Kč 15,– 5767 ZÁŘÍ 2006 ROČNÍK 68

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

ELULTIŠRI

DOBRÝ A SLADKÝ NOVÝ ROK 5767

TRYZNA KEVER AVOTTradiční tryzna Kever avot na paměť všechnašich blízkých zavražděných během šoa sekoná v neděli 17. září v 10.00 hodin v Terezí-ně. Doprava je zajištěna, sraz v 8.15 u hoteluIntercontinental, odjezd v 8.30. Místo v auto-buse možno rezervovat do 8. září u pí. Gutt-mannové, tel. č. 224 800 803 nebo u sl. Alžbě-ty Novákové tel. č. 224 800 849. E-mail:rabinat@kehilaprag.cz.

ODŠKODNĚNÍ Z MAĎARSKAMaďarská vláda rozhodla, že termín pro po-dání žádosti o odškodnění dle nového maďar-ského zákona (viz Rch 7/2006) bude pro-dloužen do 31. prosince 2006.

HUMANITÁRNÍ POMOC IZRAELI Výzvu k humanitární pomoci Izraeli inicio-valy a organizují dvě členky ŽO Praha, paníEva Neumanová a Veronika Miletinová, její-mi garanty jsou představitelé ŽOP a FŽO.

Děti ze severu IzraelePrvní akcí v rámci této pomoci bylo zajiště-ní ozdravného pobytu pro mládež. Ve druhépolovině srpna přijela do Prahy skupina 34izraelských dětí ve věku 13–17 let. Přicesto-valy na pozvání Židovské obce v Praze a Fe-derace židovských obcí v ČR. Děti, které při-jely do Prahy, žijí v městech Kirjat Bialika Kirjat Mockin, ležících v oblasti severně odHaify, na niž během války dopadlo více než500 raket odpálených Hizballáhem. Výběrmíst byl učiněn následovně: Izraelské velvy-slanectví v Praze zajistilo kontakt s organizací„Union of Local Authorities“ (ULAI), kterázprostředkovává a koordinuje styky s místní-mi úřady v Izraeli. Nabídka humanitární po-moci byla rozeslána místním zastupitelůmdo měst a osad na sever od Haify. Ti pakmohli přímo odpovědět. Nejrychleji zareago-vali zastupitelé v Kirjat Mockin, poté KirjatBialik, Karmielu a Kirjat Smoně. Definitivnívýběr byl konzultován a doporučen ULAI.

Skupina žáků a studentů za sebou mělatěžkou dobu – většinu času trávili v krytech,jejich rodiny z nejrůznějších důvodů odmítlyopustit své domovy. Ať už z pocitu sounále-žitosti s ohroženým krajem nebo kvůli nedo-statku kontaktů či finančních prostředků napřesun do bezpečnějších míst. Pozvání doPrahy dětem tedy umožnilo oddechnout si potraumatizujícím měsíci, pro většinu to bylataké první příležitost vycestovat za hraniceIzraele. V Praze bydlely v prostorách Laude-rových škol, program jim zajišťovali dobro-volníci z židovských i nežidovských organi-zací a institucí. Pro dlouhodobější prospěchpostižených oblastí je ovšem důležitější ve-řejná finanční sbírka.

Veřejná finanční sbírkaSbírku vyhlásila Židovská obec Praha a Fe-derace židovských obcí v ČR. Byla povolenaMagistrátem hl. Města Prahy č.j. S-MHMP/29141/2006 s účinností od 14. 8. 2006.

Kromě úhrady nákladů za pobyt skupinydětí ze severu Izraele a obdobné akce huma-

nitární pomoci organizované na území ČRbudou prostředky použity na finanční daryna opravu vybraných školních a zdravotnic-kých zařízení zasažených raketami v sever-ním Izraeli. Výběr konkrétních míst se usku-teční opět v součinnosti s ULAI. O tom, jakbyly a budou peníze získané sbírkou použity,bude veřejnost informována.

KontaktyFinanční dar můžete zasílat na účet u Českéspořitelny: 1970137379/0800

Ze zahraničí: IBAN CZ63 0800 00000019 7013 7379, BIC GIBACZPX

Kontakt : chava.vera@yahoo.com, sekre-tariát ŽOP, rabinát ŽOP, sekretariát FŽO

Aktuální informace naleznete na www.kehilaprag.cz am

PODĚKOVÁNÍOrganizátorky pobytu dětí ze severu Izraelev Praze by touto cestou rády poděkovaly zaobětavou pomoc všem dobrovolníkům z ná-sledujících organizací a institucí: ŽO Praha,Židovské muzeum v Praze, Lauderovy školyv Praze, NFOH, Památník Terezín, UŽM,Bejt Elend, Bejt Praha, Bejt Simcha, Masor-ti, Hakoach, ŽO Liberec, ŽO Brno, El Al, fir-ma Starcoaches, Aquapark Liberec, PreciosaJablonec, Botanická zahrada v Praze, PizzaExpress, Imax Palác Flora. en, vm

PO PRAZE BRNOJedním z hlavních cílů Židovského muzeav Praze je informovat o židovských dějinách,kultuře, tradicích i zvycích a přispět tímk posílení tolerance vůči kulturním a nábo-ženským odlišnostem. Jeho Vzdělávacíma kulturním centrem (VKC) dosud prošly de-setitisíce žáků, studentů, učitelů i průvodců,večerní kulturní pořady připravovaly stovkyumělců a odborníků z nejrůznějších oblastílidského poznání. Po deseti letech úspěšnéexistence zahájí v září činnost jeho pobočkase sídlem v Brně. Aktivity VKC Brno umož-ní zájemcům z moravského regionu se snad-něji dostat k informacím o židovské historiiod nejranějších dějin až po období šoa, o kul-tuře i tradicích, školách, zájmových organi-zacích a dá i široké veřejnosti možnost aktiv-ně se účastnit vzdělávacích a kulturníchpořadů, besed, dílen, přednáškových cyklů

a interaktivních výstav. Nezanedbatelnousoučást nabídky služeb centra tvoří seznáme-ní s nemovitými památkami dokumentující-mi historii Židů a židovského osídlení v růz-ných oblastech Moravy a Slezska. Činnostcentra by neměla zůstat omezena pouze naBrno a jeho nejbližší okolí; naopak – zámě-rem je postupně navázat kontakty s vysoko-školskými, vědeckými a pedagogickými in-stitucemi i v dalších významných městech.

Vzdělávací a kulturní centrum Brno sídlív přízemí budovy na tř. Kpt. Jaroše 3, kde mák dispozici variabilní přednáškový sál vyba-vený potřebnou audiovizuální technikou.

Informace o připravovaných pořadech bu-dou pravidelně uveřejňovány na stránkáchbrožury „Kam v Brně...“, podrobnosti lze na-jít také na webových stránkách Židovskéhomuzea v Praze (www.jewishmuseum.cz). hd

ING. PETR HERRMANNČESTNÝM OBČANEM DOBŘÍŠEIng. Petr Herrmann, člen ŽOP, se stal v květ-nu, u příležitosti svých 80. narozenin čestnýmobčanem města Dobříše. Městské zastupitel-stvo tak ocenilo činnost, kterou pan Herrmanrodnému městu věnuje: jeho snahu uchovávatpaměť města – historii zdejší židovské komu-nity a památku dobříšských židovských spolu-občanů zavražděných během šoa. Ing. Herr-mann se po návratu z emigrace (od roku 1968do roku 1992 žil ve Venezuele) začal systema-ticky zabývat osudy Židů z Dobříše deporto-vaných v době šoa do koncentračních táborů.Své poznatky shrnul v textu „Dobříš 1942 –2002“ (v současné době pracuje na jeho inter-netové podobě) a roku 2002 též iniciovalvzpomínkovou tryznu na paměť 60. výročí de-portací. Většina místních Židů zahynula v Ma-lém Trostinci. Z 95 deportovaných přežilo jenosm lidí, on sám zůstal jediný z celé dvaceti-členné rodiny. „Nevidím v tom akt osobnípocty, ale akt pocty všem dobříšským Židům,kteří zahynuli. Díky tomu, že já jsme zůstalnaživu, se jim teď skrze mě mohlo dostat ta-kového zadostiučinění,“ řekl pan Herrmanno ocenění. ŽOP i redakce Roš chodeš muk jeho jubileu i k čestnému občanství v rodnéDobříši opožděně, ale upřímně blahopřejí. red

2 VĚSTNÍK 9/2006

AKTUALITY

OBSAH:

Novoroční dopis rabína Sidona 3Sidry na tento měsíc 4Rozhovor s Eliem Wieselem 6–7E. Wiesel: Šílená touha tančit 8Smuteční řeč Davida Grossmana 9Sto let od rehabilitace A. Dreyfuse 10Dvě básně Jiřího Ortena 11Malíř Eugen von Kahler 12–13Izrael 14–15Konference ICCJ 16Sexualizované násilí 17Slyš náš hlas 18Média: z českého tisku 19Kalendárium 20Kultura, zprávy, informace 21–24

Drazí přátelé,od letošního Roš hašana začneme počítat

rok 5767 od stvoření světa. Už školní dětikladou otázku, jak je možné počítat trvánísvěta na pár tisíc let, když se jen stáří Zeměpočítá na stamiliony a stáří člověka na ní nadesítky tisíc let. Odpověď není kupodivu těž-ká a není v rozporu s poznatky, jichž jsmejako lidé nabyli pozorováním a zkoumánímsvěta, v němž žijeme. Vždyť kdy může umě-lec říci, že vytvořil své dílo? Po celou dobu,kdy na něm pracuje, je možnoobdivovat jeho zručnost, alemůžeme se jen dohadovat, cojím chce vyjádřit. Tak je tomui se stvořením světa. Tou po-slední a rozhodující prací naněm byl člověk, teprve jím do-stalo celé dílo stvoření smysl.Tvůrce mohl odstoupit od svého díla a se za-dostiučiněním prohlásit: Je to velmi dobré!

V musafu na Roš hašana se opakují slova„hajom harat olam“, což doslovně znamená„toho dne otěhotněl svět“. Země s nespočet-nou vegetací a tvorstvem byla stvořena, abyse stala lůnem zrání svého nejvzácnějšíhoplodu, člověka. Je-li, obrazně řečeno, zemějeho rodičkou, duchovním otcem člověka jeBůh. „Hospodin Bůh zformoval člověkaz prachu země a vdechl jeho obličeji nádechživota.“ Tóra nevykládá, jak dlouho a jakvůbec byl člověk formován, až nabyl svékonečné podoby. Zjednodušuje celou fylo-genezi od základních částeček Země až pookamžik, kdy nabyl podoby svého Tvůrcea mohl se ujmout životního úkolu svobodnévolby mezi tím, co je dobré a co je špatné.

Při úmrtí někoho blízkého v rodině je našípovinností si na znamení smutku roztrhnoutspodní oděv. Těla samotného, vlasy počínaje,je ale zakázáno se dotknout, i kdyby zesnulýbyl jeden z rodičů. „Pro toho mrtvého se ne-pořezávejte a nedělejte si lysinu mezi očima,neboť jste pro Hospodina, svého Boha,syny!“ Před vlastním tělem jsme povinnisvému zármutku nařídit stop z úcty k otcov-ství Nejvyššího a k jeho podobě, již vtiskllidské bytosti.

Roš hašana je také dnem soudu. „Dnešníden postaví před soud všechny tvory nasvětě, ať jako syny, ať jako otroky.“ Alejaká je souvislost mezi stvořením člověkav jeho světě a soudem? Každý člověk per-manentně soudí své pohnutky a skutky,má-li smýšlet a jednat tak nebo jinak, nebobylo-li správné smýšlet a jednat tak, jak užučinil. Čestní lidé přitom nepoměřují svépohnutky a skutky tím, čím jsou přínosné,nebo dokonce výhodné pro ně samé, aleposuzují je podle toho, zda jimi prospěli,nebo jimi, nedej Bože, uškodí těm druhým.K tomu, aby volil mezi dobrým a špatným,byl člověk stvořen. Pokládáme-li se sami zazbožné a rádi bychom o tom přesvědčilisebe i druhé a Boha samého, můžeme opráv-něně pochybovat, že láska a bázeň, které

dáváme najevo, jsou při bližším pohledumaskou, za níž skrýváme svůj egoismus.A není nakonec Bohu bližší ten, kdo se aniza zbožného nepokládá, ale ve strachupředtím, aby nebyl svým okolím vysmánjako dětina, chová ve skrytosti svého srdcek Bohu dětinskou lásku? Ctí svého Stvoři-tele svým rozumem jako krále ten, kdo ne-vynechá žádnou bohoslužbu, ale je pln zá-šti k jeho stvořením, anebo ten, kdo to sicepokládá za kulturní atavismus, zděděný po

nevzdělaných předcích, ale chová lásku kesvým bratřím?

Ani nejčestnější z nás nedokáže nahléd-nout do svého nejhlubšího nitra, takže i tu jenutné si říci stop a ponechat soud Tomu, kdočte v hlubinách našeho podvědomí jakov otevřené knize. Prohlédá až k samému jád-ru naší osobnosti, až na dno duše, a nacházítam, co tam opravdu je. Jedině On dokážeposoudit, milujeme-li Ho se stejnou naivitoujako děti své rodiče. Nechme tedy rozhodují-cí soud na Něm a řekněme Mu: „Pokud jsmesyny, měj s námi soucit jako otec se syny,a pokud jsme otroky, naše oči se k tobě upí-nají, že se nad námi slituješ, a pak na světlovyneseš soud o nás.“ Dokážeme-li to, neode-jdeme od soudu s hanbou.

Roš hašana je sváteční den a svátek jednem radosti. Počínaje Roš hašana je desetdní zasvěceno pokání a desátého dne je Densmíření, den dlouhého půstu. Můžeme sitedy klást otázku, co je na těchto dnech ra-dostného. Roš hašana je také „dnem troube-ní“. Žádný soud se neobejde bez žalobce,jehož úkolem je vznést důkazy o vině souze-ného. Proto je povinností každého Žida a Ži-dovky slyšet zvuky šofaru, beraního rohu, je-jichž cílem je žalobce zmást natolik, že zesebe nevypraví ani slovo. I když od Roš ha-šana až po Jom kipur oslovujeme Boha „krá-li“, jsme přesto jeho děti, potomci Abraha-ma, Izáka a Jákoba, jejichž láska, bázeňa opravdovost jsou našimi advokáty. Zvukyšofaru vyrazí žalobci dech, protože připome-nou „spoutání Izáka“, onu bezpodmínečnouochotu otce i syna se vydat Boží vůli, která jenám přes všechna provinění a hříchy přecejen vlastní. Ale cesta těchto zvuků vede k mís-tu, kde právě zasedá Nejvyšší soud, našímsluchem do našeho nitra. Povinnost být po-slušen troubení šofaru je tak neocenitelnoupomocí a darem. Tím jsou i samotná příleži-tost k „návratu“ k Bohu a jomkipurový půst,jehož účelem je posílení duchovní stránkyčlověka.

Rozhodující ale je, že tím vším Bůh sledu-je jediný cíl. Ne potrestání viníka, ale jeho

obrácení, on chce odpustit a zprostit hříšníkaviny. Vysokými svátky nám Bůh poskytujepříležitost úplné očisty před Ním. Po střídánípřerušovaných výstražných (terúa, ševarim)a přímých tónů (tekia) na Roš hašana vrcholíDen smíření dlouhou „tekia“. V tu chvíli nadnámi nemá špatný sklon místa ani moci, pro-tože jsme se právě vynořili z očistné lázně Iz-raele, jíž je Hospodin, v pravém slova smysluznovuzrozeni jako děti v náručí svého otce.

V lásce a úctě k Bohu se snažme si ucho-vat tuto dětskou prostotu,a když se nám to nedaří, ales-poň si jí važme. Abraham jídosáhl ve stáří a Jákob byl„prostý“ už od mládí. Prosto-ta, naivita víry, je to nejdůleži-tější, co jsme po nich zdědili.Když si tedy klademe otázku,

čím je vlastně člověk podobný Bohu, a víme,že nám jsou naši praotcové příkladem v pros-totě, odpověď je nasnadě. A nenechme sezmást tím, že velký Rambam napsal, že člověkje podobný Bohu svým rozumem. Vždyť takénapsal, že je obdobou Božského rozumu, a toje ode všech komplikací oproštěný rozum,a sám Hospodin, náš Bůh, je přece jediný.

„Hleď, předkládám vám dnes požehnánía prokletí,“ řekl Moše celému Izraeli. „Topožehnání, budete-li poslušni příkazů Hos-podina, svého Boha, které vám dnes přikazu-ji. A to prokletí, jestliže nebudete poslušnipříkazů Hospodina, svého Boha, a sejdetez cesty, již jsem vám přikázal, za jinými bož-stvy, která jste nepoznali.“ Když pak ale vy-počítává všechna požehnání, je jich mnohemméně než prokletí. Na první pohled se zdá,že je tím porušena symetrie, že by prokletímělo být tolik co požehnání, jenomže taktomu není. Boží cesta je přímá a krátká, alesejdeme-li z ní vpravo nebo vlevo za jinýmiideály a cíli, nebude konce našemu kompli-kovanému bloudění. Dokud se zbědováni natěle a na duchu nevrátíme na původní cestu,odkud nás náš otec zprava a zleva svolává:„Vraťte se, mé zbloudilé děti! Kde jste?“

On ví, kde jsme, a my bychom si měli při-znat, že tam, kam jsme se dali zlákat, požeh-nání určitě není.

V posledních letech se hodně diskutujeo budoucnosti. Máme budoucnost, nebo nemá-me budoucnost? Diskutuje se hodně o otevře-nosti. Jsme otevření, nebo nejsme otevření?Záleží na tom, komu a čemu máme být otev-ření, protože od toho se odvíjí i naše budouc-nost. A chcete-li znát můj názor, já dnes vě-řím, že když povolíme své nejvlastnějšínaivitě, aby se projevila, požehnání nás ne-může minout, protože nám i bloudění budepřičteno k dobru.

BUĎTE ZAPSÁNI A ZAPEČETĚNIK DOBRÉMU ROKU!

Váš rabín Sidon

VĚSTNÍK 9/2006 3

NOVOROČNÍ DOPISVRCHNÍHO RABÍNA

KI TAVO 5M 26,1 – 29,8„Buď proklet, kdo by slova této nauky ne-uskutečňoval, protože by je nekonal.“(5M 27,26)

Sidra na tento týden předkládá seznampožehnání pro ty, kdo dodržují biblicképříkazy, a kleteb pro ty, kdo je odmítají.Poslední kletbě, nad tím, kdo „neuskuteč-ňuje“ (doslova nedrží) Tóru, je však složi-té porozumět. Raši cituje talmudský text,který tvrdí, že v tomto verši spočívá všeza-hrnující přísaha, která každého Izraelituzavazuje k tomu, aby přijal celý „židovskýnáklad“, tedy aby srdcem i myslí uznalplatnost všech jednotlivých biblických pří-kazů (B. T. Ševuot36a). Jenže naše Tóraje většinou mnohempřesnější, co se odda-nosti nauce týká, ne-žádá „všechno, nebonic“ a ani nezdůraz-ňuje názory a prokla-mování víry na úkorčinů.

Jeruzalémský tal-mud nabízí dvojznačnýkomentář, který mů-žeme vykládat buďdoslovně a jednoduše,nebo symbolicky –s důsledky kriticky setýkajícími předevšímdnešních židovskýchvůdců. Při slovech„proklet, kdo nedodrží (nedrží) slovanauky této“ se Jeruzalémský talmud ptá:„Existuje tedy Tóra, která padá? Šimon G.Jakin říká, že toto se týká kantora (chaza-na), že on stojí.“ (J. T. Sota 7/4) Podle to-hoto výkladu by verš říkal, že kantor neboten, kdo čte z Tóry, musí stát, a tím vyjád-řit úctu Tóře před shromážděním. Rambanvýklad rozšiřuje a tvrdí, že se týká gabajenebo šamese, který musí dávat pozor, abyTóra spočívala pevně ve svatostánku nebona bimě, aby nikdy nemohla spadnout.

Ramban přidává ještě další vysvětlení,jež je sice ze své podstaty specificky hala-chické, nicméně by mohlo dobře sloužitjako klíčový teologický princip: „Kantormusí zvednout Tóru před shromážděnímtak, aby její písmo mohl vidět každý, kdostojí na pravici či na levici, a musí se otáčet(s rozvinutým svitkem) před sebe i za sebe;je to příkaz pro všechny muže a ženy, abyviděli písmo a uklonili se a pronesli: ,Totoje Tóra, kterou předložil Mojžíš synům Iz-raele...‘“ Je zřejmé, že původní účel těchtoslov bylo popsat pozvedání svitku Tóry(hagba’a) a povinnost rozvinout svitektak, aby celé shromáždění spatřilo třisloupce textu.

Ale k tomuto doslovně pojatému příka-zu je v rituálu pozvedání Tóry další hlubo-ké poselství. Každé veřejné čtení z Tóry jevlastně novým předáním zjevení na Sinaji,kdy Izraelité „stáli a chvěli se opodál“a přijali Boží smlouvu. Když je Tóra přiveřejném čtení (tedy v pondělí, ve čtvrtek,o šabatu a svátcích) pozvedána, shromáž-dění potvrzuje své přijetí Boží Tóry, zpro-středkované Mojžíšem.

Jeruzalémský talmud tuto interpretaciještě rozšiřuje. Když Tóra spadne, není pro-klet kantor nebo gabaj: „Rabi Šimon benHalafta říká, že toto se týká pozemskéhosoudu, rabínů a soudců, kteří vedli různé ži-dovské komunity v dějinách.“ Pamatujmena počáteční dotaz Jeruzalémského talmu-du: „Existuje tedy Tóra, která padá?“

Odpověď zní: samozřejmě že ano! Tórase hroutí k zemi, když se hroutí Židé. Tórapadá tím, že Židé nedodržují její zákonya hodnoty. A odpovědnost za to, aby seTóra v očích židovské veřejnosti nestalapříliš lehkou, takže se jí člověk můžesnadno zbavit, nebo naopak příliš těžkou,takže je téměř nemožné ji nést, spočíváv každé generaci na rabínech, učitelícha soudcích.

ROŠ HAŠANAJaký je skutečný význam židovského No-vého roku? Odpověď hledejme v Bibli,Talmudu a v modlitební knize.

Bible definuje Roš hašana jako „denhlaholu šofaru“ (4M 29,1) a Mišna zazna-menává, že šofar (beraní roh) má zaznít pokaždém ze tří hlavních a jen pro tento svá-tek určených požehnáních, jež jsou sou-částí musafu pro Nový rok. Jsou to pože-hnání malchujot (království), zichronot(pamatování) a šofarot (beraní rohy).Z toho je zřejmé, že šofar se vztahuje kevšem třem motivům, jež určují zvláštnípovahu novoročních svátků: 1) k motivu

výročí dne stvoření,kdy je Hospodin pro-hlášen za našeho „krá-le“ a kdy vyjadřujemevíru, že svět se nako-nec stane dokonalýmv království Božíma všechny národy při-jmou etický monote-ismus; 2) k motivupamatování, kdy Hos-podin hodnotí všech-ny naše skutky a myš-lenky v uplynulémroce, a konečně 3)k vyjádření naší od-danosti Tóře, jež jeBožím zjevením a ježje cestou, skrze nižvznikne lepší lidské

společenství. Beraní roh zazní po požehnání malchu-

jot, neboť království bylo prohlášeno zazvuků šofaru; troubíme na šofar po pože-hnání zichronot, protože Hospodin ušetřilIzákův život tím, že na obětním oltáři na-hradil Abrahamova syna právě beranem,což je symbol konečné spásy a věčnostidětí Izraele, a zvuky beraního rohu zazníi po šofarot, neboť Hospodin zjevil Tóruna Sinaji za hlasu šofaru. Jak vidíme, tra-diční liturgie využívá Nový rok, výročístvoření světa, k tomu, aby každému Ži-dovi a Židovce připomněla, že jeho či jejípovinnost je zdokonalovat svět. Tentosvátek tedy není záminkou pro bouřlivéoslavy, ale spíš připomínkou odpověd-nosti.

V novoroční liturgii je ovšem jednazvláštnost, která stojí za komentář. Trou-bení na šofar není libozvučné – je to pro-nikavý a bodavý zvuk, který svou silouvzbuzuje hrůzu. Skládá se z táhlého, silné-ho, nepřerušovaného zatroubení (tekia),po němž následují tři nebo devět staccato-vých zvuků (ševarim – terúa), a troubeníje zakončeno dalším pevným a důraznýmzvukem (tekia). Šofar zazní přímo upro-

4 VĚSTNÍK 9/2006

SIDRYPRO TENTO

MĚSÍC

Kresba Mark Podwal.

střed poetických modliteb, v některýchkongregacích dokonce během tiché mod-litby amida. Copak tak cizí a rušivý prvek,jako je zvuk šofaru, nevytrhne modlící seze soustředění? Proč se naši Moudřívlastně rozhodli vložit do klidného vy-rovnaného prožitku naprosto kakofonickézvuky?

Talmud popisuje krátké staccatovétroubení jako vzdechy (ševarim) a vzly-ky (terúa); modlíme se prostřednictvímslov, ale modlíme se i zvuky, komuniku-jeme s Bohem skrze poezii a prózu, aletaké skrze slzy. Vždyť Hospodin je sicekrál, ale ne vždycky ho uznáváme; Hos-podin rozděluje úkoly, které ne vždy vy-konáváme s patřičnou přesností a vzneše-ností; Hospodin nám věnoval pravidlasprávného způsobu života, ale my se jehoradami často neřídíme. A svět – a nezříd-ka i naše soukromé životy – se dostávajído potíží. Není divu, že pak vzdychámea pláčeme.

Chasidský příběh vypráví, že velký ra-bín Jisrael Ba’al Šem Tov se během jed-noho pátečního večera třikrát zasmál –jednou po kiduši (požehnání nad vínem),jednou po hlavním chodu a jednou bě-hem požehnání po jídle. Když se ho žáciptali, proč se tak divně směje, vysvětliljim, že pár kilometrů odtud žije krejčí,který neměl peníze na šabatovou hostinu.Pár hodin před západem slunce nalezlajeho žena zlaté knoflíky ze svatebníchšatů. Prodala je zlatníkovi a manželéměli hned hojnost prostředků, za kterémohli nakoupit na šabat. Krejčí se rado-val, ale byl tak nevědomý, že se neumělani pomodlit, aby vyjádřil vděčnost Hos-podinu. Ale jak byl šťastný, smál se – po-prvé nad pohárem vína, pak po hlavnímjídle, a nakonec po celé večeři. „Když sezasmál poprvé,“ řekl Ba’al Šem, „nebesase otevřela; když podruhé, andělé sesmáli, a když potřetí, rozesmál se i Hos-podin.“

Modlíme se s pláčem a modlíme ses jásotem. Máme krále, který nám od-pouští, Boha, který na nás pamatujea miluje nás, a Tóru, která nám vždyckyochotně nabízí další šanci, proto na šofartroubíme s radostí – čistě a zpříma. Nakaždý krátký, vzlykavý zvuk rohu připa-dají v celkovém troubení dvě táhlá a ne-přerušovaná troubení. V konečném souč-tu je tedy Bůh Nového roku Bohem láskya milosrdenství, který nám každoročněnabízí nové příležitosti pro obnovu a ko-nečné vykoupení.

Šana tova.

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vy-brala a přeložila am.)

VĚSTNÍK 9/2006 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – září 2006

Staronová synagoga1. 9. pátek začátek šabatu 19.29 hodin2. 9. sobota KI TECE 5M 21,10–25,19

hf: Iz 54,1–10perek 2mincha 19.05 hodinkonec šabatu 20.35 hodin

8. 9. pátek začátek šabatu 19.14 hodin9. 9. sobota KI TAVO 5M 26,1–29,8

hf: Iz 60,1–22perek 3, 4mincha 18.45 hodinkonec šabatu 20.19 hodin

15. 9. pátek začátek šabatu 18.59 hodin16. 9. sobota šabat Selichot

NICAVIM–VAJELECH 5M 29,9–31,30hf: Iz 61,10–63,9perek 5, 6mincha 18.45 hodinkonec šabatu 20.03 hodin

17. 9. neděle 1. den selichotV Terezíně se koná tryzna Kever avot 10.00 hodin

22. 9. pátek začátek šabatu – předvečer Roš hašana 18.43 hodin23. 9. sobota 1. den Roš hašana 5767

VEHAŠEM PAKAD 1M 21,1–34hf: 1S 1,1–2,10mincha 18.43 hodinkonec šabatu 19.47 hodin

24. 9. neděle 2. den Roš hašana 5767Tašlich 18.00 hodinkonec svátku 19.45 hodin

25. 9. pondělí půst Gedalja 5.16–19.27 hodin29. 9. pátek začátek šabatu 18.28 hodin30. 9. sobota šabat Šuva

HAAZINU 5M 32,1–52hf: Oz 14,2–10; Jl 2,15–27mincha 18.00 hodinkonec šabatu 19.31 hodin

V sobotu ráno a o svátcích bohoslužba od 9.00 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.00 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin, maariv (večerní modlitba) 19.30 hodin.

Jeruzalémská synagoga22. 9. pátek začátek šabatu – předvečer Roš hašana 18.45 hodin23. 9. sobota 1. den Roš hašana 5767

večerní bohoslužba 18.45 hodin24. 9. neděle 2. den Roš hašana 5767

V sobotu ráno a o svátcích bohoslužba od 9.00 hodin.Šabatové páteční večerní bohoslužby se nekonají.

Španělská synagoga (Bejt Praha)22. 9. pátek předvečer Roš hašana 18.30 hodin23. 9. sobota 1. den Roš hašana 5767 – ráno 10.00 hodin

večerní bohoslužba 18.00 hodin24. 9. neděle 2. den Roš hašana 5767 – ráno 10.00 hodin

Tašlich 17.00 hodin29. 9. pátek kabalat šabat 18.30 hodin

V pátek 22. září se po večerní bohoslužbě koná sváteční večeře, informace na tel.: 222 310 199, rezervace do 11. září.

V červnu jste organizoval v jordán-ské Petře konferenci nazvanou „Tvářív tvář světu v nebezpečí“. Z iniciativykrále Abdalláha II. se tam na třicet no-sitelů Nobelovy ceny, podobně jako todělají představitelé států, zabývalo pal-čivými otázkami současnosti: nevyrov-naností naší planety, íránskou hrozbou,genocidou v Dárfúru, konfliktem naBlízkém východě... Myslíte, že jejich ná-zory mohou skutečně ovlivnit světovoupolitiku?Musí se to zkusit... Když nositelé Nobelo-vy ceny vystoupí společně, není tak snad-né jejich hlas přeslechnout. Samuel Bec-kett mi jednou řekl, že na rukopis svéknihy Molloy napsal motto, které pak ne-publikoval: „z nevyhnutelnosti“... Nelzenajít lepší výraz. Jednáme z nevyhnutel-nosti. Co jiného můžeme dělat, než se stá-le pokoušet najít novou cestu, otevřít novédveře?

Nevyhnutelnost? Taková je ve vašichsedmasedmdesáti letech bilance z tolikabojů a bitev? Bojoval jsem po celý svůj dospělý života často mám pocit porážky. Získal jsemněkolik vítězství – při snaze pomoci Ži-dům odejít ze Sovětského svazu neboudělat lidi a svět vnímavější pro paměťtragédie. Je to tak málo... Je třeba udělatvíc. Musíme udělat víc. Svět na tom nenídobře. Nebojuji proti zlu, které je stálesilnější, ale proti lhostejnosti ke zlu.V roce 2000 jsem „projev tisíciletí“,o který mě požádal prezident Clinton,nazval „Nebezpečí lhostejnosti“. Jednažena mi řekla: Profesore Wiesele, mluví-te o lhostejnosti. Já jsem z Rwandy! Ze-ptal jsem se Clintona: Proč jsme nic ne-udělali pro záchranu 600 000 nebo snad800 000 lidí ve Rwandě? Odehrálo se tov přímém televizním vysílání. On zrudla odpověděl: Elie, bylo to možné. Nesta-lo se to. To byl důvod, proč jsem jel doRwandy a požádal o prominutí. Slibujivám, že se něco takového už nebude opa-kovat.

Druhý den mi lidé volali: Víte, co seděje v Súdánu? Tisk o tom nemluvil.Řekli mi, že prezidentův slib byl adreso-ván mně. Tak jsem se dostal do kampaněpro Dárfúr.

Nezdá se vám, že pět let po 11. září je světohrožován novým fanatismem a zřejměi novou lhostejností?Je to tak. Dvacáté století bylo pozname-náno fanatismem politickým (Moskva)a rasovým (Berlín). V jednu chvíli se zdá-lo, že něco takového se už nemůže stát,že existuje „před“ a „po“. A pak přišla

krize na Balkáně, sebevražedné atentáty,11. září... Myslím, že existuje jakási ne-vědomá kontinuita fanatismu: 11. září jedůsledkem hrůz 20. století. Dnes někteřípodléhají stejné logice zla, nacházející semimo lidské svědomí. 11. září, byl tampopel, byl tam oheň, byla tam absurdita...Jako kdysi. Vrazi zabíjeli lidi, které ne-znali, jako by nás historie pronásledova-la. Jednadvacáté století je ohroženo no-vým fanatismem, kterým je fanatismusnáboženský. Vraždí se ve jménu Boha.Představte si tento nový kult smrti, pod-pořený nukleární silou...

Stačí si připomenout výroky íránskéhoprezidenta Ahmadínežáda.Írán může mít atomovou bombu do tří let.První bude určena Izraeli, který odpovístejně. Ale i kdyby to stálo život milionmuslimů, říká Ahmadínežád, můžeme sito dovolit: na světě je 1,3 miliardy musli-mů. Náboženští fanatici jsou přesvědčeni,že Bůh má v jejich činech zalíbení. Kdyžs muslimy diskutuji, říkám jim: Pokud něcotakového věřícím zaručujete, děláte z vaše-ho Boha nejen spoluviníka, ale i vraha.

Na fanatismus nelze odpovídat fanatis-mem. Ale tím vůbec netvrdím, že je třebanastavit i druhou tvář. Skutečná odpověď je

výchova, proces, kterýje pomalý a dlouhodo-bý. Je na to čas? Zakaždou cenu musímepodporovat umírněnémuslimy, kteří žijí vestrachu. Chránit je a po-máhat jim.

Antisemitismus je navzestupu skoro všu-de. Vytrácí se pově-domí?Je to paradox. V roce1945 jsem byl opti-mistou, přesvědčeným,že už nebude antise-mitismus, rasismus aniválky. Kdyby mi teh-dy někdo říkal, žeběhem svého životabudu muset proti ně-čemu takovému bojo-vat, nikdy bych muneuvěřil. Víte, že kaž-dou minutu umírá nazemi jedno dítě nepři-rozenou smrtí, hlademnebo násilím? Ponau-čení, které si z historie20. století mohl světvzít, se nekonalo. Zkou-

šeli jsme ho zprostředkovat, ale nebylo při-jato. Jako ten Kafkův posel, kterému senepodařilo předat poselství. Jsem smutnýz vyhlídek, které mají dnes mladí před se-bou. Kdybych byl sám, mohl bych si říci:mám právo na beznaděj, mám všechny dů-vody na světě, abych už nevěřil ani v člo-věka, ani v Boha.

Zlo, říká filosof André Glucksmann, jev člověku základně zakotveno, člověk jek dějinám lhostejný.Je lidská bytost nelidská? V době Eich-mannova procesu, který jsem v roce 1961

6 VĚSTNÍK 9/2006

Z DVACÁTÉHO STOLETÍJSME SE NEPOUČILIRozhovor s nositelem Nobelovy ceny míru Eliem Wieselem

Elie Wiesel. Foto Karel Cudlín.

osobně sledoval, jsem měl zato, že ten,kdo je zodpovědný za smrt nejméně dvoumilionů lidí, bude nějaký netvor s třemaočima a čtyřma ušima. Ale on byl normál-ní, vychovaně jedl, rozprávěl se svými do-zorci, dokonce měl i smysl pro humor. Ja-kýkoli esesák byl silnější než tisícbásníků, protože měl revolver a moc.A řada důstojníků z einsatzkommand, jed-notek specializovaných na vraždění, bylivzdělaní a kultivovaní lidé. A já, který vě-řil, že kultura může být zbrojí, zárukou ci-vilizace...

Ztělesňujete tragédii těch, kdo poznališoa. Tato generace odchází. Neobávátese, že paměť se ztrátou přímých svědkůnaruší?Jsme druh, který brzy vyhyne. Po válce sepřeživší setkávali na svatbách, při narozenídětí, při bar micva a potom při svatbáchvlastních dětí. Nyní se potkávají, když ně-kdo z nich zemře, na pohřbech. Neradbych byl poslední. Nést náklad všech těchvzpomínek a vědět, že po mně už nebudenikdo, kdo by řekl: „Byl jsem tam, viděljsem“... Ale nebojím se, že by se zapo-mnělo. Šoa je nejlépe zdokumentovanátragédie lidských dějin. A Židé nezapome-nou. Je nás dnes 14 milionů (v roce 1939nás bylo 18 milionů).

Logicky vzato jsme měli dávno přestatexistovat. Dalajlama mi jednou řekl: Vášnárod opustil svoji vlast před dvěma tisíciroky, a je tu stále. Ten můj se s exilem prá-vě seznamuje. Vím, že to bude dlouhé. Jakjste to dokázali? Odpověděl jsem: Kdyžjsme opustili Jeruzalém, neodnesli jsme sišperky ani svícny. Jen jednu docela malouknihu. A ta malá kniha dala vzniknout dal-ším knihám, milionům knih...

Jaký máte nyní vztah k Bohu?Přeme se. Víru jsem nikdy neztratil, to bybylo příliš snadné, ale moje víra je pora-něná. V roce 1979 jsem napsal divadelníhru Proces v Šamgorodu, ve které jednapostava opakuje: A Bůh, v tom všem?I kdyby ke mně mluvil ve snu a vysvětlo-val, proč to všechno, nepřijal bych to. Ne-pochybuji o jeho existenci. Pochybujio jeho spravedlnosti, o jeho přítomnosti.V každém případě mu nerozumím a ne-jsem s ním spokojen.

Připravujete se na konfrontaci s ním?Sním spíš o svých rodičích, o prarodičích.Nosím jejich jméno, snažím se něco udělatze svého života... Nerad bych se při setká-ní s nimi styděl. Co se Boha týká, mělbych mu co říci...

Poté, co jste se tolik věnoval studiu sva-tých textů, nemáte nic než „proč?“. Na-cisté naopak měli v Osvětimi napsáno„Není žádné proč“.Talmud je ustavičný dialog. Mám jenomotázky. Odpovědi ne. Když jsem byl malý,matka se mě nikdy neptala, zda jsem přivyučování dobře odpovídal. Říkala mi:„Dával jsi dobré otázky?“ Tím jsem sev životě řídil.

Hrdinou vaší poslední knihy Šílená tou-ha tančit je člověk, ovládaný až k šílen-ství svou pamětí. Ten blázen, jste to vy,jsem to já?Všichni jsme schopni šílenství. Nietzscheřekl: „Šílenství není souhrn nejistot, alejistot.“ Blázen si je jistý sám sebou, jdeneúnavně za svou posedlostí. Šílenstvíosvobozuje od obecných zvyků a zákonů,ale uzavírá blázna do pravidel, která sisám ukládá. Říká: „Dva krát dvě je pět.“A má pravdu. Podobně pracuje spisovatel:ustanoví ve svém románu nějaký princip,a pokud na něm trvá až do konce, zavedese tento princip jako pravda. Bláznovstvínepostrádá koherenci.

Je „normální“ být bláznem ve světě,který postrádá souvislost?V Mýtu o Sisyfovi Camus píše: „Zda neníjediná platná otázka pro člověka ta, pročnespáchá sebevraždu?“ Není to z méhopohledu jediná otázka, ale je důležitá. Cose mě týká, stále nerozumím tomu, jak jemožné, že jsem po válce nezešílel.

Přesto, máte na to nějaké vysvětlení?První věc, o kterou jsem poté, co jsem na-šel útočiště ve Francii, žádal, byl jedentraktát Talmudu, výtisk podobný tomu,který jsem si vzal s sebou do Osvětimi.A otevřel jsem ho na straně, na které jsemstudia zanechal. Moje vášeň pro studium,psaní, slovo, paměť... to mě chránilo předšílenstvím.

V celém vašem díle se vrací téma zápasumezi slovem a tichem. Dokážou slovaříci vše?Váha knihy není v jejích slovech, je v jejímtichu, v tom, co nebylo řečeno. V mýchknihách je ticho vždy přítomné. Ale je ti-cho a ticho. Proti tichu, které skrývá zlo-čin, je nutné bojovat. Tehdy se musí křičet,řvát.

(Rozhovor E. W. s Dominique Simonne-tovou otiskl 15. června letošního rokufrancouzský časopis L’Express. PřekladJiří Daníček.)

MĚSÍC ELULMěsíc elul je měsícem odpovědi a návratu(tšuva), měsícem slitování a odpuštění.

Jeho název i povaha jsou dány umístěnímv kalendáři i tím, že coby poslední měsíc ne-návratně uzavírá uplynulý rok (název měsícepochází z akkadského slova ululu, které zna-mená „žně“; a hebrejské sloveso ilel, kterémá stejný kořen jako elul, znamená „zkou-mat“, „hledat“). Konce bývají obzvlášť dob-rým časem pro sebereflexi – pro přemýšlenío tom, co bylo vykonáno, a zkoumání toho,co se stalo. Uzavření kruhu ročního cyklunám umožňuje podívat se na veškeré událostiv širších a obecnějších souvislostech.

Jedním z nejdůležitějších principů v ži-dovství je princip tšuvy (návratu, odpovědi).Hlavním významem tšuvy je možnost napra-vit každé špatné jednání, kterého jsme se do-pustili, což je něco, čemu se lidské myšlenívětšinou vzpírá. Znamená to totiž, že nejsmezajatci svého osudu nebo předem determino-vaného života a že každý je povinen si uvě-domit, že odpovědnost za svůj život a svározhodnutí má jen a jen on sám. Situacea různé životní okolnosti, do kterých nás Bůhstaví, si vždy nevybíráme, nicméně v jejichrámci je další volba v našich rukou a jen myjsme za ni odpovědní. Když člověk stojí předzrcadlem, jen on sám si může pohlédnoutpřímo do očí a říci si tu nejprostší a nejpří-mější pravdu – zdalipak jsem opravdu všech-no udělal tak dobře, jak bylo za daných okol-ností možné? Dokonce i tehdy, když nevíme,co je správnější nebo lepší, leží odpovědnostza rozhodnutí na nás. Odpovědnost je klíčemk pochopení tšuvy. Když si totiž člověk do-káže říci: „Já jsem ten člověk, který uskuteč-nil tuto špatnou věc,“ a nepopírá to a nevy-mlouvá se, tak i chápe, že má v sobě sklončinit špatné věci, který jej občas přemůže, aleže má zároveň možnost a schopnost nenechatse tímto sklonem vláčet. Rabi Nachmanz Braslavi řekl velice prostou, ale hlubokouvětu: „Pokud věříš, že můžeme kazit, věř, žemůžeme i napravovat.“ Onen základní před-poklad, že je v naší moci konat zlo, dokazu-je, že své jednání můžeme změnit a činitdobro. Když se člověk zřekne špatného ko-nání, když se mu zprotiví jeho konání, můžese rozhodnout a změnit svou budoucnost.Podstatným dílem vše ale závisí i na našemvědomí, že existuje někdo, kdo v každémokamžiku zkoumá naše jednání, před kýmnelze nic skrýt a kdo má ve své moci odpuš-tění a slitování. Pokud se svou upřímnou vůlík pravdě stojím před Bohem, je On tím, kdomi může pravdou dosvědčit, že se chci na-prosto upřímně změnit a zříci zlého jednání.

Konec roku je právě tím časem, kdy může-me takto účtovat – připomenout si, co bylov tomto roce dobré a co méně dobré. A roz-hodnout se: změním se, budu lepší. Dveřejsou stále otevřené. Z hloubi srdce si přeji,aby příští rok byl pro všechny rokem dobrýma sladkým. Rokem, ve kterém pocítíme chuťzměn a nových rozhodnutí.

RAV MENACHEM KALCHHEIM

VĚSTNÍK 9/2006 7

Proč říkáš, mladý příteli, že štěstí neexis-tuje? Že láska je pouhá iluze? I kdybysměl pravdu: Proč o tom mluvit? Proč to ří-kat, když je to pravda?

Kdysi dávno jsi miloval jednu půvabnoua krásnou ženu, která žila na druhém bře-hu oceánů, daleko za horami. A tys trpěl.

Ach ano, tam ve vzdáleném Orientu, kdedoufala, že bude moci sdílet vzácné chvílejen s tebou, zůstává půvabná a krásná.Čeká na tebe s hlavou maličko nakloněnoua s úsměvem. A po-každé, když se můjpohled setká s je-jím, vím, že láskačlověka pobláznía činí jej šťastným.

(Paritus le Bor-gne ve svém „Po-selství žáku, kterýse bojí stárnout“.)

KAPITOLA 1Má tmavé očia úsměv vyleka-ného dítěte. Hle-dal jsem ji celý ži-vot. Byla to ona,kdo mne zachránilpřed němou smr-tí, jíž se vyznaču-je lhostejnost vůčisamotě? Před ší-lenstvím v konečném stadiu, ano – říkámkonečném, tak jako se mluví o nevyléčitel-né rakovině? Před šílenstvím, v němž jemožno nalézt štěstí, ne-li přímo spásu?

Budu vám vyprávět o ní, o šílené vášni,která je zatížena vzpomínkami, ačkoli máoči jako všichni, jenomže v mém příběhujsou to oči smějícího se dítěte, které sechvěje strachy.

Zeptáte se mne: Je blázen, který ví, že jeblázen, opravdu blázen? Anebo jinak:Není v tomto šíleném světě blázen, kterýsi je vědom svého šílenství, jediný dušev-ně zdravý člověk? Nepospíchejme však.Máte-li popsat blázna, jak ho vylíčíte?Jako cizího člověka s netečnou tváří?Usmívá se, ale necítí žádnou radost, jenvšechny nervy mu hrají, a když se dostanedo transu, hrají i jeho údy, myšlenky setlačí jedna přes druhou, a nejen v mozku,ale i v duši často dochází k elektrickýmzkratům. Líbí se vám takový portrét? Pokra-čujme: Jak mluvit o šílenství než jazykemtěch, kdo si je nesou v sobě? A kdybychvám řekl, že v každém z nás, nemocném

i zdravém, se nachází skrytá část, jakásitajná zóna, připravená otevřít se šílenství?Jediný špatný krok, jediná rána osudu stačí,abychom sklouzli či upadli bez nejmenšínaděje, že se někdy zase zvedneme. Nedo-statek pozornosti, trhlina v paměti nebochybný úsudek, to všechno může véstk celé sérii pádů. Takže je nemožné býtpochopen čímsi, co se nazývá – spíš hlou-pě – sesterskou duší. Pokud to nepřipustí-te, budu to mít těžké, ale nesmíte si stěžo-

vat. Slzy občas tečou svou cestou, alenikdy z hloubky, každopádně ne ze sku-tečné hloubky.

Toť vše, co byste měli pro začátek vědět.

Protože jsem připraven říci vám všechno,vězte, že vám budu vyprávět tento příběh,aniž bych se jakkoli staral o chronologii.Objevíte v něm různá období a nejrůznějšímísta na přeskáčku. Co byste chtěli? Časblázna není pokaždé časem takzvaně nor-málního člověka.

Takže: tento příběh začal před pěti letyv ordinaci Terezy Goldschmidtové, dobřeplacené léčitelky duše, která se mne pokou-ší (jak, to vám vysvětlím později) s pomocísvých nesmírných vědomostí dotlačit dotemných hlubin poznání vlastního já a žít sesebou samým bez mého dybuka. To jeovšem hypotéza, k níž se ještě vrátím.

Později vám budu o Tereze vyprávět víc,ano, budu vám toho o ní vyprávět hodně.O Tereze, které se nelze vyhnout a kterounelze obejít. To ona mne naučila mluvit. Jeto její řemeslo. Tráví život zkoumáním pod-

vědomí, nedobytných trezorů a popelnic pl-ných našich poznatků a zážitků, podzem-ních archivů, jež bychom měli a také může-me objevit, klademe-li si dětinské a podivnéotázky. V mém případě tyto otázky nevyvo-lávaly odpovědi, ale celé příběhy.

Proč se lidé smějí bláznům? Protožeruší? Nezesměšňoval snad Moliere zdra-vého nemocného? Nemá člověk, který secítí nemocen, právo na léčbu?

Mluvím z cesty? Nemyslím ovšem, žejsem tak úplně iracionální. Je-li člověkblázen, znamená to, že je zároveň i hlu-pák? Lze mluvit o vyprázdněném duchu,o ubitém myšlení, o zmrzačené, prokletéduši? Lze být bláznem ve štěstí tak, jakolze být bláznem v neštěstí? Lze vejít do ší-lenství stejně, jako se vchází do nábožen-ství nebo poezie? Lze se tam vplížit poma-lým, ztlumeným krokem, takřka bez dechu,abychom nevyplašili nějakého tajného dé-mona, který by předstíral nepřítomnostnebo askezi? Občas se bojím zavřít oči: vi-dím neskutečný svět a všechny, kdo zmi-zeli. Otevřu je, ale strach mne neopouští.Možná je šílenství pocit obtěžkaný nico-tou: Tak jako v zámku Franze K., před za-vřenými dveřmi, na chodbě očekáváme to,co se už stalo a co se paradoxně stane i po-zději. Jsem blázen? To mi řekla Tereza. Ne-máte rádi to slovo? Možná byste je radějivynechali? Mohu vám nabídnout i jiné vý-razy: narušený, labilní, neuvědomělý, de-stabilizovaný, praštěný, potrhlý, ztracený,šílený, neadaptovaný, retardovaný, zaosta-lý. Jsem paranoik, schizofrenik, hysterik,nebo neurotik? Trpím obyčejným komple-xem méněcennosti nebo viny, který lze vy-léčit běžnými antidepresivy? Možná. Cítímse vinen, protože jsem svobodně zneužilsvé svobody? Nebo prostě jen proto, žejsem žil život, který nebyl můj, a mučil sepříliš vágní beznadějí a příliš zřetelnou na-dějí? A že jsem přežil v nejrůznějších ob-dobích a nejtemnějších hlubinách právědíky svému bláznovství? Jenomže kdoříká, že vina a šílenství jsou nebo nejsouslučitelné? A kdo si může dovolit soudit,že nemám zároveň právo na bláznovstvíi na beznaděj? A že blázni jsou jako lidénevyléčitelní, to znamená beznadějně od-souzení – pokud se ovšem nepohybujív privilegované oblasti umění? Van Goghprý před smrtí zašeptal: „Smutek potrvávěčně.“ Smutek? Ne. Šílenství trvá mno-hem déle. Tolstoj řekl, že myslet na bu-doucnost je počátkem šílenství, ale Mai-monides prohlásil, že svět bude zachráněnblázny. Který z těch dvou je schopen za-vést mne do jiné reality?

Řekl jsem si: Pomůže a zachrání mě Te-reza. Má na to diplom. Je to její práce, jejícíl, její poslání: zachraňovat nasloucháním

8 VĚSTNÍK 9/2006

Elie Wiesel

ŠÍLENÁ TOUHA TANČIT

Ilustrace Antonín Sládek.

a slovem. Páčením dveří. Listováním v tem-notách, což v mém případě není jednodu-ché. Přistoupila na to. Lze přikázat šílen-ství stejně tak, jako lze přikázat paměti?Říká se, že je to těžké. Šílenství je zároveňspásné i podvratné, neustále kráčí cestou,jež mění směr, klopýtá a znovu se dokáževzchopit, lže a křičí „věřte mi!“, vrací sezpátky, chce se líbit i nelíbit ve stejnémokamžiku, hledá společnost druhých, abyse vyrovnalo se samotou. Hledá původtvorby a noří se do eschatologie: CožpakKleist, ten velký šílený básník, nemluvilo existenci jako o mostu, jenž vede z nico-ty do nicoty? A dodával: jak je to těžké, žítmezi dvěma nicotami...

Když mluvím s doktorkou, rozpomínámse, mluvím s ní, mluvím, svobodně i z její-ho popudu, o němém šílenství a hněvu,jímž si momentálně snažím ochočit svouzuřivost, mluvím o zklamáních, potlače-ných ambicích i fantaziích, o záblescíchsvých pyšných sluncí a jejich oslepujícíchpádech, vysvětluji některé věci, abych za-tajil jiné, intimnější a pravdivější, ty, ježnaplňují mou duši žíznící po smyslnostistejně jako po pravdě – a cituji Augustina,když říká na adresu Makabejských, žemuži se učí, jak umírat pro pravdu! –, vy-volávám staré vzpomínky, které se zrodízítra, anebo nikdy, ale neříkám nic o svémvědomí, v jehož nitru dýchá jen neštěstía nemoc. Máme čas, ujišťuje mne Tereza.Dřív nebo později se dostaneme k jádru

věci. Později pro koho? Pro starce, jímž sestávám a který se jako žebrák na tržištibožstev dožaduje almužny několika po-sledních let?

(Překlad Alena Bláhová)

Le désir fou de danser (Šílená touhatančit), poslední román Elieho Wiesela,vydalo roku 2006 pařížské nakladatelstvíSeuil. Příběh evokující historické událos-ti 20. století se odvíjí v ordinaci new-yorské psychoanalytičky Terezy Gold-schmidtové, která hlavního hrdinu „naučímluvit“ o sobě samém a o jeho fantomechz minulosti. Český překlad připravujek vydání nakladatelství Portál v roce2007.

Můj milý Uri.Už tři dny skoro každá myšlenka začíná

slovem „ne“. Nepřijde, nepopovídáme si,nezasmějeme se. Už nebude ten chlapecs ironickým úsměvem a bláznivým smys-lem pro humor. Už nebude ten mladý muž,na svůj věk tak neobvykle chápavý. Už ne-bude ten vřelý úsměv ani ta zdravá chuťk jídlu. Nebude tu už ono vzácné spojenívytrvalosti a jemnosti, jeho bystrý rozumani moudré srdce. Nebude už Uriho neko-nečná něha ani klid, v němž utišoval kaž-dou bouři. Už se spolu nebudeme dívat naSimpsonovy ani na Seinfelda, ani s tebounebudeme poslouchat Johnnyho Cashe,nepocítíme tvé mocné objetí. (...)

Milovaný Uri, po celý tvůj krátký životjsme se od tebe všichni učili. Z tvé sílya vytrvalosti jít vlastní cestou. Jít vlastnícestou, i když nemáš sebemenší nadějiuspět. S údivem jsme sledovali, jak jsi bo-joval, aby tě přijali do kurzu velitelů tan-ků. Jak jsi neustupoval velitelům, protožejsi věděl, že můžeš být dobrým velitelem,a nebyl jsi ochoten spokojit se tím, že byspřispěl něčím méně, než čeho jsi schopen.A když se ti to podařilo, řekl jsem si, tohleje člověk, který na své schopnosti pohlížíprostě a střízlivě. Který v sobě nemá do-mýšlivost ani pýchu. Který se nedá ovliv-nit tím, co o něm říkají jiní.

Takový jsi byl už od dětství. Dítě žijícív souladu se sebou samým i s těmi kolem.Dítě, které ví, kde je jeho místo, ví, že homají rádi, zná své meze i své dobré vlast-nosti. A opravdu, když jsi zvítězil nad celouarmádou a stal ses velitelem, bylo jasné,jaký velitel a člověk jsi. A my jsme o tomveliteli a druhovi slýchali od tvých přátela vojáků, o člověku, který vstává dřív nežostatní, aby všechno zařídil, a spát chodí,teprve když všichni usnuli. A včera o půl-noci jsem se rozhlížel po domě, kde vládlznačný nepořádek poté, co nás navštívilystovky lidí a vyjadřovaly nám soustrast,a řekl jsem si, no, teď bychom potřebovaliUriho, aby nám to pomohl dát do pořádku.

Byl jsi levičákem své bojové jednotkya všichni si tě vážili, protože jsi hájil vlast-ní názory a nezanedbal jsi žádnou zesvých vojenských povinností. Když jsiodešel do Libanonu, maminka řekla, ženejvíc se bojí tvého „elifeletovského syn-dromu“. Hrozně jsme se báli, že jako tenElifelet v písničce, bude-li třeba běžet za-chránit raněného, rozběhneš se rovnouproti palbě a jako první dobrovolně půjdešdoplnit dávno došlé střelivo. A jaký jsi bylpo celý život doma, ve škole i během vojen-ské služby, jako ses vždycky ochotně vzdá-val opušťáků, protože ten druhý voják ho

potřebuje víc než ty nebo protože rodinatamtoho je na tom hůř, přesně tak to byloi tam, v Libanonu, tváří v tvář těžké palbě.

Byl jsi mi synem i přítelem. A těmi jsi byli mámě. Byli jsme s tebou do hloubi dušespjati. Byl jsi člověk právem spokojený sámse sebou, člověk, s jakým je nám dobře. (...)Vždycky, když jsi dostal opušťák, jsi říkal:„Tati, pojď si popovídat,“ a někam jsmespolu šli, většinou do restaurace, sedli sia povídali. Vyprávěls mi toho tolik, Uri, a jábyl hrdý, že se mi dostalo té výsady mít tvoudůvěru. Že si mě vybral člověk jako ty. (...)

O válce, ve které tě zabili, teď neřeknunic. My, naše rodina, jsme tuhle válku užprohráli. Stát Izrael teď bude zpytovat svě-domí. My se oddáme své bolesti, obklope-ni dobrými přáteli i nesmírnou láskou, kte-rou dnes nacházíme u tolika lidí, z nichžvětšinu neznáme a kterým děkuji za jejichbezmeznou podporu. Kéž bychom si tulásku a solidaritu dokázali projevovat i jin-dy! To je možná náš jedinečný národnízdroj síly. To je náš veliký poklad lidsképřirozenosti. Kéž bychom dokázali býtk sobě navzájem citlivější! Kéž by se námpodařilo vymanit se z násilí a nepřátelství,kterými tak hluboko nasáklo vše, co v ži-votě činíme. Kéž bychom dokázali změnitpostoj a zachránit sami sebe teď, ve chvíliskutečně poslední, protože nás ještě čekajívelmi těžké časy.

Uri byl dítě velice izraelské, dokoncei jeho jméno je tak izraelské a hebrejské.Byl trestí izraelství, jak jsem je chtěl vidět.Toho, na které se už skoro zapomnělo.Které někdy skoro považujeme za kuriozi-tu. A on byl člověk se smyslem pro morál-ní hodnoty. Tohle slovo bylo v posledníchletech často pro posměch a lidé si z nějtropili žerty, protože v našem šíleném,krutém a cynickém světě není „v pohodě“,kdo má smysl pro morální hodnoty, je hu-manista nebo je opravdu vnímavý k tísnitoho druhého, i když tím druhým je nášnepřítel na bojišti. Já jsem se však od Uri-ho naučil, že je možné a nutné obojí. Ženěkdy skutečně musíme bránit vlastní ži-vot. Ale bránit ho v obou smyslech tohoslova: bránit se, ale také chránit si duši.Chránit si ji a uchovat tváří v tvář sílea příliš jednoduchému myšlení, zkaženos-ti, která je v cynismu, tváří v tvář nečistotěsrdce a pohrdání člověkem, které jsouvskutku velikým prokletím toho, kdo žijecelý život v oblasti poznamenané neštěs-tím, jako je ta naše.

(Syn izraelského spisovatele DavidaGrossmana padl v posledních hodináchpřed příměřím. Z hebrejštiny přeložil Jind-řich Vacek. Text je redakčně krácen.)

VĚSTNÍK 9/2006 9

David Grossman mluví nad rakví svého syna

Před sto lety zprostil odvolací soud fran-couzského důstojníka Alfreda Dreyfuseviny a konstatoval, že obvinění z vlastizra-dy a špionáže, za která byl dvanáct letpředtím odsouzen na doživotí a mnoho letvězněn za nelidských podmínek, byla vy-konstruovaná a falešná. Skončila tak –alespoň z právního hlediska – aféra, jejížprůběh celý svět sledoval s napětím.

Ve Francii, rozdělené na dva nesmiřitel-né tábory, šlo tehdy o hodně, v sázce bylasama podstata a budoucnost demokraciea právního státu. Degradace nevinnéhočlověka a jeho uvěznění na Ďábelskýchostrovech byly totiž jen jedním z nebez-pečných úspěchů, kterých dosáhli Dreyfu-sovi protivníci. Varovné bylo, že nepokry-tě operovali z pozic krajního nacionalismua antisemitismu (židovský původ byl proně jedním z předpokladů zrady). Mimo-chodem: mezi reportéry, kteří dění veFrancii sledovali, byl i Theodor Herzl.Právě tehdejší vypjatý antisemitismus hodovedl k přesvědčení, že Židé nemohousvoji bezpečnou existenci založit na tole-ranci zemí a režimů, ve kterých žijí. Afératedy patřila k hlavním impulzům Herzlovanávrhu řešení židovského problému, kteréoznačil jako sionismus.

Dreyfusovi obhájci, k nimž patřily ved-le manželky Lucie a přátel velké osob-nosti francouzské kultury a politiky(Zola, Picquart, Jaures, Clemenceau aj.),prosadili revizi procesu z roku 1894, kte-rý Dreyfuse odsoudil k doživotí. Při tom-to soudu (proběhl v roce 1899 v Rennes)vyšla najevo řada podivných okolnostíprvního procesu a celková nevěrohodnostvětšiny svědků. Přesto však verdikt vojen-ského tribunálu zněl: deset let nucenýchprací. Ale situace už se změnila. Rozsudekvyvolal obrovský skandál a řadu protestů.Francouzská vláda se pokusila situaci vy-řešit tím, že Dreyfusovi udělila milost.Zastánců jeho viny však postupně ubýva-lo: bylo stále zřejmější, že za rozsudkemz Rennes (i za udělenou milostí) je snahazabránit odhalení skutečných viníků a přá-ní nechat případ upadnout v zapomnění.To se ale nepodařilo. Před sto lety, 12.června 1906, byl Dreyfus zcela rehabili-tován, vrátili mu jeho vojenskou hodnosta na stejném nádvoří Ecole militaire, kdebyl degradován, mu byl udělen řád Čest-né legie.

O tom, jak je téma Dreyfusovy aféryi dnes živé, svědčí i následující glosa vý-znamného francouzského filosofa a publi-

cisty Alaina Finkielkrauta z francouzskéhoměsíčníku L’Arche (7-8/2006). jd

VE JMÉNU JINÝCH KRITÉRIÍAlfred Dreyfus byl často líčen jako prů-měrný, své „Dreyfusovy aféry“ vlastně ne-hodný člověk. Leon Blum si dokonce kla-de otázku, zda by nebýt Dreyfusem byl

vůbec dreyfusovec, jestli se aféra vlastněnetýkala někoho jiného. Jinak řečeno,dlouho se mělo zato, že Dreyfus vyznávalstejné hodnoty, jako ti, kteří se ho snažilizničit.Vincent Duclert nám ve své knizeVlastencova čest přesvědčivě dokazuje, žetomu tak vůbec není.

Dreyfus možná nerozuměl všem dimen-zím machinací, kterých byl objektem. Aleztělesňoval demokratické hledisko oprotivojenskému pojetí, založenému na tradici-onalistických kritériích.

Co znamenala v té době v armádě demo-kracie? Dávat přednost výběru před koopto-váním. Dnes už tomu nerozumíme, protožesoučasné pojetí demokracie upřednostňujerovnostářství proti výběru. Dreyfus v tombyl opravdový. Podle něho bylo třeba vybí-rat vojáky podle jejich kompetence, a ne nazákladě jiných kritérií. A právě ve jménutěchto jiných kritérií a pak i antisemitismuse stal předmětem lživých obvinění.

K tomu je třeba dodat ještě něco. Dreyfusbývá považován za prostředního a nesympa-tického člověka, protože mu byly cizí patos,fráze a krasořečnictví vůbec. Reinach napří-klad připomíná, že při výpovědi poručíkaForzinettiho za procesu v Rennes Dreyfus

řekl: „Za to, že jsem zde, vděčím své ženě.Vzlykal. Ale, zase znovu, i když mluvil z celé-ho srdce, mluvil neobratně. Jeden herec, kte-rý patřil k nejžhavějším Dreyfusovým stou-pencům a seděl v sále, prohlásil: Kdybych tomohl říci já, rozplakal bych celý sál.“

Dreyfus sál nerozplakal. V melodrama-tu, jehož byl hrdinou, nebyl dobrým her-cem. Vzbuzoval antipatie, protože bylantipatetický. Byla to televize před televi-zí. Ale Dreyfus, příliš cudný, příliš střízli-vý, zklamal očekávání. Už jenom za to sizaslouží náš obdiv.

Tento obdiv vedl Vincenta Duclertak požadavku, aby Dreyfusovo tělo bylouloženo do pařížského Pantheonu. Byl byto, píše, způsob napravení paměti a sou-časně by to dodalo energii šíření občan-ských hodnot ve společnosti.

Návrh je to celkem sympatický a odpo-vídá dojemné snaze řady historiků opětsjednotit kolem velkých mužů minulostizmatený národ. Ale Dreyfus není, přesněřečeno, velký muž. Je to obdivuhodnáoběť. Obětem i velkým mužům je třebavzdát čest, ale ne stejným způsobem. Na-víc v atmosféře rivality a žárlivosti, kterádnes při klasifikování toho, kdo je vlastně

oběť, zuří, by uložení Dreyfusova těla doPantheonu roznítilo další nenávist. A pak:Pantheon samozřejmě nejsou Ďábelskéostrovy, ale nemyslím, že by se Dreyfuso-vi zamlouvalo, aby byl znovu odtržen odsvé rodiny. ALAIN FINKIELKRAUT

(překlad jd)

10 VĚSTNÍK 9/2006

ZASLOUŽÍ SI NÁŠ OBDIVUplynulo sto let od rehabilitace Alfreda Dreyfuse

Alfred Dreyfus. Foto archiv.

Alfred a Marie Dreyfusovi před domem v Carpentras.Foto archiv.

Jiří OrtenDVĚ BÁSNĚ

Odnikud

1Odnikud, to je ráj,to čiré blaženství,kde není ošklivých,kde ani krásných není,

ta sladká nicota,to věčné povívání,ta vrata do světla,jež neuvidíš ani.

A přece zaživakoluje ve mně cosi,co potom zahnívá,co vítr vzhůru nosí

a já, já změněný,já, ptaní usmířené,jdu tam, kde nejsou dny,kde věčnost kola žene.

2 Ubohý voják tmys očima zdivenýma,ležící na zemi,jež ho jak pušku třímá.

Odkudsi (odnikud?)z života raněnéhovyvěrá jeho stud,červená bolest jeho.

To země krvácía on ji obtěžkávápodoben milenci,jejž naplnila sláva,

sláva všech zemřelých,ta jejich sláva živá,citlivá jako čich,jak píseň, jež se zpívá.

3Kdo uzdraví nám hruď,kdo zkrásní ošklivé,kdo Váhy rozhoupádo šíleného tance

odkudsi, odnikud,až konec zakýve,až budem věčně spátve světle bez kahance?

Zeptej se maminky.Zeptej se chladné vody,jež rychle uhání,jež rychle utíká,

žene se na mlýnkya za chlebem je vodí.Zeptej se čekání.Zeptej se básníka.

Báseň léta

Na paletě je léto.Ach verši dávných dob,ty usměvavá větozimičce na otop,

jak se to potkáváme?Uplývá hořký kruha zatáčí se za mé,jež znekonečnil Bůh,

tak jako na potoceoblázky mluví-li.Jen jedenkráte v roceuzlátne obilí.

To nejsem já, víš přece,kde zvedám okvětí,v neviditelné řece,v matce a v dítěti,

v ospalých krčmách šera,v ťukání za obraz,ve vzdoru dálky, kterájiž nespojuje nás.

Propasti mezi dvěma,propasti v tisíci,rybo, jež vylovenapřetrhneš udici,

ó léto na paletě,mne také pálí žára chci jím v této větěvyšlehnout nad stožár,

nad hory, nad horečky,nad polámaný kříž,aby se v chladu tečkynemohl zdržet již.

TŘETÍ LÉTO Někdy v létě 1939 píše Jiří Orten básníkuFrantišku Halasovi dopis, v němž jako by sezhmotnila iracionální úzkost, kterou vesvém díle ohlašovali Franz Kafka, RichardWeiner, Bruno Schulz a další židovští uměl-ci. „Jsem žid, slyším to stokrát denně,a něco jsem dle všeho udělal, dnes, nebovčera, nebo kdysi dávno, nebo ještě udělám.Nesmím chodit proto do parku, nesmím sekoupat, nesmím chodit do biografu… Tojsou tak malé věci a tak hloupé věci, takovézákazy, člověk by si přece mohl klidně říci,že jsou na světě ještě některé stromy a ně-kteří lidé, kteří na to nic nedají. Ale já to ne-umím říkat, není mi dobře a události, všelijakkolem mne omotané, mne nutí k ošklivýmústupkům. Nejsou to ústupy ze slávy neboze štěstí, kdepak, jsou to ústupy, které neve-dou nikam, a také odnikud, a po nichž zů-stává hořko v ústech a nevěří se, nevěří, žeještě něco je, co je doopravdy čisté.“

O rok později, v srpnu 1940, napsal pří-telkyni Věře Škrabánkové: „A ještě neníkonec! Jednoho dne nám zakážou stýkatse spolu, budou zadržovat naše dopisy, při-jde den, kdy si budeme muset říci, že seloučíme nadobro. Já ten den vidím, a zaním nevidím nic, lze-li tak říkat smrti.“

Přesně za rok, 23. 8. 1941, vyšel v Árij-ském boji denunciantský článek, který ob-sahuje několik nejodpudivějších vět, napsa-ných v českém jazyce: „V době, kdy se vedevelký zápas proti Židům, zjišťuje se, žev čele českých básníků stojí Žid, který při-rozeně není nadšen novými poměry a kterýproto nejraději by se vrátil do lůna mateř-ského…To je další důkaz pro náš požada-vek, aby Židé byli viditelně označováni.“

Za týden, 1. září, se Árijský boj dočkal,Jiří Orten si už ale žlutou hvězdu nepři-pjal. Toho dne tragicky zemřel. Je to právěšedesát pět let. (tp)

VĚSTNÍK 9/2006 11

V rámci festivalu Uprostřed Evropy a oslavstého výročí Židovského muzea v Prazeje do půlky září otevřena v Galerii vý-tvarného umění v Chebu výstava obrazůa kreseb u nás již skoro zapomenutéhopražského malíře Eugena von Kahlera,která představuje téměř veškeré známédílo předčasně zemřelého umělce z čes-kých, německých a rakouských sbírek.Umělce, o jehož obrazech napsal roku1935 spisovatel Johannes Urzidil: Takjako prózy Franze Kafky nebo obrazyMarca Chagalla obsahuje i Kahlerovodílo mnoho z východní mystiky a židov-ských tradic, které rezonují jak v jeho fi-gurálních kompozicích, tak i zátišícha krajinách. Z jeho díla jako by ale dý-chal i Rilkův stejně tak český jako rakous-ký lyrismus, svět dalekých cest, který sena pozadí téměř zapomenutého německo-pražského prostředí do široka otevírá ne-dohlédnutelným horizontům, aby násopět onou silou citu vtáhl do zvláštní inti-mity, svobody a ticha osobních poselství.

RODINA A STUDIAEugen von Kahler se narodil 6. ledna1882 v rodině s původním příjmenímKohn. Jeho otec Max Kahler byl preziden-tem pražské burzy a správní rady českéUnionbanky, velkostatkář a průmyslník,za své zásluhy povýšený do rytířskéhostavu. Kahlerova matka Ottilie pocházelaz rodiny Bondyů, kteří založili v Čecháchjeden z prvních cukrovarů na výrobu si-rupu a bramborového škrobu. Její rodičevlastnili ve Svinařích nedaleko Karlštejnapanství s barokním zámečkem, které siEugen od dětství zamiloval a každoročněse sem na několik letních měsíců vracel.Čas tu trávil především se svým o tři rokymladším bratrancem Erichem, budoucímfilosofem a literárním vědcem. Když byloKahlerovi 16 let, namaloval své první ob-razy a začal studovat kreslení u pražské-ho malíře Heinricha Jakesche, o něco po-zději začal psát také básně. V roce 1900se u něj projevily první příznaky tuberku-lózy.

Od dubna 1901 až do podzimu 1905 žilKahler v Mnichově, kam přijel na raduGeorga Karse studovat kresbu na školeHeinricha Knirra. Mnichov byl v té dobějedním z hlavních center středoevropskéhoumění, místem, kde se zrodila jedna z po-dob secese a expresionismu. Kahler patřilke stálým hostům Café Stefanie, což bylo

jedno z uměleckých středisek tehdejšíhoSchwabingu. Zde se stýkal s dalšími mla-dými umělci a rodáky, jako byli GeorgeKars, Hugo Steiner, Hans Purrmann,Albert Weisgerber nebo Gino de Finetti,s básníky Ernstem Collinem a ErnstemSternem či budoucími historiky uměníH. Braunem a F. Rintelenem. Od podzimu1903 až do jara 1905 studoval malbuv ateliéru Franze von Stucka na mnichov-ské Akademii, své školení ukončil návště-

vou kurzů malby u barona Huga von Ha-bermanna. S rodinou často cestoval doItálie, občas se vracel také do Prahy a kon-cem léta pravidelně zajížděl do Svinař.

Rané období Kahlerovy tvorby bylonaplněno studiem. Výborně ovládl kla-sickou kresbu a stále se zdokonaloval

v kresbě aktů, které uplatnil v originál-ních figurálních kresbách na různá téma-ta, často inspirovaná biblickými námětynebo literárními díly, klasickou mytolo-gií i současným životem. Mnohé z nichpřipomínají složitým dějem lepty Fran-cisca Goyi, kterého velmi obdivoval, jinézase Daumiera, Jamese Ensora nebo Alf-reda Kubina. Zcela svobodně v četnýchskicářích zaznamenával své nápady a po-střehy i naprosto fantastické a grotesknípředstavy.

PAŘÍŽSKÉ ATELIÉRYV říjnu 1905 Eugen Kahler odjel do Ber-lína, kde zůstal až do léta 1906. Vedleaktů a portrétů maluje také historickénebo pohádkové výjevy (Válečníci). Odpodzimu 1906 do léta roku 1908 žijev Paříži, kde spolu s přáteli studuje novéfrancouzské malířství. Navštěvuje večer-ní kurz kresby aktu a v roce 1907 kresbuaktu ve volné přírodě. V Paříži se stýkás okruhem umělců kolem Café du Dóme,především s Walterem Bondym, Rudol-fem Levym, Oskarem Mollem, AlbertemWeisgerberem, Rudolfem Grossmannem,Julesem Pascinem, Hansem Purrmannema Friedrichem Ahlers-Hestermannem,sběratelem a historikem umění Wilhe-mem Uhdem, malířkami ElisabethouEpsteinovou a Soniou Terekovou, kteráse v roce 1909 provdala za Roberta De-launaye. Pobyt v Paříži se projevil v Kah-lerově tvorbě řadou důležitých inovacíz díla Paula Cézanna, Henriho Matissea fauvistů, přáteli byl však považovánpředevším za následníka Paula Gauguina.Pod vlivem Cézanna se začal intenzivnějizabývat zátiším, které se od té doby stá-vá stále významnějším tématem v jehotvorbě. V malbě byl nejvíce ovlivněn

12 VĚSTNÍK 9/2006

SVĚTY EUGENA KAHLERAVýstava zapomenutého malíře v Chebu

Autoportrét, olej na plátně, 1909.

Tři postavy v krajině, akvarel, kolem 1909.

technikou van Gogha a pointilismemGeorgese Seurata a Paula Signaca. Účast-nil se pařížských výstav Salon des Indé-pendants a Salon d’Automne i výstavmnichovské Nové secese, kde jeho prácedosáhly prvních úspěchů a uznání (Skle-ník, Krajina s parkem).

CESTY DO AFRIKY V té době se zhoršila Kahlerova plicníchoroba a lékaři mu doporučili pobytv pouštním klimatu. Od ledna do března1908 proto cestuje po Egyptě, kde navští-

vil Asuán, Luxor, Assiout a Káhiru. Tatoprvní cesta do severní Afriky znamenalav jeho životě a umění nejvýznamnější pře-lom, od počátku se zde cítil jako ve vlasti„svých předků před mnoha tisíci lety“. Ob-jevuje pohádkové kouzlo Tisíce a jednénoci, v Paříži po návratu maluje dvě verzeobrazu Šeherezáda, vytváří si vlastní po-hádkový svět mytických příběhů, do něhožpromítá své osobní prožitky a zkušenostiz cest. Jeho paleta se zjasňuje, v akvarelecha pastelech užívá výrazné barvy. Stylizova-né pohádkové příběhy působí snovou at-mosférou a lomenými pastelovými tóny,zachycují lyrické snové krajiny a ohlasyjeho literárních inspirací. Na podzim 1908se usazuje v Bruselu, kde žije přes zimuzcela osamocen a intenzivně maluje.

Od března 1909 pobývá opět v Paříži,v červnu navštěvuje bratra Viktora v Lon-dýně, na léto přijíždí do Svinař, kde jejnavštěvují Erich Kahler, Georg Karsa spisovatel Max Brod. V prosinci se vy-dává z Mnichova na další cestu do sever-ní Afriky, Tuniska a Alžírska, kde zůstáváaž do jara 1910. Poté maluje opět v Lon-dýně, v létě pak ve Svinařích tvoří studiekoní. Zajímavou událostí byla společnánávštěva Kahlera s Purrmannem u W. No-waka na zámečku v Mníšku u Prahy, kde

se setkali s Alfredem Kubinem a členydrážďanské expresionistické skupiny DieBrücke E. L. Kirchnerem, M. Pechstei-nem a K. Schmidt-Rottluffem. V září jezastoupen malbami a kresbami na druhévýstavě skupiny Neue Künstlervereini-gung v Mnichově.

V listopadu 1910 odjíždí na svou dru-hou cestu po Alžírsku a Tunisku, kde v Bis-kře vytvořil značný počet obrazů a kreseb.Na přelomu let 1910 a 1911 v jeho tvorběstále výrazněji sílí exprese a uvolněný ma-lířský i kresebný přednes, který dosáhl vr-cholu v některých akvarelech s motivy zesoučasného života. Také v malbě se jehorukopis uvolňuje až k nečitelnosti, jak jepatrné z velkého Autoportrétu, a zejménaze dvou portrétů Černošek podle živéhomodelu, kde poučení z Cézanna přecházído volné exprese.

POSLEDNÍ ROK V březnu 1911 se projevil nový atak tuber-kulózy. Kahler musel zrušit plánovanoucestu do severní Afriky a byl hospitalizo-ván. Během nemoci se uchyluje do vysně-ných rájů, které zachycuje v kresbácha akvarelech s orientálními motivy, zahra-dami s krásnými dívkami, milenci a zvířa-ty. Tyto práce spojuje silné poetické kouz-lo, lyrická citlivost a snová atmosféra,orientální motivy a fantazijní scenerie.Ženské akty jsou zasazeny do bujné exo-tické vegetace, připomínající Gauguinovytichomořské ráje, exotické krajiny Augus-ta Mackeho či pohádkové výjevy Kandin-ského. Na ně navazují jasně barevné kvaše

a pastely z léta 1911 s pohledy do africkékrajiny, jen výjimečně se objevují ironickéa groteskní vize ze současného života.

V říjnu 1911 se konala první samostat-ná Kahlerova výstava v mnichovské Mo-derní galerii Heinricha Thannhausera,opakovaná v Salonu Ludwiga Schameseve Frankfurtu n. M. Na počátku prosincese malířův stav rychle zhoršil a 13. pro-

since Eugen Kahler v pražském domě ro-dičů umírá. Pohřeb se konal o dva dnypozději do rodinného hrobu Kahlerů naNovém židovském hřbitově v Praze. Třidny nato, 18. prosince 1911, byla v Mni-chově zahájena první výstava skupinyDer Blaue Reiter, kde byly vystavenydvě Kahlerovy kresby, které darovalKandinskému (Zahrada lásky, Koupajícíse). Pamětní výstava Eugena Kahlerabyla uspořádána v únoru 1913 v GaleriiMiethke ve Vídni, další vzpomínková vý-stava se konala v březnu 1921 v galeriiThannhauser v Mnichově a představilaveřejnosti 75 Kahlerových prací. Takév roce 1931 vyjádřili umělci Pražské se-cese Kahlerovi své uznání kolektivnívzpomínkovou výstavou. Poté jeho tvorbaupadla na dlouhou dobu v zapomnění.

Kahlerovi příbuzní uprchli z republikyroku 1940 a Eugenovy obrazy se rozptýli-ly do mnoha zemí v zámoří. Rodinný ma-jetek, vila v Bubenči a zámek ve Svinaříchbyly zkonfiskovány nejprve nacisty, pakkomunisty. Rodina se z emigrace již nikdynevrátila. O Kahlerově životě a díle svědčíi dochovaný soubor básní, kratších próz,jedna novela a zejména téměř dvě stovkydopisů, které přibližují jeho každodenníživot, cesty i citový a myšlenkový svět.

UMĚLEC OSOBNÍ VIZEV Kahlerových pracích se setkávámes ohlasy nejrůznějších stylů a umělec-kých vzorů, přesto se nestal epigonemžádného z nich. Zatímco v obrazech jejeho inspirace často patrná, v technickyvolnější kresbě a akvarelu je od počátkuzřejmá neobyčejná originalita a původ-nost. Jako citlivý seismograf zachycovalzáchvěvy citů a volně plynoucích před-stav, snových vizí a pohádkových krajin,stejně jako krutou ironii a sarkasmus,s nímž viděl současný svět jako obavyvzbuzující grotesku.

Jeho neobyčejně originální dílo vznik-lo v krátkém období a vyvrcholilo v le-tech 1910 až 1911, v nejvíce exponova-ném období zrodu nových forem a tématmoderního umění. Kahlerův předčasnýodchod bude vždy vzbuzovat otázku, jakby se jeho dílo vyvíjelo. Nejspíše by zů-stalo i nadále stejně originální a obtížnězařaditelné. Jeho kresby a snové féerie,v nichž dominuje fantazie a představi-vost, jej staví mezi umělce osobních vizí,jako byli Odilon Redon, James Ensor,Alfred Kubin, Marc Chagall, GustavSchönberg, Paul Klee či Else Lasker-Schülerová, které není nikdy možné zcelazařadit do jakéhokoli uměleckého hnutíči proudu.

ARNO PAŘÍK

VĚSTNÍK 9/2006 13

Krajina kolem Jordánu, olej na plátně, kolem 1909.

Válečníci, olej na plátně, 1905 nebo 1906.

V polovině srpna skončila zřejmě nejpodivnějšíválka, jakou kdy Izrael vedl. Válčilo se v Liba-nonu, ale ne s Libanonem, nýbrž s Hizballá-hem, jehož rakety zasypávaly severní Izrael.Jenže Hizballáh není jen banda islamistickýchteroristů vyzbrojených Sýrií a Íránem, ale podí-lí se přímo na správě libanonského státu – mápřes desetinu poslanců v zákonodárném sborua dva ministry v bejrútské vládě. Když se tohodí, tváří se jako nezodpovědná milice, jejíž„neřízená torpéda“ zabila a unesla izraelské vo-jáky z izraelského území. Když se hodí opak,považuje zákrok vůči této „nezodpovědné mili-ci“ za napadení suverénního státu Libanonua má na své straně značnou část světa. I protoona válka byla tak trochu jako podle chytré ho-rákyně – ani symbolická, ani naplno vedená,i když zanechala na 160 mrtvých v Izraeli a na1200 v Libanonu. Byla tak podivná, že ač zís-kala nejširší podporu veřejnosti od roku 1973,neměla ani jméno – školní děti ji nazvaly vál-kou prázdninovou. Onen dvojaký stav se nebla-ze podepsal i na jejím vyznění. Poprvé ve svéhistorii Izrael přistoupil na příměří dohodnutév OSN, a nikoli vybojované na frontě. Tímztratil výhodu ze závěrů předchozích válek,kdy mohl nabízet ústupky z pozice toho, jehožtanky se blíží k metropoli nepřítele. Nyní sestahoval v podstatě bez možnosti výměny ně-čeho za něco. Svým nejistým postupem ztratilovedení státu i armády též onu vysokou podporuveřejnosti a celá společnost se ocitla v atmosfé-ře analýzy neúspěchu a hledání jeho příčini konkrétních viníků. Nejprve ale stručně zre-kapitulujme průběh bojů.

MĚSÍC BOJŮNa začátku je sprosté přepadení, když 12. čer-vence komando Hizballáhu proniká přes hra-nici na izraelské území, zabije tři vojákyz patrolující hlídky Cahalu a dva další unese.Izrael zareaguje tak, aby izoloval Libanon,jeho hranice i přeshraniční komunikace. Za-hájí námořní blokádu, bombarduje bejrútskéletiště i dálnici na Damašek. Tento nátlak mázabránit přesunutí unesených například doÍránu, ale i donutit libanonskou vládu, abyproti Hizballáhu sama zasáhla a vynutila sipropuštění rukojmích. Nestane se, právě nao-pak. Hizballáh zahajuje ostřelování Izraeleraketami a válka se – rovněž poprvé v izrael-ské historii – postupně přenáší i do jádra ži-dovského státu. Rakety (zprvu již tradičníkaťuše, potom i sofistikovanější dalekonosnéstřely syrské a íránské provenience) zasahujíizraelská města a vesnice, zapalují lesy, zabí-její občany, statisíce jich přinutí trávit časv krytech a další statisíce k exodu na jih.

Jeruzalém reaguje zesílením letecké ofenzi-vy a dalším bombardováním. Cílem není užjen zachránit oba unesené vojáky, ale hlavněomezit smrtonosnou raketovou palbu na Izrael– narušit samotná odpaliště, přísunové cestyk nim, arzenály Hizballáhu. A tady přicházíproblém. Struktury Hizballáhu jsou natolik

provázány s civilními, že nelze oddělit jednyod druhých. Hizballáh sice po izraelskémstažení z jižního Libanonu v květnu 2000 ne-dělal čistky mezi „proizraelskými kolaboran-ty“ z řad tamních křesťanů, ale – jak nyní vy-šlo najevo – zavázal si je jinak. Chcete zůstatve svých domovech a uchovat si své majet-ky? Tak projevte vstřícnost, mimo jiné tím,že umožníte ukrýt naši infrastrukturu. V pra-xi to vypadá tak, že rakety Hizballáhu jsouodpalovány z civilních areálů – a na ně po-tom míří i protiúdery z Izraele. Počet zabi-tých civilistů sice nechtěně, ale vytrvalestoupá, mezi nimi i dětí. Exodus Libanoncůna sever svými rozměry překonává izraelskýexodus směrem na jih a v zemi se schylujek humanitární katastrofě. Kritický bod je do-sažen 30. července, kdy je v důsledcích nále-tu na vesnici Kana zabito 28 osob. Izraelmarně argumentuje tím, že budova se zřítilaaž sedm hodin po náletu, marně pomocí fil-mových záběrů dokládá, že odtamtud bylyodpalovány rakety, marně rozhazuje předkaždým náletem výstražné letáky v arabšti-ně, veřejné mínění ve světě se obrací protiněmu, a to nejenom v tradičně nepřátelskýchzemích, ale i v Libanonu mezi tamními neší-itskými složkami včetně křesťanů.

Jeruzalém až tehdy dospívá k přesvědčení,že letecky válku nevyhraje, koneckonců senedaří snižovat počet odpalovaných raket,jak zněl původní argument pro leteckou ope-raci: Jen počkejme, úspěch uvidíme podle

toho, jak narušíme zásobovací cesty Hizbal-láhu, jemu začne postupně docházet municea četnost zásahů se sníží. Stále je to ale nao-pak, v extrémních dnech se frekvence dopa-dů blíží dvěma stům! Hizballáh navíc sahák sofistikovanějším typům raket a hranice za-sažených míst se posouvá stále na jih. Už tonení jen příhraniční Naharíja, ale též Akko,Safed, Haifa, Nazaret, dokonce Džanín napalestinských územích a Chadera pár desítekkilometrů severně od Tel Avivu. Ke slovutedy přichází pozemní ofenziva, zprvu více-

méně nesmělá, ale pak vláda rozhoduje po-stoupit a vytlačit Hizballáh až po řeku Litání.To už se zároveň schyluje k finiši na meziná-rodně dohadovaném příměří, takže logika sezdá jasná a odpovídající tomu, jak Izrael po-stupoval ve finále všech válek: Co se nevybo-juje do příměří, se už nezíská vůbec, takže na-přít síly k postupu i za cenu ztrát. Ofenzivazačíná v pátek 11. srpna, tankové jednotky po-stupují na sever skutečně za cenu mnoha pad-lých, ale zatímco v první libanonské válcev roce 1982 byl Cahal za dva dny v Bejrútu,nyní nedosáhne do pondělka 14. srpna anik řece Litání. Přitom 14. srpna vstupuje v plat-nost příměří a Cahal se začíná stahovat. Najím opuštěné pozice sice nastupuje libanonskáarmáda, jenže záruky odzbrojení Hizballáhunejsou ani na papíře rezoluce OSN č. 1701.

PŘÍLIŠ MNOHO PŘEKVAPENÍVálka, která začala s podporou 93 % izrael-ské veřejnosti, vyústila v největší kritiku zaposlední roky. Ta se týká politického vedenízemě, armádních špiček jako takových i kon-krétních strategií.

Amos Harel v listu Ha’arec rozebírá po-slední bitvu pod výmluvným titulkem „Pročti vojáci zemřeli?“ na osudu 162. divize, ježza poslední tři dny bojů ztratila 33 mužů.Rozhodnutí na poslední chvíli o postupuk řece Litání považuje za nejspornější v tétoválce. Z celého kabinetu znal tamní terénpouze bývalý šéf generálního štábu Šaul Mo-faz a ten se – nyní v roli ministra dopravy –pokoušel akci Ehudu Olmertovi rozmluvit.Marně. Tanky musely ve Wádí Saluki překo-nat čtyřistametrový svah se stometrovým

převýšením, a především dobře nachystanouobranu Hizballáhu. Dostaly se do palbyz vesnice Alisíja, která byla podle hlášení jiždva týdny pod kontrolou Cahalu. Nebyla,což odneslo životem 12 vojáků.

Stížnosti vojáků po návratu z Libanonu,ovšem z pochopitelných důvodů anonymní,shromáždil zpravodajský server Debka: „Ně-které rozkazy byly sebevražedné. Vyskytlyse případy, kdy důstojníci souhlasili s jejichignorováním.“ „Některé tanky byly staré de-set let a byly konfrontovány s moderně vy-

14 VĚSTNÍK 9/2006

IZRAEL: Prázdninová válka

Vojáci jednotek UNIFIL. Foto archiv.

zbrojeným nepřítelem.“ „Důstojníci nazývalibojovníky Hizballáhu teroristy či primitivy.To bylo podcenění. Jsou to vycvičení, profe-sionální vojáci. Ačkoli my jsme byli lepší,oni bojovali jako lvi.“ „Neměli jsme infor-mace o protitankových střelách Hizballáhu.“

Cahal se skutečně nechal až příliš často pře-kvapit. Už na začátku války zneškodnila řízenástřela Hizballáhu válečnou loď a zabila čtyřinámořníky a během bojů se ukázaly další obje-vy. Jak píše v Ha’arecu vojenský analytik Ze-’ev Šif, Cahal sice věděl o existenci protitanko-vých střel Hizballáhu, ale nerozpoznal významjejich masového použití – nejenom proti tan-kům, ale i proti pěchotě z bezpečné vzdálenos-ti. Jednou z jejich obětí byl i Uri Grossman,dvacetiletý syn spisovatele Davida Grossmana,známého i u nás zejména svým románemViz láska. Protitankové střely zasáhly celkem46 tanků a 14 jiných obrněných vozidel (zabily20 vojáků, z toho 15 tankistů). Šlo o íránskékopie ruských vzorů nebo přímo o ruské výrob-ky, například o laserem naváděné rakety Kornets nápisy „Zákazník: syrské ministerstvo obra-ny. Dodavatel: KBP, Tula, Rusko“.

MOHLI JSME ZVÍTĚZIT, ALE...Joel Markus v Ha’arecu bilancuje celou„prázdninovou válku“ jako dilema pro izrael-skou veřejnost. „Šli jsme do boje s bezprece-dentním sebevědomím a domů se vracímeschlíplí. Výzva našich lídrů, od premiéra ponáčelníka štábu, slibovala zdrcující vítězství.Čím větší sliby, tím hlubší zklamání. Armádanesplnila ani jeden z válečných cílů – osvobo-dit unesené vojáky a zastavit raketové útoky naIzrael. Náčelník štábu v mylné víře, že Hizbal-láh lze srazit ze vzduchu, pochopil příliš pozděnutnost mobilizace pozemních jednotek.“

Méně defétisticky se na to dívá v listu TheJerusalem Post David Horovic. Mohl Izraelzvítězit? Mohl umlčet kaťuše? Mohl, ale zapoužití mohutné letecké síly nebo pozemníofenzivy, což by si vyžádalo mnohem víceobětí z řad libanonských civilistů i izraelskýchvojáků – a v neposlední řadě ztrátu podporyUSA. V nejobecnější rovině vidí Horovic izra-elské selhání v tom, že nerozklíčovalo zmí-něný problém chytré horákyně: Vedení státunedokázalo přesvědčit svět o rozdílu mezi te-roristickou guerillou tvořící předpolí íránskýchambicí a suverénním státem odhodlanýmk vlastní sebeobraně. ZBYNĚK PETRÁČEK

Tyto řádky píše člověk, který vždy volilstranu Merec, je členem hnutí Mír teď,v mládí předsedal hlavnímu vedení HašomerHacair v Československu a řečnil v brati-slavské Redutě jménem židovské mládežepři založení židovského státu.

U nás převládá pocit, že začala třetísvětová válka. Jako starý člověk se pama-tuji, jak španělská občanská válka se stalasymbolem boje pokrokového světa protifašismu. A pak na boj proti Hitlerovu fa-šismu v druhé světové válce.

Ze zásadního hlediska není žádný rozdílmezi fašismem nacistickým a fašismemislamistickým. Přitom je třeba zdůraznit,že islám je krásné náboženství, zatímcoislamistický fašismus jeho chorobný výrůs-tek. A je hrozné, jak se masy s nadšením k tézvrhlosti připojily, právě tak jako Němcisvého času k Hitlerovi. I ta víra je stejná:Němci věřili, že jejich vyšší rasa ovládnesvět, fašističtí (nevím, proč jim Evropanidali lichotivé jméno „fundamentalističtí“)islamisté věří, že vyvraždí nevěřící, hlavněsamozřejmě Židy, a že ovládnou svět.

Máme za sebou válku proti Hizballáhu,což je vlastně íránská „SS“. Organizace,která se usadila v Libanonu a netají setím, že nás chce vyvraždit. Bombardovalijsme čtvrti, kde žijí jejich přívrženci a kdemají svá velitelství. Bylo to nutné, protožetam bylo ohromné množství výzbroje, téžposlední modely ruských protitankovýchzbraní, dodaných z Íránu. I rakety byly vy-střelovány ze dvorů těchto domů. Ale před-tím jsme rozhazovali letáky, aby obyvatelétyto domy opustili. Když naše televize uká-zala pět dětských obětí našich náletů, za-vládl u nás skutečný smutek a upřímná lí-tost. Jak jinak se choval Nasralláh, kdyžpožádal arabské obyvatelé Haify, aby ode-šli, protože on chce zabíjet jenom Židy.

Islamističtí fašisté již vedou světovouválku. Vraždí lidi v Iráku, v Dárfúru, v So-málsku, v New Yorku, v Madridu, v Indii,v Londýně a ještě na mnoha jiných mís-tech. Proti tomu ještě nikdo v Evropě ne-demonstroval. Podle odhadu uveřejněnéhonedávno v BBC nechá někdo z nich mezirokem 2010 a 2015 explodovat v Evropěanebo v Americe „špinavou“ atomovoubombu.

Je zajímavé, že v Evropě se dokonce dí-vají na tyto fašisty se sympatií. Všechnydemonstrace jsou buď proti Americe, ane-

bo proti Izraeli. Vším je vinna Amerika.I v naší televizi se ptal korespondent AradNir jednoho z našich ministrů: „A proč sevlastně spoléháte na Američany? Nebyloby moudřejší dohovořit se s Íránem a Sý-rii, přece klíč je u nich?“ Rozčileně jsemzavolal televizi a ptal se, jestli Židé v šoaměli sami vinu na svém osudu, protože ne-vyjednávali s Hitlerem?

Nedávno islamističtí fašisté chtěli za-útočit na deset letadel během letu do Ame-riky. Tisíce nevinných lidí a dětí by bylyzahynuly. Žádná demonstrace! Když aust-ralský ministerský předseda prohlásil, žeIzrael má právo se bránit, policie stěží za-bránila, aby mu lidé tělesně neublížili.

Amerika a Izrael jsou dnes samy v tétosvětové válce. Je to jiná válka. Není toproti nepřátelskému státu. Je to proti orga-nizovanému fašismu. Dali tomu hezčí jmé-no „teror“. Kdysi socialisté byli v čele ta-kového boje. Dnes jsou jen proti Americe.Když jim islamističtí fašisti v Madriduudělali atentát v předměstské dráze, socia-listická vláda ve Španělsku pak stáhla voj-ska z Iráku. Někteří v Evropě si myslí: aťvyvraždí Židy a budeme mít pokoj.

Ptám se někdy, co vlastně mají Evropa-né proti Americe. Možná totéž, co proti Ži-dům. Je to snad závist. Židé a Američanéjsou prý bohatí.

Američané zachránili Evropu před Hit-lerem. Amerika, právě tak jako Židé, při-spěla k rozkvětu Evropy. Když Evropa bylana kolenou po světové válce, Amerika jipostavila na nohy. Amerika je kolébkoudemokracie. A dnes, představte si tu dr-zost, bojuje proti islamistickému fašismua nedovolila, aby Izrael byl vymazánz mapy.

A co si myslím o skončení této války?Vyhrál Izrael, anebo Nasralláh? Nemys-lím, že někdo vyhrál, ale myslím, že výsle-dek je pozitivní. Ukázalo se, že Izrael jeochoten trpět, a když nám někdo nedá po-koj, umíme mu takovou vrátit, že se mu tonevyplatí.

A nakonec přiznávám své nejvroucnějšípřání: aby nakonec na druhé straně,u Arabů, vyrostlo hnutí, které by právě takjako my milovalo mír víc než nenávist, abytřetí světová válka rychle skončila a vznik-lo krásné spolužití.

ABRAHAM PRESSBURGER

VĚSTNÍK 9/2006 15

Rakety Hizballáhu letí na Haifu (6. srpen). Foto archiv.

Převládá pocit, že začala třetí světová válkaDopis z Izraele

KONFERENCE ICCJPočátkem července se ve Vídni sešla kon-ference Mezinárodní rady křesťanů a židů(ICCJ), která zastřešuje 38 národníchkřesťansko-židovských organizací a sdru-žení pro mezináboženský dialog. Konfe-rence se účastnilo 122 delegátů z 23 zemí(nejvíce z Rakouska – 35 a Německa –17); z ČR přijeli Alžběta Dvořáková zeSpolečnosti křesťanů a židů, Jaroslav Kle-novský a Pavel Fried z ŽOB a HildegondaRijksenová z olomouckého Centra ekume-nického setkávání a dialogu.

Nad tématem konference („Setkání s mi-nulostí, poučení pro budoucnost“) se za-mýšlel dr. Jiří Gruša, bývalý velvyslanecČR v SRN a v Rakousku. Projevil pochy-by, zda poučením z historie někdo na-slouchá, zda setkání s minulostí nepřed-stavuje spíše nebezpečí, více „pokušení“a špatnou nápovědu při hledání cest zesoučasných problémů. V odpovědi navlastní otázku, co bylo na židovské vířeto nejcennější, že byla tak nenáviděna,odpovídá dalšími otázkami. Byl to jejíotevřený postoj, který nepřipouštěl dog-matické rozkazy, přitom ale vytvářel po-spolitost a soudržnost? Byla to vírasama, která zdůrazňuje prožitek skuteč-nosti a spíše dedukuje, než předurčuje?Byl to její civilizační vliv, kdy mezi člo-věka a Boha nevkládá žádného prostřed-níka, zato však podporuje osobnost, kte-rá zná svobodu současně jako závazeki dar? Není tento rozdíl do dnešního dneotázkou naší další existence, když si uvě-domíme vliv zpolitizovaného nábožen-ství na naši civilizaci? Není tato víraskutečně „revoluční“ předpokladem, žečlověk sám má sílu k dobru a místem,kde se musí osvědčit mravně i osobně, jetento svět?

Dr. Raccele Weimanová, ředitelka In-stitutu pro mezináboženský a mezikultur-ní dialog z Temple University Philadel-phia, přednesla přednášku na téma „VlivStátu Izrael na židovsko-křesťanský dia-log“. Upozornila v ní na jeden zajímavýjev: křesťané i Židé z diaspory se při ná-vštěvě Izraele setkávají s překvapujícízkušeností: s každodenním reálným živo-tem Židů, s velkou různorodostí mezinimi. Není je již možné redukovat na ab-straktní ideu. V Izraeli není tak silnýsklon idealizovat nebo odsuzovat Židy,jak se tomu děje v diaspoře. Je třeba ne-mít vůči Židům apriorní očekávání a ne-vyžadovat, aby byli jakýmisi „superlidmi“,protože byli supertrpiteli. Židé vnímaníjako oběti mohou být zahrnuti pochope-ním, litováni. Židé, coby Am be-Jisrael,

nejsou objektem lítosti, služby. Jsou reál-ní, nejsou to jen koncentrační táborya opuštěné synagogy a hřbitovy. RacceleWeimanová dobře vystihla určité tápáníkonference. Křesťanští účastníci často vo-lali po intenzivnějším dialogu mezi křes-ťany a židy. Nebylo však řečeno, o čemby ten dialog měl být, k čemu by mělsměřovat.

Každý z nás Židů vede přece každo-denní dialog s křesťany, ať již se sousedyči se spolupracovníky. Hledat takový dia-log, to je vlamování se do otevřenýchdveří. O takový dialog zřejmě nejde. Ra-ccele Weimanová vyzdvihuje předevšímvzájemnou úctu a boj proti antisemitis-mu. Z minulosti víme, že to bylo právěkřesťanství, které antisemitismus po sta-letí rozdmýchávalo až do podoby pogro-mů a které tak vytvářelo atmosféru, v nížmohli nacisté uplatnit bez odporu norim-berské zákony a vše, co po nich následo-valo. O čem zde vést dialog? Jak odstranitrezidua antisemitismu v církevní hierar-chii? Nemůžeme vést dialog o tom, jakudělat pořádek v cizím domě. Oběť ne-může sejmout vinu ze svého trýznitele,může jen odpustit. A to Židé dělali stále,neboť jinak by nepřežili. Udusili by sevlastní nenávistí. Čím by se pak lišili odsvých pronásledovatelů?

Nejsem teolog, ani křesťanský, ani ži-dovský. Přesto jsem se na této konferenciutvrdil v názoru, že křesťanství stojí předdvěma nelehkými úkoly či problémy.Prvým z nich je, jak nejen přiznat pochy-bení, ale vyvodit z nich i důsledky, aniž byse vzdalo svých určujících fundamentů.Druhým je nesporně protiklad vlastníchmisijních ambicí a stále rostoucího vlivuislámu.

Trocha skepse však ještě neznamenáodmítání. Činnost ICCJ zaslouží podpo-ru, jsou to aktivity správným směrem. Jetřeba říci, že křesťanští účastníci konfe-rence projevovali poctivou snahu vypořá-dat se s tím, co bylo nazváno křesťan-ským antisemitismem. Tato snaha šla ažk požadavku na úpravy textu Nového zá-kona vypuštěním těch pasáží, které bylyoznačeny jako Židům nepřátelské. Velicezajímavá byla přednáška prof. dr. Micha-ela Bünkera z Evangelické církve v Ra-kousku na téma „Luteránská církev v Ra-kousku 1938–68“, jejímž vyústěním bylainformace o rozhodnutí nejvyššího gré-mia církve přečíst ve všech sborech pro-hlášení o tom, že smlouva Hospodinas Židy je smlouvou platnou na věky. Tomá z teologického hlediska dalekosáhlývýznam.

PAVEL FRIED, ŽOB

HOCHTIEF A HAGIBOR

Počátkem srpna se v českých médiích (dení-cích LN a Právo) objevily články odvolanéhopředsedy ŽOP Ing. T. Jelínka. Píše v nicho historii německé stavební firmy Hochtief, je-jíž pobočky působí po celém světě. Jelínek sezabývá její historií během nacistické érya 2. světové války – tehdy využívala práci nu-ceně nasazených i vězňů z koncentračních tá-borů a získala řadu „špičkových“ zakázek –např. obranný systém na západě země či Hitle-rův berlínský bunkr a jeho alpské sídlo Berg-hof. V souvislosti s tím se T. Jelínek podivujenad tím, že vedení pražské židovské obce vevýběrovém řízení na výstavbu Domova senio-rů Hagibor vybralo právě českou dceřinouspolečnost firmy Hochtief, že byl uzavřen„standardní ekonomický vztah“. „Při jednánínepadlo ani slovo o historických souvislos-tech. Má 60 let od konce války význam připo-mínat tuto válečnou minulost?“ píše Jelínek.

Na Jelínkův článek zareagovala sama fir-ma, která bude stavbu provádět. Jedná se totižo původně českou firmu Vodní stavby, jež sesoučástí nadnárodní skupiny Hochtief stala ažv roce 1999. Výběrové řízení na Hagibor vy-hrála díky tomu, že nabídla nejvýhodnějšícenu a garanci kvalitní práce. V Obecních no-vinách (ON) napsal předseda ŽOP Bányaimj.: „Německé firmy se po válce znovu posta-vily na nohy také díky velkorysému Marshal-lovu plánu, změnily svou kulturu, změnily svépostoje, současný management a představiteléfirem si ani v nejmenším nemohou dovolitantisemitismus nebo nacistické reminiscence,protože by to znamenalo jejich okamžitý pád.… Přispívají – včetně Hochtiefu – do Němec-kého průmyslového fondu, který je určen napomoc někdejším nuceně nasazeným z druhésvětové války nebo jejich pozůstalým.“ V ONse ozval také Artur Radvanský, bývalý vězeňkoncentračních táborů: „A tak bych chtěl řícipanu Ing. Jelínkovi, který se narodil čtvrt sto-letí po válce, že neetické není postavit domovseniorů, ať už firma nese jakékoliv jméno, po-kud odvede kvalitní a nepředraženou práci.Neetické je stále znovu rozdmýchávat spory,nepřátelství a nenávist.“

Cílem Jelínkových úvah není očividně nicjiného než diskreditovat současné vedenípražské obce. Jak jinak si lze například vy-světlit fakt, že o svých pochybách ohledněvýběru firmy neřekl nic reprezentaci ŽO, je-jímž je členem, ale kontaktoval přímo média?A ještě jedna maličkost, možná ne úplně zane-dbatelná: zatímco essenský Hochtief o své še-desát let staré minulosti otevřeně mluví (vizwww.hochtief.com), Ing. Jelínek v současnédobě pracuje ve firmě, jejíž šéf v době poměr-ně nedávné jako agent StB zřejmě aktivně na-pomáhal jinému zločineckému režimu, kterýtaké využíval otrocké práce vězňů. Témuž člo-věku předal kompletní databázi členů židov-ské obce. V tomto případě jej však morálníohledy nijak netrápí. red.

16 VĚSTNÍK 9/2006

Na českém trhu mohl zájemce najít literaturuo ženách v koncentračních táborech až done-dávna jen stěží. Chvályhodnou výjimkoubyly v tomto ohledu jen sbírky vzpomínek,které vydala Pavla Frýdlová. Specificky žen-ská zkušenost sexuálního a sexualizovanéhonásilí je aspektem, který je dodnes v diskusiopomíjen a ve společnosti patří k tématůmtabuizovaným. Tuto mezeru se rozhodlo vy-plnit nakladatelství BB/art, a to překlademmonografie Sexualizované násilí z pera Hel-gy Amesbergerové, Katrin Auerové a Bri-gitte Halbmayerové. Autorky jsou sociolož-ky, vědecké pracovnice vídeňského Institutfür Konfliktforschung. Jejich kniha vzbudilasvou konfliktní tematikou pozornost na vě-deckou publikaci neobvyklou, a to i v čes-kém tisku.

PROBLÉMY S METODOUAutorky zkoumají otázku, jaké formy a dů-sledky mělo sexuální násilí páchané na že-nách v období nacionálního socialismu. Nastraně jedné se zabývají znásilněními zestrany gestapa či dozorců v koncentračníchtáborech a nucenou prací v táborových bor-delech, na straně druhé se tématem jejichvýzkumu staly i jevy, jimž dosud nebyla vě-nována téměř žádná pozornost: veřejně uka-zovaná nahota při příjezdu do koncentrační-ho tábora, zbavování tělesného ochlupenía nemožnost zachovat si vlastní intimitu čihygienické návyky. Skutečnost, že tyto jevymají na oběť traumatizující dopad, byla jižznámá; jaké však byly přesně jejich důsled-ky, jaké faktory ovlivnily proces traumatiza-ce a v čem spočívá specifičnost ženskéhopohledu, je poprvé zkoumáno právě v recen-zované publikaci.

Kniha je přehledně členěná. V první částipřinášejí autorky přehled situací, v nichžmůže dojít ke vzniku traumatu, zabývají setím, jaký dopad má opakované vystavení stre-sovým situacím (typické právě pro koncent-rační tábory) a na čem může záviset úspěšnévypořádání se s nimi. Autorky se zcela věcnězabývají rovněž funkcí, kterou má znásilňo-vání ve válce; ačkoli je to (jako celá kniha)obtížná četba, přináší nové informace a jakotaková je nutná. Většina čtenářů si totiž spo-juje znásilnění s pudovostí pachatele; Ames-bergerová a její kolegyně proti tomu ukazují,že se spíše jedná o atribut upevňování sivlastní moci na těle nepřítele. V tomto oddílevysvětlují autorky užívané pojmy a důvody,které je vedly k volbě termínu „sexualizova-né násilí“: pozorování útoků a ponižování ji-ných žen totiž může mít obdobný dopad;a právě proto byl použit tento pojem, jehožjednotlivé aspekty jsou zkoumány v následu-jících částech knihy.

Autorky přinášejí přehled všech relevant-ních oblastí ženských zážitků v nacionálně-socialistických vězeních. Postupují chrono-

logicky (výslechy na gestapu, dopravení dokoncentračního tábora) a věnují se jednotlivěkonkrétním oblastem ženské tělesnosti: odhygieny přes intimní vztahy až k těhotenstvía porodům v táborech. Prostřední dvě kapi-toly se věnují přímo sexuálnímu vykořisťo-vání v koncentračních táborech, které jezkoumáno na dvou podrobně pojednanýchpříkladech. Poslední kapitola se věnuje do-padu sexualizovaného násilí na schopnostžít v intimním vztahu, na další intimní vzta-hy a na mateřství.

Kniha se s přehledem a vcítěním pouští dotematiky dosud naprosto opomíjené, toto dů-ležité téma ovšem nemůže zakrýt některé,podle mého názoru zejména metodické pro-blémy v přístupu autorek. Pracují s pramen-nou základnou 42 rozhovorů o životníchosudech, které byly v 90. letech 20. stoletívedeny s rakouskými přeživšími z Ravens-brücku. Tento počet je sám o sobě poměrněchudým východiskem pro zobecnění; dalšípublikovaná či nepublikovaná svědectví na-víc autorky použily téměř bez provedení kri-tiky pramenů a poměrně svévolně. Problémrovněž spatřuji v tom, že nikde v knize nenízmíněno, kdo těchto 42 rozhovorů vedl. Jetotiž diametrální rozdíl v tom, zda je rozho-vor vyhodnocován tím, kdo jej vedl, či ně-kým jiným.

Je rovněž zarážející, že modelovým pří-kladem vybraným pro ilustraci porodů napůdě koncentračních táborů je příběh Kláryz Terezína, která byla deportována do Osvěti-mi a Mauthausenu, v Ravensbrücku však ni-kdy vězněna nebyla. Několik stovek dětí na-rozených v Ravensbrücku ovšem v knizezmíněno je. Vysvětlení tohoto nesouladu by-chom hledali marně; Klářin příběh byl vy-brán možná proto, aby bylo jeho výsledkymožné zevšeobecnit pro nacionálněsocialis-tická vězení jako taková. Pokud už se autor-ky zabývají Klářiným vyprávěním o jejímprvním porodu v Terezíně, pak zde téměřzcela chybí nutné srovnání se zkušenostmi ji-ných přeživších z Terezína. Při interpretacirozhovorů rovněž není ani zmíněno, co k té-matu mohou říci faktografické dějiny přísluš-ného tábora. Bez těchto porovnání může býtřada interpretací zavádějících. Autorky sevšak kontextem nezabývají důsledně a sys-tematicky, jak je vidět zejména na jejichpoznámkách ke koncentračním táborůmzmiňovaným v knize (Terezín, Osvětim,Ravensbrück, Mauthausen).

Absence porovnání obsahu rozhovoru s ji-nými prameny je markantní při klíčových ka-pitolách knihy, modelovém příkladu dvoumladých Romek. Obě ženy vykazují znakyhlubokého traumatu. Autorky předvádějí so-lidní práci při hluboké analýze, v níž detailnězkoumají, na kterých místech vyprávění jsoumezery, co zůstává nevyřčeno. Jejich závěr,že obě ženy byly zneužívány k sexuální nuce-

né práci pro SS, je pravděpodobný; na druhéstraně připadá historikovi způsob, jakým jetvrzení dokazováno, nedostatečný. V tomtobodě by muselo být prokázáno, zda byla oso-ba, s níž byl veden rozhovor, zneužívána a zdase jednalo o zneužívání systematické – s tímtotiž souvisí i způsob a míra traumatizace.

Zde začíná část knihy, v níž už nejdeo „individuální perspektivu osobního prožit-ku, a především otázku, jak je tento prožitekintegrován do vlastní životní historie a jak(ne)bylo možné o utrpěných traumatech ko-munikovat“ (s. 170), ale právě o dějiny faktů.Ačkoli autorky uvádějí, že o to jim primárněnešlo, přiznávají, že „musíme vyprávěnía tvrzení porovnávat s nejnovějším stavembádání o této době“ (tamtéž). Toto porovnáníje však v rámci jejich výzkumu nedostateč-né. A ještě jeden příklad: Autorky mají ambi-ci uvést na pravou míru mýtus o dobrovol-ném hlášení se do táborových bordelů. Zdeby opět bylo vhodné uplatnit ve větší mířekritiku pramenů: na jedné straně se autorkámdaří ukázat, jak byly vězeňkyně ze strany SSnucenou sexuální prací zaměstnávány z ne-vědomosti nebo pod nátlakem, na straně dru-hé ovšem nekriticky přebírají tvrzení přeživ-ších o nesystematickém verbování různýchnárodností. Přitom je ze seznamů pro přeřa-zování vězňů jasně patrné, že se téměř výluč-ně jednalo o ženy z Říše, v malé míře o Pol-ky a Ukrajinky, a nikdy o Židovky.

V neposlední řadě, ale to už je poněkudjiná debata, je nápadné, že autorky v teore-tických závěrech opakovaně odvozují moti-vaci pachatelů z dojmů obětí. Přitom napros-to není jisté, zda např. příslušníci SS stříhalivězeňkyním vlasy proto, aby je ponížili čiobrali o jejich ženskou identitu, nebo zda senejednalo o tehdy zcela běžné hygienickéopatření.

POZORUHODNÝ VÝKONVyjmenované námitky mají význam spíšepro historiky a neovlivňují příliš celkovouvýpovědní hodnotu knihy. Sexualizovanénásilí se jako první zabývá různými odstínya dopady, které měl život žen v koncentrač-ních táborech: Je pozoruhodným výkonempředvést je systematicky a podrobně, a dobřesestavený přehled literatury k tématu sexuál-ního násilí ve válce a života žen v táboře mánavíc právě pro české publikum, kterémunení většina těchto děl dostupná v překladu,velký význam. To z knihy činí základní dílok tématu. Moje doporučení by bylo bezvý-hradnější, kdyby byl výzkum proveden pečli-věji. Přesto je kniha prvním orientačním bo-dem pro všechny zájemce, ať už jimi budourodinní příslušníci přeživších či historicigenderu. ANNA HÁJKOVÁ

(Pro holocaust.cz a Rch z němčiny přelo-žila M. Veselská.)

(H. Amesbergerová / K. Auerová / B. Halb-mayerová: Sexualizované násilí. Ženské zku-šenosti z nacistických koncentračních táborů,Praha: BB/art 2005, 384 stran, 249 Kč.)

VĚSTNÍK 9/2006 17

SEXUALIZOVANÉ NÁSILÍŽenské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů

Byl jsem kdys dítětem/ před 3 lety.// Tomládí toužilo po jiné světy./ Nejsem již dí-tětem/ Viděl jsem nach/ teď jsem již dospě-lým/ poznal jsem strach.

Hanuši Hachenburgovi bylo třináct let,když ho nacisté deportovali do koncent-račního tábora v Terezíně. Během svéhopobytu v ghettu napsal mnoho působivýchbásní, jako je tato. Jeho hlas však byl uml-čen 18. prosince 1943 v plynové komořev Osvětimi.

Slova Hanušovy básně uvedla 20. čer-vence 2006 ve Státní opeře Praha v rámciRoku s židovskou kulturou hudebně-diva-

delní dílo Hear Our Voice – Slyš náš hlas,kterým vyvrcholil společný uměleckýa vzdělávací projekt Hackney Music De-velopment Trust z Londýna, Internationa-les Kammermusic Festival z Norimberkua Židovského muzea v Praze, podpořenýprogramem Evropské unie Culture 2000.Téměř stovka britských, německých a čes-kých (z Čech to byl dětský pěvecký sborSlavíčci) mladých lidí dala spolu se so-pranistkou Alison Buchananovou a FürthStreichhölzer Youth Orchestra pod taktov-kou dirigenta Petera Selwyna hlas svýmvrstevníkům, kteří žili v pohnuté době na-cismu. To, jak „děti šoa“ vnímaly vesvých básních, deníkových zápiscích čidopisech svůj osud, lidské utrpení a světkolem sebe, bylo pro dnešní mladé lidiklíčem k uchopení témat rasové nesná-šenlivosti a intolerance, se kterými sesami setkávají. Přáním umělecké vedoucí

celého projektu a autorky libreta TertieSefton-Greenové bylo, „aby celé dílo od-ráželo onu ohromnou víru v naději, kterouvšechny tyto děti sdílely“.

DĚTI ŠOADůležité bylo, aby všichni zúčastnění do-stali možnost obohatit ostatní o vlastnízkušenost a své vlastní kulturní dědictví.Nejprve vznikla příručka pro učitele, kterádětem představila problematiku šoa pomo-cí literatury, hudby, dramatu či vizuálníhoumění. Studenti v jednotlivých zemíchnavštívili významné historické památky

a muzea a setkali se s pamětníky šoa. Potése do přípravné práce zapojila řada škol.V každé zemi vedlo několik umělců work-shopy, které měly studenty inspirovatk umělecké reakci na libreto, skládající sez textů napsaných „dětmi šoa“. Britští skla-datelé Jonathan Dove a Matthew King, re-žisérka Clare Whistlerová a česká filmovárežisérka Marta Hrubá tak studentům dalimožnost rozvinout vlastní umělecké do-vednosti.

Projekt měl dvě paralelní části, výtvar-nou a hudebně-dramatickou. Výtvarnáčást projektu v každé zemi vyvrcholilavýstavou. Výtvarnice Ruth Pattonová, Ve-rena Waffeková a Hana Pavlátová vedlyworkshopy pro více než pět set studentůz dvanácti škol. „Nejdříve začaly výtvar-nými činnostmi navrženými v příručcepro učitele, a na to navázaly náměty, kte-ré z nich vycházejí a rozšiřují kontext

projektu o vlastní zkušenosti studentůa o jejich pohled na současná témata,jako jsou rasismus a pronásledování,“ vy-světluje Tertia Sefton-Greenová. Na spo-lečných výstavách v Londýně, Norimber-ku, Fürthu a Praze (v Jubilejní synagoze)pak bylo zajímavé srovnat, jak rozdílněstudenti z jednotlivých zemí vnímají stej-ná témata.

SPOLEČNÉ PŘEDSTAVENÍ V PRAZEVrcholem hudebně-divadelní části projek-tu bylo společné představení. Na hudeb-ním doprovodu libreta spolupracovali sestudenty Jonathan Dove a Matthew King.„Bylo to jako sešívání patchworkovéhopřehozu, ale výsledky byly mnohdy ažpřekvapivě organické,“ vzpomíná prvníz nich. „Často jsme začínali tím, že jsme sipředstavovali doprovod a vyvolávali vhod-nou náladu. Jakmile jsme se rozhodli, jestlimá být rychlá, nebo pomalá, položená vy-soko, nebo hluboko, rytmicky frázovaná,nebo rozprostřená, pokusil jsem se zahrátna klavír něco, co by odpovídalo tomu,o čem jsme právě mluvili. Děti mi pakřekly, jestli to zní dobře, nebo jak to mámvylepšit.“

Výsledné anglicko-německo-české dílo,které tedy vzniklo díky spolupráci mno-ha studentů a učitelů z několika koutůsvěta, je reakcí na utrpení dětí, jimž světhrůzy ukradl dětství. „Pokaždé, kdyžjsme dokončili zkušební projekt, tak na-stal moment, kdy po odchodu z jevištěděti stále ještě zpívaly,“ vzpomíná reži-sérka Clare Whistlerová. „V takovýchchvílích jsem si vždy znovu uvědomova-la ztrátu dětství – nebo přesněji, uvědo-movala jsem si, že jako dospělá už nikdynemohu být dítětem. Dospívání je nutnéa radostné, ale také bolestné – nevyhnu-telně znamená ztrátu nevinnosti. To, conikdy nepochopíme, je ztráta nevinnosti,kterou utrpěly děti v koncentračních tá-borech.“

Hanuš Hachenburg marně doufá ve svébásni: Avšak já věřím, že dneska jen spím,/že se svojím dětstvím se navrátím. Napětímezi nadějí, že se opět objeví svět dětstvíztracený s příchodem do ghetta, a zoufa-lým vědomím, že bezstarostný nevinný ži-vot opravdu zmizel v nenávratnu, je snadnejjímavěji vyjádřeno ve chvíli, kdy dneš-ní děti zpívají slova, která napsali jejichvrstevníci před půl stoletím a která v soběnesou zvláštní palčivost dětské bolesti vesvětě, kde dětství vlastně neexistuje: Věřímve slunce, i když nesvítí,/ věřím v lásku,i když ji necítím,/ věřím v Boha, i kdyžmlčí.

NOEMI HOLEKOVÁ

18 VĚSTNÍK 9/2006

POZNAL JSEM STRACH„Hear Our Voice – Slyš náš hlas“ ve Státní opeře

Společné představení ve Státní opeře 20. 6. 2006.

Mezi 25. červencem a 25. srpnem přineslačeská média více než dva tisíce komentá-řů, analýz, reportáží, zpráv, polemik a dal-ších textů na téma Izrael a válka v Liba-nonu (zhruba 70 příspěvků denně). Řadapříspěvků nejeví pochopení pro situaci ži-dovského státu („Přijmout existenci Izrae-le pro obyčejného člověka znamená prodatsvou čest a svou zemi a krev, a to bylyv arabském světě vždy největší hodnoty,“píše např. česká muslimka Jana Al Ouklav Mladé frontě Dnes 27.7.), jiné jsou vstříc-nější. „Mnozí evropští politici roní kroko-dýlí slzy nad zavražděnými z Osvětimia zároveň provádějí alibistickou a kapitu-lantskou politiku vůči jejich potomkůmv Izraeli,“ píše např. politolog B. Doležal(MfD, 22.8.) „Je to zároveň snadné a hnus-né… Starejte se o živé. Chovejte se slušněke svým židovským spoluobčanům. A ne-namlouvejte si, že když bráníte Izrael, po-skytujete službu někomu cizímu. Vůbecne. Bráníte sebe.“ Autor mj. kritizuje ko-mentátory (i MfD), kteří hájí právo Íránuvystavovat karikatury zesměšňující holo-caust. O výstavě píše většina novin. ■■ Naotázku Zlínského deníku (27.7.), jestli je

pro něj psaní cestou k poznání sebe sama,odpověděl dramatik Arnošt Goldflam:„Pro mě je psaní záchranný kruh.“ ■ ■ Naotázku moderátora (ČT24, 6.8.), jak dlou-ho bude trvat odzbrojení Hizballáhu, od-pověděl libanonský velvyslanec při OSN:„Jakmile dospějeme k tomu, že je pře-svědčíme, pak by to bylo možné.“ ■ ■

Všechna média přinesla zprávu o tom, žehollywoodská hvězda Mel Gibson, režisérkontroverzního filmu Umučení Krista, za-hrnul v opilosti antisemitskými nadávkamipolicisty a na útěku zvolal: „Židi můžouza všechny války světa.“ Gibson se pozdě-ji omluvil (LN, 31.7.). ■ ■ KomunistickéHaló noviny se pohoršily (27.7.) nad tím,že se „Izraeli toleruje vyvyšování Židůnad ostatní, rozuměj nikdy a nikde nekon-

čící řeči o vyvolenosti onoho národa.“O den dříve stejný list přinesl stať J. Mar-ka, který se na citátech z knihy knih snažídokázat, že „Bible šíří morálku nenávistia opovržení lidmi... co Bible rozumí bratr-skou láskou, je ve skutečnosti nenávistí vejménu Boha a vyvoleného lidu.“ ■ ■ Týde-ník Instinkt (27.7.) upozorňuje na další„příspěvek k tradici kvalitního francouz-ského komiksu“, v němž Joann Star zpra-coval příběh „bulharského Žida Julia Mor-dechaje Pinkase, známého též jako PrincMontparnassu – Julese Pascina... který vy-nikal svými pijatykami, sériemi kresebprostitutek a taky depresemi, které ho do-hnaly k sebevraždě.“ ■ ■ Pravicový publi-cista M. Semín v článku „Izrael se chovájako terorista“ (MfD, 1.8.) zase soudí, že„Židům chybí étos Ježíšova milosrden-ství“ a že „Talmud má ve své povýšenostivůči Nežidům mnohem blíž k islámu nežke křesťanství“. ■■ Pod titulkem „Předsud-ky se umí šířit jako infekce“ otiskla MfD(5.8.) rozhovor s historičkou KateřinouČapkovou. ■ ■ Na otázku „Máte židovsképříjmení, kde se vzalo?“ odpověděl týde-níku Týden (7.8.) v rozhovoru scenáristaMarek Epstein (30): „To je po dědovi. Po-cházel z jižních Čech. Vzal si ale Nežidov-ku a tím naše semitská linie skončila. Námzbylo jenom jméno a bohužel žádné ma-jetky. Byli jsme asi nejchudší Židi v Če-chách.“ ■ ■ Nový Život (27.7.) zpravujeo sporu, který probíhá v Mikulově. Jdeo sochu, kterou chtějí představitelé městainstalovat doprostřed bývalého ghetta. So-cha změnila v poslední době několikrátjméno, ale ať ji nazývají Bakchus, spící vi-nař nebo židovský obchodník s vínem,mnoha lidem se zdá její umístění zcela ne-vhodné. ■ ■ Týdeník Reflex (27.7.) přineslzprávu o 4. ročníku přehlídky SculptureGrande na Václavském náměstí, jíž letosbude do konce září dominovat skulpturaAleše Veselého Kadiš. Tato „výjimečnásocha ze svařované oceli byla dlouhé rokyschována na zahradě autorova ateliéru veStředoklukách,“ ačkoli by podle mínění ča-sopisu „měla být ozdobou sbírky Národnígalerie“. ■ ■ Moravský sever (8.8.) zazna-menal dramatický osud Egona Morgenster-na z Loštic, který prožil řadu let v krutýchpodmínkách sovětského gulagu a poprvésměl navštívit svou vlast až v r. 1960.Teprve nedávno mu bylo vráceno českéobčanství. ■ ■ Podle Rádia Praha ČRo7(6.8.) hřbitov v Mikulově bude mít „novouturistickou atrakci – sto let starý pohřebnížidovský kočár“. ■■ V roce 1939 potkal na

ulici v centru Brna svého lékaře, který bylŽid a přešel raději na druhou stranu. „Sty-dím se za to a neprominu si to dodnes. Jeto jedna z těch věcí, které člověk uděláa které se už nikdy nedají napravit,“ řeklmj. MfD (7.8.) brněnský rodák Erich Pill-wein, voják wehrmachtu a pozdější prezi-dent německé stomalogické komory. ■ ■

Pod titulkem „Ten, který popadl 20. stoletíza krk“ otiskly LN (5.8.) portrét Eliase

Canettiho. MfD (27.7.) píše o výstavěv pražském Rakouském kulturním středis-ku, která prezentuje fotografie ze životatohoto nobelisty, mj.: „Z četných snímkůproslul zejména ten úvodní, na němž Ca-netti jako tříletý pózuje v nenáviděnýchdívčích šatečkách. Teprve když od pěti letmohl nosit kalhoty, připadal si dospěle.“■ ■ Výběrové řízení na památník připomí-nající židovskou komunitu ve Strakonicíchmuselo město pro nezájem architektů zru-šit (Listy Strakonicka, 5.8.). ■ ■ Obsáhlýrozhovor s ředitelem pražského divadlaUngelt Milanem Heinem vysílal Radio-žurnál (7.8.). ■ ■ V 75. dílu seriálu „Vý-znamní muži a ženy Nízkého Jeseníku“ seBruntálský a Krnovský deník (19.8.) zabý-val židovskými osobnostmi regionu. ■■ Vesvé úvaze na téma Borgesův svět (Právo,3.8.) připomíná filosof a geolog V. Cílekosobnost spisovatele a kritika Karla Krau-se. ■ ■ Na novou knihu Ruth Bondyové„Jak jedli Židé v Čechách a na Moravě“,která má vyjít příští rok, upozorňuje Tý-den (21.8.). Stejný týdeník o týden dřívepublikoval obsažný portrét zakladateleekonomického vzestupu dynastie Roth-schildů Mayera Amschela Rothschilda(1744–1812). ■ ■ 15. díl seriálu „Legendyčeského humoru“ věnovala MfD (16.8.)Hugovi Haasovi. ■ ■ „Už mám po krk otá-zek, jestli věřím v mimozemštany,“ řeklpodle TV revue (17.8.) herec David Du-chowny, doktor filosofie a představitelagenta z televizního seriálu Akta X.

(vybral tp, kresby Antonín Sládek)

VĚSTNÍK 9/2006 19

PRINC Z MONTPARNASSU ...a jiné události/Vybráno z českého tisku/

KalendáriumPřed 120 lety, dne 3. 9. 1886, se v Janko-vě (okr. Benešov) narodil EGON FUCHS.Vystudoval v Praze práva, zájem však vě-noval opernímu zpěvu. Po studiích na kon-zervatoři ve Vídni a soukromých v Itáliipůsobil jako komorní a operní pěvec v Es-senu a v Berlíně. Podle slovníku „vyniklvzácnou ušlechtilostí podání, v němž spo-joval hlubokou inteligenci s kultivovanostíhlasu“. Od roku 1919 byl profesorempražské konzervatoře a vystupoval jakokoncertní pěvec. Za okupace byl interno-ván, v l. 1948-51 byl profesorem AMU.Zemřel 14. 7. 1958 v Praze.

Před 100 lety, 19. 9. 1906, se ve Višňovéu Frýdlantu narodil BEDŘICH FRITTA (vl.jm. FRITZ TAUSSIG). Byl jedním z členůdnes již legendární skupiny terezínskýchvězňů, kteří se odhodlali k odvážnémudruhu odporu proti svým trýznitelům: kry-ti zaměstnáním v „technickém oddělení“zaznamenávali svými obrazy, grafikami,a především kresbami skutečný život a děnív ghettu. Většina z nich za to zaplatila živo-tem poté, co byli (zřejmě po udání) prozra-zeni. Fritta byl se ženou a tříletým synemTomášem v červenci 1944 uvězněn v Malépevnosti, v říjnu převezen do Osvětimi, kde8. listopadu zahynul. Řada jeho prací z Te-rezína se však zachovala a patří k tomu nej-lepšímu, co v ghettu vzniklo.

Před 60 lety, 26. 9. 1946, zemřel ve Vídnivlastní rukou HANS EPPINGER. Narodil se26. 12. 1880 v Praze. Vystudoval medicí-nu v Praze a ve Štrasburku. Byl profeso-rem pro vnitřní lékařství na univerzitáchve Vídni, Freiburgu a v Kolíně. Patřilk předním odborníkům své doby, prosazo-val průkopnické metody léčení. Roku1936 přijal pozvání do Moskvy, kde léčilStalina, v r. 1945 byl pověřeným lékařemruského vrchního velitelství v Rakousku.

Před sto lety, brzy poté, co ho minister-stvo orby pověřilo, aby prováděl pokusys léčbou revmatických chorob radioaktivnívodou z jáchymovského dolu Werner, seLEOPOLD GOTTLIEB stal zakladatelem léč-by v dnes známých a úspěšných lázních Já-chymov, kde působil v letech 1889-1912.Podle tradice nechal okusit lázeň i anglic-kému králi Eduardu VII. O příznivých vý-sledcích a zkušenostech z léčby (předevšímrevmatismu a dny) vydal několik vědec-kých publikací, přednesl je i v roce 1912v Praze na 6. mezinárodním sjezdu pro ra-diologii. Leopold Gottlieb se narodil 17. 3.1852 v Kardašově Řečici, kde pracovalv letech 1882-88. Zemřel v Praze předvíce než 90 lety, 21. 6. 1916. lp

Ve světě patří IVAN KLÍMA (14. 9. 1931v Praze) k nejznámějším a nejvíce překlá-daným českým prozaikům (v USA figurovaljeho román Soudce z milosti mezi desítkounejlepších přeložených knih). Jeho dílo máúctyhodné rozměry a zajímavý žánrový roz-sah. Píše romány, povídky, divadelní, tele-vizní a rozhlasové hry, eseje, reportáže,prózy pro děti. Významnou součástí jehodíla je publicistika: tady pokračuje v tradicivelkých předválečných prozaiků (Čapek,Poláček aj.), kteří kultivovali jazyk a cha-rakter novin. Patřil k výrazným postavámgenerace, která se v průběhu 60. let začalapomalu a postupně vracet k ideálům klasic-ké demokracie. Byl ve vedení Literárníchnovin (v čase jejich největší slávy 1963-69),Literárních listů a Listů, také komunistybrzy zlikvidovaných. V 70.–80. letech byljedním z proskribovaných autorů, měl blíz-ko k Chartě 77, po revoluci stál po tři rokyv čele českého PEN-klubu.

Autor pětadvaceti divadelních her, tříprozaických knih, mnoha dramatizacía scénářů (divadlo, rozhlas, TV), kmenovýdramatik a režisér Ha-divadla (15 let), pakrežisér na volné noze (Hradec Králové, NDv Praze a Brně, Archa aj.), herec v desít-kách televizních, filmových a divadelníchrolí. V každé z těchto profesí a uměn seARNOŠT GOLDFLAM (22. 9. 1946 v Brně)pohybuje přirozeně, nenásilně a zcela posvém – těžko si vzpomenout, kdo u nás to ješ-tě takhle dovede. Širší obecenstvo ho márádo především jako herce, jehož komika másvé kořeny někdy v době, kdy končil němýa začínal zvukový film. Goldflam ovládá sta-ré umění, jak nechat hovořit figuru a mimi-ku, ale už dovede i promluvit. Jen ty své re-pliky říká (a píše) trochu jakoby opožděně.A v té pauze, v tom skvělém stoptimu má di-vák (i čtenář) čas se nachystat na smích. Toje v éře klipové kultury k nezaplacení.

Redakce Roš chodeš i nakladatelství Se-fer přeje oběma autorům Ad mea veesrimšana! tp

PRSTY NA TEPNÁCH

K tomu, jak nedávné výročí vyvraždění pře-myslovské dynastie (4. 8. 1306 v Olomou-ci) zpracovala česká média, není z židov-ského pohledu co dodat. Židé po roce 1306trpěli politickými zmatky podobně jakoostatní obyvatelé a není divu, že o několiklet později zpěvem a modlitbami vítali králeJana. (Zprávu o setkání jejich průvodu s pa-novníkem před Brnem přinesl opat Zbra-slavského kláštera Žitavský ve své kronice– ve starší křesťanské literatuře u nás by-chom zřejmě marně hledali text laskavějšík Židům.) V novodobé českožidovské histo-rii se k olomoucké vraždě Václava III. vzta-huje jedna malá aféra. Vraždu a její (dodnestajemné) okolnosti si kolem roku 1916 vzalza námět hry Přemyslovci básník OtokarFischer. Jeho text představoval jiný typ his-torického dramatu než dosud oblíbené opu-sy A. Jiráska: oproti hře závislé na stavuhistorického bádání tu hrála hlavní roli bás-níkova fantazie, namísto přehledného střetudobra a zla rozporuplný (navíc aktualizo-vaný) obraz jednoho období českých dějin.Hra měla premiéru v Národním divadlev dubnu 1918 a Fischera zaskočily ostréútoky nacionalistů. Především směr těchtoútoků: někteří z kritiků mu totiž jako Židoviupírali právo psát o české národní proble-matice. Nejvíce ho zasáhla slova kolegy Bo-humila Mathesia: „Kulturní diletanti, vrostlído téhle země hlavou, a ne nohama... kladousvé nepozorné prsty na samy tepny našehonárodního krveběhu... Schází jim živelný,zemitý, kořenný poměr k české kultuře.“(Socialistické listy 13/1918)

Byl to krutý paradox. Kulturním diletan-tem je tu nazván jeden z nejvzdělanějšíchčeských autorů, docent germanistiky naKU, tvůrce překladatelské školy. Fischerbyl navíc důsledný asimilant: narodil sev kolínské českožidovské rodině (otec bylstaročech, příslušník generace, která vybu-dovala Národní divadlo, přátelil se s Voja-nem aj.) a vychovávaly ho české chůvy. Odrodičů zdědil dokonalou znalost němčiny,především však přesvědčené češství. Veřejněse k němu hlásil vždy, když se národ ocitlv nebezpečí. Na začátku války např. přestalde facto psát německy a začal koncipovatřadu významných bohemistických studií:o Erbenovi, Kollárovi, Čelakovském, Má-chovi, Březinovi, Šaldovi aj. Nikdy se všaknepodbízel. Zajímavě to shrnul jeden z jehožáků Karel Polák: „Zčešťoval vše, čeho sedotkl, aniž češtil a vlastenčil.“ Útok Mathe-sia a spol. lze vykládat různě: jako jedenz projevů „antisemitismu zklamání“, jak na-zval mj. i svůj postoj k Židům koncem vál-ky Masarykův souputník Jan Herben, nebojako jednu z „ledových sprch“, jíž se podlejiného Fischerova žáka, Pavla Eisnera, do-čká každý Žid v diaspoře, který příliš vyční-vá. V každém případě jde o drobný příběhna velké téma: Co si menšina smí dovolita co ne.

TOMÁŠ PĚKNÝ

20 VĚSTNÍK 9/2006

Leo Haas, Bedřich Fritta, 1943.

ŽIDOVSKÁ OBEC PRAHA(Maiselova 18, Praha 1)KÁVA O ČTVRTÉ■ Zářijová „Káva o čtvrté“ se koná 19. 9.jako obvykle ve velkém sále v přízemí Ži-dovské radnice, občerstvení a vstup volný.Začíná však mimořádně již v 15.00. Hostembude známý český herec, dramatik, scenáristaa režisér Zdeněk Svěrák. Program připravila moderuje Honza Neubauer (jan@neub.biz).

PODVEČERS YVONNE PŘENOSILOVOU■ ŽOP vás zve na další podvečer s YvonnePřenosilovou, tentokrát s názvem „Co strunynezahrály…“ Jako host vystoupí houslovývirtuos Jaroslav Svěcený. Koná se ve čtvr-tek 21. září od 17.30.

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍCENTRUM ŽIDOVSKÉHO MUZEA(Maiselova 18, Praha 1, 3. patro)■ 12. 9. v 18.00: Židovské památky v bývaléJugoslávii, zničené a zachované, přednáškaJechiela Bar-Chaima, předsedy americkéhoJointu pro země Evropy (anglicky s tlumoče-ním do češtiny). Vstupné 10 Kč.■ 13. 9. v 18.00: Jehuda Löw ben Becalel(1512 – 17. 9. 1609), přednáška prof. PhDr.Vladimíra Sadka, CSc. z Ústavu židovskýchstudií na HTF UK u příležitosti výročí úmrtínejvětší osobnosti tzv. velké pražské rene-sance. Vstupné 10 Kč.■ 14. 9. v 18.00: I have not seen a butterflyaround here..., vernisáž výstavy černobílýchfotografií Rosy Revsin, argentinské fotograf-ky a výtvarnice. Fotografie byly inspiroványpoezií terezínských dětí. V úvodu promluvíautorka děl, velvyslanec Argentiny Juan Fle-ming a ředitel ŽMP Leo Pavlát. Hudební vy-stoupení, občerstvení. Výstava potrvá dokonce října.■ 19. 9. v 18.00: Výtvarné metafory MarkaPodwala – známý newyorský výtvarník, ilus-trátor a lékař Mark Podwal osobně komen-tuje projekci svých děl (viz info o výstavě).Anglicky s tlumočením do češtiny. Vstupné10 Kč.■ 20. 9. v 18.00: Večer s písněmi v jidiš v no-vém hábitu, koncert Hany Frejkové (zpěv)a Michala Hromka (kytara). Vstupné 50 Kč.■ 21. 9. v 18.00: Doufám, dokud dýchám,prezentace knihy Mgr. Věry Vlčkové, histo-ričky a překladatelky. Jde o knihu příběhůžen, které přežily holocaust: Evy Reichové-Zelené, Věry Löwenbachové-Feldmanové,Marie Spitzové-Vítovcové a Evy Hejzlarové-Koubkové. Večera se zúčastní Eva Zelenáa Eva Koubková, pořadem provází Mgr. VěraVlčková. Zazní ukázky z deníků a hudba.

ROK S ŽIDOVSKOU KULTUROUVýběr ze zářijových akcí. Úplný přehlednaleznete na www.jewishmuseum.cz.

VÝSTAVY

Galerie Roberta Guttmanna■ Do 1. 10. Bestii navzdory. Židovské muze-um v Praze 1906–1940

Výstava je věnována okolnostem vzniku a čin-nosti Židovského muzea v Praze v letech1906–1940 včetně důležité role, kterou sbír-ka sehrála za nacistické okupace. Veřejnostipředstavuje formou rekonstrukce předváleč-ných expozic to nejlepší a nejzajímavějšíz muzejních sbírek i řadu unikátů (haftarav Braillově písmě, nástavce na Tóru s žehna-jícíma rukama kohenů, prapor židovskéhocechu řezníků, soubory kořenek, chanuko-vých svícnů, rabínských portrétů i antisemit-ských letáků). K výstavě byl vydán katalogobsahující informace o každém předmětuz předválečné sbírky doplněný řadou foto-grafií. Je otevřena denně od 9 do 18 hodinkromě sobot a židovských svátků.Pinkasova ulička (v areálu Pinkasovy sy-nagogy v Praze)■ 6. 9.–31. 12.: Melissa Shiff: Ark / ArchaVideoskulptura ve tvaru gigantické lodi vy-tvořená u příležitosti oslav 100. výročí zalo-žení muzea.Vratislavský palác – Americké středisko(Tržiště 13, P1)■ 22. 9. – 24. 11.:Mark Podwal: Židovské snyVýstava kreseb a akvarelů amerického grafi-ka a ilustrátora. Pořádá Velvyslanectví USAve spolupráci s Židovským muzeem v Praze.Mark Podwal (nar. 1945 v Brooklynu) patřík významným současným americkým ilu-strátorům. Jeho osobité kresby, které čtenářiRoš chodeš dobře znají, čerpají tematickypředevším z židovské tradice, často z čes-kých židovských reálií. Je autorem řadyvlastních knih a mnoho dalších ilustroval,vystavoval v USA a Izraeli. Výstava je otev-řena v pracovní dny od 13 do 16.30.Brno – Křížová chodba Nové radnice■ Do 17. 9.: Neztratit víru v člověka... Pro-tektorát očima židovských dětíPutovní výstava a vzdělávací projekt Vzdělá-vacího a kulturního centra ŽMP přináší na 20panelech příběhy šesti dětí, které byly za vál-ky pro svůj původ pronásledovány.Anna Franková – odkaz pro současnost.Ve spolupráci s Anne Frank House v Amste-rodamu.

Příběh dětí – kresby dětí z terezínskéhoghetta. Ve spolupráci s ŽMP.

KONCERTY

Divadlo Archa■ 19. 9. od 20.00 Yinon Muallem Ensemble:Klezmer pro sultánaOdraz historie a kořeny židovské tradičníhudby v turecké kultuře v novodobém podá-ní. Ve spolupráci s velvyslanectvím Turecka.Skupina hraje pod vedením perkusionisty Yi-nona Muallema. Yinon patří do mladé gene-race hudebníků, kteří se věnují původní ži-dovské hudbě bez ohledu na hranice žánrů.Jeho originální styl odráží hudební vlivyz Balkánu, Indie, Persie, jazzu a předevšímtradiční židovské a turecké hudby. (www.ar-chatheatre.cz, www.yinon-muallem.com)Hudba v synagogách plzeňského regionu■ 3. 9.: koncert v synagoze v Hartmanicích. ■ 17. 9.: koncert ve Velké synagoze v Plzni.

FESTIVALY

Židovské dny 2006 na Prácheňsku 18.–24. 9.■ 6. ročník festivalu židovské kultury a his-torie www.zidovskedny.cz.Evropský den židovské kultury 3. 9.Praha – Brno – Olomouc – Ostrava■ Výběr z programu: den otevřených dveřís komentovanou prohlídkou v synagoze a naŽidovském hřbitově v Brně a v okolí, Press-burger Klezmer Band na hlavním náměstípřed radnicí v Olomouci a další. (www.bejt-praha.cz)Divadlo Ponec (Husitská 24a, P 3)■ 10.–11. 9. Izraelský víkend. Novinky sou-časného izraelského tance. (www.divad-loponec.cz)

CVI TOLKOVSKY – RŮZNORODOST■ V Galerii Vltavín (Masarykovo nábřeží36, P1) je do 24. září otevřena výstava vý-znamného izraelského výtvarníka Cvi Tol-kovského (nar. 1934). Jeho tvorba je ojedi-nělá svou různorodostí: zabývá se malbou,grafikou, asambláží, fotografií, sochou, ob-jekty. Na jeruzalémské výtvarné akademiiBecalel, kde léta působil jako profesor ateli-éru multimédií a konceptuální tvorby, zalo-žil dílnu na výrobu ručního papíru. Poprvése Tolkovsky představil českému publikuv roce 1998 (viz Rch 9/98), současná výsta-va představuje dílo z 80. – 90. let a z uply-nulého roku. Otevřeno denně od 10 do 12a od 13.30 do 18.00.

ORIT HOFSHI – TISKY■ Zajímavou izraelskou umělkyni (nar.1959) představuje do 18. 9. Novoměstskáradnice v Praze. Jsou tu k vidění její rozměr-né monotypy a dřevoryty zachycující kraji-nu, její proměňující se podoby a její vztahk člověku; vystaveny jsou i portréty. Výstavavznikla ve spolupráci s izraelským velvysla-nectvím v Praze. Je otevřena denně kroměpondělí od 10 do 12 a od 13 do 18.00. V říjnubude instalována v klášteře ve Šternberkua v listopadu v Muzeu Boskovicka. (Více vizwww.orithofshi.com.)

VĚSTNÍK 9/2006 21

KULTURNÍ POŘADY

Cvi Tolkovsky: Depression.

NOVÝ SOCIÁLNÍ PROJEKT FŽO ČR■ Federace židovských obcí v ČR (dále jenFŽO) zahájila projekt Mapování sociálnícha zdravotních potřeb židovských obcí v ČR, kte-rý je podporován Nadačním fondem obětem ho-locaustu.

Smyslem projektu je vyhledat v židovskýchobcích v celé České republice seniory a sociál-ně či zdravotně potřebné, kteří potřebují pomocv obtížných životních situacích a podmínkách,jsou osamoceni a bez adekvátní pomoci.

V současné době máme přehled o sociálnícha zdravotních potřebách asi 500 stávajících kli-entů (členů Židovských obcí, Hidden Child, Te-rezínské iniciativy, WIZO i neorganizovaných),kterým pomáháme zajistit potřebnou péči.(Členství v židovské obci není podmínkou.)Předpokládáme však, že existují i další osoby,které by mohly mít o naši pomoc zájem. Nabí-zíme tedy všem, kteří by naši pomoc mohli po-třebovat, aby kontaktovali sekretariát FŽO tel.224 800 824, fedzid@vol.cz, případně pana Mi-chaela Lichtensteina, tel. 602 464 268, kehi-la@volny.cz buď telefonicky, e-mailem nebo pí-semně na adresu Federace židovských obcív ČR, Maiselova 18, Praha 1, 110 00.

Současně prosíme čtenáře, aby naši informa-ci i zveřejněné kontakty předali svým příbuz-ným a známým.

Dr. I. Rymešová, koordinátorka projektu

ŽO TEPLICE■ Židovská obec Teplice (dále jen ŽOT) se za-pojila do uvedeného sociálního projektu Fede-race ŽO. V současné době máme přehled o so-ciálních a zdravotních potřebách 40 stávajícíchklientů (členů ŽO Teplice, Hidden Child, Tere-zínské iniciativy, WIZO i neorganizovaných).Kontakt pro všechny, kteří by naši pomoc mohlipotřebovat, je: ŽO Teplice paní Věra Pešinová,případně pan Michael Lichtenstein, tel. 417 538209, 723 308 090, 602 464 268, e-mail kehi-la@volny.cz, adresa Židovská obec Teplice, Lí-pová 25/333, 41501 Teplice.

Věra Pešinová, sociální pracovnice

NADAČNÍ FONDOBĚTEM HOLOCAUSTU■ Vyhlašuje výběrové řízení na podporu pro-jektů v programech péče – sociálně zdravotnípéče se zvláštním zřetelem k potřebám těch,kteří přežili holocaust; připomínka – projektysloužící k důstojné připomínce obětí holocaustua vzdělávání o holocaustu; budoucnost – vzdělá-vací aktivity v oblasti judaismu. Uzávěrka přihlá-šek program péče – 13. října 2006. Uzávěrkapřihlášek programů připomínka a budoucnost –29. září 2006. (Termíny uveřejněné v srpnovémRch neplatí.) Bližší informace: Kateřina Fadlje-vičová, Nadační fond obětem holocaustu, Lege-rova 22/1854, 120 00, Praha 2, www.fondholocaust.cz; e-mail: fadljevicova@fondholocaust.cz; tel. 224 261 573, fax 224 262 563.

TRÉNINK PAMĚTIA POZITIVNÍHO MYŠLENÍ■ Uvedené tréninky začínají 21. září ve čtvrteko půl dvanácté ve 2. patře v malé zasedačce Ži-dovské radnice v Praze. Vítáni jsou všichni, kte-ří už dříve chodili, i ti, kteří se teprve osmělí!Všechny dotazy vám ráda zodpoví Vaše trenér-ka paměti PhDr. Zuzana Peterová na mobilnímtelefonu 606 859 223.

UŽITEČNÉ VZPOMÍNÁNÍ■ Věřili byste, že myslet na minulost, na hezkézážitky léčí naše duše? Pojďme si to zkusit!Kdy? V pondělí 25. září od 14 hodin ve druhémpatře v malé zasedačce. Tímto dnem zahajuje-me „Reminiscenční kavárnu“. Uskuteční sevždy jednou za měsíc a při dobré kávě nebo čajibudeme vzpomínat na dávné časy, kdy námbylo tak dobře. Pro naše první setkání jsme vy-brali školní téma – „Moje škola, moje třída,moji učitelé...“ Těší se na vás PhDr. Zuzana Pe-terová a ing. Jana Wichsová.

DENNÍ CENTRUM■ Denní centrum seniorů poskytuje svým klien-tům program založený na psychické i fyzickéaktivizaci a podpoře. Zveme vás na svůj web:www.dcs-zop.wz.cz, kde o nás najdete podstatnéinformace a mimo jiné v odkazu na nově vydaný„Občasník Šalom“ i pojednání o demenci. V zářímáme kromě pravidelného programu tuto zvlášt-ní nabídku: 13. 9. od 10.30 – taneční terapies Mgr. P. Veletou, 22. 9. od 9.30 – šijeme s klu-bem „Panenky“, 27. 9. od 10.30 – beseda s rabí-nem K. E. Sidonem k Vysokým svátkům. Vy-cházky a výlety aktuálně dle dohody a počasí.

WIZO■ Naše zářijová schůze se uskuteční dne 20. 9.v 15 hodin v restauraci Šalom ŽOP. Výbor sesejde ve středu 13. 9. v 15.00 v Jáchymově uli-ci. Těšíme se na vás. Výbor WIZO

ŽOB HLEDÁSOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA ■ Židovská obec Brno hledá zaměstnance napozici sociální pracovník/pracovnice na částeč-ný pracovní úvazek. Datum nástupu dohodou.Místo výkonu práce: Brno, Jihomoravský kraj.

Požadujeme: VOŠ sociální nebo VŠ se zamě-řením na sociální práci; ukončená nástupní pra-xe; pozitivní vztah k seniorům, časová flexibili-ta, uživatelská znalost PC.

Výhodou je řidičský průkaz sk. B a znalostAJ nebo NJ.

Kontakt: jas@zob.cz, tel. 544 509 670.

ŽO BRNO PRODÁVÁ KOŠER VÍNO■ V ŽO Brno lze zakoupit: Svatovavřinecké, ja-kostní suché, košer, 2005, č. š. 04, cena 120Kč/ks; Cabernet Sauvignon, jakostní suché, ko-šer, 2005, č. š. 01 130 Kč/ks; Cabernet Moravia,pozdní sběr, suché, košer, 2005, č. š. 05 150Kč/ks. Objednávky posílejte laskavě na adresu:ŽOB, tř. Kpt. Jaroše 3, Brno 602 00, tel. č. 545212 195, 545 213 803.

ŽOP HLEDÁ ZVUKAŘE■ Židovská obec v Praze hledá zvukaře pro kul-turní akce. Vhodné pro studenta nebo pro oso-

bu, která má čas odpoledne nebo v podvečer.Práce je placená dle hodin, zařízení mámevlastní. Zájemci se mohou hlásit na sekreta-riátu ŽOP u paní H. Beckové, tel. 224 800813, e-mail beckova@kehilaprag.cz.

INZERCE■ Mladý židovský pár hledá byt 1+1 (max. 40min. pěšky od Staronové synagogy). Orientačníměsíční nájemné: 5000 Kč. Kontakt: tel. 775187 708, 608 865 936.

WEB MASORTI■ Česká masorti (konzervativní) komunita másvou webovou stránku. Naleznete ji na www.masorti.cz a poskytuje základní informace o čin-nosti a o novinkách z konzervativního světa.

LUACH 5767■ Oznamujeme, že je již v prodeji židovský ka-lendář pro rok 5767, tentokrát v praktickém diá-řovém provedení. Naleznete v něm rozpis svát-ků, minhagim, základní modlitby a požehnánív české a hebrejské verzi. Na židovských ob-cích získáte Luach za 70 Kč, doporučená cenav knihkupectvích je 100 Kč. at

KNIHOBRANÍ V CHEBU■ VI. ročník Knihobraní v Chebu bude mít le-tos téma židovská literatura, historie a kultura.Krajské muzeum v Chebu ve spolupráci s Na-dací židovského muzea v Praze u příležitostiRoku s židovskou kulturou připravilo bohatýprogram na sobotu 30. září. Hlavním tématembude literatura, prodej, prezentace a výměnaknih. V dopoledních hodinách se uskuteční dis-kusní fórum na téma obnovy a záchrany židov-ských památek, na autorské čtení přijal pozváníArnošt Goldflam; z románu Hugo od Jiřího Ka-mene bude předčítat Petr Nárožný. Další pro-gram: ochutnávky jídel z židovské kuchyně,soutěže pro děti, výstava fotografií RadovanaKodery o záchraně a využití židovských pamá-tek v Karlovarském kraji, koncert. Podrobnějšíprogram najdete na www.muzeumcheb.cz.

JUBILEJNÍ SYNAGOGA(Praha 1, Jeruzalémská ulice)■ Matana, a. s., pořádá výstavu ke 100. výročístavby Jubilejní synagogy v pražské Jeruzalém-ské ulici. Jubilejní synagoga vznikla jako náhra-da za tři synagogy v Židovském městě, kterébyly zbourány během asanace. Chrám je dílemvídeňského architekta W. Stiassneho a staviteleA. Richtra a představuje unikátní příklad použi-tí maurského stylu na synagogální stavbě. Vý-stava přibližuje staré Židovské Město, význam-né osobnosti, které v něm žily, a přirozeněposkytuje i informace o Jubilejní synagoze a je-jím restaurování. Tak se stavba sama stává expo-nátem. Výstava bude zahájena v sobotu 9. zářípo západu slunce, potrvá do 8. 11. Přístupna jedenně kromě soboty a svátků od 13 do 17.00.

POCTA FRANZI KAFKOVI ■ V rámci festivalu Nekonvenční žižkovskýpodzim Jiřího Hoška se 4. 10. od 16.30 v obřadnísíni na Novém židovském hřbitově (Izraelská 1,P 3) uskuteční koncert na počest Franze Kafky.Program: díla W. A. Mozarta, P. Haase, F. Men-delssohna-Bartholdyho, úryvky z Kafkovýchtextů přečte Zdenka Procházková-Hartmanno-vá. (www.zizkov.cz/festival)

22 VĚSTNÍK 9/2006

VÝZVY, ZPRÁVY

INZERCE

ŽNO BRATISLAVAV septembri oslávia: pani Henriete Dvori-nová, nar. 13.9. – 95 rokov; pani DagmarDvorská, nar. 11.9. – 75 rokov; pani PhMr.Katarína Gronská, nar. 18.9. – 91 rokov; pánPeter Havaš, nar. 11.9. – 71 rokov; paniMária Kleinová, nar. 14.9. – 81 rokov; paniHelena Kurzová, nar. 13.9. – 92 rokov; paniMagda Lazarová, nar. 29.9. – 81 rokov; pánIvan Mahler, nar. 16.9. – 77 rokov; pani Eda-na Marash-Borská, nar. 21.9. – 81 rokov;pani MUDr. Eva Salamonová, nar. 2.9. –50 rokov; pán Nathan-Karol Steinerl, nar.3.9. – 73 rokov; pani Edita Sternová, nar.15.9. – 85 rokov; pán MUDr. Peter Šťastný,nar. 19.9. – 65 rokov; pán PhDr. Jozef Weiss,nar. 1.9. – 73 rokov; pani PhDr. Mária Weisso-vá, nar. 18.9. – 73 rokov a pani René Žiaková,nar. 4.9. – 78 rokov. Ad mea veesrim šana!

Naše rady po krátkej chorobe opustili: paniPavlína Rinteiová, vo veku 84 rokov a pánJUDr. Alexander Erdös, vo veku 68 rokov.

ŽO BRNOV září oslaví narozeniny tito naši členové:pan Juraj Lissauer, nar. 1.9. – 77 roků; paníEva Pěnčíková, nar. 8.9. – 74 roků; paní Gi-zela Straková, nar. 12.9. – 79 roků; paní Rů-žena Svobodová, nar. 13.9. – 58 roků; panDavid Kšica, nar. 13.9. – 31 roků; pan PetrFiša, nar. 15.9. – 51 roků; paní Ruth Rossi,nar. 19.9. – 80 roků; pan Arnošt Goldflam,nar. 22.9. – 60 roků; pan Konrád Tuč, nar.22.9. – 91 roků; paní Helena Nedbalová, nar.23.9. – 81 roků; paní Judita Klauberová, nar.27.9. – 85 roků; paní Eva Neufeldová, nar.28.9. – 73 roků a paní Hana Němečková, nar.30.9. – 24 roků. Ad mea veesrim šana!

ŽO DĚČÍNŽivotní jubileum v září oslaví: paní SusanWolkowicz, nar. 2.9. – 63 roků; paní MarieSirotková, nar. 8.9. – 59 roků; pan VictorSanovec, nar. 9.9. – 63 roků; paní Zlata Pal-kovičová, nar. 9.9. – 22 roků; slečna IvanaKovtunová, nar. 9.9. – 9 roků; paní Janet Na-rodetsky, nar. 10.9. – 47 roků; pan VáclavTůma, nar. 12.9. – 61 roků; pan Karel Šetelík,nar. 12.9. – 54 roků; paní Karolína Ptáčková,nar. 25.9. – 33 roků a paní Božena Jelíková,nar. 28.9. – 48 roků. Ad mea veesrim šana!

Člen děčínské obce hledá byt v PrazeČlen ŽO Děčín, student VŠ hledá podnájemv Praze. Velmi slušný mladík, který rád vy-pomůže při práci v domácnosti. Prosím, vo-lejte na 606 620 035, 737 486 481.

Vladimír Poskočil, předseda ŽO Děčín

ŽO KARLOVY VARYV srpnu oslavili narozeniny naši členové:pan ing. Hanuš Spira, nar. 17.8. – 72 let; panJUDr. Richard Schindler, nar. 18.8. – 90 let;pan Otta Deneš, nar. 20.8. – 88 let a paní Es-ter Nečasová, nar. 24.8. – 84 let. Ad mea ve-esrim šana!

V září oslavují: pan Gabriel Szász, nar.4.9. – 77 let; pan Tomáš Huňáček, nar. 7.9. –40 let; pan Pavel Horák, nar. 15.9. – 50 let;

paní Anna Hyhlíková, nar. 22.9. – 47 leta paní Ildikó Lörintzy-Rubínová, nar. 26.9. –36 let. Ad mea veesrim šana!

ŽNO KOŠICEV septembri oslavujú: pani Ida Lacková, nar.14.9.– 89 rokov; pán Štefan Gömöri, nar. 5.9.– 86 rokov; pán Rudolf Rezbárik, nar. 17.9.–85 rokov; pani Margita Bayernová, nar. 7.9.– 84 rokov; pani Judita Grünbergerová, nar.19.9. – 84 rokov; pani Hermína Salzerová,nar. 22.9. – 84 rokov; pani Zoltán Langer,nar. 29.9. – 83 rokov; pani Valérie Forbátová,nar. 12.9. – 82 rokov; pani Alžbeta Starková,nar. 14.9. – 82 rokov; pani Barbara Klimová,nar. 26.9.– 81 rokov; pani Klára Friedová,nar. 4.9. – 80 rokov; pani Berta Grossová,nar. 16.9. – 79 rokov a pán F. Csaba Kende,nar. 7.9. – 73 rokov. Ad mea veesrim šana!

S ľútosťou oznamujeme, že zomrel náščlen pán Móric Speiser (92 rokov). Pohreb sa4. 8. konal na košickom Židovskom cintoríne.

ŽO LIBERECV září oslavují narozeniny tito naši členo-vé: slečna Jitka Špačková, nar. 1.9. – 18 let;paní Růžena Sotonová, nar. 14.9. – 83 let,pan Pavel Gerö ml., nar. 16.9. – 33 let a paníEva Gärtnerová 23.9. – 69 let. Ad mea vees-rim!

ŽO OLOMOUCV září oslaví narozeniny naši členové: paníEva Franklová, nar. 5.9. – 59 let; pan TomášFürst, nar. 23.9. – 70 let; David Ritter, nar.15.9. – 13 let; Matyáš Ritter, nar. 15.9.– 13let a paní Eva Skládalová, nar. 14.9. – 59 let.Ad mea veesrim šana!

ŽO OSTRAVAV září oslavují narozeniny naši členové: panPetr Grünberger, nar. 11.9. – 31 let; paní VěraRolková, nar. 13.9. – 68 let; pan Radim Voz-nica, nar. 13.9. – 24 let; paní Pavla Buchlová,nar. 15.9. – 82 let; paní Olga Urbanová, nar.15.9. – 36 let; paní PhDr. Judita Freundlicho-vá, nar. 16.9. – 69 let; paní Mgr. MiroslavaJaníková, nar. 17.9. – 60 let; paní Jana Ko-nečná, nar. 19.9. – 88 let; paní Věra Vaňková,nar. 23.9. – 79 let; pan Michal Kubíček nar.23.9. –32 let; pan MUDr. Jaroslav Meisels,nar. 27.9. – 58 let a paní Helena Presserová,nar. 30.9. – 90 let. Ad mea veesrim šana!

ŽO PLZEŇV září oslaví narozeniny: paní Lilly Berg-mannová, nar. 20.9. – 81 let; pan Jan Fialka,nar. 12.9. – 74 let; pan Jiří Löwy, nar. 23.9. –49 let; pan Rudolf Malý, nar. 28.9. – 49 leta paní Jana Olivová, nar. 13.9. – 68 let. Dne20.9. oslaví své kulaté – padesáté – narozeni-ny pan Arnošt Bergmann. K tomuto výročímu přejeme vše nejlepší, pevné zdraví a po-hodu v osobním i pracovním životě. Všempřejeme Ad mea veesrim šana!

ŽO PRAHAŽivotní jubileum v září oslaví: paní Františ-ka Adamová, nar. 9.9. – 81 let; paní AlžbětaBendová, nar. 18.9. – 92 let; pan Andrej Fáb-ry, nar. 17.9. – 87 let; paní Alžběta Hausero-vá, nar. 22.9. – 88 let; paní Regina Hejnová,nar. 18.9. – 82 let; pan Ondřej Herškovič,nar. 27.9. – 89 let; paní Irena Hnízdilová, nar.17.9. – 80 let; paní Johanna Hušková, nar.4.9. – 80 let; paní Eva Kleinová, nar. 6.9. –83 let; pan Ivan Klíma, nar. 14.9. – 75 let;paní Helena Krouská, nar. 12.9. – 85 let; paníGertruda Löwyová, nar. 13.9. – 94 let; paníMarie Majerová, nar. 29.9. – 83 let; paní He-lena Nolová, nar. 30.9. – 83 let; pan JUDr.Ladislav Palkovič, nar. 14.9. – 87 let; pan Jo-sef Salus, nar. 1.9. – 83 let; paní Herta Seve-rová, nar. 3.9. – 92 let; pan Milouš Stodola,nar. 30.9. – 85 let; paní Viera Šlesingerová,nar. 5.9. – 82 let; pan Ing. Leo Tauber, nar.14.9. – 86 let; paní Hana Trávová, nar. 10.9.– 81 let a paní ing. Zuzana Veselá, nar. 28.9.– 75 let. Ad mea veesrim šana!

Ve věku 69 let zemřela 11. srpna členkaŽOP paní Běla Svozilová.

Blahopřání: Blahopřejeme paní Věře Trn-kové k jejímu životnímu jubileu!

Hana s rodinou

ŽNO PREŠOVBlahoželáme našim členom, ktorí osláviav mesiaci september svoje narodeniny. Želá-me im veľa zdravia, šťastia a pohody. PánIng. Imrich Šiovič, nar. 2.9 – 77 rokov; paniAurélia Bleichová, nar. 4.9. – 93 rokov a paniJudita Gregušová, nar. 4.9. – 78 rokov. Admea vesrim šana!

JANA NOSEKOVÁ – PŘEŽILI PEKLOZástupce československé komunity v Izraelipředstavuje fotografka Jana Noseková-Žan-tovská v Komorní galerii fotografie JosefaSudka (Maiselova 2, P 1). Během svého po-bytu v zemi fotografovala rodáky z Česko-slovenska, kteří prošli šoa. Ze současnýchportrétů, které doplnila o staré fotografiez dětství (byly-li dostupné) a úryvky vzpo-mínek, vznikla výstava – příběh. Čtyřicetpozoruhodných portrétů představuje zároveňčtyřicet rozmanitých osudů lidí, kteří „přeži-li peklo“ a začali nový život v Izraeli. Výsta-va končí 1. 10., je otevřena denně kroměpondělí od 11 do 18 hodin. Ze snímků a tex-tů vytvořila autorka spolu se svým manže-lem, diplomatem Michaelem Žantovskýmknihu – tu lze v galerii zakoupit i po skonče-ní výstavy.

VĚSTNÍK 9/2006 23

ZPRÁVY Z OBCÍ

NENÍ SNADNÉ TU ŽÍTTěmito slovy uvítal izraelský premiér Olmertna 520 nových přistěhovalců z USA a Britá-nie, kteří dorazili do Tel Avivu vzápětí poskončení izraelské války proti Hizballáhu.Během války dorazilo do Izraele asi 3500imigrantů (údaj Židovské agentury). „Říkalimi, že jsem blázen, ale mně je to fuk,“ pro-hlásila paní, která přijela s manželem a třemidětmi z Toronta. Britští imigranti byli první-mi klienty charterových letů, jež pro novéolim začnou létat z Londýna. Očekává se, žecelkový počet přistěhovalců do Izraele za rok2006 bude 24 tisíc, což je zhruba o 6 procentvíce než loni.

JAD VAŠEM A DATABÁZE JMEN Památník Jad vašem v Jeruzalémě uchováváv Síni jmen stránky svědectví, jež podávajízákladní informace o lidech, kteří zahynuliběhem šoa. V současné době se tyto stránkyzpracovávají i v internetové podobě. Právětouto cestou je možné zjistit, zda fakta o osu-dech konkrétních lidí (vašich blízkých čiznámých) jsou v Jad vašem již zaznamenána.Na adrese www.yadvashem.org lze zadatjméno a příjmení, a pokud není nalezeno, lzesi stáhnout „stránku svědectví“, vyplnit ji,podepsat a poštou (spolu s fotografií) zaslatna adresu Yad Vashem, Hall of Names, POB3477, Jerusalem 91034, Israel. Stránku lzetéž vyplnit on-line, stejným způsobem jemožné přidat fotografii oběti nebo existujícíúdaje doplnit.

PĚT RABÍNŮ V POLSKUO zajímavém vývoji v polské židovské ko-munitě zpravuje na stránkách agentury JTADinah Spritzer: V Polsku od podzimu působícelkem pět rabínů, více než tu pracovalo poněkolik desetiletí a více než sídlí v dalšíchpostkomunistických zemích. Kromě polské-ho vrchního rabína Michaela Schudricha,který žije ve Varšavě, získali rabíny Židév Krakově (z Izraele sem přijel Boaz Pash),ve Vratislavi (ze Švédska přicestoval JicchakRappaport, který hovoří plynně polsky – jehorodina pochází z Polska ) a do Varšavy přibylštětínský rodák, devětadvacetiletý absolventYeshiva University v New Yorku MatitjahuPawlak. Je prvním místním vystudovanýmrabínem od pádu komunistického režimua nastupuje též jako ředitel Lauderovy školyve Varšavě. Kromě těchto ortodoxních rabínůpůsobí v metropoli v liberální kongregaciBejt Varšava Newyorčan Burt Schuman.

Zemský rabín Schudrich si od přílivumladších kolegů hodně slibuje – předevšímto, že k židovství se začnou hlásit i lidé, kteříse zatím takto projevovat bojí, nebo o judais-mus nemají zájem. Podle oficiálních odhadůžije v zemi 5 až 10 tisíc Židů (v předváleč-ném Polsku to byly tři miliony), podle Schud-richa jich ale může být až desetkrát tolik.

AUTOR PLECHOVÉHO BUBÍNKUVE WAFFEN SSSlavný německý spisovatel, nositel Nobelo-vy ceny za literaturu za rok 1999, Günter

Grass se nedávno v rozhovoru pro list Frank-furter Allgemeine Zeitung přiznal, že nasklonku druhé světové války byl povolán dořad Waffen SS – elitních bojových jednotekHitlerových polovojenských sil. Grass naru-koval jako 17letý roku 1944 a sloužil v tan-kové divizi v Drážďanech; po válce byl nakrátkou dobu internován v táboře pro válečnézajatce v Bavorsku. V dostupných informa-cích o autorovi bylo zatím vždy uvedeno, žebyl roku 1944 povolán do armády. Svou vá-lečnou zkušenost popisuje autor v autobio-grafii s názvem Jak se loupe cibule. Na otáz-ku, proč se přiznává právě teď, odpověděl, žeho tato „minulost vždycky tížila. To, že jsemji celá léta utajoval, je jedním z důvodů, pročjsem tuto knihu napsal. Nakonec jsem to mu-sel přiznat“.

Reakce na jeho doznání se různí: část lite-rární a kritické scény vnímá Grassovu minu-lost jako jeho osobní záležitost, jiní vyjadřujízklamání. Literární kritik Helmuth Karasekprohlásil, že Grass měl s informací o své mi-nulosti přijít dřív, a dodal, že komise proudělování Nobelovy ceny by možná někomu,„o kom by se vědělo, že sloužil u WaffenSS“, ocenění nedala.

DENÍK HA’AREC A SPOLEČNOSTDUMONT SCHAUBERGIzraelský deník Ha’arec, známý svým levico-vým zaměřením, je z 25 % vlastněn němec-kou společností, v jejímž čele stál v době ho-locaustu člen NSDAP, nositel vyznamenání

nacistického režimu Kurt DuMont. SkupinaDuMont Schauberg (DuMont SchaubergGruppe) zaplatila za čtvrtinový podíl v deníkua jeho zpravodajském webu částku 25 milio-nů eur. Dnes ji vlastní DuMontův 78letý syn.Amos Schocken z Ha’arecu se ale domnívá,že skutky otce nesmějí dopadat na syna.„Není žádný důvod svalovat na něj nebo naspolečnost, v jejímž čele dnes stojí, odpověd-nost za dřívější období,“ uvedl Schocken.

VÝSTAVA KARIKATURNA TÉMA HOLOCAUSTV Teheránu probíhá do poloviny září výsta-va karikatur na téma holocaust. Byla zorga-nizována jako protestní akce proti tomu, žev loňském roce uveřejnil dánský deník kari-katury proroka Muhammada. K vidění jepřes 240 kreseb, jež jsou v souladu s liniívlády prezidenta Ahmadínežáda, jenž tvrdí,že holocaust je mýtus a Izrael má být vy-mazán ze země. Komise vybírala údajněz 1200 karikatur, které poslali muslimovéz řady zemí, včetně Spojených států, Indo-nésie a Turecka.

MÍROTVORCEV Izraeli a ve Spojených státech vzrůstá ob-liba počítačové hry s názvem Mírotvorce(Peacemaker), již vytvořili odborníci v Car-negie Mellon University v Pittsburghu. Nazačátku si hráč zvolí, zda chce představovatizraelského premiéra, nebo palestinskéhoprezidenta. Po základním zadání pak řešířadu naléhavých problémů, které končí buďzklidněním situace a dohodou, nebo výbu-chy násilí. Reaguje na otázky typu: „Chcetezachovat bezpečnostní zeď?“ „Požádáte vlá-du Spojených států, aby domluvila nepříte-li?“ Při hře volí i způsoby řešení konfliktu(diplomatickým jednáním, vojenským zása-hem), pronáší projevy k politickým předsta-vitelům a vede parlamentní jednání. „Lidése do hry naprosto zaberou. Usilovně se sna-ží najít řešení krize, a pak mi říkají: ‚Teďvím o konfliktu víc, než když jsem četl desetlet noviny‘,“ tvrdí jeden z autorů hry AsiBurak, původem z Izraele. am

Vydává Federace židovských obcí v ČR, Maiselova18, 110 01 Praha 1, IČO: 00438341. Redakce a admi-nistrace: Izraelská 1, 130 00 Praha 3, Telefon / fax 242487 330, e-mail: sefer@volny.cz Redakce: Jiří Daní-ček, Alice Marxová, Tomáš Pěkný (šéfredaktor). Se-kretariát a výtvarná spolupráce: Anna Tomášková. Vy-chází měsíčně, nevyžádané rukopisy se nevracejí.Číslo indexu 47 680. Rozšiřuje a objednávky vyřizuje:Mediaservis s.r.o. Abocentrum, Moravské nám. 12D,659 51 Brno, e-mail: abocentrum@mediaservis.cz;tel.: 541 233 232; reklamace: 800 800 890. Předplatnépro Slovensko MAGNET press, Slovakia s.r.o. P.O. Box169, 830 00 Bratislava, tel.: 00421-2-67201931-33,fax: 00421-2-67201910 (20,30), e-mail: predplat-ne@press.sk. Předplatné do zahraničí vyřizuje admi-nistrace Roš chodeš. MKČR E922, ISSN 121074 68.Toto číslo vychází 1. 9. 2006. Cena 15 Kč

24 VĚSTNÍK 9/2006

ZPRÁVY ZE

SVĚTA

Kresba Mark Podwal.