8
1
1
2
Očimafotoúvodník ᚎ Jan Henyš
Pátek 10. července
Program
10.00 sál spořitelnyPoezie jako řemeslo. Básník (a) počítačpřednáška Roberta Koláravstupné dobrovolné
15.00 základní školaSestupy a naděje Jana Balabánaopožděná přednáška Blanky Kostřicovévstupné dobrovolné
15.30 zahrada Šrámkova domuAutorské čtení Petra Stančíka(a básníka Odilla Stradického ze Strdic)vstupné dobrovolné
3
16.00 dům s pečovatelskou službouBarbaramáš a Medordes aneb Boj o nevěstu též Zavin-šovaná princeznabeseda k rozhlasové hřezačátek poslechu 14.45vstupné dobrovolné
17.30 zahrada Šrámkova domuAutorské čtení Jakuba Řehákavstupné dobrovolné
19.30 městské divadloVečer s detektivkou aneb Vrah je zahradníkhumorné představení Klubu přátel Evy Zahradníkovévstupné dobrovolné
22.00 sál spořitelnyUčitelská dílnazávěrečné vystoupení účastníkůvstupné dobrovolné
JídelníčekOběd:Zelná polévkaPečená vepřová krkovice, bramborový knedlík, zelíJátra na cibulce, rýže
Večeře:Zeleninový vývarTěstoviny s kuřecím masem a listovým špenátem, smeta-nová omáčkaKuřecí kapsa plněná šunkou a sýrem, hranolky
Kniha by měla růst s dítětemreportáž ᚎ Eva Marková
Další změna v programu. Namísto přednášky Jana Honao středověku hovořil včera ráno v sále spořitelny Petr Šrá-mek na téma dětské poezie. Někteří byli za programovouzměnu rádi, jiní po první čtvrthodině s mírně zkřivenýmiústy zmizeli. Účast byla vůbec o trochu nižší, osobně mnemrzela neúčast soboteckých návštěvnic-češtinářek, ještěvysvětlím proč.
Petr Šrámek v současné době působí na Katedře české lite-ratury v Liberci a v posledních letech připravil několikedicí poezie pro děti, zmiňme svazek věnovaný JaroslavuVrchlickému nebo Jiřímu Kolářovi, a především dvě velkéantologie o české poezii 19. a 20. století, vše vydané v Al-batrosu, kterému jistě patří dík za to, že editorovi nakonecnechal volnou ruku.
Během přednášky mluvil Šrámek především o svém edi-torském přístupu, v němž se mísí řemeslná poctivosta erudice s hravostí a inovativními nápady. Nadchla měpředevším antologie Nebe peklo ráj, věnovaná 20. století,jejíž hlavní stavební jednotkou jsou tematicky jednotnédvojstrany obsahující dvě básně, každou od jinéhoautora, které spolu vstupují do jistého dialogu. Líbí se mipředevším snaha umístit do antologie básně, které nejsouprvoplánově dětské a jednoznačně interpretovatelné.Kniha tak klade velké nároky i na rodiče, u některýchpředčítaných básní jsem sama uvažovala nad tím, jak sis jejich výkladem poradit. Domnívám se však, že číst sis dětmi Bondyho, Vodseďálka nebo Wernische může býtohromně zábavné a inspirativní, protože jejich fantazieje bezmezná a jejich dotazy mnohdy bývají klíčové. Dětiumějí tnout do živého.
Dalším pozitivem Šrámkových knih je, že se nezaměřují nakonkrétní věkovou skupinu dětí. Dovedu si představit, že
4
se jimi lze probírat až do let mírně pubertálních, což třebaŠpalíček veršů a pohádek moc neumožňuje – ten by si ve čtr-nácti četl snad jen jedinec s horečkou nebo záchvatemsentimentu. Šrámek při přípravě edic zároveň zpochyb-nil klasické čtení – jeho knihy postrádají kapitoly, dají sečíst odkudkoli, jednotlivá témata na sebe navazují zlevazprava (doslova!), z každé básně je navíc vypíchnuto ně-kolik motivů, u nichž jsou uvedeny další strany, kde lzenajít podobné texty. Každý čtenář si tak vytváří vlastníčtenářskou mapu, může se haldami poezie probírat sám,a přitom se nemusí cítit ztraceně. Pro antologii 19. století(Hrábky drábky odpadky) platí jiné principy, ale hravost sev ní dozajista neztrácí.
Nedílnou součástí knih pro děti jsou ilustrace, které jsou dů-ležité především pro čtenáře, kteří ještě neumějí číst. Ob-rázky jim umožňují vymýšlet si vlastní příběhy, listovatsi knihou, budovat si k ní vztah. Zároveň jsou takto kon-struované knihy skvělým nástrojem pro vytváření vztahumezi rodičem a dítětem, resp. platformou k dialogu mezinimi.
A teď ty učitelky. Právě pro ně může být Šrámkův přístupk poezii inspirativní a návodný, a to nejen pro ty pr-vostupňové. Z nějakého záhadného důvodu totiž českáškola umí v dětech zabít vztah k poezii – a většina dětího má, miničtenářů, kteří negují cokoli veršovaného, jeopravdu pomálu. Ale když je začneme týrat recitací à laŠolcárna a později je budeme trápit otázkou Co tím chtělbásník říct?, začneme z nich vychovávat nečtenáře poezie.A to je škoda. Umím si přitom představit, že by šlo i navyšších stupních představovat verše Vrchlického, Kolářenebo Bondyho právě skrze onu dětskou perspektivu, tedyskrze osvědčený model od známého k novému. Není přecenutné číst básníky 19. století v kontextu národního obro-zení, to je nejlepší cesta k tomu, jak poezii zabít. Je nutnépředkládat žákům texty, které mají vztah k jejich vlast-nímu životu – ten historický kontext následně můžemek již známým textům nenásilně doplnit. Opačně se jednáspíš o vraždění básníků, poetologické rozbory pak v mno-hém připomínají soudní pitvu. A protože sobotecké uči-telky tohle všechno dozajista vědí, chápu, že si po ránuchtěly přispat.
Bornův syndromreportáž ᚎ Tomáš Chaloupecký
Každý den jsemnaŠolcárně, zpíváme si v redakci pěknou českoupísničku a vesele si pogujeme do rytmu. Žel bohu, vče-rejškem naše veselost skončila, Šolcův statek osiřel. Až dokonce festivalu zůstane jeho dvůr zůstane zoufale lidu-prázdný, snad jen pár nejvěrnějších z nás vykoná melan-cholickou procházku, tiše se projde pod ořešákem, opřese o plaňkový plot, popláče si.
5
Poslední letošní událostí, na niž dohlížel Šolcův duchpěkně zblízka, byla zvláštní dvojakce – vernisáž-beseda.Kunsthistorička dr. Stehlíková si v úvodním slově neod-pustila obvyklou formuli o výjimečnosti představovanéosobnosti: Adolf Born je podle ní „nejznámějším českýmvýtvarným umělcem“.
Nutno podotknout, že tentokrát se až tolik nepřehánělo.Recitováním své povídky Zkapalněná princezna si malou re-klamu udělal Přemysl Rut, poté byly rozdány preclíky(všem, i těm, kteří nechtěli) a kelímky s vínem (jen vy-braným, i když chtěli všichni) a výstava – grafiky AdolfaBorna – byla konečně zahájena. Mezi vystavenými kusyse nenacházejí ta nejznámější díla (Mach a Šebestová, Robin-sonCrusoe), prostor dostaly méně známé kusy (MarkTwain,příležitostné grafiky). K samotné výstavě nemá cenu sevyjadřovat příliš široce: kdo Borna má rád, prohlédne sioněch asi 20 grafik s chutí, kdo jej rád nemá, o změně ná-zoru přesvědčen nebude.
Druhou část odpoledne se měla dle programu konat besedas Ludmilou Budagovovou, vedoucí Střediska dějin litera-tur západních a jižních Slovanů Ústavu slavistiky Ruskéakademie věd, na téma literárněvědné bohemistiky. Žel,došlo asi ke komunikačnímu šumu, protože Budagovovájen pronesla krátkou přednášku o současném stavu bohe-mistických pracovišť ve světě, jíž vyhnala většinu ze sta-bilních účastníků šolcárenských odpolední. Co by je naní mělo zajímat, když nezajímala ani mě, a to bohemis-tiku studuji, netuším. Poté konečně následovala beseda,během níž jsme se dozvěděli, že Budagovová jede z kon-ference z Prahy, kde „nebyla přestávka na oběd, jen vě-decká akce, na níž bylo tolik občerstvení, až to vypadalojako oběd“, a vrátka statku, jenž se prý stal legendou ažv Moskvě, za námi zaklapla naposledy.
Kolik stojí Strejčekanalýza ᚎ Ondřej Šmejkal
Mistr Jan a skalní městakickstarter ᚎ Tereza Šmejkalová
Včera večer jsme měli možnost opět se po několika letechpotěšit vystoupením populárního dua Fred & Rak. Jakobratři ze Soluně projíždějí tito nerozluční rekové zeměmiKoruny české s kulturními pořady na různá témata, kte-rých mají – jak se nám svěřili – v rukávě i v hlavě celouřadu; nejraději se však vracejí do Sobotky, kam je netáhne
6
nikdo menší než Fráňa Šrámek. Ať už je téma večera ja-kékoliv, vždy lze očekávat dramatický přednes a osobnívzpomínku na festival na straně jedné a přídavek Romancepřecházející ve Vltavu na straně druhé. Šrámkovští divácipak tento sentiment i konzistentnost vždy velmi oceňují,jak dokázali tradičně vysokou účastí i potleskem vestoje.
Pořad byl zjevně finančně náročný, neboť kromě vysokéhovstupného (viz grafická analýza) vyžadoval i spoluúčastsponzora, konkrétně firmy Sklopísek Střeleč, jak jsmeměli možnost zjistit z plakátů. Předpokládáme tedy ale-spoň, že jde skutečně o tuto firmu – nepodařilo se nám do-hledat, zda existuje i společnost jménem „Sklopísek Tře-leč“ s logem výrazného – nebojme se říci až dominantního– čtvercového tvaru v podobných barvách.
Osobně by mě velmi mrzelo, kdyby Střelečtí vinou této zléa zákeřné grafické sabotáže získali dojem, že si jejichpodpory našim oblíbeným umělcům nevážíme. Tím spíš,že právě z jejich pískovny loni vzešel jeden z největšíchobjevů, jež česká věda dala světu, objev, který je zároveňjedním z nejelegantnějších vysvětlení komplexníchpřírodních procesů vůbec. Jeho autoři z Přírodovědeckéfakulty UK si již právem získali světovou proslulost; propřípad, že by tato světová proslulost náhodou nezasaho-vala až do Sobotky, vám závěry jejich výzkumu, který bylpublikován v prestižním odborném časopise [Bruthans etal.: Sandstone landforms shaped by negative feedback between stressand erosion. Nature Geoscience 7 (2014): 597–601], při tétopříležitosti přináším shrnuté zde na stránkách Splav!u.
Jakým mechanismem vznikají skalní města – brány, pilíře,okna a převisy? Proč u některých skalních tvarů postu-puje eroze mnohem pomaleji, než by odpovídalo jejichchoulostivému materiálu a útlým křivkám? Až dosud natyto otázky věda neznala přesnou odpověď a vznik těchtotvarů nebylo možné ani experimentálně napodobit. V od-borných kruzích převládala intuitivní představa, kterouby šlo laicky shrnout slovy „no ty míň odolný části ča-sem vyvětraj a pak nějak zbydou jen ty pevný a možná seten jejich povrch něčim nějak impregnuje nebo tak něco,takže ten tvar potom dýl vydrží pohromadě“ – to ovšemnení žádné skutečné vysvětlení. Bruthans et al. přišli s ge-niálním řešením, které je ovšem potřeba nejdříve trochustrávit, než mu uvěříme: Skalní tvary vytváří i udržuje– gravitace. Každá část masivu (který si v případě pís-kovce můžeme představit jako shluk pískových zrn sle-pených dohromady) musí nést tíhu svého nadloží; čímvětší toto zatížení je, tím více ji paradoxně zpevňuje. Po-kud se v masivu nachází nějaké oslabené místo, napříkladpuklina, zatížení putující shora dolů je začne „obtékat“,a proto tato část snadno odpadne. Je-li oslabené místo bo-dového charakteru, vznikne skalní okno a později brána;jde-li o soustavu svislých ploch, vzniknou skalní pilíře.
Masiv se tak sám čistí od všeho, co začíná ohrožovat jehostabilitu: čím tenčí jsou pilíře skalní brány, tím menšímprůřezem se zatížení přenáší, a tím pevněji vše drží pohro-madě. Je tedy například chybou konzervovat skalní bránydozdíváním ztenčených míst v pilířích, jako se to dělalodosud – právě tato místa jsou naopak sama o sobě velmipevná! I turisty oblíbené „pokličky“ (skalní jehly rozšiřu-jící se na vrcholu), známé například z Kokořínska, držípohromadě nikoliv navzdory zatížení shora, ale právědíky němu. Stačí se v přírodě dobře dívat a uvidíte de-monstraci tohoto principu všude kolem sebe, v různýchměřítcích – sledujte třeba v zimě u silnice, jak sníh zatí-žený úlomky štěrku na slunci odtává pomaleji než okolí.Je to fascinující představa: Tlakové pole si řídí erozi a s ne-uvěřitelnou efektivitou (inteligencí?) ji směřuje přesnětam, kam potřebuje, aby přežilo co nejdéle.
A jak do toho zapadá Sklopísek (S)třeleč? Právě v jejichpískovně se těží speciální druh pískovce (tzv. „uzamčený
7
písek“), který umožnil popsaný proces pozorovat na fy-zickém modelu. Střelečský pískovec je díky své zvláštnívnitřní struktuře velmi pevný (v lomu se musí střílet),ovšem jeho zrna nejsou slepená žádným tmelem, a protose snadno rozpadá například působením proudící vody.Poskytuje tak jedinečný materiál, který umožňuje simu-lovat působení geologického času v čase reálném. Z jehokvádrů zatížených cihlou ve fakultním lavorku vědcůmpřímo před očima vznikala skalní okna, brány i pilíře –– poprvé v historii geomorfologie.
Závěrem vystoupení jsme se dozvěděli, že v realizaci dal-ších pořadů (v roce 2010 jsme měli tu čest zažít večerna máchovské téma; kromě něj již umělci připravili např.představení VivatCarolusQuartus, VivatComenius,Hovoryvml-čení či Hovory s Foglarem) těmto stárnoucím mistrům bohu-žel brání velmi přízemní – a sice finanční – okolnosti.Doufám, že Sklopísek Střeleč bude mým článkem dosta-tečně uspokojen a že i vy jste si, poslušni jejich výzvy,po vystoupení koupili nahrávky dosud realizovaných po-řadů v dostatečném množství, aby oba umělci mohli při-jet i příště. (Určitou naději nám může poskytnout mottoRakova webu: „Ptáte se na tajemství? Má jediné jméno.– Znovu!“) Pokud by snad objem takto získaných financínestačil na realizaci zcela nového pořadu, je třeba věřit,že jim umožní přivézt alespoň některý ze starších kusů.Osobně bych se přimlouvala za toho Foglara.
Konceptuální Hus bez konceptupolohejt ᚎ Zdeněk Ježek
Má-li malý národ velký komplex ze své malosti, hledá sivelké hrdiny. Česká krajina jimi příliš nedisponuje: Ka-rel IV. nebyl příliš Čechem, Jan Amos Komenský byl mi-grant (ti dnes nejsou v módě) a Jára Cimrman neexisto-val. Proto se ikonickou postavou národa lakomců, opilcůa žroutů stal mistr Jan Hus.
Oproti všem pouťovým oslavám, pamětním mincím a po-dobným pekelnostem se recitační pásmo Alfreda Strejčkas kytarovým doprovodem Štěpána Raka mohlo stát stříz-livým a důstojným připomenutím Husova výročí. Škoda,že oba účinkující zůstali na půli cesty.
Zpočátku vypadalo vše nadějně. Velmi nečekaně syrovýzpůsob kytarového doprovodu souzněl se Strejčkovourecitací a vhodně moduloval atmosféru v sále. ObčasnáRakova intonační zakolísání a na starého mistra jakobynedůsledný přístup ke hře byly sice v některých okamži-cích až příliš znatelné, ale v undergroundovém stylu jehohry by mohly být považovány snad i za záměr.
Alfred Strejček pojal svou část představení jako historic-ko-vlastenecký opus na téma utrpení a následné vykrá-dání velkého českého mučedníka. Přiměřená dávka pa-tosu zde byla na místě; k její kritické hranici se Strejčeksilně přiblížil, ale musíme se asi smířit s tím, že v myslimnohých stále ještě doznívá jiráskovská akce z padesá-tých let, která z husitství učinila zlatý věk českých zemí.
Historické exkurzy ze Strejčkovy strany pohříchu nebylypříliš povedené: geografickou otázku Husova původumůže uspokojivě rozluštit každý trochu schopnější ling-vista a podivovat se nad tím, že Církev českosloven-ská (husitská) odmítla ve dvacátých letech mariánskýkult, může jen člověk neznající základní ideové hranice,v nichž vznikal první svobodný československý stát. Nej-silněji tak vyznívaly pasáže, kdy Strejček pouze recitoval,co napsali jiní.
Přes to všechno, kdyby se na konci oba účinkující uklonilia odešli, vracel bych se ze spořitelny s relativně smíře-ným pocitem, že i z pořadu určenému jinému typu diváka
8
jsem byl schopen pro sebe něco vytěžit. Závěrečným po-tleskem však bohužel nekončilo vůbec nic.
Rak se Strejčkem očividně nepochopili, že nejsou na rocko-vém koncertě, a proto s nadšením přidali ještě jednuúlitbu soboteckému publiku: báseň Fráni Šrámka dopro-vázenou variací na Smetanovu Vltavu. Tím ovšem abso-lutně zbořili vše, o co se předtím tak snažili. Konceptuálnípořad nedělá konceptuálním nic jiného než… ano, kon-cept. Pokud bychom byli na představení mladých buřičů,kteří by svým vystoupením bojovali proti normám, budiž.Ani jeden z vystupujících pánů však pravděpodobně ne-měl v úmyslu Šrámkem a Smetanou bořit stereotypy, aleprostě jen bavit.
Když se spojí didaktický tón a patos první části s estrádnímzávěrem, veškerá snaha Štěpána Raka i Alfreda Strejčkazískává nepříjemný nádech kýče. Nezabránil tomu aniaplaus stojících diváků, mezi nimiž pochopitelně převa-žovaly starší ročníky, ale davovému efektu podlehla i vět-šina mladších. Oproti poetickým pořadům na Šolcověstatku se sice jednalo o zcela jinou úroveň umění (v pů-vodním smyslu slova umět), troufám si však říct, že obapánové mají na víc.
Ledová sfinga, Ještěrčí král a pasáčekvepřůrecenze nebo co ᚎ Silvie Mitlenerová
Cha, našla jsem dům s pečovatelskou službou. V redakcijsem počtvrté a ještě mě k návštěvě nikdy nic dostatečněnenamotivovalo, až letos Nico – ledová sfinga. Kromě tohose dost ochladilo (ha ha) a táhla mě i potřeba zjistit, jakýrafinovaný dramaturgický záměr velel Jakubovi Kamber-skému spojit Nico a Andersenova Pasáčka vepřů do jed-noho odpoledne.
Začali jsme chronologicky pohádkou. Pasáček vepřů natočenýv roce 1954 mě aranžemi, hereckou manýrou i kvalitouzvuku přenesl do babiččina obýváku po nedělním obědě.Knedlík se tráví, káva voní a všichni v zásadě napůl podři-mují, protože vědí, že to s princeznou musí dobře dopad-nout. Politická situace v roce 1954 pronikla i do pohádky,kde se princezna vyjevila jako hloupá a rozmazlená a jejíotec jako šišlavý slaboch; zdegenerovaná nepotřebnášlechta kontrastující s princem, který neváhá nazout ho-línky a jít kydat prasatům hnůj, aby princezně ukázal, žesestoupit mezi dělný lid je čest, nikoli hanba. Zajímavé.
Režisér české verze Nico – ledové sfingy Petr Mančal vystoupiluž před poslechem, protože pro nás měl pár upozornění:hru by neměly slyšet děti (naštěstí to v sále platilo jenpro jedno dítě, které navíc spalo) a je důležité uvést sepřed poslechem trochu do kontextu. Vědět, že Nico bylumělecký pseudonym Christy Päffgen ze západního Ně-mecka, která si v sedmnácti přivezla do Paříže touhu státse fotomodelkou a od fotografa tam získala nové jméno.Vědět, že Lou Reed kvůli Nico žárlil na Jima Morrisona;že Alain Delon jejich společného syna zapíral (ačkolivDelonova matka chlapce Ariho později adoptovala); žeNico přišla o život v padesáti letech na Ibize, kde si zkou-řená jela na kole koupit další ganju. Hra je dost složitá užsvou formou a bez znalosti kontextu by se člověk opravduneměl v komplikované koláži čeho chytit.
Ve hře se vrství tři časové linie: Nico jako malá holka v Ně-mecku, Nico na vrcholu kariéry v New Yorku a v Pa-říži, Nico jako vyžilá feťačka na Ibize. Ačkoli Nico každýzná především z „banánového“ alba s The Velvet Under-ground, mnohem větší prostor ve hře dostává Jim Morri-son, se kterým Nico po jistou dobu udržovala mileneckýpoměr. Kromě promluv a zpěvu tohoto Ještěrčího králezní ve hře útržky hudby The Doors, rozhlasové zprávy,
9
dunění, svisty, Ariho komentáře. Nico se fotí, Nico zpívá,Nico se spolu s Jimem sjíždí marjánou, speedem, kok-sem, meskalinem, papírama, herákem. „Heroin taky vy-myslel jeden mistr z Německa,“ povídá Nico a vypráví po-hádku o tom, jak ptáci soutěžili, kdo vyletí nejvýš. Střízlí-ček usedl orlovi na perutě a když orel ve výšce všechnypřekonal, vznesl se ještě o jedno mávnutí křídel nad něj.A stejně tak stoupá Nico k výšinám na křídlech JimaMorrisona.
Přijdou i smutnější chvíle: „Lilie kvetou letos v lila, v čer-venci někdo umře,“ říká Nico babička – Jim Morrison ze-mřel třetího a Nico sama spadla z kola osmnáctého. Ari seNico narodil coby „požehnané dítě kondomu navzdory“:chtěla by druhé, chtěla by ho s Jimem, který se jí smějeslovy vlastní písně, „all the children are insane“. Ostatně„ty nemáš žádný city, Nico, jseš jak ledová sfinga“. A na-konec Nico spadne z kola, bláznivá cizinka, zkouřená hi-písačka, a když ji ve čtvrté nemocnici konečně přijmou,diagnostikují jí úpal. O půl dne později umírá na krvá-cení do mozku.
Už jsem v životě párkrát přemýšlela, v jakém roce bych seze všeho nejradši narodila, a obvykle mi vyjde něco jako1951 – v pubertě ječet na Beatles, v šestnácti objevit JanisJoplin a Velvety, v osmnácti vyznávat The Doors, s po-slední slzou za Jimem Morrisonem začít házet hlavou naLed Zeppelin. Díky Nico – ledové sfinze se mi něco takovéhona chvíli povedlo.
Místo abych si tento dojem šla vychutnávat na zahradu,rozhodla jsem se setrvat ještě na diskusi, aspoň na částo Nico. Petr Mančal vedl zvláštní monology, které čás-tečně vyzdvihovaly Nico jako přelomové dílo rozhlasovédramatiky, částečně se omlouval za netypičnost formya vulgární výrazy. Téhle falešné skromnosti nikdy mocnerozumím, ale ráda jsem si k tomu ještě poslechlanějaké okolnosti vzniku hry z úst Kateřiny Rathouské.Když mělo dojít na diskusi k Pasáčkovi, na drby a jinézajímavosti od Karla Weinlicha, raději jsem po loso-sím způsobu odtáhla. Zdálo se mi, že hrozí kočičí dronedoom, jak o něm včera psal Jiří Feryna, že hrozí vzájemnépřetlačování mezi Kájou a Péťou, kdo je větší mistr, žepodlaha v domě s pečovatelskou službou brzy začne býttrochu ulepená od vtípků, které vženou ruměnec do tvářízaměstnankyň DPS. Takže čau.
Proč že se pasáček vepřů potkal s Nico? Protože data vznikutěch her dělí šedesát roků. Šedesát roků tvoří v rozhla-sové dramatice nedohlédnutelnou propast. Vím, Nico jeextrém a Pasáček pohádka. Ale půjde-li rozhlasové dramatímto směrem, raduju se. Síla mé pochvaly budiž obna-žena v následující větě: Nico si záhy odněkud stáhnu k dal-šímu poslechu. A to i kdybych za to měla zaplatit.
Tento text vznikal překvapivě za zvuku alba The Velvet Under-ground & Nico.
Folklor na Sobotcerecenze na 59 slov ᚎ Tomáš Tkáč
Nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsemtam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam,
nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsemtam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam,
nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam, nebyl jsemtam, nebyl jsem tam, nebyl jsem tam,
a to je prostě fakt.
10
Nalezeno v překladureportáž ᚎ Ondřej B. Vinš
Konečně jsem se tedy dostal do anglické překladové dílny,byť ranní vstávání uštědřilo mé psýché pořádnou ránu.Jako mladý a začínající rádobypřekladatel jsem si ovšemtakovou možnost nemohl nechat ujít. Lucie Mikolajková,vedoucí dílny, zvolila letos pro překlad krátké povídkyamerického autora Roberta Olena Butlera z knihy Seve-rance. Přiznám se, že autora jsem neznal – o to víc měpříjemně překvapil. V právě překládané povídce jsemdíky zdánlivě jednoduchému lexiku i stylu viděl rysySteinbecka a jeho O myších a lidech. Lektorka zvolila dlemého názoru vhodný postup, při kterém dvojice účast-níků překládaly stejný text, který poté porovnávaly. Do-šlo i na téma překladatelských neologismů a využití cito-slovcí („a mám tam dát kvo kvo kvo, nebo jen ko ko?“). Cel-kově jsem tedy nabyl dojmu, že na můj vkus vysoká cenadílny má své opodstatnění.
Variace na Doru Kaprálovouze slohových prací ᚎ Eva Marková
Milý pane W.,píši Vám s vlasy zčechranými větrem zpod temných mraků
v městě S. Onehdá jsem jela autem, sama, ale mnohemraději bych tam byla s Vámi. Povídali bychom si o životěmírného zápachu a pleonasmech mojí duše. Neznáme se,ale to přece nevadí.
Už je mi dlooouho po třicítce, i když se to mnohým nezdá.Občas bych chtěla být svým osmdesátiletým já, aby mimohlo být všechno jedno. Měním se po dekádách. Jakéto je, když je Vám osmdesát?
Vyznávám dialektiku bolesti a rozkoše, jedno bez druhéhonemůže být. Naslouchání mateřskému jazyku je bolest-nou rozkoší, kterou si dopřávám jen občas. Abych neotu-pěla, utekla jsem kontextu svého jazyka.
Můj život je zápisník, všechno, co dělám, dělám jen kvůlisvým zápiskům. Zlodějka příběhů. Milenka písmen. Kon-kubína vět. Teprve když se zamiluji, stávám se sama se-bou. Láska je to nejsmysluplnější. A nehihňám se. Auchdenn nicht, wenn ich über ficken spreche.
Víte, pane W., dopis milovanému člověku by měl vždyckykončit otázkou. A tak se tedy ptám, nešel byste se mnoudo cukrárny?
S touhou v srdci navždy VašeZimní indiánkaD.K.
11
Hovory přes plotminutová hra ᚎ Petra Kultová
Pane soused, to máme zase letos nahusováno, co? Že blázníPražácí, co v létě neodjeli k Mácháči, to ještě beru, ale aťnám to sem ti lufťáci netahají. Včéra se prej zas ve starýspořitelně děly psí kusy. A byl to rámus, jako když jezdějkluci z jezetdé s těma svýma mašinama na pole. Otevřelijsme si včera večer s Lidunkou u večeře okno, vono setak k večeru udělalo hezky, sluníčko svítilo, a slyšeli jsme,jak tam ten chlapík hulákal něco o tom, jak toho chudákana hranici tejrali. Ten se v tom teda vyžíval. A věděl jste, žeho tam prej v tý Kostnici trápil trojklannej nerv? A jak mupořád křivdili a že ti husiti k Husovi vůbec nepatřej. To semi ňák nezdá. Proč by to jinak byli husiti? To dá rozum,ne? Ale nevim, komunisti to zas říkali úplně jinak. To bylosamej revolucionář. No, ale abych se vrátil. Na konci tamhudlali na píšťalu a pak to bylo chvilku pěkný. Hráli tuVltavu, od Smetany. Slyšel jste to taky? Jóó, vy ste tam do-konce i byl? Já tam šel před lety. No a co? Dobrý, jo? Joaha, furt to samý.
Pořád jenom hejt, tak to má bejtapologetika ᚎ Jiří Feryna
Citace z písně rapera Řezníka je asi nejvhodnější možností,jak tento článek začít. Je sama o sobě i kontextověhyperbolická – stejně jako časopis Splav!. Je možné, badokonce velice pravděpodobné, že pravidelní čtenářimohli nabýt minimálně za poslední dva roky pocit, že seSplav! stal časopisem, skrz nějž si jeho redaktoři léčí svéosobní komplexy, neúspěchy a bolístky. Nezastíráme, žeje máme. Pokud si je však budeme léčit, přijdou na pořaddne nehumánní popravy, vraždění neviňátek a perverzníorgie (které však víceméně už dávno probíhají, a to naintelektuální úrovni).
Splav! – a to je, doufám, čisté a jasné – se zakládá přede-vším na humoru a nadhledu, byť v některých případechintelektuálně cynických a cynicky intelektuálních. Je tedyjasné, že ačkoli se v názvu rubriky uvádí například „hejt“či „mikrohejt“, nejedná se o čistokrevný jedovatý pliva-nec, který si klade za cíl eliminaci či vyštípání postiže-ných osob, vlastností a dějů, nýbrž o klasicky stylizo-vanou glosu, která si všímá především dramaturgickýchnebo festivalově soboteckých nešvarů.
V letošním roce jsme se také setkali s nebývalým zájmemo otištění autorských textů v našem časopisu. Část z nichjsme – pochopitelně – odmítli. Byli bychom neradi, kdybyse Splav! stal synonymem pro publicistické nádenictvía časopisem, jehož redakce je ráda za každé nové ránoa příspěvek. Vyhrazujeme si právo nevybrat k otištěnítext, u něhož jsme neshledali dostatečnou kvalitu či do-statečné množství piv (co pomyslného úplatku). Roz-hodně nejsme periodikem, které otiskne všecko, co se mupřinese. Pokud však něco otiskujeme, vyznění textu seapriorně nemusí překrývat s názorem redakce – pokudtedy Konrád napíše vpravdě poctivý hejt na místní stra-vování, není to názorem redakce, nýbrž legitimním názo-rem účastníka či návštěvníka festivalu, s nímž členové re-dakce mohou a nemusejí souhlasit, případně si meníčkov Maštali dát či nedat.
Jakožto personálně omezená redakce také nemůžeme býtna všech místech, pořadech, koncertech a čteních najed-nou. Pokrytí následujícího dne vzniká na základě kon-sensu mezi pátou odpolední a třetí ranní hodinou. Mysami si na základě vlastního úsudku vybíráme a diskutu-jeme nad tím, co by mohlo mezi našimi čtenáři rezonovat
12
(tuto koncepci nám poněkud narušují twitter recenze, alejsme za ně rádi), co by bylo záhodno pokrýt prioritně a conaopak zas až takovou (přičemž nechci žádné téma nijakkvalitativně či významově snižovat) prioritu nemá.
Nemyslete si, milí čtenáři sobotečtí a festivaloví. My vásmáme rádi. A rádi slyšíme vaše reakce na náš časopis –jmenovitě třeba tvou, Jonáši Hájku, kterýžto ses stal obětínašich štěnic, vaši, paní, která jste nám předala svou e--mailovou adresu s prosbou o článek o nejmenovanépřednášce, reakce vás, jejichž texty jsme neotiskli, našemilá Šolcárno, vystupující, organizátoři.
Pozn. aut.: Na redakčním disku se od loňského rokumj. povaluje i hejt nanynějšího šéfredaktora. Napište nám do redakce či jejím členům sdělteosobně, zda byste ho chtěli číst. Redakce ano.
Láska k přehýbání59 slov ᚎ Jan Henyš
Osm hodin ráno. Několik očí sdílejících s párem rudýchploštěnek pářících se u jarními výhonky obehnaného pa-řezu slepenost a nenápadnou prasklinu v nevinnosti, za-tímco ve žhavých a nekonečných píscích Sahary laskáněžně snědý beduín se srostlým obočím ostrý hřbet svéhovelblouda otěžemi rozpraskanou dlaní. Rád pomáhámpřehýbat z horoucího lůna tiskárny vyrvané čerstvé a ran-ním sluncem požehnané nové výtisky Splav!u.
Závěrečná dávka hejtů a jedna po-chvala navrchrozloučení ᚎ Ondřej B. Vinš
Jelikož dnes má sobotecká pouť končí (propil jsem tupeníze i játra a bylo to skvělý), rád bych napsal posledníčlánek, k němuž mne inspirovaly některé žlučovitéferynovské hlasy z redakce ohledně přílišné sluníčkovostia smířlivosti mých textů.
Tak předně – nesnáším, jsem-li označen za sluníčkáře. Jsemtotiž havlista, v některém pravopisu též havloid!
Zadruhé – šopák s balkánem není řecký, přidáme-li k němutalíř oliv!
Zatřetí – proč je ksakru každý člověk spojený s Šolcárnouhned nejvýznamnější osoba ve svém oboru?
Začtvrté – řvoucí děti na autorských čteních nejsou fajn.Zapáté – děti otravující psy na zahradě jsou ještě horší. Pak
se himl divíte, že je kus tváře v prdeli.A nakonec – klobouk dolů před neznámou paní ze Šolcárny,
která mi pochválila tričko s Mejlou Hlavsou.
Folklor na Sobotcemomentka na 59 slov ᚎ Eva Marková
Na koncert Lidové muziky z Chrástu jsem mířila se značnouskepsí a odcházela jsem nadšená. Dokonce si myslím, žeumístit koncert do prostor divadla byl toliko rozumný ná-pad – soubor měl program koncipovaný spíše jako recitálzkombinovaný z písní Lužických Srbů a lidových písní se-braných starým mistrem Erbenem, takže si zasloužil kon-centrované publikum. Back to the roots, za mě dobrý!
13
Jarmark soboteckých dílenoznámení ᚎ Josef Kačmarčík, režisér, a Lukáš Novosad, dílenskýmistr
Jak jsme slíbili v minulém čísle Splav!u, uveřejňujeme defini-tivní program jarmarku šrámkovských dílen, který pro-běhne v sobotu na třech místech spjatých s festivalem.Programem provázejí výstupy z rozhlasových dílen.
Městské divadlo Solnice od 10.00Jarmark skupinových dílen (Dětská dílna, Dílna drama-tického přednesu, Dílna skupinového přednesu)
Zahrada Šrámkova domu od 12.30Koncert textové dílny
Sál spořitelny od 13.30Jarmark individuálních dílen (Dílna sólového přednesu,Dílna hudebního přednesu, Překladatelskédílny, Dílny tvůrčího psaní)
Rag a Strečjeg vo ňmedopisy čtenářů ᚎ Huz (Mictr) z e-mailu Petra J. Vinše
Azi ste si všihcni už fšimli, še mam letoz kutalí výčorý. Tág jepěgny, že i na Šrákmově Sotobce zte si tu mojí harnici tamna přechu Rina přypoňmeli. Sícé s třiteňim zbožďeňim,noalé co, zhana se pičítá. Mízto blilo zfoléno vemli pří-hodňě, kážteho spranvého nřépítele odpuztgů múzí sálZbořítélný začuřeně nachdnout. A nutno řýc, žé zamotnéakce se chopyli fatk formáti. Žďěbán Rag dipzonuje fež-nym tabletem co umý foťyt, pízkotem, za gtéry bi zé ne-muzel ztiďet vobezni pastucha, mručívym temnobasema kitaró, do gteré se názgládá podel všého celá fimlahor-nie i z Vtlavou. A Afrléd Strečjeg ktomu přidal hlas jag bybly staržím bratrem Lorta Woldemrda. a to je skoro tagvéklý řezňíg, jak ten Zmikund, Lyšga Rišáfá. A že se tenhlaz tnetokrát doct hoďyl, zflážť gdýž vozámnený koc-nert bil zpiš ňěco mézy hoďynou ďějeipsu a ideovym sko-leňim se zimultáňim gytárovim dopvorodem. Kto viďěl
14
Okotara Vávrů, tense moh mýsti nuťít, gto čegal boži bo-jfoníki, musél si je zazbífát ceztoú na pivo. Zmůla. Ale tofatk poctánté se nakonce boslůhači dovzeďěli – že ať sékemě f dějináh ovdolával gdo htěl, ták to žvdycgy šeretněsbodal. No jj... sesťim smířim.
Vše, co jste kdy chtěli vědět o RadimuKučerovi, plus pár věcí, které jste vědětnechtělistaří mistři ᚎ Ondřej Šmejkal
Radim Kučera má dvě přezdívky. Jednu civilní, jednuelektronickou. Systematické, Radime!Radim Kučera umí opravovat notebooky. A wifiny. Dě-kujeme, Radime!Radim Kučera nosil ještě v roce 2004 ledvinku. To je his-torie, Radime!Radim Kučera točíval filmy. A vyhrával s nimi soutěže.Výborně, Radime!Radim Kučera si na přípravných výborech zachovává klida důstojnost. Následováníhodný Radime!Radim Kučera byl hipsterem v době, kdy většina dneš-ních hipsterů ještě nebyla na světě. Trendy Radime!Radim Kučera má tetování. To je krása, Radime!Radim Kučera má křečové žíly. To nevadí, Radime!Radim Kučera byl na vojně. Mužný Radime!Radim Kučera se před jedenácti lety převlékl za vojákaFráňu Šrámka. Slušivé, Radime!Radim Kučera je mistr bodláku. Foť dál, Radime!Radim Kučera se v Sobotce oženil. S knírem. Gratulu-jeme, Radime!Radim Kučera občas pije a kouří. To ale skoro každý, Ra-dime!Radim Kučera občas fantazíruje o lízání Granka z žen-ského pozadí. Radime?!Radim Kučera tvrdí, že je normální, když se redaktořiSplav!u na konci Sobotky navzájem nenávidí. Přesné, Ra-dime!Radim Kučera má dceru Matyldu. A ta má oči. Ty oči!
Svatý Prokop kořen nakoppranostiky ᚎ naši předci
Po mistrovství esoterickém a mistrovství floristickém přinášíme v našídrobné duc hovní rubrice výběr zmoudrosti našich předků. Šrámkovcemožnápřekvapuje, jakrychle se střídá lijákaslunce,bouřkaabezvětří,silný vítr a nesnesitelné vedro. Našemoudré předky by to ale nepřekva-pilo, a snad by se z toho i radovali. Vizte:
Červenec – z paren, dešťů, bouřek a potu slepenec.Přijde-li svatý Prokop (4. 7.) s deštěm, přijdeš s košemhub.Na svatého Prokopa se musí někdo utopit, oběsit nebobýt zasažen bleskem.Na Mistra Jana z Husi obilím těžknou klasy.Teče-li na svatého Vilibalda (7. 7.) voda korytem, budežitko korýtkové.Roj v máji má cenu nákladu sena, roj v červnu cenu stří-brné lžičky, ale roj v červenci nestojí ani za mouchu.Prší-li na svatého Kyliána (8. 7.), budou hubená žita.V červenci je na dvoře pusto, ale na polích husto.Na Sedm bratrů (10. 7.) déšť-li spadne, po několik dnůpak vládne.Staví-li v červenci hromadu mravenci po kraji všude, tuházima bude.
15
Twitter recenze#splav!
Škoda, že je už čtvrtek. Mě by zajímalo, jak bysme vypa-dali po dvou tejdnech. (Eva Marková)
#sobotkaŠel jsem si prohlídnout svou oblíbenou nástěnku pohřeb-ního ústavu. Od čtvrtýho jich umřelo už sedm. (LukášNovosad)
#skrabanice_sequelTeď nevím, jestli to, co se zvenku ozývá, je déšť… aha,někdo tam startuje pionýra. (Radim Kučera)
#novy_hudebni_dramaturgJako už bylo načase, tyvole. (Tomáš Tkáč)
#plakat_na_strejckaTo kreslila Matylda, ne? (Silvie Mitlenerová)
#laska_je_laskaTomášovi přijede slečna? Že si čistí zuby… (Ondřej Šmej-kal)
#DPS_WTFKafe dostane jen ten, kdo je tu poprvé nebo pokaždý. (ná-vštěvník rozhlasové hry)
#dora_kapralovaTak to nevadí, že Ema nestihla nic na Šolcárně, tohle jidokonale nahradí. (Silvie Mitlenerová)
#dora_kapralovaDora Kaprálová je taková Eva Herzigová české poezie.(Petr Christov)
#dora_kapralovaDora Kaprálová je fakt krásná. Fakt krásná. (Ondřej B.Vinš)
#zahradaJo kakofonie! Já myslela, že mluvíš o karaoke. (hudebnívědkyně)
#program(Na čem jste byli?) – Na pivě. (Zdeněk Ježek)
#mesic_rakaMně se Štěpán Rak docela líbí. Jen mu to ten Strejčekprostě vždycky kazí. (Eva Marková ještě před koncertem)
#mesic_rakaTo byl dobrej doom metal, co on tam hrál. (Tomáš Tkáč)
#adam_rutToho znám. Ten se vždycky chopí kytary a další den chodípo Sobotce a tváří se provinile. (Antonín Handl)
#editorkaMám pár věcí k tvýmu článku. Ale už si je nepamatuju.(Tereza Šmejkalová)
#sazec_splav!uNadan sází za jedlí. (redakce Splav!u)
#bodlakTo bude asi nějakej okrasnej bodlák. (neznámý obdivo-vatel)
#zavan_splav!uJe fascinující, že nemáte otevřeno okno. (Radim Kučera)
SPLAV! – Sobotecký Pravidelný Lehce AvantgardníVěstníkVychází v Sobotce během 59. ročníku festivalu ŠrámkovaSobotka, od 4. do 11. 7. 2015. Cena 15 Kč.Vydává občanské sdružení SPLAV!, U Studánky 5, 170 00Praha 7, IČ 26674122.MK ČR E [email protected]
