Kč 15,– 5771 ČERVEN 2011 ROČNÍK 73

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

IJARSIVAN

SABBIONETA: GALLERIA DEGLI ANTICHI(K článku na str. 15. Foto Jiří Stach.)

VALNÉ ZHROMAŽDENIE SLOVENSKÝCH ŽNO V nedeľu 15. mája 2011 sa v Bratislaveuskutočnilo Valné zhromaždenie sloven-ských židovských náboženských obcí(ŽNO). Valné zhromaždenie sa konalo len19 mesiacov od predošlého VZ a zvolalosa v duchu nových stanov, ktoré požadujú,aby do šiestich mesiacov od ich prijatiaprebehlo Valné zhromaždenie spojenés voľbami nových funkcionárov. DelegátiVZ si vypočuli správy o činnosti a aktivi-tách Ústredného zväzu ŽNO a krátke pre-javy hostí. Najväčšiu pozornosť priťahovalavoľba nového výkonného predsedu ÚZŽNO.Celkovo osemnásti delegáti Valného zhro-maždenia volili výkonného predsedu zoštyroch prihlásených kandidátov. Víťazomvolieb sa až v druhom kole stal doterajšípodpredseda ÚZŽNO Igor Rintel. Čest-ným predsedom ostáva naďalej Prof. PavolTraubner. Za podpredsedov ÚZŽNO bolizvolení predsedovia dvoch najväčšíchŽNO, a to Peter Salner (ŽNO Bratislava)a Pavol Sitár (ŽNO Košice). VZ zvolilo ajnové užšie prezídium a novú revíznu ko-misiu. Nový predseda vo svojom prvompríhovore vysoko ocenil činnosť svojhopredchodcu Pavla Frankla, ako aj ostat-ných členov predsedníctva. jf

SETKÁNÍ V LETECH U PÍSKUV pátek 13. května se v Letech u Písku ko-nal pietní akt k uctění památky romskýchobětí nacismu. Od roku 1997 jej každoroč-ně pořádá Výbor pro odškodnění romské-ho holocaustu. K symbolickému náhrobní-mu kameni na hřbitově v areálu bývaléhotábora položili věnce představitelé mnohavládních i nevládních institucí a mnohévýznamné osobnosti, včetně vrchníhozemského rabína Karola E. Sidona. Přes-tože místo bylo vloni poměrně velkým ná-kladem pietně upraveno, zápach z nedale-kého vepřína se odstranit nepodařilo. A nato upozorňovali i mnozí řečníci. Nejdůraz-nější projev přednesl Ondřej Liška, kterýproblematiku vnímání vlastní minulostizasadil do širšího kontextu současné českéspolečnosti, když mluvil o „rádoby vědec-kých neofašistech z Akce D.O.S.T.“a o „bátorizaci české politiky“.

Závěrečný projev předsedy pořadatelskéorganizace Čeňka Růžičky byl mnohýmiúčastníky přijat s rozpaky. Ten kritizovalvládu, protože se jí nepodařilo stále vepřínodstranit (náklady by údajně činily cca700 milionů Kč). Kritiku z úst Čeňka Rů-žičky sklidil i Památník v Lidicích a jehoředitel Milouš Červencl, pod kterého sprá-va letského areálu spadá.

Ten se ostatně pietního aktu ani nezú-častnil. Tím, koho tato kontroverze ale

mrzela snad nejvíc, byl Michael Kocáb,bývalý ministr a vládní zmocněnec prolidská práva. Jen díky jemu se podařilo –ve spolupráci s ministerstvem kultury –zajistit 20 milionů ze státních prostředkůna pietní úpravu areálu. Nejenže ho rok poslavnostním otevření nikdo nepozval k mi-krofonu, v žádném z mnoha projevů aninezaznělo jeho jméno. tk

PRVNÍ MÁJ V BRNĚProti pochodu „Dělnické mládeže“, od-nože extremistické Dělnické strany sociál-ní spravedlnosti známé svými rasistický-mi postoji, ohlášenému na 1. května bylov Brně zorganizováno několik protest-ních akcí: „Neonacisty v Brně nechceme“(IQ Roma), „Brno blokuje“ a bohoslužbakřesťanských iniciativ před Domem umě-ní. Jejich účastníci se spojili a provedliblokádu na plánované trase ohlášenéhopochodu.

Na mítinku v Bratislavské ulici v tzv.brněnském Bronxu, svolaném v souvislos-ti s protestními akcemi, vystoupil vedledalších řečníků – senátora Jaromíra Štěti-ny, bývalého rektora a senátora Jiřího Zla-tušky, předsedy Strany zelených OndřejeLišky – také předseda ŽO Brno Ing. PavelFried s emotivním projevem, který se set-kal s velkým ohlasem.

Po mítinku se shromáždění přesunulona ulici Cejl a vytvořilo od Koliště ke Kör-nerové ulici „špunt“, takže se pochod neo-nacistů musel posléze vydat opačnýmsměrem a nemohl absolvovat celou pláno-vanou trasu.

„USA, Izrael, táhněte do pekel,“ vykři-kovali neonacisté, kterých se v brněnskýchulicích shromáždilo na pět set. Brněnskáveřejnost (a spolu s ní řada členů brněnskéŽO) dala svou přítomností na protestníchakcích jasně najevo, že se s jejich výkřikya postoji neztotožňuje. pm

LETNÍ KURZY HEBREJŠTINY V ULPANU PRAHAOd 13. července vypisuje Ulpan, o. s., let-ní kurzy moderní hebrejštiny pro několikúrovní pokročilosti – od naprostých začá-tečníků až po pokročilé studenty. Kurzy sebudou konat jednou týdně v prostoráchBejt Simcha, Maiselova 4, Praha 1. Po-drobný popis úrovní a online přihláškuspolu s dalšími podrobnostmi najdete nastránkách www.ulpan.cz. lb

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ NADACE ŽOPSprávní rada Nadace Židovské obcev Praze vyhlašuje výběrové řízení na na-dační příspěvky pro rok 2011. Témata:obnova a ochrana židovských movitýchi nemovitých památek; podpora činnostížidovských organizací a spolků; rozvojžidovských tradic; vzájemné poznávánížidovských komunit a okolního světaa odstraňování předsudků. Žádosti o na-dační příspěvek musí být podány na pře-depsaných formulářích Nadace ŽOP.Termín uzávěrky je stanoven na 30. 6.2011.

Informace na e-mailové adrese: nadace-zovp@volny.cz nebo každé úterý u JanyKosákové, telefon: 222 311 570. Formulá-ře jsou ke stažení na www.kehilaprag.cz.

jk

2 VĚSTNÍK 6/2011

AKTUALITY

OBSAH

Globální fórum 2011 3, 13Sidry na tento měsíc 4–5Nemějte žádné zábrany

rozhovor s paní L Hermanovou 6–7Moše Isserles:

Roviny zjevné i skryté 8–9Před sto lety byl v Praze

Albert Einstein 10–11Kam se poděl svícen

z Jeruzalémského chrámu 12–13Německy mluvící Praha 14Synagoga v ideálním městě 15Slovenský zápisník III 16–17, 20O Akci D.O.S.T. 17Výběr z českého tisku 18Izrael: Svatba Fatahu s Hamásem 19Kalendárium 20Kulturní pořady 21Výzvy, zprávy, inzerce 22Zprávy z obcí, Zprávy ze světa 23–24

Aktuální zprávy z židovského světa?

Židovský tiskový a informační servis:

www.ztis.cz

Píše se rok 1911. V New Yorku se koná sjezdSvazu amerických židovských obcí (Unionof American Hebrew Congregations). LouisMarshall, který se o pět let dříve stal jednímze zakladatelů Amerického židovského vý-boru (American Jewish Committee – AJC),pronáší plamennou řeč. Kritizuje režim car-ského Ruska, který odmítá udělovat vízaamerickým Židům. Marshall to považuje zajednostranné porušení bilaterální rusko-ame-rické obchodní dohody z roku 1832 a důraz-ně žádá, aby ji Amerika vypověděla. Zástup-ci americké židovské komunity jsou pakpozváni do Oválné pracovny. Prezident Taftjim dává ve všem za pravdu, ale – jak říká –ve hře je mnoho dalšíchzájmů, včetně obchod-ních. AJC se proto vespolupráci s B’nai B’ritha dalšími židovskými or-ganizacemi obrací naKongres a hledá podporuu americké veřejnosti. Kampaň zabírá. Sně-movna téměř jednohlasně přijímá rezoluci,požadující vypovězení dohody, Senát sechystá k podobnému kroku, a tak prezidentTaft urychleně zasílá Rusku nótu s tím, že jerozhodnut dohodu z roku 1832 vypovědět,nedojde-li k nápravě. Pro americkou židov-skou komunitu – a pro AJC obzvlášť – je toobrovské vítězství.

O sto let později. Do Washingtonu sesjíždějí delegáti AJC z více než třiceti po-boček v USA. Výroční zasedání je pro něvyvrcholením společenského angažmá,příležitostí vyslechnout si projevy různýchpolitiků (před několika lety tu vystoupili neznámý senátor Barack Obama), disku-tovat, setkat se s přáteli. Ti jsou často zevšech koutů světa, AJC má uzavřenypartnerské dohody se všemi významnýmižidovskými komunitami, své regionálníkanceláře otevřel v Jeruzalémě, Berlíně,Bruselu, Paříži, zástupce má ve Varšavě,Vatikánu, ale i v Bombaji. Ti všichni majíke světovému dění co říci a referovat mo-hou právě zde a teď. Nejen díky tomu zís-kává letošní výroční zasedání nový název– Global Forum 2011.

NOVÝ NÁZEVNový název není jen formalitou. Naopak:jednání přináší pro mnohé až příliš převrat-né novinky. Začátek tomu však zatím nena-svědčuje – na pódiu usedají do pohodlnýchsofa (nedávno zavedený formát TV talk-show se ujal) první dvě politické celebrity,bývalá americká ministryně zahraničníchvěcí Madeleine Albrightová a její tehdejšíresortní kolega, německý ministr zahraničíJoschka Fischer. Televizní kamery přenáše-jí program na internet a – první novinka –diváci mohou živě klást otázky.

První část rozhovoru je pohledem zpět.Madeleine vzpomíná na nejdůležitější mo-menty svého působení v Clintonově vládě.Americká zahraniční politika se tehdyocitla ve zcela nové situaci, skončila stu-dená válka a Spojené státy se angažovalyv několika regionálních konfliktech najed-nou. Nejdramatičtější byl rozpad Jugoslá-vie. „A dnes si to můžeme přiznat,“ říkáMadeleine, „udělali jsme také chyby.“ Zanejvětší považuje fakt, že nikdo neinterve-noval ve Rwandě, kde tak došlo k jednéz nejhorších genocid poslední doby. „Tomáme na svědomí my a mě to bude vždyckytrápit.“ Jak se ale násilné řešení konfliktů

shoduje s politikou nenásilí, kterou zastá-vala Strana zelených Joschky Fischera?„V poválečném Německu, kde jsem vyrů-stal, platily dva principy – nikdy víc válkua nikdy víc genocidu. Oba principy přesta-ly platit v bývalé Jugoslávii. A tak jsem senakonec rozhodl – vyčítám si, že pozdě –,že musíme použít násilí, abychom chrániliobyčejné lidi a abychom zajistili evrop-skou bezpečnost. Miloševičův režim by ji-nak rozšířil konflikt na celý Balkán, doŘecka, Bulharska, Evropa by se stala ne-bezpečným místem.“

Rozhovor se však velmi brzy stáčí nasoučasnou situaci a na události Středníhovýchodu a severní Afriky. „Studená válkabyla něco jako plavba Lamanšským průli-vem, věděli jsme, že na obou stranách jebřeh. Ale teď jsme na širém moři. Nikdoneví, kudy se bude další vývoj ubírat,“ říkáMadeleine. V poslední době se také pouštído kritiky médií. „Musím říct, že naši no-vináři o všem referují, jako kdyby to bylosportovní utkání... měli by se chovat tak,že nejsou účastníky konfliktu, ale jeho po-zorovatelé, kteří nám vysvětlují, co se dějea jaké jsou rozdíly v jednotlivých zemích.“

ARAB SPRING Pro události, které otřásají arabským světemzvolili politici termín „arabské jaro“ (ArabSpring). Ke značné nelibosti bývalých Če-choslováků: pouliční bouře a krvavé ozbro-jené střety nemají s mírumilovným „praž-ským jarem“ roku 1968 nic společného.V mediálním a politickém světě však nepa-nují pravidla historické korektnosti a povrch-ní termín se ujímá s nebývalou rychlostí.

AJC se vždy stavěl do pozice objektiv-ního pozorovatele, ať už šlo o domácí poli-tiku či o mezinárodní problematiku, včet-

ně situace na Blízkém východě. Z projevůvětšiny jeho představitelů bylo vždy patr-né, jaké jsou jejich názory a kde jsou je-jich sympatie. Ani letos tomu není jinak.Překvapením je, jak velký prostor tento-krát dostávají zastánci opačného názoru.A to zejména ti, kteří kritizují Izrael.

OXYMORONNázorným příkladem může být diskusníprogram, nazvaný „Je liberální sionismusoxymoron?“, ve kterém proti sobě stojíbývalí kolegové Peter Beinart, šéfredaktorjednoho z nejpopulárnějších americkýchinternetových magazínů The Daily Beast,

a renomovaný izraelskýnovinář Josi Klein-Ha-levi, publikující v řaděnovin a časopisů. Tenzačíná tím, že izraelskádemokracie je pro nějbezprecedentním zázra-

kem: „Izrael je laboratoří, kde je vidět, cose děje s demokracií v podmínkách per-manentních extrémů. V tomto smyslu jsoupoučné i chyby, kterých se Izrael dopouští.Je to dáno tím, že je vystaven neřešitelnýmdilematům. Například ve vztahu s Pales-tinci – Izrael je na jednu stranu demokraciía na druhou okupantem. Většina Izraelcůsi proto dnes myslí, že palestinský stát jeexistenční nutností, ale pokud by vznikl zanesprávných podmínek, stal by se exis-tenční hrozbou. Dalším dilematem je nášvztah k arabské menšině. Na jedné stranětu existuje skandální nerovnost při rozdě-lování státních prostředků, na druhé stranějedním ze tří soudců, kteří poslali do věze-ní našeho bývalého prezidenta, byl izrael-ský Arab. To dělá z Izraele jedinou zemiStředního východu, kde může arabskýobyvatel uvěznit svého prezidenta, aniž bymusel vyvolat revoluci.“

Jeho oponent Peter Beinart ale tvrdí, žeteze o jedinečnosti izraelské demokracieneplatí. Izrael je demokracií uvnitř hranicevytyčené v r. 1967, mimo ni je etnokracií.„Pokud nejsi Žid, jezdíš po jiných silni-cích, žiješ podle jiného práva a musíš mítvojenskou propustku, aby ses dostal z jed-noho města do druhého. Izrael se dostávádo pozice apartheidu, a to necituji Jimmy-ho Cartera, ale Ehuda Baraka a EhudaOlmerta. Také bychom si měli uvědomit,že pokud by se volby konaly uvnitř hranicz r. 1967, Netanjahu by se nestal premié-rem; v letech 1996 i 2009 vyhrál jen těsnědíky hlasům osadníků. Často jsme varová-ni, abychom neprali své špinavé prádlo naveřejnosti. K tomu musím říci, že tenhleobušek už je z pytle venku, a to nemyslímNoama Chomského, ale ‚Navi‘, KnihuProroků. (pokračování na str. 13)

VĚSTNÍK 6/2011 3

GLOBÁLNÍ FÓRUM 2011Výroční sjezd American Jewish Committee

NASO (4M 4,21–7,89)„Hospodin mluvil k Mošemu, říkaje: ,Po-věz Aharonovi a jeho synům, říkaje: Tak-to žehnejte synům Jisraele! – a řekni jim:Nechť ti Hospodin žehná a chrání tě.Nechť ti Hospodin osvětlí svou tvář a je timilostiv. Nechť k tobě Hospodin pozved-ne svou tvář a dá ti mír. Tak vloží méjméno na syny Jisraele a já jim pože-hnám.‘“ (4M 6,22–27)

V čem spočívá skutečná láska? A pročje řečeno, aby kněží (kohanim), správciSvatého chrámu a učitelé Tóry celého ná-roda, vydávali svá kněžská požehnání„s láskou“: Co má „láska“ do činění s je-jich specificky vůdcovskourolí?

V našem biblickém oddí-le říká Všemohoucí Mojží-šovi, aby přikázal Aharono-vi a jeho synům to, co jeřečeno v úvodním citátu.Kněžské požehnání bylov Chrámu pravidelnou sou-částí každodenní bohosluž-by. Do dnešního dne taktov Izraeli žehnají Aharonovipotomci společenství zbož-ných. Před samotným pože-hnáním pronese kohen ještěnásledující požehnání: „Buďpožehnán, Králi světa, kterýnás posvětil svatostí Aharo-novou a přikázal nám, aby-chom žehnali jeho národu Izraele s lás-kou.“ Co znamenají ta poslední dvěslova: „s láskou“? Snad to, že pokud ko-hen necítí ve svém srdci náležitou láskuke každému členu společenství, jeho po-žehnání neplatí?

V jednom midraši zaznívá otázka, pročpříkazu o požehnání Izraeli předcházejíslova „Pověz Aharonovi a jeho synům...“.Odpověď zní, že kantor, představitel obce,který opakuje amidu za všechny členymodlícího se společenství, musí vyslovitkaždé slovo požehnání, které pak slovo zaslovem zopakuje kněz – kohen (MidrašSifrej 6,143).

Raši zdůrazňuje, že hebrejský výraz„emor“ (pověz) je vokalizován kamecemjako ve slově „zachor“, tedy v příkazu pa-matovat šabat a pamatovat si den, kdy jsmeodešli z Egypta. To naznačuje aktivní podo-bu slovesa: kněz musí žehnat „aktivně“.Raši dodává, že hebrejský výraz emor je vy-slovován v té nejdelší možné podobě, aby-chom si uvědomili, že kohen „nesmí udělitsvé požehnání chvatně, ale s hlubokýmsoustředěním a z celého milujícího srdce“(Raši ad loc). Existuje dokonce jedna fran-couzská interpretace z chasidského pro-středí, která říká, že hebrejské slovo „emor“

je příbuzné francouzskému „amour“, cožznamená „láska“.

Naši moudří nám připomínají, že ne-existuje skutečná láska, aniž by člověkpřijal za milovaného člověka svůj díl od-povědnosti, snahu pomáhat mu, usnadňo-vat mu život a sdílet problémy, s nimiž sepotýká.

Chasidský rabín Zušja vyprávěl, jak hoinspirovala úžasná konverzace mezi dvě-ma opilci, kterou si náhodou vyslechlv hostinci. „Igore, já tě mám tak rád,“ říkaljeden opilec druhému. „Ty mě nemáš rád,“opáčil Igor. „Jak to, že ne?“ rozčílil se prv-ní. „Nemáš,“ trval na svém Igor. „Jak tomůžeš vědět?“ vykřikl ten první. „Protoženevíš, co mě trápí,“ vysvětlil Igor, „a kdyžnevíš, co mě trápí, nemůžeš se pokusit mipomoct. A když se mi nesnažíš pomoct,tak mě prostě nemáš rád.“

Láska a odpovědnost jsou spolu neod-dělitelně propojeny. Kněz – kohen, židov-ský učitel a vůdce, je současně prostředníkmezi Hospodinem a židovským národem.Musí tedy svůj národ milovat a nést za nějodpovědnost, vědět, co ho trápí, a snažit semu pomoci: to vše je obsaženo ve zdánlivězvláštním příkazu, aby svá požehnání pro-nášel „s láskou“.

BEHALOTCHA (4M 8,1–12,16)Čtvrtá biblická kniha začíná opravdu naúrovni: vidíme různé kmeny shromážděnékolem svatyně – ústředního bodu tábořiště– a každý kmen pyšně předvádí své znaky,své jedinečné vlastnosti a to, čím přispělnárodu; koná se sčítání lidu, kněží jsou při-praveni sloužit Všemohoucímu a armáda sechystá na mobilizaci. Od časů zlatého teletese děti Izraele náramně zlepšily, od posel-ství odpuštění na první Jom kipur dospělyke stavbě svatyně, ke Knize svatosti (Vajik-ra) a ke společenství rozhodnutému získata osadit Zaslíbenou zem. Šlo jen o to pokra-čovat v dobře „rozjeté“ partii.

Jenže ono se to nepoved-lo. O pouhý týden pozdějičteme úplně jiný příběh,jsme svědky strmého sestu-pu, kdy se ze „svatého ná-roda“ stává shromážděníreptalů. A to je jen začátek:následuje hřích zvědů, nej-různější rebelie proti Moj-žíšovi a tragédie celé gene-race, která má zahynoutv poušti.

Je obtížné pochopit zásad-ní rozdíl mezi Hospodino-vou reakcí na stížností Izrae-litů v této biblické knize a najejich nářky v Druhé knize(Šemot). Ani tehdy nebyliŽidé „snadní zákazníci“. Jen

tři dny poté, co zažili neuvěřitelné zázrakys deseti morovými ranami a záchranouv Rákosovém moři, si stěžují na „trpkouvodu“, kterou mají pít. Hospodin je za tonepotrestá, místo toho poskytne Mojžíšovikůru ze zvláštního stromu, která voduosladí.

A pak, jen třicet dní po východu z Egyp-ta, v poušti Sin, si začnou zuřivě stěžovatna nedostatek jídla: „A celá obec synů Jis-raele si v poušti stěžovala na Mošehoa Aharona. Synové Jisraele jim říkali: ,Kéžby nám bylo dáno zemřít rukou Hospodi-novou v zemi Micrajim, kde jsme sedávaliu hrnce masa a dosytosti jídali chléb, tojste nás vytáhli do téhle pouště, abyste ce-lou tuhle obec zabili hladem?‘“ (2M16,1–3) Hospodin bez řečí vyrukuje s ma-nou. Když pak Židé odejdou z pouště Sina utáboří se v Refidim, začnou se zase há-dat kvůli nedostatku vody. Bůh řekneMojžíšovi, aby udeřil do velkého balvanuna Chorebu. Ze skály vytryskne voda.(2M 17,1–7)

Jak odlišně Hospodin reaguje na nářkyo rok a půl později, kdy oheň sežehneokraj tábora a šíří se mor, jehož obětispočinou v masových hrobech. Proč tenrozdíl?

4 VĚSTNÍK 6/2011

SIDRYPRO TENTO

MĚSÍC

Izraelci reptají kvůli jídlu a Bůh jim sesílá manu. Kresba Hans Holbein ml., 1538.

Rav Moše Lichtenstein ve své osvícenéstudii Mojžíš: Posel Boží, Posel svého lidunavrhuje, že stížnost a požadavky v Druhéknize se týkaly základních životních potřeb:vody a chleba. Ačkoli se Židé mohli chovatvděčněji a svým vůdcům více důvěřovat, ni-kdo jim nemůže vyčítat, že chtěli jíst a pít.

V oddíle Behalotcha si však nestěžujína nedostatek vody; stěžují si na to, že na-bídka je málo pestrá! Text uvozuje situaciprohlášením, že národ „reptal“ (v hebrej-štině tu máme podivné slovo mit’onenim)k uším Hospodinovým, a už ani není zmí-něno, na co si Židé stěžovali. A po jejichblíže nespecifikované stížnosti Hospodinvzplanul hněvem a roznítil požár. Po tom-to trestu následovalo: „[Jindy] posedla tulůzu, jež byla mezi nimi, žádost po požit-ku, a také synové Jisraele se vraceli a pla-kali, říkajíce: ,Kdo nás nakrmí masem?Vzpomněli jsme si na ty ryby, které jsmezdarma jídali v Micrajim, na dýně, na me-louny, na zeleninu, cibuli a česnek! A teďje naše duše vyschlá, nic z toho není, našeoči nevidí nežli ten man!‘“ (4M 11,4–6)Tak co vlastně chtěli: maso, ryby, melou-ny, nebo česnek?

Hospodinova reakce je zvláštní. ŘekneMojžíšovi, aby vybral 70 starších (4M11,16) a poté dá Izraelitům k jídlu křepel-ky. Když chtějí Židé jíst, Hospodin kážesvolat rabíny; a když jedí křepelky, zasáh-ne je morem.

Proč si stěžovali a proč se Bůh tak roz-zlobil? A když je Hospodin tak zklamaný,proč jim shromažďuje rabíny?

Zde vidíme zásadní rozdíl mezi dvěmazmíněnými situacemi. V Knize Bemidbarmá národ jasný cíl; chce se stát svatýmnárodem a toužebně očekává to, co jehoposlání obsahuje. Aby je mohli uskuteč-nit, musí jíst a pít, a proto oprávněně žá-dají chléb a vodu.

O rok později už Židé získali Tóru. A stě-žují si a reptají dál, tentokrát bez zjevnéhodůvodu. Mají různé chutě – stýská se jimpo mase a po česneku. Hospodin pochopí,že kdyby jim stále leželo na srdci jejich po-slání a ideály, nemysleli by na melouny.Rabín Hirsch Leib Berlin (Neciv) navrhuje,že slovo mit’onenim je odvozeno od výrazuanna, což znamená sem a tam, bezcílně,tedy národ, který ztratil své směřování, svůjsmysl existence. Jakmile Židé získali Tóru,svůj vysněný cíl, ztratila pro ně půvab a vý-znam. A tak nahradili touhu po hlubším po-slání nesmyslnými choutkami. Není divu,že se Hospodin dopálil. Snad těch sedmde-sát rabínů jejich idealismus oživí!

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskinavybrala a přeložila A. Marxová. Biblickécitáty jsou převzaty z překladu rabínaE. K. Sidona.)

VĚSTNÍK 6/2011 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – červen 2011

Staronová synagoga1. 6. středa DEN JERUZALÉMA3. 6. pátek Roš chodeš sivan

mincha a kabalat šabat 20.00 hodin4. 6. sobota NASO 4M 4,21–7,89

hf: Sd 13,2–25mincha 20.45 hodinkonec šabatu 22.12 hodin

7. 6. úterý předvečer Šavuotmincha 20.50 hodinmaariv 22.16 hodin

8. 6. středa 1. DEN ŠAVUOT 22.16 hodinmincha a maariv 20.00 hodin

9. 6. čtvrtek 2. DEN ŠAVUOTMAZKIR 11.00 hodinmincha 20.50 hodinkonec svátku 22.17 hodin

10. 6. pátek mincha a kabalat šabat 20.00 hodin11. 6. sobota BEHAALOTCHA 4M 8,1–12,16

hf: Za 2,14–4,7mincha 20.50 hodinkonec šabatu 22.19 hodin

17. 6. pátek mincha a kabalat šabat 20.00 hodin18. 6. sobota ŠELACH LECHA 4M 13,1–15,41

hf: Joz 2,1–24mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.24 hodin

24. 6. pátek mincha a kabalat šabat 20.00 hodin25. 6. sobota KORACH 4M 16,1–18,32

hf: 1S 11,14–12,22mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.25 hodin

1. 7. pátek mincha a kabalat šabat 20.00 hodin2. 7. sobota ŠABAT ROŠ CHODEŠ TAMUZ

CHUKAT 4M 19,1–22,1hf: Iz 66,1–24mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.23 hodin

V sobotu a o svátku Šavuot šachrit (ranní modlitba) od 9 hodin.Každý všední den maariv (večerní modlitba) od 19.30 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.30 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin.

Jeruzalémská synagoga7. 6. úterý předvečer Šavuot 20.50 hodin8. 6. středa 1. DEN ŠAVUOT

mincha a maariv 20.00 hodin9. 6. čtvrtek 2. DEN ŠAVUOT

MAZKIR 11.00 hodinPáteční večerní bohoslužba se koná 3. 6. a 8. 7. od 20.00 hodin.

V sobotu a o svátku Šavuot se ranní bohoslužby konají vždy od 9.00 hodin.

Bejt Simcha (Maiselova 4, Praha 1)Kabalat šabat každý pátek od 18 hodin; po bohoslužbě následuje

buď studium týdenního oddílu Tóry, nebo výuka šabatových zpěvů – zmirot.Úvod do judaismu každé úterý od 19.45 hodin.

V jedenáctém patře paneláku na Pražskémpředměstí v Českých Budějovicích, z něhožje vidět i zámek Hluboká, vítá hosty dáma,o níž je těžko uvěřit, že se narodila za pa-nování císaře Františka Josefa. A přece –8. května oslavila Louise Hermanová, zná-má mezi přáteli jako Líza, své pětadevade-sátiny. Její vzpomínky sahají hluboko dodob první republiky, ale dominují jim udá-losti z doby okupace, kterou přežila téměřzázrakem. V obtížném poválečném údobínalezla štěstí v manželství s lékařem Ale-xandrem Hermanem, pocházejícím z praž-ské židovské rodiny, který podobně jakoona jen náhodou přežil řádění nacistů. Svénarozeniny mohla nyní slavit v kruhu dvoudětí, jejich partnerů a tří vnuků.

LOUISE FREUNDOVÁ se narodila v mo-ravských Svitavách a před válkou pracova-la jako učitelka v mateřské škole v Praze.Po deportaci strávila téměř dva roky v te-rezínském ghettu, kde pracovala s malýmidětmi. V Terezíně i později v osvětimském„rodinném táboře“ úzce spolupracovalas charismatickým vychovatelem FredymHirschem. Osudu většiny vězňů rodinnéhotábora, kteří zahynuli v plynových komo-rách, ušla tím, že byla při selekci vybránana otrockou práci v koncentračním tábořeChristianstadt. Tam pracovala za nelid-ských podmínek v mísírně střelného pra-chu. Koncem ledna 1945 ji se spoluvězeň-kyněmi vyhnali na šestitýdenní pochodsmrti okolo Drážďan do tábora Flossen-bürg, odkud je převezli vlakem do jednohoz nejhorších koncentráků, do Bergen-Bel-senu. Ten v polovině dubna osvobodili Bri-tové. Vysílená a nemocná Líza se potácelana okraji smrti a až po šesti týdnech v la-zaretu se mohla připravovat na repatriaci.Své zážitky z šoa zprostředkovala v posled-ních třech desetiletích mladým i starším li-dem na mnoha fórech převážně v Němec-ku, ale také v Česku, kde spolupracujes organizací Živá paměť. V rozhovorus Louisou Hermanovou se autor soustředilna její poválečné zkušenosti.

Jaký byl váš návrat do Prahy v létě1945?Stála jsem na Wilsonově nádraží a byly tamrozestavěné sestry z Červeného kříže. Jednaz nich mi prostě řekla „Kam vás mám od-vézt?“ Teprve v tom okamžiku jsem si uvě-domila, že nemám kam jít. Byl 14. červe-nec, byly prázdniny, tak mě odvezli dobývalé sociálně-právní školy CharlottyMasarykové na Ruské třídě, kde potom

bylo doškolovací centrum ministerstvazdravotnictví. Tam udělali záchytný tábor,protože lidé se tehdy pohybovali z výcho-du na západ a ze severu na jih – Praha jetakový střed, lidé se ještě vraceli a hledali.Udělali tam takové palandy, já jsem skon-čila na fošně, nedostatečně tam uklízelia já byla ještě ve velmi špatném stavu.

Nebyl tam lékař, jen medik, Belgičan,který se o nás staral už v Bergen-Belsenu,a ten mi říkal: „Prosím tě, co chceš dělat,vždyť nejsi ještě schopná stát na nohou.“A já: „Domů, domů,“ aniž jsem si uvědo-movala, že nemám domov. V záchytnémtáboře jsem dostala okamžitě svrab. Tehdy

ještě existovala židovská nemocnice v blo-ku domů, kde je Španělská synagoga, takmě tam odvezli. Tam a v té škole CharlottyMasarykové jsem byla rok v neschopnosti,a když jsem se trošičku sebrala, tak jsem sivzpomněla, že na Letné v Kostelní ulici žilšvagr mé sestřenice ve smíšeným manžel-ství. Říkala jsem si, ten Arnošt, možná totam nějak funguje, tak jsem se tam jedno-ho dne rozjela a oni mě šíleně vítali, proto-že měli v Terezíně maminku, která mělarakouské občanství a zůstala v ghettu. Onpro maminku zajel a ona vyprávěla, jakjsem jí nosila polívku a chleba. Protože jájsem byla v Terezíně na „třistaosmnáctce“,u předškolních dětí, kde občas něco zbylo,děti všechen chleba nesnědly. My jsme tosice nesměli, ono se to muselo zase odvá-žet, ale já jsem vždycky nějaký ten kousek

vzala a odnesla jsem ho Arnoštově ma-mince. A ona byla nakonec jediná z celérodiny, která přežila. Velice hezky mnepřijali. Arnošt celou válku nebyl doma,skrýval se u své bývalé kuchařky. Na Žiž-kově měl k dispozici její neobydlený po-koj a tam mne nastěhoval. Se mnou tambydlela žena, kterou jsem poznala ve vla-ku z Bergen-Belsenu.

Starala se o vás bezprostředně po válcežidovská obec?Ne, nebyla jsem schopná tam chodit. Mělajsem repatriační legitimaci, sousedka zamne na obec vždy došla a jednou mi dalistovku a jednou mi dali dvě stovky. Staralase o mne ta bývalá kuchařka Arnoštovy ro-diny. Na jaře 1946, když jsem byla poprvéschopna se někam vydat, jsem si řekla, žemusím začít něco dělat, a šla na obec. Na

schodech Židovské radnice jsempotkala doktora Rudolfa Iltisea dívku, která pracovala na obcia byla v dětském domově v Tere-zíně mojí žačkou. Bouřlivě jsmese uvítaly a doktor Iltis se mne ze-ptal, co dělám a kde jsem. Řeklajsem, že nepracuji, a tak mi Iltisnabídl místo na sociálním odděle-ní obce. Když jsem tam pracovalapřibližně dva měsíce, přišel zamnou doktor Iltis s tím, že musínarychlo poslat lidi na polské hra-nice a nemůže trhat manželstvílidí, co se zrovna našli, takže musíprosit zaměstnance, co jsou sami.

Řekli vám předem, proč vás tamposílají? Ano, řekli nám, že v Polsku do-chází k pogromům, Židé odtam-tud utíkají, a jak jsem se doslechlateprve mnohem později, Jan Ma-saryk jako ministr zahraničí zaří-

dil, že směli emigrovat přes naše území.Nás do pohraničí poslali, aby uprchlíciměli kam jít, kde spát, co jíst. Ti lidé se naNáchodsku určitou dobu zotavovali, a pakemigrovali do Palestiny. Naši práci podpo-rovala americká židovská organizace Joint.

Pracovala jsem v táboře v Broumověa po čase tam onemocněla – shýbla jsemse a už jsem se nenarovnala. Měla jsem ší-lené bolesti, ale ve špitálu za mnou tři dnynepřišel žádný lékař. Pracovnice Jointu,které jsme říkali Miss Green, vlítla nasestru, ta mi donesla oblečení, odvezla mězpět do tábora, kde jsem měla svůj pokoj,a druhý den ráno v sedm hodin někdo bu-šil na dveře. Tak jsem odemkla a ve dve-řích stál obrovský mužský s takovouhlehřívou a Miss Green, která řekla: „Přivedlajsem ti pořádného doktora.“ Jmenoval se

6 VĚSTNÍK 6/2011

NEMĚJTE ŽÁDNÉ ZÁBRANYRozhovor s paní Louise Hermanovou

Louise Hermanová. Foto Darina Sedláčková.

Alexandr Herman. Poznali se v restauraci,dr. Herman tam chodil na obědy, byl sáma ona byla celá šťastná, že může s někýmmluvit anglicky. Vyšetřil mne a začal seo mě starat. Když jsem se zotavila, jezdilajsem s ním po okolí jako sociální pracov-nice. Dr. Herman měl velký okruh až napolské hranice. V celém okolí byl kroměněj jen dr. Popper, ten se vrátil s armádouz Anglie.

Když se tábor v Broumově koncem říj-na 1946 rušil, požádal mě dr. Hermano ruku. Dala jsem na obci výpověď a 16.března 1947 jsme měli svatbu ve Starono-vé synagoze. Oddával nás rabín Hanuš Re-zek, který potom koncem roku zahynul přileteckém neštěstí v Řecku. Téměř ve stej-nou dobu se nám narodila dcera.

Váš manžel podobně jako vy přežil šoa.Po vašem sňatku určovala místa vašehopobytu pracovní nasazení manžela. Kdejste tehdy žili?Bydleli jsme napřed v Broumově, kde sev červnu 1949 narodil náš syn. Pozdějijsme šli do Mostu. Manžel si udělal atestacipracovního lékařství, což souviselo s tím,že v Broumově bylo hrozně moc textileka dělnicím tam houfně vypadávaly vlasy.Manžel byl jeden z prvních, kdo dělali aler-gologii, to bylo tenkrát něco úplně nového,a přišel na to, že příčinou potíží, kterými tr-pěly textilačky, byla nějaká barva používa-ná ve výrobě. Naše další štace byly Mosta Sokolovo. V Mostě manžel i fáral. On byltak šíleně svědomitý, že když dělal pracov-ní lékařství, šel se vždy podívat na ta praco-viště, odkud přicházeli jeho pacienti. V So-kolově vybudoval obrovskou síť – tam bylotehdy 25 povrchových dolů a na každémz nich zařídil ordinaci a vedl ji.

V roce 1953 jste se přestěhovali do Čes-kých Budějovic. Byl tam nějaký organi-zovaný židovský život?Tehdy zdejší obec vedl Artur Eisner. Tense dovedl doslova prát. Úžasně se začalstarat o všechno tady v Budějovicích. Ob-starával macesy a košer víno, vozil to sám,nejdřív si to obtelefonoval, kdo má o cozájem a kolik, a potom si to lidé vyzvedá-vali. Staral se i o hřbitov. Bylo tu jen páržidovských rodin, i smíšených manželství.Já už si jenom pamatuji, že naproti biskup-ství byla modlitebna s nádhernou nástěn-nou malbou. Eisnerovi bydleli v Nemani-cích a v sobotu a v neděli pořádali tzv.dům otevřených dveří. Lidé tam chodilirůzně bez pozvání a scházela se tam ži-dovská společnost. Paní Eisnerová nebylaŽidovka, ale chovala se víc než Židovka.Eisnerovi už zemřeli, těsně za sebou. Obějejich děti, Míša i Alenka, žijí v Kanadě.

Jak jste na tom byli po invazi sovět-ských vojsk do Československa?Manžel měl velké potíže, protože napsalotevřený dopis, kde protestoval proti vstu-pu vojsk a volně to nechal zaměstnancům,aby to, kdo chce, podepsal. Potíže měl stá-le, protože ovládal šest jazyků a vynikalv medicíně. Nepoznala jsem člověka, kte-rý by měl tak široké spektrum vědomostí.Měl tři atestace, víc by za komunistů ne-bylo možno, k tomu ty jazyky, a to lidemkolem něj vadilo. Navíc byl už čtvrtá ge-nerace lékařů v rodině, a to všechno byloza komunistů špatně.

V jakém oboru jste pracovala vy?Já jsem se styděla, že mám v občanskémprůkazu napsáno „pomocnice v ordina-ci“. Tak jsem si při dvou malých dětecha práci, plně zaměstnaná, udělala diplomzdravotní sestry. Protože manžel byl ředi-telem Oúnzu a byl jako přísedící přizkouškách, tak jsem jako jediná dělalazkoušky v Jindřichově Hradci, aby se ne-říkalo, že mám jako manželka řediteleprotekci. Takže jsem si ještě ve 42 letechudělala diplom zdravotní sestry. Potomjsem pracovala v nemocnici na tuberku-lózním oddělení.

Když jste v sedmdesátých letech šla dodůchodu a krátce nato zemřel váš man-žel, našla jste si nové pole působnosti –napřed jste po Čechách provázela ně-mecké turisty a potom jste začala jezditdo německých škol a seznamovat žákys vašimi osudy. V devadesátých letechjste něco podobného chtěla dělat v Čes-ku. Jak jste uspěla? Bohužel tady nebyl velký zájem. V Budě-jovicích jsem byla asi tak třikrát na Ang-lickém gymnáziu a ještě jednou na jinémgymnáziu, a to je všechno.

S jakými reakcemi jste se mezi mladýmilidmi v Německu setkávala?Vždycky jsem začínala tím, aby nemělizábrany, že neznám žádnou pomstu nebonenávist, že mi jsou tyto vlastnosti cizí.Vyzývala jsem je, aby se nestyděli na co-koli ptát, že vím, že hrozně moc vědí, po-něvadž v německých školách je opravducepují. To se nedá srovnat s naší mládeží.Němečtí školáci toho o nacismu vědíhodně odmala, i v nižších třídách. Já jsemjednou v Bonnu odmítala jít snad do třetítřídy, říkala jsem, že ty děti to nepochopí.Potom jsem tam přece jen šla a tam bylonejvíc dotazů, protože malé děti nemajízábrany. Jsou spontánní, ruce měly věčněnahoře, ani jsem nestačila odpovědět,protože už zvonila přestávka. V jedné tří-dě se staršími žáky to tak nešlo. Jejich

učitel mi vysvětlil, že oni najednou vidíživého člověka, který jim bez nějakýchvýčitek vypráví o svém životě, a oni sestydí. Až teď si asi uvědomí, co možnádělal tatínek a dědeček a strejda a takdále. Proto šli z té třídy se sklopenou hla-vou a ani slovo nemukli, žádný dotaz, ač-koli jsem vždy dopředu říkala: „Nemějtežádné zábrany, zeptejte se, kdybych vámnechtěla odpovídat, tak bych vám to ne-nabízela, ptejte se na to, co vám není jas-né!“

Co je to hlavní, co jim chcete říct? Mátepro ně nějaké poselství?Ano, aby věděli, k čemu až vedou radikál-ní hnutí, a aby se už nikdy nemohlo stát,co se stalo. Aby si uvědomili, že nevinnílidé a děti se stali oběťmi jen proto, že sehlásili k nějakému náboženství. Aby siuvědomili, jaké by to bylo obráceně, kdy-by někdo jim bezdůvodně najednou za-střelil otce nebo zavřel rodinu a týral je.Aby si prostě uvědomili, k čemu extremis-tické myšlenky můžou vést.

PETR BROD

ŽIVÁ PAMĚŤRozhovor s paní Louise Hermanovouvznikl díky organizační a finanční pomociobecně prospěšné společnosti Živá paměť.Společnost od svého vzniku (2003) pečujeo společné vzpomínkové dědictví obětínacismu, seznamuje s jejich odkazem širo-kou veřejnost a usiluje o zlepšení život-ních podmínek přeživších. Paní Hermano-vé například společnost zajišťuje od roku2006 pomoc mladých německých dobro-volníků, kteří jí pomáhají s drobnými pra-cemi v domácnosti.

Navzdory vysokému věku se paní Loui-se Hermanová pravidelně zúčastňuje akcí,které Živá paměť organizuje od jara 2009v českobudějovickém Regionálním kon-taktním centru pro oběti nacismu a mezi-generační dialog. Na společném setkáníspolečnosti Živá paměť a Gymnázia Českáv klášterním kostele Obětování PannyMarie v den Jom ha-šoa v roce 2010 paníHermanová seznámila se svým osudemv době šoa kolem stovky studentů a peda-gogů. Toto vyprávění se setkalo s mimo-řádným zájmem a ohlasem, takže letospaní Hermanové k jejímu významnému ži-votnímu jubileu – 95. narozeninám – přišliblahopřát nejen přeživší a zástupci spole-čenských organizací a médií, ale i studen-ti, kteří jí připravili dárek v podobě hudeb-ně-recitačního vystoupení.

DARINA SEDLÁČKOVÁ

VĚSTNÍK 6/2011 7

Moše Isserles, známý také pod zkratkouRema, patří k nejdůležitějším rabínskýmosobnostem 16. století. Svým rozsáhlýmpedagogickým působením ovlivnil v mno-ha ohledech směr intelektuálních aktivitcelé následující generace učenců. Pro-střednictvím halachického díla pak určillinie aškenázského náboženskoprávníhomyšlení přinejmenším do emancipačníhoobdobí. Narodil se v Krakově roku 1525nebo 1530 do zámožné rodiny. Nejvyššítalmudické vzdělání získal v proslulé lub-linské ješivě Šaloma Šachny, důležitéhoproponenta tzv. pilpulistické metody stu-dia Talmudu. Roku 1550 se s Isserlesemsetkáváme znovu v Krakově, kde se stalnavzdory svému mládí rabínským soud-cem. Když o dva roky později zemřela vevěku dvaceti let Isserlesova žena, postavilna její památku synagogu, která (přestavě-ná) existuje dosud.

V Isserlesově ješivě, jejíž provoz i žákypodporoval z vlastního jmění, studovaliněkteří z nejvýznamnějších učenců násle-dující generace, z nichž mnozí byli spojenis Prahou: historik David Gans, pražský ro-dák a univerzální myslitel Mordechaj Jaffenebo zastánce židovské filosofie AvrahamHorowitz. Moše Isserles zemřel roku 1574na svátek učenců Lag ba-omer. Místo jehoodpočinku na starém krakovském hřbitověje dodnes cílem početných poutníků.

KOMENTÁŘ K ESTERJiž první Isserlesovo vydané dílo, komen-tář ke knize Ester s názvem Mechir jajin,by mu patrně zajistilo pevné místo v ději-nách hebrejského písemnictví raného no-vověku. Isserles sepsal tento drobný spisna jaře roku 1556, když kvůli epidemiiopustil Krakov a uchýlil se do městečkaŠidlovice poblíž Varšavy: „Nemohli jsmeoslavit Purim hostinou a veselím a odvrh-nout zármutek a úpění (Iz 35,10), řekl jsemsi proto, že se potěším svou prací.“ Přesto-že komentář vznikl jako příležitostný spis,autor si byl dobře vědom jeho významu,což je zřejmé z toho, že jej nechal roku1559 vytisknout v italské Cremoně. Isser-les patřil k těm učencům 16. století, kteříse nehodlali spokojit s interpretací biblic-kých textů na jejich doslovné rovině (tzv.pšat), a vykládá Svitek Ester alegorickýmzpůsobem, který odhaluje jeho zájem o hlu-binný význam biblického textu. Úvod kesvému komentáři otevírá citátem z knihyZohar, klasického textu středověké kabaly,

podle nějž Tóru nelze chápat jako vyprá-vění profánních příběhů: „Kdyby tomu takbylo, i my bychom dnes uměli takovouTóru ze světských vyprávění vytvořit.“V souladu s tímto pojetím není Tóra litera-turou, ale symbolickým sdělením hlubin-ných tajemství o Bohem stvořeném světěv jeho celistvosti. Charakter Tóry odrážípolaritu a současně paralelnost dolníhohmotného světa a vyšších duchovních svě-tů. Aby mohlo zjevené tajemství o nehmot-ných rovinách stvořeného světa přetrvat ve

spodním světě a současně aby se tento světnezhroutil, halí se duchovní Tóra stejnějako nejvyšší lidská duše v hmotu. Právědoslovná rovina vyprávění a příběhů Tóryje tímto hmotným „oděvem“ (aramejskylevuša).

Vzápětí však Isserles odkazuje na Mai-monidův filosofický spis Průvodce tápají-cích a na komentář k tomuto spisu od rabiŠem Tova ibn Šem Tova (I, 36), kde tentoautor píše: „Kdo se domnívá, že se nejed-ná o alegorii (mašal) poukazující k jinévěci, je hlupák. Avšak kdo se domnívá, žese jedná pouze o alegorii, je hříšník.“Isserles následně postuluje, že stejně jakoostatní biblické texty i Svitek Ester másvou rovinu zjevnou (nigle) a skrytou (nis-tar) a ve svém komentáři chápe tento svi-tek jako alegorii lidského života od naro-zení až po smrt. I když do svého výkladuzapojil kabalistické učení, jeho metoda jenaopak filosofická. Hned v první glose vý-slovně odkazuje na Platóna. Třebaže jej

znal jako většina aškenázských učenců jenzprostředkovaně, rozhodnutí zapojit taktootevřeně nežidovské myšlení do výkladuBible bylo ojedinělé a vyvolalo poslézenegativní reakci.

ISSERLES A LURIA O FILOSOFIIKvůli citacím nežidovských autorů při vý-kladu biblických textů napadl Isserlesejeho o málo starší bratranec rabi ŠelomoLuria (Maharšal, 1510–1573). Polemikamezi oběma učenci proběhla v listech, ježsi vyměnili, a je doložena v Isserlesovýchresponsech (Šeelot u-tšuvot ha-Rema, č. 6).Přestože původním tématem debaty bylaotázka související s kašrutem, Luria kriti-zoval použití argumentů nežidovských fi-losofů: „Poukazuješ na moudrost Aristote-la (chochmat Aristo), toho neobřezance,jenž patří ke kazisvětům. [...] Vždyť zákla-dem žádoucího voňavého balzámu [slovTóry] se stala slova nečistého! A nakonecbudou v ústech učenců Izraele kořenímsvaté Tóry.“

Isserles odpověděl zdvořile, avšak zesvé pozice neustoupil. Aristotela označu-je za „hlavu filosofů“ (roš ha-pilosofim)a zaštiťuje se Maimonidovým Průvodcem,kde je citován i Aristoteles (II, 22) a kterýměl již po staletí pevné místo v aškenáz-ské knihovně. Na jiném místě použil naobhajobu filosofie starého, avšak osvědče-ného argumentu, podle nějž měla být filo-sofie ve skutečnosti židovského původu.Pouze vlivem dějinných zvratů došlo k to-mu, že moudrost filosofie byla v Izraelizapomenuta a přežila (ovšem v částečněpokažené podobě) u ostatních národů: „Veskutečnosti veškeré moudrosti se filosofůma vědcům dostalo od Izraele a všechna je-jich moudrost je obsažena v Tóře. Věz, žejsem viděl jednu velmi starou knihu, vekteré byli popsáni všichni filosofové podlesvé povahy a moudrosti, jak jí dosáhli.A stálo tam, že Sakrut (to je ten, koho filo-sofové nazývají ,Božský Sokrates‘) byl prv-ní, kdo vnesl do filosofie myšlenku o exis-tenci transcendentna. A od něj přebíraliostatní filosofové. A stálo tam, že převzalmoudrost od [biblických postav] AsafaKorachovce a od Achitofela. A také se tampíše s ohledem na víru, že všechen základmoudrosti Aristotela byl ukraden z moud-rosti Šalomouna, mír s ním. Neboť kdyžAlexandr Makedonský dobyl Jeruzalém,ustanovil Aristotela, svého učitele, nad Ša-lomounovou knihovnou. Ten pak na vše, cotam bylo dobré, napsal svoje jméno a při-mísil do toho trochu špatných názorů, jakotrvání světa od věčnosti nebo popření pro-zřetelnosti, jako kamufláž, aby ti, co při-jdou po něm, nepoznali, že ukradl moud-rost Židům.“ (Torat ha-ola III, 7)

8 VĚSTNÍK 6/2011

Moše Isserles:

ROVINY ZJEVNÉ I SKRYTÉZ cyklu Rabínské myšlení středověku a renesance

Moše Isserles, kresba z publikace Geonej Jisrael.

FILOSOFIE JAKOMETAHALACHICKÁ DISCIPLÍNAIsserlesův pohled na filosofii je ještě zře-telnější v jeho nejvýznamnějším nábo-žensko-filosofickém spise, jímž je Toratha-ola (Praha 1569). Tento spis je podleprofesora Elchanana Reinera jediným sys-tematickým filosofickým traktátem z peraaškenázského autora 16. století. Isserles sezabývá uspořádáním Jeruzalémského chrá-mu, popisem rituálů, které se v něm prová-děly, a výčtem zařízení i předmětů užíva-ných k chrámové bohoslužbě. Východiskemmu jsou texty rabínské literatury formativ-ního období, především Mišna a Babylón-ský talmud, jež doplňuje příslušnými pasá-žemi Maimonidova kodexu Mišne Tora.Již z předmluvy však vyplývá, že témaChrámu je Isserlesovi pouze odrazovýmmůstkem k hlubším úvahám. Na obecnérovině klade do kontrastu dvě posvátné ak-tivity, které v rabínském judaismu nahra-zují chrámové oběti a jako ony očišťujíspolečenství Izraele od hříchu: modlitbua studium. Isserles tvrdí, že samotná reci-tace liturgických textů, jež obsahují popisyobětí (korbanot), nedostačuje. Namístotoho vyzývá k bádání (chakira) o pravi-dlech obětí. Spis Torat ha-ola proto nenípřehledem „židovských starožitností“, alenávodem k novému typu reflektovanézbožnosti a sebezpytujícího pietismu.Isserles říká: „Dal jsem si za úkol [...] uči-nit rozbor zákonů o obětech a nalézt jejichhlubinné důvody (taamim) podle skuteč-nosti a k snadnému pochopení, takževšichni synové Izraele splní [četbou knihy]každého dne svou povinnost [zabývat setématem] pravidelné chrámové oběti. Mi-moto pokud se dopustí hříchu jedinec nebocelá skupina, řekne se jim, aby se zabývalistudiem té oběti, která danému hříchu od-povídá.“ (Torat ha-ola, Předmluva) SpisTorat ha-ola lze tak interpretovat jako ob-hajobu individuálního uvažování a nábo-ženského studia, jež Isserles klade do

kontrastu se zbožností spontánní, uskuteč-ňovanou v modlitbě.

Podobně jako v komentáři ke Svitku Esterchápe Isserles Jeruzalémský chrám a vše,

co se v něm podle popisu Mišny a Talmu-du odehrávalo, jako symbolickou rovinu,odrážející jednak svět (makrokosmos),jednak každou jednotlivou lidskou bytost

(mikrokosmos), a tak umožňující výsledněpochopení světa i role, kterou Bůh v tomtosvětě přisoudil člověku. Jestliže na obecnérovině se Isserles domnívá, že „věci dole“(dvarim šel mata) jsou symbolem (dugma)a poukazují vzhůru (le-maala), Chrám jesouhrnem celého světa. Například rozměrChrámu odpovídá rozměrům světa (I, 4),uspořádání a míry nádvoří velekněží, ná-dvoří Izraele odpovídá drahám nebeskýchtěles, zatímco sami kněží (kohanim) odpo-vídají služebným andělům (I, 5). Oltářa jeho jednotlivé části poukazují k nebes-kému vozu (merkava), o němž hovoří Ez1,4–28.

Jak je z našeho výkladu zřejmé, filoso-fické uvažování má v Isserlesově myšlenífunkci nástroje, který umožňuje pronik-

nout za doslovnou rovinu tex-tu (v případě Svitku Ester),nebo dokonce za zjevnou ro-vinu skutečnosti (v případěchrámových rituálů). Připo-meňme však znovu výrok rabiŠem Tova, který Isserles bereza svůj: doslovná rovina textua zjevná skutečnost sice nutněvypovídají o hlubších úrov-ních bytí, jejich platnost tímvšak není nijak narušena. Jiný-mi slovy, Isserles sice vykládá

chrámové rituály jako alegorii, současněvšak nijak nezpochybňuje pravdivosta smysluplnost jejich popisu v rabínské li-teratuře. Isserles je proto vhodným dokla-

dem oprávněnosti termínu „metahalachic-ké disciplíny“, který zavedl v osmdesátýchletech 20. století významný americký ži-dovský historik Isadore Twersky (mimo

jiné zeť rabi Josefa Solovejčika). Twerskysi, podobně jako starší historikové, po-všiml rostoucího zájmu o disciplíny jakofilosofie, mystika, historiografie nebo astro-nomie mezi židovskými učenci 16. stoletía kladl si otázku, jaké místo měly v ži-dovském myšlení. Poukázal pak na sku-tečnost, že pro všechny rabínské učence16. století současně platí, že základem je-jich vzdělání i zájmu je vždy halacha.Přesto filosofie nebo mystika nejsou pou-hými doplňky, ale jak jsme viděli na pří-kladu Moše Isserlese, tvoří metodologickýnástroj, jehož prostřednictvím je možnéproniknout za doslovný význam v biblic-kém textu, v agadě i v halaše.

ISSERLES JAKO HALACHISTAVedle biblické exegeze a filosofie se MošeIsserles zabýval také astronomií a kabalou.Přesto i o něm platí, že v centru jeho zá-jmu stála halacha. Od mládí jej přitahovalahalachická kompendia a kodexy. Začalpsát komentář s názvem Darkej Moše keklasickému spisu Jaakova ben Ašera(1270–1340) Arbaa turim. V původní po-drobné podobě však dokončil jen dva zečtyř dílů (Orach chajim a Jore dea), proto-že se mezitím objevilo kompendium Jose-fa Kara Bejt Josef, jež bylo členěno stejnějako Arbaa turim a plnilo úlohu komentá-ře. Isserles následně spis dokončil ve zkrá-cené podobě, obě verze však vyšly tiskemteprve po smrti svého autora.

PAVEL SLÁDEK

VĚSTNÍK 6/2011 9

Interiér krakovské synagogy Remu, kterou Moše Isserles nechal postavit v roce 1553. Foto archiv.

Hrob Moše Isserlese na Starém krakovském hřbitově. Foto archiv.

Albert Einstein přijel do Prahy z Curychu1. dubna 1911. Navzdory svému poměrné-mu mládí (bylo mu 32 let) zde byl přijat jakoslavná osobnost. Prager Tagblatt přineslo jeho příjezdu oznámení, v němž se vyzdvi-hovala Einsteinova práce v oborech „teorierelativity, elektronové teorie a termodynami-ky“. Veřejná přednáška, kterou měl 24. květ-na 1911 na zasedání Společnosti německýchpřírodovědců a lékařů, se stala společenskouudálostí. „Celá pražská inteligence se sešla,aby zaplnila největší posluchárnu Přírodově-deckého ústavu… Einstein vystupoval velmiprostě. Tím si získal sympatie. Mluvil ne-šroubovaně, živě a jasně, zcela přirozeněa místy přednášku doplňoval osvěžujícímhumorem. Mnohý z posluchačů žasl, jak jeteorie relativity jednoduchá...“, zapsal si teh-dy jeden z jeho studentů.

Čtyřčlenná rodina se ubytovala v novémdomě v Lesnické ulici 7 na Smíchově,v prostorném bytě v mezaninu. Poprvé mělielektrické osvětlení v bytě a peníze na stá-lou služebnou. Vedle manželky Milevya synů Hanse Alberta a malého Eduardas nimi žila Albertova tchyně a služka Fanys dítětem, připraven byl i pokoj pro hosty.Odtud Einstein docházel příjemnou pro-cházkou přes most Palackého a Karlovo ná-městí – okolo Faustova domu – do klasi-cistní budovy Přírodovědecké fakulty veViničné ulici, kde měl v třetím patře vel-kou, světlou pracovnu. „Mám zde nádhernýústav, v němž se mi velmi dobře pracuje,“píše příteli do Curychu, „s docela dobrouknihovnou a málem pracovních povinnos-tí.“ Přednášky (5 hodin týdně), v nichž sezabýval termodynamikou, molekulární teo-rií tepla a mechanikou kontinua, se konalyv Klementinu, semináře (2 hodiny) měl veViničné ulici. Z oken se otvíral výhled dobývalé klášterní zahrady Ústavu pro choro-myslné v Kateřinkách. Chovanci se zdeprocházeli osaměle, jakoby v hlubokém za-dumání, občas ale vedli mezi sebou vzruše-né spory. Einstein vodil své přátele k ok-nům a s pohledem na společnost v parkuříkával: „Zde vidíte choromyslné, kteří sekvantovou teorií nezabývají.“

„Praha je ostatně kouzelná, tak krásná, žeby sama o sobě stála za větší cestu,“ lákáEinstein k návštěvě přátele. Nicméně brzyshledal české hlavní město „méně útul-ným“, stěžoval si na českou řeč, na štěnice,špatnou vodu atd. Po příjezdu připustil, že„Češi jsou mnohem bezstarostnější, nežjsem myslel“, ale zanedlouho zjistil, že„nevraživost mezi Němci a Čechy je veli-

ká“. Necítil se zřejmě dobře ani s Němci,mezi něž byl automaticky zařazován a s ni-miž se téměř výlučně stýkal. „To nejsoulidé s přirozenými vztahy; panuje u nichbezcitnost a podivná směs stavovské ješit-nosti a servilnosti, postrádající laskavostik lidem. Nafoukaný přepych vedle bídy naulici. Myšlenková poušť prostá víry.“

V SALONU BERTY FANTOVÉ Slavný fyzik se stal brzy oblíbeným hostemúterních večerů v salonu Berty Fantové(1865–1918), mimořádně inteligentní a mu-zikální ženy, majitelky lékárny v pozdně go-tickém domě U Jednorožce na Staroměst-

ském náměstí č. 17. Na počátku stoletíposkytovala útulek debatnímu kroužku mla-dých filosofů a literárně vzdělaných studen-tů, z nichž někteří se scházeli pravidelně takév Café Louvre pod vedením Brentanovažáka, profesora Antona Martyho. Vedle filo-sofie se zde přednášelo o nových duchov-ních a vědeckých směrech – základech psy-choanalýzy, teorii relativity, transfinitníchčíslech nebo Planckově kvantové teorii.

Vedoucí osobností v salonu Berty Fanto-vé byl Kafkův spolužák, filosof HugoBergmann, pozdější profesor filosofiea první rektor Hebrejské univerzity v Jeru-zalémě, který se v roce 1907 oženil s dce-rou hostitelky Elsou. Ke kroužku patřilii další Kafkovi spolužáci a přátelé – filoso-fové Felix a Robert Weltschovi, historikumění Oskar Pollak, pozdější estetik EmilUtitz, z literátů třeba Oskar Baum či Leo-pold Pollak. Častým účastníkem byl MaxBrod, zpočátku někdy také Franz Kafka.Později sem docházel Franz Werfel a občasi Egon Erwin Kisch, kteří zde předčítali svénové práce. Ze starší generace se objevil

také básník Hugo Salus, z univerzitníchprofesorů zakladatel tvarové psychologieChristian von Ehrenfels, matematik Ger-hard Kowalewski (který zde přednášel teo-rii množin), Einsteinův nástupce v praž-ském Ústavu teoretické fyziky Philipp Franka někteří další filosofové z brentanovskéhokroužku. Sestra Berty Fantové, antropo-sofka Ida Freundová, dotvářela spolus některými dívkami atmosféru salonupředváděním náročných tanečních kreacía hudebních či dramatických představení.Do salonu byli zváni také zahraniční vědcia umělci, kteří Prahou projížděli – mezinimi byly asi nejvýznamnější návštěvyMartina Bubera, který v letech 1909–1910v Praze přednášel své Řeči o židovství a mělznačný vliv na ideový vývoj zdejších mla-dých sionistů. Častým hostem byl za svýchpražských návštěv také zakladatel antropo-sofie Rudolf Steiner. Přicházeli sem hudeb-níci a dirigenti Otta Klemperer a ErichKleiber, při návštěvě rodného města bylhostem salonu Rainer Maria Rilke, básníř-ka Else Lasker-Schülerová (v roce 1913)a jistě řada dalších osobností.

Pod Bergmannovým vedením a za účastiFelixe Weltsche se v kroužku systematickypo dva roky četly filosofické texty Immanue-la Kanta a Hegelova Fenomenologie ducha.Právě v té době se zde objevil také AlbertEinstein, který kroužek samozřejmě ob-šťastnil přednáškou o teorii relativity, na nižvšichni účastníci vzpomínají, a za doprovo-du Maxe Broda zahrál na housle Mozarto-vu houslovou sonátu. Přednášky a nefor-mální schůzky zřejmě pokračovaly v doměFantových až do chvíle, kdy paní Berta ná-hle v prosinci 1918 zemřela ve věku 52 let.

Má se za to, že právě v salonu BertyFantové se Einstein poprvé podrobněji se-známil se sionismem. Hugo Bergmannpatřil k zakladatelům nejstarší pražské stu-dentské sionistické skupiny Bar Kochbaa v kroužku se o sionismu a židovskémobrození často a intenzivně diskutovalo.Jako zaměstnanec univerzitní knihovny seBergmann účastnil i některých Einsteino-vých seminářů a častěji jej prý doprovázelcestou z Viničné do jeho bytu na Smícho-vě, na diskuse o sionismu si však pozdějinevzpomíná.

EINSTEIN JAKO KEPLERMax Brod ve svých vzpomínkách líčí Ein-steina jako „pravidelného návštěvníka na-šich večerů, živě se účastnícího debato Kantovi. Einstein byl přístupný všem pod-

10 VĚSTNÍK 6/2011

PRAHA JE OSTATNĚ KOUZELNÁ...Před sto lety pobýval v Čechách Albert Einstein

Albert Einstein před příjezdem do Prahy. Foto archiv.

nětům, jeho myšlenkové pochody ovšemvzaly někdy překvapivý obrat. Celkovějsme měli dojem, že máme před sebou člo-věka bez předsudků, velikána.“ Einstein prýBroda „stále znovu udivoval a strhával k na-dšení, když pozoroval, s jakou lehkostí mě-nil v diskusi stanovisko, někdy dokonce nazkoušku zastával opačné hledisko a na celýproblém se díval z úplně jiného úhlu. Zdálose, že má radost, může-li zkusit všechnymožnosti, jak se na vědecké podání určitéhopředmětu znovu podívat, a vždy tak činils neobyčejnou odvahou…, vše vyřešil virtu-ózně a s úsměvem a zůstával přitom sebeji-stý a tvůrčí.“ Fascinován jeho osobností vy-tvořil Brod zčásti podle Einsteinových rysůpostavu Johannese Keplera v románu Ty-chona Brahe cesta k Bohu jako mladého gé-nia lhostejného k zmatkům světa, který sesoustřeďuje výhradně na svůj úkol: „Klid,s nímž pracoval a ignoroval řeči pochlebo-vačů, měl v sobě něco nelidského, nepocho-pitelně bezcitného, jako by to přivál vítrz dalekých zemí ledu. Napadla ho pohádka,v níž žoldák prodal srdce ďáblu, aby za nědostal neprůstřelný pancíř. To byl Kepler.Neměl srdce. A právě proto se nemusel obá-vat světa. Neznal lásku. A proto byl taképřed zmatky lásky chrá-něn.“ Nebo dále: „Sku-tečně nebylo nic, co byjej odvrátilo od tohotojediného směru jeho exis-tence, pro který v jehoduši plál téměř nekoneč-ný oheň a vše velké a ži-voucí se zde schraňovalojenom pro něj…“

Když román v roce1915 vyšel u KurtaWolffa, každý údajněhned poznal Keplerovupředlohu. Einstein si prýknihu půjčil a „přečetls velkým zájmem“a Brodovu portrétu ne-odporoval: „Je to zajímavě napsáno mužem,který zná úskalí lidské duše.“ Když alev roce 1949 vyšel v USA Einsteinův životo-pis od Philippa Franka, v němž autor po-drobně uvádí citáty z Brodova románu, ně-kteří z Einsteinových ctitelů proti takovécharakteristice milého génia z Princetonuprotestovali. Brod tehdy napsal Einsteinovi,že jde o nedorozumění a Frank jeho líčeníšpatně pochopil, což u slavného fyzika vy-volalo jen „dobrosrdečné veselí“ a smiřujícívýrok, „že čas je síto, jímž projdou všechnynicotnosti do moře zapomnění“. Jak Brodve své autobiografii vzpomíná, žádný „tako-vý egocentrický rys já v Einsteinovi nikdynepozoroval, naopak vždycky jsem v němnacházel člověka dobrého, ochotného a úžas-

ně přístupného“. A nakonec dodává: „K fi-guře Keplerově přispěl lecčíms podstatnýma bolestným spíš můj přítel Werfel než Ein-stein, který byl v mém osudu jenom letmýmhostem.“

VĚDECKÉ VÝSLEDKYNejdůležitějším výsledkem šestnáctiměsíč-ního Einsteinova pobytu v Praze bylo, žezde nalezl dostatek volného času k rozvinutísvých myšlenek o gravitaci v rámci teorierelativity. V květnu 1911 uveřejnil rozsáh-lou práci o tepelných pohybech molekulv pevných látkách, druhou významnou pracíz pražského pobytu byl spis O vlivu gravita-ce na šíření světla, v níž předpověděl zakři-vení světelných paprsků působením gravi-tačního pole a rudý posun spektra a navrhlzpůsob jeho astronomického důkazu (teorieihned zaujala astronoma Leo Pollaka v Pra-ze a Erwina Freundlicha z Královské pruskéhvězdárny v Berlíně). Tento svůj zásadníobjev později připomněl v českém vydánísvé populární knížky o teorii relativity.

Významnou událostí byla také Einstei-nova účast na první tzv. Solvayovské kon-ferenci fyziků v bruselském GrandhoteluMetropole koncem října 1911, na níž se

měl vybraný kruh vědců pokusit o jakésishrnutí kvantové teorie a teorie záření. Zapředsednictví Hendrika Lorentze a orga-nizace Walthera Nernsta se tu sešlo přesdvacet nejslavnějších evropských fyzikůvčetně Maxe Plancka, Ernsta Rutherfor-da, Maurice de Broglie, Henriho Poinca-ré, Marie Curieové či Wilhelma Wiena.Einstein nazval chystané setkání „čaro-dějnickým sabatem“ a stěžoval si: „Tížímě ty moje plky pro konferenci v Bruse-lu.“ Ačkoli byl ze zúčastněných zdalekanejmladší, byl pověřen závěrečným refe-rátem, který na všechny přítomné udělalnejlepší dojem. Později se konferenceConseil Solvay konaly každé dva roky,a pokud se jich Einstein nemohl účastnit,

vnímali to prý někteří kolegové jako„koncil bez papeže“.

ODJEZD A VZPOMÍNKY Již po půl roce byl Einstein rád, že se obje-vily možnosti další změny působiště, neboť„je jisté, že z této polobarbarské Prahy ode-jdu s lehkým srdcem“. V srpnu 1911 dostalnabídku profesury na Utrechtské univerzitě– a následně finančně výhodné nabídkyz Vídně, Bruselu a Berlína (kam nastoupilv dubnu 1914), přátelé z Curychu se jejvšak snažili dostat jako profesora na curyš-skou Polytechniku, což se konečně v lednu1912 podařilo. Když 21. května 1912 císařFrantišek Josef povolil Albertu Einsteinovi,aby odstoupil z úřadu, objevila se v PragerTagblattu spekulace o úpadku vědy v Ra-kousku-Uhersku a domněnka, že vídeňskéúřady s fyzikem vzhledem k jeho původušpatně zacházely. Tyto dohady však odmítlsám Einstein v prohlášení pro Neue FreiePresse i Prager Tagblatt: „Musím zdůraznit,že jsem v Praze neměl žádný důvod k ne-spokojenosti… a nikdy necítil ani nepozo-roval vůči své osobě náboženskou zauja-tost.“ Do Curychu se však velmi těšil a25. července 1912 Einsteinovi Prahu opustili.

O společnosti u Fantů se Einstein v dopi-se vyjádřil nepříliš uctivě jako o „filosofickya sionisticky zamořeném malém kroužku,který se seskupil kolem univerzitních filoso-fů; byl to malý houfec středověce působí-cích, životu vzdálených lidí“. Nicméněvztahy s rodinou Fantových udržoval i po-zději. Ve dvacátých letech se seznámil s Jo-hannou Fantovou (1901–1981), snachoujeho bývalé hostitelky, která emigrovalav roce 1939 na Einsteinovo naléhání z Pra-hy do USA. Od konce čtyřicátých let bylazaměstnána v knihovně Princetonské uni-verzity a stala se jeho poslední přítelkyní.Dvořil se jí svým obvyklým způsobem –dopisy a básničkami, které někdy podepiso-val Tvůj slon. Jezdil s ní na jachtařské výle-ty, chodili spolu na koncerty, několikrát týd-ně si telefonovali a ona jej pravidelněnavštěvovala. Znamenala pro něj „kus Sta-rého světa“, po kterém Einstein až do konceživota nepřestával toužit. Po smrti JohannyFantové byly na Princetonské univerzitě ob-jeveny její deníkové zápisky, v nichž s půva-bem zachytila mnohé výroky slavného dů-chodce – je to jediný podrobný dokumentz posledního období Einsteinova života. Je-den z posledních zápisků v jejím deníkunese datum 10. 4. 1955, osm dní před Ein-steinovou smrtí: „Celý den se snažil napsatrozhlasové poselství pro Izrael, a nepodařilose mu ho dokončit. Tvrdí, že je úplně hlou-pý, že si to vždycky myslel a že jen čas odčasu se mu podařilo něco pořádného vyko-nat.“ ARNO PAŘÍK

VĚSTNÍK 6/2011 11

První patro původně gotického domu U Jednorožce na Staroměstském náměstí,kde se konaly salony Berty Fantové. Foto autor, 2011.

Odpověď na tuto otázku hledají lidé už postaletí a každá generace přichází s něja-kou vlastní teorií či hypotézou. Kam sevšak svícen poděl doopravdy? Kam přišelpoté, co se ho zmocnily římské legie, kterézničily Jeruzalém a zbořily Chrám?Závěry historiků čifilosofů si navzájemodporují. Osudy vel-ké menory z Jeruza-lémského chrámumají také řadu lite-rárních zpracování,jejichž autoři nešet-ří fantazií ani do-mněnkami.

V poslední doběse tématem zevrub-ně zabýval SalomonMalka, francouzskýnovinář, spisovatelspecializovaný nažidovskou historiia také ředitel rádiaRCJ (Radio de la Communauté Juive),francouzského židovského rozhlasu. Obrá-til se s dotazy na učence a specializovanéhistoriky v Itálii, Francii, Izraeli a USAa vytvořil vlastní teorii osudu prosluléhosvícnu. Výsledkem jeho zkoumání je knihaSous l’Arche de Titus (Pod Titovým oblou-kem), která vyšla vloni na podzim ve fran-couzském nakladatelství Armand Colin.

Důvodem k napsání knihy nebyla snahapřijít s novou senzací a podle autorova vy-jádření ani snaha řešit nějaké filosofické čináboženské tajemství. Téma chápe přede-vším jako otázku pro historiky. A protožeje to téma široké a komplikované, rozrostlse text, původně zamýšlený jako delší člá-nek, do celé knihy.

Nápad se – v souladu s názvem knihy –skutečně zrodil pod vítězným obloukemcísaře Tita na Fóru Romanu v Římě. Připohledu na slavný vlys, zobrazující židov-ské zajatce, kteří nesou v triumfálním prů-vodu na ramenou svícen uloupený z Jeru-zalémského chrámu, asi leckoho napadne,co se se svícnem stalo, kam se poděla proč ho už nikdy nikdo nenašel?

Po svícnu, který byl a je symbolem ju-daismu, jako by se doslova slehla země.A také jako by zcela zmizel z paměti.Zmínky o jeho dalším osudu se takřka ne-vyskytují ani v pověstech a historkách,této kolektivní paměti, která často uchová-vá stopy toho, co se událo.

NĚKOLIK SVĚDECTVÍNěkolik svědectví však k dispozici přecejen máme. V Talmudu najdeme vyprávěnídvou rabínů, kteří tvrdí, že za svého pobytuv Římě viděli předměty, které pocházelyz Chrámu, mezi nimi menoru a chrámovou

oponu. Na chrámo-vé oponě byly stopykrve, která z ní kaž-doročně na Jom ki-pur vytryskne. Textje ze 4. století, bo-hužel nic dalšího setu už nedozvíme.

Benjamin z Tude-ly, slavný židovskýcestovatel ze Špa-nělska, navštívil ve12. století mnohotehdejších židov-ských obcí ve Stře-domoří i v Asii. Bě-hem své cesty poItálii zaznamenal vy-

právění Židů z římské čtvrti Trastevere, kteřího ujišťovali, že předměty z Jeruzalémskéhochrámu se stále nacházejí v Římě, a sicev kryptě kostela San Giovanni in Laterano,kam je měl umístit sám Titus. Ale rabín a ce-stovatel z Navarry k tomu dodává, že se jed-ná o řeči, na kterých není nic jistého.

Jak se blížíme k současnosti, hypotézpřibývá. Stefan Zweig soudí, že svícen byl

převezen zpět do Jeruzaléma. Paul Veyne,francouzský archeolog a specialista na an-tický Řím, je toho mínění, že spočívá namořském dně v úrovni Kartága. Po vy-drancování Říma ho Vizigótové s ostatníkořistí naložili na loď, která pak při taženído Afriky ztroskotala. Značně rozšířená jeteze, podle které je menora stále ve Vatiká-

nu, jiná verze říká, že svícen byl hozen doTibery, další, že byl roztaven, aby se napl-nila církevní pokladna... Teze více či méněfantastické. Svícen se měl rovněž nacházetv blízkosti Carcassonne, v Rennes-le-Cha-teau v Převorství siónském, kde ho v dru-hé polovině 19. století objevil kněz Béran-ger Sauniere během oprav farního kostelaa financoval z jeho hodnoty tuto náklad-nou rekonstrukci i stavbu vlastního sídla.A potom je tu ještě Cosenza v Kalábrii,kde je podle tradice na dně řeky Busentopochován král Vizigótů Alarich se svýmikoňmi a se vším bohatstvím, které získalve vydrancovaném Římě.

CO Z TOHO VŠEHO JE JISTÉ?Především triumfální průvod v Římě, kte-rému basreliéf propůjčil nesmrtelnost.Tehdy se menora nade vší pochybnostv Římě nacházela. Josephus Flavius, kterýbyl v Římě a triumfu přihlížel, ji detailněpopsal: defilé před Titem a Vespasiánemi kořist z bitev – oponu oddělující nejsvě-tější svatyni od zbytku chrámu, rituálnínástroje, stůl pro předkládání obětí a ob-rovský svícen, který vidíme uprostřed vlysu.Samozřejmě se může tvrdit, že svědectvíJosepha Flavia není spolehlivé. Byl tohistorik a novinář v žoldu flaviovců, to bez-pochyby, ale těžko si představit důvod, kte-rý by ho vedl k tomu, aby zachytil triumfsvých příznivců zkresleně a popisoval si-tuaci jinak, než jak se odehrála.

Také povídka Stefana Zweiga Pohřbenýsvícen není založena, jak Salomon Malkadokládá, pouze na fantazii slavného spiso-vatele. Podle některých historických pra-

menů byla menora převezena do Konstanti-nopole a uložena v paláci císaře Justiniána.Ten se ale obával, aby její přítomnost v mís-tech, pro která nebyla určena, nepřineslaneštěstí městu i říši, a proto ji dal převézt doJeruzaléma a umístit v kostele řečenémNea, který pro ten účel nechal postavit.Kostel byl později zcela zničen zemětřese-

12 VĚSTNÍK 6/2011

POD TITOVÝM OBLOUKEMKam se poděl svícen z Jeruzalémského chrámu

Titův oblouk na Fóru Romanu. Foto archiv.

Levý reliéf oblouku: Židovští zajatci nesou sedmiramenný svícen a další trofeje z Chrámu. Foto archiv.

ním a svícen zůstal někde pod jeho rozva-linami. Archeologické vykopávky všakohledně svícnu a jeho osudu nic novéhonepřinesly.

Teorie Paula Veynea je jednoduchá. Sví-cen leží na mořském dně někde mezi Sicíliía Kartágem. Kdyby se vyvinulo dostatečnéúsilí, bylo by ho možné za současného sta-vu podmořské archeologie najít.

A tvrzení, že svícen leží někde v ob-rovských depozitářích vatikánských mu-zeí? K tomu kniha uvádí, že oficiální

představitelé Izraele se na Vatikán několi-krát obrátili s prosbou, zda by bylo mož-né zahájit v tomto směru pátrání. Žádostise však zatím vždy setkaly se zdvořilýmmlčením.

Moše Herr z Hebrejské univerzity v Je-ruzalémě upozorňuje, že svícen, kterýmůžeme vidět na basreliéfu Titova oblou-ku, nesouhlasí ve všem s popisem chrá-mového svícnu v Bibli a v rabínskýchtextech. Tady autor cituje už zmíněnéhoVeyna: „Basreliéfy byly v té době tak tro-chu jako nástěnné noviny: zobrazovalyválky a oslavovaly vítěze. Triumfální prů-vod se odehrával ve městě, zatímco socha-ři působili v místech, která dnes známejako náměstí Navona, kde podle kreseb re-produkovali požadované scény pro výzdo-bu oblouku. Moše Herr má pravdu, kdyžříká, že menora na basreliéfu má osmibo-ký podstavec, zatímco popis v Bibli mluvío podstavci o třech nohách. Je ovšem vel-mi pravděpodobné, že kreslíři se snažilizachytit především postavy a jejich tvářea při dokončování detailů si občas pomoh-li vlastní inspirací či fantazií. To nijak ne-zpochybňuje celou scénu ani přítomnostsvícnu uprostřed ní.“

POUSSINŮV OBRAZNa obálce knihy je reprodukovaný obrazfrancouzského malíře Nicolase Poussina Zni-čení a vydrancování Jeruzaléma ze 17. stole-tí. Je to jedno z mála pláten, která zachycujíboj Židů proti Římanům a zničení Jeruza-lémského chrámu. I on má svou zvláštní his-torii. Byl několikrát ztracen a znovu nalezen,naposledy v jedné koňské stáji v Londýně.Díky úsilí sira Isaiaha Berlina a vrchního ra-bína Jonathana Sackse ho získalo Jeruzalém-ské židovské muzeum, kde se dnes nachází.Salomon Malka ho vnímá jako svébytný pra-men, s kterým dále pracuje:

„Za situace, kdy nemáme k dispozicispolehlivý důkaz a kdy také v kolektivnípaměti chybí záznam vztahující se k osudumenory, se může každý svobodně doha-dovat, co se s ní mohlo stát. Pokud jdeo mne, pokusil jsem se rozřešit záhaduskrze to, co jsem viděl a našel na Poussi-nově obrazu s tématem zničení Chrámu.

Překvapující je skutečnost, že jsou toŽidé, kdo vynáší svícen. Vystavují ho předřímskými vojáky u brány Chrámu, jako bychtěli říci: Berte, to je to, co je pro vás zají-mavé! Víme, že ve stejnou dobu, kdy vzpla-nul Chrám, se Židé za noci postranními ces-tami vydávali k Mrtvému moři, aby tam vevelkých hliněných nádobách ukryli svůjskutečný poklad, pilíře judaismu: rukopisy,svitky, texty, knihy. To považovali za nej-cennější, co bylo třeba uchovat. Zlato, stříb-ro a slonovinu ukazovali Židé Titovi a jehooddílům jako ,návnadu‘, aby zatím mohli topro ně nejdražší a nejcennější – svitky Tóry,knihy Proroků, Píseň písní, Žalmy – zachrá-nit a ukrýt v jeskyních. Svícen byl umístěntak, aby se pozornost Římanů soustředila nafalešnou stopu, a získal čas zachránit sku-tečné duchovní dědictví a ukrýt je na spo-lehlivém místě. Na tak spolehlivém místě,že všechny ty rukopisy byly – a to je velmisilná symbolika – nalezeny ve stejný den,kdy byl vyhlášen Stát Izrael.

Vyprávěli mi, že v Muzeu knihy v Jeru-zalémě má existovat i v současné době za-řízení ovládané zvláštním tlačítkem. To byse mělo použít v případě totální válkynebo nukleární hrozby; poté by se celý sálse všemi manuskripty zanořil do podzemí.Nedávno jsem to vyprávěl na jedné konfe-renci v Marseille. Po programu ke mněpřišla elegantní dáma z izraelského gene-rálního konzulátu a sdělila mi, že jakživao nějakém takovém tlačítku neslyšela.

Dobře tedy, že jsem ve svém referátu pou-žil kondicionály. Ale jak říkají Italové: ,Po-kud to není pravda, je to dobře vymyšleno!‘“

(S použitím rozhovoru se SalomonemMalkou, otištěném v Information Juivev listopadu 2010 připravil a z francouzšti-ny přeložil jd.)

GLOBÁLNÍ FÓRUM 2011

(dokončení ze str. 3)Nikde není lépe popsáno, jak Židé zneužilimoc, a není lepší návod jak s mocí etickynakládat. Antisemité tu knihu často citují,aby nás trápili, ale my si myslíme, že toto jezáklad naší morální síly. Jenomže tohle svéděti moc neučíme. Spíš jim vykládáme his-torii přežití, jako je Purim. Nezdůrazňuje-me ale, že Kniha Ester končí pogromem.Když tedy kritizujeme Izrael, chceme, abyrovnost z Deklarace nezávislosti platila i naZápadním břehu. Myslíme si, že tohle jeten správný proizraelský postoj.“

Tato debata, pro mnohé překvapivá,byla jen slabou předehrou toho, co násle-dovalo na seminářích a „workshopech“.Tady byl dán prostor nejen umírněným ak-tivistům z hnutí Šalom achšav (Mír teď),ale i velmi radikálnímu hnutí B’etselem,které dlouhodobě kritizuje svou vlastní iz-raelskou vládu za údajné porušování lid-ských práv.

ACCESSDruhou část výročního zasedání AJC vždytvořila mezinárodní konference, ve kterébyl dán prostor všem účastníkům ze za-hraničí. Letos se obdobné setkání konalojen jako „kulatý stůl“. Přesto to bylo set-kání velmi cenné, zazněly zde referátyo situaci různých židovských komunit, odTurecka (zdejší podmínky se za posledníobdobí zhoršily snad nejvíce ze všechzemí) až po Austrálii.

Víkendový program ovšem patřil tento-krát někomu jinému – mladým. Ti podsvou hlavičkou ACCESS (Přístup) zcelapřevzali taktovku a zajistili vše od techni-ky po program. Jejich organizace vzniklapřed šesti lety v Atlantě. Dnes působí vevšech místních uskupeních AJC a mladí sisami určují své priority. Nepřekvapí proto,že se většina odehrává doslova online naFacebooku, Twitteru a YouTube. To platiloi během konference. Jen příprava dvou do-kumentů probíhala postaru, v debatníchskupinách. První z nich se jmenuje „Pro-hlášení o občanské angažovanosti“ a vyty-čuje etické a morální zásady, podle nichžse židovské organizace chtějí nadále řídit.Druhé se týká Izraele a způsobů, jakými jetřeba čelit jeho delegitimizaci.

I při letošní konferenci bylo jasné, žeAJC jde s dobou. Od projevu LouiseMarshalla před sto lety, jímž naše pojed-nání začalo, tomu tak vždycky bylo. Jestlitomu tak bude i nadále, dozvíme se naGlobálním fóru 2012.

(Více na www.ajc.org, www.ajc-access.org.)

TOMÁŠ KRAUS

VĚSTNÍK 6/2011 13

Detail Poussinova obrazu se svícnem.

„Hrozně nerad paušalizuji, ale k výuce dě-jin na českých školách mám značné výhra-dy. U nás se dějepis učí pořád poměrněkonzervativním způsobem. Trváme na tom,aby se podrobně probíral pravěk, antika.Každý dějepisář musí odvyprávět, jak šelHannibal přes Alpy, jak Řekové zvítěziliu Marathonu. Výsledkem je, že studentiumějí skvěle po-psat, jak ten Hanni-bal šel přes Alpya jak Řekové zvítě-zili u Marathonu,ale nevědí takřkanic o moderních dě-jinách, zvláště pako období po druhésvětové válce, protože většina středníchškol končí výuku dějepisu druhou světo-vou válkou,“ říká PhDr. Radek Aubrecht,který vyučuje dějepis v pražském gymná-ziu Na Zatlance. „Data jako 1948, 1968,1989 téhle mladé generaci už skoro nic ne-říkají, což mi připadá trochu paradoxní.A ačkoli politici o česko-německých vzta-zích tak rádi mluví, probírají se ve školáchvelmi zjednodušeně. Já se snažím učit pře-devším moderní dějiny a snažím se upo-zorňovat studenty na to, že tu existovalai jiná etnika, jiné národy, že Praha nebylajen česká.“

O tom, že doktor Aubrecht nemluvípouze akademicky, svědčí projekt, kterýjiž tři roky připravuje se svými studenty.Jeho pracovní název zní „Německy mluví-cí Praha“ a jeho cílem je získat co nejvíceinformací o zajímavých osobnostech, kte-ré v Praze žily či načas působily před dru-hou světovou válkou a jejichž hlavním ja-zykem byla němčina. Odhaduje se, žezhruba tři čtvrtiny této populace tvořiliŽidé.

LIDÉ, SPOLKY, INSTITUCEProjekt je součástí výběrového dějepisné-ho semináře pro 3. ročník a účastní se hoosmnáctiletí studenti, němčináři i ti, kteříněmecky neumějí, ale při práci mohou vy-užívat své znalosti angličtiny, popř. fran-couzštiny.

Vedle samotného tématu dějin česko--německých vztahů mapují studenti osudya dílo významných a zajímavých praž-ských Němců: literátů, umělců, vědců, lé-kařů, architektů, politiků, podnikatelů, di-vadelníků, ale i sportovců, a také dějinyrůzných německých spolků, divadel a uni-verzit.

Jak práce na projektu probíhá? R. Au-brecht vysvětluje: „Primárně se zabývá-me literaturou, která je k dispozici, alechodíme i do terénu: v současné době tře-ba obcházíme pražské hřbitovy a hledá-me na nich náhrobky osobností spjatýchs pražskou německou kulturou a dalšímioblastmi. Spíš jako zpestření jsme navázali

kontakt s některý-mi institucemi v za-hraničí a s několikapotomky různýchpražských rodáků;většinou to jsou li-dé, kteří emigrovalido Ameriky nebojiných anglicky mlu-

vících zemí.“ Na otázku, které zajímavélidi takto nalezli, odpovídá učitel: „Náho-dou jsme narazili třeba na jistého Alexan-dra Kafku, který byl více než třicet letvýkonným ředitelem Mezinárodního mě-nového fondu. Byl to syn Bruna Kafky,což byl rektor Německé univerzity v Pra-ze a bratranec Franze Kafky. Pan Alexan-der emigroval, když mu bylo jednadva-cet, žil v Brazílii a nám se podařilo naléztjeho dcery, které přislíbily, že nám pošlounějaké materiály, snad dokonce vzpomín-ky svého otce.“

LEXIKONCílem studentské práce je shromážděnýmateriál zpracovat a poté vydat jako kni-hu: „To by byl pro studenty nejlepší dů-kaz, že práceměla smysl, žeji nepsali jenproto, aby jiučitel oznám-koval a uložildo šuplíku. Vy-dali bychombiografický le-xikon, v jehožúvodu by bylapředs tavenaněmecká ko-munita v Pra-ze, následoval by klasický biografickýheslář se základními daty plus odkazy nazdroje. Zahrnoval by i ilustrace: fotografielidí, architektonických děl, popřípadě bustči náhrobků. Hesel bude zhruba čtyři sta,v současnosti jsou hotové tři čtvrtiny slov-níku.“

Nalezli studenti dosud nepublikovanáfakta? Podle R. Aubrechta byly rámci

projektu doplněny či upřesněny životníosudy např. lékařů Rudolfa Altschulaa Karla W. Aschera, historika Hanse Koh-na, architekta Ernesta Mühlsteina, muzi-kologa Paula Nettla či ekonoma Alexand-ra Kafky.

Vedle hesel známých německých židov-ských osobností zaujmou čtenáře jména,která, ač by si pozornost zasloužila,upadla v zapomnění. Namátkou jmenuj-me lékaře A. Epsteina, pedagoga a spiso-vatele H. Homberga, žurnalistu a autoracestopisů R. Katze, širší rodinu žurnalistyE. E. Kische – jeho strýce rabína a teologaA. Kische a jeho bratrance fyziologaB. Kische. Dále zmíněného historikaH. Kohna či matematika J. J. Kohna, herceL. Kramera, kabaretiéra K. Robitscheka,ilustrátora W. Triera a desítky a desítkydalších. Významné jsou samozřejmě zdro-je, pečlivě uvedené u každého medailon-ku, podle nichž může čtenář dohledávatpodrobnější informace v knižních publika-cích i periodikách.

Lexikon nebude vědeckou prací, jistěneobsáhne veškeré informace, ale už jehopracovní verze napovídá, jak důležitá(a překvapivě dosud chybějící!) publika-ce díky studentům a jejich učiteli vzniká.Prostřednictvím několika stovek hesel sičtenáři budou moci učinit opravdu dobroupředstavu o bohatosti, rozmanitosti i kvali-tě předválečné pražské společnosti. Nastránkách slovníku sledujeme historii20. století, období tvůrčího soužití tří ná-rodů, dobu nacismu i poválečného odsunu.V medailonech několika německých aka-demiků nacházíme zmínku o jejich poli-tické angažovanosti v NSDAP, u jinýchzase snahu pomáhat židovským kolegům;

v heslech čte-me o lidech,kteří byli mos-tem mezi kul-turami předvá-lečného Čes-koslovenska,i o těch, kteříhájili přede-vším zájmysvého národa.V lexikonuožívají osudylidí, kteří spo-

luvytvářeli prostředí, v němž dnes žijeme,a míru jejich podílu na něm si ani neuvě-domujeme, mj. právě proto, že nám chybě-jí ucelené informace. Lze tedy jen doufat,že svůj projekt studenti zdárně dokončía že jejich práce bude výzvou pro ty, kdose tématem zabývají na profesionálníúrovni.

ALICE MARXOVÁ

14 VĚSTNÍK 6/2011

NĚMECKY MLUVÍCÍ PRAHAO jednom studentském projektu

Příkopy – Graben, korzo německy mluvících Pražanů. Foto archiv.

Renesanční Itálie se svým ohromujícímrozvojem umění, písemnictví i architek-

tury přišla kromě jiného s jednou novin-kou: s urbanismem v moderním slovasmyslu. Začala vymýšlet projekty ideál-ních měst a občas je i uskutečnila. Na-místo živelného rozvoje a projektováníjednotlivých budov a paláců (což všakdodává středověkým městům velkou částjejich půvabu a malebnosti) přicházejíinženýři a učenci s promyšleným uspořá-dáním domů, ulic, veřejných budov, palá-ců a chrámů i s fungováním každodenníhoprovozu. Jedno takové město postavilv druhé polovině 16. století kníže Vespa-siano Gonzaga Colonna, příbuzný moc-ných Gonzagů sídlících v Mantově, jakohlavní město svého maličkého nezávislé-ho státečku v nížině řeky Pádu. V měs-tečku Sabbionetě, které se zrodilo a vesvém významu i zemřelo spolu s ním,nechal vybudovat a freskami vyzdobitsvůj palác, postavit kostely, školy a aka-demii a zejména Teatro Olimpico all’An-tica, divadlo, na jehož stavbě se podílelPalladiův žák Vincenzo Scamozzi a kterépatří vedle slavného divadla ve Vicenzek nejkrásnějším renesančním divadelnímbudovám. Sabbioneta se také až do dneš-ních časů honosí zachovanými původní-mi hradbami, které vytvářejí se svýmišesti bastiony při pohledu shora podobuhvězdy.

SABBIONETŠTÍ ŽIDÉNa mimořádném období v době renesan-ce se podíleli i místní Židé, kteří tu žiliod roku 1436. Zpočátku se jednalo pou-ze o několik osob, ale s rozvojem Sabbi-onety se dostavili další, mezi nimi i tis-

kařské rodiny Foa a Forti. Od roku 1551,kdy byly založeny židovské tiskárny

v dnešní via della Stam-peria, zde vznikla řadaknih, které se pro svoukvalitu i typografii počí-tají k nejlepším hebrej-ským tiskům 16. století.Židé se účastnili životaa kulturního provozuměsta v takové míře, žeVatikán považoval zanutné předvolat knížeteVespasiana a napome-nout ho pro „přílišnouochranu Židů a jejich na-dměrné styky s katolic-kými obyvateli Sabbio-nety“.

Po smrti knížete Gon-zagy žili Židé v městečku v různém po-čtu až do konce 19. století. Spontánněse (nikdy zde neexistovalo ghetto) sou-středili do bloku domů mezi piazza San

Rocco, via Campi a via Pio Foa, kde sitaké zřídili třetí (a poslední) synagogu,která se uchovala do současnosti. Spolus celým městečkem a blízkou Mantovoubyla v roce 2008 zařazena mezi kultur-ní památky světového dědictví UNE-SCO.

SYNAGOGATřetí synagoga vznikla v letech 1821 až1824 v třetím patře budovy ze 17. stoletís vchodem z ulice Campi. Stalo se to poté,co v roce 1820, v době rakouské nadvlády,navrhla mantovská obec malým obcímv oblasti, aby přešly pod její správu. Sab-bionetští Židé nejenomže tuto nabídku za-

mítli, ale rozhodli se zvětšit stávající syna-gogu. Úkolem pověřili architekta a zdejší-ho rodáka Carla Visioliho. Na vstupníchdveřích je datum 5584 (1823–1824) a ná-pis v hebrejštině „Mezi jeho rameny sídlí“(Deut. 33,12). Áron ha-kodeš a bima jsouna východní straně místnosti, naprotivchodu. Áron je zděný a má tvar chrámu,jehož štít, spočívající na dvou sloupechz nepravého mramoru zakončených ko-rintským hlavicemi, je ozdoben korunoua hebrejským nápisem „Učení totiž vzejde