Šrí Íšópanišad

Šrí Šrímad

A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro uvědomování si Kršny

THE BHAKTIVEDANTA BOOK TRUST

Úvod ,,Učení Véd``

Tato přednáška byla původně přednesena Jeho Božskou Milostí A. Č. Bhaktivédantou Swami

Prabhupádou 6. října 1969 v Conway Hall v Londýně.

Dámy a pánové, tématem dnešní přednášky je učení Véd. Co jsou to Védy? Kořen sanskrtského slova

je moţno vykládat různě, ale význam je stejný. znamená ,,poznání``. Jakékoliv poznání

získáme je , protoţe učení Véd je původním poznáním. V podmíněném stavu je naše poznání

ovlivněno mnoha nedostatky. Podmíněná duše se od vysvobozené liší tím, ţe má čtyři nedostatky.

Prvním nedostatkem je, ţe se nutně dopouští omylů. Například v naší zemi byl Mahátma Gándhí

povaţován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Na konci ţivota ho jeho pomocník

varoval: ,,Mahátmo Gándhí, nechoď na shromáţdění do New Dillí, moji přátelé říkají, ţe je to

nebezpečné.`` Neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i velké osobnosti jako Mahátma

Gándhí, prezident Kennedy a tolik dalších. Chybovat je lidské. To je prvním z nedostatků podmíněné

duše.

Dalším nedostatkem je sklon propadat iluzím. Iluze znamená přijímat něco, co není: . Májá

znamená ,,to, co není``. Kaţdý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte:

,,Jsem pan John, jsem bohatý muţ, jsem to či ono.`` To všechno je ztotoţňování se s tělem. Vy však

nejste toto tělo. To je iluze.

Třetím nedostatkem je sklon k podvádění. Kaţdý člověk má sklon k tomu, aby podváděl ostatní.

I hlupák se vydává za velice inteligentního. Ačkoliv jiţ bylo podotčeno, ţe chybuje a podléhá iluzím,

nepřestává teoretizovat: ,,Já myslím, ţe je to tak a tak.`` Přitom nezná ani své vlastní postavení. Píše

filozofické knihy, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. To je podvádění.

A konečně - naše smysly jsou nedokonalé. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, ţe se lidé

vyzývavě ptají: ,,Můţete mi ukázat Boha?`` Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho

nespatříme, jestliţe k tomu nemáme uzpůsobené oči. Nastane-li v místnosti náhle tma, neuvidíme ani

své ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Nemůţeme tudíţ očekávat, ţe se těmito nedokonalými

smysly dobereme poznání. V podmíněném stavu se všemi jeho nedostatky nemůţeme nikomu

poskytnout dokonalé poznání. Ani my sami nejsme dokonalí. Proto přijímáme Védy takové, jaké jsou.

Moţná si myslíte, ţe Védy jsou hinduistické spisy. Hindu je však cizí název. Nejsme Hindové. Naše

skutečná identita je označuje následovníky Véd, kteří dodrţují

rozdělení lidské společnosti na čtyři varny a čtyři ášramy. Společnost se dělí na čtyři třídy a na čtyři

skupiny v duchovním ţivotě. Říká se tomu V Bhagavad-gítě se praví: ,,Tyto

skupiny existují všude, protoţe je stvořil Bůh.`` Společenské třídy jsou: bráhmani, kšatrijové, vaišjové

a šúdrové. Bráhmani jsou velice inteligentní skupina lidí, ti, kteří vědí, co je Brahman. Druhou

nejinteligentnější skupinou jsou kšatrijové, kteří organizují společnost a potom vaišjové, obchodníci.

Toto přirozené rozdělení najdeme všude. Je to védská zásada a my ji přijímáme. Védské zásady

přijímáme jako axiomata, neboť jsou naprosto bezchybné. Takto se mají přijímat. Kravské lejno se

například v Indii povaţuje za čisté, třebaţe je to zvířecí výkal. Ve Védách je na jednom místě napsáno,

ţe dotkne-li se člověk výkalu, musí se ihned vykoupat. Na jiném místě se zase praví, ţe kravské lejno je

čisté. Rozetřete-li po nečistém místě kravské lejno, očistí se. Prostý rozum nám říká, ţe si tato tvrzení

odporují. Zdánlivě tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti nejsou tato tvrzení mylná. Jsou naprosto

správná. Jeden vynikající vědec a lékař v Kalkatě analyzoval kravské lejno a zjistil, ţe má všechny

antiseptické vlastnosti.

Kdyţ v Indii někomu řekneme: ,,Musíš udělat to a to,`` můţe dotyčný namítnout: ,,Co tím myslíš?

Přikazují mi to Védy, abych tě bez námitek uposlechl?`` Védská přikázání nelze překrucovat. Budeme-

li však pečlivě zkoumat jejich význam, pak zjistíme, ţe jsou správná.

Védy nejsou sbírkou vědomostí lidských. Védské poznání přichází z duchovního světa, od Šrí Kršny.

Védám se také říká označuje poznání získané sluchem. Není to poznání

experimentální. můţeme přirovnat k matce. Od matky získáváme mnoho vědomostí. Chceme-

li se například dovědět, kdo je naším otcem, kdo nám můţe odpovědět? Naše matka. Kdyţ nám matka

řekne: ,,Tohle je tvůj otec,`` musíme to akceptovat. Pomocí pokusů není moţné zjistit, kdo je naším

otcem. A podobně kdyţ chceme dojít k poznání něčeho, co je mimo naši zkušenost, mimo

experimentální znalosti, mimo činnost smyslů, musíme přijmout Védy. Není třeba ověřovat si je pomocí

pokusů. Pokusy jiţ byly provedeny. Vše je jiţ ověřeno. Matčina slova musíme přijímat za správná. Jiné

cesty není.

Védy se povaţují za matku a Brahmá za děda, prapředka, neboť byl jako první zasvěcen do védského

poznání. Brahmá je první stvořenou ţivou bytostí. Obdrţel védské učení a předal je Náradovi

a ostatním ţákům a synům, kteří je dále rozšířili mezi svými učedníky. Védské poznání k nám přichází

touto učednickou posloupností. Také Bhagavad-gítá potvrzuje, ţe védské poznání je třeba pochopit

touto metodou. Dlouhé bádání a pokusy by nás přivedly ke stejným závěrům. Proč tedy zbytečně ztrácet

čas? Chceme-li se dovědět, kdo je naším otcem, a uznáváme-li naši matku za autoritu, můţeme přijmout

bez výhrad vše, co nám řekne. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů:

a . znamená přímý, bezprostřední. Bezprostřední důkaz není

tak dobrý, protoţe naše smysly nejsou dokonalé. Slunce, které vidíme denně, nám připadá jako malý

kotouč. Ve skutečnosti je daleko větší neţ jiné planety. Jakou cenu má toto pozorování? Chceme-li

získat o Slunci nějaké vědomosti, musíme si přečíst příslušné knihy. Přímá zkušenost je tudíţ

nedokonalá. Potom existuje indukční poznání, zaloţené na hypotézách: ,,Mohlo by to být takto. Moţná

je to tak.`` Například Darwinova teorie říká: ,,Mohlo by to být tak a tak.`` To ovšem není věda. Je to

pouze domněnka, a ani ta není dokonalá. Avšak vědomosti, které získáme z autoritativních zdrojů, jsou

dokonalé. Přečteme-li si v novinách, co bude rozhlas vysílat, nepochybujeme o jejich pravdivosti.

Nepopíráme jejich oznámení a nepotřebujeme si je pokusně ověřovat, neboť jsme je obdrţeli

z autoritativního zdroje.

Védské poznání se nazývá . Další název je . Označuje poznání,

k němuţ se dojde pomocí sluchu. Védy nás vyzývají, abychom naslouchali autoritě, chceme-li

porozumět transcendentálnímu poznání. Transcendentální poznání je poznání, které k nám přichází

z oblastí za hranicemi vesmíru. V tomto vesmíru je poznání materiální, zatímco poznání za hranicemi

vesmíru, je transcendentální. Nedokáţeme se dostat ani na konec tohoto vesmíru, jak bychom se tedy

mohli dostat do duchovního světa? Tímto způsobem tedy úplného poznání nemůţeme dosáhnout.

Existuje svět duchovní povahy rozprostírající se nade vším projeveným i neprojeveným. Jak však

můţeme vědět, ţe existuje svět jehoţ planety a obyvatelé jsou věční? To vše existuje, ale nelze se

k tomu dobrat pomocí pokusů. Proto si musíme vzít na pomoc védské spisy. To je védské poznání.

V našem hnutí pro vědomí Kršny přijímáme poznání od nejvyšší autority, Kršny. Kršna je uznáván za

nejvyšší autoritu všemi třídami lidí. Uvedu nejdříve dva druhy transcendentalistů. První jsou

impersonalisté, májávádíni. Obvykle se jim říká védántisté a jejich vůdcem je Šankaráčárja. Druzí jsou

vaišnavové. K nim patří například Rámánudţáčárja, Madhváčárja a Višnusvámí. Jak Šankarova

sampradája, tak vaišnavské sampradáji uznaly Kršnu za Nejvyšší Osobnost Boţství. Šankaráčárja je

povaţován za impersonalistu, za hlasatele neosobní filozofie o neosobním Brahmanu, ale ve skutečnosti

je skrytým personalistou. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě píše: ,,Nárájana, Nejvyšší Osobnost

Boţství, existuje nad tímto vesmírným projevem.`` ,,Nejvyšší Osobnost Boţství, Nárájana, je Kršna.

Přišel jako syn Vasudévy a Dévakí.`` Zvlášť uvádí jméno Jeho otce a matky. Kršna je tedy uznáván

všemi transcendentalisty za Nejvyšší Osobnost Boţství. O tom není pochyb. Zdrojem poznání našeho

hnutí pro vědomí Kršny je Kršna samotný - Jeho Bhagavad-gítá. Vydali jsme Bhagavad-gítu - takovou,

jaká je, neboť přijímáme Kršnu a Jeho slova tak, jak jsou, aniţ bychom se pokoušeli o jakoukoliv

interpretaci. To je zásada védského poznání. Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme.

Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliţe přijmeme

správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě

cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, ţe člověk je smrtelný.

Otec nám říká, ţe člověk je smrtelný, sestra nám říká, ţe člověk je smrtelný, kaţdý říká, ţe člověk je

smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, ţe člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli

výzkumy zjistit, zda je člověk smrtelný, museli bychom studovat kaţdého jednotlivce a tu by nás mohlo

napadnout, ţe snad někde existuje člověk, který neumírá, jenţe my jsme se s ním nesetkali. Takto se

naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto postupu se v sanskrtu říká vzestupný postup.

Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy

nedojdeme ke správným závěrům. To není moţné.

V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, ţe letíme letadlem rychlejším neţ myšlenka. Naše hmotná

letadla dokáţou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Kdyţ

sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamţitě. Tak

rychlá je myšlenka. Přesto se říká, ţe kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlém jako

myšlenka, zjistil by, ţe duchovní svět je neomezený. Není moţno se k němu ani přiblíţit. Proto nám

Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také

pouţito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské poselství

z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohrouţen v Brahmanu. To jsou dvě

kvalifikace. Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami. V Bhagavad-gítě sám Kršna

říká: ,,Skutečným cílem studia Véd je poznání Kršny``. V Brahma-sanhitě také stojí: ,,Kršna, Góvinda

má bezpočet tvarů, podob, avšak všechny jsou jedno. Nejsou nedokonalé jako naše. Jeho podoba je

věčná. Má podoba má počátek, ale Jeho podoba je bez počátku, je Jeho podoby - má tolik

rozmanitých podob - nemají konce. Má podoba je nyní zde, není v mém bytě, a vy teď také sedíte zde

a nejste doma, ale Kršna můţe být všude současně. Můţe být v Gólóce Vrndávaně a současně můţe být

všude a ve všem přítomný. Je původní a nejstarší, ale kdykoliv se podíváme na nějaký obraz Kršny,

uvidíme tam mladého chlapce mezi patnácti a dvaceti lety. Nikdy nevypadá jako stařec. Moţná jste

viděli obrázky Kršny jako vozataje v Bhagavad-gítě. V té době uţ Mu bylo přes sto let. Měl uţ

pravnuky, ale vypadal úplně jako chlapec. Bůh, Kršna, nikdy nestárne. To je jeden z projevů Jeho

nejvyšší moci. Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten.

Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těţké. Kršnu je však moţné velice snadno poznat

prostřednictvím Jeho oddaných. Jeho oddaní vám Ho mohou předat - ,,Zde je, vezmi Ho.`` To je v moci

těch, kteří jsou Mu oddáni.

Původně existovala pouze jedna Véda a nebylo nutné ji číst. Lidé byli tak inteligentní a měli tak

vynikající paměť, ţe jim stačilo vyslechnout si ji jednou z úst duchovního mistra, aby jí rozuměli. Hned

pochopili celý její smysl. Před 5 000 lety však Vjásadéva zapsal Védu pro lidi tohoto věku, Kali-jugy.

Věděl totiţ, ţe lidé budou mít jen krátký ţivot, špatnou paměť a nepříliš bystrý intelekt. ,,Proto budu

učit zapsaným védským vědomostem.`` Rozdělil Védu na čtyři: Rg, Sáma, Atharva a Jadţur. Pak je

svěřil svým učedníkům. Dále přemýšlel o méně inteligentní lidské třídě:

a označuje třídu ţen a šúdrové jsou pracovníci. je

skupina lidí, kteří se narodili ve vznešených rodinách, ale nemají příslušné kvalifikace. Člověk, který se

narodil v bráhmanské rodině, ale nemá kvalifikace bráhmana, se nazývá Pro tyto

lidi sepsal Mahábháratu, nazývanou dějinami Indie a osmnáct Purán. To jsou všechno védská písma:

Purány, Mahábhárata, čtyři Védy a Upanišady. Upanišady jsou součástí Véd. Potom shrnul pro učence

a filozofy veškeré védské učení ve spisu zvaném Védánta-sútra. To je konečné slovo Véd. Védánta-

sútru napsal osobně pod vedením Nárady, svého guru-mahárádţi, duchovního mistra, ale přesto nebyl

spokojen. O tom je dlouhý příběh, popsaný ve Šrímad-Bhágavatamu. Vjásadéva však nebyl nikterak

spokojen ani po sestavení mnoha Purán, Upanišad, ani Védánta-sútry. Jeho duchovní mistr Nárada mu

pak nařídil: ,,Vysvětli Védántu!`` Védánta znamená ,,konečné poznání`` a konečným poznáním je

Kršna. On sám říká, ţe všechny védské spisy mají vést k poznání Kršny.

Kršna říká: ,,Sloţil jsem Védántu a jsem znalcem Véd.`` Proto je Kršna

konečným cílem. Je to vysvětleno ve všech vaišnavských komentářích k védántské filozofii. Jako

gaudíja-vaišnavové máme svůj komentář k védántské filozofii, nazývaný Góvinda-bhášja, od Baladévy

Vidjábhúšany. Také Rámánudţáčárja a Madhváčárja napsali své komentáře. Šankarův výklad není

jediným komentářem. K Védántě existuje mnoho komentářů, ale protoţe vaišnavové nepředloţili první

komentář, lidé se mylně domnívají, ţe Šankaráčárjův komentář je jediný. Kromě toho samotný

Vjásadéva napsal dokonalý komentář k Védántě, tzv. Šrímad-Bhágavatam. Šrímad-Bhágavatam začíná

slovy Védánta-sútry: je plně

vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Védánta-sútra pouze naznačuje, co je Brahman, Absolutní Pravda:

,,Absolutní Pravdou je ten, ze kterého vše emanuje.`` To je pouze stručné shrnutí, ale ve Šrímad-

Bhágavatamu je to vysvětleno podrobně. Jestliţe vše emanuje z Absolutní Pravdy, jaké je povahy

Absolutní Pravda? To je vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Absolutní Pravda musí mít vědomí. Je

samovyzařující ( ). Své vědomí a vědomosti rozvíjíme tím, ţe přijímáme poznání od jiných,

avšak o Něm je řečeno, ţe je samovyzařující. Shrnutí celého védského poznání najdeme ve Védánta-

sútře, kterou samotný autor vysvětlil ve Šrímad-Bhágavatamu. Nakonec bychom chtěli vybídnout

všechny, kdo mají skutečný zájem o védské poznání, aby se pokusili porozumět výkladu veškerého

védského poznání ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty.

Vzývání

- Úplný Celek; - naprosto dokonalý; - tento; - naprosto dokonalý;

- tento vnímatelný svět; - ze zcela dokonalého; - úplná jednotka;

- vytvořen; - z Úplného Celku; - naprostá rovnováha;

- odňato; - naprostá rovnováha; - třebaţe; - zůstává.

Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, je dokonalý a celistvý. Protože je naprosto dokonalý, veškeré

Jeho emanace, jako například tento vnímatelný svět, jsou dokonale vybaveny jako úplné celky.

Cokoliv bylo vytvořeno celistvým, je samo o sobě rovněž celistvé. Protože je Úplným Celkem,

zůstává zcela úplný, třebaže z Něho emanuje takové množství ucelených jednotek.

VÝKLAD: Úplný Celek, neboli Nejvyšší Absolutní Pravda, je Osobnost Boţství. Realizace neosobního

Brahmanu a Paramátmy čili Nadduše je neúplnou realizací Absolutního Celku. Nejvyšší Osobnost

Boţství je . Realizace neosobního Brahmanu je realizací vlastnosti

neboli aspektu věčnosti a realizace Paramátmy neboli Nadduše je realizací vlastnosti

a - věčnosti a poznání. Realizace Osobnosti Boţství, Nejvyššího Pána, je však realizací všech

Jeho transcendentálních vlastností a - blaţenosti. V osobním pojetí jsou tyto

aspekty realizovány v uceleném tvaru ( ). Úplný Celek není beztvarý. Kdyby byl beztvarý

nebo kdyby byl jakýmkoliv způsobem méně úplný neţ to, co stvořil, nemohl by být úplný. Úplný Celek

musí obsahovat všechno, co je v dosahu naší zkušenosti, i to za jejími hranicemi, neboť jinak by

nemohl být úplný.

Úplný Celek, Osobnost Boţství, má mnoho energií, jeţ jsou stejně celistvé, jako je On. Proto je také

tento jevový neboli hmotný svět sám o sobě celistvý. Čtyřiadvacet pralátek, z nichţ se tento hmotný

svět dočasně projevuje, je uzpůsobeno tak, aby mohly vytvářet vše, co je třeba k zachování a udrţení

tohoto vesmíru. Udrţování tohoto vesmíru si nevyţaduje ţádné vnější námahy některé jiné jednotky.

Vesmír má svůj vlastní čas, stanovený energií Úplného Celku, a kdyţ se tento čas naplní, bude tento

dočasný projev zničen na základě dokonalého uspořádání Celku.

Celistvé jednotky (ţivé bytosti) mají plnou moţnost realizovat Celek a jakékoliv neúplnosti zakoušejí

jen kvůli neúplnému poznání Celku. Lidská ţivotní podoba je plným projevem vědomí ţivé bytosti a je

moţno jí získat aţ po vývoji v 8 400 000 ţivotních druzích v koloběhu rození a smrti. Jestliţe lidská

bytost nerealizuje svou celistvost v Úplném Celku během tohoto ţivota, ve kterém je obdařena plným

vědomím, ztratí moţnost realizovat svou celistvost a podle zákona hmotné přírody se bude muset znovu

vrátit do vývojového cyklu.

Protoţe nevíme, ţe v přírodě je plnou měrou zajištěno vše, čeho je třeba k ţivotu, snaţíme se vyuţít

přírodních zdrojů, abychom si mohli vytvořit takzvaný úplný ţivot ze smyslových poţitků. Tento

zbloudilý ţivot zaloţený na smyslových poţitcích je iluzí, neboť ţivá bytost nemůţe mít poţitek ze

smyslového ţivota, není-li spojena s Absolutním Celkem. Ruka na těle je celistvou jednotkou, dokud je

spojena s Úplným Celkem. Je-li od těla oddělena, můţe sice vypadat jako ruka, ale ve skutečnosti

postrádá potenciál ruky. Ţivé bytosti jsou součástí Úplného Celku, a pokud jsou od Něj odděleny,

nemůţe iluzorní představa úplnosti přinést vytouţené výsledky.

Plnost lidského ţivota se můţe uskutečnit pouze tehdy, zapojí-li se člověk do sluţby Úplného Celku.

Všechny sluţby na tomto světě - sociální, politické, společenské, mezinárodní nebo dokonce

meziplanetární - zůstanou neúplné, nejsou-li spojeny s Úplným Celkem. Kdyţ je vše spojené s Úplným

Celkem, stávají se také připojené části samy o sobě úplnými.

Mantra první

- Pánem; - řízeno; - to; - vše; - cokoliv;

- ve vesmíru; - vše ţivé i neţivé; - Jím; - vyhrazený

podíl; - měl bys přijmout; - nečiň; - snaţit se získat;

- někoho jiného; - majetek.

Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Člověk by měl tedy přijímat pouze ty

nezbytné věci, jež mu byly vyhrazeny jako jeho podíl. Nikdo by neměl přijímat jiné věci, věda

dobře, komu patří.

VÝKLAD: Védské poznání je neomylné, neboť k nám přichází prostřednictvím dokonalé učednické

posloupnosti duchovních mistrů, počínaje samotným Pánem. Védské poznání přichází

z transcendentálních zdrojů a první slovo bylo vysloveno Jím samotným. Slova vyřčená Pánem se

nazývají , coţ znamená, ţe nebyla vyřčena pozemským tvorem. Ţivá bytost má

v hmotném světě čtyři nedostatky, a to: 1. musí se nutně dopouštět chyb; 2. podléhá klamným

představám; 3. má sklon podvádět ostatní; 4. má nedokonalé smysly. Podmíněn těmito čtyřmi

nedostatky, není člověk schopen podat dokonalou informaci o všeobsáhlém poznání. Védské spisy jsou

však jiného charakteru. Védské poznání bylo původně sděleno do srdce Brahmy, první stvořené ţivé

bytosti. Brahmá pak rozšířil toto poznání mezi své syny a učedníky, kteří je v průběhu dějin předávali

dále.

Protoţe Pán je , neboli naprosto dokonalý, je vyloučeno, aby podléhal zákonům hmotné

přírody, zatímco všechny ţivé bytosti i neţivé předměty podléhají přírodním zákonům a tím nepřímo

i Jeho moci. Tato Šrí Íšópanišad je součástí Jadţur Védy a jako taková obsahuje informace

o vlastnickém právu na všechny věci, jeţ existují ve vesmíru.

Potvrzuje to sedmá kapitola Bhagavad-gíty (7.4 - 5), kde se mluví o a .

Přírodní prvky - země, voda, oheň, vzduch, obloha, mysl, inteligence a ego - jsou součástí niţší neboli

hmotné energie Pána, kdeţto ţivá bytost, organická energie, je vyšší energií

Pána. Obě tyto neboli energie jsou emanacemi Pána, jenţ je konečným vládcem všeho,

co existuje. Ve vesmíru neexistuje nic, co by nepatřilo buď do nebo

proto je tedy všechno vlastnictvím Nejvyšší Bytosti.

Nejvyšší Bytost, Absolutní Osobnost Boţství, je dokonalou Osobou s úplnou a dokonalou inteligencí

na řízení všeho pomocí svých různých energií. Nejvyšší Bytost bývá často přirovnávána k ohni

a všechno organické a anorganické k ţáru a světlu tohoto ohně. Tak jako oheň vydává energii ve formě

tepla a světla, projevuje Pán svou energii různým způsobem. Tak zůstává konečným udrţovatelem

a vládcem všeho. Má nesmírné energie, zná vše a je příznivcem všech. Je plný všech nepochopitelných

vlastností: síly, bohatství, slávy, krásy, poznání a odříkání.

Člověk by tedy měl být natolik inteligentní, aby pochopil, ţe kromě Nejvyššího Pána se nikdo nemůţe

pokládat za vlastníka a měl by akceptovat pouze podíl přiřknutý mu Pánem. Například kráva dává

mléko, ale nepije je; ţiví se trávou a zrním a její mléko je určeno jako potrava lidem. Tak to Pán

uspořádal a my bychom se měli spokojit s těmi věcmi, které nám tak laskavě vyhradil, a vţdy mít na

paměti, komu tyto věci ve skutečnosti patří.

Například dům je zhotoven ze zeminy, dřeva, kamene, ţeleza, cementu a mnoha jiných hmotných věcí.

Jestliţe uvaţujeme v souladu se Šrí Íšópanišadou, musíme si uvědomit, ţe ţádný z těchto materiálů

nemůţeme vyrobit sami. Svou vlastní prací je můţeme pouze sestavit a přetvářet do různých tvarů.

Pracovník se nemůţe vydávat za majitele určité věci jen proto, ţe tvrdě pracoval na jejím zhotovení.

V moderní společnosti neustále probíhá velký spor mezi dělníky a kapitalisty. Tento spor nabývá

mezinárodního charakteru a světu hrozí nebezpečí. Lidé proti sobě stojí jako nepřátelé a vrčí na sebe

jako kočky a psi. Šrí Íšópanišad nemůţe radit kočkám a psům, ale můţe lidem předat Boţí poselství

prostřednictvím pravých áčárjů (svatých učitelů). Lidstvo by mělo přijmout moudrost Šrí Íšópanišady:

nikdo by se neměl přít o hmotné majetky. Člověk se musí spokojit s těmi výsadami, jichţ se mu dostává

z milosti Pána. Nemůţe existovat ţádný mír, jestliţe si komunisté, kapitalisté nebo jakákoliv jiná strana

bude činit nárok na vlastnictví přírodních zdrojů, jeţ jsou výhradním majetkem Pána. Kapitalisté

nemohou ovládnout komunisty prostým politickým manévrováním, stejně jako komunisté nemohou

porazit kapitalisty bitkou o ukradený chléb. Jestliţe tyto skupiny nerozpoznají skutečného vlastníka,

Nejvyšší Osobnost Boţství, je veškerý majetek, na který si činí nárok, kradený a následkem toho budou

potrestáni přírodními zákony. Atomové pumy jsou v rukou komunistů i kapitalistů, a jestliţe si obě

strany neuvědomí vlastnické právo Nejvyššího Pána, tyto pumy nakonec jistě zničí obě strany. Pro

vlastní záchranu i pro zajištění světového míru je tedy nezbytné, aby se obě strany řídily pokyny Šrí

Íšópanišady.

Lidé nejsou předurčeni k tomu, aby se přeli jako psi a kočky. Musí mít dostatek inteligence, aby

pochopili důleţitost a smysl lidského ţivota. Védské spisy byly sepsány pro lidstvo a ne pro kočky

a psy. Kočky a psi mohou pro nasycení zabíjet jiná zvířata, aniţ by tím hřešili, ale jestliţe člověk zabije

zvíře, aby ukojil své nezkrotné chuťové buňky, porušuje zákony přírody, ponese za to odpovědnost

a musí být potrestán.

Normy lidského ţivota se nemohou aplikovat na zvířata. Tygr se neţiví rýţí, pšenicí ani kravským

mlékem, neboť mu byla určena potrava ve formě zvířecího masa. Existuje mnoho zvířat a ptáků, jeţ

jsou buď býloţravci nebo masoţravci, ale nikdo z nich neporušuje přírodní zákony, které byly

stanoveny vůlí Pána. Zvěř, ptactvo, plazi a jiné niţší formy ţivota se přísně drţí přírodních zákonů.

Proto v jejich případě nemůţe být řeči o hříchu. Nejsou jim určeny ani pokyny védských spisů. Pouze

lidský ţivot je ţivotem plným odpovědnosti.

Byla by chyba si myslet, ţe stačí stát se vegetariány a tím se vyhneme porušování přírodních zákonů.

Rostliny mají také ţivot. Zákonem přírody je, ţe jeden ţivý tvor je určen stát se potravou jiného tvora.

Proto člověk nemá být hrdý na to, ţe je přísným vegetariánem. Nejdůleţitější je uznávat Nejvyššího

Pána. Zvířata nemají dostatečně vyvinuté vědomí, aby mohla rozpoznat Pána. Člověk je však

dostatečně inteligentní, aby se mohl poučit z védských spisů a dovědět se, jak fungují přírodní zákony,

a aby tohoto poznání vyuţil ke svému prospěchu. Ţivot člověka, který nedbá pokynů védských spisů, je

velice riskantní. Proto se vyţaduje, aby člověk uznával autoritu Nejvyššího Pána. Musí být Pánu oddán,

obětovat vše sluţbě Pánovi a poţívat pouze zbytky potravy, jeţ Mu byla obětována. To mu umoţní

vykonávat správně své povinnosti. V Bhagavad-gítě (9.26) Pán přímo říká, ţe akceptuje vegetariánskou

potravu z rukou čistého oddaného. Proto má člověk být nejen přísným vegetariánem, nýbrţ i oddaným

Pána a má Mu obětovat všechno své jídlo a teprve potom jíst prasádam, Boţí milost. Takový oddaný je

schopen řádně plnit povinnost lidského ţivota. Ten, kdo neobětuje svou potravu Pánu, pojídá vlastně

hřích a vystavuje se rozličným strastem, jeţ jsou následkem hříchu (Bg. 3.13).

Kořenem hříchu je úmyslné porušování přírodních zákonů opomíjením Pánova vlastnického práva.

Opomíjení přírodních zákonů a příkazů Pána vede člověka ke zkáze. Je-li člověk rozváţný, zná přírodní

zákony a není vázán zbytečnými pouty k materiálním věcem nebo naopak odporem k nim, můţe si být

jist, ţe ho Pán uzná, a ţe splní předpoklady k tomu, aby se mohl navrátit zpět do věčného domova, zpět

k Bohu.

Mantra druhá

- nepřetrţitě jednat; tak; - během tohoto ţivota; - práce;

- člověk si má přát ţít; - sto; - let; - ţít tak; -

pro tebe; - ne; - alternativa; - z této cesty; - existuje; - ne;

- práce; - můţe být poután; - pro člověka.

Jestliže člověk nepřetržitě jedná v tomto duchu, může usilovat o to, aby žil stovky let, neboť

tento druh práce ho nepřipoutává k zákonům karmy. Jiné cesty pro člověka není.

VÝKLAD: Nikomu se nechce zemřít a kaţdý chce ţít co nejdéle. Tato tendence se projevuje nejen

u jednotlivců, nýbrţ i kolektivně ve společnosti a národě. Kaţdá ţivá bytost tvrdě zápasí o ţivot,

a podle védských spisů je to zcela přirozené. Ţivá bytost je svou podstatou věčná, ale následkem svého

zajetí v hmotné existenci musí znovu a znovu měnit své tělo. Tento proces se nazývá převtělování duší

a někdy se mu také říká připoutanost k práci. Ţivý tvor musí pracovat pro

svou obţivu, neboť to je zákon hmotné přírody, a jestliţe nejedná v souladu s uloţenými povinnostmi,

porušuje zákony přírody a uvazuje se stále více ke koloběhu rození a umírání.

Ostatní ţivotní formy jsou podřízeny koloběhu rození a umírání, ale jakmile ţivá bytost dosáhne

lidského ţivota, je jí dána moţnost vymanit se ze zákonů karmy. , a

jsou velmi srozumitelně popsány v Bhagavad-gítě. Činy vykonané v souladu s uloţenými povinnostmi,

o nichţ se píše ve zjevených spisech, se nazývají . Činy, jeţ člověka vysvobozují z koloběhu

rození a umírání, se nazývají . A konečně činy, při nichţ člověk zneuţil své svobody a jeţ

vedou k niţší ţivotní formě, se nazývají .

Mezi těmito třemi druhy činností dá inteligentní člověk přednost těm, které ho osvobozují ze zajetí

karmy. Obyčejní lidé si přejí vykonávat dobrou práci, aby došli uznání, a aby na tomto světě nebo

v nebi získali vyšší postavení, avšak vyspělejší lidé se chtějí zcela oprostit od akcí a reakcí práce.

Inteligentní lidé dobře vědí, ţe jak dobré, tak špatné činy připoutávají člověka k materiálním útrapám.

Proto usilují jednat způsobem, který vede k osvobození od účinků dobré i špatné práce.

Pokyny obsaţené ve Šrí Íšópanišadě jsou podrobněji vysvětleny v Bhagavad-gítě, tresti všech

Upanišad, někdy téţ zvané Gítópanišad. V Bhagavad-gítě říká Osobnost Boţství, ţe člověk nemůţe

dosáhnout stavu nebo , dokud nesplní předepsané povinnosti, o nichţ se

zmiňují védské spisy (Bg. 3.9 - 16). Védy mohou usměrnit pracovní energii člověka tak, aby si

postupně mohl uvědomit autoritu Nejvyšší Bytosti. Kdyţ si člověk uvědomí autoritu Osobnosti Boţství,

rozumí se, ţe dosáhl pozitivního poznání. V tomto stádiu čistoty nemohou jiţ kvality hmotné přírody:

dobro, vášeň a nevědomost, ovlivňovat člověka, který je nyní schopen konat práci, která ho neváţe ke

koloběhu rození a umírání ( ).

Ve skutečnosti nemusí nikdo dělat nic jiného neţ oddaně slouţit Pánu. Na niţších ţivotních stupních

ovšem není moţné začít neprodleně vykonávat oddanou sluţbu Bohu. Stejně tak není moţné úplně

skoncovat s prací, která přináší následky. Podmíněná duše je zvyklá pracovat pro smyslový poţitek, ve

svém vlastním sobeckém zájmu, ať jiţ bezprostředním nebo rozšířeném. Obyčejný člověk pracuje pro

svůj vlastní smyslový poţitek, a kdyţ se toto pojetí smyslového poţitku rozšíří na jeho společnost,

národ nebo celé lidstvo, bere na sebe různé přitaţlivé názvy jako altruismus, socialismus, komunismus,

nacionalismus, humanismus atd. Tyto ,,ismy`` jsou velice přitaţlivými formami činností, které

připoutávají ( ), ale védský pokyn Šrí Íšópanišady zní: Chce-li někdo ţít pro

některý ze jmenovaných ,,ismů``, nechť umístí Boha do středu. Mít rodinu nebo být altruistou,

socialistou, komunistou, patriotem nebo humanistou není nic špatného, pokud člověk vykonává tuto

činnost v duchu , tj. pojetí s Bohem ve středu.

Činnosti soustředěné k Bohu jsou v Bhagavad-gítě (2.40) tak oceňovány, ţe jiţ několik málo jich stačí

k tomu, aby člověka zachránily před největším nebezpečím. Největším nebezpečím ţivota je znovu

sklouznout do vývojového cyklu rození a umírání. Za nejnešťastnějšího člověka se musí pokládat ten,

kdo si nějakým způsobem nechá ujít duchovní moţnost, kterou mu poskytuje jeho lidská forma ţivota

a sklouzne znovu do vývojového cyklu, třebaţe si to v důsledku svých nedokonalých smyslů

neuvědomuje. Proto nám Šrí Íšópanišad doporučuje, abychom pouţívali svých sil v duchu

a takto si pak můţeme přát ţít dlouhá léta. V opačném případě není dlouhý ţivot o nic

lepší neţ ţivot stromu, coţ je také ţivá bytost, která můţe ţít stovky nebo tisíce let. Nemá ţádný smysl

ţít dlouho jako strom nebo dýchat jako měchy, plodit děti jako prasata a psi nebo jíst jako velbloud.

Pokorný ţivot soustředěný k Bohu je cennější neţ velkolepý humbuk, jímţ je ţivot zasvěcený

bohaprázdnému altruismu nebo socialismu.

Jestliţe se například altruistická činnost provádí v duchu Šrí Íšópanišady, stává se formou karma-jógy,

jak je doporučeno v Bhagavad-gítě (18.5 - 9). Tomu, kdo ji vykonává, poskytuje ochranu před

evolučním cyklem rození a smrti. I kdyţ takováto činnost soustředěná k Bohu zůstane neukončená, je

člověku prospěšná, neboť mu v jeho příštím ţivotě zaručuje lidskou ţivotní podobu. Tak dostane novou

příleţitost zlepšit si své postavení na cestě k vysvobození.

Mantra třetí

- určeno asurům; - známi pod jménem; - ti; - planety;

- nevědomosti; - temnotou; - pokryté; - tyto planety; -

tyto; - po smrti; - vstoupit; - kdokoliv; - kaţdý; - a;

- kdo zabíjí duši; - osoby.

Kdokoliv zabíjí duši, musí vstoupit na planety známé jako světy bezvěrců, plné temna

a nevědomosti.

VÝKLAD: Lidský ţivot se od ţivota zvířecího liší tím, ţe jej provází velká odpovědnost. Ti, kdo jsou si

této odpovědnosti vědomi a jednají podle toho, se nazývají surové (zboţní lidé), zatímco ti, kdo jí

nedbají nebo ji neznají, jsou asurové (démoni). V celém vesmíru existují pouze tyto dva druhy ţivých

bytostí. V Rg Védě stojí, ţe cílem surů jsou vţdy lotosové nohy Nejvyššího Pána Višnua, a podle toho

také jednají. Jejich cesty jsou jasné jako dráha Slunce.

Inteligentní lidské bytosti musí mít neustále na paměti, ţe tuto specifickou tělesnou podobu jsme

dostali po vývoji trvajícím mnoho miliónů let a po dlouhém převtělování duše. Tento hmotný svět bývá

někdy přirovnáván k oceánu a naše lidské tělo k dobré lodi, určené k plavbě přes tento oceán. Védské

spisy a áčárjové neboli svatí učitelé se přirovnávají ke zkušeným lodivodům a přednosti lidského těla

k příznivým větrům, pomáhajícím lodi plout hladce k vytouţenému cíli. Člověk, který přes všechny tyto

výhody nevyuţije plně lidského ţivota k seberealizaci, musí být povaţován za toho, kdo

zabíjí duši. Šrí Íšópanišad nás jasně upozorňuje a varuje, ţe tomu, kdo zabíjí duši, je souzeno vstoupit

do nejtemnějších končin nevědomosti, kde bude vystaven věčnému utrpení.

Ekonomické problémy vepřů, psů, velbloudů a oslů jsou stejně závaţné jako naše. Problémy těchto

zvířat jsou vyřešeny za odporných podmínek, ale člověku poskytly přírodní zákony veškeré moţnosti

k pohodlnému ţivotu, neboť lidská forma ţivota je důleţitější a cennější neţ ţivot zvířete. Proč byl

člověku dán lepší ţivot neţ vepři a ostatním zvířatům? Proč má pracovník zastávající vedoucí postavení

více výhod neţ obyčejný úředník? Odpověď zní, ţe povinnosti vysokého úředníka jsou vyšší povahy.

Stejně tak ţivotní povinnosti člověka jsou vyšší povahy neţ povinnosti zvířat, jeţ se neustále

zaměstnávají naplňováním svých ţaludků.

Dnešní moderní civilizace, ničitelka duší, jen zvětšila problémy prázdného ţaludku. Přiblíţíme-li se

k uhlazenému zvířeti, civilizovanému člověku, řekne nám, ţe prostě chce pracovat, aby uspokojil svůj

ţaludek, a ţe ţádnou seberealizaci nepotřebuje. Zákony přírody jsou však tak kruté, ţe přes jeho

horlivou snahu pracovat tvrdě pro svůj ţaludek mu stále hrozí nezaměstnanost.

Tuto lidskou ţivotní podobu jsme nedostali proto, abychom dřeli jako osli, vepři a psi, nýbrţ proto,

abychom dosáhli nejvyšší ţivotní dokonalosti. Jestliţe nedbáme o seberealizaci, přírodní zákony nás

donutí velmi tvrdě pracovat, i kdyţ si to nepřejeme. Lidé tohoto věku jsou nuceni pracovat stejně tvrdě

jako osli a býci zapřaţeni do vozu. Tento verš Šrí Íšópanišady se zmiňuje o několika oblastech, kam

jsou asurové posíláni pracovat. Osoba, které se nepodaří dostát svým povinnostem člověka, se musí

převtělovat na planety asurů do některé z degradovaných forem ţivota a tvrdě pracovat v nevědomosti

a temnotě.

V Bhagavad-gítě (6.41 - 43) stojí, ţe člověku, který započal svou pouť za seberealizací, ale nedokončil

ji, ačkoliv se opravdově snaţil - člověku, který se snaţil o realizaci svého vztahu k Bohu - je dána

moţnost narodit se v rodině nebo . Slovo označuje duchovně vyspělého

bráhmana, a označuje vaišju, příslušníka obchodnické společenské třídy. Znamená to, ţe

osoba, jíţ se nepodaří realizovat svůj vztah k Bohu, dostane na základě svého váţného pokusu

v předešlém ţivotě lepší moţnosti pro seberealizaci. Jestliţe dokonce i neúspěšnému uchazeči je

poskytnuta moţnost narodit se v ušlechtilé rodině, nelze si ani představit postavení toho, kdo dosáhl

úspěchu. Jiţ pouhá snaha poznat Boha zaručuje zrození v bohaté nebo aristokratické rodině. Ten však,

kdo se o to ani nepokusí, kdo chce být pohrouţen do iluzí, kdo je příliš materialistický a lpí na

hmotných poţitcích, se musí odebrat do nejtemnějších končin pekla, jak to také potvrzují všechny

védské spisy. Takoví materialističtí asurové se někdy vydávají za velice zboţné, avšak jejich konečným

cílem je hmotný blahobyt. Bhagavad-gítá (16.17 - 18) takové lidi kárá, neboť jsou velcí jen silou svého

podvodu a drţí se u moci pouze pomocí hlasů nevědomců a svého hmotného bohatství. Tito asurové

nezajímající se o seberealizaci a pojetí , o Pána, se zajisté dostanou do nejtemnějších

končin.

Závěrem tedy je, ţe jakoţto lidé nejsme určeni jen k tomu, abychom v nejistém postavení řešili

ekonomické problémy, ale k tomu, abychom řešili problémy hmotného ţivota, jeţ před nás staví

přírodní zákony.

Mantra čtvrtá

- setrvávat; - jeden; - neţ mysl; - rychlejší; - ne;

- tento Nejvyšší Pán; - polobozi jako Indra a jiní; - můţe se přiblíţit;

- před; - rychle se pohybující; - On; - ti, kteří běţí;

- jiní; - převyšuje; - zůstávající na jednom místě; -

v Něm; - déšť; - bozi, kteří ovládají vítr a déšť; - dodávat.

Třebaže Nejvyšší Pán setrvává ve svém sídle, je rychlejší než myšlenka a může se pohybovat

rychleji než kdokoliv jiný. Mocní polobozi se k Němu nemohou přiblížit. Třebaže setrvává na

jednom místě, ovládá ty, kdo dodávají vzduch a déšť. Předčí všechny svou znamenitostí.

VÝKLAD: Nejvyššího Pána, jenţ je Absolutní Osobností Boţství, nemůţe ani ten největší filozof

pochopit pomocí rozumových spekulací. Pouze Jeho oddaní Ho mohou poznat skrze Jeho milost.

V Brahma-sanhitě stojí, ţe i kdyby se nějaký filozof, který není oddaný Bohu, pohyboval rychlostí větru

nebo myšlenky třeba po staletí, přece nakonec shledá, ţe Absolutní Pravda je od něho stále ještě

nesmírně vzdálená. Podle Šrí Íšópanišady má Absolutní Osobnost Boţství transcendentální sídlo

jménem Kršnalóka, kde pobývá a věnuje se svým zábavám. Pomocí svých nepochopitelných sil však

můţe současně dosíci kaţdé části své tvůrčí energie. Ve Višnu Puráně se tyto síly přirovnávají k teplu

a záři ohně. Třebaţe oheň plane na jednom místě, můţe rozšiřovat své světlo a teplo kolem dokola.

Stejně tak můţe Absolutní Osobnost Boţství vysílat své rozličné síly do všech stran, i kdyţ setrvává ve

svém transcendentálním sídle.

Třebaţe energie Pána jsou nespočetné, mohou být rozděleny do tří hlavních kategorií: vnitřní energie,

okrajová energie a vnější energie. Kaţdá z těchto kategorií má stovky a milióny pododdělení.

Vládnoucí polobozi, zmocnění ke kontrole a správě přírodních jevů, jako například vzduchu, světla,

deště apod., patří do okrajové energie Absolutní Osobnosti. Rovněţ ţivé bytosti včetně člověka jsou

produkty Pánovy okrajové energie. Hmotný svět je výtvorem Jeho vnější energie a duchovní nebe,

v němţ se nachází Boţí království, je projevem energie vnitřní.

Tak jsou různé energie Nejvyššího Pána zastoupeny prostřednictvím Jeho rozličných sil všude. Mezi

Pánem a Jeho energiemi není rozdíl. Pán je přítomný všude, ale z toho si nesmíme vyvodit mylný závěr,

ţe Jeho existence je omezená pouze na neosobní Brahman. Lidé jsou zvyklí vyvozovat závěry pomocí

svého rozumu, avšak Nejvyšší Pán není podřízen našim omezeným rozumovým schopnostem. Proto nás

také Upanišady varují: nikdo se nemůţe Pánovi přiblíţit svými omezenými silami.

V Bhagavad-gítě (10.2) Pán praví, ţe dokonce ani velcí ršiové a surové Ho nemohou znát. Co teprve

říci o asurech, kteří nejsou dostatečně kvalifikováni ani k tomu, aby porozuměli podstatě Pána. Všechna

slova čtvrté mantry velmi jasně poukazují na to, ţe Absolutní Pravda je ve své podstatě Absolutní

Osoba. Jinak by nemělo význam zmiňovat se v této mantře o tolika osobních vlastnostech.

I kdyţ individuální částice Pánovy energie mají všechny vlastnosti, jeţ má Pán, přece je jejich pole

činnosti omezené, a tudíţ jsou omezené i ony. Částice se nikdy nemohou vyrovnat celku, a proto

nemohou ani pochopit plnou sílu Pána. Pošetilé a nevědomé ţivé bytosti, jeţ jsou pouze individuálními

částicemi Pána, se pod vlivem hmotné přírody pokoušejí uhodnout Jeho transcendentální postavení. Šrí

Íšópanišad je varuje, aby o Jeho totoţnosti nespekulovaly. Člověk se musí pokusit poznat

transcendentální věci z vyššího pramene, jímţ jsou védské spisy, v nichţ je jiţ uloţena znalost

o transcendenci.

Kaţdá částice Úplného Celku je vybavena nějakým druhem energie k činnosti, a kdyţ tato částice

zapomíná co má dělat, nazývá se to májá, iluze. Šrí Íšópanišad nás proto od samého počátku nabádá

k tomu, abychom se úzkostlivě drţeli úlohy, kterou nám Pán určil. Neznamená to, ţe individuální duše

nemá svobodnou vůli. Jako nedílná částečka Pána musí být stejně iniciativní jako On. Jestliţe člověk za

pomoci inteligence správně vyuţije své iniciativnosti nebo činorodé povahy k tomu, aby pochopil, ţe

vše je Pánovou energií, můţe znovu oţivit své původní vědomí, jehoţ pozbyl následkem styku s májou,

vnější energií.

Všechna síla pochází od Pána, a proto musí být také kaţdá jednotlivá síla vyuţita k vykonávání Jeho

vůle, a ne jinak. Pána můţe poznat ten, kdo zaujal pokorný postoj. Dokonalé poznání znamená znát

Pána ve všech Jeho aspektech, vědět o Jeho energiích a poznat, jak tyto síly pracují podle Jeho vůle.

Tyto náměty rozvádí Pán jedinečně v Bhagavad-gítě, tresti všech Upanišad.

Mantra pátá

- tento Nejvyšší Pán; - chodí; - On; - ne; - chodí; - On;

- daleko; - On; - také; - velmi blízko; - On; - uvnitř;

- toho; - všeho; - On; - také; - všeho; - toho;

- vně.

Nejvyšší Pán chodí a nechodí. Je daleko, ale zároveň je také velmi blízko. Je uvnitř všeho

a zároveň vně všeho.

VÝKLAD: Zde se vysvětlují transcendentální činnosti Nejvyššího Pána, jak je vykonávají Jeho

nepochopitelné energie. Protichůdné výroky jsou zde pouţity ke zdůraznění jeho nepochopitelných sil.

Chodí a nechodí. To si odporuje. Naše omezené poznání nestačí k tomu, abychom se mohli s těmito

rozpory vyrovnat: Pána můţeme pochopit jen v mezích našich omezených rozumových schopností.

Přívrţenci neosobní filozofie májávádské školy uznávají pouze neosobní činnosti Pána a zavrhují Jeho

osobní rysy. Bhágavatská škola však uznává Pána jak osobního, tak neosobního. Bhágavatové také

uznávají Jeho nepochopitelné energie, neboť bez těchto energií by slova Nejvyšší Pán pozbyla

jakéhokoliv smyslu.

Jen proto, ţe Pána nemůţeme spatřit na vlastní oči, si ještě nesmíme myslet, ţe nemá osobní existenci.

Šrí Íšópanišad vyvrací tento argument upozorněním, ţe Pán je blízko i daleko zároveň. Sídlo Pána je

mimo tento hmotný svět a naše moţnosti nestačí ani ke změření tohoto hmotného světa. Jestliţe hmotný

svět je tak rozsáhlý, jak ohromný asi musí být svět duchovní, který se rozprostírá za ním? Také

v Bhagavad-gítě se potvrzuje, ţe duchovní obloha se rozprostírá daleko, daleko od hmotného světa (Bg.

15.6). Třebaţe Pán je tak daleko, můţe se za chvíli kratší neţ vteřina, rychleji neţ myšlenka nebo vítr,

objevit před námi. Můţe také kráčet tak rychle, ţe Ho nikdo nepředčí. To jiţ bylo popsáno

v předchozím verši.

A přesto si Pána nevšimneme, kdyţ se před námi zjeví. Tuto nevšímavost odsuzuje v Bhagavad-gítě,

kde praví, ţe Ho pošetilci poniţují, kdyţ Ho povaţují za obyčejného smrtelníka (Bg. 9.11). Není

smrtelný a nezjevuje se nám v těle vytvořeném hmotnou přírodou. Existuje mnoho tzv. učenců, kteří

tvrdí, ţe Pán se zjevuje v hmotném těle, jako úplně obyčejná hmotná bytost. Neznajíce Jeho

nepochopitelné síly, staví pošetilí lidé Pána na úroveň obyčejného člověka.

Protoţe je plný nepochopitelných sil, můţe přijmout naše sluţby prostřednictvím jakéhokoliv média

a své různé síly můţe přetvářet podle své vlastní vůle. Nevěřící tvrdí, ţe se Pán nemůţe zjevit a nebo ţe

se objevuje jen v podobě vytvořené hmotnou energií. Tento argument se rozplyne, uznáme-li Jeho

nepochopitelné síly za skutečné. I kdyţ se Pán před námi zjeví v podobě hmotné energie, můţe velice

snadno proměnit hmotnou energii v energii duchovní. Poněvadţ energie pocházejí ze stejného zdroje,

mohou být pouţity podle vůle tohoto zdroje. Pán se můţe například zjevit ve své podobě jako

, coţ je zpodobení Boha zhotovené ze země, kamene nebo dřeva. Nejsou to

modly, jak tvrdí obrazoborci, třebaţe jsou vyřezána ze dřeva, vytesána z kamene nebo zhotovena z jiné

hmoty.

Za naší nynější hmotné, nedokonalé existence nemůţeme uzřít Nejvyššího Pána, neboť náš zrak je

nedokonalý. Oddaným, kteří Ho chtějí spatřit svým hmotným zrakem, však Pán přece dopřává výhody

a zjevuje se jim v takzvané hmotné podobě, aby přijal jejich sluţby. Není správné domnívat se, ţe

oddaní, nacházející se na nejniţším stupni sluţby Pánu, uctívají modlu. Uctívají skutečného Pána, jenţ

přistoupil na to, ţe před nimi bude vystupovat v podobě, která je jim přístupná. Ani podoba

nebyla vytvořena podle nápadu a rozmaru uctívatele. Existuje věčně i s celým svým příslušenstvím. Ti,

kdo jsou opravdově oddaní Pánu, to pociťují, avšak ateisté nikoliv.

V Bhagavad-gítě (4.11) nám Kršna dává na srozuměnou, ţe Pán se oddanému přibliţuje ve stejné míře,

v jaké se Mu tento oddaný odevzdal. Pán si vyhrazuje právo nezjevovat se komukoli, nýbrţ pouze těm,

kteří se Mu odevzdali. Duši, jeţ se Mu odevzdala, je vţdy dostupný, ale duši neodevzdané je

nedostupný a nesmírně vzdálený.

V této souvislosti mají velkou důleţitost slova (,,mající vlastnosti``) a

(,,nemající vlastnosti``), jeţ se často vyskytují ve zjevených spisech. Slovo neznamená, ţe

se Pán při svých zjeveních podřizuje zákonům hmotné přírody, třebaţe má vlastnosti a zjevuje se

v hmotné podobě. Pro Pána neexistuje ţádný rozdíl mezi hmotnou a duchovní energií, neboť je zdrojem

všech energií. Jelikoţ vládne nad všemi energiemi, nemůţe se octnout pod jejich vlivem, jako je tomu

s námi. Hmotná energie pracuje pod Jeho vedením, a proto můţe pouţívat této energie k vlastním

účelům, aniţ by byl ovlivněn jejími kvalitami. Stejně tak se Pán nikdy nestane beztvarou bytostí. Vţdyť

On je věčným tvarem, prvotním Pánem. Jeho neosobní aspekt, zář Brahmanu, není ničím jiným, neţ

ţárem Jeho osobních paprsků, stejně tak jako sluneční paprsky jsou ţárem boha Slunce.

Kdyţ svatý chlapec Prahláda Maharádţa stál jednou před svým ateistickým otcem, dostal od něho

otázku: ,,Kde je tvůj Bůh?`` Kdyţ Prahláda odpověděl, ţe Bůh je všudypřítomný, zeptal se ho otec

rozzlobeně, zda je jeho Bůh v jednom ze sloupů paláce, a dítě přitakalo. Ateista před ním sloup ihned

roztříštil na kousky a Pán se okamţitě zjevil jako Nrsinha, inkarnace ve zpola lidské a zpola lví podobě,

a ateistického krále zabil. Pán je přítomný ve všem a všechno tvoří svými rozličnými energiemi.

Prostřednictvím svých nepochopitelných sil se můţe zjevit na jakémkoliv místě, aby projevil oddaným

svou přízeň. Pán Nrsinha nevystoupil ze sloupu na rozkaz ateistického krále, nýbrţ proto, aby splnil

přání Prahládovi, svému oddanému. Ateista nemůţe přinutit Pána k tomu, aby se zjevil, ale Pán se zjeví

kdekoliv a kdykoliv, aby prokázal milosrdenství tomu, kdo je Mu oddán. V Bhagavad-gítě (4.8) rovněţ

stojí, ţe Pán se zjevuje, aby zahubil nevěřící a ochraňoval věřící. Pán má dostatek energií

a představitelů, kteří mohou zahubit ateisty, avšak působí Mu potěšení prokazovat osobně přízeň tomu,

kdo je Mu oddán. Proto přichází jako inkarnace. Dělá to pouze proto, aby projevoval přízeň svým

oddaným, pro nic jiného.

V Brahma-sanhitě se praví, ţe Góvinda, prvotní Pán, proniká do všeho svými úplnými částmi.

Prostupuje vesmír, jakoţ i atomy tohoto vesmíru. V podobě je vně všeho a jako

je uvnitř všeho. Jako je svědkem všeho, co se děje, a uděluje

výsledky našich činů v podobě . My sami třeba zapomeneme, co jsme činili v našich

dřívějších ţivotech, ale poněvadţ Pán je svědkem našich činů, jsou výsledky těchto činů stále zde a my

se musíme tak jako tak podrobovat jejich reakcím.

Faktem je, ţe kromě Boha nic neexistuje, ať uţ vně či uvnitř. Vše se projevuje prostřednictvím Jeho

rozličných energií, stejně tak jako teplo a světlo vycházejí z ohně a mezi různými energiemi existuje

jednota. Navzdory této jednotě se Pán ve své osobní podobě těší ze všeho, čeho uţívají svými smysly

nepatrné individuální ţivé bytosti.

Mantra šestá

- ten, kdo; - ale; - všechno; - ţivé bytosti; - ve

vztahu k Nejvyššímu Pánu; - pouze; - soustavně spatřuje;

- v kaţdém ţivém tvoru; - a; - Nadduše; - potom;

- ne; - nenávidí nikoho.

Kdo vidí všechno ve vztahu k Nejvyššímu Pánu, kdo vidí všechny bytosti jako Jeho částice a kdo

spatřuje Nejvyššího Pána ve všem, ten nikdy nic a nikoho nemůže nenávidět.

VÝKLAD: Toto je popis mahá-bhágavaty, velké osobnosti, jeţ vidí vše ve vztahu k Nejvyšší Osobnosti

Boţství. Realizace přítomnosti Nejvyššího Pána má tři stupně. Na nejniţším stupni realizace stojí

, člověk, který navštěvuje bohosluţebná místa - chrám, kostel nebo

mešitu podle své náboţenské víry - a vykonává tam poboţnosti podle příkazů písma. Takový oddaný

má za to, ţe Pán je přítomen pouze tam a nikde jinde. Není s to rozpoznat, kdo stojí na jakém stupni

oddané sluţby a ani nemůţe říci, kdo poznal Nejvyššího Pána. Takoví oddaní následují obřadní rutinu

a občas se přou o tom, který druh uctívání je nejlepší. Jsou to vlastně oddaní, kteří jsou na nejniţším

stupni oddanosti. Někdy se jim říká materialističtí oddaní nebo ti, kteří se pouze pokoušejí vysvobodit

z pout materialismu a dosáhnout duchovní úrovně.

Ten, kdo dosáhl druhého stupně realizace, se nazývá . Ve vztahu

k Nejvyššímu Pánu mají tito oddaní na zřeteli čtyři zásady: 1. především vidí Nejvyššího Pána, 2. pak

vidí Jeho oddané, 3. vidí nevinné, kteří postrádají poznání o Bohu, 4. vidí ateisty, kteří nevěří v Pána

a kteří nenávidí ty, kteří jsou Mu oddáni. jedná různě v souladu s těmito

čtyřmi zásadami. Uctívá Pána, vidí v Něm předmět své lásky a stýká se přátelsky s těmi, kdo Mu

zasvětili ţivot. Snaţí se probudit v srdcích nevinných spící lásku k Bohu, ale straní se ateistů, kteří

hanobí Boha, jakmile jen o Něm uslyší.

Na třetím stupni realizace stojí , který vidí vše ve vztahu k Nejvyššímu

Pánu. Takový oddaný nečiní rozdílu mezi ateistou a teistou, nýbrţ vidí kaţdého jako nedílnou částici

Boha. Ví, ţe není rozdílu mezi učeným bráhmanem a psem na ulici, protoţe oba pocházejí z Pána,

třebaţe mají různou tělesnou podobu podle různých kvalit přírody. Ví, ţe tento bráhman - částice

Nejvyššího Pána - nezneuţil nepatrné nezávislosti, kterou mu dal Pán, zatímco pes - částice Nejvyššího

Pána - této nezávislosti zneuţil, a proto ho přírodní zákony potrestaly uvězněním do nevědomé ţivotní

formy. se snaţí činit dobro jak bráhmanovi, tak i psu, aniţ by se ohlíţel na

jejich činy. Oddaný, který jiţ dosáhl tohoto stupně realizace, se nedá oklamat hmotnými těly a přitahuje

ho duchovní jiskra uvnitř kaţdé bytosti.

Ti, kdo takové oddané napodobují a předstírají vizi jednoty a přátelství, ale jednají přitom na tělesné

úrovni, jsou falešní lidumilové. Univerzálnímu bratrství se člověk musí naučit od oddaného na úrovni

a ne od pošetilce, který ani pořádně nerozumí postavení individuální duše

a Nadduše, jeţ je všudypřítomnou expanzí Nejvyššího Pána.

V této mantře Šrí Íšópanišady je jasně řečeno, ţe člověk má spatřovat neboli vidět. Znamená to, ţe

musí následovat předchozího áčárju, dokonalého učitele. Přesný sanskrtský výraz, jehoţ se pouţívá

v této souvislosti, je . znamená spatřovat. Neznamená to, ţe člověk se

má pokoušet vidět věci pouhým okem, neboť oko pro své hmotné vady nemůţe vidět věci, jak jsou.

Člověk nemůţe dobře vidět, dokud nebyl poučen z vyššího pramene, a nejvyšším pramenem je védská

moudrost, sdělená samotným Pánem. Védské pravdy přicházejí v učednické posloupnosti od Pána

k Brahmovi, od Brahmy k Náradovi, od Nárady k Vjásovi a od Vjásy k mnoha jiným učedníkům. Dříve

nebylo třeba zaznamenávat poselství védských spisů, neboť za dřívějších věků byli lidé inteligentnější

a měli lepší paměť. Aby mohli následovat pokyny, stačilo jim jednou si je vyslechnout z úst

opravdového duchovního mistra.

V nynější době existuje mnoho komentářů zjevených spisů, ale většina z nich nenáleţí do učednické

posloupnosti počínající Šrílou Vjásadévou, který první učil védské moudrosti. Poslední, dokonalé

a vznešené dílo Vjásadévy je Šrímad-Bhágavatam, jenţ je správným výkladem Védánta-sútry.

Vjásadéva zaznamenal také Bhagavad-gítu, kterou vyjevil samotný Pán. Tato dvě písma jsou ze všech

zjevených spisů nejdůleţitější a výklady, které se rozcházejí s jejich zásadami, nejsou autentické. Mezi

Upanišadami, Védántou, Védami, Bhagavad-gítou a Šrímad-Bhágavatamem je naprostý soulad a shoda

a nikdo se nemá pokoušet dospět k nějakému závěru o védských spisech, aniţ byl poučen příslušníkem

Vjásadévovy učednické posloupnosti, nebo alespoň těmi, kdo věří v Nejvyššího Pána a Jeho rozličné

energie.

Podle Bhagavad-gíty (6.9) se , který vidí ve všech tvorech své bratry, můţe

stát pouze ten, kdo je jiţ vysvobozen. Politikové, kteří mají neustále na zřeteli materiální zisk, takový

náhled mít nemohou. Člověk, jenţ napodobuje osvobozeného člověka, můţe snad poslouţit vnějšímu

tělu a proslavit se nebo získat podobné odměny, ale to není skutečná sluţba duši. Takový

napodobovatel není poučen o duchovním světě. vidí v ţivém tvoru duši

a slouţí mu jakoţto duši. Tak je automaticky obslouţen i hmotný aspekt.

Mantra sedmá

- v této situaci; - všechny; - ţivé bytosti; - duchovní

jiskra; - pouze; - existuje jako; - ten, kdo ví; - v tom;

- co; - iluze; - co; - úzkost; - téţe kvality;

- ten, kdo se na vše dívá prostřednictvím autority, nebo kdo stále takto vidí.

Kdo stále vidí všechny živé bytosti jako duchovní jiskry téže kvality jako Pán, stane se

opravdovým znalcem věcí. Co pak pro něho může znamenat úzkost, co klam?

VÝKLAD: Kromě dvou druhů pokročilých oddaných, o nichţ byla řeč v předešlé mantře, nemůţe nikdo

správně rozumět duchovní pozici ţivé bytosti. Ţivé bytosti jsou téţe kvality jako Nejvyšší Pán, tak jako

jiskry ohně jsou téţe kvality jako oheň. Kvantitativně však jiskry přesto nejsou ohněm, neboť kvantita

ţáru a světla obsaţená v jiskrách se nerovná kvantitě obsaţené v ohni. , velký

oddaný, chápe jednotu v tom smyslu, ţe ve všem vidí energii Nejvyššího Pána. Protoţe mezi energií

a zdrojem této energie není rozdílu, existuje tu jednota. Bez ţáru a světla by oheň neměl smysl, a přesto

se ţár a světlo z analytického pohledu od ohně liší. Synteticky však jsou ţár, světlo a oheň jedno

a totéţ.

Sanskrtská slova nám říkají, abychom viděli jednotnost všech

ţivých bytostí z hlediska zjevených spisů. Kaţdá jednotlivá jiskra nejvyššího celku má téměř osmdesát

procent známých vlastností celku, avšak Nejvyššímu Pánu se nemůţe rovnat. Tyto vlastnosti mají

v nepatrném mnoţství, neboť ţivá bytost je pouze nepatrnou částečkou Nejvyššího Celku. Můţeme

pouţít také jiného přirovnání: mnoţství soli obsaţené v jedné kapce se nikdy nerovná mnoţství soli,

obsaţeném v celém oceánu. Pokud však jde o kvalitu, je sůl obsaţená v jedné kapce přesto stejná jako

všechna sůl obsaţená v oceánu. Kdyby individuální lidská bytost byla jak kvalitativně, tak kvantitativně

rovna Nejvyššímu Pánu, bylo by vyloučeno, aby podléhala vlivům hmotné energie. V předcházejících

mantrách jiţ bylo řečeno, ţe ţádná ţivá bytost, ani mocné polobohy nevyjímaje, nemůţe v ţádném

ohledu předčít Nejvyššího Pána; tedy neznamená, ţe ţivá bytost se ve všech směrech

rovná Nejvyššímu Pánu. Znamená to, ţe je zde jednotnost zájmu, stejně jako v rodině je zájem všech

jejích členů stejný anebo stejně tak existuje stejný národní zájem, přestoţe národ tvoří mnoho různých

jednotlivých občanů. Všechny ţivé bytosti jsou součástmi téţe nejvyšší rodiny a zájem Nejvyššího Pána

a Jeho částí je stejný. Kaţdá ţivá bytost je synem Nejvyšší Bytosti. V Bhagavad-gítě (14.3 - 4) stojí, ţe

všechna ţivá stvoření vesmíru - ptáci, plazi, mravenci, vodní ţivočichové, stromy a ostatní bytosti po

celém vesmíru - jsou emanacemi okrajové energie Nejvyššího Pána. Proto všichni patří do rodiny

Nejvyšší Bytosti. V duchovním ţivotě se zájmy nestřetávají.

Duchovní bytosti jsou určeny k radosti. Kaţdá ţivá bytost - Nejvyšší Pán i Jeho částečky - je svou

podstatou určena k věčné radosti. Ţivé bytosti uvězněné v hmotné schráně nepřetrţitě hledají radost,

avšak hledají ji na chybné rovině. Nezávisle na tomto hmotném světě existuje duchovní rovina, kde se

Nejvyšší Bytost raduje spolu se svými nesčetnými společníky. Není tam ani stopy po hmotných

kvalitách, a proto se této úrovni říká . Na této úrovni nedochází ke konfliktům při poţitku.

V hmotném světě se zájmy rozličných individuálních bytostí neustále střetávají, neboť jim uniklo

vlastní středisko radosti. Pravým centrem radosti je Nejvyšší Pán, jenţ je středem vznešeného

duchovního tance zvaného . My všichni jsme určeni k tomu, abychom se k Němu připojili

a uţívali ţivota zaměřeni k jednomu transcendentálnímu cíli a bez konfliktů. To je vysoká úroveň

duchovního zájmu, a jakmile člověk uskuteční tuto dokonalou jednotu, nepřichází v úvahu ani iluze, ani

nářek.

Májá, iluze, přináší bezboţnou civilizaci a jejím důsledkem je nářek. Bezboţná civilizace, kterou

podporují moderní politikové, přináší mnoho úzkosti. To je zákon přírody. Jak stojí psáno v Bhagavad-

gítě (7.14), tyto tvrdé zákony přírody nikdo nepřekoná. Mohou se nad ně povznést pouze ti, kdo se

odevzdají lotosovým nohám Nejvyššího Pána. Z toho vyplývá, ţe chceme-li se osvobodit od iluze

a úzkosti a sjednotit všechny různorodé zájmy, musí se stát středem veškerých našich činností Bůh.

Výsledky našich činností se musí vyuţít tak, aby slouţily zájmům Pána a k ţádným jiným účelům,

protoţe pouze pak můţeme vnímat zájem , o němţ se zmiňuje Šrí Íšópanišad. Zájem

, o němţ byla řeč v této mantře, a , o němţ je řeč v Bhagavad-

gítě (18.54), jsou totoţné. Nejvyšší neboli duše je Pán a drobná je ţivá bytost.

Nejvyšší neboli Paramátmá udrţuje všechny jednotlivé drobné bytosti, neboť Nejvyšší Pán se

chce těšit z jejich láskyplné oddanosti. Otec se expanduje ve svých dětech a poskytuje jim obţivu,

poněvadţ z nich má radost. Jestliţe jsou poslušny otcovy vůle, probíhají rodinné záleţitosti hladce,

zájem všech je totoţný a atmosféra příjemná. Táţ situace je transcendentálně vytvořena v Brahmanu,

v absolutní rodině Parabrahmanu, Nejvyššího Ducha.

Parabrahman je právě tak osobou jako jednotlivé bytosti. Ani Pán, ani ţivé bytosti nejsou neosobní.

Takové transcendentální osobnosti jsou plny transcendentální blaţenosti, poznání a věčného ţivota. To

je pravá duchovní existence, a jakmile si člověk plně uvědomí tuto transcendentální pozici, ihned se

odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Bytosti, Šrí Kršny. Takováto velká duše, , je však

velmi vzácná, neboť transcendentální realizace lze dosáhnout pouze po mnoha, mnoha zrozeních (Bg.

7.19). Jakmile jí však jednou ţivá bytost dosáhne, přestává existovat iluze i bolest, útrapy materiální

existence i rození a umírání, jemuţ jsme vystaveni v současnosti. To je poučení, jeţ nám dává tato

mantra Šrí Íšópanišady.

Mantra osmá

- ta osoba; - musí skutečně znát; - všemohoucí; -

nevtělený; - bezúhonný; - bez ţil; - antiseptický;

- profylaktický; - vševědoucí; - filozof; -

největší ze všech; - soběstačný; - jen podle;

- přání; - uděluje; - pradávný; - čas.

Taková osoba musí skutečně znát toho, kdo je největší ze všech, nevtělený, vševědoucí,

bezúhonný, bez žil, čistý a neposkvrněný, soběstačný filozof, jenž od nepaměti splňuje přání

všech.

VÝKLAD: Tento popis transcendentální a věčné podoby Absolutní Osobnosti Boţství dává na

srozuměnou, ţe Nejvyšší Pán není beztvarý. Má svou vlastní transcendentální podobu, zcela odlišnou

od podob a tvarů tohoto světa. Ţivé bytosti se vtělily do podoby hmotné přírody a fungují jako všechny

ostatní hmotné stroje. Anatomie hmotného těla vtělené ţivé bytosti musí mít mechanickou stavbu

s ţílami a podobně, zatímco transcendentální tělo Nejvyššího Pána neobsahuje nic takového jako ţíly.

Zcela jasně se zde praví, ţe je nevtělený, coţ znamená, ţe mezi Jeho tělem a duší není rozdílu, a ţe

nepřijímá tělo podle přírodních zákonů, jako to činíme my. V hmotném pojetí tělesného ţivota je duše

oddělena od hrubého těla a jemné mysli. Nejvyšší Pán však stojí mimo takovéto dělení. Mezi Jeho

tělem a myslí není rozdílu. Je Úplným Celkem a Jeho mysl, Jeho tělo a On sám jsou jedno a totéţ.

V Brahma-sanhitě je podobný popis Nejvyššího Pána. Je tam popsán slovy

, coţ znamená, ţe je věčnou podobou plně představující

transcendentální existenci, poznání a blaţenost. Védská literatura jasně uvádí, ţe má naprosto odlišný

druh těla a někdy je tudíţ popisován jako beztvarý. Tato beztvarost znamená, ţe má jinou podobu neţ

my nebo ţe my Jeho podobu nejsme schopni vnímat. V Brahma-sanhitě se dále praví, ţe Pán můţe

dělat cokoliv, kteroukoliv částí svého těla. Stojí tam, ţe kaţdou částí svého těla můţe vykonávat úkony

jiných smyslů. Tím se míní, ţe Pán můţe chodit po rukou, přijímat věci nohama, vidět rukama

a chodidly, jíst očima atd. Ve šruti-mantrách se také praví, ţe ačkoliv Pán nemá takové ruce a nohy jako

my, má jiný druh rukou a nohou, kterými můţe přijímat vše, co Mu obětujeme, a pomocí kterých můţe

chodit rychleji neţ kdokoliv jiný. To vše potvrzuje tato mantra Šrí Íšópanišady uţitím slov jako

,,všemohoucí``.

Pánova uctívaná podoba , zasvěcená v chrámech pravými áčárji, kteří realizovali

Pána v pojmech sedmé mantry, se také neliší od původní podoby Pána. Původní podoba Pána je Šrí

Kršna, a Šrí Kršna expanduje do neomezeného počtu podob jako například Baladéva, Ráma, Nrsinha,

Varáha atd. Všechny tyto podoby jsou jednou a touţe Osobností Boţství.

Stejně tak i , uctívaná v chrámech, je expanzí Pánovy podoby. Uctíváním podoby

se člověk můţe okamţitě přiblíţit k Pánu, který přijímá sluţbu oddaných svou

všemohoucí silou. Tato Pána sestupuje na ţádost áčárjů, svatých učitelů, a díky

všemohoucí síle Pána působí přesně týmţ způsobem jako On sám. Pošetilci, kteří nejsou poučeni Šrí

Íšópanišadou nebo ostatními šruti-mantrami, pokládají podobu , uctívanou ryzími

oddanými, za něco, co je zhotovené z hmotných prvků. Tato podoba se můţe nedokonalým očím

pošetilců nebo oddaných na úrovni jevit jako hmotná, ale tito lidé

nevědí, ţe Pán můţe podle libosti proměňovat hmotu v ducha a ducha v hmotu, neboť je všemohoucí

a vševědoucí.

V Bhagavad-gítě (9.11 - 12) vyslovuje Pán lítost nad nízkým postavením lidí s malými vědomostmi,

kteří povaţují tělo Pána za hmotné jen proto, ţe Pán sestupuje na tento svět v lidské podobě. Tito lidé

nevědí o všemohoucnosti Pána. Pán se tedy nezjevuje ve své úplnosti lidem, kteří se oddávají

mentálním spekulacím. Můţe být pochopen jen do té míry, do jaké se mu člověk odevzdá. Pokleslé

postavení ţivých bytostí bylo způsobeno tím, ţe zapomněly na svůj vztah k Bohu.

V této mantře, stejně tak jako v mnoha jiných mantrách Véd, je jasně řečeno, ţe Pán od nepaměti

zaopatřuje ţivé bytosti. Ţivá bytost si něco přeje a Pán zaopatří předmět ţádosti v poměru ke

kvalifikaci té které bytosti. Jestliţe se někdo chce stát soudcem, musí získat nejen příslušnou

kvalifikaci, ale téţ souhlas autority, která uděluje soudcovské tituly. Kvalifikace sama o sobě

nepostačuje k tomu, aby se člověk stal soudcem. Post soudce mu musí být přidělen vyšší autoritou.

Podobně uděluje Pán ţivým bytostem poţitky a statky v poměru k jejich kvalifikaci - jinými slovy

podle zákona karmy. Kvalifikace sama o sobě k odměně nepostačuje. Je třeba také milosti Pána.

Ţivá bytost obyčejně neví, oč má Pána ţádat, ani o jaké místo se ucházet. Jakmile však ţivá bytost

pozná své pravé postavení, ţádá o přijetí do transcendentální společnosti Pána, aby Mu mohla

prokazovat transcendentální láskyplné sluţby. Ţivé bytosti, které jsou pod vlivem hmotné přírody,

bohuţel ţádají o mnoho úplně jiných věcí a jejich mentalita je v Bhagavad-gítě (2.41) popsána jako

rozdvojená neboli rozvětvená inteligence. Duchovní inteligence je jednolitá, zatímco inteligence

světská je rozvětvená. Ve Šrímad-Bhágavatamu stojí psáno, ţe ti, kdo jsou okouzleni dočasnou krásou

vnější energie, zapomínají na pravý cíl ţivota: návrat k Bohu. Zapomínaje na tento cíl, pokouší se

člověk organizovat věci pomocí různých plánů a programů, coţ je ovšem totéţ, jako kdyby ţvýkal to,

co jiţ jednou bylo přeţvýkáno. Nicméně Pán je tak laskavý, ţe v tom dovoluje ţivým bytostem

pokračovat a nebrání jim v jejich činnostech. Jestliţe si ţivá bytost přeje přijít do pekla, nechá ji tam

Pán bez překáţek jít, a jestliţe si přeje navrátit se domů, k Bohu, Pán jí pomůţe.

Bůh je zde vylíčen jako , největší ze všech. Nikdo není větší nebo Jemu rovný. Ostatní

ţivé bytosti jsou tu vylíčeny jako ţebráci, kteří Pána ţádají a On jim dává vytouţené věci. Kdyby se

moc ţivé bytosti rovnala moci Pánově, kdyby ţivá bytost byla všemohoucí a vševědoucí, nepřicházelo

by v úvahu ţádné ţebronění, a to ani o takzvané vysvobození. Pravým osvobozením je návrat k Bohu.

Osvobození, jak je chápou impersonalisté, je mýtus a ţebronění o smyslové poţitky musí pokračovat

věčně, dokud ţebronící člověk nepřijde k rozumu a nerealizuje své skutečné postavení.

Nejvyšší Pán je soběstačný. Kdyţ se Šrí Kršna před 5 000 lety zjevil na Zemi, projevil v plné míře

činnosti Boha. Ve svém dětství zabil mnoho mocných démonů a nepřichází vůbec v úvahu, ţe by musel

nějak usilovat o to, aby tuto sílu obdrţel. Zvedl kopec Góvardhana, aniţ by se cvičil ve vzpírání. Tančil

s gópími bez výčitek a bez společenských restrikcí. Třebaţe gópí k Němu přistupovaly s pocity

milostné lásky, ctil vztah mezi gópími a Kršnou i Šrí Čaitanja, přísný sannjásí, který nesmlouvavě

dodrţoval disciplinární pravidla. Šrí Íšópanišad říká, ţe Pán je také ,,antiseptický`` a ,,profylaktický``,

neboli čistý a neposkvrněný. Je antiseptický v tom smyslu, ţe i nečistá věc se můţe dotykem s Ním

očistit. Slovo profylaktický se vztahuje na sílu Jeho společnosti. Bhagavad-gítá (9.30 - 31) připomíná,

ţe oddaný se zpočátku třeba můţe jevit jako , tj. ten, kdo se nechová správně, avšak

přesto se má povaţovat za čistého, neboť je na správné cestě. Je tomu tak díky profylaktickým

vlastnostem Pána. Pán je téţ , poněvadţ se Ho nemůţe dotknout hřích. Také

tehdy, kdy se můţe zdát, ţe jedná hříšně, jsou všechny jeho činy dobré, neboť nepřichází v úvahu, ţe by

na Něho hřích mohl mít nějaký vliv. Protoţe je Pán za všech okolností , nejčistší, bývá

často přirovnáván ke slunci. Slunce absorbuje vlhkost z mnoha nedotknutelných míst na zemi, a přesto

zůstává čisté. Slunce očišťuje nečisté věci svou sterilizační silou. Můţe-li být slunce, jeţ je hmotnou

věcí, tak mocné, jen stěţí si lze představit čistotu a sílu všemocného Pána.

Mantra devátá

- hrubá nevědomost; - temnota; - vstoupit do; - ti, kdo;

- nevědomost; - uctívat; - neţ ti; - ještě více; -

jako; - ti; - temnota; - ti, kdo; - také; - pěstováním poznání;

- zaměstnáni.

Ti, kdo se zabývají pěstováním nevědomých činností, vstoupí do nejtemnějších končin

nevědomosti. Ještě hůře jsou na tom ti, kdo se zabývají pěstováním takzvaných vědomostí.

VÝKLAD: Tato mantra mám nabízí srovnání vidji a avidji. neboli nevědomost je nesporně

nebezpečná, ale neboli vědomost je daleko nebezpečnější, je-li mylná nebo zbloudilá. Tato

mantra Šrí Íšópanišady je dnes aktuálnější neţ kdy jindy. Moderní civilizace dosáhla značných pokroků

v oblasti všeobecného vzdělání, ale výsledkem je, ţe lidé jsou ještě nešťastnější neţ dříve, poněvadţ se

zdůrazňuje materiální pokrok na úkor nejdůleţitější stránky lidského ţivota, to jest duchovního aspektu.

Co se týče vidji, první mantra jasně vysvětlila. ţe Nejvyšší Pán je vlastníkem všeho, a ţe zapomínání

tohoto faktu se nazývá nevědomost. Čím více člověk zapomíná na tuto ţivotní skutečnost, v tím větší

temnotě se nalézá. Proto je bezboţná civilizace, zaměřená na takzvaný rozvoj vzdělání, nebezpečnější

neţ civilizace, v níţ mají široké vrstvy lidu niţší materiální úroveň.

Z lidských skupin karmích, dţňáních a jógínů se činnostem zaměřeným na uspokojování smyslů věnují

karmíové. V moderní civilizaci se téměř 99,9 procent lidí věnuje těmto činnostem pod heslem

industrializace, hospodářského rozvoje, altruismu, politické činnosti aj. Veškerá tato činnost se však ve

skutečnosti zakládá na uspokojování smyslů a po vědomí Boha popsané v první mantře tam není ani

stopy.

Bhagavad-gítá (7.15) pouţívá pro označení lidí, kteří se věnují hrubému uspokojování smyslů, výrazu

, osel. Osel je symbolem hlouposti. Ti, kdo se zabývají pouze planou honbou za smyslovými

poţitky, uctívají podle Šrí Íšópanišady avidju. Ti, kdo hrají roli pomocníků takovéto civilizace ve

jménu rozvoje vzdělání, nadělají ve skutečnosti víc škody neţ ti, kdo se nacházejí na úrovni hrubého

uspokojování smyslů. Rozvíjení vzdělání bezboţnými lidmi je stejně nebezpečné jako vzácný šperk na

hlavě kobry. Kobra ozdobená drahocenným šperkem je ještě nebezpečnější neţ kobra bez šperku.

V Hari-bhakti-sudhódaji se rozvoj vzdělání bezboţných lidí přirovnává k dekoraci na mrtvém těle.

V Indii, stejně jako v mnoha jiných zemích, nesou někdy lidé podle starého zvyku v čele průvodu

vyzdobenou mrtvolu, aby potěšili truchlící pozůstalé. Právě taková je i moderní civilizace: slátanina

činností, jeţ mají zastřít nepřetrţité utrpení hmotné existence. Cílem těchto činností je smyslový

poţitek. Nad smysly však stojí mysl, nad myslí inteligence a nad inteligencí duše. Cílem opravdového

vzdělání má tudíţ být seberealizace, to jest realizace duchovních hodnot duše. Vzdělání, jeţ nevede

k této realizaci, musíme pokládat za avidju, čili nevědomost. Pěstováním této nevědomosti klesá člověk

do nejtemnějších končin.

Védy rozlišují tyto druhy nepravých světských učitelů: 1. , 2.

, 3. , a 4. .

je ten, kdo se prohlašuje za velkého znalce védských spisů, ale naneštěstí se

úplně odchyluje od jejich smyslu a cíle. V Bhagavad-gítě (15.18 - 20) se praví, ţe cílem védských spisů

je poznání Osobnosti Boţství, ale nemá o Osobnost Boţství ani nejmenší

zájem. Je naopak fascinován hmotnými výsledky, jako je například dosaţení nebeského království atd.

Jak je řečeno v první mantře, máme si být vědomi toho, ţe všechno patří Osobnosti Boţství, a ţe se

musíme spokojit s přiděleným dílem ţivotních nezbytností. Účelem celého védského písemnictví je

probudit v zapomětlivých lidských bytostech toto vědomí Boha. Stejný cíl je vytýčen různými způsoby

v rozličných spisech po celém světě k poučení pošetilého lidstva. Konečným cílem je tudíţ dovést

člověka zpět k Bohu.

je však místo toho, aby poznal smysl Véd, přesvědčen, ţe vedlejší výsledky,

jako například dosaţení nebeských rozkoší ve formě smyslových poţitků - tedy chtíče, který je

skutečnou příčinou hmotného otroctví - jsou konečným cílem védských spisů. Tito lidé zavádějí svým

chybným výkladem Véd ostatní na scestí. Někdy odsuzují dokonce i Purány, autentické védské výklady

pro laiky. Podávají vlastní výklady védských spisů a opomíjejí autoritu velkých učitelů (áčárjů). Mají

také sklon k tomu, aby vybrali ze svých vlastních řad některou nesvědomitou osobu a učinili z ní vůdčí

osobnost védského poznání. Tato mantra takové lidi obzvláště odsuzuje velmi přiléhavým sanskrtským

slovem . znamená neboť je původem poznání, a

znamená zaměstnán. tedy znamená ,,zaměstnán studiem Véd``. Lidé patřící do

skupiny se zde odsuzují, poněvadţ neznají skutečný cíl Véd, coţ je důsledkem toho,

ţe neposlouchají áčárje. Zvykli si vykládat smysl kaţdého slova védských spisů tak, aby vyhovoval

jejich vlastním účelům. Nevědí, ţe védská literatura není sbírkou obyčejných knih, a ţe jí není moţno

porozumět bez učednické posloupnosti.

Chce-li člověk porozumět transcendentálnímu poselství Véd, musí se obrátit na pravého duchovního

mistra. Tak to nařizuje Katha Upanišad. Lidé ve skupině však mají svého

vlastního áčárju, který nenáleţí do řetězce transcendentální učednické posloupnosti. Chybným

vykládáním védské literatury tak dělají pokroky směrem k nejtemnějším končinám nevědomosti. Jsou

na tom ještě hůře neţ ti, kdo o védském poznání nic nevědí.

Skupina lidí zvaná jsou ti, kdo se sami prohlásili za ,,Bohy``. Tito

lidé se domnívají, ţe jsou Bohem, a ţe není důvodu uctívat nějakého jiného Boha. Nemají nic proti

uctívání obyčejného člověka, pokud je bohatý, ale nikdy by neuctívali Osobnost Boţství. Tito lidé

nejsou schopni vidět svou vlastní hloupost a nikdy neuvaţují o tom, jak by bylo moţné, aby byl Bůh

v zajetí iluze? Kdyby Bůh byl v zajetí iluze, byla by iluze mocnější neţ Bůh. Oni však také prohlašují,

ţe Bůh je všemohoucí. Je-li všemohoucí, jak by Ho mohla přemoci iluze. Tito samozvaní ,,Bozi``

nemohou zodpovědět tyto otázky příliš jasně, prostě jim stačí, ţe se sami stali ,,Bohem``.

Mantra desátá

- odlišný; - zajisté; - řekli; - rozvíjením poznání; -

odlišný; - řekli; - nevědomost; - takto; - slyšeno;

- od vyrovnaných; - kteří; - nám; - to; -

vysvětlili.

Moudří lidé vysvětlili, že rozvíjením poznání se dosáhne jiného výsledku než rozvíjením

nevědomosti.

VÝKLAD: Podle pokynů Bhagavad-gíty (13.8 - 12) se poznání má rozvíjet tímto způsobem:

1. Člověk se má stát opravdovým dţentlmenem a naučit se náleţitě respektovat ostatní.

2. Nemá se vydávat za zboţného jen pro slávu a jméno.

3. Nemá způsobovat druhým utrpení svým tělem, myšlenkami ani slovy.

4. Má se naučit být k ostatním shovívavý a trpělivý, i kdyţ je jimi provokován.

5. Má se naučit vyvarovat se obojakosti ve styku s ostatními.

6. Má vyhledat pravého duchovního mistra, áčárju, pod jehoţ vedením můţe postupně dosáhnout

stádia duchovní realizace. Musí se mu podřídit, prokazovat mu sluţby a klást mu závaţné otázky.

7. Aby dosáhl stádia seberealizace, musí se řídit zásadami a předpisy, jeţ jsou stanoveny ve zjevených

spisech.

8. Zásady zjevených písem v něm musí být pevně zakotveny.

9. Má se zcela zdrţet činností, jeţ škodí seberealizaci.

10. Nemá přijímat více neţ potřebuje k udrţování těla.

11. Nemá se mylně ztotoţňovat se svým hrubým hmotným tělem, ani pokládat za blízké ty, kdo jsou

s jeho tělem spřízněni.

12. Má si stále být vědom toho, ţe dokud má hmotné tělo, je vystaven utrpení opakovaného rození,

stáří, nemoci a smrti a nemá smysl dělat si plány, jak se jim vyhnout. Nejlepší věcí, kterou můţe člověk

udělat, je najít způsob, jak by mohl znovu nabýt své duchovní totoţnosti.

13. Má se upnout pouze k ţivotním potřebám, které jsou nezbytné k dosaţení duchovního pokroku.

14. Nemá se upnout ke své ţeně, dětem a domovu více, neţ přikazují zjevené spisy.

15. Nemá se radovat ani rmoutit kvůli vytouţeným nebo neţádaným věcem, vytvořeným jeho myslí.

16. Má se stát čistým oddaným Šrí Kršny, Osobnosti Boţství, a slouţit Mu se zanícenou pozorností.

17. Má v sobě vypěstovat zalíbení v osamělých místech s tichou a pokojnou atmosférou, jeţ prospívá

duchovní kultuře a vyhýbat se přeplněným místům, kde se shromaţďují neoddaní.

18. Má se stát vědcem nebo filozofem, bádat v oblasti duchovního poznání a být si vědom toho, ţe

duchovní poznání je trvalé, kdeţto poznání materiální končí smrtí těla.

Těchto osmnáct bodů dohromady tvoří proces vývoje skutečného poznání. Všechny ostatní metody

kromě této se mohou zařadit do kategorie nevědomosti. Velký áčárja Šríla Bhaktivinóda Thákura

zastával názor, ţe všechny formy materiálního poznání jsou pouze povrchní podoby iluzorní energie,

a ti, kdo je rozvíjejí, nejsou lepší neţ oslové. Tento princip nacházíme ve Šrí Íšópanišadě. Rozvojem

materiálního poznání se moderní člověk prostě proměňuje v osla. Někteří materialističtí politikové

odsuzují pod rouchem duchovna současnou civilizaci jako pekelnou, ale naneštěstí opomíjejí rozvíjení

skutečného poznání, které popisuje Bhagavad-gítá. Proto nemohou pekelnou situaci změnit.

V moderní společnosti se jiţ i chlapec povaţuje za soběstačného, a proto neprojevuje ţádnou úctu ke

starším lidem. Díky nesprávnému typu vzdělání, který poskytují naše univerzity, působí chlapci na

celém světě starším lidem starosti. Proto nás Šrí Íšópanišad velmi důrazně upozorňuje, ţe rozvíjení

nevědomosti je něco jiného neţ rozvíjení poznání. Dá se říci, ţe univerzity jsou pouhými středisky

nevědomosti, a důsledkem toho je, ţe se vědci pilně zabývají vynalézáním smrtonosných zbraní, které

mohou vyhladit jiné národy. Dnešní vysokoškolští studenti se nedovídají o usměrňujících zásadách

, ani o duchovním ţivotě a nevěří ani příkazům písem. Náboţenským zásadám se

učí pro osobní slávu a jméno a ne proto, aby se jimi řídili prakticky. Tak vznikají nesváry nejen

v oblasti společenské a politické, ale také v oblasti náboţenské.

Vzestup nacionalismu v různých částech světa má svůj počátek v tom, ţe lidé rozvíjejí nevědomost.

Nevědí, ţe tato malá zeměkoule je pouze kusem hmoty, která se spolu s ostatními kusy hmoty vznáší

v nesmírném hmotném prostoru. Ve srovnání s nekonečným vesmírem jsou tyto kusy hmoty jako

částečky prachu ve vzduchu. Protoţe Bůh ve své dobrotě učinil tyto kusy hmoty samy o sobě úplnými,

jsou dokonale vybaveny k tomu, aby se mohly vznášet ve vzduchu. Řidiči našich kosmických lodí jsou

jistě velmi pyšní na své výkony, ale neberou v úvahu nejvyššího řidiče větších, gigantičtějších

kosmických lodí, zvaných planety.

Existuje nespočetné mnoţství sluncí a oběţnicových soustav. Jakoţto nesmírně malé částečky

Nejvyššího Pána se my, nepatrní tvorové, pokoušíme ovládnout tyto nesčetné planety. Následkem toho

se znovu a znovu rodíme a většinou nás souţí stáří a nemoci. Délka lidského ţivota je přibliţně sto let,

ale postupně se bude sniţovat aţ na dvacet nebo třicet let. V důsledku rozvíjení nevědomosti vytvořili

pošetilci na těchto planetách nacionalismus, aby si během těch několika mála let mohli zaopatřit co

nejvíce smyslových poţitků. Tito pošetilci sestavují plány, jak co nejvíce zvelebit ohraničený kus země,

coţ je nesmírně směšné. Má to za následek, ţe kaţdý národ se stal zdrojem obav jiného národa. Přes

padesát procent energie kaţdého národa se vynakládá na obranná opatření a přichází tudíţ nazmar. Lidé

jsou neprávem pyšni na pokroky v materiálním i duchovním poznání a o rozvíjení skutečného poznání

se přitom nikdo nestará.

Šrí Íšópanišad nás varuje před tímto nesprávným druhem vzdělání a Bhagavad-gítá nás poučuje, jak

pravé poznání rozvíjet. Tato mantra naznačuje, ţe poznání ( ) nám musí přinést .

Dhíra znamená doslova nerozrušený - nerozrušený hmotnou iluzí. Nerozrušený můţe být pouze ten,

kdo je duchovně dokonale realizovaný. Dokonale duchovně realizovaný člověk po ničem netouţí a pro

nic neběduje. Dhíra chápe, ţe hmotné tělo a mysl, které dostal zcela náhodou následkem styku

s hmotou, jsou pouze cizí prvky a nic jiného, a proto se jednoduše snaţí vytěţit ze špatné situace to

nejlepší.

Hmotné tělo a mysl jsou pro duchovní ţivou bytost břemenem. Pravé pole působnosti ţivé bytosti leţí

v ţivém světě, zatímco tento hmotný svět je mrtvý. Dokud ţivé duchovní jiskry manipulují mrtvými

kusy hmoty, jeví se mrtvý svět jako ţivý. Ve skutečnosti hýbají světem ţivé duše, nedílné částečky

Nejvyšší Ţivé Bytosti. Dhíra je ten, kdo poznal všechna tato fakta nasloucháním od vyšších autorit

a realizoval je následováním usměrňujících zásad.

Chce-li člověk následovat usměrňující zásady, musí vyhledat pravého duchovního mistra.

Transcendentální poselství přichází od duchovního mistra k učedníkovi spolu s usměrňujícími

zásadami. Není to hazardní způsob nevědomé výuky. Dhírou se člověk můţe stát pouze tehdy, bude-li

pokorně naslouchat Osobnosti Boţství. Dokonalý učedník musí být jako Ardţuna a duchovní mistr

musí být stejně dobrý jako sám Pán. Takový je způsob při osvojování vidji, poznání, prostřednictvím

dhíry.

(ten, kdo neprošel výcvikem dhíry) nemůţe být směrodatným učitelem. Moderní

politikové vydávající se za dhíry jsou ve skutečnosti adhírové a nelze od nich očekávat dokonalé

poznání. Jejich jediným zájmem jsou peníze a odměna. Jak by tedy mohli vést zástupy lidí správnou

cestou k seberealizaci? Chce-li člověk dosáhnout pravého vzdělání, musí pokorně naslouchat dhírovi.

Mantra jedenáctá

- skutečné poznání; - a; - nevědomost; - a; - osoba, která;

- to; - ví, zná; - oba; - současně; - rozvíjením

nevědomosti; - opakovaná smrt; - překonávající; - rozvíjením

poznání; - nesmrtelnost; - ţivá.

Pouze ten, kdo se dokáže současně seznamovat jak s procesem nevědomosti, tak s procesem

transcendentálního poznání, může překonat účinek opakujících se rození a umírání a plně užívat

požehnání nesmrtelnosti.

VÝKLAD: Jiţ od stvoření hmotného světa se kaţdý pokouší dosáhnout věčného ţivota. Zákon přírody

je však tak neúprosný, ţe nikdo nemůţe uniknout z dosahu smrti. Pravdou je, ţe nikdo nechce zemřít.

Stejně tak nikdo nechce zestárnout nebo onemocnět. Zákon přírody však nikomu nedovolí vyhnout se

smrti, stáří nebo nemoci. Ani rozvoj materiálních vědomostí nevyřešil tyto problémy. Materiální věda

dokáţe vynalézt atomovou pumu pro urychlení smrti, ale nedokáţe objevit nic, co by člověka před

nemocí, stářím a smrtí chránilo.

Z Purán se dovídáme o činech démonského krále jménem Hiranjakašipu, který byl hmotně velmi

pokročilý. Chtěl přemoci smrt pomocí svého hmotného nadání a silou své nevědomosti, a proto

podstoupil tak přísný druh meditace, ţe svými mystickými silami rušil obyvatele všech planetárních

soustav. Přinutil stvořitele vesmíru, poloboha Brahmu, aby k němu sestoupil. Potom ho poţádal

o poţehnání , to jest nesmrtelnosti. Brahmá řekl, ţe mu nemůţe udělit toto poţehnání, neboť

dokonce ani on, hmotný stvořitel, který řídí všechny planety, není . Jak potvrzuje Bhagavad-

gítá (8.17), má Brahmá dlouhý ţivot, ale to ještě neznamená, ţe nemusí zemřít.

znamená zlato a znamená měkké lůţko. Zájem Hiranjakašipua se točil

kolem těchto dvou věcí, peněz a ţen, kterých si chtěl ve své poţadované nesmrtelnosti uţívat. Ţádal

Brahmu o mnoho věcí v naději, ţe mu to zaručí nesmrtelnost. Hiranjakašipu ţádal, aby nebyl zabit

ţádným člověkem, zvířetem, bohem nebo jiným z 8 400 000 druhů ţivých tvorů. Ţádal také, aby

nezemřel ani na zemi, ani ve vzduchu, ani ve vodě, a aby nebyl zabit ţádnou zbraní. Domníval se totiţ

bláhově, ţe tímto způsobem se z něj stane . Brahmá mu sice udělil všechna tato poţehnání,

ale Hiranjakašipu byl nakonec zabit Osobností Boţství v podobě Nrsinhy, napůl lva a napůl člověka.

Protoţe ho Pán zabil svými drápy, nebylo při tom pouţito ţádné zbraně. Rovněţ tak nezemřel na zemi,

ve vzduchu ani ve vodě, neboť byl zabit na klíně této obdivuhodné ţivé bytosti, která se vymykala jeho

chápání.

Celý smysl tohoto vyprávění je v tom, ţe ani Hiranjakašipuovi, nejmocnějšímu z materialistů,

nepomohly jeho plány k nesmrtelnosti. Co tedy mohou pořídit dnešní malí Hiranjakašipuové, jejichţ

plány jsou zmařeny jiţ ve svých zárodcích?

Šrí Íšópanišad nás nabádá, abychom se přestali zarputile snaţit pokoušet vyhrát boj o existenci. Kaţdý

tvrdě bojuje o svou existenci, ale zákony hmotné přírody jsou tak neochvějné, ţe je nikdo nemůţe

překročit. Chce-li člověk dosáhnout věčného ţivota, musí se připravit na návrat zpátky k Bohu.

Proces návratu k Bohu je jinou oblastí poznání a člověk se mu musí naučit ze zjevených védských

spisů, jako jsou například Upanišady, Védánta-sútra, Bhagavad-gítá, Šrímad-Bhágavatam atd. Aby

člověk dosáhl v tomto ţivotě štěstí a po opuštění hmotného těla věčné blaţenosti, musí studovat tyto

svaté spisy a dojít ke transcendentálnímu poznání. Podmíněná ţivá bytost zapomněla na svůj věčný

vztah k Bohu a mylně pokládá místo svého narození za všechno na světě. Pán laskavě svěřil výše

zmíněné spisy Indii a jiné spisy jiným zemím, aby připomněl zapomnětlivé lidské bytosti, ţe její domov

není zde, v tomto hmotném světě. Ţivá bytost je duchovní a štěstí můţe dosáhnout pouze návratem do

svého duchovního domova.

Nejvyšší Osobnost Boţství posílá ze svého království pravé sluţebníky, aby rozšiřovali toto poselství -

návrat k Bohu - a někdy přichází samotný Pán, aby se ujal této práce. Protoţe všichni ţiví tvorové jsou

Jeho milovanými syny a Jeho individuálními částečkami, je Pán zarmoucen ještě více neţ my, kdyţ vidí

všechna utrpení, která v tomto hmotném stavu podstupujeme. Utrpení tohoto hmotného světa slouţí

k tomu, aby nám nepřímo připomněla naši neslučitelnost s mrtvou hmotou. Inteligentní ţivé bytosti

obyčejně tyto upomínky postřehnou a začnou se věnovat rozvíjení transcendentálního poznání

( ). Lidský ţivot nám poskytuje nejlepší moţnosti k rozvíjení duchovního poznání a člověk,

který této moţnosti nevyuţije, je , nejníţe stojící mezi lidmi.

Cesta rozvoje materiálních vědomostí ( ), jejichţ cílem je smyslový poţitek, je cestou

opakovaných rození a smrtí. Duchovní existence ţivé bytosti nezná zrození ani smrt. Zrození a smrt se

týkají vnějšího pokryvu duše, to jest těla. Smrt bývá přirovnávána ke svlečení šatů a zrození k jejich

oblečení. Pošetilým lidským bytostem, zcela zaujatým rozvíjením nevědomosti, tento krutý proces

nevadí a oklamány krásou iluzorní energie podstupují stále znovu tytéţ věci, aniţ by se ze zákonů

přírody poučily.

Rozvíjení transcendentálního poznání je pro lidskou bytost nezbytné. Neusměrněné smyslové poţitky

v chorobném hmotném stavu je nutno omezit na nejniţší moţnou míru. Neomezované uspokojování

smyslů v tomto hmotném stavu vede k nevědomosti a ke smrti. Ţivým bytostem nechybí duchovní

smysly; kaţdý ţivý tvor má ve své duchovní podobě všechny smysly, které jsou teď hmotné a pokryté

tělem a myslí. Činnost hmotných smyslů je zvráceným odrazem duchovních zábav. Začne-li duše jednat

pod hmotným pokrytím, je to její chorobný stav. Pravý smyslový poţitek je moţný teprve po vyléčení

této choroby. V naší pravé duchovní podobě, prosté veškeré hmotné nečistoty, je čistý smyslový

poţitek moţný. Cílem lidského ţivota nemají být zvrácené smyslové poţitky, ale vyléčit se

z materialistické choroby. Zhoršení této choroby není známkou poznání, nýbrţ nevědomosti

( ). Máme-li se uzdravit, nesmí horečka stoupnout z 41 stupně na 42 stupně, nýbrţ klesnout

na normálních 36,5 stupně. To má být cílem lidského ţivota. Současný trend materiální civilizace je

zvýšit teplotu horečnatého hmotného stavu, která uţ beztak v podobě jaderné energie vystoupila na 42

stupně, mezitím co pošetilí politikové vykřikují, ţe se světem můţe být kaţdým okamţikem konec.

Takový je výsledek pokroku hmotného poznání a zanedbání nejdůleţitější sloţky ţivota, rozvíjení

duchovního poznání. Šrí Íšópanišad nás v souvislosti s tím varuje, abychom nenásledovali tuto

nebezpečnou stezku, která vede ke smrti. Naopak, musíme rozvíjet kulturu duchovního poznání,

abychom se mohli zcela vysvobodit z kruté náruči smrti.

Neznamená to, ţe bychom měli přerušit všechny činnosti, které jsou zaměřeny k udrţování těla. Nejde

tu o zastavení činností, stejně jako při léčení není cílem sníţit teplotu na nulu. Jiţ jsme se to snaţili

vysvětlit pouţitím výrazu ,,vytěţit ze špatné situace to nejlepší``. K rozvíjení duchovní kultury je třeba

pomoci těla a mysli, a proto je udrţování těla a mysli nezbytné k dosaţení našeho cíle. Normální teplota

se má udrţovat kolem 36,5 stupně, a velcí mudrci a světci v Indii o to také usilovali vyváţeným

programem duchovního a materiálního poznání. Nikdy nedovolili, aby lidské inteligence bylo zneuţito

k chorobnému uspokojování smyslů.

Lidské činnosti nakaţené úsilím o smyslový poţitek Védy usměrňují podle principů spasení. Tento

systém usměrňování zahrnuje náboţenství, hospodářský rozvoj, smyslový poţitek a spasení, ale

v současné době nemají lidé o náboţenství nebo spásu ţádný zájem. Jejich jediným cílem je smyslový

poţitek, a aby ho mohli dosáhnout, připravují plány pro hospodářský rozvoj. Svedení lidé se domnívají,

ţe náboţenství by se mělo udrţovat, protoţe přispívá k hospodářskému rozvoji, kterého je třeba

k uspokojování smyslů. A pro zajištění dalšího smyslového poţitku v nebi existuje celá soustava

náboţenských obřadů. To však nepatří k principům spasení. Smyslem náboţenství je seberealizace,

zatímco hospodářského rozvoje je třeba jen pro zachování zdravého těla. Člověk má ţít zdravě

a uchovat si zdravou mysl právě proto, aby mohl realizovat skutečné poznání. To je cílem lidského

ţivota. Tento ţivot nám nebyl dán proto, abychom dřeli jako oslové, nebo rozvíjeli avidju pro smyslový

poţitek.

Cesta vidji je nejdokonaleji popsána ve Šrímad-Bhágavatamu, jenţ vede lidskou bytost k tomu, aby

vyuţila svého ţivota k poznání Absolutní Pravdy. Absolutní Pravda se realizuje krok za krokem jako

Brahman, Paramátmá a nakonec jako Bhagaván, Osobnost Boţství. Absolutní Pravdu realizuje

osvícený člověk, který se řídí osmnácti zásadami Bhagavad-gíty, popsanými ve výkladu k desáté mantře

a tím dospěl k poznání a odpoutanosti. Hlavním smyslem těchto osmnácti zásad je dosaţení

transcendentální oddané sluţby Osobnosti Boţství. Všem třídám lidské společnosti se tedy doporučuje,

aby si osvojily umění oddané sluţby Pánu.

Dokud cílem náboţenství, hospodářského rozvoje a smyslového poţitku není oddaná sluţba Pánu, jsou

to vše pouze různé druhy nevědomosti, jak poukazuje Šrí Íšópanišad v následujících mantrách.

Obzvláště v tomto věku platí, ţe aby člověk mohl rozvíjet vidju, musí ustavičně, pozorně a soustředěně

naslouchat, opěvovat a uctívat Nejvyššího Pána, Pána všech transcendentalistů.

Mantra dvanáctá

- nevědomost; - temnota; - vstoupí; - ti, kteří;

- polobozi; - uctívají; - neţ to; - ještě více;

- jako to; - ti, kdo; - temno; - kdo; - také; -

v Absolutnu; - zaměstnáni.

Ti, kteří uctívají polobohy, vstoupí do nejtemnějších končin nevědomosti. Ještě více to platí pro

ty, kteří uctívají Absolutno.

VÝKLAD: Sanskrtské slovo označuje bytosti, jejichţ existence není nezávislá.

je Absolutní Osobnost Boţství, Nejvyšší Pán, který nezávisí na ničem. Absolutní

Osobnost Boţství, Šrí Kršna, praví v Bhagavad-gítě:

,,Ani zástupy polobohů, ani velcí mudrci neznají Můj původ nebo Mé vlastnosti, vţdyť i oni mají

v kaţdém ohledu svůj počátek ve Mně.`` (Bg. 10.2) Kršna je tedy původcem sil, jichţ se dostalo

polobohům, velkým mudrcům a mystikům. Přestoţe jsou obdařeni velkými silami, mohou velmi těţko

pochopit, jakým způsobem se Kršna svou vlastní, vnitřní silou projevuje v lidské podobě.

Všichni filozofové a ršiové nebo mystici se pokoušejí svými nepatrnými rozumovými schopnostmi

odlišit absolutní od relativního. Mohou se tak dopracovat pouze k popírání všeho relativního, aniţ by

při tom realizovali cokoliv pozitivního z Absolutna. Definice Absolutna negací není úplná. Takovéto

negativní definice vedou k vytváření vlastních představ, například ţe Absolutno musí být bez tvaru

a vlastností. Negativní vlastnosti jsou pouze opakem vlastností pozitivních a jsou tedy také relativní.

Člověk, který si představuje Absolutno, můţe dospět nanejvýše k neosobní záři Boha, známé jako

Brahman, avšak nemůţe dosáhnout realizace Bhagavána, Osobnosti Boţství.

Tito mentální spekulanti nevědí, ţe Kršna je Absolutní Osobnost Boţství, ţe neosobní Brahman je

oslňující září Jeho transcendentálního těla, a ţe Paramátmá, Nadduše, je Jeho všepronikajícím

aspektem. Nevědí ani to, ţe Kršna je věčnou podobou Boha s transcendentálními vlastnostmi věčné

blaţenosti a poznání. Podřízení polobozi a velcí mudrci Ho mylně povaţují za mocného poloboha a zář

Brahmanu za Absolutní Pravdu. Kršnovi oddaní, kteří Mu jsou zcela odevzdáni, však vědí, ţe je

Absolutní Osobou a ţe vše emanuje z Něho. Takovíto oddaní nepřetrţitě prokazují Kršnovi, zdroji

všeho, láskyplné sluţby.

V Bhagavad-gítě (7.20) se rovněţ praví, ţe pouze zmatení lidé, poháněni silnou touhou po smyslových

poţitcích, uctívají polobohy, aby vyřešili své dočasné problémy. Dočasné zmírnění jistých obtíţí

uctíváním některého poloboha je řešením, jeţ vyhledávají pouze méně inteligentní lidé. Lidská bytost je

spoutána hmotou, a má-li dosáhnout věčného vysvobození na duchovní rovině, kde vládne věčná

blaţenost, ţivot a poznání, musí být úplně oproštěna od materiálního otroctví.

V Bhagavad-gítě (7.23) téţ stojí, ţe uctívači polobohů mohou přijít na planety polobohů. Uctívači

Měsíce mohou přijít na Měsíc, uctívači Slunce na Slunce atd. Moderní vědci se snaţí dostat raketami na

Měsíc, ale ve skutečnosti to nejsou ţádné nové pokusy. Lidské bytosti mají pokročilé vědomí, a proto

mají téţ přirozený sklon k cestám po dalekém vesmíru a na jiné planety pomocí kosmických lodí,

mystických sil nebo uctíváním polobohů vládnoucích příslušným planetám. Ve védských spisech se

praví, ţe kterýmkoliv z těchto způsobů je moţno dostat se na jiné planety, ale nejobvyklejší metodou je

uctívání poloboha, který vládne nad vytouţenou planetou. Všechny planety tohoto hmotného vesmíru

jsou však pouze dočasná sídla; jediné stálé planety jsou Vaikunthalóky. Nalézají se v duchovním světě

a panuje na nich sám Nejvyšší Pán. Jak stojí v Bhagavad-gítě:

,,Všechny planety v hmotném světě, Brahmalókou počínaje a nejniţší planetou konče, jsou místa

utrpení a opakovaných rození a smrtí. Ale ten, kdo dosáhne Mého sídla (duchovního světa), ó synu

Kuntí, se znovu nenarodí.`` (Bg. 8.16)

Šrí Íšópanišad poukazuje na to, ţe člověk, který jakýmkoliv způsobem přelétá z jedné planety na

druhou, zůstává v hluboké temnotě. Celý vesmír je pokrytý obrovskými hmotnými prvky, stejně jako

kokosový ořech, do poloviny naplněný vodou. Protoţe skořápka je vzduchotěsná, je uvnitř hustá tma,

a je třeba planet jako je Slunce a Měsíc, aby ji osvětlily. Vně vesmíru je nesmírná a neomezená expanze

brahmadţjóti s mnoha Vaikunthalókami. Nejvyšší a největší planetou v brahmadţjóti je Kršnalóka

neboli Gólóka Vrndávana, kde sídlí Nejvyšší Osobnost Boţství, Šrí Kršna. Kršna nikdy neopouští

Kršnalóku, kde ţije se svými společníky, a zároveň je všudypřítomný v celém hmotném i duchovním

stvoření. Tato skutečnost jiţ byla vyloţena ve čtvrté mantře. Pán je všudypřítomný jako Slunce, které

svítí všude, i kdyţ se vţdy nachází přesně na svém orbitu.

Problémy ţivota nelze vyřešit cestou na Měsíc. Mnozí lidé se stávají rádoby zboţnými jen pro slávu

a jméno. Tito pseudonáboţní lidé si nepřejí odejít z tohoto vesmíru a dostat se do duchovního světa.

Pod rouškou zboţňování Pána chtějí zůstat v hmotném světě. Ateisté a impersonalisté zavádějí takové

lidi hlásáním ateismu do nejtemnějších končin. Ateisté přímo popírají existenci Nejvyšší Osobnosti

Boţství a impersonalisté podporují ateisty zdůrazňováním neosobního aspektu Nejvyššího Pána.

Doposud jsme v Šrí Íšópanišadě nenarazili na ţádnou mantru, která by popírala Osobnost Boţství. Je

řečeno, ţe můţe běţet rychleji neţ kdokoliv jiný. Ti, kteří se honí za jinými planetami, jsou zajisté

osoby, a jestliţe Pán umí běţet rychleji neţ tyto osoby, jak můţe být pokládán za neosobního?

Neosobní pojetí Nejvyššího Pána je jen jiný druh nevědomosti, který má svůj počátek v nedokonalém

pojetí Absolutní Pravdy.

Nevědomí pseudonáboţní lidé a výrobci tzv. inkarnací, kteří tím přímo porušují příkazy Véd, se

dostanou do nejtemnějších končin vesmíru, neboť zavádějí na scestí ty, kdo je následují. Tito

impersonalisté se před hlupáky, kterým chybí znalost védské moudrosti, většinou sami vydávají za

inkarnace Boha. Mají-li tito pošetilci vůbec nějaké znalosti, pak jsou v jejich rukou nebezpečnější neţ

sama nevědomost. Tito impersonalisté neuctívají ani polobohy, jak je doporučeno v písmech. Písma

radí, jak za určitých okolností uctívat polobohy, ale současně podotýkají, ţe toho není zapotřebí.

V Bhagavad-gítě (7.23) je jasně řečeno, ţe výsledek dosaţený uctíváním polobohů není trvalý.

Poněvadţ ani tento hmotný vesmír není trvalý, není trvalé nic, čeho je dosaţeno v temnu hmotné

existence. Otázkou zůstává, jak dosáhnout skutečného, věčného ţivota.

Pán praví, ţe jakmile Ho člověk dosáhne prostřednictvím oddané sluţby, která je jedinou cestou, jíţ se

lze přiblíţit Nejvyššímu Pánu, bude zcela vysvobozen z otroctví rození a umírání. Cesta vysvobození

z pout hmoty je tedy zcela závislá na poznání a odpoutanosti. Pseudonáboţným lidem chybí jak

znalosti, tak odpoutanost od hmotných záleţitostí. Většina z nich chce pod rouškou altruistické

a filantropické činnosti a ve jménu falešných náboţenských zásad i nadále ţít ve zlatých poutech

hmotného otroctví. Předstírají náboţenské city a oddanou sluţbu Bohu, ale současně se oddávají

různým druhům nemorálních činností, a přesto jsou povaţováni za duchovní mistry a oddané Bohu.

Tito porušovatelé náboţenských zásad nemají ţádnou úctu k áčárjům, svatým učitelům v přímé

učednické posloupnosti. Aby svedli lid, prohlásí se sami za takzvané áčárji, aniţ by následovali zásady

pravých áčárjů.

Tito podvodníci jsou nejnebezpečnějšími ţivly lidské společnosti. Poněvadţ neexistuje ţádná

náboţenská vláda, unikají trestům státních zákonů. Nemohou však uniknout zákonu Nejvyššího, který

v Bhagavad-gítě (16.19 - 20) jasně prohlásil, ţe závistiví démoni, vydávající se za šiřitele náboţenství,

budou svrţeni do nejtemnějších končin pekla. Šrí Íšópanišad potvrzuje, ţe kdyţ tito pseudonáboţní lidé

skončí se svým duchovním učitelováním, jemuţ se věnují čistě jen pro uspokojení smyslů, dostanou se

rovnou do nejodpornějších končin vesmíru.

Mantra třináctá

- jiný; - jistě; - je řečeno; - uctíváním Nejvyššího Pána,

příčiny všech příčin; - jiný; - je řečeno; - uctíváním toho, kdo

není Nejvyšší; - takto; - slyšel jsem to; - od vyrovnaných autorit;

- kdo; - nám; - o tomto námětu; - dokonale vysvětlili.

Je řečeno, že výsledek dosažený uctíváním nejvyšší příčiny všech příčin je jiný než výsledek

dosažený uctíváním toho, co není nejvyšší. To vše bylo vyslechnuto od vyrovnaných autorit, které

to jasně vysvětlily.

VÝKLAD: Tato mantra potvrzuje systém zaloţený na poslechu vyrovnaných autorit. Člověk nemůţe

mít pravý klíč k transcendentálnímu poznání, jestliţe nevyslechne pravého áčárju, který není nikdy

zneklidněn proměnami hmotného světa. Pravý duchovní mistr, který také vyslechl šruti-mantry, neboli

védské poznání od svého vyrovnaného áčárji, si nikdy nevymýšlí ani nevykládá nic, co není zapsáno ve

védských spisech. V Bhagavad-gítě (9.25) je jasně řečeno, ţe ti, kdo uctívají předky ( ), se

dostanou na planety předků, hrubí materialisté, kteří plánují, jak by tu mohli zůstat, setrvají v hmotném

světě a lidé, kteří jsou oddáni Pánu a neuctívají nikoho jiného neţ Šrí Kršnu, nejvyšší příčinu všech

příčin, se dostanou k Němu do Jeho sídla v duchovním světě.

Také Šrí Íšópanišad potvrzuje, ţe různá uctívání vedou k různým výsledkům. Jestliţe uctíváme

Nejvyššího Pána, dostaneme se zcela určitě k Němu, do Jeho věčného sídla, a jestliţe uctíváme

polobohy, například boha Slunce a boha Měsíce, dostaneme se nepochybně na jejich planety. A jestliţe

chceme i nadále zůstat na této mizerné planetě s jejími plánovacími komisemi a náhraţkovými

politickými zřízeními, můţeme tak samozřejmě učinit.

V ţádných autentických spisech nestojí, ţe člověk nakonec dosáhne téhoţ cíle, ať uctívá kohokoliv

a dělá cokoliv. Takovéto pošetilé teorie hlásají samozvaní učitelé, kteří nemají spojení s paramparou,

pravým systémem učednické posloupnosti. Pravý duchovní mistr nikdy nebude tvrdit, ţe člověk, který

uctívá polobohy, dospěje k témuţ cíli jako ten, kdo uctívá Nejvyššího Pána. Normální člověk snadno

pochopí, ţe člověk, který nastoupil v Bombaji na vlak, dojede jen tam, kam si zakoupil jízdenku. Kdo

si koupil jízdenku do Kalkaty, dojede do Kalkaty. Takzvaní učitelé však dnes tvrdí, ţe všechny

duchovní jízdenky přivedou člověka k nejvyššímu cíli. Takové světské a kompromisní nabídky přilákají

mnoho pošetilých stvoření, která se nafukují nad svými smyšlenými metodami duchovní realizace.

Pokyny Véd to však neschvalují. Jestliţe člověk nepřijal poznání od pravého duchovního mistra, článku

autorizované učednické posloupnosti, nemůţe rozumět věcem tak, jak skutečně jsou. Kršna říká

Ardţunovi v Bhagavad-gítě:

,,Takto byla tato nejvyšší věda přijata posloupností duchovních mistrů a takto ji přijali svatí králové.

Během času však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, ţe je původní věda ztracena.`` (Bg. 4.2)

V době, kdy byl Kršna na Zemi, byly zásady bhakti-jógy stanovené v Bhagavad-gítě překrouceny,

a proto musel Pán znovu ustanovit systém učedníků v čele s Ardţunou, nejdůvěrnějším přítelem

a oddaným Pána. Pán Ardţunovi jasně řekl (Bg. 4.3), ţe zásady Bhagavad-gíty jsou mu srozumitelné

proto, ţe je Jeho přítelem a oddaným. Jinými slovy, nikdo kromě oddaného a přítele Pána není schopen

rozumět Gítě. To znamená, ţe Bhagavad-gítě můţe porozumět jen ten, kdo jde ve stopách Ardţuny.

V současné době tento vznešený dialog vykládá mnoho lidí, kteří ve skutečnosti o Ardţunovi

a Kršnovi nic nevědí. Interpretují verše Bhagavad-gíty podle svého a ve jménu písma hlásají různé

nesmysly. Tito vykladači nevěří v Kršnu ani v Jeho věčné sídlo. Jak potom mohou vykládat Bhagavad-

gítu?

Gítá (7.20) jasně říká, ţe polobohy uctívají pouze ti, kteří ztratili rozum. Kršna nakonec radí (Bg.

18.66), aby člověk zanechal všech ostatních cest a způsobů uctívání a plně se odevzdal jen Jemu.

Neochvějnou víru v Nejvyššího Pána mohou mít jen ti, kteří jsou očištěni od všech hříšných reakcí.

Ostatní zůstanou se svými bezcennými metodami uctívání na hmotné úrovni a mylný dojem, ţe všechny

cesty vedou ke stejnému cíli, je svede s cesty pravé.

V této mantře má velkou závaţnost slovo , uctívání nejvyšší příčiny. Šrí Kršna je

původní Osobnost Boţství a vše, co existuje, vyšlo z Něho. V Bhagavad-gítě (10.8) Pán vysvětluje, ţe

On je stvořitelem všech, včetně Brahmy, Višnua a Šivy. Protoţe tato tři přední boţstva hmotného světa

jsou stvořena Pánem, je Pán stvořitelem všeho, co existuje v hmotných i duchovních světech. Rovněţ

v Atharva Védě stojí, ţe ten, kdo existoval před stvořením Brahmy a kdo osvítil Brahmu védským

poznáním, je Šrí Kršna. ,,Nejvyšší Pán si přál stvořit ţivé bytosti, a tak je Nárájana všechny stvořil.

Z Nárájany se narodil Brahmá. Nárájana stvořil všechny pradţápaty. Nárájana stvořil Indru. Nárájana

stvořil osm Vasuů. Nárájana stvořil jedenáct Rudrů. Nárájana stvořil dvanáct Áditjů.`` Protoţe

Nárájana je plnou manifestací Šrí Kršny, jsou Nárájana a Kršna totoţní. Existují také pozdější záznamy,

které udávají, ţe Nejvyšší Pán je synem Dévakí. Dětství Šrí Kršny s Dévakí a Vasudévou a Jeho

totoţnost s Nárájanou uznával a potvrdil i Šrípáda Šankaráčárja, třebaţe Šankara nenáleţí

k vaišnavskému neboli osobnímu kultu. V Atharva Védě stojí: ,,Na počátku byl pouze Nárájana. V té

době neexistoval ani Brahmá, ani Šiva, ani oheň, ani voda, ani hvězdy, ani Slunce, ani Měsíc. Pán

nezůstává osamocen, nýbrţ tvoří podle svých přání.`` Mókša-dharma uvádí: ,,Stvořil jsem pradţápaty

a Rudry. Nemají o Mně plné poznání, neboť jsou pokryti Mou iluzorní energií.`` Ve Varáha Puráně se

téţ uvádí: ,,Nárájana je Nejvyšší Osobnost Boţství a z Něho se zjevil čtyřhlavý Brahmá a stejně tak

Rudra, který se později stal vševědoucím.``

Veškeré védské písemnictví potvrzuje, ţe Nárájana neboli Kršna je příčinou všech příčin. V Brahma-

sanhitě stojí, ţe Nejvyšší Pán je Šrí Kršna, Góvinda, nejvyšší radost všech bytostí a prvotní příčina

všech příčin. Skutečně učený člověk to ví ze svědectví, jeţ vydali velcí mudrci a védské spisy, a proto

se rozhodne pro uctívání Šrí Kršny, který vše zahrnuje.

Osoby, které uctívají jedině Kršnu, se nazývají neboli skutečně učení. K tomuto

přesvědčení člověk dojde, kdyţ si s důvěrou a láskou vyslechne transcendentální poselství od

vyrovnaného áčárji. Kdo nevěří v Kršnu a nechová k Němu lásku, nemůţe dojít k této jednoduché

pravdě. Lidi bez víry popisuje Bhagavad-gítá jako múdhy (Bg. 9.11). Je řečeno, ţe múdhové se

posmívají Osobnosti Boţství, neboť nezískali plné poznání od vyrovnaných áčárjů. Ten, koho

znepokojuje vír materiální energie, není způsobilý stát se áčárjou.

Neţ Ardţuna vyslechl Bhagavad-gítu, byl znepokojován hmotným vírem v podobě své náklonnosti

k rodině, ke společnosti a obci. Proto se chtěl stát světským dobrodincem a odpůrcem násilí. Kdyţ však

od Nejvyššího Pána vyslechl védské poznání Bhagavad-gíty, stal se , změnil své rozhodnutí

a začal uctívat Šrí Kršnu, který sám předurčil bitvu u Kurukšétry. Ardţuna uctíval Pána bojem proti

svým takzvaným vlastním příbuzným, a tak se stal Jeho čistým oddaným. Toho je moţné dosáhnout

pouze uctíváním pravého Kršny a ne nějakého zfalšovaného ,,Kršny``, jaké si vymýšlejí blázni, kterým

chybí znalost o sloţité vědě o Kršnovi, popsané v Bhagavad-gítě a ve Šrímad-Bhágavatamu.

Podle Védánta-sútry je jak pramenem zrození a udrţování, tak rezervoárem, který se

zachová po zničení. Šrímad-Bhágavatam, přirozený výklad Védánta-sútry od téhoţ autora, říká, ţe

zdroj všech emanací není mrtvý jako kámen, ale je , plně vědomý. Prvotní Pán, Šrí Kršna,

také říká v Bhagavad-gítě (7.26), ţe si je plně vědom minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a ţe nikdo,

ani polobozi jako Šiva nebo Brahmá, Ho neznají úplně. Zajisté Ho nemohou plně znát lidé

znepokojovaní proměnami hmotného bytí. Polovzdělaní duchovní učitelé se pokoušejí o jakýsi

kompromis tím, ţe předmětem svého uctívání činí lidské masy, ale přitom nevědí, ţe takové uctívání

není moţné, a ţe lidské masy nejsou dokonalé. Je to jako bychom zalévali místo kořenů listy na

stromech. Normální postup je zalévat kořeny, ale dnešní znepokojované vůdce přitahuje víc listí.

Třebaţe ustavičně zalévají listí, usychá všechno nedostatkem vláhy.

Šrí Íšópanišad nám doporučuje, abychom zalévali kořeny, které jsou původem všeho růstu. Uctívání

lidských mas tělesnými sluţbami, které nikdy nemohou být dokonalé, je méně důleţité neţ sluţba duši.

Duše je kořenem, který vytváří různé druhy těl podle zákona karmy, hmotné reakce. Poskytovat

lidským bytostem sluţby, jako je lékařská péče, sociální pomoc a moţnost vzdělání, a současně

podřezávat na jatkách krky ubohým zvířatům, není zvlášť účinnou sluţbou ţivým tvorům.

Ţivá bytost neustále trpí v různých druzích těl hmotným utrpením rození, stáří, nemoci a smrti. Lidská

ţivotní podoba nabízí člověku moţnost úniku ze spletitosti hmotné existence. Je toho moţné dosáhnout

prostým obnovením ztraceného vztahu mezi ţivou bytostí a Nejvyšším Pánem. Pán přichází osobně,

aby učil této filozofii oddanosti Nejvyššímu ( ). Opravdu slouţit lidstvu znamená učit,

aby se lidé oddali Nejvyššímu Pánu a uctívali Ho celým svým srdcem a vší energií. Takové je poučení

Šrí Íšópanišady v této mantře.

Jednoduchým způsobem uctívání Nejvyššího Pána v tomto neklidném věku je naslouchat vyprávění

o Jeho vznešených činech a opěvovat je. Ti však, kteří se zabývají intelektuálními spekulacemi, si

myslí, ţe Pánovy činy jsou pomyslné, a proto jim nenaslouchají a vymýšlejí si různé slovní kejkle, aby

odvrátili pozornost nevinných lidských mas. Místo aby naslouchali vyprávěním o činech Šrí Kršny,

dělají si reklamu a navádějí své následovníky, aby opěvovali nepravé duchovní mistry. V moderní době

se počet těchto pokrytců očividně zvýšil a pro čisté oddané vyvstal problém, jak zachránit masy lidí od

nečisté propagandy těchto pokrytců a pseudoinkarnací Boha.

Upanišady nepřímo obracejí naši pozornost k prvotnímu Pánu, Šrí Kršnovi, ale Bhagavad-gítá, která je

souhrnem všech Upanišad, je zaměřena přímo na Kršnu. Nasloucháme-li o Kršnovi takovém, jaký je,

v Bhagavad-gítě nebo Šrímad-Bhágavatamu, postupně to očišťuje naši mysl od všech hmotných

nečistot. Šrímad-Bhágavatam říká: ,,Naslouchání o činech Pána přitahuje Pánovu pozornost k Jeho

oddanému. Pán, jenţ se nachází v srdci kaţdé ţivé bytosti, pomáhá oddanému tím, ţe mu poskytuje

dobré vedení.`` Také Bhagavad-gítá (10.10) to potvrzuje.

Vnitřní vedení Pána očišťuje srdce oddaného od všech nečistot, které se rodí z hmotných kvalit vášně

a nevědomosti. Neoddaní jsou ovládáni vášní a nevědomostí. Vášeň člověku zabraňuje odpoutat se od

hmotných sklonů a nevědomost mu znemoţňuje poznat, kdo ve skutečnosti je a kdo je Nejvyšší Pán.

V kvalitě vášně není naděje na seberealizaci, ať uţ člověk předstírá svou zboţnost jakkoliv. Pán

milostivě oprostí své oddané od vášně a nevědomosti a tak se dostanou do kvality dobra, coţ je znakem

dokonalého bráhmana. Kaţdý člověk se můţe stát kvalifikovaným bráhmanem za předpokladu, ţe se

věnuje oddané sluţbě pod vedením pravého duchovního mistra. Šrímad-Bhágavatam (2.4.18) také říká,

ţe kaţdá ţivá bytost nízkého původu můţe být pod vedením ryzího oddaného Pána očištěna, neboť Pán

je neobyčejně mocný.

Kdyţ člověk dosáhne bráhmanské kvalifikace, je šťasten a nadšeně začne oddaně slouţit Pánu. Nauka

o Bohu se mu tak samočinně vyjeví. Poznáním nauky o Bohu se člověk postupně osvobozuje z pout

materialismu a jeho mysl plná pochybností se Boţí milostí stane křišťálově jasnou. Pouze na této úrovni

se člověk můţe stát osvobozenou duší a vidět Pána na kaţdém kroku. To je dokonalost uctívání

( ) kterou popisuje tato mantra Šrí Íšópanišady.

Mantra čtrnáctá

- Šrí Kršna, věčná Osobnost Boţství; Jeho transcendentální jméno, podoba, zábavy,

vlastnosti a příslušenství, rozmanitosti Jeho sídla atd.; - a; - dočasný hmotný projev

polobohů, lidí, zvířat apod., s jejich nepravými jmény, slávou atd.; - také; - ten, kdo; -

to; - zná; - oba; - spolu s; - se vším, co podléhá zkáze;

- smrt; - překračuje; - ve věčném království Boha;

- nesmrtelnost; - uţívá.

Člověk by měl mít dokonalou znalost o Nejvyšším Pánu a Jeho transcendentálním jménu, jakož

i o tomto dočasném hmotném výtvoru s jeho dočasnými polobohy, lidmi a zvířaty. Když to člověk

zná, překročí smrt a tím i pomíjivý vesmírný projev a ve věčném království Boha se těší

z věčného života, blaženosti a poznání.

VÝKLAD: Za pomoci takzvaného pokroku na poli poznání vytvořila lidská společnost mnoho věcí

včetně kosmických lodí a atomové energie. Doposud se jí však ještě nepodařilo osvobodit člověka od

rození, stáří, nemoci a smrti. Kdykoliv inteligentní člověk poloţí takzvanému vědci otázku o těchto

utrpeních, vědec mu velmi obratně odpoví, ţe hmotná věda je na pokroku, a ţe nakonec bude moci dát

člověku nesmrtelnost a věčné mládí. Takovéto odpovědi dokazují jejich hlubokou nevědomost

o hmotné přírodě. V hmotném světě je všechno podřízeno přísným zákonům hmoty, a musí proto

procházet šesti stupni proměn: narozením, růstem, zachováním, proměnou, chřadnutím a konečně smrtí.

Ve styku s hmotnou přírodou nemůţe být nic oproštěno od těchto šesti zákonů hmotné existence,

a proto také nikdo - ať uţ polobůh, člověk, zvíře nebo strom - nemůţe v hmotném světě zůstat věčně.

Délka ţivota různých ţivotních druhů můţe být různá. Brahmá, vůdčí ţivá bytost tohoto hmotného

vesmíru, můţe ţít po milióny let, zatímco nepatrný mikrob ţije jen několik hodin. Na tom nezáleţí.

Nikdo v hmotném světě neţije věčně. Věci se za určitých podmínek rodí nebo jsou stvořeny, po nějaký

čas setrvávají, a pokud zůstanou na ţivu, pak rostou, mnoţí se, postupně stárnou a nakonec zmizí. Také

Brahmové, kterých je mnoho miliónů (v kaţdém vesmíru ţije jeden Brahmá a kaţdý je jinak velký),

musí podle těchto zákonů dříve nebo později zemřít. Proto se veškerý hmotný svět nazývá

, místo smrti.

Materialističtí vědci a politici se pokoušejí o nesmrtelnost v hmotném světě, protoţe nevědí

o nesmrtelnosti duchovní povahy. Je to způsobeno neznalostí védské literatury, jeţ je plná prakticky

ověřeného poznání. Moderní člověk však nechce získávat vědomosti z Véd, Purán a jiných spisů.

Z Višnu Purány (6.7.61) se dovídáme, ţe Šrí Višnu, Osobnost Boţství, má různé energie zvané

(vyšší energie) a (niţší energie) neboli . Hmotná energie, do které jsme nyní

zapleteni, se nazývá neboli niţší energie. Tato energie umoţňuje existenci hmotného světa.

Přesto však zde existuje ještě jiná, vyšší energie, , jeţ se od této niţší hmotné energie

liší. Tato vyšší energie je věčné stvoření Boha. (Bg. 8.20)

Všechny hmotné planety - vyšší, niţší i střední včetně Slunce, Měsíce a Venuše, jsou roztroušeny po

celém vesmíru. Tyto planety existují pouze po dobu Brahmova ţivota. Některé niţší planety jsou však

na konci Brahmova dne zničeny a během jeho dalšího dne znovu stvořeny. Na vyšších planetách se čas

měří odlišně. Jeden rok zde na Zemi se na mnohých vyšších planetách rovná pouze 24 hodinám, neboli

jednomu dni a noci. Čtyři zemské věky (Satja, Trétá, Dvápara a Kali) trvají podle naší časové míry 4

320 000 let, ale podle časové míry vyšších planet pouze 12 000 let. Tato časová délka znásobena tisíci

tvoří jeden den Brahmova ţivota. Stejně dlouho trvá Brahmova noc. Takovéto dny a noci narůstají

v měsíce a roky a Brahmá ţije sto let. Na konci Brahmova ţivota je veškeré hmotné projevení zničeno.

Ţivé bytosti, které sídlí na Slunci a na Měsíci, jakoţ i obyvatelé soustavy Mrtjulóky, do které patří

i Země a mnoho dalších niţších planet, zmizí během Brahmovy noci ve vodách zpustošení. Během této

doby nebude ţádná ţivá bytost nebo tvor projeven, ačkoliv duchovně nepřestanou existovat. Toto

neprojevené stádium se nazývá . Kdyţ je celý vesmír na konci Brahmova ţivota opět

zničen, nastává další neprojevené stádium ( ). Mimo tato dvě neprojevená stádia však

existuje duchovní sféra neboli duchovní příroda, kde je mnoho duchovních planet, které existují věčně,

tedy i po zničení všech planet hmotného vesmíru. Hmotný vesmírný projev, jeţ spadá pod pravomoc

různých Brahmů, představuje jen jednu čtvrtinu energie Pána, které se říká niţší. Duchovní svět je

mimo dosah Brahmy a nazývá se tři čtvrtiny Pánovy energie. Je to energie

vyšší neboli .

Vládnoucí Osobností duchovního světa je Nejvyšší Pán Šrí Kršna. Jak potvrzuje Bhagavad-gítá (8.22),

lze se k Němu přiblíţit jen ryzí oddanou sluţbou, a nikoliv prostřednictvím dţňány (filozofie), jógy

(mystiky) nebo karmy (práce vykonávané pro hmotný zisk). Karmíové neboli ti, kdo pracují pro hmotný

zisk, se mohou povznést na Svargalóky, které zahrnují také Měsíc a Slunce. Dţňáníové a jógíni mohou

dosáhnout ještě vyšších planet, jako například Brahmalóky. Jestliţe však oddanou sluţbou Pánovi

získají ještě vyšší kvalifikace, je jim dovoleno vstoupit do duchovní sféry, kde podle stupně

způsobilosti vstoupí buď do zářící atmosféry duchovního nebe ( ), nebo na vaikunthské

planety. Je však jisté, ţe nikdo nemůţe vstoupit na Vaikunthy, nebyl-li vycvičen v oddané sluţbě Pánu.

Na hmotných planetách se kaţdý, Brahmou počínaje a drobným mravencem konče, snaţí panovat nad

hmotnou přírodu - to je hmotná nemoc. Dokud tato hmotná nemoc trvá, musí ţivá bytost procházet

procesem převtělování a přichází do těl polobohů, lidí nebo zvířat. Nakonec však musí stejně

podstoupit stav neprojevení a to za dvou okolností: v době Brahmových nocí a na konci jeho ţivota.

Chceme-li ukončit koloběh rození a smrtí, a tím i jejich průvodní jevy jako stáří a nemoci, musíme se

snaţit dostat na duchovní planety. Šrí Kršna vládne ve svých neomezených expanzích nad kaţdou

z těchto planet.

Kršnu nemůţe ovládnout nikdo. Pouze podmíněná duše se pokouší ovládnout hmotnou přírodu a místo

aby ji ovládla, podléhá zákonům hmotné přírody a zakouší utrpení opakovaných rození a smrtí. Pán

sestoupí, aby znovu ustanovil zásady náboţenství, jehoţ základní zásadou je vyvinutí odevzdanosti

Pánovi. Tak zní poslední pokyn Pána v Bhagavad-gítě (18.66), avšak pošetilci toto nejvyšší učení

nenápadným způsobem nesprávně vyloţili, a tak svedli zástupy lidí na scestí. Vybízejí je, aby otevírali

nemocnice, a neučí je oddané sluţbě, čímţ by se jim otevřel vstup do duchovního království. Dovědí se

pouze o činnosti, která přináší dočasnou úlevu, ale nikdy nemůţe ţivé bytosti přinést skutečné štěstí.

Zakládají různé veřejné a polovládní instituce, aby zastavili ničivou sílu přírody. Přesto však neví, jak

tuto nepřekonatelnou přírodu utišit. Mnoho lidí se vyhlašuje za velké znalce Bhagavad-gíty, ale

přehlíţejí její poselství, jeţ učí, jak hmotnou přírodu utišit. Jak zdůrazňuje Bhagavad-gítá (7.17),

mocná příroda můţe být utišena pouze probuzením vědomí Boha.

Tato mantra Šrí Íšópanišady nás učí, ţe člověk musí znát jak (Osobnost Boţství), tak

i (dočasný projev hmotné přírody). Pouhá znalost dočasného projevu hmotné přírody

nemůţe nic zachránit, protoţe v hmotné přírodě neustále dochází k zániku. Zakládání nemocnic nemůţe

nikoho zachránit. Člověka můţe zachránit pouze dokonalá znalost o věčném ţivotě, plném blaţenosti

a vědomí. Účelem celé védské soustavy je poučit člověka o umění, jak dosáhnout věčného ţivota. Lidé

jsou často sváděni dočasnými lákadly, zaloţenými na smyslovém poţitku, avšak sluţba, prokázaná

objektům smyslů je klamná a degradující.

Proto musíme zachránit svého bliţního správným způsobem. Jestli máme pravdu rádi nebo ne, to na

věci nic nemění. Pravda je tady. Chceme-li být vysvobozeni z koloběhu opakovaných rození a smrtí,

musíme začít oddaně slouţit Pánu. Kompromisy jsou vyloučené, neboť zde jde o naprostou nutnost.

Mantra patnáctá

- za zlatou září; - oslnivé zakrytí; - Nejvyšší

Pravdy; - zakryt; - tvář; - tento pokryv; - Ty sám;

- ó udrţovateli; - odstraň laskavě; - ryzí; - oddanému;

- aby se zjevila.

Ó můj Pane, udržovateli všeho živého. Tvá skutečná tvář je zakryta Tvou oslnivou září. Prosím,

odstraň tento pokryv a zjev se svému čistému oddanému.

VÝKLAD: V Bhagavad-gítě popisuje Pán své osobní paprsky (brahmadţjóti), oslnivou zář své osobní

podoby takto:

,,Já jsem podstatou nesmrtelného nepomíjivého a věčného Brahmanu, který je také základem

nejvyššího štěstí.`` (Bg. 14.27)

Brahman, Paramátmá a Bhagaván jsou tři aspekty téţe Absolutní Pravdy. Brahman je aspekt, který

začátečník vnímá nejsnadněji. Paramátmu, Nadduši, realizují pokročilejší lidé, zatímco realizace

Bhagavána je konečnou realizací Absolutní Pravdy. Potvrzuje to Bhagavad-gítá, kde Pán říká, ţe On je

konečným aspektem Absolutní Pravdy, zdrojem brahmadţjóti i všeprostupující Paramátmy. Kršna

v Bhagavad-gítě říká, ţe On je konečným zdrojem brahmadţjóti, neosobního aspektu Absolutní Pravdy,

a ţe není důvodu vysvětlovat Jeho neomezené síly. Prostřednictvím jedné ze svých všeprostupujících

expanzí, Paramátmy, udrţuje celý hmotný kosmický výtvor. Stejně tak udrţuje veškeré projevy

v duchovním světě; proto je Pán osloven ve šruti-mantře Šrí Íšópanišady jako , konečný

udrţovatel.

Osobnost Boţství, Šrí Kršna, je neustále ve stavu transcendentální blaţenosti (

). Kdyţ byl před 5 000 léty ve Vrndávaně v Indii, nacházel se stále ve stavu

transcendentální blaţenosti, dokonce i na počátku svého dětství. Zabití různých démonů jako Aghy,

Baky, Pútany a Pralamby byly pro Něho pouhé zábavné výpravy. Ve své vesnici se těšil spolu se svou

matkou, bratrem a přáteli. Kdyţ hrál roli nezbedného zloděje másla, byli všichni Jeho společníci

naplněni nebeskou blaţeností. Kdyţ je Nejvyšší Pán osloven jako zloděj másla, nemá to nikdy hanlivý

význam. Právě naopak - takové oslovení nám vţdy připomene radost, kterou přináší svým oddaným.

Vše, co Pán ve Vrndávaně učinil, dělal pro potěšení svých společníků. Pořádal tyto zábavy proto, aby

přivábil suché spekulanty a akrobaty takzvané soustavy hatha-jógy, kteří se snaţí hledat Absolutní

Pravdu.

O dětských hrách Pána a Jeho kamarádů, pasáčků krav, řekl Šukadéva Gósvámí ve Šrímad-

Bhágavatamu:

,,Šrí Kršna, který je chápán jako neosobní blaţený Brahman, oddanými uctíván jako Nejvyšší Pán,

a světskými lidmi je pokládán za obyčejného člověka, si hrál s pasáčky krav, kteří dosáhli tohoto

postavení po mnoha zboţných činech.`` (Šrímad-Bhágavatam 10.12.11)

Pán spolu se svými duchovními společníky se neustále věnuje transcendentálním láskyplným

činnostem v různých vztazích: neutrálním ( ), sluţebnickém ( ), přátelském

( ), rodičovském ( ) a milostné lásky ( ).

Říká se, ţe Pán nikdy neopouští Vrndávana-dhámu, a tak by nás mohla napadnout otázka, jak zároveň

spravuje záleţitosti svého stvoření. Bhagavad-gítá (13.14) na to odpovídá: Pán prostupuje celým

hmotným projevem svou nedílnou částí známou jako inkarnace . Ačkoliv Pán nemá

s hmotným projevem, udrţováním a ničením osobně nic společného, je příčinou toho všeho ve své

úplné expanzi Paramátmy neboli Nadduše. Kaţdá ţivá bytost je , duše, a hlavní , která

ovládá všechny ostatní, je Paramátmá, Nadduše.

Tento systém realizace Boha je velká věda. Materialisté mohou pouze analyzovat a rozjímat o dvaceti

čtyřech sloţkách hmotného výtvoru. O Pánu ( ) mají jen velice málo informací. Neosobní

transcendentalisté jsou prostě zmateni oslnivou září brahmadţjóti. Ten, kdo chce spatřit úplnou

Absolutní Pravdu, musí proniknout nejen za čtyřiadvacet hmotných prvků, ale i za oslňující záři. Šrí

Íšópanišad na to poukazuje, kdyţ prosí o odstranění oslnivého pokryvu ( ).

Dokud tento pokryv není odstraněn a člověk nespatří Nejvyššího Pána takového, jaký je, není nikdy

moţné dosáhnout skutečné realizace Absolutní Pravdy.

Aspekt Šrí Kršny, Osobnosti Boţství, zvaný Paramátmá je jednou z Jeho tří úplných expanzí souhrnně

zvaných . Expanze višnu-tattvy v tomto vesmíru (jedno ze tří hlavních boţstev:

Brahmá, Višnu a Šiva) se jmenuje Kšíródakašájí Višnu. Je všeprostupující Paramátmou v kaţdé

jednotlivé ţivé bytosti. Garbhódakašájí Višnu je souhrnnou Nadduší všech ţivých bytostí. Za těmito

dvěma je Káranódakašájí Višnu, leţící v Oceánu příčin. On je stvořitelem všech vesmírů. Systém jógy

učí opravdového zájemce, jak se po překonání dvaceti čtyř hmotných prvků vesmírného projevu setkat

s těmito višnu-tattvami. Rozvíjení empirické filozofie člověku pomáhá realizovat neosobní

brahmadţjóti, jeţ je oslňující září transcendentálního těla Šrí Kršny, Osobnosti Boţství. Potvrzuje to

Bhagavad-gítá (14.27) a také Brahma-sanhitá (5.40):

,,V miliónech a miliónech vesmírů je nespočetně mnoho planet, a kaţdá z nich se liší od všech

ostatních. Všechny se nacházejí v koutu brahmadţjóti. Toto brahmadţjóti jsou osobní paprsky

Nejvyššího Pána, kterého uctívám.`` Tato mantra Brahma-sanhity hovoří z roviny faktické realizace

Absolutní Pravdy a šruti-mantra Šrí Íšópanišady potvrzuje, ţe jde o skutečnou seberealizaci. Je to

prostá modlitba, kde je Pán ţádán, aby odstranil brahmadţjóti, a tak umoţnil oddanému spatřit Jeho

skutečnou tvář.

Dokonalé poznání znamená vědět, co je kořenem Brahmanu. Kořenem Brahmanu je Šrí Kršna a ve

spisech jako například Šrímad-Bhágavatamu je věda o Kršnovi dokonale vysvětlena. Ve Šrímad-

Bhágavatamu autor Šríla Vjásadéva uvádí, ţe Nejvyšší Pravda je podle stupně realizace popsána jako

Brahman, Paramátmá a Bhagaván. Šríla Vjásadéva nikdy neřekl, ţe Nejvyšší Pravdou je dţíva,

obyčejná ţivá bytost. Ţivá bytost by se nikdy neměla povaţovat za všemohoucí Nejvyšší Pravdu.

Kdyby tomu tak bylo, pak by se ţivá bytost nepotřebovala modlit k Pánu, aby odstranil svůj oslnivý

pokryv, a tak jí umoţnil spatřit Jeho tvář.

Z toho tedy vyplývá, ţe v nepřítomnosti mocného projevu Nejvyššího Pána člověk realizuje neosobní

Brahman. Podobně člověk, který realizuje hmotné síly Pána a nemá ţádné nebo jen malé znalosti

o duchovní energii, dosáhne realizace Paramátmy. Realizace Absolutní Pravdy na úrovni Brahmanu

a Paramátmy jsou jen částečnými realizacemi. Jestliţe však člověk realizuje Nejvyšší Osobnost Boţství,

Šrí Kršnu s Jeho plnou mocí, po odstranění oslnivého pokryvu ( ) realizuje

: Šrí Kršna, známý téţ pod jménem Vásudéva, je všechno -

Brahman, Paramátmá a Bhagaván. On je Bhagaván, kořen, a Brahman a Paramátmá jsou Jeho větve.

V Bhagavad-gítě je srovnávací rozbor tří druhů transcendentalistů. Jsou to uctívatelé neosobního

Brahmanu (dţňáníové), uctívatelé Paramátmy (jógíni) a uctívatelé Šrí Kršny (bhaktové) neboli oddaní.

Také v Gítě (6.46 - 7) stojí, ţe ze všech druhů transcendentalistů stojí nejvýše dţňání, který rozvíjí

védské poznání. Výše neţ dţňáníové stojí jógíni, kteří jsou také mnohem výše neţ lidé touţící po

plodech své práce. A ,,ze všech jógínů stojí nejvýše ten, kdo neustále ze všech sil slouţí Pánu``. Zkrátka

filozof je lepší neţ pracující člověk a mystik stojí výše neţ filozof. A ze všech mystických jógínů je

nejvyšší ten, kdo následuje cestu bhakti-jógy a je neustále zaměstnán sluţbou Pánu. Šrí Íšópanišad nás

vede k této ţivotní dokonalosti.

Mantra šestnáctá

- Ó, udrţovateli; - prvotní filozofe; - usměrňující zásady; - cíl

súrjů (velkých oddaných); - příznivče pradţápatů (předků lidstva); -

odstraň laskavě; - paprsky; - stáhni laskavě; - zář; - tak, aby;

- Tvou; - podobu; - nejpříznivější; - to; - Tvou;

- mohu spatřit; - ten, který je; - jako Slunce; - tu; -

Osobnost Boţství; - sám; - já; - jsem.

Ó můj Pane, prvotní filozofie, udržovateli vesmíru, usměrňující principe, cíli ryzích oddaných,

příznivče předků lidstva - prosím, odstraň zář svých transcendentálních paprsků, abych mohl

spatřit Tvou blaženou podobu. Ty jsi věčný Nejvyšší Pán, podobný Slunci, stejně jako já.

VÝKLAD: Slunce a jeho paprsky jsou kvalitativně stejné. Podobně tak i Pán a ţivé bytosti jsou stejné

kvality. Slunce je jedno, ale molekul slunečních paprsků je nespočetně. Sluneční paprsky jsou částmi

Slunce a Slunce a jeho paprsky tvoří společně celé Slunce. Na samotném Slunci sídlí bůh Slunce,

podobně jako na nejvyšší duchovní planetě Gólóce Vrndávaně, ze které emanuje zář brahmadţjóti, sídlí

věčný Pán, coţ potvrzuje Brahma-sanhitá (5.29):

,,Uctívám Góvindu, prvotního Pána, prvního předka, který pase krávy a plní všechna přání v zemích

duchovních drahokamů, obklopen milióny stromů, jeţ vyplňují přání, neustále s velkou úctou a láskou

obsluhován sta tisíci Lakšmí, neboli bohyněmi štěstí.``

Brahmadţjóti je v Brahma-sanhitě také popisována jako paprsky, jeţ emanují z nejvyšší duchovní

planety, Gólóky Vrndávany, stejně tak jako sluneční paprsky emanují z planety Slunce. Dokud člověk

nepronikne oslnivou září brahmadţjóti, nemůţe poznat sídlo Pána. Oslepeni oslňující brahmadţjóti,

nemohou neosobní filozofové realizovat skutečné sídlo Pána, ani Jeho transcendentální podobu. Tito

myslitelé nemohou pro své omezené znalosti rozumět transcendentální podobě Šrí Kršny, plné

blaţenosti. Tato mantra Šrí Íšópanišady je modlitbou, která prosí Pána, aby odstranil oslňující paprsky

brahmadţjóti, a tak umoţnil čistému oddanému spatřit Jeho transcendentální podobu plnou blaţenosti.

Při realizaci neosobní brahmadţjóti zaţije člověk příznivý aspekt Nejvyššího. Ještě příznivější aspekt

zaţije při realizaci Paramátmy, neboli všeprostupujícího aspektu Nejvyššího. Nejpříznivější aspekt

Nejvyššího zaţije oddaný při setkání tváří v tvář se samotným Pánem, Osobností Boţství. Jelikoţ je zde

Pán osloven jako prvotní filozof, udrţovatel, příznivec a ochránce vesmíru, nemůţe být Nejvyšší

Pravda povaţována za neosobní. To naznačuje Šrí Íšópanišad. Slovo udrţovatel je zvláště významné,

neboť Pán udrţuje všechny ţivé tvory, a obzvláště je nakloněn svým oddaným. Kdyţ oddaný překročí

neosobní brahmadţjóti a spatří osobní aspekt Pána a Jeho nejpříznivější věčnou podobu, realizuje

Absolutní Pravdu plně.

V Bhagavad-sandarbě Šríla Dţíva Gósvámí udává:

,,Úplné pojetí Absolutní Pravdy je realizováno v Osobnosti Boţství, protoţe je všemohoucí a vlastní

všechny transcendentální síly. V brahmadţjóti není realizována úplná síla Absolutní Pravdy, a proto je

realizace Brahmanu jen částečnou realizací Osobnosti Boţství. Ó učení mudrci, první slabika ve slově

má dvojí význam: za prvé ,,ten, kdo udrţuje``, a za druhé ,,ochránce``. Druhá slabika

( ) znamená ,,průvodce``, ,,vůdce`` nebo ,,stvořitel``. Poslední slabika ( ) naznačuje, ţe kaţdý

tvor ţije v Něm, a ţe taktéţ On ţije v kaţdém tvoru. Jinými slovy - transcendentální zvuk

představuje nekonečné poznání, sílu, energii, bohatství, neomezenou moc a vliv, to vše

bez nejmenší stopy hmotného opojení.``

Pán plně podporuje své ryzí oddané a postupně je vede cestou oddané dokonalosti. Jako vůdce svých

oddaných nakonec udělí vytouţený výsledek oddané sluţby a odevzdá se jim. Díky bezpříčinné milosti

mohou oddaní vidět Pána tváří v tvář, a tak jim pomáhá dosáhnout nejvyšší duchovní planety, Gólóky

Vrndávany. Jako stvořitel můţe svému oddanému poskytnout všechny kvalifikace potřebné k tomu, aby

Ho oddaný nakonec dosáhl. Pán je příčina všech příčin, a protoţe neexistuje nic, co by bylo Jeho

původem, je On sám původní příčinou všeho. Těší se proto sám ze sebe projevováním své vlastní

vnitřní energie. Vnější energii neprojevuje osobně. Expanduje se do inkarnací a v těchto

podobách udrţuje hmotné projevení.

Ţivé bytosti jsou rovněţ rozlišené expanze samotného Pána. Protoţe některé z nich touţí být pány

a napodobovat Nejvyššího Pána, dovolí jim vstoupit do kosmického výtvoru a umoţní jim, aby plně

vyuţily svého sklonu k panování nad přírodou. Následkem přítomnosti Jeho částí, ţivých bytostí, je

celý jevový svět v pohybu akce a reakce. Takto je ţivým bytostem dána moţnost k vládě nad hmotnou

přírodou, avšak konečným vládcem je Pán ve svém úplném aspektu Paramátmy, Nadduše, jedním

z purušů.

Mezi ţivou bytostí ( ) a vládnoucím Pánem ( ) - duší a Nadduší, je tedy

propastný rozdíl. Paramátmá řídí a átmá je řízena, proto nemohou existovat na stejné úrovni. Jelikoţ

Paramátmá plně spolupracuje s átmou, je stálým společníkem ţivé bytosti.

Pánův všeprostupující aspekt, jenţ existuje za všech okolností při bdění a spánku i v potenciálních

stavech, ze kterých se rodí , ţivá síla v podobě podmíněných i vysvobozených duší, je

znám jako Brahman. Protoţe Pán je počátkem Paramátmy i Brahmanu, je také počátkem všech ţivých

bytostí a všeho, co existuje. Kdo to ví, začne se ihned věnovat oddané sluţbě Pánu. Čistý oddaný

s plným vědomím Pána na Něm lpí srdcem i duší, a kdykoliv přijde do společnosti podobných

oddaných, věnují se výhradně uctívání Pánových transcendentálních činů. Ti, kdo nejsou tak dokonalí

jako čistí oddaní, a ti, kdo realizovali jen aspekty Brahmanu nebo Paramátmy, nemohou docenit

činnosti dokonalých oddaných. Čistým oddaným Pán vţdy pomáhá tím, ţe jim sděluje do srdcí

potřebné poznání, a tak se díky Jeho zvláštní přízni rozptýlí veškerá temnota nevědomosti. Filozofové

a jógíni si to však nejsou schopni ani představit, protoţe jsou více méně závislí na své vlastní síle.

V Katha Upanišadě se píše, ţe Pána mohou znát pouze ti, které si oblíbí, a nikdo jiný. Takovouto

zvláštní přízeň prokazuje Pán pouze svým čistým oddaným. Šrí Íšópanišad tedy poukazuje na Pánovu

přízeň, jeţ je mimo dosah brahmadţjóti.

Mantra sedmnáctá

- vzduch ţivota; - rezervoár všeho vzduchu; - nezničitelný;

- nyní; - to; - po zpopelnění; - tělo; - ó Pane;

- uţivateli všech obětí; - prosím, rozpomeň se; - vše, co jsem pro Tebe učinil;

- prosím, rozpomeň se; - nejvyšší uţivatel, (pro kterého je vše určeno);

- prosím, rozpomeň se; - vše, co jsem pro Tebe učinil; - prosím, rozpomeň se.

Nechť je toto pomíjivé tělo na prach spáleno a nechť vzduch života splyne s úplností vzduchu. Ó

můj Pane, rozpomeň se nyní na všechny mé oběti, a protože jsi konečný uživatel, rozpomeň se

prosím na vše, co jsem pro Tebe učinil.

VÝKLAD: Pomíjivé hmotné tělo je bezesporu cizí oděv. V Bhagavad-gítě (2.13) je jasně řečeno, ţe

ţivá bytost po zániku hmotného těla nezaniká, ani neztrácí svou totoţnost. Totoţnost ţivé bytosti není

nikdy neosobní nebo beztvará. Naopak, beztvarý je hmotný pokryv, jenţ nabývá tvaru podle tvaru

nezničitelné osoby. Ţádná ţivá bytost není ve svém původním stavu beztvará, jak se mylně domnívají

lidé omezených znalostí. Tato mantra potvrzuje skutečnost, ţe ţivá bytost existuje i po zániku

hmotného těla.

V hmotném světě je vidět přímo zázračná dovednost hmotné přírody při vytváření různých druhů těl

pro ţivé bytosti, vţdy v souladu s jejich sklonem ke smyslovému poţitku. Ţivá bytost, která si chce

pochutnávat na výkalech, dostane hmotné tělo vhodné k pojídání výkalů - tělo vepře. Podobně ten, kdo

chce jíst maso, dostane tygří tělo, se kterým můţe ţít pochutnávaje si na krvi a masu jiných zvířat.

Lidská bytost není určena k pojídání masa, protoţe má odlišný tvar zubů, ani výkalů, na něţ nemá chuť

ani člověk, stojící na nejniţším stupni. Zuby člověka jsou utvořeny tak, aby mohl ţvýkat a kousat ovoce

a zeleninu; kromě toho má také dva špičáky, aby mohl jíst maso.

Hmotná těla všech zvířat a lidí jsou ţivým bytostem cizí a mění se podle druhu smyslového poţitku, po

němţ ţivá bytost touţí. Ve vývojovém cyklu mění ţivá bytost jedno tělo za druhým. Od vodních

ţivočichů - kdyţ byl svět zaplaven vodou - k rostlinnému ţivotu, pak přešla k ţivotu červů, od ţivota

červů k ţivotu ptáků, od ţivota ptáků k ţivotu savců a od savce do lidské podoby. Nejvyvinutější

podobou je podoba lidská, kdyţ má plně vyvinuté schopnosti pro duchovní poznání. Tato védská

mantra popisuje nejrozvinutější duchovní poznání: člověk se má vzdát hmotného těla, které se obrátí

v prach, a nechat vzduch ţivota vplynout do věčného rezervoáru vzduchu. Činnosti ţivé bytosti jsou

vyvolávány v těle pohyby různých druhů vzduchu, známých pod souhrnným názvem .

Jógíni obyčejně usilují o ovládnutí těchto vzduchů. Duše má stoupat z jednoho vzdušného okruhu do

druhého, aţ vstoupí do nejvyššího okruhu ( ). Z tohoto bodu se můţe dokonalý

jógín přenést na libovolnou planetu. Postupuje se při tom tak, ţe člověk se nejdříve vzdá jednoho

hmotného těla a pak vstoupí do druhého, ale nejvyšší dokonalosti těchto proměn je moţné dosáhnout

jen tehdy, je-li ţivá bytost schopna vzdát se hmotného těla úplně, jak to doporučuje tato mantra. Pak

můţe vstoupit do duchovní sféry, kde můţe vyvinout zcela odlišný druh těla - tělo duchovní, které není

vystaveno smrti ani proměnám.

V hmotném světě nás hmotná příroda nutí měnit těla podle toho, jakých smyslových poţitků si ţádáme.

Tyto tuţby se projeví v různých ţivotních druzích od mikrobů aţ po nejdokonalejší hmotná těla - těla

Brahmy a polobohů. Těla všech těchto ţivých bytostí jsou vytvořena z hmoty zformované do různých

podob a inteligentní člověk nevidí jednotu v rozmanitosti těl, nýbrţ v duchovní totoţnosti. Duchovní

jiskra, jeţ je nedílnou částí Nejvyššího Pána, je stejná v těle vepře i v těle poloboha. Ţivá bytost mění

těla podle toho, zda je její činnost zboţná či neřestná. Lidské tělo je vysoce vyvinuté a obdařené plným

vědomím. Podle védských spisů se nejdokonalejší člověk oddává Pánu po mnohaţivotním rozvíjení

poznání. Poznání dospěje k dokonalosti teprve tehdy, oddá-li se hledající Nejvyššímu Pánu,

Vásudévovi. Dokonce i kdyţ člověk jiţ poznal svou duchovní totoţnost, ale nedošel k poznání, ţe ţivé

bytosti jsou věčnými částicemi Celku, a ţe se nikdy nemohou stát Celkem musí znovu poklesnout do

hmotné existence, i kdyţ jiţ splynul s brahmadţjóti.

Brahmadţjóti, emanující z transcendentálního těla Pána, je plná duchovních jisker, jeţ jsou

individuálními bytostmi, plně si vědomými své existence. Někdy v těchto ţivých bytostech vzplane

touha uţívat si smyslů, a jsou proto poslány do hmotného světa, aby se tam staly falešnými pány pod

nadvládou smyslů. Tato touha po vládě je hmotnou chorobou ţivé bytosti a pod vlivem smyslového

poţitku prochází různými těly projevenými v hmotném světě. Splynutí s brahmadţjóti není znakem

zralého poznání. Nejvyššího stupně dokonalosti lze dosáhnout pouze naprostým odevzdáním se Pánovi

a rozvíjením duchovní sluţby.

V této mantře prosí ţivá bytost, aby po opuštění svého hmotného těla a hmotného vzduchu mohla

vstoupit do duchovního království Boha. Oddaný prosí Pána, aby se Pán rozpomněl na jeho činy

a oběti, jeţ Mu přinášel, neţ se jeho hmotné tělo obrátí v prach. Tato modlitba je vyřčena v hodině

smrti, v níţ si umírající plně uvědomuje své minulé skutky a svůj konečný cíl. Ten, kdo je úplně pod

vládou hmotné přírody, se rozpomíná na ohavné činy, jichţ se dopustil během existence svého

hmotného těla, a následkem toho dostává po smrti další hmotné tělo. Bhagavad-gítá tuto pravdu

potvrzuje. Říká, ţe v okamţiku smrti mysl přenáší sklony umírajícího zvířete a v souladu s tímto

mentálním stavem obdrţí příští tělo.

Na rozdíl od jednoduchých ţivočichů s nevyvinutou myslí si můţe lidská bytost pamatovat minulé

činy, jako si pamatuje sny, a proto zůstává její mysl zatíţena hmotnými touhami a nemůţe vstoupit do

duchovního království s duchovním tělem. Oddaní však rozvíjejí lásku k Bohu vykonáváním oddané

sluţby Pánu. I kdyţ se oddaný v hodině smrti nerozpomene na svou boţskou sluţbu, Pán na něho

nezapomene. Tato modlitba má Pánovi připomenout oběti oddaného, ale Pán si oddanou sluţbu čistého

oddaného pamatuje i bez připomínky.

V Bhagavad-gítě Pán jasně popisuje svůj důvěrný vztah k oddaným. Šríla Bhaktivinóda Thákura

vysvětluje verše Gíty takto: ,,Oddaný, jenţ je na správné cestě světců, má být akceptován, i kdyţ se

třeba zdá, ţe je pochybného charakteru. Musíme se pokusit objasnit správně význam slov ,,pochybný

charakter``. Podmíněná duše musí jednat se zřetelem na dva zájmy - údrţbu těla a seberealizaci.

Společenské postavení, duševní vývoj, čistota, pokání, obţiva a boj o existenci jsou určeny k údrţbě

těla. Jednání v zájmu seberealizace je činnost, kterou oddaný vykonává pro Pána. Oba tyto rozdílné

druhy jednání probíhají souběţně, neboť podmíněná duše nemůţe zanechat činností pro údrţbu svého

těla. Podíl činností pro údrţbu těla se však sniţuje úměrně ke zvyšování podílu činností zaměřených na

oddanou sluţbu. Dokud podíl oddané sluţby nedosáhne správné míry, trvá nebezpečí příleţitostného

projevu světskosti. Zde je nutno poznamenat, ţe tento projev nemůţe trvat dlouho, neboť Boţí milostí

jsou tyto nedostatky velmi rychle odstraněny. Proto je cesta oddané sluţby jedinou správnou cestou. Je-

li člověk na správné cestě, není ani příleţitostný projev světskosti na překáţku pokrokům při

seberealizaci.``

V Bhagavad-gítě Kršna samotný říká: ,,Člověk, který Mi oddaně slouţí, musí být povaţován za

svatého, i kdyţ se dopustí ohavných činů, neboť je na správné cestě. Velice rychle se napraví a dosáhne

trvalého míru. Ó synu Kuntí, slibuji, ţe Moji oddaní nikdy nezaniknou. Ó synu Prthy, kdokoliv se ke

Mně uchýlí, třeba i niţšího rodu - ţeny, vaišjové (obchodníci) a šúdrové (dělníci) - můţe dosáhnout

nejvyššího cíle. Tím spíše ctnostní bráhmani, oddaní a svatí králové, kteří Mi v tomto dočasném

strastiplném světě láskyplně slouţí. Vţdy na Mě mysli, odevzdej se Mi a prokazuj Mi sluţby. Takto

plně pohrouţen ve Mně, určitě ke Mně dojdeš.`` (Bg. 9.30 - 34)

Impersonalistům jsou klady oddané sluţby odepřeny, neboť je přitahuje brahmadţjóti, záře Pána.

Předcházející mantry ale říkají, ţe za brahmadţjóti nemohou proniknout a v Nejvyššího Pána nevěří.

Zabývají se převáţně sémantikou, slovním kejklířstvím na mentální úrovni. Proto jsou jejich snahy

bezvýsledné, jak také potvrzuje dvanáctá kapitola Bhagavad-gíty (12.5).

Všechny moţnosti, o nichţ se tato mantra zmiňuje, lze snadno získat neustálým stykem s osobním

rysem Absolutní Pravdy. Oddaná sluţba oddaných Pánu se v podstatě skládá z devíti transcendentálních

činností: 1. naslouchání vyprávěním o Pánu, 2. velebení Pána, 3. vzpomínání na Pána, 4. slouţení

lotosovým nohám Pána, 5. uctíváním Pána, 6. modlením se k Pánu, 7. slouţením Pánu, 8. přátelského

styku s Pánem a 9. odevzdáním všeho Pánu. Těchto devět zásad oddané sluţby - dohromady nebo

jednotlivě - napomáhá oddanému být v neustálém spojení s Bohem, a proto pro něho není těţké myslet

na konci svého ţivota na Pána. Následujících devět oddaných dosáhlo dokonalosti následováním vţdy

jediné z těchto zásad: 1. Mahárádţa Paríkšit, hrdina Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl vytouţeného cíle

nasloucháním. 2. Šukadéva Gósvámí, mluvčí Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl dokonalosti velebením

Pána. 3. Akrúra dosáhl vytouţeného cíle modlením. 4. Prahláda Mahárádţa dosáhl dokonalosti

vzpomínáním na Pána. 5. Prthu Mahárádţa dosáhl dokonalosti uctíváním. 6. Lakšmí, bohyně štěstí,

dosáhla dokonalosti sluţbou lotosovým nohám Pána. 7. Hanumán dosáhl ţádaného výsledku

prokazováním osobní sluţby Pánu. 8. Ardţuna dosáhl ţádaného výsledku přátelstvím s Pánem. 9.

Mahárádţa Bali dosáhl vytouţeného výsledku tím, ţe Mu odevzdal všechno, co měl. Výklad této

mantry a prakticky vzato všech manter védských hymnů je shrnut ve Védánta-sútrách a vše je znovu

přesně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Šrímad-Bhágavatam je zralým plodem stromu védské

moudrosti. Ve Šrímad-Bhágavatamu je tato mantra vysvětlena formou otázek a odpovědí mezi

Mahárádţou Paríkšitem a Šukadévou Gósvámím na začátku jejich setkání. Základní zásadou zboţného

ţivota je naslouchání a rozmlouvání o vědě o Bohu, a tak Šukadéva Gósvámí přednesl Mahárádţovi

Paríkšitovi celý Šrímad-Bhágavatam. Mahárádţa Paríkšit kladl otázky Šukadévovi, protoţe Šukadéva

byl větším duchovním mistrem, neţ kterýkoliv tehdejší jógín nebo transcendentalista.

Otázka Mahárádţi Paríkšita zněla: ,,Co je povinností kaţdého člověka, zvláště v okamţiku smrti?``

Šukadéva Gósvámí odpověděl:

,,Kaţdý, kdo touţí po osvobození od všech úzkostí, má neustále naslouchat o Nejvyšším Pánu,

opěvovat Ho a myslet na Něho, neboť Nejvyšší Osobnost Boţství je nejvyšším vládcem, ničitelem

všech nesnází a Nadduší všech ţivých bytostí.`` (Šrímad-Bhágavatam 2.1.5)

Tak zvaná lidská společnost se běţně zaměstnává tím, ţe v noci spí nebo se věnuje sexu a ve dne se

snaţí vydělávat co moţná nejvíce peněz nebo nakupuje pro údrţbu rodiny. Lidé si najdou jen velmi

málo času na to, aby hovořili o Šrí Kršnovi, Osobnosti Boţství, nebo aby se na Něho vyptávali. Zapírají

existenci Boha mnoha způsoby, především prohlášením, ţe je neosobní, to jest bez smyslového

vnímání. Avšak ve védských spisech, ať uţ v Upanišadách, Védánta-sútrách, Bhagavad-gítě nebo ve

Šrímad-Bhágavatamu je vysvětleno, ţe Pán je vědomá bytost, nejvyšší mezi ţivými bytostmi. Jeho

slavné činy jsou s Ním totoţné. Člověk tedy nemá naslouchat a mluvit o činech světských politiků

a jiných takzvaných společensky významných muţů, neboť to jsou vše pouze nesmysly, a místo toho by

si měl uspořádat svůj ţivot tak, aby neztratil ani sekundu a mohl se plně věnovat duchovním činnostem.

Šrí Íšópanišad nám ukazuje cestu, která k těmto činnostem vede.

Na co můţe člověk myslet v okamţiku smrti, ve chvíli, kdy se jeho tělo rozpadává, pokud si nenavykl

vykonávat oddanou činnost? A jak bude prosit všemohoucího Pána, aby se rozpomněl na jeho oběti?

Oběť znamená potlačit zájem smyslů. Člověk si musí osvojit toto umění, aby během svého ţivota mohl

zapojit smysly do sluţeb Pánu, coţ mu bude v okamţiku smrti k uţitku.

Mantra osmnáctá

- ó Pane můj, jenţ jsi mocný jako oheň; - veď laskavě; - pravou cestou;

- abych Tě dosáhl; - nás; - všechny; - ó Pane můj;

- činy; - ten, kdo zná; - odstraň laskavě; - od nás;

- všechny překáţky, které stojí v cestě; - všechny neřesti;

- nejpočetnější; - Tobě; - slova pocty; - činím.

Ó můj Pane, jenž jsi všemohoucí, mocný jako oheň, v této chvíli Ti vzdávám poctu a padám na

zem k Tvým nohám. Ó můj Pane, prosím, veď mne pravou cestou k Tobě, a protože víš vše, co

jsem v minulosti učinil, prosím, osvoboď mě od následků minulých hříchů, aby mému vývoji

nestála v cestě žádná překážka.

VÝKLAD: Odevzdáním se a prosbou o bezpříčinnou milost Pána můţe oddaný postupovat po cestě

k úplné seberealizaci. Pán je zde osloven jako oheň, protoţe je schopen spálit všechno, včetně hříchů

odevzdané duše, na popel. Předešlé mantry popisují skutečný a konečný aspekt Absolutního jako

Osobnost Boţství. Aspekt Jeho neosobní brahmadţjóti je oslnivým pokryvem Jeho tváře. Plodonosné

činnosti neboli karma-kándská cesta seberealizace jsou nejniţším stupněm tohoto úsilí. Jakmile se

takovéto činy jen nepatrně odchýlí od usměrňujících zásad Véd, promění se ve vikarmu neboli jednání,

jeţ škodí zájmům jednajícího. Tuto vikarmu provádí zbloudilá ţivá bytost prostě pro smyslový poţitek,

a tak se takové činnosti stávají jen překáţkou na cestě k seberealizaci.

Seberealizace je moţná jen v lidské ţivotní podobě. Existuje 8 400 000 různých druhů nebo podob

ţivota, z nichţ pouze lidská podoba ve spojení s bráhmanskou kulturou poskytuje moţnost poznání

transcendentálna. Bráhmanská kultura zahrnuje pravdivost, ovládání smyslů, shovívavost, prostotu,

plné poznání a plnou víru v Boha. Neznamená to, ţe člověk má být hrdý na svůj vysoký původ. Kdo se

narodil jako syn bráhmana, má moţnost stát se bráhmanem, stejně jako syn významného muţe má

moţnost stát se významným muţem. Avšak toto rodové právo není všechno, protoţe člověk musí také

získat bráhmanské kvalifikace. Jakmile zpyšní na své zrození v bráhmanské rodině, aniţ by měl

skutečné vlastnosti bráhmana, okamţitě sklouzne z cesty seberealizace. Tak je jeho lidské ţivotní

poslání zmařeno.

V Bhagavad-gítě (6.41 - 42) nás Pán ujišťuje, ţe duši odpadlé s cesty seberealizace

( ) je dána další moţnost tím, ţe se narodí buď v rodině dobrých bráhmanů nebo

v rodině bohatého kupce. Takovéto narození poskytuje větší moţnosti k seberealizaci. Jestliţe však jsou

tyto moţnosti pod vlivem iluze promarněny, ztratí člověk dobrou příleţitost, kterou mu dal všemohoucí

Pán ve formě lidského ţivota.

Usměrňující zásady jsou takové povahy, ţe ten, kdo se jimi řídí, je povýšen z roviny plodonosné

činnosti na rovinu transcendentálního poznání, a kdyţ se po mnoha a mnoha zrozeních odevzdá Pánu,

stává se dokonalým. To je běţný postup. Ten však, kdo se odevzdá jiţ na samém počátku, jak se

zmiňuje tato mantra, překročí okamţitě všechna stádia pouhým přijetím oddaného postoje.

V Bhagavad-gítě (18.66) stojí, ţe Pán se takovéto odevzdané duše okamţitě ujme a osvobodí ji od

reakcí za hříšné činnosti. Mnohé karma-kándské činnosti vyvolávají tyto reakce a stejně tak je tomu

s dţňána-kándou - cestou filozofického rozvoje - kde je však těchto hříšných činů méně. Avšak

vykonávání oddané sluţby Pánu neboli přijetí cesty bhakti prakticky vylučuje moţnost dopouštět se

hříšných činů a moţnosti být tedy vystaven jejich reakcím. Člověk oddaný Pánu získá všechny dobré

kvalifikace samotného Pána, o bráhmanských kvalifikacích ani nemluvě. Oddaný získá automaticky

kvalifikaci zkušeného bráhmana, oprávněného vykonávat obřady, i kdyţ se nenarodil v bráhmanské

rodině. Taková je všemohoucnost Pána. Pán můţe degradovat člověka narozeného v bráhmanské rodině

na úroveň pojídače psů, člověka nízkého původu, ale můţe také povýšit pojídače psů, člověka nízkého

původu, na úroveň kvalifikovaného bráhmana, jenom díky síle oddané sluţby.

Protoţe všemohoucí Pán je umístěn v srdci kaţdé ţivé bytosti, můţe svým upřímným oddaným dávat

pokyny, jak dosáhnout pravé cesty. Těchto pokynů se dostává hlavně oddaným, i kdyţ si třeba přejí

něco jiného. Pokud se týká ostatních, Bůh vyhovuje jejich přání jen na jejich vlastní nebezpečí.

Oddaného však Pán vede tak, aby nikdy nejednal chybně. Ve Šrímad-Bhágavatamu stojí, ţe Pán je ke

svým oddaným tak laskavý, ţe i kdyţ se oddaný někdy zaplete do sítí vikarmy - činů, jeţ nejsou

v souladu se zásadami Véd - okamţitě mu v jeho srdci tyto chyby napraví, protoţe oddaní jsou Pánu

velice milí.`` (Šrímad-Bhágavatam 11.5.42)

V této mantře oddaný prosí Pána, aby ho napravil z vnitřku jeho srdce. Chybovat je lidské. Podmíněná

duše velmi často chybuje, a jediným prostředkem proti těmto nevědomým hříchům je odevzdat se

lotosovým nohám Pána, aby Pán svého oddaného mohl vést. Pán se ujme duší, které se Mu zcela

odevzdaly. Všechny problémy se vyřeší jednoduše tím, ţe se člověk odevzdá Pánu a jedná podle Jeho

pokynů. Upřímní oddaní dostávají tyto pokyny dvojím způsobem: prostřednictvím světců, spisů

a duchovního mistra nebo od Pána samotného, jenţ sídlí v srdci kaţdé ţivé bytosti. Takto je oddaný

ochraňován v kaţdém ohledu.

Védské poznání je transcendentální a nemůţe být pochopeno cestou světských vzdělávacích metod.

Védským mantrám je moţno porozumět pouze z milosti Pána a duchovního mistra. Kdyţ se někdo

uchýlí pod ochranu duchovního mistra, rozumí se tím, ţe získal milost Pána. Pán vůči oddanému

vystupuje v roli duchovního mistra. Duchovní mistr, védské pokyny a samotný Pán zevnitř srdce vedou

oddaného s jistotou, ţe nemůţe sklouznout zpět do světa hmotné iluze. Takto chráněn ze všech stran, si

můţe oddaný být jist, ţe dosáhne konečného cíle, dokonalosti. Celý postup je naznačen v této mantře

a Šrímad-Bhágavatam jej objasňuje dále. (1.12.17 - 20)

Naslouchání a rozmlouvání o slávě Pána jsou jiţ samy o sobě zboţné činy. Pán chce, aby je kaţdý

prováděl, protoţe je příznivcem všech ţivých bytostí. Nasloucháním a rozmlouváním o Pánově slávě se

člověk očistí od všeho neţádoucího a jeho oddanost se upevní. Na tomto stupni nabývá oddaný

bráhmanské kvalifikace a výsledné reakce niţších kvalit přírody (vášně a nevědomosti) úplně zmizí.

Mocí oddané sluţby je oddaný osvícen a pozná Pánovu cestu i způsob, jakým Ho dosáhnout. Kdyţ pak

všechny pochyby zmizí, člověk se stává čistým oddaným.

Takto končí Bhaktivédantovy výklady Šrí Íšópanišady, poznání, jež člověka přivádí blíže k Nejvyšší

Osobnosti Božství, Kršnovi.