Časopis pro studenty Gymnázia Mladá Boleslav

Květen - Červen 2012 | Číslo V

NEPRODEJNÉ skolnik-casopis.ic.cz

g8mb.cz

Téma: Sport Maturity

Rozloučení s panem Hůlou Gymploid Fest

Legoland Recenze

citá

t e

dit

ori

al

ob

sa

h

3

Obsah

Mgr. Lenka Vedralová - odborný dohled vedralova@g8mb.cz

Kristýna Dlasková - šéfredaktorka dlaskova.kristyna@seznam.cz

Jiří Bím - fotograf bim.jiri@gmail.com

Tomáš D. Doležal - grafický editor dolezal.td@gmail.com

Stálá redakce: Kateřina Kroupová, Dominika Rajnohová, Bětka Motlová, Lukáš Trhoň, Josef Zdobinský, Štěpán Rejhon, Tereza Štveráková

Přispěvatelé: Zuzka Mazánková, Richard Pabišta, Honza Vlček, Zdeňka Protivánková

red

ak

ce

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

3

„

T o by mohlo být motto toho-to čísla Školníka, jelikož hlav-ním tématem je sport. Ano,

nejen studium, ale i pohyb jsou dů-ležité pro vaši budoucnost. Pozoru-jíc vás každý den ve škole, mám o vás, upřímně řečeno, strach. Pře-stávky trávíte často u vašich PC a totéž činíte doma. Při hodinách tělocviku je vás čím dál víc v šatně nebo ,,na zdi“ než na hřišti. Jste samá omluvenka a o absencích z důvodů nemoci se ani nechci zmi-ňovat.

Proč? Bojíte se tělocviku? Nechcete se znemožnit před spolužáky nebo snad jen ušpinit, rozcuchat a po-dobně? Nebo jste snad líní? To vše je nepodstatné, důležité je jen a jen zdraví. A k tomu je pohyb nezbyt-ný.

Vaše náročná studia vám budou k ničemu, budete-li trpět řadou zdravotních problémů, způsobe-ných obezitou a nedostatkem po-hybu.

*V zdravém těle - zdravý duch.

Vaše

Mens sana in corpore sano*

4-5 Téma: Sport

Tělocvik na naší škole

6-7 Gymploid Fest 2012 Festival dvou gymnázií

Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zá-pas, základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře.

- Pierre de Coubertin.

6-7

9

Loučení s panem Hůlou

17 Dopisy z cest Naši žáci v cizích zemích

10

Fairtrade a jamování

11 Rozhovor s Lenkou Vedralovou

Nejen o její sportovní kariéře

12-13 Téma: Maturity

Rozhovory s profesory na téma maturit

14 Téma: Maturity Maturitní sloupky letošních oktavánů

15 Sloupky „Cesta do školy“ a „Byli tu“

Můj koníček 16

8 Prima v Legolandu První ročníky opět navštívily Dánsko

Recenze Úplně nová rubrika, naplněná recenzemi

Informujeme … vás o všem důležitém

18

19

Děkujeme firmě FiZu za pomoc při tisku čísla.

úvod

4 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN tělocvik

tělocvik

Toto číslo jsme se rozhodli věnovat sportu, konkrétně tělocviku na naší škole. Přes všechny nářky na vybetonované fotbalové hřiště, nedostatek cvičebních pomůcek i prostor, nepoužitelnou šat-nu a jednu žalostnou sprchu se naši spolužáci pravidelně umisťují na předních příčkách v meziškolních soutěžích a závodech. Čím to? Kromě nesporně talentovaných sportovců mají na našich úspěších nemalý podíl i profesoři tělesné výchovy. Ti si poradí se všemi překážkami, které výuka těláku na naší škole přináší, a budí v našich tělech (i přes časté protesty) sportovního ducha. A jak je vidět, k vítězství není potřeba drahé vybavení, ale nadšení.

Jaký sport děláte ve svém volném čase?

Mgr. Alena Hendrychová: Vše v rámci vol-ného času, kterého je bohužel málo. Teď už jen rekreačně jezdím na kole, na běžkách, na sjezdovkách, chodím si zaběhat. Mgr. Jana Kašparová: Rekreačně lyžuju, jezdím na běžkách… Dříve jsem dělala atle-tiku. Mgr. Jitka Obrázková: Rekreačně jezdím nejvíc na kole.

Jaký je přístup žáku k TEV ve Vašich

hodinách?

H: Je to různé. Jsou třídy, kde převažuje kladný přístup a hodina je pak pěkná, zá-bavná. Tohle je většinou v nižších ročnících. Ale pak jsou třídy, kde platí „nechceme nic, nikdy a za žádnou cenu“, a to je pak kata-strofa. K: Velmi různý. Podle toho, jaká se sejde třída. Když jsou to sportovci, snaží se. Ale i ti stárnou a leniví. O: Jak v kterých třídách. Tam, kde jsou sportovkyně, je to dobré. Tam kde nejsou, tak to bývá horší.

Co žáky v hodinách baví nejvíc a co nao-

pak nejméně?

H: Nebaví je gymnastika, vůbec. To jsou vážně jen výjimky. Dál je nebaví běhy, sko-ky do dálky (jsou špinaví) a nebaví je vrhy koulí (jsou špinaví a bolí je za krkem). Ty menší baví soutěže, kdy si mohou zařvat. Někdy je baví právě i gymnastika, kdy si nacvičí sestavu a zbytku ji předvedou. Ty větší mají raději kolektivní hry, při kterých splynou s davem (tj. vybíjená, basketbal apod.). K: Zase je to různé. Ze začátku je baví gym-nastika a sportovní hry. Ty menší baví skoro všechno. Ti větší pak raději disciplíny, kde je méně běhu, méně pohybu. Takže ti mají rádi třeba míčové hry, ale jsou i výjimky. O: Baví je hry (baseball, odbíjená,…) Ráda bych s nimi chodila na Štěpánku, ale občas je tam problém s lidmi, kteří nás napomína-jí, že park není hřiště.

Proč si myslíte, že TEV některé žáky neba-

ví?

H: Někteří mají obecně nechuť k pohybu. Někdo má zase strach, že se zpotí a sprchy, víme všichni, jsou prostě problém. K: Tělocvik žáky nebaví, protože k tomu nejsou doma vedeni. Sedí u počítače, ne-chodí ven, nevidí to u rodičů. Pohyb je pro ně nepřirozený a znamená pro ně extrémní námahu. O: Nejsou zvyklí sportovat. Je míň příleži-

tostí ke sportu. Neustále mě překvapuje, že někteří studenti neumí chytit a hodit míč.

Jak byste zhodnotila podmínky ve škole? H: Podmínky nejsou dobré, ale TEV se dá dělat za každých podmínek, vždycky se nějaká možnost dá najít. Třeba Štěpánka je výborná. K: Ty nejsou moc dobré. Malá tělocvična, téměř žádné nářadí, betonové hřiště,… Radši chodím na Štěpánku, pak také, když jsou peníze, do sokolovny. O: Víte sami, že je to tragédie.

Připravujete nějaké speciální hodiny?

H: Málo, a když, tak spíše ve vyšších roční-cích. Domluvíme se třeba na aerobic, heaty, trampolíny… K: Musíme dodržovat osnovy, ale sem tam něco zařadím. O: Spíše výjimečně. Ale měli jsme např. taneční hodinu s lektorem.

Myslíte, že povinná TEV může žákům sport

jako takový znechutit?

H: To si myslím, že ne. Na tom tělocviku neděláme nic tak hrozného, co by člověka mohlo odradit od pohybu. Ale byla bych proto, aby byla TEV v 8. ročníku nepovinná. K: Někomu, kdo to jinak nedělá, asi ano. Můžou být takoví jedinci, ale mělo by to být spíš opačně. Stát se to asi může. Jestli se to stává, nevím. O: Asi může. Pokud dělají sport, který je založen na něčem úplně jiném, tak ano.

Myslíte si, že žáci, které ve škole TEV ne-

baví, sportují doma aktivně a rádi?

H: To je různé. Někteří sportovci cvičí rádi, ale jsou i tací, pro které existuje výhradně odpolední trénink. A pak jsou rekreační typy, ti si jdou zahrát tenis, jdou na hodinu trampolín. Ale i tito se v těch hodinách vybičují. K: Ti, co sportují aktivně a rádi, si i ve škole něco najdou a mají k tomu pozitivní pří-stup. Když je to nebaví ve škole, doma nic nedělají. Každého ale baví něco jiného, takže záleží na náplni hodiny. O: Myslím, že ne.

Můžete nám popsat průběh Vaší hodiny?

H: Bez nástupu. Jinak rozběhání, zahřátí, strečink a pak podle tématu, dále doprota-žení, které by mělo být, ale stává se, že nezbude čas. K: Nástup, rozcvičení, zahřátí, hra, dále podle tématu, popř. hra nakonec. O: Nástup, zahřátí, protažení, pak podle náplně hodiny.

MGR. ALENA HENDRYCHOVÁ

MGR. JANA KAŠPAROVÁ

MGR. JITKA OBRÁZKOVÁ

Text: Bě tka Motlova , Toma š Dolěž al Foto: Jiř í Bí m

Text: Dominika Rajnohova , Luka š Třhon Foto: Jiř í Bí m

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

5

tělocvik

Jaký sport děláte ve svém volném čase?

V dětství jsem hodně lyžoval, chtěl jsem lyžo-vat i závodně, kvůli úrazu to však nebylo možné. Poté jsem se věnoval atletice a 6 roků jsem závodil. Byl jsem zaměřený přede-vším na běhy. Musel jsem s tím však skončit kvůli průduškám. Chodím běhat na Štěpánku a také na Chlum, v zimě běžkuju. Jako učitel tělocviku se musím držet v kondici.

Chtěl jste být učitelem tělocviku od mala? Nejdříve jsem chtěl být lesákem nebo mysliv-cem. Ale byla taková doba, kdy rodiče chtěli, abych měl nějaké vzdělání. Tak jsem chodil na střední ekonomickou školu. Poté jsem se kvůli své zálibě ke sportu rozhodl pro peda-gogickou fakultu. Podmínek fakulty jsem si nesmírně vážil a plně je ke sportu využíval také ve volném čase. Kantoři nám šli příkla-dem a trávili s námi hodně času i mimo vyu-čování.

Myslíte si, že dřív studenti i učitelé k tělesné

výchově a ke sportu přistupovali lépe? Ano, s dětmi se opravdu cvičilo, běhalo se. Tělocvik začal, běželi jsme 3 km, na fotbalo-vém hřišti jsme pracovali na kondici, vrhalo se koulí… Vesnické děti běhaly i v gumovkách, v kulichách. Děti tím tělocvi-kem prostě žily.

Jak vidíte podmínky pro tělocvik na naší

škole? Okolí školy nabízí perfektní podmínky. Je

tady sokolovna, která má úžasnou tradici sportovní gymnastiky, hrála se tam také dru-há liga basketbalu. Pro tyto sporty tam jsou podmínky vynikající. Především jsou zde také skvělé přírodní podmínky. V parku Na Výsta-višti běháme štafety, sprinty, vrháme koulí, děláme gymnastiku. Na basketbal nebo fot-bal je možnost jít do Čejetic. Dále Štěpánka - ta je nádherná. To jsou tělocviky zadarmo a v krásném prostředí. Podmínky jsou tedy vynikající, jen učitel musí chtít a někam si za nimi dojít. Nejlepší tělocvična je příroda.

Je potřeba pro výuku tělesné výchovy na

škole něco zlepšit? Je vybavení dostačující? Je potřeba jen hrozně málo. Nové desky a obroučky na basketbalové koše, to je pro basketbal základ. Basketbal je inteligentní sport. Žák při něm musí přemýšlet, různě kombinovat a zlepšuje si při něm kondici.

Jak se díváte na hodnocení tohoto předmě-

tu? V první řadě si myslím, že je dobré, když kan-tor sám nějaký sport dělá. Lépe potom žáky chápe, ví, jak se žáci cítí. Chápe, že třeba už nemůžou. Má k tomu daleko lepší cit a vztah. Nevadí, když děti něco neumí. Kantor je musí přivést k tomu, aby měly radost z pohybu. Když žák neumí gymnastiku, ale třeba rád bruslí nebo lyžuje, to je jednička jako vystře-lená.

MGR. PAVEL ROUBÍČEK

Jaký sport děláte ve svém volném čase? Ve volném čase dělám fotbal, protože jsem ho aktivně hrál a profesionálně tré-noval. Dále jezdím na kole, víc mi toho zdravotní stav bohužel nedovoluje.

Co žáky baví nejvíce? Samozřejmě je baví všechny míčové hry. I když jsem odchovaný míčovými hrami, tak dávám přednost tomu, aby tělocviky byly všestranné a objevila se tam napří-klad i gymnastika. Dnes je hodně populár-ní florbal, jehož nadšencem zrovna nej-sem, ale hrajeme ho také.

Jak vnímáte podmínky pro tělocvik? Mám říct pravdu? Podmínky mě tady mrzí nejvíce. Často jsme nuceni improvizovat. Když vezmu, že vedle gymnázium má prakticky svou halu, dokonce i gymnastic-ký sál. Nevím proč to tak je, snažil jsem se také získat nějaké granty. Potom jsme ale narazili na památkáře, kteří říkali, že není možné, aby tady byla sportovní hala atd. Moc tomu nerozumím, někde to jde, jinde ne.

Připravujete si pro žáky nějaké speciální

hodiny? Samozřejmě že ano. Přizpůsobuji to také tomu, jaké nás čekají závody. Třeba na atletiku, když vím, že je tam třeba hod medicinbalem nebo skok z místa, tak to trénujeme, protože potřebuji vybrat ty nejlepší. Jinak o hodinách dávám většinou na první pocit, jak se chovají, když už ty žáky trochu znám. Když mě naštvou, tak budou běhat. Když ne, tak se dá diskuto-vat a můžeme hrát to, co je baví.

KAREL TICHÝ

6 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

Z a podpory statutárního města Mladá Bole-

slav byl studenty Pekařova gymnázia uspo-

řádán v řadě již čtvrtý ročník Gymploid fes-

tu, který se opět konal na Výstavišti. Celá

akce byla naplánována od 12 do 17 hodin.

Poslední dobou si počasí dělá co chce a ani Gymploid

festu rozhodně nepřálo! Myslím si, že kvůli tomu se

mnohým z nás na tuto, jinak oblíbenou akci, tentokrát

zavítat nechtělo. Celková účast moji domněnku bohu-

žel potvrdila. Po dvanácté byl sice prostor před pódiem

docela zaplněný, do hodiny se však většina lidí vytratila

a zůstalo jen pár otužilých vytrvalců.

Účinkující kapely nepříznivé podmínky ale neodradily.

Kapele Bad Company, která fest odstartovala, elán evi-

dentně nechyběl. Mně se sice tenhle „pokrokový po-

prockový“ styl hudby nelíbí, ale věřím, že se i přesto

někdo mohl dobře bavit. Po nich se na scéně objevila

skupina No Faces, působící na mě uvolněnějším do-

jmem.

Musím ale přiznat, že jen díky nadcházející kapele

jsme já a mí přátelé vydrželi venku tak dlouho. A kdo je

onou skupinou? Kdo jiný než Kočky neberem. Ti podle

mého názoru byli, jsou a asi i budou hlavním lákadlem

Gymploid festů.

I když mě zajímalo, s čím přijdou zbylé dvě kapely

(Afectoo a J-Dee, Fatima Drummers), vzdala jsem to

a šla se někam ohřát, což udělala i většina ostatních,

protože z kotle jsme se opravdu prodírat nemuseli.

Gymploid Fest 2012

gymploid fest

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

7

Z a podpory statutárního města Mladá Bole-

slav byl studenty Pekařova gymnázia uspo-

řádán v řadě již čtvrtý ročník Gymploid fes-

tu, který se opět konal na Výstavišti. Celá

akce byla naplánována od 12 do 17 hodin.

Poslední dobou si počasí dělá co chce a ani Gymploid

festu rozhodně nepřálo! Myslím si, že kvůli tomu se

mnohým z nás na tuto, jinak oblíbenou akci, tentokrát

zavítat nechtělo. Celková účast moji domněnku bohu-

žel potvrdila. Po dvanácté byl sice prostor před pódiem

docela zaplněný, do hodiny se však většina lidí vytratila

a zůstalo jen pár otužilých vytrvalců.

Účinkující kapely nepříznivé podmínky ale neodradily.

Kapele Bad Company, která fest odstartovala, elán evi-

dentně nechyběl. Mně se sice tenhle „pokrokový po-

prockový“ styl hudby nelíbí, ale věřím, že se i přesto

někdo mohl dobře bavit. Po nich se na scéně objevila

skupina No Faces, působící na mě uvolněnějším do-

jmem.

Musím ale přiznat, že jen díky nadcházející kapele

jsme já a mí přátelé vydrželi venku tak dlouho. A kdo je

onou skupinou? Kdo jiný než Kočky neberem. Ti podle

mého názoru byli, jsou a asi i budou hlavním lákadlem

Gymploid festů.

I když mě zajímalo, s čím přijdou zbylé dvě kapely

(Afectoo a J-Dee, Fatima Drummers), vzdala jsem to

a šla se někam ohřát, což udělala i většina ostatních,

protože z kotle jsme se opravdu prodírat nemuseli.

gymploid fest

Text : Těřěža Š tvěřa kova Foto: Těřěža Š tvěřa kova , Jiř í Bí m

Prima v Legolandu

P amatujete si? Končí první rok vašeho studia na osmiletém gymnáziu a před vámi je zážitek, na který jste se těšili již od září. Ano, je tu návštěva Legolandu.

1.B si letos zvolila cestu do Německa. Jeden den si užívali aktrakcí

v zábavním parku Legolandu v Gűnzburgu. Na cestě je doprovázely paní profesorky Hanibalová, Jágrová a Kašparová. Nutno podotknout, že výše zmíněné dámy nezastávaly pouze funk-ci dozoru, nýbrž i maminek. Německý Legoland se může pyšnit množstvím různorodých atrakcí, jako 4D kino, horské dráhy nebo vodní atrakce, ale i miniaturami staveb postavených z lega, mezi kterými můžeme najít třeba London Eye, větrné mlýny, letiště, ale také množství variací z filmové ságy Star Wars.

1.A se vydala do dánského Billundu, do městečka, kde se v roce 1955 zrodila světoznámá hračka- Lego,

pojmenována podle dánského spojení ,,Leg Godt“, což znamená ,,pěkně si hrát“. A hrát si Dánové sku-tečně umí, jak nám předvedli v dánském Minilandu - to je bezpochyby největší hračka, jakou jsme kdy viděli. Stranou našeho zájmu nezůstaly ani všechny aktrakce - vodní, podzemní i nadzemní. Za svůj úspěch vděčí Lego jednodu-chosti a variabilitě. Stavebnice navíc nestárne - kostičky vyrobené letos lze pospojovat s těmi, s nimiž si hráli naši rodiče. Plni zážitků jsme složili večer hlavy s hostelu v národním parku Blavands na západním pobřeží Jutského poloostrova. Před spaním jsme si dali ještě fotbálek na pěkně zeleném hřišti. No a ráno jsme se vydali k moři-na maják, tam fičel takový vítr, že jsme si na něj mohli lehnout. Výlet na moře byl však krásný. Pak jsme prolezli Tirpitz - německý bunkr z 2.světové války. Na pláži jsme marně hledali jantary, zato úspěšně jsme se dovalili po skvělém obědu a přecpání výtečnou zmrzlinou do muzea Vikingů v Ribe. S Dánskem jsme se rozloučili před branami královského zámku Schackenborg v nejhezčí vesničce Dánského království - v Mogelton-deru. Budoucí primáni se mají na co těšit.

8 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN legoland

Text: Bě tka Motlova Foto: Těřěža Přěišlěřova

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

9

rozloučení

J edenáct let, to už je velká část života. A právě tak dlouho dělal, někdy nevděčnou, někdy naopak docela příjemnou práci školníka na našem gymnáziu pan Jaroslav Hůla. Obrovské zklamání mnoha studentů a pro-fesorů nyní zavládlo na našem ústavu – pan Hůla totiž končí. Tento vše-

uměl, vášnivý motorkář a správný chlapík se srdcem na pravém místě. Vždy, když tu byl nějaký technický problém, stačilo jen požádat, a pan Hůla pomohl. Vzpomeňme si na hromadu opravovaných meotarů, které jsou v důchodovém věku a je jen velkou zásluhou našeho pana školníka, že zde ještě nějaké máme. Také desítky opravených dveří, rozbitých oken… Navíc má smysl pro humor, důkazem je například do očí bijící nápis v jeho pracovně PAN HŮLA JE FAJN. „To mi dali jedni maturanti po svém závěrečném fotbálku tady na škole, tak jsem si to musel vystavit, aby všichni viděli, jaký jsem“ komentoval s úsměvem na tváři pan školník. A právě teď přichází čas velkého loučení jak pro pana Hůlu, tak i pro celou školu. „Strávil jsem tu velký kus života, asi se mi přeci jen bude stýskat,“ říká a obratem dodává, „zase ale budu mít spoustu času, budu pracovat u nás v Hrdlořezích na domě a na zahrádce a doženu to, co jsem v posledních několika letech kvůli práci školníka tak nějak opomíjel.“

Touto cestou bych mu chtěl také já moc a moc poděkovat za všechno co udě-lal, pro naši školu a pro nás, studenty. Ale nebuďte smutní, pan školník s námi zůstane i nadále, i když jen v názvu našeho časopisu. Věřte, že ten název nebyl zvolen jen tak náhodou - ty dva významy byly totiž záměrné. Náš pan školník si to velké „Š“ na začátku také zasloužil. On totiž povýšil svou práci na umění. Všimli jste si?

A tak mu přejme, aby si se stejným elánem užíval další dlouhé roky života „za školou“.

My se loučíme...

A kdo pana Hůlu na jeho místě nahradí? Tak to se právě ještě neví, jsou tu tři větší zájemci, ale místo školníka je jen jedno. Kaž-dopádně to bude mít nový škol-ník opravdu těžké… V zimě vy-topit celou budovu naší školy (to byl kvůli seškrtaným dotacím velký oříšek už teď), neustále něco spravovat, občas chytit nějakého toho pouličního hlo-davce, který se sem zatoulá. Je toho mnoho. Už za pár měsíců budou mít všichni studenti a celý personál školy příležitost „nového pana Hůlu“ otestovat. Vydrží?

Text: Jošěf Zdobinšký Foto: Jiř í Bí m

S tudenti středních škol v Mladé Boleslavi dostali možnost změ-nit dění kolem sebe a zúčastnit se Studentského jamování ve

Vzdělávacím centru Na Karmeli, které probíhalo na konci dubna. O projektu se dozvěděli prostřednictvím předná-šek hlavních pořadatelů z Respekt institutu. Žáci se mohli přihlásit přes internet.

Já jsem se podílel na projektu vytvo-řit z Mladé Boleslavi fairtradové měs-to, Anička Podzimková z 6. A se dala do spoluorganizování hudebního festivalu (Scoolfest) a Petr Řeřicha z 6. B se zapojil do projektu volnočaso-vých aktivit v parku Štěpánka. Celý týden jsme se svými týmy pracovali na prezentacích našich projektů, pro-

bíhaly workshopy s odborníky a na-vštěvovali nás zajímaví hosté. Nasbí-rali jsme spoustu nových zkušeností, která nám škola nemá šanci poskyt-nout - tvořili jsme analýzu trhu, zamě-řili jsme se na marketing projektu nebo na rozpočet. Abychom se lépe poznali, občas jsme se svými týmy vyrazili na čerstvý vzduch. Ve čtvrtek jsme svou práci představili odborné porotě složené nejenom ze zástupců města. Nakonec můj tým uspěl, a tak se náš projekt na vytvoření fairtrado-vého města může uskutečnit.

I když Anička ani Petr ve Student-ském jamování nezvítězili, ve svých projektech pokračují. Petr se snaží vybudovat hřiště na volnočasové aktivity (jako třeba pétanque nebo

kroket) na Štěpánce. Aničce se mož-ná podaří zorganizovat hudební festi-val Scoolfest. U tohoto projektu bylo zřetelně vidět, jak se liší ceny pro studenty- organizátory a pro město. Aničce i Petrovi držím palce.

Bohužel nám škola nikdy nemůže dát to, co jsme se naučili za tento týden. Jak správně prezentovat svoji práci, jak pracovat ve skupině, jak si udělat rozpočet vlastního projektu, či jak se zorientovat v marketingu.

Z celého týdne jsem si odnesl oprav-du spoustu zkušeností a informací, které mohu využít i nadále v projektu Fairtradové město.

A právě jednou z těchto akcí se stala Férová snída-ně, která proběhla druhou květnovou sobotu. Snída-

ní se v městech po celé republice slaví Mezinárodní den fairtradu. Bohužel nás nepřízeň počasí šoupla místo z plánovaného Havelského parku do Kavárny literární, která se

nachází Na Kozině. Je velmi útulná a má i terásku s krásným výhledem. Jestli jste do kavárny ještě nezavíta-li, určitě tak učiňte. Asi čtyřicet ná-vštěvníků mělo možnost ochutnat férovou kávu nebo čaj, začíst se do některé z mnoha knížek, které ka-várna nabízí nebo na terásce poslou-chat hudební duo Seroxat Session.

Mottem letošní snídaně bylo „Pochlub se svojí buchtou!“. Na sní-dani opravdu nebyla nouze o sladké koláče, bábovky a dortíky. Snídaně se velmi povedla a doufáme, že bu-de i příští rok za příznivějšího počasí někde na sluníčku. :)

C o to je vůbec fairtrade? Ve volném překladu to je férový obchod. Produkty označené nálepkou fairtrade jsou o ně-

co dražší než ty běžné. U těchto pro-duktů víte, že pracovníci dostali za svou práci řádně zaplaceno, že pracují v dobrých pracovních podmínkách a že se na výrobě nepodílely děti.

Tyto produkty se dají koupit v Drogerii DM, v Kauflandu nebo v Ekocentru Zahrada hned vedle našeho gymnázia. V našem městě se dají koupit přede-

vším potraviny, jako je čokoláda, čaj nebo káva. V Praze seženete i oblečení nebo plyšáky.

Fairtradové město je prestižní status pro město, který může získat po splně-ní 5 kriterií, mezi které patří spolupráce s městem, založení řídící skupiny, medi-alizace, dostupnost výrobků a pořádání akcí.

Štěpán na fairtradové snídani

Text: Š tě pa n Rějhon 10 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN fairtrade

Doslechla jsem se, že jste se věnovala kraso-

bruslení. Jaký máte k tomuto sportu vztah?

Miluji ho a milovala jsem ho již jako dítě. Byla jsem ochotná celé roky vstávat ráno v pět a chodit na tréninky v noci, učit se v noci a o přestávkách na stadionu i ve škole. Zkrátka dělala jsem vše, co k vrcholovému sportu patří. I my máme nyní na škole studenty, kteří se snaží sladit sport se studiem.

V kolika letech jste začala bruslit?

V pěti letech v Liberci, kde jsem se narodila. Viděla jsem nějaké mistrovství v televizi a moc se mi to zalíbilo. Tatínek mi koupil brusle a odvedl mě na stadion. Ten první okamžik si pamatuji přesně. Trenér, z něhož šel strach, měl totiž takové husté obočí, mě popadl a objel se mnou stadion se slovy, když neupad-neš, tak se ti budu věnovat. Neupadla jsem, a tak to vše začalo. Až později jsem se dozvědě-la, že ten „ďábel“ byl pan Glogar, což byl náš špičkový trenér, který dovedl na mistrovství Evropy i světa Hanu Maškovou. Ale o dva roky později jsem se musela s rodiči přestěhovat do Mladé Boleslavi, kde jsem v krasobruslení po-kračovala.

Jakých jste dosáhla úspěchů?

Závodně jsem bruslila do svých 17 let, vyhrávala jsem krajské i oblastní přebory od žákyň, přes třetí, druhou až po první výkonnostní třídu, takže jsem se pravidelně zúčastňovala mistrov-ství republiky, kde jsem bývala dost vysoko, přičemž jsem byla jediná, která trénovala na odkrytém stadionu. Když mi bylo 17, tak mi byl nabídnut přestup do Prahy, do tzv. Olympijské-ho výběru, což znamenalo přestěhovat se do Prahy na internát, studovat večerní gymnázi-um a věnovat se naplno bruslení. Musela bych také opustit svou milovanou arénu bez stře-chy, kde nad námi svítily hvězdy, kde na nás sněžilo i pršelo, kde jsme ráno hrabali sníh a často nepředstavitelně mrzli. Musela jsem se rozhodnout, což nebylo vůbec jednoduché. Rozhodla jsem se nakonec pro studium, které představovalo větší jistotu do budoucna. Sa-mozřejmě jsem zároveň tuto zahozenou šanci pořádně obrečela. Bruslení jsem se však úplně nevzdala. Vybrala jsem si pár malých dětí a začala jsem je trénovat. V tom jsem pokračova-la i při studiu na Filozofické fakultě UK a také když jsem v r. 1979 začala učit na vedlejším gymnáziu.

Zranila jste se někdy?

Ano, párkrát. Ne však vážně, asi jsem uměla padat. Dodnes mám na nohou nějaké jizvy, ale to ke sportu patří. Tak už víte, proč raději no-sím kalhoty.

Proč již netrénujete?

Z časových důvodů. Přišla rodina, k tomu ná-ročná práce, péče o rodiče a muž - lékař byl samá služba, takže bych nemohla trénovat naplno. Nerada dělám věci napůl.

Věnovala jste se ještě jiným sportům?

Ano, do dvanácti let jsem dělala sportovní gymnastiku a také jsem se závodně věnovala lehké atletice (střední tratě a skok vysoký). Gymnázium jsem reprezentovala i ve volejbale

a v závodě branné všestrannosti (tj. běh v přírodě a střelba z malorážní zbraně).

Učíte jazyky. Co vás k nim přivedlo?

Nejdříve rodiče. Od osmi let mě posílali na handl do německé rodiny do Halberstadtu. Pak přibyla ruština a angličtina. Jazyky mě bavily, takže jsem šla na Filozofickou fakultu UK a tam jsem vystudovala češtinu a ruštinu. Během studia jsem se začala věnovat i angličtině. Na vedlejší gymnázium jsem byla přijata hned po vysoké škole jako vyučující češtiny, angličtiny a ruštiny.

Líbí se vám některý jazyk jen proto, jak zní?

Mně se líbí pěkná angličtina, když mluví vzděla-ný Brit – to je pastva pro uši. Ale když je to „Street English“, tak mi to ty uši rve. Krásně zní i čeština, když se s ní zachází šetrně. Rve mi uši, když dívky používají vulgarismy. To mám pocit, že kazí nejen náš jazyk, ale i samy sebe. Libo-zvučná je samozřejmě francouzština. Myslím si však, že žádný jazyk není ošklivý. Záleží spíš na tom, kdo jím mluví a jak jej používá. Je dobře, že jsou jazyky tak odlišné. Jsou nejstarším kul-turním dědictvím každého národa a podle toho bychom se k nim měli chovat. Mimochodem, historický vývoj jazyků – to byl můj oblíbený předmět na fakultě. Asi byste nevěřili, jaké je to dobrodružství sledovat vývoj konkrétního jazyka.

Ráda cestujete, které země máte nejraději?

Díky manželovi, který je také nadšený cestova-tel, jsem poznala téměř všechny evropské ze-mě. Každá z nich má co nabídnout. Evropa je úžasně pestrý kontinent, úplný ráj pro turisty. Nejraději mám ty země, o kterých také nejvíce vím a kde trávím své prázdniny jako průvodce turistů. Z nich jsou mi nejbližší keltské kraje, jako Skotsko, Irsko a Wales. Samozřejmě také Anglie a pak i severní Itálie díky umění, okouzli-la mě na památky bohatá Sardinie, Portugalsko se svou námořní historií a zajímavou kulturou, francouzská Bretaň a Normandie a Dánsko, které většina z našich studentů se mnou ochut-nala při návštěvě Legolandu. Velkým zážitkem pro mne byla návštěva New Yorku, ale to by bylo na celý časopis.

Kterou cizokrajnou kuchyni máte nejraději?

Italskou, protože je založena na zelenině, ovoci a nevyhýbá se ani masu. A hlavně - Italové si umí jídlo užívat. V Itálii „ujíždím“ na jejich zmrz-linách, sladkostech a jedinečné kávě.

Máte ještě jiné koníčky kromě sportu a cesto-

vání?

Ano, ale bohužel na ně nemám dost času, např. knihy, divadlo, výtvarné umění, dobré filmy, ale i zahradničení. Musím se však přiznat, že nej-větším koníčkem je pro mne moje práce – ráda učím. Snad to na mně naši studenti alespoň občas poznávají.

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

„

11

Proč právě v tomto sportovním čísle

rozmlouváme s paní prof. Vedralo-

vou? Není to proto, že „Školníka“

vede již od jeho založení a ještě jsme

ji nevyzpovídali, ale proto, že asi

málokdo z vás ví, že patřila na po-

čátku 70. let k nejlepším sportov-

cům Mladoboleslavska.

Rozhovor s Lenkou

Vedralovou

rozhovor

Rve mi uši, když dívky používají

vulgarismy.

Text: Zděn ka Přotiva nkova , 3. B Foto: Jiř í Bí m

m Týden bez toho nepříjemného zvuku školního zvonění, upravené rozvrhy a konec vyučování ve

dvanáct hodin. Poté už jen vyběhnout ze školy a užívat si jarního počasí. Takhle vidí maturitní týden

většina studentů na škole. Pro zbývající studenty tento týden však představuje úplný opak. Celé dny

ponořeni v knížkách a pracovních listech, následovně nervozita, stres, nejistota a pak už jen čekání,

jak to všechno dopadne. A to už je částečně v rukou profesorů, jejichž úkolem je zhodnotit, zda se

maturanti poctivě připravili. Mají však pochopení pro nervozitu maturantů? Jak si vytvářejí měřítko

pro zhodnocení vědomostí jejich žáků? Oni si také tou svou zkouškou dospělosti museli projít a

dodnes na ni vzpomínají.

Jak vzpomínáte na svou matu-

ritu?

Vzpomínám těžko, protože to je již poměrně dávno (smích). Ale je pravda, že se tenkrát maturi-ta poměrně lišila od té dnešní. Nejenže nebyla žádná státní část, ale pochopitelně i výběr předmětů, z kterých jsme mohli maturovat, byl poměrně ome-zen. Například cizí jazyk, ze kterého jsme všichni povinně maturovali, byl jazyk ruský. Na druhou stranu jednou z věcí, která mě osobně potěšila, byla ta, že jsme nemuseli maturovat ve svazáckém kroji. V 80. letech ještě stále byly školy, které nuti-ly své studenty, aby k maturitě místo ve společenském oděvu přišly v kroji tehdejšího Socialis-tického svazu mládeže. Tento kroj se skládal z blankytně mod-ré košile a temně červené kra-vaty, na které byl znak Svazu mládeže. Naše škola (Gymnázium Mnichovo Hradiště, pozn. redaktora) patřila mezi ty konzervativnější, tudíž jsem mohl přijít ve společenském černém obleku.

Jakého předmětu jste se nejví-

ce bál?

Pro mě osobně byla strašákem maturita z matematiky, které jsem se ve finále vyhnul tím, že jsem nakonec maturoval ze souboru speciálních předmětů. V mém případě to byly předmě-ty strojírenské. Takže já jsem po pěti letech praxe se svým matu-ritním vysvědčením strojař se středním odborným vzděláním strojním. Později se mi to velice hodilo, protože jsem se zajímal

o dějiny vědy a techniky, tudíž se mi historie s těmito technic-kými věcmi krásně propojila a já jsem využil svého strojního vzdělání.

Jak jste se na maturity připra-

voval?

Připravoval jsem se průběžně celá čtyři léta, alespoň na český jazyk a dějepis. Na tyto dva předměty jsem se před maturi-tou téměř neučil. Byl jsem si v nich jistý. A na ty dva zbylé, ruštinu a strojírenství, jsem se učil celkem intenzivně v týdnu před maturitou.

Jak jste byl spokojen se svými

výsledky?

Vzhledem k tomu, že jsem od-maturoval s vyznamenáním, tak jsem byl spokojen nadmíru, protože mé hodnocení v průběhu mých gymnaziálních studií nebylo vždy úplně nejlep-ší. U maturity jsem tedy patřil spíš k těm, kteří překvapili. Nejspíš to souvisí s tím, že jsem typ člověka, kterému nevadí zvládnout větší objem věcí na-jednou, a nejsem na druhou stranu ten typ, kterému by vy-hovovala systematická dlouho-dobá příprava.

Jak vzpomínáte na tu maturity,

kdy jste byl poprvé v roli zkou-

šejícího? Byl jste více nervózní

než samotný maturant?

Myslím, že ano. Bylo to těžké především vzhledem k hodnocení těch studentů. Chvíli mi trvalo, než jsem našel měřítko, podle kterého bych hodnotil jejich výkony. Je totiž otázka, zdali by to mělo být

hodnocení té zkoušky a co stu-dent při ní předvede, nebo by to mělo být hodnocení těch uplynulých čtyř nebo osmi let.

K čemu se přikláníte vy osob-

ně?

Rozhodně k tomu, co student předvede při maturitní zkoušce, protože si myslím, že maturitní zkouška by měla svým způso-bem prozkoušet i to, jaké napě-tí dokážete snést. Ne nadarmo se maturitě říká také zkouška dospělosti. Je to totiž rituál, kterým vcházíte do dospělosti. A tím, že dokážete, že jste schopný snést takový stres, potvrzujete svou dospělost. Navíc si myslím, že studentovy výkony během studia byly zhod-noceny už na jiných vysvědče-ních, tudíž není potřeba je pro-mítat i na maturitním vysvědče-ní.

Teď ještě k současným maturi-

tám. Myslíte si, že maturanta

víc prověří státní nebo školní

část maturity?

Myslím, že na gymnáziu jedno-značně ta školní, neboť ta státní je postavena tak, aby prošli i studenti z učilišť a ze škol s nižší úrovní. Na druhou stranu chá-pu, že stát chce nějaké srovná-vací měřítko. Nepovažuji ale za šťastné, aby pro všechny typy škol bylo to měřítko stejné. Dle mého názoru by měla být povin-ná maturita z matematiky a žáci gymnázií by měli mít povinnou vyšší úroveň. Mělo by to být jasněji odděleno.

MGR. RADEK KOTLABA

„

„ Pro mě osobně byla

strašákem maturita

z matematiky.

12 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN maturity

a t u

r i

t

y

Jak vzpomínáte na svou matu-

ritu?

Vzpomínám trochu s úzkostí, ale také s radostí. Maturovala jsem v roce 1988, tudíž rok do revoluce. Od toho se odvíjela podoba maturit a průběh sva-tého týdne. Tenkrát ještě v domácnostech nebyly běžně počítače, takže na rozdíl od dnešních studentů, kteří mají všechny otázky v počítači, byl můj pokoj posetý všemi učebni-cemi, encyklopediemi a papíry. No a v tom zmatku jsem se snažila připravit na pět před-mětů (matematika, fyzika, český a ruský jazyk, programo-vání), ze kterých jsem maturo-vala.

Kterého předmětu jste

se nejvíc bála?

Samozřejmě jsem se bála toho, co mi bylo nejvzdálenější, tedy humanitních předmětů. V mém případě to byl jazyk český a

ruský.

Jak jste byla spokojená

s výsledky?

Výsledky odpovídaly mé přípra-vě. Češtiny jsem se bála nejví-ce, takže z češtiny jsem měla dvojku. A překvapivě jsem měla dvojku i z fyziky, kterou dnes vyučuji. Vůbec se za to ale nestydím, protože mě zkoušela paní profesorka Pešková a u ní dvojka byla velmi dobrá znám-ka.

Jak vzpomínáte na maturitu,

kdy jste byla poprvé v roli

zkoušejícího?

Vím, že to byly stejné nervy, jako když jsem maturovala sama. Obklopila jsem se proto zkušenou paní profesorkou Pokornou, abych se nebála víc než ti studenti, a díky ní jsem to zvládla výborně. Navíc mi paní profesorka tehdy velmi po-mohla s tím, jak hodnotit výko-ny studentů.

Myslíte si, že žáky prověří více

školní či státní část maturity?

Myslím si, že to, co my tady na gymnáziu naučíme, by se mělo ukázat v obou částech jako splnitelná překážka, kterou každý student přeskočí. Mělo by být tedy jedno, jestli zkouší-me my nebo stát.

Co si myslíte o vyšší verzi ma-

turity z matematiky?

Podle mě je to průšvih a chyba ze strany Cermatu, kterou už i přiznali. Ovšem obecně si mys-lím, že by gymnazista měl ma-turovat z vyšší verze maturity z matematiky. Na druhou stra-nu by někdo měl zaručit, že vyšší verze bude udělána ro-zumně.

MGR. IVA BÍMOVÁ

„

„ Překvapivě jsem měla

dvojku i z fyziky, kte-

rou dnes vyučuji.

mate

matika "Ten test je ve stylu na jedničku pánbůh, na dvojku autor testů, na trojku pan ředitel a na čtyřku ti nejlepší

studenti." Takto okomentoval náročnost testů vyšší úrovně matematiky ředitel soukromého gymnázia

PORG Václav Klaus mladší. Nejde tak o náročnost příkladů, jako o čas, který byl dán pro vyřešení úloh. Na

časovém nedostatku se shodla většina matematiků. Původně neuspělo 16,8 % studentů. Cermat však

uznal svou chybu a hodnocení testů bylo zmírněno. V závěru tedy neprospělo 2,8%. Můžeme být pyšní, že

našich devět odvážlivců, kteří si vybrali vyšší úroveň, patří mezi ta zbylá procenta úspěšných. Gratulujeme!

Názor paní profesorky

Vinárkové na vyšší úro-

veň písemných zkoušek

z matematiky.

Myslíte si, že studenti byli na písemky

z vyšší úrovně matematiky připravení?

Připraveni na to studenti byli, ale za tu krátkou dobu to nestihli všechno. U vyšší úrovně musíte při počítání příkladů tvořit, jako když tvoříte šperk. Chce to nápad, znalost toho řemesla a také čas. A právě toho času bylo málo.

Jak hodnotíte vybrané příklady?

Příklady byly velmi nápadité a určitě je v hodinách využiju, ale jak jsem říkala, bylo na ně málo času. Bylo jich tam hodně a všechno nevycházelo hned napoprvé. Když to nešlo jedním způsobem, musel se zkusit další, a když při tom měl člověk nervy, tak ho to mohlo vyděsit a vykolejit.

V čem si myslíte, že byl při sestavování

písemky ten hlavní problém?

Problém byl v tom, že testovali každý příklad zvlášť, ale ne všechny jako celek. Matematikáři, trošku už odtržení od stu-dentské reality, si mysleli, že na začátek

dávají lehčí příklady, při tom pro maturan-ty to lehčí nebylo a tím je rozhodili.

Doufám, že příští rok, pokud tedy vyšší

maturita bude, si ji zase někdo vybere a

nenechá se těmi letošními odradit.

RNDR. KVĚTUŠE VINÁRKOVÁ

Text: Dominika Rajnohova , Kač ka Křoupova Foto: Jiř í Bí m

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

13

maturity

14 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN maturity

P rocházím místy, která byla kulisami mého životního divadla neko-nečných pět let, místy, která se nesmazatelně vryla do mé paměti. Místy, která jsem měl prochozená sem a tam snad tisíckrát, na kte-rých jsem zažíval skvělé věci, na kterých jsem se smál, ale ona se mi

většinou vysmívala a vytáčela mě svojí neměnností. Byl jsem pořád tady, zatím-co všichni mí spolužáci a kamarádi se rozprchli do světa. Teď mám u sebe matu-ritní vysvědčení a skutečně ve spojení s mým jménem zaznělo „prospěl s vyzna-menáním.“

Střední pro mě byla utrpením. Kvanta látky, která mě nezajímá a kterou prav-děpodobně nebudu potřebovat. Zírání z okna a srdce krvácející z nekonečné ztráty času. Hlava opřená v polospánku o lavici a pomalu degenerující mozek. Celé dny za školou, které byly ještě větší ztrátou času než sedět ve škole. Samo-statná práce určená jen k tomu, abych neotravoval. Proč? Pomalé tempo rozví-jení nové látky, která byla jednoduchá, mne vždycky uspalo a probudil jsem se až po půlroce s vědomím, že jsem úplně mimo. Udělej tohle a neoblékej se takhle, sebevíc jsem mohl vědět, že jednou z podstatných funkcí školy je naučit nás disciplíně a respektování řádu, vždy, obzvlášť v mladších letech, jsem musel dělat opak. Nenávidím, když mě někdo nebo něco nutí, když na mě pravidla křičí „respektuj nás, jinak končíš,“ a když dělám něco, nikoliv protože to je uži-tečné nebo protože mě to baví, ale protože musím.

Nyní je to za mnou a ptám se, k čemu to bylo? Pálím staré popsané pracovní listy a učebnice. K čemu byl ten vztek, stres před velkými testy na konci roku, třídní schůzky a hádky s rodiči, křik, zákazy, domlouvání nebo ultimáta? K čemu třídní důtky a dvojky z chování, k čemu stohy papírů? Je nám vnucována ekolo-gie, ale za školní rok se popíší stohy papírů, většinou zbytečně.

Mnohem víc mi daly průšvihy, roky propadů a úspěchů, lásky a zlomená srd-ce, útěky, vyhazovy, mnohem víc mi dal život sám, když jsem se octnul bez peněz v cizí zemi tisíce kilometrů od domova a musel nějak přežít. Mnohem víc než všechny učebnice světa mě obohatili profesoři, kteří přehnaně nelpěli na osnovách a dodržování řádů, ale vyprávěli příběhy a předávali svoje zkušenosti. Tohle jsou fakta, tohle je nepotvrzená konspirační teorie, tohle je můj názor a vy si to přeberte. Stejně tak hádky s učiteli, problémy s omluvenkami a vychá-zení s třídním kolektivem, to všechno má mnohem větší hodnotu než známky. Všechno je to jenom o tom, abyste si tím prošli a dostali se k závěrečné zkouš-ce.

A maturita? To je zábava; pokud se na to úplně nevy-kašlete nebo se nezhroutí-te, není se čeho bát. Nejste přece blbci. Člověk, jenž se dostal na gymnázium, s trochou vůle maturitu v pohodě udělá.

Blbci jsou ti, kteří lpí na svých průměrech a přitom jim unikají souvislosti. Ti, kteří na zajímavou exkurzi nepojedou, protože se k tomu nepřihlíží u známko-vání. Ti, kteří se učí nazpaměť definice, ale neví ani pořádně, co čtou. Ti, kteří jenom splňují docházku, a když přijedou zahraniční studenti ze všech koutů světa, tak zařezaně mlčí v lavici. Ti, kteří dělají jen to, co se po nich chce a to, co je běžné, normální a obvyklé, ti kteří splňují normu a nemají vlastní názor, nebo se ho bojí vyjádřit. Stejně se nikdy nebudete zamlouvat všem, tak buďte tím, čím chcete být, říkejte to, co si myslíte, a dělejte to, co chcete. Na znechuce-ných pohledech okolí, přiblblých poznámkách a pomluvách přece váš život nestojí a byla by škoda, projít si osmi lety gymplu a potom se stát jen dalším mechanickým strojem, který se o víkendu opije, přes týden pracuje a po veče-rech se dívá na reality show. Taková je skoro celá česká populace a my máme možnost to změnit.

A ač to zrovna ode mě bude znít zvláštně, važte si svých učitelů. Poznal jsem jich spousty, ale na téhle škole jsem měl pocit, že se se mnou jedná jako s člově-kem a ne s produktem školy. Jasně, ne s každým si sednete, i profesoři mají své nálady, někdy po vás chtějí hlouposti, někdy nerozumíte výkladu a tohle a tam-to. Já jim jsem vděčný za druhou šanci, kterou jsem na této škole dostal. Taky mě mohli nejmíň desetkrát nechat propadnout, nepřipustit k maturitě nebo vyhodit za to, jak jsem na to kašlal. Ale mohl jsem projít k maturitě a ukázat tam, že přece jenom nejsem úplný dement. A teď jsem tady, cítím se svobodný, po pěti letech studia vycházím z osmiletého gymnázia a moje budoucnost je jen a jen v mých rukách.

Aleš Procházka Johnny Násilník

L etošní průběh (a možná státní maturity obecně) bych nazvala jedním slovem: cirkus. Cirkus, kde studenti jsou účinkující, veřejnost je obe-censtvem. A Cermat vybírá vstupné. Ale celá show je velmi špatně připravená. O loňských maturantech se říkalo, že jsou pokusnými

králíky. A co jsme my, ti letošní? Možná krmná zvěř pro bengálského tygra (pokladnu) Pavla Zeleného. Nebudu kritizovat náklady na tisk papírových zadá-ní v době nebývalých technických možností. Už jsem zvyklá, že jsme vždycky trochu pozadu. Pozastavuji se nad něčím jiným. Jak je možné, že kvalita testů, které připravují měsíce dopředu řady odborníků a ždímají i tak hubený rozpočet Ministerstva školství, je mizerná? Jak je možné, že se v konečné podobě zadání objevují chybné úlohy i po tom, co byly podrobeny mnohým kontrolám a opra-vám? A jak je možné, že jsou testy pro studenty nepřiměřeně náročné, ať už časově, či obsahově? Jednoduše, Cermat letos naprosto selhal.

Nejdiskutovanějším testem byl nepochybně didaktický test z matematiky ve vyšší úrovni. Spolužáky, kteří si ho na základě svých dobrých výsledků z matematiky zvolili, jsem hluboce litovala. Měli skutečný strach, aby uspěli a nemuseli maturitu opakovat v září. Žalostné výsledky byly později harmonizo-vány, aby test nebyl úplným fiaskem, ale přesto byla většina studentů výsled-nou známkou zklamána.

Říkám si, jestli by takto měla vypadat maturita. Těch pár odvážných, kteří si zvolí vyšší úroveň obtížnosti, dopadne hůř, než ta naprostá většina, která jde cestou nejmenšího odporu, základní úrovní. A pár jedinců s plným počtem bodů zazáří mezi ostatními, popřípadě je uvidíme ve zprávách. K čemu to je? Maturit-ní zkouška má dokázat, že je člověk gramotný a že mu během středoškolského učiva alespoň něco málo v hlavě uvízlo, ne hledat mezi studenty talenty a mla-dé génie. Na to jsou přeci středoškolské olympiády. Možná, že se Cermat snaží docílit toho, aby si už nikdo vyšší úroveň nevolil a oni měli méně práce. Za těch-to podmínek totiž skutečně vyšší úroveň matematiky nemá smysl, pokud pro studenta není bonifikací na VŠ. Pokud se něco opravdově nezmění, budu se divit, zdali si někdo z letošní septimy vůbec vyšší úroveň příští rok zvolí.

Dalším obrovským problémem státních maturit je špatná organizace a malá informovanost. Nevěděli jsme, kam vlastně naše písemné práce poputují, ani

kdy budou opravené. Ale co bylo nej-horší, po zkoušce jsme se dozvěděli, že na mnohých školách byly testy i slohy kolektivní prací s využitím kantorů a internetu v mobilech. Samozřejmě, že tohle všechno bylo zakázané, ale jak to chce Cermat ohlídat, když žádní kontro-loři na většinu škol nedorazili? Důkazem byla ofocená zadání, která kvečeru už kolovala po diskuzních fórech. Jedno velké ACH JO.

Abych mladší studenty příliš nevyděsi-la, měla bych napsat, že maturitní zkouška se (alespoň prozatím) skládá i ze školní části, která je díkybohu úplně jiná. Vlastně dost připomíná tu starou maturitu. Seznam otázek, které se musí-te naučit. A o jedné vylosované 15 minut mluvit. To je ta část, které se pravděpodobně budete bát nejvíc. Proto si nemo-hu odpustit drobnou poznámku: až vám někdo bude říkat, že maturita je fraška, tak se na něj usmějte, protože se slabomyslnými se má jednat vlídně. Po bitvě je každý generál. Přípravu nepodceňujte ani nepřehánějte, z obojího se můžete zbláznit. Nemyslete si, že maturitu udělá každý, alespoň základní znalosti potře-bujete. A poslední doporučení, za které mě půlka čtenářů bude nejspíš nesná-šet: je jednodušší knihy přečíst, než se učit nazpaměť rozbory stažené z internetu.

Podtrženo shrnuto, maturitu je potřeba hlavně udělat. Proto si dobře rozmys-lete, jaké předměty a jakou úroveň obtížnosti ve státní části si zvolíte. A pokus-te si to celé co nejvíce užít, vždyť je to přeci zkouška dospělosti! Všem vám do příštích let přeji hodně štěstí, a jak se říká, dobrý tah.

Michaela Dvořáková

Jak se (ne)dělá maturita?

maturitní sloupky

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

15

P

K

Y

S

L

O

U

Byli tu

M ožná jste poslední květnové úterý šli na oběd do školní jídelny. Dost možná jste si během cesty všimli podivné skupinky mladých lidí mluvících anglicky. Co dělají

u nás v Mladé Boleslavi? Podivná nebezpečně vypadající kola, která stojí opodál, jsou jejich? Odkud přijeli? Možná vás napadaly stejné otázky jako nás. Ale my jsme se na rozdíl od vás nebáli zeptat.

Pro tuhle vysmátou partičku bylo naše město pouhou zastávkou na jejich dlouhém putování z Berlína do rus-kého Kaliningradu. V cíli plánují uspořádat projekt zamě-řený na kulturu, historii a umění ve spolupráci s místními dětmi a mladými lidmi. Na své cestě využívají vlaky a lodě, ale především kola. Neví, jak dlouho budou puto-vat. V cíli by měli být na začátku července. Začali v květnu, tehdy jich bylo asi čtyřicet, nyní (konec května pozn. red.) už jen sedm. Ptáte se proč? Záleží totiž na každém, jak dlouho se chce cesty účastnit. Asi není tře-ba dodávat, že všichni tuto pouť podnikají dobrovolně. Věří, že změní svět - možná i proto si říkají „2wheels4change“. Po cestě si přivydělávají pouličním uměním (ohnivou show, klauniádami nebo hraním na hudební nástroje) a také vypomáhají, kde se dá. Zároveň na předem určených místech pořádají zdarma worksho-py pro děti ve spolupráci s neziskovými organizacemi. Přespávají tam, kde je přespat nechají, často se jedná o známé nebo kamarády. Snaží se vyžít s nejmenším ob-nosem peněz - živí se jídlem ze stánků a z trhů, pro pře-voz jejich těžkých zavazadel si vymýšlejí různé zlepšová-ky a zvláštní součástky na kola. Tahle parta se dala do-hromady před dvěma lety, kdy celou dobrovolnickou organizaci založili. Po krátkém rozhovoru jsme měli oba chuť vytáhnout kola a jet s nimi klidně až na kraj světa. Nebo do Ruska. Třeba bychom taky byli tak veselí, opti-mističtí a plní energie jako jsou oni.

Jan Koutník Pepa Hruša

Cesta do školy

N ěkteří z nás se zúčastnili projektu na téma Cesta do školy našich prarodičů. Měli jsme za úkol vy-zpovídat naše prarodiče, zjistit,

jak probíhala jejich cesta do školy a porovnat ji s cestou do školy v dnešní době.

Většina prarodičů (prakticky všichni) chodila do školy pěšky, často až do vzdálenějších vesnic. Cesta trvala zpravidla okolo půl hodi-ny a většinou nebyla moc náročná - snad jen v zimě, kdy byly cesty zaváté sněhem. Jeli-kož chodili zejména ve skupinkách s kamarády nebo sourozenci, zažívali spous-ty bláznivých příhod. Některé z nich jsou zpracovány právě účastníky našeho projektu a můžeme si je přečíst na nástěnce ve dru-hém patře.

Dnes se většina dětí nechává vozit autem. Možná je to tím, že je naše generace mno-hem línější a pohodlnější. To ostatně doka-zuje i Soutěž o zelenou koloběžku, které se nedávno zúčastnila i naše škola. Ze sedm-nácti škol se ta naše umístila až na čtrnác-tém místě. Nicméně je nutné podotknout, že někteří bydlí tak daleko, že nemají jinou možnost, než jet autem nebo autobusem. Právě proto se možná naše škola neumístila lépe - hodně studentů není z Mladé Boleslavi a musí dojíždět, což není problém základních škol.

Na závěr jeden smutný postřeh. I přesto, že mají někteří příležitost chodit pěšky nebo jet na kole, dávají přednost pohodlí a jedou au-tobusem nebo autem. Není to škoda?

Martina Fridrichová

sloupky

16 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN můj koníček

J sem členem 8. oddílu vodních skautů Mladá Boleslav (tzv. „Osmičky“). Skautem se člověk stane po složení skautského slibu. Já jsem skautský

slib složil na táboře v Sušici v roce 2008. V Osmičce jsem byl ale již od roku 2006. Náš oddíl má dlouhou historii. Založen byl již v roce 1937. Junák, zastřešující organizace skautů, byl ale od té doby několikrát oficiálně zakázán (poprvé mezi roky 1940-1945, podru-hé 1950-1968 a potřetí v letech 1970-1989). Neoficiálně však oddíl pořádal tábory a schůz-ky i v dobách zákazu.

Do oddílu mě přivedl můj bývalý spolužák ze základní školy. Vyprávěl mi o svém oddílu a co mě to zaujalo. Pak jsem přišel na první schůzku a hned jsem jel na první výpravu. Tenkrát se jelo na Sázavu a bylo to úžasné. Od té doby jsem začal chodit pravidelně na schůzky a všechny oddílové akce.

Skauting není jenom o schůzkách a výpra-vách. To hlavní, co se tam člověk naučí, je určitě jak přežít a poznat přírodu, co v ní mo-hu využít a co bych měl chránit. V oddíle se také učíme o našem státě a osobnostech naší historie a samozřejmě o skautingu samot-ném.

V naší škole je mnoho skautů. Přímo v mé třídě jsou další dva - Michal Čapek a Martin Slabý. Možná byste se divili, kolik skautů pů-sobí například v parlamentu. Skautem byl také Václav Havel. Po celém světě je nás při-bližně 40 milionů.

Náš oddíl pořádá každý sudý rok tábor. Na táboře se hraje celotáborová hra, která má

několik úseků. Na táboře se odehrávají i boje družin, orientační běhy, kontrolní závody a manévry. Spolu s tím se na táboře sjíždí ně-které úseky řek. V lichých letech se zase jezdí na zahraniční expedice. Poslední expedice se jmenovala Expedice Cruchot a náš oddíl se vydal do přírody a hor Francie. Nejkrásnější a zároveň nejúžasnější expedice byla Expedi-ce Chechugha na Aljašku v roce 2007.

Naším oddílem prošlo i mnoho známých lidí. Například Jakub Šedivý, který měl přezdívku Kajman, sjíždí na kajaku řeky v Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Další známou osobností je poslanec Jan Hamáček neboli Vrtul a filmový režisér Pavel Abrahám, jenž nosil přezdívku Gong. Režíroval například film Česká RAPublika a v současnosti pracuje na filmu o fanoušcích Sparty a Slavie.

Text a foto: Mičhal Zo řklěř

Skauting

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

17

dopisy z cest

Čas k návratu

P ořád tomu nemůžu uvěřit. Před necelými deseti měsíci jsem si myslela, že to bude nejdelší rok mého života – bez kamarádů, rodiny, našeho ústavu a lidí, kteří mluví srozumitelným jazykem. Místo toho se nechápavě ohlížím, kam se ten rok poděl a tiše si přeju ještě trochu času navíc. Třeba dalších deset měsíců by bylo bezva, prosím pěkně.

Kufry si ještě nebalím, přece jenom mi zbývají tři týdny, než přijedou moji a Leini rodiče. A potom navíc pár dnů, během kter ých tu všichni společně oslavíme jeden z největších švédských svátků – „Midsommar“, neboli letní slunovrat, který tu berou dost vážně. Škola už naš-těstí víceméně skončila, a ačkoliv se tam pořád ještě musíme čas od času ukazovat a odevzdávat kupu závěrečných prací, formulářů a podobných věcí, co nám viditelně nemohli zadat trochu dřív a teď nám dát pokoj, docházkou jsme v podstatě už přepnuli na letní režim. S host-family jezdíme po Gotlandu na výlety skoro každý víkend, protože ačkoliv tu bydlím už nějaký ten pátek, teď se teprve udělalo dostatečně hezky, abychom si pořádně užili cestování po památkách, okolních ostrovech a přírodních úkazech. Konečně k nám také dorazila vedra a s nimi spousta turistů, protože Gotland je něco jako Kanárské ostrovy severu. Na druhou stranu, když píšu vedra, neoče-kávejte třicet stupňů ve stínu – při takové teplotě by průměrný Švéd padl. Maxima se pohybují okolo dvaceti a upřímně, po roce stráve-ném tady si neumím představit normální české léto. Fuj. Dokonce jsem se přinutila vlézt do moře a udělat i pár temp. Považuji to za svůj vrcholný výkon, vzhledem k tomu, že moře má stále okolo osmi stupňů. Ostrov má taky jednu zvláštnost, na kterou jsem se hrozně těšila – roste tu okolo sto padesáti druhů orchidejí. Pokud ovšem čekáte (jako já) divoké tygrované květy plazící se po stromech, budete zklamáni. Zatím jsem potkala jeden druh, a ten vypadá jako kříženec hortenzie a sukulentu. Úžasné ale je, že jsem ještě nepotkala Švéda s alergií na cokoli kvetoucího, což by tady byl opravdový problém. Šeříky kvetou jako plevel bok po boku borovic na krajích lesa, pampelišky se přetahují s řepkou o prvenství v požlucení luk a polí a petrklí-če se sasankami poklidně rostou v množstvích, jaké jsem neviděla u nás ani v botanické zahradě. Je tu nádherně a mně se tak hrozitán-sky nechce domů, až je mi z toho špatně. Asi jediná věc, která mě tu celkem začíná štvát, je noční šero. V zimě, kdy jsme měli každý den dvě hodiny jakžtakž světla, přála jsem si konečně jaro a s ním víc sluníčka, aniž by mi došlo, že dvě hodiny jakéhosi šera v zimě, rovná se dvě hodiny šera v létě. Tmu nemáme vůbec, ale když v půl dvanácté konečně padne… šero, člověk se konečně cítí ospale a jde si lehnout. Problém je, že v jednu už se zase rozednívá a ve čtyři hyperaktivně září slunce. Zapomeňte na pořádný spánek, ani žaluzie nepomáhají, máte -li, jako já, okno na východ. Tenhle článek například píšu v neděli v půl šesté ráno. Sečteno a podtrženo. Za tenhle rok jsem toho zažila spoustu. Naučila se domluvit švédsky, jíst blodpuding, potkala velkou spoustu fajn lidí, zažila na vlastní kůži nejlepší světový florbal, navštívila věznici, zažila totální tmu/světlo téměř po celý den, oslavila osmnáctiny, způsobila několik katastrof v kuchyni a další skvělé věci, na které si zrovna nevzpomenu. Takže co dodat? Za tři týdny budu muset Švédsku zamávat, dohnat školu a srovnat ostatní potřebné věci v republice. V žádném případě ale nedávám severu sbohem, protože jsem tady opravdu našla druhý domov. A jestli se někam budu vracet, tak sem. Když nic jiného, slíbila jsem, že se vrátím příští rok na maturitní ples své švédské třídy J.

Zuzka Mazánková

První pozdrav z Číny

P o leteckém přesunu, dospání časového posunu a vnitřních pochybnostech o tom, jestli na to vůbec mám, jsem se v pondělí 14. 5. vydal vstříc nové výzvě. Příští dva roky bych měl navštěvovat Dulwich College Beijing v okrajové části Shunyi. První den mě čekala prohlídka školy a především zakoupení uniforem. Zdejší uniformy se dělí do čtyř kategorií. První z nich tzv. Daily se skládá z šedých

kraťasů (u dívek samozřejmě sukně) a bílé košile. V zimě jsou kraťasy nahrazeny kalhotami a navíc přibývá ještě svetr. Druhá kategorie je nazvaná Best dressed. Chlapci musí mít dlouhé kalhoty, košili, kravatu a sako. Jediný rozdíl u dívek je, že místo kalhot mají červenou kostič-kovanou sukni. Best dressed se nosí každou středu při oficiálních školních shromážděních (Assembly). Za ty dva týdny, co jsem v Číně, jsem měl tedy dvě příležitosti se tohoto Assembly zúčastnit. Při prvním z nich byly vyhodnoceny sportovní aktivity za uplynulý týden a byl před-staven lyžařský zájezd do kanadského Whistleru. Potom jsme byli pozvání na hudební soutěž žáků Senior School (obdoba našeho druhého stupně). Mně osobně se nejvíc líbilo vystoupení na basovou kytaru. K mému velkému úžasu však odborná porota mého „favorita“ zařadila na předposlední místo. Vítězkou se stala žákyně desátého ročníku, tedy má vrstevnice, s hrou na violoncello. Při druhém shromáždění jsme se dozvěděli, že škola se zúčastní projektu MADD ( Make a Difference Day). V rámci tohoto projektu k nám do školy 6. 6. zavítá na 50 dětí z dětských domovů a naším hlavním úkolem je udělat jim takový program, na který budou ještě dlouho vzpomínat. Abych se ale vrátil k uniformám. Zbylé dva druhy jsou výhradně určeny na soutěže a sporty. Jeden nese stručný název PE a druhý House. Netřeba snad vy-světlovat, že PE je tělesná výchova. Před popsáním House uniformy bych měl objasnit systém kolejí. Nejjednodušší je asi přirovnání ke kolejím v Harry Potterovi. Alleyn, Johnson, Owens, Soong, Wodehouse, to jsou názvy kolejí, které se spolu celý rok utkávají. Barva uniformy potom záleží na tom, do jaké koleje jste byl vybraný. Já jako člen Owens mám tu čest nosit oranžovou. Největším rozdílem v systému školy asi bude fakt, že všechny třídy končí každý den v 15:30. Další věc, která mě překvapila, je výuka teorie v tělocviku. Probírají se témata jako metody trénování, svalstvo, kosterní systém apod. Praktickou část pak mají chlapci s dívkami dohroma-dy. Škola také nabízí mnoho aktivit po škole. Ty však končí již 7. 6., a tak už jsem se nemohl na nic zapsat. Zatím největším zážitkem pro mě byl sobotní International Day. Všichni žáci i jejich rodiče byli pozváni, aby si spolu s učiteli a zaměstnanci školy užili slunečné odpoledne. Každá země měla k dispozici stánek, kde představila své typické produkty a pokrmy. Pro soutěživé typy byly připraveny disciplíny jako házení mokrou houbou na učitelku tělocviku nebo proměňování penalt proti učiteli dějepisu. Celé odpoled-ne pak vyvrcholilo soutěží Pop Idol. Školní rok zde končí o týden dřív než v Čechách, a tak se již nemůžu dočkat posledního červnového pondělí a fotbalového turnaje G8MB. Tak zatím, zàijiàn.

Honza Vlček / Wáng Jun Yán

A hoj, ve škole jsme oficiálně skončili už 2. května a od té doby pořád cestuju po okolí. Právě jsem se vrátil z výletu do západní Nebrasky a Jižní Dakoty, kde jsme navštívili Mount

Rushmore. To je taková ta bílá skála, do které byly v první polovině minulého století vytesány čtyři osmnáct metrů velké hlavy amerických prezidentů - George Washingtona, Thomase Jeffer-sona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna. Celá stavba trvala dělníkům neuvěřitelných čtrnáct let, ale musím říct, že to stálo za to. Před nějakou dobou, asi v polovině března, jsme se společně s ostatními výměnnými studenty vydali do Houstonu v Texasu. Bylo zajímavé vidět se s nimi na začátku, kdy jsme všichni s angličtinou tak trochu bojovali, a teď, kdy každý mluvil vytří-benou angličtinou. V Houstonu jsme navštívili vesmírnou stanici NASA jménem Odyssey. Nepo-psatelný zážitek. Ale abyste si nemysleli, že jezdím jen po vzdělávacích exkurzích. Tak jsme se také dost vyřádili v Six Flags parku. To je největší řetězec zábavních parků na světě, tento park má ale několik dalších „nej“. Největší horské dráhy, největší rodeo v USA… Prostě paráda. Co se týče sportování, účastnil jsem se státního šampionátu v atletice, a to bylo taky moc fajn. S mým štafetovým týmem jsme skončili na šestém místě na dráze 4x800metrů z celkem 16 kvalifikova-ných týmů z celého státu Nebraska. Nechci si vůbec připouštět, že mě čeká návrat domů. Samozřejmě, že se těším, ale zároveň i netěším. Lidi, co jsem tady potkal, pěkně dlouho neuvidím. A co jsem se za ten rok naučil? Tak třeba si prát a skládat prádlo. A mluvit anglicky.

Richard Pabišta

18 Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

Inheritance je čtvrtou a zároveň také poslední knihou z fantasy série Odkaz Dračích jezdců a světa magické Alagaesie, kterou stvořil Christopher Paolini. A za alespoň za sebe mohu říci: konečně po-slední! Ti všichni, kteří četli knihy o Eragonovi od prvního dílu, museli sledovat tu nepříjemnou změnu. Zatímco první díl celé ságy mohl čtenáře, kteří byli zvyklí na silné příběhy od Tolkiena a jemu podob-ných, příjemně nažhavit, další knihy o dračích jezdcích a soupeření dobra se zlem byly již jen slabým odvarem. Nevím, jestli děj doplácí na to, že se Paolini opravdu rozepsal (vždyť každá z knih má přes 400 stran!) nebo jestli jen a prostě Paolini neumí psát a první díl byl pouhou náhodou. Inheritance se špatně čte, je to nudná knížka, a s trochou nadsázky by člověk řekl, že i prvňáček by to napsal líp. A o co že se tu jedná? Eragon - dračí jezdec – se se svou dračicí Safirou urputně snaží, aby zastavil zlého Galbatorixe. Buď uspěje, nebo zahyne. Osud celé Alagaesie je teď už jen a jen v jeho rukou. Ačkoli se autor snaží, aby byl děj co nejdobrodružnější a nejpoutavější, vůbec se mu to nedaří. Zdlouhavý děj by se dal jednodu-še shrnout v deseti stranách. Této knize dávám jednoznačně palec dolů. Josef Zdobinský

Inheritance

recenze

divadelní hra

kniha

Tlustý prase Co myslíte, je nutné být dokonalým? A má to vůbec cenu? Nejen těmito otázkami se zabývá nová inscenace mladoboleslavského divadla. Tlustý prase autora Neila LaButa měla premiéru 5. května tohoto roku. Zvláštností je, že je napsaná pouze pro čtyři herce, kteří během představení, jak se říká, neslezou z jeviště a jedním z těch herců je sám režisér Petr Mikeska. Ovšem, jak zaznělo v pořadu „Za oponou“, na režii se svým způsobem podíleli všichni.

Příběh je o typickém problému dnešní doby – o obezitě, o netoleranci a bezohlednosti vůči lidem, kteří jsou nějakým způsobem jiní, a mimo jiné také o trendu dnešní doby - „být dokonalí“. „Lidi nema-jí rádi odlišnost. Teplouše, mentály, kriply. Tlustý lidi. Asi jim nahánějí strach.“ Tak se vyjadřuje Carter (Petr Mikeska). Protipólem této postavy je Helena (Alena Bazalová j.h.), která má pár kilo na víc, ale rozhodně nepatří k lidem posedlým dokonalostí jako je Jeannie (Petra Nakládalová) a již zmíněný Carter. Čtvrtou postavou je Tom (Petr Prokeš), který se zamiluje do Heleny, ale pod nátlakem okolí se jejich vztah poměrně zkomplikuje. Rozuzlení nechci prozrazovat, jelikož si myslím, že stojí za to představení vidět. Avšak dle mého názoru je v celém představení přebytek vulgarismů, místy, řekla bych, i zbytečně. Co mi bylo nepříjemné, byl až velmi výrazný herecký výkon samotného režiséra. Nedokázala jsem rozpoznat, do jaké míry to byl záměr a do jaké míry to byl herec – režisér, tedy herec bez režiséra. Představení ale dopo-ručuji, protože zpracování, herecké i taneční výkony a hlavně sám příběh jsou velmi silné. Bětka Motlová

zdroj - archiv MDMB, Martina Venigerová

Tlustý prase

recenze

pc hra

Diablo III aneb „ještě jeden level a jdu spát“

Ano, i touto větou se dá shrnout hraní nejen tohoto, ale i obou předchozích dílů akční RPG hry Diablo III, která vstoupila na trh 15. května. Revoluční Diablo I, vydané v roce 1996 a pozdější Diablo II, nejúspěšnější hra tehdejší doby, nasadily laťku vysoko. Od trojky se očekávalo víc než od jakékoli jiné hry tohoto roku. A jak želízko v ohni studia Blizzard Entertainment obstálo? Z hlediska příběhu nebylo nikdy Diablo žádným trhákem. Přímočarý příběh, kterým jste se přes zabíjení tisíců a tisíců monster postupně propracovávali k silnějším monstrům a lepšímu vybavení, byl ukončen tím nejsilnějším monstrem – samotným pánem hrůzy, Diablem. Ten byl v dalším díle nějakým způsobem zrecyklován a vám nezbývalo, než znovu zasednout k počítači a těch padesát hodin odehrát. Člověk si řekne, že to musí být pěkná nuda. Ale není. Ve srovnání s předchozím dílem Diablo prošlo totální recyklací, jak po herní, tak po grafické a příbě-hové stránce. Na první pohled nepoznáte, že se jedná o nové Diablo. Tvůrci zachovali temnou a těžkou atmosféra a téměř hmatatelné zlo ve vzduchu, které si říká o zničení. A bez jakékoli nadsázky, do hry se po dvaceti vteřinách zamilujete. Jakmile ji zapnete, každé vypí-nání bude ve znamení přesvědčování sebe sama o tom, že zítra do té školy fakt jdete, a že dvě hodiny spánku jsou sakra málo. Pravda, jak už jsem naznačil výše, série Diabla nikdy nebyla hrána kvůli příběhu. Ani Diablo II tuto tradici neprolomí, příběh je skutečně místy až velmi slabý, závěrečný akt není tak epický, jak by se čekalo, hlavně proto, že v závěrečném aktu proti vám hra posílá jednoho bosse za druhým a ten závěrečný se zde ocitne až překvapivě. V kontrastu s tímto slabším příběhem samotné hry jsou naprosto geniální filmečky dokreslující příběh, které můžete vidět vždy mezi dvěma akty. Tyto filmečky jsou jedním z nejsilnějších zážitků ze hry, ona místy scházející epičnost v samotné hře je stokrát vyrovnána právě těmito filmy. Po hudební a zvukové stránce je Diablo naprostou špičkou, hudební soundtrack by se klidně dal poslouchat i mimo hru. Zvukové efekty jsou úžasné a perfektně uvěřitelné. Dabing všech 10 variací postavy (5 druhů postav, u každé mužská a ženská varianta) zajišťují staří i noví dabéři. Sečteno a podtrženo – Diablo III je hra, která si zaslouží více, než těchto pár řádků, je to symfonie herní zábavy. A za sebe můžu říct – těch 1300 korun, které do hry vložíte, se vám stonásobně vrátí v desítkách a stovkách hodin zábavy, kterou za tuto cenu dostanete. A jakmile hru dohrajete a myslíte si, že už je konec a můžete si zase dělat svou práci, zjistíte, že před vámi jsou ještě tři obtížnosti, které musíte zdolat se svou postavou. Zkrátka dokonalost a zábava na další stovky hodin. Hře Diablo III dávám 90 %.

90 %

Grafické a hudební pro-středí, variabilita postav, celková propracovanost, meziaktové filmy, nostal-gie, diablovost

+

- Nutnost připojení k inter-netu, scházející stupňová-ní příběhu, časová nároč-nost-pozor!

Časopis ŠKOLNÍK

Číslo V - KVĚTEN - ČERVEN

19

Blahopřejeme paní profesorce Vinárkové, která získala ocenění pro nejoblíbenější učitele a profesory Mladoboleslavský Amos, které každoročně uděluje vedení města na základě nominací jednotlivých škol.

Náš časopis se umístil na pátém místě v soutěži O nejinspirativnější středoškolský časopis 2012. Tuto soutěž pořá-dá Syndikát novinářů České republiky. Certifikát z rukou odborné poroty složené z profesionálních žurnalistů v Praze převzali šéfredaktorka Kristýna Dlasková a nejaktivnější redaktor loňského roku Lukáš Trhoň. Věříme, že za rok bude Školník při nejmenším stejně úspěšný.

Sedmé ročníky se předposlední červnový týden účastnily zdravotního kurzu. Staly se tak prvními, kdo se tohoto povin-ného kurzu účastnil. Septimáni se naučili poskytovat první pomoc ve spolupráci se Střední zdravotnickou a vyšší od-bornou školu zdravotnickou, také si prohlédli pracoviště městských hasičů. Zbývající tři dny strávili na Malé Skále. Kro-mě zdravovědných cvičení na kánoích pokořili úsek Jizery a čekalo je i lanové centrum.

Ve vestibulu budovy městské knihovny se koná výtvarná výstava prací našich spolužáků. Díla můžete obdivovat pouze do 27. června, poté se knihovna na celý červenec uzavírá z důvodu revize knihovního fondu. V této době budete moci své vypůjčené knihy vracet pouze do biblioboxu před knihovnou.

Výsledky letošních maturit byly opět výborné, přinášíme Vám souhrnnou statistiku: 36 studentů prospělo s vyznamenáním, z toho 20 studentů se samými výbornými, 25 studentů prospělo a 1 student neprospěl.

V příštím čísle přineseme

reportáž z fotbalového

turnaje, Dne jazyků a

v neposlední řadě před-

stavíme první ročníky.

Můžete se samozřejmě

těšit na rozhovory,

sloupky, reportáže

z daleké Číny, rubriku

Můj koníček a nejen kul-

turní recenze. Pokud se

chcete zapojit do tvorby

našeho školního časopi-

su, ničeho se neobávejte

a přijďte na naši redakční

schůzku, která se koná

každé pondělí o velké

přestávce v učebně č. 14.

informujeme

informujeme

Po přečtení

nechte časopis ležet na parapetu

na chodbě.

Děkujeme!

Přidejte se do naší skupiny na Facebooku:

Školník (Školní časopis G8MB)

Nebo navštivte naši webovou stránku:

http://skolnik-casopis.ic.cz