Masarykova univerzitaFilozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Sdružená uměnovědná studia

Markéta Žižková

Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D.2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..Podpis autora práce

Obsah1 Úvod......................................................................................................12 Historické pozadí...................................................................................5

2.1 Úcta svatých v barokní Evropě.........................................................52.2 Postava Jana z Pomuku....................................................................72.3 Počátky svatojánské úcty a vznik legendy.......................................8

2.4 Kanonizace a svatojánský kult v barokní době...............................102.5 Spor o sv. Jana Nepomuckého........................................................122.6 Současnost.....................................................................................13

3 Ohniska svatojánského kultu...............................................................143.1 Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace....143.2 Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii...................153.3 Ohniska svatojánského kultu v metropoli.......................................15

3.3.1 Světcův hrob v Katedrále.........................................................173.3.2 Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů.......................183.3.3 Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech u kláštera voršilek

213.3.4 Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce na Novém městě a Bratrstvo ku cti sv. Jana Nepomuckého pod ochranou Panny Marie....233.3.5 Další svatojánské kostely a kaple v Praze................................263.3.6 Oslavy svátku sv. Jana Nepomuckého, musica navalis a klášter křížovníků s červeným srdcem............................................................26

4 Závěr...................................................................................................29Resumé......................................................................................................30Summary...................................................................................................31Seznam použité literatury..........................................................................32

1 Úvod

Ve své knize Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko označil historik Zdeněk Kalista spolupůsobení architektury, sochařské výzdoby a literatury na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou za svého druhu wagnerovský Gesamtkunstwerk.

I v Praze, hlavním městě českého království, vznikal od 80. let 17. století soubor děl různých uměleckých disciplín, která zejména v průběhu náboženských slavností společně působila na recipienty – věřící. Soubor děl, kterému je věnována tato práce, má jedno společné téma – úctu nejznámějšímu českému světci sv. Janu Nepomuckému.

Kompilace „Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy“ se pokouší nahlédnout tento kulturní jev prizmatem nejdůležitějších uměleckých děl z oblasti architektury, sochařství a hudby a jejich donátorského pozadí. Usiluje o mezioborový přístup a v duchu studijního oboru, pro který je zhotovena (Sdružená uměnovědná studia), v sobě spojuje obecně historická, uměleckohistorická, muzikologická a okrajově i teatrologická východiska. Kromě toho objasňuje souvislosti svatojánského umění s konkrétními projevy náboženského života na pozadí protireformace.

První, historická část, je kompilací známých skutečností o svatojánské problematice a slouží jako uvedení do kontextu, v němž budeme zkoumat projevy svatojánské úcty. Po zmapování dosavadního bádání se zabývá nejdříve historickými souvislostmi a zasazení svatojánského kultu do širšího evropského a středoevropského rámce. Přibližuje nejen to, kým sv. Jan Nepomucký byl, ale i to, kým sice nebyl, ale za koho byl považován a proč. Dále se zabývá rozvojem svatojánského kultu, kanonizací mučedníka a některými problémy spojenými s jeho historickým vnímáním, jakož i tzv. sporem o sv. Jana Nepomuckého v pozdější době a reflexí svatojánské kulturní tradice v současnosti.

Po této úvodní historické kapitole přichází na řadu uměleckohistorická část věnovaná hlavním ohniskům svatojánského kultu v Praze – Janovu hrobu v katedrále sv. Víta, bronzové soše světce na Karlově mostě od Jana Brokoffa a dvěma svatojánským svatyním od Kiliána Ignáce Dientzenhofera – na Hradčanech a na Novém Městě pražském. Tyto nejvýznamnější realizace svatojánského umění na území Prahy analyzuje s ohledem na tehdejší kulturně-historickou situaci, svatojánský kult a jeho

4

podobu v období vrcholného baroka a snaží se poodhalit pozadí jejich vzniku. Následující poslední kapitola sleduje vznik a vývoj svatojánských Navalis.

Rozsah práce je geograficky vymezen územím historické Prahy, hlavního centra svatojánského kultu, a časové roky 1650 – 1750.

Již dvě desetiletí po kanonizaci „mučedníka zpovědního tajemství“ se objevil stížný list Jana z Jenštejna obviňující krále ze zabití generálního vikáře Jana z Pomuku kvůli potvrzení volby kladrubského opata, který vyvracel dosavadní představy o historické postavě Jana Nepomuckého. Na jeho základě obvinil Josef Dobrovský katolickou církev z podvodu. V 19. století se objevily hlasy, které svatojánský kult považovaly za účelově vymyšlený nástroj rekatolizace, vnucený obyvatelstvu oficiální katolickou církví mimo jiné proto, aby potlačil vzpomínky na Jana Husa. Mezi antiklerikalisty, kteří se k tomuto pojetí hlásili, a obhájci Jana Nepomuckého probíhala vášnivá výměna názorů během 19. a počátku 20. století. Názorová přestřelka proběhla zejména mezi spisovatelem Janem Herbenem a historikem Josefem Pekařem. Herben zastával názor, že Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého z vůle římské církve, aby dal posvěcení novému českému katolictví , byl to „jezuitský svatý,“ a svatořečení Herben označoval za podvod.

Cílem práce je pokusit se najít odpověď na to, zdali byl oprávněný pohled Herbenův nebo spíše Pekařův a také na následující otázky:

Jak ovlivnil svatojánský kult rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století?

Byla jednotlivá sledovaná díla vzorem, který byl později opakován, nebo naopak završením dlouhého vývoje v rámci barokního slohu?

Vznikla ohniska svatojánského kultu v Praze spontánně nebo byla založena uměle?

Byli stavebníci a donátoři sledovaných děl finančně nějak podporováni ze strany panovníka, arcibiskupa nebo svatovítské kapituly?

Celá řada publikací, které jsme při pátrání po odpovědích na výše uvedené otázky využili, vznikla ku příležitosti 600. výročí smrti světce, v roce 1993. Jde především o monografii historika Vlnase, v níž nalezneme nejen životopisné údaje o světci, ale také informace o vývoji svatojánského kultu v průběhu staletí a například popis barokních kanonizačních slavností. Pro svůj velký rozsah a přitom důkladnost sdělení je nepostradatelnou pro jakékoliv bádání na nepomucké téma. Další využitá monografie, která se zabývá svatojánskou historií, je publikace J. V. Polce. Obě jsme využili hlavně v první části práce k uvedení do historických souvislostí.

5

Díky výstavám na téma české baroko, konaným v posledním desetiletí, jsme mohli použít také další zdroje, které mapují nepomuckou tematiku, v podobě katalogů výstav. Jedná se o výstavu „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001, a výstavu „Svatý na mostě“ z roku 2009. Tyto katalogy přinášejí aktuální pohled odborníků na různé oblasti nepomucké problematiky.

Hudební aktivity spojené se svatojánskými slavnostmi pomohla zmapovat publikace V. Nováka a L. Mašlanové Pražské lodní hudby 18. století. Divadelní aspekt kanonizačních slavností popsal ve své monografii historik Vlnas a výzdobě Katedrály během nich se v Katalogu výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově z roku 1993 věnoval L. Sršeň.

Svatojánskou sochu od Jana Brokoffa zkoumal historik umění Suchomel v seriálu, publikovaném ve Zprávách památkové péče pod názvem „Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha,“ Největší šíři poznatků o sochařském umění v období baroka však ve své syntetické práci jistě postihl Blažíček. Jeho monografie o F. M. Brokoffovi přináší další cenné informace o dílně, která nepomucké téma vzala za své a vydatně rozmnožila.

Dále byla použita základní literatura k dientzenhoferovské problematice. Především se jednalo o rozsáhlou slohovou analýzu O. Stefana publikovanou v Památkách archeologických, která poukazuje na odkaz F. Borrominiho a G. Guariniho. V 70. letech 20. stol. M. Vilímková při svých rozsáhlých archivních průzkumech objevila celou řadu smluv, výkazů práce a dalších dokumentů, které pomohly zrekonstruovat nejen osudy členů rodiny Dientzenhoferů, ale i vztahy provozně-ekonomické povahy. Její poznatky, jimiž se zabývá monografie Stavitelé chrámů a paláců, byly použity také v novějších publikacích, např. v monografii M. Horyny Dientzenhoferové. V roce 1989 byl u příležitosti konání výstavy s názvem „Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu“ vydán katalog s doprovodným textem M. Pavlíka o slohových prostředcích, používaných Kiliánem Ignácem.

Na problematiku náboženských bratrstev se zaměřil Mikulec ve své monografii Barokní náboženská bratrstva v Čechách.

6

7

2 Historické pozadí

2.1 Úcta svatých v barokní Evropě

„Přívlastek ,svatý‘ (lat. sanctus, řec. hagios) náleží v plném smyslu jen Bohu a o osobách, věcech a dějích můžeme říci, že jsou svaté, pokud jsou ve vztahu ke svatému Bohu, nebo pokud jim Bůh dal či dává podíl na své svatosti. […] Jinak jsou však svatí (lat. sancti) lidé, kteří byli po smrti uznáni za svaté. Uctívat svaté církev nejen dovoluje, ale i doporučuje a vyzdvihuje je jako osoby hodné napodobování a následování; také doufá v jejich přímluvu u Boha.“1

Tridentský koncil, který zasedal ve 40., 50. a 60. letech 16. století, přinesl změny ve způsobu, jakým byli uznáváni noví svatí. Po období přebujelého kultu svatých ve středověku, z nichž mnozí ani neexistovali, došlo k výraznému zpřísnění procesu kanonizace a mimo jiné bylo zavedeno pravidlo padesáti let, tj. proces svatořečení mohl být zahájen nejdříve padesát jet po smrti kandidáta.2

Peter Burke podrobil analýze skupinu 55 světců, kanonizovaných v období protireformace mezi lety 1588 a 1767. Z výsledků průzkumu je zřejmé, že jedním z rozhodujících faktorů byla geografie – téměř polovina nových světců pocházela z Itálie, třetina ze Španělska a ostatních 12 nově kanonizovaných bylo z Francie, Portugalska, z Peru a jeden – sv. Jan Nepomucký – z Čech. Zatímco valná většina svatých vykonávala za svého života kněžský úřad, založila nový řád nebo se zabývala šířením křesťanství v misiích, pouze jeden byl kanonizován jako – historicky první – mučedník zpovědního tajemství.3 Až o dvě stě let později se objevuje další mučedník zpovědního tajemství, anglický jezuita J. Garnet (1553–1606).4

Hlavním účelem křesťanských svatých bylo odedávna sloužit věřícím jako dobrý příklad. Pro barokního člověka, který žil v neustálém nebezpečí a strachu o život svůj a svých blízkých kvůli nedostatečné zdravotní péči a permanentní hrozbě války, představovali svatí také prostředníky mezi věřícím a Bohem a ochránce před rozličnými druhy nebezpečí. V neposlední řadě hrály roli také snahy vládnoucích rodů legitimizovat svůj

1 Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. – Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s. 7–8.2 Burke, Peter. Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci. Jinočany: HH Vyšehradská, 2007, s. 80–81.3 Ibid.,s. 86–89.4 Zuber, Rudolf. Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakl., 2003, s. 261.

8

rod tím, že zařadí mezi svaté některého svého příslušníka, jako tomu bylo u Habsburků.5

„Rakouská větev rodu přijala některé prvky španělské duchovnosti a vytvořila tzv. rakouskou zbožnost (pietas austriaca), která se plně rozvinula v 17. století. Tvořila ji eucharistická úcta, kult Panny Marie, uctívání sv. Kříže a vzývání svatých jako ochránců monarchie.“6

Proto Habsburkové uctívali sv. Leopolda, který pocházel z rodu Babenberků, nebo sv. Karla Boromejského. Oba tito světci byli s domem Habsburků rodově spřízněni.

Kromě legitimizace vlády svého rodu „z milosti boží“ využívali rakouští Habsburkové katolickou víru a symboliku i pro další politické účely. Kromě rekatolizace evangelických území ve svých zemích čelili ještě turecké expanzi a proto se v pietas austriaca často objevuje symbol Svaté trojice jakožto protiklad pojetí Boha v islámu. Další specifickou formou úcty v bývalé monarchii je Panna Marie Vítězná, jejímiž obrazy byly zdobeny vojenské prapory.7

Praha se v průběhu třicetileté války stala jedním za katolických center monarchie. Roku 1627 zažili obyvatelé města pompézní slavnost spojenou s přenesením ostatků zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta na Strahov, o deset let později uložení těla sv. Krispa v jezuitském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a později další slavnosti spojené s přesunem ostatků sv. Heraklia a Felicissima.8

Mezi světci habsburské monarchie zaujímá přední místo také sv. Jan Nepomucký. Je pravděpodobné, že patron českého království byl v Rakousku uctíván hlavně z ideologických důvodů jakožto symbol nábožensko-politického sjednocení habsburské monarchie. Ve Vídni je jeho kult doložen již v 80. letech 17. století a za vlády tří „barokních císařů“ Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. dosáhl obrovského rozmachu. „Byly mu zde zasvěceny 4 kostely, 6 kaplí a 39 dalších objektů, sochy a sošky v to nepočítaje. […] Pobožnosti v sv. Janu patřily do dvorského ceremoniálu a jeho kalendáře.“9

Na západě Evropy jeho úctu šířili belgičtí jezuité, rozšířila se také do Bavorska, Uher, na Apeninský poloostrov a do Francie. Na Iberském poloostrově seznámily obyvatelstvo s českým světcem církevní řády, které se také zabývaly misionářskou činností. Šlo zejména o jezuity, karmelitány 5 Ibid., s. 260–261.6 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 258.7 Vocelka, Karl. Habsburská zbožnost a lidová zbožnost. Folia historica bohemica 18. Praha: 1997. s. 227–232.8 Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941, s. 19.9 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 266.

9

a františkány. Díky misiím se sv. Jan Nepomucký stal uctívaným také v Mexiku, Brazílii, Chile, Argentině, Filipínách a dokonce ve vzdálené Číně.10 Spolu s uctívanou soškou pocházející ze Španělska, tzv. Pražským Jezulátkem, je asi celosvětově nejznámějším projevem české kulturní tradice.

2.2 Postava Jana z Pomuku

Jan z Pomuku se narodil v západočeském Pomuku v rodině německého rychtáře Velfína ve 40. letech 14. století. Po studiích v Praze a Padově se stal nejprve notářem a později kanovníkem vyšehradským. Roku 1389 byl jmenován do zodpovědné funkce generálního vikáře neboli zástupce arcibiskupa Jana z Jenštejna.11

Ten byl ve vleklém sporu s králem Václavem IV., jehož se Jan z Pomuku stal nešťastnou obětí. Kvůli potvrzení volby nového kladrubského opata, která nebyla králi po vůli, byl 20. března 1393 zajat a mučen na Staroměstské rychtě. Poté byl svržen z Kamenného, dnes Karlova mostu do řeky Vltavy. S největší pravděpodobností byl v té době již mrtvý, jak ukázal antropologicko-lékařský průzkum v roce 1972.12

Z dřívějších králových výhružek adresovaných arcibiskupovi je zřejmé, že Václavův hněv byl namířen především proti Janovi z Jenštejna. Jejich spor se blížil ke konfliktu. „Kdyby k němu došlo, mohl se Jan z Jenštejna stát českým Tomášem Beckettem. Pražský arcibiskup však v rozhodující chvíli mizí ze scény způsobem nepříliš důstojným, místo na své kněze myslí na záchranu vlastního života a nakonec prchá v přestrojení z dosahu králova hněvu, zatímco generální vikář umírá místo něho na mučidlech.“13

Nedlouho po své smrti byl Johánek označen arcibiskupem Janem z Jenštejna jako „iam martyr sanctus“ – již svatý mučedník.14 Dokument, v němž se toto označení objevuje, je tzv. stížný list, obžaloba krále Václava IV. určená papeži. Po celé 15., 16. a 17. století byl list založen kdesi ve vatikánském archivu, a proto se skutečný důvod smrti Jana z Pomuku mohl stát předmětem dohadů a fantazie středověkých a barokních kronikářů, jak uvidíme v následující kapitole.

10 Vlnas, Vít. Svatý Jan Nepomucký, český poutník v barokním světě. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s. 7–11.11 Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon, 1995, s. 262.12 Ibid., s. 288.13 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 31.14 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s. 76.

10

Na popud kanovníků Svatovítské kapituly se r. 1396 uskutečnil slavnostní přesun Janových ostatků do katedrály sv. Víta. Tam mu bylo vyhrazeno místo nedaleko Vlašské kaple, v níž za svého života vykonával funkci oltářníka. Samotný slavnostní přesun Johánkových ostatků znamenal také významné rozšíření jeho úcty, podobně, jako tomu bývalo u jiných světců.

11

2.3 Počátky svatojánské úcty a vznik legendy

Životopisec Jana z Jenštejna Petr Klarifikátor poprvé hovoří v souvislosti se smrtí Jana z Pomuku o „zářících zázracích“. Motiv světel nebo hvězd se stal dalším důležitým symbolem světce.15

Ačkoli byl Jan více než kazatelem spíše úředníkem, brzy se rozšířila další, klíčová legenda o jeho osobě, týkající se zpovědního tajemství. Tu poprvé předkládá roku 1449 Tomáš Ebendorfer ve své kronice a roku 1470 Pavel Žídek ve spise Spravovna krále Jiřího. V 80. letech 15. století došlo k dalšímu omylu, kdy v záznamech pro Svatovítskou kapitulu Jan z Krumlova omylem označil za datum smrti zpovědníka rok 1383. Tento letopočet byl později vytesán na nový náhrobek v Katedrále a od té doby se mělo za to, že Jan Nepomucký byl ve skutečnosti dvěma různými historickými osobami, tak jak je přebírá ve své kronice i Hájek z Libočan: Jan Zpovědník, umučený 1383 králem pro zpovědní tajemství královny Johanny, a Johánek z Pomuku, generální vikář, utopený kvůli volbě kladrubského opata o deset let později.16

Václav Hájek z Libočan, jehož Kronika česká se stala velice populární četbou hned po svém vydání roku 1541, přejímá od výše jmenovaných také legendické prvky spojené se smrtí Jana zpovědníka v podobě světelných zázraků.

V roce 1602 vyšel spis Hymnorum Sacrorum libri tres rudolfínského dvorního básníka Jiřího Pontana, ve kterém najdeme i první zobrazení světce. Fama Posthuma (Posmrtná pověst) od Kašpara Drauškovia z roku 1541 je považována za první souvislý životopis Jana Nepomuckého.

Nejdůležitějším literárním dílem v souvislosti s Janem Nepomuckým se ale stala Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris (Život svatého mučedníka Jana Nepomuckého), nejpoutavější česká barokní legenda od jezuity Bohuslava Balbína, sepsaná asi 1670–1671. Tato legenda byla přeložena do mnoha jazyků, vydána opakovaně v Praze a v Augšpurku a spolu s jezuitskými misiemi se rozšířila takřka do celého světa.17 Bohuslav Balbín (nar. 1621) si prý už jako chlapec s oblibou četl v Hájkově kronice a historii se věnoval i později při svém studiu filozofie v pražském Klementinu. Podnikl cestu po českých archivech, z nichž získal množství materiálů pro svou historickou práci. Za svůj hlavní cíl si patrně kladl napsání ucelené chronologie českých dějin.18

15 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 34.16 Vlček, Emanuel. Op. cit. s. 269.17 Ibid., s. 84.

12

Kromě svého nejznámějšího spisu Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého) napsal mimo jiné učebnici rétoriky, sbírku epigramů a zabýval se také literární teorií, ale hlavní těžiště jeho práce spočívalo v psaní historických publikací. V případě svatojánské legendy Balbín bohužel podcenil kritiku pramenů, a dopustil se proto při své práci faktických chyb.

Stejně jako Hájek, přebírá i Balbín do své legendy motiv zpovědního tajemství od Tomáše Ebendorfera a Pavla Žídka a také existenci dvou Janů. K tomu praví František Palacký: „… Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české.“19 Dalším zdrojem byla Balbínovi Fama posthuma Kašpara Drauškovia z roku 1641.

Podle Kalisty „Balbínův životopis daleko více než dílem historickým je legendou. Ukazuje k tomu i jeho literární výstroj, jež místy – např. v líčení zázraků, provázejících smrt světcovu – daleko přesahuje hranice prózy historické a ocitá se úplně na půdě světa legendárního“.20

Také podle Kučery Balbínův cíl nebyl ani tak podat přísně historicky správný výklad dějin, jako spíše „postavit národu před oči jeho velkou minulost“.21

K tomu se přiklání i Vlnas, podle něhož se Balbín při psaní svatojánské legendy dopustil jakési zbožné lži ve službě národní věci, když beletristickému dílu dal formu historické práce, přičemž si některé prameny sám domyslel a jiné záměrně opominul.22

Problém lze spatřovat v tom, že místo aby Balbín prezentoval legendu jako beletristické dílo, byla jeho stať přetištěna jako součást sbírky belgických bollandistů Acta sanctorum a opakovaně vydána v Augšpurku a v Praze. V souvislosti s potridentskými snahami o pročištění přebujelého kultu svatých byla právě edice Acta Sanctorum quotquot toto orbe terrarum coluntur (Akta svatých, pokud jsou na celém světě uctíváni), založená jezuitou Janem Bollandem v roce 1643, považována za vzor důkladně zpracované a věrohodné historicky kritické práce.23 To legendě dodalo punc pravdivosti a umožnilo její šíření do zahraničí, kde v některých zemích se silnou katolickou tradicí (např. ve Španělsku) stále žije v povědomí jeho obyvatel.18 Kučera, Jan – Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983. s. 73.19 Caha, Arnošt. Legenda svatojanská: lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920, s. 17. 20 Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s. 283.21 Kučera, Jan – Rak, Jiří. Op. cit., s. 131.22 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 97.23 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 258.

13

… on pak, smrt svou horlivými modlitbami a vzdycháním Pánu Bohu poroučeje, z mostu shozen, a utopen byl 16. máje léta 1383. Smrt, již Václav zatajiti mínil, ihned nebeské zázraky vyjevily, ohnivý plamen, který se při jeho narození ukázal, tentýž mrtvého a do nebe se ubírajícího osvítil, tak že se celá Vltava rděla: tuť bys byl spatřil nesčíslný počet velmi jasných světel, jako by oheň s vodou v mír vešel a po vodě splejval; a právě tehdáž rozmohla se voda a šířeji vlny se zdvíhaly ve velikém množství a větší světla tělo svatého mučedníka po vodě vyprovázela, jiná předcházející, jiná za ním jdoucí, nejináče než jako by mu průvod dávala.24

Podle této nejznámější legendy bylo po svržení z Karlova mostu Janovo tělo unášeno vltavským proudem a hned druhý den nalezeno u nedalekého, dnes již neexistujícího kláštera cyriaků. Ti ho měli objevit za pomoci „světelných zázraků“. Johánek byl v klášteře pohřben. Později cyriaci na jeho počest pořádali každoroční slavnosti, které se odehrávaly na osvětlených lodích za zpěvu liturgických písní. (viz kapitola XXX)

2.4 Kanonizace a svatojánský kult v barokní době

Dá se říci, že obrovského rozmachu na počátku 18. století dosáhl kult sv. Jana Nepomuckého zejména díky rozšíření Balbínovy legendy tiskem v tzv. svatých knížkách a v neposlední řadě také díky snaze jeho současníků Pešiny z Čechorodu a Ignáce Dlouhoveského o započetí procesu kanonizace. Poté, co si roku 1673 nechal tehdejší arcibiskup Matouš Sobek vypracovat posudek o možnosti svatořečení Nepomuka, bylo třeba učinit další krok a shromáždit důkazy o jeho úctě. K tomu se však arcibiskup neměl, iniciativy se proto chopili členové svatovítské kapituly – právě Dlouhoveský a Pešina v roce 1675 sepsali obsáhlý dopis o svatojánské úctě a spolu se žádostí o povolení mší a hodinek k jeho poctě doručili do Vatikánu. Podle závazných pravidel potridentského období směl ale proces nastartovat pouze arcibiskup.25

Další shromažďování důkazů o kultu sv. Jana Nepomuckého proběhlo na popud Leopolda I., ale definitivně se věci daly do pohybu až s nástupem nového arcibiskupa Ferdinanda Khünburga roku 1714. Hned v následujícím roce poprvé zasedala beatifikační komise, která se soustředila na výslech svědků a shromažďování důkazů. Rozhodující význam pro úspěch mělo otevření Janova hrobu a objevení relikvie, považované za neporušený jazyk. Zpráva o zázraku mířila do Říma společně s přímluvami o beatifikaci od kardinálů, biskupů, rektorů univerzit, ale i od císaře Karla VI. a 24 Balbín, Bohuslav: Bohemia Sancta, 1681. Přel. 1698. Citováno podle: Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941, s. 283.25 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., 103.

14

císařovny Alžběty. Poté již mohl započít tzv. apoštolský beatifikační proces. Referentem procesu byl jmenován kardinál Michal Bedřich Althan, jehož strýc byl prý zázračně zachráněn před smrtí po pádu tribuny právě Janem Nepomuckým.26

Jako „advocatus diaboli“ vystupoval v procesu Prosper Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. Ten podrobil důkazy svatojánské úcty střízlivé kritické analýze a upozornil na všechny rozpory mezi svatojánskou legendou a historickými doklady. I přesto zvítězila strana Nepomukova a 31. 5. 1721 byl Jan Nepomucký na základě prokázané úcty prohlášen papežem Innocencem XIII. za blahoslaveného. Na zvláštní žádost arcibiskupa Khünburga povolila kurie mše a hodinky na Janovu počest, což byla jinak výsada svatých. V Praze se počátkem června konala velkolepá beatifikační slavnost.

Hned následujícího roku začal apoštolský proces o kanonizaci, při němž byl znovu otevřen Janův hrob. Opětovně zkoumaná tkáň domnělého jazyka naběhla a zčervenala, což bylo považováno za zázrak. Další průzkum této materie v roce 1972 prokázal, že se jedná o mozkovou tkáň.27

Díky kardinálu Althanovi bylo možné pro Nepomuka vyjednat výjimku, a tak byl oproti zvyklostem kanonizován už v roce 1729, nikoli po deseti letech od beatifikace jak bylo běžné. Byl kanonizován na základě těchto zázraků: zachování neporušeného jazyka, naběhnutí a zčervenání jazyka při opětovném zkoumání relikvie v roce 1725, zachránění Rozálie Hodánkové, která uklouzla a spadla do mlýnského náhonu a díky modlitbě ke sv. Janovi zázračně přežila půl hodiny pod ledem, a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové, které se po modlitbách ke sv. Janu do ochrnuté paže vrátil život.28

„Ke slavnostnímu svatořečení došlo již dne 19. března 1729 v bazilice G. Giovanni in Laterano a papež Benedikt XIII. převzal do své kanonizační buly všechny Hájkovy omyly, včetně data (úmrtí, pozn. aut.) 16. května 1383, takže 16. květen byl určen za jeho svátek.“29

V roce svatořečení sv. Jana Nepomuckého byly v Praze uspořádány velkolepé barokní slavnosti, během nichž se každý den v katedrále sv. Víta sloužilo přes 400 mší svatých a celkově bylo za osm dní konání oslav podáno přes 200000 svatých přijímání.30 Slavnosti popsal Vlnas31 26 Ibid., s.110–111.27 Vlček, Emanuel. Op. cit., s. 293.28 Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001, s. 38.29 Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. Buben, Milan M. – Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995, s. 141.30 Vlček, Emanuel. Op. cit., s. 273.31 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., 1993.

15

a výzdobě Katedrály během nich se v katalogu mnichovské výstavy věnoval Sršeň.32 Kanonizační slavnosti se objevují také v Jiráskově románu Temno, který vyšel v roce 1915.

„Nový svatý byl slavně přijat i jezuitským řádem, jehož členové se mnohostranně přičinili o jeho kult doma i v misiích.“33 Roku 1731 se stal jedním z hlavních patronů jezuitského řádu a v Lisabonu po něm byla pojmenována kolej již na počátku 18. století. „Spojování jezuitů se svatojánskou úctou však patří do oblasti ahistorických mýtů. Jan Nepomucký byl totiž uctíván v Praze téměř ihned po své smrti, zatímco Tovaryšstvo Ježíšovo bylo do Čech uvedeno až v roce 1556 a o jeho kanonizaci se více než tento řád zasloužil např. známý protijezuitský horlitel a svobodný zednář František Antonín hrabě Sporck.“34 Ohledně účasti Františka Antonína Šporka na kanonizačním procesu je třeba uvést, že ačkoli zmíněný hrabě byl známým mecenášem umění a má jistě velké zásluhy na rozvoji barokního umění ve východních Čechách,35 v kanonizačním procesu se angažoval jeho synovec kanovník Jan Rudolf Špork.

2.5 Spor o sv. Jana Nepomuckého

Už ve druhé polovině 18. století se objevily některé starší doklady, podle nichž bylo jasné, že Balbínova legenda, stejně jako Hájkova kronika, se opírají o mylné informace. Šlo především o otázku existence dvou Janů. Bosý augustinián Eliáš Sandrich, který na problém narazil, ovšem z obavy z následků zveřejnění svého nálezu práci neotiskl. Když byl ale v roce 1752 ve vatikánském archivu objeven stížný list arcibiskupa Jana z Jenštejna, vneslo to mezi osvícenské historiky velký zmatek.36

Zatímco Gelasius Dobner se pokoušel omyl vysvětlit a oba Jany „sloučit“, Josef Dobrovský přímo obvinil církev z podvodu.37

Lidovým vrstvám tato polemika ovšem zcela unikala a i přes zásahy Josefa II. proti katolické církvi a zákaz poutí k hrobu světce jej uctívaly i nadále po celé 19. století.

32 Sršeň, Lubomír.Slavnostní dekorace pražské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993, s. 39–45.33 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 265.34 Buben, Milan M. Op. cit., s. 141–142.35 O mecenášských aktivitách hraběte F. A. Šporka více Preiss, Pavel. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Litomyšl: Paseka, 2003.36 Zuber, Rudolf. Op. cit., s. 269.37 Niklíček, Ladislav. Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost, 1993, č. 3, s. 13.

16

V 19. století bylo vnímání baroka obecně ovlivněno antiklerikalismem mladočeských politiků. Podle publicisty F. B. Mikovce byl sv. Jan Nepomucký „chápán jako protipól, který měl po vítězství Habsburků nad českými stavy na Bílé Hoře zastřít úctu k mistru Janu Husovi“.38

Vedoucí postavou ve sporu o sv. Jana Nepomuckého byl publicista Jan Herben, který – ač nebyl vzděláním historik – v roce 1893 vydal spis Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou. V období sporu o smysl českých dějin spatřovali Masarykovi stoupenci v Janu Nepomuckém symbol habsburského útlaku a po roce 1918 došlo dokonce k ničení některých jeho soch.

Nepomuckého kultu se zastal historik Josef Pekař. V roce 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde vyvrací některé Herbenovy omyly a uvádí na pravou míru jím uváděné historické polopravdy. Na druhou stranu lze Pekařovi vytknout, že vnímá barokní dobu v našich zemích možná až příliš idylicky, když prohlašuje, že:

„ ... ,temno‘ 18. století (znám jeho stíny snad více než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroku, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokové kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.

A kult svatojánský byl více než půldruhého století pravou missa sollemnis náboženského a při tom jaksi česky-náboženského cítění této doby. A co v něm bylo estetického půvabu! Co byla Praha 16. května! O to vše jste nás svou nenávistnou agitací ochudili…“39

Léta dvacátá a třicátá přinesla zvýšený zájem o barokní kulturu a osobnost sv. Jana Nepomuckého také díky několika výstavám. V roce 1929 se konala výstava „Pragensia svatojánská“ a v roce 1938 byla připravena velká výstava Pražské baroko, která ale byla předčasně ukončena vlivem událostí následujících po podepsání Mnichovské dohody.

Po roce 1948 začaly dějiny sloužit ideologii a období husitství, přejmenované na „husitské revoluční hnutí“, bylo vyzdvihováno, zatímco doba pobělohorská byla znovu interpretována jako období „temna“. Jedním z předních představitelů tendenční historiografie byl Zdeněk

38 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký – život, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě: výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Nákladem Muzea Karlova mostu, 2009.39 Pekař, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: ROZMLUVY, 1990, s. 279.

17

Nejedlý, který mimo jiné kritizoval i „nevkusné a ohlupující písničky o Janu Nepomuckém a Panně Marii“.40

2.6 Současnost

Rehabilitace se světec dočkal vlastně až v současnosti díky historikům jako Jaroslav Polc, Zdeněk Kalista nebo Vít Vlnas. Světce se také podařilo představit při několika výstavách, např. „Svatý Jan Nepomucký 1393–1993“ konané v Mnichově v roce 1993, „Sláva barokní Čechie“ z roku 2001 a „Svatý na mostě“ z roku 2009.

Poslední jmenovanou výstavu uspořádalo Muzeum Karlova mostu v Praze, které se také podílí na znovuobnovení svatojánských slavností a zejména tzv. Svatojánských Navalis.

40 Nejedlý 1949 s. 964–965, cit. dle Jiří Rak – Vít Vlnas. Druhý život baroka v Čechách In: Sláva barokní Čechie

18

3 Ohniska svatojánského kultu

3.1 Svatojánský kult a barokní umění jako nástroj konfesionalizace

Barokní umění v našem prostředí bývá často spojováno s rekatolizací. Důvody jsou nasnadě – barokní umění proniká na naše území v období, kdy Habsburkové cítili – a nutno dodat, že právem – náboženskou odlišnost české a moravské šlechty a měšťanů jako přímé ohrožení pro svou politickou nadvládu nad českými zeměmi. V pobělohorské době došlo k přerozdělení moci a velkou moc dostala nově příchozí katolická šlechta a především církev.

Na její potřeby bylo od roku 1630 odváděno z každé do Čech dovezené bečky soli 15 krejcarů.41

Vzhledem k tomu, že ve 30. letech 17. století byla obsazena necelá třetina far, bylo příspěvku zapotřebí. Zpočátku působili na neobsazených místech duchovních členové církevních řádů. „Generace, jež se zrodila po r. 1610, přijímala katolické náboženství rychle a upřímně, často k zármutku rodičů. Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století se náboženská situace v Čechách i na Moravě uklidnila. Země se formálně podřídila jednotnému státnímu náboženství, což lze považovat jak za výsledek úporného rekatolizačního tažení předešlých let, tak i za důsledek generačního zlomu, neboť v této době již žilo stále méně lidí, kteří z vlastní zkušenosti znali předbělohorské dvojvěří.“42

Svatojánský kult se na konci 17. století stal přesně tím, co místní věřící hledali. Osoba Jana Nepomuckého tak, jak ji vylíčil Balbín, v sobě spojovala český původ se vzorem ctnosti a přidávala přitažlivý aspekt tajemného vládce vodního živlu.

Pro svatojánský kult svědčilo také to, že propagoval zpověď zcela v souladu se zásadami Tridentského koncilu, které zdůrazňovaly význam zpovědi jako jednoho z hlavních pilířů katolické morálky. To bylo výhodné pro dobrou možnost kontroly loajality obyvatelstva ke králi a jeho víře. O každé zpovědi se vedly záznamy, které umožňovaly sledovat, jak rekatolizace postupuje.43 Nedá se ale říci, že by svatojánský kult byl přímým nástrojem rekatolizace, protože v době, kdy kult propukl v plné síle, byla již rekatolizace v podstatě ukončena.

41 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda Op. cit., s. 15.42Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992, s. 35.43 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s.75

19

Díky těmto podmínkám se kult neobyčejně rozvinul.

20

3.2 Ohniska svatojánského kultu v habsburské monarchii

Nejdůležitějším centrem svatojánského kultu byla Praha, Janovo působiště a také místo jeho tragické smrti. Zde uctívali Jana Nepomuckého kanovníci Svatovítské kapituly takřka od jeho smrti. K Praze se brzy přidal Nepomuk, Janovo rodiště, kde byl na místě jeho rodného domku v roce 1660 vybudován kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli z toho důvodu, že Jan Nepomucký nebyl v té době ještě ani blahoslavený.

Zlom nastal poté, co vešla ve známost Balbínova svatojánská legenda. Od 80. let 17. století je doložena svatojánská úcta ve Vídni. Jejím důkazem jsou desítky soch, kaplí a obrazů se svatojánskou tématikou. Ve Vídni byl také zhotoven stříbrný náhrobek pro pražskou Katedrálu podle návrhu Antona Corradiniho a Fischera z Erlachu.

Dalším důležitým střediskem kultu byla Bratislava, kde mezi lety 1723 a 1725 vzniklo velkolepé svatojánské sousoší.

Mezi lety 1719 a 1722 vybudoval Jan Blažej Santini na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou osobitou barokně gotickou svatyni, která se stala důležitým poutním místem. Osvícený opat Václav Vejmluva zde pořádal kazatelské festivaly a přebudoval cisterciácký klášter.

„… není bez významu, že ve Žďáře můžeme mluvit o barokní gotice nejen v zdejších architekturách, nýbrž i v jejich sošnickém dekoru, v literatuře, která se k tomuto místu poutá a snad i v hudbě, která tu kdysi zněla – že jsme tu svědky tvořivého úsilí, rozvíjejícího se ve všech možných směrech a vytvářejícího po wagnerovsku jakýsi ,Gesammtkunstwerk‘, který jasně ukazuje, že rozličné tvořivé projevy v české barokní gotice souvisely…“44

3.3 Ohniska svatojánského kultu v metropoli

Praha se po kanonizaci stala místem, kam se upíraly zraky všech věřících v českých zemích. Kanonizační slavnost se zde odehrála v říjnu 1729. Příčinou několikaměsíční pauzy mezi kanonizací a slavností byla náročnost příprav. Při této slavnostní příležitosti bylo západní průčelí Katedrály, v níž poutníci navštěvovali hrob světce, ozdobeno dekorativní architekturou, tzv. theatry honoris neboli stánky slávy, uvnitř Katedrály se pak nacházely obrazy se scénami z mučedníkova života. Výzdoba měla charakter scénický a byla přeplněna „obrazy, sochami a ornamenty a […] obrovským

44 Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970, s. 13.21

množstvím zjevných i velmi složitých alegorií, symbolů, alluzí, textů, biblických citátů, chronogramů, apod.“45

Je možné, že theatrum honoris, použité pro kanonizační slavnosti 1729, navrhl sám Giuseppe Galli Bibiena,46 Sršeň se domnívá, že jeho autorem byl Jan Ezechiel Vodňanský.47

Theatrum honoris bylo spojením exteriérové a interiérové architektury, barokní scénografie, divadelních efektů, sochařství a malířství. Každý, kdo přicházel ke Katedrále, musel být fascinován a okouzlen. „Na jeho smysly, cit i rozum působily nejen obrovské slavobrány se svými obrazy a sochami, ale i všechny doprovodné akce, jako procesí, mše, samostatná kázání pod širým nebem, holdovací divadelní představení a zpěvohry se živými obrazy, průvody s alegorickými pegmaty, ohňostroje, večerní plavby na osvětlených lodích na Vltavě, slavnostní výzdoba pražských paláců, kostelů i domů.“48 Takové atmosféře se dalo jistě těžko odolat.

„Dekoraci pražské svatojánské kanonizační slavnosti lze považovat za vrcholný projev dobového úsilí o co nejpůsobivější prezentaci náboženských idejí formou komplexního uměleckého díla.“49

Podobná atmosféra se opakovala každý rok v období svatojánské poutě, tedy od 16. května.

„Celé řady procesí se ubíraly k mostu a na hrad a zase zpět; co to krojů nevídaných a nářečí neslýchaných. Celé Čechy, Morava a Slezsko se scházívaly tehdáž u matky Prahy […] Na mostě, na Malé Straně a na Hradčanech v tlačenici běželo tehdy v pravém slova smyslu dětem o život.“50

Jan Nepomucký se stal námětem mnoha soch ve veřejném prostoru, nástěnných i oltářních maleb. Nejčastějšími atributy při zobrazování světce bývají zejména součásti kněžského oděvu, který v době baroka používali preláti katolické církve během liturgických obřadů. Kanovník je oblečený v po kolena sahající rochetě, na níž má ještě pláštík s kapucí, tzv. almuci. Zpočátku byl zobrazován prostovlasý, na pozdějších podobiznách mívá až na výjimky na hlavě biret. Jako další nezbytný poznávací znak jmenujme velký kříž, který světec mívá položen na hrudi a jednou nebo oběma

45 Sršeň, Lubomír. Op. cit., s.39.46 Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001, s. 292.47 Sršeň, Lubomír. Op. cit., s. 40.48 Ibid., s.40.49 Ibid., s.40.50 Ruth, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. II. díl. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 505.

22

rukama ho objímá a přidržuje. Jeho význam jistě směřuje k poslání každého duchovního. Tímto posláním rozumějme úkol zprostředkovávat křesťanskou víru širokým lidovým vrstvám a seznamovat je s láskou v člověka, na základě které Spasitel obětoval svůj vlastní život za účelem vykoupení hříchů ostatních lidí. „Světec jako vzorný kněz prezentuje Ukřižovaného a konfrontuje tak diváka se základním poselstvím učení křesťanské církve.“51

V jednotlivých dílech se kříž liší jen vztahem k pohledu světce. V různých variantách základní kompozice je buď světcův pohled upřen na kříž ve smyslu tiché kontemplace, nebo se naopak Janův zrak upírá k nebi. Jen výjimečně kříž nespočívá postavě na hrudi, ale je zvedán do výše po vzoru jezuitských řádových patronů, nebo je nesen andílky – putti, zejména v prostředí misií.

Používání palmové ratolesti jako symbolu vítězství se ustálilo už v antice. V křesťanství se objevuje jako atribut mučedníků, kteří neváhali položit pro svou víru život, a tím si zajistili věčnou slávu a konečné vítězství.

Někdy se také objevuje jako symbol mlčení ryba nebo zámek, popř. prst před ústy, nebo výjimečně mušle, která má napovídat, v jakém živlu světec zahynul.

Dalším atributem může být i údajný jazyk, nalezený v Janově hrobě nebo staroboleslavské palladium.

3.3.1 Světcův hrob v Katedrále

Hlavním cílem svatojánských poutí byl světcův hrob ve svatovítské katedrále. Jan tam byl pohřben několik málo let po své smrti. Původní náhrobní kámen, kterému věřící přisuzovali zázračné schopnosti, byl opatřen mříží už před rokem 1450. Postupně byla přidána druhá a pak třetí, dokonce dvanáct metrů vysoká mříž, jeruzalémský svícen a alegorické sochy ctností.52

Kostra sv. Jana Nepomuckého bývala vystavena ve skleněné rakvi. V kryptě pod náhrobkem, kde byl schodištěm zpřístupněn původní hrob, se až do Josefa II. sloužily mše.

Po Nepomukově slavné kanonizaci pojali svatovítští kanovníci záměr nechat na jeho počest zhotovit co nejhonosnější náhrobek. Jako materiál 51 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Op. cit., s. 67.52 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 148-9.

23

vybrali stříbro. Pro nesmírnou finanční náročnost takovéto realizace ale trvalo poměrně dlouho, než se podařilo shromáždit dostatek prostředků. Za čtyři roky byla potřebná částka vybrána ve sbírkách a prací byl pověřen vídeňský mistr Josef Emanuel Fischer z Erlachu. Jako spolupracovníka si vybral sochaře Antonia Corradiniho. V průběhu prací se ovšem ukázalo, že vybrané peníze nebudou stačit. Královská komora nakonec poskytla kapitule mimořádnou dotaci a tak mohl být náhrobek v roce 1736 slavnostně osazen.53

Andělé a světlonoši nesou rakev, na které spočívá klečící sv. Jan. Andílek třímá v ruce motiv jazyka v kartuši. Náhrobek je zdoben reliéfy s motivy svatojánské legendy – výslech u krále, mučení, svržení z mostu, nalezení světcova těla a alegorie ctnosti. Mramorovou balustrádu zdobí sochy čtyř ctností a stříbrné figury andělů nesou baldachýn, věnovaný Marií Terezií.

3.3.2 Socha na Karlově mostě a rodina Wunschwitzů

Při putování po českých městech a vsích, na průčelích domů, na mostech, ale i na křižovatkách cest, vedle kostelů a kaplí nelze přehlédnout neobyčejné množství mnohdy navzájem si velmi podobných plastik, zpodobujících jediného světce: sv. Jana Nepomuckého.

Na českém území se nachází takové množství svatojánských soch, jejichž zřejmým inspiračním vzorem byla socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě, že počet těchto reprodukcí se pohybuje v řádu stovek. Všechny mají stejný předobraz – bronzovou sochu, jejíž model zhotovil vídeňský dvorní sochař Matthias Rauchmiller v roce 1681 na popud barona Matyáše Wunschwitze, ctitele sv. Jana Nepomuckého.

Ten měl údajně mystickou vizi, v níž při cestě přes Kamenný most spatřil v místě Janova svržení do řeky planoucí kříž. Od té doby se Jan Nepomucký stal patronem rodu Wunschwitzů.

Jedním z nejstarších a rozhodně nejdůležitějším sochařským ztvárněním svatojanského tématu je bronzová socha, vytvořená podle skici vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera v roce 1783. „Samotného Matthiase Rauchmillera při vytváření nenápadného bozzetta svatojánské postavy nejspíš ani nenapadlo, jak obrovský ohlas bude mít tato kompozice v barokním sochařství Čech, Moravy i sousedních zemí. A přece se tak stalo a dodnes musíme obdivovat neobyčejnou životnost tohoto základního modelu sochařského zobrazování sv. Jana Nepomuckého.

53 Ibid., s. 150. 24

Taková vitalita historického vzoru je do jisté míry evropským unikátem“54 Jen v Praze jsou doloženy veřejné pobožnosti u osmi různých světcových soch.

Toto staré plastické zobrazení se tedy stalo také nejčastějším. Jistě tomu napomohly i tehdejší zvyklosti a způsob práce v sochařských dílnách. Podle jednoho vzoru ve stejné dílně totiž často vznikalo několik podobných plastik. Kromě bozzett shromažďovaly dílny také kresby a grafické předlohy jednotlivých umělců, které byly často opakovány. Používaly se také vzorníky, soubory grafických listů, z nichž byly čerpány informace o atributech jednotlivých světců. Jde například o knihu Iconologia, poprvé vydanou r. 1593.55

Témata a kompozice se tedy opakovaly. V sochařství se nejvíce rozšířil tzv. rauchmillerovský typ kompozice – zobrazení „stojícího světce s hlavou takřka vzpřímenou, jen zcela nepatrně nakloněnou k levému ramenu, s pokrčenou pravou nohou spočívající na vyvýšeném kvádrovém stupni (ve tvaru cihly), v charakteristickém rouchu kněze-kanovníka, tj. v sutaně, rochetě a almuci, s biretem na hlavě, s velkým krucifixem diagonálně před tělem předsazeným, přičemž pravá ruka přidržuje patku kříže a levá objímá korpus“.56

Výše popsaný druh kompozice stojícího světce, nesoucího krucifix, byl tolikrát opakován, až se stal jakýmsi vzorem, prototypem pro sochařské ztvárnění Nepomuka – kompozičním typem.

Zakladatel jedné z nejvýznamnějších barokních sochařských dílen u nás, Jan Brokoff, pocházel ze Spišské soboty. Při cestě do Řezna mu v Poběžovicích u Ronšperka byl hrabětem Wunschwitzem svěřen úkol zhotovit podle 41 cm vysokého hliněného bozzetta Matthiase Rauchmillera z roku 1681 větší, dřevěný model. Ten bylo po staletí možno spatřit ve Wunschwitzově pražském domě na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí) a v současné době se nachází na hlavním oltáři kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze. Bozzetto je uloženo v Národní galerii v Praze.57

Dřevěný model, umístěný v domě Wunschwitzů, byl uctíván a obdarováván Pražany až do roku 1819, kdy byla socha přesunuta do výše zmíněného kostela. Kvůli četným protestům věřících bylo třeba přesunout 54 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč. LVII, č. 3, s.73.55 Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Op. cit., s. 29.56 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s. 334.57 Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, 1997, roč. V, č. 2, s. 8.

25

sochu tajně v noci.58 Dům Wunschwitzů byl 1912 zbořen a na jeho místě stojí palác Hvězda (Melantrich).

Bronzový odlitek sochy na Karlově mostě býval ozdoben pěticípými hvězdami a v průběhu každoročních květnových svatojánských poutí byla okolo něj postavena slavnostní dřevěná architektura ve formě kaple. Kromě hrobu světce v Katedrále sv. Víta byla tato socha nejdůležitějším místem svatojánského kultu. Její osazení na Karlův most se stalo důležitým mezníkem v dějinách Prahy i proto, že odstartovalo soustavnou sochařskou výzdobu Karlova mostu.

Dnes bychom řekli, že prvotní nápad na kompozici sochy byl určitě duševním vlastnictvím vídeňského Rauchmillera, který zhotovil předlohu, nikoli Brokoffa, který ji rozvinul. Takto ovšem barokní umělec neuvažoval, a proto nic nebránilo Brokoffově dílně, aby ve své tvorbě cizí předlohu více než do sytosti využila. Socha v Boru u Tachova, která je nejspíše raným dílem Jana Brokoffa, kopíruje pražskou mosteckou sochu téměř ve všem. Je také umístěna na mostě a svůj inspirační vzor nezapře ani trojdílnou architekturou podstavce, shodnou s Matheyovým návrhem. Socha v Poběžovicích byla dlouho považována za první repliku svatojánského modelu, zhotovenou samotným Janem Brokoffem ještě na panství barona Wunschwitze, kde vyhotovil i dřevěný model pražské sochy. Suchomel však jeho autorství zpochybňuje.59

Přesné určení autora bývá u Brokoffů obtížné, protože většina soch této dílny je signována „Brokoff fecit“. Tato signatura náleží Janu Brokoffovi. Ačkoli umělecky vedl dílnu pouze zpočátku, až do své smrti byl Jan Brokoff jejím obchodním vedoucím.

Socha před kostelem sv. Jana na Prádle v Praze na Újezdě, má již rysy ukazující na autorství obou synů zakladatele dílny. Repliku stejných rozměrů najdeme v obci Skramníky. Obě pocházejí z roku 1715. Sousoší u kostela Nejsvětější trojice se liší pouze tím, že kompozice je zrcadlově obrácena. Bývá připisována M. J. Brokoffovi, staršímu z obou synů.

Zajímavá je socha pod Radničními schody v Praze, která je nápadná odlišnou pozicí kříže. Kříž je v tomto případě držen pouze jednou rukou a je to výrazně odsazený od těla. Druhá ruka třímá palmetu. Blažíček považuje za autora F. M. Brokoffa, Volk Jana Brokoffa,60 Suchomel je přesvědčen, že na této soše spolupracovali oba Janovi synové, Michal Jan Josef i Ferdinand Maxmilián. Tvůrčích prvků a technických fines, které jsou na této práci 58 Ekert, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Praha: Volvox globator, 1996, s.239.59 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, 1993, roč. LIII, s. 336.60 Volk, Petr. Op. cit., s. 70.

26

patrny, by podle něj zakladatel dílny nebyl schopen.61 Světce obklopují dva andílci s knihou a prstem na ústech.

Suchomel považuje tuto sochu za předobraz samostatného kompozičního typu, který se také dočkal mnoha dalších opakování.62 Šlo například o pískovcovou sochu v pražském Ungeltu od M. J. Brokoffa, ale i o práce dalších českých barokních sochařských dílen, např. „... Matěje Václava Jackela, Ignáce Františka Platzera a Josefa Jiřího Jelínka“.63 Rauchmillerovský kompoziční typ najdeme také v díle dalších pražských sochařských dílen. Nejznámějším dílem M. V. Jackela, které téměř respektuje původní rozvrh mostecké sochy, je socha v pražském křížovnickém kostele sv. Františka. Kompozice je poněkud změněna a obrácena. Pravá ruka třímá velký, ale odhmotněný a plochý krucifix, zatímco levá ruka světce spočívá na jeho prsou.64

U sedleckého hřbitovního kostela Všech svatých poblíž Kutné Hory, známého svou kostnicí, je k vidění další Jackelova plastika se svatojanskou tématikou. Od rauchmillerovského vzoru se liší obrácenou pozicí rukou světce.65

„Pražští Platzerové vedle Brokoffů a kosmonoských Jelínků bezesporu patří k těm českým sochařským rodinám, jejichž dílny vytvořily největší počet sochařských zpodobení sv. Jana Nepomuckého.“66 Uveďme například sousoší s trojdílným podstavcem vedle kostela sv. Voršily v Praze, kde je Johánek obklopen putti. Ti nesou atributy staroboleslavského palladia a jazyka. Od I. F. Platzera je rovněž kenotaf s tématem Nalezení těla sv. Jana Nepomuckého na vnější straně chóru katedrály sv. Víta z roku 1763.

Teprve v pozdější době se při Johánkově sochařském zobrazování šířeji uplatnily další scény ze svatojánské legendy. Příkladem dalšího druhu kompozice, kde Jan Nepomucký vystupuje jako almužník, může být statue v současnosti umístěná vedle kostela sv. Ducha v Praze od F. M. Brokoffa..

Často také bývala kompozice rozšířena o putti, nesoucí některé ze světcových atributů, jak to můžeme pozorovat na plastice od F. M. Brokoffa na průčelí boční kaple baziliky sv. Jiří na Pražském hradě z roku 1721–2.

61 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, 1997, roč. LVII, č. 3, s. 65–7362 Ibid., s. 68.63 Ibid., s. 73.64 Volk, Petr. Op. cit., s. 70.65 Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera – efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, 1996, roč. LVI, č. 5–6, s. 156.66 Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, 1998, roč. LVIII, č. 10, s. 305.

27

Ležící – mrtvý Nepomuk je k vidění na kenotafu od I. F. Platzera vedle chóru Katedrály sv. Víta, ale našly bychom i jiné, spíše raritní kompozice s motivem zpovědi nebo klekátka.

3.3.3 Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech u kláštera voršilek

Pražské voršilky původně sídlily na Novém Městě, ale roku 1691 jim arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna povolil založení druhého řeholního domu na Hradčanech. Představená kláštera Marie Anna Eleonora Berková z Dubé zakoupila ze svého věna takzvaný Talmberkovský dům.

Zde se v roce 1701 odehrál jeden z údajných zázraků sv. Jana Nepomuckého. Terezie Veronika Krebsová z Mlejnova, mladá dívka šlechtického původu, trpěla po úrazu ochrnutím ruky a poté, co se jí ve snu zjevil Jan Nepomucký, myslila se k němu a ruka se jí zázračné uzdravila. V novém klášteře byla provizorní kaple sv. Anny, ale už od roku 1713 se uvažovalo o stavbě nového kostela. Ten měl být samozřejmě zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.

„Základní kámen tohoto hradčanského chrámu byl položen 15. října 1720 arcibiskupem Ferdinandem von Khunburgem a vysvěcen byl 21. srpna 1729 biskupem Danielem Mayerem těsně před vyvrcholením kanonizačních slavností v Praze.“67

Stavba tohoto kostela byla koncipována jako centrála s půdorysem řeckého kříže. Průčelí kostela je rozděleno na tři díly, z nichž prostřední tvoří edikula, která převyšuje boční části. Toto rozvržení průčelí je typické i pro pozdější Dientzenhoferovy stavby. Střední prostor je zaklenut plackovou klenbou, podpíranou čtyřmi koutovými pilíři, pročleněnými nikami a oratořemi nad nimi. Monumentální klenba je prvním příkladem realizace takto ohromné bezzlomné klenební plochy. Právě tato velká plocha umožnila Reinerovi rozvinout v této svatyni naplno svůj koncept svatojánského cyklu. Osvojení si této metody zaklenutí prostoru, která dovolovala navrhnout prakticky jakýkoli nepravidelný půdorys, bylo přímým předpokladem pro další radikálně barokní centrály, postavené Kiliánem Ignácem.68

Poté, co Václav Vavřinec Reiner uskutečnil výmalbu kopule křížovnického kostela sv. Františka s tématem Posledního soudu, kde se Nepomuk

67 Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393–1993). Praha: Pražská informační služba, 2000, s. 10.68 Horyna, Mojmír. Op. cit., s. 115.

28

objevuje mezi českými patrony, vybraly si ho hradčanské voršilky ke zhotovení fresek v novém Dientzenhoferově kostele sv. Jana Nepomuckého na Novém světě. V tomto klášteře se v roce 1701 odehrál zázrak uzdravení Terezie Veroniky Krebsové.

„Nejgeniálnější pražský architekt a nejdovednější mistr freskové malby pražského baroka se tu spojili k dílu, jež dodnes náleží mezi nejzralejší pomníky velkého umění, tvořeného ke cti Světcově.“69

„Chrám postavený Kiliánem I. Dientzenhoferem v letech 1720–29 vyzdobil v roce 1727 V. V. Reiner nejrozsáhlejším svatojánským cyklem v Čechách.70

Dokonale promyšlený rozvrh výmalby kombinuje zobrazení „živých“ postav na výjevech ze svatojánské legendy a alegorickými postavami, vyvedenými v chiaroscuru.71 Tyto alegorické postavy představují Čechii a všechny čtyři tehdy známé světadíly a mají připomínat, kde všude je Nepomuk uctíván. V kopuli nesou andělé svatojánské symboly – kříž, lilii, palmu, pochodeň a věnec. Každý z andělů nese také jednu z hvězd, které dávají dohromady pětihvězdnou gloriolu. Další chiaroscurové postavy líčí zázračné události, mezi nimi také uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Zázraky představují i výjevy na k zemi splývajících „gobelínech.“ Freska nad kruchtou zobrazuje Janovo mučení. Další fresky v křížové lodi vyjevují další části legendy.72

Klášter se touto výstavbou silně zadlužil a k jeho špatné finanční situaci přispěly také mimořádné daně, které musel odvádět během obléhání města. Klášter voršilek i kostel byly zrušeny v roce 1784. V 80. letech 20. století byl chrám obnoven, ale je možné jej navštívit pouze při výjimečných příležitostech nebo po předchozí domluvě.

3.3.4 Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce na Novém městě a Bratrstvo ku cti sv. Jana Nepomuckého pod ochranou Panny Marie

Fakt, že Nepomuk byl uctíván dříve, než byl prohlášen za svatého, ovlivnil také výstavbu jeho svatyně Na Skalce. Na vinici měšťana Högera již od r. 1697 stávala kaple určená k uctívání mučedníka. „R. 1706 vzniklo při kapli,

69 Bitnar, Vilém. Freskové malířství v Praze. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s. 33–36.70 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993. s. 82.71 Preiss, Pavel. Malířství vrcholného baroka v Čechách. Op. cit., s. 600.72 Bitnar, Vilém. Op. cit., s. 40.

29

v níž vykonávali duchovní správu servité z novoměstského konventu, bratrstvo ku cti Jana z Nepomuku pod ochranou P. Marie.“73 Jednalo se o vůbec nejstarší svatojánské bratrstvo, protože jeho základy byly položeny již v roce 1696.74

Zbožná bratrstva představovala specifickou formu barokní zbožnosti zejména ve městech. Bratrstva pořádala procesí, uctívala svého patrona a sloužila mše za své zemřelé členy. Motiv smrti byl velmi důležitý, protože smrt představovala významnou součást života barokního člověka. Členové svatojánského bratrstva museli nosit na prsou podobiznu světce a šířit jeho slávu.75

Členy bratrstva a donátory byli členové šlechtických rodů, jako například hr. Černín, hr. z Vrbna, hr. Šternberk, hr. Pötting, hr. Serenyi a sv. p. von Goltz. Kult se však rychle rozrůstal, a protože kaple již jeho potřebám nestačila, bylo přikročeno ke stavbě nového kostela Pod jménem autora projektu nového kostela Pavlem Jihlavcem se snad skrývá Pavel Ignác Bayer, který z Jihlavy pocházel. Nakonec se z tohoto návrhu zrealizovaly pouze základy, protože stavba byla zastavena konzistoří. Po Nepomukově kanonizaci však již stavbě nic nebránilo a r. 1730 byl položen základní kámen pro nový kostel, navržený Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem (dále K. I. D.).76

Rok položení základního kamene nového kostela sv. Jana Nepomuckého, tedy r. 1730, patrně ale nebyl rokem faktického započetí stavby. Účast K. I. D. na stavbě je poprvé bezpečně doložena v roce 1732 a v r. 1738 již byly stavební práce dokončeny. Interiér kostela byl zařizován ještě v 50. letech 18. stol. a v roce 1768 začal arch. Antonín Kunz stavět ohradní zeď. Po zakoupení pozemků na sever od kostela a také západního křídla Faustova domu byla vybudována boční brána ústící do Karlova náměstí. Tuto bránu, stejně jako dvouramenné schodiště vedoucí k západnímu vstupu do kostela, zbudoval Antonín Schmidt v 70. letech 18. století. 77

V projektu nového svatojánského kostela vzal K. I. D. v úvahu již existující základy stavby, navržené pravděpodobně P. I. Bayerem. Jedná se o tvar mírně hloubkově založeného osmiúhelníku s konkávně prohnutými stranami. V západní části k němu podélně přiléhá oválná předsíň a na východě přiléhající ovál propojuje ústřední prostor s dvojicí sakristií na čtvercovém půdorysu. Východní ukončení je úplně rovné. 78

73 Baťková, Růžena a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998, s. 104.74 Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. Op. cit.,. s. 115.75 Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992, s. 41.76 Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů, Praha 1986, s. 149.77 Baťková, Růžena a kol. Op. cit., s. 105.78 Baťková, Růžena a kol. Op. cit., s.105–106.

30

Konvexně a konkávně projmuté stěny bychom našli již u architektů italského baroka, především u F. Borrominiho a G. Guariniho. Jejich odkaz využíval už otec K. I. D. Kryštof. Ústřední prostor ve tvaru konvexního osmiúhelníku s přiléhajícími oválnými prostory využil také J. L. Hildebrandt při stavbě vídeňského kostela Maria Treu. Jeho komplikovaný půdorys si K. I. D. načrtl a jeho základní ideu použil již u kostela v Počaplech. Ortogonální půdorys měla i jedna z variant návrhu karlovarského kostela sv. Maří Magdaleny. Nakonec ale byla nad Vřídlem uskutečněna varianta nad oválem, a tak nevyužitá idea – konkávní osmiúhelník s kosými věžemi – přišla na řadu až v projektu nového svatojánského kostela Na Skalce. 79 V tomto smyslu je tedy kostel Na Skalce výsledkem řady jiných půdorysných řešení a jejím završením.

Západní průčelí kostela, situované do Vyšehradské ulice, je dvouvěžové, přičemž dvojice věží je poměrně neobvykle postavena na koso. Jeho střední část tvoří u K. I. D. obvyklá konvexně vystupující edikula s mohutnými polosloupy. Mezi nimi je prolomeno velké kasulové okno a na nich spočívá segmentový fronton.80

Kasulové okno, neboli okno ve tvaru mešního roucha, používané i J. L. Hildebrandtem, bylo u K. I. Dientzenhofera oblíbeným motivem. Původ tohoto bohatě tvarovaného okenního otvoru bychom našli opět v Itálii. „Některé vzory mohl (K. I. D., pozn. aut.) najít už u Fr. Borrominiho, jako jsou obdélná okna, okna s trojúhelníkovým nadpražím, s odsazeným půlkruhovým záklenkem nebo s různými sedly v nadpraží. Ke kasulovému oknu však Borromini nedospěl. Zárodečné prototypy nacházíme až u architekta Guariniho, zvláště v rytinách Architettura Civile.81

Původ výše popsaného řešení průčelí kostela, i když s jednodušším oknem zakončeným půlkruhovým záklenkem, nachází M. Horyna u klášterního kostela benediktinského kláštera v Banzu, jehož autorem je strýc K. I. D. Johann Dientzenhofer. Kosé postavení věží ale dává průčelí kostela Na Skalce větší zvlnění. Tato pozice věží se u K. I. D. objevila již v jedné z neuskutečněných variant projektu pro karlovarský kostel sv. Máří Magdaleny, který pochází již z roku 1727.82

Věže postavené na koso se vyskytují např. také ve vídeňském kostele sv. Petra, dostavovaném J. L. Hildebrandtem, u něhož K. I. D. působil během své tovaryšské cesty jako polír.83

79 Rada, Oldřich. Op. cit., s. 223.80 Baťková, Růžena a kol. Op. cit., s. 105.81 Pavlík, M. Kompozice stěny, tvarosloví a řádové systémy v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu: katalog výstavy, Praha listopad 1989 – leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989. s. 32.82 Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s. 134.83 Stefan, Oldřich. Op. cit., s. 531.

31

„Formace kosých věží je u nás poměrně vzácná, nicméně v několika případech známá i mimo Dientzenhoferovu tvorbu. “84 M. Korecký uvádí jako příklad Hildebrandtovu realizaci kostela v Jaroměřicích. Z projektů K. I. D. jmenuje kostel v Šonově u Broumova, kostel sv. Floriána v Kladně a také již zmíněný neuskutečněný návrh na karlovarský kostel.85

Helmice věží jsou řešeny originálně – pod hranolovými lucernami splývají dolů dvojité stanové střechy, jejichž rohy jsou zkoseny. Fronton je ještě ozdoben sochami Fámy a Víry a nad ním se tyčí obelisk s reliéfem zobrazujícím patrona kostela. Na samém vrcholu obelisku září relikviář se ztvárněním světcova jazyka. Trojdílné konkávně projmuté fasády jsou shodné, jen v prostředním dílu severní obvodové zdi se nachází boční vchod a nad ním kasulové okno. Stejné okno je prolomeno i do protější, jižní stěny kostela. Východní zakončení kostela tvoří dvojice symetrických hranolových sakristií. Při stavbě tohoto kostela bylo třeba vyrovnat se se svažujícím se terénem. Toho bylo docíleno dvouramenným schodištěm s prolamovaným zábradlím, ozdobeným kamennými vázami. Stavbu vhodně doplňuje také ohradní zeď, která však po bombardování Prahy v roce 1945 byla částečně zbořena, a tak její velká část již není původní. 86

Vzdutá klenba je prolomena osmi převýšenými oblouky. Je zdobena freskami K. Kováře z r. 1738. Na polosloupech, umístěných po stranách pilířů, spočívá mohutná římsa oddělující klenbu s freskou od obvodových zdí. Zařízení kostela je rokokové. Na hlavním oltáři se nachází vzácná zlacená barokní skulptura sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa, podle níž byl zhotoven odlitek z bronzu, umístěný na Karlově mostě. Ten se stal vedle světcova hrobu nejdůležitějším centrem svatojánského kultu, ale zároveň byl pozvednut na univerzální ikonografický a kompoziční typ zobrazování Nepomuka v sochařství.

„Bohatstvím formálních motivů, dokonalým promyšlením objemových i prostorotvorných možností náročného dispozičního typu a v neposlední řadě i skvělým provedením stavby, se řadí kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze mezi nejznamenitější díla svého autora a tedy i nejvýznamnější architektury evropského baroka.“87

Na velké klenbě v lodi najdeme Apoteózu sv. Jana Nepomuckého, jak se vznáší k nebesům. K němu vzhlíží prostý lid, ve čtyřech skupinách vedených čtyřmi evangelisty. Sv. Matouš, přímluvce žen a dětí, je zobrazen s halapartnou a mečem. Vedle vidíme malíře, který právě maluje 84 Korecký, Miroslav. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11–12, 1951-52, s. 74.85 Ibid., s. 74.86 Baťková, Růžena a kol. Op. cit., s. 105.87 Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998, s. 135.

32

sv. Jana, a přicházejí k němu tři šlechtici, což mají pravděpodobně být členové zdejšího svatojánského bratrstva. Podobný výjev se nachází i na „gobelínu“ v hradčanském chrámu. Další skupinu chromých a nemocných vede sv. Jan Evangelista.88

Další scény vycházejí z legendických prvků, na fresce nad kruchtou jde o legendu, podle níž se při Janově narození objevil plamen.89 „V druhém klenebním poli chóru je expresívně podáno Mučení sv. Jana Nepomuckého, jemuž přihlíží i král Václav. Dva andílci nesou světcovy atributy – paténu a palmu.

Více výjevů ze svatojánských legend obsahují jednotlivé kartuše. Nad hlavním oltářem se nalézá freska s motivem Nejsvětější trojice. Fresky zhotovil Karel Kovář v roce 1748.90

3.3.5 Další svatojánské kostely a kaple v Praze

V Praze se kromě těch výše zmíněných nachází ještě několik svatyní, zasvěcených sv. Janu Nepomuckému. Tyto památky ale nejsou vesměs příliš známé. Nejstarší z nich je kostel sv. Jana Nepomuckého V Trníčku, který se nachází v Šáreckém údolí. Jedná se o drobnou jednolodní stavbu z roku 1822, která vznikla na místě starší kaple. Další zdaleka viditelný svatojánský kostel najdeme na návrší Nad Chuchlí. Ten byl vybudován v roce Janova svatořečení a v květnu 1793 byl vydrancován. Dnes je bohužel ve špatné m stavu a je nepřístupný. Nejnovější je moderní kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích, novostavba z roku 1938, kterou dali spolu s dalšími moderními svatyněmi na pražských předměstích vystavět tehdejší pražští arcibiskupové jako výraz pokání za ničení svatojánských soch a mariánských sloupů po roce 1918.91

Při vyslovení světcova jména se každému kromě světcova stříbrného náhrobku v Katedrále vybaví nejznámější svatojánský kostel – unikátní poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zapsaní na seznam Světového dědictví UNESCO.92

88 Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Pražská informační služba, 2000, s. 12–13.89 Bitnar, Vilém. Op. cit., s. 42.90 Kunštát, Miroslav. Op. cit., s. 13.91 Kunštát, Miroslav. Op. cit., s. 14.92 Více viz Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970.

33

3.3.6 Oslavy svátku sv. Jana Nepomuckého, musica navalis a klášter křížovníků s červeným srdcem

Musica navalis – lodní hudba nebo také hudba na šífech – je vlastně efektním spojením hudebních a divadelních prvků, uplatňovaných při lidových slavnostech už od 15. století.

Na obrázku z kalendáře je doložena lodní hudba ve Vídni již v 15. století. Mohutnou oslavu v Benátkách v roce 1597 také doprovázela hudba linoucí se z desítek menších i větších plavidel. V Benátkách se lodní hudby později opakovaly, v roce 1598 se jich zúčastnil také Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který je podrobně popsal. Uskutečnily se také ve Florencii a v kulturním centru, blízkém Praze – v Drážďanech.93

„Spíše než pražské svatojánské slavnosti je v evropském kontextu známější Vodní hudba (Water Music) G. F. Händela, určená pro londýnské slavnosti na Temži v roce 1717.“94 Můžeme si udělat představu, jak takové slavnosti vypadaly, pokud se půjdeme podívat do Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě, kde jsou vystaveny olejomalby Giovanniho Antonia Canal zv. Canaletta „Temže v den nástupu primátora“ a „Temže s Westminsterským mostem“.

Pražské svatojánské lodní hudby tedy navazovaly na tradici lodních hudeb v Itálii, Rakousku, Francii a Německu, ale také na tradici domácí. V roce 1627 se v Praze totiž konaly velkolepé osmidenní oslavy přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburgu do premonstrátského Strahovského kláštera a jejich součástí byla i lodní hudba, spojená se symbolickým divadelním představením. Provedení tohoto představení se ujali jezuité z Klementina, kteří měli s divadelními inscenacemi velké zkušenosti.95

Svatojánskou Hudbu na šífech pořádali křížovníci s červeným srdcem, neboli cyriaci, poblíž jejichž kláštera bylo nalezeno mrtvého Nepomuka a před jeho přemístěním do Katedrály tam bylo také pohřbeno. Poprvé byla tato hudba provedena 15. května 1715, v předvečer Janova svátku. Klášter cyriaků se těšil velmi dobré hudební pověsti a již od 16. století patřil mezi proslulá hudební centra Prahy. Proto byly také jeho lodní hudby tak populární. Ve své podstatě se jednalo o koncert, který mohli poutníci sladovat z vltavských břehů, ale hlavním hledištěm byl Karlův most.96

93 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 18. století. Praha: NKP, 1993, s. 16–17.94 Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Op. cit., s. 172.95 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op. Cit., s. 18.96 Ibid., s. 29–39.

34

Dramaturgie plaveb byla asi takováto: „Slavnost počínala vždy v předvečer později ustanoveného svátku sv. Jana Nepomuckého, tj. 15. května asi o šestnácté hodině figurálními litaniemi a požehnáním v cyriackém kostele sv. Kříže většího, vzdáleném přibližně dva kilometry od Karlova mostu. Pak zpěváci a hudebníci nasedli před klášterem do připravených lodí a plavili se za doprovodu slavnostních intrád ke Karlovu mostu. Zde lodě zakotvily a bez dalších liturgických obřadů tu byla provedena svatojánská lodní hudba. Počet účinkujících hudebníků přitom dosahoval až dvou set. Nástrojové obsazení zdvojovalo z akustických důvodů dechové nástroje.“97

Samotná lodní hudba v roce 1715 sestávala z „litanií a krátké kantáty, obsahující úvodní sbor, recitativ, arii a závěrečný sbor“.98 Autor je sice neznámý, ale je možné, že jím byl mladý Šimon Brixi.99 V roce 1719 se dramaturgie skladem poněkud změnila, ale pak už zůstávala stejná u všech následujících lodních hudeb. Byly provedeny: litanie, moteto a mariánská antifona „Regina coeli.“ Trvání lodních hudeb bylo v průměru kolem šedesáti minut.100

Produkce bývala zahájena i zakončena střelbou pražských střelců z Malého, dnes Střeleckého ostrova. Na Karlově mostě se hromadili poutníci, kteří „po celé jeho délce klečeli na kolenou a někteří po kolenou lezli, …“101

Hudbu téměř vždy řídil cyriacký regenschori. Autora lodní hudby máme poprvé doloženého až v roce 1720. Byl jím až do roku 1733 Šimon Brixi, varhaník v kostele sv. Martina ve zdi. V tomto roce byla Brixiho hudba, plná patosu, nahrazena skladbami Františka Kratochvíla. Dalším skladatelem lodních hudeb byl Jan Zach. V letech 1743–56 komponoval lodní hudbu samotní cyriacký regenschori, učenec Jan Karel Rohn, který zároveň působil jako kronikář, knihovník, archivář, notář, učitel a kazatel. Jeho skladby se bohužel nezachovaly.102

V roce 1758 začíná úzká spolupráce cyriaků s Františkem Xaverem Brixim, synem Šimona Brixiho, který byl autorem téměř všech skladeb, provedených při cyriackých lodních hudbách mezi lety 1758 a 1771. O 10 let později byly lodní hudby spolu s cyriackým řádem zrušeny Josefem II.103

97 Ibid., s. 29.98 Ibid., s. 36.99 Ibid., s. 36.100 Ibid., s. 36–39.101 Šorm, Antonín. Pražské pobožnosti svatojánské. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanska ́: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929, s. 134.102 Novák, Vladimír, Mašlanová, Ludmila. Op. cit., s. 72.103 Ibid., s. 33.

35

Motiv svatojánských pobožností a lodních hudeb se objevuje také v Jiráskově románu Temno. Pro popis slavností našel Jirásek inspiraci v Rohnově kronice.104

V roce 2009 byla tradice těchto koncertů obnovena, a to za spolupráce. Hl. m. Prahy a Muzea Karlova mostu. Jedná se o vítané zpestření kulturního života Prahy za současného oživení historie.

104 Ibid., s. 118.36

4 Závěr

Na základě poznatků o průběhu kanonizace nemůžeme souhlasit s Herbenem, že Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého z vůle římské církve. Naopak bylo třeba překonat mnoho překážek a od prvních snah o kanonizaci až po zdárné ukončení procesu uběhla dlouhá doba. Na druhou stranu označení „jezuitský svatý“ není zcela bezdůvodné vzhledem k tomu, že to byli především jezuité z okruhu Bohuslava Balbína, kdo se zasloužil o rozšíření svatojánské úcty a Jan Nepomucký se stal jedním z patronů tohoto řádu. Svatořečení smyšlené osoby bychom spolu s Pekařem označili spíře jako omyl než jako podvod.

Svatojánský kult ovlivnil rozvoj umění Prahy v 17. a 18. století velmi významně. Po období působení zahraničních umělců se na přelomu století konečně dostávají do popředí domácí umělecké dílny a to často v souvislosti se svatojánskými zakázkami.

Vývoj dekorace hrobu sv. Jana byl dlouhý a osazení Corradiniho stříbrného náhrobku bylo jeho vyvrcholením – opulentnější náhrobek si již lze jen stěží představit.

Brokoffova socha se naopak stala předobrazem pro stovky podobných statuí a závazná podoba světce vešla ve známost právě díky ní.

Kostel Na Skalce byl pro Dientzenhofera shrnutím předchozích slohových experimentů a završil radikálně barokní vývojovou řadu, zatímco kostel na Hradčanech stál na jejím počátku.

Hlavní centrum kultu, hrob sv. Jana, vznikl díky svatovítské kapitule a byl spontánně zdoben dary věřících. Kostel Na Skalce založilo zbožné bratrstvo. Členství v něm mohlo být do jisté míry ovlivněno jistou společenskou konvencí, bylo „v módě,“ ale v zásadě zůstalo dobrovolné.

Finanční podpora ze strany panovníka přišla ke slovu pouze u stříbrného náhrobku v Katedrále, ale i na ten se věřící skládali dobrovolnými dary do sbírky.

Jak se zdá, svatojánský kult tedy nebyl vnuceným nástrojem rekatolizace, ale spíše upřímnou vírou barokního člověka, který usiluje o poznání Boha skrze tento svět.

37

Resumé

Bakalářská práce s názvem Kult svatého Jana Nepomuckého a jeho projevy v umění barokní Prahy se zabývá specifickou formu barokní zbožnosti, která se rozvinula v českém a moravském prostředí v průběhu vrcholného a pozdního baroka a jejímž hlavním centrem byla Praha.První, historická část, je kompilací známých skutečností o svatojánské problematice a slouží jako uvedení do kontextu, v němž vznikaly jednotlivé projevy nejrozšířenějšího barokního kultu v našem prostředí. Druhá, uměleckohistorická část, se zabývá analýzou uměleckých děl, která sloužila jako ohniska svatojánského kultu a objasňuje jejich funkci a donátorské pozadí s cílem doplnit stávající poznatky o podobě kultu  sv. Jana Nepomuckého v období vrcholného a pozdního baroka.

38

Summary

The bachelor thesis titled The Cult of St. John of Nepomuk and its Manifestations in the Art of Baroque Prague deals with a specific form of baroque devotion that developed in the Czech and Moravian environment in the course of the High and Late baroque period and whose main center was Prague.The first, historical part is a compilation of generally known facts about the topic and personality of St. John of Nepomuk and it serves as an introduction to the context in which the individual demonstrations of the most extended Baroque cult in our region raised. The second part devoted to the history of art deals with the analysis of the works of art that served as the centers of the cult of St. John of Nepomuk. It explains its function and donative background with the goal of complementing the existing knowledge about the form of the cult of St. John of Nepomuk in the High and Late Baroque period.

39

Seznam použité literatury

Baťková, Růžena (ed.). Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998.Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanská: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929.Blažíček, Oldřich Jakub. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958.Buben, Milan M. Svatý Jan Nepomucký. In: Buben, Milan M. - Kučera, Rudolf – Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy. Praha: Panevropa Praha, 1995.Burke, Peter. Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci. Jinočany: HH Vyšehradská, 2007.Caha, Arnošt. Legenda svatojanská : lež a pravda o Janu Nepomuckém. Brno: 1920.Ekert, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Praha: Volvox globator, 1996.Horyna, Mojmír. Dientzenhoferové. Praha: Akropolis, 1998.Kalista, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno: Blok, 1970.Kalista, Zdeněk. České baroko. Praha: ELK, 1941.Korecký, M. Tvorba KID. Zprávy památkové péče 11-12, Praha: Národní památkový ústav, 1952. Krsek, Ivo – Preiss, Pavel, (et al.). Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha: Academia, 1989.Kučera, Jan – Rak, Jiří. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983Kunštát, Miroslav. Prahou svatojánskou – studijní materiál pro průvodce k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého (1393-1993). Praha: Pražská informační služba, 2000.

Mikulec, Jiří. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: SPN, 1992.Nejedlý, Vratislav. Brokoffova socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Starožitnosti a užité umění, roč. V, č.2, Praha: Starožitnosti, 1997.

40

Niklíček, Ladislav. Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost, 1993, č.3.Novák, Vladimír – Mašlanová, Ludmila. Musicae navales pragenses – pražské lodní hudby 18. století. Praha: NKP, 1993.Pavlík, M. Kompozice stěny, tvarosloví a řádové systémy v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: Horyna, Mojmír. Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu: katalog výstavy, Praha listopad 1989 – leden 1990. Praha: Národní galerie, 1989.

Pekař, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: ROZMLUVY, 1990.Polc, Jaroslav V. Svaty ́ Jan Nepomucky ́. Praha: Zvon, 1993.Preiss, Pavel. Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka. In: Vlnas, Vít (ed.). Sláva barokní Čechie: stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století. Praha: NG, 2001.

Rada, Oldřich. Prostor v barokní pohybové architektuře. Umění roč. III., č. 1. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1955.Royt, Jan (ed.). Svatý na mostě : výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Muzeum Karlova mostu, 2009.Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993.Royt, Jan. Sv. Jan Nepomucký – život, legenda, kult a ikonografie. In: Svatý na mostě: výstava k výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. Praha: Nákladem Muzea Karlova mostu, 2009.

Ruth, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. II. díl. Praha: Lidové noviny, 1995.Sršeň, Lubomír. Slavnostní dekorace pražské katedrály sv. Víta r. 1729. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393–1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993.Stefan, Oldřich. O slohové podstatě centrálních staveb u KID. Památky archeologické 35. Praha: Archeologický ústav Akademie věd, 1927. Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (I). Zprávy památkové péče, roč. LIII. Praha: Národní památkový ústav, 1993.Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (II). Zprávy památkové péče, roč. LVI, č.5-6. Praha: Národní památkový ústav, 1996.

41

Suchomel, Miloš. Bozzetto Matthiase Rauchmillera - efektní kompoziční předloha (III). Zprávy památkové péče, roč. LVII, č.3. Praha: Národní památkový ústav, 1997.Suchomel, Miloš. Ještě k ikonografickému typu sochy sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Františka Platzera. Zprávy památkové péče, roč. LVIII, č.10. Praha: Národní památkový ústav, 1998.Šorm, Antonín. Pražské pobožnosti svatojánské. In: Bitnar, Vilém – Procházka, Karel. Pragensia Svatojanska ́: sborník statí o kultuře českého baroka. Praha: Nakl. Výb. svatojánského, 1929.Škoda, Eduard. Pražské svatyně. Praha: Libri, 2002.Vilímková, Milada. Stavitelé paláců a chrámů Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha: Vyšehrad, 1986.Vlček, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha: Zvon, 1995, s. 262.

Vlček, Pavel (ed.). Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000.Vlnas, Vít. Svatý Jan Nepomucký, český poutník v barokním světě. Dějiny a současnost, 1993, č.3.Vlnas, Vít. Barokní církev a umělecké sběratelství. Opera historica 5. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 1996. s. 54–55Vlnas, Vít. Jan Nepomucký, česká legenda. Praha: Mladá fronta, 1993. Vlnas, Vít. Sláva barokní Čechie – Umění, kultura a společnost 17. a 18. století – Průvodce výstavou. Praha: Národní galerie v Praze, 2001. Vocelka, Karl. Habsburská zbožnost a lidová zbožnost. Folia historica bohemica 18. Praha: 1997. s. 225–240.Volk, Petr. Sochy sv. Jana Nepomuckého - Poznámky k typům zobrazení. In: Kybalová, Jana (ed. české verze). Svatý Jan Nepomucký 1393 – 1993 – Katalog výstavy Bavorského národního muzea v Mnichově. Praha: Karolinum, 1993.Zuber, Rudolf. Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakl., 2003, s.

42