Současná praxe ve vydávání raněnovověkých latinských textů a otázky z ní vyplývající

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Současná praxe ve vydávání raněnovověkých latinských textů a otázky z ní vyplývajícíAuthor(s): MARTIN SVATOŠSource: Listy filologické / Folia philologica, Vol. 122, No. 3/4 (1999), pp. 222-231Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23467658 .

Accessed: 16/06/2014 10:38

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.77.28 on Mon, 16 Jun 2014 10:38:29 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23467658?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Listy filologické CXXI1, 1999, 3-4, pp. 222-231

Dne 25. února 1999 uspořádaly Ústav pro klasická studia А V ČR, Filozo

fický ústav AV ČR, Ústav českého jazyka a textové komunikace UK FF

a Katedra české literatury a literární vědy UK FF seminář "Problémy ediční praxe při vydávání raněnovověkých textů". Pracovní setkání bylo

rozděleno na dva bloky, z nichž první byl věnován otázkám edic novola

tinských textů, druhý problémům ediční přípravy jazykově českých textů.

V tomto čísle LF přinášíme vstupní příspěvky týkající se neolatinistiky a shrnujeme diskusi к této problematice.

MARTIN SVATOŠ

Současná praxe ve vydávání raněnovověkých latinských textů

a otázky z ní vyplývající

Při vydávání písemných pramenů 16.-18. století existuje v současné době

velmi nejednotná ediční praxe nejenom v různých zemích, nejenom u různých editorů či edičních řad v Čechách a na Moravě, ale dokonce u jednoho editora

v průběhu delšího časového období. Již léta jsme si tohoto stavu vědomi: filo

logové a historici se shodují v tom, že je nadále neudržitelné, abychom o pří činách a následcích této situace nediskutovali. Čeští historici, archiváři i filo

logové již několikrát v moderních dějinách vytvořili komisi, jejímž cílem bylo připravit jakési metodické směrnice pro vydávání raněnovověkých pramenů -

žádné z nich se však doposud pro své limitované zaměření na vybrané obory

nestaly závazným vodítkem, a tedy sjednocujícím činitelem pro všechny hu manitní disciplíny.1 Ponechám-li stranou bohemisty, jejichž problémům bu

1 Viz zatím poslední vydaný pokus o pokud možno ucelenou metodickou směrnici

pro ediční praxi historických oborů: Pravidla pro vydávání novodobých historických

pramenů. Praha, Academia 1978. Na tato pravidla vědomě navazují Zásady vydávání

(novodobých) historických pramenů pro vědecké účely z období od poč. 16. století do

současnosti, které chystá nová, v r. 1995 ustavená komise, kladoucí si za cíl připravit nová pravidla pro vydávání novodobých historických pramenů. Tyto nově připravova né metodické směrnice jsou v současné době předmětem odborné diskuse; transkripce

novolatinských textů se týká oddíl C) Zpracování dokumentů a jejich textů, kapitola V.

Zásady přepisu jinojazyčných textů, § 60 Přepis latinských textů (za zpřístupnění návrhu

těchto Zásad děkuji dr. Ivanu Štovíčkovi - dále citováno jako Zásady). Zásady přinášejí i podrobnou (nikoliv však úplnou) bibliografii příspěvků к dané problematice.

222



POLEMIKA - NÁZORY

dou věnovány jiné příspěvky tohoto setkání, zdá se mi, že z ediční praxe filo

logů nejvíce teoreticky i letitou zkušeností propracovaná ediční pravidla pro

vydávání raněnovověkých textů má redakce souborného díla Jana Amose

Komenského Joliannis Amos Comenii Opera omnia - s nimi nás blíže sezná

mí následující příspěvek Martina Steinera. Jejich obecnému přijetí brání dle

mého skutečnost, že leckdy jde o zásady přizpůsobené specifiku textů jedno ho autora.

Cílem našeho setkání není vytvořit nějakou další komisi pro stanovení

závazných zásad či pravidel pro vydávání raněnovověkých textů v českých zemích. Výsledkem příštích diskusí nemá být ani sjednocení stávající praxe za každou cenu a vytvoření jednotných edičních zásad, závazných pro všech

ny editory textů 16,-18. století: snahou organizátorů nebylo nic více než inici

ovat pracovní skupinu, jejíž členové by se navzájem seznamovali s problémy vyplývajícími z jejich ediční praxe a se svým způsobem řešení. Účelem tako

výchto setkání tedy je, abychom se navzájem poslouchali a diskutovali o sta

noviscích jednotlivých editorů či pracovních týmů ke konkrétním edičním

problémům. Třebaže při diskusích budeme zjevně vycházet z konkrétních tex

tů a konkrétních problémů jednotlivých editorů, nepůjde nám o jednotliviny, s nimiž se setkáme pouze u jednoho autora či jednoho druhu písemností, o otázky natolik specifické, že by se nedaly vztáhnout na jiné prameny a po jmout jako obecnější ediční problém. Uvítáme srovnání teorie i praxe českých

editorů s teoretickými zásadami a jejich uplatňováním v praxi jinojazyčných editorů. Bylo by užitečné, kdybychom se navzájem informovali o novější za

hraniční literatuře vztahující se к tématu - nemáme na mysli pouze pokusy o ucelené zásady pro jednu jazykovou oblast, nýbrž i ediční pravidla přijatá pro konkrétní ediční projekty.

Jaké otázky bychom si dle mého měli klást především? Předně otázku po možné shodě: Neexistují přece jenom určitá pravidla, určité prvky ediční prá ce, na nichž bychom se mohli shodnout ve formě doporučení editorům a které

by mohly stávající libovolnou praxi editorů alespoň trochu sjednotit? Tento

přístup volí v poslední době němečtí editoři a jejich komise, které nepodávají směrnice, nýbrž - až na jednu výjimku - doporučují řešení.2 Tou výjimkou je

2 Upozorňuji na tři důležitější německé příspěvky к tomuto tématu z poslední čtvrti

ny 20. století:

1) Sborník z kolokvia pořádaného společností Deutsche Forschungsgemeinschaft v r. 1973: Probleme der Edition mittel- und neulateinischer Texte. Boppard 1978.

O tomto sborníku se zmiňuje již Anežka Vidmanová ve stati К vydávám' latinských textů

české provenience ve 14.-15. století, in: Husitský Tábor 8, 1985. s. 271-283 (dále citová

no jako Vidmanová - Dr. Vidmanová však v první polovině 80. let tuto publikaci nemě

la к dispozici). Nacházejí se v ní pro medievisty jistě závažné Uberlegungen eines Edi

tors prof. Horsta Fuhrmanna (s. 1-34) - úvahy věnované především textově-kritické

223



Martin Svatoš: Současná praxe ve vydávání...

požadavek, aby editor textu sdělil zásady, jimiž se řídí.3 Jako příklad možné

shody uvedu interpunkci: Většina současných editorů raněnovověkých prame nů se shoduje na úpravě tehdejší rétorické (výdechové, rytmické) interpunkce na dnešní gramatickou, logickou. Zdaleka ne všichni však budeme zajedno

metodě, které přinášejí přehled vývoje textově-kritických přístupů s komentovanou bi

bliografií. Neolatinisty budou patrně více zajímat dva jiné příspěvky: jeden od Helene

Harthové: Probleme der Edition lateinischer humanisten Texte am Beispiel des Poggio

Briefwechsels (s. 91-100), druhý od Otto Herdinga, věnovaný mezinárodnímu ediční

mu projektu "Opera omnia Desiderii Erasmi Roterodami", resp. jeho prvním svazkům:

Zur Amsterdamer Ausgabe (ASD) der Werke des Erasmus (s. 101-115).

2) Empfehlungen zur Edition friihneuzeitlicher Texte, vydané skupinou německých historiků působící pod názvem "Editionsprobleme der friihen Neuzeit", in: Jahrbuch der

historischen Forschung in der Bundesrepublik Deutschland. Berichtsjahr 1980. Stutt

gart 1981, s. 85-96 (dále Empfehlungen). Členové tohoto pracovního kroužku vycházejí z nedostatečnosti již "klasických" a zastaralých směrnic Johanna Schultzeho Richtlinien

fiir die áufiere Textgestaltung bei Herausgabe von Quellen (poslední vydání r. 1978); v úvodu stati mj. zdůvodňují, proč používají pro svůj program termín "Empfehlungen": In mehrjahrigen Verhandlungen wurde von uns ein Programm entwickelt, das wir

"Empfehlungen "

nennen, da die Entscheidung des Editors uber seine Editionsmethode ihm nicht genommen werden kann und auch nicht genommen werden soli. Wir meinen

aber, dafi unsere Empfehlungen dazu beitragen konnen, dafi die Editionsarbeit von

Texten zur neueren deutschen Geschichte ein wenig vereinheitlicht wird. Wirhaben auch

auf die Wunsche der Philologen gehort, damit in Zukunft keine Editionen vorgelegt werden, die "nur" fiir Historiker brauchbar sind. Es zeigte sich, dafi das Achten auf die

Vorstellungen der Philologen den Historikem die Arbeit eher erleichtert als erschwert.

3) Pro vydávání latinských textů raného novověku pokládám z novější německé li

teratury za nejzávažnější sborník vydaný "Komisí pro vydávání raněnovověkých textů"

("Kommission fiir die Edition von Texten der Friihen Neuzeit") pod titulem Probleme

der Edition von Texten der Friihen Neuzeit. Beitrage zur Arbeitstagung der Kommission

fiir die Edition von Texten der Friihen Neuzeit. Hrsg. von Lothar Mundt, Hans-Gert

Roloff und Ulrich Seelbach. Tiibingen 1992 (Beihefte zu Editio, Band 3). V tomto

sborníkuje celá řada příspěvků zajímavých jak pro germanisty, tak pro latinisty, z nichž

uvádím alespoň dvě stati Hanse-Gerta Roloffa: Zur Relevanz von Varianten und Les

arten (s. 2-14) a Fragen zur Gestaltung von Kommentaren zu Textausgaben der Friihen

Neuzeit (s. 130-139), především však příspěvek Lothara Mundta (mit Verbindung mit

der Kommission Friihe Neuzeit der Arbeitsgemeinschaft fůr germanistische Edition):

Empfehlungen zur Edition neulateinischer Texte (s. 186-192 - dále citován jako Mundt).

Novější názory na jednotlivé textologické a ediční problémy neolatinistiky včetně lite

ratury к tématu shrnuli Jozef Ijsewijn - David Sacré, Companion to Neo-Latin Studies.

Part III. Leuven 1998, s. 460-478 (Supplementa Humanistica Lovaniensia, XIV - dále

citováno jako Companion). 3 Viz Empfehlungen, s. 85: Nur an einer Stelle sprechen wir statt einer Empfehlung

eine "Richtlinie "

aus: dafi der Bearbeiter einer Edition die Grundsatze mitzuteilen hat, die er anwendet.

224



POLEMIKA - NÁZORY

v absolutním přijetí této zásady. Někteří navrhují v určitých případech (např. v kázáních) rétorickou interpunkci, která byla jedním z příznačných prvků ba

rokních homiletických textů, ponechat. I kdybychom se však při vydávání novolatinských textů sjednotili na úzu české interpunkce, budeme se i nadále

odlišovat od různorodé praxe latinistů jiných jazykových oblastí řídících se

pravopisnými konvencemi svých národních jazyků.

Otázka přejímání starších systémů značek Do jaké míry máme brát v potaz a ku pomoci ediční zásady pro vydávání

antických či středověkých latinských textů? Máme např. přijmout a modifiko vat pro potřeby vydávání textů 16.-18. století tzv. leydenský systém značek

při označování edičních zásahů do základního textu, které vedou ke konstituo

vání kritického textu, když víme, že jsou značky, které pro editorovy zásahy do raněnovověkých textů nejsou vůbec vhodné? Např. kulaté závorky () užíva né v leydenskému systému pro rozvedení zkratek, nemohou editoři novolatin

ských textů použít, protože je běžně znali raněnovověcí pisatelé. Máme tedy

zapomenout na všechny předcházející systémy značek a vytvářet svůj vlastní

nebo máme přijmout volbu některého ze starších editorů, pokud vydáváme té

hož autora či prameny stejného druhu? Musíme vzít v úvahu i nové možnosti

počítačového zpracování, které odstraňuje dřívější typografické problémy (zdali má tiskárna potřebné typy, značky apod.) a umožňuje editorovi volit no vé značky (např. I nebo #), případně rozdílnou velikost či druh písma. Příklad: Řada editorů raněnovověkých textů používá pro rozvádění zkratek či jiné edi

torovy doplňky hranaté závorky [ ], my jsme se s kol. Jiřím K. Kroupou před časem rozhodli pro takový způsob rozvádění zkratek, který, jak se nám jeví, vizuálně zřetelně odlišuje původní psanou podobu textu od editorových doplň ků a zároveň usnadňuje pochopení textu: paleografické zkratky a ligatury, vět

šinou používané již ve středověku, rozvádíme podle převládajícího úzu dané

ho textu ve shodě s dosavadní praxí medievistů i neolatinistů mlčky, bez vy

značení, u ostatních zkratek (tzv. sigel),4 pokud je rozvádíme, používáme pro části slov doplněné editorem jiný typ písma menší velikosti a zároveň povýše ného jako horní index, např. původní Rae Vae rozvádíme: RcveKnl]ae VeMae.

Otázka vícejazyčných edic Jestliže dva editoři vydávají týž historický text, ale v rozdílných jazyko

vých mutacích (např. patenty a dekrety státní či církevní správy nebo latinské duchovní texty a jejich překlady či lépe zpracování v národních jazycích), do

jaké míry se musí oba vydavatelé synoptické edice na edičních pravidlech sjednotit? Lze předpokládat, že se shodnou na textovém aparátu, na editor

4 V německé terminologii někdy zvané "Suspensionskiirzungen".

225




ských značkách, na formě a rozsahu výkladových poznámek; není však jisté, zda se shodnou i v transkripci textu - v psaní velkých a malých písmen u apelativ, v užívání zkratek (které ponechat, které a jak rozvádět) ad., nemlu

vě o interpunkci, neboť se jedná o rozdílné jazykové systémy a odlišnou pra

vopisnou tradici.

Problémy, o kterých bychom měli především hovořit, jsou standardní pro blémy všech editorů písemných památek minulosti:

I) výběr základního textu; II) zpracování textu, tj. konstituování kritického textu a vytvoření kritického

aparátu, transkripce textu

Ad I) V určení základního textu se, myslím, v zásadním postupu shodneme

s klasickými filology i medievistyí - na rozdíl od nich však nemáme takové

problémy s roztříděním rukopisů, se zkoumáním jejich filiace, nemusíme se stavovat složitá stemmata. Řadu nových problémů však přinesl knihtisk: do

publikačního procesu vstupují další činitelé, jako jsou faktoři, korektoři, příp. redaktoři. Potíže působí např. vztah tzv. "editio princeps" a dalších vydání za

autorova života - který text má vzít editor za základ? Obvykle platí, že za zá

kladní se bere poslední textová verze vzniklá za života autorova, tzv. "vydání

poslední ruky", a to je srovnáváno se staršími verzemi. My však často nevíme, do jaké míry autor tištěné vydání ovlivňoval, kontroloval, zda dělal korektury on či pracovník tiskárny, zda nedělal některé zásahy redaktor.6 Málokdy máme

zachován autograf tištěného literárního díla, protože po vytištění byl rukopis

jakožto makulatura často používán к nějakým praktickým účelům (výplň pro

vazbu, balící papír v obchodě apod.). Případy, kdy je dochován i tištěný i ru

kopisný text díla, přinášejí specifické problémy: někdy např. bývá tištěná ver ze přepracována autorem a pak by jí měla být dána přednost jako základnímu

textu před starším autografem. Důkazy o zásazích do tištěného textu ze strany autora a nikoliv tiskaře však musí editor přinést buď z nějakého jiného prame ne nebo jazykovým prostředky, tj. lingvostylistickým a lingvoliterárním roz borem autorova textu (terminologie Alexandra Sticha).

Ad II) Další okruh problémů tvoří volba typu edice a tomu odpovídající zpracování textu, tj. 1) přístup к historickému textu, 2) konstituování kri tického textu a vytvoření kritického aparátu, 3) transkripce textu, 4) vý

5 Viz např. Vidmanová, s. 273-274. 6

Např. text Balbínovy legendy o Janu Nepomuckém vydaný v Acta Sanctorum se

mnohde liší od textu dochovaného v rukopisném opise legendy v archivu pražské met

ropolitní kapituly, Balbínem autorizovaném a věnovaném Tomáši Pešinovi z Čechoro

du. i od znění otištěného v Balbínově Bohemia Sancta, evidentně vydávaného z Balbí

nova rukopisu.

226



POLEMIKA - NÁZORY

kládové poznámky (věcný komentář) a konečně bychom mohli diskutovat

o tom, co by mělo být předmětem ediční poznámky či editorovy předmlu

vy (5).

Ad 1) Anežka Vidmanová uvádí, že zpracování textu se liší podle povahy

vydávaného textu, podle typu edice a podle účelu, jakému má vydávaný text

sloužit (Vidmanová, s. 275). Platnost této teze bychom měli ověřit i na raněno

vověkých textech. Dělení edic podle jejich funkce, účelu, cílové skupiny uži vatelů pokládám pro diskusi o edicích novolatinských textů za podružné. Tra

diční dělení edic na vědeckou, čtenářskou (vědeckopopulární) a výukovou (školní, studijní) se u novolatinských textů zužuje de facto na vědeckou a škol skou edici, protože latinská čtenářská edice neexistuje. Školské edice bych v naší diskusi nechal stranou, protože jsou problémem didaktickým, pedago

gickým: edice pro školské účely (chrestomatie, antologie, vysokoškolská skripta) obvykle ediční problémy neřeší, nejčastěji přebírají text vědeckých edic, oproštěných od textově-kritického aparátu, a věcný komentář sestavují dle zřetelů výukových. Zbývá edice vědecká: jejím účelem je usnadnit vnímá ní a pochopení textu dnešním uživatelem, ale zároveň zachovat v co největší možné míře historickou podobu textu, jeho historicitu; stručně řečeno, cílem

je "optimální zprostředkování novolatinského textu editorovým současným čtenářům" (Mundt, s. 186). Měli bychom tedy diskutovat, příp. vést spory 0 tom, co je ono "optimální zprostředkování" textu, o míře zachování historic

ké podoby textu, tedy o tom, co lze z původní podoby latinského textu odstra

nit, protože by to zbytečně ztěžovalo pochopení textu čtenářům, pro něž latina

není ani mateřským, ani komunikativním jazykem, a jaké historické prvky po nechat, protože mají relevantní vypovídací hodnotu.

V zásadě jsou tři editorské přístupy ke zpracování novolatinských tex tů (viz Mundt, s. 186):

a) Edice, které se snaží reprodukovat textovou předlohu co nejvěrněji až

do detailů, jakými je zachování rozdílu mezi typy písmen (např. různé grafic ké podoby souhlásky s).

b) Edice, které se snaží předlohu "normalizovat", tj. vyrovnávat ortogra fické "nedůslednosti" (zvi. interpunkční) a standardizovat, tj. přizpůsobovat dnes převládajícímu úzu při vydávání děl latinsky píšících antických spisova telů bez zřetele na historicky danou jazykovou a pravopisnou situaci v době vzniku vydávaného textu.

c) Edice, jejichž editor hledá jakousi střední cestu mezi těmito dvěma kraj nostmi, ve snaze zachovat ty ortografické zvláštnosti, které jsou pro novola tinské texty typické, a z druhé strany vycházet vstříc zvyklostem moderního

čtenáře při recepci textu určitými zásahy do grafické podoby textu.

Třetí skupina nachází dnes nejvíce zastánců, hlásí se к ní i Empfehlungen 1 Companion i Mundt, i když Mundt šije vědom existence rozdílů také v tomto

227




přístupu; ty se projevují buď v tendenci к větší věrnosti grafické podobě tex

tové předlohy, nebo naopak к silnější modernizaci textu. Rozhodně je však za vrhováno -as tím naprosto souhlasím -

vytváření normy za každou cenu, užití

principu sjednocování kvůli němu samotnému, tj. aby se sjednocovalo "z prin cipu": jednak proto, že neexistence nějakého striktně podle pravidel stanove ného způsobu psaní je charakteristický rys latinského písemnictví raného no

vověku, jednak proto, že zachování historického "koloritu" v drtivé většině

případů nebrání pochopení textu; jako příklad uvádím zachování počátečních

velkých písmen u apelativ, které - dle mého - navzdory neobvyklosti v dnešní

době nebrání pochopení textu, ale mohou vypovídat o vztahu tehdejších pisa telů к pojmenovávané skutečnosti (výraz úcty ke společenským či duchovním

autoritám, к jevům spojeným s metafyzickým světem apod.) a jsou příznačné pro vizuální stránku textů 17. a 18. století.

Odlišný přístup zpracování textu podle jeho konkrétní povahy jistě platí i pro novolatinské písemné památky: Vezmeme-li např. úřední, oficiální texty státní či církevní správy, budou všichni editoři zachovávat odlišnou grafickou podobu takovéhoto textu od textů soukromé povahy (deník, zápisník, příleži tostná poezie aj.)? Příklad: V úředních spisech Tovaryšstva Ježíšova byly dodržovány určité konvence i v grafické úpravě textů, které doporučuji při

jejich vydávání respektovat, protože jsou příznakové; měli bychom je brát

v potaz tím spíše, že platily ještě ve 20. století:7 např. velká počáteční písmena u pojmenování božských, sakrálních a církevních jevů (Deus, Spiritus Sanc

tus, divina Providentia, Virgo Mater Dei, Sanctus Bartholomaeus Martyr, Sacramentum Extremae Unctionis, sancta Eucharistia, církevní svátky, názvy církevních řádů aj.); řádových domů a nositelů řádových hodností a úřadů

(Praepositus Provincialis, Rector Collegii Novodomensis, Praefectus studio

rum ad.); společenských a duchovních elit (tituly, oslovení šlechty, prelátů apod.: Illustrissimus Comes, Sanctitas Vestra apod.). Můžeme se též ptát, ja kou roli při vydávání textu hraje otázka etnického původu, konfese, vzdělání autora (či tiskaře) a další aspekty, které se mohly podílet na dochované podo bě psaného textu.

Ad 2) Při konstituování kritického textu a tvorbě textově kritického

aparátu můžeme využít letité praxe klasických filologů, medievistů i kome

niologů; v tomto bodě není velkých rozdílů mezi ediční praxí latinistů různých období. Pár drobných poznámek: Z praktického hlediska je samozřejmě lepší uvádět textové varianty pod čarou na téže straně jako základní text, výhodné

7 Viz Normae quaedam de orthographia litteris ex officio servandae. [Romae], Apud Curiam Praepositi Generalis 1936 - zvi. kapitola III. Maiusculae s oddíly 1. Divina et

caelestia, 2. Ecclesiastica, 3. Societas et aliae Familiae religiosae, 4. Tituli, 5. Adiecti

va, 6. Varia (s. 7-10).

228



POLEMIKA - NÁZORY

je číslovat řádky textu, což počítačové zpracování snadno umožňuje, a v tex

tově-kritickém aparátu pak odkazovat na číslo řádku, uvést dotyčné slovo či

slovní spojení, druh změny vyjádřit obvyklou zkratkou (от., corr. apod.) a na konec uvést značku textové varianty či editora. Pokud jde o textově-kritické

zkratky, snad se shodneme v tom, že by měly být latinské, všeobecně užívané

(existují jejich seznamy), měly by být tištěny jiným typem písma - obvykle kurzívou, zatímco sigla textových variant tučně.

Ad 3) К nejfrekventovanějším a nejdiskutovanějším problémům zpraco vání textu patří jeho transkripce. Protože neexistují nějaká všeobecně přijí maná transkripční pravidla pro vydávání latinských textů 16.-18. století,8 máme i my vycházet z Pravidel pro transkripci latinských rukopisných textů,

která vypracoval Bohumil Ryba počátkem 50. let9 a na něž se odvolává větši

na našich předchůdců, a více je přizpůsobit specifikům textů 16.-18. století, a přijmout Edičně textologická pravidla pro vydáváni latinských spisů J. A. Komenského, která v konečné verzi sestavila Julie Nováková a jimiž se řídí

vydavatelé Díla Jana Amose Komenského,10 anebo bude lepší, když si každý editor stanoví svá ediční pravidla ad hoc ke konkrétnímu textu či autoru?

Všeobecný konsensus, který myslím nikdo z nás nezpochybní, je dnes v zá

kladní zásadě Rybových Pravidel·. S výjimkou jevů povahy ryze grafické ne smí se na hláskové podobě latinských slov nic měnit, nic přidávat, nic ubírat.

Co dalšího by měl editor z pravidel Rybových nebo Novákové převzít a co

naopak není nutno beze zbytku respektovat? Na to nám možná odpoví příspě vek Martina Steinera a budoucí diskuse.

Z celé řady problémů transkripce novolatinských textů vyjímám:

a) Užívání písmen - e-caudata doporučuji přepisovat" jako ae nebo oe, dle úzu originálu (viz

Empfehlungen, Mundt);

8 Latinská tvorba raného novověku někdy bývá rozdělována na období latinského

humanismu a latinského baroka, jindy se rozlišuje renesanční a barokní humanismus -

dle mého však z hlediska užívání latinského jazyka v raném novověku byl v 16.-18. sto

letí humanismus jeden, u některých autorů ovšem můžeme hovořit o jakýchsi barokních

prvcích v jejich humanistické latině (tak charakterizovala Komenského latinu v určité

fázi svého komeniologického bádání Julie Nováková), pokud se vůbec dohodneme, ja

kým jazykovým a literárním jevům můžeme dát klasifikující nálepku "barokní". 9 V lednu 1951 byly předloženy Bohumilem Rybou "komisi ČAVU pro kritické

ediční zásady pro vydávání historických textů" a jí projednány (viz Věstník ČAVU 60,

1951, Praha 1951, s. 183) a v únoru t. r. byly "prodebatovány" i "komisí ČAVU pro sta

novení transkripčních pravidel pro vydávání starších textů" (viz tamtéž, s. 29). 10 O nich následující příspěvek M. Steinera, který mi také jejich strojopisnou kopii

laskavě poskytl. 11 Dále užívána značka —

229




- dlouhé J i okrouhlé s —> s (Mundt); - ostré β —> ss (Mundt); - střídání и a v doporučuji sjednocovat dle hláskové kvality (и pro vokály,

v pro konsonanty, viz Empfehlungen, Mundt, Companion)\ u dvojznaku qu - qv doporučuji ponechat úzus originálu, je-li důsledný (pro některé au

tory, jako např. pro Balbína, je typické užívání qv); - střídání j a i sjednocují někteří vesměs na i (tak němečtí editoři, viz Emp

fehlungen, Mundt), doporučuji přepisovat dle hláskové platnosti (J pro po lokonsonant zůstává, pro označení vokálu —> г); v souhlase se Zásadami do

poručuji přepisovat též grafém ij, podle hláskové kvality prvního i (obyt —» obiit, naproti tomu obijcit —> objicit), s výjimkou genitivu singuláru a nomi nativu plurálu maskulin 2. deklinace ij, y, u nichž —> ii (propry —> proprii, Maij —> Maii)',

- střídání i a v (lacrimae - lacrymae) doporučuji ponechat dle podoby origi nálu, je-li v jednom textu jednotná;

- grafické dublety ponechat či sjednotit? (Např. týž autor píše jednou litterae, jindy literae.)

b) Majuskulní počáteční písmena - kde velká počáteční písmena ponechat, kde

změnit na malá? V zásadě se doporučuje psaní majuskulí a minuskulí sjedno tit dle současného pravopisu (na začátku věty po tečce, vykřičníku, otazníku;

uprostřed věty u vlastních jmen), možné odlišnosti od dnešního úzu viz výše; i Zásady uvádějí skupiny vlastních i obecných jmen, u nichž by měly být za

chovány počáteční majuskule (mj. slova označující Boha či svaté, názvy cír

kevních řádů, hodností a úřadů), též Mundt doporučuje ponechat majuskule u sakrálních slov, personifikací.

c) Akcenty - čeští editoři většinou odstraňují, i Companion dává přednost je jich vynechání. Mundt je doporučuje ponechat, jednak proto, že jsou charak

teristickým prvkem grafické podoby novolatinských rukopisů i tisků, jednak proto, že byly užívány pro rychlejší pochopení latinského textu (pro odstraně ní homonymie, vyznačování gramatické funkce či slovního druhu). Zásady předepisují akcenty převzít i tam, kde nemají žádnou rozlišovací funkci, chyb né přízvuky vypustit, chybějící nedoplňovat; tremata ponechat tam, kde "mají smysl" (poeta). d) Zkratky - paleografické zkratky a ligatury se slovně rozvádějí bez vyzna čení (viz Empfehlungen, Mundt, Zásady), notoricky známá sigla (D. = Domi nus, P. - Pater aj.) mohou být dle mého ponechána, protože posilují zachová

ní jevové podoby historického textu (Empfehlungen ponechávají beze změny všechna sigla). V takovém případě by je měl editor osvětlit v ediční poznámce či v seznamu zkratek, neboť uživateli edice nemusí být známy (tak doporučuje i Mundt). U datace se zkratky nerozvádějí. e) Interpunkce - pokud text nemá interpunkci nebojí používá nedůsledně a bez

zjevného systému, měl by ji editor zavést. Pokud autor důsledně používal do

230



POLEMIKA - NÁZORY

bovou interpunkci rétorickou (rytmickou, výdechovou), máji vydavatel za

chovat nebo změnit na dnešní gramatickou (logickou)? Např. ponechat dvoj tečku označující kóla nebo ji nahradit středníkem či tečkou? Čeští editoři

v převážné většině původní interpunkci mění na dnešní logickou (tak i Zása

dy), i Mundt doporučuje nahrazovat dobová větná znaménka analogickými

znaménky dnešního pravopisu. Companion jako důvod pro moderní inter

punkci uvádí skutečnost, že interpunkční znaménka jako tečka, středník ad.

měly tehdy jiný význam než dnes a že byly užívány často nedůsledně (zvláště tiskaři). Na druhé straně, pokud se autor sám vyslovil o svých pravidlech in

terpunkce, měl by je dnešní editor respektovat (tak Companion). f) Odstavce - v delším prozaickém textu se doporučuje pro lepší orientaci v textu vytvářet odstavce.

Otázku 4) výkladových poznámek (věcného komentáře), osvětlujících a přibližujících dnešnímu čtenáři obsah a smysl raněnovověkého textu (co a v jaké šíři komentovat?), na niž odpověď bude patrně dána charakterem a funkcí edice, a otázku 5) ediční poznámky (jaké souhrnné informace o zvláštnostech tradovaného textu, o editorově způsobu jeho zpracování a zásazích do textové předlohy by měla edice obsahovat) doporučuji ponechat na některé pozdější setkání. Vím, že jsem zdaleka nepostihl všechny problé my ediční praxe při vydávání novolatinských písemných památek a že někte

rých jsem se dotkl jenom letmo, doufám však, že jsem žádnou podstatnou otáz ku neopomenul; pokud se tak stalo, věřím, že v následující diskusi bude polo žena.

231



Date post:	23-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	nguyencong
View:	216 times
Download:	2 times

Současná praxe ve vydávání raněnovověkých latinských textů a otázky z ní vyplývající

Documents