Rosseman & Kühnemann

Holešovické listy - v Praze dne 18. dubna L. P. 2009

1

První dochovaná písemná zmínka o Holešovicích pochází z roku 1261, kdy český král Přemysl Otakar II. pořádal na Letné oslavy u příležitosti své korunovace. Území bylo v těch časech prohlášeno za majetek královský. Důvodem bylo patrně jeho strategické postavení, neboť odtud se lze dostat přímo na Pražský hrad. Spojení s okolím obstarával od nepaměti bubenský brod, který procházel z Petrské čtvrti přes ostrov Štvanice, a nebo severní holešovický přívoz, jenž sloužil ke svážení vína z vinic na protilehlých stráních Troje a Malé Libně. Původní název Holýšovice je odvozen od významu slova holýš označující člověka lysého nebo také přeneseně chudého. Hospodaření tu bývalo vskutku chudičké, zdejší lada přečasto

zaplavovala Vltava v nestálých březích, jen výše na letenských svazích se dařilo vinicím. Hlavní živitelem obyvatel byla řeka. O její důležitosti svědčí pomístní názvy z pradávných dob: Maniny, kde se řeka rozlévala, jak se jí namanulo, Zá- tory či „zátvory“, jež značí nízký břeh zanášený při povodních ledem nebo strženými vory. Také ulice Přívozní, U vody, Přístavní či někdejší Vltavská upomínají svými jmény na dávnou tradici místa. A jakoby též roky následující potvrzovaly, jak silně je tato čtvrť spojena s životem řeky, polovina pražských mostů začíná v Holešovicích… Počátek 19. století Travnatá pláň, vlastně niva protkaná kalužemi a říčními rameny, nebyla ještě na počátku 19. století téměř vůbec obydlena. Malé Bubny při brodu přes Štvanici a Staré Holešovice u přívozu do Libně měly až do poloviny 19. věku charakter drobných venkovských osad. Pusté Maniny sloužily za cvičiště pro dělostřelbu. Odtud se ostře pálilo do terčů umístěných na skále opuštěného lomu v protější Libni. Dlouho se zde udržel pomístní název Na Bateriích; lidé říkali „na patriích“.

První větší impuls pro pozdější mohutný rozvoj zdejších končin přinesla v roce 1823 výstavba kartounky. Přesto ještě roku 1837 bylo v Holešovicích pouhých 96 stavení a v Bubnech jenom 36. Zatímco se z maličkých Buben nedochovalo vůbec nic a jejich jméno zaznívá dnes už pouze v místních názvech, nepatrné zbytky Starých Holešovic je stále možno spatřit v okolí ulice Na Zátorách. K posledním zachovalým domům původní zástavby v těch místech patří někdejší zájezdní hospoda Na kovárně. Spolu s příchodem železnice začaly být rozsáhlé volné pozemky zastavovány spoustou menších továren, výroben a skladů, z nichž řada přetrvává dodnes.

REPORTÁŽ

O STRAŠLIVÉM ZTROSKOTÁNÍ

BALONU KYSIBELKA

Čtěte uvnitř listu!

INSERCE

Hospoda Na kovárně aneb Historie stále žije!

Redakce, administrace a expedice listu nalézá se v nakladatelském závodě v Praze, Kralická ulice č. 3

H o l e š o v i c k é l i s t y


2

Pokladniční poukázka Dormitzerovy kartounky; vpravo na návrší nad Trojou je vidět usedlost Jabloňka, která v těch místech stojí nad holešovickým meandrem dodnes

Počátky holešovického průmysluZakladatelem průmyslové tradice Holešovic byl bohatý rod Dormitzerů z Prahy. Rodina patřila ke skupině židovských podnikatelů, kteří se v první polovině 19. století skrze vlastní píli domohli nejenom majetku, ale také společenského uznání v podobě šlechtického titulu. O všestranném podnikatelském nadání svědčí i skutečnost, že jeden z potomků rodu Maxmilián Dormitzer, průmyslník a poslanec založil roku 1875 na břehu říčky Javorky v Podkrkonoší lázně Bělohrad. Začínal s jednou dřevěnou boudou, v níž byly tři koupelny. Leopold Dormitzer původně provozoval kartounku v místě dnešního Slovanského domu na Příkopech. Když se výroba v centru města stala neúnosnou, postavil roku 1823 novou továrnu na holešovickém břehu severně od dnešní elektrárny. K ní náležela i večerní škola pro dělnické děti. Dne 20. února 1857 byla kartounka poškozena velkým požárem. Nad Prahou toho dne panovala hustá mlha a hasiči oheň zpozorovali pozdě, takže vznikly velké škody – hlavně na strojích. Kartounku později odkoupili bratři z rodiny Kubinzsky (psáno též Kubinski či Kubinzky), která se za zásluhy o rozvoj průmyslu tehdejšího mocnářství dočkala šlechtického predikátu „von Hohenkubin“. Rodinný erb nesl znaky typické pro takzvané průmyslnické erby. Nechybí zde ozubené kolo, gryf nesoucí vřeteno, včely symbolizující píli. Drobné šesticípé hvězdy zastřeně poukazují na židovský původ rodiny. Továrna nesla název Friedrich Kubinzky, a. s., továrna na barvení a tisk kartounů, posléze zkráceně Kubinski – Textillag. Vila nových majitelů stávala naproti dnešní elektrárně. Rodina se po návratu z Anglie, kam před začátkem druhé světové války uprchla, sice o svůj zabavený majetek úspěšně soudila, ovšem veškeré další naděje Kubinských zhatilo znárodnění, jímž byla jejich holešovická továrna začleněna do národního podniku TIBA (Textilní tiskárny a barvírny) ze Dvora Králové nad Labem. V postupném chátrání fabrika přečkala ještě další desítky roků, aby pak v polovině 70. let podlehla rozsáhlým demolicích Starých Holešovic při budování nových dopravních staveb.

Regulační plán Značný podnět pro budoucí rozvoj Holešovic znamenalo jejich napojení na železnici. Později mezi roky 1865- -1968 spojil ještě Holešovice s Prahou v ose Revoluční ulice (dříve Trubní) visutý most Františka Josefa I. Vodovodní řad, který tak bylo možno pod mostovkou vést, měl pro rozvoj čtvrti velký význam, jelikož Holešovice a zvláště Letná se potýkaly s nedostatkem kvalitní vody. Brzy po vybudování mostu byl vyhotoven též první regulační plán, prozatím jen pro Bubny. Schválen byl 9. dubna 1869. K rostlé zástavbě okolo ulic Palackého (dnešní Partyzánská), Na Zátorách a Štítného

(dnes Vrbenského), jež tvořily troj-úhelník na severu ve Starých Holešovicích, byla přiřazena pravo-úhlá osnova budoucí čtvrti v jádru holešovického poloostrova na vy-výšené plošině. Tam nedosáhla ani do těch časů největší povodeň v novověkých dějnách Čech a Moravy z roku 1845. Za základ regulace byla vzata ulice Jeronýmova (Argentinská) vedená severojižním směrem ve stopě staré vozové cesty od Buben do Holešovic. Holešovice měly spolu s Karlínem navrženy ze všech tehdejších pražských předměstí nejdelší a nejširší ulice. Jejich šíře byla stanovena na 18,9 a 22,75 metrů. Regulace dalších částí Holešovic pokračovala až v roce 1879. Parcelaci podle ní vypracoval inženýr Netsch. Posléze došlo ke změně regulačního plánu kvůli potřebě umístit do Buben areál Ústředních jatek. Takzvaný přehledný upravovací plán městského inženýra Kořínka schválený 16. 9. 1884 následně zreguloval celé území Holešovického meandru, potvrzoval umístění pozemku pro jatka a zvětšil počet náměstí. Zákon ze dne 18. listopadu 1884 přičlenil mezitím čerstvě sloučenou dvojici obcí Holešovice-Bubny ku Praze jako první pražské předměstí. V té době už měla čtvrť 461 domů a 11 000 obyvatel.

INSERCE


3

Holešovice a Bubny – plán z roku 1884; Na severu tvoří jádro starých Holešovic trojúhelník ulic Palackého, Na Zátorách a Štítného. Do nového uličního rastru se už řadí stavby dělnické kolonie Osada na místě dříve známém jako „V domkách“.

Systém železničních tratí a vleček na počátku 20. století na území Holešovic;Koryto Vltavy je ještě ve starém řečišti.

Vzestup, pád a obnova Po příchodu železnice tu vyrostla vagonka, strojírny, válcovna, mostár-na, plynárna... V osmdesátých letech 19. století v Holešovicích pracovalo více než třicet továren. Zbudován byl přístav a v 90. letech přibyly fabriky nejznámější: elektrárna, jatka a pivo-var. Později se zde rozvíjel i průmysl elektrotechnický.

Avšak budování obrovských dopravních staveb v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století dopadlo drtivou silou na mile starosvětský půvab někdejších dělnických Holešovic a historická paměť čtvrti byla místy úplně smazána. Další prudkou proměnu přinesl Holešovicím rok 1989, kdy zde řada

podniků ukončila výrobu a některé fabriky už dnes vůbec nenajdeme. Ne všechny staré továrny však umírají. Jejich velkorysé architektury a neopa-kovatelné atmosféry se dnešní doba učí krok za krokem využívat k novým účelům. Postupně dochází k rekon-strukci staré zástavby, vyrůstají zde nová administrativní centra a do Hole-šovic se znovu vrací činorodý život. Železná dráha do Holešovic aneb Spojení se světem Stavba Severní státní dráhy započala roku 1845 ihned po té, co železnice přišla do Karlína. Inženýr Jan Perner pár týdnů před tím tragicky zahynul a v hlavních projekčních pracích pokračoval samotný Alois Negrelli. Také události roku 1848 působily nepříznivě, takže trasa mohla být odevzdána do užívání teprve 1. června 1850. Tehdy byl otevřen Negrelliho viadukt, jenž do oblasti Buben přivedl koleje Společnosti státní dráhy a Holešovice tak spatřily na území své obce první vlak. Zpočátku však železnice Holešovice-mi jen procházela. Její životodárnou sílu Holešovice začaly plně využívat až o dvacet let později, kdy se ukázalo, že prostor vymezený pro nádraží na Špitálsku (dnes Masary-kovo) nevyhovuje rostoucím požadav-kům na provozní údržbu a opravy vozů. Tehdy se ředitelství Společnosti státní dráhy rozhodlo vybudovat nové zázemí na protějším břehu v Bubnech. Kolejiště, výtopny, opravárenské dílny a vozovny zabraly území o ploše více než sedmi hektarů. Propojení vznikajícího holešovického průmyslu skrze Státní dráhu se severem i jihem celého kontinentu přineslo od půli 70. let 19. století období největšího rozmachu Holešovic.


4

Depo Společnosti Severní státní dráhy

Baron Bethel Henry Strousberg – Král železnic

Nádraží Bubny aneb Od Krále Železnic k tichému konci Mezi ulicemi Argentinská a Bubenská probíhají souběžně železnice Buštěhradské a Severní státní dráhy. Rozsáhlé kolejiště zde vytváří asi 200 až 300 m široké pásmo, jež v době svého rozmachu bývalo největším železničním uzlem Prahy a okolí. Dopravních kolejí tu bylo celkem 17 a ještě mnohem více manipulačních. Severní státní dráha (Norden Staat Bahn) je pokračováním Státní dráhy, která roku 1850 Negrelliho viaduktem překročila Vltavu do Buben. Vede okolo severního okraje Královské obory přes Kralupy a Děčín do Německa. V prostoru nádraží Bubny se spojila s pozdější dráhou Buštěhradskou. Dráha Buštěhradská vede při jižním okraji Královské obory přes Kladno do Chomutova. Trať přestavěla společnost Buschtiehrader Eisenbahn z někdejší koněspřežné železnice Bruska – Lány z roku 1830. Dráhou se do Prahy dostávalo uhlí z Kladenska i ze severočeských pánví, dřevo z Křivoklátska a ze západních Čech. Stala se první uhelnou železnicí v celé rakousko-uherské monarchii. V roce 1868 byla trať z Brusky (dnes nádraží Dejvice) prodloužena až do Buben, kde si obě železniční společnosti mezi roky 1863 – 75 vybudovaly rozsáhlé nákladové a seřaďovací nádraží vybavené vším, na co v dosavadních koncových stanicích na Státním nádraží a v Brusce nezbylo místo. Württemberští architekti Theodor Hoffmann a Franz Wilhelm pro Společnost státní dráhy (StEG), která převzala Severní státní dráhu, vypracovali plány. Na projektu dílen a kolejiště pracoval šéf projekční kanceláře StEG inženýr Karl von Ruppert. Architekt Karl Schumann použil pro výtvarné řešení budov francouzských vzorů a tyto stylistické prvky pak můžeme najít na mnoha dalších objektech Státní dráhy. Stanice nesla po svém zprovoznění název Bubna, později Bubny a od roku 1941 současné jméno Praha-Bubny. Areálu Buštěhradské dráhy se říkalo Bubny-horní nádraží a ta část, která náležela Společnosti státní dráhy, nesla název Bubny-dolní nádraží, později Bubny-nákladové nádraží. Celá řada vleček obsluhovala zdejší továrny, přístav, jatka a zásobovala uhlím elektrárnu a plynárnu. Cinkání přejezdů během 80. let utichalo a doznělo s povodněmi roku 2002.

Na přelomu 60. a 70. let v dobách konjuktury a zakladatelství vlastnil v Bubnech vagonku baron Strousberg. Tento finančník, železniční a průmy-slový velkopodnikatel by směle mohl dělat reklamu americkému snu. Vlastním jménem Baruch Hirsch Strausberg, syn chudého obchodníka z Východního Pruska, ve dvanácti letech osiřel a vyrůstal pak u strýce v Londýně, kde si po anglickém způsobu změnil jméno. V životě byl kdečím: obchodoval s uhlím, psal recenze do Timesů, později v Americe vystudoval práva a dal se na pojiš-ťovnictví. Když se zabydlel mezi podnikatelskou elitou, přeorientoval se na podnikání v oboru železnic. Na vrcholu své slávy vlastnil baron Strousberg po celé Evropě doly, vysoké pece, válcovny, továrny na výrobu vagonů, tržnice, nemovitosti a zaměstnával až sto tisíc lidí. Postavil sedm železnic v Německu, položil 1700 km kolejnic v zahraničí, ovšem štěstí mu nepřálo věčně. Když totiž uzavřel nevýhodný kontrakt s rumunskou vládou na vybudování tamní železnice a nešťast-ně investoval do nevýnosných železných dolů na Rokycansku, ocitlo se jeho impérium v nesnázích. Definitivní ránu pak Strousbergovu podnikání zasadila prusko-rakouská válka. Své dluhy začal řešit zoufalým zakládáním společností, jejichž akcie nebyly kryty potřebným kapitálem, převáděl finance mezi firmami, aby vytvořil zdání zdravých podniků, a uplácel na všechny strany. Tohle bezostyšné počínání, jímž se nijak nelišil od mnohých průmyslových magnátů své doby, však Strousberga nezachránilo a roku 1875 zbankrotoval. Zůstalo po něm dluhů za 90 milionů zlatých, což byla fantastická suma, když uvážíme, že Národní divadlo v roce svého dokončení stálo milion osm set patnáct tisíc! Strousbergův luxusní palác v Berlíně byl zabaven a on sám dožil život v marných pokusech o svou společenskou rehabilitaci. Adolf Branald věnoval této fascinující postavě dravého kapitalisty román jménem „Král železnic“. Život nádraží a dílen se ale ani tak nezastavil. Vzestup nastal hned po první světové válce, kdy bylo třeba opravit spousty vozů. Pak v temných časech Protektorátu tu na peronech zněly řízné německé povely k nástupu do transportů směr Terezín… Ale opět

přišla léta poválečné obnovy a obrov-ské dílny z roku 1872 postavené z cihel a kamene ožily. Pod litinovými sloupy haly denně pracovalo až 1100 dělníků. Později už ale následovala jenom stagnace a úpadek. Po ukončení parního provozu v 70. letech byla zrušena výtopna, část kolejiště zmizela, jenom vozy vládního salonního vlaku zůstaly tiše stát v remíze. Když v polovině 80. let zanikla jatka a bylo dostavěno nové nádraží Praha-Holešovice, klesl do-pravní význam stanice. Byla zrušena i zastávka Holešovice, zřízená v roce 1890. Současná staniční budova z roku 1923 je ještě v provozu, ovšem jízdenky si u zavřených okének pokladen nekoupíte… Dílny s posledními padesáti zaměstnanci převzala soukromá společnost ŽOS ATECO, která tu dodnes opravuje poštovní vozy. Uvnitř stále najdete stopy starých časů: nápisy křídou, šmír, chaos dílenských ponků i agitační hesla pověšená kdysi tak vysoko, že už se nikomu nechtělo je sundávat – pozůstatky zanikajícího průmyslového světa, který se ještě dal rozšroubovat a naolejovat, protože byl hmatatelný. Nostalgická atmosféra místa bude však brzy překryta ruchem nové čtvrti…nové doby.


5

Ostrov Štvanice, mosty dolních Holešovic a tak vůbec o vodě… Štvanice, dříve zvané Velké Benátky, získaly své dnešní jméno podle arény, v níž se na počátku 19. století pořá-daly zápasy zvířat. V současné podobě vznikl ostrov regulací Vltavy začát-kem 20. století na místě asi dvou vět-ších a šesti menších ostrovů; tehdy zanikl Purkrabský ostrov a též Nové mlýny na novoměstském břehu.

Hydroelektrárna na Štvanici vznikla jako součást vodního díla, které zahrnovalo úpravy nábřeží, nový Helmovský jez, dvě vodní elektrárny a dvě plavební komory s domem plavidelníka. Celý soubor zadala vybudovat Vrchní stavební správa komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách v letech 1907-1914 v rámci splavnění Vltavy v oblasti Holešovic a Karlína. Pravobřežní elektrárna na Těšnově pak byla v roce 1929 zrušena. Dochovaná štvanická elektrárna byla z obou elektráren výkonnější, vybave-ná třemi Francisovými turbínami, jejichž celkový výkon činil 1,2 MW. Výrobcem turbin i generátorů byla strojírna ČKD. Elektrárna byla schopná dodat ročně 5,8 mil. KWh, což postačovalo na provoz pouličního osvětlení Prahy.

Dle plánů architekta Aloise Dlabače elektrárnu, jež patří mezi první betonové stavby v Praze, postavila firma Kapsa a Müller, podnikatelství staveb. Pozdně secesní budova má věžovou přístavbu o výšce 22 m, kde býval služební byt. V roce 1972 byl provoz přerušen, ovšem studie F. Malého z roku 1968 zdůvodnila význam zachování elektrárny z ekonomického i památkového hlediska. Rekonstrukce z let 1984-87 vdechla elektrárně nový život. Byly nainstalovány tři horizontální Kaplanovy turbíny o výkonu 5,4 MW. Jediné dochované kolo Francisovy turbíny bylo po dokončení umístěno na sokl v nábřežní zdi. Elektrárna je v majetku Povodí Vltavy, s. p. Ani povodeň z roku 2002 ji nepoškodila a tato ušlechtilá technická památka tak stále slouží a dominuje širokému okolí. Plavební komory a dům plavidelníka byly součástí zmíněné úpravy říčního koryta Vltavy. Obě zdymadla s domkem navrhnul František Sander a postavila firma Vojtěcha Lanny. Došlo k prohloubení koryta Vltavy od Helmovského jezu po Negrelliho viadukt spolu s úpravou ostrova Štvanice. Vybudovány byly nábřežní zdi. V té době ještě nebyl dokončen Hlávkův most a fungovalo pouze dřevěné provizorium. Plavební komory budované uvnitř sypaných ochranných hrází byly dokončeny roku 1911 a o rok později byl dostavěn též půvabný dům plavidelníka a jeho tří pomocníků. Dům nese pro Sandera typické nautické motivy. Zařízení dnes dotváří velín zdymadla z roku 1989 ve stylu high-tech od architektů Kulíka, Loudy a Stýbla.

Hlávkův most se skládal ze dvou částí: ocelová při novoměstském břehu pocházela z let 1908-1910 a železobe-tonovou část stavěla firma K. Herzán v letech 1910-1911. Šířka mostu činila 16,8 m. K výzdobě mostu patří reliéfy, ve cviklech kleneb jsou medailony dvanácti městských představitelů, kteří měli co do činění se stavbou mostu. Portréty arch. Pavla Janáka, Ing. Františka Mencla i Josefa Hlávky, po němž most nesl jméno, však byly opomenuty. Jan Štursa vytvořil v letech 1911-1913 sousoší Práce a Humanita na pylonech při vjezdu na most. Na výzdobě se podíleli i Bohumil Kafka, Ladislav Kofránek, Josef Mařatka a Otto Gutfreund. V letech 1958-1962 došlo k rekonstrukci a rozšíření na 29 m. Železnou část nahradil železobeton a výzdoba mostu zčásti zanikla. I přes opětovné instalování soch a opravu výzdoby z podnětu sochaře Večeři dokonala estetickou zkázu holešovického předmostí výstavba magistrály v osmdesátých letech. Ta dala prostoru nelidské měřítko a rušnou městskou křižovatku promě-nila na dopravní slum v němž i monu-mentální Štursova sousoší zanikají.

Negrelliho viadukt postavil v letech 1846-1849 inženýr Alois Negrelli. Umožnil železniční trati z Prahy do Drážďan překonat území Karlína a Vltavu s několika ostrovy. Tento úctyhodný výtvor techniky postavený z pískovcových a žulových kvádrů na 88 klenutých obloucích má délku symbolických 1111 m. Až do roku 1910 byl most nejdelším v Evropě. Negrelli za své zásluhy o budování dopravních cest rakousko-uherské monarchie získal šlechtický predikát „Ritter von Moldelbe“.


6

Libeňský most byl stavěn v letech 1924-1928. Se zemní rampou měří 780 metrů, konstrukce samotná je však pouze 370 metrů dlouhá. Most je široký 21 metrů, což byla v té době výjimka, neboť pražské mosty se stavěly s jednotnou šíří 16 m. Architektonické ztvárnění Libeňského mostu je dílem slavného architekta Pavla Janáka a městského inženýra Františka Mencla. V roce 2002 byl při povodních mírně poškozen; plány na jeho rekonstrukci vzbuzují pochyb-nost, zda nepůjde o zboření a nové postavení.

Most Barikádníků postavený v letech 1926-1928 architektem Josefem Chocholem a ing. Františkem Menclem se jmenoval Trojský. Při třicetimetrové šířce měl čtyři mostní oblouky a délku 220 metrů. V době hospodářské krize sloužily dutiny mostu za obydlí chudým, kteří si vypomáhali prodejem odvodňovacího potrubí. Neodtékající voda zamrzala, což vedlo poruchám. Do historie se most zapsal jako dějiště povstaleckých bojů z května 1945. Odolal tehdy přímému dělovému zásahu, byl posléze přejmenován na počest svých obránců a sloužil veřejnosti do roku 1977, kdy přestal vyhovovat dopravním požadavkům. Nově vybudované přemostění je tvořeno dvěma spojitými ocelovými nosníky skříňového průřezu 4 x 2 m. Most je 212 metrů dlouhý, mostovka o šíři 33 m má šest jízdních pruhů a dva chodníky, šestimetrový dělící pás. Během výstavby se tramvaje sice přesunuly na dočasný ocelový most, ale opět se potvrdilo, že není nic trva-

lejšího nad provizorium, neboť zpět se tramvaj už nikdy nevrátila a dnes její soupravy šplhají Trojskou ulici do Kobylis ve spádu, který by nikdy nemohl být pro řádný provoz schválen. Jména architekta Jiřího Trnky a Ing. Pavla Dobrovského znějí na rozdíl od jmen tvůrců mostu předchozího málo povědomě. Tento monstrózní výtvor normalizačního inženýrství působí svou výlučnou a bezohlednou orientací na potřeby automobilového provozu podobně nevlídně jako samo jeho zpustlé okolí.

Železniční most z roku 1976 má přímou délku 187 metrů a dělí se na pět stejných polí po 77,5 m. Je soustavou dvoukloubových rámů z předepjatého betonu nesených šikmými stojkami 12 metrů vysokými. Ty v dolní části spočívají na kruhových pilířích o osmimetrovém průměru. Toto osobité spojení tvarů je v našem mostním stavitelství patrně jedinečné. Šikmo kříží Vltavu pod úhlem 45 stupňů a převádí holešovickou železniční přeložku ze Stromovky do Libně. Pro jeho stavbu byla u nás poprvé v železničním stavitelství využita metoda letmé betonáže, aby byl zachován prostor pro průjezd plavidel bez přerušení. Tramvajový most postavený z ocelových prefabrikátů roku 1977 měl po dobu budování nového mostu Barikádníků vést přes řeku dočasnou tramvajovou trať z Holešovic do Kobylis. Pro poruchu konstrukce tu

však byla v letech 1980-1982 nejprve přerušena, později omezena doprava. Jedno provizorium pak bylo nahrazeno dalším. Po dokončení bylo rozhodnuto vyloučit tramvajový provoz přes most Barikádníků natrvalo, a tak tento most přezdívaný „Rámusák“ podle rachotu, jímž rezonuje pod koly projíždějících souprav, slouží tramvajím dodnes. V budoucnu má být nahrazen.

Karlínský přívoz je poprvé doložen roku 1885. Vedl od severního konce dnešní Šaldovy ulice k ulici Na Mani-nách. Patřil pražské obci a začátkem 20. století ho provozoval J. Pašek, později jeho vdova. Na holešovické straně dlouho existovala tramvajová zastávka Přívoz. V roce 1913 zde byl provoz tak silný, že muselo být svoláno jednání o položení dalšího řetězu pro druhou loď. V roce 1926 se přívoz posunul severněji do nového řečiště a jeho význam zvolna klesal – především kvůli otevření tramvajové tratě přes Libeňský most. Po roce 1949 pro-vozování většiny pražských přívozů převzal komunální podnik Lázeňská a rekreační služba. Doložen je ještě v plavební mapě Vltavy z roku 1958.

INSERCE


7

Knihtiskárna Karpner a syn (Za viaduktem 8) Julius Karpner nechal postavit roku 1912 tiskárnu podle plánů Antonína Žižky. Postranní křídla sloužila jako skladiště a tiskárna, v nárožní zaoble-né části byly kanceláře a byt. Budova měla železobetonové stropy v provoz-ních halách nesené sloupy. Stavbu provedla firma B. Hollmann, železo-betonové stavby. Do roku 1915 byla vybudována ještě nástavba patra do dvora firmou V. Nekvasil. V roce 1939 byla část budovy adaptována pro firmu V. Horčík, továrna neonových reklam, která ale v roce 1941 zanikla. Do roku 1944 zde působila Deutsche Druckerei in Prag, po znárodnění pak národní podnik Knihtisk, dnes státní tiskárna cenin.

Vaňkovo semenářství Maribor (Bubenské nábřeží 9) V roce 1899 založil Jindřich Vaněk, velkoobchodník se semeny, člen Aka-demie zemědělských věd a plodinové burzy, semenářský velkoobchod u Zlaté husy na Koňském trhu. V letech 1906-1931 vydával časopis „Vaňkův zahradní rádce“ a roku 1910 si nechal postavit firmou Matěje Blechy nový dům na Bubenském nábřeží pro obchod se semeny. Nazval ho Maribor podle místa svého rodiště, ale lidé ho znají spíše jako Vaňkův dům. Autorem návrhu byl Emil Králíček, výzdobu domu doplnil A. Waigant. Dům má puristickou přístavbu do ulice U Topíren. V časech znárodnění nešťastný majitel neunesl tíhu nespravedlivosti a dobro-volně ukončil svůj život. Ovšem pra-vnučka Jindřicha Vaňka obnovila tradici a v restituovaném objektu otevřela semenářský obchod Semena Vaněk, spol. s r. o.

Ústřední jatka a dobytčí trh (Bubenské nábřeží 13) Jatka postavená Aloisem Elhenickým podle plánů městského inženýra Josefa Srdínka patří k ojedinělým příkladům zachovalé industriální architektury dokonce i v evropském měřítku. Dala je vystavět pražská obec v první polovině 90. let 19. století. Náklady na zakoupení samotného pozemku činily 400 000 zlatých a vybudování jatek přišlo na další 2 miliony. Provoz byl zahájen v roce 1895 na ploše 450 x 250 m, jen jiho-východní roh byl částečně seříznut roku 1926 při úpravě Vltavy. Jatka byla zpočátku zásobována párou z vlastních zdrojů; po dokončení elektrárny v Holešovicích sem byl přiveden teplovod. Stará strojovna pak byla od r. 1927 využívána jako zámečnická dílna a kovárna. Po vzniku Velké Prahy roku 1922 se technologický provoz zmodernizoval. Roku 1925 vznikly novostavby etážové čpavkové chladírny a stro-jovny vybavením od Škodových závo-dů v Plzni, a. s. Přístup k jatečnímu trhu i jatkám byl z jižní strany od nábřeží, dvěma branami s plastikami mužů s býky od sochařů Bohuslava Schnircha a Čeňka Vosmíka. Střední osu areálu, postave-ného v historizujícím slohu, tvořily reprezentativní burza s hostincem, správní budova a vrátnice. Dvou-úrovňový burzovní sál s poštou, telefonem a telegrafem byl obrácen k východu sedmi vysokými půlkru-hovými okny. V roce 1921 tu zahájila činnost Řeznicko-uzenářská banka.

Za burzou je situována dvoupatrová správní budova, areálu dominuje vo-dárenská věž. Po obou stranách ústřední budovy lemují dvacet metrů široké ulice, tvořící páteřní komunikaci. Vedle vyrostlo dalších šestatřicet objektů s názvy: dršťkárna, střevárna, zpracovna krve… Ze severní strany a podél západní hranice areálu vedla vlečka, spojená s nádražím Bubny. Dlouhé haly jsou z typického režného zdiva, uvnitř často s litinovými sloupy podepírajícími krov. Tržnice masa byla roku 1929 zvětšena o halu s oce-lovou střešní konstrukcí, kterou provedla továrna ČKD. Tehdy zažíva-la jatka svůj největší rozmach a praco-valo zde pět tisíc zaměstnanců! Roční obrat burzy činil miliardu osm set sedmdesát tisíc korun. Protože obyvatelé Prahy upřednost-ňovali vepřové maso, byla pro prasata, v severní části postavena vůbec největší hala 230x50 m. Brav se porá-žel košerováním, bez předchozího omráčení, aby vykrvácel. Nicméně bohaté časy před krizí zvedaly i odbyt hovězího, které se začalo ve velkém dovážet z Argentiny. Proto byla v té době také přejmenována někdejší Jeronýmova ulice na Argentinskou. Roku 1983 vyrostly v Čakovicích a Písnici dva nové masokombináty a jatka přestala sloužit svému účelu. Památkově chráněný areál je nyní využíván především jako tržnice. V 90. letech tu vzniklo muzikálové divadlo podle projektu Jaroslava Pizingera. Dnes tu ale najdeme také poštu, lékárnu…i peep-show.


8

Továrna na vodoměry Adolf R. Pleskot (Komunardů 3 a 5) Adolf R. Pleskot přeměnil v roce 1910 firmu na zpracování olova pro instalatérské práce na první českou továrnu na vodoměry. Vznikla nárožní budova s dílnami podle stavitele Josefa Vaňhy a vzápětí se podle jeho návrhu továrna rozšířila. Roku 1915 zednický mistr Františkem Cholenský postavil patrové skladiště, jehož atika nese nápis „založeno 1884“. V roce 1926 podle Josefa Vajshajtla dodala železobetonovou halu s průčelím do ulice Komunardů firma Josef Černý a spol., podnikatelství betonových a železobetonových sta-veb. V areálu tehdy sídlila též firma František Vrbata, závod instalatérský, klempířský a ústřední topení. Po roce 1949 podnik Ocelářský výzkumný ústav a Výzkumný ústav hutnictví železa. Roku 1999 továrnu zrestituoval architekt Josef Pleskot, který ji přeměnil na sídlo svého ateliéru AP a výstavní galerii.

R. Englert a Dr. F. Becker, trovárna lučebních výrobků a barev (Komunardů 6) Chemik F. Becker se společníkem R. Englertem založili roku 1882 to-várnu na výrobu tiskových barev, ma-ziva, chemikálií, destilaci amoniaku a přípravu amonných solí z odpadních čpavkových vod. Postupně vystavěli kancelářské a výrobní budovy podle plánů Jana Seiferta. V roce 1914 firma Karel Kress zřídila vodovod na čerpání užitkové vody z Vltavy. Ve 20. letech provedla firma Ehrmann a Steuer dostavbu podle Antonína Žižky. Od roku 1953 zde sídlil národní podnik Západočeský rudný průzkum, Hrušovské chemické závody a Geologický průzkum. Z oněch časů také pochází plastika horníka na fasádě. V roce 1995 byla část hlavní budovy adaptována na prodejnu zahrad-nických potřeb. Ve zbylé části areálu sídlí podnik Geoindustria a další firmy. Patrové garáže Maniny (Na Maninách 14) Budova garáží byla vystavěna pro Ing. Josefa Škopka. Autorem je architekt Bedřich Adámek. Plány vypracoval architekt František Čelikovský, stavbu provedl ing. arch. Josef Blecha, betonářsku práci firma Brázdil a Ješ, nákladní výtahy dodalal ČKD Praha,

topení, kanalizaci a požární hydranty C. Přibáň & inž. Žilka, elektrické instalace Em. Bednář. Železobetonový skelet je zvláštní šikmými pilíři, které přenášejí zatížení ze stropu ustupujícího podlaží na obvodové sloupy. Garáže o kapacitě 120 vozů, nabízely precizní servis doplněný myčkou a čerpadlem pohonných hmot. Byly vytápěny parou a vybaveny sprinklery. V letech 1936-37 část budovy sloužila výrobě elektrotechnických potřeb. V roce 1942 sem byla z Berlína evakuována výroba osvětlovacích tělísek společnosti Auerlux A. G. Roku 1945 byl závod dán pod národní správu a od roku 1951 tu byl obnoven provoz garáží pro pražskou taxislužbu. V letech 1997-98 byl objekt kultivovaně přestavěn podle projektu Architects´ Atelier s. r. o. Davida Chisholma jakožto kanceláře reklamní agentury CGI Prague. Jedná se o jednu z prvních a také velmi příkladných konverzí průmyslového objektu u nás.

INSERCE


9

Továrna na rukavice bratři Fischerové (Tusarova 45) Stavbu provedla roku 1922 podle architekta P. A. Kopetzkého firma Ing. Ehrmann a Steuer, Praha. Jedno-patrový zděný objekt má betonové stropy. Výrazným rysem fasády s profilovanými lizénami bývala atika s názvem firmy a tympanony, nad vjezdem pak trojúhlé reliéfy a motivy rukavic. Průjezd odděluje vlevo byt majitelů od vlastní továrny. V přízemí byly kanceláře, v patře dílny, ve dvorním traktu sklady. V roce 1947 tu byla umístěna výrobna prádla a kravat. Od roku 1950 Centroflor – spojené továrny umělých květin, n. p. a dnes firma EXIMPO. Ve dvoře byla přistavěna výrobna kompaktních disků.

Továrna na výrobu hodin Ludvík Hainz (Tusarova 55) Hodinářský rod Hainzů se proslavil v devatenáctém století záchranou pražského orloje. Stroj už se sice v minulosti několikrát zastavil, ale byl vždy nakonec znovu opraven a znovu uveden do provozu. Nicméně v sedmdesátých letech minulého století byl už stav mechanismu takový, že představení města dokonce váhali, zda nemají neopravitelný stroj dát do šrotu. Ovšem Ludwig Hainz přesvědčil radní, že stroj dokáže dát do pořádku a tímto záslužným činem dosáhl toho, že jeho firmě byla svěřena trvalá údržba orloje. Tato tradice pak trvala až do časů po druhé světové válce. Roku 1925 nechal Ludvík Hainz postavit továrnu podle plánů inženýra

Theodora Hainze. Stavbu provedla firma Ant. Bass & Frant. Weigner. V budově tvořené jednopatrový betonový skeletem byla v poloza-puštěném suterénu kovárna, sklad, ve zvýšeném přízemí dílna a byt domov-níka. První patro zaujímaly dílny a kanceláře. V roce 1935 zde byla zahájena výroba elektromechanických hodin. Roku 1939 bylo přistavěno druhé patro. Během války byl závod přeorientován na vojenský zbrojní program a po válce se vrátil k původní výrobě. V roce 1948 byla továrna znárodněna a začleněna do národního podniku Elektročas. V devadesátých letech však potomci zakladatelů továrnu získali zpět, roku 1996 proběhla přestavba, dostavba a dnes tato hodinářská firma pod původním jménem stále pečuje o většinu věžních hodin v Praze i mnoha dalších obcích celé republiky.

Václav Kutina, závod k nakládání a uzení ryb (Jankovcova 13) Továrnu na rybí konzervy nechal postavit Václav Kutina roku 1915. Stavitelem byl Václav Hořejš. Zaujímala lichoběžníkový pozemek na břehu Vltavy. Nároží tvořil obytný dům s kanceláří, v prostřední budově s komínem byla konzervárna a dvůr uzavíralo podélné skladištní křídlo. Nosníky železného krovu nad halou pro zpracování ryb dodala firma Samuel Bondy. Po znárodnění patřila továrna konzervárně Rybena, n. p. Areál byl po restituci v roce 2000 přestavěn na sportoviště a kanceláře. Osram, akciová společnost (V háji 10) V letech 1921-1922 nechala společ-nost Osram, továrna na žárovky postavit podle plánů architekta Maxe Spielmanna přízemní výrobnu a tří-patrovou kancelářskou a expediční budovu s hlavním vstupem z tehdejší ulice Okružní (dnes Jankovcova). Roku 1925 přistavěla firma Rudolfa Winternitze ve dvoře přízemní sklad. Firma Radiotechna, výrobce radio-lamp, pak nechala v areálu roku 1935

přistavět patrovou továrnu se vstupem z dnešní ulice V háji. Stavbu provedla firma ing. Ehrmann & Steuer. Po znárodnění se podnik s novým jménem Tesla postupně rozrůstal směrem k Dělnické ulici. Nejprve roku 1948 přístavbou jídelny pro zaměstnance a v roce 1958 byl dokončen železobetonový skelet etážové továrny na rohu Jankovcovy a Dělnické. Tato elegantní budova, jejíž bílá betonová konstrukce byla doplněna modrým výplňovým zdivem, dostala v 70. letech reprezentativní noční nasvícení jakožto svébytnou reklamu na svou vlastní produkci. Autorem návrhu byl firemní projektant Tesly architekt Ladislav Monzer. Téměř celý tovární komplex byl zbořen v roce 2007. Zůstal jen objekt označovaný v rámci závodu jako M3, dokončený v roce 1987. V jeho suterénu vznikl jeden z nejmo-dernějších úkrytů civilní obrany pro 450 osob, včetně štábu CO městské části Praha 7. Strop byl zodolněn olověnou protiradiační vrstvou. V míru byly prostory objektu užívány jako šatny dělníků. Během povodení v srpnu 2002 byl kompletně vybavený kryt až po strop zaplaven spodní vodou. Tehdy byl ztracen mimo jiné též kompletní archiv společnosti Tesla Holešovice. V současnosti je na celý objekt vydán demoliční výměr s datem roku 2011 a budoucnost těchto lukrativních pozemků představuje plánovaná stavba výškových budov Tower City Holešovice.

INSERCE


10

Tesla v nočním nasvícení z poloviny 70. let

Friedrich a Haaga, továrna na stroje (Na Maninách 17) Strojírnu postavila na rohovém pozemku vymezeném dnešními ulicemi Dělnickou a Na Maninách podle projektu J. Pollerta firma Rudolf Ehrmann, podnikatelství staveb v roce 1921. V té době měla nárožní budova patro a výraznou atiku, jejíž motiv se opakoval i nad vjezdem z ulice Na Maninách. Mazi válkami bylo dosta-věno patro i nad zbytkem továrny. Za války byla továrna přestavěna, přejmenována na Prager Vergaser Gesel. a vyráběly se zde karburátory pro Kolbenschmidt Pierburg AG. Po roce 1948 patřil areál Spojeným závodům PAL (Přístroje automobilů a letadel).

Roubiczek & Fischer, továrna na zpracování žíní (Dělnická 46) 1901-1902 si nechala firma Roubiczek & Fischer, Dampf-Rosshaarspinnerei Prag-Holeschowitz založená roku 1893 postavit Johannem Kindlem novou továrnu na zpracování žíní pro účely sedlářské a čalounické.

Přístavbu v roce 1912 navrhl Antonín Žižka. Roku 1936 získala objekt to-várny chemicko-farmaceutická firma SANOMEDIA, která zde provedla další dostavby. Tehdy ustoupil patrový objekt v ulici Na Maninách novostavbě činžovního domu. V roce 1940 byla továrna adaptována pro nábytkářskou firmu B. Pisch a spol. Po válce tu sídlilo družstvo Vývoj nábytkářského průmyslu.

Továrna K. Morstadt (Dělnická 43) Na místě Perutzovy přádelny bavlny vznikla roku 1912 podle plánů architekta Pollerta dvoupatrová továrna, již vystavěla firma Hrůza a Rosenberg, podnikatelství betono-vých staveb a továrna stavebních vý-robků. Zde farmaceuti F. Ševčík, A. Vomáčka a K. Morstadt vyráběli oplatkové tobolky na dělené prášky. Po druhé světové válce tu sídlila firma Kutov a od roku 1950 národní podnik Interiér Praha. V letech 2001-2004 továrnu zadaptoval pro nové majitele atelier KAVA na kanceláře a obchody a v někdejší kotelně má být vinotéka podle návrhu Stefana Milkova.

První česká továrna na laky, fermeže a barvy F. J. Materna, Praha (Dělnická 22) První plány na výstavbu továrny na bronzové a kovové barvy zhotovil stavitel Václav Džbánek v roce 1881. V továrním objektu v Holešovicích se vyráběl bronzový prášek. František Josef Materna továrnu v roce 1896 připojil ke svému obchodu s laky, který provozoval na Senovážném náměstí. Stavitel Alois Špalek provedl nutné adaptace ohradní zdi a skladiště. Kancelářskou a obytnou budovu navrhl a provedl stavitel Josef Vaňha. Do roku 1922 rozšířil majitel původní objekt dle návrhu architekta Rudolfa Stockara ve stylu pozdního kubismu. Roku 1930 koupila firma pod vedením inženýra Viktora Materny pozemek na ulici Štěrboholská pro stavbu nového závodu, po znárodnění začleněného do národního podniku Barvy a Laky. Tehdy v holešovickém areálu sídlila Autorenova, n. p. Areál je nyní využíván k obchodním a kancelářským účelům a banální pou-tače prodejny aut nepěkně narušují pozoruhodnou Stockarovu fasádu.

INSERCE


11

Komíny nové holešovické plynárny

Dělnické pekárny (Dělnická 1) Družstvo Dělnických pekáren vzniklo v Praze v roce 1897. Jedna z prvních provozoven tohoto spolku vznikla na Bělského třídě (Dukelských hrdinů). V roce 1910 byla postavena podle projektu Bohumila Paloučka v Dělnické ulici další pekárna, která měla 7 pecí a komín 40 metrů vysoký, vybudovaný firmou bratří Fišerů. Nákladní výtahy dodala firma Jana Prokopce. Dokončena byla pekárna po válce v roce 1919. K rozšíření došlo ještě roku 1924, kdy k ní Technická kancelář ústředního svazu českoslo-venských družstev dala přistavět kancelářskou a obytnou budovu orien-tovanou do ulice, kde bylo v přízemí skladiště. Na průčelí z červených lícových cihel je pozoruhodný střední trojboký rizalit doplněný kubizujícím rámem z umělého kamene. Po znárodnění komplex provozoval národní podnik Pražské mlýny a pekárny. Po roce 1990 se z objektu stala prodejna společnosti Billa. Holešovická plynárna (Argentinská a U průhonu) „…Osvěcování plynem u nás posud takových pokroků neučinilo, jakých by laciný tento a užitečný osvěcování způsob zasluhoval. Anto v Angliča-nech 66 společností nákladem 15 mil. Šterlinků (asi 150 mil. stříbra) o to pečují, by každé městečko plynem osvěcováno bylo, a v Petrohradě již velký ústav zaražen pro dobývání plynu (gas portative): osvěcují se jím v našich, i velkých městech jen některé domy a kupecké krámy…“ (Květy české, 1837)

Stará holešovická plynárna z roku 1874 se nacházela při železniční trati Serverní státní dráhy na pozemku parc. č. 284. V těch místech dnes odbočuje ulice Za elektrárnou z ulice U Výstaviště. Později na onom pozemku vznikl takzvaný Obecní dvůr a do nedávna se zde nacházely objekty Pražské energetické a. s. Když přestala původní plynárna svou kapacitou stačit, bylo rozhodnuto o vybudování nové. Ta byla v říjnu 1888 uvedena do provozu z jedné čtvrtiny své budoucí kapacity. Postavena byla na místě dřívější parní pily banky Union. V roce 1889 pak byl provoz staré holešovické plynárny zastaven. Jak rostla spotřeba svítiplynu, byla nová plynárna dostavována. Až do ro-ku 1927 byla nejmodernější a největší v Českých zemích s roční produkcí 12 milionů m3 plynu. Výrobní technologie sestávala ze čtyřech baterií pecí s generátorovým otopem, z čistírny plynu, čpavkárny a čtyř plynojemů – každého o kapacitě 8 000 m3. Vybavena byla vlastní uhelnou vlečkou. Roku 1922 zde byl založen Ústav pro hospodárné využití paliv jakožto předchůdce dnešního Ústavu pro výzkum paliv. V letech 1925-1927 byla obcí pražskou postavena v Michli největší a nejmodernější karbonizační plynárna tehdejšího Československa, což umož-nilo odstavit plynárny smíchovskou, žižkovskou i holešovickou. Z plynárny v Holešovicích se do dnešních dnů zachovaly už jen části někdejší ohradní zdi podél ulic Argentinská a U průhonu. Od roku 1955 na jejím místě stojí stadion TJ Lokomotiva Praha dříve zvaný Stadion Karla Aksamita.

…„Tys nám tu scházel,“ usykl Řáda a měřil si bělouše, jako by měl vozhřivku. Řáda nikdy nebyl dítě, ale mizení brzlíku příznačné pro dospívání u něj nenastalo. Druzí dva chlapci si jezdce prohlédli s úctou. Prezident Masaryk tady nebyl zvláštnost; často jezdil sám bez doprovodu ze Stromovky, kde míjel důstojníky z trojské jízdárny harcující na koních od časů, kdy hvězda Rakouska stála vysoko, přinášel závan Ameriky, legií a svatosti. Jezdec přiložil dva prsty ke štítku a v druhé ruce zvažoval míč. „Můžete mi, chlapci, ukázat, kde se tu nachází cvičiště na Maninách?!“ Šolc se podíval na své druhy a smekl čepici. „My vás tam zavedeme,“ houkl plaše. Prezident dál držel odřený míč u boku. Ve druhé ruce svíral krátký bičík, ale díval se vlídně. Vedli ho Jankovcovou ulicí, přes Uranii kolem pavlačových domů zvaných Veselá bída, a lidé před vchody i v oknech si je zvědavě prohlíželi. Tady se nedalo říct: Vede je strážník. Masaryk je nad všemi dráby, chodící amnestie, amnézie dětských přestupků. Prezident zastrčil bičík, zdravil obecenstvo dlaní u čepice a zlehka se ukláněl. Došli ke škvárovému hřišti. Sem chodila tužit tělo bezpáteřní sociální demokracie, kluci z kolonky sem nemohli. Nikdo tu zrovna nebyl, vymřelá budka pokladny. Jen od klubovny je sledoval překvapený kustod. Prošli branou doprostřed černého hřiště s bílými lajnami. Prezident se rozhlédl kolem dokola, přimhouřil oči a slabě se usmál. Pak jim hodil míč. „Odteďka si budete hrát tady,“ řekl starozákonním hlasem…“ (Josef Moník, Psi bez rodokmenu)


12

Šatny letního sokolského cvičiště na Maninách; dnes tu stojí Light-House

Dělnická spartakiáda na Maninách v roce 1921; v pozadí Bílá skála nad Libní

Holešovická tělovýchova To my tu všichni cvičící a naslouchající a hledící jsme jedno nesmírný roj a mraveniště tisíce, tisíce, tisíce, pole máků rozstříklé na cvičiště a hlaholná polnice, dující do světa: Poslední bitva vzplála přichází odveta! (Josef Hora) Na počátku 20. let došlo k roztržce nejenom mezi levicově orientovanou mládeží a sokolskou tělovýchovou, ale též mezi samotnými dělnickými sportovními spolky. Jako formu protestu tehdy nejradikálnější část an-gažovaných sportovců reprezentovaná Federací dělnických tělovýchovných jednot zvolila zorganizování takzvané Dělnické Olympiády. Později běžně užívaný název Spartakiáda vymyslel Jiří František Chaloupecký v roce 1921 právě pro maninské vystoupení FDTJ. Inspiroval se jménem vůdce vzpoury římských otroků Spartakem. Maninské cvičiště vybudované svépo-mocí mělo značky pro 8 000 cvičenců a tribuny pro 100 000 diváků. V roce 1921 konala se tu 1. spartakiáda Dělnických a tělovýchovných jednot, na níž se představilo 40 000 cvičenců. Člen obvodního výboru KSČ Praha 6 K. Jiráček vzpomíná: …Všechny síly vrhnout do Prahy! Vyhlásit všeobecnou pracovní povin-nost! Veškeré komunistické dělnictvo se volá na pomoc! Tehdejší federální rada měla k uspořádání celostátní Olympiády v pokladně necelých 3.000 Kč. Ale týž den, kdy se objevila výzva v novinách, byly zahájeny práce na výstavbě stadiónu. Nepřátelé se posmívali, nevěřili síle revoluční myšlenky. Avšak již třetí den po výzvě se sjížděly

ze všech stran povozy s prkny a jiným stavebním materiálem. Před užaslými zraky měšťáků a jejich přisluhovačů spěchaly ze všech stran zajímavé průvody: Lidé v pracovních úborech, muži i ženy, mládež s lopatami, pilami a kladivy na ramenou. Kolečka a káry hrčely po pražských ulicích, šly i prů-vody s hudbou a všechno to směřovalo na Maniny. Započlo budování stadió-nu na I. Spartakiádu FDTJ!

Sokol Praha 7 rozběhl svou činnnost okamžitě po vzniku samostatného Československa novým tempem, kterému kapacita sokolovny na Letné U studánky nestačila. Bylo třeba dalších tělocvičen, jak kvůli stále vzrůstajícímu počtu cvičících, tak i proto, že sokolovna U Studánky byla poměrně daleko od intenzivně se rozvíjející oblasti Manin. Narůstající počet sokolů z této části obvodu si vynutil vznik pobočky Sokol Maniny, pro niž byla r. 1924 získána malá, ale vyhovující tělocvična v právě dostavěných tzv. Červených domech mezi ulicemi U Průhonu a Přístavní. Nová tělocvična byla vybavena nutným nářadím a hned byla plně využitá početným členstvem, dorostem a žactvem. Na Maninách také bylo letní cvičiště využívané oběma částmi jednoty, konaly se tam i závody a veřejná vystoupení všech složek TJ Sokol Praha VII.

FK Lokomotiva Praha založený v roce 1898 patří mezi sedm nejstarších klubů v republice. Až do roku 1905 nejsou žádné písemné zprávy o činnosti klubu, a proto všechny podklady pocházejí z podání několika pamětníků, jež bylo později zazname-náno, a ze sporadických zpráv tisku. V červenci 1898 se sešlo několik nadšenců a založili sportovní fotba-lový kroužek. Část zakladatelů pocházela z rodin holešovických starousedlíků, část z řad dělníků železničních dílen v Bubnech a koneč-ně část ze studující mládeže. Vlastní hřiště kroužek nevlastnil a proto se hrálo kde se dalo, ponejvíce ve Stromovce poblíž divadla Urania. Dlouho se jednalo o názvu kroužku, nakonec se zakladatelé shodli na pojmenování S. K. Praha VII. Po četných změnách působiště daných nepřízní doby se roku 1954 klub vrátil na Prahu VII a v srpnu 1955 vznikla TJ Dynamo Praha 7 - doprava. Ke konci roku měla již tato jednota 508 členů v devíti oddílech. V tomto roce byla zahájena i výstavba současného areálu stadionu "Na Plynárně". Byly zahájeny práce na úpravě hrací plochy pro kopanou, oplocení hřiště a stavba domku pro kustoda. V roce 1956 bylo dobudováno hřiště pro kopanou, jedno hřiště pro volejbal, celý objekt byl oplocen a dokončen hlavní vchod, postoupily práce při výstavbě klubovny, lehkoatletické dráhy a tribun. Postupně v krátkém časovém období vznikl sportovní stadion v dnešní podobě. Koncem padesátých let se postupně spojovaly závodní tělovýchovné jednoty ČSD. Takto počátkem šedesátých let vznikla TJ Lokomotiva Praha. Její dres oblékala i známá jména fotbalových hřišť: Josef Bican, Tomáš Stránský či Václav Migas. V roce 2005 se klub přejmenoval na Loko Vltavín a.s.


13

Reportáž o strašlivém ztroskotání balonu

„,Kysibelka“!

V průběhu Jubilejní zemské výstavy pořádané roku 1891 byl veřejnosti předváděn svítiplynem plněný balon objemu 2000 m³. Vypouštění balonu ukotveného (po francouzsku „balon captif“) vedl Maxmilián Wolff. Spíše pouťová atrakce než seriózní letuschopný stroj stala se velmi populární, proto si společnost pro výrobu minerální vody „Karlovarská kysilbelka“ (dnes Mattoni) zjednala balon jako reklamu své firmy. Pod tlakem očekávání veřejnosti se Maxmilián Wolff rozhodl provést s ním i volný let. Proběhl 16. června 1891. Jediným pasažérem byl Vilém Vondruška, nadporučík 88. pěšího pluku doprovázený dvěma plavci z Wolffova podniku. Balon ve výšce nevydržel tlak plynu, praskl a zřítil se na Reissenzahnovu slévárnu, která se nacházela na ulici U průhonu naproti tehdejší plynárně. Posádku zachránili tamní dělníci a podnikatel Wolff z obavy před následky vlastní nezodpovědnosti utekl. Dojemné svědectví o tomto pohnutém příběhu z dějin českého vzduchoplavectví přinesl následujícího dne časopis „Praha – denní list výstavní“, jenž byl jakousi pravidelnou kronikou výstavy: …Všichni shromáždění s výkřiky a tleskotem provázeli vznášející se balon, kapela hrála slavnostní tuš a my volali na unášené přátely, jež na naše volání odpovídali máváním šátků. …Balon krásně stoupal a letěl směrem k Letné. V tom, jako by silný vítr se do něho byl opřel na straně východní se sbortil, dolejší část jeho se stáhla, jako by plyn náhle vyssát a naklonil se na stranu. Ve východní jeho části tam, kde balon má nejširší průměr, se balon protrhl, praskl, trhlinou povstalou počal rychle plyn unikati, balon trhal se více a více, až roztrhl se po celé své výšce a s výše 2000 metrů letěl k zemi a s nim tři osoby, jež hleděly v jistý hrob. …Jakoby vítr nahoře panoval, zmítal se balon v prvém okamžiku i s loďkou. Když již větší část plynu z něho ušla, sploštil se v kolmé po loze a zase s ohromnou rychlostí padal. Té okol-nosti možno děkovati, že zbylá a ne-porouchaná část balonu se prukým padáním nadmula. Kusy z něho a cáry

volně poletovaly kolem balonové loďky. Všichni jsme si oddechli, vidouce, jak balon zvolna klesá, až dopadl, jak jsme z výstavy posouditi mohli, někde před letenskou plání. Rychle ujížděli jsme na místo, kde asi balon najdeme. Ukázalo se hned, že to byla továrna p. Antonína Reiszenzahna. Před ní kupily se davy lidstva, které již na nás volaly, že se žádnému z větroplavců ničeho nestalo. Volání jich provázeno bylo radostnými výkřiky. Nechtěli jsme ani věřiti svým očím, když vešli jsme na přední dvůr továrny, kde na sbaleném a ohořelém povlaku balonu seděli všichni tři větroplavci, obklopeni davem dělníků. Padli jsme si do náručí, jako bychom se byli bůh ví jak dlouho neviděli. Se slzami v očích prohlíželi jsme své přátely. Nebylo možná věřit, že jsou zcela zdrávi, bez nejmenší pohromy! Shromáždění dalo se do hlasitého volání a jásání. Kus nešťastného balonu leželo zde na zemi a obe-censtvo si z něho kusy na památku tr-

halo. Podrobnosti, jež dozvěděli jsme se zde o pádu balonu, jsou příšerné. Jen zázrakem tři životy lidské byly zachráněny. Neštěstí se stalo asi nad holešovickým hřbitovem. Jihozápadní slabý vítr snášel klesající balon až nad samotnou továrnu p. Reiszenzahnovu. Na dvoře však juž pozorovalo dělnictvo celé to divadlo; ředitel továrny p. František Přibyl, vida nebezpečí, v počtu 250 osob dal je alarmovati. Balon zvolna snášel se k zemi a zdálo se, že spadne do prostřed dvora, a že osobám, v něm letícím ničeho se nestane. K hroznému však zděšení všech zahnán byl balon náhle přímo nad komín kuplovny, jež byla v nejvyšší své činnosti a skutečně také na tento spadli. Výkřik proletěl dělníky. Nešťastníci, jež šťastně unikli smrti pádem s tak ohromné výše, měli býti za živa upáleni. Nejen že z komína vysoko šlehaly plameny, nýbrž pod ním právě vylévalo se rozžhavené železo do veliké kádě, v níž očekávala větroplavce hrozná smrť.


14

Dělníci Reissenzahnovy slévárny pózují vedle koše ztroskotavšího balonu „Kysibelka“

Nadporučík pan Vilém Vondruška

Loďka balonova přímo spadla na komín a část její se vzňala. Od plamenů chytlo také lanoví a část balonu, z nějž kus spadl na jednu stranu střechy slévárny. Druhý kus nechytl, avšak za to znova zbylá zachovalá část balonu se nadmula, a balon chvěl se směrem nad rozlité tekuté železo. V tom loďka balonu se svezla z vrcholu komínu a spadla i s polomrtvými větroplavci na střechu slévárny, do jejíhož tenkého trámoví se hluboko zabořila… …Lid, jakmile viděl, že všem třem účastníkům nešťastné této plavby ničeho se nestalo, propukl v bouřlivý jásot a volání, jež neutuchlo, až konečně všichni tři odebrali se do bytu p. Reiszenzahnova, kdež se brzy zotavili. As za půl hodiny, když byli naším fotografem fotografováni, odebrali se zpět na výstaviště, kdež všude přirozeně vítáni od známých i cizích s blahopřáním ke šťastnému zachránění… ---------------------------------------------- Svědectví přímého účastníka nehody! ---------------------------------------------- Nadporučík Vondruška vzpamatovav se poněkud z děsu, odpověděl na otázky, jež mu jeden z našich spo-lupracovníků předložil na dvoře továrny Reiszenzahnovy: "Byli jsme zcela určitě ve výši 2000 metrů. Tak přístroj náš ukazoval. V tom jsme ucítili trhnutí a hned následovalo několik dalších trhnutí. Balon praskl nahoře u ventilu, následkem čehož vlastní tíží svou klesl do koše. Že byl vítr, který se opřel do zbývajících cárů, neletěli jsme dolů střemhlav, klesání nebylo příliš rychlé. Přítěž jsme nevyhazovali. Nad továrnou, kde bylo nebezpečí největší, ačkoli mysliti na to nebylo lze, neboť byli jsme ztrnulí. Celá katastrofa trvala 7 mi-nut."

---------------------------------------------- Slovo odborníkovo! ---------------------------------------------- Pan František Vaněk, známý náš vědecký odborník v oboru vzducho-plavectví ,jenž roku 1888 vydal spis „Plavba vzduchem“ a loňského roku v „Květech“ obšírně čtenářstvu dosa-vadní vymoženosti vzduchoplavby vy-ložil, navštívil včera také výstavu, aby viděl odlet balonu. V panu Vaňkovi „Kysibelka“ nevzbuzovala důvěry, právě naopak. Z četných výtek pama-tujeme se, že poukazoval na těsné zařízení ventilu. "Víte, já myslím, že ‚Kysibelka‘ praskne," pravil nervosně k sousedovi vedle stojícímu. A vždy nervosněji stopoval přípravy. Po chvíli ještě silněji opakoval svou nedůvěru, pravě ke svému sousedu: "Víte vy, balon praskne; já povídám, že praskne!" Bohužel osudné p. Vaňkovo proroctví v několika minutách se vyplnilo.

---------------------------------------------- Ze soudní síně! ---------------------------------------------- Od narození svého již všemi nehodami a nepřízní osudu stíhaná „Kysibelka“ dospěla včera k okr. soudu na Smíchově, kde nad jejím „otcem" vyřknut byl rozsudek. K 9. hodině započato líčení adjunktem Drem. Isakem u přítomnosti policejního komisaře Habersberga a auskultanta Hanáka. Obžalovaný kapitán Max. Wolff se nedostavil na počátek přelíčení. V trestním oznámení uvá-děno panu kapitánovi za vinu, že sám

jízdy, ač to jeho povinností bylo, se nesúčastnil, dále že pustil jednoho hosta s dvěma svými zřízenci k jízdě, pro níž nebyli dost vycvičeni, že pustil je v balonu jenž nebyl k jízdě spůsobilým atd., vůbec celou snůšku skutků a okolností, jež pan kapitán svou nerozvážlivostí a lehkomyslností byl zavinil. Mezi tím dostavil se pan Max. Wolff. Jednání většinou vedeno německy. Na otázku soudcovu, co má na uhájení své proti obžalobě, p. M. Wolff vykládal, jak dobře i dokonale "Kysibelka" zařízena byla, jak ventily zcela v pořádku s ostatním přístrojím se nalézaly. …Zvlášť zajímavá byla dobrozdání znalců pp. prof. Zengra a prof. Vávry z české techniky. Pan prof. Zenger myslí, dle pozorování balonů různých soustav, že „Kysibelka“ byla k volné jízdě naprosto nespůsobilá. Ventily nebyly tak zhotoveny a upraveny, by účelu svému náležitě vyhovovaly; osoby, jimž řízení balonu svěřeno bylo, nebyly dosti zkušené. Látka, z níž balon byl sestrojen, jest neschopna pro podobný účel, ježto to bylo pouhé kaliko, jež nad to ještě špatně pokostem natřeno bylo. Že oba kormidelníci málo zkušenosti měli, patrno z toho, že nechali rychle balon stoupati... …Po 2. hodině vynesen byl rozsudek, jímž panu Wolffovi usouzeno bylo osm dní jednoduchého vězení s náhradou všech škod, jež pádem „Kysibelky“ se přihodily.


15

Rossemann & Kühnemann a o létadlech Avia (Poupětova 1a) Stavitel Antonín Žižka pro firmu Rossemann & Kühnemann, továrna na stroje, vybudoval v roce 1901 dílny, kancelářskou budovu, kovárnu a kolnu na barvy a oleje. Původně přízemní adminstrativní dům na rohu ulic rozšířil o nástavbu s trojúhlým štítem a segmentovým oknem stavitel Josef Karhan roku 1920. Továrna měnila majitele, firma Rosseman & Kühnemann následně přenesla výrobu vagónů a důlních lokomotiv do Radotína pod značkou Ferrovia, Rossemann a Kühnemann, akciové závody pro železniční potřeby v Praze. Od roku 1925 pak na holešovické adrese vyráběla letadla fabrika Miloš Bondy, továrna létadel Avia, která měla své mateřské zázemí ve Vyso-čanech. Miloš Bondy pocházel z vá-žené pražské podnikatelské rodiny, která se od 30. let 19. století zabývala prodejem hutních výrobků. Záběr rodiny Bondyových však sahal od podnikatelské činosti přes politickou angažovanost až po umělecké mece-nášství. Ještě o tom bude řeč! Miloš Bondy byl mimo podnikatelské nadšení též průkopníkem automo-bilového závodění. Vlastnil modrý stroj bugatti 37A, s nímž se stal abso-lutním vítězem ročníků 1928 a 1929 v těch časech oblíbených závodů do vrchu Brno – Soběšice. Dnes je Bondyho vůz vystaven v Národním technickém museu v Praze. Mezi roky 1921-1928 se Za Bondyho vedení z Avie stal výrobce vyni-kajících sportovních letounů, jejichž výrobní řada vyvrcholila typy BH-9 a BH-10. Holešovickou továrnu měl Miloš Bondy v držení až do roku 1928, kdy celou firmu Avia odkoupil kocern Škoda. Továrna pak pokra-čovala ve výrobě úspěšných letadel ve Vysočanech a ve druhé polovině 20. století produkovala i nákladní automo- bily, mimo jiné proslulé Praga V3S.

Dodnes vyrábí ve spojení s americkým kapitálem vrtule pod názvem Avia Propeller. V roce 1928 továrnu v Holešovicích koupila firma Antonín Páv, závody zámečnické a instalatérské. Kance-léřský dům na nároží dostavěl do dnešní podby František Troníček, stavbyvedoucí firmy Nekvasil, když nad traktem v Osadní ulici přistavěla patro se střešní terasou. Do roku 1930 projektovala Nekvasilova firma adaptace areálu pro firmu Páv, včetně nástavby patra nad dílnami do Poupětovy ulice. Troníček také roku 1939 vyprojektoval nové dílny: železobetonový trojpodlažní podskle-pený dvoutrakt s kratší fasádou do Osadní ulice. Po znárodnění zde sídlily národní podniky Kovotechna a Zukov. Nedávno zažila továrna excelentní vzkříšení. Architekt Ivan Kroupa přeměnil tento soubor na centrum moderního umění DOX. Za soukromé podpory pánů Leoše Války, Václava Dejčmana, Richarda Fuxy a Roberta Aafjese bylo otevřeno dne 19. října 2008.

Al-Ma a Aero aneb Od dílenského ponku do oblak! (Osadní 26) Začátky českého letectví byly skrom-né a kroky k výrobě vlastních letounů jenom pozvolné. Na podzim roku 1915 zadalo c. a k. ministerstvo války firmě Breitfeld-Daněk a spol. v Karlí-ně výrobu leteckých motorů Hiero II. V areálu pražského výstaviště byla zřízena opravna vojenských letadel zvaná Arsenál a tehdy také začala v Holešovicích fungovat i malá dílna doktora Marcia na opravu letadel zvaná Al-Ma (Albatros-Marcius). Po nesmělých začátcích přišla změna: Známý prvorepublikový politik Tusar a pražský podnikatel Kouřil se rozhodli najít další společníky a banky ochotné investovat do nového pod-niku. Podařilo se jim získat technika

Výroba draka letounu Avia BH-9 v době, kdy firma vyráběla v Poupětově ulici

INSERCE

Konstruktéři Alois Šmolík, Miroslav Hajn, Antonín Husník a Pavel Beneš. Iniciály jmen pánů Beneše a Hajna se stala součástí typového označení letadel Avia – BH.


16

Mertu a advokáta Vladimíra Kabeše. Firma začínala se třemi dělníky v Bubenči v bývalé továrně na náby-tek Röhrs. Později se přesunula na Výstaviště a když koncem léta roku 1919 obdržela první státní zakázku na 35 cvičných letadel, podle předlohy letounu Phönix/Brandenburg 276, podnik se musel přesunout do dílen bývalé opravny letadel Al-Ma. Letoun nesl typové označení Ae-01. Tady pracovalo na osmdesát dělníků, na konci roku 1920 jejich počet vzrostl na 150 a o rok později zde pracovalo 280 dělníků a 35 úředníků. Na letišti ve Kbelích Aerovce patřily hangáry, kde probíhala konečná montáž letounů před jejich zalétáním a předáním zákazníkovi. Jenže v roce 1921 lehly dřevěné hangáry popelem i s několika dokončenými aeroplány a v následujícím roce byla celá spo-lečnost likvidována – ale nezanikla! Výhradním majitelem se stal JUDr. Kabeš, vyplatil bývalé partnery, změ-nil název továrny na „Aero, továrna létadel Dr. Kabeš“ a v roce 1923 pak vybudoval na okraji Vysočan moderní výrobní areál poskytující obživu 500 dělníkům a 70 úředníkům. Továrna se později pustila i do výroby automo-bilů, jimiž vyrovnávala nepravidel-nosti v objednávkách letadel. Proslavi-ly ji zvláště populární červené vozy Aero 500 či Aero 662. Firma dodnes vyrábí ve Vodochodech letecké součástky, přístoje a systémové komponenty. Kromě jiného také pro dopravní stroje Airbus.

Rössler a Fischer, továrna na zpracování koření (Osadní 28) Firma Hynek/Ignatz Gottwald, továrna kovového nábytku si roku 1902 vybudovala továrnu podle projektu Antonína Žižky. Produkovala kovové zařízení zejména pro nemocnice. Roku 1934 přestavěla továrnu firma bratří Kalichů pro firmu Rössler a Fischer, která se zabývala zpra-cováním koření. Před válkou areál se sousedními objekty někdejší továrny Al-Ma a Aero převzala instalatérská a zámečnická a firma Antonína Páva.

Od roku 1969 zde fungovala galva-novna ZUKOV, od roku 1975 Státní výzkumný ústav ochrany materiálu a v 80. letech Závody umělecké kovo-výroby. V roce 1992 zadaptovala část továrny firma PAVAKOV ing. Anto-nína Páva. Mezi roky 1998-1999 zde podle projektu ing. Pěkného vznikl klub MECCA a studio ProSound s.r.o. Josef Jeřábek, továrna uzeného zboží (Osadní 35) V továrně Josefa Jeřábka postavené architektem Aloisem Špalkem starším vznikla tradice výroby proslavené pražské šunky. Areál byl tvořen třípatrovým nájemním domem a výrobními objekty ve dvoře. Roku 1922 zde vypukl požár, který zničil část krovu. Ve 30. letech byla v přízemí zřízena lékárna Miroslava Bárty. Po znárodnění se továrna stala součástí národního podniku Pražský průmysl masný. Vyráběly se tu speci-

ální lahůdky na export i pro členy vlády a byla zde také restaurace. Roku 1952 byla ve dvoře provedena přístavba a vybudována tunelová udírna.

INSERCE


17

Továrnu a nájemní dům v roce 1991 převzal ve značně zdevastovaném stavu vnuk původního majitele, v dánské emigraci žijící Robert Josef Jeřábek. V roce 1999 vše zdědila jeho družka Helena Wiegandová. Rozhodla se objekt uvolnit pro kulturní účely a nakrátko tak umožnila vznik nezávislého uměleckého centra Meat Factory, jehož vznik inicioval enfant terrible současné výtvarné scény David Černý. Komplex nedávno přestavěný podle návrhu studia Olgoj Chorchoj měl být v prvních letech financován z veřejných zdrojů a spon-zorských příspěvků. V České repu-blice lze však takovéto projekty jen stěží realizovat. Helena Wiegandová se o to však alespoň pokusila, ale Meat Factory Davida Černého se odtud z finančních důvodů musela odstěhovat do železničních dílen na Zlíchov. Nyní se zde nabízejí kanceláře i ne-konformní byty pod novým jménem M Factory.

SKF, kuličková ložiska (U Měšťanského pivovaru 7) Firma SKF byla založena roku 1907 ve Švédsku. Od roku 1919 měla zastoupení v Československu. V roce 1928 převzala továrnu Fichtel a Sachs v Černýši - Pernštejně nad Ohří a vznikla tak firma Československá továrna na výrobu kuličkových ložisek SKF, a. s. V roce 1928 Josef Blecha vypro-jektoval a patrně i postavil pro obchodní společnost SKF, kuličková ložiska správní a skladovou budovu. Dvoupatrové uliční křídlo bylo určeno pro dílny, skladování, obchod i admi-nistrativu. Přízemní křídla s šedovými světlíky obklopovala dvůr a byla určena distribuci. Interiéry kanceláří patrně navrhnul koncem 30. let architekt Jaroslav Fragner. Provoz areálu zůstal prakticky nezměněn a firma zde působí dodnes.

Karel Mareda, stavební zámečnictví (Přístavní 5) Dílny na výrobu stavebního kování nechal postavit koncem 20. let 20. století Karel Mareda. Podle vlastních plánů ji postavilo Podnikatelství staveb architekta a stavitele Františka Brože. Na půdoryse ve tvaru U se v uličním křídle nacházela výrobna, ve dvorním skladiště a ve spojovacím křídle byla kovárna. V 50. letech 20. století se zde usadila firma Kovodílo Praha. Roku 2001 objekt zrekonstruovala firma Konsepti na showroom kancelářského nábytku. Dnes tu sídlí architektonická kancelář D3A. Přestavba proběhla podle návrhu Studia Olgoj Chorchoj.

Továrna na klempířské zboží K. Jeřábek (Komunardů 32) Firma Karla Jeřábka si nechala v letech 1909-1911 postavit patrovou továrnu od architekta a stavitele Josefa Domka. Kancelářská a skladištní bu-dova má mansardovou střechu a neo-barokní fasádu. Na protáhlém pozemku dvora je vlastní klempířská dílna a kotelna. Železobetonové stropy provedla firma Vladimír Vlček, podnikatelství betonových staveb. Ko-míny továrny mají výšku 27 a 20 m. Firma během druhé světové války přejmenovaná na „Carl Jerabek Metallwaren Fabrik“ produkovala vodní nádrže a podobné zboží. Po druhé světové válce zde sídlilo družstvo Napako. Roku 1997 proběhla rekonstrukce podle projektu ateliéru D3A. V budově bylo umístěno design café Holport, nyní prodejna nábytku.

Prádelna Stanislava Záveského (Komunardů 39) Stanislav Záveský dal navrhnout stavitelem Bohumilem Štěrbou roku 1909 patrovou budovu prádelny na půdoryse ve tvaru písmene U otev-řeného do dvora, kde byla sběrna a třídírna. V křídle do ulice byly kanceláře a expedice. Dvorní trakt zaujímala kotelna se strojovnou a prádelna včetně chemické čistírny. Spojovací křídlo sloužilo sušení. V patře byly žehlírna a apretura. Stavbu provedla firma Hrůza a Rosenberg a nákladní výtah dodala firma Jana Prokopce. Od roku 1949 prádelnu provozovala Osvobozená domácnost. V roce 1993 proběhla rekonstrukce budovy pro kancelářské účely.

Zámečnická dílna a slévárna Fr. Richtera (Komunardů 30) Zámečnickou dílnu a slévárnu Františka Richtera postavila roku 1908 známá stavební firma Bohumíra Hollmanna podle projektu Aloise Zázvorky. V prostorách s trámovými železobetonovými stropy vyráběla továrna hevery. Komín fabriky je vysoký 23 m a spolu se dvěma sousedními komíny Jeřábkovy klempírny tvoří na holešovickém nebi charakteristickou siluetu.


18

Kovovýroba zde probíhala až do 90. let. Manipulační dvůr byl někdy v sedmdesátých letech zastřešen lehkými příhradovými nosníky, které byly po očištění vyzvednuty na původní místo a nesou dnes novou střechu univerzálního studiového prostoru zvaného La Fabrika. Koncem 19. století vybudoval Samuel Brill na sousedním pozemku kože-lužnu. Provoz však brzy přesunul blíže ke trati do ulice Plynární. V letech 1906-1907 zde vznikla slévárna umělecké litiny Karla Bendelmayera. Plány na přestavbu a dostavbu podepsal František Šafařík. Slévárna zabírala protáhlý pozemek mezi dnešními ulicemi Dělnickou a Přístavní. Roku 1920 došlo k dalším přestavbám pro firmu Pražská metalurgie. Projekt zpracoval a stavbu vedl Jaroslav Vorlíček. V 80. letech 20. století zde byla v provozu tlaková slévárna podniku ČKD. V letech 2003-2007 byla dle projektu ateliéru KAVA továrna propojena skrze dvůr s halou Richterových strojních závodů do ulice Komunardů a přestavěna na kulturní centrum La Fabrika.

Franta Anýž, závody pro uměleckoprům. práce kovové (U Průhonu 40, Přístavní 29) V roce 1912 založil slévač a kovolitec František Anýž, absolvent Umělecko-průmyslové školy v Praze svůj podnik specializovaný na kovovýrobu. Firma Matěje Blechy mu v Holešovicích postavila administrativní a obytný třípodlažní trojtrakt s fasádou do ulice s dílenským traktem, se slévárnou a s komínem uprostřed dvora. Ve výrobním objektu byly umístěny kelímkové pece, kovárna, galvanovna, opalovna a leštírna. Dílenský trakt byl vybaven soustruhy, lešticími a zlaticími stroji. V přízemí uličního objektu byla kancelář majitele podniku, kreslírna, účtárna a výpravna zboží, v prvním patře bydlela

Anýžova rodina a druhé patro se střešními světlíky zabíral ateliér. Uliční fasádu navrhl architekt Antonín Engel ve stylu wagnerovské moderny. Fasáda byla původně členěna do geometricky rámovaných zrcadel omítky a průběžných podokeních pásů režného zdiva, dnes má pouze hladkou štukovou omítku ve dvou odstínech. V roce 1925 vyprojektoval Jindřich Pollert pro Anýžův závod na při-koupené parcele na druhé straně bloku do Přístavní ulice jednolodní pod-sklepenou železobetonovou halu. Její fasáda je charakteristická viditelným průběhem ješábové dráhy v dělení rozměrných oken. Podle plánů sloužila "formování uměleckých prací". Hala byla spojena otevřeným schodištěm s budovou slévárny. Podle Polertova projektu bylo také ve stejné době přistavěno patro na spojovací dílenský trakt, čímž celý areál získal víceméně dnešní podobu. Od konce 20. let 20. století se Anýžova továrna specializovala na výrobu svítidel a zásobovala jimi řadu veřejných institucí. Podílela se i na výzdobě katedrály sv. Víta, vytvořila bronzové dveře do chrámu, sarkofágy českých panovníků podle návrhu architekta Roškota a dodala též část výzdoby Obecního domu. Franta Anýž představoval osobnost talentovaného výtvarného umělce, precizního šperkaře, vyhledávaného cizeléra a medailéra, v první polovině 20. století proslulého a vynikajícího uměleckého řemeslníka a posléze zodpovědného a moderního podnika-tele v uměleckém průmyslu. Charis-matický František Anýž vynikal svým talentem a pílí již na Umělecko-průmyslové škole v Praze, kde studoval u profesorů Celdy Kloučka a Emanuela Nováka. Svým neúnav-ným úsilím a organizačními schop-nostmi se v prvním desetiletí vypracoval z malé dílny v uznávaný uměleckoprůmyslový závod na zpra-cování kovů. Jako člen spolku Mánes byl v přátelských stycích s význač-nými sochaři a architekty, od kterých získával zajímavé zakázky. Jeho že-nou se stala neteř sochaře Bohuslava Schnircha. Anýžova vlastní tvorba byla soustředěna převážně na šperky, knižní vazby a umělecké kovové předměty příznačného autorského a řemeslného rukopisu. Slévárna byla zrušena v roce 1988. Areál donedávna sloužil kovovýrobě pro firmu Pavakov Romualda Páva.

Továrna na plechové plakáty a obaly (Jankovcova 23) Alois Pelz si nechal od architekta a stavitele Josefa Rabocha vytavět továrnu roku 1902. Železobetonové konstrukce výrobních hal dodala firma Vladimír Vlček, podnikatelství staveb, nákladní výtahy firma F. J. Mueller. V letech 1912 - 1919 tentýž architekt i stavitelé provedli přístavby a dostav-by. Od té doby firma nesla název PLUTO, česká továrna na kovové zboží, plakáty a plechové obaly. Další adaptací prošla budova v roce 1929. Za války sem byla umístěna pobočka elektrotechnické firmy Telefunken-Prag, A. G. Od 50. let se tu nacházela provozovna Obal, n. p. V roce 2003 byla budova adaptována pro kancelářské účely architektem Davidem Chisholmem.

INSERCE


19

První pražský měšťanský pivovar (U průhonu 13) Kolem roku 1870 pracovalo v historických částech Prahy ještě asi 50 pivovarských provozů. Po vzniku pivovarů na Smíchově, ve Velkých Popovicích, v Libni či Nuslích jich ale rychle ubývalo. Technologicky moderní pivovary zahlcovaly Prahu levnějším a často i kvalitnějším pivem. Pražští radní přicházeli zavíráním staropražských pivovárků o značné zisky. Roku 1895 se konšelé a městská rada usnesli, že si vystaví svůj pivovar. Akciová společnost Prvního pražského měšťanského pivovaru koupila pozemky o rozloze 36 000 m2 na Maninách, kde firma V. Nekvasil postavila podle plánů stavitelů Josefa Bertla a Otakara Bureše pivovar, jehož strojní zařízení dodala firma F. Rnghoffer, elektrické vybavení F. Křižík. Varnu a další technologické provozy, nejmodernější ve své době, zřídila firma Novák & Jahn. Vedením pivovaru byl pověřen pan Vendulák, člen staré pivovarské rodiny, majitel a sládek staroěstského pivovaru a hostince U Medvídků. Pivovar svým vzestupem dokončil destrukci starých pražských pivovárků, jejichž majitelé a sládci se zachovali stejně jako městští radní a založili si vlastní pivovar v Braníku. V holešovickém pivovaru se dodržo-vala výroba tmavých a zdravotních piv. Zdejší pivo si získalo oblibu nejen v Čechách, ale i ve Vídni a dalekém Chicagu. Po slavnostním a otevření roku 1897 byla zahájena stavba druhé varny a rozšířovaly se ležácké sklepy.

Veškeré provozy v meziválečném období Škodovy závody zmoder-nizovaly. Do takzvané pivovarské zahrady bylo přeneseno z Výstaviště roku 1902 populární dřevěné divadlo Uranie navržené v secesním stylu Osvaldem Polívkou v roce 1898. Na novém místě stálo až do roku 1946, kdy podlehlo úmyslně založenému požáru, který měl zakrýt manko v divadelní pokladně. Tradice byla přetržena, když byl roku 1948 pivovar znárodněn, začleněn do národního podniku Pražské pivovary a jeho honosný název degradován na „závod Holešovice“. V polovině 80. let 20. století se vrátil k výrobě tmavé-ho piva nejprve zvaného Kardinál, později přejmenovaného na Měšťan. Po roce 1989 podnik opět přijal původní název a po roce 1990 byl celý sortiment zdejších piv jednotně označován jako Měšťan. Pivovar vařil pivo do konce března 1998 a pak ho Společnost Pražské pivovary zavřela, protože chtěla sou-středit výrobu piva v metropoli pouze na Smíchov a do Braníka. Značka Měšťan však z pultů nezmizela, protože výrobu tohoto piva společnost přesunula do Smíchovského pivovaru. V současné době probíhá rekonstrukce areálu pod názvem A7 Arena podle projektu ateliéru CMC architects. Budou zde kanceláře, obchody, restaurace a byty. Dokončena je re-konstrukce humen, kde je umístěna prodejna Albert a sídlí vydavatelství Ringier ČR, a. s. V prostorách bývalé lahvárny má vzniknout divadelní prostor a prostranství uvnitř areálu budou sloužit nekonvenčním sportům a příle-

žitostným hudebním produkcím. Části areálu jsou prohlášeny za kulturní památku.

Dr. F. Zátka, Pražské pekárny a sodovkárny (Jankovcova 2a) JUDr. Ferdinand Zátka v roce 1877 zřídil pekárnu chleba v objektu bývalé přádelny, která patřila mezi první a největší podniky klasicistního Karlína. Roku 1911 postavil firmě architekt a stavitel Bohumil Štěrba no-vou pekárnu na chléb v Holešovicích a pekárnu karlínskou zadaptovala na pražírnu kávových náhražek. V roce 1928 přistavěli podle plánů Oldřicha Brabce výrobnu sodovky a hořčice s hlavním průčelím do Jankovcovy ulice. Po válce v holešovické firmě Zátka sídlil národní podnik Pražské pekárny a sodovkárny. Mezi populární výrobky zdejší továrny patřily ještě nedávno limonády Aro-cola a Citro-cola. Roku 2003 byla továrna zrekon-struována pro kancelářské účely podle projektu ateliéru Jiran Kohout architekti pro firmu Hallpark a dnes tu sídlí reklamní agentura Ogilvy & Mather.

INSERCE


20

Ochranný a obchodní přístav v Holešovicích a veřejná skladiště Přístav byl budován byl ve dvou etapách: původně jako přístav ochranný a zimní v letech 1892–1895. Mezi roky 1896–1910 byl upravován na přístav obchodní. Celý byl vyhlouben uměle, vytěženo při tom bylo 513 900 m³ zeminy. Přístavní bazén má délku 750 m a je široký 100 m. Hloubka bazénu byla v době postavení 2 m, dnes činí 4,8 m. Přístav zaujímá plochu 16,4 ha, z čehož polovinu tvoří vodní hladina bazénů. Stavbu provedla firma Lanna, Pražská strojírna dříve Breitfeld, Daněk a spol. dodala kovové stavební součásti. V roce 1906 bylo při přístavu vybudováno seřaďovací nádraží. Ze severní i jižní strany bylo napojeno vlečkou na nádraží Bubny. Z téhož roku pochází také největší počet zdejších budov. Areál přístavu i nádraží je vymezen ohradní zdí architektonicky pojatou jednotně s objekty a budovami ve stylu secesním. Vstupní partie areálu je tvořena branou se dvěma symetricky situovanými domy. V osovém průhledu je za branou umístěn objekt služební budovy dráhy čp. 1058. Vlevo za ním se pak nachází původní celní skladiště čp. 1059. Při severním konci se nachází bývalá budova pro železniční zřízence s vjezdem do nádraží a dvěma drobnými doprovodnými architektu-rami, zejména původním hradlem č. popisné 788. Uvnitř areálu stojí dále objekt čp. 789 vzniklý roku 1894 patrně přestavbou původního obydlí přístavního dozorce. Na severu areál uzavírá brána, která přiváděla do přístavu železniční vlečku. Jako autor staveb je v literatuře uváděn architekt František Sander, ač na výkresech samých není podepsán.

Franta Sander absolvoval zámořskou cestu do Ameriky a při své práci se následně inspiroval tvaroslovím pře-vzatým z oboru námořní plavby. Byl autorem řady plavebních komor, nábřežních navigací a jiných dalších doplňkových staveb na Vltavě i na Labi. V následujících obdobích neprodělal přístav zásadních změn. Kolem roku 1926 přeložení koryta Vltavy podle projektu inženýra Eduarda Schwarzera na minimum omezilo odstup přístavu od vlastního toku řeky, neboť byla zúžena přístavní kosa a na ní pak bylo přistavěno veřejné skladiště od Fratiška Bartoše. Při této změně zaniklo zavlečkování z jižní strany a zůstala jen vlečka ze severu. Svými rozměry a zejména šířkou daleko přesahující ostatní pražské přístavy patřil holešovický přístav k nejvýznamnějším v zemi. Také jako jediný měl zařízení pro vytahování a opravu lodí. V 90. letech 20. století přístav přestal sloužit lodní dopravě a roku 2005 byly vytrhány i koleje nákladového nádraží. Nyní probíhá konverze pro obytné a kancelářské využití podle projektu nazvaného Prague Marina. Veřejná skladiště bylo postaveno v letech 1926-1928 na vnější kose. Jeho výstavba včetně úpravy celé vnější přístavní kosy souvisela s celkovou úpravou zdejšího koryta Vltavy ve 20. letech. Konstrukci provedla firma Karla Skorkovského ve spolupráci s Českomoravskou stavební akciovou společností. Autorem projektu je František Bartoš. Jedná se o pozoruhodné dílo mezi-válečné architektury. Skladiště má výraznou jednoduchou čtyřpodlažní hmotou. Konstrukci železobetonové-ho skeletu tvoří ploché bezprůvlakové

stropy a polygonální sloupy s hřibo-vými hlavicemi. Náběhy sloupů jsou přiznané na průčelí a dodávají fasádě nezaměnitelný charakter. Dispozičně jsou jednotlivá podlaží rozdělena na tři sekce, které rozdělují schodiště s výtahy. Ve své době bylo skladiště vybaveno nejmodernějším chladicím zařízením, skladovaly se zde převážně potraviny. Pozdější je mohutná hranolová přístavba. Budova slouží po celou dobu své existence skladování a je v dobrém technickém stavu. Areál, který je důležitým dokladem stavebního vývoje Holešovic, je památkově chráněn.

Skladiště Jednoty hospodářských družstev (Jankovcova 18) U Holešovického přístavu na pozemku vymezeném tehdejšími ulicemi Přívozní a Okružní (Jankovcova) v letech 1920-1922 vznikl komplex budov pro Jednotu hospodářských družstev. Hlavní dominantu tvoří sýpka. Areál postavila firma Nejedlý a Řehák (nástupce fy A. Lanna), se kterou spolupracoval architekt Emil Králíček, jemuž jsou připisovány plány fasád. V roce 1936 byl železobetonový skelet skladiště rekonstruován firmou Radim Matolín, podnikatelství staveb. Po druhé světové válce byl areál využíván n. p. Oseva. Dodnes slouží jako skladiště.


21

Akciový parní mlýn (U Uranie 14) Stavebníkem byla Akciová společnost mlýnů v Praze. Výstavbu inicioval mlynář Vávra z Čerčan. Součástí areálu byla mlýnice se skladištěm, mísírnou a čistírnou, obilné silo, strojovna a kotelna s uhelným silem. Provoz byl zahájen v září 1910. Komplex byl postaven projektu Josefa Vaňhy. Mlýnice byla řešena jako pětipodlažní, na půdoryse protáhlého lichoběžníku, který zcela vyplnil dostupný pozemek. Má vnější nosné cihlové zdivo a vnitřní trojtraktovou konstrukcí s litinovými sloupy roz-dělenou dvěma příčnými komunikač-ními trakty se schodišti. Nad jedním ze schodišť byla postavena věž s vodojemem určeným k zásobování hasicího zařízení. Technologie mlýna, navržená ing. Holubem, byla dodána firmou Amme, Giesecke & Koenegen se sídlem v Braunschweigu, kotelnu a strojovnu vybavila První českomoravská továrna na stroje. Výtvarné řešení fasád mlý-nice je dílem Bohumila Hypšmana, který její objem potáhl lícovými cihlami s roštovým ornamentem mezi okny. Vytvořil tak jednu z nejdů-ležitější průmyslových staveb v českých zemích podle vzoru školy Otto Wagnera. Samostatně stojící obilní silo též navržené Josefem Vaňhou mělo podobné, jednodušší dělení fasád a bylo provedeno již ze železobetonu. Roku 1911 postavila pražská pobočka firmy Ed. Ast & Co. na přikoupeném pozemku moučné skladiště, železobe-tonový monolitický osmipodlažní čtyřtakt systému Hennebique. Plány podepsal přímo ing. Eduard Ast, průkopník těchto konstrukcí v Rakousku-Uhersku. V téže době byla postavena také administrativní budova opět podle Vaňhových plánů s Novotného fasádou. V roce 1946 byl mlýn znárodněn a přejmenován na Středočeské mlýny, národní podnik, od roku 1957 jej přebírá n. p. Pražské pekárny a mlýny, který provedl generální rekonstrukci a mlýn plně elektrifikoval. Obilní silo bylo též stavebně propojeno s mlýnicí. Provoz byl zahájen znovu roku 1965 s dvojnásobnou kapacitou. V devadesátých letech byl provoz mlýnů definitivně zastaven a technologie demontována. Postupně bylo strženo obilní silo, admini-strativní budova i hospodářské stavby. Dochovala se mlýnice a sklad mouky.

Oba objekty byly prohlášeny kulturní památkou v roce 2003. Na počátku roku 2007 byla zahájena přestavba pro administrativu a byty podle projektu CMC architects. Výsledkem je opět velmi zdařilá konverze cenné průmyslové památky.

Přádelna bavlny Leopold Mahler (U Pergamenky 16) První přádelnu bavlny v ulici U Perga-menky nechali postavit v roce 1889 společníci Leopold Mahler a Adolf Leiner. Plány vypracoval stavitel Johann Kindl. Továrna byla třípod-lažní se zvýšeným suterénem. Litinové sloupy v každém patře podpíraly stropy systému Klein. S přádelnou sousedila strojovna a kotelna vybavená kotli z Ringhofferovy továrny. V letech 1892–1894 byly přistavěny sklady a rozšířena kotelna. Firma Hrůza a Rosenberg, podnika-telství staveb betonových zřídila ce-mentové potrubí svádějící odpadní vodu do Vltavy. Nová čtyřpodlažní přádelna z let 1902-1903 při Jankovcově ulici, technologicky navázala na původní strojovnu. Navrhla ji curyšská kan-celář Sequin & Knobel, významný projektant středoevropských textilek. Tehdy byl už podnik ve vlastnictví pouze Leopolda Mahlera a nesl název Pražsko-holešovická přádelna. Ze severu se přimyká úzký trakt, kterým

procházely transmise ze strojovny a na rohu pětipodlažní schodišťová věž vrcholí vodojemem, který zásoboval sprinklerový hasicí systém. Ve zvýšeném suterénu se nacházel sklad bavlny. Spolu s kancelářskou budovou (čp. 888) a vrátnicí přádelnu realizovala stavební firma Aloise Richtera. Obě budovy byly v devadesátých letech přestavěny na kanceláře České pošty, kdy byla násilným vestavěním podlaží a vybouráním nových oken tato ušlechtilá průmyslová architektura nenávratně poničena.

Továrna na prádlo (Plynární 37) Jindřich Löwidt nechal postavit v le-tech 1904-1906 stavitelem Josefem Vaňhou "továrnu na prádlo" – tedy prádelnu. Zděný objekt se železobeto-novými stropy měl přízemí rozdělené na prádelnu, sušárnu a balírnu dopl-něné kanceláří a bytem. V patře byla nedělená hala žehlírny. Vpravo stála kotelna vybavená kotlem Tischbein se strojovnou. Roku 1914 prádelnu mají-tel vybavil mechanickými pračkami. V roce 1916 se stal novým majitelem Oskara Haace nástupce a zůstal zde až do roku 1949, kdy prádelnu převzal podnik Osvobozená domácnost. Ještě roku 1987 došlo k rekonstrukci, ovšem dnes je budova opuštěná a po požáru způsobeném bezdomovci čeká na demolici, aby uvolnila místo pláno-vané novostavbě polyfunkčního domu.


22

Sklady Ferra, a.s. a také o rodině Bondy (U pergmenky 11) Pražský měšťan Leon Gottlieb Bondy založil v Praze roku 1829 velko-obchod se železem. Jeho syn Bohumil roku 1869 zbudoval v Bubnech mo-derní továrnu, která byla brzy elektri-fikována. Strojní součásti, hutní dru-hovýrobky a jiné zboží prodával po celé Evropě. Rodina Bondyových patřila mezi významné pražské podnikatele. Bohumil Bondy byl poslancem zemského sněmu, dočasným pre-zidentem Obchodní a průmyslové komory, spoluzakladatelem pražského Umělecko-průmyslového musea a po-máhal organizovat Jubilejní zemskou výstavu roku 1891. Další z rodiny Karel Bondy s Emilem Kolbenem zakládali ve Vysočanech v dřevěné boudě s pětadvaceti dělníky později světově proslulou strojírnu ČKD a rodina vybudovala na konci 20. let v ulici Na příkopě palác Bondy s velkorysou onchodní pasáží známou dnes pod jménem Černá růže. Když Bohumil Bondy roku 1907 zemřel, podnik převzali synové Otto a Léon. Spojením s dalšími pražskými firmami vznikla roku 1918 Ferra, a. s. Mezi lety 1928-1929 si společnost vybudovala nové sídlo v Lazarské ulici. Funkcionalistický palác Ferra s Divadlem Vlasty Buriana navrhnul architekt Josef Karel Říha. Další akcí byla výstavba moderních skladišť železa v Holešovicích, která projektoval v letech 1928-1929 archi-tekt Josef Kříž. Realizace se ujala firma ing. Bohumil Belada a spol.

Vybavení jeřábovou technikou dodala ČKD. Areál sestával z velkého a ma-lého skladiště s administrativním traktem, z manipulačního dvora a přístřešku vlečky. V Jankovcově ulici vznikly bytové domy údajně pro zaměstnance firmy. Konstrukci velké haly (88 x 107,5 m) tvoří velmi subtilní ocelový skelet s vyzdívkami. Fasády z režného zdiva jsou výrazným znakem celého areálu. Z původního vybavení tu najdeme zbytky úzkokolejné dráhy pro vozíky, dva výtahy a regály. Roku 1936 zde byla vestavěna trafostanice. Upoutají nás zde kvalitní architek-tonické detaily: dveře, okna, schody, rýhované plechy podlah a zábradlí měly symbolizovat pevnost materiálu a dělat firmě reklamu. O kompozič-ních kvalitách areálu svědčí i dochované dobové album z foto-ateliéru Bruner – Dvořák Praha, kde na snímcích můžeme obdivovat vytří-benost, s jakou architekt své dílo for-moval. Josef Kříž zde promyšleně pracoval s dekorativním účinem archi-tektonického detailu a vytvořil tak působivý kontrast k celkově raciona-listické strohosti areálu. Podnik byl po válce znárodněn a mnohokrát reorganizován. Došlo k četným adaptacím, roku 1953 se schválilo rozšíření velkého skladu a instalace nových mostových jeřábů. Realizace proběhla na začátku 60. let. Tehdy se ředitelství přestěhovalo do Malešic, kde vznikly další moderní skladovací prostory. V roce 1993 M+M ateliér z Libně provedl kompletní ošetření fasád a projekt změn interiéru maloprodej-

ního skladu. I přes četné úpravy a povodně z roku 2002 se jedná o stále plně funkční a velmi hodnotný průmyslový areál, jehož kvality nejsou dosud náležitě oceněny. Pergament – Papier Fabrik (U pergamenky 40) Vídeňská papírensko-obchodní spo-lečnost Schlütter a spol. si nechala postavit městským stavitelem Johannem Kindlem v roce 1887 přízemní zděnou budovu s dřevěnými krovy. Firmě přejmenované od roku 1890 na Schlüter & Cie v 90. letech areál rozšířil přístavbami kotelny a domku vrátného Alois Špalek. Pro nového majitele Emila Hirsche vystavěl v roce 1906 Antonín Žižka novou kancelářskou budovu. Rozvoj výroby přiměl majitele vybudovat dvoupatrovou železobetonovou budo-vu roku 1911. Továrna byla akciono-vána pod jménem Prager Papierfabrik A. G. a rozšiřovala výrobu až do první světové války, byla přistavěna jednopatrová hala a strojovna získala střechu s ocelovými nosníky. Pergamenový papír byl převážně určen k balení všude tam, kde bylo zapotřebí odolnosti vůči pronikání tuků skrze obal. Před vynálezem hliníkových či plastových fólií neměl tento produkt náhradu. Hlavním odbě-ratelem produkce pergamenky byl potravinářský průmysl a maloobchod. Kotouče papíru se v továrně většinou potiskovaly, a tak součástí areálu bylo i středisko tiskové přípravy. Ve 30. letech patřila papírna Akc. spol. pro průmysl papírenský, Olšany. Stavební společnost Podnikatelství staveb Pohl a Kutsche tehdy již zastaralou továrnu zcela modernizovala. Dostavěla nový komín a garáže, později šatny a zázemí pro zaměstnance. Po druhé světové válce byl závod zavlečkován. Výroba pergamenu v podniku přejmenovaném na Západočeské papírny n. p. - závod Pergamentka zanikla roku 1975. Objekty pak ještě nějaký čas sloužily pro výrobu papírových sáčků. V 90. letech byla továrna prodána a dnes slouží jako veřejné sklady.


23

Přeprava transformátoru hlubinovým vozem elektrických drah do elektrárny

Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy, vozovna Centrála, ústřední dílny a měnírna (Partyzánská 7) Elektrickým světlem prý i poměry se zlepší, čerstvého vzduchu bude dost a voda zdravější, pro pohodlí obecenstva i rovné dláždění – a především už žádné víc egyptské zatmění. Až zázračné to svícení začne v Praze všude, budou jím osvětleny též ústavy pro chudé: obecní kuchyň, útulna a jiná místa snad ... Elektrickým si světlem pak chudí zaženou hlad! (Kuplet „Elektřina“ uvedený Prvním českým tingltanglem J. Bachmanna a F. J. Frankla) V prosinci roku 1895 bylo vyzváno deset nejlepších elektrotechnických firem, aby podaly návrhy jak zásobovat elektrickým proudem Prahu. Rozhodnutí o nabídkách bylo závislé především na získání pozemku pro centrálu. V roce 1896 byla rada města Prahy pověřena k uzavření kupní smlouvy na pozemek v sou-sedství tiskárny kartounu bratří Kubinzských, odkud byl snadný přístup k vodě a z nádraží mohla být přivedena vlečka. Roku 1897 rozhodla komise složená z Prof. Pulaje, dvorního rady Kapreise a Prof. Dőrfela o jednotné elektrizaci Prahy. Tak vznikl návrh na zásobo-vání střídavým trojfázovým proudem 50 Hz o vysokém napětí 3kV a nízkém napětí 3x120 V, který byl velmi šťastný. Pražskou síť měla zásobovat jediná elektrárna – v Holešovicích. Součástí areálu měla být i nová tramvajová remíza Elektrických drah. Projekt vyhotovil architekt František Schlaffer, stavbu provedla firma Josefa Šebka. Náklady činily asi dva miliony zlatých. V roce 1900 byla dokončena stavební i technologická část parní elektrárny s prvními třemi a poté ještě dalšími dvěma parními stroji o výkonu 1000 HP. Roku 1903 přibyl parní stroj o vý-konu 3000 HP. V letech 1908-1909 byla zprovozněna parní turbina systému Melms-Pfenninger s výko-nem 5000 HP při 1000 ot./min. Později byly postaveny dva turbogenerátory o výkonu 3600 kW

při 1500 ot./min. a dva o výkonu 8500 kW při 1500 ot./min. Poté následoval stroj 5000 kW na 3000 ot./min. Strojní a elektrické vybavení dodaly firmy: První českomoravská továrna na stroje; František Ringhoffer; Märky, Bromovský a Schulz, dále Akciové strojírny - dříve Breitfeld, František Křižík a Emil Kolben. Napájecí vodní kanál z Vltavy vybudovala firma Kress a Bernard. V letech 1906-07 byl přistavěn třetí komín a v letech 1912–13, s roz-šířením kotelny, komín čtvrtý. Po roce 1916 došlo k obnově většiny strojního vybavení. Ve 20. letech byla přista-věna nová hala kotelny s ocelovou nýtovanou konstrukcí. Kvůli přenosu elektřiny zde byla vybudována první velká transformovna 110/22 kV. Elektrárna zásobovala veřejné osvět-lení, soukromé odběratele a hlavně elektrické dráhy až do uvedení elekt-rárny Ervěnice do provozu v roce 1926, kdy byla přebudována na parní teplárnu. Pro ten účel se roku 1938 přistavěla nová kotelna s vysoko-tlakými kotli Löffler. V tomtéž roce ředitelství elektráren rozhodlo vybudovat dvojici obytných domů pro provozní zaměstnance eletrárny podle návrhu architekta Josefa Chochola v ulici U elektrárny č. 8 a 10. Teplárna slouží dodnes, ovšem část technologických objektů byla v prů-běhu desetiletí zbourána a z původní pyšné čveřice komínů zůstal jenom ten nejmladší, doplněný novodobým ko-mínem z betonových tvárnic. Monu-mentální ocelová hala kotelny z roku 1938 s fasádou z pohledových cihel a elegantními pásovými okny byla bo-

hužel zbořena v listopadu 2004. Část dochovaných objektů se secesními prvky je památkově chráněna a má být v budoucnu začleněna do plánovaného obchodního centra.

Měnírna Holešovice v sousedství holešovické elektrárny a někdejší tramvajové vozovny Centrála byla postavena někdy kolem roku 1937 architektem Josefem Mlíkou, Gočárovým a Fragnerovým žákem z AVU, který ještě jako student projektoval po Praze sérii těchto staveb. Do dnešních dnů zřejmě přežila jenom tato. Budova má ocelový sklelet a její interiér je osvětlen střešními světlíky. Sloužila dříve také garážování pojízd-ných usměrňovacích stanic. Dodávala stejnosměrný proud do trolejí až do roku 1989, kdy její funkci převzala nová měnírna ve Strojnické ulici. Dnes objekt slouží jako sklad Městských služeb. Jak dosvědčuje dochovaná fotografie, měla tato technická stavbička půvabné uliční průčelí, které však bylo během času rozličnými přestavbami poničeno tak, že dnes si jí v šedivém prostředí rozbitých Zátor málokdo všimne.


24

INSERCE

Holešovická tramvajová vozovna zahájila provoz v areálu Ústřední elektrické stanice v Holešovicích 2. července 1900. Měla tři lodě po pěti kolejích a bylo možné do ní umístit 70 vozů, dalších 15 pak na remízní koleje. Trať k vozovně ještě nebyla dokon-čena proto musela být položena provizorní kolej. Součástí komplexu byly též první Ústřední dílny zvané Centrála. Hned z počátku sem byla převeden opravárenský provoz z vo-zovny Orionka. V areálu elektrárny bylo rozsáhlé nákladové kolejiště. Roku 1907 postavily Elektrické pod-niky první kolej ke skladům. Někdy v roce 1926 byla kolej přestavěna, aby umožnovala dopravu transformátorů a dalších zařízení do strojovny. Na nové koleji se nacházel nejmenší zdokumentovaný poloměr oblouku v celé síti pražských tramvají. Činil jen 13,2 m! Při další přestavbě v roce 1927 však tato rarita zanikla. Do dílen se vjíždělo s pomocí posuvny a v jejich hlavní budově byla umístěna montovna se dvěma kolejemi a potřebným strojním a jeřábovým vybavením. Třetí kolej vedla do lakovny se sušárnou. K hlavní budově navíc přiléhaly další dílenské objekty: zámečnická dílna, truhlárna a kovárna. Omezená kapacita dostačovala jen krátkou dobu. Proto se již od roku 1909 Správní rada zabývala myšlenkou na výstavbu dílen nových a v dubnu 1914 byly holešovické Ústřední dílny Centrála přestěhovány do nových dílen v objektu karlínské Rustonky. 30. dubna 1939 byla zrušena i vozov-na a veškerý personál i vozový park přesunut do remízy v Kobylisích. Ale tramvaje vozovnu neopustily. Budova dílen pak mnoho let sloužila jako hlavní sklad Elektrických podniků a nákladní doprava tu dál fungovala i pro potřeby elektrárny. Kolejiště bylo během druhé světové války dokonce rozšířeno o několik dalších kolejí. Budovy dílen byly zbořeny až během druhé světové války.

Opuštěné kolejiště bylo v padesátých letech postupně rušeno a 11. července 1955 byly z tramvajové tratě před elektrárnou vyjmuty výhybky a po-slední zbytky kolejí. V sedmdesátých letech byla jedna z lodí bývalé vozovny zcela zbourána a zbylé dvě značně zkráceny, ovšem dnes už z vozovny a dílen nezbylo vůbec nic. Továrna na barevný papír Alberta Emmricha (U papírny 2) Na trojúhlém pozemku postupně vznikla v letech 1881-1887 továrna na barevný papír podle plánů Johanna Kindla. Přístavby navrhoval Alois Špalek. V letech 1907-1908 byla za-stropena část dvora příhradovými vaz-níky a prosklena. Nárožní objekt z roku 1903 patřil Anně Urbanové.

Byly v něm byty zaměstnanců a kanceláře. Po válce pro nové technologie továrnu zmodernizována firma Podnikatelství staveb Pohl a Kutsche. Roku 1938 pak byla postavena u nájemního domu společná trafostanice. Po znárodnění byla továrna přičleněna k Západočeským papírnám pod názvem „Závod Emmrich“, později k národnímu podniku Pražské papírny. Dnes se připravuje konverze areálu.

Date post:	13-Feb-2017
Category:	Documents
Upload:	doanxuyen
View:	221 times
Download:	1 times

Rosseman & Kühnemann

Documents