SVĚT PRÁCE A KVALITA ŽIVOTA V GLOBALIZOVANÉ...

SVĚT PRÁCE A KVALITA ŽIVOTA V GLOBALIZOVANÉ EKONOMICE

SBORNÍK Z MEZINÁRODNÍ KONFERENCE

DÍL IV

Projekt „VLIV ZMĚN SVĚTA PRÁCE NA KVALITU ŽIVOTA“

PROGRAMU MPSV „MODERNÍ SPOLEČNOST A JEJÍ PROMĚNY“

P R A H A 2 0 0 7

Recenzenti:

doc. Ing. Jiří Beck, CSc. doc. Jaroslav Brada

doc. Ing. Marcela Dedouchová, CSc. Ing. Pavel Dolák, Ph.D.

prof. Ing. Zuzana Dvořáková, CSc. Mgr. Sylvie Eysseltová

prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. Ing. Arnošt Klesla

doc. Ing. Jitka Koderová, CSc. Ing. Jaromír Kunst

Ing. Roman Kvasnička doc. Jiří Málek, Ph.D.

JUDr. Tomáš Malý Ing. Rostislav Mazal

doc. Ing. Ludmila Mládková, CSc. doc. Ing. Otakar Němec, CSc.

Ing. Svetlana Pilátová Ing. Josef Plandor

doc. Ing. Jitka Srpová, CSc. Ing. Pavel Švejda, CSc. Ing. Oldřich Vávra, CSc.

Ing. Tomáš Viktořík

© Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., 2007 Pořizování dotisků a kopií sborníku nebo jeho částí je dovoleno jen se souhlasem VÚBP, v.v.i. ISBN 978-80-86973-45-6

Obsah

Prosperita, produktivita, performance Autor Název Blažek, Ladislav - Svoboda, Marian Analýza empirického šetření konkurenční

schopnosti podniků Boukal, Petr Nevládní neziskové organizace v sociální oblasti,

důležitý činitel ovlivňující kvalitu života Častorál, Zdeněk Inovace ve strategických souvislostech

Dvořáček, Jiří Podvody a jejich vliv na výkonnost organizace

Dvořák, Jiří Proinovační podniková kultura a aktéři inovací

Eisler, Jan Ekonomika dopravní infrastruktury v 21. století

Foltínová, Alžbeta Využitie informácií controllingu v podnikoch SR

Heřman, Jan Podpora a rozvoj inovační schopnosti průmyslových podniků

Hnilica, Jiří NPV - teoretické základy a vybrané problémy praktických aplikací

Kislingerová, Eva Podnik v proměnách času

Klečka, Jiří Ukazatele produktivity

Kopalová, Helena Dopady rizikového kapitálu

Krause, Josef Vybrané aspekty strategie podniku – výsledky empirického výzkumu

Kršková, Martina – Sieber, Patrik Tržní mzda a stínová cena práce

Mareš, David Společné podnikání a jeho specifika

Matýska, Martin Znalost a využití teorie omezení v podnicích České republice

Mikan, Pavel Počítačové dovednosti jako hlavní překážka rozšiřování elektronického obchodování?

Nečadová, Marta – Breňová, Lubomíra – Průcha, Štěpán

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu - vliv produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti

Nečadová, Marta – Breňová, Lubomíra – Průcha, Štěpán

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu – faktory ovlivňující produktivitu práce

Neumaierová, Inka – Neumaier, Ivan Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátorů INFA

Novotný, Jiří Vývoz českých hráčů do zahraničí

Prouzová, Zuzana Podíl a význam neziskových organizací na pracovním trhu s veřejnými službami a trhu poskytovatelů veřejných služeb

Sedláčková, Helena Souvislosti úspěšné konkurenční strategie

Scholleová, Hana Zdroje ekonomické volatility reálných aktiv

Smrčka, Luboš Likvidační a sanační princip v českém úpadkovém právu

Soukup, Jindřich Kvantitativní charakteristiky nové ekonomiky

Surynek, Alois Kvantitativní a kvalitativní výzkumy organizací

Šiška, Ladislav Měřítka výkonnosti uplatňovaná ve mzdových a pobídkových systémech tuzemských podniků

Vávrová, Hana Význam neziskových organizací v globalizované ekonomice

Vlček, Radim Hodnotové inovace

Vořechová, Eva Řízení inovačních projektů jako nástroj zvyšování konkurenceschopnosti podniku

Zeman, Karel

Schopnost zavádění inovací v privatizovaných subjektech ČR

Příspěvky sekce „Prosperita, produktivita, performance“

1

Analýza empirického šetření konkurenční schopnosti podniků####

Ladislav Blažek∗ - Marian Svoboda∗∗

Úvod

Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity provádí v rámci dlouhodobého programu Centra výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky a v úzké spolupráci s výzkumnou organizací Augur Consulting, s.r.o. empirické šetření konkurenceschopnosti podniků se sídlem v České republice. Předmětem zájmu je reprezentativní vzorek několika set velkých a středních podniků z různých odvětví národního hospodářství. Cílem výzkumu je nalezení klíčových faktorů konkurenceschopnosti podniků.

Z hlediska rozsahu a zejména komplexnosti řešení jde o ojedinělou akci. Její výsledky přispějí nejen k rozvoji teoretického poznání, využitelného ve výuce vysokoškolských studentů i ve specializovaných kurzech pro manažery, ale též jako zdroj poznatků pro podnikovou praxi, a to zejména pro ty podniky, které se daného šetření účastní.

Teoreticko-metodologická východiska

Konkurenceschopnost a úspěšnost podniku

Prvním krokem teoreticko-metodologických východisek je zaujetí stanoviska k tomu, jak v předmětném výzkumu chápat pojem konkurenceschopnost podniku.

Z podstaty obsahu pojmu konkurenceschopnost podniku vyplývá, že podnik je schopen obstát v soutěži s konkurenty na trhu. (Blíže Slaný, A. a kol. 2006 s. 16 a n.) Podnik konkurence schopný se na stávajícím trhu udrží, resp. dokáže na nový trh vstoupit, podnik konkurence neschopný se na stávajícím trhu neudrží, resp. na nový trh vstoupit nedokáže.

Samotný pojem konkurenceschopnost nám však nic neříká o tom, jak je podnik na trhu úspěšný. Říká pouze, principiálně vzato, že podnik je tak dobrý, že na daném trhu soutěžit může.

Je však evidentní, že v kontextu předmětného výzkumu se nelze zabývat pouze tím, zda ten který podnik je schopen na daném trhu soutěžit, ale je nezbytné nadto analyzovat s jakou úspěšností (či neúspěšností) a dále pak, co je příčinou této úspěšnosti (či neúspěšnosti).

Tím se dostáváme k pojmu konkurenční výhoda, resp. konkurenční nevýhoda. Má-li podnik konkurenční výhodu, pak to znamená, že je v něčem lepší, popř. se nalézá v lepších # Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumu Centra konkurenční schopnosti české ekonomiky. ∗ prof. Ing. Ladislav Blažek, CSc. - vedoucí katedry podnikového hospodářství, Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova univerzita, Lipová 41a, 60200 Brno, e-mail: [email protected]. ∗∗ Mgr. Marian Svoboda - ředitel výzkumné organizace Augur Consulting.

2

podmínkách než jeho konkurenti. To mu vytváří příležitost být na trhu úspěšnější než oni. Naproti tomu pokud má p Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumu Centra konkurenční schopnosti české ekonomiky.odnik konkurenční nevýhodu, je v něčem horší, nebo se nalézá v horších podmínkách než jeho konkurenti. Konkurenční nevýhoda je hrozbou neúspěšnosti, resp. přímo příčinou toho, že podnik na trhu s konkurenty prohrává.

V dalším kroku daného myšlenkového postupu se nabízí otázka, co je měřítkem úspěšnosti podniku na trhu. Dříve než se na danou otázku pokusíme odpovědět, je třeba zodpovědět jinou otázku: O jakém trhu se bavíme? Implicite se má za to, že se jedná o konkurenci na trhu výrobků a služeb, kde podnik soutěží s jinými podniky o svoje stávající, resp. potenciální zákazníky. Podnik se snaží vítězit v boji o přízeň zákazníků nad producenty vyrábějícími stejné či podobné výrobky, resp. poskytujícími stejné či podobné služby. Tím posilovat svoje postavení na trhu, zvyšovat tržní podíl, vytvářet předpoklady pro zvyšování ziskové marže a pod. Takto je konkurence běžně chápána a hovoří-li se o konkurenceschopnosti podniků, má se na mysli obvykle toto.

Je však třeba připomenout, že na trhu výrobků a služeb předmětný podnik nevystupuje pouze jako dodavatel (producent), ale též jako odběratel. Nesoutěží tedy pouze s jinými dodavateli o svoje zákazníky (odběratele), ale též s jinými odběrateli o svoje dodavatele. Soutěží rovněž na jiných trzích: Na trhu práce soutěží s jinými zaměstnavateli o svoje stávající resp. potenciální zaměstnance, na trhu kapitálu soutěží s jinými podniky o zájem investorů a obdobně pak na finančním trhu o přízeň poskytovatelů úvěrů.

Dlužno konstatovat, že pro konkurenceschopnost podniku a na ni se vážící úspěšnost je klíčová konkurenceschopnost na trhu jeho výrobků a služeb, protože jedině prostřednictvím prodeje jsou za vytvořenou hodnotu získávány potřebné finanční prostředky. Nicméně je třeba mít na paměti, že konkurenceschopnost na ostatních zmíněných trzích je, když ne vždy v krátkém období, tak jednoznačně v období dlouhém, jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících úroveň konkurenceschopnosti na trhu výrobků a služeb, které podnik realizuje.

Stakeholderský přístup

Uvedené trhy se vztahují ke skupinám subjektů, které mají s podnikem určité, zřetele hodné vztahy. Tyto subjekty, které bývají označovány za stakeholdery, dávají do podniku určitý vklad a očekávají jeho zúročení. V opačné pozici je podnik, který očekává zúročení svého vkladu vůči stakeholderům.

V modelu, o který se opírá předmětná metodika (blíže Blažek - Doležalová - Klapalová – Šiška, 2005) , se jedná o tyto stakeholdery:

• odběratele (zákazníky) a dodavatele, se kterými se podnik setkává na trhu výrobků či služeb

• zaměstnance, se kterými se podnik setkává na trhu práce

• vlastníky (investory), se kterými se podnik setkává na kapitálovém trhu

• věřitele, se kterými se podnik setkává na finančním trhu

• stát, regionální a municipální orgány veřejné správy

Model předpokládá, že mezi předmětným podnikem a stakehoderem je vztah konkurenčně-kooperativní. Směna, která mezi podnikem a stakeholderem probíhá, musí být výhodná pro obě strany, tj. musí vést na obou stranách k dosahování očekávané úrovně

3

hodnoty získávané z daného vztahu. Pokud tomu tak není, pak ta strana, jejíž očekávání nejsou splněna, má tendenci hledat alternativní řešení: Stakeholder jiný podnik, podnik jiného stakeholdera.

Vraťme se však k otázce úspěšnosti a otázce jejího měření: Podnik je nástrojem podnikání. Podnikání je systematická činnost za účelem dosahování zisku. Cílem podniku je tedy dosahování zisku, a to v dlouhodobé perspektivě. Úspěšnost je zde chápána ve smyslu hospodářské úspěšnosti a obráží se v tom, v jaké výši, v porovnání se svými konkurenty, vytváří předmětný podnik dlouhodobý zisk. V rámci našeho výzkumu jsou jako měřítko hospodářské úspěšnosti voleny ukazatele rentability, resp. další ukazatele, které reprezentují veličiny, které rentabilitu ovlivňují. Tyto ukazatele jsou sledovány a hodnoceny ve víceletých časových řadách.

Lze tedy konstatovat, že konkurenceschopnost podniku a s ní spjatá konkurenční výhoda (či nevýhoda) je potenciál (schopnost) podniku uspět v hospodářské soutěži s jinými podniky. Výsledkem této soutěže je úspěšnost (či neúspěšnost) podniku, vyjádřená jeho hospodářskými výsledky a měřená finančními ukazateli. Vztah mezi konkurenceschopností a úspěšností podniku je vztahem mezi příčinou a důsledkem.

V souladu se stakeholderským přístupem je v metodice, o kterou se opírá náš výzkum, strana konkurenceschopnosti zachycena v podobě parametrů zobrazujících jednotlivé skupiny stakeholderů a vztahy podniku k nim. Hlavním výzkumným problémem je prokázat, které ze sledovaných parametrů jsou těmi faktory, které v podstatné míře ovlivňují hospodářskou úspěšnost.

Relativizace uvedených premis

Na tomto místě je však nezbytné výše uvedené premisy poněkud relativizovat. Předně je třeba poznamenat, že ve vztahu konkurenceschopnosti a hospodářské úspěšnosti nejde o jednoznačnou kauzalitu. Dlužno totiž připomenout, že existuje i opačný vztah, který má zpravidla charakter pozitivní zpětné vazby. Platí například, že kvalitní motivační systém je jedním z faktorů konkurenceschopnosti, který pozitivně ovlivňuje hospodářskou úspěšnost. Platí však rovněž, že zpravidla pouze hospodářsky úspěšný podnik si může vybudování a dotování kvalitního motivačního systému dovolit. Je zřejmé, že tyto zpětnovazební smyčky analýzu konkrétní situace v daném podniku nepochybně komplikují. To celkem jasně vyplývá (jak uvádí Gregorová 2006, s. 94, nebo Kašparová 2006 s. 212 a n.) z některých provedených šetření, popsaných v analyzované literatuře.

Dále je třeba upozornit, že do šetření je nutno vedle výše zmíněných parametrů zahrnout rovněž informace o vývoji řady veličin vztahujících se k vnějšímu obecnému a oborovému prostředí analyzovaných podniků, mezi něž nepochybně náleží vývoj HDP, měnového kurzu, vývoj právního rámce, významné události na světových trzích v předmětných odvětvích, resp. v odvětvích figurujících na straně vstupů či výstupů, vliv substitutů apod.

Rovněž je nezbytné mít na paměti, že v prvním přiblížení lze sice zjednodušeně říci, že hlavním cílem výzkumu a jeho vyhodnocení je potvrzení či vyvrácení hypotéz, že ten který parametr je faktorem konkurenceschopnosti, popřípadě též rozpoznání skutečnosti, že daný parametr je faktorem konkurenceschopnosti, i když taková hypotéza a priori formulována nebude. Takové pojetí je však do té míry zjednodušující, až se stává v podstatě chybným. Jednotlivé parametry podniku (resp. parametry jeho prostředí), tj. předpokládané faktory hospodářské úspěšnosti, nelze totiž vnímat a analyzovat parciálně, nýbrž vždy ve vzájemných souvislostech.

4

Tak například při parciálním přístupu můžeme důvodně předpokládat, že růst kvalifikace pracovníků podporuje konkurenční schopnost podniku a tím pádem vede k jeho hospodářské úspěšnosti. Tato závislost se však výrazněji projeví pouze za existence řady předpokladů, mezi které například patří: práce v daném podniku vyžaduje vysokou kvalifikaci, kvalifikovaná pracovní síla je dostatečně motivována, kvalifikace se významnou měrou podílí na produktivitě práce a kvalitě výrobků či poskytovaných služeb, výrobky či služby nalézají uplatnění na trhu atd.

Je evidentní, že naznačené vztahy jsou v reálné praxi zpravidla velmi složité a jejich analýza nadmíru obtížná. Nicméně komplexní pojetí, tedy, jen mírně nadneseně řečeno, analyzování souvislostí „všeho se vším“, je jedinou cestou, jak daný problém vyřešit. Analyzování vlivu pouze jednoho, či několika málo parametrů na hospodářskou úspěšnost podniků, při abstrahování od ostatních, vede zpravidla k rozporným až chybným závěrům.

Příkladem může být šetření, při kterém by se analyzoval (parciálně) vliv marketingu na hospodářskou úspěšnost. Šetření může ukázat, že pozitivní efekt skvěle vedených reklamních kampaní se v hospodářském výsledku, k překvapení analytiků, neprojevuje. Důvody budou patrně ležet mimo zorný úhel této parciální analýzy: Podnik dejme tomu není schopen dostatečně rychle reagovat na zvýšenou poptávku, může jít o neúspěchy v jiných segmentech trhu, důvodem může být nutnost splácet mimořádné úvěry, nepříznivý vývoj devizového kurzu apod.

Je tedy evidentní, že mezi stupněm komplexnosti šetření a kvalitou jeho výsledků panuje vztah přímé úměrnosti. Faktory se neprojevují parciálně, ale ve vzájemných souvislostech.

Základní hypotéza a hlavní cíl výzkumu

V návaznosti na výše uvedené úvahy lze formulovat následující základní hypotézu celého řešení:

Existuje významná závislost mezi určitým typem hospodářské úspěšnosti podniků a určitou typickou konfigurací faktorů, vytvářejících konkurenceschopnost podniků.

Hlavním vědeckým cílem předmětného výzkumu je potvrzení této hypotézy a nalezení typických konfigurací faktorů vytvářejících určité typy hospodářské úspěšnosti podniků.

Aplikace

Pro empirické šetření konkurenceschopnosti podniků jsou využívány dva základní zdroje:

a) veřejně publikované informace, a to především databáze, ve kterých jsou obsaženy zejména finanční a další ekonomické údaje z účetních závěrek, popřípadě z výročních zpráv podniku,

b) informace z dotazníkového šetření realizovaného na podnicích.

Veřejně publikované informace

Z veřejně publikovaných informací jde především o databázi Albertina, ve které je pro zde publikované podniky k dispozici pro každý sledovaný rok cca 250 ekonomických údajů. Pro zachycení vývojové trendu je sledováno pětileté období. Jmenované údaje jsou účelově selektovány a slouží následně k vyčíslení finančních ukazatelů.

5

Informace z dotazníkového šetření

Výše uvedená teoreticko-metodologická východiska byla zohledněna při zpracování koncepce dotazníku. Dotazník je značně rozsáhlý. Člení se na část A zaměřenou na faktory konkurenceschopnosti podniku a na část B orientovanou na charakteristiku podniku. Část A obsahuje 20 otázek a 3 komentáře, což celkem představuje 36 položek. Část B obsahuje 39 otázek a 8 komentářů, s celkovým počtem 201 položek.

Předmětem části A je zjistit názory respondenta na konkurenceschopnost. Jedná se o aplikaci konceptu analýzy SWOT. V této části jsou k posouzení předloženy položky, které bývají obvykle považovány za faktory konkurenceschopnosti, jako například inovační aktivita, výše nákladů, kvalifikace pracovníků, péče o zákazníky, situace na trzích apod. Respondent má možnost dopsat a vyhodnotit další, které v seznamu nejsou obsaženy. Jsou nejdříve dotazovány názory na vnitřní faktory, a to vždy v relaci vůči konkurentům. Je zjišťováno (na pětistupňové škále) jaká u jednotlivých položek tato relace je a rovněž (také na pětistupňové škále) jaký to má vliv na konkurenceschopnost podniku, tedy s jakou intenzitou daný faktor na konkurenceschopnost působí. Obdobně je koncipováno dotazování na vnější faktory konkurenceschopnosti.

Naproti tomu účelem části B je, aby o podniku byla zjištěna potřebná fakta. Otázky jsou však formulovány tak, aby k jejich zodpovězení nebylo zapotřebí nějakého složitého vyhledávání v informačních databázích podniku. Celková koncepce se opírá o výše uvedená teoreticko-metodologická východiska, včetně návaznosti na stakeholderský přístup. Tomu odpovídá i vnitřní členění: v první z dílčích částí jsou otázky směřovány především na posouzení důležitosti jednotlivých skupin stakeholderů pro předmětný podnik. Další dílčí části jsou zaměřeny na vlastníky a majetek, zaměstnance, odběratele (zákazníky) a dodavatele. Poslední z dílčích částí je zaměřena na společenskou odpovědnost podniku.

Lze říci, že koncepce části B představuje „hlavní výzkumný tah“, zatímco část A lze považovat spíše za paralelu, sloužící pro porovnání dosažených výsledků i za určitou pojistku pro případ, kdyby metodický přístup nepřímého zjišťování faktorů hospodářské úspěšnosti nepřinášel dostatečně důvěryhodné výsledky.

Základní a výběrový soubor

Jak již bylo uvedeno, předmětem realizovaného výzkumu je konkurenceschopnost středních a velkých podniků se sídlem v České republice. Z hlediska odvětvového jsou předmětem zájmu podniky v převážné většině odvětví, a to v odvětvích C až K dle jednotné odvětvové klasifikace ČSÚ. Z hlediska velikosti se jedná o podniky s počtem zaměstnanců větším než 50, z hlediska právní formy o akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným.

Základní soubor podniků, které splňují výše vyjmenovaná kritéria a po vyloučení podniků v likvidaci, konkurzu nebo s informací o konkurzu nebo soudní exekuci, čítá dle informací ČSÚ, doplněných o údaje z firemní databáze podniků, počty uvedené v následující tabulce:

6

Tab. 1: Struktura a počty podniků základního souboru Počet zaměstnanc ů

Odvětví 50-99 100-249 nad 250

Celkem

C - Dobývání nerostných surovin 17 18 12 47D -Zpracovatelský průmysl 1 624 1 308 823 3 755E - Výroba a rozvod elektřiny, plynu, vody 48 57 51 156F – Stavebnictví 461 203 64 728

G - Obchod, opravy motorových vozidel a spotřebního zboží 682 315 106 1 103

H - Pohostinství a ubytování 129 67 22 218I - Doprava, skladování, pošty a telekomunikace 177 112 99 388J - Peněžnictví a pojišťovnictví 28 26 27 81

K - Činnosti v oblasti nemovitostí a jejich pro- najímání, služby pro podniky, výzkum a vývoj 491 307 122 920

Celkem 3 657 2 413 1 326 7 396

Zdroj: ČSÚ, upraveno autory

Předpokládaná velikost výběrového souboru je plánovaná na cca 500 podniků. To je přibližně 7% základního souboru. Výběrový soubor vzniká v podstatě samovýběrem, a to tak, jak se v jednotlivých vlnách oslovené podniky do empirického šetření přihlašují. K datu zpracování tohoto příspěvku bylo získáno necelých 250 vyplněných dotazníků, tedy necelá polovina plánovaného stavu. Návratnost se pohybuje mezi 15 až 20%, což je lepší hodnota, než jaké bývá u šetření obdobného charakteru zpravidla dosahováno.

S ohledem na reprezentativnost výběrového souboru je třeba dbát na to, aby se jeho struktura co nejvíce přibližovala struktuře základního souboru. Jedná se zejména o strukturu dle odvětví, regionů, velikosti, právní formy podnikání, podílu zahraničního kapitálu a pod. Z tohoto důvodu je vývoj struktury výběrového souboru průběžně sledován a samovýběr bude v závěrečných vlnách oslovování podniků doplněn řízeným výběrem tak, aby bylo dosaženo v uvedených strukturách mezi výběrovým a základním souborem co největší shody.

Závěr

Teoreticko-metodologická východiska a jejich aplikace do podmínek konkrétního šetření jsou využívána při následné analýze. K datu zpracování příspěvku bylo za účelem ověření a případného propracování konkrétní metodiky započato se statistickým zpracováním souboru prvních 100 vyplněných dotazníků. Hospodářská úspěšnost analyzovaných podniků byla experimentálně hodnocena podle tří ukazatelů, a to podle ukazatele rentability aktiv (ROA), ukazatele míry celkové zadluženosti a ukazatele likvidity prvního stupně. Na základě shlukové analýzy, provedené metodou nejbližších středů (K-means cluster), byl daný soubor rozčleněn do následujících čtyř shluků, a to na podniky:

• vynikající, jejichž rentabilita je nadprůměrná a neustále roste, zadluženost je podprůměrná a v průběhu let klesá a likvidita je mírně podprůměrná, ale v průběhu let se zvyšuje;

7

• velmi dobré, jejichž rentabilita je mírně nadprůměrná a nijak výrazně se nemění, zadluženost je výrazně podprůměrná a trend je v celku setrvalý a likvidita je výrazně nadprůměrná;

• dobré, jejichž rentabilita se pohybuje okolo průměrných hodnot a výrazně se nemění, zadluženost je mírně podprůměrná a likvidita je výrazně podprůměrná;

• problematické, jejichž rentabilita je mírně podprůměrná a mírně klesá, zadluženost je výrazně nadprůměrná a spíše se zvětšuje a likvidita je výrazně podprůměrná. (Blíže Pirožek - Suchánek – Špalek 2007)

V současné době (k termínu zpracování tohoto příspěvku) je analyzováno, do jaké míry podniky, které vykazují znaky své vzájemné podobnosti z hlediska hospodářské úspěšnosti, jsou si též podobné z hlediska svých parametrů. Jedná se tedy o zahájení postupných kroků k ověření základní výzkumné hypotézy předpokládající vztah mezi určitým typem hospodářské úspěšnosti podniků a určitou typickou konfigurací faktorů, vytvářejících jejich konkurenceschopnost.

Literatura

[1] Blažek, L. - Doležalová, K. - Klapalová, A. - Šiška, L. (2005) Metodická východiska zkoumání a řízení inovační výkonnosti podniku. Working paper č.11/2005. Brno : Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, 2005. 30 s.

[2] Gregorová, I. Vztah mezi řízením lidských zdrojů a výkonností podniku – přehled empirických studií. In. Vývojové tendence podniků II. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006, sv. 1, s. 81 – 118.

[3] Kašparová, K. Společenská zodpovědnost podniku – způsoby jejího měření a vztah k finanční výkonnosti podniku. In. Vývojové tendence podniků II. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006, sv. 1, s. 159 – 218.

[4] Pirožek, P. - Suchánek, P. – Špalek, J. (2007) Předběžné výsledky empirického výzkumu konkurenceschopnosti. V tisku.

[5] Slaný, A. a kol. (2006) Konkurenceschopnost české ekonomiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 375 s.

8

Analýza empirického šetření konkurenční schopnosti podniků

Ladislav Blažek - Marian Svoboda

ABSTRAKT

Článek se zabývá empirickým šetřením konkurenceschopnosti velkých a středních podniků se sídlem v České republice, které provádí Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity ve spolupráci s výzkumnou organizací Augur Consulting. Jsou prezentována teoreticko-metodologická východiska, kde je pozornost věnována pojmům konkurenceschopnost a úspěšnost podniku, aplikaci stakeholderského přístupu na řešení dané problematiky a zejména formulaci hlavní hypotézy a hlavního cíle výzkumu. Aplikační část je věnována problematice informačních zdrojů, zejména pojetí dotazníku a rovněž problematice základního a výběrového souboru. V závěrečné části jsou analyzovány výsledky první etapy statistického zpracování.

Klí čová slova: Podnik; Konkurenceschopnost; Konkurenční výhoda; Hospodářská úspěšnost; Stakeholder; Dotazník.

ABSTRACT

The article deals with empirical survey of the competitiveness of large and medium companies seatting in the Czech Republic. This survey is conducted by the Faculty of Economics and Administration of Masaryk University in cooperation with research organization Augur Consulting. There are presented theoretical and methodological approaches. Attention is paid to notions of “competitiveness” and “successfulness” of the company, to the application of the stakeholder approach and especially to the general hypotheses and general aim of the research. Application part is devoted to the information resources issue particularly to the conception of the questionnaire and also to the question of basic sample and selected sample. The results of the first research phase of statistical processing are analyzed in the final part.

Keywords: Company; Competitiveness; Competitive advantage; Economic successfulness; Stakeholde; Questionnaire.

9

RECENZE

Autoři prezentují výsledky empirického průzkumu, který byl realizován na Masarykově univerzitě k otázkám konkurenceschopnosti podniků v ČR. Uvádí pracovní hypotézu, teoreticko-metodologická východiska práce, jakož i pravidla pro sestavení souboru podniků čítající celkem 7 396 firem. Samostatnou pozornost pak věnují hlavním výsledkům ověřování hypotézy. Příspěvek je vysoce aktuální a doporučuji ke zveřejnění.

prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc.

Nevládní neziskové organizace v sociální oblasti, důležitý činitel ovlivňující kvalitu života ####

Petr Boukal∗

Sociální oblast je tradiční a v českých zemích velmi rozšířenou oblastí působení neziskových organizací. Poskytováním sociálních služeb se zabývá velké množství neziskových subjektů, takže lze konstatovat, že neziskové organizace jsou důležitým činitelem ovlivňujícím kvalitu života občanů v České republice. Pokud má být ovlivnění kvality života občanů pozitivní, musí být samy sociální služby poskytovány v potřebné kvalitě a rozsahu. Nezisková organizace musí zajišťovat standardy kvality sociálních služeb.

Zákon o sociálních službách

Kvalita sociálních služeb je veřejným zájmem, který prosazují státní orgány. Prosazení tohoto veřejného zájmu se děje prostřednictvím zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který vstoupil v platnost k 1. 1. 2007. Jde o to, aby všechny zainteresované subjekty, neziskové organizace nevyjímaje, poskytovaly sociální služby potřebným občanům na certifikované úrovni kvality a tím zajistily jejich odpovídající kvalitu života. Ty neziskové organizace, které požadované standardy kvality splňují, dostávají certifikát a měly by zároveň získat možnost zapojení do dlouhodobých programů financování neziskového sektoru z veřejných zdrojů. Jde o poměrně důležitý předěl, který se připravoval několik let. Obsahem tohoto příspěvku je stručné vysvětlení podstaty hlavních schválených standardů a následné zhodnocení zatím krátkého časového období platnosti nového zákona.1

Procedurální standardy kvality

Na základě empirického pozorování bylo zjištěno, že v řadě případů chybí v neziskových organizacích následující skutečnosti:

• explicitně stanovené cíle a způsoby poskytování služeb,

• ochrana práv uživatelů sociálních služeb,

• explicitně vymezená pravidla jednání se zájemcem o sociální službu,

• pravidla uzavírání dohod o poskytování služeb,

• plánování a průběh poskytování sociálních služeb,

• pravidla ochrany osobních dat klientů,

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Nová teorie ekonomiky a managementu

organizací registrovaného u MŠMT pod evidenčním číslem .MSM6138439905 ∗ Ing. Petr Boukal, Ph.D. – odborný asistent, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská,

Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected]. 1 http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?kam=zakon&c=108/2006.

2

• pravidla vyřizování stížností,

• pravidla spolupráce s dalšími subjekty.

Procedurální standardy kvality mají vyřešit tyto problémy a přimět neziskové organizace k promyšlení těchto skutečností až do písemné podoby, aby dané procesy se rozvíjely na patřičné úrovni. Důraz je kladen zejména na následující procesy:

Nezisková organizace poskytující sociální služby (dále Zařízení) potřebuje písemně definované poslání (nezaměňovat s výčtem realizovaných projektů), cíle, cílovou skupinu uživatelů, principy sociálních služeb chápaných jako veřejný závazek. Tento veřejný závazek směřuje k zařazení lidí v nepříznivé situaci do místního společenství. Služby, jejichž prostřednictvím k danému zařazení má dojít, musí být poskytovány v souladu s vypracovanou metodikou, která je běžně přístupná pracovníkům organizace.

Zařízení musí mít stanoveny oblasti, v nichž by mohlo dojít k porušení práv klientů (ochrana osobní svobody, soukromí, osobní údaje,právo na vzdělání, volbu povolání, ochrana před zneužíváním, nucenými pracemi, diskriminací) a dále musí mít pro tyto oblasti definovaná pravidla a mechanismy nápravy.

Zařízení musí mít definovány situace, kdy může dojít k střetu zájmu zařízení a klienta.

Rozhodnutí klienta o řešení své nepříznivé situace prostřednictvím sociální služby musí být respektováno.

Zařízení musí informovat zájemce (klienta) o všech povinnostech, podmínkách, způsobu poskytování, ceně služby atd.

Zařízení musí podporovat stanovení osobních cílů zájemce (klienta), tj. aktivní zájem zájemce (klienta) o vlastní vývoj. Nesmí vnucovat své cíle a „budovat“ pasivní postoje zájemců (klientů).

Pracovník zařízení musí dohodnout formu, podmínky, rozsah služby v kontextu aktivně stanoveného osobního cíle zájemce (klienta).

Aktivně stanovované osobní cíle musí vycházet z možností a schopností zájemce (klienta), které je nutné adekvátně posoudit.

Informace musí být poskytovány s ohledem na situaci a možnosti vnímání zájemce (klienta).

Zařízení musí stanovit pravidla pro odmítnutí služby ze strany zájemce (klienta).

Dohoda uzavřena musí být stanovena podle potřeb klienta ústně nebo písemně, dohody musí být evidovány, žádá-li klient, dohoda musí být vždy písemná.

Zařízení musí mít stanovena pravidla uzavírání dohod (ustanovení o zkušební době, postupy při nedodržení podmínek, způsob změny dohody).

Klient může dohodu o poskytnutí sociální služby vypovědět vždy, instituce (neziskový subjekt) pouze při splnění stanovených podmínek.

Zařízení musí zajistit a kontrolovat, zda klient dohodě správně rozumí.

Průběh poskytování služby musí vycházet především z vnitřních zdrojů a možností klienta. Opět je důležité zdůraznit primární aktivitu klienta (pokud je možná).

Klient může průběžně měnit své osobní cíle.

3

Zařízení musí stanovit vnitřní pravidla pro poskytování služby, zejména stanovit konkrétní osobní zodpovědnost za kvalitu a rozsah poskytnuté služby.

Zařízení musí stanovit kritéria, podle nichž pak vyhodnocuje, zda bylo dosaženo osobních cílů klientů.

Zařízení musí mít stanoveno, jaké osobní údaje nezbytně potřebuje pro bezpečné, odborné a kvalitní poskytnutí služby.

Zpracování osobních údajů klientů musí být v souladu s obecnými normami, archivace zahrnuje dokumenty většinou po dobu 5 let.

Klienti musí být informováni, že může být vyslovena stížnost na fungování neziskového subjektu.

Zařízení musí být stanovit osobní zodpovědnost za vyřizování stížností.

Evidence, písemné vyřizování stížností v stanovených lhůtách je povinné.

Zařízení nenahrazuje školy, úřady práce, zaměstnavatele, spolky, ale spolupracuje s nimi, klient stanovuje spolupracující subjekty, instituce (neziskový subjekt) žádá spolupráci, nepokryje-li sama službu, důležitá je neutralita v rodinných konfliktech.

Personální standardy kvality

Personální otázka je pro chod neziskové organizace klíčová. Její řešení předpokládá zpracování následujících úkolů:

V souvislosti s personálním zabezpečením služeb je nutné stanovit strukturu a počet pracovních míst, vypracovat pracovní profily a kvalifikační předpoklady pro dané pracovní místo. Nezbytná jsou písemně zpracovaná vnitřní pravidla pro přijímání a zaškolování nových pracovníků nenarušující pochopitelně soulad s obecně platnými normami.

Z hlediska zajištění adekvátních pracovních podmínek a celkové kvality řízení poskytování sociálních služeb musí být v každé neziskové organizaci explicitně definována organizační struktura, dále stanovena vnitřní pravidla pro dohody o provedení práce (pojištění, zodpovědnost, mlčenlivost) v souladu s obecnými normami a zajištěno pravidelné hodnocení pracovníků, programy vzdělávání včetně pravidel vnitřní komunikace.

Provozní standardy kvality

Provozní standardy kvality jsou poslední oblastí, kterou musí neziskový subjekt poskytující sociální služby zajistit. Jde o následující úkoly:

Nezisková organizace musí zajistit veřejně dostupný soubor informací (právní forma, IČO, statutární zástupce, adresa, spojení, cíle, principy, obsah služby, cílová skupina uživatelů). Dále musí vypracovat a zveřejnit výroční zprávu a v souvislosti s tím rozpočet,zprávu o hospodaření,vnitřní pravidla pro přijímání darů atd. V pravidelných časových intervalech musí probíhat kontroly. V případě nouzových a havarijních situací musí být definovány jejich charakteristiky včetně způsobu řešení, ke každé takové situaci je povinné zpracovat dokumentaci.

4

Závěr

Zákon o sociálních službách formulující standardy kvality poskytovaných sociálních služeb je přelomem ve fungování neziskových organizací zaměřených na tuto oblast. Jeho posláním je zajistit srovnatelnou kvalitu nabídky všech sociálně orientovaných subjektů tak, aby klienti měli shodnou možnost zlepšení „kvality svého života“ bez ohledu na typ zvoleného subjektu. Certifikace neziskových organizací na základě kontroly splnění standardů daných zákonem má dále zajistit větší stabilitu organizací splňujících zákonné podmínky. Zejména jde o možnost zapojení se do programů dlouhodobého financování z veřejných zdrojů na základě úspěšné certifikace.

Proti certifikaci neziskových organizací v oblasti sociálních služeb na základě standardů kvality existuje výtka upozorňující na výrazný růst administrativy, kterou musí nezisková organizace vést. Tento růst administrativy je opravdu reálnou skutečností. Nakolik však jde o nápravu „restů“ z minulosti, kdy ve fungování některých zejména menších neziskových subjektů panoval větší či menší chaos, nebo o vznik zbytečné a zatěžující administrativy, to prověří čas. Letošní rok je prvním, kdy zákon o sociálních službách platí.

Literatura: [1] Hamerníková, B. (2000) : Financování ve veřejném a neziskovém nestátním sektoru.

Praha, Eurolex Bohemia, 2000.

[2] Novotný, J. a kol. (2004): Ekonomika a řízení neziskových organizací (zejména nevládních organizací). Praha, Oeconomica, 2004.

[3] Průša, L.(2003): Ekonomie sociálních služeb. Praha, ASPI, 2003.

[4] Peková, J. - Pilný, J.(2002): Veřejná správa a finance. Praha, ASPI, 2002.

[5] Rektořík, J a kol.(2002): Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru. Praha, Ekopress, 2002.

[6] http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?cd=76&typ=r&zdroj=sb06108.

5

Nevládní neziskové organizace v sociální oblasti, důležitý činitel ovlivňující kvalitu života

Petr Boukal

ABSTRAKT

V sociální oblasti působí velký počet nevládních neziskových organizací, jejichž posláním je zvýšit kvalitu života potřebným klientům (opuštěné děti, staří občané, lidé s handicapem, opuštěné matky atd.). Zvýšení kvality života může proběhnout pouze prostřednictvím kvalitně poskytnuté služby. Kvalita sociálních služeb je veřejným zájmem, který je explicitně vyjádřen standardy sociální služby formulovanými v zákonu č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Povinnost zajistit standardy sociálních služeb s sebou nese i zvýšení administrativy, očekává se však pozitivní výsledek tohoto procesu včetně možnosti zapojení neziskové organizace do veřejného financování prostřednictvím dlouhodobých projektů.

Klí čová slova: Kvalita života; Standardy sociální služby; Dlouhodobé financování.

Non Profit Organisations in the Social Area, the Important Factor influencing the Duality of the Life

ABSTRACT

A lot of non profit organizations are in the social area. Their mission is to improve the quality of the life of the clients (houseless children, old citizen, handicapped people, houseless mothers etc.). The improving of the quality of the life is possible only through the high-quality social services. The quality of the social services is the public interest expressed by the social services norms formulated in the Law No. 108/2006. Duty to guarantee the social services norms gives rise to the administrative expansion. The positive effect of this process is anticipated, e.g. the participation of the non profit organizations in the public resources through the long-term projects.

Key words: Quality of the Life; Social Services Norms; Long-term Financing.

6

RECENZE

Autor ve svém příspěvku rozebírá potřebu standardizace kvality sociálních služeb, které poskytují specializované neziskové organizace. Upozorňuje na význam zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který pro neziskové organizace zakotvuje řadu nových povinností. Neziskové organizace vnímají aktivitu státu zaměřenou na zajištění kvality sociálních služeb v podstatě pozitivně, neboť se na základě certifikace mohou napojit na dlouhodobé zdroje financování. Zároveň však upozorňují na značný růst byrokracie zatěžující jejich činnost. Autor zmiňuje obě tyto stránky zavádění standardů sociálních služeb. Jeho příspěvek je aktuální a pozitivně otevírá diskusi k danému tématu.

Doporučuji daný příspěvek k zveřejnění.

Ing. Oldřich Vávra, CSc.

1

Inovace ve strategických souvislostech

Zdeněk Častorál∗∗∗∗

Úvod

Faktory podmiňující potřebu inovací ve strategických souvislostech:

• dřívější metody řízení, resp. managementu firem vyžadují závažné a principiální změny,

• v silně dynamickém a turbulentním prostředí selhávají tradiční systémy, které se soustřeďují na finanční ukazatele,

• nezbytnost integrovat strategické, taktické a operativní řízení,

• dochází k posunu od průmyslové společnosti k společnosti znalostí,

• úlohu finančního kapitálu ve velké míře přebírá lidský kapitál,

• důležitou roli mají týmy a jejich funkce v podmínkách učící se organizace,

• soupeření států, jednotlivých podniků a jednotlivců se odehrává a bude odehrávat ve využívání znalostí transformovaných do nových inovací a technologií,

• v rámci globalizačních procesů narůstá význam znalostí a jejich využívaní v inovačních procesech,

• respektování individuality a osobnosti, řízení pracovního výkonu v integrovaném procesu,

• význam nabývá využívání virtuálních forem inovačních kroků.

Vztah inovací a technologií

Jde o vztah velmi úzký a závažný. Maximální pozornost je zaměřována na tvorbu

intenzifikačních faktorů, na zvyšování efektivnosti. V tomto procesu mají své nezastupitelné místo inovace a nové technologie. Nejzávažnější význam mají nové technologie charakterizované strukturálně novými přístupy.

Předpoklady ke vzniku nových výrobních technologií daly např. nové objevy ve struktuře hmoty, přípravě čistých látek, objevu laserů, apod. Laserová technologie je mnohonásobně efektivnější ve srovnání s klasickými přístupy a umožňuje realizovat zcela nové výrobní operace.

Obdobně jako ve výrobě mají nové technologie zásadní význam v managementu. Nahrazují tradiční nedokonalé metody, principiálně mění pracovní podmínky a rozvoj tvůrčích schopností, zásadně mění technologii zpracování a využívání dat.

∗ Doc. Ing. Zdeněk Častorál, DrSc. - vedoucí Katedry řízení podniku a podnikové ekonomiky, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., Estonská 500, 101 00 Praha 10; e-mail: [email protected].

2

Pojem „technologie“ pochází ze spojení dvou řeckých slov „techné“ – umění, mistrovství a „logos“ – pojem, učení. Jde tedy o souhrn znalostí o způsobech a prostředcích realizace nejčastěji výrobních procesů. Při technologických procesech dochází ke kvalitativním změnám objektu, na který působíme.

Otázky managementu, inovací a technologie jsou velmi úzce spjaty. Na cestě k novým inovacím a technologiím řízení významně pomohly výsledky rozvoje informačních technologií, integrované systémy a úspěchy v zavádění programových metod. Nové inovace a technologie managementu tedy předpokládají nové formy a metody manažerské činnosti.

Místo adaptivních modelů v inovacích

Adaptace je chápána ve smyslu:

• přizpůsobování si,

• přizpůsobování se

a může být řešena v rovině motivační, profesionální činnosti, sociálních vztahů, životního prostředí a technických systémů.

Algoritmické vyjádření procesu adaptace v nejrůznějších systémech a podmínkách umožňuje studovat tento proces s cílem jeho efektivního ovlivňování.

Pojem adaptace patří k obecným vědeckým pojmům. Poprvé vzniká v biologii a poté je rozšířen na mnohé oblasti přírodních, technických a společenských věd. Tento pojem má zvláště důležitý význam na styku jednotlivých vědních oblastí. Problém adaptace živých jedinců k okolnímu prostředí a adaptace vytvořených technických a ekonomických systémů k podmínkám jejich funkce je jedním z velmi důležitých problémů.

Proces sociální adaptace je charakterizován specifickými zvláštnostmi, které jsou podmíněny jednotou sociálních a biologických faktorů. K těmto zvláštnostem patří následující skutečnosti:

• proces přizpůsobování se člověka probíhá při aktivní účasti vědomí, protože člověk se nejen přizpůsobuje prostředí, ale přetváří ho,

• prostředí, ve kterém se uskutečňuje adaptace, může být výsledkem cílevědomé pracovní činnosti člověka,

• člověk může systematicky a cílevědomě působit na výsledky adaptace v souladu se sociálními podmínkami.

Pod adaptací (osob, kolektivů) rozumíme ucelený systém reakcí, které mají zpravidla cílově zaměřený charakter a umožňují nejen udržovat dynamickou rovnováhu v obtížných podmínkách prostředí, ale zabezpečovat i změnu reakcí na změněné podmínky. Adaptivní chování má hluboké biologické a sociální kořeny a je možné ho řídit, resp.usměrňovat.

3

Místo učících se modelů v inovačním úsilí

Model cílů učení

V různých oblastech managementu se setkáváme s nejrůznějšími úkoly, které můžeme po matematickém osvětlení převést na jednotnou formulaci pro všechny úkoly – formulaci učících se systémů s jednotným obecným cílem učení.

Formulujme cíl učení jako extrém funkce:

{ })()()()( cxxxcxc ,QEdp,QI x

X∫ == (1)

kde:

c = (c1, ……, cN) - vektor neznámých parametrů,

x = (x1, ……, xM) - vektor vstupního stacionárního náhodného procesu s hustotou

rozložení p(x),

Q(x,c) - zvolená funkce vektorů c = (c1, ……, cN) a náhodného procesu

x = (x1, ……, xM).

Podmínku pro extrém funkce Q(x,c) podle c zapišme ve tvaru:

{ }),()( cxc c QEI x ∇=∇ (2)

kde:

∂∂

∂∂=∇

N1 c

Q

c

QQ

),(,,

),(),(

cxcxcxc KK (3)

V dalších úvahách budeme rozebírat případy, kdy neznáme hustotu rozložení p(x) a v důsledku neúplné apriorní informace ji ani nemůžeme určit.

Z tohoto pohledu určení, resp. adaptace spočívá v určení (podle postupujícího náhodného procesu x a změřených hodnot ∇c Q(x,c)) optimálního vektoru c = c* , při kterém bude dosaženo extrému funkce (1).

Funkci (1) budeme nazývat kritériem jakosti učení.

Algoritmy modelu učení

Pomocí algoritmů učení (pravděpodobnostních iteračních algoritmů) můžeme podle okamžitých hodnot x[n] a předcházejících hodnot c[n-1] a podle ∇c Q(x[n], c[n-1]) určit vektor c[n] popř. c(t) tak, že tento vektor se bude se zvětšující se informací přibližovat k cílové hodnotě c*, pro kterou bude mít funkce (1) extrém.

4

Algoritmy učení mohou vhodně využívat stochastických aproximací. Stochastické aproximace byly rozpracovány v souvislosti s rozvíjející se regresivní analýzou a spočívají ve vytvoření iteračního procesu, který konverguje k extrému uvedené funkce (1).

Algoritmy modelu učení můžeme rozdělit na:

a) diskrétní

1])[n[n]Q(G[n]1][n[n] −∇−−= cxcc c , (4)

b) spojité

(t))(t)Q(G(t)dt

(t)dcx

cc ,∇−= (5)

c) hybridní

(t))[t]Q(G(t)dt

(t)dcx

cc ,∇−= (6)

kde:

x[t] = x(nT) při nT ≤ t < (n+1)T je stupňovitá funkce,

G je diagonální matice:

G =

Nγ

γγ

,,0,0

0,,,0

0,

2

,1

L

LLLL

L

LL

,

jejíž prvky se v procesu adaptace zmenšují a při c= c* se přibližují k nule.

Znaménko minus před G v algoritmech (4), (5) a (6) vyplynulo z předpokladu, že při c* má funkce I(c) (1) minimum.

Pro nejrůznější úkoly učení se je nutné nejprve vybrat aproximační funkci a míru odchylky, která by charakterizovala přesnost aproximace. Označme aproximační funkci

),(ˆ cxf , kde c je neznámý vektor koeficientů a x náhodný vstupní vektor. Náhodnou míru

odchylky budeme určovat jako určitou vypuklou funkci y = f (x) a ),(ˆ cxf . Zpravidla

určujeme míru odchylky jako funkci F rozdílu f(x) - ),(ˆ cxf :

)],(fF[y),Q( cxcx ˆ−=

a v procesu učení minimalizujeme funkce:

{ }),(fF[yE)I( x cxc ˆ−= (7)

Všimněme si podrobněji aproximační funkce ),(ˆ cxf . Aproximační funkce se vybírá tak, aby se v procesu učení (při zpracování postupující informace) přibližovala k určité rozdělující

5

funkci. Výběr aproximačních funkcí je ovlivněn omezeními prvního druhu, tj. zákony přírody vyjádřenými ve formě algebraických diferenciálních rovnic.

Často se pro různé úkoly učení se využívá aproximační funkce ),(ˆ cxf ve tvaru:

∑=

=N

iiicf

00 )(),(ˆ xcx ϕ , tj.:

)(),(ˆ0 xccx ϕTf = ,

kde:

c = (c0, …, cN) - N – rozměrný vektor aproximačních koeficientů,

φ(x) - N – rozměrný vektor lineárně nezávislých funkcí,

x = (x1, …, xN) - vstupní náhodný vektor.

Zdokonalování vzájemného spojení a působení přírodních, technických a společenských věd

Vzájemné propojování přírodních, technických a společenských věd napomáhá inovacím a novým technologiím a má základní význam jak pro rozvoj jednotlivých věd, tak pro posílení těsných, pružných a organických vazeb mezi vědou a praxí inovací v managementu.

Nezbytnost účinně propojovat přírodní, technické a společenské vědy vychází z rostoucích potřeb ekonomiky, a proto nemohou být posuzována jen z hlediska dnešních, ale i perspektivních úkolů. Perspektivní úkoly vyžadují analyzovat historický vývoj různých forem a metod vzájemného propojení těchto věd, odhalovat jeho metodologické podmínky a předpoklady, jakož i mechanismus jejich vzájemného působení.

Pro ekonomickou praxi je zdokonalování vzájemného spojení a působení přírodních, technických a společenských věd významné z několika důvodů. Aktivním faktorem je nejen věda, ale i technika a zvláště sama praxe inovací v managementu. Stoupají nároky na efektivnost a kvalitu práce, která se musí projevit především v lepších výsledcích činnosti managementu. Složité otázky cílevědomého zvyšování efektivnosti není možné řešit, aniž by se šíře nevyužívalo vzájemného propojení věd. Významné místo a pozornost je potřebné věnovat aktivním systémům a tvůrčí aktivní činnosti (zejména její psychologické stránky). To vyžaduje využívat vzájemného působení všech věd, což umožňuje odhalovat složitost vnitřních mechanismů a probíhajících procesů. Je potřebné poznávat a rozvíjet sám proces vědeckého zkoumání a cílevědomě usměrňovat rozvoj managementu. Bez toho není možné správně metodologicky řešit vznikající problémy.

Rozpracování, konkretizace a obohacení vědeckých metod novými poznatky nutně vyžaduje teoreticky zobecňovat vše, co poskytuje spojení věd v komplexním přístupu. Výzkum musí vycházet z určité „inventarizace“ získaných poznatků, budovat systém přechodu od dílčích vědeckých poznatků k obecným a obráceně. V tom náleží nezastupitelné místo právě spojování věd. Mění se klasifikace věd. Prolínají se vědy abstraktního a konkrétního typu. Z praxe jednoznačně vyplývá, že řešení závažných praktických problémů nemůže vycházet jen z jedné vědy, někdy dokonce ani ze skupiny věd. Navíc praktická

6

činnost inovací v managementu se rozvíjí na vlastních specifických základech, které nejsou zpravidla totožné s těmi, podle kterých bylo diferencováno vědecké poznání.

Poznání se rozvíjí dvěma provázanými cestami – diferenciací a integrací věd. Diferenciace věd znamená vznik nových směrů a disciplin, zatímco integrace využívání styčných oblastí a spojování i velmi vzdálených vědních oborů. V současné době ve světě dochází k rychlému rozvoji integrace jednotlivých vědních oborů. Paralelně však probíhá další diferenciace věd. V rozvoji vědy má proto v současné době místo protichůdný běh dvou tendencí, tj. progresivní diferenciace operací v managementu a rozvoj nových typů a forem integrace poznání. Formy a metody propojování přírodních, technických a společenských věd mají přitom rozmanitý charakter.

K vzájemnému propojování věd tedy dochází jak cestou integrace, tak diferenciace. To vyžaduje interdisciplinární přístup vědců i pracovníků praxe, kteří společně řeší komplexní problémy. Vzájemné propojení věd umožňuje komplexně využívat vědecké poznatky potřebné pro řešení závažných problémů, překonávat neurčitost a zdokonalovat kvalitu rozhodování managementu.

Inovace a technologie mění především způsob, kterým pracujeme a učíme se skutečným změnám. Pomáhají k vytváření neformálních vztahů, vzájemné pomoci ve firmách, k vytváření, shromažďování a rozšiřování znalostí. Znalosti ovlivňují změny v myšlení, které se odrážejí na změnách ve strategii, procesech a struktuře organizace. Je zřejmé, že nejde o proces jednorázový, ale o postupné a opakující se kroky.

Inovace na šikmé ploše v důsledku ekonomické kriminality

Globalizace se stává charakteristickým a trvalým rysem současného světa. Otevírá však nové možnosti a nové kvality k realizaci ekonomické kriminality s výrazným nadnárodním prvkem. Hnací síly globalizace současně vytváří nový prostor pro ekonomickou kriminalitu a pokud bychom na tyto jevy nebyli připraveni a nerozvíjeli ochranná opatření, pohlcovala by tato trestná činnost stále více prostředků a ve výsledku by se stala brzdou pozitivního rozvoje. Vytvářela by si dokonalé nadnárodní struktury, které by se ve výsledku obrátily proti pozitivním jevům globalizace.

Zvýšená rizika jsou vyvolaná následujícími objektivními faktory:

• zvyšuje se rychlost ekonomických kroků a podnikatelských aktivit,

• navazují se rychlé a neformální kontakty nedostatečně prověřené,

• velký počet aktérů dává prostor pro anonymitu,

• deregulace komplikuje kontrolu,

• liberalizace a otevírání trhů umožňuje nekontrolovaný průnik do širokých oblastí,

• informační technologie mění zásadně charakter ekonomické činnosti.

Podmínky pro ekonomickou kriminalitu stoupají s:

• fúzí nebo spojováním finančních institucí,

• přechodem na zásilkový, resp. elektronický prodej,

7

• volným pohybem pracovních sil v mezinárodním měřítku,

• absencí celních kontrol,

• nahrazováním obchodu se zbožím a službami přesuny a převody kapitálu,

• nekontrolovatelným transferem know-how,

• rozvojem přímých aktivit v zahraničí.

To může být dále podníceno:

• prohlubováním sociálních rozdílů a vznikem konfliktních prostředí,

• ztrátou politické kontroly nad některými ekonomickými procesy a jevy.

Pro orgány činné v trestním řízení to znamená zvládnout nové požadavky na kvalitu práce:

• aktivně měnit metody své práce a charakter činnosti, přechod k vysoké profesionalitě,

• orientovat se ve velkém rozsahu podezřelých dat, které se týkají různých subjektů a jsou v různé formě a na různých médiích,

• podezřelou informaci umět analyzovat, porozumět jí a pochopit skutkovou podstatu,

• rychle rozhodovat o sběru poznatků, zajišťování informací a elektronických stop,

• mít potřebnou kvalifikaci využít získaných poznatků při dokumentování t.č.

Globalizace tak znamená jak výzvu, tak i hrozbu. Hrozbu v případě, že bychom jen pasivně přihlíželi globalizačnímu dění.

Proto je důležité uvědomit si následující skutečnosti:

• znalosti se stávají nejen nejdůležitějším prvkem v globální konkurenci, ale i v boji s ekonomickou kriminalitou v globalizujícím se prostředí,

• při překonávání dříve osvědčených a tradičních přístupů manažerského jednání je nutná důslednost a rychlost tak, aby se na ni nenabalily nežádoucí jevy,

• nepřetržitá a rychlá adaptace na tvorbu nových produktů musí zahrnovat i adaptaci na opatření k snížení rizik ekonomické kriminality,

• propojení virtuálního podniku informacemi předpokládá, že budou sdílet vědecké přístupy, znalosti, dovednosti a náklady na řešení, včetně nákladů na ochranná opatření,

• informačními technologiemi jsou překonávána omezení času, prostoru a klasické organizační struktury, vyžadují však překonávat klasické myšlení o formách ekonomické kriminality a přípravu na nová kvalitativní nebezpečí.

8

Závěr

Inovace je potřebné chápat i ve strategických souvislostech. V tom mají své místo adaptivní modely v inovacích, učící se modely v inovačním úsilí, zdokonalování vzájemného spojení a působení přírodních, technických a společenských věd, inovace na šikmé ploše v důsledku ekonomické kriminality.

V poslední době se stále více chápou organizace jako živé organismy. Nacházíme se v čase protichůdných tendencí. Neexistují žádná rychlá a zázračná řešení. Metody organizačního učení zapustily kořeny a značně se rozšířily. Budování učící se organizace nemá žádný konečný stav – je to prostě celoživotní cesta. Přesto nápad se stává inovací teprve a jen tehdy, když ho lze realizovat.

LITERATURA

[1] Častorál, Z. Správa majetku. Praha, EUPRESS, 2005.

[2] Častorál, Z. Ekonomická kriminalita (z pohledu řízení a správy). Praha, EUPRESS, 2007.

[3] Častorál, Z. Realizační aspekty adaptace. Praha, VIVAS, 2000.

9

Inovace ve strategických souvislostech

Zdeněk Častorál

ABSTRAKT

Význam inovací je podtržen strategickými souvislostmi, které jsou chápány vztahem inovací a technologií, místem adaptivních modelů v inovacích, místem učících se modelů v inovačním úsilí, zdokonalováním vzájemného spojení a působení přírodních, technických a společenských věd, inovacemi na šikmé ploše v důsledku ekonomické kriminality. Tyto souvislosti jsou v příspěvku rámcově rozebrány a posouzeny. Přestože neexistují žádná rychlá a zázračná řešení, je příspěvek věnován novému teoretickému chápání inovací ve strategických souvislostech. Nechybí ani doporučení k orientaci na řešení praktických problémů.

Klí čová slova: Inovace; Modely v inovacích; Ekonomická kriminalita.

RECENZE

Autor se zabývá novými jevovými stránkami inovací ve změněném společenském prostředí. Uvádí odlišnosti jednotlivých učících modelů a upozorňuje na stále větší provázanost přírodních, technických a společenských věd. V závěru pak charakterizuje zvýšená rizika podniků v kontextu ekonomické kriminality, která bezprostředně souvisí s novými technickými i technologickými změnami. Příspěvek je vysoce aktuální a doporučuji ke zveřejnění.


Podvody a jejich vliv na výkonnost organizace####

Jiří Dvořáček∗

Podvod představuje řada nesrovnalostí a nezákonných činů, pro které je charakteristické úmyslné klamání. Od podvodu je třeba odlišovat chybu. Zatímco podvod představuje úmyslný omyl, chyba je spojena s neúmyslným omylem či opomenutím. Podvod může být spáchán ve prospěch nebo ke škodě organizace, osobami z organizace, stejně jako mimo organizaci. Nositeli podvodu mohou být jak manažeři (např. vydávají podvodné finanční zprávy), tak zaměstnanci. K podvodům může dojít i z vnějšího prostředí organizace. Podvody v nezanedbatelné míře ovlivňují výkonnost organizace.

Typy podvodů

Podvody ve prospěch organizace

Podvod ve prospěch organizace přináší obvykle takový užitek, který na základě nečestných výhod může poškodit druhu stranu. Pachatelé těchto podvodů těží zpravidla nepřímo, neboť jejich osobní prospěch vzniká tehdy, když čin pomůže organizaci, např.:

• prodej nebo převod fiktivního či nesprávně vyjádřeného majetku,

• vysoce nestandardní platby, např. politické příspěvky, úplatky, zvláštní provize, zvláštní odměny vládním úředníkům, jejich prostředníkům, zákazníkům nebo dodavatelům,

• úmyslně nesprávné vykazování nebo oceňování transakcí, aktiv, pasiv nebo výnosů,

• úmyslně nesprávné stanovení ceny při transferu (např. oceňování zboží směňovaného mezi příbuznými organizacemi). Úmyslně nesprávnými cenovými kalkulacemi může vedení vylepšit provozní výsledky jedné organizace na úkor jiné organizace,

• úmyslně nesprávné transakce mezi příbuznými organizacemi, při nichž jedna strana získá prospěch nedosažitelný při běžné, normální transakci,

• úmyslné nevykazování nebo nezveřejňování důležitých informací s cílem zlepšit finanční obraz organizace vůči vnějšku,

• zakázané obchodní aktivity, např. takové, které jsou v rozporu s vládními nařízeními, zákony, směrnicemi nebo kontrakty.

Podvody v neprospěch organizace

Podvod spáchaný ke škodě organizace obvykle přináší přímý nebo nepřímý užitek zaměstnanci, osobě mimo organizaci nebo jiné organizaci, např.:

# Příspěvek je zpracován jako jeden z výstupů řešení výzkumného záměru VZ 6138439905 Nová teorie ekonomiky a managementu podniku. ∗ prof. Ing. Jiří Dvořáček, CSc. – katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

• přijímání úplatků nebo zvláštních odměn,

• převod potenciálně ziskové transakce, která by za normálních okolností přinesla organizaci zisk, na zaměstnance nebo osoby mimo organizaci,

• zpronevěra ve formě užití peněz nebo majetku pro jiné účely a falzifikace finančních výkazů s cílem zakrýt toto jednání, čímž je ztíženo odhalení,

• úmyslné zatajování nebo zkreslování událostí nebo údajů,

• uplatňování nároků za služby nebo zboží, které ve skutečnosti nebyly organizaci poskytnuty.

Co umožňuje podvodné jednání

V následujících odstavcích jsou uvedeny základní faktory, které mohou vést k případnému podvodu. Přehled nemá vyčerpávající povahu.

Podvody zaměstnanců vůči organizaci

• Důvěrná znalost operací, schopnost zamaskování (kamufláže) a důvěryhodná pozice.

• Úzké spojení s dodavateli a jiným klíčovým personálem.

• Ve firmě (organizaci) nejsou zaměstnanci informováni o pravidlech nebo podniknutých opatřeních směřujících na boj s podvody.

• Rychlá obměna klíčového personálu, především na základě skončení pracovního poměru. Není povinně vybírána dovolená, nedochází k periodické rotaci nebo přesunu klíčového personálu.

• Nevhodná prověřovací politika v případě získávání nových zaměstnanců na důvěryhodné pozice.

• Schází explicitní a jednotná personální politika.

• Nejsou vedeny řádné záznamy o nečestném jednání či disciplinárních prohřešcích.

• U vedoucích pracovníků nejsou požadována doporučení a přezkoušení.

• Nečestný nebo dominantní management.

• Pracuje se na bází krizového řízení.

• Pozornost není věnována detailům.

• Nereálná měřítka produktivity.

• Špatné postupy v odměňování.

• Schází vnitřní bezpečnost.

• Nevhodné výcvikové (tréninkové) programy.

Podvody páchané zaměstnanci ve prospěch organizace

• Operace spřízněné s politickými stranami.

• Složitá řídící struktura.

• Neexistence resp. neefektivní interní audit.

• Vysoce computerizovaná firma.

• Firma v novém odvětví.

• Firma používá různé auditorské firmy na různé audity nebo auditory často mění.

• Firma poskytuje váhavě auditorům potřebná data.

• Firma používá několik různých první poradenských společností nebo často mění právní doporučení. Firma používá bankovních služeb řady bank, žádná z nich nevidí do firmy komplexně.

• Nepřetržité problémy s různými regulačními orgány.

• Rozsáhlé operace v průběhu roku a neobvyklé transakce při jejich realizaci.

• Nevhodný systém vnitřní kontroly nebo neposilování systému stávajícího.

• Přehnané liberální účetní praktiky.

• Nedostatečné účetní záznamy a nekvalifikovaný personál v oddělení účetnictví.

• Firma nevěnuje pozornost hledání diskutabilních nebo neobvyklých účetních praktik.

Některé další okolnosti, které mohou přispět k podvodu

• Slabé kontrolní prostředí.

• Management neklade důraz na silnou vnitřní kontrolu. Management nežaluje nebo netrestá zpronevěru.

• Management nezaujímá jasné stanovisko ke konfliktu zájmů.

• Na vrcholový management se nevztahují žádná omezení z hlediska cestovních náhrad, vybavení kanceláří, výdajů na reprezentaci, dárků pro návštěvníky apod.

• Interní audit postrádá autoritu ke zkoumání takových činností výkonného managementu, které vyvolávají vysoké osobní výdaje.

• Účetní politika a postupy jsou nedbalé.

Osobní charakterové vlastnosti

• Hledání přijatelného vysvětlení pro nepřípustné chování.

• Schází osobní etika.

• Nedostatek stability.

• Silná touha rozbít systém.

• Kriminální či diskutovatelné pozadí.

• Nízký úvěrový rámec a finanční pozice.

Výstražné signály podvodu

V odborné literatuře lze nalézt 88 základních signálů (označovaných též jako „červené vlajky“) podvodu. Některé z těchto signálů uvádí následující text.

Podvody zaměstnanců vůči organizaci

• Výrazné změny v chování oproti minulosti.

• Vysoké osobní dluhy nebo finanční ztráty.

• Nedostatečné příjmy pro realizovaný životní styl.

• Příliš mnoho akcií nebo jiné spekulativní chování.

• Nadměrná záliba v hráčství.

• Nadměrné používání alkoholu a drog.

• Pociťovaná nespravedlnost ze strany organizace.

• Vztek (hněv) vůči nadřízeným a frustrace z práce.

• Negativní tlak skupiny.

• Velké přání o osobní obohacení a osobní zisky.

• Emocionální zklamání v domácím nebo pracovním životě.

Podvody páchané managementem ve prospěch organizace

• Nepříznivé ekonomické podmínky v rámci odvětví.

• Nedostatečný pracovní kapitál1.

• Závislost na jednou či dvou produktech, zákaznících nebo transakcích.

• Nadměrné zastarání používaného zařízení.

• Vysoké zadlužení.

• Výjimečně rychlá expanze v rámci nového předmětu podnikání nebo u dosavadních výrobků.

• Snížená schopnost získat úvěry nebo omezení na další půjčky.

• Klesající zisk, náklady a výdaje rostou rychleji než tržby a výnosy.

• Problémy s inkasem pohledávek.

• Výrazně se zhoršuje kvalita výsledků.

• Výrazné změny v daních.

• Naléhavá potřeba příznivých výsledků na podporu vysokých cen akcií nebo příznivých předpovědí budoucích výsledků.

1 Pracovní kapitál slouží k financování provozních potřeb organizace.

• Potřeba glosovat dočasnou špatnou situaci pro udržení manažerských pozic a prestiže manažerů.

• Významné spory, zejména mezi akcionáři a managementem.

• Významné snížení zásoby objednávek (může to indikovat budoucí pokles prodejů).

• Možnost vypovědění licencí, které jsou nezbytné pro pokračující podnikání.

• Vyloučení z obchodování na burze.

• Tlaky na spojení (fúze) nebo převzetí (akvizice).

• Viditelný vzestup zásob, aniž by došlo k vzestupu prodeje.

• Trvale opožděné výkazy.

• Management na sebe trvale bere povinnosti podřízených.

• Není soulad s politikou a postupy organizace.

• Manažeři nepodnikají v rámci jejich ziskových středisek.

• Platby dodavatelům se uskutečňují na základě kopií a ne originálních dokumentů.

• Negativní zprávy o úvěrech.

• Komisionářské poplatky nejsou v souladu s rostoucími prodeji.

Co může podvodu zabránit

Zábranu podvodu tvoří ta opatření, která mají být překážkou páchání podvodu a omezit jeho projevy, pokud k němu dojde. Základním mechanismem zabraňujícím podvodům je kontrola. Hlavní odpovědnost za zavedení a udržování kontroly má management. Pro usnadňování kontroly a zabránění podvodu může management oddělovat znalosti, operace, povinnosti, zaměstnance a čas. K podvodům může docházet proto, že vnitřní kontrolní systém nefunguje tak, jak by měl.

Vyšetřování podvodu

Vyšetřování podvodu se skládá z podrobných postupů nezbytných ke zjištění, zda k podvodu – soudě podle signálů – došlo. Obsahuje shromažďování dostatečného množství informací o specifických podrobnostech odhaleného podvodu. Vyšetřování podvodu provádějí nebo se ho účastní interní auditoři, právníci, vyšetřovatelé, bezpečnostní pracovníci, popř. i jiní odborníci z organizace nebo mimo organizaci.

Interní auditoři jsou odpovědni za pomoc při zabraňování podvodům v tom smyslu, že zkoumají a vyhodnocují adekvátnost a efektivitu systému vnitřní kontroly úměrné velikosti potenciálního rizika z odhalení v různých částech operací organizace.

Auditor může odhalovat jen ty podvody, které mu jeho činnost dovolí objevit. Nesmí v žádném případě začít kontrolovat jen proto, že začal podezírat z nepoctivosti některé z osob, které spolupracují na sestavování finančních výkazů. Povinnost odhalovat podvody nelze

uplatňovat v rámci smluvně uzavřeného auditu, jehož úkoly byly stanoveny v pověřovací listině, která s touto eventualitou nepočítá.

Zjištění podvodu spočívá v identifikaci signálů, dostatečně opravňujících k doporučení šetření. Tyto signály mohou vyplynout z kontrolních mechanismů zavedených managementem, z testů provedených auditory, popř. z jiných zdrojů v rámci i mimo rámec organizace.

Od interních auditorů se neočekávají takové znalosti, které mají osoby, jejichž hlavním úkolem je odhalování a vyšetřování podvodů. Kromě toho ani auditorské postupy samy o sobě, i když realizovány s náležitou profesionální péčí, nezaručují odhalení podvodu.

Jestliže má interní auditor podezření, že došlo k podvodu, měly by být informovány příslušné orgány společnosti. Interní auditor by měl doporučit šetření, které za daných okolností pokládá za nezbytné.Poté by se měl interní auditor ujistit, že úloha útvaru interního auditu byla splněna.

Po ukončení vyšetřování podvodu by měli interní auditoři souhrnně vyhodnotit fakta a:

• rozhodnout, zda mají být ustanoveny nebo posíleny řídící a kontrolní mechanismy, které by snížily zranitelnost organizace v budoucnu;

• vypracovat testy, které by v budoucnu napomohly odhalit výskyt podobných podvodů;

• přispět k plnění odpovědnosti interního auditora za udržování dostačujících znalostí o podvodech a za schopnost identifikovat signály podvodů v budoucnu.

Hlášení podvodu zahrnuje různá ústní či písemná, předběžná nebo výsledná sdělení managementu týkající se stavu a výsledků vyšetřování podvodu.

Předběžná nebo výsledná zpráva je žádoucí při ukončení odhalovací fáze. Ve zprávě by mělo být vyjádření interního auditora o tom, že zda existují dostatečné informace k povedení vyšetřování.

I když interní auditor není specialista na podvody, měl by z této oblasti mít základní znalosti, aby známky podvodu dokázal identifikovat. Tyto znalosti jsou důležité z hlediska ověřování vnitřního kontrolního systému. Otázka podvodů je záležitostí vedení organizace, které také odpovídá za zavedení účinného vnitřního kontrolního systému. Pokud interní auditor zjistí při prověřování vnitřního kontrolního systému signály možného podvodu, měl by na tuto skutečnost upozornit příslušné orgány uvnitř organizace. Interní auditor může těmto orgánům doporučit provedení další prověrky (resp. vyšetřování), o které se domnívá, že za daných okolností je potřebná2.

Pokud se interní auditor do vyšetřování podvodu zapojí, vystavuje se riziku, že nebude postupovat profesionálně a podstupuje i riziko možného soudního obvinění,a to pro:

• možnou pomluvu – vyjádří se tak, že způsobí újmu zaměstnanci organizace neopodstatněným či nepravdivým sdělením.

• způsobenou křivdu – zaměstnavatel může zaměstnance, u kterého auditor inicioval zahájení vyšetřování podvodu, potrestat, aniž k tomuto potrestání existuje právní důvod,

2 U auditu podvodů lze rozlišit čtyři úrovně těchto auditů. První úroveň signalizuje možný podvod pomocí tzv. „Červených vlajek“. Druhá úroveň má již povahu vyšetřování zjištěného možného podezření na podvod. Úroveň třetí ověřuje podezření podvodu, a na čtvrté úrovni dochází k vyšetřování skutečného podvodu. Interní auditor, který se na podvod nespecializuje, by neměl opouštět první úroveň, tj. sledovat signály možného podvodu

• upuštění od stíhání – zaměstnanec, který podvod spáchal se zaměstnavatelem (a interním auditorem) dohodne o náhradě a spáchaný trestný čin nebude oznámen příslušným orgánům. Neoznámení trestního činu je považováno za trestný čin.

Uvedené příklady svědčí o tom, že by vyšetřování podvodu mělo být skutečně v rukách osob, které se na podvody specializují3.

Forenzní audit

Tento typ auditu je zaměřen proti hospodářské kriminalitě. Odhaduje se, že následkem této kriminality podniky ztrácejí 2 až 5 % svého obratu. V zájmu podniku by neměla být trestná činnost vůbec tolerována, podnik by měl učinit vše potřebné pro ochranu svého majetku. Primární důraz by proto měl být kladen na prevenci. Pokud však již k trestné činnosti dojde, auditoři, a to jak externí, tak interní, mohou poskytovat výraznou podporu orgánům činným v trestním řízení. Forenzní služby dnes nabízejí především externí auditorské firmy. Specializace na forenzní služby umožňuje externím auditorům provádět kontrolu podnikových systémů z hlediska jejich bezpečnosti a připravovat plány protiopatření a prevence podvodů. Zde mohou úzce spolupracovat s interním auditem, který ovšem může prevenci proti podvodům zabezpečovat i samostatně, bez spolupráce s externím auditem.

Závěr

Výkonnost organizace může být ovlivňována podvodným jednáním jejich zaměstnanců.

Podvod představuje řada nesrovnalostí a nezákonných činů, pro který je charakteristické úmyslné klamání.

Podvod může být spáchán ve prospěch nebo ke škodě organizace, osobami z organizace, stejně jako mimo organizaci. Nositeli podvodu mohou být jak manažeři, tak zaměstnanci.

Podvod ve prospěch organizace přináší obvykle takový užitek, který na základě nečestných výhod může poškodit druhou stranu.

Podvod spáchaný ke škodě organizace obvykle přináší přímý nebo nepřímý užitek zaměstnanci, osobě mimo organizaci nebo jiné organizaci.

Zábranu podvodu tvoří ta opatření, která mají být překážkou páchání podvodu a omezit jeho projevy, pokud k nim dojde. Základním mechanismem zabraňujícím podvodu je kontrola. Hlavní odpovědnost za zavedení a udržování kontroly má management.

Literatura: [1] Dvořáček, J. (2003): Interní audit a kontrola. Praha, C.H. Beck, 2003. 3 Pokud se zaměstnanec k podvodu přizná, musí toto přiznání být dobrovolné, bez nezákonného nátlaku. Přiznání může být zpochybněno právě tehdy, pokud tento zaměstnanec uvede, že se přiznal pod nezákonným nátlakem. To, že se zaměstnanec k podvodu dozná, nemusí znamenat skutečnou vinu, o té rozhoduje až soud.

[2] Dvořáček, J. (2005): Audit podniku a jeho operací. Praha, C.H. Beck, 2005.

[3] Dvořáček, J. – Kafka, T. (2006): Interní audit v praxi. Brno, Computer Press, 2005.

Podvody a jejich vliv na výkonnost organizace

Jiří Dvořáček

ABSTRAKT

Příspěvek se zabývá základními příčinami podvodu a možnostmi jeho odhalování.

Klí čová slova: Podvod; Vnitřní kontrolní systém; Interní audit.

Fraudes and their influence on performance of organizations

ABSTRACT

The contribution shows basic reasons of fraud and ways and means of its detecting.

Key words: Fraud; Internal control system; Internal auditing.

RECENZE

Ve světě práce je neustále přítomné riziko podvodu, tj. úmyslného klamání zaměřeného na získání nespravedlivé nebo nezákonné výhody. Příspěvek v přehledné formě uvádí základní signály možného podvodu. Z hlediska okruhu pracovníků zapojených do podvodu se může jednat o manažerský či zaměstnanecký podvod. Obsahově je podvod spojen především s rozkrádáním majetku a podvodným účetním vykazováním. Autor příspěvku považuje za prevenci podvodů vytvoření a fungování vnitřního kontrolního systému. Tento přístup považuji za základní, i když nelze opomíjet i další možnou prevenci spočívající v rozvoji etického chování organizací. Za účelné považuji i vymezení role interního auditu v prevenci a případném vyšetřování podvodu.

Ing. Arnošt Klesla

Proinovační podniková kultura a aktéři inovací####

Jiří Dvořák∗

Různorodost inovačního procesu znemožňuje navrhnout všeobecně využitelný jednotný systém evaluačních kriterií. Zjišťování úspěšnosti inovace je velmi náročný proces, sestávající z celé řady kroků. V počátečních fázích inovačního procesu se evaluace uskutečňuje na základě převážně technických parametrů, které jsou postupně podle míry narůstání poznatků o technickém řešení inovace a vývoji poptávky rozšiřovány o kriteria finanční povahy. Pokud se nepodaří uspokojivě vyřešit problém s přiřaditelností jednotlivých nákladových a výnosových položek ke konkrétnímu projektu, posuzování úspěšnosti řešení se uskutečňuje převážně na základě semikvantitativních ukazatelů, umožňujících probíhající procesy posoudit nejčastěji na základě „checklistů“ popř. různě konstruovaných multikriteriálních ohodnocovacích soustav. Počet kladně zodpovězených otázek z checklistů popř. počet bodů z ohodnocovacích soustav napovídá o míře úspěšnosti řešení projektu. Čistě finančních ukazatelů je možné v širším ( ale nikoliv výlučném) rozsahu využít až v závěrečných částech inovačního procesu v návaznosti na uvedení inovace na trh nebo zavedení do výroby. Tak, jako je řešení inovačních projektů tvůrčí a kreativní činnost, tak i posuzování úspěšnosti inovačních procesů není možné vměstnat do rámce standardizovaných postupů a předem nadefinovaných formulí. Počet faktorů, které mohou pozitivně ovlivňovat efektivnost inovačního procesu je prakticky neohraničená. Významnou roli v tomto procesu hraje hloubka ( řád inovace), výběr vhodného časového okamžiku pro uvedení inovace do praxe ( timing inovací) Vystupují s různou naléhavostí v jednotlivých fázích inovačního procesu s tím, že prokázání jejich vlivu je možné často pouze nepřímo, na základě rozsáhlých empirických výzkumů.

Etapizace inovačního procesu

V průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století bylo podniknuto mnoho pokusů sestavit takové modely, které by umožnily vysvětlit způsoby, kterými vznikají inovace ve firmách a vysvětlit, jak je tento proces ovlivněn děním mimo firmu. Nejrozšířenějším modelem zaměřeným tímto směrem je Klinův a Rosenbergův model "řetězového propojení" .

Tento model chápe inovaci ve smyslu vzájemného působení mezi tržními příležitostmi a potenciálem znalostí a kapacitami firmy. Každá obecná funkce zahrnuje množství navazujících procesů, a výstupy těchto funkcí jsou velmi neurčité. Podle tohoto modelu nejde o jednoduchou cestu vpřed; často je pro překonání nesnází ve vývoji nezbytné vrátit se k předchozím fázím. To znamená zpětnou vazbu ve všech částech procesu. Klíčovým prvkem k určování úspěchu (nebo selhání) inovačního projektu je míra, ve které firmy udrží efektivní vazby mezi jednotlivými fázemi inovačního procesu.

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného záměru katedry podnikové ekonomiky VŠE v Praze MSM 6138439905 „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy“. ∗ Prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc.- profesor, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

Význam zpětných vazeb v inovačním procesu vedl Gerybadzeho (2004) k doplnění řetězového propojení o tyto vazby. My navíc přidáváme vazbu na marketingové aktivity, které musí nutně procházet všemi fázemi inovačního procesu, aby tak nedošlo k tomu, že návrh nového výrobku dospěje do stadia prototypu, ale nakonec se nenajde zájemce o jeho výrobu a uvedení na trh.

Jedním z nejrozšířenějších současných modelů používaných při vývoji nových produktů je tzv. stage-gate proces (proces fází a bran), který vznikl z procesů zavedených v NASA v šedesátých letech minulého století, jejichž základní myšlenkou bylo rozdělení procesu do fází s definovanými vstupy a výstupy, přičemž každá fáze končila rozhodnutím o pokračování projektu. Tento model rozčleňuje inovační proces do pěti fází. Na konci každé fáze je brána, která rozhoduje o pokračování nebo zastavení projektu. Rozhodování provádí interdisciplinární tým, v němž hrají rozhodující roli tzv. gatekeeper. Model integruje technologickou a tržní perspektivu. Jeho výhodou je strukturovanost a systematizace, usnadňující komunikaci jak mezi týmy, tak s vrcholovým managementem.

Z tohoto stručného popisu nejčastěji se vyskytujících modelů inovačního procesu vyplývá jeho náročnost na vzájemné propojení jednotlivých aktivit, na důslednost, s jakou jsou překonávány stávající organizační modely a vytvářeny předpoklady pro navrhovaná řešení. Složitost a náročnost těchto procesů, doprovázená nutností překonávat interní i externí bariéry inovačního procesu je tak značná, že jejich zvládání v tradičně řízených a organizovaných podnicích je zdlouhavé, někdy až nemožné. Příznivé podmínky naopak se daří vytvářet v podnicích, kde se prosadily zásady proinovační podnikové kultury, která bývá označována za jeden z rozhodujících předpokladů pro výslednou efektivnost inovačních procesů.

Proinovační podniková kultura

V podnicích , které se intenzivně zaměřují na inovace a vytvářejí pro jejich realizaci příznivé podmínky , můžeme nalézt řadu společných charakteristik. Patří k nim mj. následující aspekty :

• inovační proces ve své „tradiční podobě“ sestávající ze vzájemně oddělených fází : výzkum-vývoj-výroba- užití svádí k resortismu, kdy se jednotlivé podnikové úseky zabývají pouze svými vlastními úkoly a problémy a často vystupují vůči ostatním oddělením jako svého druhu „protivník“. Je možné rozlišit tři druhy vnitropodnikových bariér: mezi vnitropodnikovými nákladovými nebo ziskovými středisky, mezi funkčními úseky ( výroba, marketing, finance atd.) a mezi hierarchickými úrovněmi řízení ( top management, střední článek řízení, mistři). Odstranění těchto bariér je předpokladem pro úspěšný inovační proces.

• ochota k horizontální a vertikální kooperaci. Zvláště inovace vysokých řádů se neobejdou bez spolupráce potenciálních konkurentů při řešení technických problémů, vytváření standardů apod. Neméně důležitá je i vertikálně zaměřená spolupráce , přednostně orientovaná na konečné uživatele. Ti mohou vystupovat jako iniciátoři námětů na inovace, při jejich ověřování a uvádění na trh.

• tolerance vůči riziku a neúspěchu- vysoká rizikovost inovačních projektů nutně vede k tomu, že některé projekty se ukáží jako chybné a nereálné. S touto skutečností je nutné počítat, z jejich průběhu je zapotřebí čerpat poučení, ale neměly by být důvodem k postihu jejich původců

• prostor pro kreativitu, umožňující výkonným pracovníkům část své pracovní doby individuálně směřovat

• pocit jistoty pro zaměstnance, že při prosazení určité inovace nezůstanou bez uplatnění

• všestranná komunikace a informace, umožňující sdílení informací, nápadů a znalostí při přípravě i při prosazování inovací

• důraz na doškolování a přeškolování pracovníků, s cílem zajistit úroveň kvalifikace pracovníků, nezbytnou pro realizaci inovací

• podpora „šampionů“, vycházející z přesvědčení, že pro realizaci inovací jsou nezbytní nejenom jedinci schopní inovaci vymyslet, ale i prosadit. V této souvislosti se hovoří též o tzv. aktérech inovací.

V tomto výčtu charakteristik proinovační podnikové kultury bychom mohli dále pokračovat. Vahs a Burmester (2005) uvádějí přehled otázek („checklisten“), které je zapotřebí v této souvislosti zvažovat.

Velký počet empirických průzkumů, zaměřených na faktory úspěšnosti nových výrobků vyhodnotil Holger ( 2003). Podle tohoto autora působí pozitivně na výsledek inovace mj. existence křížové funkční spolupráce mezi výzkumem, vývojem, výrobou a marketingem ,marketingová a manažerská synergie, úroveň komunikace v rámci organizačně nezávislých skupin, úplnost informační výměny v průběhu práce na projektu, aktivní vyhledávání nápadů na nový výrobek, existence silného „šampiona“, řídícího projekt, stupeň a včasnost podpory od vrcholového vedení, profesionalita předvývojových, vývojových, technologických a marketingových činností, vysoce kvalitní a zasvěcené vývojové týmy, vybavené dostatečnou autonomií. Jedná se vesměs o faktory, resp. aktivity související s proinovační podnikovou kulturou.

Aktéři inovací

Již Schumpeter (1912) upozorňoval na skutečnost, že při prosazování „nových kombinací“ je zapotřebí odlišovat funkci vynálezce a funkci podnikatele, který je jakousi prodlouženou rukou vynálezce. Od té doby přibývalo v literatuře poznatků o tom, že při prosazování inovací je nezbytná angažovanost osobností, schopných nejenom kreativního myšlení, ale rovněž nadaných schopností překonávat inovační bariéry a vytvářet předpoklady pro realizaci inovací. Jejich existence začala být postupně považována za jeden z rozhodujících faktorů úspěšnosti inovace. V anglosaské literatuře se pro osobnosti výrazně angažované v procesu inovace vžilo označení „šampion“ ( champion), s tím, že se nevylučovalo, že tito „šampioni“ mohou zvládat současně jak tvůrčí, tak i realizační stránku inovačního procesu. V německé literatuře přišel Witte (1973) s termínem „promotor“. Tento autor odlišovat „promotora moci“ (Machtpromotor) a „odborného promotora (Fachpromotor). Na Witteho navázali později Hauschildt a Chakrabarti ( 1988), kteří začali rozlišovat ještě „procesního promotora“ (Prozesspromotor). Konečně Gemünden a Walter(1995) doplnili tuto triádu o „promotora vztahů“ (Beziehungspromotor).

O aktérech inovací podobných svými rolemi promotorům se hovoří i v metodice americké firmy O.D.Resources, Inc., která se zabývala vyhodnocováním výsledků při řízení „rozsáhlých změn“ za 15 leté období v USA ( Dostál, 2007). Ve studii se rozlišuje mezi vítězi, což jsou firmy úspěšně realizující změny a mezi poraženými, což jsou firmy, které

změny buď vůbec nezvládly nebo se jim to podařilo až po delší době, popř. za cenu značného překročení finančních nákladů. Z metodiky vyplývá, že pozitivní výsledky dosáhly organizace, kde uspokojivě fungovaly vztahy mezi sponzory změn ( osoba nebo osoby s pravomocí schvalovat a nařizovat změny), agenty změn ( odpovědných za realizaci změny) a advokáty změn, kteří plánované změny prosazovali, ale nefinancovali. Paralela s promotory moci, procesními promotory a odbornými promotory je zde evidentní .

Úlohu jednotlivých promotorů v inovačním procesu výstižně popisuje Hauschildt (2004). Jednotliví promotoři za úkol působit při překonávání bariér neochoty, neznalosti a nepotřebnosti , které se vyskytují prakticky v každém inovačním projektu. Promotor moci nasazuje řídící nástroje pro překonání odporu a vytváří a zajišťuje materiální základnu pro inovace, odborný promotor je zdrojem kreativity a odborných poznatků a procesní promotor podporuje komunikaci a napomáhá vytváření vztahů mezi účastníky inovačního procesu především uvnitř podniku. Posláním promotora vztahů je odstraňovat bariéry ve vztahu k externím partnerům, umět je získat k potřebné spolupráci. Podle Hauschildta s počtem promotorů stoupá řád inovace, závažnost získaných informací, technický úspěch a ekonomická úspěšnost inovace (2004, s. 211). S ohledem na tyto skutečnosti se domníváme, že by úloze promotorů při zajišťování efektivnosti inovací měla být v dalším výzkumu věnována výrazná pozornost, protože se jedná o jeden z faktorů s mimořádným vlivem na ekonomickou efektivnost inovací.

Závěr Inovační proces sestává z řady etap, na kterých se rozhoduje o jeho průběhu a

efektivnosti. Složitost a náročnost tohoto systému vede k tomu, že jeho vyšší efektivnost lze očekávat v podnicích s rozvinutou proinovační podnikovou kulturou. Její součástí je i podpora „šampionů“ ( aktérů inovací), kteří mohou významně přispět k prosazení a efektivní realizaci inovace.

Literatura

[1] Dostál, V (2007).: Role lidského faktoru při řízení rozsáhlých změn ve firmě. Presentace na katedře podnikové ekonomiky VŠE v Praze 21.června 2007.

[2] Gemünden, H.G. - Walter, A. (1965):Der Beziehungspromotor-Schlüsselperson für interorganisationale Innovationsprozesse. Zeitschrift f. Betriebswirtschaft, 1965.

[3] Gerybadze, A. (2004):Technologie-und Innovationsmanagement. München, Vahlen, 2004.

[4] Hauschildt, J.(2004) : Innovationsmanagement. München, Vahlen, 2004.

[5] Hauschildt, J. - Chakrabarti, A.K. (1957): Arbeitsteilung im Innovationsmanagement. Zeitschrift für Organisation, roč. 57.

[6] Holger, E (2003).: Erfolgsfaktoren neuer Produkte. Berlin, Deutscher Universitäts-Verlag, 2003.

[7] Schumpeter, J. (1912):Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung. Leipzig, 1912.

[8] Vahs, D. - Burmester, R. (2005): Innovationsmanagement. Stuttgart, Schäffer-Poeschel, 2005.

[9] Witte, E. (1973): Organisation für Innovationsentscheidungen-Das Promotorenmodell. Göttingen, 1973.

Proinovační podniková kultura a aktéři inovací

Jiří Dvořák

ABSTRAKT

Efektivnost inovačního procesu se s mírou narůstání poznatků na jednotlivých stadiích tohoto procesu zjišťuje na základě nejprve technických a posléze i semikvantitativních a finančních ukazatelů. Efektivnost inovací může kromě řádu inovace, jejího správného načasování (timingu) pozitivně ovlivnit i proinovační podniková kultura. Její součástí jsou kromě odstranění vnitropodnikového resortizmu , ochoty k horizontální i vertikální kooperaci, toleranci k riziku a neúspěchu a dalších příznaků i aktéři inovací. Jejich typickými představiteli jsou tzv. promotoři ( šampióni) inovací.

Klí čová slova: Etapizace inovačního procesu; Proinovační podniková kultura; Promotoři (šampióni) inovací.

Innovation-support corporate culture and promoters of innovations

ABSTRACT

The effectiveness of innovation process is, with rate of growing of pieces of knowledge during individual stages of this process, finding out on the basis of first technical and next also semi-quantitative and financial indicators. Effectiveness of innovations can be positive induce by the rank of innovation, its good timing and innovation-support corporate culture. Its parts are, beside elimination of interdepartmental resortism, willingness to horizontal and vertical cooperation, risk and failure toleration and next signs, also participants of innovations. Their typical representatives are so called “promoters” (champions) of innovations.

Key words: Staging of innovation process; Innovation-support corporate culture; “Promoters” (champions) of innovations.

RECENZE

Autor se ve svém příspěvku zabývá složitostí a strukturovaností inovačního procesu a významem zpětných vazeb v tomto procesu. Velký význam přikládá proinovační firemní kultuře, která je beze sporu základním předpokladem pro úspěšné rozvíjení a využívání inovačních procesů v podniku. Zahrnuje v sobě celý komplex různorodých vlivů provázejících inovace od jejich vzniku až po jejich ekonomické vyčerpání. Za součást proinovační kultury autor považuje i tzv. promotory ( championy) inovací, kteří podle autorem uváděných zahraničních zdrojů mají pro prosazování inovací velký význam a doporučuje, aby i v českých podmínkách jejich úloze v inovačním procesu byla věnována patřičná pozornost. Příspěvek považuji za velmi zajímavý.

doc. Ing. Jiří Beck, CSc.

1

Ekonomika dopravní infrastruktury v 21. století####

Jan Eisler *

Úvod a charakteristika problému

Doprava tvoří součást infrastrukturních odvětví národního hospodářství. Má-li vytvářet předpoklady pro fungování společnosti a ekonomiky, musí být budována v předstihu. Vysoké investiční vklady do dopravní infrastruktury, jednoúčelovost použití a trvalé ovlivňování okolí jsou faktory zvýšeného rizika z neúčelného vynaložení prostředků; proto je vyvíjena snaha vedoucí k jeho zmírnění.

Standardním východiskem dlouhodobé projekce dopravy je odvození nároků na přepravu osob a zboží, určení podílů druhů dopravy, vymezení kvalitativních charakteristik, možností koordinace a integrace dopravního systému, vývoj dopravní techniky a technologie, stanovení potřeby zdrojů a efektivnosti jejich vynaložení. Vezmeme-li v úvahu, že železniční síť byla prakticky vybudována do r. 1900 a pozemní komunikace mají historii dokonce delší, pak smysluplná projekce dopravní infrastruktury musí vycházet z časového horizontu příštích minimálně 50ti let. Je sice mimo pochybnost, že znalosti potřebné pro efektivní rozvoj dopravy v uvedeném období by měly neocenitelný význam, ale jejich naplnění bude substituováno hypotézami a vyjádřením pravděpodobnosti.

Životního styl se odvíjí od životní úrovně. S časovým posunem a korekcemi plynoucími z populačního vývoje v ČR můžeme s relativně vysokou pravděpodobností projektovat nároky na přepravu osob i jejich rozdělení mezi druhy dopravy.

Pokud jde o nákladní přepravu dochází a bude docházet ke změně v oběhových procesech. Uplatnění systému just-in-time vyžaduje spolehlivost dodání, kterému se operativně přizpůsobila silniční doprava. Trvale rostoucí podíl mezinárodní přepravy je jeden z dalších faktorů, které vytvářejí prostor pro silniční dopravu.

Rostoucí podíl silniční dopravy je dále vyvoláván též zvyšujícím se počtem osobních automobilů a jejich využitím. Jde o segment přepravního trhu, který bude pro rozvoj dopravní infrastruktury rozhodující.

Uživatelé dopravních sítí nejsou omezováni ani v počtu jízd, ani ve volbě dopravního prostředku. Má-li občan finanční zdroje, může být vlastníkem osobního automobilu resp. individuálního dopravního prostředku. Stojí za povšimnutí, že výrobci a dovozci dopravních prostředků realizují směnu za ekonomické ceny, což platí i pro dodavatele pohonných hmot a dílů potřebných k provozu. Naproti tomu cestující má možnost použít veřejnou železniční nebo autobusovou dopravu, která je dotována státem (jízdné nekryje celkové provozní náklady).

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy registrovaného u grantové agentury MŠMT pod evidenčním číslem MSM 6138439905.

* doc. Ing. Jan Eisler, CSc. – docent, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

O tom, že veřejná doprava umožňuje splnění všech přemísťovacích potřeb svědčí období tzv. plánovitého řízení, kdy existoval poměrně malý počet osobních automobilů v osobním vlastnictví. Přesto obyvatelstvo využívalo volný čas k rekreaci, sportu návštěvě divadel atd. nehledě na přepravu do zaměstnání a za vzděláním, což se považovalo za samozřejmé.

Analýza dosavadní situace v dopravě

Zvyšování životní úrovně se projevuje nejenom vyšším uspokojováním materiálních potřeb, ale stoupá význam volného času a způsob jeho využití. Mění se postoje, návyky a kritéria hodnocení jednotlivých prvků životního stylu a v neposlední řadě i mimoekonomické potřeby samé. Touha po poznání, zvyšování znalostí a potřeba osobního styku mají za následek růst hybnosti obyvatelstva i intenzivního využívání času při minimalizaci časových ztrát. Z hlediska kritérií volby druhu dopravy jsou preferovány pohotovost, pohodlí, spolehlivost, rychlost, schopnost dopravy z domu do domu, možnost využití dopravního prostředku k přepravě věcí i k nedopravním účelům (např. nocleh při turistice).

Uvedené požadavky splňuje především osobní automobil a člověk jej používá i za cenu vyšších provozních nákladů ve srovnání s jízdným v dopravě veřejné. Důvod tkví v tom, že mimoekonomické prvky jsou lidmi (byť intuitivně) oceňovány. Důsledkem je poznání, že efektivnost a rozvoj dopravního systému nelze založit pouze na nákladech dopravy, ale i na celkových efektech uživatelů dopravních sítí (včetně důsledků z toho plynoucích pro společnost a stát).

Změnám v životním stylu se snaží přizpůsobit i veřejná doprava. Provádí to modernizací dopravních prostředků, rychlostí, četností nabídky dopravních příležitostí, službami během dopravy atd. Tato opatření jsou příznivě přijímána cestující veřejností, ale nesnižují atraktivitu individuální dopravy. V osobní dopravě je dominantní individuální silniční doprava (v dopravním proudu na pozemních komunikacích v extravilánu činí 80%). Výkony individuální dopravy zahrnují jednak přepravy, které by mohla veřejná doprava substituovat, jednak ostatní, u nichž tomu tak není. Proto je třeba odlišně hodnotit její výkony jak z hlediska dělby přepravní práce, tak z hlediska zdůvodnění urychlení výstavby a modernizace pozemních komunikací.

Ani v moderní společnosti, v níž se uplatňují tržní principy hospodaření, nelze ponechat vývoj dopravního systému pouze na působení trhu. Soukromý sektor se orientuje na činnosti, které přinášejí zisk s obvyklou mírou rentability a přiměřenou, resp. krátkou, dobou návratnosti vložených prostředků. Aby společnost a ekonomika fungovala, musí existovat dopravní síť umožňující spojení všech sídlišť, využití zdrojů surovin, spojení výrobních podniků i organizací služeb a veřejného sektoru. Tuto funkci plní pozemní komunikace, které vytvářejí podmínky přepravy i do těch míst, která nemají přímé železniční spojení. V tomto kontextu je silniční síť nadřazená dopravní infrastruktura a logickým důsledkem je rozhodující podíl silniční dopravy na celkových výkonech dopravního systému státu. Kromě toho silnice slouží i k jízdě nemotorových dopravních prostředků – především k jízdě na kole a k chůzi.

Využití pozemních komunikací je nerovnoměrné. Zatímco intenzita dopravy na dálnicích a rychlostních silnicích v některých časových intervalech dosahuje kapacitních možností nebo je překračuje (důsledkem je vznik kongescí), silnice nižších tříd mají obvykle dostatečnou rezervu a využití kapacity je spíše náhodným jevem (k využití kapacity dochází výjimečně).

3

Financuje-li stát dopravní infrastrukturu je přirozené, že požaduje nejenom dosažení efektivity vložených prostředků, ale zároveň vytváření takového dopravního systému státu, který by dlouhodobě vytvořil podmínky k uspokojení potřeb přímých i nepřímých účastníků dopravních a přepravních procesů (cestujících, přepravců, dopravců, populace, územních celků, státu, EU). Zájmy jednotlivých prvků jsou diferencované, a mnohdy protichůdné. Výsledkem bývá kompromis koncipovaný především z hlediska finančních možností státu (při respektování přijatých mezinárodních smluv a vnitrostátních zákonů).

Potřeba prognostického projektu rozvoje dopravy je státem obvykle zabezpečena zpracováním dopravní politiky,která zahrnuje cílem, metody a nástrojejejich dosažení.

Projekt dopravní politiky vychází z analýzy vývoje a dosažené úrovně s požadovaným budoucím stavem. Zatímco analýza nečiní větších obtíží (hodnotí se minulost, za kterou lze obvykle získat spolehlivé informace), definovat budoucí stav dopravního systému státu je však obtížné, a to nejen z důvodů, které byly uvedeny v předchozí části, ale i pro rozpor mezi zájmy uživatelů dopravní infrastruktury a zájmy státu, který reprezentuje celou populaci.

Při zpracování projekce budoucího vývoje se nabízí použití dvou metod, a to normativní a pozitivní. Normativní metoda v podstatě definuje budoucí stav podle zásady „tak by to mělo být“. Podstatou pozitivní metody je transformace minulosti do budoucnosti. V ekonomické problematice je výlučné použití jedné z uvedených metod vzácností a spíše záleží na přístupu ke zpracování, v němž dominuje pozitivní nebo normativní přístup a využívány jsou vhodné metodické prvky obou metod.

Platná dopravní politika ČR je výsledkem normativního přístupu, kterému ovšem současný vývoj neodpovídá, a to nejen v naší republice, ale i ve státech EU. Má-li být dopravní politika nástrojem řízení, je třeba se pokusit o zjištění, zda jde o náhodnou odchylku nebo je vývoj odrazem zákonitostí, kterým nebyla při jejím zpracování věnována dostatečná pozornost. Stanovit cíle, které nejsou v souladu s objektivními tendencemi, je kontraproduktivní. Ve svých důsledcích by to mohlo způsobit vznik potíží při zajišťování přepravních nároků.

Doprava je závislá na přepravních potřebách okolí. Má-li cestující i přepravce svobodnou volbu druhu dopravy, je reálné předpokládat, že oba účastníci volí ten, který je pro ně optimální za daných technických, provozních a ekonomických podmínek. Stanovení objemů a podílů druhů dopravy normativním způsobem je sice možné, ale jejich nesplnění nemusí vyplývat z nízké kvality práce té či oné dopravy.

Požadavek revitalizace železniční dopravy je nepochybně společensky oprávněný, jde však o hypotézu, které neodpovídají zákonité tendence ve výrobě ani ve společnosti. Důsledkem může být nejenom udržování kapacit železnic, které jsou z celospolečenského hlediska neefektivní, protože přepravu je možné substituovat lacinější dopravou silniční, ale i podcenění potřeby urychlené výstavby pozemních komunikací. Má-li být železniční doprava efektivní, nutnou podmínkou je dosažení souladu kapacit s nároky na přepravu. Zejména na regionálních tratích ČD intenzita osobní a nákladní přepravy nedosahuje úrovně, která by byla postačující pro hospodárnou železniční dopravu. Náhrada za autobusy by v mnoha případech vyžadovala pouze přizpůsobení (časové nebo směrové) provozované autobusové linky potřebám návaznosti na další železniční spoje.

Současný vývoj dělby přepravní práce je důsledkem zmíněných technických, provozních a ekonomických podmínek dopravy železniční a silniční. Mezi ekonomickými podmínkami je diskutován požadavek úhrady nákladů za dopravní cestu a externality. Uveďmetyto informace: transformací ČD, státní organizace, došlo k vytvoření akciové společnosti České

4

dráhy a dále k vytvoření státní organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), která má v operativní správě dopravní infrastrukturu a financuje (hradí) ČD náklady na řízení provozu a zajištění provozuschopnosti dopravní cesty. Naopak ČD hradí SŽDC poplatek za použití dopravní cesty, který má zvláštní sazbu za provozování dopravní cesty a zajištění její provozuschopnosti.

Dopravní infrastruktura železniční i silniční dopravy je financována prostřednictvím Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI), který získává příjmy odváděné uživateli pozemních komunikací, dále dotace ze státního rozpočtu, převody z výnosů privatizovaného majetku a z fondů EU. Na SFDI se soustřeďují požadavky na financování jednotlivých akcí a po prověrce efektivnosti je vybraný soubor akcí součástí rozpočtu SFDI..

Přepravní trh, poptávka a nabídka po přepravě

Výkony jednotlivých druhů doprav nejsou celkovým vyjádřením přepravních požadavků, neboť z hlediska dopravní obsluhy daného území státu jde o rozdělení přepravníchvýkonů na tři části:

• přeprava realizovaná pro cizí potřeby (podnikatelé v dopravě),

• přeprava pro vlastní potřebu (závodová doprava osobní i nákladní),

• individuální motorismus.

Do první skupiny patří (s přijatelnou přesností odhadu) výkony dopravních podniků (bez ohledu na jejich právní formu podnikání). Druhou skupinu tvoří ti, jejichž předmětem podnikání není z hlediska právní formy "podnikání v dopravě". Individuální motorismus (automobilismus) se vyskytuje v osobní, ale i nákladní dopravě a představuje konečnou spotřebu.

Nebudeme se zabývat vnitropodnikovou dopravou, která patří do technologických procesů podniků a je předmětem logistických přístupů k řešení problému uvnitř podniku, ale závodovou dopravou vně podniku (dopravou pro vlastní potřebu).

Z formálního hlediska není rozdíl mezi spotřebou výrobků (hmotných statků) a služeb (přemístěním, přepravou). V obou případech závisí nabídka na potřebách okolí, na koupěschopné poptávce. Při hlubší analýze však lze zjistit určité rozdíly.

Na rozdíl od výroby hmotných statků (např. ve strojírenském aj. průmyslu), kde lze pokles odbytu některého výrobku nahradit inovací, popř. nabídkou jiného výrobku a tak dosáhnout opět využití kapacity podniku, potom v dopravním podnikání není obvykle inovační cyklus takto pružný a relativně krátký. Určitou inovací je přeprava spěšných zásilek, ale obecně nelze v delším časovém cyklu nabídnout mnoho nového (jedná se spíše o doplňkové služby k hlavnímu výkonu). To je také dáno tím, že přemístění se neopotřebovává, alepřímo vždy spotřebovává. Na rozdíl od toho je možno nakupovat každý rok oděv podle právě platné módy.

Podniky vyrábějící hmotné statky mají možnost prakticky průběžně inovovat svůj výrobní program a podněcovat poptávku, tak mohou zajišťovat růst prodeje, tržeb a zisku. Subjekty, které na trhu nabízejí služby, mají poněkud jinou situaci, neboť podněcování poptávky po službách má odlišný charakter nežu hmotných statků. Mnohem více záleží na životní úrovni a životním stylu obyvatelstva. Jako příklad může posloužit chemické čistění oděvů. Jen obtížně

5

lze nabídnout výrazně nové formy, lze jen zvyšovat kvalitu (expresní čistění) této služby, popř. snižovat či zvyšovat cenu, ale také (v závislosti na životním stylu) chodit více či méně špinavý, resp. čistý. V dopravě to platí obdobně, ale poněkud jinak. Dá se říci, že zvláštnosti podniků služeb jsou v zásadě společné, ale přece jen se podle charakteru služby liší. Vyčištěný oděv lze skladovat, jako lze skladovat přepravené zboží, ale samo čištění nelze skladovat stejně jako přemístění.

Možnosti inovací nabídky přemístění jsou tedy mnohem omezenější, než u podniků produkujících hmotné statky. Marketing samozřejmě lze v dopravě uplatnit v jeho obecné podobě, ale s právě uvedenou výhradou, že totiž přemístění nelze zákazníkovi vnutit navíc, což u spotřebního zboží možné je. Příklad: Lze si koupit místo jednoho auta dvě (např. pro manželku, třetí synovi či dceři za maturitu), ale sotva bude někdo jaksi cestovat veřejnou dopravou dvakrát, zbytečně, pro cestování samo. Nebo ještě lépe: lze mít dvě košile, tři a třeba také několik desítek, ale u přemístění takovou možnost chování zákazníka nelze předpokládat. Inovační aktivita v dopravě musí být spojena s jinou službou či lidskou potřebou jako komplementárník ní.

Ve vyspělé tržní ekonomice je dynamika ekonomického rozvoje závislá převážně na zbytné než nezbytné spotřebě, která má setrvalou úroveň. Nezbytná spotřeba nemá tendenci se příliš měnit.

Podniky, působící v tržním prostředí vynakládají nemaléprostředky na to, aby u spotřebitele vyvolaly potřebu "něčeho", co vlastně nepotřebuje. Zvláštní situaci mají tedy podniky poskytující služby.

Jaká je tato příležitost v dopravních podnicích? To bylo naznačeno výše v souvislosti inovačními možnostmi v dopravě, které jsou komplementární.

V současnosti existuje v ČR z hlediska nabízejícího (v našem případě dopravce) přebytek nabídky nad poptávkou po přemístění zboží i osob. Kapacita dopravních prostředků i cesty (vyjma dopravní cesty v silniční dopravě ve velkých městech a jejich okolí) je v současné době dostatečná, převyšuje poptávku.Strukturu nabídky a poptávky v osobní dopravě lze chápat ve dvojím smyslu, a to ve smyslu obligatorníma fakultativním.

Obligatorní poptávku tvoří tzv. nezbytné přepravy (do zaměstnání, do školy, k lékaři, na úřad apod.). V tomto případě se dopravce může "spolehnout", že taková poptávka existuje. Pokud je taková činnost pro něj ztrátová, bude ji provozovat jen tehdy, pokud dostane na takovou činnost dotaci. U obligatorních přeprav je významná možnost na straně nabídky v pochopení faktu, že pokud potřeba přemístění neexistovala, potom nebyla. To není princip fakultativních přeprav. V dané době nebyly tyto přepravy zapotřebí. Např. jednotřídní školy dříve nevyžadovaly dopravní obsluhu pro dojíždění žáků, zatímco jejich rušení dnes má za následek značné množství obligatorních přeprav, které jsou dotovány.

Fakultativní poptávku tvoří přepravy za jiným cílem, než je "nezbytně nutné" (za zábavou). Jedná se přepravy, které vlastně umožňují vyvolat dodatečnou poptávku po jiných statcích, po uspokojení jiných potřeb. Vyvolání této poptávky není jednoduché, nezáleží jen na dopravci samém, ale i na státu z jeho pohledu na dopravní soustavu, na celkovém vývoji podstatného okolí (na trhu, na životní úrovni atd.).

Postupem změn v životní úrovni a stylu života obyvatel se některé (dříve fakultativní) potřeby mění v obligatorní, ale i naopak.

Jednotlivý dopravce může být schopen (např. díky kvalitě svých služeb) získat poptávku ve svůj prospěch. To ale není problém dopravního systému státu a efektivní činnosti dopravního systému a společensky efektivního vynakládání prostředků státního rozpočtu.

6

Nadměrná nabídka přepravních služeb vede k selhávání (poruchám) regulace nabídky a poptávky pomocí prostého fungování trhu.

Na druhé straně záleží na státu, jak účelně reguluje podniky, které působí v podmínkách přirozeného monopolu, aby nezneužily svoje postavení.

Lze konstatovat, že v nákladní dopravě platí: Co není vyrobeno, to nemůže být přepraveno.

Z toho vyplývá, že konkurence a rovnováha na přepravním trhu v nákladní dopravě je odvozena od konkurence na trhu hmotných statků.

V osobní dopravě platí: Záleží na člověku (zákazníkovi), zda nabízenou službu může potřebovat. Pokud cestující (zákazník ve veřejné dopravě) neprojeví potřebu cestovat, potom jsou snahy dopravního podniku, který se zabývá veřejnou osobní dopravou, marné. Je vidět, že záleží na životní úrovni a životním stylu obyvatelstva daného regionu. V neposlední řadě ovšem taképůsobí image a public relatinos daného dopravního podniku.

Příkladem může být existence autobusových spojů v málo osídlených oblastech. Nabídka a poptávka po přemístění existuje potud, pokud jsou v jízdním řádu veřejné dopravy zavedeny. Pokud není takový spoj (autobusový, železniční) zaveden, potom i obligatorní potřeby cestování je nutno řešit "jinak". Ale pokudtakový spoj existuje, potom ho lze využít i k uspokojení fakultativních potřeb obyvatelstva, vzniká poptávka díky této příležitosti. Z obyvatel se tak mohou stát cestující (zákazníci), kteří tak uspokojí i své zbytné potřeby a doplní nevyužitou kapacitu dopravního prostředku.

Existence nerovnoměrnosti poptávky během roku má jiné důsledky na ekonomiku a hospodárnost činnosti podniků poskytujících služby než na podniky vyrábějící hmotné statky. Podniky služeb se nemohou předzásobit (vyrábět na sklad v kladném slova smyslu), ale musí disponovat dostatečnou kapacitní rezervou nebo prodloužit dodací lhůty. V dopravě je to zvláště zřejmé. Podniky vyrábějící skladovatelné produkty, mohou na sezónní výkyvy reagovat výrobou na sklad (v dobrém slova smyslu), například se připravit na vánoční špičku a využít tak kapacitu, která by jinak mimo sezónu byla nevyužita. To v dopravě není možné a sezónní výkyvy (poptávku po přemístění ve špičce) může doprava pokrýt jen tím, že má kapacitní rezervu v dopravních prostředcích a v dopravních cestách. Z toho plyne, že k plynulému chodu procesu oběhu a k uspokojení potřeb přepravce odpovídající kvalitou svých služeb musí dopravce disponovat kapacitní rezervou.

Výrobce zboží a služeb (přepravce), které vyžadují přemístění, je závislý na kvalitě marketingového výzkumu své části trhu, který je předmětem jeho nabídky, a na konkurenci ostatních podniků v daném oboru či odvětví. Dopravce by měl znát přepravní požadavky v delším časovém horizontu. Na základě těchto poznatků by měl dopravce plánovat přepravní a dopravní výkony a potřebnou kapacitu (dopravních prostředků i dopravní cesty) a kapitálu, který je k tomu nutný.

Inovační cykly, ochota přepravců poskytnout údaje a časový horizont se značně liší. Dopravce by potřeboval "jistotu odhadu" v co nejdelším časovém horizontu vzhledem k rizikům, která vyplývají z nedostatečnosti čipřebytku kapacity. Z této skutečnosti vyplývá riziko podnikání v dopravě (jako jedno z mnoha).

Aproximace vstupních údajů pro plánování dalšího rozvoje podniku je tak vlastně dvojnásobná (odhad jednotlivých přepravců a následný odhad dopravce).

Riziko, které z takové aproximace vyplývá, je synergicky vyšší.

7

Komise Evropských společenství konstatuje, že doprava je jedním z klíčových faktorů v moderních ekonomikách, existuje však trvalý protiklad mezi společností, která požaduje stále větší mobilitu a veřejným míněním, které je stále méně tolerantní vůči chronickým zpožděním a nízké kvalitě některých dopravních služeb.

Zatímco požadavek zvyšování kvality dopravy koresponduje s celkovou životní úrovní průmyslově vyspělých států EU, významné je konstatování, že při růstu poptávky po dopravě nemůže se Společenství omezit pouze na budování nové infrastruktury a otvírání trhů, ale je třeba optimalizovat dopravní systém tak, aby splňoval požadavky rozšíření a udržitelného rozvoje.

Moderní dopravní systém musí být udržitelný z hospodářského, sociálního, jakož i ekologického hlediska. Udržitelný rozvoj dopravního systému je cílovým řešením, jehož dosažení by měl respektovat i dopravní podnik. To však nelze chápat tak, že v dopravních podnicích nejsou případně nebudou uplatňovány principy tržní ekonomiky, nebo že v opravě bude docházet k širokému používání administrativních metod řízení; naopak v konkurenci a otevření dopravního trhu i v železniční opravě se vidí řešení vzniklých problémů dopravního systému při neomezené volbě druhu dopravy jak cestujícím tak přepravcem při plné úhradě provozních nákladů a externalit uživateli dopravní infrastruktury.

V dopravní politice EU se konstatuje, že zatímco v podnicích neželezničních doprav uplatnění tržních principů přineslo kladné výsledky, mj. i ve snížení tarifů, podnikové řízení v železničních společnostech nadále zachovává administrativní rysy se silnou závislostí na dotacích ze státního rozpočtu. Závěry, ke kterým komise dospěla, platí i v našich podmínkách.

Kromě kladných aspektů se v dopravní politice EU kritizuje narušovaní hospodářské soutěže, k němuž dochází v důsledku nedostatečné harmonizace ve fiskální a sociální oblasti, která je příčinou:

• nerovnoměrného růstu různých druhů dopravy. Přestože tato nerovnoměrnost odráží skutečnost, že některé druhy dopravy se lépe přizpůsobily potřebám moderní ekonomiky, je rovněž příznakem toho, že ne všechny externí náklady byly zahrnuty do ceny dopravy a že určitá společenská a bezpečnostní regulační opatření nebyla respektována, zejména v silniční dopravě. Dominantní podíl silniční dopravy je ještě zřetelnější v oblasti osobní dopravy, kde silnice osahuje 79% trhu, zatímco letecká doprava se svými 5% pomalu předstihuje železniční dopravu, která dosáhla nanejvýše 6% (týká se původních států EU)

• kongescí na hlavních silničních a železničních tratích a tazích, ve městě a na letištích

• škodlivých vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví a samozřejmě velký počet obětí silničních opravních nehod.

Vliv kongescí se považuje za natolik vážný, že pokračování povede k narušení hospodářské konkurenceschopnosti. Částečným důvodem této situace je, že uživatelé dopravy nezajišťují vždy krytí nákladů, které vyvolávají. Cenová struktura nereflektuje všechny náklady na infrastrukturu, kongesce, poškozování životního prostředí a dopravní nehody. To je rovněž výsledkem špatné organizace evropského dopravního systému a toho, že nedochází k optimálnímu využití dopravních prostředků a nových technologií.

Za nový prvek v dopravní politice je třeba považovat požadavek na překonání nedostatku veřejného a soukromého kapitálu novými politikami v oblasti zpoplatnění financování infrastruktury. Veřejné financování musí být selektivnější a musí se zaměřovat na hlavní projekty nezbytné pro zlepšení teritoriální koheze Unie a též na soustředění se na ty

8

investice, které optimalizují kapacitu infrastruktury a pomáhají odstranit dopravně přetížená místa.

Závěr

Pokud jde o projekci budoucích nároků na přepravu, v dopravní politice EU se předpokládá, že pro osobní dopravu bude rozhodujícím faktorem nárůst v použití osobních automobilů, který bude pokračovat až o roku 2010.

Co se týče nákladní dopravy, k růstu dochází v důsledku velkého rozsahu změn evropské ekonomiky a jejího výrobního systému. Za posledních 20 let přešla západoevropská ekonomika od skladové na “plynulou“. Zrušení hranic uvnitř Společenství vyústilo v zavedení výrobního systému “just in time“ nebo obracejících se zásob. Dochází ke změně v rozdělení mezi jednotlivými druhy dopravy ve prospěch silnic. Současně se však v dopravní politice konstatuje, že podniknutí nějaké drastické akce zaměřené na změnu proporcí mezi jednotlivými druhy dopravy by mohlo véstke značné destabilizaci celého dopravního systému a mít negativní dopady na ekonomiky kandidátských zemí.

Literatura:

[1] EISLER, Jan: Úvod do ekonomiky dopravy. Praha : Codex Bohemia 1998. 282 s.

[2] EISLER, Jan. Podniky a podnikání v dopravě. 2. vydání. Praha : Oeconomia 2004. 172 s.

[3] SYNEK, Miloslav a kol.: Podniková ekonomika. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha : C.H. Beck 2006. 476 s.

9

Ekonomika dopravní infrastruktury v 21. století

Jan Eisler

ABSTRAKT

Krátká charakteristika ekonomiky dopravy a dopravního systému. Předpoklady vývoje poptávky a nabídky po přepravě. Přepravní služby jako faktor rozvoje společnosti a podniků. Specifikace nezbytné úrovně přepravních služeb ve společnosti. Doprava založená na harmonizovaných podmínkách dopravního podnikání. Rozvoj dopravních cest a zdroje jejich financování.

Klíčová slova: Infrastruktura dopravní, Ekonomika dopravy, Trh s dopravními službami.

The economics of the transport infrastructure in the 21th century

ABSTRACT

The short characteristics ofthe transport economics and transport system. The assumed development of the demands and supllies of the transport. The transport services like the factor of the development of society and companies. The specification of thenecessary level of the transport services in society. The objective ofthis article is to create the decision methodology and perspektives of the transport utility based on the hamonising conditions in the firms to make possible rational transport services.

Key words: Transport infrastructure,Economics of transport, Transport market.

10

RECENZE

K recenzi mi byl předložen zajímavý článek, jehož autorem je doc. Ing. Jan Eisler, CSc., zaměstnanec Vysoké školy ekonomické v Praze, katedry podnikové ekonomiky. Článek výstižně charakterizuje jak smysl a vývoj dopravy, tak její smysl a postavení ve evropské společnosti 21. století. Vyjadřuje názor na teorii i praxi dalšího vývoje. Podíl jednotlivých druhů doprav se mění názory na potřebu dotací do veřejné dopravy. Tyto aspekty jsou v článku dobře vyjádřeny, souhlasím s nimi.

Příspěvek doc. Eisler je dobře zpracovaným dílčím výstupem výzkumného záměru MSM 6838439905 „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací“. Doporučují článek k publikaci, nemám námitky ani proti jeho obsahu, ani jeho formě.

Ing. Jaromír Kunst

1

Využitie informácií controllingu v podnikoch SR

Alžbeta Foltínová*

Víziou každého podniku je patriť medzi špičkové podniky nielen na Slovensku, ale i v rámci Európy, zabezpečiť trvalú prosperitu spoločnosti a spokojnosť zákazníkov.

Poslaním podniku je poznať a plniť požiadavky zákazníkov v sortimente výrobkov, poznať svoje silné stránky a maximálne ich využiť, dôsledne analyzovať slabé stránky a ich elimináciu. Technologickou inováciou a neustálym dôrazom na maximálnu efektivitu všetkých procesov docieliť zisk a zvýšenie hodnoty podniku, hodnoty pre akcionárov a zákazníkov. Aby obstál v konkurenčnom prostredí musí zvyšovať kvalitu poskytovaných výrobkov a služieb pri neustálom znižovaní nákladov. Toto je možné docieliť prácou vzdelaných, informovaných a na základe motivovaných zamestnancov.

Jedným z rozhodujúcich faktorov úspechu podniku sú tiež včasné a spoľahlivé informácie z externého a interného prostredia. Manažéri podniku musia denne realizovať množstvo rozhodnutí, pričom sú často konfrontovaní s obmedzenou znalosťou situácie. Tlak konkurencie núti podnik zdokonaľovať svoje vnútorné procesy.

Z vyššie uvedeného vyplynula v podnikoch potreba doplniť systém riadenia ďalším prvkom, ktorý by zabezpečoval koordináciu celého systému, jeho vnútornú a vonkajšiu harmonizáciu a pravidelný prísun informácii. Tieto funkcie v podniku plní controlling.

Controlling so svojimi nástrojmi sleduje hospodárenie vnútropodnikových útvarov a prebiehajúcich procesov a poskytuje tak relevantné informácie nevyhnutné pre podnikové riadenie. Svojimi nástrojmi vytvára informačnú podporu pre rozhodovacie procesy, pre plánovanie a hodnotenie priebehu činností v podniku. Controlling predstavuje modernú koncepciu ekonomického riadenia podniku, bez ktorého sa nezaobíde žiadny podnik vystavený konkurenčnému boju.

Controlling by nemal byť zaťažený evidenciou a zostavovaním základných údajov, stará sa predovšetkým o koordináciu ich získavania a následné spracovanie. Mal by zodpovedajúcim spôsobom vytvoriť formálny systém poskytovania informácií.

Používateľov controllingových informácií je veľa. Tieto sa následne využívajú ako podklad v procese rozhodovania. Cieľom controllingu je poskytovať dostatok relevantných informácií, aby sa zabezpečili potreby ich používateľov pri čo možno najnižších nákladoch na ich obstaranie. Je teda pochopiteľné, že úžitok, ktorý so sebou prináša informačný systém, musí byť väčší ako náklady na jeho obstaranie a prevádzkovanie. Controllingové informácie možno využiť v rámci podniku, ale i mimo podniku.

Svedectvo o tom, ako sú využívané informácie spracované controllingom jednotlivými mamažmentmi podnikov, postavením a významom controllingu v slovenských podnikoch sme získali z dotazníkového prieskumu.

Cieľom dotazníkového prieskumu bolo zistenie úrovne aplikácie controllingových nástrojov a funkcie vnútropodnikového controllingu v podnikoch, ako i výber, spracovanie a využívanie relevantných informácií, poskytovaných controllingom. * Doc. Ing. Alžbeta Foltínová, CSc. – docentka; FPM, Ekonomická Univerzita Bratislava.

2

Dotazníkový prieskum sa uskutočnil v rokoch 2005-2006, prostredníctvom študentov V. a IV. ročníka diaľkového i denného štúdia. Uvedenú formu prieskumu sme zvolili z nasledujúcich dôvodov:

•••• predpoklad kvalifikovaného a zodpovedného prístupu k dotazníkovej ankete

•••• predpoklad takmer 100 % návratu dotazníkov

•••• nedostatok finančných zdrojov

•••• prieskum robený priamo v podnikoch v rámci všetkých regiónov Slovenska

V priebehu sledovaného obdobia bolo celkom vydaných, vrátených a vyplnených 220 ks dotazníkov. Návratnosť bola teda 100 %-ná. Z uvedeného počtu bolo pri ďalšom spracovaní a analýze 60 dotazníkov vylúčených, čo činí 27, 27 %. Pri spracovaní sme nebrali do úvahy tie dotazníky, ktoré boli spracované za ten istý podnik dvakrát a tiež tie dotazníky, z ktorých bolo evidentne vidieť, že pri ich vyplňovaní sa nepostupovalo zodpovedne a boli vyplnené „len – tak“. To znamená, že v odpovediach sme nachádzali také, ktoré si navzájom protirečili.

Napríklad: na otázku: „Je zavedený vo vašom podniku controlling?“ je odpoveď „áno“ a na otázku: „Aké úlohy plní controlling vo vašom podniku?“, boli napríklad odpovede: „žiadne, nakoľko v podniku nie je controlling“. Podobne sme vylúčili z ďalšieho spracovania dotazníky, v ktorých bolo uvedené, že controlling v podniku funguje a nebola to pravda, nakoľko sme podnik poznali, resp. sme si to overili.

Ďalším spracovaním a vyhodnotením prešlo 160 dotazníkov, čo je z celkového počtu rozposlaných dotazníkov 72,73 %. Podľa nášho názoru je to dostatočná vzorka k tomu, aby sme mohli urobiť analýzu aplikácie a využívania controllingu v slovenských podnikoch.

Celkom bolo treba v dotazníku odpovedať na 45 otázok, ktoré tvorili štyri skupiny.

a) V základnej charakteristike podniku boli otázky ako: názov podniku, právna forma, predmet podnikania, veľkosť podniku, štruktúra kapitálu a podobne.

b) Druhá skupina otázok sa týka využitia controllingu v podniku. V rámci tejto skupiny boli napríklad otázky: “Máte v podniku zadefinované ciele, s ktorými môžete porovnávať skutočne dosiahnuté výsledky?“ „Je vo vašom podniku vytvorené samostatné oddelenie controllingu alebo samostatná funkcia controlléra?“..........

c) Nástroje, metódy controllingu, organizácia vnútropodnikového účtovníctva, tvorili tretiu skupinu otázok.

d) Poslednú skupinu otázok tvorili otázky z problematiky oceňovania podnikových a vnútropodnikových výkonov a rozpočtovanie režijných nákladov.

Zo 160 správne vyplnených dotazníkov sa zistilo, že controlling využíva takmer 40 % podnikov, 60 % podnikov nevyužíva. Podniky, ktoré majú aplikovaný a využívajú controlling sú obchodné spoločnosti a to akciové spoločnosti a spoločnosti s ručeným obmedzením, a sú to predovšetkým podniky so zahraničnou majetkovou účasťou.

Prieskum sa tiež uskutočnil v podnikoch: družstvá, verejnej správy, komanditné spoločnosti, neziskové organizácie, v slobodných povolaniach, u živnostníkoch, u FO. Výsledok? Ani v jednom z uvedených, sa controlling ako nástroj riadenia nevyužíva a ani v blízkej budúcnosti nepočítajú s jeho aplikáciou.

3

V predkladanom príspevku vzhľadom na limitovaný počet strán uvádzam niektoré výsledky dotazníkovej akcie iba za podniky – akciové spoločnosti. Vyberám iba niektoré otázky z dotazníka a ich odpovede, ktoré sú znázornené graficky.

Z celkového počtu podnikov, ktoré majú aplikovaný controlling pripadá na akciové spoločnosti takmer 47, 40 % a 52,60 % v s.r.o.

Na obr. č. 1 je uvedený počet akciových spoločností podľa veľkosti (počtu pracovníkov), ktoré majú aplikovaný a fungujúci controlling . Ide predovšetkým o podniky so zahraničnou kapitálovou účasťou, podnikajúce v oblasti strojárstva, stavebníctva, potravinárstva bankovníctva, poisťovníctva a v informačných technológiách.

Obr. č. 1. Veľkosť podniku (podľa počtu zamestnancov)

1

12 12

00

2

4

6

8

10

12

14

drobný (0-5

zamestnancov)

malý (5-25

zamestnancov)

stredný (25-500

zamestnancov)

veľký (nad 500

zamestnancov)

Počet podnikov

Zdroj: vlastné výpočty

Na otázku: „ Ktorú z podnikových činností považujete za rozhodujúci faktor úspešnosti podniku?“, odpovedalo najviac – 24 % manažment, nasleduje marketing a financovanie.

Obr. č. 2. Ktorú z podnikových činností považujete za rozhodujúci faktor úspešnosti podniku?

6%

18%

17%

24%

6%4%

17%

8% výskum a vývoj

marketing

financovani

manažment

personalistika

nákup

odbyt

iné


4

Otázkou: „ Aké sú hlavné dôvody vykonávania controllingovej činnosti vo Vašom podniku?“, boli hodnotené nasledovné odpovede.

• zabezpečenie cieľov podniku 24

• nevyhnutnosť vyplývajúca z trhovej situácie 8

• požiadavka vlastníkov alebo investorov 11

• konkurencia 2

• potreba flexibilného informačného systému 14

• iné: vyplýva z celkovej filozofie riadenia spoločnosti a zo systému riadenia materskej spoločnosti. Zabezpečenie ekonomických cieľov 0

Obr. č. 3. Aké sú hlavné dôvody vykonávania controllingovej činnosti vo vašom podniku?

40%

14%19%

3%

24% 0%

zabezpečenie cieľov podniku

nevyhnutnosť vyplývajúca z trhovej situácie

požiadavka vlastníkov alebo investorov

konkurencia

potreba flexibilného informačného systému


Celkom zaujímavé a z nášho pohľadu i správne boli odpovede na otázku:“ Aké úlohy plní controlling vo vašom podniku?“

• podpora plánovania a stanovenia cieľov podniku 24

• priebežné získavanie a spracovanie informácií na podporu rozhodovaní 25

• podpora kontroly s dôrazom na analýzu odchýlok 20

• spracovanie informácií do správ a prehľadov pre potreby manažmentu vlastníkov 23

• požiadavka vlastníkov alebo investorov 0

• účasť a zainteresovanie na výbere a príprave riadenia pracovníkov 4

• iné... 0

5

Obr. č. 4. Aké úlohy plní controlling vo Vašom podniku?

25%26%

21% 24% 0%

4%

0%

podpora plánovania a stanovenia cieľov podniku

priebežné získavanie a spracovanie informácií na podporu rozhodovaní

podpora kontroly s dôrazom na analýzu odchýlok

spracovanie informácií do správ a prehľadov pre potreby manažmentu vlastníkov

požiadavka vlastníkov alebo investorov

účasť a zainteresovanie na výbere a príprave riadenia pracovníkov

iné...


Ktorými oblasťami controllingu sa v pýtaných podnikoch zaoberajú nám ukazuje nasledujúci obrázok:

Obr. č. 5. Ktoré čiastkové controllingy vo Vašom podniku vykonávate?

24%

19%

16%

11%

14%

16% 0%

controlling predaja

controlling nákupu

controlling zásob

controlling logistiky

controlling personálny

controlling pohľadávok

iné.....


Nasleduje zaujímavá otázka: „ Aké prínosy ste zaregistrovali po zavedení controllingu vo vašom podniku ? „

• zlepšenie hospodárnosti podniku 17

• zníženie nákladovosti 13

6

• identifikovanie neefektívnych miest a činností 19

• zefektívnenie systému hodnotenia výkonov útvarov 12

• žiadne 0

• iné..... 0

Z uvedených odpovedí vyplýva, že pri správnej organizácii controllingu v podniku je nielen dôležitým nástrojom riadenia podniku ako celoku, ale i vnútropodnikových útvarov.

Obr. č. 6. Aké prínosy ste zaregistrovali po zavedení controllingu vo Vašom podniku?

Aké prínosy ste zaregistrovali po zavedení controllingu vo

Vašom podniku?

28%

21%

31%

20%

0%

0%

zlepšenie hospodárnosti podniku

zníženie nákladovosti

identifikovanie neefektívnych miest a činností

zefektívnenie systému hodnotenia výkonov útvarov

žiadne

iné.....


Mnohé podniky pre podporu a lepšie fungovanie controllingu majú záujem v najbližšom období zvýšiť kvalifikáciu pracovníkov controllingu,, zmeniť mienku pracovníkov v ostatných útvaroch o controllingu, zlepšiť technické vybavenie a zvýšiť právomoci pracovníkov controllingu (pozri obrázok č. 7) Tento trend je markantný najmä v bankovom sektore, ako píše i Dubcová, G.[1].

7

Obr. č. 7. odpovedá na otázku: „ Čo je podľa Vás možné vylepšiť na systéme controllingu vo Vašom podniku ? „

16%

13%

5%

23%7%

7%

16%

13% 0%

zlepšenie technické vybaveniezvýšiť právomoci controllingových pracovníkovinštitucionalizovať controlling – zriadiť samostatné oddeleniezvýšiť kvalifikáciu controllerovmodifikovať organizačnú štruktúruzlepšiť systém práce controllingového oddeleniazmeniť mienku pracovníkov ostatných oddelení o controllingukonzultovať controllingové algoritmy s externými poradenskými inštitúciamiiné......


Akciové spoločnosti, ktoré nevykonávajú controlling – z celkového počtu sledovaných podnikov, ktoré nemajú aplikovaný controlling tvoria akciové spoločnosti iba 10,6 %. I napriek tomu, že nemajú v podniku oddelenie controllingu, respektíve samostatnú funkciu controllora, využívajú pri riadení a rozhodovaní informácie získané z nástrojov vnútropodnikového controllingu. Medzi tieto nástroje patria: účtovníctvo, kalkulácie, rozpočty, normy, vnútropodnikové ceny a aj plány.

Z dotazníkovej ankety sme zistili, že iba jeden podnik s počtom pracovníkov nad 500 nemá aplikovaný controlling. Ide o podnik bez kapitálovej zahraničnej účasti .

8

Obr. č. 8. Veľkosť podniku (podľa počtu zamestnancov)

2

12

10

0

2

4

6

8

10

12

14

drobný (0-5

zamestnancov)

malý (5-25

zamestnancov)

stredný (25-500

zamestnancov)

veľký (nad 500

zamestnancov)

Počet podnikov


Na otázku: „ Ktorú z podnikových činností považujete za rozhodujúci faktor úspešnosti podniku?“ Najviac odpovedí dostali tieto činnosti: manažment, marketing, financovanie, nákup, podobne, ako reagovali na túto otázku i podniky, ktoré controlling využívajú.

Obr. č. 9. Ktorú s podnikových činností považujete za rozhodujúci faktor úspešnosti podniku?

6%21%15%

28%

6%15%

9%

0%

výskum a vývoj

marketing

financovani

manažment

personalistika

nákup

odbyt

iné


Ak využívate niektoré zo subsystémov controllingu, označte aké.

• plánovanie 10

• ad hoc analýzy 4

9

• manažérske účtovníctvo 3

• výkazníctvo 7

Obr. č. 10. Ak využívate niektoré zo subsystémov controllingu, označte aké.

41%

17%13%

29%plánovanie

ad hoc analýzy

manažérske účtovníctvo

výkazníctvo


Záver

Slovo controlling sa stáva stále viac známym pojmom i v slovenských podnikoch. Controllingové myslenie preniká nielen medzi top manažérmi, ale i medzi stredným manažmentom. Tento jav možno hodnotiť veľmi pozitívne. Veď prax sa snaží využívať čoraz intenzívnejšie controlling ako efektívny nástroj riadenia. Tento proces „postupného zžívania“ sa podnikov s flexibilnými ale veľmi prospešnými teoretickými metódami postupuje v niektorých podnikoch však veľmi pomaly, alebo vôbec. Dôkazom toho sú aj výsledky nášho prieskumu v slovenských podnikoch. Controlling ako moderný, ale veľmi prospešný nástroj riadenia využívajú predovšetkým podniky stredné a veľké, akciové spoločnosti, podniky so zahraničnou kapitálovou účasťou a v menšej miere podniky s ručeným obmedzením. Využívajú predovšetkým operatívny controlling. Malé podniky, živnostníci, slobodné povolania, podniky verejnej správy, takmer vôbec slovo controlling nepoznajú alebo si ho zamieňajú s kontrolou.

Z roka na rok rastie počet podnikov, kde slovo controlling sa dostáva do povedomia manažmentu . A to nás nesmierne teší. Na záver pre tie podniky, ktoré využívajú controlling odporúčame nasledovné:

•••• koordináciu dcérskych spoločností na Slovensku s materskými firmami, aby to nebol len čisto operatívny controlling, ale aj strategicky orientovaný,

•••• spoluprácu v rámci odberateľsko-dodávateľských vzťahov zameranú na skvalitnenie transformačného procesu podniku,

•••• väzbu na podniky s rovnakým zameraním s cieľom zabezpečenia banchemarkingu,

•••• záujem praktických controllorov podnikovej sfére o nové trendy informačných systémov controllingu.

10

Pre podniky, ktoré tento nástroj riadenia nevyužívajú, iba toľko: začnite čím skorej!

Literatura:

[1] Dubcová, G.: Progresívne trendy bankového controllingu. In: Ekonomika, financie a manažment podniku rok 2003. Zborník z MVK FPM EU v Bratislave pri príležitosti 50. výročia jej založenia. Bratislava 2003, s. 227-230.

[2] Bláhová, M.:Interkultúrny aspekt – neprehliadnuteľný fenomén úspešného manažmentu. In: Konkurence schopnost podniků a regionů v EU a ve světě. Sborník přispevků z medzinárodní vědecké konference. Cheb, záři 2005.

[3] Foltínová, A., Šagátová, S.: Aplikácia controllingu v malých a stredných podnikoch. In: Teórie ekonomiky a managementu organizací, 1. díl. Sborník z medzinárodní vědecké konference. VŠE v Praze 2006.

11

Využitie informácií controllingu v podnikoch SR

Alžbeta Foltínová

ABSTRAKT

Aplikácia a využitie controllingu v slovenských podnikoch. Pozícia controllingu v podniku. Funkcie a nástroje v podniku. Dotazníkový prieskum. Hodnotenie úrovne controllingových nástrojov v podnikoch. Definovanie závislosti aplikácie controllingových subsystémov na základe determinujúcich atribútov podniku. Výsledky dotazníkového prieskumu. Poskytovanie relevantných informácií a ich využitie manažmentom podnikov.

Klíčová slova: controlling, relevantné informácie, podnikobvé riadenie, nástroje controllingu, aplikácia controllingu, dotazníkový prieskum

Usage of Managerial Accounting Information in Business Area of the Slovakia

ABSTRACT

Application and implementation of managerial accounting in Slovak companies. A position of managerial accounting in a firm. Functions and tools of managerial accounting. Questionnaire surveys. Level evaluation of managerial accounting-based instruments in companies. Defining the dependence of managerial accounting sub-system application based on determinative company attributes. Classifying questionnaire information. Questionnaire survey results. Providing relevant information and its implementation by company management. Managerial accounting - its importance for decision-making processes.

Key words: managerial accounting, relevant information, corporate management, instruments of managerial accounting, usage of managerial accounting, questionnaire survey.

12

RECENZE

Autorka se zabývá controllingem jako jedním z nástrojů podporující úspěšnost podniku. Cílem příspěvku je prezentovat výsledky empirického šetření, které proběhlo na Slovenku k otázce využívání controllingu jako nástroje vnitropodnikového řízení. Dotazník byl založen na 45 otázkách a vzorek tvořilo 160 dotazníků. Autorka dospěla k závěru, že tento nástroj je využíván především těmi společnostmi, které mají zahraničního vlastníka. Příspěvek je aktuální a doporučuji ke zveřejnění.


1

Podpora a rozvoj inovační schopnosti průmyslových

podniků####

Jan Heřman*

Inovační procesy se všeobecně pokládají za klíč k hospodářskému a sociálnímu rozvoji. Inovace jsou důležitým endogenním faktorem růstu podnikatelských jednotek, zdrojem mimořádné hodnoty pro zákazníka a mimořádného zisku pro podnikatele. Inovace jako pilíř konkurenceschopnosti na jedné straně a jako výsledek kreativního intelektuálního zpracování informací, vědomostí, zkušeností a poznatků na druhé straně se tak stává prostředkem dalšího vývoje společnosti, jenž potom zase ovlivňuje prvky inovačního procesu a postupy inovačního managementu.

Cíl a metodologie výzkumného záměru

V úvodu je nastíněna základní myšlenka vědeckého a výzkumného problému, o jehož řešení usiluje projekt GAČR „Podpora a rozvoj inovační schopnosti průmyslových podniků“. Uvedená formulace výzkumného problému určuje a stanovuje základní cíle výzkumu, kterými jsou:

1. Na základě relevantních statistických dat provést analýzu a vyhodnocení inovačních aktivit a vývoje inovačního potenciálu České republiky, a to v komparaci se zeměmi Evropské unie. Identifikovat kladné a záporné stránky těchto procesů, včetně pozitivních a negativních činitelů.

2. Zpřesnit míru zaostávání České republiky a jejích ekonomických subjektů v oblasti inovačních aktivit a jejich inovačního potenciálu, včetně stanovení příčin tohoto zaostávání a naznačení způsobů jeho odstranění či zmírnění.

3. Formulovat doporučení pro podnikovou sféru, která by mohla přispět k růstu inovační aktivity a inovačního potenciálu ekonomických subjektů.

Pro splnění těchto cílů je nutné:

• definovat a vymezit pojmy „inovační potenciál“, „inovační aktivita“, „inovační výkonnost“ a stanovit faktory a kritéria vyplývající z jejich definic,

• určit metriku kvantifikace těchto faktorů a kritérií,

• kvantifikovat úrovně inovačního potenciálu a inovační aktivity státu a podniků,

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu „Podpora a rozvoj inovační schopnosti

průmyslových podniků“ registrovaného u Grantové agentury České republiky pod evidenčním číslem 402/06/0292.

* Doc. Ing. Jan Heřman, CSc. – docent; katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

• porovnat zjištěné hodnoty s etalony (standardy), kterými budou nejlepší evropské, resp. světově docilované hodnoty,

• definovat nebo alespoň deduktivně označit původ příčin zaostávání a nastínit či stanovit podmínky jejich odstraňování,

• uvedené poznání týkající se faktorů rozvoje inovačních aktivit a inovačního potenciálu převést do podmínek průmyslových podniků s ohledem na jejich specifika.

V souladu s cíli byly formulovány následující hypotézy:

Hypotéza 1: Současná úroveň inovačních aktivit a inovačního potenciálu České republiky je pod průměrem zemí EU.

Hypotéza 2: V oblasti inovačních aktivit podnikatelských subjektů má Česká republika v posledních letech spíše stagnující než rostoucí tendenci.

Z hlediska metod práce jsou použity deskripce, analýza, dedukce, hodnocení a syntéza poznatků získaných z odborné literatury, z článků v časopisech, ze směrnic a normativních dokumentů české vlády a Evropské komise, z programu ministerstva průmyslu České republiky a z expertních hodnocení. Na základě české i zahraniční odborné literatury a zdrojů Českého statistického úřadu, Eurostatu a jeho šetření o inovacích ve Společenství CIS-3, Evropského inovačního zpravodaje, Generálního ředitelství Evropské komise pro výzkum, Mezinárodního ekonomického fóra a Světové banky bude provedena analýza inovační politiky v ČR a inovačního chování českých podniků. Statisticko matematické zpracování těchto dat bude sloužit k ověření stanovené hypotézy. Pro hodnocení existujícího inovačního prostředí v České republice bude použita SWOT analýza. Analýza údajů ČSÚ a Evropského inovačního zpravodaje za několik období dá možnost definovat tendenci změn inovačního potenciálu a inovačních aktivit státu a podniků. Prozkoumání dat průmyslových podniků umožní provést základní charakteristiku inovačních aktivit a zjistit jejich specifika. Pro hlubší poznání obecných vztahů mezi veličinami charakterizujícími inovační aktivity státu a podniku, pro vniknutí do vnitřních souvislostí a formulaci stochastických funkčních předpisů odrážejících tyto vztahy, závislosti a souvislosti bude použita regresní a korelační analýza. Výpočty korelačních koeficientů umožní sledovat změny v rozdílných časových periodách.

Srovnání inovačního potenciálu a inovační výkonnosti ekonomických subjektů bude ilustrováno pomocí jejich kompozitních indikátorů. Jelikož inovační aktivita je ze své podstaty vícerozměrný proces zahrnující rozmanité vstupy a výstupy, neexistuje jeden konkrétní ukazatel, který by mohl reprezentativním způsobem zachytit inovační potenciál a inovační výkonnost ekonomického subjektu. Jednou z možností, jak se vypořádat s těmito problémy je konstrukce kompozitních indikátorů inovačního potenciálu a inovační výkonnosti, které shrnují údaje z několika ukazatelů. Kompozitní indikátory omezují zkreslení mezinárodních srovnání vlivem specifických problémů jednotlivých ukazatelů a umožňují zohlednit vícerozměrnou podstatu inovačního potenciálu a inovační výkonnosti.

Zadaný projekt bude zpracován v následující struktuře:

• nové poznatky v teorii inovací - systematizace základních definic inovací a vymezení pojmů „inovační potenciál“, „inovační výkonnost“ a „inovační aktivita“;

• tvůrčí charakter inovačního procesu;

• objasnění rozdílů mezi prvotními podněty a informačními zdroji pro inovace včetně změn vyvolaných novými okolnostmi a výzvami současného poznání v teorii inovací a ve faktorech úspěšnosti podniku;

3

• celoevropské inovační aktivity – vliv Lisabonské strategie a její revize na inovační procesy v České republice;

• kooperace inovačních činností mezi státy;

• inovační potenciál ČR;

• inovační aktivity českých firem.

Vymezení problematiky a formulace vědeckého a výzkumného

problému

Role inovací spočívá v obnovení ziskovosti kapitálu, v záměně kapitálu zastaralého, opotřebovaného kapitálem novým, jenž může vytvářet vyšší hodnoty. Inovace je tudíž hlavní složkou podnikavosti.

Ve 21. století se inovace stává jedním ze základních prvků růstu světové ekonomiky. Velký inovační potenciál velkých ekonomických firem, spolupráce výzkumu a vývoje s aplikační sférou a inovativní malé a střední podniky se stávají hlavním zdrojem růstu prosperity, konkurenceschopnosti a životní úrovně v moderní ekonomice založené na znalostech. Velkou předností samotných inovací je skutečnost, že jejich realizace není časově tak náročná, jako je tomu u ostatních oblastí znalostní ekonomiky a rovněž podpůrných segmentů pro inovace, jakými např. jsou vzdělávání, věda a technologie, e-government, telekomunikace, báze dat znalostí či networking.

Současná doba přináší nové výzvy ovlivňující inovační proces. V tuto chvíli se jako významné tendence jeví:

• vývoj nových technologií,

• urychlující se tempo mezinárodní ekonomické integrace;

• individualizace a dynamika chování kupujících,

• radikální změny v okolí podniků,

• proces přechodu na znalostně založenou ekonomiku a společnost.

Důsledky těchto jevů jsou:

• zkracování inovačních cyklů,

• prohlubování kooperace mezi aktéry inovačního systému,

• prosazování síťové orientace do řízení,

• zvýšení role a úrovně aktivit centrálních řídicích orgánů a regionálních správ v inovačním systému,

• důraz na ekologické aspekty.

Rozvoj současných technologií (hlavně tzv. konvergujících technologií) vyvolává vznik nových povolání, trhů a tržních segmentů, což přímo souvisí s akcelerujícím inovačním procesem. Růst složitosti moderních informačních a komunikačních technologií podmiňuje a

4

současně umožňuje vytváření globálního síťového prostředí. V konkurenci s nejlepšími světovými firmami, jež je výsledkem globalizačních trendů, lze obstát pouze neustálým zlepšováním stávajících výrobků, technologických postupů a služeb, zaměřením inovací na přizpůsobení výrobků přáním zákazníků, zaváděním dodatečných služeb, simultánním uplatňováním inovací na všech trzích.

Turbulentní prostředí se od konce osmdesátých let 20. století ještě prohlubuje do stavu chaosu. Pravděpodobnost správného rozhodování v nestabilních podmínkách, předvídání chování proměnlivého okolí, to často přímo souvisí s úrovní poznání manažera. Nestabilita okolí chápaná jako výzvy se stává ideálním podnikatelským prostředím pro připravené.

V posledním období se podíl znalostí na rozvoji vyspělých ekonomik stal základním faktorem jejich rozvoje a růstu. V České republice byla v prvním pololetí 2005 formulována Strategie hospodářského růstu (SHR) založená na znalostech tak, jak to již učinily některé vyspělé státy. Jedním z pěti pilířů, na kterých podle SHR stojí konkurenceschopnost české ekonomiky, je výzkum, vývoj a inovace. Koncepce znalostní a inovační společnosti musí být navzájem propojeny. Současná ekonomika poněkud koriguje názory Petera F. Druckera na inovace založené na vědeckých objevech jako nejméně spolehlivý a obtížně předpověditelný, temperamentní, nevypočitatelný a velmi těžko řiditelný druh inovací. Právě tyto inovace, jako nedílná součást ekonomiky založené na znalostech, mohou ČR napomoci k tolik očekávané a potřebné prosperitě.

V roce 2000 přijala Evropská rada tzv. Lisabonskou strategii, aby se Evropa stala integrovanou, konkurenceschopnou, dynamickou, na vědě založenou ekonomikou, která bude patřit mezi nejvýkonnější hospodářské prostory světa. Za klíčový předpoklad dosažení těchto cílů je považováno vytváření a šíření technologické změny prostřednictvím intenzivnějších výzkumných a inovačních aktivit a zvyšování kvality lidských zdrojů. Přechod k ekonomice a společnosti založené na znalostech je mimo jiné zapotřebí připravit pomocí lepší politiky, pokud jde o informační společnost, výzkum a technologický rozvoj, a urychlením procesu strukturálních reforem směřujících ke konkurenceschopnosti, inovacím a dokončení vnitřního trhu. Úspěšné splnění cílů stanovených v Lisabonské strategii však závisí především na odhodlání členských států promítnout dohodnuté priority do své domácí politické agendy. Dosažení cílů bude rovněž záležitostí soukromého sektoru a partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem.

Česká republika, jako členský stát EU, přijala základní principy, které pro oblast technického rozvoje a inovací byly deklarovány nejvyššími orgány EU. Inovační činnost českých podniků je ovlivněna Lisabonským procesem.

Na začátku listopadu 2004 poradní skupina, vedená bývalým nizozemským premiérem Kokem, předložila představitelům EU zprávu, jež kritizuje nevydařenou realizaci klíčových reforem ke splnění desetiletého plánu k posílení konkurenceschopnosti EU a doporučuje, co je třeba udělat, aby Evropská unie nezaostávala za USA a Asií v růstu, produktivitě, inovacích a konkurenceschopnosti. V návaznosti na tuto analýzu na vrcholné schůzce Evropské unie v roce 2005 byla přijata revidovaná Lisabonská strategie, přesměrovaná na ekonomický růst a tvorbu pracovních míst.

Nepřehlédnutelná je i úloha kooperace v inovační oblasti. Jak zní hlavní argument podporující nutnost Lisabonské strategie, opatření jednoho státu EU získají na síle, když se na něm budou podílet všechny další členské země. Čím lépe se Evropské unii podaří, aby posunula kupředu rozvoj vědomostí zároveň s otevřením svých trhů, o to silnější a konkurenceschopnější budou národní ekonomiky jednotlivých členských států. Lisabonský proces byl ve svém vzniku koncipován a chápán jako kooperační činnost všech členských

5

zemí EU ve snaze předstihnout v konkurenceschopnosti USA a Japonsko do roku 2010. Realita vývoje v EU však tuto vizi posunula o řadu let dále za rok 2010.

Přes všechny těžkosti vývoje je Program evropské spolupráce v oblasti aplikovaného a průmyslového výzkumu a vývoje EUREKA příkladem kooperace organizované na principu bottom–up. Návrhy a iniciativa vycházejí zdola, od jednotlivých průmyslových podniků a firem, výzkumných ústavů a vysokých škol, které mají o spolupráci bezprostřední zájem. Síťový charakter projektu EUREKA umožňuje potřebnou pružnost a rychlost procedur. Výhodou sítě je také přenos implicitního vědění, které má velký význam pro inovační proces.

Inovační aktivita podniků je do značné míry ovlivněna prostředím, které tuto činnost může stimulovat nebo naopak brzdit.

Před vstupem do EU byla přijata Národní inovační strategie ČR (dále NIS). Začátkem července 2005 schválila vláda ČR Národní inovační politiku (dále NIP) na léta 2005–2010 jako souborný realizační dokument navazující na Národní inovační strategii. Národní inovační politika byla připravována ve spolupráci se všemi resorty, Svazem průmyslu a dopravy ČR i akademickými institucemi a v těsné návaznosti na Strategii hospodářského růstu, z níž vlastně vychází. Regiony České republiky stojí nyní před jedinečnou příležitostí využít výhod, daných integrací do společného evropského ekonomického prostoru a musí sehrát svoji roli při vytváření rozvojových strategií zaměřených ke společným evropským cílům a při jejich implementaci. Analýzy hospodářských trendů a politik nejdynamičtěji rostoucích ekonomik ukazují, že inovační kapacita na regionální úrovni je důležitým faktorem pro adaptaci na rychlé změny a pro posilování konkurenceschopnosti.

Rozdíly mezi regiony v EU–27 z hlediska hospodářského, sociálního a demografického jsou výrazné. Proto regionální politika Evropské unie je zaměřena na podporování zaostávajících regionů. Podpora regionu a jejich rozvoj je jednou z priorit Evropské komise, výdaje na tyto účely představují druhou největší položku (za společnou zemědělskou politikou) ve výdajích Evropské unie a zahrnují jednu třetinu rozpočtu. Nástrojem realizace regionální politiky Evropské unie jsou strukturální fondy. Po rozšíření Evropské unie o země ze střední a východní Evropy a Středomoří se rozdíly mezi bohatými a chudými regiony v Evropě ještě více prohloubily. To nepochybně povede k dalšímu rozšíření aktivit Evropské komise na podporu regionálního rozvoje a inovačních strategií.

Studie Evropské komise ukazují, že koordinace aktivit v oblasti výzkumu a vývoje a podnikatelské sféry, zrovna tak jako uvádění vědeckých a technických poznatků do komerčního využití není dostatečná a proto je třeba vytvářet inovační strategie na regionální úrovni. Na tomto názoru se shodli vědci, výzkumníci, podnikatelé i zástupci místní samosprávy.

Zřetelné úspěchy byly dosaženy především v těch regionech ČR (např. Jihomoravský, Plzeňský, hl. m. Praha), ve kterých se do procesu tvorby regionálních inovačních strategií (RIS) zapojila řada evropských regionů, v nichž inovační strategie již byla vypracována. Spolupráce v rámci mezinárodních projektů slouží k předávání zkušeností se zaváděním regionálních inovačních strategií a rovněž je iniciována přímá spolupráce mezi malými a středními inovačními podniky z různých evropských regionů.

Ekonomický růst není nutně spojen se znečišťováním životního prostředí. Podpora ekologicky efektivních inovací se stává dnes převažujícím trendem. Technologie šetrné ke zdrojům jsou předností na globálních trzích a Evropa musí vsadit na ekologicky efektivní inovace pro posílení své konkurenceschopnosti.

Dopadem výše uvedených trendů je nabývání inovačním procesem stále globálnějšího charakteru. Výsledky výzkumu a vývoje se v podobě nových technologií šíří stále snadněji a

6

rychleji. Země, které se stávají pouze pasivními „příjemci“ nových technologií a nepřispívají vlastním výzkumem ke zrychlování inovačního cyklu, se jak v ekonomické konkurenceschopnosti, tak v globální ekonomické soutěži a následně i v životní úrovni dostávají do stále nevýhodnější pozice.

K úspěchu v oblasti inovačních aktivit dochází v zemích, které je dokáží efektivně řídit. Posuzování účinnosti národního inovačního systému se realizuje v rámci sledování pokroku této země v Lisabonském procesu. Od roku 2000 zveřejňuje Evropská komise Evropský inovační zpravodaj (European Innovation Scoreboard - EIS) jako nástroj ročního hodnocení Lisabonské strategie. Přehled a srovnání agregované inovační výkonnosti je dán souhrnným inovačním indexem, který se vypočítává i pro nové členské země EU. V roce 2004 se Česká republika propadla z jedenáctého až na sedmnácté místo žebříčku EIS. Prohloubila se nejen propast mezi ČR a vedoucími zeměmi, ale zvětšila se i mezera mezi ČR a průměrem EU.

Velkým úkolem pro Českou republiku je vytvoření předpokladů pro rychlejší růst. Meziroční růst českého hrubého domácího produktu (dále HDP) se zvýšil z 1,5 % v roce 2002 na cca 6,3 % v roce 20061, což znamená podstatné zvýšení oproti minulým obdobím a představuje pozvolné tempo přibližování k životní úrovni Evropské unie. Existuje však prostor pro větší ambice v růstové výkonnosti.

Firmy zpravidla nezvládají komplexní přístup k realizaci inovací na podnikové úrovni, což se může projevit v nedostatečné efektivnosti inovačního procesu. Malá komplexnost inovačních akcí je odvozena z vysokých absencí tzv. vyvolaných inovací u ostatních prvků podnikatelských jednotek.

Tuzemský inovační systém také nesplňuje nároky na komplexnost inovací, které vyžadují probíhající procesy globalizace a nemá zatím charakter inovační sítě. Nejsou tak vytvořeny předpoklady pro efektivní zvládání inovačních procesů v nových podmínkách. Jedná se s největší pravděpodobností pouze o kooperace s dodavateli, zákazníky, podniky služeb, výzkumnými institucemi apod., tj. pouze o jednotlivé izolované prvky (solitéry), které spolupracují.

Trendy, které jsou patrné v posledních letech, svědčí o tom, že se situace v oblasti inovací mírně zlepšuje. Proto lze udělat závěr, že ekonomika ČR není zatím doprovázena dostatečnou inovační aktivitou, výkonností a inovačním potenciálem a proto nemůže existovat spokojenost se současným stavem.

Všechny výše uvedené skutečnosti svědčí o správnosti zvoleného výzkumného záměru, o jehož řešení grant usiluje. Je nesporné, že základním předpokladem dynamiky ekonomického růstu je trvalý, výkonný a efektivní inovační proces. V úvodu naznačená charakteristika ekonomického vývoje integrující se Evropy potvrdila, že jedním z rozhodujících předpokladů ekonomického růstu, jeho potřebné dynamiky a efektivnosti jsou intenzivní a trvalé inovační aktivity ekonomických subjektů, které mají svůj základ v jejich silném a stále rostoucím inovačním potenciálu. Zaostává-li v tomto smyslu rozvinutější část států EU, tím spíše zaostávají nové členské země, včetně České republiky. Je známou skutečností, že v obou růstových předpokladech, kterými jsou inovační potenciál a reálné inovační aktivity, zaostávají ekonomické subjekty České republiky za průměrem zemí Evropské unie. Rozsah, intenzita a efektivnost inovačních procesů každého ekonomického subjektu jsou podmíněny jeho inovačním potenciálem, ale i inovačním potenciálem a inovačními aktivitami nejen celých ekonomik států, ale logicky všech jejich částí, tzn. ekonomik regionů a ostatních podniků. Přes politické problémy a těžkosti týkající se ratifikace Evropské ústavy, není zpochybňována nezbytnost pokračujícího integračního procesu zemí tohoto starého

1 Eurostat, Release 10.2. 2007

7

kontinentu za účelem vytváření ekonomicky silné a konkurenceschopné Evropy. V tomto smyslu je uznávána platnost a nezpochybnitelnost pozitivních synergických efektů doprovázejících svobodný integrační proces v Evropě. Inovační aktivity a inovační potenciál všech ekonomických subjektů hraje a vždy bude hrát jednu z rozhodujících, klíčových rolí v tomto ekonomickém posilování Evropy. Je tedy reálný a oprávněný předpoklad, že zlepšení a zvětšení inovačního potenciálu, využívaného pro zvětšení a zintenzivnění inovačních aktivit podniků a ekonomik států napomůže k trvalé dynamice ekonomického růstu.

Slabší ekonomická pozice České republiky v těchto růstových faktorech vyvolává potřebu seriózních vědeckých analýz příčin tohoto nežádoucího stavu. Je proto nutné definovat to, co vše je nezbytné v ekonomice státu (ČR) a v jeho podnicích udělat pro to, aby se posílil inovační potenciál a zvýšila se inovační aktivita ekonomiky ČR a jejích jednotlivých podniků. Vědecká komparace s těmi nejlepšími ve vývoji rozhodujících charakteristik a kritérií vypovídajících o úrovni inovačních aktivit a inovačního potenciálu ekonomických subjektů, provedená především v rámci zemí EU, případně i v širším kontextu, by měla přispět nejen k určení míry našeho zaostávání, ale také k poodhalení jeho pravděpodobných příčin a způsobů jejich řešení nebo alespoň zmírnění. Jde tedy o vědecký problém, jehož řešení je založené na poznání a komparaci relevantních údajů a informací, jež by měly vyústit ve formulaci základních návodů na řešení problému zaostávání českých ekonomických subjektů v inovačních aktivitách a v rozvoji inovačního potenciálu České republiky a jejích ekonomických subjektů.

Závěr

Současná doba přináší nové výzvy ovlivňující inovační proces. V tuto chvíli se jako vlivné tendence jeví vývoj nových technologií, urychlující se tempo mezinárodní ekonomické integrace, individualizace a dynamika chování kupujících, radikální změny v okolí podniků a proces přechodu na znalostně založenou ekonomiku a společnost. Důsledky těchto jevů a rovněž vlivnými činiteli jsou zkracování inovačních cyklů, prohlubování kooperace mezi aktéry inovačního systému, prosazování síťové orientace do řízení, zvýšení role a úrovně aktivit centrálních řídicích orgánů a regionálních správ v inovačním systému a důraz na ekologické aspekty.

Literatura:

[1] Dvořák, J. a kol.: Management inovací. Praha, VŠMIE, 2006.

[2] Heřman, J.: Rozbor řešení grantového projektu a program prací pro další rok, GAČR, 2007.

[3] Heřman, J., Zeman, K.: Průmyslové inovace, Vydavatelství Oeconomica, VŠE, Praha, 2002.

[4] Heřman, J., Zeman, K.: Produkční controlling, VŠE, Praha, 2007.

8

Podpora a rozvoj inovační schopnosti průmyslových podniků

Jan Heřman

ABSTRAKT

Inovační procesy jsou klíčem k hospodářskému a sociálnímu rozvoji a důležitým endogenním faktorem růstu podnikatelských jednotek, zdrojem mimořádné hodnoty pro zákazníka a mimořádného zisku pro podnikatele. Inovace jako pilíř konkurenceschopnosti na jedné straně a jako výsledek kreativního intelektuálního zpracování informací, vědomostí, zkušeností a poznatků na druhé straně se tak stává prostředkem dalšího vývoje společnosti. Ten potom ovlivňuje prvky inovačního procesu a postupy inovačního managementu.

Klíčová slova: Inovace, inovační podnikání, objev, vynález, know-how, patent, vědeckotechnický park, financování inovací

Innovation implementing support of industrial concern

ABSTRACT

Innovation processes are economic and social expansion key and high endogenic factor of growth of business subjects, extraordinary source actual utility value for consumer. Innovation is element of competetive advantage and instrument of advancement of company. This after inspire elements of innovation process and innovation management procedures.

Key words: Innovation, innovative business, discovery, invention (n. discovery), know-how, patent, scientific and technical park, financing of innovation.

9

RECENZE

Autor se ve svém příspěvku zaměřil na skutečnost, že inovace představují v současné době důležitou podmínku konkurenceschopnosti v globalizující se ekonomice a současně upozorňuje na změněnou pozici vědy v inovačním procesu. Stále větší podíl pracovníků je integrován do inovačních aktivit a jsou angažováni v hledání rozmanitých sfér aplikace poznatků vědy ve výrobě. Tento trend není možné úspěšně dále rozvíjet bez znatelné státní podpory vědy a výzkumu. V příspěvku je uveden podíl výdajů na výzkum a vývoj ze státního rozpočtu ČR a je provedeno porovnání se situací v zemích EU. Vzhledem k jeho nižšímu podílu ve srovnání s průměrem zemí EU jsou uvedena navrhovaná vládní opatření ke zlepšení tohoto nepříznivého stavu. Zároveň je zmíněna zcela mimořádná úloha vysokých škol a vědeckotechnických parků při řešení výzkumných projektů v oboru inovačních procesů.

Ing. Pavel Švejda, CSc.

NPV - teoretické základy a vybrané problémy praktických aplikací ####

Jiří Hnilica*

V současné době je základní doporučovanou metodou při procesu oceňování investičních záměrů metoda (čisté) současné hodnoty. Tato metoda převádí budoucí peněžní toky na současnou hodnotu při zohlednění faktorů času a rizika. Investiční záměr by měl být realizován, pokud současná hodnota příjmů převýší současnou hodnotu výdajů, neboli pokud čistá současná hodnota je kladná. Nejčastěji uvažovaný charakter peněžních toků je takový, že nejdříve se realizuje investice (záporný peněžní tok), která následně indukuje budoucí kladné peněžní toky. Zjednodušme analyzovanou situaci tak, aby v prvním roce byla uskutečněna nutná investice (I) s tím, že hned od dalšího roku investice začne generovat čisté peněžní příjmy.

( )( )1 1

Ti

ii

PNPV I PV P I

r=

= − + = − ++

∑ , (1)

kde NPV – čistá současná hodnota,

I – velikost nutné investice,

PV – současná hodnota,

P – kladné peněžní toky,

r – diskontní míra (požadovaný výnos),

T – doba životnosti investice.

Asi nejméně problematickým parametrem vzorce (1) bývá stanovení výše investice I. Vzhledem k tomu, že investice je vynakládána v počátečních fází investice, tak nejistota spojená s její výší je obvykle menší než u dalších parametrů modelu. Zastavme se v další části textu u ostatních parametrů: i, r a P.

Problém načasování peněžních toků

Prvním problémem, který bych zde zmínil, je načasování peněžních toků. Jak je přímo z názvu „peněžní tok“ evidentní, jedná se o tok peněz v čase. Například developerská firma, která buduje obytný objekt, nejdříve obytný objekt musí postavit. To může trvat jeden až dva roky. Výdaje na stavbu ovšem nejsou realizovány v jediný okamžik (jak model nejčastěji

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného záměru „Nová teorie ekonomiky a managementu

organizací a jejich adaptační procesy“ registrovaného u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod evidenčním číslem MSM 6138439905.

* doc. Ing. Jiří Hnilica, Ph.D. – docent; katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

předpokládá), ale postupně během celého období investiční výstavby. Otázka tedy zní. „K jakému časovému období peněžní tok diskontovat?“. Praxe většinou situaci zjednodušuje tak, že reálně spíše spojité peněžní toky převádí na diskrétní veličiny, tj. do určitého okamžiku a k tomuto okamžiku je diskontuje.

Problém shrnuje následující obrázek. Prakticky se nejčastěji diskontují peněžní toky vždy ke konci období jejich realizace. Vyjímkou je obvykle počáteční investice, která se většinou nediskontuje. Asi nejvhodnější postup by ovšem bylo (máme-li zůstat u diskrétních veličin), aby se všechny peněžní toky diskontovaly k polovině časové periody. Tedy investice k ½, první kladný peněžní tok k 1½, druhý k 2½ atd.

Obr. 1: Peněžní tok v čase

Problém stanovení diskontní míry

Dalším problémem je stanovení relevantní diskontní míry r. Situace v České republice i v mnoha dalších evropských státech je obtížná v porovnání se Spojenými státy v tom, že pouze malá část podniků se obchoduje na veřejných trzích, a proto přístup k tržním datům pro kalibraci modelů je více než obtížný. Podaří-li se nějak požadovaný výnos odhadnout, dostáváme se k další překážce, pokud podnik (projekt) je financován s více finančních zdrojů. Jako diskotní míra se používá v těchto situacích průměr požadovaných výnosových měr (tzv. WACC – Weighted Average Cost of Capital). Ale k přesnému stanovení WACC pro výpočet tržní hodnoty podniku potřebujeme znát tržní odhad hodnoty finančních podílů. Dostáváme se tak do určitého bludného kruhu. K tomu, abychom tento problém vyřešili, ovšem dnes existuje řada poměrně sofistikovaných postupů (iterace, stanovení plánovaných podílů jednotlivých finančních účastí apod.), nicméně prakticky se v mnoha případech vychází zcela chybně z účetních místo tržních hodnot finančních podílů.

Problém stanovení očekávaných peněžních toků

Třetím problémem, kterým bych se zde rád zabýval podrobněji, neb – na rozdíl od výše nastíněných problémů – jsem se z jeho explicitním uvedením nesetkal v žádné běžné učebnici podnikových financí (jak z řad domácích, tak zahraničních), je problém stanovení očekávaných peněžních toků v jednotlivých letech životnosti projektu Ci. Co bych rád zdůraznil, je slovo očekávaných. Model NPV je skutečně postaven na „expected values“, což statisticky znamená na „středních hodnotách“. V praxi se setkáváme s mnoha chybami, které mohou vést k tomu, že do modelu NPV není střední hodnota dosazena.

0 1 2 3 4

-1 000

+400 +400 +400

3

Chyba záměny středních hodnot za hodnoty nejpravděpodobnější

Nejčastějí chybou při výpočtu NPV bývá, že se za odhad budoucích peněžních toků dosazují nejpravděpodobnější hodnoty místo hodnot středních. Chyby se nedopouštíme pouze za situace, je-li nejistota spojená s očekávanými budoucími peněžními toky symetrická na obě strany – pak nejpravděpodobnější hodnota je i hodnotou střední. Situace je patrná na následujícím obrázku. Je-li vhodné nejistotu ohledně určité parametru modelovat například pomocí trojúhelníkového rozdělení, pak v případě asymetrie nejsou střední (mean) a nejpravděpodobnější (mode) hodnoty totožné.

Obr. 2: Symetrie rozdělení – nejpravděpodobnější a střední hodnota

Chyba neuvažování nejistoty ohledně skutečné hodnoty NPV

Pokud se zamyslíme nad vstupními proměnnými vzorce (1), zjistíme, že vzorec reflektuje nejistotu o očekávaných budoucích peněžních tocích pouze ve jmenovateli v diskontní sazbě r. Ta ale většinou (z modelu CAPM) zahrnuje pouze tzv. systematické riziko. Nicméně pro hodnotu podniku (zejména v oblasti private equity) může být podstatné i riziko specifické (v CAPM považované za plně diverzifikovatelné v rámci portfolia.).

Pro podnik, který maximalizuje svoji hodnotu, je důležité, aby byl vystaven optimální míře rizika. Pokud nárůst rizika by byl příliš nákladný, podnik nebude realizovat některé projekty a nebo bude uskutečňovat projekty, které riziko snižují (např. vstupovat do derivátových pozic). Z tohoto hlediska je klasická míra čisté současné hodnoty jako kritérium (ne)realizace projektu nepostačující. V podnikových financích se běžně setkáváte s volatilitou (směrodatnou odchylkou) a koeficientem β jako základními míra rizika. Z modelu CAPM víte, že trhy ohodnocují firmy nikoliv na základě jejich celkové volatility (měřenou nejčastěji směrodatnou odchylkou), ale pouze na základě jejich systematického rizika – i.e. jejich příspěvku k celkovému riziku (efektivního) portfolia. Firma, která má vysoké celkové riziko – volatilitu, ještě v žádném případě neimplikuje vysokou diskontní míru. Bude-li totiž toto riziko diverzifikovatelné, a předpokládejme, že zcela, pak diskontní míra bude pouze odrážet časovou hodnotu peněz prostřednictvím bezrizikového výnosu. Jediné, co trhy na základě této teorie zajímá, je velikost systematického rizika. Jaká je ale firemní praxe?

Abychom situaci poněkud zpřehlednili, uvažujme, že podnik realizuje pouze jeden projekt (tudíž pro výpočet hodnoty podniku nemusíme uvažovat vzájemnou závislost jednotlivých projektů). Hodnota projektu je určena diskontováním očekávaných (středních) hodnot budoucích peněžních toků. Jaká je ale skutečná nejistota odhadu NPV (resp. PV) peněžních toků, pokud budeme například uvažovat, že tržby a tedy i peněžní toky jsou v čase korelované? Ze statistiky je známo, že střední hodnota náhodných veličin není ovlivněna jejich vzájemnou kovariancí resp. korelací. Teoreticky tedy meziroční korelace nemají na střední hodnoty vliv, a proto hodnotu podniku (projektu) teoreticky neovlivňují. Nicméně to již není pravda o rozptylu, a tedy ani o celkové nejistotě (Hnilica, J., 2005, 2006; Stulz, R.,

4

2003). Následující obrázky tuto tezi dokumentují. Zachycují desetiletý projekt, který generuje kladné peněžní toky s tím, že 1) peněžní toky jsou meziročně nezkorelované, 2) meziročně kladně zkorelované, 3) meziročně záporně zkorelované.

Obr. 3: Meziroční korelace a nejistota odhadu NPV

Z obrázků je evidentní, že hodnota projektu dle NPV se při různých meziročních korelacích nemění (mean, tj. střední hodnota je identická), avšak nejistota ohledně NPV se mění zcela radikálně. Zamyslíme-li se, jaká situace je asi ze tří výše uvedených situací nejreálnější, pak to nejspíše bude situace, kdy jsou peněžní toky meziročně spíše kladně korelované. Roste-li podnik v roce t, pak bude růst pravděpodobně i v roce t+1. Daří-li se v roce t méně než se očekávalo, pak bude nadhodnocený nejspíše i odhad pro rok t+1. Určitá kladná korelace je proto reálnější spíše než meziroční nezávislost či dokonce závislost opačná. Jak nejistota ohledně NPV projektu ovlivňuje ochotu investorů vstupovat do projektu je otázka sice spíše kvalitativní povahy, avšak zcela určitě tu nějaká závislost bude. I když zatím neexistuje jednoznačný postup jak nejistotu do propočtu NPV zahrnout, tak pomocí běžně dostupných simulačních softwarů ji jednoduše můžeme spočítat – jak dokumentují obrázky výše a získat tak velmi užitečnou informaci pro investiční rozhodování.

Závěr

Na závěr nutno zdůraznit, že existují situace, které vůbec nelze do klasicky prováděného výpočtu NPV zahrnout. Jsou jimi různé závislosti – jako například mezi odhadem prodejů a variabilními náklady –, vstup konkurence při určitém objemu prodejů, rozpouštění ztráty minulých let při kalkulaci daňového břemene, budoucí výsledek voleb a z toho plynoucí sazbu daně z příjmu atd. Existuje mnoho proměnných, která nám mohou silně ovlivnit nejenom nejistotu ohledně NPV a i samotnou hodnotu NPV (Groenendaal, 2005). Celou řadu z nich nelze jednoduše pouze pomocí tabulkového procesoru typu MS Excel do modelu NPV vůbec zahrnout. Nicméně existuje celá řada softwarových podpor jako například Crystal Ball

5

či @RISK, které si z reálně existující komplexitou dokaží poradit. Je jen škoda, že se u nás na rozdíl od USA používají jen velmi zřídka, byť jejich ceny nejsou velké. Navíc fungují přímo v prostředí MS Excel, takže jsou uživatelsky velmi přívětivé.

Literatura: [1] Groenendaal, H. (2005): Corporate Finance Risk Analysis With Crystal Ball® – Are We

Adding Value? In: Proceedings of the 2005 Crystal Ball User Conference, Decisioneering, Inc., Denver, 2005.

[2] Hnilica, J. (2006): Využití simulačních přístupů při řízení firmy. Manažment hodnoty podniku - rok 2006. In: MIŠKANIN, Marián (ed.). Bratislava : 27. 4. - 28. 4. 2006, Fakulta ekonómie a podnikania Bratislavskej vysokej školy práva v Bratislave a Slovenská Asociácia Ekonomických Znalcov, 2006, s. 125 – 132.

[3] Hnilica, J. (2005): Risk management v nefinanční firmě. Praha : Oeconomica, 2005

[4] Stulz, R.(2003): Risk Management and Derivatives. Thomson South-Western, 2003

6

NPV - teoretické základy a vybrané problémy praktických aplikací

Jiří Hnilica

ABSTRAKT

Ve výuce i v praxi se metoda (čisté) současné hodnoty (NPV) považuje za základní metodu pro oceňování projektů či podniků. Praktické aplikace avšak v mnoha případech nesledují teoretickou podstatu modelu a do modelu jsou dosazovány nevhodné či dokonce mylné proměnné. Příspěvek poukazuje na nejčastější prohřešky v praktických aplikacích metody NPV a na to, jak se jim vyhnout zejména využitím simulačních nástrojů.

Klí čová slova: Čistá současná hodnota; analýza rizika; Monte Carlo simulace.

NPV – theoretical foundations and selected issues of practical implementations

ABSTRACT

Net present value approach (NPV) is considered both by academicians and practicians as fundamental method for assessing the value of projects or enterprises. Practical implementations however are often flawed because they deviate from theoretical underpinnings of the valuation model based upon NPV and wrong variables are plugged in. This paper demostrates the most common errors appearing in practice and how to possibly avoid them especially with the help of simulation-based tools.

Key words: Net present value; Risk Analysis; Monte Carlo simulation.

7

RECENZE

Příspěvek velmi výstižně a na malém prostoru mapuje základní problémy týkající se používání čisté současné hodnoty v nefinančních firmách. Zabývá se otázkami jako je načasování peněžních toků, stanovení diskontní míry a stanovení očekávaných peněžních toků. Specielně poslední problém je analyzován podrobněji, je ukázáno k jakým problémům může vést záměna očekávané a nejpravděpodobnější hodnoty. Dále je na obrázcích prezentován příklad , kde je ukázáno jaký vliv může mít korelace jednotlivých peněžních toků na výsledné pravděpodobnostní rozdělení, i když očekávaná NPV zůstává stejná. V závěru se autor zmiňuje o dvou softvarových produktech. Možná by stálo za to rozšířit příspěvek o podrobnější informaci, stačí pár řádek, protože určitě vzbudí zájem.

Příspěvek považuji za zdařilou exkurzi do problematiky NPV a doporučuji k publikování.

doc. Jiří Málek, Ph.D.

Podnik v proměnách času####

Eva Kislingerová*

Cílem tohoto příspěvku je upozornit na některé posuny, které nastávají v souvislosti s vývojem okolí v podniku. Lze konstatovat, že posledních cca 20 let se prostředí dynamicky proměňuje a podnik musí na tyto změny reagovat. Současně se posouvají i názory na disciplinu podnikového hospodářství, kde objektem poznání je právě podnik. Neoklasikové a nauka o podnikovém hospodářství, resp. podnikové ekonomice zaměřená na výrobní faktory podnik chápe jako instituci pro účelnou kombinaci výrobních faktorů. Nyní však dochází k zásadnímu posunu ve vnímání role výrobních faktorů a jejich vlastnictví, již se primárně neanalyzuje vznik těchto statků, tj. v centru pozornosti nejsou výrobní faktory, ale zcela zásadní otázkou se stává právo s těmito faktory disponovat a to na základě uzavřených smluv mezi různými hospodářskými subjekty – podniky. Tento zásadní posun řeší „tradiční“ problém, problém minimalizace transakčních nákladů.

Vývoj prostředí

Z hlediska proměny prostředí je nutné uvést tři základní faktory vedoucí ke kvalitativním i kvantitativním změnám v ekonomice. Jsou to:

• zlom v politických systémech bývalých zemí RVHP a s ním spojený vznik tržního hospodářství v těchto zemích; současně dochází i k proměnám v tradičním evropském prostředí a výraznému příklonu anglosaskému systému fungování firem. Lze konstatovat, že ekonomika je ve stavu permanentního pohybu a transformace, zásadní expanze kapitalistického hospodářského řádu a je doprovázena i zesilováním jeho efektivnosti.

• Intenzívní nástup „nového“ významného fenoménu – fenoménu globalizace1 včetně všech

průvodních jevů. Firmy jsou dnes vystaveny globálním rizikům. Masivně rostou alternativní zdroje financování podniků; zvyšuje se počet společností označovaných jako asset management2. Současně roste i příliv Private Equity, čímž dochází k podstatným změnám ve vlastnických strukturách. Jednotlivé státy, i EU jako celek, vytváří formou úpravy právních předpisů stejně jako daňovými reformami podmínky pro výraznou redukci zásahů státu do podnikové sféry. Podobné nebo naprosto totožné jevy lze v souvislosti s privatizací pozorovat i v ČR. Obrázek 1 přibližuje hlavní hybné síly globalizace, se kterou se potkáváme na každém kroku.

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného záměru „Nová teorie ekonomiky a managementu

organizací a jejich adaptační procesy“ registrovaného na Ministerstvu školství a tělovýchovy České republiky pod evidenčním číslem 6138439905.

* Prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. – vedoucí katedry podnikové ekonomiky(http://kpe.fph.vse.cz/), VŠE v Praze; nám. W. Churchilla 4, Praha 3. e-mail: [email protected], https://webhosting.vse.cz/ekisl/.

1 Globalizace je pojem, který v ekonomickém slova smyslu znamená světové sjednocení trhů a podniků. V podstatě nahrazuje dříve používaný pojem internacionalizace. Její vznik se datuje do začátku konce tisíciletí a je v přímém spojení se vznikem nových komunikačních a informačních technologií, stejně jako s podstatnými liberalizačními a regulačními opatřeními trhů většiny států světa.

2 Pod pojmem Asset Management rozumíme zpravidla institucionální investory, ale i investory individuální, kteří jsou koncentrování ve firmách kotovaných na burzách.

Obr. 1: Hybné síly globalizace

Zdroj dat: KUTSCHKER, M. – SCHMID, S. Internationales Management. 4. bearbeitete Auflage, München,

Sien, 2004.

• Rozvoj moderních technologií, které podstatnou měrou akcelerovaly proces transformace zemí středoevropského regionu. Logicky se nabízí připomenutí počítačů, internetu, e-mailu a mobilních telefonů. Jedná se o prostředky zásadně usnadňující přenos informací o nových technologiích, ale i tempo zveřejňování nových regulací a norem. Hovoříme o společnosti znalostí.

Je zřejmé, že k tomu, aby vůbec mohlo dojít k změnám ekonomickým, muselo současně docházet, resp. je předcházet, změny politické. V tomto kontextu je nezbytné uvést především pád komunismu a integraci států střední a východní Evropy do demokratického systému Evropy, dále opětovné spojení Německa3, rozšíření a další formování EU; zde se střetáváme s pojmy modernizace společnosti, kultury a „evropeizací“ původně rozděleného kontinentu. K tomu, aby výčet politických změn byl kompletní nesmíme zapomenout ani na politickou a ekonomickou nadvládu USA, formování Číny jako světové velmoci a v neposlední řadě boj politických systémů jako takových.

Výše uvedené a další změny jsou někdy spojovány s označením „nová ekonomika“. Tento pojem přineslo především nové tisíciletí a je s ním spojována především rostoucí úloha znalostí v ekonomice; hovoří se také často o znalostní ekonomice, kde již nikoliv aktiva, ale znalosti jsou klíčové pro budoucí úspěch. Také EU hovoří o znalostní ekonomice a její roli ve vývoji celého společenství.

3 Opětovné sjednocení Německa bylo dokončeno 3. října 1990, kdy byly podepsána smlouva o sjednocení a byla

přijata parlamentem obou částí Německa třípětinovou většinou.

Podnik a jeho proměna v čase

Proměnlivost prostředí přináší také kvalitativní změny ve fungování podniků. Následující tabulka 1 shrnuje klíčové proměny ke kterým v podnicích spojených s novou ekonomikou lze pozorovat v porovnání s podniky tzv. staré ekonomiky; zde je nutno podtrhnout, že oba typy podniků – nové i staré – žijí vedle sebe, kooperují nebo lépe vytvářejí celkovou strukturu ekonomiky.

Tab. 1: Hlavní znaky podniků „staré“ a „nové“ ekonomiky KRITÉRIA STARÁ EKONOMIKA NOVÁ EKONOMIKA

Forma Reálná Virtuální Oblast působnosti Tradiční Inovativní,využití informačních

technologií, internetu, a jiných multimédií

Strategie Volný výběr oblasti činnosti Nutné omezení na stěžejní kompetence, core business

Využití kapitálu Vysoké, rozsáhlý personál a vysoké fixní náklady

Minimalizace počtu zaměstnanců, důraz na minimum aktiv

Rentabilita investovaného kapitálu

Vlastníci požadují roční zhodnocení kapitálu

Zhodnocení může být dosaženo i v dlouhém časovém horizontu

Růstový potenciál Obvyklý v daném oboru Nadprůměrně vysoký bez ohledu na obor dosahovaný prostřednictvím inovací

Ocenění firmy Substanční a výnosová hodnota Výnosová hodnota s využitím reálných opcí.

Tradiční podnik tzv. staré ekonomiky je spojen především z fungováním dlouhodobého majetku, který je předpokladem pro podnikání, tj. pro tržby. Této skutečnosti jsou pak následně přizpůsobeny i strategie, které se snaží nalézt prostor na trhu, který je základem pro růstové příležitosti. U těchto tzv. tradičních firem je zpravidla cílem dosažení růstu obvyklého v oboru. Vlastníci hodnotí úspěšnost podniku především podle ročního výsledku hospodaření, tj. prostřednictvím tradičních ukazatelů typu ROE nebo ROI. Pro stanovení hodnoty firmy je pak nejvhodnější buď metoda substanční založená na reprodukčních nákladech, lépe pak metoda diskontu cash flow, která hodnotu firmy spojuje s budoucími užitky plynoucími z investice do daného aktiva; zpravidla pak hodnotu firmy tvoří tzv. pokračující hodnota; zde narážíme na aktuální problém časové hodnoty peněz, kdy investoři preferují současné užitky před budoucími.

Podniky nové ekonomiky jsou často označovány jako virtuální. Vzniká logická otázka, jak si virtuální firmu představit? Firma = značka. Pro zákazníka je virtuální firma spojena především se značkou, která je zárukou určité kvality, módnosti apod., především však s uspokojením potřeby zákazníka. Klíčové v tomto případě není vlastnictví hmotných, nýbrž nehmotných aktiv, tj. značka, název společnosti apod. Fenomén virtuální firmy se často uvádí do souvislosti především s obory nové ekonomiky, tj. biotechnologiemi, nanotechnologiemi apod.. Je třeba však zmínit, že se lze s tímto fenoménem setkat i v tradičních oborech, ke kterým patří například výroba automobilů. Zde více než kde jinde roste tlak zákazníka na uspokojení jeho individuální potřeby; přitom tato potřeba musí být uspokojena za přiměřenou cenu. Tyto a další skutečnosti pak nutí výrobce automobilů využívat stále nové a nové možnosti pružně reagující na změnu požadavků zákazníka. Právě u těchto společností vlastníci již neakcentují v takové míře roční výsledek hospodaření, ale přecházejí spíše k dlouhodobé prosperitě společnosti dosahované právě díky trvalým inovacím produkce, vysoké produktivitě práce, jakož i implementaci nových nástrojů řízení vedoucích v konečném důsledku k trvalému snižování

nákladů. Protože se obvykle jedná o vysoce volatilní prostředí, ve kterém firmy fungují a musí pružně reagovat na trvale se měnící prostředí, pak pro odhad hodnoty firmy již nevystačíme s tradičními nástroji diskontu cash flow, nýbrž je účelné ohodnotit flexibilitu rozhodování managementu prostřednictvím využití reálných opcí. Jedině tak lze vyjádřit i hodnotu práva na změnu.

Závěr

Příspěvek si klade za cíl upozornit na některé změny, které probíhají reálně kolem nás a následně nalézají svůj odraz i v podniku. Základním a módním heslem doby se pro firmy stalo „globálně myslet, lokálně jednat“. Tento podvojný proces, který se kolem nás a možná dokonce i v nás odehrává, existuje výraz „glokalizace“, tj. globalizace i lokalizace současně. V dnešním světě nás provází na každém kroku další pojem, a to je pojem opce, opce jako výraz volby, odraz svobody, svobody jedince i podniku. Vždy bychom měli myslet však na podmínky, kdy lze opce využívat, neboť pro svůj život potřebují dvojí: nárok podílet se na výběru činností a šancí a současně i nabídku statků. Lze tedy i v podniku hovořit o ligaturách, šancích podniků, kde opce hrají klíčovou roli. Nebo jsou to anomie, tj. totální ligatury? Co je fikce, co realita? Co lze označit jako „správnou“ cestu z této „pasti“?

Literatura:

[1] BRZEZINSKI, Z (2004): Volba: globální nadvláda nebo globální vedení.. Praha, Mladá Fronta, 2004.

[2] KAPLAN, R., S.- NORTON, D. P. (2006): Alignment. Systémové vyladění organizace.

Jak využít Balanced Scorecard k vytváření synergií. Praha, Management Press, 2006.

[3] WÖHE, G. (2005) Einführung in die Allgemeine Betriebswirtschaftslehre. München, 2005, Verlag Franz Vahlen GmbH., 2006.

Podnik v proměnách času

Eva Kislingerová

ABSTRAKT

Příspěvek pojednává o dynamických a kvalitativních proměnách prostředí pro fungování podniků a o procesu adaptace na tyto změněné podmínky.Důraz je položen na globalizaci, úlohu znalostí. Shrnují se hlavní nové jevové stránky, které lze u podniku identifikovat a které jsou spojené s pojmem virtuální firmy. Jde především o objasnění rozdílů virtuálních firem od tzv. „tradičních“. Jedním z pojmů, který úzce váže k aktuálním podmínkám jsou opce jaký výraz možnosti a volby. Základním rozhodovacím kritériem pro postup podniku je dosažení minimalizace transakčních nákladů při maximalizaci shareholder value.

Klíčová slova: Podnik; globalizace; opce.

The company in the changing time

ABSTRACT

The article deals with dynamic and qualitative changes of conditions for function of companies and process adaptation for these changes. The article puts emphasis on globalization and knowledges. The article sums up new events, which can be identified with companies, and which are connected with conception “virtual company”. In the first place, it is important to clarify differences between virtual and traditional companies. One of conceptions, which is closely connected with actual conditions, are options. Options are expression for opportunities and alternatives. Fundamental decision criterion is to reach minimization of transaction costs by maximization of shareholder value.

Key words: Company, globalization, option.

RECENZE

Nová ekonomika je pojem, se kterým se trvale setkáváme. Autorka příspěvku se zamýšlí nad hlavními faktory ovlivňujícími podnik; patří sem nepochybně globalizace, politické změny, rozšíření internetu a další. Následně uvažuje o hlavních rysech podniku, které by bylo možno spojit s označením „stará ekonomika“ v porovnání s „novou ekonomikou“. Tabulka uvedená v textu je stručná a shrnuje hlavní jevové stránky podniků, které, jak sama podotýká, dnes fungují v obojí podobě. S ohledem na skutečnost, že příspěvek řeší aktuální téma, doporučuji ke zveřejnění ve sborníku.

doc. Ing. Otakar Němec, CSc.

1

Ukazatele produktivity####

Jiří Klečka∗

Soudobé inovace podnikových výrobních systémů založené na procesním konceptu, zejména na metodách, jimiž se realizují systematické redukce ztrát, označované jako zeštíhlování, vycházejí z převratného výrobního systému, vzniklého a rozvíjeného zejména v Toyotě (od 70. let 20. stol.) a později v dalších podnicích tzv. světové třídy. V případě zdařilé realizace přinášejí tyto inovace podnikům výrazný růst jejich produktivity a konkurenceschopnosti. Jejich naléhavost roste i pro české podniky, vzhledem ke globalizaci a k zostřování konkurence.

Tento aktuální vývoj podnikových systémů vyžaduje inovace (zreálnění) ekonomických kritérií výroby oproti tradičním kritériím, podporujícím převážně operační optimalizaci. To se týká i produktivity a jejích ukazatelů.

Realizaci uvedených inovací výrobních systémů podniku, založených na procesním pojetí a optimalizaci, jakož i následné fungování a rozvoj takto inovovaných podniků, je totiž třeba podporovat odpovídajícím podnikovým řízením včetně příslušného aparátu nových ukazatelů, kritérií a nástrojů ekonomické analýzy, schopných zachytit co nejúplněji pozitivní i případné negativní dopady těchto inovací1 a vyjádřit jejich výslednici a její působení na plnění cílů podniku. Z hlediska výroby a růstu její efektivnosti jde zejména o reflexi produktivity.

V praxi zejména vnitropodnikového řízení však dosud převažuje tradiční kriteriální aparát, vyvinutý k podpoře operační optimalizace, založený na užším pojetí efektivnosti, než jaké odpovídá potřebám důsledné procesní optimalizace v soudobém pojetí (např. užívání kritéria rentability nákladů, popř. tržeb, či kritéria produktivity práce). Deficit tradičního kriteriálního aparátu spočívá zejména v nedostatečném informačním podchycení úrovní a změn vázání kapitálu a v nesystémovém, resp. nedůsledném, přístupu k podchycování dopadu substitucí vstupů a popř. i výstupů. Nový kriteriální aparát by měl být založen na důsledné reflexi

# Tento příspěvek byl vytvořen jako jeden z výstupů řešení výzkumného záměru „Nová teorie ekonomiky a

managementu organizací a jejich adaptační procesy“, registrovaného u MŠMT pod evidenčním číslem MSM6138439905.

∗ Ing. Jiří Klečka, Ph.D. – odborný asistent, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

1 Obvykle má zavedení uvedených jednotlivých zeštíhlujících inovací výroby dopad (efekty) typu „trade-offs“, tedy charakter odpovídající systémům s nutnými kompromisy („něco za něco“), většinou s převahou pozitivních efektů nad negativními. Totiž tři hlavní faktory ekonomické výkonnosti podniku, kvalita, náklady a čas, jsou v tradičních výrobách, tj. při tradičním operačním přístupu, obvykle právě ve vztazích nutných kompromisů (trade-offs). Požaduje-li zákazník kvalitní výrobek nebo chce-li jej mít rychle, musí si připlatit, poněvadž se zvyšují náklady. V nových, pokročile inovovaných podnikových systémech se za určitých podmínek daří stavit kvalitu, náklady a čas i do vztahů bez nutných kompromisů (trade-offs-free), a to dokonce do vztahu určité systémové (pozitivní) podmíněnosti, tj. do vzájemné podpory: úsilí o dodávku v co nejkratším čase při systémové snaze o minimalizaci doby cyklu vyžaduje zároveň perfektní kvalitu, tedy bezdefektní výrobu, a při tom se snižují náklady (z úspor vázání kapitálu, z absence zdržení kvůli poruchám atd.), a tedy se otevírá prostor i ke snížení ceny. V každém případě je třeba, aby kriteriální ukazatelové systémy zachycovaly co nejúplněji pozitivní i negativní efekty inovací. Značná část tradičních (starých, k operační optimalizaci koncipovaných) ukazatelů např. podhodnocuje pozitivní část efektů tím, že nezahrnuje v plné šíři úspory z kapitálu uvolněného zmenšením potřebné zásoby (stavu) majetku (aktiva), např. určité zásoby, stroje apod.

2

celkové produktivity a dalších faktorů tvorby EVA včetně jejich rozlišení, umožňující směřovat řízení s náležitou orientací na příčiny a k procesní optimalizaci. Jde zejména o kriteriální aparát indikátorů úrovní a změn celkové produktivity jako faktoru tvorby EVA, jakož i analogický aparát indikátorů ostatních faktorů tvorby EVA, systematicky zaměřující celopodniková i vnitropodniková rozhodování přes růst celkové produktivity a přes pozitivní vývoj dalších faktorů na plnění cílů podniku, zejména na maximalizaci shareholder value.

Měření a nové hodnotové ukazatele produktivity

Úroveň a změny produktivity podnikových systémů jsou výrazem úrovně a změn technickoekonomické racionality fungování podnikových systémů a procesů. Produktivita je důležitý, ale zároveň nikoli jediný faktor tvorby ekonomické přidané hodnoty a tím plnění cílů podniku (podrobněji viz dále). Produktivitu je proto třeba sledovat a používat jako jedno z významných kritérií při celopodnikovém i vnitropodnikovém řízení.

Produktivita je účinnost (efektivnost), s jakou jsou výrobní faktory využívány ve výrobě1. Produktivita se týká všech podniků, výrobních i nevýrobních, neboť výrobou v širším slova smyslu se rozumí transformace vstupů v užitečné výstupy – výrobky či služby.

Objektem měření produktivity je obecně výrobní systém (respektive subsystém), tedy

systém vymezený jednotou výrobního výstupu, výrobního vstupu a výrobního procesu.

Obecně je produktivita poměr

(výrobní) výstup

(výrobní) vstup.

Pro nové (tj. odpovídající procesnímu pojetí) požadavky hodnocení a řízení podnikových systémů a jejich inovací má vedle měření úrovně a vývoje produktivity práce, např. ukazatelem

apod.hodiny eodpracovan ,pracovnici

hodnota pridana,

1 V ekonomické praxi a teorii se lze setkat s následujícími hlavními typy produktivity. Podle toho, zda má, nebo nemá hodnotový rozměr, se rozlišuje

• technická produktivita, která je relací výstupu a vstupu poměřovaných pouze v naturálních jednotkách,

• (technickoekonomická) produktivita, jako relace výstupu a vstupu poměřovaných naturálními jednotkami v hodnotovém (peněžním) ocenění.

Podle stupně agregace se rozlišuje • produktivita mikroekonomická, vztahující se k určité konkrétní výrobě nebo podniku, a • produktivita makroekonomická, zjišťovaná (obvykle) za národní ekonomiku.

Podle komplexnosti uvažovaného vstupu se rozlišuje • produktivita celková, kde jsou s výstupem poměřovány všechny použité složky vstupu (všechny

výrobní faktory), a • produktivita parciální, která poměřuje relaci výstupu a určitého druhu užitého vstupu (např.

produktivita práce). V tomto textu se zabýváme významným nástrojem podpory efektivnosti podnikových systémů, jímž je

kriteriální aparát produktivity zejména technickoekonomické mikroekonomické, a to jak celkové, tak i parciální.

3

obvykle ještě větší význam měření úrovně a vývoje celkové a parciálních produktivit, pracující s náklady nikoli pouze účetními, ale ekonomickými (tj. účetními + oportunitními), ukazatelem a dílčími ukazateli celkové produktivity (TFP – Total Factor Productivity)

vstupudruhu vsech vázání aotreby náklady sp ekonomické

(tržby)výstupu hodnota.

Takto konstruovaný ukazatel (celkové) produktivity relativně nejlépe vyhovuje jak tradičním nárokům operačního řízení, tak i novým nárokům procesního řízení, řízení štíhlé výroby, včetně řízení aktiv. Odráží totiž jak účinnost spotřeby, tak i držení (vázání) výrobních faktorů (a tím i ekonomické oběti z vázání příslušných finančních zdrojů) a lze jej účinně používat při analýze úrovně i vývoje tvorby ekonomické přidané hodnoty (EVA), resp. plnění cílů podniku.

Specifický význam analýzy a řízení produktivity práce

V dalších oddílech textu se soustředíme především na výpočty a analýzy celkové produktivity (produktivita všech vstupů) a až v jejich rámci i na ucelené soubory jejích dílčích složek, parciálních produktivit (produktivit dílčích vstupů). Ovšem některé z parciálních produktivit má zvláštní význam sledovat i mimo uvedený celkový kontext. To se týká především produktivity práce.

Produktivita práce (angl. productivity of labour) je velmi sledovanou relací (ukazatelem). Prací se v tomto ukazateli rozumí pouze živá1 práce. Produktivita práce se tradičně sleduje a vyhodnocuje nejen na podnikové a vnitropodnikové úrovni, ale i na úrovni národního hospodářství.

Pokud je sledována produktivita práce a její vývoj mimo rámec analýzy celkové produktivity, například pro potřeby mzdové politiky, vyjednávání apod., pak je vhodné upřednostňovat ukazatele se zúženým (zpřesněným) výstupem (čitatel zlomku) – tj. přidaná hodnota, resp. čistá produkce, oproti ukazatelům s výnosy, tržbami či např. hrubým obratem2, neboť úroveň a změny takto zúženého výstupu obvykle těsněji korelují s přínosy výrobního faktoru práce3. Proto se obvykle jako ukazatel produktivity práce podniku užívá ukazatel

1 Živou prací spotřebovanou v určitém období ve výrobě se rozumí práce vykonávaná pracovními silami

(spotřeba pracovních vstupů) v dané výrobě v daném období. (Oproti tomu zvěcnělou prací se rozumí dřívější a na předcházejících stupních výroby vykonaná práce při výrobě ostatních (mimo živou práci) vstupů, tj. vytěžených surovin, materiálů, strojů apod.; zvěcnělá práce je součástí hodnoty těchto vstupů (ne ve všech vstupech musí být zvěcnělá práce obsažena – to se týká přírodnin, např. za určitých podmínek půdy, nevytěžených surovin apod.).)

2 Naopak při ucelené analýze celkové produktivity, popisované v dalších částech textu, je třeba používat u ukazatelů parciálních produktivit, včetně produktivity práce, vyjádření úhrnné hodnoty výstupu (výnosy, tržby apod.).

3 Výpověď o produktivitě práce (poněvadž nejde o produktivitu všech výrobních faktorů, tj. produktivitu celkovou) je zúžením uvažovaného výstupu do určité míry zpřesňována. Není totiž zatěžována takovými „pseudozměnami“ produktivity, jako je např. růst podílu nakupovaných vstupů, při kterém nedochází ke zvýšení účinnosti výrobních faktorů, ale projevuje se větším objemem výnosů (a ovšem též nákladů na vstupy).

4

apod.hodiny eodpracovan ,pracovnici

hodnota pridana,

případně

čistá produkce, tj. přidaná hodnota bez odpisů

pracovníci (jejich počet či počet odpracovaných hodin, či osobní ná klady).

Třebaže ukazatele produktivity práce samy o sobě k postižení úrovně a změn celkové ekonomické efektivnosti podniku, resp. výroby, nepostačují (narozdíl od mnohem komplexnějších ukazatelů celkové produktivity, popisovaných v dalších oddílech textu), má produktivita práce a její růst, jakož i její sledování a řízení, reálný a dokonce rostoucí význam pro podnik (a platí to i z národohospodářského hlediska).

Růst produktivity práce je totiž podmínkou růstu životní úrovně (reálných výdělků) zaměstnanců (pracovníků), pokud tento růst životní úrovně zaměstnanců nemá být na úkor ostatních stakeholderů. Názorně to lze vyjádřit pomocí jednoduché matematické úpravy, ze které dostaneme rovnici:

přidaná hodnota

zaměstnanci

kompenzace zaměstnancům

zaměstnanci

kompenzace zaměstnancům

přidaná hodnota= / ,

kde kompenzace zaměstnancům je souhrn mezd a sociálních dávek.

Z uvedené rovnice je patrné, že pokud by se v podniku nezměnila produktivita práce (zlomek na levé straně rovnice), ale přitom by se zvýšila průměrná kompenzace na zaměstnance (1. zlomek na pravé straně rovnice), zvýšil by se nutně podíl mezd a sociálních dávek na přidané hodnotě (2. zlomek na pravé straně rovnice), a tím by klesal podíl peněz na úroky bankám, na daně, na investice a na výnosy vlastníků podniku.

K souběžnému růstu kompenzací zaměstnancům (životní úrovně zaměstnanců) i operačního přebytku (který podmiňuje interní růst podniku) je tedy třeba, aby rostla produktivita. Při tom jak růst podniku, tak i růst životní úrovně jeho zaměstnanců, je v zájmu podniku. Růst životní úrovně zaměstnanců, který vede ke stabilizaci a zkvalitňování pracovních sil – jejichž význam jako „generátoru“ inovací v nových podnikových systémech roste –, je významným faktorem úspěšnosti podniku.

V následujícím oddíle textu přecházíme od problematiky produktivity práce k analýze celkové produktivity a jejích složek

Výpočty a analýzy produktivity a dalších faktorů tvorby EVA

Dále uvedené početní postupy, analýzy a ukazatele pracují s následujícími základními veličinami:

• pro výstup (tržby, resp. výnosy) ve sledovaném časovém intervalu:

� ceny jednotek výstupů (výroby) pj (resp. p) pro j-tý druh výstupu (j = 1, 2,…, m),

� počty jednotek výstupů qj (resp. q),

5

• pro vstup (ekonomické náklady1):

� ceny (náklady) jednotek vstupů pv,i pro i-tý druh vstupu (do spotřeby i do (ve) vázání)

(i = 1, 2,…, n); u vázaných složek vstupu se příslušná cena odvozuje z nákladů (nákladovosti) kapitálu (WACC),

� počty spotřebovaných a vázaných jednotek vstupů vi,j (resp. v

i); u složek spotřeby jde o

spotřebovaná množství, zatímco u vázaných složek vstupu jde de facto o (peněžní) hodnoty jejich průměrných stavů ve sledovaném období.

Parciální produktivitu vyjádříme jako

ji

j

v

q

,

, (1)

celkovou produktivitu (TFP) jako

∑∑

∑

= =

=

n

i

m

jjiiv

m

jjj

vp

qp

1 1,,

1

*

*

(2)

a ekonomickou přidanou hodnotu (EVA) lze vyjádřit (ve struktuře potřebné k výpočtům

produktivity)2 jako

∑∑∑= ==

−n

i

m

jjiiv

m

jjj vpqp

1 1,,

1

** . (3)

Je zřejmé, že mezi hodnotami TFP (2) a EVA (3) platí funkční vztahy. Tak se může jevit, že zjišťování TFP, pokud zjišťujeme také EVA, nepřináší významnější poznatky navíc, neboť de facto jde o rozdíl (v případě EVA) a podíl (v případě TFP) týchž veličin (výnosy a ekonomické náklady). To však platí pouze při „statickém“ zjišťování, týkajícím se úrovně v určitém časovém intervalu.

Jinak je tomu při analýze vývoje, tj. při zjišťování změn. Z povahy vztahů vyjadřovaných ukazateli (2) a (3) totiž vyplývá, že sice pozitivní/nulový/negativní pohyb (změna) celkové produktivity působí na tvorbu EVA pozitivně/nulově/negativně, avšak spolu s (případnou) změnou produktivity působí na tvorbu EVA také (případné) změny cen (vstupů i výstupů) a (případné) změny v objemu (druhů) výstupu.

Ze změny v tvorbě EVA proto není možné bez podrobnější analýzy, která je právě popsána v následujícím textu tohoto příspěvku, poznat velikost a dokonce ani směr změny celkové

1 Přesněji jde o modifikaci (resp. zjednodušené vyjádření) ekonomických nákladů, kde se z oportunitních

nákladů uvažují pouze oportunitní náklady vlastního kapitálu, a nikoli ostatní oportunitní náklady, a to v souladu s konstrukcí ukazatele EVA.

2 Při tom je třeba dodržovat konzistentnost komponent EVA vzhledem k použitému formátu jejího vyjádření – zdaněný (standardní) versus nezdaněný formát. To se týká nejenom EVA, ale obecně všech komponent ekonomických nákladů i výnosů při jejich souhrnném vyjadřování.

6

produktivity (a ani naopak změna v celkové produktivitě neurčuje sama o sobě velikost a dokonce ani směr (celkové) změny v tvorbě EVA).

Ukazatele a výpočty1 vlivu produktivity a dalších faktorů na tvorbu EVA

Z rozkladu celkové absolutní změny v tvorbě EVA na

• změnu vlivem změn cen (vstupů i výstupů),

• změnu vlivem změn v objemu výstupu a

• změnu vlivem změn v produktivitě

byly použitím principů Montgomeryho indexů konstruovány následující ukazatele.

Rozdíl v tvorbě EVA v obdobích 1 a 0 vlivem změn cen (výstupu i vstupů)

( )+ −==∑∑

ln

ln*

*

* * *

, ,

, ,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

p

p

p v

p v

p v p v

v i

v i

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

i

n

1

0

1 1

0 0

0 0 1 111

. (4)

Rozdíl v tvorbě EVA v obdobích 1 a 0 vlivem změny objemu výstupu

( )ln

ln*

*

* * *

,

,

, ,

, ,

, , , ,

q

q

p q

p q

p q p q

j

j

j j

j j

j j j jj

m

1

0

1 1

0 0

1 1 0 01

− +=∑

( )+ −==∑∑

ln

ln*

*

* * *

,

,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

q

q

p v

p v

p v p v

j

j

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

i

n

1

0

1 1

0 0

0 0 1 111

. (5)

1 Jde o ukazatele a výpočty při vstupních údajích úplně specifikujících vstupy a jejich použití, tj. při

i,j-té specifikaci údajů o vstupech, tedy když je o každém (i-tém) druhu vstupu známo, kolik (a/nebo za kolik) je ho spotřebováváno nebo vázáno, a to na každý (j-tý) druh různorodého výstupu zvlášť. Ukazatele a výpočty pro případy, kdy nejsou k dispozici takto podrobné vstupní údaje o vstupech do výrobního systému (tedy když nejsou údaje o vstupech diferencované též podle druhu výstupu, a tedy jde o specifikaci vstupů nikoli i,j-tou, ale pouze i-tou), jsou uvedeny v lit. [1].

7

Rozdíl v tvorbě EVA v obdobích 1 a 0 vlivem změny celkové produktivity

( )

−

−==∑∑

ln

ln*

*

* * *

,

, ,

,

, ,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

q

v

q

v

p v

p v

p v p v

j

i j

j

i j

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

i

n

1

1

0

0

1 1

0 0

0 0 1 111

.

(6)

Rozdíl v tvorbě EVA v obdobích 1 a 0 vlivem změny parciální (tj. určité i-té)

produktivity

( )

−

−=∑

ln

ln*

*

* * *

,

, ,

,

, ,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

q

v

q

v

p v

p v

p v p v

j

i j

j

i j

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

1

1

0

0

1 1

0 0

0 0 1 11

.

(7)

Rozdíl v tvorbě EVA v obdobích 1 a 0 vlivem změny produktivity práce (při v rámci i-

té struktury rozčleněných údajích o pracovním vstupu)1

(8)

kde v rámci druhově seřazených složek i-té struktury vstupů jsou vstupy c-tý až c+(r-1) složkami pracovního vstupu o r druzích.

1 V případě souhrnně vyjádřeného pracovního vstupu se použije výraz (7).

8

Index celkové produktivity

( )

p v

p v

v i i jj

m

i

n

v i i jj

m

i

n

q

v

q

v

p v

p v

p v p v

p v p v

j

i j

j

i j

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

i

n

v i i jj

m

i

n

v i i j, , , ,

, , , ,

ln

ln*

*

* * *

* **

*

,

, ,

,

, ,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

, , , , , , , ,1 1

11

0 011

1

1

0

0

1 1

0 0

0 0 1 111

1 111

0

==

==

−

−

−∑∑

∑∑

∑∑

∑∑

==

==0

11 j

m

i

n

==∑∑

.

(9)

Index parciální produktivity

( )

p v

p v

v i i jj

m

v i i jj

m

q

v

q

v

p v

p v

p v p v

p v p v

j

i j

j

i j

v i i j

v i i j

v i i j v i i jj

m

v i i jj

m

v i i jj

m

, , , ,

, , , ,

ln

ln*

*

* * *

* **

*

,

, ,

,

, ,

, , , ,

, , , ,

, , , , , , , ,

, , , , , , , ,1 1

1

0 01

1

1

0

0

1 1

0 0

0 0 1 11

1 11

0 01

=

=

−

−

−∑

∑

∑

∑ ∑

=

= =

.

(10)

Index produktivity práce (při v rámci i-té struktury rozčleněných údajích o

pracovním vstupu)1

(11)

kde v rámci druhově seřazených složek i-té struktury vstupů jsou vstupy c-tý až c+(r-1) složkami pracovního vstupu o r druzích.

Výpočetní opatření pro případy výskytu neměnnosti složky ekonomických nákladů

či neměnnosti výnosů

Pokud by se ve zkoumaném výrobním systému (některá) i-tá složka ekonomických nákladů nezměnila (resp. pokud by se nezměnily výnosy v případě ukazatelů vlivů změn cen či objemu), došlo by (ve složce týkající se příslušného i-tého či j-tého druhu) ve výše uvedených výpočetních výrazech k výskytu hodnoty jedna (logaritmovaného) syntetického indexu, a tím k výskytu hodnoty nula ve jmenovateli zlomku. V takových případech lze využít l'Hopitalovo pravidlo a provést řešení limitně.

1 V případě souhrnně vyjádřeného pracovního vstupu se použije výraz (10).

9

Příklad limitního řešení u ukazatele vlivu změny i-té parciální produktivity na tvorbu EVA: pokud by se (určitá) i-tá složka ekonomických nákladů nezměnila, tj. pokud by p v

p vv i i

v i i

, , ,

, , ,

*

*1 1

0 0

1= , pak se namísto příslušné i-té složky výrazu (7) použije pro výpočet výraz

0,0,,

0,

0

1,

1

**ln iiv

i

i vp

v

q

v

q

. (12)

Závěr

Aktuální vývoj podnikových systémů vyžaduje inovace (zreálnění) ekonomických kritérií výroby oproti tradičním kritériím, podporujícím převážně operační optimalizaci.

Soudobý důraz na řízení jak účinnosti spotřeby vstupů, tak i vázání majetku, a tím i kapitálu, vyžaduje od systému měření a ukazatelů odpovídající hodnotovou reflexi, zachycující (a v kriteriální roli také podporující) mj. efekty ze zeštíhlování výroby.

Potřeba, řešená popisovanou metodikou a ukazateli, zjišťovat produktivitu a zejména identifikovat (odlišit) vliv jejích změn na tvorbu EVA, resp. na plnění cílů podniku, od vlivů změn cen a změn v objemech výstupů – které jsou ovšem rovněž reálným faktorem plnění či neplnění cílů podniku! – vyplývá z potřeby vědět (= odlišit), jaké jsou dopady změn v technickoekonomické racionalitě výrobních procesů, zejména inovací zeštíhlujících výrobu, jejímž výrazem je právě produktivita.

Náměty k diskuzi

• Lze předložené ukazatele a výpočetní postupy (či alespoň některý z nich) nějak zjednodušit bez podstatné ztráty vypovídací schopnosti?

• Lze vypovídací schopnost předložených ukazatelů nahradit jinými ukazateli?

• Budou se dále měnit nároky na reflexi podnikové produktivity? Pokud ano, proč a jak?

Literatura

[1] Klečka, J. Nové hodnotové ukazatele produktivity jako faktoru tvorby EVA. Acta Oeconomica Pragensia 2/2007. Praha : Oeconomica, 2007, s. 44 – 54.

[2] Klečka, J. Měření celkové produktivity firmy. Praha 20.10.2006. In: KOPALOVÁ, H. – Krause, J. (ed.). Nová teorie ekonomiky a managementu organizací. Praha : Oeconomica, 2006, s. 629–641.

[3] Klečka, J. Soudobé ukazatele produktivity. Bratislava 24. 11. – 25. 11. 2005. In: Ekonomika, financie a manažment – rok 2005. Bratislava : Fakulta podnikového manažmentu EU v Bratislave, 2005, s. 311 – 315.

10

[4] Klečka, J. Hodnotové ukazatele produktivity. Poprad 2005. In: Výkonnosť organizácie – prístupy k jej meraniu a hodnoteniu. Bratislava : Slovenský komitét pre vedecké riadenie ZSVTS v Bratislave, 2005, s. 166 – 171.

[5] Klečka, J. Měření celkové produktivity při soudobých inovacích podnikových systémů. Praha 28.01.2005. In: KAVAN, M. (ed.). Inovace: jediná účinná cesta k úspěchu v globální ekonomice. Praha : Soukromá vysoká škola ekonomických studií, 2004, s. 94–101.

[6] Klečka, J. – Matějka, M. Nové podnikové systémy. 1. vyd. Praha : VŠE, 2004.

[7] Klečka, J. Hodnotové ukazatele produktivity. Doktorská disertační práce. 160 + 34 s. Praha : VŠE, 2001.

[8] Hayes, R. H., Wheelwright, S. C., Clark, K. B. Dynamická výroba. Praha : Victoria Publishing, 1993.

11

Ukazatele produktivity

Jiří Klečka

ABSTRAKT

Aktuální vývoj podnikových systémů vyžaduje inovace (zreálnění) ekonomických kritérií výroby oproti tradičním kritériím, podporujícím převážně operační optimalizaci. Pro soudobé potřeby měření hodnotově pojaté produktivity je třeba konstruovat ukazatele, které explicitně reflektují ekonomické efekty jak ze změn ve spotřebě vstupů (výrobních faktorů), tak i ze změn v jejich vázanosti. Pohyb produktivity v podnikovém výrobním subsystému lze explicitně vyjadřovat i jejím vlivem na ekonomický zisk (resp. EVA, Economic Value Added) podniku.

Klíčová slova: Celková produktivita; Produktivita práce; Ukazatele produktivity; Ekonomická přidaná hodnota – EVA.

Productivity Indicators

ABSTRACT

The modern development of Corporate Systems and innovations (realistic) in the economic production criteria, as compared to traditional criteria, supported largely by optimum operating conditions. In order to measure the contemporary value concept of production, it is necessary to construct an indicator which accurately reflects economic effets, such as changes in consumption levels (a factor of production) and changes in their dutiable status, by means of the quantity flow. Productivity movement in the manufacturing subsystem can be explicitly expressed, as can its influence on the economic profit (for example the indicator EVA – Economic Value Added) of the enterprise.

Key words: Total produktivity; Productivity of labour; Productivity indicators; Economic Value Added – EVA.

12

RECENZE

Příspěvek se zabývá stále aktuální problematikou, jakou je měření a hodnocení produktivity práce. Autor rozebírá její různé ukazatele a posuzuje, jaká je jejich vypovídací hodnota při hodnocení vlivu práce na ekonomický zisk podniku. Smyslem je zachytit dopady inovací a změny v produktivitě práce na výstupy.

Příspěvek doporučuji k publikování a prezentaci na mezinárodní vědecké konferenci “Svět práce a kvalita života v globalizované ekonomice”.

Prof. Ing. Zuzana Dvořáková, CSc.

Dopady rizikového kapitálu

Helena Kopalová*

Společnost od samého počátku své existence musí řešit otázku z jakých zdrojů bude financovat svoji podnikatelskou činnost. Zvolení optimálního způsobu financování je jedním z klíčových rozhodnutí pro dosažení úspěchu každého ekonomického subjektu. Způsobů financování podnikatelské činnosti najdeme celou řadu – od samofinancování přes odklad plateb faktur či daní až po bankovní úvěr nebo emise akcií resp. obligací. Jednotlivé možnosti mohou být použity odděleně nebo ve vzájemné součinnosti. Je ovšem nutné vycházet ze struktury aktiv a svých současných potřeb a možností. Za určitých podmínek je pro daný podnik vhodné zvolit investici rizikového a rozvojového kapitálu. V následujícím textu bych se ráda zaměřila na dopady investic venture kapitálu na vybrané oblasti ekonomiky.

Zaměstnanost

Nezaměstnanost je velmi často citovaným problémem, se kterým se současná Evropa potýká. Roli rizikového a rozvojového kapitálu při tvorbě pracovních příležitostí považuji tedy za aktuální. Dosud provedené průzkumy naznačují, že venture kapitál může pozitivně ovlivnit úroveň zaměstnanosti ve firmách přijímající investice právě z této oblasti.

Na základě průzkumů Evropské asociace rizikového a rozvojového kapitálu bylo díky investicím v letech 2004 – 2005 vytvořeno v Evropě přibližně 1 milion pracovních míst. Pokud se soustředíme na roční růst zaměstnanosti ve společnostech financovaných pomocí rizikového a rozvojového kapitálu, zjistíme, že tyto společnosti vykazují výrazně dynamičtější nárůst pracovních příležitostí ve srovnání s Evropským průměrem. Roční nárůst v těchto společnostech byl ve zmiňovaném období 5,4 %, což je přibližně osmkrát více.

V roce 2005 podle citovaného výzkumu EVCA bylo ve společnostech financovaných prostřednictvím rizikového a rozvojového kapitálu poskytnutého evropskými fondy zaměstnáno téměř 6 milionů lidí, což je kolem 3 % ekonomicky aktivní populace. Většina z těchto podniků patří mezi malé a střední podniky.

Porovnáme-li příspěvek k zaměstnanosti společností v časné fázi rozvoje oproti firmám pozdějších fázích, tak financování firem v rozvojové fázi přispívá výrazně menší měrou. Faktem ale zůstává, že ať je společnost financována jakýmkoli typem rizikového a rozvojového kapitálu vykazuje větší růst zaměstnanosti ve srovnání s růstem pozorovaným mimo oblast analyzovaného alternativního zdroje financování.

* Ing. Helena Kopalová, Ph.D. – odborná asistentka, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta

podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

Obr. 1: Změna v absolutním počtu zaměstnanců ve společnostech financovaných rizikový a rozvojovým kapitálem

Zvýšení; 89,70%

Snížení; 7,10%

Nezměněno; 3,10%

Zdroj: Employment contribution of private equity and venture capital in Europe. EVCA

V průměru je počítáno 46 nových míst na společnost.

Ve Spojených státech je situace podobná. Například v roce 2005 prostřednictvím investic rizikového a rozvojového kapitálu bylo přímo vytvořeno více než 10 milionů pracovních míst (viz tab. 1).

Tab. 1: Růst zaměstnanost ve společnostech financovaných rizikovým a rozvojovým kapitálem jako procento zaměstnanosti v USA podle vybraných sektorů, 2005, v %

Zdroj: Venture Impact – Venture Capital Benefits to the U. S. Economy. NVCA.

Ve společnostech financovaných rizikovým kapitálem je také vidět rychlejší růst mezd než je průměr ekonomiky. Ze americké studie lze vyčíst, že venture kapitálové firmy mají tendenci shromažďovat se v odvětvích s celkově vyššími a rychleji rostoucími mzdami. Růst mezd u těchto společností byl 12 % (při rozdílech v jednotlivých odvětvích – viz tab. 2), přičemž celkově mzdy vzrostli o 9 %.

OdvětvíSpolečnosti

financované RKCelkem za

odv ětví

Biotechnologie 23 5Obchod/finance 4 -1Komunikace 5 -18Hardware -1 -14Software 17 -8Zdravotnictví 16 9Průmysl 1 -9Média 12 -1

3

Tab. 2: Růst mezd ve vybraných odvětvích americké ekonomiky ve společnostech financovaných rizikovým a rozvojovým kapitálem, 2005, %

Zdroj: Venture Impact – Venture Capital Benefits to the U. S. Economy. NVCA.

Věda a výzkum

Věda a výzkum by měly být pýchou každé vyspělé ekonomiky. Ovšem také se jedná o základní živnou půdu rizikového a rozvojového kapitálu. Ve amerických studiích je patrný vysoký přínos investic, neboť společnosti venture kapitálové společnosti vydávají na výzkum a vývoj dvakrát tolik než ostatní firmy. K masivní expanzi došlo v sektoru biologie – z 3 % na 40 %, přičemž podíl velkých společnosti klesl 31 % na 18 % (za období 1990 – 2005).

V Evropě je bohužel situace poněkud odlišná. V porovnání s USA je zde patrné pomalé zavádění nových technologií, malý objem výdajů na vědu a malá inovační aktivita. Tyto skutečnosti se odrazily v Lisabonské strategii. Lisabonský summit se shodl v tom, že Evropa stojí před radikální transformací ekonomiky. Ekonomická oblast je jedním ze tří základních pilířů a klade si za cíl odstranit překážky, které brání účinnějšímu fungování trhů. Zhodnocení Lisabonské strategie v roce 2005 bylo velkým zklamáním. Proto byly stanoveny tyto priority1:

• Posílit inovace a znalosti jako motor ekonomického růstu: výzkum se má stát nejvyšší prioritou, musí být vytvořena strategie podporující vývoj a zavádění nových technologií. Evropa musí přilákat a udržet vědce světové úrovně

• Dokončit vnitřní trh

• Vytvářet příznivé podmínky pro podnikání: odstranit bariéru předpisů, podporovat podnikatelský duch, více rizikového kapitálu

• Zpružnit trh práce: reforma pracovního trhu

• Ochrana životního prostředí

Také ostatní mezinárodní organizace začínají klást důraz na vyšší intenzitu využívání rizikového a rozvojového kapitálu. Výjimkou není ani OECD, které doporučilo vstřícný postoj k rizikovému kapitálu jako podporu vzniku nových společností a rozvoje podnikání jako celku. Podle tohoto doporučení mají státy,které chtějí podporovat rozvoj trhu rizikového a rozvojového kapitálu nejdříve zmapovat možné mezery financování v jednotlivých oblastech a snažit se identifikovat možné příčiny přispívající k selhání trhu rizikového a

1 http://lisabon.naseevropa.cz

OdvětvíSpolečnosti

financované RKCelkem za

odv ětví

Biotechnologie 23 5Obchod/finance 4 -1Komunikace 5 -18Hardware -1 -14Software 17 -8Zdravotnictví 16 9Průmysl 1 -9Média 12 -1

4

rozvojového kapitálu. V následující tabulce uvádím rámcový přehled doporučení OECD pro rizikový a rozvojový kapitál.

Tab. 3. Přehled doporučení OECD pro podporu rizikového a rozvojového kapitálu

Regulace investic • Omezit restrikce bránící institucionálním investorům investovat do fondů

rizikového kapitálu • Podporovat PE kulturu mezi manažery potenciálních institucionálních

investorů • Usnadnit vznik alternativních investičních nástrojů, jako „fondy fondů“ • Zlepšit účetní standardy systém hodnocení výkonnosti k odstranění opacit

fondů rizikového kapitálu a zlepšení ochrany investorů Zdanění

• Redukovat zdanění kapitálu z různých zdrojů a typů investic • Snížit vysoké daňové sazby z kapitálových příjmů a zdanění majetku, které

mohu odradit investory rizikového kapitálu i podnikatele • Vyhodnotit cílené daňové úlevy pro investice rizikového kapitálu a zvážit

postupné ukončení těch podpor, které neprokáží nákladovou efektivitu Vládní programy pro podporu rizikového kapitálu

• Používat veřejné fondy k podpoře přílivu soukromého financování • Zacílit veřejnou podporu rizikového kapitálu zejména na oblasti

„kapitálové mezery“, tj. směrem k startovnímu financování • Konsolidovat regionální a lokální fondy • Zacílit financování rizikovým kapitálem na klastry, podniky založené na

znalostech , univerzity, podpůrné služby apod. • Pravidelně hodnotit výkonnost veřejných fondů a postupně tlumit jejich činnost, pokud dozraje soukromý trh rizikového kapitálu

Sítě obchodních andělů • Vzájemně provázat lokální a regionální sítě obchodních andělů a navázat je

na ostatní iniciativy podporující trh rizikového kapitálu • Zajistit návaznost sítí obchodních andělů na technologické inkubátory,

veřejná centra výzkumu a vývoje (spin-offs) apod. • Poskytovat komplementární podporu malým inovativním firmám a zlepšit

tak jejich připravenost přijímat investice rizikového kapitálu (podpora poptávky po rizikovém kapitálu)

Kapitálové trhy • Snažit se o menší fragmentaci kapitálových trhů jejich fůzemi na úrovni

regionů (např. společný fond pro oblast Skandinávie), popř. na celoevropské úrovni

• Posílit možnosti alternativních cest výstupu investora, jako např. fůze a akvizice

Zdroj: Venture capital: trends and policy recommendations OECD

Závěr

Rizikový a rozvojový kapitál má své opodstatnění jak ze strany společnosti, která investici přijme, tak ze strany ekonomiky dané země. Na základě řady studií je prokázán pozitivní

5

dopad venture kapitálové investice. Ovšem je nutné brát na vědomí, že každý z typů rizikového a rozvojového kapitálu má jinou intenzitu dopadu. Největší lze nalézt právě v investicích do start-up společností, tedy těch, které se nachází v předstartovní a startovní fázi životního cyklu podniku. Nicméně vzhledem k vysokému riziku se najde jen velmi málo investoru ochotných investovat do této fáze. V tento moment by měl zasáhnout stát a svými vhodnými aktivitami zlepšit pozici investorů – například zlepšením všeobecných investičních podmínek a tím i pro obchodní anděly.

Literatura: [1] EVCA (2006): Employment contribution of private equity and venture capital in Europe.

Research Paper. Brusel. 2006.

[2] http://lisabon.naseevropa.cz.

[3] NVCA (2006): Venture Impact – Venture Capital Benefits to the U. S. Economy. Washington D.C., 2006.

[4] OECD. (2006): Venture capital: trends and policy recommendations.

6

Dopady rizikového kapitálu

Helena Kopalová

ABSTRAKT

Rizikový kapitál je často jediným možným zdrojem financování začínajících podnikatelů resp. malých a středních podniků. Důvodem je vysoké riziko, které je s realizací projektu vázáno. Jednotlivý podnikatel by ovšem měl vědět podstatu tak specifické formy financování jakým rizikový kapitál je. Na jedné straně je tedy dobré zkoumat dopad rizikového a rozvojového kapitálu na jednotlivé společnosti, ale na druhé straně je také zajímavé sledovat dopad investic na ekonomiku jednotlivých zemí – na jejich zaměstnanost, inovační procesy, HDP, mzdy aj. V tomto textu popisuji dopady rizikového kapitálu na vybrané části ekonomiky Evropy a Spojených států.

Klí čová slova: Rizikový kapitál; Zaměstnanost; Lisabonský summit.

Impact of the Venture Cupital

ABSTRACT

Venture capital is often the only source of finance for small start-up companies because of high risk but the entrepreneur have to know everything about this very specific form of financing. In another hand we explore impact of the venture capital to the entrepreneurship but in another hand we have to know also something about impact to the economy – employment, innovation process, GPD, wage e.g. In this article a try subscribe some impacts of the venture capital to the economy in Europe and in the United States.

Key words: Venture Capital; Employment; Lisabon summit.

7

RECENZE

Téma příspěvku je odrazem současné zvyšující se poptávky po rizikovém a rozvojovém kapitálu ze strany podnikatelské veřejnosti, stejně tak jako ze strany investorů. V Americe velmi často využívaný zdroj financování si postupně nachází své příznivce i v transformačních ekonomikách v Evropě, a proto téma příspěvku považuji za vhodně zvolené.

Autorka se v textu pokusila o nastínění vlivu investic rizikového a rozvojového kapitálu na vybrané oblasti ekonomiky – zaměstnanost a vědu a výzkum, což jsou oblasti, které odpovídají tématickému zaměření konference. Snahou autorky bylo, na základě kompilace několika již uskutečněných výzkumů, poukázat na pozitivní vliv investic rizikového kapitálu na fungování vybraných oblastí ekonomiky.

Myslím si, že příspěvek mohl být více analytický a autorka mohla jít více do hloubky a přesněji vyjadřovat svá tvrzení, nicméně vzhledem k omezenému rozsahu tomu pravděpodobně nebylo možné.

Příspěvek doporučuji k publikaci.

Ing. Pavel Dolák, Ph.D.

Vybrané aspekty strategie podniku – výsledky empirického výzkumu####

Josef Krause*

V období duben až září 2006 byl realizován empirický výzkum, jehož cílem bylo zhodnotit vybrané faktory podnikové strategie. Výzkum byl realizován formou dotazníkového šetření. Do vzorku bylo získáno 102 vyplněných dotazníků. V získaném souboru podniků bylo 28 % malých podniků, 47 % středních podniků a 25 % velkých podniků. V souboru podniků se u 74 % jednalo o podniky s převažujícím podílem českého kapitálu. U 26 % podniků byl převažující vliv zahraničního kapitálu.

Odpovědi charakterizující kvantifikaci dlouhodobých cílů

Cílem otázek 3.10 až 3.12 dotazníku bylo zhodnotit úroveň strategického řízení. Konkrétně byla ověřována úroveň práce s dlouhodobými cíli podniku. V obrázku číslo 1 jsou uvedeny výsledky odpovědí na otázku, kolik dlouhodobých cílů je kvantifikovaných. Jen 6 % podniků nekvantifikuje svoje dlouhodobé cíle vůbec. 39 % kvantifikuje některé ze svých dlouhodobých cílů.

Obr. 1: Kvantifikace dlouhodobých cílů

Většina; 47%

Některé; 39%

Žádné; 6%Všechny; 8%

Zdroj: Vlastní výpočty

47 % podniků kvantifikuje většinu svých dlouhodobých cílů a pouze 8 % dotázaných podniků kvantifikuje všechny své cíle. Zde se domnívám, že by podniky měly být při


organizací a jejich adaptační procesy registrovaného u Grantové agentury MŠMT pod evidenčním číslem MSM6138439905

* Ing. Josef Krause - asistent; katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

vyjadřování cílů preciznější. Počet podniků, které kvantifikují většinu nebo všechny své cíle, by měl být vyšší.

Závislost na velikosti

V tabulce číslo 1 jsou uvedeny hodnoty kvantifikace dlouhodobých cílů v závislosti na velikosti podniku. Rozdíly v kvantifikaci cílů jsou mezi jednotlivými velikostními skupinami minimální.

Tab. 1: Kvantifikace cílů v závislosti na velikosti podniku Kvantifikace cílů Všechny Většina Některé Žádné Malý podnik 2 % 7 % 14 % 50 % 9 % 32 % 3 % 11 % Střední podnik 5 % 10 % 22 % 46 % 19 % 40 % 2 % 4 % Velký podnik 1 % 4 % 12 % 46 % 12 % 46 % 1 % 4 %

Poznámka: V rámci každé odpovědi je v prvním sloupečku uvedeno zastoupení v rámci celého vzorku, ve druhém sloupečku je uvedeno zastoupení v rámci dané kategorie.


χ2-testem dobré shody byla vyhodnocena závislost mezi sledovanými znaky. Kritická hodnota testového kritéria při 6 stupních volnosti a 5% hladině významnosti je 12,6. Hodnota testového kritéria ve sledovaném vzorku je 3,24. Je možno tedy konstatovat, že kvantifikace cílů v podnicích není závislá na jejich velikosti.

Obr. 2: Vyhodnocení závislosti kvantifikace cílů v závislosti na velikosti podniku

Chi-Square Test------------------------------------------ Chi-Square Df P-Value------------------------------------------ 3,24 6 0,7786------------------------------------------


Závislost na původu kapitálu

V tabulce číslo 2 jsou uvedeny výsledky odpovědí na kvantifikaci cílů v závislosti na původu kapitálu. Z hodnot uvedených v tabulce vyplývá, že četnosti ve sledovaných kategoriích jsou téměř stejné v obou skupinách podniků.

Tab. 2: Kvantifikace cílů v závislosti na převažujícím původu kapitálu Kvantifikace cílů Všechny Většina Některé Žádné Podniky s převažujícím českým kapitálem 6 % 8 % 34 % 45 % 29 % 39 % 4 % 5 % Podniky s převažujícím zahraničním kapitálem 2 % 7 % 13 % 48 % 10 % 37 % 2 % 7 %



χ2-testem dobré shody byla vyhodnocena závislost mezi sledovanými znaky. Kritická hodnota testového kritéria pro 3 stupně volnosti a 5% hladinu významnosti je 7,81. Hodnota testového kritéria ve sledovaném vzorku je 0,21. Lze proto zamítnout nulovou hypotézu. Kvantifikace cílů nezávisí na původu kapitálu.

3

Obr. 3: Vyhodnocení závislosti kvantifikace cílů v závislosti na převažujícím původu kapitálu Chi-Square Test------------------------------------------ Chi-Square Df P-Value------------------------------------------ 0,21 3 0,9763------------------------------------------


Odpovědi charakterizující stanovení osobní zodpovědnosti při plnění jednotlivých cílů

V další otázce bylo prověřováno, zda podniky stanovují osobní zodpovědnosti za plnění jednotlivých cílů. Výsledky jsou uvedeny v obrázku číslo 4.

Obr. 4: Osobní zodpovědnosti za plnění cílů

U některých z nich.; 48%

Ano, u všech. ; 42%

Ne; 10%


42 % dotázaných podniků uvedlo, že stanovují zodpovědnosti u všech svých cílů, 48 % podniků stanovuje zodpovědnosti u některých svých cílů. Pouze zbylých 7 % podniků nestanovuje zodpovědnosti u žádných svých cílů.


Dále bylo prověřováno, zda se stanovení konkrétních zodpovědností liší v jednotlivých velikostních skupinách. Výsledky jsou uvedeny v tabulce číslo 3. U všech cílů mají stanoveny zodpovědnosti spíše malé a střední podniky. Pouze některé cíle mají kvantifikované spíše velké podniky. Zastoupení podniků, které nemají kvantifikovány žádné cíle se u jednotlivých velikostních skupin příliš neliší.

4

Tab. 3: Stanovení osobních zodpovědností za plnění cílů v závislosti na velikosti podniku

Stanovení osobní zodpov ědnosti Ne U n ěkterých U všech

Malý podnik 3 % 11 % 12 % 43 % 13 % 46 % Střední podnik 4 % 8 % 22 % 46 % 22 % 46 % Velký podnik 3 % 12 % 15 % 58 % 8 % 31 %



Závislost sledovaných znaků byla ověřována χ2-testem dobré shody. Kritická hodnota testového kritéria pro 4 stupně volnosti a 5% hladinu významnosti je 9,49. Hodnota testového kritéria ve sledovaném vzorku byla 1,99. Nemůžeme tedy zamítnout nulovou hypotézu o nezávislosti sledovaných znaků.

Obr. 5: Vyhodnocení stanovení osobních zodpovědností v závislosti na velikosti podniku




Dále bylo prověřováno, zda se stanovování osobních zodpovědností při plnění cílů liší u podniků v závislosti na původu kapitálu. Výsledky jsou uvedeny v tabulce číslo 4. Výsledky jsou opět u obou kategorií poměrně vyrovnané. U všech cílů mají stanoveny zodpovědnosti spíše podniky s českým kapitálem. U některých cílů mají stanoveny zodpovědnosti naopak spíše podniky s převahou zahraničního kapitálu.

Tab. 4: Stanovení osobních zodpovědností za plnění cílů v závislosti na převažujícím původu kapitálu

Stanovení osobní zodpovědnosti Ne U některých U všech Podniky s převažujícím českým kapitálem 7 % 9 % 33 % 44 % 33 % 44 % Podniky s převažujícím zahraničním kapitálem 3 % 11 % 15 % 56 % 9 % 33 %


Zdroj: Vlastní výpočet

Závislost stanovování osobní zodpovědnosti na původu kapitálu byla ověřena χ2-testem dobré shody. Kritická hodnota testového kritéria pro 2 stupně volnosti a 5% hladinu významnosti je 5,99. Hodnota testového kritéria ve sledovaném vzorku je 1,17. Nelze zamítnout nulovou hypotézu o nezávislosti znaků. Stanovení osobních zodpovědností není závislé na původu kapitálu.

5

Obr. 6: Vyhodnocení stanovení osobních zodpovědností v závislosti na převažujícím původu

kapitálu Chi-Square Test------------------------------------------ Chi-Square Df P-Value------------------------------------------ 1,17 2 0,5560------------------------------------------


Odpovědi charakterizující stanovení termínů při plnění cílů

Dalším aspektem, který byl sledován, bylo stanovení konkrétních termínů pro plnění cílů. V obrázku číslo 7 jsou uvedeny odpovědi souhrnně za všechny podniky.

Obr. 7: Stanovení termínů při plnění cílů

Ne.; 4%

U některých z nich.; 50%

Ano u všech.; 46%


Konkrétní termíny nestanovuje u žádného cíle pouze 4 % podniků. Pouze u některých cílů stanovuje konkrétní termíny 52 % podniků. U všech cílů stanoví konkrétní termíny 45 % podniků. Zde by podle mého názoru mělo být vyšší zastoupení podniků, které stanovují termíny u všech cílů. Bez konkrétního termínu nelze potom splnění daného úkolu kontrolovat, případně řídit.


Výsledky stanovení termínů při plnění cílů v závislosti na velikosti podniku je uvedeno v tabulce číslo 5. Malé podniky se oproti velkým ukazují jako více vyhraněné. Převládá u nich stanovení termínů buď u všech cílů, nebo u žádného.

6

Tab. 5: Stanovení termínů při plnění cílů v závislosti na velikosti podniku Stanovení termínů Ne U některých U všech Malý podnik 2 % 7 % 12 % 43 % 14 % 50 % Střední podnik 1 % 2 % 22 % 46 % 25 % 52 % Velký podnik 1 % 4 % 17 % 65 % 8 % 31 %



Závislost sledovaných jevů byla prověřena χ2-testem dobré shody. Protože je počet podniků, které nestanovují odpovědnosti u žádného cíle nízký, byly do statistického zpracování zahrnuty pouze kategorie podniků, které stanovují termíny u některých cílů nebo u všech cílů. Kritická hodnota testového kritéria pro 2 stupně volnosti a 5% hladinu významnosti je 5,99. Hodnota testového kritéria ve sledovaném souboru je 3,43. Proto na dané hladině významnosti nelze zamítnout hypotézu o nezávislosti stanovení konkrétních termínů na velikosti podniku.

Obr. 8: Vyhodnocení stanovení termínů v závislosti na velikosti podniku




Výsledky stanovení termínů při stanovení cílů v podnicích podle převažujícího vlivu kapitálu jsou uvedeny v tabulce číslo 6. Termíny nejsou stanoveny spíše u podniků s převažujícím vlivem zahraničního kapitálu. Stanovení termínů u všech cílů převažuje naopak u podniků s převahou českého kapitálu.

Tab. 6: Stanovení termínů při plnění cílů v závislosti na převažujícím původu kapitálu

Stanovení termínů Ne U některých U všech Podniky s převažujícím českým kapitálem 2 % 3 % 34 % 45 % 37 % 49 % Podniky s převažujícím zahraničním kapitálem 2 % 7 % 16 % 59 % 9 % 33 %



Závislost sledovaných jevů byla prověřena χ2-testem dobré shody. Protože je počet podniků, které nestanovují odpovědnosti u žádného cíle nízký, byly opět do statistického zpracování zahrnuty pouze kategorie podniků, které stanovují termíny u některých cílů nebo u všech cílů. Kritická hodnota testového kritéria pro 1 stupeň volnosti a 5% hladinu významnosti je 3,84. Hodnota testového kritéria ve sledovaném vzorku je 1,92. Proto opět nelze zamítnout nulovou hypotézu o nezávislosti sledovaných znaků.

7

Obr. 9: Vyhodnocení stanovení termínů v závislosti na převažujícím původu kapitálu

Chi-Square Test------------------------------------------ Chi-Square Df P-Value------------------------------------------ 1,92 1 0,1655 1,33 1 0,2481 (with Ya tes' correction)------------------------------------------


Závěr

Na základě provedeného empirického výzkumu lze konstatovat, že podniky v České republice mají značné rezervy v respektování základních pravidel strategického řízení, které se týkají práce s dlouhodobými cíli. Pouze 8 % podniků má kvantifikováno všechny cíle, 42 % má stanoveny osobní zodpovědnosti pro jejich plnění u všech cílů a pouze 46 % podniků má u všech cílů stanoveny konkrétní termíny plnění. Tato čísla by se podle mého názoru měla ve všech třech případech blížit hodnotě 100 %. Závislost mezi respektováním doporučených pravidel při práci s dlouhodobými cíli a velikostí podniku nebo podílem zahraničního kapitálu ve sledovaných podnicích nebyla prokázána.

Literatura: [1] Krause, J. (2007): Strategie podniku v kontextu současného vývoje. Disertační práce.

Praha, VŠE, 2007.

[2] Sedláčková, H. (2006): Strategická analýza. Praha, C.H. Beck, 2006.

8

Vybrané aspekty strategie podniku – výsledky empirického výzkumu

Josef Krause

ABSTRAKT

V článku jsou prezentovány vybrané výsledky empirického výzkumu, který byl proveden během roku 2006. Bylo získáno celkem 102 zcela vyplněných dotazníků. Cílem výzkumu bylo zhodnotit vybrané faktory podnikové strategie. V článku jsou prezentovány výsledky, které se týkají práce s dlouhodobými cíli. Jde zejména o kvantifikaci dlouhodobých cílů, stanovení zodpovědnosti pří plnění cílů a stanovení termínů při plnění cílů. Z výsledků vyplývá, že podniky mají ve sledované oblasti značné rezervy. Pouze 8 % podniků kvantifikuje všechny své dlouhodobé cíle a dalších 47 % většinu cílů. 42 % podniků stanovuje osobní zodpovědnost za plnění u všech cílů. 46 % podniků stanovuje termíny pro plnění u všech cílů.

Klí čová slova: Strategie; Dlouhodobé cíle.

The chosen factors of the corporate strategy – the results of the empirical research

ABSTRACT

There are introduced the chosen results of the empirical research in the article. This research was realized during the year 2006. 102 answer sheets were obtained. The aim of the research was the estimation of the chosen factors of the corporate strategy. There are introduced results concerning the work of the long-term goals: the quantification, the determination of the responsibility and the determination of the terms for the filling of the goals. The companies have the substantial deficiency in the monitored area. Only 8 % companies quantify all long-term goals. Next 47 % companies quantify most of the goals. 42 % companies set the responsibility for the filling of all aims. 46 % set terms for filling of all long-term goals.

Key words: Strategy; Long-term goals.

9

RECENZE

Autor práce se zabývá vybranými aspekty tvorby strategie podniku. Shrnuje hlavní výsledky empirického výzkumu, který byl zpracován v rámci přípravy doktorské disertační práce. Nutně příspěvek nese stopy dodržení omezeného rozsahu příspěvku, přesto přípěvek doporučuji ke zveřejnění ve sborníku.


Tržní mzda a stínová cena práce ####

Martina Kršková* – Patrik Sieber

**

Práce coby vstup do projektů a její hodnota

Abychom byli na následujících stránkách schopni obhájit zvolený přístup (viz následující kapitola) k hodnotě (potažmo stínové ceně) pracovní síly, pokusíme se nejprve stručně připomenout důvody, proč danou hodnotu zkoumat, pro jaký účel ji využívat a několik základních teoretických koncepčních a mikroekonomických předpokladů, o něž se obhajoba opírá.

Ať již se vláda či municipalita rozhoduje o provedení jakéhokoli projektu či intervence a ať je daný projekt zaměřen na sociální sféru, dopravní infrastrukturu, energetiku, školství či kamkoli jinam, v naprosté většině případů využívá na straně použitých zdrojů kromě jiných i lidskou práci, resp. pracovní sílu. Jestliže se tedy objevuje práce jako vzácný zdroj na straně vstupů, musí být v analýze daného projektu náležitě oceněna a musí ve „správných“ cenách vytvořit položku nákladů dané akce.

Prvním přirozeným krokem, jehož výsledek poskytne vládě informaci o dopadu projektu v případě jeho realizace na její rozpočet, je příprava finančního plánu analyzované akce. Pokud by vládě postačovala pro rozhodování informace o finančních dopadech, pak by při analýze jakékoli nákladové (výdajové) položky, tedy i nákladů na pracovní sílu, bylo její ocenění relativně snadnou záležitostí. Analytik v takovém případě může odhadnout náklady na pracovní sílu v prostých tržních cenách a vystačí tedy s prostou analýzou tržního prostředí v tržních segmentech odpovídajících požadované kvalifikační struktuře pracovníků v příslušných regionech.

Situace vládního investora, pokud si to samozřejmě připustí, je však poněkud složitější, neboť jeho rozhodování nemůže být postaveno na maximalizaci pozitivního rozdílu mezi rozpočtovými příjmy a výdaji v důsledku své investiční činnosti. Rozhodování vládní instituce by mělo maximalizovat v dlouhodobém pohledu blahobyt dané, např. české, společnosti. Fiskální dopady jsou tedy z hlediska přímého investičního rozhodování zajímavé pouze jen z hlediska rozpočtové proveditelnosti daného záměru. Je-li tomu tak, pak odpovídající maximalizační funkcí je Net Present Value (čistá současná hodnota) všech společenských důsledků takového rozhodnutí. Řečeno méně abstraktním jazykem, mezičasová agregace rozdílů mezi společenskými přínosy a společenskými náklady dané investice. Literatura hovoří v této souvislosti o tzv. Cost-Benefit Analysis (Analýze společenských nákladů a přínosů). Aby byl analytik takovouto analýzu schopen provést, musí být schopen identifikovat všechny zdroje, které do projektu vstupují, jakož i všechny přínosy, které pro danou společnost z investice vyplývají včetně veškerých externích faktorů (znečištění, bezpečnost, estetické dopady...), musí tyto efekty přiřadit do správného časového období a musí je ohodnotit (ocenit) v adekvátním peněžním vyjádření. Ponechme nyní


organizací a jejich adaptační procesy registrovaného pod evidenčním číslem MSM 6138439905. * Ing. Martina Kršková – asistent; katedra podnikové ekonomiky. ** Ing. Patrik Sieber, Ph.D. – odborný asistent; katedra podnikové ekonomiky

2

stranou náročnost procesu odhadování důsledků určitého rozhodnutí a soustřeďme se na druhou část problému, která je přinejmenším stejně závažná, tedy jak dané dopady ohodnotit.

V rámci dané analýzy se na první pohled rozdílně přistupuje k ohodnocení společenských přínosů a oproti tomu zdrojů, které do projektu vstupují. Zatímco benefity (přínosy) jsou ohodnocovány prostřednictvím tzv. Willigness to Pay (WTP), tedy ochoty zaplatit za daný efekt, která je definována užitkem plynoucím z jeho spotřeby a stávajícím bohatstvím spotřebitelů, společenské náklady (zdroje) – vstupy do projektu, jsou ohodnoceny v oportunitních nákladech, tedy v ušlém efektu, který by byly přinesly, pokud by byly využity alternativním způsobem. Jen připomeňme na tomto místě, že pracovní síla, která je hlavním předmětem našeho zájmu, je samozřejmě nahlížena jako vstup či vzácný zdroj vstupující do projektu a jejíž využití tedy tvoří společenské náklady hodnocené investice.

Ohodnocování vstupů (nákladů) je založeno na principu oportunitních nákladů, tedy vychází z předpokladu, že pokud by zdroje nebyly použity pro daný investiční záměr, mohly by být použity pro jiný účel. Oportunitním nákladem (hodnotou vstupu) je hodnota zboží a služeb, které by byly vyprodukovány, kdyby byly zdroje použity nejlepším odlišným způsobem.1 V typických mikroekonomických schématech jsou tyto oportunitní náklady representovány oblastmi pod křivkami nabídky. Tento způsob může a nemusí odpovídat rozpočtovým výdajům!

Obecné pravidlo, které je v rámci CBA pro ohodnocení vstupů doporučitelné, je následující:

iii SSCOC ∆−= , (1)

kde OCi –Oportunitní náklady vstupu i (Opportunity Costs of Input i ), Ci –Rozpočtové (finanční) výdaje na vstup i (Budgetary Costs of Input i),

SSi – Společenský přebytek na trhu se vstupem i (Social Surplus in the Input i Market).

Tržní selhání a státní zásahy ovlivňují náš odhad oportunitních nákladů zdrojů a je užitečné shrnout směr zkreslení, které jednotlivá selhání či státní zásahy způsobují. Jeli například nabídka zdrojů zdaňována, pak dochází k zahrnutí daně do nákladů (výdajů) nabízejících a vzhledem k transferové povaze daní, cena na daném trhu nadhodnocuje skutečné oportunitní náklady. Opačně je tomu v případě, že je nabídka dotována. Obdobně lze naznat, že pokud se na trhu daného vstupu tvoří pozitivní externalita, pak použití výdajů na daný vstup by nadhodnocovalo jeho společenské oportunitní náklady vstupu a u negativní externality tomu bude přesně naopak. Bližší výklad propojení koncepce společenského přebytku, oportunitních nákladů a hodnoty vstupů můžete nalézt například u Boardmana, Greenberga, Vilinga a Weimera (2006), od kterých jsme čerpali uvedené příklady, ale i v řadě dalších textů mirkoekonomie, teorie blahobytu či přímo v textech zaměřeních na společenskou Cost-Benefit Analysis. Reformulujme tedy pouze pravidlo uvedené ve vzorci (1) slovně tak, že oportunitní náklady se rovnají přímým rozpočtovým výdajům na vstupní faktor po odečtení přírůstků (případně přičtení úbytků) společenského přebytku.

1 Ze zmíněného je patrné, proč uvádíme, že rozdílnost přístupů k ohodnocení výstupů a vstupů je do určité míry

jen „na první pohled“. Jestliže oportunitní náklady jsou tvořeny ušlou produkcí spotřebních statků, je evidentní, že pro jejich hodnocení je opět použito WTP, tudíž zdrojem pro ohodnocení oportunitních nákladů bude zase druhotně koncept ochoty zaplatit.

3

Odvození hodnoty nezaměstnané pracovní síly

Nyní již je zřejmé, že hledáme oportunitní společenské náklady lidské pracovní síly coby nákladového vstupu do projektu. Model, který bude následně popsán a vysvětlen, není samozřejmě zcela universální a proto je zapotřebí blíže objasnit uvažované podmínky trhu pracovní síly, za nichž jsou jeho závěry validní.

Předpokládáme tedy, že se jedná o takový segment trhu, na němž vlivem tržních selhání, státních zásahů a síly odborů je mzdové patro nad úrovní efektivní mzdy, která by tento trh vyčistila a vedla k nulové nezaměstnanosti. Současně hledáme oportunitní náklady (hodnotu) jednotek pracovní síly (např. osobohodin, osobodnů, osoboměsíců, apod.) pracovníků, kteří budou najati díky nové intervenci (projektu). To znamená, že se jedná o nezaměstnané, kteří jsou v této pozici, protože je mzdové patro vyšší než efektivní rovnovážná mzda a díky tomu je poptávané množství pracovní síly menší než nabízené. Tedy část pracovníků nabízejících jednotky pracovní síly je sice ochotno pracovat jsou na trhu jaksi „navíc“, neboť není při dané mzdě, která je směrem dolů rigidní, dostatečné množství zaměstnavatelů, kteří by byli ochotni vzhledem k meznímu produktu práce tyto pracovníky najmout. Je vhodné zdůraznit, že nám nejde o nezaměstnané z nějakého jiného důvodu, např. protože momentálně mění práci a ocitli se pouze v určité prodlevě mezi nástupem do nového zaměstnání a ukončení původního zaměstnaneckého poměru. Současně vyzdvihněme, že v důsledku uvedeného uvažujeme další předpoklad, a to že projekt může měnit nezaměstnanost2, tedy zapojení té pracovní síly, která je díky mzdovému patru na trhu skutečně nevyužitá.3

Modelovou situaci, jejíž předpoklady jsme naznačili, vykresluje následující obrázek.

2 Používáme-li pojem počet jednotek pracovní síly, který by odpovídal např. počtu osobodnů (osoboměsíců,

apod.), bylo by vhodné tedy nezaměstnanost vyjádřit a chápat také nikoli v počtech pracovníků (resp. počtech pracovníků zaměstnaných ku celkové nabízené pracovní síle), ale také ve zmíněných jednotkách zahrnujících časový rozměr nabízené práce. Pro tento drobný rozměrový rozdíl, který umožňuje jednoznačně určit mzdovou jednotku (mzda za časovou jednotku 1 pracovníka) byl upraven i následující model, který spíše obvykle využívá počty pracovníků.

3 Otázkou na počátku modelování je, zda vládní projekty, které vytvoří určitý počet pracovních míst redukují nezaměstnanost či nikoli. Boardman (2006) uvádí, že v případě vysoké nezaměstnanosti (např. větší než 10 %) bude projekt pravděpodobně redukovat počet nezaměstnaných, neboť většina těch pracovníků, kterým tuto možnost zaměstnání poskytne se bude z této skupiny rekrutovat. Bude-li však nezaměstnanost nízká (např. nižší než 5 %, pak projekt pravděpodobně zaměstná převážně ty, kteří jsou nezaměstnaní jen dočasně a práci by našli tak jak tak. Pohybuje-li se nezaměstnanost někde v intervalu mezi nízkou a vysokou, lze očekávat částečný dopad na „skutečnou“ nezaměstnanost.

4

Obr. 1: Pracovní trh a oportunitní náklady

Zdroj: Upravený model (Boardman 2006, Sieber 2005)

DL křivka je původní poptávkou po pracovní síle před vlivem projektu a DL + QL´ je poptávka ovlivněná projektem. SL je pak nabídka jednotek pracovní síly, Wf je rovnovážná cena pracovní síly, která by byla dosažena při neexistenci vzniklého mzdového patra Wg, při kterém je nabízeno QLg jednotek pracovní síly, ale poptáváno je jen QLd. Nezaměstnanost tedy odpovídá rozdílu (QLg – QLd). Projekt nyní poptává QL´ jednotek pracovní síly při jednotkové mzdě Wg. Protože je QL´ menší než počet nezaměstnaných, zůstává tržní mzda na úrovni mzdového patra Wg. V měření společenského přebytku plynoucího ze zaměstnání dodatečných jednotek pracovní síly z řad nezaměstnaných projdeme pěti kroky od nejnapadnutelnějšího přístupu k asi nejbližšímu teoretické čistotě a současně praktické proveditelnosti, avšak každý z nich je terčem určité kritiky.

První přístup vychází z ideje, že použití nezaměstnané pracovní síly nemá dodatečné oportunitní náklady, právě protože nepracují a jejich čas je tedy hodnoty prostý. Tento přístup lze napadnout vcelku snadno dvěma argumenty. Nezaměstnaní často tráví svůj čas produktivní činností, která pouze neprochází trhem práce, neboť opravují své domovy, hlídají děti apod. O výsledky této činnosti tedy jednoznačně přicházejí pokud budou zaměstnáni. Druhým a ještě silnějším argumentem je jednoduše fakt, že i v případě, že tráví svůj čas neproduktivně – odpočinkem, má tento volný čas pro ně subjektivní hodnotu (přináší jim užitek). Nabídková křivka je utvářena hodnotou času jak zaměstnaných, tak nezaměstnaných. Jinými slovy individua, která jsou zaměstnána při Wf mají oportunitní náklady na této úrovni, ale nikdo nebude ochoten pracovat při We, i když má kladnou hodnotu. To znamená, že oportunitní náklady zaměstnání nezaměstnaných musí mít kladnou hodnotu.

Druhým přístupem, často odpovídajícím praxi pro svou jednoduchost, by bylo použití reálných výdajů na zaměstnání nezaměstnaných, které odpovídají obdélníku QLcabQLd, tedy

e

Cena pracovní síly

c

f

a

d

QLd QLc QLf QLg

SL

Počet jednotek pracovní síly

Wg

DL

DL + QL´

QL´

Wc

Wd

b g

We

0

Wf

5

množství pracovníků QL´ vynásobené jejich skutečnou mzdou při cenovém patře Wg. Tento přístup by však vysoce nadhodnocoval společenské náklady, neboť řada pracovníků by byla ochotna pracovat za výrazně nižší mzdu. Totiž na rozdíl mezi Wg a nabídkovou křivkou můžeme nahlížet jako na dodatečný přebytek pracovníka („nabízejícího“) na trhu práce, který vznikl transferem na úkor realizátora projektu (v tomto případě vlády). To znamená, že bychom měli získat společenské oportunitní náklady odečtením tohoto transferu od skutečných výdajů na pracovní sílu projektu.

Na předchozí věty může navazovat myšlenka, že hodnota společenských nákladů (oportunitních nákladů) nájmu pracovní síly QL´ odpovídá oblasti QLddcQLc, rovná se tedy rozdílu skutečných výdajů na pracovní sílu QLdabQLc a plochy abcd přebytku nabízejícího. Je to ta pravá hodnota času, který musí obětovat pracovníci, pokud se nechají zaměstnat. Tak by tomu bylo u řady jiných vstupů (statků). Hodnocení na trhu práce je však ještě složitější.

Chybou předchozího přístupu ke stanovení společenské hodnoty jednotky pracovní síly je jeho implicitní předpoklad, že všichni zaměstnaní projektem ohodnocují svůj čas méně než Wc a více než Wd. Tento předpoklad však nelze snadno přijmout, neboť je velmi pravděpodobné, že někteří najmutí nezaměstnaní hodnotí svůj čas mimo interval <Wc; Wd>. Ve skutečnosti budou ochotni pro projekt pracovat nezaměstnaní, kteří svůj čas hodnotí v intervalu <We; Wg>, neboť jim projekt nabízí mzdu na úrovni Wg!

Pokud chceme tedy nedostatek předchozí úvahy odstranit, můžeme předpokládat, že nezaměstnaní jsou rovnoměrně rozprostřeni podél nabídky práce mezi bodem e a g, oceňují svůj čas stejně či více než We a shodně či méně než Wg. V průměru tedy ohodnocují svůj čas ½*( We + Wg). Potom bychom společenské náklady nájmu QL´ ohodnotili na úrovni ½*( We + Wg)* QL´. Tento přístup považujeme za teoreticky asi nejčistší a i kdybychom narazili na argument, že rovnoměrné rozdělení podél křivky nabídky je nepřesné a v dané zemi a tržním segmentu by byly k dispozici údaje o příslušném rozdělení nezaměstnaných, upravil by se snadno výpočet tak, že by místo aritmetického průměru krajních hodnot intervalu <We; Wg> byl použit vážený průměr těchto mzdových sazeb, kdy by váhy zohledňovaly příslušné rozdělení. Je však nepravděpodobné, že by byla k dispozici při praktickém využití takováto analýza. Naopak se lze obávat většího problému, tedy, že nebude snadno dostupný ani odhad krajní hodnoty We.

Tím jsme se dostali k poslednímu problému zmíněného přístupu, který je však spíše z roviny praktické, a tím je obvyklá nezjistitelnost bodu We. Řešením může být proto učinění dodatečného předpokladu. Je velmi časté, že se i přes některé argumenty uvedené v úvodu tohoto příkladu předpokládá nulová hodnota We. Jestliže jsme kladli argumenty produktivního času a užitku volného času pro vyšší nežli nulovou hodnotu minimální mzdy, za kterou budou lidé ochotni pracovat, budou pravděpodobně existovat potenciální zaměstnanci, kteří budou pracovat raději za mzdu blízkou nule, nežli vůbec, pokud zváží dodatečné náklady nezaměstnanosti. Za takové je možné považovat řadu sociálních jevů jako zvýšení pravděpodobnosti konfliktů v rodině, vnitřní neuspokojení ze společenské neužitečnosti, ztrátu svých pracovních dovedností a návyků apod. V každém případě můžeme za tohoto předpokladu uvažovat následující vyčíslení oportunitních nákladů jako kvalitní dolní odhad. Horním odhadem by pak byly reálné výdaje realizátora projektu na pracovní sílu. Pokud přijmeme tyto argumenty pro předpoklad We = 0, pak hodnota společenských nákladů nájmu pracovní síly QL´ se rovná ½* Wg * QL´ a bude odpovídat jedné polovině reálných výdajů na tuto pracovní sílu.

6

Převod z tržní mzdy na mzdu stínovou

Závěrem našeho článku se zmiňme ještě o propojení mezi nejvýznamnějším metodologickým pojetím CBA, kterým je metodologie vyvinutá původně pro hodnocení projektů v rozvojových zemích (Developing Countries), ve kterých byly trhy na tolik zatíženy různými druhy distorzí, že na tuto neadekvátnost ocenění nákladových a přínosových položek v domácích tržních cenách byl kladen specifický zřetel. Možná je smysluplné hned úvodem říci, proč je metodologie vyvinutá pro rozvojové země presentována na této platformě, neboť by se mohlo zdát, že se netýká většiny evropských států včetně České republiky. Problém je v tom, že i země rozvinuté mají řadu trhů distorzních a proto se postup CBA de facto mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi principielně neliší. Trh práce je navíc více než typickou ukázkou těchto narušení.

Metodika pro hodnocení projektů využívá převodu tržních cen na ceny stínové, přičemž za stínovou cenu označuje koncepčně takovou cenu, která by byla dosažena na efektivním trhu, pokud by tento existoval. V této oblasti lze zdůraznit, že převážná většina stínových cen v metodologii slangově nazývané „LMST“4 je stanovována na základě odvození cen ze světového trhu, tj. tzv. světových cen, což je v případě importu CIF price a v případě exportu FOB price.5 Tento postup však je uplatnitelný pouze u tzv. tradables (obchodovatelných položek) či u nontradables, které však lze na obchodovatelné položky dekomponovat. Práce, resp. jednotky pracovní síly, mezi takovéto zdroje nepatří a považujeme je spíše za čisté nontradables. V těchto případech je třeba stanovit stínovou cenu alternativním způsobem, který nejlépe vystihne podstatu oportunitních nákladů tohoto zdroje

Velmi stručně si dovolíme připomenout pojetí a smysl stínových cen a vysvětlení základních pojmů. S odvoláním na první kapitolu tohoto textu můžeme říci, že jestliže musí být v CBA vyjádřeny veškeré společenské náklady a společenské přínosy, jsou stínové ceny přesně tou hodnotou, která zajišťuje koherentní ohodnocení jednotlivých položek napříč jejich spektrem a respektují koncepční pojetí WTP a oportunitních nákladů. V řadě textů je možné se setkat s označením tzv. účetních cen (Accounting Prices), které jsou de facto konkrétním metodickým synonymem pro ceny stínové (Shadow Prices). Systematicky probíhá ocenění nákladové nebo přínosové položky tak, že pro každou je odhadnut tzv. Accounting Price Ratio (APR) tj. poměr stínové a tržní ceny a položky ohodnocené v původním finančním plánu projektu v tržních domácích cenách jsou následně vynásobeny tímto příslušným faktorem. V případě, že se stanovuje tento poměr na míru dané homogenní položce v analýze projektu, hovoří se o něm jako o příslušném APR položky např. i. Matematicky lze popsané vztahy pak vyjádřit následovně.

i

i

i

i

iP

SP

P

APAPR == , (2)

kde APR –Účetní cenový poměr pro statek i (Accounting Price Ratio i), APi –Účetní cena statku i (Accounting Price i), APi – Tržní cena statku i (Market Price i), SPi – Stínová cena statku i (Shadow Price i).

4 LMST je zkratka využívaná slangově pro označení metodologie vyvinuté pro hodnocení projektů

v rozvojových zemích v sedmdesátých letech minulého století. Zkratka je odvozena od autorů tohoto přístupu: I.M.D. Little, J.A.Mirrelees, Lyn Squire, van der Tag. První ze dvou zásadních děl, která shrnula uvedený metodologický postup a posunula ho dál byl Little a Mirrelees (1974).

5 Bližší výklad těchto pojmů lze nalézt v INCOTERMS, případně ve specializované CBA literatuře a jde za rámec našeho zaměření v tomto článku.

7

Protože v řadě případů nemá smysl nebo není možné při každé projektové analýze stanovovat APR pro každou specifickou položku, jsou tyto poměry často nahrazovány tzv. konversními faktory, ať již na úrovni sektorové (tzv. sektorový konversní faktor) nebo v krajním případě na úrovni celé ekonomiky (tzv. spotřební konversní faktor a standardní konversní faktor). V případě ohodnocení společenských nákladů na pracovní sílu by se tedy konstruoval poměr následujícím vztahem.

j

j

Lj

Lj

LiW

SW

P

APAPR == , (3)

kde APRLj –Účetní cenový poměr pro pracovní sílu j (Accounting Price Ratio for Labor j),

APLj –Účetní cena pracovní síly j (Accounting Price for Labour j), PLj – Tržní cena pracovní síly j (Market Price for Labour j), SWi – Stínová mzda j (Shadow Price j), Wj – Tržní mzda j, j – Segment pracovní síly na trhu práce.

Tento poměr by pak byl v ideálním případě propočten pro každý příslušný segment pracovního trhu j, na němž by byla pracovní síla pro projekt poptávána. Příslušný počet pracovních jednotek práce j spotřebovaných v určitém období projektu bychom pak násobili tržní cenou této práce PLj, abychom získali skutečné rozpočtové výdaje na pracovní sílu a následně účetním cenovým poměrem APRLj, abychom získali společenskou hodnotu těchto rozpočtových výdajů (resp. pracovní síly). Byť se tomu tak v řadě prakticky provedených analýz neděje, je třeba zdůraznit nutnost odlišení jednotlivých segmentů pracovního trhu, neboť situace zj. pro vysoce kvalifikované pracovníky a pracovníky bez kvalifikace se výrazně liší průběhem D a S křivek, jakož i nezaměstnaností v daném segmentu a vlivem tržního selhání a státních zásahů na tvorbu mzdového patra. To má pak dopad do stanovení stínové ceny (oportunitních nákladů).

Pro veškeré segmenty, které však odpovídají předpokladům modelu uvedeného v předchozí kapitole můžeme doporučit pro stanovení této stínové ceny přístup využívajících průměr tržní mzdy a minimální mzdy, při které by byl ještě někdo ochotný pracovat při neexistenci státních zásahů, nedokonalostí trhů a ostatních distorzí. Současně je třeba prakticky dávat zejména pozor na to, zda není tržní mzda spíše efektivní a tržní zásahy na ní nemají vliv, což by se mohlo týkat určitých povolání u kvalifikované pracovní síly a vedlo by to k APR blízké hodnotě 1, jakož i na to, zda se nejedná o pracovníky ze zahraničí, kteří se pohybují na „mezinárodním“ pracovním trhu a kteří většinu své mzdy spotřebují v zahraničí. Vzhledem k tomu, že většinou nejsou součástí dané společnosti, změna jejich přebytku by neměla být brána v potaz a náklady na jejich mzdy odpovídají skutečným nákladům dané společnosti. APR na jejich pracovní segment by se opět rovnal nebo blížil 1.

Závěr

Argumenty pro použití nulové stínové ceny práce lze považovat za irelevantní a podhodnocující, neboť i při existenci nezaměstnanosti existují oportunitní náklady nezaměstnaných vzhledem jak k jejich produktivní činnosti v nezaměstnanosti, tak i k hodnotě volného času samotného. Současně je třeba jako odhad stínové ceny práce odmítnout použití skutečných tržních (účetních) výdajů na pracovní sílu. Ty lze považovat naopak za nadhodnocující, neboť vlivem zmíněných tržních selhání i státních zásahů se mzdové patro

8

pohybuje nad touto „dokonale tržní“ hladinou. Tyto dva extrémy však lze považovat za dolní a horní interval pro reálný odhad stínové ceny. Pro veškeré segmenty, které však odpovídají předpokladům modelu uvedeného v článku, můžeme doporučit pro stanovení této stínové ceny přístup využívající průměr tržní mzdy a mzdy, při které by byla nabídnuta první jednotka pracovní síly k prodeji, tedy při které by se našel první pracovník ochotný pracovat při neexistenci státních zásahů, nedokonalostí trhů a ostatních distorzí. Druhá hodnota, která je k výpočtu průměru zapotřebí, může být nahrazena při praktické aproximaci nulou.

Literatura:

[1] Boardman, A. – Greenberg, D. – Vining, A. – Weimer, D. (2006): Cost-Benefit Analysis –

Concepts and Practice. New Jersey, Pearson Prentice Hall, 2006.

[2] Little, I.M.D. – Mirrelees, J.A. (1974): Project appraisal and planning for developing countries. London, Heinemann Educational Book, 1974.

[3] Sieber, P. (2005): Hodnocení veřejně prospěšných projektů. Doktorská disertační práce, Praha, VŠE, 2005.

9

Tržní mzda a stínová cena práce

Martina Kršková – Patrik Sieber

ABSTRAKT

Trh práce je nejen v České republice typickým trhem, jehož fungování je výrazně ovlivněno jak státními zásahy, tak určitou mírou tržních selhání. V důsledku obou faktorů se však reálné dosahované tržní mzdy liší od mezd, které by zaručovaly efektivní využití lidských zdrojů ve společnosti při rovnovážné ceně práce. K tomu, aby bylo možné hodnotit klady a zápory jednotlivých intervencí na daném trhu, je zapotřebí analyzovat stávající stav a vytvořit alespoň modelově stav ideální. Pokud intervence poslouží k posunu od stavu stávajícího ke stavu efektivnímu a náklady této intervence samotné nepřevýší hodnotu tohoto pozitivního posunu, bude mít taková intervence smysl. Současně, pouze budeme-li znát hodnotu lidské práce tedy odpovídající stínovou mzdu, můžeme při hodnocení jakéhokoli projektu, politiky či programu ze společenského hlediska adekvátně ohodnotit zdroje této aktivitě obětované. V následujícím článku naleznete úvodní modelovou rekonstrukci trhu práce, jakož i vyzdvihnutí podstatných proměnných.

Klíčová slova: Stínová mzda; Tržní mzda; Oportunitní náklady; Společenská hodnota pracovní síly; Cost-Benefit Analýza; Mzdové patro; Ochota zaplatit; Účetní cenový poměr; Konversní faktor.

Market Wage and Shadow price of Labour

ABSTRACT

Some markets and not only in The Czech Republic are strongly influenced by both types of market failure and governmental policies. Labour market is a typical example. As a result of both factors, actual market wages differs from efficient wages, which would guarantee efficient utilization of Labour and would hold the market in equilibrium. To be able to value projects and interventions on the market, we need to analyse current market situation and to create and ideal market situation. If the intervention provides a movement from current situation to the efficient situation and if costs of the intervention don’t exceed value of this movement, the intervention could be reasonable and could be accepted. Simultaneously, if and only if we know the social value of labour, it means appropriate shadow wage, we could valuate reasonably labour as an item of total project’s (intervention’s) opportunity costs. You can find a preliminary model of labour market reconstruction, as well as emphasising of most important variables.

Key words: Shadow Wage; Market Wage; Opportunity Costs; Social Value of Labour; Cost-Benefit Analysis; Wage Floor; Willigness-to-Pay; Accounting Price Ratio; Conversion Factor.

10

RECENZE

Autoři zvolili velmi aktuální téma. Oceňování lidské práce jako vstupu při posuzování nákladů projektu a stanovování stínové ceny práce. V současné době získává toto téma na důležitosti, kdy se kladou zvýšené nároky na preciznost dílčích veličin a lepší celkovou vypovídající schopnost finančních plánů v rámci projektů předkládaných do operačních programů strukturálních fondů Evropské unie. Z praxe mohu potvrdit, že právě náklady v podobě lidské práce bývají v CBA odbyty až vulgárně zprůměrnovanými hodnotami neodrážející rozmanitost a komplexnost vstupu v podobě lidské práce. Na práci autorů oceňuji především doporučení jak v případě ohodnocování vstupu přistupovat a to i s ohledem na několik možných přístupů k této otázce. Zároveň trefně pojmenovává možné zkreslení jednotlivých úvah v podobě zdaňování nebo dotování lidské práce. Velmi výstižně rovněž podrobují kritickému zhodnocení měření společenského přebytku plynoucího ze zaměstnávání dodatečných jednotek pracovní síly. Ze závěru lze vyzdvihnout praktické doporučení přístupu pro stanovení stínové ceny.

Ing. Rostislav Mazal

1

Společné podnikání a jeho specifika####

David Mareš*

Úvod

Společné podnikání se zahraničím má mnoho forem a významů. Společné podnikání umožňuje odolávat konkurenci v dnešním globálním světě. Má rovněž velký význam pro malé a střední podniky, které nemají jiný přístup ke zdrojům. Tato problematika má v současné době rovněž velký význam pro rozvoj podnikání v oblastech s lokálními restrikcemi. Velký rozvoj zaznamenává především ve spojitosti s přímými zahraničními investicemi ve světě i v ČR. Přes svůj velký význam není však ještě dostatečně zmapována; je to tedy velká výzva k jejímu širokému rozpracování, která může pomoci podnikům začlenit se co nejlépe do podnikání se zahraničím a zvýšit tak svoji konkurenceschopnost.

Z výsledků dosavadního vědeckého poznání vyplývá, že jsou zkoumány jen některé skutečnosti, např. výkonnost a kontrola tohoto podnikání bez širšího záběru, nejsou však brány v úvahu ostatní faktory. Není zkoumána problematika z pohledu jednotlivých forem. V dosavadním vědeckém poznání jsou nepřesnosti, či dokonce neshody, které se týkají některých problémů není pevná terminologie v užívání základních pojmů, nejsou ujasněné vztahy mezi jednotlivými typy společného podnikání, není jasné, zda některé již zjištěné poznatky tohoto podnikání jsou přenositelné i na ostatní formy společného podnikání. Výsledkem je velká rozdrobenost a neucelenost současného vědeckého poznání a nedostatečně rozpracovaná problematika týkající se kooperativních forem.

Dosavadní vědecké poznání se omezuje jen na některé kooperativní formy, ale nijak nedefinuje jejich charakteristiku, která je velice důležitá a neumožňuje proto porovnávat jednotlivé kooperativní formy.

Výzkumné a vědecké problémy

Vzhledem k výše uvedeným problémům - specifikům společného podnikání je třeba si stanovit řešení specifik, kterým jak praxe, tak i současné vědecké poznání přisuzuje velkou důležitost a porovnáním těchto specifik s jinými formami podnikání v mezinárodním prostředí. Toto porovnání se týká vzniku, fungování a ukončení činnosti společného podnikání. Jedná se o vztahy mezi nestabilitou a výkonností podniku, strategií a konkurenční výhodou a výkonností podniku. Tyto kauzální vztahy (problémy) se rozdělují na další dílčí problémy, a jejichž vyřešením lze tyto vztahy vyřešit. Jedná se o problémy týkající se výkonnosti (dílčí problémy výkonnosti: Metodologický problém - jak měřit výkonnost společného podnikání a jakou metodiku lze použít u jednotlivých forem společného podnikání

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Adaptační procesy firem na podnikání v EU

(Společné a nadnárodní podniky) registrovaného u IGA pod evidenčním číslem IG 30924 * Ing. David Mareš, M.B.A., Ph.D. - odborný asistent, katedra podnikové ekonomik, Fakulta

podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze.

2

a jak srovnávat výkonnost jednotlivých forem společného podnikání. Tento problém se dá rozdělit do dvou částí a) Každý partner může mít ve společném podnikání rozdílné cíle, to znamená rozdílnou a nejednotnou metodiku hodnocení výkonnosti společného podnikání u stejné kooperativní formy. Neschopnost poměřování nestejných cílů, např. finanční a vědecký cíl u strategické aliance, kde jsou partnery stavební Fakulta a soukromá firma. b) Společné podnikání může mít velice rozdílné formy, proto nelze použít finančních měřítek u tzv. volných forem podnikání, které jsou pouze na smluvním základu, např. aliance za účelem přístupu k technologiím. Nejasný je vztah různých faktorů (např. kontroly) na výkonnost - dosavadní poznání o významu kontroly poskytlo nejednoznačné výsledky. Vypovídací schopnost ukazatelů výkonnosti, finanční versus nefinanční ukazatelé výkonnosti, nefinanční, tzv. cílové modely, mohou být ovlivněny subjektivním názorem některých manažerů). Problém nestability - je považován za jeden z klíčových faktorů neúspěchu společného podnikání a jeho dosavadní charakteristika je nepřesná a nevyhovující. Většinou k měření nestability dochází až po zániku kooperativní formy. Toto měření neumožňuje manažerům, ani vědcům správně a včas odhadnout nestabilitu, která vede k zániku společného podnikání, nebo jak ovlivňuje její výkonnost. Nestabilita je jev často udávaný pro společné podniky, kde se vyskytuje častěji, než u 100% vlastněných podniků zahraničním kapitálem.

Strategie, konkurenční výhoda a výkonnost podniku a jejich vzájemné vztahy, jedná se o (dílčí problém kooperativní strategie jako předurčení její formy, otázku transferů mezi zahraničním investorem a ČR podnikem a jejich vliv na výkonnost, měření konkurenční výhody a její vliv na výkonnost, problematiku významnosti různých faktorů v počátcích podnikání a jejích vliv na úspěšnost společného podniku.).

Společné podnikání a jeho formy

Existuje mnoho různých forem a členění společného či mezinárodního podnikání, například podle těsnosti či volnosti spojení dvou či více zahraničních partnerů, další formy jsou již určitou formou splynutí, tudíž nejtěsnější formou.

Společné podnikání se zahraničním partnerem lze z tohoto hlediska členit na tři skupiny (Vodáček – Vodáčková, 2002):

1. Volné formy společného podnikání, které jsou uzavírané cestou tiché dohody o některých ekonomických otázkách (např. o cenách, poskytování informací o trhu, konkurenci, o využívání licencí, patentů a know-how apod.)

2. Strategické aliance, včetně joint ventures, které vytvářejí společné podnikání v užším slova smyslu. Jde o různé formy smlouvy zabezpečující určitou oblast společného podnikání a nazýváme je strategické aliance dvou a nebo více partnerů. Smlouvami si vymezují oblast, dobu, způsoby společného podnikání, vznik i zánik. Tyto oblasti jsou např:

- technicko-výrobní a marketingové, zabezpečující technologii výroby i odbyt.

- výzkumné a vývojové, poskytující informace, či spolupracující na bázi společného výzkumu a vývoje:

- s malými inovačními firmami, s veřejně prospěšnými či neziskovými organizacemi - spolupráci při využívání disponibilních zdrojů, při které se využívají vzájemně vhodné stránky obou partnerů.

- a tzv. síťové aliance, které jsou dohodami většího počtu zahraničního partnerů.

3

K bližšímu vymezení aliancí patří ještě další klasifikační znaky, které přesně vymezují alianci. Je to doba působení, oblast spolupráce, obor činnosti, organizačně – právní forma, teritoriální působnost a mnohé jiné. Část strategických aliancí se označuje jako forma Joint ventures, resp. „joint ventures je vyšším stupněm některé původní aliance

3. Těsné formy společného podnikání, tj. meeting (splynutí) dvou či více samostatných výrobních jednotek a akvizice (zakoupení, pohlcení či získání jedné firmy druhou). Tyto formy se mohou vytvářet z původních strategických aliancí nebo joint ventures a jsou poměrně časté.

Nestabilita

Jako indikátory úspěšnosti spolupráce založené na formě podnikání Joint ventures v mezinárodním prostředí se považuje stabilita a dlouhá životnost Joint Ventures. K stabilitě a k jejímu používání se také vyjadřuje (Larimo,2005), uvádí: Stabilita je další běžně používanou mírou pro výkonnost IJV. Stabilita zvyšuje vnitřní harmonii a důvěru mezi partnery. Pouze v případech, kdy je zcela zřejmé, že přínos partnera se nerovná očekávání partnerů a oni se na této skutečnosti shodnou, by mohla být rychlá změna v rozdělení vlastnictví pochopitelná. Jinou výjimkou jsou případy, kde změna byla plánována již v době zřízení IJV.

Pro badatele tedy existují možnosti provádět v daném oboru dlouhodobá zkoumání a vytvářet z primárních dat konstrukty výkonnosti na míru. Rovněž by výzkumu aliancí značně prospělo vypracování typologií pro zkoumání IJV a jejich vývoje.

Včasné zapojení, důkladná pečlivost a proudnicové struktury

O včasné zapojení, důkladnou pečlivost a proudnicové struktury se opírá studie. (CFOs, 2004). Tato studie, zjistila, že finančníci jsou přesvědčeni, že by se měli více zapojit do tvorby aliancí a vyhledávají:

- Včasné zapojení. Více než dvě třetiny respondentů si přeje hrát významnější roli při hodnocení důležitých návrhů na vytváření aliance, spíš než prostě monitorovat jejich výkonnost.

Studie dále analyzují tyto faktory:

- Důkladná pečlivost. Ve srovnání se sloučením nebo koupí 61% respondentů prohlásilo, že věnují stejně nebo více času na vyhodnocování výsledků aliancí a 54% věnovalo stejně času nebo více na hodnocení smluvního uspořádání.

- Proudnicové struktury. Finančníci dávají přednost smluvním úpravám týkajícím se společných podniků s poměrem marží 60/40, protože se snadněji řídí, poskytují větší mnohostrannost a ovládání.

Dále studie uvádí: více než polovina respondentů buď neví, jestli jejich aliance splňují jejich výkonnostní cíle, nebo připouštějí, že je jich úspěšných méně než 50%. Na otázku proč nedosahují aliance úspěchu, vyšší pracovníci finanční exekutivy uvádějí jako klíčové jejich finanční výkonnost, změnu strategie, problémy vztahu řízení/vedení, střet kultur a finance jejich partnerů. Kriticky však musím přistoupit k této studii, protože nebyla uvedena typologie strategických aliancí a odvětví, které byly zkoumány.

4

Kooperativní strategie

(Dedouchová, 2001) Uvádí moderní definici strategie jako připravenost podniku na budoucnost. Ve strategii jsou stanoveny dlouhodobé cíle podniku, průběh jednotlivých strategických operací a rozmístění podnikových zdrojů nezbytných pro splnění daných cílů, tak, aby tato strategie vycházela z potřeb podniku, přihlížela ke změnám jeho zdrojů a schopností a současně odpovídajícím způsobem reagovala na změny v okolí podniku.

Na společné podnikání se zahraničním se (Child – Faulkner,1998) dívají přes kooperativní strategii. Tu definují jako pokus organizací realizovat své cíle raději prostřednictvím kooperace s jinými organizacemi, než být v konkurenci s nimi. Kooperativní strategie nabízí významné výhody pro firmy, které jsou omezeny v určitých dovednostech či zdrojích, může tyto zdroje či dovednosti, zabezpečit např. prostřednictvím strategického partnera. Tím firma získá snadnější vstup na nové trhy a příležitosti pro vzájemnou synergii a učení se od strategického partnera. Kooperativní strategie může vést k získaní konkurenční výhody, lze ji chápat také jako východisko ke zvolení kooperativní formy.

(Dedouchová, 2001) uvádí: „Podniky vytvářejí strategii s cílem získat konkurenční výhodu, která vede k odstranění rivalů a dosažení nadprůměrné tvorby hodnoty.“

(Porter),navrhuje tři základní konkurenční strategie (strategii vedoucího postavení nízkých nákladů, diferenciační strategii, cílené (focus) strategie (ta se dá dále rozložit na cílenou strategii - nízkých nákladů, cílenou strategii - diferenciační). Konkurenční strategie podle (Porter) se opírají o relativní postavení uvnitř odvětví. (Porter) důvodem nadprůměrného výkonu je dlouhodobě udržitelná konkurenční výhoda.

Strategie vedoucího postavení nízkých nákladů

(Porter, Dedouchová 2001) uvádí: Strategie vedoucího postavení nízkých nákladů se orientuje na vytvoření takových podmínek, které umožní podniku vyrábět levněji než konkurenti. Z toho vyplývají dvě výhody. Podnik může nabízet své výrobky nebo služby za nižší cenu než konkurence a jeho zisk přitom zůstane stejný jako u konkurence. Druhou výhodou je, že při cenové válce má podnik lepší a silnější konkurenční pozici.

Pro podnik to znamená zaměřit se na uspokojení potřeb průměrného zákazníka a výrobky nediferencovat. Současně musí vytvořit specifické přednosti v materiálovém hospodářství a ve výrobě, tedy ve funkcích, ve kterých vzniká rozhodující část nákladů a kde efektivním řízením materiálového hospodářství a výběrem vhodné technologie lze vyrábět s nízkými náklady.

Tato strategie by nahrávala možnosti ji využít pro 100% SP, které jsou součástí nadnárodních korporací, které ve snaze snižovat náklady koncentrují svou výrobu do nákladově nízkých oblastí a ještě realizují úspory z rozsahu.

(Porter, Dedouchová 2001) Z hlediska hodnotvorného řetězce lze říci, že strategie nízkých nákladů chrání podnik před hrozbami konkurentů, před substitučními výrobky i před silnými dodavateli a odběrateli. Navíc podniky s nízkými náklady zpravidla zaujímají velký podíl na trhu, mohou tudíž lépe konkurovat.

Strategie nízkých nákladů je také dobrá při eliminování vstupu nových konkurentů. Je však nezbytné, aby strategie nízkých nákladů byla udržena nízkými náklady v dlouhodobé perspektivě a to vůči konkurentům, kteří ji mohou napodobit. Předpoklad, který uvádí, (Dedouchová,2001): že výhodou vedoucího postavení nízkých nákladů je možné dosáhnout

5

v zásadě relativně větším podílem na trhu, protože umožňuje podniku dosahovat vyšší míry hospodárnosti a dostat se níže na zkušenostní křivce. Není však jasné, co se míní relativně vyšším podílem na trhu. Uvádí se, že se jedná o podíl nejblíže jednomu, dvěma nebo třem konkurentům. Při vytváření strategie je však velmi nepravděpodobné, že existuje vždy přímá souvislost mezi velikostí relativního podílu na trhu a schopností podniku udržet si výhodu vedoucího postavení pomocí nízkých nákladů dále také (Porter).

Diferenciační strategie

(Porter, Dedouchová, 2001): Diferenciační strategie se opírá o odlišení se od konkurence a nabízí dokonalejší výrobek. Výhodou je že podnik si za to účtuje cenovou prémii a zvyšuje zisk. Diferenciační strategie nahrává možnosti jejího využití u 100% vlastněných podniků, které mají za sebou silnou mateřskou společnost s nadnárodním působením a dostatečným kapitálem. Diferenciace se dosahuje různými způsoby, např. pomocí diferenciace výrobků, nových technologií, nebo poskytováním lepšího poprodejního servisu apod.. Z toho vyplývá, že diferenciační strategie je drahá (dražší než strategie nízkých nákladů) a vychází z předpokladu investovat především do takových oblastí, jakými jsou vědeckotechnický rozvoj a marketing. viz konkurenční výhoda. Podmínkou je, že podnik proto musí pečlivě sledovat své náklady, aby dosáhl vysokého zisku. Z pohledu hodnotového řetězce se uvádí (Dedouchová, 2001 ), že diferenciační strategie chrání podnik proti konkurentům, protože umožňuje vytvářet dobrý vztah podniku se zákazníkem. Stává se tak významným nástrojem tvorby vstupních bariér dále také, (Porter).

Hlavním problém diferenciační strategie spočívá ve schopnosti podniku přesvědčit zákazníka o výjimečnosti svých výrobků, což u 100% vlastněných podniků v době jejich vstupu na ČR trh nemuselo být problémem, produkty ze zahraničí měly tzv. „lepší kvalitu“ jak uvádí (Dvořáček, 2001).

Diferenciační strategie je v podstatě (Porter) diferencování produktu nebo služeb nabízených jinou formou, vytvoření něčeho, co je přijímáno v celém odvětví jako jedinečné. Přístupy k diferenciaci mohou mít mnoho forem: design nebo image značky, technologie, vlastnosti, zákaznický servis, prodejní síť nebo jiné způsoby. V ideálním případě se firma odlišuje hned v několika ohledech najednou. Je třeba zdůraznit, že strategie diferenciace neumožňuje firmě, aby ignorovala náklady, spíše je možné říci, že náklady nejsou jejím hlavním strategickým cílem.

Diferenciace, pokud se jí podaří dosáhnout, je životaschopnou strategií pro získání nadprůměrných výnosů v odvětví, neboť vytváří dobrou pozici pro vypořádání se s pěti konkurenčními silami, i když jiným způsobem, než je prvenství nízkých nákladů. Diferenciace vytváří ochranu proti konkurenčnímu soupeření, protože zákazníci jsou věrni osvědčené značce, a tím i méně citliví vůči cenám. Nicméně častěji platí, že dosažení diferenciace v sobě zahrnuje kompromis či substituční vztah s prvenstvím v nákladech, zejména bylo-li diferenciace dosaženo pomocí nevyhnutelně nákladových činností, jako jsou široký výzkum, propracovaný design produktu, vysoce kvalitní materiály či intenzivní podpora zákazníků.

Konkurenční výhoda jednotlivých podniků

Konkurenční výhoda se opírá o hodnototvorný řetězec. (Dedouchová, 2001) Hodnota, kterou podnik pomocí hodnototvorných funkcí vytvoří, je měřena množstvím peněz, které

6

jsou zákazníci ochotni za tyto výrobky nebo služby zaplatit. (Dedouchová, 2001), dodává k tomu, aby podnik dosahoval vyššího zisku než konkurence, musí mít oproti konkurenci nižší náklady, nebo musí vyrábět takovým způsobem, který vede k diferenciaci a tím, k získání cenové prémie. Znamená to, že musí mít specifickou přednost v jedné nebo více hodnotvorných funkcích.

Výkonnost

Co se týká výkonnosti u kooperativních forem pokládáme si stejné otázky, které si pokládáme i u podniků, bez rozlišení kooperativní formy např. (Neumaierová – Neumaier, 2004).

1) Je firma úspěšná?

2) Co dělat, aby firma byla úspěšná do budoucna?

3) Jak lze úspěšnost firmy zvýšit?

4) Je výhodnější si firmu ponechat, anebo ji prodat?,

Že odpověď na tyto otázky není jednoduchá vypovídá následující text. Slovo firma, můžeme v našem případě nahradit slovem společné podnikání. Často se snažíme vyjádřit výkonnost v číslech v hodnotovém vyjádření (Neumaierová – Neumaier, 2004). Hodnotové vyjádření bereme jako jediný způsob, jak nalézt společné jmenovatele pro všechny činnosti, jež se ve firmě odehrávají. Pokud by cílem mého výzkumu bylo např. porovnat výkonnost jednotlivých forem společného podnikání, narážím na značné problémy v měření výkonnosti pomocí finančních ukazatelů.

- Omezením již nebudou jen vztahy mezi zahraničním investorem a kooperativní formou (vstupy a výstupy), ale i používáním transferových cen, které nám výsledky finanční výkonnosti zkreslí.

- Finanční ukazatelé nám neřeknou nic o společném podnikání na smluvní bázi (volné formy strategické aliance).

Když se podíváme na problematiku výkonnost, zamýšlíme se nad tím, jak dobře jsou naše cíle ve společném podnikání plněny (zda naše kooperativní forma vyžaduje nějaké zásahy potřebné pro splnění našich cílů). Plnění strategických cílů, nám však nemusí nic říci o tom, zda je naše kooperativní forma výkonnější než ostatní.

Závěr

Společné podnikání zahrnuje širokou škálu forem a je výzvou pro další bádání ve výše zmíněných oblastech. Další pokračovaní výzkumné činnosti se může zaobírat jevy jako nestabilita. Definování jednotlivých forem společného podnikání, vývoj jednotlivých forem v ČR, upřesnění a definice kooperativní strategie, zdokonalování postupů při založení a ukončení společného podnikání a možnost porovnání jednotlivých forem společného podnikání a měření jejich výkonnosti, a to za použití nových metod kombinujících, jak tvrdé tak i měkké ukazatele. Dále se společné podnikání může zaobírat BSC a jeho využitím. Problematikou transferových cen, vstupy a výstupy aliance.

7

Literatura:

[1] CFOs.(2004): Embrace Strategic Alliances as Major Growth Tool and Alternative to

Higher-Risk M&A, PricewaterhouseCoopers, Transaction Services group, [květen 2004] www.strategies-alliances.com)

[2] Dedouchová, M.(2001): Strategie podniku. Praha, C.H. Beck, 2001 ISBN 80-7179-603-4

[3] Dvořáček, J.(2001): Konkurenční schopnost průmyslu. Praha, VSE, 2001. ISBN 80-245-0249-6

[4] Child, J., Faulkner, D.(1998): Strategie of cooperation: managing alliances, network and

joint ventures. Oxford: Oxford University Press, 1998 ISBN 0198774850

[5] Larimo, J.(2005): International Joint Venture Performance: Impact of performance

measures and foreign parent, location, and investment specific variables on performance, Corvinus University of Budapest, Budapešť, 2nd international conference on ‘ekonomics and management of networks' 15. září – 17 září, 2005.

[6] Neumaierová,I.,Neumaier,I.(2004): Výkonnost a tržní hodnota firmy, Praha:GRADA,2004 ISBN 8024701251

[7] Porter, M.: Konkurenční výhoda. Praha, Victoria publishing, ISBN 80-85605-12-0

[8] Vodáček, L. – Vodáčková, O.(2002): Strategické aliance se zahraničními partnery. Praha: Management Press, 2002, 11 s. ISBN 80-7261-058-9

8

Společní podnikání a jeho specifika

David Mareš

ABSTRAKT

Společné podnikání se zahraničím má mnoho forem a významů. Za klíčové pro společné podnikání se považují jeho specifika, odlišnosti od ostatních forem podnikání se zahraničím. Za specifické oblasti jsou považovány tyto oblasti: výkonnost, nestabilita, strategie, konkurenční výhoda, výkonnost podniku a jejich vzájemné vztahy.

Klíčová slova: Nestabilita, výkonnost, strategie.

Joint entrepreneurship and its specifics

ABSTRACT

Joint entrepreneurship with foreign enterprises has got numerous forms and meanings. The key elements for joint enterprising are considered to be its specifics, differences from other form of entrepreneurship with foreign enterprises. The following fields are considered to be specific: performance, instability, strategy, competitive advantage, performance of an enterprise and their mutual relationships.

Key words: Instability, Performance, Strategy.

RECENZE

Článek „Společné podnikání a jeho specifika“ rozebírá moderní trendy ve společném podnikání, věnuje se problematice, která způsobuje nefunkčnost nebo nízkou výkonnost společného podnikání. Příspěvek čtenáře seznamuje s často vyskytujícími se jevy u společného podnikání, kterým zatím nebyla dostatečně věnována pozornost v současné literatuře. Z článku lze vyvodit vývoj v budoucích vědeckých projektech zabývajících se společným podnikáním.

Celkově považuji příspěvek za přínosný a doporučuji ho k zařazení do sborníku konference „Svět práce a kvalita života v globalizované ekonomice“.

Ing. Světlana Pilátová

1

Znalost a využití teorie omezení v podnicích České republice ####

Martin Matýska*

Když v roce 1984 Eliyahu M. Goldratt vydal svou první knihu Cíl (Goldratt – Cox, 2001) asi ještě netušil, jak velký ohlas vzbudí jeho kniha, resp. teorie omezení1, jejíž základní myšlenky v této knize představuje.

Od již zmíněného roku 1984 bylo této knihy prodáno více než dva miliony výtisků a byla přeložena do mnoha světových jazyků, včetně češtiny. Literatura k teorii omezení se však neomezuje jen na tuto jednu knihu. Ač patří teorie omezení mezi poměrně mladé manažerské přístupy, odborných článků i publikací k tomuto tématu již vyšlo poměrně mnoho. Balderstone a Mabin (1999) provedli rozsáhlý průzkum, jehož cílem bylo zmapovat veškeré publikované články i monografie týkajících se problematiky teorie omezení. Jejich výzkum se zaměřil na období od roku 1990 do konce roku 1998 a v tomto časovém období se jim podařilo identifikovat okolo 400 příspěvků, včetně téměř 40 knih, které se vztahovaly k TOC. Prudký nárůst počtu článků spojených s problematikou teorie omezení zaznamenali tito autoři zejména v posledním sledovaném roce.

Také počty implementací této teorie po celém světě narůstají a přinášejí podnikům značné zlepšení jejich výkonnosti (viz. např. Balderstone – Mabin, 1999). Jak však na základě svého výzkumu poukazuje Truneček (2005), teorie omezení představuje pro většinu podniků v České republice v podstatě neznámý pojem a počty implementací této teorie jsou také minimální.

Tento příspěvek prezentuje výsledky výzkumu, jehož dílčím cílem bylo zjistit, zda se povědomí o teorii omezení a počty implementací této teorie zvýšily a také to, jaké principy řízení využívají podniky, které teorii omezení implementovaly. Následně bylo ověřováno, zda si podniky v České republice uvědomují příčiny a dopady lokální optimalizace a také vliv úzkého místa na výkonnost podniku.

Teorie omezení

Již zmiňovaní Balderstone a Mabin (1999) chápou TOC jako změnu paradigmatu, která vyžaduje, abychom jiným způsobem přemýšleli o našich problémech, cílech, pravidlech, procesech a metrikách. TOC dle nich tedy není jen sada nástrojů a technik, i když tyto samozřejmě také obsahuje.

Smith (2000) pak vyslovuje názor, že teorie omezení ukazuje manažerům, kde a jakým způsobem zaměřit zdroje podniku tak, aby docházelo k maximální návratnosti vložených

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Nástroje měření výkonnosti podniků řešeného

na KPH ESF MU Brno. * Ing. Martin Matýska – asistent; KPH ESF MU Brno; e-mail: [email protected]. 1 Theory of Constraints; v textu bude používána zkratka TOC.

2

investic. Dále poskytuje návod, jak monitorovat a měřit procesy a komunikovat je se zbytkem organizace takovým způsobem, aby se dostala na cestu neustálého zlepšování.

Teorie omezení vychází ze systémového přístupu, kdy každá organizace je chápána jako systém závislých prvků. V rámci konceptu TOC je pak velmi zdůrazňován význam tzv. omezení pro řízení jakékoliv organizace. Goldratt pak omezení definuje jako cokoliv, co omezuje systém v dosahování vyššího výkonu ve vztahu k jeho cíli (Goldratt, 1990a), přičemž každá organizace může mít omezení několik, minimálně však jedno. Pokud by tomu tak nebylo, organizace by dosahovala svého cíle v neomezené míře. Realita ale ukazuje, že takovéto organizace neexistují.

Teorie omezení se primárně zabývá organizacemi, které si kladou za cíl „vydělávání peněz“.2 Sám Goldratt pak definuje cíl podniku následujícím způsobem: „A company’s goal is

to make more money now as well as in the future.“ (Goldratt, 1990b, str. 12) S ohledem na výše uvedenou definici omezení pak lze odvodit, že pro tyto organizace představuje omezení cokoliv, co jim brání v dosažení vyššího zisku. A jak už bylo také dříve řečeno, každá organizace, jejímž cílem je vydělávání peněz má a musí mít minimálně jedno omezení, protože v realitě nenalezneme organizace, které by dosahovaly nekonečně velkého zisku.

Klíčovou úlohu omezení pro výkonnost organizace lze nejlépe demonstrovat pomocí největšího výstupu, kterého je organizace schopna dosáhnout. Z toho, jak bylo omezení definováno, je více než zřejmé, že právě omezení určuje množství výstupů, které je schopna organizace vyprodukovat. Logickým důsledkem pak musí být konstatování, že minuta ztracená na tzv. úzkém místě3, znamená minutu ztracenou pro výkonnost celé organizace, kdežto naopak minuta ušetřená na neúzkém místě je jen iluzí. Navíc je zřejmé, že každá organizace má jen jedno nebo několik málo úzkých míst. Naopak neúzká místa představují velkou část zdrojů podniku.

Goldratt však dále upozorňuje, že většina podniků, se kterými se měl možnost seznámit, se snaží maximálně využít všechny své zdroje (tedy i neúzká místa), protože jsou přesvědčeny, že tímto způsobem efektivněji zdroje využívají a snižují tak své jednotkové náklady (Goldratt, 1990b). Jak ale podotýká Corbett (1998) a další4, vyšší využití zdrojů sice snižuje objem fixních režií připadajících na jednotku produkce, nicméně tato informace, založená na využití absorpčních kalkulací, často vede manažery podniků k chybným rozhodnutím, kdy ve snaze o dosažení maximálního vytížení jednotlivých zdrojů (lokální optimalizace) snižují celkovou výkonnost podniku (globální optimalizace).

2 Není však bez zajímavosti, že Goldrattova poradenská společnost se podílí na zvýšení efektivity britského

zdravotnictví, tedy neziskové organizace. Více o implementaci TOC v britském zdravotnictví lze nalézt na http://www.goldratt.com/for-cause/applyingtocinhcpt1fco.htm a http://www.jr2.ox.ac.uk/bandolier/painres/download/ImpAct6.pdf.

3 Úzké místo (bottleneck) představuje jednu ze dvou forem omezení, tzv. „fyzické omezení“, které je určeno kapacitními možnostmi určitého zdroje. Zdroje, na které jsou kladeny požadavky vyšší než jsou jejich kapacitní možnosti, jsou pak označeny jako úzká místa. „Nefyzické omezení“ (policy constraint) pak znamená, že organizaci brání v dosahování jejího cíle omezení v podobě vnitropodnikového pravidla, směrnice, zvyklosti. Např. rozhodnutí vedení podniku o maximalizaci výrobních dávek na všech strojních zařízeních. Více o problematice „nefyzických omezení“ a způsobech jejich odstranění viz. např. Scheinkopf (1999)

4 Caspari a Caspari (2004), Smith (2000)

3

Dotazníkové šetření

Za účelem zmapování stavu využití a znalosti teorie omezení v České republice a ověření povědomí o příčinách a dopadech lokální optimalizace a významu úzkého místa pro řízení podniku bylo zrealizováno dotazníkové šetření, v rámci kterého bylo osloveno 8 072 subjektů. Tyto subjekty byly vybrány z databáze CreditInfo tak, aby jejich struktura odpovídala složení podniků v celém hospodářství ČR a to jak co do odvětvové a vlastnické struktury, tak i počtu zaměstnanců. V případě kritéria počtu zaměstnanců však byly záměrně z výběrového souboru vyčleněny podniky s počtem zaměstnanců menším než 20, kde bylo velmi pravděpodobné, že tyto subjekty nebudou nástroj podobného typu vůbec využívat.

Dotazníkového šetření se aktivně zúčastnilo 291 respondentů, což představuje míru návratnosti na úrovni cca 3,61 %. Struktura souboru respondentů však neodpovídala struktuře základního souboru v takové míře, aby bylo možno zjištěné výsledky zobecnit na všechny podniky v České republice. I tak ale odpovědi respondentů poskytly zajímavé informace.

Diskuse výsledků

S ohledem na stanovený cíl tohoto příspěvku, byly respondentům položeny tři otázky:

1. Užíváte níže jmenované nástroje při řízení a měření výkonnosti Vašeho podniku (nerozlišujte, zda na celopodnikové úrovni nebo jen v dílčích oblastech)?

2. Pokud máte volné kapacity, snažíte se:

3. Jaký je Váš názor na níže uvedená tvrzení týkající se použití ukazatelů lokální efektivity (ukazatelé hodnotící efektivitu jednotlivých strojů, pracovníků,…)?

Konkrétní odpovědi na jednotlivé otázky pak přinášení následující subkapitoly.

Znalost a využití TOC v podnicích v České republice

Sedmnáct z 291 respondentů uvedlo, že už nějakou dobu používají postupy teorie omezení ve své podnikové praxi. Sedm podniků tuto metodu momentálně implementuje a dalších šestnáct se k tomu chystá. Strukturu odpovědí na tuto otázku dle odvětví pak dokumentuje obr. 1.

4

Obr. 1: Znalost a využití teorie omezení dle odvětví

Znalost a využití teorie omezení dle odvětví

0,0%

10,0%

20,0%

30,0%

40,0%

50,0%

60,0%

70,0%

80,0%

90,0%

100,0%

C DA DB,

DC

DD DE DF,

DG

DH DI DJ DK DL DM DN E F G H I J K

Podíl na odpovědích odvětví

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

Počet odpovědí

Počet odpovědí Užíváme déle než 5 let Užíváme 2–5 letUžíváme méně než 2 roky Neužíváme, neznáme Neužíváme a nehodláme zavéstNeužíváme, chystáme se zavést Nyní zavádíme

Zdroj: Data z dotazníkového šetření. Vlastní výpočty a zobrazení.

Z odpovědí vyplynulo, že nejvíce je TOC využívána v odvětví Výroby základních kovů, hutních a kovodělných výrobků, kde dva podniky používají TOC již déle než 5 let, jeden 2-5 let a jeden méně než 2 roky. V tomto odvětví je také nejvíce podniků, které teorii omezení hodlají zavést (3). V odvětví Výroby a opravy strojů a zařízení jinde neuvedených pak mají zkušenosti s implementací TOC dva podniky (jeden používá teorii omezení 2-5 let, jeden méně než 2 roky). V ostatních odvětvích má zkušenost s implementací TOC buď je jeden podnik nebo žádný.5

Poměrně nejméně známá je teorie omezení pro podniky v sektoru DB,DC Výroba textilií, oděvních výrobků; usní a výrobků z usní, kde tuto odpověď zvolilo 80% respondentů a v odvětví DH Výroba pryžových a plastových výrobků (necelých 77% podniků).

Využití volných kapacit

Z odpovědí na tuto otázku vyplývá, že více než 17% podniků nenechá nikdy stroj, resp. pracovníka zahálet i v případě, kdy má nenaplněné kapacity, zřídka tak učiní téměř 53% podniků. Naopak téměř 15% podniků v této situaci ve většině případů vyrábí na produkci na sklad, s tím, že ji později prodá. Nejčastější reakcí na tuto situaci představuje zvýšení

5 Žádnou zkušenost s implementací TOC nemají podniky v sektorech: C Těžba nerostných surovin, DD Zpracování dřeva, výroba dřevařských výrobků kromě nábytku, DM Výroba

dopravních prostředků a zařízení, DN Zpracovatelský průmysl jinde neuvedený, E Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody, H Ubytování a stravování a J Finanční zprostředkování

5

marketingového úsilí za účelem podpory prodeje své produkce – 27,4% vždy, 45,6% ve většině případů. Strukturu jednotlivých odpovědí pak uvádí obr. 2.

Obr. 2: Využití volných kapacit

Pokud máte volné kapacity, snažíte se:

250 255 260 265 270 275 280 285

1. Nechat stroj, resp. pracovníka zahálet a provádět na

něm údržbu a opravy (školení, sebevzdělávání)

2. Vyrábíte výrobky (nedokončenou výrobu) na sklad

s tím, že je později prodáte (využijete později pro další

výrobu) resp. připravujete podklady pro realizaci

potenciálních zakázek

3. Zvýšíte marketingové úsilí, abyste dosáhli vyššího

obratu a tím naplnění kapacit

Celkový počet odpovědí na podotázku

0% 10% 20% 30% 40% 50% 60%

Četnost odpovědí na podotázku

Počet odpovědí vždy ve většině případů v polovině případů zřídka nikdy


Dopady využití ukazatelů lokální efektivity

Z odpovědí na otázku vztaženou k tomuto tématu vyplynulo, že téměř 85% respondentů souhlasí s tvrzením „Tlak na maximální využití všech zdrojů znamená vyšší využití kapacit a tím také vede k úspoře celkových nákladů“.

Naopak s tvrzením, že „Tlak na maximální využití všech zdrojů podniku vede k nárůstu rozpracované výroby, prodloužení průběžné doby výroby a prodloužení doby reakce na požadavky zákazníka“ nesouhlasí více než 70% respondentů a souhlasí jen cca 15%.

Poměr respondentů, kteří souhlasí a nesouhlasí s tvrzením, že „Tlak na maximální využití všech zdrojů motivuje zaměstnance k prosazování větších výrobních (procesních) dávek“, je vcelku vyrovnaný. Necelých 40% odpovídajících s tímto tvrzením souhlasí, 34,5% pak nesouhlasí.

Podobně vyrovnané jsou i názory na poslední tvrzení – „Tlak na snižování nákladů na celopodnikové úrovni motivuje zaměstnance na jednotlivých pozicích k hledání úspor i za

6

cenu negativních dopadů na celkový chod podniku (např. nákup materiálu za nižší cenu a v nižší kvalitě způsobí prodloužení doby zpracování a tedy nižší prodeje). V tomto případě s tímto tvrzením více respondentů nesouhlasí (53,5%) než souhlasí (37,5%). Strukturu jednotlivých odpovědí zobrazuje obr. 3.

Obr. 3: Názory na využití ukazatelů lokální efektivity

Jaký je Váš názor na níže uvedená tvrzení týkající se použití ukazatelů

lokální efektivity (ukazatelé hodnotící efektivitu jednotlivých strojů,

pracovníků,…)?

282 283 284 285 286 287 288 289

1. Tlak na maximální využití všech zdrojů (strojů,

pracovníků) podniku vede k vyššímu využití kapacit a tím

úspoře celkových nákladů

2. Tlak na maximální využití všech zdrojů podniku vede k

nárůstu rozpracované výroby, prodloužení průběžné doby

výroby a prodloužení doby reakce na požadavky

zákazníka

3. Tlak na maximální využití všech zdrojů motivuje

zaměstnance k prosazování větších výrobních

(procesních) dávek.

4. Tlak na snižování nákladů na celopodnikové úrovni

motivuje zaměstnance na jednotlivých pozicích k hledání

úspor i za cenu negativních dopadů na celkový chod

podniku (např. nákup materiálu za nižší cenu a v nižší

kvalitě způsobí prodloužení doby zpracov


0% 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90%


Počet odpovědí souhlasím nesouhlasím nemám názor


V průměru 12,4% odpovídajících, zvolilo jako možnou odpověď „nemám názor“, přičemž nejvíce to bylo u tvrzení č. 3 (25,7%). I v případě, že respondenti zvolili tuto odpověď, často vyjádřili svůj názor prostřednictvím komentáře k této otázce – viz. následující obr. 4.

7

Obr. 4: Typy komentářů k otázce mapující využití ukazatelů lokání efektivity

Typy komentářů

0 10 20 30 40 50 60

tvrzení není obecným pravidlem

nevztahuje se k oboru podnikání - žádná odpověď nebo

"nemám názor"

nejednoznačné zadání otázky

negativním důsledkům lze zamezit vnitropodnikovými

opatřeními (ISO) - viz. tvrzení č. 4

jiná

celkový součet

Počty odpovědí


Možnosti vyjádřit svůj komentář k výše uvedené otázce využilo 50 respondentů. Z dvanácti komentářů vyplynulo, že dle odpovídajících nelze brát dané tvrzení jako obecné pravidlo, přičemž i tak s prvním tvrzením souhlasilo 11 z těchto 12 respondentů, s druhým tvrzením naopak souhlasil jen 1 z 12. U tvrzení č. 3 a č. 4 jsou poměry těch, kteří souhlasí a těch kteří nesouhlasí vcelku vyrovnané.

V deseti komentářích respondenti uvedli, že daná tvrzení se netýkají jejich oboru činnosti. V tomto případ pak nejčastěji na tuto otázku vůbec neodpověděli, případně zvolili odpověď „nemám názor“. Šest odpovídajících považovalo zadání otázky za nejednoznačné a jedenáct se pak vyjádřilo k tvrzení č. 4, kdy se zmiňovaným negativním důsledkům snaží čelit pomocí dalších vnitropodnikových pravidel. Dvanáct respondentů pak zvolilo komentář jiného druhu, než aby sedal zařadit do výše uvedených skupin.

Závěr

Odpovědi na první otázku ukázaly, že povědomí o teorii omezení a počty implementací teorie omezení v České republice jsou poměrně nízké, čímž byly potvrzeny i závěry výzkumu Trunečka (2005). Pro téměř 53 % procent podniků představuje teorie omezení neznámý pojem (dle Trunečka 68 %). Na druhou stranu 6 % respondentů uvedlo, že teorii omezení hodlá zavést (dle Trunečka 9 %) a 9 % podniků už teorii omezení implementovalo nebo právě implementuje (dle Trunečka 8 %).

Z odpovědí na druhou otázku vyplynulo, že valná většina respondentů si nedokáže představit, že by některé zdroje nemusely pracovat na plný výkon a raději je nechají vyrábět na sklad. Z tohoto závěru lze usuzovat, že si podniky neuvědomují důležitost volných kapacit s ohledem na existenci úzkého místa.

Jak ale ukázal výzkum Mohaghegha (2006)6, podniky, které používají postupů TOC a které chápou neefektivitu spojenou s maximálním vytížením všech zdrojů, dosahují většího

6 Mohaghegh (2006) v rámci svého výzkumu oslovil 90 strojírenských podniků ve státě Massachusetts, USA.

8

zisku než ostatní podniky, což by mohlo znamenat přínos i pro podniky v ČR. Dlužno však dodat, že Mohagheghův výzkum se zabýval pouze strojírenskými podniky a jeho závěry tak nelze dostatečně zobecnit. Avšak zdá se, že ani mezi strojírenskými podniky v České republice, zařazenými do sektorů DK a DM7, není mnoho těch, které si význam volných kapacit uvědomují, neboť z 31 respondentů pět uvedlo, že zdroje nenechají zahálet nikdy, 20 zřídka, 5 v polovině případů a stejný počet respondentů ve většině případů.

Je však vcelku zajímavé, že význam volných kapacit si neuvědomují ani ty podniky, které prohlašují, že teorii omezení mají již naimplementovánu. Jedenáct z podniků, které uvedly, že používají TOC, totiž nechá zdroj zahálet jen zřídka, dva se snaží, aby nezahálel nikdy a jeden v polovině případů. Vyvstává tedy otázka, jakým způsobem tyto podniky postupy teorie omezení implementovaly a co si pod pojmem implementace TOC vůbec představují.

Poslední otázka zkoumala názory respondentů na dopady využití ukazatelů lokální efektivity. Velmi zřetelně se ukázalo, že podniky si neuvědomují zejména velmi úzký vztah mezi tlakem na maximální využití všech zdrojů a z toho vyplývajícím nárůstem rozpracované výroby a tím také nutně prodloužením doby reakce na potřeby zákazníka.

Vodítkem pro nalezení důvodů pro tento jejich postoj, mohou být i odpovědi na otázku týkající se dalšího tvrzení - „Tlak na maximální využití všech zdrojů motivuje zaměstnance k prosazování větších výrobních (procesních) dávek“, kde s tímto tvrzením nesouhlasí téměř 35% respondentů. Je zřejmé, že pokud si podniky neuvědomují tento vztah, tak pak nemohou vnímat ani vazbu mezi nárůstem rozpracované výroby a dobou reakce na potřeby zákazníka.

Podobně také podniky vychází z předpokladu, že snaha o maximální využití všech zdrojů má pozitivní dopad na úroveň celopodnikových nákladů. Z tohoto jejich závěru, lze usuzovat, že jsou velmi silně ovlivněny absorpčními kalkulacemi, které na základě vyššího využití jednotlivých zdrojů mohou snižovat velikost jednotkových nákladů prostřednictvím rozvržení daného objemu fixních režií na větší počet kalkulačních jednic. Využitelnost těchto kalkulací v rozhodovacích úlohách je však z pohledu TOC značně diskutabilní, jak už bylo dříve řečeno.

Větší polovina respondentů také nepřipouští vztah mezi tlakem na snižování nákladů na celopodnikové úrovni a motivací zaměstnanců k hledání úspor i za cenu vedlejších negativních efektů. Dá se tedy říci, že nesouhlasí s Goldrattovým výrokem, ve kterém dává do velmi úzké souvislosti hodnocení zaměstnanců a jejich následné chování.8 V komentářích k otázce nrespondenti velmi často upozorňovali, že negativním efektům lze zabránit pomocí dalších vnitropodnikových opatření. Aby toto bylo možné, pak v těchto podnicích musí být nastavena poměrně přísná pravidla, která budou podnik proti těmto efektům bránit. Tato pravidla pak musí být v konkurenčním vztahu vůči tlaku na snižování nákladů. Jinými slovy, snaha o větší snižování nákladů je brzděna těmito pravidly, a naopak větší dodržování těchto pravidel (např. maximální kvalita produktu vůči zákazníkovi) je blokována tlakem na snižování nákladů. Je otázkou, jak efektivní může být využití pravidel, které jsou ve vzájemném protikladu.

Literatura:

[1] Balderstone, J. S. – Mabin, V. J. (1999): The World of Theory of Constraints : A Review

of the International Literature. Boca Raton, St. Lucie Press, 1999.

7 DK - Výroba a opravy strojů a zařízení jinde neuvedených, DM - Výroba dopravních prostředků a zařízení. 8 „Tell me how you measure me, and I will tell you how I will behave. If you measure me in an illogical way...do

not complain about illogical behaviour“ (Goldratt, 1990b, s. 28)

9

[2] Caspari, J. – CASPARI, P. (2004): Management Dynamics : Merging Constraints

Accounting to Drive Improvement. Hoboken, John Wiley & Sons, Inc., 2004.

[3] Corbett, T. (1998): Throughput Accounting. Great Barrington, North River Press, 1998.

[4] Goldratt, E. M. (1990a): What is this thing called theory of constraints and how should it

be implemented?. Great Barrington, North River Press, 1990.

[5] Goldratt, E. M. (1990b): The Haystack Syndrome : Sifting Information Out of The Data

Ocean. Great Barrington, North River Press, 1990.

[6] Goldratt, E. M – Cox, J. (2001): Cíl : Proces trvalého zlepšování. Praha, InterQuality, 2001.

[7] Mohaghegh, S. (2006): A Survey of Machine Shops Scheduling Techniques. The Business Review, 2006, č. 1; s. 258 – 263.

[8] Scheinkopf, L. J. (1999): Thinking for a Change : Putting The TOC Thinking Processes

to Use. Boca Raton, St. Lucie Press, 1999.

[9] Smith, D. (2000): The Measurement Nightmare : How the Theory of Constraints Can

Resolve Conflicting Strategies, Policices, and Measures. Boca Raton, St. Lucie Press, 2000.

[10] Truneček, J. (2005): Analýza systému podnikového řízení. [online]. Praha, VŠE Praha, 2005, [cit: 8. 3. 2007], <http://www.rulik.org/synergie/data/03_vychoziempudaje.pdf >.

10

Znalost a využití teorie omezení v podnicích České republice

Martin Matýska

ABSTRAKT

Teorie omezení se od svého vzniku v 80. letech minulého století stala ve světě poměrně známým nástrojem řízení, který přináší podnikům značné zlepšení jejich výkonnosti. V České republice je však tento nástroj stále v podstatě neznámý a počty implementací velmi nízké. To potvrdily i závěry dotazníkového šetření, který byl na toto téma proveden mezi českými podniky. Výzkum dále ukázal, že české podniky si velmi často neuvědomují význam volných kapacit pro efektivní řízení, přičemž tento závěr se potvrdil i mezi podniky, které tvrdí, že teorii omezení pro své řízení používají. Podniky také ve velké většině případů nevnímají velmi úzký vztah mezi tlakem na maximální využití všech zdrojů, nárůstem rozpracované výroby a prodloužením doby reakce na požadavky zákazníka.

Klíčová slova: Teorie omezení; Úzká místa; Lokální optimalizace, Volné kapacity.

The Knowledge and Utilization of the Theory of Constraints among Czech companies

ABSTRACT

Theory of Constraints has become a very popular management tool all around the world since its birth in the 80’s of the last century that has been bringing a significant improvement of performance to many companies. However this tool has been still quite unknown in the Czech Republic and numbers of implementations are very low. This was also confirmed by questionnaire survey that was conducted among Czech companies. The survey also showed that Czech companies do not realize the importance of excess capacity for effective management whereas this conclusion was also confirmed among companies that have already implemented Theory of Constraints. In many cases, companies also do not perceive a very close relationship among a push to full capacity utilization, a boost of work in process and longer response time to customer’s requests.

Key words: Theory of Constrains; Bottlenecks; Local optimalization, Excess capacity.

11

RECENZE

Autor se zabývá teorií omezení což je metoda, jejíž aktivní využívání v řízení kapacit může vést ve firmách ke zvýšení výkonnosti. Autor upozorňuje, že tento nástroj je v podnikové sféře málo známý a firmy tím zbytečně přicházejí o možnost efektivního využívání svých kapacit. Příspěvek je vysoce aktuální a doporučuji ho ke zveřejnění.


1

Počítačové dovednosti jako hlavní překážka rozšiřování elektronického obchodování?

Pavel Mikan*

Úvod

Chceme-li diskutovat překážky, které brání rozvoji elektronického obchodování v České republice, můžeme je klasifikovat různým způsobem. Např. Sedláček (2006) uvádí následující podmínky rozvoje komerčního využití Internetu v ČR:

• cena a dostupnost – Sedláček uvádí jako jednu z hlavních bariér rozvoje e-komerce,

• zajímavý obsah – nedostatečná atraktivita obsahu nenutí uživatele se připojit k Internetu,

• znalosti a dovednosti – znalosti nejen práce s počítačem, ale i s Internetem,

• platební systémy – rozšiřování zabezpečeného způsobu placení pomocí platebních karet na Internetu tuto podmínku pomáhá řešit,

• právní rámec – ale sám Sedláček uvádí, že podle Bílé knihy (2003) neexistují zásadní legislativní bariéry bránící rozvoji elektronického obchodu v ČR.

V tomto příspěvku si rozdělíme překážky rozvoje na následující tři hlavní skupiny problémů:

• cena, rychlost a dostupnost připojení k Internetu,

• bezpečnost práce na Internetu,

• znalosti a dovednosti uživatelů.

O důležitosti odstraňování překážek, které brání rozšiřování komerčního využití Internetu, může svědčit mezinárodní srovnání a postavení České republiky v pořadí zemí podle podílu občanů starších 16 let nakupujících na Internetu za rok 2006 (statistiky převzaty z Českého statistického úřadu z publikace Informační společnost v číslech 2007. Česká republika a svět.). Zatímco průměr za staré členské země EU (tzv. EU15) je 30% podíl a nejlepší země dosahuje 61% podílu (Norsko), Česká republika je s 13% podílem až ve druhé polovině zemí.

Bariéra ceny, dostupnosti a rychlosti připojení k Internetu

Pokud se podíváme na tuto podle Sedláčka hlavní překážku rozvoje e-komerce, můžeme konstatovat, že v posledních několika letech dochází k rychlému řešení tohoto problému. Po * Ing. Pavel Mikan – odborný asistent; VŠE, Fakulta podnikohospodářská, Katedra podnikové ekonomiky; e-mail: [email protected].

2

vstupu poskytovatelů kabelové televize na trh připojení k Internetu neustále roste jak rychlost a dostupnost připojení, ale snižuje se postupně i cena.

Podstatně narůstá počet uživatelů s rychlým připojením. Je to způsobeno tím, že stávající možnosti připojení jsou zrychlovány se zachováním původní ceny. V roce 2002 [6] kabelová televize UPC nabízela pouze v Praze připojení k Internetu pomocí produktu Mistral 128 s rychlostí 128 kb/s za měsíční poplatek 980 Kč. Loni v srpnu stejná společnost UPC nabízela za nižší cenu 779 Kč produkt UPC Light s připojením o rychlosti 2560 kb/s (s limitem 20 GB za měsíc – tzv. Fair Use Policy). V červenci 2007 opět společnost UPC nabízí stejný produkt UPC Light za stejnou cenu 779 Kč, ale již s rychlostí 5120 kb/s a navíc bez limitu objemu stahování.

Tab. 1: Nabídka kabelového připojení k Internetu

Rok Produkt Cena Rychlost připojení

2002 Mistral 128 980,00 128 kb/s

2006 UPC Light 779,00 2560 kb/s

2007 UPC Light 779,00 5120 kb/s

Zdroj: Minařík, Ivo, Valtová, Lenka, Foršt, Jaroslav a Málek, Michael. Mistral 128. Aneb (nejen) na SWNet po televizním rozvodu. Softwarové noviny. 2002, roč. XII, č. 4, s. 60 – 61. ISSN: 1210-8472, UPC Česká republika (Praha) [web site]. Dostupné z: http://www.upc.cz

[cit. 31. 8. 2006 a 24. 7. 2007]

Na zrychlování připojení pomocí rozvodů kabelových televizí reaguje i připojení pomocí pevné linky technologií ADSL a i zde dochází k nárůstu rychlosti za stejnou nebo nižší cenu.

Zrychlování připojení uživatelů Internetu je možné dokumentovat srovnáním rychlosti připojení na obdobném serveru s možností měřit rychlost připojení. Přestože se nejedná o reprezentativní vzorek (změřit rychlost si uživatel musí nechat sám – musí vyvinout sám aktivitu), srovnáním údajů za šest let dojdeme k jednoznačnému závěru – došlo k podstatnému nárůstu rychlosti připojení k Internetu u většiny uživatelů.

3

Obr. 1: Srovnání rychlosti Internetu za posledních šest let

Zdroj: Dočekal, Daniel: Vysokorychlostní Internet: skutečnost nebo sen. Softwarové noviny. 2001, roč. XI, č. 8, s. 22 – 33. ISSN: 1210-8472, Pravidelný občasník originálního humoru (POOH.CZ). Statistika měření rychlostí připojení. Dostupné z: http://www.pooh.cz/

test/speed-stats.asp [cit. 29. 8. 2006 a 24. 7. 2007]

Z obrázku 1 vyplývá, že zatímco v roce 2001 bylo přes 30 % uživatelů připojeno zřejmě pomocí modemů a vytáčeného připojení s rychlostí 28,8 až 53,3 kb/s a pouze asi 26 % uživatelů bylo připojeno s rychlostí vyšší než 256 kb/s (v současnosti je tato rychlost udávána jako minimum pro širokopásmový Internet), v roce 2007 je nejrozšířenějším připojením rychlost více než 1 mb/s (přes 55 % uživatelů), klasické modemové připojení ještě v roce 2001 nejčetnější pokleslo téměř k nule a širokopásmový Internet může využívat cca 87 % uživatelů.

Aby závěry nebyly tak optimistické (již jsme zmínili, že předmětem měření jsou pouze aktivní uživatelé), uveďme jako poslední v této kapitole obrázek z publikace Informační společnost v číslech, ve které Český statistický úřad publikuje i mezinárodní srovnání vysokorychlostního připojení k Internetu (ze zdrojů OECD 2005). Jedná se o počet vysokorychlostně připojených uživatelů na celkovém počtu obyvatel.

4

Obr. 2: Účastníci vysokorychlostního internetu podle typu připojení (počet na 100 obyvatel)

Zdroj: Informační společnost v číslech 2007. Česká republika a svět. Praha, Český statistický úřad, 2007. s. 11

Přes ne příliš lichotivé mezinárodní srovnání, ke kterému jen na vysvětlenou uveďme, že ke zrychlování připojení k Internetu dochází až v posledních dvou letech a tak z údajů roku 2005 nemusí být ještě patrné, můžeme snad konstatovat, že bariéra rychlosti, dostupnosti a ceny připojení se daří odstraňovat a to zejména díky konkurenci mezi poskytovateli připojení. K tomuto optimistickému závěru nás vede i skutečnost, že podíl domácností s připojením k Internetu v roce 2006 dosáhl již 26,7 % a ještě příznivější čísla ČSÚ publikuje u domácností s dětmi (pro domácnosti s jednou dospělou osobou s dětmi je podíl 30,3 % a pro domácnosti se dvěma dospělými osobami s dětmi již 48,5 %).[5 s. 16]

Bariéra bezpečnosti práce s Internetem

Od počátku používání Internetu ke komerčním účelům dochází k narušování bezpečnosti při práci s počítači. O závažnosti problému svědčí to, že jedna z priorit finského předsednictví

5

v Radě Evropy ve druhé polovině roku 2006 byla bezpečnost sítí a informací, která měla vést ke zvýšení důvěry uživatelů k informačním a komunikačním technologiím [10].

Krátká historie používání Internetu a elektronického obchodování neumožnila jeho uživatelům vytvořit si sadu pravidel bezpečnosti, kterou již zcela automaticky používají v klasickém (kamenném) obchodě.

Proti čemu je třeba se bránit? Mezi uživateli by snad již měla být běžnou ochrana proti virům, rozšiřuje se povědomí o spyware. Může docházet k hackerským průnikům do počítače, nepovolené komunikaci, činnosti trojských koní, červů a jiných parazitních programů (např. dialery).

Uživatelé by proto na svém počítači měli mít nainstalováno minimálně:

• Operační systém s pravidelnými bezpečnostními aktualizacemi (v současné době by se již uživatelé Internetu měli vyvarovat operačního systému Windows 98).

• Pravidelně aktualizovaný antivirový program (nejlépe nastaven tak, aby se aktualizoval bez nutnosti zásahu uživatele).

• Firewall – uživatelé Windows XP mají zpravidla nastaven již jako součást systému.

• Speciální programy pro zjišťování a blokování spywaru či jiného škodlivého softwaru (malware).

• Rodiče s dětmi tzv. rodičovský zámek.

Jako nový zdroj informací jsou od roku 2006 k dispozici stránky Bezpečně Online [3] realizované Ministerstvem informatiky České republiky. Stránky (viz obr. 4) nabízejí přehledné a přístupné informace, jak chránit svůj počítač, sebe a svoji firmu před hrozbami Internetu.

Při vlastním elektronickém obchodování nám může sloužit jako vodítko certifikace Asociace pro elektronickou komerci (APEK [1]). Tato asociace uvádí, že certifikované obchody zaručují zákazníkům bezpečné a bezproblémové nakupování na internetu.

6

Obr. 3: Stránky Bezpečně Online

APEK je také spoluorganizátorem akce Bezpečný nákup [2], ve které doporučuje, jak postupovat při nakupování na Internetu. Nakupující by se měl zajímat o následující skutečnosti:

• Kdo je provozovatelem elektronického obchodu.

• Jaký je nákupní řád obchodu (jak nákup probíhá).

• Jak probíhá vyřízení objednávky (způsob dodávky, možnosti placení, cena poštovného a balného).

• Reklamační řád.

• Zjistit si o požadovaném zboží co nejvíce informací.

• Jaké jsou náklady spojené s dopravou ke konkrétnímu zákazníkovi – možnost osobního odběru.

• Jaká je expediční lhůta vybraného zboží.

• Způsob platby (na dobírku, převodem na účet, platební kartou, osobně v hotovosti, splátkový prodej).

V současnosti existuje zákonná úprava, která umožňuje zákazníkovi nepoškozené zboží zakoupené elektronickou cestou do 14 dnů od doručení vrátit a prodejce je povinen vyplatit plnou cenu zboží.

Pokud budeme dodržovat základní bezpečnostní pravidla (např. nesdělovat třetí osobě přístupová hesla, nereagovat na maily s žádostí o sdělení přihlašovacího jména a hesla, neponechávání spuštěného počítače na veřejných místech bez dozoru, kontrolování, zda

7

zabezpečené operace probíhají v zabezpečeném režimu – zpravidla protokolem https), sice veškerá rizika neodstraníme, ale alespoň je výrazně eliminujeme.

Bariéra znalostí a dovedností uživatelů

Tuto bariéru v současnosti považujeme za hlavní. Domníváme se, že zde je hlavní překážka rozvoje elektronického obchodování. Možná se to zdá na první pohled jako přehnané, ale stále existuje velká část občanů České republiky, kteří nejsou připraveni pracovat s počítači, nikdy počítač nepoužili a i u těch, kteří počítač používají, je nízká znalost práce s Internetem.

Výše uvedená tvrzení můžeme dokumentovat údaji z publikace Informační společnost v číslech 2007 z ČSÚ, ve které se např. pro rok 2006 uvádí, že uživatelů mobilních telefonů je 83,1 % z populace starších 16 let, uživatelů počítače 48 % a uživatelů Internetu jen 41 %. A to ještě přes 19 % uživatelů Internetu uvádí, že Internet použijí buď méně než 1x za měsíc nebo nejméně jednou za měsíc ale ne každý týden.

Druhá ne příliš lichotivá statistika hodnotí úroveň počítačových dovedností v populaci od 10 let výše. Nulové dovednosti má 54 % populace, základní 29 %, střední 14 % a pokročilé jen 3 % populace ([5] aktualizované údaje z internetové verze publikace). Znepokojivé je navíc to, že úroveň dovedností rychle klesá s rostoucím věkem (pro kategorii nad 65 let již nulové dovednosti má přes 90 % populace).

Jako poslední ilustraci alarmujících internetových dovedností si ukažme z publikace ČSÚ mezinárodní srovnání úrovně internetových dovedností jednotlivců, kteří v minulosti alespoň jednou použili Internet (šetření z roku 2006 – viz obr. 4 na následující straně).

Z výše uvedených údajů je možné odvodit dvě skupiny obyvatelstva, na které by se vzdělávání mělo zaměřit. Jednak to jsou občané bez jakýchkoliv počítačových znalostí (nutnost získat alespoň základní počítačovou gramotnost) a uživatelé počítačů s již minimálními znalostmi, kteří by potřebovali své znalosti rozšířit.

Pro skupinu nových uživatelů nabízelo Ministerstvo informatiky od února 2003 v rámci Národního programu počítačové gramotnosti [11] praktické dvouhodinové kurzy ovládání počítače, připojení k Internetu, základy vyhledávání na Internetu a práci s elektronickou poštou. Zájemce o kurz zaplatil 100 Kč a Ministerstvo přispívalo částkou 417 Kč. V roce 2006 tyto kurzy probíhaly na více než 200 místech v ČR prostřednictvím 18 školitelů.

Ke kurzům byly k dispozici následující učební materiály: Internet a e-mail, Texty v PC a Základy práce s PC. Tyto materiály jsou stále ještě k dispozici na stránkách Ministerstva informatiky ČR.

V roce 2006 bylo proškoleno téměř 100 000 osob (přesněji absolvovaných kurzů) a to ve velmi příznivé věkové struktuře z hlediska potřeby snižování počítačové negramotnosti. Největší podíl přes 24 % má věková skupina od 51 do 60 let. Téměř 65 % proškolených bylo ve věku nad 41 let. Dá se tak konstatovat, že se jednalo o aktivitu, která se zaměřovala na potřebné rozšiřování nových uživatelů počítačů a Internetu.

8

Obr. 4: Úroveň internetových dovedností jednotlivců za rok 2006

Zdroj: Informační společnost v číslech 2007. Česká republika a svět. Praha, Český statistický úřad, 2007. s. 77

Je proto škoda, že od roku 2007 již není tento program nadále podporován. Přesto se tento program uchází ve finále prestižní soutěže European eGovernment Awards 2007 o zisk jednoho z pěti nejvyšších ocenění, které při příležitosti zářijové konference za účasti ministrů členských zemí EU předá evropská komisařka pro informační společnost a média Viviane Redingová.

Za dobu trvání programu se od roku 2003 proškolilo 101 856 posluchačů, kteří se celkem zúčastnili 254 146 kurzů [8].

I uživatelé s již základními počítačovými dovednostmi a schopností pracovat s Internetem mohli od poloviny ledna 2006 až do 30. 6. 2007 absolvovat bezplatné e-learningové kurzy na Portálu veřejné správy [9]. Elektronické kurzy počítačové gramotnosti vycházely ze sylabů ECDL (European Computer Driving Licence) a k dispozici bylo celkem sedm modulů soustředěných na samostudium dovedností a znalostí počítače, správu souborů, databáze, internetu, informačních sítí, tabulkového procesoru, textového editoru a základních pojmů. Účastníci kurzů se také mohli seznámit s Portálem veřejné správy, elektronickým podpisem

9

nebo se naučit prezentace. Tento typ kurzů si našel také své zájemce – zaregistrováno bylo téměř 17 000 aktivních uživatelů.

V současné době tak neprobíhají žádné státem podporované aktivity ke zvyšování počítačové gramotnosti. Je to v situaci, kdy ČSÚ uvádí [5], že ve věkové skupině 16 - 24 let je pouze 77,7 % uživatelů Internetu a s každou další věkovou skupinou podíl uživatelů klesá. Z toho vyplývá, že ani současní absolventi základních a středních škol nedisponují dostatečnými znalostmi práce s počítači a s Internetem.

Závěr

V příspěvku jsou diskutovány bariéry používání počítačů a Internetu v České republice. Na základě statistických údajů ČSÚ a dalších zdrojů se příspěvek snažil ukázat, že největší problémy jsou v úrovni znalostí a dovedností uživatelů a že v této oblasti došlo se zrušením Ministerstva informatiky ČR ke zhoršení situace, kdy byly postupně zrušeny obě aktivity ke zvyšování kvalifikace. Jak Národního programu počítačové gramotnosti, tak e-learningových kurzů na Portálu veřejné správy.

Úroveň dovedností občanů nás v mezinárodních srovnáních řadí až na čtvrté místo od konce. Proto by bylo žádoucí, aby i přes zrušení Ministerstva informatiky České republiky došlo k obnovení nebo náhradě zrušených aktivit na poli vzdělávání nejširší veřejnosti.

Literatura:

[1] Asociace pro elektronickou komerci – APEK [web site]. Dostupné z: http://apek.cz [cit. 24. 7. 2007]

[2] Asociace pro elektronickou komerci. Bezpečný nákup. [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.bezpecnynakup.cz

[3] Bezpečně Online. [web site]. Dostupné z: http://www.bezpecneonline.cz/ [cit. 24. 7. 2007]

[4] Dočekal, Daniel: Vysokorychlostní Internet: skutečnost nebo sen. Softwarové noviny. 2001, roč. XI, č. 8, s. 22 – 33. ISSN: 1210-8472

[5] Informační společnost v číslech 2007. Česká republika a svět. Praha, Český statistický úřad, 2007. Též jako www dokument dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/ i/informacni_spolecnost_v_cislech_2007_obsah

[6] Minařík, Ivo, Valtová, Lenka, Foršt, Jaroslav a Málek, Michael. Mistral 128. Aneb (nejen) na SWNet po televizním rozvodu. Softwarové noviny. 2002, roč. XII, č. 4, s. 60 – 61. ISSN: 1210-8472

[7] Ministerstvo informatiky České republiky (Praha). Bílá kniha o elektronickém obchodu. 2003. [Dokument ve formátu PDF] [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.micr.cz/files/274/Bila_kniha.pdf

[8] Ministerstvo informatiky České republiky (Praha). Český projekt vybrán mezi nejlepší evropské projekty eGovernmentu. 19. 7. 2007 [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.micr.cz/scripts/detail.php?id=3910

10

[9] Ministerstvo informatiky České republiky (Praha). E-learningové kurzy na PVS budou 30. 6. 2007 dočasně ukončeny. 21. 6. 2007 [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.micr.cz/ scripts/detail.php?id=3900

[10] Ministerstvo informatiky České republiky (Praha). Informační bezpečnost hlavní prioritou finského předsednictví. 21. 7. 2006 [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.micr.cz/scripts/detail.php?id=3613

[11] Ministerstvo informatiky České republiky (Praha). Národní program počítačové gramotnosti (NPPG). [cit. 24. 7. 2007]. Dostupné z: http://www.micr.cz/nppg.html

[12] Pravidelný občasník originálního humoru (POOH.CZ). Statistika měření rychlostí připojení. Dostupné z: http://www.pooh.cz/test/speed-stats.asp [cit. 29. 8. 2006 a 24. 7. 2007]

[13] Sedláček, J. (2006): E-komerce. Internetový a mobil marketing od A do Z. Praha, BEN - technická literatura, 2006. ISBN: 80-7300-195-0

[14] UPC Česká republika (Praha) [web site]. Dostupné z: http://www.upc.cz [cit. 31. 8. 2006 a 24. 7. 2007

11

Počítačové dovednosti jako hlavní překážka rozšiřování elektronického obchodování?

Pavel Mikan

ABSTRAKT

Příspěvek diskutuje jednotlivé překážky k rozšiřování elektronického obchodování v České republice, zabývá se problematikou ceny a rychlosti internetového připojení, bezpečností práce na Internetu a znalostmi a dovednostmi uživatelů. K tomu využívá údajů z šetření Českého statistického úřadu a dalších zdrojů zejména z Internetu.

Klíčová slova: Internet, Bezpečnost, Počítačové dovednosti, Dostupnost Internetu, Elektronické obchodování.

Computer skills - key barrier for e-commerce expansion?

ABSTRACT

We discuss particular barriers in e-commerce expansion in Czech Republic: price and speed of Internet connectivity, Internet security, and skills and competencies of Internet users. We use data from Czech Statistical Office surveys and from further, foremost Internet resources.

Key words: Internet, Security, Computer skills, Internet availability, E-business.

12

RECENZE

Příspěvek velmi názorně na empirickém materiálu dokládá zvyšování dostupnosti internetového připojení v ČR, připomíná všeobecné požadavky na bezpečné připojení k internetu a dokládá snahu uživatelů – občanů ČR - o zvýšení své tzv. „počítačové gramotnosti“. Autor ve svém příspěvku dokumentuje dosud nevalnou úroveň internetové (a snad i počítačové – poznámka recenzenta) gramotnosti v ČR ve srovnání se starými zeměmi EU a právě tak nevalnou úroveň připojení (poskytované společnostmi vlastněnými zejména z tzv. „starých zemí EU“).

Z příspěvku vyplývá – překvapivé zjištění, že zrušení Ministerstva informatiky, není nejpřínosnějším počinem v oblasi rozvoje jak počítačové gramotnosti veřejnosti, tak i v oblasti poskytování vzdělávacích služeb, které mohou napomoci rozvoji ekonomiky a rozvoji konkurenceschopnosti společností z ČR v rámci EU.

doc. Jaroslav Brada

1

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu - vliv produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti ####

Marta Nečadová* – Lubomíra Breňová**– Štěpán Průcha∗∗∗

Úvod

Výzkumné projekty katedry mikroekonomie se dlouhodobě orientují na aspekty konkurenceschopnosti firem zpracovatelského průmyslu zejména v souvislosti s členstvím ČR v Evropské Unii. První etapa primárního výzkumu probíhala formou dotazníkového šetření v letech 2003-2004 . V současnosti zhodnocujeme výsledky druhé fáze dotazníkového šetření.

Porovnání s výsledky první fáze výzkumu nám umožňuje zhodnotit kvalitu odhadu manažerů, ale je také vhodnou reflexí pro respondenty – manažery dotazovaných firem. I ve druhé etapě jsme položili firmám následující otázku:

• Jak odhadujete vývoj produktivity práce a nominálních mezd ?

Pro hodnocení odpovědí jsme použili hodnotící škálu – respondent vybral jednu z možností následující škály: 1 = výrazný růst, 2 = růst, 3 = stagnace, 4 = pokles, 5 = výrazný pokles. Abychom mohli zhodnotit, jaké změny respondenti očekávají, žádali jsme dotazované také o odhad pro rok 2008, opět byla odpověď provedena výběrem jedné z možností v hodnotící škále. Závěry analýzy jsou prezentovány v tabulkové i grafické podobě a komentovány ze tří úhlů pohledu na zkoumané firmy: podle velikosti, podle vlastníka a podle směrování produkce (domácí a slovenský trh/ také vývoz do EU).

Druhé fáze primárního výzkumu se zúčastnilo 108 podniků zpracovatelského průmyslu, z toho 93 domácích a 15 zahraničních firem (z pohledu vlastníka). Průměrný počet pracovníků u domácích subjektů činil 316, průměrný počet pracovníků u zahraničních firem byl 812 zaměstnanců. 76 firem uvedlo, že produkci prodává na českém a slovenském trhu, 93 respondentů jsou vývozci do EU. 67 % firem se zahraničním vlastníkem vyváží na Slovensko, 93 % firem se zahraničním vlastníkem jsou vývozci do zemí EU. V tabulce 1 uvádíme základní údaje o firmách v průmyslu podle krajů s doplněním počtu respondentů našeho primárního výzkumu.


organizací a jejich adaptační procesy registrovaného u MŠMT České republiky pod evidenčním číslem MSM 6138439905.

* Ing. Marta Nečadová, Ph.D. – odborná asistentka, KMIE, FPH,VŠE. ** doc. Ing. Lubomíra Breňová, CSc. – docent, KMIE, FPH, VŠE. ∗∗∗ Bc. Štěpán Průcha – student fakulty financí a účetnictví vytvořil aplikaci k souhrnnému zpracování výsledků

primárního výzkumu

2

Tab. 1: Základní údaje o průmyslu podle krajů (podniky se 100 a více zaměstnanci)1

ČR 2 412 (108) 2 219 809 2 530 877 266 19 030Hl. m. Praha 225 (7) 252 638 3 105 81 364 24 486Středočeský 230 (11) 424 121 4 249 99 820 21 403Jihočeský 162 (7) 91 062 1 828 49 815 17 534Plzeňský 176 (8) 130 097 2 174 59 850 18 837Karlovarský 93 (1) 35 958 1 357 26 505 16 749Ústecký 167 (6) 211 840 3 354 63 168 19 280Liberecký 121 (8) 100 487 2 073 48 473 18 256Královéhradecký 164 (12) 89 042 1 732 51 421 16 829Pardubický 140 (5) 139 123 2 889 48 151 16 967Vysočina 142 (5) 92 041 1 879 48 979 17 872Jihomoravský 261 (15) 140 903 1 795 78 498 16 991Olomoucký 160 (6) 87 264 1 636 53 355 16 390Zlínský 170 (0) 111 777 2 259 49 484 17 244Moravskoslezský 202 (9) 313 458 2 648 118 383 20 260

ČR, kraje

Průměrný počet podnikatelských

subjektů/ (primární výzkum)

Celkem (mil. Kč)

Průměrná hrubá měsíční

mzda na 1 zaměstnance

(Kč)

Průměrný evidenční počet

zaměstnanců, fyzické osoby

na jednoho zaměstnance

(tis.Kč)

Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb průmyslové povahy v běžných cenách

Zdroj: Výsledky primárního výzkumu, Analýza vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO (2006)

Výsledky druhé fáze primárního výzkumu a statistická data- srovnání

V následujícím textu shrneme výsledky primárního výzkumu, které vyplývají z odpovědí na následující otázku: Jak hodnotíte vývoj produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti ve vaší firmě.

V této otázce měli respondenti ohodnotit vývoj čtyř výše vyjmenovaných ekonomických veličin formou výběru z hodnotící škály. Ohodnotit tyto veličiny měli ve třech obdobích – v předchozím roce (rok 2004), v roce 2005 a 2008. Pokud vezmeme v úvahu výsledky první etapy výzkumu, máme možnost sledovat vývoj výše zmíněných veličin v letech 2003 až 2008, přičemž v roce 2005 je možné porovnat odhad manažerů z první etapy výzkumu s realitou popsanou výsledky druhé etapy.

1 V prvním sloupci tabulky uvádíme údaj o celkovém počtu firem v průmyslu se 100 a více zaměstnanci, v

závorce uvádíme počet respondentů primárního výzkumu bez ohledu na počet zaměstnanců.

3

Tab. 2: Shrnutí odpovědí na otázku: Odhad vývoje produktivity práce a nominálních mezd

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

2004

nyní

2008

celkem 108 2,38 63 2,41 61 2,11 80 2,34 66 2,30 68 2,16 81 2,42 59 2,42 60 2,16 78 2,77 42 2,75 43 2,76 43 60 60 65

1 až 49 29 2,76 38 2,76 38 2,48 66 2,66 45 2,69 38 2,28 76 2,69 41 2,76 38 2,34 72 2,62 48 2,55 48 2,54 54 53 52 5950 až 249 40 2,30 70 2,25 75 2,00 83 2,26 72 2,13 82 2,10 82 2,38 70 2,20 73 2,05 82 2,59 51 2,49 54 2,51 54 60 62 65250 a více 39 2,18 74 2,31 64 1,95 87 2,18 77 2,18 77 2,13 85 2,26 62 2,38 64 2,13 79 3,05 28 3,15 28 3,18 26 65 64 69

domácí 93 2,44 60 2,45 59 2,14 80 2,36 65 2,30 68 2,17 80 2,52 56 2,46 59 2,18 78 2,70 45 2,66 47 2,70 46 59 59 64zahraniční 15 2,00 80 2,13 73 1,93 80 2,20 73 2,27 67 2,07 87 1,80 80 2,13 67 2,00 80 3,20 27 3,27 20 3,13 27 70 67 70

ČR + SK 76 2,38 64 2,45 58 2,05 83 2,36 66 2,26 68 2,14 83 2,47 59 2,49 54 2,15 80 2,77 41 2,77 43 2,85 39 60 60 66do EU 93 2,31 67 2,39 63 2,06 82 2,28 70 2,25 73 2,14 82 2,38 61 2,41 61 2,13 79 2,76 42 2,76 43 2,79 43 61 61 65

nyní

Vývoj obratuVývoj podílu N/obrat v posledních 5 letech

- směr produkce

rok 2008

- počet zaměstnanců

- vlastník

nyní

Dobro-index

rok 2004

rok 2004

rok 2008

rok 2004

nynírok 2008

rok 2004

nyníCharakte-ristika skupiny

Počet subjektů Produktivita práce na 1

pracovníka Průměrná nominální

mzda

rok 2008

Zdroj: Výsledky primárního výzkumu

V posledním sloupci tabulky jsme se pokusili o souhrnné hodnocení formou Dobroindexu, který udává, nakolik podnik vytváří hodnoty uvnitř (produktivita práce, vývoj obratu, nákladová náročnost) a nakolik hodnoty vnější (vývoj průměrné mzdy). Pokud se Dobroindex rovná 50, potom podnik neočekává změnu svého přínosu pro vlastníky a zaměstnance. Hodnota blížící se 100 značí výrazné zlepšení. Z tabulky jsou zřejmá poměrně optimistická očekávání do roku 2008. Změna indexu za všechny podniky z 60 v roce 2004 a 2005 na 65 v roce 2008 předpovídá další zrychlení pozitivního vývoje. Největší zásluhu na tom má mít růst produktivity práce (zvýšení v roce 2008 očekává plných 80 % respondentů, snížení jen 3 %, všechny Top-boxy po rozpočtení nulových odpovědí) a růst obratu, jehož růst v roce 2008 odhaduje 78 % dotázaných oproti 60 % v roce 2005 a 59 % v roce 2004. Průměrná mzda má v roce 2008 výrazně růst u 5 % a růst u 76 % dotázaných. Pouze nákladová náročnost vykazuje mírné zhoršení (pro upřesnění – číslo 2 znamená zvýšení nákladovosti, tedy negativní změnu).

Dobroindex pro rok 2008 je vyšší u velkých společností (hodnota 69), u společností v zahraničním vlastnictví (hodnota 70) a u společností prodávajících svou produkci na českém a slovenském trhu (hodnota 66), pro firmy exportující do EU dosahuje dobroindex hodnoty 65. V první etapě výzkumu byl dobroindex výrazně vyšší u firem exportujících i do EU (hodnota 67), zatímco u firem realizujících produkci na českém a slovenském trhu nabýval hodnoty 59. Změnu v dobroindexu u firem realizujících produkci na českém a slovenském trhu lze interpretovat tak, že po vstupu do EU firmy dokáží lépe odhadnout konkurenční pozici v „domácím teritoriu“ a více si na těchto trzích věří.

4

Tab. 3: Shrnutí údajů prezentovaných v obrázcích 1-4

rok 2004

nyní

rok 2008

rok 2004

nyní

rok 2008

rok 2004

nyní

rok 2008

rok 2004

nyní

rok 2008

Průměr 2,38 2,41 2,11 2,34 2,30 2,16 2,42 2,42 2,16 2,77 2,75 2,76

dobroindex: 60,2 60,2 64,6

výrazný růst 7 6 12 5 5 5 14 10 12 3 7 5

růst 56 55 68 61 63 76 45 50 66 39 35 38

stagnace 30 31 18 30 29 17 27 30 16 39 33 32

pokles 6 8 2 3 3 2 13 8 5 16 21 22

výrazný pokles 1 0 1 1 0 0 1 2 1 3 2 1

X (bez odpovědi) 0 0 0 1 1 1 0 0 1 1 1 2

Modus 2 2 2 2 2 2 2 2 2 3 3 3

Odhad vývoje produktivity práce a nominálních mezd

Produktivita práce na 1 pracovníka

Průměrná nominální mzda

Vývoj obratu

Vývoj podílu N/obrat v

posledních 5 letech

Četnost (v%)


Obr.1- 4

7

56

30

6

10

6

55

31

800

12

68

18

0

0%

20%

40%

60%

80%

100%

rok 2004 nyní rok 2008

Produktivita práce

X (bez odpovědi)

výrazný pokles

pokles

stagnace

růst

výrazný růst

5

61

30

3

11

5

63

29

31

5

76

17

21

0%

20%

40%

60%

80%

100%



X (bez odpovědi)

výrazný pokles

pokles

stagnace

růst

výrazný růst

3

39

39

16

31

7

35

33

21

1

5

38

32

12

0%

20%

40%

60%

80%

100%


Vývoj N/obrat v posl. 5 letech

X (bez odpovědi)

výrazný pokles

pokles

stagnace

růst

výrazný růst

14

45

27

1310

10

50

30

820

12

66

16511

0%

20%

40%

60%

80%

100%


Vývoj obratu

X (bez odpovědi)

výrazný pokles

pokles

stagnace

růst

výrazný růst


5

Vývoj produktivity práce, průměrné nominální mzdy, nákladové náročnosti a vývoje obratu v letech 2004 -2008

Nejvýraznější růst očekávají podniky u vývoje průměrné nominální mzdy – výrazný růst a růst očekává v roce 2008 z dotazovaných respondentů 81 % ( v roce 2004 rostla průměrná mzda u 66 % respondentů, v roce 2005 u 68 % dotázaných). Pokud bychom hodnotili vývoj nominální mzdy z hlediska velikostní struktury podniků – k nárůstu došlo především u podniků nad 250 zaměstnanců (průměr všech odpovědí v roce 2004 i 2005 byl 2,18) a u podniků se zahraničním vlastníkem (průměr odpovědí v roce 2004 byl 2,20 a v roce 2005 byl 2,27). Zajímavý je z hlediska velikostní struktury odhad pro rok 2008 – nejmenšího průměru při součtu všech nabídnutých odpovědí bylo dosaženo u středně velkých podniků - 2,10, následují podniky nad 250 zaměstnanců – průměr 2,13.

Z hlediska konkurenceschopnosti podnikové sféry i z hlediska vývoje cenové hladiny by nárůst nominálních mezd mohl být negativním faktorem. Z výsledků výzkumu ale plyne, že u dotazovaných podniků významně vzrostla produktivita práce – k výraznému růstu a růstu došlo v roce 2004 u 63 % dotazovaných, v roce 2005 u 61 % a růst produktivity je očekáván v roce 2008 u 80 % subjektů. Pokud bychom hodnotili vývoj produktivity práce na jednoho pracovníka podle velikostní struktury podniků – k nárůstu došlo především u 39 podniků nad 250 zaměstnanců (průměr všech odpovědí v roce 2004 byl 2,18 a v roce 2005 byl 2,31) a u podniků se zahraničním vlastníkem (průměr odpovědí v roce 2004 byl 2,00 a v roce 2005 byl 2,13).Výrazný růst a růst v roce 2008 očekávají především velké podniky se zahraničním vlastníkem, ale také středně velké podniky ( průměr všech 40 odpovědí pro rok 2008 - činí 2,00). Méně optimisticky odhadují vývoj produktivity v roce 2008 malé podniky – průměr odpovědí 29 subjektů činí 2,48.

Obdobně optimistická očekávání jsou i u vývoje obratu, kde výraznější růst a růst do budoucna očekávají velké podniky (průměrná hodnota 39 odpovědí 2,13 pro rok 2008), ale ještě optimističtější jsou středně velké podniky (průměrná hodnota 40 odpovědí 2,05 pro rok 2008). Podle našeho názoru lze jejich optimismus vyvozovat z jejich větší flexibility a také z faktické podpory těmto subjektům deklarované v Národním programu reforem vycházejícím z Lisabonské strategie.

Zatímco v první fázi výzkumu dotazované subjekty spíše konstatovaly a očekávaly stagnaci nákladové náročnosti výroby, v druhé etapě mírně převažuje počet subjektů očekávajících růst tohoto ukazatele - v roce 2004 došlo k výraznému růstu a růstu nákladové náročnosti u 42 % subjektů, stagnaci konstatovalo 39 % dotázaných, k poklesu došlo u 19 % z respondentů, v roce 2005 došlo k výraznému růstu a růstu nákladové náročnosti u 42 % subjektů, stagnaci konstatovalo 33 % dotázaných, k poklesu došlo u 23 % z celkového počtu respondentů. Stejné procento očekává pokles nákladové náročnosti v roce 2008. V první i druhé etapě výzkumu jsme shodně dospěli k závěru, že vyšší důraz na řízení nákladů je kladen u podniků v zahraničním vlastnictví a vyvážejících do EU, protože především tyto subjekty konstatovaly stagnaci resp. pokles nákladové náročnosti.

6

Vývoj produktivity práce, průměrné nominální mzdy, nákladové náročnosti a obratu v krajích

Tab. 4: Shrnutí odpovědí na otázku: Odhad vývoje produktivity práce a nominálních mezd podle krajů

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

prům

ěr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

rok 2004

nyní

rok 2008

PR 7 1,71 86 2,14 71 1,71 86 2,00 100 2,14 86 1,86 100 1,71 86 2,00 71 1,71 86 3,00 29 3,00 14 2,86 29 72 67 72StČ 11 2,09 73 2,27 73 2,18 73 2,27 73 2,18 82 2,27 73 2,27 64 2,27 73 2,09 82 2,80 60 2,80 50 2,82 45 64 63 64JČ 7 2,71 43 2,29 71 2,00 100 2,29 57 2,14 71 2,00 100 2,86 14 2,43 57 2,29 71 2,57 43 2,43 71 2,57 57 54 60 64PL 8 2,25 75 2,50 50 2,00 88 2,13 88 2,13 88 2,00 88 1,88 88 2,13 75 1,88 88 2,25 75 2,25 75 2,38 75 63 59 66KV 1 2,00 100 3,00 0 2,00 100 2,00 100 2,00 100 2,00 100 3,00 0 3,00 0 2,00 100 3,00 0 3,00 0 3,00 0 63 56 69ÚK 6 2,67 33 2,50 50 2,50 50 2,83 17 2,50 33 2,67 33 2,83 33 2,67 33 2,83 17 2,83 33 3,17 17 3,17 17 53 59 57LI 8 2,75 50 2,88 50 2,38 63 2,57 56 2,86 28 2,00 84 2,63 63 2,88 38 2,14 70 2,63 50 2,25 50 3,00 14 54 48 66KH 12 2,17 75 2,25 67 2,25 75 2,25 67 2,42 67 2,08 92 2,50 50 2,33 75 2,25 83 2,67 50 2,33 75 2,25 67 61 58 60PK 5 2,40 60 2,40 60 2,00 80 2,00 100 2,40 60 2,20 80 2,60 60 3,00 60 2,20 80 2,40 60 2,60 60 2,40 60 59 55 63VY 5 2,20 80 2,40 60 2,00 80 2,20 80 2,40 60 2,40 60 2,00 100 3,00 20 2,60 60 2,60 40 2,80 20 2,20 60 64 56 58JM 15 2,40 67 2,40 67 2,27 80 2,53 53 2,33 67 2,33 73 2,27 67 2,27 67 2,20 80 2,73 47 3,07 20 3,00 36 60 63 64OL 6 2,83 33 2,67 50 2,00 83 2,17 67 2,17 83 2,17 83 3,00 33 2,50 67 2,17 83 2,83 33 2,83 67 3,33 33 55 59 69MsK 9 2,56 67 2,33 56 1,89 89 2,56 56 2,11 67 2,00 89 2,44 56 2,33 56 1,89 100 3,56 11 3,44 11 3,22 22 63 67 72

rok 2004 nyní

Kraj

Počet subjektů

Produktivita práce na 1 pracovníka

Vývoj obratuVývoj podílu N/obrat v posledních

5 letechDobro-index

rok 2004 nyní rok 2008 rok 2004 nyní rok 2008


rok 2008 rok 2004 nyní rok 2008


Z údajů v tabulce jsou zřejmé rozdíly mezi jednotlivými regiony v ČR. Nejlépe je hodnocena produktivita práce v regionech s nízkou mírou nezaměstnanosti, s velkým podílem firem se zahraničním vlastníkem a s nadprůměrným počtem zaměstnanců ve firmě. Nejlepších hodnot je v produktivitě práce dosahováno v Praze a Středočeském kraji, nejvýraznější zlepšení očekávají respondenti z Jihočeského a Olomouckého kraje. Ve všech regionech je rovněž očekáván nárůst nominální mzdy, nejvyšší nárůst lze logicky předpovědět u pražských firem. Nárůst obratu je nejvíce očekáván opět v pražském regionu, největší zlepšení ve vývoji obratu predikují respondenti z Moravskoslezského kraje. V případě vývoje nákladové náročnosti výroby předpokládají pražské firmy stagnaci, mírné zlepšení ukazatele (tj. pokles) očekávají manažeři v Ústeckém a Olomouckém kraji. Respondenti z Moravskoslezského kraje konstatovali pokles nákladové náročnosti v roce 2004, tento trend bude v kraji pokračovat, i když s menším optimismem (změna z hodnoty 3,56 na hodnotu 3,22 v roce 2008).

Pokud bychom hodnotili postavení jednotlivých regionů podle HDP na obyvatele, tj. podle ekonomické úrovně, je jednoznačné výjimečné postavení Prahy. V roce 2005 dosahovala úroveň ukazatele HDP na obyvatele v Praze 209 % průměru ČR, zatímco ostatní kraje byly pod průměrem – od 78 % v karlovarském a olomouckém kraji až po 96 % v Plzeňském kraji. Vysokou dynamiku růstu si udržují regiony, do kterých v devadesátých letech směřovalo nejvíce přímých zahraničních investic (Praha, Středočeský a Plzeňský kraj) – tyto regiony jsou příznivě ovlivněny i vyspělostí sousedních regionů. Nízká ekonomická výkonnost je charakteristická pro regiony Karlovarský a Liberecký, ve kterých stagnují a zaostávají odvětví výroby skla, keramiky a textilního průmyslu.

7

Vývoj produktivity práce, průměrné nominální mzdy, nákladové náročnosti a obratu - statistická data

Abychom doložili skutečnost, že se nám podařilo oslovit reprezentativní výběr podniků zpracovatelského průmyslu, pro srovnání uvádíme údaje o reálném vývoji výše zmíněných veličin, které jsme čerpali z Analýz vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu.

Tab. 5: Vývoj nominálních mezd ve zpracovatelském průmyslu a v průmyslu

průměrná nominální mzda (Kč) 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006zpracovatelský průmysl 12 365 13 154 14 004 14 983 15 867 16 987 17 798 18 881meziroční změna v % 6,6 6,4 6,2 6 5,7 7,1 4,6 6,0průmysl 12 771 13 566 14 443 15 433 16 330 17 460 18 279 19 400meziroční změna v % 6,6 6,2 6,3 6 5,7 6,9 4,6 6,0

Zdroj: Analýzy vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO za rok 1999 – 2006, www.mpo.cz

Tab. 6: Vývoj relace mezd a produktivity práce2 v průmyslu (meziroční změny)

1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006průměrná nominální mzda 6,6 6,2 6,3 6,0 5,7 7,2 4,6 6průměrná nominální mzda přepočtená indexem cen výrobců 5,5 1,2 3,3 6,5 6,0 1,4 1,6 4,3produktivita práce 5,0 10,7 5,5 6,4 9,5 10,5 8,2 9,2jednotkové mzdové náklady nominální 1,5 -4,1 0,8 -0,4 -3,5 -3,0 -3,3 -2,9jednotkové mzdové náklady reálné 0,5 -8,6 -2,1 0,1 -3,2 -8,2 -6,1 -4,5

Zdroj: Analýzy vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO za rok 1999 -2006, www.mpo.cz

Z tabulek 5 a 6 vyplývá, že náš závěr ohledně porovnání růstu nominálních mezd a produktivity práce (růst nominálních mezd nemá negativní dopad na konkurenceschopnost podniků) byl správný. Jak je patrné z tabulky, od roku 2003 roste nominální mzda pomaleji než produktivita práce a jednotkové mzdové náklady klesají v nominálním i reálném vyjádření.

Zpomalení růstu průměrné nominální mzdy v roce 2005 je možné vysvětlit snahou podniků o zachování konkurenceschopnosti snižováním nákladů – důsledkem je pomalejší růst průměrné nominální mzdy ( o 4,6 %) a růst reálné mzdy o 2,6 %. Produktivita práce tedy rostla rychleji než mzdy. Tento pozitivní trend zesílil v roce 2006. Zatímco produktivita práce v průmyslu vzrostla o 9,2 %, nominální mzda vzrostla meziročně jen o 6 %, reálná mzda přepočtená indexem spotřebitelských cen vzrostla v průmyslu i zpracovatelském průmyslu o 3,4 %.

2 produktivita práce = produktivita práce z tržeb, tj. podíl indexu tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb ve

stálých cenách a indexu průměrného evidenčního počtu zaměstnanců

8

Tab. 7: Vývoj produktivity práce (přidaná hodnota na zaměstnance, v b.c.) – podniky se 100 a více zaměstnanci

produktivita práce 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006zpracovatelský průmysl (tis.Kč) 384,5 454,3 466,5 470,4 529,7 605,8 617 665,2meziroční změna v % 18,6 3 1,3 12,2 14,4 1,8 7,8průmysl (tis. Kč) 432,2 506,8 525 533,2 591,8 681,3 725,3 779,5meziroční změna v % 17,3 4 1,8 11,3 15,1 6,4 7,5

Zdroj: Analýzy vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO za rok 1999 -2006, www.mpo.cz

Z tabulky 7 je zřejmé zpomalení růstu produktivity práce z přidané hodnoty v roce 2005 – důvodem byl rychlejší růst nákladů (o 9,4 %) ve srovnání s výnosy ( o 9 %) v důsledku nárůstu výkonové spotřeby (meziroční nárůst o 10,9 %), která je významně ovlivněna objemy a cenami nakupovaných materiálů, komponentů, energií a služeb. V roce 2006 došlo k pozitivnímu zvratu ve vývoji produktivity práce z přidané hodnoty. Pokud bychom hodnotili vývoj produktivity práce v jednotlivých odvětvích zpracovatelského průmyslu, dojdeme k závěru, že zaostávání produktivity je zatím zpravidla výraznější u složitějších výrob než u produktů pocházejících z jednodušších výrob textilního, oděvního a potravinářského průmyslu, kde se rychleji podařilo snížit podíl jednodušších výrob.

Závěr

Jak vyplývá z analýz Ministerstva průmyslu o obchodu a z dat publikovaných Českým statistickým úřadem, růst produktivity práce v českém průmyslu je patrný především u podniků se zahraniční účastí. V současné době převyšuje úroveň produktivity práce těchto podniků měřená přidanou hodnotou (podle statistických dat za podniky se 100 a více zaměstnanci) úroveň celého průmyslu o více než 20 % a ve zpracovatelském průmyslu jsou tyto podniky lepší o 33 %. V produktivitě práce budou hrát podniky se zahraniční účastí rozhodující roli i do budoucna a to svou kapitálovou silou, flexibilitou svých produkčních i inovačních aktivit a vazbami na zahraniční trhy.

Shrneme – li poznatky z primárního výzkumu, lze konstatovat, že výsledky se příliš neliší v první a druhé etapě výzkumu. Z toho lze usoudit, že odhady manažerů firem o budoucím vývoji v první etapě byly v podstatě správné. Zároveň jsme si ověřili, že výběr respondentů byl poměrně reprezentativním vzorkem firem působících ve zpracovatelském průmyslu, protože výsledky primárního výzkumu korespondují s reálným vývojem.

Literatura:

[1] Nečadová, M. – Breňová, L. – Průcha, Š. (2006): Vývoj produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti ve firmách zpracovatelského průmyslu. In Macáková, L. (ed.): předpoklady pro mobilitu pracovní síly po vstupu ČR do EU. Slaný, Melandrium, 2006, s. 83 – 92, 2006. ISBN 80-86175-49-9

[2] Nečadová, M. - Breňová, L. – Průcha, Š. (2007): Konkurenceschopnost firem zpracovatelského průmyslu – komparace výsledků primárního výzkumu a cílů Národního programu reforem ČR. Acta Oeconomica Pragensia, 2007, roč. 15, č. 2, s. 55-70.

[3] Operační program podnikání a inovace na léta 2007-2013. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Praha, květen 2006, www.mpo.cz

9

[4] Dotazníky firem zpracovatelského průmyslu.

[5] Sociální a ekonomické dopady integrace České republiky do Evropské unie. Závěrečná zpráva z výběrového šetření Tailor Sofres Nelson Faktum, RASES, Praha, leden 2002

[6] Analýzy vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO. www.mpo.cz

10

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu - vliv produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti

Marta Nečadová – Lubomíra Breňová – Štěpán Průcha

ABSTRAKT

Příspěvek analyzuje výsledky primárního výzkumu podnikové sféry a porovnává je se statistickými daty a cíli Národního programu reforem a Operačního programu průmysl a inovace. Hodnotí význam faktorů ovlivňujících úroveň produktivity práce a konkurenceschopnost firmy z pohledu manažerů podniků zpracovatelského průmyslu.

Klíčová slova: Primární výzkum;konkurenceschopnost; zpracovatelský průmysl; produktivita práce.

The Competitiveness from the Point of View the Managers of the Processing Industrial Firms – the Influence of Labor Productivity, Nominal

Wages, Turnover and Cost Effectiveness

ABSTRACT

The article analyzes the results of primary research of business sphere and compares them with statistic data and goals of the National Reform Programme and the Operational Programme Enterprise and Innovations. This article evaluates the significance of factors, which influence the level of productivity of labor in the firm and competitiveness of the firm from the point of view of the managers of the processing industrial firms.

Key words: Primary research; competitiveness; processing industry; labor productivity.

11

RECENZE

Příspěvek je založen na vyhodnocení názorů manažerů firem zpracovatelského průmyslu na vývoj produktivity práce, nominálních mezd, obratu a nákladové náročnosti. Za vhodné považuji prezentované propojení výsledků primárního výzkumu s empirickými daty ilustrujícími vývoj zkoumaných ukazatelů. Závěry primárního výzkumu korespondují s empirickými daty - například růst produktivity práce v českém průmyslu je patrný především u podniků se zahraniční účastí, jejichž důležitost pro konkurenceschopnost ekonomiky stále narůstá v důsledku jejich kapitálové síly, inovačních aktivit a vazeb na zahraniční trhy. Příspěvek doporučuji k prezentaci na konferenci a k uveřejnění ve sborníku z konference.

doc. Ing. Jitka Koderová, CSc.

1

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu – faktory ovlivňující

produktivitu práce ####

Marta Nečadová* –Lubomíra Breňová**– Štěpán Průcha∗∗∗

Úvod

Výzkumné projekty katedry mikroekonomie se dlouhodobě orientují na firmy zpracovatelského průmyslu – zajímáme se o vybrané aspekty konkurenceschopnosti firem zpracovatelského průmyslu v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Vytvořili jsme dotazník, který byl rozeslán firmám zpracovatelského průmyslu. První etapa primárního výzkumu probíhala v letech 2003-20041. Výsledky primárního výzkumu v obou etapách svědčí o důležitosti kvalifikované pracovní síly pro konkurenceschopnost české ekonomiky. Růst kvalifikace, adaptability a mobility pracovní síly je jednou z priorit Národního Lisabonského programu na léta 2005-2008. V Národním programu reforem vycházejícím z revidované Lisabonské strategie se uvádí: „Z hlediska dlouhodobé konkurenceschopnosti je nezbytné, aby Česká republika rozvíjela kvalifikovanou, adaptabilní a mobilní pracovní sílu. Uplatnění na trhu práce závisí hlavně na vzdělání, kvalifikaci, ochotě dále se učit a rekvalifikovat. Zvýšení úrovně vzdělanosti prostřednictvím moderního, kvalitního a flexibilního systému vzdělávání a odborné přípravy je tak nezbytnou podmínkou růstu.“ (Národní Lisabonský program 2005 – 2008, MFČR, str. 34)

Primární výzkum se v druhé etapě zaměřil i na problematiku migrace kvalifikované pracovní síly po vstupu ČR do EU. Vzhledem k tomu, že územní mobilita pracovní síly je v ČR dlouhodobě nízká, ani samotný vstup do EU neznamenal v tomto ohledu významnou změnu. V tomto článku se soustředíme na faktory ovlivňující produktivitu práce ve firmách zpracovatelského průmyslu, přičemž kvalitu pracovní síly významně ovlivňuje také mobilita a flexibilita pracovní síly.

Výsledky primárního výzkumu považujeme za vhodné dokreslení a doplnění dat o podnicích zpracovatelského průmyslu publikovaných například Ministerstvem průmyslu a obchodu a také za užitečný zdroj informací pro manažery dotazovaných firem – výzkum totiž reflektuje očekávání manažerů ohledně budoucí pozice firmy. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici odhady manažerů z první etapy, lze porovnat tyto výsledky s realitou právě probíhající druhé etapy primárního výzkumu. I ve druhé etapě jsem položili firmám následující otázku:


organizací a jejich adaptační procesy registrovaného u MŠMT České republiky pod evidenčním číslem MSM 6138439905.

* Ing. Marta Nečadová, Ph.D. – odborná asistentka, KMIE, FPH,VŠE. ** doc. Ing. Lubomíra Breňová, CSc. – docent, KMIE, FPH, VŠE. ∗∗∗ Bc. Štěpán Průcha – student fakulty financí a účetnictví vytvořil aplikaci umožňující tabulkové a grafické

zpracování výsledků primárního výzkumu 1Výsledky první etapy byly publikovány ve sborníku k projektu GAČR 402/03/1315.

2

Jak odhadujete vliv následujících faktorů (kvalita výrobků, technická úroveň výrobků, úroveň technologie, kvalita pracovní síly a sociální prostředí, organizace práce a systém řízení) na úroveň produktivity práce ve vaší firmě?

Pro hodnocení odpovědí jsme použili hodnotící škálu – respondent vybral jednu z možností následující škály: 1 = výrazný růst, 2 = růst, 3 = stagnace, 4 = pokles, 5 = výrazný pokles. Abychom mohli zhodnotit, jaké změny respondenti očekávají, žádali jsme dotazované také o odhad pro rok 2008, opět byla odpověď provedena výběrem jedné z možností v hodnotící škále. Závěry analýzy jsou prezentovány v tabulkové i grafické podobě a komentovány ze tří úhlů pohledu na zkoumané firmy: podle velikosti, podle vlastníka a podle směrování produkce (domácí a slovenský trh/ také vývoz do EU).

Základní údaje o 2. etapě primárního výzkumu podniků zpracovatelského průmyslu

Tab. 1: Základní charakteristika respondentů 2. etapy primárního výzkumu

celkem 108 385 70% 86% 14%

1 až 49 29 25 55% 62% 3%50 až 249 40 130 73% 93% 5%250 a více 39 913 79% 97% 31%

domácí 93 316 71% 85% 0%zahraniční 15 812 67% 93% 100%

ČR + SK 76 459 100% 93% 13%do EU 93 426 76% 100% 15%


- vlastník

- směr produkce

Vývoz do

zemí EU

Majoritní

zahr.vlastník

Charakte-ristika skupiny P

očet

subjektů

Prům. počet

zaměst.

Vývoz na

Slovensko

Zdroj: Výsledky primárního výzkumu – vlastní zpracování

Výzkumu se zúčastnilo 108 podniků zpracovatelského průmyslu, z toho 93 domácích a 15 zahraničních firem (z pohledu vlastníka). Průměrný počet pracovníků u domácích subjektů činil 316, průměrný počet pracovníků u zahraničních firem byl 812 zaměstnanců. 76 firem uvedlo, že produkci prodává na českém a slovenském trhu, 93 respondentů jsou vývozci do EU . 67 % firem se zahraničním vlastníkem vyváží na Slovensko, 93 % firem se zahraničním vlastníkem jsou vývozci do zemí EU.

Z celkového počtu 108 respondentů bylo 47 podniků do 100 zaměstnanců a 38 podniků od 100 do 500 zaměstnanců. 23 podniků zaměstnávalo více než 500 osob.

V tabulce 2 v druhém sloupci porovnáváme soubor respondentů primárního výzkumu s reálným počtem firem v průmyslu v jednotlivých krajích, v dalších sloupcích uvádíme podrobnější údaje o respondentech primárního výzkumu. V tabulce 2 uvádíme základní údaje o firmách v průmyslu podle krajů v roce 2005.

3

Tab. 2: Respondenti primárního výzkumu podle krajů a realita2

Hl.m. Praha (PR) 7(225) 356 71% 86% 43%Středočeský (StČ) 11(230) 434 45% 100% 18%Jihočeský (JČ) 7(162) 159 71% 86% 0%Plzeňský (PL) 8(176) 457 75% 88% 13%Karlovarský (KV) 1 (93) 375 100% 100% 0%Ústecký (ÚK) 6(167) 522 67% 67% 33%Liberecký (LI) 8(121) 57 63% 100% 0%Královéhradecký 12(164) 217 42% 58% 0%Pardubický (PK) 5(140) 389 60% 100% 0%Vysočina (VY) 5(142) 571 80% 100% 20%

Jihomoravský (JM) 15 (261) 419 87% 93% 7%Olomoucký (OL) 6(160) 427 83% 100% 0%Moravskoslezský 9(202) 668 78% 78% 44%

Kraj (ČR)

Počet subjektů

primární výzkum

(realita)*

Vývoz na Slovensko

Vývoz do zemí EU

Majoritní zahr.vlastník

Prům. počet zaměst.

Zdroj: výsledky primárního výzkumu, Analýza vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO (2006) –

vlastní zpracování a úpravy

Výsledky druhé etapy výzkumu - shrnutí odpovědí na otázku: Odhadněte vliv faktorů na úroveň produktivity práce ve Vašem podniku

Hodnocení proběhlo pomocí škály 1 až 5 podle intenzity vlivu daného faktoru na produktivitu práce, kde: 1 = velký vliv, 2 = značný vliv, 3 = střední vliv, 4 = malý vliv, 5 = žádný vliv, top box je opět součtem odpovědí 1 a 2 v %.

2 Realita (tj.skutečný stav podnikatelských subjektů se 100 a více zaměstnanci) popisuje stav v celém průmyslu v

roce 2005, průměrný počet podnikatelských subjektů v průmyslu (se 100 a více zaměstnanci) v ČR celkem v tomto roce byl 2412, v tabulce primárního výzkumu neuvádíme Zlínský kraj (neobdrželi jsme žádný dotazník vhodný ke zpracování) – v tomto kraji působilo v průmyslu 170 subjektů s více než 100 zaměstnanci.

4

Tab. 3: V jaké míře ovlivnily následující faktory produktivitu práce ve Vašem podniku? - shrnutí odpovědí

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

průměr

top box

celkem 108 2,34 60 2,14 69 2,44 52 2,27 64 2,62 46 2,46 55 1,84 81 1,72 84 1,91 79 1,72 83 1,81 78 1,63 84

1 až 49 29 2,62 45 2,39 54 2,69 41 2,54 50 2,55 48 2,33 59 2,24 66 2,07 74 2,28 66 1,93 74 2,07 72 1,85 7450 až 249 40 2,38 58 2,13 69 2,43 53 2,23 64 2,60 45 2,46 49 1,65 88 1,59 90 1,93 75 1,79 79 1,70 78 1,51 85250 a více 39 2,10 74 1,97 79 2,28 59 2,11 74 2,70 46 2,56 58 1,74 85 1,61 87 1,62 92 1,50 92 1,74 82 1,61 89

domácí 93 2,33 61 2,11 70 2,46 51 2,24 64 2,60 47 2,43 56 1,89 78 1,75 83 1,96 78 1,75 83 1,87 75 1,67 82zahraniční 15 2,40 53 2,33 60 2,33 60 2,40 60 2,77 38 2,69 45 1,53 93 1,53 93 1,60 80 1,53 80 1,47 93 1,40 93

ČR + SK 76 2,26 62 2,04 72 2,32 57 2,12 72 2,58 46 2,41 58 1,83 83 1,70 87 1,80 82 1,66 86 1,80 78 1,66 84do EU 93 2,28 60 2,09 69 2,38 54 2,18 67 2,63 47 2,46 55 1,84 81 1,70 83 1,85 81 1,68 83 1,83 77 1,64 83

nynírok 2008

Organizace práce a systém řízení

nynírok 2008

nynírok 2008

nyní

Úroveň technologie

Kvalita pracovní síly a sociální prostředí

rok 2008

nynírok 2008

- směr produkce

Charakte-ristika skupiny

Počet subjektů Kvalita výrobků

Technická úroveň výrobků

Cena výrobků


- vlastník

nynírok 2008

Zdroj: Výsledky primárního výzkumu – vlastní zpracování

Význam jednotlivých faktorů pro úroveň produktivity práce zůstal mezi roky 2005 a 2008 stejný – k obdobnému závěru jsme dospěli i v první etapě primárního výzkumu. Zajímavé je sledovat důležitost jednotlivých faktorů zejména z pohledu vlastníka firmy. Zatímco u domácích firem jsme zaznamenali nárůst důležitosti u všech zkoumaných faktorů, u firem se zahraničním vlastníkem se důležitost jednotlivých faktorů téměř nemění (k největší změně důležitosti by mělo dojít u kvality výrobků a ceny výrobků - shodně nárůst o 7 %, tj. na 60 % a 45 %). Pouze u dvou faktorů byla jejich důležitost hodnocena více firmami s domácím vlastníkem – u ceny výrobků v roce 2005 i 2008, u technické úrovně v roce 2008 (64 % ve srovnání s 60% u firem se zahraničním vlastníkem).

Tab. 4: shrnutí odpovědí k obrázkům 1-6

nyní

rok 2008

nyní

rok 2008

nyní

rok 2008

nyní

rok 2008

nyní

rok 2008

nyní

rok 2008

Průměr 2,34 2,14 2,44 2,27 2,62 2,46 1,84 1,72 1,91 1,72 1,81 1,63

velký 20 30 16 19 19 22 41 44 37 45 46 53

značný 40 37 36 44 26 30 40 37 42 34 31 28

střední 29 21 39 29 32 26 16 12 17 16 19 15

malý 7 6 6 4 13 10 2 3 3 0 2 0

žádný 4 4 3 3 7 6 2 0 2 1 2 1

X (bez odp.) 0 3 0 3 2 6 0 4 0 4 0 4

Modus 2 2 3 2 3 2 1 1 2 1 1 1

Četnost (v%)

Kvalita výrobků

Technická úroveň

výrobků

Cena výrobků


Kvalita pracovní síly a

sociální prostředí ve

firmě (kvalifikace,

mezilidské vztahy, …)

Organizace práce a

systém řízení

Odhadněte vliv faktorů na úroveň produktivity práce ve

Vašem podniku

Zdroj: výsledky primárního výzkumu – vlastní zpracování

5

Obrázky jsou seřazeny tak, aby ilustrovaly pořadí důležitosti jednotlivých faktorů pro podnikové manažery.

Obr. 1 až 6

46

31

19220

53

28

15014

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008

Organizace práce a systém řízení

X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

37

42

17

0

45

34

16

4

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008

Kvalita pracovní síly a soc. prostředí ve firmě

X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

41

40

16220

44

37

12304

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008


X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

20

40

29

7

40

30

37

216

4

3

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008

Kvalita výrobků

X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

16

36

39

630

19

44

29

43

3

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008

Techn. úroveň výrobků

X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

19

26

32

137

2

22

30

26

106

6

0%

20%

40%

60%

80%

100%

nyní rok 2008

Cena výrobků

X (bez odp.)

žádný

malý

střední

značný

velký

6

Nejvýraznější vliv na úroveň produktivity má podle respondentů organizace práce. V první etapě její důležitost rostla s velikostí podniku – v roce 2005 činila průměrná známka 1,76 u malých společností, 1,63 u středních a pouze 1,46 u společností s více než 249 zaměstnanci. Z výsledků druhé etapy plyne, že výraznou důležitost přikládají organizaci práce a systému řízení střední podniky (50 až 249 zaměstnanců) – průměrná hodnota odpovědí pro rok 2005 činila 1,7 (velký a značný vliv má organizace práce pro 75 % subjektů v roce 2005), pro rok 2008 potom 1,51. Ve velkých podnicích pro rok 2005 byla zjištěna hodnota 1,74, pro rok 2008 pak hodnota 1,61. Zároveň však jsou malé podniky tou skupinou, u které se objevil nejvýraznější růst v chápání její významnosti (změna průměrná hodnoty odpovědí z 2,07 pro rok 2005 na 1,85 pro rok 2008). Z hlediska vlastníka je za významnější faktor považována organizace práce a systém řízení u zahraničních vlastníků – v letech 2005 i 2008 považuje vliv tohoto faktoru za velký a značný shodně 93 % respondentů. U subjektů s domácím vlastníkem ale dochází k významnému nárůstu vlivu tohoto faktoru – v roce 2005 považuje vliv tohoto faktoru za výrazný a značný 75 % dotazovaných (průměrná hodnota odpovědí 1,87), v roce 2008 je to 82 % respondentů (průměrná hodnota odpovědí 1,67). Z pohledu směřování produkce je význam tohoto faktoru stejný pro obě skupiny, ve stejném rozsahu dochází i k nárůstu významu tohoto faktoru v roce 2008.

Dalším důležitým faktorem je kvalita pracovní síly. Růst významu tohoto faktoru lze pozorovat zejména u společností v domácím vlastnictví, u malých firem a u skupiny společností orientovaných na trhy EU. Podobně důležitým faktorem je úroveň technologie. V ní vidí velkou důležitost především podniky pod zahraniční kontrolou, pro které je to druhý nejdůležitější faktor (oproti 3. místu u českých podniků). Na dalších místech se objevuje kvalita výrobků, jež je obdobně důležitá pro všechny skupiny respondentů, a technická úroveň výrobků.

Kvalitu výrobků považují za velmi důležitou a důležitou pro produktivitu práce zejména podniky nad 250 zaměstnanců ( 74 % v roce 2005, 79 % v roce 2008) a firmy s domácím vlastníkem (61 % v roce 2005, 70 % v roce 2008). Pokud jde o cílové trhy, je kvalita výrobků stejně důležitá na domácích (ČR + SK) i exportních trzích (EU) – 62 % a 60 % v roce 2005, 72 % a 60 % v roce 2008. Významný nárůst důležitosti kvality výrobků na domácích trzích je podle našeho názoru důsledkem skutečnosti, že podniky očekávají zostření konkurence na domácích trzích.

Firmy s více než 250 zaměstnanci přikládají větší důležitost technické úrovni výrobků ve srovnání s malými podniky (pro rok 2005 činí top box 59 % ve srovnání s 41 %, pro rok 2008 činí top box 74 % ve srovnání s 50 %). Technickou úroveň výrobků považují za stejně důležitou v roce 2005 i 2008 firmy se zahraničním vlastníkem, nárůst důležitosti tohoto faktoru očekávají firmy s domácím vlastníkem (z 51 % na 64 %).

Nejméně je podle názoru našich respondentů produktivita práce ovlivňována cenou výrobků – v roce 2005 považovalo vliv ceny na produktivitu za malý a žádný 20 % respondentů, v roce 2008 potom 16 % dotázaných. Z pohledu velikostní struktury pokládá tento faktor za málo významný a s nulovým vlivem na produktivitu 20 % malých podniků a 21 % velkých podniků v roce 2005, v roce 2008 je to 14 % malých podniků a 21 % podniků s více než 250 zaměstnanci.

Závěr

Ze srovnávacích analýz popisujících pozici ČR v rámci zemí EU je zřejmé, že české podnikatelské subjekty i nadále zaostávají z hlediska své kvality, vybavenosti, efektivity či

7

inovativnosti vůči zemím Evropské unie. Globálním cílem Národního plánu reforem je proto zvýšení konkurenceschopnosti sektoru průmyslu a služeb a rozvoj podnikání, udržení přitažlivosti České republiky, regionů a měst pro investory, podpora inovací, stimulace poptávky po výsledcích vědy a výzkumu a jejich komercionalizace, podpora růstu hospodářství založeného na znalostech pomocí kapacit pro zavádění nových technologií a inovovaných výrobků, včetně nových informačních a komunikačních technologií.

Shrneme – li poznatky ze získaných odpovědí, lze konstatovat, že výsledky se příliš neliší v první a druhé etapě výzkumu. Z toho lze usoudit, že odhady manažerů firem o budoucím vývoji v první etapě byly v podstatě správné. Manažeři považují za nejdůležitější faktor ovlivňující produktivitu práce organizaci práce a systém řízení, na druhé místo zařadili kvalitu pracovní síly a sociální prostředí ve firmě, na třetím místě z hlediska významu vlivu se nachází úroveň technologie. Údaje z našeho primárního výzkumu potvrzují existenci rezerv v oblasti managementu a také nedostatečný důraz na inovační aktivity, které úzce souvisí právě s úrovní technologie (hodnocena jako třetí podle vlivu na produktivitu práce) a jsou nutným předpokladem dlouhodobé konkurenceschopnosti firem. Posílit důraz na inovační aktivity doporučuje Operační program podnikání a inovace na léta 2007-2013 i Národní plán reforem. Zároveň jsme si ověřili, že výběr respondentů byl reprezentativní, což potvrzuje těsná korelace mezi výsledky našeho primárního výzkumu a daty prezentovanými v analýzách MPO.

Literatura:

[1] Nečadová, M. – Breňová, L. – Průcha, Š. (2006): Faktory ovlivňující produktivitu práce ve firmách zpracovatelského průmyslu. In Macáková, L. (ed.): Předpoklady pro mobilitu pracovní síly po vstupu ČR do EU. Slaný, Melandrium, 2006, s. 76 – 82, 2006. ISBN 80-86175-49-9

[2] Nečadová, M. - Breňová, L. – Průcha, Š. (2007): Konkurenceschopnost firem zpracova-telského průmyslu – komparace výsledků primárního výzkumu a cílů Národního programu reforem ČR. Acta Oeconomica Pragensia, 2007, roč. 15, č. 2, s. 55-70.

[3] Operační program podnikání a inovace na léta 2007-2013. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Praha, květen 2006, www.mpo.cz

[4] Dotazníky firem zpracovatelského průmyslu.

[5] Sociální a ekonomické dopady integrace České republiky do Evropské unie. Závěrečná zpráva z výběrového šetření Tailor Sofres Nelson Faktum, RASES, Praha, leden 2002

[6] Analýzy vývoje ekonomiky ČR a odvětví v působnosti MPO. www.mpo.cz

8

Konkurenceschopnost očima manažerů firem zpracovatelského průmyslu – faktory ovlivňující produktivitu práce

Marta Nečadová – Lubomíra Breňová – Štěpán Průcha

ABSTRAKT

Příspěvek analyzuje výsledky primárního výzkumu podnikové sféry a porovnává je se statistickými daty a cíli Národního programu reforem a Operačního programu průmysl a inovace. Hodnotí význam faktorů ovlivňujících úroveň produktivity práce a konkurenceschopnost firmy z pohledu manažerů podniků zpracovatelského průmyslu.

Klíčová slova: Primární výzkum;konkurenceschopnost; zpracovatelský průmysl; produktivita práce.

The Competitiveness from the Point of View the Managers of the Processing Industrial Firms –Factors of Labor Productivity

ABSTRACT

The article analyzes the results of primary research of business sphere and compares them with statistic data and goals of the National Reform Programme and the Operational Programme Enterprise and Innovations. This article evaluates the significance of factors, which influence the level of productivity of labor in the firm and competitiveness of the firm from the point of view of the managers of the processing industrial firms.

Key words: Primary research; competitiveness; processing industry; labor productivity.

9

RECENZE

V příspěvku jsou analyzovány výsledky primárního výzkumu 108 firem zpracovatelského průmyslu týkající se faktorů ovlivňujících produktivitu práce. Výběr zkoumaných faktorů – kvalita výrobků, technická úroveň výrobků, cena výrobků, úroveň použité technologie, kvalita pracovní síly, organizace práce a systém řízení – i formu zpracování výsledků výzkumu považuji za adekvátní. Výsledky prezentované v článku korespondují s doporučeními Evropské komise soustředit se na strukturální problémy trhu práce a zvyšování kvality pracovní síly. S ohledem na narůstající důležitost firem zpracovatelského průmyslu pro konkurenceschopnost celé ekonomiky doporučuji prezentaci příspěvku na konferenci a zařazení příspěvku do sborníku.

doc. Ing. Jitka Koderová, CSc.

Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátor ů INFA ####

Inka Neumaierová* – Ivan Neumaier**

Je v povaze lidské, že se stále snaží poznat nepoznané, vidět neviditelné a vysvětlit si nevysvětlitelné. Cestou k tomu je učení se, tzn. získávání znalostí, aby člověk věděl proč a zároveň dovedností, aby mohl nabytých znalostí využít a věděl jak něco skutečně udělat (Senge, 2007). Jedním ze stylů učení se podniku je benchmarking (Tichá, 2005). Podniky se inspirují srovnáním, které jim pomůže lépe uvidět své přednosti a nedostatky.

V našem příspěvku půjde o benchmarking finančních výsledků podniku. Je možné se srovnat vzhledem k situaci charakteristické v daném období pro odvětví v němž podnik působí, nebo s premianty v daném odvětví. Finanční ukazatelé jsou cestou k velmi důležité generalizaci.

Cílem příspěvku je upozornit na užitečný praktický nástroj pro posouzení finančního zdraví podniku, který je výsledkem spolupráce státní správy (Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky) s akademickou sférou (Vysokou školou ekonomickou v Praze) a soukromým sektorem (firma Ivan Neumaier) a ukázat možnosti jeho využití.

Metoda

„Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátorů INFA“ je interaktivní internetovskou aplikací, která je bezplatně přístupná na serveru Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (http://www.mpo.cz/cz/ministr-a-ministerstvo/EBITA/). Využívá jedinečnou databázi MPO ČR za podniky v průmyslu, stavebnictví, obchodu a službách pro aplikaci jedinečné metodiky benchmarkingu INFA, umožňující nikoli pouze srovnání jednotlivých vybraných izolovaných finančních ukazatelů, ale také celostní pohled a porovnání celkového stavu finanční výkonnosti podniku (Neumaier – Neumaierová, 2002, 2005).

Provedení benchmarkingu prostřednictvím „Benchmarkingového diagnostického systému finančních indikátorů INFA“ není pro jeho uživatele nikterak náročnou a komplikovanou záležitostí, pro využití všech jeho možností je však vhodné prohlédnout si podpůrné helpy umístěné na webové stránce přímo u internetovské aplikace (5). Umožní to uvědomit si, jaké informace je Benchmarking INFA schopen poskytnout.

„Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátorů INFA“ umožňuje své uživatele upozornit na to, v čem se srovnávaný podnik ve zvoleném období v dobrém i špatném slova smyslu lišil nejen od situace charakteristické pro podniky odvětví ve kterém působí, ale také v čem je jiný oproti premiantům odvětví. Výstupy jsou ve formě

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů budoucího výzkumného projektu Diagnostika a terapie podniku

registrovaného u Grantové agentury České republiky pod evidenčním číslem 402/08/0179 * doc. Ing. Inka Neumaierová, CSc. – docent; katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská,

Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected]. ** Ing. Ivan Neumaier – CEO; firma Ivan Neumaier.

2

benchmarkingových grafů ukazatelů a k tomu vztažených symbolů semaforové signalizace a automaticky generovaného stručného komentáře, dále pak v podobě pyramidového ukazatelového systému INFA s grafy vlivů dílčích ukazatelů na rozdíl vrcholového ukazatele, vše s doprovodným hodnotícím komentářem.

Nestačí se dívat na to, zda a jak se podnik v čase zlepšuje. Důležité je, jak se toto zlepšení jeví vůči benchmarku - odvětví, resp. nejlepším podnikům. Benchmarking INFA je jedna z možností ověření vztahu podniku k odvětvovému okolí (nejlepším podnikům). Pro podnik i okolí je možno získat informaci ohledně relace jejich finanční výkonnosti i rizika. Důležité je přitom přiřazení „pasentního“ okolí (odvětví).

Objekt aplikace metody

Práci s benchmarkingovým systémem ukážeme na příkladu podniku Obchodní tiskárny, akciová společnost (OTK), jehož předmětem podnikání je polygrafická výroba (OKEČ 22). Tento podnik, patřící mezi velké podniky zcela vlastněné pouze českým kapitálem, nás zaujal svojí dlouhou historií (http://www.otk.cz).

Podnik Obchodní tiskárny, a. s. Kolín má 128 letou historii, do které se zapsal především jako nejvýznamnější tuzemský výrobce kalendářů. Za socialismu byla provedena přestavba podniku na špičkový polygrafický podnik. Po privatizaci v roce 1995 započal intenzivní investiční program, zejména v oblasti technologií pro flexibilní obaly, samolepící a grafické etikety. V současné době má podnik podobu skupiny OTK Group, která je tvořena v roce 2004 akvizovanými Jihočeskými tiskárnami a.s., v roce 2005 vyčleněnou divizí kalendářů Obchodní tiskárny Hořovice a.s. a dále pak německou společností OTK Deutschland GmbH a rumunskou OTK Print s.r.l.

Novodobou historii OTK přibližují vybrané ukazatele v tabulce 1. Základní jmění podniku je 384 mil. Kč a jeho akcie nejsou veřejně obchodovatelné.

Tab. 1: Vybrané ukazatele v období 2000 - 2005 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Tržby 1 057 226 1 143 437 1 134 251 1 053 415 1 106 101 1 092 064 EBITDA 101 212 94 830 69 845 92 867 104 751 104 100 HV před zdaň. 18 288 5 672 -23 409 5 236 16 582 22 168 Vlastní kapitál 524 549 529 010 495 165 495 412 510 063 525 498 Počet zaměst. 742 661 626 563 453 474

Zdroj: http://www.otk.cz

V současné době je podnik lídrem středoevropského trhu v oblasti grafických nápojových etiket, lídrem českého trhu v oblasti flexibilních potravinářských obalů a patří mezi přední tuzemské výrobce samolepících etiket a fólií a významné výrobce formulářů a kalendářů.

Při pohledu na výrobkové portfólio podniku v roce 2005 zjistíme, že zde dominují z hlediska velikosti tržeb etikety. Tvoří téměř polovinu tržeb a jsou tvořeny dvěma výrobkovými skupinami: grafickými etiketami pro nápojový a potravinářský průmysl, které mají dominantní postavení a zaznamenávají v posledních třech letech mírný vzestup tržeb a samolepícími etiketami se širokou možností využití v různých průmyslových odvětvích, kde tržby ve sledovaném období klesají. Druhou nejvýraznější výrobkovou skupinou tvoří flexibilní obaly na bázi různých druhů papírů, plastů a hliníku, které přináší podniku zhruba třetinu tržeb a tržby zde vykazují růstovou tendenci. Třetí místo zaujímají tiskopisy (včetně

3

atypických formátů s ochrannými prvky proti zneužití, tisku poštovních poukázek a tiskovin pro počítačové zpracování s integrovanými foliovanými identifikačními, zákaznickými, aj. kartami) vykazující za poslední tři roky setrvalý stav absolutní výše realizovaných tržeb a tvořící v roce 2005 18% podíl na celkových tržbách. Poslední, nejmenší výrobkovou skupinou, která nedosahuje ani 5 % podíl na tržbách, tvoří kalendáře, hrací karty, dále letáky, pohlednice, prospekty, plakáty, prezentační a tiskové materiály a další. Tržby této výrobkové skupiny zaznamenávají v posledních třech letech spíše sestupnou tendenci.

Strategií podniku je rozšiřování trhu na celou střední a východní Evropu. Cílem podniku je vybudovat finančně silnou polygrafickou skupinu zaměřenou především na oblast vysoce kvalitních grafických etiket a flexibilních obalů. Naplňování strategie znamená pokračování v investiční politice do rozšiřování a obnovy technologického vybavení.

Výsledky finančního benchmarkingu

Dosažený výsledek hospodaření v roce 2005 byl nejvyšší v novodobé historii podniku. To vypadá slibně. Podívejme se, jak dopadl finanční benchmarking.

Vrcholovým ukazatelem umožňujícím celostní pohled na výsledek fungování podniku v daném roce je ekonomický zisk. Signalizuje, zda podnik tvoří hodnotu, tzn. zda a kolik korun vydělal oproti shodně rizikové investiční alternativě navíc. Pro srovnání je vhodné vytvořit z tohoto absolutního ukazatele ukazatel relativní a poměřit ekonomický zisk k vlastnímu kapitálu. Obdržíme tzv. spread, který nás informuje o tom, zda a o kolik procent byla výnosnost vlastního kapitálu (ROE) podniku vyšší, než výnosnost odpovídající podstoupenému riziku (reprezentovaná tzv. alternativním nákladem vlastního kapitálu re). Nezajímá nás pouze srovnání spreadu podniku se spreadem odvětví, resp. nejlepších podniků v odvětví, ale chceme také porovnat způsob jeho vzniku a vyhodnotit jeho vývoj.

Výsledek srovnání spreadu (ROE - re) podniku s odvětvím (OKEČ 22) v roce 2005 znázorňuje obrázek 1.

Je vidět, že srovnání v roce 2005 nedopadlo pro OTK zrovna nejlépe. Hodnotu sice v roce 2005 netvoří ani odvětví (spread je záporný), avšak OTK vykazuje hodnotu spreadu o více než 25 procentních bodů horší. Jak vznikla tato situace, resp. jak se na tomto rozdílu podílí jednotlivé faktory determinující hodnotu spreadu ukazují barvy semaforové signalizace spolu s kvantifikovanou hodnotou síly vlivu.

4

Obr. 1: Srovnání spreadu OTK, a. s. s OKEČ 22 v roce 2005

Zdroj: http://www.mpo.cz/cz/ministr-a-ministerstvo/EBITA/

Srovnání OKT s nejlepšími podniky v OKEČ 22, pro které je charakteristické, že mají kladnou hodnotu spreadu, dopadlo samozřejmě ještě o poznání hůře a ukazuje ho obrázek 2.

5

Obr. 2: Srovnání spreadu OTK, a. s. s nejlepšími podniky OKEČ 22 v roce 2005


Pokusíme se vysvětlit způsob vzniku spreadu podrobněji a podíváme se na srovnání ukazatele výnosnosti vlastního kapitálu (ROE), který bere v úvahu s jakým nasazeným vlastním kapitálem byl dosažen výsledek hospodaření, s odvětvím (OKEČ 22). Zjistíme (viz obr. 3), že podnik patří do skupiny podniků, které sice vykazují kladnou hodnotu ROE, ale pohybují se pod výnosností „bezrizikového aktiva“ (rf = 3,53 %). Je tedy patrné, že ROE je příliš nízké, než aby podnik mohl tvořit hodnotu.

Zkusíme zjistit, jak se situace vyvíjí v čase a provedeme benchmarking pro časovou řadu 2002 až 2005. Zjišťujeme, že tato situace není pro podnik žádnou výjimkou a podnik stále zaostává za odvětvím. Relace ROE podniku k ROE odvětví se za poslední tři roky téměř nezměnila a podnik stále zůstává za odvětvím pozadu zhruba o 8 procentních bodů. A to za situace, kdy vzhledem k velmi příznivé úrokové míře podniku dochází k pozitivnímu působení finanční páky na ROE! Při nižším zadlužení by tedy hodnota ROE byla ještě horší. Rostoucí zadlužení má však nejenom pozitivní účinky, ale také negativně ovlivňuje riziko.

6

Obr. 3: Srovnání výnosnosti vlastního kapitálu OTK, a. s. s OKEČ 22 v roce 2005


Riziko podniku oproti odvětví v čase nenápadně, ale vytrvale stoupá a výsledkem je, že alternativní náklad na vlastní kapitál podniku je v roce 2005 o 17, 3 procentních bodů vyšší než je tomu v odvětví. Hodnota re je dokonce vyšší než u nejhorších (tj. účetně ztrátových) podniků v odvětví (viz obr. 4). Z obrázku 4 je vidět, že je to zejména díky finanční struktuře (v obrázku 4 označeno rFINSTRU) a finanční stabilitě (viz rFINSTAB).

7

Obr. 4: Srovnání výnosnosti vlastního kapitálu OTK, a. s. s OKEČ 22 v roce 2005


Lze rychle a exaktně vyhodnotit, zda vývoj v čase (2002 – 2005) probíhá pro podnik příznivě, či nikoli. V tabulce (viz tab. 2) umístíme plus (+), pokud se podnik oproti benchmarku zlepšil a minus (-) v případě, že se benchmark zlepšil oproti podniku. V našem případě se v čase 2002 až 2005 zlepšil podnik i benchmark (odvětví), přičemž odvětví se zlepšilo více než podnik.

Tab. 2: Vývoj spreadu v čase Spread Benchmark Zhoršení Zlepšení Podnik Zlepšení - Zhoršení

Zdroj: autoři

Dále můžeme označit plusem (+) silnou stránku podniku vůči benchmarku a mínusem (-) slabou stránku podniku vůči benchmarku (nula znamená, že daná oblast nemá vliv).

V roce 2005 byly v námi analyzovaném podniku slabou stránkou všechny podnikové politiky – jak při řízení provozní výkonnosti (tvorbě EBIT), tak v oblasti politiky kapitálové struktury (určující dělení EBIT) a kapitálové stability. Jedinou silnou stránkou podniku se jeví vliv faktorů působících na dělení EBIT (působení finanční páky) prostřednictvím výnosnosti vlastního kapitálu.

8

Tab. 3: Vlivy v roce 2005 Oblast Tvorba EBIT D ělení EBIT Stabilita Jiné Prostřednictvím ROE re ROE re ROE re ROE Re Celkový vliv - - - 0 Dílčí vliv - 0 + - - 0

Zdroj: autoři

Při podrobnější analýze jednotlivých politik zjišťujeme, že základní slabina OTK je v provozní politice, která vede k nízkému podílu přidané hodnoty na výnosech podniku (PH/V). Obrázek 5 ukazuje, že negativní působení tohoto faktoru na rozdíl spreadu podniku oproti odvětví se v období let 2003 – 2005 nemění. Změna výrobkového portfólia podniku ve smyslu posilování grafických etiket a flexibilních obalů se v tomto ohledu nikterak neprojevila.

Přidaná hodnota je pro život podniku klíčovou veličinou, protože když podnik nic nevytvoří, nemá co dělit. Z přidané hodnoty jsou vypláceny mzdy, akumulovány prostředky na reprodukci podniku (odpisy), hrazeny nákladové úroky a zbylý čistý zisk je základním zdrojem pro investice, které má OTK ve své strategii. Pokud nebudou učiněny kroky ke zvýšení přidané hodnoty tvořené podnikem, bude podniková strategie expanze ohrožena, protože růst prostřednictvím použití dalších cizích zdrojů by znamenalo další zvýšení již v současnosti enormně vysokého rizika podniku v porovnání s benchmarkem.

Z finančního benchmarku je patrné, že podnik se nenachází v nikterak záviděníhodné situaci, kdy nezhodnocuje dostatečně vložený kapitál a neprodukuje dostatečné vlastní zdroje pro naplnění svých strategických záměrů. Krok k lepšímu je patrný mezi rokem 2002 a 2003, v dalších letech se však benchmarkingové „nůžky“ mezi podnikem a odvětvím (OKEČ 22) bohužel zase rozevírají. V celé časové řadě se ukazuje stejná prapříčina problémů – podnik vytváří příliš nízkou přidanou hodnotu. Benchmarking vysílá pro podnik základní signál – upřít svou pozornost právě na tuto oblast.

9

Obr. 5: Ranking vlivů na spread v letech 2003-5


10

Závěr

Benchmarking INFA je ideální pomůcka nejenom pro studenty, ale také pro zkušené zájemce o vyhodnocení finanční situace podniku. Jde o exaktní empirická data, která nám bez spekulací a domněnek vytvoří představu, jaká jsou fakta ohledně finanční výkonnosti analyzované firmy a odvětví. Tato představa je východiskem pro hledání faktorů, které stojí v pozadí těchto fakt.

Nabízí se formulace otázky „čeho je odraz finanční obraz“, zamyšlení nad příčinami „kondice“ a signalizovaných předností a slabin podniku. Pokud se uživatel nespokojí s diagnostickým výrokem pouze za jedno období, ale udělá si čas na porovnání celé pětileté časové řady, kterou Benchmarkingový systém INFA nabízí, může učinit celkový výrok z výroků za roky 2002 až 2006. Uvidí chování podniku a uvědomí si, kam napřít v budoucnosti pozornost a investice.

Benchmarking nemusí být vždy pouze cestou k napodobení druhých (úspěšnějších). Může být také východiskem pro hledání vlastní cesty. Uvědomění si odlišnosti vede k úvahám nad chováním. Odhalení problémů je prvním krokem k jejich řešení.

Literatura: [1] Neumaier, I. - Neumaierová, I. (2002): Výkonnost a tržní hodnota firmy. Praha, Grada,

2002.

[2] Neumaierová, I. a kol.(2005): Řízení hodnoty podniku. Praha, Profess Consulting, 2005.

[3] Senge, P. M. (2007): Pátá disciplína. Teorie a praxe učící se organizace. Praha, Management Press, 2007.

[4] Tichá, I. (2005): Učící se organizace. Praha, Alfa Publishing, 2005.

[5] http://www.mpo.cz/cz/ministr-a-ministerstvo/EBITA/

[6] http:://www.otk.cz

11

Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátorů INFA

Inka Neumaierová – Ivan Neumaier

ABSTRAKT

Cílem příspěvku je upozornit na užitečný praktický nástroj pro posouzení finančního zdraví podniku, který je výsledkem spolupráce státní správy (Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky) s akademickou sférou (Vysokou školou ekonomickou v Praze) a soukromým sektorem (firma Ivan Neumaier) a ukázat možnosti jeho využití. Jedná se o interaktivní internetovskou aplikaci „Benchmarkingový diagnostický systém finančních indikátorů INFA“, která je bezplatně přístupná na serveru Ministerstva průmyslu a obchodu ČR.

Klí čová slova: Finanční zdraví podniku; Benchmarking; Pyramidový ukazatelový systém INFA.

The benchmarking diagnostic system of financial indicators INFA

ABSTRACT

The objective of this paper is to draw attention to useful practical instrument for examination of financial health of a company, that was created as an outcome of cooperation between public government (Ministry of Industry and Trade of the Czech Republic) with academic (The University of Economics in Prague) and private sector (Ivan Neumaier´s company) and to show possibilities of its utilization. This concerns an interactive web-based application „The benchmarking diagnostic system of financial indicators INFA“, that is free to use on server of Ministry of Industry and Trade of Czech Republic.

Key words: Financial health of a company; Benchmarking; Pyramidal indicator’s system INFA.

12

RECENZE

Příspěvek manželů Neumaierových vybavuje čtenáře důležitou informací o benchmarkingovém nástroji pro posouzení finanční výkonnosti firem. Na konkrétním příkladě jsou ukázány možnosti využití „Benchmarkingového diagnostického systému finančních indikátorů INFA“, který má podobu veřejnosti přístupné internetovské aplikace na serveru MPO ČR. Její uživatel získává možnost porovnání se situací charakteristickou pro odvětví (průměrná hodnota) a s profilem nejlepších podniků v odvětví. Jedná se o významný příspěvek pro podporu rozhodování podnikatelů, manažerů a analytiků.

Ing. Josef Plandor

Vývoz českých hráčů do zahraničí####

Jiří Novotný∗

Profesionální sportovní klub v kolektivních sportovních hrách se ve svém podnikání výrazně odlišuje od klasického výrobního podniku. Jeho produkt, sportovní utkání, má nehmotný charakter a je fanoušky spotřebován v daném okamžiku hry, je tedy nepřenosný, neopakovatelný (Andreff, 2006, Novotný, 2006, Scully, 1995). Hlavním motivem není v evropských klubech maximalizace zisku, nýbrž maximalizace počtu vítězství. Hlavními produkčními faktory jsou hráči s vysoce nadprůměrnými schopnostmi, které se díky mnohaletému tréninku ještě zdokonalují do speciálních dovedností, které jsou pro sportovní hru nezbytné. Oproti klasickým výrobním podnikům potřebuje klub hráčů, tzn. pracovníků specialistů poměrně málo, dvě až tři desítky. Z tohoto pohledu jsou sportovní kluby vysoce produktivní ve srovnání s klasickými podniky. Jelikož hráčů s takovými schopnostmi a dovednostmi není ani na světě příliš mnoho, přední kluby z ekonomicky nejvyspělejších států hledají nové sportovní talenty po celém světě. Pro kluby je ekonomicky velmi výhodné nakupovat mladé hráče z ekonomicky méně rozvinutých států neboť jsou až 10 – 12x levnější než hráči ze západní Evropy. Bohužel středo a východoevropské státy patří do kategorie chudších států.

Rozvojové země v současnosti vykazují zvýšený podíl mezinárodní mobility svých nejtalentovanějších hráčů do severoamerických a západoevropských profesionálních lig. Nejznámějšími případy jsou severoamerické basebalové a basketbalové ligy. Tam přicházejí hráči především z Latinské Ameriky a Afriky. Severoamerický lední hokej naopak nejvíce zásobují hráči z chudších států střední a východní Evropy. Naopak kopaná - fotbal je nejrozvinutější v západní Evropě, která tím přitahuje hráče z celého třetího světa. Jejich odliv je z rodných chudých zemí způsoben především nižšími srovnatelnými mzdami. Ve většině případů to má negativní dopad na vývoj mladých hráčů. V oblasti sportu se jedná o odvod svalů (muscle drain) (Andreff, 2003, 2006) a dopad na rozvojové státy je obdobný jako u známějšího odvodu mozků (brain drain) v oblasti vědy a techniky. České republiky se dotýká tato záležitost v oblasti sportu velmi výrazně, zejména v oblasti kolektivních sportovních her. Problém je i v tom, že státní rozpočet subvencuje přípravu mladých talentovaných sportovců, kteří pak odcházejí do zahraničních klubů a v našich domácích soutěžích zůstávají horší hráči a celková úroveň soutěží je nižší.

Rozvojové země a sport v kontextu s odvody mladých hráčů do zahraničí

UNESCO provedlo v 16 méně rozvinutých státech šetření, výsledkem bylo, že talentovaní sportovci a sportovkyně opouštějí domovskou zemi jakmile dosáhnou ve sportovní výkonnosti mezinárodní úrovně (Souchaud 1995). Odvod svalů je zklamáním pro místní trenéry a učitele tělocviku. V řadě profesionálních sportů jsou rozvojové země a státy

# Zpracováno v rámci výzkumného záměru katedry podnikové ekonomiky,VZ MSM 6138479905 ∗ Doc. Ing. Jiří Novotný, CSc. – docent; katedra podnikové ekonomiky Fakulta podnikohospodářská VŠE

v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3, e-mail: [email protected].

2

z bývalého sovětského bloku využívány jako mateřské školky pro sportovně nadané děti a poskytují rozsáhlou rezervu sportovních pracovních sil (hráčů).

Česká republika patři stále mezi hospodářsky méně vyvinuté země, oproti tomu v oblasti sportu patřila a dosud ještě patří mezi sportovně nejrozvinutější země. Více jak 145letá historie organizovaného sportu v českých zemích má na tomto stavu rozhodující podíl. V přepočtu olympijských medailí a umístění na počet obyvatel patříme stále ještě mezi nejúspěšnější státy v celé olympijské historii. Co se týká této oblasti jsme na tom v porovnání s Afrikou, Latinskou Amerikou a podstatnou částí Asie nepoměrně lépe. Zatím jsou naše poznatky v oblasti sportovní vědy a metodiky sportovní přípravy na vrcholné světové úrovni. Bohužel v úrovni HDP tomu tak není a nejhůře vyznívá porovnání v oblasti mzdové, zde jsme na úrovni 22- 24% průměru Evropské unie. Jestliže je mzdová propast mezi českými průměrnými mzdami a západoevropskými, pak ještě hlubší propast existuje mezi platy profesionálních hráčů u nás a v západní Evropě, USA a Kanadě. Bylo by neobjektivní konstatování, že hráče lákají především vysoké platy a odměny, každý talentovaný hráč především touží hrát v nejkvalitnější a nejprestižnější soutěži na světě. Ale nelze přehlížet tu skutečnost, že roční platy hráčů, jako jsou Čech s 260 mil Kč a Nedvěd s Rosickým se v současnosti pohybují v rozmezí 120 – 150 mil. Kč. Hokejista Jágr je na tom jenom o málo hůře. Takové hvězdy jsou velkou motivací pro všechny mladé české hráče. Ovšem proti nejlépe odměňovanému hráči baseballu Alexi Rodriguezovi s odhadovaným ročním platem ve výši cca 600 mil. Kč, jsou platy našich hráčů asi 5x nižší1. Názorným příkladem touhy po odchodu fotbalistů do bohatých evropských klubů byly hráčské stávky v Paraguay. Další následná byla v argentinském menším klubu Deportivo espanol, který byl na pokraji bankrotu, ale přesto nechtěl uvolnit svých šest hráčů. Obě stávky měly za cíl uvolnit mobilitu hráčů zejména pro zahraniční pracovní trhy.

Ve fotbale internacionalizace hráčského pracovního trhu velmi zvýšila podíl mezinárodní mobility hráčů. Nejlepší hráči z rozvojových států jsou přetahováni do evropských lig aby maximalizovali jejich výnosy. Jejich mateřské země jsou nevyhnutelně postiženy odvodem svalů jako důsledek jejich úspěchu dosahovaného při výchově hráčů mezinárodní třídy.

Současná situace v evropských fotbalových klubech je taková, že např. v sezóně 1999/2000 Chelsea FC zaměstnávala 34 profesionálních hráčů a z toho bylo 24 cizinců ze 14 různých států. V celé anglické nejvyšší soutěži Premier League bylo v této sezóně mezi hráči 41 různých národností. V belgické 1. lize bylo 41% hráčů na soupiskách nebelgického původu. O anglickém Arsenalu je známo, že neměl na soupisce jediného domácího hráče. Podíl cizích hráčů v 5ti nejprestižnějších evropských ligách má stoupající trend a v současnosti se dostává nad 40%. Relativně nejmenší podíl cizinců je ve francouzské a italské lize.

Obdobná situace je také v jiných v Evropě populárních sportovních odvětvích jako je házená basketbal, volejbal a lední hokej. I v těchto sportech roste podíl zahraničních hráčů.

Česká republika jako vývozce svalů

Česká republika patří mezi státy, které převážně vyvážejí respektive jí odcházejí sportovně nadaní hráči. Že zde existuje silná závislost na výši platu, je patrné z počtu slovenských hráčů v českých klubech. Průměrná slovenská mzda je asi o 1/3 nižší než je tomu v Čechách a uvážíme-li nadprůměrné platy hráčských hvězd a vyšší kvalitu českých soutěží,

1 Deník Sport, vloženo 28. 6. 2007, http://www.denik-sport.cz/clanek504649.htm

3

pak je nejvíce cizích hráčů původem ze Slovenska. Nespornou výhodou je i jazyková blízkost a české kluby se berou jako přestupní stanice na cestě do západoevropských a amerických klubů. Z údajů, které se podařilo získat vyplývá, že v zahraničí působilo 376 2 hráčů a hráček v pěti v České republice nejpopulárnějších sportovních odvětvích jako je fotbal, lední hokej, basketbal, házená a volejbal. Čeští hráči působí ve 27 státech.

Obr. 1: Struktura v procentech a počtu českých hráčů v zahraničí v sezóně 2006/7

157; 48%

97; 29%

29; 9%

26; 8%20; 6%

Lední hokej Fotbal Házená Volejbal Basketbal

Zdroj: Vlastní výpočet z www stránek klubů a sportovních svazů, květen 2007

Obr. 2: Struktura v procentech a počtu českých hráček v zahraničí v sezóně 2006/7

33; 70%

14; 30%

0; 0%

Házená Volejbal Basketbal

Zdroj: Vlastní výpočet z www stránek klubů a sportovních svazů, květen 2007

2 + 19 fotbalistů na Slovensku

4

Nepodařilo se získat údaje o českých basketbalistkách v zahraničí. Podchyceni jsou jen hráči ze soupisek týmů hrající nejvyšší soutěže v jednotlivých státech. Nelze vysledovat hráče a hráčky tzv. sportovní pendlery, kteří jezdí hrát k sousedům za hranice nižší soutěže a jichž je poměrně velké množství.

Shrneme-li problémy se získáváním údajů o mobilitě hráčů, pak lze konstatovat, že informační zdroje jsou poměrně špatné. V ledním hokeji je dostupnost informací k tomuto tématu již na slušné úrovni. Spíše je problém v tom, že českých hokejistů hrajících v cizině je příliš mnoho než aby se všichni dali vysledovat. Na druhou stranu, přehled těch nejlepších je plně dostačující. Na českých svazových stránkách tyto informace nenajdeme, je nutno hledat ve zveřejněných soupiskách klubů anebo zahraničních svazů. Lední hokej vykazuje také nejvyšší počet hráčů v zahraničí hrajících nejvyšší soutěže. V severoamerické NHL, považované za nejkvalitnější soutěž na světě, je 60ti členná česká kolonie největší ze zahraničních hráčů. To také něco naznačuje o kvalitě české hokejové školy. Naši hráči působí v 9 státech.

U fotbalu je poněkud překvapivé, že informovanost o českých hráčích v cizině nedosahuje takové úrovně jako u hokeje. Svazové stránky tyto informace neposkytují, hráče je nutno vyhledávat samostatně např. v elektronické podobě sportovních novin, nebo přímo na stránkách jednotlivých klubů. Na to, jaké popularity fotbal u nás dosahuje, je úroveň informací až překvapivě nízká. Hráči z České republiky hrají nejvyšší soutěže ve 14 státech, ale jejich počet je 97, na Slovensku působilo 19 českých hráčů., dostáváme se nad 100, což je méně než u hokeje. Zde nelze opomenout skutečnost, že konkurence na evropském poli je díky hráčům z Afriky a Latinské Ameriky podstatně vyšší než je tomu u ledního hokeje.

Oficiální svazové stránky basketbalu se nacházejí na webové adrese www.cbf.cz. Bohužel neexistuje tam žádná ucelená statistika či přehled, který by nějakým způsobem mapoval působení českých hráčů v zahraničí. Uvedený seznam proto není úplný. U žen je to ještě více komplikované, informace na internetu jsou v tomto směru opravdu velice skoupé a o ženách mlčí. Oficiální svazové stránky jsou stručné a lze konstatovat, že v dnešní době nedostatečné. 20 hráčů působí v 9 cizích státech. O hráčkách se neoficiálně ví, že některé působí v Maďarsku, možná v Rakousku. V české nejvyšší soutěži hraje více hráčů a hráček než našich v zahraničí. Náš basketbalový svaz je jako jediný především dovozcem než vývozcem hráčů a hráček.

Při hledání informací o hráčích volejbalu se naráží na nepříjemnou skutečnost, jež spočívá v nedostatečném stavu internetových stránek svazu a dalších informačních zdrojích týkajících se tohoto sportovního odvětví. Díky této skutečnosti se podařilo vyhledat pouze některé špičkové hráče působící v zahraničních klubech. Z 26 českých hráčů jich nejvíce působí 10 ve Francii a 7 v Itálii a jsou na soupiskách v 6 státech. 14 hráček působí v 8 státech. Bohužel je nutno konstatovat, že celková informovanost o hráčích v cizině je na svazových stránkách dosti špatná.

U házené se opět naráží na stejný problém jako u ostatních výše uvedených sportů a tím je nedostatek informací o hráčích působících v cizině. Proto lze nabídnout pouze seznam našich nejlepších hráčů (reprezentantů). Je patrné, že o házenou jako takovou je zájem především v Evropě. Mezi země, které v tomto sportu hrají v současnosti prim, patří Německo, Španělsko a Francie. Celkem 29 hráčů a 13 hráček hraje mimo republiku toho muži působí ve 4 a ženy v 7 státech.

Shrneme-li informace o státech, ve kterých kluby využívají nejvíce hráče a hráčky z České republiky, pak na prvních místech jsou Německo a USA po 50ti hráčích dále následuje Francie s 29 hráči a Rusko s 19 a skupina států se 16 – 14 hráči tzn. Švýcarsko, Švédsko, Itálie, Polsko, Rakousko. Kdyby byly kompletní údaje o našich hráčích na

5

Slovensku, tak lze předpokládat, že tam působí nejvíce hráčů, a to díky lednímu hokeji a fotbalu. Opačně mají slovenští hráči a hráčky také silné zastoupení v českých ligách.

Uzavřeme-li tuto smutnou zkušenost s informačními zdroji českých sportovních svazů, pak z toho vyplývá, že asi nemají příliš velký přehled o hráčích působících v zahraničí. Lze se domnívat, že asi již dávno neexistuje svazová finanční vazba na přestupy hráčů do zahraničí. Kdyby tato vazba existovala pak by svazy měly asi lepší evidenci. V současnosti svazové orgány vybírají pouze administrativní poplatky s vybavení přestupních registrací hráčů. Problém lze spatřovat v tom, že český stát přispívá nemalými penězi na přípravu a výchovu talentované mládeže, v případě že takový talent záhy odchází do zahraničí a odmítá i hrát za reprezentaci, pak se zdá, že tyto peníze jsou do značné míry promarněné.

Diskuse

Důležitou otázkou je jaká je návratnost vynaložených státních peněz do přípravy mládeže. Lze konstatovat, že na evropském trhu profesionálních hráčů příliš velké ztráty klubům nehrozí, funguje zde normální pracovní trh a díky transferovým poplatkům by měly do české republiky přicházet poměrně slušné peníze, trh se řídí poptávkou a nabídkou. Horší to je již se zámořskou NHL. V USA existují jiné poměry, ligy jsou vesměs uzavřené soutěže, existují tam sportovní kartely. Kluby jsou zaměřeny na zisk. Pracovní trh hráčů je silně regulován ligovými pravidly. Kluby se příliš nenamáhaly s výchovou vlastních hráčů. Nepřebernou zásobárnou jsou jejich high school a univerzity, které mají vlastní vrcholné soutěže. Kluby si proto v rámci draftů mohou bez problému vybírat nové hráče z absolventů středních škol a univerzit,aniž by musely platit transferové poplatky nebo-li výchovné. Ze čtyř severoamerických profesionálních lig pouze lední hokej je velmi populární i v Evropě, kvalita evropských hráčů je srovnatelná, ne-li vyšší než u amerických hráčů. Tak tomu ve zbývajících ligách není. Z těchto důvodů nejsou kluby NHL ochotny platit transferové poplatky obvyklé v Evropě a do loňského roku platily max. 50 tis. a v současnosti 200 tis.USD za hráče. Na tento stav nejvíce doplácí právě český a ruský hokej a protože česká hráčská kolonie je v NHL největší, tak náš svaz a kluby jsou na tom nejhůře. V současnosti se věc ještě komplikuje tím, že scouti NHL odvádějí do USA již hráče dorosteneckého věku. To má značně negativní vliv na trenérskou práci v českých klubech, kde špičkoví trenéři mládeže jsou znechuceni takovými praktikami a přestávají pracovat. To se velmi negativně podepsalo na takových baštách mládežnického hokeje jakými byly Kladno a Litvínov, ale i na dalších. Dalším problémem, který se v jiných sportech nevyskytuje je, že NHL neuznává mistrovství světa a donedávna ani olympijské hry za nejvyšší světové soutěže. Marketing severoamerických lig je zaměřen čistě na jejich finálové play off v ledním hokeji a tím je Stanley cup. Finále se kryje do značné míry s termínem mistrovství světa a olympijské hry zasahují do průběhu soutěže. Majitelé klubů nechtějí přerušit soutěže, přicházejí o peníze, a proto neuvolňují ani hráče. Z těchto důvodů na mistrovstvích světa nehrají nejlepší hráči a kvalita soutěže tím trpí. Ze všech zúčastněných států je nejvíce poškozována Česká republika. V současnosti zaznamenáváme značný ústup z předních pozic a je poznatelné již od juniorských mistrovství světa. Trenéři českých reprezentačních výběrů v dospělých se dostávají velmi často do situace, kdy jsou nuceni sestavovat týmy především z hráčů působících v zahraničí. Bohužel v hokeji se tato situace již objevuje i v dorosteneckých a juniorských výběrech.

6

Závěr

Jak tuto situaci řešit? Dle mého soudu základní chyba se stala již v počátku roku 1990, kdy se rozbíjelo ČSTV. Přední činitelé sportovních svazů si neuvědomovali nově vznikající situaci a především tvrdou realitu podnikání se sportem tak, jak ji již dlouhá léta praktikovaly severoamerické profesionální kluby. Ihned se měla připravit ochranná opatření, v té době ještě fungoval sytém vrcholového sportu se sportovními třídami, TSM a SVSM. Svazy si měli uvědomit, že do přípravy mládeže nevkládají prostředky jen rodiče hráčů, ale také kluby a stát. Zaspalo i ministerstvo školství jako správce státních peněz věnovaných na sport. Je nutno vědět, že stát podporuje sportovní přípravu talentů jen v těchto pěti nejpopulárnějších kolektivních sportech pro r. 2007 sumou 83,5 mil. Kč, což je 33 % z 257 mil. Kč vynaložených na sportovní přípravu mládeže. Minimálně se měl zavést systém smluv s rodiči, sportovním svazem a ministerstvem o zařazení mladého hráče do systému přípravy se státní a klubovou podporou. V případě, že rodiče mladého hráče vyjmou z přípravy na základě nabídky scouta NHL a převedou jej do USA, pak by rodiče měli vrátit vynaložené peníze státu i klubu. Podle názoru některých tehdejších osvícených manažerů hokejových klubů tak bylo možno zabránit ihned v počátku nastupující devastaci českého hokeje. U fotbalu takový vývoj nehrozil až do doby, kdy si po r. 2000 začaly špičkové evropské kluby budovat svoje mládežnické fotbalové akademie, ale jak se zdá, není zde tak vysoké nebezpečí odvodu talentovaných hráčů jako existuje v hokeji. Katastrofální důsledky to má však na trenéry mládeže, kterým jsou již v zárodku odebíráni talentovaní jedinci.

Literatura:

[1] ANDREFF, W., Sport in developing countries. In: ANDREFF, W., SZYMANSKI, S., Handbook on the economics of sport. Cheltenham,UK : Edward Elgar, 2006. S, 308 -315. ISBN 1-84376-608-6 Autor, A. – Autor, B. (YEAR): Název příspěvku. In Editor, C. (ed.): Název sborníku. Místo, Vydavatel, s. 0-0, YEAR.

[2] ANDREFF, W. The Taxation of Player Moves from Developing Countries. In: Rodney Fort & John Fizel, eds., International Perspectives on Sports Economics, Greenwood Publishing 2003. S. 175 -193

[3] NOVOTNÝ, J. Ekonomika sportu – vybrané kapitoly II. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze Nakladatelstvi Oeconomica 2006. ISBN 80-245-1144-4

[4] SCULLY, G., W. The Market Structure of Sports. Chicago : The University of Chicago Press. ISBN 0-226-74395-0

[5] SOUCHAUD, Y. Situation sportive dans les pays moins avances d’Afrique : bilan, Division de la Jeunesse et des Activités Sportives, UNESCO, juillet, 1995

[6] Webové stránky duben, květen červen 2007:

http://members.chello.cz/bcspa/Inter/Ligy_Evropa.htm

www.eurobasket.com

www.cvf.cz

www.volleyball.com http://www.chf.zdarsko.cz/index.aspx

www.hazena.pb.cz/

www.eurohandball.com/ www.hokej.cz

7

www.nhl.cz

www.sportovninoviny.cz/hokej/zahranici/

www.eurohockey.net

www.rushockey.com

www.hokejportal.cz

http://hokej.hansal.cz/

www.cizinci-fotbalhokej.wz.cz/

www.fotbal.cz

www.efotbal.cz

www.fotbalportal.cz

www.cizinci-fotbalhokej.wz.cz/

www.msmt.cz

8

Vývoz českých hráčů do zahraničí

Jiří Novotný

ABSTRAKT

Příspěvek je zaměřen na problematiku českých talentovaných hráčů a jejich výprodej do zahraničí. Hlavním cílem evropských profesionálních sportovních klubů v kolektivních sportech je maximalizace počtu vítězství. Pro splnění tohoto cíle se snaží sestavit tým z nejtalentovanějších hráčů. Západoevropské a zámořské kluby jsou ekonomicky silnější než české kluby a skupují naše nejtalentovanější hráče. V současnosti Česká republika patří mezi vývozce hráčů. Problém je v tom, že český stát vydává každoročně ze státního rozpočtu stovky milionů korun na přípravu talentované mládeže, která pak mizí v zahraničí. Důsledkem je, že pro české kluby zůstávají na domácím trhu méně talentovaní jedinci a tím je snižována klubová produktivita v počtu vítězství v mezinárodních soutěžích.

Klíčová slova: Vývoz svalů; Sport; Profesionální sportovní klub; Talentovaný hráč.

Muscles Drain from the CR

ABSTRACT

The paper is concreted on Czech talented players and selling of them to an abroad. The main objective of European professional sport clubs is maximization of wins. For fulfill of the objective they seek talents for the team. West European and North Americans sport clubs are more economic powerful and they buy our most talent players. Today the Czech Republic falls in exporters of players. The problem is that government of the Czech Republic support the preparation of youth talents by hundred of millions Czech crowns every years and talents disappear from our republic in abroad. The result is that Czech clubs have untalented players and the productivity of clubs decrease in a number of wins in international events.

Key words: Muscle drain; Sport; Professional sport club; Talent.

9

RECENZE

Předložený příspěvek upozorňuje na velký problém, kterým je odchod talentovaných hráčů do bohatých zahraničních klubů. Informace o skutečném počtu českých hráčů jsou objektivní. V ČR se získávají obtížně, na svazech není zpracována jednotná metodika o sledování odchodu hráčů. Na základě informací ze soupisek a webových stránek klubů se podařilo problém kvantifikovat v oblasti pěti nejpopulárnějších kolektivních sportů. Jak je správně poukázáno na trhu talentovaných hráčů představuje ČR ve většině případů vývozce těchto perspektivních hráčů. V tomto příspěvku je také zdůrazněna aktuální otázka návratnosti vynaložených státních peněz do přípravy mládeže. V diskusi je upozorněno na problém především ledního hokeje, odlišných cílů klubů v USA a v Evropě, rozdílný systém péče o talentovanou mládež, negativní dopad na trenéry mládeže apod.. V konečném důsledku tím trpí především kvalita domácích soutěží, což odrazuje domácí fanoušky. Zejména v ledním hokeji jsou naši kvalitní hráči odváděni do NHL za neúměrně nízké částky peněz. V závěru autor podává zajímavé návrhy na řešení problému, jako je např. zavedení smluv s rodiči mladých hráčů apod.

Příspěvek doporučuji publikovat, je nepředpojatý v charakteristice existující situace.

Mgr. Sylvie Eysseltová

Podíl a význam neziskových organizací na pracovním trhu s veřejnými službami a trhu

poskytovatelů veřejných služeb####

Zuzana Prouzová *

Vymezení neziskových organizací a jejich aktivit

Organizace neziskového sektoru budou v tomto příspěvku pojímány dvěma způsoby. Nestátní neziskové organizace jsou organizace s právní formou nadace (117), nadační fond (118), obecně prospěšné společnosti (145), sdružení (701), organizační složky sdružení (731) a některé církevní organizace (721), které jsou účelovými zařízeními církví. Nestatní nezisková organizace je vymezení používané Radou vlády pro nestátní neziskové organizace. Druhé vymezení je v souladu se Satelitním účtem neziskových institucí Českého statistického úřadu, které používá pro potřeby statistického sledování neziskových institucí přeformulovanou tzv. strukturálně-operacionální definici neziskových institucí. Do tohoto vymezení neziskových institucí spadá k 1. 7. 2007 celkem 17 právních forem (ČSÚ 2004).

Organizace neziskového sektoru se v České republice zapojují v mnoha oblastech. Pro účely tohoto příspěvku bylo provedeno zjednodušení a organizace jsou rozděleny do dvou skupin. První skupinu tvoří organizace poskytující veřejné služby, kde veřejné služby jsou chápány jako služby poskytované, financované, organizované nebo regulované orgánem veřejné správy, která slouží k uspokojení potřeb občanů - na principu subsidiarity (MV 2003). Druhou skupinu tvoří ostatní organizace, které jsou z převážné většiny založené na členské bázi, tj. organizace, které poskytují především služby pro své členy, či nadační subjekty financující aktivity ostatních1.

Poznatky o zaměstnanosti v neziskových organizacích v České republice

Poznatků a údajů o počtu zaměstnanců v organizacích neziskového sektoru v České republice je poskromnu a velmi často se lišily, což je způsobeno převážně rozlišným pojímáním co lze v rámci České republiky považovat za neziskovou organizaci a co již ne. V čem panuje všeobecná shoda je, že neziskový sektor je významným činitelem zaměstnanosti, převážně díky vytváření pracovních návyků u absolventů a při zaměstnávání # Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Podíl NNO na poskytování veřejných služeb

registrovaného u Grantové agentury České republiky pod evidenčním číslem 402/05/0974. * Ing. Zuzana Prouzová – Odborný pracovník; Katedra veřejné ekonomie Ekonomicko-správní fakulta

Masarykovy univerzity – Výzkumný pracovník; Centrum pro výzkum neziskového sektoru. 1 Toto členění vychází z členění podle zaměření neziskové organizace na veřejně a vzájemně prospěšnou (Rektořík 2007). V realitě se oba typy činnosti do značné míry prolínají, často i v rámci jedné konkrétní organizace. Přesné odlišení vzájemné a veřejné prospěšnosti je v praxi obtížné (Vajdová 2004). Vyčlenění organizací poskytují veřejné služby od ostatních je již proveditelné s jistou mírou zjednodušení. Po zavedení a zprovoznění registrů poskytovatelů veřejných služeb, které souvisí se standardizací veřejných služeb, budou k dispozici relevantnější data.

osob ohrožených sociální exkluzí, osob se zdravotním postižením atd. Také se shodují že chybí relevantní data pro přesnější popis významu neziskového sektoru na trhu práce, podle jakékoliv definice.

• Údaje z Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project s daty za rok 1995 řadili Českou republiku s 1,7 % na celkové zaměstnanosti v ČR (ekvivalent plných pracovních úvazků) mezi přední země střední a východní Evropy (Vajdová 2004). Jak pozdější výzkumy ukázaly, tato čísla byla nadhodnocená (Pospíšil – Rosenmayer 2006). Dávat je do souvislosti s jinými daty je tudíž zbytečné.

• Podle Českého statistického úřadu v roce 2003 pracovalo v nestátních neziskových organizací 36 555 pracovníků, což znamená podíl 0,71 % na ekonomicky aktivních obyvatelích (Vajdová 2004).

Tab. 1: Počet nestátních neziskových organizací a jejich zaměstnanců v ČR Nestátní neziskové organizace 2001 2002 2003 2004 2005 Nadace (117) - počet organizací 304 314 322 321 348 Nadace (117)- zaměstnanci FTE 224 226 226 256 311 Nadační fond (118) – počet organizací 761 781 799 752 878 Nadační fond (118) – zaměstnanci FTE 157 186 117 120 146 OPS (141) – počet organizací 726 530 609 209 878 OPS (141) - zaměstnanci FTE 3 592 4 533 5 074 5 284 6 658 Sdružení (701) - počet organizací 46 353 48 430 48 805 51 660 52 894 Sdružení (701)- zaměstnanci FTE 16 107 15 683 16 732 17 370 17 866 Církevní org. (721)- počet organizací 4 964 4 847 4 822 4 773 4 503 Církevní org. (721) – zaměstnanci FTE 9 961 10 282 11 019 12 564 13 796 OJ sdružení (731) - počet organizací 29 724 30 347 30 878 31 308 32 354 OJ sdružení (731) - zaměstnanci FTE 3 192 3 079 3 387 3 354 3 414 CELKEM - počet organizací 82 832 85 249 86 235 89 023 91 855 CELKEM - zaměstnanci FTE 33 233 33 989 36 555 38 948 42 191

Zdroj: ČSÚ, upraveno

Chceme-li znát zaměstnanost v nestátních neziskových organizacích, ani tato data nejsou zcela čistá, neboť obsahují i data za odborové svazy a církve a náboženské společnosti, které nespadají do nestátních neziskových organizací. Také určení zaměstnanosti v jednotlivých odvětvích podle odvětvové klasifikace OKEČ je nevhodné, neboť více jak polovina organizací neziskového sektoru se vyskytuje ve skupině 9133 Činnost ostatních členských organizací, přičemž mnoho zde evidovaných organizací poskytuje veřejné služby.

Český statistický úřad v koordinaci s dalšími organizacemi a odborníky v oboru v posledních třech letech zavádí Satelitní účet neziskových organizací. (ČSÚ 2004), také díky těmto snahám, lze ukázat bližší představu o velikost zaměstnanosti v neziskových institucích v jednotlivých odvětvích v tabulce 2.

V roce 2004 pracovalo v neziskových institucích 72 704 zaměstnanců (v přepočtu na plný úvazek), což činí podíl 1,81 % na ekonomicky aktivním obyvatelstvu v České republice. Přes 40 % z toho je tvořeno zaměstnanci ve veřejných vysokých školách.

Podle těchto dat pracovalo v roce 2004 nejvíce zaměstnanců v sociálních službách (13 131 zaměstnanců v přepočtu na plný úvazek) a 5 576 zaměstnanců v přepočtu na plný úvazek v oblasti sportu. V přepočtu na jednu organizaci je nejvíce zaměstnanců (v přepočtu na plný

úvazek) - kromě veřejných vysokých škol- zaměstnáno v nemocnicích (115 zaměstnanců v přepočtu na plný úvazek) či v zařízeních sociálních služeb (11 zaměstnanců v přepočtu na plný úvazek).

Celkové hodnoty hovoří o necelém jednom zaměstnanci v přepočtu na plný úvazek na jednu neziskovou instituci.

Tab. 2: Počet neziskových organizací a jejich zaměstnanců v ČR v roce 2004

Code User defined classification of non-profit

organizations (NPO)

Total number of NPO

Number of employees

FTE employment

0100 CULTURE AND SPORTS 15 927 7 798 6 615 110 Culture and Arts 663 1 290 1 039 120 Sports 15 264 6 508 5 576 0200 EDUCATION AND RESEARCH 632 43 720 39 078 210 Primary & Secondary Education 192 4 556 3 744 220 Higher Education 58 37 498 33 970 230 Other Education 325 1 433 1 189 240 Research 57 233 175 0300 HEALTH 113 2 687 2 388 310 Hospitals 12 1 447 1 387 320 Nursing Homes 14 659 609 330 Other Health 87 581 392 0400 SOCIAL SERVICES 1 171 15 137 13 131 410 Social Services 1 171 15 137 13 131 0500 ENVIRONMENT 278 690 609 510 Environment 278 690 609 0600 DEVELOPMENT AND HOUSING 12 984 1 641 849 610 Local and Regional Development 399 798 526 620 Housing 12 585 843 323 0700 PHILANTHROPIC INTERMEDIARIES 823 481 311 710 Grant-making Foundations 823 481 311 0800 RELIGIOUS ACTIVITIES 2 962 5 664 4 854 810 Religious Congregations and Associations 2 962 5 664 4 854

0900 ALL ACTIVITIES OF MEMBERSHIP ORGANISATIONS

38 528 5 677 4 822

910 Political Organisations 62 583 543 920 Business Associations 404 1 146 872 930 Chambers 71 498 408 940 Unions 5 793 1 072 1 037 950 Hunting 3 513 50 30 960 Fire Brigades 1 954 224 104 970 Other Membership Organisations 26 731 2 104 1 828 1000 NOT ELSEWHERE CLASSIFIED 1 806 119 47 0000 Total 75 224 83 614 72 704

Zdroj: Rosenmayer – Prouzová (2007): Počet registrovaných neziskových institucí a počet jejich zaměstnanců k 31. 12. 2004 - interní data ČSÚ z Registru ekonomických subjektů a Satelitní účet neziskových institucí,

zkrácená verze 2004 – (ČSÚ (2006), vlastní výpočty), upraveno.

Veřejné služby poskytované neziskovými organizacemi v České republice

Do roku 1989 byly veškeré veřejné služby v gesci státu a faktické poskytování veřejných služeb bylo záležitostí taktéž státu a jeho organizací. Po roce 1989 je úkolem správy zabezpečení optimální struktury a rozsahu veřejných služeb pro společnost, avšak politika státu po roce 1989 přizvala soukromé ziskové či neziskové organizace, aby se podílely na poskytování veřejných služeb.

I nadále je v České republice poskytování veřejných služeb doménou veřejné správy, která pro tyto účely zřizuje své instituce, především příspěvkové organizace a organizační složky. Například na začátku roku 2006 bylo téměr 95 % všech škol (poskytujících předškolní vzdělávání až po vyšší odborné vzdělávání) a školských zařízení provozováno organizacemi veřejné správy (Prouzová 2006a).

V Rakousku, Německu, Španělsku či Francii jsou organizace neziskového sektoru činné především v oblasti sociálních služeb, v Nizozemí nebo Spojených státech jde nejvíce o oblast zdravotnictví, v Belgii pak o oblast vzdělávání. V postkomunistických zemí (ČR, Slovensko, Rumunsko nebo Maďarsko) převažuje oblast sportu, kultury a volného času. V zemích západní Evropy pracuje v oblasti sociálních služeb téměř třetina lidí z neziskového sektoru, v postkomunistických zemích střední Evropy to je v průměru jen asi desetina. V oblasti kultury, sportu a volného času je situace přesně obrácená – v zemích západní Evropy zde pracuje desetina neziskového sektoru, kdežto v postkomunistických zemích více než třetina. (Vajdová 2004), (Dekker 2004). Hlavní důvody tohoto rozdílu je odlišný model sociálního státu, neboť v postkomunistických zemích je stále živé dědictví státního socialismu a neziskový sektor se na fungování sociálního státu podílí jen v malé míře (Vajdová 2004).

Potenciál odvětvových statistik (Prouzová 2006a)

To v jaké míře se organizace neziskového sektoru podílejí na poskytování veřejných služeb, lze zjistit ze statistických zjištění prováděných v rámci resortních šetření (dále odvětvové statistiky). Nejedná se však o úplný výčet odvětvových statistik, ani o úplný výčet veřejných služeb.

1. Za prvé: neziskové organizace se nepodílí na zabezpečování všech veřejných služeb (doprava, vnitřní věci, obrana, služby technické infrastruktury, spoje).

2. Za druhé: některé odvětvové statistiky neposkytují informace o institucionálním zabezpečení veřejných služeb (statistika životního prostředí, statistika zaměstnanosti).

Odvětvové statistiky poskytující informace o institucionálním zabezpečení veřejných služeb, na kterých se podílí i organizace neziskového sektoru, jsou: Statistika Kultury, Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí, Statistika Zdravotnictví (Ekonomické informace ve zdravotnictví a Sít zdravotnických zařízení), Statistická ročenka školství, Ukazatele výzkumu a vývoje v ČR a Statistická ročenka požární ochrany.

V odvětvových statistikách se vyskytují následující ukazatelé:

• počty zařízení veřejných služeb;

• kapacita zařízení veřejných služeb;

• počty zaměstnanců zařízení veřejných služeb;

• počty klientů/ uživatelů služeb poskytovaných zařízeními veřejných služeb;

• fyzická vyjádření produkce vytvářené zařízeními veřejných služeb;

• ekonomické ukazatele zařízení provozující veřejné služby.

Omezení odvětvových statistik

Možných omezení je hned několik. Omezením společným pro všechny odvětvové statistiky je úplnost souboru zpravodajských jednotek, který by měl být alespoň v některých případech vyřešen díky registru poskytovatelů veřejných služeb. Dalším omezením společným pro mnohé odvětvové statistiky je neúplnost všech možných typů ukazatelů. To může být způsobeno objektivním důvodem, kterým je neproveditelnost ukazatele v závislosti na typu veřejné služby (například počty klientů ve výzkumu a vývoji). Velmi často však ukazatele prostě chybí, přestože by je šlo sledovat (počet zaměstnanců v sociálních zařízení). Pro účely výzkumu je taktéž omezením i zařazení zpravodajské jednotky do skupiny podle právní formy zřizovatele a nikoli podle právní formy poskytovatele. Poslední omezení vyplývá z nesledování či neprezentování údajů za organizace neziskového sektoru samostatně, což znova může mít objektivní důvod, kterým je technická proveditelnost, neboť počet organizací neziskového sektoru poskytující veřejné služby není dostatečný, čí počet jiné sledované skupiny není dostatečný a nejvhodnější způsob je pak spojení s organizacemi neziskového sektoru.

Podíl dobrovolných sdružení hasičů na požární ochraně v ČR (Prouzová 2007)

V roce 2006 se dobrovolné sdružení hasičů (obcí a podniků) podílelo na počtu stanic (počet zařízení) 96 %. Tento podíl je od roku 1997 okolo 96 %. Podíl na celkovém počtu zásahů v roce 2006 činil 23,3 %, což byl nejvyšší podíl na zásazích od roku 1997. Velikost podílů na zásazích je velmi proměnlivá a nevykazuje za posledních 10 let žádný trend. Hodnoty podílu se pohybují od 15 do 23 procent.

V polovině zásahů se v roce 2006 jednalo o zásahy do vzdálenosti 10 km. Dobrovolná sdružení hasičů jsou volána především k živelným pohromám, kde je jejich podíl 60 % u tohoto druhu zásahu. I tento ukazatel se v průběhu posledních deseti let nijak významně nelišil jako i u ostatních druhů zásahů.

Podíl dobrovolných hasičů na celkovém počtu hasičů, včetně občanských zaměstnanců je 90 %. I tento ukazatel se v průběhu posledních 5 let, co se sleduje a prezentuje nijak výrazně nelišil.

Jak už z názvu jednotky požární ochrany plyne, počet příslušníku dobrovolných sdružení hasičů se nepromítá do počtu zaměstnanců na pracovním trhu.

Podíl organizací neziskového sektoru na ukazatelích výzkumu a vývoje v ČR (Prouzová 2007)

Nestátní neziskové organizace se v roce 2005 podílely 3 % na počtu subjektů provádějících výzkum a vývoj v České republice. Tento ukazatel ještě v roce 2004 vykazoval podíl 12 % nestátních neziskových organizací na subjektech provádějících výzkum a vývoj. Důvodem byla změna metodiky. Proto je vhodné hodnotit pouze roky 2004 a 2005.

V případě, že bychom sledovali neziskové instituce, podíl na tomto ukazateli by byl 10 % (jedná se o veřejné vysoké školy činné ve výzkumu a vývoji). Pro roky 2006 a 2007 se

očekává významný růst podílu na počtu subjektů provádějících výzkum a vývoj, neboť příspěvkové organizace jsou transformovány na veřejné výzkumné instituce, které splňují podmínky pro zařazení do neziskových institucí. Zde se tak projevuje první případ, stát a jeho organizace odcházejí od role poskytovatele služeb ve výzkumu a vývoji a tuto službu bude produkovat pouze několik mále organizací veřejného sektoru.

Nestátní neziskové organizace se v roce 2005 podíleli na počtu zaměstnanců FTE ve výzkumu a vývoj 0,5 %. Hovoříme-li o neziskových institucí, tento podíl dosahuje 25 %. Nestátní neziskové organizace zaměstnávají 0,27 % výzkumných pracovníků FTE, v případě neziskových organizací jde o 45 %. V případě nestátních neziskových organizací se převážně jedná o subjetky do 9 zaměstnanců FTE. Neziskové instituce provádějící výzkum a vývoj jsou organizace s 500 a více zaměstnanci FTE.

Nestátní neziskové organizace mají největší podíl na výzkumu a vývoji v sociálních a humanitních vědách, avšak nejvíce nestátních neziskových organizací bylo v roce 2004 v sociálních a technických vědách. Neziskové instituce se podílejí nejvíce na výzkumu a vývoji v sociálních a lékařských vědách, nejvíce však neziskových institucí se pohybuje v sociálních a technických vědách.

Podíl nestátních neziskových organizací v zařízení sociální péče v ČR (Prouzová 2007)

V roce 2005 se nestátní neziskové organizace podílely na počtu zařízení sociální péče 29 %, ale podíl na kapacitě zařízení sociální péče byl pouze 11,3 %. Od roku 2000 se podíl nestátních neziskových organizací na tomto ukazateli zvýšil o 7 %, a podíl na kapacitě zařízení se od roku 2000 zvýšil pouze o 2 %.

Nestátní nezisková zařízení sociálních služeb se především zabývají činnostmi pro specifické skupiny obyvatel (jako jsou uprchlíci, nezaopatřené matky s dětmi, lidé bez přístřeší apod.). a jen velmi malou měrou se podílí na péči o staré občany (do 13 %).

Podíl nestátních neziskových organizacích na celkových příjmech a výdajích se v roce 2005 pohyboval pod 10 %. Podíl nestátních neziskových organizací na příjmech vybraných od klientů za pobyt byl ve stejném roce 8 %.

Jak již bylo zmíněno, odvětvová statistika v oblasti sociálních služeb neprezentuje počty zaměstnanců v zařízeních sociální péče.

Nestátní neziskové organizace tak v oblasti poskytování sociálních služeb patří mezi menší zařízení co do počtu zařízení a kapacity.

Podíl nestátních neziskových organizací na kulturních zařízeních v ČR (Prouzová 2007)

V případě divadel se nestátní neziskové organizace v roce 2005 podílely na počtu zařízení 27, 5 %, avšak jejich kapacita, vyjádřená počtem sedadel činila pouze 6,5 %. Nestátní neziskové organizace se podílí na celkovém počtu představení téměř 20 %. Podíl nestátních neziskových organizací na počtu diváků byl ve stejném roce 5,5 %. Nestátní neziskové organizace v roce 2005 zaměstnávali pouze 2,2 % zaměstnanců v přepočtu na plné úvazky.

V případě divadel je tak kromě ekonomických ukazatelů utvořen celkový pohled. Takto nízký podíl na zaměstnancích v přepočtu na plné úvazky je způsobem tím, že nestátní nezisková divadla z velké části provozují dobrovolníci a také tím, že resortní šetření zjišťuje pouze stálé zaměstnance divadel.

Nestátní neziskové organizace se podíleli v roce 2005 na počtu galerií pouze 3,5 %. U muzeí bylo toto číslo vyšší (9,2 %) a u památníků pak až 17,5 %. Podíl na počtu návštěvníků v těchto nestátních neziskových organizací byl 17,5 %.

Data vyřčená v této kapitole je více než vhodné doplnit metadaty (Prouzová 2007), tedy metodikou sběru a zpracování dat, vymezením ukazatelů či obsahem souboru zpravodajských jednotek a obsah skupin zpravodajských jednotek za něž jsou data prezentována. Tyto údaje nebyly v tomto článku prezentovány z důvodu kapacitních.

Závěr

Celkově lze říci, že podíl neziskových organizací na poskytování sledovaných veřejných služeb není v globálním měřítku nijak velký, avšak ne zanedbatelný. Stejně je tomu tak i u podílu neziskových organizací jakožto zaměstnavatele na pracovním trhu s veřejnými službami. Význam neziskových organizací jakožto poskytovatele veřejných služeb se liší jak mezi jednotlivými veřejnými službami, kde například podíl neziskových organizací podílejících se na poskytovaní služeb ve zdravotnictví se v průběhu posledních let pohybuje v jednotkách procent, zatímco u poskytování sociálních či kulturních služeb se již jedná o desítky procent, tak i v rámci veřejných služeb samých. Neziskové organizace se většinou nepodílejí na zabezpečení celého rozsahu veřejné služby, ale pouze na zajištění specifických služeb v rámci daného odvětví.

Podíl zaměstnanců neziskových institucí (tabulka 2) se u kulturních služeb, výzkumu a vývoji, v tvorbě a ochraně životního prostředí poskytování základního, středního a dalšího vzdělávání pohybuje do 2 % na ekonomicky aktivních obyvatelích (v přepočtu na plný úvazek) zaměstnaných v této oblasti. Vysoký je podíl zaměstnanců neziskových institucí v oblasti sociálních služeb (přes 20 %) a vysokoškolského vzdělávání (přes 90 %), díky veřejným vysokým školám.

Ze zde prezentovaných dat plyne, že v oblasti sportu je zaměstnáno 5 576 ekonomicky aktivních obyvatel v přepočtu na plný úvazek. Na sportovním trhu se tak neziskové instituce pohybují okolo 50 %, avšak na celkové zaměstnanosti v neziskových organizací se jedná o podíl ve výši 7 %. Takto vysoká čísla jsou však díky velkému počtu organizací v této oblasti, protože v přepočtu na jednu sportovní organizaci je zaměstnán méně jež jeden ekonomicky aktivní obyvatel v přepočtu na plný úvazek.

Literatura

[1] Boris, E. T. (2006): Nonprofit Organizations in a Democracy – Roles and Responsibilities. In: Boris, E.T., Steuerle, C.E. (eds.) Nonprofits and Government. Colaboration and Conflict. Washington, The Urban Institute Press, 2006, s. 16-36.

[2] Český statistický úřad (2004): Popis satelitního účtu neziskových institucí, - definice neziskových institucí. [on-line], Praha, ČSÚ, 2004, [cit. 1. 7. 2007], <http://dw.czso.cz/nufile/text_cz_4.htm>

[3] Český statistický úřad (2006): Satelitní účet neziskových institucí, zkrácená verze 2004. [on-line], Praha, ČSÚ, 2006, [cit. 1. 7. 2007] <http://dw.czso.cz/pls/rocenka/rocenka.indexnu_sat>

[4] Dekker, P. (2004): The Netherlands: from private initiatives to non-profit hybrids and back?. In: Avers, A. – Laville, J. L. (eds.) The third sector in Europe. Cheltenham, Edward Egar Publishing, 2004, s. 144 – 168.

[5] Ministerstvo Vnitra ČR (2003): Analýza veřejných služeb. [on-line], Praha, MV ČR, zaří 2003, [cit. 1. 7. 2007], <http://www.mvcr.cz/odbor/moderniz/koncepce/v_sluzby/analy_ vs.html>

[6] Pospíšil, M - Rosenmayer, T. (2006): The Nanny State Rules OK: the Government and the Nonprofit Sector in the Czech Republic. [on-line], Chicago, ARNOVA, Listopad 2006. A paper presented to the 35th Annual Conference of The Association for Research on Nonprofit Organizations in Voluntary Action, [cit. 1. 7. 2007], <http://www.e-cvns.cz/ soubory/Arnova _contribution_finalfinal.pdf>.

[7] Prouzová, Z. (200a): Podíl neziskových organizací v odvětvových statistikách v roce 2004 [on-line]. Brno, CVNS, 2006 [cit. 1. 7. 2007], <http://www.e-cvns.cz/soubory/Podil_NO_

odvetvove_ statistiky_2004.pdf>

[8] Prouzová, Z (2006b): Ekonomické výsledky neziskových organizací v oblasti vzdělávání v roce 2005. Brno, CVNS, 2006.

[9] Prouzová, Z. (2007): Podíl neziskových organizací na poskytování veřejných služeb. Brno, CVNS, v tisku.

[10] Rakušanová, P. – Strašková, B. (2007): Organizovaná občanská společnost v České republice. Praha, Professional Publising, 2007.

[11] Rektořík, J. a kol. (2007): Organizace neziskového sektoru : základy ekonomiky, teorie a řízení. Praha, Ekopress, 2007.

[12] Rosenmayer, T. – Prouzová, Z. (2007): CNP Update 2004 : Data Master, The Comparative nonprofit sector project. Baltimore, Johns Hopkins Center for Civil Society Studies, v tisku.

[13] Vajdová, T. (2004): Zpráva o neziskovém sektoru v České republice. Praha: Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, 2004.

Podíl a význam neziskových organizací na pracovním trhu s veřejnými službami a trhu poskytovatelů veřejných služeb

Zuzana Prouzová

ABSTRAKT

Vliv soukromých neziskových organizací (dále jen neziskových organizací) vzrůstá, což dokazuje i vzrůstající zájem médií o neziskové organizace v posledních letech. Neziskové organizace jsou aktivní v mnoha oblastech. Vytvářejí sítě a vztahy mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a institucemi a tímto způsobem pomáhají budovat sociální kapitál. Formují a ovlivňují řadu sociálních a ekonomických nebo mezinárodních politik. Poskytují služby nejen svým členům, ale také veřejnosti. Neziskové organizace jsou součástí národního hospodářství a představují nezanedbatelnou ekonomickou sílu (BORIS., E. T. Nonprofits and Government. Colaboration and Conflict, 2006). Tento příspěvek se zaměří na neziskové organizace jako na zaměstnavatele. Cílem tohoto příspěvku bude ukázat velikost, roli a vliv neziskových organizací v České republice nejen na trhu poskytovatelů veřejných služeb, ale i na pracovním trhu. Celkově lze říci, že podíl neziskových organizací na poskytování sledovaných veřejných služeb není v globálním měřítku nijak velký, avšak ne zanedbatelný. Stejně je tomu tak i u podílu neziskových organizací jakožto zaměstnavatele na pracovním trhu s veřejnými službami. Význam neziskových organizací jakožto poskytovatele veřejných služeb se liší jak mezi jednotlivými veřejnými službami, kde například podíl neziskových organizací podílejících se na poskytovaní služeb ve zdravotnictví se v průběhu posledních let pohybuje v jednotkách procent, zatímco u poskytování sociálních či kulturních služeb se již jedná o desítky procent, tak i v rámci veřejných služeb samých.

Klíčová slova: Veřejné služby; Neziskové organizace; Zaměstnanost.

The Share and Importance of Nonprofit Organisations in the Labour Market of Public Services and in the Market of Public Service Providers

ABSTRACT

The influence of private nonprofit organisations (henceforth ‘nonprofit organisations’) has been increasing, which is reflected, among other things, by the increased attention paid to nonprofit organisations by the media in recent years. Nonprofit organisations operate in many areas. They create networks and relations between people and between people and institutions and thus help build social capital. They shape and influence a number of social, economic or international agendas. They provide services to not only their members but also the public. Nonprofit organisations are part of the national economy and represent a considerable economic force (BORIS, E. T. Nonprofits and Government. Collaboration and Conflict,

2006). This paper focuses on nonprofit organisations as an employer. The aim of the paper is to reveal the size, the role and the influence of nonprofit organisations in the market of public services providers and in the labour market. Generally, the share of nonprofit organisations in the provision of public services is not very high, but it is not negligible either. The same holds true of the share of nonprofit organisations as employers in the labour market of public services. The importance of nonprofit organisations as public service providers differs from one public service to another (for instance, their share in the provision of health services has in recent years been in the order of several percent, while in social or cultural services it has been tens of percent) as well as differing within individual services.

Key words: Public services; Nonprofit organization; Employment.

RECENZE

Autorka se zabývá vymezením neziskových organizací, jejich základními charakteristikami i přibližuje základní aktivity, kterým se tyto subjekty prioritně věnují. Hlavní pozornost je věnována především příspěvku těchto organizací k zaměstnanosti obyvatelstva v ČR. Příspěvek je aktuální a doporučuji ke zveřejnění.


1

Souvislosti úspěšné konkurenční strategie####

Helena Sedláčková

Současné podmínky ovlivněné novou ekonomikou vyvolávají potřebu aktualizovaného chápání podstaty strategie. Hovoří se o novodobém pojetí strategie jako myslitelské a podnikatelské kuráže. Pojetí strategie se tak vrací ke své starodávné podstatě: ve starořečtině znamená „stratagem“ překvapující vynalézavost, nečekaný obrat, lest, past, trik, v terminologii podnikové ekonomiky, umění resp.schopnost přijmout překvapivá rozhodnutí, neočekávaná konkurenty, tj. schopnost realizace okamžiku překvapeni. K tomu jsou využívány přednosti v podobě zdrojů a schopností a bojiště je zvoleno tam, kde se tyto přednosti nejlépe uplatní a kde nebudou zasaženy slabiny.

Současný vývoj světové ekonomiky probíhá pod vlivem takových fenoménů jako je globalizace a nutně ovlivňuje kvalitu konkurence. Globalizace světové ekonomiky vedla ke vzniku tzv. nové industriální konkurence. Vlivy globalizace na strategii lze posuzovat z pohledu jejich čtyř hlavních hnacích sil, které determinují globalizační potenciál a současně jejich dopad má současně tendenci měnit se v průběhu času a odlišně v různých odvětvích. Za hlavní hnací síly globalizace lze považovat faktory politické, tržní, konkurenční a nákladové. Některá odvětví jsou ovlivněna silněji jiná méně. Odvětví s velkým globalizačním potenciálem obvykle vytváří intenzivnější tlak na zúčastněné podniky k aktivnímu zapojení. Intenzivnější globalizační tlaky často vyvolávají zesílení konkurenčních sil v daném odvětví.

Strategie jako nástroj prosperity podniku

Strategie je nezbytným nástrojem přežití podniku, jeho prosperity. Soubor aktivit zaměřených na formulaci strategii podniku představuje strategické řízení podniku. Strategické řízení je proces, ve kterém vrcholoví manažeři formulují a zavádějí strategie směřující k dosažení stanovených cílů a k zajištění celkové prosperity a úspěšnosti podniku. Cílem strategického řízení je rozvíjení a udržování životaschopné shody mezi cíli a zdroji podniku na straně jedné a měnícími se podmínkami tržních příležitostí na straně druhé. Strategické řízení se uskutečňuje prostřednictvím tvorby a realizace strategie.

Jedním z hlavních důvodů stěžejního významu strategie je skutečnost, že pomáhá podniku identifikovat, vybudovat a udržet si konkurenční výhodu, která je nezbytně nutná pro zajištění prosperity, zejména s ohledem na působení konkurenčních tlaků a sil. Podstatou strategie je získání a udržení konkurenční výhody. Strategie usiluje o to, aby se podnik od svých konkurentů něčím odlišil. Nestačí, když jen bude dělat lépe to co dělá, je třeba, aby to co dělá, dělal jinak. Získání a udržení konkurenční výhody je podstatou dosažení úspěchu.

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Ekonomika a management organizací – nová teorie ekonomiky registrovaného u MŠMT pod evidenčním číslem 6138479905

* Ing. Helena Sedláčková, CSc., docentka, katedra podnikové ekonomiky VŠE v Praze; e-mail: [email protected].

2

Jestliže podnik dělá nebo vlastní „něco“, co je obtížně dosažitelné nebo dokonce nedosažitelné pro konkurenty, je tato skutečnost základem konkurenční výhody a z toho plynoucích výnosů.

Výše zmíněný stále rostoucí tlak globalizace vyvolává při tvorbě strategie potřebu nových přístupů, odlišných od dosud používaných. Je to změna ve smyslu dynamické konkurence, která klade důraz na inovace jako zdroje konkurenční výhody a směr strategické volby. Tento vliv staví do odlišného postavení odvětví než tomu bylo u přístupu statické konkurence. Doba nízkých mzdových a materiálových nákladů již skončila. Ukazuje se, že úspěch podniků není jenom v optimalizaci existujících procesů, ale především v inovacích. Je třeba hledat nové a neznámé – hlavně však rychle! Úspěch dosahují podniky stále více tak, že inovují, hledají nová a převratná řešení a příležitosti. Inovace je centrem podnikatelského přístupu.

Tvorba strategie představuje zásadní krok vrcholového managementu každého podniku, ovlivňující všechny jeho podnikatelské kroky. Konkurenční strategie by měla být v souladu s vnějšími podmínkami a s jeho zdroji a schopnostmi, neboť každý podnik má své jedinečné zdroje a schopnosti a soubor vztahů se svým okolím.

Úspěšná konkurenční strategie podniku provázená jeho nadprůměrnou úrovní výnosnosti, je obvykle odvozována ze dvou základních pramenů:

• prvním je umístění v atraktivním odvětví,

• druhým je dosažení konkurenční výhody.

V těchto souvislostech se nabízejí následující otázky:

• Jaká je role odvětví při tvorbě konkurenční strategie?

• Závisí úspěšnost konkurenční strategie na odvětví?

• Je předpokladem úspěšné konkurenční strategie vybrat si ziskové odvětví nebo nově se utvářející?

• Záleží více na odvětví než na tom, zda má podnik správné zdroje a schopnosti, jako východiska pro konkurenční výhodu?

Význam odvětví pro úspěšnost podniku

V každém odvětví se nacházejí úspěšné i méně úspěšné podniky. Podniky by se měly koncentrovat současně na zlepšení svého výkonu a na pochopení základních charakteristik odvětví. Pro dosažení úspěchu v odvětví je nezbytné poznat odvětví, pochopit strategicky významné faktory úspěšnosti v daném odvětví. Mohou to být právě inovace, značka, výrobek, ale také schopnosti distribuce, či „aktiva“ založená na zkušenostech. Obvykle podniky, které působí v odvětví delší dobu, jsou schopny identifikovat tyto faktory i způsoby, resp. konkurenční strategie, jak na ně reagovat, například jakým směrem orientovat připravované inovace. Tyto podniky si jsou vědomy významu těchto „aktiv“ a mohou se většinou lépe vyrovnat s inovacemi nově příchozího konkurenta. Aktivnější z nich se budou snažit ovlivnit jednotlivé faktory odvětví, např. intenzivní inovační strategií, nebo alespoň jim dokonale porozumět. Podniky, které se nedokáží odlišit realizací své jedinečné konkurenční

3

strategie, jsou pasivními účastníky a obvykle se jim nepodaří překonat průměrnou úroveň v odvětví.

Na druhé straně úspěch některých podniků svědčí o tom, že značná část jejich úspěchu pramení víc z přitažlivosti jejich oboru než z vynikající úrovně řízení, struktury zdrojů a konkurenční výhody. Dochází k tomu obvykle v situaci, kdy poptávka převažuje nad nabídkou a jsou-li vysoké bariéry vstupu, pak i průměrný management může být schopen realizovat dobrou výnosnost, obvykle však ne dlouhodoběji. Současná realita v celém světě však vykazuje opačné tendence, pro které je charakteristická převaha nabídky nad poptávkou a od toho se odvíjející intenzivní konkurence a odlišné souvislosti.

Zajímavé výsledky v této oblasti přinášejí některé publikované studie, například studie zpracovaná pod vedením Michaela Portera, srovnávající rozsah rozdílu výnosnosti ovlivněný podniky a na druhé straně ovlivněný odvětvími. Jestliže podniky uvnitř jednoho odvětví mají tendenci dosahovat podobné úrovně výnosnosti, lze usuzovat, že je to právě odvětví, které je významné pro tvorbu vyšší výnosnosti. Jestliže se výnosnost uvnitř stejného odvětví výrazně liší, pak lze usuzovat na významný vliv specifických schopností a zdrojů podniků. Studie prokázaly, že výraznější rozdíly ve výnosnosti jsou ovlivněny samotnými podniky než odvětvím a tudíž, že faktory specifické pro podniky obecně ovlivňují výnosnost podniků významněji než faktory specifické pro odvětví. Důvody lze nalézt i ve vhodně zvolené strategii orientované na vytvoření nových tržních příležitostí. Současně je však třeba upozornit na významné rozdíly mezi jednotlivými odvětvími. Ukazuje se, že některá odvětví ovlivňují výnosnost podniků, které v nich operují, více než jiná odvětví.

Příznivá struktura odvětví může představovat tržní sílu jako základ pro dosažení nadprůměrné výnosnosti. Aplikace tohoto poznatku při formulaci konkurenční strategie představuje umístění podniku do atraktivního odvětví, resp. tržních segmentů v tomto odvětví, či nalezení nových tržních prostorů a přijetí strategií, které modifikují odvětvové podmínky a chování konkurentů ve smyslu zmírnění konkurenčních tlaků. Výsledkem toho je, že primárním cílem strategie se stává budování konkurenční výhody založené na charakteristikách konkurenčních sil ovládajících dané odvětví.

Mezi jednotlivými odvětvími existují značné odlišnosti, které podniky musí být schopny identifikovat a se kterými se podniky musí vyrovnávat. Rozhodující se ukazuje schopnost podniku reagovat na konkurenční prostředí a jeho základní součásti: výrobek – trh – konkurence, a to především aktivní konkurenční inovační strategií. Zdrojem inovačních příležitostí se mohou stát nové pohledy na existující faktory okolí, demografické faktory, nové znalosti, výjimečné události atp. Podniky mohou intenzitu konkurenčních sil, resp. prostředí, ovlivnit konkurenční strategií, kterou zvolí, klíčovou roli zde mohou sehrát právě inovace, jako faktor zajišťující podniku konkurenční výhodu a dlouhodobé přežití. Některé inovace mohou vést k trvalejší konkurenční výhodě, jiné pouze k přechodné.

Význam zdrojů a schopností podniku

Tradiční vysvětlení, že společným znakem úspěšných podniků je působení v určitém oboru či strategie nízkých nákladů, již dávno nejsou platná. Studie ukazují, že významný vliv představují inovace a stejná logika přístupu k inovacím. Významnou roli dále hrají podnikové zdroje, zejména pak lidský a sociální kapitál. Význam lidského kapitál u je dán důležitostí znalosti identifikace využití příležitostí stejně jako schopností vyhledat a využít konkurenční výhodu. Sociální kapitál je významný při budování konkurenceschopnosti v mezinárodním i

4

domácím prostředí. Nově získané znalosti na těchto trzích mohou významně přispět k inovacím. Rozvoj zdrojů lidského a sociálního kapitálu, využívání výhod na domácích a zahraničních trzích, využívání zdrojů a inovativních znalostí získaných na těchto trzích následně vede k dosahování efektivity a konkurenční výhody, čímž podnik vytváří hodnotu pro zákazníky a pro akcionáře.

Poté, co jsou příležitosti identifikovány, podniky musí jednat ve smyslu rozvoje schopností, které se stanou základem pro „core competencies“ a konkurenčních výhod. Proces identifikace příležitostí sám o osobě nestačí pro tvorbu zisku, nestačí ani k přežití podniku. Podnik musí rozvíjet svoje schopnosti, které jsou hodnotné, jedinečné, obtížně napodobitelné a nesubstituovatelné, aby využití příležitostí bylo úspěšné a dostatečné. Splní-li určitá schopnost všechna tato kritéria, má podnik jednu nebo více konkurenčních výhod, které mohou být využity k využití identifikované příležitosti. Bez konkurenční výhody bude úspěch pouze dočasný.

Řada podniků označuje za příčinu neúspěšné strategie problémy vyvolané vývojem odvětví či makrookolí. Je otázka, zda to jsou vnější vlivy nebo spíše nesprávné pochopení klíčových faktorů úspěchu v daném odvětví jako příležitosti pro konkurenční výhody či neschopnost vybudovat konkurenční výhodu založenou například na inovacích, co jsou skutečné příčiny neúspěšné strategie.

Některé podniky očekávají úspěch pouze díky tomu, že vstoupily do „správného“ odvětví. Studie založené na ukazatelích výkonnosti však ukazují, že pouze malý rozdíl u vytvořené hodnoty byl ovlivněn nejrůznějšími faktory odvětví.

Závěr

Stále rostoucí tlak globalizace vyvolává při tvorbě strategie potřebu nových přístupů, odlišných od dosud používaných. Je to změna ve smyslu dynamické konkurence, která klade důraz na inovace jako zdroje konkurenční výhody a směr strategické volby. Tento vliv staví odvětví do odlišného postavení než tomu bylo u statického přístupu vnímání konkurence. Zásadní význam může pak představovat strategie směřující mimo dosavadní konkurenční prostor, vyhýbající se přímému konkurenčnímu střetu, a vytvářející nový tržní prostor podněcující růst. Tento strategický tah označován jako strategie modrého oceánu, vytvářející skokové přírůstky hodnoty jak pro podniky, tak i pro zákazníky, představující „hodnotové inovace“. Výzkum a vývoj směřující k inovacím, představují mimořádně kritickou oblast pro tvorbu strategie.

Strategie je a zůstane hledáním jedinečnosti a schopnosti překonat konkurenty v oblasti tvorby hodnoty pro zákazníky, akcionáře a investory. Z tohoto tvrzení jednoznačně vyplývá role inovace pro strategii. Dlouhodobý úspěch podniku závisí na neustálé aktualizaci strategií a na schopnosti je vytvářet.

Literatura:

[1] CROSSAN, J.: Strategic Analysis and Action, Englewood Cliffs, Prentice Hall, 2006, ISBN 0131278223, 2006

[2] GRANT, R. M.: Contemporary Strategy Analysis. Oxford, Blackwell Publ. Inc. 1998. ISBN 0-631-20780-5

5

[3] HAMEL, G. – PRAHALAD, C. K.: Competing for Future. Boston, Harvard Business School Press 1994, ISBN 80-85943-56-5

[4] JOHNSON, G. – SCHOLES, K Whittington.: Exploring Corporate Strategy. London, Prentice Hall Europe 2006. ISBN 0-13-27371017-2

[5] KIM CHAN W., MAUGBORNE, R.: Strategie modrého oceánu, 2005, ISBN 807261 1283

[6] PORTER, M. E.: Konkurenční výhoda. Praha, Victoria Publishing 1992. ISBN 80-85605-12-0

[7] PORTER, M. E.: Konkurenční strategie. Praha, Victoria Publishing 1994

[8] PRAHALAD, C. K. – HAMEL, C.: Competing for the Future, Harvard Business School

[9] Press, 1996

[10] SEDLÁČKOVÁ, H., BUCHTA, K.: Strategická analýza, C.H.Beck 2006, ISBN 80 7179 367-1

6

Souvislosti úspěšné konkurenční strategie

Helena Sedláčková

ABSTRAKT

Současné podmínky ovlivněné novou ekonomikou vyvolávají potřebu aktualizovaného chápání podstaty strategie. Hovoří se o novodobém pojetí strategie jako myslitelské a podnikatelské kuráže. Podstatou strategie je získání a udržení konkurenční výhody.

Současný vývoj světové ekonomiky probíhá pod vlivem takových fenoménů jako je globalizace a nutně ovlivňuje kvalitu konkurence. Intenzivní tlaky globalizace vyvolávají zesílení konkurenčních sil v daném odvětví.

Výše zmíněný stále rostoucí tlak globalizace vyvolává při tvorbě strategie potřebu nových přístupů, odlišných od dosud používaných. Je to změna ve smyslu dynamické konkurence, která klade důraz na inovace jako zdroje konkurenční výhody a směr strategické volby. Tento vliv staví do odlišného postavení odvětví než tomu bylo u přístupu statické konkurence.

Úspěšná konkurenční strategie podniku provázená jeho nadprůměrnou úrovní výnosnosti, je obvykle odvozována ze dvou základních pramenů:

• prvním je umístění v atraktivním odvětví,

• druhým je dosažení konkurenční výhody.

Rozhodující se ukazuje schopnost podniku reagovat na konkurenční prostředí a jeho základní součásti: výrobek – trh – konkurence, a to především aktivní konkurenční inovační strategií. Podniky mohou intenzitu konkurenčních sil, resp. prostředí, ovlivnit konkurenční strategií, kterou zvolí, klíčovou roli zde mohou sehrát právě inovace, jako faktor zajišťující podniku konkurenční výhodu a dlouhodobé přežití. Některé inovace mohou vést k trvalejší konkurenční výhodě, jiné pouze k přechodné.

Strategie je a zůstane hledáním jedinečnosti a schopnosti překonat konkurenty v oblasti tvorby hodnoty pro zákazníky, akcionáře a investory. Z tohoto tvrzení jednoznačně vyplývá role inovace pro strategii. Dlouhodobý úspěch podniku závisí na neustálé aktualizaci strategií a na schopnosti je vytvářet.

V těchto souvislostech se nabízejí následující otázky:

• Jaká je role odvětví při tvorbě konkurenční strategie?

• Závisí úspěšnost konkurenční strategie na odvětví?

• Je předpokladem úspěšné konkurenční strategie vybrat si ziskové odvětví nebo nově se utvářející?

7

• Záleží více na odvětví než na tom, zda má podnik správné zdroje a schopnosti, jako východiska pro konkurenční výhodu?

Klíčová slova: strategie, konkurenční výhoda, inovace.

Context of successful competitive strategy

ABSTRACT

New conditions influenced by new economy call for new approach to company strategy. Companies need a total global strategy immediately. The intensive pressure of globalisation influences more intensive competitive forces in most industries and the quality of competition.

The central theme of the article is to look at the main external and internal impacts on successful strategy. The role of industry and accomplisment of competitive advantage are discussed as is a company‘s ability to react at the competitive environment and his basic parts: product – market – competition. The role of innovation is in that context evident and significant. Innovation can provide a company a sustainable competitive advantage.

Basic questions in that context:

• What is the role of industry in the formulation of competitive advantage?

• Does a successfull competitive strategy depend on the industry?

• Is a profitable industry or new industry a precondition for successfull strategy?

• What is more significant the industry or the company resources and competencies?

The important role of strategy is based on looking for uniqueness and difference. Long term company prosperity depends on continuous and persistent modernisation of strategy and the ability to create new strategy.

Key words: strategy, competitive advantage, innovation.

RECENZE

Příspěvek je zaměřen na velmi aktuální problematiku podnikové sféry jako jsou nástroje zvyšování prosperity podniku. V příspěvku je zdůrazněna úloha strategie podniku a její role pro úspěšnost a prosperitu podniku. Jedním z hlavních důvodů stěžejního významu strategie je skutečnost, že pomáhá podniku identifikovat, vybudovat a udržet si konkurenční výhodu.

8

Příspěvek zmiňuje význam svou základních aspektů pro úspěšnou konkurenční strategii, a to umístění podniku v atraktivním odvětví a dosažení konkurenční výhody.

Zcela se lze ztotožnit se závěrečným tvrzením, že strategie je a zůstane hledáním jedinečnosti a schopnosti překonat konkurenty v oblasti tvorby hodnoty pro zákazníky, akcionáře a investory. Z tohoto tvrzení jednoznačně vyplývá role inovace pro strategii, která představuje důležitý faktor současného přístupu ke strategii. Příspěvek představuje další možnost velmi potřebného využití uvedených pohledů v podnikové praxi.

doc. Ing. Marcela Dedouchová, CSc.

1

Zdroje ekonomické volatility reálných aktiv

Hana Scholleová∗

Při stanovování volatility je důležité určení takové její výše, na kterou bude schopna firma reagovat v rámci své využitelné flexibility a nezaměňovat volatilitu ekonomickou za volatilitu technickou. Ta ale není zcela nepodstatná, neboť se v některých složkách promítá do ekonomické volatility. Příspěvek pojmenovává zejména vnitřní příčiny a zdroje vyšší ekonomické volatility menších subjektů, čímž se pak u těchto subjektů podstatně může zvýšit hodnota jejich projektů. Příspěvek Zdroje ekonomické volatility reálných aktiv je výstupem řešení výzkumného záměru MŠMT Ekonomika a management organizací – nová teorie ekonomiky s číslem MSM 6138439905.

Flexibilita a její hodnota

Pro stanovení hodnoty projektů a firem v oblastech s očekávaným rozvojem je klíčové nejen určení jejich očekávané hodnoty pomocí výnosových metod, ale i kalkulace s firemní flexibilitou, jejíž hodnota může mít významný podíl na hodnotě celého projektu a tím pádem může být důležitým faktorem, který v další fázi vůbec ovlivní rozhodování o budoucí existenci projektu.

Oceněná flexibilita by měla odrážet využitelné možnosti při další činnosti podniku, pro jejichž realizaci se ale management rozhoduje až za pochodu – podle měnících se podmínek podnikového okolí.

Flexibilita dává managementu právo na pozdější rozhodování podle nových informací z aktuálně vyvíjející se situace na všech trzích (produktů, zdrojů, práce, ale i peněžním), její hodnotu pak lze vyjádřit jako hodnotu reálné opce, kde podkladovým aktivem jsou reálná podniková aktiva, jichž se flexibilita přímo dotýká.

Zmíněné reálné opce mohou být všech typů (call, put, evropská, americká, složená opce na opci…), často jde i o opce exotické, pro rozvojové opce mají však největší podíl na hodnotě opce růstu, event. rozfázování, tedy opce typu call, podstatně menší hodnotu pak opce ukončení nebo zúžení (put).

Hodnota flexibility závisí na pěti základních faktorech, které v podstatě charakterizují stupeň její využitelnosti:

1. jaké budou možné náklady rychlé reakce viděno v dnešních hodnotách (pro růstovou call opci analogie expirační ceny),

2. jaké budou možné efekty této reakce v jejich současné hodnotě (analogie spotové ceny),

3. jaká je odhadovaná doba, po kterou firma může reagovat (doba do vypršení),

4. bezrizikové úrokové míře, která upravuje hodnotu finančních toků v čase (risk free rate),

∗ RNDr. Ing. Hana Scholleová, Ph.D. – odborná asistentka, katedra podnikové ekonomiky, Fakulta

podnikohospodářská, VŠE v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected].

2

5. jak bude kolísat firemní hodnota.

A právě kolísavost firemní hodnota, tzv. volatilita má velký vliv na hodnotu flexibility, proto je důležité se jí dále zabývat.

Volatilita

Bylo by zjednodušené domnívat se, že volatilita je číslo, které je dáno pouze podnikovým okolím. Jak lze vůbec definovat volatilitu? Jde o kolísavost a je možné ji kvantifikovat pomocí statistických veličin, nejčastěji se používá směrodatná odchylka.

Ačkoli všechny parametry jsou pouze hodnoty predikované do budoucnosti, takže jejich odhad je vždy zatížen určitou chybou, nejproblematičtější je odhad volatility, přitom hodnota flexibility je na její změny velmi citlivá.

U inovativních projektů často dochází k zaměňování volatility projektů (firem) za volatilitu technických řešení, aniž by tato byla promítnuta do ekonomických přínosů. V těchto případech může dojít ke zkreslení dvojím způsobem

1. technická volatilita v sobě zahrnuje zlepšování produktu, které trh neocení – zákazníci nejsou schopni vnímat jeho hodnotu a tak se dokonalejší řešení nepromítá do zvyšování hodnoty podniku,

2. technická volatilita je nízká, přitom ekonomická volatilita je např. díky kvalitně prováděnému marketingu podstatně vyšší.

Nepřesnost a nemožnost zahrnutí technické volatility do odhadu volatility podniku není ještě důvodem zavržení jejího sledování – technická volatilita je dílčím faktorem zdrojů celkové ekonomické volatility.

Dosud se jako nejčastější odhad volatility používají hodnoty historické a jejich vývoj pro odvětví, ve které se firma pohybuje, popřípadě se doporučuje používat analogií přímo s podobnými projekty či firmami. Ovšem za okolností, kdy firma chce využít své flexibility na volatilním trhu, se právě takovéto podobné projekty hledají jen velmi stěží.

Řada autorů (např. Luehrman) proto doporučuje vzít jako východisko průměrnou volatilitu trhu, na kterém se firma pohybuje a korigovat o volatilitu, která se vyskytuje v odvětví a jde-li ještě o inovativní, novou firmu (projekt), pak je její volatilita ještě vyšší.

Obr. 1 a 2 ilustrují souvislost směrodatné odchylky v hodnotě podniku s velikostí podniku měřenou právě její hodnotou. Můžeme porovnat tuto souvislost pro klasická odvětví (zde např. výrobu alkoholických nápojů) s odvětvím typickým pro podniky rychlého rozvoje (zde vybráno odvětví biotechnologií). Zdrojová data, dále zpracována autorkou pocházejí z trhů USA z aktuálních datových souborů (2007) uvedených na www.damodaran.com.

Srovnáním obou grafů (upozorňuji, že z praktických důvodů bylo použito logaritmického měřítka u horizontální osy) lze logicky konstatovat, že volatilita malých podniků je vyšší a s velikostí a stabilitou klesá. Dále si můžeme všimnout, že rozptyl volatility je u malých podniků vyšší u odvětví biotechnologie než u klasického odvětví výroby alkoholických nápojů. Je vyšší volatilita v hodnotě malých podniků dána pouze nízkou důvěrou v jejich výsledky? Nemá má i další zdroje a příčiny?

3

Obr. 1: Souvislost mezi volatilitou a velikostí podniku v odvětví alkoholických nápojů (USA, 2007)

Zdroj: www.damodaran.com + vlastní výpočty a zpracování

Obr. 2: Souvislost mezi volatilitou a velikostí podniku v odvětví biotechnologií (USA, 2007)

Zdroj: www.damodaran.com + vlastní výpočty a zpracování

Zdroje volatility

Zkusme pojmenovat hlavní zdroje firemní volatility. Je možné vyjít např. z definice hodnoty firmy stanovené pomocí výnosových metod:

0,00%

50,00%

100,00%

150,00%

200,00%

250,00%

300,00%

350,00%

$1,00 $10,00 $100,00 $1 000,00 $10 000,00 $100 000,00

hodnota firmy

vola

tilit

a

0,00%

20,00%

40,00%

60,00%

80,00%

100,00%

120,00%

140,00%

$1,00 $10,00 $100,00 $1 000,00 $10 000,00 $100 000,00

hodnota firmy

vola

tilit

a

4

(1)

kde FCFF – EBIT(1-t) + odpisy – přírůstek WC – přírůstek investic

WACC – rd.·D/C (1-t) + re · E/C,

D – cizí kapitál,

E – vlastní kapitál,

C – celkový kapitál,

rd – náklady dluhu,

re – náklady vlastního kapitálu,

t – sazba daně z příjmu,

g – očekávané dlouhodobě pokračující tempo růstu

Kolísavost (volatilita) v hodnotě firmy pak může mít tyto hlavní zdroje:

1. volatilita ve výnosech způsobená

• technickou volatilitou (průběžným vylepšováním užitné hodnoty, která zvýší poptávku),

• změnami poptávaného množství vlivem marketingu,

• kolísáním cen – přizpůsobování trhu (ustálená x neustálená poptávková funkce, strmá x plochá)

2. volatilita v nákladech způsobená

• cenami vstupů - dodavatelé a jejich volatilita, monopolní postavení dodavatelů

• minimalizace neprovozní a nekvalifikované práce – z kapacitních důvodů odebíraná dodavatelsky nebo přímým outsourcingem,

• technickou volatilitou – zdokonalení umožňuje trvalou úsporu některých složek výrobních nákladů

3. firemním rizikem – ekonomická volatilita roste s firemním rizikem, které je odrazem odchylky v očekávaných výnosech pro vlastníky i věřitele, při kolísání hodnot očekávaných odchylek roste i ekonomická volatilita,

4. strukturou majetku

• s ohledem na jeho spotřebu, která se pak odráží v nákladové struktuře a

• její přizpůsobivosti s ohledem na měnící se poptávku,

• ekonomická volatilita má pak přímo souvislost se stupněm provozní páky podniku,

5. strukturou kapitálu

• změny nebo stabilita ve složkách požívaného kapitálu,

• změny nebo stabilita v riziku jednotlivých složek kapitálu odrážející se v požadované průměrné výnosnosti,

,)1(

1

)1()(

1

1n

nn

nn

jj

j

WACCgWACC

FCFF

WACC

FCFFFV

+⋅

−+

+=∑

−

=

5

• změny v absolutní výši používaného kapitálu, dále zobrazené se finančních nákladech

6. stupněm kvalifikovanosti finančního řízení

• stupeň vyjednávací schopnosti managementu při řízení vztahů s dodavateli a odběrateli zobrazený ve výši a zejména změnách potřebného čistého pracovního kapitálu

• politikou rozdělování zisku – zpětně možnost ovlivnění výše kapitálu, kapitálové struktury a tím i nákladů na kapitál,

7. legislativní, politický a makroekonomický vývoj – zprostředkovaně se promítá do hodnoty ekonomické volatility přes všechny výše uvedené případy.

Příčiny vyšší volatility malých firem

Proč malé inovativní společnosti mají obvykle vyšší volatilitu? Vraťme se ke zdrojům a pokusme se v jednotlivých zmíněných bodech odlišit trendy a možnosti malých firem oproti velkým.

Volatilita výnosů

Inovativní malá společnost má málo zaměstnanců, což ji umožňuje realizovat rychlejší rozhodovací procesy i ve fázi, kdy je nutná rychlá rozhodovací flexibilita z důvodu nové příležitosti. Tím pádem může dojít k větším výkyvům v budoucích tržbách.

Poptávková křivka je strmější, citlivost na změnu ceny vyšší, což ale způsobuje vyšší volatilitu možných výnosů.

Volatilita v nákladech

Malá inovativní firma zpravidla nemá tolik aktiv vázaných v dlouhodobém majetku, což způsobuje, že náklady mají spíše charakter variabilních nákladů, které jsou přímo závislé na vyrobeném množství, pružnost nákladově rychleji reagovat na nové podmínky je pak pozitivní odrazem flexibility a zároveň může být zdrojem vyšší volatility v podniku. Volatilita v provozních výnosem a nákladech se pak setkává ve volatilitě EBITu.

Firemní riziko

U malých začínajících společností obecně vlastníci i věřitelé nejsou schopni odhadnout budoucí výnosy, proto je vnímají více jako rozkolísanou veličinu, což způsobuje, že jak vlastníci, tak věřitelé očekávají nejdříve vyšší výnosnost, ve vývoji však tato očekávání mění – při slibném vývoji klesá riziko a dochází i k poklesu očekávané míry výnosnosti, při nepříliš pozitivním vývoji naopak riziko roste a to se odráží v rostoucí míře požadované výnosnosti. V obou případech dochází ke kolísání požadované výnosnosti jak vlastního tak cizího kapitálu.

Struktura majetku

Malé firmy mají vyšší podíl oběžných aktiv (oproti podobně zaměřeným firmám ve stejném odvětví a to ze dvou důvodů. Prvním je nedostatek prostředků na velké investice do dlouhodobého majetku a nutnost investovat ve fázích, používat leasing apod., druhým

6

důvodem je naopak větší náročnost na zásoby, protože poptávka je obtížněji predikovatelná a náklady nedostatku mohou podnik poškodit více než velkou firmu a konečně třetí důvod je na straně pohledávek, kdy vyjednávací síla malé firmy vůči odběratelům je malá, tudíž není možné řídit pohledávky tak efektivně jako u větších firem. Zároveň pro malou firmu kalkulující s budoucím růstem je každý zákazník velmi důležitý, proto je třeba velmi dobře vážit politiku řízení pohledávek.

Struktura kapitálu

Malé společnosti bez ohledu na potřebu kapitálu a jeho užití i podnikatelský záměr nemají v samém začátku možnost volit kapitál v optimální struktuře, ať už s ohledem na minimalizaci nákladů na kapitál, působení finanční páky či doporučená bilanční pravidla. Lze říci, že kapitál volí podle dostupnosti, často je jejich financování velmi neefektivní, po vyčerpání zdrojů F&F&F kapitálu (Family, Friends and Fools), volí další dostupné zpoplatněné zdroje jako krátkodobé bankovní úvěry. Při růstu společnosti dochází k zájmu externích investorů a postupnému zlepšování v řízení kapitálových zdrojů. Lze říci, že vliv kapitálové stuktury, který se v počátku projevuje vysokými kapitálovými náklady a tím i vyšší hodnotou WACC, při řízení způsobuje, že se hodnota WACC mění (kolísá), ale postupně s růstem tato volatilita klesá.

Stupeň kvalifikovanosti finančního řízení

Malé inovativní firmy velmi často zakládají technici a ekonomickému řízení v počátku nepřikládají tak zásadní význam jako vývoji, výrobě a prodeji. Ruku v ruce s tím, že si uvědomují svou horší vyjednávací schopnost vůči dodavatelům i odběratelům, plynoucí z jejich velikosti, dochází ke zbytečně velkému narůstání nebo často i kolísání velikosti pracovního kapitálu, což se odráží ve výši FCFF. Zároveň zisk není rozdělován a nejsou hledány levnější zdroje kapitálu, ale dochází k jeho plné kumulaci. Zpočátku pozitivní jev vede později k vysokému podílu drahého kapitálu a potlačení nutnosti hledat investory tak, aby podnik mohl využívat všech výhod úměrného zadlužení. Stručně lze říci, že malým podnikům chybí dlouhodobá strategie rozdělování zisku, což se pak odráží ve vysokých nákladech na kapitál a jejich ev. proměnlivosti.

Legislativní, politický a makroekonomický vývoj.

Zdánlivě by mělo být působení makroekonomické a legislativních vlivů stejné na malé i velké společnosti, ale možná je na místě připomenout, že řada poplatků a pokut je stanovována v absolutní nikoli procentní výši, takže tam, kdy v případě ekologického prohřešku velká firma nemalou částku uvolní aniž by se to dotklo její hlavní činnosti, může být podobných případem malá firma značně ohrožena při výši výnosů.

Závěr

Celková volatilita není však aditivní funkcí dílčích zdrojů volatilit, takže není možno stanovit z nich snadným způsobem ani celkovou volatilitu (obecně nelze směrodatné odchylky rozdělení dvou různých veličin ani sčítat, natož provádět s nimi složitější

7

matematické operace, jak by sváděl vzorec pro stanovení hodnoty podniku), ani přijímat závěry o tom, jakým způsobem se dílčí volatility projeví ve volatilitě celkové.

Za tím účelem je zejména v případě malých firem dobré použít simulačních metod a následnou citlivostní analýzou pak lze v každém konkrétním případě zvlášť stanovit vliv jednotlivých zdrojů na celkovou volatilitu.

Literatura [1] SCHOLLEOVÁ, H.: Hodnota flexibility – Reálné opce. Praha, C.H. Beck, 2007. ISBN

978-80-7179-735-7.

[2] www.damodaran.com

8

Zdroje ekonomické volatility reálných aktiv

Hana Scholleová

ABSTRAKT

Hodnota flexibility je ovlivněná výší dodatečných rozvojových investic, které management firmy v budoucnu může realizovat, Za podmínek vyšší volatility jsou možnosti využití vyšší, proto stoupá i hodnota flexibility. Čtánek se zabývá analýzou zdrojů ekonomické volatility firmy a analyzuje důvody vyšší volatility u malých inovativních firem.

Klí čová slova: Flexibilita; Volatilita; Zdroje volatility.

Economic Volatility Resources of Tangible Assets

ABSTRACT

The flexibility value depends on grade additional grow investments, those can be realized in the future. In the high volatility conditions are a possibility to use higher, thats way increases the flexibility value also. The article put mind to the economic volatility resource analysis in the firm and analyze the high volatility reasons for small inovative firms.

Keywords: Flexibility; Volatility; Volatility resources.

9

RECENZE

Posuzovaný příspěvek se zabývá problémem aktuálním zejména pro malé rozvojové firmy v nestabilním mikroprostředí, a zejména pro ty, které by chtěly stanovovat hodnotu svých projektů pomocí reálně opční metodologie. Hodnota projektu včetně flexibility je pak velmi ovlivněna odhadem volatility v budoucí hodnotě, která je u malých podniků obvykle výrazně vyšší než u větších firem stejného zaměření. Autorka analyzuje prapříčiny a zdroje vyšší volatility způsobené zejména vnitropodnikovými důvody. Příspěvek sice nepodává přímý návod ke kalkulaci volatility, ale ukazuje, kde všude je možné hledat její zdroje.

Doporučuji ho k uveřejnění ve sborníku.

Ing. Tomáš Viktořík

1

Likvidační a sanační princip v českém úpadkovém právu

Luboš Smrčka*

Úvod

Každá ekonomika na světě se utkává průběžně s tím, že část jejích kapacit a investic není úspěšná a na určitou dobu se ocitne mimo produktivní část hospodářství. Obecným problémem je pak rychlost a účinnost, s jakou se tyto investice znovu dostanou do reálně produkující ekonomiky.

Většina právních systémů, přesněji řečeno všechny, které lze nazvat moderními či západními, tento proces řídí úpadkovým právem. Podle své tradice pak preferují buď princip likvidační (tedy cestu konkurzu, rozprodání majetkové podstaty úpadce novým investorům a rychlé uspokojení části pohledávek věřitelů) nebo princip sanační (tedy dohodu věřitelů s dlužníkem a společnou snahu obnovit provoz podniku bez závažnějšího přerušení kontinuity produkce).

České právo prochází v těchto měsících v oblasti pojetí úpadku dramatickou změnou a základní aktuální otázkou proto je, nakolik se prosadí snaha posunout české zvyklosti od řešení likvidačního k sanačnímu. Rozbor příslušných ustanovení nového Zákona o úpadku a způsobech jeho řešení přitom naznačuje, že i v budoucnu bude sanační princip narážet na řadu obtíží.

Preference principu

Otázka volby sanačního nebo likvidačního principu je složitější než se může zdát a souvisí nejen s vůli zákonodárce, ale především se zvyklostmi ekonomiky, celým jejím nastavením a založením. Souvisí také s další oblastí, totiž se schopností státu prosadit vládu zákona a smluvních vztahů.

Bylo by opravdu zajímavé, kdyby šlo měřit produktivitu práce státu. Jistě – podniklo se mnoho takových pokusů, ale nepřinášejí o mnoho více než do určité míry objektivizované subjektivní přesvědčení autora. Nejsou měřítka, není metoda, není vzorec – nejsou prostě podmínky k tomu, abychom mohli říci, že státní systém pracuje s takovou a takovou produktivitou práce, s takovou a takovou kvalitou.

Neumíme tedy srovnat kvalitu práce státních systémů nějakou celkovou exaktní metodou, která by dala jeden výstup, jeden index, jedno číslo. Existují mnohé žebříčky od indexů korupce až po měření pocitů kvality života obyvatel, ale to jsou spíše sociologické sondy a hovoří více o pocitech lidí nežli o jasných faktech. Pro ekonomii jsou málo cenné, schválně neříkám bezcenné, protože určitý smysl jistě mají, ale málo cenné přesně vystihuje situaci. Ing. Luboš Smrčka, CSc, asistent, katedra podnikové ekonomiky, VŠE v Praze, e-mail: [email protected], tel.

224 098 656 Příspěvek je dílčím výstupem z výzkumného záměru MSM 6138439905 „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy“

2

Můžeme ale najít oblasti, kde se dá přece jenom vytvořit do značné míry objektivní srovnání funkčnosti jednotlivých států, porovnávat jejich určitá kvalita na základě čísel, jasných údajů, statistik. Já bych za takovou oblast zcela vážně považoval výsledky působení celého konkurzního či úpadkového práva. V následujícím textu se o takové srovnání i pokusím.

Prosperita, produktivita, performance

Sekce sborníku, v níž se nachází tento příspěvek, se jmenuje „Prosperita, produktivita, performance“. Jak chápat prosperitu i produktivitu, to je asi jasné. Pojem performance je v ekonomice používán jako označení metody ohodnocení výnosu portfolia, či přesněji, jako označení pro onu část výnosu, která je nad výnos běžný a nad výnos konkurence.

V obecném smyslu je přesný význam slova performance bez dalšího přívlastku činnost. Osobně bych ale prosazoval cítění poněkud méně technické a více ovlivněné oblastí estetiky, tedy onen význam akčního umění, které probíhá v čase jako do značné míry happening, ale je zaznamenáno a následně předváděno znovu a znovu ze záznamu, z média. Má tedy dva typy diváků, účastníků – ony okamžité v akci, jejichž zážitek je plný a autentický, a následně ty, kteří si celou věc dodatečně představují podle záznamu, tedy zprostředkovaně, na jedné straně ochuzeni o přímý kontakt, na straně druhé obohaceni o vlastní fantazijní dodatky.

Rozhodující je, že performance pro nás není jen činnost bez dalšího označení, ale tvořivá činnost, tvůrčí činnost ať již umělecká, nebo tvořivá činnost divákova, který se účastní akce či si ji z média přehrává a dotváří svou fantazií, nebo tvořivá činnost správce portfolia, která vede k výnosům vyšším, než jsou výnosy bez rizika i výnosy konkurence.

Máme tedy tři slova v názvu naší sekce a já vidím smysl toho názvu ve vztazích mezi použitými slovy. Dala by se z nich například sestavit rovnice?

Kývneme na vztah Prosperita = Produktivita + Performance? Asi ano, mnozí určitě s jistým nadšením – avšak pochopitelně s tou výhradou, že se s rovnicí nebude dále pracovat. (Abychom nedopadli jako Vladimír Ilijič Uljanov zvaný Lenin se svou slavnou rovnicí Komunismus = Elektrifikace + Sověty. To pak vychází, že Sověty = Komunismus – Elektrifikace, popřípadě že Elektrifikace = Komunismus – Sověty.)

Nicméně pokud prosperita vzniká jako součet schopnosti vytvářet hodnoty, tedy produktivity, a schopnosti tvořivé akce, čili performance, pak je nesmírně podstatné pro výsledek, zda produktivní je veškerý potenciál ekonomiky a zda tvůrčím způsobem je používáno maximum možného. Je to velmi jednoduchý závěr, ale má svou neoddiskutovatelnou váhu.

Otázka umrtveného kapitálu

Ekonomický systém je z určitého pohledu souhrnem různých forem kapitálu, které se prolínají a navzájem ovlivňují. Cílem tohoto děje, který popravdě řečeno má mnoho společného s Brownovým pohybem částic (tedy náhodným pohybem částic v kapalném nebo plynném médiu), není nic jiného, nežli uspokojování sobeckých potřeb. Principem Brownova pohybu je fakt, že částice do sebe neustále narážejí, neustále ovlivňují svůj pohyb a mění jeho směr i rychlost, mění tedy navzájem i formu energie.

3

Vývoj v ekonomice je velmi podobný. Má nějakou celkovou logiku a směr, stejně jako ona kapalina či plyn, ve kterém sledujeme zmatek mezi částicemi. Ovšem i uvnitř ekonomiky se dějí každou vteřinou tisíce jakoby nelogických rozhodnutí, změn směrů pohybu částic, které na první pohled působí absolutně zmateně. Vždy se ale ukáže, že mají logiku a pokud bychom měli dostatek informací, dala by se celá věc předpovědět a propočítat. Nikdy ale nebudeme znát dost na to, aby to bylo možné, nikdy nebudeme mít kapacitu na to, abychom předpověděli vývoj dále, než na několik příštích okamžiků – to platí u Brownova pohybu stejně jako v ekonomických dějích.

Jedním z jevů, který právě takto vzniká v ekonomickém prostředí, je období, kdy jsou některé části umrtveny, dostanou se do neproduktivní fáze, stojí do jisté míry mimo hlavní rej. Jde o dobu, kterou v ekonomice nazýváme úpadkem – umístění kapitálu se ukáže málo konkurenčně schopné, tato část ekonomiky ztratí schopnost dalšího života a produkce.

Otázkami cesty k úpadku a metod jeho odvrácení, důvodů úpadku v různých hospodářských fázích, tím vším se zabývá mnoho badatelů i praktických ekonomů. Dovolte mi nyní ale zkombinovat dohromady ony tři otázky, které jsem dosud položil: preferenční volbu mezi principem sanačním a likvidačním při řešení úpadkové situace, problém produktivity práce státního systému a ekonomický problém umrtveného kapitálu.

Potřeba nejjednoduššího řešení

Oblast legislativy a tvorby zákonů se v úpadkovém právu dotýká celého ekonomického systému jaksi nejtěsněji a nejvíce intimním způsobem. Daňové právo dává obecné mantinely „zápisného“ pro všechny subjekty, obchodní právo je nalinkováním hřiště a jmenováním rozhodčího, protitrustové právo jsou pravidla „posilování“ týmů.

Ale úpadkové právo je přece jenom z poněkud jinačího těsta, dotýká se totiž existence firem a především upravuje způsob oživení kapitálu, jeho vracení do normálního Brownova pohybu částic.

Co vlastně reálná ekonomika od úpadkového práva chce? Osobně jsem přesvědčen, že to stejné, jako od práva daňového, obchodního, protitrustového, investičního a dalších: především jednoduchost, průzračnost, snadnost aplikace, řešení bez zbytečných komplikací.

Brownův pohyb částic je totiž přes všechnu svou vnější chaotičnost a nelogičnost naprosto optimálním rovnovážným řešením – pokud ho jako model aplikujeme na ekonomické prostředí, dává všem subjektům přítomným v systému naprosto stejné možnosti využívat svoji energie, svůj kapitál, nejúčinnějším způsobem a v absolutní interakci s okolím. Je to vlastně jinak zdůvodněná myšlenka laissez faire [lese fér]: Nejoptimálnějším ekonomickým prostředím je takové, kde je přítomno minimum zásahů zvnějšku a jednotlivé subjekty mají maximum možností uplatnit své přednosti a uspokojit potřeby.

Otázkou je, jak měřit vhodnost přijatého právního rámce a celého právního systému v úpadkovém právu?

Odpověď je nabíledni: je to rychlost vyřízení případů od podání do vyřízení, uzavření jednání. To platí stejně o obchodních sporech jako o úpadcích.

4

Česká realita

Je zcela nesporné, že situace není nyní, v září roku 2007, tedy téměř osmnáct let po převratu a započetí změn celého hospodářského systému země, opravdu nijak radostná. Dalo by se asi s celkem klidným svědomím prohlásit, že pokud v nějaké oblasti nebylo v polistopadovém vývoji dosaženo uspokojivého pokroku, pak je to celé právo spojené s hospodářstvím a ekonomickým životem.

Podívejme se na některé statistiky a data.

První tabulka ukazuje, jaký je průměrný výnos z konkurzního nebo reorganizačního řízení pro věřitele v různých zemích světa – jde o údaje ze zprávy Světové banky za rok 2007, data tedy pocházejí především z roku 2006, některá jsou ale o něco starší. Nicméně to pro váhu samotného srovnání není tak podstatné.

Tab. 1: Kolik dostanou v průměru nazpátek věřitelé v úpadkové společnosti

Země Návratnost (%)

Země Návratnost (%)

Česká republika 18,5 Portugalsko 75,0 Polsko 27,9 Švédsko 75,7 Lotyšsko 34,8 USA 77,0 Itálie 39,7 Španělsko 77,6 Maďarsko 39,7 Austrálie 79,7 Estonsko 39,9 Island 79,7 Slovinsko 44,9 Korea 81,8 Řecko 46,3 Velká Británie 85,2 Francie 48,0 Nizozemí 86,3 Slovensko 48,1 Belgie 86,4 Litva 50,5 Irsko 87,9 Německo 53,1 Finsko 89,1 Mexiko 63,2 Kanada 89,3 Nový Zéland 68,6 Norsko 91,1 Dánsko 70,5 Singapur 91,3 Rakousko 73,7 Japonsko 92,7

Zdroj: The Worldbank – Doing Business 2007

Pokud zatím odhlédneme od České republiky, pak by bylo těžké najít zde nějaké zákonitosti – legislativní systémy preferující systém sanační, tedy reorganizaci nebo jinou formu, jsou v žebříčku promíchány se systémy preferujícími spíše přístup likvidační, tedy konkurz jako řešení úpadků. Všimněme si například postavení a výnosu Spojených států a Norska. Navíc země tradičně vyspělé dosahují horších výsledků nežli státy, kde bychom předpokládali podstatně zaostalejší právo – viz postavení Itálie nebo Francie ve srovnání s Mexikem nebo Portugalskem.

Pokud bychom tedy od mezinárodního srovnání očekávali nějaké jasné řešení oněch palčivě českých otázek, zda je sanační systém lepší nežli systém likvidační, popřípadě zda výnosnost úpadkového řízení v konkrétní zemi nutně souvisí s její celkovou vyspělostí právní

5

a ekonomickou, tato tabulka nám odpověď nedá – přinejmenším nikoliv odpověď jasnou a jednoduchou.

Jedno ale vidíme naprosto jasně – Česká republika je ve zvláštním postavení, které je dáno tím, že výnosnost úpadkových řízení je u nás násobně nižší nežli ve státech, které dosahují o celé desítky procent nižších HDP na obyvatele (namátkou Estonsko, Slovensko či Mexiko). Již toto základní srovnání tedy ukazuje, že Česká republika funguje ve specifickém prostředí, které nelze nazvat standardem.

Nazvěme tento stav českou realitou a podívejme se nyní, jakým způsobem ovlivňuje kvalitu života a onu rovnici, o níž je vlastně náš panel, tedy vztah Prosperita = Produktivita + Performance.

Nesporně se shodneme v tom, že čím větší objem kapitálu je umrtven a čím delší dobu toto umrtvení trvá, tím větší jsou ztráty pro reálnou ekonomiku a pro celkový růst národního bohatství. Dlouhé procesy znamenají vyšší náklady, vyřazení většího objemu kapitálu z „hospodářského provozu“ znamená úbytek přidané hodnoty v ekonomice, tedy nižší HDP proti možnostem, jaké jsou k dispozici.

Nechci se zde pouštět do nějakých spekulativních propočtů a tvářit se, že jim přikládám nějakou větší váhu. Nemám pocit, že by bylo možno vůbec vypracovat nějaký seriozní propočet škod, které jsou ekonomickému prostředí páchány neúnosně dlouhým úpadkovým jednáním. Ale představme si – vysloveně pro ilustraci – o kolik může přicházet ekonomika tím, když úpadkový případ netrvá rok (jako v Irsku, Belgii, Finsku a Norsku), ale zhruba pět let (průměr střední Evropy, údaje Světové banky za rok 2005).

V posledních letech je v České republice v běhu zhruba 8000 případů insolvence – v drtivé většině jde o konkurzy a jak ukazuje tabulka, pouze pomalu se daří snižovat toto číslo z nedávných více než deseti tisíc řešených případů.

Tab. 2: Vývoj počtu případů úpadků v České republice

Rok Počet návrhů celkem

Vyřízené návrhy

Běžící insolvence

Zahájené prohlášené insolvence za rok

1992 353 123 234 1 1993 1105 418 929 66 1994 1826 921 1864 294 1995 2400 1117 3179 727 1996 2996 1716 4575 808 1997 3311 2047 6027 1251 1998 4306 2418 8087 2022 1999 4339 2964 9706 2000 2000 4650 4087 10560 2491 2001 4036 4539 10537 2473 2002 4002 4429 10217 2155 2003 3918 4639 9744 1728 2004 3643 4778 8876 1441 2005 3882 4870 8135 1236 2006 4227 5106 7456 1245

Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti ČR

6

Vidíme tedy, že postupně přece jenom poněkud klesá počet běžících řízení, především díky faktu, že od roku 2001 převyšuje množství vyřízených případů počet nových podání.

Neexistuje žádná rozsáhlejší a podložená studie, která by nám vysvětlovala, proč se od roku 2001 produktivita soudního systému zvýšila. Můžeme pouze předpokládat, že jde o kombinaci legislativních změn, které přece jenom původní Zákon o konkurzu a vyrovnání postupně upravily k použitelnější podobě, dále pak posílení soudního systému, který rok od roku přes všechny problémy zkvalitňoval personálně i odborně, svou roli bude zřejmě hrát i vývoj ekonomického prostředí a posun k lepšímu a reálnějšímu zajišťování pohledávek. Také celková úroveň kvality smluvních vztahů byla postupně stále vyšší.

Všimněme si také výrazných posunů v poměru mezi počtem vyřízených návrhů a počtem zahájených (prohlášených) insolventních řízení. V roce 2000 vycházelo na 4087 vyřízených návrhů celkem 2491 prohlášených konkurzů nebo povolených vyrovnání. V roce 2006 na 5106 vyřízených návrhů připadalo jenom 1245 prohlášených konkurzů a povolených vyrovnání. Trend je jasný, soudy odmítají nebo zamítají nebo jinak negativním způsobem řeší stále větší procento z celkového počtu podání.

Velmi závažná je i následující tabulka, která ukazuje do jisté míry totéž z detailnějšího pohledu – je v ní totiž jasně vidět, jaké je rozložení jednotlivých řízení v čase:

Tab. 3: Konkurzy a vyrovnání – průběh 1998 až 2005

Rok 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 Dosud v řízení – celkem 8087 9706 10560 10387 10217 9744 8876 8135 Řízení o návrh konkurzu a vyrovnání - celkem 3436 3666 3005 1970 1415 1121 826 874 Od 6 měsíců do 1 roku 836 1032 728 386 195 155 86 124 Od 1 do 3 let 1002 1111 855 521 292 188 95 76 Nad 3 roky 119 130 164 109 116 86 59 55

Řízení po prohlášení konkursu - celkem 4649 6040 7551 8416 8802 8623 8050 7261 Od 1 do 3 let 1968 2830 3397 3226 3033 2922 2312 2123 Od 3 do 5 let 832 1166 1786 2172 2248 2093 1882 1780 Od 5 let do 7 let 101 386 1092 1590 1235 1365 1402 1252 Nad 7 let 792 945 1228 1018

Pravomocně neskončeno - celkem 9324 U 1.instance 8966 U odvolacího soudu 358

Zdroj: http://portal.justice.cz/

Pusťme se nyní do onoho slíbeného opravdu tvrdého zjednodušení: Pokud by průměrná hodnota umrtveného kapitálu byla pouze tři miliony korun na jeden případ, pak to (při opravdu výrazném zjednodušení a použití údajů roku 2005) znamená cca 24 miliard korun v neproduktivních aktivech. Při výnosnosti deset procent z investice ročně, což jistě není nijak přehnané číslo, jde cca o 2,4 miliardy korun za rok a pokud bychom použili opravdu drsné zjednodušení na hraně hazardu, pak lze říci, že každým rokem, o který je úpadkové řízení

7

v České republice delší než v zemích na špičce pelotonu, ekonomika přichází o takovouto hodnotu.

Obráceně můžeme tvrdit, že to je cena za nízkou produktivitu práce státu v oblasti úpadkového práva.

Hlavní otázka: Pomůže nový zákon? Čili: Je starý zákon tak špatný?

Pravděpodobně od ledna příštího roku vstoupí v platnost Zákon číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení nazývaný krátce Insolvenční zákon.

Odborná i laická veřejnost do něj vkládají velké naděje na zkrácení úpadkových řízení a v souvislosti s posílením sanačního principu v zákoně také na zvýšení výnosnosti pro věřitele.

Vraťme se ale v duchu k první tabulce, tedy k údajům o průměrném výnosu z úpadku pro věřitele v jednotlivých zemích. Ta nám dokázala, že primárně nezáleží výnos na tom, jakému principu dává úpadkové právo přednost, zda likvidačnímu nebo sanačnímu. Země s tradicí konkurzní, kde reorganizace není hlavním principem a je menšinovým řešením úpadků, dosahují běžně vyššího výnosu pro věřitele nežli státy se silným sanačním akcentem. Zmínili jsme již porovnání Skandinávie a USA.

Nemám pocit, že by bylo potřeba více důkazů o tom, že samotná preference principu nic neřeší. Přiznejme si naprosto jednoduše a prostě, že fakt legislativy preferující jako způsob řešení úpadku princip sanační neznamená, že praxe bude sanační princip opravdu respektovat a také, že tím nebude automaticky dosaženo lepších výsledků v délce a účinnosti insolvenčního řízení.

Ekonomika je totiž velmi složitý mechanismus – viz příklad s Brownovým pohybem částic – a pokusy vnášet do takového rovnovážného systému nový řád nemohou přinést přinejmenším v prvních fázích žádnou zásadní změnu chování ekonomických subjektů. Setrvačnost a zakotvenost ekonomických systémů je nutně silnější nežli samotný zákon, ať by byl formulován sebedokonaleji. Co je ale ještě významnějším vlivem, to je kvalita státní správy a kvalita soudnictví, schopnost dosahovat rozhodnutí a schopnost dosáhnout stavu dobré vymahatelnosti práva.

Kardinální otázka tedy zní – je aktuální konkurzní zákon po více než dvaceti novelách a zásazích Ústavního soudu tak špatný nástroj pro řešení úpadkové situace nebo představuje větší problém fakt, že celý právní a soudní systém ho není schopen prosadit a reálně vykonávat?

Velmi těžká situace na poli soudním

Prostředí obchodu a ekonomiky je ovlivňováno obrovským množstvím vlivů a samotný soudní systém spjatý s hospodářstvím je navíc daleko širší nežli pouze ta oblast, která řeší otázky úpadku jako takového. Takže insolvenční právo je pouze jedním z dílů celého systému, jeho osamocená změna, jakkoli zapracovaná do ostatních předpisů, nemůže sama o sobě systém změnit, předělat. Neobyčejně zajímavá je proto další tabulka popisující délku obchodních sporů.

Přičemž metodologie získávání těchto dat říká, že za délku obchodního sporu se považuje rozdíl mezi podáním návrhu na soud (žalobou, návrhem na výkon rozhodnutí, návrhem na

8

prohlášení konkurzu a podobně) a rozhodnutím soudu (vydáním platebního rozkazu, exekučního titulu, rozsudku či prohlášení konkurzu – tedy nikoliv ukončení konkurzu).

Tab. 4: Délka obchodních sporů v některých zemích

Stát Délka (ve dnech) Stát Délka (ve dnech)

Nizozemí 48 Německo 175

Nový Zéland 50 Lotyšsko 186

Japonsko 60 Švédsko 208

Singapur 69 Irsko 217

Jižní Korea 75 Finsko 228

Francie 75 USA 250

Dánsko 83 Velká Británie 288

Norsko 87 Česká republika 290

Belgie 112 Portugalsko 320

Estonsko 150 Kanada 346

Řecko 151 Maďarsko 365

Litva 154 Rakousko 374

Austrálie 157 Slovensko 565

Island 158 Slovinsko 913

Španělsko 169 Polsko 980

Švýcarsko 170 Itálie 1390

Zdroj: The Worldbank – Doing Business 2007

Mohli bychom si říci, že postavení České republiky v tomto srovnání není tak tragické, že výsledek je relativně příznivý – vždyť za námi jsou například Portugalsko či Kanada, horších výsledků dosahuje Slovinsko a nepoměrně hůře je na tom například Itálie.

Následující tabulka pochází ze stejného zdroje, ale je vybrána na příkladech dat z roku 2004. Kdo si dá práci s porovnáním této tabulky (údaje jsou tedy poněkud odlišné od výše uvedených, avšak nikoliv zásadním způsobem), která srovnává délky obchodních sporů a návratnost pohledávek v konkurzu - a zde vidíme již celkem jasnou korelaci bez ohledu na to, zda právní řád dané země vyznává více princip sanační nebo likvidační - objeví vztah, ve kterém platí (pochopitelně nikoliv absolutně), že čím kratší je průměrná doba obchodního sporu, tím vyšší je výnos z pohledávky v konkurzu.

9

Tab. 5: Srovnání mezi délkou obchodních sporů a průměrnou návratností pohledávek v insolvenčním řízení

Země Průměrná délka obchodního sporu (ve dnech, rok 2005)

Průměrná návratnost pohledávek (v %, rok 2004/2006)

Nizozemí 48 86,2/86,3 Francie 75 46,6/48,0 Dánsko 83 59,8/70,5 Norsko 87 87,9/91,1 Belgie 112 86,2/86,4 Estonsko 150 40,0/39,9 Řecko 151 45,6/46,3 Litva 154 52,4/50,5 Španělsko 169 83,4/77,6 Švýcarsko 170 37,0/n.a. Německo 175 50,3/53,1 Lotyšsko 186 85,0/34,8 Švédsko 208 73,2/75,7 Irsko 217 88,9/87,9 Finsko 228 90,2/89,1 USA 250 68,2/77,0 Velká Británie 288 85,6/85,2 ČR 290 16,8/18,5 Portugalsko 320 69,9/75,0 Maďarsko 365 30,8/39,7 Rakousko 374 72,5/73,7 Slovensko 565 39,6/48,1 Slovinsko 913 23,6/44,9 Polsko 980 68,2/27,9 Itálie 1390 43,5/39,7

Pramen: The Worldbank - Doing Business 2005 a 2007

Aniž bych chtěl z tohoto srovnání vyvozovat nějaké naprosto obecné závěry, je zřetelné, že postavení České republiky je výjimečné. Délka sporu kolem 300 dní (takový byl stav ve výkazech za rok 2004, nyní je za ČR uváděno 290 dní) přináší výnos kolem 17 procent v roce 2004, nyní kolem 18 procent.

To řadí ve výnosu z konkurzu Českou republiku daleko za mnohé státy, které mají průměrnou délku obchodního sporu podstatně i násobně vyšší – viz extrémní příklad Itálie s průměrnou délkou obchodního sporu 1390 dnů a dva a půl násobnou výnosností konkurzu v porovnání s Českou republikou.

Podobných příkladů je možné nalézt v tabulce více, což z tohoto srovnání dělá více než pouhý kvantitativní statistický výčet. Při aplikaci poznatků na situaci České republiky musíme dojít k závěru, že úroveň konkurzních řízení v české realitě zaostává za standardem obchodních soudních sporů v zemi.

Pravděpodobným důvodem může být nejen chabá kvalita zákona, což je samo o sobě příliš jednoduchá výmluva, přesněji řečeno zcela jistě nepopisuje důkladně situaci. Hledejme

10

problém spíše ve faktu, že i po mnoha letech fungování zákona narážíme neustále na jeho neujasněný výklad, kdy jsou v zásadním rozporu rozhodnutí jednotlivých soudních instancí. Zároveň soustavně měněný obsah Zákona o konkurzu a vyrovnání vedl v minulých letech k tomu, že řada sporů se naprosto zacyklila již jenom v tom, jaká z mnoha podob zákona je pro ně ta správná a nyní v podstatě nemají řešení.

Závěr

Pokud bychom z dosud snesených argumentů měli učinit jasný a srozumitelný závěr, pak se ukazuje, že rozhodujícím kritériem pro kvalitu konkurzního řízení měřeného výnosem konkurzu pro věřitele jsou:

• včasnost uvedení ekonomického subjektu do procesu úpadku tak, aby subjekt do tohoto děje vstoupil v čase, kdy je ještě schopen dát věřitelům dostatečný výnos – ze všech snesených dat vyplývá, že nejvyšší výnosnost konkurzu je tam, kde subjekty mají snadný a jednoduchý vstup do řízení kde je preferován ani ne tak systém (sanační či likvidační), jako spíše rychlost vmanévrování subjektu do samotných mechanismů úpadkového práva.

• obecná rychlost obchodních sporů a schopnost soudů řešit komplex obchodních případů, tedy například i spory o pohledávky (které jsou nedílným doprovodem insolvenčních sporů) a další typové případy, které nutně ovlivňují jak rychlost tak i kvalitu úpadkových řízení.

Insolvenční zákon si nesporně klade za cíl vložit do celého systému úpadkového práva novou dynamiku, když upravuje značně odlišně od aktuální podoby legislativy právě otázky kolem vstupu subjektu do mechanismů úpadkového práva.

Literatura: [1] KOTOUČOVÁ, J. (2002): Zákon o konkurzu a vyrovnání. Praha, nakladatelství

C.H.Beck, 2002. ISBN 80-7179-602-6.

[2] SCHELLEOVÁ, I. (2006): Insolvenční zákon. Praha, Eurounion, s.r.o., 2006. ISBN 80-7317-054-X

11

Současnost a budoucnost sanačního principu v českém bankrotovém právu a v praxi

Luboš Smrčka

ABSTRAKT

Autor analyzuje ustanovení nového zákona o úpadku a způsobech jeho řešení a na základě rozboru dochází k závěrům týkajícím se budoucnosti sanační metody (reorganizace) v českém právu a především v ekonomické praxi. Autor konstatuje, že hospodářské zvyklosti preferují v ČR z různých důvodů princip likvidační (konkurz) a není příliš pravděpodobné, že by v relativně krátké době sanační princip mohl získat nějaký výraznější podíl na řešení celkového počtu úpadkových situaci. Zároveň jsou analýze podrobeny některé konkrétní ustanovení nového zákona a autor upozorňuje na některé nesrovnalosti či nepřesnosti v zákoně, které mohou poznamenat budoucí praxi.

Klíčová slova: Konkurz, reorganizace, vyrovnání, nucené vyrovnání, úpadce, insolvence.

Present and future redevolment principle in czech´s bankuptcy law and

routine

ABSTRACT Author analyses provision of new Act of bankruptcy and method of resolution. On the basis of analysis he takes the view concerning the future redevolment method in Czech law and above all in economic routine. Author claims that economic practices prefer liquidation proceeding principle (bankruptcy) and therefore is not so probable that the redevolment principle can obtain more expresive part in resolution company failures in short time. At the same time some concrete articles of new act are analysed and author draws attention to some discrepancies or inaccuracies of the act which could take a note future routine. Key words: bankruptcy, reorganization, enforced settlement, bankrupt, insolvency

1

Kvantitativní charakteristiky nové ekonomiky####

Jindřich Soukup

Nová ekonomika, znalostní ekonomika

Historicky starší kategorií je znalostní ekonomika. Výrazné rozšíření tohoto pojmu je spojeno s Peterem Druckerem a s jeho knihami The Effective Executive a The Age of Discountinuity1, které poprvé vyšly ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století.

V tradiční neoklasické mikroekonomické teorii je produkt závislý na efektivním využití vzácných výrobních faktorů, přičemž za hlavní vstupy jsou považovány přírodní zdroje, práce a kapitálové statky. Význam zde hraje i způsob, jakým jsou výrobní faktory kombinovány, tj. použitá technologie.

Idea znalostní ekonomiky zdůrazňuje význam znalostí a technologických a informačních předpokladů (tj. know-how) pro rozvoj ekonomiky. Zdůrazňuje, že know-how je zdrojem, který je důležitější než všechny ostatní ekonomické (vzácné) výrobní faktory. Možnost používat v ekonomice určitou úroveň znalostí a dovedností a dále je dynamicky rozvíjet je přitom podmíněna kvalitou vzdělávacího systému v příslušné zemi.

V souvislosti s rozvojem znalostní ekonomiky lze upozornit na tři velice úzce propojené síly, které mění pravidla podnikání v jednotlivých zemích a jejich konkurenceschopnost. K těmto silám patří v první řadě proces globalizace hospodářství. S ním úzce souvisí intenzivní budování a rozvoj mezinárodních sítí firem a neustálé posilování otevřenosti a propojenosti jednotlivých národních hospodářství. V neposlední řadě pak jde o intenzitu ve využívání informací a znalostí v daných procesech.

Znalosti a vzdělání nejsou přitom pouze klíčovým výrobním faktorem. Stejně jako ostatní vstupy lze znalosti a vzdělání exportovat – buď jako službu nebo materializované v nových produktech. V porovnání s ostatními výrobními faktory jsou znalosti a dovednosti charakteristické vysokou efektivitou při vývozu. Znalosti a vzdělání se stávají komoditou, kterou lze exportovat s vysokou přidanou hodnotou.

Pojem nová ekonomika je proti ideji znalostní ekonomiky podstatně mladší. Vznikl na konci devadesátých let minulého století a měl výstižně charakterizovat hlavní rysy aktuálního vývoje hospodářství, zejména USA. Důraz byl kladen na význam probíhajících strukturálních změn, které úzce souvisely s technologickým pokrokem. Technologický rozvoj přitom probíhal a probíhá natolik výrazně, že hospodářství se stává v rozhodující míře závislé na úrovni a rozvoji znalostí.

Strukturální změny založené na rychlých technologických změnách vedou ke stále hlubší integraci národních ekonomik do světového hospodářství (tj. ke globalizaci ekonomik). Strukturální změny se pak promítají na makroekonomické úrovni do stálého a stabilního

# Příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy.“ 1 Peter Drucker: The Age of Discontinuity; Guidelines to Our Changing Society. Harper and Row, New York. ISBN 0-465-08984-4

2

hospodářského růstu, do nízké míry nezaměstnanosti a do schopnosti ekonomik minimalizovat hospodářský cyklus (který je typický zejména krátkodobými výkyvy reálného produktu).

Mezi ekonomy neexistuje shoda ve vymezení nové ekonomiky. V zásadě ji však lze přiřadit čtyři typické rysy. Prvním rysem je vysoká přidaná hodnota, kterou přinášejí zboží a služby, jež úzce souvisejí se znalostmi a vzděláním. V této souvislosti je často zmiňována poznámka Alana Greenspana z roku 1996. Předseda Fed (systému centrálních bank USA) upozornil, že z hlediska fyzického objemu (váhy, hmotnosti) byl produkt USA na konci dvacátého a na konci devatenáctého století stejný. Avšak z pohledu reálného produktu byl na konci dvacátého století stokrát větší. Důvod je zřejmý: změnila se podstata toho, co USA vyrábějí, místo hmotného a objemného zboží roste význam služeb a nehmotných aktiv.

Výrazně se zvýšil prostor pro agilní firmy. Informační technologie poskytly společnostem nástroj k provádění rychlých a účinných změn. Společnosti mohou měnit svou strukturu, úzce spolupracovat se svými dodavateli a odběrateli, rychle vstupovat na trh s novými produkty.

Nová ekonomika – a s ní související rozvoj informačních a komunikačních technologií (ICT) – výrazně omezila problém geografických vzdáleností. V minulosti byly komunity vymezeny a limitovány zeměpisnou polohou. Avšak ICT omezují tento faktor a dovolují, aby se formovaly společenství pouze na základě svých společných zájmů. Např. v minulosti bylo nutné, aby výzkum probíhal v týmech, které byly soustředěny fyzicky na jednom místě. V současnosti vysokorychlostní Internet apod. ICT nástroje dovolují rozlišovat tzv. BIO a IP výzkumníky. BIO pracovníci působí stejně jako dříve společně na jednom pracovišti, jsou zde fyzicky přítomni (řekněme v USA). IP výzkumníci ale fyzicky působí v jiné zemi, řekněme na své domácí české nebo polské univerzitě a komunikace s ostatními členy řešitelského týmu probíhá prostřednictvím ICT. To firmám, které hradí výzkum, výrazně šetří náklady (spojené se stěhováním celých rodin do jiné země, bydlením v USA, plat v jiné zemi než v USA bude asi také nižší apod.). Navíc nedochází k přerušení sociálních vazeb IP pracovníka a jeho rodiny v místě jeho původního působiště.

Konečně čtvrtým rysem nové ekonomiky je výrazné omezení (či dokonce vyloučení) zprostředkovatelů a jejich služeb. Např. není důvod, aby zákazník používal služeb cestovní kanceláře, pokud si může prostřednictvím Internetu objednat sám z domova letenku a hotel v podstatě kdekoliv na světě.

Z rozboru pojmů znalostní ekonomika a nová ekonomika plyne, že obě kategorie v podstatě zkoumají obdobné procesy, které probíhají v rámci světového hospodářství i na úrovni jednotlivých národních ekonomik, avšak z různého úhlu pohledu. Hlavním společným rysem je důraz na pozici vzdělání, znalostí a ICT v globalizované ekonomice. Nicméně určitý rozdíl zde je.

K výrazným technologickým změnám (tzv. pozitivním nabídkovým šokům), které hluboce ovlivňují a mění hospodářství, dochází v relativně dlouhých časových intervalech, přibližně dvakrát až třikrát za století. Devadesátá léta devatenáctého století byla charakterizována rychlým rozvojem zpracovatelského průmyslu. Další výrazný nabídkový šok spadá do čtyřicátých a padesátých let dvacátého století a je spojen s masovou velkovýrobou a s rozvojem nadnárodních společností. Přibližně v polovině devadesátých let dvacátého století se plně projevil další pozitivní nabídkový šok, který trvá dosud a jehož jádrem je rozvoj ICT. Proto můžeme pohlížet na Druckerův pojem znalostní ekonomika jako na souhrnné označení aktuálního výrazného pozitivního nabídkového šoku.

Všechny tři uvedené pozitivní nabídkové šoky vedly následně k poměrně dlouhému období hospodářského růstu. Během růstového období se však postupně efekty pozitivního

3

nabídkového šoku vyčerpávaly. Jak jsme již uvedli, pojem nová ekonomika vznikl ve vazbě na konkrétní vývoj hospodářství USA, tak jak probíhal od devadesátých let minulého století. Zdůrazňují se zde strukturální změny a makroekonomický vývoj hospodářství (zejména USA, kde se efekty znalostní ekonomiky projevily nejdříve). Z tohoto pohledu lze na novou ekonomiku pohlížet jako na určité historické období hospodářství, období hospodářského růstu, kdy se pozitivně projevily efekty znalostní ekonomiky. Jak dlouho bude toto období trvat a kdy se efekty nabídkového šoku vyčerpají a převáží nad nimi jiné hospodářské jevy, není na tomto místě předmětem našeho zkoumání.

Kvantitativní charakteristika nové ekonomiky

Z uvedených charakteristik nové ekonomiky plyne, že jde o mnohotvárný jev a je proto velice obtížné a možná zcela vyloučené nabídnout její jednoduchou a úplnou definici. Stejně tak je velice problematické popsat novou ekonomiku několika málo kvantitativními znaky.

S ohledem na tuto skutečnost výzkumné instituce a statistické služby vytvářejí systémy ukazatelů, které mají novou ekonomiku charakterizovat po kvantitativní stránce. V dalším výkladu si popíšeme a porovnáme dva systémy, které se pokoušejí kvantifikovat vývoj nové ekonomiky.

Prvním z nich je systém amerického Progressive Policy Institute, druhý pak reprezentuje výsledky evropského projektu NESIS (New economy statistical information system), který se uskutečnil v rámci FP5 (The fifth EU framework programme for research and technological development).

Systém hodnocení nové ekonomiky washingtonského Progressive Policy Institute Index nové ekonomiky v členských zemích Unie (The State New Economy Index) byl poprvé publikován v roce 1999 a podruhé v roce 2002. Index z roku 1999 byl podrobně popsán v české literatuře Jílkem (2000).

Index Institutu z roku 2002 pracuje s poněkud odlišnými ukazateli a není proto plně srovnatelný s předcházejícími údaji. Index nové ekonomiky z roku 2002 obsahuje celkem 21 dílčích ukazatelů. Jejich přehled obsahuje tabulka č. 1.

Konečná hodnota souhrnného indexu pro jednotlivé státy USA je odvozena z vážených a normovaných hodnot dílčích ukazatelů. Výpočet konkrétních hodnot dílčích ukazatelů je přitom založen na pořadí všech padesáti členských zemí Unie.

Dílčí ukazatele jsou rozděleny do pěti skupin. Cílem skupin je ukázat hlavní charakteristiky nové ekonomiky.

Po většinu dvacátého století byla výroba založena na jednoduchých a opakovaných činnostech, které vyžadovaly manuální zručnost a v některých případech byly tyto činnosti také fyzicky náročné. Ve znalostní ekonomice roste význam tvůrčí práce, která ovšem vyžaduje kvalitní vzdělání a tvůrčí přístup. Proto první skupina ukazatelů Indexu označená jako „Práce vyžadující znalosti“ měří právě vzdělanostní potenciál pracovníků v jednotlivých členských státech Unie.

Ekonomika (přinejmenším velkých zemí) tak, jak se rozvinula ve čtyřicátých letech minulého století, byla založena na činnosti firem na národních trzích. Úspěšné firmy působily na národním trhu, méně úspěšné firmy na místním nebo regionálním trhu. V nové ekonomice úspěšné společnosti ale působí zejména na světovém trhu. Z těchto důvodů druhá skupina

4

ukazatelů charakterizuje míru zapojení firem z jednotlivých členských států Unie do světové ekonomiky.

Typickým představitelem „původního“ hospodářství byly velké korporace, které čelily omezené konkurenci na stabilním národním trhu. Nová ekonomika je však vysoce dynamická a konkurenční. Schopnost dynamického rozvoje a schopnost firem obstát v konkurenci je podle Institutu klíčovým faktorem výkonnosti hospodářství jednotlivých členských států Unie. Dynamiku a konkurenci měří třetí skupina indikátorů.

Revoluce v ICT fakticky začala v polovině devadesátých let a trvá dosud. Do počátku devadesátých let dvacátého století prakticky všechny ekonomické transakce vyžadovaly přemístit fyzicky zboží a vše evidovat v papírové (tištěné) podobě. Jednání musela probíhat buď osobně nebo telefonicky (pevnými linkami). V rozvíjející se nové (digitální) ekonomice významná část transakcí probíhá v elektronické podobě. ICT fakticky pronikly do všech sektorů hospodářství. ICT technologie ovlivňují v nové ekonomice produktivitu práce stejným způsobem, jako ji ovlivňovaly v prvních dvou třetinách minulého století technologie využívající elektřinu. Stupeň digitalizace ekonomik jednotlivých členských států USA měří čtvrtá skupina ukazatelů.

Tab. 1 Ukazatele nové ekonomiky podle PIP

Kategorie ukazatelů Ukazatel

IT pracovní místa v odvětvích mimo IT, jako podíl na celkovém počtu pracovních míst Podíl manažerů, odborníků a techniků na celkové pracovní síle Vzdělanostní potenciál pracovní síly

Práce vyžadující znalosti (knowledge jobs)

Vzdělanostní potenciál pracovní síly ve zpracovatelského průmyslu Exportní orientace zpracovatelského průmyslu Globalizace Přímé zahraniční investice Počet pracovních míst v rychle rostoucích firmách (tzv. gazelách) Míra ekonomické „máselnice“ (tj. kombinace počtu nově vzniklých firem a počtu úpadků)

Ekonomická dynamika

Hodnota nově upisovaného kapitálu Podíl obyvatelstva s přístupem na Internet Počet komerčních domén (s příponou „.com“) na Internetu Využití Internetu ve školách Digitalizace veřejné správy Procento farmářů s přístupem na Internet Procento podniků ve zpracovatelském průmyslu s přístupem na Internet

Digitální ekonomika

Širokopásmový přenos informací Počet high-tech pracovních míst Podíl vědců a inženýrů na pracovní síle Počet uplatněných patentů Objem podnikových investic do výzkumu a vývoje

Kapacita technologických inovací

Kapitálová zakladatelská aktivita (venture capital) Zdroj: The 2002 State New Economy Index. Progressive Policy Institute, June 2002,

http://www.neweconomyindex.org/

5

V minulosti byla velká část hospodářského růstu založena na zvyšování objemu kapitálu, práce a přírodních zdrojů. V nové ekonomice je naproti tomu hospodářský růst založen na znalostech a inovacích. Motorem růstu jsou pak zejména technologické inovace. Nejde přitom pouze o rozvoj znalostí a inovací, ale také o jejich rychlé a rozsáhlé osvojení. Technologické inovace sleduje pátá skupina ukazatelů.

6

Tab. 2 Ukazatele nové ekonomiky podle Eurostatu

Modul Vybrané klíčové ukazatele GDP na jednoho obyvatele (měřeno kupní silou) Přidaná hodnota v odvětví služeb Přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu, v ICT sektoru Přidaná hodnota v high tech odvětvích Produktivita práce na jednoho zaměstnance Podíl obratu zahraničního obchodu v GDP Vývoz ICT zboží Část zpracovatelského průmyslu kontrolovaná ze zahraničí

A. ICT a globalizace

Část služeb kontrolovaná ze zahraničí Objem podnikových investic do výzkumu a vývoje Počet uplatněných patentů Počet uplatněných patentů v oblasti ICT Podíl inovativních firem ve zpracovatelském průmyslu a ve službách Podniky, které změnily svou strukturu

B. Inovace

Obrat s komoditami, které jsou z hlediska trhu nové Výdaje na ICT Vliv inovací na tržní podíl Počet web hostingu Náklady na použití Internetu E-commerce (obrat firem plynoucí z obchodu na Internetu) Počet nově vytvořených firem

C. Charakteristika a výkonnost

Investice do venture capital Viz ukazatele z bloku A, a dále: Míra hospodářské aktivity obyvatelstva Rovnováha veřejných financí Energetická náročnost ekonomiky Emise skleníkových plynů Nerovnost v rozdělování důchodů

D. Makroekonomický rámec

Míra dlouhodobé nezaměstnanosti Podíl pracovníků ve vědě a výzkumu na celkové pracovní síle ve firmách Objem kooperací při inovacích Užití Internetu ve firmách

Ea. Kapacity a strategie: firmy

Širokopásmový přenos informací Použití Internetu v domácnostech Použití Internetu jednotlivci

Eb, Kapacity a strategie: domácnosti

Použití širokopásmového přenosu informací domácnostmi Lidské zdroje ve vědě a rozvoji technologií Podíl obyvatelstva s vyšším středním vzděláním Pracovníci ve vědě a výzkumu, ve veřejném sektoru Počet mobilních telefonů na 1 obyvatele Podíl absolventů PhD studia

Fa. Veřejný sektor

Podíl doktorandů v přírodních a technických vědáchí Fb. Veřejná správa Veřejná podpora inovací realizovaných v soukromých společnostech Podíl veřejných výdajů na hrubých domácích výdajích do vědy a

výzkumu Služby veřejné správy „on-line“ Zdroj: The EU-15´s New Economy – A statistical portrait. Eurostat, Working Papers and Studies, 2005 edition.

ISSN 1725-0838

7

Struktura ukazatelů, které byly použity pro hodnocení nové ekonomiky v rámci projektu NESIS (New economy statistical information system), je složitější než americký Index. NESIS pracuje s 50 klíčovými a s řadou pomocných ukazatelů. Tyto ukazatele jsou seskupeny do 6 modulů (avšak dva moduly se přitom sestávají ze dvou částí). Moduly jsou pak sdruženy tak, aby odpovídaly čtyřem pilířům projektu NESIS. Tabulka číslo 2 udává přehled o klíčových ukazatelích a o jejich seskupení do modulů.

Vytvořený systém pak byl použit pro hodnocení nové ekonomiky v 15 zemích, které byly členy Evropské unie před 1. 5. 2004. Výsledek byl publikován v pracovním materiálu Evropské komise The EU-15´s New Economy – A Statistical Portrait (2005).

První pilíř projektu NESIS „Makroekonomická stabilita a udržitelnost“ zahrnuje moduly A. „ICT a globalizace“ a D „Makroekonomický rámec“. Argumentace ve prospěch ukazatelů zařazených do modulu A je více méně shodná jako v případě skupin ukazatelů amerického Indexu „Globalizace“ a „Digitální ekonomika“ a není je nutno zde opakovat. Modul D ovšem evropský pohled rozšiřuje, protože odráží v americkém systému neuvažované makroekonomické souvislosti rozvoje ICT. K nim patří problém stability hospodářství (minimalizace výkyvů v rámci hospodářského cyklu), otázka udržitelnosti rozvoje (tj. vliv ekonomických aktivit na životní prostředí) a sociálního začlenění (např. v podobě dlouhodobé nezaměstnanosti).

Součástí druhého pilíře „Produktivita a konkurence“ jsou moduly B „Inovace“ a C „Charakteristika a výkonnost“. Jak plyne z uvedených tabulek číslo 1 a 2, problém inovací pokrývají oba systémy samostatnou skupinou ukazatelů. Ukazatele evropského modulu „Charakteristika a výkonnost“ jsou pak zejména součástí americké skupiny „Ekonomická dynamika“ a částečně skupiny „Digitální ekonomika.“ Opět tudíž není třeba uvádět argumentaci ve prospěch těchto ukazatelů, neboť jde o obdobný přístup v obou systémech.

Třetí pilíř projektu NESIS „Investice do lidí“ (Human investment) obsahuje moduly E „Kapacity a strategie: firmy a domácnosti“ a F „Veřejný sektor a veřejná správa“. Opět lze nalézt analogie s americkým pohledem na novou ekonomiku, konkrétně se skupinami ukazatelů „Práce vyžadující znalosti“ a „Digitální ekonomika.“

A konečně součástí čtvrtého pilíře „Sociální koheze“ je opět modul D „Makroekonomický rámec“ a také znovu druhá část modulu E „Kapacity a strategie: domácnosti.“

Pokud porovnáme oba systémy, lze konstatovat, že z mikroekonomického (podnikového) pohledu jsou v zásadě velice podobné. Hlavní rozdíl spočívá v pohledu na veřejný sektor. Evropský systém přikládá vlivu státu na rozvoj nové ekonomiky větší váhu než přístup americký.

Shrnutí

Na znalostní ekonomiku lze pohlížet jako na souhrnné označení aktuálního výrazného pozitivního nabídkového šoku, jehož jádrem je prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií.

Na novou ekonomiku lze pak hledět jako na určité a poměrně dlouhé historické období hospodářského růstu, kdy se pozitivně projevily efekty znalostní ekonomiky. Jak dlouho bude toto období trvat, je zatím nejisté.

Výzkumné instituce a statistické služby vytvářejí systémy ukazatelů, které mají novou ekonomiku charakterizovat po kvantitativní stránce.

8

Americký Index nové ekonomiky v členských zemích Unie zdůrazňuje pět měřitelných rysů nové ekonomiky:

• Podíl práce, která vyžaduje znalosti (knowledge jobs), na celkové pracovní síle

• Míru zapojení ekonomiky do světového hospodářství

• Míru ekonomické dynamiky

• Stupeň digitalizace ekonomiky

• Kapacitu technologických inovací

Evropský projekt NESIS (New economy statistical information system) sleduje šest modulů (skupin) ukazatelů, které charakterizují rysy nové ekonomiky:

• ICT a globalizace

• Inovace

• Charakteristika a výkonnost

• Makroekonomický rámec

• Kapacity a strategie: firmy a domácnosti

• Veřejný sektor veřejná správa

Americký systém byl aplikován na 50 členských zemí USA. Evropský projekt NESIS byl použit pro hodnocení nové ekonomiky v 15 zemích, které byly před 1. květnem 2004 členy Evropské unie.

Z mikroekonomického (podnikového) pohledu jsou oba systémy v zásadě analogické. Hlavní rozdíl spočívá v pohledu na veřejný sektor. Evropský systém přikládá vlivu státu na rozvoj nové ekonomiky větší váhu než přístup americký.

Literatura:

[1] Jílek, J.(2000): Návrhy ukazatelů nové (digitální) ekonomiky. Statistika 2000, č. 5, s. 197 - 216

[2] NESIS project website: <http://nesis.jrc.it>

[3] SINE – Statistical Indicators for the New Economy. Eurostat, 2000

[4] The 1999 State New Economy Index. Progressive Policy Institute, July 1999, <http://www.neweconomyindex.org/>

[5] The 2002 State New Economy Index. Progressive Policy Institute, June 2002, <http://www.neweconomyindex.org/>

[6] The EU-15´s New Economy – A statistical portrait. Eurostat, Working Papers and Studies, 2005 edition. ISSN 1725-0838

[7] www.czso.cz

[8] www.mfcr.cz

[9] www.vsem.cz

9

Kvantitativní charakteristiky nové ekonomiky

Jindřich Soukup

ABSTRAKT

Na znalostní ekonomiku lze pohlížet jako na souhrnné označení aktuálního výrazného pozitivního nabídkového šoku, jehož jádrem je prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií. Na novou ekonomiku lze pak hledět jako na určité a poměrně dlouhé historické období hospodářského růstu, kdy se pozitivně projevily efekty znalostní ekonomiky. Jak dlouho bude toto období trvat, je zatím nejisté.

Výzkumné instituce a statistické služby vytvářejí systémy ukazatelů, které mají novou ekonomiku charakterizovat po kvantitativní stránce. Z mikroekonomického (podnikového) pohledu jsou evropský a americký přístup k nové ekonomice v zásadě analogické. Hlavní rozdíl spočívá v pohledu na veřejný sektor. Evropský systém přikládá vlivu státu na rozvoj nové ekonomiky větší váhu než přístup americký.

Klíčová slova: nová ekonomika, znalostní ekonomika.

Quantitative Characteristics of the New Economy

ABSTRACT

The knowledge economy can be regarded as a general characteristic of the current and important positive supply side shock. The core of it is a fast development of the ICT. The new economy can be regarded as a concrete and a relatively persistent period of economic growth. The main reasons of this growth are positive effects of the knowledge economy. So far the persistence of the period is uncertain.

The research and statistical institutions have created the system of quantitative characteristics for the new economy. From the microeconomics (firms) point of view, European and American approach to the new economy is in principle analogical. Main difference is in the assessment of the public sector. European system evaluates the role of the public sector for the development of the new economy more important role than the American approach.

Key Words: new economy, knowledge economy.

1

Kvantitativní a kvalitativní výzkumy organizací ####

Alois Surynek∗

Kvantitativní výzkumy organizačního chování jsou dlouhodobě využívány a je možné je považovat za tradiční. Jejich heuristický význam není ale velký. Vyplývá to z nutnosti poměrně velkého zjednodušení v modelu, který je použit pro popis reality. Proto se v současné době prosazují více výzkumy kvalitativní, a to i ve výzkumu organizací a organizačního chování. Jsou zde ale málo časté, protože je jistá nedůvěra v jeho výsledky, zřejmě z důvodu malé obeznámenosti s jeho principy. Přitom princip manažerské techniky Balanced Scorecard nebo SWOT analýza (které je možné charakterizovat jako kvalifikované odhady s důrazem na hodnocení pro organizace významných skutečností) se blíží některým postupům kvalitativních výzkumů.

Kvalitativní a kvantitativní

Výzkum kvantitativní lze realizovat tehdy, jedná-li se o jevy relativně jednoduché a do určité míry poznané. Jednoduché v tom smyslu, že nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zajištění hromadných dat. (Pro kvantitativní výzkum je ideálním předmětem např. pracovní výkon na úrovni fyzické práce a podmínky které jej ovlivňují. Tento výkon je dobře definovatelný, smyslově vnímatelný a měřitelný. Jestliže bychom se zabývali výkonem tvůrčí duševní práce, nástroje kvantitativního výzkumu selhávají, protože je obtížně definovatelný, smyslově nezachytitelný a neměřitelný v objektivních kritériích.) Jsou to jevy zpravidla dostatečně přesně popsané jak v dynamice tak ve struktuře. Je možné tedy odhadnout jak je definovaný jev stabilní, jakou platnost mají výroky o něm vyslovené. V kvantitativním výzkumu se nezjišťuje, zda sociální nebo sociálně psychický jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí nebo jej podmiňují a jakými proměnami prochází. To vše už je obsaženo v teoretickém popisu. Kvantitativní výzkum stanovuje spíše úroveň (hodnoty nebo veličiny) charakteristik výskytu, frekvence nebo intenzity.

V kvantitativních výzkumech se popis sledovaných jevů se provádí pomocí souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců). Základním úkolem kvantitativního výzkumu je měření ve výše uvedených chrakteristikách a sledování jejich souvislostí. (Někdy se kvantitativní výzkum charakterizuje jako statistické testování hypotéz, s tím, že hypotézy obsahují souvislosti mezi stanovenými znaky.)

Měření kvalitativně velmi odlišných skutečností a jejich poměřování mezi sebou je možné jen tehdy, jsou-li kvality převedeny na zcela homogenní třídu jevů. Touto homogenní třídou jevů je kvantum (množství) vyjádřitelné číslem. Odtud kvantifikace jako postup převodu nejrůznějších kvalit na kvalitu jednu a následně kvantitativní výzkum. Číselné vyjádření

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného záměru Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy, evid. č. MSM 6138439905 ∗ PhDr. Alois Surynek - odborný asistent; Vysoká škola ekonomická v Praze, Podnikohospodářská fakulta, katedra psychologie a sociologie řízení.

2

sociálních a sociálně psychických jevů a hromadný charakter předmětu výzkumu umožňuje využití matematického a statistického aparátu Proto lze kvantitativní výzkum stručně a jednoduše opsat jako výzkum, který využívá statistických postupů.

Výzkum kvalitativní je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (nikoli ve smyslu podřízené části). Totiž sledovaná problematika má dvě vzájemně se doplňující části, tj. obsah a jeho jednotlivé kvantifikovatelné dimenze. Úkolem kvalitativního výzkumu je odhalovat jaký je obsah, jaké jsou další dosud neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, a to především:

• existenci těchto jevů a jejich strukturu,

• jejich vlastnosti a funkce,

• faktory, které sociální a sociálně psychické jevy ovlivňují nebo s nimi jinak souvisejí.

Zatímco kvantitativní výzkum se zabývá stabilizovanými jevy a jejich vzájemnými odhadnutelnými poměry, kvalitativní výzkum zachycuje jevy jako dynamické a zejména jejich podmínění. Orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů, více odhaluje reálné souvislostmi mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno, v jejich úplnosti. Cílem kvalitativního výzkumu není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vytváření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku sociálního a sociálně psychického jevu.

Kvalitativní a kvantitativní výzkumy je možné také v principu charakterizovat jako postupy interpretativní nebo objektivistické, tak jak je zná současná sociologie. Jedná se o rozdíl v pojetí zkoumané reality a v důsledku toho i o rozdíl v tom, co je nebo co má být získávaným poznatkem.

Interpretativní postupy (nebo také specifická sociologická koncepce) vychází z několika předpokladů. Je to především předpoklad existence každodenního života ve kterém se pohybují aktéři sociálních dějů. Dalším je předpoklad, že nejsou zde nějaké nadindividuální objektivní vlivy, protože veškeré vlivy přírodního a sociálního prostředí jsou filtrovány v poznávacích, hodnotících a rozhodovacích procesech jedinců. Každý jedinec si skutečnost interpretuje („přeříkává“), jí přiřazuje nějaký význam, smysl (účel) a jedná podle těchto svých interpretací. Důležité pro člověka nejsou věci jaké jsou, ale jak je posuzuje. Dalším předpokladem je, že sociální jednání člověka je důsledkem složitých myšlenkových procesů které mění vnější vlivy a přetváří je do různých propojených soustav motivací. Interpretativní postupy proto usilují o soustavné hledání smyslu, který jedinci skutečnostem přiřazují. Protože se jedná o velmi dynamický proces, není nikdy poznávání ukončeno, nemá definitivní platnost. Výsledky poznání musí neustále sledovat proměnu v interpretacích. V prostředí organizací to znamená, že tytéž podmínky (právní, politické, ekonomické, technologické, kulturní, personální atd.) pro fungování organizací mohou přinášet různé výkony v závislosti na tom, jak se těchto podmínek lidé v organizaci zhostí a jak budou utvářet své následné jednání. Pro někoho můžou být určité podmínky výzvou a pro jiné nepřekonatelnou bariérou. Není proto důležité jaké tyto podmínky objektivně jsou, ale čím jsou tyto podmínky pro konkrétní jedince v organizaci. (Zde je na místě ihned odmítnout představu o řízených interpretacích zaměstnanců s využitím manipulace. Interpretace jsou složité procesy v naučených zažitých způsobech každého člověka, které je možné zvnějšku ovlivňovat, ale ne řídit.)

Objektivistické postupy jsou v sociologii spojeny s tradicí durkheimovské sociologie nebo dále se sociologií pozitivní. Nebo jsou též spojeny s behaviorální psychologií, ve které je

3

princip objektivních stimulů lidského jednání pregnantně vyjádřen. Na rozdíl od interpretativního postupu, ve kterém jsou jednotlivé části zkoumaného problému sledovány ve vzájemných interakcích, v celku, je objektivistický postup založen na „objektivním“ nezávislém charakteru a postavení každé části zkoumaného problému. Každý jednotlivý faktor je identifikovatelný a je identifikovatelný jeho vliv (a je jedno, jestli je užit kauzální nebo stochastický model vztahů). Objektivistické přístupy dovolují analýzu zkoumaného problému na jednotlivé složky a jejich následné ověřování případně ověřování vztahů mezi nimi.

Zatím co interpretativní postup znamená v analýze odhalování dalších a dalších vlastností zkoumaného jevu a znamená soustavné rozvíjení poznání v této analýze, je objektivistický postup založen na teoretické analýze, sestavení hypotetického modelu zkoumaného jevu, nalezení ukazatelů, prostřednictvím kterých bude jev zobrazen a na základě empirického šetření popsán a interpretován. Poznání se v tomto případě odehrává v rámci určeného hypotetického modelu.

Užití kvalitativních výzkumů

Co se týče publikací o výzkumech, ve kterých byly použity kvalitativní metody (pojem interpretativní se neobjevuje ve výzkumech ekonomického a organizačního chování), tak se početně příliš neliší od publikací o výzkumech, ve kterých se užilo kvantitativních metod. (Program a databáze ProQuest 5000 zprostředkovává při zadání „qualitative method AND organizational behavior“ od roku 2001 do června 2007 článků v počtu 24 a při zadání „quantitative method AND organizational behavior“ článků v počtu 31.) Tématicky jsou články zaměřené různě, není jeden specifický směr uplatnění kvalitativního výzkumu nebo kvalitativních metod.

Například Cong Liu, Paul E. Spector a Lin Shi (2007) se zabývali problémem projevů a zvládání stresu v odlišných kulturách americké (USA) a čínské. Pro získání empirických dat použili kvantitativních i kvalitativních metod. V kvantitativním výzkumu zaznamenali, že existují v těchto kulturách odlišné reakce na stresory, ale dále je nebylo možné kvantitativními metodami identifikovat. Proto použili kvalitativního šetření a v něm zjistili, že Američané pod vlivem stresových faktorů zaznamenávají více problémů s kontrolou jednání, mají více přímých interpersonálních konfliktů, nedostatky v týmové koordinaci, jsou více zlostní, jsou frustrováni, trpí pocitem porážky. Mají také častěji žaludeční potíže než Číňané. Ti naopak zaznamenávají více problémů s pracovním hodnocením, mají více pracovních chyb a nepřímých konfliktů. Vidí nedostatky v zaměstnaneckých podmínkách, pociťují nedostatek tréninku, trpí pocitem úzkosti a bezradnosti. Mají více problémů se spánkem a návaly horkosti.

I když se podobné výzkumy dělají při výlučném uplatnění kvantitativních metod, jedná se o výzkumy práce a pracovních podmínek a jejich důsledků pro zdraví zaměstnanců, jen kvalitativní šetření poskytne informace o zdravotních důsledcích na úrovni lékařské a psychologické diagnózy.

Jiným příkladem uplatnění kvalitativních metod je zkoumání tvořivosti na vysoké intelektuální úrovni zaměstnanců projekčních kanceláří publikovaných Wasanem Teerajetgulem a Chotchaiem Charoenngamem (2006). Dokládají vliv intrinsické motivace a osobní kompetence na tvořivost a význam technické podpory prostřednictvím informačních technologií. Dalo by se rovněž říci, že se zde potvrdila tvořivost jako velmi individuální záležitost, protože význam sociálních faktorů byl menší. Proces tvořivosti tím, že je velmi

4

individuální, osobnostní záležitostí nelze dobře popsat prostřednictvím všeobecných „objektivních“ faktorů, tak jak se objevují v kvantitativním výzkumu. Tvořivost může být poznána spíše při použití kvalitativních metod.

Posledním příkladem použití kvalitativních metod je výzkum spokojenosti pracovníků. Pracovní spokojenost je měřena množstvím standardních technik s použitím dotazování. Mohlo by se říci, že je spokojenost pracovníků jedním z nejčastějších témat empirických šetření. Jedná se zpravidla o šetření kvantitativní, jak plyne z uvedeného. Je ovšem známo, že spokojenost, která je navíc pouze verbálně vyjadřována, je dynamická záležitost podmíněná řadou faktorů. Pokud není v této dynamice zachycena, může být výsledek i velmi účelový (respondenti chtějí věci prezentovat určitým způsobem) nebo s krátkou dobou platnosti. O dynamický model se pokusili André Büssing, Thomas Bissels, Vera Fuchs a Klaus M. Perrar (1999). V něm stanovují šest modelů spokojenosti, a to progresivní, stabilizovaná, rezignovaná, konstruktivní, fixovaná a rezignovaná nespokojenost. Tyto modely se uplatňují potom v závislosti na aktuální pracovní situaci a osobních aspiracích. Tento přístup dává přesnější popis spokojenosti a jsou zřetelnější významy se spokojeností spojené.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že kvalitativní metody znamenají postup do hloubky problému a popis detailnější a v užších souvislostech. Naopak, není zde zřetelně vyjádřen postup ke smyslu věcí, jak jej vidí samotné zúčastněné osoby. I když jsou významy a smysl přítomné, není na ně soustředěna pozornost a účelem výzkumů je poznatky zobecňovat a dávat jim objektivnější charakter. (Výsledky nejsou v žádném případě spojovány jen se zkoumanými osobami s tím, že v širších souborech by výsledky nebyly platné.)

Užití kvalitativních metod, kromě uvedené hlubší analýzy, je doplnění kvantitativních šetření, jak je zřejmé z uvedeného i dalších příkladů. Užití kvalitativních postupů by bylo vhodné ještě při zpracování případových studií. Případové studie jsou v českém prostředí na rozdíl od především americké sociologie a psychologie opomíjenou metodou. Neznám případ případové studie, která by mnohostranně a účinných vazbách popisovala jednotlivé organizace, profese (např. z hlediska tvořivosti apod.). Proto bych téma kvalitativního výzkumu v ČR viděl ve spojení s případovými studiemi.

Závěr

Kvalitativní výzkumy nebo kvalitativní metody ve výzkumech se ve zkoumání organizací používají pro detailní a všestranný popis jevů a problémů, které v organizacích jsou a které mají být řešeny. Interpretativní sociologie přináší specifický pohled na realitu a její poznávání. Pro poznání sociálních jevů je nutné poznat interpretace, to je způsob vidění a hodnocení světa aktéry sociálních dějů. Jednání je potom reakcí na tyto interpretace. Sledování interpretací je v kvalitativních výzkumech obsaženo, ale ve výzkumech organizačního chování to není upřednostňováno. Rozšíření kvalitativního výzkumu a interpretativních metod ve zkoumání organizací by mělo přijít s rozšířením v České republice opomíjených případových studií.

Literatura [1] Büssing, A. - Bissels, T.; Fuchs, V. - Perrar, K.M. A Dynamic Model of Work

Satisfaction: Qualitative Approaches. Human Relations. 1999, roč. 52, č. 8, s. 999.

5

[2] Cong, L. - Spector, P.E. - Lin Shi: Cross national job stress: a quantitative and qualitative study. Journal of Organizational Behavior. Chichester: 2007, roč. 28, č. 2, s. 209.

[3] Hendl, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha, Portál, 2005.

[4] Morgan, G. - Smircich, L.: The Case for Qualitative Research. The Academy of Management. The Academy of Management Review. 1980. 5, 000004; ABI/INFORM Global, s. 491.

[5] Teerajetgul, W. - Charoenngamem, Ch.: Factors inducing knowledge creation: empirical evidence from Thai construction projects. Engineering, Construction and Architectural Management. Bradford: 2006, roč. 13, č. 6, s. 584.

6

Kvantitativní a kvalitativní výzkumy organizací

Alois Surynek

ABSTRAKT

Kvalitativní a kvantitativní výzkumy je možné v principu charakterizovat jako postupy interpretativní nebo objektivistické, tak jak je zná současná sociologie. Kvalitativní a interpretativní metody se soustřeďují na celistvost, vzájemnou podmíněnost a dynamiku zkoumaných jevů. Kvantitativní a objektivistické metody jsou založeny na teoretické analýze jevu, na relativní nezávislosti jednotlivých částí a měření částí. Jedná se o rozdíl v pojetí zkoumané reality a v důsledku toho i o rozdíl v tom, co je nebo co má být získávaným poznatkem. V příspěvku jsou uvedeny příklady použití kvalitativních a kvantitativních výzkumů a zdůvodněna potřeba případových studií.

Klí čová slova: Organizační chování; Kvalitativní metody; Kvantitativní metody; Interpretativní sociologie.

Qualitative and Quantitative Research of Organization

ABSTRACT

The qualitative and quantitative research are interpretative or objective methods just as they were defined in a contemporary sociology. The qualitative and interpretative methods are focusing on entirety, contexture of phenomenons and their dynamics. The quantitative and objektive methods are based on theoretical analysis, relative independence of analysed part and measurement of different part. The diference is in a conception of reality and in image of research results. Examples of qualitative research are presented. Exigency of case study was spoken.

Key words: Organizational behavior; Qualitative methods; Quantitative methods; Interpretative sociology.

7

RECENZE

Autor se ve svém příspěvku věnuje metodologii empirických výzkumů, které se provádějí v organizacích na různá témata organizačního chování. Vychází přitom z přehledu různých výzkumů, které byly publikovány v manažerských časopisech a tyto výzkumy charakterizuje podle jejich obsahu a dosahu. Potom autor přechází k metodologii kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Běžné pojetí těchto výzkumů se pokouší rozšířit v pojetí interpretativních a objektivistických metod (termíny použité autorem). Příspěvek ústí do výzvy realizovat poučené výzkumy a více se orientovat na případové studie, které vyhovují interpretativním metodám. Posuzovaná práce má spíše teoreticko metodologický charakter, ale vzhledem k významu, který se výzkumům přikládá nebo bude přikládat, je takovýto příspěvek přínosem.

Příspěvek doporučuji k zařazení do programu konference a jeho publikování ve sborníku.

doc. Ing. Otakar Němec, CSc.

1

Měřítka výkonnosti uplatňovaná ve mzdových a pobídkových systémech tuzemských podniků

Ladislav Šiška*

Specifický výzkum na Katedře podnikového hospodářství ESF MU se v letošním roce zaměřuje mimo jiné na zkoumání otázky, jaký je stav systémů měření výkonnosti, které využívají podniky se sídlem v ČR, a jak kvalitně tyto systémy podporují manažery při řízení výkonnosti. S tím souvisí i otázka, jaké informace jsou významné pro motivaci a odměňování zaměstnanců podniku. Předpokládáme totiž, že dobře postavený systém měření podnikové výkonnosti by měl být schopen identifikovat příspěvky jednotlivých pracovníků (příp. jejich týmů) k celkové výkonnosti podniku a tuto informaci zohlednit při jejich odměňování a motivaci jejich chování. Významnou roli by v té souvislosti měla hrát nefinanční měřítka, jak prokázaly výzkumy zmiňované Ittnerem a Larckerem (1998), Gleichem (2002), nebo Schwertnerovou (2005).

Následující text prezentuje výsledky našeho empirického šetření v tuzemských podnicích. Jeho cílem bylo určit, které hlavní skupiny informací ze systémů měření výkonnosti podniky využívají pro hodnocení výkonnosti svých pracovníků a jejich stimulaci.

Metodologie výzkumu

Specifičnost každého odvětví, každého podniku a v případě větších podniků i každé jejich divize, či závodu brání nalezení vždy platné zobecnitelné odpovědi. Na druhou stranu odpovědi na všeobecnou otázku pouze naznačí hlavní principy, na kterých má daný podnik vystavěn svůj systém měření výkonnosti, ale kromě této povšechné charakteristiky již konkrétnější informaci neposkytnou. Z těchto důvodů výzkum měření výkonnosti kombinuje v první etapě širokoplošné dotazníkové šetření s druhou etapou diskusních seminářů. V tomto textu bude představena pouze první etapa.

Použité metody

Hlavní metodou první etapy výzkumu řízení výkonnosti se stalo dotazování prostřednictvím dotazníku. Ten vyplňovali respondenti z oslovených podniků na www-stránce, odkud se data přenášela do databáze odpovědí. Dotazování proběhlo ve dnech 16. dubna až 24. května 2007. Ze souboru 8 070 oslovených podniků zodpovědělo internetový dotazník 291 respondentů, což odpovídá návratnosti 3,6%.

Základní soubor

Cílovou skupinu oslovených podniků tvořily podniky se sídlem v ČR, s předmětem činnosti v odvětvích C-K podle OKEČ a s počtem zaměstnanců přesahujícím 20 osob, protože

* Ing. Ladislav Šiška, Ph.D., Katedra podnikového hospodářství Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy

univerzity.

2

menší organizace podle našeho předpokladu nevyžadují příliš sofistikované systémy řízení. Z vyčerpávajícího šetření ČSÚ (2006) vyplývá, že k poslednímu dni roku 2005 působilo v České republice 22 777 takových subjektů.

Osloveným podnikům bylo doporučeno, aby na dotazník primárně odpovídali pracovníci z vyššího managementu, jejichž pracovní náplň tvoří oblast financí a ekonomiky podniku. Toto doporučení se zakládalo na průřezovém charakteru ekonomických informací, které se dotýkají všech oblastí podnikového procesu, a proto bylo možno předpokládat, že pracovníci zabývající se zpracováním finančních informací budou mít základní přehled o všech součástech podnikového systému měření výkonnosti, byť jej přirozeně nebudou znát do poslední podrobnosti.

Charakteristiky souboru podniků, které se zúčastnily šetření

Odvětvová struktura vzorku 291 podniků respondentů je patrná ze sloupcového grafu v obr. 1.

Obr. 1: Odvětvová struktura vzorku podniků respondentů

0,0%

2,0%

4,0%

6,0%

8,0%

10,0%

12,0%

14,0%

16,0%

18,0%

20,0%

C DA DB,DC

DD DE DF,DG

DH DI DJ DK DL DM DN E F G H I J K

Základní soubor 250 a v íce

Základní soubor 20-250

Soubor respondentů s 250 a v íce zaměstnanci

Soubor respondentů s 20-250 zaměstnanci

C Těžba nerostných surovin DA Výroba potravinářských výrobků a nápojů,tabákových výrobků DB,DC Výroba textilií, oděvních výrobků; usní a výrobků z usní DD Zpracování dřeva, výroba dřevařských výrobků kromě nábytku DE Výroba vlákniny, papíru a výrobků z papíru; vydavatelství a tisk DF,DG Výroba koksu; chemických látek, léčiv a chemických vláken DH Výroba pryžových a plastových výrobků DI Výroba ostatních nekovových minerálních výrobků DJ Výroba základních kovů, hutních a kovodělných výrobků

DK Výroba a opravy strojů a zařízení jinde neuvedených DL Výroba elektrických a optických přístrojů a zařízení DM Výroba dopravních prostředků a zařízení DN Zpracovatelský průmysl jinde neuvedený E Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody F Stavebnictví G Obchod; opravy motorových vozidel a výrobků pro osobní potřebu a převážně pro domácnost H Ubytování a stravování I Doprava, skladování a spoje J Finanční zprostředkování K Činnosti v oblasti nemovitostí a pronájmu; podnikatelské činnosti

Zdroj: Data z databáze CreditInfo společnosti Albertina Data. Statistická ročenka České republiky 2006, Organizační struktura národního hospodářství podle velikosti subjektů a převažující činnosti (stav k 31. 12.).

Vlastní výpočty a zobrazení.

3

Na pozadí obrázku je plošným grafem znázorněn podíl počtu podniků z jednotlivých odvětví na celkovém základním souboru 22 777 subjektů, působících v ČR. Mezi podniky respondentů chyběly zejména odpovědi z odvětví ubytování a stravování (H), obchodu (G), služeb v oblasti pronájmu a ostatních služeb převážně pro podniky (K), stavebnictví (F) a dřevozpracujícího průmyslu (DD). Naopak nadprůměrný zájem byl o dotazníky v sektoru dopravy a spojů (I) a v odvětvích zpracovatelského průmyslu, která vyrábí základní kovy (DJ), koks a chemikálie (DF, DG), elektrická zařízení (DL) a dopravní zařízení (DM).

Ve vzorku respondentů mají velké podniky větší zastoupení (27,1% z celkového počtu subjektů) než v základním souboru (6,8% počtu subjektů). Zřetelné je to i z červených polí v obr. 1.

Z pohledu právní formy mezi podniky respondentů tvořilo 38% akciových společností, převažovaly společnosti s ručením omezeným (k nim byla přiřazeny i ostatní formy obchodních společností) s podílem 56%. Zbytek připadal na družstva a státní podniky.

Teritoriální zastoupení respondentů přibližně odpovídá teritoriálnímu zastoupení všech právnických osob v ČR. V souladu s naším očekáváním byly mírně ochotnější vyplnit dotazník výzkumu měření výkonnosti podniky, jejichž sídlo se nacházelo na Moravě a dále v kraji Vysočina, tedy v bližším okolí sídla Masarykovy univerzity.

Dotazník byl - v souladu s naším doporučením, které jsme učinili v oslovovacím dopise - vyplňován převážně pracovníky finančních útvarů (49,1% případů). Jednoznačnou převahu přitom měli vedoucí těchto útvarů, jejichž odpovědi byly nejčetnější (41,2% všech respondentů). Druhou nejpočetnější skupinu tvořili generální ředitelé a členové statutárních orgánů společností (29,6% všech respondentů), což současně odpovídá doporučení, aby dotazník vyplňovali členové vrcholového managementu.

Zobecnitelnost výsledků

Jedinou charakteristikou dostupnou z údajů ČSÚ, která by se týkala přesně základního souboru 22 777 podniků, byla informace o počtu podniků s 20-250 (dále jen „střední podniky“) a počtu podniků s 250 a více zaměstnanci („velké podniky“) v jednotlivých odvětvích. Tento znak jsme se proto rozhodli otestovat tzv. χ2-testem dobré shody. Ten ověřoval, na jaké hladině statistické významnosti četnost podniků respondentů v odvětvích ve výběrovém vzorku odpovídá četnosti podniků v odvětvích základního souboru. Testovaná (nulová) hypotéza přitom říkala, že četnosti ve vzorku respondentů odpovídají četnostem v základním souboru, zatímco alternativní říkala, že tomu tak není.

Pro celý soubor respondentů se s 99,9% pravděpodobností podařilo vyvrátit nulovou hypotézu o shodě četností se základním souborem. Co se týče části vzorku respondentů v podobě velkých podniku, byla pravděpodobnost alternativní hypotézy o neshodě nižší (69,86%), tedy pouze s 30% pravděpodobností pro velké podniky v souboru respondentů platí tvrzení, že jejich odvětvové zastoupení odpovídá zastoupení v základním souboru.

Výsledky

Odpovědi na otázku o významnosti pěti skupin kritérií pro zaměření mzdového a motivačního systému shrnuje obr. 2, vč. přesného znění otázky. Na popředí grafu je pruhovým diagramem znázorněno, s jakou četností respondenti přiřadili významnost té které podotázce v podobě konkrétního kritéria pro zaměření motivačního systému. Ze světle

4

zelených pruhů na pozadí pak lze s pomocí měřítka v horní části grafu vyčíst počet respondentů, kteří na danou podotázku odpověděli. Jejich počet kolísal od 283 po 289.

Obr. 2: Relativní četnosti odpovědí

Seřaďte dle významnosti, jakým způsobem je Váš mzdový a motivační

systém zaměřen na plnění níže uvedených kritérií (na celopodnikové úrovni)?

280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290

1. Úspory nákladů (splnění plánovaného nákladovéhorozpočtu střediska)

2. Růst tržeb (splnění plánovaného objemu tržeb)

3. Snižování objemu zásob

4. Maximální vytížení jednotlivých kapacitních zdrojů(stroje, pracovníci, oddělení, …)

5. Růst osobnostních a profesních kvalit zaměstnanců


0% 5% 10% 15% 20% 25% 30% 35% 40% 45% 50%


Počet odpovědí nejvýznamněji velmi významně významně nepříliš významně nevýznamně


Z odpovědí poměrně jednoznačně vyplynulo, že podniky koncipují své mzdové a motivační systémy tak, aby zaměstnance pobízely zejména ke zvyšování tržeb podniku. Z pětice kritérií, které nabízely podotázky, totiž 79,2% respondentů považovalo tržby za nadprůměrně významný ukazatel pro zaměření svého mzdového a motivačního systému (45,7% respondentů použilo odpověď „nejvýznamněji“, 38,5% „velmi významně“).

Na pomyslném druhém místě se umístilo motivování zaměstnanců k úsporám nákladů, kterým přiřadilo nadprůměrnou významnost 61,1% respondentů (pro 22,6% respondentů odpověď „nejvýznamněji“, 38,5% „velmi významně“).

Třetím nejdůležitějším kritériem pro zaměření mzdového a motivačního systému se ukázalo maximální vytížení jednotlivých kapacitních zdrojů, jež za nadprůměrně významné považovalo 42,6% respondentů (13,5% odpověď „nejvýznamněji“, 29,4% „velmi významně“).

Naopak zcela nejmenší důraz kladou podniky na motivování zaměstnanců za účelem snižování zásob. Pro 24% respondentů je toto kritérium „nevýznamné“, což byla více než dvojnásobná četnost ve srovnání se zbývajícími kritérii nabízenými v ostatních podotázkách.

5

Pro dalších 27,9% respondentů pak byly zásoby pro zaměření mzdového a motivačního systému „nepříliš významné“.

Malé pozornosti při tvorbě mzdových a motivačních systémů se v podnicích respondentů dočkává kritériu růstu osobnostních a profesních kvalit zaměstnanců. Za nepříliš významné až nevýznamné je označilo 42,2% respondentů (ve srovnání se zásobami se však kritérium růstu zaměstnanců dočkalo hodnocení „nevýznamné“ od 10,4% respondentů, což byla přibližně poloviční nevýznamnost, jakou respondenti přiřadili kritériu zásob).

Variabilita odpovědí

Pro posouzení variability jsme použili kvantilové charakteristiky, zejména kvartilové rozpětí. Při tomto způsobu měření nejmenší rozdíly vykazovaly odpovědi respondentů přiřazující významnost kritériu tržeb, kde jednoznačně převažovala vysoká významnost. Naopak poměrně ploché, značně variabilní rozdělení s vysokým zastoupením všech stupňů škály nabízených odpovědí významnosti bylo typické pro kritérium maximálního vytížení kapacit. Odpovědi na zbývající podotázky se z pohledu variability pohybovaly mezi těmito dvěma zmiňovanými extrémy.

Podobnost odpovědí

Pro vyjádření podobnosti odpovědí respondentů o významu jednotlivých skupin kritérií byla použita hierarchická shluková analýza (Tree Clustering). Ta usuzuje na podobnost objektů popsaných řadou parametrů na základě vzdáleností mezi nimi. Vzhledem k ordinálnímu charakteru odpovědí ohledně významnosti skupin kritérií jsme k měření vzdáleností odpovědí použili tzv. procentuální neshodu, která je definována jako procento neshod souřadnic dvou vektorů odpovědí na celkovém počtu souřadnic (tj. na celkovém počtu 283 kompletních odpovědí o významnosti toho kterého kritéria z pětice nabízených).

Vlastní algoritmus hierarchického shlukování vypadá tak, že se spočtou procentuální neshody a sobě nejbližší objekty (tj. nejméně se lišící objekty) se spojí do jednoho shluku. Znovu se spočtou procentuální neshody všech objektů vč. nového shluku a nejbližší objekty se spojí do dalšího shluku. Takto se celá procedura opakuje, až ve výsledku dostaneme jediný shluk. V naznačeném postupu chybí upřesnění, na základě jakých parametrů se určí procentuální neshoda shluků vytvořených v jednotlivých krocích. Použita byla metoda nejvzdálenějšího souseda, která počítá výslednou procentuální neshodu jako maximum z procentuálních neshod mezi prvky porovnávaných shluků.

Dendrogram, ve kterém jsou objekty propojeny tak, jak postupně postupovalo jejich shlukování, ukazuje obr. 3. Když bychom jím vedli pomyslnou svislou čáru, vidíme při jaké procentuální neshodě došlo ke kolika spojením podotázek na jednotlivá kritéria do nejméně se lišících shluků a ze kterých podotázek shluky sestávají. Lze tak vizuálně posoudit, do jaké míry si jsou podobné, či nepodobné odpovědi o významnosti jednotlivých kritérií pro zaměření mzdových a motivačních systémů podniku.

Shluková analýza tedy potvrdila předchozí výsledky, podle kterých podobnou významnost přiřadili respondenti finančním kritériím - nákladům (o1_1 v obr. 3) a tržbám (o1_2), přitom z obr. 2 plyne, že se jednalo převážně o nadprůměrnou významnost. Protikladné k tomu bylo přiřazení stupně významnosti zbývajícím, spíše věcným kritériím. Z nich relativně autonomním se zdá být zvýznamnění kritéria zásob, o kterém jsme konstatovali výše, že bylo respondenty hodnoceno jako nejméně významné. Od něj se lišila dvojice nejvíce podobných kritérií využití kapacitních zdrojů (o1_4) a růstu osobnostních a profesních kvalit

6

zaměstnanců (o1_5), kterým v necelých 30% případů týž respondent přiřadil stejnou významnost, což odpovídá největší podobnosti odpovědí, jaké se dvě kritéria dočkala.

Obr. 3: Podobnost odpovědí respondentů o významnosti pětice kritérií

0,68 0,70 0,72 0,74 0,76 0,78 0,80 0,82 0,84 0,86

Vzdálen. spojení

o1_5

o1_4

o1_3

o1_2

o1_1

Zdroj: Data z dotazníkového šetření. Vlastní výpočty v programu STATISTICA.

Odvětvová specifika

Vzhledem k výše odhalené největší variabilitě u odpovědí o významnosti kritéria vytížení kapacit se s pomocí obr. 4 pokusme odpovědět na otázku, zda tato variabilita nemůže mít souvislost s odvětvovou příslušností respondentů. V obrázku jsou sloupcovými grafy znázorněny četnosti odpovědí respondentů z daného odvětví, s nimiž přiřadili kritériu vytížení kapacitních zdrojů podniku významnost pro zaměření mzdového a motivačního systému podniku. V posledním sloupci je pro porovnání průměr za všechny respondenty, který již byl představen za čtvrtou skupinu kritérií v obr. 2. Na pozadí obrázku jsou plošným grafem počty respondentů z daného odvětví, jejichž počet je možné odečíst na stupnici vpravo.

Porovnáním posledního sloupce průměrných hodnot za celý soubor respondentů a údajů jednotlivých odvětví, zjistíme kritéria nadprůměrný význam vytížení kapacit v průmyslových odvětvích dřevařském (DD), kde však může být výsledek v důsledku malého počtu odpovědí subjektivní, dále pak ve zpracování textilií a usní (DB,DC), pryže a plastů (DH) a strojírenství (DK), z dalších sektorů pak v odvětví dopravy a spojů (I) a v podnikání v oblasti nemovitostí a v ostatních službách převážně pro podniky (K).

Jako nepříliš významné, až nevýznamné pro zaměření mzdového a motivačního systému hodnotili využití kapacitních zdrojů respondenti v sektoru těžby (C), z průmyslového sektoru v odvětvích zpracování skla, keramiky a stavebních hmot (DI), v nesourodém odvětví (DN), zahrnujícím výrobu nábytku a dalších spotřebních předmětů. Z dalších sektorů se dostalo kritériu vytížení kapacit malé významnosti v odvětvích obchodu (G), stravování a ubytování (H) a finančního zprostředkování (J).

7

Obr. 4: Odvětvové odlišnosti odpovědí respondentů ohledně významu kritéria vytížení

0,0%

10,0%

20,0%

30,0%

40,0%

50,0%

60,0%

70,0%

80,0%

90,0%

100,0%

C

DA

DB,D

C

DD DE

DF,DG

DH DI

DJ

DK DL

DM DN E F G H I_ J K

Všich

ni

Kumulativní podíly na odpovědích odvětví

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

Počet odpovědí

Počet odpovědí nejvýznamněji velmi významně významně nepříliš významně nevýznamně

Význam zkratek odvětví na vodorovné ose je shodný s obr. 1.


Závěr a náměty k diskusi

Nejvýznamnějšími kritérii pro zaměření mzdového a motivačního systému podniků respondentů se ukázaly být tržby a náklady, tedy jednoznačně finanční kritéria. Odpovídá to např. zjištěním Znamenáčka (2004), v jehož výzkumu 80% ze 122 respondentů uvedlo, že jejich podniky používají k řízení lidských zdrojů finanční motivaci navázanou na individuální výsledky. Pomyslnou třetí příčku na stupnici významnosti obsadilo s velkým odstupem kritérium maximalizace využití kapacitních zdrojů.

Zjištěná dominance finančních měřítek používaných při motivaci (resp. přesněji stimulaci) zaměstnanců vyvolává otázku, jaké jsou její příčiny. Jedná se o odraz tržní orientace podniků, které posuzují svou úspěšnost z čistě finančního pohledu, a proto tento pohled promítají i do motivace zaměstnanců? Nebo jsou výsledky důkazem omezeného záběru systémů měření výkonnosti, které podniky uplatňují?

Prezentované závěry také mohly zkreslit specifické charakteristiky výzkumu. Téměř polovinu respondentů totiž tvořili lidé z finančních útvarů, kteří v důsledku své pracovní pozice mohli subjektivně upřednostnit finanční kritéria. Další omezení mohlo spočívat v rozsahu odpovědí na otázku, který byl v dotazníku omezen na uzavřený výčet pouze pětice skupin kritérií. To mohlo příliš zjednodušit širokou paletu kritérií, která v realitě objektivně připadají v úvahu pro stimulaci zaměstnanců. V neposlední řadě se mohla do výsledků promítnout i odvětvová specifika. Jejich analýza ukázala, že finanční kritéria jsou vlastní všem odvětvím, zatímco uplatnění jiných kritérií při stimulaci pracovníků se odvětvově značně liší. Potvrzuje to i prezentovaný rozbor rozdílů v odpovědích týkajících se významnosti kritéria využití kapacitních zdrojů podniku.

8

Závěrem je nutno připomenout, že jakékoliv zobecnění výsledků dotazníkového šetření naráží na nedostatečnou shodu struktury vzorku respondentů se základním souborem. Veškeré prezentované výsledky je proto nutné vnímat jako platné pouze pro skupinu respondentů, případně jako indicie z anketního šetření, nikoliv však jako charakteristiky reprezentující celou populaci tržních subjektů s více než 20 zaměstnanci a sídlem v České republice.

Literatura:

[1] Český statistický úřad (2006): Statistická ročenka České republiky 2006. [online] Praha, listopad 2006, [cit. 2007-05-31]. <http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/p/10n1-06>.

[2] Gleich, R. (2002): Performance Measurement als Controllingaufgabe. [online] München, Verlag Vahlen, 2002, [cit. 2004-06-08]. <http://www.point-consulting.cz/>.

[3] Ittner, C. D. – Larcker, D. F. (1998): Innovations in Performance Measurement: Trends and Research Implication. Journal of Management Accounting Research, 1998, vol. 10, s. 205-238.

[4] Schwertner, K. (2005): Ergebnisse der Studie „Best Practice Anreizsysteme“. [online] Stuttgrt, Horváth&Partner, 2005, [cit. 2007-06-08]. <http://www.horvath-partners.com>.

[5] Znamenáček, J. (2004): How do Czech Organizations Manage their Performance. Praha, Ústav vyšších studií ČVUT, 2004. 84 s. Závěrečná práce.

9

Měřítka výkonnosti uplatňovaná ve mzdových a pobídkových systémech

tuzemských podniků

Ladislav Šiška

ABSTRAKT

Článek přináší vybrané výsledky empirického výzkumu, který se zaměřil na řízení a měření výkonnosti podniku. Hlavní metodou výzkumu byl dotazník s uzavřenými otázkami. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 291 podniků. Vzorek respondentů tvořily subjekty s více než 20 zaměstnanci, sídlem v České republice a s převažujícím předmětem činnosti v kategoriích C až K v třídění Odvětvové klasifikace ekonomických subjektů.

Rozebrány jsou odpovědi respondentů, jak důležitá pro zaměření mzdových a motivačních systémů jejich podniků jsou kritéria: 1. úspory nákladů (splnění nákladového rozpočtu střediska), 2. růst tržeb (splnění plánovaného objemu tržeb), 3. snižování objemu zásob, 4. vytížení jednotlivých kapacitních zdrojů, 5. růst osobnostních a profesních kvalit zaměstnanců.

První dvě skupiny finančních měřítek se ukázaly jako nevýznamnější. Třetím nejvýznamnějším kritériem bylo vytížení kapacitních zdrojů, jehož významnost se však značně liší v jednotlivých odvětvích. Zjištěná dominance finančních měřítek používaných při motivaci (resp. přesněji stimulaci) zaměstnanců vyvolává otázku, jaké jsou její příčiny. Jedná se o odraz ziskové orientace podniků, které posuzují svou úspěšnost z čistě finančního pohledu? Nebo jsou výsledky důkazem omezeného záběru systémů měření výkonnosti, které podniky uplatňují?

Zobecnění výsledků dotazníkového šetření naráží na nedostatečnou shodu struktury vzorku respondentů se základním souborem.

Klíčová slova: Řízení výkonnosti; Měření výkonnosti; Stimulace výkonů.

Performance measures applied in wage and incentive systems of domestic

enterprises

ABSTRACT

The article presents selected results of the empirical study, which was focused on the enterprise performance measurement and management. The main method was questionnaire with close-ended questions. 291 enterprises took part in the survey. Among respondents there were companies with more than 20 employees, with place of business in the Czech republic and with the main activity within categories C and K of Industrial Classification of Economic Activities (CZ-NACE).

10

The respondents’ answers about how important the following criteria are for orientation of the enterprise wage and incentive systems are analysed in the article. The criteria are 1. Saving of cost (cost centre budget fulfilment), 2. Growth of sales (planned sales fulfilment), 3. Reducing inventory, 4. Utilization of the capacity of the individual resources, 5. Growth of personal and professional qualities of employees.

The first two groups of financial measures showed the highest importance. The criterion “Utilization of the capacity of resources” was the third important, but its importance varies in the particular industries. There is a question why the financial measures dominated as motivation to work. Is this financial dominance a logical consequence of enterprise profit orientation? Or do the results prove the restricted content of measures in enterprise performance systems used by respondents’ companies?

The generalization of the survey results is not possible because the structure of respondents’ sample does not correspond to the structure of the whole enterprise population.

Key words: Performance Management; Performance Measurement; Incentives.

RECENZE

Autor prezentuje výsledky specifického výzkumu Katedry podnikového hospodářství, který byl realizován na Masarykově univerzitě k otázkám systémů měření výkonnosti v ČR a propojeností těchto systémů na motivační systém. Dospěl k závěru, že finanční kritéria výkonnosti jsou dominantní. Ostatní plní spíše doplňkovou úlohu. V závěru upozorňuje na problematičnost vzorku firem, jejichž data byla zpracovávána. Příspěvek je vysoce aktuální a doporučuji ke zveřejnění.


1

Význam neziskových organizací v globalizované ekonomice####

Hana Vávrová*

Svět se rychle mění. Žijeme v nejistém globalizujícím se světě, v době informační společnosti. Globalizace ekonomiky je považována za jednu z hlavních výzev, které budou muset čelit všechny subjekty ekonomického systému. Je nesporné, že neziskový sektor, který je naprosto přirozenou součástí společnosti, protože zaplňuje prostor, který není řízen státem či veřejnou správou a který je mimo sféru zájmu komerčního sektoru, má své místo i v globalizované ekonomice.

Nestátní neziskové organizace

Nestátní neziskové organizace jsou součástí občanské společnosti, zde jsou vymezeny jako organizace, které nejsou státní, nejsou soukromé a nejsou komerční. Organizace nevytvářejí zisk k přerozdělení mezi jeho vlastníky, správce nebo zakladatele; mohou zisk vytvořit, ale musí ho zase vložit zpět k rozvoji organizace a plnění jejích cílů.

Hlavní rozdíly mezi neziskovými organizacemi a podnikatelskými, komerčními organizacemi, které spočívají jak v odlišném poslání, tak v rozdílné organizaci, majetkových poměrech, získávání zdrojů apod., se musí logicky projevit i v odlišnostech pokud jde o filosofii, strategii i realizaci manažerských aktivit, včetně marketingových. Konkrétní manažerské funkce a procesy mohou být značně ovlivněny typem neziskové organizace.

Nestátní neziskový sektor v ČR je pestrý v právních formách i v oblastech, ve kterých nestátní neziskové organizace (NNO) působí. Neziskový sektor od roku 1989 prochází velice dynamickým vývojem. Dle údajů informačního centra neziskových organizací1 působilo k 31.12.2006 v ČR 58 347 občanských sdružení, 380 nadací, 992 nadačních fondů, 1 317 obecně prospěšných společností, 4 464 církevních právnických osob a 28 868 organizačních jednotek sdružení.

V současnosti lze vysledovat růst společenské role nestátních neziskových organizací. Velká část veřejnosti si čím dále více uvědomuje, že především nestátní neziskové organizace se jak svými službami, tak dobročinností účastní na veřejném životě. Část veřejnosti považuje nestátní neziskové organizace za potřebný protipól byrokracii státních institucí a negativním účinkům trhu. V této souvislosti je nutné konstatovat, že neziskové organizace zcela jistě reagují na zjevné potřeby společnosti, ale snaha o jejich naplnění je často limitována


organizací a jejich adaptační procesy registrovaného u MŠMT pod evidenčním číslem MSM 6138439905 * Ing. Hana Vávrová, Ph.D. – odborná asistentka; katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská,

Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, Praha 3; e-mail: [email protected]. 1 Informační centrum neziskových organizací (ICN) je obecně prospěšná společnost, která funguje již od roku

1993 a pracuje na rozvoji neziskového sektoru v České republice, podporuje rozvoj neziskových organizací a zároveň informuje veřejnost o jejich přínosu pro společnost. (Podrobnější informace na www.neziskovky.cz)

2

vyhlašovanými tématy grantů různých subjektů veřejné správy a deklarovanými prioritami Strukturálních fondů EU.

Neziskový sektor hraje v každé demokratické společnosti důležitou roli, za nejvýznamnější momenty J. Šiklová (1999) považuje tyto:

• Neziskový sektor dává prostor pro vlastní iniciativu občanů. Lidé mohou vytvářet spolky za jakýmkoliv účelem, který není proti ústavě a mohou takto zajišťovat takové věci, o které se stát z různých důvodu nemůže postarat.

• Neziskový sektor funguje jako „pojistka“ proti totalitnímu režimu. Občanská společnost s širokou škálou spolků, profesních organizací, profesních asociací apod. zabezpečuje zajišťuje demokratický vývoj ve společnosti. Totalitní režim v první řadě ruší ty organizace, které nejsou pod jeho vlivem.

• Umožňuje zjišťovat aktuální potřeby společnosti přímo v terénu.

• Vyplňuje ta místa ve společnosti, která z různých důvodů nezajímají stát ani podnikatele.

Silné stránky nestátních neziskových organizací

Za hlavní silné stránky nestátních neziskových organizací lze označuje M. Yaziji (2004) především legitimitu, povědomí o společenské síle, využívání sítí a specializovanou technickou analýzu.

Legitimita

Část veřejnosti, zejména v Evropě, vidí nestátní neziskové organizace jako organizace, které se zejména věnují aspektu všeobecného blahobytu. Mnohé firmy vytvářejí přímé přínosy pro společnost – nejnápadnějšími jsou ve farmaceutickém a potravinářském průmyslu, veřejnost však tyto přínosy interpretuje jako vedlejší produkty vytváření zisku těchto společností a ne jako přímý výsledek jejich snahy pečovat o ostatní lidi.

Povědomí o společenské síle

Podniky fungují a padají v závislosti na trzích, na kterých si konkurují, zatímco nestátní neziskové organizace fungují dle přílivu a odlivu starostí lidí o bezpečnost a spravedlnost podmínek na celém světě. Ačkoli je mezera mezi těmito dvěma oblastmi velká, firmy se od nestátní neziskové organizace mohou mnohému přiučit, zejména co se týče schopností nestátní neziskové organizace naladit se na veřejné názory a zvyklosti a ovlivnit tak poptávku zákazníků.

Nestátní neziskové organizace častou vedou sociální hnutí. Objevují latentní, ale rostoucí zájem o problém, který následně rozvinou. Tak vznikají nové normy a hodnoty, které nakonec ovlivní zákazníky. Například průmyslová odvětví jaderné energie a modifikovaných potravin se zproblematizovala a částečně zmenšila, a to díky kampaním sponzorovaným NNO, které vyzdvihovaly nebezpečné aspekty těchto oborů.

3

Využívání sítí

Sítě nestátních neziskových organizací většinou tvoří další neziskové organizace a dále dárci, regulační orgány, legislativci a lobby za veřejné zájmy. Tyto sítě jsou zpravidla velmi široké a husté, především proto, že mnoho neziskových organizací je malých. Nestátní neziskové organizace si vyvinuly zvláštní schopnosti, často s pomocí internetu, vyvolat tlak na mezinárodní korporace. Globální koalice stovek neziskových organizací zaměřené na konkrétní problém mohou vzniknout a mobilizovat se během několika dní.

Specializovaná technická analýza

V zavedených neziskových organizacích ve vyspělých zemích pracují právníci, politologové a vědci, např. polovina zaměstnanců největších a nejvlivnějších nestátních neziskových organizací, zabývajících se životním prostředím, má akademický titul získaný absolvováním studia práv, či jiný magisterský titul a 10-20 % zaměstnanců má doktorát. Mnoho z nich má znalosti, které chybí firmám, organizace kritizují. Neziskové organizace mohou vědět o nové technologii, která je lepší pouze v dopadu na životní prostředí, a proto unikla pozornosti obchodních společností. Například ve spolupráci s neziskovými organizacemi vytvořily firmy z oblastí produkce kávy, výroby oblečení či lesnictví certifikační programy.

Příležitosti nestátních neziskových organizací v globalizovaném prostředí

Stávající trendy ve vývoji společnosti budou mít vliv nejen na budoucnost podnikání, ale také na oblasti působení neziskových organizací. Dle F. Šmídy (2003) se jedná především o tyto trendy:

• Problémy související s porodností v různých státech světa – rostoucí množství chudých lidí, problém nedostatku pitné vody. Tyto problémy se dotýkají především zemí třetího světa, naproti tomu ve vyspělých zemích bude třeba řešit problémy související s klesající porodností a stárnoucí populací. Předpokládá se, že právě tyto demografické faktory by mohly zásadním způsobem na politiku jednotlivých zemí, ale i na všechny organizace, které tomu budou muset přizpůsobit svoji personální politiku.

• Rozdělování disponibilních příjmů – související s nutností podniků sledovat vývoj podílu disponibilních příjmů obyvatel na jeho produkci, je nutné se zabývat i směrem zvolené hospodářské politiky státu.

• Globální konkurenceschopnost – významné konkurenční pozice lze dosáhnout získáním špičkových znalostních odborníků.

• Prohlubující se nesoulad mezi politickou a ekonomickou realitou – ekonomické prostředí se stalo globální, politické prostředí je opakem – v jednotlivých regionech je velmi odlišné.

• Prohlubování rozdílu mezi bohatými a chudými státy – předpokládá se, že obyvatelstvo v nejchudších zemích nebude představovat solventní poptávku, proto se firmy budou zaměřovat čím více na vyspělé země a tím se přiostří konkurenční boj.

4

• Vymírání populace zaostalých zemí na nemoci a hlad – úzce související s problematikou ekonomické pomoci ze strany vyspělých zemí. Finanční prostředky vynakládané na humanitární účely v těchto zemích však zdaleka nejsou schopny pokrýt potřeby.

• Prohlubující se převis nabídky nad poptávkou – především z důvodu zmenšujících se solventních trhů a zároveň rostoucí dokonalostí organizace a řízení výroby a z toho důvodu zvyšujícího se důrazů na neustálé inovace v oboru.

• Pokračující individualizace lidí – ve vyspělých zemích jako výsledek snahy o odlišení, originalitu a výjimečnost. Působí zde celá řada faktorů – reklama, touha po výjimečnosti apod.

• Růst podílu obyvatel bydlících ve městech – jako výsledek tendence migrace z venkova do měst, ve městech a jeho okrajích se soustřeďuje vysoce sofistikovaná výroba a služby.

• Důraz na ekologii a ekologickou produkci – především z toho důvodu, že stávající situaci v oblasti životního prostředí je nadále neudržitelná. Vznikla celá řada převážně nevládních organizací, které monitorují chování podniků v oblasti ekologie a nutí je alespoň k částečné nápravě způsobených problémů.

• Prolínání oborů, interdisciplinarita – související s tím, že technologie se uplatňují ve různých i nesouvisejících oborech. V důsledku toho budou muset podniky sledovat vědeckotechnický vývoj, i když přesahuje jejich obor jejich podnikání.

• Zrychlování vědeckotechnického rozvoje, zkvalitňování vědy a výzkumu – souvisí s velkými možnostmi aplikace umělé inteligence do různých oborů, což vede k prosazování automatizace a robotizace výrobních procesů.

• Zvyšující se automatizace a rostoucí podíl duševní práce - Podnikatelské prostředí je složitější a klade větší nároky na znalosti. Zdrojem konkurenční výhody se stává vzdělaný personál.

• Nelineární vývoj budoucnosti – který nelze jednoznačně určit ze stávajících tendencí, vzhledem k velkému množství faktorů jako jsou rozvoj vědy a techniky, zvyšování životní úrovně, růst ekologické zátěže, změny na trzích atd..

• Nové definování zodpovědnosti a vykazatelnosti – související s tím, že korporace se budou muset chovat zodpovědněji ke svým akcionářům, to znamená že budou muset zajistit těmto akcionářům budoucí zisky.

• Orientace zákonodárství na ochranu spotřebitele – které se v jednotlivých zemích odlišuje a podniky při svém vývozu musí tyto pravidla respektovat.

• Obavy z terorismu a prohlubování politické roztříštěnosti. Světová politika se pod vlivem vývoje v minulých letech začala orientovat na boj s terorismem, což také souvisí s vlastní ochranou jednotlivých států. V mnoha regionech světa probíhají ozbrojené konflikty, občanské války či jiná krveprolití spojená s pokusem o politický převrat či jinou destabilizaci.

• Vzrůstající nestabilita počasí – a s ní související přírodní katastrofy, ke kterým dochází na celém světě.

5

Příležitosti nestátních neziskových organizací související s členstvím ČR v EU

České neziskové organizace přístup ke zdrojům jak ze strukturálních fondů, tak dalších fondů EU, což ovšem klade vysokou náročnost na zpracování projektů, na jejichž základě mohou být prostředky poskytnuty.

Dalším předpokladem je, že díky členství v EU mají představitelé neziskových organizací možnost reprezentovat své názory na konkrétní problémy EU a mohou např. svými expertizami přispět vždy ke konkrétním aspektům evropské integrace.

Vzhledem k tomu, že v zemích EU jsou zaváděny a uplatňovány principy subsidiarity a partnerství, očekává se, že tyto principy budou také postupně převzaty a dojde tedy ke změně pozice neziskového sektoru vůči veřejné správě. Možností neziskových organizací nepochybně je zapojení do mezinárodních sítí neziskových organizací.

Předpokládá se, že právě síťové struktury umožní neziskovým organizacím participaci na velkých celoevropských projektech, výměnu zkušeností a know- how v dané oblasti. Některé z těchto organizací vystupují v roli poradních orgánů pro různé instituce EU. České neziskové organizace by se tímto způsobem mohly podílet i na formulaci různých strategií pro neziskový sektor, samozřejmě v těch oblastech, ve kterých jsou kompetentní.

S integrací neziskových organizací do EU vyvstane jako akutní otázka problematika profesionalizace neziskového sektoru. V dnešní době neziskový sektor postrádá právníky a ekonomy, kteří dokonale ovládají problematiku neziskového sektoru. To se samo o sobě jeví jako velká příležitost pro všechny vzdělávací organizace. Vzdělávání se stává prioritou ve všech vyspělých zemích. Vzhledem ke stárnoucí populaci v Evropě je stále větší důraz kladen na koncept celoživotního vzdělávání. V současné době je tento systém vzdělávání v ČR málo rozvinut, bariery jsou jak na straně škol či vzdělávacích institucí, ale i na straně zaměstnavatelů. Je ovšem reálná možnost, že po vstupu do EU bude možné část projektů v této oblasti hradit z Evropského sociálního fondu.

Samo členství je ČR v EU pro řadu obyvatel přes poměrně rozsáhlou informační kampaň stále ještě velkou neznámou. Zde se otevírá také velký prostor pro řadu neziskových organizací – bude třeba založit a provozovat informační a poradenská centra, která by měla poskytovat konkrétní pomoc při řešení problémů např. v oblasti zdravotních a sociálních služeb, pracovní problematiky, práce s uprchlíky…. Předpokládá se, že velká část občanů bude mít problémy s jazykovou bariérou, proto i zde bude třeba kvalifikované pomoci

Závěr

Neziskové organizace jsou nedílnou složkou všech rozvinutých demokratických společností. Významným cílem neziskových organizací je úsilí o změnu chování a jednání člověka včetně zlepšení kvality jeho života i změnu celé společnosti. V globalizované ekonomice vystupuji do popředí silné stránky nestátních neziskových organizací - legitimita, povědomí o společenské síle, různé sítě a specializovaná technická expertíza. Využití těchto silných stránek by mohlo být přínosné i pro firmy, hlavním přínosem by mohlo být především - předcházení problémům, urychlení inovace, předpověď změny poptávky, tvorba legislativy a určování průmyslových standardů.

6

Literatura: [1] Yaziji, M.: Turning Gadflies into allies, Boston : Harvard Business Review, únor 2004,

str. 110-115.

[2] Šiklová, J.: Úvod-obecné otázky neziskového sektoru. Sborník vybraných materiálů specializačního kurzu „Řízení neziskových organizací“. Agnes Praha 1999.

[3] Šmída, F.: Strategie v podnikové praxi. Professional Publishing 2003.

7

Význam neziskových organizací v globalizované ekonomice

Hana Vávrová

ABSTRAKT

Příspěvek je zaměřen na zachycení významu nestátních neziskových organizací v globalizované ekonomice. Jsou charakterizovány hlavní silné stránky neziskových organizací, kterými jsou legitimita, povědomí o společenské síle, různé sítě a specializovaná technická expertíza. Vymezeny jsou základní výzvy, které ovlivňují makrookolí ekonomických subjektů, samostatně jsou zdůrazněny příležitosti neziskových organizací, které souvisejí s členstvím ČR v EU.

Klí čová slova: Nestátní neziskové organizace; Globalizace; Využívání sítí.

The importance nonprofit organizations in globalization ekonomy

ABSTRACT

The article is focused on the importance of nonprofit, non-governmental organizations in the globalized economy. The main strengths of non-profit organizations as awareness of social forces, various networks, and specialized technical expertise are defined. The main challenges of makroeconomics are specified as well as the oportunities for Czech non-profit organizations in EU.

Key words: Non-governmental organization; Globalization; Exploiting of networks.

8

RECENZE

Příspěvek se zabývá problematikou postavení a zvyšujícího se významu neziskových organizací ve společnosti. V tomto kontextu jsou popsány silné stránky neziskových organizací, obecné vývojové trendy a předpokládané zaměření neziskových organizací v budoucnosti. Autorka se zabývá také otázkou, jaký vliv má a bude mít na činnost neziskových organizací členství ČR v EU. Příspěvek mě utvrdil v názoru, že neziskový sektor bude mít stále větší váhu v globalizované ekonomice. Bohužel v dnešní době neziskový sektor postrádá profesně zdatné ekonomy a manažery. Vidím zde velkou příležitost pro všechny vzdělávací instituce včetně VŠE v Praze. Příspěvek otevírá prostor pro širokou diskusi, která bude zaměřena jak na roli, působní a tendence vývoje neziskových organizací, tak na problematiku řízení neziskových organizací a výchovy odborníků v oblasti ekonomiky a managementu neziskových organizací.

Příspěvek považuji za aktuální, původní a doporučuji jeho otištění.

doc. Ing. Jitka Srpová, CSc.

1

Hodnotové inovace 1

Radim Vlček∗

Hodnotové inovace jsou takové pozitivní změny ve strukturách ekonomických

subjektů, které vznikají pomocí funkčního a hodnotového přístupu, přičemž výlučně a

dominantně sledují maximalizaci hodnoty pro zákazníka se současným růstem hodnoty firmy. Objektem hodnotových inovací je samotná podstata, základ, resp. zdroj hodnoty pro zákazníka. Díky stále silněji se prosazujícímu modernímu směru „spoluvytváření jedinečné hodnoty se zákazníkem“, mění se vnímání samotné podstaty, resp. zdroje hodnoty pro zákazníka. Dnes lze za základ, či zdroj hodnoty pro zákazníka považovat jednotlivé produkty společně se zkušenostmi zákazníků z procesu spoluvytváření jedinečné hodnoty pro zákazníka. Tuto zkušenost prožívá konkrétní zákazník v konkrétním časovém okamžiku a na konkrétním místě, v kontextu konkrétní události při spoluvytváření této hodnoty pro zákazníka, ke které dochází v úzké součinnosti s výrobní firmou. Hodnotou pro zákazníka rozumíme vztah mezi uspokojením jeho potřeb a zdroji použitými pro dosažení tohoto uspokojení. Hodnotu pro zákazníka (Hj) potom kvantifikujeme jako poměrový ukazatel takto :

j

j

jN

FH

o

= , [1]

kde: oFj je stupeň splnění funkcí (velikost funkčnosti), resp. míra saturace zákazníkovy

potřeby,

Nj jsou celkové náklady vynaložené na dosaženou míru saturace zákazníkovy potřeby, tzv. náklady životního cyklu (LCC – Life Cycle Cost), jež jsou tvořeny náklady na vyrobení, resp. pořízení (cena), náklady na provoz a využívání a konečně náklady na likvidaci objektu (produktu).

Každému ekonomicky se chovajícímu zákazníkovi, ať vnějšímu či vnitřnímu, vždy jde o to, aby za své peníze dostal právě ten užitek, který potřebuje, který žádá. Usiluje o to, aby si užíváním pořízeného produktu co nejlépe uspokojoval své potřeby při co nejnižších celkových nákladech. Jen takové věci si zákazník nejvíce cení, jen takové pro něj mají největší hodnotu. Ano, hovoříme o největší, tzv. maximální hodnotě pro zákazníka. Tato hodnota pro zákazníka vzniká a maximalizuje se pomocí inovací. Těch inovací, které metodicky vznikají pomocí funkčního a hodnotového přístupu a dominantně jako svůj základní efekt sledují maximalizaci hodnoty pro zákazníka a současně růst hodnoty firmy. Nazýváme je proto hodnotovými inovacemi, které plně v souladu s ekonomickými zájmy zákazníků, ale také v souladu s ekonomickými zájmy výrobců, maximalizují hodnotu pro zákazníka cestou :

Příspěvek je dílčím výstupem z výzkumného záměru nazvaného „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy“ – MSM 6138439905 ∗ prof. Ing. Radim Vlček, CSc., dr.h.c. – katedra managementu, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze; e-mail: [email protected].

2

a) optimalizace, nikoliv maximalizace užitku nabízeného vyráběným produktem a zkušenostmi ze spoluvytváření jedinečné hodnoty se zákazníkem,

b) optimalizace celkových nákladů ve vztahu k výši nabízeného užitku s tendencí k jejich minimalizaci (zákon ekonomie času).

Z uvedeného obecného pojetí maximalizace hodnoty pro zákazníka plyne, že jeden z výrazných rysů hodnotových inovací je to, že se primárně zaměřují na dosažení optimální míry saturace zákazníkovy potřeby se souběžnou optimalizací zdrojů nezbytných na dosažení uvedeného primárního inovačního záměru. Při nerovnoměrném pohybu obou veličin ukazatele hodnoty pro zákazníka lze využít důsledků úspěšných hodnotových inovací k těmto pěti možným způsobům maximalizace hodnoty pro zákazníka. Ukazatel hodnoty pro zákazníka inovovaného řešení (H1 s veličinami o

F1 a N1) ve srovnání s hodnotou pro zákazníka výchozího stavu před inovací (Ho s veličinami oFo a No) roste v těchto situacích :

1. Požadovaného většího růstu míry saturace zákazníkovy potřeby se dosahuje při

menším růstu celkových nákladů :

oF1 >> oFo a N1 > No . [2]

2. Požadovaného růstu míry saturace zákazníkovy potřeby se dosahuje při

neměnných celkových nákladech :

oF1 > oFo a N1 = No . [3]

3. Požadovaného růstu míry saturace zákazníkovy potřeby se dosahuje při poklesu

celkových nákladů :

oF1 > oFo a N1 < No . [4]

4. Požadovaného zachování míry saturace zákazníkovy potřeby se dosahuje při

poklesu celkových nákladů :

oF1 = oFo a N1 < No . [5]

5. Požadovaného snížení míry saturace zákazníkovy potřeby na úroveň zákazníkem

očekávaného optima se dosahuje při větším poklesu celkových nákladů :

oF1 < oFo a N1 << No . [6]

Exkluzivním a autentickým metodickým nástrojem přípravy a realizace hodnotových inovací primárně maximalizujících hodnotu pro zákazníka inovovaných objektů a současně zvyšujících hodnotu firmy, je hodnotový management. Hodnotové inovace vznikají na základě důsledného respektování dvou základních principů hodnotového managementu, které tak vytvářejí metodologický základ hodnotových inovací. Jsou jimi funkční a hodnotový přístup. Funkční přístup znamená, že objekt inovace se nechápe ve své reálné podobě jako množina prvků, ze kterých se skládá, ale jako soubor funkcí, jejichž působením se uspokojují potřeby. Hodnotový přístup pak hledá odpověď na otázku : „Jak ještě jinak zajistit soubor funkcí inovovaného objektu, které svým užitečným působením uspokojují potřeby a kolik nás to uspokojení potřeb bude stát?“ Desítky specifických metod hodnotového managementu byly v posledních třech desetiletích účelově sestaveny do čtyř aplikačních disciplín jako metodických komplexů řešících pomocí čtyř skupin hodnotových inovací různé druhy inovačních problémů. K těmto aplikačním disciplínám hodnotového managementu patří :

3

a) Hodnotová analýza, která svými hodnotovými inovacemi zdokonaluje existující objekt. Záměrem těchto hodnotových inovací je maximalizovat stávající hodnotu pro

zákazníka.

Hodnotové projektování, které svými hodnotovými inovacemi vytváří nové objekty. Záměrem těchto hodnotových inovací je maximalizovat stávající hodnotu pro zákazníka u

objektů provedených třeba až principiálně jinak, ale funkčně, užitkově totožných (identických) nebo srovnatelných (substitutů). Nebo půjde o hodnotové inovace maximalizující novou hodnotu pro zákazníka, tzn. vznik objektů (produktů), které jsou

zcela jiné, nové, funkčně či užitkově odlišné, neidentické nebo nesrovnatelné s ostatními. Uspokojují nové, další jiné potřeby pro nové zákazníky na nových trzích bez konkurence.

Inverzní hodnotová analýza, která svými hodnotovými inovacemi lépe využívá existující objekty. Záměrem těchto hodnotových inovací je maximalizovat stávající nebo novou

hodnotu pro zákazníka v závislosti na tom, jaké povahy z hlediska funkční shody (podobnosti) nebo odlišnosti bude inovovaný objekt (produkt), podobně jako je tomu u hodnotového projektování (viz ad b)).

Hodnotová výrobková strategie, která svými hodnotovými inovacemi, přinášejícími změny v sortimentních strukturách výrobního programu, prognózuje produktové zaměření firmy. Záměrem těchto hodnotových inovací je maximalizovat úroveň stávajících i nových

hodnot pro zákazníka výrobního programu a souběžně s tím zvyšovat hodnotu firmy.

Hodnotové inovace jako „produkt“ hodnotového managementu, jsou podle autora tohoto pojednání, uceleným konceptem respektujícím jednotu shodných kritérií jak při tvorbě, tak potom i při hodnocení inovací. Hodnota pro zákazníka, poměřující míru saturace zákazníkovy potřeby s celkovými náklady na pořízení, využívání a event. likvidaci nositele této míry saturace zákazníkovy potřeby, je nejen kriteriálním hlediskem, ale také heuristickým návodem pro tvorbu hodnotových inovací. Jinými slovy, stejná kritéria a indikátory hodnocení efektu inovací, kterými jsou oFj a Nj jsou základními metodickými prvky realizace hodnotových inovací. Tato jednota indikátorů tvorby inovací a následného hodnocení výsledku inovací je zárukou správného směřování takto koncipovaných hodnotových inovací. Maximalizace hodnoty pro zákazníka pomocí hodnotových inovací je bezpochyby vysoce efektivní způsob moderního řízení inovací ve firmě. Je v něm respektován nejen ekonomický zájem zákazníka poptávat „optimum slastí s minimem strastí“, ale i ekonomický zájem výrobce nabízet „dobré věci dělané dobře“. Maximální hodnota pro zákazníka se tak stává svorníkem ekonomických zájmů zákazníků (poptávky) s ekonomickými zájmy výrobců (nabídky). To proto, že zákazníkův požadavek na „optimum slastí“ splní jen ten výrobce, který umí vyrábět „dobré věci“. „Dobré věci“ znamená „přesně takové, jaké chce zákazník.“ „Minimum strastí“ nabídne zákazníkovi výrobce, který umí věci „dělat dobře“. Tzn. ve vysoce produktivních, efektivních a hospodárných podmínkách. Hodnotové inovace tak každým z pěti případů maximalizace hodnoty pro zákazníka usilují o to, aby platilo, že : „Optimum slastí s minimem strastí = dobré věci dělat dobře“. Nejen to. Hodnotové inovace tak, jak byly stručně představeny, maximalizují nejen hodnotu pro zákazníka, ale i razantně přispívají k růstu hodnoty pro firmu. Je-li zdrojem hodnoty pro firmu cena a vlastní nákladová struktura, tak ve všech pěti případech růstu hodnoty pro zákazníka roste podíl zisku v ceně výrobku buď růstem odlišení se, tedy růstem míry saturace zákazníkovy potřeby (viz vztahy [2], [3] a [4]) nebo absolutním poklesem úplných vlastních nákladů (viz vztahy [4], [5] a [6]). Modely předvídání cen hodnotovým přístupem potenciální komerční úspěšnost všech pěti případů růstu hodnoty pro zákazníka tuto skutečnost potvrzují (Vlček 2002, kap. 5.4.8.).

4

Vedle právě naznačeného autorova pojetí hodnotových inovací, které jsou cíleně a výlučně založené na pozitivních změnách usilujících o vznik a maximalizaci hodnoty pro zákazníka se současným růstem hodnoty firmy, se v odborné manažerské literatuře setkáváme ještě s jiným pojetím hodnotových inovací (Chan Kim, Mauborgne 2005). Jeho autoři, profesoři na prestižním francouzském institutu INSEAD, v rámci své strategie „modrého oceánu“, jako „umění vytvořit si svrchovaný tržní prostor a vyřadit tak konkurenty ze hry“, považují hodnotovou inovaci za strategickou myšlenku představující základ strategice modrého oceánu. Hodnotovou inovací označují takovou změnu, která jak zákazníkům

tak i výrobní firmě poskytne skokový přírůstek hodnoty. Vytvoří nový produkt pro nové zákazníky na nových trzích a vyřadí tak konkurenty ze hry tím, že otevře nový,

svrchovaný a nedotknutelný tržní prostor, ve kterém po určitou dobu konkurence nepůsobí.

Názory autorů „Strategie modrého oceánu“ na hodnotovou inovaci jsou formulovány jejich odborným zaměřením na strategie konkurenčního boje, jak je patrné z některých jejich výroků a myšlenek (Chan Kim, Mauborgne 2005, s. 28): „Hodnotová inovace klade stejný důraz na hodnotu jako na inovaci. Hodnota bez zřetele k inovaci mívá tendenci zaměřovat se na přírůstkové vytváření hodnoty, čímž se sice zvyšuje hodnota, ale nestačí to k tomu, abyste mohli v tržním prostředí zásadně vyniknout:“

Z toho, co bylo právě uvedeno se domníváme, že naše pojetí hodnotových inovací nejenže vychází ze zcela odlišných gnozeologických základů, než pojetí autorů „modrých oceánů“, ale je také logicky nesrovnatelně širší. Na realitě pěti případů maximalizace univerzálního pojetí hodnoty pro zákazníka realizovaných hodnotovými inovacemi v našem pojetí, to lze prokázat. Autorům modrých oceánů by mohl z našeho pojetí vyhovovat třetí způsob maximalizace hodnoty pro zákazníka, který je uveden jako vztah [4] a za určitých okolností by to mohl být i způsob pátý, uvedený jako vztah [6]. V našem pojetí rozlišovací hranicí mezi hodnotovými inovacemi schopnými zakládat nové tržní prostory bez konkurence (modré oceány) a hodnotovými inovacemi pomáhajícími vítězit v přímých střetech s konkurencí (rudé oceány) je ta skutečnost, zda následkem jejich uplatnění jde o nové (maximální) hodnoty pro zákazníka, to v prvém případě, nebo o stávající (maximální) hodnoty pro zákazníka, v případě přímých střetů s konkurencí. O rozdílech mezi novou a stávající hodnotou pro zákazníka jsme se již krátce zmínili v charakteristice schopností hodnotových inovací vznikajících jako výsledek inovační aktivity hodnotového projektování nebo inverzní hodnotové analýzy (viz ad b), a ad c),).

Neméně podstatným, patrně vážnějším důvodem nestejného chápání hodnotových inovací autory „modrých oceánů“ a námi spočívá ve zcela odlišném vnímání a prosazování

principu a metriky samotné hodnoty pro zákazníka. U autorů „modrých oceánů“ se setkáváme s marketingovým pojetím hodnoty pro zákazníka propočítávaným odčítací (substrakční) metodou, jako „čistá hodnota pro zákazníka“ (ČHPZ) tak, že od peněžního ocenění užitku z nabízeného produktu (Up) se odečte reálná tržní cena nabízeného produktu (C). Skutečnost, že v propočtu čisté hodnoty pro zákazníka prováděného podle autorů „modrých oceánů“ explicitně chybí kategorie nákladů, dovoluje nám, s našimi odlišnými představami na princip a metriku univerzálního pojetí hodnoty pro zákazníka, lépe pochopit některé názory autorů „modrých oceánů“ na hodnotové inovace v jejich pojetí (Chan Kim, Mauborgne 2005, s. 28): „Důležité je, že hodnotová inovace popírá jedno z nejběžněji přejímaných dogmat: že je třeba přijímat vylučující se rozhodnutí mezi hodnotou a náklady. Tradičně se má za to, že firmy mohou buď vytvářet vyšší hodnotu pro zákazníky s vyššími náklady, nebo vytvářet přijatelnou hodnotu s nižšími náklady. Naproti tomu ti, kdo usilují o vytvoření modrých oceánů, jdou současně jak cestou odlišení, tak i nízkých nákladů.“

5

V souvislosti s uvedenou poslední citací znovu připomínáme, že úspěšné a efektivní hodnotové inovace v našem pojetí vždy přinášejí růst univerzálního pojetí hodnoty pro zákazníka a také růst hodnoty firmy tím, že ve všech pěti případech jsou zdrojem relativního, respektive absolutního snížení nákladů, přesněji úplných vlastních nákladů vynaložených na dosaženou míru saturace zákazníkovy potřeby. Výrazné odlišení mohou přinášet čtyři z pěti případů růstu hodnoty pro zákazníka (kromě vztahu [5]) a absolutní snížení nákladů, včetně části úplných vlastních nákladů výrobce na dosažnou míru saturace zákazníkovy potřeby pak z pěti případů přinášejí způsoby uvedené jako vztahy [4], [5] a [6].

Závěr

Na základě výše uvedených skutečností lze provést toto stručné shrnutí:

1. Podle našeho pojetí jsou hodnotové inovace takové změny ve strukturách ekonomických subjektů, které metodologicky vznikly výhradně na základě využití funkčního a hodnotového přístupu a jsou výlučně zaměřeny na maximalizaci univerzálního pojetí hodnoty pro zákazníka při současném růstu hodnoty firmy.

2. Ze strategického hlediska se hodnotové inovace podle našeho pojetí týkají jak změn maximalizujících stávající hodnotu pro zákazníka, tak změn maximalizujících novou hodnotu pro zákazníka. Ty první pomáhají vítězit v přímých střetech s konkurencí, ty druhé usilují o vavříny při vytváření nového tržního prostoru, čili pomáhají vítězit nad konkurencí tím, že se jí „chytrými“ hodnotovými inovacemi, které vytvářejí zcela nové produkty pro nové zákazníky na nových trzích, vyhneme. Hodnotové inovace podle autorů „modrých oceánů“ jsou změnami přinášejícími „zásadní odlišení při současném snížení nákladů“. Připodobňují se jedné, resp. dvěma z pěti známých variant maximalizace hodnoty pro zákazníka, a to těm, které jsou založeny na „saturaci nových potřeb zákazníka, při poklesu celkových nákladů“ (viz vztahy [4] a [6]).

3. Podle našeho pojetí hodnotových inovací může jít o prakticky neomezené, široké spektrum změn navržených funkčním a hodnotovým přístupem, které mají za následek maximalizaci univerzálního pojetí hodnoty pro zákazníka a růst hodnoty firmy. Podle autorů „modrých oceánů“ je hodnotovou inovací jen ta změna, která vytváří nový tržní prostor, což podle našeho pojetí hodnotových inovací může odpovídat jen některým z pěti variant maximalizace nové hodnoty pro zákazníka.

Literatura

[1] Chan Kim, W., Mauborgne, R. (2005): Strategie modrého oceánu. Praha, Management Press, 2005. ISBN 80-7261-128-3.

[2] Vlček, R. (2002): Hodnota pro zákazníka. Praha, Management Press , 2002. ISBN 80-7261-068-06.

6

Hodnotové inovace

Radim Vlček

ABSTRAKT

Hodnotové inovace jsou pozitivní změny, které vznikají pomocí funkčního a hodnotového přístupu a jsou orientovány na maximalizaci hodnoty pro zákazníka se souběžným růstem hodnoty firmy. Metodickým nástrojem maximalizace hodnoty pro zákazníka je hodnotový management (hodnotová analýza, hodnotové projektování, inverzní hodnotová analýza a hodnotová výrobková strategie). Hodnota pro zákazníka je vztah mezi užitkem a celkovými náklady na jeho dosažení a využití. Existuje pět způsobů růstu hodnoty pro zákazníka. Hodnotové inovace jako výsledek hodnotového managementu jsou odlišné od hodnotové inovace podle autorů „modrých oceánů“.

Klíčová slova: Hodnotová inovace, funkční přístup, hodnotový přístup, hodnota pro zákazníka, hodnotový management, hodnotová analýza, hodnotové projektování, inverzní hodnotová analýza, hodnotová výrobková strategie.

Value Innovation

ABSTRACT

Value Innovations are positive changes, which rise from the use functional and value approaches and are oriented toward maximization of the customer value together with the growth of value of the firm. As a methodological tool value management is used (value analysis, value design, inverse value analysis and value product strategy). Customer value is a relationship between benefit and total cost of achieving and using the benefit. There are five ways of the growth of the customer value. Value innovations as an outcome of the value management are different from value innovations used by authors of “blue oceans”.

Key words: Value Innovation, Functional Approach, Value Approach, Customer Value, Value Management, Value Analysis, Value Design, Inverse Value Analysis, Value Product Strategy.

7

RECENZE

Autor ve svém článku vysvětluje pojem hodnotové inovace, jeho význam pro vztah organizace – zákazník i pro organizaci samu. V jeho pojetí jsou hodnotové inovace orientovány na maximalizaci hodnoty pro zákazníka se souběžným růstem hodnoty firmy. Autor ve svém příspěvku vysvětluje tzv. funkční a hodnotový přístup, na němž jsou hodnotové inovace založeny a vymezuje své chápání hodnotových inovací vůči autorům Strategie modrého oceánu (Chan Kim, W., Mauborgne, R., 2005). Jde o velice hodnotný příspěvek nabízející významný pohled na danou problematiku.

doc. Ing. Ludmila Mládková, CSc.

Řízení inovačních projektů jako nástroj zvyšování konkurenceschopnosti podniku

Eva Vořechová*

V dnešním světě neustálých turbulentních změn jsou na každou velkou či malou firmu kladeny stále větší nároky na tvůrčí inovaci. I malá firma se musí snažit konkurovat vznikajícím velkým společnostem a neustále zdokonalovat svou řídící a inovační činnost tak, aby udržela krok s těmi nejsilnějšími na trhu. Zavedení projektového řízení je tedy předpokladem budoucí existence a úspěšnosti firmy na trhu a vede ke zvýšení její konkurenceschopnosti.

Řada našich podniků svým osobitým způsobem principy projektového řízení uplatňuje; některé kroky jsou uplatňovány s jistou samozřejmostí, na ostatní se však zapomíná. Je tedy velmi důležité ty správné kroky ve firmě dále rozvinout a doplnit tak, aby projektové řízení přispělo ke zlepšování a zdokonalování činnosti každé firmy.

Řízení inovačních projektů

Jak H. Kerzner (1998) uvádí, projektový management lze chápat jako souhrn aktivit spočívající v plánování, organizování, řízení a kontrole zdrojů společnosti s relativně krátkodobým cílem, který byl stanoven pro realizaci specifických cílů a záměrů.

Každý projekt, bez ohledu na jeho odlišnost, vykazuje společnou charakteristiku v oblasti trojimperativu, tzn. dosáhnout požadovaného cíle ve stanoveném časovém horizontu v rámci projektových nákladů.

Inovační projekty lze chápat jako specifické projekty vůbec. Vykazují vysokou míru složitosti s jedinečnými rysy a životní důležitosti pro firmu. V dnešní době nových manažerských přístupů k řízení nelze takto složité projekty řídit jinak, než pomocí projektového řízení. Řízení takovéhoto projektu se odehrává ve dvou liniích; řízení životního cyklu projektu jako takového a samotné řízení inovačního projektu. Je tedy nezbytně nutné tyto dva cykly a jejich řízení sladit, což je úkolem projektového manažera.

Každý projektový manažer musí umět sladit životní cyklus specifického projektu s řízením životního cyklu projektu. Projektové úkoly a úkoly řízení projektu jsou souběžné. Např. projektový rozvrh by měl obsahovat oba životní cykly: samotný projekt a řízení projektových úkolů.

Je třeba si uvědomit, že žádné dva projekty nejsou úplně stejné. Přesto by měly všechny projekty absolvovat pět stejných fází řízení projektu (H. Krchová, 2006):

1. Koncepční návrh,

2. Návrh projektu,

* Ing. Eva Vořechová, Ph.D. – odborný asistent; Ústav managementu výroby - průmyslového inženýrství,

Fakulta managementu a ekonomiky, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.

2

3. Plánování projektu,

4. Realizace a kontrola projektu,

5. Ukončení projektu.

Obr. 1: Jednotlivé fáze řízení projektu

Zdroj: Krchová, 2006

1. Ve fázi koncepčního návrhu v počátku jednotlivec navrhne projekt vytvoření produktu nebo vývoje služby, kterou může řešit problém nebo oslovit potřebu zadávající organizace. Zadávající organizace pak podrobí návrh procesu vyhodnocení a výběru. Jestliže je projekt vybraný, je daný projekt je oprávněný k postupu do fáze návrhu projektu.

2. Na začátku fáze návrhu projektu je již definitivně přidělen projektový manažer. Ten pak spolupracuje s projektovým sponzorem (interně v podnicích lze za projektového sponzora považovat vedení podniku) a musí rozpoznat nezbytné zdroje a množství týmových členů potřebných k vytvoření parametrů klíčového projektu – nákladů, rozsahu, rozvrhu, a kvality. Projektové týmové dokumenty představují závazek ve formě schématu projektu, který je založený na koncepčním návrhu a který zahrnuje počáteční obchodní případ. Schválení schématu projektu projektovým sponzorem umožňuje začít počáteční plánovací úsilí. Počáteční projektový plán, vyplývající z koncepčního návrhu, se liší v úrovni detailu a validity jeho odhadů a musí být na úrovni dostačující pro získání jakýkoliv dalších zdrojů potřebných k postupu do další fáze.

3. Plánování projektu se buduje na práci udělané ve fázi návrhu projektu, vylepší a rozšíří se náklady, rozsah, rozvrh, kvalita a projektový plán je vyhotoven. Obvykle se nyní připojí další členové k projektovému týmu, kteří dále napomáhají projektovému manažerovi v dalším podrobném zpracování detailů nákladů, rozsahu, rozvrhu a kvality. Počáteční seznam projektových rizik je rozšířen a jsou vytvořeny detailní plány zmírnění rizik.

4. Fáze realizace a kontrola projektu je fází, kde je vynaložena většina zdrojů na projekt. Na začátku této fáze se k projektu připojí významné množství týmových členů. Primární úkol projektového manažera během fáze realizace a kontroly projektu je umožnit projektovému týmu vykonat úkoly definované v projektovém rozvrhu a vytvořit očekávaný výsledný produkt projektu.

5. Ve fázi ukončení projektu projektový tým vyhodnotí výsledek z projektu, stejně tak jako výkon projektového týmu a zadávající organizace. Toto hodnocení je nutno udělat v

3

první řadě na bázi zpětné vazby zákazníků, projektových týmových členů a ostatních nositelů oprávněných zájmů.

Na závěr každé fáze projektu dochází k její revizi a zhodnocení a je vysloven souhlas či nesouhlas buď k zastavení projektu, nebo k jeho postoupení do další fáze.

Životní cyklus samotného projektu a řízení životního cyklu spolu musí spolupracovat.

Výzkum řízení inovačních projektů v podnicích automobilového průmyslu v České republice

Výzkumné šetření1 v oblasti řízení inovačních projektů v podnicích automobilového průmyslu probíhalo v roce 2005 a zúčastnili se jej zástupci 81 společností. Sdružení automobilového průmyslu v České republice mělo k danému datu 144 členů, jedná se tedy o reprezentativní vzorek 56 % podniků. Návratnost dotazníků byla ve výši 44 %, tedy v počtu 36 kusů. Z toho počtu byly 2 dotazníky vyřazeny pro nesprávné vyplnění a neúplnost dat.

Stanovení cíle výzkumu

Cílem výzkumu bylo ověření přístupu daných podniků k inovacím a řízení inovačních projektů. Jako výchozí materiál pro provedení daného šetření byl zvolen dotazník a metodika, jež byl zpracován na Západočeské univerzitě v Plzni Katedrou managementu, inovací a projektů, nazvaný jako „Hledání inovačních příležitostí a práce s inovacemi“. Tento dotazník se zaměřuje na problematiku inovací a jejich řízení v různých oblastech a zkoumá praktiky, dovednosti a návyky, které jsou nezbytné pro systematickou práci na inovacích. Toto šetření bylo dále doplněno o samotnou kapitolu zkoumání projektového řízení v daných podnicích ke komplexnímu pojetí dané problematiky.

Celkové hodnocení podniků v jednotlivých oblastech šetření

Dotazníkové šetření se zaměřilo na oblasti strategického přístupu podniku k inovacím, zkoumání existence inovačního systému a jeho dodržování a také na jednotlivé dovednosti, praktiky a návyky potřebné pro systematickou práci na inovacích.

1 Výzkumné šetření bylo realizováno v rámci zpracování disertační práce autorky s názvem Řízení výrobkových

inovací a změn v podnicích automobilového průmyslu v České republice.

4

Obr. 2: Celkové hodnocení podniků automobilového průmyslu v České republice

Celkové hodnocení podniků automobilového průmyslu v České republice

1 1,5 2 2,5 3 3,5 4 4,5 5

Zahrnutí inovací do strategie

Kreativita pracovníků

Strategický přístup

Existence inovačního systémuDodržování inovačního systémuShromažďování podnětů

Týmová práceSchopnost posoudit inovační záměr

Průměr - směrodatná odchylka Průměr + směrodatná odchylka

Průměr

uspokojivý dobrý velmi dobrý

výbornývynikajícídostatečnýnedostatečný

nevyhovující

Projektové řízení

Sledování inovační výkonnosti

Spolupráce s externími odbornými kapacitamiInovační kulturaFinancování inovačních aktivitPrůběžné vzdělávání pracovníkůRozhodování za rizika

Výsledné hodnocení podniků

Zdroj: vlastní zpracování

Z výsledků této oblasti šetření je patrné, že podniky jako celek dosahují průměrného hodnocení v oblasti strategického přístupu k dané problematice řízení výrobkových inovací a změn. Oblast zahrnutí inovací do strategie podniku byla hodnocena jako výborná, tzn., že na základě dosažených výsledků jsou inovace součástí strategie podniků automobilového průmyslu v České republice.

Na základě dosažených výsledků lze konstatovat, že podniky jako celek dlouhodobě počítají s inovacemi výrobků a procesů (hodnoceno 4,625002) a na tyto plánované inovace jejich vyhledávání vyčleňují část lidských a finančních zdrojů (lidské zdroje hodnoceny 3,85833, vyčleňování finančních zdrojů 4,52500).

Samotný přístup k dané problematice lze hodnotit jako vynikající, celkové vyhodnocení daného přístupu dosáhlo hodnoty 4,93333. Podniky tedy splňují základní podmínku pro systematickou práci s inovacemi; mají definovánu podnikovou strategii, jejíž součástí jsou inovace, vzhledem ke které se rozhoduje o práci na jednotlivých inovačních podnětech.

V oblasti šetření existence a dodržování inovačního systému dosáhly podniky jako celek nejhoršího hodnocení. Existence inovačního systému byla hodnocena pouze jako uspokojivá až dostatečná, dodržování daného systému ještě hůře, tzn. dostatečně.

Ne vždy je jednotlivým podnikům jasné, jaké kroky mají provést od prvního podnětu k inovaci až k její realizaci, tímto nelze také jednoznačně tvrdit, že je v podnicích zaveden určitý postup. Tato oblast byla hodnocena pouze hodnotou 3,68333, což je možno, vzhledem

2 Respondent mohl vyjádřit míru souhlasu či nesouhlasu s jednotlivými tvrzeními počtem přiřazených bodů

v bodové relevanci max. 5 (souhlas), min. 1 (nesouhlas) bodů, viz. obr. 1.

5

k důležitosti inovací a roli jakou hrají v konkurenceschopnosti podniku, považovat za nedostačující.

Pokud bychom ale měli hodnotit samotný přístup podniků k této oblasti, dosáhly jako celek hodnoty 1,95000, tedy hodnocení velmi dobré, jelikož otázka přístupu k inovacím byla položena negativně. Podniky tedy nesouhlasí s tvrzením, že inovační nápad je výsledkem šťastné náhody, naopak si uvědomují důležitost systematického přístupu k inovacím.

Nutno ovšem podotknou, že ne vždy se setkáme s tím, že je tento systém v podniku nastaven, že funguje a je dodržován. Dodržování již nastaveného systému bylo hodnoceno velmi slabě, stejně tak jeho samotná existence.

Na základě dosažených výsledků lze konstatovat, že v mnohých podnicích automobilového průmyslu v České republice je nutno daný systém teprve vybudovat. Podniky sice věnují pozornost jednotlivým dílčím oblastem systému, který jako celek však v některých z nich není nastaven či využíván a dodržován tak, aby přispíval ke zvyšování jejich konkurenceschopnosti.

Jak vyplývá z obr. 2, podniky dosáhly v oblasti hodnocení jednotlivých dovedností a činností, které je třeba k tomu, aby bylo možno efektivně pracovat s výrobkovými inovacemi a změnami uspokojivých výsledků. Nejlépe byla hodnocena oblast průběžného vzdělávání pracovníků, dále shromažďování všech podnětů, které by mohly vést k inovaci a sledování inovační výkonnosti podniků. Nejhůře byla hodnocena spolupráce podniku s externími odbornými kapacitami a také projektové řízení a jeho uplatňování.

Závěrečné zhodnocení provedeného šetření

Tento příspěvek pouze shrnuje dosažené výsledky šetření, které jsou dostatečně rozvinuty ve výše zmiňované disertační práce.

Výborných výsledků dosáhly podniky v oblasti zahrnutí inovací do strategie; tato oblast byla nejlépe hodnocena spolu s oblastí průběžného vzdělávání pracovníků, kterému podniky automobilového průmyslu v České republice věnují trvalou pozornost.

Nejhorších výsledků dosáhly zkoumané podniky v oblasti dodržování inovačního systému a jeho samotné existence. Na základě celkového šetření, dle velikostí firem, nebyly shledány výrazné rozdíly mezi podniky vzájemně.

Jak ukázaly výsledky výzkumného šetření v oblasti řízení výrobkových inovací a změn v podnicích automobilového průmyslu v České republice, v rámci odvětví lze vysledovat podniky, které se odlišují od průměrně dosažených hodnot celého odvětví a tyto podniky dále dosahují pouze slabé relevance v oblasti přejímání standardních přístupů k řízení výrobkových inovací a změn.

Model pro řízení inovačních projektů v podmínkách české podnikatelské reality

Životní cyklus výrobku se neustále zkracuje a nové výrobky činí své předchůdce velmi rychle zastaralými. Společnosti, kterým se realizované inovace nedaří, nemohou v dnešním světě plném turbulentních změn a nástrah globalizace obstát. Odhaduje se, že 46 % podnětů, kterým se společnosti dále věnují, tzn., které dále přechází v nápad a prochází vývojovou fází až k finálnímu produktu, jsou velmi riskantní a obvykle končí neúspěchem; nenaleznou své

6

místo na trhu či se na tento trh ani nedostanou (R. Cooper, 2000). Je tedy nutné hledat model řízení inovačních projektů (až už výrobků, či služeb), který odpoví na slabá místa inovačního procesu jako celku.

Stage-GateTM proces tvorby nového produktu je možno považovat za základní model řízení inovačních projektů, který ve svém inovační procesu uplatňuje více jak 68 % předních amerických leaderů svého trhu. Tento model prokazatelně vykazuje lepší výsledky v oblasti řízení inovačního projektu a zvyšuje úspěšnost realizace dané (především výrobkové) inovace na trhu. Daný model lze popsat jako cestu bran a uzlů jednotlivých činností inovačního procesu s cílem minimalizovat neúspěšnost dané inovace.

Tento model má jednu důležitou podmínku pro dosahování odpovídajících výsledků, a tou je existence projektového řízení jako jeho platformy. V praxi to znamená, že inovační projekt se realizuje po dvou paralelních úrovních. Po stránce procesní, kdy se řeší jednotlivé části inovačního procesu a následně se vyhodnocují tak, aby byl výsledek co nejefektivnější. Je to proto, že s každou další etapou Stage-GateTM procesu tvorby nového produktu se znásobují prostředky vkládané do inovace. Po stránce řízení životního cyklu projektu se využívá pět výše zmíněných fází (koncepční návrh, návrh projektu, plánování projektu, realizace a kontrola projektu, ukončení projektu) tak, aby bylo zajištěno dodržení veškerých stanovených projektových parametrů.

Závěr

Řízení inovačních projektů je možno považovat za jeden ze speciálních managementů podniku. Je účinným řídícím nástrojem v rukou podnikových manažerů, kteří prostřednictvím manažerských činností a s využitím manažerského chování sami uplatňují či iniciují a aktivizují tvůrčí pracovníky firmy k používání metod, nástrojů a postupů při přípravě, zpracování a realizaci inovací a tyto techniky projektového managementu mohou být a jsou zvlášť užitečné pro rozmanité typy projektů, které vznikají.

Literatura:

[1] COOPER, R. G. Doing it Right Winning with New Products. Ivey Business Journal July/August, 2000.

[2] Kerzner, H. Project management, A Systems Approach to Planning, S cheduling, and Controlling. Wiley, New York, 1998. Six edition.

[3] Krchová, H. Řízení životního cyklu projektů v Komunikační agentuře FMK. Zlín: UTB ve Zlíně, 2006. ISBN 80-7318-464-8

[4] Vořechová, E. Řízení výrobkových inovací a změn v podnicích automobilového průmyslu v České republice. Teze disertační práce. Zlín, UTB ve Zlíně, 2007. ISBN 80-7318-542-8

7

Řízení inovačních projektů jako nástroj zvyšování konkurenceschopnosti podniku

Eva Vořechová

ABSTRAKT

Podstatou příspěvku je přiblížení problematiky projektového řízení jako účinného nástroje zvyšování konkurenceschopnosti firmy se zaměřením se na v praxi složité projekty – projekty inovační. Tyto projekty vykazují vysokou míru složitosti s jedinečnými rysy a také životní důležitosti pro firmu. Takto složité projekty nelze řídit jinak, než pomocí projektového řízení. Příspěvek také přibližuje model pro řízení inovačních projektů (speciálně výrobkových inovací) na principu Stage-GateTM. Tento model je možno považovat za základní model řízení inovačních projektů, který prokazatelně vykazuje lepší výsledky v oblasti řízení inovačního projektu a zvyšuje úspěšnost realizace dané inovace na trhu.

Klíčová slova: Projekt, projektové řízení, inovační projekt.

Management of innovation projects as a method of company’s competitiveness improvement

ABSTRACT

Paper deals with a problem of project management as an effective approach to improve competitiveness of companies focused onto the most complicated project – project of new innovation. These projects are very complicated but also the most important for company in its life cycle. These kinds of project are only possible to manage by using of project management methods. The paper also describes the problems in management of innovation in the companies of automotive industry in the Czech Republic and the Stage-GateTM process for its management. This process gets the better results in all researched areas and in realization of successful innovation in the market.

Key words: Project, project management, innovative project

8

RECENZE

Autorka se inovačními projekty. Nejprve vymezuje vlastní pojem a dále pak hlavní pozornost zaměřila na automobilový průmysl, kde v rámci specifického výzkumu organizovaného v rámci zpracování doktorské disertační práce; analyzovala situaci v celkem 81 podnicích. Dospěla k závěru, že většina firem věnuje inovacím značnou pozornost a v rámci procesu tvorby nového produktu je nejčastěji používán model Stage-Gate. Příspěvek je aktuální a doporučuji ke zveřejnění.


Schopnost zavádění inovací v privatizovaných subjektech ČR####

Karel Zeman∗

Některé názory ztotožňují informační zdroje pro inovace s prvotními podněty pro tyto tvořivé změny. Dokonalé poznání a důsledné rozlišování různosti prvotních podnětů pro inovace je velmi důležité pro správné a efektivní řízení inovací. Různé informační zdroje – odborné knižní publikace, časopisy, kongresy a konference, veletrhy, výstavy, intelektuální a znalostní potenciál univerzit a vysokých škol, výsledky benchmarkingu, podnikové a statistické podklady, licence, patenty atd. – připravují živnou půdu pro invence, ale prvotními podněty pro inovace nejsou. Bezprostředním myšlenkovým podnětem, duchovním zdrojem inovace je invence. Skutečně reálným podnětem, jakýmsi věcně a problémově iniciujícím impulsem něco změnit, inovovat, je potřeba uspokojení potřeby.

Inovační proces

Podle dokumentu OECD se inovace dělí na inovace technické a netechnické. Technické inovace „vytvářejí nové výrobky, postupy a významné technické změny ve výrobcích a postupech. Inovace byla zavedena tehdy, když byla uvedena na trh (inovace výrobku) nebo použita ve výrobním procesu (inovace postupu)“. Technické inovace mohou být členěny podle produktu (výrobku nebo služby) a podle procesu, a dále podle stupně novosti změn dosaženého v jednotlivých případech.

Inovované produkty tvoří výrobky nebo služby, které jsou buď zcela nové nebo mají významně lepší základní vlastnosti, vyšší technickou kvalitu, zavedený software nebo další nehmotné prvky, širší užití, příp. vyšší spokojenost zákazníka. Inovace musí být nová pro podnik, avšak nemusí být nezbytně nová pro trh. Není rovněž důležité, zda inovace byla vyvinuta vlastní nebo jinou firmou.

Procesní inovace zahrnují nové a významně zlepšené výrobní technologie, nové a podstatně zlepšené způsoby poskytování služeb a nabídky zboží. Výsledné efekty musí být významné vzhledem k velikosti produkce, k její kvalitě nebo k výrobním a distribučním nákladům.

Netechnické inovace jsou zejména organizační a podnikatelské (manažerské) inovace (např. implementace pokrokových metod řízení - TQM, certifikace aj., zavedení významných změn organizační struktury, implementace nových nebo podstatných změn ve strategické orientaci společnosti či firmy), sociální inovace.

# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu „Podpora a rozvoj inovační schopnosti

průmyslových podniků“ registrovaného u Grantové agentury České republiky pod evidenčním číslem 402/06/0292.

∗ Ing. Karel Zeman, CSc. - náměstek ministra, MFČR

2

Inovace mohou být výsledkem výzkumné činnosti, výsledkem nákupu know-how nebo licence, výsledkem určité podnikatelské aktivity (investování do nového výrobního nebo jiného zařízení, organizační opatření, využití informačních technologií atd.) nebo jiných opatření či činností (sociálních aktivit, vzdělávání, aktivit ve zdravotní péči apod.).

Dokument Evropské komise pod názvem Inovační politika - aktualizace přístupu EU v souvislosti s Lisabonskou strategií věnuje pozornost aktualizovanému pojetí inovace jako vícerozměrnému jevu. Kromě technologických inovací (založených především na výzkumu) jsou to organizační inovace (nové formy organizace práce, procesní řízení), inovace modelu podnikání či prezentační inovace (komplexní pojem pro inovace v oblasti designu a marketingu).

Takové pojmy, jakými jsou „inovační potenciál“, „inovační výkonnost“ a „inovační aktivita“, se často používají v odborné literatuře a sdělovacích prostředcích jako něco, co se rozumí samo sebou. V rámci teorie inovací dosud neexistují jednotné definice těchto pojmů. Proto jsou v rámci výzkumu používány následující definice.

Inovační proces je chápán jako komplexní vývojový a tvůrčí proces, postihující všechny složky a vztahy výroby, jako soubor propojených inovačních aktivit.

Fází inovačního procesu jsou:

• zjištění určité potřeby,

• invenční stadium,

• stadium vývoje neboli proces transformace nápadu nebo námětu do nového či zlepšeného výrobku, do nového výrobního procesu nebo do nového postupu,

• implementace do prostředí podniku,

• kontrolování dosaženého efektu inovace a stupně uspokojení zákazníků.

Inovační potenciál ekonomického subjektu (podniku nebo státu) je charakterizován způsobilostí k inovačnímu výkonu získanou vytvořením vnitřních výrobních a podnikatelských rezerv cestou absorpce inovačních vstupů. Významně determinuje konkurenceschopnost a schopnost k přežití ekonomického subjektu.

Inovační potenciál ekonomického subjektu je tvořen šesti oblastmi:

• systémem řízení inovací;

• lidskými zdroji pro inovace;

• podporou výzkumu a vývoje (dále VaV),

• tvorbou nových znalostí;

• přenosem a aplikací znalostí;

• financováním inovací.

K měření inovačního potenciálu je možné použít kompozitní index vypočítaný na základě indikátorů hodnotících inovační vstupy ekonomického subjektu rozdělených do těchto šesti skupin.

3

Vysoký inovační potenciál umožňuje podniku nejen se utkat na trhu o výrobek, či službu, ale také zaujmout v tomto střetu dominantní postavení a spoluurčovat, jaké poměry na trhu budou vládnout. Inovační potenciál státu představuje schopnost trvalého růstu HDP neustalým zaváděním inovací a skládá se ze všech inovačních potenciálů subjektů národního inovačního systému.

Inovační výkonnost ekonomického subjektu (podniku nebo státu) je stupněm využití jeho inovačního potenciálu.

K měření inovačního výkonnosti je možné použít souhrnný index vypočítaný na základě indikátorů hodnotících inovační výstupy, kterými jsou:

• odbyt novinek,

• úroveň technologičnosti ekonomického subjektu,

• high-tech produkce nebo exportní produkce,

• zisky z inovací,

• produktivita práce.

Inovační aktivita je účelná činnost, jež mění buď úroveň inovačního potenciálu, nebo inovační výkonnost ekonomického subjektu. Inovační aktivity představují sérii vědeckých, technických, organizačních, finančních a obchodních činností, jejichž cílem je vznik nového nebo podstatně zdokonaleného produktu (výrobku, technologie nebo služby) efektivně umístěného na trh. Jednotlivá činnost (např. výzkum a vývoj) je inovační v takové míře, v jaké se podílí na vzniku inovace.

Tvůrčí charakter inovací

Inovace jako uskutečněná změna výrobku nebo výrobního procesu je konečným produktem lidské tvořivé aktivity. Tvořivost čili kreativita je schopnost člověka překonat existující stav věcí a vztahů, včetně sebe sama.

Tvořivá aktivita je zvláštní formou součinnosti subjektu a objektu směřující k přírůstku nového a působí na rozvoj zároveň jak subjektu, tak i objektu. Tvoření lze definovat jako lidskou činnost rodící kvalitativně nové hmotné a duchovní cennosti. Tvoření je zejména činností produktivní, která se odlišuje od činnosti reproduktivní, opakující již známé. Ovšemže tvůrčí proces zahrnuje i činnost reproduktivní, význam které je značně menší.

Produktivní činnost plní vedoucí úlohu, nemůže být odcizena člověku, na rozdíl od činnosti reproduktivní, kterou v zásadě lze přidělit stroji nebo živočichovi. Produktivní aktivity, které potřebují kritický přístup k vzniklé situaci, jsou mnohem složitější než reproduktivní, mohou se uskutečňovat živelně, instinktivně, setrvačností, bez plného uvědomování.

Tvůrčí proces je specifický (nejsložitější) druh vývoje, při němž se:

• uspokojuje potřeba či souhrn potřeb ležící v jeho základu;

• objevují neobvyklé vlastnosti věcí a jich kombinace;

• vznikají a řeší rozpory;

4

• odstraňují brzdící činitele, dochází k transformačnímu skoku v rozvoji v určité oblasti činnosti;

• používají nahromaděné znalosti a současně se kriticky překonávají jejich tvary historicky omezené;

• hledají a uskutečňují nové možnosti rozvoje. Výběr z potenciálních řešení je událostí, která má pravděpodobnostní charakter;

• potvrzuje, že ve všech výtvorech je přítomen subjekt.

Zásadní podmínkou k dosažení tvůrčího úspěchu je nejen souhrn disponibilních znalostí, nýbrž i postoj tvůrce ke znalostem, jenž může být tvůrčím nebo netvůrčím. Tvůrčí „znalostní technologie“ zahrnuje kritické hodnocení, pochopení, konkrétní využití a rozvinutí znalostí.

Podstatou ekonomické tvůrčí činnosti, tj. vytváření nové hodnoty, je řešení problému v rámci daných omezení. Mnoho hodnotných inovací bývá podníceno právě existencí nějakého rámce, s nímž jsou spojena omezení, která určují a charakterizují dobrá řešení (např. omezená prostorová dispozice či omezený finanční kapitál jako podnět k rozvoji systému řízení zásob typu „just-in-time“).

Tvořivá aktivita je důležitým faktorem ekonomického vývoje, přidávajícím mu cílevědomost. Současně je nezbytnou funkcí ekonomické činnosti, která zdokonaluje její rozmanité stránky. Tato funkce je podmíněna faktickým stavem ekonomiky a zároveň překonává její omezenost, zejména zdrojovou.

V tomto smyslu ekonomické tvoření má hodně společného se Schumpeterovou podnikatelskou funkcí, jež spočívá v sestavování nových kombinací výrobních faktorů. Subjekty ekonomické tvorby jsou samozřejmě nejen podnikatelé, nýbrž i v různém stupni všichni účastníci ekonomického procesu. Přitom i podnikavost, tj. činný, kritický vztah k ekonomické praxi, schopnost působit efektivně a vynalézavě, je specifickou zvláštností vlastní všem participujícím v ekonomické tvorbě.

Ekonomická realita stále produkuje příležitosti a hrozby, jejichž pravděpodobnost nezáleží na úrovni našich znalostí. Každá pravděpodobná událost zahrnuje určité riziko. Ekonomická realita se mění rychleji než naše představa o ní. Proto v současné turbulentní době neinovovat, hájit včerejšek, je mnohem riskantnější než budovat zítřek. Jak minimalizování rizika, tak i ochota riskovat při určitých šancích na dosažení vysokého zisku jsou nutnými komponenty umění podnikatelské činnosti.

Tvořivá aktivita vyrůstá z ekonomické činnosti. Nejprve přebírá a realizuje její cíle. Později aktivně ovlivňuje samotné cíle a organizační formy ekonomické činnosti, umožňuje překonávat jejich historicky omezené formy. Ekonomická tvořivá aktivita si postupně svým rozvojem vytýčí své cíle, které předhánějí veřejné potřeby a formují je.

Ekonomická tvořivá aktivita plní také spojující úlohu cestou zapojení ostatních druhů tvoření do splnění ekonomických úkolů. Využívá vědeckotechnickou tvůrčí aktivitu pro výzkum a vývoj obsažený ve zboží, v pracovních prostředcích a technologii, dále pak uměleckou tvořivou aktivitu pro design výrobků, pedagogickou pro efektivní vzdělávání odborníků apod.

Mezi vlastnosti ekonomické tvůrčí aktivity patří:

• převládání pragmatických postupů využitelných v praxi. Řešení má být konjunkturní, tj. adekvátní a včasné. Konečný výsledek, tj. zboží či služba, musí být akceptován trhem;

5

• jednoduchost a značná efektivnost většiny novátorských řešení;

• faktor zdravého uvažování; předpokládá se např., že zákazníci si počínají racionálně, tzn. podle svých hodnot a očekávání;

• objektivní, kvantitativní a rychlé hodnocení výsledků; ve většině případů má úspěch peněžní ekvivalent;

• vliv časového činitele, neboť rozhodovací lhůty se stále zkracují;

• existence předběžných investic;

• zdrojová omezenost;

• turbulentní, nespojité a chaotické prostředí.

Faktor problému či rozpornosti je důležitý i v ekonomické tvůrčí aktivitě. P.R.Whitfield (USA) definuje inovační aktivity jako řadu komplikovaných činností, vyskytujících se při řešení problémů. Podle Druckera charakteristickými rozpory, které musí být řešeny tvůrčí inovační činností, jsou:

• rozpory mezi ekonomickými realitami v určitém oboru;

• rozpory mezi reálnou situací v určitém oboru a situací předpokládanou;

• rozpory mezi úsilím vynakládaným v určitém oboru a hodnotami a očekáváními jeho zákazníků;

• vnitřní rozpor v rytmu nebo v logice některých procesů.

Rozpor ovšem musí „dozrát“. Je-li však stále ještě třeba značného množství výzkumné činnosti a nových vědomostí, pak rozpor dosud není připraven pro podnikatele, dosud „nevyzrál“. Drucker dával přednost inovacím jednoduchým a „evidentním“ než složitým a grandiózním.

Dnešní skoky ve vývoji vytvářející novou realitu, nejsou jen neuvěřitelně rychlé, jsou často navíc záhadné a vymykají se jakémukoli vysvětlení. Není dokonce ani bezpodmínečně nutné, aby podnikatel chápal, proč se realita změnila. Velmi často stačí pouze zjistit, co se stalo, a úspěšně inovovat.

Pro vyřešení tvůrčích problémů je mnohdy nezbytné nešablonovité, diskontinuální myšlení, myšlení překračující daný rámec. Tvůrčí myšlení je však složitější než nešablonovité. Je kombinací složek intelektuálních a volních. Tvůrce musí být zaměřen na konečný výsledek, na ztělesnění své ideje, na přírůstek nového, na syntetické stádium.

Valenta rozpracoval problematiku tzv. zřetězení tvořivé lidské aktivity, inovací a efektů jako logického kauzálního spojení těchto tří fenoménů inovačních procesů, které je kontrolováno a regulováno dvěma zpětnými vazbami.

Originalita a stupeň složitosti (náročnosti) tvořivé lidské aktivity je jako invence myšlenkovým základem adekvátní originality a stupně, resp. řádu inovace. Její úspěšné zavedení do praxe dané výrobní jednotky pozitivně změní její chování v podobě ekonomického efektu.

Výchozím článkem zřetězení “aktivita – inovace – efekty” je lidská tvořivá aktivita jako myšlenkový základ zrodu inovace. Opakem je lidská inovační pasivita, nečinnost až hrubá

6

nedbalost, kterou Valenta označuje lidskou aktivitou záporného řádu, přinášející samovolné degenerativní změny, často až destrukce jednotlivých výrobních faktorů a potom i celých výrobních organismů. Valenta rozlišuje tři podoby lidské tvořivé aktivity, jejímž produktem jsou inovace. Jsou jimi:

a) fantazie,

b) invence,

c) řízení, ve smyslu odhodlání a manažerské aktivity zajišťující přeměnu invence v inovaci. Je to schopnost člověka zavést do života reálnou změnu (inovaci).

Řád tvůrčí aktivity člověka lze chápat jako schopnost řešit, poznávat a uskutečňovat absolutní inovaci určitého řádu. Schopnost uskutečňovat relativní inovace neboli rozšiřovat jinde již existující nové kvality do vnitřní struktury vlastního výrobního organismu, lze přisoudit aktivitě kteréhokoli pozitivního řádu.

Z hlediska řádu tvůrčí aktivity se rozlišují netečnost vůči danému stavu výrobního organismu i vůči vývojovým procesům, což je aktivita záporného řádu A-i, dále pak A0 – „uchovatel tradic“, A1 – „nárokovatel fondů“, A2 – „organizátor“ či „racionalizátor vztahů“, A3 – „zlepšovatel“ či „racionalizátor kvalit“, A4 – „vývojář“ , A5 – nositel činnosti „technický (aplikovaný) výzkum“, A6 – nositel činnosti „technický (aplikovaný) výzkum odvětvového typu“ A7,8,9 – představitel vědeckého výzkumu. V efektivním inovačním procesu musí být zastoupeny v určitých proporcích všechny různé řády tvůrčí lidské aktivity.

V Schumpeterově pojetí je inovace hlavní a náročnou úlohou, ale také ozdobou a slávou toho, kdo poskytuje kapitál. Tato úloha se nepředává, naopak do ní mají být zapojeni všichni, kdo pracují s kapitálem. V Schumpeterově pojetí podnikat znamená inovovat.

Jirásek zastává názor, že inovace není posláním odborníků, vědců, techniků a dalších pracovníků. Odborníci se podílejí na zdokonaleních a zlepšováních na těch úsecích, v nichž se vyznají. Ovšem jenom podnikatel nebo jím pověřený vrcholový manažer může jednotlivé příspěvky k rozvoji svázat v jeden celek a souborně využít. Zůstává aktuálním problémem formalizování inovačního procesu. Podle Druckera je usilovná práce pro úspěšnou inovaci významnějším faktorem než genialita, inspirace a intuice. Inovační aktivita, tak jako každá práce, vyžaduje systém, disciplínu, nástroje a organizovanou metodu. Musí být systematická a řízená a musí přinášet cílevědomé inovace.

Inovace jsou specifickým nástrojem podnikatelů, prostředkem, jehož pomocí využívají změn jako příležitostí pro podnikání v odlišné oblasti nebo poskytování odlišných služeb. Podnikatelé musejí cílevědomě hledat zdroje inovací, to znamená změny a jejich symptomy, které jsou signálem příležitosti k úspěšným inovacím. A musejí znát a umět aplikovat principy úspěšných inovací.

Systemizování tvůrčích procesů, budování formalizované disciplíny s příslušnými nástroji a organizovanými metodami, které se lze naučit a které lze prakticky využívat, mají větší šanci na úspěch spíše v oblastech technických, což ilustruje algoritmus vynalézání (TRIZ–ARIZ) Genricha Altshullera. Klíčovými prvky tohoto algoritmu jsou formulování ideálního výsledku, hledání základního rozporu, výběr a aplikování standardizované metody překonání problému a syntetická fáze objevující novou formu vynálezu.

7

Prvotní podněty a informační zdroje pro inovace

Některé názory ztotožňují informační zdroje pro inovace s prvotními podněty pro tyto tvořivé změny. Dokonalé poznání a důsledné rozlišování různosti prvotních podnětů pro inovace je velmi důležité pro správné a efektivní řízení inovací. Různé informační zdroje – odborné knižní publikace, časopisy, kongresy a konference, veletrhy, výstavy, intelektuální a znalostní potenciál univerzit a vysokých škol, výsledky benchmarkingu, podnikové a statistické podklady, licence, patenty atd. – připravují živnou půdu pro invence, ale prvotními podněty pro inovace podle některých autorů nejsou. Bezprostředním myšlenkovým podnětem, duchovním zdrojem inovace je invence. Skutečně reálným podnětem, jakýmsi věcně a problémově iniciujícím impulsem něco změnit, inovovat, je potřeba, přesněji nutnost či účelnost uspokojení potřeby.

Vznik inovace vyvolávají tyto skupiny potřeb:

a) potřeby vnějších zákazníků;

b) potřeby některých stakeholderů;

c) potřeby vnitřních zákazníků;

d) potřeby podniku jako vyrábějícího subjektu;

e) potřeby podniku jako tržního subjektu.

Ad a) Uspokojení této skupiny potřeb, reprezentující ty impulsy pro inovace, které přicházejí z trhu, je úzce spojeno se samotným podnikatelským posláním firmy. Patří k prioritním, nejčastějším počátečním podnětům pro inovační aktivitu firmy. Spoluvytvářejí určující, dominantní “vnější tržní tah“ pro inovace v dané organizaci. Ke konkrétním podnětům pro inovace, které vycházejí z potřeb vnějších zákazníků nebo s potřebami těchto zákazníků souvisejí, především patří trvale se zvyšující nároky a požadavky vnějších zákazníků na nejrůznější podoby obměn stávajících potřeb či požadavky na různé míry intenzity, kvantity a kvality saturace jejich potřeb nebo na uspokojení potřeb zcela nových.

Ad b) V souladu s požadavky racionálního, sociálního, ekologického a etického chování moderní firmy jednadvacátého století důležité postavení zaujímají ty potřeby jako podněty pro inovace, jejichž včasná a úspěšná realizace přispívá k dlouhodobě udržitelnému sociálnímu smíru (např. nároky na bezpečnost práce a kvalitní pracovní prostředí pro manažery a zaměstnance), jakož i k dlouhodobému udržitelnému rozvoji (např. ekologické potřeby obcí a státu v oblasti kvality a čistoty půdy,ovzduší, vod, snížení či eliminace hluku a škodlivých exhalací apod.). Ekologické inovace vyvinuté z těchto potřeb, přestože to jsou často investičně náročné inovační akce, jsou konkurenční výhodou podniků na světových trzích.

Ad c) Potřeby a požadavky na vysokou techniko-ekonomickou úroveň, kvalitu, hospodárnost a včasnost předávaných výrobků, polotovarů, služeb a informací v navazujících a kooperujících vnitropodnikových výrobních, pomocných, obslužných, administrativně správních a jiných procesech, představují jádro vztahů vnitrofiremních subjektů jako vnitřních zákazníků. Jejich podnikatelské chování sleduje naplnění poslání a základních cílů podnikatelské jednotky jako celku. Tyto potřeby a požadavky relativně autonomních

8

vnitropodnikových procesů a procesně strukturovaných výrobních jednotek jsou uspokojovány inovačními akcemi ve smyslu vnitřních nebo vnějších diferenciačních procesů.

Ad d) Potřeby podniku jako výrobce souvisejí s uspokojováním potřeb vnějších zákazníků (viz bod ad a)) a potřeb podniku jako tržního subjektu (viz bod ad e)). Potřebou výrobce je vyrábět a prodávat výrobky a služby v bezztrátových a hospodárných výrobních podmínkách a při vysoké produktivitě všech výrobních činitelů. V podmínkách tržní ekonomiky se rozsáhlými inovacemi produkčních procesů uspokojují potřeby podniků jako výrobců, vyvolané nutností odolávat tlakům a hrozbám technologické a cenové konkurence. Jde o intenzivní výrobcovo inovační úsilí označované jako „vnitřní technický tlak“. V praxi musí být toto výrobcovo inovační úsilí úzce spojené a harmonizované s inovacemi vyvolanými saturací potřeb vnitřních zákazníků (viz bod ad c)).

Ad e) Boj s konkurencí o zákazníky vytváří v podnikatelských jednotkách velké napětí a tlaky na vznik a nabídku stále nových a nových produktů, které vlastně přinášejí plnění dosud ani netušených potřeb zákazníků. Typickými odvětvími s těmito jevy jsou převážně moderní obory nabízející produkty spojovací a telekomunikační techniky, informačních technologií, reprodukční rozhlasové a televizní techniky, atd. Hnacím motorem vysoké frekvence vzniku převážně výrobkových, ale i materiálových a technologických inovací, jsou naléhavé potřeby tržní obrany proti hyperkonkurenci cestou expanze tzv. „tržních překvapení“ a rozvoje „netušených potřeb zákazníků“. Tyto potřeby a z nich vznikající nové produkty, o kterých zákazníci ani nevědí, že by mohly existovat, nakonec vnější zákazníci jako pro ně výhodné akceptují a osvojí si je.

Signálem vzniku nových nebo modifikace dosavadních potřeb výše uvedených subjektů je inovační příležitost. Systematické inovace spočívají v cílevědomém a organizovaném vyhledávání změn a v systematické analýze příležitostí, které tyto změny mohou vytvářet pro ekonomické nebo sociální inovace. Peter F. Drucker hovoří o sedmi zdrojích inovačních příležitostí:

• nečekané události – nečekaný úspěch, nečekaný neúspěch, nečekaná vnější událost;

• rozpornost;

• nedokonalost určitého procesu;

• změny struktury oboru nebo tržní struktury;

• demografické změny;

• změny v pohledu na svět, náladách a významech;

• nové znalosti vědeckého a nevědeckého charakteru.

Nečekané události jsou symptomy zásadních změn v potřebách vnějších zákazníků. Rozpory mohou být výsledkem nesprávného pochopení reality samotnými manažery, chybného odhadu potřeb zákazníků a ignorování potřeb vnitřních zákazníků. Nedokonalost určitého procesu je zřetelným signálem potřeb vnitřních zákazníků. Změny struktury oboru nebo tržní struktury jsou vyvolávány vznikem nových skupin spotřebitelů a tedy novými potřebami.

Změny v populaci a změny v pohledu na svět, náladách a významech způsobují nové potřeby vnějších zákazníků a částečně některých stakeholderů. Nové znalosti umožňují uspokojit potřeby podniku jako výrobce a jako tržního subjektu.

9

První čtyři signály se jeví uvnitř organizace či oboru, díky čemuž si jich mohou všimnout zejména lidé z tohoto průmyslového oboru či sektoru služeb. Druhý soubor zdrojů inovačních příležitostí, v němž jsou tři kategorie, obsahuje změny mimo organizaci či obor. Hranice mezi těmito sedmi oblastmi zdrojů inovací jsou nezřetelné a všechny tyto oblasti se do značné míry prolínají.

Závěr

Role inovací spočívá v obnovení ziskovosti kapitálu, v záměně kapitálu zastaralého, opotřebovaného kapitálem novým, jenž může vytvářet vyšší hodnoty. Inovace je tudíž hlavní složkou podnikavosti. Ve 21. století se inovace stává jedním ze základních prvků růstu světové ekonomiky. Velký inovační potenciál velkých ekonomických firem, spolupráce výzkumu a vývoje s aplikační sférou a inovativní malé a střední podniky se stávají hlavním zdrojem růstu prosperity, konkurenceschopnosti a životní úrovně v moderní ekonomice založené na znalostech. Velkou předností samotných inovací je skutečnost, že jejich realizace není časově tak náročná, jako je tomu u ostatních oblastí znalostní ekonomiky a rovněž podpůrných segmentů pro inovace, jakými např. jsou vzdělávání, věda a technologie, e-government, telekomunikace, báze dat znalostí či networking.

Současná doba přináší nové výzvy ovlivňující inovační proces. V tuto chvíli se jako významné tendence jeví:

• vývoj nových technologií,

• urychlující se tempo mezinárodní ekonomické integrace;

• individualizace a dynamika chování kupujících,

• radikální změny v okolí podniků,

• proces přechodu na znalostně založenou ekonomiku a společnost.

• Důsledky těchto jevů jsou:

• zkracování inovačních cyklů,

• prohlubování kooperace mezi aktéry inovačního systému,

• prosazování síťové orientace do řízení,

• zvýšení role a úrovně aktivit centrálních řídicích orgánů a regionálních správ v inovačním systému,

• důraz na ekologické aspekty.

Rozvoj současných technologií (hlavně tzv. konvergujících technologií) vyvolává vznik nových povolání, trhů a tržních segmentů, což přímo souvisí s akcelerujícím inovačním procesem. Růst složitosti moderních informačních a komunikačních technologií podmiňuje a současně umožňuje vytváření globálního síťového prostředí. V konkurenci s nejlepšími světovými firmami, jež je výsledkem globalizačních trendů, lze obstát pouze neustálým zlepšováním stávajících výrobků, technologických postupů a služeb, zaměřením inovací na přizpůsobení výrobků přáním zákazníků, zaváděním dodatečných služeb, simultánním uplatňováním inovací na všech trzích.

10

Turbulentní prostředí se od konce osmdesátých let 20. století ještě prohlubuje do stavu chaosu. Pravděpodobnost správného rozhodování v nestabilních podmínkách, předvídání chování proměnlivého okolí, to často přímo souvisí s úrovní poznání manažera. Nestabilita okolí chápaná jako výzvy se stává ideálním podnikatelským prostředím pro připravené.

Literatura:

[1] Heřman, J.: Rozbor řešení grantového projektu a program prací pro další rok, GAČR, 2007

[2] Heřman, J., Zeman, K.: Průmyslové inovace, Vydavatelství Oeconomica, VŠE, Praha, 2002.

[3] Heřman, J., Zeman, K.: Produkční controlling, VŠE, Praha, 2007.

11

Schopnost zavádění inovací v privatizovaných subjektech ČR.

Karel Zeman

ABSTRAKT

Úspěch inovačních aktivit je nerozlučně spjat s efektivním řízením. Řízení je inovačním procesem, resp. uplatňování proměnlivosti vnitřních struktur systému zaměřené určitým směrem. Současné řízení je tvůrčí činností, mající za cíl řešit stále vznikající rozpory.

Klíčová slova: Inovace, inovační podnikání, objev, vynález, know-how, patent, vědeckotechnický park, financování inovací

Competence of innovation implementing in privatization subjects

ABSTRACT

Succes in a innovation implementing is linked to effective management. Management is a innovation process, or (if you like) exercise of variability internal structure of system. Progressive management is creative tackling continue to emergent problems.

Key words: Innovation, innovative business, discovery, invention (n. discovery), know-how, patent, scientific and technical park, financing of innovation.

12

RECENZE

Příspěvek Ing. Karla Zemana, CSc. se zabývá inovačním potenciálem privatizovaných ekonomických subjektů a ukazuje, že způsobilost k inovačním aktivitám je dána vytvořením vnitřních výrobních a podnikatelských rezerv cestou absorpce inovačních vstupů. Významně determinuje konkurenceschopnost a tím i schopnost k úspěšnému rozvoji ekonomického subjektu. Konstatuje, že inovační potenciál ekonomického subjektu je tvořen šesti oblastmi – systémem řízení inovací, lidskými zdroji pro inovace, podporou výzkumu a vývoje, tvorbou nových znalostí, přenosem a aplikací znalostí a konečně schopností financování inovací. K měření inovačního potenciálu se využívá kompozitního indexu vypočítaného na základě indikátorů hodnotících inovační vstupy ekonomického subjektu podle těchto šesti skupin. Vysoký inovační potenciál pak umožňuje firmě nejen se utkat na trhu o výrobek, či službu, ale také zaujmout v tomto střetu dominantní postavení a spoluurčovat, jaké poměry na trhu budou vládnout.

Inovační potenciál státu pak představuje schopnost trvalého růstu HDP neustalým zaváděním inovací a skládá se ze všech inovačních potenciálů subjektů národního inovačního systému.

Ing. Pavel Švejda, CSc.

Date post:	03-Feb-2018
Category:	Documents
Upload:	lamkhanh
View:	233 times
Download:	4 times

SVĚT PRÁCE A KVALITA ŽIVOTA V GLOBALIZOVANÉ...

Documents