školní časopisGymnázia Špitálská18. číslo | 29/01/07
| RŮŽOVKA | 8 ŽEN || RŮŽOVKA | 8 ŽEN || RŮŽOVKA | 8 ŽEN || POSTŘEHY Z VŠ | SCHOLA PRAGENSIS | POSTŘEHY Z VŠ | SCHOLA PRAGENSIS | POSTŘEHY Z VŠ | SCHOLA PRAGENSIS ||
Ú V O D N Í KTak se zase článek s článkem sešel a opět čtete školní
časopis. Dobře děláte, možná poznáte i netušené.A možná poznáme netušené i my, vložili jsme totiž do tohoto čísla dotazník, abyste nám mohli touto cestou sdělit co si o nás myslíte. A my se podle toho mohli zařídit. Budeme moc rádi, když dotazník vyplníte a umístíte do krabice která není k přehlédnutí, takže je zbytečné popisovat kde je. Je to jistý přírodní výběr – lidi neschopní krabici najít jsou nesvéprávní a proto by jejich názor jen komolil výsledek...
V úvodníku bych se měla nějak vyjádřit k všeobecné situaci života, vesmíru a vůbec. Vzhledem k tomu, že časopis je školní, zužuje se nám vesmír do dost omezeného prostoru. I tak je těžké, vymyslet k čemu se v stojaté vodě školy vyjádřit. Nepoh-nutou hladinu našeho ústavního života zčeřila krůpěj nazývaná pan profesor Daubner, a ještě v září pan profesor Rychtr a paní profesorka Justová. Tyto kapky neunikly naší bystré pozornosti a rozhovory s nimi očekávejte v nejbližších číslech. Také bychom chtěli příště uveřejnit rozhovor s panem ředitelem na téma „Quo vadis, ústave“, takže se rozhodně máte na co těšit! V tomto čísle jsme věnovali nesmírnou píli, abychom vám přiblížili mnou osočovanou školskou radu formou rozhovoru s paní profesorkou Pelčákovou, takže nám nezbyly síly na jiné rozhovory. Ale snad si zde najdete jiné články, které vás zaujmou, a hlavně nám vy-plníte ten dotazník. Mája Kalvová
2
R E D A K C ER E D A K C E pilotka: Mája Kalvová | stevardi: Martin Mityska | Klára Piskáčková | Milan Flanderka | Štěpán Vršťala Klára Piskáčková | Milan Flanderka | Štěpán Vršťala | grafika: Petra Vůjtěchová |grafika: Petra Vůjtěchová |web: spit .gymspit.cz | email: [email protected]: spit .gymspit.cz | email: [email protected]
3
RŮŽOVKA NENÍ MRTVÁ! | Klára PiskáčkováPokud jste 13. listopadu loňského roku mezi devátou a jedenáctou hodinou večerní jeli částí
Vysočan, okolo Harfy či Českomoravské, mohli jste si myslet, že vás šálí zrak. Sazka Arena vy-padala, že brzy exploduje. Nadskakovala a otřásala se v základech. Mohu vás ale ujistit, že jste se nepletli. Uvnitř arény totiž právě řádila americká rebelka P!nk. V Praze se zastavila během své tour k novému albu I’m not Dead a rozhodně tomuto názvu dala za pravdu. Při její show se divák zkrátka nenudil.
Už první krok dovnitř haly Sazka Areny byl obrovským náporem na ušní bubínky, to však ještě P!nk nekoncertovala. Objevila se, jak už to u hvězd bývá, s hodinovým zpožděním, kdy už byl celý dav fanoušků nedočkavý a částečně znechucený, čekání se ale vyplatilo. P!nk na pódium vlétla s písní Cuz I Can jako dračice a celé davy začaly hned zpívat a skákat s ní. Kdykoliv jsem do té doby viděla P!nk na fotkách, říkala jsem si, že vypadá dost ordinérně a nepříjemně, když jsem ji ale viděla naživo, hned jsem změnila názor. I přesto, že jsem byla dost daleko od pódia, cítila jsem to charisma, které ze zpěvačky vyzařovalo.
P!nk posléze zazpívala i své hity jako Trouble z desky Try This! a Just Like a Pill z alba Missundaztood. Její starší a známější písničky měly v publiku velký úspěch, protože je všichni znali nazpaměť, nejvíc ale publikum řvalo, když P!nk po dalších písních nasadila starou dobrou Lady Marmelade. Ne, že by Češi znali celý text, refrén ale znali všichni. A tak střecha Sazka Areny musela vydržet zpívání deseti tisíc lidí: „Voulez-vous coucher avec moi, ce soir…“ A dokud bylo publikum ještě rozjívené, P!nk vypálila ještě se singlem Stupid Girls. Zatímco na velkoplošné obrazovky byly promítány úseky z jejího klipu, P!nk se sboristkami poskakovala po podiu převlečená za slavné holywoodské diliny. V jednom okamžiku na obrazovkách zářily dvě fotografi e namaskované P!nk a pod nimi nápisy X-tina a Lil’Kim. Že by je P!nk měla tak ráda?
Zatímco se pak P!nk převlékala, na podiu se ob-jevila tanečnice a zatančila trochu fl amenka. P!nk ji pak vystřídala a taktéž předvedla, že zpěv není jediná její silná stránka. Při další písni God is a DJ, opět ze staršího alba Try This!, zatančila zpěvačka se židlemi a toto vystoupení značně připomínalo šantánová čísla ve starých fi lmech. Největší show ale P!nk rozpálila při písni Fingers, kdy se oděná jen do plavek nechala v jakési síti vynést pár metrů nad pódium, kde předvedla několikero akro-batických fi gur. Při tomto pohledu jsem si vzpomněla na ukázky z koncertu Madonny, které jsem viděla v televizi, a kde Madonna šplhala po jakési ocelové tyči a přitom strašně falešně zpívala Like a Virgin. P!nčin zpěv byl zcela čistý, ač jsem stále na pochybách, zda tuto písničku nezpívala na playback, rozhodně mě ale utvrdila v tom, že Madonna by si měla obout pantofl e, usadit se do křesla u krbu ve svém honosném sídle v Beverly Hills, obklopit se kočkami a adoptovanými dětmi a štrikovat jim svetříky.
P!nčina energie se ale zdála nevyčerpatelná a ona poletovala po pódiu, zatímco dav pod ní mohl zešílet.
„Nejradši zpívám jen tak s kytarou, u ohníčku, když opékáme marshmallowny. Ale na to je Sazka moc nóbl,“ prohlásila P!nk později během bloku pomalých písniček. Převlékla se do bílých hedvábných šatů, jejichž dámskost vyvažovala velkým žlutým šátkem s červenými lebkami, který měla uvázaný na hlavě jako pirát. Seděla na barové židli mezi svými sboristkami a svýmkytaristou.
4
Během písně Dear Mr. President byly nad jejich hlavami promítány obrázky z války v Iráku – plačící holčička, kterou američtí vojáci vyváděli z jejího domu s rukama nad hlavou, chlapce, který do kamery zamával pahýlem ruky, a to vše korunováno fotografi emi vysmátého George Bushe. Ale vážná tvář P!nk nevydržela moc dlouho. O několik minut později už byla opět v motorkářském a seděla na velkém motocyklu, zpívajíc U + Ur Hand a po chvíli i mou oblíbenou Leave Me Alone. Tuhle písničku jsem si pořádně užila, zaskákala jsem si a zpívala, až si jeden postarší muž vedle mě zacpal uši a podíval se na mě nasupeným pohledem. Ten jsem mu opětovala a přidala ve zpěvu na hlasitosti, načež muž poněkud uhnul. Tenhle manévr mi vyhovoval, aspoň jsem líp viděla, že…
To už se koncert chýlil ke konci a po další písni z nového alba se pódium ponořilo do tmy a na velkoplošných obrazovkách naskočil odečet tří minut. Celé minuty diváctvo proječelo, protleskalo, propískalo a produpalo, takže byla P!nk donucena přidávat. Zakončila koncert písní Nobody Knows a naprostým vyvrcholením byla písnička Get the Party Started, při níž P!nk i její sboristky šplhaly po růžových stuhách k vr-cholu pódia, všude létaly konfety a publikum ječelo a skákalo v nekonečné agonii.
Ze Sazka Areny jsem vycházela polohluchá, poloslepá a poloochraptělá a příšerně mě bolely nohy, jsem si ale jista, že jsem nebyla jediná, kdo si odnesl skvělý zážitek. O pár dní později měla Arena tu čest přivítat ještě Christinu Aguileru a v novinách vyšlo mnoho kritik a oba koncerty se porovnávaly o sto šest. V jednom titulku se pravilo, že Aguilera rozbrečela celou halu. P!nk zase vyprodanou halu dostala do varu a předvedla dokonalou show. Prý vyumělkovanou a přesně naplánovanou, ale komu to vadí? Růžovka, jak jí někteří češi říkají, dala Praze co proto a vypadala, že si sama koncert pořádně užila. A diváci ještě víc.
Chcete Arnoldovi napsat? Máte stejný názor, nebo si myslíte, že Arnold je blb? Chtěli byste znát Arnoldovy názory na nějaké konkrétní téma? Napište Arnoldovi, sdílí mail s redakcí, takže jeho adresa je
[email protected]. Arnold vás má rád.
A h o j ! J á j s e m A r n o l d . H o w d o y o u d o ? A h o j ! J á j s e m A r n o l d . H o w d o y o u d o ? A r n o l d s e v š e c h p t á ,k d e j s o u o s n o v yA r n o l d s e v š e c h p t á ,k d e j s o u o s n o v yA r n o l d s e v š e c h p t á , t ě l o c v i k uk d e j s o u o s n o v y t ě l o c v i k uk d e j s o u o s n o v yk d y ž p o ř á d h r a j e v o l e j b a l t ě l o c v i k uk d y ž p o ř á d h r a j e v o l e j b a l t ě l o c v i k ua v ů b e c n e z n ák d y ž p o ř á d h r a j e v o l e j b a la v ů b e c n e z n ák d y ž p o ř á d h r a j e v o l e j b a l g y m n a s t i k u .K č e m u j e d o b r ý t ě l o c v i k á řk t e r ý l í n ě c i v íK č e m u j e d o b r ý t ě l o c v i k á řk t e r ý l í n ě c i v íK č e m u j e d o b r ý t ě l o c v i k á řž e b y n ě k d o c h t ě l i c v i č i tk t e r ý l í n ě c i v íž e b y n ě k d o c h t ě l i c v i č i tk t e r ý l í n ě c i v ín e v ě ř í a d i v íž e b y n ě k d o c h t ě l i c v i č i tn e v ě ř í a d i v íž e b y n ě k d o c h t ě l i c v i č i t s e .
5
SCHOLA PRAGENSIS | Martin Mityska Martin Mityska Martin Mityska J a k s e ( n e ) d ě l á s t á n e k
Všichni tak činí s jediným cílem. Přilákat budoucí středoškoláky, návštěvníky veletrhu Schola pragensis, do toho kterého vzdělávacího zařízení. Každý se tedy snaží o stánek co nejrafi novanější, nejatraktivnější pro bloumajícího nerozhodnutého beďoura a jeho rodinný doprovod. Asi nepřekvapí, že stánky posledního patra, patra gymnaziálního, jsou o poznání klidnější. Gymnaziální expozice může už z podstaty těžko konkurovat hřmotnému proudu akce a líbivých hotových výrobků pater učňovských.
Gymnázia jsou si dobře vědoma své žádanosti a možná i proto někdy pojímají své prezenta-ce poněkud rigidně. Jako odstrašující příklad si vybavuji za lavicí klimbající starší korpulentní ženu, tvářící se tak znuděně a nepřístupně, že bych v kůži budoucího studenta její výklenek obešel hodně velkým obloukem.
Ale i zdánlivě suchý stánek gymnázia může být ztvárněn nápaditě a citlivě. Většinu z nich připravují studenti sami a výsledky jsou často velmi překvapující. Ono stačí vzít třeba portréty spolužáků, “pustit” na ně pár citlivých efektů, které z tváří vytáhnou jen plochy, a tímto materiálem “vytapetovat” ubíjející bílé stěny dělících příček. Zdánlivě kravinka. Ale výsledný dojem je velmi silný.
A tím se už konečně dostávám ke stánku gymnázia Špitálská. Jeho přípravu dostaly na star-osti dvě třídy. Kvinta a 4.B. Jaký byl tedy výsledek jejich usilovné práce?Musím říct, že jsem se docela těšil. Zvěsti o videu z projektoru, 3d fotografi ích pracně vyrobených Honzou Bitterem, fyzikálních experimentech s kapalným dusíkem v režii Vaška Housky. Znělo to víc než slibně.
Stánek sám byl výhodně položen na rohu hlavní uličky. I samotná plocha se mi zdála o něco větší, než u stánků ostatních. Zdánlivě výtečné předpoklady. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem stánek očima pořádně přehlédl. Ano, bylo zde vše výše zmíněné. Ale výsledek?!
Ono jednoduše nestačí vzít sumu dobrých dílčích nápadů a strčit je na jedno místo. Zvláště u záležitosti “tak citlivé” jako je “výkladní skříň” školy. Citlivé věci vyžadují citlivé zacházení. Jako by asi nikoho nenapadlo opravovat zaseklé kolečko hodinek důlním perlíkem, tak ani výstavka se nedá jen tak srazit tesařským kladivem. Předem se musím ptát: “Mám tu několik dobrých nápadů. Ale nebudou se mi navzájem řezat? Který z nich by měl dostat větší prostor? Jaký bude nosný, a které budou jen podpůrné? Neroztříští jejich akumulace na malém prostoru návštěvníkovu pozornost?”Zkrátka, stánek působil krajně improvizovaně. Tvůrci se rozhodli vystřelit na stěny bez hlubší kom-pozice “áčtyřkové” barevné fotografi e jakýchsi nezajímavých lidí v podivně křečovitých pózách, a aby se připomnělo, že jde o gym. Špitálskou, vrazili do středu každého dělícího pole opět A4 list barevného papíru s logem a názvem ústavu. Škoda. Místo aby prostor kreativně využili, zdálo se, že je jim na překážku, že s ním bojují. Celou komedii pak rámovaly poličky s různými “naházenými” předměty. Mezi jinými pohár, model zubu a plastová lebka z biologie. Vše opatřeno pseudovtipnými popiskami jako “Pozůstatky biologa” atd.
Chtěl jsem si spravit chuť u videa. Ale nespravil. Kaleidoskop “netradičních” prolínaček ála “Neváhej a toč” vyšperkovaný housenkovitým zelenomodrým fontem na začátku titulků mě dorazil. Znechucen jsem si ještě prohlédl 3d fotografi e (Honza si dal práci a zážitek to byl vskutku netradiční) a fl ashovou prezentaci, při níž jsem měl silný pocit deja-vu.
Devět ráno. Fasáda Kongresového centra se blyští ve světle pražského ranního slunce. V pozadí hučí severojižní magistrála. Uvnitř jednoho křídla hřmotné budovy, rozděleného přenosnými příčkami na jednotlivé výstavní kotce, se spěšně ladí detaily. Budoucí kuchaři ještě aranžují jednohubky, číšníci připravují lákavě barevné koktaily, chemici chystají své pokusy, elektro-technici zkouší roboty a sličné kadeřnice si rovnají nástroje tak, aby následný koncert pohybů nad hřívou “pokusné osoby” byl co nejplynulejší. Všichni tak činí s jediným cílem. Přilákat budoucí středoškoláky, návštěvníky veletrhu Schola nejplynulejší. Všichni tak činí s jediným cílem. Přilákat budoucí středoškoláky, návštěvníky veletrhu Schola
6
Na Vaškovy pokusy už jsem nečekal, neb jsme museli s přáteli od plesu zpět do školy. Stejně už jsem je znal a věděl, že jsou dobré a přitáhnou. Mimo jiné také díky Vaškově nakažlivému en-thuziasmu.
Zkrátka ne vše se vždy povede. Každý chybuje. Jen mě zaráží jedna věc. Celou prezentaci měla v opatrování pí. prof. Hana Papežová. Vím, že je to osoba s vyvinutým grafi ckým cítěním. Opravdu jí ani jednou nenapadlo trochu usměrnit “porod” stánku? Vždyť prezentace školy na sledovaném a známém veletrhu není totéž, co zmazaný akvarel na výtvarce. Možná, že se o to pokoušela, ale narazila. Nebylo by to poprvé.
Nuže, spolkněme onu pelyňkovou pachuť a těšme se na Scholu příští! Jen takhle už prosím never more.
ROZHOVOR S PANÍ PROFESORKOU PELČÁKOVOU NA TÉMA ŠNA TÉMA ŠKOLSKÁ RADA| Klára Piskáčková |
V předminulém čísle, které již dávno zmizelo v propadlišti dějin, ve sběru či možná v šupleti psacího stolu některého studenta, byl uveřejněn poměrně kritický článek Máji Kalvové týkající se školské rady. Hned poté, co dílko vyšlo, ozvaly se hlasy plné nevole, že školská rada vůbec není tak mrtvá, jak se zdá. A tak jsme se rozhodli tento omyl napravit tím, že na toto téma natočíme s paní profesorkou Pelčákovou rozhovor. Jednoho krásného dne tedy naše „početná“ tříčlenná redakce ve složení Mája Kalvová, Martin Mityska a Klára Piskáčková navštívila kabinet ve čtvrtém patře a lehce jsme paní profesorku proklepli. Jako první se slova ujala Mája, která si přece potřebovala napravit reputaci.
MK: „Jak vlastně vznikl nápad vytvořit školskou radu?“„Školská rada je dána zákonem. Prostě vyšel nový zákon, který stanovuje, že na každé škole
má fungovat ŠR. Má mít šest členů, dva jsou zástupci pedagogického sboru, které si sbor zvolí, dva zastupují rodiče nezletilých studentů a studenty zletilé (opět voleni) a dva jmenuje magistrát. U nás na škole volby zástupců studentů a profesorů proběhly v jeden den, ale samozřejmě se volilo odděleně, byly dvě kandidátní listiny. Do rady jsem byla zvolena já a pan profesor Gottwald, za stu-denty Petr Sobotka a Ondřej Hála. Nevím, jestli je úplně ideální, aby zástupci zletilých a nezletilých studentů byli vždy jen studenti, domnívám se, že zástupce rodičů je také potřeba. V našem případě to zařídil magistrát - do rady byl delegován pan Vladan Jaroš, který je zároveň předsedou Sdružení rodičů a přátel školy. Dalším zástupcem magistrátu byl jmenován Ing. František Kunc.
Vy byste se měli se svými věcnými připomínkami, návrhy a problémy obracet na své zás-tupce, tedy studenty, ale my s kolegou Gottwaldem to nebereme tak, že bychom řešili jen problémy, se kterými za námi přijdou pedagogové, může se na nás obrátit kdokoliv.Některé problémy, s nimiž se na nás studenti či kolegové obracejí, jsou občas takového rázu, že kvůli nim pochopitelně není třeba hned svolávat ŠR (například doplňování mýdla a toaletního pa-píru, ovšem i tato věc se na schůzi rady projednávala – viz zápis).“
MM: „Já jsem nahlížel do stanov a přečetl jsem si tam, že zasedání rady je neveřejné, s možností přizvat jinou osobu. Proč je vlastně zasedání rady neveřejné? V zákoně 168 není psáno, má-li být to jednání veřejné nebo ne.“
7
„My jsme se na tom tehdy dohodli a nijak zvlášť jsme o tom nepřemýšleli, neviděli jsme to jako problém. O zasedání ŠR vždy informujeme s předstihem a dáváme dostatek času k podání připomínek, které jsou na radě všechny předneseny. Z jednání je proveden zápis, obsahuje vše, co se projednává. A my jsme se dohodli, že tyto zápisy budeme zveřejňovat, tudíž se objevují na internetových stránkách školy, kde si je každý může prostudovat.“
MK: „V zápisu z poslední schůze jsem se dočetla, že jste schvalovali jakousi výroční zprávu. Co je to vlastně výroční zpráva a co se stane, pokud ji ŠR neschválí?“
„Výroční zpráva je taktéž přístupná na webových stránkách školy a obsahuje základní údaje o škole (kolik máme studentů, kolik tu pracuje profesorů, jsou-li aprobovaní nebo ne…), učební plán, informace o přijímacím řízení, o seminářích, výsledcích olympiád a soutěží, akcích školy, exkurzích, výletech a kurzech, zkrátka o všem, co školu profi luje.
Tuto zprávu dávají dohromady jednotliví pedagogové spolu s vedením školy a členové rady ji pročítají, jsou-li v ní informace, které by tam měly být. Pokud by výroční zprávu ŠR neschválila, musela by se zpráva předělávat. Zatím však nebyl důvod ji neschválit, to by tam musely být nějaké zásadní nesrovnalosti v údajích.“
MM: „Myslíte si, že má smysl takto direktivně nařídit, že se bude někdo někde scházet za tímto účelem? Vždyť to všechno by se dělo i bez existence ŠR. Já se obávám, jestli existence ŠR netlumí vnitřní aktivity studentů vůči svému okolí. Třeba rady studentské byly postaveny na té živelnosti.“
„Domnívám se, že ministerstvo chtělo vytvořit partnera pro vedení školy, ale jestli se mu to skutečně podaří, záleží na tom, co budou lidé s radou řešit. Já si vůbec nemyslím, že existence ŠR nějak umrtvuje aktivity studentů na škole, protože ŠR není orgán, který tyto aktivity zastřešuje, který by nahrazoval studentskou radu. Některé pravomoci ŠR s aktivitou studentů vůbec nesouvisejí. (Vzhledem k článku ve Špitu a vaší nabídce na tento rozhovor mi došlo, že se domníváte, že někteří studenti nemají ani tušení o existenci ŠR, v tom případě rada nemůže tlumit jejich aktivitu.)“
MK: „A čeho tedy může ŠR docílit, jaké jsou její pravomoci? Na kolik je schopna ovlivnit chod školy?“MM: „Třeba nemůžete odvolat ředitele…“
„Ne, ne, ne, to rozhodně ne, ale může to být bráno jako návrh. Je to jen podnět, není to pravomoc. Školská rada něco schvaluje a k něčemu se vyjadřuje (viz. jednací řád ŠR), tato slova jsou použita i v zákoně. ŠR schvaluje výroční zprávy, školní řád a pravidla pro hodnocení, k ostatnímu se pouze vyjadřuje jako poradní orgán, přichází s nápady, které může přejímat od studentů, pedagogů či rodičů. Myslím si, že na naší škole spolupráce mezi vedením a dalšími složkami funguje poměrně dobře. To neznamená, že vedení se vždy přizpůsobí požadavkům, se kterými za ním jdete, ale vyslechne je nebo o nich diskutuje. Všem se nemusí líbit závěry, které jsou z toho vyvozeny, ale to už je jiná věc. U nás ŠR nemusí být orgánem, který by měl vedení přimět k diskuzi se školní veřejností.“
MK: „Takže vy pouze vyjádříte k mnohému svůj názor a vedení školy si to nějak přebere, jestli jsem to správně pochopila…?“
„Víceméně ano, ŠR dává podněty a vyjadřuje se k návrhům. Reprezentujeme názor určité skupiny lidí, jsou-li stejného názoru třeba profesoři i studenti, je to už dost silný hlas.“
MK: „Schválila třeba ŠR onen návrh o tříděném odpadu?“„Školská rada byla o této akci informována, vyjádřila nadšení. Nebylo potřeba o tom
diskutovat, zkrátka to rada vzala na vědomí.“
8
KP: „Členy ŠR jsou stále Ondra Hála a Petr Sobotka, kteří už loni odmaturovali. Zůstanou tam, nebo se budou konat nové volby?“
„Je-li někdo zvolen členem ŠR, je zvolen na tři roky a záleží jen na něm, jestli zůstane, nebo odstoupí. Člen školské rady musí být starší 18 let, tudíž pokud je do rady zvolen student, dochází k tomu, že po necelém roce svého působení v radě školu opouští. My jsme o Petrově a Ondrově setrvání v radě hovořili na minulém zasedání v loňském školním roce. Kluci říkali, že by rádi členy ŠR zůstali. Tak jsme se dohodli, že to zkusíme. Oni sami uvidí, jestli to funguje. Pokud by odstoupili, musely by se konat nové volby.“
MK: „A myslíte si, že je veřejnost naší školy dostatečně informována o ŠR?“„Já si myslím, že kdo chce, ten si informace najde. Když se podíváš na webové stránky naší
školy, máš tam informace o členech ŠR, jsou tam zápisy ze schůzí. Loni se ŠR sešla třikrát a třikrát visely na nástěnce informace a výzva k podání podnětů, takže snad i kdo nechtěl, musel si toho všimnout. Pokud mají studenti dojem, že je na škole většina věcí v pořádku, tak chápu, že se po radě nepídí. A pokud se po radě nepídí pouze z lenosti, stejně by pro její chod nebyli nic platní. Co myslíš, že by přispělo k tomu, aby byli studenti lépe informováni?“
MK se tváří nejistě a mumlá cosi o nástěnce…„Dejme tomu, že tedy podáme pomocnou ruku, třeba tím, že dodám informace na nástěnku,
a hlavně tímhle článkem ve Špitu. Ovšem pokud bychom zařídili nástěnku pro školskou radu, nemůžete očekávat nějaké časté obměňování, protože rada se neschází každý měsíc.
Zatím jsme se studentské aktivity, pokud se jedná o návrhy pro jednání na ŠR, moc nedočkali. Já to dávám do souvislosti s tím, že pokud už studenti něco vymyslí, projednají to s třídním, pak s vedením a nebývá to něco, na co by vedení nereagovalo.“
Tady náš rozhovor ukončilo nejen zvonění, ale i nedostatek dalších dotazů. Nu, co tedy dodat? Jedině toto: Pokud vám tyto informace nestačily, skočte si na internet. A jestli ani www.gymspit.cz/rada neodpoví na vaše otázky, nebojte se obrátit na členy rady.
([email protected]; [email protected])
POZDNÍ PŘÍCHODY aneb ‚Ranní ptáče usne na sváče‘ | Anna Štěpánová |
6.25: „Pííp!“... „Pííp!“... „Pííp!“... „Pííp!“ Zvoní budík. Otevřu rozespalé oko; přejedu pohledem z prvního budíku na druhý a pak zkontroluji údaj na velkých hodinách naproti posteli. No jo. Už je to tady. Zase ráno. Zavřu oko; ten neřád pořád zvoní, teď již s narůstající intenzitou: „Pííííííííííííp Pííííííííííííp Pííííííííííííp!“ „Pííííííííííííp Pííííííííííííp Pííííííííííííp!“ Rukou nahmatám toho drzouna a pořádně do něj praštím. AAAAch... Ticho..... Díky bohu.......
6.28 : „Pííp!“... „Pííp!“... „Pííp!“... „Pííp!“ Zase zvoní! Tak to už si dovolil moc. Nerozmýšlím se a udělím mu další ránu. Tak to jde pořád dokola až do 6.43, kdy se aspoň trochu proberu a konečně mi dojde, že je třeba zmáčknout čudlík, aby budík zmlknul. Chvíli sama sebe přemlouvám a na-konec se vyplazím z postele.
7.35: Vycházím z bytu. Ten zpropadený výtah se zase vlekl jako želva. Čas není nic moc, ale taky nejdu vyloženě pozdě - teda doufám... Jdu kolem základní školy. Malí, nezkažení, nadšení žáčci se pomalu houfují u vrat. Jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží.
7.40: Míjím další školu. Kolem mě proběhnou tři studenti. Jeden z nich povídá: „Přideej, ať nepřijdem pozdě!“ Tohle už nechápu; žáci vypadají dost staří na to, aby se snad jejich spěch dal ještě vykládat jako jakési ‚prvotní nadšení‘. Asi jim škola začíná dřív; jiný důvod nevidím.
9
7.45: Už vidím stanici metra. Huráá!! Metro však náhle přijíždí. Běžím .... Běžím! .... BĚŽÍM!! Jednou rukou popadnu ‚Expres‘, druhou ‚24 h‘; a když už mám skoro vyhráno, dveře vagónu se mi před nosem s klapnutím zavřou.
Rýsuje se další pozdní příchod. Cítím to v kostech.Tak takhle nějak obvykle začíná můj den. Někdy to vyjde, ale někdy holt taky ne. A nejsem
v tom sama; soudě dle poměrně často opakujících se postav, které se každé druhé, třetí ráno usilovně snaží doběhnout těch posledních pár metrů parkem, aby se vyhnuly tomu známému Sešitu A5. Tomu zákeřnému, podlému Sešitu, jež svítí svou nevinnou bělostí, ale potom znenadání vyhrk-ne: „Jméno! Třída!“ a člověk ví, že je ztracen. Náhle mizí všechny výmluvy, které si cestou obratně sesumíroval a odevzdaně odpoví. Jeho ctěné jméno Sešit už dávno zná, nedá se oklamat.
Musím přiznat, že tento systém pozdních příchodů se mi zdá poněkud přehnaný. Je jasné, že kdybych ovládala to umění přijít do školy včas, tak by mi to asi zas tak nevadilo, ale... Řekněme, že má člověk tzv. ‚špatný týden‘ a ve svém špatném týdnu chodí pozdě. To už má 5 pozdních příchodů; čili třídní napomenutí dávno za sebou a třídní důtku jen kousek před sebou! Někomu ten ‚špatný týden‘ možná přijde jako záležitost téměř nemožná, ale mně to zas tak nereálně nezní. A kdyby někdo měl ty ‚špatné týdny‘ náhodou dva? No na to si snad ani netroufám pomyslet! A za co jiného se dá dostat např. ředitelská důtka - kromě oněch pozdních příchodů? Za podpálení školy? Dobře; to už mírně přeháním, ale jak na to tak koukám, nemohu si pomoci, vidím v tom jakýsi nepoměr; zvlášť když většina pozděchodičů je schopná dorazit do školy sice po té šibeniční lhůtě 7.55, ale ještě před začátkem vyučování, takže o nic důležitého nepřijdou.
Někdy se při cestě do školy můžou stát takové věci, že by vám to nikdo ani nevěřil. Mně se například v době, kdy jsem ještě jezdívala autobusem, stalo hned dvakrát, že jsem nastoupila do absolutně špatného autobusu a než jsem to zjistila, tak jsem byla samozřejmě někde na konci světa. Jednou jsem zase přejela zastávku metra, což je podle mě ještě větší umění. A jednou (a to mi opravdu skoro nikdo nevěří) se mi do cesty postavil zuřivý jezevčík. Štěkal na mě, vrčel a vůbec se tak zle koukal, takže mě zdržel asi 5 minut, než si ho jeho páníček odtáhl pryč. A 5 minut – to je po ránu opravdu šíleně drahocenný čas.
Rozhodnutí napsat o nelehkém údělu pozdě chodících spoluobčanů na mě dolehlo po jedné vánoční zkoušce se sborem, kde jsem měla hrát sólo. Byla to zkouška těsně před koncertem a já jsem přišla místo v 16.40 až v 17.05, kdy už bylo dávno po sboru (a je jasné, že sbor na mě nečekal). Moje paní učitelka se pravda netvářila dvakrát nadšeně. Nedivím se jí. Ani od ostatních lidí v mé blízkosti se mi v tomto ohledu nedostává příliš pochopení. Matička bývá všude o půl hodiny dříve a táta chodívá přesně na čas, takže asi moc nechápou, kde to dítě vzali.
Tohleto ‚pozděchodičství‘ má však i své výhody. Předně poznáte pár zajímavých lidí. Svého času jsem měla například na metru spřízněný párek podavačů novin; to bylo každé ráno samé „Zase pozdě, slečno?“ či „Dneska to stíháte, slečno!“ anebo „Jste ve skluzu, přidejte slečno!“; od té doby, co tam stojí jedna nová paní, to už holt není vono. Jednou zase, když jsem na poslední chvíli doběhla do metra, tak jeden pán povídá: „Tak jste to vyhrála! Já vám fandil, slečno!“ Nevím, co to všichni mají s tou slečnou. Další výhoda je snad jasná; takové ranní sprinty jako mám já, ještě k tomu do kopce a s taškou, co váží snad tunu, tak takové netrénují snad ani Šebrle s Dvořákem. Za takové ranní rozcvičky by ze mě měly Rychlé Šípy jistě radost.
Moje novoroční předsevzetí tudíž asi znáte. Jenže stejné předsevzetí si dávám již asi popáté. Tak třeba letos to konečně vyjde... A pamatujte: „Kdo brzo chodí, zpozdilce zplodí!“ – a naopak; takže můžu doufat, že aspoň moje děti chytnou lepší geny.........=0)
10
POSTŘEHY Z VYSOKÝCH ŠKOL
Pavel Bakič | FFUKFilozofi cká fakulta je největší fakultou UK, zajišťuje desítky oborů, zaměstnává stovky
nejrůznějších osobností; výsledkem je téměř naprostý chaos.Skutečně, adept studia FF by se měl zejména připravit na to, že alespoň první semestr
nebude téměř tušit “co a jak”. Je obecně známo, že vyplnění a odeslání přihlášky je skutečným prvním kolem přijímacích zkoušek na každou vysokou školu, na FF však ještě přibývá mnoho kol dalších. Seznamy předmětů jsou neúplné, údaje o přednáškách a seminářích kusé, webové stránky některých oborů roky neaktualizované, takzvaný elektronický informační systém zpola nefunkční – a s tím se, mimochodem, prostě nějak popasovat musíte, protože se přes něj děje zápis do všech předmětů. Na rozdíl od takové FHS, kde stroje bezchybně řídí celý chod fakulty, budete na FF mno-hokrát zoufat nad zamotanou byrokracií, nedostatkem informací a šíleným zmatkem. Vězte, že jsou na tom všichni podobně, včetně většiny vyučujících, a nepropadejte panice.
Alespoň pro mne totiž ve studiu převažují pozitiva. Krom toho, že na většině oborů na FF se opravdu setkáte s největšími odborníky v ČR, je vynikající hlavně volnost studijních programů. Máte nějaké povinné přednášky a semináře, povinný zápočet z cizího jazyka, tělocviku a fi losofi e, ale k nim si můžete z bohaté nabídky předmětů přibrat cokoli chcete, od programování až po Hegelovu dialektiku. Mnoho předmětů (např. právě povinnou fi losofi i) lze absolvovat u několika různých učitelů, přičemž kurzy mají někdy nakonec společný jen název. Připočtěte k tomu živý “mimoo-fi ciální” ruch na fakultě a věřte, že se nudit opravdu nebudete – pozvánky na studentské projekce obskurních fi lmů, hospodské a klubové akce všeho druhu, koncerty běloruských punkových kapel, nabídky doučování norštiny, na to všechno můžete narazit na jediné nástěnce.
Jako student fi losofi cké fakulty také musíte počítat s tím, že vámi bude polovina studentů jiných, “užitečnějších” škol pohrdat a vaši příbuzní budou v lepším případě mít špatnou představu o vašem oboru, v horším vám budou soustavně klást otázky jako “co z tebe bude, tim se uživíš?” a “cože vás tam vlastně učej?”
Tolik k fi ldě obecně, vzhledem k různosti oborů a odlišnostem v jejich vedení je těžko říci více (resp. by naopak bylo těžko udržet rozumnou délku). Můj vlastní obor, anglistika-amerikanistika, patří spíše k těm větším, mám kolem devadesáti spolužáků, či spíše hlavně spolužaček. Ve škole trávím necelých dvacet hodin týdně, ale pokud od toho odečtete přednášky, na nichž se nevede prezence, dostanete číslo menší než poloviční. Mám ovšem hodně domácích úkolů: jen za první semestr se počet samostatných písemných prací pohybuje kolem dvaceti, od krátkých shrnutí cizích textů až po mnohastránkové vlastní rozbory literárních děl. Zkoušky v prvním semestru žádné nemáme, ale tyto písemné práce a několik zápočtových testů je dobře zastoupí. Při studiu musíte vyvíjet dost vlastní aktivity – do kopírování nejspíš naházíte za semestr stovky korun a se starým lístkovým katalogem knihovny anglistiky také zažijete nějakou tu společnou chvíli. Škola také počítá s tím, že se její studenti budou až později nějak profi lovat, a musíte tak absolvovat jak úvod do lingvistiky, fonetiky a fonologie, tak předměty zaměřené literárně či kulturovědně. Z hodiny, na níž se rozebírala irská vlastenecká poezie, tak třeba půjdete přímo na hodinu, kde se budete učit poznat rozdíl mezi sedmi anglickými “t”.
Krom toho je nám vyhrožováno vysokou “úmrtností” studentů. Protože se však rok od roku mění nejen počet přijatých, ale i někteří lektoři, nenechte se tím předem odradit. Já jsem pevně ro-zhodnut na svém oboru setrvat, pokud to osud dovolí.
11
Linda Růžičková | 2X PSYCHOLOGIEMůj milý ústave,
Tak mám za sebou první semestr vysokoškolského studia. Ta nepříjemnější část je ale za dveřmi – první zkouškové. A když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli by nebylo lepší napsat ti dopis až po něm. Pravda, mohl by být značně pesimističtější...
Začnu asi od začátku. Po maturitě mi vyšly zkoušky na 2 školy: • Fakulta sociálních věd MU v Brně bakalářský dvouobor Psychologie, Sociologie • Filozofi cká fakulta UP v Olomouci obor magisterská Psychologie.
Oba obory i města mají své plusy i minusy a svá lákadla, která jsem dlouho zvažovala. Leč defi nitivně jsem nedokázala zavrhnout ani jednu z možností a k rozhodnutí tedy došlo jen takovému, že Olomouc bude priorita a v Brně to zkusím. Takže tento semestr dělám každý týden své „trojúhelníky po republice“ – Praha – Brno – Olomouc – šílené, že? Ale kupodivu se to dá a ještě jsem se nezbláznila... A ač tomu asi nebudeš věřit, trojúhelník začnu v pondělí ráno a ve středu večer už jsem doma. (což u některých mých vytíženějších bývalých spolužáků a současných spolubydlících vyvolává značné pobouření). Rozvrh pondělí až středa na obou školách potěší, ale je více méně náhoda, že mi vyšel tam i tam tak, že to do sebe až „smysluplně“ zapadá... Ale příiští semestr už to praktikovat nehodlám a asi se holt budu muset usadit v té hanácké metropóli a Brno nějak udělat dálkově. Dost o mě!
Mimo Prahu jsme z naší třídy za značného nepochopení spolužáků šli jen 4.„Kam bych chodil, když celý svět přijde za mnou?“. Mimochodem právě tento centralismus a nabubřelost má za následek, že nás Pražáky v ostatních koutech země zrovna nemilují. Pokud ale chce člověk studovat obor psychologie v ČR, má 4 možnosti (a letos s největší pravděpodobností jen 3, protože pražská fi l.f. tento obor vůbec neotevře, údajně z důvodu obnovování akreditace). Stejně tak Tomáš Bendl studuje jediný obor v republice(musím podotknout velmi prestižní).Takže říkám ano, Praha je veliká, skýtá mnoho možností, ale zdaleka ne všechny. A „když nejde hora za Mohamedem, musí Mohamed k hoře.“
Ted už k samotným zkušenostem. Poměry na obou univerzitách se značně liší. A to téměř ve všem. Vlastně si můžeš představit dva absolutní protiklady a máš to.Brněnská FSV je krásná moderní nově zrekonstruovaná a špičkově vybavená budova. Moderní je i celý systém fungování fakulty. Vše probíhá přes internet. MU má (podobně jako UK Tajemníka) postrach všech prváků systém IS. Naučit se „v něm chodit“ chce značnou píli a hlavně čas, ale když už zjistíš jak na něj, skýtá zajímavé možnosti... Ale pozor - také nebezpečí, protože MU je mj. velmi pyšná na svůj program, který dokáže odhalit z internetu stáhlé kopie prací. Takže opravdu nezbývá než plodit vlastní díla...Vždy mi chvíli trvá, než se adaptuji na úzké zasmrádlé chodby fi lozofi cké fakulty nejstarší univerzity na Moravě. Univerzita Palackého má též svůj systém s názvem STAG, ale zdaleka ne tak propracovaný a užitečný. A pracovníci UP vzbuzují dojem, že je to největší zlo, co je mohlo potkat a rozhodli se jej tudíž bojkotovat.
Soukromě říkám, že jezdím z budoucnosti do středověku. Občas mám pocit, že necestuji jen prostorem, ale i časem.
Studium těchto dvou humanitních oborů obnáší především četbu, z této četby potom následné psaní výtahů a komentářů, ale co mi dělá největší problém, je psaní dlouhých esejů. Psaní slohů jsem nikdy neměla příliš v lásce.
12
Náročnost studia se ale opět značně liší. Zatímco v Olomouci na čtyřkreditový volitelný předmět vůbec nemusím chodit a stačí mi odevzdat na konci semestru referát, v Brně musím na pětikreditový předmět se stejným názvem napsat 3 eseje, mít účast na seminářích a složit zkoušku. Na FSV je kladen VELKÝ důraz na kvalitu seminárních prací a na samostatnou přípravu v knihovně. Pro představu: v Olomouci jsem za semestr odevzdala 2 referáty, v Brně bych měla mít odevzdané 3 eseje, asi 12 resuméček ze sociologických textů, 1 složitý experiment a asi 5 sad odborných otázek – samozřejmě nemám.
Obecně vzato, Olomouc není zastaralá jen vybaveností, ale i systémem výuky – rozvrh je pevně daný, na zkoušku se člověk našprtá a pokud ji na daný počet pokusů neudělá, letí. Ale úmrt-nost (3%) na našem oboru mě uklidnila. V Brně je člověk naopak nucen vyvíjet vlastní aktivity, a to značné. Co je zde potřeba, je kritické myšlení a schopnost psaní dlouhých textů.
Výhodou je, že rozvrh na FSS si sestavuješ z 60i procent sám, limit je 15 kreditů za semestr, takže pokud se chceš ze začátku fl ákat a pak makat, je na tobě jak si to zorganizuješ. Šikovní jed-inci si dokáží nacpat přednášky a cvičení do 2 dnů. Ale hlavně, pokud neuděláš zkoušku, nic se v podstatě neděje a příští rok si předmět můžeš zapsat znovu.
Studium samo o sobě mě baví – přednášky jsou zajímavé, obory se navzájem doplňují. Jen bez těch zkoušek bych se klidně obešla...
V Brně je nás v prvním ročníku psychologie téměř 90, přičemž může mít každý jiné kom-binace oborů a různé předměty navštěvuješ s různými lidmi. V Olomouci je nás v ročníku k šedesáti, přičemž chodíš se všemi na vše. Tzn. větší možnost se lépe poznat a navázat bližší kontakty.Nicméně hlavní fakt, který hovořil pro Olomouc, je relativně nenáročné studium (tedy zatím) a titul Mgr. místo Bc.
Další věc, kterou ti, můj milý ústave, většina mých spolužáků popsat nemůže (kromě vcelku namáhavého cestování, při kterém taky zažijete věci! - od upovídaných důchodců po sebevrahy skákající pod vlak), je život na koleji. Nikdo tě sice nekontroluje, ale člověk se musí postarat sám o sebe. Hlavně se ale musí sžít s ostatním obyvatelstvem, což občas není lehký úkol. Je hodně o štěstí, na koho natrefíš a s kým budeš rok sdílet 4 stěny. „Jsou totiž spolubydlící ideální, neideální a ti druzí...“ Jinak není nic neobvyklého, když tě ve 4 ráno vzbudí zpěv národní hymny. Tzv. chod-bové party už také neznám jen z vyprávění a (ne)výhodou kolejí je, že jsi prakticky stále v centru dění. P.S.: špunty do uší se hodí.
S Tomášem bydlíme v sousedních budovách. Co mu můžu závidět, je internetová přípojka, která bohužel není samozřejmostí a věřte, hodí se. Ale zase mám k dispozici koupelnu „jen“ pro 8 lidí. Bydlet na koleji je každopádně zkušenost.
Pro Pražáka je Olomouc se svými 100 000 obyvatel a 20 000 studentů vesnicí, která má ovšem svoje kouzlo. Brno rodák z Prahy skousne mnohem snadněji, neb je pro něj velikostí a možnostmi přirozenější. Kulturního vyžití je ale v obou městech dostatek, člověk jen musí vědět, kam zajít.
Poslední poznámku – pokud by se nějaký tvůj další odchovanec rozhodl studovat mimo Prahu, měl by počítat se značnými fi nančními výdaji. K výdajům za skripta a knihy se totiž musí připočíst peníze na ubytování (kolej cca 2000/měsíc), cestování jak mezi bydlištěm a studijním městem, tak v městě samotném, a pak také strava(viz. zkušenosti Tomáše Bendla s naší skvělou menzou kterou máme hned pod nosem). Ale zaručeně se člověk naučí vážit si teplého domácího jídla od maminky...
To je tak zhruba o mém vysokoškolském studiu po pár měsících. Je to pro mě celé trošku zkouška, úplně nová města, úplně noví lidé... ale fakt je, ze téměř na vše si člověk může zvyknout a přizpůsobit se...
Spoustě lidí přijde studování stejného oboru na 2 školách jako šílenost, mě ostatně také. Ale můžu říci, že za srovnání a zkušenosti, které mám z obou škol, jsem hrozně ráda. A s radostí se o ně podělím, takže pokud by nějaká duše měla potenciální zájem studovat některou ze zmíněných fakult, ať se na mě klidně obrátí.
Vzpomínám na tebe, milý ústave, a všechny moc zdravím.Studiu zdar! Linda Růžčková [email protected] [email protected]
13
David Novák | FIS VŠE, obor Informatika, 1. semestrOčekávání, že se naučím celkem dost o počítačích, zvládnu ekonomickou angličtinu, ale také
že získám základní přehled o ekonomii, právu a managementu, se plní. Ale „Ing.“ před mým jménem není tak „levný“, jak jsem doufal. Z předpokládaného moře volného času se stala malá louže, která navíc s blížícím se zkouškovým obdobím vysychá.
Obor Informatika je zřejmě nejobtížnější na VŠE. Nikde se to ofi ciálně nepíše, ale v podstatě se počítá se s tím, že už umíte programovat, že se vyznáte v sítích atd. 8 předmětů zabere celkem 18 hodin týdně, přičemž čtvrtek a pátek mám úplně volné. Docházku kontrolují jen na 2 hodinách, takže na ostatní bych chodit nemusel. Protože jsem však zatím spíše počítačová „lama“, k relativní-mu zvládání předmětů potřebuji absolvovat zhruba 2/3 hodin (tzn. 12 týdně). Doma přibližně 5 hodin týdně programuju a cca 6 hodin týdně čtu knížky o počítačích. Angličtinu a obávanou matematiku zvládám se zanedbatelným úsilím, a to díky IQ140 J a silnému základu z vašeho Ústavu, takže si ho važte!
Říká se, že informatici jsou nejchytřejší z celé VŠE J. 1/3 jsou opravdu velmi inteligentní lidé se skvělou pamětí, tlustými okuláry a zanedbaným zevnějškem. Ale zbývající 2/3 jsou normální lidé, kteří večery často tráví v útulných lokálech. Když se navíc každý den vidíte s jinou skupinou lidí a každá vás láká k dalším a dalším pivním dýchánkům či k všelijakým lákavým zkušenostem …
Jinak VŠE je masová škola, kde jedinec neznamená nic. Važte si toho, že po vás štěká vaše třídní, protože na VŠE po vás neštěkne ani pes. Vyhrávají průbojní lidé s dobrou schopností sebeprezentace. Na začátku semestru nás přišli 2 studenti informovat o programech zahraničního studia. Něco říkali a najednou jeden zvedl ruce a před 300 lidmi v aule řekl: „Tak, teď všichni vstaňte a tááákhle zvedněte ruce.“ Vypadalo to samozřejmě trapně, takže to provedlo jen pár lidí. „A právě pro vás, kdo jste vstali, je náš program – buďte odvážní a vystupte z řady.“ Vystoupit z řady – tahle pravda na VŠE vítězí.
Pepík Vlčků | PřF UK, obor Hospodaření s přírodními zdroji- očekávání naplněna- náročná docházka a učivo - bohužel- výborný učitelský sbor - bohudík- atmosféra podobná střední škole, přátelská až rodinná
- spolužáci super, pouze 30, všichni se známe a děláme spolu ostudu celé škole- jak se mi daří se mě ptej až po zkouškovým období, teď to jde samozřejmě skvěle- ve škole je času celkem málo, přestávky prakticky žádný, ale je to tak možná lepší - doma času dost, ale studiu ho budu věnovat víc až od teďka- největším zklamáním je pro mě nevalná úroveň menzy a potom taky to že už to nemám do školy 5 minut pěšky- jinak už mě nic nenapadá, takže se můžeš zeptat i Doma, protože už se u nás byl několikrát podívat na přednáškách jako nezávislý pozorovatel
14
N O VÁ R U B R I K A : U m y j s i h n ů j z b o t , v o l e , j d e m e d o d i v a d l a .N O VÁ R U B R I K A : U m y j s i h n ů j z b o t , v o l e , j d e m e d o d i v a d l a .N O VÁ R U B R I K A :
8 ŽEN | Mája Kalvová
8 žen,takto na člověka vykřikují plakáty, když jede po eskalátoru. 8 žen vyfotogra-
fovaných z profi lu člověka po očku sleduje, když jede v metru. 8 žen pak před člověka večer vystoupí na jeviště a vypráví mu, co jsou vlastně zač.
Když se zvedla opona, úplně první slovo, co mi přišla na mysl, bylo: „bílá“. Na scéně doplněné bílými kulisami stálo 8 hereček v nádherných kostýmech v různých „odstínech“ bílé. Nevím, co bylo působivější, jestli ta kombinace bílých hereček a bílých kulis, nebo ty samotné kostýmy. Ženy byly oblečeny velice extravagantně, a jejich šaty byly propracovány do nejmenších podrobností a přesně vystihovaly char-aktery postav. Musím říct, že to byl silný estetický zážitek.
Potom se rozběhl děj. Nakolik mě uchvátilo provedení scény, natolik mě nenad-chnul samotný příběh. Celé se to točilo kolem tatínka, kterého našla jeho dcera ráno ležet v krvi v jejich luxusním domě, ve kterém bydlí spolu s matkou, babičkou, tetou, starší sestrou a dvěma služkami. Zdálo se mi to, jako primitivní fraška doplněná rá-dobyvtipnými žerty, ve které většina myšlenek byla nahrazena hysterickými výkřiky a pobíháním po jevišti. Dokázala jsem si představit publikum, které takový kus ocení, ale byl to typ lidí, ke kterým nemám blízko.Po přestávce jsem se vrátila do sálu, a očekávala stejně slabý závěr. Ale nedočkala jsem se. Do děje přibyla ještě sestra mrtvého tatínka a najednou se začaly ukazovat velice zajímavé vztahy mezi postavami, jejich charaktery vyplouvaly na povrch a děj se obrátil v pěknou detektivní zápletku s dobrými hereckými výkony a výbornou poin-tou. A já musela uznat, že jsem se se svým zbrklým hodnocením mýlila.
A tak i když jsem si to zprvu nemyslela, nyní všem doporučuji, aby si udělali výlet do divadla Ta Fantastika a strávili večer ve společnosti 8 žen, stojí to za to.
Toto je dotazník. Je tu proto, aby byl vyplněn, a podle něj jsme mohli Špit lehce poupravit a přizpůsobit přání odběratelů.
· Myslíte se, že je školní časopis potřeba? ANO NE
Proč? ……………………...…………………………................................................................
· Co byste v časopise rádi potkávali?POVÍDKY - ZPRAVODAJSKÉ ČLÁNKY – BÁSNĚ – ÚVAHY – RECENZE – ROZHOVORY – CESTOPISY – VTIPY – KOMIXY – KŘÍŽOVKY
Další návrhy: .......................................................................................................................
· Jak často by měl časopis vycházet? 1X ROČNĚ – 3X ROČNĚ – 2XROČNĚ – 4X ROČNĚ – VICKRÁT ROČNĚ Kolikrát? ............................
· Chcete stálé rubriky?ANO NEJaké zaměření? ..............................................................................................................................
· Máte zájem podílet se na Špitu?ANO NE
· Pokud ano, proč se už nepodílíte?LENOST – STUD – NEINFORMOVANOST – ZAHÁLČIVOST – NESCHOPNOST – XENOFOBIE – ČINNOST V JINÝCH ZÁJMOVÝCH SDRUŽENÍCH (nedostatek času)Jiné důvody: ....................................................................................................................................
· Čím se má časopis víc zabývat?ŠKOLNÍ DIMENZÍ – VNĚJŠÍM PROSTOREM A ČASEM
· Jak byste časopis oznámkovali? *1 2 3 4 5
* 5 je nejlepší...
· Co si myslíte o rozhovorech s novými profesory?NEZAJÍMAVÉ – FASCINUJÍCÍ – PŘÍLIŠ POVRCHNÍ – CELKEM DOBRÉ – FASCINATIVNÍ – PŘÍLIŠ KRÁTKÉJiné přívlastky: ........................................................................................................................
· Chybí vám v rozhovorech nějaké otázky?ANO NEPokud ano, jaké? ..........................................................................................................................
· Měl by se Špit spíše než profesorům věnovat jednotlivým studentům? Například for-mou rozhovorů?ANO NEPokud ano, jaké máte konkrétní návrhy: .......................................................................................
· Myslíte si, že je adekvátní poměr mezi humornými a informativními články?JE TO AKORÁT – CHCI VÍCE ZÁBAVY – CHCI VÍCE SMYSLUPLNÝCH INFORMACÍNějaké dodatky? ............................................................................................................................
· Víte, že do Špitu můžete přispívat aniž byste byli v redakci? Že můžete články posílat na [email protected]?
...... TAKŽE TEĎ UŽ TO VÍTE ........
· Líbí se vám grafi ka?ANO NEMísto pro vaše poznámky: .............................................................................................................
· Co si myslíte o propagaci školního časopisu?CHABÁ – DOSTAČUJÍCÍ – GENIÁLNÍ – OTRAVNÁ – ZBYTEČNÁ – NUDNÁ – PŘÍJEMNÁJiné charakteristiky: .......................................................................................................................
· Proč jste nepřispěli do literární soutěže?NECHUŤ – LENOST – NEDOSTATEČNÁ ODMĚNA - OMEZENOST – PRINCIPIÉLNÍ IGNO-RANCE – NEVHODNÁ TÉMATA Další důvody: ..............................................................................................................................
· Poslali byste do literární soutěže svůj sloh, kdybyste sloh na zadané téma psali i v hodině? Tzn. měli byste ho už napsaný.ANO NEJiná varianta: ..............................................................................................................................
Vřelé díky za čas, který jste použili na vyplnění dotazníku! Pokud nám chcete ještě něco sdělit, klidně se rozepište po dotazníku, po dalším papíru, v e-mailu a nebo si to s námi přijďte rovnou vyříkat - scházíme se každou středu o velké přestávce před studentským klubem.
Redakce Tzn. Martin Mityska – oktáva Mája Kalvová – septima Klára Piskáčková – sexta Milan Flanderka – sexta Štěpán Vršťala - sexta
