ŘVÁT

SMÍCHY

JAKO TUR Tomáš Jireček

ÚVOD

Proč to píšeš? Zeptal se mě

kamarád. Prostě proto. Protože

je dobrý dělat radost a dělat si

radost. Protože jsem v Turecku

zjistil, že se mi občas povede

něco napsat nebo udělat

celkem pěknej obrázek na

telefon. To teda umí celkem

dost lidí. Takže ty fotky, na

kterých jsem já, nejsou ode mě.

To dá rozum. Člověk se sám

sebe těžko fotí. Teda, pokud to

není nějaká pěkná a kvalitní

selfie. A protože je fajn mít

vzpomínky a postřehy na

jednom místě. A protože se mi

prostě chce.

Turci umí skvěle rozeznít svůj

hlas. Jejich hlas je opravdu

slyšet. Hodně slyšet. Obzvláště,

když se spustí ten jejich mazec

z minaret, který svolává lidi

k modlitbě. Katolíci mají

v tomhle směru daleko méně

agresivní PR. Když jsem to slyšel

poprvé, tak mi došlo, proč se

říká – řvát jako Tur. Mně se

podařilo v Istanbulu několikrát

řvát smíchy jako Tur. A tak vznikl

název pro tenhle deníkový

záznam.

Tvořil jsem tak, že jsem si každý

den průběžně zapisoval věci,

které mě zaujaly. A další ráno,

těsně po snídani jsem si sedl na

gauč s výhledem na Istanbul a

psal. Hned jsem to pak pomocí

Facebooku posílal do světa. To

mě neuvěřitelně bavilo. Věřím,

že ten pocit radosti z průběhu

tvorby se mi podaří předat. Moc

si přeji, aby sis čtení i fotky užil

nebo užila, to záleží na tom,

jestli jsi kluk nebo holka.

SOBOTA 22. 11. 2014

Bylo 14:36 a Lenka, Bára, já a

dalších 177 cestujících se vzneslo

na křídlech Pegasuse. Po ostré

levotočivé otáčce, která přišla

těsně za letištěm Václava Havla,

Bára řekla, že se jí zvedl kufr a

rozdala nám lékořicové žvejky.

Ty žvýkačky byl můj nejsilnější

zážitek z prvního letu v mém

životě. Měli jste někdy

lékořicovou žvýkačku? Ne?

Zkuste to. Jsou pěkně hnusný.

Bára ale tvrdí opak mého

tvrzení. Tak zase nevím, jak to

je.

V Istanbulu jsem byl překvapen

z toho, jaký může být město

organismus. Už chápu, co je to

za mazec, když na jednom fleku

žije 15milionů lidí. Bydlet na

druhé straně města v Istanbulu

znamená výlet jako v Čechách

třeba z Pardubic do Olomouce

nebo i dál.

Turci jsou super krásně

pohostinní. První noc jsme ještě

museli strávit mimo hotel,

protože jsme přiletěli o den dřív

před naším programem. Jasně,

že naši hostitelé spali na gauči a

my jsme měli jejich postele.

Krásně se o nás starali.

První večer jsme ochutnali jídlo

v nějakým fastfoodu. Nevím, jak

se jmenuje, ale byl to lilek a

rajčata a ještě něco, skvěle

ochucený, trochu pálivý

s burgurem. Na normálních

talířích. Chutnalo to skvěle.

Turecká kuchyně se zdá být

velice nápaditá. Už se těším na

další jídla. A jako správní Češi i

místní pivko. Bylo překvapivě

dobré.

Přišlo mi hodně vtipné, když

jsme stáli uprostřed Taksimu,

popíjeli pivo a borec, u kterého

jsme měli bydlet, mi ukazoval

selfíčka ve svém smartphonu. Ty

fotky byly z Prahy, kde byl před

měsícem. Říkal, že v Čechách

máme pěkný holky, ale že ty

turecký jsou ty turecký.

NEDĚLE 23. 11. 2014

Z našeho hostitele se ráno

vyklubal policista. Začalo to

celkem nevinně. Připravil nám

pravou tureckou snídani a tvrdil,

že je to nejlepší jídlo na světě.

No, s Lenkou a Bárou jsme se

shodli, že svíčková se šesti je

svíčková se šesti. Takže to bylo

druhý nejlepší jídlo na světě. A

pak se zmizel, a když se

odzmizel, měl na sobě uniformu

strážníka a chystal se do práce.

Povím vám, že mít za kamaráda

policajta je príma. Ono totiž

přecházet silnici v Istanbulu není

žádnej tureckej med. A takovej

policajt dokáže mávnutím ruky

jakoby kouzelným proutkem

zastavit dopravu, aby Pražáci

z Osíka, Čeperky a Vojic mohli

bezpečně přejít z jednoho břehu

silnice na druhý.

Navštívili jsme mimo jiné asi

jedinou kavárnu v Istanbulu, kde

na zdi měli fotku z Prahy.

Chápeš to,

v patnáctimilionovým městě,

kde jsou tisíce kaváren, vychytáš

tu, která se jmenuje Franz Kafka

a má atributy tý naší země, námi

na tejden opuštěný, smutný. A

tam do tý kavárny lidi chodí

normálně na Kafe třeba jen tak

Kaf(r)at nebo na rande nebo se

seznamovat. My jsme se tady

seznámili s opravdovým

gentlemanem. Mladý muž se

jmenuje Samet a říkal něco o 17.

listopadu a taky to, že se živí

jako právník a že od Kafky četl

Ortel a Proces. A při tom

seznamování jsme zkoumali,

jaký rozdíl je mezi českým

tureckým kafem a tureckým

tureckým kafem. Náš ortel zněl,

že ten tureckej turek je o trochu

lepší. Z obou turků se dá ale

věštit budoucnost. Bára to ví.

PONDĚLÍ 24. 11. 2014

Za měsíc přesně budou Vánoce

a v Istanbulu prší. Staré Kobálek

z Polomi by řekl, že jedó s vodó.

Vzpomínám s láskou na snímek

Na samotě u lesa, kde se říká, že

chčije a chčije. V Istanbulu jste

bez šance být na samotě a už

vůbec ne u lesa. Když máte

štěstí, jste u stromu. Já neříkám

nic a jako Dominik Hašek v

Naganu chytám angličtinu,

protože náš program Stop Early

School Leaving začíná.

Erdem - hlavní šéf nám

představil program. Každý gram

času na následující týden řádně

zvážil a vysvětlil. Taky nám

vysvětlil, abychom se snažili si

porozumět a že je jasný, že

může dojít k nedorozumění,

protože angličtina kromě kluků

a holek z UK není nikoho hlavní

jazyk a že nevadí, když z Turka

uděláme třeba krocana.

Naše reprezentace

reprezentovala pomocí

prezentace sebe jako pořádný

presents. Což bylo a bude

následně dokázáno při večírcích.

Na pokoji jsem večer svému

spolubydlícímu nabídl Plzeň

v plechovce. Odmítl. Možná

nemá rád plechovky, řekl jsem

si. Ukázalo se, že je to muslim

jako poleno. Vedli jsme dlouhou

debatu a myslím, že to není

terorista. Vlastně není ani

nebezpečnej. Dokonce mi

pomáhá tady porozumět mnoha

věcem. Skvěle se s ním povídá a

až na to, že nepije pivo, je fakt

sympatickej. Myslím, že s tím

Islámem to nebude tak

černobílý jak se zdá v Čechách.

ÚTERÝ 25. 11. 2014

Svátek má Kateřina a každá

vteřina programu se dneska

nějak moc vlekla. Bylo to dlouhý

jak Ramadán. Ali říkal, že

Ramadán je dlouhej.

Téma bylo, proč mladý lidi

předčasně opouští školy. Jestli

je to ve školách taková nuda

jako tyhle prezentace, tak

máme hlavní důvod na světě.

Pokud věc prožiješ, spíš jí

porozumíš. Teď můžu říct, že

chápu. Taky bych to nedal.

Takže tohle bychom měli a

můžu začít chodit po

památkách.

Pořád prší – počasí Istanbulí.

Holky vedou debatu, proč se

říká Turek bez okurek. Vůbec je

nechápu, protože okurky máme

skoro každý jídlo v nějakým

nádherným salátu.

Při večeři nám muslimský

kamarád Ali vyprávěl o

Pakistánu a jejich legendách o

Ginech. Prý doopravdy existují.

Věří v ně. Jestli jsem to dobře

pochopil, což s mojí angličtinou,

která je mým opravdovým soft

skillem, si nejsem zas tak jistej…

Tak Ginové jsou trochu něco

jako naši andělé, ale není to tak,

že každej člověk má třeba svýho

Gina strážnýho. Dokonce každej

člověk nemá ani svoji láhev Ginu

a ani se tam nedá koupit. Prostě

jinej kraj, jinej mrav. Nakonec

jsme zjistili, že láhev Ginu se

nedá koupit ani v Istanbulu.

Tentokrát Istanbulím já. Měl

jsem na něj takovou chuť.

Místo Gina jsme ochutnali Raiki

– tradiční turecký alkoholický

nápoj. Chutná to jako Hašlerky,

jen to nemusíte cucat, což je

výhoda. Někteří po tom zpívají,

což je nevýhoda, protože to

opravdu jako od Hašlera nezní.

STŘEDA 26.11. 2014

Den plný umění a Turecka.

Možná je to tím, že svátek slaví

ARTurek. Možná taky ne.

Každopádně jsem objevil na

svým chytrým telefonu režim

černobílý fotky, abych zachytil

okamžiky, které rozhodně

černobílé nejsou a následně je

vybarvil vyprávěním. Možná

proto se tomu říká ilustrační

foto. Možná taky ne.

Taky jsem zjistil, že chytrý

telefon umí překládat docela

dobře z češtiny do angličtiny a

naopak. Hojně jsem této funkce

využil, když mi jeden Turek

vyprávěl, že byl v Karlových

Varech, kde já jsem nikdy nebyl.

Pro oba je to exotický město.

Občas se přistihnu, že už

v angličtině přemýšlím. Říká se,

že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi

člověk. To je sice pravda, ale

nikdo vám neřekne, že ten

anglickej člověk ve vás je o dost

hloupější, protože zná symboly

jen pro základní slova jako beer,

sleep, eat nebo party. Daleko

složitější je přemýšlení o

pojmech jako inkluze. Což bylo

dnešní téma. Má inklinace

k inkluzi by byla all inclusive,

kdybychom debatovali

v češtině, ale i tak jsem svou

lámanou angličtinou zlomil

srdce polskému učiteli, když

jsem mu vysvětlil, že třeba

šikana se dá poznat celkem brzy

a dá se udělat dost věcí, aby se

nešířila dál a taky to, že učitel by

měl trochu pečovat o vztahy ve

třídě, protože když se tam děti

budou mít dobře, tak se tam

bude i dobře učit. Chvíli se snažil

argumentovat, až si sám přišel

na to, že v Polsku pojede na

nějaký kurz, kde mu ukážou, jak

na to.

Po o jsme jeli navštívit jednu

školu. Vyrazíte na cestu a jste

v Istanbulu. Jedete hodinu

autem a jste v Istanbulu, jedete

další hodinu a pořád jste

v Istanbulu. Je to opravdu velký

město a taky tu mají velký školy.

Ta, kde jsme byli my, je pro dva

tisíce puberťáků. Vzdělávají se

zde mladí námořníci a mořské

panny. V jedné ze tříd mi došlo,

proč se říká školní lavice (viz

ilustrační foto).

Jsem ryba. Mají zde muzeum

ryb. Hodně ryb. Hodně mrtvých

ryb. Hodně jsem se zde zamýšlel

nad svým znamením horoskopu.

Zpátky jsme se vraceli dvě

hodiny lodí. Bylo to krásný,

pršlavý a někteří dokonce tančili

mezi kapkami deště. Mně se

spíš zvedal kufr. Na moři se

zkrátka cejtím jako ryba na

suchu nebo v muzeu.

Den jsme uzavřeli

sofistikovanou debatou

s gentlemany na pokoji 203, kde

jsme empirickou studií došli

k tomu, že největší ňadra nosí

ženy v Bologni. Možná je to

bolognskou omáčkou. Možná

taky ne.

ČTVRTEK 27. 11. 2014

Erdem – šéf projektu začal ráno

pěkně z vostra. Říkal, že

program Erasmus+ je fajn a že

Evropská Unie je taky fajn,

protože na takové věci dává

peníze. Myslím si to taky. A taky

si myslím, že kdyby třeba paní

Merklová s panem Putinem byli

na Erasmu, tak se spíš domluví.

Nebo jako já - ne úplně domluví,

ale nebude jim to připadat

divný. To se prostě mezi lidma

z jiných států stává, že si

v některých věcech úplně

neporozumí. Je ale i potřeba

říct, že některý věci se prostě

nedělaj v žádných zemích a že

by to měl pan Putin vědět, tak

to tady píšu.

Při obědě jsme při diskuzi

narazili na dalšího znamenitýho

politika a tím byl náš pan

prezident. Většina lidí u stolu ho

neznala a ti, co věděli, o kom je

řeč, říkali, že je funny. Takže

bych se tím pánem nezabýval

víc, než je nutný a jak se zdá, zas

tak nutný to není. I když by teda

bylo asi lepší, kdyby tam seděl

někdo jinej, ale co jsme si, to

jsme si, že jo.

Viděl jsem dneska zase moře.

Nepřestává mě to udivovat. Je

to krása a síla. Víte, všichni se

tady fotí. Sami sebe, hlavně

teda holky. Moc to nechápu, ale

jdu s dobou a nejsem lakomej,

nebo lakota, tak jsem jednu

opravdovou sel-fish taky pořídil,

abyste k ní mohli dát lajk.

Odpoledne jsme pracovali na

projektech. Téma bylo třeba

Istanbulling ve školách. Z mých

slov, které jsou vrcholem mé

angličtiny se stává evergreen.

Hodně lidí tady používá slovo

WOW a BUT s lehkým hanáckým

přízvukem říznutý těžkým

litomyšlským akcentem.

Párty – představení Lotyšska,

Polska a Rumunska, abychom

nakonec tančili turecké národní

tance.

Afterpárty – pokoj 307 –

Diskuze běží napříč

národnostmi i pohlavími.

Muslimský kamarád si domlouvá

rande s Polkou.

Afterafterpárty – pokoj 203 –

Muslimský kamarád řeší, že

Polka je trochu vdaná.

S kamarádem Litevcem jsme mu

do čtyř do rána radili a myslím,

že jsme mu poradili moc dobře.

Taky jsme si řekli, že jsme

rodina. Ještě nevíme, kdo bude

máma, ale hlavní úmluva je: co

je moje, to je tvoje.

PÁTEK 28. 11. 2014

Je dneska ráno a já jsem právě

zjistil, že je jedno, jaký pivo

pijete. Sušák je sušák v Čechách

i v Turecku stejnej. Došel jsem

k tomu včera empirickou studií

vyzkoušenou na sobě samém.

Takže, jakže to včera bylo.

Dopoledne jsme debatovali nad

jakýmisi dotazníky, které mimo

jiné zkoumaly, jak se děti cítí ve

škole. Začal jsem se sám sebe

ptát, jak se cítím? A jak jsou cítit

lidé v mojí debatní skupině?

Smell well. První nakopnutí

k tomu, stát se malým vědcem,

se právě odehrálo.

Po o jsme se zúčastnili nějakého

hodně moc vážného předávání

vyznamenání učitelů. Bylo tam

několik moc lidí v kravatách a

mluvili pomalu, vážně, ale

hlavně turecky. Ve hře byly

takový velký pomalovaný talíře,

který byly zavřený v lepší krabici

na pizzy. Příbory k tomu

nedávali. Představuju si, že

takhle mohlo vypadat předávání

řádu práce. Moc pěkná slavnost,

až mě trochu mrzí, že takový

hezký slavnosti už v Čechách

nemáme. Třeba zase brzy mít

budeme. I hope so. A taky jsem

začal doufat, že za svůj výzkum,

kterej jsem ve svý hlavě

připravoval, taky dostanu

nějakej pěknej talíř v krabici od

pizzy.

Po slávě jsme vyrazili k pláži, na

kterou jsme nedorazili. Dal jsem

si kebab a kafe. Teda řeknu vám,

že v Litomyšli na námku, když

jdete ve tři z Kotelny a

potřebujete fakt něco teplýho

do žaludku, dostanete lepší. O

kafi ani nepíšu. V Turecku radši

pijte čaj. Nakoupili jsme pro můj

výzkum nějaký turecký piva.

Večer jsme představovali další

země. Náš Krteček se stává hero

i v Istanbulu. Myslím, že by tady

měli vydat Krtečkovu IstanBulu.

Muslimský kamarád dostal

nápad, že afterpárty přesuneme

k nám na pokoj. Tam jsem

výzkum dokončil. Sušák je

stejnej.

SOBOTA 29. 11. 2014

Vstávali jsme brzy. Hodně brzy.

Spal jsem tři hodinky kvalitního

spánku, abych se plný sil těšil na

památky Istanbulské. První

zastávka mě teda moc

nenadchla. Byl to takovej

tureckej Legoland. Bez Lega.

Všechny významný baráky tam

měli postavený jako modely.

Náladu mi trochu spravily

masírovací křesla, který vám za

jednu liru udělají velký dobrý.

Myslím si, že do tureckých

restaurací dodává záchody

nějaká hanácká firma, protože

značky toho pěknýho

porcelánovýho velkýho nádobí

je často Kálé nebo Serel.

Myslím, že je to takové skryté

poselství, aby Turci věděli, co se

s tím dělá. Víte, viděl jsem i

tradiční záchod místního národa

a jsem moc rád za vymoženosti

Evropy.

A pak to byla obligátní

obchůzka toho, co musí vidět

každej. Třeba v Modrý mešitě

jsme byli ve stejnej den jako

papež. Taky to mohli dát

z Vatikána vědět. Trochu jsem se

s Františkem minuli. A to je

veliká škoda. Jeho škoda. Mohl

ode mě bejt pozvanej na Salep

za pět lir, my brother. A tam

bych mu poradil, že by to měli

v tý církvi dělat víc jako

musulimáni. Oni ty provázky, co

mají v Modrý mešitě navěšený,

aby držely lustr, tak vypadají

jako vodící provázky loutek,

které ovládá přímo nejvyšší.

Taková představa přímýho

spojení by se mohla hodit. To

naše WiFi napojení může bejt

pro někoho trochu těžko

představitelný.

Opět jsem byl šťastný za svého

Muslimského kamaráda. Nebýt

jeho, tak obchodníci na Grant

Bazar ze mě dostanou všechny

peníze. Ali umí skvěle smlouvat.

Začínalo to tím, že

obchodníčkovi podal ruku.

Oslovil ho Hello, my brother.

Tady jsou všichny my brother –

přece jen jde o peníze.

Představil se a řekl jim, že je

z Itálie, z Bologni. Všichni ti

obchodníci, co jsme potkali, tak

byli taky někdy v Itálii. Vážně.

Neuvěřitelný. A že Bologna je

zajímavá svými tři T. Towers,

Tortelliny a Tette – což znamená

prsa. Tím si je získal. A pak se

začal ptát na věci, co chtěl

koupit. Obchodníček řekl cenu.

A Ali se do toho pustil: Jasně,

tohle je cena pro všechny, ale

jaká cena je pro mě. Jsme pořád

bratři? Obchodníček: Ano, jsme.

Pokračovalo to dál. Byl to

koncert sledovat, jak Ali udolává

tureckýho obchodníčka a cenu

snižuje na pětinu z původní

částky.

Nakonec nutno podotknout, že

Istanbul je vážně krásný město.

Den jsme zakončili v restauraci,

která byla na střeše. Modrá

mešita byla v těsné blízkosti za

námi a před námi se otevřelo

panoráma Istanbulu. Nádhera.

NEDĚLE 30. 11. 2014

Je šest hodin ráno a já se budím.

Někdo hrozně funí v pokoji.

Mládenci se nenápadně vrací ze

závěrečný párty. Dost hlasitě se

napomínají, aby byli potichu,

protože spím. Už nespím.

Vlastně nemůžu pak dlouho

usnout. Za to oni dva spí dřív,

než dopadnou do postelí.

Je půl osmé ráno a Ali nás budí.

Gentlemani, vstávejte. Myslím

to vážně. Doopravdy to myslel

vážně. Viděl jsem to v těch jeho

pákistánských hlubokých

hnědých očích, které mají barvu

pravého italského esspresa. Je

čas na závěrečný brífink.

Laurynas měl za chvíli odjíždět

na letiště.

Inu hodnotili jsme celý týden. A

mládenci se vraceli ke

zkušenostem z minulý noci.

Abych všechno věděl a o nic

jsem nepřišel. Debatovali jsme,

diskutovali a taky vyhodnocovali

ty nejhlavnější a nejzajímavější

chvíle. Ali byl trochu nešťastnej,

že ta trochu vdaná Polka mu

nedala. Ani pusu.

Loučení. Slzy. Cesta na letiště.

Kontroly. Let. Spánek. Přistání.

Praha. A konečně dobrý kafe.

Pravý český esspreso. Takový to

veliký s mlíkem a dvěma

kostkama cukru. Takový to,

kterýmu se Italové smějou, že

to není dobrý kafe. Je to dobrý

kafe. Měli by si zaletět do

Turecka, aby věděli. Všude

dobře…

P.S.: Věřím, že sis čtení užil nebo

užila, to záleží na tom, jestli seš

holka nebo kluk. A jestli chceš,

tak můžeš moji tvorbu podpořit

nějakou kačkou, kterou pošleš

sem: 670100-2212111940/6210.

Prostě výměna energie. A jestli

nechceš nebo nemůžeš, tak je to

v pořádku. Měj krásný dny a

hezký adventní čas. Tomáš.