9Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník II / Číslo 9

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeRoman Kníže: Píseň o zelené lampě...........................................2Karla Erbová (laudatio)

FejetonBohumil Jirásek: V září všechno září..........................................4

PrózaJiří Č. Ulrich: Miniatury .............................................................6

PoezieBožena Moravcová: Báseň a bajka .............................................8David Charvát: Za oknem voní plyn ...........................................9

ŠalmajViktorie Rybáková: Namísto mlčení.........................................10Petr Pazdera Payne: Dobrovolná slepota Viktorie Rybákové ....12

Svetr MUDr. ZuzanyIvo Fencl: Ludvík Souček .........................................................13

Vetřelec Plže Lucie Filipská: Krajiny .............................................................16

Listy Ason-klubu

Kapky deštěLuboš Vinš: Podzim .................................................................18Vladimír Babnič: Nesnáším svůj klid .......................................19

Rašení Jana Procházková: Už vím .......................................................20

Pilsensia antiquaViktor Viktora: Žaloby na Plzeňské ..........................................23

(Ne)kritickyFrantišek Spurný: Stále jen čekání na odpověď ........................23

Něco se stalo Vladimír Novotný: O upíří architektuře světa

(Jaromír Šesták 1926-2003).......................24Helena Šlesingerová: Co o ní vím .............................................25Viktor Viktora: Trochu odjinud ................................................26

Zpětné zrcátkoIvan Nikl: Střípky vzpomínek na Josefa Burdu ........................27Stanislav Burachovič: Vladimír Páral a Karlovy Vary ...............28

Mokré prádloDeštník a povodně Marka Velebného (red.) .............................29

Pár kaněk z parkánu Vladimír Novotný: "Začal nový školní rok..." ...........................30

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31

Autoři Plže č. 9 .........................................................................32

Editorial

Ačkoli tyto řádky vznikají posledního červencového dne,z pohledu editorialu je léto fuč a čtenáři dostávají zářijové číslo Plže. Po prázdninovém dvojčísle, kde měly volno publi-cistické texty, zato došlo na literární přílohu (Ch. H. Spiess!),má toto číslo zase svou zavedenou strukturu, k níž patříi všechny dosavadní rubriky. Není ale divu, že přes léto přišlyna svět některé nové, a to Kapky deště a Šalmaj. Ta první jeurčena pro malé a menší texty literární, zatímco v té druhé(bude spíše občasná) se má zrcadlit souznění a porozuměnímezi tvůrcem a vykladačem. Tentokrát prozaik a dramatikPetr Pazdera Payne (na podzim mu vyjde výtečná prózaLyonský omnibus!) naladil šalmaj k slovům obdivu vůčipoezii chebské básnířky Viktorie Rybákové - a její texty setaké rovnou (poprvé!) představují čtenářům Plže.

V zářijovém Portrétu Plže skládáme (též prostřednictvímlaudatia Karly Erbové) hold mnohdy ještě nedoceněnémuplzeňskému básníkovi Romanu Knížeti a otiskujeme ukázkyz jeho připravované sbírky. Deváté číslo našeho časopisu semůže pochlubit kvasnou úrodou básnickou, ať jde - kromězmíněné V. Rybákové - o insitní poezii Boženy Moravcové,anebo o vyznavačské texty Davida Charváta, VladimíraBabniče, event. talentované Lucie Filipské, nejnovějšíVetřelkyně Plže. Nezapomeňme ani na plží premiéru absol-ventky plzeňské Konzervatoře, klavíristky Jany Procházkové!Bohumil Jirásek nás hypnotizuje svým tvrzením, proč Plzeňvznikla, ba přímo musela vzniknout v září a nikdy jindy - a odzářijového čísla Plže je na světě ještě jedna nikoli nová, nýbržtaková staronová rubrika: úspěšné Triko paní Ivany, už celépopsané, teď Ivo Fencl přejmenoval na Svetr MUDr. Zuzanya během podzimu a zimy se tu zaměří na renomované českéautory. To jsou samé dobré zprávy, leč před uzávěrkou došlotéž na jednu špatnou: řady plzeňských spisovatelů navždy opustil romanopisec Jaromír Šesták. Když se zjara v médiíchpřipomínalo padesáté výročí plzeňského povstání v červnu1953, míním, že vůbec nikdo netušil, že nejpůsobivěji jehoprůběh vylíčil právě Šesták!

Vladimír Novotný

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník II, č. 9, září 2003www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany

1

Portrét Plže2

Kníže? Kníže!Vypnula jsem televizi, všechno se ve mně

chvělo. Dávali dokument o Osvětimi. I napadlmne verš: "Kde jste vy všichni, co šli na dráty,jak ptáci v síti zůstali viset?" Roman Kníže.Jeho syrové, rozdírající verše, jeho silná citová,osobní zaujatost mimo jiné i tímto tématem.Více než kdokoli z nás s tím příběhem sžit, jeho plný, bolavý a neodpouštějící.

Ten, který dobře ví, co je "břečka světa" a kdose jí brodí.

Přisoudit mu znaménko "mladý, rozhně-vaný muž" by bylo, myslím, poněkud laciné.Jeho poezie - to jsou celé lidské dějinypokořování, útlaku, ponižování, násilí.A rovněž básník, bouřící se, neodpouštějícíkrutosti, navztekaný, protože téměř bezmoc-ný, zahnaný do kouta, chránící lidství předplytkostí, prázdnotou, sprostým vysáváním.Nesmiřitelný vůči zlu a pokorný před tím, conás přesahuje. Neboť i o tom dobře ví. Což jeovšem výsadou právě básníků.

Stačí se začíst nebo zaposlouchat při někte-rém z jeho autorských večerů, a člověk je vta-žen a stržen tam, kde BÝT bolí. Proto jehobásnické skladby, křičící o osamocenosti víry,naděje i lásky, oslovují, ba zasahují. Nejsou vy-počítanými střelami pro efekt, jsou to výkřikytoho, který si uvědomuje svoji bezmocnost,a přesto se nemůže smířit s tím, co je. Neboťumění chce vždycky svět lepší.

Literární kritik bude sledovat noblesu,obraznost, rytmus, jistou baladičnost jehopoezie. Já tam cítím srdce. Snad proto ji mámvelice ráda. Vím, že je to opravdové, že je to nakost, na krev, na infarkt, na blázinec.

Roman Kníže, básnicky blízký IvanuDivišovi, stejného hlasu, stejného rozhořčení,blízký všem znepokojeným, pojmenovává, pad-ni komu padni, jednomu každému z nás.Hovoří za člověka, aniž si z toho udělal atrak-tivní, vypočítaný program. Na nic si nehraje,nic nenatírá na růžovo ani na kafemyšbraun-dozelena, nic nepředstírá, on svoji poezii žije.Je to Pan básník. A jméno má výmluvné.

Karla Erbová

Ukřižovali jste hozbičovali jste ho,

korunu z trní jste mu vložili na hlavu,lapili jste ho,

posmívali jste se mu,jako na lumpa šli jste na něj s kyjem,

vyslýchali jste ho,v koncentráku jste jej věznili.

Byl splynován a posypán vápnem...Proč se ho tedy pořád bojíte?

Roman

Kníže

Píseň

o zele

né la

mpě

Portrét Plže 3

Prsten z vlasůJdu bez karavany,

jdu s pivem přes mosta pode mnou vlak plný uhlí,

ukázněně jede.Lokomotiva je pryč

a míjejí první vagony.Teď,

ještě teď bych mohlvylít pivo na jeden vagon,

do druhého vagonu hodit džbánek,do třetího odhodit šátek,

do čtvrtého snya do pátého sám naskočit.

Ještě je čas,polovina vlaku už přejela.

Ještě zmuchlám bolestia naházím je tam,

ať zmizí v dobytčáku.Smutek,

jak rád bych jej poslal pryč.Všechna zbytečná slova,

pryč s nimi, byla zbytečná.Všechny lásky odvezl vlak.

Most je za mnou, vlak přejel,bez karavany jdu s pivem dál

a přijdu s jakýmsi zvětralým mokema řeknu:

Já bych rád k Betlémua léto teprve před námi.

Šli jsme spolu podél řekydo níž jsem skočil, abych nezešílel,

šťastni jako dvě děti.Šli jsme a rybář triumfálně,

se září v oku ukazoval macatou rybu.Musíte chodit častěji, říkal.

Kdykoli jdu teď kolem,vidím trpělivé pruty nad smutnou vodou

a rybáři otráveně pokuřují...Takhle vypadá podzim.

Píseň o zelené lampěPrý po čem se mi nejvíce stýská.

Teď, když se ztrácí rozdílmezi opáleným

a neopáleným místem na tvém těle,mezi zasaženým a nezasaženým srdcem,

mám odpovědět.Na půdě v dopoledních hodináchsi na žebříku kdosi dává smyčku,

sám si svazuje rucea poslední čin v jeho životě

je skok.A jako by se nikdy nic nestalo,

pluje travinami osamělý losa jablka je jen půl

a všeho je půl,jen měsíc je občas celý.

SachmetPotkal jsem v lese hříbě

se zvoncem na krku,aby se neztratilo.

Chtěl jsem je dovést do vsi,ale ono mne táhlo jinam,

pořád jinam,až jsme se dohandrkovali

k ženě s vlasy jako uhela s bradavkami

jako ostružiny koncem léta.Řekla mi,

s tímto hříbětem jednouvjedeš do města se západem slunce,

abys unesl královnu.Déšť se přerodil ve sníh

a hříbě zatím povyrostlo.

Fejeton4

Bohumil Jirásek

V září září

všechno

Jestlipak víte, kdy byla založena Plzeň?Mně nejde o rok, to musí v Plzni vědětkaždé vzdělavatelné dítě. Jde mi o měsíc.Opravdu nevíte? Tak já vám to povím.Bylo to v září. Už slyším, jak nějaký histo-rik nebo archivář, například doktor Marti-novský, řekne, že to není historicky dolo-ženo v žádné listině a že je to jen můj blá-bol. To tak! Jazykovědci by mě také okřikli,protože podle nich není slovo září odvo-zeno od skutečnosti, že od září začala nasvětě zářit Plzeň, ale etymologicky toto slo-vo spojují se slovesem říti, řváti, a tento řevv přírodě je asi předehrou k milostným

veselicím v říjnu, tedy k říji.Já tomu rád věřím, ale má teorie je

hezčí. Pro mne v září všechno září, přede-vším barvy padajícího listí ze stromů.A není to snad krásné? Že mi dáte zapravdu? Tak tu svou teorii nebudu vnuco-vat historikům ani jazykovědcům, a budetese mnou jistě věřit, že v září všechno září,a basta!

Plzeň byla založena v září, to mi nikdonevymluví. V září je přece hezky, slunceještě hřeje, ale už nepálí, jablíčka na stro-mech se už vybarvují, réva slibuje bohatouúrodu a kádě se pak plní, aby proměnily

Fejeton 5

hrozny na tekutou podobu a aby konkuro-valy plzeňskému pivu.

V září toho roku, kdy byla založenaPlzeň, tehdejší primátor (byl to asi tensamozvaný pocestný, jak už jsem vás s nímkdysi seznámil) za příjemného slunnéhodne poklepal kladívkem na základní ká-men - a začalo se stavět. Myslím, že si vy-bral dobré místo i dobrý měsíc. Do mrazuještě bylo daleko a tehdejší zlaté české(plzeňské) ručičky toho do konce rokupostavily ještě hodně.

Nad založením Plzně jsem meditoval užpřed lety. Snad si vzpomenete, že už tehdyjsem objevil, kdo Plzeň založil a hlavně jakvzniklo její jméno. Protože ve svém bada-telském úsilí nepolevuji, mohu dnes podatněkolik dalších důkazů o počátcích města.Stále mě totiž něco zaráží. Ale musím to-mu přijít na kloub.

Můj přítel Ivo ze Starého Plzence bylsmutný, že jsem se ještě nikdy nezmínilo jeho rodišti. Rád to pro něj udělám. Jehodný, chytrý, vtipný, ale protože je takémladý a stále zamilovaný, tak nemá čas psát nějaký fejeton, ale píše rovnouromány, kterými chce zlomit nebo přímovyvrátit srdce svým vyvoleným ženám.Myslím, že má pro to dobré předpoklady.Kdybych ho měl porovnávat se sebou, takurčitě po všech stránkách. Jenže jak pořádpíše, tak zase nemá čas, a to víte, žena máraději péči konkrétní než písemnou. Proženu je i román jen hromadou slov. Ženanechce slova, ale činy. Raďte však mladé-mu člověku! Ani ze mne si neumí vzítodstrašující příklad. Pochopí to, až bude starý jako já.

Protože má psaní nad hlavu, chci mutrochu vypomoci alespoň v tom bádánío Starém Plzenci. Myslím, že už jsem na to

přišel. Ono je to vlastně velmi jednoduché.Starý Plzenec je prý původně Plzeň.

Jenomže pro Plzeňáky už to bylo málo.Protože Plzeň byla a je ženského rodu, takchtěla samozřejmě zase něco novéhoa parádního, a rozložila se tedy na novémmístě. A teď začala ta habaďůra. Z původníPlzně se udělala Stará Plzeň, odhodila sejako starý hadr a navíc se pohrdlivě z Plzněudělal Plzenec, jako by šlo o nějaký hrnecnebo lívanec. Pak už parádivá Plzeň na svéstáří nechtěla myslet, ale zůstalo tam, veStaré Plzni, v Plzenci, něco hezkého: starárotunda. Až se divím, že si ji Nová Plzeňnepřenesla do svých prostor, tedy domů. Jávím, že technika nebyla tehdy dokonalá,ale dnes by to snad šlo. Také tam mají vin-né sklepy, ale s vínem už by nebyl problém,láhve s vínem by se otevíraly až v NovéPlzni. A v obou případech by to mohl býtvýraz spolupráce, přímo družby Staréa Nové Plzně. Kdyby se to podařilo, mělbych radost, že jsem dal nějaký popud a žemám tedy i nějakou zásluhu. A taky bychtrochu zahladil ty nevhodné řeči o parádi-vé Plzni a o tom, jak naložila se stařenkouStarou Plzní. Jistě mě pochopíte. Vždyť žijiv Plzni a snažím se pracovat na jejímrozkvětu. Ale zase spravedlnost je mé kré-do. Je to zkrátka těžké, obstát po všechstránkách.

Tak co? Přidáte se na mou stranu? Takéchcete v září zářit jako příroda i jakoPlzeň? Já už zářit moc neumím, ale buduse rád dívat, protože očima bych chtěl vní-mat krásy světa až do smrti. JaroslavVrchlický mě povzbuzuje, že jeseň "dostromů dýchla zlato a nach", ale také měv mém kochání a okouzlení hned usměr-ňuje a dodává, že "zvadlé listí jen šustía svistí". A jsem zase na rozcestí...

Próza6

ChodecJeho chůze nebyla jen prostým pohybem

vpřed, dala se nazvat obřadem.Když mu chodník připomínal laskavé dlaně

s chlácholivými prsty, býval smuten a bál se.Když chodník vymršťoval hadí jazyky

a snažil se zachytit drápovitými úpony,prožíval pocit štěstí.

Přál si, aby tomu bylo opačně. A mívaldeprese z lhostejnosti chodníku.

Doma kvůli úspoře místa spával v dětsképostýlce.

V cyklu večer-ráno si na obou nohoupod koleny odepínal a připínal velice kva-litní protézy.

Dosud opovrhoval stopami kol.

Zubní lékařkaČasto ji navštěvoval.Z kapsy vytahoval malou dřevěnou kra-

bičku a chrastil jí.Lékařka se ptala: Tak kterýpak zub zase

vypadl či se vylomil?Jednoho dne přišla do ordinace jeho

manželka a z kabelky vytáhla tu hezkoukrabičku.

Lékařka se bezděčně zeptala: Doprovod?Ať jde manžel dovnitř.

Manželka se marně pokoušela zachras-tit a odpověděla: Už je uvnitř. Přineslajsem váš díl popela ze zubních materiálů.Ať je pořádek. Ale, prosím, berte si stříd-mě. Pak musím zajít k ortopédovi. Jistěbude mít velké požadavky.

Ach, co mi vlastně zbyde? Ještě že psy-chiatr nemá nárok!

VynálezceVynálezce byl na svůj vynález patřičně

hrdý.Poplácávali ho po ramenou, chválili, li-

bovali si, jak nutnou práci urychlí, zkvalit-ní, zhumanizuje.

Jeden pohlavár zažertoval, že si vynálezsám vyzkouší. Což se mu za pár dní vyplnilo.

Jistý cech protestoval, že cena jehozručnosti poklesne. Protesty byly zamítnu-ty, neboť nezaměstnanost v oboru nehrozí.

Nejvíce si libovali čepičáři a kloboučníci.V téhle epoše náhle nadbývalo čepic a klo-bouků. Bylo třeba zvětšit výstavní plochy.Více čepic a klobouků bylo záhodno vyložitve výkladních skříních a oknech.

Na hlavách, které budou stát rovněa nekácet se.

Dobře vypreparované hleděly nevidoucí-ma očima na mumraj v ulicích.

Vynálezce se jmenoval J. I. Guillotin.Zemřel přirozenou smrtí v roce 1814.

PowdermanMalý chlapec měl pravidelný úkol: utíral

prach ve velkém rodinném bytě.

Jiří Č. UlrichM

in

ia

tu

ry

Próza 7

Protože nebyl špatné povahy a do vínkuobdržel optimismus, vykonával tuto prácis chutí, ba dá se říci s láskou.

Prach si zamiloval. Je všude kolem nás,chudák, někdy stěží viditelný, a ať dělámeco děláme, vždy do nás vstupuje. Jsou v němsice bacily, jak říkávala babička, ale chlapecje chápal jako návštěvníky, kteří chtějí s je-ho tělem změřit síly. Snad právě protonikdy neonemocněl chorobami přenášený-mi vzduchem. Prach si představoval jakomaličké dopisy posílané věcmi a lidmi.

Zpočátku se mu zdál prach jako prach,vsjo ravno (tehdy se ještě ve škole povinněučili ruštinu), později začal mezi prachyrozlišovat, dokonce měl v tajném koutkuve sklepě malou sbírku rozličných prachů.

Studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. V laboratoři po odpoled-nech a večerech zkoumal prachy, stano-voval ztráty sušením, žíháním, umělměřit jejich disperzitu, velikost a tvar čás-tic, odhadoval jejich duši. Stal se světověproslulým odborníkem na technologiimletí a práškové materiály. Zkonstruovalunikátní odlučovač těch nejjemnějšíchprachů. Do výroby ho však nepředal,raději výkresy zničil. Vždyť by to zname-nalo věznění!

A nejdokonalejší jsou právě nejjemnějšíprášky, neboť mohou volně létat jako ptáci,aniž usednou. Mohou stoupat vzhůru,kdovíjak vysoko. Proto mletí na prachnepovažoval za destrukci, ale za přeměnusměrem k dokonalejší bytosti.

Do poslední vůle napsal: zpopelnita rozptýlit. Pak závěť změnil: nač mysletna výšky a světlo, nač obtěžovat svou ma-ličkostí ostatní lidi?

V penzi chodíval na ryby a zamiloval sičervíky. Musí se jim po smrti odvděčit.

Byl to vskutku optimistický, skromnýa hodný člověk. Každý ho měl v podstatěrád, neboť o své osobě a svých myšlenkáchpříliš nemluvil.

MlynářMlynář byl mezi lidmi v nížině oblíben,

ač šlo o samotáře. Jeho mlýn stál navršíčku, kterým začínalo předhůří, jinak byto přece nemohl být vodní mlýn. Zdalekavídal mleče přijíždět. Velice si ho vážili projemné chování, pracovitost a džentlmen-ský zjev. Byl oblečen vždy v bílém: bílákošile, kravata, montérky, tenisky, čepice,na rukou bílé rukavice. Byl posedlý čisto-tou a to osadníkům imponovalo. V mlýněani prášečku, stále zametal a zametal a bo-joval s víry bílého mraku, až měl celou tvářzamoučněnou. Smával se: mohl bych vy-stupovat jako klaun, avšak v kraji, z kteréhojsem přišel, má takto vypadat každý mly-nář, jest to čestné znamení jeho cechua pracovité pořádkumilovnosti.

Jednou za ním přišel sám velmistrKukluxklanu: rádi vás uvítáme v našichřadách. Jako symbol bílé rasy, ztělesněníbílé čistoty byste mohl kráčet v čele průvo-du a nésti planoucí kříž.

Mlynář byl velice poctěn. Řekl: přímopolykám slzy, ale jsem sám a nemohu anina chvíli opustit mlýn. Když velmistr odešel,mlynáři vytryskly skutečné slzy. Na tvářimu zanechávaly černé brázdy, jako na ne-gativní fotografii. Zašel do koupelny, sun-dal si rukavice a pečlivě se umyl. Ze zrcad-la se na něho dívala tvář černocha.

Pak se usmál, neboť dosáhl svého a mohlodejít a vrátit se tam, kam ho vždycky táhlosrdce.

Poezie8

Povodeň 2002Jedenáctý srpen přišel, nedělní byl čas,slunko zašlo za mraky, znavené je as.

Mračna táhnou proti sobě, hrozivě se mračí,břicha mají plné vody, oči mají dračí.

Ani jeden uhnout nechce, berani jsou oba,koukají jak všichni čerti a srší z nich zloba.

A tak tedy s plnou silou do díla se dali,proti sobě vyrazili, prali se a prali.

Roztrhli si svoje břicha a už to tu bylo,po tři dny a po tři noci lilo jen a lilo.

Až se řeky rozvodnily, zaplavily ulice,řadě domů nadzdvihují střechy jako čepice.

Lidé domy opouštěli, pláče bylo víc než dost,hasiči i záchranáři spěchali jim na pomoc.Smutná byla podívaná, voda stále zuřila,

a co do cesty jí přišlo, všechno rázem ničila.Hned se sešlo čumilů, bolestí se pásli,

když se lidé postižení i o život třásli.Dneska máme šestnáctého, voda mizí tiše,co škod všude nadělala, v novinách se píše.Stačila tak chvilka malá, zkáza letí jako šíp,

dlouho ale bude trvat, než nám bude zase líp.Na co celý život dřeli, zbývá jenom vzpomínka,dát to znovu dohromady, zatím šance malinká.

Hodně elánu a síly, do díla se dejte, nový domov, plný lásky, z bláta vyrubejte.

Tahle voda stoletá jako tajfun řádila,co bolesti, smutku, žalu za tu chvíli ztropila.

Život se však nezastaví a dál v času plyne,dej Bůh, ať nás nepostihnou katastrofy jiné.

V Plzni 16. srpna 2002

PodzimníPřišel podzim do kraje, vítr hraje skočnou,zajíc s myškou mudrují, co si asi počnou.

Jezevec už dávno spí, ba i ježek, brach,na polích že vonět bude zas myslivců prach.

Kam se vlastně vůbec schovám, dumá zajíc mladičký,

abych tenhle rámus přežil, a tečou mu slzičky.

Ba i myšce slzy tečou, do pláče se dali,že ten život lehký není, tak si notovali.

Náhle zajíc povyskočil, podrbal si čelíčko,vousky si hned upravoval a protáhl tělíčko.

Zatím pořád ještě žije, tedy proč se bát,veverka že přijde mu vzít míru na kabát.

Vesele se zatočil, vyskočil si výše,sluníčko naň pohledělo, usmálo se tiše.Jen vyskakuj, zajíci, a pozvi své známé,uspořádej velký bál, do nosu si dáme.

Liška se už velmi těší, jak tě vyzve k tanci,ale pozor, brachu, na ni, neměl by jsi šanci.

Úlisná je, mstivá, jazýček si brousí,po tanci s ní nezbyly by z tebe ani vousy.Nevíš ani, co ti osud vlastně chystat ráčí,

možná že už zanedlouho budeš na pekáči.Zajíc sedí pod mezí, na svět kulí oči,

došlo mu, že každý život začíná a končí.Nad lesem zas havran krouží

a do dálky haleká,že je život stejně vzácný

pro zvíře i člověka.

Podzim 2002

Božena MoravcováBáseň a bajka

Poezie 9

David Charvát

Hlasve vykřičený čtvrti

sem zaslech hlas svý bejvalý holkyhodný tichý holky ale nešel jsem tam

byl sem bez peněz bylo moc hodinbyl sem moc opilej

bylo moc zima

V hotelu"S falešným zpěvemto nejdál dotáhneš!"

vyřvával barový kapeledo ucha proraženýho bubnu

vyhlásil pánskou volenkuvymodlil dupáka a skočnou

dupnul si na nohuskočil si po krkuplivnul si do očí

sklidil aplausže se mu vole nalilo

do volských rozměrůzlomil si vaz

když dcera hoteliérascházela ze schodů

Bartolomějská nocrezervuj mi pelech královnos podkovanýma blechama

nejsem o nic větší pánkočičí hlavy chodí kolem

až uniformy přechází zrakputnu mám plnou krve

zítra jdu na trhzase víc ohryzků

padlo od stromu -míň hlav míň ví

kradu se temnýma uličkamas nohama křížem

"Ať žije moje kojná!"

Za oknemza oknem voní plyn

venku mrázten Jidáš opilců

do okna nebeskýho barákuposíláš polibek

a doufáš -za oknem voní plyn

jako sympatická děvkalžeš si do kapsy:

"Udělal sem víc než šlo!"k tetelení máš dalekoza oknem voní plyn

Za oknem voní plyn

Šalmaj10

Štěstí:Věc

rozhodnutíSnoubenízáští a vin

za oponami spánkuSlepá bába...Černý Petr...

Hra na pravdu...Štěstí:

pře-svědčení

Láska?Buď v temnotě

má cela!

Čekánínení trhlina v čase

ani cestaale náboženství stínů...

Zajatá oknypodivuji se

slunečnímu dniv rubáši mrazu

Mazlím ses tvými rty

jako s oplatkoupři přijímání...

Ve veřejném doměvzpomínek

kojím vesmírnevšímavostí

Nicnež hledět

smrti do tvářeO půlnoci

slabě vykřiknoutpřikovaný k posteli

do peří polštáře:příteli!

A čekat na ozvěnu...Noc

s trny zvukůsteny stěn

Nicnež hledětdo snáře

N a m í s t o

mlčeníViktorie Rybáková

Šalmaj 11

Nepoznávám svou tvářSlepé zrcadlo

odráží jasnozřivě:nepolíbená rozumem...

Duha od hřbitova...Mám masku soumraku

Tisíckrát jsem se vrhla do propastiabych vyplašila ptákyv korunách stromů...

A pro tebe!aniž ho zahlédneš

život uplyne

Můj - bez svoleníMůj - bez zločinuMůj - ve hře stínů

Můj - nevlastněnímMůj - v klatbě větMůj - bezútěšněMůj - dravčí let

Můj - právem vášně

Středověká mučírna:sveřepý kout duše -

Vyhoštěných svědkůZnetvořených citů

Korunované slepoty...vždy cizí hodokvas...

Osnova zánikuz krvavých nití

Nebe je bíléČerný les hoří

Ale neje to jen zapomenutý dům

se živými světly...Zbloudilé vločky...

Vítr:pošťák...

Postavila jsem tě ke zdia uloupila tvoji tvářna vteřinu věčnosti

Pakslyšení u dvoratvého srdce...

Bolest bez odpovědi...

Ustrojená časemna skobě osudu:

Mrtvý ZimníkNebožtík mluví

ale ztuhlé rtyjako od borůvek

hlas dávno zkrotily:promíjel životu

Nikdy:slovo bez

příkrasSlovo tak

citlivéa jemné

jako past

Šalmaj12

Naše civilizace, zatížená na zrakové vje-my, vyžhavená na vnější síly, málem za-pomíná, že by mohlo být ještě nějaké jinépoznání než zrakové. Od dob staréhoŘecka se vycházelo z viděného, z obrazua zrcadla, leč Platon třeba ještě vědělo ideách skrytých za vnější manifestacípředmětů. A jsou i jiné smysly než zrak,existuje například haptické vnímánískutečnosti. A taky je tu řeč, myšlenka bezsvého optického protějšku.

Viktorie Rybáková dobrovolně volí sle-potu jako východisko poznání. Autorkabásnické sbírky Masky a ploutve komu-nikuje se světem jakoby poslepu, hmatem,už ani ne rukama, ploutvemi. Však i jejíbásně lze hmatat - když tiskne litery po-mocí razítek, když vyřezává svůj klínopisdo kartonové šablony, nebo když vytesalado hořického pískovce na sympoziu Lapiset litera 2003 báseň: Slepá rybo/ v hlu-binách/ ozdobo! Řeč jejích básní vyvazuje z otroctví

viděnému. Příslovečná světloplachost jivede na druhou stranu viditelného řáduvěcí, na hřbitovní stranu města, jak se jme-novala její souborná výstava fotografiív chebské galerii G4. Ostatně i její fotogra-fická díla se vzpírají světlu: "Světlo je nepří-tel fotografie," řekla mi nedávno nad něja-kou fotkou. Je to spíš měsíční svit než slu-neční záře, co ji fascinuje, slunce je nepří-telem: údolí neklidu... zohavené sluncem.Poněkud obsažnější poznání se vynořujez mlhy: mířím na vrchol obnažený v mlze.

Arciže V temném místě/ tryská pramen.Přivři oči/ i přátele setřes z ramen.

Něco se v jejích fotografiích i básníchmanifestuje v negativu. Anebo světlo pro-nikne jen v nejnutnější míře pod poklop,pod fenomenologickou puklici, do těsnéblízkosti nějakého haraburdí. Zrezivělýplech nebo praskliny na zdi připomínají tua tam dokonale svlečenou tvář. Umělkynědemaskuje tvář jako masku, tvář klamu,zbavuje ji jejího lévinasovského nároku.

A tak se slepecká hůl ukazuje být dalekoúčinnějším nástrojem než jakýkoli daleko-hled nebo drobnohled (jen krasohled snadobstojí v jejím světě):

Uhranut bílou holí/ v labyrintu vášně/zvíře skolí/ zlatý prut/ přijme vlažně.

Cítíme, že už nejde jen o metodupoznání, o poznání pro poznání. "Slepota"básnířčina je utajeným etickým nebo ně-jakým vyšším estetickým principem, bezněhož by nebyla sama sebou a s nímovšem vždy osamocena. Světelný hlučnýsvět jí musí zůstat cizí: na druhém břehujásot a ohňostroje.../ v mozku nůž v srdcihák šupina v krku.

Připuštění si vnitřní tmy v nás, pozhasí-nání falešných lampiček a kýčovitých slun-cí... tento přístup ke světu, který jsemzkusmo označil za slepecký, se ukazuje býtcestou víc než úzkou, neboť není vůbecjisté, zda lze ještě používat metafory čiobrazu cesty.

Nicméně vězme, až bude úplná tma, taknás povedou slepí!

Dobrovolná slepotaViktorie Rybákové

Petr Pazdera Payne

Svetr MUDr. Zuzany 13

"Nedostanete mne! My zasvěcení jsmezbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teďzmizím, ale až se vynořím…" "A muž lás-kou zklamaný upne zmarněnou energiik cíli tou půlí mozku, která patří intelektu,"abych citoval i dál. Když nebyl po ruce citátk doložení něčeho, Souček si ho vymyslel.S rozpaky, ale v letu. A že letěl! Obzvlášťrád doplňoval marxistické filozofy. Ale odzačátku. Ludvík Souček (1926-1978) publi-koval už na stránkách Vpředu a dokládánám to nedávný výbor Třináct nožů z Jam-boree. Láska ke knížkám určila synoviknihkupce mnohé, jen ne totální nasazení.Prošel jím a v květnu 1945 byl raněn.Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicí-nu. Pracoval na zubní klinice a v komisi propříměří v Koreji, což vedlo k dohadům, zdaprý v Asii nefungoval jako "český Mengele"."Schvaloval i procesy, popravy..." tvrdí his-torik umění František Dvořák. Odpovídám:on hlavně rád provokoval. "Máte nějakýnázor? Máte? Tak já jsem proti!" To byl je-ho styl. "Vzdorný rytíř," říká Ondřej Neff.V nemocnici pracoval do roku 1964, pakřídil kulturu na Ministerstvu národní obra-ny (byl podplukovník) a dotáhl to na ÚV

KSČ (1968). Vtom byl jeho let uťat. Prýzhubl o dvacet kilo.

Stal se šéfem zpravodajství armádníhofilmu, televizním komentátorem a redak-torem Albatrosu. Od mládí dobře fotogra-foval a ještě lépe o tom psal a přednášel nauniverzitě. V padesáti šel po šňůře infarktůdo důchodu. Co ten ale znamenal? Jen vícpsát! V Ostravě natočil se Švihálkem seriálOd zmizelého diplomata k jiným vesmí-rům (1978, 6 dílů), a když dva z protago-nistů zemřeli, prý pravil: "Teď jsem na řadějá." Nebyl paranoidní, ale svému příteli,překladateli Jungwirthovi, se svěřil, že jesledován. A zemřel. Záhadně? Podle všehodevátý infarkt. Souček sám čekal smrt jeno měsíc později.

Ale k psaní. V sedmdesátých letech jsemdospíval - fascinován Součkem. Plnilmezeru trhu "očistěného" od záhadologiea chrlil knihy jednak tak mocně, až jejOndřej Neff (dr. Souka známe z jehorománu Jádro pudla) přirovnal k sopce,jednak tak kvalitně, že vstoupil rovnou dočítanek. Titul posledního polyhistora munáleží právem a dodnes čtenáře poutá svý-mi spanilými jízdami "obory napříč".

SoučekLudvík

Ivo Fencl

Svetr MUDr. Zuzany14

Ne, idiotství hrozící specialistům se honetklo. A nemyslete, neobdivuji chodícíencyklopedii s fenomenální pamětí"prvního českého interneta". Jen žasnu,jak uměl seskládat i ty nejodtažitější věci.Se samozřejmou pochopitelností. Vstřebalfakta a rovnou vydával jemně tkaný gobe-lín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím svéhoMistra i pro fantazii a dětskou zvídavost."Právě jsem sehnal Burroughsovy rományo Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení,"svěřuje se bezelstně dětem v časopisePionýr (1974) a stejně dobře píše o epi-zodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí)jako o mravencích (Malí rytíři velkýchměst), vyzná se v houbách a dílo Nebeplné balonů stvoří nadšen vzduchoplav-bou: s pěknou knížkou o ní radil i spiso-vateli Karlu Vrchoveckému, žijícímu dnesv Německu jako Karl von Wetzky. Zvládli dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo(i když s chybami), sestavil dva "opravníkyomylů" a Bláznivé vynálezce, a ač "radšineřídil", psal o dopravní výchově stejněživě jako o historii knihtisku. Věřil si, žeumí napsat vše. "Měla by být o tomhle..."ujelo někomu a Souček šel a knihu hnednapsal. V Otaznících nad hroby se zabývalLincolnem, Napoleonem, Rasputinemi Draculou, ale uměl i divadelní hru.Zajímal se o maňásky. A jaké dělalkomiksy! Titulní zloduch Desetioký jev jednom odhalen co tvůrce yettiů - a žek tomu prý stačí řez do mozku mužea huňatý kožich. "Desetioký zabíjíraněné," čteme. Spojme věc s Koreoua hle, zde asi jedno semeniště klepů.Desetioký jest zubařovo alter ego!

Materiál zužitkovaný při psaní beletrieSouček uplatňoval v literatuře faktua naopak. Obojí se doplňovalo. Svedl vědu

popularizovat i prodat jako sci-fi. Působivědomýšlel. A ten fofr! Ženě kázal: "Říkej, žeto píšeme měsíce," ale fingovanou re-portáž Cesta slepých ptáků (nejlepší čes-kou sci-fi) nadiktoval za čtrnáct dní.S láskou tu navázal na Cestu do středuzemě (k níž napsal doslov) a Islandem šelpodobně jako později Josef Hrubý v sto-pách Vernových hrdinů až do kráteruSneffelsu. Stejně tak patřil detektivcea Případem baskervillského psa se hlásí neagent, nýbrž ryzí holmesolog. Ne náhodoubyl Součkův syn (chartista žijící dodnes veVídni a mj. editor Ladislava Klímy) takdlouho členem naší holmesovské spo-lečnosti... Jak známo, vyšel Sir Conan-Doyle u "Psa" ze skutečných legend. Taki Souček. Jenže po svém a na konci jehoapokryfu po nás juknou mimozemšťané.Rád znovu prožívám besedu na slunnémzápraží Šolcova statku ve ŠrámkověSobotce. Král roztočů dr. Samšiňák ji uvá-dí a ing. Pacner s akribií představujepečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars(1979). "A chňapne tam po nich něco?"skočí mu do řeči dětsky bujný zubař... Pakmávne zklamaně rukou. "Nic?" Hnedjsem ho měl radši. A kritici? Vytýkali mu,že se stejnou měrou vtěluje do všechpostav, mnohomluvně ponořen stálev témž myšlenkovém řečišti. Ale co měldělat, když u něho "šlo snad o šest by-tostí", směje se přítel Kamil Lhoták. A jenřeka o tolika proudech může zrodit i no-vého pátrače - vozíčkáře Martina Anděla,českého Nero Wolfa. Souček touto figurourozvinul u nás nezakořeněný typ ušákovédetektivky. Pátrač Anděl hned v prvnímdíle najde dobré přátele v nejmenovanémredaktorovi a jeho pozdější ženě a ti se muv případě potřeby stávají rukama a noha-

Svetr MUDr. Zuzany 15

ma, když po Praze, v Čechách a nakoneci ve světě ověřují, co Martin vydedukoval.Zárodek Andělův vidím už v dr. Holuboviz Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele,nýbrž tito muži jsou Součkova alter ega.Anděl a Holub. Příznačná jména. Škoda,že o své trojici pátračů stihl napsat jen čty-ři příběhy. Pátý došil až nedávno JanJandourek pro knihu Městopis. Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsembyl víc než jeho detektivkami nadšen právěDesetiokým a Velkými otazníky (1967), ježMistr celoživotně sbíral. I prvé dvaDänikeny přeložil - a doplnil. A vylepšil.Druhý překlad se ztratil. Přímo posedlý bylAtlantidou, ale zajímalo ho tolik věcí, až sepočal novým oblastem vyhýbat. "Neumímklouzat po povrchu, vše chci znát hloub,"stěžoval si. Kdekomu říkal lenochu."Nepředstavitelně moc četl," vzpomíná je-ho paní. Měl sloní, skoro fotografickoupaměť. Do ní si snad tiskl rovnou celéstránky. Sám sobě byl fotoaparátem.Jednou čtené nezapomínal, a otazníky sbí-ral tak dychtivě, až k němu samy začalypřicházet. "Start UFO jsme viděli z chaty,"ujišťoval na besedě. Prý v jeho přítomnostimizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uza-vřený. Skutečně tajemný. Ještě po letechsvou ženu překvapil znalostí nového jazy-ka, ale záleží na tom? Čtěme jej. Dál.Tohoto zubaře, i když prý "bolel". A že je-den čas "radši" vrtal chrupy šimpanzůa hrochů? Ale víte, že byl i uznávanýodborník na tajnou schránku ve stoličce?

Jeho dílo zůstalo a my v něm dnespostřehneme i dobré, i kde účel světilprostředky. Chce podtrhnout vizi? Upravífakta. A vybírá. Co se mi hodí? Ne vždyvýpůjčku dozná. "To Melville doznával,"napsal v Tvorbě, ale mezi řádky se smál:

"Nejste sčetlí? Váš problém." V Případějantarové komnaty je zakleta celá pasážz Haggardova románu Ona.

K Součkově legendě ale nejvíc přispělatrilogie Tušení (1974, 1978, 1992). Zanormalizace se zdála zjevením. Stejnějako zmíněný seriál, natočený podleposlední kapitoly prostředního dílu. Žasljsem jako kluk nad Součkem v televizi, tímskvělým vypravěčem (a bez papírů!).Osudný třetí díl (300 stran?) prý existovalv jediném výtisku, jejž doktor nosil pořádu sebe. Nakonec vyšlo torzo Po stopáchbludiček (1992). A jedenáct pokračováníTušení světla z Tvorby 1976? Ve skuteč-nosti jen základ druhého dílu. Ale existo-val vůbec ten třetí? Či byl jeho zbytek zci-zen? Je dnes umně rozpuštěn v dílechSoučkova přítele Pavla Toufara (třeba)?Ten přece údajně rukopis četl, možná jakojediný na světě. Podobná obvinění(vyslovená kdysi jak Součkovým synem,tak i Františkem Novotným) Toufarpopírá a... věřím mu. Už v TajnostechStarého Plzence (Mladý svět 16/1996)jsem ostatně věc uvedl na pravou míru,i když jen žertem. Cituji: "A Ivana našlatrezor s Tušením i zbytky autobiografic-kého románu Železo přichází z hvězd."Našla... vidíte, našla - a ani nepípla. I pro-to se někdejší Triko stalo Svetrem a Souč-ka zahrnulo - snad že i Zuzanin táta jezubařem. Lepším-li, než král sci-fi?Nevím. A Součkův odkaz rudým svetrůmvšech Zuzan dneška? 1. I ty mysli souč-kovsky. 2. I ty čti (třeba skrze médium) tu-to laškovnou součkiádu z poslední stranyztraceného Tušení: "Nedostanete mne! Já,text zasvěcený, jsem zbraněmi smrtelníkůnezranitelný. Teď zmizím, ale až se vyno-řím..."

Vetřelec Plže16

Má slova ztratilaKrajinu…

Má slova ztratila Krajinu

Má Krajina ztratila dech

Ještě mě nechá procházet

však oči zavřené ruce má v pěst

šídly svých květů pošlehává boky

větších tvorů Chodidla cesty

vyšlapaná od napajedla noci stepují pomaličku

k touženému Římu a Krajina

zbloudile obchází stále tytéž obratníky

Svůj čas odečítá samaKrajina je dnes jizvou...

zející bolest pod ochmýřeným nebem

popadá hladově mou přítomnost

a šaty šustí šustí

šustí... Krajina strojí do bílé,

čistě se vrství, vědoucí,

chorá Nemohu, nesmím:

odhrnout vlasy z jejího čela uprosit leden

o jaro Krajina - kulhavé jehňátko -

svůj čas odečítá sama

Až ke kořenůmA bylo takové vlhko

že ani střechy ani tráva

ani mé oblázky po cestě do údolí na řídkém slunci

ne a ne a ne

potom jen mráz a sníh a mráz Krajině zatrnulo až ke kořenům

Lucie Filipská

Krajiny

Vetřelec Plže 17

Krajina, která se opožďuje

Rozmazaná, když ji míjíš,

zůstává v čase rozpukaných zvonů

Bolestná, když jí proplouváš,

opakuje vymezený

čas a každým

tvým krokem se stále

více opožďuje...

SouvisíšSouvisíš, Krajino

s mým nočním výkřikemskládáš se nemocně

do mých rána já to neumím

zastavit krváceníutišit horečky

tvých lesklých očíSouvisíš, Krajinosouvisíš se mnoujako bych v tobě

poprvé prohrávalajako bys navždyvyprahla ve mně

Souvisíš, Krajino,souvisíš...

Zbrázděná, ťatá, mlčícíVykrádáme záhyby tvých dlaní

Krajino s pryšcovýma očima kovové hroty nicotností našich

navždycky vrostlé pod kůží A přece s prsty zjemnělými

nasloucháš tepu našich jmen zbrázděná, ťatá, mlčící

Klenu se nad tebou a zpívám...

Tápu hlínouProrůstám okenním bodláčím

na ticho myslím ...neprožité

nucena přesýpat se rychleji Krajino koruny trnové

tápu hlínou zmrtvýchvstání po tvé dlani

Zvěstuj mi jaroZvěstuj mi jaro

Krajino obrozenáuž ptáci řinčí o rampouchy

a já zas bosáještě po kolena v zimě

Zvěstuj mi jarokdyž neuvěřím na skřivany

raději v trnkovíbudu se učit zuby zatínat

Pod ledy hřmípod ledy líbezného tání

Krajino roztančenápo hraně potkávání

Kapky deště18

Září, kdy všechno září. Můj první pokuso fejetonek by snad mohl být o podzimu.Ostatně, podzim mám nejraději. Přebýváv něm něco bolestně krásného. Tak silně secosi blíží, že by se člověk nejraději rozeřval.Ale nelze. Našroubovali do nás různé pojist-né klapky, záklopky, zamčené brány. Tohlenesmíš, Pepíčku, tohle se nedělá, že myraději ani nedutáme. Obvykle, když si paknepatřičně dutneme, nevíme, kdy přestat.A jelikož ve slušné společnosti se opravdunedutá, tedy, dutá se pouze nepatrně, dlejistých směrnic, organizovaně, abychomnevyplašili sousedovic slepice, předají náso dveře dál. Tam sedí liška Sigmund a aninedutá. Jakmile vejdeme, pochytá všechenrozum do hrsti a nasadí profesionální tvářTak, copak nám schází? a my nevíme. Zasenevíme. Zase další propad sebevědomí. Tenstud nás snad zlomí! Sigmund útrpně zírá,a je-li dostatečně vtipný, zašátrá elektrickýmdrátem někde pěkně hluboko. Pak napíšerecepis. Ale uzdraví se mraveneček? Ne,mraveneček stůně dál. Cukřík děsy neosvo-bodí. Zůstanou pěkně uzamčeny. Možná setak trochu zfetujou, že ani ony pak neví, čí jsou.

A přitom by možná stačilo tak málo. Třebazajít s Erótem na kafe, potkat svoje ženskéjá. Udělat něco přirozeně normálního. Ho!Ale my už pro všechny klapky a záklopkynevíme co považovat za normální. Divoši byzavolali kouzelníka a ten by z nás nepatřičněnastavené šipečky genů vytancoval. Aneboby třeba stačilo políbit strom, obětovatproužek krve jaguárovi, spálit bohům lojo-vanou kýtu. Nenechme se mýlit materiálnípodobou světa, určitě odněkud loví. Možnápřebývají v podzimních stromech s tou je-

jich hořkobolnou vůní, proč ne, možná pád-lují na barokních mracích pryč z dohledu.A možná jsou natolik skuteční, že vlastněneexistují. Poutá nás něco a nevíme co. Na-lili nám do hlavy různé výklady takzvanéskutečnosti. Vyšlehli neomylná dogmata,teze. Ze strachu, aby šílenství nedosáhlotaké na ně, rozškatulkovali svatost. Drží sepokud možno stranou toho horkého, živé-ho, co pálí. Zblbli naši přirozenost. Jsme teďnapořád něčí. Napořád spoutáni, bojíce sesvobody. Prométheus nyní patří jim, neži-vým! Asi bych na sebe neměl prozrazovat,že občas na podzim běhám po lese a řvu.Vím, Sigmunde, tváříš se poněkud jízlivěa míříš na mne. Kašlu na tebe! Stejně brzyvystoupíš na nebesa, budeš tam trůnit, do-staneš větší mušku a naklonuješ si, co ctěnélibo. Třeba spolehlivější zlotřilce. Ale stejněti nepodlehnu. Budu hledat dál, jen se klid-ně vztekej. Ptáky a srny neděsí řev vodníchspoust. Děsí pouze lidi. Za zamčenými dveř-mi někdo stojí, víme o něm. Snad sen odpo-ví? Tak tady je máme: Smrt a její náměstek!Dále pak seřazeni dle hierarchie po schodechshora další hrůzy. Ani se nedivím, že nemajítvář. Pamatuji si pouze ten černý klobouk,starostův cylindr z půdy. Ach, jak všechnodo sebe záhadně zapadá! Ale napadá mědobrý vtip. V ruce mám jablko, co kdybychjím mrštil!? Konečně!! Směju se, jak tajou.Byli to přece jenom sněhuláci! Probouzímse do dalšího snu. Ale to prosím ne, podzimse nenalézá pod zimou. Podzim, řekl bych,představuje trvalý vztah: "Vzduch je tak prů-zračný, že i dvojník zapomíná svědčit!" Toliktedy k podzimním depkám, na které se všich-ni jistě těšíte! Těch nalomených básní, to bu-de zase co kompostovat! A listí už taky začíná.

PodzimLuboš Vinš

Kapky deště 19

Svatební cesta"Zahradníku,"

smála ses mi, miláčku.Měl jsem pusu od jahoda odnesl tě do podkroví.

Přestřelkou polibkůzazvonil zip.

Pijeme vodku,blázníme k bolesti

a padá noc...Miluji tě.

Na druhý densvítilo sluníčko

a byly ovocný knedlíky.

ProměnaJe kůra a dřeň.

Byla jsi vichřice.Dokonale oholen,

já se změnil.

PřáníChci žasnout,

nevědět o tobě nic,přestat duchaplně kecat

a dovědět se všechno.

1983Bojím se nelíbit...

slabomyslně poklonkuji,abych neprobudil hněv

novodobých bohů.kteří JISTÍ, jistí

bezstarostný života k tomu práva.

Taky na opačné pohlaví.Ó my se máme. My máme maso.

Lijí nám do hlavy desinfekcina bacil lidskou existenci.

Nesnáším svůj klid.Miluji prokleté básníky.

2003Ze střední výšky svých let a zkušeností

přemýšlím o přistání v krajině vyrovna-ných domorodců, kteří se již dávno smířilis tím, že jejich bohové žádají stále novédary, a za to jim zaručují určitá práva -například pochopit, že korupce jevšudypřítomné dobro, čest je zlozvykdekadentních slabochů a zákony jsouvetché boudy z papíru šité málo mocnýmna míru.

Jak to ale vypadá, tento vyhlídkový let jemým jediným nezcizitelným přepychem,jejž si nechci odříci a tuším, že nepřistanuani dnes, ostřelován všedním dnem.

NesnášímVladimír Babnič

svůj

klid

Rašení20

Tak moc. Tak moc mi chybíš! Všudekolem je teď obrovité prázdno. Můžu hokrájet - tak je husté, tak je opravdové. Plnoprázdna... Jen uvnitř mě je plno čehosi.Plno bolesti, pláče a vzpomínek, úzkostia strachu, otazníků a prázdnýchodpovědí...

Seběhlo se to až příliš nečekaně. Bezvýstrah a bez fronty, bez čekání. Nikdo měnevaroval, nikdo mě nepřipravil. Věděls toaspoň Ty? - vidíš, ptám se Tě, jako bys tupořád byl, jako vždycky, jako by se nikdynic zvláštního nestalo. A přitom... Jsem ažpříliš bolavá, víš, tam uvnitř. Budu si s Te-bou dál povídat, i když tu nejsi. Proč ne?Vždycky jsi říkal, že mluvit spolu je stejnědůležité jako spousta jiných věcí.

Naučils mě odkrýt všechno, co je třebaneschovávat uvnitř sebe, co je třeba zpří-stupnit těm, kteří mají tu zvláštní výsadu -poznat kousek toho, co je jen tvé! Poznat,jaký jsi. Vidět - a přesto ne očima, slyšet -a přesto bez uší, rozpoznat chuť - a přestone v ústech... Naučils mě poznávat srdcem.Porozumět Tvým slovům - i přesto, že jenepochopím. Vše se tak změnilo... Tyszměnil něco uvnitř mě. Změnils můjpohled na vše kolem.

Víš, už dlouho jsem neposnídala rudéslunce tak jako tenkrát, když jsme seprobudili nezvykle brzy - celí vyhladovělípo kouzlech, která jsou občas k vidění.Nemohli jsme se vynadívat na tu nádheru,která nás obstoupila. Měla jsem tenkrátpocit, že k nám snad každou chvíli vztá-hne své nádherné paprsky tepla a chytnenás za ruku. Ale pak - najednou bylo užmoc vysoko, takže na nás asi nedosáhlo,ale kdyby mohlo, určitě by nás pevně chy-tlo. Myslím, že bylo rádo za tu ranníspolečnost.

Jana Procházková

Už vím

...

Rašení 21

Jak by ne? Nikdo nechce být dlouhosám! Ani já!! Tak proč tu nejsi?! Cítím setak opuštěná jak snad ještě nikdy.

Učils mě, jak druhého potkávat, a přitomnemíjet. Jak mít v sobě dostatek slov podě-kování, povzbuzení i chvály. Každý jepřece potřebuje slyšet! Někdy večer, kdyžjsme pro sebe zastavili naše uspěchanéhodinky, když jsme se vzájemně sdílelia poznávali, co je zas uvnitř nového, cojsme stihli přebarvit na jemnější odstíny,kolik se nám toho podařilo rozsvítit v těchdruhých - ve všech těch pohaslých hvěz-dách na pouličním nebi, jestli jich zasealespoň pár jasně září... Tehdy jsi mi vždydodával víru, že se to jednou podaří, žekaždá hvězdička, každé světýlko - byť sebe-menší - je důvod k radosti, že to není nikdymarné. I když třeba po chvilce zhasnou -nevadí, protože i na tu malinkou chvilkuněco uvnitř zazářilo jasným plamínkema v očích se zaleskla slza radosti a štěstí;chuť do velkých věcí, které vždycky začí-nají maličkostmi. A kdo ví, třeba ho posla-li dál, ten malý plamínek naděje a touhy.

Znáš přeci oheň - dokáže se rozhořeti v jejich srdcích tak rychle? Dokáže serozšířit dál dřív, než ho někdo ušlape dotemnot úzkosti, beznaděje a podceňovánísama sebe? Dodávals mi odvahy, že ano.Že záleží na každém z nás, že záleží přede-vším na mně! Že i já jsem důležitá. V celémnekonečném vesmíru jsem ten, kdo má moczměnit spoustu věcí - jen chtít! Že je třebaobjevit dar - otevřít láhev a nechat z nívytékat plným proudem. Bez obav, pro-tože ta láhev je bezedná. Tak proč šetřit?

Vzpomínám si na tu něžnou nádheru,která nám padala do vlasů a pak se poma-lounku rozpouštěla v našich dlaních, kdyžjsme se jí, blázínci, snažili v tom mrazu

darovat aspoň trošku tepla, co nám zbylopo kapsách. Pobíhali jsme po kopci a sna-žili se jich pochytat co nejvíc. Vždyť kdyžbyly spolu, když se spojily dohromady,mohli jsme se z nich těšit déle.

Jsou stejné jako všichni ti, kterépotkáváme na ulicích. Pokud se spojí,pokud se budou pevně držet, pokudpotáhnou za jeden provaz, jsou neuvě-řitelně silní, mohou změnit spousty věcí,mohou dokázat vše, pro co budou dosta-tečně nadšení, odhodlaní a po čem budoutoužit!

Tak nevím, jsou tak hloupé, že padajíjedna po druhé? Snad se jen pohádaly... snad spolu jen dočasně nemluví... snadněkdy pochopí, že mají obrovskou moc,ale nikdy nic nedokážou, pokud budou žítjen ve své ulitě samoty a uzavřenosti. (Činamyšlenosti a sobectví?) Mohou přežít,jen pokud podají ruku té vedle sebe...

Ještě chvíli jsme je pozorovali a pře-mýšleli o nás. A taky o všech, kteří žijí svůjživot pod závojem, aby se nemuseli dívatna ty kolem, aby se mohli ještě lépe uza-vřít a pevně držet pod zámkem všechno,co je uvnitř. Co ještě zbylo, co v soběnestihli udusit, umačkat, rozdrtit nabezvýznamné drobky, které se válejí popodlaze a o něž nikdo nikdy nebude stát...

A měli jsme chuť se rozběhnout neza-držitelně z kopce dolů, otevřít okeniceobav a nejistoty, které jsou u mnohýchuzavřeny tak napevno, a nechat vše oslnitjasným světlem, které celou dobu ukrý-valy.

Zdá se mi to, nebo to opravdu bylovčera? Nesmysl! Nejsi tu se mnou užcelý měsíc... Ztrácím se v tikání štíhléručičky. Je to tak dávno? Ne, snad ani ne...

Rašení22

Naučila jsem se, že každý má v sobě ně-co nádherného, něco nedotknutelného, coje jen jeho. A pokud budu opatrná a půjdupo špičkách, pokud budu trpělivá a ochot-ná prohledat každý kout, můžu to spatřit.Kochat se tou nádherou a možná i pomoci,aby ji už nikdo nezatlačil do kouta. Abymohla bez obav pozdravit každý nový den...

Snažil ses mi ukázat toho co nejvíc.V druhých, v sobě. Zpočátku to šlo stěží -já s tou svou pomyslnou bílou holí a Ty ve-dle mě. Snažil ses, abych to zvládla i bezní. A světe, div se, ono to šlo!! Ach, jakoujá měla radost, když jsem udělala svůjprvní krok bez ní! Když jsem se odvážilaskutečně otevřít oči a prohlédnout tmu,která mě dřív obklopovala. Zamrkat nasvět a pohlédnout do všech očí, které bylyvstřícné. Do všech srdcí, která tak bolest-ně toužila, aby si jich někdo všimnul!

Tenkrát jsi získal všechnu mou důvěru.Dostals klíč k tomu, co v nás přeci jenzůstává uzavřené. Myslím, že ho mášu sebe pořád - od té doby jsem ho totižnikde neviděla.

Byls to Ty, kdo se rozdal do posledníhokousíčku a dokázal mi tak, že není třebamít obavy - ty kousíčky se zase vracejí,přicházejí od druhých, ale jen pokud majíjistotu, že je nezdržíš nadlouho. Že popu-tují zase dál mezi ostatní... Měls pravdu -kolují mezi námi a nikdy netušíš, odkud Tipřijdou vstříc, a někdy Tě opravdu překva-pí. O to větší radost z nich pak můžešmít... a rozeslat je zase dál.

Proč už ti žádný kousíček nemohuposlat?! Tolik bych chtěla! Tolik jsem tohonestihla... Odešel jsi příliš brzy. Zbyls mitu už jen ve vzpomínkách - v myšlenkách,které si teď hrají na honěnou. Která budenejrychlejší? Doufám, že tu se mnou bu-

dou ještě dlouho. Že se nerozutečou dřív,než je stačím pochytat a uschovat navždy.

Jako když jsme se snažili navždy si za-pamatovat všechny ty nadýchané obláčky,co nám pluly nad hlavami po bleděmod-rém nebi... A my si představovali, jaké byto bylo, kdybychom do nich mohli skočita propadnout se do nekonečných měkkýchpolštářků - houpat se a plout po nebi, sle-dovat, co se děje tam dole pod námi, vidětvše z té druhé strany. Tehdy jsem pochopi-la, jak je to důležité - radovat se z malič-kostí, žít každý den, jako kdyby to byl nášposlední.

...jenže Tvůj opravdu byl. Nemohls tovědět - a což teprve já. Dodnes nikdo neví,co se vlastně stalo. Já vím jen jedno: od tédoby tu se mnou nejsi a mně je strašněsmutno. Byls totiž můj nejlepší přítel.A jsi. A pořád budeš! Nevím, proč si smrtvybrala zrovna Tebe - asi Tě taky potřebo-vala jako kdysi já...

Bez tebe bych se nikdy nenapila z pra-mene přátelství. Ukázals mi, kde ho mohunajít, když budu vyprahlá. Nabídls miruku, která je vždy připravena otevřít svoudlaň a pevně mě zachytit, třebaže naposlední chvíli. Právě na poslední chvíli,protože ta je nejdůležitější. Ta chvíle, kdypadáš do propasti...

Děkuji Ti! Děkuji Ti z celého svého srd-ce, které - ač teď smutné, neboť s ním nejsi- má odvahu bít nahlas, aby každý dalšímohl slyšet a poznat, co je důležité, načem opravdu záleží. Byls Člověkem, a pro-to si Tě vážím.

Drž mi palce, ať se mi podaří být jímtaké. Ať umím předat dál aspoň kousekTebe - toho, cos měl uvnitř - protože užvím, že toho je třeba.

Drž nám, prosím, palce, ať to zvládnem!

Pilsensia antiqua / (Ne)kriticky 23

Stále jen čekání na odpověďLidská víra v tajemno je odnepaměti bezbře-

há. Člověk podvědomě touží po poznání, kteréhose mu prostřednictvím jeho fyzických smyslůstále nedostává. Občas si dokonce kladei otázky, ale většinou ani neví o tom, že svýmkaždodenním činěním usilovně hledá střípky

pravdy o sobě samém. A přiznat si něcotakového - to už vůbec ne. U otevřeně hledajícíchpak všechna tajuplná mystéria evokují pocit, žeexistuje něco víc, než jsou schopni svými smyslyobsáhnout. O tom nejlépe vypovídá všeobecnýzájem o literaturu záhad a tajemna.

Žaloby na PlzeňskéPlzeň ráda doplňovala heslo svého erbu In

hoc signo vinces - V tomto znamení zvítězíš(znamením byl míněn kříž), dalším heslem -Semper fidelis, Vždy věrná. Věrností se za-přísahala víře a panovníkovi. Nebylo to takvřelé. Plzeň zůstávala věrna především soběa své prosperitě. Většinou se jí to dařilo, i kdyžse ve své historii dostala do čela protihusit-ského landfrídu, dovedla zradit Jiřího z Podě-brad, ubránila se zřízení jezuitské koleje čizaložení biskupství. Ovšem pro ostatní českouspolečnost byla zrádkyní národních snah. Kesporům tohoto typu nezůstala lhostejná anibásnická tvorba.

V roce 1469 volila Plzeň na olomouckémsněmu dvěma hlasy svých zástupců za českéhokrále Matyáše Korvína. Poslušenství Jiřímuz Poděbrad odvolala o čtyři roky dříve. Někdyv této době vznikla anonymní skladba Píseňproti Plzeňským. Zachovala se jen v německémprozaickém překladu. Na jedné straně v nízazní tón výčitky: "Ach, Plzeňané, vy zrádcis několika pány,/ co jste to učinili kvůli kně-žím nebo prelátům/ …/ zapomněli jste na svoupovinnost, zapřeli jste víru, hanebně jste lhali."Na druhé straně je město stíháno prokletím:"Bůh nebude meškat, aby vám to splatil smr-tí/ … / nebude matky,/ jejíž synové budoumučeni a čtvrceni,/ hanební zrádcové,/ kteřínikdy nebudete mít děti./ …/ Lotrovské séměbudiž ze země české zapuzeno,/ budiž vyhná-no za moře,/ aby tvoji věrní mohli žít v míru/…/ ctili pravdu teď a pro všechny věky."

V listopadu 1618 dobyla Plzeň, pochopitel-ně prohabsburskou, vojska Ernsta Mansfelda.O rok později vyšel tisk Naříkání toužebnézpronevěřilého města Plzně. Zřejmě již tehdy

vycházel předchůdce Plže, od něhož se dnešníPlž samozřejmě distancuje: "Bůh naše mod-lářství zmotal,/ nevěru v kusy ztroskotal:/jsme ptáci Plzáci/ v čertově kukle žáci, / … /zlořečení v své práci/ sám nás čert vybral zahouf/ s svými převrácenci/ … /patřete na mne,jaká jsem,/ pro svou zradu, nevěru/ hodna jižcti nejsem."

V téže době však získalo město i sympatie -v souboru pěti latinských básní Gruntovnírelací, kterak se při dobytí… Plzně dálo...Marcus Budessius zalkal: "Já Plzeň už nejsemtaková, jaká jsem byla./ Mansfeldský hrdina semého panenství zmocnil./ A nemiliskoval se semnou v tajném stínu,/ ale za jasného sluncemě uchvacuje./ …/ Svatý Otče v Římě, pokorněprosím a Tvou velebnost vzývám,/ odpusť pádsvé panny./ Neboť já jsem kdysi unikla Žižkovia Čechům,/ vydána Mansfeldovi stala jsem seděvkou./ Tak velice jsem pro Tebe schovávalaposvátné panenství./ Více už nemůže dokázatžádná hrdinka."

Iacobus Malhineus (pravděpodobně jdeo Mansfeldova kazatele Jakoba Heilmanna)ve své protiplzeňské básni opět cituje Plže vespojení s městským znakem Plzně: "I Pes i Plži Velbloud se zbraní chopí,/ proti nim útočíčeský Lev./ Oni se v příbytcích kryjí, on pevnézávory láme/ a vpadá, a cokoliv v cestě je, svoutlapou drtí. Ustupte, odrodilci: jak zaplatilaza hloupost šelma,/ která se se Lvem střetlaslabší než on."

Plž se do plzeňského znaku nedostal, alezcela určitě se stane jeho erbovním doplňkema bude lva alespoň literárně smiřovats velbloudem i chrticí...

Viktor Viktora

(Ne)kriticky / Něco se stalo24

Mezi významné a uznávané pokračovateležánru reprezentovaného u nás LudvíkemSoučkem a ve světě pak Erichem von Dänikenpatří jihočeský spisovatel Jaromír Jindra.Jeho hledání netradičních odpovědí nasložité otázky vývoje lidské civilizace začaloknihou z počátku devadesátých let 20. století- Stopy z budoucnosti. Po deseti letech dosta-la kniha sourozence. Čekání na stvořitele jevolným pokračováním a doplněním rozpraco-vaných témat; vydalo v roce 2002 pražskénakladatelství Erika. (Autor prezentovalsvou publikaci v závěru letošního červnav Polanově síni KMP.) Poutavě řazené a sro-zumitelně sestavené indicie, ať už jde o nej-různější archeologické nálezy, nové objevy,či o dešifrování mýtů starověkých národů, které zrovna nezapadají do mozaiky pracněkonstruovaných vědeckých hypotéz, jsousouhrnem, na který autor upozorňuje, anižza každou cenu předkládá odpovědi. Výběrfaktů, které nashromáždil z uváděných zdro-jů, je pozoruhodný a zcela jistě překračujerámec dosavadních žánrově příbuzných pub-likací.

Kdo střílel na neandrtálce? Čemu sloužilpodzemní labyrint v Ekvádoru? Proč Sumero-vé udávají historii ve statisících let? Byli obřicizími astronauty? Proč příroda nevytvořilačlověka i na americkém kontinentu? Záhadnáplaneta mezi Marsem a Jupiterem a úplnostnaší Sluneční soustavy? Byl biblický Adamvlastně Evou? Kam se ztratil národ Kimme-riů? Potopa světa opravdu byla? Donutí ne-dostatek energie i lidstvo vybudovat nové ves-mírné světy? To je jen nepatrný výčet inspiru-

jících myšlenek, jež jsou prostoupenymnožstvím citací vědeckých autorit či uzná-vaných teorií.

Na škodu věci jsou však jednotlivá tématapřetřásána jen v rovině materiálního pozná-vání. Dnešní svět ve vývoji poněkud poskočil.Zejména v alternativním zkoumání souvislostílidského bytí se z této jednostrannosti postup-ně vymaňuje. Mnohé fyzikální jevy nalézajípříčiny ve vědomí, někdejší ryze náboženskýcharakter výkladů světa dostává docela reálnýrámec, v němž se zrcadlí i úroveň jakésiSvětové mysli. V novém světle se pak mise mi-mozemšťanů na naší planetě stávají jen zají-mavým artefaktem lidské touhy posunout vý-znam pozemských stvoření ke kosmickýmměřítkům evoluce. Není pochyb, že tam lidskábytost složitě postupující k vlastnímu sebeuvě-domění skutečně patří, a tak nemůže být anipochybností, že stejně tak jako existuje pozem-ská cestovatelská mánie, odnepaměti brázdínekonečný vesmír i zvědaví kosmičtí výletníci.Jejich znalostem a vidění světa bychom všakstejně jako naši předkové ani dnes nedokázaliporozumět.

I přes nevýrazný podtitul Nepozemšťanéu kolébky lidstva je z tohoto důvodu název kni-hy Čekání na stvořitele poněkud zavádějící.Čtenář obeznámený se současnými trendy hle-dačství především v oblasti lidské spiritualityby předpokládal, že kniha má dokonce tenden-ci k syntéze dvou až dosud znesvářenýchpohledů na hledání - v odvaze po společnémodhalování znatelných mezer v dogmatech jakvědeckých, tak náboženských doktrín.

František Spurný

Šestnáctého července vydechl naposledy ro-manopisec (a povídkář) Jaromír Šesták. Dožilse požehnaného věku sedmasedmdesáti let, doliterárního světa (ačkoli začal psát mnohemdřív, už v šedesátých letech) však vkročil ažv posledním údobí života. Před dvanácti rokydebutoval prózou Jen pouhá hra, o jiné žán-

rové zacílení, blížící se fantasknímu vyprávě-ní, se později pokusil v triptychu Tři stopy zítř-ka (1999). Rok nato vydal svůj vrcholný opus,generační román Babylonská věž - a zejménas přihlédnutím k tomuto dílu důstojně vstoupildo nové české literatury. To se sluší konstato-vat s patřičným důrazem, neboť současníci,

O upíří architektuře světa (Jaromír Šesták 1926-2003)

Něco se stalo 25

jak známo, bývají vůči svým současníkůmnezřídka neteční čili liknaví. A kritika až navýjimky přešla Babylonskou věž mlčením:vždyť také autor nepostával u žádných vr-biček!

Vydáním románu Babylonská věž jako byplzeňskému rodákovi Jaromíru Šestákoviskončilo druhé tisíciletí naší novodobé civi-lizace, nicméně i o třetím tisíciletí stačil na-psat nemálo moudrých (a skeptických) slov.Namátkou poznamenal, že tisíciletí je vše-hovšudy "náhodně vzniklá časová 'superjed-notka' bez jakéhokoli přirozeného významu azákladu, vytvořená pouze tím, že bílá kulturavíceméně vnutila ostatnímu světu jak svou de-setinnou početní soustavu, tak i 'superpohled'na kdeco. Na jedné straně tedy descartovskýrozum, na druhé straně klíče jako by užužotevírající tajemství tisícileté budoucnosti.Tohle všechno tedy víme, ale přesto: stačí, abynám zahlaholily dost vtíravě polnice novéhotisíciletí, a my pouštíme z hlavy, že k oslavězvou zcela bezvýznamné kapky ve valícím sepříboji času, a dokonce snad i s jistým ulehče-ním ochotně zapomínáme, že vládu nad seboujsme už dávno svěřili rozumu a že pokušeníotevírané tisícovky roků láká až k zbláznění..."A při jiné příležitosti podotkl: "Říkáte, že obje-vujete tajemství vesmíru - a zatím nacházítevšude jenom samy sebe, svoje myšlení, svojeoči, svoji vlastní omezenost."

Své osobité společenské myšlení, své gene-rační, výrazně epické "oči" Šesták nejpřesvěd-čivěji uplatnil při psaní románu Babylonskávěž. Těžiště autorova vypravěčství v této knizespočívá především v postupu, jejž si zvolil a který mu umožnil vystavit jednotlivé příběhydo demaskujícího světla: místo souvisléhoodvíjení děje se přiklonil k poetice "zábleskůpaměti", které jednak nepřímo charakterizujívšelijaké fenomény doby, jednak souhrnněnačrtávají krkolomnou dráhu, na niž se hrdi-novi druzi z mládí vydali a v níž ztratili sebesama, uvrtali se nikoli do pštrosího písku,nýbrž do "věží" zpupně poskládaných z ma-losti a nízkosti. Spisovatel však lacině nemo-ralizuje: jeho vypravěč je sice vidoucí i vědoucí,leč též bezbranný a bezmocný vůči narůstající-mu zlu v nás, přirovnávanému k babylonskýmvěžím - metafory dokonalého změtení mysli,až pak změtení jazyků. Vzpírá se tím, že na-vzdory všemu zůstává svůj, vnímá epochu jakonepatrný človíček, téměř nerozeznatelnýz oněch výšin věží babylonských, symbolizu-jících bláhové sny lidí. Takto spisovatel předněkolika lety dokázal vyslovit svou filosofiidějin a člověka a lze jen litovat, že neúprosnýčas mu zabránil pustit se do další románové(generační?) syntézy. Zvláště když JaromírŠesták byl věrný svému krédu, podle nějž"všechno, co bylo, je jen úvod".

Vladimír Novotný

Co o ní vímPlzeňská básnířka Michaela Pánková měla

v pondělí 4. srpna padesáté narozeniny. -Pokud vám právě teď Plž vypadl z ruky nazem, jistě to nebylo ohromením z té zprávy.Čas běží. Ale TAKHLE se to přece nepíše!"Ďábelský amarant" Roman Kníže "oslavilabrahámoviny", Jana Sováková "si připo-mněla životní jubileum", Pavel Hubený"sečetl křížky" a Josef Gruber "dovršil v ti-chosti svého domova tři čtvrtiny stoletímoudrého bytí". Jen Míše bylo padesát.Chození kolem horké kaše, třeba sypanéperníkem obrazů, se k jubilantce prostě ne-hodí.

Poprvé jsem ji viděla na fotografii mezi

školními lavicemi z počátku sedmdesátých let.Ukázal mi ji náš společný adoptivní otecLadislav Lašek, profesor češtiny na gymnáziuv ulici Pionýrů (dnešním Masarykově), a půjčilmi zažloutlé básně. Dobré. Tušila jsem v nichstopy poezie všedního dne, vedly do hlubin letšedesátých a ztrácely se kdesi v mlze. Přečetlajsem je jedním dechem a v časech přesličeka plavuní rozmnožovací techniky jsem je bo-hužel vrátila, aniž bych si je obtiskla dokamene paměti. Na otázku, zda se mi líbily,jsem hlesla: "Mně se zdálo, že ona je dál."Pan profesor se usmál a řekl: "Bylo by smut-né, kdyby nebyla." Myslel, že teď je dál nežtehdy. A já zas myslela: tehdy byla dál, než

Něco se stalo26

jsem teď já. V době, kdy mně otiskli prvníbáseň, o Míše se už učilo ve školách. Publi-kovala v Tvorbě, Vlastě, Čs. vojáku a Literár-ním měsíčníku, nejvíc pochopitelně v plzeňskéPravdě, postupně spolupracovala s Českýmrozhlasem v Plzni a v Brně. Její verše nechy-běly nejenom ve sbornících vydaných Zápa-dočeským nakladatelstvím (Jiskření, 1975;Doteky země, 1977), ale pronikly i na národníscénu, do ostravského almanachu Oheň(Profil 1978) a do pražského Jen jednou po-nejprv (Mladá fronta 1981).

Byla první spisovatelkou, která mi poslaladopis, a první spisovatelkou, která mě pozva-la k sobě domů. (A pak mi otevřela v kostýmuz vystoupení se skupinou šermířů.) Byla toona, kdo mě poprvé přivedl na schůzi zá-padočeských spisovatelů, co pokývali hlavamia řekli: "Pište dál." Ona, kdo mě pak tajněpřihlásil do prvních Literárních Františko-vých Lázní. Můj svatý Petr s klíčem k bráněk pomyslnému literárnímu nebi?

Právě jí vyšla prvotina Díry v punčochách(Západočeské nakladatelství 1982), skromnáskládanka volných listů s odhodláním vyspra-vit díry světa. Ó, svět nebude pravou dámou,utíkají mu oka na punčochách. Nejsou to očibásníků? Ostatně: je svět žena, nebo muž?Svět mužů proti světu žen? Svět velké touhy srdce oproti světu reality, jež se vyplatí. Budeto o látání děr, nebo je třeba přemýšlet o smyslu existence punčoch? První recenze odPetra Petříčka se objevila v Obraně lidua druhá od Viktora Viktory v Pravdě.

Všichni věděli, že je to "rozhněvaná mladážena", a všichni kromě mě nejspíš věděli, kdoto tvrdí a proč. Nebyla rozhněvaná, naopak.Byla přirozená a klidná, inteligentní, přímáa věcná. Po absolvování Pedagogické fakultyv Plzni (obor čeština - výtvarná výchova)krátce učila a pak do roku 1993 pracovalajako krajská redaktorka deníku Lidovádemokracie. Psala recenze, rozhovorya články. O víře v křesťanského boha a takyo umění. A do Českého zápasu o věcech lid-ských (příspěvky Křesťané a sex, Křesťana zázračné pilulky?) - proč ne.

Když Saše Berkové v osmdesátém šestémkonečně vyšla Knížka s červeným obalem, sta-

la se Míša spolu s přáteli i literární hrdinkoupovídky Pentameron. Významnou postavoumístního literárního života už byla.Uspořádala řadu večerů poezie v Masnýchkrámech i v galerii Esprit a odhodlaně rozjelacyklus pořadů "S kůží na trh aneb Povídánís mladými básníky, povídkáři, muzikanty, vý-tvarníky, herci a vůbec kumštýři" v plzeňskémHifi-klubu. První večer se konal 27. března1987 a další pokračovaly do roku osmdesátdevět. K hostům postupně patřili AlenaVávrová, Alena Zemančíková, Roman Kníže,Saša Berková, Miroslav Huptych či JanBurian. Bývalo plno v onom prazvláštním ofi-ciálně neoficiálním podzemí, obecenstvo sebrzy ustálilo, lidé v kultuře aktivní, vrstevnícimoji i její, přicházeli sem pravidelně a timladší ji kritizovali. Samozřejmě ne veřejně,jen do sklenice. Zatímco moderátorka se upřím-ně ptala účinkujících, co je pro ně největší in-spirací, a diskutovala s nimi o otázce umělec-ké cti a o otázce profesionalizace umělce zacenu ztráty srdce. (Ivoš Hucl jí jednou odpo-věděl: "Mlčeti zlato.")

Druhou sbírku básní s názvem Naboso vy-dala Michaela Pánková u téhož nakladatelehned v prvním roce nové politické svobody.Děravé punčochy svlékla, avšak bosýma no-hama se nerozběhla po louce, dokázala státtiše před obrazem. Uslyšet ticho na konciticha, uvidět obraz v obrazu, strom ve stromě,člověka v člověku. Recenze Vladimíra Šibravyv Lidové demokracii se jmenovala Talentova-ná sbírka, recenze Petra A. Bílka v Tvaru Taktedy o životě. Poslední, s čím se na samémpočátku devadesátých let autorka představilaveřejnosti, byla dlouhá básnická skladbaAdvent. Na špičce pyramidy z vánočníchdárků jsme zapomněli na Dar. Míša Pánkovánezapomněla.

Po odchodu z Lidové demokracie krátce pů-sobila v Plzeňském týdnu, navrátila se k pů-vodní profesi a od té doby učí angličtinu nasoukromém Gymnáziu Františka Křižíka.Občas ji potkávám, přirozenou a klidnou, in-teligentní, přímou a věcnou. Už nepíše?

Na obálce její prvotiny je místo mottakrátká báseň, uvedená uvnitř knížky podnázvem "Co o sobě vím":

Něco se stalo / Zpětné zrcátko 27

Katedra historie Pedagogické fakultyZápadočeské univerzity v Plzni vydala devate-náctý svazek svého sborníku (Sborník katedryhistorie, Dějepis XIX). Redaktoři Alfred Hynaa Jan Kumpera v něm soustředili devět statí,k literární problematice se nehlásí žádná,nicméně lze upozornit na několik příspěvků.Karel Řeháček objevně sleduje kolaboraci i vzdor ředitelů venkovských škol a jejich akti-vistické projevy nebo snahy se jim vyhnout.Všímá si i osudů těch statečných ve studiiProněmecká propaganda v protektorátníchškolách přeštického okresu v roce 1942. V ob-sahu je časové vymezení širší - 1939-1945.Jan Kumpera excerpoval řadu encyklopedic-kých a biografických příruček a ve stati"Bohemi in Roma" aneb České šlépěje ve"Věčném městě", kterou chápe jako didaktic-kou přílohu, podal soupis a stručnou charak-teristiku českých osobností (nešlo tedy jeno církevní hodnostáře), které se s Římemvýrazněji setkaly. Připomněl tak každoročníexkurse, jež do Říma katedra od roku 1997pořádá. Příspěvek Heleny Východské Výzkumnázorů mládeže na historické soužití Čechů

s Němci a Rusy shrnuje výsledky první části, tedy dotazníku s devatenácti otázkami.Osloveno bylo 195 respondentů - studentůvšech fakult Západočeské univerzitya Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.Analýza odpovědí stvrdila informovanostvětšiny respondentů, jejich uvažování v his-torických souvislostech i minimum zjedno-dušujících nebo znevažujících soudů. Ostatnístudie (mezi nimi příspěvek profesora mni-chovské univerzity Aloise Schmidta o diplo-matické misi Rudolfa Chotka u bavorskéhodvora nebo materiálově fundovaná a v zá-věrech přesná stať Alfreda Hyny o ohlasuDvou tisíc slov v západních Čechách) také vy-cházejí z pramenného materiálu.

Sborník ve svém celku úspěšně reprezentujeseriozní vědecké ovzduší katedry. Smutnýmvysvědčením době je fakt, že bez sponzorskéhopříspěvku by nemohl být vydán. Z hlediskapravopisu i drobných diferencí se jménem re-cenzenta či názvu příspěvku v obsahu a v textuby sborníku neuškodila soustředěnějšíredakční péče.

Viktor Viktora

Až najduPokoj mír a klidBásník mi z duše vysedneVšak nebudu-li hledatAni koutkem okaO mě básník nezavadíA kdyby v den svých narozenin nebyla právě

někde na prázdninách, mohli bychom se ze-

ptat na to, co o ní nevíme. - Našlas už pokoj,mír a klid? Vysedl ti už básník z duše? Vysedl- vystoupil a vystoupal? Anebo prostě vystou-pil, přibouchl dvířka a odešel pryč po svých?Kdy naposledy o tebe zavadil básník koutkemoka?

Všechno nejlepší!Helena Šlesingerová

Trochu odjinud

Jsou lidé, kteří neberou na vědomí létaa svou vytrvalou prací, ušlechtilými zájmyi životní vitalitou nás utvrzují v přesvědčení,že elixír věčného mládí existuje. Bezesporuk těmto vzácným osobnostem patřil i JosefBurda z Chudenic na Klatovsku, kde se

21. června uskutečnilo vzpomínkovéodpoledne. Protože by se J. Burda byl26. února dožil jednoho sta let, dovolím sipřipojit několik osobních vzpomínek.

Pana řídícího Burdu jsem poznal předtřiceti lety v klatovském muzeu, kde jsem

Střípky vzpomínek na Josefa Burdu

Zpětné zrcátko28

"Karlovarské lesy jsou líbezné a rostev nich, od trávy až po věkovité stromy, výběrnejlepší zeleně celé Evropy. Před dávnýmitisíciletími jsme my lidé vyšli z lesa a od tédoby jsme nenašli místo, kde bychom se cítilisvobodněji a šťastněji". Autorem tétogalantní poklony karlovarským lesoparkůmje slavný český spisovatel Vladimír Páral(*1932), jenž se řadí k největším znalcům,ctitelům a milovníkům vřídelního města.Snad nikdo kromě Goetha nepronikl tak hlu-boko do duše Karlových Varů jako Páral! DoKarlových Varů přijel tento inženýr-chemika úspěšný literát prvně roku 1967 a od té do-by se k Vřídlu pravidelně a rád rok co rok

vrací. Nemá to k němu daleko, protože dnesžije v Mariánských Lázních. Karlovarsképobyty si vychutnává vždy na jaře a na pod-zim. Jako populární osobnost je VladimírPáral do Karlových Varů často zván na výz-namné společenské akce, např. každoročníslavnostní zahájení lázeňské sezóny a Mezi-národní filmový festival. V minulosti přebý-val vesměs v Domě spisovatelů na Zámeckémvrchu (dnes vila Charlotta), někdy v lázeň-ském hotelu Thermal a často také v sou-kromí.

Ing. Vladimír Páral je náruživý lesníchodec. Dobře ví, která místa vyzařují zdravíposilující energii a kde lze meditací zklidnit

Vladimír Páral a Karlovy Vary

tehdy sbíral materiál na seminární práci.Drobný, vitální člověk mi podrobně vysvětlil,kde hledat materiál i literaturu. Měl jsemjej potom v mysli zafixovaného coby "živoukroniku Chudenicka". Osobnost K. S. Amer-linga znal výborně z doby, kdy s dr. V. Spě-váčkem z Plzně připravovali scénář pro ex-pozici v Muzeu J. Dobrovského v Chudeni-cích. Od té doby jsem se s ním každoročněsetkával v městečku, občas v Americkézahradě nebo na četných akcích v Klato-vech. Četl jsem rád i jeho faktograficky bo-haté a čtivé vlastivědné články o milovanémChudenicku a o osobnostech pocházejícíchz kraje pod Bolfánkem. Poznal jsem jeji jako obětavého konzervátora státníochrany přírody. Obdivuhodná byla i snahao rozvoj společenského dění v obci - odochotnického divadla přes založení osvětovébesedy, spoluzaložení místního muzea, čet-né přednášky až po vzorné vedení místníkroniky. Nelze nevzpomenout na sborníkyo Chudenicích či studie o Jaroslavu Kvapi-lovi, Josefu Dobrovském či A. V. Šmilov-ském. Mnoho by o něm mohli vyprávět i jehožáci, kteří se s ním dlouho setkávali na sra-

zech absolventů místní školy. Ještě předčtyřmi lety, ve svých devadesáti šesti,dokázal za večer provést v kole všechny svoježačky! V městečku byl oblíben pro svoji po-vahu i charakterové vlastnosti. U příleži-tosti stého výročí Burdova narození chystajíChudeničtí vydání pamětní publikaceChudenicko očima Josefa Burdy. Vedlebibliografie jeho článků a ukázek z tvorbyzde budou i dobové fotografie a vzpomínkytěch, kteří ho znali a měli rádi.

Lidský život se dá poměřovat a vážit ne-jedním způsobem. Pana řídícího Burdu ve-dle několika tisíc žáků, kteří na něhovzpomínají, připomenou popularizujícíčlánky v tisku a téměř čtvrt století kro-nikářské práce, ale také kulturní a spole-čenský život v městečku, k jehož rozvoji ne-malou měrou přispěl. Konečně i čestný titulZasloužilý pracovník kultury (z roku 1987)to přesvědčivě stvrzuje. Pan Josef Burdazanechal nesmazatelnou stopu nejenv místech, kde učil a působil (Kydliny, Švi-hov), ale především v Chudenicích. Navždyse zapsal do našich srdcí.

Ivan Nikl

Zpětné zrcátko/Mokré prádlo 29

Deštník a povodně Marka VelebnéhoKvěten se vyznačoval velkým suchem. Již

v dubnu spadlo jen pár kapek. A tak jsme měliobavy, že plzeňský literární deštník (i Deštník)zůstane téměř nepokřtěn. Pár těžších kapekpřed Medardem ohlásilo nadcházející liják(to s přeháněním), nakonec tedy spíš pře-háňky. Prvního ročníku literární soutěžeminiatur o plzeňský Literární deštník sezúčastnilo patnáct soutěžících. Průtrž mra-čen v e-mailové poště způsobil Marek Velebný,který sám poslal také patnáct soutěžníchsouborů (celkem 17 stran), dvě básně snadplatily (láskou - k Plži?) za dlouhou cestu ažze staré dobré Anglie (byly totiž napsányv angličtině: Long way a Love or money)?Nu, plzeňský Literární deštník je dost velký,aby zachytil i pověstný anglický déšť, jenžeMarek Velebný v jedné básni tvrdil, že prý"nemá slov". Povodeň sice škody nezpůsobila,

ale když jsme si koledovali, tak to máme.Máme! Plžík se raduje, neboť již lidové pra-nostiky praví: "Májová rosička, poroste tra-vička." Požali jsme tedy a předložili šťavnatoukrmi porotcům. K obědu povídky s předkrmemfejetonu, k večeři lehčí nasládlou, ba i trpčejšía hutnější poezii. Některá sousta plží porotcipřímo shltli, jinými bylo třeba se prokousat.Copak ostřílení porotci Helena Šlesingerováa Vladimír Novotný již leccos olízli i skousli,ale třetí porotce, Ladislav Smoček, si prýbrousil nože i vidličky! Jelikož porotci ani"kapku vína neměli", bylo rozhodnuto: naprvním místě tradičně Sauvignon, druhá kap-ka - Modrý portugal a čestné uznání dostalai Frankovka. Stále ještě netušíte? Večer 8. říj-na to v Polanově síni KMP bude zcela jasné.I kdyby se čerti ženili...

(red.)

mysl a duši do hladiny alfa. Zamiloval si vy-cházky do lesních promenád směrem kekavárně Linhart. Důvěrně zná romantickázákoutí kolem Lesní pobožnosti, Knihya chaty Rusalky. Má dokonale prochozené roz-lehlé lesní partie nad Parkhotelem Richmondv úseku Mickiewiczovy stezky. Jeho zasvěcenoulásku ke karlovarským lesům připomíná tzv.Páralovo sedátko nedaleko chaty Rusalky, ježbylo na spisovatelovu počest vybudováno nasklonku 20. století.

Vladimír Páral je vděčným milovníkemKarlových Varů. Čerpá z nich inspiraci a naoplátku je oslavuje ve svých dílech. Genia locikarlovarských lesů zvěčnil spisovatel v několi-ka knihách (Muka obraznosti, Dekameron2000, Playgirls aj.), nejvíce pozornosti muvšak věnoval v románu Kniha rozkoší a smí-chu. Je v ní kapitola nazvaná Satori v Karlo-vých Varech, kde najdeme řadu zmínek o kon-krétních místech v lázeňských lesích a parcích,např. Parkhotel Richmond, chatu Rusalku,Dianu, Myslivnu a Svatého Linharta. Hrdina

románu Bohdan Ipser na těchto požehnanýchmístech osvobozuje svou mysl od nesnesitelnépozemské tíže a kontemplací zde pro sebe hle-dá a nachází Nirvánu.

V roce 1993 zahájily Lázeňské lesy KarlovyVary z podnětu karlovarského patriota PavlaReisera dlouholetý projekt zvaný Páralparty,nad níž převzal záštitu autor dnes již kul-tovních knih Milenci a vrazi, Profesionálnížena, Katapult a Soukromá vichřice. Díky tétoiniciativě a štědrým sponzorským příspěvkůmze strany firem i jednotlivců se v uplynulémdesetiletí podařilo opravit mnoho altánkův lázeňských lesích kolem Karlových Varů.Ty jsou mnohdy intimním útočištěm milenců.Služebníci i otroci Amora si v nich vyznávajílásku, jež patří spolu se zdravím k nejvyššímhodnotám života. Vladimír Páral to ví, a protoo lásce a milencích napsal tolik krásných knih.Asi není náhodné, že fenomén zvaný KarlovyVary v nich sehrál celou řadu malých i velkýchrolí.

Stanislav Burachovič

Začal nový školní rok a sluší se věděti, žechybovati je více než lidské. Záleží však natom, o jaké chybování jde a proč před tím,nežli k dané chybě došlo, nenastalo také ně-jaké chvályhodné pochybování - i když, nadruhé straně, co se v mládí naučíš, kolikrátprávě v mládí jako bys našel. Tohle platív míře neztenčené a možná ještě větší pro no-vinářské harcovníky, pro ty starší i mladší.Jak jinak totiž komentovat pobloudilé refero-vání Plzeňského deníku, kde se 19. 7. z peraJany Kopřivové dovídáme, že "na západěČech", tj. v Hořovicích (!) pořádají literárnífestival, pojmenovaný na počest básníka, kte-rý se podle ní nazývá - Václav Hraběta (!?).Pak čteme o "Hořovicích Václava Hraběty"a jistý "Hlobil", jehož křestní jméno námnovinářka zamlčí, se dává slyšet, že "VáclavHraběta patří mezi mé oblíbené autory".Nebohý Jiří Hlobil! Ten dále v článku "pood-haluje", "vysvětluje" a "doplňuje", toho "Hra-bětu" však na svědomí nemá! Nuže, tohlenení pouze mrzutý omyl, který se přihodíkaždému, nýbrž zatrolená nevědomost, po nížby měl třeba lid studentský medle povinnostdostavit se ke zkoušce znovu a věru připrave-nější, aby nevypustil z úst takovou hrůzu.V nezávazné konverzaci se člověk může přeřek-nout, leč z deníkových formulací vyplývá, žepisatelka, ač kulturní redaktorka, nikdá zřej-mě neslyšela o jednom z nejoblíbenějších a nejčtenějších českých básníků 20. století.Škoda, přišla o hodně! Našinec by se naivnědomníval, že když má kdosi v Plzeňském dení-ku v péči literaturu, pak mu básník jménemHrabě alespoň něco říká a nesplete si tohotoumělce s nějakým (neexistujícím) Hrabětou.Leč neříká a splete si. Budiž, nikdo učenýz nebe nespadl, zvláště do novin kolikrát ni-koli, proč však v sobě žurnalistka Jana Kopři-vová nenalezla krapet kuráže a obdivuhod-ného mravního odhodlání a nenahlédla do

nějakého slovníku? Nebo se v redakci někohonezeptala? Vysvětlení je zřejmě jediné:poznání bolí. Pokud člověk nemá hroší kůži.

Čili máme co činit s natolik šerednoukaňkou, že jí můžeme říkat Kaňka Hraběta.Jiné chyby či chybičky z nedávného časua z plzeňského světa jsou spíše kuriózní.Například nyní v létě vyšel učený spis, kde jeotištěn referát Jiřího Staňka, bohemistyz Pedagogické fakulty ZČU. Jenomže v připo-jených anotacích o autorech došlo k bizarnízáměně: místo informací o Staňkovi bohemis-tovi jsou ve spise uvedeny informace sicerovněž o Jiřím Staňkovi, leč o deset let mlad-ším pedagogově jmenovci, tj. o strakonickémbásníkovi Jiřím Staňkovi, autorovi celé řadypozoruhodných sbírek! V této souvislosti snadstojí za zmínku, že strakonicko-plzeňský bás-ník Vladislav Hřebíček svou bohemistickoudiplomovou práci sepsal právě o JiřímStaňkovi - a oponovat ji bude pochopitelnětaké Jiří Staněk. Hádejte, kdo je kdo!

Ale i Plž má na sobě kaňku, i když je totakříkajíc básnická kaňka toliko. Prohřešilijsme se totiž proti zlatému pravidlu časopisůliterárních ba i jiných, pravícímu zhruba toto:v druhé korektuře se už v žádném případě ne-mají v čísle provádět žádná škatulata hejbejtese! Porušili jsme tuto osvědčenou pravdua provedli cosi pravda bohulibého (z rozum-ných důvodů, jež možno racionálně vysvětlit,a bona fide, jak také jinak!) - a malér byl nasvětě. V letním dvojčísle 7-8 se tím pádem sta-lo, že jedna sestina Milana Šedivého vyšlahned dvakrát. Pro Šedivého jest připravenosugestivní vysvětlení, že se nám jeho báseň doté míry líbila, až jsme si ji v čísle opakovaněvychutnali, pro čtenáře Plže máme jedině slo-va omluvy a navíc kaňku na redakčním hřbe-tě. Ale ta Šedivého sestina je opravdu mocpovedená!

Vladimír Novotný

"Začal nový školní rok..."Pár kaněk z parkánu30

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Holce se "vole" neříká!s vtipem o úskalích jazyka i o náročných situacíchve společnostiPořad Jiřího Hlobila a Lenky Krejčíkové s doprovodem muziky Vašíka Greifa

Připravujeme na říjen:

O Radoušově žití a přežalostném konciminimuzikál o pohanském knížeti Radoušovi - - zakladateli Radyně a Staré Plzně Účinkují Jitka a Přemysl Kubištovi a Milan Benedikt Karpíšek

Knihovna města Plzně Vás zve do Polanovy síněna večer Českého rozhlasu v Plzni:

Prádelní šňůra standard s milostnými epi-zodami a rafikou - POMO - memorabile.Scénář a režie: Miroslav Buriánek

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzněa Ministerstva kultury ČR, autorská čtení s podporou Nadace Českého literárního fondu.

24. 9. - 19.00

30. 9. - 19.00

1. 10. - 19.00

ZÁŘÍ

200

3

Autoři Plže č. 932

VLADIMÍR BABNIČNarozen 1962 v Plzni. Vystudoval Střední zeměděl-skou školu, tč. pracuje v bezpečnostní agentuře HLS.Žije v Plzni. Píše písňové texty. Dosud nepublikoval.

STANISLAV BURACHOVIČNarozen 1950 v Karlových Varech. Studoval na FF UKknihovnictví a informatiku. Žije a pracuje jako vlasti-vědný badatel a publicista v Karlových Varech. Publi-kuje převážně v odborných časopisech.

KARLA ERBOVÁNarozena 1933 v Plzni. Od r. 1984 žije v Praze. Vydalařadu básnických sbírek (v r. 2003 Již nikdy nedopustímpožáru a Liánový most), píše také prózu a libreta.

IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. Je stálým spolupracovníkemPlže, pro kterého nyní připravuje rubriku Svetr MUDr.Zuzany. V r. 2001 vydal prózu Smí zůstat, Kynžvart.Žije a pracuje ve Starém Plzenci.

LUCIE FILIPSKÁNarozena 1976 v Kutné Hoře. Vystudovala Střednízemědělskou školu v Čáslavi, nyní žije v HaškovcověLhotě u Bechyně. Je zakladatelkou a redaktorkou in-ternetového časopisu Promlky. Publikovala příležitost-ně ve sbornících z literárních soutěží, kterých seúspěšně zúčastnila.

DAVID CHARVÁTNarozen 1974 v Plzni. Studia českého jazyka a občan-ské výchovy na PF ZČU nedokončil. Píše básně, diva-delní hry a písňové texty. Publikoval v edici Malýchknížek Ason-klubu (Nářev, Město, 1997). Žije v Plzni.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od r. 1965 pů-sobí jako bohemista na PF ZČU. Vedle odborných mono-grafií (L. Stehlík, J. Hrubý) píše i beletrii a fejetony.

ROMAN KNÍŽENarozen 1952 v Opavě. Od r. 1967 žije v Plzni. Je členem operety Divadla J. K. Tyla v Plzni. Píše poezii(Kabát můj větrný, 1979; Tisícem smyčců na tisíczvonů, 1994; Fantasia suita, 1997 aj.).

BOŽENA MORAVCOVÁNarozena 1914 v Kaznějově v rodině řezníka a hostin-ského. Od r. 1938 do r. 1962 žila v obci Loza, pak sepřestěhovala do Plzně. Nikdy nepublikovala.

IVAN NIKLNarozen 1955 v Klatovech. Vystudoval PF ZČU v Plznia FF UJEP v Brně (obor literární věda) a na FF v Olo-mouci žurnalistiku. Pracuje na Krajském úřadě v Plzni.Žije v Bezděkově u Klatov.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Věnuje se literární kritice a historii.Pracoval v nakladatelství Odeon a v Ústavu pro českouliteraturu AV ČR, od r. 1999 působí na PF ZČU v Plzni.

PETR PAZDERA PAYNENarozen 1960 v Praze. Původní profesí evangelický farář,věnuje se výtvarné a literární tvorbě. Knižně publikoval:Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy(1999), Kol dějů (2001), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský(2002) a Zvěsti (2002). Žije v Praze a v Sázavě.

JANA PROCHÁZKOVÁNarozena 1982 v Příbrami. Absolventka plzeňskéKonzervatoře (obor klavír). Publikovala dosud pouzeve školním sborníku a v almanachu soutěže PříbramHanuše Jelínka. Žije v Příbrami.

VIKTORIE RYBÁKOVÁNarozena 1961 v Aši. Absolvovala střední odbornouškolu v Chebu, kde nyní žije. Píše poezii (Lepenkovákrabice, 1992; Masky a ploutve,1993; Dům sněžnésovy, 2001 ad.), publikuje v literárních časopisech a zabývá se uměleckou fotografií.

FRANTIŠEK SPURNÝNarozen 1946 v Plzni. Vystudoval SPŠE, působil mj.jako externí redaktor rozhlasu a nezávislý publicista.Žije v Plzni. Píše poezii (Zapomenuté rýmy, 1991;Sebeobjevování, 2001) i prózu (Ruce, 1984;Krematorium myšlenek, 1991; Hra na slepou bábu,1995); zabývá se esoterickými vědami.

HELENA ŠLESINGEROVÁNarozena 1963 v Plzni. Vystudovala PF ZČU v Plzni.Pracuje v Knihovně města Plzně. Je zakladatelkouAson-klubu, redaktorkou Listů Ason-klubu a Lite-rárních menu. Píše poezii (Plavení hříbátek, 1987;Velbloud v kupce sena, 1993).

JIŘÍ Č. ULRICHNarozen 1936 ve Strakonicích. Vystudoval Vysokouškolu chemicko-technologickou. Od r. 1971 žijev Plzni. Pracoval jako výzkumný pracovník. Píšepovídky, poezii i scénáře pro divadlo jednoho herce,publikoval mj. ve Spektru a Listech Ason-klubu.

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na FF UK vystudoval českýjazyk a dějepis, od r. 1968 působí na PF ZČU. Zabýváse starší českou literaturou, věnuje se divadelní kritice.Loni vydal knihu Záblesky renesance.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni na VOŠknihovnictví. Žije a pracuje (jako soukromý překlada-tel z angličtiny) v Blatné, píše básně i prózu.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace českého literárního fondu, č. 9 vyšlo také s příspěvkem družstva HLS.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Milena Hasalová

Jubileum Miloslava Bělohlávka a Jiřiny Fuchsové

Ivo Fencl: Jaroslav Foglar

Poezie Evy Procházkové

Z redakční pošty:

Četl jsem si v Plži o čtení na velhartickém hradu a litoval, že jsem nebyl u toho. Snad, když

vyjde, příští rok. Plž je fajn, protože ještě nemá skořápku jako hlemejždi z LN a spol.

Srdečně zdraví

Miroslav Huptych