtu je např. čtení z Janova evan

gelia 9,1-41 (v textu Quadragesimale čtvr tou středu, dvacátý devátý den půstu) o u zdravení slepého směsí hlíny a slin a o jeho omytí v rybníku Siloe; ve staré církvi byla křest označována také jako "osvícení". Cf. к tomu podrobněji A. Adam, Liturgický rok, Praha 1998, str. 102-118. S pokáním souvisí

např. téma sedmi smrtelných hříchů. 34 Z židovského pseudoepigrafického

spisu pojednávajícího o mučednictví a vidě ní Izajášově pochází krátký příběh (fol. 147r) líčící nenávist judského krále Menašeho vůči

Izajášovi a popravu Izajáše rozřezáním dře

věnou pilou (5,1-14); srv. Knihy tajemství a moudrosti, II, Praha 1998, str. 153-154.

35 Např. к ilustraci čtvrtého smrtelného

hříchu (invidia) uvádí autor Quadragesima le (fol. 135v) parafrázi z Ovidiových Proměn

(11,760-786) o chrámu bohyně Nenávisti. V jiných pasážích cituje ze Seneky či z Pli

nia Staršího.

161




mologický výklad; jeho snaha objasnit čtenáři původ a význam několika desítek

především starozákonních jmen bezpo

chyby zvyšuje zajímavost textu, ovšem

etymologie, které autor uvádí, nejsou je ho vlastním výtvorem, nýbrž lze je ve

většině případů vystopovat až к Jeroný movi;36 autor Quadragesimale je prav

děpodobně převzal z děl středověkých autorů, kteří mnohé z těchto etymologií běžně zapojovali do svých výkladů.37 Ta

36 Většina těchto etymologií pochází z Je

ronýmova spisu Liber interpretationis He braicorum nominum, vyd. Ρ de Lagarde,

Corpus Christianorum - Series Latina 72, Turnhout 1959, str. 57-161. Vzhledem к Je

ronýmově znalosti hebrejštiny jsou mno hé založeny na pravdivém základě. Správně přeložil do latiny Jeroným např. jméno Jor dánu jako descensio eorum\ srv. Liber inter

pretationis Hebraicorum nominum, str. 67. Hebr. jardén, "sestupující", totiž vyjadřuje výstižně tok řeky, která pramení asi v 70 m n. m., avšak v nížině před Mrtvým mořem teče již 393 metrů pod hladinou Středozem

ního moře; srv. Nový biblický slovník, Praha

1996, str. 452. Středověcí autoři zapojili tuto

etymologii nejrůznějším způsobem do svých komentářů: např. podle Haimona z Auxerre, Comment. psalm., PL 116, 340D, je Jordán

obrazem křtu, neboť v této řece byl pokřtěn Kristus; "sestupování" řeky je vysvětlováno

jako symbol pokory těch, kteří přijali křest.

Rovněž autor Quadragesimale spojuje vý znam jména Jordánu s pokorou (fol. 155'): Iordanis interpretatur 'descensus'; signat humilitatem. Naproti tomu podle Bedy Cti

hodného, Homil., PL 94, 180B, vyjadřuje

jméno Jordánu, řeky vtékající do Mrtvého

moře, plynutí a slabost lidské smrtelnosti. 37 Jednou z nejčastějších etymologií, kte

rou lze nalézt v mnoha středověkých spisech a již uvádí na třech místech také autor Qua

dragesimale (fol. 72v, fol. 92r a fol. 152v), je

překlad jména Jeruzaléma do latiny jako vi

sio pacis. I tato etymologie pochází od Jero

ké v našem textu je etymologie použita

někdy jako pouhá vsuvka, častěji je však

východiskem autorova komentáře směřu

jícího obvykle к morálnímu ponaučení.

Nejvýrazněji se tento postup projevuje v barvitém výkladu o sedmi národech

bránících Izraelcům vstoupit do země za

slíbené, jejichž obrazem je podle autora

Quadragesimale sedm smrtelných hříchů

(viz výše), a o sedmi pohanských chrá

mech, v souvislosti s nimiž autor upozor

ňuje rovněž na sedm smrtelných hříchů.38

Etymologie hraje v těchto výkladech vý raznou roli. Například ve dvacátém šes

tém kázání probírá autor čtvrtý smrtelný hřích, totiž závist (invidia), a dává jej do

souvislosti s Emorejci, čtvrtým národem,

který bránil Židům vejít do země zaslí

bené. Jméno Emorejců uvádí v podobě Amoreus a odvozuje je od latinského sub

stantiva amarus, "hořký, trpký",39 proto

nýma, cf. např. Liber interpretationis He braicorum nominum, str. 121, 136, 152, 154.

38 Cf. fol. 73v-74r. První chrám pelištej ského boha Dágona (cf. Sd 16,21-23; I S 5,

2-7) je spojován s hněvem (;ra), druhý chrám zasvěcený kenaanské bohyni Aštóre tě (cf. 1 S 31,10) s rozmařilostí a hýřivostí (luxuría), třetí chrám asyrského boha Nisro

ka (2 Kr 19,37) znamená lenost (accidia),

čtvrtý chrám kenaanského boha Baala (cf.

např. Sd 2,13; Sd 8,33) je dáván do souvis losti s lakotou (avaritia), pátý chrám spoje ný se jménem přírodního boha Rimóna (2 Kr

5,1-19) znamená pýchu (superbia), šestý chrám zasvěcený bohyni Dianě (Sk 19,27) souvisí s obžerstvím (gula) a sedmý chrám

babylónského boha Béla (Marduka) (Da 14,2) autor Quadragesimale spojuje se zá vistí (invidia).

39 Tato etymologie pochází od Jeroný ma, Liber interpretionis Hebraicorum nomi

num, CC-SL 72, str. 61: Amorraeum ama rum vel loquentem; str. 74: Emorraeum lo

quentem sive amaricantem.

162




že právě hořkost a trpkost prý člověk na

lezne v závisti. Autor celé téma uzavírá

postřehem (fol. 135v): ...in aliis peccatis habet homo aliquam delectacionem seu

suavitatem, sed in isto nullam, nisi ama

ritudinem, zvlášť kriticky však vyznívá

úplný závěr této pasáže: lilopeccato mul

ti peccaverunt in Antiqua lege et nunc

plures.40 V pojednání o jediném chrámu, do

něhož vstoupil Kristus, a o sedmi pohan

ských chrámech, do nichž by se věřící

měl chránit vstupovat, přirovnává autor

např. svatyni asyrského boha Nisroka

к lenosti (accidia) a jméno svatyně pře kládá českou glosou pokussenie; kněz

v tomto chrámu je lenoch, oltář lůžko,

zvony jsou bručouni. Viz autorovo živé

líčení zhoubného působení tohoto chrá

mu-hříchu (fol. 73v-74r): ...in quo templo sacerdos est lenywy homo, altare est lec

tus, сатрапе sunt murmuraciones vtrha

nie. Si sibi aliquid mandas, ieiunare vel

orare, statím murmurat... Ibi Cristus eci

am поп intravit.

Zvláštní tematickou skupinu v celém

textu tvoří také exempla, která doprová

zejí v některých kázáních výklad evange lia. Je tomu tak i v kázání, jehož osnovou

je čtení o Kristově příjezdu do Jeruzalé

ma na oslátku (cf. Mt 21,1-10). Autor ilu

struje hlavní téma exemplem o paní, kte

rá měla psíka a oslíka, s nimiž velice roz

dílně nakládala: zatímco psíka přehnaně

hýčkala (koupala ho, chovala v náručí

40 Tuto formulaci nacházíme v různých variantách i v dalších pasážích, cf. fol. 111':

...et illud peccatum est luxuria, quo peccato multi in Antiqua lege peccaverunt et nunc

поп est numerus eorum\ fol. 206': Isto pec cato (sc. gula) multi peccaverunt in Antiqua

lege...; cf. také fol. 182": Illud peccatum (sc.

accidia) multis nunc interposuit se in viam et

impedit eos venire ad celum.

a nechávala ho ležet na polštářku), oslík

musel těžce pracovat, aniž by se mu za to

dostávalo sebemenšího vděku (oslík si na

tuto nespravedlnost v průběhu exempla důrazně stěžuje). Ačkoli toto vyprávění

nepatří právě к nejveselejším (viz smut

ný konec oslíka v závěru příběhu), editor

ky by jím rády jako ukázkou za mnohá

jiná exempla uzavřely toto krátké pojed nání o připravované knize (fol. 18Γ"ν):41

Una domina dives habens отпет ne

cessitatem, id est potrzebu, in sua domo,

illa habuit unum caniculum, quem mul

tum dilexit etfuit cara super eum. Multo

ciens fecit eum balneari, pulvinar sibi

sternere, nutrivit eum in synu et sic bo

nům valete fecit sibi. Et ille caniculus поп

servivit domine in alio, nisi in illo, quia

saltavit, id est skakal, et aplausit domine,

dum venit de missa aut aliunde.

Eadem eciam domina in sua curia

habuit asinum. (Pro eo dico, quia hodie

habemus de asino.) Ille videns istius ca

nis bonům valete dixit intra se: "O quam

ego sum infelix! Нос michi est omnia li

brare et portare aquam, siliques, saccos

et quid imponitur super те et поп habeo

tale valete пес unum pulvinar michi ster

nitur, sed iaceo infimo. Ego credo, ex

quo illi cani proficit suum servicium, fa ciam idem." Et sic semel, dum reddibat

de missa domům, asinus rugiens cucurrit

contra dominam et amplectitur. Clamans

vocavit ser\>os, qui veniunt et percuciunt asinum baculis usque ad mortem dicen

tes: "Ne temuz kussie iako s oczassem et

asinus satis percussus dixit: "O melius

est michi mori quam sic laborare et per cuti. Ad hec saltem requiescam.

" Et dum

asinus mortuus fuisset, exscoriaverunt

asinum et cutem eius natahli na buben et

41 Tuto část exempla otiskli V. Tille -

J. Vilikovský, Rukopisná bohemika v Ad

montě, str. 118.

163




sic super eam tympanisabant. Типе iste

asinus dixit: "O ego opinabar, quodpost

mortempacefruerer, modo adhue те in

festant, id est muczie, post mortem. "

Sic spiritualiter: Quid est canis, nisi

adulator? Illis dant, illos honorant om

neš, communiterfaciunt eis bonám vitam.

Et quid asinus, nisi predicator? Quia si

eut hodie asinus Cristum portavit, sic

predicatores nomen Cristi per totum

mundum. Modo dum asinus sic nutriretur

in oculto, id est sukromie, quod поп vi

deret, esset ita ferox animal, quod de

omni re attemptaret, id est pokusil by sie,

excepto illo, qui eum nutrií. Sic predica tores nonformidaverunt, coram omnibus

nomen Cristi predicaverunt fortiter et

passi sunt multa et in mořte et post mor

tem habuerunt detracciones.

Et sic nunc canite cancionem sancti

Adalberti Hospodyň, pomilug ny.

[březen 2001] Hana Florianová (Praha)

Hana Šedinová (Praha)

164



Date post:	12-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	trinhdiep
View:	214 times
Download:	1 times

Quadragesimale admontské. Sbírka kázání pro kající dobu

Documents