číslo 48 10 Kč13. 6. 2013

Vojtovy trenkyNevěříte? Věřte!Bártova poradna

Záhada žlutých pruhůMaturujeme se Špitem

Jak jsem se nestala novinářkou

3

před nedávnem jsem v  redakčním archivuobjevil několik let stará čísla našehomagazínu. S   chutí jsem je otevřel, a kdyžjsem se ponořil do jej ich četby, padla namě zvláštní nostalgie. Z  tehdejších článkůjsem cítil nadšení pro věc a kouzlominulého. Až jsem se zastyděl, že pořádněneznám historii našeho periodika.Byl to pro mě jeden z  impulzů, abych

se obrátil na několik bývalýchredaktorů  s  nabídkou, zda by nechtělizavzpomínat na studentská léta a přispětdo Špitu nějakým textem. Téma jsemponechal jej ich vlastní fantazii. Přestože senakonec sešly pouze tři příspěvky, určitě jenenechte bez povšimnutí.Kromě nich najdete v  tomto čísle

rozhovor  s  Lucií Soldátovou, absolventkounašeho gymnázia a úřednicí v  Evropskéunii, lekci maďarštiny pro začátečníky,zkušební test státní maturity.. . inu, je tohodost.A  ještě drobnost: sluší se říci, že na

šéfredaktorském stolci Špitu nastala menšízměna a od nynějška vedu časopis zase já.Doufám, že se mi povede vstoupit podruhédo téže řeky a neutopit se.

Přej i vám příjemný čtenářský zážitekJakub Cepník

Vážení čtenáři (a zejména čtenářky),

4

5 Budoucím generacím: Pavel Bakič6 Budoucím generacím: Tomáš Novák7 Budoucím generacím: Laura Haiselová8 Záhada žlutých pruhů9 ... a za domácí úkol si napište10 Kino? Horská dráha? Zkuste metro!12 Lucia Soldátová: „Zjistila jsem, že chci žít v Belgii“14 Arnold15 Bártova poradna16 Otázková kopaná17 Učíme se maďarsky snadno a rychle18 Plyšové tajemství20 Maturujeme se Špitem22 Vojtovy trenky

16Otázková kopaná

20Maturujeme se Špitem

18Plyšové tajemství

5

Smolit zdravici svému někdejšímu ústavuje jako psát vzkaz do časové schránky,jenom naopak. Člověk se místo svéhobudoucího já obrací na to minulé, a vevětšině případů mu píše ostudný milostnýdopis; v  horším případě otevřený, v  lepšímpřípadě maskovaný jako oslava mladickébujarosti.Slyšel jsem ostatně, že naše rozlučková

nástěnka vydržela ve třetím patře asi čtyřiroky. To je nejdelší pouto se středníškolou,   s  jakým můžete počítat, až naněkolik zvlášť vytrvalých hebefilů.Chovám navíc temné podezření, že zeje

propast mezi generací, která středníprožila  s  hloupými telefony, a tou, která j i

prožívá  s  chytrými. Další temné pode-zření:   s  hloupými se školství bez problémůsžilo, zatímco  s  chytrými si neví rady, apokud ano, tak pouze jako  s  izolovanýmsymptomem.To bohužel vyvolává otázky: Kde

časopis najdu na webu školy? Kdo se staráo  Facebook? Kde je mobilní aplikace?Proč se nemůžu podívat, jestli se ve Špitualespoň zlepšil pravopis? Samozřejmě mětěší, že časopis, který jsme (znovu)-zakládali, dál funguje, jen bych chtělstávající redaktory varovat: ti bývalí seporůznu ufetovali, vystudovali práva nebose odstěhovali do satelitních městeček.

Pavel Bakič

budoucím generacím

15Bártova poradna

22Vojtovy trenky

6

budoucím generacím

Tak jo! Začnu tím, co mě vždycky nejvíctrápilo. Učení se na předměty, které měnebavily, resp. nezpůsobovaly kladnéemocionální vjemy v  mém nitru. Tímmíním předměty humanitní, zejména pakdějepis a asi trochu zeměpis a možnái  literatura.Tyhle předměty, jak se mi zdálo, postrá-

daly smysl. Jo, jej ich význam zůstával miskryt, čímž samozřejmě v  žádném případěnechci říct, že jsou úplně k  ničemu.Nicméně v  mladé mysli se vytvářírezolutní názory a v  té mé bylo: „Tohle jenaprd.“Ve skutečnosti mě tyto předměty něco

naučily. Naučily mě naučit se jakoukoli„blbost“, co po mně někdo chce. A  naučitse j i co nejrychlej i a tak, aby v  hlavězůstala alespoň tak dlouho, jak je třeba.Fakt je, že doteď si pamatuju, že otecnevímkoho byl obchodník  s  nevímsčím aže to bylo důležité. Možná by se hodiloříct, že mě naučily ještě základnímupřehledu v  dané oblasti, ale upřímně:„Všeobecné vzdělání je blbost! “Nu což! Na řadě jsou témata, která mi

nepřipadala jako taková blbost. Osobnějim říkám polohumanitní. Do této skupinyzařaďme zejména chemii a biologii. Snesljsem je, nemiloval jsem je a asi nikdynebudu, nicméně mi přišly, že k  něčemubyly. Získal jsem v  nich „všeobecnýpřehled“, což ale považuju za blbost, a

proto bych to radši specifikoval j inak.Když narazím na někoho,   s  kým buduspolupracovat v  tomto poli, nebudu zcelamimo. Jen skoro úplně.Hurá! Konečně jsou na řadě předměty,

které mě bavily. Fyzika, matematika amožná informatika. Přiznejme si to,informatika na gymplu je spíš ovládánípočítače než informatika, ale i  tak mě tobavilo.Smutné na tom je, že mám pocit, že

z  těchhle předmětů jsem toho využil asinejmíň. Mám pocit, že nástupem navysokou vyučující vzali tlustý červený fixa ke včemu, co jsem znal, nakreslilismrťáka, abych tam nelezl. A  všechnoodznova.Na tohle existuje krásná poučka, kterou

používá Terry Prattchet. Termínus tech-nikus v  páně Kantůrkově překladu je Lži-dětěm. Jsou to lži, co vás naučí, aby jenásledně mohli prohlásit za lži, abysteporozuměli j iným lžím, které vás naučípotom, ale jsou větší. Tak já teď studuju tyvětší lži.Hm. Tak co z  toho? Nic. Mládežníci,

studujte gymnázium. Učte se podle vásnesmyslné údaje na ještě nesmyslnějšípísemky. Dělej te domácí úkoly, na vysokémožná pochopíte, k  čemu jsou, stejně jakojá. A  když už vám to nebude k  ničemujinému, můžete o  tom tři roky po odchoduze školy napsat jeden pitomý článek.

Fajn. Předpokládejme, že jsem ze studia na gymnáziu získal vše, cošlo. Předpokládejme dále, že  s  odstupem tří let již moje představao  tom, co jsem se naučil a využil, odpovídá skutečnosti.Předpokládejme, že jsem schopen posoudit, co mi k  něčemu bylo aco ne.

Analýza mých znalostí nabytých na gymnáziuTomáš Novák

7

budoucím generacím

Přiznám se, že ačkoli od mojí maturity uběhl teprve rok, už mámcelé své středoškolské studium jakoby zakryté v  mlze. Asi jsem sesmířila  s  tím, že moje třída, kamarádi, chemie a fyzika, školníjídelna, paní vrátná a nakonec i   Špit najednou tvoří jakousiuzavřenou kapitolu.Už si skoro nepamatuji, jaké to bylo chtítzachránit celý svět jenom tím, že buduříkat pravdu a nic než pravdu. To, co jsempsala do Špitu – povedené i  zapomněníhodné kousky – to všechno už je pro měpryč, zapečetěné někde v  trezoru, neměnnéa konečné. Alespoň to jsem si myslela,dokud mi Kuba Cepník nenabídl, abychzase napsala nějaký článek.Najednou se otevřela pomyslná skříň

mého působení ve Špitu a z  ní vypadldlouho skrývaný kostlivec. Jedna z  věcí,které jsem udělala špatně, i  když jsem si toodmítala přiznat. Něco, co úplně odpo-rovalo mému přesvědčení. Napsala jsemčlánek, se kterým jsem sama nesouhlasila.Měla jsem informace, které by si studentizasloužili znát. Ale nechala jsem si je prosebe, protože jsem se bála, aby z  tohonebyl průšvih.Večer, kdy vyšel ten osudný článek, si

pamatuji výjimečně ostře. Moji rodiče sikoupili Špit na třídních schůzkách, přišlidomů a řekli mi, že nikdy nebudu dobránovinářka. Takhle. Doslova. Že nikdynebudu mít odvahu psát pravdu a postavitse autoritám. Že každému půjdu na ruku.V  tu chvíli mi došlo, jak velkou chybu

jsem udělala – i  malý průšvih stoj í za to,abych mohla říct studentům, co sedoopravdy děje ve škole. Od té doby mojespasitelské ambice splaskávaly, až jsemskončila na právech. Novinářkou už asi

nebudu, to je téměř jasné, ale aspoň mámdnes příležitost napsat, jak to tenkrátdoopravdy bylo. Pro klid svědomí.Psala jsem tehdy o  turniketech. Byly

u  nás ve škole nové, takže velké téma,velké pozdvižení. Ptala jsem se ředitele,proč je k  nám dal. Ptala jsem se studentů,co na ně říkají. Zj istila jsem, kolik tur-nikety stály. Samé objektivní informace.Ty jsem také do článku napsala – na rozdílod zbytku příběhu, který byl podstatnědramatičtější.Turnikety totiž asi první dva měsíce

nefungovaly – tedy, fungovaly, ale pou-štěly dovnitř kohokoli, kdo vlastnil čip.Nezáleželo, zda to byl čip, který vydalanaše škola, nebo jestli měl sloužit kevstupu do ZUŠ nebo třeba k  odemykánívlastního domu. To znamená, že celá po-hádka o  bezvadném zabezpečení školy sezhroutila, a kdybychom na to jako studentineupozornili, bůhví co se mohlo stát. Tohlepochybení školy jsem ale taktně přešla.Teď, když je to celé venku, jen stěží

dokážu uvěřit, že zrovna tahle příhoda měnasměrovala tam, kde teď jsem. Ráda bycho  tom chvíli přemýšlela, abych vás mohlana závěr potěšit nějakým moudrem. Třeba:„Nebojte se dělat to, čemu věříte, a hlavněto dělej te pořád.“ Pravda, ještě by to chtělotrochu vylepšit, přidat metaforu a vzpo-menout rodiče. Na to já ale nemám čas, jduse učit ústavní právo!

Jak jsem se nestala novinářkouLaura Haiselová

8

V  minulém čísle Špitu si školní kostlivec Arnold stěžoval nanesnadný průchod ze školy do parku. V  této situaci nyní došlok  posunu.

Osobně jsem se účastnil adrenalinovéhopřelézání aut, která znemožňovala snadnýpřístup do školy, a byl to pro mě opravduzážitek. Když se to ovšem opakovalokaždý den po delší dobu, začalo to býtnaopak velmi nepříjemné. Studenty i  pro-fesory tak jistě potěšila zpráva, že se přednaším gymnáziem objevil zákaz zastavenív  podobě žlutých čar na obrubníku. Tipřemýšlivější si j istě položili otázku, kdotuto změnu má na svědomí. Podezřívalijsme někoho z  naší školy, zašli jsme tedyza panem Zajícem a položili mu párotázek:

Před školou bylo nově pomocívodorovného dopravního značenízakázáno zastavení. Má v  tom vedenígymnázia prsty?Ano, prosadili jsme tuto změnu u  Měst-

ské policie a  s  jej ím posvěcením následněpan školník nalepil na obrubník předškolní brankou žluté pruhy. Tuto změnujsme provedli v  rámci zvýšení bezpečnostistudentů.Ve Špitu č. 47 vyšel Arnold, ve kterémbyla vyslovena stížnost na složitýpřechod přes silnici plnou aut. Dal právě

tento článek podnět k  řešení situace?Určitý vliv to na to možná mohlo mít.

Probíhalo to tak, že jsme původněřešili  s  Dopravním odborem městské částiPraha 9 stání za školou v  ulici Novo-školská, kde jsme to nakonec vyřešilipodobně, jako je to teď na straně parku.Původně jsme sice do ulice Špitálská chtěliumístit přechod pro chodce, což nám všakdříve zmíněná instituce nepovolila, ome-zilo by to prý prostor k  parkování. Na-konec došlo k  dohodě mezi vedenímgymnázia a Městskou policií, kterou jsmepožádali o  povolení umístit zákazzastavení.

Policie prý teď parkování před školoukontroluje, dokonce "rozdává" pokuty.Zdálo by se tedy vše v  pořádku. Přestoněkteří řidiči na těchto místech zastavují aparkují. Je pravda, že ve větší vzdálenostiod sebe, přijde-li ale člověk do školyobtěžkán taškou v  každé ruce, jen stěžíprojde. Porušují tedy řidiči zákon úmy-slně? Nevědí snad, co znamená "to žlutýna obrubníku"? Nebo jen nechtěj í měnitsvé staré dobré zvyky? To už může každýjen domýšlet.

Záhada žlutých pruhůDaniel Kadlec

aktuálně

9

Odpověď jsem za svých více než deset letškolní docházky stále nenašla, zato mámv  hlavě mnoho argumentů, proč by býtneměly. Následující článek vám představíněkteré z  důvodů pro jej ich zrušení, takžejestli snad zbožňujete počítání příkladů,hledání nejabsurdnějších informací nebovyplňování nejnudnějších cvičení a tovšechno navíc ve svém volném čase adomácím pohodlí, tak radši přeskočte nadalší stranu.

1) Stejně to nikdo neuděláRuku na srdce: kdo z  nás si dělá domácí

úkoly poctivě doma? Kladných odpovědíbude pravděpodobně minimum. Tou lepšívariantou je, že před zvoněním rychlesesmolíme sami nějaké jakés takés řešení,zatímco horší možnost – opisování odpilnějších spolužáků – využívá asi většinaz  nás (a to nemluvím o  těch, co se aninesnaží úkol mít). Doplácí na to tak akorátti poctiví a zbytek se  s  nimi veze.

2) Kde na to mám vzít čas?!Domácích úkolů jsou doslova a do pís-

mene hromady, většina profesorů zkrátkanení schopná akceptovat existenci j inýchpředmětů, povinností, neřkuli koníčků.Tudíž z  praktického hlediska prostě všech-

no stihnout nejde, to bychom všechen svůjčas věnovali studiu. A  kdo by toho pro-boha byl schopný? Leda naprostý fanatik.

3) Proč se mám do nekonečna učit něco,co znám / umím?Valná část úkolů spočívá v  otrockém

procvičování učiva probraného ve škole.Ale jestliže student látce rozumí, nepo-třebuje j i přeci omílat stále dokola anaopak žákovi, který má  s  probíranýmtématem problémy, zase nepomůže, má-lipřed sebou úlohy, nad nimiž nezná způsobřešení či postup.

4) I  profesoři mají práci  s  opravovánímVe všech lifestylových časopisech

čteme, jak špatné je nosit si práci domů.Učitelé jsou tak pracovití, že si práci nadoma dokonce dobrovolně přidělávají –apeluj i na ně tudíž, aby mysleli na svéblízké! (Když už nemyslí na ubohéstudenty.)

5) Máme se učit ve škole, ne doma!

Na závěr se chci omluvit, že článek nenípodepsán od rodičů, psala jsem ho totižtěsně před uzávěrkou.

Kdo z  nás neslýchá tuto větu alespoň pětkrát za týden, může sepovažovat za šťastlivce. Pokaždé si pokládám znovu a znovu tusamou otázku: A  k  čemuže ty „déúčka“ vlastně jsou?

… a za domácí úkol si napišteJana Dubská

názor

10

Každý z  nás zde tráví více času, než by si přál, jsme ale již zvyklí,přeci jen je to nezbytnou součástí našich životů. Naučili jsme semlčky koukat do země na tkaničky naproti sedícího pasažéra apokud možno neupozorňovat na svoji přítomnost v  dopravnímprostředku. Já to vidím jinak, je spousta způsobů, jak si cestuzpestřit, většinou stačí rozhlédnout se kolem.

S  trochou štěstí při letmém průzkumunarazíte například na spáče, to mátevyhráno. Občasné usrknutí a bezvládnémávání hlavou, hlavně když se brzdí předzastávkou, dokáže pobavit každého.Dokonce byste se mohli stát svědky

zákroku mnou zvaných „neodbytných“.Projevují se zásahy a náběhy do zaví-raj ících se dveří, většinou s  doprovodemnadávek vůči řidiči či vzteklým funěním,když mezi dveřmi uvíznou. Když se j imnakonec podaří svůj atak na vozidloúspěšně dokončit, rozhlédnou se po spo-lucestuj ících  s  pohledem vyzývajícímk  nějaké formě odměny. Nestyďte se j imalespoň zatleskat, zaslouží si to.Pokud štěstí nemáte, zapojte se sami,

snažte se navázat  s  někým co nejdelší očníkontakt, věřte mi, vždy se najde někdo,kdo vaši výzvu přijme. Pak už se jensnažte souboj vyhrát, není to tak jedno-duché, jak se může zdát, hlavně v  případě,že je vaším soupeřem nasteroidovanágorila.Další zaj ímavou činností je v  pře-

plněném metru nechat na sedačce odložený

nějaký předmět, například balení chipsů.Pár zastávek se budou cestuj ící chovat, žejsou chipsy právoplatným občanem, a takse budou zdráhat je z  místa vyhodit, budouse mačkat tělo na tělo a koutkem okapomrkávat po okupované sedačce. Alekaždý vagón má svého hrdinu, a tak sedočkáme zajímavého dějového klimaxu,když z  řady cestuj ících vystoupí onenvyvolený a  s  j istou nervozitou, že balenípatří cestuj ícímu na vedlejší sedačce,chipsy zvedne a místo obsadí.Následující scenérie se může lišit. Jsou

tací hrdinové, kteří pytlík vystaví jakoválečnou trofej , a tak můžete řadu zastáveksledovat osobu  s  chipsy v  ruce, na klíně,nebo nenápadně položenýma v  mezeřemezi sedadly. Když dorazí do své cílovédestinace, opatrně balení položí dopůvodní polohy a při výstupu budou tvrdit,že na místě nikdy neseděli.Jiní se ihned po dosednutí pokusí zbavit

kompromituj ícícího důkazu. V  mžikubalení mizí, nejčastěj i pod sedačkou, občasale i  v  brašně hladového cestuj ícího. Potémáte možnost nečekaně zasáhnout do děje.

Kino? Horská dráha? Zkuste metro!Jakub Hrdina

z  pera našich studentů

11

Vraťte se na místo činu a dychtivě hledejte,v  prvním případě se poté sehněte a snažtese své chipsy vyprostit zpod sedačky.V  druhém, který vám do karet hraje více,po zdlouhavém hledání osobu oslovtes  tím, že jste si omylem zapomněl baleníchipsů na sedačce, jestli je někde neviděla.Škála reakcí je široká, můžete se setkats  omluvou a navrácením chipsů, zapíráním

do samotného konce, nebo dokonce kesmyšleným historkám, kde vystupuje třetíosoba, která chipsy ukradla, snědla, nebocestuj ícímu do kabelky nastrčila.Jestli tedy budete mít někdy chuť

zkrátit si cestu saturninovským humorem,vzpomeňte si na moje rady a hlavně si dometra nezapomínejte kupovat chipsy.

12

Lucia Soldátová:„Zjistila jsem, že chci žít v  Belgii“

Jakub Cepník

Že absolventi našeho gymnázia nejsou žádní blbové, nýbrž vzdělanía inteligentní lidé, je všeobecně známo. Živoucím důkazem toho jei   bývalá studentka Lucia Soldátová, která nyní pracuje v  Bruselujako úřednice pro Evropskou unii. Před nedávnem k  nám opětzavítala, aby nám udělala osvětovou přednášku o  tom, co že je taUnie vlastně zač.

Překvapilo vás tu dnes něco, když jste sepo dlouhé době objevila na naší škole?Škola vypadá určitě líp. Zároveň mě

překvapilo, kolik věcí je pořád stejných akolik vzpomínek to ve mně vyvolává.Nejvíc jsem ale byla překvapena vámi,studenty, protože jste reagovali víc, nežjsem očekávala. Měli jste celkeminteligentní dotazy a myslím si, že jstetoho i  dost věděli, což je fajn.

Vaše práce je poněkud neobvyklá. Jakjste se k  ní vlastně dostala?Ta cesta byla celkem dlouhá, ale tak

nějak to k  tomu směřovalo. Já jsem sevždycky o  Evropskou unii zaj ímala.V  letech 1996-9 jsem bydlela v  Belgiis  rodiči, protože táta pracoval pro mini-sterstvo obrany a připravoval náš vstupdo  NATO.Pak jsem šla studovat novinařinu, ale

po čase mi došlo, že když člověk studujejenom žurnalistiku a nesoustředí se nanějakou konkrétní oblast, je to dost málo.Protože mě zajímala mezinárodní politika,přihlásila jsem se ještě na teritoriální studiana FSV a tím pádem jsem začala tak nějakspojovat novinařinu a komunikaci, média,práci  s  lidma a všechno, co  s  tím souvisí.Pak jsem také jela na stáž do Rady EU,

kde se mi líbilo, a začala jsem nad pracív  institucích víc uvažovat A  musím říct, žev  tom byly i  osobní důvody, protože jsemna vysoké škole potkala Belgičana, vdalajsem se a zj istila, že chci žít v  Belgii. Tímpádem pro mě bylo výhodnější pracovatpro Evropskou unii jako takovou, než býtnovinářkou.

rozhovor

13

Doporučila byste svou práci ostatním?Určitě ano, protože ta práce je

zaj ímavá, člověk si j i může přizpůsobit,pohybuje se v  mezinárodním prostředí amluví cizími jazyky. Je to stimulujícíprostředí, které dává hodně podnětů proosobní i  profesionální rozvoj a dává vámspoustu možností.

Co vám dala naše škola? Myslíte, že jstetu získala dobrý základ pro takovoukariéru?Nevím, jestli přímo pro tuhle kariéru,

ale určitě mi dala dobrý základ, abych šlana vysokou školu a abych aspoň troškuvěděla, co od života chci, a hlavně comusím udělat, abych toho dosáhla.

Co soudíte o  marihuaně? Byla byste prolegalizaci?Jo, určitě. Pro mě to není o  moc větší

droga než alkohol nebo cigarety.

Trápíte ráda malé vepříky?Mám doma dva a snažím se je netrápit,

ale oni trápí mě.

Děkujeme za rozhovor!

14

Zvonek ztichnul, chodby prázdnýO  přestávkách jakž takž klidProfesoři zase básníŽe přišel čas maturit

Nikdo se teď nevydáváNa Sokol, ven za vrataStudent školu vydýcháváZa co je to odplata?

A  když poté kolem nosíStravu tolik bohatou

Zamyslí se možná mnozíNad třináctou komnatou

A  když poté zapadnemeZ  chládku chodby zpět do třídTéměř hned nás napadne "NeNechci mozek vyudit"

Vás to taky brzy čekáNahoru se uklidit

Tak nás kdekdo rád tu lekáKdyž přijde čas maturit

Arnold

Znáte Arnolda? Je to školní kostlivec, který rád a do všeho strká nos. Když se mu něconezdá, nebojí se ozvat. Líbí se Vám jeho názory? Souhlasíte  s  ním? Myslíte si, že je toblb? Máte ho rádi? Chcete  s  ním kamarádit? Chcete mu pohladit pleš? Podrbat ho zauchem? Dopisovat si  s  ním? Zbít ho? Rozložit ho na jednotlivé kostičky a potom zasesestavit? Diskutovat  s  ním? Hádat se? Můžete ho kontaktovat! Arnold sdíli e-mails  redakcí, napište mu na redakce.spit@seznam.cz

15

Bártova poradna

Ahoj Bárte, mám problém. Nechci chodit doškoly. Není to proto, že bych měl hroznýspolužáky, ale prostě se nerad učím. O  rannímvstávání raději nemluvím. Co  s  tím mám dělat?Petr, 12Ahoj Petře, Tvůj problém naprosto chápu, sám

chodím do školy déle, než ty jsi na světě. Učení měnebavilo nikdy a den, kdy musím vstát před desátou,považuji za zbytečný. Bohužel mám pro tebe špatnouzprávu, musíš mít odchozeno minimálně devět letpovinné školní docházky. Nicméně potom už jsivolný. Vím, že rodičům se to moc líbit nebude, alenutit tě nemohou. Kdysi bývalo v  módě utéctv  takovém případě  s  komedianty. Počkej si, až okolovašeho domu pojede cirkus, a nenápadně naskoč dojedné z  maringotek. Lidé od cirkusu jsou hodní,dobře se o  tebe postaraj í, naučí tě novým skvělýmkouskům a brzké vstávání se stane minulostí.

CzAu bAaArTe, PrZiPaDaAaM Si bLbE, pTz yE Me 14 A  YsEmpOrZaAaD PaNnA. yE To nOrMaAaLnIiI? x(Ahoj Neznámá! Ideální věk pro ztrátu panenství souvisí především

s  tím, k  jakému živočišnému druhu náležíš. Z  tvého písemného projevuto bohužel nejsem schopen rozpoznat. Nicméně uvedu zde pár příkladůa snad se alespoň v  jednom trefím: Jsi-li kráva, je běžné začíts  pohlavním životem kolem jednoho roku, pokud patříš mezi hroznýšekrálovské, měla jsi začít mezi čtvrtým a pátým rokem, a náležíš-li kekaretám obrovským, tak se doporučuje počkat do čtyřiceti let. Pokudbys ovšem byla čirou náhodou člověk, tak oficiální hranice pro prvnípohlavní styk je patnáct let. Já ti ale rozhodně doporučuji, aby sesnaučila nejdřív psát, než si něco začneš na poli tělesné lásky. Drž sehesla: Nejdřív gramotná, až pak těhotná!

A  co ty? Máš svůj vlastní problém a příběh? Svěř se a nebudeme k  tvému volání hluší!Stačí napsat na redakce.spit@seznam.cz. Vybrané dotazy zveřejníme na stránkáchčasopisu.

Celý svět se utápí v  problémech: válka, mor, klíšťata, neodtékajícízáchody... Proto jsme rádi, že jste zavítali na stránky Bártovyporadny, kde se vaše problémy pokoušíme řešit.

16

Tentokrát budou mířit dotazy na profesora Pretla. Letosodmaturovala jeho první třída, a tak se jej ohledně toho a jiných věcírozhodl vyzpovídat jeho student Richard Zevel (4.B).

Na škole jste se možná nejvíc proslaviltím, že jste celé čtyři roky dělal třídníhovelmi kontroverznímu kolektivu a ne-přišel k  úrazu. Jak byste shrnul svojepocity od prvního dne, kdy jste nás viděla co pro vás ty roky znamenaly,případně, jestli jste se něčemu naučil?Jednou o  tom napíši knihu o  několika

svazcích, Goethe bude závidět. Zatím bychto shrnul do jedné krátké věty: Bylo toinspirativní a poučné.Je o  vás známo, že hrajete v  několikakapelách, nebo jste alespoň hrával. Jakje to  s  vámi teď, můžeme vás někdeslyšet a vidět?To stále platí, leč vystoupení jsou

velmi, velmi nepravidelná. Bude-li mítněkdo zájem, rád osobně podám aktuálníinformaci.Ten čas strávený  s  námi nebyl rozhodnějednoduchý, máte pro vaše kolegynějakou radu, jak co nejefektivněji

přežít a zachovat si duševní zdravív  případě, že by se dostali do podobnésituace?Nemám. To, že jsem přežil a zachoval

si duševní zdraví, byla náhoda. Rozhodněpomůže, když máte dobré zastupujícítřídní.Čemu dáte přednost nyní, klidnémuodpočinku, či se brzy vrhnete do dalšíhotřídnictví?To nezáleží jen na mně, rozhoduje se na

vyšších místech. To znamená, že se musítezeptat o  několik pater níže. Ale osobněbych se do toho rád opět pustil.Výhledově, prosím.Vypěstoval jste si díky, nebo chcete-likvůli nám nějakou závislost či zlozvyk,kterého se zaboha nemůžete zbavit anipoté, co jste se úspěšně zbavil nás?Ani ne, všechny jsem měl už před

vámi. A  také přežily.

Daniel Kadlec

otázková kopaná

17

Měla vás naučit základům gramatiky a pak probrat několiknejobvyklejších konverzačních témat, jak to u  těchto příručekbývá. Jak to ale u  těchto příruček bývá, nenaučí vásgramatice (kromě drobné poznámky, že maďarština má 17pádů a 5 se j ich i  používá) a neposkytne vám jinou

slovní zásobu než ano/ne/díky/prosím(igem/nem/köszönöm/kérem). No, úvodnídvoustránku bychom měli za sebou, ještěmějte na paměti, že "musíme dobře rozlišovatpředopatrové a zadopatrové hlásky" (???) amůžeme se vrhnout na text.Jak uznáte, nemohl jsem po takovéto průpravě

jakkoli porozumět textům k  procvičování, pokusím seale (po zkušenostech  s  podobnými příručkami)zprostředkovat svůj dojem po přečtení textu "Úředníhovor".

„Dobrý den. Rád bych hovořil  s  oblastím ředitelem JZD“„Nemohu vás spojit  s  oblastním ředitelem JZD“„Proč mě nemůžete spojit  s  oblastním ředitelem JZD?“„Nemůžu vás spojit  s  oblastním ředitelem JZD, jelť nadovolenou lovit ryby“„Můžete mi popsat, jaké ryby loví?“„Loví pangase, kapouny, lemouny a kormorány“„Děkuji, to je vše, co jsem potřeboval vědět. Na slyšenou“

I  můj příbuzný se  s  maďarštinou rozloučil poté, conáhodně otevřel knihu a naučil se svou jedinou frázi„Szabat it szigonyal halásni?“ Touto frází, bez které se nadovolené u  moře nemůžete obejít, zaj ímá-li vás, je-liv  okolí povoleno lovit i  har-punou, se loučím i  já.Viszontlátásra u  dalšího čísla!

Takhle nějak se jmenovala příručka, kterou si koupil jeden můjpříbuzný  s  ambicí naučit se po maďarsky (jak říkají Maďaři naseveru), protože „v  jaké jiné řeči se oči řeknou szemek,“ že?

Učíme se maďarsky snadno a rychleMetoděj Novotný

jak to vidí Metoděj

18

Již nemálo studentů našeho ústavu si v  posledních týdnechnemohlo nepovšimnout viklající se dlaždice v  mezipatře meziprvním a druhým poschodím. Většina z  nich tuto skutečnost přešlajen mávnutím ruky, ale já jsem se rozhodl přijít této záhadě nakloub.

Jednoho dne, j iž po skončení vyučování,jsem se tiše vydal k  inkriminovanémumístu a pokusil jsem se dlaždici vytáhnout.Ačkoliv proces vyjmutí dlaždice nebyljednoduchý, po pár minutách nadávání semi za použití sbíječky, bagru a kladko-stroje podařilo onu dlaždici tiše a nepo-zorovaně vyndat z  podlahy ven. Nověnaskytnutý výjev mi doslova vyrazil dech.Na místě, kde ještě před pár okamžiky bylakeramická destička, se nyní nacházelazažloutlá obálka s  tmavě červenou vos-kovou pečetí. Na nic jsem nečekal a okam-žitě jsem ji otevřel. Na malém papíře bylaj iž značně vybledlým inkoustem na-kreslena složitá mapa a nad ní se skvělkrasopisný nápis Školní sklepení.Matně jsem si vybavil všechny své

vědomosti týkající se daného areálu, alezj istil jsem, že kromě hlavní chodby askladu učebnic ve školním sklepě nicneznám. Srdce se mi rozbušilo. Mapazahrnovala nejen obyčejné místnosti, jakokotelnu, skladiště a továrnu na plyšovékrtky, ale také změť neznámých chodeb atajných.. . počkat. Co jsem to právě přečetl?Továrna na plyšové krtky? Se zatajenýmdechem jsem si prohlížel list papíru anemohl jsem věřit vlastním očím.Urychleně jsem dlaždici jeřábem spustil

zpět do otvoru a i  s  mapou jsem se vraceldomů.Další den jsem již plánoval tajnou

expedici do nitra školního podzemí. Poskončení poslední vyučovací hodiny jsemsebral všechnu odvahu a společně sedvěma nejmenovanými spolužáky jsem sevydal z  přízemí po schodech dolů. Dveředo obávaného sklepa byly pootevřené.Opatrně jsme vešli dovnitř a rozhlédli se.V  hlavní chodbě bylo rozsvíceno a z  dálkyk  nám dozníval zvuk rádia; pan školníkzřejmě někde v  hlubinách sklepenípracoval. Vešli jsme do prvních dvěří, nakteré jsme narazili, a pohltila nás tma.Pomocí petrolejové lampy jsme osvítilitmavou místnost. Všude byly staré skříně aregály; a vedle na zemi ležel velký kufr.Zvědavě jsme mohutné zavazadlo otevřelia uskočili  s  hrůzným výkřikem. Z  ote-vřeného kufru nás pozoroval mrtvolněvypadající obličej z  neznámé hmoty.Kromě děsivé tváře se v  zavazadlenacházela směs hadrů a harampádí. Značněotřeseni jsme kufr opět opatrně zavřeli avrátili se do hlavní chodby.Rozhodli jsme se, že prozkoumáme

oblast, kde by se dle mapy měla nacházetj iž zmíněná továrna na plyšové krtky.Prošli jsme několik chodeb, neznámých

Plyšové tajemstvíAdam Cepník

nevěříte? věřte!

19

místností a po několikaminutách jsme stanuliv  malé j izbě. Podlaha bylapokryta prachem a zestropu visely pavučiny. Na

konci malého interiéru byly dveřes  cedulkou Nepovolaným vstup zakázán!Podle mapy jsme byli konečně u  cíle. Užjsme se chtěli vydat napříč místností, kdyžse za námi ozvaly kroky a ze tmy sevynořil pan školník se smrtelně vážnýmvýrazem. „Tam nemůžete kluci, je tonebezpečný!“ Nechápavě jsme se na sebepodívali. Pan školník tu samou větu ještějednou zopakoval a nadále nás vytřeštěněpozoroval. Vyměnili jsme si pár nechá-pavých výrazů a poté následovali školníkazpět k  východu ze sklepa.Samozřejmě jsme se však nenechali

zastrašit a hned, jak mohutná postavazmizela za rohem, vypravili jsme se zpět.V  absolutní tichosti jsme prošli spleťchodeb a došli opět na stejné místo. Tichonarušovalo jenom naše dýchání a zvukjezdících výrobních pásů.. . počkat? Vý-robních pásů? Napětí se stupňovalo.Pomalu jsme přistoupili ke dveřím azabrali za kliku; dveře se  s  hlasitýmzavrzáním otevřely a umožnily tak výhledna gigantickou halu plnou jezdících pásů,

strojů a pracovníků v  bílých pláštích. Malíplyšoví krtci jezdili na pásech sem a tam;na začátku teprve jako neforemné kusyplyše, na konci jako hotové hračky.Najednou se před námi vynořil mohutnýmuž  s  koženým kloboukem a dlouhýmkabátem. „Táhněte, parchanti! “ zvolaltakovým hlasem, který dokazoval, že tomyslí setsakramentsky vážně. Na vážnostijeho výroku přidala ještě pistole, kterouspěšně vytáhl zpoza opasku. Okamžitějsme zabouchli dveře a rozběhli se zpětjako o  život. Podle paměti jsme několikrátzabočili a nakonec jsme se vynořili opětv  hlavní chodbě školního sklepa. Bezzpomalení jsme proběhli ven na schody aaž v  přízemí jsme se zastavili. Nikdo násnaštěstí nepronásledoval. S   rozporuplnýmipocity jsme odešli ze školy.Od toho dne jsem nic podivného

nezpozoroval. Až týden poté, o  první malépřestávce, moji pozornost zaujal neznámýchlapík, který vešel do vestibulu apřistoupil k  paní vrátné. „Hi, I'm the newenglish lector on this school. My name isTyler, can I  go inside?“ zaslechl jsemz  povzdálí. Najednou se muž otočil a jáuviděl jeho obličej . Během okamžiku jsempoznal,   s  kým mám tu čest. Dívala se namě tvář z  kufru ve školním sklepě.

20

Státní maturita je téma, které nechá jen málokoho chladným. Vymáte díky Špitu jedinečnou příležitost vyzkoušet si didaktický textz  českého jazyka, jak by mohl vypadat příští rok. Vycházímez  dostupných materiálů z  předchozích ročníků.

Maturujeme se ŠpitemJakub Cepník

státní maturita

VÝCHOZÍ TEXT K  ÚLOHÁM 1-6

Zavazadla jsme nechali za torosem a  s  naprostou tichostí se proplížili k  podivnémukopečku. Teprve teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Ano, říkal jsem si, profesorměl pravdu. To skutečně musí být nějaký zasypaný bunkr.Když jsme ho obešli, spatřili jsme ve sněhu kruhový otvor, který před chvílí někdo

odkryl. Dveře! Profesor z  nich opatrně smetl sníh a ukázalo se, že jsou kovové.Uprostřed měly jakýsi úchyt určený k  otvírání.„Uhněte stranou,“ rozkázal Kasowski, uchopil do jedné ruky pistoli a druhou rukou

za dveře zabral. Byly odemčené! Pomalu se otevřely a odhalily nám vstup do jakésiosvětlené chodby, která se po několika metrech rozbíhala do třech různých směrů.

(Vzhledem k  povaze úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

2 body1 Jak byste specifikovali výchozí text?

A) výchozíB) textC) výňatekD) žádná z  uvedených možností není správná

2 body2 Kterým z  následujících výrazů lze nahradit slovo „podivný“ v  prvním

odstavci výchozího textu?A) zhulenýB) rychleschnoucíC) traktorD) zvláštní

21

2 body3 Jak pravděpodobně pokračuje děj příběhu?

A) Vypravěč spolu  s  Kasowskim se neodváží vej ít dovnitřbunkru a raděj i místo opustí.

B) Vypravěč spolu  s  Kasowskim vejdou dovnitř bunkru, kde se stanousvědky magického rituálu okultního bratrstva.

C) Z  bunkru se náhle vyřítí vojáci a začne přestřelka.D) Na scéně se objeví lední medvěd a napadne hlavního hrdinu.

2 body4 Ke kterému slohovému útvaru lze dané dílo přiřadit?

A) inzerátB) popis pracovního postupuC) dobrodružná novelaD) dadaistická báseň

2 body5 Kolik bunkrů a dalších vojenských objektů mělo být zbudováno

v  československém pohraničí v  letech 1935-1938?A) 15 363B) 15 463C) 15 462D) Československo v  daném období nemělo pohraničí.

2 body6 Kolik peněz zhruba stála příprava státní maturity pro rok 2013?

A) 212 milionů korunB) 112 milionů korunC) 62 milionů korunD) 12 milionů korun

© Centrum pro potírání vzdělanosti (SERMAT), 2013

SPRÁVNÉODPOVĚDI:1b,2d,3b,4c,5b,6a

22

Nevnímám výklad, ni hořčík, ni ledek,rozptýlen odstíny Vojtových trenek.Co byste dělali, když přímo před vámipokouší každého pestrými barvami?Závistí zbledla by dokonce duha,odtrhnout pohled tak půjde jen ztuha.

Vojtovy trenkyTrenkošlap Šmírák  &  Sliposlav Koukal

poezie pro studenty

ŠéfredaktorJakub Cepník (6. V)

RedakceLinda Havrdová (2. V)Viola Bláhová (2. V)Daniel Kadlec (2. V)Dan Unzeitig (2. V)

Mikuláš Hobzík (2. V)Magdalena Hamáčková (3. V)

Lucie Rudolecká (3. V)Martina Kunešová (4. V)

Adam Cepník (4. V)Vojtěch Zítko (1. B)

Josefína Kurfürstová (6. V)Michaela Rusková (6 .V)

Jana Dubská (6. V)Anna Kozáková (6. V)Metoděj Novotný (6. V)

Jan Holan (6. V)Jan Zhouf (6. V)

Anna Stuchlá (7. V)Jakub Hrdina (3. B)

IlustraceJan Holan (6. V)

Sazba a zlomTomáš Novák