Reflexe publikované lži

Vendula Kašparová

Fakulta sociálních vědUniverzita Karlova

Praha

Konzultant: PhDr. Martin Hájek

Práce bude obhajována v 6.semestru studia

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím literatury uvedené v seznamu.

V Praze dne 20.05.2005

Obsah:

Abstrakt ……….…………………………………… 3

Úvod ………………………….………………….. 4

Média a „lhaní“ …………………….………......…..… 4

„Lež“ a společnost ………………………………………. 5

Status „pravdy“ a „lži“ .………………………………….. 6

Metoda ….. Výběr textů ……………………………….… .7

.…. Způsob analýzy ……….………….………….….7

… Problém angažovanosti ……………….……….… 7

Analýza ……………. Zrod „lháře“ ……………………….…. 8

..……. Osobnost „lháře“ ……………...…….….. 9

.. Vnímané druhy „lhaní“ a jeho techniky ………….12

... Důsledky (vy)nalezeného „lhaní“ ………....…. 14

Interpretace ….. Dojmy, přání a očekávání……..……….…...17

… Podstata konstrukce „lži“ …….…….….… 20

…Snaha o dekonstrukci „lži“ .…………...…... 20

…… Důsledky „lhaní“ ……………………. 20

Závěr …………………………………………………. 22

Poděkování ………………………………….……...…… 23

Použitá literatura ……………………………………......… 23

Příloha: Projekt práce ……………………….…..………..….. 27

2

Abstrakt:

Tato práce si dala za cíl poodhalit mechanismy, jež se pojí k výroku „lež“. Sama „lež“ je zde přitom

pojímána jako sociální konstrukt a již výchozí myšlenkou pro výzkum byla představa, že nařčením ze

„lži“ se členové společnosti brání proti rozvratu řádu věcí, jak jej vnímají. Analýza článků o „lhářích“

v oblasti žurnalistiky nastiňuje nejen charakter původu „lži“ ale i způsob, jakým je vyvíjena snaha „lež“

izolovat čistě na osobu „lháře“ a další způsoby „očišťování“ pole, ve kterém působil. Mimo tuto

konstrukci „lži“ a dotváření jejího charakteru výzkum odhalil i snahu o její dekonstrukci, jež spočívá ve

zpochybňování nastavení hranic „pravdy“ a „lži“ a jejich definice, tj. ve zpochybňování samotných

„pravidel hry“. Co se morálního soudu a přístupu k uznanému „lháři“ týče, záleží zejména na jeho (či

jejímu) umu svůj čin zpětně interpretovat a na míře, v jaké se ona „lež“ zdá být schopná zasáhnout do

života druhých.

The aim of this work was to uncover the mechanisms that are connected with a term „lie“. The term

„lie“ is understood here as a social construct and the very original thought for this research was the idea

that by calling something a „lie“ members of the society resist the disruption of the status quo how they

perceive it. The analysis of articles referring to „liars“ from the field of journalism describes not only the

character of „lie´s“ origin but also the way in which the effort is made to isolate „lie“ purely on the

personality of a „liar“ and other means of „cleaning“ the field in which the „liar“ was operating. Except

of that construction of a „lie“ and completing its characteristics, the research has also uncovered an

endeavour after its deconstruction which consists in questioning the setting of boundaries between

„truth“ and „lie“ and their definitions, i.e. questioning the „rules of the game“ alone. Concerning the

moral judgement and the approach to a recognized „liar“ to the large extend it depends on the liar´s

ability to give his or her act the right kind of interpretation retrospectively and on the extent at which the

„lie“ seems to be able to affect other people´s life.

3

Úvod

Snad nejobecnější definicí „lži“ je přesvědčení, že „lhář“ záměrně překrucuje informace, o jejichž

pravdivosti je přesvědčen, k obrazu svému. K usvědčení takto definovaného „lháře“ bychom však museli

znát jeho vnitřní pohnutky a přesvědčení, o nichž nás objektivně není schopen spolehlivě informovat ani

ten nejlepší detektor lži. V této práci proto nepůjde o to, co z filozofického či psychologického hlediska

„lež“ znamená; „lež“ zde bude pojímána jako sociální konstrukt.

V následující analýze budou rozebírány případy, kdy byli novináři působící v seriózním tisku nazváni

„lháři“. Na základě „seriózního“ zpravodajství si utváří názory nejen každý jedinec sám za sebe, ale i

společnost jako celek, jež na základě informací z něj činí zásadní rozhodnutí.1 Seriózní tisk je tak zdrojem

věrohodných informací, a to alespoň do té míry, že se předpokládá, že by jeho reportéři neměli záměrně

podávat informace smyšlené či nepravdivé a očekává se od nich, že se budou o dění informovat pokud

možno co nejobjektivněji a své názory případně dostatečně vydělí od komentáře. Nařčení ze „lži“ je tedy

jakýsi očistný mechanismus, kdy z každodenní reality vydělujeme ty vyřčené skutečnosti, jež podle nás

svou podobou či obsahem útočí na naše hodnoty a narušují celkovou stabilitu řádu věcí, jak ji vidíme,

popř. chceme vidět (tj. narušují „struktury věrohodnosti“ (Berger and Luckmann 1999:153) ). Autorovi

nepatřičných výroků pak musí být zamezeno ve své rozvracivé činnosti pokračovat. Tato práce se pokusí

osvětlit, jaký typ „nepravdy“ je označován za „lež“, kým a z jakých důvodů, jako i možné důsledky

takového nařčení. Ze sociologického hlediska bude jistě zajímavé nastínit si onu konstrukci mezí

ne/přijatelnosti a analyzovat případy procesů usvědčení a debaty, které vyvolaly.

Nutno dodat, že kauzy zde rozebírané budou z prostředí USA, jelikož jejich publicita je mohutná a tlak na

jejich řešení velký2.

Média a „lhaní“

S.T.Lee uvádí, že pouhá „tichá pravidla určují, jaký druh klamání reportérů je považován za přijatelný a

jaký ne“ (Lee 2004:97). Toto klamání se v médiích vyskytuje často v podobě jakési zaujatosti – „media

bias“ (Baron 2004:32). Výskyt této zaujatosti v médiích má za následek např. to, že rozumní jedinci jsou

k médiím skeptičtí a tudíž na ně méně spoléhají3, nebo také fakt, že jsou určité příběhy upřednostňovány

1 Ch. W. Mills zastává dokonce názor, že „často ani nevěříme tomu, co vidíme před sebou, dokud se o tom nedočteme v novinách nebo to neslyšíme v rozhlase.“ (Mills 1996:369)2 Ve výzkumu „Regulating News: Standards and Competence in Contemporary Media Practice“ dotazovaní mediální profesionálové uvádí, že v U.S.A. jsou dosti liberální zákony, avšak tvrdé postihy za pochybení. Respondenti se zde vyjadřují, že v U.S.A. funguje relativně vysoká seberegulační schopnost médií. U.S.A. má prý mimořádně soutěživý mediální trh a tudíž je většinou každá chyba konkurencí velmi rychle odhalena a zájem na diskreditaci nařčeného „lháře“ je značný. (Marjoribanks, T. and Kenyon, A.:2004) V České Republice se oproti tomu dle mnohých „podobné aféry nerozmazávají a potrefení žurnalisté dál v médiích pracují.“ (Čermák: 27.5.2003) 3 Jak Baron ve své studii zmiňuje, v roce 1999 podle výzkumu American Society of Newspaper Editors 78% veřejnosti věřilo, že média jsou předpojatá (ASNE: 1999)

4

nad jinými. Také majitel prý ovlivňuje obsah těchto příběhů, a to co do jejich celkového zaměření ve

smyslu světonázoru (v USA prý většinu zpravodajských agentur vlastní velké korporace). Předpojatost se

dle Barona může dále projevovat v zaměření na novinky, které jsou pro čtenáře daného tisku zábavné či

jej utvrzují v jeho názorech, nebo může být spatřována ve do/vy/mýšlení si určitých informací či

v osobních preferencích novinářů, kteří v USA bývají mladší, vzdělanější a liberálnější než většina

veřejnosti, pro kterou píší (Baron 2004:6).

Podle výzkumu ASNE znamená předpojatost pro veřejnost nebýt otevřený a nestranný k informacím, mít

agendu, podle které se zprávy tvarují, stranění určité sociální či politické skupině a nebo všechno

dohromady (ASNE 1999). Jde tedy buď o nedostatek nezaujatosti či přímo úmysl přesvědčit veřejnost o

něčem. Baron podotýká, že nikdy nemůžeme dosáhnout ideálu, že by reportéři byli zcela nestranní. Přesto

však rozlišuje mezi těmi médii, co o nestrannost usilují (jejich novináři pak mají vyšší plat, avšak

nedostanou takový prostor pro svůj osobitý projev názorů; produkt je dražší), a těmi, co o nestrannost

neusilují (novináři mají nižší plat avšak větší prostor k projevu svých myšlenek; médium je levnější, což

ovšem neznamená, že by výnosy těchto médií byly nižší). Předpokládejme, že takto nějak se vyděluje

bulvár od seriózního tisku. Následující analýza se bude zabývat nařčenými „lháři“ těch médií, ve kterých

se snaha o nestrannost a objektivitu očekává a které by tudíž měly mít hranice přijatelnosti stanoveny

výše, a pokusí se mimo jiné zjistit, jak budou lidé při rozruchu kolem nařčeného „lháře“ tyto hranice

vnímat.

Lee tyto hranice na základě výzkumu popsal jako kvalitativně rozdělující vždy dvě rozdílná území.

Kritérii jsou: kdo je podveden (zdroje informací nebo čtenáři), vnímaný charakter dané osoby (dobrý vs.

zlý) a povaha činu (zamlčení některých skutečností či „spáchání“ podvodu, tj. „lhaní“). Přitom zjišťuje,

že podvést zdroj, zvláště je-li jím někdo sběhlý v kontaktu s médii či někdo vnímaný jako „lstivý“,

„nečestný“ či jinak „nemorální“, je novináři-respondenty provedeného výzkumu daleko přijatelnější než

podvést až poté čtenáře. A to přesto, že díky onomu „podvodu“ může člověk, jež je tímto „zdrojem“,

podávat značně odlišné informace, než jaké by dával, kdyby s ním či s ní bylo jednáno zcela „čestně“. A

nakonec, zamlčení některých skutečností je mezi novináři považováno za menší zlo než přímé „lhaní“.

V této práci budou rozebírány případy, kde šlo o „lhaní“ a to samotným čtenářům tisku, pro který tito

reportéři psali.

„Lež“ a společnost

Důležité pro to, aby určitá informace byla přijata jako „věrohodná“, je očekávání, které čtenáři mají. Tím

rozlišujeme to, co považují za běžné a co přímo „chtějí“ slyšet a co jim natolik vadí, že se vůči tomu

nějak vyhradí. Mills ve shodě s tím zastává názor, že „jestliže to, co vyplývá z bezprostřední zkušenosti,

nějak narušuje loajalitu a názory, které jednotlivec chová, pak tuto zkušenost obyčejně odmítá.“ (Mills

1966:370). Tuto loajalitu si však dle Millse jedinci mnohdy ani neuvědomují, přičemž volí jen ty

„prostředky, které přinášejí to, s čím oni již souhlasí.“ (tamtéž:372). Vezmeme-li to z druhé strany, pak

5

podle Goffmana jsou účinkující „obchodníci s morálkou“ (Goffman 1999: 242) a nezáleží tedy ani tolik

na tom, zda opravdu jsou morální, ale jaký dojem u obecenstva vyvolávají. Burton a Jirák ve své knize

zase popisují mediální tvorbu jako vytvářející iluzi realističnosti a věrohodnosti (Burton a Jirák 2001:

207), při čemž dle odborníků se „čistá logika a lidská důvěra nesnášejí“ (Watzlawick, Bavelasová,

Jackson 1999: 197). Při nařčení „lhářem“ musí být tedy tento dojem či iluze očekávané „realističnosti“

narušena, nebo může nařčení pocházet od osoby, která má nějaký zájem na diskreditaci prezentovaných

informací, jež považuje za nepravdivé či falešně prezentované, nebo přímo na dikreditaci jejich autora.

Tuto „realističnost“ se pak bude snažit dosti „věrohodně“ zpochybnit. Za výrokem „lhář“ tak často stojí

jakýsi „protihráč“a označením „lži“ se tedy jednak alespoň část společnosti určitý typ informací snaží

podchytit a dostat pod kontrolu a také se jím může započít boj o kýžená (oběma stranami tímto

vyjednávaná) práva a status zúčastněných osob či skupin, o jejich moc.

Ona jinými kritizovaná „lživost“ určité osoby může být i pojímána jako projev psychické nemoci. Zde je

opět důležitý onen „dojem“, jaký nařčený „lhář“ vytváří a jak je v médiích re-prezentován. Lipovetsky

vidí dnešní dobu jako individualistickou a psychologizující, ve které „ochabl zájem o věci společenské“,

jedinou „hodnotou“ se stává „touha, požitek a komunikace“ a „z psychologů jsou pak veleknězi pouště“

(Lipovetsky 1998: 54). Jinde zas popisuje dnešní „triumf psychologismu nad moralismem“ (Lipovetsky

1999: 109). Právě díky této soustředěnosti na „osobnost“ a její charakteristiky místo na společenské

(mravní) ideály, které jsou stále neurčitější, tak prezentace nařčeného (a usvědčeného) „lháře“ jako

nemocné osoby může vyvolat v obecenstvu jistou náklonnost a mohou dokonce projevit zájem o

„spoluprožití“ této situace (coby povahou individualisti a zároveň „zevlouni“, jak je vidí Bauman4).

Status „pravdy“ a „lži“

Jak z předchozího textu vyplývá, legitimní „pravda“ v oblasti žurnalistiky svůj status čerpá z jakési

„přijatelnosti“, tj. vnímané „normality“5. Tato přijatelnost či normalita má v očích čtenářů splňovat určité

charakteristiky jejich očekávání a zároveň je vytvářena samotnými novináři přímo v redakci, je jakousi

„tichou dohodou“ o únosnosti zkreslení. Za „lež“ je dle výzkumu, který provedl Lee, v novinářském

prostředí považováno nikoli „opomenutí“ ale „spáchání“ nepravdivé informace, která je směřována

čtenářům spíše než zdrojům, od kterých novináři čerpají. V zájmu tohoto výzkumu není tvořit definici

„lži“, jak již bylo řečeno, ta zde bude pojímána jako sociální konstrukt. (Kdekoliv se v  textu vyskytně

slovo „lež“ či „lhář“, bude význam tohoto slova vždy podržen v uvozovkách6, neboť zde představuje

nálepku, kterou určitý výrok či člověk od někoho získal). Přesto však vzhledem k tomu, že lze

předpokládat, že na „nepravdu“ v médiích většinou upozorní profesionálové – kolegové z konkurenčních

4 Bauman popisuje postmoderní „zevlounův ráj“, kde „věci jsou osvobozeny od vlastní tíhy“ a „váhu jim dodává pouze uspokojení, jež z nich můžeme vykřesat“. (Bauman 2002:46) Podobně bez morálních soudů a požitkářsky mohou zevlouni sledovat i kauzy „lhářů“. 5 Jak Hájek ve své disertační práci uvádí, „teprve spolu s označením situace či skutku jako nenormální se otevírá prostor pro morální posouzení.“ (Hájek 2002: 76). „Lež“ je zde právě oním výrokem, který označuje, že daný výkon již z „normality“ v očích „soudců“ vybočil.6 Podobně jako slovo „realita“ ve své knize pojímají Berger a Luckman (Berger a Luckmann: 1999)

6

médií (viz pozn. pod čarou č.2), je tento pohled na význam „lži“ pro tuto práci jistě zajímavý a bude pro ni

jistým východiskem pro nahlížení konstrukci „lži“ v dané oblasti.

Metoda

Výběr textů

Články pojednávající o „lžích“ a „lhářích“ jsem začala vyhledávat v databázi Anopress a zahraniční tisk

z internetových stránek. Průběžně jsem shromažďovala i novinové články a jiné aktuální tiskoviny. Texty

jsem poté okódovala v počítačovém programu Atlas a rozdělila rámcově do čtyř kategorií. Poté jsem se

rozhodla, že texty omezím na ty, týkající se „lži“ v politice a v žurnalistice, které byly zveřejněny

v seriózním tisku, neboť tyto oblasti byli nejzevrubněji v médiích popisovány a jsou tudíž pro média (a

snad i čtenáře) těmi nejzajímavějšími. První analýza, kterou jsem však o těchto textech napsala, byla

příliš dlouhá, a tak jsem vyřadila „lži“ (vy)nalezené v politice a k další práci na mé analýze mi zůstaly jen

články o „lži“ novinářské. Na rozdíl od politiků novináři nepoužívali po nařčení ze „lži“ tolik úhybných

manévrů a spíše následné usvědčení ze „lži“ přijali.

Způsob analýzy

Články jsem kódovala částečně v počítačovém programu Atlas a částečně vytištěné na papír. Vše, co

jsem zpracovávala vytištěné, jsem si označila, okódovala a poté vyhotovila seznamy kódů na jednotlivých

stránkách jednotlivých článků a statí. Ty jsem si pak rozdělila do kategorií, pročítala a hledala souvislosti.

V programu Atlas jsem kódovala jak otevřeně v průběhu čtení, tak jsem i přiřazovala mou vnímané jako

relevantní pasáže k již dříve vytvořeným kódům. Pro základní orientaci jsem střídmě využila i tzv. „auto-

kódování“. Poté jsem ve všech zdrojích sledovala častost výskytu různých tvrzení a jejich podobnost a na

základě toho vybrala pravidelnosti, o kterých jsem pojednala analýze. Výsledky jsem interpretovala na

základě teoretického zázemí.

Problém angažovanosti

Jsem si vědoma, že jako výzkumnice nemohu být ve své tvorbě nikdy zcela objektivní. Jsem ovlivněna

svými názory, zkušenostmi, svým očekáváním a nastavením mé středoevropské mysli a také tím, jaké

články mi byly na internetu zpřístupněny ke stažení, na jazyku, ve kterém jsem je byla schopna a ochotna

číst (v tomto jsem shledala za dostatečné hledat články v češtině a angličtině), a jaké články jsem vůbec

dohledala. Snažila jsem se však rešerši provést relativně důkladně a pro mou analýzu vycházet induktivně

z empirického materiálu, který jsem nasbírala, a při interpretaci ještě z výše nastíněného teoretického

zázemí.

7

Analýza

Na poli seriózní žurnalistiky se v analyzovaných textech vyskytly zejména 3 druhy vnímaných „nepravd“

či „klamů“, jež jsou v novinách sdělovány a jež jsou souhrnně označovány „lží“. Jde o „plagiátorství“ (tj.

krádež nebo-li implicitní „lež“ o autorství určitých pasáží textu); o jakési „nefér lži“ o skutečných lidech,

kteří figurují i v reálném životě či „lži“, jež jinak poškozují určitou skupinu lidí; a o smyšlené události,

třebas inspirované autorovým zdáním skutečnosti, ve kterých vystupují tedy i fiktivní hrdinové.

Předmětem dalšího rozboru bude zejména nahlížené „lhaní“ 3 amerických novinářů, kteří způsobem,

jakým klamali, vybočili z nepsané uznanávané „přijatelnosti“, byli označeni za „lháře“ a perzekuováni,

Stephena Glasse, Jaysona Blaira a Jacka Kelleyho.

Zrod „lháře“

Ve všech třech případech přišel podnět k prošetření pravdivosti údajů, o kterých nařčený „lhář“ psal,

zvenčí.

U Stevena Glasse tomu byl časopis The Forbes, který se snažil prozkoumat fakta z článku, který

publikoval v „domovských“ novinách The New Republic o shromáždění počítačových hackerů.

Redaktoři The Forbes kontaktovali redaktora The New Republic Charlese Lana a sdělili mu, že mají

problémy potvrdit sebemenší skutečnost. Glass se snažil až do konce pochybnosti vyvrátit. Nakonec byl

však ze „lži“ usvědčen a jeho dosavadní dílo podrobeno dalšímu zkoumání.7

Jason Blair byl jako „lhář“ usvědčen a poté donucen odstoupit z novin The New York Times poté, co se

prokázalo, že část rozhovoru s rodinou amerického vojáka, který byl nezvěstný v Iráku a poté nalezen

mrtev, opsal slovo od slova z článku novin The San Antonio Express News. Redaktor těchto novin

Robert Rivard upozornil na tuto skutečnost The New York Times a ti případ začali prošetřovat. 8

Vyšetřování práce Jacka Kelleyho, novináře USA Today, bylo počato po četných upozornění na

podezření nejen ze strany novinářů, ale i z míst jako je Bílý dům, Oddělení spravedlnosti apod. a po

obdržení anonymního dopisu srovnávajícího Kelleyho s Blairem.9 Nakonec byl donucen odstoupit poté,

co se prokázalo, že „lhal“ během vyšetřování o počtu a následně identitě překladatelky, jejíž služby

využil při své reportáži v Kosovu. Kelley uznal oprávněnost požadavku odstoupit, avšak popřel jakékoliv

jiné prohřešky ve své tvorbě.10

Pro zrod podezřelého „lháře“ je tedy také důležitá věrohodnost nařčení a moc, jakou „vynálezce lži“

disponuje. Dopisy od veřejnosti nejsou brány tolik v potaz, není-li jich již příliš a nejsou-li zároveň

podpořeny názory důvěryhodných „odborníků“, jež mohou navíc působiště „lháře“ očernit.

7 CBS Broadcasting Inc. (17.8.2003)8 Kurtz, H. (30.4.2003)9 Kovach, B. and Seigenthaler, J. (23.4.2004)10 Banville, Lee (10.12.2004)

8

Osobnost „lháře“

Ve všech zde popisovaných případech „lhářů“ hraje velkou roli jejich osobnost. Každý z nich je

popisován jako velmi nadaný, pracovitý a něčím výjimečný, se schopností okouzlovat či pobavit okolí a

vzbuzovat důvěru.

Steven Glass

Glass údajně působil na lidi kolem jako velmi pracovitý, skromný a čestný člověk. Jako omluvu svých

„lží“ Glass uvedl svou nevyspělost a nejistotu, že si skrze své články chtěl získat lásku lidí kolem a na

doporučení se podrobil 5ti leté psychoterapeutické léčbě.11 Ti, co jeho chováním byli nejvíce zklamáni,

poukazovali na jeho prospěchářství. Zejména Andrew Sullivan, šéfredaktor The New Republic, který jej

propouštěl, zdůrazňuje, že nezná nikoho z novinářů, kdo by byl tak oblíben, jako byl za svého působení

právě Glass. Také poukazuje na nemorálnost činu, kdy se Glass na své „popularitě“ obohacuje skrze svou

knihu ale i film. Přesto např. Shafer tvrdí, že by rád dal Glassovi další šanci a navrhuje, aby dal alespoň

výdělek na charitativní účely, věnoval se alespoň na nějakou dobu nezištným, ego neposilujícím

činnostem a dal se cestou k „normalitě“, jíž by si znovu získal důvěru.12

Nutno dodat, že Glass se údajně snažil svým způsobem projevovat lítost nad svými činy. Někteří tvrdí, že

celá jeho kniha je vlastně takovou omluvou.13

Jayson Blair

Blair na rozdíl od Glasse působil rebelským dojmem. Jako provokace působilo na jeho nadřízené jeho

nedbalé oblékání a špatná životospráva14.

Po usvědčení ze „lži“ neprojevoval příliš lítosti, naopak na mnohé působil dojmem, že se raduje ze

všeobecného zájmu a příležitosti napsat knihu a natočit film15. Přesto si však svou omluvu „našel“. Jak

uvedl, trpěl prý psychickou nemocí, která ho nutila „zabít Blaira – reportéra“, aby „Blair – člověk mohl

žít“16, a také se zmiňoval o své závislosti na alkoholu a drogách.17 Díky své nemoci tak údajně nemohl

vycházet ze svého bytu, a právě proto si své reportáže vymýšlel.18

(Osobnost Jacka Kelleyho ještě na chvíli ponechme stranou..).

11 Heffernan (12.5.2003)12 Shafer, J. (7.11.2003)13 Frizzell, Ch. (18.3.2004)14 Al Giordano (13.5.2003)15 Kurtz, H. (21.5.2003)16 Albom, M. (25.5.2003)17 Anýž, D. (3.5.2004)18 Finnin, J.(8.3.2004)

9

„Con artists“ or show makers?

Al Giordano19, profesor a president na „The Narco New School of Authentic Journalism“, popisuje

Blairovo chování jako rebélii vůči snobskému prostředí novin. V jeho chování viděl cosi uměleckého,

čirou kreativitu, jíž mířil proti zkorumpované instituci. Blair prý použil formu a kód, který byl v novinách

běžný, jakousi špinavou techniku, avšak jiným směrem – proti novinám samým. Svou tezi podporuje,

když tvrdí, že oni, řekněme „mystifikátoři“- rebelové, jako je Blair, za sebou vždy nechávají stopy, že

tedy chtějí být finálně chyceni. I sám Blair se zprvu prý smál nad články, které jeho činy popisovaly 20,

ochotně se účastnil rozhovorů a toužil prý být pro lidi obdobným mistrem a „géniem“, jakým byl

označován Glass21. Glass měl být svého času nazýván největším balamutícím mužem („con man“) své

generace. A podle Tary Taghizadeh balamutící umělci („con artists“) měli vždy v americké kultuře jistou

přitažlivost. O hrdinech, kteří z vlastní vůle oklamou systém, se točí filmy. O Glassovi byl film vskutku

natočen („Shettered Glass“) a i Blair podepsal na film smlouvu („The Jayson Blair Project“). Blair rovněž

po vzoru Glasse vydělal ze svého příběhu ještě peníze na knize, přestože někteří tvrdí, že velký úspěch

nezaznamenala. Glass a Blair měli dle komentářů společný nejen svůj šarm, jakým působili na lidi, ale

také zálibu v myšlenkových hrách. Blair si prý zakládal na vkládání skrytých her do svých příběhů, jež ve

čtenáři udržovaly napětí22. U Glasse bylo zmíněno jak jeho nadání na myšlenkové hry a nutkavost je

provozovat, tak i láska k literárnímu žurnalismu23. Al Giordano tvrdí, že takoví „umělci“, nebo dokonce

„balamutící umělci“ (=mystifikátoři) pracují dobře pro tým jen tehdy, když cítí, že se mohou ztotožnit

s celkovou misí tohoto celku.

Na druhou stranu však také Blair i Glass své činy do jisté míry ospravedlňovali, když mluvili o své

psychické nemoci. Tím se od image mystifikátora oddálili, neboť jako mystifikátoři by měli slavit dobře

promyšlený triumf (viz např. na české politické scéně Lukáš Kohout, který razantně odmítl obvinění

z duševní nemoci, aby tak obhájil svou sebeprezentaci mystifikátora24). Glass a Blair se dokonce posléze

podrobili psychoterapeutickému léčení, čímž ještě lépe demonstrovali, že se svou dosavadní osobností

nesouhlasí a nepovažují ji za své „zdravé já“.

V rozhovoru s Ch. Frizzellem nakonec Glass i Blair naplno přiznávají, že pravým motivem jejich činu

byla touha být slavný. To prý však „nikdo nechce slyšet“. Glass přímo tvrdí: „Buď je Vám to hrozně moc

líto a tak strašně jste pomýlil, nebo to není pro lidi dost dobré.“12 Svou vytrvalou touhou zalíbit se publiku

se tak spíše podobají mainstreamovým showmakerům než mystifikátorům, kteří by svým činem chtěli

něco demonstrovat.

Někteří, jako např. Shafer, tvrdí, že Blair „lhal, protože své řemeslo neuměl“25 a, dodejme, chtěl být

slavný.. Použijeme-li zde přirovnání s kariérou umělce, pak s jeho takto vnímanou neschopností a

19 Al Giordano (13.5.2003)20 The Miami Herald (21.5.2003)21 Taghizadeh, T.(7.8.2003)22 Arenz, M. (14.5.2003)23 Hughes, S (28.10.1998)24 Blažek, P. (1.3.2005) 25 Mc Carthy, K.: www.jaysonblair.com

10

následnou poutavou obhajobou tak mohl opravdu působit jako estrádní hvězda, jež do koncertní síně

nepatří. Vzhledem k tomu, že však u veřejnosti jeho kniha údajně neměla valný úspěch (tamtéž), byla tato

„estrádní hvězda“ hvězdou samotných novinářů-kolegů, kteří o něm napsali spoustu článků, ve kterých

jeho činy interpretovali a ve kterých jej tímto zřejmě vydělovali ze svých řad. Na jeho knihu poté sami

psali nepříliš lichotivé recenze a vnímali ji jako značně neobjektivní a zkreslený Blairův chvalozpěv sám

na sebe. Jak Shafer uvedl: „Každý balamutící umělec má rád své blamáže a pár z nich je tak šťastných

jako Blair, že svou verzi příběhu uchovají vytištěnou v podobě knihy.“(tamtéž)

Rasa a mládí jako faktory?

V analýze případů Glasse a Blaira vyvstala rovněž otázka, zda těmto reportérům, které mnozí měli ještě

za nezkušené děti, nebyla spolu s šancí svěřena přílišná odpovědnost, na kterou ještě nedozráli. 26

V duchu toho pak v debatě „Troubled Times“27 tlumočila C. Pressley pociťovaný strach mladých

reportérů, kteří pracují v její organizaci a kterým ještě nebylo 30 let, že se na ně budou jejich redaktoři

dívat s podezřením.

Obdobnou starost šlo vyčíst z článků novinářů minoritní národnosti či rasy poté, co odstoupil Jayson

Blair, Afroameričan, který byl do novin přijat v rámci programu podporující diversitu. Už samotný fakt,

že se rasa stala velkým tématem, byl pro mnohé nepříjemný. Jak mnozí totiž psali, stane-li se předmětem

pozornosti člověk minoritního zastoupení ve společnosti, nejen že jedná sám za sebe, ale především tvoří

obraz většinové společnosti o „svých lidech“, o kterých si pak může většinová společnost vytvořit

předsudky.28 Proto se mnozí snažili oddělit rasu jako faktor, který mu skrze výše zmíněný program

dopomohl k získání prestižního zaměstnání a snad i k přehlíživosti nadřízených vůči jeho chybám, od

vlastností a morálky, jakožto charakteristik individua a nikoliv minoritní skupiny. K tomu jim dopomohly

nejen případy obdobných „lhářů“ bílé pleti, ale i Blairovo vysvětlování svých činů.

Do diskuze se dostala otázka rovnoprávnosti i obecně, mnozí mají za to, že nespravedlnost v žurnalistice

je třeba vidět i z gendrového hlediska.29

Jack Kelley

I osobnost Kelleyho se zdála vykazovat některé společné rysy s Blairem a Glassem. Byl tím, co alespoň

dle Steva Davise, který vydával některé jeho první články, v redakci pracoval nejtvrději, nikdy jej prý

nezklamal a byl absolutně oddán příběhu, na kterém pracoval30. Působil prý velmi důvěryhodně na lidi, že

se mu i sami od sebe svěřovali se svými problémy a bylo pro něj snadné vytvářet přátelství. John

Hanchette31 o něm ve svém článku přímo napsal, že „znát ho znamenalo věřit mu“. Na rozdíl od Blaira

byl popisován jako vždy zdvořilý a pečlivě upravený, na okolí působil i fakt, že nepil ani nekouřil, chodil

26 Smith, T. (12.5.2003)27 Bury, Ch. (15.5.2003) 28 Pitts, L., Jr.(25.4.2004). V případě Blaira a dopadu jeho činů na soukmenovce použila BrittFriday názvu „Black Team“. (BrittFriday, D.: 23.5.2003)29 Kevin T. Keith (26.4.2004) 30 Rosen, J.(April/May2004)31Hanchette,J.(22.3.2004)

11

pravidelně do kostela a netajil se svým zapálením pro víru. Na kolegy v redakci prý působil prý tak

„čistě“, že to až hraničilo s naivitou32.

Při usvědčování ze „lži“ Jack Kelley připustil pouze to, že „lhal“ při vyšetřování o tom, kdo byl jeho

překladatelkou. I to prý bylo naprosto proti všemu, čemu on věřil a čím byl. Popřením jakéhokoliv jiného

poklesku si tak snažil zachovat svou tvář seriózního reportéra a pozbyl potřeby se omlouvat, natož své

„poklesky“ vysvětlovat.

Prominenti

Glass, Blair i Kelley byli v médiích při rozborech jejich činů prezentováni jako v jistém smyslu

prominenti. Nejenže měli údajně oslňující osobnost, ale také všichni tři do redakce nastoupili jako

nezkušení mladíci, kterým byla hned dána důvěra a dobrá pozice. U Blaira údajně ani nepřišli na to, že

ještě nestačil dostudovat vysokou školu33, byl přijat v rámci programu podporujícím diverzitu a „hýčkán“

jako minoritní reportér podávající skvělé výsledky34. Glass byl také dle komentářů přijat jako „talent“ a

navíc získal paradoxně v redakci pozici kontrolora pravdivosti informací35.

Kelleyho učitelka M. Beasley zas u něj již na univerzitě zaregistrovala tendenci překrucovat informace.

Jinak však byl prominentním žákem, kterého asistentka děkana B. Hines povzbudila, aby se hned po

škole ucházel o místo v USA Today, kam byl nakonec přijat, přestože mu zpočátku vytýkali, že nemá

žádné zkušenosti.28 Kelley působil v USA Today 21 let a byl tak jediným z naší trojice, kterému se

povedlo do odstoupení dosáhnout středního věku.

Prominenství se u Kelleyho dle mnohých projevovalo i jako důsledek jeho vřelých vztahů s lidmi ve

vedení redakce (Kelley sám měl navíc za manželku více prezidentku pro inzerci), kteří za ním v případě

podezření stáli. Kovach a Seigenthaler ho tak ve svém článku nazývají „golden boy“36.

Vnímané druhy „lhaní“ a jeho techniky

Glassovy okolím vnímané „lži“ spočívaly ve smyšlených událostech či alespoň některých detailech.

Glass si prý nejen často vymýšlel celé reportáže o smyšlených lidech a institucích, ale vytvářel fiktivní

příběhy i o skutečných institucích a lidech.

Blair se údajně dopouštěl jak plagiátorství, tak i vymýšlení příběhů a to i o existujících lidech, kterým tím

mohl uškodit, dokrašlování apod..

Jack Kelleyho „lživost“ prý spočívala zejména v plagiátorství a přikrašlování, ale i v plném smýšlení

příběhů, jež se odehrávaly na konfliktních místech světa.

Dost dobrý důvod „lhaní“ a jeho utajení

32 Pitts, L., Jr.(25.4.2004)33 Kimberley J.W. (19.5.2003)34 Mc Carthy, K.: www.jaysonblair.com35 Shafer, J.(15.5.1998)36 Kovach, B. and Seigenthaler, J. (23.4.2004)

12

Vraťme se ke Glassovu výroku o potřebě dát lidem dost dobrý důvod, proč „lhal“ („Buď je Vám to

hrozně moc líto a tak strašně jste pomýlil, nebo to není pro lidi dost dobré.“).

Dle Glassovy i Blairovy výpovědi měli oba také touhu psát vždy jen to, co je pro lidi kolem „dost dobré“

bez ohledu na to, co se z bezprostřední reality, ze které zpravodajství či reportáže podávají, opravdu

dozví. Image dané osobnosti, která se těší výsostnému postavení, je tak stavěna nad její spjatost s okolním

světem a ideály, kterému a kterým má sloužit.

Jde o běžný komerční postoj, který však byl (snad) vyhnán do extrému a hlavně v jehožto duchu učiněný

následný čin byl odhalen jako očividně nepřijatelný, zejména jde-li o seriózní tisk a ne bulvár. Tento

postoj nejen nakonec pomohl novinářům ke kariéře usvědčených „lhářů“, avšak zároveň oddaloval dobu

udělení titulu: O Glassových výmyslech lidé „z branže“ tvrdili, že byly tak dobré, že jim prostě „chtěli

uvěřit“ a proto je ani nezkoumali37.

Al Giordano zase popisuje případ, kdy Blair dotvořil svůj příběh o domově rodiny jednoho námořníka,

který byl ústředním bodem jeho reportáže, tak pěkně, že mu rodina poslala děkovný dopis, ač bylo

zřejmé, že Blair rodinu nikdy nenavštívil (v článku tvrdil, že ano) a rozhovor provedl jen telefonicky

s matkou onoho hrdiny.38 S touto prezentací „reality“ se tedy rodina námořníka ztotožnila a i zde je snad

dílčí klíč k tomu, proč tvorba Blaira zůstala dlouho jako „lživá“ nekritizována.

Představu „dost dobrých“ zpráv, jež obecentsvo rádo přijme, plnili údajně zejména Kelley 39 i Glass40 také

tím, že svými reportážemi přispívali k utvrzení ve stereotypech dané společnosti.

Mlčenlivé zdroje

Jinou taktikou, zpětně objevenou jako působící proti diskreditaci novináře, jež se údajně choval

„nenormálně“, je pak psát o tom, co lidi přitahuje, avšak co se těžko ověřuje, neboť hrdinové takových

příběhů (nebo i jejich okolí) jsou buď nedostižitelní a něčím mimo participaci ve veřejné diskuzi, nebo

vůbec neexistují. Za první případ uveďme reportáž Nicka Cohna, který měl udělat rozhovor s tanečníkem

z Brooklynu Vincentem41. Protože však dle jeho pozdější výpovědi „nemluvil jazykem“ člověka, kterého

pro rozhovor oslovil u vchodu do klubu, rozhovor se nezdařil. Cohn se reportáže nevzdal a celý rozhovor

si vymyslel, a to tak zajímavě, že se reportáž „The Rites of The New Saturday Night“ stala předlohou pro

film „The Saturday Night Fever“, který svým tvůrcům (tedy i Cohnovi) vydělal velké peníze. Za druhý

příklad mluví nejen již zmíněný Steven Glass se svými vymyšlenými lidmi, firmami, pro které vyráběl i

webové stránky, hlasové schránky apod., ale i Janet Cooke a její údajně vymyšlená reportáž nazvaná

„Jimmy´s World“ o osmiletém chlapci závislém na heroinu, za kterou dostala Pulitzerovu cenu. Dva dny

po obdržení ceny Janet Cooke přiznala, že Jimmy neexistuje a vydavatel Postu Ben Bradlee cenu vrátil.

Nechala se ale slyšet, že příběh vlastně pravdivý je. Že „existují tisíce takových Jimmů, že zná útržky

37 Shafer, J.(15.5.1998)38 Al Giordano (13.5.2003)39 Kovach, B. and Seigenthaler, J. (23.4.2004) 40 Scocca, T. (21.5.1998)41 Errico, M. (5.12.1997);

13

stovek takových příběhů a ona jen z těch útržků sestavila příběh jediný, symbolický, aby otřásl vědomím

čtenářů.“42

Avšak právě proto, že tak činila na půdě žurnalistiky a ne umění, kde je vyjadřování v symbolech a skrze

fikce žádoucí, tento argument pro nikoho přesvědčivě nezní. Reportáž však mohla takovým mladým

narkomanům pomoci vyvolat u lidí soucit a péči a tím alespoň v očích veřejnosti nikomu neuškodila.

Nebezpečně mlčenlivé „dějiště“

Naopak očividně troufalého až drzého činu se dle referencí novinářů dopustil Kelley, který na základě

zprávy v novinách The Jeruzalem Post o tom, že „židovští teroristé jsou podezřelí ze čtyřnásobném

střílení proti Palestincům“, si údajně vymyslel reportáž o usedlíkovi jménem Avi Shapiro, který měl

střílet na Palestince a se kterým se prý Kelleymu podařilo udělat rozhovor43. Avšak Palestinské Státní

Informační Služby při zpětném dohledávání faktů při usvědčování „lháře“ nenašli žádný záznam stížnosti

o střílení a Izraelské úřady nenašly žádný záznam o existenci Avi Shapira. Údiv novinářů po tomto

zjištění vyvolalo, že dokonce i Izraelská vláda nechala tuto odvážnou reportáž, kterou mohl Kelley

zasáhnout do mezinárodních vztahů a utvářet v lidech předsudky, bez komentáře (tamtéž). Ověřitelnost

korektnosti jeho práce však prý ztěžovala skutečnost, že byl zahraničním reportérem a tudíž se vyvaroval

stížností postižených z nejbližšího okolí, jež by mluvili stejným jazykem a četli USA Today.44

Ve svém článku tak Tim Spira45 při srovnání Blaira a Kelleyho uvádí, že „Blair lhal o datových

posloupnostech a o neexistujících tabákových polích před něčími domy. Kelleyho dlouhý seznam

diskreditovaných příběhů má rysy některých nejponurejších a štvavých vylíčení lidské brutality a trpících

v blízké minulosti, zasazeno do některých z nejnásilnějších konfliktů světa.“ Činy Jacka Kelleyho byly

tedy povahou svých „lží“ vnímány jako nejnebezpečnějšími pro podobu stávající reality ze zde

analyzovaných tří „lhářů“. Jedině po jeho případu se začalo mluvit o potřebě trestního stíhání.46 A přesto

právě on se udržel v redakci nejdéle.

Výřečné anonymní zdroje

Častou metodou, kterou údajně užívali reportéři Blair, Kelley i Glass, je používání nejmenovaných

(anonymních) zdrojů. Kupodivu nebyly tyto zdroje nikterak ověřovány. To bylo mnohými kritizováno,

jako i např. zakladatelem novin USA Today, nyní již v důchodu, Al Neuharthem. Ten poukázal na

využívání anonymních zdrojů i tam, kde to není třeba, tedy zneužívání této praktiky, která by měla být

uplatňována s citem a jen tam, kde je to nezbytně třeba. Dodává, že většina anonymních zdrojů řekne víc,

než sami vědí, a reportéři, kteří je smí používat, pak zase napíšou většinou víc než se dovědí. A

vydavatelé jim to většinou nechají projít. Výsledkem toho je, že se „fikce míchá s daty“47. Al Neuharth by

42 Museum of Hoaxes (17.4.2001)43 Friends of Micronesia (21.3.2004)44 Rosen, J. (April/May 2004)45 Spira, T. (2.5.2004)46 Continetti, M. (2.4.2004)47 Hanchette, J. (22.3.2004)

14

nejraději používání anonymních zdrojů všem novinářům zakázal, neboť dle jeho zkušeností se tím často

jen prolamují zákazy a kryjí prohřešky.

Důsledky (vy)nalezeného „lhaní“

Sesazení usvědčených a odpovědných a následky

Důsledkem usvědčeného „lhaní“ bylo mimo jiné i odstoupení těchto novinářů z redakce a dlouhodobá

léčba, které se alespoň Glass podrobil. Omluvením své „lživosti“ psychickou chorobou ji tak Glass a

Blair učinili potenciálně vyléčitelnou a snad do jisté míry pochopitelnou, přestože zejména Blair svou

„omluvu“ dle mnohých neuvedl s dostatečnou pokorou. Oba se však rovněž stali proslavenými a otevřela

se jim cesta k k výdělku a ještě větší „slávě“ skrze knihu a film.

Při budování další kariéry a hledání nového zaměstnání byl Glass dosti úspěšný, jeho minulost mu

překážkou nezůstala. Přes své činy se mohl údajně dál těšit přízně jak od spolužáků z univerzity tak i

profesorů a po terapii si našel dobře placenou práci u prestižní právnické společnosti, kde se údajně

uchytil skvěle a získal spoustu příznivců48. Také o Blairovi se psalo, že získal „novou pozici“ a překlenul

se tak přes svůj čin49. V červenci 2003 byla údajně Glassovi nabídnuta práce pro časopis Rolling Stone50 a

v březnu 2005 pak byli oba přizváni ke spolupráci do redakce „CBS Evening News“, jež si slibovala, že

sem vnesou trochu „svěžího ducha“ .51

Jiní, kteří své činy přiznali a dále již psychologicky neomlouvali, však na kariéře utrpěli (např. okolím

vnímaná jako velmi talentovaná a nadějná Janet Cooke se údajně poté živila jako prodavačka52).

Činy „lhářů“ mívají své „oběti“ i v redakcích, kde působili. Jsou jimi ti, kteří nesli za „lháře“ (a za dobré

jméno novin) odpovědnost, alespoň za odhalení nepravostí, – redaktoři53.

Debata o podobě médií a následné upevňování a ochrana morálních zásad

Šéfredaktor The New York Times Bill Keller, jehož předchůdce byl kvůli případu Blaira sesazen, se po

odchodu Blaira z redakce vyjádřil : „Není třeba se znepokojovat. Autor (Blair) je koneckonců usvědčený

lhář.“54 Je vidět, že usvědčení „lháře“ a jeho vydělení z běžné reality coby negativního hrdiny se snaží

předkládat jako očistný manévr, po kterém se může zas vše vrátit do „normálu“, ve kterém „lež“ nemá

místo.

48 Dokonce i jeho bývalý nadřízený z The New Republic, Lane, poté, co se o jeho novém zaměstnání dozvěděl, prohlásil: „Doufám, že Steve dostal svou lekci. To je vše, co mohu říci. Přeji mu hodně štěstí.“ (Cherkis, J.:9.-15.3.2001)49 Arenz, M. (14.5.2003)50 Sullivan, L. (24.7.2003)51 Fritz, B; Cunha, G. (editoři, 14.3.2005):52 Milloy, Courtland (14.5.2003) Nutno ovšem zmínit, že případ J.Cooke byl případem ženy černé pleti, čili faktorů, jež mohly zapříčinit její odlišný osud bylo více.53 King, Lary (rozhovor, 21.9.2004); Institute for Global Ethics (26.4.2004)54 Čermák, M. (3.3.2004)

15

Mnoho jiných se však (vy)nálezy „lhářů“ znepokojit nechalo, a tak jejich skutky přispěly k rozvíření

debaty o podobě současných médií, jejichž pověst za posledních 15 let značně utrpěla.55 Především lidi

zajímalo, jak tedy vypadá ono „normálno“, ke kterému by se teď dle zde pojímané povahy sdělení

šéfredaktora Billa Kellera měli vrátit.

Např. v diskuzi o činu, kterého se dopustil Blair, Farai Chideya tvrdí, že spousta prohřešků v žurnalismu

se nikdy k posouzení na veřejnost nedostane a říká, že Blair při svých činech použil své znalosti kultury

společnosti56. S obdobnými tvrzeními přichází i řada dalších novinářů, např. B.Vann a D.North57 či Al

Giordano když píše, že „Jayson Blair je dnešním obětním beránkem ne proto, že byl nečestný, ale proto,

že nenásledoval institucionalizované instrukce o tom, jak být nečestný, a především proto, že byl při tom

chycen.“58; Kirk59 zas popisuje organizaci USA Today jako prosáklou opovržením k novinařině, kde

redaktoři doupravují články svých novinářů dle zdání věrohodnosti a toho, co se dovědí z jiných zdrojů.

Mnozí rovněž kritizují nedbalost a neochotu redaktorů pracovat na etických zásadách a vypracovat jasné

principy a protokoly a kontrolní mechanismy (např. G. Overholser60). Tato neochota je přitom dána

konkurenčním tlakem, přílišným spěchem, ve kterém jsou zprávy připravovány, a ústí v ovzduší strachu

(četně zmiňovaném zejména v souvislosti s redakcí USA Today61), ve kterém novináři údajně pracují, a

kteří se tak nejvíce zaměřují na to, aby dali redaktorům to, co od nich chtějí. Ti poté dle N. Lemanna jsou

ochotni přimhouřit oči nad tím, že je něco „příliš dobré, než aby to byla pravda“, hlavně když je to „dost

dobré pro titulní stranu.“ 62 Spousta novinářů tak nazvala USA Today byrokratickou institucí.63 V tomto

světle vyvstala otázka, komu a jakým způsobem mají být média odpovědná.

S přístupem zaměřeným na zisk zastávají dále redaktoři u svých novinářů jakousi „presumpci neviny“ 64 a

dávají jim samozřejmou důvěru, bez velkého ověřování. To platí zejména u hvězdných reportérů. Např.

kontrolorka USA Today Linda Mathews se vyjádřila, že se jí nikdy nepodařilo „klam dokázat“65.

V souladu s tím např. Terry M. Neal obviňuje Blairovy redaktory z vypočítavosti a nečestné kalkulace,

totiž že jim „došlo, že jeho problémy s přesností jsou jen malou cenou, kterou platí za jeho skvělé

stories.“ 66

Selhání systému uvnitř The New York Times mnozí novináři vidí i ve špatném způsobu provádění tzv.

„affirmative acction“, kdy je ve jménu různosti pohledů dána větší šance uchazečům menšinové

55 Jak píše Deggans, dle zprávy „Project for Excellence in Journalism“ se mezi lety 1985 a 2002 počet Američanů, kteří si myslí, že zpravodajské organizace jsou vysoce profesionální, snížil ze 72% na 49%. Naopak počet těch, co si myslí, že média se snaží zakrýt své chyby, se údajně zvýšil ze 13% na 67%. (Deggans, E.: 21.3.2004)56 Chideya, F. (12.5.2003)57 Vann, B. and North, D. (12.5.2003)58 Al Giordano (13.5.2003)59 Rosen, J.(April/May 2004)60 Smith, T. (12.5.2003)61 Kovach, B. and Seigenthaler, J.(23.4.2004)62 Lemann, N. (15.3.2004) 63 Kovach, B. and Seigenthaler, J. (23.4.2004)64 Garfield, B. (23.4.2004) 65 Rosen, J.(April/May2004)66 Neal, Terry M.(13.5.2003)

16

národnosti. Sám šéfredaktor Howell Raines se přiznal, že Blaira příliš protěžoval, i když prý ne

úmyslně67. Ono nezasloužené protěžování bylo údajně založené i na osobních vztazích a elitismu, což

bylo hojně kritizováno u Kelleyho nebo např. Barnicla, kteří přes své nečestné chování zůstali v  redakci

nejdéle.68 V souvislosti s Barniclem (a zejména ve srovnání s reportérkou Patriciou Smith, která byla

černé pleti, působila ve stejné redakci a po objevení podvodů musela okamžitě odejít) se tedy mluvilo o

dvojím metru, jehož jedním prototypem je bílý muž s konexemi a druhým žena tmavé pleti bez konexí.

(tamtéž).

Nakonec např. v pořadu „Nightline“69, kde se několik zasvěcených lidí bavilo o problémech ne/pravdy

v médiích, vyjádřili H.Kurz či M.Whitaker myšlenku, že ti, o kterých Blair napsal zkreslené informace,

neprotestovali často prostě z toho důvodu, že vzali za normální, že se v novinách a tisku píše nepravda.

Z opačné strany, avšak ve stejném světle, se na věc dívá Fawaz Turki70, když vidí samo usvědčení „lháře“

jako známku fungující demokracie a vysloví přání, aby se tak stávalo i v arabském světě. Zde vězí pro

oba závažný problém. Stane-li se totiž „nepravda“ normální, přestane vzrušovat a mění se sama vnímaná

podoba seriózního a svobodného tisku, který oficiálně stále jako seriózní a nestranný prezentován je (na

rozdíl např. od zmíněného tisku zaujatého, propagandistického či bulvárního71).

Sarah Hepola napsala, že se v dnešní době stírá hranice mezi „fakty a fikcí, zpravodajstvím a zábavou“72.

Nejen ona tak tvrdí, že žijeme do značné míry ve „fiktivním světě“ a že se médiím nedá příliš věřit (o tom

ostatně svědčí i výsledky zmíněného výzkumu ASNE). Sama Sarah Hepola však zároveň uvádí, že stále

existují výjimky, za jednu z nichž považuje „The New York Times“. A proto jí ostatně případ Jaysona

Blaira vůbec ještě inspiroval k zamyšlení..

Pro obnovu a transparenci kýženého řádu byly proto redakce tlačeny k zavedení jistých opatření, zejména

kontrolních. Kromě výměn odpovědných osob tak vznikala i nová místa, diskutovaná byla zejména

potřeba ombudsmanů na plný úvazek. Redakce The New York Times tak přijala svého prvního

ombudsmana73, v The USA Today byla tzv. „recruiting role“ rozdělena mezi více pracovníků a vzniklo

nově místo „strategic planning job“74 a zaměřili se více i na tréning a rozvoj. V The New Republic

zejména přestal roli kontrolora plnit Glass.

Interpretace

67 Tannette, J.E. (4.6.2003)68 Barnicle působil v „The Boston Globe“ a přes četné i prokázané podvody a výmysly, za které musela redakce platit vysoké pokuty, se udržel v redakci 25 let. (Kennedy, D.:13.8.1998)69 Bury, Ch. (15.5.2003)70 Turki, F. (20.6.2003)71 viz např. článek od E. Tremletta, ve kterém autor vyjádřil názor, že Blair udělal tu chybu, že „lhal“ na špatném místě (v The New York Times), kde to není běžné. (Tremlett, E.: 3.6.2003) 72 Hepola, S. (26.5.2003)73 OnLine NewsHour (27.10.2003)74 Prince, R. (13.10.2004)

17

Dojmy, přání a očekávání

Výzkum ukázal, že podstatnou roli v udržování mezí přijatelnosti, jak bylo v teoretické části definováno,

hraje očekávání, tedy co lidé považují za běžné a co přímo „chtějí“ slyšet, co přijmou a případně i ocení, a

co jim natolik vadí, že proti tomu zvednou námitku. Jde tedy o onu „iluzi realističnosti a věrohodnosti“,

jak o ní píší Burton s Jirákem, či dojmu splňování norem, kterým se zaobíral Goffman, a to ještě

přibarvenou zaujatostí osobními tužbami. Tato očekávání a přání jsou uplatňována jak ze strany čtenářů

tak i redakce a profesionálního okolí.

Vzhledem k tomu, že zmínění nařčení novináři údajně působili dojmem výjimečnosti, Glass a Kelley i

bezúhonnosti, a protože zřejmě dělali na lidi obecně dobrý dojem, byla jim svěřena velká důvěra a moc.

Jak uvádí Goffman, „k dojmům, které ostatní vzbuzují, se přistupuje jako k implicitním tvrzením a

slibům, a tvrzení a sliby mívají morální povahu.“(Goffman 1999:240)

Nazíraná výlučnost

Na druhou stranu právě takováto prezentace jejich výjimečnosti může být ovlivněna opět jakýmsi přáním

autorů těchto článků, jež zpětně incidenty rozebírali, vydělit takové chování z pole žurnalistiky a očistit

tím scénu. Působí-li „lháři“ dojmem výjimečnosti, nejsou zároveň vnímáni jako tolik nebezpeční, jelikož

se jeví jako vzácní. Samotným nařčením pak těchto „pár jedinců“ vyřadíme ze hry.

Zde znovu připomeňme mnohé zmínky o zaujatosti médií a jejich předem daném charakteru, který určuje

vlastník, jímž jsou v USA hlavně velké korporace (viz Burton a Jirák, Baron, výsledky výzkumu

provedeného ASNE 1999 nebo třeba Chomski75). Budiž nám tedy toto dostatečným východiskem

k předpokladu, že prezentace usvědčených „lhářů“ právě takovýmto „výjimečným“ způsobem mohla být

do jisté míry ovlivněná přáním autorů takových článků, popř. majitelů daných médií, usvědčené „lháře“

ze svého kolektivu vyčlenit.

Status prominenta

Glass, Blair i Kelley byli popisováni jako ti, se kterými bylo jednáno jako s prominenty a talenty, zejména

na začátku kariéry, a bylo jim mnohé prominuto. Tato prezentace může působit k obhajobě věrohodnosti

systému kariéry novinářů. Podle Goffmanovy teorie by tím totiž mohli být prezentováni jako ti, co ze

společenského hlediska neměli k práci dostatečné profesionální „vybavení“ (Goffman 1999:49) A to

zejména, když se psalo, že Blair neměl ani dokončené vzdělání nutné pro tuto profesi, a že tudíž neutrpěla

pověst řádu a pravidel hry na daném území, došlo pouze k jejich porušení.

Mládí

75 Chomski, N. (1999)

18

Zdůrazňovaný nízký věk při usvědčení Blaira (25 let) a Glasse (27 let) mohl vyvolat u veřejnosti jisté

sympatie. Koneckonců jsou to stále ještě mladí začátečníci a jak Goffman tvrdí, takovým „obecenstvo“

mnohé promine a jedná s nimi s ohleduplností, neboť vyvolávají pocit, že jsou v podstatě jedni z nich,

lidé mají tendenci se s nimi identifikovat, a to až do té míry, že se cítí být jejich spojenci obhajujíce jejich

činy. (Goffman 1999:223-224) Mládí tedy může odkazovat na omluvitelný nedostatečný cvik a

profesionalitu.

Vzhledem však k tomu, že je dnes mládí společností adorováno, většině lidí ona „nadstandardní“ důvěra a

moc, jaká byla těmto reportérům svěřena, zřejmě až tak neobvyklá nepřipadne. Pro zdůraznění

výjimečného mládí Glasse i Blaira tak nestačilo jen označení „kids“. Glasse nazývali „whiz kid“ 76 a oba

byli prezentováni jako rebelové a balamutící umělci, vyjímečně nadaní a přitom plní rozpolcenosti,

mladistvé (až nemocně nevyzrálé) kreativity a vzdoru. (Všimněme si, že např. osobnost Kelleyho, jež

redakci opustil ve 43 letech, či osobnost Barnicla takto rozervaně popisována nebyla; za to u nich byly o

to víc kritizovány osobní protekční vztahy).

Rasová příslušnost

Otázka diskriminace černošské minority je v USA citlivým tématem. Sama „spravedlnost“ a

„nepředpojatost“ se zde zdá být značně komplikovaná a relativní, a proto zvažování tohoto aspektu

vyvolalo značně rozpolcené reakce. Přesto pokus vyrovnat se s tímto musel být učiněn, mělo-li být

zdůvodnění „poklesku“ učiněno za dost, neboť o tzv.“hru s rasovou kartou“ se měl skrze název své knihy

pokusit sám Blair. Rovnoprávnost pak byla nazírána i v širším měřítku, snahy o znovuuchopení této

problematiky byly učiněny.

Obava z   předsudků

Prezentované výjimečné charakteristiky usvědčených „lhářů“ však mohou být poté do jisté míry

pociťovány jako „stigma“ a lidé, co je vlastní, se pak mohou cítit ohroženi. Tato skutečnost vyvolala

debaty, jejichž cílem bylo tomuto zabránit a izolovat „lživost“ čistě na osobní charakteristiky „lhářů“.

Psychologické zdůvodnění

Takovému izolování „lživosti“ nakonec dopomohla i samotná prezentace Glasse i Blaira jako

„nemocných“ a tudíž ne jednajících podle svého přesvědčení. Velká medializace této skutečnosti, nabídky

publicity nejen v novinách ale i v knize a filmu a následný úspěch Glassovy knihy tak potvrzuje tuto

snahu vydělit „nemocné“ ze svých řad a obnovit řád a věrohodnost této instituce. Poté jim dle diagnózy

bylo dovoleno projít léčbou a do značné míry obnovit své „zdravé (a důvěryhodné) já“. Takové jednání s

„lháři“ může být i poukazem na povahu dnešní „psychologizující“ společnosti „zevlounů“, jak jí popisuje

Lipovetsky / Bauman.

76 Taghizadeh, T. (7.8.2003)

19

Podstata konstrukce „lži“

V médiích zazněl i názor, že vyzdvihované vlastnosti „lživých“ novinářů nelze přiřazovat k určitým

„výjimečným“ kategoriím, do kterých spadá, a co víc, že výkony takových „lhářů“zas tak ojedinělé

nejsou. Usvědčených „lhářů“ je přitom poskrovnu.

Proto je z našeho pohledu pro usvědčení „lháře“ třeba nejen příslušného „lží“ označitelného výkonu, ale

zejména dostatečně silného zájmu někoho dalšího na „lhářově“ diskreditaci či na veřejného popření

napsaného. (O tom svědčí i fakt, že např. Kelley či Barnicle mohli údajně své „lží“ označitelné praktiky

provozovat řadu let, než byli usvědčeni).

Tým redakce dle výzkumu evidentně zájem o diskreditaci jednoho ze svých údajně nejlepších reportérů

nemá. Podnět k důkladnému zkoumání tak musel být dán vždy zvenčí. Buď od novináře, kterému

vykradli článek, nebo pomocí četných stížných dopisů nejen ze strany anonymní veřejnosti ale i jistou

mocí disponujících „odborníků“, které nakonec byly vzaty v potaz.

Pro očištění místa, kde se vyskytla „lež“, a její izolaci je pak často považováno za nezbytné, aby odstoupil

nejen nařčený „lhář“, ale i možní komplici či odpovědné osoby. Tak museli spolu s  Blairem a Kelleym

odstoupit i jejich redaktoři.

Snaha o dekonstrukci „lži“

Nařčení „lháři“ (popř. jejich příznivci) se naopak mohou snažit vyvolat dojem, že jejich čin byl vlastně

zcela normální nebo že nešlo o „lhaní“ nýbrž jen o jiný způsob vyjádření (pořád ještě) „pravdy“. Prvním

příkladem může být Blair, když popisoval redakci The New York Times jako „zkorumpovanou instituci“

a že v rámci ní se od ostatních vlastně nelišil. Tento postoj zaujali i mnozí další, kteří jeho případ

komentovali. Za druhý příklad mluví odůvodnění Janet Cooke. To když tvrdila, že si příběh vymyslela

proto, že zná spoustu podobných případů, a že tudíž její reportáž svou podstatou pravdivá je.

Důsledky “lhaní“

Důsledky dle povahy“ lži“

(Vnímané) důsledky „lhaní“ na „lháře“ a veřejnost záleží jednak na tom, do jaké míry je ona „lež“

schopna zasáhnout do života jiných a také na prezentaci „lháře“ svých činů po usvědčení.

Kelley, jehož „lži“ byly těmi nejtroufalejšími, tak zaujal postoj, jež často můžeme nalézt u obviněných

politiků: neuznal vážnější provinění a obvinil média, že proti němu vedou kampaň, přesnými slovy „hon

na čarodejnice“.77 Po usvědčení Kelleyho se dokonce zvažovala potřeba trestního stíhání.

Pakliže jde o smyšlený příběh a „lži“ tudíš nezasahují tolik do naší žité reality (případně i přinesou něco

pozitivního), jeví se jako nevinnější. K takové „lži“ se např. Nick Cohn po letech dokonce sám od sebe

přihlásil. To když už jeho příběh oslovil (další) umělce a stal se slavným filmem. 77 Media Life (13.1.2004)

20

Oslabit závažnost „lži“ lze také pomocí prezentace „lhářů“ jako nemocných osob. Konečné přihlášení se

ke „lži“ a projevení lítosti, ovšem s uchováním osobitosti a jisté hrdosti, pak Glassovi i Blairovi umožnilo

ještě tuto, tentokráte veskrze vlastní, „story“ prodat78. Tímto se oba stali známými osobnostmi s, alespoň

pro část obecenstva, dost dobrými důvody, proč „lhali“.

Posledním druhem zde objeveného druhu „lži“ je plagiátorství, které však představuje pouhý jednoznačně

nečestný čin vůči skutečnému autorovi, stávající realitu neohrožuje a není ani pro lidi tolik zajímavým

činem, ke kterému by zaujali specifičtější postoj.

Borecký ve své postupové práci uvádí, že „i lež může nabýt estetického hodnocení. Jde o lži nepřímé,

tedy o ty, které se nás bezprostředně netýkají a ke kterým máme náležitý odstup. A o lži, které mají

rafinovaný charakter a u kterých oceňujeme autorovu vynalézavost a tvůrčí, vskutku umělecký talent.“

(Borecký 2004:16) Pohled Boreckého se tak shoduje s výsledky tohoto výzkumu. „Lháři“, kteří si údajně

vymýšleli příběhy o neexistujících lidech či „lhali“ rafinovaněji, si tak získali větší náklonnost a mohli

svůj „příběh“ dokonce zdokumentovat v umělecko-autobiografickém díle (viz zejména Glass).

Snaha o renesanci řádu

(Vy)nalezení „lhářů“ má za následek i debatu o celkové „lživosti“ a morálce na daném území, je snaha

očistit scénu nejen od samotných nařčených „lhářů“, ale i od stínu, který na tomto poli zanechali, a znovu

posílit případem oslabený řád. Proto bylo po aférách kritizováno, že se novináři a redaktoři jen velmi

neochotně věnují etickým otázkám a ustavováním etických pravidel, jako i jejich kontrole praktikování

uvnitř organizace. Již samotná existence těchto zákonů, jejich slavnostní vyhlášení, přitom působí na lidi

jako satisfakce, že z „pochybení“ byly vyvozeny závěry, že pravidla hry byla zpřísněna a příště se

minimálně bude nač odvolávat.

Pokud by reakce umlkly a vytratila by se samo očišťující vlastnost tohoto pole, hrozilo by, že se pole

zahltí neuchopitelnou a jen snad roztroušeně a individuálně vnímanou „lživostí“, která je schopná

morálně pobouřit již jen lidi z jiných oblastí a ona sublimovaná „lež“ by byla přijata do pravidel hry jako

něco samozřejmého či nutného, což vede k letargii a degradaci „lživosti“, jejímu vyprázdnění. V oblasti

žurnalistiky tak může dojít např. k přeměně seriózního tisku na bulvár, kde mají „lež“ a „pravda“

pružnější hranice, či k přeměně na tisk propagandistický, jaký lze nalézt ve státech s nesvobodným

režimem. Nebo může pokles důvěryhodnosti zaznamenat celé pole žurnalistiky.

Závěr

Tato práce odkryla dva aspekty „lži“. První je její morální vnímání a druhý její konstrukce.

Co se konstrukce (a dekonstrukce) týče, existují jisté předpoklady a očekávání, co může být za „lež“

považováno, co tedy překračuje meze „přijatelnosti“, „věrohodnosti“ či „normality“ určované jakousi

78 Jak již bylo zmíněno, možnost prodat tuto „story“ přitom z velké části umožňují i sami novináři – kolegové, kteří tím tyto „lháře“ vydělují z představy toho, co je „běžné“.

21

tichou (nepsanou) dohodou všech zúčastněných. Rozhodné slovo však má vždy něčí zájem určitá tvrzení

jako „lež“ označit, jako i moc tohoto odvážlivce, jakou disponuje.

V oblasti žurnalistiky výzkum odhalil celkem 3 druhy vnímaných „nepravd“ či „klamů“, jež byly

označeny za „lež“. Jde o „plagiátorství“, „lži“ o skutečných lidech či událostech a smyšlené události,

třebas inspirované autorovým zdáním skutečnosti, ve kterých vystupují tedy i fiktivní hrdinové. Všechny

tyto „lži“ se přitom týkají překroucení získaných informací, nejsou „lžemi“, jež by byly prostředkem

k získávání, také v jistém smyslu, klamných poznatků. Po incidentu usvědčení „lháře“ přichází na řadu

diskuze o upevnění morálních hodnot. „Lživost“ bývá nazírána v širším měřítku a je snaha dostat ji lépe

pod kontrolu, o transparenci hodnot a řádu, jež byl incidentem narušen. K tomu patří nejen diskuze o

etických pravidlech a potřebě jejich kontroly, ale také jakési zdůvodnění, jak k incidentu mohlo dojít.

„Lháři“ tak bývají prezentováni jako něčím výjimeční a je snaha jejich osobu izolovat od představy

„běžného“ novináře. Při rezignaci na uchopování „lži“ a na snahu o její kontrolu může dojít k jejímu

vyprázdnění a zároveň poklesu věrohodnosti seriózního deníku, posuzované dle objektivity, korektnosti a

nezaujatosti, a to až na jeho degradaci na deník vnímaný jako jiného charakteru, např. bulvární či

propagandistický a nebo jinak „nedůvěryhodný“.

Co se morálního aspektu týče, může být „lež“ v jistém smyslu omluvitelná, musí však být „dost dobře“

prezentována, aby ji obecenstvo bylo schopno pojmout jako „pochopitelnou“. Právě v umění

usvědčených „lhářů“ „dost dobře“ informovat a vysvětlovat zároveň dle mnohých tkví klíč k tomu, proč

nebyli schopni objevit toto „nemorální“ chování dříve. Vnímanou „nemorálnost“ svého činu může „lhář“

oslabit také tím, když se prezentuje jako obětní beránek, že totiž podobně jako on jedná v žurnalistice

„každý druhý“ či že nešlo o „lež“, nýbrž pouze o jiný způsob vyjádření „pravdy“ (tedy jde o

zpochybňování samotné definice „lži“ a nastavení její hranice s „pravdou“), nebo že svým „výjimečným“

způsobem „lhaní“ poukázal na daleko závažnější (zejména protože rozšířenější) problém. Čím více však

může usvědčená „lež“ ovlivnit společenské dění a tudíž naši žitou „realitu“, tím je větší pravděpodobnost,

že bude vnímána jako jednoznačně odsouzeníhodná.

Na úplný závěr bych ráda uvedla, že poznatky, jaké jsem vyvodila z analýzy „lží“ na území žurnalistiky,

byly stejného rázu, k jakým jsem dospěla z analýzy „lží“ na politické scéně.

Jde zejména o onu sílu vytváření dojmů a „dost dobrých“ důvodů; vyzdvihování výjimečných

charakteristik „lhářů“ a jejich následnou stigmatizaci; o podstatu konstrukce „lži“ (potřeba mocného

soupeře a využití anonymních zdrojů), ale i její dekonstrukci (zpochybňování „výjimečnosti“ a

„normality“, či nepřiznání zlého úmyslu a protiútok jako obhajoba “ lháře“- srovnáme-li tuto taktiku

s Kelleym); o důsledky „lhaní“ ( jež záleží na schopnosti dané „lži“ ovlivnit naši žitou realitu); a

nakonec i o následný proces čištění pole a upevňování řádu.

Dovoluji si tedy tvrdit, že mechanismy zde popsané jsou i obecnějšího rázu.

22

Poděkování:

Zde bych ráda poděkovala zejména konzultantu této práce Martinu Hájkovi, a to nejen za jeho ochotu a

pomoc v průběhu její tvorby, ale již za samotný nápad psát na téma „lži“ ve společnosti, který byl pro

můj výzkum ceněným a velmi důležitým potenciálem, že přinese něco zajímavého. Dále děkuji i všem

ostatním pedagogům, kteří mě pro tento výzkum vyzbrojili tou správnou sociologickou příruční zásobou

vědění, které jsem v jeho průběhu využila.

Použitá literatura:

Al Giordano (13.5.2003): The Young Plagiarizer Beat The New York Times at its Own Game. The Associated Press, The Narco News Bulletin, Issue #30, dostupné na: http://www.narconews.com/Issue30/article782.html

Albom, M. (25.5.2003): Jayson Blair failed truth and himself. Detroit Free Press, dostupné na: http://www.freep.com/sports/albom/mitch25_20030525.htm

Anýž, D. (3.5.2004): Americké noviny obchází strašák plagiátorství. Respekt, str.18, roč.15/č.019

Arenz, M. (14.5.2003): Jayson Blair, New York Times Pioneers in Ethical Diversity. New York, dostupné na: www.ridiculopathy.com/index. php?topic=3&total=135&page=3

ASNE (1999): Perceived Bias. Dostupné na http://www.asne.org/index.cfm?ID=2644

Banville, Lee (10.12.2004): Credibility in Question. Case Study: Jack Kelley nad USA Today. OnLine NewsHour, dostupné na: http://www.pbs.org/newshour/media/media_ethics/casestudy_usatoday.php

Baron, D.P. (2004): Persistent Media Bias. Research Paper No.1845. Stanford University, dostupné na: http://www.wallis.rochester.edu/conference11/mediabias.pdf)

Bauman, Z. (2002): Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon

Berger, P.I. and Luckmann,T. (1999): Sociální konstrukce reality. Brno: CDK

Blažek, P.(1.3.2005): Podvodní cestovatelé: podán návrh na obžalobu. Právo, str.4, ročník15, č. 050

Borecký (2004): Mystifikace v každodennosti a v souvislosti s literaturou. Postupová práce, Praha: FF UK, katedra estetiky

BrittFriday, D.(23.5.2003): Wins, losses and the real score. The news hour media unit, page B01

Burton, G. a Jirák, J. (2001): Úvod do studia médií. Brno: Barrister and Principal

Bury, Chris (15.5.2003): diskuze nazvaná „Troubled Times“ v pořadu „Nightline“, Inc. ABC News Transcripts, American Broadcasting Companies, Cobyright 2003, dostupné na: www.coloringthenews.com/html/ mcgowan_on_nightline_email_6.html - 56k

CBS Broadcasting Inc. (17.8.2003): Stephen Glass: I Lied For Esteem. Dostupné na: http://www.cbsnews.com/stories/2003/05/07/60minutes/main552819.shtml

23

Continetti, M. (2.4.2004): Will the Boys in Blue Book Kelley?. The Weekly Standard, dostupné na: http://www.weeklystandard.com/Content/Public/Articles/000/000/003/936lsrry.asp?pg=2

Čermák, M. (27.5.2003): Vítejte v klubu novinářských lhářů. Reflex.

Čermák, M. (3.3.2004): Drogy místo talentu a také co všechno prodává časopisy. Lidové Noviny, str.11, ročník 17, č. 053

Deggans, E. (21.3.2004): Jayson Blair and the fear factor. Times TV/Media Critic, dostupné na: http://www.sptimes.com/2004/03/21/Columns/Jayson_Blair_and_the_.shtml , v tomto článku zmíněný výzkum provedený institucí „Project for Excellence in Journalism“ (director Tom Rosenstiel): www.journalism.org

Errico, M. (5.12.1997): Writer Admits Faking "Saturday Night Fever" Story. Eonline, dostupné na: http://www.eonline.com/News/Items/0,1,2190,00.html

Finnin, J.: Julie Finnin Day (8.3.2004): „I lied“. Reader: „No kidding“ . Portland: The Christian Science Monitor, dostupné na: http://www.csmonitor.com/2004/0308/p11s01-bogn.html

Friends of Micronesia (21.3.2004): Jack Kelley Fabrication. Dostupné na: http://www.friendsofmicronesia.com/archives/2004_03.html

Fritz, B; Cunha, G. (editoři, 14.3.2005): CBS NEWS HIRES JAYSON BLAIR AND STEPHEN GLASS AFTER DAN RATHER´S DEPARTURE. Eye network attempts to bring prestige back to ailing news division. Dateline: Holywood, dostupné na: http://datelinehollywood.com/archives/2005/03/14/cbs-news-hires-jayson-blair-and-stephen-glass-after-dan-rathers-departure/

Frizzell, Ch. (18.-24.3.2004): The Liar´s Club. theStranger.com, Vol.13, No.27, dostupné na: www.thestranger.com/2004-03-18/feature.html

Garfield, Bob (23.4.2004): Enablers-in-Chief (rozhovor s Memmottem), On The Media, dostupné na: http://www.onthemedia.org/transcripts/transcripts_042304_enable.html

Goffman, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Studio Ypsilon.

Hájek, M. (2002): Významy mezilehlosti:příspěvek ke studiu současné morálky. Disertační práce, Praha: FSV UK, katedra sociologie.

Hanchette, J.(22.3.2004): USA Today Editors „should not emerge unscatched“ says Pulitzer winner. USA Today, Olean, N.Y., dostupné na: http://www.editorandpublisher.com/eandp/news/article_display.jsp?vnu_content_id=1000468817

Heffernan, V.(12.5.2003): The peron I´m Sharing With You Now. Is Stephen Glass really sorry? Slate, dostupné na: http://slate.msn.com/id/2082829/

Hepola, Sarah (16.5.2003): To Tell You the Truth. The Morning News/Personalities, dostupné na:http://www.themorningnews.org/archives/personalities/to_tell_you_the_truth.php

Hughes, S. (28.10.1998): Through a Glass Dardly. The Pennsylvania Gazette, dostupné na: http://www.upenn.edu/gazette/1198/hughes.html

Cherkis, Jason (9.-15.3.2001): All That You Can Leave Behind. Washington City Paper, dostupné na: http://www.rickmcginnis.com/articles/Glassindex.htm

Chideya, Farai (12.5.2003): When Is a Good Liar Better than a Good Reporter?. Independent Media Institute, dostupné na: http://www. Alternet.org/story/15870/

Chomski, N. (1999): Tajnosti, lži a demokracie. Olomouc: Votobia

24

Institute for Global Ethics (26.4.2004): Kelley Scandal Fells Top Editors at USA Today. After months of denials, Kelley finally offers apology for deceiving editors and readers, Vol 7, Num. 17, Media, Ethics Newsline, Washington, dostupné na: http://www.globalethics.org/newsline/members/issue.tmpl?articleid=04260418081055

Kennedy, D.(13.8.1998): Barnicle´s Game. The Boston Phoenix, dostupné na: www.ingentaconnect.com/content/ bpl/basr/1999/00000104/00000002/art00050

Kevin T. Keith (26.4.2004): Pot Calling the cattle white. Lean Left, dostupné na: http://www.leanleft.com/archives/2004/04/26/2737/

Kimberley J.W., (19.5.2003): The meaning of Jayson Blair. Dostupné na: http://www.enterstageright.com/archive/articles/0503/0503blair.htm

King, Lary (21.9.2004): Interview With Bob Woodward; Panel Examines Memogate Aired. Transkript pořadu „Lary King Live“, dostupné na: http://alfrankenweb.com/lkl922.html

Kovach, B. and Seigenthaler, J. (23.4.2004): The Problems od Jack Kelley and USA Today. On the Media, dostupné na: www.onthemedia.org/transcripts_042304_enable.htm

Kurtz, Howard (30.4.2003): New York Times Story Gives Texas Paper Sense of Deja Vu.San Antonio Editor Cites 'Damning' Similarity. April 30, 2003; Page C01, The Washington Post, dostupné na: http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn?pagename=article&node=&contentId=A57290-2003Apr29&notFound=true

Kurtz, H. (21.5.2003): Jayson Blair´s use of Race Card is Disingenous. Unrepentant Blair Taunts „Idiot“ Editors. The Washington Post, dostupné na: www.civilrights.org/library/detail.cfm?id=12863

Lee, S. T. (2004): Lying to Tell the Truth: Journalists and the Social Context of Deception. Mass Communication and Society 7(1), 97-120. Singapore: Nanyang Technological University. Dostupné na: http://www.leaonline.com/doi/abs/10.1207%2Fs15327825mcs0701_7?cookieSet=1

Lemann, N. (15.3.2004): Blair House. The Wayward Press, The New Yorker, The Critics, dostupné na: http://www.newyorker.com/critics/books/?040315crbo_books

Lipovetsky, G. (1998): Éra prázdnoty. Praha: Prostor.

Lipovetsky, G. (1999): Soumrak povinnosti. Praha: Prostor.

Marjoribanks, T. and Kenyon, A. (2004): Regulating News: Standards and Competence in Contemporary Media Practice. Centre for Media and Communications Law, University of Melbourne, Sociology, dostupné na: http://www.tasa.org.au/conferencepapers04/docs/COMMUNICATION/MARJORIBANKS_KENYON.pdf

McCarthy, K.: chronologie případu Jaysona Blaira na www.jaysonblair.com

Media Life (13.1.2004): Fallen star: How they got Jack Kelley. USA Today probe into reporter's suspect stories. Media Life Magazine, dostupné na: http://www.medialifemagazine.com/news2004/jan04/jan12/2_tues/news4tuesday.html

Milloy, Courtland (14.5.2003): Sympathy For Would-Be Media Star. Page B01, The Washington Post, dostupné na: http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn?pagename=article&contentId=A52474-2003May13&notFound=true

Mills, Ch.W. (1966): Mocenská elita. Praha: Orbis.

Museum of Hoaxes (17.4.2001): Janet Cooke and Jimmy´s Word. Dostupné na: http://www.museumofhoaxes.com/day/04_17_2001.html

Neal, Terry M.(13.5.2003): Diversity had nothing to do with reporter´s deceit. Washingtonpost.com, dostupné na: http://www.civilrights.org/tools/printer_friendly.html?id=12705&print=true

OnLine NewsHour (27.10.2003): NEW YORK TIMES NAMES FIRST OMBUDSMAN. Media Watch, dostupné na: http://www.pbs.org/newshour/media/media_watch/july-dec03/times_10-27.html

25

Pitts, L., Jr.(25.4.2004): Cloud cast over white journalists. Dostupné na: http://www.centredaily.com/mld/centredaily/news/opinion/8516764.htm

Prince, Richard (13.10.2004): Jack Kelley Aftershocks. Robert C. Maynard Institute for Journalism Education, dostupné na: http://www.maynardije.org/columns/dickprince/041013_prince/

Rosen, J.(April/May 2004): Who Knows Jack?. AJR (American Journalism Review), dostupné na: http://www.ajr.org/Article.asp?id=3613

Scocca, T. (21.-28.5.1998): Faking it. The Boston Phoenix, dostupné na: www.bostonphoenix.com/archive/features/98/05/21/MEDIA.html

Shafer, J.(15.5.1998): Glass Houses. Slate, dostupné na: http://slate.msn.com/id/2074/

Shafer, J. (7.11.2003): Half a Glass. The incomplete contrition of serial liar Stephen Glass. Slate, dostupné na http://slate.msn.com/id/2091015/

Smith, Terence (2003): rozhovor Management failure?. Jim Lehrer Transcript, Online Newshour, dostupné na: http://www.pbs.org/newshour/bb/media/jan-june03/blair2_05-12.html

Spira, Tim (2.5.2004): Unbelievable!. The Media Online, dostupné na: http://www.themedia.co.za/article.aspx?articleid=80581&area=/media_insightglobal_effect/

Sullivan, L. (24.7.2003): Stephen Glass returns to reporting at 'Rolling Stone. The Daily Pensilvanian, dostupné na: http://www.dailypennsylvanian.com/vnews/display.v/ART/2003/07/24/3f1f7afb2c94f

Taghizadeh, T.(7.8.2003): Global graffiti: Catch them if you can. Pop Matters, dostupné na: http://www.popmatters.com/columns/taghizadeh/030807.shtml

Tannette Johnson-Elie (4.6.2003): Reporter´s story is a tale if poor management at The Times. editions of the Milkwaukee Journal Sentinel, dostupné na: http://www.jsonline.com/bym/biz2biz/jun03/145448.asp

The Miami Herald (21.5.2003): Paper: Times Writer Laughs At Correction. Herald.com, The Associated Press, dostupné na: http://www.miami.com/mld/miamiherald/business/5911264.htm?template=contentModules/printstory.jsp

Tremlett, E. (3.6.2003): Welcome to the magic show, Jayson Blair. The American Partisan, Political commentary, News and resources, dostupné na: http://www.american-partisan.com/cols/2003/tremlett/qtr2/0603.htm,

Turki, Fawaz (20.6.2003): First kill the plagiarists. Arab News, dříve dostupné na: www.aljazeerah.info/.../2003%20op%20ed%20links/ Opinion%20links,%20June%202003.htm - 108k

Vann, B. and North, D. (12.5.2003): Panic and histeria reign at the New York Times. Louis Proyect, dostupné na: http://archives.econ.utah.edu/archives/marxism/2003w19/msg00068.htm

Watzlawick,P., Bavelasová, J.B. and Jackson, Don D. (1999): Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace.

Příloha - projekt práce

Předpokládaný název: Reflexe publikované lži

Námět práce a vstupní diskuse výzkumného problému:

26

Téma pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala z nabídky svého školitele. Její konkrétní podobou

bude analýza publikovaných článků, které byly označeny jako lživé, a onoho ohlasu, který v médiích

vyvolaly. Přitom mě nebude zajímat sama pravdivost tvrzení, neboť ta je obzvláště v publicistice spíše

ideálním, nedosažitelným jevem.

Jako inspirace k uchopení tohoto námětu mi posloužil mimo jiné článek o novináři Stephenu Glassovi,

který lživost článků, které psal do amerických novin The New Republic , dovedl až na tu úroveň, že se

staly čistou fikcí, ke které se posléze i přiznal. Právě díky smyšlenosti všech postav a faktů, o kterých

psal, zajišťování falešných důkazů a také z důvodu toho, že sám založil prověřovací oddělení těchto

novin, kterému poté předsedal, zůstal dlouho neodhalen. Poté, co jeho články byly nařčeny jako lživé,

nebyl pouze sankciován a obviněn z neetického chování, nýbrž také o sobě napsal dobře prodávanou

knihu, natočil se o něm film a stal se tím i jakýmsi hrdinou.

Proto budu předpokládat, že odhalená (nebo spíše „objevená“) lež, zejména není-li vnímána jako přímo

poškozující druhé, může kromě pocitů pohoršení, ublížení a ztráty důvěry svým způsobem i např.

vzbuzovat sympatie vůči rebelovi, který lež dokázal šikovně naservírovat, může fascinovat, uspokojovat

senzace chtivost či jinak bavit a konec konců i poučit veřejnost.

Jak jsem již naznačila, lež v médiích není něčím jednoznačně identifikovatelným. Lež je spíše jakýmsi

konstruktem a každé tvrzení musí někdo lživým udělat skrze ostatním srozumitelnou argumentaci. Lze

předpokládat, že právě novináři by měli být vnímavý ke kulturnímu a hodnotovému zázemí těch, pro

které píší, a měli by být profesionálové v ospravedlňování svých názorů takovým způsobem, aby je

veřejnost přijala. Mimo to je denní či týdenní tisk něčím, co se dostane ke spoustě lidí a co má tu moc

určovat, co se veřejnost doví a do jisté míry i co je či bude trendem, tj. upřednostňovat ve svém podbízení

jisté inklinace nad jinými. Analýzou reflexe publikované lži tak můžeme vysledovat, jaká tendence

pojímání lži ve společnosti panuje, co je tzv. „main streamem“ v této oblasti.

Důležitým momentem je i to, že budu analyzovat lež, které se dopustili autoři publikovaných článků.

Půjde tedy o analýzu objevené lži, která byla (alespoň v očích jejího objevitele) předsouvána široké

veřejnosti, aby jí uvěřila. Ve snaze pochopit reakce na tuto lež tak budu brát v úvahu, že jde o domnělou

snahu dotvářet realitu světa pro „laickou veřejnost“, tj. že má pro své odpůrce jistý manipulativní

charakter. Reakce na tuto lež budu tedy brát jako jakousi obranu před tímto chováním a budu sledovat,

jak jednotliví autoři lži reflektujících článků právo veřejnosti na ne definitivní ale přesto „pravdu“

vnímají.

Ve své práci se zkrátka pokusím zejména porozumět, proč je to které tvrzení jednotlivými autory jako

lživé pojímáno, jaké okolnosti mu napomohly k existenci ve vztahu k jeho charakteristické výsledné

podobě a proč vzbuzuje právě takové reakce, jaké vzbuzuje.

Předpokládané metody zpracování a předběžná struktura práce:

27

Jako metodu zvolím kvalitativní analýzu článků a ke zpracování využiji počítačový program Atlas.

V samotné práci nejprve danou problematiku popíši na teoretické rovině, uvedu použitou metodologii a

poté potenciální čtenáře seznámím s výsledky své analýzy, které budu interpretovat na základě

prostudované literatury a vlastní intuice.

Orientační seznam literatury:

Austin, J. L. (2000). Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia.

Bauman, Z. (2000). Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon

Burton, G. a Jirák, J. (2001). Úvod do studia médií. Brno: Barrister and Principal

Chomski, N. (1999). Tajnosti, lži a demokracie. Interview s D. Barsamianem. Praha: Votobia

Dalloz, D. (2000/2002). Lhaní. Praha: Portál

Goffman, E. (1999). Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon

Koťátko, P. (1998). Význam a komunikace. Praha: Filosofia

Le Bon, G. (1895/1997). Psychologie davu. Praha: Kra

Lipovetsky, G. (1999). Soumrak povinnosti. Bezbolestná etika nových demokratických časů. Praha: Prostor

Mills, Ch., W. (1968). Mocenská elita. Praha: Orbis.

Potter, J. (1996). Representing reality. Discourse, Rhetoric and Social Construction. London: SAGE Publications.

Russell, B. (1921/1993). Pravdivost a nepravdivost. In: Russell, B.: Logika, věda, filozofie, společnost. Praha: Nakladatelství Svoboda – Libertas

Vybíral, Zbyněk (2003). Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál

Watzlawick, P., Bavelasová, J. a Jackson, D.D. (1999). Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace.

Jméno konzultanta a jeho písemný souhlas se spoluprací:

28

29