Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Rožděnije Klio. U istokov istoričeskoj mysli by A. I. NěmirovskijReview by: Dagmar ŠigutováListy filologické / Folia philologica, Roč. 112, Čís. 1 (1989), pp. 50-52Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465686 .

Accessed: 15/06/2014 15:04

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.248.111 on Sun, 15 Jun 2014 15:04:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

RECENZE

dans le cadre de -à- déclinaison, à la substitution des anciens suffixes casuels -as, -os par les suffixes pro nominaux -ai, -oi au nom. pl. de -â- et -o- déclinai sons, etc. L'analyse détailée de ces changements per met à l'auteur d'établir leur chronologie relative et

quelquefois même, en connection avec d'autres don nées (linguistiques, historiques, archéologiques, etc.), la chronologie absolue. A. Bartoněk ne craint

pas d'en tirer des conclusions très générales, qui con cernent par ex. la genèse des différences dialectales ou la migration des Doriens. Ayant indiqué les poi nts faibles des opinions formulées par les autres spé cialistes comme Chadwick, Pisani, Caskey, Georgi jev, Adrados, il développe sa propre hypothèse: les differénces dialectales grecques ne se sont formées qu'après l'arrivée des Proto-grecs dans le territoire connu plus tard comme la Grèce, et la soi-disant mi

gration des Doriens, refusée par Chadwick, est un fait réel, même si elle ne représente qu'un déplacement secondaire des Grecs qui vivaient alors au nord ouest de la Grèce en contact avec le monde mycé nien.

A. Bartoněk reconsidère aussi la place du mycé nien vis-à-vis des autres dialectes: d'après lui, le my cénien (i. e. la langue des textes mycéniens en linéai re B) est une sorte de koinè qui n'a pas eu de succes seur direct parmi les dialectes grecs de l'époque ulté rieure car l'arcadien et le cypriote quoique très pro ches, ne reflètent que des relations de parenté indi recte.

L'auteur prête aussi une grande attention à l'analy se détaillée des subsystèmes phonologiques, surtout de celui à voyelles longues, au cours de la première moitié du Ier millénaire av.n.è., pour aboutir à un modèle de classement des dialectes en 350 av.n.è. en viron (p. 125-154). Ce modèle, modifié en détails, re pose sur ses propositions antérieurs qui ont suscité un grand intérêt parmi les spécialistes et une appré ciation favorable (Schmitt, Duhoux). L'apport de Bartoněk se revèle considérable surtout dans le do maine des dialectes doriens où il recourt aux ancien nes notions de Ahrens, Doris mitior, pour désigner un groupe innovateur de dialectes septentrionaux qui ont connu très tôt la transformation des voyelles ë/ô pour arriver au système de 7 voyelles longues (d'une part les dialectes «saroniques»: corinthien, méga rien, argien oriental, d'autre part les dialectes du Nord-Ouest: étolien, phocidien avec sa variante loc rien oriental, locrien occidental). Le dorien méridio nal, beaucoup plus hétérogène du point de vue de la naissance de la deuxième isoglosse e/o, comprend Doris media soumise à ladite transformation plus tard (dorien des îles de l'Egée et argien occidental), ensuite l'éléen, adoptant un système de 6 voyelles longues, la transformation étant limitée aux voyelles d'avant, et finalement, Doris severior, conservant le système de 5 voyelles hérité (laconien, messénien, cyrénéen, crétois et achéen du Peloponèse du Nord).

Le dernier chapitre (p. 155-166), traduit en anglais (p. 167-171) est consacré à l'établissement, dans une optique nouvelle, des trois périodes principales (cha cune subdivisée en deux autres) de la préhistoire et protohistoire du grec.

Le livre, écrit d'une façon concise et bien claire, té moigne de la rigueur linguistique de l'auteur, de la

pénétration de son jugement et de son excellente connaissance de la matière. Accompagné de nom breux tableaux, photographies, cartes et d'une bi

bliographie bien à jour, il remplit de façon remarqua ble la lacune qui existait jusqu'à maintenant dans la littérature spécialistée tchèque.

r* i Dagmar Muchnová

Němirovskij, A. I.: Rožděnije Klio. U istokov istoričeskoj mysli. Izdatël'stvo Voroněž

skogo universitěta, Voroněž 1986. 349 s.

Autor jmenované knihy si vytyčil za úkol sledo vat antickou historiografii jako součást procesu formování společensko-teoretického myšlení a přistupovat k ní, chápat a hodnotit ji v širších sociálně-ekonomických a politických souvislos tech. Tento přístup k antické historiografii je pří značný pro celou knihu. Publikace je polemikou s projevy antihistorismu v přístupu k antické historiografii a s tendencí vidět v antických histo rických dílech pouze sumu historických faktů.

Autor rozdělil látku do sedmi kapitol. První ka pitola „Pěrvyje grečeskije istoriki" je věnována počátkům historického myšlení ve starém Orientě a ve starověkém Řecku. Němirovskij nachází ko

řeny řecké historiografie v řeckých městech v Malé Asii v 7.—6. stol. př. n. 1. a její vznik uvádí do souvislosti s Velkou řeckou kolonizací, s roz

vojem řemeslně-obchodního podnikání, s demo kratizací vnitřního života městských států a se vznikem živelného materialismu. Němirovského

zajímá především světonázorový postoj prvních historiků, a to vztah k mythologii. Z předchůdců Hérodota, které známe, je zdůrazněn význam Hekataia z Milétu a Helláníka z Mytilény pro výsledky historiografie klasickéno obdooi. Hellá níkos byl bezprostředním předchůdcem Efora z Kýmy ve vytvoření světové historie. Hérodotos svým zájmem o historii a etnografii navázal na Hekataia z Mílétu, z jehož historicko-geografic kého spisu čerpal. Na racionalistický přístup k mýthům u Hekataia a Helláníka navazuje kri tická metoda Thúkýdida.

V druhé kapitole „Gerodot i Fukidid. Opyt sravnitěfnoj charaktěristiki" se Němirovskij po kusil o srovnání dvou velikánů klasického období, Hérodota a Thúkýdida. U obou historiků cha rakterizuje cíl a ráz jejich díla, historickou meto du, světový názor a vztah k pramenům. Němirov skij zdůrazňuje, že Hérodotos jako autor, který umělecky líčí obraz své epochy, nezaostává za Thúkýdidem, ale z hlediska vědeckého chápání historického procesu je daleko pozadu. Hérodotos je hodnocen jako patriot Hellady demokratického smýšlení, hlavní linií Hérodotových dějin je proti klad hellénství a barbarství, konflikt mezi Zápa dem a Východem. Hérodotos uskutečnil převrat v oblasti uměleckého zobrazení událostí, Thúký didés v oblasti vědecké. Přínos Thúkýdida je v je ho kritické metodě, ve snaze pochopit příčiny událostí a ukázat události v zákonitých historic kých souvislostech.

50

This content downloaded from 91.229.248.111 on Sun, 15 Jun 2014 15:04:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

RECENZE

Třetí kapitola „Platon i mif. Aristotél' i istorija" vyprávěni o minulosti, aie tzv. „současna nisto

pojednává o Platónově vztahu k mýthu o Atlan- rie". Polybios byl prvním historikem Říma, který tidě a Aristotelově přínosu pro historii, historie- na základě autopsie, využití vyprávění očitých kou metodologii a metodu. Specifiku platónského svědků a práce s archivními dokumenty dovedl

mýthu Němirovskij objasňuje analýzou jeho dia- určit příčiny vzestupu Říma, ale i vytušit jeho logů Tímaios a Kritiás. obsahujících představy úpadek. o Atlantidě. Nazývá platónský mýthus o Atlantidě Následující dvě kapitoly — 5. „Sallustij i Livij. „mýthem vědeckým", který nastoupil na místo Sovreměnnosť i drevnosť", 6. „Problémy istorii

starého, aristokratického myšlení Reků v sou- Rimskoj imperii. Tacit i Ammian Marcellin", jsou visi osti s krizí polis ve 4. stol. př. n. 1. Proti kon- věnovány největším postavám římského dějepi cepcím, které hledají v těchto Platónových dialo- sectví. Autor srovnává Gaia Sallustia Crispa zích nějaké historické jádro a chápou je jako s Titem Liviem a Tacita s Ammianem Marcelli

historický pramen, postavil Němirovskij Atlanti- nem. Blíže charakterizuje jednotlivá díla histo du jako Platónovu utopii, představu o ideálním riků. U Sallustia si všímá především jeho filozo

státě, „vědecký mýthus" v období krize polis a nic fie dějin, politických postojů, otázek objektivnosti víc. Němirovskij hodnotí Platóna jako apologeta Sallustia ve vztahu k Caesarovi, Ciceronovi, ja vyhraněného antihistorismu a zakladatele futu- zykové stránky díla a velkou pozornost věnuje rologie, jehož mythologie byla uměle vykonstruo- vztahu Sallustia k předcházející tradici, přede vaným systémem jeho vlastních názorů. Platóno- vším vlivu řeckých historických děl a filozofie -

vo učení o idejích jemu samotnému a jeho ná- kých idejí na Sallustia jako historika a politika, stupcům znemožnilo chápat historický vývoj jako Liviovo dílo ztělesňuje charakteristické znaky

proces vzniku a vývoje. historiografie republikánské doby. Němirovskij Jako světlý protiklad Platóna je postaven analyzuje Liviovy filozofické, religiózní a morál

Aristotelés. Němirovskij se soustřeďuje na Aris- ní názory a jeho vztah k pramenům. Představuje totelovy spisy Poetika, Etika, Athénská ústava Livia jako prvního historika — profesionála, a Politika. Aristotelova teorie státu a zobecňující jehož dílo je ideologickým obrazem doby závěry o historickém procesu jsou výsledkem Augusta. dlouhodobého Aristotelova praktického výzku- Sallustius Crispus a Titus Livius měli jedno mu, pozorování a srovnávání sebraného historie- společné: oba byii historikové — moralisté. Sal kého materiálu o sociálně-ekonomickém a poli- lustius byl však historikem občanských válek, tickém životě řeckých obcí a barbarských států, tedy téměř současných událostí, Livius byl prv Aristotelés jako vědec, který zakládal svá vědec- ním historikem epochy římského imperia a po ká bádání na spojení teorie s praxí, nemohl při- kračoval ve svém monumentálním díle Ab urbe

jmout Platónův model ideálního státu. Aristotelés condita v tradici římských letopisců. považoval instituci otroctví za přirozenou a věč- Historická díla znamenitého řečníka, konzula, nou. V tom se odráží dvojakost Aristotelova filo- senátora a historika Tacita a vojevůdce a histori zofického systému, jeho historismus a antihisto- ka řeckého původu Ammiana Marcellina zahrnu

rismus. Platónův ideální stát a Aristotelova teorie jí rozsáhlou historickou epochu od smrti Augusta státu prezentují dva odlišné přístupy, zrozené roku 14 do bitvy u Hadrianopole roku 378. Oba

v téže historické realitě, k překonání krize polis spojovala oddanost ideji římského imperia. Řím ve 4. stol. př. n. 1. a barbaři u nich vystupovali jako dvě protikladné

Ve čtvrté kapitole „Ellinističeskaja istoriogra- síly. Řím v pojetí Ammiana Marcellina patřil fija. Polibij" se Němirovskij zabývá helénistickou vždy ke spravedlivému světu a jeho odpůrci byli historiografií a přínosem díla Polybiova. Helé- viníky válek. U Tacita byl svět rozdělen na dobré nistická epocha s sebou přinesla nové znaky a zlé a ani lidské charaktery v jeho díle nepro v historiografii. V souvislosti s výboji Alexandra cházejí vývojem. Ammianus Marcellinus chápal Velikého rostl zájem historiků o poznání nově do- historický vývoj jako kontinuitu slavné římské

bytých území a s tím začal zaujímat významnější minulosti a historie své doby. Ammianus Mar místo než v minulosti v historických dílech geo- cellinus byl přímým pokračovatelem Tacita. Tím,

grafický faktor. V kulturním životě dominovala že navázal svým dílem bezprostředně na rok 96,

po celou helénistickou epochu dvorská kultura, kterým končí Tacitovy Historie, vznikly souvislé

jejíž součástí byla i historiografie. V dějepisectví dějiny římského imperia zahrnující více než se úpadek polis a kolektivismu projevoval zvýše- tři století.

ným zájmem o individuum a vznikem biografie- V sedmé kapitole „Těoretičeskije aspěkty an

kého žánru. Autor se omezuje na výčet a krátkou tičnoj istoriografii" je pozornost soustředěna na

charakteristiku nejdůležitějších helénistických traktát Lúkiána ze Samosaty Jak psát historii a na

historiků. O to větší místo vymezil postavě Po- tradice a recepci antické literatury a historiogra

Iybia. fie- Lúkiánův ironicky laděný spis podává návod,

Polybios byl teoretikem historie, neboť jako jak postupovat při psaní historických děl, cha

první se pokusil zformulovat úkoly historie jako rakterizuje specifiku historického žánru a poža

vědy. Za hlavní kriterium odlišující historii od dováné vlastnosti ideálního historika. Lúkiános

tragedie a rétoriky považoval pravdivost. Poža- se pokouší ukázat teoretické aspekty antické

dávek pravdivosti historického díla dával do sou- historiografie. vislosti s obecným pokrokem vědeckého poznání V závěrečných partiích knihy je zdůrazněn

lidstva. Smyslem historie podle Polybia není přínos antického myšlení pro italské humanisty

51

This content downloaded from 91.229.248.111 on Sun, 15 Jun 2014 15:04:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

RECENZE

14. a 15. stol., kteří postavili do středu pozornosti opět člověka jako tvůrce dějin.

Kniha není uceleným výkladem, který by po skytoval celkový obraz o antické historiografii. Je to selekce jen některých, byť ve většině přípa dů nejvýznamnějších postav antického dějepi sectví. Němirovskij neuvádí kritéria, podle kte

rých provádí výběr autorů do své publikace. Tře tí kniha se vymyká z celkové koncepce knihy, po jaté jinak jako výklad o antické historiografii. Zatímco Lůkiánovu traktátu je vyhrazen dostatek místa, některé historiky kniha postrádá, např. Xenofonta. Obsah knihy je mnohem širší, než jak napovídá její název. Rozhodně se nejedná o po čátky historického myšlení, ale o jeho vývoj, či

spíše o průřez historického myšlení téměř třemi tisíciletími.

Kniha je opatřena poznámkami, v nichž autor

odkazuje čtenáře na odbornou literaturu domácí i zahraniční provenience. Bohužel, v bibliogra fických údajích, ale i v textu, jsou desítky tisko

vých chyb, které snižují celkovou úroveň knihy. Např. poznámka s. 58 Shabo A. — správně Szabó A., s. 251 Fogt J. — správně Vogt J., s. 245 Die Germanische Uhrgeschichte — správ ně Urgeschichte, v textu s. 205 suo sonsilio —

správně suo consilio, s. 210 horti sallustiniani —

správně horti Sallustiani, na s. 122, 208 Němirov

skij uvádí, že K. von Fritz byl americký vědec, jedná se o Němce.

Dagmar Sigutová

Аверинцев, С. С., От берегов Боспора до бе регов Евфрата (Пер. предисл. и коммент. С. С. Аверинцева), Москва: Наука, 1987, 360 стр.

Za geograficky formulovaným titulem se skrý vá antologie syrské, koptské a řecké literatury. Je to úzký, ale v jistém smyslu přece jen reprezenta tivní výbor. S. S. Averincev přeložil a kritickým komentářem opatřil texty, které přímo nebo ne

přímo ovlivnily kulturu Kyjevské Rusi, přede vším tu, kterou vytvářeli a ovlivňovali anachoréti a řeholníci.

Konkrétně jde o židovské biblické pseudepigra fy (O moudrém Achíkarovi, Josef a Aseneth, staroslověnsky dochovaná verze Henochovy apo kalypsy, Vyprávění o Šalomounovi), list Mary bar Serapióna synovi a křesťanské apokryfy (vý ňatky ze Skutků Pavlových a Tomášových včetně Písně o perle). Ze syrské literatury je tu zastou

pen výbor z díla Efraima Syrského a Spor nebe a země, z prostředí koptského mnišství se tu setká me s ukázkami z díla Palladia z Helenopole, Šenuteho z Atripy a z Výroků Otců. Z byzantské literatury tu lze číst vybrané texty z díla Jana

Malaly, Romana Pěvce, Geórgia Pisidského, Ignatia Diakona a na závěr z díla Jana Moscha, Izáka Ninivského a Jana Damašského jako auto rů středověkého Východu.

Rozsah poznámek a úvodních statí odpovídá naší Antické knihovně, v poznámkách je však ci tována bohatá literatura, překlady jsou podmani vé prostotou svého jazyka. Jde o překlad pro širší

okruh čtenářů, tedy o překlad ve smyslu komuni kativní ekvivalence, vycházející z kritických vy dání původního textu. Pověst o Achíkarovi je přeložena ze syrské verze podobně jako Píseň o perle (s přihlédnutím к verzi řecké). Román o Josefovi a Aseneth přeložil A. z edice Philonen

kovy, která podle mého mínění nedosahuje úrov ně starší edice Batiffolovy. U Henochovy apoka lypsy (tzv. 2. Hen.) užívá A. delší verzi bez úvod ního oddílu a s vynecháním některých opakují cích se částí. Podobně upravuje i některé další texty. Vyprávění o Šalomounovi je text, který С. C. McCown rekonstruoval z různých verzí

Šalomounovy závěti jako jejich údajnou stručnou předlohu. Výroky Otců jsou přeloženy z řecké verze, Šenute z koptštiny s přihlédnutím к ně meckému překladu Leipoldtovu.

Většina textů Averincevovy antologie pochází tedy z doby po Milánském ediktu, z doby, kdy se křesťanství (s výjimkou arabského prostředí Ja na Damašského) stalo státním náboženstvím a by lo užíváno к podpoře panovnické moci. Nicméně texty, které určovaly ráz řecké patristiky i celé

koptské a syrské literatury, nevyjadřují tehdejší státní ideologii. Platí to i o byzantských textech, které Averincev vybral pro tuto publikaci, i když někteří jejich autoři (Geórgios Pisidský) v jiných svých spisech moc panovníka oslavovat dovedli. Společným jmenovatelem většiny uvedených tex tů je spíše odstup od světa, namnoze zřetelně

ovlivněný Platónem (obraz jeskyně ze VII. knihy Ústavy), platonismem, novoplatonismem i gnosí. Strach z nadosobních sil, jakási kosmická klau strofobie, která na nás dýchne z mnoha stránek této knihy, je výrazem společenského odcizení a projevem odstupu od sociálního „státu quo". Touha po spojení s Kristem, jejíž archetyp vidí Averincev již u Pavla z Tarsu (Filip. 1 20—26), není jen touhou po úniku ze světa, ale také tou hou po pravém lidství, které se na cestě к „hlubi ně bezpečnosti" utváří. Ve výrocích Otců se proto zdánlivě paradoxně setkáváme s výzvami к od chodu ze světa vedle výzev к práci a konkrétní pomoci trpícímu člověku. Vnitřní souboj s plato nismem, úsilí o to, aby askeze sloužila к potlačení hříchu a ne к potlačení těla, tento vnitřní souboj dosvědčuje většina textů antologie.

Nenajdeme tu rytířskou milostnou lyriku, do pozadí ustupuje chvála válečníků a ani bez prostřední vyjádření citů, jak je známe z lidové slovesnosti, není pro tuto literaturu příznačné. Averincev to vysvětluje hlubokou úctou к psané mu slovu — ke knize, která je nositelem moudros ti jakožto svědectví o pramenech života. Mluví o didaktickém zaměření především koptské a syr ské literatury. My bychom spíš řekli, že jde o za měření parenetické, nabádavé, „vzdělavatelné" v nejhlubším smyslu tohoto slova. Celá antologie vznikla proto, že jde o tradici, která nám stále má co říci.

Lze namítnout, že jde o tradici, jejíž odstup vů či deformované společnosti nikdy nevyústil v kon krétní návrh na nápravu její struktury. Jde o ten proud křesťanství, z něhož nevyrostlo revoluční hnutí ani reformace. Vskutku tu jde jen o jeden

52

This content downloaded from 91.229.248.111 on Sun, 15 Jun 2014 15:04:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions