REPORTREPORT2/20132/2013

Stovky Stovky zachráněných životůzachráněných životůARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

obsah

Military English 41Historické čestné názvy 48

PROGRAM POUTI23. 5. 2013 dopoledne odjezd autobusů s poutníky z Prahy24. 5. 2013 dopoledne příjezd do Lurd, ubytování v hotelu nebo

stanovém táboře, večer ofi ciální zahájení pouti25. 5. 2013 dopoledne česká bohoslužba, odpoledne křížová

cesta, požehnání nemocným, vystoupení vojenských hudeb, večer „Průvod světla“ se svícemi

26. 5. 2013 mezinárodní mše svatá, odpoledne odjezd z Lurd27. 5. 2013 odpoledne příjezd do Prahy

Žadatelem o účast na vojenské pouti může být pouze voják z povolání, občanský zaměstnanec MO a ozbrojených sil a až dva členové jeho rodiny. Za rodinu vojáka z povolání, občanského zaměstnance MO a ozbrojených sil se považují, mají-li trvalý pobyt na území státu a žijí-li s ním v domácnosti, jeho manželka (manžel) nebo družka (druh) a nezaopatřené

děti, a to vlastní, osvojené nebo svěřené do pěstounské péče nebo výchovy. Za nezaopatřené dítě se považuje dítě vymezené v ustanovení § 11 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K družce se jako k osobě podle věty druhé přihlíží jen tehdy, žije-li s oprávněnou osobou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň 3 měsíce a je-li přihlášena na stejné adrese k trvalému pobytu.

Ubytování je zajištěno v hotelu kategorie 2* a pro vojáky z povolání (bez rodinných příslušníků) a studenty vojenských škol také ve stanovém táboře francouzské armády.

UBYTOVÁNÍ V HOTELUOrientační cena: 2 600 Kč za osobuCena zahrnuje:• dva noclehy ve dvoulůžkovém nebo třílůžkovém pokoji hotelu

Duchesse Anne se snídaní• autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha• účastnický poplatek – odznak účastníka 55. mezinárodní

vojenské poutiCena nezahrnuje:• obědy, večeře • cestovní pojištění

55. mezinárodní vojenská pouť do Lurd 23.–27. května 2013UBYTOVÁNÍ VE STANOVÉM TÁBOŘEOrientační cena: 450 Kč za osobuCena zahrnuje:• autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha• účastnický poplatek – odznak účastníka 55. mezinárodní

vojenské poutiCena nezahrnuje:• stravování ve výši cca 30 EUR za osobu a pobyt – hradí každý

ubytovaný na místě (povinný poplatek)• cestovní pojištění

Upozorňujeme, že všichni účastníci pouti jsou povinni sjednat si cestovní pojištění. V případě zájmu zajistí komplexní cestovní pojištění Vojenská lázeňská a rekreační zařízení.

Přihlášku a informace o účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd naleznete na webu Duchovní služby AČR – na adrese www.kaplani.army.cz, nebo si je můžete vyžádat u vojenských kaplanů.

Řádně vyplněnou přihlášku odešlete nejpozději do 1. 4. 2013 na adresu: Duchovní služba AČR, Vítězné nám. 5, 160 01 Praha 6. Vybraní účastníci budou vyrozuměni Duchovní službou AČR nejpozději do 15. 4. 2013.

Duchovní služba AČR ve spolupráci s Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními zve vojáky z povolání, občanské zaměstnance MO a ozbrojených sil, případně i s jejich rodinnými příslušníky,k účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd ve Francii ve dnech 23. až 27. května 2013.

MISEProvinční rekonstrukční tým Lógar po pěti letech v Afghánistánu končí 2Dovětek k pobaltské misi 8Čeští zdravotníci v afghánském Kábulu 30

TÉMA ROKUStalo se (v armádě) před dvaceti lety 4Únor 1993

Dvě cesty, ale jedním směrem 6

PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANYHrdinství zaplacené krví 10

ZDRAVOTNICTVÍDalší, prosím… 14Stovky zachráněných životů 27

LOGISTIKAAlky v dusíku 16

VĚDA A VÝZKUMEvropské peníze na revitalizaci objektu UO 18

LEGISLATIVABránit vlast je úkolem všech 20Životní pojištění 47

TECHNIKA A VÝZBROJKolový obrněný transportér VBCI – 1. část 23Granátomet M320 36W-3 Sokol 43Pandur II 45

ARMÁDA A VEŘEJNOSTMalá bolest, velká úspěšnost 32

VÝCVIKTrénink mající dosah 34

HISTORIEDělník výsadkového vojska 38

VOLNÝ ČASZnovuotevření wellness centra 40

2 3

mise

„Před pěti lety zahájil v Lógaru činnost český provinční rekonstrukční tým (PRT). Od té doby zde sloužilo na dva a půl tisíce našich vojáků a tři-cet devět civilních expertů. Jsem hrdý, že jsme mohli spolu s afghánskými partnery a koaličními silami přispět k rozvoji provincie,“ řekl velitel 10. jednotky PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký. Dočasným domovem se pro ně stala americká základna Shank. Slavnostní ceremoniál ukončení činnosti PRT proběhl ve čtvrtek 31. ledna 2013.

První část ceremoniálu se uskutečnila dopo-ledne, kdy se konalo rozloučení s americkými ko-legy ze 173. Airbone Brigade Combat Team, který tvoří úkolové uskupení Bayonet. Stejně jako Češi jsou dislokováni na základně Shank. „Doufám, plukovníku Rohlingu, že vy i vaši vojáci si nás bu-dete pamatovat jako dobré přátele a spolehlivé spojence,“ řekl plukovník Kopecký.

Hlavní ceremoniál proběhl v odpoledních hodinách za účasti guvernéra provincie Lógar Mohammada Iqbala Aziziho a představitelů af-ghánských bezpečnostních složek.

„Jsme velmi šťastni, že Češi, naši partneři a přátelé, se velkoryse podíleli na rekonstruk-ci a rozvoji provincie. Ode dne, kdy jste přišli do Lógaru, se tato provincie změnila k nepozná-ní,“ řekl ve svém projevu guvernér provincie Lógar Mohammad Iqbal Azizi.Češi za sebou v Lógaru nechali kus dobré prá-

ce. Pětileté působení českého PRT vysoce ocenil civilní představitel amerického úkolového usku-pení Bayonet David Gallalee: „Český provinční rekonstrukční tým nastavil standard pro meziná-rodní společenství jak projektovat a realizovat re-konstrukční a rozvojové projekty.“

Civilní část (CIVEX) Provinčního rekonstrukč-ního týmu Lógar tvořili odborníci, které vybíralo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. „Naší prací bylo projektování a realizace kon-krétních rekonstrukčních programů zaměřených zejména na bezpečnost, vodní hospodářství, ze-mědělství, infrastrukturu, vzdělávání a komunitní projekty. Prioritami civilní části PRT bylo po ce-lou dobu našeho působení v Lógaru podporovat místní vládu, média a ekonomický rozvoj provin-cie,“ vysvětluje vedoucí civilní části Magdalena Pokludová. „Poslední půlrok jsme se zaměřili na dokončení probíhajících projektů. Jsem ráda, že se nám podařilo všechny projekty dotáhnout do konce a předat je místním,“ dodává.

„Jedním z hlavních úkolů PRT byla podpora a zvyšování schopností afghánských bezpečnost-ních sil. Aktivně jsme se podíleli na mentorová-ní a výcviku policistů Afghánské národní policie a dělostřelců Afghánské národní armády,“ říká ve-litel PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký.

Neodmyslitelnou součástí podpory plnění operačního úkolu byly projekty rychlého dopa-du, které realizovala skupina PSYOPS/CIMIC. Tyto tzv. Quick Impact Projecks měly jiný charakter než velké rekonstrukční akce. Vytvářelo se jimi přízni-vější prostředí pro vnímání našich jednotek mezi místním obyvatelstvem. 10. jednotka PSYOPS/CIMIC úspěšně realizovala čtyřicet tři úkolů, které měly široký záběr. Jmenujme například matema-tickou olympiádu, nákup vybavení pro dětské od-dělení nemocnice v Pol-e Alam, materiální pod-poru nezávislých médií, zemědělské kurzy, kurzy čtení, psaní a šití pro místní ženy, zodolňování kontrolních míst afghánských bezpečnostních

složek nebo rekonstrukci jídelny pro afghánské vojáky ve Wardaku. Financovány byly z rozpočtu ČR a také z darů nevládních a humanitárních or-ganizací a církevních sbírek.

„Zatímco civilní část týmu se zaměřovala na re-konstrukční projekty, jedním ze základních úkolů vojenské části bylo zajistit ochranu civilních ex-pertů. Vzhledem k bezpečnostní situaci v provincii bylo nezbytné zajišťovat jim při výjezdech mimo prostor základny ozbrojený doprovod. Dále jsme vyčleňovali odřad rychlého zásahu, který byl neu-stále ve vysoké bojové pohotovosti připraven za-sáhnout v případě potřeby v provincii. V neposled-ní řadě tým EOD (Explosive Ordnance Disposal) vyhledával a zneškodňoval nevybuchlou munici a nástražná výbušná zařízení. Realizovali jsme také několik zásobovacích konvojů mezi základnou Shank a Kábulem,“ řekl plukovník Kopecký.

Jádro vojenské části poslední, 10., jednotky PRT tvořili vojáci 74. lehkého motorizovaného praporu z Bučovic, doplnění vojáky 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic, velitelství 7. mechanizované brigády z Hranic a dalších útvarů Armády České republiky. Desítka působila v Lógaru od srpna loňského roku. V současné době se její vojáci vra-cejí zpět do vlasti.

Hlavní technikou užívanou při plnění operačního úkolu byla lehká obrněná vozidla IVECO a Dingo, kolové obrněné transportéry Pandur a americká obrněná vozidla MRAP typu MAXXPro. Vojáci byli vyzbrojeni novou českou útočnou puškou CZ 805 BREN ráže 5,56 mm a dalšími ručními zbraněmi.

Text: mjr. Jindřich PlescherFoto: por. Robert Čihař

Provinční rekonstrukční Provinční rekonstrukční tým Lógartým Lógarpo pěti letech po pěti letech

v Afghánistánu končív Afghánistánu končí

54

Únor 1993

Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce areport@centrum.cz do 15. října 2013.V případě, že budete posílat původní fotografi e,minimální rozměr by měl být 10×15 cm(korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografi í minimální velikost 500 kb.

Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report.

PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran– 5 400 znaků včetně mezer)

FOTOGRAFIE samostatná fotografi e fotoreportáž (5 až 7 fotografi í)

Vítězové jednotlivých kategorií budouvyhlášeni a oceněni u příležitostiDne veteránů 11. listopadu 2013.

Hledáme zajímavé fotografi e a příběhy z vojenského života od roku 1993

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:

Také únor 1993 byl poznamenán delimitačním a s ním spojeným reorganizačním procesem. S oka-mžitou platností například došlo ke zrušení úseku sociálních a humanitních věcí. Pod tehdejšího prv-ního náměstka ministra obrany Jiřího Pospíšila byla převedena personální správa MO, správa sociálního řízení, správa vojenského školství, správa pro styk s veřejností, správa kultury, správa tělovýchovy a sportu, správa pro vnitřní řízení, Ústav sociálních výzkumů a Historický ústav AČR. Tento stav měl ale platit pouze do počátku března 1993. Po tomto datu mělo dojít k transformaci správy sociálního řízení, správy pro styk s veřejností a správy kultury na oddělení. Také Ústav sociálních výzkumů se měl zredukovat na jednu třetinu dosavadních počtů. Počet lidí přímo podřízených prvnímu náměstkovi se měl snížit ze dvou set padesáti na sto šedesát. Až na jednu výjimku došlo k odvolání všech ná-čelníků správ Generálního štábu včetně rozvědky a Vojenské policie.

Tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš na jed-nání s poslanci branného a bezpečnostního vý-boru upozornil, že připravuje personální projekt, podle kterého by všichni důstojníci, a dokonce i poddůstojníci prošli komplexem určitých testů, mimo jiné i inteligence, aby mohl být v maximál-ně možné objektivní míře uskutečněn výběr lidí pro rozhodující funkce. Jen pro zajímavost, počet téměř šesti set generálů předlistopadové armády byl v té době již zredukován na padesát.

V neobvyklé situaci se po rozdělení Československa ocitla naše jednotka v misi

UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Rozdělovací proces zde probíhal pouze pozvolna. I v tomto případě se vše dělilo podle klíče jedna ku dvěma. Týkalo se to nejen techniky a materiál-ního zabezpečení, ale i třeba základen a speciál-ního spojení s republikami. Postupně došlo k vy-tvoření jedné slovenské roty a několika družstev, které nadále působily v oblasti Plitvických jezer. K defi nitivnímu rozdělení jednotky došlo až v po-lovině dubna 1993.

Poměrně složité bylo i rozdělení vojenského školství, které až do roku 1992 mělo charakter federálního. Jeho podstatně větší část, především pokud se týče přípravy praporčického sboru, zů-stala na Slovensku. Počátkem roku 1993 tam po-kračovalo ve studiích dva tisíce čtyři sta českých posluchačů, z toho bylo asi osm set vysokoškolá-ků. Čeští posluchači slovenských vojenských škol měli pro školní rok 1992 až 1993 na smluvním základě garantováno poskytování nezbytných služeb za úhradu. Museli si ale písemně požá-dat v termínu stanoveném MO SR o povolení vykonávat vojenskou základní anebo náhradní službu v Armádě Slovenské republiky. Poněkud

komplikované bylo například vyplácení jejich služ-ného. Dostávali ho totiž ve slovenských korunách, které si mohli doma clearingově vyměnit v pomě-ru jedna ku jedné za české koruny. Přes hranici si mohli převést maximálně 7 500 korun v hotovosti, větší sumy pak v šecích.

Do budoucna měl být tento problém řešen soustředěním převážné části českého vojenské-ho školství do Brna a Vyškova. Pro vzdělávání praporčického sboru se pak počítalo s využitím vojenských gymnázií, která byla v té době v útlu-movém programu.

Složitou situaci měl i pedagogický sbor čes-ké národnosti působící ve vojenských školách na Slovensku. Jeho příslušníci v některých pří-padech museli v žádosti o převelení k Armádě České republiky uvést, zda souhlasí s vysláním na stáž do vojenských škol, v nichž v současné době pracují. Pokud tak učinili a slovenské minis-terstvo obrany požádalo české ministerstvo o je-jich ponechání, byli vysláni na tuto stáž na dobu neurčitou.

Počátkem roku 1993 byl sice proces dělení vojenského materiálu a techniky úspěšně za-vršen, to ale v žádném případě neznamenalo, že by práce v té oblasti nepokračovaly i po tomto datu. Nadále jedním i druhým směrem proudily stovky vojenských transportů s technikou a ma-teriálem. Bylo potřeba také naplnit mezinárodní smlouvy a zlikvidovat nadpočetnou vojenskou techniku. Její nemalá část se přitom stále ještě nacházela na území druhého státu, v našem pří-padě Slovenska. K 1. lednu 1993 jsme zde měli 247 tanků, 8 obrněných transportérů a 278 dělo-střeleckých systémů. Tato výzbroj byla likvidována přednostně. Tanková technika se za tímto účelem svážela do Nového Jičína, pásové obrněné trans-portéry do Šternberku, kolové do Trenčína a dě-lostřelecké systémy do Moldavy nad Bodvou. Při tempu likvidace až šedesát tanků a třicet obrně-ných transportérů měsíčně měl být proces likvi-dace vojenské techniky na území druhého státu ukončen 13. listopadu 1993.

K rozdělení došlo i v případě tzv. vojenských přepravenek, které do té doby využívali vojáci při služebních cestách železnicí po celém území Československa. Ty i nadále zůstaly v platnosti, ale nově musely být označovány červeným fi xem, případně razítkem písmeny ČA (Armáda České republiky) nebo ASR (Armáda Slovenské repub-liky). Jejich platnost se tímto omezovala pouze

po hranice nově vzniklého státu, ve kterém byly vydány. Obdobná opatření platila i v případě vo-jenských přepravních dokladů vydávaných vojá-kům na dovolenou.

Jedním z úkolů, který v této době plnila naše armáda, bylo přikrytí nově vzniklé hranice mezi rozdělenými státy. Podílelo se na něm zhruba osm set vojáků Vojenského velitelství Střed, kte-ří po dobu plnění tohoto úkolu byli převeleni do podřízenosti policie.

Zásadním způsobem se měnil i výcvik jedno-tek. V té době totiž bylo již na spadnutí zkráce-ní vojenské základní služby z osmnácti měsíců na dvanáct. Na to pochopitelně musel reagovat nový program přípravy výcviku jednotlivce a spe-cialisty, známý jako předpis Vševojsk 7-1. Ten poskytoval velitelům všech stupňů mnohem vět-ší volnost. Stanovená témata mohli využít podle vlastních rozhodnutí. Širší prostor byl věnován otázkám přežití a činnosti vojáků v polních pod-mínkách. Také střelecká příprava se více přenesla z učeben přímo na střelnice. Výcvik podle tohoto předpisu měl zatím pouze zkušební a ověřovací charakter. Zkušenosti z jeho uplatňování měly být v průběhu roku vyhodnoceny a případné připo-mínky zapracovány do konečně verze. Ta měla vstoupit v platnost na podzim 1993.

Zástupci naší armády se v Budapešti zúčastnili čtvrté konference náčelníků duchovní správy vo-jenských kaplanů z Evropy a Severní Ameriky, kte-rá měla mimo jiné na programu duchovní správu v armádách zemí střední a východní Evropy. Byl to jeden z prvních kroků, který AČR učinila směrem ke zřízení své vlastní duchovní služby. Zaznělo zde, že organizačně se ukazuje jako nejvýhodnější brit-ský a americký model, kdy vojenský kaplan působí uvnitř vojenské struktury, je zařazen do armády a má vojenskou hodnost. Tehdy je jeho autorita, možnosti a vliv největší. Jeden kaplan přitom podle potřeby připadá na tisíc až tři tisíce vojáků.

Docházelo ale i k určitým kuriozitám. Podle zprávy v Lidových novinách přísahali nováčci me-chanizovaného pluku v Lounech věrnost nově vzniklé České republice zdviženou rukou se dvě-ma vztyčenými prsty. S největší pravděpodobnos-tí se jednalo o iniciativu místního velitele. Nikdo z Generálního štábu totiž formu tohoto ceremo-niálu neupřesnil.

Text: Vladimír MarekFoto: archiv A reportu

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda.

6 7

téma roku

Dětský senV rodině Bielených byli čtyři synové. Vedle již

zmíněných dvojčat to byl ještě o tři roky starší Marian a nejmladší Roman. Byli ještě děti, když se zrodil jeden velký sen. Rozhodli se, že všichni se přihlásí do armády k letectvu a společně vytvo-ří posádku velkého dopravního letounu. „Rozdělili jsme si dokonce funkce,“ vzpomíná Robert Bielený. „Marian měl být prvním pilotem, já navigátorem, Jaroslav se chystal dělat druhého pilota a Roman měl být palubní technik.“

Život však bývá někdy krutý. A tak i v tomto případě se rozhodl tento sen změnit. Jako první se na leteckou školu do Košic přihlásil Marian. Protože ale předtím prodělal infekční žloutenku, neprošel po zdravotní stránce. Podobný osud čekal i dvojčata. Když se ve čtvrtém ročníku Vojenského gymnázia Slovenského národního povstání v Banské Bystrici hlásili na leteckou školu do Košic, zjistili jim šelest na srdci. Nic jim tehdy nepomohlo, že byli ve vynikající fyzické kondici, dokonce běhali půlmaratony.

Bratr Marian v té době studoval ženijní obor na Vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Také oni se zajímali o techniku. A tak se nakonec přihlásili na Vojenskou akademii v Brně – na obor ženijně-strojní. Nic na tom ne-změnilo ani pozdější zjištění lékařů, že šelest zmi-zel a po zdravotní stránce jsou naprosto v pořád-ku. Přechod na leteckou školu do Košic již pro ně nebyl povolen.

V okamžiku, kdy se musel o své životní profesi rozhodnout i nejmladší Roman, bylo mu už jasné, že z jejich dávného snu nic nebude, a tak nakonec nastoupil na policejní školu v Holešově.

„Po celou tu dobu jsme byli neustále spolu. Spali jsme ve stejném pokoji, byli jsme ve stej-né četě. Mimochodem, tu tvořilo jen devět po-sluchačů a patřila k těm nejlepším na akademii. Měli jsme dokonce i stejné koníčky. Věnovali jsme se společenskému tanci, vojenskému sedmiboji a sportovní střelbě,“ vzpomíná na léta strávená na Vojenské akademii Jaroslav Bielený. „Rozešli

jsme se až po skončení školy v červenci 1991. V té době jsem byl již ženatý, měl jsem manžel-ku ze Slovenska, a tak jsem se tam chtěl vrátit. Nastoupil jsem tedy jako velitel čety k 13. ženijní-mu praporu v Seredi. Bratr měl v té době vážnou známost se svou partnerkou ze společenských tanců, a tak se rozhodl, že zůstane na Moravě. Byl tedy zařazen jako velitel čety k pluku civilní obra-ny do Bučovic. V té době nikdo z nás pochopitel-ně netušil, že by se mohla republika rozdělit.“

Nejstarší bratr Marian sloužil po skončení školy jako ženista v Hodoníně. V roce 1992 začaly reor-ganizace a snižování počtů, rozhodl se tedy z ar-mády odejít. Nějakou dobu ještě žil na Moravě, později se přestěhoval do Bratislavy. Dnes pracuje jako občanský zaměstnanec na slovenském mi-nisterstvu obrany.

Každý v jiné republicePočátkem roku 1993 došlo k rozdělení re-

publiky. Nově vytvořená hranice vedla i mezi dvojčaty Bielenými. Jaroslav byl na Slovensku, zatímco Robert zůstal v Čechách. Po třech letech v Bučovicích odešel z postu zástupce velitele pra-poru pluku CO na štáb 6. mechanizované brigá-dy. V roce 1995 nastoupil jako pozorovatel OSN v irácké části Kurdistánu. „Po návratu jsem byl přijat ke 4. brigádě rychlého nasazení (BRN). Dělal jsem ženijního náčelníka na 4. průzkumném pra-poru. Když vznikal 4. ženijní prapor BRN, podílel jsem se na jeho budování, byl jsem zařazen do or-ganizačního jádra 4. ženijního praporu. V roce 1999 jsem postoupil na post ženijního náčelníka divize. Z něho jsem pak po roce odešel do struk-tur NATO.“

Po návratu strávil Robert Bielený devět mě-síců na Generálním štábu AČR, měl tam na sta-rost organizaci velkého mezinárodního cvičení. V Bechyni dělal nejdříve zástupce a později veli-tele ženijního praporu. Z funkce náčelníka ženij-ního vojska společných sil si dvakrát „odskočil“ do Kosova. Poprvé jako zástupce náčelníka štábu pro operace mnohonárodní brigády Střed a po-druhé jako velitel kontingentu. Od června 2011 do června 2012 studoval na US Army War College v Carlisle v Pensylvánii. Když se před několika lety stal náčelníkem ženijního vojska AČR, věděl,

že beze zbytku naplnil to, co si před mnoha lety s bratrem slíbili.

V součastné době ale přechází na funkci veli-tele ženijní brigády. Mohlo by se zdát, že je to tak trochu krok zpět. To ale Robert Bielený odmítá. Náčelník ženijního vojska je podle jeho názoru člověk, který stanovuje vize a cíle. Stará se o celé ženijní vojsko, a ne jenom o odbornou brigádu. Na druhé straně velitel brigády je velice prestiž-ní funkce. Asi není úplně v pořádku, že právě tou prestiží je postavena ještě nad náčelníka druhu vojska. „Mně v té kariérní mozaice chybí právě ve-lení brigádě. Pokud chci zůstat v armádě a vycho-vat novou generaci ženistů, tak si musím tento stupeň doplnit. Jinak bych byl handicapován vůči lidem, kteří mají za sebou službu na úrovni veli-tele brigády. Nemyslím si tedy, že by to byl krok zpět.“

Odskočil si k logisticeJaroslav Bielený postupně v Seredi vystřídal

funkce velitele čety a roty, měl na starosti pod-důstojnickou školu pro minéry a odminování. Nakonec postoupil na zástupce velitele praporu pro věci technické. V roce 1994 dostal nabídku, aby šel studovat do Německa. „Německy jsem tehdy vůbec neuměl, velitel ale řekl: Jsi mladý, tak se naučíš. Za čtyři měsíce jsem se na němec-ké jazykové škole v Huertě skutečně něco naučil. Až později, během stáže u útvarů Bundeswehru, jsem zjistil, že toho až tak moc nebylo. Prošel jsem zásobovacím, dopravním praporem, vysvětlili mi, jak funguje logistika v Bundeswehru. Absolvoval jsem tam i kurz velitelů technických praporů. Když jsem se vrátil, tak se u nás zrovna měnila infra-struktura. Slučovala se ta technická složka s tý-lovou a vznikala logistika. Němci mi ukázali, jak má fungovat komplexně celý tento systém, a tak se ze mě stal logistik.“

Jaroslav Bielený postupoval v logistic-kých funkcích přes taktický a operační stupeň. Vyvrcholením jeho kariéry v této odbornosti bylo, když se v roce 2010 během dvanáctiměsíční mise v Afghánistánu stal zástupcem náčelníka logisti-ky sil ISAF. Po návratu na Slovensko se ale přece jen nakonec vrátil k tomu, co si s bratrem slíbili, tedy ke své ženijní profesi. Stal se ředitelem NATO

Centre of Excellece zaměřeného na oblast EOD se sídlem v Trenčíně.

Rodina Bielených i přesto, že žije ve dvou re-publikách, se tak třikrát čtyřikrát do roka setkává na Slovensku, v domě, ve kterém bratři prožili dět-ství. Každé jaro přijíždějí pravidelně na zabijačku. Hovoří o všem možném, ale pokaždé se řeč stočí na armádu. Ta je podle obou dvojčat jednoznačně srdeční záležitostí.

Nelituje, že zůstal v Čechách

Robert Bielený nikdy nelitoval ani nelitu-je, že zůstal v Čechách. U nás je ženijní brigáda, na Slovensku pouze prapor. „V tom není problém, na Slovensku jsou menší pozemní síly, i když taky mají dvě manévrové brigády. Takže je adekvátní, že základ jejich ženijního vojska tvoří jen jeden prapor. Slováci ale v současné době litují toho, že si zrušili náčelníky druhů vojsk. Armáda není jen o manévrové jednotce. Pokud nemáte do-statečnou bojovou podporu a vyvážené bojové zabezpečení, nemůže vám fungovat ani manévr, ani palba,“ argumentuje plukovník Robert Bielený. „Na druhé straně jejich ženijní vojsko se doká-zalo patřičně zviditelnit na mezinárodním poli. Všechno to je otázka příležitostí a osobností, které stojí v čele vojska. V devadesátých letech minulého století tam na Slovensku byli lidé, kteří chytili příležitost za pačesy. Podobně to u nás v té době udělali náčelníci chemického vojska. Všude ve světě potřebujete ženisty, chemiky, dělostřelce, vojenské zdravotníky a průzkumáky. Tyto odbor-nosti chybí dnes všem armádám. Naopak větši-nou mají dostatek mechanizovaných jednotek. Ukazuje se to v současné době i v Afghánistánu. Američané říkají, že nám dají materiál, ale ať po-skytneme odborníky. Těch se jim totiž nedostává.“ Ženisté na Slovensku podle Roberta Bieleného představují určitou výkladní skříň. Je to ob-last, na kterou se jejich armáda specializuje. „Šli do toho tenkrát po hlavě. Od samého počátku byli v Kábulu a později v Kandaháru. S poměrně malou ženijní jednotkou udržovali kandahárské letiště. Všichni ale o nich věděli, byla to obrovská prezentace. Když však přijedou k nám, tak nám závidí nejen vybavení, ale i to, jak jsou naši ženisté vycvičeni. My ale nemáme takové možnosti pre-zentovat se na mezinárodním poli.“

Lidé, kteří znají oba bratry, se shodují v tom, že za jejich odborným služebním úspěchem je především cílevědomost, houževnatost a obrov-ské množství energie. „Sám sebe člověk těžko hodnotí, ale asi to bude dáno tím, co jsme dostali do vínku. Když jsme byli ještě mladí poručíci, tak nám mnozí plukovníci říkali: Vy máte v sobě něja-ký motor. Vy jste vlak, který táhne vagony,“ usmí-vá se Robert Bielený. „Společné pro nás je i to, že nemáme problémy se studiem cizích jazyků. To je samozřejmě velká výhoda. Jsme také hodně zvídaví, chceme se učit nové věci, dívat se dale-ko dopředu. V armádě je ale spousta pracovitých kluků, takže je potřeba také s pokorou říci, že jsme měli samozřejmě velké štěstí. Byli jsme ve správ-ný čas na správném místě. Prostě okolnosti nám přáli. Nemálo vděčíme také Bohu a svým rodinám za to, že nás podporují.“

Text: Vladimír MarekFoto: autor a archiv bratří Bielených

Dvě cesty,ale jedním směrem

Životní příběhy dvojčat Roberta a Jaroslava Bielených se bez ohledu na rozdělení Československa odvíjely jako přes kopírák

Když se koncem roku 1992 štěpilo Československo, rozdělovalo se všechno možné. Území, měna, společné podniky a vojenská technika. Tehdy se rozešla i identická dvojčata Robert a Jaroslav Bielení. O čtyři minuty starší Robert zůstal v Čechách a začal si budovat kariéru v Armádě České republiky. Jaroslav se naopak stal příslušníkem Armády Slovenské republiky. Zdálo by se, že jejich cesty se defi nitivně rozešly. Pokud se ale na jejich životní příběhy podíváme podrobněji, zjistíme, že to není tak úplně pravda. I po dvaceti letech, která od té doby uplynula, jsou totiž oba ženisté, plukovníci a patří v obou armádách k nejlepším odborníkům v této oblasti.

8 9

mise

Od prvního zářijového dne loňského roku stře-žily bojové letouny JAS-39C Gripen vzdušných sil Armády České republiky zařazené do aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATO Integrated Air Defence System – NATINADS) vzdušný prostor a teritoriální vody Litvy, Lotyšska a Estonska. Stejně jako při svojí premiéře v Pobaltí (od 1. května do 31. srpna 2009) české úkolové uskupení, jehož organizační jádro tvořili přísluš-níci pozemního a létajícího personálu čáslavské „tygří“ 211. taktické letky, opět prokázalo svoji kvalitu. Během více než čtyřměsíční mise pro-vedli patnáct ostrých startů, takzvaných Alpha Scramble, proti narušitelům v zóně odpovědnos-ti. Ve všech případech splnili patnáctiminutovou normu ke vzletu na povel Spojeného střediska ří-zení leteckých operací (Combined Air Operations Centre – CAOC) v severoněmeckém Uedemu. Nad Pobaltím nalétali 326 letových hodin a uskutečnili 298 letů, což je nadprůměrný výkon ve srovnání s jinými aliančními kontingenty. Jde o čísla, kte-rá odbornou veřejnost ohromují a svědčí o vy-nikajících profesních i osobních kvalitách všech

zúčastněných. Jenom připomínáme, že ochrana tří pobaltských států začala před devíti roky a do-posud se na ní podílelo čtrnáct aliančních letectev v celkovém počtu jedenatřiceti rotací. Belgičané s letouny F-16AM v nich začínali jako první a v současné době drží ostrou hotovost na litev-ském letišti Šiauliai Dánové s „efšestnáckami“.

Další výzva? Island!Misi v Pobaltí lze posuzovat z několika směrů.

Velitel čáslavské 21. základny taktického letectva a zároveň velitel českého úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči hovoří o dvou aspektech. „V Pobaltí jsme po sobě zanechali velmi výraznou a hlavně pozitivní stopu, a to nejen jako profesi-onálové, kteří umí dobře dělat svou práci a jsou k tomu odpovídajícím způsobem vybaveni, ale také jako vojáci země, která má výrazné vojenské schopnosti v oblasti zajištění vzdušné ochrany a tím i národní suverenity sebe i svých partne-rů,“ podotýká a zdůrazňuje, jak je pro samostat-ný a suverénní stát důležité mít vlastní vojenské

letectvo použitelné v operacích typu NATINADS a jak složité to mají ti, kteří tuto schopnost ztratí nebo na ni z jakéhokoliv důvodu rezignují.

Jeho druhý zorný úhel na baltickou misi úzce souvisí s profesní připraveností příslušníků úko-lového uskupení. „Opět jsem se utvrdil v tom, že kvalita lidí zaručuje splnění stanovených úko-lů. Máme piloty, kteří byli důstojnými ochránci prostoru odpovědnosti, příslušníky inženýrsko--letecké služby, kteří udržovali provozuschopnost letadel téměř za každých podmínek, a příslušní-ky štábu a zabezpečujících složek, kteří vytvořili skvělý odborný servis i lidské zázemí,“ konstatu-je plk. P. Lanči a připomíná „double“ nasazení jak v Čáslavi, tak v Šiauliai, které plnohodnotně za-bezpečovala jedna jednotka – 211. taktická letka „Generála Františka Chábery“, vyzbrojená čtrnácti bojovými letouny JAS-39C/D Gripen.

Také na čáslavské letecké základně platí, že jedno končí a druhé začíná. Další výzva je tak-řka na dohled. „Island Air Policing v roce 2014,“ dodává plukovník Petr Lanči.

„Alfa“ borecNadporučík Kamil Kopáč slouží v hotovosti

NATINADS půldruhého roku. Za tu dobu provedl jednu „alfu“, a to k civilnímu dopravnímu letounu, které ve vzdušném prostoru České republiky neko-munikovalo s pozemními orgány řízení letového provozu. Jeho pobaltská mise, byť trvala dva mě-síce, však zásadně pozměnila dosavadní statistiku. Z ranveje šiauliaiského letiště měl pět ostrých vzle-tů, takzvaných Alpha Scramble. K cílům, které ne-dodržovaly letové plány, vždy startoval jako dvojka neboli wingmen. V reálu se jednalo jak o vojenské, tak i civilní stroje Ruské federace. Rusové se totiž při letech do své enklávy Kaliningradu nebo zpět v nejednom případě odkloňují z trasy nebo léta-jí bez zapnutého takzvaného odpovídače, což je zařízení na palubě letounu, které umožňuje automatickou identifi kaci letadla ve vzdušném prostoru pro potřeby řízení letového provozu a poskytuje základní parametry stroje. „Považuji to za náhodu, že jsem zrovna sloužil v hotovosti,

když nás uedemský CAOC zvedl,“ usmívá se čáslav-ský stíhač, který má dvěstěpadesátihodinový nálet na Gripenu. O chvíli později je na něm znát, jak si této pětinásobné náhody cenní. „Je to o dalších profesních zkušenostech. Při premiérovém zásahu jste pod velikým psychickým tlakem, abyste něco nepokazil. Postupy zásahu znáte, ale je třeba mít pod kontrolou i adrenalin. Jak alfy přibývají, už jste mnohem klidnější. Roste sebejistota, dokážete lépe předvídat,“ říká hotovostní pilot a stroze předsta-vuje svoje vzdušné cíle v Pobaltí: „Ruské Antonovy, Iljušiny a Tupolevy.“

Žádost o akční popis prováděných „alf“ za-mítne. Podrobnosti nelze z pochopitelných dů-vodů publikovat. Přesto se Kamil Kopáč alespoň obecně vrací k jedné noční „alfě“, kdy se nemohla dvojice hotovostních Gripenů optimálně přiblížit k narušiteli z důvodu blížící se hranice střeženého prostoru nebo k náročnému zaznamenávání cíle nad ním.

Leckoho může překvapit, že unikátní porce Alpha Scramble v pobaltském vzdušném prostoru nezavdala nadporučíku Kopáčovi důvod k bujaré-mu veselí. „Pravdou je, že si mě kluci z letky něja-ký ten čas dobírali. Žádné rozvleklé oslavy se však nekonaly. Po Litvě záhy přišel standardní kolorit hotovostí na čáslavské základně.“

Dvojí nasazení zároveňTřetí článek Severoatlantické smlouvy stano-

ví, že členské státy jsou povinny se jednotlivě i společně starat o svou bezpečnost. Konkrétně v oblasti stíhacího letectva to znamená, že každý členský stát NATO má nárok na stejnou úroveň za-bezpečení svého vzdušného prostoru a že obranu zemí, které nedisponují vlastními nadzvukovými letouny, a takových je v současné době v rámci Severoatlantické aliance sedm, zabezpečují signa-táři smlouvy.

Působení českého úkolového uskupení ocenily politické i vojenské autority všech tří pobaltských států. Nejenže se jednalo o projev alianční soli-darity, ale i opětovné potvrzení vysokého kre-ditu, s nímž jsou čeští profesionálové v Pobaltí

spojováni. To je skutečnost, která bezpochyby těší také velitele prvního úkolového uskupení Armády ČR v misi Baltic Air Policing a velitele 211. taktické letky podplukovníka Jaroslava Míku. „To, že se jed-nalo o totožný operační úkol jako před třemi roky, lze považovat za jistou výhodu. V dlouhodobé přípravě na druhou misi jsme mohli vycházet z předešlých poznatků, počínaje znalostí prostoru odpovědnosti a konče logistickým zabezpečením personálu a letecké techniky. Neměnné zůstávají operační postupy air policingu i to, že jsme stále v podřízenosti Spojeného střediska řízení letec-kých operací v německém Uedemu. Proces vzduš-né ostrahy v rámci NATINADS je standardizovaný, rozdílný je pouze mandát v zahraničí.“

Výběr létajícího personálu na misi do Pobaltí nepodléhal žádným zvláštnostem. Kdo létá ho-tovost v tuzemsku, je nasaditelný i nad územím cizího státu. „Už pilotáž Gripenu lze s jistou nad-sázkou označit jako výběrové povolání. Dvě de-sítky výkonných letců jsou ke specifi ckému úko-lu vzdušné ostrahy vycvičeny a není rozhodující, z jaké letecké základny tuto misi plní,“ vysvětluje velitel čáslavské „tygří“ 211. letky a zdůrazňuje, že náročnosti úkolu musí odpovídat logistická podpora.

Důstojná tečka na závěr Příslušníkům úkolového uskupení přijeli na čá-

slavskou základnu poděkovat za úspěšnou repre-zentaci vrcholní představitelé Ministerstva obrany České republiky, Generálního štábu Armády ČR, Velitelství společných sil, senátoři Parlamentu ČR, starostové, velitelé vojenských útvarů a zařízení a další významní hosté.

Za vynikající plnění povinností v úkolovém usku-pení Baltic Air Policing a vzornou reprezentaci AČR v zahraničí převzal nadporučík Martin Pelc Záslužný kříž ministra obrany ČR III. stupně a plukovník Petr Lanči, nadporučík Kamil Kopáč, praporčík Václav Voves a četař Radek Loukotka Čestný odznak AČR Za zásluhy III. stupně. Věcný dar za příkladné pl-nění služebních povinností v rámci zahraniční operace na území Litvy byl udělen majorovi Janu

Ondryskovi, majorovi Martinu Peldovi a nadrot-mistrovi Janu Kodrasovi. Všichni příslušníci mise byli vyznamenáni medailí ministra obrany České republiky Za službu v zahraničí. Při pátečním slav-nostním aktu byl mezi oceněnými i Tomáš Kostúr, obchodní ředitel společnosti Sieza s. r. o., jenž pře-vzal pamětní odznak jako poděkování za dlouho-letou spolupráci při zabezpečení letecké základny Čáslav technickými prostředky.

„Vaše vojenská letecká mise v Pobaltí byla dru-hým regulérním testem technologické vyspělosti našeho taktického letectva a úrovně připravenosti jeho příslušníků působit mimo domácí půdu. Je třeba říci, že testem znovu velmi úspěšným,“ zdů-raznil ve svém projevu první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek.

Pochvalná slova na adresu příslušníků po-baltské mise zazněla také od zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – náčelníka štábu gene-rálmajora Bohuslava Dvořáka: „Operační úkol jste splnili bez jakýchkoliv problémů a opět na výbor-nou. Navíc jste získali i plno dalších profesních zkušeností. Například přelety nad mořem nebo vzlety k bojovým prostředkům jiné země byly je-dinečnou zkušeností, kterou nad naším územím, kde obvykle startujete k dopravním letounům, těžko získáte.“

Text: Pavel LangFoto: autor a Jan Kouba

DOVĚTEKk pobaltské misi

Splněný operační úkol a nové profesní zkušenosti – to byla mise Baltic Air Policing

Slavnostní nástup příslušníků úkolového uskupení Armády České republiky v misi Baltic Air Policing udělal defi nitivní tečku za jejich čtyřměsíčním nasazením v zahraničí. Jelikož se jednalo o misi, která se svým charakterem a zejména operačním úkolem poněkud odlišovala od „standardu“ pozemních kontingentů, opětovně se k ní na stránkách A reportu vracíme. Dnešní epilog napsali ti, kteří se jí účastnili.

PRVNÍ NÁMĚSTEK MINISTRA OBRANY V. PICEK V DOPROVODU VELITELE ZÁKLADNY PLK. GŠT. P. LANČIHO

10 11

památné dny resortu Ministerstva obrany

Koncem února 1943 došlo k zastavení mo-hutné ofenzivy Rudé armády. V oblasti Charkova měli Rusové nemalé problémy se souvislým po-krytím fronty. Právě toho využil wehrmacht a vrhl se do protiútoku směrem na Charkov. K ucpá-ní vzniklých mezer byla použita i českosloven-ská jednotka, která se v té době přepravovala z Buzuluku na frontu. Okolnosti tomu chtěly, aby bojová premiéra našeho praporu měla obzvlášť krvavou podobu.

Místo pochodu zákopyPrvního března 1943 ve večerních hodinách

dorazili příslušníci 1. čs. samostatného prapo-ru do rozbořeného Charkova. Měli za sebou téměř tři týdny jízdy po válkou zničených sovět-ských železnicích a 350 kilometrů nočních po-chodů. Původně plánovaný odpočinek, spojený s motorizací praporu a slavnostním pochodem Charkovem, se však nekonal.

Již v noci 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Vojáci dostali střelivo a granáty. Německá 4. tanková armáda prorazila pozice Voroněžského frontu a valila se na Charkov. Situace byla kritic-ká. Náš prapor dostal jednoznačný rozkaz udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Pokud nepřítel již tato obranná postavení překročí, zatlačit ho zpět za řeku a nedovolit mu postupovat na Charkov.

Posílená Jarošova rota se 4. března přesunula na druhou stranu řeky do Sokolova a začala bu-dovat obranu. Již od 6. března docházelo k drob-ným střetům průzkumných hlídek. O den později se zhruba patnáct německých tanků pokusilo ne-úspěšně prolomit obranu u Timčenkova. Osudový den však měl nastat až 8. března.

Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtr-náct nepřátelských tanků na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelec-ké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispo-zici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři obrněnci navíc zůstaly stát na místě, vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky.

Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bo-jem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly, imitovaly jej za pomoci dýmovnic.

Doplatili jsme na válečnou lest

Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou soko-lovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků zlikvidovali obráncům jedno ze dvou protitankových pětačty-řicetimilimetrových děl a těžký kulomet.

„Většina z nás se ocitla poprvé na frontě, a tak jsme samozřejmě dělali chyby,“ přiznal po letech generál Oldřich Kvapil. „Když jsme o tři dny poz-ději drželi linii obrany na řece a Němci se k nám blížili, nařídil jsem svým vojákům nestřílet. Věděl

jsem totiž, že jdou přímo na minová pole, která jsme tam předtím položili. Německého vojáka postupujícího vepředu ale zastřelil protitankovou puškou jeden z mužů sousední jednotky, který o mém rozkazu nevěděl. Vtom se spustila palba ze všech zbraní. Během okamžiku jsme rozkryli veškerá svá palebná postavení, Němci pak na ně zaměřili střelbu.“

Obráncům Sokolova již kromě praporní pa-lebné podpory zůstal jen jeden protitankový ka-non, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se tedy na pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Údaje o jejich počtu se liší. Za čísla blížící se realitě je možné pova-žovat, že Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel.

Na pravém boku pronikly obrněnce do vesni-ce. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pě-chotu. Ztráty však byly velké.

Hrdinná smrt veliteleOkolo páté hodiny zaujali obránci kruhovou

obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště nadporučíka Jaroše. Svoboda se roz-hodl poslat do boje zálohu v podobě všech deseti

tanků T-34, které měl k dispozici, a zesílenou četu rotmistra Oldřicha Kvapila. „Přihnal se ke mně rot-mistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho prý pustím s jeho četou do Sokolova,“ vzpomínal generál Kvapil. „Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhé straně řeky, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovol-ně. Bylo to obrovské odhodlání.“

Voráčovi lidé se úprkem hnali do boje. Jejich mohutné hurá při protiútoku bylo slyšet až na druhém břehu. Podařilo se jim protivníka zatlačit o pořádný kus dozadu. Na jejich nadše-ní nezměnila nic ani skutečnost, že pod čelním z deseti tanků, které byly vyslány společně s nimi na pomoc 1. rotě, se probořil led. Z řeky se stala neprostupná protitanková překážka.

To už byl ale mrtev i velitel 1. roty. Podle jed-né z verzí se nadporučík Jaroš právě chystal ho-dit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Další varianta hovoří o tom, že na něj ještě najel tank a granáty vybuchly. Poněkud jiné jsou vzpomínky vojína Demetera Boháčka. Podle něho psal Jaroš právě rozkazy pro jeho velitele čety, když zpoza blízkého domu vyjel tank a vypálil dávku z ku-lometu. Ta Jaroše zasáhla šikmo přes prsa. Další z bojujících vojáků vyprávěli o tom, jak Jaroše smrtelně zranily střepiny granátu, případně že ho zasáhla dávka protivníka v okamžiku, kdy zuřivě pálil ze samopalu. V každém případě padl přímo před kostelem a s největší pravděpodobností podlehl smrtelnému zranění na prsou. To ostat-ně prokázala i poválečná exhumace Jarošových ostatků. Ta zároveň vyloučila výbuch protitan-kových granátů. Ty by totiž, stejně jako tankové pásy, tělo roztrhaly.

Nespočetná hrdinstvíJarošův poslední boj ale rozhodně nebyl jedi-

ným příkladem obrovského hrdinství, ke kterému v těchto hodinách v Sokolovu docházelo. Mezi nejznámější patří činy vojína Josefa Černého. Tento fyzicky zdatný a velice dobře vycvičený pří-slušník Sochorovy čety samopalníků patřil k našim nejlepším vojákům vůbec. Vyznamenal se již při průzkumu ještě před samotným zahájením bojů o Sokolovo. Průzkumné skupině vedené desát-níkem Antonínem Korimou se podařilo zajmout dva Němce a získat důležité informace o posta-vení protivníka. V tom je ale zpozorovali Němci a začali je obkličovat. Za této situace vyslal velitel družstva s cennými informacemi k praporu právě Josefa Černého. Ten měl ale během cesty k našim frontovým liniím smůlu a natrefi l na německou jednotku. Ta po něm okamžitě zahájila palbu. Průzkumník padl na zem a předstíral mrtvého. Němci v domnění, že je celá záležitost vyřešena, se k němu rychle přibližovali. Když byli vzdáleni pouhých deset metrů, zahájil na ně vojín Černý střelbu. Nacisté padali jeden za druhým. Černému se nakonec podařilo i s cennými informacemi do-stat na velitelství praporu.

Ve chvíli, kdy německý útok začal drtit naši obranu, shromáždil Sochor zbytky své čety a kryt kouřem z hořících domů se pokusil bočním vý-padem odříznout německou pěchotu od tanků. V tomto okamžiku se jeden z obrněnců obrátil a začal najíždět přímo na vojína Černého. Ten s chladnokrevností sobě vlastní odjistil granát

HRDINSTVÍ HRDINSTVÍ zaplacené krvízaplacené krví

Od doslova přelomové bitvy československých vojáků u ukrajinského Sokolova uplyne v těchto dnech sedmdesát let

První bojové vystoupení československých vojáků během druhé světové války na východní frontě je známé jako bitva u Sokolova. Čtyřicet let socialismu zakrylo tento ryze vojenský čin ideologickým nánosem. Někteří lidé také v posledních dvaceti letech hovořili o tom, že to byla až příliš krvavá lázeň, že Jarošova rota byla zdecimována na druhé straně řeky Mža zbytečně. Když odhrneme ale veškerý tento nános, objevíme nemálo hrdinství, sebeobětování a snahy dokázat, že Čechoslováci ve druhé světové válce nesložili zbraně a byli připraveni bojovat.

13

památné dny resortu Ministerstva obranya vrhl jej na tank, který začal ihned hořet. O něco později, když již pěchota pronikla do vesnice, se ukryl za jedním ze stavení a hodil protitan-kový granát přímo dovnitř obrněného vozidla. Zlikvidoval tak dvacet Němců najednou. Četař Komárek postřílel z těžkého kulometu

několik desítek nepřátel. Obyvatelé Sokolova poz-ději vyprávěli o střelci z lehkého kulometu, který v Němci již obsazené vesnici rozprášil kolonu vedoucí zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci a znemožňovala německým vojákům dal-ší postup. A tak bychom mohli pokračovat.

Velké ztráty a zajatciV sedm hodin večer vydal Ludvík Svoboda

rozkaz ke stažení 1. roty a jednotek, které ji pod-porovaly, za řeku Mža. V tu chvíli však již neexis-tovalo žádné spojení. Ani spojkám se nepoda-řilo předat tento rozkaz. A tak se vojáci a ranění vracejí po celou noc. Ze zesílené roty zbyly jen trosky. Kromě 86 padlých bylo dalších 56 vojá-ků raněných. Rota přišla o oba protitankové ka-nony, sedm protitankových

pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulo-metů a pět minometů. Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně protivníka 300 až 400 vojáků, 19 tanků a čtyři až šest obrněných transportérů.

U Sokolova se dostalo také dvacet našich vojáků do zajetí. Mnozí z nich byli v té době zranění či v bezvědomí. Čekal je tragický osud. V případech, kdy se nacistům podaři-lo zjistit, že se jedná o Židy, byli okamžitě zastřeleni. Několik jedinců převezli Němci do Prahy a přinutili je vypovídat pro pro-tektorátní sdělovací prostředky o údajných hrůzách, které zažili v Sovětském svazu. Do této kampaně se zapojil sám K. H. Frank.

Část zajatých příslušníků praporu byla s ohledem na jazykové znalosti přinucena dělat tlumočníky pro wehrmacht. Ani jeden z nich se nedožil konce války. Takovéto štěstí měli pouze ti z našich vojá-ků zajatých u Sokolova, kteří se dostali do zaja-teckých táborů.

Německá rádiová nekázeň

Boje pokračovaly i 9. března. K protiútoku so-větské úderné skupiny od Zmijeva se měl připo-jit rovněž 1. prapor. Kudličova rota se po sedmé hodině večer snažila překročit zamrzlou řeku a zahájit protiútok na Sokolovo. Byl to obzvlášť těžký úkol. Byla sice již tma, ale přesto uniformy na bílém ledě řeky doslova svítily do dálky. Navíc na rovné hladké ploše nebylo kde se krýt. A tak byl tento útok odražen.

Třetí rota pod velením rotmistra Kvapila se měla pokusit o obchvat a vázat tak na sebe část protivníkových sil. „Měli jsme automatické pušky, nařídil jsem vojákům, aby stříleli zásad-ně dávkami. O náboje nebyla nouze, byli jsme přednostně zásobováni,“ vzpomínal později ge-nerál Kvapil. „Měli jsme obrovskou palebnou sílu, Němci si mysleli, že je na křídle snad sto lehkých

hlášení na velitelství praporu. Kontrolní relaci jsem nesměl propást, i když se o mne pokoušel sebevíce spánek. Poslouchal jsem hudbu z Moskvy. Abych se udržel bdělý, otáčel jsem stupnicí radiostanice. Najednou zazněl neobyčejně silný německý hlas, jako by to bylo ve vedlejší místnosti. Achtung Otto--Sigfried. Achtung – Treffpunkt I.A, Angriff 4.00. Němci udělali kardinální chybu. Podcenili situa-ci a hovořili jen napůl šifrovaně. Dobře jsem znal němčinu a tušil jsem, kolik uhodilo. Němci chystají ve čtyři hodiny útok.“

Unikli z obklíčeníProtivník nakonec prorazil na jiném úseku

fronty a československým vojákům hrozilo ob-klíčení. Třináctého března přišel rozkaz k ústupu k Severnímu Donci. Poblíž Lisogubovky se spo-jily německé kolony postupující ze severu, z jihu i ze západu. V oblasti stanice Mochnači se ustu-pující československý prapor dostal do kontaktu s nepřítelem. Stáhl se tehdy do lesa a Němcům se za našimi vojáky do tohoto těžko prostupné-ho terénu bez podpory pěchoty, která se zpozdila vzadu, nechtělo. Prapor pak dál ustupoval úzkým koridorem, který se nepodařilo Němcům přerušit.

Byl to závod s časem. Musel dosáhnout Severního Donce dříve než nacisté. To se nakonec podaři-lo. Na mostě přes tuto řeku čekal na své vojáky Ludvík Svoboda. Osmnáctého března protivník dobyl Charkov. Ve znovuobsazeném městě neměl slitování. Mimo jiné postřílel zraněné vojáky, kte-ré již nebylo možné evakuovat z nemocnice. Byli mezi nimi i příslušníci naší jednotky. O týden poz-ději byl československý prapor převelen do zálo-hy Voroněžského frontu a přesunul se do vesnice Veseloje.

První bitva československého praporu měla především obrovský propagandistický účinek. Již 2. dubna 1943 vydala sovětská agentura zprá-vu o těchto bojích a 8. dubna vyšel v sovětské Pravdě článek Alexandra Fadějeva Bratrství zpe-četěné krví. Psal v něm o obrovském nasazení Čechoslováků. Tyto informace pak záhy publi-kovaly i další sdělovací prostředky, a to nejen v Londýně a za oceánem. Přes obrovské nasazení německých bezpečnostních orgánů v protektorá-tu se také dostaly k našim lidem na okupovaném území.

Text: Vladimír MarekFoto: VÚA-VHA

kulometů. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak před námi ze Sokolova houfně prchají. Přesto jsme do-stali rozkaz k ústupu.“

Když se Němci chystali 11. března k protiúto-ku, nedodrželi zcela rádiovou kázeň. Jejich roz-kaz k soustředění zachytil radista Kurt Markovič. Výhodou našich vojáků byly jejich velmi dobré jazykové znalosti. Dělostřelectvo pak zaměřilo pal-bu do míst soustředění jednotek a rozehnalo je. Po válce tuto událost popisovat Kurt Markovič ná-sledujícími slovy: „Po nezdařilém útoku druhé roty jsem se vrátil do Artjuchovky a pokračoval ve služ-bě. Tři noci a tři dny jsem se od stanice nevzdá-lil. Stáhli jsme se do obrany, ve které se nevysílá. Jen v určitých intervalech jsem prováděl kontrolní

ků raněných. Rota přišla o oba protitankové ka-nony, sedm protitankových

pušekmetů Richtr300 aobrně

U vojákzranosudlo zjzastdo tekthrůDo

14 15

Držitelé karty „Zelená cesta“ mají ve veřejné LÉKÁRNĚ ÚVN5% slevu na veškerý volný prodej léků a zdravotnických potřebSlevu 30,- Kč na recept*

••

+ =SLEVA

5% na veškerý

volný prodej

30,- Kč na recept*

www.uvn.cz/lekarna

* Lze uplatnit pouze při výdeji léčivého přípravku vázaného na lékařský předpis, hrazeného z veřejného zdravotního pojištění.

zdravotnictví

Každý člověk tuto nepříjemnost dobře zná, pro-tože ji při svojí péči o zdraví zažil již nesčetněkrát. Přeplněná čekárna, v časech chřipkové epidemie navíc i spousta pokašlávajících lidí. Tento obrá-zek však nemůžete spatřit v přízemí pavilonu B3 pražské Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice, kde se nachází Centrum zdra-votní ambulantní péče. V tamní čekárně zpravidla sedí jenom dva pacienti. To proto, že zde efektiv-ně funguje objednávání – v praxi takzvaná Zelená cesta, což je společný projekt Ministerstva obrany České republiky a „úvéenky“ zaměřený na zkvalit-nění procesu léčebných, diagnostických a preven-tivních služeb. Na Zelenou cestu lze vkročit buď osobně na recepci CAZP, nebo prostřednictvím zavolání na telefonní číslo 973 202 920, případně písemně e-mailem cazp@uvn.cz.

Naše úterní ranní návštěva CAZP začala pře-kvapením. Představa, že je před pavilonem B3 shluk pacientů, vzala za své. Jako na Václaváku to tady určitě nevypadalo. Přesně v osm hodin se objevil v recepci první klient, o patnáct minut později druhý. Dle jejich autentického vyjádření oba přišli na dohodnutou hodinu. Úvodní pro-cedura, a to předložení karty pojištěnce, Zelené karty, třicetikorunového regulačního poplatku a doporučení od praktického lékaře, zabrala tři minuty. Stejný čas strávili v čekárně, než je přijali lékaři na urologii a neurologii.

„Jsme maximálně spokojeni. K odbornému vy-šetření se dostaneme v řádech dnů, a ne týdnů nebo měsíců, jak tomu bylo dřív. Jít k lékaři už pro nás není zdlouhavou záležitostí,“ říkají oba profesionálové při odchodu z CAZP.

Pro úplnost je třeba zmínit, že naprostou sa-mozřejmostí tady je den dopředu připravené pořadí pacientů s jejich zdravotními kartami. Bez jakéhokoliv prodlení se tedy může na druhý den začít ordinovat…

Zájem o Zelenou cestuKaždý začátek bývá těžký. Centrum zdravotní

ambulantní péče nebylo výjimkou. Čtvrtým záři-jovým dnem loňského roku sice nabídlo ve způ-sobu přednostního objednávání, a tím pádem i ambulantního ošetření, respektive odborné-ho vyšetření svých klientů efektivnější způsob, avšak jaká bude realita, to nikdo netušil. „První dva měsíce nám chodilo do ambulancí pět šest lidí. To nás samozřejmě netěšilo, a proto jsme se zaměřili na propagaci našeho pracoviště i projektu Zelená cesta. Opakovaně jsme infor-movali jak odbornou veřejnost, tak pacienty spa-dající do působnosti Ústřední vojenské nemocni-ce – Vojenské fakultní nemocnice Praha o našem projektu,“ říká vedoucí lékař CAZP MUDr. Igor Krivosudský a dodává, že počet pacientů se záhy začal zvyšovat. „Zelená cesta existuje již zhruba osm let. Každoročně se v ní registrovalo okolo

300 až 400 osob. Nám se za pět měsíců fungová-ní CAZP přihlásilo přes tisíc zájemců. Dnes tady denně máme okolo dvaceti pacientů na jednu ambulanci,“ argumentuje lékař.

Je nabíledni, že tato skutečnost iniciovala dílčí změny v centru. Například, že se u nejvíce

Další, prosím…A report se prošel po „Zelené cestě“, kterou nabízí Centrum zdravotní ambulantní péče Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha

V recepci Centra ambulantní zdravotní péče (CAZP) Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha opět zvoní telefon. „Dobrý den. Zelená cesta, recepce. Chcete zaregistrovat nebo objednat?“ ptá se pracovník CAZP volajícího. Během chvilky je vše vyřízeno. Nepochybně ke spokojenosti pacienta, protože opakovaně děkuje. Jenom několikadenní čekací lhůta k odbornému vyšetření na urologii jej překvapila i potěšila zároveň.

ZELENÁ CESTA

ZELENÁ CESTA

Pro: vojáky A

R v inné služb

vále né veterány

p íslušníky Policie R

p íslušníky Celní správ

y

p íslušníky Hasi ského

záchranného sboru

Na jednom míst na

bízí:

ambulanci praktického

léka e

interní ambulanci

ambulance nechirurg

ických obor

(kožní, neurologie)

ambulance chirurgick

ých obor

(chirurgie, ortopedie, ur

ologie)

stomatologickou ambu

lanci

recepci s rezerva ním

systémem

objednání vyšet ení

objednává na ostatníc

h odborných

ambulancích ÚVN

•••••

•••

•

••

•

Spole ný projekt MO

R a ÚVN

Zajiš uje Centrum amb

ulantní zdravotní pé e

ÚVN (CAZP)

Registrace, objednáv

ání a evidence pacien

t Pavilon B3 - p ízemí

Tel: 973 202 920, e-ma

il: cazp@uvn.cz

P i registraci p edložte

prosím pr kaz pojišt n

ce a služební pr kaz.

MUDR. IGOR KRIVOSUDSKÝ

vytížených odborností prodloužily ordinační ho-diny. „Máme zde ambulanci praktického lékaře, internu, kožní, neurologii, chirurgii, ortopedii, urologii a stomatologii – tedy základ, který je třeba ke zjištění zdravotního stavu dotyčného. Aby se nezvýšila čekací doba našich pacien-tů, přijali jsme v CAZP odpovídající organizační opatření a také jsme rozšířili možnosti Zelené cesty na další oddělení střešovické nemocnice,“ argumentuje MUDr. Krivosudský a konkretizuje, že v centru sice částečně utlumili interní ambu-lanci, ale nově se připravuje k otevření zákrokový sál, kde se budou provádět drobné chirurgic-ké výkony a některé výkony z oblasti kožního lékařství.

Stávající pozitivní trend nesouvisí pouze s nárůstem pacientů, nýbrž i s jejich profesním zaměřením. Ještě nedávno se Zelená cesta tý-kala výhradně profesionálů Armády ČR v činné službě, válečných veteránů, příslušníků Policie ČR, Celní správy a Hasičského záchranného sbo-ru České republiky. V současnosti k nim přibyli také občanští zaměstnanci pracující v ozbroje-ných silách a vojenští důchodci. O služby CAZP mají zájem také pracovníci Generální inspekce

bezpečnostních sborů, Ministerstva vnitra nebo Ministerstva fi nancí. „Metu související s počtem našich pacientů jsme zatím nestanovili. Zájemci o služby CAZP se tedy nemusí bát, že bychom je nezaregistrovali. Možnosti pro ambulantní sfé-ru jsou ve zdejší vojenské nemocnici i nadále,“ vysvětluje vedoucí lékař Centra zdravotní ambu-lantní péče.

Nejeden čtenář si na závěr pokládá klíčovou otázku související s termínem jeho objednáv-ky na některou z ambulancí centra. „Co se týká CAZP, tak zde je čekací doba klienta na vyšetře-ní maximálně do týdne. Na jiných specializova-ných pracovištích nemocnice to může trvat déle, protože se musíme přizpůsobit chodu jejich od-dělení a objednávání pacientů,“ říká MUDr. Igor Krivosudský.

Dosavadní poznatky ukazují, že tato Zelená cesta dostala zcela nový formát. Střešovická ne-mocnice nabízí pacientům progres a bylo by chy-bou jej nevyužít.

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

16 17

logistika

Díky vstřícnosti managementu Aera Vodochody je umožněno také A reportu, aby krátce nahlédl do této de facto obyčejné budovy, avšak s ne-obyčejným leteckým materiálem. Tím jsou dlou-hodobě uložené „stopadesátdevítky“ českého vojenského letectva. V současné době se jich tady nachází šestatřicet kusů.

Část letadel do „plecháče“

Před bezmála šestnácti roky armáda koupila sedmdesát dva podzvukových bitevníků L-159 ALCA. Jako vůbec první vojenský pilot s ním le-těl kapitán Rostislav Stroin (16. ledna 2000), a to v rámci přeškolení na nový typ. První dva stroje (tr. č. 6007 a 6006) přistály na čáslavském letišti 29. prosince 2000. Počet strojů vycházel z tehdy předpokládaných potřeb vojenského letectva. „Stopadesátdevítky“ byly postupně dodává-ny do provozu v letech 2000 až 2004. Byly dis-lokovány na základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou a na základně taktické-ho letectva Čáslav. Avšak po schválení Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil ČR přepracované

na změněný zdrojový rámec a po rozhodnu-tí o pronájmu nadzvukových bojových letounů JAS-39C/D Gripen se vláda ČR usnesla na snížení počtu provozovaných letounů L-159. Za dostateč-ný byl považován počet čtyřiadvacet strojů. V této souvislosti bylo optimálním řešením nepoužívané bitevníky uložit. Kam? Nejlépe u jejich výrobce – Aera Vodochody. Proč? Důvodů je celá řada, a to od nemalých fi nančních úspor přes zabránění technické degradace letounů až po skutečnost, že jak lidské, tak technické kapacity letecké zá-kladny Armády ČR nejsou předurčeny ke sklado-vání bitevníků, nýbrž k leteckému výcviku na nich.

„První přelet armádních stopadesátdevítek do Aera začal v březnu 2006. Na strojích se v pe-riodě třiceti dnů prováděla údržba v režimu pro-vozního uložení, a to přesně podle daných před-pisů. Po šedesáti dnech se na letounech točila motorová zkouška,“ vzpomíná vedoucí projektu dlouhodobého uložení L-159 a logistický specia-lista Jindřich Válek a dodává, že postupně do Aera Vodochody přiletělo sedmačtyřicet bitevníků L-159A.

Uskladnění nepoužívaných letounů není jenom ryze technickou záležitostí. „Už od samého začát-ku jsme hledali tu nejméně fi nančně nákladnou cestu dlouhodobého uložení letounů L-159,“ říká

viceprezident Aera pro vojenský program Petr Kudrna a uvádí příklad: „Ještě v roce 2006 jsme si na prototypu letounu s trupovým číslem 5832 vy-zkoušeli technologii uložení ve čtyřvrstvé bariéro-vé hliníkové fólii nesoucí název Quadruplex, která je určena pro dlouhodobé uskladnění, přičemž je velice účinná proti klimatickým vlivům.“

Není tajemstvím, že výše vzpomínaný Qua-druplex ve stříbrném provedení je běžně dostup-nou komoditou a využívá se v celé řadě odvětví. Setkáte se s ní jak v tropických, tak v polárních oblastech. Představuje spolehlivý obal pro ko-rozí ohrožené výrobky, který mimo jiné nepro-pouští vodní páru, je nepromastitelný, poddajný, má velkou pevnost proti oděru a na nepotištěné straně je spojovatelný zatepla. Pro úplnost, tyto bariérové fólie vyrábí německá společnost, kterou v Čechách a na Slovensku zastupuje fi rma z Veselí nad Moravou.

Vraťme se však do Aera. I v tomto případě platilo, že záměr je jedna věc a vlastní realiza-ce druhá. Proto bylo nutné nejprve uvedenou

technologii ověřit, poté zpracovat zevrubné analýzy a následně požádat kompetentní orgán, což je odbor vojenského letectví Ministerstva obrany ČR, o souhlas se zavedením do výzbro-je Armády ČR. Vše se povedlo v polovině roku 2008 a od října téhož roku se ukládání L-159 za-čalo realizovat. Přesněji řečeno, začaly se prová-dět odborné a administrativní úkony související s dlouhodobým uložením letounů. A jelikož byly

„stopadesátdevítky“ ukládány průběžně, zabralo to také jistý čas. Suma sumárum, v květnu 2009 jsou již všechny L-159 v ochranných fóliích. Jejich počet se však postupně snižoval až na stávajících třicet šest kusů. Rozdíl je způsoben přestavbou několika z nich z takzvaných sólových ( jedno-místných) mašin na spárky neboli dvousedadlové verze a kontraktem se Španělskem v souvislosti s pořízením transportních letounů C-295M CASA pro české vojenské letectvo.

Aby byla mozaika informací kompletní, je ne-zbytné zmínit ještě dva údaje. Nejprve místo dlou-hodobého uložení letounů. Tím je technologická hala číslo 133, slangově pojmenovaná plecháč, která byla v roce 2006 za tímto účelem primárně vystavěna. Dále je nabíledni, že kontrakt zastře-šuje odpovídající legislativa a fi nanční závazky. Smlouvy mezi Aerem Vodochody a Ministerstvem obrany ČR se uzavírají zpravidla na dva roky.

Žádná změna stavuLogistik Jindřich Válek otevírá dveře haly a na-

značuje nám, že můžeme vstoupit. Už letmý po-hled je pro návštěvníka zážitkem. Formát bitev-níků je zřetelný i přes hrubý střih hliníkové fólie. Na každém stroji vás zaujme jeho vizitka. Příklad? „Letoun L-159A tr. číslo 6028. Letoun uložen pod-le smlouvy o uložení letounů L-159 č. 112800272. Datum uložení: 24. 6. 2011.“

Pokud nerozhodne provozovatel bitevníků ji-nak, takto nerušeně zde stojí každý stroj zpravi-dla dva roky. To je doba, na níž je certifi kováno uložení v bariérové fólii. Poté následuje takzvané přebalení letounu. Samozřejmě že se zevrubnou kontrolou stavu stroje. Praxe potvrzuje, že dvou-letá servisní perioda je plně dostačující.

„Podstatou je, aby se na letounu zabránilo vzniku koroze. A tato technologie to zabezpe-čuje,“ argumentuje J. Válek a zachází do podrob-ností. „Letadlo se v bariérové fólii propláchne dusíkem, včetně podvozků. Určitou dobu je vak

Alky v dusíkuAlky v dusíku

A report byl v hale, kde je dlouhodobě uloženo šestatřicet neprovozovaných podzvukových bitevníků L-159 ALCA vzdušných sil Armády ČR

Alky ve třpytivém Quadruplexu. Přeloženo do srozumitelné řeči, to znamená, že podzvukové bitevníky L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) vzdušných sil Armády České republiky se nacházejí zahaleny ve čtyřvrstvé bariérové hliníkové fólii stříbrného provedení. Tento unikátní pohled lze spatřit pouze v takzvaném plecháči neboli hale číslo 133 Aera Vodochody.

nafouknutý jako balon. Poté je provedeno odsátí dusíku pod folií a tím vytvořen mírný podtlak v ce-lém prostoru. Současně s tím dochází k přilnutí fólie k letounu a dosažení optimálního inertního prostředí s minimální vlhkostí (cca 5 až 10 pro-cent). Fólie se zavaří a tím je vytvořeno optimální klima pro dlouhodobé uložení. V běžném provo-zu na letecké základně by se takovéto podmínky nemohly zabezpečit,“ říká a připomíná, že dusík je plyn vytvářející inertní prostředí.

Při exkurzi po hale, kde teplota nesmí kles-nout pod pět stupňů Celsia, nelze nevidět kabe-ly vytažené zpod fólie každého letounu. Ty jsou napojeny na čidla, která snímají teplotu a vlhkost v klíčových částech stroje. Není sporu o tom, že nejvíce ochrany potřebuje dvouproudový mo-tor Honeywell/ITEC F124GA-100. „Technik se při-pojí přes paměťové zařízení USB a provede kont-rolu požadovaných parametrů. V první fázi uložení letounů se data snímala každý týden a měsíc co měsíc jsme dávali armádě report o aktuálním sta-vu skladované techniky. Díky nadmíru pozitivním výsledkům z předcházejícího období se v sou-časnosti kontroly provádějí po čtyřech měsících,“ argumentuje šéf projektu. Neopomene však po-dotknout, že dohled nad celistvostí bariérové hli-níkové fólie je jeho pravidelnou povinností.

O jakých pozitivních výsledcích Jindřich Válek hovoří? „Nedošlo k žádným změnám. Uložené le-touny se nacházejí ve stavu, v jakém byly v roce 2008. Technologie dlouhodobého uložení ve čtyř-vrstvé bariérové hliníkové fólii je efektivní,“ kon-statuje logistik Aera Vodochody.

Leckoho napadne otázka, co kdyby se poměry ve vzdušných silách AČR natolik markantně zlep-šily a náhle bylo třeba zařadit do provozu další stopadesátdevítky. „Alky by musely projít odpoví-dající úrovní údržby. Rozsah prací by zabral zhru-ba osm měsíců. Poté by se z takzvaných uloženek opět staly provozuschopné letouny,“ říká vicepre-zident Aera Petr Kudrna.

Text: Pavel LangFoto: Jan Kouba

JINDŘICH VÁLEK

18 19

věda a výzkum

Jedním z nich je projekt s názvem Infra-struktura pro výuku spojenou s výzkumem ve strojních oborech studijního programu Vojenské technologie, jehož cílem je rekonstruk-ce objektu Univerzity obrany, který je stěžejní složkou infrastruktury pro vzdělávací a výzkum-nou činnost strojních oborů daného studijního programu. Revitalizace starší budovy v brněn-ských kasárnách v ulici Šumavská vyřeší moder-nizaci specifi ckých výukových a laboratorních fondů vybraných kateder Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany.

Projekt běží od května 2010 a má být ukon-čen 31. prosince 2013. Na základě úspěšné pro-jektové žádosti a přidělené dotace je realizován za podpory Evropské unie a státního rozpočtu ČR, kapitola 307 – Ministerstvo obrany. Konkrétně je projekt fi nancován prostřednictvím operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace, priorit-ní osa 4 – Infrastruktura pro výuku na vysokých školách spojená s výzkumem, a to v souhrnné výši 146 909 778 korun, přičemž podíl prostředků EU přesahuje 124 milionů korun. Tedy pětaosmdesát procent k nám plyne z Evropské unie, zbývajících patnáct procent ze státního rozpočtu jako povin-né spolufi nancování. Podpora evropských fondů tak umožňuje Ministerstvu obrany realizovat ten-to projekt v době celospolečenských fi nančních škrtů, aniž by to na jeho kapitolu mělo jakýkoli negativní vliv.

Zrekonstruovaný rozsáhlý objekt v kasárnách Šumavská bude následně plnit dva základní účely: výzkumný a vzdělávací.

Výzkumný – realizace projektu zajistí odpoví-dající technické zázemí pro vědecko-výzkumnou činnost tří kateder Fakulty vojenských technologií, a to katedry zbraní a munice, katedry bojových a speciálních vozidel a katedry ženijních techno-logií. Vědecko-výzkumná činnost těchto kateder je primárně zaměřena na technologie pro zvyšo-vání taktické a operační mobility AČR, nové tech-nologie a materiály pro speciální použití, optické sledovací systémy, rozvoj zbraňových systémů a ženijních technologií.

Vzdělávací – výzkum na vybraných katedrách Fakulty vojenských technologií je úzce spojen se vzdělávací činností především doktorských stu-dijních oborů.

„Fakulta vojenských technologií Univerzity obrany v rámci projektu naplní svůj dlouhodo-bý záměr a soustředí vybrané katedry studijního programu Vojenské technologie do jednoho mís-ta. Nově rekonstruovaný objekt s odpovídajícím technickým zázemím a vybavením budou v rámci vzdělávání a výzkumných aktivit využívat jak stu-denti jednotlivých stupňů studia, tak i vědecko--pedagogičtí pracovníci této dynamicky se rozví-jející fakulty,“ hodnotí hlavní koordinátor projektu plukovník profesor Bohuslav Přikryl, rektor-velitel Univerzity obrany.

Celkem bude zrekonstruováno 5 490 metrů čtverečních ploch vzdělávacích a vědecko-vý-zkumných pracovišť fakulty. V současné době se provádí stavební úpravy vnitřních prostor pro umístění nových laboratoří. V budově pro-běhla rekonstrukce vytápění, včetně vybudování nové kotelny. Dochází ke kompletnímu zateple-ní celého objektu, sanaci zavlhlého zdiva spodní stavby, opravuje se okolní venkovní kanalizace a konečně dojde i k rekonstrukci sociálního zá-zemí studentů a učitelů. Rekonstrukce objektu má být ukončena 30. června 2013 a poté budou laboratoře vybaveny novými přístroji, pořízenými rovněž z prostředků projektu.

Důležitým přínosem je také vybudování čtyř zcela nových laboratoří: experimentální balistické laboratoře, laboratorního pracoviště pro optická měření, laboratoře vojenských staveb a laborato-ře tribodiagnostiky provozních hmot dopravních strojů a zařízení.

Moderní experimentální balistická labora-toř bude například sloužit k testování ochran-ných prostředků osob a techniky se zaměřením na koncovou a ranivou balistiku a na účinky ničivých prvků s velkým rozsahem dopadové energie. „Vyhodnocovací část této laborato-ře bude přenosná a umožní experimentální ověřování při výcviku jednotek ve vojenských výcvikových prostorech nebo při hodnocení vlastností zbraňových systémů v rámci jejich pravidelných zkoušek či zkoušek přejímacích, vojskových a vývojových. Tím se fakticky sní-ží náklady na experimentální činnost a naopak se zvýší její četnost,“ upřesňuje docent Stanislav Beer, pověřený vedoucí katedry zbraní a munice. Výzkumníci se také více přiblíží reálným pod-mínkám používání zbraňových systémů. Nově pořízené přístroje pak umožní i hodnocení vlivu střelby v uzavřených střelnicích a v prostorech bojové techniky na zdraví osob.

Laboratorní pra-coviště pro optická

měření umožní rozšíře-ní testování zavedených

a nově zaváděných či vyví-jených optických a optoelektronických přístrojů a stane se jedinečným pracovištěm v rámci celé Armády ČR.

Podle vedoucího katedry ženijních technologií plukovníka docenta Pavla Maňase nová laboratoř vojenských staveb bude tvořena třemi pracovišti: mechaniky zemin, modelování a simulací a praco-vištěm detekce a vyhodnocování akustické emise. Pracoviště mechaniky zemin bude představovat jednoduché diagnostické pracoviště základních mechanicko-fyzikálních vlastností zeminy pro po-třeby návrhů opatření ke zvyšování únosnosti terénu či pro návrhy opatření k budování či re-konstrukci ostatních vojenských staveb v rámci činností ženijního vojska.

Pracoviště pro detekci a vyhodnocování akus-tické emise v rámci laboratoře vojenských staveb poslouží k praktické aplikaci nedestruktivního hodnocení stavebních materiálů a k případné detekci a lokalizaci skrytých materiálových vad. Přesné měření rychlosti šíření signálu akustické emise umožní rovněž stanovit hodnotu dynamic-kého modulu pružnosti testovaného materiálu. Technické prostředky pracoviště pro měření vib-rací a deformace namáhané konstrukce se vyu-žijí k praktickému posouzení chování dynamicky namáhaných stavebních konstrukcí na základě měření zrychlení pomocí vysoce citlivých seizmic-kých akcelerometrů.

Pracoviště modelování a simulací se bude v převážné míře zabývat účinky zbraňových systé-mů na konstrukce vojenských staveb, strukturální analýzou konstrukcí a tvorbou 3D modelů vojen-ských staveb, např. i pro prezentační účely.

Laboratoř tribodiagnostiky bude sloužit k pro-vádění tribotechnické analýzy olejů se zaměřením

na ty oleje, které jsou používány v bojových a speciálních vozidlech. „Laboratoř bude vybave-na celou řadou moderních laboratorních přístrojů, z nichž za pozornost stojí především infračervený spektrometr nebo sofi stikovaný ferografi cký sys-tém. V laboratoři bude možné komplexně hod-notit úroveň degradace olejů a obsah i složení nečistot v oleji a s využitím těchto informací po-tom hodnotit technický stav zařízení, ve kterých je olej použit,“ přibližuje poslání laboratoře vedoucí katedry bojových a speciálních vozidel plukovník docent Štefan Čorňák a dodává: „Výsledky analýz bude možné využít nejenom k hodnocení oka-mžitého technického stavu jednotlivých systémů vozidel, ale také k predikci vzniku různých druhů mechanických poruch či k optimalizaci systémů

Univerzita obrany inovuje studijní programy a modernizuje infrastrukturu za podpory EU

Evropské penízena revitalizaci objektu UOVedle toho, že Univerzita obrany je zapojena do řady mezinárodních programů výzkumu a vývoje, řeší i několik projektů Evropských strukturálních fondů Evropské unie. Tyto projekty přispívají k inovaci studijních programů realizovaných univerzitou a k modernizaci výukových a laboratorních fondů jednotlivých fakult.

preventivní údržby.“ Laboratoř bude využívána jak ve výuce (zejména v doktorském studijním pro-gramu), tak i při realizaci výzkumných projektů a při řešení konkrétních problémů souvisejících s provozem pozemní vojenské techniky v rámci Armády České republiky.

Koncepční řešení rekonstrukce objektu zajistí studentům i akademickým pracovníkům kromě možnosti využívání špičkových vědecko-výzkum-ných laboratoří a učeben také nezbytné zázemí, a to jak v oblasti přístupu k informačním zdrojům, tak i v oblasti sociálního zázemí této části Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany.

Text: Pavel PazderaFoto: archiv UO

20 21

legislativa

Obrana České republiky není pouze záležitos-tí ozbrojených sil, ale všech občanů naší země. Kromě Ministerstva obrany se na ní podílejí také ostatní ministerstva, správní úřady a obce. Do pří-pravy občanů k obraně státu se mohou zapojit i občanská sdružení, církve, náboženské spo-lečnosti a další právnické subjekty. Asi málokdo se chce vracet k nejrůznějším branným cvičením, jaká jsme zažili v době studené války. Branné vý-chově však věnovaly nemalou pozornost i prvore-publikové orgány státní správy a samosprávy. Vzor bychom si mohli vzít i z toho, jak funguje příprava občanů k obraně státu v takových zemích, jako je například Polsko či Maďarsko. Za této situace asi neexistuje důvod, proč se k některým ve světě ověřeným a osvědčeným formám nevrátit.

Problémy a jejich příčiny

V posledních dvaceti letech existuje v oblasti přípravy občanů k obraně státu v České republice řada doslova bílých míst. Systematicky se připra-vujeme na likvidaci velkých průmyslových havárií či přírodních katastrof, ale asi málokdo z občanů ví, jak se chovat například při leteckém bombar-dování či teroristickém útoku.

Liberální pojetí přístupu občanů k obraně státu předpokládá povinnou přípravu pouze v záko-nem stanovených případech. Nejsou nastaveny systémové a organizační vazby, které by umožnily výchovu a vzdělávání občanů k obraně v žádou-cím rozsahu. Na ministerstvech a dalších ústřed-ních správních úřadech neexistuje stanovení

konkrétních působností. Základní právní úprava sice zmiňuje přípravu občanů k obraně, ta ale není rozpracována dalšími právními předpisy. Pro tuto oblast nejsou rovněž dostatečně aloko-vány a využívány fi nanční prostředky. Neexistují účinné mechanismy a normativní postupy, které by podporovaly vzájemnou meziresortní spolu-práci při řešení této přípravy. Tato problematika není v potřebném rozsahu zahrnuta do osnov základních a středních škol. Navíc je zaměňová-na z velké části za ochranu obyvatelstva v případě krizových situací a mimořádných událostí nevo-jenského charakteru.

V plánu obrany není rozpracován systém pří-pravy občanů k obraně státu v období zhoršo-vání bezpečnostní situace v důsledku ohrožení vojenského charakteru a za stavu ohrožení státu. Neexistuje koordinovaný přístup při zařazování problematiky obrany státu do studijních progra-mů vysokých škol. Příprava tak nemá jednotný obsah a její úroveň je závislá na odborné erudi-ci konkrétních lektorů a učitelů. Navíc v tomto případě chybí podíl resortu ministerstva obrany. Za jeden z největších problémů v tomto směru je možné označit absenci odpovědnosti a povin-nosti dotčených orgánů v zákonech. Nejde přitom o to, pouze zakotvit povinnost příslušných orgá-nů, ale zároveň stanovit, jak ji vynucovat.

Oddělit vojenské krize od nevojenských

Nová koncepce systémově rozlišuje součas-nou přípravu občanů orientovanou na nevojenské

situace a přípravu občanů k obraně státu. Přitom by mělo dojít k využití shodných aspektů obou segmentů přípravy. Pro koncepci je klíčová role každého občana. Měl by to být právě on, kdo bude samostatně, zodpovědně a aktivně přistu-povat k získávání potřebných informací, základ-ních znalostí a dovedností nezbytných pro zajiš-ťování obrany státu. Určitou motivaci by v tomto případě mohla představovat větší šance k získání práce na pozici úředníka státní správy a územní samosprávy. Koncepce by měla rovněž přispět k posílení odpovědnosti občanů za obranu státu.

Podíl občanů na obraně státu bude podle stup-ně naléhavosti rozdělen do několika etap. V míro-vém stavu má být plně respektován liberální pří-stup a princip dobrovolnosti přípravy. V případě zhoršování mezinárodní bezpečnostní situace vyhlásí vláda ještě před stavem ohrožení státu mi-mořádná opatření. Již v tomto okamžiku je princip dobrovolnosti nahrazen povinností. Příprava oby-vatelstva k obraně je začleněna do zákonem vy-mezených mimořádných opatření. V obdobném režimu pokračuje příprava i při ohrožení státu. Pouze jsou od ní osvobozeny osoby již zapojené do plnění obranných úkolů. Po vyhlášení válečné-ho stavu je příprava občanů k obraně ukončena a v praktických opatřeních státu jsou využívány její výsledky.

Role sdělovacích prostředků

Přípravu na plnění těchto úkolů je možné roz-dělit na tu, kterou zajišťuje resort obrany, a na tu, která se provádí mimo něj. Na té první se podí-lejí akreditované a neakreditované formy studia na vojenských školách a zařízeních všech stupňů. Stejně důležité jsou ale i informační a komunikač-ní aktivity na podporu přípravy občanů k obraně státu. Jejich prostřednictvím je široká veřejnost in-formována o této problematice. K podpoře přípra-vy občanů v této oblasti jsou využívány především

BRÁNIT VLAST BRÁNIT VLAST je úkolem všechje úkolem všech

Koncepce přípravy občanů k obraně státu by měla být naplněna v roce 2018

V minulých číslech A reportu jsme se věnovali nedávno schválené Koncepci aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky a Koncepci mobilizace OS ČR. Celou tuto oblast doplňuje ještě Koncepce přípravy občanů k obraně státu. A právě na ni je zaměřen tento článek.

prezentace pro širokou veřejnost na celostátní i regionální úrovni. V těchto akcích by měly být akcentovány úkoly Armády České republiky, její působení v zahraničních misích a integrovaném záchranném systému a spolupráce s part