20

Ve druhém ze série článků, připrave-ných na základě knižní novinky Naše sko-kanské můstky, se ohlédneme za historiímůstků ve východní části pohoří. Nako-nec, v příštím čísle, se vypravíme do Har-rachova.

Pec pod Sněžkou – Místní můstek stávalv Obřím dole. Původně se mu říkalo Grün-bachschanze, později podle nejslavnějšíhomístního lyžaře Gustl Berauer Schanze. Ská-kalo se okolo 60–65 metrů a zdejších závodůse zúčastnil i Birger Ruud.

Kromě tohoto německého můstku bylv Peci ještě jeden, P 52, který patřil Svazu ly-žařů.

Po válce se skákalo na cvičném, vysoko-školském můstku u cesty k Richtrovým Bou-dám. Můstek měl dřevěnou nájezdovou věža byl celý skrytý v lese, normový bod byl26 m. Dodnes stojí zbytky nájezdu.

Malá Úpa – V roce 1932 zde byl postavenmůstek Jaromirschanze-Brückengraben.Franz Wende na něm skočil přes 60 m. V se-dmdesátých letech nebyl dokončen v horníčásti Malé Úpy můstek P 52.

Horní Maršov – Již před válkou měl HDWnedaleko od obce svůj cvičný můstek, kterýbyl celý přírodní. Nejdelší skoky nepřesaho-valy 30 metrů.

V padesátých letech stával asi 1 km odstředu obce na severovýchodním svahu sko-kanský můstek P 42. Byl to sokolský můstekTexlenu Horní Maršov.

Janské Lázně – První můstek byl postavenjiž počátkem dvacátých let. Krakonošůvmůstek byl pod vedením mistra skokanaA. Bergera přestavěn a byl označován zaprvotřídní. Nájezd byl 20 m vysoký, stůl 8 mdlouhý. V roce 1925 se zde konaly Středo-evropské závody FIS, které byly pozdějiuznány jako MS. Na startu se sešlo 156skokanů, závod sledovalo 12 tisíc diváků.První čestný skok předvedl Berger a skočil40 m. Nor Ljungmann skočil 49 m, ale mimokonkurenci. Výborně zorganizovaný závodbyl poznamenán jen nedostatkem sněhu.

V roce 1927 na Rübezahl-Schanze dosá-hl nejdelších skoků Wende, 54 a 55 m. V ro-ce 1931 se zde konalo Mistrovství republiky,v roce 1939 Mistrovství HDW. Poslední ně-mecké závody byly v roce 1944. Po válce bylstarý můstek obnoven a skákalo se zde pra-videlně až do padesátých let.

V roce 1956 dokončena přestavba podleprojektu arch. Jarolímka, nájezd byl 45 mdlouhý, výška 20 m, sklon 35°. V letech1956–65 se skákalo o Tyršův štít.

Svoboda nad Úpou – První můstek na Kra-ví hoře byl postaven již v roce 1907. Jednalose však o malý, přírodní, každoročně obno-vovaný můstek. Velký můstek před válkounebýval. Po válce se skákalo na můstkuu silnice do Janských Lázní na severním sva-hu. Můstek byl sokolský a vlastnily ho Úpsképapírny. Normový bod byl 40 m. V roce 1951proběhla přestavba, skákalo se až do sedm-desátých let.

Žacléř – Již v roce 1929 se zde skákalo namůstku na Poláku (Am Pohlberg). Byl to můs-tek s dřevěným nájezdem na skoky 50 – 55 m.Skákali zde Němci i čeští sokolové.

Po válce byl postaven můstek s dřevěnouvěží v Prkenném Dole. Stavěli ho horničtíučni s členy TJ Baník Žacléř, financoval DůlJan Šverma. První závod o Hornický kahanse konal v zimě 1953. Později se zde pravi-delně konaly závody o Křišťálový pohár(1954–67), o Štít města Žacléře a o PohárElektroporcelánu Žacléř. Tyto čtyři závodyzde byly každý rok. Můstek byl v provozu aždo roku 1970. Rekord drží Drahoš Jebavývýkonem 54 m.

Trutnov – V roce 1927, 29. ledna se usku-tečnily první skoky na můstku Lindwurm-schanze. Každoročně se zde konaly závodydo poloviny třicátých let.

Již o rok dříve, 10. 1. 1926, byl slavnostněotevřen nový můstek HDW Am Krieblitz na sta-dionu, který byl na skoky až 55 m. Pod hlavič-kou HDW se zde konaly závody až do války.

Koncem 50. let byl dán do užívání moder-ní můstek P 47, pokrytý umělou hmotou. Měl

Skokanské mÛs

Dřevěná nájezdová věž můstku v Žacléři – Prken-ném Dole

Dva snímky z Trutnova: parta skokanů kolemtrenéra Rudy Schröffla, vpravo moderní můstkyP 18 a P 47 s umělou hmotou v 60. letech

Dvojice fotografií z JanskýchLázní ukazuje nájezd, dopadi dojezd Krakonošova můstku,který stál přímo ve městě

ocelovou nájezdovou věž i tribunu rozhod-čích. Dojezd byl přímo na fotbalový stadion.Ve své době to byl jeden z našich nejmoder-nějších můstků. Při otevíracích závodech sko-čil nejdále D. Motejlek 53 metrů. K můstku P 47 později přibyl můstek P 18, též s hmotou.

Malé Svatoňovice – V roce 1924 byl posta-ven můstek poblíž nádraží Svatoňovice-Úpiceu Petrovic. Byl to můstek lyžařského klubuJestřebích hor a Českého Ski klubu HradecKrálové.V roce 1927 nejdelšího skoku 26,5 mdosáhl Vondrák. Sokolové můstek přestavělipřed zimou 1939.

V letech 1951–1952 byl na místě původníhomůstku postaven nový, s ocelovou nájezdovouvěží a novou tribunou. Na společném dopadus velkým můstkem P 45 byl postaven i malý,P 30. Dopad můstků byl přírodní, částečně za-ryt do terénu, dojezd v protisvahu. Stavbu pro-váděly Východočeské doly. V letech 1954–63se skákalo o Pohár Jestřebích hor, v roce 1966o Petrovický pohár. Poslední závody vyhrálmístní rodák, akademický malíř Kábrt. Na můst-cích se trénovalo ještě v sedmdesátých letech,pak areál zarostl. Rekord můstku je 56 m.

Kromě zde popsaných můstků ještě KarelJarolímek vyprojektoval můstky P35 na Be-

necku v roce 1936, P35 na Fučíkových Bou-dách v roce 1951, P35 v Havlovicích v roce1945, P40 v Martinicích, P35 v Poříčí u Trut-nova a mnoho dalších.

Josef a Stanislav Slavíkovi foto archivy autorů a Antonína Tichého

tky v Krkono‰ích II

Bodejť by úroveň naší skokanské repre-zentace tak silně neskomírala, když vlastněnikdo neskáče! To za našich mladých let...Jenže to povzdechnutí vůbec nemusí pronéstbělovousý stařeček, ale i svěží muž středníchlet. Úpadek skoků na lyžích je totiž záležitostnovodobá, před nějakými třiceti čtyřiceti letytomu bylo docela jinak. Každá větší podhorskávesnice měla svůj stabilní skokanský můstek,o městech a horských střediscích ani nemlu-vě. A můstky sněhové? Ty v zimě vyrůstalymálem na každé šikovné mezi. Někdy i neši-kovné.

On totiž skok na lyžích byl jedním z ne-mnoha dostupných odvazů, jakými jsou dneszimní i letní prkna, horská i pouliční kola a prolenochy počítačové střílečky. My školáci ze 70.let jsme si na bicyklu Pionýr tolik divočení ne-užili (a když, tak s destrukčními následky),a tak jedním z mála možných adrenalinovýchzážitků v mezích slušných mravů byl skok nalyžích.

Ani já jsem se nevyhýbal opojnému oka-mžiku letu. Byť jen mžiku. První přišly na řa-du můstečky v sádku vedle naší hrabačovskéhájenky. Vzhledem k mizivému sklonu svahuto byla jen krátká hopsnutí. Dřevěné lyže po-loběžky s lankovým vázáním a uvolnitelnoupatou byly takřka ideálním sportovním náči-ním. Dalo se s nimi dobře chodit i do kopce,šlapat svah, skákat a přitom něco vydržely.Tobylo potřeba v dalším „skokanském areálu“ –Velké louce nad správou silnic. Tam už se

skákalo několik metrů a vzhledem k tomu, žechyběl řádný dojezd, většina skoků končilanepříliš řízeným pádem. Pod svahem totiž ve-de silnice, před kterou bylo třeba jakýmikolivprostředky zastavit. To už však ohoblovanépoloběžky – kupodivu bez pohromy – dávnodosloužily a jejich nástupci byly „pravé“ běž-ky, hikorky, které občasné odskoky ke skokutaké přečkaly.

Na nějaké skutečné skokanské závoděníjsem ani nepomyslel, v Jilemnici se vždyckymnohem víc běhalo. Ale i tady stál malý můs-tek mezi železniční tratí a kluzištěm Za lázně-mi. Stačilo vylézt si při cestě ze školy jen tak„nasucho“ na ocelovou nájezdovou věž a stra-šidelná představa, že bych se měl z té výšespustit ledovou stopou dolů, žádné podobnénápady ani nepřipustila.

Jedno velké skákání se ale přece jen ko-nalo. Snad mě povzbudil zářný příklad na-šich úspěšných reprezentantů, nebo zážitkyze sledování opravdových skoků na harra-chovském Čerťáku, kam mě otec párkrátvzal. Na úpatí kopce Chmelnice, kousek oddomova, jsem totiž objevil ideální skokanskýterén. Ideální z pohledu žáka sedmáka, zku-šenostmi architekta Jarolímka nedotčeného.Na čerstvé pasece v prudkém svahu totižkoňáci při tahání klád vyhloubili obstojnýmnohametrový rigol, voda ještě pomohla.Zestrmení svahu slibovalo obstojnou délkuskoku, na nejistý dojezd jsem už byl zvyklý.Pokusy s provizorním můstkem vypadalynadějně, byť většinou končily tradičním drž-kopádem (promiňte, ale výstižnější výrazneznám). Nebylo divu, udržet po dopadustabilitu na běžkách – relativně dlouhých,

zděděných po mamince – není v oblém ko-rytě vůbec jednoduché.

Další den jsem vyrazil na paseku náležitědozbrojen. Přibyla lopata k uplácání sněhové-ho můstku a metr k měření velevýkonů. Sníhbyl vlhký, můstek vyrostl náramný, nájezdovástopa od včerejška prodloužena, metry na do-padu vyznačily větvičky. Nečekejte, že bychbýval plánoval lety, deset metrů bylo v té pro-hlubni nereálné maximum. Ještě ušlapat do-skok a jde se nahoru. Zatím z nízkého nájez-du vyzkoušet, jak se můstek chová. Vykoplpěkně, jen ten klasický dopad se „zadním do-jezdem“... Druhý skok už byl k šesti metrům,skoro jsem ho ustál. Skoro. Pro osobní rekordbude ještě potřeba zvýšit nájezd. Dřevěné ar-tisky jsou čerstvě naskarované, jedou i namokrém sněhu. Odraz, dlouhý let, dopad. Alejedna lyže v úzké roklince ujíždí do boku, za-zní zlověstné lupnutí a modrá špička zůstávázabodnutá ve svahu, zatímco zbytek lyže sei skokanem se valí ještě kousek pasekou.

Rekordní skok už jsem nepřeměřil. Neva-dilo, že byl s pádem, to bych nemohl počítatvětšinu předchozích. Ale zlomená běžka minaprosto vzala náladu a místo měření po-sledního držkoletu – byť neobyčejně dlouhé-ho – jsem už horečně přemýšlel, jak doma di-plomaticky vysvětlit likvidaci lyže.

Po zjištění, že alespoň já jsem celý, sesnad ani rodičovská výplata nekonala. Novoušpičku přilepil brenský expert na lyže, truhlářpan Pičman, ale ke skoku jsem modré artiskyuž nikdy nepoužil. Stejně jako žádné jiné lyže.A tak pro mě skok na lyžích zůstane navždyspojený s běžkami. Kdepak skočky...

Jiří Dvořák

Kdepak skočky!

21

Krkonoše3_04 24.2.2004 8:58 Stránka 20

V drsných podmínkách nadmořské výšky1 250 metrů založili chalupníci z Velké Úpy ně-kdy na počátku 17. století luční enklávu Lei-schnerbauden, které od roku 1945 říkáme Rů-žohorky. Leží jen tři kilometry od Sněžky, alevrcholek jen malinko vykukuje za hřebenemmezi Růžovou a Rennerovou horou. Více náspři návštěvě zaujme blízkost Studniční hory,která se přes Obří důl zdá skoro na dosah. Jeodtud úchvatný pohled do Velké Studniční já-my se skalnatými svahy i prudce stoupajícíhoModrého dolu.

Růžohorky byly nejznámějším seništěmdříve samostatné obce Velká Úpa, 1. díl. V po-lovině 19. století tu stálo celkem osm letníchbud a ještě malý seník v místě dnešní Sovíboudy. Patřily spolu s loukami hospodářůmnejčastěji z Předního Výsluní, kteří sem vždyna léto vyháněli na pastvu svůj, ale i pronaja-tý dobytek. Nepásl se však na pracně založe-ných a udržovaných loukách, ale v okolních le-sích, především na dobře přístupném hřebenuRennerovy hory. Hrbolaté louky samotnýchRůžohorek horalé hnojili kejdou zachycenouv jímkách pod velkými chlévy a sklízeli tu hor-ské seno. To zůstalo uložené na velkých pů-dách chalup až do zimy, kdy je svezli na ro-hačkách do svých celoročních domovů o 400

pozemku, který zůstal ve vlastnictví maršov-ského panství. Snad aby do budoucna nemo-hl jeden hospodář zabránit přístupu ke stave-ní svému sousedovi. Dnes po tomto pozemkuvede cesta k Růžové hoře a začíná pěšina doPece.

Prosté roubené chalupy měly nečleněnousedlovou střechu, některé s valbou na návětr-né západní straně. Seno se na půdu ukládalovelkými vraty ve východním štítě, ke kterýmvedl široký žebřík s mírným stoupáním. Většíčást roubenky zabíral chlév až pro dvacet ku-sů dobytka, v menší místnosti s pecí hospodá-ři od konce května do října bydleli a zpracová-vali mléko na máslo a horské sýry. Do Dušičekmusel být dobytek zpět dole ve vsi. Nejstarší-mi známými majiteli byli Kuglerové, Hoferovéa Fucknerové.

K rozšíření luční enklávy Růžohorky došlopo roce 1820 přičiněním majitelky maršovské-ho panství Amalie Schaffgotschové a její dce-ry Josefy provdané Aichelburgové. Tehdy bě-hem asi deseti let ve Velké i Malé Úpě prodalyna úkor lesa hektary pozemků pro založenínových hospodářství. Stefan Kneifel koupilkus lesa při dolní části Růžohorek asi v roce1825. S pomocníky vyklučil pařezy, vybral ka-meny a nanosil z okolí potřebný humus. Letníboudu, kterou tu pod tehdejším čp. 449 posta-vil, naposledy vlastnili Braunové z PěnkavčíhoVrchu. Po konfiskaci jejich majetku v roce1945 byla stržena jako nepotřebná. Základyjsou u chodníku do Pece patrné dodnes. Ješ-tě později než Kneifel založili louky a dvě letníboudy Johann Buchberger a Ignaz Bönsch,ale ty dnes nepřipomíná téměř nic. Je zajíma-

vé, že starší horní seniště byla dělením rodin-ného majetku rozsekána na úzké proužky,kdežto později založené louky zůstaly vesvých původních rozlohách. Ovšem o 200 letkratší kultivace pozemků se projevovala horšíkvalitou travního porostu. K úpadku celého se-niště Růžohorky došlo po úplném zákazu les-ní pastvy v roce 1898. Snížil se počet chova-ných kusů a tím i množství kejdy ke hnojení.Drsná horská příroda si začala své území brátzpět a tento proces trvá dodnes. Nejprve seobjevily trsy smilky tuhé, později koláče borů-vek a brusinek, dnes převládá vysoká třtinaa starčky. Červených brusinek tu bývalo tolik,že majitelé seniště zakazovali kolemjdoucímjejich sběr a prodejem sklizených lesních plo-dů vylepšovali rodinný rozpočet. Nejmladšílouky Růžohorek byly po roce 1950 uměle za-lesněny smrkem, ostatní zarůstají samovolnělesem jen pomalu. Zanikly všechny letní bou-dy s výjimkou Děčínské boudy, která slouží ce-stovnímu ruchu a její zemědělský původ při-pomíná už jen malý seníkový vikýř.

V roce 1902 koupil letní boudu s tehdejšímčp. 190 Ignaz Richter při hledání místa pro no-vé podnikání. Povšiml si stoupajícího zájmu tu-ristů o trasu z Pece a Velké Úpy přes Růžo-horky na Sněžku. Starou letní boudu zbořila nechal si od stavitele Josefa Tippelta z Mla-dých Buků zpracovat plány na horský hostinecs ubytováním. Stavební povolení získal od ob-ce 10. května 1903 a ještě v tom roce podnikotevřel. V téměř nezměněné podobě s mírněrozšířenou verandou a dřevníky hostinec Rů-žohorky slouží dodnes. Zůstala i stejná vnitřnídispozice, jen místo chléva pro čtyři krávy jezázemí kuchyně. Brzy se stal podnik oblíbe-ným místem turistů, kolem vedla i trasa nosičůna Sněžku. U verandy měli svou lavičku, kdevždy i s naloženou krosnou chvíli odpočívali.Ovšem Richterovu Leischnerovu boudu záso-boval povoz tažený volem, který sem i dvakráttýdně vyvezl z Velké Úpy cestou přes Šramlvše potřebné. Syn Robert Richter už v roce1911 vlastnil i další dvě sousední letní boudy.Že se jim tu vedlo dobře, dokládá skutečnost,že Ignazův druhý syn Emil koupil v HornímMaršově na náměstí Hotel am Platz, dnešníHotel Slovan.

Velmi perné chvilky zdejší hospodáři zažiliv roce 1917. Jako každý rok sem vyhnali do-bytek, jenže 29. června napadlo půl metrusněhu, jenž vydržel celý týden. Pro šedesátustájených jalovic museli z Velké Úpy nosičina krosnách vynést seno, které před tím v zi-mě svezli dolů. Horská hospodářství na tehdyjiž trvale obydlených Růžohorkách žila až doroku 1945. Potom hostinec převzaly Krkonoš-ské hotely a státní organizace (později s jiný-mi jmény) ji držela až do privatizace v roce1990. Jen šest let od roku 1966 tu soukroměhospodařili nájemci Marie a Herbert Bergero-vi. I přes dobrou službu v drsných podmínkáchbez sjízdné cesty museli kvůli pokračujícínormalizaci skončit a prosperující podnik opětpředat do socialistické péče. I tak byly pozděj-ší služby na Růžohorkách, třeba za Josefa Šil-hánka nebo Jana Farkače, vždy tím lepším, co

Pavel Klimeš

Dnešní Děčínská bouda se Studničnou horouv pozadí. Majiteli boudy i hostince Růžohorkyjsou děčínské společnosti. Soví bouda je soukro-mou rekreační chalupou

U hostince bývala zastávka nosičů na Sněžku.Tady sedí Robert a Emil Hoferové

Vybarvená skica stabilního katastru z roku 1841 na Růžohorkách zachycuje polohu všech osmi tehdej-ších letních bud, ale i majetkovou roztříštěnost starší části seniště. Naopak tři pozemky zakoupenéa přeměněné na louky až po roce 1820 zůstaly ucelené. Skica obsahuje kromě parcelních čísel i druhypozemků a jména jednotlivých majitelů

Richterův hostinec se za sto let příliš nezměnil Hned vedle hostince Růžohorky stávaly ještě v roce 1938 tři letní boudy

▼

výškových metrů níže. V nejstarších dobáchsklízeli lesní trávu i pod řídkými lesními poros-ty a každý hospodář, který měl seno z hor, simohl dovolit více kusů dobytka a patřil mezizdejší „boháče“.

Původně na Růžohorkách stálo pět letníchbud semknutých do houfu kolem dnešníDěčínské boudy. Pro východní Krkonoše ne-tradiční uspořádání letních bud známe už jenz historie Velkých Pardubických Bud. Tak blíz-ko u sebe je možná založila jedna rodinanebo spříznění hospodáři. Je zajímavé, ževšechna stavení byla přístupná také po úzkém

pfiíbûhy luãních enkláv

2322

omezené možnosti minulého režimu mohlynabídnout. Dnešní Růžohorky patří v oblastikolem Sněžky k tomu nejlepšímu a návštěvutradičního horského hostince vřele doporučuji.

Význam Růžohorek možná brzy výrazněvzroste, dohodnou-li se zúčastněné strany na

stavbě zdejší stanice nové lanovky z Pece. Se-niště založená před 300 lety ožijí novým ru-chem a možná se dočkají pro pohodlí lyžařůa zajímavý pohled letních hostů i obnovy ales-poň občasného hospodaření.

foto a skica z archivu autora

Krkonoše3_04 24.2.2004 8:58 Stránka 22

V domě, stojícím na nábřežní zdi nad Úpou, nás přivítal vedoucí lesnísprávy Jan Hřebačka. „Lesní správa Horní Maršov vznikla sloučením polesíVelká Úpa a Latovo údolí. ,Úpská strana‘ leží na pravém břehu Úpy mezipeckým Vysokým svahem a Maršovem, část spadající pod Latovo údolí sa-há od Portášek k polským hranicím. Sídlíme v budově bývalého lesního zá-vodu Horní Maršov,“ začal popisovat území, které se spolupracovníky spra-vuje. „Líbí se nám ústup od holosečí k výběrným sečím. V proředěnýchlesích roste už nová generace stromů, a pokud porosty neshodí vítr, ne-vzniknou na jejich místě holiny. Určitě jste si všimli, že cestou od Svobodynáhle zmizí smíšené lesy. Tady rostou čisté smrčiny. Po výběrové těžbě jepodsazujeme jedlemi a listnáči, hlavně bukem, javorem, případně jeřábem.“

Pan správce se rozhovořil o pěstování nových lesů: „Některé jedle uždosáhly výšky tří metrů. Pro individuální ochrany malých jedliček jsme kdy-si získali vhodné pletivo až na Slovensku. Dnes už se vyrábí v Čechácha v Krkonoších používá ve velkém. Jakmile stromky přestanete chránit, na-jde je zvěř, sežere nebo vytluče. Kromě výsadby buku do plastových ochranjsme proto začali s tzv. dvojsadbami buk–smrk, v nichž smrky chrání mladýbuk před okusem. Instalace a údržba individuálních ochran je pracná a ná-kladná. Výsadba někdy probíhá na malých plochách, a tak vznikl praktický

kompromis mezi individuální ochranoua velkými oplocenkami – malé oplocenkyz jedné padesátimetrové role pletiva. Zaposledních pět let jsme jich postavili téměřosmdesát.

Kromě nejbližšího okolí Maršova nemá-me staré buky. Jedinými stromy pro přiro-zenou obnovu lesa jsou tu smrky. Většinouz nich nelze sbírat semeno, ale pro přiro-zenou obnovu jsou dostatečně vhodné,proto smrkem zalesňujeme jen minimálně.Kromě 50 % buku a jedle sázíme javorklen, někde zkoušíme lípu a ptačí třešeň.“

Jak pěstování lesa, tomu předcházejí-cí těžbu a další práce na Maršovsku za-jišťují?

„Máme kromě šesti lesních a adjunktatři techniky – dva z bývalých polesí a pa-ní na ústředí – a další tři stálé zaměst-nance. Podle potřeby u nás v létě pracu-je 4–6 sezonních dělnic, které zastanouasi 10 % úkolů v pěstební činnosti. Zby-tek zadáváme firmám prostřednictvím vý-běrového řízení. Je to snazší. Kritériempro výběr firmy není jen cena prací, alepředevším dobrá kvalita. Důležitou oso-bou je cestář. Udržované cesty nebývajídíky údržbě svodnic a v menší míře i po-vrchu po deštích téměř poškozeny. Před-loni byly škody na vodních tocích dalekovyšší než na cestách.

Těžbu provádějí výhradně najímaní soukromníci. Na přiblížení dříví máasi 50% podíl naše vyvážecí souprava. Jejím použitím proti dřívějšku ušet-říme množství pohonných hmot. Zbytek dopravují soukromé lanovky. Ko-ně přiblíží už méně dřeva, ale někde jsou stále nepostradatelní. Pro vyta-

na lesní správû

Horní Mar‰ov

24

žení jednotlivých kmenů z těžkého terénu je šikovný naviják, poháněnýmotorem pily, který má jeden ze zdejších dřevařů. S traktory přibližujemejen velmi málo. Pásová vyvážecí souprava projede i po historických vozo-vých cestách, které nyní opravujeme a využíváme.

90 % dřeva dodáváme odběratelům ve čtyřmetrových výřezech. Zbytekv celých délkách, například na krovy, dopravují výhradně lanovky. Vyrábímevelmi málo palivového dříví. Soušky pro topení v chalupách se samozřejměv lese vždycky najdou, zájemcům je můžeme poskytnout i formou samový-roby, ale polen do nedávno módních dřevokotlů by nebylo pro všechny dost.Hodně lidí v Maršově se ale připojilo na horkovod z Poříčí.“

Majetkovou zvláštností je největší restituce celistvého lesního majetkuv Krkonoších. Paní Šimková s příbuznými vlastní vcelku 275 ha lesa na

Ohrada na louce před lysečinskou přezimovací obůrkou sloužívala k přivyká-ní zvěře na uzavřený prostor zimoviště

Vedoucí lesní správy Horní Maršov Jan Hřebačka st.Maršovská lesní správa pečuje o rozsáhlé smrčiny. Ve starších porostech poprosvětlení probíhá soustavná výsadba jedlí a buků. Holoseče jsou minulostí,stejnověké monokultury tu v budoucnu vystřídají různověké přírodě blízké lesy

První, co nás asi napadne po přečtení názvu skupiny, o které sidnes povíme, bude, že se jedná o nějaké blízké příbuzné roupům.I červovitý tvar těla a bělavé zbarvení by tomu odpovídaly. Ale chybalávky. Zatímco roup dětský spolu se škrkavkou a háďátky patří mezihlísty, roupice se systematicky řadí mezi kroužkovce, tedy do příbu-zenstva žížal, nitěnek a pijavic. Tělo roupic je podobně jako u žížalčlánkované. Roupice dosahují nejčastěji délky těla od 1 do 10 mm připrůměru 0,1 až 1 mm. Jejich zbarvení je většinou bělavé. Roupice žijípředevším ve svrchních vrstvách půdy. Na jednom metru čtverečnémpůdy jich žije několik desítek až stovek tisíc jedinců. Velmi hojné jsoui v kompostu a nejčastěji se s nimi můžeme setkat při přesazováníkvětin. Jejich vědecký název znamená v řečtině „v květináči žijící“a tento název mají i v angličtině, kde je v překladu nazývají „květiná-čovými červy“. Rozmnožování roupic je stejné jako u žížal. Roupicejsou obojetníci, to znamená, že každý jedinec má jak samičí, tak sam-čí pohlavní orgány. Najdete-li někde pod kamenem dvě roupice v mi-lostném objetí, tak vězte, že si právě navzájem vyměňují samčí po-hlavní buňky. Samooplození je totiž v přírodě dosti vzácným jevem,protože by mohlo vést k rychlé degeneraci druhu. Roupice mají po-dobně jako žížaly opasek – zesílenou část těla poblíž hlavové části.Opasek vylučuje látku, která na vzduchu tuhne a vytvoří kolem tělaprstenec. Ihned po jeho ztuhnutí do něj roupice naklade od jednohodo několika desítek bílých vajíček a začne se z něho vysouvat před-ním koncem těla. Když se prstenec ocitne na začátku hlavové části,kde vyúsťují váčky uchovávající sperma jiného jedince, jsou vajíčkaoplodněna. Jakmile se roupice z prstence zcela vysune, ten se naobou koncích zaškrtí a vznikne z něho útvar podobný citronu, kterýjako schránka chrání vajíčka před infekcí. Roupice tuto schránku, kte-ré se říká kokon, navíc ještě zamaskuje částečkami půdy. Když sez vajíček vylíhnou malé roupice, prorazí kokon a vylezou ven. Roupi-ce se v půdě živí, podobně jako žížaly, odumřelou rostlinnou hmotoua podílejí se tak významně na tvorbě humusu. I další funkce v půdějsou podobné jako u žížal – promíchávaní půdy, provzdušňování pů-dy, zlepšování její struktury. Jeden podstatný rozdíl mezi roupicemia žížalami najdeme, a to v prostředí, ve kterém se vyskytují. Zatímcožížaly žijí hlavně v neutrálních či zásaditých půdách, roupice upřed-nostňují kyselé půdy. A právě v horských smrkových lesích, na raše-liništích a alpínských loukách, kde žížaly skoro nenajdeme, jsouroupice velmi početné a přebírají zde funkci žížal.

text a foto Jan Materna

Červeném vrchu, Špičáku a Staré hoře. Hospodaří na základě vlastníholesnického plánu, ovšem vedoucí lesní správy tam vykonává odbornousprávu. Fyzicky se o tyto porosty stará už více než pět let zaměstnanecmajitelky. Hrabě Czernin-Morzin před válkou prodal předkům paní Šimko-vé les na sutích, na strmých nepřístupných stráních, na nichž je velmi ná-kladné hospodařit. Už tehdy šlo o poměrně staré porosty, dnes běžně do-sahující věku 170 let. Probíhají tam tedy na rozdíl od okolních lesův majetku státu poměrně výrazné těžby, při nichž vznikají paseky, větši-nou však nevelkých rozloh.

„Součástí našeho zaměstnání je i myslivost,“ načíná Jan Hřebačka ji-ný soudek. „V režijní honitbě máme tři přezimovací obůrky. Pravidelněv nich je zavřeno 95–99 % jelení zvěře. Při oblevě a zamrznutí sem všakpřichází migrující jeleni z Polska. Pro ostatní zvěř máme v lese 25 kr-melců. K povinnostem lesníků patří jejich každodenní návštěva. Honitbuv Albeřicích má pronajato svobodské myslivecké sdružení.“

breberky

Povídání o bezobratl˘ch Ïivoãi‰ích,ktefií pro své malé rozmûry ãasto unikají na‰í pozornosti

25

ROUPICE

Lesní správa Horní MaršovRozloha lesů 3 546 haNejvyšší bod: Světlá hora, 1 244 m n. m.Nejnižší bod: Úpa v Maršově, 630 m n. m.7 úseků2 honitby

Řada shozů jelena, řečeného Záploťáka, v kanceláři vedoucího lesní sprá-vy. Byl to největší jelen, který obýval již zrušenou přezimovací obůrku naČervené hoře

Dospělá roupice.Uvnitř jejího těla jedobře viditelná trávicítrubice. Čistě bíléoválné útvary přibliž-ně v jedné třetině tělajsou vajíčka. Délkatěla je ve skutečnosti5 mm

Citron připomínajícíschránka na vajíčkaroupic – kokon.Vpravo dole kokons vajíčky, vpravo na-hoře s malými roupi-cemi, vlevo kokon,který malé roupice už opustily. Délka kokonu s vajíčky je ve skutečnosti0,6 mm

Ptáme se Jana Hřebačky, jaké mají Maršovští vztahy s veřejností. „Sestálými rekreanty máme dobré styky. Pravidelně se zúčastňujeme setkáníosadníků chalupářských enkláv. Z ,cizích‘ dělají potíže někteří majitelépsů, které nechají běhat volně po lese. Stalo se dokonce, že psi vyděsilia pokousali zvěř uzavřenou v přezimovací obůrce! Trápí nás lobbistickézájmy některých skupin v okolí Pece pod Sněžkou, jdoucích proti princi-pům národního parku, které se otírají i o lesní hospodářství.“

Pojedeme se podívat na ukázky toho, o čem nám pan správce vyprá-věl. Smrky mají pod tíhou sněhu „připaženo“. Les teď není moc přístupný.Smrčiny v údolí Úpy vypadají zdravě. Je to všude takové? „Na Černé ho-ře, u rašeliniště, rostou 10–20leté porosty, vysázené po imisní kalamitě.Doplňujeme je bukem a také jeřábem. Dlouhý hřeben zase stojí v cestěbořivým přepadovým větrům přicházejícím od Sněžky. Kdysi tam při zá-sahu proti kůrovci bylo vykáceno několik ok. V několika vlnách pak lespodlehl vichřicím i hluboko pod hřebenem.“ V zátočině Malé Úpy náhlestřídá souvislé lesy větší paseka. „V roce 1996 jsme tu zpracovávali 45 ti-síc kubíků dřeva z větrné kalamity. Ležící polomy zatarasily údolí včetněsilnice. Posledních několik let se naštěstí můžeme věnovat hlavně cílenévýběrové těžbě a obnově lesa.“ Podíváme se také do přezimovací obůrkynad Lysečinami. Zvěř však nemá na návštěvu náladu, schovala se doza-du. Cestou zpátky nás ze závějí okukují jednotlivé kusy srnčího. Po roz-loučení s naším dnešním průvodcem si připomínáme jeho slova o posláníkrkonošských lesníků: „Pěstovat stromy, ne prkna. Nevyrábět kubíky, aledělat něco pro les.“ Jiří Bašta, foto Kamila Antošová

Krkonoše3_04 24.2.2004 8:58 Stránka 24

Jiří Grund

âerná

hora

Krkonoše3_04 24.2.2004 8:58 Stránka 26

a poslouchali jsme. Helena, já a Karel ne-

boli Iãek, jak jsme mu tenkrát fiíkali,

úhledn˘, drobn˘ chlapeãek se zvûdavû po-

otevfienou pusou a vykulen˘ma oãima…

zde, v prostfiedí lidov˘ch povûstí, je také

jeden z kofienÛ ãe‰ství Karla âapka…“ –

O kofienech si vyprávûli oba bratfii, proto

jim nemohl uniknout ani rozkofienûn˘

jasan, viditeln˘ i z jejich spoleãné ‰koly

na Blahovce.

V pamûti úpického jasanu a v‰ech je-

ho uctívaãÛ zÛstává 28. listopad 1905,

kdy sem pfiipochodovaly ze Sychrova asi

ãtyfii tisíce lidí manifestujících za rovné

pfiímé hlasovací právo. Jan Kábrt to líãil

roku 1985 v kníÏce Krakono‰ova zahra-

da bratfií âapkÛ: „Na námûstí… byl pfií-

tomen i starosta Emanuel âerven˘ a na

podnût lékafie Antonína âapka se sem do-

stavili ostatní ãlenové obecního zastupi-

telstva.“ Poãet úãastníkÛ se tu rozrostl na

pût aÏ ‰est tisíc. Trutnovsk˘ státní

úfiedník Collino si pr˘ peãlivû za-

znamenával projev praÏského hlav-

ního fieãníka Václava ·turce. Hned

druhého dne zaslalo trutnovské

hejtmanství do Hradce Králové hlá-

‰ení, po nûmÏ byl ·turc uvûznûn.

Antonín âapek nepodpofiil prokurá-

tory, ale ospravedlÀoval fieã i fieãní-

ka od jasanu. Získal plné absoluto-

rium i od sv˘ch dûtí.

V roce 1929, kdy zaãaly u nás vy-

cházet Hovory s TGM, liboval si Ka-

rel âapek s ãeskoslovensk˘m prezi-

dentem, Ïe Ïádn˘ kluk z metropole

si neuÏije tolik her a fiemesel jako

kluk z men‰ího mûsta. Hodonín stej-

nû jako Úpice trumfne Prahu…

Na úpickém námûstí i podmûstí

sledovali oba âapkovi chlapci zaãí-

nající malífiku Julii Winterovou. Po

cel˘ svÛj Ïivot vychvalovali její ener-

gii a my se o ní uji‰Èujeme i v její ny-

nûj‰í úpické muzejní expozici.

¤editelka mûstsk˘ch kulturních

zafiízení Marcela Strachotová nám

fiíká: „Radnice byla dokonãena roku

1678, tedy v dobû, kdy zde jasan je‰-

tû nestál.Ale uÏ od sklonku 18. stole-

tí se na sebe navzájem dívají. Z boãních

oken a z muzejního dvorku vzhlíÏíme

k jasanu kaÏdodennû. A pravda je, Ïe

v zimním hávu je krásn˘ svou mohut-

ností… Nበjasan k˘vá souhlasnû sv˘mi

vûtvemi v‰em náv‰tûvníkÛm úpického di-

vadla, které je souãástí parku.Filmov˘ di-

vák i divadelní pfiíznivec prochází pod

stromem a mnozí se aspoÀ na chvilinku

pozastaví a pohlédnou do koruny.“ –

Poprvé se v té budovû hrálo v ãervnu

1938, brzy po smrti T. G. Masaryka

a krátce pfied skonem Karla âapka i pfied

smrtonosn˘m odtransportováním bratra

Josefa za hranice. Divadelní stánek zbu-

dovan˘ nad Jasanem nejednou stateãnû

pfiiznal, Ïe sem patfií.

Pí‰e Josef RodrKreslí Jifií ·kopek

Jsme nad úpick˘m námûstím v „oby-

ãejné“ nadmofiské v˘‰ce 405 metrÛ. Dle

ovûfien˘ch dobrozdání dosáhl zdej‰í Fra-

xinus excelsior (jasan ztepil˘) za pravdû-

podobn˘ch 230 let svého dosavadního Ïi-

vota v˘‰ky 32 metrÛ a obvodu 480 cm.

Rozvûtvil se na dva hlavní kmeny. PrÛ-

mûr jeho ãlenité koruny ãiní 22 m, její

v˘‰ka je rovn˘ch 28 m.

Zmínky o soustavném zdravotním

o‰etfiování jasanu nikterak neznamena-

jí, Ïe bychom tu mûli pfied sebou nûjaké-

ho dfievûného invalidu. OstfiíÏí zrak spat-

fií sice ve vûtvoví jakési temnûj‰í prouÏky,

pfiesnûji fieãeno lanové úvazky, ale není

to Ïádná zoufale nasazená podpÛrná

bandáÏ ani korzet, Ïádn˘ krun˘fiovit˘

popruh ani svûrací kazajka. Jsou to jen

sondy, jaké se vkládají do korun

star‰ích stromÛ. Rozhodnû nejde

o zame‰kanou léãbu, ale o vãasné

zji‰tûní zdravotního stavu toho ãi

onoho jedince, tedy i o odpovûdné

pfiedcházení neduhÛm.

Zdá se mi, Ïe ani jistí lidé si tolik

nechrání své údy, smysly a vlohy

pfied zbyteãn˘m zkfiehnutím, nalo-

mením, zbytnûním nebo odvzdu‰nû-

ním.

Tento jasan natolik srostl s lid-

sk˘m Ïivlem a dílem, Ïe v‰echnu

jeho hodnotu nemÛÏeme jen vyãí-

slovat.

Díky rtyÀskému rodáku Vilému

Schreiberovi, Ïijícímu v letech 1882–

1964, kter˘ si vydûlával jako spofiitel-

ní úfiedník a nezi‰tnû zkompletoval

Pamûti mûsta Úpice, mÛÏeme si dnes

i v budoucnu leccos vyjasnit i o jasa-

nu. Dovídáme se tedy, Ïe tento strom

stfieÏil vûãn˘ spánek lidí, ktefií zde by-

li pohfibíváni. Roku 1882 se hfibitov

promûnil v park, 1920 se zde opût

krá‰lilo a upravovalo, ale vût‰ina lidí

zde pochovan˘ch zÛstala na svém

místû v podzemí – aby zemû nezapo-

mnûla. Nepatfiili mezi nû jen „náhod-

nû pfiivátí“ a málo povûdomí vojáci padlí

v roce 1866, ale i znám˘ úpick˘ rodák

a havlovick˘ koláfi i chalupník Adam Ko-

lisko, úãastník selského pozdviÏení roku

1775. Musel si odpykat své zarebelování

desítiletou galejniãinou a zemfiel osma‰e-

desátilet˘ roku 1806. Pomník mu byl u ja-

sanu odhalen v ãase 200. v˘roãí zmínû-

n˘ch boufií a ortelÛ.

Na Náchodsku a na Trutnovsku právû

v nejru‰nûj‰ích chvílích 18. století jak˘si

Antonín Brada v krãmách a na návsích

mobilizoval nejmen‰í, nejtroufalej‰í a nej-

odolnûj‰í, totiÏ pimprlové aktéry… Po-

kud se snad Brada neobjevil v Úpici

u mladiãkého jasanu, urãitû se tu se sv˘-

mi marionetami pfiedvedli nûktefií jeho

Ïáci nebo partnefii – napfiíklad nûkdo

z VidÛ.V 19. století tu zpopulárnûl zejmé-

28

na Josef Vida. Pfii‰el do Úpice ve své tfiia-

ãtyfiicítce roku 1807 z Vilantic, najal si na

podmûstí hostinec ãp. 185, vydatnû si zde

zaloutkafiil, ale dle Schreibera také vyrá-

Ïel do okolí „s vozem, jejÏ táhl star˘ bû-

lou‰ a na nûmÏ pod plachtou ukr˘valy se

dvû truhlice naplnûné figurkami, jevi‰tûm,

bubnem, trompetou, klarinetem, kytarou

a jin˘mi nezbytn˘mi potfiebami…“ ZÛsta-

la po nûm roku 1832 se tfiemi dûtmi vdo-

va Anna, nemohla uÏ táhnout velk˘ pod-

nik, Ïivila se hrou na harfu, konû a vÛz

dostala od ní dcerka Aniãka, ale loutky se

v‰ím pfiíslu‰enstvím získal syn Josífek…

A jak pí‰e Vilém Schreiber, staãil i tento ju-

nior trochu svlaÏit národní pÛdu.

KdyÏ se poãátkem roku 1890 chtûl lé-

kafi Antonín âapek vyzout z upfiíli‰nûné

svatoÀovické sluÏebnosti a pfiestûhoval se

s rodinou do Úpice, mohli se i jeho synci

seznámit s jasanem nad námûstím. KaÏ-

d˘ zpÛsobem sobû vlastním. Karlovi bylo

pÛl roku, star‰ímu Josefovi tfii – a sestfie

Helenû ãtyfii roky. Karel byl tu pokfitûn uÏ

13. ledna, takÏe i kolem námûstí musel

pfii té pfiíleÏitosti nûco zahlédnout.Úpick˘

BrandlÛv kostelní obraz Jakuba Vût‰ího

dopfiál zaãínajícímu ‰koláãkovi „nejprv-

nûj‰í umûleck˘ záÏitek“, jak sám napsal.

Dûti dojímala i setkání s hloubav˘mi

a jadrn˘mi horsk˘mi písmáky a bajeãi,

co k âapkovÛm docházeli. Josef âapek pí-

‰e: „Sedli jsme si na kuchyÀskou stoliãku

V Úpici „na ránû“

29

Zachráníme krásu krajiny?Blížící se jaro cítíme po těle, jako míza do stromů se i do nás vra-

cí nová energie. Vymetají se pěšinky kolem domů, čilý ruch je napředzahrádkách, na zahradách se hrabe listí a tráva stařina..., jarnívzduch nás vytahuje na vycházky za humna, do odtávajících stránía luk, kde se necháme hladit teplými paprsky.

Na mnoha místech naší podhorské krajiny je pak s jarní zelenídobře vidět, kde místní obyvatelé mají potřebu věci obnovovat, vra-cet do původního stavu a udržovat. Potkáváme opravené kostelíky,restaurované sochy, svítící kapličky na návsi, obnovená roubená čihrázděná stavení, narovnané křížky na mezích a boží muka u pol-ních cest, ale také udržované aleje, sady, vyčištěné studánky...Tytokrajinotvorné prvky tvoří právě onu malebnost krajiny. Vedle tohovšak člověk stále ještě naráží na pravý opak, jak jsou lidé ke své-mu prostředí neteční. Staré domy se rozpadají, drobné památkyjsou rozvaleny a zohyzděny vandaly... ze všeho vane smutek.

Jak je vidět, krajina se dá zachraňovat, ale o její krásu se musípečovat trvale. Právě v rubrice „osudy památek“ (str. 35) vás chce-me upozorňovat zvláště na ty památky a pamětihodnosti, které sedočkaly toho nejlepšího osudu – byly zachráněny! Napište námo těch, které se podařilo uchovat právě u vás ve městě, na vesniciči v krajině za vsí. Nemůžeme o všech těchto dobrých činech vědět,a tak vaši pomoc vítáme.

Příjemné počtení přeje redakční rada

JIZERSKÉ HORY

Fot

o Ji

ří B

arto

š:Ji

zerk

a

O Ruth, „Zmizel˘ch Sudetech“ a v˘bûrové nároãnosti

Kdo by to byl fiekl: uplynul právû rok od doby, kdy

jsem se poprvé uvelebila u psacího stolu, pátrala v my‰-

lenkách po onom Popelãinû ofií‰ku a jak jej odít do slov

a pfiedloÏit vám jej „po Ïenském zpÛsobu“, Ïehrala na

chlapy, ktefií mne do toho uvrhli (v‰ak oni vûdí, koho

mám na mysli!) a taky sama na sebe a na své „kdyÏ ni-

kdo nemÛÏe, tak já musím“. OhlíÏím se a fiíkám si: byl to

krásn˘ rok, a co si poãnu se sv˘mi ofií‰ky, které jsem si

zvykla ukládat pod pol‰táfi, komu je nabídnu?

Pfiijela Ruth. Narodila se v New Yorku, Ïije v Bostonu,

vidûla kus svûta a zaÏila kus Ïivota, teì je tady, rozhlíÏí se

a ptá se. Její otázky smûfiují do velmi praktické souãasnosti

(Kde je po‰ta? Kde si nejlíp koupit ruãník a bylinky na

ãaj?) i do… fieknûme minulosti (¤íkáte je‰tû dnes Liberci

„Reichenberg“? Co dfiív stálo tam, kde je ta krásná nová

knihovna, a proã se jmenuje „Knihovna Smífiení“?). Jaká-

pak minulost, táhne mi hlavou, kdyÏ zji‰Èuji, Ïe odpoví-

dám velmi zvolna, aãkoliv angliãtina mi potíÏe nedûlá.

Pfiijela Ruth a sotva se vyd˘chala a rozbalila kufr, za-

‰la s námi do té nádherné knihovny neobvyklého jména

na zahájení v˘stavy Zmizelé Sudety. Mladí autofii v˘stavy

mluvili svûÏe a jednodu‰e o tom, jak a proã v˘stavu chy-

stali, a pak uÏ moje tlumoãení nebylo zapotfiebí, protoÏe

na plátnû se stfiídaly zábûry, které mnoho komentáfie ne-

potfiebovaly: sudetská krajina na archivních snímcích,

plná domÛ a lidí a polí a cest, zarostla pfied oãima kefii

a stromy, zmizela z v˘hledu, vylidnila se a promûnila na

snímcích souãasn˘ch, ztratila svÛj pÛvab a …nabyla jiné-

ho? ZáÏitek, kter˘ vûru nabídne mnoho látky k pfiem˘‰le-

ní, podobnû jako diskuse, která následovala po promítání:

co dál se sudetskou krajinou? Co dál s krajinou, do jedné

z jejíÏ moÏn˘ch budoucností, staré ‰edesát let, jsme právû

nahlédli? Co s krajinou, která… nikomu nepatfií, o své pÛ-

vodní vlastníky pfii‰la a noví je‰tû nejsou, jejich kofieny ne-

jsou dost hluboké a jejich zodpovûdnost, z kofienÛ vyrÛsta-

jící, nevypadá jako ko‰at˘ strom, vrhající mocn˘ stín, ale

spí‰ jako proutek sotva zasazen˘, s nejistou budoucností.

V‰echno se ve mnû boufiilo (teì, po nûkolika dnech, se sa-

ma sobû musím smát): co to Ïvatláte, vy tam vepfiedu, pfii-

‰lí z Prahy ãi odkud! Zkuste tohle fiíct m˘m dûtem, a do-

stanete do nosu! Toto je pfiece na‰e krajina, já jsem tu

doma a na‰e dûti taky, a tisíce dal‰ích, aÈ uÏ se tu narodili

nebo sem pfiicházejí a chtûjí tu Ïít. Îe je to tûÏké, moÏná

tûωí neÏ jinde? No a co! NemÛÏe za v‰echno sudetská mi-

nulost plná utrpení, prorÛstajícího do dne‰ka: v‰echna

krajina, v‰ecek venkov trpí, nejen ten ná‰, sudetsk˘.Ale ta-

to na‰e krajina není prázdná a bez vlastníkÛ, její peãova-

telé se rodí a pracují na sobû, uãí se o její minulosti, Ïijí

v ní souãasnost a sní o její budoucnosti. Podobnû jako

dfiív se zaãínají scházet ve spolcích, pracují dobrovolnû

a vesele, dávají mnoho a dostávají je‰tû víc. Jejich plány

a vztahy zrají pozvolna, nic se nedá uspûchat.A mnozí

z nich, aniÏ by o tom vûdûli ãi pfiem˘‰leli, stávají se „kon-

zumenty v˘bûrového luxusu“, jak o nich pí‰e Hana Libro-

vá ve své knize VlaÏní a váhaví.

Ruth tu urãitû není naposledy. Pfiivoní si k Jizerkám

a Krkono‰ím, promluví s lidmi, tûÏko se jí bude odjíÏdût.

Co uvidí, aÏ pfiijede znovu, tfieba za 20 let? Pojìme o tom

mluvit, vy a taky vy a vÛbec v‰ichni, ktefií tu Ïijeme, pro-

toÏe je to na nás: nበhlas je dÛleÏit˘!

BlaÏena Hu‰ková

Krkonoše3_04 24.2.2004 8:58 Stránka 28