Kč 15,– 5767 PROSINEC 2006 ROČNÍK 68

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

KISLEVTEVET

Hannah Arendtová (k textu na straně 8–9). Kresba Antonín Sládek.

ZÁKON 212 PLATÍ DÁLZákon 212/ 2000 Sb. O zmírnění některýchmajetkových křivd, způsobených holocaus-tem ve svém třetím paragrafu stanovuje,komu a jak mají být vrácena umělecká díla,která byla od 29. září 1938 do 4. května1945 odňata fyzickým osobám. Jedná sev naprosté většině o díla, odebraná právo-platným majitelům na základě jejich ži-dovského původu. Podle původního zněnímohli oloupení vlastníci uplatnit nároknejpozději do 31. 12. 2006. Díky iniciativěFŽO v ČR Parlament ČR schválil novelutohoto zákona, ze které je časové omeze-ní pro uplatnění nároku vypuštěno. Po-drobnosti o procesu navracení zabave-ných uměleckých přednětů najdete nahttp://www.centrum.usd.cas.cz/. fžo

UROVNÁNÍ VE VĚCIPOJIŠTĚNÍ OBĚTÍ HOLOCAUSTUU POJIŠŤOVNY GENERALIV letech před holocaustem a během holo-caustu si členové komunity koupili četnéživotní pojistky, pojistky na věno i pojistkyna vzdělání. Po 2. světové válce společnostGenerali mnoho těchto pojistek proplatila.Jiní pojištěnci obdrželi kompenzaci v rám-ci poválečných restitučních programů.Mnoho pojistek však nebylo proplaceno,protože nikdo nevznesl pojistný nároka neexistoval proces pro nalezení oprávně-ných osob, kterým by se pojistka mělaproplatit.

Touto situací se již dříve zabývala Me-zinárodní komise pro pojistné nárokyz období holocaustu – ICHEIC (Internati-onal Commission on Holocaust Era Insu-rance Claims). Proces organizace ICHEICvšak bude v tomto roce ukončen a pro-středky určené pro proplacení pojisteku společnosti Generali prostřednictvímICHEIC byly vyčerpány. Toto urovnání vevěci hromadné žaloby týkající se pojištěníobětí holocaustu u pojišťovny Generalidává příležitost k účasti na procesu řešenípojistných nároků těm, kdo nepodali po-jistný nárok prostřednictvím ICHEIC,i těm, jejichž pojistné nároky ještě nebylyu ICHEIC nebo Generali vyřízeny.

Možnost, jak uplatnit nárok na nevy-placenou pojistku, trvá do konce března2007. Pro uplatnění pojistného nároku bylvytvořen jednoduchý postup, který jeuskutečňován pod dohledem soudu. Oso-by, které se na urovnání chtějí podílet, mo-hou zavolat na bezplatné telefonní číslo(420) 246 019 081 a požádat o kopii pří-slušného vyrozumění a formulář pojistné-ho nároku. Totéž mohou stáhnout ze serve-ru www.nazierainsurancesettlement. com.Vyplněný formulář je nutno zaslat nejpoz-ději do 31. března 2007 na adresu Assicu-

razioni Generali S. p. A, Policy Informati-on Center, Piazza Duca Degli Abruzzi 2,341 32 Trieste, Italy.

Pro účast na urovnání není nutné mítvlastní doklad o pojistce. Pokud je někdopřesvědčen, že jeho rodina pojistku mělanebo že někdo z rodiny je oprávněnouosobou pro pojistku, měl by uplatnit po-jistný nárok.

Dodatečné informace může poskytnoutAnya Verkchovskaja na adrese info@ab-datalawserve.com nebo tel. čísle (414)963– 6441. Tento kontakt je ovšem v USAa hovor není bezplatný. fžo

STARÝ ŽIDOVSKÝHŘBITOV V PLZNI(Zpráva Vrchního rabinátu FŽO v ČR)Podle záznamů v městských knihách za-koupila židovská obec v Plzni v letech1432–1445 tři parcely ke zřízení vlastníhohřbitova. Ačkoliv pak roku 1470 přenechala„židovskou zahradu“ místnímu rychtáři,v městských knihách není specifikovánjejí rozsah. Protože je nepravděpodobné,že by se vzdala i části pozemku, kde užbylo pohřbíváno nebo kde pohřbíváno býtmělo, lze předpokládat, že tato část zůstalav jejích rukou, a to přinejmenším do roku1504, kdy byli Židé z Plzně vypovězeni.V Plzni tehdy žilo na 32 židovských rodins neurčitelným počtem rodinných přísluš-níků a neregistrovaných přistěhovalců. Ve-likost hřbitova proto není z městskýchknih možné odhadnout a jeho hranice spe-cifikovat.

Na pravděpodobnost existence jednohoz nejstarších židovských pohřebišť v ČR senarazilo až letos při archeologickém vý-zkumu, prováděném na parcele u plzeň-ského Výstaviště před započetím výstavbynadzemních garáží izraelskou firmou Pla-za Centers Plzeň. Na přání Židovské obcev Plzni a vrchního rabína Sidona bylyvšechny pozemní práce včetně archeo-logického výzkumu zastaveny. Rabín Si-don se obrátil na Konferenci evropskýchortodoxních rabínů o znaleckou pomoc,

které se ujal Výbor na ochranu židovskýchhřbitovů v Londýně. Proutkařskou meto-dou byl vyznačen pruh hrobů, jejichž exis-tence pak byla potvrzena archeologickýmvýzkumem, který provádí Západočeskémuzeum. Mezitím také požádal místní Pa-mátkový úřad o zabezpečení celého po-zemku před poškozením hloubkovou stav-bou i v budoucnosti.

Minulý týden se všechny zainteresova-né strany dohodly na řešení další výstavbygaráží za dodržení podmínek, že hřbitovnebude narušen a bude zachován do bu-doucnosti jako pietní místo. Stavba nazbývající části stavebního pozemku budeprovedena na betonové plošině a další po-vrchové práce na celém stavebním pozemkubudou probíhat pod halachickým dozorem.

Nezbývá proto než touto cestou podě-kovat všem zúčastněným stranám a přede-vším Plaza Centers Plzeň za vzájemnouvstřícnost při řešení neočekávaného pro-blému. Podobnou vstřícnost lze snad oče-kávat i od Pozemkového úřadu v Plzni přiurychleném schválení dohodnutých nut-ných změn stavebního plánu, aby firmamohla realizovat výstavbu nadzemních ga-ráží pro město Plzeň v termínu. ks

HALELUJA. HEBREJSKÁ ŘEČOznamujeme nové vydání učebnice bib-lické hebrejštiny od rabiho Richarda Fede-ra, ze které se učily celé generace českýchŽidů. Původní vydání je dnes téměř nedo-stupné. 2 díly v kartonovém pouzdře. Kni-hu vydalo nakladatelství Zdeněk Susa,ISBN: 80-86057-39-9, ilustrace: LudvíkHermann, obálka Jana Pivoňková, formát:424 stran, 22x15cm, česky, pevná vazba.Rok vydání: 2006. Doporučená cena320 Kč. red

2 VĚSTNÍK 12/2006

AKTUALITY

Z OBSAHU:

Kdo staví, zůstáváNová synagoga v Mnichově 3

Jazz pro mě znamená svobodurozhovor s klavíristkou J. Lewisovou 6–7

Hannah Arendtová:Podstatné je pro mě porozumět 8–9

Czech Press Photo 10Izraelské veřejné mínění 11Vychází Talmud /pro každého/

a Ročenka 5767 12–1370 let Steva Reicha 14Spravedlivá mezi národy 16Odešel prof. Ota Gregor 17Izrael: Podzimní mraky 19Kalendárium 20Kultura, zprávy, informace 21–24

Závěrečný den letošní konference Forum2000 byl věnován dialogu představitelůhlavních světových náboženství. Nabité-mu sálu pražského Žofína se tak naskytlnezvyklý pohled na rabína Michaela Mel-chiora sedícího vedle dalajlamy. Ten sio něj dokonce několikrát téměř opřel – vesvém typickém gestu – hlavu. Mnoho ne-chybělo a byl by si ji snad opíral o dámu,také zastupující židovskou komunitu, před-sedkyni Ústřední rady Židů v Německu,paní Charlotte Knoblochovou. Organi-zátoři konference v první řadě zvali ji, onavšak s lítostí odmítla. Byla totiž zavalenapřípravami na otevření nového židovskéhocentra v jejím domovskémMnichově. Dvacetiletá sna-ha, v jejímž čele stála právěona, tak byla nakonec koru-nována úspěchem. A stalo setak zcela záměrně a symbo-licky v den 68. výročí tzv. křišťálové noci,9. listopadu letošního roku.

OHEL JAKOBTímto datem však symbolika zdaleka ne-končí – ani název „Ohel Jakob“, Stan Já-kobův, nebyl pro novou hlavní mnichov-skou synagogu vybrán náhodně. Komplextří budov – synagogy, muzea a komunitní-ho centra – je umístěn v samém srdci Mni-chova na Jakobsplatzu, tedy Jakubově ná-městí (přesněji ovšem na náměstí svatéhoJakuba). „Jak líbezné jsou stany Tvé, Já-kobe, příbytkové Tvoji, Izraeli,“ tak začínášachrit, ranní modlitba a modlitba při vstu-pu do synagogy. Synagoga je pokračová-ním Chrámu a Chrám byl postaven jakopříbytek schrány úmluvy. Ta byla předtímukládána ve stanu, od doby, kdy s ní Izraelputoval pouští.

To měli na mysli i saarbrückenští archi-tekti Rena Wandel-Hoeferová a WolfgangLorch, když navrhli uprostřed historickéhojádra města stavbu zcela moderní – kost-ku ze světlého travertinu, tradičního jeru-zalémského stavebního materiálu, na nížje umístěna skleněná krychle, opředenábronzovým filigránem Davidových hvězd.Z rukopisu ateliéru je patrné, že stejní au-toři se podíleli i na výstavbě nové synago-gy v Drážďanech (viz Rch 10/06). Obdob-ná strohost a účelovost panuje i v interiéru.S jedinou výjimkou – východní stěně vé-vodí vysoká brána, na jejíchž křídlech jevyvedeno hebrejským písmem Desatero.Je v ní umístěn masivní zářící aron ha-ko-deš. Je jakousi obdobou vstupního portálu,situovaného na druhé straně prostoru. Tytomajestátní veřeje jsou však z bronzu, měříšest metrů do výšky a váží více než tunu.Portál je dílem maďarského kovotepce Jáno-se Lehoczkého a odlit byl nedaleko Buda-

pešti. Tímto vstupem – symbolicky skrzeDesatero – přicházejí návštěvníci boho-služeb.

SPLNĚNÝ SENPředáním symbolického klíče, připevně-ním mezuzy a rozevřením portálu aronutaké začala samotná ceremonie vnášeníTór. Předcházel tomu slavnostní průvodměstem, kdy bylo pět svitků přenesenoz dosavadního sídla mnichovské obcev Reichenbachstrasse do nové synagogy.V úvodním projevu pak Charlotte Knoblo-chová připomněla pohnutou historii města– 8. listopadu 1923 se právě zde pokusil

Hitler a jeho kumpáni (údajně notně posí-leni pivem z nedalekého Hofbräuhausu)o státní převrat. Tehdy mu to nevyšlo, bylzatčen a odsouzen, ve vězení pak sepsalMein Kampf. Na uchopení moci si muselpočkat dalších deset let.

Město však sehrálo svou neblahou úlo-hu i při samotné křišťálové noci, které sednes v Německu říká „říšská noc pogro-mu“. Goebbels, jehož nechvalně známý

úřad zde sídlil, odsud vydal smluvenéheslo, které spustilo řádění nacistů po ce-lém Německu. Charlottě Knoblochovébylo tehdy šest let, pamatuje si, že stálana ulici, držela se otce za ruku a hrozněse bála. Viděla, jak byla stržena hlavnímnichovská synagoga na Lenbachplatzu,respektive její torzo, protože ji nacistévypálili již o pět měsíců dříve. Pro jejírodinu znamenalo tohle noční řádění

ztrátu budoucnosti, část opustila město,ona sama s rodiči nakonec také emigro-vala. Část rodiny však zůstala a pozdějizahynula v koncentračních táborech,stejně jako další 3000 mnichovskýchŽidů – tedy třetina původní komunity –,kteří byli deportováni do Kaunasu, Pia-sek a Osvětimi. Po osvobození se vrátilojen asi 150 lidí, kteří většinou přežiliv Terezíně.

Myšlenka znovu vybudovat hlavní mni-chovskou synagogu se zrodila někdy počát-kem 80. let. Komunita se tehdy začínalarozrůstat o nové přistěhovalce z bývaléhoSSSR. Bylo však zapotřebí hodně času

a nesmírného úsilí k tomupřesvědčit příslušné institucea – hlavně – získat potřebnéfinanční prostředky. Nákladyna realizaci celého komplexutotiž dosáhly více než 70 mi-

lionů eur. Vše se však nakonec podařilo,a tak není divu, že Charlotte Knoblochovás dojetím v hlase prohlásila: „Dnes se misplnil sen!“

MUSÍTE SI ZVYKNOUTSamotný zahajovací ceremoniál se ode-hrál na vysoké státní, společenské i kul-turní úrovni. Hlavními řečníky byli spol-kový prezident Horst Köhler – jako jedinýzmínil stálé nebezpečí neonacismu a od-povědnost Německa za historickou zkuše-nost –, předseda bavorské zemské vládyEdmund Stoiber a primátor MnichovaChristian Ude. Ten byl od samého počát-ku nadšeným zastáncem celého projektu,až si jej jeho přátelé dobírali, že ve svémjménu ztratil počáteční J. Byl to také on,velký přítel Charlotte Knoblochové, kdokomplex tří budov začal nazývat „Char-lottenburgem“ (podle známé berlínskéčtvrti). Jeho projev byl nesmírně sympa-tický, přirozený a vtipný. „Vím, že mno-hým Mnichovanům se tato nová architek-tura moc nelíbí. Bude to tím, že je nová.A na nové věci si musíte zvyknout.“ Ce-remoniálu se účastnili i mnozí další – vi-cekancléř Franz Müntefering, izraelskývelvyslanec Šimon Stein, prezidenti Ev-ropského a Světového židovského kongre-su Pierre Besnainou a Edgar Bronfman.Posledně jmenovaný byl poctěn asistencípři přinesení věčného světla a zapálenídvou menor. Sedmiramenný svícen sevšak od dob zboření Chrámu nezapaluje,a tak bylo po obou stranách aronu zapále-no vždy šest svící na památku šesti milio-nů zavražděných v šoa.

Organizátoři si dali záležet také na hu-dební složce a pozvali opravdu ty nejlepšíz nejlepších. Projevy byly prokládány só-

(pokračování na straně 7)

VĚSTNÍK 12/2006 3

KDO STAVÍ, ZŮSTÁVÁStan Jákobův v srdci Mnichova

Dveře aronu ha-kodeš. Foto archiv.

VAJECE 1M 28,10 – 32,3Nad hroby našich blízkých slavnostněvztyčujeme náhrobky – pomníky, macevot.Jejich původ lze vyčíst v sidře na příští tý-den, v níž Jákob klade macevu na hrobRáchel, která zemřela při porodu. V sidřena tento týden, zvané Vajece, vztyčuje Já-kob první památník v židovské historii. Aždo této chvíle budovaly velké biblickéosobnosti oltáře (mizbeach) Bohu: Noe hovztyčil, když opustil archu, Abraham,když poprvé přišel do Izraele, Izák, kdyžzasvěcoval Beerševu, a Jákob při dvou vý-znamných příležitostech. Oltář je nepo-chybně svaté místo určené pro rituálníoběť. Co je však pomník? Když pochopí-me smysl prvního pomníku v židovskéhistorii, pomůže nám to porozumět biblic-kému přístupu k životu a smrti i skutečné-mu významu země izraelské.

Náš oddíl začíná okamžikem, kdy Jákobopouští Izrael a vydává se na cestu ke svématce do Charanu. V noci spí v políchu Luzu, což je poslední místo, v němž po-bývá, než odejde do exilu, a sní o žebříku,který stojí na zemi a dosahá až k nebi(1M 28,12). Hospodin stojí (nicav) nadžebříkem a slibuje, že se Jákob vrátí doIzraele, ale také to, že tato země budejemu a jeho potomkům navždy patřit.Když se praotec probudí, prohlásí, že onomísto je „dům Boží a brána nebeská“(1M 28,17). Pak z kamene, který mu slou-žil jako polštář, postaví pomník a vylije naněj olej. Poslání jeho činu je zcela zřejmé:pomník je symbol věčného vztahu, žebříkspojuje nebesa a zemi, země izraelská spo-juje navždy Jákobovy potomky s Hospodi-nem. Pomník je ve skutečnosti brána ne-beská, dům Boží na zemi.

Zmiňme ještě další aspekty. Pomník jevytvořený z kamene. Hebrejské slovo prokámen zní even, což je stažení slov otec-syn (av-ben, věčnost rodinné návaznosti).Pomník je zasvěcen olejem, stejně jakobude Král-Mesiáš, poslední posel mírua vzkříšení pro Izrael a svět.

Jákob pak dvacet let pracuje u strýceLábana, který se činí, seč může, aby svéhoschopného a pracovitého synovce získalpro pohodlný svět v exilu. Jákob odolává,nakonec od Lábana uprchne se svými dět-mi a manželkami. Lában je pronásledujea s Jákobem uzavře smlouvu – svědectví.„Tu vzal Jákob kámen a vyvýšil jej za po-mník“ (1M 31,45). Znovu tedy narážímena vyjádření věčného slibu: Abrahamovipotomci se nikdy zcela neasimilují, i kdy-by to bylo v té nejsvůdnější diaspoře. Textpokračuje: „A řekl Jákob svým bratřím:sbírejte kamení! I vzali kamení a udělalihromadu… A Lában nazval ji: Jegar Saha-duta a Jákob pojmenoval ji: Gal-ed“

(1M 31,44-47). Prohnaný Lában chce, abyse pomník jmenoval aramejsky „hromadasvědectví“, Jákob volí hebrejský výraz.

Pak oba u pomníku přísahají, Lában při„bohu Abrahamově, bohu Nachorověa bohu jejich otců“, Jákob „u Toho, které-ho se bojí Izák, otec jeho“ (1M 31,53).Jákobova odpověď je zdvořilá, ale je to ne-smlouvavé odmítnutí Lábanova vábení.

Pomník je postaven v exilu, proto nenípotřen olejem. Ať už hraje diaspora v ži-dovských dějinách sebevýznamnější roli,olej vzkříšení je vyhrazen jen pro zemiizraelskou. Když se Jákob vrátí do Bet-Elu, postaví tam další pomník a vylije naněj olej.

V další pasáži dojde v Jákobově rodiněk tragédii, milovaná Ráchel umírá poté, coporodila Benjamina. „I zemřela Ráchela byla pochována na cestě do Efratu, tj.Bet Lechem. Jákob postavil pomník nadhrobem jejím, tj. pomník hrobu Ráchelinapodnes“ (1M 35,14-15).

Všechny komentáře pátrají po tom, pročsi Jákob nedal tu námahu, neujel ještě re-lativně krátkou vzdálenost a neuložil dra-hou manželku v Machpele v Hebronu, natradiční pohřební místo. Raši cituje midra-še a říká, že když Židé byli hnáni do první-ho vyhnanství v Babylonii, procházeli ko-lem Ráchelina hrobu a modlili se za to,aby pramatka zasáhla v jejich prospěchu Všemohoucího. Hospodin slibuje Židůmnávrat: „Ráchel oplakává své syny… Totopraví Hospodin: Přestaň hlasitě plakat

a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsivykonala, … však oni se vrátí z nepřátel-ské země. Je naděje pro tvé potomstvo, jevýrok Hospodinův“ (Jeremjáš, 31,15-16).

Ráchelin hrob leží jako pomník na tomnejvhodnějším místě, jako spojnice mezinebem a zemí. Představuje věčnost židov-ského ducha a naše trvalé pouto k zemi iz-raelské.

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vybrala a přeložila am.)

EMUNA – VÍRALze o víře říci něco, co je ještě nebylo ře-čeno? V dějinách civilizace snad nebylopokolení, které by se s tímto pojmem ne-pokusilo nějak vyrovnat; a mezi nimi lidémoudří, spravedliví a velcí. Náš úkol jeo to těžší v českém prostředí, protože –alespoň podle statistik – je to prostředís nejvyšším procentem ateistů na světě.

Když řekneme hebrejské slovo emuna,můžeme je chápat podle některých místv Tanachu ve smyslu stability a pevnosti,podle jiných míst ve smyslu přímostia spravedlivosti. Slovo amen, užívanév mnoha jazycích (především v místechovlivněných křesťanstvím), je stejného pů-vodu. Z etymologie slova tedy vyplývá, ževíra v Boha by měla být jednak samao sobě čímsi stabilním a pravdivým, jed-nak – ve vztahu ke svému nositeli – něčím,co člověka učí vyrovnanosti a schopnostivypořádat se s těžkostmi života.

Rambam (rabenu Moše ben Majmon),jeden z prvních, kteří vytvořili očíslovanýseznam jednotlivých micvot, příkazů, uvá-dí příkaz víry na prvním místě, přičemž seopírá o to, že je to první micva i v „Desa-teru řečí“. Mnozí se tomu divili a namítali:Jak je možné něco přikázat, aniž člověknejprve vůbec věří? Je přece logické, žeteprve poté, co člověk uvěří v Boha a v jehopříkazy, může na sebe přijmout závazekplnění těchto příkazů.

Tato otázka představuje základ následu-jících řádků, ve kterých tvrdím, že neníčlověka, který by nevěřil. Vztah člověkak víře prošel mnoha proměnami jak v ná-boženském, tak i filosofickém chápáníjejího smyslu. Byli tací, kteří tvrdili, ževíra je určitým druhem emoce vůči Bohu,a proto ji někdo cítí a někdo necítí, že stej-ně jako každá jiná emoce, je i víra někdysilná, někdy slabá, a že jako taková je zá-vislá na mnoha proměnlivých duševníchfaktorech. Víra v tomto smyslu je považo-vána za něco neseriózního a nestálého.Jiní naproti tomu soudí, že víra je věcíexaktního rozumu, že je postavená na jas-ných argumentech dokazujících existenciBoha, Stvořitele světa. Někteří předložilidůkazy, založené na matematice, jiní na

4 VĚSTNÍK 12/2006

SIDRAPRO TENTO

MĚSÍC

EMUNA – VÍRA

Ráchelina hrobka. Foto archiv.

fyzice či astronomii. Slabinou těchto dů-kazů je ale za prvé vývoj vědy, který ně-které důkazy připravil o relevanci, za dru-hé to, že i proti ostatním důkazům se vždynašla nějaká závažná, nebo dokonce nevy-vratitelná námitka.

Pocit i exaktní rozum nás – co se týčedůkazů o existenci Boha – zanechaly v ml-hách; a je možné, že právě to bylo zámě-rem jeho samotného: sídlit v neproniknu-telné mlze. Ha-Šem řekl, že bude sídlitv husté mlze (Melachim/Kniha královskáI 8,12). Jako příklad tohoto rozporu může-me citovat dánského teologa a filosofaSörena Kierkegaarda, který, když mu vy-právěli, že Anselm z Canterbury, otec slo-žitého ontologického dokazování, strávilmnoho dní modlitbami a úpěnlivými pros-bami, aby se mu podařilo nalézt exaktnídůkaz existence Boha, ironicky reagoval:když ženich objímá svou nevěstu, hledásnad ona důkaz o jeho existenci?

V učení rabi Kooka, jednoho z velikánůžidovského světa naší doby, nalézáme novýa velice smysluplný směr v chápání víry.Rav Kook píše, že „víra není věcí pocitu,ani rozumu, nýbrž života“. Pocity i rozumjsou nástroji, kterými člověk víru vnímánebo chápe, ale bod, ve kterém spočívá vírasamotná, je mnohem hlouběji. Je součástípřirozenosti člověka (a v určitém smyslua na jiné rovině i všech ostatních výtvorůBoha), je nejvyšším bodem jeho existenceve světě, bodem, který jej pojí k tomu, kdojej stvořil. Víra je skutečnost, že člověkmůže sice věřit v Boha nebo jej popřít, ne-může však být bez Boha nebo bez nějakéhovztahu k němu. Přítomnost duševní síly,která přesahuje naše jednotlivé lidské živo-ty, je faktem široce přijímaným v každé lid-ské společnosti – od Afriky a Asie až poEvropu a Ameriku. Vědomí tohoto faktu semůže projevovat fyzicky, v extrémně po-kleslých formách až zvrhle a divoce, jakonapříklad lidskými oběťmi modlám apod.,a na druhou stranu i jako ateismus – cobyprojev touhy před vírou utéct, nebo naopakcoby projev touhy po víře velice abstraktnía čisté. Víra v židovském pojetí má mnohoprecizně vypracovaných tváří, vyžadujevíru v další duchovní pojmy a má velikývliv na formu života a lidského chování, navztah každého z nás k pramenu jeho života,ať je jím kdokoli nebo cokoli – jeho talenta dovednosti, rodina a přátelé, myšlenkya skutky –, i na to, co se mu stane běhemjeho života.

Při setkání s někým, kdo tvrdí, že nevě-ří, nejde o to pokoušet se mu něco dokazo-vat nebo v něm vzbuzovat emoce, abyuvěřil. Spíš nalézt onen bod víry, který máhluboko v sobě – v něm všechno začíná.

RAV MENACHEM KALCHHEIM

VĚSTNÍK 12/2006 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – prosinec 2006

Staronová synagoga1. 12. pátek začátek šabatu 15.42 hodin2. 12. sobota VAJECE 1M 28,10-32,3

hf: Oz 12,13-14,10mincha 15.30 hodinkonec šabatu 16.57 hodin

8. 12. pátek začátek šabatu 15.42 hodin9. 12. sobota VAJIŠLACH 1M 32,4-36,46

hf: Abd 1,1-21mincha 15.30 hodinkonec šabatu 16.55 hodin

15. 12. pátek předvečer Chanuka – začátek šabatu 15.42 hodin16. 12. sobota 1. den Chanuka

VAJEŠEV 1M 37,1-40,23; 4M 7,1-17 šabat Chanuka 1. hf: Za 2,14-4,7mincha 15.30 hodinkonec šabatu 16.56 hodin

17. 12. neděle 2. den Chanuka18. 12. pondělí 3. den Chanuka19. 12. úterý 4. den Chanuka20. 12. středa 5. den Chanuka21. 12. čtvrtek 6. den Chanuka – 1. den Roš chodeš kislev22. 12. pátek 7. den Chanuka – 2. den Roš chodeš kislev

začátek šabatu 15.44 hodin23. 12. sobota 8. den Chanuka

MIKEC 1M 41,1-44,17; 4M 7,54-8,4 šabat Chanuka 2. hf: 1Kr 7,40-50mincha 15.30 hodinkonec šabatu 16.59 hodinZot Chanuka

29. 12. pátek začátek šabatu 15.49 hodin30. 12. sobota VAJIGAŠ 1M 44,18-47,27

hf: Ez 37,15-28mincha 15.30 hodinkonec šabatu 17.04 hodin

V sobotu a svátcích šachrit (ranní modlitba) od 9 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.00 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin,maariv (večerní modlitba) v 19.30 hodin.

Jeruzalémská synagogaV sobotu a o svátcích ranní bohoslužba v 9 hodin.

Páteční večerní bohoslužby se nekonají.

Španělská synagoga (Bejt Praha)15. 12. pátek předvečer svátku Chanuka 18.00 hodin

Každý pátek kabalat šabat v 18.00 hodin.

Bejt Simcha16. 12. sobota 1. den Chanuka – sobotní ranní bohoslužba 10.00 hodin

Kabalat šabat každý pátek od 18 hodin, mimo 29. a 30. 12. 2006.Pokud je na programu přednáška, následuje po skončení bohoslužby, v 19 hodin.

Pinkasova synagoga15. 12. pátek předvečer svátku Chanuka s Bejt Simcha 18.00 hodin

Zapálení 1. svíce, sváteční kabalat šabat, kiduš a oneg šabat s tradičním občerstvením.

Vstupné 50 Kč; senioři, studenti a členové 30 Kč.

JUDY LEWISOVÁ (Levine) se narodila roku1958 v Milwaukee, USA. V sedmi letechzačala hrát na klavír klasické skladby, oddevíti získávala hudební ceny, v patnáctivyhrála v rodném městě soutěž pro mladéumělce a v sedmnácti vystoupila se zdej-ším symfonickým orchestrem. Dva rokystudovala hudbu na Kolumbijské univerzi-tě v New Yorku, poté se začala zabývat ju-daismem. V roce 1977 odjela do Izraele,provdala se za studenta ješivy, deset letžila v ultraortodoxní komunitě, měla čtyřiděti.

Náboženské prostředí nakonec opustilaa vrátila se k hudbě, nejprve vážné, pozdě-ji k jazzu. Dnes patří k nejvýraznějšímosobnostem jazzové hudební scény v zemi,s vlastními skladbami koncertuje po celémsvětě. Vydala pět kompaktních disků, naposledním s názvem Two on the Horizonhraje v duu s mladým kytaristou OrremDidim. (Více na webové stránce www.judylewisgroup.com.) V Jeruzalémě vyu-čuje na hudební škole a vede kurz pro ne-závislé hudebníky.

V listopadu koncertovala v rámci Mezi-národního festivalu jazzového piana v Pra-ze a v Boskovicích.

V devatenácti letech jste přicestovala doIzraele, brzy jste se vdala a žila v ultra-ortodoxní komunitě. Jak takový životvypadá? Podobá se obrazu, jaký známe

z literatury, nebo už se přece jen stávámodernějším?Je to svět, který je stále velmi uzavřený.A to jsem nežila v té extrémně ultraorto-doxní společnosti, vezmeme-li tuto komu-nitu jako škálu, bylo to někde uprostřed.Poslouchali jsme třeba rádio, což v nejor-todoxnějších rodinách nedělají. Ženy seoblékají celkem moderně, i když velmiskromně a střídmě. Všechno, co jsme k ži-votu potřebovali, jsme obstarávali v jed-nom okruhu – většinou to byly nákupya cesty s dětmi do školy. Je to společnostsama pro sebe, ale samozřejmě není zcelaoddělena od sekulárního světa. Když jsemšla s dětmi k lékaři, mohlo se stát, že tobyl sekulární Izraelec.

Jak vypadal váš typický den?Už se tak přesně nepamatuji. Manžel od-cházel velmi brzy ráno do ješivy, já se sta-rala o děti. Připravila jsem jídlo, odvedlajsem je do školky nebo školy, pak jsem sedoma starala o domácnost, o menší děti.Abychom měli i jiné peníze než podporu,kterou dostávají studenti ješivy, brala jsemsi různé práce. Pekla jsem na zakázku, šilajsem, časem jsem začala učit v ješivě proanglicky mluvící děvčata. Četly jsme tex-ty, rozebíraly je.

Zabývala jste se náboženskou hudbou?Ne, to jsem nedělala. Nehrála jsem ani naklavír. Ultraortodoxní komunita moc ci-zím kulturním vlivům nepřeje a představa,že by žena hrála na klavír sekulární hud-bu, je naprosto nemyslitelná. Muzikujsem úplně vytěsnila ze života. Trvalo de-set let, než jsem si uvědomila, jak moc jipostrádám.

Žila jste nějaký čas v židovské čtvrtiStarého Města. Jaká to byla zkuše-nost? Je tam mezi turisty a bezpečnost-ními opatřeními vůbec možný normál-ní život?Žít ve Starém Městě byla úžasná zkuše-nost, pobývali jsme vlastně neustále v ji-ném historickém období. Patrolovali tamsice vojáci a policie, ale čtvrť byla relativ-ně bezpečná. V osmdesátých letech minu-lého století nebylo takové napětí jakodnes. Chodili jsme nakupovat na trh, prozeleninu a ovoce i do arabské čtvrti. Pama-tuji se, že jednou vyběhl z domu nejstaršísyn. Vlastně jsem si to uvědomila, až kdyžjsem viděla, jak ho přivádí jeden arabskýprodavač. Zeptal se mě: nepatří náhodou

k vám? Když jsem pracovala, měli jsmedokonce arabskou chůvu, děti si ji ještěpamatují. A i potom, když jsme se odstě-hovali ze Starého Města víc k centru Jeru-zaléma, jezdili jsme často nakupovat doBetléma. Bylo to levnější a měli vždyckyčerstvé a kvalitní zboží.

Nestýská se vám po ničem z tohoto ob-dobí?Abych řekla pravdu, ne. Co se judaismutýče, dodržuji to, co jsem dodržovala užv dětství, věci, se kterými jsem vyrůstala.Když jsem byla malá, šabatová večeřebyla šabatová večeře. Nikoho by ani nena-padlo nebýt večer doma. Rozsvěceli jsmesvíčky, říkali kiduš, společně jsme jedli.Totéž se děje teď u nás. Ale to jsou zkuše-nosti z mého dětství, ne z ultraortodoxníhoobdobí.

Co vás přimělo tuto společnost opustit?Jak šly roky, začala jsem si uvědomovat,že nevěřím tomu, co dělám. To byl hlavnídůvod. A ten druhý – stejně důležitý –měla jsem pocit, že když nehraju, kdyžžiju bez hudby, popírám sama sebe. Tenpocit narůstal, a nakonec jsem muselaodejít.

Co by se sekulární společnost mohla odnáboženské učit, a naopak?Určitě by se navzájem mohly obohacovat,problém je v tom, že spolu až na výjimkynekomunikují. Sekulární Židé by se od ná-boženských určitě mohli učit to, jak vypa-dá rodinný život, ty stovky drobností, kte-ré pomáhají udržovat rodinu. V Izraeli jeto stejné jako jinde v sekulárním světě, ro-diny se často rozpadají, děti nejsou takčasto s rodiči, jak by měly být.

A naopak?Ortodoxní Židé by mohli být otevřenější,přístupnější i jiným pohledům na svět, nežje ten jejich.

Projevuje se v době, kdy je země v ohro-žení, solidarita lidí – tedy i ortodoxníkomunity?Určitě. Stále více ultraortodoxních mladí-ků, absolventů ješiv, se hlásí na vojnu, a nejen na nějakou zvláštní s výhodami, aleprodělávají stejnou službu jako ostatní. Toje zřejmě nejzřetelnější. Vědí, že když vy-buchne v autobuse bomba, oběti si nevybí-rá, je to pro všechny stejné, ať jsou to se-kulární školáci nebo malí chasidim.

Má na vztahy mezi sekulárním a nábo-ženským světem v zemi nějaký výraz-nější vliv rabín David Hartman a jehoinstitut?

6 VĚSTNÍK 12/2006

JAZZ PRO MĚ ZNAMENÁ SVOBODURozhovor s izraelskou klavíristkou Judy Lewisovou

Foto archiv.

Rabi Hartman je výrazná osobnost, v Izrae-li i v Americe. Na jednotlivce má vliv urči-tě. Můj nejstarší syn studoval v jeho škole,bývalý manžel tam učil. Ale na společnostjako celek, to lze zatím těžko říct.

Vnímáte propast mezi ortodoxní a seku-lární komunitou v Izraeli jako palčivýproblém?Ano, pokládám ho za jeden z hlavníchproblémů izraelské společnosti. V obouskupinách je pramálo tolerance a v té or-todoxní snad ještě méně než v sekulární.Je to vlastně podobné jako arabsko-izrael-ský konflikt v tom ohledu, že už od malič-ka lidé získávají o druhé straně negativníobraz.

Jak přechod z jednoho prostředí do dru-hého snášely vaše děti?Dvě byly ještě malé, ale nejstaršímuchlapci bylo deset, dceři osm, takže tihledva to měli nejtěžší. Přešli z ultraortodox-ní školy do středně náboženské školy, pakdo modernější náboženské školy. Přechodbyl složitý, nakonec to nějak zvládli. Dnesje nejstarší syn téměř dospělý, zvolil sikonzervativní směr judaismu a velmi hoprožívá, hodně se náboženství a způsobu,jakým by mohlo ovlivňovat celou společ-nost, věnuje. Dcera je mírně, opravdu mír-ně ortodoxní, nejmladší synové jsou seku-lární. Ale všichni žijeme spolu, všichni sevýborně snášíme.

Je rozvod, kdy žena opustí muže, v ultra-ortodoxních kruzích něco zcela výji-mečného?K rozvodům tu rozhodně nedochází běž-ně, ale stane se to. Jaký podíl mají ženy, tonevím. Vím jen, že v Izraeli existují orga-nizace, které pomáhají ženám, a přede-vším ultraortodoxním ženám v případě, žepro nějaké skutečně vážné důvody chtějírozvod. Problémy v manželství mají lidépo celém světě, nevyhýbají se ani této ko-munitě. Jen se v ní hůř řeší.

Jak rozvod probíhá?Jdete před rabínský soud a je to v podstatěsvatba naruby. Je to také obřad, který mápředepsané formulace. Pamatuji se, že ur-čitou roli tam hrál šátek – tentýž, který přisvatbě symbolizuje obchod, když si ženich„kupuje“ ženu. Já mu ten šátek při rozvo-du vrátila.

Studovala jste klasickou hudbu, zajímá-te se o rock, skládáte a hrajete jazz. Copro vás jazz znamená? Proč jste si vy-brala právě tento hudební styl?Protože je to muzika, kdy se neustále roz-hodujete, jak budete hrát. Je to nejosobněj-

ší hudební styl. Když jsem odešla z ultra-ortodoxní komunity, pár let jsem se snaži-la o návrat ke klasice, ale zjistila jsem, žejejí rigidita a fakt, že vždycky hraji to, conapsal někdo jiný, mě příliš omezuje. Pakjsem, to mi bylo jednatřicet!, poprvé slyše-la jazzové skladby, hudbu založenou na in-spiraci, v níž vám nikdo neříká, co dělat.Bylo to nádherné. Jazz pro mě znamenásvobodu.

Kdo jsou vaši mistři, vaše vzory – v jaz-zu a v klasické hudbě?Jako pro klavíristku je pro mě největšíjazzovou inspirací Keith Jarrett. Z klasikymě hodně ovlivnili romantikové, Chopina Brahms.

Je jazz v Izraeli populární?Začíná být. Univerzity opouštějí mladíhudebníci, které jazz zajímá. Není takrozšířený jako rocková hudba nebo izra-elská populární muzika, ale uchytil se tu.V zemi je řada jazzových klubů, nejvícjich je v Tel Avivu, pak na severu v Haifěa v jejím okolí, pár v Ejlatu.

Zajímá jazz i arabské hudebníky?Jistě je jich spousta. Na hudebních ško-lách vyučuje hodně izraelských Arabů.Jejich jazzový styl je odlišný – spíš nežna saxofon nebo na klavír hrají na tra-diční arabské nástroje, jako je oud.Mladší generace s arabskými kořeny sezačíná mísit s mladými Izraelci a vytvá-řejí novou, originální hudbu. U nás hrajev klubech i spousta ruských jazzmanů,dětí přistěhovalců, máme i pár dobrýchetiopských kapel. Je pěkné pozorovat,jak se tahle rozmanitá hudba prolíná,kombinuje a navzájem se inspiruje. Vez-měte třeba lidi, co hrají se mnou – kyta-rista se narodil v Jižní Africe, bubeníkmá egyptské a řecké předky, já se naro-dila v Americe, saxofonista pochází z ki-bucu.

Liší se nějak izraelský jazz od americ-kého nebo evropského?U nás hraje spousta muzikantů americkýmzpůsobem. To je ten klasický jazzový styl.A pak jsou tu lidé, kteří si skladby samipíší, tak jako v Evropě, a ti s jazzem kom-binují jiné typy hudby; někteří přímo a vě-domě používají melodie a harmonie hudbyBlízkého východu. Recenzenti to píšoui o mně, že v mé hudbě slyší blízkový-chodní vlivy. Ačkoli o to neusiluji, ovliv-ňuje mě zřejmě prostředí, krajina, zvuky,jimiž jsem obklopena. Nijak to neplánuji,ale jsem ráda, že tohle všechno se do mémuziky promítá.

ALICE MARXOVÁ

KDO STAVÍ, ZŮSTÁVÁ(dokončení ze strany 3)

lovými výstupy špičkového klarinetistyGioryho Feidmana, jehož tón je místy takkřehký, že již téměř není slyšet. Opak lzetvrdit o Sboru Velké synagogy v Jeruzalé-mě, pod taktovkou nám dobře známéhoEliho Jaffeho. Ten místy doprovázel – opětsymbolicky v aranžmá melodií Louise Le-wandovského a Salomona Sulzera – naše-ho dalšího přítele, kantora Josefa Malova-ného a vycházející hvězdu kantorskéhozpěvu Jicchaka Helfgotta.

V NĚMECKU PŘECE NEVšichni pak s nadšením mluvili o symbo-lice dne, o symbolice stavby, o usmíření,o nové integraci Židů do německé společ-nosti, o prorůstání města a komunity a jejíotevřenosti světu. Jak řekla sama CharlotteKnoblochová, „Kdo staví, zůstává“. Vše-obecnou euforii však přesto zmírnilo něko-lik faktů. O prorůstání města či otevřenostižidovské komunity nelze příliš hovořit,když celý komplex střeží na 1500 policis-tů, na každého návštěvníka ceremoniáluvíce než jeden. Před třemi lety, při slav-nostním položení základního kamene,byla na poslední chvíli objevena a zne-škodněna nálož, kterou zde umístili neo-nacisté. Ti také ohlásili na výročí křišťálo-vé noci několik akcí, které se v Mnichověnakonec nekonaly. Bezpečnostní opatřeníbyla nicméně nejvyššího stupně, na okol-ních střechách postávali ostřelovači a nadměstem přelétala helikoptéra.

Z jiného úhlu mohl radost všech pokaziti bývalý vrchní izraelský rabín Meir Lau.Z jeho projevu – i když laskavého – bylacítit výčitka a skepse. „Já vám moc závi-dím vaši novou krásnou synagogu. Očkrásnější by to ale bylo, kdybychom sev ní takto sešli v Izraeli?“ To mnozí slyšíneradi, je to pro ně projev již překonanéhostarého sionismu. Jenomže Meir Lau neníjediný s takto konzervativními názory.V Mnichově se při příležitosti otevření sy-nagogy konalo také zasedání exekutivyEvropského židovského kongresu. O dvadny později bylo svoláno zasedání výkon-ného výboru Světového židovského kon-gresu do Paříže. Charlotte Knoblochováa s ní i mnozí další se proto velmi podivo-vali tomu, proč se obě zasedání nekonajív Mnichově, koneckonců většina aktérů,včetně Edgara Bronfmana a Israela Singe-ra, zde byla. Odpověď byla více než zará-žející – jednání takto významné meziná-rodní židovské instituce se přece nebudekonat v Německu! Na protest se CharlotteKnoblochová pařížského jednání neúčast-nila. TOMÁŠ KRAUS

VĚSTNÍK 12/2006 7

V říjnu uplynulo sto let od narození filosof-ky Hannah Arendtové, jedné z největších ži-dovských osobností minulého století. Naro-dila se 14. října 1906 v Hannoveru.Vyrůstala v Královci a v Berlíně, studovalafilosofii, teologii a starořeckou filologiiv Marburgu, Frei-burgu a Heidel-bergu u MartinaHeideggera a Kar-la Jasperse. Roku1933 odešla z Ně-mecka do Francie,kde osm let půso-bila jako sociálnípracovnice v sio-nistických organi-zacích. Od roku1941 žila v USA,živila se tu nejprvejako novinářka navolné noze, pozdě-ji se angažovalav organizaci Je-wish Cultural Re-construction, zalo-žené roku 1949v New Yorku,a přednášela naněkolika univerzi-tách politickou te-orii. Roku 1963získala profesuru na University of Chicago,roku 1967 na dnešní New School Universityv New Yorku. Zemřela v New Yorku předjednatřiceti lety, 4. prosince 1975. Proslavi-la se jako autorka dnes už základních dělz oblasti politicko-filosofické teorie (Původtotalitarismu, 1955; Vita activa, 1958), nej-větší pozornost a zároveň i nejprudší kritic-ké reakce jí však přinesla kniha Eichmannv Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla (1964,česky Mladá fronta 1995).

Následující text je výběrem z odpovědíH. Arendtové na otázky Güntera Gausev pořadu německé ZDF „Zur Person“v říjnu 1964. Připravila a přeložila AlenaBláhová.

Fakt, že jsem Židovka, pro mne patřík nejnezpochybnitelnějším danostem méhoživota, a na této fakticitě jsem nikdy ne-chtěla nic měnit, ani v dětství ne.

Moje matka byla naprosto areligiózní.Otec brzy zemřel. Všechno to zní zvláštně.

Můj dědeček byl předsedou liberální obcea členem městského zastupitelstva v Krá-lovci. Pocházím ze staré královecké rodi-ny. Přesto u nás doma v dobách mého dět-ství slovo „Žid“ nikdy nepadlo. Poprvéjsem s ním byla konfrontována skrze anti-

semitské narážky – nechce se mi o tom po-drobně mluvit – dětí na ulici. Od té dobyjsem měla takzvaně „jasno“. [...]

Ale šok to pro mě rozhodně nebyl. Mys-lela jsem si: Ano, je to tak. A jestli jsemměla pocit, že jsem něco zvláštního? Ano!Věděla jsem například, že vypadám židov-sky. To znamená jinak než ostatní. To jsemsi uvědomovala, ale nikoli ve formě něja-kého komplexu; prostě to tak bylo. A takémoje matka a naše domácnost byly trochujiné, než je obvyklé. Těch zvláštních věcíbylo tolik – i vzhledem k ostatním židov-ským dětem, nebo dokonce i k dětem na-šich příbuzných, že pro mě jako dítě bylotěžké zjistit, v čem ta „zvláštnost“ vlastnětkví. [...] S antisemitismem se ovšem set-kávaly všechny židovské děti a mnohýmz nich naplnil duši jedem. U nás byl rozdílv tom, že moje matka trvala na stanovisku:Nesmíš se poddat! Musíš se bránit!

Lidé se často domnívají, že šok němec-kých Židů z roku 1933 lze objasnit tím, žese k moci dostal Hitler. Ovšem co se mě

a lidí mé generace týče, mohu říci, že je tokuriózní nedorozumění. Samozřejmě tobylo strašné – ovšem v politickém, nikoliosobním ohledu. Že jsou nacisté naši ne-přátelé – to už jsme, prosím pěkně, vědělidávno předtím! Minimálně čtyři roky předHitlerem to bylo naprosto jasné každému,kdo nebyl úplně slabomyslný. A že za Hit-lerem stojí jistá část německého národa, tojsme věděli také. To nás roku 1933 ne-mohlo nijak šokovat. [...] Jenomže politi-kum se stávalo osobní zkušeností, jakmilečlověk vyšel na ulici. A za druhé: jistěvíte, co byla „glajchšaltace“. Problém,osobní problém nespočíval v tom, co děla-li naši nepřátelé, ale co dělali naši přátelé,to, co se dělo v tehdejší vlně glajchšaltace,která byla tenkrát ještě skoro dobrovolná,ale každopádně zatím neprobíhala podtlakem teroru: bylo to, jako by se člověkocitl v jakémsi vakuu. Pohybovala jsemse v intelektuálním prostředí, ale znalajsem i jiné lidi. A musím bohužel konsta-tovat, že mezi intelektuály byla glajchšal-tace takřka pravidlem. Zatímco mezi„ostatními“ lidmi ne. Na to jsem nikdy ne-zapomněla.

Emigrovala jsem z Německa s myšlen-kou – samozřejmě jako vždy trochu pře-hnanou – už nikdy! S tímto intelektuálnímprostředím už nikdy víc. S touhle společ-ností už nechci mít nic do činění. Samo-zřejmě jsem nepochybovala o tom, že kdy-by se ve stejné situaci ocitli němečtí Židéa německo-židovští intelektuálové, zacho-vali by se stejně. O tom jsem opravdu ne-pochybovala. A myslela jsem si, že to sou-visí s tou profesí, s tím intelektualismem.[...] To, že se někdo zglajchšaltoval proto,že musel uživit ženu a děti, lze člověkutěžko vyčítat. Ale nejhorší bylo, že onitomu pak opravdu uvěřili! Ne na dlouho,někteří opravdu jen na chvíli. Ale stejně toznamená, že se jim na Hitlerovi něco líbilo,a zčásti to byly neobyčejně kuriózní věci!Naprosto fantastické, kuriózní a kompliko-vané věci! Věci přesahující obvyklou úro-veň! To mi na tom přišlo groteskní. Ti lidése dobrovolně chytili do pasti, řekla bychdnes. To je to, co se stalo. Tenkrát jsem toale neviděla s takovým přehledem.

Dospěla jsem k poznání, které jsem tehdyvyjádřila jednou větou, na to si pamatuji:„Je-li člověk napaden jako Žid, musí sejako Žid i bránit.“ Nikoli jako Němecnebo občan, nikoli z hlediska lidskýchpráv. A s tím souvisela i otázka: Co teďmohu konkrétně jako Židovka dělat?A pak i další myšlenka: Musím se někdeangažovat. Poprvé. A samozřejmě u sio-nistů, protože ti jediní něco dělali. U asi-milantů by to nemělo žádný smysl.[...]

8 VĚSTNÍK 12/2006

HANNAH ARENDTOVÁ

Podstatné je pro mě porozumět

Hannah Arendtová ve 30. letech ve Francii...

Příslušnost k židovství se teď stala mýmvlastním problémem. A můj vlastní pro-blém byl politický. Čistě politický. Chtělajsem se věnovat vlastní práci – výhradněžidovské práci. V tomto smyslu jsem sepak orientovala v exilu ve Francii.

Píšu anglicky, ale od angličtiny si stáleudržuji odstup. Je nesmírný rozdíl mezirodným a jiným jazykem. Řeknu to jedno-duše: Znám nazpaměť strašně moc němec-kých básní. Pohybují se někde vzadu v mémpovědomí – in the back of my mind –, a ně-čeho takového se v jiném jazyce nedo-čkám. V němčině si dovolím věci, na kterébych si v angličtině nikdy netroufla. Tedy– občas si už i troufnu, protože jsem tro-chu drzá, ale v zásadě existuje ten odstup.Každopádně je jazyk jediná věc, která miv emigraci z Německa zůstala. Nezbláznilse přece jazyk, ale lidé!

Mnozí svůj jazyk „zapomněli“, tedy potla-čili. Zažila jsem to s mnoha lidmi – jakošok. Rozhodující totiž nebyl rok 1933,každopádně ne pro mě. Rozhodující bylpro mě den, kdy jsme se dozvěděli o Osvě-timi. To bylo roku 1943. A nejdřív jsmetomu nevěřili, přestože já a můj muž jsmevždycky říkali, že od těch gaunerů lze če-kat cokoli. Ale něčemu takovému jsmeopravdu nemohli uvěřit, protože to napros-to odporovalo i vojenským pravidlůma potřebám. Uvěřili jsme až za půl roku nazákladě důkazů. To byl ten skutečný šok.Předtím jsme si říkali: No tak jo, prostěmáme nepřátele. To je normální. Každýnárod má nějaké nepřátele. Ale tohle byloněco jiného – jako by se rozevřela propast.

Nikdy v životě jsem nemilovala žádný ná-rod nebo kolektiv, ani německý, ani fran-couzský, ani americký, ani dělnickou třídu,nebo co všechno podobného ještě existuje.Kromě svých přátel vlastně nikoho jinéhonemiluji. Především by mi však byl pode-zřelý takovýto druh lásky k Židům – a toprávě proto, že jsem sama Židovka.

Patřit k určité skupině je přirozená danost.K nějaké skupině patříte navždy – od na-rození. Ale patřit k nějaké skupině vesmyslu organizovanosti je něco úplně jiné-ho. Tato organizovanost vždycky znamená,že odhlížíte od zbytku světa. Tedy: ty, kdose organizují, drží pohromadě to, co se vše-obecně nazývá „zájmy“. Přímý osobnívztah, v jehož případě lze mluvit o lásce,existuje samozřejmě ve skutečné lásce, aleexistuje také v přátelství. Tam je člověkosloven přímo a nezávisle na ostatních zá-jmech. Tímto způsobem se mohou různěorganizovaní lidé stále ještě osobně přáte-lit. Pokud ale tyto věci zaměňujeme, po-

kud s sebou bereme takovou „lásku“ k jed-nacímu stolu, pokládám to za něco velmineblahého.

Snažím se vidět politiku očima nezaml-ženýma politikou.

Židovské náboženství je národní nábožen-ství. Politický moment byl platný, ale jens velkým omezením. Tento odklon od svě-ta, jenž vznikl během diaspory a kterýstejně jako u jiných „páriů“ vytvořil mezipříslušníky našeho národa zcela zvláštnísoudržnost, se změnil v okamžiku, kdyvznikl Stát Izrael.

Za svobodu se draze platí. Specificky ži-dovská lidskost ve znamení distance odsvěta byla něčím velmi krásná. Jak bylakrásná ta absence jakýchkoli společen-ských vazeb a zároveň bezpředsudečnost,jak jsem ji znala od své matky, která stejnýpostoj praktikovala i vůči svým židov-ským blízkým! Ano, za svobodu se platí.Ve své „lessingovské řeči“ v Hamburkujsem roku 1959 řekla: „Tato lidskost ne-přežije den osvobození, den svobody, anio pět minut.“

Lidskost se nikdy nezíská v samotě a ni-kdy tak, že člověk předloží veřejnosti svédílo. Získá ji jen ten, kdo má odvahu záro-veň zveřejnit i svůj život a svoji osobu.

Něco začínáme, splétáme své nitky v sítivztahů. Co vznikne, nikdy nevíme. Všich-

ni se musíme spolehnout na větu: Pane,odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí. Toplatí pro jakékoli jednání. Jednoduše řeče-no už jen proto, že člověk nezná dosahsvých skutků. Je to riziko. A řekla bych, že

vzít na sebe toto riziko lze pouze ve spoje-ní s důvěrou vůči ostatním lidem, to jests těžko pochopitelnou, ale zásadní důvě-rou v lidskost všech lidí. Nemůžeme jinak.

Ve čtrnácti už mi bylo jasné, že budu stu-dovat filosofii. Četla jsem Kanta. Ale neproto, že bych neměla ráda život! To ne!Už jsem to řekla – byla to ta potřeba poro-zumět. A ty knihy jsme všechny měli doma,stačilo je jen vytáhnout z knihovny!

Nepatřím do kruhu filosofů. Má profese –pokud o ní lze vůbec mluvit – je politickáteorie. V žádném případě se necítím být fi-losofkou. Ani si nemyslím, že bych bylaokruhem filosofů přijata. [...] Podle méhonázoru jsem už dávno dala filosofii vale.Filosofii jsem vystudovala, ale to nezna-mená, že jsem u ní zůstala.

Byla jsem vlastně strašně staromódní.Vždycky jsem si myslela, že existují určitéčinnosti, které se k ženám nehodí, kteréjim nepasují, smím-li to tak říci. Nepůsobídobře, když žena udílí rozkazy. Neměla byse dostávat do takových pozic, pokud jízáleží na tom, aby si zachovala své ženskékvality. Zda mám pravdu, nebo ne, nevím.Sama jsem se něčím takovým řídilavždycky, více či méně nevědomě – nebolépe řečeno – více či méně vědomě. Tentoproblém však pro mě osobně nehrál žád-nou roli. Prostě jsem jen dělala to, co jsem

dělat chtěla.

Když pracuji, ne-zajímá mě, jakpůsobím na dru-hé. Podstatné jepro mě: porozu-mět. A k tomutoporozumění patříi psaní. Psaní jepro mě součástíprocesu porozu-mění.

Ptáte se mě navliv mého díla. Toje – smím-li býtironická – typickymužská otázka.Muži vždyckystrašně rádi chtějímít vliv, já se nato ale dívám spíšzvnějšku. Já že

bych měla mít nějaký vliv? Ne, já chci po-rozumět. A pokud i druzí pochopí ve stej-ném smyslu to, co jsem pochopila já – toje pro mne uspokojení, něco jako pocit do-mova.

VĚSTNÍK 12/2006 9

...a v 60. letech ve Spojených státech. Foto archiv.

Letos se uskutečnil už 12. ročník soutěženovinářské fotografie Czech Press Photo –zúčastnilo se jí 229 fotografů, kteří zaslalicelkem 3110 fotografií. Cílem soutěžea následné výstavy v Křížové chodběa v Rytířském sále pražské Staroměstskéradnice (výstava je otevřena od 17. 11.2006 do 31. 1. 2007) je přinášet nezávisléobrazové svědectví o životě a světě, jehožjsme součástí, a tak umožnit veřejnosti býtočitým svědkem událostí a jevů uplynulé-ho roku. Soutěžilo se v řadě kategorií. Pronás je zajímavé, že ve dvou kategoriíchzvítězili autoři, kteří své snímky pořídiliv Izraeli. V kategorii „Portrét“ získala prv-

ní cenu Jana Noseková-Žantovská s cyk-lem Přežili peklo – portréty izraelskýchČechů a Slováků, kteří přežili holocaust.(Její pražskou výstavu a knihu na stejnétéma jsme avizovali v Rch 9/2006.)

Jako pozvánku na letošní výstavu CzechPress Photo otiskujeme snímky PETRAJOSKA, fotografa agentury Reuters, kterýzískal první cenu v kategorii „Aktualita“za seriál deseti fotografií s názvem VálkaIzraele proti Hizballáhu 2.–22. července2006. Jedná se – zejména v evropskémkontextu – o mimořádně osobitý a součas-ně netendenční pohled na nedávný izrael-sko-libanonský konflikt. red

10 VĚSTNÍK 12/2006

VÁLKA IZRAELE PROTI HIZBALLÁHU První cena Czech Press Photo v kategorii Aktualita pro Petra Joska

Na počátku září nechala provést univerzi-ta v Tel Avivu reprezentativní průzkumveřejného mínění izraelské populace,včetně arabské menšiny, která představu-je 19 % všeho obyvatelstva Izraele. Vý-sledky ukazují, že velká většina Izraelcůje pro mírové rozhovory s Palestinci a seSýrií. Zůstávají však velmi skeptičtí v na-dějích na dohodu s představiteli Palestin-ců (pouze třetina očekává mír v blízkébudoucnosti) a – nepochybně ze stejnýchdůvodů – většina se staví proti úplné eva-kuaci z Golan, a to i v případě mírovésmlouvy se Sýrií (v roce 2003 to bylo„pouze“ 55 %). Většina dotazovanýchzpětně odmítá jednostranné stažení z již-ního Libanonu, nařízené v roce 2000Ehudem Barakem (v té době ho podporo-valo 63 %). Stažení uskutečněné na konciléta 2006 Ehudem Olmertem dnes podpo-ruje 53 % respondentů. A pokud se osvěd-čí nasazení mnohonárodních sil na jihuLibanonu, je většina Izraelců (52 % proti38 %) pro podobný pokus i na palestin-ských územích.

Izraelci si myslí, že poslední libanonskáválka oslabila obavy nepřátel židovskéhostátu z jeho vojenské kapacity, současněale velkou většinou vyslovili důvěru vesvoji armádu. Cahal je ostatně, vedle Nej-vyššího soudu, jedinou izraelskou institu-cí, jejíž fungování je posouzeno pozitivně:vláda, parlament, média stejně jako místnísamospráva jsou hodnoceny jako „spíše“nebo „zcela“ neefektivní.

Provedený průzkum také ukazuje, že třičtvrtiny Izraelců berou íránskou hrozbuvelmi vážně a vidí v ní nebezpečí pro exi-stenci svého státu.

Sondáž provedlo Centrum TamihoSteinmetze, chybový index je plus minus4,5 %.

Jak se stavíte k jednáním mezi Izraelema Palestinskou samosprávou?Pro 63 %; proti 33 %; nevyjádřil se 4 %.

Věříte, že jednání mezi Izraelem a Pa-lestinskou samosprávou povede v nej-bližších letech k míru mezi Izraelema Palestinci? Pro 34 %; ne 64 %; nevyjádřil se 2 %.

Musí se – z hlediska vašeho hodnocenísoučasné bezpečnostní situace – Izraelpokusit o obnovení jednání se Sýrií s cí-lem uzavřít politickou smlouvu?Pro 53 %; ne 43 %; nevyjádřil se 4 %.

Jak se díváte na možnost podepsat seSýrií mírovou smlouvu výměnou za úpl-né navrácení Golan?Pro 23 %; nerozhodnuti 13 %; proti 62 %;nevyjádřil se 2 %.

Někteří říkají, že kdyby izraelská vládajednala v minulosti v záležitosti Golanpružněji a dokázala se Sýrií vyjednat mí-rovou smlouvu, nezískal by Hizballáhv Libanonu dnešní pozice a k posledníválce nemuselo dojít. Co si o tom myslíte?Souhlasí 26 %; nesouhlasí 65 %, nevyjád-řil se 9 %.

Je jednostranné stažení z jižního Libano-nu, provedené vládou Ehuda Baraka v r.2000, aniž bylo dosaženo mírové smlou-vy se Sýrií a Libanonem, ospravedlněnéz hlediska dnešních bezpečnostních zá-jmů Izraele?Ano 36 %; ne 58 %; nevyjádřil se 6 %.

Je rozhodnutí Olmertovy vlády respek-tovat rezoluci Rady bezpečnosti OSNa stáhnout izraelské jednotky z jižníhoLibanonu, přestože nedošlo ani k před-běžné dohodě se Sýrií a Libanonem,s tím, že Cahal byl nahrazen meziná-rodními mírovými silami, ospravedlni-telné z hlediska bezpečnosti Izraele?Ano 53 %; ne 38 %; nevyjádřil se 9 %.

Jak se změnila odstrašující síla Izraelevůči arabskému světu po poslední válcev Libanonu ve srovnání s minulostí?Stoupla 24 %; klesla 68 %; nevyjádřil se8 %.

Fungují podle vás následující instituceefektivně?Cahal: ano 66 %; ne 29 %; nevyjádřil se5 %Nejvyšší soud: ano 43 %; ne 37 %; nevy-jádřil se 20 %Vláda: ano 20 %; ne 75 %; nevyjádřil se5 %Kneset: ano 21 %; ne 71 %; nevyjádřil se8 %Média: ano 39 %; ne 55 %; nevyjádřil se6 %Místní samospráva: ano 42 %; ne 45 %;nevyjádřil se 13 %.

Domníváte se, že ze strany Íránu hrozíexistenci Státu Izrael reálná hrozba?Ano 74 %; ne 23 %; nevyjádřil se 3 %.

(přeložil JD)

PREZIDENT V SOUŠIDne 17. 10. 2006 navštívil prezident re-publiky Václav Klaus s manželkou Liviíobnovený židovský hřbitov v Mostu-Soušia prohlédl si výstavu „Zmizelí sousedé“,která je v objektu instalována. Při setkánís představiteli ŽO Teplice, kterého se zú-častnili i představitelé politického a spole-čenského života Ústeckého kraje, se hostézajímali i o historii židovské komunityv regionu. V upomínku na setkání předalpředseda ŽO Teplice Oldřich Látal prezi-dentovi sederový talíř, vyrobený ve zdejšíporcelánce k této příležitosti.

Historické návštěvě předcházela několi-kaletá snaha ŽO Teplice o zachovánía zpřístupnění židovských památek. Do-kladem je otevření kulturně-vzdělávacíhostřediska v rámci kulturní památky Židov-ský hřbitov Most-Souš. Židé v Mostu žijíod 14. stol. a ještě r. 1910 jich tu bydlelo868; dnes jich žije v Mostu a okolí jen pat-náct. O to víc je nutné ocenit přístup ma-gistrátu k historickým objektům, mezi nežpatří i židovský hřbitov v Souši.

Obnova hřbitova a příslušných budovbyla započata v 90. letech minulého stoletía zahájení rekonstrukce je spojeno se jmé-nem vrchního kantora Chaima Kleina.V současnosti jsou dokončeny stavebnípráce (budovy, oplocení, sociální zázemí,služební byt a kolumbárium z roku 1933,které je svým způsobem na židovskémhřbitově raritou), opraven byl i památníkpadlých Židů z 1. světové války, umístěný

na východní straně hřbitova. V současnos-ti probíhá mapování a rekonstrukce zhruba350 náhrobních kamenů (většinou z 20.a 30. let 20. st.). Práce provedené do konceroku 2005 představují investici ve výši 3,5milionu korun. Teplická židovská obec vy-užívá této příležitosti k poděkování Magis-trátu města Mostu, Židovskému muzeuPraha, Nadačnímu fondu obětem holocau-stu a firmě Herkul s. r. o.

MICHAEL LICHTENSTEIN, ŽO Teplice

VĚSTNÍK 12/2006 11

IZRAELSKÉ MÍNĚNÍ(Po poslední válce)

Václav Klaus s chotí na ŽO v Teplicích. Foto Tomáš Pulc.

Nakladatelství Sefer s radostí oznamuje,že v půli prosince vychází český překladdnes již klasické práce britského rabínaAbrahama Cohena Everyman’s Talmuds názvem Talmud /pro každého/. Poprvévyšla tato kniha v roce 1949, následovaloněkolik reedic i cizojazyčných překladů.

Talmud byl českému čtenáři zatím pre-zentován v teoretických pracích (publikacenakl. Vyšehrad), ve výborech parafrází tal-mudických citátů (knihy nakl. Portál) čiprostřednictvím osudů význačných učencůa rabínů (Wieselova kniha Talmud, portré-ty a legendy). Před dvanácti lety vyšelv nakl. Sefer zatím jediný úplný talmudic-ký traktát, Pirkej avot.

Kniha Talmud pro každého je první po-pulárně-naučná práce v češtině, kterádává celkovou představu o základnímsouboru židovského zákona a židovskétradice, o jeho rozmanitých podobácha tématech, a to v jazyce, jenž je díky au-torově erudici textu originálu maximálněblízký (Cohen se podílel na překladukompletního Babylonského talmudu doangličtiny). V úvodu jsou popsány histo-rické okolnosti vzniku Talmudu a uvedenyvšechny traktáty se stručnou charakteris-tikou. Kniha je rozdělena do jedenácti ka-pitol (Učení o Bohu; Bůh a svět; Učenío člověku; Zjevení; Rodina; Společnost;Mravní život; Tělesný život; Folklor; Prá-vo; Posmrtný život), každá z nich má ně-kolik dalších podkapitol. Autor předsta-vuje nejen agadickou část Talmudu, jež ječtenářsky vděčnější, ale také halachu –zákon a nejrůznější situace, na něž jeaplikován. Tematicky uspořádané citátyz Talmudu doprovází Cohenův komentář,který čtenáře uvádí do historických sou-vislostí či tvoří přechod mezi ukázkamirůznorodých rabínských interpretací pro-blémů. Text je bohatě doplněn poznámka-mi a vysvětlivkami.

Naše ukázka je ze sedmé kapitoly na-zvané Mravní život.

§ III. POKORAZatímco jeden učenec prohlásil za nej-vyšší ctnost zbožnost, jeho kolega tvrdil:„Největší ze všech ctností je pokora, ne-boť je řečeno: ,Duch Panovníka Hospodi-na je nade mnou. Hospodin mě pomazalk tomu, abych nesl radostnou zvěst po-korným‘ (Iz 61, 1). Není řečeno ,zbož-ným‘, nýbrž ,pokorným‘, věz tedy, že po-

kora je nejvyšší ctností“ (AZ 20b). Kdose touto vlastností vyznačuje, zasluhujenejvětší chválu. „Kdo je synem budoucí-ho světa? Ten, kdo je pokorný, skromné-ho ducha, sehnutý do místnosti vcházíi z ní odchází a ustavičně studuje Tóru,aniž by si z toho činil zásluhu“ (Sanh.88b). „Učiní-li se člověk nízkým, Svatý,budiž pochválen, ho vyvýší vysoko,a když se někdo vysoko vyvyšuje, Svatý,budiž pochválen, ho poníží“ (Er. 13b).

„Kdo se honí za velikostí, před tím veli-kost prchá, a kdo před velikostí prchá,toho velikost honí“ (tamtéž).

Bůh pokoru tolik miluje, že jí dávámoc přitahovat Šechinu, kdežto pýchamá účinek právě opačný. „Svatý, budižpochválen, dává své Šechině sestoupitpouze na toho, kdo je statečný, bohatý,moudrý a pokorný“ (Ned. 38a). „,A Moj-žíš přistoupil k mračnu‘ (Ex 20, 18 [21]).K tomu ho vedla jeho pokora, neboť jeřečeno: ,Mojžíš však byl nejpokornější‘(Nu 12, 3). Písmo nás zpravuje o tom, žekaždý, kdo je pokorný, nakonec způsobu-je, že Šechina přebývá s člověkem nazemi, a každý, kdo je nadutý, zemi zne-svěcuje a způsobuje, že se Šechina od nívzdaluje, a také je nazýván ohavností,neboť je řečeno: ,Hospodin má každéhodomýšlivce v ohavnosti‘ (Př 16, 5)“(Mech. ad loc.; 72a). „Ten, kdo byť i povzdálenost čtyř loktů kráčí se vzpříme-ným držením (tj. povýšeně), jako by šla-pal na nohy Šechiny, neboť je psáno:

,Celá země je plná jeho slávy‘ (Iz 6, 3)“(Ber. 43b).

Povýšenci jsou stíháni nejpřísnějším od-sudkem. „Každý člověk, který je naplněndomýšlivým duchem, jako by uctívalmodly, popíral základní princip nábožen-ství a dopouštěl se všech druhů nemrav-nosti; zasluhuje, aby byl sražen jako mod-la, jeho prach se nepohne a Šechina nadním naříká. Vlastnost lidské bytosti se ne-podobá vlastnosti Svatého, budiž pochvá-len. U lidí si vznešený všímá vznešeného,ale vznešení si nevšímají ubohého. SeSvatým, budiž pochválen, se to má jinak:je vznešený a všímá si ubohého. O kaž-dém, kdo je v moci povýšeného ducha,říká Svatý, budiž pochválen: Já a on nemů-žeme společně přebývat ve světě“ (Sota4b ad.).

Nejeden výrok na toto téma najdemetéž v traktátu Pirkej avot: „Ten, kdo sesnaží proslavit své jméno, ztrácí je“(I, 13). „A měj na zřeteli tři věci, a takneupadneš do hříchu: věz, z čeho pochá-zíš, kam se ubíráš a komu budeš skládatúčty. Z čeho pocházíš – z páchnoucí kap-ky. Kam se ubíráš – na místo, kde jeprach, hniloba a červi. A komu budešskládat účty – králi, jenž jest Král králů,Svatému, budiž veleben“ (III, 1). „Buďvelmi pokorného ducha, neboť budoucnos-tí smrtelníka je hniloba“ (IV, 4). „A kekaždému se chovej s pokorou“ (IV, 12).„Dobré oko, nevypínavý duch a pokornáduše - ty (vlastnosti) patří žákům našehopraotce Abrahama“ (V, 22).

Zvlášť přísné pokárání je namířenoproti těm, kdo se pyšní vlastní učeností.Jelikož studium bylo považováno za nej-vyšší hodnotu a těm, kdo nabyli učenosti,se dostávalo největších poct, byli právětito lidé více než jiní náchylní k tomu,aby podlehli nemravnému oslavovánísama sebe. Proto opakovaně zaznívámyšlenka, že poznání musí být doprová-zeno pokorou. Skromnost je jedním zečtyřiceti osmi předpokladů, které musíosvědčit student Tóry. „Co znamená, žeje psáno: ,A z pouště do Matany‘ (Nu 21,18)? Učiní-li člověk sám sebe pouští, doníž všichni mohou vstoupit, jeho učenív něm bude trvalé, jinak nikoli“ (Er. 54a).„,Není v nebi (...) ani za mořem není‘ (Dt30, 12 ad.). Tóru nenalezneš ani u těch,kdo jsou povýšení, ani u obchodníků, je-jichž obchody vyžadují časté cestování“(Er. 55a). „Čemu se podobá ten, kdo sevyvyšuje prostřednictvím slov Tóry?Mršině pohozené na silnici, před níž sikolemjdoucí zacpávají nos a uhýbají.Jestliže ale člověk ze sebe slovy Tórydělá blázna a žije z datlí a kobylek, nosíošuntělé šaty a hlídkuje u dveří učenců,

12 VĚSTNÍK 12/2006

TALMUD PRO KAŽDÉHOKlasické dílo Abrahama Cohena vychází v nakladatelství Sefer

lidé jej sice mohou mít za blázna, nako-nec však shledáš, že si získal celou Tóru“(ARN XI).

Svědectví Talmudu dokládá, že učencise většinou pokorou vyznačovali. Největ-ším z nich – co do proslulosti i co do po-kory – byl Hilel. S oblibou říkával: „Méponížení je mým povýšením a mé povýše-ní je mým ponížením“ (LvR I, 5). Všaktaké smuteční řeč pronesená nad jehoostatky zněla: „Běda, pokorný a zbožnýmuž, žák Ezdrášův“ (Sota 48b).

Tuto stránku jeho povahy ilustruje ná-sledující příběh: „Naši učenci učili: Člo-věk by měl být vždy pokorný jako Hilel,a nikoli prchlivý jako Šamaj. Jednou sepřihodilo, že dva muži uzavřeli sázku, žeten z nich, kdo Hilela dokáže rozčilit, do-stane čtyři sta zuzů. Náhodou byl předve-čer šabatu a Hilel si právě myl hlavu. Je-den z mužů přišel ke dveřím jeho domua křičel: Je doma Hilel? Je doma Hilel?Hilel se zahalil, vyšel k němu ven a zeptalse: Co si přeješ, můj synu? Chci ti dát jed-nu otázku. Ptej se, můj synu. Proč majíBabyloňané kulaté hlavy? Položil jsi midůležitou otázku. To proto, že nemajíobratné porodní báby. Muž odešel, chvilkupočkal a vrátil se s křikem: Je Hilel doma?Je Hilel doma? Učenec se zahalil, vyšelk němu ven a ptal se: Co si přeješ, můjsynu? Chci ti dát jednu otázku. Ptej se,můj synu. Proč mají obyvatelé Palmyryzakalený zrak? Položil jsi mi důležitouotázku. To proto, že žijí v písečných oblas-tech. Muž odešel, chvilku počkal a vrátilse s křikem: Je Hilel doma? Je Hileldoma? Učenec se zahalil, vyšel k němuven a ptal se: Co si přeješ, můj synu? Chciti dát jednu otázku. Ptej se, můj synu. Pročmají Afričané široká chodidla? Položil jsimi důležitou otázku. To proto, že žijí v ba-žinatých oblastech. Muž řekl: Mám ještěmnoho otázek, ale bojím se, abych ne-vzbudil tvůj hněv. Hilel si ovinul osušku,posadil se a řekl: Ptej se, nač je ti libo. JsiHilel, kterého lidé nazývají Kníže v Izrae-li? Jsem. Je-li tomu tak, kéž takových jakoty není v Izraeli mnoho! Proč, můj synu?Protože jsem kvůli tobě přišel o čtyři stazuzů. Nato mu učenec řekl: Dej si pozor!Hilel stojí za to, abys kvůli němu radějipřišel o dalších čtyři sta zuzů, než abys horozčílil“ (Šab. 30b ad.).

Abraham Cohen: Talmud /pro každého/.Vydává nakl. Sefer 2006, z angličtiny přelo-žila Olga Sixtová a Eva Adamová (kapitolaPrávo). 480 stran, pevná vazba, doporuče-ná cena 340 Kč, v redakci Roš chodeš za290 Kč. (Ukázka je otištěna bez poznámekpod čarou.)

Ročenku pro rok 5767 (2006 – 2007) otvírátext Společný duchovní jazyk náboženskéhofilosofa a rabína Davida Hartmana (nar.1931), zakladatele jeruzalémského vzdělá-vacího institutu. Ve svém díle se Hartmanzabývá studiem současných židovských ná-boženských proudů a navazuje na význam-né moderní náboženské myslitele judais-mu, především na Josefa Ber Solovejčika,A. J. Heschela a Ješajahu Leibowitze. ■ Další příspěvky, Užitoční nepriateliaMilana Žonci a Protižidovské bouře v Pra-ze roku 1774 Ivety Cermanové, reprezen-tují autory nové generace hebraistů a reli-gionistů, vybavené dobrými jazykovýmii odbornými předpoklady pro další práci. ■ Jaakov bar Avraham vydal roku 1602v Basileji soubor židovských středověkýchlegend pod názvem Majsebuch. První část(česky 2005) čerpá především z legendtalmudských, druhá část (vychází nyní)obsahuje zejména legendy středověkéhožidovského Porýnía Podunají. Ročenkapřináší několik uká-zek z druhé části.■ Emma Sternová senarodila v Maďarskuv městečku Nagyatádroku 1923. Na sklon-ku 2. sv. války (1944)byla deportována doOsvětimi a odtud dodalších koncentrač-ních táborů. Otištěnýtext je částí jejíchvzpomínek na prožitéutrpení.■ Emil Reich (1883až 1977) byl význam-ný stavební inženýr.Roku 1941 byl de-portován do lodžské-ho ghetta, kde strávil tři roky. V 60. letechminulého století napsal zajímavé memoá-ry; jejich část byla otištěna v ŽR 5763,další úryvky tiskneme nyní.■ Hana Hříbková vystudovala Pedagogic-kou fakultu UK a Literární akademiiJ. Škvoreckého. Příspěvek v této ročencevychází z její diplomové práce, nazvanéTéma holocaustu v díle Jiřího Weila (2006).■ Pavel Albieri, vlastním jménem Jan Mu-cek (1861– 1901), redaktor a spisovatel,zachytil v povídce Na stanici s pozoruhod-ným citem pro atmosféru epizodu z prvnísvětové války. ■ Profesor Jindřich Toman (nar. 1944)emigroval r. 1968 do Německa, odtud do

USA. Studoval germanistiku a lingvistiku,působí na katedře slavistiky na univerzitěv Michiganu. Text v ŽR je úryvek z při-pravované knihy o kulturní identitě čes-kých Židů.■ Francouzský prozaik Cyrille Fleisch-man (nar. 1941) je autorem řady nostalgic-ky humorných povídek, které se odehráva-jí v Paříži v 50. a 60. letech 20. stol. meziaškenázskými Židy. Ukázky v ŽR jsou vy-brány z výboru, který právě vychází česky.■ Kanadský básník Charles Layton (1912až 2006, původním jménem Lazarevič) jeautorem desítek básnických sbírek. Pro ro-čenku přeložil několik jeho básní PavelŠrut.■ Michail Josifovič Veller (nar. r. 1948v Kamenci-Podolském na Ukrajině) jeznámým rusky píšícím autorem. PovídkaSága o zakladateli fechtování připomeneřadě čtenářů v ironickém podání vlastnízkušenosti z nedávné doby.

■ Povídka Ivana Klí-my (nar. 1931) s ná-zvem Pohřeb před-staví tohoto známéhoa do mnoha jazykůpřekládaného prozai-ka v žánrově poměrněpřekvapivé podobě.■ Verše Jiřího Daníč-ka z let 2005 a 2006jsou ukázkou dalšítvorby autora básnic-ké sbírky Dům z listívydané v roce 1995.■ Režisér, dramatika spisovatel ArnoštGoldflam (nar. 1946)přichází s povídkouBratři, ve které nava-zuje na základní témasvých povídkových

souborů – Pořád o jednom a jiné /povídky/(2003) a Osudy a jejich pán (2005), kterévydalo nakladatelství Sefer.■ Závěrečná recenze Hany Ulmanové(nar. 1967), která vyučuje na FF UKv Praze americkou literaturu, nás sezna-muje s knihou Dereka Rubina (1954)Kdo jsme a kdo nejsme, v níž předníameričtí židovští spisovatelé formulujísvůj vztah k židovství a k pojmu židov-ský spisovatel.

Židovská ročenka 5767 (2006-2007) má264 stran, barevnou obálku. V prodeji odzačátku prosince, cena: 180 Kč (v redakcia na židovských obcích 140 Kč) . red.

VĚSTNÍK 12/2006 13

ROČENKA NA ROK 5767

Tři klíčová centra newyorské hudebníscény, Lincoln Center, Carnegie Halla Brooklyn Academy of Music, zahájilaletošní sezonu oslavami sedmdesátýchnarozenin newyorského rodáka StephenaMichaela (Steva) Reicha, spoluzakladate-le amerického hudebního minimalismu.Minimalistické hudební hnutí, na jehožvzniku se se Stevem Reichem podíleli LaMonte Young a Terry Reily, se v 60. le-tech rázně distancovalo od panující ato-nální poschoenbergovské tradice, jejímižvrcholnými představiteli v Evropě byliPierre Boulez, Karlheinz Stockhausen,Luciano Berio a v americkém kontextuJohn Cage. Minimalisté, často inspirová-ni duchovními tradicemi Dálného výcho-du, kladli důraz na návrat k zjednodušenéharmonii, na repetici hudebního motivua pulzující rytmiku.

Reich podle vlastních slov hudebně pro-zřel ve věku čtrnácti let, kdy se seznámils předbarokní hudbou, se Svěcením jaraIgora Stravinského, hudbou Bély Bartókaa kdy začal studium jazzové hry na bicí.V 50. letech absolvoval studia na CornellUniversity, kde mu byl udělen bakalářskýtitul za dizertaci na téma filosofie Ludwi-ga Wittgensteina. Reich se po letech vracík významnému rakouskému mysliteli pou-žitím pasáží z anglických překladů textůVermischte Bemerkungen a Philosophi-sche Untersuchungen ve skladbách Pro-verb (1995) a You Are (2004).

Na přelomu 50. a 60. let Reich vystu-doval skladbu na konzervatoři JuilliardSchool v New Yorku, a poté na Mills Col-lege v Oaklandu u San Franciska pod ve-dením Luciana Berii. Cenné hudební zku-šenosti nabyl rovněž v nočních barecha klubech, kde zdroji inspirace byly bebo-pové kreace Milese Davise, Charlieho Par-kera a jazzové mistrovství saxofonistyJohna Coltrana. Na konci 70. let absolvo-val Reich v Izraeli studia Tóry a hebrej-ských biblických zpěvů, jež daly pozdějivzniknout mnoha skladbám s výrazně ná-boženskou tematikou.

Reichova bohatá hudební tvorba využí-vá různé škály klasických nástrojů a zpěvus doprovodem digitálního samplingu, cyk-lických repetic melodických motivů a na-hrávacích smyček, umožňujících technikufázování. Reich svojí originalitou výrazněovlivnil mnoho současných skladatelů,včetně dalších amerických minimalistůa představitelů světové moderní hudby,např. Michaela Nymana, Gavina Bryarse,

Johna Adamse, Philipa Glasse (s nímžv mládí vlastnil stěhovací společnost), ex-perimentátora Györgye Ligetiho (viz Rchsrpen 2006), ale i bezpočet hvězd populár-ní hudby, např. Davida Bowieho, BrianaEna, skupinu King Crimson a z mladší ge-nerace irského elektronického virtuosaAphexe Twina.

NAROZENINOVÝ FESTIVALLetošní newyorský narozeninový festivalbyl zahájen v Brooklyn Academy of Mu-

sic 3. října, v den Reichových narozenin.Reichovy skladby Variations for Vibes,Pianos and Strings, Piano Phase a ViolinPhase byly uvedeny coby taneční předsta-vení v choreografiích britsko-bangladéš-ského tanečníka Akrama Khana a belgickéchoreografky Anny Teresy de Keersmae-ker, jež s Reichem spolupracuje již od po-čátku 80. let.

Oslavná představení v Carnegie Hall sezaměřila na instrumentální skladby a nahudbu psanou na míru konkrétním inter-pretům. Mezi uvedenými skladbami bylyCity Life, která využívá nahrávky každo-denních zvuků velkoměsta, Sextet pro dvo-je klávesy a čtvery perkuse, Triple Quar-tet, psaný na zakázku pro světoznámýKronos Quartet, a Music for Pieces ofWood. 21. října se v Carnegie Hall setkalReich s kytarovým virtuosem Patem Met-henym a Kronos Quartetem při představe-ní Electric Counterpoint pro deset nahra-ných kytar, s živým doprovodem jedenácté

(původně nahranou Methenym v r. 1987),dále tu zazněly skladba pro smyčcovýkvartet a nahrané hlasy Different Trainsz r. 1988 (inspirovaná Reichovými dět-skými vzpomínkami na cesty vlakem ve40. letech, kontrastující se samplovanýmihlasy přeživších šoa, vzpomínajících nadětské transporty, odehrávající se v téžedobě v jiných částech světa) a hypnotickypulzující kompozice Music for 18 Musi-cians v podání orchestru Steve Reich andMusicians (záznam premiéry v New Yorkuroku 1976 je dostupný na http://www.ste-vereich.com/multimdia/M18M_1976.mp).V americké premiéře tu byla dále uvede-na kompozice Daniel Variations (2005).Skladba je inspirována brutální vraždou

amerického reportéra Wall Street JournalDaniela Pearla v říjnu 2002 v Pákistánua obsahuje zpívané citáty z Knihy Danie-lovy a útržky z Pearlova prohlášení z vi-deozáznamu, pořízeného těsně před jehosmrtí.

V dalších dnech Carnegie Hall uvedlaklasické kompozice Drumming (1970),Piano Phase (1967) pro dva klavíry a dvěmarimby a skladbu Cello Counterpoint(2003) pro osm cellových partů, napsanoupro virtuózní cellistku Mayu Beiser, zná-mou ze spoluprací s dalšími současnýmipředními skladateli, např. Philem Glassemnebo Osvaldem Golijovem (viz Rch, čer-ven 2006).

LINCOLN CENTERLincoln Center uvedlo retrospektivu Rei-chovy vokální a dramatické tvorby, včetněskladby You Are (Variations) z r. 2004, je-jíž čtyři pasáže jsou inspirovány citátybraclavského rabiho Nachmana („Jsi tam,

14 VĚSTNÍK 12/2006

N.Y. SLAVÍ REICHAVelkému minimalistovi je už sedmdesát

Steve Reich. Foto archiv.

kdekoli jsou tvé myšlenky“), dále úvodníčástí Wittgensteinovy práce Philosophi-sche Untersuchungen (citát „Všechna vy-světlení jednou skončí“) nebo z traktátemMišny Pirkej Avot. Spolu s You Are Lin-coln Center uvedlo kompozici Tehillim,složenou v roce 1981, jež je zhudebněnímčtyř hebrejsky zpívaných žalmů.

Na konci festivalu byla uvedena sklad-ba The Cave (Jeskyně), jež je první doku-mentární videooperou, na které se video-instalacemi podílela Reichova žena BerylKorotová. Opera, která měla premiéru veVídni roku 1993, se inspiruje symbolic-kým významem jeskyně Machpely v Heb-ronu, ve které jsou podle tradice uloženyostatky praotce Abrahama, Sáry a jejichpotomků. Reich a Korotová se ptají několi-ka desítek Izraelců, Palestinců a Američanůna význam společného dědictví, symboli-zovaného Abrahamem, Sárou, Hagarou,Izákem a Izmaelem. Odpovědi jsou pro-mítány sadou monitorů a doprovázeny ži-vou hudbou a zpěvem, jež formou melo-dické ozvěny napodobují hlasy tázanýcha intonaci jejich odpovědí. Mezi dotazo-vanými najdeme i známé tváře izraelské-ho myslitele Ješajahu Leibowitze, socha-ře Richarda Serry či astronoma CarlaSagana.

OSLAVOVALO SE I JINDEVelkolepé hudební oslavy Reichova jubi-lea se konaly i v dalších amerických a svě-tových metropolích, například v londýn-ském Barbican Centre proběhla přehlídkaReichovy tvorby srovnatelná svým rozsa-hem i významem s newyorskými koncerty,další akce se konaly v listopadu v portu-galském Portu, francouzském Grenoblua v Caen a pařížská Cité de la Musiqueuvedla v několika představeních DifferentTrains, Daniel Variations, Music for 18Musicians, You Are (Variations), Tehillima City Life.

V průběhu měsíce oslav (18. 10.) bylSteve Reich rovněž oceněn prestižní ce-nou Praemium Imperiale za rok 2006,udělovanou Japonskou uměleckou spo-lečností za celoživotní dílo v oblastechumění, jež nejsou zahrnuty do kategoriíNobelovy ceny.

Oslavy Reichových sedmdesátin budoupokračovat ještě v prosinci, kdy předevšímstředoevropští zájemci o jeho hudbu v ži-vém podání mohou například zhlédnoutpředstavení skladeb You Are (Variations),Music for Mallet Instruments, Voices &Organ a Electric Counterpoint ve čtvrtek7. prosince v budapešťské Národní kon-certní síni Bély Bartóka.

JIŘÍ ZAVADIL, NEW YORK

Na letošním 10. ročníku newyorského me-zinárodního festivalu Fringe – FringeNYCvzbudila velký zájem publika i tisku (včet-ně The New York Times) inscenace tragi-komedie pražského rodáka J. R. Picka TheUnlucky Man in the Yellow Cap (Smolařve žluté čepici). Pro festival ji objevila au-torova sestra Zuzana Justmanová, kterádílo přeložila, upravila dialogy a ve spolu-práci s Alexem Zuckerem přeložila i pís-ňové texty; některé napsala sama (režieMarcy Arlin, hudba Peter Fish, držitel ně-kolika cen Emmy).

Žlutou čepici nosí v Pickově hře mladíkjménem Norbert, člen „židovské stráže“v terezínském ghettu (ztělesněný v insce-naci Erikem Singerem), který se zamilujedo mladičké zpěvačky Lucie. Chce dívkui její rodiče uchránit před transportem dovyhlazovacího tábora, narychlo se s níožení, je však notorický smolař a brzy posvatbě se na cestě do nenávratna ocitnesám. Pick sugestivně včlenil do dramatic-ké struktury hry pozoruhodný fenoménghetta – uměleckou činnost vězňů tvářív tvář transportům a smrti –, Norbertovamladá nevěsta (v podání křehké Lisy

Hugo) patří ke skupině mladých lidí, kteřív ghettu ilegálně nacvičují kabaret.

Autor ghetto znal: se sestrou a rodiči tubyl internován v roce 1943. Otec zahynul,zbytek rodiny přežil. Sestra s matkou počase emigrovaly, J. R. Pick, jenž si z Tere-zína přinesl těžce podlomené zdraví, zů-stal v ČSR. L. RUBENSTEINOVÁ

JIŘÍ ROBERT PICK (1925-1983)Premiéra v New Yorku je dobrou příleži-tostí připomenout si jméno a dílo pozapo-menutého českého spisovatele, dramatikaa textaře. Málokdo už dnes ví, že Jiří Ro-bert Pick (1925-1983) patřil k přednímosobnostem éry tzv. „divadel malých fo-rem“, která u nás jako houby po deštirostla na úhoru konce 50. let minuléhostoletí. Tyto zprvu většinou amatérské„malé scény“ vycházely z principu autor-ského divadla a představovaly alternativuk oficióznímu umění, nejen divadelnímu.Pick se koncem 50. let podílel s J. Su-chým a I. Vyskočilem na populárních li-terárních a hudebních text-appealechv divadélku Reduta, r. 1959 tu založil di-vadlo Paravan, jehož byl řadu let hlavnímautorem a uměleckým vedoucím. V le-tech 1968-69 vedl ještě autorské divadloAU, pak až do konce 70. let nesměl podsvým jménem publikovat.

Pick je autorem řady scének, skečů a her,v nichž se jeví jako úspěšný pokračovatelčeského literárního kabaretu. Jeho literárnípočátky jsou spjaty s programem socialis-tické satiry, od její utilitární podoby ho všakzachránil jeho výrazný parodický talent. Ve-lice brzy objevil žánr, který ho proslavil: epi-gramatickou tvorbu. Zde je legitimním ná-sledovníkem Havlíčka a Gellnera, s nímžho spojuje schopnost sebeironie a silná ne-důvěra k velkým slovům. Tyto předpokladya odklon od přímočaře ideologického vidě-ní světa ho postupně přivedly k průzkumuspojení černého a absurdního humoru a li-terárního nonsensu s aktuální satirou. Jendíky tomuto průzkumu se mohl J. R. Pickkoncem života vrátit ke svému snu z mládí– dramatu z prostředí koncentračního tábo-ra – a odvážit se téma zpracovat v autorsképoloze tehdy neobvyklé: jako tragikomedii.Tuto polohu si na podobném tématu zkusiluž v prózách Spolek pro ochranu zvířat(1969) a Příliš mnoho příbuzných (1971,vyšlo 1996).

Dá se dohadovat, proč hry s tématemkoncentráku Sen o vzdálených jezerech(Divadlo E. F. Buriana, 1980) a Smolař vežluté čepici (Šumperk, 1982) neměly vícerepríz. Určitě tu hrála roli doba, židov-ským tématům nepříliš nakloněná, otevře-né zůstává, nakolik se Pickovi jeho odváž-ný pokus o tragikomedii umělecky zdařil.V každém případě lze i s odstupem čtvrtstoletí ocenit odvahu riskovat a želet před-časné smrti autora, který životem, postojii dílem jako by rehabilitoval otřelou před-stavu o veselém klaunovi s trnem smutkuv srdci. (tp)

VĚSTNÍK 12/2006 15

SMOLAŘ VE ŽLUTÉ ČEPICI

J. R. Pick. Foto archiv.

Jméno Sáry Salkaházi mohli návštěvnícimaďarského hlavního města donedávnanajít na dvou místech. Jednak na descev areálu Hlavní synagogy, v níž je vyte-sán sloupec jmen začínající Roulem Wal-lenbergem a pokračující jmény osob, kterése podobně jako on v roce 1944 podílelyna záchraně maďarských Židů, a podruhéna desce umístěné na břehu Dunaje u mo-stu Svobody. Na tom místě byla Sára Sal-kaházi 27. 12. 1944 zastřelena a vrženado Dunaje. Od letošního17. září je tato postavaspojena také s budapešť-skou svatoštěpánskou ba-zilikou, v níž byla tohodne prohlášena za blaho-slavenou katolické církve.

Sára Salkaházi (původníjméno Schalkház, pocháze-jící zřejmě z německéhoSchalkhass, si pomaďarštilaroku 1942) dnes vzbuzujeúctu svou mučednickousmrtí a postoji, které jí předcházely – od-vahou a praktikovanou láskou k bližnímu.Její osobnost však musela vyvolávat údivuž dlouho před završením jejího života.Dívka z dobré košické rodiny (otec vlast-nil košický hotel, který nesl rodové jmé-no), nadaná intelektuálka, učitelka, novi-nářka a publicistka orientovaná na sociálnía národnostní problematiku, vehementníosobnost upoutávající pozornost bohém-ským stylem, žena, která po zasnoubenídokázala sama ukončit vážnou známost, seve druhé polovině 20. let sblížila s košic-kými příslušnicemi nově založené (1923)Společnosti sester sociální pomoci. Kdyžse v budapešťském centru společnosti zají-mala o možnost přijetí do noviciátu, bylokonstatováno, že má přehnaně „moderní“vystupování, její žádosti však bylo roku1929 vyhověno. Řádové sliby složila o šestlet později v Budapešti. Tam mezitím pře-sídlila, aby mohla získat maďarské občan-ství a vydat se s benediktiny na misijnícestu do Brazílie. Její plány však změnila2. světová válka.

PRŮSEČÍKV době sílících protižidovských perzekucíse Společnost sester sociální pomoci za-měřila na pomoc pronásledovaným. Stalose tak pokyn její zakladatelky a představe-né Margit Schlachty (její jméno figurujena desce v budapešťské Hlavní synagozevedle Sářina). Roku 1943 cestovala matka

představená do Říma, jednala ve věci Židůs newyorským arcibiskupem Spellmanem,přijal ji i papež Pius XII. Budapešťskésestry opatřovaly falešné doklady, křestnílisty, skrývaly židovské ženy v budapešť-ských dělnických ubytovnách, jež provo-zovaly, židovské děti ukrývaly v rekreačnívile u Balatonu. Záchranily na tisíc lid-ských životů. Asi sto z nich přímo sestraSára. U vědomí rizika při záchraně životůsložila roku 1943 se souhlasem představe-

ných neveřejný slib, v němžsvůj život nabídla Bohu navykoupení svých spoluses-ter, pokud bude společnostvystavena nebezpečí. Jejínabídka byla vyslyšena.27. prosince 1944 dělnic-kou ubytovnu, již Sára ved-la a v níž ukrývala židov-ské ženy, přepadl po udáníjedné z pracovnic oddílmaďarských fašistickýchŠípových křížů. Sára byla

mezi zatčenými. Okolnosti její smrti se za-čaly objasňovat až po letech, během pro-cesů s příslušníky Šípových křížů.

V promluvě před závěrečným požehná-ním beatifikační mše upozornil přítomnýemeritní rabín Budapešti József Schweit-zer, že dcera jedné z židovských žen, po-pravených spolu se sestrou Sárou, inicio-vala roku 1968 řízení v jeruzalémském Jadvašem, v jehož důsledku byla Sára už roku1972 zapsána mezi Spravedlivé mezi náro-dy. Rabín se věnoval také nejhlubším po-hnutkám Sářina jednání: plnila podle jehonázoru přikázání lásky a sílu ke svémujednání čerpala z víry, jakou vyjadřují sta-rozákonní žalmy. Toto vidění naplněnéhoa posvěceného lidského života korespon-duje s jinou interpretací, tentokrát z perakatolického teologa Jánose Székelye:„Sára Salkaházi nedala jednoduše svědec-tví statečnosti: tajemství její osobnosti seskrývá hlouběji. Když rok před mučednic-kou smrtí zasvětila Bohu svůj život, řeklarozhodné ano neznámým Božím úmyslůmv jisté víře, že utrpení a oběť hluboce nále-ží k životu, který sám Bůh s člověkem sdí-lel. Čin sestry Sáry nebyl projevem odva-hy, ale víry.“

Oba znalci písma mluvili o jedné ženě,a jako by mluvili také o jedné podstatěvíry, která se zjevila v jednom z průsečíkůsvých dvou větví, na dunajském nábřežív Pešti,