Společnost pro ochranu Prokopského a dalejského údolí, z.s. Připravila malý itinerář exkurze IUCN po Prokopském údolí, konané 25.9.2018 www.prokopskeudoli.org info@prokopskeudoli.org

Praha Praha, jako hlavní město České republiky, se nachází v srdci Evropy. Nemá sice moře, ale zajímavostí je, že je

odsud stejná vzdálenost k Jaderskému i Baltskému moři. Říká se, že Praha je stověžatá, což jistě uvidíme na konci exkurze po Prokopském údolí na vrchu Děvín. Také se říká, že je zelená. Je i není to pravda. Záleží na lokalitách. Přesto o Praze můžeme říci, že je zde vyhlášeno: 94 maloplošných zvláště chráněných území o rozloze více než 2.220 ha 2 CHKO – chráněných krajinných oblastí, jež jsou však menší částí větších celků CHKO vyhlášených mimo hl.m.Prahu 8 NPP – národních přírodních rezervací 16 PR – přírodních rezervací 70 PP-přírodních památek 12 EVL – NATURA 2000 dle 92/43/EHS o stanovištích

Prokopské údolí

Nalézá se na území hlavního města Prahy, pouhých 7 km od Václavského náměstí vzdušnou čarou. Z geologického hlediska se jedná o jeden z nejdůležitějších geologických profilů pražské prvohorní pánve ze svrchního ordoviku, siluru, spodního a středního devonu. Mimo převažujících vápenců jsou podkladem, svrchnoordovické křemence, břidlice a též křídové pískovce. V části území jsou patrné projevy silurského podmořského vulkanismu s diabasy.

Prokopské údolí patří bezesporu k přírodovědně nejhodnotnějším lokalitám na území Prahy. Je to nepochybně dáno geologickým podkladem a značnou pestrostí stanovišť, která zahrnují jak výslunné skalní stepi, teplomilné trávníky, křovinaté stráně, tak lužní, suťové lesy a dubohabřiny a podél Dalejského potoka také nivní louky.

Stupně ochrany

Je součástí Přírodního Parku Prokopské a Dalejské údolí, který má však statut ochrany minimální. Na území tohoto parku je vyhlášeno:

1 PR - Přírodní rezervace

1 EVL – Natura 2000

5 PP – přírodních památek

4 NPP - Národních přírodních památek, z nichž je nejvýznačnější NNP Požáry. V lomu Požáry je zachycen stratotypů hranice mezinárodního významu pro nejvyšší silurský stupeň oddělení ludlow-přídolí- 423 +/- 2,3 mil.let. Tento byl na mezinárodním geologickém kongresu v Moskvě vyhlášen v roce1984

Na území celé Prahy je téměř 300 Pramenů. Z toho je jich v Prokopském údolí zdokumentováno 15.

Prokopské údolí – vyhlášení

PR - Přírodní rezervace - zaujímá území mezi Jinonicemi a Zlíchovem Vyhlášena Ministerstvem kultury ČSR výnosem č.25 533/78-VI/2 dne 28.12.1978 Rozloha území je 101,53 ha. Lesní část zabírá 49,59 ha, nelesní část 51,94 ha. Pohybuje se v rozsahu nadmořských výšek 220–320 m n. m. Rezervace zahrnuje mnoho menších chráněných území. Nachází se zde světoznámé geologické odkryvy se statutem Národní přírodní památky, bohatství zkamenělin, menších krasových jevů a archeologické artefakty.

Přírodní park- Vyhláška č. 7/1993 Sb. hl. m. Prahy 04.05.1993 „O zřízení přírodního parku "Prokopské a Dalejské údolí" park – rozloha 652,50 ha

NATURA 2000 - Nařízením vlády č. 208/2012 Sb. EVL CZ0110050 dle směrnice Rady 92/43/EHS rozloha 126,77 ha

Dále obsahuje řadu místních, národních i mezinárodních biokoridorů. Malá část jihozápadní části patří do ochrany ECCONET, která však dosud v české legislativě nemá oporu.

Vodní poměry

Hlavní je Dalejský potok pramenící v Chrášťanech ve výšce 384 m n/m. V Praze ústí do Vltavy ve výšce 187 m n/m., překonává výškový téměř skoro 200 m. Délka toku je 13,5 km, plocha povodí 36,8 km2 a jeho průměrný průtok při ústí je 50 l/s. Hlavní přítok je Prokopský potok, pramenící na Vidouli. Na povodí Dalejského potoka bývalo 12 mlýnu. Dochovaly se jen tři.

Vegetace

Prokopské údolí je významné mimořádnou pestrostí xerotermní skalní a stepní vegetace a také přirozenými lesními porosty, jako jsou dubohabrové háje, suťové lesy i teplomilné doubravy. Zásadně nepůvodní jsou zde postupně likvidované akáty (Robinia pseudacacia) a borovice černá (Pinus nigra).

Některé kriticky ohrožené druhy –kategorie C1

LATINSKÝ NÁZEV ČESKÝ NÁZEV

Helianthemum grandiflorum devaterník velkokvětý

Dracocephalum austriacum včelník rakouský

Scilla bifolia ladoňka dvoulistá

Conringia orientalis hořinka východní

Erysimum repandum trýzel rozkladitý

Ajuga chamaepitys zběhovec trojklaný

Marrubium vulgare jablečník obecný

Gentianella amarella hořeček nahořklý pravý

Xanthium strumarium řepeň durkoman

Polycnemum majus chruplavník větší

Adonis flammea hlaváček plamenný

Orobanche elatior záraza vyšší

Osídlení

Nálezy z pravěkého období pochází ze zaniklé „Prokopské jeskyně“ a jsou uloženy v Národním muzeu.

Stopy pravěkého osídlení lze datovat do doby před 30 000 lety v jeskyních pod Butovickým hradištěm.

První zemědělci se objevili v oblasti Klukovic asi 5 000 let př.n.l.

Další stopy osídlení území pochází z doby bronzové (kultura knovízská, 1200-800 př. n. l.).

K významným místům historického osídlení patří Butovické hradiště, vyvrcholilo v letech kolem 3 000 let př. n. l. v období řivnáčské kultury.

Druhé významné období na této lokalitě spadá do doby slovanského osídlení okolo 3. století, kdy hradby hradiště byly vybudovány z hlíny a kamene a jeho rozloha přesahovala 9 ha. Zaniklo v první polovině 10. století v době vzrůstu významu Pražského hradu počátků formování českého státu

Význačné osobnosti - Joachim Barrande 1799 – 1883 Přes 30 let zde na základě nálezů tvořil a vydával encyklopedii „Silurský systém středních Čech (Système

silurien du centre de la Bohême)“. Do roku 1881 vyšlo 22 svazků. Na téměř 6 000 stranách doplněných více než 1 000 litografickými tabulemi s desítkami ukázek popsal přes 3 500 druhů zkamenělých organismů. Jde o nejrozsáhlejší paleontologickou práci všech dob, kterou vytvořil jeden člověk. Po Barrandově smrti se podařilo vydat ještě dalších 7 svazků encyklopedie. Všechny své sbírky odkázal Národnímu muzeu v Praze, které dodnes nejsou celé prozkoumány.

ITINERÁŘ EXKURZE Nádraží Holyně – Dalejský potok - Vrby hlavaté

Zastávka je ve středu Prokopského údolí a je součástí Duchcovské dráhy zprovozněné roku 1883. Pod zastávkou Protéká Dalejský potok, který budeme přecházet na druhý břeh. Na můstku budeme v ochranném pásmu rezervace, která začíná napravo za viaduktem dráhy. Od Řeporyj až po Hlubočepy protéká potok 5,5 km přírodní rezervací a je poškozen je poškozen především silnou fragmentací a nečistotami z Řeporyjské skládky.

Vrby hlavaté

Havaté stromy jsou prastará záležitost a prastará technika, která vlastně vznikla tak, že se ořezáním získávalo proutí především z vrb (Salix), ale třeba z jilmů (Ulmus), kterým se v zimě krmil dobytek, nebo se pletly košíky či dělaly stavby oplácané hlínou. Zde jsou to památkové chráněné vrby. (návrat kousek proti proudu potoka)

Opatřilka

Území získalo od nedaleké usedlosti Opatřilka. Horní část tvoří společenstva teplomilných trávníků jako pozůstatek historických pastvin. Spodní část - skalní profily a odkryvy - vznikala v souvislosti s těžbou vápence, která zanikla ve 40. letech minulého století.

Skalní profily odkrývají sled svrchnosilurských a spodnodevonských hornin, které bývaly významnými nalezišti zkamenělin - graptolitů a trilobitů.

Teplomilná společenstva skalních štěrbin, skalních stepí a teplomilných pastvin: na skalních stěnách společenstvo seselu sivého (Seseli osseum) a kostřavy sivé (Festuca pallens), trýzelu škardolistého (Erysimum crepidifolium) a kostřavy walliské (Festuca valesiaca), v úžlabinách společenstvo hlaváče bledožlutého (Scabiosa ochroleuca) koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. Bohemica).

Červený lom

Národní přírodní památka. Geologický profil svrchním silurem až spodním devonem s řadou mezinárodně významných geologických profilů a nalezišť zkamenělin (graptolit Monograptus bouceki, brachiopody Dubaria latisinuata, Daya bohemica a trilobit Warburgella rugulosa rugulosa, který označuje začátek devonu). Těžil se zde červený vápenec. Bylo to místo nedělních výletů skautského oddílu spisovatele a autora Rychlých šípů Jaroslava Foglara.

Společenstvo je tu shodné jako na Opatřilce, tedy seselu sivého (Seseli osseum) a kostřavy sivé (Festuca pallens), trýzelu škardolistého (Erysimum crepidifolium) a kostřavy walliské (Festuca valesiaca), v úžlabinách

společenstvo hlaváče bledožlutého (Scabiosa ochroleuca) koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. Bohemica).

Fauna teplomilných brouků stepí Ophonus puncticollis, Harpalus vernalis, Coptocephala rubicunda, Timarcha goettingensis, Aphtona pygmaea, Longitarsus membranaceus, Apion elongatulum.

Z obratlovců zde můžeme vidět běžně ještěrku obecnou (Lacerta agilis), vzácněji i ještěrku zelenou (Lacerta viridis) a slepýše křehkého (Anguis fragilit)

Gebauer – Bojiště

Na konci Červeného lomu uvidíme soubor plastik sochaře Kurta Gebauera, který vznikl na popud ochránců přírody a Centra současného umění jako svérázný pokus o rekultivaci vytěženého vápencového lomu. Skupina soch pobitých bojovníků je sestavena z neopracovaných kusů místního červeného, bílého a šedého mramoru jako výraz minimalizovaného zásahu člověka do krajiny.

Trunečkův mlýn

Malou odbočkou skrze viadukt se dostaneme k Trunečkovu mlýnu. Je tu už zřícenina vodního mlýna rodiny Trunečků, která ho vlastnila od počátku 19. století do konce 2. světové války. Mlýn byl jedním ze sedmi mlýnů postavených na poměrně krátkém Dalejském potoce. V letech 1910–1911 byl mlýn přestavěn na válcový a vodní kolo nahradila Francisova vodní turbína. Později v l. 1937–38 byl mlýn znovu upraven na pohon plynovým spalovacím motorem a od r. 1946 na pohon motorem elektrickým. Roku 1951 byl mlýn nuceně uzavřen a poté využíván ke šrotování a skladování obilí. Mlýn je neudržován a postupně zcela zchátral. Hnízdil tu letos třeba konipas horský (Motacilla cinerea).

Klukovické koupaliště Bývalo zde koupaliště s betonovými stěnami. Původním účel byl však v minulém století v době těžby

v Prokopském lomu jako koryto, v němž si nákladní automobily omývaly kola. V horní části je celá řada menších krasových dutin. Vápencové skalní stěny nad bývalým koupalištěm tvoří velmi povedený, půlkruhový amfiteátr otočený na jih,

který zde díky svému tvaru nebývale koncentruje sluneční záření. Dochází k silnému ohřívání povrchu skal a přilehlých vzduchových vrstev. Tomuto extrémnímu jevu jsou přizpůsobeny některé rostliny a živočichové. Vápencová skalní step je zde tvořena především nízkými trávníky složenými např. z ostřice nízké (Carex humilis), válečky prapořité (Brachypodium pinnatum) či několika druhů kostřav (Festuca). Mezi těmito „zelenými travami“ pak s příchodem horkých dnů doslova září bělozářky liliovité (Anthericum liliago) nebo čistce přímé (Stachys recta). Z jara prosvítají skalní stěny polštáře žlutě kvetoucí mochny písečné (Potentilla arenaria), které nahradí keříčky devaterníku šedého (Helianthemum nummularium).

Je to poměrně slušné zastoupení zpěvných ptáků, kdysi tu hnízdil i slavík obecný (Luscinia megarhynchos megarhynchos) a ve skalních stěnách pravidelně hnízdí poštolka obecná (Falco tinnunculus).

Nad Klukovickým koupalištěm se nachází rovná plošina, obehnaná hlubokým zářezem Prokopského potoka, které bylo osídleno prvně již prvními zemědělci asi 5 000 let př.n.l. Osídlení vyvrcholilo okolo 3 000 let př. n. l. v období řivnáčské kultury. Další stopy osídlení území pochází z doby bronzové (kultura knovízská, 1200-800 př. n. l.).

Prokopský lom

Patří zde k nejznámnějším lomům, pod nímž se nacházel původní Dalejský mlýn, pozdější hostinec, který však byl po letech chátrání v 70. letech stržen. Těžbou vápence také zanikla v r. 1890 původní rarita - 120 m dlouhá jeskyně ve skále, kde byly nalezeny zbytky koster mamuta (Mammuthus columbi), medvěda (Ursu), nosorožce (Diceros), zubra (Bison bonasus), soba (Rangifer tarandus), lva (Panthera leo) i mnoha menších savců a také kosti člověka z doby starších čtvrtohor. Podle legendy zde poustevničil sv. Prokop, který tu podle pověstí sváděl boj s ďáblem. Nad jeskynní byl v letech 1711-12 postaven barokní kostelík, který byl stržen v šedesátých letech.

Dnes na území bývalého lomu a nedostavěné nacistické podzemní továrny na výrobu leteckých motorů je vojenský objekt. Přesný rozsah a účel objektu je ovšem oficiálně dosud utajován.

Štola pro vyvážení vápence z Prokopského lomu – zimoviště netopýrů

Místo, kudy dříve jezdily důlní vozíky, dopravující vytěžený materiál do kruhových pecí, umístěných původně na louce před informačním centrem naší společnosti. Nesprávně jsou nazývány jeskyní. Tato štola sloužila desítky let jako zimoviště netopýrů (Microchiroptera) a vrápenců (Rhinolophus), protože ve svém ohybu udržuje konstantní teplotu. Bohužel, každoročně se v ní v zimě tvoří spousta rampouchů a ledových krápníků. Vedoucí OOP MHMP

v těchto měsících dovolil jedné televizi natáčení zimní krásy. Řada hodin s kvantem personálu a tepla reflektorů ve 12ti stupňových mrazech kolonii probudila. Ta vyletěla ven a tím byla zlikvidována.

Prokopské jezírko

Jednoho rána v roce 1905 po odstřelu skály vytryskl silný proud podzemní vody a počal se rozlévat po dně lomu. Dělníci stačili jen vypřáhnout koně. Voda nakonec zaplavila celý lom. Návštěva jezírka otevírá pohled do dávné minulosti Země. Zdejší téměř kolmo vztyčené skalní stěny názorně vyprávějí o obrovských silách při Hercynském vrásnění, která zvedala mohutné vrstvy mořských usazenin, vztyčovala a vrásnila celá pohoří. Délka je délka jezírka 107 metrů a šířka 26 metrů, hloubka v současné době okolo tří metrů. Po zásahu na jeho napájení a zanesení dusíkatými látkami v letošním roce prvně po více než 110 letech zde probíhá ekologický kolaps.

Pražský Semmering

Národní technická památka Pražský Semmering, je jednou ze dvou tratí vedoucí přes Prokopské údolí. Zdolává značné převýšení, které se svým charakterem, výhledem na krásnou krajinu a dvěma viadukty podobá známé horské trati v Rakouském Semmeringu. Železniční trať vede ze Smíchovského. Výstavbu započala společnost Buštěhradské železnice v roce 1870, kvůli lepší dostupnosti uhelných pánví na Kladensku a spojit s Prahou lázeňská města ve Slaném. Tento druhý viadukt překonává údolí Dalejského potoka, leží celý v oblouku, má 5 klenutých oblouků o světlosti 14,70-15,70m, je 92m dlouhý a 20m vysoký. Stavba trvala necelých 17 měsíců. Trať byla zprovozněna v roce 1872 a od této doby most slouží bez opravy i pro těžké vlaky.

Skalní step pod Haladovou zahrádkou Na jih otočená původně unikátní skalní step na Siluru, výběžek lokality NATURA, který i přes mnoho dopisů a

upozornění MČ Prahy odřízla a porušila integritu lokality. Tak vypadala většina Prokopského údolí před sto lety. Část lokality napravo, která je zároveň ochranným pásmem rezervace, je zlikvidována majitelem hospody. Jsou zde dovezeny zeminy na pěstování zeleniny, tedy plné dusíkatých látek. Zadní část lokality je využívána a také rozšířena jako botanická zahrada sukulentů, ač na lokalitě NATURA je výsadba nepůvodních rostlin zakázána.

Manychův vrch

Jiří Manych byl geolog a botanik, který se výraznou měrou zasloužil o vznik této přírodní rezervace. S Jarmilou Kubíkovu zpracoval náletovou databázi druhů rostlin, která činní cca 600 druhů vyšších cévnatých rostlin. Po něm byl pojmenován výrazná vrch u druhého mostu Pražského Semmeringu, který patří z botanického hlediska k nejhodnotnějším stepním lokalitám. Vyskytuje se tu zhruba 20 druhů chráněných rostlin. Netřesk výběžkatý (Jovibarba sobolifera), všechny tři druhy zde rostoucích kavylů (Stipa), kostřava walliská (Festuca valesiaca), koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. Bohemica), bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), třemdava bílá (Dictamnus albus) a mnohé další.

Lom Vysoká

Stěny bývalého lomu Vysoká, jehož střední část se v roce 1939 zřítila je dominanta Prokopského údolí, jež je zobrazena na mnoha publikacích. Je zde stratotyp třebotovských vápenců, mezinárodně významný referenční profil širším hraničním intervalem spodní a střední. Velká paleontologická lokalita od Barrandových dob. Pochází odtud i holotyp holotyp konodonta (Conodonta), podle něhož je světově vedena hranice mezi spodním a středním devonem. Dále je zde stratotyp dalejských břidlic. Kolmé plotny lomu jsou využívány horolezci.

Step nad Vysokou bývala druhově velice bohatá. Rostl zde ve velkém ledenec přímořský (Lotus maritimus) nebo černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora). Jsou zde kavyly (Stipa), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), (Erysimum crepidifolium) mochna písečná (Potentilla arenaria). Bohužel, není zde dodržován plán péče. Místo jednou za dva roky pásované sekání se seká i dvakrát do roka včetně pastvy v době kvetu chráněných bylin. Biodiverzita za posledních pět let klesla na 40% původní úrovně. Naprosto zmizeli motýli.

Velikou zajímavostí je zde růst vřes obecného (Calluna vulgaris) Siluru. Ten je druhem, který na vápenci neroste a vzhledem ke svému metabolismu růst ani nemůže. Ovšem, prokopské údolí je součástí mohutných usazenin, která byla zalita mořem asi před 430 mil. lety. Zde, na hraně Bílé rokle vystupují na povrch nevápnité srbské břidlice. Proto se mu zde daří.

Bílá rokle

Zde vidíte kontrast mezi udržovanými plochami a náletovými dřevinami zarostlou a neudržovanou Bílou roklí. Kdysi to bývala holá stepní lokalita. Pod křovinami v roklích jsou ukryty významné kaolinické zvětraliny. Ovšem se zde v historii pásla stáda srnčí zvěře (Capreolus capreolus), pobývali zde zajíci (Lepus europaeus) a králíci (Oryctolagus cuniculus). Po té zde naši dědové pásli ovce a kozy. Místo toho nám zde osvícení radní z MHMP nasadí zubry (Bison

bonasus) a koně Převalského (Equus przewalski), jen pár desítek metrů odtud. Zající, králíci ani srnčí, původní druhy, už nebudou moci se nikdy navrátit.

Dívčí hrady – Děvín

Poslední místo naší vycházky, i když Prokopské údolí ještě kousek pokračuje. Stával zde středověký hrad, vystavěný v 1. pol 14. Století. Hrad byl však obýván nejvýše 100 let. Na této náhorní plošině a svazích směrem ke Smíchovu a k Hlubočepům je vegetace tvořena především

společenstvy teplomilných rostlin rostoucích na vápencovém podkladě s minimální vrstvou půdy, a místy také se skalními výchozy. Díky převážně jižní expozici, minimu půdy a nedostatku vody má toto území stepní charakter.