Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

VYSOKÁ ŠKOLA REGIONÁLNÍHO ROZVOJE PRAHA

SVĚTOVÁ EKONOMIKA

Studijní opora k vybraným otázkám vývoje světového hospodářství

Tomáš Evan

PRAHA 2012

Název: Světová ekonomika, Studijní opora k vybraným otázkám vývoje světového

hospodářství

Autor: PhDr. Ing. Tomáš Evan, Ph.D.

Počet stran: 103

Recenzenti: doc. Ing. Tomáš Ježek, CSc.,

doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

Studijní opory určené pro studenty kombinované formy studia

Studijní program Regionální rozvoj, obor Management a regionální rozvoj

Studijní opory byly zpracovány v rámci Inovace bakalářského studijního programu v kontextu

Boloňského procesu s důrazem na výsledky učení

OPERAČNÍ PROGRAM Praha Adaptabilita registrační číslo CZ.2.17/3.1.00/32599

Tato publikace neprošla redakční jazykovou úpravou

Vydala v elektronické podobě Vysoká škola regionálního rozvoje Praha

Žalanského 68/54

16300 Praha 17

Praha 2012

ISBN: 978-80-87174-14

Obsah

1 Svět před globální ekonomikou ......................................................................................... 5

1.1 Lokální, regionální trhy a specializace ................................................................................ 6

1.2 Vznik kapitalistické společnosti ........................................................................................ 18

1.3 Od merkantilismu k liberalismu........................................................................................ 29

1.4 Průmyslová a zemědělská revoluce .................................................................................. 36

2 Podstata a vznik světové ekonomiky .............................................................................. 47

2.1 Svět po napoleonských válkách a Pax Britannica ............................................................. 48

2.2 Globalizace – vznik a podstata fenoménu ........................................................................ 54

2.3 První vlna globalizace ....................................................................................................... 57

2.4 První světová válka a konec první vlny globalizace .......................................................... 62

3 Poválečný vývoj světové ekonomiky............................................................................... 78

3.1 Obnova světové ekonomiky po roce 1945 ....................................................................... 79

3.2 Původ světových finančních institucí – Bretton-woodský systém .................................... 83

Klíč k testům ........................................................................................................................... 101

Zdroje ..................................................................................................................................... 102

4

PRŮVODCE STUDIJNÍ OPOROU

Předkládaná studijní opora k předmětu světová ekonomika vychází z literatury uvedené před

každou kapitolou a v žádném případě se vzhledem k rozsahu a účelu nejedná o vyčerpávající

studijní materiál. Cílem je podat stručný a zároveň dostatečně informativní přehled o dané

problematice od antiky po 70 léta 20. století a formou citací poukázat k další doporučené

literatuře.

Velká část práce vychází z knihy kolektivu autorů pod vedením profesorky Cihelkové Světová

ekonomika: nové jevy a perspektivy, vydané v roce 2001. Každá kapitola je zároveň doplněna

a obohacena o poznatky dalších autorů či institucí, jež se konkrétní problematice věnují ve

svých dílech do větší hloubky. V prvních kapitolách, které popisují historický vývoj

ekonomických vztahů, který současnou světovou ekonomiku ovlivňuje, mezi ně patří práce

Hospodářské dějiny 16. – 20. století docenta Stellnera a kol., rozsáhlá publikace Paula

Kennedyho Vzestup a pád velmocí: Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500–

2000 či obsáhlejší A History of Western Society McKaye a kolektivu. Tyto relativně obecné

práce jsou v jednotlivých kapitolách dále doplněny o díla zabývající se konkrétními tématy

světové ekonomiky. Zde můžeme zmínit například studii Venablese a Craftse Globalization in

History: A Geographical Perspective podrobně se zabývající globalizací, Gilpinovu knihu U.S.

Power and Multinational Corporation: The political economy of foreign direct investment,

která pojednává o fenoménu přímých zahraničních investic či aktualizované vydání The

Economics of Money, Banking and Financial Markets Frederica Mishkina.

Tyto spolu s dalšími pracemi uvedenými v literatuře doporučuji k podrobnějšímu

prostudování, neboť přinášejí cenné poznatky, které se do této opory již nevešly.

1 SVĚT PŘED GLOBÁLNÍ EKONOMIKOU

VÝSTUPY Z UČENÍ

Po prostudování textu a vypracování úkolů v rámci této kapitoly

BUDETE UMĚT

získáte znalosti o vzniku trhů a obchodu

seznámíte se s důležitostí evropských koloniálních mocností pro

následný vznik vývoj světové ekonomiky

poznáte základy moderního bankovnictví, které položila náboženská

reformace v Evropě

seznámíte se s hlavními principy merkantilismu a liberalismu

budete znát předpoklady a přínosy zemědělské a průmyslové revoluce

ZNALOSTI

BUDETE SCHOPNI

pochopit některé principy světové ekonomiky na základě jejího

historického vývoje

SCHOPNOSTI

ZÍSKÁTE

předpoklady k dalšímu sledování současné světové ekonomiky

DOVEDNOSTI

Literatura:

Cihelková, Eva-Křížková, Jana-Kunešová, Hana-Martinčík, David. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C.H.Beck, 2001. Stellner, František a kol. Hospodářské dějiny 16. – 20. století. Praha: VŠE, 2006. Kennedy, Paul. Vzestup a pád velmocí: ekonomické poměry a vojenské konflitky v letech 1500–2000. Praha: NLN, 1996. Evan, Tomáš. Ekonomické myšlení Jana Kalvína o lichvě a úroku. Politická ekonomie 6/2001. Vopěnka, Petr. Vyprávění o kráse novobarokní matematiky. Praha: Práh, 2004. McKay John a kol. A History of Western Society. 9th Edition. New York, 2008.

1.1 LOKÁLNÍ, REGIONÁLNÍ TRHY A SPECIALIZACE

Trhy vznikají, pokud je co směňovat. Směňovat je možné pouze výrobky, které jsou

různé, tedy pokud se lidé specializují. V okamžiku, kdy jsou lidé schopni se nasytit, jsou

schopni vyrábět věci pro směnu. Tato specializace umožňuje vznik lokálních trhů. K tomu,

aby se mohly lokální trhy zvětšovat v objemu i různorodosti, je potřeba dopravních cest,

které by je spojovaly. Proto první státy, které mohou danit a chránit tyto rozvíjející se vazby,

vznikly kolem velkých řek. Řeky jako Nil, Eufrat a Tigris jsou schopny nejen dát úrodu až

třikrát ročně, ale zajistit také dopravu a obchod mezi jednotlivými lokálními trhy. Vznikl

regionální trh.

Tento proces byl však pozvolný a velmi zranitelný. Vesnice, kde nebylo dost jídla ani

pro specialisty typu kováře nebo mlynáře, se jen těžko zapojovaly do dálkového obchodu.

Přesto již mnohé evropské starověké civilizace byly schopny rozsáhlého dálkového obchodu

zejména mezi nalezišti nezbytných komodit. Vzpomeňme například řecké městské státy s

jejich atlantickou cínovou či jantarovou stezkou mezi Pobaltím a Černým mořem. Křehkost

obchodu však dokládá i to, že v letech, kdy Kartaginci válčící s Řeky obsadili řecké kolonie v

západním Středomoří a uzavřeli Gibraltarský průliv, museli Řekové hledat nové cesty. To však

zároveň přispělo k rozvoji řecké osady Massillia (dnešní Marseille), kde ústila pozemní stezka

z cínových nalezišť v Británii.

Obrovský nárůst obchodu umožnil tzv. Pax Romana. Řím umožnil budováním cest a

přístavů do té doby nemyslitelný rozkvět obchodu v rámci své stále se rozrůstající říše.

Vrůstající objem obchodu zpětně přispěl k prohlubující se specializaci. Celé regiony se

zaměřily na jeden až dva typy produkce. Víno z jihu a východu Iberského poloostrova a kovy z

vnitrozemí se tak v Římě směňovaly za anatolský mramor či egyptské obilí putující do Říma z

druhého konce Středomoří. Podobně i původ dnes známých komodit se odvozuje právě z

Říma, kde tato specializace začala. Připomeňme například sousloví libanonský cedr, indické

vonné látky či balkánské stříbro. Z dnešního Cádizu bylo možné se do Říma dostat za devět

dní, z Caesareje v Palestině za dvacet dní, o několik dní méně vám pak trvala cesta z egyptské

Alexandrie. Samostatnou kapitolou byla výroba a obchod surového železa. Tam Římané

dosáhli takového mistrovství, že její úroveň a kvalitu produkce překonala až za 1500 let

průmyslová revoluce. Římané tak vytvořili obrovský, jednotný trh po celém Středomoří a

dále atlantický obchod sahající až po dnešní Belgii a Británii. Prostředníci jim pak

umožňovali obchodovat se Skandinávií, dnešním Ruskem, podél Rudého moře se dostali až

do Indie. Jasným důkazem rozsáhlých obchodních aktivit Římanů a téměř globálního trhu v

tehdejším známém světě byla přítomnost římských mincí na všech těchto územích. S tím, jak

sousedé Říma přijímali římskou technologii anebo – zejména ve vojenství – dokázali

postupně vytvořit lepší, rostla Římanům konkurence v obchodě a zvyšovaly se jejich výdaje

na obranu říše. „Vzhledem k nepoměru mezi příjmy římské státní pokladny a výdaji říše se

vládci uchylovali k ražení stále lehčích a méně hodnotných mincí, což vedlo k oslabování

hospodářství, zvyšování cen a nakonec k naprostému hospodářskému zhroucení obchodu,

řemesla, a tudíž i municipií“ (Ubierto a kol. 1995:30). Vidíme zde kaskádu jevů, kterou prošly

některé civilizace ještě před Římany a která se s železnou pravidelností opakuje až do

současné doby. Obchod a specializace práce, které jsou klíčové pro hospodářský růst,

relativně vysokou životní úroveň a jednotu civilizačního okruhu, jsou narušovány státními

zásahy, rozpadají se a mizí. Citujme znovu z historických zdrojů překvapivě aktuální souvislosti

jevů: „Velmi důležitý byl obchod, který usnadňovala všeobecná soustava měr a vah. Řím byl

obchodním centrem světa. Když se však v provinciích začaly vyrábět levné výrobky a domácí

podražili, obchodní život Říma ochabl. Stát chtěl řešit pokles obchodu v říši, ale uškodil mu

přednostní podporou odbytu a dokonce nutil loďaře převážet státní zboží za ubohou

odměnu. Došlo ke zvýšení daní a ke stanovení cen zboží zákonem. V tomto období se těžiště

hospodářského života říše přesunulo na venkov; městská správa upadala jak institucionálně,

tak strukturálně. Obyvatelé se cítili málo bezpečně a cizí národy vyvolávaly neklid na

hranicích říše i samotné Hispánie. „Koncem tohoto období, když do [dnešního – T.E.]

Španělska pronikly germánské národy, začali obyvatelé pohrdat svým občanstvím a raději žili

mezi barbary, osvobozeni od daní a závazků, než aby zůstali v Tarragonské oblasti jako daňoví

poplatníci impéria“ (Ubierto a kol. 1995:25). „Celkový hospodářský úpadek Říma měl mírnější

podobu pouze v zemědělství, které uspokojovalo nejzákladnější potřeby. Hlavním rysem

pozdní Římské říše byl proto rozvoj venkovského způsobu života neboli ruralizace. Rozklad

římského obchodu, řemeslné výroby a municipia doprovázel také úpadek vrstvy, kterou

bychom mohli nazvat měšťanstvem, udržující do té doby Římskou říši při životě.

Znehodnocování měny, zvyšování cen... vedly k orientaci římského hospodářství na směnu

zemědělských výrobků a k primitivnímu typu ekonomiky“ (Ubierto a kol. 1995:31). „Vojsko se

zpočátku rekrutovalo z řad obyvatel měst. Avšak k posílení početného kontingentu střežícího

hranice říše bylo nutno povolit odvádění rolníků. Brzy se římské vojsko skládalo téměř

výlučně z rolníků a reprezentovalo tak nižší společenské třídy říše. Mělo však neomezenou

moc a podle libosti sesazovalo nebo jmenovalo císaře“( Ubierto a kol. 1995:32).

Nešlo pochopitelně pouze o Řím a Hispánii. V polovině 5. století vedly provincializace

a rozpad obchodu, stálé občanské války a barbaři usazující se jako fedarati (spojenci) a

obsazující stále více římských provincií k zániku římské civilizace. Například Británie

nejpozději v roce 425 přestala být v jakémkoli smyslu římská. Města a venkovské vily byly

opuštěny, veškerá keramika byla vyráběna doma, obchod je místní, barter nahradil peníze a

specialisté, kteří byli nezbytnými nositeli kultury, se neuživili. Dílny na výrobu fresek a mozaik

byly uzavřeny.

Na další alespoň regionální propojení trhů si křesťanská Evropa musela počkat dalších

šest století, ale s jednou podstatnou výjimkou. Tou byl národ, který do historie vešel

především jako národ krvavých nájezdníků, nicméně jeho vyspělé technologie a významné

obchodní dálkové cesty stejně tak jako jeho přínos v podstatě do každé oblasti Evropy, kam

přišel, umožňuje, abychom ho zmínili i v tomto textu. Vikingové původně ze Skandinávie

podnikli mezi lety 900 a 1100 velké množství nájezdů, po kterých obyčejně následovalo

vytvoření zemědělských osad a obchodních stanic prakticky po celé Evropě. Norové se přes

Orkneje a Island dostali do Grónska a New Foundlandu v Kanadě, Dánové terorizovali

východní Anglii a severní pobřeží dnešní Francie (Normandii – zemi seveřanů), kde se

postupně usazovali. Jejich potomci, Normané, krátkodobě dobyli různá města na

Pyrenejském poloostrově a města v severní Africe, na muslimech získali Sicílii a založili

Neapolské království na Apeninském poloostrově. Švédové se vydávali převážně na sever a

východ, přičemž kolonizovali dnešní Finsko. Legendární Viking Rurik se stal vládcem

Novgorodu, zatímco jeho syn Oleg založil první ruský stát – Kyjevskou Rus. Přes všechno

násilí museli Vikingové, jichž byla často doslova jen hrstka, pro své udržení u moci přinášet

významné ekonomické výhody ovládanému obyvatelstvu. V drtivé většině případů se

jednalo o ekonomické výhody, které umožňují zvýšení životní úrovně relevantní části

obyvatelstva. Velmi často je klíčovým nástrojem pro podobné ekonomické výhody zapojení

alespoň do regionálního či lépe dálkového obchodu. V Rusku je tento příklad obzvlášť

markantní. Soustava jezer kolem Novgorodu, řeky jako Volha, Don nebo Dněpr umožňovaly

propojení Baltu s Černým mořem, a tím pádem na tu dobu nebývalý rozvoj obchodu a

specializace v rámci řemeslné výroby. Propojení Baltického a Severního moře s Atlantikem

vikingskými plachetnicemi a používání vesel pro krátké cesty předznamenalo obrovský rozvoj

baltského námořního obchodu v následujících stoletích.

Vrcholem tzv. normandského věku bylo dobytí Anglie po bitvě u Hastingsu v roce

1066, stejně jako významná účast Normanů ze Sicílie a jihu Itálie v křižáckých výpravách. Do

Anglie přinesli Normané novou organizaci, technologie prakticky ve všech oblastech a

obchodní styky a zároveň napojili Ostrovy na několik století pevně na evropské záležitosti.

Jejich klíčový podíl na křižáckých válkách udělal z Neapole a Palerma důležité obchodní

zastávky v „podniku“, který ovlivnil dějiny tří kontinentů. Schopnost organizace, podnikání

rozsáhlých výprav včetně vedení, zásobování, logistiky, podle některých autorů přímo

umožnily pozdější zámořské výpravy. I kdyby souvislost mezi zámořskými expedicemi a

vojenskými taženími do Svaté země nebyla silná, bohatství získané na těchto výpravách čeřilo

fantazii Evropanů po další staletí. Zatímco křižácké výpravy jako takové byly politickým i

ekonomickým neúspěchem a křižácké státy existovaly přes trvající výboje pouze zhruba sto

let, technologická výměna a navázání obchodních cest, jakkoli komplikované, byly pro

Evropu důležité v mnoha oblastech. Mnozí šlechtici odcházející na křížovou výpravu se nutně

masivně zadlužili nákupem všeho potřebného (zásoby, výzbroj, družina), což někteří z nich

řešili iniciováním pogromů na své židovské věřitele. Po strastiplné a velmi drahé cestě po

souši či lodí do Svaté země toužili po nových výbojích, které by jim umožnily získat půdu a

prostředky pro vlastní existenci v nové zemi. To bylo v příkrém kontrastu s již usazenými

šlechtici, kteří potřebovali mír a stabilitu, aby mohl pokračovat vzájemně výhodný obchod s

okolními muslimy, neboť křižácká Antiochie, Akra či krátkodobě držená Damieta byly přístavy,

kde se potkávalo hedvábí a koření z Číny a Indie s pisánskými, janovskými a benátskými

loděmi odvážející toto stále žádanější zboží do Evropy.

Jestliže tedy vzájemné masakry v rámci křižáckých válek způsobily nenávist mezi

nábožensky zapálenými muslimy a křesťany trvající do dnešních dnů, pak zároveň definovaly

obchodní cesty, které (alespoň v případě Benátek) vydržely další stovky let. Pokud totiž

můžeme v této době mluvit o prvních náznacích skutečně světových obchodních cest, pak v

něm Janov a zejména Benátky měly nezastupitelnou úlohu. První z těchto cest vycházela

z východní Číny a táhla se západním směrem v několika variantách jednotnou Mongolskou

říší až do Evropy. Severní z těchto hedvábných cest končila na Krymu, v janovských

obchodních stanicích Kaffa (Theodosia) a Tana (Tanais). Odtud zboží pokračovalo na

janovských lodích přes Konstantinopol (dnešní Istanbul) a Sicílii do Janova. Kromě těchto

obchodních stanic (tzv. faktorií) ovládali Janované další na pobřeží Černého a v Egejském

moři. Benátčané se dokázali udržet na trzích ve východním Středomoří i po pádu křižáckých

států, např. v Antiochii, kde končila jedna z větví jižní Hedvábné stezky. Především však měli

Benátčané virtuální monopol na dodávky koření. To putovalo od arabských překupníků z Indie

buď starou námořní cestou, kterou znal již Alexandr Veliký, z Indického oceánu do Rudého

moře a poté po souši karavanní stezkou do Alexandrie. Zde tato dálková trasa spojující tři

kontinenty pokračovala naloděním zboží na benátské galéry. Benátky disponovaly kromě

velkého arzenálu schopného produkovat až jednu galéru denně také velkými sklady, které jim

umožňovaly manipulovat s cenou uskladněného a prodávaného zboží. Z Benátek se pak zboží

dostávalo alpskou cestou do severní Evropy, popřípadě zůstávalo v Itálii v jedné ze stále

bohatších městských komun. Záběr italských obchodníků byl však mnohem širší. „Z faktorií

často vznikly větší kolonie v celém Černomoří i Středomoří a Italové zde vyvíjeli horečnou

činnost. Nakupovali otroky, obilí, jižní ovoce, drahé látky, hedvábí, koberce, léčiva a drogy,

voňavky a hlavně koření (aloe, muškát, pepř, skořici, zázvor atd.) i jiné orientální zboží. Kromě

toho přiváželi cenné poznatky o vysoké úrovni východní vědy a techniky i hmotné kultury.

Právě díky italským kupcům získávali Evropané vědomosti o dokonalejší výrobě skla, papíru,

střelného prachu i informace z oboru textilnictví, zpracování kovů aj. Italové do Asie zboží

také vyváželi (benátská broušená zrcadla a voňavky, janovské hedvábné látky, milánské

zbraně, zlatohlavy a brokáty z Luccy či proslulá florentská barevná sukna), ale přesto zůstávali

v obchodě s Asiaty slabším partnerem. Schodek v obchodní bilanci museli vyrovnávat

drahými kovy, jejichž nedostatek pociťovali stejně tíživě jako zbytek Evropy“ (Steller 2006:10).

Obrovským šokem byl pro celou Evropu úspěch osmanských Turků. Turci se po bitvě u

Manzikertu (1071), kde na hlavu porazili větší byzantské vojsko (tato porážka odstartovala

pomoc východním křesťanům v podobě křižáckých válek), dokázali probít Anatolií, takže

byzantské državy v dnešním Turecku přestaly existovat. Když se Osmané ještě o dalších 100

let později vylodili na Balkáně a porazili Srby na Kosově poli (1389), přidali do svého panství

Thrákii, Makedonii a dnešní jižní Bulharsko. Dny Římského impéria trvajícího téměř dva tisíce

let byly sečteny. Pád Konstantinopole v roce 1453 znamenal nejen psychologický šok pro

celý křesťanský svět, ale také výrazné změny v ekonomických vztazích. Janov přišel o

všechny své kolonie v Černém a Egejském moři a začal se orientovat převážně na obchod v

západním Středomoří. Později ho úzké ekonomické vazby na dnešní Španělsko přivedly až do

pozice bankéře této monarchie. Také Benátky se se ztrátou obchodních pozic v Byzantské říši

těžko srovnávaly. Benátčané byli nuceni vyklízet jednu pozici za druhou. Po ztrátě kolonií v

Egejském moři a opěrných bodů na Peloponésu přišli o Krétu a Kypr spolu s některými

koloniemi na dalmáckém pobřeží. Tyto jejich dřívější državy připadly Turkům. Snad nejhorší

ze všeho byla benátská obchodní krize v 60. letech 15. století způsobená odříznutím

Serenissimi od srbských a bosenských stříbrných dolů Osmany. Po několik let byl obchod

Benátek s Východem téměř zastaven. Tato finanční krize odeznívala jen velmi pozvolna

otevíráním nových stříbrných dolů v Čechách a německých zemích.

V severní Evropě bylo nejpozději od dob Vikingů pro obchod využíváno jak Baltské tak

Severní moře. Zde získala v 15. století nejsilnější postavení tzv. Hanza, spolek převážně

severoněmeckých měst, který při svém největším rozkvětu čítal až 200 přístavních měst.

Hanza se soustředila „na zabezpečení obchodní tras, získávání a zajištění privilegií a

usnadnění působnosti v cizině. Jejím hlavním obchodním střediskem se stal severoněmecký

přístav Lübeck. Hanza obchodovala především s ruským voskem a kožešinami, polským obilím

a dřevem, baltský jantarem, dánskými koňmi, německým stříbrem a solí, anglickou vlnou,

skandinávskými slanečky a sušenými rybami, německým a francouzským vínem“ (Stellner

2006:11). Klíčovou obchodní cestu představovala trasa z Novgorodu v dnešním

severozápadním Rusku přes Tallin, Rigu, dnešní Gdaňsk, Štětín, Lübeck, Hamburk, Brémy a

Londýn. Jak je z této cesty vidět, Hanza působila i jako politický faktor umožňující jednotlivým

říšským svobodným městům stejně jako obrovským obchodním republikám (Novgorod,

ovládající významnou část Ruska) nebo městům jako Visby či Malmö prosazovat své zájmy

vůči mocným okolním feudálním státům. Počet členů Hanzy a objem obchodu se od 15.

století postupně snižoval, až v 17. století toto regionální obchodní uskupení zaniká.

Až dosud jsme hovořili o rozvoji ekonomických vztahů, řemesel a obchodu v Evropě a

oblastech geograficky k Evropě přiléhajících. Viděno zpětně to má svůj velmi dobrý důvod.

Přestože až dosud byla čínská říše, indičtí vládcové nebo i země arabského světa v mnoha

ohledech rozvinutější, a to jak v zámořském obchodě, tak v dnešních ukazatelích (HDP na

hlavu, objem exportu apod.), právě na konci 15. a v 16. století se karta začala obracet a jsou

to budoucí evropské koloniální velmoci, které položí základ poprvé skutečně světové

ekonomiky. Důvody, proč se tak stalo, byly předmětem zkoumání mnoha ekonomů a

historiků. Zdá se, že hlavním důvodem byla ekonomická jednota spojená s politickou

rozdrobeností. Evropa se svojí geografickou členitostí umožnila existenci různých politických

jednotek, které se volně sdružovaly dle potřeby, aby uhájily svou nezávislost (Hanza), ale

především si konkurovaly. Tato konkurence byla podmínkou prudkého rozvoje v oblasti

vývoje nových technologií včetně vojenství. „Skutečně existovalo značné množství

konkurenčních politických entit, z nichž většina vlastnila nebo si byla schopna koupit vojenské

prostředky k zajištění vlastní nezávislosti, takže žádná z nich nemohla nikdy samostatně

dosáhnout vlády nad kontinentem“ (Kennedy 1996:42). Uveďme jeden příklad za všechny, a

to když roku 1494 vtrhla do Itálie francouzská armáda vyzbrojená novými bronzovými děly s

do té doby nepoznanými a strašlivými účinky. Obratem „byli vybízeni vynálezci a vzdělanci,

aby proti těmto dělům navrhli nějaká opatření (a ještě méně překvapí, že v Leonardových

zápisnicích z této doby nalezneme skicy kulometu, primitivního tanku a parou poháněného

děla)“ (Kennedy 1996:43). Nakonec se italské státy s pomocí španělské intervence z

francouzského vlivu vymanily. A byli to právě Španělé, jak si povíme dále, kdo se pokusil o

sjednocení kontinentu. Jejich neúspěch v roce 1648 jasně deklaroval, že Evropa bude nadále

Evropou národních států, a jakýkoli pokus o její sjednocení nebude mít dlouhého trvání nebo

dokonce skončí smrtí miliónů lidí.

Tato dravá konkurence se pochopitelně promítla i do námořního obchodu a

ekonomických aktivit, takže nepřekvapí, že to byly nejdříve portugalské a španělské

koloniální říše, později Nizozemci, Francouzi a především Angličané, kdo svojí ekonomickou

aktivitou a vybudovanými obchodními cestami propojili jednotlivé ekonomické oblasti a

vytvoří ekonomické vazby tak, jak je známe dnes. Není pochyb o tom, že zahraniční obchod

byl až do rozšíření zahraničních investic ve 20. století největším pojítkem národních ekonomik

do ekonomiky světové.

Na konci 15. století byly podmínky pro hledání nových obchodních cest a příležitostí

příznivé. Negativním impulsem bylo bezesporu přerušení dálněvýchodní obchodu, obsazení

Bosporu a Dardanel a velké části Balkánu Turky. Probíhalo vojenské soupeření s Turky jak na

pevnině, tak na souši, a křesťané, především Benátky, v tomto souboji prohrávali. Poté, co

Turci obsadili dnešní Egypt, bylo sevření téměř dokonalé a jak severní cesta přes Černé moře,

tak jižní cesta přes Persii či Rudé moře byla uzavřena. I později, kdy Benátky dosáhly obnovení

tohoto obchodu, byla cena koření vysoká a objem obchodu relativně malý. Námořní válka

navíc probíhala v celém Středomoří mezi křesťanským severem a muslimským jihem.

Barbarské státy (dnešní města Alžír, Tunis, Oran a jiné) vypravovaly pirátské flotily, které

napadaly námořní obchod, zajímaly křesťanské otroky a narušovaly ekonomickou aktivitu od

Gibraltaru po Dubrovnik. Ještě v 19. století tito piráti napadali lodě nejen ve Středozemním

moři, ale i v Atlantiku a pořádali loupeživé výpravy například na východní pobřeží Spojených

států amerických. Proti nim stály křesťanské flotily řádu maltézských rytířů a později hlavně

Španělska, Francie a italských států. Obchodní aktivita a význam Středomoří pro evropský

obchod ale postupně upadal a námořní obchod a ekonomická aktivita se přesouvala na

atlantické pobřeží.

Prvním národem, který v plné míře využil kvalitativních změn ve stavbě lodí a

zlepšeného technického a navigačního vybavení (kompas, astronomické tabulky, přesnější

mapy), byli Portugalci. V rámci boje proti severoafrickým islámským státům úspěšně dobyli v

roce 1415 Ceutu (dnes španělská enkláva na severomarockém pobřeží), což nasměrovalo

jejich snažení k dalším výbojům tímto směrem. Nezdařený útok na Tanger však tuto jejich

snahu o narušení arabského obchodu s kořením zastavil. „V téže době začali portugalští

kapitáni s prvními plavbami podél severoafrických břehů. Klíčovou roli přitom sehrál princ

Jindřich zvaný Mořeplavec, který v Sagresu vybudoval hvězdárnu a námořní školu, osobně do

výprav investoval a zaštiťoval je svým jménem. Největší problém představovalo zajištění

rentability; získání dlouhodobých investic bylo ve feudálním Portugalsku velmi obtížné.

Teprve založení společnosti pro obchod s Kanárskými ostrovy v roce 1441 a přistání v

Arguimském zálivu (dnešní Mauretánie) o dva roky později přinesly úspěch“ (Stellner

2006:12). Princ Jindřich měl jako třetí syn portugalského krále Jana I. velmi malou šanci na

trůn, a proto se celý život věnoval námořnímu a koloniálnímu podnikání. V roce 1444 založil

na jihu Portugalska v přístavním městě Lagos koloniální obchodní společnost, jež získala

monopolní práva na obchod se západní Afrikou. To podpořilo další objevné plavby směrem

na jih a otrokářství se stalo nejvýnosnějším odvětvím koloniálního obchodu, třebaže se

začínal pozvolna rozbíhat i obchod s pepřem, zlatem, slonovinou a dalšími africkými

produkty. Portugalci v roce 1471 založili hned několik obchodní stanic v Guinejském zálivu, v

roce 1487 obepluli Bouřlivý mys (později přejmenovaný na mys Dobré naděje) a v roce 1498

konečně dosáhli indického Kalikatu, tehdy jednoho z největších překladišť asijského koření.

Tato objevná výprava Vasco de Gamy byla brzy následována dalšími, Portugalci založili

obchodní stanice v městě Goa a dále rozšiřovali obchodní moc dobytím Sokotry a Adenu u

ústí Rudého moře do Indického oceánu i s klíčovým Ormuzem u ústí Perského zálivu. Mimo to

ovládali velkou část nově pokřtěného afrického Konga a významné opěrné body měli i na

východoafrickém pobřeží. Na počátku 16. století tak africké obchodní impérium vytlačilo

Araby jako hlavního prostředníka a dopravce asijského koření do Evropy. V roce 1511 dobyli

Portugalci malajskou Malakku a smlouvu s vládci Ayutthayi (Siamu) si zajistili volné působení

misionářů a zakládání obchodních stanic výměnou za dodávky arkebuz a střelného prachu. V

roce 1512 pak objevili indonéské souostroví Moluky, 'bájné ostrovy koření', a v roce 1513

přistáli v jihočínském Kantonu.

Jestliže byl pro Portugalce klíčový obchod, a to především s otroky a kořením, Španělé

završili reconquistu (dobytí všech muslimských území na Pyrenejském poloostrově)

obsazením Granady Katolickými Veličenstvy Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským v

roce 1492. Isabela ve stejném roce podpořila janovského mořeplavce, i přes oprávněnou

skepsi jejích poradců u dvora, ve výpravě západním směrem. Kryštof Kolumbus vyplul na

třech lodích na západ v srpnu téhož roku a v říjnu bpronikl na dosah nového kontinentu.

Kolumbus absolvoval čtyři cesty, při kterých objevil Malé i Velké Antily a části jihoamerické

pevniny, a až do své smrti v roce 1506 věřil, že doplul do Asie. Byli to jiní, kteří dokázali tento

objev využít. Vasco de Balboa přešel v roce 1513 Panamskou šíji, čímž objevil Tichý oceán a

zároveň potvrdil existenci nového kontinentu. Hernando Cortéz dobyl v roce 1521 Aztéckou

říši, v témže roce našel Fernando de Magalhaes smrt na Molukách na výpravě, která posléze

obeplula svět, a konečně v roce 1532 zahájil Francisco Pizarro dobývání říše Inků. Všechny

tyto výpravy umožnily Španělům naplnit všechny tři části hesla, se kterým do Ameriky

odjížděli: za Boha, krále a bohatství. Do Španělska totiž začaly proudit tuny mexického,

peruánského a bolivijského zlata a stříbra a opačným směrem proudy osadníků a misionářů,

kteří vytvořili katolickou Latinskou Ameriku. Pro popis formování světové ekonomiky je

podstatné, že rychle rostlo množství směňovaného zboží, „vytvářely se podmínky pro vznik

celonárodních trhů, zintenzivnily obchodní styky i mezi velmi vzdálenými oblastmi; začal

rozvoj celosvětové dělby práce a celosvětového obchodu. Do Evropy se vedle drahých kovů

dováželo především koření, dále čaj, káva, kakao, jižní ovoce, třtinový cukr, luxusní látky, i

dosud neznámé plodiny – juta, bavlna, tabák, či různé hotové výrobky. Také evropské

zemědělství se obohatilo o některé druhy plodin a zvířat jako brambory, kukuřice, rajčata,

fazole, kaučukovník, krůty aj. Amerika od Evropy převzala obilniny, koně a skot a stala se

odbytištěm jejího zboží“ (Stellner 2006: 15).

Po španělském dobytí Filipín a vytvoření personální unie s Portugalskem (1580) bylo

Španělsko skutečně říší „nad kterou slunce nezapadalo“. Pro světovou ekonomiku to

znamenalo vůbec poprvé takřka globální ekonomické vazby udržované v rámci jednoho

státu. Uveďme si příklad. Ve stejné době vypluly v rámci Španělské říše tři galeony. Galeona s

mexickým stříbrem vyrazila z Acapulka na západním pobřeží Mexika směrem na západ do

Manily. Toto stříbro zaplatilo za asijské koření, které bylo naloženo a vypraveno na galeoně v

opačném směru, tj. z Manily do Acapulca. V Acapulcu bylo koření přeloženo na karavanu,

která přešla Mexickou šíji z Acapulca do Veracruz, kde na ně již čekala třetí galeona a dovezla

jej do španělského Cádizu. Zisk z této globální ekonomické směny byl ve stovkách procent.

Objem obchodu v Lisabonu, Seville a zejména v Antverpách a dalších přístavech španělského

Nizozemí prudce narůstal a ekonomické centrum kontinentu se přesouvalo ze Středomoří k

pobřeží Atlantiku. Stále významnější roli hrály Antverpy a později Amsterdoam a Londýn.

Protože dálkový obchod se stal základním předpokladem rychlého ekonomického rozvoje,

italská města, snad kromě Janova, Benátek a Florencie, ztrácela své výsadní postavení. Přesto

Portugalci ani Španělé nově nabyté bohatství nezužitkovali vždy efektivně. Španělské

Habsburky, kteří vládli ve Španělsku, Portugalsku, rodových habsburských zemích, Uhrách,

zemích Koruny české, Neapolsku, Sicílii, Benátsku a v dnešní Belgii, Nizozemska a

Lucembursku, finančně vyčerpávala zejména snaha o vytvoření jednotné Evropy (Europa

Universalis).

Obrovské zisky a příležitosti, které španělské impérium přinášelo, byly více než

vyváženy obrovskými náklady a nebezpečími, kterým museli Španělé čelit. Jedním z příkladů

dvojsečnosti velkého přílivu španělského zlata byla tzv. cenová revoluce. Nedostatek drahých

kovů, jejichž důsledky jsme ukázali na příkladu Benátek v 15. století, v druhé polovině 16.

století zcela zmizel. Americké zlato a stříbro se těžilo v porovnání s Evropou s minimálními

výrobními náklady. Zaplavení evropského trhu množstvím těchto kovů způsobilo relativní

pokles jejich hodnoty vůči zemědělským nebo řemeslným produktům. To spolu s

vylidňováním zejména jihu Španělska odchodem obyvatel za snadnější obživou do kolonií

způsobilo vysokou inflaci. Nemožnost kontrolovat tento zlatý příliv, a tedy cenové fluktuace

zlata a stříbra z amerických dolů, spolu s velkými náklady na válečná dobrodružství, vedlo na

konci 16. století ke třem bankrotům španělské koruny.

Je však ještě jiný, významný důvod, proč Nizozemí či Anglie využívaly své bohatství

výrazně lépe než katolické státy typu Španělska a Portugalska. Tímto důvodem byla

náboženská reformace a vytváření raně kapitalistických vztahů. Podobně jako u zemědělské

a průmyslové revoluce o 150 let později měly i tyto dva fenomény důležitý dopad na

světovou ekonomiku, proto se u nich musíme krátce zastavit, i když svou podstatou nejsou

ekonomické, ale spíše teologické či společenskovědní.

1.2 VZNIK KAPITALISTICKÉ SPOLEČNOSTI

Když po pádu Konstantinopole utíkali ortodoxní Řekové z města, ti vzdělanější z nich si

na evropské dvory přinášeli antické knihy a myšlení. Toto myšlení (Aristoteles, Platón aj.) bylo

fascinující a mnohem vyspělejší než evropské školy té doby, nicméně bylo pohanské. Evropští

katoličtí učenci proto stáli před otázkou, zda to, co je pravdivé, poměřovat například

aristotelovskou logikou, nebo se přidržet staletími prověřeným měřítkem pravdy, tj. Biblí.

Učenci na jihu Evropy vzali Bibli jako základ a snažili se pokřesťanštit Aristotela. Myslitelé na

sever od Alp, kam se myšlenky řeckých filozofů dostaly později, již poměřovaly biblické

pravdy nástroji, které jim dala do rukou antická filozofie. Když Martin Luther v roce 1517

přitloukl svých „95 tezí o moci odpustků“ na dveře würtemburské katedrály, aby pokračoval v

mnohasetleté tradici náboženského disentu, našel pro své myšlenky mnohem úrodnější půdu

než jeho předchůdci. Severní Německo, Skandinávie, Pobaltí a mnohé další oblasti Evropy se

postupně staly luteránskými. Jednota křesťanského světa se rozpadla. Pro ekonomické

myšlení byl však daleko inspirativnější Jan Kalvín, který působil v Ženevě, kam utíkali mnozí

protestanti ze severní Itálie (viz rámeček). Kalvín reinterpretoval Bibli, čímž umožnil

úrokování, a tím i kumulaci kapitálu středními třídami obyvatel. V Ženevě byla městskou

radou poprvé v novodobé historii oficiálně vyhlášena úroková míra 5 % a vypsány základní

zákony týkající se úrokování vedené tzv. zlatým biblickým pravidlem. Kalvín tak napomohl

vzniku moderního bankovnictví. Zároveň inspiroval zákony, kterým bychom dnes říkali

zákony živnostenské, a doporučoval vznik psaných smluv na veškeré obchodní kontrakty.

Konečně, jak si toho všímá německý sociolog Max Weber v 19. století, byl hlavním

proponentem tzv. protestantské etiky, která vycházela i z jeho učení o předurčení (Evan

2001:853). Tím dal protestantům motivaci spolu s institucionálním zabezpečením pro jejich

nově se rodící kapitalistické podnikání.

Jan Kalvín: Poté, co musel opustit Paříž, se po krátké zastávce ve Štrasburku dostal do Ženevy. Duchovní

v Ženevě jej přesvědčili, aby vyměnil akademické ústraní za spoluzodpovědnost za vývoj tohoto nově

reformovaného města. Svým radikálním postojem k mnoha teologickým otázkám byl Kalvín často v menšině,

občanem města se stal až roku 1555, tedy celých devatenáct let po svém příjezdu. Nikdy v Ženevě nezastával

žádný úřad a jednou byl dokonce z města vyhnán. Nicméně jeho pronikavý intelekt, výborná znalost Bible a

velká autorita, a to i mezinárodní, způsobily, že byl do Ženevy pozván zpět a na sklonku života se stal de facto

jejím vládcem. „Kalvínovy názory silně ovlivnily legislativu města. Celkově se tématy o úloze peněz, úroku a

rozdělování důchodu teoreticky i prakticky zabýval přes dvacet let (1541-1564). Jeho texty nejsou ekonomické,

ale teologické, a v praktické oblasti vychází z jeho pastorační práce“ (Evan 2001:44).

Na naléhání penězoměnců (prvních bankéřů či lichvářů) z města Lucca v Toskánsku, kteří utekli

z rekatolizované Itálie a našli v Ženevě útočiště, se Kalvín věnoval otázce lichvy. Jeho výklad na základě biblické

exegeze způsobil, že lichva přestala být nezákonná a kromě níže uvedeného se spokojil s regulací na základě tzv.

zlatého biblického pravidla (Ježíš v evangeliu podle Lukáše říká: ‚Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte

vy s nimi‘ – Lk 6:31).

„Vycházeje z biblického textu i rozumové úvahy, stanovil hned sedm pravidel:

1. Úrok nesmí být brán od chudých, kteří potřebují úvěr na věci základní potřeby.

2. Nikdo nesmí být tak hnán ziskem z úrků, že pohrdne potřebami chudých.

3. Nikdo nesmí jít za hranice spravedlnosti vykládané podle zlatého pravidla.

4. Dlužník musí mít ze své půjčky zisk stejný nebo větší než věřitel.

5. Boží zákony, nikoliv světské vhledy (insights), vládnou půjčování peněz.

6. Úvěry slouží také veřejnému dobru.

7. Zákony kraje určují úrokovou sazbu.

Dalším zákonem bylo, že nikdo nesměl žít pouze z půjčování peněz. Existence bankéře byla pro Kalvína

nemyslitelná, neboť by žil pouze z ovoce práce jiného člověka. To bylo pro reformátora v protikladu k Božímu

příkazu pracovat. ‚Je divné a ostudné, že, zatímco všichni ostatní získávají prostředky na živobytí namáhavou

prací, zatímco se správci – muži vyčerpávají v denním zaměstnání, řemeslníci slouží společenství potem na čele

a obchodníi se kromě své práce vystavují mnohému nepohdlí a nebezpečí, - by obchodníci s penězi měli sedět

ve svém pohodlí přijímajíce daně z práce jiných lidí bez toho, aby cokoli dělali‘ (Kalvín: 1949). Kalvín tak dal

‚povolení‘ týkající se úroku pouze soukromníkům s volným kapitálem a obchodníkům, kteří pracovali

s půjčenými penězi“ (Evan 2001:53-54).

Kalvinistické myšlenky spolu s jeho verzí protestantismu se z Ženevy rozšiřovaly do

německých obchodních měst a především do Nizozemí, Skotska a s porážkou hugenotů

(francouzských kalvinistů) a puritánů (anglických kalvinistů) do nově osidlovaných

severoamerických kolonií, kam se tito náboženští uprchlíci uchylovali. Kalvinisté všude, kam

přišli, umožňovali přechod od pozdně středověké k raně novověké formě hospodaření.

„První oblastí, kde se v 16. století vytvářely raně kapitalistické vztahy, bylo historické

Nizozemí (17 provincií spadajících pod jurisdikci španělského krále)“ (Stellner 2006:17). Právě

tady došlo k intenzivnímu zápasu, který byl principiálně náboženskou válkou. Byl to však také

střet mezi feudálním a raně kapitalistickým, ale především to bylo zde, kde se rozplynuly

snahy o španělskou hegemonii nad Evropou, tedy obávané Españolizar Europa! Kalvinisté se

svou pracovitostí, velkou touhou po úspěchu vyplývající z jejich předurčenosti či vyvolenosti

Bohem se zde setkali s obnoveným katolicismem, který po Tridentském koncilu (1545–1563)

oplýval náboženským zápalem a po éře renesance měl po ruce úplně novou zbraň: baroko,

umělecký směr stejně jako způsob života. „V roce 1556 se po celé Evropě rozšířila

neuvěřitelná zpráva. Nejmocnější křesťanský panovník Karel V., vládce dvou světů, se vzdal

koruny a zřekl se všech svých panství, aby zbývající dny svého života věnoval bohoslužbě a

posvátným rozjímáním... to nebyl jen vrtoch rozmarného starce, či vládnutím vyčerpaného,

unaveného panovníka, jak by se snad při povrchním pohledu mohlo zdát. Tento čin byl

zřetelným znamením, veřejně ohlašujícím zrod jedinečného duchovního vzplanutí,

zažehnutého v tichém ústraní španělských karmelitánských klášterů. Byl znamením toho, že

se toto vzplanutí šíří i na světskou půdu a pozvolna začíná mocně zasahovat do myšlení a

konání nejrůznějších lidí v celé Evropě. Ohlašovalo se jím baroko, jak bylo toto

pošpanělšťování Evropy později nazváno“ (Vopěnka 2004:23). Není divu, že nizozemští

kalvinisté vyhráli svůj boj až po osmdesáti letech tvrdých střetů, s vojenskou pomocí mnoha

protestantských zemí a poté, co se jejich boj stal součástí do té doby jedné z nejkrvavější

evropské války, tzv. třicetileté války. Výsledný kompromis učinil nezávislými pouze 7 provincií

(sdružené v tzv. Utrechtské unii z roku 1579) a zbylých 10 provincií zůstalo pod španělskou

nadvládou a protestantské z nich čekala postupná rekatolizace. Sedm nezávislých provincií,

později nazvané Spojené nizozemské provincie, dosáhly takřka statutu velmoci, rozšířily své

kolonie na pět kontinentů a zároveň nám umožnily demonstrovat nový typ globálního

obchodu a formování světové ekonomiky. „Politický úspěch Holanďanů spočíval ve

fenomenální obchodní prosperitě Nizozemí. Morální a etický základ tohoto bohatství byly

spořivost, skromnost a náboženská tolerance. Jak napsal Jan Kalvín: 'Odkud má obchodník

svůj zisk, když ne ze své vlastní píle a pracovitosti?' Tento přístup posiloval houževnaté lidi,

kteří byli po staletí zvyklí bojovat s mořem“ (McKay 2008:550).

Španělské a portugalské koloniální panství se formovalo a fungovalo až do 19.

století na podobném principu. Hlavním příjmem z rozlohou stále rostoucího území byl

dovoz vzácných kovů a v jiných oblastech nepěstovaných plodin. Zboží jako cukr, káva,

tabák, kakao byly stejně jako zlato a stříbro nekonkurenčními statky. Jednou z nejdůležitějších

plodin byla cukrová třtina. Ta vyžadovala druhou nejdůležitější komoditu, kterou byli otroci.

Dokud nebyla dobyta dostatečně rozsáhlá území, kde mohl být cukr pěstován Angličany

(například Jamajka, Antigua, Barbados, Bahamy, Trinidad), Francouzi (Západní Hispaňola,

Guadeloupe, Martinique) či Nizozemci (Curaçao, Surinam, St. Martin), ovládali Španělé a

Portugalci cenu i množství dováženého cukru do Evropy. Otroctví bylo s karibskými

plantážemi stejně jako prakticky se všemi koloniemi v Latinské Americe úzce spjato. Cukrové

plantáže pak hlavně rozvíjely tento odpudivý obchod, neboť potřebovaly až třikrát více

otrocké síly než jakékoli jiné plantáže.

Cukrová třtina, otroci a trojúhelníkový obchod: Cukrová třtina, původně z jihovýchodní Asie, se začala používat

před více než 2000 lety v Indii pro náboženské a medicínské účely. V 10. století ji Arabové přivezli do Levanty.

Třtina se tak začala pěstovat v údolí Jordánu, v nilské deltě, ale i jinde v Sýrii, Palestině a severní Africe. Pro

Evropany byl cukr vzácnou komoditou a Benátčané a jiní Jihoevropané se snažili jeho pěstování rozšířit do všech

oblastí Středomoří a Atlantického oceánu, kde to bylo možné. Navázali tak na dřívější arabskou produkci na

Kypru, Krétě, Sicílii a Maltě. Na rozdíl od Arabů, kteří si poradili s tím, jak pěstovat třtinu vyžadující vlhkost a

teplo v suchých oblastech Blízkého východu, relativní zima Středomoří snižovala obsah cukru v rostlinách

sklízených v této oblasti. Evropané tak poprvé zažili velké výnosy, až když Portugalci začali cukrovou třtinu

pěstovat v atlantických Azorách, na Madeiře, a Španělé na Kanárských ostrovech. Z Madeiry přicházela v

polovině 15. století celá půlka veškerých dodávek cukru do Evropy. „Kolumbus na své druhé výpravě do Nového

světa v roce 1493 vzal několik rostlinek cukrové třtiny z Kanárských ostrovů a zasadil je na ostrově, který

pojmenoval Hispaňola. Byl to okamžitý úspěch, neboť cukrová třtina zde našla teplo, vlhko a množství srážek

stejné jako ve své domovině na Nové Guineji. Kolem roku 1516 první komerční dodávky putovaly do Evropy.

Výrobní náklady v Karibiku byly nízké v porovnání s Levantou a Středomořím“ (Chandler 2012:42). Cukrová

třtina se rychle rozšířila na tehdy španělské ostrovy Kuba, Puerto Rico, Jamajka, Barbados a další. Portugalci

obdobně z Madeiry rozšířili pěstování třtiny na pobřeží Brazílie. Úspěch cukrové třtiny v těchto oblastech

spočíval především v tom, že nebylo nutné rostliny zalévat, v okolí bylo dost lesů na její zpracování a rafinaci.

Jediné co chybělo, byla pracovní síla, neboť místní indiánské kmeny ve velkém zabíjela španělská perzekuce a

jimi přivlečené nemoci. Jestliže už v Evropě a na Blízkém východě byli na práci na plantážích používáni otroci,

většinou váleční zajatci dodávaní Janovanům a Benátčanům krymskými Tatary, v Karibiku to byli „afričtí otroci,

kteří byli již dovážení na práci v dolech, kdo byli donuceni dřít na cukrových plantážích. V roce 1530 mělo Santo

Domingo 34 cukrových rafinérií a 200 plantáží. Podobně úspěšní byli Portugalci „v roce 1710 bylo v Brazílii 528

plantáží,“ (Chandler 2012:42) ale byly to Francie a Anglie, které později zašly nejdále a měly nejrozvinutější

systém plantáží v Novém světě. Francie na svých na Španěly dobytých plantážích západní Hispaňoly (dnešní

Haiti) držela v 18. století půl milionu černých otroků s tím, že dvě třetiny z nich se narodily ještě v Africe.

Podobně bylo ve stejné době na anglické Jamajce 660 tisíc otroků. Potřeba stále nových otroků, ať už na

španělských, portugalských, nebo později francouzských a britských plantážích, dala vzniknout fenoménu zvaný

trojúhelníkový obchod. V 18. a 19. století evropští obchodníci ve stále větším objemu dováželi evropské zboží a

zbraně africkým vládcům, kteří je vyměňovali za příslušníky sousedních kmenů pochytaných v kmenových

válkách jako otroky. Lodě naložené těmito otroky pluly zejména na cukrové plantáže v Karibiku po druhé straně

tohoto trojúhelníku. A konečně na cukrových plantážích obchodníci prodali otroky a nakoupili cukr, melasu, rum

a další plodiny pro zpáteční cestu do Evropy. S tím, jak se proletariát stěhoval do měst a pracoval dlouhé hodiny

v továrnách, stávaly se populárními povzbuzující nápoje (tedy čaj a káva) obsahující kofein. Spolu s čokoládou

jsou to původně hořké nápoje, které se postupně začaly sladit přiváženým cukrem a získaly si nesmírnou

oblíbenost. Cukr se dále začal používat k výrobě dezertů, stále většímu počtu lidí však sladké začalo hořknout s

tím, jak prosakovaly zprávy o zacházení s otroky v karibských oblastech už proto, že cukrové plantáže nyní

zaměstnávaly desetkrát více otroků než jakékoli jiné. Zlomový okamžik nastal ve Francii v roce 1801, když

Francouzi odříznuti britskou blokádou od svých třtinových plantáží v Karibiku dokázali rafinovat cukr z řepy

cukrovky. Nový vynález se rychle ujal, neboť umožňoval i státům bez kolonií zásobovat obyvatelstvo cukrem.

Roku 1830 „řepa cukrovka zásobovala více než polovinu kontinentálního trhu, roku 1880 byla ve světovém

obchodu významnější než produkce cukrové třtiny. Británie roku 1834 zrušila otroctví, Kuba a Spojené státy to

udělaly v roce 1865“ (Chandler 2012:43).

Nizozemský způsob obchodování se od španělského a portugalského do značné míry

lišil. Nešlo jen o to, že si nizozemští obchodníci byli dobře vědomi vztahu zisku a rizika a byli

schopni obchodovat i s nepřítelem za války, pokud zisk toto riziko převážil, ale měli k

dispozici větší zásoby kapitálu kumulované středními vrstvami a také z Antverp do

Amsterdamu přemístěnou komoditní burzu. Především však tím, že Nizozemí postrádalo

jakékoli relevantní nerostné bohatství, bylo nuceno specializovat se na tzv. konkurenční

zboží, tj. výrobu těch statků, které nejsou závislé na určitém podnebí či nalezišti a je možné je

vyrábět kdekoli na světě. Nizozemci proto museli být ve všech směrech lepší, ať v zemědělství

či řemeslech, aby byli v evropském i globálním měřítku konkurenceschopní. Srovnání s

mohutným Španělskem, jehož ekonomika byla živena přílivem drahých kovů z kolonií,

nemohlo být kontrastnější. S nadsázkou můžeme použít dobový příměr, že zlato se rodilo v

Americe, dospívalo ve Španělsku a bylo pohřbeno v Nizozemí.

Absolutistické Španělsko nedávalo svým obchodníkům zdaleka tolik prostoru a

možností jako raně kapitalistické Nizozemí. To mělo rychle se rozvíjející zemědělství,

dominovalo v kontinentálním obchodu a mořeplavbě. Nizozemci „rychle ovládli nejen

obchod v severní Evropě (v Pobaltí a Severním moři) především na úkor Hanzy; prosadili se

rovněž v obchodování se Španěly, Portugalci a Italy. Mimo jiné proto, že dokázali skvěle využít

výsledků z velkých zámořských objevů. Již na přelomu 16. a 17. století začali budovat rozsáhlé

zámořské impérium (zpočátku hlavně na úkor Portugalců), jehož části přetrvaly v různé

podobě až do druhé poloviny 20. století... V druhé polovině 16. století se severonizozemská

města stala nejdůležitějšími středisky kontinentálního obchodu. V Amsterdamu vzniklo hlavní

centrum tehdejšího evropského bankovnictví, obchodu s drahými kovy a zpracování

drahokamů, právě zde se vyvinula technika burzovního obchodování s cennými papíry a

vysoce rozvinutý zprostředkovatelský obchod“ (Stellner 2006:17-18). Mezi další důležité

přístavy patřil Rotterdam, dodnes jeden z největších evropských přístavů.

Nizozemci vynikali i zpracováním surovin, které se na jejich území vůbec

nevyskytovaly. Je například obdivuhodné, že to byli nizozemští řemeslníci, kteří byli v této

době povoláni do Švédska, aby napomohli rozvinutí metalurgických a zbrojařských závodů s

použitím švédské železné rudy. Přestože se Nizozemci do poloviny 17. století soustřeďovali

především na obchod s konkurenčním zbožím (skandinávské dřevo, prostředky k výrobě lodí,

železo, měď, ruské kožešiny, pšenice a žito, severomořské ryby a anglická vlna), neznamená

to, že ještě před získáním nezávislosti se jejich obchod nestal světovým. Již v roce 1602 založili

nizozemští regenti (Nizozemí bylo tzv. korunovanou republikou, hlavní pozici měl „federální

parlament“ a jeho zástupci, tzv. Stadtholders) tzv. Nizozemskou východoindickou společnost.

Šlo o počin brzy následovaný ostatními mocnostmi. Každý investor v této společnosti obdržel

procentuální podíl na zisku podle množství vloženého kapitálu. Tato společnost se ukázala

jako velice efektivní nástroj řízení nizozemských obchodních a koloniálních záležitostí, a

Nizozemci tak brzy obsadili Kapské město, od Portugalců získali Cejlon a Malaku a založili zde

obchodní stanice. „V roce 1630 Nizozemská východoindická společnost platila investorům

kolem 35% ročního výnosu jejich investic. Nizozemská západoindická společnost, která byla

založena v roce 1621, obchodovala rozsáhle s Latinskou Amerikou a Afrikou. Obchod a

podnikání přinesly Nizozemcům ohromné bohatství. V 17. století se Nizozemci těšili

největšímu životnímu standardu v Evropě a pravděpodobně na celém světě. Amsterodam a

Rotterdam vybudovaly obrovské sklady a sýpky, kde přebytek z jednoho roku mohl být

uskladněn jako ochrana před nedostatkem roku následujícího. Takže s výjimkou 50. let 17.

století, kdy špatné úrody snížily zásoby, kolísaly ceny potravin velice mírně“ (McKay

2008:552-553).

Rozvoj zámořského obchodu Nizozemcům přinesl také největší námořní flotilu na

světě. Ostatně byla to nizozemská námořní moc, která hrála významnou roli již v boji za

nezávislost na Španělsku, neboť bylo možné rozsáhlou obchodní flotilu dodatečně vyzbrojit

děly a získat válečné loďstvo. Tato rovnice však platila i obráceně. Rostoucí námořní moc

umožňovala hlídkování na stále rozsáhlejších obchodních trasách a obsluhu stále většího

koloniálního impéria. Po počátečních úspěších v boji proti Portugalcům již postupovali

Nizozemci sami. Ovládli rozsáhlá území v jihovýchodní Asii (Sumatru, Jávu, Malajský

poloostrov, jižní část Bornea, ostrovy Moluky a Západní Novou Guineu). Byli také první, kdo

vybudoval osadu na australském kontinentě, která však byla následně opuštěna, protože

nepřinášela ekonomický výnos. Zaměření na zisk vedl Nizozemce také k výměně Nového

Amsterodamu (dnešní New York) s Angličany za dnes nevýznamný ostrůvek v Moluckém

souostroví, který přinášel velké množství koření.

S tím, jak se nizozemské koloniální panství rozšiřovalo, rostlo také množství

specifického nekonkurenčního zboží, se kterým Nizozemci obchodovali. Šlo především o cukr

a tabák z Karibiku, čaj, pepř, kafr, různé druhy koření, teakové a santalové dřevo z

jihovýchodní Asie, skořici a hřebíček z Cejlonu, čínské a japonské hedvábí a porcelán.

Ekonomické dopady měla také příslovečná holandská náboženská tolerance. Nejenže se

Nizozemí na desetiletí stalo přistěhovaleckou zemí pro lidi nejrůznějších forem

protestantského vyznání, což mělo nezanedbatelné ekonomické přínosy, ale Nizozemci byli na

svou dobu vzácně vstřícní i k akceptování a asimilaci Židů. Velmi dobrým příkladem může být

Benedikt (Baruch) Spinoza, potomek španělských Židů, kteří utekli před inkvizicí, jež psal své

důležité filosofické práce, zatímco vykonával denní zaměstnání jako brusič čoček. Podobně

významný dopad měla na druhém konci světa v Japonsku ochota Nizozemců dodávat válčícím

japonským klanům arkebuzy a muškety během probíhající klanové války (tzv. Sengoku jidai).

Tím Holanďané zcela vyřadili portugalskou konkurenci, která v podpoře jezuitských misionářů

podmiňovala dodávky zbraní možností volně v Japonsku misijně působit.

Rozloha Nizozemí a velikost populace jej přece jen v dlouhodobém horizontu

odkazovala do role mocnosti druhého řádu. Ostatně byly to velice specifické podmínky,

které Nizozemce na krátko v 17. století vynesly až na vrchol. Byl to jejich severní, ostrovní

soused, který vycházel z podobných politických (konstituční monarchie) i náboženských (po

dalekosáhlých reformách státu a církve a vytvoření protestantské Anglikánské církve)

podmínek, jež převzal roli největšího obchodního centra a postupně nejvýznamnější

koloniální velmoci. Přes svou vynikající ostrovní polohu byla Anglie původně málo

kvalifikovaný kandidát na tuto roli. Stoletý konflikt (1337–1453) mezi Anglií a Francií, který

skončil ve stejném roce, kdy padl Cařihrad do rukou Turků, zanechal Anglii bez držav na

evropském kontinentě (kromě města Calais). Anglii navíc vystavil válce, známé jako Válka růží,

ve které se vzájemně vyvraždila vysoká aristokracie a která těžce poškodila obchod. Na trůn

následně nastoupila nová tudorovská dynastie, jejíž vláda byla poznamenána krvavými

náboženskými střety (panovnici Marii Tudorovně dokonce vešlo slovo krvavá do přídomku),

kdy se v zemi střídaly katolicismus a protestantismus jako státní náboženství. V první polovině

17. století pak vyvrcholilo střetnutí mezi králem a parlamentem, který gradoval občanskou

válkou a popravou krále. Vláda Olivera Cromwella (1599–1658) zanechala hluboké změny,

které nenarušila ani restaurace Karla II. (syn popraveného Karla I.) zpět na anglický trůn.

„Anglie (v řadě ohledů od roku 1707 Velká Británie) se změnila v parlamentní monarchii, kde

se rozhodující moc přesunula z Koruny na parlament, v němž měli stále silnější zastoupení

představitelé nastupující buržoasie, to jest podnikatelských, obchodních a finančních vrstev.

Proto není překvapivé, že se Anglie v polovině 17. století vydala – v ekonomické oblasti –

'nizozemskou cestou'. Bez ohledu na složité vnitropolitické poměry zde došlo k dalšímu

hospodářskému vzestupu (rušení královských monopolů a cechovních omezení výroby,

rozšíření výroby manufakturní, domácího i zámořského obchodu, nemluvě o peněžnictví a

burzovní činnosti), což zemi zcela zákonitě přivedlo ke střetu se Spojenými provinciemi... Na

přelomu 17. a 18. století vzestup Anglie (Velké Británie) vyvrcholil. Po tzv. slavné revoluci v

letech 1688-89 se ostrovní stát nejen zapojil do válek proti Francii Ludvíka XIV. (1638–1715),

ale především završil své odpoutávání od středověku. Vznik Anglické banky (Bank of England)

a tzv. 'holandských (tj. kapitalistických) financí', Londýnské burzy (London Exchange),

kolonizace Irska a zesílené pronikání do zámoří daly vznik vládě whighovské (obchodní

oligarchie) a základům Britského impéria“ (Stellner 2006:19).

Ekonomicky bylo pro Anglii nejvýznamnější zemědělství a aktivní

zahraničněobchodní bilanci zajišťoval především vývoz vlny. Tento export, který byl

významný již za dob Hanzy, se úspěšně rozvíjel s tzv. ohrazováním. Při tomto dlouhodobém

procesu se majitelé půdy snažili vyháněním drobných rolníků rozšiřovat množství půdy

určené pro chov ovcí, což mělo dva dopady. Nejen finanční posílení Koruny a exportu země,

ale i populační růst měst (zejména Londýna), kam se tito rolníci uchylovali. To v dlouhém

horizontu umožnilo rozvoj manufaktur a později bylo jedním z důvodů časné průmyslové

revoluce v Anglii (Velké Británii). Přestože byl zámořský obchod Anglie (Velké Británie)

významný, vzpomeňme například původně cech, později společnost Company of Merchant

Adventureres of London vyvážející anglickou vlnu a obchodující s plátnem či založení

Východoindické společnosti roce 1600, nebyl až do poloviny 17. století napojený na vlastní

koloniální držby. Angličané (stejně jako Nizozemci a Francouzi) v této oblasti nejvíce

parazitovali na Španělech, napadali jejich kolonie a obchodní trasy v Karibiku, v roce 1639

obsadili Saint Kitts, v roce 1655 Jamajku a po nich následovaly další ostrovní kolonie. Také

španělská zlatá flotila vydávající se jednou ročně s nákladem amerického zlata a stříbra do

Evropy se dvakrát stala terčem úspěšných útoků ze strany korzárů. Nejdříve to byl Nizozemec

Piet Hein v roce 1628, kterému se podařilo celý náklad flotily dopravit do Spojených provincií.

V letech 1656–1657 zničil flotilu Angličan Robert Blake. Španělům se však podařilo zachránit

většinu nákladu a Blake ukořistil pouze jednu galeonu. Tyto a podobné útoky měly často na

španělskou ekonomiku ničivý dopad. Například důsledkem Heinova útoku byl bankrot

španělské Koruny.

Obchodní vztahy Angličanů se španělskými koloniemi byly dlouhodobé a rozsáhlé

prakticky od jejich počátku až do jejich nezávislosti na Španělsku. S tím, jak upadala španělská

moc, upadala i role tzv. Casa del Contratación, která znemožňovala volný obchod španělských

kolonií a jejíž licence byla teoreticky nutná k jakémukoli obchodu či plavbě jakéhokoli

poddaného španělského krále. Karel III. úlohu Casy omezil a jeho syn Karel IV. ji v roce 1790

zcela zrušil. Již mnohem dříve však Angličané (Britové) obchodovali, ať legálně či nelegálně,

se španělskými koloniemi. Toto omezování přirozeného práva na obchod mohlo a také velmi

často vedlo k válkám. Jako příklad za mnohé nám poslouží tzv. válka o Jenkinsovo ucho (viz

rámeček).

Válka o Jenkinsovo ucho: Robert Jenkins byl kapitánem britské obchodní lodi, která se s největší

pravděpodobností podílela na pašování britského zboží do španělských latinskoamerických kolonií. Španělská

pobřežní hlídka se násilně nalodila na jeho loď podle výpovědi Jenkinse před parlamentní komisí, kde se kapitán

zároveň prezentoval s uchem naloženým v lihu, které mu Španělé během mučení usekli. Sir Robert Walpole,

britský ministerský předseda, si v té době nepřál další válku se Španělskem, ale byl k ní donucen veřejným

míněním, které bylo povzbuzené publicitou, jež se Jenkinsovu případu dostalo. Tato válka totiž významným

způsobem vyhovovala britským obchodním a koloniálním kruhům snažícím se dosáhnout dalších zisků a koncesí

na úkor slábnoucího španělského impéria. Hlavním propagátorem války se Španělskem byl v admiralitě více-

admirál Edward Vernon, kterému byl svěřen úvodní útok na španělský přístav Porto Bello (v dnešní Panamě).

Tento útok byl součástí britské strategie vycházející ze slabin španělského konvojového systému, kdy se veškerý

export z rozsáhlých španělských kolonií v Karibiku ze tří pevninských přístavů Vera Cruz (dnes v Mexiku), Potro

Bella a Cartagena (dnes v Kolumbii) soustřeďoval do Havany, největšího přístavu ve španělských koloniích, a

poté plul v konvoji do Cádizu. Po úspěchu u Porto Bella se Angličané rozhodli k útoku na mnohem opevněnější

přístav Cartagena. Tento útok však selhal, i když Angličané měli podle některých zdrojů až šestinásobnou

převahu, a zanechal na místě osmnáct tisíc mrtvých britských vojáků a námořníků. Podobně ztráty na lodích

byly jedny z největších v britské historii vůbec. (Jedním z bezprostředních dopadů této porážky byla neschopnost

Britů vojensky operovat v Evropě a poskytnout vojenské a diplomatické záruky Rakousku, kde Marie Terezie v té

době zoufale a nakonec neúspěšně bránila Slezsko proti pruskému vpádu. Námořní bitva u Cartageny tedy stála

Země Koruny české až třetinu jejich území.) I přes tento úspěch ztráceli Španělé pozice v Americe až do

samotného obsazení Španělka Napoleonem, kdy s výjimkou Kuby a Porto Rica vyhlásily všechny jejich kolonie v

této oblasti nezávislost.

1.3 OD MERKANTILISMU K LIBERALISMU

Všechny obchodní války v 17. a 18. století měly společné, že byly iniciovány něčím,

čemu se začalo říkat merkantilismus. Klasickými pracemi obhajujícími obchod a monopolní

postavení Britské východoindické společnosti se proslavili pedevším angličané Josiah Child

(1630-1699) a Thomas Mun (1571-1641). První z nich prosazoval vládou kontrolované

úrokové míry a omezení všeho obchodu mimo toho mezi Británií a jejími koloniemi, zatímco

druhý byl proponentem vládních zásahů za účelem zvýšení vývozu nad dovozem s cílem

kumulace zlata v Británii. Merkantilismus je však ponejvíce spojován s generálním

kontrolorem financí Ludvíka XIV. (1638-1715) francouzem Jeanem-Baptistem Colbertem

(1619-1683). Tento syn bohatého měšťana a finančníka z Reims zajistil, že Francie byla

prakticky po celou vládu „krále Slunce“ schopna budovat armády a námořnictvo a vést války.

Colbert nevymyslel merkantilismus, přestože je s ním spojován, neboť jej efektivně prosadil v

tehdejší Francii. Základem tohoto systému je tvrzení, že přírodní zdroje jsou omezené a moc

národa závisí na tom, jaký podíl z tohoto světového koláče zdrojů národ získá. V 17. a 18.

století tak ekonomika evropských mocností zůstávala řízena souhrnem vládních politik

regulujících téměř všechny hospodářské aktivity. Colbert zakázal vývoz surovin, vysokými

tarify znemožnil dovoz hotových a zejména luxusních výrobků a podporoval rozvoj

manufaktur na území Francie pro zvýšení zaměstnanosti a zajištění vývozu francouzského

zboží, a tím posílení francouzské platební bilance. Především však zakázal vývoz drahých kovů

a snažil se získat veškeré drahé kovy pro královskou pokladnu. Tento systém s různými

obměnami používaly ještě před Colbertem některé evropské země. Portugalsko a Španělsko

monopolizovaly svůj obchod dvě staletí a běžně využívaly vysokých cel či podpory domácích

obchodníků a výrob jak v domovských zemích, tak v koloniích. Vrcholem tohoto snažení na

španělské straně byla již zmíněná Casa del Contratación.

Anglie se přidala nejpozději od doby Olivera Cromwella (1599–1658), i když monopoly

na export textilního zboží a vlny již byly popsány výše. Anglické tzv. zákony o plavbě

(Navigation Acts), podle nichž se do Anglie nesmělo dovážet zboží na jiných než anglických

lodích nebo na lodích výrobců daného zboží, měly opět sloužit podpoře klíčového odvětví pro

obranu Britských ostrovů, tj. výstavbě lodí. Zákony o plavbě se v Británii postupem času

rozrostly do mnoha zákonů, které byly prosazovány a hájeny jednotlivými frakcemi

obchodních a politických kruhů. Není divu, že s tím, jak byla merkantilistická politika

přijímána v dalších evropských zemích jako třeba Dánsku, Švédsku, Rusku, Rakousku

(proponenti merkantelismu se zde nazývali kameralisté), německých státech, aj., evropský

zahraniční obchod se nerozvíjel jak by mohl, neboť suroviny nikdo nechtěl vyvážet a hotové

výrobky zase dovážet.

Odpovědí bylo již od 17. století budování a zabírání dalších kolonií. Jestliže se

Angličané, Francouzi a Nizozemci do té doby pouze snažili poškodit Španělsko jako zdaleka

největší koloniální velmoc a aspiranta na evropskou hegemonii, je zabírání kolonií od 17.

století jejich ekonomickou prioritou. Ze zpětného pohledu se zdá být poněkud nevhodné při

diskuzích s kolegy z rozvojových zemí trvat na tom, že Evropa kolonizovala svět jako důsledek

specifické ekonomické doktríny a dekolonizovala ho o tři staletí později v důsledku jiné

ekonomické a politické doktríny. Faktem však zůstává, že právě s přijetím a rozšířením

merkantilismu v Evropě šlo ruku v ruce zvýšené koloniální úsilí všech evropských mocností.

Udělení monopolu anglickým, nizozemským a jiným východo- respektive západoindickým

společnostem předznamenalo tento mekrantilistický trend.

Jestliže soupeřní mezi státy na kontinentě a zejména v koloniích o zdroje, námořní

převahu a různá privilegia přímo vyplývalo z merkantilistických politik, neméně tvrdá

lobování probíhala i uvnitř států mezi jednotlivými frakcemi podporujícími ten či onen obor

či koloniální oblast. Uveďme si několik příkladů z Bitánie první poloviny 18. století tak, jak je

ve své knize zaznamenává Kovář (2004). V této době byl na Britských ostrovech stále ještě

úspěch zahraničního obchodu jako celku hodnocen podle objemu exportu vlnařského zboží.

Vlnařská lobby ve Whitehallu a Westminsteru (sídlo britské vlády resp. parlamentu) byla

zdaleka nejsilnější a prosazovala tzv. univerzální registr, který by zaznamenal veškerý pohyb

vlny od stříhání ovcí až k jejímu konečnému zpracování, aby se zabránilo ilegálnímu vývozu.

Bojkotovala veškeré snižování cen a dokonce opakovaně iniciovala návrhy na vládní monopol

na prodej vlny. Podobně vedli „vlnaři a hedvábníci“ rozsáhlou kampaň proti potišťování

plátna, když tvrdili, že tato technika bere zaměstnání tisícům lidí z hedvábnického a

vlnařského průmyslu. V důsledku toho vláda zakázala nosit oděvy z potištěného plátna. I

lobbysté z ostatních oborů slavili své úspěchy. Když Velká severní válka v letech 1720-21

způsobila nestálost dovozu surového železa a tyčové ocele ze Švédska a Ruska, snažila se

vláda povzbudit výrobu železa v koloniích prostřednictvím tzv. naval store bills (zákonu o

námořních skladištích). Železářská lobby zastupující druhé nejvýznamnější průmyslové

odvětví v Británii však byla rezolutně proti, takže tento merkantilismem inspirovaný zákon byl

kvůli této skupině zrušen.

Jak bylo řečeno, merkantilismus předpokládal, že kolonie budou odbytištěm

průmyslových výrobků metropole a zdrojem klíčových surovin pro jejich výrobu. Víceméně

všechny britské kolonie v této době této představě odpovídaly, pouze severoamerické nikoliv.

Ve Velké Británii existoval seznam surovin, které byly důležité pro výrobu v metropoli, a které

se proto směly vyvážet pouze do Velké Británie. Koloniální lobby se přirozeně snažila, aby

tento seznam byl co nejkratší a umožňoval jim volně obchodovat například s francouzskými či

španělskými cukrovými ostrovy v karibské oblasti. Pokud by cukr na tomto seznamu byl,

znamenalo by to, že by musel být z této oblasti vyvezen do Británie, tam nakoupen a dovezen

zpět do severoamerických kolonií. Dopady na cenu a délku dodávky této praxe pro britské

kolonisty v Americe jsou zřejmé. Ještě větší problém představovaly zákony o plavbě pro

samotnou produkci amerických kolonií. Kolonisté nejenže museli nakupovat veškeré zboží

přes Londýn, ale také do něj museli některé zboží vyvážet (kožešiny, dřevo, kovy, tabák aj.), a

to na anglických lodích. „V 60. letech 18. století nabyly spory (nezřídka ekonomické povahy)

mezi anglickými osadami v Novém světě a mateřskou zemí na intenzitě. V roce 1763 zakázal

královský výnos americkým osadníkům stěhování na západ od pramenů řek tekoucích do

Atlantiku či Apalačského pohoří; londýnská vláda to sice vysvětlovala snahou zabránit

množícím se konfliktům s domorodci, hlavním cílem byly nicméně co největší zisky z

oficiálního prodeje půdy na západě. Jako snahu poškodit 'americké zájmy' si kolonisté

vykládali rovněž zákaz placení dluhů mateřské zemi papírovými penězi (1764). Krajní

nespokojenost vyvolaly především zákon o kolkovném a tzv. výslovný zákon (1764). První z

nich nařizoval lepit 'britské kolky' na všechny tiskoviny (noviny, právní listiny apod.) vydávané

v amerických osadách. Druhý umožňoval londýnské vládě a tamnímu parlamentu schvalovat

jakákoli opatření, jež se týkala amerických osad bez ohledu na to, že osadníci (původem často

Britové) neměli ve sněmovně vlastní zastoupení.“ (Stellner 2006:20-21).

Tato ekonomická nařízení měla za cíl přenést na 13 severoamerických kolonií část

ekonomického břemene, které vyvolala sedmiletá válka (1756-63). Velká Británie sice v tomto

konfliktu Francii a její spojence porazila, nicméně dobytí všech francouzských kolonií v

Americe mělo významný dopad na bezpečnost jejích kolonií, neboť odstranilo tzv.

francouzskou hrozbu. Američtí kolonisté tak nejen necítili potřebu vojenské ochrany, ale

zároveň brojili proti zvýšení svých závazků vůči Koruně, přičemž očekávali spíše tzv. „mírovou

dividendu“ po skončené válce. Americký bojkot britského zboží, zakládání ryze „amerických“

organizací usilujících o sjednocení velice rozdílných kolonií a jejich efektivní akce proti Britům

byly výsledkem tohoto rozdílného vnímání situace. Další zvyšování cel z roku 1767, které se

týkalo čaje, barviv, papíru a skla, vedlo k následným bojkotům a předznamenaly incident z

roku 1773 známý jako bostonské pití čaje. Následné britské represe sjednotily hnutí odporu,

které až dosud trvalo na vyjednávání za zrušení všech těchto merkantilistických opatření, v

odpor, ze kterého se nevylučovaly ani ozbrojené aktivity. Následovaly další střety a v průběhu

dvou tzv. kontinentálních kongresů se ukázalo, že značná část elit se přiklání na stranu

otevřené vzpoury proti mateřské zemi. Vznikly ozbrojené milice a zároveň byla 4.července

1776 schválena Deklarace o nezávislosti a o unii, kterými na papíře vznikly Spojené státy

americké.

Následovala válka, do které se na straně kolonistů zapojil francouzský expediční sbor

pod vedením markýze de Lafayetta (1757–1834). Francouzi, kteří sympatizovali s rebely a

dodávali jim zbraně a střelný prach, toužili po zadostiučinění za pokořující porážku v

Sedmileté válce. Francouzská vláda nabídla v roce 1778 kolonistům oficiální spojenectví. O

rok později vyhlásili válku Británii Španělé a v roce 1780 Nizozemci. Ruská carevna Kateřina

Veliká pomohla zorganizovat Ligu ozbrojené neutrality, aby ochránila práva neutrálních států

na obchod na světových mořích. Tuto organizaci a její dodávky válčícím stranám Británie

odmítla uznat. Válka byla rozhodnuta při kapitulaci britských vojsk u Yorktownu v roce 1781,

která nemohla být zásobována vzhledem k dočasné ale velice efektivní blokádě přístavů

francouzským loďstvem. Vzhledem k tomu, že Británie válčila s půlkou Evropy a dočasně

ztratila nadvládu nad světovými moři, rozhodla se nabídnout rozsáhlé ústupky. V září 1783

uznala nezávislost USA v mírové smlouvě ve Versailles, a to včetně všech území až po řeku

Mississippi. Španělé získali zpět Floridu a středomořskou Menorku, Francouzi karibský ostrov

Tobago, atlantický Saint Pierre a africký Senegal. Přestože moc Velké Británie rostla a konec

jejího prvenství ve světě přinesla až první světová válka, tato překvapivá porážka vytvořila

nezávislý stát dorůstající postupně do velikosti kontinentu, který se stal Británii tvrdým

konkurentem. Američané téměř okamžitě aplikovali merkantilistické principy s vysokými

cly pro rozvoj vlastního průmyslového sektoru, přeorientovali se z vývozu surovin na

zavádění manufaktur a postupnou industrializaci země. S trochou nadsázky je možné říci, že

přestože zavádění vyšších cel a daní bylo důvodem jejich boje za nezávislost, Američané již

nikdy neměli tak nízké daně a cla jako za vlády Velké Británie.

Vznik Spojených států amerických měl enormní nepřímý ekonomický i politický

dopad na evropské záležitosti. Zveřejnění Deklarace nezávislosti v Evropě, v níž její autor

Thomas Jefferson de facto prohlásil tradiční práva Angličanů za univerzální, tj. platné pro

příslušníky všech národů, bylo obrovskou inspirací pro Evropany žijící v absolutistických

monarchiích. Právo na život, na svobodu a hledání vlastní cesty ke štěstí byly pro mnohé v

Evropě něčím zcela novým. Paradoxně to byla zejména spojenecká Francie, kde se tyto

myšlenky odrážely velice silně. Náklady na vojenské expedice v Americe vedly spolu s dalšími

faktory k bankrotu francouzské Koruny, takže s trochou nadsázky je možné říci, že pomoc

americkým koloniím se Ludvíku XVI. vrátila v podobě neřešitelných finančních potíží a

obyvatelstva, které vyžadovalo pád jeho režimu. Přestože by bylo zajímavé sledovat dějinné

události Francie v přelomovém období Velké francouzské revoluce, Direktoria i

napoleonských válek, musíme se soustředit pouze na jejich důsledky pro světovou

ekonomiku. Ty byly významné až s tzv. kontinentální blokádou a koncem napoleonských válek

završených Vídeňským kongresem. Celé čtvrtstoletí, které byla Evropa ponořena do tohoto

boje, byl její vliv na světovou ekonomiku minimální. Jedinou výjimkou z tohoto tvrzení byla

Velká Británie. Proto budeme při popisu vytváření světové ekonomiky v 19. století sledovat

dění právě v této zemi stejně jako se jakýkoliv popis světové ekonomky ve 20. století musíme

zaměřit hlavně na USA, Evropu, Japonsko a v 21. století i Čínu.

Ztráta amerických kolonií, kterou Britové považovali za dočasnou věc, ale která se po

válce 1812-14 stala trvalou, ukázala také limity merkantilismu ve vztahu k vlastním koloniím,

jež již dosáhly určitého stupně rozvoje, co se týče složení obyvatelstva, velikosti i

hospodářského významu. Tato ztráta byla předzvěstí změny ekonomického uvažování ve

Velké Británii. Obtížně, ale vytrvale si ekonomický liberalismus vytvářel cestu pro ovládnutí

myšlení a politik klíčových zemí. Myšlenka svobody podnikání v zahraničním obchodě byla

rozvinuta Adamem Smithem (1723–1790), profesorem etiky v skotském Edinburghu. Smith,

jehož Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (Inquiry into the Nature and Causes of

Wealth of Nations) z roku 1776 položilo základy moderní ekonomie, byl velmi kritický k

merkantilismu 18. století. Merkantilismus byl podle něj kombinací nepružných vládních

regulací, nespravedlivých privilegií pro státem schválené monopoly a vládní oblíbence.

Zdaleka lepší byla volná soutěž, která nejlépe ochránila spotřebitele před cenovým vydíráním

a dala všem občanům férové a rovné právo dělat to, co dělají nejlépe. V systému, kde má mít

každý občan co největší prostor pro hledání vlastního zájmu na konkurenčním trhu, měl

Smith pro stát pouze tři úlohy. Stát měl zajistit bezpečí před útokem ze zahraničí, udržovat

veřejný pořádek včetně systému soudnictví a policie a financovat některé nezbytné veřejné

práce a instituce, které by nikdy nemohly fungovat na základě soukromých investic. Přestože

ve svém díle nikdy nepoužil slovní spojení „neviditelná ruka trhu“, byl podobně jako Jan

Kalvín přesvědčen, že lidé svojí prací přispívají jeden druhému k obecnému dobru. Smith pak

doplnil, že tento systém nevyžaduje zásahy vlády a je sám o sobě stabilní. Na prosazení

myšlenek svobodného trhu si však zastánci Adama Smithe museli počkat víc než padesát let

po jeho smrti.

Nejdříve musely být dokončeny dva procesy, které klíčovým politickým a

ekonomickým aktérům v Británii ukázaly, že je země dostatečně konkurenceschopná, aby

byly její výrobky a služby žádány po celém světě. Jinými slovy že liberalismus přinese Británii

větší ekonomickou převahu než merkantilismus. Obecně vzato byla Británie i v době

vypjatého mekrantilismu a obchodních válek pro podnikání svobodnější zemí než Francie.

Kupříkladu většina místních poplatků byla zrušena v 15. století, a proto mohl obchodník v

rámci Anglie (Velké Británie) svobodně přesouvat své zboží na velkém národním trhu, což se

Francii podařilo až po Velké francouzské revoluci. Státní finance kontroloval parlament a

osobní majetek a dluhy panovníka byly od národního dluhu odděleny. Ještě před založením

Bank of England v roce 1694 se anglické finance těšily mnohem větší důvěře trhů než

francouzské navzdory sotva třetinové populaci a menšímu objemu produkce. Založení Bank

of England pomohlo rozvoji trhu se státními i soukromými cennými papíry, takže Anglie

disponovala mnohem větším objemem úvěrů pro investování do zemědělství, obchodu i

průmyslu.

1.4 PRŮMYSLOVÁ A ZEMĚDĚLSKÁ REVOLUCE

Prvním z oněch dvou klíčových procesů byla tzv. zemědělská revoluce. Podle

některých zdrojů začal tento proces již v polovině 17. století a jeho první fáze skončila na

sklonku 18. století, zatímco druhá fáze probíhala po celé 19. století. Zrušení tzv. dvojpolního

či trojpolního systému přineslo výrazné zvýšení obdělávané plochy, neboť dosud obávanému

vyčerpání půdy nově zamezilo střídání obilí s plodinami, které ukládají dusík. Mezi tyto

plodiny patřily hrách a fazole, kořenové plodiny, jako jsou brambory a tuřín, nebo traviny a

jetel. Dvě posledně jmenované se zároveň používaly jako krmivo pro rostoucí množství

dobytka, což znamenalo větší množství hnojiva pro obdělávanou půdu, tím vyšší úrodu a

následně vyšší stavy dobytka. Zavedení vylepšených zemědělských nástrojů spolu s pečlivým

výběrem osiva a chovných zvířat včetně jejich šlechtění také významným způsobem snížilo

pracnost a zvýšilo výnosy v rostlinné i v živočišné výrobě. Zároveň šlo o nový způsob získávání

orné půdy místo tradičního klučení. Jednalo se především o odvodňování bažin a mokřin a

drenážními systémy. Posledním příspěvkem k „zemědělské revoluci“ bylo podstatně větší

využívání koní (namísto volů) pro práce na poli, což umožnilo až dvojnásobné zvýšení efektivy

orby ještě před využitím parního stroje v zemědělství.

Pokračování druhé fáze „zemědělské revoluce“ umožnilo zavádění industriálních

novinek (sklízecí stroje a mlátičky, moderní využití parní síly, používání chemických hnojiv),

které vedlo k dalšímu nárůstu zemědělské výroby. Přestože šlo o relativně dlouhý proces, byly

výsledky „zemědělské revoluce“ ve Velké Británii velmi významné. „Produkce obilí v letech

1760-1820 stoupla o 60% a v letech 1830-1860 o dalších 50%; produkce masa vzrostla ve

stejném období o 35%, respektive o 25%. U dalších zemědělských výrobků byla situace

srovnatelná... Celková čísla přesto hovořila v neprospěch tohoto odvětví. Zatímco v roce 1760

se zemědělství podílelo na tvorbě národního důchodu přibližně 45%, do roku 1840 klesl podíl

na 23%; podíl průmyslu a obchodu (a dopravy) naopak stoupl z 24% na 34%, respektive ze

13% na 17%. Velká Británie se tak stala první průmyslově-agrární zemí Evropy“ (Stellner

2006:39). Jak je vidět, důvodem změny tohoto poměru není pokles zemědělské výroby, ale

fenomenální nárůst průmyslové výroby. Jedním z přímých dopadů „zemědělské revoluce“ a,

později, průmyslové revoluce, byl nárůst evropské populace.

Graf 1.1 Nárůst evropské a světové populace, 1750 – 19801

Zdroj: McKay 2008:855

Jestliže kupříkladu italské státy dokázaly v roce 1700 uživit 11,5 milionu obyvatel, pak

v roce 1800 to bylo již 17 milionů. Populace Anglie a Irska vyrostla z 8 na téměř 17 milionů,

obyvatelstvo Francie z 19 na téměř 25 milionů. I přesto byla Francie předstižena přibližně v

roce 1775 nebývalým růstem ruského obyvatelstva, u kterého i malé zlepšení zemědělské

produkce způsobilo nárůst z 13 na více než 30 milionů obyvatel. Pro zajímavost také uveďme,

jak významnou byla pro Rakousko ztráta téměř tří milionového Slezska s rozsáhlými nalezišti

1 Na ose x jsou roky, na ose y je světová populace v milionech. Nejnižší křivka značí počet evropského

obyvatelstva, nad ní je celkové obyvatelstvo světa. Konečně křivka, která se láme zhruba v období první světové války značí podíl evropského obyvatelstva na světové populaci.

černého uhlí, když v Čechách a na Moravě v té době žil zhruba stejný počet obyvatel. Naopak

Prusko úspěšnou dobyvačnou válkou téměř zdvojnásobilo své obyvatelstvo na 6 milionů.

Zaměstnanost zvyšujícího se počtu lidí, kteří zůstávali na vesnicích, zčásti řešil tzv.

faktorský systém. V tomto systému podnikatel zapůjčil vesnickým pracovníkům surovinu k

domáckému zpracování a po domluveném čase se vrátil pro hotové výrobky. Dělníci byli

placeni od počtu vyprodukovaných kusů. Existovaly nejrůznější varianty tohoto vztahu, ať již

se jedná o typ produkce, neseného rizika a nákladů či samostatnosti a specializace výše

zmíněných pracovníků. V českých zemích se faktorský systémem uplatnil hlavně v předení lnu

a bavlny, kterým se postupně zabývalo na 600 000 obyvatel.

Podobně zásadní změnou byla postupná urbanizace, respektive stěhování se za prací

do oblastí s rozsáhlejší či intenzivnější úrovní manufakturní výroby. Růst vesnické i městské

malovýroby a zpracovatelského průmyslu začal postupně rozdělovat Evropu na oblasti s vyšší

a nižší hustotou osídlení. V Británii byly nejhustěji obydleny oblasti kolem Londýna,

Birminghamu, Bristolu a Norwiche a celé pásmo sahající od Middlands a po západní hranici

ostrova na sever až k hranicím Skotska. V Irsku byl výrazně hustěji osídlen východ ostrova než

jeho severozápadní část. Ve Francii byl kromě oblastí kolem Bordeaux, Lyonu a ústí řeky

Rhôny zdaleka hustěji obydlen sever země táhnoucí se od Bretaně po Paříž a její okolí až k

hranicím dnešní Belgie. Nizozemí bylo tradičně na evropské poměry hustě zalidněné celé s

výjimkou Frýska. Podobně na tom byla severní Itálie, kde z dnešních významných center

historikové nepřiznávají větší množství obyvatel pouze Turínu a jeho okolí. V německých

zemích byly tradičně lidnatější státy v povodí Rýna, ale také Dunaje v okolí Augsburgu. Jediná

oblast ve střední Evropě, kde byla hustota obyvatelstva stejná jako na západě, bylo jižní

Slezsko a severní Morava.

Všechny tyto oblasti snad s výjimkou okolí Bordeaux a Augsburgu, případně povodí

Rýna, se zabývaly textilní výrobou. A byla to právě ona, která zejména ve Velké Británii, jež

disponovala dostatkem kvalitní vlny, umožnila průmyslovou revoluci. Příčin a nezbytných

podmínek pro tento „dlouhodobý a složitý proces hromadného zavádění strojů do výroby, a s

tím související dalekosáhlé hospodářské a sociální změny“ bylo však daleko více (Stellner

2006:35). Stellner a kol. mezi podmínky zařazují především politickou stabilitu dané země,

dostatečnou akumulaci kapitálu (nejlépe stoupající úspory z manufakturního podnikání,

obchodu a zemědělství), případně ochotu bank poskytovat úvěry s nízkými úrokovými

sazbami. Další podmínkou byla podle autorů přítomnost nejrůznějších inovací výrobního

procesu, které měly zásadní vliv na rozvoj průmyslové výroby umožňující pokračující dělbu

práce. Autoři dále zmiňují výhodnou geografickou polohu, dostatek pracovních sil, oddanost

myšlence laissez-faire a svobodného obchodu a existenci dostatečně širokého trhu. Jak

vidíme, bylo podmínek pro průmyslovou revoluci mnoho. Přesto proběhla postupně ve všech

státech západní a střední Evropy, byť v dlouhém časovém horizontu zahrnující druhou

polovinu 18. a prakticky celé 19. století.

Právě průmyslová revoluce byla druhým zásadním procesem, který umožnil prosazení

liberalismu. Došlo k ní jako u mnoha dalších fenoménů nejdříve na Britských ostrovech, a to

zejména v Anglii a některých částech Skotska. Rozvinutý textilní průmysl posílený vynálezem

spřádacího stroje (tzv. cotton-spinning jenny) či mechanickým tkalcovským stavem vynálezce

Cartwrighta či vyzrňovačky bavlny (tzv. cotton gin) vynálezce Whitneye umožnil nebývalý

rozvoj soustředěné manufaktury přerůstající postupně do průmyslového závodu. Především

však parní stroj Jamese Watta (1736–1819) a jeho nesčetné aplikace (Stephensonova

lokomotiva) společně se stále se rozšiřujícími myšlenkami liberalismu a podnikatelského

ducha rozhodly o tom, že Británie bude mít na téměř sto let konkurenční výhodu hned v

několika průmyslových odvětvích. Byl to ale jednoznačně textilní průmysl, ve kterém tlak na

zvýšení produkce, jež by dokázala zásobovat stále rostoucí trhy, znamenal první rozhodující

průlom průmyslové revoluce, tj. vytvoření prvních velkých továren v britském bavlnářském

průmyslu. Byl to právě bavlnářský průmysl, který se z nuzných začátků před rokem 1780

dokázal jako první v Británii zcela transformovat do velkovýroben po roce 1830.

Zpracování železa a výroba železářského zboží je druhou průmyslovou oblastí, kterou

nebylo možné provozovat faktorským systémem, ale bylo jednoznačně produktem

průmyslové revoluce. V polovině 18. století bylo zpracování železa významné v Birminghamu

a Sheffieldu, kolem kterého byla také v té době důležitá oblast těžby uhlí. Rozsáhlá těžba uhlí

tehdy probíhala také v okolí Newcastlu. Železná ruda se těžila zejména ve východním Walesu

a na jihovýchodě Anglie. Parní síla přinesla obrovské změny do veškerého průmyslu od

těžařských zařízení přes parou poháněné spřádací stroje. Pravděpodobně největší dopad

měla na výrobu železné rudy a oceli a v dopravě. Parou poháněné vysoké pece pomohly

výrobcům železa přejít z dřevěného uhlí na mnohem výhřevnější koks umožňující výrobu

výrazně kvalitnějšího železa, které mohlo být odléváno a formováno do nejrůznějších tvarů a

forem. Henry Cort zavedl v roce 1780 další vylepšení ve zpracování surového železa (tzv.

puddling furnace). „Ekonomické důsledky těchto technických inovací znamenaly obrovský

rozvoj britského železářského průmyslu. V roce 1740 byla roční produkce železa pouze 17 000

tun. S rozšířením tavení za pomocí koksu a prvního dopadu Cortových vynálezů vzrostla

výroba na 68 000 tun v roce 1788, 125 000 tun v roce 1796 a 260 000 tun v roce 1806.

Británie v roce 1844 produkovala 3 miliony tun železa. To byl skutečně fantastický rozvoj.

Železo, kdysi vzácné a drahé, se stalo levným, základním a nezbytným stavebním kamenem

ekonomiky“ (McKay 2008:723).

Dostatečné množství železa a jeho relativní propad ceny umožnil rozvoj dalšího

důležitého faktoru pro prohloubení průmyslové revoluce, kterým byla železnice. Po

vynálezu parní lokomotivy začalo množství zprovozněných tratí dramaticky narůstat. Tyto

tratě vedly nejen do obchodních center a důležitých přístavů, ale i k nově otevíraným

černouhelným dolům. Jestliže první lokomotiva George Stephensona (1781–1848) vyjela na

trať roku 1814 a první pravidelná železniční doprava mezi Stocktonem a Darlingtonem byla

zahájena v roce 1825, měla Británie v roce 1840 již 2 390 km železničních tratí a v roce 1870

již 21 558 km. Další způsoby dopravy byly stejně důležité. Rozšiřování silniční sítě a

především aplikace parního stroje do námořní dopravy (Fultonův parník v roce 1807)

povzbudily rozsáhlé budování průplavů a rozšíření splavnosti řek.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Dostatek potravy a specializace umožňuje vznik lokálních a regionálních trhů a v

konečném důsledku i světové ekonomiky. První trhy vznikaly kolem velkých řek, které

umožňovaly dobrou úrodu a sloužily jako důležité dopravní cesty. K velkému nárůstu

obchodu došlo během světové nadvlády Římanů, tzv. Pax Romana, kteří budovali cesty a

přístavy na svém rozrůstajícím se území. Římané vytvořili jednotný trh ve Středomoří,

rozsáhlý atlantický obchod, obchodovali se Skandinávií, dnešním Ruskem a dostali se až do

Indie. Lze hovořit o „globálním trhu“ v tehdy známém světě.

Po rozpadu Římské říše to byli Vikingové, kteří během svých nájezdů zakládali

zemědělské osady a obchodní stanice ve velké části Evropy, jež se zapojily do regionálního a

dálkového obchodu. K jeho dalšímu rozšiřování došlo během křižáckých výprav, kdy vznikaly

nové dálkové obchodní cesty, které fungovaly další stovky let. Nezastupitelnou úlohu zde

sehrály Janov a Benátky. Nešlo zde pouze o směnu zboží, ale také o vědecké a technické

poznatky, jež přicházely do Evropy z vyspělejšího Východu. Změnu v ekonomických vztazích

znamenalo dobytí Konstantinopole Osmanskými Turky v roce 1453. Janované ztratili své

postavení v obchodě s Východem a více se orientovali na západní Středomoří. V severní

Evropě měla významné postavení Hanza, obchodní spolek až 200 přístavních měst.

Základy skutečně světové ekonomiky položily evropské koloniální velmoci, jejichž

vzájemná konkurence byla podmínkou rozvoje nových technologií a promítla se do

námořního obchodu a ekonomických aktivit. Portugalci, Španělé, Nizozemci, Francouzi a

Angličané (espektive Britové) během několika staletí vytvořili světové ekonomiku skrze

rozsáhlý zahraniční obchod, který zahrnoval i Evropou nově objevený kontinent – Ameriku.

Pro světovou ekonomiku byla rovněž důležitá náboženská reformace. Jan Kalvín svou

reinterpretací Bible umožnil do té doby zakázané úrokování, a tím i kumulaci kapitálu

středními vrstvami. Položil tak základy moderního bankovnictví. Tzv. protestantská etika stála

za vznikem raně kapitalistického podnikání, které se nejdříve prosadilo ve Spojených

nizozemských provinciích.

V 17. a 18. století probíhaly mezi koloniálními velmocemi obchodní války, které byly

iniciovány merkantilismem, jež státní regulací hospodářských aktivit podvazoval svobodný

obchod. Výsledkem bylo zvýšené koloniální úsilí všech evropských mocností, které hledaly

naleziště surovin a nové trhy pro své výrobky. Merkantilistická politika Velké Británie byla

jednou z příčin války amerických osad za nezávislost, jejíž výsledek znamenal v následujících

desetiletích vznik největšího konkurenta Británie.

Ztráta amerických kolonií byla jedním z důvodů změny ekonomického uvažování ve

Velké Británii, kde nakonec došlo k prosazení liberalismu Adama Smithe s důrazem na

svobodu podnikání a volnou soutěž a k výraznému omezení státních zásahů do ekonomiky.

Než k tomu však došlo, musela projít Velká Británie zemědělskou a průmyslovou revolucí,

které jí zajistily konkurenceschopnost.

SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV K ZAPAMATOVÁNÍ specializace, regionální trh, Pax Romana, dálkový obchod, úrokování, merkantilismus,

liberalismus, zemědělská revoluce, průmyslová revoluce

KONTROLNÍ OTÁZKY

Definujte regionální trh a předpoklady jeho vzniku.

Co znamenala Pax Romana pro obchod?

Které státy položily základ světové ekonomiky, kdy a proč?

Vysvětlete tvrzení, že Španělsko bylo „říší, nad kterou slunce nezapadá“ a co to

znamená pro vývoj světové ekonomiky.

Co umožnilo vznik kapitalistické společnosti?

Co je to merkantilismus?

Jaké byly příčiny nástupu ekonomického liberalismu?

Časově zařaďte a vysvětlete pojmy zemědělská a průmyslová revoluce.

KONTROLNÍ TEST

1. Co neplatí o starověkých Římanech?

a, vytvořili jednotný trh po celém Středomoří

b, budovali cesty a přístavy, které byly klíčové pro rozvoj obchodu

c, obilí dováželi především z Hispánie

2. Co neplatí o Vikinzích?

a, založili Kyjevskou Rus

b, podíleli se na rozvoji baltského obchodu

c, vytvářeli zemědělské osady a obchodní stanice po celé Evropě

d, nic z výše uvedeného

3. Kdo ovládl středomořský obchod po křižáckých válkách?

a, Benátky a Pisa

b, Benátky a Janov

c, Benátky, Janov a Konstantinopol

4. Co to byla Hanza?

a, obchodní spolek převážně severoněmeckých měst

b, první burza v Německu

c, cech německých výrobců piva

5. Prvním zemí, která se účastnila zámořských objevů bylo:

a, Španělsko

b, Nizozemí

c, Portugalsko

6. Co nepatří mezi důsledky objevení Ameriky?

a, začala se rozvíjet celosvětová dělba práce

b, zintenzivnily se obchodní styky mezi vzdálenými oblastmi

c, rostlo množství směněného zboží

d, do Ameriky začaly proudit tuny zlata z Evropy

7. Co mělo přímý vliv na vznik kapitalistické společnosti?

a, objevení parního stroje

b, vznik moderního bankovnictví, který byl umožněn křesťanským protestantismem

c, objevení Ameriky

8. Kde bylo hlavní centrum evropského bankovnictví v 2. polovině 16. století?

a, v Madridu

b, v Londýně

c, v Amsterodamu

9. Co neplatí o merkantilismu?

a, tvrdí, že přírodní zdroje jsou neomezené

b, prosadil se v Evropě v 17. a 18. století

c, zavádí vysoká cla na dovoz hotových výrobků a uděluje monopoly vybraným společnostem

10. Co platí o zemědělské revoluci?

a, začala probíhat v 16. století

b, jedním z jejích přímých dopadů byl nárůst evropské populace

c, zavedla dvojpolní systém hospodaření

11. Co neplatí pro průmyslovou revoluci?

a, je dlouhodobý proces

b, začala v USA

c, přináší důležité hospodářské a sociální změny

POZNÁMKY

2 PODSTATA A VZNIK SVĚTOVÉ EKONOMIKY

VÝSTUPY Z UČENÍ

Po prostudování textu a vypracování úkolů v rámci této kapitoly

BUDETE UMĚT

seznámíte se s hospodářskými poměry v Evropě po napoleonských

válkách

poznáte principy, kterými se řídila Pax Britannica, a jež vedly ke vzniku

světové ekonomiky na konci 19. století

ZNALOSTI

BUDETE SCHOPNI

určit první vlnu globalizace, podmínky pro její vznik a výhody z ní

plynoucí

rozlišit mezi světovou ekonomikou a globalizací

SCHOPNOSTI

ZÍSKÁTE

předpoklady k dalšímu sledování současné světové ekonomiky

DOVEDNOSTI

Literatura: Cihelková, Eva-Křížková, Jana-Kunešová, Hana-Martinčík, David. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C.H.Beck, 2001. Stellner, František a kol. Hospodářské dějiny 16. – 20. století. Praha: VŠE, 2006. Kennedy, Paul. Vzestup a pád velmocí: ekonomické poměry a vojenské konflitky v letech 1500–2000. Praha: NLN, 1996. Kennedy, Paul. The Rise and Fall of British Naval Mastery. Bath: Pinguin Books, 2001. Evan, Tomáš. K některým otázkám politické ekonomie přímých zahraničních investic. Praha: VŠE, doktorská práce, 2008.

2.1 SVĚT PO NAPOLEONSKÝCH VÁLKÁCH A PAX BRITANNICA

Veškeré dramatické ekonomické změny v Británii probíhaly za války s Francií, od roku

1799 vedené Napoleonem. Velká Británie musela najít obrovské investice na tento rozvoj a

zároveň financovat největší loďstvo na světě, které mělo rozsáhlé povinnosti prakticky na

všech světových oceánech, financovat vlastní armádu a ještě být bankéřem protinapoleonské

koalice. To byl nesnadný úkol tím spíše, že se Napoleon po bitvě u Trafalgaru, kdy pohasly

jeho naděje na invazi na Britské ostrovy, pokusil s Británií bojovat především pomocí

ekonomických zbraní. V roce 1806 zavedl tzv. kontinentální blokádu.

Řekněme si proto obecně některá základní fakta té doby, která měla významný dopad

na světovou ekonomiku ještě dlouho po napoleonských válkách. Finanční krize státu Ludvíka

XVI. způsobila nejen pád jeho režimu, ale především zanechala revolučnímu režimu a později

Napoleonovi druhé největší loďstvo na kontinentu a skvěle organizovanou a dobře

vyzbrojenou armádu, jež byla dlouho jen obtížně porazitelou. Napoleonův vojenský génius

způsobil, že jeho vojska ovládla velkou část Evropy na více než desetiletí. Na moři byla situace

vyrovnanější. Britské loďstvo nebylo schopno být silnější vždy a všude, zejména ne proti

kombinaci španělské a francouzské flotily, jehož pokračující existence dělala z invaze na

Britské ostrovy možný a v určité době dokonce pravděpodobný podnik. Britové se proto

pokoušeli nepřátelské loďstvo přimět k bitvě, což se podařilo v říjnu 1805 u Trafalgaru loďstvu

admirála Nelsona (1758–1805). Přestože bylo spojené francouzsko-španělské loďstvo v

převaze, taktický Nelsonův génius dosáhl jejího téměř úplného zničení a zbavil Británii

49

nebezpečí francouzské invaze. Jestliže jsme tedy mluvili o politické stabilitě jako

nejdůležitější podmínce průmyslové revoluce, pak jí tímto vítězstvím bylo dosaženo.

Mezi významné události té doby, které měly důležité ekonomické konotace, lze

zařadit Napoleonovo rozpuštění Svaté říše římské v roce 1806, jež oslabilo habsburskou

dynastii a v německých zemích vytvořilo mocenské vakuum, které v čase svého sjednocení

(1866 a 1871) nakonec vyplnilo Prusko, respektive německé císařství, což mu postupně

umožnilo stát se největší kontinentální ekonomikou. Také Vídeňský kongres (1814–1815) po

Napoleonově porážce přišel s úpravami hranic, které přetrvaly v podstatě nezměněné

podobě celé 19. století, ale které byly v některých případech tak významné, že měly

ekonomické konotace. Kupříkladu Prusko získalo na uhlí bohaté a rozvinuté rúrské oblasti,

Nizozemské království bylo posíleno ziskem rakouského Nizozemí a Rusko získalo tzv.

Kongresovku, a drželo tak téměř celé bývalé polské království. Konečně Napoleonova

okupace Španělska a tuhá guerrilová válka, která stravovala v podstatě celý Pyrenejský

poloostrov, umožnily rozklad španělského zámořského impéria. Toto impérium, které

předurčovalo ekonomickou aktivitu v ovládaných zemích po dlouhá staletí, se nyní rozpadlo

na dvě desítky politicky i ekonomicky vesměs si konkurujících státních celků. Úplný konec

španělského impéria pak znamenala válka se Spojenými státy americkými v roce 1898, kdy

Španělé ztratili Filipíny a pacifické ostrovy spolu s Kubou a Puerto Ricem. Impériu, nad

kterým od 15. století slunce nezapadalo a které formovalo produkci a obchod na celém

americkém kontinentě, zbylo pouze několik afrických enkláv.

Velký ekonomický dopad bezesporu měla výše zmíněná kontinentální blokáda, a to

jak na evropském kontinentě, tak na Britských ostrovech. Šlo hlavně o nové průmyslové

výrobky, které se na kontinentu musely najít jako náhrada za chybějící britské zboží, přestože

jeho pašování bylo tak masivní a pravidelné, že se některé pojišťovací společnosti rozhodly jej

pojišťovat proti ztrátě způsobené zátahem bezpečnostních složek. I tak vznikla nová

průmyslová odvětví (rozšíření plátna místo bavlny, řepkového cukru místo cukrové třtiny aj.).

Podobně se rozvíjela nová průmyslová centra, například v Čechách, které se svými doly na

černé uhlí (Ostrava, Kladno) a dostatkem splavných řek částečně nahradily ztracené Slezsko.

50

Právě v Čechách se začala poměrně široce pěstovat cukrová řepa, která pomohla rozmachu

českého strojírenství, jehož nezanedbatelná část byla zaměřena na výrobu zařízení

zpracovávající tuto komoditu.

Pro světovou ekonomiku bylo podstatné to, jak se se ztrátou evropského trhu

vyrovnávala Velká Británie v době, kdy po určitou dobu osamocená bojovala s Napoleonem.

Nutno říci, že zejména v letech 1808 a 1811-12 to bylo pro Británii velmi obtížné, i když se

vždycky našla díra v kontinentální blokádě. Nejdříve revoluce ve Španělsku umožnila prodávat

britské zboží do Evropy přes Pyrenejský poloostrov, později na Baltu umožňovalo Švédsko

dodávky dřeva pro opravu lodí a odebíralo britské průmyslové zboží. Nakonec po roce 1812

rusko-francouzské nepřátelství umožnilo britskému obchodu dýchat pomocí dodávek do

tohoto regionu. Ruské nedodržování blokády tak, jak byla dohodnuto na schůzce císařů v Tylži

ve východním Prusku, bylo jedním z podstatných důvodů invaze francouzské Velké armády do

Ruska, jejíž porážka v zimě 1812 byla počátkem Napoleonova konce. Výše zmíněné pašování

bylo obrovskou úlevou jak pro kontinent, kterému bylo odepíráno koloniální zboží, tak pro

Británii. Obchod také překračoval ideologické bariéry, když byly v podstatě suspendovány

britské zákony o plavbě a všeobecná potřeba vzájemného obchodu byla tak masivní, že se i

samotní Francouzi vzpírali tomuto systému. Kanál La Manche nebyl žádnou bariérou pro

obchodní dohody, kde „cukr a káva byly vyměňovány za brandy a víno. Vývoz farmářské

produkce, tak oblíbený Napoleonem, se střetával se zákazem obchodování s Británií. Dokonce

některé z bot a uniforem pro La Grande Armeé byly objednány v Anglii!“ (Kennedy

2001:144). Nutnost vzájemného obchodu a nesmyslnost kontinentální blokády a

merkantilistických principů té doby nám dokladuje i fakt, že americké obchodní lodě s

pomocí Britů a Kanaďanů prodávaly Francii britské zboží. To znamená, že Britové museli

prodat zboží Američanům, s nimiž byli ve válce (1812–1814), se znalostí toho, že finální

destinací je Francie, se kterou rovněž válčili, a uvolnit blokádu Spojených států. Francouzi pak

museli britské zboží pustit přes svou kontinentální blokádu. Lepší důkaz nezdolnosti a

nutnosti liberálního obchodu je v historii obtížné nalézt.

51

Přestože blokáda ničila francouzskou a kontinentální ekonomiku stejně jako dusila

ekonomiku britskou, byli to Britové, závislejší na obchodu více než Francouzi, kteří v tomto

souboji nakonec zvítězili. Důvodem byl dramatický nárůst atlantického obchodu, který

dřívější export zboží na evropský kontinent postupně nahrazoval. „Obchod s britskou

západní Indií vzrostl z 6,9 milionů liber v roce 1793 na 14,7 milionů liber v roce 1814, se

zbytkem západní Indie a Latinské Ameriky, tedy trhy, které byly nově otevřeny v průběhu

války, vzrostl z téměř ničeho na 10,5 milionů liber. Obchod s Asií, Afrikou a britskou Severní

Amerikou také vzrostl na významu. Enormní rozšíření systému doků v Londýně, kde byly

západoindické, brunšvické, londýnské, východoindické a komerční přístavní doky otevřeny

mezi lety 1802–1813, odrážejí tento rozvoj britského zámořského obchodu a zvláště Londýna

jako entrepôt [překladiště a obchodní centrum, pozn. T. E.]“ (Kennedy 2001:144). To, že

celkový objem anglického obchodu v tomto sledovaném období relativně rychle rostl (viz

tabulka 2.1), je tedy důkazem schopnosti Britů přeorientovat se v krátké době na tvorbu

nových trhů prakticky po celém světě.

Průmyslová revoluce, která proběhla v Británii dříve než v jiných zemích, jí umožnila,

aby se „z národa hokynářů“ stala „továrnou světa“. Zatímco ostatní státy skončily s

rozvrácenou ekonomikou (Nizozemci a Španělé byli obsazeni Francouzi za napoleonských

válek a jejich metropolitní ekonomika byla podřízena francouzským válečným zájmům) a

jejich koloniální impéria byla zmenšena válkami o nezávislost či dobyta Angličany, britská

ekonomika, námořní moc a koloniální impérium vzrůstaly. Mezi lety 1815–1859 můžeme

mluvit o tzv. Pax Britannica, neboť už současníkům se jevilo jediné možné přirovnání, a to s

tzv. Pax Romana. Tato dominance a možnost formovat či doslova vytvářet světovou

ekonomiku přitom stála vzhledem k technologické a obchodní převaze a schopnosti

motivovat velkou část světa obchodním zájmem relativně málo. Británie vládla neformálně

prostřednictvím spřátelených států a na základě společného ekonomického zájmu. Jak uvádí

Kennedy (2001:150) nemusela proto ročně utratit za obranu více než jednu libru per capita,

tj. 2–3 % z národního příjmu.

52

Po porážce Napoleona a se zaručenou ekonomickou převahou mohl být konečně

naplněn sen všech anglických liberálů: zrušení překážek svobodného obchodu, což mělo

přinést prosperitu všem a snížilo hrozbu obchodních válek. Zpočátku tomu ale nic

nenasvědčovalo. Zavedením tzv. Importation Act v roce 1815 přijal parlament zákon

umožňující bezcelní dovoz obilí z ciziny pouze v případě, že cena domácího obilí dosáhla 80

šilinků za quarter (tj. 290 litrů). Boj za odvolání těchto obilných zákonů (tzv. corn laws) se

stal synonymem boje proti merkantilismu a za svobodný obchod. Po sedm let trvající

kampani a lobování mezi poslanci, liberálové dokázali tento zákon v roce 1846 zrušit, když

vláda ponechala pouze minimální sazbu 1 šilinku za quarter. Merkantilistům se zdálo

neuvěřitelnou hloupostí zrušit zákony o plavbě a všechny ostatní nástroje, které Británii

umožňovaly zpeněžit celé století trvající obchodní války a konflikty v koloniích právě v

okamžiku, kdy mohla uplatnit svůj virtuální monopol na desítky druhů zboží.

Nástupcům Adama Smithe podobně jako merkantilistům z ostatních zemí však tento

krok dával smysl. Dodávkami prvotřídního zboží za bezkonkurenční ceny lze nejen vydělat

více, ale také zabránit tomu, aby si svět (a zejména Evropa) z nutnosti za obchodními

bariérami rychle vybudoval rozsáhlý průmysl, kterým by britské prvenství atakovala. „Jak řekl

německý ekonom v roce 1840: 'Je velmi běžným a chytrým opatřením, že když kdokoli

dosáhne vrcholu velikosti (tedy industrializace), odkopne žebřík.' Svobodný obchod byl pro

merkantilisty ostatních národů pouze prostředkem k udržení britské ekonomické dominance“

(Kennedy 2001:152). Britové se opravdu snažili, aby volný obchod, který bude tuto převahu

udržovat, přijaly postupně nejen evropské státy, ale celý svět. „Čína se otevřela světovému

obchodu z téměř úplné izolace v roce 1842, Korea zhruba ve stejnou dobu. Siam dramaticky

snížil cla v roce 1855. Japonsko se otevřelo světu roku 1858, Indie a Indonésie následovaly

zavržením merkantilistické politiky po roce 1860, většinou donucené svojí koloniální velmocí

nebo diplomacií dělových člunů“ (Evan 2008:17).

53

Tab. 2.1: Vypočítané či deklarované hodnoty zámořského obchodu Velké Británie (mil.

britských liber)

Rok Import Export Re-export

1796 39,6 30,1 8,5

1800 62,3 37,7 14,7

1810 88,5 48,4 12,5

1812 56 41,7 9,1

1814 80,8 45,5 24,8

Zdroj: Kennedy 2001:145.

54

2.2 GLOBALIZACE – VZNIK A PODSTATA FENOMÉNU

Všechny výše popsané změny ve struktuře hospodářství evropských zemí i zámořských

států nám poprvé v historii umožnily mluvit o skutečně globální nebo též světové ekonomice.

Je zřejmé, že katalyzátorem všech těchto změn byl světový obchod. „Východiskem vzniku

světové ekonomiky se staly procesy spojené s mezinárodním obchodem. V důsledku rozvoje

mezinárodních obchodních vztahů se jednotlivé národní ekonomiky stávaly na sobě stále více

závislými, vzájemně se podmiňovaly a doplňovaly a postupně vytvořily světovou ekonomiku.

Světová ekonomika tedy není pouhý souhrn ekonomik jednotlivých státních nebo jiných

celků. K základním rysům světové ekonomiky patří propojenost mezi těmito celky“ (Cihelková

a kol. 2001:1).

Pro definici světové ekonomiky je podstatné také to, že se na tomto propojení podílejí

všechny obydlené oblasti světa. Přestože se názory odborníků v časovém zařazení liší, většina

z nich se shoduje, že k této situaci došlo v poslední třetině 19. století. Cihelková (2001:2)

uvádí dvě podmínky pro vznik a existenci světové ekonomiky: „Především rozčlenění lidské

společnosti na relativně výrobně uzavřené a ekonomicky samostatné společenské celky

vázané na určitá území“. Těmito celky se přirozeně myslí jednotlivé státy tak, jak byly

zformovány na národním základě. Druhou podmínkou je „přeměna společenské dělby práce

v mezinárodní a později světovou dělbu práce“ (Cihelková a kol. 2001:2). Jak jsme do této

chvíle dokladovali, prohlubování mezinárodní dělby práce umožnila průmyslová revoluce,

zatímco geografické rozmístění výrob určovaly kromě klimatických podmínek či úrovně

technologie především evropské koloniální velmoci a ekonomické potřeby jejich

metropolitních oblastí. Jak shrnuje Cihelková, „světová ekonomika se tak zformovala zároveň

s koloniální soustavou. Vznikla jako jednotná tržní ekonomika založená na nerovných vztazích

mezi rozvinutými metropolemi a zaostávajícími koloniemi. Byla tedy nejen jednotná, ale i

výrazně vnitřně diferencovaná“ (Cihelková a kol. 2001:3).

Jak jsme řekli na začátku první kapitoly, když jsou lidé schopni se nasytit, začínají

vyrábět věci pro směnu a jsou schopni se specializovat. Vzniká obchod a trh. Čím menšího

počtu lidí je potřeba pro zemědělskou výrobu, tím k silnější specializaci dochází, a tím

55

komplexnější mohou být obchodní vazby. Dálkový obchod, který umožňuje vznik jednotného

trhu hrál donedávna hlavní roli při propojování národních ekonomik. Vzdálené oblasti se však

neglobalizují, pokud se mění pouze poptávka po importu nebo roste export. Obchodní

expanze „může být důsledkem růstu populace, kolonizace neosídlené půdy, akumulace

kapitálu, technologických změn a mnoha dalších faktorů …jediným nevyvratitelným důkazem,

že se jedná o globalizaci …je snižování rozdílů v mezinárodních cenách zboží, neboli to, co

nazýváme konvergencí zbožových cen“ (O’Rourke-Williamson 2000:4). Řečeno jinými slovy,

pokud je objem vzájemného obchodu i mezi vzdálenými oblastmi světa tak výrazný, že dokáže

ovlivnit ceny na místních trzích, pak nejenže propojuje tyto ekonomiky do jedné ekonomiky

globální, ale zároveň je prostřednictvím jednotných cen zásadně mění. Toto sjednocování cen

na světových trzích se nazývá globalizace.

„Obchod musí nejdříve ovlivnit ceny zboží na domácím trhu. V důsledku změny cen

poté dojde k přesměrování zdrojů, k zvýšení (či snížení) výroby a k novému rozdělení

důchodů ve společnostech zasažených globalizací. Tyto skutečnosti se také odrážejí v politické

oblasti, kde se snižuje možnost vyhledávání renty a roste tlak nátlakových skupin. A pokud

bychom se neomezili jen na oblast mezinárodních ekonomických vztahů, můžeme volně

pokračovat přes pojmy jako globální vesnice až po změny v módě a životním stylu.“ (Evan

2008:17). Důležité je odkdy můžeme konvergenci zbožových cen, tj. globalizaci, ve světě

vysledovat. O'Rourke a Williamson na základě výzkumu cen v nejdůležitějších světových

obchodních centrech tvrdí, že k omezení vyhledávání rent prostřednictvím 'vysokých

přepravních nákladů, monopolů, merkantilistické intervence, nebo mezinárodních konfliktů'

(O'Rourke-Williamson 2000) došlo až po roce 1820.

Globalizace však není světovou ekonomikou a světová ekonomika pro svou existenci

nutně nepotřebuje globalizaci. Globalizaci můžeme chápat jako vozidlo, které nás rychleji

dostane do liberály vzývaného světa rozsáhlé specializace práce, kdy každý dělá, co umí

nejlépe, a to ve světovém měřítku. Propojení národních ekonomik do jedné světové

ekonomiky je efektivní a rychlé. Toto vozidlo však může poměrně snadno havarovat, jak

ukážeme dále. Nejdříve uveďme dva příklady, kterými dokládáme odlišnost pojmů

56

globalizace a světová ekonomika. Jak jsme již řekli, Nizozemci byli prvními, kdo

systematickým způsobem obchodoval s výrobky a surovinami, které mohl vyrábět a těžit

každý. Byli to však až Britové, kterým průmyslová revoluce a pokles přepravních nákladů

umožnil přechod od luxusního či obecněji nekonkurenčního zboží využívajícího jedinečnost

produkce v jednotlivých regionech a přepravovaného v malých množstvích ke konkurenčnímu

zboží, které mohl vyrábět každý. Nekonkurenčnímu zboží totiž z jeho definice nemůže nikdo v

zemi, kam se dováží, konkurovat (do Evropy dovážené koření, cukrová třtina aj.). Vzniká tak

zcela nový trh, kde jediným, co ovlivňuje cenu, jsou merkantilistické nástroje, tj.

monopolizace trhu, embarga, kvóty, případně vojenská síla jednotlivých dovozců. Naproti

tomu konkurenční zboží (průmyslové výrobky, dřevo, obilniny aj.), které se dopravuje ve

velkém množství, sjednocuje ceny, působí dramaticky na ekonomiky zemí, kam se dováží, i na

rozdělení důchodů. Oba případy posilují vazby mezi ekonomikami národních států, ale pouze

obchod s konkurenčním zbožím sjednocuje ceny zboží, a jedná se tedy o globalizaci.

Druhým příkladem může být válečný konflikt. Zatímco merkantilistické prostředí s

obchodním či válečným konfliktem počítá a světová ekonomika trpí pouze lokálně a jako

celek může prosperovat, pro liberální obchod a globalizaci je rozsáhlejší válečný konflikt

likvidační. Tento konflikt totiž téměř vždy přináší vyšší cla, embarga a další nástroje

mekrantilismu, které diferencují ceny a působí zcela antiglobalizačně.

57

2.3 PRVNÍ VLNA GLOBALIZACE

Od 19. století sledovali banky, firmy i jednotlivci své obchodní zájmy po celém

Britském impériu zabírajícím postupně až jednu šestinu světa. Obchod následovaly zahraniční

investice. Británie produkovala „asi dvě třetiny světového uhlí, asi polovinu železa, pět

sedmin ocele, dvě pětiny hotových výrobků a asi polovinu bavlněných textilií. Po roce 1815

britský obchod s tropickým světem dramaticky narůstal, i když Evropa nebyla ignorována:

Latinská Amerika, Levanta, Afrika, Dálný východ a Austrálie i pacifické oblasti byly vtahovány

do světové ekonomiky, jež měla jednoznačně svoje centrum v Londýně, který měl již založené

obchodní spojení se severní Amerikou, Indií a západní Indií. Mezinárodní obchod rozkvétal

zvláště mezi lety 1840 a 1870 a Británie z toho těžila různými způsoby kromě toho čistě

průmyslového“ (Kennedy 2001:151). Obchod následovaly zahraniční investice. „Británie

získala ve skutečnosti v druhé polovině století pozici vedoucího investora, bankéře,

pojišťovatele a speditéra ještě spíše než výrobce zboží. Rozšíření industrializace do Evropy a

severní Ameriky a otvírání nových trhů a zdrojů surovin v tropických oblastech bylo

financováno především z Londýna. Britský zisk ze zámořských investic vzrostl z 10,5 milionu

liber v roce 1847 na 80 milionu liber v roce 1887; Británie investovala do roku 1875 v

zahraničí více než 1000 milionů liber s tím, že zisk z těchto investic byl dlouhodobě používán

pro investice do stávajících i nových oblastí. Její vůdčí pozice v námořní dopravě byla

ohromná, když plně nahradila Holanďany jako světové přepravce. Tím získala ještě další

důležitý zdroj příjmů. Poté, co se v první polovině století zbavila amerického nebezpečí, když

plachetnice nahradily lodě poháněné parou – jedna z dalších výhod její brzké industrializace

– měla v roce 1890 více registrované tonáže než zbytek světa dohromady“ (Kennedy

2001:151).

Britské společnosti budovaly především elektrárny, přístavy a železnice. Spolu

s kapitálem přicházely migrační vlny obyvatelstva. Rozvoj zastavila až první světová válka,

krize třicátých let a zejména druhá světová válka, jak uvidíme v následující kapitole. V té době

měly Spojené státy, bývalá britská kolonie, která získala nezávislost v roce 1776, za sebou

zkušenost se zahraničním investováním spojeným s ovlivňováním politiky zemí Latinské

58

Ameriky. Spojené státy americké se totiž do první světové války staly největší průmyslovou

velmocí. To bylo v příkrém rozporu s rolí exportéra surovin, kterou jim jako kolonii přisoudila

Velká Británie. Crafts a Venables (2001) na příkladě USA naznačují, že jejich rozvoj se nedá

vysvětlit zapojením do liberálního světového obchodu prosazovaného Brity. Ukazují, že v tom

případě by se USA nikdy nemohly stát čistým vývozcem průmyslových výrobků. Autoři

vytvořili model simulující ekonomiku USA a ekonomiku Argentiny, která zůstala zemí se

silným zemědělským sektorem. Ukazují na něm, že aby se USA mohly v tomto prostředí

industrializovat a přilákat miliony migrantů zejména z Evropy, musely zavést velmi neliberální

merkantilistickou politiku, např. vysoká ochranná cla. Na závěr si autoři neodpustili

poznámku, ze Spojené státy se zalidnily a industrializovaly poté, co začaly uplatňovat

hospodářskou politiku přesně opačnou svým soudobým doporučením chudším státům, tj.

blokování imigrace a liberalizaci obchodu. V této situaci není paradoxní, že USA považovaly

britský systém liberálního obchodu, do kterého byla zapojena většina světové ekonomiky, za

největší nebezpečí pro její stále rostoucí průmyslovou výrobu. Naštěstí pro ně ještě v roce

1913, kdy již byly hlavním průmyslovým výrobcem, pokračoval příliv imigrantů, který

způsobil, že enormní domácí trh byl stále nenasycený a zároveň existovalo dost států, které

byly ochotny platit za export amerického průmyslového zboží.

Jak se blížil konec 19. století, začali mít Britové kromě americké konkurence

problémy i blíže domovu. Šlo především o německou a do určité míry francouzskou

konkurenci. Vytváření obrovských konglomerátů firem, které měly v určitém oboru „přirozený

monopol“ tak, jak to dělali Němci a Američané, bylo při britské struktuře ekonomiky založené

ve většině oborů na firmách o střední a malé velikosti obtížně možné. Podobně spokojenost s

úrovní zisků a snaha neměnit to, co funguje, vedlo Brity na sklonku 19. století k relativní

stagnaci. A konečně se britská ekonomika pomaleji rozvíjela v nových oborech. Šlo především

o chemický a elektrotechnický průmysl, které byly nově industrializované země, sjednocené

Německo (sjednocení po válkách s Rakouskem 1866 a Francií 1870-1871) a Spojené státy,

schopny uplatňovat a rozvíjet v nových oblastech.

59

Přestože byla Velká Británie největší námořní i obchodní velmocí světa, její relativní

síla se až do první světové války neustále zmenšovala. „V roce 1870 se Británie podílela na

světové průmyslové výrobě 31,8 %, USA 23,2 % a Německo 13,2 %; V roce 1913 činil podíl

USA 31,8 %, Německa 14 % a Británie 13 %. Britský podíl na výrobě surového železa od roku

1870 do roku 1913 poklesl z 46 % na 13,9 % a oceli z 35,9 % na 10,3 % ve stejném období“

(Stellner 2006:43). Podobně nepříjemný byl klesající podíl na světovém obchodu (viz tabulka

2.2), kde se projevila zejména skutečnost, že Británie kromě neschopnosti konkurovat v

nových průmyslových oborech zanedbávala i ty staré. Británie tak postupně přesouvala

těžiště svého exportu do tradičních odvětví (textil, uhlí, železo) a na méně konkurenční trhy.

Tab 2.2: Procenta světového obchodu

1860 1870 1880 1889 1898 (1911-13)

Británie 25,1 24,9 23,2 18,1 17,1 14,1

Německo 8,8 9,7 9,7 10,4 11,8 -

Francie 11,2 10,4 11,2 9,3 8,4 -

USA 9,1 7,5 10,1 9 10,3 -

Zdroj: Kennedy 2001:190

Okrajově se zmiňme o zemích, se kterými byla Británie v konkurenčním vztahu. Kromě

Spojených států a Německa šlo především o Francii, Rusko a částečně Rakousko (po vyrovnání

v roce 1867 Rakousko-Uhersko).2

„Francie vstupovala do poslední třetiny 19. století ve velmi složité pozici. Po porážce

ve válce s Pruskem (1870–1871) musela sjednocenému Německu postoupit hospodářsky

vyspělé oblasti Alsasko a Lotrinsko a zaplatit vysokou válečnou náhradu – 5 miliard zlatých

franků. K dynamičtějšímu hospodářskému vzestupu došlo až na přelomu 19. a 20. století, a to

2

Vývoj významných ekonomických mocností dneška, které však v této době hrály ve světové ekonomice relativně zanedbatelnou roli a ani jedna z nich významným způsobem neovlivňovala světovou ekonomiku v 19. století. U Japonska se toto mění až s rusko-japonskou válkou v letech 1904–1905, u Číny v 90. letech 20. století.

60

především v lehkém průmyslu (lehké strojírenství, textilnictví, potravinářství a další odvětví) a

zbrojním průmyslu. Prosperovala malosériová výroba módních a luxusních výrobků

(galanterie, parfumerie)“ (Stellner 2006:43). Protože však byla i nadále většina podniků

koncentrována do malovýroby nebo dokonce i v domácnostech a významnou roli hrálo

zemědělství, byl rozdíl v efektivitě německého a amerického hospodářství na jedné straně a

hospodářství Francie na straně druhé významný. Francouzské kolonie nebyly vnímány

především ekonomicky, ale spíše jako otázka národní prestiže, a proto je možné, že celkový

přínos tehdejšího francouzského koloniálního impéria (severní a západní Afrika, Madagaskar,

Indočína) byl záporný. Francie také pokračovala v staleté tradici centralismu silného státu a

protekcionistických či obecněji merkantilistických opatření, které v dlouhém horizontu

nevedly k potřebné konkurenceschopnosti. K této nedostatečnosti významně přispíval jen

mírně rostoucí počet francouzského obyvatelstva.

Rusko bylo primárním geopolitickým soupeřem Británie po Napoleonově porážce v

roce 1815. Už jeho ohromná rozloha a dramaticky narůstající počet obyvatelstva zalidňující

nové oblasti (z tohoto pohledu musíme celé rozsáhlé ruské území za Uralem považovat de

facto za ruskou kolonii) zajišťovaly Rusku velmocenský status. Dvě války, krymská (1853–

1856) a rusko-japonská (1904–1905), však ukázaly obrovskou politickou a ekonomickou

respektive zaostalost vojenskou. V důsledku krymské války vypukla řada povstání, po kterých

byly zahájeny pomalé reformy, jejichž součástí bylo roku 1861 zrušení nevolnictví. Tato změna

se však projevovala velice pozvolna, ostatně zpráva o osobní svobodě nevolníků dorazila do

mnohých částí Ruska i se zpožděním mnoha let. Změna feudálního systému na kapitalistický

proto probíhala pomalu. Ještě lépe nám poslouží k vykreslení ruské zaostalosti fakt uváděný

Kennedym (2001:289), že v roce 1914 vlastnili cizinci téměř 100 % všech ropných nalezišť, 90

% dolů, 50 % chemického a 40 % metalurgického průmyslu. Při tomto rozsahu zahraničních

investic je jen přirozené, že ruský zahraniční dluh byl největší na světě. Situaci dokresluje fakt,

že zatímco cizinci operovali většinou průmyslu, zemědělské produkty se na exportu Ruska

podílely 63 % a stavební dříví dalšími 11 %. Tento export s nízkou přidanou hodnotou byl však

pro Rusko životně důležitý, neboť splácel americké půjčky či německé obráběcí stroje.

61

Tab 2.3: Průmyslová produkce mezi lety 1800–1888 (v mil. britských liber)

rok Velká

Británie

Francie Německo

(1871)

Rakousko

(-Uhersko)

Rusko USA svět

1800 230 190 60 50 15 25 650

1820 290 220 85 80 20 55 865

1840 387 264 150 142 40 96 1314

1860 577 380 310 200 155 392 2404

1888 820 485 583 253 363 1443 4618

Zdroj: Stellner 2006:47

K dokreslení obrazu průmyslové vyspělosti napomůže tabulka vývoje průmyslové

výroby v 19. století. Tento obrázek se ještě umocní, když tato data rozšíříme do roku 1914,

tedy do začátku první světové války. K tomu nám poslouží tabulka 2.4, která sleduje relativní

podíly světové průmyslové výroby až do doby před druhou světovou válkou v roce 1938.

Tab. 2.4.: Relativní podíly světové průmyslové výroby, 1880–1913, v %

1880 1900 1913 1928 1938

Británie 22,9 18,5 13,6 9,9 10,7

Spojené státy 14,7 23,6 32,0 39,3 31,4

Německo 8,5 13,2 14,8 11,6 12,7

Francie 7,8 6,8 6,1 6,0 4,4

Rusko 7,6 8,8 8,2 5,3 9,0

Rakousko-Uhersko 4,4 4,7 4,4 0,0 0,0

Itálie 2,5 2,5 2,4 2,7 2,8

Zdroj: Kennedy 2001:251

62

2.4 PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A KONEC PRVNÍ VLNY GLOBALIZACE

Již v minulých stoletích bylo možné označit několik válek za války světové. Sedmiletá

válka bojovaná nejen v Evropě ale i v Americe, Asii a na většině moří, nebo napoleonské války

ovlivňující všechny obydlené kontinenty. Rozsahem zabíjení a devastací statků však tzv. velká

či první světová válka překonala nejen všechny války předchozí, ale také očekávání

současníků. Někdy bývá nazývána válkou, která měla všechny války ukončit. Je proto do jisté

míry paradoxní, že důsledky této války stály u zrodu další světové války o dvacet let později.

Byla to také první válka, kde bylo hospodářství a vůbec život obyvatel válčících zemí téměř

zcela podřízen vedení války, neboli šlo o tzv. válku totální. Není zde prostor k tomu,

abychom popsali vojenské (mobilizační tabulky, doktríny armád a námořnictva aj.),

diplomatické (izolace Francie, Entente Cordiale, vznik Trojspolku aj.) či politické (rakousko-

ruské soupeření na Balkáně, rozdělení „necivilizovaných“ zemí mezi evropské koloniální

velmoci aj.) důvody pro tuto válku, ani způsoby jejího vedení. Zaměříme se pouze na

hospodářské důvody, které vedly k válce a následně na její dopady pro světovou ekonomiku.

Průmyslová základna státu byla tím, co určovalo, jak silné budou státy na moři a v poli.

S nárůstem konfliktů v politické oblasti se stále více evropských států obracelo na zbrojařské

firmy ve snaze zajistit vlastní suverenitu a nezávislost v mezinárodní politice. „V období 1908–

1913 vzrostly výdaje na armádu v Rakousku-Uhersku o 13 %, ve Velké Británii o 30%, v Rusku

o 53 %, v Itálii o 61 %, v Německu o 69 % a ve Francii dokonce o 86 %. Dohoda investovala v

této době do armády ročně v průměru o 83 milionu liber více než země Trojspolku“ (Stellner

2006:49). Stejně podstatným bylo zbrojení na moři, zejména závody ve zbrojení mezi Británií

a Německem. Toto byla oblast, kde Británie čerpající své bohatství z kolonií na pěti

kontinentech a závislá na dodávkách z těchto kolonií, nemohla připustit kompromis. Výhoda

rané industrializace a z toho vyplývající dřívější nahrazení plachetnic loděmi poháněnými

parou a později naftovými turbínami se na přelomu 19. a 20. století vyčerpala. Všechny státy,

které měly aspirace na mocenskou politiku ve světě, budovaly co nejrozsáhlejší loďstvo

založené na moderních bitevních lodích, i když se náklady na tyto lodě dramaticky navyšovaly

63

(viz tabulka 2.5). To pro Británii znamenalo, že bezpečnost metropolitní oblasti i kolonií

závisela na vojenské oblasti, kde nejen dramaticky narůstaly náklady z 11 milionů liber v roce

1883 až na 40,4 milionů liber v roce 1910, ale kde bylo stále těžší udržet si převahu. Nutnost

a zároveň neschopnost udržení námořní převahy řešila Británie vystoupením ze své izolace

(tzv. Splendid Isolation) a navázáním nejdříve spojenecké smlouvy s Japonskem v roce 1902 a

později tzv. porozuměním s Francií (Entente Cordiale) z roku 1904, které bylo základem

budoucí Dohody.

Tab 2.5: Britské bitevní lodě

Třída bitevní lodě Přibližná doba spuštění na vodu Průměrná cena

Majestic 1893-5 1 milion liber

Duncan 1899 1 milion liber

Lord Nelson 1904-5 1,5 milionu liber

Dreadnought 1905-6 1,79 milionu liber

King George 1910-11 1,95 milionu liber

Queen Elizabeth 1912-13 2,5 milionu liber

Zdroj: Kennedy 2001:193

Současníci přesto pevně věřili, že k válce nemůže dojít. Jednak z důvodu dvou proti

sobě stojících masivních spojeneckých bloků (Dohoda a Trojspolek), které svým odstrašujícím

vojenským potenciálem dělaly z každé války smrtonosný podnik. Dále pak z důvodu

provázanosti ekonomik, jehož narušení by vedlo ke kolapsu finančního sektoru, světového

obchodu a na něm závislých ekonomik. A konečně protože by Evropa do té doby ve vůdčím

postavení vůči zbytku světa ztratila velkou část svého vlivu. Nakonec žádný z těchto důvodů

nebyl dostatečný, i když důsledky války předčily všechna očekávání. Jen mrtvých bylo na

straně Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko) 4,9 milionů mužů a na Německa, Rakousko-

Uherska 3,1 milionů mužů. Itálie jako původní člen Trojspolku se po počátečním lavírování

války nakonec účastnil na straně Dohody. K tomu je nutné připočíst téměř dvojnásobný počet

64

často těžce raněných, tedy tak, že si dotyční nesli například formou amputace následky celý

zbytek života. Finanční systém skutečně zkolaboval, neboť nebyl schopen nést náklady cca

280 miliard dolarů, které válčící strany vynaložily. Vlivem blokády a přerušením dodávek

zboží, resp. jejich nahrazení válečným materiálem, umírali nejen lidé, ale celý systém

předválečné světové ekonomiky byl narušen. První vlna globalizace fungující pod tzv. Pax

Britannica, jak jsme si ji definovali v předchozích oddílech, skončila. Těžiště světové moci se

skutečně posunulo mimo Evropu, a to hlavně do Spojených států amerických.

Jedním z nejtrvalejších negativních důsledků první světové války byl nárůst exekutivy

v jednotlivých válčících zemích. Od této doby až do současnosti (s výjimkou transformace

zemí východní Evropy v roce 1989) dochází ke stálému nárůstu podílu státu na ekonomických

aktivitách jednotlivých zemí. Průkopníky této podřízenosti ekonomiky a společnosti

válečnému úsilí byly státy Trojspolku. Vznikala ministerstva zásobování a roku 1915 dokonce i

v do té doby relativně liberální Británii vzniklo ministerstvo pro výzbroj. Tato ministerstva

měla právo zasahovat do soukromých podniků, kontrolovat zisky, přerozdělovat pracovní sílu,

rozhodovat o výši platů apod. Když se ministr ministerstva pro výzbroj David Lloyd George

stal v prosinci roku 1916 britským ministerským předsedou, byla celá britská ekonomika

regulována a z větší části plánována státem. Podobně dramatické dopady lze nalézt v sociální

oblasti. Miliony mužů bojující na frontách chyběly v domácích ekonomikách. Země do té

doby zvyklé na rozsáhlou nezaměstnanost byly najednou schopny zaměstnat kohokoli. Byla

požadována práce od žen, a to i v těžkých provozech. Ženám samotným začala tato situace

připadat normální. Byly viděny a přispívaly válečnému úsilí své země. To mělo dramatické

dopady na větší zaměstnanost žen i v poválečném průmyslu a službách a současně s tím

rostla emancipace žen (ve většině evropských států dostaly po válce volební právo).

Protože se tato situace opakovala i v druhé světové válce, rostlo sebevědomí i

nezávislost žen. To mělo i vážné sociopatogenní důsledky. Docházelo k postupnému nárůstu

rozvodovosti a potratovosti s tím, jak se stále větší množství žen zapojovalo do pracovního

procesu mimo domov. Jednoznačně největší důsledek pro Evropu jako celek bylo postupné

snižování porodnosti u vdaných žen.

65

Graf 3.1 Snižování porodnosti a zvyšování počtu pracujících vdaných žen v USA, 1952 – 19793

Zdroj: McKay 2008:22

Zázemí bojujících stran neboli tzv. domácí fronta byla stejně důležitá, ne-li důležitější

než samotné vojenské operace. Úpadek agrární výroby vlivem nedostatku pracovních sil,

zabavením koní ale i vojenských akcí nepřátel vedl k nedostatku základních potravin.

Obrovským způsobem narůstající dluh vedl většinu zemí k opuštění zlatého standardu a

inflačnímu řešení jinak neřešitelné dluhové situace. Toto spolu s revolučními změnami v

sociální oblasti vedlo k radikalizaci obyvatel téměř všech válčících států, zdaleka nejvíce však v

Rusku. Tam nejprve odstranění carského režimu vyneslo v únoru 1917 k moci prozatímní

vládu. Tato vláda, od května 1917 vedená Alexandrem Kerenským, pokračovala ve válečném

úsilí spojenců. Od počátku se vláda musela dělit o moc s tzv. sověty neboli radami čítající 2-

3000 zástupců dělníků a vojáků. Vláda nebyla schopna provést ekonomické reformy,

nedokázala zajistit zásobování ani vyřešit jiné významné politické a národnostní otázky.

Německý generální štáb v této době umožnil odjezd ze Švýcarska socialistickému radikálovi V.

I. Uljanovovi (pod jménem Lenin), který se stal hlavní postavou listopadového převzetí moci

3 Rostoucí křivka znázorňuje množství vdaných pracujících žen, klesající křivka pak porodnost u těchto žen.

V obou případech jsou zaznamenány pouze úplné rodiny, tedy pokud je v domácnosti přítomen manželem.

66

radikálními marxisty. Výsledkem byl mír za každou cenu. Rusko postoupilo přibližně třetinu

svého evropského území Německu a Rakousku-Uhersku, třetinu veškeré populace a zhroutilo

se do občanské války.

Německá a rakouská domácí fronta v té době neměla rovněž daleko ke kolapsu.

Německý generální štáb se rozhodl použít vojska vyvázaná z východní fronty k poslední velké

ofenzivě na západě na jaře 1918. Tam však na ně již čekaly tisíce čerstvých amerických vojáků

vyslaných do Evropy po vstupu Spojených států do války v dubnu 1917 na protest proti

neomezené ponorkové válce vyhlášené Německem. I tato poslední ofenziva selhala. Mírové

smlouvy podepsané na konferenci v Paříži v roce 1919 znamenala nejzásadnější změnu

evropských hranic za více než sto let.

Pro světovou ekonomiku je důležité, že se rozpadly velké státní celky (Rakousko-

Uhersko, Osmanská říše, Rusko) a mnohé z nástupnických států byly zaplaveny vysokými

tarify i necelními opatřeními. Vznikaly nové měny různé kvality, byl opuštěn zlatý standard a

Německo přistoupilo k inflaci jako řešení reparací vyměřených Versailleskou smlouvou.

Revoluční Rusko se dostalo do izolace, kterou přeťala až nutnost spolupracovat za druhé

světové války, a zcela vypadlo ze světové ekonomiky. Britové a zejména Francouzi ztratili v

této zemi miliony liber zahraničních investic. V meziválečném období byly posíleny nacionální

spory, zásahy států se z „dočasné“ válečné ekonomiky snižovaly pouze pomalu a zahraniční

obchod stagnoval.

Systematická obnova světového hospodářství se nekonala, neboť Spojené státy –

politicky a hospodářsky nejsilnější stát v podstatě nezatížený válečným strádáním a věřitel

prakticky všech dohodových mocností – usilovaly o izolaci.

Otázka válečných dluhů a reparací nabývala čím dál radikálnější polohu s tím, jak se

po celé válečné období snižovala celková průmyslová produkce Evropy, a tím i její bohatství.

Jen velmi málo států (snad s výjimkou USA, Velké Británie a částečně Francie) se pokoušelo

určité množství válečných výdajů financovat zvýšenými daněmi. Většina států spoléhala na

mezinárodní půjčky a měla za to, že poražený nepřítel ve formě reparací (podobně jako

Francie v roce 1871) bude přinucen jeho válečný dluh vyrovnat. Proto bylo prakticky po celé

67

meziválečné období cílem Francie, největšího dlužníka (spolu s Británií byla silně zadlužena u

Spojených států), získat peníze formou reparací od poraženého Německa. Tato snaha

limitovala možnosti vzájemné ekonomické i politické spolupráce. Přes určité úspěchy

jednání (Dawesův plán z roku 1924) vyvolané sociálním neklidem v jednotlivých evropských

státech (např. důsledky německé hyperinflace z roku 1923) přispívala tato otázka k

nepřátelství prakticky mezi všemi zúčastněnými. „Američané žádali zpět svoje peníze,

Francie, Itálie a ostatní země odmítaly platit dluhy, dokud nedostanou německé reparace a

Němci prohlašovali, že nejsou schopni žádané částky zaplatit“ a pokračovaly v umořování

svého dluhu hyperinflací, která rozvrátila jejich hospodářství (Kennedy 1996:334). Válečné

dluhy tak zaměstnávaly v podstatě všechny země účastnící se první světové války až do

velké hospodářské krize roku 1929, kdy byla z nutnosti většina dluhů odpuštěna.

Přestože si Londýn chtěl udržet pozici nejvýznamnějšího finančního centra a Británie

se pokoušela obnovit Pax Britannica, její relativně slabá ekonomika a vysoké zadlužení

znamenaly, že se světové finanční centrum a ekonomické aktivity obecně přesunuly do

Spojených států. Ty však inklinovaly k izolacionismu, proto byla meziválečná situace odlišná

od rychle rostoucí ekonomiky založené na liberalismu a volném obchodu tak, jak jsme ji

popisovali v 19. století. Struktura americké ekonomiky navíc nezávisela na zahraničním

obchodě, nebyla tak otevřená a inklinovala k protekcionismu, zejména zemědělské

produkce. Prakticky všechny evropské země se u Spojených států, již nyní největšího

světového věřitele, dále zadlužovaly. Nebyly to však britské půjčky známé z 19. století, tedy

dlouhodobé, na rozvoj infrastruktury (přístavy, železnice) či k využití okamžité příležitosti

zisku v těžařském či zpracovatelském průmyslu. Americké krátkodobé půjčky měly vysoké

úrokové míry a příjemci je často využívali na vyrovnání schodků platební bilance či na

investice do zemědělství.

Toto nemoudré využívání krátkodobých půjček pro dlouhodobé odvětví, tj.

zemědělství, bylo vyvoláno fenoménem novým ve svém rozsahu a potenciálně velmi

destruktivním, kterým byla politika soběstačnosti. Vycházela z trpké zkušenosti první světové

války, kdy vlády nebyly schopny zajistit základní potřeby svých obyvatel a jednotlivé vládnoucí

68

režimy přestaly spoléhat na mezinárodní obchod, který podle nich selhal. Již dlouho před

velkou hospodářskou krizí nahradil liberalismus s jeho snahou o efektivitu a ziskovost

prostřednictvím světové dělby práce neomerkantilismus se snahou posilovat vlastní moc s

malým přihlédnutím k ekonomickým výsledkům.

Posilování tzv. strategických oblastí šlo ruku v ruce s dalším zvyšováním vládních

zásahů do ekonomiky. „Tyto strukturální nedostatky však byly koncem 20. let našeho století

skryté pod povrchem, neboť evropské vlády a samosprávná města se těšily obrovskému

přílivu amerických dolarů v podobě krátkodobých půjček... Mezitím znepokojivě narůstaly

úroky těchto dluhů, a protože nemohly být zaplaceny exportem, byly umořovány dalšími

půjčkami. Celý tento systém se začal bortit v létě 1928, kdy konjunktura v USA a následné

zvýšení úrokových sazeb Federálním rezervním úřadem odliv kapitálu silně snížily. Ukončení

této konjunktury 'krachem na Wall Street' v říjnu 1929 a následné omezení amerických

půjček vyvolaly živelnou řetězovou reakci.

Nedostatek příhodných úvěrů snížil jak investice, tak spotřebu, stlačení poptávky v

průmyslových zemích poškodilo výrobce potravin a dodavatele surovin, jejichž zoufalou

odpovědí bylo zvýšení dodávek. Následovalo takřka absolutní zhroucení cen, které jim zase

znemožnilo nákup spotřebního zboží“ (Kennedy 1996:345-346). Restriktivní opatření v

mezinárodním obchodě se šířily ze Spojených států (silně protekcionistický Smootův a

Hawleyův celní sazebník) do Evropy a mezinárodní obchod ani před krizí nedosahující úrovně

před první světovou válkou se prakticky zastavil. Evropa „doplnila“ tato opatření o neplacení

dluhů a měny prakticky všech států opustily zlatý standard a zažily významné devalvace.

Původně finanční krize se ze Spojených států přesunula do reálné ekonomiky a stala

se celosvětovou. V letech 1929 a 1933 klesla světová produkce zboží o zhruba 38 %. Spojené

státy samy ztratily v těchto letech přibližně třetinu svého HDP. Krize postupně zachvacovala

nové a nové státy a odvětví, přerostla v depresi a stala se dlouhodobou. Jejím

pravděpodobně nejhorším sociálním důsledkem byla rostoucí nezaměstnanost (viz tabulka

2.6), která na dlouhou dobu postihla přes čtvrtinu práceschopného obyvatelstva.

69

Tab 2.6: Nezaměstnanost, v % aktivní populace

USA Německo Velká Británie Francie

1926 2,8 10,0 12,5 3,0

1929 4,7 8,5 10,4 1,0

1932 34,0 29,9 22,1 15,4

1933 35,3 25,9 19,9 14,1

1936 23,9 7,4 13,1 10,4

1938 26,4 1,9 12,9 7,8

Zdroj: Stellner 2006:77

Ekonomové se na příčinách krize vždy neshodnou. Ještě různorodější jsou jejich

názory na použitá řešení. Ve Spojených státech přišel v březnu 1933 prezident Franklin

Delano Roosevelt s neliberálním programem tzv. nového údělu (New Deal). Tento program

zrušil tradiční liberální strategii deflační úsporné politiky a pro překonání krize se zaměřil na

obstarání dočasné práce nezaměstnaným prostřednictvím velkých státních projektů. V

bankovní oblasti nařídil Federálnímu rezervnímu úřadu, aby poskytl peníze bankám s nízkými

stavy aktiv a umožnil úvěrovou expanzi. Pilíř „prvního nového údělu“ zaváděl také tzv.

samoregulaci. Tu představoval zejména zákon o národní průmyslové obnově (National

Industrial Recovery Act - NIRA). Tento zákon vytvořil Národní správu pro obnovu (National

Recovery Adminatration - NRA), která měla za cíl omezit konkurenci prostřednictvím jednání

mezi zaměstnavateli, odbory a vládou. NRA stanovovala mzdy, pracovní dobu, tzv. pravidla

férové soutěže (codes of fair competition). Dále existovalo větší množství regulačních úřadů,

které dále oklešťovaly liberální podnikatelské prostředí USA jako například Správa regulace

zemědělství (Agricultural Adjustment Act & Administration – AAA), Federální správa pro

nouzovou pomoc (Federal Emargency Relief Administration – FERA), Správa údolí řeky

Tennessee (Tennessee Valley Authority – TVA), Správa pro podporu zaměstnanosti (Work

Project Administration – WPA), aj.

70

Mezi lety 1935-1936 president Roosevelt inicioval další sérii opatření pro které se vžil

název druhý nový úděl. Cílem bylo využít lépe existující zdroje v ekonomice a redistribuovat

bohatství prostřednicvím WPA směrem k farmářům, starým a chudým lidem a lidem

odborově organizovaným. Během několika let tak Spojené státy dosáhly úrovně

přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu, kterou evropské vlády zaváděly již od 80.

let 19. století. Co se týče řešení Velké deprese samotné, výsledky všech těchto společnost

dramaticky měnících opatření nebyly prokazatelné, neboť Spojené státy se potýkaly s

hospodářskými problémy až do zahájení mohutného zbrojení pro válečný konflikt. Jinými

slovy Velkou hospodářskou krizi v USA ukončil až jejich vstup do druhé světové války v roce

1941.

Hospodářská obnova v Británii probíhala poněkud odlišně než ve Spojených státech.

Británie se poprvé orientovala hlavně na domácí poptávku a staré proexportní obory, jako

bylo uhlí a textil, zažívaly pomalý ústup v podílu HDP. Pomalý ústup krize tak zajišťovala nová

pracovní místa v automobilovém či elektrotechnickém průmyslu. Británie dosáhla finanční

stability, i když se jí již nikdy nepodařilo obnovit finanční a exportní prvenství z doby Pax

Britannica, neboť si vzhledem k rozsahu produkce a ekonomiky přes všechny současné potíže

tuto pozici udržely USA. Z hospodářské krize vyšla relativně brzy a nejlépe ze všech

průmyslových zemí s použitím čistě liberálních principů s velkou výjimkou vysokých celních

bariér, které zamořily celý svět ještě dlouho po druhé světové válce.

Protože Francie byla méně industrializovaná než Británie, USA či Německo, Velká

hospodářská krize ji zasáhla později. O to delší však byla hospodářská obnova. Krátkodobé

oživení nikdy nemělo dlouhého trvání. Nezaměstnanost nikdy neklesla na předválečnou

úroveň a objem produkce se také na předválečnou úroveň nikdy nevrátil. Tragédie první

světové války spolu s hospodářskou depresí způsobila rovněž politickou nestabilitu.

Společnost se polarizovala, vzniklo velké množství fašizujících organizací a rostl počet

socialistických a komunistických poslanců v parlamentu sdružených v Lidové frontě po

volbách v roce 1936. Střídání vlád neumožnilo smysluplnou hospodářskou politiku.

71

Závažné důsledky měla Velká hospodářská krize v Německu. „Po černém pátku

stáhly americké banky krátkodobé půjčky, aby si uchovaly vlastní likviditu. Už to znamenalo

pro německé dlužníky značné problémy, neboť závislost německého hospodářství na

zahraničním kapitálu neměla u ostatních hospodářsky významných zemí obdobu. Finanční a

bankovní krize doprovázená průmyslovou depresí vyplývala ze strukturální slabosti

německého bankovnictví. Poválečná hyperinflace pohřbila schopnost i chuť obyvatelstva

spořit. Počet nezaměstnaných činil v roce 1929 téměř 2 miliony“ (Stellner 2006:75). Vše, co

jsme řekli o politické nestabilitě ve Francii, platí dvojnásob o Německu. Na jeho území vznikly

po sovětském vzoru komunistické státy, například Bavorská republika rad. K moci se v roce

1933 dostal nacionálně-socialistický řqžim, když se tzv. Výmarská republika zhroutila pod

náporem hospodářských potíží následujících po krachu na Wall Street v roce 1929. Vláda

Adolfa Hitlera zrušila odbory, kontrolovala ceny, zastavila růst mezd a zbavila občany

rozsáhlých práv. Na rozdíl od Sovětských komunistů neznárodnila soukromé vlastnictví či

nezlikvidovala všechny instituce liberálního státu. Nacistický režim místo toho přešel v

podstatě okamžitě na politiku přípravy na válku a pomohl zvýšit zbrojní výrobu. Nejprve

skrytě (vzhledem k podmínkám Versaillské smlouvy) budoval námořnictvo a letectvo.

Nezaměstnanost se podařilo snížit i zavedením všeobecné branné povinnosti. Režim zároveň

budoval přehrady, dálnice, železnice, stavěl byty a podpořil růst průmyslových odvětví

potřebných pro vedení války (automobily, chemický průmysl, těžký a strojní průmysl). Jakkoliv

je vždy příprava na válku a produkce vojenské techniky dlouhodobě neudržitelná, protože

odebírá investiční prostředky produktivním odvětvím, nacistickému Německu krátkodobě

pomohla překonat důsledky Velké hospodářské krize. Nezaměstnanost byla v Německu v roce

1938 nižší než 2% a podíl na světové průmyslové výrobě po delší době opět narostl (viz

tabulka 2.7).

Tab. 2.7: Podíly na světové průmyslové výrobě, 1929–1938, v %

1929 1932 1937 1938

Spojené státy 43,3 31,8 35,1 28,7

72

SSSR 5 11,5 14,1 17,6

Německo 11,1 10,6 11,4 13,2

Spojené království 9,4 10,9 9,4 9,2

Francie 6,6 6,9 4,5 4,5

Japonsko 2,5 3,5 3,5 3,8

Itálie 3,3 3,1 2,7 2,9

Zdroj: Kennedy 1996:402

Velká hospodářská krize zasáhla celý svět a způsobila dosud nepoznaný ekonomický

propad. Ceny na světovém trhu klesly v letech 1929–1932 o 60 %, objem světového obchodu

poklesl o více než 50 %. Zisky, příjmy stejně jako daňové výnosy poklesly v do té doby

neznámým způsobem. Nezaměstnanost zasáhla v mnoha zemích čtvrtinu práceschopného

obyvatelstva (v USA to bylo přes 35 %). Teprve po druhé světové válce, v roce 1949, dosáhl

světový obchod opět své úrovně z roku 1929. Krize také napomohla vzestupu fašistickým

diktaturám, které rozpoutaly druhou světovou válku.

73

POZNÁMKY

74

SHRNUTÍ KAPITOLY

Evropské ekonomické vztahy byly počátkem 19. století silně ovlivněny napoleonskými

válkami. Francie nejprve zavedla tzv. kontinentální blokádu, tedy opatření, které mělo

zabránit dovozu výrobků z Británie a jejích kolonií na evropský kontinent. Mnoho států ji však

z ekonomických důvodů obcházelo. Jakkoli byla tato blokáda pro Británii nepříjemná, vedla k

nárůstu britského obchodu s koloniemi v Asii, Africe i s americkým kontinentem.

Dále byla v roce 1806 rozpuštěna Svatá říše římská, Prusko se stalo největší

kontinentální ekonomikou, Vídeňský kongres významně upravil evropské hranice a rozpadlo

se španělské zámořské impérium. Od roku 1815, po porážce Napoleona u Waterloo, byly

mezinárodní ekonomické vztahy formovány hegemonií Velké Británie, která si své výsadní

postavení s jistými problémy udržela do první světové války v roce 1914. Byly zrušeny

překážky svobodného obchodu, což přineslo prosperitu všem a snížilo hrozbu dřívějších

obchodních válek. Cesta k liberalismu však nebyla lehká. Synonymem boje proti

merkantilismu se stala snaha o zrušení tzv. obilných zákonů v Británii, ke kterému nakonec

došlo v roce 1846. Díky mnoha konkurenčním výhodám udržoval svobodný obchod britskou

převahu.

Propojování národních ekonomik povzbuzené liberalismem vyústilo v poslední třetině

19. století ve vznik světové ekonomiky, která byla provázena globalizací, to jest konvergencí

zbožových cen na světových trzích. Mnozí autoři v tomto případě píší o první vlně globalizace,

pro kterou byl charakteristický liberální dálkový obchod a následné zahraniční investice

především z Británie. Britské společnosti budovaly hlavně elektrárny, přístavy a železnice a

spolu s jejich kapitálem přicházely i vlny obyvatel. Tuto první vlnu globalizace zastavila až

první světová válka. Relativní úpadek Británie však začal již dříve s rostoucí konkurencí ze

strany USA, Německa a částečně Francie a s pomalejším rozvojem nových oborů v Británii

samotné.

75

První světová válka, jejíž vypuknutí se současníkům zdálo krajně nepravděpodobné,

měla na světovou ekonomiku enormní dopad. Nechala za sebou miliony mrtvých a doživotně

postižených, centrum světové ekonomiky se přesunulo do USA, došlo k nárůstu státních

aparátů, které začaly výrazně zasahovat do ekonomických aktivit. Dále zkolaboval finanční

systém, vysoká zadluženost vedla k opuštění zlatého standardu a vysokým inflacím, s

rozpadem velkých státních celků se výrazně změnily hranice v Evropě a vznikly nové měny,

zahraniční obchod stagnoval a průmyslová výroba Evropy se podstatně snížila.

Řešení mnoha problémů poválečné ekonomiky navíc ztížil americký izolacionismus a

protekcionismus. Americké krátkodobé půjčky s vysokým úrokem byly nemoudře využívány

na vyrovnávání schodků platební bilance či investice do zemědělství, které měly základ v

nové politice soběstačnosti. Liberalismus byl nahrazen neomerkantilimem.

Další tvrdou ránu zasadila světové ekonomice krize, která začala „černým pátkem“ na

Wall Street koncem roku 1929, postupně se rozšířila do ostatních států a přerostla v

dlouhodobou depresi. Každá země se s ní snažila vyrovnat po svém. Spojené státy se ji snažily

řešit neliberálními zásahy do ekonomiky v rámci tzv. programu Nového údělu prezidenta F. D.

Roosevelta. K hospodářské obnově však došlo až se vstupem USA do druhé světové války v

roce 1941 po zahájení mohutného zbrojení. Velká Británie se naopak při řešení krize řídila

liberálními principy, s výjimkou vysokých cel, a z krize se dostala relativně brzy. Depresí bylo

nejvíce zasaženo Německo, přesto se mu ji také relativně brzy podařilo překonat, a to s

nástupem nacistického režimu a orientací ekonomiky pro válečné účely.

76

SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV K ZAPAMATOVÁNÍ

Pax Britannica, napoleonské války, kontinentální blokáda, Vídeňský kongres, liberální

obchod, globalizace, světová ekonomika, první světová válka, neomerkantilismus,

Velká hospodářská krize

KONTROLNÍ OTÁZKY

Jaké byly ekonomické důsledky Vídeňského kongresu?

Co to byla kontinentální blokáda a jaký byl její dopad na světovou ekonomiku?

V jaké době hovoříme o Pax Britannica a jak ji charakterizujeme?

Definujte pojem světová ekonomika a uveďte podmínky jejího vzniku.

Čím se od sebe liší globalizace a světová ekonomika?

Jaký měla první světová válka vliv na světovou ekonomiku?

Vysvětlete pojem politika soběstačnosti.

Jaké byly hlavní rysy světové ekonomiky v meziválečném období?

KONTROLNÍ TEST

1. Co platí pro kontinentální blokádu?

a, měla zamezit dovozu britského zboží do Evropy

b, byla striktně dodržována všemi státy, které se k ní přidaly

c, ukázala výhody mezinárodního obchodu postaveného na merkantilistických principech

d, povzbudila upadající francouzskou ekonomiku

2. Co neplatí o světové ekonomice?

a, propojuje všechny obydlené oblasti světa

b, je souhrnem ekonomik jednotlivých států

c, začínáme o ní hovořit v poslední třetině 19. století

77

d, pro její vznik je nutná vzájemná závislost národních ekonomik

3. Co z níže uvedeného platí?

a, globalizace znamená divergenci zbožových cen

b, globalizace znamená konvergenci zbožových cen

c, globalizace ceny neovlivňuje

4. Co neplatí o Velké Británii v 2. polovině 19. a na počátku 20. století?

a, prosazovala svobodný obchod

b, její podíl na světové průmyslové výrobě rostl

c, byla námořní velmocí světa

d, ekonomika se pomaleji rozvíjela v některých nových oborech

5. Vyjmenujte alespoň 7 důsledků první světové války:

6. Co neplatí o amerických půjčkách po první světové válce?

a, byly dlouhodobé s nízkou úrokovou mírou

b, byly krátkodobé s vysokou úrokovou mírou

c, evropské státy je často využívaly k vyrovnání schodků platební bilance

d, nic z výše uvedeného

7. Kdy proběhly významné sociální reformy v USA?

a, v 80. letech 19. století

b, ve 20. letech 20. století

c, ve 30. letech 20. století

8. Který stát se ve snaze překonat Velkou hospodářskou krizi až na výjimky řídil

liberálními principy?

a, USA

b, Německo

c, Velká Británie

d, Francie

78

3 POVÁLEČNÝ VÝVOJ SVĚTOVÉ EKONOMIKY

VÝSTUPY Z UČENÍ

Po prostudování textu a vypracování úkolů v rámci této kapitoly

BUDETE UMĚT

seznámíte se s dopady druhé světové války na světovou ekonomiku a

důvody pro Pax Americana

poznáte podobnosti a rozdíly Pax Britannica a Pax Americana

seznámíte se s brettonwoodskými institucemi, jejich rolí ve světové

ekonomice spolu i jejich kritikou

poznáte principy nového mezinárodního finančního systému

ZNALOSTI

BUDETE SCHOPNI

pochopit poválečný vývoj světové ekonomiky a jeho dopady patrné v

současnosti

SCHOPNOSTI

ZÍSKÁTE

předpoklady k dalšímu sledování současné světové ekonomiky

DOVEDNOSTI

79

Literatura: Cihelková, Eva-Křížková, Jana-Kunešová, Hana-Martinčík, David. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C.H.Beck, 2001. Churchill, Winston. Druhá světová válka: Třetí díl - Velká aliance. Praha: Lidové noviny, 1993. Stellner, František a kol. Hospodářské dějiny 16. – 20. století. Praha: VŠE, 2006. Goldstein, Joshua-Pevehouse, Jon. International Relations. 7th Edition, Logman, 2006.

3.1 OBNOVA SVĚTOVÉ EKONOMIKY PO ROCE 1945

Z důvodu nedostatku prostoru i vzhledem k samotnému předmětu zájmu této opory

nebudeme popisovat události druhé světové války. Je však důležité poznamenat, že

hospodářské faktory byly stejně důležité, ne-li důležitější, v celé této strašlivé kapitole

lidských dějin, jako otázky vojenské a politické. K popisu drtivé síly Spojených států, největší

světové ekonomiky, nejlépe poslouží citát britského ministerského předsedy Winstona

Churchilla poté, co se dozvěděl o vstupu USA do války po napadení Pearl Harboru Japonci.

„Vyhráli jsme válku. Anglie bude žít, Británie bude žít, Společenství národů a Impérium bude

žít... Nebudeme vymazáni z mapy. Naše dějiny neskončí. Možná, že ani nebudeme muset jako

jednotlivci zemřít. Hitlerův osud je zpečetěn. Mussoliniho osud je zpečetěn. A pokud jde o

Japonce, ti budou rozdrceni na prach. Vše ostatní je jen otázkou správného využití zdrcující

síly...Protože jsem byl prosycen i nasycen emocemi a pocity, šel jsem si lehnout a spal jsem

spánkem zachráněných a vděčných“ (Churchill 1993:598-599). Vzhledem k tomu, že se psal

rok 1941 a válka měla trvat ještě dlouhé čtyři roky, Hitler stál před Moskvou a japonská

expanze v jihovýchodní Asii, která bude za několik měsíců ohrožovat Austrálii, měla teprve

začít, se mohou zdát tato slova pouhým emotivním výkřikem. Ekonomická síla spojenců,

jejich lidský potenciál a postupně i technologická převaha ústící v dokončení atomové a

neutronové bomby nicméně tento optimismus opravňovaly.

Nárůst válečné ekonomiky všech států v této druhé totální válce byl enormní.

Vzhledem k obrovským zdrojům byl však podstatně větší u spojenců. Z 2 % v roce 1939 se

válečná výroba v USA dostala na 40 % v roce 1943, což bylo i 40 % veškeré světové zbrojní

výroby. Podobně i HDP se z 88,6 miliard dolarů v roce 1939 zvýšil na 135 miliard dolarů v roce

1944 (Stellner 2006:84). Spojené státy tak měly v roce 1944 větší produkci nejen než

80

Německo, Itálie a Japonsko, ale než celý zbytek světa dohromady. Nezaměstnanost takřka

zmizela, a protože bylo do zbraně povoláno 12 milionů mužů, musely jejich místo stejně jako

v první světové válce nahradit ženy. Podíl žen zaměstnaných mimo domov vzrostl z 26 % v

roce 1939 na 32 % v roce 1944.

Zvyšující se válečný potenciál Spojených států se čím dál tím více projevoval i na

bojištích. USA ještě před svým vstupem do války podle Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-

Lease Act) podporovaly dodávkami nejprve Británii a později i Sovětský svaz. Tyto dodávky

byly po většinu války pro obě válčící země klíčové. Například téměř všechny nákladní vozy,

většina železničních lokomotiv a válečného materiálu na sovětské frontě byla americké

provenience. V roce 1943 pak byla spojenecká výroba tanků téměř sedminásobná ve

srovnání se zeměmi Osy a podobná byla situace u letadel (viz tabulka 3.1).

Tab. 3.1: Zbrojní produkce v roce 1943

Celkově v mld. USD Počet letadel Počet tanků Počet děl

Německo 13,8 25220 10700 (12100) 109300

Japonsko 4,9 16700 800 29400

Velká Británie 11,1 26200 7500 132100

SSSR 13,9 34900 24100 178700

USA 37,5 85900 38500 278900

Zdroj: Stellner 2006:84

Jestliže při vylodění na Sicílii (operace Husky) v roce 1943 měli Britové převahu v

lidech i materiálu, při vylodění v Normandii (operace Overlord) v červnu 1944 již měli

převahu Američané. Tato převaha se neustále zvyšovala. Spolu s čistě válečným materiálem

přicházely do západní Evropy i dodávky materiálu civilního a to včetně zboží, které mělo

pomoci odvrátit základní nedostatky zásobování na osvobozovaných územích. Po skončení

války kapitulací německých vojsk 8.května 1945 a japonského císařství 2.září 1945 byly

vítězné mocnosti nuceny zásobovat Evropu i Japonsko po relativně dlouhou dobu základními

81

potravinami, šatstvem atd. Ekonomické faktory významným způsobem ovlivňovaly i

poválečné rozdělení světa. Například W. Churchill odmítal posun polských hranic na západ s

tím, že se zde nachází německé obyvatelstvo tradičně produkující obilí a potraviny pro zbytek

nyní okupovaných německých území a jejich vyhnání a zábor půdy by znamenal, že se Britové

v čase vlastního nedostatku potravin musí postarat o další miliony běženců.

Hospodářství a společnosti Evropy a východní Asie (včetně Japonska sužovaného

ničivými tzv. paličskými nálety na Tokio a další centra) byly zcela rozvrácené. „Za druhé

světové války bylo ve zbrani 110 milionů lidí, o život přišlo 27 milionů vojáků, přičemž SSSR

ztratil 13,6 milionů, Čína 6,4 milionů, Německo 4 miliony, Japonsko 1,2 milionu vojáků. Také

ztráty civilního obyvatelstva předčily všechny předchozí válečné konflikty. V důsledku náletů,

partyzánských bojů, masového vraždění, nelidského zacházení v pracovních a koncentračních

závodech, deportací a vyhnání zemřelo 25 milionů civilistů (z toho 7 milionů Rusů, 5,4

milionů Číňanů, 4,2 milionů Poláků, 3,8 milionů Němců). Polsko přišlo během války o plných

17 % obyvatel! Sovětský svaz zaplatil za vítězství krutou daň, na jeho území bylo zničeno 710

měst, 70 000 vesnic, 32 000 průmyslových podniků, 65 000 kilometrů železničních drah a 1

870 mostů. V Německu bylo zničeno nebo silně poškozeno 40% veškerého bytového fondu, v

Japonsku byl úplně zničen každý čtvrtý dům, takže téměř 2 miliony lidí zůstaly bez střechy

nad hlavou“ (Stellner 2006:85).

Spojené státy byly proto i v poválečné době hlavním zdrojem civilního materiálu jak

pro spojence, tak pro zbytek Evropy. Tyto základní potřeby se tak přeměňovaly v poptávku

po civilním zboží, což umožnilo rostoucí americké ekonomice a zejména firmám zaměřeným

na dodávky ozbrojeným silám transformaci na mírovou produkci. Americká dominance tak

pokračovala ve světě i po válce. Spojené státy navzdory obrovskému nárůstu národního

dluhu během válečných let nezchudly, ale naopak zbohatly. Po skončení války vlastnily

téměř dvě třetiny světových zásob zlata, ovládaly polovinu světové těžby uhlí, více než

polovinu produkce elektřiny, prostřednictvím svých nadnárodních společností vlastnily dvě

třetiny ropné produkce, dominovaly ve většině důležitých průmyslových oborů a staly se

největším vývozcem zboží, když se na světovém exportu podílely jednou třetinou. Jejich

82

postavení bylo jen o málo slabší než postavení Británie po skončení napoleonských válek.

Podobně jako Británie často neformálně ovládaly politické rozhodování ve světě, zatímco je

všichni jejich potenciální ekonomičtí soupeři žádali o dodávky základního zboží a služeb pro

své válkou rozvrácené ekonomiky.

83

3.2 PŮVOD SVĚTOVÝCH FINANČNÍCH INSTITUCÍ – BRETTONWOODSKÝ SYSTÉM

Spojenci a zejména Američané na tuto situaci reagovali dvojím způsobem. Především

založením Organizace spojených národů (OSN) na konferenci v San Francisku v dubnu –

červnu 1945. OSN byla administrátorem humanitární pomoci válkou zničeným zemím.

Prostřednictvím tzv. UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration)

dodaly Spojené státy do Evropy potraviny, ošacení, léky a další nezbytné potřeby za čtyři

miliardy dolarů, dalším postiženým zemím pak na obnovu poskytly tři miliardy dolarů. Po

skončení UNRRA na její práci navázaly další specializované agentury OSN.

Již v roce 1944 přemýšlel premiér Churchill s prezidentem Rooseveltem ve vzájemné

korespondenci o obnově poválečné Evropy a světa. Zejména USA byly rozhodnuty nedopustit

chybu, kterou udělaly po první světové válce, kdy byly jednotlivé evropské státy nuceny bez

jakýchkoli prostředků na obnovu a rozvoj platit válečné dluhy, případně reparace, což vedlo k

radikalizaci obyvatel a kolapsu demokratických režimů. Jak to formuloval Churchill, tato

hrozná válka by měla přinést alespoň padesát let míru.

„Americká vláda se proto rozhodla pomoci obnově Evropy nejen půjčkami, ale také

dary. V červnu 1947 vyhlásil ministr zahraničních věcí G.C.Marshall (1880–1959) plán

nesoucí jeho jméno. V červenci 1947 se v Paříži sešli zástupci šestnácti evropských zemí, jež

měly o americkou pomoc zájem, a vytvořily Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci

(Committee for European Economic Co-operation; CEEC), jehož členy se staly všechny

demokratické země západní Evropy. O účast ve výboru usilovaly také Finsko a

Československo, ale po intervenci SSSR své žádosti stáhly. Na jaře 1948 schválil americký

Kongres zákon o zahraniční pomoci, jenž ustanovil Program evropské obnovy (European

Recovery Program; ERP), řízený Správou pro hospodářskou spolupráci. CEEC se mezitím

přeměnil na Organizaci pro evropskou a hospodářskou spolupráci [autoři mají na mysli

Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. T. E.] (Organisation for Economic Co-

operation and Development; OECD), jejímž úkolem bylo v koordinaci s Úřadem pro

hospodářskou spolupráci (ECA) rozdělovat americkou pomoc. V letech 1948–1952 poskytly

84

USA šestnácti převážně západoevropským státům pomoc ve výši 12,8 miliard dolarů.

Marshallův plán znamenal pro Evropu hospodářské oživení“ (Stellner 2006:88)

Tab 3.2: Rozdělení pomoci Marshallova plánu (v % z celkové výše 12,8 mld. USD)

Velká Británie 24,9

Francie 21,2

Itálie 11,8

Německo (SRN) 10,8

Nizozemí 7,7

Řecko 5,5

Rakousko 5,3

Belgie 5,3

ostatní 7,5

Zdroj: Stellner 2006:89

Kromě přímé hospodářské pomoci byla výsledkem uvažování britského ministerského

předsedy Churchilla a amerického presidenta Franklina Delano Roosevelta Atlantická charta

zakládající „zvláštní“ vztah Spojených států a Velké Británie, a především OSN jako základ

bezpečnostního uspořádání světa. Pro světovou ekonomiku byly pak důležité tři instituce, z

nichž dvě byly přímým výsledkem konference v atlantickém letovisku Bretton Woods.

První z nich byla tzv. Světová banka (International Bank for Reconstruction and

Development – IBRD), která sídlí ve Washingtonu D.C. a „jejímž oficiálním cílem je

podporovat ekonomický a sociální rozvoj v rozvojových zemích. IBRD je investiční bankou,

která zprostředkovává půjčky mezi věřiteli a vypůjčovateli. Jejími vlastníky jsou vlády

členských zemí se svými podíly. Většinu zdrojů získává banka na kapitálovém trhu emisí

obligací. Splacení obligací je garantováno vládami členských zemí. Úvěr od IBRD nemůže

získat fyzická osoba ani bohatá země. Chudší země mohou získat úvěry za příznivějších

podmínek. Většina úvěrů musí být splacena za 12–15 let“ (Cihelková a kol 2001:52).

Světová banka je členem tzv. skupiny Světové banky (World Bank Group - WB).

Dalšími významnými institucemi jsou Mezinárodní asociace pro rozvoj (International

85

Development Agency), která se snaží prostřednictvím poskytnutých bezúročných půjček

snižovat chudobu v nejchudších zemích světa. Prostředky na její činnost pocházejí z příspěvků

bohatých členských států. Mezinárodní finanční korporace (International Financial

Corporation) byla založena v roce 1956 s cílem poskytovat technickou pomoc a konzultační

služby vládám a podnikatelům v rozvojových zemích. Má tak podpořit podnikání v těchto

státech. Další institucí je Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral

Investment Guarantee Agency), která podporuje přímé zahraniční investice v rozvojových

zemích zejména prostřednictvím garancí, jež snižují nejistotu plynoucí z neobchodních rizik.

Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of

Investment Disputes) je arbitrem pro investiční spory mezi zahraničními investory a

hostitelskými zeměmi.

Samotná Světová banka byla ve své více než šedesátileté historii kritizována ze dvou

stran. Jednak za půjčky rozvojovým zemím se střední úrovní důchodu, které by si byly

schopny peníze na své rozvojové projekty sehnat na mezinárodním finančním trhu (kritici tak

tvrdí, že přestože jsou tyto půjčky návratné a dobře vynaložené, nejdou k nejpotřebnějším

zemím na planetě), jednak za půjčky nejchudším zemím s tím, že tyto peníze jsou dary

autoritativním režimům často nedemokratických států. Tyto peníze nejenže nejsou použity na

plánovaný typ investic, ale bývají užity na nákup zbraní či jinou formu podpory onoho

nedemokratického režimu a zároveň nebývají vráceny s tím, že země je předlužená a její

ekonomika na splácení dluhů nestačí.

Další institucí vytvořenou přímo v Bretton Woods byl Mezinárodní měnový fond

(International Monetary Fund – IMF), který dnes má z 30 původních 188 členů. Jeho

„klíčovým úkolem je zmírňovat stupeň a zkracovat dobu nerovnováhy platebních bilancí

členských zemí“ (Cihelková a kol:53). IMF měl garantovat nový mezinárodní finanční systém.

Před první světovou válkou existoval Británií garantovaný tzv. zlatý standard. Ten

umožňoval výměnu národních měn za zlato jako univerzální platidlo, které pomáhalo

stabilizovat (resp. fixovat) tyto měny v předem daném vzájemném poměru. Abychom si

přiblížili, jak tento systém fungoval, uveďme si následující příklad. Řekněme, že britská libra

86

začíná zhodnocovat nad dlouhodobě akceptovanou hodnotu pěti dolarů za jednu libru.

„Jestliže se americký dovozce anglického tvídu v hodnotě 100 liber snaží za tuto komoditu

platit v dolarech, bude ho to stát více než 500 dolarů, které jej zboží obyčejně stojí. Dovozce

má však jednu možnost, nakupit zlato, které cenu tvídu sníží. Místo, aby k placení za tvíd

použil dolary, může americký dovozce vyměnit 500 dolarů za zlato, dovést zlato do Británie a

vyměnit jej za 100 liber. Dovezení zlata do Británie je levnější cestou, pokud má anglická libra

větší hodnotu než 5 dolarů (k tomu je nutné připočítat malou platbu za přepravu zlata)“

(Mishkin 2006:469). Dovoz zlata do Británie přispěje ke zvýšení anglických zlatých rezerv,

zatímco americké rezervy se sníží. Větší množství zlata v Británii znamená de facto více zlata

na méně produkovaného zboží. Ceny (ve zlatě, kterého je více) se tak zvýší a libra pevně

navázaná na zlato se přestane zhodnocovat. Hodnota britské libry se vrátí na úroveň 5 dolarů

za libru.

První světová válka způsobila obrovské překážky ve světovém obchodě. Státy již

nebyly schopny směňovat zboží za zlato a zlatý standard zkolaboval. Z důvodů, které jsme si

vysvětlili v předcházející kapitole, nemohl být zlatý standard plně uplatněn ani do roku 1929,

tím méně za Velké hospodářské krize. Standard vyžaduje dlouhodobé mírné zvyšování

produkce zlata, což je něco, co nelze zaručit. Za splnění této podmínky vede zlatý standard k

dlouhodobé cenové stabilitě a snížení vládního zadlužování, které se stává velmi drahé.

Výhodou zlatého standardu je tak většinou zodpovědná měnová politika jednotlivých vlád.

Od roku 1944 se spojenci v Bretton Woods jednali o změkčené verzi zlatého

standardu. Protože byly USA v naprosto jedinečné ekonomické pozici popsané výše, byl to

americký dolar, který byl jako jediný volně směnitelný za zlato, a to pouze pro zahraniční

vlády a centrální banky v hodnotě 35 dolarů za unci zlata. Všechny ostatní měny byly

zafixovány k americkému dolaru v rámci tzv. režimu fixních směnných kurzů. Americký dolar

zároveň sloužil jako tzv. rezervní měna, což znamená, že to byly americké dolary, které držely

centrální banky ostatních zemí jako zahraniční měnové rezervy.

Tento systém zavazoval centrální banky jednotlivých účastnických zemí k udržování

hodnoty jejich měn na předem dané úrovni k americkému dolaru. V okamžiku, kdy by např.

87

britská libra zhodnocovala nad tuto domluvenou úroveň, měla Bank of England povinnost

prodávat britské libry ze svých zásob. V případě, že hodnota britské libry klesala, bylo

povinností britské centrální banky ji nakupovat tak, aby se snížilo její množství na trhu, stala

se vzácnější, a její hodnota proto vzrostla. Rolí IMF bylo udržovat tento systém v chodu

půjčováním volných prostředků, které poskytly členské země, a udržovat systém pevných

kurzů ve státech, kde nákup a prodej národní měny centrální bankou již nestačil k udržení

pevného fixního režimu. Dlouhodobý tlak na oslabování určité národní měny pochází vždy z

nerovnováhy platební bilance. Pokud se státům nedaří uplatňovat zboží na zahraničních

trzích, znamená to, že nemají dostatečné prostředky k zaplacení svých dovozů, což způsobí

nerovnováhu platební bilance a tlak na znehodnocení domácí měny. Protože znehodnocení

domácí měny v systému fixních kurzů není možné, potřebují centrální banky těchto států

dlouhodobé půjčky zahraniční měny do doby, než proběhnou strukturální reformy ekonomiky

(snížení platů zaměstnanců a cen vyváženého zboží, zvýšení efektivity prostřednictvím

technologií, orientace na export jiného zboží či na jiný zahraniční trh). Tyto půjčky poskytuje

IMF na základě reformního plánu předloženého vládou žádající o půjčku. Tento tzv.

bretonwoodský systém pevných měnových kurzů skončil v roce 1971.

Od roku 1971, resp. 1973, se Spojené státy a ostatní členové sdružení v IMF rozhodli

opustit systém pevných měnových kurzů a přejít na systém, který je v literatuře popisován

jako hybridní. To znamená, že většina států má volně plovoucí měnové kurzy, do kterých

centrální banky nezasahují či pouze velmi málo. Některé státy podporují systém tzv. řízeného

flotingu, kdy si stanovily rozmezí, ve kterém se jejich měna může pohybovat bez toho, aby se

snažily její kurz intervenčními nákupy změnit. Mnoho menších států má pak své měny

navázány na měny významnějších světových ekonomik, především americký dolar. A ještě

jiné státy vytvořily vzájemné měnové unie jako například státy Evropské měnové unie.

Společným prvkem situace po roce 1971 je však snížená úloha zlata v mezinárodních

finančních transakcích. „Nejenže Spojené státy zrušily konvertibilitu dolaru za zlato pro

zahraniční centrální banky, ale IMF od roku 1970 vydává papírovou náhradu za zlato, tzv.

zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights – SDRs). Stejně jako zlato v brettonwoodském

88

systému mají SDRs funkci mezinárodních rezerv. Oproti zlatu, jehož množství je

determinováno otevíráním nových nalezišť zlata a mírou jeho produkce, SDRs mohou být

vytvořeny prostřednictvím IMF, kdykoli se tento rozhodne, že je zde potřeba dodatečných

mezinárodních rezerv, aby byl podpořen světový obchod či ekonomický růst“ (Mishkin:474).

Jinými slovy, jestliže v meziválečném období a ještě do roku 1971 existovala skutečná či

alespoň teoretická závislost množství světových dluhů na něčem fyzickém – zlatě – v

současné době k vytvoření dalšího úvěru stačí pouze politické rozhodnutí centrálních bank,

resp. IMF.

Poslední velkou institucí, jejíž základy byly položeny již v Bretton Woods, ale vytvořena

byla až v roce 1947 nejdříve jako mezistátní smlouva, tzv. Všeobecná dohoda o clech a

obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT), je Světová obchodní organizace

(World Trade Organization – WTO). „GATT byla v roce 1947 vytvořena jako provizorium,

kterému chyběl institucionální základ. Byl to v podstatě soubor pravidel, která se týkala pouze

obchodu se zbožím. GATT neměla dostatečně efektivní systém pro urovnávání vzájemných

sporů, takže každá země, i ta, která byla shledána narušitelem pravidel, mohla zablokovat

ustanovení“ (Cihelková a kol. 2001:61). GATT byla spíše prostorem pro vyjednávání než

administrativní institucí, přesto však měla malý sekretariát v Ženevě a dosáhla poměrně

výrazných úspěchů.

Tab 3.3: Objem světového obchodu v období 1850–1971 (1913=100)

1850 10,1 1938 103,0

1896-1900 57,0 1948 103,0

1913 100,0 1953 142,0

1921-1925 82,0 1963 269,0

1930 113,0 1968 407,0

1931-1935 93,0 1971 520,0

Zdroj: Kennedy 1996:502

89

GATT vešel v existenci 1. 1. 1948, kdy tuto dohodu podepsalo 23 států. Zavázaly se

snížit regulaci více než 45 000 celních tarifů, které sužovaly mezinárodní obchod. Přestože

americký Kongres v roce 1950 odmítl ratifikovat již tehdy plánovanou instituci, tj.

Mezinárodní obchodní organizaci (International Trade Organization – ITO), posun při

snižování tarifů byl v následujících čtyřiceti letech nejvýznamnější pozitivní institucionální

změnou vůbec. GATT, stejně jako pozdější WTO, se řídí zásadami, z nichž dvě Cihelková (s. 61)

uvádí jako nejpodstatnější. První je tzv. zásada nediskriminace, která se uplatňuje

prostřednictvím tzv. nepodmíněné doložky nejvyšších výhod. V textu původní Všeobecné

dohody z roku 1947 byla formulována takto: „Všechny dohody, přednosti, výsady nebo

osvobození poskytnuté kteroukoli smluvní stranou jakémukoli výrobku pocházejícímu z

kterékoli země, nebo tam určenému, budou ihned a bezpodmínečně přiznány stejnému

výrobku pocházejícímu z území všech ostatních smluvních stran, nebo tam určenému“

(Cihleková a kol:61). Tato doložka je nevypověditelná. Druhou zásadou je pak zásada srovnání

cizí a domácí ekonomiky, který se uplatňuje prostřednictvím tzv. paritní doložky. „Tato

doložka představuje smluvní zajištění stejného zacházení s dovezeným zbožím jako se zbožím

domácím. Stejné zacházení se týká především vnitřních předpisů a daní a předpisů týkajících

se distribuce, koupě a prodeje zboží“ (Cihelková a kol. 2001:61).

Dohod v rámci GATT bylo dosahováno prostřednictvím tzv. jednacích kol, které se přes

svůj název mohla konat v několika státech a trvat i několik let (viz tabulka 3.4).

Tab 3.4: Kola jednání GATT

Rok Místo/jméno Témata Státy

1947 Ženeva Cla 23

1949 Annecy Cla 13

1951 Torquay Cla 38

1956 Ženeva Cla 26

1960-1961 Ženeva/Dillonovo kolo Cla 26

1964-1967 Ženeva/Kennedyho kolo Cla a anti dumpingová opatření 62

1973-1979 Ženeva/Tokijské kolo Cla, necelní opatření, „rámcové“ dohody 102

1986-1994 Ženeva/Uruguayské kolo Cla, necelní opatření, pravidla, služby, intelektuální 123

90

vlastnictví, urovnávání sporů, textil, zemědělství, vznik WTO aj.

Zdroj: WTO. GATT rounds. Srpen 2012. Dostupné z URL <http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/fact4_e.htm>.

S tím, jak rostl počet členů organizace, kterých je v současnosti 157, rostl její význam

ale i obtíže při dohadování jednotlivých celních i necelních úprav. Z jednotlivých

mnohostranných jednání smluvních zemí GATT stojí za povšimnutí zejména tzv. Uruguayské

kolo. To bylo zahájeno v roce 1986 a formálně ukončeno v dubnu 1994 s tím, že uzavřené

dohody začaly platit od 1. 1. 1995. Na tomto kole bylo rozšířeno působení GATT o nová

pravidla a principy v nových oblastech jako je obchod se službami, ochrana práv duševního

vlastnictví, další aspekty investiční činnosti apod. Toto kolo však především docílilo přeměny

GATT ve WTO, a to o 45 let později než byla tato myšlenka původně přednesena. Rozdíl mezi

GATT a WTO je poměrně významný. „Světová obchodní organizace je trvalou institucí s

daleko většími pravomocemi. Závazky ve WTO jsou plné a trvalé. Disponuje systémem pro

rychlé urovnávání sporů, který znemožňuje blokování rozhodnutí“ (Cihelková a kol. 2001:61).

Má také větší oblast pravomocí, které jí dalo Uruguayské kolo.

WTO má také řadu kritiků, kteří dávají svůj nesouhlas často velmi radikálně najevo. V

podstatě každé setkání zástupců WTO je provázeno nepokoji ze strany tzv. anti-globalistů, ale

i poměrně jasnými odsudky části odborné veřejnosti či akademiků. V této souvislosti proto

věnujme několik řádek definování pojmů, u kterých dochází k významnému nedorozumění.

WTO je organizací, která podporuje snižování bariér světovému obchodu. Je to tedy z

principu organizace liberální, jež má za cíl vytvořit prostředí podporující maximalizaci světové

dělby práce prostřednictvím obchodu a investic. To umožňuje zvyšovat bohatství (wealth)

všem, i když každému v jiné míře. Jak jsme si ukázali dříve na příkladu Velké Británie a její

diplomacie dělových člunů v 19. století (viz kapitola 2), merkantilistická kritika této snahy

spočívá v tvrzení, že významné ekonomiky mohou používat své momentální moci k prosazení

liberálních principů, které jim umožňují udržovat status quo. Jinými slovy například WTO

prosazované snížení ochranných celních bariér pro nově vzniklé průmyslové odvětví v

rozvojové zemi, které není schopno zatím konkurovat, může být pro toto odvětví likvidační.

91

I kdybychom připustili oprávněnost této kritiky, merkantilisty prosazované alternativy

je jen těžko možné charakterizovat jako efektivnější či spravedlivější. Z definice merkantilismu

víme (viz kapitola 1), že jeho cílem je posílení moci (power) vlastní země. Po druhé světové

válce „tato tradice především obsahuje komplexní vládní manipulaci s pohybem zboží, služeb

a kapitálu v zahraničním styku a podporu domácí výroby s cílem udržet pozitivní platební

bilanci a co největší objem světového kapitálu, drahých kovů a mezinárodního obchodu pod

svou kontrolou. Východiskem je představa, že základním konceptem je pojem moci, která je

neměnná a stát buď získává, nebo ztrácí svůj podíl na světové moci. Cílem vlády má být tento

podíl zvyšovat, i kdyby to mělo znamenat ekonomický propad pro všechny zúčastněné. Někdy

se mluví v souvislosti s japonským ekonomickým systémem či obchodní politikou Číny též o

neomerkantilismu“ (Evan 2010:32).

Odmítání liberálního tržního řádu s asi nejtragičtějšími důsledky je tzv. strategie

soběstačnosti (autarky). Dobrým příkladem soběstačnosti z let studené války je Čína v 50. a

60. letech. Čínská izolace byla důsledkem ekonomického embarga Spojených států a jejich

spojenců poté, co se rozešla během Kulturní revoluce také se Sovětským svazem. Nesmyslná

snaha čínských komunistů o zvýšení soběstačnosti například ve výrobě oceli vedla ke stavbě

tisíců malých vysokých pecí, což byla „technologie“ vedoucí k obrovskému plýtvání a výrobě

zoufale nekvalitní oceli. Tento příklad nám dobře dokladuje, že specializace a světová dělba

práce může vést k úsporám z rozsahu, vynikajícím technologiím a efektivitě. Soběstačnost

naopak vede k nízké kvalitě, neefektivnosti a špatným technologiím. Soběstačnost je také

zmiňována jako základní cíl společné zemědělské politiky EU. Tato pravděpodobně nejhorší

hospodářská politika EU stojí i po čtyřiceti letech reforem téměř polovinu společného

rozpočtu, a drží tak významnou část evropské pracovní síly a ekonomických prostředků v

odvětví, které je ve srovnání se světem téměř sto let nekonkurenceschopné. Soběstačnost

tak téměř vždy vede k ekonomickému primitivismu a/nebo k obrovskému plýtvání prostředky

státu, ve kterém je uplatňována. Historických příkladů je celá řada. Čína poté, co vyšla z

izolace a opustila myšlenku soběstačnosti v 80. letech, zažila masivní nárůst obchodu, který

spolu s protržně orientovanými reformami vedl ke třem desetiletím dvouciferného

92

ekonomického růstu. Její ideový souputník, Severní Korea, neopustil ideu soběstačnosti ani

po konci studené války, což bylo jednou z příčin opakovaných hladomorů. Zoufalá

nedostatečnost politiky soběstačnosti a její katastrofální ekonomické výsledky mohou být

tolerovány pouze v dobách války. To je jedním z důvodů, proč státy aplikující tuto politiku

často vytvářejí neustálý dojem válečného ohrožení.

Pouze velmi málo států sází na soběstačnost. Velká část z nich si však chce přizpůsobit

mezinárodní obchod svým podmínkám a požadavkům a používá strategie k jeho manipulaci,

aby povzbudila domácí výrobu a ochránila jej od tlaku světových trhů. Této politice se říká

ochranářská (protectionism). Všechny ochranářské politiky jsou principielně v protikladu k

liberalismu, jehož primárním cílem je odstranit tyto ochranářské praktiky ze světového

obchodu. Nejcitovanějším důvodem je ochrana nového průmyslového odvětví. Příkladem

může být rozvoj automobilového průmyslu v Jižní Koreji, kde vláda motivovala spotřebitele k

nákupu domácích vozů. V mnoha současných rozvojových státech je to textilní průmysl, který

vlády chrání, neboť jej považují pro nízkou kapitálovou náročnost za optimální pro budoucí

rozvoj své země. Dalším motivem může být ochrana v dobách krize. Americká vláda chránila v

době ropné krize americký automobilový průmysl před japonskou konkurencí dovozními

kvótami a garancemi půjček do té doby, než krize odezněla. Američtí výrobci pak již byli

schopni nabídnout úsporná malá auta, což byl segment trhu, ve kterém japonský průmysl do

té doby dominoval. Podobně tzv. šrotovné dotující spotřebitelům část nákupu nového

automobilu v případě, že nechají zlikvidovat svůj stávající vůz, mělo v čase finanční krize

2007-2009 pomoci nejen německé ekonomice, ale i automobilovému průmyslu.

„Další motivací k ochraně průmyslového odvětví je jeho životní důležitost pro národní

bezpečnost. V 80. letech se administrativa Spojených států snažila ochránit svůj elektronický

průmysl a výrobu počítačů před zničující japonskou konkurencí s tím, že tato průmyslová

odvětví byla považována za klíčová pro vojenskou výrobu. Vláda vytvořila konsorcium

amerických výrobců počítačových čipů nazvané Sematech, aby pomohlo zajistit jejich levnou

výrobu (vláda původně takovéto konsorcium odmítala jako narušení antitrustového

zákonodárství)“ (Goldstein 2006:314).

93

Důvodem k ochranářství může být i použití ochranářských politik konkurentem na

světovém trhu. Jednou z těchto politik může být tzv. predatory pricing (dravá cenotvorba),

kdy jeden z konkurentů s dobrou kapitálovou zásobou často podpořenou státními či kvazi

státními financemi se dramatickým snížením cen snaží získat velkou část světového trhu či

dokonce monopol, aby poté mohl ceny zvýšit a těžit ze svého postavení. Tato politika bývá

používána s metodou tzv. dumpingových cen, tedy cen, které jdou pod výrobní náklady.

Zřejmým problémem při určení dumpingu je obtížnost určení produkčních nákladů, neboť se

musí vycházet z informací od výrobce. Jinými slovy je v podstatě nemožné říci, odkdy je cena

dováženého zboží dumpingová s cílem obsadit místní trh a odkdy jde pouze o efektivní

výrobu a zdravý konkurenční boj. Obecně bývá stížnost na dumpingové ceny často

zneužívána. Příkladem může být antidumpingové opatření Evropské unie. Jakýkoli výrobce,

který se cítí poškozen levnějším dovozem ze země mimo EU, může podat stížnost Evropské

komisi, jež zahájí antidumpingové řízení. Podle některých zdrojů je až 25% ze všech podaných

žádostí shledáno oprávněnými. Reakcí EK je antidumpingové clo až do výše rozdílu mezi

cenou na domácím trhu a trhu dovozce. Evropská komise podobným způsobem

prostřednictvím tzv. antisubvenčních opatření bojuje i proti státům subvenujícím svoji výrobu

či vývoz. Pokud se postižená strana odvolá, je tento konflikt často řešen v rámci WTO.

Standardním ochranářským opatřením zůstávají kvóty, cla a nověji tzv. necelní

bariéry. Asi nejhorším z těchto opatření jsou pro světový obchod kvóty. Ty škodí prakticky v

jakékoli oblasti společnosti, nicméně negativní účinek v ekonomické oblasti a mezinárodním

obchodě zvláště byl mnohokrát dokázán. Kvóta funguje jako limit pro maximální množství

zboží, které může země vyvézt do země jiné. Po jejím vyčerpání již není možné dovést žádné

zboží, případně nastupuje tzv. prohibitivní cla, tj. např. 100% celní přirážka. Přes jejich

škodlivost použilo mnoho států kvóty v minulosti či je používá. Vláda Spojených států je

použila na japonské automobily v 80. letech, kdy americký automobilový průmysl dramaticky

prohrával konkurenční boj s těmito vozy. Podobně měla Česká republika stanoveny kvóty na

ocel a další výrobky před vstupem do EU. V obou případech byly tyto kvóty vyjednány, tj.

94

byly prohlášeny za dobrovolné, kdy se Japonci i Češi smířili z jiných (politických důvodů) s

tím, že jejich export bude do cílových zemí často omezen.

Nejjednodušší z ochranných politik jsou cla. Na základě ceny či nějaké obtížně

změnitelné technické specifikace (př. obsah motoru) je stanoven jednotkový poplatek, který

musí být zaplacen, než je zboží prodáno na dovozním trhu. Cla nejenže mohou omezit dovoz,

a vyrovnat tak platební bilanci státu, který je uplatňuje, ale mohou být i významným zdrojem

příjmu. Tak tomu je například v EU, která je skutečnou laboratoří ochranářských opatření. Cla

z dovozu průmyslových výrobků ze třetích zemí patří pro Evropskou komisi mezi tzv. výhradní

či nezávislé zdroje, které plynou automaticky do rozpočtu EK. Uplatnění cel je tak nezávislé na

rozhodnutí vlád jednotlivých členských států. Členské státy pouze cla pro EK vybírají,

respektive nechávají si 10% na financování své celní správy. Z toho je zřejmé, proč další

snižování cel v EU může narážet na odpor EK.

Třetí významnou skupinou ochranářských opatření jsou zvýhodněné státní půjčky,

případně garance na tyto půjčky, na vyvážené zboží či vyvážené investiční celky. Půjčky

mohou někdy nabrat formu nevratné dotace či daňové úlevy v případě, že dotyčný podnik či

průmyslové odvětví čelí silné zahraniční konkurenci. Jak EU, tak USA, využívaly tyto metody

pro podporu zejména svých zemědělských produktů. Také v ČR existuje Exportní garanční a

pojišťovací společnost, a.s. (EGAP), která je státním nástrojem pro podporu exportu.

V poslední době, kdy GATT/WTO po desetiletích usilovného vyjednávání umožnila

snížit celní zatížení zejména průmyslových výrobků, se mnohé státy rozhodnuté uplatňovat

ochranářskou politiku téměř za každou cenu uchýlily k tzv. necelním bariérám. Tyto státy

uplatňují nejrůznější omezení a regulaci, které způsobují, že je obtížné dostat zboží do

obchodu a ke spotřebiteli, i když může být legálně dovezeno. Byrokratické překážky pod

nejrůznějšími záminkami prodlužují dodací lhůty či znemožňují dostat součástky výrobního

procesu v určený čas na určené místo. Často bývá citována ochrana životního prostředí či

regulace trhu práce, případně zboží nemůže dostat povolení od úřadu na ochranu zdraví

(health and safety regulations). Tyto spory se opět dostávají před WTO. Cílem žalovaného (tj.

ochranářského) státu však často bývá zamezit konkrétním produktům v konkrétním čase

95

přístup na konkrétní trh. Tohoto cíle tak mnohdy bývá dosaženo, i když WTO po

několikaletém projednávání rozhodne v neprospěch ochranářského státu.

Konečně odpor k svobodnému obchodu je možné vyjádřit i čistě dobrovolně. Tzv.

ekonomický nacionalismus, kdy jsou občané vyzývání nejrůznějšími skupinami, aby kupovali

zboží domácí provenience. Známé jsou zejména příklady uvedené ve světovém tisku. Známý

bojkot izraelského zboží při bojích v Gaze či odmítání francouzského zboží americkými občany

(tzv. freedom fries místo french fries) během americké okupace Iráku. I v mírových dobách se

však miliony lidí řídí názorem, že je pro ně výhodnější kupovat domácí zboží. Tyto tendence

jsou dále posilovány v časech ekonomických krizí, kdy vlády pomáhají podnikům, kde je nízké

zastoupení zahraničního kapitálu.

V podstatě všechna ochranářská opatření mohou krátkodobě pomoci domácímu

průmyslu a vždy škodí spotřebiteli (i když se k ochranářským opatřením připojí

dobrovolným rozhodnutím). V dlouhodobém období se pro domácí průmysl stane ochrana

návykovou, nenutí jej k restrukturalizaci či jiným nezbytným změnám. Navíc jsou arbitrární

rozhodnutí vlády v této věci vždy ve vleku nerůznějších zájmových a lobbyistických skupin.

96

POZNÁMKY

97

SHRNUTÍ KAPITOLY

Druhá světová válka zasáhla do světové ekonomiky velice výrazně. Spojené státy se

staly bezkonkurenčně nejsilnějším státem a zahájily éru tzv. Pax Americana. Již v roce 1944

produkovaly více než zbytek světa dohromady a jejich podpora byla klíčová pro vítězství

spojenců i jejich poválečnou obnovu. Po válce umožnila velká poptávka po civilním zboží

hlavně v Evropě americké ekonomice přechod k mírové produkci a pokračování její

dominance. Postavení USA se podobalo postavení Velké Británie po napoleonských válkách.

Na rozdíl od situace po první světové válce se Spojené státy neizolovaly od zbytku

světa, ale uvědomovaly si nutnost aktivní pomoci válkou zhrouceným ekonomikám.

Humanitární pomoc do Evropy a dalším zemím plynula z USA prostřednictvím UNRRA, která

vznikla při nově založené OSN. Spojené státy kromě toho vyhlásily v roce 1947 tzv.

Marshallův plán, tj. program ekonomické obnovy Evropy. Za rozdělení americké pomoci,

která v letech 1948–1952 dosáhla 12,8 mld. USD, byla zodpovědná nově založená OECD spolu

s Úřadem pro hospodářskou spolupráci.

Světovou ekonomiku rovněž významně a dlouhodobě ovlivnil vznik některých

mezinárodních institucí. Patří mezi ně Světová banka, která jako investiční banka

zprostředkující půjčky podporuje ekonomický a sociální rozvoj v rozvojových zemích. Je

členem tzv. skupiny Světové banky, do které dále patří Mezinárodní asociace pro rozvoj,

Mezinárodní finanční korporace, Multilaterální agentura pro investiční záruky a Mezinárodní

centrum pro řešení investičních sporů.

Další institucí je Mezinárodní měnový fond, který se měl stát garantem nového

mezinárodního finančního systému. Jeho úkolem je zmírňovat a zkracovat dobu nerovnováhy

platebních bilancí jeho 188 členských zemí. Po druhé světové válce totiž došlo ke změně tzv.

zlatého standardu. Od nynějška byl za zlato směnitelný pouze americký dolar, a to jen pro

vlády a centrální banky. Ostatní měny byly k USD fixovány v režimu fixních směnných kurzů.

Americký dolar se také stal jedinou rezervní měnou centrálních bank. Tento systém skončil v

98

roce 1971, respektive 1973, kdy se členové IMF rozhodly přejít na „hybridní systém“. Většina

států má od té doby volně plovoucí kurzy, do nichž centrální banky většinou nezasahují. Další

státy se přiklonily k systému tzv. řízeného flotingu, kdy se měna pohybuje ve stanoveném

rozmezí. Menší státy mohou mít své měny navázány na silnější ekonomiky. Specifikem jsou

pak společné měnové unie. V této době se také snížila úloha zlata, které bylo v roce 1970 IMF

nahrazeno tzv. zvláštními právy čerpání, které fungují jako mezinárodní rezervy.

Poslední důležitou institucí byla GATT, od roku 1995 WTO, jejímž úkolem je

liberalizace světového obchodu snižováním cel a necelních bariér. Mezi důležité zásady,

kterými se řídí, patří zásada nediskriminace, jež se praktikuje prostřednictvím nepodmíněné

doložky nejvyšších výhod, a zásada srovnání cizí a domácí ekonomiky uplatňované

prostřednictvím paritní doložky. K dohodám v rámci GATT docházelo v jednacích kolech, z

nichž snad nejvýznamnější bylo Uruguayské kolo v letech 1986-1994. Na jeho konci vznikla

WTO, tedy trvalá instituce s většími pravomocemi.

Všechny tyto instituce mají řadu kritiků. Neomerkantilisté například kritizují

liberalismus WTO a usilují o prosazení soběstačnosti, která má však negativní dopad na

specializaci a světovou dělbu práce, jež prospívá – byť v různé míře – všem. Politiku

soběstačnosti dnes uplatňuje málo zemí (př. Severní Korea či společná zemědělská politika

EU). Častějším jevem je ochranářská politika, tedy uplatňování kvót, cel a necelních bariér,

jejichž cílem je ochrana a podpora domácí výroby. Státy se k ní uchylují z mnoha důvodů –

ochrana nového odvětví, v dobách krizí, v oborech důležitých pro národní bezpečnost, její

užití konkurentem aj.

99

SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV K ZAPAMATOVÁNÍ

Pax Americana, Bretton Woods, Světová banka, Mezinárodní měnový fond,

Mezinárodní obchodní organizace, zlatý standard

KONTROLNÍ OTÁZKY

Co patří mezi základní ochranářská opatření?

Definujte tzv. zlatý standard.

Které instituce vznikly po druhé světové válce v Bretton Woods a co je náplní jejich

činnosti?

Vysvětlete rozdíl mezi režimem fixních směnných kurzů a řízeným flotingem.

Co je tzv. strategie soběstačnosti a jaké znáte její příklady?

Vysvětlete princip nepodmíněné doložky nejvyšších výhod v GATT/WTO.

KONTROLNÍ TEST

1. Spojené státy se po druhé světové válce:

a, izolovaly od zbytku světa

b, dodávaly do Evropy humanitární pomoc prostřednictvím UNRRA

c, vyžadovaly vysoké válečné reparace

2. Který z uvedených států nepřijal Marshallův plán?

a, Velká Británie

b, Československo

c, Německo (SRN)

3. Která z institucí není členem skupiny Světové banky?

a, Mezinárodní měnový fond

b, Mezinárodní asociace pro rozvoj

100

c, Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů

4. Co neplatí pro tzv. zvláštní práva čerpání?

a, plní funkci mezinárodních rezerv

b, jsou vydávána rozhodnutím IMF

c, jsou papírovou náhradou za zlato od roku 1945

5. Co neplatí pro WTO?

a, vznikla v roce 1995

b, jejím cílem je prosazení merkantilismu ve světovém obchodu

c, řídí se mimo jiné zásadou nediskriminace

101

KLÍČ K TESTŮM

Kapitola 1: 1c, 2d, 3b, 4a, 5c, 6d, 7b, 8c, 9a, 10b, 11b

Kapitola 2: 1a, 2b, 3b, 4b, 5 - miliony mrtvých a trvale postižených, kolaps finančního

systému, konec první vlny globalizace, nárůst exekutivy národních států, emancipace žen,

enormní nárůst státních dluhů, radikalizace obyvatel, rozpad velkých státních celků, snížení

průmyslové produkce Evropy, aj., 6a, 7c, 8c

Kapitola 3: 1b, 2b, 3a, 4c, 5b

ZDROJE

Calvin, John. Commentary upon book of Psalms (15/5). Grand Rapids 1949. Cihelková, Eva-Křížková, Jana-Kunešová, Hana-Martinčík, David. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C.H.Beck, 2001. Crafts, Nicholas-Venables, Anthony. Globalization in History: A Geographical Perspective. London School of Economics – Centre for Economic Performance, 2001. Evan, Tomáš. Nástin ekonomického myšlení Jana Kalvína. Praha: FSV UK, rigorózní práce, 2001. Evan, Tomáš. K některým otázkám politické ekonomie přímých zahraničních investic. Praha: VŠE, doktorská práce, 2008. Evan, Tomáš. Některé otázky politické ekonomie nadnárodních společností. Acta Oeconomica Pragensia, 4/2010, s.32–43. (2010). Gilpin, Robert. U.S. Power and Multinational Corporation: The political economy of foreign direct investment. New York: Basic Books, 1975. Goldstein, Joshua-Pevehouse, Jon. International Relations. 7th Edition, Logman, 2006. Chandler, Graham. Sugar, please. Saudi Aramco World, Volume 63, Number 4, July/August 2012. Churchill, Winston. Druhá světová válka: Třetí díl - Velká aliance. Praha: Lidové noviny, 1993. International Monetary Fund. World Economic Outlook: Growth Resuming, Dangers Remain. April 2012. Jones, Geoffrey. Restoring a Global Economy, 1950-80, Multinationals and Global Capitalism: From the Nineteenth to the Twenty-First Century., Oxford a New York: Oxford University Press, 2005. Kennedy, Paul. Vzestup a pád velmocí: Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1996. Kennedy, Paul. The Rise and Fall of British Naval Mastery. Bath: Pinguin Books, 2001. Kolektiv autorů. Dějiny zemí Koruny české II. Praha: Paseka, 1992. Kovář, Martin. Velká Británie v éře Roberta Walpola: K vývoji britského státu a britské společnosti v první polovině 18. století. Praha: ISV nakladatelství, 2004. Kučerová, Irah. Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie. Praha: Karolinum, 2010. McKay John a kol. A History of Western Society. 9th Edition. New York, 2008- Mishkin, Frederic. The Economics of Money, Banking and Financial Markets. 7th Edition, update, Addison Wesley, 2006. O’Rourke, Kevin-Williamson, Jeffrey. When Did Globalization Begin?. NBER Working Paper 7632, 2000. Romalis, John. NAFTA's and CUSFTA's Impact on International Trade. University of Chicago GSB and NBER, prosinec 2004. Dostupné z URL <http://faculty.chicagobooth.edu/john.romalis/research/naftapaper.pdf>.

Stellner, František a kol. Hospodářské dějiny 16. – 20. století. Praha: VŠE, 2006. Ubierto, Antonio a kol. Dějiny Španělska. Praha: NLN, 1995. Vopěnka, Petr. Vyprávění o kráse novobarokní matematiky. Praha: Práh, 2004. WTO. GATT rounds. Srpen 2012. Dostupné z URL <http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/fact4_e.htm>.