S T A N D A Č E R N Ý

J S E M V R O Z P A C Í C H

J S E M V R O Z P A C Í C H

P R A H A 2 0 1 5

S T A N D A Č E R N Ý

J S E M V R O Z P A C Í C H

Vydání knihy je financováno z výtěžku crowdfundingového projektu na webu www.startovac.cz.

V souvislosti s tím patří veliké díky zejména Petru Endrödymu, Michalu Zapletalovi, Lence Kuckové, Petru Snášelovi, Václavu Bočkovi a Jakubu Kovaříkovi.

Copyright © Standa Černý, 2015Czech edition © dybbuk, 2015

ISBN 978-80-7438-128-7

I

J S E M V R O Z P A C Í C H

Nestát ani v neposlední řadě, ze škatulat být –vnímám to jen stihomaně. Happening art brut!

9

■ 1

Trčí samé poznání, když se vzdáváš od bližního k sobci.Imago, tvé maso… vysvětluje srdíčko jak na dlani. A chlopněmi mluv.Lepší mlčet vraždu nežli lajdat smrt a liskat tělo kecy.Chtěl jsem říci, kdo z nás viděl vyoranou myš? Pod narkózoumoci nebo nemoci si držím pevnou nohu,a nemusím stát. Neuslyším ale.

10

■ 2

Psával básně horečně i zvolna jako ve snu a zpravidlabez pravidel, obráceně k záměru. Jako by se do nich drala máti.Ty pak máme nejraději. Protože jsou ne stvořené, nýbrž vzniklé.Náctiletý jsem nevěděl, jestli svedu pomilovat.

11

■ 3

Chtěl bych se zas narodit, právě teďnepřestávám vědět houby o jediném kraji,do něhož se vrátím. ~ Zastavil se mezi dveřmiv průvanu a zapomněl, co mu chtěli a jestli ho volali.A protože zabouchnutí ve veřejích a spadení obrazujsou znamení shůry, odpusťte mu nerozhodnost,kterou žasne, aby žasnul – zůstává na ráně. Říkejme muVýmyslo. Závistivě projímá se nad náručí s háčkem,v níž by se chtěl špinit.

12

■ 4

Na konci léta se probouzím do nového spánku,ani ryba ani rak, a pohřešuji lože. Vždy mi bylo líto.Na vojně se bij a doma ostři nože! Prozatím mi zůstal zrak.Ale neštěstí nechodí nikdy samo (a tak když se spatří v Tobě,do ňader se zardí… uhýbáš jim pohledem), my chodímes ním. A o žebravé tváři. A nevíme, jak žijem.

13

■ 5

Ani jsem se nenadál a už tu stojím – zrada!Jenom nevím, jestli už mne tudíž berou, nebo zda se kvůli tomuvzali moji rodiče. A jestli se ustrnuli. Ale to je o ničem.Znenadání tu teď stojím i s vražednou důvěrou – nada!

14

■ 6

Nenávidím mládí, ale v každé prácivnucuje se črt. (Nastojte to – měla radost z mojí hrubky,nebo, když se nezná, tak je na mě jako ras. Nikolivěk užíváme,nikolivěk pijem, nikolivěk roztáčímedlouhověký příjem.)

15

■ 7

Nacojsemtochtělmyslet? nechalo se na hlavě.Býváme tak roztržití, že nakonec těsní.Řev, který nikdo neslyší, jen já, nad kotlinou městapluje jako mraky za mým oknem v poschodí.I bez chleba slov. Mohli bychom říci, že nic proti ničemu,koncipuješ, šume! Avšak můžeš umřít ještěv neztlumeném koutku (ostrohu, močálu, lesa…mastnoty, kouření, stresa). Co já jsem to chtěl?

16

■ 8

Umíte si představit, že mám právě sex – vidím,aniž dýchám. Já si Vás teď představuji. Trvám na tom:lust mě vlní jako plech, slastí se mi kroutí prsty.Kéž mě vezme haruspex, já odcházím ten pokoj!Někdo se mě ptá: Jen aby to k čemu bylo! Já povídám:Kdo jinému jámu jámu, sám si do ní mamut.

17

■ 9

Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo,holá, holá noc. Taktak jsem se vzbudila něco tím zablikalo, zhaslo. Něco mě tam volalo,zrovna když jsem nemoh usnout – ticho byla věc.Začalo to vzpomínkou, vzpomínkou, no jistě, na jakousi klec,volání do temnice: I vínová muška vnuká,když je přímo u žárovky, stín. Ale přivři očia celé to zaskli, vítr právě ustal. Zase bude ráno.

18

■ 10

Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo, Holan, Holan, noc. Ale přivři oči a celé to zaskli, vítr právě ustal.Zase bude ráno… Ve dvě třicet textovka: Na co myslíš,cože nespíš? Že je dobrej básník, ale blbě píše.Já zas pořád pandán, na otázku zajdu!Když jsem znovu nemoh usnout, taktak jsem se zdál.

19

■ 11

Prdel se mi svírá, když na mě Pán zírá – po veliké výtcepřichází mi prd. V uvrznutí do židle se dáváme dohromady(víš přece jak, znáš to), abychom si byli putny, doma, bez všech věcí,když na mě Pán zírá. Rozvírá se krásně, když jí lížu dásně.

V jiném čase, ve stejné roční doběAni nelze odestát, co už u nás není – zpoždění a žít doopuštěných not. Samotěsný hlas. V reálu už není léto,je podzimek bříškotřas, a zas něco naráží tu bečku. Bať,znovu něco bez tebe tvůj sud. A ty můžeš, jak jsi chud,neudělat tečku. Zas je podzim – zas hleď nať!

20

■ 12

Jak tak sem tam chodím městem a tou spoustou lidí,taky třeba v tramvaji, vždy se ptám sám sebe,jestli se ta spousta lidí ráno dobře vytřela,nebo zda s tím přes den chodí tak jako náš pes.Ale zadek ženy! Nepřestávám žít.

21

■ 13

Vina je virtuální, bezpředmětný, nadbytečný baautodemagogický pocit. Iluze, stihomam, klam,důležitý kvůli tomu, že udělá intim a vynutí stud.Vina jako blud a Ty. Snad si nesmilujem na boty.

22

■ 14

To vám bylo milerádo! Stačilo jen dáti držcena křídový papír, a už tu byl verš. Poezie vzpouzí.Ani nešels do ďaslova, nepsals jako kostižer činerozkvetls krč… Básník, co to zkonil! Maminčina matičkabyla pro nás děti Baba, říkala nám: Necigaň!Ale už jsem mrknul, aby mi to připomnělo, že znojemská tetičkaneměla prý slzy. V sumerštině Eden – poušť.Tak jsem býval drzý! a překračoval spoušť.

23

■ 15

Zasula ses do klubíčka a já dostal strachna ty svoje komáry – Ty jsi jejich vrah svým knůtkem,do moldánků bdíš, zatímco se já jen kryju,a jak něco, dávám vědět. Usnula jsi – zníšvždy teď. Je hrozba dávící se vlastním strachemo nepřežití noci. Bzukot ustal – sám se saju!

24

■ 16

Ať dělám, co dělám, nedělá to vůbec nic,až na spyware sekund. Chodí pešek okolojako kozí poledne, jako němý hejkal.Poulí oči z plných plic, poulí oči nejdál.Zas jsem koupil šunt? Když elektřina nefunguje delší dobu,vše, co bylo na elektřinu, je od této chvíle zcela zbytečné.Až na dějství bicyklů. A kolečko se zlomilo.

25

■ 17

Měl jsem sen, v němž listovala, po zhasnutí,chlípnost tmy mým stínem. Vzpomněl jsem si na Lotynku,jak kňukává z psího spaní, a povídám: Ulevím si, budu mluvit.Protože se ale sen stává skutečností, teprve nastane-li v němobrat k nejhoršímu, a protože opla nepla, mluvila jen ona.Prý vrazte ho do věže. Střih. Z lucerničky telefonuvyťukávám SOS. Budeš slušně krutá?

26

■ 18

Hltám knihy, nicující ve dřevárce před žehem,za jektání na solaru a kvičení sviní (srdce plné písně kosy,co přetírá sluch), ale z celé četbyuž jen ta tma plandá. Žaltář má dva hřbetys vysázeným bruxismem: VAGINA DENTATA – ARSMORIENDI. V sobě oblak much, od začátku trendy.

27

■ 19

Stejně jako myšlenka je má dívka nedochvilná,ač přichází včas (i kdyby se dověděla o zpoždění vlakua mohla si žehlit nebo křesat trasu). Pravidla jsou rychlá.*

Pomalejší svět.V listopadu kvetou růže, dozrávají jahody a stále rostou houby.Z šumafuku do prachů. Mám dvacet dva let. Na všechno dost času.

* Uvažuji tak, že pravidla ožívají a že křičí o mně, zatímco se různě spínám. Pravidla jsou rychlá, ale zájezd, ten se vleče, když nenajel režim. Tolik tedy o exkurzi, už lituji, o ničem víc nevím. Nepříjemné psaní básní…

28

■ 20

Většina běžných rozhodnutí, ale také snů,jenže taky pravidel, vzniká a odehrává se za bílého(a to čím dál víc) dne… A přecevšak bílý den sám druhýprolamuje noc, která užuž básní je,a porušuje kruhy, na nemoc svou volá:Duchu, duchu, jsi-li tu, hop na krávu, ať je tele!

29

■ 21

Mezi mnou a zrcadlem se (samo s sebou!)nenachází nic. Žádná báseň není celá přinejmenším o tisk,připravený o mluvidla okamžitou hrou – to se prostě stává:nostalgie svádí vpád, chtějíc ho jen zavnímat.A krajinu obestírá volný běh tvé mysli.

Vita activaHoden svého daru chce být zhusta ten,kdo žádný dar nemá. Za dveřmi jsem blázen. Kéž bych mohl zvolnanechat vyrůst zbudoucnělé úsloví a větydo životných mas jako nechat „Nech ať…“ Budeš prosím svolná?(Neuženeš hlas!) Na očích jsem schvácen.

Vita contemplativaVůle chtít i vůle nechtít. Na pažení zrcadloje, ať vidíš přání. A jak bolí hlava. Někde tamto je – otazník do křiku pod sám druhý bod.

30

■ 22

Babička s námi většinou moc nemluvilaa když hrálo rádio, nehledíc na hovor, jenž k ní někdo vedl,či se o to snažil, začala si prozpěvovat a říkat si bůhvíjakývymyšlený text. Nikdo nebyl v rozpacích!

31

■ 23

Uléhal jsem zpaměti, a přesto se mi zdá,že už dlouho nespím. Nepoznávám vlastní bdění a natož tímpaměť, zas nemůžu spát. Co se ze mě stává! Stalkerský pud hloubek jsoucí z povrchu, však šejdrem,musímzapsatsám, rozmrzelý mluvit.Uznal jsem, že ležím znova – zas úhybnou tmu. (V noci tmavé od oka,a když zavřu oči, slyším hloupost sunout čas až hrůza,záležící namísto i prudce jako drúza.)

I I

N E V Í M , J A K T O V Í M

Únikový vchodO samotě píšu k těm, kteří neznají opravdovou samotu,

nemrtvým na délku dechu, že jsem se je vydal hledat do Googlu Tvé krve,

jediná planeto – charito bez potřebných.Leda Ty, jsem rád. Honíš se mi v hlavě (neustálý les zakletý

do rosolu z trubic ustavičných zářivek…)

35

■ 24

Neustálý les, zakletýdo rosolu z trubic ustavičných zářivek,se prochází (!), opláceje.A já se znovu učím řeči, kde každičký z přízrakůmá na jazyku mrd a šafránově styku.

MantraČichám, že co nevidět uslyšíme vlastní chutě.

Celé třetí miléniumOtec jsem už tři roky, ale je mi zapotřebí zažít čerta vracet dluh celé třetí milénium, abych potkal každé ráno opět dívku v lázni?

AforismusŽivot jde dál nakřivo. Dokonale scestně.A jsou-li tady aforismy, přiléhavé přesnějako šaty holčiček, ustrojených někdy pak,zůstali jsme také živí, stopující… Vlak…

36

■ 25 V. D.

Roztěkané ráno. A podzimní, vyběravá,spravedlivost výměníků tepláren… Pokaždé.A vždycky znova. ~ Je opodál k útěkupřed požárem v stepi… Myslím na ni. Vyčítavězkoumám její vlastní zvěrokružný běha prchám před pomyšlením, že jsme spolu.Že za sebou slyším dech.

Ona se chce bavit deštěm. ~ Ještěže jsem přestal věřitna náhody takové, že nespočítal bych.V blížencích… I kdyby to tady bylymé poslední dny, tak jedině krajina má pravdu.Má krajina prolámaná šlápotami lesní zvěřes čenichem u boží řiti. Krajina, že lidé, kteřívrátili se, od té doby pouze přivírali dveře.

Stopy, které nezmizely, tvoří moji krajinu,do které Ty nezabředáš a, inu, jsi z roviny –staletí si zkouším nazpět pod tvým oknem vyvzdorovat tvářjako němou hladinu. Ale zatím si mne, tady v hlíně,tulí pouze svízel… A jaké je ticho tady,na vrcholcích hor! Jaké ticho v stepi? ~Vepiš mi je do chatu! A požáru vzdor.

37

■ 26

Jsem takový i jsem byl. Ten, co k chlastu pijeostropestřec–čaj a prokrastinuje,aby něco nezkazil… Jsem malý co do vzrůstu,malý duchem jsem, vytáhlý o samotě,ale s velkou láskou. Nebude to na bustu.

38

■ 27

Zdál se mi sen. Pohled upřený do velikéhorozbitého zrcadla nad postelí. A přesto jsem viděl, jak sezkouším polechtat. A v tom snu jsem potom,to bych ani nebyl já, usnul.Mluvím k papíru a nikdo mi neodpovídá.

39

■ 28 Také sem tam mluvím k vám. Zatím mi to trpíte.Cojejá se přes noc toulá kolem domujako stará kočka. Já, prašivý alergik, nemám ve snu zdání,jestli ve snu vůbec mám facebookový profil,ale jestli ne, založte mi prosím stránku,aby si mne mohli lidé dle libosti odebírat z přátel.

40

■ 29

Psát s radostí je jako masturbovat u doktora.Ve snu nemá moje ego ani 170 centimetrůa jednotlivé tiky si u mne doma podávají otevřené dveře.Nezbývá mi nežli psát (kvůli vichru v hlavě) poezii do mobilu,jenž mi vprostřed noci děsně osvětluje tvář–posmrtnou masku.

41

■ 30

Ve skutečnosti se mi žádné sny nezdají, ve skutečnosti,až se proberu, bude všechno jinak – až na tento přenos z věžepo ostnatém drátě dní. Jen neztratit tu: I-D-E-N-T-I-T-U.Odsouzen pro malomyslnost – velezradu v roli,a pod knutou burz, tu nechtěně ztopořený stojím,maje marný všudybylův splín, a čekám Tě,a čekám Tě tu, se jménem jak mour, a vím, že SMSbeze slov, ze snu, je šifra pro Save my soul!

42

■ 31

Po narození jsem na chvíli zavřel oči a zapomněl na úmysly.Ale už jsem zpět. Někde v nekonečné dálce,v ten samý moment jako já teď příchod tmy,pozoruje kdosi z druhé strany země den, když celou noc nasával,aby nato při rozbřesku věděl, že má smysly,a všimnul si příkazu, vlastní rukou, na okraji listu:Jestli jdeš spát, zavři oči! Jmenuješ se Výmyslo!

43

■ 32

Nikdy nikoho neoslovila jménem, nebrala svět osobně,nemusela muset. Překročila kořen. Po šesti letech mlčeníopatrně šeptám, že jsem mlčel nová slova. Ďábel sdílí detaily.A přesto teď slepá noc nastavila plentu, abych nebyl sám(bližní duším). Přijímám! Slepou náruč, spokojený, s nepatřičnýmstudem. Milovat si zakážeme, vystačíme se záhubou–pudem.

44

■ 33Danielu Hradeckému

Bylo, aby nebylo. Za spadlými bránamizaujaté historie (…) se ďáblík skryl v detailech;aby lidem zvoral tvář, svěsil hlavy a rabovalv povázkách – vtisknul jméno básni.Proč jsem starej mladej?Jsem tvůj drc na brňavku! (Čekal jsem satana,ale dostavil se bavič, který – maje depku – se při sobě nezdržel.)Ďábel se skryl v detailech a dbá, jako dbají básnícia nedbají ženy, přesvědčené zcela o tom,že dokáží dát, v omylu, jejž milují.

45

■ 34

Roste ve mně mokrý pocit, že svým prázdným životemmlátím plnou slámu. Že je všeho přes moc u nás,včetně účastenství, ale málo víry ~Můj bůh řekl, ať je šero, v tomto světě pod plechovou střechou,v žebrované hrudi, u srdce, co studí.

46

■ 35

Jakživ je mi mdlo. Shit happens a c‘est la vie.Nechci slyšet, co se říká – ústavičný šumák dní.

Aby verše nekýchaly, použijme rým.K potlačení šumu. Teď. Vyloupněme stream.

Imperium diabolicaNultým členem desatera je milujte se a škoďte si!Na zvířatech se mi líbí, jak jsou v skrytu, beze spěchu. I když zemřou,neděje se jim… Lidi vedou řeči v skrytu, a když zemřou…Co se stalo? Jsme bez dechu duchem svým!

47

■ 36

– Jak je?– Mimochodem!– Nechat zcela?– Tak!

48

■ 37

V hodinu, v níž tma poklade za předměty jejich bílé stíny,to nenáhle víš. Znalosti a bezmoc jsou dvě strany bianco šeku,kterým platíš kredit. Nezfalšuješ. Nemohou Ti slevit.

49

■ 38

Závažnost výpovědi lze podpořit sebevraždou, poradil mi kdysi cvokař.Chvíli mi tak ještě budete moct skákat z mostu do řeči, než promluvím věci.V trpělivě trpném rodě. Kolektivní nevědomí mluví mými ústy – železo kuj!

Slabikuj, ať zapisuje! V Rorschachově řeči… A zatímco Ty přenocuješv rarachově mlýně, kde každičký z příznaků za papírovou zdímá na jazyku mrd a šafránově styku… báseň byla vtip, a k pláči!

Čet‘ jsem tuhle pod dekou, na chlupatým nebi, veškeré své peníze,říkaly, že sněním lze, a o prachu hovořily. A abych neměl strach.Neboť přece znalosti a bezmoc jsou dvě strany bianco šeku,

kterým platíš kredit (…)

50

■ 39

Sbližování, zdráháš-li se. Jako střemhlavý skok do řeči,kde se plavčík ustranil a drží se v křečíchšprochu. Sbližování slepic s flusem… Ale kde není žalobce,nebo je nijaký žalobce, dostaví se kat. (Řeč zde ovšemvůbec nefunguje jako obraz řeky, její význam se nepřenáší,aby zůstal tak.) Pičujem dle chuti.

51

■ 40

Chybující a na pochybách, ale svého času. Jenže často ne.Svého času se mi zdálo o naprosté samotě, ale jak už bylo řečeno,kdo neumí odsuzovat, chodí vlastním stínem.

Zavádím si černý sešit na básně, kterými bych ho býval zaplnil,kdybych na ně nezapomněl. A ostatní, v zamýšlení mezi přírodou a bytím,nepoznali králevice za noci plné přesčasu, prokláli mu krk, že lhali.

(A vlastní hrdla lkaním.)

52

■ 41

Přijde podzim (chrastí, kosti…), srpen ještě plný zlosti,nesplnil si povinnosti a ve vidu starých vinskřípe zuby, svírá pěsti, jimiž potom do pelestitluče. Jenže lidé hlavou… Jako kdyby zadávali PIN.

53

■ 42

Čtením světa zaklínám, aby byla hladina,v které by se zrcadlilo, co teprve bude.Hladina mě svědí (!) a chtěla by vstát.Abyssus abyssum invocat!

Ale říkám si: Až Ti bude v noci nejhůř,vzpomeň na kříž, který neseš ( jako teenky vnady) a tlačí Tě do žeber. Protože je chaos,ano, a tante cose da veder’.

54

■ 43

Přemítáš-li půjčený čas sebevraždou cti,jako kdyby chtěla dravá řeka schnout,v krajině se elektrika stromů na podnebí mstí.

Je dřevěná od kořene, ale přesto (nebo proto) touží pálit, žhnout – spravedlnost mlčí.

A protože nemůže být pověrčivá, nevěří na lidi,byť by její mokré snění tlumočili jako soudaž do Bílého domu. (Snění, v kterém vidí…)

CuculusVe snaze o překročení kruhu dlouhých křivd ( jednám totiž s úmyslem)dělám vlny: věřím, že mi – kuku – taky podáš ruku(přestože jsem odjinud a mám po krk hluku). Ticho věří dvojsmyslem.

55

■ 44

Nakonec už ani nevím, co si o tom staříkovi v zrcadlové sínimyslet. Celé dny s ním nepromluví a on stále směnuje,jako by se v tom trojskoku pod drn takříkajíc našel. (Dívá se do tmy:není tak barevná!) I když se rád drží občanského mustru,

berou si ho do hubya říkají: „Básníku!“ Ale uznale to nezní. Ba ani jako fakt.A ptají se na přátele, jenže už jsou daleko, takže když mu vmetou věty,že je nemá atakdál, doléhají do paláce už jen jako představy a jsou plnéopilého pláče. Smíchu –pláče–smíchu–pláče.

56

■ 45

Hřích, který jsme promlčeli, i když nelze promlčet. Samodruhá samota!Jenže nevím, jak to vím, protože tu hlučí hluk, i když ticho netiší.Jakákoliv změna stavu chce přesně tu energii, kterou si nemohu dovolitpostrádat. Kočky žerou ptáčky. V rozpacích? Poluce v opici, krucinál!

57

■ 46

Často našel způsob, jak si zkrátit čas, ale nikdy míru.Znal mě. Nechtě sebral odvahu a hned nato nepřipouštěl víru.Nabídnout svou ruku mu zaživa byla schopná,zato rychle, pouze máti Smrt. Jenže tehdy věřil. Schválně.Začal chlastat a modlil se, aby život bez úhony přežil.

58

■ 47

Nic už není jako kdysi, ani naše budoucnost.I kdyby už poezii vůbec nikdo nečetl, tak každičká příští báseňměla svého čtenáře. Často na něj myslím. Také častozanechávám vzkazy svému já – a neříkám, že být tu není fér.Tak záznamy zápasu ustavily spis plný zřejmých děra nadepsaný Vanity: Musím zapsat sám!Čas opustil trvání a zůstává ten tam.

Krychle naplněná pamětí kouleMockrát v moři hmoty vyslovená skeletem a kůží,a především šaty, se svým vlastním jménem.Je to těžká doba. Je to spánek, černý pátek, marné bližní blues,a ty – jsi kultura, která potratila vkus.Ale nic to neznamená, příroda ho najde (protože si dluží).

59

■ 48Soně Pokorné

Dělník, který skrečoval, ať pozoruje stromy!A nesouloží – loví. Hádám, jestli uživí mne naše šumné bory.Pleť si mažu vazelínou, v kolenou je olej, odfukuji prach.

Přesunuji břemena.A to není prodej! Trpělivě jako práce namáhám svůj strach,fokus z kovu, zvláštní jako škola, svědčím tomu, co se valí,i když nemá kola… Kdy nastala přeměna?

60

■ 49

Středa. Ledakdo hledá. Ale najde.Jenže jen hrst odvážných vezme kliku vlastní rukou(tou druhou se trestá). Co Tě děsí? Vlez tam!Do not rage against the dying of the light!Look up and please take the flight!

Co s půlkou člověka na těle poloboha?Občas se smíchy rozbečím. Bohužel naštěstí!A i když mi není přímo do zpěvu, nějaký zvukse ze mne line, line, line… Jenže ten zvuk nevnímám. (Vy ne.)Jako ševel stromu… Jak ponížit strom?A jak nebýt v lese, kde i kmeny mluví a uhlíř ani nemlčí?

61

■ 50

Chtěl jsem jít dnes k doktorovi, aby mě k tomu doktorovi nemuseli poslatpro papíry na hlavu, že nesnesu už ten divnej naprogramovanej spánekse sny v lese zapomnění, ale těší mě si myslet, že ve stejnou chvíli jako jázde příchod tmy pozoruje kdosi na druhém konci země opět svítat den.

62

■ 51

Co bylo před vznikem světa? Napověz mi,nebuď sketa! Aspoň trochu odhal nohy,chci ochutnat, hledám vlohy… A pak možná kvůli námse začne jiný čas. Putuji a ptám se. Ostatní sper ďas!

Básně této knihy vznikly mezi lety 2006 (Jsem v rozpacích)

a 2014 (Nevím, jak to vím).

S T A N D A Č E R N Ý

J S E M V R O Z P A C Í C H

Redakce Markéta HofmeisterováGrafická úprava Jan d’Nan

Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o.

Vydalo nakladatelství dybbuk (www.dybbuk.cz),Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5,

roku 2015 jako svou 238. publikaci.

Vydání první

ISBN 978-80-7438-128-7