O Rudolfu Medkovi:…začínal jako básník a zůstal jím do smrti. Bezprostřední setkání s válkou ho silně poznamenalo a měl pocit, že to musí nějak pojmenovat, předávat dál…Otec bral hodnoty jako statečnost, čest nebo vlast strašně vážně. Ale také se dokázal veselit a hádat dlouho do noci s lidmi, s nimiž zásadně nesouhlasil…(Ivan Medek 2005)

O Mikuláši Medkovi: …Mikuláš byl neuvěřitelně jemný a citlivý bratr. Strašně krásný člověk. Nevím, kdo by při tom všem toho tolik dokázal udělat…(Ivan Medek 1995)

Vyznání Ivana Medka:…Vždycky jsem si myslel a myslím si pořád, že statečnost je základní mužskou, ale vlastně i ženskou ctností. Myslím si to, i když to slovo samotné mizí ze slovníku. Není samo. Stejně tak jsou na tom slova kázeň, povinnost, čest, obětavost a ještě i jiná mnohá. Je to škoda a je to naše vina…(Ivan Medek 2007)

Rudolf, Ivan a Mikuláš MedkoviZ cyklu Ideje a idealistévýstava Národního muzea

Autoři: Stanislav Slavík – Ivan Malý

Gra� cký návrh a úprava: Jerome s. r. o. – Petr Liška

Poděkování: Helena Medková, Viktorie Medková, Karel Hvížďala, Jiří Jírů, Petr Kotyk, Eva Kosáková, Josef Mašek, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Rudolfi num, Vojenský ústřední archiv, Wikimedia Commons.

Rudolf, Mikuláš a Ivan Medkoviz cyklu Ideje a idealisté

Viktorie Šůrová

1950

Kira Harvánková

1986

David Kosák

1989

Eva Medková1895–1953

Eva Medková1921–1923

Rudolf Medek

1890–1940

Ivan Medek

1925–2010

Ljuba Straková

Jan Slavíček1900–1970

Věra1926–1987

HelenaCinybulková

0

Mikuláš Medek

1926–1974

Gabriela Dvořáková

Emílie Tlaskalová

Anna Harvánková

1958

Pavel Harvánek1942–1988

Jana

Eva

Pavel Šůra

Jan Medek

1952

Terezie Jakšová

1957

Samuel Jakš

Eva Kosáková

1952

Petr Kosák

1954–1997

Petra Harvánková

1979

Barbora Harvánková

1983

Magdalena Šůrová

1974

Olga Šůrová

1977

Anna Medková

1978

Alžběta Medková

1982

Martin Medek

1986

Marek Jakš1984

Filip Jakš1986

Adéla Kosáková

1978

Mikuláš Kosák

1980

Zuzana Kosáková

1984

0

Generál Rudolf Medek s rodinou v „mořských lázních“

Fotoarchiv VÚA

1890 8. ledna se v Hradci Králové narodil Rudolf Medek

1905 Studoval na učitelském ústavu

1909 Publikoval svou první báseň

1912 První básnická sbírka R. Medka vyšla pod názvem Půlnoc bohů

1914 Začátek 1. světové války

1915 R. Medek přeběhl k Rusům a vstoupil do České družiny

1917 Účastnil se bitvy u Zborova 1917 Bitva u Zborova

1918 Zastupoval Čs. legie při jednáníchs Rudou armádou a se spojenci

1918 Vyhlášení samostatnosti Československé republiky

1919 Byl pověřen koordinačními pracemi při návratu Čs. legií z Ruska domů

1920–39 R. Medek se stal ředitelem Památníku odboje (od r. 1929 Památník osvobození)

1920 Návrat posledního transportu Legií

1921–27 Vycházel Medkův pětidílný románový cyklus Anabase (Ohnivý drak, Veliké dny, Ostrov v bouři, Mohutný sen, Anabase)

1925 R. Medkovi se narodil syn Ivan

1926 R. Medkovi se narodil syn Mikuláš

1926 R. Medek stál u zrodu Nezávislé jednoty československých legionářů, byl jejím prvním předsedou

1925 Vznik Nezávislé jednoty československých legionářů, pravicověji orientované než Československá obec legionářská

1929 Povýšen na brigádního generála

Po r. 1930 Stoupencem Národní demokracie

1934 R. Medek a K. Domin stáli v čele protiněmeckých demonstrací při sporu o univerzitní insignie. Později (1936) R. Medek marně varoval před bolševismem a hitlerismem.

1938 Mnichovská dohoda

R. Medek prosazoval obranu republiky. Na protest proti Mnichovské dohodě vrátil francouzská a anglická vojenská vyznamenání. Po okupaci se stáhl z veřejného života.

1939 Okupace pomnichovské republiky

1940 22. srpna generál R. Medek zemřel

2007 16. 3.

Nadační fond angažovaných nestraníků poprvé udělil Cenu Rudolfa Medka. Oceňuje autory, kteří se zabývají česko-ruskými vztahy ve 20. století a studují vývojové tendence východoevropských a středoevropských zemí v tomto období.

Jiří Fidler, Generálové legionáři, Brno 1999.

Rudolf Medek (8. 1. 1890–22. 8. 1940). Byl učitelem a literátem, když se stal nedobrovolně vojákem, vstoupil z přesvědčení do ruských legií. O jeho statečnosti svědčí množství vyznamenání, která obdržel. Upozornil na sebe a vystoupal až na čelná místa odboje v Rusku. Jako voják, legionář, generál, ředitel Památníku odboje a spisovatel vstoupil později i do čítanek. V řadě knih a básní velebil vojenské cnosti a hodnoty nacionalismu; snad i proto se mu časem stávalo demokratické intelektuálství cizím. Dnes již zapomínáme, že stál u zrodu Památníku na Vítkově, jeho patetická díla připomínají jen pečliví učitelé češtiny. Neodmyslitelně však patří k legionářské kapitole dějin první republiky; jeho výchově vděčíme za intelektuální výbavu a povahu synů, kteří rovněž patřili do nejvyšších pater elity národa.

Rudolf Medekgenerál spisovatel

Generál Rudolf Medek (1932)Fotoarchiv VÚA

Generál R. Medek vítá prezidenta T. G. Masaryka před budovou

Musea Památníku Osvobození (1932)Fotoarchiv VÚA

Ministr zahraničí Dr. E. Beneš se zapisuje do pamětní knihy

Musea Památníku Osvobození (1933)Fotoarchiv VÚA

1926 R. Medkovi se narodil druhý syn (3. 11. 1926) – Mikuláš Medek, originální český malíř

1942–44 Studoval na Státní grafické škole v Praze

1945 Konec 2. světové války a osvobození Československa

1948 Únorový komunistický převrat

1949 Ze studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u F. Muziky a F. Tichého, byl vyloučen – jako syn legionáře R. Medka 1949–53 Rozsáhlé perzekuce katolické církve. Zatýkání

čelných osobností, Akce „K“, při které byly zlikvidovány katolické řádové komunity

1949 Po vyloučení ze studia pracoval několik měsíců jako pomocný dělník

1949 První rozsudky smrti v politických procesech

1950 První monstrózní politický proces v poúnorovém Československu – trest smrti pro M. Horákovou, Z. Kalandru, J. Buchala, O. Pecla

M. Medek se začal živit příležitostnými pracemi (drobné grafiky či práce restaurátorské). V té době spolupracoval se surrealistickou skupinou tvůrců skupiny kolem K. Teigeho. Pozvolna se však přikláněl k nefigurativní malbě.

1951 Oženil se s uměleckou fotografkou Emilou Tláskalovou, která se stala jeho celoživotní oporou

1953 Zemřel J. V. Stalin a K. Gottwald

1956 XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. N. S. Chruščov zde přečetl tajný projev „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, jímž kritizoval Stalinovy zločiny. Protisovětské nepokoje v Polsku a Maďarsku.

1960 Velká amnestie pro politické vězně v ČSSR

1963 Od roku 1963 byl M. Medek organizován ve Svazu čs. výtvarných umělců (členem od r. 1964), což byla podmínka samostatné umělecké existence

1963 Od počátku šedesátých let směl M. Medek realizovat některé veřejné monumentální zakázky, např.: oltářní obraz kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích a kompozice pro kanceláře Čs. aerolinií.

1964 Díky světovému zájmu o práce českého Informelu se stal Medek známým i na světové scéně

1965 První samostatná výstava v Nové síni v Praze

1965 Medek se od poloviny šedesátých let věnovalgeometrické abstrakci

1967 Střet s politickou mocí na IX. sjezdu československých spisovatelů

1968 Pražské jaro a okupace Československa armádami Varšavského paktu

1970 Probíhající proces normalizace byl potvrzen zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1970. Přijaté „Poučení z krizového vývoje…“ hodnotilo příčiny, průběh a ukončení „Pražského jara“ z hlediska stalinistického vidění světa.

V sedmdesátých letech začal M. Medek budovat prostorové konstrukce, rozsáhlé sochařsko-architektonické kompozice

1969–72 Nová vlna politických procesů

Od počátku sedmdesátých let se Medkův zdravotní stav rapidně zhoršoval. Trpěl především silným diabetem.

1974 Mikuláš Medek zemřel 23. 8. 1974

1975 Výstava raného surrealistického díla M. Medka v Galerii hlavního města Prahy v roce 1975 jeho dílo zhodnotila a přispěla k jeho proslulosti

1988 Výstava v Roudnici nad Labem

Mikuláš Medek, Texty, Praha 1995.

Mikuláš Medek (3. 11. 1926–23. 8. 1974). Originální a pozoruhodný malíř, totalitním režimem nemilosrdně zbavený příležitosti veřejné aktivity. Jeho životní směřování ovlivnily umělecké sklony jeho rodiny. S komunistickým režimem se naplno střetl již v roce 1949, kdy byl vyloučen ze studia. Padesátá léta prožil ve vnitřní emigraci. Nesměl vystavovat, odezvu práce nacházel jen u svých nejbližších přátel a u své ženy Emily, umělecké fotografky podobného osudu jako on sám. Teprve v roce 1963 byl přijat do Svazu čs. výtvarných umělců a mohl mít větší výstavu. Od šedesátých let mu začala život komplikovat těžká cukrovka. Bezvýchodnost normalizace jeho utrpení dovršila. Zemřel v těžké době. Teprve až roudnická výstava v roce 1988 umožnila nahlédnout do jeho díla, které se tehdy stalo objevem.

Mikuláš Medekmalíř zahnaný do nebytí

V Praze (1948–1949)Foto Emila Medková

Mikuláš Medek v ateliéru (1966)Foto Emila Medková

1925 Ivan Medek byl prvním synem generála R. Medka. Narodil se 13. 7. 1925.

I. Medek navštěvoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze, studoval skladbu na pražské konzervatoři

1937 Zemřel T. G. Masaryk

1945 Konec 2. světové války

1945 Byl spoluzakladatelem Talichova Českého komorního orchestru

1948 Únorový komunistický převrat

1948 Po únoru 1948 musel I. Medek opustit konzervatoř. Hudba mu zůstala jako celoživotní láska i profese. Zajišťoval činnost České filharmonie, byl hudebním publicistou.

1948 K. Gottwald prezidentem Zemřel E. Beneš

1948–50 Počátky rozsáhlých perzekucí katolické církve

1952 Od r. 1952 byl jednatelem České filharmonie, posléze i jejím dramaturgem. Ve funkci jednatele prosadil jmenování V. Talicha do funkce uměleckého poradce Filharmonie.

1950 Trest smrti pro M. Horákovou v monstrózním politickém procesu

1953 Zemřel J. V. Stalin a K. Gottwald

1956 XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu Kritika „kultu osobnosti“ Protisovětské vzpoury v Polsku a Maďarsku

1968 Pražské jaro a okupace Československa armádami Varšavského paktu

1968–69 I. Medek působil jako hudební publicista v Československém rozhlase a v Československé televizi

1970 Ve Filharmonii dostal výpověď v roce 1970, když na výročí upálení J. Palacha zařadil na program kantátu Jana z Arku na hranici

Proběhly rozsáhlé čistky ve všech patrech československé společnosti

1970 Po odchodu z Filharmonie působil I. Medek v Supraphonu

1975 Závěrečným aktem byla ukončena Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách

1977 Zveřejnění textu Charty 77. Komunistický režim zahájil pronásledování jejích stoupenců.

1977 Jako signatář Charty 77 byl propuštěn ze zaměstnání a pronásledován Státní bezpečností. Pracoval jako umývač nádobí v restauraci, šatnář a saniťák, musel snášet neustálé výslechy.

1978 Papežem se stal polský arcibiskup Karol Wojtyła. Zvolil si jméno Jan Pavel II.

1978 Ivan Medek odešel do exilu. V Rakousku se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – s BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán.

1978 Vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)

1978 Od roku 1978 spolupracoval s katolickým občanským sdružením Opus bonum opata A. Opaska. Podílel se na organizaci každoročních setkání českých a slovenských exulantů nejrůznějších směrů a politického i náboženského vyznání ve Frankenu.

70./80. léta

I. Medek byl redaktorem Hlasu Ameriky. Větu „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“, jíž končil každou svou zprávu či reportáž, znaly generace posluchačů. 1980 V Polsku byly ustaveny nezávislé odbory Solidarita

1985 Generálním tajemníkem ÚV KSSS se stal M. Gorbačov. Zasadil se o prosazování „perestrojky“ a „glasnosti“.

1989 Studentské demonstrace zahájily „sametovou revoluci“, přivodily pád komunismu v Československu

po r. 1989 Stal se poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury

1991 Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva mu byl udělen Řád T. G. Masaryka

1993 Vznik samostatné České republiky

1993–98 V letech 1993–1996 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v letech 1996–1998 byl vedoucím Kanceláře

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvojiPřijetí České republiky do NATO

1999 Po smrti opata A. Opaska (1999) se stal představitelem Opus bonum

Česká republika byla přijata do Evropské Unie

V závěru života I. Medkovi nedovolila nemoc opouštět byt, stále se ale v rozhovorech vyjadřoval k situaci ve společnosti

2009 V prvním pololetí předsedala Česká republika Evropské unii

Ivan Medek zemřel 6. 1. 2010

Ivan Medek, Jak to vidím, Praha 2003.Ivan Medek, Děkuji, mám se výborně, Praha 2005.

Ivan Medekhlas svědomí

Ivan Medek (13. 7. 1925–6. 1. 2010). Formovaly jej cnosti z vojenského prostředí otce i umělecké zázemí širší rodiny. Studoval na akademickém gymnáziu a konzervatoři, a až do svého vyhnání z republiky působil v hudebním prostředí. Byl potomkem rodu, který byl samozřejmým protivníkem despotického poúnorového režimu v Československu. Podepsal prohlášení Charty 77 a po nucené emigraci do Rakouska se stal novinářem, jehož hlas redaktora Hlasu Ameriky se stal pro Čechy i Slováky žijících za „železnou oponou“ symbolem touhy po nezávislých informacích. Postupem doby se stával symbolem řady lidských ctností. Byl to čestný, skromný a bystrý pozorovatel polistopadového života české společnosti, vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla a autor pronikavých úvah a esejí.

Ivan Medek (2005)Foto Mašek (www.Masek.eu)

Ivan Medek s anglickou královnou Foto Jiří Jírů (www.jirijiru.com)

Ivan Medek a Anastáz Opasek LA PNP